patriacomun

i-con-i.es/patriacomun

VÝSTAVA

“Živé zátiší”, Mónica Gutiérrez Serna

Dětství je společný domov všech smrtelníků.

“Dva kamarádi” a “Roque, řečený Lejno”, Pablo Auladell

miguel delibes

Miguel Delibes o sobě říkal, že se snažil být „jednoduchým člověkem, který žije jednoduše“. Možná právě díky této vizi měl vždy tak blízko k dětství a dokázal tak krásně zachytit dětské vidění světa, které nahlíží na svět zvědavým pohledem toho, kdo objevuje věci a radosti, jako by to bylo poprvé. Delibes vytvořil nezapomenutelné dětské postavy, skrze něž zaznamenal –a předal nám čtenářům- schopnost užasnout. Ty samé postavy mu pak umožnily zpracovat i vážnější témata, jako je sepětí s rodnou zemí, ochrana přírody a venkova, život ve městě, pokrok, přátelství, rodina, láska, tradice, sociální rozdíly, válka anebo smrt.

“Moje země” a “Daniel řečený Sýček”, Alberto Gamón

Společný domov. Delibes v ilustracích je putování světem Miguela Delibese pohledem jeho dětských hrdinů, nesmazatelných postav, které nám předkládají svůj čistý a bezprostřední pohled na život. Patnáct částí výstavy zachycuje stálice autorova díla jako malé „země všech“, které utvářejí náš „společný domov“. Zvolené texty jsou vybrány z deseti děl Miguela Delibese napsaných mezi lety 1947 a 1989 a představují nám patnáct dětí různého věku, původu, společenské vrstvy a charakteru. Stejně jako malí hrdinové jeho románů, dokázal Miguel Delibes jednoduchým způsobem vyprávět složitý děj. Je tomu tak i v případě patnácti ilustrátorů, kteří se podílejí na výstavě. Oni jsou těmi „dalšími vypravěči“ Společného domova, oni interpretují Delibesova slova z hlediska vizuální řeči obrazy zachycujícími velké pravdy a podobiznami, které oživují autorovy postavy.

“Quico” a “Jedni proti druhým”, Elena Odriozola

Výsledkem je soubor textů a kreseb, které ukazují tento „společný domov všech smrtelníků“, dětství, o kterém vyprávěl Miguel Delibes.

“Pedro” a “Město”, Arnal Ballester

texty miguela delibese

Cesta, „Králík“, Staré příběhy ze Staré Kastilie, Stín cypřiše se prodloužil, Hrdina jaksepatří, Můj synáček Sisí, Války našich předků, Krysy, Princ svržený z trůnu, Můj život pod širým nebem. ilustrace

Ajubel, Pablo Amargo, Pablo Auladell, Arnal Ballester, Alberto Gamón, Mónica Gutiérrez Serna, Violeta Lópiz, Raquel Marín, Elena Odriozola, Javier Olivares, Claudia Ranucci, Antonio Santos, Emilio Urberuaga, Noemí Villamuza a Óscar Villán.

Moje země

Z venkova

Ůdolí… Tohle údolí pro Daniela, řečeného Sýček, znamenalo mnoho. Když se to tak vezme, znamenalo pro něj úplně všechno. V tom údolí se narodil a za těch jedenáct let nikdy nepřekročil vysoké pohoří, které je obklopovalo. Dokonce k tomu ani nikdy nepocítil potřebu. Někdy si Daniel Sýček říkal, že jeho otec, pan farář a pan učitel mají pravdu, že údolí je jako velký samostatný hrnec, zcela oddělený od okolí. Ale nebylo tomu tak; údolí mělo svou pupeční šňůru, lépe řečeno dvojitou pupeční šňůru, která ho živila a zároveň ničila: železniční trať a silnici. […] Byla to jeho malá, osamělá a prostá vesnička. Měla kamenné domy s otevřenými verandami a dřevěnými girlandami, obyčejně natřenými na modro. Tento barevný odstín se na jaře a v létě ostře lišil od zelené a červené muškátů, které zaplavovaly verandy a balkóny. […] Vzato takto ledabyle se vesnice ničím nelišila od tolika dalších. Ale pro Daniela Sýčka zde bylo všechno úplně jiné než v ostatních vesnicích.

Když jsem byl malý kluk, pustina neměla ani začátek ani konec, nestály na ní žádné milníky ani orientační tyče. Byla tak obtížná a rovinatá, že jenom při pohledu na ní se unavovaly oči. Později, když přivedli z Navalejos světlo, na ní byly vztyčeny sloupy jako vychrtlí obři a v zimě jsme my děti, když jsme zrovna neměli nic lepšího na práci, lezli nahoru a rozbíjeli prakem porcelánové bleskojistky. Ale patrně během války lidé z města rozhodli, že je třeba ji osídlit, […] a všichni, malí i velcí, se pustili do práce, jenže […] po několika letech snažení zapustilo kořeny sotva půl tuctu jedlí a tři neduživé cypřiše. Avšak v mojí vesnici jsou lidé tak navyklí na nedostatek, že dnes toto místo trochu domýšlivě nazývají Háj. […] Když mi bylo čtrnáct let, otec mě vytáhl do pustiny a řekl: „Tady nejsou žádní svědkové. Přemýšlej: chceš studovat?“ Já jsem odpověděl: „Ne.“ On na to: „Líbí se ti venkov?“ „Ano.“ „Chceš pracovat na venkově?“ „Ne.“

cesta, 1950

Ilustrace: Alberto Gamón Barevná kresba na kartónu 29,7 x 42 cm

„Háj v pustině“, Staré příběhy ze Staré Kastilie, 1964

Ilustrace: Ajubel Digitálně, vytištěno na papíře 29,7 x 42 cm

Živá příroda

Město

A pokaždé, když potkal kováře, se Juan ptal: „Kdy mi dáš toho králíka, Boni?“ A kovář Boni mu na to vždy odvětil otázkou: „Zvládneš se o něj postarat?“ Malý Juan odpovídal: „Zvládnu.“ A Adolfo, ten nejmenší, se vložil do hovoru a zahleděl se na něj svým čistým modrookým pohledem: „Co dělá králík?“ Juan mu trpělivě odpovídal: „No… jí, spí, hraje si…“ „Jako já?“ vyptával se Adolfo. A kovář, nepřestávaje bušit do podkovy, dodával: „A kromě toho má mladé.“

Nakloněni přes zábradlí jsme se těšili pohledem na naši oblíbenou budovu a obdivovali jsme ji. Věci spaly stejně jako lidé. Zavřená okna, to byly oči s víčky přemoženými spánkem. […] Město opojené měsícem bylo krásným výsledkem kontrastů. Vyvěralo ze země rýsující se v útočném šerosvitu. […] Věž katedrály čněla v pozadí jako kapitán kamenného vojska. Kolem ní černé a bílé obrysy Velascovy věže, bašty Guzmanů, Moséna Rubího,… Ávila se nořila z mystického a pohoršlivě bílého sněhu, jako jeptiška nebo holčička oblečená k prvnímu svatému přijímání. […] „Co ti je, Alfredo? Máš strach?“ Unaveně odvětil očima: „Proč bych měl mít strach?“ „Měsíc všude vrhá stíny…“

„Králík“, Rubáš, 1970

Ilustrace: Mónica Gutiérrez Serna Smíšená technika na papíře 29,7 x 42 cm

Stín cypřiše se prodloužil, 1948

Ilustrace: Arnal Ballester Digitálně, giclée tisk 29,7 x 42 cm

Až budu velký, chci být…

Dva kamarádi

„Čím bys chtěl jednou být, Sisí?“ […] „Mně by se líbilo být inženýrem,“ řekl Sisí. Sisímu Rubesovi by se líbilo být cesťákem, ale Sisí Rubes věděl, že takové názory nelze otci tak zničehonic odhalit. Je nutno předstírat a mít ohledy. „Ty máš rád matematiku?“ zeptal se Cecilio. „Kdepak,“ vyhrkl Sisí opravdu s hrůzou. „Tak co?“ „Líbilo by se mi stavět mosty, ale bez počítání,“ dodal. […] Cecilio Rubes řekl: „K medicíně nejsou zapotřebí počty.“ „Ta se mi nelíbí,“ řekl Sisí. „A advokát?“ „Co je to advokát?“ „Jako tatínek Luisíčka Sendína,“ vysvětlil Rubes. Sisí se ušklíbl. „Hm,“ usmál se Rubes. „Máš myslím ještě dost času o tom uvažovat. Mám rád kluky, jako jseš ty, kteří přemýšlejí a nerozhodují se poslepu!“

„Hvězdy jsou ve vzduchu, není to tak?“ „Ano.“ „A Země je taky ve vzduchu jako další hvězda, je to pravda?“ dodal. „Ano, alespoň tak to vysvětluje pan učitel.“ „Takže je to tak, jak říkám. Jestli nějaká hvězda spadne a nesrazí se ani se Zemí ani s další hvězdou, nikdy nedopadne na dno, je to tak? Ten vzduch, který je obklopuje, tedy nikde nekončí?“ Daniel, zvaný Sýček, se na chvíli zamyslel. […] „Lejno.“ „Co?“ „Nedávej mi takovéhle otázky; točí se mi z toho hlava.“ „Točí se ti hlava, anebo máš strach?“ „Možná obojí,“ uznal. Lejno se přerývaně zasmál. „Něco ti povím,“ řekl po chvíli. „Co?“ Mně také hvězdy nahánějí strach a všechny ty věci, které se člověk nemůže obsáhnout nebo nikde nekončí. Ale nikomu to neříkej, slyšíš? Za nic na světě bych nechtěl, aby se o tom dozvěděla moje sestra Sara.

Můj synáček Sisí, 1953

cesta, 1950

Ilustrace: Raquel Marín Tužkou, voskem a digitálně 29,7 x 42 cm

Ilustrace: Pablo Auladell Akryl a tuha na papíře 29,7 x 42 cm

Jako děti

Války, pořád války

„Lidé chodí jedině v noci; v tyhle hodiny nejde nikdo,“ řekla holčička zklamaně. Okenice byly přivřené a ve světle prašného paprsku vnikajícího do salónu se zdálo, jako když masivní nábytek z ušlechtilého dřeva, zdobená zrcadla se svícny a obrazy se zlatými rámy vyspávají dlouhou siestu. Na nároží naproti arkýři (na křižovatce dvou úzkých uliček) se rozkládal noční bar Friné, který měl v zimě kromě sobot a nedělí otevřeno pouze v noci, a tyto dvě děti byly fascinovány jeho pestrobarevnými dveřmi jako od nějakého trhového krámku, olemovanými dvěma červenými lucernami, které po setmění vrhaly do pochmurné temnoty uličky přízračnou načervenalou záři. Maminka Zita jim zakázala vyklánět se z arkýře, ale oni unikali z jejího dohledu a ostřížího zraku paní Zoy a stejně to potají dělali, protože muži chodící do Friné je přitahovali.

Doktor.—Chceš říct, že ještě než ses naučil mluvit, Pra už ti vyprávěl tyhle historky? Pacífico Pérez.—Nu, ano, od té doby, co jsem se narodil. A nepřestal až do té doby, než to mu Corina, moje sestra, důrazně zakázala. Dr.—A proč vykládal takovéhle věci sotva narozenému dítěti? P.P.—Ve skutečnosti totiž jak Pra, tak Děd i Otec chtěli, abych byl dobrý voják, až přijde moje válka. Dr.—Ale tys musel povinně bojovat ve válce? P.P.—No, takhle to oni říkali, vzpomínám si na Děda: všichni musíme mít svou válku, stejně jako ženu, chápete? Abyste tomu rozuměl, vždycky když jsme procházeli kolem telegrafní stanice, kde pracoval Isauro, Pra vždycky spustil: Hej, Isauro! Nedorazila už pro něj válka? A Isauro na to, no, ještě nic, pane Vendiane; dám vám vědět. Dr.—Propána!

Hrdina jaksepatří, 1987

Ilustrace: Emilio Urberuaga Smíšená technika na papíře 29,7 x 42 cm

Války našich předků, 1975

Ilustrace: Javier Olivares Kvaš na papíře 29,7 x 42 cm

Lidová moudrost

Další vyučování

Strýček Rufo, zvaný Stařeček, toho o všem hodně věděl. Vždycky mluvil v příslovích a dokonale znal každého světce, který se ten den slavil. […] Nini, sedící vedle něj na kamenné lavičce u dveří, nepřestával dělat nervózní pohyby. Někdy dokonce ani neodpověděl ano nebo ne, ale Stařečka pobízely jeho očekávající oči […]. Obyčejně stařík jakoby omládl, když mluvil o svatých, počasí anebo venkově, anebo o všech třech věcech najednou: „Na svatého Ondřeje mruz, chystej sedláče vůz,“ říkal. Nebo: „Svatý Kliment víc než kdo jiný si zimu oblíbí.“ Nebo: „Svatý Albín pouští vodu na mlýn.“ Jakmile jednou přerušil ticho a chytil nit, Stařeček svůj repertoár jen tak nevyčerpal. Tímto způsobem se Nini naučil spojovat počasí s kalendářem a venkov se světci a předpovídat slunečné dny, přílet vlaštovek a pozdní mrazíky. Takto si osvojil číhání na ježky a ještěrky a dokázal rozlišit straku modrou od sojky chocholaté a holuba doupňáka od hřivnáče.

„Teto,“ zeptala se, „proč ty dospělé ženy chodí do školy? „O jakých ženách to mluvíš, Florito?“ „O těch slečnách odnaproti, teto. „Á, slečny odnaproti. Koukám, že ti dělají nějaké starosti. Ve skutečnosti je to ale speciální škola,“ odkašlala si, „škola pro zbloudilé slečny.“ „Jsem já zbloudilá, teto?“ „Panenko skákavá, kdepak!“ Na bílých zaprášených tvářích tety Cruz se to odpoledne objevil narůžovělý odstín. „Co tedy znamená zbloudilá, teto?“ „Podívej, Florito,“ zklidnila hlas, aby věci ubrala na důležitosti: „Některé slečny byly jako děti opuštěné, a protože nebyly zamlada vychované, musí se vychovat teď, když už jsou dospělé. Proto chodí do školy. Chápeš?“

Krysy, 1962

Hrdina jaksepatří, 1987

Ilustrace: Claudia Ranucci Koláž, voskem a akrylem na papíře 29,7 x 42 cm

Ilustracie: Antonio Santos Akrylem na desce 29,7 x 42 cm

To, co nazývají…

Lovecké dny

Když Daniel, řečený Sýček, poslouchal příjemný a hluboký dívčin hlas, pocítil hluboko v hrudi drásavou bolest. Dívka kývala sem a tam se džbánem mléka a neustále ho sledovala pohledem. Její copy zářily ve světle slunce. „Sbohem, Uca-uca,“ řekl Sýček. Jeho hlas se zvláštně chvěl. „Sýčku, budeš na mě vzpomínat?“ Daniel se lokty opřel o okenní rám a strčil si hlavu do dlaní. Styděl se to říct, ale tohle byla jeho poslední příležitost. „Uca-uca…“ vysoukal ze sebe. „Nedovol, aby ti Feferonka odstranila pihy, slyšíš? Nechci, aby ti je odstranila!“

V neděli v sedm ráno byl už otec v jednom kole, vzbudil nás pomocníky a všichni společně jsme šli vyzvednout psa a Kafíčko, starý mohutný hranatý chevrolet skořicové barvy […]. Otec byl skvělý sportovní lovec. Číhal v úkrytu, se psem a brašnou, a vychutnával si přírodu jako nikdo jiný. Ještě si ho pamatuji, jak nabíjí pušku na mýtině, kde jsme zaparkovali auto, daleko v lese u studánky a ovčího napajedla; po pravici mohutný stoletý dub. „Tak co? Kdo půjde se mnou?“ […] Já a moji bratři jsme často objevili křepelku, ještě než vyrazila, vyděšenou ve stínu mandele a zpola zakrytou nepatrnou travou, a Boby, který ji myslím také viděl, poslušně stočil pohled na mého otce, jako kdyby prosil o dovolení.

cesta, 1950

Ilustrace: Noemí Villamuza Tužkou na papíře 29,7 x 42 cm

Můj život pod širým nebem, 1989

Ilustrace: Violeta Lópiz Mastnou tužkou a akrylem na octanu 29,7 x 42 cm

Jedni proti druhým

Svět k objevení

„Vyprávěj nám o válce, tatínku.“ „Vidíš?“ řekl tatínek, „tihle jsou něco docela jiného. A co chceš, abych vyprávěl o válce? Bylo to kvůli svaté věci.“ Hloubavě a pátravě se zadíval na maminku a dodal: „Nebo snad ne?“ „To musíš vědět ty,“ odpověděla maminka. „Tyhle věci obvykle bývají tak, jak to člověk chce.“ „Válka,“ řekl Quico a odzátkoval uzávěr zubní pasty: „Tohle bylo dělo. Bum!“ Juanovy oči se rozšířily: „Ty jsi byl s těmi dobrými?“ „To je přeci jasné. Jsem snad zlý, nebo co?“ Juan se blaženě usmál: „Já chci jít do války.“ „Vždyť to neumíš,“ namítl Quico. Tatínek se usmál: „To vůbec není těžké,“ dodal. „Ve válce má člověk jenom dvě starosti: zabít a nenechat se zabít.“

„Uteču z tohohle domu.“ „Opravdu?“ „Ano.“ „A kam, Juane?“ „Tam, kde mě nebudou bít.“ „A kdy, Juane?“ „Dnes v noci.“ „Ty dnes v noci utečeš z domu, Juane?“ „Ano.“ „K jiné mamince?“ „Ovšem.“ Quico se odmlčel. Juan dodal […]: „Svážu k sobě prostěradla a spustím se z balkónu.“ „Jako tři králové, Juane?“ „Jako tři králové.“ Quico několikrát zamrkal a po chvíli s širokým úsměvem zvolal: „Chci, aby mi tři králové přinesli tank. Co chceš ty, Juane?“ „Pff!“ odfrkl Juan.

Princ svržený z trůnu, 1973

Ilustrace: Elena Odriozola Akrylem a tužkou na papíře 29,7 x 42 cm

Princ svržený z trůnu, 1973

Ilustrace: Óscar Villán Tempera na papíře 29,7 x 42 cm

Pokračování příště… Podle vzlyků a nářků by se zdálo, že je Skrblík Germán synem každé ženy z vesnice. Ale Daniela, řečeného Sýček, tento projev solidarity svým způsobem utěšoval. Zatímco jeho příteli navlékali rubáš, Lejno a Sýček šli do kovárny. „Skrblík zemřel, tati,“ řekl Lejno. Kovář Paco si navzdory své velikosti a síle musel sednout, protože zpráva ho zaskočila. Nakonec ze sebe vypravil, jako kdyby bojoval proti něčemu, co ho vyčerpává: „Lidé se dělají; hory už jsou udělané.“

cesta, 1950

Ilustrace: Pablo Amargo Digitálně, vytištěno na papíře 29,7 x 42 cm