O ROZKOŠI Z VYPRÁVĚNÍ
Zatímco píši, jsem trýzněn krutými pochybnostmi, jestli to všechno vůbec smím vyprávět. Jestli si to raději nemám nechat pro sebe, tak jako si to pro sebe nechali ti, kteří o tom až dosud věděli. Ale není mlčení tou nejstrašnější lží? A nepřispívá k pochopení pravdy dokonce i omyl? Neschopen onoho poznání, jež zůstává i pravému křesVanovi po celý život skryto, takže se vždycky uchyluje ke svědectví víry, jsem dlouho zvažoval všechna pro a proti, až nakonec zvítězila rozkoš z vyprávění této historie – tak jak jsem se ji za pozoruhodných okolností dozvěděl. Miluji kláštery, cosi nevysvětlitelného mne táhne na tato místa, izolovaná před vnějším světem, která jsou, nutno poznamenat, v těch nejkrásnějších koutech na světě. Miluji kláštery, kde jako by se zastavil čas, a vychutnávám morbidní vůni, jíž jsou proniknuty jejich rozvětvené budovy, onu směs zatuchlých foliantů, ještě vlhkých vytřených chodeb a vyprchalé vůně kadidla. Především však miluji klášterní zahrady; většinou jsou před veřejností skryté, proč, to nevím, avšak právě ony skýtají pohled do ráje. Toto předesílám, abych vysvětlil, proč jsem onoho zářijového podzimního dne, jaké dovede vykouzlit jenom jižní nebe, vnikl do ráje benediktinského kláštera. Po prohlídce kostela, krypty a knihovny se mi podařilo odpojit od skupiny, a tak jsem došel k malému postrannímu východu, za nímž se podle plánu kláštera sv. Benedikta dala tušit klášterní zahrada. Byla to zahrádka neobvykle malá, mnohem menší, než by člověk u tak velkého kláštera očekával, a dojem ještě umocňo7
valo zapadající slunce, jež úhlopříčně rozdělovalo ten rajský čtverec na dvě poloviny, jednu zalitou zářivým sluncem a druhou ponořenou do hlubokého stínu. Po stísňujícím chladu uvnitř kláštera působily teplé sluneční paprsky blahodárně. Květiny pozdního léta, foxy a jiřiny byly v plném rozkvětu, kosatce, gladioly a lupiny mezi nimi byly jako barevné vykřičníky a na úzkých záhonech, oddělených od sebe jednoduchými prkennými přepážkami, bujely všelijaké byliny. Ne, tato klášterní zahrada neměla nic společného s parkům podobnými zahradami jiných benediktinských klášterů, ze všech stran obklopených falangou mohutných budov, podpíraných kolem dokola se táhnoucí křížovou chodbou a konkurujících světským zahradám, jako jsou Versailles nebo Schönbrunn. Tahle zahrádka vznikla dodatečně, byla vybudována jako terasa na jižním svahu kláštera a podepřena vysokou zdí z tufu, který je pro tuto krajinu charakteristický. Na jih se nabízel volný výhled a za jasných dnů bylo na obzoru vidět horské pásmo Alp. Na straně, kde rostly různé byliny, crčela ze železné roury voda do kamenného žlabu a vedle stál zchátralý altánek, spíš jenom prkenný přístavek, prozrazující nešikovné pokusy mnoha stavitelů. Před deštěm byl chráněn starou lepenkovou střechou a jediným zdrojem světla bylo křivé okénko. Celé to působilo kupodivu romanticky, snad i proto, že stavba připomínala domečky z prken, které jsme si jako děti stavěly o prázdninách. Ze stínu se náhle ozval hlas: „Jak jsi mě našel, synu?“ Zastínil jsem si oči rukou, abych se lépe orientoval, a pohled, který se mi naskytl, mě na okamžik ohromil. Na pojízdné židli tam vzpřímeně seděl mnich se sněhobílým vousem proroka. Měl na sobě našedlou kutnu, která se nápadně lišila od vznešené černi benediktinských mnichů, a zatímco se na mě díval pronikavým pohledem, kýval hlavou sem a tam jako dřevěná loutka, ale ani na okamžik ze mne nespustil oči. Třebaže jsem velice dobře rozuměl jeho otázce, tak jsem se ho, abych získal čas, zeptal: „Co jste říkal?“ „Jak jsi mě našel, synu?“ opakoval podivný mnich svou otázku se stejným pokyvováním hlavy. Zdálo se mi, že v jeho pohledu vidím prázdnotu. 8
Moje odpově` byla nezávazná, a také taková měla být, protože jsem nevěděl, jaký postoj mám zaujmout k tomuto podivnému mnichovi i jeho právě tak podivné otázce. „Vůbec jsem vás nehledal,“ odvětil jsem, „byl jsem na prohlídce kláštera a chtěl jsem jenom nahlédnout do zahrady, promiňte.“ Ano, už jsem se chystal rozloučit pokývnutím hlavy a odejít, když stařec znenadání zvedl paže, které měl až dosud nehybně položené na opěradlech pojízdné židle, a roztočil její kola tak prudce, že ke mně přímo vystřelil jako vymrštěný katapultem. Zdálo se, že má sílu jako medvěd. Právě tak rychle jak se ke mně přiblížil, se zastavil, a když byl docela blízko a te` ozářený sluncem, rozeznal jsem pod prameny vlasů a vousů úzký, bledý obličej, mnohem mladší, než na první pohled vypadal. Setkání s ním mě zneklidnilo. „Znáš proroka Jeremiáše?“ zeptal se znenadání mnich. Na okamžik jsem zaváhal a uvažoval, jestli nemám prostě odejít; ale jeho pichlavý pohled a zvláštní důstojnost, která z toho muže vyzařovala, mě přiměly zůstat. „Ano,“ odpověděl jsem, „znám proroka Jeremiáše a Izaiáše, Nahuma, Ezechiela, Daniela, Amose, Jonáše, Zachariáše a Malachiáše – tak, jak mi utkvěli v paměti z dob, kdy jsem byl v klášterním internátu.“ Moje odpově` mnicha překvapila, dokonce se zdálo, že ho potěšila, protože z jeho tváře rázem zmizela strnulost a přestal kývat hlavou jako loutka. „V ten čas, praví se v Jeremiášovi, dí Hospodin, vyberou kosti králů Judských, i kosti knížat jejich, i kosti proroků, ano i kosti obyvatelů Jeruzalemských z hrobů jejich. A rozmecí je proti slunci a měsíci, i proti všemu vojsku nebeskému, kteréž milují a kterýmž slouží a za kterýmž chodí a kterýchž hledají a kterýmž se klanějí. Nebudou sebrány, ani pochovány, budou místo hnoje na svrchku země. A bude žádostivější smrt nežli život všechněm ostatkům těm, kteříž pozůstanou z rodiny této nešlechetné na všech místech, kdež by koli pozůstali, tam kamž je zaženu.“ Upřel jsem na mnicha tázavý pohled; poznal mou bezradnost a řekl: „Jeremiáš, kapitola osm, verš první až třetí.“ Přikývl jsem. Mnich pozvedl hlavu tak, že bílý vous měl téměř ve vodorovné 9
poloze, a hřbetem ruky si ho zespodu jemně hladil. „Jsem Jeremiáš,“ pravil přitom a z jeho hlasu zaznívala jistá samolibost, vlastnost naprosto nemnišská. „Všichni mi říkají bratr Jeremiáš. Ale to je dlouhá historie.“ „Jste benediktin?“ Zamítavě mávl rukou. „Strčili mě do tohohle kláštera, protože si myslí, že tu nadělám nejmíň škody. Tak žiju podle Ordo Sancti Benedicti, nedotčený a nerušený světskými životními potřebami, nedůstojně jako konvertita. Kdybych mohl, utekl bych.“ „Vy nejste dlouho v klášteře?“ „Týdny. Měsíce. Snad už to jsou roky. Co na tom záleží?“ Žehrání bratra Jeremiáše ve mně vzbudilo zájem, a tak jsem se ho opatrně zeptal, jak žil dřív. Záhadný mnich zprvu mlčel, svěsil bradu na prsa, díval se dolů na své ochrnuté nohy a já cítil, že jsem svou otázkou zašel příliš daleko. Ale než jsem se stačil omluvit, Jeremiáš promluvil: „Co víš o Michelangelovi, synu…“ Mluvil přerývavě, nedíval se přímo na mne, bylo cítit, že každé slovo váží, než je vysloví, a přesto mně jeho slova připadala zmatená a nesouvislá. Už se nepamatuji na každou podrobnost, protože se neustále zadrhával, opakoval a začínal věty znovu; ale v paměti mi utkvělo, že se za zdmi Vatikánu zřejmě dějí věci, o nichž nemá věřící křesVan ani potuchy, a že – a to mě vyděsilo – církev je casta meretrix, cudná děvka. Přitom používal odborné výrazy a hýřil slovy jako apologetická teologie, morální teologie a dogmatika, takže moje pochybnosti, jestli je bratr Jeremiáš při zdravém rozumu, se rozplynuly rychleji, než vzklíčily. Uváděl názvy koncilů a jejich letopočty, rozlišoval partikulární, plenární a provinciální koncily a vypočítával přednosti a nevýhody episkopalismu, až najednou nečekaně skončil otázkou: „Nemyslíš si snad taky, že jsem blázen?“ Ano, řekl taky a to mne překvapilo. Bratr Jeremiáš byl zřejmě pokládán za pomateného a byl v tom klášteře izolován jako nežádoucí heretik, a už si ani nevzpomínám, co jsem mu odpověděl; jenom si ještě pamatuji, že můj zájem o toho muže vzrostl. Vrátil jsem se ke své otázce a požádal ho, aby mi alespoň řekl, jak se do tohoto kláštera dostal. Jeremiáš však otočil tvář ke 10
slunci a se zavřenýma očima mlčel. A zatímco jsem se na něho díval, všiml jsem si, jak se mu začal třást vous; drobné chvění bylo stále silnější, najednou se roztřásla celá horní polovina jeho těla a rty se mu chvěly jako v horečce. Jaká děsivá událost asi probíhala za zavřenýma očima tohoto muže? Z věže klášterního kostela zazněl zvon svolávající ke společné modlitbě a bratr Jeremiáš se napřímil, jako by se probudil ze snu. „S nikým o našem setkání nemluv,“ prohodil spěšně, „nejlíp bude, když se schováš v altánku. Během nešporů můžeš klášter nepozorovaně opustit. Přij` zítra v tuhle dobu! Budu tady!“ Uposlechl jsem mnichova pokynu a schoval se v dřevěném altánku. Vzápětí bylo slyšet blížící se kroky. Opatrně jsem vyhlédl osleplým okýnkem a viděl, jak benediktin odváží Jeremiáše na pojízdné židli do kostela. Nepromluvili spolu ani slovo. Jako by jeden druhého ani nevnímal, jako by jeden jednal podle jakéhosi nezměnitelného mechanismu, a druhý to netečně trpěl. O chvíli později jsem uslyšel z kostela gregoriánské chorály. Vyšel jsem ven, ale držel se ve stínu altánku, aby mě přece jen nezahlédl někdo z okna okolní klášterní budovy, protože jsem se chtěl s bratrem Jeremiášem rozhodně ještě sejít. Z vysoké podpěrné zdi vedly dolů příkré kamenné schody. Železná branka, uzavírající k nim přístup, se dala snadno překonat. Takto jsem opustil klášter a rajskou zahradu a stejnou cestou se tam příštího dne vrátil. Nečekal jsem dlouho. Jeden spolubratr přivezl bratra Jeremiáše na pojízdné židli do zahrady, beze slova, tak jako den předtím. „Co jsem tady, nikdo se nezajímal o můj dřívější život,“ začal mnich bez otálení, „naopak, dělali, co mohli, aby se na něj zapomnělo, izolují mě od vnějšího světa, snaží se mi namluvit, že jsem přišel o rozum, že jsem senilní spirituál a islámský terorista. Možná plná pravda o mně do tohoto kláštera nepronikla; i kdybych ji tisíckrát odpřísáhl, nikdo mi nebude věřit. Takhle na tom taky asi byl Galileo.“ Ujistil jsem ho, že já jeho slovům věřím; cítil jsem, že se potřebuje někomu svěřit. „Ale moje vyprávění tě neudělá šVastnějším,“ namítl bratr Jeremiáš a já ho ubezpečil, že už si s tím poradím. A tak osamělý 11
mnich začal vyprávět; mluvil klidně, chvílemi dokonce s jistým odstupem, a prvního dne jsem byl jen udiven, proč v tom příběhu nevystupuje on. Druhého dne mi však začalo být pomalu jasné, že o sobě mluví ve třetí osobě jako neutrální pozorovatel – ano, jedním z těch, o nichž zeširoka vyprávěl, byl určitě on sám: bratr Jeremiáš. Scházeli jsme se po pět dní za sebou v rajské zahradě kláštera a skrývali se za bujně vzrostlým špalírem růží a občas i v ztrouchnivělém altánku. Jeremiáš mluvil, uváděl jména a fakta, a třebaže se jeho příběh zdál chvílemi fantastický, ani na okamžik jsem nezapochyboval o jeho pravdivosti. Během vyprávění se na mě jen zřídkakdy podíval, většinou upíral pohled na jakýsi imaginární bod v dálce, jako by četl z tabule. Ani jednou jsem se ho neodvážil přerušit a neodvážil jsem se položit mu jedinou otázku, protože jsem se bál, že by ztratil nit, a protože jsem byl stržen jeho vyprávěním. Taky jsem si nedělal žádné poznámky, které by ho možná při vyprávění rušily, takže to, co následuje, píši zpaměti; ale věřím, že to má ke slovům bratra Jeremiáše velice blízko.
12
KNIHA JEREMIÁŠOVA NA TŘI KRÁLE
Bu` proklet den, kdy se kurie rozhodla restaurovat Sixtinskou kapli podle nejnovějších vědeckých poznatků. Bu` proklet FlorenVan, bu` prokleto všechno umění, bu` prokleta opovážlivost nevyslovovat kacířské myšlenky s odvahou kacíře, ale svěřovat je buon fresco, rozemletému vápenci, nejodpornějšímu ze všech nerostů, smíšenému se smyslnými barvami. Joseph kardinál Jellinek vzhlížel k vysoké klenbě, kde viselo lešení zakryté plachtami; poskytovalo ještě volný pohled na Adama u ukazováčku Stvořitele. Kardinálovi několikrát zacukalo ve tváři, jako by se bál mocné pravice Boha; neboV nahoře, obklopen rozevlátým rudým rouchem, se nevznášel milostivý Bůh, tam se tyčil Stvořitel, silný a krásný, svalnatý jako zápasník, životodárný. Tady se slovo stalo tělem. Od neblahých časů uměnímilovného pontifika Julia nenacházel žádný papež potěšení v orgiastických malbách Buonarrotiho, který projevoval vůči křesVanské víře pochybnosti, což bylo veřejným tajemstvím už za jeho života, a obrazy svých představ vytvářel ze zvláštního prolínání starozákonní tradice a řecké antiky a snad i ještě idealizovaného římanství, což bylo tenkrát považováno za hříšné. Papež Julius prý padl na kolena a začal se modlit, když mu umělec poprvé ukázal fresku s nemilosrdným soudcem, před jehož rozsudkem se třesou dobří i zlí, ale sotva se vzpamatoval ze své pokory, dostal se s Michelangelem do prudké hádky kvůli odmítavé chladnosti, záhadnosti a nahotě vyobrazených postav. Kurie, zmatená neproniknutelnou symbolikou, nespočetnými nápově`mi a náznaky novoplatonismu, se 13
nezmohla na nic jiného, než že umělci vytýkala přílišné nakupení nahých postav, a dokonce žádala jejich odstranění; byl to především Biagio da Cesena, papežův ceremoniář, který se domníval, že se poznává v Minosovi, vrchním soudci pekla, a jen rozlícený protest nejvýznamnějších umělců Říma zachránil Poslední soud před otlučením ze zdi. Hrozilo nebezpečí, že prosakující voda, několikeré přemalby a čadivé plameny svící zničí Michelangelův orgiastický rozmach ducha. Kéž by ty proroky rozežrala plíseň a sibyly začadil kouř! NeboV sotvaže hlavní restaurátor Bruno Fedrizzi započal pracovat na vysokém lešení a se svými pomocníky zbavil první proroky tmavé vrstvy uhlíku, králičího klihu a v oleji rozpuštěných pigmentů, začal se vyjevovat FlorenVanův odkaz, ano, zdálo se, jako by Michelangelo vstal z mrtvých, hrozivý jako anděl pomsty. U proroka Joela, držícího v rukou už ztmavělý svitek pergamenu, stočený mezi pravicí a levicí tak, že byla vidět přední i zadní strana, a ani na jedné z nich nebylo nic napsáno, te`, po úspěšném vyčistění, bylo na svitku zřetelně vidět velké A. A a O, první a poslední písmeno řecké abecedy, jsou křesVanské symboly prvotní církve. Přestože restaurátoři vyčistili al fresco namalovaný pergamen tak, že zářil bělostí, na omítce se žádné O neobjevilo. Zato se v knize, kterou má položenou na lektoriu eritrejská sibyla vedle proroka Joela, vynořila další záhadná zkratka: I – F – A Tento nečekaný objev, o němž veřejnost nevěděla, vyvolal prudkou diskusi. Nález posuzovali archiváři a kunsthistorici vatikánských staveb a muzeí v čele s profesorem Antoniem Pavanettem, z Florencie přijel znalec Michelangelova díla Riccardo Parenti a v interní diskusi o významu písmen A – I – F – A prohlásil kardinál státní tajemník Cascone celou věc za tajnou. A byl to Parenti, který se poprvé zmínil o možnosti, že během restaurátorských prací mohou být objevena další písmena a že by jejich rozluštění mohlo být pro kurii a církev pravděpodobně málo žádoucí. Koneckonců Michelangelo od papežů, pro které musel pracovat, hodně vytrpěl a nejednou naznačil, že se jim svým způsobem pomstí. 14
Kardinál státní tajemník chtěl vědět, jestli se u florentského malíře dá očekávat, že by měl kacířské myšlenky a názory. Profesor dějin umění přisvědčil na tuto otázku s výhradou. Nato nechal kardinál státní tajemník Giuliano Cascone přivolat prefekta Svaté kongregace pro nauku víry Josepha kardinála Jellineka, který však projevil o celou záležitost malý zájem a doporučil, aby se případu – dá-li se vůbec mluvit o případu – ujalo generální ředitelství vatikánských staveb a muzeí pod vedením profesora Pavanetta. Svaté oficium že do toho nechce zasahovat. Když příštího roku pokročily restaurátorské práce k postavě proroka Ezechiela, zaměřil se zájem kurie především na svitek, který drží zvěstovatel zkázy Jeruzaléma ve své levici. Fedrizzi ohlásil, že se zdá, jako by freska byla na tomto místě obzvlášV zašlá, jako by toto místo bylo záměrně začazeno plamenem svíčky. Nakonec se pod houbou restaurátora objevila další dvě písmena: L a U a profesor Pavanetto projevil domněnku, že tajemná písmena skrývá i perská sibyla, která následuje po Ezechielovi. Nahrbená stařena, zřejmě krátkozraká, si drží těsně před očima červeně vázanou knihu, a Bruno Fedrizzi z lešení při pohledu zblízka už před čistěním rozeznal náznak nějakého písmene. Kardinál státní tajemník Cascone, jehož podle všeho zneklidnil tento objev víc než všechny ostatní, nechal na zkoušku sibylinu knihu vyčistit. Z domněnky se stala jistota, a tak se k ostatním písmenům připojilo další, písmeno B. Bylo proto nutné počítat s tím, že poslední postava v řadě, prorok Jeremiáš, rovněž vydá nějaké tajemství; a skutečně, na svitku po jeho boku bylo písmeno A. Jeremiáš, který byl jako žádný jiný prorok trýzněn duševními boji, který otevřeně prohlásil, že lid nebude nikdy obrácen na víru, a jemuž Michelangelo propůjčil svou vlastní zoufalou tvář, zůstal němý, rezignovaný a neproniknutelný – jako by znal tajuplný význam řady písmen: A–I–F–A–L–U–B–A Kardinál státní tajemník Guiliano Cascone řekl, že význam hesla musí být objasněn dřív, než bude objev zveřejněn, a dal na uváženou, jestli by záhadná písmena, pakliže by se jejich tajemství neprodleně nevysvětlilo, neměla být smazána, což by podle sdělení hlavního restaurátora Bruna Fedrizziho bylo technicky 15
možné, protože Michelangelo namaloval písmena spolu s nepatrnými opravami al secco, na hotové fresky. Profesor Riccardo Parenti však energicky protestoval a hrozil, že se v tom případě vzdá funkce poradce a obrátí se na veřejnost s tím, že v Sixtinské kapli je zfalšováváno a ničeno snad to nejvýznamnější umělecké dílo na světě. Cascone od svého záměru upustil a ex officio pověřil Josepha kardinála Jellineka jako prefekta Kongregace pro nauku víry, aby sestavil komisi, která by prozkoumala sixtinský nápis a výsledky by byly probrány na řádném shromáždění. Současně byla celá záležitost převedena z kategorie speciali modo do kategorie specialissimo modo, a to znamenalo, že jakékoli překročení příkazu zachování tajemství bude potrestáno ztrátou cti. Bylo určeno, že konzilium se sejde v pondělí po druhé neděli po Třech králích. Jellinek opustil kapli a vydal se vzhůru po úzkých kamenných schodech; přitom si obratně nadzvednul sutanu, která jako všechny kardinálovy oděvy pocházela od Annibala Gammarelliho na Santa Chiara č. 34, u něhož šili papež a kurie; z odpočívadla zamířil doleva a pokračoval dál tímto směrem. Jeho podrážděné kroky se rozléhaly v dlouhé, prázdné chodbě, kolem fresek s mapami kosmografa Dantiho, nakreslenými podle osmdesáti míst, kde se odehrály důležité události dějin církve, které nechal papež Řehoř XIII. namalovat do pozlacených štukových rámů; z chodby to bylo dvě stě kroků ke dveřím, které – bez kliky a zámku – jako nepřekonatelný padací most uzavíraly vchod do Větrné věže. Kardinál zaklepal podle smluveného znamení a nepohnutě čekal; věděl, že ten, kdo mu přijde otevřít, musí ujít dlouhou cestu. Podle čeho je tato věž pojmenována, je známo: Tady v podkroví začala reforma gregoriánského kalendáře, když zde pontifex nechal zřídit observatoř k pozorování Slunce, Měsíce a hvězd. Ani proměnlivá hra větru neunikla jeho pozornosti, neboV mohutné rameno ukazatele na stropě, řízené korouhvičkou na střeše, neustále ukazovalo směr větru. Už dávno zmizelo ono zařízení, jehož pomocí památného roku Páně 1582, desátého roku jeho pontifikátu, přišla západní Evropa o deset dní tím, že po čtvrtém říjnu následoval hned patnáctý říjen a bylo stanoveno, 16