JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
NATÁČENÍ SE ŽÁKY KROK ZA KROKEM Obsah: Filmová terminologie aneb základy filmové řeči 2 –– Pohyby kamery 2 –– Záběry2 –– Objektivy4 –– Střihová skladba (montáž) 4 –– Střihové efekty 5 –– Zvuk – audio stopa 5 –– Zvukové efekty 6 Příprava natáčení 6 –– Námět6 –– Volba přístupu 6 –– Rešerše7 –– Filmový štáb 8 Natáčení9 –– Natáčecí plán 9 –– Umění rozhovoru 10 Střih12 –– Osoba střihače 12 –– Hrubý střih 12 –– Poznámkování a papírkový sestřih 12 –– Zkušební projekce 13 –– Čistý střih 13 Natáčení ve školním prostředí aneb praktické rady pro začínající filmaře 13 –– Výběr videokamery 14 –– Rozlišení14 –– Zvuk15 –– Možnosti záznamu 15 –– Natáčení16 –– Střih17 –– Uložení videa 23 –– Prezentace natočeného filmu 23 Propojení výuky se samostatným pořizováním videa, a to jak rukou učitelů, tak i přímo žáků, je ve všech ohledech přínosným vzdělávacím krokem. Přinese vašim projektům výraznou přidanou hodnotu a přiblíží je širší veřejnosti. Pokud například jako škola zpracováváte projekt zaměřený na pamětníky, byla by škoda zůstat jen u zvukového záznamu pořízeného na diktafon. Videozáznam může pamětníka kdykoli doslova přenést do třídy nebo na konferenci, kde výstupy prezentujete, či díky sociálním sítím k mladým lidem, kteří ani nemusejí být žáky vaší školy. Žáci se díky plánování natáčení, pořizování a zpracovávání videozáznamů naučí přemýšlet nad obsahem projektu v širších souvislostech, vzájemně spolupracovat a vymýšlet nové formy a cesty uchopení projektu a jeho prezentace. Kromě toho se také naučí pracovat s audiovizuální technikou a programy, ve kterých mohou video dále upravovat. Tyto schopnosti se jim budou jistě hodit v budoucnosti, ale i během samotného zpracovávání projektu budou žáci zapálenější a sami od sebe aktivnější, protože práce s videem je zábavná a audiovizuální výstupy oblíbené a lehce prezentovatelné. [ 1 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Filmová terminologie aneb základy filmové řeči Filmová řeč se skládá z určitých prvků vytvářejících vyšší strukturu. Audiovizuální dílo tak je, stručně řečeno, tvořeno záběry, jejichž sled tvoří scénu, scény se skládají v sekvence a jejich spojením pak vznikne hotový film. Záběr Záběr je část filmu mezi dvěma střihy, kterou kamera natočila bez přerušení. Záběr je klíčovým stavebním prvkem filmu při střihu (montáži). Délka záběrů se u jednotlivých filmů výrazně liší. Někteří dokumentaristé rádi využívají dlouhé a statické záběry, jiní dynamicky pohybují kamerou i v rámci jednoho záběru, čímž vyvolávají dramatický efekt. Střídání délky a typu záběrů spoluvytváří rytmus filmu. Velikost záběru závisí na vzdálenosti kamery od hlavního snímaného objektu či na typu objektivu a transfokaci (tj. změně ohniskové vzdálenosti). Pro estetickou kvalitu filmu je samozřejmě důležitá i kompozice záběru – tvůrci filmu rozhodují, jak budou v záběru „rozmístěny“ postavy, objekty či části krajiny, jak moc se budou lidé nebo věci před kamerou hýbat, zda záběr bude vyžadovat zvláštní řešení barevnosti apod. Scéna Několik záběrů spojených stejným místem a časem tvoří scénu (obraz). Scéna není ohraničena tak jasně jako záběr, ale lze říci, že scéna je částí filmu, kdy se něco odehrává po krátkou dobu na jednom místě. Sekvence Větší celek složený z několika scén se označuje jako sekvence. Sekvenci nelze úplně přesně definovat, neboť zde hraje velkou roli subjektivní vnímání střihače, diváka, kritika atd. Stejnou část filmu může někdo vnímat jako dvě různé sekvence a jiný jako jedinou, záleží přitom na použitých kritériích. Obecně však lze říci, že sekvence spojuje scény podle dějové (tematické či geografické) souvislosti a obsahuje jednu ukončenou akci.
Pohyby kamery Kamera se může pohybovat všemi směry – autoři rozhodují o tom, jak bude děj zobrazen a jakého účinku chtějí pohybem kamery dosáhnout. Objektiv kamery je okem filmu, jímž kameraman otáčí, aby sledoval důležitý děj nebo zdůraznil podstatný detail. Pohyb kamery přibližuje divákům protagonisty filmu a zprostředkovává jim jejich emoce. Pohyb nemusí provádět přímo kamera, ale zařízení, na kterém je uchycena (vozíky, ramena, auta, jeřáby apod.). Pokud pohyb uskutečňuje přímo kameraman, jedná se o „švenk“. Švenkování (Pan/Tilts) je otáčení kamery do stran. Vertikální švenk (Tilt) označuje pohyb kamery shora dolů nebo zdola nahoru. Používá se například pro natáčení vysokých objektů. Horizontální švenk (Pan jako zkratka pro panorama) je pojmenování pro vodorovný pohyb kamery. Strh (Whip Pan) je druh švenku, kdy kameraman prudce přetočí kameru, často z jednoho aktéra na druhého, pro dosažení dramatického efektu. Nájezd (Dolly In) a odjezd (Dolly Out) pak označují pohyb kamery na vozíku směrem k snímanému subjektu nebo od něj. Kameraman obvykle během pohybu kamery mění zaostření. Termín jízda (Tracking) se používá především pro pohyb kamery na filmových kolejích na kamerovém vozíku v různých směrech (zleva doprava, zprava doleva, vpřed, vzad, klikatě, do oblouku). Zdvih (Craning Up) a sjezd (Craning Down) popisují pohyb celé kamery nahoru nebo její spouštění dolů. Stejně jako při jízdě i zde je nutné speciální zařízení, protože změny dosažitelné jen pomocí objektivu kamery nepostačují. Při snímání akčních sekvencí a sportovních událostí tvůrci často natáčejí více kamerami najednou. Sekvenční natáčení se používá i při práci na seriálech. Pro účely střihu má vícekamerový záznam velký význam, neboť poskytuje různé záběry na týž děj.
Záběry Pokud si představíte plátno nebo obrazovku jako statický obraz, pak následující termíny označují, co konkrétně z celé scény zaplní rám obrazu. Toto „rozzáběrování“ je třeba udělat již v přípravné fázi natáčení, při přípravě technického scénáře. Velikosti záběrů jsou však relativní a jejich role se definitivně určí až při střihu. [ 2 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
• Velký celek (Etreme Long Shot) představuje největší prostor. Uvádí diváka do místa, ale nezaměřuje se na nic konkrétního. Jeho funkce je informativní a orientační, popisuje, kde se nacházíme.
• Celek (Wide Shot) označuje záběr, na kterém lze rozeznat postavy a konkrétnější detaily místa. Je prostorem pro jednání jednotlivce nebo interakci mezi postavami. Záběr bývá dynamický a zcela konkrétně vypovídá o tom, co se děje před kamerou, případně diváka přibližuje k objektu, o který v následujících chvílích půjde.
• Polocelek (Medium Shot) již zcela konkrétně ukazuje divákovi postavy, o které nadále půjde – zpravidla nejvíce tři v jednom záběru s tím, že na jednu nebo dvě z nich je zaměřen více. Prostředí přechází do pozadí a kamera se soustřeďuje na „hlavní hrdiny“, případně na zcela zřejmé označení jednoho konkrétního místa.
• Polodetail (Medium Close-up) je ještě blíže ke snímanému objektu (případně objektům). Postavu při tomto typu záběru snímá kamera od pasu nahoru. Okolí zcela ustupuje do pozadí a pozornost je zaměřena výhradně na hlavní postavu či postavy (maximálně dvě). Je rozpoznat aktérův výraz ve tváři, jeho rozpoložení, případná interakce mezi účastníky je velmi konkrétní a lze dobře rozeznat, jakého je charakteru (např. přátelský hovor, rozepře atd.). Díky polodetailu dostává situace jasné a zřetelné rysy.
[ 3 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
• Detail (Close Shot, Close-up) zabírá objekty z bezprostřední blízkosti, tedy například pouze hlavu, případně ramena natáčeného člověka. Divák může pozorovat doslova vrásky v obličeji. Okolní prostor neexistuje, díváme se do tváře osoby, na jejíž příběh se skrze plátno či obrazovku máme zaměřit. Detailní záběr má emotivní a expresivní efekt, jde jednoduše o nahlédnutí do rozpoložení jednajícího aktéra. Detailem může být ale také zachycena velmi konkrétní situace (prsty ťukající do stolu, nožičky ptáčka dosednuvšího na parapet, otočení zámku u dveří, podání rukou atd.). V tom případě se jedná o velký detail (Big Close-up, Extreme Close-up). Tento záběr se často využívá pro zachycení silných emocí (např. záběr očí nebo úst).
Pokud se kamera dívá přes rameno jedné postavy na jinou, označuje se tento způsob snímání jako záběr přes rameno (Over-shoulder). Při televizních rozhovorech kamera často zabírá střídavě tazatele a dotazovaného – při takové změně záběru hovoříme o protipohledu (Complementary Shot). Filmaři někdy používají tyto záběry i k tomu, aby přesunuli pozornost z hovořícího člověka (např. v detailu) na to, co právě sleduje – tímto střihem divák uvidí události jakoby jeho očima.
Objektivy Pomocí objektivu s delší ohniskovou vzdáleností (Long Lens) může být natočen záběr z velké vzdálenosti od aktérů. Běžná čočka objektivu se svou ohniskovou vzdáleností blíží parametrům lidského oka. Širokoúhlá čočka naopak vytváří širší úhel pohledu a výsledný záběr je tak mnohem širší a větší. Tato čočka přetváří perspektivu tak, že slučuje předmět či postavu s pozadím. Zoom (transfokace) navozuje pocit přiblížení (Zoom In) nebo oddálení (Zoom Out) pomocí teleobjektivu stejně jako u fotoaparátu. Nadšení amatéři někdy tento efekt užívají příliš často. Prudký zoom (Crash Zoom) – velmi rychlý zoom – by měl být vyhrazen jen pro efekt šoku (pokud by měl být vůbec používán). Při pořizování videozáznamu mějte vždy na paměti, že se materiál bude dál zpracovávat. Pokud tedy budete například neustále „zoomovat“, tedy přibližovat a oddalovat natáčené, rozostřovat a zaostřovat, hýbat kamerou sem a tam atd., zjistíte při střihu, že je materiál nepoužitelný. Snímaný obraz lze dále kategorizovat podle umístění objektivu kamery nebo úhlu, který zabírá, což určuje perspektivu záběru. Při podhledu (Low Angle) snímá kamera objekt zdola, při nadhledu (High Angle, High Down) shora. Podhled může diváka nebo postavu, z jejíhož pohledu je záběr takto koncipován, uvrhnout do pozice malého, bezmocného dítěte. Nadhled naopak vytváří pocit dominance. Při nakloněné perspektivě (rakurs, Dutch Angle) se kamera naklání k jedné straně. Záběr z ptačí perspektivy (Aerial Shot) je zase pořízen z extrémního nadhledu (ze vzduchu, z věže apod.).
Střihová skladba (montáž) Následující termíny popisují postprodukční techniky střihače nebo střihacího softwaru. Střihač hraje při vzniku filmu velmi významnou úlohu. Následující střihové techniky spoluurčují rytmus a tok dokumentárního filmu a vytvářejí vztah mezi jednotlivými záběry. Střihem (Cut) se jednoduše přechází na další obraz, který může být například součástí následující scény. Kontinuální střih (Match Cut) spojí dva různé záběry téže scény, ale obvykle různé velikosti, aby vytvořil [ 4 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
iluzi kontinuity. Druhem kontinuálního střihu, který se však provádí během pohybu, je střih na pohyb (Action Match Cut). Samotný pohyb jím není přerušen, zachovává si směr a rychlost. Střihači se vždy snaží proložit pohyb střihem, je-li to možné, protože tím je udržována dynamika děje. Poskočný střih neboli střih po ose (Jump Cut) spojuje dva záběry téhož objektu natočené z jednoho nebo dvou podobných úhlů kamery, aniž by záběry od sebe byly odlišeny patřičnou velikostí. Střih pak působí jako skok, který narušuje klasickou střihovou kontinuitu. Tento typ střihu je velmi zřetelný a dramatický. Pokud se přežene, vyvolá až dojem přetržení filmu – jako když někdo při chůzi najednou poskočí dopředu o krok nebo dva. V hraných filmech se poskočný střih využívá například pro zdůraznění momentu překvapení nebo během násilných scén. Častou chybou začínajících střihačů je používání poskočného střihu omylem v situacích, kdy nemá žádný smysl. O prostřih (Insert, Cut-in) se jedná v případě, kdy je detail vložen do celku, například když sledujeme promluvu protagonisty filmu, která je proložena záběrem na jeho ruce. Tento způsob napodobuje přirozené vnímání. Přestřih (Cutaway) se týká mentálního obsahu, například když člověk před kamerou mluví o svém dětství a přestřih dětství ilustruje. Přestřih však také může odvádět diváka od hlavního děje, například když se dotazovaný člověk při rozhovoru o něčem zmíní a kamera opustí jeho tvář, aby ukázala, o čem přesně hovoří. Ne každý přechod je jen otázkou propojení dvou záběrů, ale někdy je cílem optický efekt. Dříve se optické efekty vytvářely ve filmových laboratořích, v současné době vznikají zpravidla pomocí počítačového softwaru. Většina softwarů pro úpravu filmů je dnes vybavena mnohem širší nabídkou, než vůbec mohou profesionální filmaři využít. Amatérští uživatelé videokamer a střihových softwarů často užívají optické efekty nadměrně, leckdy na úkor myšlenky filmu.
Střihové efekty Efekt, který uzavírá scénu a vytváří efekt podobný spuštění divadelní opony, se nazývá zatmívačka (Fade-out). Spočívá v tom, že pomalu stáhne obraz až do černé barvy. Opakem je vylínačka (Fade-in), která naopak černou barvou začíná a postupně dospěje až k čistému obrazu. Tentýž efekt – jen s bílou barvou – je označován jako zalnutí do bílé (Fade to White) a vylnutí z bílé (Fade from White). Poslední věc, kterou před zalnutím vidíme, nám má ulpět v paměti. Tento efekt zpomaluje dynamiku filmu, takže jeho použití musí být důkladně promyšlené. Zalnutí do bílé navozuje pocit otevření, jako by akce pokračovala i po skončení scény. Při prolínačce (Dissolve, Lap Dissolve) se dva záběry sloučí tak, že jeden překryje ten druhý. Přechod je tak hladší, ale nadměrné používání této techniky může vyvolat dojem neurčitosti či nezřetelnosti. Při stíračce (Wipe) je jeden obraz nahrazen jiným v podobě linky pohybující se napříč scénou. Konkrétním druhem této techniky je stíračka za použití masky (Iris Wipe), kdy se obraz ve středu obrazovky zvětší a zaplní předchozí záběr. Tyto přechody byly používány ve starých filmech, takže jsou-li použity dnes, často se tím zdůrazňuje historický (případně i komický) obsah.
Zvuk – audio stopa Film využívá velmi komplexní škálu zvuků a výsledný zvukový mix výrazně ovlivňuje emocionální vyznění filmu. Divák si přitom ani nemusí být plně vědom všech jednotlivých zvuků, které děj filmu doprovázejí. Zvuk tvoří zpravidla tři složky – mluvené slovo (dialog nebo komentář), ruchová složka a hudba. Synchronní dialog (Sync Dialogue) označuje dialog, jehož průběh můžeme přímo sledovat (je synchronizován s obrazem), zatímco dialog mimo záběr (Wild Dialogue) nepochází od osob, které může divák v daném okamžiku vidět. Jakákoli nesynchronizovaná zvuková stopa, obvykle záznam dialogu, je označována jako nesynchronní zvuk. Termín Voice-over se používá jak pro komentář k filmu, tak i pro projev, který by nebylo možné ve skutečnosti slyšet (vnitřní hlas), například když slyšíme hlas protagonisty filmu, zatímco on si čte potichu dopis. K vytvoření zvukového pozadí filmu (filmového prostoru) slouží ruchy a atmosféry (Atmosphere track). Ruchy lze získat na místě natáčení, z ruchových databank či umělým doruchováním v případě, že reálný zvuk není možné zachytit podle představ filmaře už během natáčení. Atmosféry napomáhají celistvému vnímání prostoru, na[ 5 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
příklad zvuky přírody (hlasy ptáků, bouřka, déšť) nebo města (auta, tramvaje, semafory). Nahrávají se buď na místě natáčení, nebo se vybírají ze zvukové databanky. Ruchy i atmosféry jsou do audio stopy přidány ve fázi postprodukce.
Zvukové efekty Zvuková prolínačka (Sound Dissolve) umožňuje prolnutí (vmíchání) jedné zvukové stopy do druhé, například vmíchání zvuku deště do mluveného slova. Stejně jako u střihu, lze i při úpravě zvuku uplatňovat tzv. fade efekty, tzn. v podstatě takové zvukové zatmívačky či vylínačky. Ztišení (Fade Down) znamená snížení celkové zvukové hladiny, zatímco Fade Up označuje zesílení zvuku. F/O je zkratka pro Fade Out – zalínačku nebo ztišení, F/I zase pro Fade In – vylínačku nebo zesílení zvuku. Příprava natáčení Dobrý film – bez ohledu na svou délku – vyžaduje důkladnou přípravu. A tu byste neměli podcenit ani při přípravě videí, které budete připravovat se svými žáky. Natáčení vyžaduje jak uměleckou vizi, tak úspornost a praktičnost, neboť stojí čas a – i ve školním prostředí – peníze. Dobré plánování eliminuje případné promarněné úsilí, frustraci, neshody a proplýtvané peníze. Při přípravě profesionálního filmu si autor musí vybrat téma, protagonistu, ujasnit si svůj postoj a zúžit zaměření snímku na zvládnutelnou úroveň. Důležité je také vyjasnit si, pro jaké publikum bude film určen. Ve fázi rešerší (shromažďování informací) získává filmař dodatečné poznatky o tématu z knih, článků a rozhovorů a snaží se najít pohled, který by látku pro film zatraktivnil. V tomto období tvůrci hledají i konkrétní lokality a případně další protagonisty. Režisér se také musí rozhodnout, jaký přístup je pro dané téma nejvhodnější. Nakonec je třeba připravit a sepsat podrobný plán. Námět Volba filmového námětu Pro začínající literáty platí zásada „píšeme o tom, co známe“. Totéž lze doporučit i tvůrcům filmů. Namísto řešení velkých, těžko uchopitelných témat je vhodnější zaměřit se na témata, která autor dobře zná. Tento postup můžete uplatnit, když svým žákům zadáte v rámci mediální výchovy natočit snímek na volné téma. Jiný příklad pak představuje situace, kdy dáte žákům jasné zadání – například natočit dokument o životě ve vaší obci v poválečném období. Zde se žáci budou muset „ponořit“ do tématu a příprava filmu pro ně bude mít zároveň i vzdělávací hodnotu, kdy budou vyhledávat a shromažďovat nové informace. Zúžení tématu a nalezení jeho jádra Dalším krokem je ujasnit si, co by měl film o zvoleném tématu vypovědět. Dobrý dokument nabízí určitý pohled, sděluje myšlenku, odhaluje kontroverzi nebo vyjadřuje postoj režiséra k danému tématu. Proto si již v počátcích procesu plánování filmař musí položit otázku: „Co si o tomto tématu myslím?“ V ideálním případě by dokument měl diváky přimět k zamyšlení nad daným tématem a vést je k vytvoření vlastního kritického názoru.
Volba přístupu V průběhu příprav se vyjasňuje, jak k látce nejlépe přistoupit z formálního i obsahového hlediska. O přístupu může rozhodnout už samotná zpracovávaná látka. Pokud je téma velmi osobní, může autor svým vlastním hlasem provázet celý příběh. Zpracovává-li ale dokument odborné vědecké téma, pak je na místě spíše odosobněný vypravěčský styl. Jakmile si filmař zvolí režijní přístup, začne plánovat rozhovory, konkrétní záběry a případně psát text komentáře nebo rámcový scénář různých scén, pokud je potřeba. Režisér se může rozhodnout pro typ výkladového dokumentu, který nabízí ucelený pohled na danou problematiku, a je-li to potřeba, využívá mluvený komentář k vysvětlení kontextu a popsání některých filmových obrazů. Zejména u výkladových dokumentů mapujících historické události může být zapotřebí některé scény zinscenovat a využít postupů hraného nebo animovaného filmu. Výkladový dokumentární film může být také koncipovaný jako klasický lineární příběh, který diváky vede krok za krokem k vysvětlení nebo poznání situace. [ 6 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Někomu je bližší spíše pozorovatelský přístup, kdy kamera „pouze sleduje“ každodenní život protagonistů. Tento přístup zpravidla vyžaduje natáčení velkého množství materiálu, z něhož pak režisér vybírá dramatické konfrontace či zajímavé události. Může také navodit takové podmínky, které vznik dramatických střetů podnítí. Film může rovněž reflektovat samotný proces natáčení, je-li to pro příběh významné. Diváka pak může na cestě za poznáním doprovázet režisérův komentář o snaze dostat se k jádru tématu. Popřípadě může autor zvolit formu poetického dokumentu, který navozuje pocity prostřednictvím poutavých obrazů, zvuků i pohybu. Režisér musí důkladně naplánovat jednotlivé složky, ze kterých se pak skládá hotové dílo – jednotlivé záběry a zvuky, které se pak při střihu smíchají. Dokument může využít z každého přístupu něco, ale bez ohledu na zvolenou formu ho musí autor před zahájením natáčení dobře promyslet.
Rešerše Dokumentaristé se obvykle chtějí o vybraném tématu dozvědět co nejvíce, což vyžaduje dostatek času. Podklady získané studiem odborné literatury a sledováním filmů se související tematikou pak tvůrci konzultují s odborníky, kteří jim mohou poskytnout další důležité informace. Důkladná příprava pomáhá zúžit původní záměr a také prověří, zda je autorův zájem o dané téma skutečně hluboký. Při zkoumání tématu je také velmi důležité uvědomit si, jaké věci, místa a zejména osoby by měl film zachycovat. Tato fáze přípravy zahrnuje průzkum lokalit, zaznamenávání názorů lidí a rozhovory s odborníky a/nebo dalšími lidmi, kterých se filmované téma týká. Pokud tvůrce není tématem pohlcen a zůstane na okraji, na filmu to bude znát – zachytí problém pouze na povrchu. Režisér se před natáčením i v jeho průběhu snaží o asertivní, ale i citlivý a empatický přístup k protagonistům filmu, přičemž by zároveň měl udržovat linii a celistvost příběhu. Velmi důležité jsou pak předběžné rozhovory, které poskytují základní informace a fakta, ale také různé úhly pohledu odhalující potenciální konflikty a rozpory. To vše tvoří nezbytné přísady dobrého dokumentu. Je-li film založen na rozhovorech, může režisér předběžné rozhovory natáčet jako jakýsi konkurz. Tazatel klade obecné otázky (závažná, kontroverzní témata si nechá až na skutečné filmování), aby zjistil, zda projev dotazované osoby je pro kameru vhodný. Dokumentární film v mnoha případech skutečně stojí na kvalitě rozhovorů, tudíž předběžné rozhovory jsou zásadní součástí příprav. Odhalují, zda aktér dokáže před kamerou na dané téma působivě hovořit, odhalit svou osobnost či přesvědčivě argumentovat ve prospěch jedné nebo druhé strany a dát najevo silné emoce. JAK PŘENÉST PLÁN NA PAPÍR Dokumentární tvorba vyžaduje spojení plánování a improvizace. Vytvoření plánu umožňuje režisérovi uspořádat si základní téma a vytvořit přesnější strukturu natáčení, včetně seznamu záběrů, které chce natočit. Dokumentární filmy zachycují skutečný život, a tak reagují na aktuální události v jejich přirozeném sledu. Při samotném natáčení je proto potřeba, aby byl filmový štáb flexibilní a přizpůsoboval se změnám. Tvůrci hraných či animovaných filmů a reklam využívají tzv. storyboardy, do nichž se rozkreslí celý film záběr po záběru tak, že připomíná jakýsi komiks. V poznámkách jsou pak popsány dialogy, zvuk i pohyby kamery. Storyboardy fungují nejlépe u plně inscenovaných filmů, kdy má režisér zcela konkrétní vizi a kontrolu nad událostmi. Dokumentaristé však storyboardy používají zřídkakdy. Výjimkou jsou dokumenty zahrnující rekonstrukce scén. Dokumentaristé tak spíše sestavují natáčecí plán, který popisuje jednotlivé scény a slouží jako předběžný průvodce pro natáčení. Při tvorbě natáčecího plánu je třeba brát v úvahu průběh celého filmu. Od uměleckých děl se často očekává jakási dramatická forma – mělo by v nich dojít k určitému napětí či konfliktu, řešení této situace a k následnému rozhodnutí, ukončení konfliktu či k novému pohledu na dané téma. Dokumenty sice zobrazují realitu, stále od nich však částečně vyžadujeme „umělecké zpracování“, které uspokojí naše zažité představy o vývoji příběhu. [ 7 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Filmový štáb Velikost a složení dokumentárního filmového štábu jsou závislé na formátu filmu (zda se točí na video, nebo film), jeho předpokládaném rozsahu i na zkušenostech a preferencích jednotlivých členů štábu. Záleží také na stylu filmu – snímky obsahující mnoho záběrů náročných na přípravu a nastavení budou pochopitelně vyžadovat větší štáb. V současné době tvoří nejčastěji štáb dokumentárního filmu režisér, kameraman, zvukař, střihač (nestříhá-li si snímek režisér sám) a produkční. Existují i některé specializované profese, které se však objevují u dokumentů již velmi sporadicky. Školní „filmové štáby“ si pak pravděpodobně vystačí s těmi nejběžnějšími. • Režisér Současní dokumentaristé často zastávají více rolí než režiséři v minulosti. Jelikož je natáčecí zařízení dnes mnohem dostupnější a jednodušší na obsluhu, může filmař zároveň vystupovat jako režisér, kameraman či jako střihač. Z tradičního pohledu je ale režisér člověk, který navrhuje koncepci projektu, rozpracovává jeho vizuální stránku, provádí rešerše (někdy s jedním nebo několika asistenty), vybírá protagonisty a určuje celkové vyznění filmu. Jsou-li součástí filmu rozhovory, je tazatelem většinou právě režisér (ať již před kamerou, nebo mimo ni). Režisér se podílí na střihu filmů a hudební dramaturgii a dohlíží na mix zvuku. • Produkční / vedoucí výroby Vedoucí výroby organizuje celou složku výroby filmu, sestavuje podrobné rozpočty a natáčecí plány a během natáčení sleduje, zda dochází k jejich naplnění. U menších filmů může plnit i úlohu výkonného producenta, odpovědného za koordinaci veškerých financí a plánování v průběhu samotného natáčení. V ostatních případech jsou vedoucí výroby, výkonný producent a producent neustále v kontaktu a společně kontrolují rozpočty i harmonogramy. U dokumentárního filmu má vedoucí výroby složitější situaci než u hraného filmu, jelikož na začátku nikdy neexistuje přesný scénář a často je třeba reagovat dle dané situace přímo na natáčení a umět improvizovat. • Kameraman Kameraman snímá pod dohledem režiséra jednotlivé záběry, a tak je třeba, aby s režisérem dobře komunikoval a chápal jeho záměr. Jde o vysoce kvalifikovanou pozici vyžadující mimo jiné dobrou intuici. Režisér může pro vedení kameramana a směru kamery používat signály rukou nebo dotyky, pokud chce změnit zabíraný objekt nebo záběr přiblížit či oddálit, aby například lépe zachytil emoce řečníka. V dnešní době, kdy se velice často používají ruční kamery, musí kameraman intuitivně poznat, kde se odehrává hlavní akce, a pružně reagovat a citlivě se přizpůsobovat změnám na scéně. Vztah a vzájemné pochopení mezi režisérem a kameramanem je zcela zásadní pro realizaci režisérovy vize filmu. Kameramanskou profesi výrazně ovlivnil technologický přechod z filmového pásu na digitální technologie. Díky levnějšímu digitálnímu záznamu je možné natočit mnohem více materiálu a zároveň lze zprostředkovat kvalitní obraz i lehčími a snadno ovladatelnými kamerami. V poslední době se dokumenty natáčejí i na digitální fotoaparáty. • Zvukař Přechod z filmu na video se promítl i do způsobu záznamu zvuku. U filmu se zvuk zaznamenává zvlášť (na pásku) a synchronizuje se a míchá až ve fázi střihu. I když videotechnologie dnes umožňují přímý záznam zvuku na kameře, někdy se používá tzv. dvojitý systém, ve kterém se zvuk zaznamenává odděleně. Zvukař zodpovídá za nahrávání a buď mikrofon na dlouhém držáku (tágu) sám ovládá, nebo řídí jeho obsluhu, aby se dostala mikrofonem ke snímanému objektu a vhodně zachytila potřebné zvuky. Při natáčení se zvukař obvykle snaží, aby mikrofon nebyl v záběru vidět. U některých dokumentárních filmů je naopak režisérským záměrem, aby mikrofon v obraze byl a připomněl samotný proces vytváření filmové reality. [ 8 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Zvukař se také věnuje nahrávání okolních zvuků, včetně přirozeného zvukového pozadí místa natáčení. Tyto záznamy pak lze při střihu přimíchat do konečného zvuku a předejít tak mezerám ve zvukové stopě, případně posílit realistické vyznění výsledného filmu. • Střihač Střihač je jednou z nejdůležitějších osob v postprodukční fázi. Prohlédne natočený materiál, pečlivě vybírá nejlepší záběry a sestavuje film z mnoha jednotlivých kusů. Vytváří rytmus a dynamiku filmu a buduje filmový příběh. Dává filmu jeho konečnou podobu a emocionální náboj. Zdánlivě nenápadnou, ale nesmírně důležitou funkci má dramaturg. Budete-li vytvářet studentský filmový štáb, vyplatí se tuto funkci vhodnému členovi týmu svěřit. S nadsázkou lze dramaturga nazvat šedou eminencí filmu. V ideálním případě začíná jeho práce v okamžiku, kdy je námět již rozpracován. Začne klást otázky, které upozorní na problematické aspekty filmu a přimějí režiséra je znovu promyslet. Dramaturg má významnou roli při komentování první verze hrubého střihu filmu – zhodnotí, jak funguje stavba filmu, prostřednictvím doplňujících otázek nastavuje režisérovi pomyslné zrcadlo a konstruktivními připomínkami pomáhá hledat cestu z obtížných momentů při rozhodování ve střižně. Dobrý dramaturg musí mít všeobecný rozhled, cit, výbornou znalost filmových postupů a žánrů a schopnost poskytnout režisérovi adekvátní a srozumitelnou zpětnou vazbu. Dramaturg a režisér by se měli vzájemně respektovat, i když konečné slovo o podobě dokumentu má režisér. Natáčení Po všech přípravách a plánování nastává čas začít s natáčením. Je ale nutný ještě jeden plán, který podrobně určuje dispozice na jednotlivé natáčení dny. Výsledná kvalita filmu je závislá na kvalifikaci a zkušenostech členů štábu. Velmi podstatná je také režisérova schopnost vést rozhovory s lidmi před kamerou.
Natáčecí plán Filmový štáb potřebuje mít před zahájením natáčení k dispozici natáčecí plán, určující den po dni, který člen štábu a jaké zařízení je potřeba. Tento natáčecí plán stanovuje, kdy a kde budou jednotlivé části filmu nasnímány. Dokumenty se stejně jako hrané filmy nemusejí nutně točit v „reálném“ pořadí. Jednotlivé části filmu se seřadí až ve fázi střihu, takže natáčecí plán sestaví pořadí jednotlivých záběrů na základě praktických kritérií: všechny rozhovory s jednou osobou se pokud možno natáčejí najednou, i když se v hotovém filmu nakonec rozloží do několika částí; natáčení v místech, která jsou blízko sebe, se naplánuje na jeden den apod. Kromě toho natáčecí plán upřesňuje přítomnost nezbytných členů štábu a nutného zařízení v dané dny. Záběry a scény vyžadující práci celého filmového štábu se pokud možno naplánují těsně po sobě, aby nemuseli být všichni přítomní po celou dobu natáčení. Dobrý natáčecí plán počítá i s neočekávanými událostmi. Pokud se například zhorší počasí, může se štáb věnovat alternativním záběrům, aniž by došlo k výrazným časovým prodlevám. Dokumentarista musí být samozřejmě připraven se od plánu odchýlit, pokud to okolnosti vyžadují. Dokumentární filmy ukazují reálný život, skutečné lidi a situace, které nelze spoutat harmonogramem.
Umění rozhovoru Mnoho dokumentů obsahuje rozhovory. Snímky, které natočíte se svými žáky, nebudou pravděpodobně výjimkou. Může se zdát, že rozhovory začaly dokumentárním filmům, zejména těm televizním, dominovat. Někdy „mluvící hlavy“ dokumentu prospějí, jindy je vhodnější hledat jiný přístup. Aby se rozhovor vydařil, je dobré respektovat následující pravidla. • Přirozenost respondenta Je třeba, aby rozhovor probíhal co nejpřirozeněji, aby se dotazovaná osoba cítila příjemně. Někdy však chtějí tvůrci vyvolat u respondenta silné emoce (např. podrážděnost, zlost nebo smutek), ale i jejich navození by mělo vyznít nenásilně. Pokud si respondenti vytvoří k tazateli pozitivní vztah, vyjadřují se obvykle před kamerou otevřeněji. [ 9 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
• Sled otázek Při kladení otázek postupujte od těch obecných po konkrétnější a náročnější. Otázky je důležité klást velmi pozorně a citlivě a umožnit respondentovi hovořit i o jiných tématech. Je také vhodné některé odpovědi otázkami dále rozvinout, abychom získali podrobnější informace. • Výběr místa Důležité je také nepodcenit výběr místa, kde se bude rozhovor natáčet. Může to být prostor, ve kterém se respondent cítí dobře, nebo místo související s tematikou filmu či vizuálně působivý prostor, který přispěje k estetické kvalitě filmu. Výběrem místa rozhovoru je dokonce možné ovlivnit náladu dotazovaného člověka, případně dodat situaci určité napětí. Je potřeba se rozhodnout, zda ve výsledném filmu bude vidět či slyšet i režisér (nebo jiná osoba) kladoucí otázky. Pokud ne, musí režisér uhlídat, aby odpovědi byly kompletní a použitelné samy o sobě. Tazatel pak formuluje otázky tak, aby se respondent stále cítil uvolněně a působil přirozeně, i když některé části odpovědí už opakuje. Nejlepší je požádat dotazovaného, aby svými slovy zopakoval otázku, než na ni odpoví. • Trpělivost Rozhovory vyžadují trpělivost. Tazatel musí na respondenta reagovat povzbudivými gesty a mimikou, ale ne pomocí zvuků, které by pak rušily výsledný záznam. Je dobré chvilku zůstat potichu a vyčkat s další otázkou. Někdy totiž respondent během této pauzy dodá něco důležitého nebo svoji odpověď po chvíli tichého přemýšlení doplní. Pokud bychom s další otázkou spěchali, mohli bychom přijít o něco velmi zásadního. • Úhel snímání respondenta Režisér musí také zvážit, kam se bude účastník rozhovoru dívat. Někteří filmaři si s oblibou sedají hned pod objektiv kamery, takže to vypadá, že se respondent dívá rovnou na diváka, avšak ne přímo do kamery. Poklepáním na nohu kameramana někdy režisér naznačuje, že by kamera měla při emotivní nebo důležité odpovědi zabrat detail tváře, případně ji oddálit při obecnějších odpovědích. Běžné je také umístění respondenta do pravé třetiny obrazu během jedné poloviny rozhovoru a do levé třetiny během druhé, aby konečná sekvence nebyla tak statická. Rozhovor může probíhat i s několika lidmi najednou. Režisér a kameraman mohou v průběhu konverzace kamerou přejíždět z jednoho respondenta na druhého. Umístění a pohyb kamery jsou pak důležitými faktory pro sledování toku konverzace, aby nedošlo k zmatení diváka. Komunikace mezi filmařem a kameramanem je v takovém případě klíčová. • Ilustrační záběry Filmař by také neměl zapomenout natočit i prostředí rozhovoru a naplánovat prostřihy – záběry, které může do rozhovoru vložit, aby ilustroval, o čem respondent hovoří. Tím se rozhovor oživí a nebude působit nudně. • Písemný souhlas respondentů s rozhovorem Velmi důležité je získat od filmovaných osob podepsaný písemný souhlas se zařazením jejich vystoupení do filmu. Tento zdánlivě banální úkon je významný jak z právního, tak z etického hlediska. Při podepisování souhlasu má totiž protagonista možnost si znovu plně uvědomit, k čemu se zavazuje a co pro něj účinkování ve filmu může znamenat.
[ 10 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
UMĚNÍ VÉST ROZHOVOR Ivana Pauerová Miloševičová, dokumentaristka Rozhovor (interview) je jednou z nejčastějších situací, ve které se ocitá dokumentarista při natáčení filmů. Před začátkem interview: –– Zopakujte si všechny připravené otázky nahlas a ujistěte se, že jsou srozumitelné. –– Zvažte, zda nenatočit některá interview s více lidmi najednou, neboť konfrontace různých názorů může být pro film zajímavá. –– Uvědomte si, co přesně od rozhovoru očekáváte a co bude jeho úloha v rámci celého filmu. –– Rozhodněte se, zda v interview budou slyšet otázky režiséra. –– Zvolte si vhodné místo k natáčení rozhovoru. Během interview: –– Dbejte na to, aby dotazovaní rozuměli tomu, proč s nimi interview natáčíte. –– Vysvětlete dotazovaným, že mají před odpovědí ještě jednou zopakovat vaši otázku svými slovy. –– Snažte se být během natáčení přirození a neafektovaní. –– Pozorně naslouchejte odpovědím, a pokud nejste spokojeni, položte znovu tutéž otázku jinými slovy. –– Udržujte oční kontakt. –– Dávejte najevo svůj zájem a účast výrazem obličeje a gesty, ale výpověď nekomentujte slovy. –– Zpočátku pokládejte jednodušší, faktické otázky. Osobní nebo konfrontační otázky začněte klást, až se dotazovaný před kamerou uvolní. –– Vždy požádejte o konkrétní příklady nebo příběhy, které doplní zajímavé, ale příliš obecné výroky. –– Pokud je odpověď příliš dlouhá nebo kostrbatá, požádejte o ni znovu. –– Nepřerušujte dotazovaného otázkou nebo komentářem hned, jak dokončí výpověď. Chvilku mlčte a dejte mu čas na případné doplnění. Co nedělat: –– Nezabývejte se příliš pořadím otázek, vše se dá upravit ve střižně. –– Neptejte se na příliš obecné věci. –– Neklaďte více otázek najednou. –– Neskákejte dotazovanému do řeči. –– Nespěchejte. Střih Úkolem střihače je uspořádat nezpracovaný materiál pořízený během natáčení do hotového filmu, který odpovídá režisérovu záměru. Většinou se nejprve střihač s režisérem podívají na jednotlivé záběry, dělají si poznámky a proberou potenciál hrubého materiálu. Součástí přípravy může být i přepis všech rozhovorů a komentářů. Poté vytvoří střihač tzv. hrubý sestřih, který pak konzultuje s režisérem. Opakovanými úpravami oba společně vytvoří z hrubého sestřihu konečnou verzi filmu. Na závěr zvukový střihač upraví zvukovou stopu hotového snímku. • Osoba střihače Po skončení natáčení má režisér k dispozici hodiny a hodiny filmového záznamu. Mezi mnoha opakovanými záběry, nepovedenými pokusy a vágními odpověďmi se nacházejí cenné poklady, ze kterých se nakonec složí finální podoba filmu. V průběhu postprodukce se střihač prokouše hrubým materiálem z natáčení a roztřídí jej na základě režisérovy vize. Případně objevuje a skládá dohromady další zajímavé informace, estetické prvky a příběhové linky, které mohou původní záměr obohatit. Spolupráce střihače a režiséra probíhá různým způsobem; většina režisérů sedí ve střižně po celou dobu spolu se střihačem, někteří ale jen opoznámkují natočený materiál a pak nechají střihače pracovat samotného. Po téměř celé 20. století spočívala práce střihače ve fyzickém stříhání a opětovném sestavování filmového pásu. Dnes se však většina dokumentárních filmů točí na video a střih se provádí s využitím digitální techniky. V současné době jsou různě složité střihačské programy dostupné téměř všem (viz dále). Přesto je úloha [ 11 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
profesionálních střihačů stále velice významná, a to díky jejich dokonalé znalosti filmového řemesla a bohatým zkušenostem. Střihač je také dramaturg a důležitý partner režiséra, na natočený materiál se dívá čerstvým pohledem, není osobně zatížený účastí na náročném natáčení a nemá k jednotlivým záběrům citový vztah. Režisér může být natolik zaujat tvorbou svého filmu, že si často není schopen udržet odstup a objektivní pohled na jednotlivé kousky filmové skládanky. Střihač je člověk, který výsledné záběry upravuje, ale musí být schopen jasně vidět to, co se natočilo, ne to, co režisér chtěl natočit. Zkušený střihač pozná, jaký film lze z dostupných záběrů udělat, a zároveň ctí téma filmu a záměr režiséra. • Hrubý sestřih Jak název napovídá, hrubý sestřih je vlastně předběžná verze filmu. Střihač sestaví nasnímané záběry tak, aby bylo sdělení filmu srozumitelné a dostatečně dramatické. Struktura střihu musí podporovat obsah filmu, zaujmout divákovu pozornost a zároveň působit emocionálně. Způsob střihu také závisí na typu filmu a jeho účelu. Někdy je vhodné použít strukturu chronologickou, doplněnou mluveným komentářem; jindy může být struktura založená na postupném odkrývání konkrétního problému – v takové filmové struktuře je problém nejprve popsán, posléze jsou nastíněny různé přístupy či úhly pohledu a pak film dospěje k určité odpovědi. Součástí hrubého sestřihu je i zvuková složka. Zvukový střihač vloží k obrazům zvukovou stopu, která je tvořena dialogy, zvuky z místa natáčení, případně dodatečně vytvořenými ruchy a efekty. Zvukový mix je stejně jako obrazový sestřih v této fázi hrubý a obvykle není doplněn o mluvený komentář. Důležité je vyzkoušet, jak vypovídající je samotný obraz se zvukem. • Poznámkování a papírkový sestřih V rámci přípravy na hrubý sestřih využívají někteří tvůrci podrobné poznámkování záběrů, aby si lépe utřídili materiál. Dokud střihači ještě pracovali s filmovým materiálem, připravovali si tzv. papírkový sestřih. Dnes si mohou vytisknout soupisku fotek jednotlivých záběrů (obrázkový storyboard) ze střihačského programu. Jednotlivá fotka vždy koresponduje s typem záběru a střihač tak ví, zda se jedná o celek, detail apod. Pokud někteří tvůrci ještě využívají papírkového sestřihu, jde spíše o dramaturgickou pomůcku; na papírky si už nepíšou záběry a scény, ale hlavní motivy filmu.
Papírkový sestřih • Zkušební projekce Hrubý sestřih představuje první zkoušku filmu. Tuto podobu vidí a hodnotí jen úzká skupina diváků, většinou profesionálů, se kterými se režisér a střihač znají a zajímá je jejich názor. Pro filmaře to je velmi napínavá chvíle. Vyznívá téma filmu? Je film dostatečně dramatický? Není místy příliš zdlouhavý? Dává jeho struktura smysl? Po zkušební projekci střihač s režisérem jednotlivé komentáře proberou a vyberou si z nich ty, které jim připadají smysluplné. Podle nich pak mohou finální verzi filmu ještě upravit.
[ 12 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
• Čistý sestřih Po promítání hrubého sestřihu většinou následují ještě dodatečné změny. Proběhnou také korekce a barevné ladění jednotlivých záběrů. Většinou se film ještě krátí a záběry a sekvence, které nepřispěly k celkovému efektu, se odstraní. Pak se pustí do práce zvukový střihač, který s vyexportovanými soubory od střihače pracuje ve zvukové postprodukci a používá k tomu zvukový, ne střihový software. Zvukař musí vyplnit mrtvá místa ve zvukové stopě okolními zvuky, vyladit směsici zvuků a vyvážit zvukovou hladinu. K emocionálnímu náboji určitých scén může přispět i hudba, která se stává jakousi podvědomou nápovědou pro diváky. U některých dokumentů však bohužel sklouzává až k citovému vydírání. Do výsledného díla může být přidán mluvený komentář – ať už v minimální podobě, například jen jako představení tématu, nebo může provázet celým filmem. Dobrý mluvený komentář umožní divákovi, aby si sám vytvořil vlastní názor, zároveň však zdůrazňuje to, co je ve filmu důležité. Dobře napsaný komentář také pomůže překlenout jednotlivé scény. Špatný komentář naopak divákovi přímo říká, co by měl vidět či cítit, a působí tak jako překážka mezi divákem a skutečností zachycenou ve filmu. Na úplný závěr zvukoví specialisté zajistí konečný mix zvuku, při kterém vyrovnají hlasitost a vyladí přechody. Dokument je tak připraven na cestu do světa. NATÁČENÍ VE ŠKOLNÍM PROSTŘEDÍ ANEB PRAKTICKÉ RADY PRO ZAČÍNAJÍCÍ FILMAŘE Přenesení videokamer do školních lavic skýtá mnoho pozitiv, ale samozřejmě nemusí být vždy úplně snadné. Prvním problémem může být nedostatek kvalitní techniky – ne všechny školy disponují více jak jednou videokamerou, o přídavných mikrofonech, díky kterým se dá pořídit kvalitní zvuk i v rušném prostředí, ani nemluvě. Tato situace by vás ale neměla odradit. V dnešní době je téměř každý chytrý telefon vybaven záznamovým zařízením, a to jak zvuku, tak obrazu. Žáci proto mohou video jednoduše natočit na svůj mobil. A i když výsledek možná nebude nejkvalitnější, vždy je lepší nějaký než žádný.1 (K tomu je nutné podotknout, že např. záznam z deset let staré videokamery bude zpravidla o něco horší než z nového chytrého telefonu, nehledě na to, že takto stará kamera bude natáčet video ve formátu 4:3, který se dnes ž téměř nepoužívá.) Rozhodnete-li se natáčet delší film, můžete si techniku vypůjčit nebo zkusit zajistit finanční prostředky na její koupi pomocí sponzorů nebo grantů. Následující kapitola vám pomůže zorientovat se v záznamové technice a provede vás celým procesem amatérského natáčení a výroby filmu.
Výběr videokamery V současné době je na českém trhu možno nalézt nepřeberné množství videokamer, pohybujících se v cenách od dvou do pěti set tisíc korun. Pro použití videokamery ve výuce a zpracovávání menších studentských projektů by vám měla stačit kamera za čtyři až dvacet tisíc korun (první a druhá na obrázku níže). V lepším případě by měla dokázat natáčet v už HD formátu (viz níže), není to však absolutní nutností – i SD formát bude v pořádku, obzvlášť pokud takovou kameru už vlastníte, rozhodně není nutné kupovat jinou. Pokud ale před koupí teprve stojíte, je dobré vědět, že HD videokamery jsou už zcela běžné a lze je pořídit i za velmi nízkou cenu. Ty levné se ale od těch drahých kvalitativně podstatně liší. Levné HD videokamery nemají dostatečně kvalitní optiku, a proto z nich kvalita obrazu, přestože natáčí v HD rozlišení, není nijak vysoká.
1 Pokud se však chcete pustit do závažnějšího projektu, například videodokumentu, bude vhodná technika nezbytná.
[ 13 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Rozlišení Důležitým parametrem pro video je rozlišení, tedy to, jestli bude mít vaše video poměr stran 4:3 nebo 16:9.2 V současné době se většina videí pořizuje v HD rozlišení3 (High Definition), tedy 1920x1080 pixelů 4 (poměr stran 16:9, tzv. full HD). Nižší varianta, ale stále ještě HD, je kupříkladu 1280×720.
I když tento údaj může vypadat nesrozumitelně, lze si ho představit vcelku jednoduše. V případě HD videa jde o vysoce kvalitní širokoúhlý záznam obrazu a zvuku, díky němuž video nabírá na kvalitě, prostorovosti a ostrosti, a to až čtyřikrát více než tomu kvalitativně bylo u záznamů SD (Standard Definition), tedy poměru stran 720x5765.
Zvuk Pokud se chcete pustit do nějakého většího studentského projektu a jeho audiovizuální výstupy chcete prezentovat v co nejlepší kvalitě (např. pokud jde o studentský dokument nebo hraný film), je rozhodně vhodné zakoupit k videokameře i externí mikrofon, který zajistí kvalitní záznam zvuku.6 Je třeba pamatovat na to, že zvuk je stejně důležitý jako obraz. Digitální kamery v sobě sice mají zabudovaný mikrofon, je to však mikrofon zcela obyčejný a jakýkoli šum či ruch vám záznam naruší. Pokud pak jde například o záznam rozhovoru v hlučnějším prostředí, špatný zvuk záznam zcela znehodnotí. Cena externích mikrofonů vhodných pro běžné použití se pohybuje mezi třemi a šesti tisíci, i ten nejlevnější však bude rozhodně lepší než mikrofon zabudovaný přímo v kameře. Externí mikrofon má klasický 3,5mm výstup, jako mají například sluchátka, a jednoduše se připojí do vstupu pro mikrofon se standardním označením růžovou nebo červenou barvou a nápisem „MIC“. Mikrofonový vstup se u menších digitálních kamer zpravidla nachází vedle vstupu pro sluchátka, který bývá označen zelenou nebo žlutou barvou a nápisem „AV“, případně i symbolem sluchátek. 2 Formát 4:3 připomíná téměř čtverec, na širokoúhlých televizích a počítačích (16:9) tak má obraz po obou bočních stranách černý pruh. Ve formátu 4:3 se už video vesměs nepořizuje, a pokud ano, jde spíše o umělecký záměr. Naopak pokud si na starším televizoru, který zřejmě ještě bude mít poměr stran 4:3, pustíte novější film natočený s poměrem stran 16:9, černé pruhy se objeví na horní a dolní straně, protože film je nastavením televize „zmenšen“, aby se „vešel“ do promítacího pole obrazovky. 3 Rozlišení monitoru nebo displeje znamená počet pixelů, které může být na obrazovce či monitoru zobrazeno. Udává se jako počet sloupců (bývá uveden jako první a u záznamu v HD je to 1920) a počet řádků (u HD je to 1080). 4 Pixel je nejmenší jednotka digitální rastrové grafiky. Představuje jeden svítící bod na monitoru, resp. jeden bod obrázku zadaný svou barvou (http:// cs.wikipedia.org/wiki/Pixel). 5 V evropském prostředí se používá PAL (phase alternating line) kódování, tedy s rozlišením právě 720x576 pixelů a frekvencí 25 snímků za sekundu. 6 Pokud se ale rozhodnete investovat do kamery větší sumu (30 tisíc korun a více), externí mikrofon kupovat nemusíte. Bývá připevněn přímo na kameru, viz třetí videokamera na obrázku.
[ 14 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Použití sluchátek při natáčení je výhodou. Kameraman díky nim eliminuje okolní zvuky a slyší pouze to, co jde do kamery, tzn. jen to, co bude i na záznamu. Může tedy lépe reagovat na okolnosti (např. ihned zjistí, že je mluvčí rušen šumem nedaleké silnice, jeho hlas je „přebuzený“, nebo naopak příliš tichý apod.). Samozřejmě v případě, že nejde o skupinové natáčení a kameraman je na celé natáčení zcela sám, přičemž jde o interakci s druhou osobou (např. rozhovor), není slušné mít sluchátka na uších, a nejlepším řešením tak je, že poprosíte natáčeného, aby vám řekl pár slov, a za pomoci sluchátek ideální zvuk nastavíte7, načež sluchátka sundáte a spolehnete se na to, že se zvuk nebude nijak výrazněji měnit. Na sledování hladiny zvuku bývá běžně na displeji videokamery (kde můžete vidět, co právě snímáte) pohyblivý ukazatel8. Jeho pomocí se dá při natáčení celkem lehce sledovat, kde se zvuk pohybuje. Zda nesahá do červené zóny, což znamená právě zmiňované přebuzení zvuku, nebo zda se naopak nepohybuje na začátku první třetiny zvukové stupnice – takový zvukový záznam by byl zase příliš tichý.
Možnosti záznamu Ještě než se dostaneme k instruktáži, jak pořídit dobré video, zastavme se u možností záznamu na digitální videokameru. V současné době jsou v zásadě čtyři. Digitální videokamery mohou nahrávat záznam na zabudovanou interní paměť (HDD), na interní flash paměť9, na vyměnitelné SD karty10, ale také na MiniDV kazety, které se dají pořídit v každé prodejně elektroniky a jejichž čas záznamu může být od šedesáti do sto osmdesáti minut (podle toho se pohybuje i jejich cena; klasickou MiniDV kazetu se záznamovou kapacitou šedesát minut pořídíte kolem osmdesáti korun.) MiniDV kazety je možné přemazávat, nedoporučují se však více jak tři přemazání. S každým novým záznamem natočeným na kazetu kvalita videa mírně klesá. Diskuse o tom, zda je lepší videokamera na MiniDV kazety se zabudovanou pamětí, nebo na SD karty, jsou nekonečné. Každá varianta má svá pro a proti. MiniDV kazety musíte v první řadě vyměňovat. Dále jste omezeni časem, takže v případě, že se chystáte natáčet něco velmi jedinečného, co chcete mít „vcelku“, musíte si ohlídat, kolik vám na kazetě ještě zbývá času11, abyste během natáčení nemuseli záznam přerušit a kazetu měnit. Natočený materiál je pak třeba v reálném čase přetahovat do počítače. Také kazetová mechanika je náchylnější na poškození a kamery, které ji obsahují, bývají kvůli ní zpravidla o něco těžší. Na druhou stranu pokud jedete natáčet na místa, kde nebudete mít přístup k počítači, stačí nakoupit dostatečné množství kazet a nic vaše natáčení neohrozí. Zastánci MiniDV kazet také tvrdí, že je záznam na tyto kazety o poznání kvalitnější. Pokud si pořídíte kameru se zabudovanou interní pamětí, čeká vás výrazně rychlejší převod natočeného materiálu do počítače, ale nezřídka i zdlouhavá bitva s formátem, ve kterém kamera natočený materiál do počítače nahrává. Co se týče natáčení mimo přístup k počítači, může se lehce stát, že videokamera nebude mít 7 Za pomoci přidávání a ubírání hlasitosti mikrofonu, u lepších videokamer lze nastavit další úrovně zvuku pomocí tzv. equalizeru. 8 Pokud jej na displeji nevidíte, zřejmě bude tato funkce displeje vypnutá a stačí ji zapnout. Nejčastěji to bývá tlačítko „display“ umístěné přímo na kameře nebo je k výběru v menu. Po zapnutí by se vám měl objevit jak ukazatel zvuku, tak stav baterie a zbývající čas záznamu či volné místo na pevném disku kamery. 9 Funguje vesměs stejně jako zabudovaná interní paměť, její výhodou však je, že neobsahuje žádné pohyblivé části, riziko poškození je tak minimální. 10 Existuje ještě varianta mini SD a mikro SD. 11 Tato informace bývá na displeji (viz výše).
[ 15 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
dostatečnou kapacitu paměti nebo z ní zapomenete stáhnout starší videa. V takovém případě vám nic nepomůže a natočíte jen část zamýšleného nebo také nic. Existují ale i digitální kamery, které záznamové možnosti kombinují, tzn. mají jak interní paměť, tak možnost záznamu na SD karty. Těch si můžete vzít na natáčení – podobně jako v případě MiniDV kazet – také několik, jen jsou poněkud dražší. V každém případě je ale videokamera s interní pamětí, flash pamětí nebo na SD karty zpravidla o něco menší a lehčí než videokamera na MiniDV.
Pokud jako škola zamýšlíte koupit videokameru, chcete s její obsluhou mít co nejméně práce i výdajů a nechystáte se na delší natáčecí cesty, je asi nejlepší variantou pořídit si kameru s interní pamětí, případně kombinovanou i s možností záznamu na SD karty.
Natáčení Máte tedy vybavení a zbývá to hlavní – natočit video. Před každým natáčením je nezbytně nutné zkontrolovat stav baterie, ideálně ji vždy nově nabít (některé kamery se totiž nepatrně vybíjí, i když jsou vypnuté) nebo si s sebou vzít baterii náhradní12. Kamery samozřejmě mohou natáčet i připojené na adaptér, kameraman je pak ale omezen délkou kabelu a téměř jistou nemožností většího pohybu. Stav baterie je nutné zkontrolovat i u externího mikrofonu (baterie v mikrofonu vydrží většinou týdny). Další, čemu musíte věnovat pozornost, je aktuální kapacita interní paměti (pokud máte kameru s interní HDD nebo flash pamětí), SD karty nebo MiniDV kazety. V případě záznamu na SD kartu nebo MiniDV se vždy vyplatí mít nějakou náhradní. Nikdy neměňte MiniDV kazetu nebo SD kartu při zapnuté kameře! • Nastavení videokamery Po zapnutí videokamery vás uvítá poměrně standardní menu, které je u většiny kamer velmi podobné. Zpravidla také máte pouze dvě možnosti, a sice točit „na automat“ nebo „na manuál“. Manuál skýtá více možností, jak průběh záznamu, jeho kvalitu a dynamičnost ovlivňovat, současně ale klade větší nároky na kameramana, který si musí mnoho věcí sám ohlídat. V první řadě je to ostrost a světlo. Pokud natáčíte třeba běžný rozhovor, u jehož zpracování nemáte žádné umělecké ambice a jde především o záznam mluveného projevu, stává se varianta „na automat“ tou nejvhodnější. Kameru postavíte na stativ, zapnete a můžete se v klidu věnovat mluvčímu. Vzhledem k tomu, že vám režim „automat“ automaticky vyrovnává světlo a ostrost, nelze během natáčení s tímto módem jakkoli experimentovat. Tzn. nemůžete si snímané v průběhu natáčení rozostřovat a zaostřovat, nemůžete měnit světelné podmínky (expozici), v případě většiny kamer nelze ani použít přednastavené režimy (nejčastěji to bývají režimy s názvy „portrét“, „sport“, „noc“ aj. nebo ikonkami, např. „za slunečného počasí“, „v interiéru“ apod.) nebo přidávat či ubírat hladinu zvuku. Manuální režim vám toto všechno umožňuje, ovšem za cenu větší starosti o průběh natáčení. Musíte 12 Baterie je standardní součástí videokamer. Opět – jako v případě zabudovaných mikrofonů – se však zpravidla jedná o baterii slabší,
ta má většinou poměrně nízkou kapacitu a nevydrží dlouho. Dříve nebo později je tak třeba koupit baterii novou/náhradní.
[ 16 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
pak být připraveni kontrolovat, zda změna situace či vzdálenosti záběr nerozostřila, zda kvůli tomu, že „přišel mrak“, není záběr najednou až příliš tmavý atd. • Výběr záběrů Jak jsme popsali už výše, záběry se zpravidla dělí na pět typů: velký celek, celek, polocelek, polodetail a detail. Výběr záběrů je zásadní pro pozdější střih. Na to, aby se s natočeným materiálem dalo dále pracovat – stříhat ho –, je v první řadě nutné měnit velikost záběrů.13 Na to je třeba myslet už od samého začátku natáčení. Střih je naprosto nepostradatelným postprodukčním prvkem. Budou-li se v záznamu výše zmíněné typy záběrů více či méně střídat, můžete si být jistí, že vám následná střihačská práce půjde od ruky a film nebude diváky nudit. Ne vždy ale takové rozložení záběrů situace dovoluje. Pokud jde o hraný film, je to jednoduché, pokud se ale jedná o záznam něčeho, kde lidé jednají spontánně a kameraman musí každou vteřinu flexibilně reagovat na nové zvraty a změny, je to o poznání složitější. Navíc pokud natáčíte pouze jednou videokamerou a chcete mít například celistvou výpověď, je dobré mít druhy záběrů na paměti, ale nesnažit se je střídat za každou cenu – předejdete tím chaotickým obrazům, které pak nepůjdou sestříhat. Zásadou tedy je, že pokud točíte nepředvídatelné situace, musíte neustále přemýšlet o případných dalších krocích, kam by se situace mohla vyvinout, a být připraveni okamžitě reagovat. Pokud si nejste jistí, raději natočte dlouhý „jednozáběr“, o kterém víte, že bude použitelný, a když například promluva na chvíli skončí nebo se stočí k tématu, o které vám až tak nejde, využijte vhodné chvilky a záběr změňte. Pokud natáčíte spíše statické dění, například konferenci nebo prezentaci studentských projektů, je dobré dodržovat zásadu „nepřekročím osu“, tj. hned na začátku si vybrat stranu místnosti, ze které budete celé dění natáčet a tu stranu neměnit. V případě, že začnete natáčet zprava, nelze v půlce natáčení přejít na stranu levou. Opět by se vám to totiž při střihu vymstilo a nemohli byste pořízené záběry nijak kombinovat. Nezapomeňte si také natočit kromě mluvčích i okolí, tedy diváky, případně detaily mluvčích, kde není vidět, jak hýbají ústy, a tudíž se nedá rozpoznat, co v tu kterou chvíli říkají. Nemusí to být nutně části obličeje, mohou to být ruce, gesta, jmenovka nebo papíry na stole. Natočit si „do zásoby“ diváky je vůbec to nejjednodušší a při střihu materiálu to velmi oceníte. Vždycky totiž nastane chvíle, kdy budete chtít elegantně přejít k promluvě někoho dalšího, přidáte tedy záběr do publika a za ním bude následovat další mluvčí. Více o střihu videa ale dále.
Střih Jakmile máte video natočené, je třeba si děj filmu rozvrhnout. Rady, jak na to, najdete v předchozí kapitole věnované profesionálnímu střihu. Pak už stačí natočený materiál „dostat“ do počítače, abyste s ním mohli dále pracovat. • Import videa do počítače Pokud jste natáčeli na MiniDV kazety, stáhnete materiál přes střihový program (viz dále), pokud na SD karty nebo na interní paměť, stáhnete video buď prostřednictvím softwaru, který byl k videokameře přiložen na DVD14 (a který je nutné si dopředu do počítače nainstalovat), nebo zcela jednoduše zkopírováním videosouborů do složky v počítači. Ať už jste video natáčeli na jakékoli médium, kamera rozdělila natočený materiál na několik částí, sekvencí, obsahující záběry od zmáčknutí „play“ do zmáčknutí „stop“. Vzniklých souborů tak může být pár nebo také stovky, záleží na tom, jak často jste natáčení přerušovali a opět spouštěli. 13 Pokud nejde o rozhovor, ze kterého si k prezentaci chcete vybrat jen několik úryvků a nepotřebujete zde žádný dynamický střih. Takové části výpovědi se dají jednoduše oddělit tzv. stmívačkami, tedy plynulým setměním obrazu (a nejlépe i zvuku) na konci jedné výpovědi a plynulým rozetměním obrazu (a nejlépe i zvuku) na začátku výpovědi další. 14 Případně si ho lze stáhnout z webu výrobce videokamery.
[ 17 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
• Střihové programy S přetaženým materiálem do počítače se konečně dostáváme k vytvoření celistvého videa. Střihových programů je celá řada, některé jsou dostupné zdarma – zpravidla ty základní –, jiné si uživatel musí zakoupit. Ty jsou už profesionálnější a lze v nich s videem pracovat v podstatně větším rozsahu. Windows Movie Maker Nejzákladnějším střihacím freewarem (zdarma dostupným softwarem) je program Windows Movie Maker, některé starší verze Windows ho obsahují automaticky,15 lze ho ale také zdarma a legálně stáhnout přímo na stránkách Windows.16 Práce v tomto jednoduchém programu není nijak náročná a je do značné míry intuitivní, protože má podobnou logiku jako celé Windows. Pokud tedy běžně používáte počítač s Windows, neměla by vám práce v tomto programu činit výraznější problémy. Průvodce programem vás navede, jak video otevřít (import videa), jak umístit jednotlivé videosekvence na časovou osu, kde můžete s videem dále pracovat, a jak vložit titulky nebo hudbu. Základním nástrojem je dělení záznamu, jeho krácení a spojování, tedy střih. Dále je zde možnost využít přechodů mezi videi, například tzv. stmívačky nebo prolínání videa. V dobrém videu by mělo být použito minimum efektových přechodů (možnosti, jako je např. přechod záběru do hvězdy, které tento program nabízí, je dobré zcela ignorovat). Co se efektů videa týče, můžete v tomto programu nalézt několik základních, tedy úpravu jasu a rychlosti obrazu, otočení videa a několik barevných filtrů (např. sépie, černobílá nebo efekt starého filmu). Vzhledem k tomu, že je tento program zdarma, je třeba počítat s tím, že jsou jeho možnosti omezené. Program nemusí rozpoznat formát videa, pokud budete chtít do videa vkládat obrázky (což běžně lze), nelze je v tomto programu rozhýbat, apod. Pro vytváření složitějších videí proto Movie Maker vhodný není. Pro „vystříhání“ konkrétních pasáží z rozhovoru však bohatě postačí.
15 Zkuste do průzkumníku svého počítače zadat „Movie Maker“. Pokud se objeví a máte Windows Movie Maker (WMM) už automaticky v počítači, budete mít výrazně ulehčené stahování videí z MiniDV kazet. Tyto verze WMM totiž mají, na rozdíl od z webu stažených verzí WMM, tuto možnost zabudovanou a je po otevření programu na první pohled vidět pod názvem Import z videokamery. 16 Starší, uživatelsky přívětivější verze WMM na microsoft.com/cs-cz/download/details.aspx?id=34 nebo nejnovější verze na windows.microsoft.com/ cs-cz/windows-live/movie-maker-get-started (stačí, když si z balíčku Windows Live nainstalujete pouze „Fotogalerie a Movie Maker“). V případě, že si program WMM budete stahovat z webu, budete mít lehce komplikovanější přetahování videa z MiniDV kazet. Stažení totiž není možné přímo přes WMM, ale video je třeba stáhnout přes druhý program, který jste si spolu s WMM stáhli. Pokud si vyberete novější verzi WMW, program, přes který si video z MiniDV kazety stáhnete, se jmenuje „Fotogalerie“. Pokud dáte přednost starší verzi WMM, můžete si tuto „Fotogalerii“ stáhnout dodatečně z windows.microsoft.com/cs-cz/windows7/products/features/photo-gallery. Jakmile připojíte videokameru, spusťte program „Fotogalerie“ – ten zařízení během několika vteřin rozpozná a pak stačí jen kliknout na ikonu Import a pokračovat dle instrukcí.
[ 18 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Edius Neo Pro kvalitnější a zajímavější práci s videem je nutné si střihový software zakoupit.17 Ceny takových softwarů se pohybují od pěti do padesáti tisíc korun. Mezi těmi levnějšími je co do kvality, ceny a jednoduchého ovládání nejvhodnější program Edius Neo18, ten se dá pořídit za necelých sedm tisíc korun a nabízí už mnoho možností, jak s videem pracovat na vyšší úrovni, což je konec konců i vidět z obrázku pracovní plochy programu níže.
17 Tzv. shareware (práva na něj vlastní společnost, od které si licenci na produkt můžete zakoupit). 18 Méně profesionální verze programu Edius, který stojí kolem 20 tisíc korun.
[ 19 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
Adobe Premiere Pro Z profesionálních střihových programů fungujících na operačním systému Windows19 patří mezi nejpoužívanější program Adobe Premiere Pro. Pořizovací cena tohoto softwaru se však pohybuje kolem dvaceti pěti tisíc korun.20
Přestože se mohou na první pohled zdát střihové programy velmi složité, pracují vesměs všechny na stejných principech, a když už se v jednom z nich naučíte pracovat, budete schopni celkem rychle a bezproblémově pracovat s videem i v jakémkoli jiném. Nejlepší cestou, jak se v těchto programech naučit pracovat, je doslova „poprat se s nimi“. I když si v příručkách přečtete řadu rad, jak stříhat video, není nad to si program „osahat“ a sám zjistit, co všechno s videem (a zvukem) dokáže.1 Zabere vám to sice mnoho hodin, ale nudit se rozhodně nebudete. Pokud narazíte na problém, který nebudete schopni vyřešit, je nejlepším pomocníkem internet, konkrétně diskuse samotných uživatelů programu. 1 Většina profesionálních nebo poloprofesionálních střihových programů obsahuje množství různých obrazových a zvukových korekcí a efektů.
Když do programu vložíte, tzv. naimportujete video,21 objeví se vám jednotlivá videa na pracovní ploše v boxu tomu určeném (nejčastěji pojmenovaném jako „root“, „bin window“, „source“ nebo zkrátka „project“). Jednotlivá videa mají malý náhled, takže můžete na první pohled rozpoznat, které je které.22 Jednoduchým přetažením 19 U počítačů značky Apple je to potom program Apple Final Cut. 20 Koupi střihového programu je možné zahrnout do žádosti o grant nebo se zapojit mezi vzdělávací instituce, kterým firma Adobe poskytuje licence programů zdarma či se slevou: digitalmedia.cz/licence/adobe/edu/. 21 Pokud máte video již v počítači, stačí dát pouze Import nebo Open file, pokud ho potřebujete přetáhnout z MiniDV kazety, v některé ze záložek typu Clip, Sequence nebo File najdete možnost Capture, případně naleznete její ikonku rovnou na hlavní liště (tak je tomu např. u programu Edius Neo). Pokud program nechce formát videa, který vám videokamera vytvořila, otevřít, je třeba ho převést neboli nakonvertovat do vhodnějšího formátu. To lze pomocí konvertovacích freewarů, například any-video-converter.com/products/for_video_free. Je však třeba počítat s tím, že možná vyzkoušíte více konvertorů, než se vám podaří video nejen zkonvertovat do vhodného formátu, ale také zachovat jeho kvalitu. 22 Pokud se nejedná o rozhovor s jednou osobou, kdy jsme typ záběru neměnili.
[ 20 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
dostanete zvolená videa do sekvence,23 tedy na časovou osu, a můžete s nimi začít pracovat. Pomocí nástroje střih („cut“), který běžně mívá nějakou velmi jednoduchou klávesovou zkratku (nejčastěji „c“), případně ikonku nůžek, je každý klep myší do videa střihem. Z videí si tak můžete vybrat jen ty části, které vás zajímají a zároveň jsou dobře natočené. Ty pak můžete k sobě různě přikládat a spojovat je. Pokud si od sebe oddělíte zvukovou a obrazovou stopu (automaticky jsou spojené a „drží“ při sobě), nejčastěji výběrem možnosti „unlink“ v nabídce pod pravým tlačítkem myši, stává se zvuk nezávislý na videu a naopak. Takto můžete video a zvuk z různých záběrů kombinovat, přesouvat, zaměňovat atd., a to klidně i v několika obrazových a zvukových vrstvách.
Hlasitost zvuku můžete regulovat a pomocí zvukových korekcí a efektů pak případně dále upravovat. Důležité je dbát na to, aby hladina zvuku nezasahovala do červené oblasti zvukové stupnice. V tom případě by byl zvuk tzv. přebuzený a jeho poslech by nebyl příjemný.
23 Sekvence musí mít stejné nastavení jako vaše video, tedy s největší pravděpodobností PAL 720x576px nebo v případě HD záznamu HD 1920x1080/1440x1080px. To, že máte rozdílný formát sekvence a videa, poznáte okamžitě po přetažení videa na časovou osu. Obraz bude buď větší než náhledové okno (nebude zde vidět celý záběr), v tom případě má video vyšší rozlišení než sekvence, nebo bude naopak menší než náhledové okno a po stranách bude rámován černými okraji, v tom případě má naopak menší rozlišení než sekvence. Nejjednodušší postup, jak si vytvořit sekvenci „na míru“ videu, je klik pravým tlačítkem myši do jednoho z videí ještě před přetažením do sekvence a zadání možnosti Create sequence from clip, případně jiné významově podobné možnosti.
[ 21 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
S obrazem si můžete v programu „pohrávat“ pomocí barevných korekcí, jasu, saturace, ostrosti a řady dalších světelných a obrazových efektů. Ve většině střihových programů naleznete také širší paletu možných přechodů videa, obecně ale platí, že čím „čistší“ video – tedy bez přehnaných efektů a rozličných přechodů –, tím lepší (pokud nevytváříte video záměrně bohaté na efekty, tedy video experimentální; zde je však nutné efekty umně kombinovat a propojovat). • Zásady dobrého střihu Hlavní zásadou dobrého střihu je, že za sebe skládáte záběry různých velikostí (viz výše). Tedy například „polocelek → detail nebo velký celek → polodetail“ apod. Pokud se v jednom a druhém záběru nic zásadního nezmění, střih bude vypadat spíše jako divné přeskočení obrazu a bude na první pohled znát, že do videa nesedne a jeho plynulost ruší. Problémem bývají záběry v pohybu. Pohyb kamerou vždy musí někde začít a někde končit1 (to samozřejmě neplatí o pohybu před kamerou – pokud byste vyžadovali, aby každá akce končila, byly by záběry dlouhé a nudné). 1 Ideální je, když na začátku a na konci pohybu necháte kameru cca čtyři vteřiny na jednom místě.
Do sekvence můžete vkládat i různé titulky a popisky. Také pro ty existuje nabídka několika efektů, například „rolování“ textu, pohyb textu v obraze, různé barvy a textury písma, ostrost aj.
Do filmu můžete použít i fotografie a v lepších střihových programech je za pomoci polohovacích efektů „rozhýbat“, například přejet po fotografii ze strany na stranu nebo nahoru a dolů, případně ji přibližovat či oddalovat (efekty se mohou jmenovat např. „position“ nebo „scale“) nebo ji střídavě v různých místech osvětlovat. • Export videa Ve chvíli, kdy materiál dostříháte a film považujete za hotový, označíte, od jaké části sekvence („in“) do jaké části sekvence („out“)24 chcete video exportovat, a zpravidla z nabídky File/Soubor nebo klikem na ikonku expor24 Na časové ose k tomu běžně bývají připraveny dvě „pacičky“, jednu umístíte přetažením na začátek videa (in), druhou na jeho konec (out) a vše, co
[ 22 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
tu (nejčastěji je to ikonka kazetky nebo šipky mířící ven) vyberete možnost exportu videa. Většina střihových programů nabízí více možných exportních formátů, nejběžnější je H264 (soubor bude mít příponu .mp4), MPEG2 (přípona .mpg) nebo AVI (přípona .avi), přičemž musíte zvolit vhodné nastavení exportu (např. pokud máte video v HD kvalitě, musíte zvolit HD rozlišení exportu, stejně tak pokud máte video např. ve formátu 4:3, je nutné se přesvědčit, zda máte nastavený „pixel aspekt ratio“ 4:3 apod.). Chcete-li, aby se video dalo spustit v běžném přehrávači DVD, musíte ze sekvence vytvořit DVD. To lze buď rovnou vypálit, nebo vytvořit jen DVD soubory, které pak později vypálíte na DVD například pomocí programu ImgBurn1. 1 Zdarma na imgburn.com/index.php?act=download.
Uložení videa Video v HD rozlišení má tu nevýhodu, že je na objem dat poměrně velké, v případě počítačového souboru tak jde cca o 10 GB na hodinu záznamu. Také proto nelze video v HD kvalitě umístit na klasické DVD. Pokud tedy budete natočený materiál nakonec stejně převádět do DVD kvality (tedy 720x576 v případě formátu 16:9), výhody HD záznamu během této komprese25 téměř vymizí. Neznamená to ale, že by nebylo možné video v HD kvalitě vypálit na DVD, jen tak není možné vyrobit klasické DVD, které vám přehraje každý DVD přehrávač. Ten je totiž „zvyklý“ na složku obsahující několik souborů ve formátu DVD, tedy v rozlišení 720x576 pixelů (složky mají název VIDEO_TS a AUDIO_TS a soubory mají přípony .vob, .ifo a .bup), ze kterých se v přehrávači nebo počítači automaticky vytvoří nedělený záznam, nejčastěji film. Na klasické DVD můžete vypálit videozáznam (ať už HD, nebo SD) jako data, jeho velikost jen nesmí překročit kapacitu DVD, tedy 4,7 GB.26 Musíte však počítat s tím, že DVD bude s největší pravděpodobností spustitelné pouze v počítači, protože DVD přehrávač tento jiný typ souborů (např. mp4 nebo m2ts aj.) nerozezná a oznámí, že video nelze načíst, nebo dokonce, že disk je prázdný. K pouhému uložení videozáznamu ale DVD jako médium fungovat může, vzhledem k jeho omezené kapacitě to však není zcela vhodné. K archivaci videa je nejvhodnější externí disk, který má mnohonásobně větší kapacitu než DVD a v současné době ho lze pořídit za přijatelnou cenu.27
Prezentace natočeného filmu Pokud se svými žáky vytvoříte film, rozhodně byste se neměli spokojit s tím, že ho pustíte pouze jednou a že publikum budou tvořit jeho tvůrci a jejich spolužáci ze třídy, kteří ho navíc budou muset povinně zhlédnout běbude mezi těmito „pacičkami“, bude vyexportováno. 25 Při vytváření DVD se video zmenší do formátu MPEG-2, což je ztrátový komprimační datový formát, který slouží ke snížení datového toku a tím i velikosti výsledného souboru u digitálně zpracovávaných videozáznamů. 26 Existuje ale i DVD dvouvrstvé, které má kapacitu 8,5 GB, je však o poznání dražší. 27 Externí disky o velikosti 500 GB se pohybují mezi 1000 až 1500 korunami, externí disky s kapacitou 1 TB (tedy 1000 GB) pak mezi 1500 až 4000. K počítači se externí disk připojuje pomocí USB kabelu, který k němu bývá zpravidla přiložen. Pokud kapacita externího disku nepřesahuje cca 1 TB, nepotřebuje své vlastní napájení a napájí se přímo z připojeného počítače. Jeho použití je tak velmi snadné a rychlé.
[ 23 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
hem vyučovací hodiny. Po úsilí, které jeho vzniku věnujete, by byla škoda nedopřát vašemu dílu více než jednu projekci a tedy i „delší život“. Možností prezentace je celá řada, například: –– projekce v rámci školy, například při slavnostních příležitostech nebo v rámci filmového klubu, –– projekce na konferencích pro pedagogy, –– projekce na (nejen studentských) filmových festivalech apod. Ačkoli nenatočíte profesionální snímek, nebojte se ho přihlásit na profesionální akce. Některé filmové festivaly mají studentské sekce, a některé dokonce promítají všechny snímky, které se přihlásí (např. Ekofilm). Když se bude obsah filmu vázat na události spojené s vaší obcí nebo regionem (např. rozhovory s pamětníky), může kvalitu zpracování navíc přebít silný obsah. Takový snímek pak může být cenným zpestřením místních menších kulturních akcí či filmových přehlídek. I ve školním prostředí je nutné mít na paměti autorská práva tvůrců filmu. Pokud chcete dílo vytvořené žáky využívat jen pro vnitřní potřebu školy a neziskově, není potřeba uzavření žádné smlouvy. Pokud ale chcete toto dílo užít jiným způsobem, pak byste měli uzavřít tzv. licenční smlouvu.
• Technická stránka prezentace Pokud budete film promítat ve škole nebo například na konferenci, kde budete muset film sami spustit, budou se vám hodit následující rady. Chcete-li prezentovat pouze samotné video, stačí vzniklý soubor pustit v jakémkoli počítačovém přehrá28 vači. Pokud pro prezentaci použijete Power Point (PP), i sem můžete videa (a fotografie) jednoduše vložit. Stačí v nabídce Power Pointu29 na kartě Vložení vybrat možnost Mediální soubor à Video à Video ze souboru. Po vložení si pak jen vyberete, zda chcete, aby se video otevřelo automaticky při aktivaci listu, nebo po dvojkliku do rámečku s videem (vhodnější varianta). Vzniklé video můžete nahrát na YouTube30, kde ho budete moci dále jednoduše sdílet a šířit pomocí zasláním linku, aniž byste dané osobě video skutečně fyzicky posílali (např. e-mailem, přes datovou úschovnu nebo na DVD). Dotyčný jen klikne na vámi zaslaný odkaz a video se samo spustí. Více o YouTube naleznete v následující kapitole. Stejně jako videa můžete do PP vkládat i fotografie nebo obrázky. Všechny tyto vizuální prvky prezentaci výrazně oživí, zatraktivní a danou problematiku více přiblíží divákům. Fotografie/obrázek lze do PP vložit velmi podobně jako video, a sice na záložce Vložit kliknete na Obrázek a vyberete ho z počítače. Fotografie či obrázek se pak automaticky vloží do aktivního snímku a za pomoci editačních bodů po jeho okrajích si ho podle potřeby snadno upravíte. Dbejte na to, abyste při úpravě fotografie nebo obrázku zachovali poměr stran, tedy aby se obrázek nezdeformoval. K úpravě velikosti fotografie/obrázku tak používejte výhradně editační body umístěné v rozích.
Pokud chcete fotografie upravit nějak výrazněji (barvy, jas, ostrost, světlo, filtry, efekty, retuše aj.), nelze se v tomto případě spolehnout na velmi omezené možnosti úpravy fotek v PP, ale je třeba fotografii upravit v jiném 28 Např. VLC player (vlc-media-player.en.softonic.com), BS player (bsplayer.com), KMP Player (kmplayer.en.softonic.com), Media Player Classic (slunecnice.cz/sw/media-player-classic) aj. 29 Platí pro Microsoft Power Point 2010, v jiných verzích tohoto programu nemusí být výběr vložení videa zcela stejný. Například PP 2007 má na kartě Vložení možnost Film à Video ze souboru. 30 K tomu je potřeba vytvořit si vlastní YouTube kanál (pokud ho již nemáte). Stačí si založit e-mailovou schránku na Googlu (gmail) a s pomocí přihlašovacích údajů na e-mail pak samotný YouTube kanál.
[ 24 ] www.jsns.cz
JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH INFORMAČNÍ TEXTY
programu pro úpravu obrázků. Ten si lze opět opatřit jako freeware31, ale i jeho možnosti budou limitované. Pokud tedy máte ambice upravovat fotografie profesionálně, je třeba zakoupit i profesionální software32. • Propagace Základem toho, aby se film dostal k divákům, je dobrá propagace. I zde můžete postupovat obdobně jako profesionální filmoví tvůrci, jen vaším odborným publikem budou například kolegové, učitelé z jiných škol, kteří se sjeli na odborné konferenci, pořadatelé menších filmových festivalů apod. V případě profesionálního snímku se propagační materiály připravují už od počátku výroby filmu. Pokud se profesionální producent chystá na burzu námětů, na filmový trh nebo na festival, připraví si marketingový balíček s jednostránkovou synopsí projektu, režisérskou explikací (vizí), fotografiemi protagonistů a/nebo lokací, složením filmového štábu a krátkým životopisem autora. V případě už dokončeného filmu pak ještě přidá hotová DVD s filmem, případně trailer nebo ukázky. Důležité jsou i příznivé reference z médií. Pozornost lze filmu zajistit i spoluprací se zájmovými skupinami nebo neziskovými organizacemi, které mohou pořádat projekce nebo film představit na nějaké své akci související s jeho tématem. V dnešní době už není nutné posílat materiály ani DVD poštou, ale postačí, pokud je umístíte na některý z filmařských internetových portálů, například Vimeo, případně na YouTube (viz následující kapitola). Přesto stále platí, že nejdůležitější jsou osobní schůzky.
31 Nejvhodnějším freewarem pro úpravu fotek, který je současně i v češtině, je program Picasa (picasa.google.cz/intl/cs/), dále pak FastStone Image Viewer (faststone.org/FSViewerDownload.htm) nebo XnView (xnview.com/en/index.php). U všech jmenovaných je možné k fotkám vkládat i různé texty, titulky, hudbu, vyrábět z nich alba a koláže atd. 32 Například Adobe Photoshop za cca 14 tisíc korun.
[ 25 ] www.jsns.cz