MLADÁ POLITOLOGIE: SBORNÍK Z KONFERENCE STUDENTŮ DOKTORSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ V OBLASTI POLITICKÝCH VĚD

MLADÁ POLITOLOGIE: SBORNÍK Z KONFERENCE STUDENTŮ DOKTORSKÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ V OBLASTI POLITICKÝCH VĚD

Vladimír Naxera Petr Krčál (editoři)

Mladá politologie: sborník z konference studentů doktorských studijních programů v oblasti politických věd Vladimír Naxera Petr Krčál (editoři)

Plzeň 2013

Vydání sborníku je podpořeno z Grantového systému Západočeské univerzity, číslo projektu SVK2-2013-007.

ISBN 978-80-261-0324-0 Vydala Západočeská univerzita v Plzni, 2013

Obsah Úvodní slovo editorů

5

Velikost a bída doktorandského studia politologie

7

Brazília ako nová formujúca sa veľmoc v medzinárodných vzťahoch (S. Božek)

9

Evropská zahraniční politika v prostoru arabského Středozemí 1995–2012 (M. Brtnický)

25

Izolační a nárazníkové státy jako politicko-geografický a bezpečnostní fenomén (A. Doljaková)

37

Dopady boloňského procesu na národní vysokoškolské systémy (J. Hauser)

45

Územní spory v regionu východní Asie (M. Heczková)

53

Role Slovinska v integračních procesech zemí Západního Balkánu do EU (H. Hlaváčková)

63

Úvahy o globálním řádu po skončení studené války (M. Jurásek)

69

Interdisciplinární analýza fenoménu postmoderního válčení (P. Kalinič)

83

Mezinárodní faktory demokratizace (P. Klapal)

93

Problematika legitimity po neoliberální revoluci (P. Krčál)

102

Prostor korupčních možností v reformě státní správy (F. Kučera)

113

Proměny postavení Korejské lidově demokratické republiky (L. Kudláčová)

121

Obhájci, vyvolávači deště… a spravedlnost pro všechny (P. Kupka)

131

Přerozdělování welfare: nástroj pomoci nebo kontroly? (J. Mertl)

149

Korupce a klientelismus v komunistických a postkomunistických společnostech (V. Naxera)

151

Výzvy etnografického výzkumu pracovní migrace v současné ruské společnosti (J. Paul)

166

Jednorozměrná demokracie: případová studie „Otevřené společnosti“ K. R. Poppera (O. Stulík)

175

Kulturní diplomacie v USA a Rusku po konci studené války (T. Vorlová)

188

Sociálně vyloučené lokality mezi stigmatizací a sekuritizací (V. Walach)

197

Organizační a vědecký výbor konference

209

Program konference

210

5

Úvodní slovo editorů Sborník, který se Vám právě dostává do rukou, je výstupem konference Mladá politologie, která proběhla na Katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni dne 29. listopadu 2013. Nápad na uspořádání této konference vznikl během loňského politologického kongresu v Hradci Králové, na kterém jsme měli možnost setkat se s mnoha doktorandy v našem oboru – tedy v politologii, mezinárodních vztazích a jejich sub-disciplínách. A právě konference, na které bychom prezentovali projekty svých disertačních prací, tedy prací, které by v průběhu našeho doktorského studia měly být našimi hlavními odbornými výstupy, nám přišla jako vhodný způsob, jak navzájem lépe poznat nejen sebe, ale i své odborné zaměření. Domníváme se, že díky takové (a případným dalším navazujícím) akcím může být do budoucna posílena spolupráce mezi mladými badateli z nejrůznějších pracovišť. Druhým záměrem, se kterým byla konference pořádána, byla snaha získat a zároveň poskytnout co možná nejpřínosnější reflexi a komentář k jednotlivým projektům disertací. Snahou bylo zejména odhalit možné slabiny projektů. Domníváme se, že při takové snaze je pohled „zvenčí“ (tedy pohled člena jiného pracoviště) vždy jen přínosný. Prohloubení tohoto „vnějšího pohledu“ bylo navíc dáno i tím, že na konferenci vystoupilo několik doktorandů z příbuzných společensko-vědních oborů (sociologie a antropologie), kteří na danou problematiku opět pohlíží trochu odlišně. Na konferenci byli pozváni doktorští studenti ze všech českých pracovišť, na kterých probíhá výuka na doktorském stupni v oboru politologie či mezinárodních vztahů. Potěšilo nás, že své přihlášky zaslali mladí badatelé téměř ze všech oslovených kateder – celý program konference je přiložen v závěru publikace. V tomto sborníku Vám přinášíme necelých dvacet z více než tří desítek příspěvků, které na konferenci celkově zazněly. Vzhledem k nesystematické „scientometrické“ podpoře a hodnocení vědy a výzkumu v ČR, díky kterým patří kapitola ve sborníku mezi (z kvantifikačního hlediska) „bezhodnotné“ výstupy, se někteří panelisté rozhodli písemnou podobu svého příspěvku nezaslat. Sborník tak nezachycuje obsah konference v celé jeho šíři, ale přesto se domníváme, že přináší alespoň částečně reprezentativní přehled témat, která řeší současná mladá politologická generace. Jak je patrné, jde o témata, která jsou běžně zkoumána i v zahraničních politologických komunitách – ve výběru témat tak není mladá generace české politologie „pozadu“. Dodáváme, že příspěvky jsme ve sborníku řadili abecedně podle příjmení autorů. Sborník neobsahuje klasické vědecké příspěvky, ale nástin projektů disertací jednotlivých studentů. I když jsou jednotlivé příspěvky podobně strukturované (představují téma, stav jeho výzkumu, cíle práce, metodologický a teoretický základ a nakonec reprezentativní přehled zdrojů, s jejichž využitím bude při zpracování práce počítáno), nalézají se samozřejmě i odlišnosti – ty jsou dány třeba tím, že vystupující studují odlišný počet let – u projektů doktorských studentů z prvních ročníků se tedy může jednat o jakýsi prvotní záměr, bez detailně propracovaného teoretického a metodologického rámce práce – spíše o jakýsi prvotní „nástřel“, který bude v průběhu dalších ročníků dále zlepšován a zpřesňován; naopak studenti ve vyšších ročnících, kteří mají často práce již

6

rozepsané, se mohli podělit o některé problémy, se kterými se během psaní setkali. Na závěr bychom jako organizátoři konference chtěli poděkovat některým kolegům z naší katedry za pomoc s přípravou a organizací konference (jmenovitě jde o Jiřího Mertla a Ondřeje Stulíka), případně za ochotu, se kterou se zhostili moderování jednotlivých panelů (jde o Magdu Leichtovou, Lubomíra Luptáka, Lindu Piknerovou, Přemysla Rosůlka a Lenku Strnadovou). Poděkování z tohoto důvodu patří i Vítu Benešovi z Ústavu mezinárodních vztahů a Vlastimilu Havlíkovi z FSS MU. Poděkovat musíme i profesoru Miroslavu Novákovi, který do našeho sborníku zaslal krátké úvodní slovo o doktorském studiu politologie. A poděkování konečně patří i celé Západočeské univerzitě v Plzni, zejména pak Fakultě filozofické a Katedře politologie a mezinárodních vztahů této fakulty, za poskytnutí prostředí umožňujícího pořádání takovýchto akcí a v neposlední řadě za poskytnutí projektu SVK2-2013-007, ze kterého byla financována konference a vydání sborníku.

V Plzni 28. 12. 2013

Vladimír Naxera a Petr Krčál

7

Velikost a bída doktorandského studia politologie Jako předseda Oborové rady politologie na Fakultě sociálních věd University Karlovy, jako „školitel“ (slovo se mi nelíbí) řady doktorandů současných a minulých (z těch minulých jmenuji např. PhDr. Miloše Brunclíka, Ph.D., doc. PhDr. Tomáše Lebedu, Ph.D., PhDr. Marka Skovajsu, Ph.D. nebo JUDr. PhDr. Karla Šimku, Ph.D., ze současných aspoň PhDr. Davida Příhodu nebo PhDr. Matěje Trávníčka), last but not least také jako bývalý „asistent doktorand“ na Ženevské universitě bych se rád podělil o trochu dojmů a zkušeností. Začal bych tím, čeho jsem si všiml už velmi dávno, když jsem se zamýšlel nad životním dílem jednoho významného švýcarského myslitele: u mnoha lidí zůstane disertační práce nejdůležitější odbornou prací v jejich životě, i když se stanou vysokoškolskými pedagogy, dlouhé desítky let působí na nějaké universitě a hodně odborně publikují. Na to bych chtěl především upozornit začínající doktorandy.1 Využijte tohoto období: i kdybyste žili do sta let, třeba už se Vám nikdy nenaskytne taková příležitost psát odbornou práci. Proto jsem také rád, že zatím (myslím, že se to brzy změní) zůstává zvykem u oboru politologie (na rozdíl třeba od oboru ekonomie), že se i při docentském habilitačním řízení od uchazeče očekává skutečná monografie, nikoli pouze soubor statí, byť by měly sebevětší „impact factor“. Období, kdy mladý adept společenskovědních oborů připravuje svou disertační práci, je v každém případě výjimečné pro jeho budoucí vědeckou a akademickou dráhu. Souvisí s tím další okolnost, kde má zkušenost je jednoznačná: je veliký rozdíl v procentu úspěšnosti interních (prezenčních) doktorandů a externích (kombinovaných) doktorandů. Je pravda, že z metodologického hlediska je třeba interpretovat tuto skutečnost opatrně: ve většině případů ti „lepší“ jdou na interní doktorandské studium a ti „horší“ na externí, takže to nelze mechanicky srovnávat. Jak by to dopadlo, kdyby ti „lepší“ volili naopak externí studium a ti „horší“ interní? Ale i kdyby odborná kvalita prezenčních a kombinovaných studentů doktorského studia byla stejná, přece jen by prezenční dopadli lépe. Jedním z důvodů je, že v současné době se universitní studium vůbec – a o doktorandském to platí přinejmenším dvojnásob – natolik „formalizuje“ a byrokratizuje, že kombinovaný student doktorského studia může „vypadnout“ prostě z úředních důvodů, aniž si toho je vědom. Kromě toho je užitečné pro doktoranda být v kontaktu s universitou nejen proto, aby neprošvihl nějaký požadavek úředního šimla, ale také a především proto, že ho to rozhodně k disertační práci motivuje. V posledních letech se zvyšují v oboru politologie nároky na metodologii. Logicky se to projevuje jednak v doktorandských projektech, které je třeba po této stránce důkladně připravit a neméně důkladně kontrolovat ze strany „školitelů“ a oborové rady, jednak v požadavcích na průběh doktorandského studia (nutnost absolvovat metodologické kursy nebo semináře). Je známo, že metodologie nebývá u většiny českých politologů silnou stránkou, a tak se to projevuje i u projektů disertačních prací i v disertačních pracích samých. 1

Pro zjednodušení budu v textu hovořit o „doktorandech“, ale je samozřejmé, že se to vztahuje stejně na obě pohlaví, a té lepší polovině lidstva se předem omlouvám za užívání mužského tvaru.

8

Nejednou čteme nějakou frázi o tom, že se bude postupovat podle té a té metody... Každý si však všimne, že ta fráze tam byla zcela neorganicky včleněna a nijak se zbytkem textu nesouvisí. V této věci může být užitečné absolvovat nějaké kursy nebo semináře v zahraničí. Dnes patří k našim předním metodologům mezi politology PhDr. Karel Kouba, Ph.D. Ten se naučil metodologii zejména na jedné americké universitě. Dnes učí on sám kvalitativní metody v politologii. V učebnici Úvod do studia politiky, v níž jsem editorem a autorem čtyř kapitol, má právě Karel Kouba dvě metodologické kapitoly. Průkopnickou knihou je v českém prostředí kolektivní práce pod vedením prof. Ing. Petra Druláka, Ph.D., Jak zkoumat politiku. Dalším aspektem, nad kterým bych se rád zamyslel, je vztah mezi doktorandy a „školiteli“. Osvědčilo se mi zapojovat své doktorandy do výzkumných grantů. Rád vzpomínám zejména na spolupráci s dnes už docentem Tomášem Lebedou – v době, kdy byl mým doktorandem, měl nejen on prospěch ze mě, ale i já prospěch z něho. Školitel by ale měl brát v úvahu zájmy doktoranda a ne ho používat jen jako „pomocnou sílu“. Co mi trochu vadilo u grantů, přinejmenším u některých grantových agentur, byla velká administrativa. Pro dva mé velké granty jsem si prostě musel najmout jednu pracovnici, která zajišťovala veškerou administrativu. Samozřejmě vztah mezi doktorandem a školitelem je snazší, když doktorand pracuje na tématu, které je školiteli blízké. Tak tomu však není vždycky a nastávají pak obvykle potíže – především pro doktorandy, ale i pro školitele. Co když uchazeč o doktorské studium má výborný projekt, ale na téma, které na universitě nikdo „nedělá“? A co když školitel nějakého doktoranda „zdědí“ po někom, kdo zemřel nebo byl „odejit“? Určitou výpomocí může být, že si najde kromě toho „konzultanta“ třeba mimo onu universitu. Zkušenost však učí, že v takovém případě nebývá pro doktoranda vždycky snadné onoho konzultanta nejprve najít a především s ním pak skutečně „konzultovat“. Co z těchto zkušeností vyvodit? Nikoli to, abyste si vybírali k disertaci téma, které vám nevyhovuje, ale abyste vzali v úvahu i to, zda pro své téma najdete někoho, kdo by byl schopen a ochoten Vám pomoci. Tuto svou volnou úvahu bych rád zakončil zcela jinak, než jsem ji začal. Začal jsem tím, jak je disertační práce důležitá, že leckdy autor už nic významnějšího ve svém odborném životě nestačí napsat. Zkušenost však učí, že někteří doktorandi nejsou schopni svou disertační práci dokončit. Stále se jim zdá, že tam něco ještě schází apod. Těm bych rád vzkázal toto: ať je disertační práce sebedůležitější, je to v podstatě jen jakási větší zkouška. I když disertační práce nebude dokonalá (a která z nich kdy byla dokonalá), je třeba ji jednou skončit, vytisknout, svázat a odevzdat. Je to důležitá etapa v akademické dráze, ale jde přece jen o pouhou etapu, kterou je třeba uzavřít, aby se mohlo jít dál. K tomu přeji všem doktorandům politologie mnoho zdaru.

Prof. Dr. Miroslav Novák

9

Brazília ako nová formujúca sa veľmoc v medzinárodných vzťahoch: špecifiká jej zahraničnej politiky v 21. storočí a jej politickoekonomická diplomacia a geopolitický vplyv v kontexte zoskupenia krajín BRICS Samuel Božek* Abstract: In my research I will deal with the specifics of the foreign policy of Brazil, which are determined by its ambition to establish itself as a new global superpower in international relations and its aspirations for changing international political and economic order according to its worth paradigm. I will point out its original soft power approach in its foreign policy, which is reflected by active presidential diplomacy, intensive regional policy, global energy geopolitics, specific geostrategic trade policy, nuclear diplomacy, its policy in the field of international institutions and groupings and its foreign policy engagement in the field of international policy issues. All these aspects I will explain in relation to the foreign policy of the BRICS grouping of states in which Brazil is member state and forms immanent determining broader context of foreign policy behavior of Brazil. The main aim of my research will be mainly to analyze in detail the changing geopolitical position of Brazil in the region and the world and based on empirical facts which will be discovered, to find out whether Brazil is capable to transform the international system according to its values and identity. Key words: foreign policy of Brazil, change of international political and economic order, global superpower, multipolarism, BRICS grouping of states, soft power approach, geopolitical position of Brazil in the world, policy in the field of international institutions 1. Vymedzenie prevádzaného výskumu 1.1. Úvod V tomto článku a doktorskom výskume všeobecne sa budem zaoberať špecifikami zahraničnej politiky Brazílie, ktoré sú determinované jej ambíciou etablovať sa ako nová globálna veľmoc v medzinárodných vzťahoch a ašpiráciou zmeniť medzinárodný politický a ekonomický poriadok podľa jej hodnotovej paradigmy. Poukážem na jej originálny soft power prístup v zahraničnej politike, ktorý sa prejavuje aktívnou prezidentskou diplomaciou, intenzívnou regionálnou politikou, svetovou energetickou geopolitikou, špecifickou geostrategickou obchodnou politikou, jadrovou diplomaciou, jej politikou v medzinárodných inštitúciách a

zoskupeniach a zvýšenou zahraničnopolitickou angažovanosťou v medzinárodných otázkach. Brazília v 21.storočí, a to najmä od nástupu prezidenta Lulu da Silvu v roku 2003, uskutočňuje špecifickú zahraničnú politiku, ktorej cieľom je jej zviditelnenie v medzinárodnom prostredí a pevnejšie zakotvenie v medzinárodnej hierarchii. Brazília sa usiluje na základe jej vlastných národných záujmov zmeniť svetový poriadok, čo je cieľ typický pre veľmoc. Za tým účelom využíva aj medzivládnu spoluprácu s krajinami zoskupenia BRICS (tj. Ruskom, Indiou, Činou a Juhoafrickou republikou), ktoré využíva rôzne diplomatické mechanizmy, ktorých účelom je zmena svetového poriadku v budúcnosti. Zahraničná politika krajín zoskupenia BRICS, ktorého je Brazília

10

súčasťou, tvorí teda imanentný determinujúci širší kontext zahraničnopolitického správania sa Brazílie. Zahraničná politika Brazílie je úzko previazaná a podmienená vnútornou politikou a obe tieto politiky vychádzajú z tých istých záujmov. Keďže Brazília za vlády prezidenta Lulu da Silvu mocensky a ekonomicky vzostúpla aj na domácej politickej scéne, jej výrazný potenciál moci a vplyvu ju predurčujú k tomu, že v zahraničnej politike je aktívnejšia, iniciatívnejšia a úspešnejšia. Uvedenú problematiku je potrebné skúmať vzhľadom na turbulentné zmeny v medzinárodnej politike, ktoré sú evidentné v 21. storočí v kontexte narastajúceho potenciálu novo rastúcich štátov (BRICS) spôsobilých zmeniť režim svetovej politiky, medzi ktorými je Brazília. Táto skutočnosť je dôkazom transformácie medzinárodného politického systému z unipolárneho (keď vo svetovej politike a ekonomike dominovali USA) na multipolárny (diverzifikovanejšie rozloženie politickej a ekonomickej moci vo svete a s tým súvisiaci vznik nových centier politickej moci, ktoré konkurujú USA-jedná sa napríklad o zoskupenie krajín BRICS). V tomto kontexte je potrebné identifikovať a skúmať progresívne mechanizmy, ktoré sú aplikované úspešnou zahraničnou politikou Brazílie na medzinárodnom poli. 1.2. Vymedzenie témy Zahraničná politika Brazílie sa vyznačuje určitými špecifikami. Tieto špecifiká vychádzajú z toho, že Brazília je prirodzeným leaderom Latinskej Ameriky a jej postavenie regionálnej veľmoci ju motivuje k tomu, aby sa stala významným svetovým politickým hráčom. Za účelom realizácie jej cieľa byť globálnejším hráčom na medzinárodnej politickej scéne využíva pomerne asertívny prístup v jej zahraničnej politike, ktorý nabral na

intenzite od začiatku vlády prezidenta Lulu da Silvu v roku 2003, kedy Brazília naštartovala éru mocenského vzostupu. V kontexte týchto špecifík sú zvlášť relevantnými najmä brazílska prezidentská diplomacia, energetická a obchodná politika, aktívna regionálna politika, politika v medzinárodných inštitúciách a zoskupeniach a relevantná zahraničnopolitická angažovanosť ako súčasť diplomatickej aliancie v rámci krajín BRICS. Masívny politický a ekonomický vzostup Brazílie a jej relevantná rola v medzinárodnej politike súvisí predovšetkým so sociálnymi a ekonomickými reformami prezidenta Lulu da Silvu, prostredníctvom ktorých zbavil Brazíliu dlhov, ktoré mala v Medzinárodnom menovom fonde a Brazília sa stala veriteľskou krajinou so silným vplyvom v rôznych medzinárodnopolitických a medzinárodnoekonomických otázkach. Lulova zahraničná politika učinila z Brazílie dôležitého hráča rozvojového sveta a medzinárodného sprostredkovateľa s globálnym potenciálom, ktorý za účelom stať sa svetovou veľmocou skôr používa prostriedky soft power2 a nie hard power.3 V rovnakom zahraničnopolitickom kurze pokračuje aj prezidentka Dilma Rousseffová, ktorá sa intenzívne angažuje hlavne vo vzťahu s Európou a Áziou v kontexte vyjednania lepších obchodných podmienok pre Brazíliu. 2

Soft power sa dá chápať ako diplomatický prístup štátu, ktorý k zaisteniu svojich cieľov vo svetovej politike využíva namiesto politického vplyvu a vojenskej moci skôr presvedčovanie, spoluprácu a ideový vplyv, ktorý je atraktívny pre ostatných aktérov. V tomto kontexte Brazília využíva na presadzovanie svojich záujmov diplomaciu, dialóg a medzinárodné právo. 3 Jedná sa o vojenskú a ekonomickú moc, ktoré štát využíva na ovplyvňovanie správania ostatných aktérov. Takýto typ prejavu moci je charakteristický pri tradičných veľmociach, akými sú napríklad USA či Ruská federácia.

11

Brazília patrí medzi najväčšie poľnohospodárske veľmoci na svete. Má tiež značné zásoby ropy, je najväčším exportérom etanolu na svete a vlastní aj ďalšie významné komodity. Keď sa vezme do úvahy teória komplexnej vzájomnej závislosti a skutočnosť, že Brazília má bohaté zásoby nerastných surovín a energetických zdrojov a vzhľadom na súčasnú vzájomnú ekonomickú interdependenciu vo svetovej politike kde je významným fenoménom závislosť od komodít a energií, možno predpokladať, že sa jej geopolitický vplyv v latinskoamerickom regióne a jej postavenie vo svete bude stále zväčšovať. Možno preto predpokladať, že Brazília sa stane v nejbližších rokoch top exportérom strategických energetických komodít akými sú voda, ropa a etanol, čo môže aj používať jako politickú zbraň v medzinárodných politických a ekonomických vzťahoch. V roku 2013 Európska únia preklasifikovala Brazíliu na krajinu s vyššími strednými príjmami, čo znamená, že od roku 2014 Brazília stratí status preferenčného obchodného partnera EÚ.4 Vzhľadom na tento fakt sa brazílske politické elity snažia o presadenie flexibilnej dohody o voľnom obchode medzi MERCOSUR-om a EÚ, v rámci ktorej by Brazília mala urýchlene postupovať s vlastnou bilaterálnou agendou. Takýto politický a ekonomický potenciál Brazílie presahuje región Latinskej Ameriky a snaží sa prostredníctvom významných medzinárodných inštitúcií presadzovať svoj vplyv na medzinárodnej politickej scéne. Toto Brazílii zaručuje, že jej postoje vo svetovej politike sú signifikantné v 4

Preferenčné obchodné režimy uplatňuje EÚ vo vzťahu k rozvojovým krajinám, čo uľahčuje týmto krajinám prístup na trh EÚ formou znížených colných sadzieb za ich tovar, čo týmto krajinám umožňuje viac participovať na medzinárodnom obchode, mať tak vyššie príjmy z vývozu a diverzifikovať ich hospodárstvo.

takých oblastiach ako medzinárodný obchod a medzinárodné financie, energie, potraviny, klimatické zmeny a ľudské práva. Brazília je charakteristická tiež svojou aktívnou regionálnou politikou a svoju úlohu regionálnej veľmoci potvrdzuje aj tým, že je vedúcou krajinou juhoamerickej integrácie v rôznych ekonomických, energetických, infraštrukturálnych, ale aj bezpečnostných regionálnych projektoch, akými sú napríklad MERCOSUR,5 UNASUR,6 IIRSA7 a SADC.8 Počas prezidentovania Lulu da Silvu v rokoch 2003–2010 Brazília začala výrazne prejavovať svoj záujem na tom, aby mala vo svetovej politike prominentnejšie miesto, čo sa prejavilo v jej úsilí o väčší vplyv v medzinárodných inštitúciách, ako to bolo evidentné v jej kampani, keď sa začala uchádzať o miesto stáleho člena Bezpečnostnej rady OSN. Uvedomujúc si, že reforma Bezpečnosnej rady OSN bude náročná, v jej zahraničnej politike bol 5

MERCOSUR je regionálna integrácia rozvojových krajín Južnej Ameriky a býva prirovnávaný k latinskoamerickej verzii Európskej únie. Okrem ekonomickej integrácie rozvíja spoluprácu aj v ďalších oblastiach a pomáha rozvíjať diplomatické vzťahy medzi jeho členskými štátmi. Členovia sú Brazília, Argentína, Paraguaj, Uruguaj. a Venezuela. V decembri 2012 protokol o pristúpení podpísala Bolívia, ktorá bude plne integrovaná po ratifikácii protokolu zo strany ostatných členov daného zoskupenia. 6 Jedná sa o Úniu juhoamerických národov. Je to medzinárodná organizácia, ktorá integruje MERCOSUR a Andské spoločenstvo národov. Zakladajúca zmluva bola podpísaná v roku 2008 v Brazílii. Vedúci predstavitelia členských štátov prehlásili, že ich zámerom je vytvorenie nového spoločenstva po vzore Európskej únie, kde sa plánuje aj spoločná mena, parlament a voľný pohyb osôb. 7 Je to Iniciatíva pre integráciu infraštruktúry regiónu Latinskej Ameriky. Hlavnou úlohou je fyzická integrácia daného regiónu. 8 Jedná sa o regionálnu integráciu v obrane, kde je vojenským leaderom práve Brazília. Členmi sú štáty UNASUR, ktoré pod brazílskym vedením koordinujú svoju bezpečnostnú politiku.

12

kladený silný dôraz na tom, aby získala členstvo v nových formálnych a neformálnych zoskupeniach, ktoré sa objavili v medzinárodnom politickom poriadku. Vzhľadom na tieto skutočnosti brazílske začlenenie sa do BRICS9 a G2010 bolo dôležitým politickým úspechom Brazílie, ktorá sa domnieva, že súčasná medzinárodná politická štruktúra sveta a jej inštitucionálne usporiadanie sú nespravodlivé. Členstvo Brazílie v zoskupení BRICS a G20 (v G20 sa usiluje o väčšiu participáciu rozvojových krajín v globálnych inštitúciách ako Medzinárodný menový fond a Svetová banka) podstatne zmenilo 9

Rastúci mocenský potenciál krajín BRICS narušuje a mení rovnovahu vo svetovom politickom systéme a ohrozujú tak záujmy ešte súčasného, ale už upadajúceho hegemóna, teda USA, a sú ich vyzývateľom. Vplyv krajín zoskupenia BRICS je evidentný jednak v politicko-bezpečnostnej oblasti v relevantných svetovych makroregiónoch, kde využívajú svoj vplyv jednak v regionálnych inštitucionálych mechanizmoch (Brazília je leaderom juhoamerickej integrácie v rámci UNASUR, Rusko a Čína ako stáli členovia Bezpečnostnej rady OSN majú tiež výrazný vplyv v eurázijskom regióne v rámci Šanghajskej organizácie spolupráce, Juhoafrická republika má výrazný vplyv na africkom kontinente, kde aj ovplyvňuje chod Africkej unie), ale najmä v medzinárodnom finančnom systéme (kde na zaklade tlaku krajín BRICS došlo v Medzinárodnom menovom fonde k výraznému transferu hlasovacích práv z balíka rozvinutých krajín do balíka rozvíjajúcich sa krajín a takto všetky krajiny BRICS-u významne ovplyvňuju chod tejto inštitúcie) a v medzinaáodnom menovom systéme, kde cieľom týchto krajín je dedolarizácia svetovej ekonomiky, teda oslabovanie amerického dolára v medzinárodných menových vzťahoch (napríklad Brazília s Čínou obchodujú v ich vlastných menách v ekvivalente do 30 miliard amerických dolárov ročne, čo znamená, že takmer jedna polovica ich obchodných transakcií bude mimo dolárovej zóny; alebo kôli brazílskej neochote obchodovať v amerických dolároch sa v tejto krajine tiež podporuje objavovanie nových nálezísk zlata, ktoré by mali podporiť schopnosť Brazílie obchodovať s Čínou a inými krajinami vo vlastnej mene). 10 Je to skupina najväčších ekonomík sveta. Je to hlavný koordinátor svetovej ekonomiky.

jej rolu v globálnych politických záležitostiach, ako aj vnímanie jej úlohy a jej národného záujmu vo svetovej politike. V kontexte jej zahraničnopolitickej stratégie v BRICS Brazilia vytvára rôzne koalície s ostatnými členmi tohto zoskupenia, ktoré sa venujú špecifickým otázkam, napríklad IBSA Forum,11 Basic Coalition12 a realizujú aj spoločné postupy v rámci rôznych formálnych aj neformálnych inštitucionálnych mechanizmoch, ako napríklad v G20, spoločná aliančná politika Brazílie a Indie vo WTO v rámci G5 či v Bezpečnostnej rade OSN v rámci G4, etc. V jej záujme o reformu medzinárodnej politiky a medzinárodných inštitúcií sa však značne líši od niektorých členov zoskupenia BRICSnajmä od Ruska a Číny, ktoré už majú svoje miesto a výrazný vplyv v medzinárodných politických a ekonomických záležitostiach a inštitúciách. Vzhľadom na tento fakt, brazílske záujmy sú viac zlúčitelné s inými členmi zoskupenia BRICS-Indiou a Juhoafrickou republikou, s ktorými intenzívnejšie spolupracuje v rámci aliancie IBSA. To sa však netýka medzinárodných ekonomických otázok, kde ma Brazília silnejšie väzby s Čínou. Je potrebné povedať, že keďže chce Brazília presadzovať svoje národné záujmy v globálnom rozsahu a zmeniť tak súčasnú medzinárodnú politickú a ekonomickú štruktúru sveta podľa jej predstáv, je vo veľkej miere závislá na tom, aby bola 11

IBSA Forum je užšia tripartitná skupina v rámci krajín BRICS, konkrétne sa jedná o Indiu, Brazíliu a Juhoafrickú republiku. Tieto tri krajiny realizujú medzi sebou užšiu medzinárodnú spoluprácu v rôznych oblastiach akými sú napr.obchod, poľnohospodárstvo, obrana, kultúra, etc. Zároveň koordinujú medzi sebou spoločný postoj na pôde medzinárodných inštitúcií. Jedná sa o tzv. koalíciu Juh-Juh. 12 Sú tu členské krajiny BRICS okrem Ruska. Jedná sa o vplyvnú negociačnú skupinu najmä v oblasti medzinárodnej klimatickej politiky.

13

začlenená v medzinárodných inštitucionálnych zoskupeniach, keďže nedisponuje dostatočnou hard power. Brazília tiež vyjadrila signifikantný postoj k situácii v Líbyi, Iránu a Sýrie,13 ktorý bol v rozpore so zahraničnopolitickými záujmami USA, čo možno vnímať ako geopolitické vyvažovanie moci a vplyvu USA vo svete, v tomto prípade v regióne Blízkeho východu. Brazília je jedinou krajinou v histórii, ktorá deklaruje ambíciu byť globálnou mocnosťou a nemá pritom dostatočnú konvenčnú vojenskú spôsobilosť a nevlastní ani jadrové zbrane. Bez silného zastúpenia v multilaterálnych inštitúciách by sa z nej zrejme nestala tradičná globálna mocnosť s hard power. Toto je dôvodom toho, že Brazília intenzívne investuje do reformy Bezpečnostnej rady OSN a zaznamenala významný politický a ekonomický vzostup, ako bola začlenená do BRICS Forum.14 Preto je členstvo 13

Pokiaľ ide o líbyjskú otázku, tak Brazília spolu s ostatnými krajinami BRICS sa zdržala hlasovania rezolúcie Bezpečnostnej rady OSN, ktorá podporovala vojenský zásah cudzích štátov do Líbye v období líbyjskej občianskej vojny v roku 2011. V prípade Iránu Brazília uznáva jeho právo na mierové využívanie jadrovej energie a vo veci jeho jadrového programu presadzuje politickodiplomatické riešenie a dialóg a odmieta jednostranné akcie (napr. vojenské) Západu. Brazília sprostredkovala dohodu o iránskom jadrovom programe medzi Teheránom a svetovými mocnosťami. Na základe tejto dohody Irán vyviezol do Turecka 1200 kilogramov obohateného uránu podliehajúci medzinárodnej kontrole, ktorý sa tam obohatil na vyššiu úroveň a výmenou za to dostal Irán 120 kilogramov jadrového paliva pre svoj reaktor, ktoré sa malo využívať na mierové účely Vo veci občianskej vojny v Sýrii Brazília vyjadrila spolu s Indiou a Juhoafrickou republikou neutralitu pokiaľ išlo o prijatie rezolúcie Valného zhromaždenia OSN, ktorá vyjadrovala odsúdenie režimu sýrskeho prezidenta. Kľúčovým prvkom zahraničnej politiky Brazílie a krajín BRICS je v tomto kontexte politika nezasahovania do vnútorných záležitostí štátov. 14 BRICS Forum vzniklo v roku 2011, je to nezávislá medzinárodná organizácia, ktorá buduje

Brazílie v BRICS a G20 kľúčové pre jej stratégiu stať sa globálnou mocnosťou. Brazília, ale aj iné krajiny zoskupenia BRICS sú dôkazom toho, že unilateralizmus USA postupne upadá a objavili sa nové centrá svetovej politickej moci. Vzhľadom na tieto uvedené skutočnosti je možné v tomto príspevku vychádzať z toho, že Brazília svojou špecifickou zahraničnou politikou sa snaží získať, zviditelniť sa a upevniť vlastnú pozíciu v rámci veľmocensky meniaceho sa sveta a za týmto účelom realizuje špecifickú formu geopolitiky a politicko-ekonomickej diplomacie prostredníctvom jej soft power. 2. Ciele výskumu Cieľom výskumu je zodpovedať na nasledujúce výskumné otázky: 1. Aké sú mechanizmy, ktorými prezident Lula da Silva nastolil silnú pozíciu Brazílie na medzinárodnej politickej scéne?; 2. Ako konkrétne sa mení geopolitické postavenie Brazílie v regióne a vo svete?; 3. Aké sú brazílske záujmy, jej nástroje politicko-ekonomickej diplomacie a jej agenda v rámci BRICS a v čom je Brazília špecifická v porovnaní s ostatnými krajinami zoskupenia BRICS?; 4. Aká je kvalita a rozsah politických a ekonomických vzťahov medzi Brazíliou a ostatnými krajinami BRICS, ktoré oblasti sú pre Brazíliu najperspektívnejšie na medzinárodnom ekonomickom a politickom poli, a aké sú jej existujúce rezervy, v ktorých by Brazília mohla rozšíriť spoluprácu s krajinami zoskupenia BRICS?; štrukturálne vzťahy v rôznych oblastiach medzi krajinami BRICS. Napríklad buduje inštitucionálne partnerstvá medzi krajinami BRICS v oblasti vládnych inštitúcií, obchodu, inovácií, vedy, a pod.

14

5. Aké sú hlavné geostrategické osy zahraničnopolitického pôsobenia Brazílie v kontexte obchodu, financií, investícií, energetických zdrojov, toku strategických surovín a celkového vyvažovania politickej a ekonomickej moci voči USA a doterajšiemu usporiadaniu systému medzinárodných vzťahov, ktorý je ešte stále pod hegemóniou USA, hoci sa už multipolarizuje?; 6. Aký ďalší zahraničnopolitický vývoj Brazílie možno očakávať v kontexte veľmocensky meniaceho sa sveta, a to zvlášť vo vzťahu k USA a v kontexte krajín BRICS?; 7. Má Brazília moc, vôľu a silu pretransformovať medzinárodný systém tak, aby zodpovedal jej hodnotám a identite? 2.1. Stanovenie hypotéz Vo výskume uvedenej témy budem vychádzať z nasledujúcich hypotéz: 1. Lula da Silva a jeho vláda priviedli Brazíliu medzi najvýznamnejšie rozvojové ekonomiky s reálnou negociačnou silou i v rámci G20, kde Brazília aplikuje svoje národné záujmy a presadzuje ich v globálnom rozsahu, čím je schopná transformovať medzinárodnú politickú a ekonomickú štruktúru sveta podľa jej predstáv; 2. Za účelom zvýšenia svojho geopolitického vplyvu a mocenského vzostupu v medzinárodných vzťahoch Brazília využíva aliančnú politiku so štátmi zoskupenia BRICS, a to hlavne v rámci medzinárodných inštitúcií; 3. Zastupovanie záujmov rozvojových krajín nie je primárnym záujmom Brazílie. Jej primárnym záujmom je predovšetkým mocenský vzostup

v medzinárodnej politike a určovanie medzinárodných pravidel hry, k čomu iba využíva svoje vodcovské postavenie voči rozvojovým krajinám. 3. Teoretický a metodologický rámec práce 3.1. Teoretický rámec práce V uvedenom výskume bude vychádzať z realistických teórií medzinárodných vzťahov-predovšetkým z teórie politického realizmu a teóre politického neorealizmu, vzhľadom na to, že zahraničná politika Brazílie vychádza predovšetkým z jej moci a národného záujmu, čo spadá pod realistickú paradigmu. Dotknem sa aj geopolitiky, teórie ofenzívneho realizmu a teórie presunu moci. Na rozdiel od politického idealizmu národný záujem nie je totožný so záujmami celého ľudstva, ale treba ho chápať prostredníctvom osvieteného egoizmu konkrétno štátu, ktorý činí túto politiku realistickú. V tomto kontexte vyplýva jedna z parciálnych otázok15 ktorú budem skúmať, a sice, skutočne je primárnym zahraničnopolitickým záujmom Brazílie v kontexte rozvojovej tematiky presadzovať a hájiť záujmy rozvojových krajín, alebo Brazília len využíva rozvojovú agendu týchto krajín na presadzovanie jej záujmov? V rámci tejto teórie ciele štátu musia byť definované v pojmoch moci, pretože inak než mocou štát nemôže dosiahnúť ani obhájiť svoje ciele. Na tomto mieste si môžeme položiť ďalšiu parciálnu otázku, a sice, aký vplyv má brazílska soft power na súčasné usporiadanie medzinárodných vzťahov a na správanie ostatných aktérov, 15

Parciálne otázky nebudú hlavné výskumné otázky, ktoré sú formulované v 2. kapitole tohto príspevku, ale ich výskum a zodpovedanie umožní lepšie uchopiť problematiku na teoretickom základe.

15

keďže Brazília nedisponuje dostatočnou kapacitou prostredníctvom hard power? Svetový politický systém sa dotvára vzťahmi, ktoré vznikajú z konfrontácie moci a ambícií jednotlivých štátov a takto vzniká mocenská rovnováha, ktorá je však len dočasná, pretože obsahuje permanentnú mocenskú konkurenciu. V 21. storočí je evidentná zmena mocenskej rovnováhy, kde je evidentný pokles hegemoniálnej moci USA a mocenský vzostup Brazílie a krajín BRICS, ktorých možno definovať za vyzývateľov USA. A preto sa ďalej parciálne pýtam, aké nové usporiadanie mocenskej rovnováhy vo svete sa rysuje v kontexte zahraničnopolitického pôsobenia Brazílie v BRICS a samotného zoskupenia BRICS ako takého? Politický neorealizmus (štrukturálny realizmus) v porovnaní s klasickým politickým realizmom nevychádza z pesimistickej filozofickej antropológie človeka, ale zo štruktúry medzinárodného politického systému, ktorý zahraničnopolitické správanie sa štátov určuje viac ako túžba po moci, čím táto teória reaguje aj na rozvoj systémovej teórie. V kontexte tejto teórie je zahraničnopolitická činnost štátu len vektorovým výsledkom stretu mocenských potenciálov konkurentov a preto zahraničnopolitická činnost aktéra je len málokedy totožná s jeho pôvodným zámerom. Preto sa znova parciálne pýtam, v ktorých otázkách je Brazília a aj celkovo zoskupenie BRICS asertívnejšia v zahraničnej politike a v čom je rezervovanejšia v kontexte toho, čo jej momentálne umožňuje medzinárodný politický systém v rámci jej moci, a najmä ďalší vplyvní aktéri vo svete, akými sú USA či Európska únia? Zároveň sa pýtam, aká je miera pravdepodobnosti, že v ďalších rokoch sa z regionálnej veľmoci z Brazílie stane svetová veľmoc, prípadne superveľmoc, respektíve má na to

dostatočný potenciál? Podľa tejto teórie štáty Juhu, medzi ktoré patrí aj Brazília, ktoré chcú zmeniť praktiky a inštitúcie svetovej ekonomiky a politiky, sú motivované ani nie tak chudobou, ale skôr záujmom získať viac moci v medzinárodnom rozhodovaní. Vo výskume sa dotknem aj geopolitiky a geostratégie, ktorá predstavuje zahraničnopolitickú stratégiu v globálnom rozmere. V intencii tejto teórie možno preto očakávať, že Brazília sa bude snažiť rozšíriť svoju momentálnu geopolitickú pozíciu a bude sa usilovať o väčšie geopolitické presadenie sa. Preto na tomto mieste si kladiem ďalšiu parciálnu otázku, a sice, aká je trajektória a intenzita pohybu moci a sily Brazílie v globálnom geopolitickom priestore v kontexte jej politického a ekonomického vplyvu? V kontexte teórie ofenzívneho realizmu sa štáty vo svojej zahraničnej politike správajú agresívne len v situácii, keď očakávaný zisk prevýši náklady. Na tomto mieste sa preto pýtam, možno očakávať agresívne zahraničnopolitické správanie sa Brazílie, a to najmä za situácie keď spolupracuje so štátmi zoskupenia BRICS aj v oblastiach, v ktorých sa doteraz nesprávala agresívne, akými sú bezpečnost a vesmírny geopolitický priestor? Podľa teórie presunu moci, ktorá operuje aj s pojmom „rovnováha moci“, je dôvodom jej zmeny v medzinárodnom systéme a zmeny pozície dominantného aktéra dynamika posilňovania jednotlivých štátov, ktoré môžu vytvárať aj aliancie (Organski a Kugler 1981) Preto sa pýtam, aké intenzívne je posilňovanie Brazílie ako aktéra v relevantných oblastiach, akými sú ekonomika, technológie a úroveň vojenskej moci a aká intenzívna je aliančná dynamika Brazílie s ostatnými štátmi BRICS v kontexte spôsobilosti na zmenu medzinárodného politického systému?

16

3.2. Metodologický rámec práce Metodologicky bude táto práca spracovávaná na základe využitia kvalitatívnej jedinečnej prípadovej štúdie, pri ktorej je vybratý fenomén a teórie, ktoré zatiaľ pre daný prípad neboli aplikované (Kořan 2008: 34) V tomto kontexte zahraničnopolitické správanie sa Brazílie a najmä jeho pôsobenie v zoskupení krajín BRICS možno považovať za jedinečný fenomén skúmania v medzinárodných vzťahoch, kde sa dá aplikovať teória politického realizmu v medzinárodných vzťahoch, respektive teória neorealizmu. Podľa Kořana je prípadová štúdia „detailná analýza prípadu, ktorý bol zvolený ako objekt výskumu. Jej cieľom je poskytnúť hlboké porozumenie alebo príčinné vysvetlenie vybratého prípadu“ (Kořan 2008: 33). Musí vziať do úvahy celkový kontext – sociálny, politický, historický – so snahou obsiahnúť celý pohľad na predmet štúdia (Hendl 2008: 50; Kořan 2008: 34), ktorý by vychádzal z definovaných predpokladov Yina o využití zdrojov dát kvalitatívneho a kvantitatívneho charakteru a s využitím predchádzajúcich teoretických tvrdení pre analýzy v kontexte viac premenných (Hendl 2008: 106–107). Ide teda o zachytenie zložitosti prípadu v jeho celistvosti (Hendl 2008: 102). Mojím cieľom v rámci tohoto metodologického postupu je popísať danú realitu a predovšetkým objasniť principy, na základe ktorých sa táto realita formuje. Pokiaľ ide o premenné, tak nezávislé sú tie, ktoré spôsobujú daný efekt – v tomto prípade pôjde o rastúci politický a ekonomický potenciál Brazílie a jej vyjednávacia pozícia v medzinárodných inštitúciách a rôznych medzinárodných režimoch. Závislá premenná je tá, ktorá sa zmení v dôsledku vplyvu nezávislej premennej – v tomto prípade pôjde o geopolitickú rolu Brazílie vo svetovej politike a jej snaha o

zmenu medzinárodného politického systému, teda jej zahraničnopolitické správanie. Sprostredkujúca premenná je chápaná ako spojnica medzi nezávislou a závislou premennou. V tomto kontexte bude sprostredkujúcou premennou využívanie členstva Brazílie v zoskupení krajín BRICS, ktoré Brazília využíva ako svoj diplomatický a mocenský nástroj na ovplyvňovanie medzinárodných politických a ekonomických procesov. Na základe analyzovaných empirických skutočností za využitia uvedenej metódy a teoretických nástrojov budem môcť zodpovedať stanovené výskumné otázky. 4. Rozbor plánovaných kapitol V úvode dizertačnej práce vymedzím jej ciele, výskumné otázky a hypotézy, metodológiu práce, vysvetlím motiváciu a zhodnotím zdroje. Obsahová časť práce bude rozdelená do štyroch hlavných kapitol, pričom prvá kapitola bude teoretická časť práce a druhá, tretia a štvrtá kapitola budú empirickou časťou práce, kde budem skúmať parciálne otázky výskumnej problematiky. Teoretická časť, teda prvá kapitola práce, bude venovaná vymedzeniu teórie realizmu v medzinárodných vzťahoch v jeho klasickej aj neoklasickej podobe, v kontexte tejto teórie bude vymedzený tiež ofenzívny realizmus, geopolitika a geopolitické teórie a dotknem sa aj teórie presunu moci. V kontexte politiky mocenskej rovnováhy, ktorá je jednou z kľúčových kategórií politickeho realizmu, teoreticky vymedzím zahraničnú politiku štátov vrátane ich možných stratégií a techník. Druhá kapitola bude venovaná výskumu faktorov, ktoré determinujú zahraničnopolitické správanie Brazílie. Identifikácia a analýza týchto faktorov je nevyhnutná na to, aby sme pochopili

17

súčasné postavenie Brazílie v medzinárodných vzťahoch, jej stratégiu a medzinárodnopolitické ašpirácie. V tretej kapitole už budem skúmať konkrétne zahraničnopolitické pôsobenie Brazílie voči konkrétnym aktérom svetovej politiky. Zamerám sa jednak na zahraničnú politiku Brazílie voči jej susedom, ktorí sú okrem Brazílie najkľúčovejší v juhoamerickom regióne, teda v najbližšom geopolitickom prostredí Brazílie, akými sú Argentína a Venezuela a jednak na zahraničnú politiku Brazílie voči najrelevantnejším aktérom medzinárodnej politiky, akými sú USA, Európska únia a Organizácia spojených národov. Zahraničnú politiku Brazílie v tejto kapitole nebudem rozoberať vo vzťahu k Rusku či Číne vzhľadom na to, že keďže Rusko a Čína sú súčasťou zoskupenia BRICS, tieto vztahy voči týmto aktérom budem rozoberať vo štvrtej kapitole, ktorá bude venovaná pôsobeniu Brazílie v zoskupení štátov BRICS. Vo štvrtej kapitole budem teda analyzovať zahraničnopolitické pôsobenie Brazílie v politicko-ekonomickom zoskupení BRICS. V krátkosti sa dotknem vzniku, cieľom a významu tohoto zoskupenia ako celku v kontexte zmeny globálnej rovnováhy moci v medzinárodných vzťahoch, avšak jadrom mojej analýzy bude politickoekonomická diplomacia Brazílie a jej geopolitické pôsobenie v rámci tohoto zoskupenia, ktoré Brazília využíva ako svoj nástroj na presadzovanie jej globálnych záujmov. Keďže sa Brazília nachádza v juhoamerickom regióne, nevyhnem sa tu ani širšej analýze vplyvu Číny v tomto regióne a analýze strategických brazílskočínskych vzťahov. V závere práce zhrniem výsledky výskumu, zodpoviem výskumné otázky, potvrdím, prípadne vyvrátim moje hypotézy a pokúsim sa načrtnúť prognózu ďalšieho vývoja s implikáciou na globálny politický systém. Súčasťou práce budú aj prílohy.

5. Zhrnutie doterajšieho výskumu a dostupných zdrojov a prínos prevádzaného výskumu Súčasný stav poznania riešeného problému je v Českej republike, Slovenskej republike, ale aj inde v zahraničí na minimálnej úrovni; v česko-slovenskom prostredí takmer žiadny, tu neexistuje žiadna monografia, ktorá by skúmala danú tému výskumu. Existujú tu síce niektoré študentské kvalifikačné práce hlavne z VŠE Praha ktoré sa zaoberajú zahraničnou politikou Brazílie, ale sa zaoberajú len parciálnými otázkami, akými sú napr. postavenie Brazílie v medzinárodnom obchode, nezachytávajú teda kompletnú problematiku. Pokiaľ ide o stav poznania riešeného problému v zahraničí, tak výskumu zahraničnej politiky Brazílie sa venujú napríklad autori jako Amorim, Lafer, Almeida a Hurrell. Postavením Brazílie špecificky v zoskupení BRICS sa venujú napríklad Baumann a Stuenkel, ale aj to nie v ucelenej podobe, pretože v ich výskume nie je dostatočne reflektovaný kontext presunu globálnej moci z unipolárneho systému v prospech multipolárneho a nezachytávajú komplexne najaktuálnejšie svetové systémové zmeny, ktoré sú evidentné aj pod vplyvom zahraničnopolitického správania sa Brazílie. V dôsledku tohoto pôsobenia (aj Brazílie) ide o zmeny v oblasti medzinárodných bezpečnostných vzťahov, svetových menových a finančných vzťahov, presuny moci v medzinárodných inštitúciách a tiež praktikovaný regionalizmus Brazílie (a ostatných členov BRICS), čo má isté konzekvencie pre svetový systém. Každý tento výskumný deficit by som chcel v dizertačnej práci doplniť vlastným empirickým výskumom, čím by finálny výstup bol originálny a prelomový, a to nielen v Českej republike, ale aj v zahraničí. Prínosom tohoto výskumu bude teda na jednej strane spoznanie

18

výnimočného a vo svetovej politike vysoko aktuálného, ale v českom, slovenskom a zahraničnom akademickom prostredí málo preskúmaného fenoménu, akým je zahraničná politika Brazílie, ktorá je relevantnou hybnou silou v súčasných medzinárodných politických a ekonomických vzťahoch. Na strane druhej bude prínosom na vedeckej a originálnej báze odhalenie, podrobná analýza a najmä pochopenie toho, ako sa mení a vyvíja geopolitická štruktúra sveta ako výsledok pôsobenia zahraničnej politiky Brazílie, jej záujmov a cieľov, ako aj hlavných geostrategických osí jej pôsobenia, a to najmä v kontexte používania brazílskej soft power pre zmeny geopolitického postavenia Brazílie, čo je jej originálnym prístupom v zahraničnej politike.

19

Zdroje Literatura ALMEIDA, Paulo Roberto: 2007. Brazil as a Regional Power and a Emerging Global Power. Berlin: Friedrich Ebert Stiftung. AMORIM, Celso: 2005. Politica Externa do Governo Lula: os dois primeiros anos. Analise de Conjuntura OPSA. Rio de Janeiro: IUPERJ. AMORIM, Celso: 2003. A Diplomacia do Governo Lula. Brasilia: Instituto Rio Branco. AMORIM, Celso: 2007. A diplomacia multilateral do Brasil: Um Tributo a Rui Barbosa. Brasilia: FUNAG. ARON, Raymond: 1966. Peace and War: A Theory of International Relations. New York: Doubleday & Company. AVRITZER, Leonardo a ANASTASIA, Fátima: 2006. Reforma política no Brasil. Belo Horizonte: Editora UFMG. BAUMANN, Renato (org.): 2010. O Brasil e os demais BRICs: comércio e política. Brasília: CEPAL/IPEA. BRAWLEY, Mark: 2007. Building Blocks or a BRIC Wall? Fitting US Foreign Policy to the Shifting Distribution of Power. Asian Perspective, roč. 31, č. 4, s. 151–175. BUZAN, Barry: 2011. A World Order Without Superpowers: Decentred Globalism. International Relations, roč. 25, č. 1, s. 3–25. CARR, Edward Hallett: 1962. The Twenty Year's Crisis, 1919–1939. London: Macmilland and Co. FARIA, Carlos Aurélio Pimenta a PARADIS, Glarisse Goulart: 2013. Humanism and Solidarity in Brazilian Foreign Policy Under Lula (2003–2010): Theory and Practice. Brazilian Political Science Review, roč. 7, č. 2, s. 8–37. GILPIN, Robert: 1981. War and Change in World Politics. Cambridge: Cambridge University Press. HENDL, Jan: 2008. Kvalitativní metody: základní metody a aplikace. 2. vyd. Praha: Portál. HURRELL, Andrew: 2006. Hegemony, Liberalism and global order: What space for would-be great powers? International Affaires, roč. 82, č. 1, s. 1–19. HURRELL, Andrew: 2008. Lula´s Brasil: A Rising Power, but Going Where? Current History, roč. 107, č. 706, s. 51–57. HURRELL, Andrew: 2009. Os Brics e a Order Global. Editora FGV. Rio de Janeiro. IKENBERRY, John a WRIGHT, Thomas: 2008. Rising Powers and Global Institutions. New York: A Century Foundation Report. KAGAN, Robert: 2003. Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. Praha: Nakladatelství Lidove Noviny. KAPLAN, Morton: 1957. System and Process in International Politics. New York. KENNAN, George: 1969. American diplomacy 1900–1950. Chicago, London: The University of

20

Chicago Press. KENNEDY, Paul: 1994. Preparing for the Twenty-First Century. New York: Vintage Books. KENNEDY, Paul: 1996. Vzestup a pád velmocí: Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500–2000. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. KLIMA, Jan: 2011. Dějiny Brazílie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. KOŘAN, Michal: 2008. Jednopřípadová studie. In: Drulák, Petr a kol.: Jak zkoumat politiku. Praha: Portál, s. 29–61. KREJČÍ, Oskar: 2010: Mezinárodní politika. Praha: Ekopress. KULAŠIK, Peter: 2007. Politólogia. Hlohovec: EFEKT-COPY spol. s.r.o. LAFER, Celso: 2001. A Identidade Intenacional do Brasil e a Politica Externa Brasileira. Passado, Presente e Futuro. Sao Paulo: Editora Perspectiva. LIPPMAN, Walter: 1946. Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států. Praha: Družstevní práce. MEARSHEIMER, John: 2001. The Tragedy of Great Power Politics. New York: Norton. MEARSHEIMER, John: 2011. Why Leaders Lie: The Truth About Lying in International Politics. New York: Oxford University Press. MORGENTHAU, Hans: 1985. Politics among nations. The struggle for power and peace. New York: A. A. Knopf. NARLIKAR, Amrita a ODELL, John: 2003. The strict distributive strategy for a bargaining coalition: the Like-Minded Group in the WTO. In: UNCTAD: Conference on Developing Countries and the Trade Negotiation. NIEBUHR, Reinhold: 1936. Moral Man and Immoral Society. New York and London: Charles Scribner's Sons. NIEBUHR, Reinhold: 1947. Synové světla a synové tmy. Praha: J. Laichter. NIEBUHR, Reinhold: 1959. The Structure of Nations and Empires. New York: Charles Scribner's Sons. NYE, Joseph: 2004. Soft power. The Means to Success in World Politics. New York: Public Affairs. O’NEILL, Jim: 2001. Building better global economic BRICs. Global Economics Paper, č. 66, s. 1–16. O’NEILL, Jim: 2011. Welcome to a future built in BRICs. The Telegraph, 19. 11. 2011, s. 1–6. ORGANSKI, Abramo Fimo Kenneth a KUGLER, Jacek: 1981. The War Ledger. The University of Chicago. ORGANSKI, Abramo Fimo Kenneth: 1958. World Politics. New York Knopf. ROSECRANCE, Richard: 1977. Action and Reaction in World Politics. International System in Perspective. 2nd Ed. Westport: Greenwood Press. STRAUSZ-HUPE, Robert: 1942. Geopolitics. The Struggle for the Space and Power. New York: Putnams Sons.

21

STUENKEL, Oliver: 2012. Can the BRICS Co-operate in the G-20? A view from Brazil. In: Africa, the BRICs, and the G20. Part of SAIIA publication. The South African Institute of International Affairs. STUENKEL, Oliver: 2012. Potências emergentes e desafios globais. Rio de Janeiro: Fundação Konrad Adenauer. STUENKEL, Oliver: 2012. Why IBSA and BRICS should not merge. FPRC Journal 3/2012, s. 75– 78. STUENKEL, Oliver: 2011. Brasilien nach Lula. Konrad-Adenauer-Stiftung. Ausgabe 92. STUENKEL, Oliver: 2013. Brazil as a norm entrepreneur: The responsibility while protecting. In: Implementing the responsibility to protect: New directions for international peace and security? Brasilia: Igarape Institute. THOMPSON, Kenneth: 1980. Morality and Foreign Policy. Baton Rouge and London: Lousiana State University Press. THOMPSON, Kenneth: 1982. Political Realism and the Crisis of World Politics. An American Approach to Foreign Policy. Washington: University Press of America. UNNIKRISHNAN, Nandan a SARAN, Samir: 2010. BRIC In The New World Order-Perspectives from Brazil, China, India and Russia. Observer Research Foundation. VIGEVANI, T. a OLIVEIRA, M. F.: 2007. Brazilian Foreign Policy in the Cardoso Era, The Search or Autonomy through Integration. Latin American Perspectives, roč. 34, č. 5, s. 58–80. VIGEVANI, Tullo a CEPALUNI, Gabriel: 2012. Brazilian Foreign Policy in Changing Times: The Quest for Autonomy from Sarney to Lula. New York: Lexington Books. VISENTINI, Paulo, CEPIK, Marco Aurélio a PEREIRA, Analúcia Danilevicz: 2010. G3-Fórum de Dialogo IBAS: Uma experiência de cooperação Sul-Sul. Curitiba: Juruá. VISENTINI, Paulo: 2011. As relações diplomáticas da Ásia: articulações regionais e afirmação mundial (uma perspectiva brasileira). Belo Horizonte: Fino Traço. WALTZ, Kenneth: 1979. Theory of International Politics. Addison-Wesley Publishing Company. WILSON, Dominic a PURUSHOTHAMAN, Roopa: 2003. Dreaming with BRICs: the path to 2050. Global economics paper, č. 99, s. 1–24. Periodiká El Mundo El Pais Folha de S. Paulo Jornal do Brasil O Globo The BRICS Post Washington Post

22

Internetové zdroje A Folha Paulista: Brasil sobe 5 posições em ranking de competitividade global, diz relatório, http://www.afolha.com.br/noticias.php?noticia=3897, 27. 05. 2013. Brazílske centrum medzinárodných vzťahov: http://www.cebri.org/cebri/, 20. 05. 2013. BRICS Forum: http://www.bricsforum.org/, 27. 05. 2013. BRICS Policy Center: Výskum, http://bricspolicycenter.org/homolog/Core/Pesquisa, 26. 05. 2013. Council on Foreign Relations: Global Brazil and U.S.-Brazil http://www.cfr.org/brazil/global-brazil-us-brazil-relations/p25407, 27. 05. 2013.

Relations,

Council on Foreign Relations: Where do you see Brazil in 2020? As a country with the lowest growth rates among the BRICS, is the dream over for Brazil?, http://www.cfr.org/brazil/doyou-see-brazil-2020-country-lowest-growth-rates-among-brics-dream-over-brazil/p30337, 26. 05. 2013. El Pais: Internacional, http://www.washingtonpost.com/business/china-and-brazil-to-signtrade-deal-for-local-currency-at-summit-of-brics-nations/2013/03/26/76573ce2-95f8-11e28764-d42c128a01ef_story.html, 27. 05. 2013. Estadão de São Paolo: Os BRICS e o Segundo Mandato de Obama, http://www.estadao.com.br/noticias/impresso,os-brics-e-o-segundo-mandato-de-obama,959146,0.htm, 27. 05. 2013. Foreign Affairs: Broken BRICS, sharma/broken-brics, 27. 05. 2013.

http://www.foreignaffairs.com/articles/138219/ruchir-

Foreign Affairs: The Rise of the Rest, http://www.foreignaffairs.com/features/collections/the-rise-of-the-rest, 27. 05. 2013. Fundação Getulio Vargas: O Brasil e BRICS, http://www.funag.gov.br/biblioteca/dmdocuments/OBrasileosBrics.pdf, 27. 05. 2013. Goldmansachs: BRICS Report, http://www.goldmansachs.com/our-thinking/brics/bricsreports-pdfs/nifty-fifty.pdf, 25. 05. 2013. India-Brazil-Sout Africa Dialogue Forum: http://www.ibsa-trilateral.org/, 27. 05. 2013. iRU.CZ.RU: BRICS zakláda vlastní centrálnu banku, http://www.irucz.ru/cz/zpravy/1/116000000000-sns/000-/000-/103-neuvedeno/22916-brics-zaklada-vlastni-centralnibanku/, 27. 05. 2013. Jornal do Brasil: Brasil: um novo modelo de desenvolvimento? http://www.jb.com.br/plataforma-politica-social/noticias/2012/11/05/brasil-um-novomodelo-de-desenvolvimento/, 27. 05. 2013. Komentáre k brazílskemu prezidentovi: http://blog.planalto.gov.br/, 16. 05. 2013. Medzinárodný menový fond: Prieskumy svetovej ekonomiky a svetových financií, http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2012/01/weodata/index.asxp, 26. 05. 2013. Medzinárodný menový fond: Resilience in Emerging Market and Developing Economies: Will it Last? http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2012/02/pdf/c4.pdf, 26. 05. 2013. Medzinárodný

menový

fond:

World

Economic

Outlook,

23

http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2012/02/, 26. 05. 2013. Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: BRIC dokumenty, výstup vrcholných predstaviteľov BRIC, http://www.itamaraty.gov.br/temas-mais-informacoes/saiba-mais-bric/documentosemitidos-pelos-chefes-de-estado-e-de/view, 02. 05. 2013. Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Interregionálne mechanimy, IBSA Fórum, http://www.itamaraty.gov.br/temas/mecanismos-inter-regionais/forum-ibas, 02. 05. 2013. Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Interregionálne mechanizmy, http://www.itamaraty.gov.br/temas/mecanismos-inter-regionais, 10. 04. 2013. Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Interregionálne mechanizmy a zoskupenie BRICS, http://www.itamaraty.gov.br/temas/mecanismos-inter-regionais/agrupamento-brics, 20. 04. 2013. Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Južná Amerika a regionálna integrácia, http://www.itamaraty.gov.br/temas/america-do-sul-e-integracao-regional, 10. 04. 2013. Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Multilaterálne http://www.itamaraty.gov.br/temas/temas-multilaterais, 10. 04. 2013.

témy,

Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Politické témy a bilaterálne vzťahy, http://www.itamaraty.gov.br/temas/temas-politicos-e-relacoes-bilaterais, 10. 04. 2013. Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Širšie informácie o http://www.itamaraty.gov.br/temas-mais-informacoes/saiba-mais-bric, 02. 05. 2013.

BRIC,

Ministerstvo zahraničných vecí Brazílie: Širšie informácie o IBSA Fórum, http://www.itamaraty.gov.br/temas-mais-informacoes/saiba-mais-ibas, 02. 05. 2013. O Globo: http://oglobo.globo.com/pais/, 27. 05. 2013. Stránka brazílskeho prezidenta: http://www2.planalto.gov.br/, 02. 05. 2013. Stránka brazílskeho prezidenta: Prezidentská agenda, http://www2.planalto.gov.br/imprensa/agenda/agenda-da-presidenta-1, 16. 05. 2013. Stránka brazílskej vlády: http://www.brasil.gov.br/, 20. 05. 2013. Stránka brazílskej vlády: Plány a program vlády, http://www.brasil.gov.br/para/planos-eprogramas, 20. 05. 2013. The BRICS Post: BRICS News, news/brazil/#.UVbqshcdRrQ, 27. 05. 2013.

http://thebricspost.com/category/brics-

The South-South Opportunity: South-South Cooperation Debates at the BRICS Policy Center in Rio de Janeiro, http://www.southsouth.info/profiles/blogs/brics-policy-center-rio-dejaneiro-brazil-fellows-program-call, 27. 05. 2013. The Washington Post: BRICS nations try to boost economic clout, http://www.washingtonpost.com/business/economy/brics-nations-try-to-boost-economicclout/2013/03/26/14b3951a-963b-11e2-8b4e-0b56f26f28de_story.html, 27. 05. 2013. The Washington Post: China And Brazil to sign trade deal for local currency at summit of BRICS nations, http://www.washingtonpost.com/business/china-and-brazil-to-sign-tradedeal-for-local-currency-at-summit-of-brics-nations/2013/03/26/76573ce2-95f8-11e2-8764d42c128a01ef_story.html, 27. 05. 2013.

24

Think tanková spoločnosť Patri: Public Affairs http://www.patripublicaffairs.com/public-affairs-in-brazil/, 26. 05. 2013.

in

Brazil,

* Mgr. Bc. Samuel Božek, [email protected], [email protected], Katedra mezinárodních vztahů, Institut politologických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, 1. ročník, prezenční forma, školitelka: PhDr. Irah Kučerová, Ph.D.

25

Evropská zahraniční politika v prostoru arabského Středozemí 1995–2012 Michael Brtnický* Abstract: The aim of this paper is to present unfinished dissertation titled “European Foreign Policy in the area of the Arab Mediterranean 1995-2012. The work focuses on the foreign policy of the European Union and certain sector of the foreign policies of the Member States in the area of Arab speaking southern and eastern Mediterranean. At first we present the topic of the dissertation, justify its selection and clarify our research objectives. The theme is geographically and chronologically specified. Then the author deals with methodological and theoretical basis of the research. The work pursues the method of disciplined interpretative one-case study and it is based on theoretical pluralism. The structure of each chapter corresponds with the chosen research design. Finally, the author deals with methodological limitations and problems of this chosen research design. Key words: European Union, Mediterranean, Barcelona Process, European Neighbourhood Policy, foreign policy, one-case study, structural foreign policy 1. Úvod – představení tématu Arabské státy jižního a východního Středozemí jsou součástí širší skupiny zemí, která bývá v odborné literatuře i oficiálních dokumentech Evropské unie označována jako sousedství Unie, a participují na unijních zahraničněpolitických iniciativách Evropská politika sousedství a Barcelonský proces: Unie pro Středozemí. Unie a některé její členské státy považují arabské jižní a východní Středozemí za prostor zásadní strategické důležitosti z hlediska bezpečnostního, ekonomického i sociálního. Vzhledem ke geografické proximitě, existenci bezpečnostních hrozeb i nesčetných ekonomických a sociálních vazeb, důležitosti pro energetickou bezpečnost Evropy a rezonanci oblasti Blízkého východu a severní Afriky v mezinárodní politice EU opakovaně deklarovala, že tuto oblast považuje za svou zahraničněpolitickou prioritu. Disertační práce je věnována tématu evropské zahraniční politiky vůči arabským zemím jižního a východního Středozemí od roku 1995 do konce roku 2012. Zaměřuje

se na podobu, charakter a obsah evropské zahraniční politiky ve zmíněném období, podmínky pro působení evropské zahraniční politiky v tomto prostoru a reakci Evropské unie na politické změny ve Středozemí od počátku roku 2011. Téma evropské zahraniční politiky vůči arabským státům jižního a východního Středozemí a podmínek jejího působení si autor zvolil z několika důvodů. Mezinárodní vztahy a vnitřní vývoj arabských zemí severní Afriky a západní Asie a evropská zahraniční politika nabízejí řadu relevantních otázek k výzkumu. Politické změny v arabských státech od počátku roku 2011, arabské probuzení, zesílily politickou i společenskou relevanci tématu. To platí pro vnitřní vývoj těchto států, ambice a schopnosti vnějších aktérů do tohoto vývoje zasahovat a také pro samotnou EU, kdy řada otázek spojených se vztahy s jižním sousedstvím se může nejrůznějšími způsoby projevovat ve vnitřním vývoji Unie (vnitřní a vnější bezpečnost, migrace a otázka volného pohybu osob uvnitř EU, dodávky fosilních paliv atd.). Vztahy EU s arabskými státy jižního a východního Středozemí jsou také

26

do jisté míry kontroverzním tématem mezi politickou elitou Unie i mezi širokou veřejností, v době obliby kulturalisticky vyargumentovaných představ o inherentní odlišnosti obyvatel tamních států (či všech arabsky mluvících lidí) a islamofobie. Jedním ze záměrů práce je přispět k odborné diskuzi na téma vztahů mezi EU a státy jižního a východního Středozemí, v českém prostředí nepříliš rozvinuté. Oblast zahraniční politiky EU ve Středozemí není v českém prostředí dostatečně prozkoumána, ve výzkumu evropské zahraniční politiky vůči sousedství Unie dominuje unijní zahraniční politika vůči zemím západního Balkánu, tedy potenciálních nových členů, východní Evropy a Zakavkazska, pravděpodobně z důvodu priorit zahraniční politiky České republiky a zčásti i geografické a kulturní blízkosti tohoto prostoru. V odborné literatuře dotýkající se problematiky vztahů Evropské unie a arabských zemí jižního a východního Středozemí se často projevuje oddělenost výzkumu zahraniční politiky Evropské unie a vnitřního vývoje a mezinárodních vztahů severní Afriky a západní Asie. Ta se projevuje v pracích badatelů, jejichž centrum pozornosti jednoznačně leží ve výzkumu zahraniční politiky Evropské unie a evropskou zahraniční politiku ve středozemním prostoru vnímají jen jako jeden z fragmentů celkového spektra evropské zahraniční politiky. Jejich analýzy se soustředí na institucionální nastavení při tvorbě zahraniční politiky Unie a vnitřní priority členských zemí EU pro rozvíjení zahraniční politiky tím či oním směrem, přičemž nedostatečně reflektují výzkum vnitřního vývoje a mezinárodních vztahů zemí jižního a východního Středozemí. Jsou to práce, kde těžiště výzkumu leží geograficky i politicky na severu, zatímco jižní objekt zahraniční politiky je více či méně opomíjen.

V zásadě podobný problém, byť s opačným výsledkem, nacházíme v pracích badatelů, pro které je prioritní výzkum vnitřního vývoje a mezinárodních vztahů šířeji definované skupiny zemí severní Afriky a západní Asie, kde není vztahům Evropské unie s arabskými státy jižního a východního Středozemí věnována dostatečná pozornost. Autor se domnívá, že tomu tak je i z důvodu specifičnosti evropské zahraniční politiky, která je konceptuálně i prakticky obtížněji zachytitelná, než je tomu u zahraničních politik Spojených států, Číny nebo Ruské federace. Přes jasnou geografickou determinaci, existenci nesčetných politických, ekonomických a sociálních vazeb a prioritě, jakou pro evropskou zahraniční politiku arabské Středozemí představuje, bývá role Evropské unie upozaďována či zcela opomíjena. V tomto případě se jedná o práce, jejichž těžiště se nachází v jižním geografickém i politickém prostoru, zatímco role severu nebývá dostatečně zhodnocena. 2. Stanovení cílů dizertace Výzkumným cílem práce je analyzovat evropskou zahraniční politiku vůči arabským zemím jižního a východního Středozemí a podmínky pro její působení v dané oblasti. Tím práce zamýšlí ukázat vývoj evropské zahraniční politiky ve středozemním prostoru od roku 1995 do současnosti, reakci Evropské unie a členských států na arabské probuzení a také možnosti jejího dalšího rozvíjení. Pro práci byly stanoveny následující otázky. Jakým vývojem prošla evropská zahraniční politika v prostoru jižního a východního Středozemí od r. 1995 do současnosti z hlediska pojetí, obsahu a cílů? Jak reagovala Evropská unie a její členské státy na změny v jižním a východním Středozemí od roku 2011? Jaké podmínky v současnosti existují pro rozvíjení

27

evropské zahraniční politiky v prostoru arabského Středozemí? Z teoretického hlediska práce využívá výsledků výzkumu belgického badatele Stephena Keukeleireho a jeho spolupracovníků, působících na lovaňském Institute for International and European Policy. V analýze jsou využity Keukeleireho teoretické koncepty konvenční a strukturální zahraniční politiky. I s ohledem na Keukeleireho koncepty autor ve výzkumu usiluje o verifikaci, respektive falzifikaci následující hypotézy: Evropská zahraniční politika vůči arabským státům jižního a východního Středozemí v období 1995–2012 se rozvinula směrem k jednoznačnému upřednostnění bilaterální formy spolupráce a diferenciace vztahů s jednotlivými arabskými státy. Tento vývoj vyplynul ze slabosti strukturální dimenze evropské zahraniční politiky a vnitrostátních a mezinárodních podmínek arabského Středozemí a byl posílen i událostmi tzv. arabského probuzení po r. 2011. 3. Vymezení předmětu zkoumání Předmětem práce je analýza evropské zahraniční politiky v prostoru arabského Středozemí. Takto zvolený předmět výzkumu představuje velice rozsáhlou a členitou problematiku, proto je třeba jej v zájmu proveditelnosti a hloubky analýzy dále specifikovat a stanovit hranice výzkumu. 3.1. Tematické vymezení Tematicky se práce soustředí na zahraniční politiku EU a zahraniční politiku členských států realizovanou mimo institucionální rámec Unie v oblasti arabského Středozemí, která je následně začleněna do unijního rámce. Zaměřuje se na unijní zahraničněpolitické iniciativy Barcelonský proces: Euro-středozemní partnerství, Evropskou politiku sousedství a Barcelonský proces: Unii pro Středozemí.

Tyto zahraničněpolitické iniciativy realizované prostřednictvím institucionálního rámce Evropské unie doplňují významné zahraničněpolitické iniciativy členských států v prostoru arabského Středozemí, kde členské státy z nejrůznějších důvodů zvolily postup mimo institucionální rámec Unie a až zpětně svou zahraniční politiku zakomponovaly do zahraniční politiky EU.16 3.2. Geografické vymezení Geograficky se práce zabývá problematikou arabských států jižního a východního Středozemí, pod kterými rozumíme Alžírsko, Egypt, Jordánsko, Libanon, Libyi, Maroko, Sýrii a Tunisko, a Evropské unie, s jejími 27 členskými státy (2013). V případě výběru arabských států jižního a východního Středozemí jsme postaveni před konceptuální problém. Striktně politicko-geograficky vzato v našem výčtu chybí Izrael, Palestinská území a Turecko. Zde autor při výběru upřednostnil politická, socioekonomická a kulturní kritéria. Izrael není součástí naší analýzy z důvodu jeho nearabského charakteru, jiného historického vývoje a odlišného politického a ekonomického postavení vis-à-vis Evropské unii. Palestinská území, přes povýšení Palestiny na pozorovatelský stát Organizace spojených národů 29. listopadu 2012, nejsou svrchovaným státem, jejich hranice jsou kontrolovány Izraelem, rozsáhlé části Západního břehu jsou okupovány. Vztahy mezi Evropskou unií a Palestinskou samosprávou jsou v jistém smyslu součástí vztahů Unie s Izraelem, nejsou tedy vztahem dvou partnerů. Přesto jsou vztahy EU a Palestinské samosprávy v analýze 16

Příklady zahraničněpolitických iniciativ členských států, které byly zpětně navázány na zahraniční politiku EU, jsou např. Barcelonský proces: Unie pro Středozemí (původně Středozemní unie) či vojenský zásah v Libyi od března do října 2011.

28

zohledněny, z důvodu arabského charakteru daného území, rezonance izraelsko-palestinského konfliktu v mezinárodní politice i důležitosti izraelsko-palestinského a izraelskoarabského konfliktu při startu Barcelonského procesu: Eurostředozemního partnerství roku 1995. Turecko je vynecháno nejen jakožto nearabský stát, ale především jako potenciální člen Unie (kandidátský stát), čímž se z pohledu evropské zahraniční politiky odlišuje od zbytku oblasti jižního a východního Středozemí. Jižní a východní Středozemí je oblastí, která je v literatuře často zahrnuta pod další geografické a politické konstrukty jako Střední východ a severní Afrika (MENA), Blízký východ či rozšířený Střední východ.17 Zde práce upřednostňuje politické kritérium pohledu evropské zahraniční politiky, jež odlišuje středozemní oblast od dalších teritorií severní Afriky a západní Asie, které bývají zahrnuty do pojmu MENA (například země Arabského poloostrova nebo Irák). 3.3. Chronologické vymezení Práce se zabývá obdobím let 1995 až 2012, časová osa je ohraničena startem Eurostředozemního partnerství na mezivládní konferenci v Barceloně, které je obecně považováno za počátek ambiciózní evropské zahraniční politiky v oblasti, a reakcí evropské zahraniční politiky na vlnu politických změn v jižním a východním Středozemí od roku 2011. Pro analýzu je využit diachronní přístup, „který nám umožňuje zabývat se vývojem konkrétního jevu v delším časovém úseku“ (Říchová 2007: 21). V našem případě je to tedy 17

Tyto názvy jsou přejaté z anglických originálů, přičemž spíše tradice než exaktní výčet upravuje, které státy pod tyto termíny spadají. V posledních letech populární rozšířený Střední východ nás zavádí od Egypta (či Maroka) až na indický subkontinent.

vývoj evropské zahraniční politiky v oblasti jižního a východního Středozemí v období 1995–2012 a podmínek pro její působení v tomto prostoru. 4. Teoretický a metodologický rámec práce Předkládaná práce na nejobecnější úrovni vychází z empiricko-analytického přístupu, který „klade důraz na neutrální postoj vůči studovanému předmětu“ a „preferuje takové výroky, které nejsou ovlivněny apriorními soudy, a to ani s ohledem na určitá ideologická východiska, ani co do subjektivních postojů badatele. Empirickoanalytický přístup vždy v prvé řadě zdůrazňuje nestrannost, odbornou kritiku a potřebu prověřovat, objektivizovat dosažené poznatky“ (Říchová 2000: 21). Práce je kvalitativně založenou jednopřípadovou studií, jejíž objekt výzkumu představuje evropská zahraniční politika vůči arabským zemím jižního a východního Středozemí. V rámci typologie jednopřípadových studií ji zařazujeme mezi disciplinované interpretativní studie, kdy za případ je vybrán fenomén, „který považujeme za hodný studia svou jedinečností a významem, ale pro jeho prozkoumání je využito existující teorie, která dosud na daný fenomén nebyla aplikována. Teorie slouží pouze jako vodítko pro identifikování hlavních procesů a proměnných v rámci případu. Případ tedy neslouží jako nástroj pro práci s teorií, ale naopak teorie jako je vodítkem pro práci s případem“ (Kořan 2008: 34). Téma, stanovená hypotéza a konstrukce výzkumu určují volbu teoretickoanalytických nástrojů a konceptů, které jsou v práci využity: analýza zahraniční politiky, evropská zahraniční politika, konvenční a strukturální zahraniční politika. Analýza zahraniční politiky (foreign policy analysis, FPA) je jednou z disciplín oboru mezinárodních vztahů a zároveň

29

základním teoreticko-analytickým nástrojem pro výzkum zásadního komponentu mezinárodní politiky – zahraniční politiky. Přesto můžeme sledovat dlouhodobě nedostatečné propojení FPA s teoretickým rozvojem mezinárodních vztahů, které dalo FPA nádech teoreticky strnulého, sterilního pole. V posledních letech také můžeme pozorovat pokles zájmu badatelů z oboru politických věd o analýzu zahraniční politiky a naopak rostoucí zájem historiků o tento koncept (Hill 2003; Korany a Dessouki 2008; Keukeleire a Schunz 2008). Analýzou zahraniční politiky zkoumáme tvorbu a obsah zahraniční politiky na vnitřní úrovni, implementaci zahraniční politiky a podmínky pro působení a důsledky zahraniční politiky ve vnějším prostředí (Rosenau 2006; Breuning 2007). Pod konceptem evropská zahraniční politika práce chápe množinu zahraniční politiky realizovanou skrze institucionální rámec Evropské unie a zahraniční politiky členských států prováděnou mimo unijní instituce, která je zpětně zakomponována do zahraniční politiky Unie. Toto pojetí nám umožňuje postihnout komplexnější obraz zahraniční politiky Evropské unie a jejích členských států vůči zvolené oblasti, zejména v případě, kdy si členské státy utilitárně vybírají, které aspekty zahraniční politiky je pro ně vhodné realizovat skrze institucionální rámec EU (např. demokratizace, liberalizace obchodu, strukturální reformy) a pro které je naopak vhodnější rámec národního státu či jejich koalice (např. krátkodobý vojenský zásah, některé diplomatické iniciativy) a až následné zapojení EU. Omezení se na zahraniční politiku realizovanou pouze prostřednictvím institucí Evropské unie by mohlo vést ke zkreslení reálného stavu vztahů EU s externím prostředím, vztahy s arabskými zemí jižního a východního Středozemí nevyjímaje.

Koncepty konvenční a strukturální zahraniční politiky zachycují kontinuum různých podob zahraniční politiky vůči stejnému geografickému prostoru. Jsou užitečné pro analýzu zahraniční politiky Evropské unie, která je svým charakterem unikátní, přičemž tradiční definice a koncepty zahraniční politiky mají vzhledem k tomuto výjimečnému charakteru unijní zahraniční politiky často jen omezenou využitelnost. Tyto koncepty nám umožní zachytit a analyzovat i mnohdy opomíjené dimenze zahraniční politiky. Teoreticko-analytické koncepty konvenční a strukturální zahraniční politiky vycházejí z výzkumu Stephena Keukeleireho a jeho spolupracovníků. Jejich bádání je jedním z předních současných pokusů o prohloubení poznání charakteru, fungování a obsahu vnějších vztahů Evropské unie, evropské zahraniční politiky a postavení Unie v mezinárodních vztazích (srovnej Carlnaess, Sjursen a White 2004; Hill a Smith 2005; Zielonka 2007; Keukeleire a MacNaughtan 2008; Bindi 2010). Keukeleireho výzkum také odráží rostoucí oblíbenost teoretického pluralismu v mezinárodních vztazích, jenž vychází z potřeby přesněji zachytit mezinárodněpolitickou realitu v daném geografickém prostoru či ve vztazích mezi dvěma a více aktéry bez omezení paradigmaty pouze jednoho z teoretických přístupů v mezinárodních vztazích a také z nutnosti spojit výzkum vnitrostátního a mezinárodního. Disertační práce je kvalitativně založenou případovou studií, jež je na příslušných místech doplněna o relevantní kvantitativní ukazatele. Podle metodologa Johna W. Creswella (citováno dle Hendl 2005: 50) definujeme kvalitativní výzkum jako „proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy

30

textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ Předmětem výzkumu kvalitativní případové studie je evropská zahraniční politika v prostoru arabského Středozemí v období 1995–2012. Obecně se případová studie soustředí na studium jednoho či několika případů, kde smyslem výzkumu je „detailní studium […] zachycení složitosti případu […], popis vztahů v jejich celistvosti“ (Hendl 2005: 103). Ambicí případové studie může být i ozřejmit obecné souvislosti více případů. „Případová studie může být pochopena jako intenzivní studium jednoho případu, kde smyslem výzkumu je – alespoň částečně – vnést světlo do větší skupiny případů […]“ (Gerring 2007: 20). Výzkumný design strukturovaný dle metody případové studie byl zvolen proto, že nám umožňuje ve značném detailu analyzovat partikulární fenomény a jevy, zachytit jejich „mnohotvárnost prostřednictvím detailní analýzy jasně definovaného a ohraničeného subjektu, fenoménu, procesu či situace“ (Kořan 2008: 39). „Případová studie představuje stále svébytnější, metodologicky zakotvený a uznávaný přístup ke studiu (mezinárodní) politiky […]. Ve srovnání s kvalitativními metodologiemi nabízí případová studie jedinečné expertní porozumění danému případu i jeho instrumentální využití pro další, teoretické účely“ (Kořan 2008: 60). Na škále typologií případových studií se předkládaná disertační práce řadí mezi jednopřípadové studie, kde zvolený předmět výzkumu je detailně analyzován, což může být považováno i za východisko v dalším bádání o zvoleném fenoménu evropské zahraniční politiky v širším geografickém vymezení a komparativní perspektivě.18 Design jednopřípadové 18

Např. ve výzkumu evropské zahraniční politiky v sousedství EU, který porovná charakter a výsledky zahraniční politiky v jižním a východním vektoru sousedství.

studie nám umožnuje dosáhnout patřičnou hloubku analýzy zvoleného předmětu výzkumu, zkoumat ho ve značném detailu. V rámci typologií jednopřípadových studií práce představuje disciplinovanou interpretativní případovou studii (the disciplined interpretive case study). Disciplinovaná interpretativní případová studie se nachází na pomezí jedinečné či intrinsitní případové studie, která se věnuje případu jen kvůli němu samému a výzkumník chce poznat právě tento případ, vztah k obecnější problematice nehraje roli (Hendl 2005: 107),19 a instrumentální případové studie, kdy studium případu je pouhým nástrojem (instrumentem) pro práci s teorií (Kořan 2008: 35).20 Disciplinovaná interpretativní případová studie „interpretuje nebo vysvětluje případ aplikací už existující teorie do nového terénu. Čím více bude využití teorie explicitní a systematické, tím přesvědčivější bude jejich aplikace. Ačkoliv tato metoda nemůže teorii testovat, případová studie ukáže, že jedna či více z existujících teorií může být využita, aby se zohlednila pro nový případ […]. Tento typ případové studie nemůže být spravedlivě nazván ateoretický jako není jeho širší přínos nulový“ (Sprinz a Wolinsky-Nahmias 2004: 58–59). Obdobně Michal Kořan (2008: 34) definuje disciplinovanou interpretativní případovou studii jako metodu, kdy „za případ může být vybrán fenomén, který považujeme za 19

Dle rozlišení Roberta Stakea se u intrinsitní případové studie jedná „o studium případu, který je zkoumán jen pro jeho vnitřní povahu, pro jeho jedinečnost. Nezajímá nás proto, že bychom jeho prostřednictvím usilovali o poznání obecnějšího fenoménu nebo přispěli k vývoji abstraktních teoretických konstrukcí“ (Kořan 2008: 34) 20 Dle Roberta Stakea „spočívá-li hodnota případové studie nikoli ve studovaném fenoménu samém, ale v přínosu, který skýtá obecnějšímu, teoretickému poznání, hovoříme o instrumentální případové studii“ (Kořan 2008: 35).

31

hodný studia svou jedinečností či významem, ale pro jeho prozkoumání je využito existující teorie, která dosud na daný přiklad nebyla aplikována. Teorie slouží pouze jako vodítko pro identifikování hlavních procesů a proměnných v rámci případu. Případ tedy neslouží jako nástroj pro práci s teorií, ale naopak teorie je vodítkem pro práci s případem.“ V rámci typologie, kterou vytvořil známý metodolog Robert K. Yin (2003: 1–18), jenž případové studie dělí na exploratorní, explanatorní, deskriptivní a evaluační, se námi zvolená metoda nejvíce blíží studii explanatorní. Ta usiluje o vysvětlení případu analýzou jednotlivých kauzálních mechanismů, přičemž k tomu obvykle využívá nějakou teorii. Zvolená metoda disciplinované interpretativní případové studie rovněž přináší některá inherentní omezení a slabá místa. „Jedná se především o malou míru schopnosti určit příčinnou váhu předpokládaného příčinného mechanismu. Tato skutečnost je následkem neexistující kontroly hodnot proměnných v rámci analýzy jednoho případu“ (Kořan 2008: 60). Z jednopřípadové studie evropské zahraniční politiky v prostoru arabského Středozemí můžeme jen velmi omezeně vyvozovat poznatky o fungování evropské zahraniční politiky v celém sousedství EU, nemluvě o evropské zahraniční politice v jiných částech světa. Tato malá možnost generalizace poznatků se týká i teoretického zázemí práce, avšak jak už bylo řečeno – teorie je pro práci nástrojem pro prozkoumání případu, ambicí disciplinované interpretativní případové studie nemůže být testování teorie. 5. Rozbor plánovaných kapitol Disertační práce je strukturována dle zvoleného výzkumného postupu. Dělí se na dvě části, teoreticko-metodologickou, jež připravuje pole pro další výzkum, a samotnou analytickou část. Ta je

rozdělena na tři kapitoly. Práce se tedy skládá ze dvou základních celků, které jsou dále strukturovány. První, teoreticko-metodologická část, zasazuje práci do teoretického a metodologického rámce. Představeny jsou zvolené metody výzkumu a je zdůvodněn jejich výběr. Dále je v teoretickometodologické části práce metodologicky ukotvena a specifikována ve smyslu tematickém, geografickém i časovém. Pozornost je věnována i reflexi metodologických a konceptuálních problémů, na které autor v průběhu výzkumu narazil. Uvádí důvody, které autora vedly k volbě příslušného teoretického aparátu vycházejícího z teoretického pluralismu, pozornost je věnována spojení pro práci klíčových konceptů analýzy zahraniční politiky a strukturální a konvenční zahraniční politiky s paradigmaty zvolených teorií mezinárodních vztahů. Tuto část práce uzavírá systematická operacionalizace využívaného konceptuálního aparátu kontextem řízenými daty, tedy evropské zahraniční politiky a konvenční a strukturální zahraniční politiky. Druhou část disertační práce tvoří samotná analýza. Analytická část je rozdělena na tři kapitoly, které odrážejí existující úzus objevující se ve výzkumech využívajících koncept analýzy zahraniční politiky. První kapitola analytické části je věnována vnitřní dimenzi zahraniční politiky. V příslušných podkapitolách jsou analyzováni aktéři, kteří se podílejí na tvorbě evropské zahraniční politiky vůči arabskému Středozemí, zájmy a cíle těchto aktérů v příslušném prostoru, rozhodovací mechanismy při tvorbě evropské zahraniční politiky a kapacity a nástroje k provádění této zahraniční politiky v jižním sousedství Unie. Druhá kapitola se zabývá implementací evropské zahraniční politiky v prostoru arabského Středozemí. Je strukturována do tří podkapitol, které

32

odrážejí tematické bloky (Unie tehdy používala výraz koše; basket) při startu Euro-středozemního partnerství roku 1995: politicko-bezpečnostní, ekonomicko-finanční a sociálně-kulturní. Pro analýzu implementace evropské zahraniční politiky jsou využity koncepty konvenční a strukturální zahraniční politiky. Obsahem třetí kapitoly analytické části je externí dimenze evropské zahraniční politiky v arabském Středozemí. Zde budou analyzovány podmínky pro působení evropské zahraniční politiky v tomto prostoru s využitím zvolených náhledů, jež nám nabízejí teorie mezinárodních vztahů. Závěr je vypracován na základě získaných poznatků a nabízí komplexní sumarizaci a syntézu výsledků výzkumu. Reflektuje stanovenou hypotézu disertační práce a její verifikaci/falzifikaci. Hodnotí, zda se během práce podařilo naplnit cíle stanovené v úvodu, a nabízí podněty k dalšímu zkoumání problematiky evropské zahraniční politiky v prostoru arabského Středozemí a celého sousedství Evropské unie. 6. Obtíže a problematická místa výzkumu S konceptem evropské zahraniční politiky, který v sobě spojuje zahraniční politiku rozvíjenou prostřednictvím institucionálního rámce Evropské unie se zahraniční politikou členských států, se pojí otázka analýzy zahraniční politiky na úrovni členských států. Předkládaná práce neanalyzuje zahraniční politiku jednotlivých členských států, její tvůrce, zájmy, kapacity atd. Nečiní tak z několika důvodů. Především by tak široký záběr práce rozmělnil analýzu evropské zahraniční politiky v oblasti arabského Středozemí. Analýza britské či francouzské zahraniční politiky v tomto prostoru je úkolem jinak koncipovaných prací. I vzhledem k rozsahu práce by analýza zahraničních politik jednotlivých členských

států Unie nutně upadla do povrchnosti. V neposlední řadě se autor hlásí k existující tradici výzkumu evropské zahraniční politiky, kde analýza zahraničních politik členských států ve vztahu k Evropské unii (Hill 1996; Manners a Whitman 2000; Zeff a Pirro 2006; Wong a Hill 2011) i dalším otázkám koexistuje, rozšiřuje, ale nepřekrývá se s výzkumem zahraniční politiky rozvíjené na úrovni EU (Smith 2003; Carlnaess, Sjursen a White 2004; Hill a Smith 2005; Bretherton a Vogler 2006; Zielonka 2007; Keukeleire a MacNaughtan 2008; Bindi 2010). Řada badatelů v oblasti analýzy zahraniční politiky věnuje značnou pozornost psychologii tvůrců zahraniční politiky (Breuning 2007). Takovýto přístup je obzvláště populární ve výzkumu zahraničních politik rozvojových zemí, arabské státy nevyjímaje, jejichž politické systémy mnohdy soustředí rozhodovací procesy do rukou jednotlivce či několika málo jednotlivců (například Seale 1990; Leverett 2005; Karsh a Rautsi 2007). Analýza se soustředí na uvažování a rozhodování lídrů, pokouší se vytvořit jejich kvazi-psychologické profily. Předkládaná práce se k tomuto přístupu nehlásí, nepovažuje ho za vhodný pro výzkum evropské zahraniční politiky jako takové, včetně evropské zahraniční politiky v oblasti jižního a východního Středozemí. Pochopitelně i evropskou zahraniční politiku může v určitý okamžik ovlivnit psychologický profil toho či onoho evropského lídra, avšak ve zvoleném časové rozsahu práce (1995–2012) musí nutně být vliv tohoto fenoménu marginální. Jedním z problémů konvenční a strukturální zahraniční politiky je relativně obtížná operacionalizace tohoto konceptu. Pokud bychom se tázali po výsledcích strukturální zahraniční politiky, byli bychom nuceni sledovat zahraničněpolitické akce a reakce na ně

33

v cíleném externím prostředí po dlouhou dobu, abychom byli schopni rozpoznat a pochopit výsledky strukturální zahraniční politiky a změřit jejich efektivitu. Už samotný fakt, že strukturální zahraniční politika si klade za cíl vyvolávat dlouhodobé strukturální změny a kýženým cílem je relativní trvalost těchto změn i po ukončení působení strukturální zahraniční politiky, by nás vedl ke sledování značných časových úseků a selekci několika málo oblastí světa, které pro podobný výzkum připadají v úvahu. Je faktem, že z hlediska operacionalizace je přístupnější zjišťovat existenci strukturální zahraniční politiky v zahraniční politice zvoleného aktéra, než měřit její úspěšnost. Souhlasíme zde však s Keukeleirem a jeho kolegy, že tento nedostatek by neměl sloužit jako výmluva pro výlučnou tvorbu analýz, které jsou z hlediska operacionalizace schůdnější, ale v konečném součtu méně relevantní, pokud opomíjejí zásadní komponenty současné zahraničněpolitické praxe (Keukeleire a MacNaughtan 2008: 328– 338; Keukeleire a Schunz 2008: 24).

34

Zdroje ADLER, Emanuel: 2002. Constructivism and International Relations. In: Carlsnaes, Walter, Risse, Thomas a Simmons, Beth A. (eds.): Handbook of International Relations. Londýn: SAGE Publications, s. 95–118. BACHE, Ian a GEORGE, Stephen: 2006. Politics in the European Union. New York: Oxford University Press BALFOUR, Rosa: 2009. The Transformation of the Union for the Mediterranean. Mediterranean Politics, roč. 14, č. 1, s. 99–105. BARNETT, Michael N.: 1998. Dialogues in Arab Politics: Negotiations in Regional Order. New York: Columbia University Press. BINDI, Federica (ed.): 2010. The Foreign Policy of the European Union: Assesing Europe’s Role in the World. Washington: The Brookings Institution. BISCOP, Sven: 2003. Opening up the ESDP to the South: A Comprehensive and Cooperative Approach to Euro-Mediterranean Security. Security Dialogue, roč. 34, č. 2, s. 183–197. BRETHERTON, Charlotte a VOGLER, John: 2006. The European Union As a Global Actor. Londýn: Routledge. BREUNING, Marijke: 2007. Foreign Policy Analysis: A Comparative Introduction. Basingstoke: Palgrave Macmillan. BURGAT, Francois: 2009. Europe and the Arab World: The dilemma of recognising counterparts. International Politics, roč. 46, č. 5, s. 616–635. CARLSNAES, Walter, SJURSEN, Helene a WHITE, Brian (eds.): 2004. Contemporary European Foreign Policy. Londýn: SAGE Publications. CASARINI, Nicola a MUSU, Constanza (eds.): 2007. European Foreign Policy in an Evolving International System: The Road Towards Convergence. Basingstoke: Palgrave Macmillan. CASIER, Tom: 2004. The EU's proximity policy and governance beyond the borders. Příspěvek pro Second Pan-European Conference on EU Politics, Bologna, Itálie. DRULÁK, Petr: 2003. Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. EMERSON, Michael a kol.: 2011. Upgrading the EU’s Role as Global Actor: Institutions, Law and the Restructuring of European Diplomacy. Brusel: Centre for European Policy Studies. GERRING, John: 2007. Case Study Research: Principles and Practices. Cambridge: Cambridge University Press. HALLIDAY, Fred: 2005. The Middle East in International Relations. Cambridge: Cambridge University Press. HENDL, Jan: 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. HERRMANN, Peter a TAUSCH, Arno: 2005. Dar Al Islam: The Mediterranean, the World System And the Wider Europe: The "Cultural Enlargement" of the EU and Europe's Identity. New York: Nova Science Publishers.

35

HILL, Christopher a SMITH, Michael (eds.): 2005. The International Realtions of the European Union. Oxford: Oxford University Press. HILL, Christopher: 1996. The Actors in the Europe’s Foreign Policy. Londýn: Routledge. HILL, Christopher: 2003. The changing politics of foreign policy. Basingstoke: Palgrave Macmillan. HINNEBUSCH, Raymond: 2003. The international politics of the Middle East. Manchester: Manchester University Press. HOLSTI, Kalevi J.: 1995. International Politics: a framework for analysis. New Jersey: Prentice Hall. JOHANSSON-NOGUES, Elisabeth: 2011. The UfM's Institutional Structure: Making Inroads towards ‘Co-Ownership’? Mediterranean Politics, roč. 16, č. 1, s. 21–38. KARSH, Efraim a RAUTSI, Inari: 2007. Saddam Hussein: A Political Biography. New York: Grove Press. KEUKELEIRE, Stephan a MACNAUGHTAN, Jennifer: 2008. The Foreign Policy of the European Union. Basingstoke: Palgrave Macmillan. KEUKELEIRE, Stephan a SCHUNZ, Simon: 2008. Foreign policy, globalization and global governance – The European Union’s structural foreign policy. Příspěvek pro Standing Group on the European Union Fourth Pan-European Conference on EU Politics, Riga, Lotyšsko. KEUKELEIRE, Stephan a THEPAUT, Charles (2011): Crise a l’interieur, crise a l’exterieur. Le Jeu de l’Oie – La Revue International de Sciences-Po Lille, No. 4. KEUKELEIRE, Stephan, THIERS, Robin a JUSTAERT, Arnout: 2009. Reappraising Diplomacy: Structural Diplomacy and the Case of the European Union. The Hague Journal of Diplomacy 4/2009, s. 143–165. KEUKELEIRE, Stephan: 2002. Reconceptualizing (European) Foreign Policy: Structural Foreign Policy. Příspěvek pro First Pan-European Conference on EU Politics, Bordeaux, Francie. KHADER, Bichara: 2013. The European Union and the Arab World: from the Rome Treaty to the Arab Spring. European Institute of the Mediterranean, PapersIEM, č. 17. KORANY, Bahgat a DESSOUKI, Ali E. Hillal: 2008. The Foreign Policies of Arab States: The Challenge of Globalization. Káhira: American University in Cairo Press. KOŘAN, Michal: 2008. Jednopřípadová studie. In: Drulák, Petr a kol.: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 29–61. LAWSON, Fred H.: 2006. Constructiong International Realtions in the Arab World. Stanford: Stanford University Press. LEVERETT, Flynt: 2005. Inheriting Syria: Bashar’s Trial by Fire. Washington: The Brookings Institution. MANNERS, Ian a WHITMAN, Richard G. (eds.): 2000. The Foreign Policies of European Union Member States. Manchester: Manchester University Press. MARESCEAU, Marc a LANNON, Erwan (eds.): 2001. The EU’s enlargement and Mediterranean strategies: a comparative analysis. Basingstoke: Palgrave.

36

NONNEMAN, Gerd (ed.): 2005. Analyzing Middle East Foreign Policies and the Relationship with Europe. Londýn: Routledge. ROSENAU, James N.:2006. The Study of World Politics: theoretical and methodological challenges. Londýn: Routledge. ŘÍCHOVÁ, Blanka: 2000. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. ŘÍCHOVÁ, Blanka: 2007. Úvod do současné politologie. Praha: Portál. SEALE, Patrick: 1990. Asad: The Struggle for the Middle East. Berkeley: University of California Press. SMITH, Karen E.: 2003. European Union Foreign Policy in a Changing World. Cambridge: Polity Press. SMITH, Karen E: 2005. The outsiders: the European neighbourhood policy. International Affairs, 81, č. 4, s. 757–753. SØRENSEN, Georg: 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál. SPRINZ, Detlef F. a WOLINSKI-NAHMIAS, Yael: 2004. Models, Numbers, and Cases: Methods for Studying International Relations. Ann Arbor: The University of Michigan Press. vision’. International Affairs, roč. 85, č. 2, s. 963–975. WALT, Stephen M.: 1990. The Origins of Alliances. Ithaca: Cornell University Press. WALTZ, Kenneth N.: 1979. Theory of International Politics. Londýn: Addison-Wesley Publishing Company. WONG, Reuben a HILL, Christopher (eds.): 2011. National and European Foreign Policies. Londýn: Routledge. YIN, Robert K.: 2003. Case Study Research: Design and Methods. Londýn: SAGE Publications. ZEFF, Eleanor E. a PIRRO, Ellen B.: 2006. The European Union and the Member States. Boulder: Lynne Rienner Publishers. ZIELONKA, Jan: 2007. Europe as Empire: The Nature of the Enlarged European Union. Oxford: Oxford University Press.

* Mgr. Michael Brtnický, [email protected], Katedra politologie a evropských studií, FF UP v Olomouci, 4. ročník, kombinovaná forma, školitel: Doc. Daniel Marek, Ph.D., M.A.

37

Izolační a nárazníkové státy jako politicko-geografický a bezpečnostní fenomén: Proměny a vývoj role od konce první světové války do současnosti Aneta Doljaková* Abstract: The dissertation thesis will focus on a phenomenon of insulator and buffer states in international relations. It will review previous researches of insulator and buffer states and aims to constitute a new broad definition what the term insulator and buffer states mean. According to the definition insulator and buffer states will be revealed and their foreign policy tools which have been used since the First World War will be analyzed. On the basis of such research key questions of the dissertation thesis which stand whether there is a specific foreign policy behaviour of insulator and buffer states and whether this behaviour is a subject of changes of the whole international system will be answered. The thesis would like to bring the topic of insulator and buffer states which have been on periphery of Czech political science’s interest to the topical academic environment and claims to be beneficial for international relations and security studies scholars as well as for students of geopolitics and foreign policy analyzers. Key words: insulator state, buffer state, shatterbelt, gateway, torn state, regional security complex, international system, international security, geopolitic 1. Úvod – představení tématu Termínem izolační a nárazníkové státy označujeme takové země, které se svojí rolí v mezinárodních vztazích a v závislosti na tom i charakterem své zahraniční politiky určitým způsobem odlišují od ostatních aktérů v mezinárodním systému. Tyto specifické entity se nacházejí na pomezí větších, odlišně geopoliticky, historicky, socio-ekonomicky či kulturně vymezených regionálních celků21 a podléhají jejich externím vlivům, aniž by však disponovaly dostatečným potenciálem či kapacitami zvenčí přicházející impulsy sbližovat a propojovat (Buzan a Wæver 2003: 484–485). Izolační a nárazníkové státy tak fungují spíše jako aktéři, jenž kulturně, politicky či historicky odlišné lokality separují, než aby přispívali k posilování inter-regionálních vazeb a komunikace. 21

Regiony jsou pro účely této práce chápány z hlediska mezinárodních vztahů, tedy představují územní jednotky větší než je národní stát.

V minulosti byla role izolačních a nárazníkových států z velké části omezována na oddělování znepřátelených imperiálních mocností s cílem zabránit jejich vojenské konfrontaci. V 19. století byl klasickým příkladem takové entity Siam separující britské a francouzské koloniální zájmy v jihovýchodní Asii či Tibet bránící přímému střetu britských a čínských geopolitických ambicí, popřípadě Persie, která byla systematicky rozdělená na nárazníkové zóny mezi Velkou Británii a Rusko. V kontextu událostí první světové války se s pojmem izolačních a zejména nárazníkových států stále častěji setkáváme i v Evropě; Belgie a Lichtenštejnsko zde měly v první polovině 20. století představovat bariéru minimalizující hrozbu bezprostředního střetávání Francie a Německa (Partem 1983: 5) a nově se formující republiky středovýchodní Evropy se měly stát Cordonem sanitaire, tedy určitou hrází

38

brzdící rozšiřování ruského vlivu do západní Evropy a německého vlivu na východ (Van Elsuwege 2008: 18). Přestože se se zahraničně-politickou rolí blízce podobnou úloze dnešních izolačních a nárazníkových států můžeme setkávat prakticky po celou moderní historii, v posledních třech desetiletích, v souvislosti se změnami v mezinárodním systému, dostává i tato role další, nové konotace. Podobně jako na celé mezinárodní vztahy již není pohlíženo pouze v intencích hard power, také funkci izolačních a nárazníkových zemí již nemůžeme generalizovat pouze na bránění vojenskému soupeření, ale musíme vzít v potaz i jejich úlohu v omezování kulturních, ekonomických či politických styků rozdílných transnacionálních jednotek mezinárodního systému (Buzan a Wæver 2003: 41). Nárazníkové a izolační státy tak brání nejen ozbrojenému střetu sousedních zemí či regionálních bloků, ale na druhou stranu také značně omezují kontakt přiléhajících civilizací a jejich vzájemnou kulturní difúzi. 2. Předpoklady (hypotézy) a cíle práce S ohledem na výše zmiňovanou proměnu diskursu celého oboru mezinárodní vztahy bychom se při výzkumu charakteristické role izolačních a nárazníkových států měli vedle geopolitické polohy zkoumaných entit zaměřit také na to, jak je tato role v mezinárodních vztazích interpretována a jak na ni reagují samotní dotčení aktéři prostřednictvím nástrojů své zahraniční politiky. Vycházeli bychom přitom z předpokladu, že v důsledku charakteru mezinárodního systému a distribuce mocenských kapacit můžeme v mezinárodních vztazích identifikovat specifický typ států, které označujeme jako izolační či nárazníkové. Existence takového typu států je primárně dána jejich geopolitickou pozicí a socio-

kulturním a ekonomickým rámcem mezinárodních vztahů. Jinak řečeno, to, že některé státy považujeme za izolační či nárazníkové, je objektivně dané charakterem mezinárodního prostředí a nikoli svobodnou volbou či rozhodnutím dotčených zemí. V závislosti na proměnlivosti distribuce mocenských kapacit v mezinárodním systému dochází i ke změnám v geografickém rozložení nárazníkových a izolačních států. Postavení nárazníkového či izolačního státu tedy není (a ani nemůže být) trvalé. Také v historii se často setkáváme s příklady zemí, které jako nárazníkové a izolační státy v minulosti působily, nicméně dnes mají v mezinárodním systému již zcela jinou úlohu,22 či naopak se zeměmi, které se izolačními a nárazníkovými státy staly v důsledku celkem nedávných historických procesů.23 Dalším výchozím předpokladem práce pak bude teze, že nárazníkové a izolační státy produkují specifické vzorce zahraničněpolitického chování, jimiž na svoji pozici v mezinárodním systému reagují. V závislosti na změnách charakteru mezinárodního systému pak musí nutně docházet i ke změnám v postavení izolačních a nárazníkových států a k proměnám role, kterou v mezinárodním systému vykonávají. Zjevným příkladem této skutečnosti je již výše naznačená transformace úlohy izolátorů a nárazníků od bariéry bránící přímé vojenské 22

Jako příklad bychom mohli uvést Belgii či Nizozemí (Partem 1983: 5). 23 Zde bychom mohli jako příklad uvést Ukrajinu, která se po rozpadu bipolární konfrontace ocitla na pomezí regionálních bezpečnostních subkomplexů postsovětského prostoru a Evropské unie (viz Buzan a Wæver 2003: 416) a prohloubila tak svoje rozpolcené postavení na pomezí pravoslavné a západní civilizace (viz Huntington 2001: 27) a na pomezí geostrategického regionu kontinentální Euroasie a geostrategického regionu přímořského světa (viz Cohen 2003: 216)

39

konfrontaci až po hráz bránící nejen mocenskému soupeření ale i přelévání ekonomických, kulturních a sociálních vlivů. 3. Teoretický a metodologický rámec práce Teoretické pozadí disertační práce by mělo být primárně založeno na třech badatelských východiscích: na Cohenově koncepci přechodných států a regionů (Gateways) a pásem otřesu (Shatterbelts) (viz Cohen 2003; Cohen 2009; Cohen 2011), na Buzanově a Wæverově pojetí regionálních bezpečnostních komplexů (viz Buzan a Wæver 2003) a na Huntingtonově tezi o střetu kultur a civilizací (viz Huntington 1993; Huntington 2001). Přechodné státy či regiony a pásma otřesu definuje Saul Bernard Cohen ve svém geopolitickém učení jako specifické jednotky nacházející se na pomezí dvou geograficky odlišně nastavených panregionů a podléhající pronikání jejich vlivů (viz např. Cohen 2009: 5; Cohen 2003: 49). Barry Buzan a Ole Wæver jako jedni z ústředních teoretiků regionální bezpečnosti ve svém díle Regions and Powers předpokládají rozdělení světa na velmoci, regionální bezpečnostní komplexy a izolační (Insulators) a nárazníkové státy (Buffer states). Takovéto státy jsou lokalizované na hranici jednotlivých bezpečnostních komplexů, přičemž zatímco izolační státy se nacházejí vně sousedních komplexů, nárazníkové státy se nacházejí uvnitř vybraného bezpečnostního komplexu při jeho hranici s jiným regionálním celkem (Buzan a Wæver 2003: 41). Samuel Huntington zase zavádí termíny samostatné státy a rozervané státy (Torn countries). Samostatné státy představují takové entity, které nelze z kulturního pohledu zahrnout do žádného z jím prezentovaných civilizačních okruhů, přestože z geopolitického či regionálně-

bezpečnostního hlediska je do příslušných regionálních celků můžeme zahrnout bez větších potíží24 (viz Huntington 2001). Jako rozervané státy pak Huntington označuje ty země, které leží na pomezí civilizačních okruhů a jsou pod neustálým tlakem rozpínavosti sousedních civilizací25 (Huntington 1993: 42). Ačkoli tedy všichni výše zmiňovaní autoři označují státní jednotky nacházející se na pomezí větších regionálních celků jiným termínem, vycházejí z totožného předpokladu, že se charakter těchto jednotek nějakým způsobem odlišuje od ostatních aktérů mezinárodního systému a tyto jednotky tak vykonávají jistou specifickou funkci v mezinárodním systému. Problematikou oblastí stojících na pomezí dvou odlišných nadstátních celků se pochopitelně zabývá i celá řada dalších teoretiků. Jako příklad bychom mohli uvést tezi zabývající se zónami míru a zónami konfliktu (viz např. Mitchell a Hancoock 2012; Kacowicz 1998: 5–6) či Wallersteinovu koncepci centra, periferie a semi-periferie oddělující dva předcházející ekonomicky odlišně nastavené regiony (viz Wallerstein 1979: 96–97). Oba tyto přístupy se však soustředí primárně na regionální hladinu výzkumu, zatímco hlavním cílem naší práce je analýza charakteristického postavení nárazníkových a izolačních států v mezinárodních vztazích. Stěžejním objektem našeho bádání proto budou státní jednotky (nikoli regiony) nacházející 24

Typickým příkladem takového typu států je Izrael či Etiopie (Huntington 2001: 449). Kupříkladu Izrael bychom v souladu s Cohenovou teorií zařadili do pásma otřesu Blízký východ (Cohen 2003: 327) a na základě teorie Buzana a Wævera bychom jej pak definovali jako součást regionálního bezpečnostního subkomplexu Blízký východ (Buzan – Wæver 2003: 221), ze socio-kulturního hlediska se však na území převážně arabského a muslimského Blízkého východu jedná o cizorodý element. 25 Jako příklad rozervaných států Huntington uvádí Turecko či Mexiko (Huntington 1993: 42).

40

se v prostředí vyznačujícím se specifickou distribucí mocenských kapacit, která do velké míry podmiňuje jejich zahraničněpolitické chování a jednání. Klíčovým aspektem našeho bádání bude rozbor zahraničně-politických nástrojů, které nárazníkové a izolační státy využívají v reakci na svoje postavení v mezinárodním systému. Volba tří výše uvedených koncepcí byla učiněna záměrně z důvodu jejich (do určité míry odlišného) výzkumného pozadí, což by nám mělo pomoci utvořit kompletní obraz role izolačních či nárazníkových zemí v mezinárodním systému a extrahovat předpokládané vzorce jejich zahraničně-politického chování tak, abychom tak mohli na celý fenomén nahlédnout v co nejkomplexnější podobě. Výzkum bychom prováděli v intencích hard i soft power a vedle tradičního vojensko-politického pojetí nárazníkových a izolačních států bychom se soustředili také na ekonomickou a socio-kulturní sféru. Na nárazníkové a izolační státy bychom tak pohlíželi nejen jako na bariéry blokující vojenskou expanzi, ale také jako na hráze zadržující šíření ideologických či kulturních vlivů. Hlavním záměrem naší práce by přitom bylo poskytnout co nejvíce ucelenou a přehlednou definici izolačních a nárazníkových států a co nejpřesvědčivěji zachytit jejich do velké míry specifickou úlohu v mezinárodních vztazích. Tématu izolačních a nárazníkových států v mezinárodních vztazích nebylo dle našeho názoru v českém prostředí věnováno mnoho akademických děl, a proto se domníváme, že by naše disertační práce mohla napomoci přiblížit toto téma českému čtenáři či studentovi mezinárodní politiky či bezpečnostních studí. Během výzkumu bychom využili obou základních typů v politických vědách užívaných metod, a sice metody nomotetické pro ustanovení konsensuální

definice izolačního a nárazníkového státu a metody idiografické při porovnávání role izolačních a nárazníkových států v dějinném vývoji od první světové války do současnosti (viz Říchová 2004a: 68). V disertační práci bychom se nejprve pokusili na základě výše představených teoretických přístupů extrahovat shodné znaky izolačních a nárazníkových států, na základě nichž bychom vypracovali vlastní průnikovou definici tohoto termínu, podle které bychom pak vybírali jednotlivé příklady izolačních a nárazníkových zemí pro komparaci prováděnou v praktické části práce. Hlavním atributem konsensuální definice by byla poloha daného státu na pomezí rozdílných geostrategických i kulturněcivilizačních okruhů a strukturovaných regionálních bezpečnostních komplexů. Dalším významným faktorem, který bychom při výzkumu brali v potaz, je distribuce moci v systému a percepce mezinárodních vztahů samotnými izolačními či nárazníkovými státy. Okolní prostředí, v němž se nacházejí, tyto entity zpravidla považují za sféru rivality a soupeřících zájmů, kterou bychom mohli nejvíce připodobnit lockovské kultuře anarchie, ačkoli Huntingtonova vize střetu civilizací se v některých aspektech blíží dokonce hobbesovskému pojetí anarchie (viz Wendt 1999). Izolační (nárazníkový) stát pak v takovémto prostředí funguje jako bariéra zpomalující šíření konkurenčních záměrů a idejí a zabraňující eskalaci rozporů či dokonce konfliktů přilehlých jednotek. Izolační a nárazníkové státy se zpravidla nacházejí v oblastech slabé inter-regionální komunikace a prakticky minimální integrace. V praktické části práce bychom se pak zaměřili na komparativní analýzu zahraniční politiky úzce vymezené skupiny zemí splňujících kritéria námi představené konsensuální definice termínu izolační a nárazníkový stát. Komparace by měla

41

z geografického hlediska globální záběr, byla by však časově omezená na období od první světové války do současnosti. Během výzkumu bychom se rádi soustředili zejména na komparaci diachronní zaznamenávající proměny úlohy izolačních a nárazníkových zemí ve vymezeném období, nicméně s ohledem na předpokládaný rozdílný přístup jednotlivých zemí k přijetí role izolačního a nárazníkového státu bychom v některých pasážích textu zapojili i komparaci synchronní, jež by měla za cíl podtrhnout rozdílné nástroje zahraniční politiky vybraných izolačních a nárazníkových států (viz Říchová 2004b: 78 a 80). 4. Rozbor plánovaných kapitol Práce by měla být rozdělena do několika částí: v úvodních teoretických pasážích bychom představili koncepce Saula Bernarda Cohena, Barryho Buzana a Ole Wævera a Samuela Huntingtona, které budou představovat základní teoretickou bázi pro náš pozdější výzkum. Z jejich pojetí izolačních a nárazníkových států bychom se pokusili extrahovat zásadní charakteristiky tohoto typu států, na základě nichž bychom utvořili vlastní konsensuální definici izolačního a nárazníkového státu a stanovili závazná kritéria pro objekty našeho bádání. Mezi podmínky, které by měly izolační a nárazníkové státy vykazovat, můžeme obecně zahrnout tzv. suprastátní atributy, jako je například poloha na pomezí geopolitických a geostrategických regionů, na hranici regionálních bezpečnostních komplexů či v místě, kde se setkávají dvě sousední civilizace anebo vnitrostátní znaky jako specifický charakter zahraniční politiky kupříkladu členství v mezinárodních organizacích a aliancích, zapojení se do societární či environmentální spolupráce v regionu nebo využívání prostředků kulturní diplomacie atd. V souladu s výše

zmiňovanými teoretickými východisky bychom pak tezi aplikovali na státy, které pro naši práci stěžejní autoři považují za izolační či nárazníkové, a ověřovali bychom, zda tyto státy splňují také námi zvolená kritéria. Takové státy bychom pak zahrnuli do praktického výzkumu prováděného v následující části práce. V následném výzkumu bychom se zaměřili na analýzu role předložené definici vyhovujících zemí v mezinárodním systému a na interpretaci jejich zahraničně-politických vzorců chování, jimiž na své postavení v mezinárodních vztazích reagují, a komparovali bychom je se zeměmi, jež námi zvolená kritéria, respektive některá z nich, již nesplňují. Tedy s takovými státy, které bylo možné v minulosti za nárazníkové či izolační státy považovat, nicméně v souvislosti se změnami, k nimž v mezinárodním systému došlo, byla jejich funkce redefinována. Za příklad takovýchto zemí bychom mohli uvést již výše zmiňované Belgii a Lichtenštejnsko (Partem 1983: 5) či země takzvaného Cordonu sanitaire zformovaného po první světové válce ve středovýchodní Evropě (van Elsuwege 2008: 18). Na základě poznatků nabytých při komparaci bychom se pokusili vyzvědět, zda (a případně jak) se nárazníkovými a izolačními státy přijímané nástroje zahraniční politiky historicky vyvíjely a proměňovaly. 5. Shrnutí dosavadního výzkumu Při psaní disertační práce bychom vycházeli z výše představených autorů: Saula Bernarda Cohena, konkrétně z jeho děl Geopolitics of the World System z roku 2003, Geopolitics: the Geography of International Relations z roku 2009 a z příspěvku Geostrategic and Geopolitical Regions, jenž byl publikován v Kaspersonově a Minghiho knize The Structure of Political Geography z roku 2011, z pera autorů Barryho Buzana a Ole

42

Wævera by se pro nás stala stěžejní kniha Regions and Powers z roku 2003, nicméně budeme brát v potaz i některé jejich další práce, a z tvorby posledního ze zvolených autorů, Samuela Huntinngtona, bychom se zaměřili na jeho ústřední dílo Střet civilizací, přičemž pro větší autentičnost bychom využili jak prvotní časopisecký příspěvek z roku 1993, tak také jeho monografii z roku 2001. Kromě těchto autorů bychom využili i práce dalších badatelů zaměřujících se na problematiku nárazníkových a izolačních států (viz například Partem 1983; Diez 2013; T’urmaniże 2009). V praktických částech textu bychom pak vycházeli z děl zaměřujících se na konkrétní zkoumaný stát a dále také ze strategických dokumentů zkoumaných zemí. V případě, že by nám to situace umožnila, tak bychom se rádi pokusili také o sběr dat přímo v analyzovaných oblastech. 6. Obtíže a problematická místa výzkumu Mezi hlavní rizika našeho výzkumu by patřila zejména možnost, že se nám při hledání konsensuální definice nepodaří nalézt průnik všech tří zvolených teoretických přístupů a budeme nuceni některé atributy komparace upozadit či zvolit takovou konsensuální definici, v níž se nám protnou alespoň dvě ze tří zvolených teoretických koncepcí. Na základě dosud provedené rešerše literatury však můžeme konstatovat, že by tato komplikace nastat neměla.

Metodologickým úskalím našeho výzkumu by se pak mohla jevit nadměrná orientace na hledání shodných vzorců chování izolačních a nárazníkových zemí, v důsledku čehož bychom mohli neplánovaně opomenout některé rozdílné aspekty zahraničních politik vybraných států, případně bychom mohli narazit na problém globálního záběru našeho výzkumu, v jehož důsledku by mohlo docházet k přílišnému zobecňování nabytých výsledků bádání. Pomocí pečlivě vypracovaných kritérií konsensuální definice bychom však měli být schopni výběr omezit na přijatelný avšak stále reprezentativní vzorek zkoumaných zemí. Dalším možným rizikem bádání by pak mohla být skoková změna zahraničněpolitického chování jednoho z námi zvolených výzkumných objektů, v důsledku níž bychom byli nuceni celý dosavadní výzkum přehodnotit a případně přepracovat. V tomto naposledy zmiňovaném případě se však jedná o riziko, s nímž se musejí chtě nechtě potýkat všichni zahraničně-političtí analytici. Do zahraničně-politického rozhodovacího procesu se vždy promítají i domácí vlivy, a tak se může stát, že se změnou vládnoucí garnitury dojde i ke změně zahraničně-politické orientace daného státu. Domníváme se však, že se s naprostou většinou zmiňovaných rizik bychom měli být schopni se během našeho výzkumu vypořádat a jejich možné dopady na disertační práci co nejvíce eliminovat.

43

Zdroje BENEŠ, Vít: 2010. Teorie rolí: Konceptuální rámec pro konstruktivistickou analýzu zahraniční politiky. Mezinárodní vztahy, roč. 45, č. 4, s. 72–87. BERG HARPVIKEN, Kristian: 2003. Afganistan: From Buffer State to Battleground – to Bridge Between Regions? In: Hentz, James J. a Bøås, Morten: New and Critical Security and Regionalism: Beyond the Nation State. Aldershot: Ashgate Publishing Limited, s. 152–176. BUZAN, Barry a DIEZ, Thomas: 1999. The European Union and Turkey. Survival, roč. 41, č. 1, s. 41–57. BUZAN, Barry a WÆVER, Ole: 2003. Regions and Powers: The Structure of International Security. Cambridge: Cambridge University Press. BUZAN, Barry: 1983. People, States, and Fear: The National Security Problem in International Relations. Brighton: WHEATSHEAF BOOKS LTD. COHEN, Saul Bernard: 2003. Geopolitcs of the World System. Lanham: Rowman&Littelfield Publishers. COHEN, Saul Bernard: 2009. Geopolitics: The Geography of International Relations. Plymouth: Rowman&Littlefield Publishers. COHEN, Saul Bernard: 2011. Geostrategic and Geopolitical Regions. In: Kasperson, Roger E. a Minghi, Julian V.: The Structure of Political Geography. New Brunswick: Transaction Publishers, s. 178–186. CULLATHER, Nick: 2002. Damming Afghanistan: Modernization in a Buffer State. The Journal of American History, roč. 89, č. 2, s. 512–537. DIEZ, Thomas: 2004. Europe’s Others and the Return of Geopolitics. Cambridge Review of International Relations, roč. 7, č. 2, s. 319–335. DIEZ, Thomas: 2005. Turkey, the European Union and Security Complexes Revised. Mediterranean Politics, roč. 10, č. 2, s. 167–180. DIEZ, Thomas: 2013. Insulator, Bridge, Regional Center? Turkey and Regional Security Complexes. In: Canan-Sokullu, Ebru (ed.): Debating Security in Turkey: Challanges and Changes in the Twenty-First Century. Plymouth: Lexington Books, s. 45–58. DRULÁKOVÁ, Radka a DRULÁK, Petr: 2007. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. HÄKLI, Jouni a KAPLAN, David K.: 2001. Cultural Conflict and Political Accomodation at European Borderlands. Geografiska Annaler: Series B, Human Geography, roč. 83, č. 3, s. 107–110. HUNTINGTON, Samuel P.: 1993. The Clash of Civilizations? Foreign Affairs, roč. 72, č. 3, s. 22– 49. HUNTINGTON, Samuel P.: 2001. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers. JACKSON, Robert a SØRENSEN, Georg: 2013. Introduction to International Relations: Theories and Approaches. Ofxord: Oxford University Press.

44

KACOWICZ, Arie Marcelo: 1998. Zones of Peace in the Third World: South America and West Africa in comparative perspective. Albany: State University of New York Press. MILLER, Benjamin: 2009. Between the Revisionist and Frontier State: regional variations in state war-propensity. In: Fawn, Rick: Globalising the Regional: Regionalising the Global. Cambridge University Press: Cambridge, s. 85–120. MITCHELL Christopher R. a HANCOCK, Landon E. (eds.): 2012. Local Peacebuilding and National Peace: Interaction Between Grassroots and Elite Processes. London: Continuum International Publishing Group. NED LEBOW, Richard: 2008. A Cultural Theory of International Relations. Cambridge: Cambridge University Press. PARENTI, Christian: 2008. Afghanistan: The Use and Abuse of a Buffer State? New Political Science, roč. 30, č. 1, s. 89–101. PARTEM, Michael G.: 1983. The Buffer System in International Relations. The Journal of Conflict Resolution, roč. 27, č. 1, s. 3–26. ŘÍCHOVÁ, Blanka: 2004a. Komparativní politologie. In: Cabada, Ladislav, Kubát, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy: 2. rozšířené a doplněné vydání. Praha: Eurolex Bohemia, s. 77– 105. ŘÍCHOVÁ, Blanka: 2004b. Metodologie politické vědy. In: Cabada, Ladislav, Kubát, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy: 2. rozšířené a doplněné vydání. Praha: Eurolex Bohemia, s. 60–76. SHAH, Giriraj: 2003. Tibet: The Himalayan Region. New Delhi: Kalpaz Publications. T’URMANIŻE, T’ornike: 2009. Buffer States: power policies, foreign policies and concepts. New York: Nova Science Publishers. VAN ELSUWEGE, Peter: 2008. From Soviet republics to EU member states: A Legal and Political Assesment of the Baltics States‘ Accession to the EU. Leiden: Brill. WALLERSTEIN, Immanuel: 1979. The Capitalist world-economy. Cambridge: Cambridge University Press. WENDT, Alexander: 1999. Social Theory of International Politics. Cambridge: Cambridge University Press.

* Mgr. Aneta Doljaková, [email protected], Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU v Plzni, 1. ročník, prezenční forma, školitelka: doc. PhDr. Šárka Cabadová Waisová, Ph.D.

45

Dopady boloňského procesu na národní vysokoškolské systémy Jan Hauser* Abstract: The target of the research is to analyze the impacts of the Bologna Process implementation on higher education systems in Europe and to compare these impacts in selected higher education systems of Switzerland and United Kingdom. After a decade of the Bologna Process implementation, the time has come to analyze and evaluate the impacts and to formulate recommendations for further developments in the creation of European Higher Education Area. Key words: Bologna process, higher education, higher education reforms, higher education policy, universities, comparative higher education policy, Bologna priorities 1. Úvod – představení tématu Implementace boloňského procesu má za sebou více než dekádu bouřlivého vývoje a způsobila zcela zásadní změny v mnoha vysokoškolských systémech po celém světě, zejména pak přímo v členských zemích boloňského procesu. Výzkum v této souvislosti odpovídá jak na praktickou, tak na výzkumnou potřebu. Z praktického pohledu přispívá k aktuálním diskusím o reformách vysokoškolských systémů a politik; z vědeckého hlediska zaplňuje prostor, který je dnes definován zejména oficiálními dokumenty, vydávanými institucemi v jednotlivých členských i nečlenských státech boloňského procesu, na jedné straně a populárně-naučnými nebo politicky provokativními pracemi na straně druhé. Nově také doplní mezeru v české vědecké literatuře, která se doposud zabývá především studiem konkrétních jednotlivých vzdělávacích systémů, bez specializace na terciární vzdělávání a bez souvislostí se stavem a vývojem v dalších státech a v evropském vysokoškolském prostoru jako celku. Centrálním konceptem výzkumu je evropský vysokoškolský prostor (European Higher Education Area, EHEA), výzkumná otázka dále vychází z konceptů europeizace a multi-level governance (viz bod 3).

2. Stanovení cílů dizertace Hlavní výzkumná otázka je formulována následovně: Jak boloňský proces změnil a mění národní vysokoškolské systémy a politiky v zúčastněných zemích? Cílem výzkumu je vytvořit vhodnou metodiku hodnocení dopadů implementace boloňského procesu na jednotlivé národní (státní) vysokoškolské systémy a na základě této metodiky pilotně vyhodnotit dopady boloňského procesu na vybrané vysokoškolské systémy. Tyto systémy, figurující v komparativní části výzkumu, byly zvoleny na základě matice kritérií, zohledňující členství (resp. nečlenství) v boloňském procesu, členství (resp. nečlenství) v Evropské unii a využívání (resp. nevyužívání) třístupňového systému studia před zahájením boloňského procesu. Doplňkově byly vysokoškolské systémy pro komparaci vybrány dle míry centralizace rozhodování ve vztahu k vysokoškolské politice. Na základě výše uvedených kritérií a s přihlédnutím k praktické využitelnosti výsledků výzkumu bylo vybráno Skotsko, Švýcarsko a Česká republika. 3. Teoretický a metodologický rámec práce Výzkum je multidisciplinární, zasahuje do oborů evropských studií, veřejných politik

46

a studia vzdělávacích systémů. Centrálním konceptem práce je evropský vysokoškolský prostor, výzkum vychází z konceptů europeizace (viz např. Graziano a Vink /eds./ 2007) a multi-level governance (viz např. Piattoni 2010). Silnou stránkou teorie multi-level governance je popis rozhodovacích procesů; vzhledem k tomu, že za její slabší stránku může být považováno omezené vysvětlení příčin jevů, doplňkově předpokládáme využití teorie politických sítí (analýza politických sítí, viz např. Peterson 2010) a teorie fúze (fusion theory, viz Wessels 1997). Při práci bude využita metoda komparace, která díky porovnání vybraných vysokoškolských systémů umožní podpořit konkrétními daty teoretickou část práce. Na základě výše popsaných kritérií byl zvolen jeden vysokoškolský systém v rámci EU s tradičním využíváním třístupňového systému terciárního vzdělávání (Velká Británie, Skotsko), jeden systém mimo EU s tradičně kontinentálním systémem terciárního vzdělávání (Švýcarsko, kanton Fribourg) a vysokoškolský systém České republiky. Doplňkově budou využita data z jednoho státu mimo boloňský proces, zejména z důvodu rozlišení vlivů globalizace a boloňského procesu. Tímto státem je Austrálie, která je v oblasti vysokoškolského vzdělávání regionální velmocí, její vysokoškolský systém je silně internacionalizovaný a je pro něj proto nutností přizpůsobovat se globálním trendům. Důvodů pro volbu těchto vysokoškolských systémů je celá řada. Dva zvolené systémy (Skotsko, Švýcarsko) jsou decentralizované ve vztahu k centrální vládě, v Británii díky postupujícímu procesu devoluce a ve Švýcarsku historicky vzhledem ke kompetencím jednotlivých kantonů v oblasti vzdělávání. Zároveň je důležité, že britské i švýcarské vysoké školy

neslevují ze svých nároků na kvalitu a již po dlouhá staletí patří ke světové špičce. Skotský systém je odedávna koncipován jako systém s velkým důrazem na oddělení bakalářského a magisterského cyklu, takže implementace boloňského procesu nemění podstatu organizace studia. Systém má zároveň svá historicky daná výrazná specifika oproti ostatním vysokoškolským systémům ve Spojeném království. Švýcarský systém je do práce zařazen jako zástupce kontinentálního způsobu organizace studia, kde bylo úplné vysokoškolské vzdělání tradičně dosahováno po nejméně 5 letech studia. Švýcarsko je zároveň jednou ze zemí stojících mimo EU, která se ale v poslední době stále intenzivněji zapojuje do evropské spolupráce včetně boloňského procesu; z tohoto pohledu se jedná o zajímavý příklad jedné ze zemí v obdobné situaci. Dalším významným faktorem při výběru Švýcarska je tradičně nutná vzájemná prostupnost mezi kantonálními vysokoškolskými systémy, přestože byly před implementací boloňského procesu založeny na jiných základech. Výběr konkrétního kantonu byl zvolen z důvodu srovnatelné úrovně řízení se skotskou administrativou, jedná se o studium oblasti, která je řízení vysokoškolského vzdělávání kompetenčně nejblíže. Zajímavostí kantonu Fribourg je také jeho dvojjazyčnost, univerzita ve Fribourgu je jedinou švýcarskou dvojjazyčnou univerzitou. Český vysokoškolský systém, ač také historicky kontinentální, je zasazen do prostředí centralizovaného unitárního státu, kde regiony nemají na vysokoškolskou politiku prakticky žádný vliv. Podpůrnými důvody pro výběr komparovaných regionů jsou autorovy předchozí zkušenosti se studiem vysokoškolského systému ve Skotsku a

47

jazyková vybavenost, která usnadní přístup k pramenům a literatuře v anglickém a francouzském jazyce. Součástí doktorského výzkumu bude také analýza dopadů boloňského procesu na dvou konkrétních příkladech fungování zahraničních vysokých škol – University of Glasgow a Université de Fribourg. Na těchto studiích případů budou doloženy teoretické výstupy výzkumu, tedy promítnutí boloňského procesu do vysokoškolské praxe v Evropě. 3.1. Operacionalizace konceptů Centrálním konceptem výzkumu je evropský vysokoškolský prostor, který je jedním z důsledků procesu europeizace. To přináší celou řadu změn do jednotlivých vysokoškolských systémů; tyto změny jsou způsobovány buď vládnutím z různých úrovní (Evropská unie, národní vlády, regionální vlády, jednotlivé univerzity) dle konceptu multi-level governance, nebo je vyvolána celosvětovou potřebou, způsobenou globalizací. Vliv boloňského procesu ve srovnání s jinými vlivy, zejména s globalizací, bude možné posoudit díky porovnání dat ze zemí mimo boloňský proces, a to v každém z 6 základních pilířů boloňského procesu (viz níže). Jednotlivé proměnné budou zahrnovat: měřitelné indikátory v oblasti vysokoškolského vzdělávání (komparace vybraných indikátorů a trendů v době od počátku implementace boloňského procesu); přínosy a selhání Boloňského procesu – zdroji dat jsou oficiální zprávy o implementaci boloňského procesu, zprávy OECD, data ze statistických úřadů; výzkum se bude zabývat indikátory v oblastech 6 hlavních priorit Boloňského procesu a způsoby, jakými ovlivnily jednotlivé vysokoškolské systémy: 1. přijetí kompatibilního systému kvalifikací;

2. sladění strukturovaných programů ve vysokém školství a důraz na první cyklus studia těchto programů; 3. konsolidace systému akademických kreditů; 4. podpora mobility vysokoškolských studentů i pedagogů a vzájemné uznávání kvalifikací – prostupnost vysokoškolského vzdělávání a vliv jejího zvyšování na vysokoškolské systémy (opět v návaznosti na koncept europeizace, případně tzv. „měkké europeizace“); 5. podpora evropské spolupráce při hodnocení kvality studia; 6. podpora evropské dimenze vysokoškolského vzdělávání a internacionalizace evropského vysokoškolského prostoru, jakožto snaha stát se relevantním a transparentním parterem pro spolupráci se světem v oblasti celého znalostního trojúhelníku – vysokoškolského vzdělávání, vědy a výzkumu a inovací. Porovnání způsobů, jakými jednotlivé členské státy boloňský proces implementovaly, a trendy v oblasti reforem vysokoškolského vzdělávání s využitím dat ze zemí mimo boloňský proces (zdrojem dat bude komparativní studie vybraných vysokoškolských systémů, a to ze států zapojených v EU i Boloňském procesu, ze států zapojených jen v Boloňském procesu a ze států nezapojených ani v jednom z těchto integračních procesů); analýza těchto dat pomůže nalézt odpověď na otázku, jak velká část změn vysokoškolských systémů v posledních 10 letech byla důsledkem boloňského procesu. Praktickým významem výzkumu bude analýza současného stavu a variantních předpokladů budoucího vývoje, které mohou napomoci formování vysokoškolských politik a reforem v budoucnu. Varianty současného stavu i budoucího vývoje budou zahrnovat 1. zcela jednotný vysokoškolský prostor, 2.

48

zcela autonomní národní prostory, 3. stav odpovídající kombinaci těchto extrémních pojetí. 4. Rozbor plánovaných kapitol – předpokládaná struktura výzkumu 1/ Úvod: V rámci úvodní kapitoly bude definován objekt a předmět zkoumání, budou určeny výzkumné cíle a bude popsána použitá metodologie. Budou stanoveny hypotézy a indikátory pro jejich potvrzení nebo vyvrácení. Čtenářům budou vysvětleny základní pojmy a představeny základy, na kterých stojí současné evropské vysokoškolské systémy, a bude nastíněn úvod do teorie a praxe ovlivňování vysokoškolských politik postupující evropskou integrací. 2/ Boloňský proces: Analytická a historická část práce bude pojednávat o historii, teorii a praxi postupujícího boloňského procesu. Bude se podrobně zabývat jednotlivými klíčovými aspekty boloňského procesu a zkoumat reálné dopady na evropské vysokoškolské systémy v každém z těchto jednotlivých aspektů. Kapitola bude obsahovat také výhled do budoucna na základě projekce historických a současných událostí a dopadů boloňského procesu. 3/ Metodologie hodnocení dopadů boloňského procesu na národní vysokoškolské systémy: Bude vytvořena a popsána metodologie hodnocení dopadů boloňského procesu na národní vysokoškolské systémy. Komparativní část výzkumu se bude zabývat dopady boloňského procesu na tři vybrané vysokoškolské systémy: skotský, švýcarský a český. Výzkum bude opět pokrývat veškeré základní aspekty boloňského procesu a hodnotit změny, které proces vybraným vysokoškolským systémům přinesl. 4/ Závěr: Závěrečná část dizertační práce odpoví na otázky položené v úvodu a předloží doporučení pro budoucí vývoj

boloňského procesu, která budou využitelná mimo jiné i v České republice. Autor předpokládá publikaci těchto doporučení ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Každá dílčí část dizertační práce bude mít vlastní závěrečný souhrn, který napomůže případné publikaci jednotlivých částí. 5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dostupných zdrojů Data ke zkoumané problematice jsou relativně snadno dostupná, a to formou oficiálních dokumentů, které vydávají sekretariáty boloňského procesu, instituce EU, jednotlivé národní státy a jejich rektorské konference, a také existující vědeckou literaturou, zabývající se zpravidla konkrétními vzdělávacími systémy, veřejnými politikami, respektive procesy integrace na evropské i širší úrovni. Odbornou literaturu je pro přehlednost možné třídit do několika kategorií (kromě literatury metodologické a zabývající se koncepty, která je uvedena výše). První kategorií jsou oficiální publikace sekretariátu boloňského procesu a rektorských konferencí členských států, jednotlivých institucí Evropské unie a dále také publikace dalších mezinárodních organizací, které se problematikou vzdělávání zabývají. Mezi nimi je dominantní zejména Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Celá tato skupina publikací se vyznačuje pochopitelně pouze oficiálněadministrativním pohledem na danou problematiku, obsahuje minimum analytických prvků a v některých případech může být politicky zabarvena. Na druhou stranu obsahuje mimořádné množství oficiálních statistických dat, ze kterých je při výzkumu možné vycházet. Druhou skupinou jsou odborné publikace zabývající se přímo boloňským procesem, jeho jednotlivými součástmi, europeizací

49

vysokoškolského vzdělávání a případně jeho hodnocením z pohledu autorů. Vzhledem k tomu, že téma je relativně nové, není těchto prací mnoho. Za zmínku jistě stojí Alexiadou (2007), Armstrong (2010), Assefa a Sedgewick (2010), Cippitani a Gatt (2009), Leban (2010), Sedgwick (2010). Třetí skupinou jsou publikace zabývající se internacionalizací vzdělávání, případně přímo terciárního vzdělávání, a to jak z pohledu regionální integrace, tak globální konkurence, např. Pribac (2010), Schreiner (2007), Van der Wende (2009). Čtvrtou skupinou jsou pak publikace analyzující integraci veřejných politik v Evropě v souvislosti s obecnějším procesem evropské a/nebo obecně regionální integrace v globalizujícím se světě. Do této skupiny můžeme zařadit také publikace analyzující konkrétní rozhodovací procesy, například otevřenou metodu koordinace, která je v oblasti

vzdělávání v EU hojně využívána. Příkladem je Littoz-Monnet (2010), Peterson (2003), Pochet (2005). Zcela odlišnou povahu mají publikace, zabývající se vzdělávacími systémy v jednotlivých zemích. Pro účely komparace vybraných systémů je možné zmínit např. Hodgson, Howieson, Raffe, Spours a Tinklin (2004), Parry (1999), Sharp, Munn a Paterson (1997). Poslední, poněkud odtažitější, nicméně o nic méně důležitou skupinou zdrojů jsou obecnější práce o filozofii terciárního vzdělávání a konkurenceschopnosti. Jedná se o pojmy, jejichž významy se v historii velmi mění, které jsou ale přitom při tvorbě a implementaci reforem vzdělávacích systémů často skloňovány. Prolínají se také celým boloňským procesem a prakticky všemi jeho dokumenty. Mezi zajímavé publikace z této kategorie patří např. Krugman (1994) a Liessmann (2008).

50

Zdroje Literatura ALEXIADOU, Nafsika: 2007. The Europeanisation of Education Policy: researching changing governance and „new“ modes of coordination. Research in Comparative and International Education, roč. 2, č. 2, s. 102–116. ARMSTRONG, Lloyd: 2008. The Bologna Process – A Significant Step in the Modularization of Higher Education (http://www.changinghighereducation.com/2008/09/index.html, 21. 5. 2010). ASSEFA, Miriam a SEDGWICK, Robert: 2004. The Bologna Bachelor’s Degree: An Overview (http://www.wes.org/ewenr/04Jan/Feature.htm, 21. 5. 2010). CLARK, Nick: 2005. A Practical Guide to Bologna (http://www.wes.org/ewenr/05jan/practical.htm, 21. 5. 2010).

Tools

CLARK, Nick: 2007. Bologna: Curriculum Reform and (http://www.wes.org/ewenr/07mar/feature.htm, 21. 5. 2010).

and

other

Instruments Considerations

GRAZIANO, Paolo a VINK, Maarten P. (eds.): 2007. Europeanization. New Research Agendas. Palgrave Macmillan. HAACK, Lucas J. S.: 2006. La méthode ouverte de coordination: un instrument politique de l’Union européenne. Securité Social 2/2006, s. 116–120. HODGSON, Ann, HOWIESON, Cathy, RAFFE, David, SPOURS, Ken a TINKLIN, Teresa: 2004. Post-16 Curriculum and Qualifications Reform in England and Scotland: lessons from home international comparisons. Journal of Education and Work, roč. 17, č. 4. IPPITANI, Roberto a GATT, Suzanne: 2009. Legal Developments and Problems of the Bologna Process within the European Higher Education Area and European Integration. Higher Education in Europe, roč. 34, č. 3–4, s. 385–397. KRUGMAN, Paul: 1994. Competitiveness: A Dangerous Obsession. Foreign Affairs March– April/1994, s. 28–44. LEBAN, Ivan: 2007. The Bologna Process and (http://www.wes.org/ewenr/09apr/practical.htm, 21. 5. 2010).

Academic

Values

LIESSMANN, Konrad Paul: 2008. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia. LITTOZ-MONNET, Annabelle: 2010. Dynamic Multi-Level Governance – Bringing the Study of Multi-level Interactions into the Theorising of European Integration. European Integration online Papers (EIoP), č. 14 (http://eiop.or.at/eiop/index.php/eiop/article/view/2010_001a/150, 9. 12. 2013). MAREŠ, Miroslav: nedat. Politologie z metodologického hlediska (nepublikovaný koncept přednášky) (http://figlar.ic.cz/fss/new08.html, 16. 1. 2011). MUNN, Pamela, STEAD, Joan McLEOD, Gale, BROWN, Jane, COWIE, Meg, McCLUSKEY, Gillean, PIRRIE, Anne a SCOTT, Judith: 2004. Schools for the 21st Century: the national debate on education in Scotland. Research Papers in Education, roč. 19, č. 4.

51

OCHRANA, František: 2010. Metodologie vědy. Úvod do problému. Praha: Karolinum. PARRY, Gareth: 1999. Education research and policy making in higher education: the case of Dearing. Journal of Educational Policy, roč. 14, č. 3, s. 225–241. PETERSON, John: 2003. Policy Networks. Wien: Institut für Höhere Studien (IHS). PIATTONI, Simona: 2010. The Theory of Multi-level Governance – Conceptual, Empirical, and Normative Challenges. Oxford: Oxford University Press,. POCHET, Philippe: 2005. The OMC and the Construction of Social Europe. In: Zeitlin, Jonathan a Pochet, Philippe (eds.): The Open Method of Co-ordination in Action: the European employment and social inclusion strategies. Brusel: Peter Lang. PRIBAC, Loredana-Ioana: 2010. Intellectual Investment. The Prospects in Education in the USA and in the EU. Annals of the University of Petroşani, Economics, roč. 10, č. 1, s. 279–288. SCHREINER, Peter: 2007. Europeanization as a horizon for education for sustainable development. Muenster: Comenius-Institut. SEDGWICK, Robert: 2001. The Bologna Process: How it is Changing the Face of Higher Education in Europe (http://www.wes.org/ewenr/01march/feature.htm, 21. 5. 2010). SHARP, Stephen, MUNN, Pamela a PATERSON, Lindsay: 1997. Quality Assessment in Higher Education: the Scottish Experience. Higher Education Quarterly, roč. 51, č. 4, s. 286–307. VAN DER WENDE, Marijk: 2009. European Responses to Global Competitiveness in Higher Education. In: Douglass, John Aubrey, King, Judson C. a Feller, Irwin: Globalization's Muse: Universities and Higher Education Systems in a Changing World. Berkeley: Berkeley Public Policy Press, s. 317–341. WESSELS, Wolfgang: 1997. An Ever Closer Fusion? A Dynamic Macropolitical View on Integration Processes. Journal of Common Market Studies, roč. 35, č. 2, s. 267–299. Prameny Bologna Process, National Report: 2007–2008, Switzerland (http://www.ond.vlaanderen.be/hogeronderwijs/bologna/links/National-reports2009/National_Report_Switzerland_2009.pdf, 21. 5. 2010). Bologna Process, National Report: 2007–2009, Scotland (http://www.ond.vlaanderen.be/hogeronderwijs/bologna/links/National-reports2009/National_Report_UK-Scotland_2009.pdf, 21. 5. 2010).

(UK)

Evropská komise: Communication from the Commission to the European Parliament and the Council on strengthening cooperation with third countries in the field of higher education (http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexapi!prod!CELEXnumdoc&numdoc=5200 1DC0385&model=guichett&lg=en). Evropská komise: Communication from the Commission, The Role of Universities in the Europe of Knowledge (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2003:0058:FIN:en:pdf).

52

Evropská komise: Communication from the Commission. Mobilising the Brainpower of Europe: Enabling Universities to Make Their Full Contribution to the Lisbon Strategy (http://ec.europa.eu/education/policies/2010/doc/comuniv2005_en.pdf). Evropská komise, Focus on Higher Education in Europe 2010. The Impact of the Bologna Process (http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice/documents/thematic_reports/122EN.pdf). Evropská komise: Report form the commission the concrete future objectives of education systems (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2001:0059:FIN:EN:PDF). European Higher Education Area: Vytváření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání (http://www.bologna.msmt.cz/?id=DeklaraceBologna). Rada EU: Council Conclusions on the Role of Education and Training in the Implementation of the Europe 2020 Strategy, Official Journal of the European Union C70/1, 14. únor 2011, Brusel. The European Students‘ Union: 2010. Bologna at the Finish Line. An account of ten years of European higher education reform. Brusel. Office for Official Publications of the European Communities: 2006. The History of European Cooperation in education and training. Europe in the making – an example. Luxembourg.

* PhDr. Jan Hauser, [email protected], Institut mezinárodních studií, FSV UK v Praze, 4. ročník, kombinovaná forma, školitelka: prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc.

53

Územní spory v regionu východní Asie Markéta Heczková* Abstract: The dissertation thesis examines the problem of territorial disputes in East Asia concerning mainly countries such as China, North and South Korea and Japan. The East-Asia region is fast economically growing and has increasing impact in international relations and therefore is vital to study their relations and coherently territorial disputes. The resolutions of territorial disputes will be examined in connection with approaches of state´s home and foreign politics, historical development in relation between states in the region, their current position in international relations and the situation in state´s economy. Key words: territorial disputes, East Asia, China, North Korea, South Korea, Japan, international relations, home politics, foreign politics 1. Představení tématu Východní Asie je velmi dynamický region, jehož ekonomika je ve světovém srovnání stále silnější. V souvislosti s dizertační prací se regionem východní Asie rozumí státy: Velká Čína,26 Japonsko, Korejská lidově demokratická republika a Korejská republika. V dizertační práci bude zmiňováno také Rusko, ale jen omezeně, v souvislosti s územními spory s výše zmiňovanými státy, Ruská federace tak nebude předmětem výzkumu dizertační práce. Státy východní Asie byly pro výzkum dizertační práce vymezeny ve výše zmíněné podobě proto, že to jsou jedni z nejvýznamnějších ekonomických i kulturních aktérů východní Asie a jejich vztahy jsou velmi provázané. Největší podíl ekonomiky tvoří podíl čínský, nicméně ani státy jako Jižní Korea nebo Japonsko nelze stavět do pozadí, i přesto, že kdysi velmi pokroková japonská ekonomika není v současnosti tolik výkonná, ve srovnání s rychle rostoucí čínskou. Region východní Asie je pro vývoj mezinárodních vztahů velmi významný, státy jsou svými politickými rozhodnutími bezpochyby schopny ovlivňovat 26

Tzv. Velká Čína (Greater China) zahrnuje "pevninskou" Čínu (Čínskou lidovou republiku), Čínskou republiku (Taiwan), Hongkong a Macao.

mezinárodní dění. Čína a Japonsko disponují především svou ekonomickou silou a silným postavením v mezinárodních vztazích, Čína je stálým členem Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) a má tak právo veta vůči veškerým jejím rozhodnutím. To úzce souvisí s politickým významem těchto států nejen ve východní Asii, který je velmi silný. Nezanedbatelný je také jejich obecný kulturní vliv v celém regionu. Dá se říci, že Čína a Japonsko jsou „lídři“ daného regionu, především první jmenovaný stát se stává stále významnějším na regionální i celosvětové úrovni. Severní Korea také není nevýrazným státem v mezinárodní politice a to především v současnosti, kdy hrozí jaderným útokem a podniká mnoho provokativních kroků proti světu, především proti USA, i svému sousedovi Jižní Koreji. Avšak hospodářství Severní Koreje za ostatními zmiňovanými státy východní Asie včetně Jižní Koreje výrazně zaostává. I přesto jsou však v zemi vynakládány vysoké výdaje na zbrojení. Stát je kvůli panujícímu režimu značně uzavřený vůči ostatnímu světu a jeho kulturní vliv v regionu tedy není patrný. Jižní Korea je naopak velmi vyspělý stát patřící mezi asijské tygry, disponující silnou ekonomikou a vysokým HDP. Ovšem doposud nemá se Severní Koreou uzavřenou žádnou mírovou smlouvu a její

54

hranice s ní je tak velmi nestálá a značně militarizovaná. Výše zmíněné skutečnosti ovlivňují mezinárodní politickou situaci a mezinárodní vztahy. Region východní Asie je tedy bezpochyby z hlediska ekonomické i politické stability celého regionu i světa velmi důležitý a dynamicky se vyvíjí, přesto však mezi jednotlivými zeměmi přetrvávají problémy ve vzájemných vztazích, které dosud nejsou vyřešené a jejichž kořeny mnohdy sahají až do období neprodleně po 2. světové válce a dále. Dizertační práce komplexně zahrne územní spory států východní Asie, z nichž mnoho je nedořešených a na jejich základě vyzkoumá, jak jsou tyto spory a postoje k nim ovlivňovány politikou jednotlivých států, historickým vývojem vztahů a v neposlední řadě současným postavením států v mezinárodních vztazích. Dále bude zkoumáno, jak územní spory ovlivňují postoje výše zmiňovaných států východní Asie a rozhodování v mezinárodním prostředí. Přínos práce spočívá v komplexnosti zkoumané problematiky s přihlédnutí k současnému vývoji v oblasti mezinárodní politiky a k aktuálním problémům, s nimiž se region východní Asie momentálně potýká. Územní spory východní Asie jsou často chápány jako místní, popřípadě regionální, a tudíž ne v celosvětovém významu. Nicméně existují zde spory, které mohou nabýt mezinárodního charakteru a zapojit do jejich řešení více světových aktérů než pouze státy východní Asie, kterých se územní spory přímo týkají. Takovým příkladem jsou například ostrovy v Jihočínském moři známé jako Senkaku či Tao-jü-tchaj. V dizertační práci budou zkoumány územní spory, která v současnosti stále nejsou dořešené, mají tedy jakýsi otevřený charakter a jsou stále aktuální. Obecně se region potýká s mnoha územními a pohraničními spory, které by nebylo možno v rámci běžného

rozsahu dizertační práce pojmout. V rámci dizertační práce dojde k propojení dosud popsaných skutečností a vlastního výzkumu a územní spory regionu východní Asie v rozsahu uvedeném výše tak bude popsán jako celek. Územní spory budou analyzovány v kontextu jak historickém, tak současném, s přihlédnutím k dalším faktorům ovlivňujícím jejich řešení, což není v dosavadním výzkumu tématu dosud běžné. 2. Stanovení cílů dizertace Územní spory v regionu východní Asie jsou ovlivněny mnoha faktory a jejich řešení závisí na velkém množství různých aspektů, jako jsou vnitřní a zahraniční politika země a jejich hlavní cíle a priority, angažování se států na mezinárodním poli, příkladem může být členství v mezinárodních organizacích, jejich zájmu v ostatních státech a podobně. Při řešení sporů v praxi platí, že principy jak vnitřní, tak především zahraniční politiky daného státu ovlivňují řešení pohraničních sporů spojené s územím daného státu, státy tedy většinou sledují především své vlastní zájmy, aniž by braly ohled na všeobecné zájmy. Co se týče stálých členských států RB OSN, i jejich rozhodování je mnohdy ovlivňováno vlastními zájmy. Řešení sporů na mezinárodní úrovni může být pro některé státy výhodné a pro jiné právě naopak, přičemž záleží na jejich postavení v zahraniční politice a jejich zahraničních vztazích, většinou však státy dávají přednost řešení sporů na bilaterální úrovni. Z těchto závěrů vychází následující hypotéza. Hypotéza: Principy vnitřní a zahraniční politiky jednotlivých států ovlivňují jejich způsob řešení územních sporů tak, že při řešení sporů postupují na základě hlavních principů své politiky. Bilaterální řešení sporů přímo mezi jednotlivými dotčenými státy je upřednostňováno před řešením multilaterálním, tedy mnohostranným, a

55

navíc i rozhodování v orgánech mezinárodních organizací (jako je RB OSN) může být ovlivněno současnou situací při řešení územních sporů daného státu. Hlavními úkoly dizertační práce tak bude na základě výše zmíněné hypotézy zjistit odpovědi na následující výzkumné otázky: • Jak vnitřní a zahraniční politika ovlivňuje postup států v řešení zahraničních sporů a do jaké míry ovlivňuje jejich postoje při řešení územních sporů? • Z jakého důvodu preferují státy řešení svých sporů na bilaterální úrovni a již daleko méně na úrovni mezinárodních organizací jako OSN? • Jak ovlivňuji spory v regionu rozhodování v rámci stálých členských států RB OSN? Cílem dizertační práce je tak stanovit faktory, které ovlivňují řešení územních sporů jednotlivých států, a jakmile budou nalezeny, dále vyzkoumat, do jaké míry tyto faktory ovlivňují postoje v souvislosti s řešením územních sporů. Následně bude zkoumána otázka řešení sporů na bilaterální nebo multilaterální úrovni, cílem je zjistit důvody preference států řešení sporů na bilaterální úrovni. Nakonec je nutné vyzkoumat míru vlivu již existujících územních sporů na postoje, názory a rozhodování států v mezinárodních vztazích. 3. Teoretický a metodologický rámec práce Teoretický rámec práce vychází z několika myšlenek již existujících publikací týkající teorií řešení konfliktů. Tradiční přístupy k řešení konfliktů již nejsou v 21. století vždy odpovídající, a proto vznikly moderní přístupy, které jsou zaměřeny mimo jiné i na diplomatická jednání, a vyjednávání a mediace obecně mají tak ještě vyšší význam při řešení konfliktů, než v minulosti (Bercovitch a Jackson 2009: 8).

Na základě této teorie bude zkoumáno řešení existujících územních sporů ve východní Asii. Existuje několik modelů, jak domácí politické instituce ovlivňují mezinárodně politická rozhodnutí daného státu (Huth a Allee 2002: 55). Tyto modely budou východisky pro zkoumání principů vnitřní a zahraniční politiky zkoumaných zemí v dizertační práci. Tuto myšlenku potvrzuje i Wiegand (2011: 20), který doplňuje, že strategie v teritoriálních sporech kromě domácí politiky ovlivňuje také typ režimu, který v zemi panuje. Ve dvou ze zkoumaných zemí, Čínské lidové republice a Korejské lidově demokratické republice, panuje nedemokratický režim, a tudíž bude i tato myšlenka při zkoumání řešení sporů ověřována. Vedle teoretických poznatků a tvrzení z odborné literatury především v oblasti přístupu k územním sporům obecně ve světě a konkrétně v regionu bude postoj k řešení územních sporů také částečně chápán dle klasické teorie realismu podle Morgenthaua – tato realistická teorie mimo jiné vysvětluje, že bipolarita států v mezinárodních vztazích je chápána jako nejstabilnější. Pokud tedy budou státy řešit územní spor na bilaterární úrovni, mělo by to pro ně být nejvhodnější. Kdežto multipolarita, v případě problematiky dizertační práce chápaná jako větší množství států participujících při řešení územních sporů jen některých z nich, je chápána jako nevyrovnaná a aktéři v tomto případě nejsou na stejné úrovni. Také na základě tohoto tvrzení předpokládám, že státy budou volit řešení sporů na bilaterální úrovni. Výzkum bude prováděn především kvalitativními metodami, v jejichž rámci budou zkoumány jak primární, tak sekundární zdroje, a také metodami kvantitativními. Pro zpřehlednění práce byl sestaven jednoduchý diagram základních proměnných zobrazený na obrázku 1 níže. Způsob řešení sporů

56

ovlivňují historické události formující vývoj vztahů mezi státy navzájem, dále hlavní principy vnitřní a zahraniční politiky států, a v neposlední řadě postavení a význam států v mezinárodních vztazích. Způsob, jak státy spory mezi sebou řeší a k jakým mezi nimi dochází interakcím, formuje kvalitu bilaterálních a multilaterálních vztahů mezi státy, a to nejen v regionu východní Asie. Na kvalitu vztahů mezi státy mají do jisté míry vliv i mezinárodní a nadnárodní organizace, které je mohou svými rozhodnutími ovlivňovat. Takto nastíněný vztah uvedených proměnných bude v rámci dizertační práce ověřován. V rámci výzkumu bude použita také komparativní analýza (komparativní metoda), která bude především sloužit k porovnání jednání vlád jednotlivých států a jejich jednání v řešení svých územních sporů. 4. Rozbor plánovaných kapitol Vzájemné vztahy v regionu východní Asie do jisté míry ovlivňují historické události a vztahy států v minulosti, které mnohdy formují i dosavadní postoje států vůči jejich sousedům. V neposlední řadě se tak budu věnovat historii a současnosti jejich vzájemných vztahů, aby mohly být jednotlivé územní spory přehledně zanalyzovány jak v kontextu současnosti, tak z pohledu historického vývoje zemí a jejich vzájemných vztahů. K správnému porozumění postojů některých států východní Asie je proto nutné znát základní historické události, které je vzájemně ovlivnily. Aby mohl být vytvořen dostatečný teoretický rámec pro samotné zkoumání, je důležité podat základní informace o státech a jejich ekonomické situaci, ty dále zasadit do kontextu světové ekonomiky. Stejně tak je pro pozdější zkoumání nutné nastínit postoje také vnitřní a zahraniční politiky států a jejich postavení v mezinárodních vztazích. V dizertační práci se tak budu věnovat

popisu jednotlivých zemí právě z pohledu jejich ekonomického vývoje a momentální situace, a také budu zkoumat jejich postavení v mezinárodních vztazích. První tři kapitoly slouží k přípravě teoretického podkladu k samotnému zkoumání, čehož je dosaženo použitím metod deskripce a analýzy. První kapitola „Přístupy k problematice územních sporů“ zabývající se přístupy k řešení územních sporů obecně ve světě a ve vybraném regionu východní Asie zkoumá jednotlivé existující teoretické přístupy k této problematice, nejdříve z obecného pohledu, později se zaměřuje na teorii řešení sporů v regionu. Na základě vybraného či nově zformulovaného teoretického rámce bude dále prováděna analýza jednotlivých sporů. Druhá kapitola „Historický vývoj vztahů mezi státy v regionu východní Asie“ popisuje historii vzájemných vztahů mezi zeměmi východní Asie, přičemž se zabývá především skutečnostmi, které se mohou podílet i na formování vztahů v současnosti a na postoji jednotlivých států vůči jiným státům, které hrají důležitou roli i dnes. Historické události také mohou formovat směřování politiky jednotlivých států, jak ve vztahu k vnitřním záležitostem, tak k zahraničí. Z tohoto důvodu je nutné nastínit historický vývoj, který poslouží k lepšímu pochopení směřování států v minulosti i dnes. Následující kapitola „Státy východní Asie v současnosti“ stručně popisuje státy východní Asie dnes, přičemž analyzuje jejich ekonomickou situaci, postavení v mezinárodních vztazích a zabývá se také vnitřní a zahraniční politikou států, respektive jejich hlavními principy. Dizertační práce se dále věnuje možným vlivům těchto faktorů na řešení územních sporů, proto je důležité je přehledně vysvětlit v návaznosti na zkoumanou problematiku.

57

Čtvrtá kapitola s názvem „Stabilita v regionu“ popisuje jednotlivé územní spory v regionu, zachycuje stupeň jejich řešení a současnou situaci, stejně jako jejich vývoj v minulosti. Zde bude také použita metoda deskripce a následně budou územní spory analyzovány. Dále bude pomocí metody indukce vyveden obecný závěr týkající se územních sporů a spory budou posouzeny z pohledu postoje jednotlivých států k nim. K tomu částečně dopomůže metoda abstrakce, která odhlíží od nepodstatných náležitostí nebo vlastností územních sporů a pozornost je věnována jen jevům a podmínkám relevantním pro dizertační práci. Metoda komparace dále poslouží k porovnání povahy jednotlivých územních sporů a dále budou pomocí analogie nalezeny společné rysy územních sporů, pokud budou moci být identifikovány. • Japonsko x Rusko – Jižní Kurily/Severní teritoria • Korea x Japonsko – ostrovy Dokdo/Takešima • Čína x Japonsko – Senkaku/Tiao-jütchaj • Severní Korea x Čína – Koguryo Kapitoly počínaje pátou s názvem „Vliv politiky na řešení územních sporů“ slouží především k vyzkoumání a nalezení odpovědí na výzkumné otázky, které byly stanoveny v předešlé části textu. Pomocí analytického zkoumání principů vnitřních a zahraničních politik jednotlivých států východní Asie, jejichž podstata již bude známa z předešlých teoretických kapitol, bude nalezena odpověď na otázku, zda politické postoje jednotlivých států hrají roli v jejich postupu řešení územních sporů. Mezinárodní prvek, čili třetí státy a mezinárodní nevládní organizace a jejich podíl na řešení sporů, bude diskutován v šesté kapitole „Mezinárodní úroveň sporů v regionu.“ Kapitola sleduje, zda a proč státy spíše preferují bilaterální řešení

sporů na regionální úrovni, či dávají přednost přítomnosti mezinárodního prvku při řešení sporů. K tomu poslouží metoda dedukce, která zkoumá jednotlivé aktéry územních sporů a jejich postoje. Přítomnost mezinárodního prvku na řešení sporů může být pro některé státy výhodné, pro jiné nikoli, a jejich postoj se také může měnit v závislosti na daném sporu a dané situaci. Závěrečná kapitola „RB OSN a územní spory v regionu“ se zabývá fungováním Rady bezpečnosti OSN v návaznosti na územní spory v daném regionu. Čína a také Rusko, které se nachází v bezprostředním sousedství států východní Asie a některé územní spory se jej přímo dotýkají, jsou stálými členy RB OSN. Ostatní státy mají možnost stát se nestálými členy RB OSN, proto zde vzniká otázka, jak jejich individuální zájmy a postoje jejich politik ovlivňují například použití veta na půdě OSN. K tomuto bude použita nejdříve metoda deskripce, která popíše základní faktory a podmínky fungování RB OSN, aby tak položila základ pro samotné zkoumání vlivu územních sporů na rozhodování v RB OSN. Zkoumání vlivu v RB OSN bude demonstrováno přímo na příkladech rozhodování států ve vybraných otázkách. Bude zkoumán právě vliv v rozhodování OSN, protože Čína a Rusko, častí aktéři sporů, jsou členy RB a tak je možno jejich postoje jasně zkoumat. 5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dostupných zdrojů Východní Asie je region jako celek s vazbami mezi jednotlivými státy velmi zřídka popsaný především v mezinárodně politickém kontextu. Dle prozkoumaných pramenů nebyla v české literatuře dosud zpracována problematika územních sporů v regionu východní Asie obecně ani s přihlédnutím na vliv politiky států a mezinárodních vztahů na jejich řešení. Existující publikace zabývající se vztahy

58

mezi jednotlivými státy – například KoreaJaponsko, Japonsko-Rusko, Čína-Rusko apod. Ačkoli je název mé práce „Územní spory v regionu východní Asie“ ještě pracovní název, vypovídá o hlavním záměru mého zkoumání. Ve své práci se soustředím na zkoumání a analýzu existujících územních sporů mezi zeměmi východní Asie, které mnohdy v nemalé míře ovlivňují jejich vzájemné vztahy a také do jisté míry mnohdy určují i směr jejich zahraniční politiky. Mnohdy je těmto sporům přikládán na mezinárodním poli pramalý význam, přičemž, dle mého názoru, jsou tyto spory významné i pro mezinárodní dění. Závažnost výzkumu daného tématu tak spočívá právě v celosvětovém významu regionu s jeho územními spory, které by v některých příkladech mohly nabýt mezinárodního charakteru. Dizertační práce bude zpracována komplexně tak, aby pokryla důležité územní spory v regionu a věnovala se tak zhodnocení stability v regionu jako celku. V dizertační práci se pokusím propojit zkoumané faktoru v rámci regionu jako celku a na základě historického a také současného vývoje vztahů závisejícího na mnohých faktorech (mimo jiné na ekonomické vyspělosti a postavení států v mezinárodních vztazích), se pokusím vysvětlit povahu těchto územních sporů, popsat je, a dále stanovím jakýsi jednotící prvek či prvky v jejich řešení. Velmi zajímavými publikacemi týkajícími se územních sporů v daném regionu jsou například Li (2010), Williams (2007) nebo Pan (2009). Tyto publikace se zabývají ovšem vybranými jednotlivými územními spory, které zkoumají jako v současném, tak i historickém kontextu, nicméně celý region východní Asie a vzájemné vazby mezi státy v těchto publikacích popsán není. Zdroje pro výzkum k dizertační práci jsou nicméně bohaté a zajímavé, mnohdy

popisující i historické dokumenty a vývoj řešení sporů, poznatky získané z těchto zdrojů propojím spolu s vlastním výzkumem a pokusím se tak vytvořit ucelenou výzkumnou práci zaměřenou na problematiku regionu vybraných územních sporů východní Asie jako celku. 6. Obtíže a problematická místa výzkumu Možné problémy a komplikace spojené s výzkumem by mohly nastat především kvůli dostupnosti některých autentických materiálů pouze v asijských jazycích. Ve své práci se budu také věnovat okrajovému výzkumu rozhodování v rámci RB OSN a pokusím se najít jakýsi jednotící prvek v řešení sporů, je ovšem možné, že zjistím, že spory jsou natolik odlišné a specifické, že tento jednotící prvek nebude možno určit a blíže specifikovat. Názvy ostrovů jsou pro člověka neovládajícího jeden z asijských jazyků často nepřehledné, protože nejen že jsou mnohdy označovány navzájem odlišnými názvy jednotlivých států, navíc přepisů těchto názvů do latinky existuje několik a je nutné jasně definovat, který bude používán. Dalším problematickým bodem ve výzkumu se jeví netransparentnost některých informací týkající se především vnitřní politiky KLDR. Dizertační práce také připravuje půdu pro další rozsáhlejší výzkum – je možné zahrnout více států východní Asie a i na nich zkoumat faktory ovlivňující řešení jejich konfliktů, konkrétně tedy územních sporů. Dále by bylo možné rozšířit konflikty stávajících států a zaměřit se nejen na ty aktuální i dnes, ale také na menší spory, na které by bylo možné také aplikovat stanovené faktory, které jej mohou ovlivnit. Dále je možno v rámci dalšího výzkumu zkoumat vliv většího množství organizací související s regionem, ne jen celosvětově významné OSN.

59

Obrázek 1: Diagram základních proměnných a jejich vztahů

Zdroj: Vlastní zpracování

60

Zdroje AZUD, Ján: 1970. The peaceful settlement of disputes and the United Nations. Bratislava: Publishing House of the Slovak Academy of sciences. BAE, Chin-Su et al.: 2009. Territorial issues in Europe and East Asia: colonialism, war occupation, and conflict resolution. Seoul: Northeast Asian History Foundation. BAKEŠOVÁ, Ivana: 2001. Čína ve XX. století. Díl 1. Olomouc: Univerzita Palackého. BAKEŠOVÁ, Ivana: 2003. Čína ve XX. století. Díl 2. Olomouc: Univerzita Palackého. BERCOVITCH, Jacob a JACKSON, Richard: 2009. Conflict Resolution in the Twenty-first Century: Principles, Methods and Approaches. University of Michigan Press. BURCHILL, Scott (ed.): 2005. Theories of International Relations. New York: Palgrave Macmillan. BUZAN, Barry a WEAVER, Ole: 2003. Regions and Power: The Structure of International Security. Cambridge: Cambridge University Press. CLIFFORD, Mark. a ENGARDIO, Pete: 1999. Meltdown: Asia's boom, bust, and beyond. New Yersey: Prentice-Hall. CLUBB, Oliver E.: 1971. China & Russia: the "great game". New York; London: Columbia University Press. COHEN, Warren: 2000. East Asia at the center: four thousand years of engagement with the world. New York: Columbia University Press. DRULÁK, Petr: 2003. Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. EMMERS, Ralf: 2012. Geopolitics and Maritime Territorial Disputes in East Asia. London: Routledge. EMMERS, Ralf: 2013. Resources Management and Contested Territories in East Asia. New York: Palgrave. FAIRBANK, John King: 1998. Dějiny Číny. Praha: Lidové noviny. FRITSCHE, Klaus: 1995. Rußlands Außenpolitik: die asiatisch-pazifische Köln: Bundesinstitut für ostwissenschaftliche und internationale Studien.

Dimension.

FUNIOKOVÁ, Naděžda: 2009. Moderní Čína: komplexní průvodce novým světovým ekonomickým gigantem. Brno: Jota, 2009. FÜRST, Rudolf: 2006. Čína ve XX. století. Díl 3, období 1989–2005. Olomouc: Univerzita Palackého. GRAHAM, Euan: 2005. Japan's Sea Lane Security: A Matter of Life and Death? London: Routledge. GUZZINI, Stefano: 2004. Realismus v mezinárodních vztazích a mezinárodní politické ekonomii. Brno: Barrister & Principal. HARRISON, Selig S.: 2002. Korean endgame: a strategy for reunification and U. S. disengagement. Princeton: Princeton University Press.

61

HUTH, Paul K. a ALLEE, Todd L.: 2002. The democratic peace and territorial conflict in the twentieth century. Cambridge, UK; New York: Cambridge University Press. INGUCHI, Takashi, IKENBERRY, John G. a SATO, Yoichiro: 2011. The U. S.-Japan Security Alliance: Regional Multilateralism. New York: Palgrave. JANOŠ, Jiří: 2007. Japonsko a Korea: dramatické sousedství. Praha: Academia. JEFFRIES, Ian: 2005. North Korea: a guide to economic and political developments. London: Routledge. JOONGHAE, Suh a DEREK, Chen H. C. (eds.): 2007. Korea as a knowledge economy: evolutionary process and lessons learned. Washington: World Bank. KESSELMAN, Mark, KRIEGER, Joel a JOSEPH, William A.: 2012. Introduction to Comparative Politics. Cengage Learning, 6 Edition. KIM, D. (ed.): 1990. Peace and cooperation in Northeast Asia. Seoul: Institute of East and West Studies, Yonsei University. KIM, Hak-Chun: 1993. Korea’s relations with her neighbors in a changing world. Elizabeth, Seoul: Hollym Internat. Corp. KIM, Jungsup: 2007. International politics and security in Korea. Cheltenham: Edward Elgar. KINGSTON, Jeff: 2012. Contemporary Japan: History, Politics and Social Change since the 1980s. USA: Wiley-Blackwell. KOREA HERALD (ed.): 2007. Insight into Korea:understanding challenges of the 21st century. Seoul: Herald Media. LI, Jin-mieung: 2010. Dokdo: A Korean Island Rediscovered. Seoul: Northeast Asian History Foundation. NĚMEC, Petr: 2008. Západní Čína a Vietnam: nové šance a nové výzvy. Praha: Oeconomica. OBUCHOVÁ, Ľubica: 1999. Číňané 21. století: dějiny – tradice – obchod. Praha: Academia. OVERHOLT, William H.: 2008. Asia, America, and the transformation of geopolitics. Cambridge: Cambridge University Press. PAN, Junwu: 2009. Toward a new framework for peaceful settlement China’s territorial and boundary disputes. Boston: Martinus Nijhoff Publishers.

of

PRESTON, Ian (ed.): 2001. Political Chronology of Central, South and East Asia. London: Europa. PŠEJA, Pavel: 2005. Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav. RANGARAJAN, L. N.: 1985. The limitation of conflict: a theory of bargaining and negotiation. New York: St. Martin’s Press. REISCHAEUR, Edwin O. a CRAIG, Albert.: 2009. Dějiny Japonska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. REX, L.: 2009. A rising China and security in East Asia: identity construction and security discourse. London: Routledge.

62

SAALER, Sven a KOSCHMANN, J. Victor (eds.): 2007. Pan-Asianism in modern Japanese history: colonialism, regionalism and borders. London: Routledge. SAKONG, Il.: 1993. Korea in the world economy. Washington: Institute for International Economics. SAMUELS, Richard J.: 2007. Securing Japan: Tokyo’s grand strategy and the future of East Asia. Ithaca, London: Cornell University Press. SAUERLAND, Thomas: 1998. Der Russisch – japanische Territorialstreit in völkerrechtlicher Sicht. Köln: Bundesinstitut für ostwissenschaftliche und internationale Studien. SCHMIDT, Helmuth a SIEREN, Frank: 2011. Čína, náš soused: rozhovor s Helmutem Schmidtem. Brno: Doplněk. SCHOENBAUM, Thomas J. (ed.): 2008. Peace in Northeast Asia:Resolving Japan's Territorial and maritim Disputes with China. Korea and the Russian Federation. Northampton: Edward Elgar. STIGLITZ, Joseph E. a YUSUF, Shahid (eds.): 2001. Rethinking the East Asian miracle. Oxford: Oxford University Press. STONE, Julius: 1959. Legal controls of international conflict: a treatise on the dynamics of disputes- and war-law. New York: Rinehart & company inc. SVĚTOVÁ BANKA: 1993. The East Asian miracle: economic growth and public policy. Oxford: Oxford University Press. TONGBUGA, Yæoksa: 2010. Geographical issues on maritime names: Special reference to the East Sea. Seoul, Korea: Northeast Asian History foundation. VASQUEZ, John A.: 2011. Territory, war and peace. London: Rotledge. WALTZ, Kenneth: 1979. Theory of International Politics. New York: McGraw-Hill. WIEGAND, Krista E.: 2011. Enduring territorial disputes [elektronický zdroj]: strategies of bargaining, coercive diplomacy, and settlement. Athens, Ga.: University of Georgia Press. WILLIAMS, Brad: 2007. Resolving the Russo-Japanese Territorial Dispute. London: Routledge. YAHUDA, Michael: 2004. London: RoutledgeCurzon.

The

international

politics

of

the

Asia-Pacific.

* Ing. Markéta Heczková, [email protected], Fakulta mezinárodních vztahů VŠE v Praze, 1. ročník, kombinovaná forma, školitel: doc. Ing. Jan Sýkora, M.A., Ph.D.

63

Role Slovinska v integračních procesech zemí Západního Balkánu do EU Hana Hlaváčková* Abstract: In this article is shown a project focused on a study based on Foreign Policy Analysis of Slovene foreign policy with a particular method which is a role theory and its specificities. Slovenia as a first post Yugoslav country became a full member of European Union. This step is seen as an important event in the future integration of West Balkan states into EU. Slovenia from its declaration of the independence has done particular moves from and towards Balkan. In the study will be set a question why this move has happened and what does it mean nowadays. Author is focused on roles (role set) which Slovenia plays towards West Balkan countries. In this article is introduced preliminary research with operationalization and methods which will be used in the research for the dissertation thesis on such theme. Key words: Slovenia, West Balkan, discourse analysis, role theory, integration process of EU, foreign policy analysis 1. Úvod – představení tématu Ústředním tématem dizertační práce je Slovinsko a jeho zahraniční politika vůči zemím Západního Balkánu27 v kontextu pokračujícího evropského integračního procesu. Slovinsko není tak nevýznamnou zemí, jak panuje v českém mezinárodněvztahovém diskurzu. Velmi zajímavý je vývoj slovinské zahraniční politiky po rozpadu Jugoslávie a osamostatnění země. Slovinsko se zprvu ubíralo směrem k západním institucím (OSN, NATO, EU). Snažilo se nejen sobě dokázat, že nemá nic společného s Balkánem, s tím bouřícím, válčícím a chaotickým regionem. V 90. letech se v sousedních balkánských zemích odehrávala válka a Slovinsko pomalu zjišťovalo, že tak netečné ke svým sousedům být nemůže. Na konci 90. let 20. století provedlo obrat ve své zahraniční politice. Ne že by se chtělo začlenit zpět na Balkán, ale z pozice toho „vyspělého a západního“ státu se 27

Západním Balkánem myslím politický region, kterým se v současné době chápe skupina zemí bývalé Jugoslávie bez Slovinska, ale se zahrnutím Albánie.

Slovinsko snažilo vytvořit jakýsi most mezi západními institucemi a regionem Západního Balkánu (ať už mu byla tato role přisouzena, nebo ji hrálo samo). Jedním z důvodů, proč je toto téma závažné a proto hodné studia, je ten, že se současná evropská studia zabývají především politikou rozšiřování a důvody přizvání či přístupu jednotlivých kandidátských zemí do EU. Zároveň i studií na téma přístupu zemí Západního Balkánu bylo vydáno již mnoho, nicméně je velmi opomíjen možný mezičlánek přístupových politik. Právě takovým logickým mezičlánkem, když se zabýváme tímto regionem, je Slovinsko. Jako bývalý člen Jugoslávie má s tímto regionem jisté vazby a dalo by se předpokládat, že jeho politika nebude založena pouze na národním zájmu, tedy určitém druhu pragmatických cílů, kterými by se země snažila posunout na úkor jiných. Slovinsko deklarovalo ve svých zahraničně-politických strategiích a vyjádřeních, že se regionem zabývá zejména z humanitárních důvodů. Mohlo by se Slovinsko stát jakýmsi mentorem? Teorie rolí poskytuje možnost vyzkoumat pozadí zájmů a představy o ztělesnění

64

vlastního poslání, vlastní role a zároveň adaptaci role na očekávání ostatních. Druhotným záměrem je zviditelnit teorii rolí jako jeden z praktických a použitelných modelů v rámci analýzy zahraniční politiky, respektive posunout zkoumání zahraniční politiky v českém prostředí z pozice racionalistické do konstruktivistické. 2. Stanovení cílů dizertace Základním cílem dizertační práce je (z)analyzovat zahraniční politiku Slovinska vůči zemím Západního Balkánu a následně klasifikovat vztahy s těmito zeměmi, podle kterých vytvořím sadu rolí, které Slovinsko hraje ve vztahu vůči analyzovaným zemím, respektive jaké role jsou mu přisuzovány od EU a od zemí Západního Balkánu z pohledu Slovinska. Výzkumnou otázkou je jakou roli hraje Slovinsko ve vztahu k zemím Západního Balkánu a jaké je jeho chování vůči nim? Lze předpokládat, že se vztahy změní vstupem jednotlivých zemí do EU? Toto budu pozorovat na předpokládané změně diskursu po vstupu Chorvatska do EU. Sledovat budu i vývoj vztahů mezi EU, Slovinskem a Západním Balkánem. Co stálo za změnou zahraniční politiky Slovinska na konci 90. let a jak se tato změna projevuje v současné zahraniční politice? Jak se do zahraniční politiky Slovinska promítají národní zkušenosti, představy o rolích, národní identita? Když si vztahy graficky znázorníme jako trojúhelník a na jednom vrcholu bude Slovinsko, na druhém EU a na třetím je region Západní Balkán, zjistíme, zda Slovinsko zasahuje do vztahů mezi EU a Západním Balkánem, jakou měrou, případně jakými způsoby a v jakých oblastech aktivit (například socializace norem EU apod.). Cílem této práce je vytvořit sadu rolí, které Slovinsko hraje vůči zemím Západního Balkánu. Ukázat, jakou roli si Slovinsko samo přisuzuje a jaká role je mu

přisuzována z EU a Západního Balkánu. Podle velmi povrchních odhadů bych vztahy Slovinska s těmito zeměmi rozdělila do tří až čtyř kategorií – most/mediátor, nezúčastněný pozorovatel (nebo černý pasažér), mentor, hráč (racionální aktér). 3. Teoretický a metodologický rámec práce Teorie rolí poskytuje konceptuální i metodologický rámec v rámci Foreign policy analysis. Koncept role pochází se sociologie a psychologie a je dynamickým aspektem sociální pozice. Role znamená pozici, která je zdrojem požadavků a také moci, jenž tyto požadavky může vytvářet. Role s sebou přináší určité povinnosti, co se má a co se nemá, stanovuje určité limity. Role však může trpět nedostatečně jasně vymezeným jednáním pro tu kterou roli, což dává prostor pro obhájení určitého jednání států (Hollis a Smith 1986: 276). Lisbeth Aggestamová (1999) navazuje na článek Kalevi Holstiho a roli rozpracovává do hloubky jejího významu v kontextu analýzy zahraniční politiky. Aggestamová (1999) spojuje vnímání identity a zahraničně-politického chování státu prostřednictvím koncepce role (role conception), kterou chápe jako sadu norem vyjadřujících předpokládané zahraničně-politické chování a jednání. Původní teorie rolí, ještě před Holstiho průlomovým článkem, byla založena na očekávání, jak se aktér má podle dané role chovat. Toto očekávání bylo však ovlivněno pouze vnějšími vlivy a zdroji, které byly převážně systémové. Holsti (1970) ve svém díle přijímá induktivní přístup ke zkoumání, zajímá ho, jaké koncepce role definují sami političtí činitelé. Změnu mezi starou a novou teorií rolí najdeme při zkoumání, které faktory ovlivňují utváření zahraniční politiky a role státu. Působí faktory externí a zároveň i interní. Při aplikaci teorie rolí se můžeme

65

setkat se třemi různými významy role. Prvním významem jsou očekávání, která přicházejí s hraním určité role. Tato očekávání jsou předepsaná „divákem role“ (role-beholder). Druhým významem je interpretace role, která představuje současné zahraničně-politické jednání státu. Důležitý je výsledek jednání a chování, tedy to, jak role působí na diváka. Třetím významem je samotná koncepce role. Tedy normativní očekávání určitého zahraničně-politického chování vyjádřené samotným divákem (Aggestam 1999: nestránkováno). Podle Aggestamové (1999) je koncepce role směsicí hodnot s vysvětlením reality, která může být částečná nebo úplná a je více či méně viditelná. Jednotlivé role jsou velmi široce kategorizovány a to právě umožňuje jistou flexibilitu v interpretaci toho, co za roli daný aktér právě hraje. Jednotlivé role se mohou dostat i do konfliktu. To se děje za předpokladu, když stát prosazuje vlastní zahraniční politiku a pak i zahraniční politiku v rámci integračního uskupení, která může být odlišná nebo dokonce protichůdná. Naopak může dojít i k adaptaci státu do konkrétní role. Důležité při zkoumání role je také to, jaká role je aktéru předepsána (role prescription), tedy jaká jsou vnější očekávání. Typologií rolí je hned několik. Podle Holstiho, který přišel s první rozsáhlou typologií, jsou ty další odvozovány. Jednu z možných typologií rolí představila Lisbeth Aggestamová. Jejími základními rolemi státu v zahraničně-politickém jednání jsou: regionální spoluhráč (regional collaborator), vůdce (leadership), spojenec (ally), podpůrce bezpečnosti (promoter of security), most/mediátor (bridge/mediator) a nezávislý (independent). Tuto typologii bych použila jako základ pro vlastní výzkum. Než začnu zkoumat samotnou roli státu, musím se ptát po národní identitě, která je

podle Ignatieffa (1998) konceptem nestabilním a nejednotným. Velmi často bývá národní identita s rolí slučována a zaměňována. Podléhá změně a to na základě historického vývoje jak uvnitř státu, tak i v mezinárodním prostředí. Při zkoumání národní role musíme zahrnout sociokulturní dynamiku společnosti a její vliv na zahraniční politiku. Podle Guibernauové (2007) má národní identita několik dimenzí, a to psychologickou, kulturní, historickou, teritoriální a politickou. Toto rozdělení mi pomůže při zkoumání národní identity Slovinska. V dimenzi psychologické budu vycházet ze sekundárních zdrojů. Za své teoretické východisko jsem zvolila konstruktivistickou teorii. Je to z toho důvodu, že dokáže uchopit ontologický problém z obou úhlů pohledu, což je využitelné právě při analýze zahraniční politiky, tedy problém aktér versus struktura vysvětluje tak, že obě úrovně se ovlivňují a utvářejí vzájemně. Teorie rolí se zdá být jakýmsi mostem mezi aktérem a strukturou. Z epistemologického hlediska můžeme konstruktivismus zařadit mezi teorie interpretativní, což pomůže interpretovat subjektivní či sdílené významy, které jednotlivci přisuzují realitě (Drulák 2008 a kol.: 19) a roli. Konstruktivistická perspektiva zdůrazní, jak interakce mezi státy a proces socializace může ovlivnit vnímání identity v zahraničně-politickém diskurzu (Aggestam 1999: nestránkováno). To znamená, že bude kladen důraz na domácí aktéry, ale zohledněn bude i systém, respektive strukturální aktér jako je EU. Jako metodologii jsem zvolila diskurzní analýzu. Jedná se o velmi široký pojem, proto je třeba zvolit konkrétní typ diskurzní analýzy. V textu nechci hledat předem dané kategorie, ale na základě zkoumaných textů je chci vytvářet, respektive se pokusím pojmenovat sadu rolí, která je Slovinsku přisuzována nebo si

66

ji Slovinsko přisuzuje samo. To by bylo poměrně těžko interpretovatelné pouhou obsahovou analýzou textů. 4. Rozbor plánovaných kapitol Práce bude rozdělena do tří až čtyř kapitol. První kapitola bude sestávat teoretickometodologického rámce práce. Dojde k vysvětlení vývoje v chápání teorie rolí a její použití ve vlastní práci jako analytického nástroje v rámci FPA. Dále bude vysvětlen teoretický postoj a jeho využití v práci samotné a metodologie a metody pro vlastní výzkum. Ve druhé kapitole dojde k operacionalizaci koncepce národní role. Ve třetí kapitole budu analyzovat slovinský diskurs pomocí teorie rolí. Ve čtvrté kapitole bych jednotlivé výsledky typologizovala a vytvořila sadu rolí, které Slovinsko hraje vůči zemím Západního Balkánu. 5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dostupných zdrojů Ve Slovinsku se zahraniční politikou zabývají výzkumníci zejména z Fakulty sociálních věd Univerzity v Lublani, např. Ana Bojinovič Fenko, která zasazuje zahraniční politiku do kontextu historických vazeb a geografické polohy země; Zlatko Šabič studuje zahraniční politiku Slovinska jako malého státu a jeho možnosti, které přináší evropská integrace; Marjan Svetličič zkoumá vliv Slovinska prostřednictvím přímých zahraničních investic. Dále se zahraniční politikou zabývají také Mojmir Mrak z Fakulty ekonomické téže univerzity nebo Bojko Bučar. Ve světovém měřítku můžeme nalézt odborníky na Slovinsko například na univerzitách v Severní Dakotě, konkrétně profesor John K. Cox, který je sice historikem a nezabývá se Slovinskem jako svým hlavním tématem, ale jeho práce Slovenia: evolving loyalties, která se zabývá mimo jiné vývojem zahraničních

vztahů Slovinska, je velmi často citovaným zdrojem. Shrnu literaturu k teoretickému konceptu, který budu aplikovat. Nová podoba teorie rolí je založena na díle Kalevi Holstiho. Holsti se svým článkem vydaným v roce 1970 Koncepce národní role ve studiu zahraniční politiky je považován za tvůrce typologie rolí a vytvoření tzv. teorie rolí (Beneš 2010: 73). Od tohoto díla se vymezují další autoři zabývající se analýzou zahraniční politiky a aplikací teorie rolí na svůj výzkum. Jsou jimi například Glenn Chafetz, Stephen Walker, Sheldon Simon, Ulrich Krotz, Phillipe Le Prestre, Ole Elgström, Lisbeth Aggestamová i Alexandr Wendt. Při vytváření typologie se budu opírat zejména o původní dílo Kalevi Holstiho a Lisbeth Aggestamové, která na Holstiho navazuje, a jejich jednotlivých typů rolí. Za přínosné dílo při aplikaci konstruktivistické teorie na zahraniční politiku považuji dílo Vendulky Kubálkové Foreign Policy in a Constructed World. Musím konstatovat, že existují určité práce, které se zaměřují nebo jejichž součástí je i zahraniční politika Slovinska, nicméně teorie rolí při zkoumání této politiky zatím použita nebyla jako teoretický či metodologický rámec. Zároveň jsem zatím nenarazila na diskursivní analýzu zahraniční politiky Slovinska. 6. Obtíže a problematická místa výzkumu Jako problematické vidím pochopení použití diskursivní analýzy při zkoumání zahraniční politiky, neboť je to velmi málo používaná a uznávaná metoda, která však má velkou vypovídací hodnotu, zejména právě při zkoumání národní role. Samotná role je velmi těžko racionalisticky uchopitelný koncept, svoji vypovídací hodnotu má spíše při konstruktivistickém pohledu.

67

Zdroje AGGESTAM, Lisbeth: 1999. Role Conceptions and the Politics of Identity in Foreign Policy. ARENA working papers 99/08. Oslo: Centre for European Studies University of Oslo. BENEŠ, Vít: 2010: Teorie rolí. Mezinárodní vztahy 4/2010. BENTSSON, Rikard a ELGSTRÖM, Ole: 2012. Conflicting Role Conceptions? The European Union in Global Politics. Foreign Policy Analysis 8/2012, s. 93–108. BJELIČ, Dušan, SAVIČ, Obrad a kol.: 2005. Balkan as Metaphor: Between Globalization and Fragmentation. Cambridge: The MIT Press. BOJINOVIČ, Ana: 2005. A New I-role for Small(er) States? Geographical proximity and historical context as a basis of active foreign policy of small European states – the case of Austria and Slovenia regarding The Western Balkan. Politics in Central Europe, roč. 1, č. 1, s. 8–29. CANTIR, Cristian a KAARBO, Juliet: 2012. Contested Roles and Domestic Politics: Reflections on Role Theory in Foreign Policy Analysis and IR Theory. Foreign Policy Analysis 8/2012, s. 5– 24. COX, John C.: 2005. Slovenia: evolving loyalties. London: Routledge. DRULÁK, Petr a kol.: 2008. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. DRULÁK, Petr a ŠABIČ, Zlatko: 2011. The Czech and Slovenian EU Presidencies in a Comparative Perspective. Dordrecht: Republic of Letters. DRULÁK, Petr, HORKÝ, Ondřej a kol.: 2010. Hledání českých zájmů. Obchod, lidská práva a mezinárodní rozvoj. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. DRULÁKOVÁ, Radka: 2000. Slovinská cesta do Evropy. Mezinárodní vztahy, roč. 35, č. 4, s. 77–93. ELGSTRÖM, Olle a SMITH, Martin: 2006. The European Union´s role in International Politics: Concepts and Analysis. London: Routledge. GUIBERNAU, Montserrat: 2007. Identity of Nations. Cambridge: Polity Press. HARNISCH, Sebastian, FRANK, Cornelia a MAULL, Hanns W.: 2011. Role Theory in International Relations. Approaches and analyses. New York: Routledge. HARNISCH, Sebastian: 2012. Conceptualizing in the Minefield: Role Theory and Foreign Policy Learning. Foreign Policy Analysis 8/2012, s. 47–69. HOLLIS, Martin a SMITH, Steve: 1986. Roles and Reasons in Foreign Policy Decision Making. British Journal of Political Science, roč. 16, č. 3, s. 269–286. HOLSTI, Kalevi: 1970. National Role Conceptions in the Study of Foreign Policy. International Studies Quarterly, roč. 14, č. 3, s. 233–309. HUDSON, Valerie: 2007. Foreign Policy Analysis: Classic and Contemporary Theory. Maryland: Rowman and Littlefield Publisher. IGNATIEFF, Michael:1998. Identity Parades. Prospects April/1998.

68

KUBÁLKOVÁ, Vendulka: 2001. Foreign Policy in a Constructed World. New York: M. E. Sharpe. LINDSTROM, Nicole: 2003. Between Europe and the Balkans: Mapping Slovenia and Croatia’s “Return to Europe” in the 1990s. Dialectical Antropology, roč. 27, č. 3–4, s. 313–329. MRAK, Mojmir, ROJEC, Matija a SILVA-JÁUREGUI, Carlos: 2004. Slovenia: from Yugoslavia to the European Union. World Bank. Washington, D. C.: World Bank Publications. PATTERSON, Patrick: 2003. On the Edge of Reason: The Boundaries of Balkanism in Slovenian, Australian, and Italian Discourse. Slavic Revue, roč. 62, č. 1, s. 11–14. SMITH, Anthony: 1991. National Identity. London: Penguin Books. SMITH, Steve, HADFIELD, Amelia, DUNNE, Timothy: 2008. Foreign Policy. Theories, Actors, Cases. Oxford: Oxford University Press. ŠABIČ, Zlatko a BRGLEZ, Milan: 2002. The national identity of post-communist small states in the process of accession to the European Union: the case of Slovenia. Communist and PostCommunist Studies, roč. 35, č. 1, s. 67–84. THIES, Cameron: 2012. Integrating Foreign Policy Analysis and International Relations through Role Theory. Foreign Policy Analysis 8/2012, s. 1–4. WALKER, Stephen G.: 1987. Role Theory and Foreign Policy Analysis. Durham: Duke University Press. WENDT, Alexander: 1994. Collective Identity formativ and the international state. American Political Science Review, roč. 88, č. 2, s. 384–396. WENDT, Alexander: 1999. Social Theory of International Politics. Cambridge: Cambridge University Press. ZAJC, Drago: 2001. Slovenska država ob deseti obletnici. Ljubljana: Fakulteta za družbene vede.

* Mgr. Hana Hlaváčková, [email protected], Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Metropolitní univerzita Praha, 3. ročník, prezenční forma, školitel: doc. PhDr. Ladislav Cabada, Ph.D.

69

Úvahy o globálním řádu po skončení studené války: perspektiva Samuela P. Huntingtona a Francise Fukuyamy Miroslav Jurásek* Abstract: The organizational plan of my dissertation thesis deals with two very influential scenarios which were presented after the End of the Cold War: the End of History by Francis Fukuyama and the Clash of Civilizations by Samuel Huntington. These two scenarios (or theories, paradigms or myths as they have been labelled too) are compared not only with one another, but also with the various most important visions of the future global order of those times. Besides searching for the identity of two analyzed theses in the context of the IR discipline, the other secondary goals are followed too: 1) to reply to the question “why these two theses have been so popular till nowadays despite their evident theoretical – methodological fallacies or a strong critics?” or 2) to evaluate the predictability of both scenarios in the light of the theory of change. Key words: Francis Fukuyama, Samuel P. Huntington, end of history, clash of civilizations, global order, scenarios 1. Úvod – představení tématu Dramatické události z konce 80. let a začátku 90. let minulého století uvedly historii znovu do pohybu (Lieberman 2002: 697). Konec studené války rozdal všem aktérům světové politiky jiné karty; začal se hledat adekvátnější model, který by dokázal vysvětlit to, co se ve světě dělo (Huntington 1993). Objevila se celá řada naprosto protichůdných názorů od optimistických k pesimistickým: nejdříve se mluvilo o postupném přerodu autoritářské vlády, americký prezident George Bush v té době vyhlásil výstavbu nového světového řádu, Fukuyama „jásal“ nad koncem historie; později se ale ve světové společnosti začínaly prosazovat pesimistické hlasy upozorňující na možné zhroucení demokratických režimů, nástup světového „neřádu“ a návratu represivní politiky (viz Hall a Paul 1999); Huntington předpověděl ve své knize „Střet civilizací“,28 že po 28

V dalším textu budu označovat teze Francise Fukuyamy a Samuela P. Huntingtona souslovím konec historie, resp. střet civilizací; pokud budu mít na mysli knižní publikaci, budu používat zkrácený výraz „Konec historie“, resp. „Střet civilizací“.

skončení studené války odstředivé civilizační tendence měly zesílit a projevovat se v různých formách konfliktu. V teoreticko-filozofické reflexi všech těchto převratných změn tato dizertační práce pojednává o proměně globálního řádu29 po skončení studené války (tuto práci lze tedy charakterizovat jako teoretickou). Ke zkoumání globálního řádu je možné přistupovat ve dvou spolu souvisejících dimenzích30 – materiální a 29

Řád se v mém chápání nachází mezi dvěma velkými momenty společenského neřádu, jako jsou revoluce (Moore 1966; Skocpol 1979). Např. Bull (2002) rozlišuje mezi mezinárodním a světovým řádem. Mezinárodní řád zahrnuje aktivity a pravidla, která charakterizují vzájemné interakce mezi aktéry mezinárodního systému (Kratochvíl a Drulák 2009: 166–168). V této dizertační práci se však nemluví ani o mezinárodním či světovém řádu, ale o řádu globálním, přičemž přívlastek „globální“ souvisí s globální politikou (k vyjasnění tohoto pojmu viz např. Veselý a Zelenická 2011: 4), únikem od „konkrétního k obecnému“ po skončení studené války (Chandler 2009) či jinými slovy „opouštěním principu suverenity“ (Hardt a Negri 2000). 30 K popisu provázanosti a souvztažnosti obou dimenzí viz Sitton (1998: 81), který ve svém článku popisuje, jak dochází k materializaci kultury.

70

duchovní –, neboť, jak tvrdí Lieberman (2002), svět je sestaven z určitého „hrubého materiálu“ při jeho současném formování působením víry, preferencí, očekáváním jednotlivých aktérů globálního řádu a stavem poznání. V podobném duchu se orientují i jednotlivé teoretické přístupy mezinárodních vztahů (Walt 1998: 40). Zatímco v ekonomické oblasti (ztotožňované s onou materiální dimenzí globálního řádu) budou díky globalizaci31 a účinkům globálního trhu působit spíše integrující síly, z mnoha důvodů tento trend nelze předpokládat v duchovní dimenzi globálního řádu. Zde se budou spíše vytvářet izolované heterogenní ostrůvky, jasně vymezené proti svému okolí. V tomto ohledu bude velmi těžké vytvořit jednolitou globální společnost. Budou zde působit odstředivé síly, které mohou vést až k anarchii (Huntington 2002: 24–25). Z ontologické stránky věci jsou v této dizertační práci zkoumány různé představy, myšlenky, názory, analýzy atd., které byly prezentovány jako směr, kudy se má svět v budoucnu ubírat. Jinými slovy zajímá mě, jak se ve zkoumané době (tj. především v období od roku 1989 do teroristických útoků na USA z 11. září 2001) uvažovalo („odborně“) o tom, co světu přinese budoucnost. Pracuji především s cizími úvahami, ty jsou pochopitelně promíchány mými vlastními úvahami z „odstupu doby“. V zaměření na onu „duchovní“ proměnu globálního řádu z celé „pestrobarevné“ palety úvah, myšlenek, prognóz, predikcí, vizí, pocitů, domněnek, analýz, názorů, 31

Zkoumání otázek globalizace není hlavním předmětem této dizertační práce, nicméně je třeba si uvědomit, že veškeré úvahy o budoucím globálním řádu probíhaly na pozadí (nebo při vědomí) globalizačních sil, které silně utvářely dobový kontext po skončení studené války. K pochopení této problematiky lze odkázat na publikaci Zuzany Lehmannové (2003).

pohledů, přístupů, koncepcí atd. padla moje volba na bližší prozkoumání tezí obsažených v knihách Francise Fukuyamy „Konec historie“ a Samuela Huntingtona „Střet civilizací“ novým, neotřelým způsobem (viz dále). Tyto teze v této dizertační práci představují stěžejní reprezentanty úvah o globálním řádu. Vedou mě k tomu následující důvody: 1. obě knihy svou komplexností a multidisciplinárním charakterem pokrývají velkou část témat, a proto navozují dojem globálnosti, čímž ve svém souběhu skrývají velký informační potenciál o své době. 2. obě knihy svým pojetím spadají do dominantních teoretických přístupů mezinárodních vztahů: liberalismu a realismu. Navíc Fukuyama i Huntington doplnili své pohledy o prvky, které jsou doménou konstruktivismu. 3. obě teze krásně dokládají důležitost historického poznání pro jakákoliv futurologická studia.32 4. myšlenky obou vědců jsou stále živé a aktuální, o čemž svědčí celá řada citací, odkazů na tyto teze; kromě toho se obě teze staly nedílnou součástí studijních sylabů na vysokých školách po celém světě. 5. obě teze jsou spolu provázány zvláštním poutem, které si s ohledem na jejich sílu ovlivňovat vývoj věcí příštích bezesporu zaslouží zvláštní pozornost a hlubší prozkoumání: a) „zvláštní“ symbióza jejich zrození, kdy se oba vědci nevyhnuli podezření (byť v spekulativní rovině), že své knihy psali účelově, tj. aby se o nich hodně 32

O důležitosti historie pro disciplínu mezinárodních vztahů není třeba pochybovat (někdy bývají mezinárodní vztahy označovány jako „dítě historie“); k tomuto tématu viz blíže např. Smith (1999). Jak bude podrobněji rozebráno v příslušných kapitolách o tezích konec historie a střet civilizací, zatímco Fukuyama postavil své predikce na lineárním vývoji historického času, Huntington zase předpokládal cyklický vývoj historie.

71

diskutovalo nejen mezi laiky, ale i odborníky; b) intuitivně se nezdá, že obě teze stojí vůči sobě v tak příkrém rozporu, jak to líčil např. Michael Žantovský ve své předmluvě k českému vydání knihy „Střet civilizací“ (Huntington 2002: i–v). 6. v neposlední řadě významnou roli pro studium obou knih v této dizertační práci sehrály i osobní pohnutky a motivace: první čtení knih ve mně vyvolalo silný dojem. Zdálo se mi, že teze trefně vystihují povahu světového řádu po skončení studené války. V této souvislosti se však brzy dostavily pochybnosti a otazníky: a) jaká je „skutečná hodnota“ těchto dvou tezí (tj. čím si obě teze zasloužily takovou pozornost, proč se o nich mluví prakticky dosud, jakým zvláštním „kouzlem“ oplývají, že se ve veřejném diskursu prosadily lépe než jejich případní konkurenti)? b) vzhledem k jejich proklamované protichůdnosti (jinými slovy jakoby obě teze spolu hrály „hru s nulovým součtem: platí-li jedna teze, druhá přestává platit a naopak). 2. Stanovení cílů dizertace Výše uvedené otázky jsou předloženy v rovině dojmů, což si z mého pohledu vyžaduje potřebu dát celé věci vědecký fundament. Ve světle těchto otázek cílem této dizertační práce je vyjasnění identity tezí konce historie a střetu civilizací v rámci oboru mezinárodních vztahů, ve vztahu k budoucnosti, vůči sobě navzájem. V případě prokázání oprávněného zájmu o obě teze v současnosti (či jejich reálného vlivu na současné dění) můžeme usuzovat, že nedošlo k narušení kontinuity nastavené koncem studené války; obě teze by se v tomto ohledu mohly stát indikátorem domněnky, že i přes občasné hlasité proklamace příchodu „nové doby“ se tak dosud nestalo.

Druhý sekundární cíl je poněkud abstraktní a těžko uchopitelný; je možné ho vyjádřit pomocí následující otázky: v souvislosti s oběma tezemi a jejich „ideovými konkurenty“ je možné vyvodit určité obecné poučení o tom, jak lidé uvažovali o své budoucnosti krátce po skončení studené války a uvažují nyní? Logickou strukturu dizertační práce znázorňuje následující algoritmus (viz obrázek na konci textu) hledající odpověď na otázku „proč si teze konec historie a střet civilizací získaly takovou popularitu, jež se těší prakticky dodnes?“ Aktuálnost obou tezí (tj. že se i v současnosti těší pozornosti výzkumníků, resp. že se v žádném případě nejedná o „mrtvý produkt minulosti“) je v dizertační práci prokázána širokou heuristickou bází. Tato dizertační práce by měla zároveň splnit následující očekávání: 1. přehledně a uceleně zpracovat teze F. Fukuyamy a S. Huntingtona jako odrazový můstek pro další výzkumy (zatím nic takového v českém prostředí nebylo provedeno, pokud je mi známo);33 2. v důkazech kritiky zpochybnit tezi střetu civilizací a důrazně upozornit, že se jedná o nevhodné teoretické východisko při různých aplikacích této teze; 3. potvrdit nebo vyvrátit Kuhnovy pochybnosti o kritériích Popperovy falzifikovatelnosti (čili teze je možné brát jako důkaz určité teoretické diskuze).

33

Jinými slovy nejde mi o vršení dalších důkazů, které by svědčily ve prospěch nebo neprospěch jedné či druhé teze (nejde mi tedy o to podat vyčerpávající ideovou, názorovou či teoretickou kritiku obou konceptů). To ostatně bylo již provedeno celou řadou výzkumníků přede mnou; výstupem tohoto úsilí byly diplomové a dizertační práce, odborné monografie, články a statě v odborných periodikách atd. Já se jen pokouším tyto diskuze, kterými prošly obě teze v zahraničí, zmapovat a přiblížit českému čtenáři.

72

3. Rozbor plánovaných kapitol V návaznosti s algoritmem (viz obrázek na konci textu) jsem při objasňování otázek postupoval podle následujícího obecného schématu (toto schéma je možné brát jako jistý druh vědeckých otázek). Jinými slovy linie dizertační práce se ubírá trojím směrem, který je možné popsat v následujících bodech: 1. obě teze se vyznačují vysokou teoretickou hodnotou podepřenou empirií; 2. kvalitu obou tezí, které byly koncipovány jako ideje o budoucnosti (tímto způsobem k oběma tezím přistupuji v této dizertační práci, viz dále), osvědčuje jejich predikativní síla; 3. obě teze nejsou sice ideálním teoretickým konstruktem, jsou ale lepší než to, co bylo předloženo jinými autory. Na tuto základní osu výzkumu se váže celá řada dílčích otázek, které jsou obsahem jednotlivých kapitol: 1. vyznačují se obě teze nespornými teoretickými přednostmi, které je doslova předurčují, aby si udržovaly své „výsadní“ postavení mezi teoriemi mezinárodních vztahů dlouho poté, co byly zformulovány? – viz kapitoly 2, resp. 3 a rozsáhlá kritika obou tezí; 2. pokud obě teze po teoretické stránce nepřesvědčily, pak se za jejich úspěchem musí skrývat jiná skutečnost: jsou i přes své nedostatky „lepší“ než jejich rivalové ve smyslu inovativnosti, originálnosti, přesvědčivosti, podloženosti atd.? – viz kapitola 6 (v tomto je možné spatřovat jeden z přínosů dizertační práce: zasazení obou tezí do širšího rámce podobných vizí globálního řádu po skončení studené války a jejich následné srovnání). 3. nepřeceňuje se význam obou tezí? Má smysl se jimi zabývat ještě dnes (aneb hledání epigonů obou tezí, jejich zhodnocení s odstupem času, snaha o argumentační nalezení vazeb mezi uvažováním o globálním řádu

v současnosti a oběma tezemi) – viz kapitola 7. 4. pokud se za zjevnou „slávou“ obou tezí neskrývaly jejich teoretická preciznost či výjimečnost ve srovnání s podobnými vizemi, existují tedy jiné faktory, které jim zajistily takový věhlas? – snažím se objasnit koncepčním pojednáním o těchto tezích v kapitolách 2 a 3. 5. uběhla již dostatečná doba k tomu, abychom mohli posoudit relevantnost obou tezí? Kdy si můžeme být jistí, že uběhla doba dostatečně dlouhá, abychom mohli vynést rozhodující soud o jejich validitě? Stačí, aby se tyto teze osvědčily v praxi jen jednou (či párkrát), abychom tak stvrdili jejich platnost (a teoretickou hodnotu)? – všechny tyto otázky se snažím vyložit v kapitole 5 (popř. v části kapitoly 4 pojednávající v obecné rovině o predikcích).34 6. jaký je vzájemný vztah obou tezí? Mluví některé skutečnosti ve prospěch jedné nebo druhé, aby si mohly „nárokovat právo“ na výklad světa? Profilují se opravdu v tak konfrontačním a nesmiřitelném duchu, jak je nám předkládáno? – těmto otázkám je věnována kapitola 7. 7. jakým jiným způsobem zkoumat, zda se některá z tezí v současné praxi prosazuje lépe než druhá? – některé návrhy budou předloženy v závěrečné diskuzi. 4. Teoretický a metodologický rámec práce K tezím konec historie a střet civilizací přistupuji jako k idejím o budoucnosti, což dobře zapadá do „koloritu“ své doby, neboť ideová analýza se pojí především 34

Jelikož k oběma tezím přistupuji jako k idejím o budoucnosti, nemusí nic znamenat, že nedokážou obstát v empirických testech provedených v minulosti nebo současnosti, protože účinky těchto tezí se mohou projevit někdy v budoucnosti. Z tohoto důvodu se domnívám, že je velmi žádoucí vědět, do jaké míry jsou kompatibilní s teorií změny.

73

s koncem studené války; navíc od té doby se celá řada výzkumů ubírala právě tímto směrem (Béland a Cox 2011: 4–5). Využívám přitom interpretativní metody.35 Ideová analýza nabízí pro výzkum vedený v této dizertační práci i jiné výhody: stanovuje kriteriální znaky, které musí určitá ideje splňovat, aby byla uznána její společenská síla a vliv. Podrobná konceptuální deskripce obou tezí a jejich následná komparace s těmito znaky „silné ideje“ pak umožňuje rozhodnout, která z těchto zkoumaných idejí může být označena jako mocnější ve smyslu změny reality (viz plánovaná 7. kapitola dizertační práce). Ve zvolené ideové analýze se jasně odráží i ontologická pozice výzkumu: „objektivní“ svět mimo lidskou zkušenost stojí na okraji zájmu, pozitivismus nebo behaviouralismus (např. v podobě neorealismu) jsou pro tento typ výzkumu nevhodné. Jinými slovy obě teze jdou zjevně proti pozitivistickému tvrzení, že svět má pevný nebo konkrétní charakter a poznání může být objektivní, „nepoznamenané“ pocity, hodnotami či předsudky. Proto obě teze nesmíme brát jako teorie v přísně vysvětlujícím smyslu, tj. nejsou to nástroje k objasnění světa, který je líčen jako „pravdivý“ nebo „nepravdivý“ podle toho, do jaké míry zde nastává korelace se skutečností. Fukuyamova ani Huntingtonova teorie pouze nevysvětlují okolní svět, ony ho jistým způsobem (např. teze střetu civilizací ve smyslu sebenaplňujícího se proroctví) vytváří; proto je třeba podtrhnout konstitutivní charakter obou 35

Vzhledem ke komplexnosti a abstraktnosti globálního řádu ho nelze dost dobře zkoumat empiricky (parciální a konkrétně zaměřený objekt studia by to sice umožňovalo, ale za cenu ztráty „globálnosti“). Jak už bylo naznačeno dříve, z toho důvodu nelze globální řád spojovat s něčím teritoriálním, a tedy s něčím konkrétním, empiricky pozorovatelným a měřitelným.

tezí. Ve vztahu k oběma tezím je proto třeba volit postpozitivistický přístup. Svoji dizertační práci stavím na filozofii pragmatismu; tento přístup oplývá celou řadou předností pro typ výzkumu vedený v této dizertační práci: 1. pracuje konceptuálně, tj. zkoumá, porovnává různé koncepty (v mé dizertační práci budu používat hodně srovnávacích a přehledových tabulek); 2. vyznačuje se pluralitním přístupem (není ani tak důležité, co je zkoumáno ale spíše to, jak je to zkoumáno); 3. je orientován na praxi, tj. výsledek by měl přinést nějaké praktické výsledky (v dizertační práci použitá metoda scénářů je ryze praktickou záležitostí, protože scénáře varují lidi, co se může stát v budoucnosti, a tudíž, jaké kroky by měli v současnosti přijmout, aby tuto neblahou budoucnost odvrátili, všechna doporučení směrem k budoucnosti lidstva v prezentovaných tezích můžeme považovat za druh této „pragmatičnosti“, obě knihy svým charakterem této charakteristice odpovídají); 4. není třeba vyčerpávajících srovnání (v mém případě bude zapotřebí z celé škály scénářů jistá selekce, která však je v očích pragmatismu zcela ospravedlněná; díky pragmatismu tedy není zapotřebí zkoumat nepřeberné množství vizí budoucnosti, abychom si přesto udělali představu, kudy se svět může ubírat; mé zkoumání tedy dostane kýženou tečku, i když v žádném případě nebude konečné a úplné). Ze zadání dizertační práce je také zřejmé, že je využívána metoda komparace ve smyslu: 1. tezí vůči sobě navzájem; 2. konceptuálních charakteristik obou tezí s kriteriálními znaky určitých konceptů (jako např. teorie změny, scénářů atd.); 3. obou zkoumaných tezí s jinými představami o budoucnosti. V souladu s hlavním cílem této dizertační práce, tj. stanovením identity obou tezí, je

74

využívána rovněž metoda komparace pomocí konceptuální deskripce: to znamená, že nejdříve jsou popsány určité koncepty a poté je na základě srovnání signifikantních znaků dvou konceptů rozhodnuto, zda s jedním konceptem může být nakládáno ve smyslu druhého konceptu. V této souvislosti je třeba upozornit (a ostatně to už naznačuje i obrázek na konci textu), že ve svém výzkumu postupuji v linii tázacích otázek „ano – ne“, tudíž se nesnažím odpovídat na otázky zjišťovacího typu (tzv. „proč“ otázky). Vyplývá to ze zadání této dizertační práce, kdy se jedná o srovnávání dvou a více konceptů. Jelikož je možné srovnávat pouze srovnatelné, je třeba vědět, jakou identitou se vyznačují obě teze. V tomto ohledu je třeba vědět, zda obě teze považovat spíše za teorie, paradigmata, scénáře či mýty (všemi těmito „přílepky“ byly v odborných textech označeny).36 Na vysvětlenou zvoleného postupu lze uvést následující příklad, který pěkně dokumentuje povahu výzkumu této dizertační práce: v analogii s cílem práce se ptejme, zda „Tomáš a Mirek jsou vysocí?“. Co ale znamená „být vysoký“? To implikuje, že nejdříve musíme určit onen parametr „být vysoký“. Jelikož v tomto ohledu máme Tomáše a Mirka dobře popsané, můžeme se rozhodnout, zda jsou vysocí či nikoliv (např. pokud je jejich výška větší než 180 cm, což je zcela arbitrární, můžeme je označit za vysoké). Podobných otázek o identitě Tomáše a Mirka si můžeme vymyslet celou řadu.

Odpověď bude ale vždy jen jedna: ano nebo ne. Kdybychom se ale naopak ptali „proč jsou Tomáš a Mirek vysocí“, u jednoho bychom např. mohli zjistit, že Tomáš je vysoký díky genetickým dispozicím (většina členů jeho úzké rodiny je vyšší než 180cm), zatímco Mirkovi byla zjištěna porucha růstového hormonu. Jinými slovy v tomto případě je sice otázka jenom jedna, ale na ni existuje celá řada odpovědí; to následně zhoršuje vzájemnou komparaci (možná právě proto jsem volil typ „ano – ne“ výzkumu). 5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dostupných zdrojů V souladu s tématem této dizertační práce je třeba se důkladně seznámit se třemi kategoriemi literatury: 1. prezentující různé představy o budoucnosti ve zkoumané době; 2. týkající se osoby Francise Fukuyamy a jeho slavné teze konec historie; 3. týkající se osoby Samuela P. Huntingtona a jeho slavné teze střet civilizací. V prvním případě se pochopitelně nejedná o snadný úkol, protože pojednat o globálním řádu v jeho komplexnosti je na omezeném prostoru této dizertační práce prakticky nemožné. Systematickému mapování budoucnosti se věnuje na svých stránkách např. časopis Futures. V této souvislosti jednoznačně stojí za zmínku tzv. „Millennium Project“ OSN upozorňující na směr, kterým se svět chce ubírat. Bez zajímavosti není ani zpráva o globálních trendech od NIC.37 V českém prostředí se futurologickým studiím věnuje Centrum pro sociální a ekonomické

36

Intuitivně asi cítíme, že např. teorie nejsou totéž co scénáře, proto jejich srovnání je nesmyslné. Tento intuitivní pocit se snažím rozptýlit pomocí pečlivého vymezení jednotlivých konceptů a přijetím jednotícího prvku všech těchto konceptů: jejich určitým vztahem k budoucnosti (opravdu mezi teoriemi a scénáři najdeme celou řadu zarážejících podobností, které umožňují jejich srovnávání).

37

NIC: Global Trends 2010, http://www.dni.gov/index.php/about/organization /national-intelligence-council-global-trends/globaltrends-2010, 6. 12. 2013.

75

strategie na Fakultě sociálních studií při Karlově univerzitě (CESES).38 Soupis literatury, která se zabývá vizemi globálního uspořádání v této době (tj. po skončení studené války), předložil také např. Jim Dator.39 Tuto literaturu ještě dále rozvedl Michael Marien (1995), který ji navíc kategorizoval do následujících oddílů: 1. přehledy – nedávné trendy a blízká budoucnost, 2. přehledy – evoluce a dlouhá budoucnost (sem zařadil mimo jiné také Fukuyamovu knihu „Konec historie“), 3. klíčové prvky – politika v době po skončení studené války (sem zařadil třeba knihy Brzezinského „Bez kontroly“, Rosenaua „Turbulence ve světové politice“ nebo mimo jiné také články Přicházející anarchie od Kaplana a Střet civilizací od Huntingtona), 4. klíčové prvky – globalizace informací, 5. klíčové prvky – globalizace ekonomiky, 6. klíčové prvky – růst populace a hrozby zdraví, 7. klíčové prvky – problémy s životním prostředím, 8. klíčové prvky – nové cesty rozvoje, 9. klíčové prvky – ženy a děti, 10. globálně sdílené hodnoty, 11. rozšiřující se a měnící se role OSN, 12. kultura, UNESCO a jeho potenciální role. Pokud jde o literaturu týkající se Francise Fukuyamy a jeho slavné knihy „Konec historie“, byla jim věnována celá řada publikací včetně diplomových a dizertačních prací. Jedna z prvních takových diplomových prací byla napsána Lucienem-Pierrem Bouchardem (1993). V této práci je možné najít celou řadu 38

Např. výsledkem analýz postavení ČR v celosvětovém kontextu s výhledem na budoucnost do roku 2015 byla publikace CESES (2001). 39 Seznam dostupný na http://www.futures.hawaii.edu/publications/futur es-studies/FuturesBib1990s.pdf, 9. 12. 2013.

cenných zdrojů, podkladových materiálů a informací k tématu. Za zmínku stojí i studie z pera Richarda Littla (1995: 62–89), ve které porovnal diametrálně odlišné teoretické pozice Francise Fukuyamy a Immanuela Wallersteina. Little se snažil zjistit, jaké „nebezpečí“ představují oba vědci pro hlavní proud mezinárodních vztahů. Farrenkopf (1995) se pokusil konfrontovat bezbřehý a „nezdolný“ Fukuyamův optimismus s politickou realitou. Podle jeho analýzy se obraz světa v mnohém neshodoval s tím, co předpovídal Fukuyama. Tři autoři Howard Williams, David Sullivan a Gwynn Matthews (1997) přišli jako první s rozsáhlejší diskuzí o dopadu Fukuyamovy knihy „Francis Fukuyama and the end of history“ na filozofii historie. Tito autoři srovnali jeho myšlenky se dvěma velkými tradicemi filozofického myšlení: s antihistoricismem Karla Poppera a s teistickým historicismem. Mircea Boari (1998) chtěla zase ve své dizertační práci pochopit, co obnáší „Konec historie“, tj. jak se odvozuje z modelu historické evoluce, je-li toto odvození v logice věci, jaké jsou slabiny této dedukce a jaké důsledky má tento model pro obecnou teorii posthistorie. Pro charakteristiku Fukuyamovy knihy si zaslouží zmínku i další dizertační práce napsaná na toto téma. Bart Nathan Wisialowski (2010) tuto knihu označil za první mezinárodně populární text, který prezentoval interpretaci nového světového řádu. Svou povahou se kniha řadí mezi velké metanarace neboli velká vyprávění znamenající celkový, všezahrnující příběh, který vysvětluje a zároveň legitimuje podobu i složky určité kultury. Ještě více než s Fukuyamovou tezí konec historie se pracovalo s Huntingtonovým článkem „The Clash of Civilizations?“ (1993b) uveřejněný ve Foreign Affairs,

76

neboť se stal nejcitovanějším článkem v 90. letech 20. století (Henderson a Tuckner 2001). Podle editorů Foreign Affairs (Chiozza 2002: 711) Huntingtonův článek vyvolal za tři roky větší diskuze než jakýkoliv jiný článek publikovaný od 40. let 20. století. Článek rozpracoval Huntington do podoby knihy (1996), která byla přeložena do několika světových jazyků; dosáhla značný vliv v politických kruzích. V reakci na ni bývalý německý prezident Roman Herzog (1999) a čtyři renomovaní vědci napsali knihu „Preventing the Clash of Civilizations“, v níž navrhovali, jak se bránit naplnění teze střetu civilizací. Civilizačnímu paradigmatu se Huntington věnoval i později (1993b). Tvrdil, že žádné dřívější paradigma nedokázalo uspokojivě vysvětlit nový stav věcí po skončení studné války; existovalo plno událostí, které do tohoto paradigmatu perfektně zapadaly; žádné alternativní paradigma (jako např. pasivní opozice států a civilizací) nebylo vyhovující. Huntington však nebyl zdaleka první, kdo se pokusil zachytit rostoucí význam kulturních faktorů na politické dění; např. už Juergensmeyer (1993) se zabýval otázkou, zda náboženská konfrontace se sekulárními autoritami ve světě může vést až k nové studené válce. Soupis pramenů a jiných zdrojů o vlivu kulturních faktorů na výkon politiky je možné najít v článku Hendersona a Tuckera (2001: 317). Nicméně nutno dodat, že především díky Huntingtonovi se etnicita stala novou „vysvětlující“ proměnou mezinárodní politiky. Jiné Huntingtonovy proměnné se pokusil ve své dizertační práci operacionalizovat pomocí teorie her Anthony W. Hughes (2007). Prakticky až do osudného teroristického útoku na USA v září 2001 teze střetu civilizací nebyla podložena empirickými daty. Empirické studie, které spíše vyvracely platnost Huntingtonových

argumentů, shrnul posléze Tusicisny (2004: 487). V souvislosti s debatou o hypotéze střetu civilizací je možné odkázat na článek Jonathana Foxe (2002: 417–420), kde najdeme velmi cennou heuristickou bázi k tématu. Výsledky jeho kvantitativní analýzy však nepotvrdily Huntingtonovu tezi. Pokud jde o další empirické testy, domácí etnopolitické konflikty v letech 1980–1999 zkoumal Roeder (2003). Charron (2010) analyzoval civilizační determinanty mezistátních sporů a Huntingtonovy civilizační „linie zlomu“, popř. jeho hypotézu islámské „krvavé hranice“, což byl vůbec první empirický test podobného druhu. Za empiricky podložené se nepovažují ani Huntingtonova tvrzení ohledně islámské hrozby i v jiných studiích (Acevedo 2008; Jamal 2008: 101). Jelikož se politické hodnoty vyznávané jak v jádrových zemích Západu, tak i v islámském světě nápadně podobají, nelze usuzovat na střet těchto dvou civilizací, byť na kultuře slovy Huntingtona opravdu záleží (Norris a Inglehart 2002). Z předpokladu kulturní převahy Západu, na němž Huntington vystavěl svou tezi, však mohou plynout velmi nebezpečné důsledky pro budoucnost, jak ve své empirické studii dokázal (Testas 2010). Huntingtonova teze byla testována i jiným způsobem: jak obstojí ve světle různých teoretických konceptů. Např. Henderson (2004) se zaměřil na testování teze střetu civilizací v souvislosti s teorií demokratického míru. Russett (et al. 2008) došli k závěru, že koncepty realismu (jako sousedství, aliance, relativní moc) a liberální tradice (interdependence) poskytují mnohem lepší vysvětlení pro rozpoutání mezinárodního konfliktu než teze střetu civilizací. Podobné tvrzení nabídl i Tusicisny (2004: 487).

77

Kniha „Střet civilizací“ zaujala i přední české vědce, kteří se k ní kriticky vyjádřili ve sborníkové edici Žhavé sondy (ELK 2002). 6. Obtíže a problematická místa výzkumu Výhrady vůči výzkumu prováděného v této dizertační práci lze očekávat z několika stran: 1. používání interpretativní metody a odsud plynoucí značný subjektivismus (to zároveň logicky vybízí k novým a novým reinterpretacím čili k „nikdy nekončícímu procesu“); 2. potíže s komparací v nejednoznačných případech; 3. arbitrárnost při stanovování identity obou tezí; 4. relativní abstraktnost a teoretickofilozofická povaha tématu si vyžaduje spíše obecné než konkrétní myšlení, což může představovat problém s průkazností závěrečných zjištění; 5. komplexnost globálního řádu a nutnost pojednat celou řadu témat jen „povrchově“; 6. obrovský záběr obou tezí nejen z hlediska multidisciplinárního, ale i tematického (tj. např. ze strany Fukuyamy a Huntingtona využívání celé řady „dílčích“ konceptů, které jim posloužily k vytvoření jejich originálních teorií; tyto „dílčí“ koncepty by si často samy o sobě zasloužily vlastní pojednání);40 7. logika řazení jednotlivých kapitol (logika struktury práce). Tento závěrečný bod si zaslouží širší vysvětlení. Logická struktura práce může být různá v závislosti na autorovi: někdo

by mohl například přistupovat k tezím konec historie a střet civilizací jako k jistým druhům tzv. „case studies“ vizí o budoucnosti a v této logice by umístil příslušné kapitoly o těchto tezích až na konec dizertační práce. Jiný autor by v logickém postupu od obecného ke konkrétnímu nejspíš podobně situoval obě kapitoly (společně s komparací obou tezí) až na samotný konec dizertační práce. Já v tomto organizačním plánu dizertační práce spatřuji jednu zásadní potíž: v jiných kapitolách aktivně pracuji s oběma tezemi (ať už v rovině koncepční nebo komparační), jinými slovy různé další koncepty jsou zde stavěny do kontrastu s těmito ústředními tezemi, v řadě případů se na ně odvolávám, proto je dle mého soudu žádoucí, aby teze konec historie a střet civilizací byly koncepčně „uchopeny“ (vymezeny či popsány) již na začátku práce, byť to odporuje dříve vyložené logice.41

40

Je třeba si uvědomit, že oba zkoumané koncepty (tj. teze konce historie a střetu civilizací) jsou obecné povahy a není předmětem mého zájmu bližší prozkoumání např. teorie modernizace, lidského pokroku, teorie demokracie atd., které se objevují v tezi konce historie, byť v krátkosti i o těchto tématech pojednám, protože nějakým způsobem prolínají oběma tezemi a vytváří tak možnost pro jejich vzájemné propojení.

41

Pochopitelně kapitola o teoretickometodologických východiscích odpovídá především na otázku „jak?“ (je v práci postupováno). Další převážně koncepčně pojaté kapitoly se táhnou v linii otázek „co?“. V tomto ohledu jsou kapitoly o tezích konec historie a střet civilizací první svého druhu, tj. v kategorii „co?“ otázek.

78

Schéma 1: Logická struktura dizertační práce

Těší se dosud obě teze popularitě?

ANO Kvůli svým teoretickým přednostem?

NE

Díky své predikativní síle.

NE NE

Protože nemají vhodného rivala.

ANO ANO

ANO

Konec

Teze si zaslouží pozornost i dnes.

ANO

Svému úspěchu teze vděčí jiným faktorům.

NE

79

Zdroje Literatura ACEVEDO, Gabriel A.: 2008. Islamic Fatalism and the Clash of Civilizations: An Appraisal of a Contentious and Dubious Theory. Social Forces, roč. 86, č. 4, s. 1711–1752. ARON, Raymond: 2001. Opium intelektuálů. Praha: Mladá Fronta. BERMAN, Sheri: 2011. Ideology, History, and Politics. In: Béland, Daniel a Cox, Robert Henry (eds.): Ideas and Politics in Social Science Research. New York: Oxford University Press, s. 105–126. BOARI, Mircea: 1998. End of History and Fin de Siècle Politics. The Political Theory of Posthistory. A dissertation submitted to the Graduate division of the University of Hawaii. BOUCHARD, Lucien: 1993. La démocratie libérale comme fin de l´histoire: une analyse de la théorie de Francise Fukuyama. Thèse présentée au Département de Science politique de l´Université à Ottawa. BULL, Hedley: 2002. The Anarchical Society. A study of Order in World Politics with Forewords of Andrew Hurrell and Stanley Hoffmann. 3rd Ed. Basingstoke: Palgrave Macmillan. CESES: 2001. Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Gutenberg. DEVETAK, Richard: 2005. Postmodernism. In: Burchill, Scott, Linklater, Andrew et al.: Theories of International Relations. 3rd Ed. Palgrave Macmillan, s. 161–188. ELK: 2002. Střet civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur? Praha: ELK. FARRENKOPF, John: 1995. Francis Fukuyama´s Political Idealism. Australian Journal of International Affairs, roč. 49, č. 1, s. 69–83. FOX, Jonathan: 2002. Ethnic Minorities and the Clash of Civilizations: A Quantitative Analysis of Huntington's Thesis. British Journal of Political Science, roč. 32, č. 3, s. 415–434. FUKUYAMA, Francis (ed.): 2007. THE AMERICAN INTEREST. Blindside: How to Anticipate Forcing Events and Wild Cards in Global Politics. Washington, D.C.: Brookings Institution Press. FUKUYAMA, Francis: 2002. Konec dějin a poslední člověk. Praha. Rybka Publishers. HALL, John A. a PAUL, T. V. (eds.): 1999. International Order and the Future of World Politics. Cambridge University Press. HENDERSON, Errol A. a TUCKER, Richard: 2001. Clear and Present Strangers: The Clash of Civilizations and International Conflict. International Studies Quarterly, roč. 45, č. 2, s. 317– 338. HENDERSON, Errol A.: 2004. Mistaken Identity: Testing the Clash of Civilizations Thesis in Light of Democratic Peace Claims. British Journal of Political Science 34, s. 539–563. HERZOG, Roman a kol.: 1999. Preventing the Clash of Civilizations. A Peace Strategy for the Twenty-First Century. New York: St. Martin´s Press. HEYWOOD, Andrew: 2007. Political Ideologies. An Introduction. 4th Ed. Palgrave Macmillan. HEYWOOD, Andrew: 2011. Global Politics. 1st Ed. Palgrave Macmillan.

80

HUGHES, Anthony W.: 2008. Game Theory as a Decision Making Tool for Leaders: An Evaluation Using Huntington’s Clash of Civilization Model (dizertační práce). Regent University – School of Global Leadership & Entrepreneurship. HUNTINGTON, Samuel P.: 1968. American Politics: Political Order in Changing Societies. New Haven, CT: Yale University Press. HUNTINGTON, Samuel P.: 1993a. If Not Civilizations, What? Paradigms of the Post-Cold War World. Foreign Affairs, roč. 72, č. 5, s. 186–194. HUNTINGTON, Samuel P.: 1993b. Why International Primacy Matters. International Security, roč. 17, č. 4, s. 68–83. HUNTINGTON, Samuel P.: 2001. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers. HUNTINGTON, Samuel P.: 2004. The Hispanic Challenge. Foreign Policy March–April/2004, s. 30–45. CHANDLER, David: 2009. The Global Ideology: Rethinking the Politics of the ‘Global Turn’ in IR. International relations, roč. 23, č. 4, s. 530–547. CHARRON, Nicholas: 2010. Déjà Vu All Over Again: A post-Cold Warempirical analysis of Samuel Huntington’s‘Clash of Civilizations’ Theory. Cooperation and Conflic, roč. 45, č. 1, s.107–127. CHIOZZA, Giacomo: 2002. Is there a Clash of Civilizations? Evidence from Patterns of International Conflict Involvement, 1946–97. Journal of Peace Research, roč. 39, č. 6, 2002, s. 711–734. JACKSON, Robert a SØRENSEN, Georg: 2007. Introduction to International Relations. Theories and Approaches. 3rd Ed. Oxford University Press. JAMAL, Amaney A. a TESSLER, Mark A.: 2008. Attitudes in the Arab World. Journal of Democracy, roč 19, č. 1, s. 97–110. JUERGENSMEYER, Mark: 1993. The New Cold War? Religious Nationalism Confronts the Secular. State University of California. KAPLAN, Robert D.: 2003. Přicházející anarchie. Zborcení snů – svět po studené válce. Nakladatelství Pavel Mervart. KRATOCHVÍL, Petr a DRULÁK, Petr (eds.): 2009. Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. KROPÁČEK, Luboš: 2002. Model spíše varovný. In: Žhavé sondy deseti autorů. „Střet civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur“. Praha: Evropský literární klub, s. 84–99. KUHN, Thomas: 1997. Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh. LEHMANNOVÁ, Zuzrana: 2003. Aktuální otázky globalizace. Praha: Oeconomica. LIEBERMAN Robert C.: 2002. Ideas, Institutions, and Political Order: Explaining Political Change. The American Political Science Review, roč. 96, č. 4, s. 697–712.

81

LITTLE, Richard: 1995. International Relations and the Triumph of Capitalism. In Booth, Ken a Smith, Steve (eds.): International Relations Theory Today. University Park, Pennsylvania: The Pennsylvania State University Press, s. 62–89. MARIEN, Michael: 1995. World Futures and the United Nations. Futures, roč. 27, č. 3, s. 287– 310. MEHTA, Jal: 2011. The Varied Roles of Ideas in Politics: From “Whether” to “How”. In Béland, Daniel a Cox, Robert Henry (eds.): Ideas and Politics in Social Science Research. New York: Oxford University Press, s. 23-46. MENDEL, Miloš: 2002. „Střet civilizací“ ve světle vědeckého výzkumu. In: Žhavé sondy deseti autorů. „Střet civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur“. Praha: Evropský literární klub, s. 19–48. MOORE, Barrington: 1966. Social Origins of Dictatorship and Democracy: Lord and Peasant in the Making of the Modern World. Boston: Beacon Press. NORRIS, Pippa a INGLEHART, Ronald: 2002. Islamic Culture and Democracy:Testing the ‘Clash of Civilizations’ Thesis. Comparative Sociology, toč. 1, č. 3–4, s. 235–261. ROBINSON, William I.: 2009. Teorie globálního kapitalismu. Transnacionální ekonomika a společnost v krizi. Praha: FILOSOFIA – ΦΙΛΟΣΟΦΙΑ, nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR, v.v.i. ROEDER, Philip G.: 2003. Clash of Civilizations and Escalation of Domestic Ethnopolitical Conflicts. Comparative Political Studies, roč. 36, č. 5, s. 509–540. RUSSETT, Bruce M., ONEAL, John R. a COX, Michaelene: 2000. Clash of Civilizations, or Realism and Liberalism Déjà Vu? Some Evidence. Journal of Peace Research, roč. 37, č. 5, s. 583–608. SITTON, John F.: 1998. Disembodied Capitalism: Habermas's Conception of the Economy. Sociological Forum, roč. 13, č. 1, s. 61–83. SKOCPOL, Theda: 1979. States and Social Revolutions: A comparative Analysis of France, Russia, and China. Cambridge: Cambridge University Press. SMITH, Thomas W.: 1999. History and International Relations. 1st Ed. London and New York: Routledge. TESTAS, Abdelazis: 2003. Models of Cultural Exclusion and Civilizational Clashes: A comparison between Huntington and Siddiqui. Islam and Christian–Muslim Relations, roč. 14, č. 2, s. 175–187. TUSICISNY, Andrej: 2004. Civilizational Conflicts: More Frequent, Longer, and Bloodier? Journal of Peace Research, roč. 41, č. 4, s. 485–498. VESELÝ, Zdeněk a ZELENICKÁ, Zuzana: 2011. Global Politics in Hard Times. Professional Publishing. WAHEED, Amjad a kol: 2012. Exploring “The Clash of Civilization as a Paradigm” and the “Cause of the Civilizational clash”: a review of literature. International Journal of Business and Social Science roč. 3, č. 16 (Special Issue), s. 113–131. WALLERSTEIN, Immanuel: Nakladatelství SLON.

2008.

Evropský

univerzalismus.

Rétorika

moci.

Praha:

82

WALT, Stephen M.: 1998. International Relations: One World, Many Theories. Foreign Policy, č. 110, Special Edition: Frontiers of Knowledge, s. 29–32 a 34–46. WILLIAMS, Howard, SULLIVAN, David a MATTHEWS, Gwynn. 1997. Francis Fukuyama and the end of history. Cardifff: University of Wales Press. WISIALOWSKI, Bart Nathan: 2010. Metanarratives of the New World Order: Analyzing Narrative Discourse and ´The End of History´ as Case Study. Dissertation submitted in partial satisfaction of the requirements for the degree of Doctor of Philosophy in History. University of California. Internetové zdroje UN: MillenniumProject, http://www.unmillenniumproject.org/index.htm. NIC: Global Trends 2010, http://www.dni.gov/index.php/about/organization/nationalintelligence-council-global-trends/global-trends-2010.

* Mgr. Ing. Miroslav Jurásek, miroslavjurá[email protected], Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka, FMV VŠE v Praze, 4. ročník, externí forma, školitel: prof. PhDr. Zdeněk Veselý, CSc.

83

Interdisciplinární analýza fenoménu postmoderního válčení – virtuální etnografie válečnických herních sub/kultur a její význam pro jiné obory a oblasti výzkumu Petr Kalinič* Abstract: This paper is focused on the interdisciplinary analysis of post/modern warfare through the means of participative research of cybernetic warrior sub/cultures. The main goal of this (virtual) ethnographic research is to explore and describe all possible parallels between the computer simulation (especially the following PC games and their gaming communities: StarCraft 1/2, Warcraft 3, World of Warcraft: Wrath of the Lich King, Guild Wars 2 and Call of Duty: Modern Warfare 2) and the real-world warfare on different levels of analysis (strategy, operational art, tactics). The data acquired during my (seemingly controversial) research could be further exploited in various fields of study and enhance current military theory and/or practice, anthropology of war, political science, political philosophy and sociology of organisations. Key words: post/modern warfare, military simulation, network-centric warfare, swarming, virtual ethnography, rushing, interdisciplinary analysis, (cybernetic) warrior sub/cultures 1. Úvod – představení tématu a cílů práce Smyslem tohoto textu je prezentovat můj dosavadní projekt dizertační práce, jehož výzkumným záměrem je interdisciplinární analýza postmoderního válčení pomocí realizace participativního výzkumu v několika herních (respektive herněsimulačních) komunitách a následné komparace (analýzy paralel) pozorovaných herně-teoretických technik s aktuálními „postmoderními“ tendencemi ve vojenství – primárně s koncepcí tzv. „swarmingu“. Práce bude zaměřena na sub/kulturní komunity shromážděné okolo následujících herních titulů: StarCraft 1/2 a Warcraft 3 (žánr tzv. „real-time strategy“ nebo též RTS), World of Warcraft: Wrath of the Lich King (WoW: WotLK) a/nebo Guild Wars 2 (GW2) (obě tyto hry spadají do žánru tzv. „massively multiplayer online role-playing game“ (zkráceně MMORPG)) a Call of Duty: Modern Warfare 2 – tento titul spadá do kategorie tzv. „first-person shooter“/FPS (Hoard 2009; XboxAhoy 2010; Chillincruisin 2011).

Hlavní problematikou disertační práce je výzkum vztahu konceptu swarmingu (historicko-teoretické a vojensko-praktické báze) a herně-simulační sub/kulturní techniky tzv. „rushingu“ (virtuální praxe) jako praktických projevů dvou základních dimenzí postmoderní konfrontace – dimenze doktrinálně-normativní reality a simulačně-praktické virtuality, jejichž hranice je dle tezí J. Baudrillarda přinejmenším velmi diskutabilní (Baudrillard 2001: 98). Základní teze mé práce předpokládá úzký vztah mezi vojenskou praxí a její virtuální simulací – a tedy i existenci signifikantního množství paralel mezi swarmingem a rushingem. Práce se nejprve pokusí fenomén rushe definovat (respektive adekvátně operacionalizovat), neboť všeobecně přijímaná definice této techniky neexistuje, a následně zdokumentovat dané paralely a jejich kvalitativní specifika – především by se jednalo o prvky nárůstu mobility, koordinaci v reálném čase, interkonektivitu, semi/autonomii, klíčový význam asymetrických aspektů,

84

decentralizaci, utilitární válčení, ideu konvergentních operací a o proměnu vnímání prostoru a času. Tato percepce se dle mých dosavadních informací blíží Baumanově teorii tekuté společnosti (Arquilla a Ronfeldt 2000: 45; Bauman 2008: passim; Дугин 2011). Účelem zúčastněného etnografického výzkumu tedy bude primárně deskripce a analýza vojensky funkčního modu operandi kybernetických militarizovaných společenství, který je generován a aplikován hráči těchto počítačových her. Dalším cílem výzkumu je dokumentace procesu znovu/oživování archaických forem organizace (především klanu/bratrstva/řádu, gildy a hordy, jejichž kybernetické formy transcendují princip pokrevního příbuzenství a maritální afiliace a do značné míry tak navazují na funkční specifika „okcidentálních“ forem organizace). Práce bude následně analyzovat intersubjektivní přesahy virtuálních sub/kultur a jejich vliv na vojenskou teorii/praxi a na ne/hierarchické a síťové (tzv. „retikulární“) formy organizace – civilní i vojenské. Dalším aspektem práce bude výzkum virtuální a reálné dimenze „marginálních“ aspektů soudobého válčení – použití bezpilotních letounů (přechod k virtuální dimenzi války), implementace prvků „rushingu“ a vojenské exploatace (virtuální i reálné) stimulačních substancí v podobě tzv. „performance-enhancing drugs“ (Guerro 2011; Huntington 2001: 69–70; Hall 2011; Liang 2006; Timko 1986, 16–17). 2. Teoreticko-metodologický rámec a rozbor kapitol Fundamentálním metodologickým nástrojem práce bude klasická etnografie (participativní výzkum pomocí imerzivní enkulturace), která bude flexibilně aplikována na specifika virtuálního terénu zkoumaných herních komunit. Následně

budou použity i jiné metody kvalitativního výzkumu – polo/strukturované rozhovory a obsahová analýza komunitní kulturní produkce (tzv. „machinima“) a exaktních rozborů herní dynamiky (tzv. „theorycraft“). Specifickým nástrojem budou rešerše zdrojů – fyzické literatury, aktuálních informací (zde budou využity komunitní weby a herní mutace elektronických encyklopedií) i audiovizuálních materiálů – část z nich bude pořízena během zúčastněného pozorování a další část bude získána ze serveru YouTube.com (Drulák a kol. 2008: 155–160; Boellstorff a kol. 2012: 34). Významným metodologickým nástrojem a zároveň i hlavním strukturujícím principem disertační práce budou tzv. „úrovně analýzy války“ – dělení analyzovaného terénu na strategickou, operační a taktickou hladinu. Tyto „hladiny války“ jsou definovány jako: „[…] doktrinální perspektiva, jež objasňuje vazby mezi strategickým cílem a taktickým aktem“. Definované roviny jsou charakterizovány svým interdependentním vztahem – stejně jako aktéři (herní komunity), kteří jsou v těchto kategoriích zahrnuti (US Army 1993: 1–3). Konkrétně lze diferencovat následující úrovně analýzy: 1. strategická – herní komunita RTS her StarCraft 1/2 a Warcraft 3 2. operační – herní komunita MMORPG her WoW: WotLK a GW2 3. taktická – herní komunita FPS hry Call of Duty: Modern Warfare 2 Strategická analytická úroveň je v mé práci definována jako: „[…] hladina, na které národ/suma aktérů stanovuje národní/interní a mezinárodní/externí bezpečnostní cíle a řízení a rozvíjí a používá národní/kolektivní zdroje k jejich dosažení.“ Termín strategie pak je následně definován jako: „[…] umění a věda rozvíjet a využívat ozbrojené síly a

85

další nástroje národní/aktérské moci synchronizované tak, aby byly zabezpečeny národní/aktérské (intrakomunitní) a mezinárodní/mezi-aktérské (inter-komunitní) cíle“ (US Army 2001: 2). Strategickou rovinu mé práce tedy bude tvořit kategorie hráčů strategických počítačových her (výše zmíněných RTS), kteří rush/ing realizují v podobě, která je velmi podobná „reálnému“ operačněstrategickému konceptu tzv. „swarmingu“, který klade radikální požadavky na reorganizaci a fundamentální strukturální proměnu post/moderních ozbrojených sil – po stránce technologicko-materiální, doktrinální i administrativní (Arquilla a Ronfeldt 2000: 45; Shannon 2008: 3). Operační úroveň analýzy je definována jako: „[…] hladina, na které jsou vedeny kampaně a významné operace, jež mají dosáhnout strategických cílů prostřednictvím definovaných operací“ (US Army 2001: 2–3). Tato hladina integruje taktické aktivity aktérů se strategickým cílem. Obecně proto lze tuto úroveň vnímat jako koordinovanou kumulaci taktických opatření, jejichž cílem je naplnění operačního (ideálně i strategického) cíle – operační umění v tomto případě determinuje kdy, kde a za jakým účelem jsou nasazeny větší zdroje a úsilí za účelem vítězství ve hře. Dané aktivity jsou zpravidla kontrolovány systémem personalizovaného velení, ve kterém se manifestuje fenomén Clausewitzova „vojenského génia“ (Clausewitz 2008: 50). Definovaná hladina bude v mé práci reprezentována komunitami hráčů MMORPG her World of Warcraft: Wrath of the Lich King a Guild Wars 2, které teoretický koncept rushingu aplikuje v průběhu tzv. „raidů“ a v rámci herního systému PvP (Player vs Player) a WvW (World vs World). Tato rovina se liší od úrovně taktické – především hloubkou časoprostorové konstrukce (delších temporálních intervalů), kdy operační

velitel/hráč (respektive tzv. „guild leader“) usiluje o anticipaci výsledku lokálních taktických střetů (dílčích konfrontací) a proponuje jejich využití tak, aby bylo dosaženo komparativních operačních (dlouhodobějších) výhod, jež přímo implikují strategickou výhru – v tomto případě konečný herní zisk z dané aktivity (Guerro 2011; Guild Wars 2 Wiki 2013; WoWWiki 2013). Taktika je následně lapidárně definována jako: „[…] použití jednotek v boji“ (US Army 2001: 2–5). Taktická hladina tedy zahrnuje organizaci a manévr jednotek ve vztahu k terénu a nepřátelským aktivitám (Clausewitz 2008: 301, 495). Bazálním cílem taktiky je transformace bojové síly aktéra ve vítězství v bitvě, která je vnímána jako suma partikulárních konfrontací, jež jsou ve vzájemné relaci – důraz je zde kladen především na časový a kvantitativní faktor konfliktního procesu (Sun 2005: 23). Taktický faktor bude v rámci disertace přítomen v podobě segmentu hráčů FPS hry Call of Duty: Modern Warfare 2, který bude představovat analyticky nejnižší stupeň virtuálně-terénní aplikace rushingu (EndOTLine 2009). Taktický prvek bude tematizován pomocí boje na relativně krátkou vzdálenost, ve které je užíváno manévru a přímé i nepřímé palby k porážce oponenta (nepřátelských hráčů) a k vytvoření uspokojivého operačního a tedy i strategického výsledku (US Army 2001: 2–5). Důraz bude kladen na pozorování a analýzu kvalifikované implementace mobilních prvků, frenetického boje na malou a střední vzdálenost a asymetrického infiltračního boje pomocí samopalů, granátů a výbušnin (Iskandder2011 2012; Machinimarespawn 2010). Dále bude aplikována teorie Clausewitzova „válečného génia“, který je reflexí požadavku „mistrovské zručnosti“ při výkonu vojenských aktivit – tato

86

polo/profesionalizace herních komunit se projevuje ve stratifikačním étosu, generování tzv. „skilled/pro-players“ a rovněž v již zmíněných pokusech o exaktní matematickou analýzu herní dynamiky (Boellstorff a kol. 2012: 34; Flashdeckanimations 2009). Clausewitzem definovaný génius vykazuje charakter synkretické racionálně-emocionální kategorie, která je schopna sama sebe manifestovat mimořádnými výkony, jež jsou produktem intenzivního duševního potenciálu, který vykazuje „komplexní a harmonická osobnost“ (komplementární syntéza odvahy, rozumu, rozhodnosti, rychlosti, energie, síly citu a charakteru). Válečný génius tak představuje užitečnou paralelu mezi „uměním hrát“ a „vojenským uměním“ (Clausewitz 2008: 50–59; Fuller 2011: 35–36). Nutnost traktovat dva ontologické segmenty (virtuální a reálný) na třech hladinách analýzy si v rámci práce vyžádá flexibilní použití všech vhodných metodologických nástrojů a zároveň i jistou míru jejich transgrese, která bude odpovídat Feyerabendově „epistemologicko metodologickému narchismu“ (Feyerabend 1993: 19–20). V tomto duchu následně budou použity i vhodné teoretické/analytické koncepty z jiných relevantních oborů – antropologie války (koncepce zkoumající vztah násilí a kultury), sociologie organizace (prvek ne/hierarchických forem organizace a franšízy), vojenské teorie (nové teorie a praktické poznatky na poli post/moderních vojenských konceptů a swarmingu), sociobiologie (teorie stigmergie a metafora superorganismu), sociální psychologie (motivace a akceptovatelnost násilí) a politologie – organizované násilí en masse a jeho sociopolitická dys/funkce (Keegan 1993: 24-28; Tilly 2006: 106; Parunak 2003: 26). Tím bude zároveň naplněn Clausewitzův postulát na harmonickou voluntaristickou

syntézu vědy a umění v kontextu referencí o vojenské teorii a praxi (Clausewitz 2008: 99–101; Nietzsche 2001: 56–57). 3. Shrnutí dosavadního výzkumu a zdrojů Ačkoli má téma post/moderního válčení poměrně značný význam pro akademickou i profesní sféru, tak v současnosti není v rámci odborného diskurzu řešeno ve smyslu holistické analýzy normativního systému vojenské doktríny. Tento fenomén je tedy traktován primárně „popularizačními“ pracemi (Alvin a Heidi Tofflerovi, Michael Ignatieff), které neaspirují na komplexní porozumění danému jevu a poukazují spíše na evidentní aspekty soudobé formy válčení, které se projevují výraznou technizací (někdy až absurdním „technofetišismem“) konfrontace, absencí klasického dělení fronta x týl (kombatant x civilista), rostoucím významem mediální saturace konfliktu a zvýšenou mediálně-politickou „citlivostí“ k lidským ztrátám a k nepříznivému průběhu (stagnaci) dané konfrontace (Der Derian 2001: 49; Toffler a Tofflerová 2002: passim; Ignatieff 2001: 122–125). Z akademických pozic (především pak těch českých) rovněž nebyla témata postmoderní války a její virtuální dimenze adekvátně prozkoumána a v žádném známém výzkumu tedy taktéž nebyl (nemohl být) kladen důraz na interdisciplinární přesahy a na praktickou aplikovatelnost zjištěných poznatků. Lze tak konstatovat, že akademická sféra v tomto směru kompletně rezignovala na ideu perfektibility praxe. Většina zahraničních výzkumů virtuální dimenze válčení (obvykle z pozice tzv. „herních studií“ a tzv. „virtuální antropologie/etnografie“) se zpravidla věnovala velmi specifickým izolovaným sub/kulturním aspektům (především diskursivním) kybernetických světů, které nebyly dále rozpracovány, uvedeny do

87

širšího odborného kontextu a simplifikovány pro snadnou aplikovatelnost v jiných oblastech výzkumu. Do jisté míry pak stále převládá akademický despekt k tomuto typu terénů – virtuální prostor je chápán jako oblast infantilní zábavy, která není hodna zájmu distingovaného vědce, vojenský terén je následně opomíjen a jeho výzkum je přenechán „absolventům vojenských akademií“. Minimálně anglosaské prostředí si však již začíná velmi dobře uvědomovat potenciál kybernetického terénu a úspěšně překonává i despekt k „vojákům“ (Boellstorff a kol. 2012: 26–28; Chen 2012: 11–17; Parunak 2003: 35–37). Některé výzkumy se mi jeví jako mimořádně významné signifikace a legitimizace virtuálního terénu – jedná se především o knihu Toma Boellstorffa (paradigmatická práce ze sub/oboru virtuální etnografie zaměřená na deskripci perzistentního světa hry Second Life), studii Alexe Goluba (výzkum paralel mezi virtuálními formami kořistnictví a reálnými válečnickými kulturami) a práci Marka Chena, která se podrobně věnuje analýze organizace a mechanismu profesionalizace herních praktik a procesu produkce elitního vědění. Všechny tyto výzkumy jsou však zaměřeny primárně na PvE (systém hraní proti předdefinovanému hernímu obsahu), zatímco můj výzkum bude orientován na segment PvP, ve kterém si hráči do značné míry generují vlastní herní obsah a přesahují původně zamýšlený rámec hry. Má práce se od výše zmíněných výzkumů bude odlišovat i tím, že intersubjektivní přesahy v mém případě nebudou směřovat do oblasti teorie identit a epistemologie, ale do problematiky teorie a antropologie války (Boellstorff 2008: 60–79; Golub 2010: passim; Chen 2012: 33–37). Relevance dalšího výzkumu tohoto terénu (jím generovaných komunit, symbolických i vysoce funkčních vzorců) je dnes

prakticky nezpochybnitelná. Banální notorietou je skutečnost, že v soudobé společnosti dochází k profusní vizualizaci většiny sociálních aktivit (od běžné komunikace, přes bankovní transakce až po traktované vedení války). Fenomén vizualizace následně výrazným způsobem ovlivňuje sociální prostor a velkou část dosud fyzických společenských procesů. Na obecné úrovni lze ve virtuálním světě pozorovat (a do značné míry i simulovat) současné vývojové tendence mezinárodní mocenské konfigurace směrem k postmodernímu systému (Krzysztofek 2010: 49–51; Kołodziej 2010: 193–194). Kybernetický svět rovněž vykazuje tendence k překonání monopolu vestfálského státního aktéra (manifestují se především „taktičtí géniové“ – substátní entity s relativně vysokou mírou autonomie), dochází k decentralizaci a redistribuci politické moci (koncept tzv. „plurilateralismu“), zintenzivňuje se vliv kompaktifikačních narativ – náboženských i sekulárních (význam tzv. „ideokracie“) a prosazují se alternativní formy identit (dochází k významné transgresi teritoriality), ustupuje „ideál“ neprostupné hranice (obecně se mění vztah k prostoru a archaickým „horizontům“) a teritoriálněekonomické autarkie. Dominantní je leitmotiv retikulárních organizačních struktur – od lokálních po interkontinentální propojení (Sørensen 2005: 104–109; Der Derian 2001: 98–101; Eichler 2007: 48–49). 4. Závěr – problematická místa a perspektivy výzkumu Evidentním problematickým aspektem disertačního výzkumu je rozsáhlost výzkumného záměru (pokus o deskripci a analýzu až šesti herních komunit na třech teoreticko-analytických rovinách), jehož původní komplexita bude muset být v budoucnu redukována pomocí důrazu na etnografii jako metodu výzkumu malých

88

skupin v jimi generovaném mikrokontextu. Problematickou se též jeví otázka průniku do některých herních společenství, neboť nároky participace zde vyžadují značnou míru polo/profesionalizace aktivity. Výzkum profesionalizované komunity po etnografovi vyžaduje signifikantní dotace časové (nutnost se hru dokonale „naučit“, pravidelná herní aktivita, participace na virtuálních i fyzických „eventech“, účast na mimoherních aktivitách – již zmíněný theorycraft a machinima) i finanční (nároky na hardware a pořízení profesionálního herního vybavení), které mohou snadno překonat i výdaje na realizaci tradičního fyzického výzkumu – především v již zmíněném důrazu na „plnou participaci“ (Boellstorff a kol. 2012: 43, 76). Specifický problém pro akademickou recepci mého výzkumu může představovat pacifistický étos moderní vědy (od traumatu druhé světové války se projevuje v mnohdy až rituálním důrazu na etiku výzkumu, ideu integrace, spolupráce a v pseudo/medicínském vnímání konfliktu jako patologického fenoménu, který je nutno „vyřešit“). Tento liberálnědemokratický „etický úzus“ soudobé vědy je tak do značné míry nekompatibilní s „emickými“ sub/kulturními normami kybernetických „válečnických kultur“, kde jsou určité formy antisociálního chování naopak vnímány jako standardní forma existence (Boellstorff a kol. 2012: 140). Potenciální přínosy mého výzkumu jsou pak stejně rozsáhlé jako jeho problematické a kontroverzní aspekty. Výzkum může přinést zajímavé poznatky pro antropologii války (analýza vztahu kultury a násilí), vojenskou teorii (data o aplikaci síťové organizace a základních aspektů swarmingu/mobilního válčení ve virtuálních komunitách), sociobiologii (kybernetické formy implementace aspektů stigmergie a organizačního paradigmatu superorganismu). Práce

může mít i signifikantní přínos pro současnou politickou teorii a mezinárodní vztahy (bezpečnostní studia). Výzkum totiž do značné míry rezonuje s klasickou Clausewitzovou tezí: „[…] válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky“ (Clausewitz 2008: 36). Tato lakonická Clausewitzova maxima je v naprostém souladu i s teoriemi Suna Tzu, které válku identifikují jako primární zájem a nástroj státu (kolektivu), kterému je nezbytné věnovat „[…] péči nikdy neutuchající“ (Sun 2005: 15). Obdobně pragmatický a instrumentálně racionální „politologický“ přístup k organizovanému násilí se vyskytuje i v Kautiljově Arthašástře, která velmi podrobně traktuje diplomatický a obecně psychologický význam hrozby silou (Kautilja 2001: 308–309). Známa je rovněž Machiavelliho rekurzivní relace mezi násilím, legalitou a stabilní politickou mocí (Machiavelli 2001: 45). Charles Tilly pak fenomén tzv. „kolektivního násilí“ dává do souvislosti s diskontinuitními skupinovými požadavky kompetitivně-politického charakteru a rovněž se věnuje velmi perspektivní problematice izolovaného individuálního násilí, která je v herní komunitě bohatě zastoupena (Tilly 2006: 35). V neposlední řadě je možné zmínit i klasickou ideu Maxe Webera, která identifikuje monopol na násilí jako definiční aspekt státní (obecně politické) entity (Weber 2009: 244). Dalším potenciálním přínosem disertačního výzkumu mohou být zajímavé přesahy do problematiky politické filosofie a příspěvek k úvahám o transgresi „etických norem“ a o (v současném liberálně-demokratickém diskursu dosti podceňovaném) významu kolektivního a individuálního násilí (Nietzsche 1995: 41; Evola 2009: 65–67; Jancalve 2009).

89

Zdroje Literatura ARQUILLA, John a RONFELDT, David: 1997. Cyberwar is coming!. In: Arquilla, John a Ronfeldt, David (eds.): In Athena's Camp: Preparing for Conflict in the Information Age. Santa Monica: RAND Corporation, s. 23–60. ARQUILLA, John a RONFELDT, David: 2000. Swarming and the Future of Conflict. Santa Monica: RAND Corporation. ARQUILLA, John: 2010. The New Rules of War. Foreign Policy March/April 2010 (http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/ 02/22/the_new _rules _of_war?page=0,5, 1. 4. 2013). ARQUILLA, John: 2011. Insurgents, Raiders, and Bandits: How Masters of Irregular Warfare Have Shaped Our World. Lanham, Maryland: Ivan R. Dee. BAUDRILLARD, Jean: 2001. Dokonalý zločin. Olomouc: Periplum. BAUMAN, Zygmunt: 2008. Tekuté časy: Život ve věku nejistoty. Praha: Academia. BOELLSTORFF, Tom a kol.: 2012. Ethnography and Virtual Worlds: A Handbook of Method. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. BOELLSTORFF, Tom: 2008. Coming of Age in Second Life: An Anthropologist Explores the Virtually Human. Princeton University Press: Princeton, New Jersey. BONABEAU, Eric: 2003. Swarming Intelligence. In: Inbody, Donald, Chartier, Christopher, DiPippa, Damian a McDonald, Brian (eds.): Swarming: Network Enabled C4ISR 13-14 January 2003. McLean, VA: Joint C4ISR Decision Support Center, Section C, s. 19–25. CLAUSEWITZ, Carl von: 2008. O válce. Praha: Academia. CLOUGH, Bruce: 2003. Swarming Intelligence. In: Inbody, Donald, Chartier, Christopher, DiPippa, Damian a McDonald, Brian (eds.): Swarming: Network Enabled C4ISR 13-14 January 2003. McLean, VA: Joint C4ISR Decision Support Center, Section C, s. 2–5. CORUM, James: 1992. The Roots of Blitzkrieg: Hans von Seeckt and German Military Reform. Lawrence: University Press of Kansas. DER DERIAN, James: 2001. Virtuous War: Mapping the Military-Industrial-MediaEntertainment Network. Boulder: Westview Press. DRULÁK, Petr a kol.: 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. EDWARDS, Sean: 2000. Swarming on the Battlefield: Past, Present, and Future. Santa Monica: RAND Corporation. EDWARDS, Sean: 2003. Military History of Swarming. In: Inbody, Donald, Chartier, Christopher, DiPippa, Damian a McDonald, Brian (eds.): Swarming: Network Enabled C4ISR 13-14 January 2003. McLean, VA: Joint C4ISR Decision Support Center, Section C, s. 2–11. EICHLER, Jan: 2007. Terorismus a války na počátku 21. století. Praha: Karolinum. EVOLA, Julius: 2009. Jezdit na tygru. Praha: Triton.

90

FEYERABEND, Paul: 1993. Against Method: Outline of an Anarchist Theory of Knowledge. Biddles Ltd: London. FIALA, Petr a SCHUBERT, Klaus: 2000. Moderní analýza politiky: Uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL. FULLER, John F. C.: 2011. Generalship: Its Diseases And Their Cure. A Study Of The Personal Factor In Command. Charleston, SC: CMP Productions. GALATÍK, Vlastimil, KRÁSNÝ, Antonín a ZETOCHA, Karel: 2008. Vojenská strategie. Praha: Ministerstvo obrany ČR. GOLUB, Alex: 2010. Being in the World (of Warcraft): Raiding, Realism, and Knowledge Productionin Massively Multiplayer Online Game. Anthropological Quarterly, roč. 83, č. 1, s. 17–46. GREENE, Robert: 2006. The 33 Strategies of War. New York: Penguin Books. GUDERIAN, Heinz: 1999. Achtung – Panzer! The Development of Tank Warfare. London: Cassell. GUILD WARS 2 WIKI: 2013. World versus World. Guild (http://wiki.guildwars2.com/wiki/World_versus_World, 2. 12. 2013).

Wars

2

Wiki

HALL, Allan: 2011. Junkies in jackboots: Nazi soldiers given highly addictive crystal meth to help them fight harder and longer. Daily Mail, 31 March 2011 (http://www.dailymail.co.uk/news/article-1371512/Nazis-fed-speed-infantrymen-testedcocaine-like-stimulant-concentration-camps.html, 1. 4. 2013). HUGHES, Daniel J.: 1993. Moltke on the Art of War: Selected Writings. New York: Ballantine Books. HUNTINGTON, Samuel P.: 2001. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers. CHARTIER, Chris: 2003. Overview of Proceedings: Swarming, Network-Enabled C4ISR, and U.S. Military Transformation. In: Inbody, Donald, Chartier, Christopher, DiPippa, Damian a McDonald, Brian (eds.): Swarming: Network Enabled C4ISR 13-14 January 2003. McLean, VA: Joint C4ISR Decision Support Center, Section B, s. 1–15. CHEN, Mark: 2012. Leet Noobs: The Life and Death of an Expert Player Group in World of Warcraft (New Literacies and Digital Epistemologies). New York: Peter Lang Publishing. IGNATIEFF, Michael: 2011. Virtuální válka. Praha: Themis. JOMINI, Antoine-Henri: 2011. The Art of War. Memphis: Bottom of the Hill Publishing. KAUTILJA, Višnugupta: 2001. Kautiljova Arthašástra aneb Učebnice věcí světských. Praha: Arista. KEEGAN, John: 1993. A History of Warfare. New York: Vintage Books. KOŁODZIEJ, Radosław: 2010. Świat wirtualny a realne problemy. In: Korab, Kazimierz (ed.): Wirtual: Czy nowy wspaniały świat?. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe, s. 183–202. KRZYSZTOFEK, Kazimierz: 2010. Hiperpienieądz w hiperspołeczeństwie. In: Korab, Kazimierz (ed.): Wirtual: Czy nowy wspaniały świat?. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe, s. 49–67.

91

LEONHARD, Robert: 1991. The Art of Maneuver: Maneuver-Warfare Theory and AirLand Battle. New York: Ballantine Books. LUPTÁK, Ľubomír a KALINIČ, Petr: 2012. Swarming – základní aspekty, vývoj a perspektivy využití konceptu. Vojenské rozhledy 2/2012, s. 59–68. MACHIAVELLI, Niccolò: 2001. Úvahy o vládnutí a o vojenství: Vladař, Úvahy o umění válečném, Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Praha: Argo. MOSHFEGH, Allen: 2003. Autonomous Intelligent Networks and Systems (AINS). In: Inbody, Donald, Chartier, Christopher, DiPippa, Damian a McDonald, Brian (eds.): Swarming: Network Enabled C4ISR 13-14 January 2003. McLean, VA, Joint C4ISR Decision Support Center, Section F, s. 6–14. NASTOUPIL, Josef: 2000. Malá encyklopedie vojenské strategie. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – AVIS. NAVEH, Šimon: 2001. Michail Nikolajevič Tuchačevskij. In: Shukman, Harold (ed.): Stalinovi generálové. Praha-Plzeň: BETA-DOBROVSKÝ a Ševčík, s. 258–275. NIETZSCHE, Friedrich W.: 1995. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia. NIETZSCHE, Friedrich W.: 2001. Ecce Homo: Jak se stát, čím kdo jsme. Olomouc: J. W. Hill. PARUNAK, Van: 2003. Making Swarming Happen. In: Inbody, Donald, Chartier, Christopher, DiPippa, Damian a McDonald, Brian (eds.): Swarming: Network Enabled C4ISR 13-14 January 2003. McLean, VA: Joint C4ISR Decision Support Center, Section C, s. 26–40. RIGGS, John: 2003. U.S. Army Objective Force. In: Inbody, Donald, Chartier, Christopher, DiPippa, Damian a McDonald, Brian (eds.): Swarming: Network Enabled C4ISR 13-14 January 2003. McLean, VA: Joint C4ISR Decision Support Center, Section D, s. 2–10. SABOLČÍK, Dušan a FUCHS, Jiří: 2007. Budoucí války ve městech. Praha: Ministerstvo obrany ČR – AVIS. SHANNON, William D.: 2008. Swarm Tactics and the Doctrinal Void: Lessons from the Chechen Wars. Monterey: Naval Postgraduate School. SØRENSEN, Georg: 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál. STEVENS, Henry: 2007. Hitler's Suppressed and Still-Secret Weapons, Science and Technology. Kempton: Adventures Unlimited Press. SUN, Mistr: 2005. O umění válečném. Praha: Naše vojsko. THAGARD, Paul: 2001. Úvod do kognitivní vědy: Mysl a myšlení. Praha: Portál. TILLY, Charles: 2006. Politika kolektivního násilí. Praha: Sociologické nakladatelství. TIMKO, Ján: 1986. Voják v psychické zátěži. Praha: Naše vojsko. TOFFLER, Alvin a TOFFLEROVÁ, Heidi: 2002. Válka a antiválka: Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. Praha: Dokořán. TSOURAS, Peter G.: 2007. Slovník vojenských citátů. Praha: Baronet. US ARMY: 1993. Field Manual No. 100-5. Washington, D. C.: Headquarters Department of the Army.

92

US ARMY: 2001. Field Manual No. 3-0. Washington, D. C.: Headquarters Department of the Army. WEBER, Max: 2009. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH. WOWWIKI: 2013. Player vs. Player. WoWWiki (http://www.wowwiki.com/Player vs._ Player, 2. 12. 2013). САВИН, Леонид В.: 2011. Сетецентричная и сетевая война: Введение в концепцию. Москва: Евразийское движение. Audiovizuální materiály GUERRO, Cesar: 2011. Ultimo boss Wrath of the Lich King of Tarreo Guild : The alliance of Templars. YouTube (http://www.youtube.com/watch?v=TSuTssOlpdg, 2. 12. 2013). CHILLINCRUISIN: 2011. Zerg rush and the guy (http://www.youtube.com/watch?v=m7XvYIIxyxo, 2. 12. 2013).

quits.

YouTube

(WOTLK).

YouTube

rage

JANCALVE: 2009. Decus II Part 1/2 – Frost PvP (http://www.youtube.com/watch?v=MiyZNn9k2As, cit. 2. 12. 2013).

ENDOTLINE: 2009. Modern Warfare 2 – Fastest nuke on Karachi - Rush class. YouTube (http://www.youtube.com/watch?v=FXv5Ma3n1qE, 2. 12. 2013). FLASHDECKANIMATIONS: 2009. Counter-Strike – DE (http://www.youtube.com/watch?v=5Cjrp23lBSM, 2. 12. 2013).

dust2

HOARD, Thomas: 2009. Double lvl 80 Arcane/frost mage (http://www.youtube.com/watch?v=uUOeHgQsz20, 2. 12. 2013).

HD.

YouTube

arena.

YouTube

ISKANDDER2011: 2012. MW3| Фугасы моей команды – 3 | ¤¤ Staff ¤¤. YouTube (http://www.youtube.com/watch?v=P_c6m8M02mw, 2. 12. 2013). LIANG, David: 2006. Boxer's Immortal Marines. YouTube. 8. 2. 2006, http://www. youtube.com/watch?v=WJp0t9n8DWk, 2. 12. 2013. MACHINIMARESPAWN: 2010. World's Fastest Nuke? – Legit or Not? (MW2 Gameplay/Commentary). YouTube (http://www.youtube.com/watch? v=QNk-znYOopM, 2. 12. 2013). XBOXAHOY: 2010. P90 – Modern Warfare 2 Multiplayer Weapon Guide. YouTube (http://www.youtube.com/watch?v=do27zZQDT7U, 2. 12. 2013). ДУГИН, Александр: 2011. Грузии грозит кровавая (http://www.youtube.com/watch?v=ctJcxqsA9XQ, 2. 12. 2013).

каша.

YouTube

* Mgr. Petr Kalinič, [email protected], Katedra antropologie, FF ZČU v Plzni, 2. ročník, prezenční forma, školitel: Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc.

93

Mezinárodní faktory demokratizace Petr Klapal* Abstract: The text deals with research on the impact of international factors on democratization, which is neglected and marginalized topic in political science. The research objective is therefore to answer the question whether and how the international environment operate to the states and the undemocratic regimes with hegemonic party, relying mainly on the theory of Linkage and Leverage of Steven Levitsky and Lucan A. Way (2005, 2006, 2010), which is applied to two countries – Taiwan, which confirms their theory, and Singapore, which is contrary beyond. Key words: comparative politics, non-democratic regimes, international influence, Taiwan, Singapore 1. Úvod – představení tématu Výzkum nedemokratických režimů a jejich pádů představuje jedno z dnes už klasických témat komparativní politologie, které ale s příchodem kategorie hybridních režimů a celkovým šířením demokracie v rámci tzv. třetí či čtvrté vlny dostalo nový impuls. Zatímco ale domácím faktorům liberalizace, demokratizace a konsolidace (O’Donnell a Schmitter 1986) jako jsou stav občanské společnosti a masové protesty, institucionální nastavení státu a režimu (forma vlády, volební a stranický systém, teritoriální distribuce moci), stupeň ekonomického rozvoje (ať už měřeno na celou zemi či dle podílu HDP na osobu), ekonomické krize, homogennost či heterogennost populace, doba formování státu po 2. světové válce, zkušenost s britskými nebo francouzskými institucemi v době kolonialismu, kultura či region, je věnována velká řada odborných článků a publikací, literatura věnována vlivu mezinárodních faktorů je početně spíše poddimenzována. První generace tzv. tranzitologů se totiž domnívala, že ve všech mírových případech byly vnitřní síly velmi důležité při určování směru a výsledku pokusu o přechod k demokracii, zatímco mezinárodní faktory hrály pouze vedlejší roli (Whitehead 1986: 4). Dnes je ale jejich vliv a důležitost uznávána a

zajímá se o ně cela řada renomovaných autorů, jako jsou např. už zmiňovaný Lawrence Whitehead (2007: 21), Georg Sørensen (2005: 41–51) či Steven Levitsky a Lucan A. Way (2006: 382–388),42 kteří k měření vlivu mezinárodních faktorů na trajektorii a vývoj zemí patřících do kategorie kompetitivního autoritářství43 přicházejí s koncepty International Leverage a Linkage to the West, jejichž vliv se budeme snažit ověřit na konkrétních příkladech Singapuru a Tchaj-wanu, tj. dvou států, které si prošly dlouhotrvající vládou jedné hegemonické strany (viz Sartori 2005: 234) a posléze se zařadily do 42

V tomto textu bude jejich teorie a hypotézy kvůli zjednodušení vyloženy podle jejich ranější verze (Levitsky a Way 2006), která nebere v úvahu organizační sílu státu či vládní strany a jejích přidružených organizací (Levitsky a Way 2010). 43 Dle Levitského a Waye (2010) platí, že: „Kompetitivní autoritářské režimy jsou civilní režimy, v kterých existují formální demokratické instituce, a které jsou vnímány jako primární prostředek pro získání moci, ale v nichž úřadující vláda zneužívá stát, čímž získává významnou výhodu proti svým oponentům. Tyto režimy jsou kompetitivní v tom, že opoziční strany používají demokratické instituce pro opravdovou soutěž o moc, ale ta není demokratická, protože hrací pole je vážně pokřiveno ve prospěch úřadující vlády. Soutěž je tak reálná, ale nespravedlivá.“ Toto vysvětlení je ale pouze orientační, pro lepší pochopení je nutno čerpat z originální práce.

94

kategorie kompetitivního autoritářství.44 Zatímco v případě Leverage jde o stupeň či míru, do které jsou vlády citlivé na externí demokratizační tlak od relevantních vnějších aktérů a která je vyvíjena za pomocí pozitivní podmíněnosti, sankcemi, přesvědčováním či vojenskými zásahy (a omezena existencí regionální velmoci a vnějšími aktéry preferujícími stabilitu nad demokratizací, tedy relevantními aktéry jako jsou mezinárodní organizace, státy a média), u Linkage jde o hustotu vazeb (ekonomické, geopolitické, diplomatické, sociální a organizací) a přeshraniční toky (obchodu, investic, lidí a komunikací), která je výsledkem geografické blízkosti, koloniálního dědictví, vojenských okupací a dlouholetých geopolitických aliancí. Na základě těchto dvou pojmů pak přicházejí s hypotézami, že přítomnost externích aktérů, kteří neustále vyvíjejí demokratizační tlak či politiky (Leverage) ve spolupráci s vysokou hustotou ekonomických, kulturních, sociálních, politických a komunikačních vazeb na Západ (Linkage) zvyšují pravděpodobnost úspěšného přechodu k demokracii a že existence regionální mocnosti jako alternativního zdroje moci, konfliktní cíle zahraniční politiky demokracii podporujících hráčů (zejména bezpečnostní a hospodářské zájmy) nebo konflikty v okolí (násilné střety, ekonomická krize atd.) omezují vliv Leverage a Linkage, což názorně ilustruje tabulka č. 1 (Levitsky a Way 2006: 383).

44

V práci je použita „pracovní“ typologie Larryho Diamonda (2002: 5), ve které rozděluje politické režimy na liberální demokracie, volební demokracie, „nejasné“ režimy, kompetitivní autoritářství, hegemonické volební autoritářství a politicky uzavřené autoritářství podle dat organizace Freedom House, procent parlamentních křesel, které je v držení vládnoucí strany, procenta hlasů, které v prezidentských volbách získal kandidát vládnoucí strany, a počtu let, po něž je u moci stávající vládní elita.

2. Stanovení cílů dizertace Takovýto druh výzkumu je důležitý nejen kvůli tomu, že je oblast a politika východní a jihovýchodní Asie v českém sociálněvědním výzkumu téměř neprobádaným tématem, ale i proto, že umožňuje lépe pochopit vliv mezinárodních faktorů, jako jsou humanitární a rozvojová pomoc, ekonomické sankce a diplomacie vůči nedemokratickým režimům a rozvojovým zemím vůbec. Takováto politika je klíčová nejen v momentě, kdy se jedná o přímou vojenskou intervenci, ale i v době míru, kdy na nedemokratické režimy působí přímý i nepřímý vliv a difúzní efekt. Navíc výzkum vlivu mezinárodních faktorů na demokratizaci představuje ve světové politické vědě spíše opomíjené a marginalizované téma, přestože jeho dopady mají přímý vliv i na reálnou politiku. Kromě práce Levitského a Waye (2005, 2006, 2010) ale téměř neexistuje kvalitní a validní teorie na dané téma, standardem jsou spíše popisné práce a zmínky, které se ale nesoustředí na mechanismus nezávislých proměnných na konkrétní výsledek. Na nedostatečný stav dosavadního bádání v otázce analýzy vzájemného působení mezi “mezinárodním” a “vnitrostátním” proto dlouhodobě upozorňuje např. dánský politolog Georg Sørensen, podle něhož jsou tyto pokusy poznamenány různými zjednodušeními, protože jsou velice často poměrně úzce zaměřeny (operují s jednosměrnou kauzalitou), autoři se soustředí na izolované aspekty “mezinárodního” nebo “vnitrostátního”, jejich vzájemné působení je často chápáno jako vnější a vnitřní tlak na politické elity a konečně všechny „[…] mají tendenci považovat vztah mezi “mezinárodním” a “vnitrostátním” za statický, kde je dělicí linií suverénní hranice suverenity, jednou provždy určuje, co kam patří“ (Sørensen 2005: 27–28). Naším cílem proto nebude pouhé nalezení nutných a dostačujících

95

podmínek ne/úspěšného přechodu k demokracii dvou konkrétních států, ale na jejich základě se pokusit o (1) ověření platnosti hypotéz stanovených dvojicí autorů Steven Levitsky a Lucan A. Way, (2) zlepšení stávající teorie Linkage a Leverage (či vypracování teorie zcela nové) tak, aby měla lépe pozorovatelné důsledky a (3) získání nových dat o našich případech tak, aby byly dané důsledky skutečně pozorovány a sloužily k vyhodnocení teorie. 3. Teoretický a metodologický rámec práce Protože nevíme, zda a jak přesně působí kauzální mechanismus spojující naše nezávislé proměnné (příčiny změn režimů) se závislou proměnnou (změny režimů), pokusíme se o kontrolované srovnání dvou či více případů lišící se jen v jedné charakteristice založené na Millově metodě rozdílu (A. Przeworski a H. Teune ji označují za strategii nejpodobnějších systémů, most similar system design – MSSD) s cílem zjistit vliv příčinných efektů nezávislých proměnných, což ale bude navíc doplněno o techniku sledování procesů (process tracing), jejímž cílem je identifikovat příčinné mechanismy spojující nezávisle a závisle proměnnou (Mahoney 2000: 412) a odhalit mnohé z aspektů komplexních příčinných vztahů, jakou jsou závislost na minulém průběhu (path dependency), zlomové body, interakční či difúzní efekty mezi zkoumanými jevy, asymetrická příčinnost, ekvifinalita nebo multifinalita (George a Bennett 2004). Tomu byl podřízen i výběr případů, které by se měly lišit v co nejméně kategoriích. Zvoleny proto byly Tchaj-wan a Singapur, tedy dva státy s dlouhou vládou hegemonické strany z prostředí Dálného východu, kde působil difúzní efekt slaběji než v prostředí střední Evropy nebo Latinské Ameriky (Whitehead 2007: 21; Levitsky a Way 2006: 380–382).

Zatímco ale Tchaj-wan se ke konci 20. století zařadil mezi nemnoho demokracií v oblasti Dálného východu, Singapur stále zůstává nedemokratický, přestože řada jeho charakteristik ho dnes řadí spíše do kategorie kompetitivního autoritářství (Ortmann 2011). Jak poukazují sami Levitsky a Way (2010: 343), Singapur pro ně představuje deviantní případ nezapadající do jejich teorie, protože i přes poměrně vysokou Linkage zůstal nedemokratický, zatímco Tchaj-wan se podle nich i díky silné vazbě na Spojené státy (Linkage) a nízkým Leverage zařadil mezi demokracie. Toto vysvětlení je zajímavé i v tom, že za nutnou (i když ne dostačující) podmínku východoasijských přechodů k demokracii je zpravidla pokládána masová mobilizace společnosti (Lee 2002: 830–837), která na Tchaj-wanu spolu s růstem bohatství a vznikem střední třídy hrála výraznou modernizační úlohu. Jiný pohled než Levitsky a Way má i Beatriz Magaloni, podle níž je pro nedemokratické režimy s hegemonickou stranou45 nejoptimálnější ta možnost, kdy je dlouhodobý ekonomický růst spojen s transfery zdrojů mezi voliče, kteří tak neinvestují volební podporu do jiných stran. V tomto případě nejsou nutné volební podvody pro udržení moci a represe, která pokud je použita, tak výhradně proti opozičním politikům. Naopak pokud je nedemokratický režim nucen používat (volební) podvody a represi, pak to pro něj má výrazně sebedestrukční účinky (Magaloni 2006: 20–24). Jako prospěšné se nám proto jeví srovnání vývoje Singapuru a Tchaj-wanu s dalšími státy jihovýchodní Asie či s jinými nedemokratickými režimy za pomoci 45

B. Magaloni definuje režim s hegemonickou stranou jako takový, kde je nepřetržitě u moci jedna strana v rámci semiautoritářských podmínek a kde se zároveň konají volby, jichž se účastní více stran. Charakteristickým rysem tohoto režimu je stabilita a jeho dlouhodobé trvání (více viz Magaloni 2009: 10–24).

96

výzkumné metody crisp sets (cs)QCA, což by nám mělo umožnit jak nalezení primárních cest k demokracii v podobě nutných a dostačujících podmínek minimálně u těchto dvou států, ale i potvrzení či vyvrácení naší teorie. Konkrétní data proto budou získána z primárních a sekundárních zdrojů, zejména z historických pramenů, rozhovorů a pamětí s předními politiky či tvůrci politik a ze soudobých dokumentů, které by nám měly umožnit i odhalit motivace a pohnutky jednotlivých aktérů. 4. Rozbor plánovaných kapitol Samotná disertační práce bude členěna do celkem šesti hlavních kapitol, jež budou dále rozděleny na jednotlivé subkapitoly v několika úrovních. V první kapitole se pokusím o vysvětlení a shrnutí metodologických přístupů ke zkoumání nedemokratických režimů a tvorbě konceptů v politologii včetně jejich epistemologických a teoretických východisek. Druhá kapitola bude věnována představení hlavních směrů v soudobém bádání o nedemokratických režimech. Ve třetí kapitole budou detailně představeny práce a teorie zabývající se vlivem mezinárodního prostředí na nedemokratické režimy. Čtvrtá a pátá kapitola je pak zaměřena na představení konkrétních případových studií, na jejichž pozadí mohou být jednotlivé teorie konkrétně podchyceny. Šestá kapitola poté tvoří samotné jádro práce, neboť jejím cílem je pokusit se najít kauzální stav mezi námi zjištěnými proměnnými. Zde by měly být srovnány naše dva případy a využita výzkumná metoda crisp sets (cs)QCA. Konečně poslední sedmá kapitola slouží k rekapitulaci zjištěných faktů a nastínění vyhlídek vývoje výzkumu do budoucna.

5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dostupných zdrojů Následující výčet literatury není shrnujícím a zevrubným uvedením do tématu, ale spíše nastíněním okruhu literatury, se kterou bude v průběhu projektu pracováno, a představením problémů, které se mohou během psaní vyskytnout. Zatímco zprvu se v souvislosti s mezinárodními vlivy na nedemokratické režimy uváděly zejména vojenské zásahy a intervence – například Alfred Stepan (1986: 64–72) rozlišuje tři typy cest k demokracii, kde má hlavní slovo válka a dobytí: vnitřní restaurace po dobytí zvnějšku, vnitřní přeformulování a zvnějšku monitorované nastolení – později se začala řešit i otázka, zda se může demokracie šířit z jedné země na druhou jako lavinový efekt. Tento faktor, který se označuje i jako inspirace příkladem, nákaza, pronikání, napodobování či dominový efekt, je i tématem slavné knihy Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století Samuela P. Huntingtona (2008: 103). Dnes ale kromě difúzního efektu hrají roli i přímá podpora demokracie (democracy promotion) ze strany silných západních států (zejména USA), multilaterální kondicionalita související s mezinárodními organizacemi, napomáhání demokracii (democracy assistance) štědrými finančními dary a nadnárodní síť demokracii podporujících nevládních organizací (Levitsky a Way 2010, 38–39),46 přestože shoda o míře vlivu těchto faktorů prozatím neexistuje.47 Tyto faktory pak lze rozdělit na přímý a nepřímý vliv, kde mezi nepřímý vliv patří 46

Tyto vlivy se dají dále dělit na přímé a nepřímé či na ty používající „měkkou“ a „tvrdou“ sílu (více viz Burnell 2008: 627; Schmitter a Brouwer 1999). 47 Zatímco podle některých autorů jsou mezinárodní vlivy klíčové pro jejich další vývoj (např. Gleditsch 2002, Mansfield a Pevehouse 2006), jiní autoři je pokládají za sekundární nebo je dle nich jejich vliv dokonce přeceňován (Linz a Stepan 1996; Bratton a van de Walle 1997).

97

efekt přelévání z okolí, ekonomická liberalizace, šíření demokratických norem prostřednictvím médií a globální občanské společnosti a mezi přímý vliv politický dialog, napomáhání demokracii (např. od USAID, UNDP), politické podmiňování (např. Kodaňská kritéria z roku 1993) a vymáhání změn režimu. V projektu by měla být použita i literatura rozpracovávající teorii demokratizačních vln (Doorenspleet 2000 a 2005; Grugel 2002; McFaul 2002), ale i literatura zabývající se samotným difúzním efektem (Mansfield a Pevehouse 2006 a 2008; Carothers 2009; Gleditsch a Ward 2006) či rolí rozvojové pomoci v nedemokratických režimech (Burnell 2008; Knack 2004; Wright 2009). 6. Obtíže a problematická místa výzkumu Co se týče problémů, v prvé řadě je potřeba zmínit problém aplikace západních konceptů na nezápadní společnosti, tedy zda ve stejném rámci srovnávat a aplikovat teorie na nestejnorodé politické útvary lišící se jak svým fungováním a formálními institucemi, tak politickou kulturou a strukturou společností tak, abychom se vyhnuli tzv. „pojmovému močálu“ či „natahování konceptů“ (conceptual stretching) definovaných Giovanni Sartorim (1991). Tento problém, který lze označit jako spor segregacionistického a integracionistického přístupu ve

společenských vědách, přitom není vyřešen dosud (viz například Strmiska 2013: 166–177). Dále je třeba zmínit problematické aspekty tzv. Millových metod a zvláště metodě rozdílu, která sama o sobě nedokáže zhodnotit případnou mnohost příčin (interakční efekty), kvůli čemuž budou ve výzkumu použity i technika sledování procesů a výzkumná metoda crisp sets (cs)QCA. Navíc je ve společenské realitě velmi obtížné nalézt dva dokonale shodné případy, které se liší pouze v hodnotách sledovaného jevu, a vždy existuje možnost, že neznáme všechny relevantní aspekty srovnávaných aspektů či je špatně změříme (Kouba 2008: 109–108 a 114). I přes neexistenci pravého experimentálního prostředí, neschopnosti vzít v úvahu mnohost příčin či interakční efekty a arbitrárního požadavku na deterministickou příčinnost mají ale podle nás Millovy metody v sociálně-vědním výzkumu své místo, protože umožňují eliminaci alternativních hypotéz, analýzu odchylných případů i vhodný způsob organizace výzkumu, obzvláště pokud jsou kombinovány s jinými kvalitativními metodami (Kouba 2008: 132– 134). Dalším předpokládaným problémem může být otázka sběru dat, kvůli kterým by měly být podniknuty studijní cesty na Tchaj-wan a Singapur, kde může být výzkum obohacen o analýzu archivních pramenů či metodu orální historie.

98

Tabulka 1: Tlak Linkage a Leverage na demokratizaci

Zdroj: Levitsky a Way (2006: 388)

99

Zdroje BRATTON, Michael a WALLE, Nicolas van de: 1998. Democratic experiments in Africa: regime transitions in comparative perspective. Cambridge: Cambridge University Press. BURNELL, Peter: 2008. Promoting democracy. In: Caramani, Daniele: Comparative politics. New York: Oxford University Press. CAROTHERS, Thomas: 2008. Democracy assistance. Journal of democracy, roč. 20, č. 1, s. 5– 19. DOORENSPLEET, Renske: 2000. Reassessing the three waves of democratization. World politics, roč. 52, č. 3, s. 384–406. DOORENSPLEET, Renske: 2005. Democratic transitions: exploring the structural sources of the fourth wave. London: Lynne Rienner Publishers. GEORGE, Alexander a BENNETT, Andrew: 2005. Case studies and theory development in the social sciences. Cambridge: MIT Press. GLEDITSCH, Kristian Skrede a WARD, Michael D.: 2006. Diffusion and the international context of democratization. International organization, roč. 60, č. 4, s. 911–933. GLEDITSCH, Kristian Skrede: 2002. All international politics is local: the diffusion of conflict, integration, and democratization. Ann Arbor: University of Michigan Press. GRUGEL, Jean: 2002. Democratization: a critical introduction. Houndmills: Palgrave. HUNTINGTON, Samuel P.: 2008. Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno: CDK. KNACK, Stephen: 2004. Does foreign aid promote democracy? International studies quarterly, roč. 48, č. 1, s. 251–266. KOUBA, Karel: 2008. Využití Millových metod ve srovnávací politologii: metodologické předpoklady a problémy. Politologica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis 6/2008, s. 107–136. LEE, Junhan: 2002. Primary causes of Asian democratization. Asian survey, roč. 42, č. 6, s. 821–837. LEVITSKY, Steven a WAY, Lucan A.: 2005. International linkage and democratization. Journal of democracy, roč. 16, č. 3, s. 20–34. LEVITSKY, Steven a WAY, Lucan A.: 2006. Linkage versus leverage. Rethinking the international dimension of regime change. Comparative politics, roč. 38, č. 4, s. 9–40. LEVITSKY, Steven a WAY, Lucan A.: 2010. Competitive authoritarianism: hybrid regimes after the Cold War. New York: Cambridge University Press. LINZ, Juan J. a STEPAN, Alfred: 1996. Problems of democratic transition and consolidation: Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore, USA: Johns Hopkins University Press. MAGALONI, Beatriz: 2006. Voting for autocracy: hegemonic party survival and its demise in Mexico. Cambridge: Cambridge University Press.

100

MAHONEY, James: 2000. Strategies of Causal Inference in Small-N Analysis. Sociological methods, roč. 28, č. 4, s. 387–424. MANSFIELD, Edward D. a PEVEHOUSE, Jon C.: 2006. Democratization and international organizations. International organization, roč. 60, č. 1, s. 137–167. MANSFIELD, Edward D. a PEVEHOUSE, Jon C.: 2008. Democratization and the varieties of international organizations. Journal of conflict resolution, roč. 52, č. 2, s. 269–294. McFAUL, Michael: 2002. The fourth wave of democracy and dictatorship. World politics, roč. 54, č. 2, s. 212–244. O'DONNELL, Guillermo a SCHMITTER, Phillippe C: 1986. Transitions from authoritarian rule: Tentative conclusions about uncertain democracies. Baltimore: Johns Hopkins University Press. ORTMANN, Stephan: 2011. Singapure: authoritarian but newly competitive. Journal of democracy, roč. 22, č. 4, s. 153–164. SARTORI, Giovanni: 1991. Comparing and miscomparing. Journal of theoretical politics, roč. 3, č. 3, s. 247–257. SARTORI, Giovanni: 2005. Parties and party systems: a framework for analysis. Colchester: ECPR Press. SCHEDLER, Andreas: 2006. Electoral authoritarianism: the dynamics of unfree competition. Boulder, Colo.: L. Rienner Publishers, Inc. SCHMITTER, Phillippe C. a BROWER, Imco: 1999. Conceptualizing, researching and evaluating democracy promotion and protection (http://cadmus.eui.eu/bitstream/handle/1814/309/sps99_9.pdf;jsessionid=3FD1E01BCD175 AED224D3880A91985E9?sequence=1, 8. 12. 2013). SØRENSEN, Georg: 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál. STEPAN, Alfred: 1991. Paths toward redemocratization: theoretical and comparative considerations. In: O'Donnell, Guillermo, Schmitter, Philippe C. a Whitehead, Laurence (eds.): Transitions from authoritarian rule: Comparative perspectives. Baltimore: Johns Hopkins University Press, s. 64–84. STRMISKA, Maxmilián: 2002. Srovnání (ne)srovnatelného: segregacionistický a integracionistický přístup ve výzkumu stran ve „starém“ a „novém“ světě. In: Fiala, Vlastimil a kol.: Politické strany Afriky, Asie a Latinské Ameriky: rysy politického stranictví. Brno: CDK, s. 166–177. WHITEHEAD, Laurence: 1991. International aspects of democratization. In: O'Donnell, Guillermo, Schmitter, Philippe C. a Whitehead, Laurence (eds.): Transitions from authoritarian rule: Comparative perspectives. Baltimore: Johns Hopkins University Press, s. 3–46. WHITEHEAD, Laurence: 1996. The international dimensions of democratization: Europe and the Americas. New York: Oxford University Press. WRIGHT, Joseph: 2009. How foreign aid can foster democratization in authoritarian regimes. American journal of political science, roč. 53, č. 3, s. 552–571.

101

* Mgr. Petr Klapal, [email protected], Ústav politologie, FF UK v Praze, 2. ročník, prezenční forma, školitel: PhDr. Jan Bureš, Ph.D.

102

Problematika legitimity po neoliberální revoluci. Penální stát a jeho instituce Petr Krčál* Abstract: Main purpose of following paper is to briefly characterize my Ph.D. thesis which calls “Problematic of legitimacy after the neoliberal revolution. Penal state and its institutions”. In my thesis I will try to create theoretical concept of dispositive of penal legitimacy. This concept is based on assumption that penal polities (including stigmatization, marginalization, criminalization and penalization) focused on some forms of social behavior (framed as “danger” or “abnormal”) can lead to (re)production of legitimacy state apparatuses of neoliberal Leviathans. Key words: critical discourse analysis, legitimacy, neoliberalism, (neo)normalization, postmarxism, punishment 1. Úvodem – představení tématu a jeho relevance Má disertační práce se zaměřuje na výzkum vztahů mezi společností, legitimitou mocenských institucí a institucí trestu. Triangulací těchto tří fenoménů lze utvořit konceptuální a analytický rámec, jenž je možné označit jako dispozitiv penální legitimity – tedy soubor diskurzivních praktik, strategií, technik, procedur a aparátů, které (re)produkují legitimitu státních institucí (srov. Foucault 1994b a 2002: 78). V tomto konceptu při reprodukci legitimity hrají klíčovou roli mocenské instituce, které jsou producenty a ochránci norem a hodnot, jež určitým způsobem usměrňují a formují jednání členů společnosti a společnosti jako celku. Mocenské instituce následně stigmatizují, marginalizují, kriminalizují a penalizují takové formy jednání (a jejich nositele), které neodpovídají takto utvořeným normám a hodnotám. Tyto instituce tedy utvářejí vazbu mezi produkcí norem a hodnot a penalizací takových forem jednání, které se těmto normám vymykají. Díky tomuto postupu navozují státní instituce ve společnosti dojem toho, že bojují proti řádu anomickému (viz Durkheim 1997) a garantují řád nomický, který je ze strany členů společnosti

vyhledáván (Habermas 2000a: 149). Zajišťování nomického řádu – tedy takového společenského řádu, ve kterém probíhají procesy tvorby, dodržování a vymáhání norem – lze vnímat jako legitimizační symbol, jelikož státní instituce se starají o to, že ve společnosti existují normy a hodnoty, a představují tak specifickou morální autoritu (Ruggiero 2006: 52). Vztah těchto legitimizačních symbolů a mocenských institucí následně ovlivňuje jejich legitimitu, která slouží k ospravedlňování existujícího společenského uspořádání a v něm obsažené hierarchie (Mills 2008: 44). Kromě konstrukce státních institucí jakožto garantů nomického řádu lze výše charakterizovanou vazbu mezi produkcí norem a penalizací vnímat i jako zdůrazňování jejich základní funkce – zajišťování bezpečnosti občanům. Lze tedy konstatovat, že jednou ze základních funkcí státu je poskytování bezpečnosti občanům (Beetham 1991: 139). Ta je ze strany státních institucí zajišťována primárně pomocí policejního aparátu, který (kromě toho, že zaručuje mechanismy bezpečnosti) napomáhá i k udržování aktuální distribuce moci ve společnosti (Foucault 2007: 296). Druhou výše zmíněnou funkci bezpečnostních

103

aparátů lze vysvětlit jednak tím, že podle klasické weberovské definice disponuje stát monopolním právem na legitimní užití fyzického násilí (Weber 1998: 247), které může vykonávat pouze specializovaná, centralizovaná a disciplinovaná skupina (Bourdieu 1998: 75), která je navíc zřetelně odlišena a snadno identifikovatelná (Tilly 2006: 201). Policejní aparát státu pak naplňuje všechny tyto požadavky a slouží tak k zajišťování bezpečnosti občanů (a tím i (re)produkci legitimity mocenských institucí) a k udržování distribuce moci ve společnosti a aktuálního hierarchického řádu. Policie je také nezbytná pro existenci právního řádu (a přeneseně tedy i pro existenci řádu nomického), jelikož ten vyžaduje „donucovací štáb“ (Weber 1998: 167). Její úlohou je tedy „umožňovat lidem přežít, žít a dělat ještě něco více“ (Foucault 1996: 188). Legitimita státu (a jeho mocenských institucí) tak závisí na tom, zda společnost nabude dojmu, že tyto instituce jsou vhodné a jednají morálně správně (Beetham 1991: 9). Otázku, proč jsem si zvolil za předmět svého výzkumu problematiku legitimity a její vztah k instituci trestu a relevanci tohoto tématu pro společensko vědní diskurz, se pokusím zodpovědět několika způsoby. Z výše uvedeného vyplývá, že tato disertační práce spadá do oblasti normativní politologie a aplikované teorie. Na tomto místě chci vyjádřit svůj souhlas s Dirk Berg-Schlosserem a Theo Stammenem (2000: 17, 54), kteří zastávají názor, že politologie je kritická věda, jejímž účelem je předkládání systematické formy „filozofické kritiky doby, jež se zvláště koncentruje na problém politického řádu“ a z jejich pohledu je politologie zároveň subjektivní, objektivní a normativní. Pokud tyto tři atributy politické vědy vztáhnu na předmět mého výzkumu, mohu tvrdit, že jeho normativnost spočívá právě ve snaze zodpovědět otázku týkající se vztahu

instituce trestu a legitimity mocenských institucí a v tom, jakým způsobem operacionalizuji tyto fenomény. Objektivita mého výzkumu je založena na tom, že normativní část a s ní spojená kritická reflexe mocenské praxe nevychází z imaginativních příkladů v duchu analytické anglosaské filozofie, ale vychází z reálně existujících sociálních událostí a faktů v souladu s tradicí filozofie kontinentální. Poslední atribut – subjektivita – vychází logicky z toho, že každý sociální vědec přijímá rámec společnosti, ve které se pohybuje (Mills 2008: 87), a sociálně vědní poznání nikdy nemůže být čistě objektivní, protože je vždy ovlivněno kontextem, ze kterého je čerpáno (Mannheim 1991: 62). Sociální věda tak nikdy nemůže dosáhnout úplné objektivity (Horáková 2012: 47), i když se každý sociální vědec musí snažit o to pokusit se maximalizovat objektivnost svého výzkumu (Weber 1998: 16). V první odpovědi týkající se relevance tématu se přikláním na stranu Dirka Berg-Schlossera a Theo Stammena a reaguji na jejich výzvu o podobě politologie jako kritické vědy. Tento jejich apel lze vnímat jako určitou katarzi sociálních věd, které si nesou určité stigma z toho, že byly po určitý čas orientovány mocensky (Berg-Schlosser a Stammen 2000: 104) a ideologicky zneužívány (Mills 2008: 91). Normativní zaměření mého výzkumu vychází dále z tvrzení Daniela McDermotta (2008: 2), že normativní teorie mají řešit problémy pomocí poskytování vysvětlení morálních požadavků a problematika legitimity je jedním z nejdůležitějších témat normativního výzkumu. Z výše uvedených důvodů tedy vycházím z normativní politologie, z pozic kritické sociální vědy a z tradice kontinentální filozofie. Další důvod pro volbu tohoto tématu představuje skutečnost, že předmětem mého výzkumu jsou mocenské instituce a jeden ze způsobů, kterým je

104

ospravedlňována jejich existence a jejich uplatňování vlivu na členy společnosti (případně na společnost jako celek). Laura Nader (1972: 292–293) hovoří o tom, že úlohou sociálních věd je právě výzkum a kritická reflexe mocenských institucí, jelikož tyto instituce na jedné straně formují každodenní aspekty společenské interakce a existence (viz Goffman 2008: 36), na straně druhé tyto instituce a jejich nastavení umožňují to, že malý počet jedinců může svými (ne)akcemi ovlivňovat životy mnoha lidí (Nader 1972: 284). Tato kapacita mocenských institucí je umocňována faktem, že je subtilní, má institucionální ukotvení a výkon moci ze strany byrokratického aparátu je vnímán monotónně. Fakt, že mocenské instituce tedy disponují kapacitou ovlivňovat prostřednictvím (ne)aktivity malého počtu jedinců životy velkého množství členů společnosti, je tak společností přehlížen (Bauman 2004: 246). Stejně argumentuje například i Ernest Gellner (2001: 7), podle něhož „lidé a společnost často považují instituce a zásady, podle nichž žijí, za absolutní, samozřejmé a dané.“ V podobné linii argumentuje i Max Weber (1997: 48) tvrdíc, že „všechny oblasti života bez výjimky jsou hluboce ovlivňovány mocenským útvarem.“ Na byrokratický aparát disponující touto mocí lze nahlížet jednak jako na projev maximální racionality (viz Keller 2007: 7; Weber 1997: 65 nebo Weber 2006) a jednak jako na instituce mající potenciál omezovat lidskou svobodu (viz Althusser 2006; Foucault 1994a: 51 a Keller 2007: 7), jelikož vztah mezi nimi a jejich klienty je vždy založený na moci a autonomii institucí – je tedy donucovací (Clark a Dear 1984: 190). Z takto popsané byrokracie a jejích funkcí je následně odvozen princip vládnutí založený na mocenských institucích kontrolujících,48 formujících a 48

Ke kontrole společnosti ze strany mocenských institucí viz Badiou (2012: 17) nebo Cohen (2007).

usměrňujících jednání jedinců (Gramsci 2006: 77; Rose 2006: 150). Druhou odpověď týkající se relevance tématu představuje skutečnost, že mocenské instituce mají kapacity k tomu ovlivňovat životy členů společnosti a její hodnotové směřování. Problematiku vzájemného vztahu mezi penálními institucemi a legitimitou jsem si zvolil pro kritickou reflexi těchto institucí a způsobu, jakým (re)produkují (svoji) legitimitu obecně a legitimitu státu jako celku. Z tohoto důvodu tedy lze volbu tohoto tématu a jeho relevanci vnímat jako odpověď na Lauru Nader a její pobídku k tomu, aby sociální vědci kriticky reflektovali a zkoumali právě tyto instituce (Nader 1972: 295; viz také Barrow 1993; Frye 2011; Goffman 1961 nebo Mills 2000). Relevance mého výzkumu dále vychází z toho, že celkové vyznění práce usiluje o poskytnutí analýzy státu a jeho institucí vedené z optiky normativní politologie a kritické sociální vědy se zaměřením na problematiku penálních institucí a jejich vlivu na legitimitu mocenských institucí (resp. státu obecně). Zaměření na výzkum státu prostřednictvím jeho institucí je relevantní z toho důvodu, že stát existuje jako institucionální struktura (Stanizskis 2009: 75) a je nastaven na „reprodukci své vlastní, svébytné konstitutivní zásady (včetně legitimizace), symbolické totožnosti, autonomie a zřetelných hranic“ (Stanizskis 2009: 77). Zároveň „je [ale pojem stát] maskou, která brání vidět politické praktiky v jejich pravé podstatě“ (Abrams 2006: 125; podobný pohled viz Foucault 2006 nebo Mitchell 2006). To vede k tomu, že uvažování o „státu“ je spojeno s aplikováním kategorií myšlení, které jsou jím produkované, což způsobuje omezení možností jeho poznání (Bourdieu 1998: 69). V poslední odpovědi na otázku „Proč?“ se přikláním k linii autorů, kteří se domnívají, že pro výzkum a hlubší analýzu fenoménu státu je třeba

105

zaměřit se na procesy distribuce a vykonávání moci (srov. Badiou 2012: 71; Cohen 2007; Foucault 1996: 204 nebo Foucault 2009b: 13–14) a s tím spojené mocenské instituce a státní byrokracii (srov. Agamben 2005: 35–50; Clark a Dear 1984; Habermas 2000b: 35 nebo Keller 2002: 6). 2. Cíle disertační práce a cesta k jejich dosažení Předmětem výzkumu v mé disertační práci je dispozitiv penální legitimity tvořený triangulací instituce trestu, společnosti a legitimity mocenských institucí. Výše charakterizovaná vazba mezi tvorbou norem, penalizací jejich narušitelů a legitimitou je součástí komplexního vztahu mezi (infra)penalitou a legitimitou (viz Beetham 1991: 139; Clark a Dear 1984: 40; Foucault 2009a: 13 a Karabec 2001: 80). K tomu, abych mohl v disertační práci dojít k závěrům, jsem stanovil následující tezi: „Penální aparát státu může sloužit jako jeden ze zdrojů (re)produkce legitimity mocenských institucí a nomického řádu v České republice.“ Z takto vytyčené teze jsem odvodil pět dílčích výzkumných otázek: 1/ „Za jakých okolností dochází ke krizi legitimity a může být jednou z těchto okolností odklon státu od poskytování welfare?“ 2/ „Jakými způsoby řeší státní instituce krizi legitimity a jaké zdroje a nástroje k tomu mohou použít?“ 3/ „Jakými konkrétními způsoby se státní orgány prezentují jako ochránci nomického řádu?“ 4/ „Jakými konkrétními technikami a praktikami dochází ke konstrukci percepce státních orgánů jako zajišťovatelů bezpečnosti a ochránců práv spořádaných občanů?“ 5/ „Jaké cílové skupiny mohou sloužit jako referenční bod pro státní instituce a tedy jako subjekt penálního aparátu státu?“

3. Metodologický a teoretický rámec práce Nyní se zaměřím na charakteristiku metodologie, pomocí které se pokusím v disertační práci přeměnit výše nastíněný konceptuální a analytický rámec dispozitivu penální legitimity z teoretického konstruktu na teoretický model. Níže charakterizované metodologické nástroje mi poslouží jako nářadí, jehož pomocí se pokusím přetavit ideální teorii dispozitivu penální legitimity – tedy abstraktně formulovaný axiom (srov. Stemplowska a Swift 2012) – v teorii neideální, jež bude korektivem ideální teorie reflektujícím empirická data a sociální realitu (Stemplowska 2013). K tomuto účelu se mi jeví jako nejvyužitelnější metodologické nástroje dramaturgická analýza49 a kritická analýza diskurzu. Dramaturgická analýza umožňuje výzkumníkovi nahlížet na veřejné události jako na divadelní představení, které slouží aktérům těchto představení k tomu, aby určitým způsobem navodili a udrželi specifické definice situace (srov. Goffman 1999). Při využití tohoto metodologického nástroje sehrává důležitou roli „management dojmů“ (Šubrt 2001: 245), který determinuje to, jakým způsobem se aktérům analyzovaných představení podaří navodit a udržet požadovanou situační definici, jež je v souladu s organizačními principy řídícími logiku událostí (Goffman 1986: 10). Při používání dramaturgické analýzy je důležité zohlednit tři dichotomie v rámci analyzované události. Prvním rozdělením je prostorová dichotomizace analyzované události do dvou základních prostorových regionů, které Erving Goffman (1999: 108) 49

Dramaturgickou analýzu jakožto metodologický nástroj jsem si již dříve „osahal“ v rámci mé publikační činnosti a publikoval jsem texty, ve kterých tento přístup využívám (viz. Krčál a Naxera 2011 a Krčál 2012a).

106

definuje jako místa „do určitého stupně ohraničené bariérami vnímání.“ Za využití divadelní terminologie označuje tyto regiony jako jeviště (případně přední region) a zákulisí (zadní region). Pro úspěšné sehrání situačních definic je nezbytné, aby tyto prostory byly opticky odděleny. Jeviště slouží jako prostor, ve kterém se odehrává analyzovaná událost a probíhá zde interakce mezi účinkujícími a publikem. Naproti tomu zákulisí slouží jako prostor, ve kterém se účinkující připravují na svá vystoupení – a z logiky věci by tak měl být nepřístupný zraku publika (Goffman 1999: 114). Druhou dichotomizací je rozdělení aktérů, které lze na analyzované akci identifikovat na přihlížející a účinkující (přičemž hranice mezi těmito skupinami se může měnit v závislosti na průběhu události). Pro každou z těchto skupin jsou platné odlišné regulativy jejich jednání (viz Goffman 1966). Třetím rozdělením na analyzované události je dělení samotných událostí a aktů, které v rámci události probíhají, na události hlavní a podružné. Cílem hlavních událostí je předkládání situačních definic. Oproti tomu podružné události slouží jako podpůrné akty k napomáhání předkládaní těchto definic, ale jejich organizační logika podléhá událostem hlavním (srov. Branaman a Lemert 1997 a Goffman 1966). V rámci výzkumu k disertační práci využívám dramaturgickou analýzu jako nástroj, jehož prostřednictvím interpretuji veřejné události, které jsou rámovány jednak jako potenciálně nebezpečné pro spořádané členy společnosti a jako události organizované narušiteli nomického řádu (například demonstrace a shromáždění, které jsou označovány jako extremistické). Dále se také zaměřuji na veřejné události, které je možné vnímat jako delegitimizační akty namířené proti současným držitelům a vykonavatelům moci, a které je možné označit za veřejné projevy občanské neposlušnosti a

nesouhlasu (například demonstrace a shromáždění, které jsou rámovány jako protivládní). Druhým metodologickým nástrojem, který budu v disertační práci využívat, je kritická analýza diskurzu.50 Tu jsem zvolil jednak proto, že souhlasím s Michelem Foucaultem (1994b: 9) v tom, že „v každé společnosti je produkce diskurzu současně kontrolována, vybírána, organizována a předělována určitým počtem procedur“ a diskurz tak představuje soubor technik, praktik a strategií, které systematicky produkují objekty, o kterých hovoří (Foucault 2002: 78) a diskurzy jedinců představují „[osvojení] jejich místa v předexistujících strukturách“, které jsou determinovány kulturně-statusovými strukturami distribuce, smyslu a uznání, a politicko-ekonomickými strukturami distribuce moci a bohatství (Barša 2006: 28). Snahou analýzy diskurzu je uchopení výpovědí a výroků ve specifičnosti jejich výskytu, zachycení jejich hranic a následné ustavení jejich vztahů k jiným výpovědím (Foucault 2002: 46). Právě to je tedy úkolem vědce pohybujícího se v úrovni analyzování diskurzu (Winch 2004: 20). Ve vztahu k analýze diskurzu je důležité ještě poznamenat, že tento přístup vnímá text nejen v psané formě, ale i ve formě výroků, výpovědí či proslovů a diskurz v sociálních praktikách jedinců tak nabývá tří podob – je způsobem konání, myšlení a reprezentace (Fairclough 2004: 25–26). Druhým důvodem ke zvolení tohoto metodologického nástroje je skutečnost, že kritická analýza diskurzu představuje jednu ze základních metod kritické sociální vědy (Fairclough 2004: 203), protože je vhodná pro studium propojení mezi jazykem, politikou, ideologií a mocí (srov. Fairclough 1995: 22; Dijk 2008 nebo Meyer a Wodak 2001).

50

Stejně jako dramaturgickou analýzu jsem si již s tímto nástrojem pracoval (viz Krčál 2013b).

107

Kritickou analýzu diskurzu využívám v disertační práci v tom smyslu, ve kterém o ní hovoří Norman Fairclough. V souladu s tím rozděluji analyzovaný diskurz do tří úrovní – úroveň diskurzivní produkce, úroveň diskurzivních praktik a úroveň sociokulturních praktik (viz Fairclough 1995: 98). Analýza diskurzivní produkce se zaměřuje na proces tvorby specifického diskurzu – v případě této disertační práce na proces tvorby diskurzu penality sestávajícího z procesů utváření norem a hodnot a určování toho, jaké formy jednání budou předmětem penalizace. V úrovni diskurzivních praktik je ze strany výzkumníka věnována pozornost tomu, jakým způsobem dochází k aplikování diskurzivní produkce do praxe – zde se zaměřím na to, jakými konkrétními technikami a praktikami mocenských institucí dochází k realizaci diskurzu penality. Poslední úroveň je pak věnována analýze sociokulturních praktik, které představují reakci společnosti na diskurzivní praxi – na této úrovni se zaměřím na poskytnutí interpretace interakce mezi diskurzivními praktikami mocenských institucí a společností. Všechny tyto úrovně tvoří jeden celek, který je základním výstupem kritické analýzy diskurzu (Fairclough 1995: 97). Jako sekundární metodologické nástroje, které mi poslouží k výše charakterizované analýzy, jsem zvolil CAQDA analýzu prováděnou prostřednictvím software MAXQDA 10 a 11 a autoetnografii vycházející z kritické reflexe skutečnosti, že jsem participoval na tvorbě znaleckých posudků pro Policii ČR v oblasti politického extremismu, což lze vnímat jako moji participaci na diskurzivní produkci diskurzu penality. Stejně jako v případě dramaturgické analýzy přikládám i zde schéma ilustrující jednotlivé diskurzivní úrovně a jejich vztah. Teoretické ukotvení práce vychází z klasické sociální teorie, ze které je pro

potřeby tohoto textu nejdůležitější argumentační linie Maxe Webera a Émila Durkheima. Tuto linii jde syntetizovat do tvrzení, že v každé společnosti je vždy přítomna určitá míra deviace/zločinu a mocenské instituce ze své pozice garantů morálky a řádu musí určitým způsobem na tuto skutečnost reagovat (srov. Durkheim 1998: 70–76; Durkheim 1969: 93– 98; Durkheim 1973; Weber 1997: 47; Gross a Jones 2004; Allen 2004 a Clarke 1999: 243–289). Další teoretická kotva disertační práce sestává z argumentačního systému kontinentální filozofie (viz Hewlett 2007; Treanor 2006 nebo D´amico 1999), zejména pak konceptů (post)strukturální kontinentální sociální vědy. Hlavními teoretickými přístupy, se kterými budu v textu pracovat, jsou koncept governmentality Michela Foucaulta, teorie sociálních polí a koncept habitu Pierra Bourdieu a od Loïca Wacquanta si vypůjčím jeho teorii centaur state a penal pornography. Poslední dva teoretické aparáty využívané v práci vycházejí z díla Howarda Beckera. Jedná se o teorii nálepkování a z ní vycházející koncept morální paniky Stanleyho Cohena. Stejně jako v případě představení metodologických nástrojů, i na tomto místě chci zdůraznit, že charakteristiku teoretických konceptů je třeba brát pouze jako jejich stručný nástin a jejich podrobný popis bude poskytnut v dílčích částech disertační práce, ve kterých také propojím níže popsané charakteristické koncepty s předmětem mého výzkumu. 4. Rešerše výzkumu V poslední části úvodu považuji za důležité ve stručnosti představit aktuální stav výzkumu, ke kterému chci prostřednictvím disertační práce přispět. Stav výzkumu jsem částečně představil v části věnované charakteristice teoretických modelů a tradice, na kterou navazuji. Kromě výše uvedený konceptů je problematika

108

politické legitimity (srov. Abizadeh 2010; Altheide 2002; Beetham, 1991; Clark a Dear 1984; Coackley 2010; Eagleton 2007; Habermas 2000a; Hawdon 2008; Mills 2008; Näsström 2007; Rothstein 2009; Wacquant 2001 nebo Weber 1998), moci a její distribuce (srov. Barrow 1993; Bartelson 2001; Bourdieu 1994; Grace a McHoul 2002 případně Lemke 2011), penality (srov. Deflem 2010; Foucault 2000; Garland 2006; Lacey 2008; Pratt 2007; Sarat a Culbert 2009 nebo Vervaet 2010) a jejich vztahu k neoliberalismu (srov. Barker 2006; Campbell 2010; Cavadino a Dignan 2006; Esping-Andersen 1990; Genders 2002 nebo Piven 2010) kvalitně zpracována, což mi poskytuje bohaté argumentační zázemí, ze kterého mohu v průběhu tvorby disertační práce čerpat. Tato problematika není zcela neprobádána ani v českém sociálně vědním prostředí a na podobnou tématiku lze nalézt množství publikací (srov. Barša 2010; 2012; Bělohradský 1999 a 2009; Buriánek 2001; Císař 2008; Drulák 2012 a 2013; Kaščák a Pupala 2010; Keller 2002, 2005, 2010 a 2011; Marada 2003; Mareš a Sirovátka 2006; Rabušic a Sirovátka 1999 nebo Šrubař 1996), byť tato problematika stojí spíše na okraji zájmu české sociální vědy. Svoji disertační prací tak mohu přispět k prohloubení výzkumu, který má

v sociální vědě obecně dlouhou a bohatou tradici, ale v českém prostředí je okrajovým tématem. 5. (Velmi předběžný) rozbor kapitol V první kapitole se zaměřím na operacionalizaci pojmů, které jsou pro tuto práci klíčové – legitimita, penalita, neoliberalismus, neoliberální revoluce a mocenské instituce. V této sekci také poskytnu interpretaci jejich vzájemného propojení. Následující kapitolu věnuji představení korpusu dat získaných nezúčastněným přímým pozorováním veřejných akcí naplňujících výše popsaný charakter a jejich dramaturgické analýze. Na tuto kapitolu následně naváži částí věnovanou představení korpusu a procesu jeho tvorby pro kritickou analýzu diskurzu mocenských institucí v České republice a následné kritické analýze diskurzu těchto institucí. Předposlední kapitola bude obsahově zabírat největší část práce a bude zaměřena na propojení výše zmíněných teoretických modelů s analýzami provedenými v předchozích dvou částech textu. V závěrečné kapitole se budu věnovat zodpovězení výzkumných otázek, které bude vycházet z předchozích částí textu, a celkové sumarizaci předložené argumentace.

109

Zdroje ABIZADEH, Arash: 2010. Democratic Legitimacy and State Coercion: A Reply to David Miller. Political Theory 1/1995, s. 121–130. ABRAMS, Peter: 2006. Notes on Difficulty of Studying the State. In: Gupta, Akhil a Sharma, Aradharma (eds): Anthropology of the State. A Reader. Malden: Blackwell Publishing. s. 112– 130. ADORNO, Theodor: 2009. Schéma masové kultury. Praha: OIKOYMENH. AGAMBEN, Giorgio: 2005. State of Exception. Chicago: University of Chicago Press. ALTHEIDE, David: 2002. Creating Fear: News and Construction of Crisis. New York: Aldine de Gruyter. ALTHEIDE, David: 2009. Moral Panic: From Sociological Concept to Public Discourse. Crime, media, culture 3/2002, s. 79–99. ALTHUSSER, Louis: 2006. Ideology and Ideological State Apparatuses (Notes towards an Investigation) In: Gupta, Akhil a Sharma, Aradharma (eds): Anthropology of the State. A Reader. Malden: Blackwell Publishing. s. 86–111. BADIOU, Allain: 2012. The Rebirth of History. Times of Riots and Uprisings. London: Verso. BARKER, Vanessa: 2006. The Politics of Punishment: Building a State Governance Theory of American Imprisonment Variation. Punishment & Society 8/2006, s. 5–32. BARROW, Clyve: 1993. Critical Theories of the State. Marxist, Neo-Marxist, Post-Marxist. Wisconsin: The University of Wisconsin Press. BARŠA, Pavel (ed.): 2010. Kritika depolitizovaného rozumu: úvahy (nejen)o nové normalizaci. Všeň: Grimmus. BARŠA, Pavel: 2006. Konstruktivismus a politika identity. AntropoWebzin 2/2010, s. 21–35. BAUMAN, Zygmunt: 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá Fronta. BAUMAN, Zygmunt: 2007. Collateral Casualties of Consumerism. Journal of consumer culture 1/2007, s. 25–56. BECKER, Howard: 1963. Outsiders. New York: New York Free Press. BEETHAM, David: 1991. The Legitimitation of Power. Houndmills: Palgrave. BĚLOHRADSKÝ, Václav et al.: 1999. Eseje o blízké budoucnosti a nedávné minulosti. Praha: G plus G. BĚLOHRADSKÝ, Václav: 2009. Společnost nevolnosti: Eseje z pozdější doby. Praha: Sociologické nakladatelství. BERG-SCHLOSSER, David a STAMMEN, Theo: 2000. Úvod do politické vědy. Praha: ISE. BLUMER, Herbert: 1969. Symbolic Interactionism: Perspective and Method. Berkley: University of California Press. BOURDIEU, Pierre: 1989. Social space and symbolic power. Sociological Theory 1/1989, s. 14–25.

110

BOURDIEU, Pierre: 1994. Rethinking the State: Genesis and Structure of Bureaucratic Field. Sociological Theory 1/1994, s. 1–18. BOURDIEU, Pierre: 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum. BRANAMAN, Anne a LEMERT, Charles (eds.): 1997. The Goffman Reader. Oxford: Blackwell Publishers. BURIÁNEK, Jiří: 2001. Bezpečnostní rizika a jejich percepce českou veřejností. Sociologický časopis 1/2001, s. 43–64. CÍSAŘ, Ondřej: 2008. Politický aktivismus v České republice: sociální hnutí a občanská společnost v období transformace a evropeizace. Brno: CDK. CLARK, Gordon a DEAR, Michael: 1984. State Apparatus. Structures and Language of Legitimacy. Boston: Allen & Unwin. COHEN, Stanley: 2007. Visions of Social Control. Crime, Punishment and Classification. Cambridge: Polity Press. COHEN, Stanley: 2011a. Folk Devils and Moral Panics. The Creation of the Mods and Rockers. Oxon: Routledge. COHEN, Stanley: 2011b. Whose side were we on? The undeclared politics of moral panic theory. Crime, media, culture 3/2011, s. 237–243. DAHL, Robert: 1995. Demokracie a její kritici. Praha: Victoria Publishing. DEFLEM, Michael (ed): 2010. Popular Culture, Crime and Social Control. Bingley: Emerald Publishers. DRULÁK, Petr: 2012. Politika nezájmu. Česko a Západ v krizi. Praha: Sociologické nakladatelství. DRULÁK, Petr: 2013. Problémy současné české politiky (přednáška). Plzeň: FF ZČU. DURKHEIM, Émile. 1998. Sociologie & filosofie, sociologie a sociální vědy. Praha: Sociologické nakladatelství. DURKHEIM, Émile: 1969. Pravidla sociologické metody. Praha: Vysoká škola politická ÚV KSČ. DURKHEIM, Émile: 1973. On Morality and Society. Chicago: The University of Chicago Press. DURKHEIM, Émile: 1997. Suicide: A Study in Sociology. New York: The Free Press. EAGLETON, Terry: 2007. Ideology. An Introduction. London: Verso. FAIRCLOUGH, Norman: 1995. Critical Discourse Analysis: The Critical Study of Language. London: Longman. FAIRCLOUGH, Norman: 2004. Analysing Discourse. Textual Analysis for Social Research. London: Routledge. FOUCAULT, Michel: 1980. Power/Knowledge. Selected Interviews and Other Writings 19721977. New York: Pantheon Books. FOUCAULT, Michel: 1984. The Foucault Reader. New York: Pantheon Books. FOUCAULT, Michel: 1994. Dějiny šílenství. Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

111

FOUCAULT, Michel: 1994b. Diskurz, autor, genealogie. Praha: Svoboda. FOUCAULT, Michel: 1996. Myšlení vnějšku. Praha: Hermann & synové. FOUCAULT, Michel: 1999. Dějiny sexuality I. Vůle k vědění. Praha: Hermann & synové. FOUCAULT, Michel: 2000. Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin. FOUCAULT, Michel: 2002. Archeologie vědění. Praha: Hermann & synové. FOUCAULT, Michel: 2003a. Abnormal. London: Verso. FOUCAULT, Michel: 2003b. Dějiny sexuality II. Užívání slastí. Praha: Hermann & synové. FOUCAULT, Michel: 2003c. Dějiny sexuality III. Péče o sebe. Praha: Hermann & synové. FOUCAULT, Michel: 2005. Je třeba bránit společnost. Praha: Filosofia. FOUCAULT, Michel: 2006. Governmentality In: Gupta, Akhil a Sharma, Aradharma (eds): Anthropology of the State. A Reader. Malden: Blackwell Publishing. s. 131–143. FOUCAULT, Michel: 2007. Security, Territory, Population. New York: Palgrave MacMillan. FOUCAULT, Michel: 2009a. Alternatives to the Prison: Dissemination or Decline of Social Control? Theory, Culture & Society 6/2009, s. 12–24. FOUCAULT, Michel: 2009b. Zrození biopolitiky. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury. FOUCAULT, Michel: 2010. Zrození kliniky. Červený Kostelec: Pavel Mervart. GOFFMAN, Erving: 1961. Asylums. Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates. Doubleday: Anchor Books. GOFFMAN, Erving: 1966. Behavior in Public Places. New York: The Free Press. GOFFMAN, Erving: 1986. Frame Analysis. An Essay on the Organization of Experience. Boston: Northeastern University Press. GOFFMAN, Erving: 1999. Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Ypsilon. GOFFMAN, Erving: 2008. Interaction Ritual. Essays in Face-to-Face Behavior. New Jersey: Transaction Publishers. HABERMAS, Jürgen: 2000a. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filosofia. HABERMAS, Jürgen: 2000b. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. HORÁKOVÁ, Hana: 2012. Kultura jako všelék? Kritika soudobých přístupů. Praha: Sociologické nakladatelství. KARABEC, Zdeněk: 2001. K problematice trestání a trestů. Sociologický časopis 1/2001, s. 73– 87. KAŠČÁK, Ondrej a PUPALA, Branislav: 2010. Neoliberálna guvernmentalita v sociálnom projektovaní vzdelávania. Sociologický časopis 5/2010, s. 771–799. KELLER, Jan: 2002. Politika s ručením omezeným. Proměny moci na prahu 21. Století. Praha: Zenit. KELLER, Jan: 2005. Soumrak sociálního státu. Praha: Sociologické nakladatelství.

112

KELLER, Jan: 2010. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství. KELLER, Jan: 2011. Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme. Praha: Sociologické nakladatelství. MANNHEIM, Karl: 1991. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa. MARADA, Radim: 2003. Kultura protestu a politizace každodennosti. Brno: CDK MILLS, Charles W.: 2000. The Power Elite. Oxford: Oxford University Press. MILLS, Charles W: 2008. Sociologická imaginace. Praha: Sociologické nakladatelství. NADER, Laura: 1972. Up the Anthropologist: Perspectives Gained from Studying Up. In: Hymes, David (ed.).: Reinventing Anthropology. New York: Pantheon Books. s. 284–311. RUGGIERO, Vincenzo: 2006. Understanding Political Violence: A Criminological Analysis. New York: Open University Press. STANISZKIS, Jadwiga: 2009. O moci a bezmoci. Brno: CDK STEMPLOWSKA, Zofia a SWIFT, Adam: 2012. Ideal and Nonideal theory In: Estlund, David (ed): The Oxford Handbook of Political Philosophy. Oxford: Oxford University Press, s. 373– 389. STEMPLOWSKA, Zofia: 2013. The Methodology of Justice. Přednáška. Budapešť: Central European University, Summer School – Justice: Theory and Applications, červenec 2013. TILLY, Charles: 2006. Politika kolektivního násilí. Praha: Sociologické nakladatelství. WACQUANT, Loïc: 2001. The Penalisation of Poverty and the Rise of Neo-Liberalism. European Journal on Criminal Policy and Research 4/2001, s. 401–412. WACQUANT, Loïc: 2009a. Prisons of Poverty. Minneapolis: University of Minnesota Press. WACQUANT, Loïc: 2009b. Punishing the Poor. The Neoliberal Government of Social Insecurity. Durham: Duke University Press. WACQUANT, Loïc: 2010. Crafting the Neoliberal State: Workfare, Prisonfare, and Social Insecurity. Sociological Forum 2/2010. s. 197–220. WACQUANT, Loïc: 2012. Three Steps to a Historical Anthropology of Actually Existing Neoliberalism. Social Anthropology 1/2012, s. 66–79. WEBER, Max: 1997. Autorita, etika a společnost. Praha: Mladá Fronta. WEBER, Max: 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH. WINCH, Peter: 2004. Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno: CDK.

* PhDr. Petr Krčál, [email protected], Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU v Plzni, 3. ročník, prezenční forma, školitelka: Mgr. Lenka Strnadová, Ph.D.

113

Prostor korupčních možností v reformě státní správy: aktéři, instituce, struktura, modely reformy František Kučera* Abstract: The article presents the plan of doctoral thesis that is focusing on corruption opportunity space in the reform of public administration, on persons involved in the process, on the institutions, on the structure and on the models of reform. It describes different theoretical models of reform of public administration and it also analyses specific situation of public administration in the Czech Republic and its comparison with other countries’ models. The doctoral thesis then defines the concept of corruption opportunity space and applies it on the theoretical models of the reform while reflecting specific political and historical environment of the Czech Republic. Key words: corruption, public administration, corruption opportunity space, reform, Czech Republic 1. Úvod – představení tématu V současné době se v debatách odborné i laické veřejnosti, stejně jako politiků a úředníků velmi často objevují dva problémy, které spolu velmi úzce souvisí. Jedná se o širší problematiku korupce, kterou lze v současné době považovat za jeden z vážných problémů soukromého a především veřejného prostoru. Druhým problémem je nutnost zavedení funkční reformy státní správy, která by formálně deklarovanou úpravu fungování státní správy uvedla do praxe tak, jak žádá po ČR již delší dobu nejen Evropská komise. Dokladem neudržitelnosti současného stavu je především (ne)existence tzv. služebního zákona upravujícího postavení úředníků státní správy, který byl přijat v roce 2002, vstoupil v platnost a jeho účinnost je s výjimkou některých již účinných paragrafů neustále odkládána. Mnozí experti na tuto problematiku v souvislosti s tím tvrdí: „Česká státní správa je zpolitizovaná. Současná právní úprava nezabezpečuje veřejnou správu před systémovou korupcí a zneužíváním nejrůznějšími klientelistickými sítěmi“ (Petráková et al 2013: 1). Z těchto důvodů jsem se rozhodl spojit obě témata a dosáhnout tak hlubší analýzy.

Vzhledem k šíři problematiky korupce, k jejím rozličným formám, různým definicím a široké škále možných pohledů na tento fenomén jsem se rozhodl efektivně zúžit zkoumanou oblast na prostor korupčních možností, konkrétně prostor korupčních možností ve státní správě. Sám pojem „prostor korupčních možností“ je pojmem novým a dosud v odborné literatuře nezavedeným. Jeho autorkou je Vladimíra Dvořáková, která tento pojem vytvořila a v souvislosti s vlastním výzkumem korupce ho využívá. Pojem je syntetizován z již v odborných textech používaných výrazů „political opportunity structures“ (Kitschelt 1986: 57–85) a „corruption opportunity structures“ (Pujas a Rhodes 2011: 739– 760), který je autory používán při analýze metod korupce a měření intenzity korupce v národním měřítku. Vladimíra Dvořáková nahrazuje pojem struktury za pojem prostoru, který autorka přebírá z kriminologické praxe, kde je pojem využíván při sledování prostoru, ve kterém se určitý druh kriminality vyskytuje.51

51

Jde například o sledování krádeží barevných kovů a v návaznosti na tyto krádeže sledování výkupen

114

Vzniká nám tak pojem, který je v problematice korupce a v mém případě sledování korupce v reformě státní správy nutno přesně definovat a zakotvit v rámci teoretického rámce zkoumání. 2. Stanovení cílů dizertace Cíle mé dizertační práce jsou stanoveny tak, aby poskytovaly odpověď na tři zásadní výzkumné otázky, které se v průběhu vytváření záměru dizertace postupně objevovaly při upřesňování teoretického a metodologického rámce práce a struktury práce samotné. První otázka zní následovně: Jací aktéři ovlivňují vytváření prostoru korupčních možností v reformě státní správy, jeho případné zvětšování nebo naopak zmenšování? Pro zodpovězení této otázky je nutné identifikovat a popsat jednotlivé aktéry, jejich roli v reformě státní správy, možnosti ovlivňování její podoby a jejího schvalování a následného zavádění do praxe a vyhodnocování jejích dopadů. Kromě popisu umístění jednotlivých aktérů vzhledem k reformě a k její přípravě je potřeba se rovněž zaměřit na vztahy mezi aktéry samotnými, jejich strukturu, vztahy nadřízenosti a podřízenosti a jejich vzájemné kontrolní a vyvažující funkce. Nejedná se zde tedy pouze o aktéry, kteří reformu plánují, řídí a zavádějí, ale i o aktéry, kteří jsou reformou přímo nebo nepřímo ovlivněni. Z toho také vychází další otázka. Jak stávající a navrhovaný institucionální rámec ovlivňuje prostor korupčních možností? Při zodpovídání této otázky je třeba si všímat právě struktury formálních i neformálních institucionalizovaných vztahů a jejího zasazení do právního rámce. Zaměřím se tedy na v současné době platnou legislativu i na jednotlivé návrhy a možné teoretické dopady těchto návrhů na proces reformy a státní správu kovů, posilování kontrol, případně hlídkové činnosti ve zmíněných rizikových lokalitách.

jako takovou. Poslední klíčovou otázkou mé dizertace je: Jak je prostor korupčních možností, jeho vznik či zvětšování nebo zmenšování ovlivňován jednotlivými teoretickými modely fungování a organizace státní správy? Výsledky výzkumu by kromě odpovědi na základní otázky měly přinést také hlubší rozpracování konceptu prostor korupčních možností. Cílem dizertační práce je tedy vytvořit nejen odborný vědecký text, ale zároveň materiál využitelný pro potřeby vytváření konkrétních reforem zaváděných do praxe. 3. Teoretický a metodologický rámec práce Z hlediska teoretického rámce dizertační práce bude nutné interdisciplinární přístup. Pokud bychom se zaměřili pouze na pojem korupce, i zde by bylo nutné propojit politickou teorii s institucionální ekonomií. Aby bylo možné zkoumat korupci, korupční chování a prostor korupčních možností do potřebné hloubky s ohledem na to, aby se dizertační práce dala použít nejen jako práce rozšiřující a doplňující stávající teorii, ale i jako soubor v praxi aplikovatelných poznatků, bylo nutno šíři vědeckého záměru zúžit a omezit se pouze na jednu dílčí oblast. V tomto případě je to oblast státní správy, kdy se šíře problematiky zmenšuje na jednu konkrétní oblast, ale na druhou stranu přibývá další teorie s mírně odlišným zakotvením, tj. teorie státní správy. V rámci zřejmého rozsahového omezení daného formátem disertační práce jsem tedy ještě přistoupil na upřesnění zkoumané problematiky na problematiku reformy státní správy, konkrétně tedy na prostor korupčních možností ve státní správě. V tomto případě tedy pro zpracování svého výzkumu využiji nejen vybraných politických teorií, ale také ekonomických v podobě institucionální ekonomie a teorií

115

státní správy. Z hlediska metodologického rámce záměru dizertační práce využiju metody analýzy, komparace, syntézy a dotazníkového šetření. Analýza bude použita ve formě historické analýzy vývoje státní správy, dále při analyzování teoretických modelů fungování stání správy, také pro legislativní dokumenty a při identifikaci aktérů reformy státní správy a rovněž souvisejícího institucionálního rámce. Syntézu použiji při podrobnějším definování pojmu prostoru korupčních možností společně s výsledky dotazníkového šetření a řízených rozhovorů. Komparaci pak využiji při porovnávání jednotlivých analyzovaných teoretických modelů fungování státní správy a také při srovnání situace státní správy v České republice s vybranými zahraničními zeměmi (podrobněji se o jednotlivých vybraných příkladech a důvodu výběru zemí zmiňuji v rozboru plánovaných kapitol. 4. Rozbor plánovaných kapitol Záměr dizertační práce se dělí na celkem sedm hlavních kapitol, které jsou rozděleny v poměru na část teoretickou a praktickou v poměru 4:3. První kapitolou teoretické části je kapitola, která přehledným způsobem člení a rozebírá jednotlivé teoretické modely fungování státní správy. Jde o chronologický přehled, kdy jsou jednotlivé modely v krátkosti popsány ve své celistvosti i s ohledem na dobu vzniku konceptu. Jedná se především o modely, jakým je klasický přístup zastoupený Weberem, manažerský přístup a další přístupy až po moderní „New Public Management“ (Lane 2000: 15). Bude zde uvedeno z jaké ekonomické či správní teorie pohled na problematiku pochází, jaká byla geneze modelu a které další modely na něj navazovaly, modifikovaly ho, případně jaká byla jeho kritika. Následně budou uvedeny vnímané nejvýraznější pozitivní a negativní rysy

teoretického modelu jako celku. V neposlední řadě zde charakterizuji, jak každý jednotlivý teoretický model fungování státní správy řeší z pohledu organizace a ekonomické efektivity a hospodárnosti jednotlivé oblasti fungování státní správy, jakými jsou obsazování volných míst ve státní správě, způsob vzdělávání a osobního rozvoje úředníků, způsob finančního odměňování zaměstnanců, způsob, jakým jsou obsazovány vyšší pozice ve státní správě a kariérní řád, způsob úkolování úředníků jejich přímými i nepřímými nadřízenými a v neposlední řadě i způsoby kontroly, možnosti kárných řízení, postihů a řádného i mimořádného ukončování zaměstnaneckého nebo jinde také služebního poměru. Tyto jednotlivé oblasti zájmu, které budou v rámci této kapitoly podrobněji rozvedeny, budou úzce navázány na následující kapitoly věnující se prostoru korupčních možností a jeho aplikaci a budou s nimi sdílet stejné logické uspořádání a členění. Druhá kapitola se zaměří na historický vývoj uspořádání státní správy na území dnešní České republiky od tradice byrokracie habsburské monarchie s přestávkami až do současnosti. Jednotlivé epochy vývoje české státní správy budou v této kapitole popisovány s ohledem na členění a organizaci státní správy, na její faktické fungování a na tradice, které v souvislosti s tzv. „path dependency“ ovlivňovaly další vývoj státní správy a mnohdy její fungování svými vnitřně obsaženými vzorci chování a hodnotami ovlivňují až do současné doby. Třetí kapitola dále v základních obrysech popíše současnou situaci státní správy ve vybraných modelově vybraných zemích, jakými jsou například Francie, Spolková republika Německo, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Švýcarská konfederace nebo Spojené státy americké. Tyto státy nejsou vybrány náhodně, ale

116

jako státy s výraznými typovými modely reálného fungování státní správy s rozdílným uspořádáním a s rozdílnou mírou centralizace a koncentrace státní moci. Čtvrtá kapitola bude poslední teoretickou kapitolou, která zároveň bude svou strukturou a zaměřením již přesahovat do části praktické. V této kapitole půjde o definici nového pojmu prostoru korupčních možností a jeho definování specificky pro reformu státní správy. První částí definice bude ta část obsažená v literatuře u obdobných a významově příbuzných pojmů společně s definicí autorky pojmu Vladimíry Dvořákové. Druhou částí bude doplnění vzešlé na základě toho, jak odborná a profesní veřejnost vnímá tento pojem a co je podle ní součástí této definice, tedy prostorem korupčních možností. Tato druhá část bude vytvořena na základě vyhodnocení výsledků dotazníkového šetření a řízených rozhovorů na dané téma s odborníky s oboru politologie a státní správy a současně s úředníky samotnými. Výsledná definice tedy vznikne syntézou obou přístupů a vytvoří tak kvalitní základ pro další část práce a pro další využití pojmu jako takového. Pátá kapitola následně již dobře definovaný pojem prostoru korupčních možností využije při analýze platné legislativy. V této fázi bude analyzována legislativa, která v rámci České republiky upravuje postavení úředníků státní a veřejné správy včetně legislativy upravující chod institucí, jakou je například Probační a mediační služba České republiky, nebo služební zákon upravující poměry v rámci Policie České republiky. Na zmíněné legislativní dokumenty bude aplikován koncept prostoru korupčních možností s cílem objevit, kde v těchto normách se případný prostor korupčních možností objevuje, jakým způsobem ho tyto

legislativní dokumenty svým působením mohou zvětšovat nebo zmenšovat. V šesté kapitole se zaměřím na samotné jednotlivé aktéry procesu reformy státní správy v České republice. Jak jsem již v úvodu předestřel, jedná se zde nejen o aktéry, kteří v procesu reformy vystupují jako aktivní hráči, vytvářejí jednotlivé návrhy reformy státní správy, připravují její legislativní rámec a přijímají klíčová politická rozhodnutí, ale také o účastníky, kteří v reformním procesu státní správy stojí na druhé straně. Bude se jednat nejen o úředníky samotné, na které je reforma státní správy zaměřena především, ale také na další aktéry, kteří plní funkci kontrolní, tedy tzv. hlídacího psa, jakým je například Nejvyšší kontrolní úřad a mimo státní správu také jednotlivé nezávislé nevládní neziskové organizace a iniciativy zabývající se problematikou korupce. Mezi takové patří například Transparency International, Nadační fond proti korupci nebo iniciativa Rekonstrukce státu. Naposled, nikoli však v poslední řadě, zde budou ti, kteří nemají bezprostřední možnost výrazně zasahovat do celého procesu a jsou ve výsledku nejvíce ovlivněni dopady a efekty reformy, tedy jednotliví občané jako uživatelé celého systému státní správy. Poslední kapitola bude zaměřena na aplikaci v předchozích kapitolách definovaného konceptu prostoru korupčních možností. O dimenzi prostoru korupčních možností zde bude rozšířena analýza jednotlivých modelů reformy státní správy tak, jak byly popsány a strukturovány v kapitole první. U jednotlivých modelů tak kromě organizačního a ekonomického hlediska zohledním i otázku vytváření případného prostoru korupčních možností, jeho zvětšování či zmenšování s ohledem na jednotlivé modely popisované struktury a procesy reformy. Dále se zde zaměřím na propojení konceptu prostoru korupčních

117

možností s jednotlivými reálnými reformními procesy, na postavení jednotlivých reformních aktérů, na jejich vzájemné vztahy a jejich pozici ve struktuře institucionalizovaných procesů. 5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dosavadních zdrojů Samotné problematice korupce, stejně jako problematice fungování státní správy se celosvětově věnuje mnoho autorů a odborníků, stejně jako problematice korupce ve státní správě. Ke korupci zmíním na prvním místě Roberta Klitgaarda a například jeho knihu Controlling Corruption (Klitgaard 1988). K tématu korupce, stejně jako k mnoha dalším, vyjadřuje ve svých publikacích a článcích Paul Heywood (Heywood 1997). Politickým a korupčním strukturám se věnují například již v úvodu zmínění Herbert Kitschelt, Martin Rhodes nebo Véronique Pujas. V českém prostředí se pojmem korupce intenzivně zabývá Vladimíra Dvořáková, Ondřej Císař, Pavol Frič (Frič 1999) nebo autoři působící v rámci společných projektů a iniciativ, jakými jsou třeba Martin Potůček, Dušan Hendrych, Karel Schelle, Jiří Grospič, Lenka Vostrá nebo Milan Pollián. Co se týče ekonomie ve spojení s korupcí, nemohu nezmínit teoretiky, jakými jsou Coase,

Krueger nebo Bhagwati (Bhagwatti 1982; Coase 1960; Kreuger 1974) a jejich teorii agentury a teorii dobývání renty. U teorie státní správy bych měl zmínit jména, jakými jsou Max Weber se svým byrokratickým přístupem, Applebyho s teorií Public Administration, Barnardovu (Barnard 1971) organizační teorii, manažerský přístup Simona, teorii veřejné volby Marche a Olsena (March a Olsen 1979) a Policy-implementation Maye a Wildavskyho (May a Wildavsky 1978). 6. Obtíže a problematická místa výzkumu Mezi obtížná místa při zpracovávání textu může patřit moment definování prostoru korupčních možností za pomoci dotazníkového šetření. Zvláště mezi úředníky samotnými se může ukázat jako velmi problematická míra návratnosti dotazníků a obecná neochota vyjadřovat se ke konceptu souvisejícím s korupcí, kdy korupce je klasifikována jako trestný čin. Rovněž aplikace konceptu prostoru korupčních možností na jednotlivé modely fungování státní správy se může jevit jako problematická vzhledem ke struktuře, rozdílných vztahů jednotlivých prvků v rámci daného systému zejména z hlediska nastavení principů vyvažování.

118

Zdroje Literatura APPLEBY, Paul H.: 1975. Policy and administration. University: Univ. of Alabama Press. BARNARD, Chester I.: 1971. The functions of the executive. 30. anniversary ed., 20. print. Cambridge, Mass: Harvard Univ. Press. BEKKERS, V.: 2007. Governance and the democratic deficit: assessing the democratic legitimacy of governance practices. Burlington, VT: Ashgate Pub. Ltd. BHAGWATTI, J.: 1982. Directly Unproductive, Profit-Seeking (DUP) Activities. The Journal of Political Economy, roč. 90, č. 5, s. 988–1002. BOX, Richard C: 2007. Democracy and public administration. Armonk, N. Y.: M. E. Sharpe. COASE, R. H.: 1960. The Problem of Social Cost. The journal of law and economics, roč. 3, č. 1, s. 1–44. COOK, Brian J.: 2007. Democracy and administration: Woodrow Wilson's ideas and the challenges of public management. Baltimore: Johns Hopkins University Press. COX, Raymond W.: 2009. Ethics and integrity in public administration: concepts and cases. Armonk, N. Y.: M. E. Sharpe. DENHARDT, Janet Vinzant a DENHARDT, Robert B.: 2007. The new public service: serving, not steering. Expanded ed. Armonk, N. Y.: M. E. Sharpe. FREDERICKSON, H. a GHERE, Richard K.: 2005. Ethics in public management. Armonk, N. Y.: M. E. Sharpe. FRIČ, Pavol a kol. 1999. Korupce na český způsob. Praha: G plus G. GROSPIČ, Jiří a VOSTRÁ, Lenka (eds.): 2004. Reforma veřejné správy v teorii a praxi: problémy reformy veřejné správy v České republice, Maďarské republice, Polské republice a Slovenské republice: sborník z mezinárodní konference, Třešť, 22.–24. října 2003. Plzeň: Aleš Čeněk. HARMON, Michael M.: 2006. Public administration's final exam: a pragmatist restructuring of the profession and the discipline. Tuscaloosa: University of Alabama Press. HENDRYCH, Dušan: 2003. Správní věda: teorie veřejné správy. Praha: ASPI. HENDRYCH, J. a ŠRÁMEK, A.: 1973. Československá státní správa. Praha: Orbis. HEYWOOD, Paul: 1997. Political Corruption: Problems and Perspectives. Political Studies, roč. 45, č. 3, s. 417–435. HUGHES, Owen E.: 2003. Public management and administration: an introduction. 3rd Ed. New York: Palgrave. CHRISTENSEN, Tom a LÆGREID, Per: 2007. Transcending new public management: the transformation of public sector reforms. Burlington, VT: Ashgate. JANÁK, Jan a HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: 1989. Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

119

JORDAN, Sara R a GRAY, Phillip W.: 2011. The ethics of public administration: the challenges of global governance. Waco, Tex.: Baylor University Press. KITSCHELT, Herbet P.: 1986. Political Opportunity Structures and Political Protest. British Journal of Political Science, roč. 16, č. 1, s. 57–85. KLITGAARD, Robert E.: 1988. Controlling corruption. Berkeley: University of California Press. KOCOUREK, Jiří: 2007. Odměňování zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Praha: C. H. Beck. KOTCHEGURA, Alexander: 2008. Civil service reform in post-communist countries: the case of the Russian Federation and the Czech Republic. Leiden: Leiden University Press. KRAUSE, George A. a MEIER, Kenneth J.: 2003. Politics, policy, and organizations: frontiers in the scientific study of bureaucracy. Ann Arbor: University of Michigan Press. KREUGER, A. O.: 1974 The Political Economy of the Rent-Seeking Society. The American Economic Review, roč. 64, č. 3, s. 291–303. KUMAR, R.: 2010. New issues in public management. Jaipur, India: ABD Publishers. LANE, Jan-Erik: 2000. New public management. New York: Routledge. MARCH, James G. a OLSEN. Johan P. (eds.): 1979. Ambiguity and choice in organizations. 2nd Ed. Bergen: Universitetsforlaget. MAY, Judith V. a WILDAVSKY, Aaron B.: 1978. The Policy cycle. Beverly Hills: Sage Publications. MORSE, Ricardo S., BUSS, Terry F. a KINGHORN, C.: 2007. Transforming public leadership for the 21st century. Armonk, N. Y.: M. E. Sharpe, Inc. PETERS, B. a SAVOIE, Donald J.: 2000. Governance in the Twenty-first Century: revitalizing the public service. Montreal: McGill-Queen's University Press. POLIÁN, Milan: 2001. Organizace a činnost veřejné správy. Praha: Prospektrum. POTŮČEK, Martin: 2005. Veřejná politika. Praha: Sociologické nakladatelství. PUJAS, Véronique a RHODES, Martin: 2011. Party Finance and Political Scandal: Comparing Italy, Spain and France. In: Heidenheimer, Arnold J. a Johnston, Michael (eds.): Political Corruption, Concepts and Contexts. 3rd Ed., s. 739–760. RATHOD, P.: 2007 Comparative public administration. Jaipur, India: ABD Publishers. RONDINELLI, Dennis A. a CHEEMA, G.: 2003. Reinventing government for the twenty-first century: state capacity in a globalizing society. Bloomfield, CT: Kumarian Press. ROSENBLOOM, David H. a MCCURDY, Howard E.: 2006. Revisiting Waldo's administrative state: constancy and change in public administration. Washington, D. C.: Georgetown University Press. ROSENBLOOM, David H.: 1986. Public Administration – Understanding Management, Politics, and Law in the Public Sector. New York: Random House. SCHELLE, Karel: 2008. Vývoj české veřejné správy. Ostrava: Key Publishing. SIMON, Herbert A.: 1957. Models of man, social and rational: mathematical essays on rational human behavior in a social setting. New York: Garland Pub.

120

ŠTIČKA, Michal: 2008. Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě. Praha: Transparency International – Česká republika. TRANSPARENCY INTERNATIONAL: 2005. Právem proti korupci: právní ochrana proti některým projevům korupce ve veřejné správě a justici. Praha: Transparency International – Česká republika. TRANSPARENCY INTERNATIONAL: 2006. Transparentní procesy v politickém rozhodování: sborník textů k problému korupce politických stran. Praha: Transparency International – Česká republika. Prameny Česká republika: 2002. ZÁKON ze dne 26. dubna 2002 o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). PETRÁKOVÁ, L., BUREŠ, R., WAGENKNECHT, L., FADRNÝ, M., HAVELKA, V., SUCHARDOVÁ, M. a KONIECZNY, J.: 2013. Poziční dokument k upravení poměru zaměstnanců ve státní správě (http://www.inventurademokracie.cz/wp-content/uploads/2013/01/Pozicni-dokument-kurednikum.pdf).

* Ing. František Kučera, [email protected], Katedra politologie, FMV VŠE v Praze, 1. ročník, prezenční forma, školitelka: prof. PhDr. Vladimíra Dvořáková, CSc.

121

Proměny postavení Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) v mezinárodním systému od roku 1948 do současnosti. Projekt disertační práce Lenka Kudláčová* Abstract: This dissertation deals with the changes of position of Democratic people´s republic of Korea (DPRK) in international system since 1948 till present. In this issue, we could have experienced highly dynamic development. In the Cold War period, DPRK played the role of a small state which oriented itself practically exclusively on Soviet Union and to some extent, also on China. Nevertheless, since 1990s, DPRK has slowly been obtaining continuously more relevance in international community, not only because of its military potential. The main goal of this dissertation is to explore the process of change of position of DPRK in international system using four groups of variables. From theoretical point of view, author works with the foundations of the theoretical pluralism. Key words: DPRK, international system, military power, foreign relations, economic dependence, reputation 1. Úvod: představení tématu Pozice KLDR v mezinárodním systému prodělala svého vzniku v roce 1948 až do současnosti obrovské množství změn. Zpočátku se KLDR přirozeně orientovala výhradně na Sovětský svaz, jeho spojence52 a Čínu, přičemž však usilovala především o zachování své politické a kulturní svébytnosti, ačkoliv ochotně přijímala materiální subvence ze strany zmíněných spojenců. Tato materiální podpora umožňující reindustrializaci země dosáhla rok po skončení korejské války hodnoty jedné třetiny severokorejského rozpočtu (více viz Shen a Xia 2012: passim či Armstrong 2005a: passim). V ústraní stojící severokorejský režim byl prakticky až v důsledku vypuknutí hladomoru v polovině devadesátých let donucen se částečně otevřít okolí. KLDR poprvé ve formě žádosti o zaslání humanitární

pomoci53 projevila vůli jednat se státy, které po dobu trvání bipolární konfrontace chápala jako úhlavní nepřátele: USA, Korejskou republikou i Japonskem. Devadesátá léta (zejména jejich druhá polovina) se v důsledku zahájení asistence do KLDR stala symbolem nové éry, pokud jde o vztahy KLDR a „Západu“, reprezentovanému zpočátku zejm. USA, Korejskou republikou a do určité míry i Japonskem. Nové období mělo zcela zásadní konsekvence i pro výzkumné záměry týkající se tohoto státu, který doposud stál v ústraní zájmů politické vědy i mezinárodních vztahů. Utvořila se do té doby neexistující možnost sice stále velmi omezených, ale zcela zásadních oboustranných informačních toků: zaprvé, do KLDR začali přicházet představitelé na humanitární pomoc zaměřených agentur a 53

52

Mezi důležité podporovatele KLDR patřilo i Maďarsko, Polsko, Československo, Rumunsko, Albánie, Bulharsko a Východní Německo (Shen a Xia 2012: 4).

Haggard a Nolland (2007: 155) podotýkají, že když Čína a SSSR v souvislosti se smrtí Kim Ir-sena v roce 1994 a také v důsledku ochromení domácí produkce v době ukončení bipolární konfrontace omezila obchodní vztahy s KLDR, nepřímo tak podpořila vznik hladomoru.

122

programů OSN (zejm. pak Světový potravinový program /WFP/ a Dětský fond OSN /UNICEF/, Světová zdravotnická organizace /WHO/), ale i první organizace občanské společnosti (Korean Sharing Movement, Lékaři bez hranic, Mennonite Central Commitee, Mercy Corps, Agape International, Christian Friends of Korea a mnoho dalších) (viz webové stránky jmenovaných organizací či také Snyder 2003: passim). Zadruhé, hladomorem ochromená KLDR byla nucena částečně uvolnit do té doby naprostý zákaz volného pohybu běžných obyvatel po zemi. V důsledku vážné humanitární krize začal režim v některých případech rovněž tiše tolerovat tržní aktivity menšího rozsahu (více viz Haggard a Noland 2007: passim; Lankov, Kim a Kwak 2010: passim), ale také překračování severokorejsko-čínské hranice za účelem hledání obživy. Kumulace Severokorejců v čínských provinciích hraničících s KLDR (zejm. pak v provincii Jilin) vyvolala vznik řady organizací občanské společnosti (většinově církevních jihokorejských, ale i amerických), které se snažily těmto lidem pomoci (např. Helping Hands Korea). Severokorejští uprchlíci (či tzv. „defectors“, jak jsou nejčastěji nazýváni v Korejské republice) se stali za historii existence KLDR prakticky prvním přímým zdrojem informací o vnitřním fungování KLDR.54 Hladomor a okolnosti s ním spojené proto zásadním způsobem redefinovaly pozici KLDR v mezinárodním systému mimo jiné ve smyslu zahájení diplomatických jednání se „západními“ státy.

54

Výpovědi severokorejských uprchlíků shromažďují nejen organizace občanské společnosti (například Database Center on North Korean Human Rights), ale i Korejský institut národního sjednocení (KINU). KINU každoročně vydává řadu publikací, kde jsou nejaktuálnější výpovědi uveřejněny (např. White Papers on Human Rights in North Korea aj.)

Přibližně od roku 2006 se pozice KLDR v mezinárodním systému dále proměňovala v souvislosti s pokroky, kterých dosáhla ve vývoji jaderného programu. K radikální změně vnímání KLDR ze strany mezinárodního společenství došlo v roce 2006, kdy byl realizován vůbec první jaderný test. Není pochyb o tom, že vývoj jaderného programu pro KLDR dosud představuje zcela zásadní aspekt, prostřednictvím kterého byla zejména do roku 2008 schopna úspěšně dosahovat svých požadavků, ačkoliv se podle současného vývoje situace zdá, že se v tomto ohledu vyděračský potenciál KLDR transformuje (více viz Pollack 2011: zejm. kap. 5 a 6). 2. Stanovení cílů práce Hlavním cílem práce je analyzovat proměny postavení KLDR v mezinárodním systému a transnacionálních vztazích od roku 1948 do současnosti. Pojmem „proměna postavení“ chápeme to, jak KLDR postupně redefinovala svou pozici, tedy jak se z malého státu, jenž do roku 1991 nedisponoval ani členstvím v OSN, stala jaderná velmoc nedodržující závazky plynoucí z jejího signatářství v mezinárodních lidsko-právních úmluvách. Účelem této analýzy, která bude uskutečněna na základě zkoumání čtyř skupin proměnných (jejich konkrétní vymezení viz níže), je objasnit vliv různých aspektů moci na pozici KLDR v mezinárodním systému. Zohledňován bude v souladu s koncepcí teoretického pluralismu vedle klasických prvků hard power (tj. severokorejský zbrojní a zejm. jaderný potenciál) i potenciální vliv ekonomické moci (vývoj severokorejské ekonomické závislosti) a soft power. Zde se jednápředevším o budování reputace jakožto kritéria postavení státu v mezinárodním systému, potažmo o působení mezinárodně platných norem (členství KLDR v lidsko-právních

123

úmluvách). Ve vztahu k budování reputace se jeví jako vhodné rovněž zhodnotit mediální obraz KLDR, zdali je postupně možno nacházet větší množství pozitivně laděných reportáží nežli na počátku 90. let.55 Smyslem práce je i vyplnit vzniklou výzkumnou mezeru na poli studia postavení KLDR v mezinárodním systému (viz výše). 3. Teoretický a metodologický rámec práce Z metodologického hlediska bude práce případovou studií instrumentálního typu, jejímž úkolem je vymezeném období prozkoumat proměnu postavení KLDR v rovině mezinárodního systému. Význam obratu „proměna postavení“ byl již specifikován výše. Z metodologického hlediska se nicméně jeví jako vhodné vymezit mezinárodní systém, neboť obsah tohoto konceptu není rozhodně tak zjevný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jey S. Goodman (1965: 258) tento koncept rozděluje na základě třech jeho nejčastějších využívání, čímž de facto vznáší námitku proti často se vyskytující nekoncepčnosti v jeho používání. Konkrétně pak vymezuje: (i) systém jako popis reality (system-as-description); (ii) systém jako nástroj vysvětlení (system-asexplanation); (iii) systém jako metodologii (system-as-methodology). Jednotnou definici pak nabízí Mortona Kaplan (2005). Systém definuje jako „[…] soubor provázaných proměnných stojících v silném protikladu vůči svému okolí, a to do té míry, že pravidelné popsatelné behaviorální jevy charakterizují vnitřní vztahy proměnných vůči sobě navzájem a zároveň vnější vztahy sady jednotlivých proměnných ke kombinacím proměnných vnějších“ (Kaplan 2005: 20). Kaplan rovněž 55

Analýza tohoto indikátoru má smysl až v době po skončení studené války, neboť v době jejího trvání byl mediální obraz KLDR v rámci východního bloku pozitivní, v rámci západního naopak negativní.

předpokládá, že studium systému obnáší výzkum vztahů mezi proměnnými (Kaplan 2005: 23). Pro účely této disertační práce tedy mezinárodní systém můžeme chápat jako jistý soubor proměnných (či aktérů) (Ritterberger 2004: 1), u nichž předpokládáme vzájemný vliv a zároveň jako určitý metodologicko-teoretický rámec, v němž se budeme pohybovat. Jak již bylo naznačeno výše, vymezené téma bude zkoumáno v celkem čtyřech skupinách proměnných, u kterých předpokládáme kauzální vztah s „proměnou postavení“. Skupiny proměnných jsou následující: severokorejský vojenský potenciál, zahraničně-politická orientace KLDR a vytváření aliancí, ekonomická závislost (potažmo toky humanitární a rozvojové asistence do KLDR) a konečně reputace jakožto kritérium postavení státu v mezinárodním systému. Aby bylo možné pečlivě prozkoumat vliv zmiňovaných skupin proměnných, je nutné stanovit si u každé z nich několik tzv. pozorovatelných indikátorů.56 Pokud jde o teoretické ukotvení, práce směřuje k tzv. teoretickému pluralismu, který nám umožní co možná nejúplnější pojetí zkoumaného tématu. Jak podotýká i Buzan a Little (2000: 47), realita mezinárodního systému jako celku je příliš komplexní, než aby bylo možné hlásit se jednoduše k teoretickému monismu. Konkrétní vyjádření teoretického pluralismu je možné pozorovat již u výše vymezených skupin proměnných (také viz schéma 1), jejichž relevance se vztahuje nikoliv k pouze jedné, nýbrž ke třem teoriím mezinárodních vztahů: neorealismu (skupina proměnných vojenský potenciál), neoliberalismu (skupina proměnných ekonomická závislost) a sociálnímu konstruktivismu (skupina proměnných reputace). Na 56

Předpokládané pozorovatelné indikátory jsou graficky znázorněny na schématu 1.

124

teoretickém pomezí mezi realismem a liberalismem se pak nachází skupina proměnných zahraničně-politická orientace. S ohledem na zkoumaný subjekt, kterým je KLDR, budeme nejvíce využívat východiska neorealismu také z toho důvodu, že sama KLDR v jeho intencích operuje neustále.57 Nicméně z důvodu relevance i dalších dvou teoretických přístupů není vhodné pracovat s východisky jediného směru. Pokud jde o relevantní východiska neoliberalismu, jedná se zejména o přikládání jisté role societálním aktérů, zejm. pak skupinám obhajoby zájmů (policy advocacy groups). Z konstruktivismu pak vychází celá jedna skupina proměnných, totiž ta věnující se reputaci a roli norem. Závěrem je nutné podotknout, že využijeme přístup „shora dolů“ (top-down approach). Důvod jeho volby je poměrně prostý: není možné využívat přístup opačný z důvodu neschopnosti přesně určit co se děje uvnitř v KLDR a jaký má toto dění vliv na její zahraniční politiku, potažmo proměnu postavení. 4. Rozbor plánovaných kapitol Práce bude kombinovat tematické členění a strukturaci chronologickou. Důvod pro volbu tohoto postupu je následující. Již bylo zmiňováno výše, že časovým rámcem výzkumu je období od roku 1948 do současnosti. Abychom tedy byli schopni zkoumat předpokládanou proměnu postavení KLDR v mezinárodním systému, je vhodné postupovat napříč touto časovou osou a sledovat, jakých hodnot nabývaly zkoumané skupiny proměnných v námi vymezeném časovém rámci. 57

Jako příklad můžeme uvést její zdůrazňování svépomoci a soběstačnosti, využívání efektu jaderného odstrašení, kladení důrazu na oblast hard power, neustálá konceptualizace většiny států jako vnějších nepřátel či využívání mezinárodních organizací a fór jako nástroje „voice giving“ (srov. Ritterberger 2004: 13).

Prakticky tak budeme postupovat chronologicky v níže zvolených časových úsecích, ovšem s tím, že v rámci každého tohoto úseku, který reflektuje zásadní změny konfigurace mezinárodního systému, budeme zkoumat, jakých hodnot nabývala daná skupina proměnných (potažmo její pozorovatelné indikátory). Jako první zkoumané období jsme vytyčili úsek od roku 1948 do 70. let. Severokorejský režim se zcela jasně postavil do opozice proti Spojeným státům, přičemž existovala reálná hrozba vojenského střetu.58 Jednalo se také o období, kdy KLDR usilovala o navazování vztahů s levicově orientovanými režimy v různých částech světa, zejména pak se státy východní Evropy a čerpala ekonomickou podporu prakticky výhradně ze strany Sovětského svazu a do určité míry i z Čínské lidové republiky. Zároveň v této době přirozeně významnější úlohu nehrála reputace Severní Koreje na mezinárodním poli. Druhým zkoumaným obdobím pak bude fáze od 70. let do skončení studené války. Na začátku 70. let nahradila kontinentální Čína Taiwan v pozici stálého člena Rady bezpečnosti OSN a zároveň v důsledku rozkolu se SSSR navázala diplomatické vztahy se Spojenými státy. To značně posílilo čínské postavení v mezinárodním systému, který se tak postupně začal měnit v systém tripolární. Vztahy KLDR a Spojených států zůstávaly nadále na bodu mrazu. To přirozeně korespondovalo se strukturou tehdejšího mezinárodního systému a dědictvím korejské války, nicméně v důsledku zmiňovaného výrazného zlepšení vztahů mezi USA a Čínou, která byla garantem severokorejského režimu, se již pravděpodobnost hrozby otevřeného 58

Např. v roce 1968, když KLDR zajala americkou špionážní loď Pueblo, administrativa tehdejšího prezidenta Johnsona zvažovala útok na KLDR (Cumings 2004: 79).

125

vojenského střetu mezi USA a KLDR dosti snížila. V tomto období tedy můžeme pozorovat změny zejména ve skupině proměnných vojenský potenciál. Poslední zkoumaná fáze je vymezena od počátku 90. let do současnosti. Jedná se o velmi dynamické období, kdy KLDR po několika desítkách let musela změnit svou zahraničně-politickou orientaci v nově se formujícím multipolárním systému. Kritická humanitární situace a zánik SSSR, který platil za jednoho ze dvou hlavních podporovatelů KLDR, přinutily severokorejský režim vůbec poprvé v historii k tomu, aby se obrátil s žádostí o humanitární pomoc ke státům, které doposud zatracoval: ke Korejské republice, Spojeným státům a Japonsku. Severní Korea začala prakticky poprvé navazovat diplomatické vztahy i se Spojenými státy, které se brzy staly druhým největším donorem humanitární pomoci do KLDR.59 Počínaje rokem 1995 byl Pchjongjang v důsledku rozsáhlého hladomoru také nucen částečně zpřístupnit území KLDR rozličným aktérům, ať už se jednalo o mezinárodní organizace či uskupení vzešlá z občanské společnosti. Po prvním jaderném testu v roce 2006 KLDR jednoznačně ukázala svou neochotu podvolit se mezinárodním konvencím a testy zopakovala dále v roce 2009 a 2013. Takové jednání vyvolalo reakce mezinárodního společenství v podobě sankcí uvalovaných Radou bezpečnosti OSN. V neposlední řadě je třeba říci, že začalo docházet k nárůstu kritiky severokorejského porušování lidských práv, které se objevovalo navzdory signatářství KLDR téměř ve všech základních lidsko-právních úmluvách.60 59

UN OCHA Financial Tracking Service: http://fts.unocha.org/pageloader.aspx?page=emer g-emergencyCountryDetails&cc=prk (17. 5. 2013). 60 KLDR je signatářem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR), Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech (ICESCR), Úmluvy o odstranění

Tlak na tuto problematiku pak přicházel zejména ze strany globální občanské společnosti. To potvrzuje i fakt, že se v roce 2011 zformovala transnacionální koalice nevládních organizací s názvem Mezinárodní koalice proti zločinům proti lidskosti v KLDR (ICNK).61 Ke konci zkoumaného období tak na své relevanci dále nabývala již zmiňovaná reputace. 5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dostupných zdrojů Dosavadní výzkum, který se přímo týká této disertační práce, spočíval zejm. v načítání primárních i sekundárních zdrojů, ať už těch metodologickoteoretických či empiricky zaměřených. Z teoreticko-metodologických jmenovitě uveďme následující: Waltz (2001), Singer (1961), Buzan a Little (2000), Goodman (1965) či Ritterberger (2004). Zde je nutné podotknout, že práce prodělala v oblasti teoreticko-metodologického zázemí poměrně zásadní změny. Původně totiž měly být využity analytické roviny, konkrétně pak rovina mezinárodního systému, subsystému a jednotek, přičemž pro úroveň jednotkovou a subsystémovou měla být vytvořena jedna časová osa, ve které měly následně být zkoumány hodnoty, jakých nabývaly vymezené skupiny proměnných. Pro systémovou rovinu pak byla vytvořena odlišná osa. Tato varianta však byla zavrhnuta po obšírnějším rozpracování roviny mezinárodního systému z důvodu předpokládaného rozsahu analýzy, který by výrazně převyšoval kapacitu disertační práce. Právě proto jsem se uchýlila k zevrubné analýze vlivu skupin proměnných „pouze“ v rámci mezinárodního systému jakožto celku. všech forem diskriminace proti ženám (CEDAW) a Úmluvy o právech dítěte (CRC) (Kudláčová 2012: 17). 61 Více viz oficiální webové stránky koalice: http://www.stopnkcrimes.org/.

126

Pokud jde o dosavadní výzkum související s empirickou částí práce, vedle shromažďování a načítání tištěných zdrojů (např. Lankov 2007; Haggard a Noland 2007; Park ed. 2010; Manyin a Nikitin 2011 aj.) proběhl již první terénní výzkum v Korejské republice.62 Tento výzkum, ačkoliv byl věnován studiu role organizací občanské společnosti v oblasti budování mezikorejské důvěry, měl přesah využitelný i pro tuto disertační práci, neboť jsme se zde seznámili také s rolí nevládního sektoru v oblasti budování povědomí o severokorejském porušování lidských práv. Toto téma patří v repertoáru jihokorejských nevládních organizací k těm nejvýznamnějším a dopadá i na úroveň mezinárodního systému.63 Obecně vzato je problematika proměn postavení KLDR v mezinárodním systému a to, jak tyto proměny ovlivňují státní i nestátní aktéři, nosným a aktuálním tématem, které se v důsledku existence severokorejského jaderného programu úzce prolíná i s otázkou bezpečnosti. V českém prostředí dosud neexistuje žádná studie věnující se námi zvolenému tématu a v zahraničí je situace dosti podobná. Ačkoliv již vznikla řada knih zabývajících se jistými dílčími tématy spojenými především se zahraniční politikou KLDR a otázkami bezpečnosti (jaderný program, regionální uspořádání, vztahy KLDR s některými státy či regiony apod.; viz např. Chung 2007; Park 2010; Kim a Kang 2009; Kwak a Seung eds. 2009; Kim 2011 aj.), doposud nevznikla žádná studie komplexně sledující zvolené téma. 62

Tento výzkumný pobyt byl uskutečněn v jihokorejském Soulu období od 14. srpna do 17. září 2013. 63 Toto můžeme prakticky pozorovat na příkladu založení Vyšetřovací komise lidsko-právní situace v KLDR při OSN v dubnu 2013, která fakticky představuje výsledek kontinuálního tlaku vycházejícího právě z organizací občanské společnosti.

Dle mého názoru je proto nutné věnovat se problematice proměn postavení KLDR za účelem vyplnění výzkumné a analytické mezery, která nepochybně existuje, a to nejen v oblasti české politické vědy, ale do značné míry i v zahraničí. 6. Obtíže a problematická místa výzkumu Klíčovou překážku pro výzkumné záměry spojené s touto disertační prací představuje uzavřený charakter KLDR, nepřístupnost (či neexistence) oficiálních severokorejských dat a nemožnost smysluplně a kontinuálně sledovat průběh i výsledky utváření politických rozhodnutí. Ta totiž dle některých teorií mezinárodních vztahů (zejm. pak neoliberalismu) následně mohou mít dopad na postavení KLDR na mezinárodním poli. Dalším problémem, se kterým se při realizaci výzkumu můžeme potenciálně střetnout, je „rozmrznutí“ korejsko-korejského konfliktu, tedy de facto vypuknutí války. Ačkoliv takový scénář není příliš pravděpodobný, vzhledem k povaze severokorejského režimu není možné tuto variantu zcela vyloučit. Dále je vhodné zmínit i nemožnost přímého výzkumu v KLDR (potažmo případný přístup k archivovaným dokumentům), což nicméně úzce souvisí již s prvním zmiňovaným bodem. Zároveň však platí, že Korejská republika představuje pomyslnou „studnici“ informací o KLDR v mnoha ohledech, o čemž jsem se již přesvědčila během mého prvního terénního výzkumu zde uskutečněného. Existuje rovněž široké spektrum informací, které je na reportování a přístupnosti severokorejských dat nezávislé či závislé pouze z části (např. data týkající se reputace či ekonomické závislosti).

127

Schéma 1

128

Zdroje Literatura ARMSTRONG, Charles: 2005. „Fraternal Socialism“: The International Reconstruction of Korea, 1953–1962. Cold War History, roč. 5, č. 2, s. 161–187. BEAL, Tim: 2005. North Korea. The Struggle against American Power. London: Pluto Press. BECHTOL, Bruce E.: 2010. Defiant Failed State: the North Korean Threat to International Security. Washington: Potomac Books. BUZAN, Barry a LITTLE, Richard: 2000. International Systems in World History. Remaking the Study of International Relations. New York: Oxford University Press. CUMINGS, Bruce: 2004. American Airpower and Nuclear Strategy in Northeast Asia since 1945. In: SELDEN, Mark a SO, Alvin Y. (eds.): War and State Terrorism. Lanham: Rowman and Littlefield. FLAKE, Gordon L. a SNYDER, Scott (eds.): 2003. Paved With Good Intentions: The NGO Experience in North Korea. Westport: Praeger Publishers. FUQUA, Jacques L.: 2007. Nuclear Endgame: the Need for Engagement with North Korea. Westport: Praeger Publishers. GOODMAN, Jay S.: 1965. The Concept of „System“ in International Relations Theory. Background, roč. 8, č. 4, s. 257–268. HAGGARD, Stephan a NOLAND, Marcus (eds.): 2006. The North Korean Refugee Crisis: Human Rights and International response. Washington, D. C.: Peterson Institute for International Economics. HAGGARD, Stephan a NOLAND, Marcus: 2007. Famine in North Korea: Markets, Aid and Reform; foreword by Amartya Sen. New York: Columbia University Press. HAGGARD, Stephan a NOLAND, Marcus: 2011. Witness to Transformation: Refugee Insights into North Korea. Washington, D. C.: PIIE. CHUNG, Jae H.: 2007: Between ally and partner: Korea-China relations and the United States. New York: Columbia University Press. KANG, Alan: 2003. The Lens of Juche: Understanding the Reality of North Korean Policymakers. The Review of International Affairs, roč. 3, č. 1, s. 42–63. KAPLAN, Morton A.: 2005. System and Process in International Politics. Colchester: ECPR Press. KIM, Samuel S. (ed.): 2004. Inter-Korean Relations. Problems and Prospects. New York: Palgrave Macmillan. KIM, Sung, C. a KANG, David C. (eds.): 2009. Engagement ith North Korea. A Viable Alternative. New York: State University of New York Press. KIM, Yongho: 2011. North Korean Foreign Policy. Security Dilemma and Transition. Plymouth: Lexinton.

129

KUDLÁČOVÁ, Lenka: 2012. Lidská práva v nedemokratických režimech: případová studie Korejské lidově demokratické republiky (nepublikovaná diplomová práce). Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. KWAK, Tae-Hwan a SEUNG, Ho J. (eds.): 2009. North Korea´s Foreign Policy under Kim Jong Il. New Perspectives. Farnham: Ashgate. LANKOV, Andrei, KIM, Seong H. a KWAK, Inok: 2010: Relying on One´s Strenght: Private Agriculture in Borderland Areas of North Korea. North Korean Economy Watch (http://www.nkeconwatch.com/nk-uploads/DPRK-agricultur-Lankov-Kim-Kwak.pdf, 10. 10. 2013). LANKOV, Andrei: 2013. Soviet-DPRK Relations: Purges, Power, and Dissent in North Korea’s Formative Years. SINO-NK (http://sinonk.com/2013/03/29/lankov-on-ussr-dprk-50s-60s/, 29. 3. 2013). LASSERSON, Petr G.: 2012. North Korea: Foreign Relations and Economic Ties. New York: Nova Science Publishers. MICHISHITA, Narushige: 2010. North Korean Military Diplomatic Campaigns 1966–2008. New York: Routledge. OH, Kongdan a HASSIG, Ralph C.: 2000. North Korea through the Looking Glass. Washington, D.C.: Brookings Institution Press. PARK, Kyung-Ae (ed.): 2010. New Challenges of North Korean Foreign Policy. New York. POLLACK, Jonathan D.: 2011. No Exit: North Korea, Nuclear Weapons and International Security. London: Routledge. RITTERBERGER, Volker: 2004. Approaches to the Study of Foreign Policy Derived from International Relations Theory. Tübingen: Center for International Relations/Peace and Conflict Studies, Institute for Political Science, University of Tübingen. SCALAPINO, Robert A. a LEE, Honghoo (eds.): 1986. North Korea in a Regional and Global Context. Berkeley: Institute of East Asian Studies University of California. SHEN, Zhihua a XIA, Yafeng: 2012. China and the Post-War Reconstruction of North Korea, 1953–1961. Washington, D. C.: Woodrow Wilson International Center for Scholars. SINGER, David J.: 1961. The Level-of-Analysis Problem in International Relations. World Politics, roč. 14, č. 1, s. 77–92. SNYDER, Scott: 2003. The NGO Experience in North Korea. In: Flake, Gordon L. a Snyder, Scott (eds.): 2003. Paved With Good Intentions: The NGO Experience in North Korea. Westport: Praeger Publishers. WALTZ, Kenneth N.: 2001. Man, the State and War. A Theoretical Analysis. New York: Columbia University Press. WIT, Joel S.: 2009. U. S. Strategy towards North Korea: Rebuilding Dialogue and Engagement. U. S.-Korea Institute at SAIS and the Weatherhead East Asian Institute at Columbia University (http://uskoreainstitute.org/wp-content/uploads/2010/02/NKreportOCT09jwit.pdf, 1. 11. 2013). YOO, Ho-yeol: 2011. Seeking New Policy toward North Korea: From photo Engagement to Regime Change, Korea Focus, 28. 4. 2011

130

(http://www.koreafocus.or.kr/design3/Essays/view.asp?volume_id=109&content_id=10352 8&category=G). Prameny Korean Integrated Newspaper Database System (KINDS), National Archives of Korea (http://www.kinds.or.kr/). Korean Studies Info Service System (KISS) (http://kiss.kstudy.com/). MANYIN, Mark, E. and NIKITIN, Mary B.: 2013. Foreign Assistance to North Korea: CRS Report for Congress. Congressional Research Service (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R40095.pdf). NANTO, Dick K. and MANYIN, Mark E.: 2010. China-North Korea Relations. Congressional Research Service (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R41043.pdf). U. S. Committee for Human Rights in North Korea: 2006. Failure to protect: A Call for the UN Security Council to Act in North Korea. Washington: DLA Piper. Internetové zdroje 38 North: Informed Analysis of North Korea: http://38north.org/. Amnesty International: http://www.amnesty.org/. Citizens´ Alliance for North Korean Human Rights: http://eng.nkhumanrights.or.kr/. Human Rights Watch: http://www.hrw.org/. International Coalition to Stop the Crimes against Humanity in North Korea (ICNK): http://www.stopnkcrimes.org/. Korean Central News Agency (KCNA): http://www.kcna.kp/goHome.do?lang=eng. Korean Energy Development Organization (KEDO): http://www.kedo.org/. NK Net. Network for North http://en.nknet.org/help/support/.

Korean

Democracy

and

Human

Rights:

OECD iLibrary: http://www.oecd-ilibrary.org/. The Committee for Human Rights in North Korea: http://hrnk.org/. UN OCHA Financial Tracking Service: http://fts.unocha.org/.

* Mgr. Lenka Kudláčová, [email protected], Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU v Plzni, 1. ročník, prezenční forma, školitelka: doc. PhDr. Šárka Cabadová Waisová, Ph.D.

131

Obhájci, vyvolávači deště… a spravedlnost pro všechny: analýza pole české advokacie Petr Kupka* Abstract: The main objective of submitted Ph.D. thesis proposal is to sketch the first version of research design focused on the czech advoacy while using Pierre Bourdie´s theoretical, epistemological and methodological framework. The objective of the research project itself is to understand the practices in the field of czech advocacy, i.e. the practices in the field which is considered to be a transmitter between citizens and order which is defined in the terms of law. . Key words: field of advocacy, juridical field, Pierre Bourdieu, field analysis, habitus, capital, doxa, white-collar crime 1. Úvod Název dizertačního projektu přímo odkazuje k třem filmovým dílům, jejichž ústředním tématem byla témata manipulace, loajality, mocenských zápasů uvnitř advokátního pole a hesel racionalizujících či neutralizujících jednání, které by nezávislý divák mohl označit jako zločinné. Tyto filmy v zásadě hovoří o zapuštění jedinců v určité kultuře, která definuje určité praktiky, včetně těch na hraně nebo za hranou zákona, jako akceptovatelné. Tyto i jiné filmy z prostředí advokacie hovoří o specifickém a respektovaném povolání, které jeho vykonavatelům přiděluje vysoký sociální status. Fakt, že advokáti zprostředkovávají zbytku společnosti cestu ke spravedlivě uplatňovanému právu, je jednou z příčin toho, že jakékoli pochybení, záměrné nebo nezáměrné, je vnímáno společensky citlivé a závažné. Pro zneužití sociální pozice právníků, ale i dalších společensky ceněných povolání, které vyžadují k výkonu svého povolání asymetrický vztah ke klientovi, se v sociálních vědách využívá pojem „zločiny bílých límečků.“ Jaký je ale jeho původ? A stačí nám k tomu, abychom mohli zodpovědně přistoupit k analýze jednání, které je společností považováno za závažné?

Zločin bílých límečků není konceptem, který by měl původ v oborech politických věd. Přesto jde o termín, který se ve vztahu k politické sféře skloňuje od doby svého průniku do akademického diskurzu v roce 1939 (Sutherland 1940). Přestože základní vymezení konceptu jako „ilegálního nebo neetického jednání, které porušuje svěřenou zodpovědnost veřejnosti jednotlivcem nebo organizací v průběhu výkonu legitimního povolání osobami s vysokým nebo respektovaným sociálním statusem pro osobní nebo organizační zisky“ (Helmkamp, Ball a Townsend 1996: 351) naznačuje široké využití tohoto konceptu v různých sociálně-vědních disciplínách, v praxi se užívání tohoto konceptu omezuje téměř výhradně na kriminologii. V politologii je jeho obsahová náplň implicitně přítomna v politologických subdisciplínách, jako jsou studia elit (např. trajektorie politických elit), výzkum politických stran (např. vnitřní struktura politických stran) nebo politická teorie (např. vztah mezi způsobem financování politických stran a politickou rovností). S politologií spojuje tento koncept s politologií také kategorie moci – z výše uvedené definice vyplývá, že zločiny bílých límečků lze chápat jako porušování ustavené moci, které je legitimizována mocí ustavující.

132

Předkládaný návrh disertačního projektu se bude právě zločiny bílých límečků i analýzou moci zabývat, a to konkrétně v oblasti práva, tedy instituce, která si v sekulárním státě jako jediná může nárokovat platnost všeobecného pravidla (Luhmann dle Vávra 2013: 182). Nepůjde však o historizující či sociologizující analýzu práva jako historicky proměnlivého produktu určité společnosti. Právo je v mé disertaci reprezentováno advokacií. Tedy oblastí, která uvnitř právního pole rozkládá svou specifickou společenskou strukturu s vlastními pozicemi, vztahy a pravidly. Koncept zločinu mi zde bude sloužit jako zprostředkující vodítko pro identifikaci hranic této společenské struktury a nástrojů moci, díky kterým budu moci načrtnout extrémní póly vzájemných vztahů, hierarchii a soubor faktorů, které určují pozici jednotlivých aktérů v tomto poli. Hlavním teoretickým, epistemologickým a metodologickým nástrojem mi bude konceptuální aparát vycházející z teorie jednání Pierra Bourdieu (1998), přičemž je však zřejmé, že v rámci reflexivity, kterou si „bourdieovský“ empirický výzkum vyžaduje (srov. Bourdieu a Wacquant 1992), práce počítá i s využitím jiných konceptů, které budou legitimní k interpretaci analyzovaných dat, a zároveň legitimizující ústřední metodologickou kostru. 2. Stanovení cílů disertace Z úvodu práce je zřejmé, že koncepty „zločinů bílých límečků“ a „moci“ vymezují téma disertace ve vztahu ke společenskovědním disciplínám kriminologie a politologie. Po této linii jsem se při tvorbě designu disertace také pohyboval. Prvotním záměrem autora bylo porozumět mechanismu zločinu ve vyšších patrech společenského žebříčku, přičemž hlavním instrumentem mi měl být právě koncept „zločinu bílých límečků“. S výběrem

specifického případu české advokacie však vyvstala možnost rozšíření možností zkoumání zločinu ve vztahu k výkonu práva (např. iniciace zločinu prostřednictvím výkonu práva) a k sociálnímu světu, ve kterém vzniká. S přihlédnutím k širší společenské závažnosti problematiky se zkoumání průběhu různých zločinů v advokacii ukázalo jako značně omezený úkol. A to zejména proto, že by zůstal ve velice omezeném paradigmatu situační kriminologie, která nezohledňuje interakce mezi aktéry ani strukturální podmínky. Tím pádem by mi nepomohla k vyjasnění pozice a podoby advokátního prostředí, za jehož součást (stejně jako u každé jiné společnosti) považuji i zločinné jednání. Bourdieho „epistemologický obrat“ a orientace na praxi, které společenskou strukturu vidí jako konfiguraci individuálních schopností (habity), strukturálních omezení (velikost kapitálu) a sociálních tlaků (pravidla sociálních polí) k tomuto pochopení naopak přímo nabádá (srov. Szaló a Kabrňák 2002). Hlavním cílem disertace je tedy porozumění (nejen) zločinného jednání v poli české advokacie a to právě prostřednictvím analýzy tohoto pole. To nám umožní napojit téma buď na klasické kriminologické diskuse,64 nebo z hlediska politologického výzkumu, přispět k poznání fungování a reprodukce určité formy politické organizace, za kterou advokátní pole můžeme také považovat.

64

Mezi jinými např. na diskusi, zda je zločin výsledkem odlišných sociálních a ekonomických příležitostí (Cloward a Ohlin 1960) nebo je nutno zločin vnímat jako výsledek kombinace osobních vazeb s jinými aktéry a z učení praktik v prostředí, které určité jednání definuje jako legitimní (Sutherland a Cressey 1960) a podobně.

133

3. Teoretický a metodologický rámec práce, rozbor plánovaných kapitol a předpokládané obtíže práce Teoretický a metodologický rámec práce vycházejí primárně z hlediska strukturálního konstruktivismu Pierra Bourdieu, přičemž využívá jeho klíčové koncepty pole, habitus, kapitál a doxa. Pole, ústřední objekt analýzy, lze chápat jako strukturu objektivních vztahů mezi pozicemi, které v něm zaujímají aktéři konkurující si v úsilí o legitimitu. Dochází mezi nimi k symbolickým či otevřeným bojům, ve kterých jde buď o transformaci, nebo o zachování stávající struktury pole (Růžička a Vašát 2011). V poli za působení objektivních podmínek (gender, třída, etnicita) působí celá řada aktérů a institucí, které se navzájem rozpoznávají a konstruují prostřednictvím neuvědomělých hodnot a přesvědčení (doxa) a habitu. Habitus se, jako soubor neformálních a individualizovaných předpokladů (dispozic) aktérů v daném poli k tomu vnímat a jednat určitým způsobem, přizpůsobuje sociální pozici, kterou tito aktéři v poli zaujímají (Růžička a Vašát 2011). Tyto dispozice mohou mít například formu strategie, taktiky nebo norem (srov. Bourdieu 1994). To, co určuje pozici aktéra v sociálním poli, je kapitál – ekonomický, sociální, symbolický, kulturní apod. Držení oceňované a směnitelné formy kapitálu pak posunuje aktéra v hierarchii sociálního pole výše (Bourdieu 1986). Hlavním teoretickým přístupem práce tedy bude analýza pole, která umožní studium formální a neformální praxe uvnitř strukturovaného a pravidly definovaného advokátního prostředí. Tento přístup mi umožní zaměřit se na nevyslovené a neformální vědění, tedy na nezbytné doplňky formálních a explicitních pravidel definujících mnou zkoumané pole (Salter 2013: 86).

Ačkoli analýza pole evokuje etnografický přístup, jeho konceptuální výbava a zaměření na formální a neformální praxi interpretovatelnou prostřednictvím konceptu habitus, doxa a kapitál, jí od etnografie odlišuje. Ačkoli tedy sběr dat probíhá u analýzy pole a etnografie v zásadě stejně (interview, pozorování, mapování diskurzu), samotné kódování sebraných dat podléhá interpretaci norem, institucí a diskurzů ve vztahu k praxi (srov. Salter 2013: 19; Szaló a Katrňák 2002). Vzhledem k faktu, že pole jsou definována právě ve vztahu k jejich fungování, není možno podobu pole předjímat před jejich samotnou analýzou. Pole je tedy ve fázi přípravy projektu definováno samotným výzkumníkem a jeho podoba se v průběhu výzkumu (a v souladu s obecným kvalitativním designem práce) může měnit. V každém případě je při každém pohybu v poli nutno zachovávat otevřenou pozici a neustále konfrontovat objektivní strukturu pole a chápání pravidel hry v poli jeho aktéry (Salter 2013: 87). Základním návodem pro úspěšnou analýzu pole vidí Bourdieu (1992: 282) ve třech vzájemně prolínajících se krocích. Prvním je analýza pozice studovaného pole v rámci mocenského pole65 a analýza jeho vývoje v čase. Druhým krokem je analýza vnitřní struktury studovaného pole, což znamená analýzu struktury vztahů a principů společenského uznání a legitimity zprostředkovaných distribucí různých forem kapitálu. Třetím krokem je pak analýza habitů těch, kteří v rámci studovaného pole zaujímají specifické pozice. Salter (2013: 87–88) pak tyto kroky udává do rámce výzkumného procesu, který sestává z objasnění výzkumného problému 65

Jako mocenské pole chápu pole vládnutí, které znamená v podmínkách národních států formu byrokraticko-politického pole (srov. Bourdieu 1998: 69-104).

134

doplněného o předběžný výzkum institucí, diskurzů a pozic, které jsou předpokládány jako součást pole. V případě výzkumu advokátního pole předpokládáme jako dominantního aktéra ČAK, která jako organizace advokátního stavu vytváří předpisy, organizuje vzdělávací akce pro své členy nebo vydává věstníky. Z toho důvodu ji předpokládám jako dominantního aktéra formujícího diskurz celého pole. Skrze tohoto aktéra můžeme předpokládat i vztah advokátního pole k poli mocenskému a to i ve shodě s Vackovou a Škopem (2013: 208), „[…] ta [ČAK, pozn. autora] nevystupuje v procesu normotvorby [tvorba policy, pozn. autora] pouze jako připomínkové místo. Vzhledem k tomu, že velké množství poslanců i senátorů jsou profesí advokáti, má tato organizace potenciálně velmi silné zastoupení nejenom na poli právním, ale i na politickém, respektive mocenském.” Podle Saltera (2013: 87–88) však mapování dominantních objektivních struktur musí být řízeno empirickým efektem pole (jeho proměnou, posunem vztahu k mocenskému poli atd.) a nikoli předem koncipovaným názorem ovlivněným institucionální, veřejnou či národní hranicí. To v mém případě znamená, že není možné zkoumat existence těchto struktur ve vakuu předpisů, zákonů či materiálních hranic státu, ale v širším rámci realizace praxe (např. efektů evropeizace nebo výkonu práva politickém kontextu). Třetím Bourdieovým krokem je analýza habitů, které je, řečeno se Salterem (2013: 87–88), možno studovat prostřednictvím interview zaměřeného na denní praxi aktérů a analýzu všech forem jejich kapitálu, který je ve hře v jejich každodenní činnosti. Tím může výzkumník propojit chápání každodenní praxe v poli, které utváří pravidla hry, s pozorováním hranice účinku tohoto pole. Jinými slovy jde o protnutí toho, jakým způsobem je

dané pole prezentováno (nebo formálně institucionalizováno) s praxí jeho reálného fungování. Závěr výzkumu by pak měl konfrontovat zjištění s prvotní představou o jeho fungování a reflektovat podmínky, za kterých byl výzkum realizován, a které formovaly jeho závěrečné výsledky. To jde ruku v ruce s podstatou Bourdieovy refexivní sociologie (srov. Bourdieu a Wacquant 1992; Bourdieu 2012) Datový korpus, který analýza pole předpokládá, se týká dat o praxi pole, jeho diskurzu, norem, institucí a vztahů mezi nimi. To umožňuje využít jak kvalitativní, tak kvantitativní metody sběru a analýzy dat. Vzhledem ke zjevným limitům, které přede mnou výběr advokátního pole staví, je zřejmé, že jen ve velmi omezené míře budu moci využít určité formy pozorování. To přichází v úvahu při participaci na výkonu advokátní praxe (např. soudy) nebo při ceremoniích souvisejících s výkonem advokátní praxe (např. plesy, vyhlášení advokáta roku). V úvahu tak připadají zejména interview jako zdroj dat přímo od aktérů advokátního pole (např. advokáti, advokátní koncipienti, praktikanti v advokátní kanceláři, administrativní pracovníci v advokátních kancelářích, funkcionáři ČAK apod.). Lze však předpokládat, že interpretace sociální hry v advokátním poli bude z hlediska jeho nejviditelnějších reprezentantů-advokátů více hrou v sebeklamu a prezentace jeho idealizované formy stavovské instituce než primárním zdrojem dat o vztazích, soutěži a spolupráci (srov. Bourdieu 2000: 189– 190). Z toho důvodu se jako relevantní zdroje dat jeví především strukturálně znevýhodnění jednotlivci v advokátním poli, kterými v této chvíli předpokládám advokátní koncipienty, advokátní praktikanty, advokáty otevřeně oponujícím jakkoli definovaným strukturám pole, jednotlivce dnes již v advokátním poli nepůsobící apod. Z hlediska mé orientace na zločin je pak

135

zřejmá práce s daty vycházejícími z kárných řízení stavovské instituce se svými členy, mediální zprávy o advokátní praxi a podobně. Kódování dat odvisí od hlavního konceptuálního aparátu habitus – kapitál – doxa, které mohou být interpretovány i jinými sub-koncepty vycházejících z teoretického před-porozumění tématu.66 4. Shrnutí dosavadního výzkumu Ačkoli hlavní inspirace k práci vychází ze zájmu kriminologických teorií o vysvětlení zločinů bílých límečků (např. Cressey 1953; Sutherland a Cressey 1960; Braithwaite 1985; Matsueda 1988; Hirschi-Gottfredson 1989; Steffensmeier 1989; Benson 1990; Shapiro 1990; Paternoster a Simpson 1993; Piquero a Piquero 2006; Friedrichs 2010 atd.), můj zájem o analytiku moci posunul práci k zájmu o obecné porozumění fungování a reprodukce pole české advokacie, do které tzv. zločinné jednání spadá jako jedna z mnoha možných strategií reprodukce pole. V souladu s logikou Bourdieovy perspektivy tak v současné chvíli chápu tzv. zločinné jednání jako neoddělitelný element každého společenského pole. V disertační práci se tedy budu koncepty zločinů bílých límečků zabývat pouze z hlediska inspirace a nikoli z hlediska nosného konceptu. Tím je pro mě perspektiva strukturální konstruktivismu/sociální praxeologie Pierra Bourdieu. Bourdieu podpořil svůj přístup sociální praxeologie několika rozsáhlými výzkumy (např. 1990, 1992), ve kterých se role právního pole a jeho aktérů několikrát významně dotkl. Mnou vybrané advokátní pole je nutno vnímat nezbytně ve vztahu 66

Z kriminologické perspektivy by šlo např. o učení (praktik), dominance (z pozice moci), neutralizaci (praktik), napětí (ve vztahu mezi stanovenými cíli a prostředky, kterými jich lze dosáhnout), důvěru apod.

k právnímu poli, které vůči advokátnímu vystupuje jako pole mocenské. Konkrétně právním polem se Bourdieu zaobíral ve své eseji z 1987 The Force of Law: Toward a Sociology of the Juridicial Field. Bourdieovy principy reflexivní sociologie později vzbudily zájem u dalších sociologů práva (např. Dezalay a Madsen 2012), v některých zemích byla dokonce jeho přístupu k právu věnována tematická čísla odborných magazínů (např. magazín Retfærd, č. 114/2006) s příspěvky věnujícími se různými tématy od shrnujících (Lenoir 2006) po konkrétní (např. výzkum věnovaný politické strategie investic do právního sektoru s cílem udržet status quo (Dezalay a Garth 2006), sociologii internacionalizace práva (Madsen 2006) a podobně. V českém prostředí se epistemologickými aspekty právního pole zabýval např. Vávra (2012, 2013), z hlediska struktury právního pole v momentu normotvorby pak Vacková se Škopem (2013). Empirická analýza pole se stala v poslední době využívanou zejména na poli mezinárodní politické sociologie, resp. kritických bezpečnostních studií, kam byla uvedena zejména řešiteli výzkumného projektu Challenge financovaného EU, jehož hlavním představitelem je zejména Didier Bigo a v jehož rámci vyšla celá řada dokumentů (např. Challenge 2004; Bigo 2007; Bigo et al. 2008), odborných článků (např. Balzaq 2008) a sborníků (např. Bigo a Tsoukala 2008a, 2008b; Bigo et al. 2010). Jak jsem již uvedl výše, téma a předpokládané cíle práce (z formálního hlediska) mi umožní nejenom napojit téma na klasické kriminologické diskuse nebo přispět k poznání fungování a reprodukce určité formy politické organizace (za kterou advokátní pole nyní považuji), ale svým zaměřením přispěje k rozšíření dosavadního českého poznání o praxi českého výkonu práva.

136

Zdroje BALZAQ, Thierry: 2008. The Policy Tools of Securitization: Information Exchange, EU Foreign and Interior Policy. Journal of Common Market Studies, roč. 46, č. 1. BENSON, Michael L.: 1990. Emotions and adjudication: Status degradation among whitecollar criminals. Justice Quarterly, roč. 7, č. 3, s. 515–528. BIGO, Didier a TSOUKALA, Anastasia (eds.): 2008a. Controlling Security. Paris: Harmattan. BIGO, Didier a TSOUKALA, Anastasia (eds.): 2008b. Terror, Insecurity and Liberty. Illeberal practices of liberal regimes after 9/11. Oxon and New York: Routledge. BIGO, Didier, BONELLI, Laurent, CHI, Dario a OLSSON, Christian (eds.): 2008. Mapping the Field of the EU Internal Security Agencies (http://www.didierbigo.com/documents/Mapping.pdf, 27. 12. 2013). BIGO, Didier, CARRERA, Sergio, GILD, Elespeth a WALKER, R. B. J.: 2010. Europe´s 21st Century Challenge: Delivering Liberty. Farnham a Burlington: Ashgate. BIGO, Didier: 2007. Protection, Security, Territory, and Population. CHALLENGE Working Paper. BOURDIEU, Pierre a WACQUANT, Löic J. D.: 1992. An Invitation to Reflexive Sociology. University of Chicago Press. BOURDIEU, Pierre: 1986. The forms of capital. In: Richardson, J. (ed.): Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. New York: Greenwood, s. 241–258. BOURDIEU, Pierre: 1987. The Force of Law: Toward a Sociology of the Juridicial Field. The Hastings Law Journal July/1987, s. 805–853. BOURDIEU, Pierre: 1990. Homo Academicus. Stanford: Stanford University Press. BOURDIEU, Pierre: 1992. Pravidla umění: vznik a struktura literárního pole. Brno: Host. BOURDIEU, Pierre: 1994. Reprodukční strategie a formy vlády. Sociální studia, roč. 0, č. 8, s. 77–91. BOURDIEU, Pierre: 2000. Pascalian Meditations. Stanford: Stanford University Press. BOURDIEU, Pierre: 2005. The Social Structures of the Economy. Cambridge: Polity Press. BOURDIEU, Pierre: 2012. Sociologické hledání sebe sama. Praha: Doplněk. BRAITHWAITE, John: 1985. White-Collar Crime. Annual Review of Sociology, roč. 11, č. 1, s. 1–25. CLOWARD, Richard A. a OHLIN, Lloyd E.: 1960. Delinquency and Opportunity: A Theory of Delinquent Gangs. New York: Free Press. CRESSEY, Donald: 1973. Other People's Money: A Study in the Social Psychology of Embezzlement. New York: Free Press.

137

DEZALAY, Yves a GARTH, Bryant G.: 2006. The Legal Construction of a Politics of Notables: The Double Game of the Patricians of the Indian Bar in the Market of Civic Virtue. Retfærd, roč. 29, č. 3, s. 42–51. DEZALAY, Yves a MADSEN, Mikael Rask: 2012. The Force of Law and Lawyers: Pierre Bourdieu and the Reflexive Sociology of Law. Annual Review of Law and Social Science, roč. 8, s. 433–452. FRIEDRICHS, David O.: 2010. Trusted Criminals: White Collar Crime in Contemporary Society. Belmont: Wadsworth. HELMKAMP, James, BALL, Richard a TOWNSEND, Kitty (eds.): 1996. Definitional Dilemma: Can and Should There Be a Universal Definition of White Collar Crime? Proceedings of the Academic Workshop. National White Collar Crime Center Training and Research Institute Morgantown, West Virginia (https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/Digitization/166244NCJRS.pdf, 27. 12. 2013). HIRSCHI, Travis a GOTTFREDSON, Michael: 1989. The Significance of White-Collar Crime for a General Theory of Crime. Criminology, roč. 27, č. 2, s. 359–371. CHALLLENGE PAPER: 2004. Response to the Hague Programme: Protecting the Rule of Law and Fundamentals Rights in the Next Five Years of an EU Area of Freedom, Security, and Justice. Brussels: CEPS. LENOIR, Remi: 2006. Pierre Bourdieu and the Law: An Intellectual and Personal Encounter. Retfærd, roč. 29, č. 3, s. 7–22. MADSEN, Mikael Rask: 2006. Transnational Fields: Elements of a Reflexive Sociology of the Internationalisation of Law. Retfærd, roč. 29, č. 3, s. 23–41. MATSUEDA, Ross: 1988. The Current State of Differential Associatio Theory. Crime & Delinquency, roč. 34, č. 3, s. 277–306. PATERNOSTER, Raymond a SIMPSON, Sally: 1993. A rational choice theory of corporate crime. In: Clarke, Ronald V. a Nelson, Markus (eds.): Routine activity and rational choice. New Brunswick, NJ: Transaction, s. 37–58. PIQUERO, Nicole Leeper a PIQUERO, Alex R.: 2006. Control balance and exploitative corporate crime. Criminology, roč. 44, č. 2, s. 397–430. RŮŽIČKA, Michal a VAŠÁT, Petr: 2011. Základní koncepty Pierra Bourdieu: pole – kapitál – habitus. AntropoWebzin 2/2011, s. 129–133. SALTER, Mark B.: 2013. Introduction (PART I – Research Design). In: Salter, Mark B. a Mutlu, Can E.: Research Methods in Critical Security Studies: An Introduction. Londýn a New York: Routledge, s. 15–24. SALTER, Mark B.: 2013. Introduction (PART III – The Practice Turn). In: Salter, Mark B. a Mutlu, Can E.: Research Methods in Critical Security Studies: An Introduction. Londýn a New York: Routledge, s. 85–92. SHAPIRO, Susan P.: 1990. Collaring the Crime, not the Criminal: Reconsidering the Concept of White-Collar Crime. American Sociological Review, roč. 55, č. 3, s. 346–365. STEFFENSMEIER, Darrell: 1989. On The Cause of „White-Collar“ Crime: An Asseessment of Hirschi and Gottfredson´s Claims. Criminology, roč. 27, č. 2, s. 345–358.

138

SUTHERLAND, Edwin a CRESSEY, Donald: 1960. A Theory of Differential Association. In: Cullen, Francis T. a Agnew, Robert: Criminological Theory: Past to Present. Los Angeles: Roxbury Company, s. 122–125. SUTHERLAND, Edwin: 1940. White-Collar Criminality. American Sociological Review, roč. 5, č. 1, s. 1–12. SZALÓ, Csaba a KATRŇÁK, Tomáš: 2002. Obrat k praxi a hledisku aktérů: Bourdieovy reprodukční strategie a formy nadvlády. Sociální studia, č. 8, s. 93–100. VACKOVÁ, Barbora a ŠKOP, Martin: 2013. Normotvorba: právní pole jako dynamický heteronomní prostor. In Tížik, Miroslav (ed.): Pierre Bourdieu jako inšpirácia pre sociologický výskum. Bratislava: Sociologický ústav SAV, s. 196–216. VÁVRA, Martin: 2012. Kdo je vinen? Sociologie trestního práva a trestání. Plzeň: Aleš Čeněk. VÁVRA, Martin: 2013. Možnosti a meze využití konceptu právního pole. In: Tížik, Miroslav (ed.): Pierre Bourdieu jako inšpirácia pre sociologický výskum. Bratislava: Sociologický ústav SAV, s. 179–195.

* Mgr. Petr Kupka, [email protected], Katedra politologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 4. ročník, prezenční forma, školitel: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D.

139

Přerozdělování welfare: nástroj pomoci nebo kontroly? Jiří Mertl* Abstract: This text, as an introduction to the projected dissertation, deals with the issue of the social justice concept that is providing an argumentation for reaching the socially just society. With the regard to social justice, the socio-political reality as neoliberal governmentality is analyzed, and it’s pointed out that contemporary Western regimes aren’t delivering the basic principle of socially just society as they are making difference between homo oeconomicus and homo sacer, which are then treated as minor citizens withstanding application of various represive apparatuses. At the end, the concrete research design for analyzing the case of the Czech Republic is offered. Key words: CDA, governmentality, metaphor analysis, neoliberalism, social justice 1. Sociální spravedlnost – čistě analyticko-filozofický koncept nebo praktický nástroj? Sociální spravedlnost je, stejně jako svoboda nebo moc, specifickou problematikou, která zaujímá v akademickém prostředí i ve veřejném prostoru důležité místo a o které v určitém ohledu přemýšlí každý člen společnosti. Obecně je spravedlnost tématem, jež bylo atraktivní samozřejmě již pro myslitele v antice, kteří se jím ovšem zabývali velmi obecně, přičemž pro ně byla zásadním tématem společenská harmonie a rovnováha, které se ovšem dalo dosáhnout různými způsoby. U Aristotela (2009b) bylo cestou ke spravedlnosti nastolení nejlepší uskutečnitelné obce, v níž by bylo rovnováhy docíleno participací občanů na veřejném životě a kritickou diskuzí nad směřováním obce. U Platona (2005) je motiv harmonickorovnovážného uspořádání obce patrný v jeho ideji ideálně-efektivního uspořádání společnosti. Aristotelův přístup je otevřený určitému vývoji a diskuzi, přičemž podle Klause Günthera (1997: 20– 21), Aristoteles rozlišil dva pojmy a druhy sociální spravedlnosti, které později dostaly název distributivní a komutativní. Distributivní spravedlnost je podle Aristotela (2009a: 116–118) vztažena

k přerozdělování společenských statků, a to na základě osobních kvalit daných občanů (někdo má větší a někdo menší vlohy zastávat například veřejný úřad, stejně jako má někdo větší a menší vlohy stát se řemeslníkem, kvalitativně jsou však tato povolání sama o sobě stejná). Komutativní neboli opravná spravedlnosti nerozlišuje, zda je někdo způsobilejší kvůli svým vlohám, jednoduše slouží k napravení vykonaného bezpráví (například krádeže), z čehož vyplývá, že se jedná o kompenzaci v rámci porušení zákona jako institucionálně a formálně vymezené normy. Nicméně otázka u distributivní spravedlnosti zůstává v jistém slova smyslu otevřena, protože už u Aristotela hraje důležitou roli společenská diskuze o tom, co je spravedlivá redistribuce (na základě jakých kritérií se budou statky redistribuovat a zda se budou zohledňovat pozitivní i negativní vlastnosti a vlohy) (Günther 1997: 22–23). Toto rozvažování je stále aktuální i dnes, i když samozřejmě prošlo velkým vývojem, přičemž v moderní době vznikla celá řada specifických výkladů a teorií, co je to sociální spravedlnost a jak bychom ji měli chápat a jak realizovat. Podle Petera Kollera (1997: 94–95) pak západní společnosti mají obecně tendenci vnímat sociální spravedlnost z hlediska

140

specifických distributivních požadavků. Mezi tyto požadavky patří obecná práva, která získá člověk tím, že se narodil do určitého právního řádu, kde jsou si všichni před právem rovni; občanské svobody, které danému jednotlivci umožňují žít život, jaký chce (a to i bez omezování ze strany společnosti); právo na občanskou participaci, která spočívá v možnosti ovlivnit směřování dané společnosti; důstojnost ztělesněná v právu na sociální rovnost šancí; a spravedlivé přerozdělování materiálních statků. Tyto požadavky (ne)jsou pak reflektovány v konkrétních přístupech využívaných při reflektování sociální spravedlnosti v dané společnosti. Zřejmě nejjednodušším a dnes často akcentovaným přístupem je tržní pojetí sociální spravedlnosti, do nějž patří libertarianismus (Nozick 1999; Rothbard 1978, 2006, 2009), neoliberalismus (Hayek 1998, 2004; Mises 2002, 2004) a také egalitární libertarianismus (Otsuka 2003; Parijs 1997, 2001; Vallentyne a Steiner 2000a, 2000b). Tržní sociální spravedlnost je charakteristická kladením důrazu na mechanismus trhu, kde jsou si, pokud není trh regulován, všichni formálně rovni v příležitostech a usilování o svoje blaho. Sociální politiky (redistribuce) jsou poté nepřípustné, protože narušují fungování trhu a následně také fungování sociální spravedlnosti. Za upřesnění stojí zařazení egalitárního libertarianismu do této kategorie, neboť toto pojetí má v sobě velmi silný redistribuční prvek v podobě rovného práva všech na přírodní zdroje. Nicméně základ tvoří druhý prvek, který lexikálně stojí před rovným právem na přírodní zdroje, jímž je plné sebevlastnění, které potenciálně velmi narušuje první princip, neboť na základě sebevlastnění se každý může například prodat do otroctví. Egalitární libertarianismus tak více inklinuje spíše k libertarianismu než k egalitarismu, který můžeme označit za

druhý přístup nebo model k sociální spravedlnosti. V rámci egalitárních modelů sociální spravedlnosti je zřejmě nejznámější jméno Johna Rawlse, který otevřel novodobou debatu o tom, zda panují v západních společnostech spravedlivé podmínky pro všechny členy společnosti. Rawls (1996, 2005) poté zformuloval koncept spravedlivé společnosti, který je založen na zohlednění společenských a životních aspektů, které nemůže žádný jednotlivec ovlivnit a do jisté míry (bez pomoci společnosti) změnit. Rawls tak určitým způsobem obnovil diskuzi, kterou jsme uváděli u Aristotela, a sice o (re)distribuci a morálních i formálních vodítcích, na základě nichž se bude v rámci společnosti přerozdělovat welfare. Rawls v tomto ohledu poukázal na skutečnost, že se lidé rodí s různými vlohami, postiženími a do různých sociálních situací, přičemž všechny tyto aspekty je znevýhodňují oproti ostatním. Společnosti by pak měly mít svoji základní strukturu (basic structure), která by byla neměnná a obsahovala by pomoc ze strany institucí lidem, kteří jsou vůči ostatním znevýhodněni. V současné době existuje v rámci tohoto přístupu několik dalších směrů, v rámci nichž řada autorů reinterpretuje Rawlsovy myšlenky a formuluje i nové pohledy a koncepty. Jako majoritní směry můžeme poté označit luck egalitarianism (například Anderson 1999; Cohen 1989; Knight 2009), prioritarismus (Parfit 2002, 2012; Persson 2012) a sufficientarismus (Benbaji 2006; Freiman 2012; Shields 2012).67 67

Luck egalitarianism můžeme jednoduše přeložit jako egalitarismus zohledňující štěstí, nicméně oficiální český ekvivalent neexistuje, proto budeme používat anglický název. U druhých dvou proudů je situace o něco lehčí, neboť prioritarianism a sufficientarianism se dají poměrně bez problémů překlopit do češtiny. Nicméně překlad u druhého jmenovaného proudu je v podstatě nemožný, aniž bychom se vyhnuli krkolomným českým

141

Poslední velký proud, jenž můžeme nazvat humanistickým, odvádí debatu od redistribuce a kompenzace směrem k zajištění určitých schopností a možností, které jsou nezbytné pro každého člověka, aby mohl prožít život, jaký chce, a zároveň je nutné zajistit uznání (důstojnost) každého člověka. O zajištění určitých kompetencí mluví zejména dva autoři, a sice Amartya Sen (2006, 2009) a Martha Nussbaum (2006), kteří tyto kompetence vymezují taxativně, což je ovšem problematické z hlediska etnocentrismu a unifikace. I z tohoto důvodu se tudíž objevil důraz na druhý prvek, tedy důstojnost a uznání každého jednotlivce především jako bytosti, která má svoji důstojnost a potřeby. Vznikla poměrně nová teorie a debata, kterou otevřeli Nancy Fraser (2001, 2004) a Axel Honneth (2001, 2004), ohledně posunu od redistribuce k uznání či lépe řečeno ohledně existence kategorie uznání jako minimálně rovnocenné části teorie spravedlivého uspořádání společnosti. Fraser (2004: 23–24) poté mluví o jakémsi dualismu obou složek, kdy redistribuce i uznání jsou vzájemně závislé složky tvořící alespoň teoreticky spravedlivou společnost. Honneth (2004: 148–149) naproti tomu zdůrazňuje spíše uznání jako předpoklad k redistribuci, což znamená, že touha po uznání vede i k požadavku férovějšího přerozdělení prostředků u skupin, které jsou marginalizovány (a tudíž znevýhodněny) (srov. Hrubec 2011). Analyticko-filozofický rozbor těchto modelů nám však mnoho nenapoví o tom, jak se jednotlivé přístupy projevují v sociálně-politické praxi a jak je vlastně tato praxe s ohledem na sociální spravedlnost utvářena. Nicméně modely a přístupy poukazují, že hlavním obecným motivem teorie sociální spravedlnosti je u všech autorů zajištění spravedlivých a označením, proto bude překlopenou verzi slova.

vhodné

používat

férových podmínek pro všechny členy společnosti. Z toho vyplývá, že pokud možno všichni členové společnosti by se měli ve společnosti cítit jako rovnocenní občané a měli by společnost vnímat jako prostor seberealizace (ať už v individuálním či společenském slova smyslu). Je tedy zřejmé, že teorie sociální spravedlnosti by měla poskytnout konceptualizaci a argumentaci pro podpoření vytvoření specifického politického a sociálního řádu, jehož hlavním cílem by byla určitá inkluze lidí do společenského a politického celku.68 Zároveň z toho poté vyplývá, že každý člověk má v určitém smyslu důstojnost (v podstatě všechny koncepty v určité míře a slova smyslu přisuzují každému člověku jeho osobní integritu). V tomto ohledu a se zpětným poukazem na politicko-sociální praxi by tudíž sociální spravedlnost jako koncept měla přispět k identifikaci reálných společenských nespravedlností bránících v zajištění spravedlivých a důstojných podmínek a přispět k jejich nápravě. Takovým (modelovým) problémem může být politika, kterou zastáváme vůči postiženým lidem, bezdomovcům či v českém mediálním (ale i společenském a politickém) diskurzu tolik diskutovaným „nepřizpůsobivým“. 2. Neoliberální governmentalita Abychom mohli určitým způsobem zachytiti současnou sociálně-politickou realitu a zároveň využít koncept sociální 68

Zde se nabízí kritika vedená na základě argumentu, který slavně vyjádřila Margaret Thatcher a který před ní poprvé jasně zformuloval Jeremy Bentham (2007: 3), a sice že společnost neexistuje a že je pouze shlukem jedinců, případně rodin. Nicméně všichni autoři, ať už jsou jakkoliv radikální, jako Murray Rothbard (například 2009), který navrhuje zrušení státu, stejně nakonec skončí ve vytyčování určitých společenských institucí, které tvoří alespoň elementární politický a sociální řád (zejména legitimní a formálně neutrální soustavu soudnictví, která by posuzovala stížnosti na různá vykonaná příkoří).

142

spravedlnosti ve výše nastíněném kritickém smyslu, využijeme koncept governmentality Michela Foucaulta týkající se uplatňování (politické) moci a vytváření sociální reality pomocí tohoto uplatňování. Sociální realita je prostřednictvím governmentality konstruována za pomoci vytváření společenské normality, tedy vytyčování toho, co je normální a co je žádoucí (normální tužby, zájmy a způsob myšlení), a toho, co je abnormální a deviantní (Foucault 2007: 47–49). K tomuto vytváření normality následně společenské a politické instituce využívají v podstatě jakékoliv dostupné prostředky (například instituce a jejich vytváření, procedury, analýzy, reflexe, kalkulace a taktiky atd.) (Foucault 2007: 108–109). Určitým raciem pro konstruování normality a využívání prostředků jsou statistika a politická ekonomie, která slouží k interpretaci statistik. Pomocí statistiky a politické ekonomie se vytvoří matematický a numerický odraz reality a normálního stavu a poté se vytvoří příslušná norma nebo politiky (Foucault 2007: 62–63). Neoliberální governmentalita, která je v současnosti dominantním přístupem k vládnutí i konstruování sociální reality, se objevila v souvislosti s krizí sociálního státu a s tím spojené státo-fobie v 80. letech. Z tohoto důvodu však nemůžeme hovořit o „plnohodnotné“ neoliberální governmentalitě, neboť můžeme pozorovat, že ve většině západních států stále ještě existují zbytky sociálních států, které jsou postupně dekonstruovány a které zamezují plné aplikaci některých prvků neoliberální governmentality. Normalita je založena na amorálnosti sociálního státu a jeho systému rozložení společenských rizik na celou společnost a naopak podpoře étosu osobní zodpovědnosti, který koresponduje s obnovení principu volného trhu. Princip volného trhu jako jediný určující

společenský mechanismus je následně vnímán a konstruován nejenom jako přírodní zákon, ale také morálním imperativem, což velmi kontroverzně, ale přesně vyjadřuje Bob Jessop (2011: 59), který neoliberální radikalizaci trhu označuje jako fetišistický tržní fundamentalismus. V tomto ohledu by systém měl podporovat morálně uvědomělé jedince, kteří vnímají svoji osobní zodpovědnost za vše, co se jim v životě přihodí, a za vše, co vykonají (O’Malley 1996: 194). Trh se tudíž stává určitým morálním imperativem (spravedlností), protože jinak jsou nespravedlivě diskriminováni schopní jedinci (=ti, co se dokážou prosadit na trhu) a naopak podporováni neschopní lidé (=ti, co se nedovedou nebo nechtějí prosadit na trhu). Schopný jedinec je poté zodpovědný nejenom sám za sebe, ale naprosto za vše, co se mu v životě přihodí (tedy i za události, které nemůže ovlivnit), protože je to jeho život a společnost nemůže být zodpovědná za jeho život. Každý jednotlivec tak musí myslet na všechny možné aspekty, které by se mu mohly v životě přihodit, od zdravotních těžkostí (musí proto myslet na zdravý životní styl – nekouřit a nepít alkohol a naopak sportovat –, chodit na preventivní prohlídky, zřídit si zdravotní, penzijní a úrazové pojištění atd.) po ztrátu zaměstnání (musí se tedy neustále vzdělávat, mít pojištění v nezaměstnanosti a musí se snažit být neustále atraktivní pro trh) (Lessenich 2011: 310–313).69 Takto 69

Je však otázkou, nakolik může být každý z nás předvídavý v oblasti pojištění, protože je dnes naprosto běžnou praxí, že firmy zajišťující pojištění běžně obchodují na tzv. finančních trzích, aby zvýšily svůj zisk. Toto obchodování, jak se prokázalo nesčetněkrát v historii, může být velmi rizikové a hrozí nejenom ztráta obchodovaných peněz, ale i samotný krach dané firmy. Ale to není jediný problém, většina akciových firem má svoje akcie uvolněny k obchodování na těchto trzích, od

143

uvědomělého a „normálního“ jedince můžeme označit za homo oeconomicus. Nicméně v tomto ohledu vzniká určitý problém, který spočívá v otázce, co s lidmi, kteří nevyhovují ideálu homo oeconomicus. Tento problém se stává ještě palčivějším, když přihlédneme k nárokům, které jsou kladeny na každého člověka, jsou velmi velké. Každý musí počítat v podstatě s jakoukoliv eventualitou ve svém životě a žije tak v podstatě v neustálé nejistotě z toho, co nastane, a jestli se bude moci s danou situací vypořádat. Tato nejistota je navíc znásobena propojeností dnešního světa do nekonečného množství událostí a procesů, které jsou nepřehledné a u kterých nelze předvídat jejich výsledky, nelze si podle nich zařídit život. Navíc existují i faktory náhody a štěstí/smůly, které nikdo neovlivní a nikdo za ně nemůže, přesto některým lidem tyto faktory zajistí bezstarostný a některým strastiplný život. Není tedy překvapením, že řada lidí nemůže nebo nechce dostát nárokům étosu osobní zodpovědnosti. Určitá „náprava“ neschopných jedinců, kteří odporují nastavované normalitě a jsou považováni za deviantní, tedy výchova těchto jedinců v homo oeconomicus, je v rámci neoliberální governmentality předem odmítnuta, neboť neschopní jedinci jsou považováni za již „ztracené“ a nenapravitelné. čehož se odvíjí hodnota a kredibilita dané firmy. Jak však ukázal případ Lehmann Brothers, firmy, která v podstatě sama vyvolala krizi finančních trhů a zapříčinila krach mnoha firem tím, že emitovala do oběhu veliké množství akcií (nejenom svých, protože tato firma vydělávala na obchodu s akciemi), krach pojišťovací firmy ani nemusí být její vlastní vinou. Koneckonců krize finančních trhů ovlivnila i firmy, které na těchto trzích přímo neparticipovaly v rámci interdependence (tedy vzájemné závislosti). Má toto každý jednotlivec předvídat? Zcela jistě podle neoliberální governmentality ano. Každý, kdo si tedy zřizuje pojištění, by nejspíše měl mít pojistky zdvojeny nebo zvícenásobeny („kdyby něco“).

„Rehabilitace“ a normalizace těchto jedinců prostřednictvím sociální pomoci vytvořila sociální stát, který byl ztělesněním nenapravitelnosti těchto lidí, což byla v očích neoliberálů chyba, kterou nelze opakovat podruhé. Pozici, jakou „abnormální“ lidé v rámci neoliberální governmentality získali, zřejmě nejlépe charakterizuje Giorgio Agamben, podle nějž se tito lidé stali homo sacer. Agamben (1998: 139–140) poukazuje na skutečnost, že na Západě historicky všechny společnosti (a jejich panovníci) určovaly, jaký styl a způsob života je politicky hodnotný a jaký ne (tedy koho lze vyčlenit ze společnosti). Pro lidi, kteří byli společností označeni za zbytečné a společensky tudíž nepřínosné, používá Agamben označení z římského práva, a sice homo sacer. Toto označení však z dnešního hlediska může být matoucí, protože doslovně toto označení znamená „posvátný člověk“, což je dáno „christianizací“ tohoto výrazu a což nekoresponduje s tím, co jsme napsali výše. Nicméně v kontextu starověkého Říma a římského zákoníku se homo sacer překládá jako „prokletý člověk“, neboť dle tohoto zákoníku bylo jakéhokoliv takového člověka, který měl tento status, možné beztrestně zabít, ale nesměl být obětován v náboženském obřadu ve prospěch společnosti, neboť toho nebyl hoden. Status homo sacer pro deviantní jedince je v neoliberální governmentalitě naprosto stejný, ale způsob, jakým se s nimi v rámci společnosti zachází, je naprosto opačný. Tyto lidi není možné zabít, kvůli důvodům, které jsme podrobněji rozebírali výše v souvislosti s veřejnými popravami, ale lze je využít v rámci obecného zájmu, ve prospěch společnosti, tedy k legitimizaci systému a podpoře schopných jedinců, ale také k výchově ostatních občanů, kteří jsou tak „motivováni“, aby neskončili na stejné pozici.

144

K vyčleňování jedinců na homo oeconomicus a homo sacer využívají političtí aktéři v rámci neoliberální governmentality zbytky sociálního státu, zejména jeho mechanismus na přerozdělování welfare. Status homo sacer získávají všechny kategorie lidí, které se jakýmkoliv způsobem vymykají tržní logice, především jsou to bezdomovci, squatteři, nepracující, ale také matky samoživitelky, postižení lidé a v českém diskurz tzv. nepřizpůsobiví. Celkově pak mají status homo sacer v podstatě všichni, kdo dlouhodobě naprosto mimo trh nebo dlouhodobě přichází do styku se zbytky sociálního státu v podobě sociální pomoci. Nicméně přesto můžeme rozeznat v těchto kategoriích určitý rozdíl. Bezdomovci, squatteři a další lidé s nálepkou „antisystémových“ deviantů jsou v podstatě automaticky marginalizováni a stigmatizováni jako „individua“, která jsou pro společnost pouze přítěží a jejichž životní styl je hrozbou pro majoritní společnost a „slušné“ občany. Ovšem lidé, kteří hledají pomoc od společnosti, a proto participují na systému sociální pomoci takto automaticky marginalizováni a stigmatizováni nejsou, neboť stále mají alespoň základní snahu se začlenit do systému. Na tyto lidi je aplikována velmi sofistikovaná neoliberální governmentální technika, která je stigmatizuje velmi podobě (ale ne úplně stejně) jako prvně zmiňované kategorie lidi. Tato technika se v poslední době stala předmětem četných empirických analýz (viz například Eubanks 2006; Gilliom 2001; Henman a Marston 2008; Henman 2004; Magnet 2009; Maki 2011; Pleace 2007). Autoři všech těchto analýz poukazují na specifické využívání třech konceptů – labelingu, morální paniky a ban-opticonu. Podle Howarda Beckera (1966: 8–14), který zformuloval teorii labelingu, existují v každé společnosti určité formální a neformální normy, při jejichž překročení či

porušení dochází k udělení deviantní nálepky tomu, kdo normy překročil. Devianti jsou poté negativně stigmatizováni a považováni za hrozbu, přičemž členové „majoritní“ společnosti se je snaží izolovat (ať už přímo pomocí vězení nebo pravidelným uplatňováním represí – razií, zatýkání, přesidlování apod.) nebo vytlačit na okraj společnosti. Důležitým článkem jsou v tomto procesu samozřejmě média, která zprostředkovávají daný label široké veřejnosti, ale také poskytují informace o potenciálních deviantech a dodávají prvotní impuls k udělení labelu (Becker 1966: 31). Nicméně label není udělován pouze majoritou členů společnosti, ale také může být udělen také minoritou, a sice tzv. morálními podnikateli, kteří mají v dané společnosti velkou autoritu (Becker 1966: 147–148). Koncept labelingu dále ve svém díle rozpracoval Stanley Cohen, který zformuloval teorii morální paniky, která přímo navazuje na důsledky, které s sebou nese skutečnost, že v dané společnosti existují devianti. Podle Cohena (2011: 1) totiž může existence takových skupin či jednotlivců vyvolat ve společnosti tzv. morální paniku. Morální panika je charakteristická tím, že majorita společnosti se cítí být přímo ohrožena devianty, kteří představují riziko pro společenské normy a zájmy (ale také bezpečnostní riziko, například kvůli kriminalitě apod.). Cohen však upozorňuje, že „spouštěčem“ morální paniky nemusí být pouze existence deviantů, ale mohou ji také spouštět určité společenské události či určitý stav společnosti (například v oblasti korupce). Na morální panice se pak velkou měrou podílejí média, která daný spouštěcí aspekt prezentují ve zjednodušené, stereotypizované a nekritické podobě. Důvody k morální panice jsou poté zaštítěny různými společenskými experty, kteří poskytují argumentaci, jež pomáhá racionalizovat

145

oprávněnost strachu.70 I přesto však Cohen zdůrazňuje roli médií, která podle něj hrají klíčovou roli v utváření morální paniky a jejího udržování (Cohen 2011: 11). Na problematiku labelování a stigmatizace specifickým způsobem navazuje Didier Bigo, který zformuloval koncept banopticonu. Bigo se v rámci oboru surveillance studies zabývá problematikou bezpečnosti a zajišťování bezpečnosti v souvislosti s omezování svobody (a to jak ve formě restrikcí, tak ve formě sledování pomocí kamer či databází jako formy autoregulace chování u jednotlivců a formy managementu obyvatel a jejich bezpečí). Bigo (2008: 32) v souvislosti s událostmi 11. září 2001 tvrdí, že mechanismus, jakým západní společnosti a státy svým občanům zajišťují bezpečí, se změnil, neboť státy již nesledují plošně celé obyvatelstvo a mezinárodní prostředí, ale naopak se soustředí na vytipování potenciálních problémových deviantů, které pak sledují a snaží se předejít možnému škodlivému deviantnímu chování. Ke sledování je využita velmi sofistikovaná síť elektronických i (polo)mechanických sledovacích zařízení, mezi něž patří mimo klasických CCTV71 kamer také biometrické identifikátory (identifikace na základě otisku prstu, fyzických rysů tváře nebo oční sítnice) a programovatelné čipové karty (a teoreticky i čipy přímo v kůži), která jsou 70

Asi nejviditelnějším příkladem mohou být různí bezpečnostní experti, kteří vytváří nejrůznější podoby (potenciálních) hrozeb v souvislosti s terorismem (ale i mnoha jinými událostmi a aktéry), ale také političtí a sociální komentátoři, kteří často opakují stereotypy a společensky očekáváné fráze namísto kritických či alternativních pohledů. 71 Akronym označující Closed Circuit Television, tedy uzavřený kamerový systém. Tyto systémy se dnes využívají velmi často k zabezpečení různých objektů a prostorů, ale také k monitorování veřejného prostoru ze strany státních institucí (nejčastěji policie).

navíc vzájemně propojena do databází (včetně DNA databází), takže dokážou velmi efektivně vytipovat potenciálního „škůdce“ (Bigo 2006: 56). To znamená, že získávaná data se automaticky zapisují do určených databází, které jsou pak internacionálně propojeny, přičemž data se dále dávají do souvislostí pomocí specifických počítačových algoritmů. Výsledkem jsou pak potenciálně rizikoví lidé (ať už na domácím nebo mezinárodním poli), které je třeba dále a podrobněji monitorovat.72 Tento koncept a mechanismus se poté dá aplikovat také na problematiku vyčleňování homo sacer. 3. Neoliberální govenrmentalita v České republice? Výzkumný design Je však otázkou, zda je neoliberální governmentalita a normalita, která je prostřednictvím ní konstruována, přítomná i v českém prostředí. Na analýzu této otázky využijeme kritickou diskurzivní analýzu (viz Dijk 1993, 2012; Jäger 2001; Meyer 2001; Wodak 2001), analýzu metafor (viz Charteris-Black 2004; Lakoff a Johnson 1980; Schön 1993) a kritickou obsahovou analýzu politických dokumentů a veřejných vystoupení týkajících se sociálních politik (zejména zdravotnictví, školství a sociálního zabezpečení), a to v posledních třech volebních obdobích. V tomto ohledu budeme používat pouze vlastní vystoupení relevantních politických aktérů, nikoli intepretace nebo rozbory v médiích, a původní dokumenty, jejichž autory jsou příslušné instituce. Vedle analýzy politického diskurzu budeme také analyzovat rozhovory s potenciálně stigmatizovanými lidmi. Mezi informanty bude zahrnuto pět postižených lidí a pět 72

Důkazem využívání těchto metod a postupů budiž nedávné bombové útoky v Bostonu, kdy se americké bezpečnostní složky skrze média omlouvaly, že útoky nevytipovaly dříve, neboť bratři Carnajevové nebyli vlivem chyby v systému nebo špatného zadání údajů v dané „rizikové“ databázi.

146

nezaměstnaných, přičemž budeme v tomto ohledu spolupracovat s některými neziskovými subjekty (například s Národní radou osob se zdravotním postižením, Akčním spolkem nezaměstnaných a

Asociací občanských poraden). V souvislosti s rozhovory budeme používat kvalitativní metodu narativních interview, která nevyžaduje příliš velký vzorek informantů.

147

Zdroje AGAMBEN, Giorgio: 1998. Homo Sacer: Sovereign Power and Bare Life. Stanford: Stanford University Press. ANDERSON, Elizabeth: 1999. What is the Point of Equality? Ethics, roč. 102, č. 2, s. 287–337. ARISTOTELES: 2009a. Etika Nikomachova. Praha: Rezek. ARISTOTELES: 2009b. Politika. Praha: Rezek. BECKER, Howard: 1966. Outsiders. New York: Free Press. BENBAJI, Yitzhak: 2006. Sufficiency or Priority? European Journal of Philosophy, roč. 14, č. 3, s. 327–348. BENTHAM, Jeremy: 2007. An Introduction to the Principles of Morals and Legislation. New York: Dover Publications. BIGO, Didier: 2006. Security, Exception, Ban and Surveillance. In: Lyon, David (ed.): Theorizing Surveillance: The Panopticon and Beyond. Cullompton: Willan. BIGO, Didier: 2008. Globalized (In)security: The Field and the Ban-opticon. In: Bigo, Didier a Tsoukala, Anastassia (eds.): Terror, Insecurity and Liberty: Illiberal Practices of Liberal Regimes after 9/11. New York: Routledge, s. 11–48. COHEN, Gerald A.: 1989. On the Currency of Egalitarian Justice. Ethics, roč. 99, č. 4, s. 906– 944. COHEN, Stanley: 2011. Folk Devils and Moral Panics. New York: Routledge. DIJK, Teun van: 1993. Principles of Critical Discourse Analysis. Discourse & Society, roč. 4, č. 2, s. 249–283. DIJK, Teun van: 2012. Structures of Discourse and Structures of Power. In: Anderson, James (ed.): Communication Yearbook 12. London: Routledge, 18–59. EUBANKS, Virginia: 2006. Technologies of Citizenship: Surveillance nad Political Learning in the Welfare System. In: Monahan, Torin (ed.): Surveillance and Society. New York: Routledge, s. 89–107. FOUCAULT, Michel: 2007. Security, Territory, Population. New York: Picador. FRASER, Nancy: 2001. Recognition without Ethics? Theory, Culture & Society, roč. 18, č. 2–3, s. 21–42. FRASER, Nancy: 2004. Sociální spravedlnost ve věku politiky identity. Přerozdělování, uznání a participace. In: Fraser, Nancy a Honneth, Axel: Přerozdělování nebo uznání? Praha: Filosofia, s. 19–141. FREIMAN, Christopher: 2012. Why Poverty Matters Most: Towards a Humanitarian Theory of Social Justice. Utilitas, roč. 24, č. 1, s. 26–40. GILLIOM, John: 2001. Overseers of the Poor: Surveillance, Resistance, and the Limits of Privacy. Chicago: University of Chicago Press.

148

GÜNTHER, Klaus: 1997. Co znamená: “Každému to, co mu náleží”? K novému odhalení distributivní spravedlnosti. In: Velek, Josef (ed.): Spor o spravedlnost. Praha: Filosofia, s. 15– 51. HAYEK, Friedrich A. von: 1998. Právo, zákonodárství a svoboda. Praha: Academia. HAYEK, Friedrich A. von: 2004. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal. HENMAN, Paul a MARSTON, Greg: 2008. The Social Division of Welfare Surveillance. Journal of Social Policy, roč. 37, č. 2, s. 187–205. HENMAN, Paul: 2004. Targeted! Population Segmentation, Electronic Surveillance and Governing the Unemployed in Australia. International Sociology, roč. 19, č. 2, s. 173–191. HONNETH, Axel: 2001. Recognition or Redistribution?: Changing Perspectives on the Moral Order of Society. Theory, Culture & Society, roč. 18, č. 2–3, s. 43–55. HONNETH, Axel: 2004. Přerozdělování jakožto uznání. Odpověď adresovaná Nancy Fraserové. In: Fraser, Nancy a Honneth, Axel: Přerozdělování nebo uznání? Praha: Filosofia, s. 143–244. HRUBEC, Marek: 2011. Od zneuznání ke spravedlnosti: kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha: Filosofia. CHARTERIS-BLACK, Jonathan: 2004. Corpus Approaches to Critical Metaphor Analysis. New York: Palgrave Macmillan. JÄGER, Sigfried: 2001. Discourse and Knowledge: Theoretical and Methodological Aspects of a Critical Discourse and Dispositive Analysis. In: Wodak, Ruth a Meyer, Michael (eds.): Methods of Critical Discoursive Analysis. London: SAGE, s. 32–62. JESSOP, Bob: 2011. Construing Another Foucault Effect: Foucault on States and Statecraft. In: Bröckling, Ulrich, Krasmann, Susanne a Lemke, Thomas (eds.): Governmentality: Current Issues and Future Challenges. New York: Routledge, s. 56–73. KNIGHT, Carl: 2009. Luck Egalitarianism: Equality, Responsibility, and Justice. Edinburgh: Edinburh University Press. KOLLER, Peter: 1997. Pojetí společnosti a sociální spravedlnost. In: Velek, Josef (ed.): Spor o spravedlnost. Praha: Filosofia, s. 83–107. LAKOFF, George a JOHNSON, Mark: 1980. Metaphors We Live By. Chicago: The University of Chicago Press. LESSENICH, Stephan: 2011. Constructing the Socialized Self: Mobilization and Control in the “Active Society.” In: Bröckling, Ulrich, Krasmann, Susanne a Lemke, Thomas (eds.): Governmentality: Current Issues and Future Challenges. New York: Routledge, s. 304–319. MAGNET, Shoshana (2009): Bio-Benefits: Technologies of Criminalization, Biometrics, and the Welfare System. In: Hier, Sean P. a Greenberg, Josh (eds.): Surveillance: Power, Problems, and Politics. Vancouver: UBC Press, s. 169–183. MAKI, Krystle: 2011. Neoliberal Deviants and Surveillance: Welfare Recipients under the Watchful Eye of Ontario Works. Surveillance & Society, roč. 9, č. 1/2, s. 47–63.

149

MEYER, Michael: 2001. Between Theory, Method, and Politics: Positioning of the Approaches to CDA. In: Wodak, Ruth a Meyer, Michael (eds.): Methods of Critical Discoursive Analysis. London: SAGE, s. 14–31. MISES, Ludwig von: 2002. Byrokracie. Praha: Liberální institut. MISES, Ludwig von: 2004. The Free Market and Its Enemies. New York: Foundation for Economic Education. NOZICK, Robert: 1999. Anarchy, State, and Utopia. Oxford: Blackwell. NUSSBAUM, Martha: 2006. Frontiers of Justice: Disability, Nationality, Species Membership. Cambridge: Harvard University Press. O’MALLEY, Pat: 1996. Risk and Responsibility. In: Barry, Andrew, Osborne, Thomas a Rose, Nikolas (eds.): Foucault and Political Reason. Chicago: Chicago Universit Press, s. 189–207. OTSUKA, Michael: 2003. Libertarianism without Inequality. Oxford: Claredon Press. PARFIT, Derek: 2002. Equality or Priority? In: Clayton, Matthew a Williams, Andrew (eds.): The Ideal of Equality. Basingstoke: Palgrave Macmillan, s. 81–125. PARFIT, Derek: 2012. Another Defence of the Priority View. Utilitas, roč. 24, č. 3, s. 399–440. PARIJS, Philippe van: 1997. Real Freedom for All. Oxford: Oxford University Press. PARIJS, Philippe van: 2001. What’s Wrong with the Free Lunch. Boston: Beacon Press. PERSSON, Ingmar: 2012. Prioritarianism and Welfare Reductions. Journal of Applied Philosophy, roč. 29, č. 4, s. 289–301. PLATON: 2005. Ústava. Praha: Oikoymenh. PLEACE, Nicholas: 2007. Workless People and Surveillant Mashups: Social Policy and Data Sharing in the UK. Information, Communication & Society, roč. 10, č. 6, s. 943–960. RAWLS, John: 1996. Political Liberalism. New York: Columbia University Press. RAWLS, John: 2005. A Theory of Justice. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press. ROTHBARD, Murray N.: 1978. For a New Liberty: The Libertarian Manifesto. New York: Collier Books. ROTHBARD, Murray N.: 2006. Power & Market. Auburn: Ludwig von Mises Institute. ROTHBARD, Murray N.: 2009. Anatomy of the State. Auburn: Ludwig von Mises Institute. SEN, Amartya: 2006. Inequality Reexamined. Oxford: Oxford University Press. SEN, Amartya: 2009. The Idea Justice. Cambridge: Harvard University Press. SHIELDS, Liam: 2012. The Prospect for Sufficientarianism. Utilitas, roč. 24, č. 1, s. 101–117. SCHÖN, Donald A.: 1993. Generative Metaphor: A Perspective on Problem-setting in Social Policy. In: Ortony, Andrew (ed.): Metaphor and Thought. Cambridge: Cambridge University Press, s. 137–163. VALLENTYNE, Peter a STEINER, Hillel (eds.): 2000a. Left-Libertarianism and Its Critics. New York: Palgrave Macmillan.

150

VALLENTYNE, Peter a STEINER, Hillel (eds.): 2000b. The Origin of Left-Libertarianism. New York: Palgrave Macmillan. WODAK, Ruth: 2001. What CDA is about – a Summary of Its History, Important Concepts and Its Developments. In: Wodak, Ruth a Meyer, Michael (eds.): Methods of Critical Discoursive Analysis. London: SAGE, s. 1–13.

* Mgr. Jiří Mertl, [email protected], Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU, 3. ročník, prezenční forma, školitelka: Mgr. Lenka Strnadová, Ph.D,

151

Korupce a klientelismus v komunistických a postkomunistických společnostech – zkušenost ze střední Evropy Vladimír Naxera* Abstract: This thesis deals with the issue of corruption, clientelism and party patronage in Central Europe during the communist and post-communist eras. In comparative studies on corruption in European countries, it is common for post-communist countries of Europe to be rated worst in terms of corruption. According to many authors, the growth in corruption after the fall of communism is largely due to the legacy of cultural patterns and the institutional configurations of communism. Reasons for this stance will be researched in my thesis. We will point out a number of aspects of this phenomenon which have lasted until even after the transition to democracy and which have gained new dimensions. In connection with clientelism under communism, we will also mention the nomenclature system that was one of the fundamental principles of communist rule. This system will be considered as one of the most severe forms of party patronage, which is also closely connected to clientelism. Key words: corruption, clientelism, party patronage, communism, post-communism, transformation, nomenclature, Central Europe 1. Úvodem Jedním z nejdiskutovanějších témat přítomných ve společenské a mediální rovině se v poslední době stala beze sporu korupce. Korupce a boj proti ní je téměř každodenním námětem zpravodajství, které přináší informace o stále nových a nových korupčních kauzách, s železnou pravidelností se tento pojem objevuje v proslovech politiků a politických aktivistů, v neposlední řadě také ve volebních programech politických stran a programových prohlášeních nově vzniklých vlád. Ve své dizertační práci se zabývám korupcí ve středoevropských společnostech v období existence komunistických režimů a v průběhu postkomunistické transformace. V tomto nástinu projektu dizertační práce bych rád představil několik zásadních bodů. Tím prvním je vlastní vymezení tématu a obsahu mé práce – nejprve tedy zodpovím tři klíčové otázky – (1) co zkoumám (tedy vymezení tématu a cílů práce), (2) proč to zkoumám (vysvětlení důležitosti tématu) a konečně (3) jak to zkoumám (představení teoretického a

metodologického rámce práce). Téma není v českém politologickém prostředí příliš akcentováno – nedílnou součástí tohoto shrnutí je stručná rešerše a přehled dosavadního českého výzkumu. Představen je však také výběrový přehled výzkumu souvisejících témat v celosvětovém měřítku. Toto představení zásadních autorů a jejich mnou využívaných děl je nutné pro dokreslení argumentační linie a teoretických východisek použitých v této práci. V závěru představuji podrobněji jednotlivé kapitoly práce a osvětluji jejich strukturu a náplň. 2. Představení tématu Korupci můžeme nejsnadněji definovat jako zneužití veřejného postavení pro vlastní obohacení. Tato snad nejčastěji uváděná definice i přes svoji stručnost ukazuje, že pod pojmem korupce je třeba vnímat daleko více různých jevů, než je prosté úplatkářství. Korupce je fenomén, který je přítomný ve všech společnostech a který zásadně ovlivňuje společnost,

152

politiku a ekonomiku, většinou způsobem, který je interpretován jako negativní. I když má korupce v postkomunistických společnostech zřejmé podobnosti s korupcí v jiných sociálních kontextech, má také své specifické institucionální a kulturní kořeny, specifické formy a také oproti dalším zemím v rámci Evropy značně vysokou míru. Zejména tato dílčí témata budou probírána v rámci mé dizertační práce. Postkomunismus považuji na negativní koncept vymezený svojí minulostí. Institucionální a jimi ovlivněné kulturní základy položené v dobách komunismu tedy považuji za určující pro postkomunistické formování nejrůznějších jevů, korupci nevyjímaje. Vypůjčíme-li si aparát jednoho z hlavních autorů zabývajících se otázkou korupce v komunismu a postkomunismu, kterým je Leslie Holmes (zejména 2003), můžeme za vysokým stavem korupce po pádu komunismu nalézt několik hlavních důvodů. První z těchto důvodů souvisí právě s dědictvím komunismu, zejména s dědictvím institucionálního nastavení (více viz Naxera 2012a). Druhý faktor je spojen s komplexností transformace postkomunistických zemí. Po pádu komunismu byly jednotlivé země vystaveny (vzhledem k povaze komunistických režimů) daleko rozsáhlejší transformaci, než tomu bylo v minulosti například u zemí jižní Evropy nebo Latinské Ameriky. Kromě komplexní politické restrukturalizace muselo dojít k podobnému procesu i v ekonomické oblasti a v celé společnosti. Celá transformace se přitom odehrávala v prostředí, kdy část starého práva a zejména společenské normy byly odstraněny, ale nové ještě nebyly etablovány a společností internalizovány a docházelo tak k sociální dezorganizaci (viz Frič 2001: 67–68). Třetí aspekt je zásadní pro většinu problémů spojených s postkomunismem, korupci nevyjímaje.

Během komunismu bylo veškeré bohatství (a především výrobní prostředky) vlastněno a kontrolováno státem. Po opuštění komunismu bylo tento majetek třeba privatizovat. V situaci, kdy v postkomunistických zemích neexistovala klasická vrstva vlastnící kapitál, byl průběh privatizace mlhavý (pro konkrétní způsoby, kterými docházelo k nečisté privatizaci, viz např. Cviklová 2007; Staniszkis 2006 nebo Glenny 2009 a další). Toto téma je výrazně spojeno s otázkou reprodukce postkomunistických elit (viz níže). Dosavadní výčet byl jistě schematický a značně neúplný, svým obsahem navíc možná předbíhal další části tohoto textu, nicméně se domnívám, že jeho zařazení do úplného úvodu je podstatné zejména pro naznačení argumentační a obsahové linie, které se budu v práci přidržovat. Rozbor jednotlivých částí a celé struktury práce bude proveden v předposlední, tedy páté kapitole těchto tezí. Nejdůležitějším důvodem, který stojí za akademickým zájmem o výzkum korupce, je jednoduše to, že korupce podkopává proces demokracie. Jak dodává Rasma Karklins (2005: 6), zneužití úřadu je zneužitím důvěry občanů a vede k oslabení důvěry obyvatelstva vůči vládě. Následky korupce tak mohou vést k delegitimizaci demokratického zřízení jako takového. Korupce totiž podkopává základní demokratické principy, jakými je například rovnost občanů v přístupu ke státním institucím, transparentnost rozhodovacího procesu či odpovědnost vládnoucích vůči občanům (Heywood 1997: 421 nebo Lipset a Lenz 2000: 112–125). Kromě dalekosáhlých následků pro vnímání režimu a jeho celkovou legitimitu má korupce ještě další následky, zejména pro stav veřejných financí. Zdroje, které jsou předmětem korupce, často chybí v jiných oblastech určených pro zabezpečení široce pojaté bezpečnosti obyvatelstva a zajištění

153

veškerých potřebných statků pro společnost. Korupce snižuje daňové příjmy státu a je přímo spojená s poklesem veřejných služeb. „Špatné vládnutí ožebračuje lidi“ (Karklins 2005: 8). 3. Cíle dizertační práce Naznačením argumentační linie se dostáváme k zásadnímu úkolu v rámci vymezení tématu práce, a tím je stanovení cílů dizertace a výzkumných otázek. Hlavním cílem práce je vysvětlení toho, zda a proč můžeme hovořit o korupci v postkomunistické střední Evropě jako o fenoménu, který sice může při povrchním zkoumání vykazovat vysokou míru podobnosti s korupcí v dalších sociálních kontextech, nicméně má značná specifika, a dále osvětlení těchto specifik. Tento hlavní problém se pokusím vysvětlit pomocí zodpovězení několika dílčích otázek – (1) jaké byly institucionální, strukturální a kulturní předpoklady rozšíření korupce v komunistických systémech?; (2) jaké jednotící znaky můžeme vysledovat mezi korupčními vzorci a sítěmi v komunistických režimech a postkomunistických společnostech, jinými slovy, jaké komunistické dědictví můžeme nalézt v podobě korupce v postkomunismu?; (3) jaké faktory stojí za nárůstem korupčního jednání v průběhu postkomunistické transformace, jak se na tomto nárůstu projevil samotný průběh transformace a privatizace?; (4) čím je umožněno „přežití“ korupce, tedy to, proč se nedaří korupci výrazněji potlačit?; (5) jaké jsou hlavní následky korupce v postkomunistických společnostech? Může být zarážející, že mezi výzkumnými problémy nezmiňuji výrazněji jedno mezi analytiky a komentátory jinak poměrně oblíbené téma, kterým jsou nejrůznější protikorupční nástroje a strategie. Moje práce opravdu na výzkum tohoto širokého tématu částečně rezignuje, jelikož jej nepovažuji za zásadní pro dosažení

stanoveného cíle. Nerezignuji na něj však zcela, ale zkoumám jej z jiného pohledu, než ze kterého bývá nejčastěji zkoumán – zmiňuji jej zejména ve vztahu k toleranci či netoleranci politiků a společnosti vůči korupci a zároveň v rámci snahy o zodpovězení otázky, proč se korupci nedaří výrazněji potírat. Nesnažím se tedy rozebírat jednotlivé strategie a zkoumat jejich funkčnost, spíše se zaměřuji na obecné institucionální, strukturální a sociální trendy, které stojí za jejich nefunkčností. Při zmínce o „výraznějším potírání korupce“ si nemohu dovolit opominout ještě některé předpoklady, které je nutné přijmout při psaní a následném čtení takovéto práce, a první z nich se zaměřuje právě na otázku úplného vymizení korupce. Je třeba podotknout, že přesvědčení o možnosti úplného potření korupce je pouhou utopií. Korupce je odedávnou součástí společností lišících se různým sociálním, kulturním i historickým kontextem. Druhý předpoklad spočívá v uvědomění si toho, že korupce má negativní dopady na společnost, politiku a ekonomiku (debata viz níže). A konečně poslední předpoklad souvisí s rozlišením mezi různými typy korupce. Ačkoliv projevy tzv. malé korupce mohou být (a jsou) pro společnost škodlivé a často mají v daném sociálním kontextu stejné či podobné kořeny a příčiny jako velká politická korupce, ta má na společnost zásadnější dopady (Karklins 2005: 3). Ve své práci se proto soustředím dominantně na tento typ korupce, tedy na korupci velkou, respektive politickou. 4. Teoretický a metodologický rámec Velice výstižný název knihy Rasmy Karklins The system made me do it (Karklins 2005) nejlépe odpovídá mým teoretickým východiskům a pohledům na korupci, kterou v její rozvinuté podobě nepovažuji za individuální selhání jednotlivců, ale za jev umožněný a v některých případech

154

rozvíjený a podporovaný systémem (ať již jeho formální či neformální stránkou). A z této perspektivy je korupci třeba zkoumat. Při výzkumu korupce je třeba zohlednit a analyzovat státní instituce, jelikož stát existuje jako institucionální struktura (Staniszkis 2009: 75). Struktury a procesy v systému ovlivňují chování obyvatelstva, což musí být bráno v potaz jak při analýze korupce, tak při hledání způsobů, jak ji potlačit (Karklins 2005: 14). Institucionální teorie tedy považuji za základ výzkumu korupce. Moje práce svým přístupem vychází ze sociologického institucionalismu. Instituce a celý vzorec institucionalizace daný již érou komunismu a první fází transformace sociálního systému chápu jako základ pro vývoj v postkomunismu. Sociální prostor sestává z tohoto pohledu z mnoha politických, ekonomických a společenských institucí a podoba těchto institucí je provázána s politickou kulturou daného prostředí. Instituce vidím jako určující prvek pro sociální akci, její individuální i kolektivní psychologický aspekt, normy, pro kulturu daného prostředí celkově. Nicméně kultura zpětně pomáhá legitimizovat podobu a funkci institucí a svým způsobem je i dotváří. Vztah je tedy obousměrný. Neoinstitucionální východiska (viz např. March a Olsen 1984) jsou neodmyslitelně spojena s kladením důrazu na význam neformálních struktur, vzorců jednání a politické zvyklosti spojené s neoficiálními pravidly hry, mezi které můžeme počítat i tzv. korupční normy (viz např. Frič 2001 nebo 1999). Zohlednění neformální stránky je důležité i v okamžiku systémové změny, během které se teprve formují pravidla fungování nového systému, do nichž jsou často zakomponovány neoficiální aspekty režimu právě odstraňovaného. Kromě častého zachování instrumentálních sítí vzniklých

v dobách komunismu můžeme tento teoretický předpoklad v průběhu postkomunistické transformace spojit mimo jiné s teorií reprodukce elit, která byla naznačena výše a kterou v některých částech své práce požívám jako další důležitý teoretický nástroj. Vzhledem k extrémnímu množství nejrůznějších přístupů ke korupci pravděpodobně neexistuje jediný nejlepší způsob jejího výzkumu. Jako užitečná se nicméně jeví kombinace znalostí o korupci z globální, regionální a lokální úrovně analýzy. Jelikož je korupce fenomén přítomný ve všech existujících sociálních systémech, umožňuje rozvinutí obecných teorií, které zkoumají korupci bez ohledu na nějaká kulturní či místní specifika. Tyto teorie zkoumající korupci jako globální fenomén jsou základním východiskem při výzkumu. To je následně rozšířeno o regionální kontext a nakonec o specifika jednotlivých zkoumaných případů. Tento způsob, který podrobně vysvětluje Rasma Karklins (2005: 9–10) využívám i ve své dizertační práci – v počátku se zaměřuji na korupci v nejobecnějším ohledu, následně se zaměřuji na široce pojatý postkomunistický prostor, což mi umožňuje zohlednit institucionální a kulturní specifika jednotlivých postkomunistických zemí, zejména pak vliv dědictví komunistických režimů (které jsou samy o sobě také předmětem dílčí analýzy). Nakonec se zaměřuji na zúženou část postkomunistického prostoru – střední Evropu,73 jelikož nechci přespříliš generalizovat a ačkoliv jistou míru zobecnění považuji za přijatelnou (a v některých případech i za výzkumu nápomocnou), nechci zastírat přesvědčení, že mezi jednotlivými částmi 73

Vysvětlení chápání a užívání konceptu postkomunismu a také prostoru střední Evropy bude patřit mezi nejdůležitější metodologické aspekty, se kterými se budu muset v práci vypořádat.

155

postkomunistického prostoru existují značné rozdíly dané například odlišným před-komunistickým dědictvím. Takto pojatý výzkum korupce ve střední Evropě může být dle Valerie Bunce (2001: 793) nebo Rasmy Karklins (2005: 10) užitečný pro obmyslení samotného konceptu politické korupce. 5. Stav výzkumu a stručný přehled užívaných autorů Jak jsem již naznačil, korupce není v české politologii příliš často zpracovávaným tématem (dodejme, že sociologie je na tom lépe) – odborných politologických studií je v tomto případě poskrovnu (viz seznam zdrojů). Texty věnující se korupci se v časopisech, které jsou v rámci politologie považovány za zásadní, objevují velice zřídka. Autorem některých z nich je autor tohoto textu. Nenalezneme však příliš autorů, kteří by se tak politicky závažnému tématu, jakým je korupce, věnovali dlouhodobě, systematicky a svůj výzkum doprovodili řadou odborných prací.74 Můžeme ale najít některé texty popularizační či žurnalistické povahy. Stěžejní část zdrojů pro moji práci je zahraničního původu. V respektovaných mezinárodních časopisech zabývajících se politickou sociologií a politickou teorií je korupce velmi častým tématem. Existují dokonce i kvalitní texty zabývající se korupcí v postkomunistických společnostech. Rasma Karklins (2005: ix) však správně upozorňuje na to, že i přesto je tvorba zabývající se korupcí poměrně poddimenzovaná a velká část existujících studií nejde nad rámec prezentace data a deskripce. Mezi autoritami v rámci výzkumu tohoto tématu je potřeba na prvním místě zmínit Leslieho Holmese (zejména 1993, 1997, 1999 a 2003). Za stěžejní považuji zejména 74

Jistou výjimkou mohou být Petr Vymětal, Pavol Frič či Karel B. Müller, kteří se kroupc věnují ve více svých textech.

knihu The End of Communist Power (viz Holmes 1993), která skvělým způsobem sumarizuje především strukturální a kulturní aspekty korupce v socialistických režimech. Vzhledem k citovanosti této knihy a dalších Holmesových textů v pracích dalších kapacit v oboru můžeme tohoto badatele považovat vskutku za jednoho z nejvýznamnějších. Část konceptuálního aparátu a argumentace tohoto autora ve své práci přijímám, dále rozvíjím a propojuji s dalšími přístupy. Vedle něho bych rád jmenoval ještě Rasmu Karklins, zejména pak její knihu The system made me do it (Karklins 2005), ve které zkoumá strukturální a systémové aspekty zdrojů postkomunistické korupce, ale také velice často citovaný článek, ve kterém rozpracovává typologii korupčního jednání s přihlédnutím ke specifickému kontextu postkomunistických společností (viz Karklins 2002). Leslie Holmes a Rasma Karklins jsou tedy zásadními autory pro tuto práci – můj teoretický rámec a argumentační systém se ve velké míře opírá právě o tyto dva badatele. Tuto dvojici je však třeba doplnit o třetí důležité jméno. Při výzkumu několika navzájem souvisejících témat – zejména otázky povahy komunistických režimů, klientelistických, korupčních a dalších negativních aspektů závěrečné fáze komunismu a postkomunistické transformace, politického kapitalismu a otázky podoby politické kultury postkomunismu využívám konceptuální aparát významné polské socioložky Jadwigy Staniszkis. Poměrně radikální aparát Staniszkis ovšem není přebírán dogmaticky, ve své práci se jej snažím zbavit některých nejasností a extrémů75 a zejména sloučit s aparáty jiných autorů. 75

Zejména v případě teoretizace reprodukce postsocialistických elit a v otázce různých negativních aspektů postkomunismu a jejich ovlivnění či dokonce zapříčinění institucionálním a kulturním dědictvím komunismu. Některé další

156

6. Rozbor plánovaných kapitol Po úvodu, který podrobně představí téma, zásadní zdroje a obecně strukturu práce, následuje část zaměřená na teoretická a metodologická východiska. Na ní naváže kapitola zaměřená na definování pojmu korupce, jejích podob a souvisejících fenoménů. Poté, co se takovýmto způsobem vypořádám s pojmem korupce, budou následující kapitoly řazeny v podstatě takovým způsobem, aby reflektovaly posloupnost otázek (viz výše), jejichž ověřování a zodpovídání je cílem práce. Nejprve se tedy zaměřím na otázku korupce v (zejména středoevropských) komunistických systémech. Jelikož považuji za nutné zohlednit to, že komunistické režimy byly kvalitativně zcela odlišné od dalších nedemokratických režimů, a stály na několika základních strukturálních základech, budu se věnovat i těmto institucionálním, strukturálním a kulturním faktorům. V některých z nich lze totiž nalézt důvody výrazného rozšíření korupce v těchto typech režimů. Kromě toho, že struktura těchto systémů korupci umožňovala, v některých ohledech ji dokonce nutně produkovala, popřípadě na ní byla přímo založena. Zmíněny budou tedy takové jevy, jako je klientelismus v rámci komunistické hierarchie, vztah ke kolektivnímu majetku, ale například i samotný systém nomenklatury, který dle některých interpretací můžeme považovat za velice dobrý (a dokonce extrémní) příklad stranické patronáže. V následující široké kapitole se poté zaměřím na proces ukončení komunistických režimů, na průběh transformace, privatizace a na sledování dvou důležitých linií či témat. Tím prvním je otázka zachování některých s korupcí spojených struktur a neformálních aspekty jejího díla (například ontologie komunismu) nejsou pro můj výzkum a tuto dizertační práci až tak zásadní.

institucí, ale i kulturních návyků, vzorců chování a hodnot utvořených v komunismu, i po pádu tohoto režimu. Pokusím se tedy nalézt jednotící rysy, které spojují komunistické a postkomunistické období. Jedním z příkladů tohoto propojení je i setrvání velkého množství bývalých komunistických elit v lukrativních pozicích i po pádu komunismu. Tato část bude teoreticky rámována zejména teorií reprodukce elit (viz výše) a Bourdiueho (1986) pojetím kapitálu a možností jeho transformace. Druhým důležitým tématem této části bude snaha nalézt důvody toho, proč korupce, která byla již v komunismu poměrně rozbujelá, v průběhu transformace dále narůstala. Některé důvody jsem naznačil již v úvodu práce. Kromě těchto uvedu i další, které jsou součástí Holmesova (2003) výkladu korupce, rozvinu je a skloubím s dalšími přístupy, některé z nich podrobím kritickému zhodnocení a pokusím se je vyvrátit. V této části se budu průběžně věnovat také vysvětlení svého pohledu na otázku postkomunismu. Právě některé znaky, které považuji za neodmyslitelně spojené s tímto sociálním systémem, jsou důležité pro pochopení korupce v tomto typu společnosti. Samotný pojem budu operacionalizovat již v úvodu práce, kde mimo jiné představím argumenty obou stran sporu o to, zda postkomunismus pojímat či nepojímat jako specifický systém. Poznatky o postkomunistické společnosti využiji i v další tematicky široké části, ve které se zaměřím na otázku postoje společnosti a politických elit vůči korupci a na to, proč se nedaří korupci výrazněji potlačit. V této části budou tedy mimo jiné zohledněny i poznatky týkající se charakteru občanské společnosti v postkomunismu a toho, jaké kapacity a schopnosti může či nemůže využít pro ovlivňování politického dění, postoj vůči

157

korupci nevyjímaje. V rámci vztahu elit a korupce budou nadále rozvíjeny poznatky o stranické patronáži, která, ač sama v jistém ohledu je typem korupce, umožňuje další rozšiřování korupčního jednání. Je tedy pro politické strany velice důležitá v přístupu k vlivu a zdrojů. Kapitola, která bude zařazena před závěrem jako poslední, se zaměří na následky, které korupce způsobuje v postkomunistických společnostech. Vysvětlím tedy její dopady na politiku, ekonomiku a bezpečnost a to, jak tyto následky vypadají ve společnostech, které nepříliš dávno prošly rozsáhlou sociální, politickou a ekonomickou transformací, která navíc není v mnohých ohledech stále dokončená. Jak jsem předestřel již výše, záměrně se v práci vyhýbám rozboru nejrůznějších protikorupčních strategií, jelikož je nepovažuji za důležité ve vztahu k předmětu svojí dizertace. Stejně tak se v závěru vyhnu jakýmkoliv predikcím či prognostickým úvahám na téma „jak to bude s korupcí dále a jak se korupce zbavit?“, které bývají tak často předmětem mnohých prací na toto téma. 7. Závěrem – úskalí výzkumu daného tématu Některá úskalí takovéhoto zpracování tématu vyplynula již při úspěšné obhajobě tzv. tezí dizertační práce76 – jednak z posudku oponenta, ale i z debaty v průběhu obhajoby. Prvním problémem je samotná definice korupce a vypořádání se s tím, co pod pojem korupce zahrnout a co ne. V průběhu obhajoby padl návrh rozšířit pojetí korupce i na soukromý sektor (tedy například na „úplatek“ poskytnutý jednou 76

Zhruba třicetistránkové teze, které představují dizertaci a její teoretická a metodologická východiska, se na naší katedře obhajují v rámci státní doktorské zkoušky, ještě před tím, než student finálně zpracuje a odevzdá dizertační práci.

firmou jiné firmě) a zároveň zúžit pojetí korupce a z korupce vyčlenit jevy jako je kleintelismus či stranická patronáž. Ani jeden z těchto požadavků nepovažuji za proveditelný – při vymezení korupce považuji odlišení soukromého a veřejného za zcela stěžejní. Zároveň se nedomnívám, že je možné vyjmout otázku klientelismu a dalších jevů, jelikož jsou založeny na stejném směnném principu jako korupce a v podstatě jsou jejími podobami. V práci bude třeba věnovat definici korupce nemalé úsilí, aby bylo zcela jasné, co a proč do kategorie korupce řadím. Druhý problém souvisí s otázkou postkomunismu a jeho chápáním. V práci se kloním k názoru (který je v rámci české politologie zjevně menšinový – viz např. Holzer a Balík 2007), že v postkomunistických státech a společnostech můžeme nalézt institucionální a kulturní dědictví komunismu. Tento pohled, který je vlastně základem mého neo-institucionálního přístupu, bude proto třeba v teoretickometodologické části řádně vysvětlit. Třetí problém souvisí s nedostatkem „tvrdých dat“ při výzkumu korupce a otázkou rozdílu mezi mírou korupce a vnímáním této míry. V rámci mého přístupu se tento problém však jeví jako více méně marginální, jelikož na tvrdých datech, která by se pokoušela „objektivně“ zobrazit míru korupce, není můj přístup založen a sám se nedomnívám, že by cokoliv takového bylo možné. Naopak data týkající se vnímání korupce výborně zapadají do mých východisek. *** V tomto shrnutí své dizertační práce jsem stručně představil plánovanou podobu finální práce. Zejména jsem naznačil tři zásadní úvodní otázky – co zkoumám, proč to zkoumám a jak to zkoumám. Za důležitou součást tohoto textu považuji i

158

stručnou rešerši literatury – jednak zmínku o nepříliš rozsáhlém zpracování tématu v rámci české politologie a dále zmínku o zahraničních autorech, jejichž konceptuální aparáty představují základ mé argumentační linie (jde zejména o Leslie Holmese, Rasmu Karklins a Jadwigu

Staniszkis). V závěru tezí jsem stručně představil plánovanou strukturu textu. Není vyloučené, že ve finální struktuře dojde k drobnějším změnám, nicméně hlavní tematická a argumentační linie by neměla procházet již zásadnější úpravou.

159

Zdroje ÅSLUND, Anders.: 2007. How Capitalism Was Built. The Transformation of Central and Eastern Europe, Russia, and Central Asia. Cambridge: Cambridge University Press. BADESCU, Gabriel: 2003. Social trust and democratization in the post-communist societies. In: Badescu, Gabriel a Uslaner, Eric M. (eds): Social Capital and the Transition to Democracy. London a New York: Routledge, s. 81–94. BOURDIEU, Pierre: 1986. The Forms of Capital. In: Richardson, J. E. (ed.): Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. New York: Greenwood, s. 15–29. BURGER, Peter I. a LUCKMANN, Thomas: 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. BUŠTÍKOVÁ, Lenka: 1999a. Analýza sociálních sítí. Sociologický časopis, roč. 35, č. 2, s. 193– 206. BUŠTÍKOVÁ, Lenka: 1999b. Známosti osobností lokální politiky. Praha: Sociologický ústav AV. COLLINS, Randall: 1990. Market Dynamics as the Engine of Historical Change. Sociological Theory, roč. 8, č. 2, s. 111–135. CVIKLOVÁ, Lucie: 2007. Politické a společenské postavení bývalých československých nomenklaturních elit v období tzv. normalizace. Okolnosti jejich rozkladu a vybrané aspekty jejich adaptace. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky. ČECH, Milan Kryštof: 2013. Klientelismus v ozbrojených silách jako faktor významně zvyšující riziko jiných druhů korupce a ohrožující obranyschopnost státu. In: Schelle, Karel a Tauchen, Jaromír (eds.): Korupce – včera a dnes (Sborník z kolokvia pořádaného Katedrou dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a The European Society for History of Law). Ostrava: KEY Publishing, s. 14–25. DANČÁK, Břetislav, HLOUŠEK, Vít a ŠIMÍČEK, Vojtěch (eds.): 2006. Korupce. Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Brno: Mezinárodní politologický ústav. DJILAS, Milovan: 1977. Nová třída – kritika soudobého kapitalismu. Curych: Demos. FISMAN, Raymond a MIGUEL, Edward: 2008. Economic Gangsters. Corruption, Violence, and the Poverty of Nations. Princeton a Oxford: Princeton University Press. FRIČ, Pavol a kol.: 1999. Korupce na Český způsob. Praha: G plus G. FRIČ, Pavol: 1999. Korupční klima v ČR. In: Frič, Pavol a kol.: Korupce na český způsob. Praha: G plus G, s. 73–115. FRIČ, Pavol: 2001. Korupce – deviantní chování, nebo sociální dezorganizace? Případ české policie. Sociologický časopis, roč. 37, č. 1, s. 65–72. GLENNY, Misha: 2009. McMafie. Praha: Argo a Dokořán. GREEN, Penny a WARD, Tony: 2004. State Crime. Governments, Violence and Corruption. London a Sterling: Pluto Press. HABERMAS, Jürgen: 2000. Strukturální přeměna veřejnosti: zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha: Filosofia.

160

HÁJEK, Martin a kol.: 2002. Svět hierarchií a reálný socialismus: Dědictví komunistické vlády. Praha: Sociologický ústav AV. HÁJEK, Martin: 2003. Hierarchie jako přednost i jako slabina komunistického vládnutí. Dědictví komunistické vlády. Praha: Sociologický ústav AV. HAUKANES, Haldis: 2004. Velká dramata – obyčejné životy. Postkomunistické zkušenosti českého venkova. Praha: Sociologické nakladatelství. HEYWOOD, P.: 1997. Political Corruption: Problems and Perspectives. Political Studies, 45 (special issue), s. 417–435. HOLMES, Leslie: 1988. Politics in the Cpmmunist World. Oxford: Clarendon Press. HOLMES, Leslie: 1993. The end of communist power: anti-corruption campaigns and legitimitation crisis. Melbeurne: Melbourne University Press. HOLMES, Leslie: 1997. Corruption and the crisis of the post-communist state. Crime, Law & Social Change, č. 27, s. 275–297. HOLMES, Leslie: 1999. Corruption, Weak States and Economic Rationalism in Central and Eastern Europe. 9th International Anti-Corruption Conference (IACC), 10-15 October, 1999, Durban, South Africa. HOLMES, Leslie: 2003. Political Corruption in Central and Eastern Europe. In: Bull, M. J. a Newell, J. L. (eds.): Corruption in Contemporary Politics. New York: Palgrave Macmillan, s. 193–206. HOLÝ, Ladislav: 2010. Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti. 2. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství. HOLZER, Jan a BALÍK, Stanislav (2007): Postkomunistické nedemokratické režimy. Studie k proměnám politické teorie v posttranzitivním čase. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. HOWARD, Marc Morjé: 2002a. Postcommunist Civil Society in Comparative Perspective. Demokratizatsiya, roč. 10, č. 3, s. 285–305. HOWARD, Marc Morjé: 2002b. The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe. Cambridge: Cambridge University Press.

HOWARD, Marc Morjé: 2003. Why post-communist citizens do not join voluntary organizations. In: Badescu, Gabriel a Uslaner, Eric M. (eds): Social Capital and the Transition to Democracy. London a New York: Routledge, s. 165–183. JOHNSTON, M.: 2001. The definitions debate. Old conflicts in new guises. In: Jain, A. K. (ed.): The Political Economy of Corruption. London a New York: Routledge, s. 11–31. JOWITT, Ken: 1983. Soviet Neotraditionalism: The Political Corruption of a Leninist Regime. Soviet Studies, roč. 35, č. 3, s. 275–297. KABELE, Jiří a HÁJEK, Martin: 2008. Jak vládli? Průvodce hierarchiemi reálného socialismu. Brno: Doplněk. KABELE, Jiří: 2005. Z kapitalismu do socialismu a zpět. Praha: Karolinum. KARKLINS, Rasma: 2002. Typology of Post-Communist Corruption. Problems of PostCommunism July/August 2002, s. 22–32.

161

KARKLINS, Rasma: 2005. The system made me do it: corruption in post-communist societies. Armonk: M. E. Sharpe. KATZ, Richard S. a MAIR, Peter: 1995. Changing Models of Party Organization and Party Democracy. Party Politics, roč. 1, č. 1, s. 5–28. KATZ, Richard S. a MAIR, Peter: 2009. The Cartel Party Thesis: A Restatement. Perspectives on Politics, roč. 7, č. 4, s. 753–766. KELLER, Jan: 2010. Sociologie organizace a byrokracie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. KLICPEROVÁ-BAKER, Martina, FEIERABEND, I. K. a kol.: 2007. Demokratická kultura v České republice. Občanská kultura, étos a vlastenectví ze srovnávacího pohledu. Praha: Academia. KLITGAARD, Robert: 1988. Controlling Corruption. Berkley: University of California Press. KMEŤ, Norbert: 2011. „V rozpore so socialistickou morálkou vyžadujú niektorí pracovníci rôzne úplatky za vybavovanie vecí a zabezpečovaniech úloh, ktoré patria k ich povinnostiam.“ Vedenie komunistickej strany a jeho projevy o korupcii. Forum Historiae, roč. 5, č. 2., s. 266–284. KOPECKÝ, Petr a MAIR, Peter: 2011. Party Patronage in Contemporary Europe: Principles and Practices. EUI Working Paper No. 41. KOPECKÝ, Petr a MAIR, Peter: 2012. Party patronage as an Organizational Resource. In: Kopecký, Petr, Mair, Peter a Spirova, Maria (eds.): Party Patronage and Party Politics in European Democracies (Comparative Politics). Oxford University Press, s. 3–16. KOPECKÝ, Petr a SCHERLIS, Gerardo (2008): Party Patronage in Contemporary Europe. European Review, roč. 16, č. 3, s. 355–371. KOPECKÝ, Petr a SPIROVA, Maria: 2011. 'Jobs for the Boys'? Patterns of Party Patronage in Post-Communist Europe. West Europen Politics, roč. 34, č. 5, s. 897–921. KOPECKÝ, Petr, MAIR, Peter a SPIROVA, Maria (eds.): 2012. Party Patronage and Party Politics in European Democracies (Comparative Politics). Oxford University Press. KOPECKÝ, Petr, SCHERLIS, Gerardo a SPIROVA, Maria: 2008. Conceptualizing and Measuring Party Patronage. Working Paper No. 25. IPSA Committee on Concepts and Methods. KOPECKÝ, Petr: 2012. Give Me Trafika: Party Patronage in the Czech Republic. In: Kopecký, Petr, Mair, Peter a Spirova, Maria (eds.): Party Patronage and Party Politics in European Democracies (Comparative Politics). Oxford University Press, s. 74–91. KRČÁL, Petr: 2012. Korupce jako habitus. Příspěvek přednesený na konferenci „Korupce jako destabilizační faktor rozvoje a demokratické konsolidace“. Plzeň: Metropolitní univerzita Praha (univerzitní středisko Plzeň). KROKOSOVÁ, Katarína: 2012. Korupcia ako prvok nevojenského chápania bezpečnosti: korupcia ako bezpečnostné riziko. Politické vedy, roč. 15, č. 3, s. 162–179. LAMPERT, Nicholas: 1985. Whisteblowing in the Soviet Union. London: Macmillan. LEFF, Nathaniel H.: 1964. Economic Development Through Bureaucratic Corruption. American Behavioral Scientist, roč. 8, č. 3, s. 8–14.

162

LEWANDOWSKI, Joseph D. a ZNOJ, Milan (eds.): 2008. Trust and Transitions: Social Capital in a Changing World. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing. LINEK, Lukáš: 2002. Co ne/dělat s teorií kartelové strany? Politologická revue, roč. 11, č. 2, s. 117–133. LINEK, Lukáš: 2010. Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledky. Praha: Sociologické nakladatelství. LIPSET, S. M. a LENZ, G. S.: 2000. Corruption, Culture and Markets. In: Harrison, L. E. a Huntington, S. (eds.): Culture Matters: How Values Shape Human Progress. New York: Basic Books, s. 112–124. LUPTÁK, Lubomír a LUPTÁK BURZOVÁ, Petra: 2012. Mečiar, Fico a charizmatické panstvo. Acta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, roč. 8, č. 3, s. 59–79. LUPTÁK, Lubomír: 2009. Štát. Acta Fakulty filozofické ZČU v Plzni, roč. 4, č. 3, s. 199–214. MACHONIN, Pavel: 1997. Social Transformation and Modernization. On Building Theory of Societal Changes in the Post-Communist European Countries. Praha: Sociologické nakladatelství. MARADA, Radim: 2003. Kultura protestu a politizace každodennosti. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. MARCH, James G. a OLSEN, Johan P.: 1984. New Institutionalism: Organizational Factors in Political Life. American Political Science Review, roč. 78, č. 3, s. 734–749. MERTON, Robert K.: 1961. Social Problems and Sociological Theory. In: Merton, R. K. – Nisbet, A. R. (eds.): Contemporary Social Problems. New York: Harcourt, Brace and World, Inc., s. 697–737. MILLS, Charles Wright: 2008. Sociologická imaginace. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. MÜLLER, Karel B.: 2003. Češi a občanská společnost. Praha: Triton. MÜLLER, Karel B.: 2012a. Kmotři, dárky a moderní byrokracie: dílčí shrnutí a dvě kritické poznámky k sociálním studiím lobbingu. Acta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, roč. 8, č. 3, s. 81–101. MÜLLER, Karel B.: 2012b. Politická sociologie. Politika a identita v proměnách modernity. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. NAXERA, Vladimír: 2011. Korupce a postkomunismus (nepublikovaná rigorózní práce). Plzeň: Katedra politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU. NAXERA, Vladimír: 2012a. Korupce a postkomunismus. Central European Political Studies Review, roč. 14, č. 2–3, s. 248–271. NAXERA, Vladimír: 2012b. Korupce, občanská společnost a (ne)důvěra: dílčí příspěvek k pochopení povahy a dopadů korupce v postkomunistických společnostech. Acta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, roč. 8, č. 3, s. 103–120. NAXERA, Vladimír: 2012c. Zrod elit v postkomunismu: transformace kapitálu. In: Hubálek, Tomáš (ed.): Sborník z mezinárodní vědecké konference studentů doktorských studijních programů v oblasti společenských věd. Praha: Epocha.

163

NAXERA, Vladimír: 2013a. Korupce jako bezpečnostní problém. In: Ušiak, Jaroslav, Lasicová, Jana a Kollár, David (eds.): Bezpečnostné fórum 2013. 2. zväzok. Zborník vedeckých prác. Banská Bystrica: Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov UMB, s. 633–641. NAXERA, Vladimír: 2013b. Patterns of Corruption, Clientelism, and Party Patronage in Communist and Post-Communist Societies in Central Europe. Politics in Central Europe 1/2013, s. 69–90. NAXERA, Vladimír: 2014. Korupce a klientelismus v komunistických režimech. Politické vedy 1/2014 (přijato k otištění). NYE, Joseph S.: 1967. Corruption and Political Development. A Cost-Benefit Analysis. In: Heidenheimer, A. J. (ed): Political Corruption: a Handbook. Transition Publishers, s. 963–983. RAWLS, John: 1995. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing. RIGBY, Thomas H. a HARASYMIW, Bohdan (eds.): 1983. Leadership Selection and Patron– Client Relations in the USSR and Yugoslavia. London: Allen and Unwin. ROSE-ACKERMAN, S.: 2001. Political corruption and democratic structures. In: Jain, A. K. (ed.): The Political Economy of Corruption. London a New York: Routledge, s. 35–62. RŮŽIČKA, Martin a VAŠÁT, Petr: 2011. Základní koncepty Pierra Bourdieu: Pole–Kapitál– Habitus. AntropoWebzin, roč. 7, č. 2, s. 129–133. SAJÓ, Andras: 1998. Corruption, Clientelism, and the future of the Constitutional State in Eastern Europe. East European Constitutional Riview, roč. 7, č. 2. SAJÓ, Andras: 2003. From corruption to extortion: Conteptualization of post-communist corruption. Crime, Law and Social Change, roč. 40, č. 2–3, s. 171–194. SCOTT, James C.: 1972. Comparative Political Corruption. Engelwood Cliffs: Prentice-Hall, Inc. SEDLÁČKOVÁ, Markéta: 2013. Důvěra a demokracie. Přehled sociologických teorií důvěry od Tocquevilla po transformaci v postkomunistických zemích. Praha: Sociologické nakladatelství. SHELLEY, Louis: 2001. Crime and Corruption. In: White, S., Pravda, A. a Gitelman, Z. (eds.): Developments in Russian Politics. Hampshire: Palgrave. SCHELLE, Karel a TAUCHEN, Jaromír (eds.): 2013. Korupce – včera a dnes (Sborník z kolokvia pořádaného Katedrou dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a The European Society for History of Law). Ostrava: KEY Publishing. SKOVAJSA, Marek: 2009. Stát: téma-opozdilec ve výzkumu postkomunistické politiky. In: Cabada, Ladislav a Hricová, Helena (eds.): IV. Kongres českých politologů. Plzeň: Západočeská univerzita, s. 193–210. SMILOV, Daniel a TOPLAK, Jurij (eds.): 2007. Political Finance and Corruption in Eastern Europe. The Transition Period. Aldershot a Burlingon: Asghate. SMILOV, Daniel: 2007. Introduction: Party Funding, Campaign Finance and Corruption in Eastern Europe. In: Smilov, Daniel a Toplak, Jurij (eds.): Political Finance and Corruption in Eastern Europe. The Transition Period. Aldershot a Burlingon: Asghate, s. 1–31. STANISZKIS, Jadwiga: 1989. The Dynamics of a Breakthrough in the Socialist System: An Outline of Problems. Soviet Studies, roč. 41, č. 4, s. 560–573.

164

STANISZKIS, Jadwiga: 1991a. On Political Capitalism in Poland. East European Politics and Society, Januar 1991. STANISZKIS, Jadwiga: 1991b. The Dynamics of Breakthrough in Eastern Europe. Berkley: University of California Press. STANISZKIS, Jadwiga: 1993. The Ontology of Socialism. Clarendon: Oxford Press. STANISZKIS, Jadwiga: 1995. In Search of a Paradigm of Transformation. In: Wnuk-Lipiński, Edmund (ed.): After Communism. A Multidisciplinary Aproach to Radical Social Change. Varšava: Institute of Political Studies Polish Academy of Sciences, s. 19–55. STANISZKIS, Jadwiga: 2006. Postkomunismus. Zrod hádanky. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. STANISZKIS, Jadwiga: 2009. O moci a bezmoci. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. STRNADOVÁ, Lenka: 2008. Současné podoby občanské společnosti. Kritická perspektiva. Plzeň: Aleš Čeněk. SZELÉNYI, Ivan – TREIMAN, D. J.: 1992. Vývoj sociální struktury a rekrutace elit ve východní Evropě po roce 1989. Sociologický časopis, roč. 28, č. 2, s. 276–298. SZELÉNYI, Ivan a SZELÉNYI, Sonya: 1995. Circulation or reproduction of elites during the postcommunist transformation of Eastern Europe. Theory and Society, č. 24, s. 615–638. SZELÉNYI, Ivan, SZELÉNYI, Sonya a KOVÁCH, Imre: 1995. The making of the postcommunist elite: Circulation in politics, reproduction in the economy. Theory and Society, č. 24, s. 697– 722. SZTOMPKA, Piotr: 1998. Mistrusting Civility: Predicament of a Post-Communist Society. In: Alexander, J. C. (ed.): Real Civil Societies: Dilemmas if Institutionalization. London, Thousand Oaks a New Delhi: Sage, s. 191–210. ŠMÍD, Tomáš a KUPKA, Petr: 2012. Český organizovaný zločin. Brno: Mezinárodní politologický ústav. THELEN, T.: 2011. Shortage, fuzzy property and other dead ends in the anthropological analysis of (post)socialism. Critique of Anthropology, roč. 31, č. 1, s. 43–61. TOMŠIČ, Matevz: 2011. Elites in Post-Communist Societies. London: Vega Press, ltd. TUČEK, Milan: 1996. Vytváření nové elity. In: Machonin, Pavel a Tuček, Milan (eds.): Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury. Praha: Sociologické nakladatelství, s. 154–167. USLANER, Eric M.: 2008a. Coping and Social Capital: the Informal Sector and the Democratic Transition. In: Lewandowski, Joseph D. a Znoj, Milan (eds.): Trust and Transitions: Social Capital in a Changing World. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, s. 3–27. USLANER, Eric M.: 2008b. Corruption, Inequality, and the Rule of Law. Cambridge: Cambridge University Press. VYMĚTAL, Petr: 2006. Typologie korupce. In: Dančák, Břetislav, Hloušek, Vít a Šimíček, Vojtěch (eds.): Korupce. Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 13–30.

165

WEBER, Max: 1998. Politika jako povolání. In: Weber, Max a Havelka, Miloš: Metodologie, sociologie, politika. Praha: OIKOYMENH, s. 246–296. WEBER, Max: 2006. Bureaucracy. In: Sharma, A. a Gupta, A. (eds.): The Anthropology of the State. Blackwel Publishing, s. 49–70.

* PhDr. Vladimír Naxera, [email protected], Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU v Plzni, 4. ročník, prezenční forma, školitelka: Mgr. Lenka Strnadová, Ph.D.

166

Výzvy etnografického výzkumu pracovní migrace v současné ruské společnosti Jan Paul* Abstract: The social microworlds where the migrants live often come through the states, the borders and through the continents. Therefore it would be naive to assume, that with their transition to the new environment their original family bonds, cultural and religional traditions will automatically dissapear and will be replaced with the new ones. The goal of my research is to study how the redefinition of the concept "there and here" on the both sides of the social bonds of the migrants works in accordance with the transnationalism theories. And finally what is the character of this bonds and how does the adaptation of the migrants on the new social fields work and what is the practice produced therein. Key words: migration, transnationalism, Russia, St Petersburg, Central Asia, marshrutka, transnational communities, diasporas 1. Úvodem „Když jsme s Azamatem po hodinové cestě zpět do Petrohradu přijížděli na konečnou stanici, zapálil si svou obligátní cigaretu. Na cestě nikdy nekouří, pokud není maršrutka prázdná, ale tady, pár minut před konečnou, si zapálí vždy. Cestující to v mnohdy napjatém očekávání konce cesty snad ani nevnímají. Během své desetiminutové pauzy si dává obvykle tak dvě až tři cigarety než se vydá zpátky na cestu. Když jsme z parkoviště, kde obvykle řidiči odpočívají, dojeli na nástupní zastávku, kde jsme čekali na cestující, přišel k nám dovnitř dispečer linky. Azamat mu dal svých 250 rublů, které oba dva dispečeři, kteří obsluhují linku, denně vybírají od každého řidiče. Pozdravili jsme se a dali se do krátkého hovoru – déle to na konečných stanicích ani nejde. Ukázal nám směrem k nádražní budově, kde stála odstavená maršrutka a kolem ní stála skupinka mužů v uniformách ДПС.77 Jeden

77

ДПС (DPS) – Доро́жно-патрульная слу́жба – podřad dopravní policie při Státní inspekci bezpečnosti dopravního provozu ГИБДД (GIBDD) – Государственную инспекцию безопасности дорожного движения, pro něž se v Rusku stále používá starší výraz „gaičnik“ podle označení ГАИ

z nich si velice laxně něco zapisoval do bloku a další jen postávali a kouřili. „Stojí tam už od rána,“ řekl nám dispečer. Azamat jen zakroutil hlavou a prohodil: „On mu nezaplatil?“ „Ne, nezaplatil,“ odpověděl dispečer. Azamat znovu zakroutil hlavou a prohodil ke mně „Vidíš, Jan, nezaplatíš, nejedeš a nevyděláváš. Klidně ho tu nechají stát celý den.““ Tento zápis z terénního deníku jsem pořídil 1. října 2013 asi o hodinu později v kavárně, která přiléhá k onomu nádraží na okraji Petrohradu. Myslím si, že snad nejlépe vystihuje důvod, proč je velice žádoucí zkoumat migraci a především migranty v prostředí, v němž se snaží nejen vydělat na lepší život pro své rodiny, ale především přežít. V zájmu tohoto přežití si vytvářejí svůj vlastní mikrosvět. V něm fungují naprosto odlišná pravidla a hierarchické vztahy, než jsme z běžného života zvyklí. Často balancují na hraně legality a mnohdy se pohybují i za ní. Přesto tvoří nedílnou součást naší společnosti. Dalo by se, myslím, říci, že tvoří čím dál tím důležitější součást naší společnosti. Přes všechny zdi a ploty na (GAI) – Государственная Автомобильная Инспекция – Státní dopravní inspekce.

167

hranicích, vládní nařízení, omezení, regule a pravidla si totiž migranti vždy najdou způsob, jak se minimálně pokoušet o to, aby život jejich a jejich rodin byl alespoň o trochu lepší než byl dosud. A často se o to pokoušejí právě v naší společnosti. Tento příspěvek je z velké části založen na mém vlastním terénním výzkumu, jehož pilotní část probíhala mezi 12. 9.–7. 10. 2013. Na úvod proto považuji za důležité uvést čtenáře tohoto příspěvku do kontextu, ve kterém můj výzkum probíhal.78 S původním cílem zkoumat současné podoby kavkazofobie79 ve velkých ruských městech jsem se v polovině září vydal do druhého největšího z nich, Petrohradu. V průběhu následujících dnů jsem se stal svědkem naprostého rozložení vlastního výzkumného záměru, aby se tento záměr, v rukou skupinky uzbeckých řidičů maršrutek zrodil znovu, avšak v naprosto odlišné podobě. Právě díky této skupině jsem se rozhodl výzkum přeorientovat směrem k adaptačním strategiím migrantů a to nejen na pracovním trhu, ale i ve vztahu k ruské společnosti. Tou bohužel v čím dál větší míře prostupují fenomény xenofobie, islamofobie a etnonacionalismu (srov. Gellner 2003: 101–102; Eriksen 2012: 54–55). O samotných cílech mého výzkumu pak pojednává další podkapitola.

78

V příspěvku budu z velké části vycházet z informací, které mi byly poskytnuty mými respondenty anebo byly získány v průběhu samotného terénního výzkumu. Některá jména tak proto budou nahrazena krycími jmény. Zároveň, nebude-li konkrétně zmíněno jinak, veškeré citace budou pocházet z mého terénního deníku, který jsem si v průběhu terénního pobytu vedl. 79 Kavkazofobie může být volně vysvětlena jakožto jedna z podmnožin xenofobie, v tomto kontextu vztažena na obyvatele oblastí severního i jižního Kavkazu či na obyvatele, kteří jsou jim svým somatotypem alespoň podobni. Více ke kavkazofobii například viz Souleimanov (2011: 383–395).

2. Stanovení cílů dizertace Cílem mého výzkumu je tedy, v souladu s teoriemi transnacionalismu, studovat, jakým způsobem dochází z emického hlediska na obou koncích sociálních vazeb migrantů k redefinování pojmů „tady a tam“. Jaký je vůbec charakter těchto vazeb a zároveň jakým způsobem dochází k adaptaci migrantů na nová sociální pole a praxi v nich vytvářenou. V případě mých respondentů se jedná o vazbu, kterou mají se svými rodinami v Uzbekistánu a zároveň o vztahy, které utvářejí mezi sebou v místě pobytu a na pracovišti, tedy v Petrohradu. Na základě mnou prováděného výzkumu si dovoluji tvrdit, že právě tam se výrazným způsobem utvářejí hierarchické vztahy, které se pak často promítají i do jejich společného soužití v Petrohradu. Ve vztahu k jejich domovu (tj. Uzbekistánu) je pak vytvářeno sice prostorově rozptýlené sociální pole, ale v rámci něj dochází nejen k toku remitencí, které významným způsobem zvyšují životní úroveň jejich příjemců, ale zároveň se v rámci tohoto pole posilují, ale i utvářejí nové sociální, rodinné a kulturní vazby (srov. Hannerz 1998: 240). 3. Teoretický a metodologický rámec a shrnutí dosavadního výzkumu Sociální mikrosvěty, ve kterých migranti žijí, často procházejí napříč státy, hranicemi a kontinenty. Bylo by proto bláhové domnívat se, že přechodem do nového prostředí jejich původní rodinné vazby, kulturní i náboženské tradice atd. automaticky zmizí a nahradí je nové. Naopak. „Mezi myšlenkou ohraničené teritoriality v nacionalistickém diskurzu a transgresivním faktem migrace existují přímé rozpory“ (Van der Veer, cit. dle Eriksen 2012: 247). V rámci globalizace jsou navíc tyto hranice narušovány a rozmělňovány, což umožňuje nebývalý rozsah možností globální komunikace. Jak

168

píše David Henig: „Klíčovou roli představuje rovina imaginace: schopnost představovat si své přináležení k partikulárním deteritorializovaným sociálním mikrosvětům. Tato problematika začala být souhrnně studována pod pojmem transnacionalismus“ (2007: nestránkováno, zvýraznění původní). Steven Vertovec (1999: 449–456) ve svém dnes již legendárním článku „Conceiving and researching transnationalism,“ který vyšel v časopisu Ethnic and Racial Studies, píše, že konceptuálně lze na transnacionalismus nahlížet z několika možných úhlů: 1. Transnacionalismus jako sociální morfologie (Social morphology) – tedy jako různé druhy sociálních skupin, které určitým způsobem překračují jednotlivé hranice, tj. např. diaspory, transnacionální sítě legálního i nelegálního charakteru. 2. Transnacionalismus jako typ vědomí (Type of conciousness) – transnacionální vztahy mezi výše zmíněnými skupinami nemusí být v dnešní době navázány na osobní styk „ve věku kyberprostoru, může být diaspora, do určité míry, udržována nebo znovuvytvářena skrze mysl, kulturní artefakty a skrze sdílenou imaginaci“ (Cohen, cit. dle Vertovec 1999: 450). 3. Transnacionalismus jako mód kulturní reprodukce (Mode of cultural reproduction) – s nárůstem satelitního vysílání a tím i dostupnosti oblasti původu se mění jednak vztah transmigrantů k této oblasti původu – zejména proto, že představují výzvu často kolektivně udržované nostalgii a jednak se tím mění i způsob produkce kulturních i sociálních praktik a institucí v rámci dané diaspory či etnika. 4. Transnacionalismus jako přístup ke kapitálu (Avenue of capital) – na jedné straně můžeme v dnešním světě identifikovat tzv. velké či globální hráče, jejichž zájmy nejsou lokální, přičemž kontrolují velkou část světové ekonomiky

– přesto i na jejich kanály, jimiž putují informace, kapitál, investice, pracovní síly atd. jsou často navázáni další, tzv. malí hráči – skupiny migrantů, kteří vytvářejí nezanedbatelný tok financí pomocí remitencí, které mohou mít v cílové zemi ohromný sociální, ekonomický i politický dopad. A zároveň i v rámci těchto výrazně menších kanálů dochází k vytváření různých vazeb – ekonomických, příbuzenských i politických. 5. Transnacionalismus jako možnost politické angažovanosti (Site of political engagement) – transnacionální politická angažovanost může mít mnohé podoby – od podpory osvobozeneckého boje v zemi původu jako např. v případě kosovských Albánců v Německu a Švýcarsku až po mezinárodní vládní (IGO) i nevládní (INGO) organizace, které se zabývají podporou a ochranou lidských práv, ochranou životního prostředí, apod. 6. Transnacionalismus jako (re)konstrukce místa a lokality (Re)construction of place or locality) – jsou formovány nové vztahy k různým sociálním polím, ve kterých se transmigranti pohybují a zároveň se mění výrazným způsobem vztah k „tady a tam“ tj. k zemi původu, domovu a k místům, ve kterých transmigranti žijí v současnosti (srov. Basch, Schiller a Blanc 1994). V rámci mého výzkumu transnacionálních vazeb uzbeckých migrantů v Petrohradu se opírám o širokou základnu metod etnografického výzkumu (zúčastněné i nezúčastněné pozorování, genealogie, nestrukturované a polostrukturované rozhovory apod.) podpořenou zamýšlenou sérií střednědobých a krátkodobých pobytů ve zkoumaném terénu, tedy jak v samotném Petrohradu, tak i na druhém konci této transnacionální vazby, v Uzbekistánu (srov. Jakoubek 2004: 17). Ačkoliv jsem do terénu vstupoval s poměrně jasnou představou, co bych tam rád zkoumal, nevytvářel jsem dopředu žádnou propracovanější

169

metodologii (srov. Whyte 1993: 283–288). Pohyboval jsem se v tomto prostředí v duchu tak trochu poupravené rady T. S. Eliota – být tam venku a být, pokud možno, inteligentní (srov. Mills 2008: 211– 246).80 Musím konstatovat, že tato metodologická i tematická otevřenost mi pak výrazně pomohly nejen v transformaci mého výzkumného záměru, ale i v průběhu událostí, na které jsem musel v průběhu výzkumného pobytu reagovat a které mi pak následně usnadnily vstup do zkoumaného terénu. 4. Obtíže a problematická místa výzkumu – Petrohrad jako město strachu Petrohrad jako neustále rozvíjející se město přitahuje širokou paletu lidí, kteří se na tomto rozvoji chtějí podílet a celkem pochopitelně z něj také profitovat. „Můj starší bratr mne sem lákal dlouho. Stále mi říkal: ,Přijeď. Je tu sice těžká práce, ale dobrá práce. Dobře zaplacená. ‘ A tak jsem nakonec jel.“ Azamatův příběh se příliš neliší od příběhů stovek a tisíců dalších migrantů prakticky z celého postsovětského bloku, kteří se v Rusku snaží získat lépe placenou práci, než jakou mají v zemi svého původu. Přesto se musejí, při své snaze tuto práci získat, potýkat s celou řadou problémů jak lokálního tak i strukturálního charakteru. Tyto obtíže následně v rámci „komunity“ přistěhovalců generují pocit strachu a podezíravosti vůči čemukoliv, co přichází z vnějšku. To pochopitelně dostává výzkumníka do ne úplně jednoduché pozice ještě před započetím samotného výzkumu. Naštěstí se mi podařilo tuto úvodní atmosféru nedůvěry určitým způsobem prolomit. Myslím si, že k tomu částečně dopomohl i můj status cizince, byť i o tom jsem je musel delší dobu přesvědčovat. Upřímně řečeno, budování 80

Původní citát T. S. Eliota zní: „Neexistuje žádná metoda, kromě jediného: být inteligentní“ (T. S. Eliot, cit. dle Jakoubek 204: 20).

důvěry mezi výzkumníkem a jeho respondenty je téměř vždy běh na dlouhou trať a v podmínkách, o kterých budu pojednávat na dalších řádcích tohoto příspěvku, je to o to pochopitelnější. Ale už v tomto úvodním stádiu výzkumu jsem mohl začít analyzovat důvody této ostražitosti. Ruské úřady81 několik týdnů před mým příjezdem do Petrohradu začaly s akcí, jejímž cílem je deportovat z Ruska nelegální migranty. Velice příznačným jevem v rámci těchto „rejdů“ je výrazná selektivita, se kterou se většinou příslušníci ruských silových struktur zaměřují na jednotlivé migranty. „Při ranní cestě metrem do centra jsem byl svědkem události, o které mi už předtím říkala Annabel. Před stanicí metra postávali dva „OMONovci“ a třetí se služebním ovčákem. V davu, který se vyhrnul z autobusové zastávky a směřoval na metro, si vyhlédli dvojici dělníků v montérkách a začali jim kontrolovat doklady. Když jsem kolem nich záměrně procházel, na otázku: „Odkud?“ jsem slyšel jen: „Dušanbe.“ Po chvíli jednoho propustili a s druhým šli do budovy, kde se nacházela stanice metra – tam byla prosklená kostka, do které ho zavedli a společně s dalším chlapíkem, který na sobě uniformu neměl, ho všem na očích začali prohledávat. Asi po půl hodině, během které se ho střídavě vyptávali (bohužel skleněná kostka byla zvukotěsná) a střídavě se mu prohrabávali věcmi, ho pak propustili.“ Přízračné pro tuto poměrně běžnou scénu82 je právě ona selektivita, s jakou jsou lidé ke kontrolám vybíráni. Nejčastěji 81

Nejčastěji lidé s označením FMS (Federální migrační služby), OMON jakožto zvláštní odřad MVD (Ministerstva vnitra) a klasické policie. 82 Autor těchto řádků byl svědkem podobných scén hned několikrát, přičemž některé se odehrávaly na vlakovém nádraží, dvakrát dokonce v supermarketu a těsně před odletem i na letišti Pulkovo.

170

se jedná o občany zemí střední Asie, jižního Kavkazu nebo i ruské občany ze severního Kavkazu, kteří jsou na první pohled rozeznatelní podle jejich specifického somatotypu. To potvrzují i zprávy některých ruských nevládních organizací.83 Tyto akce mají dvojí charakter. Primárním cílem je samozřejmě namátkově hledat nelegální migranty uprostřed davu, z něhož jsou však velice selektivně vybíráni lidé, často pouze na základě barvy kůže. Sekundárně však tyto kontroly vytvářejí atmosféru strachu mezi samotnými migranty. Jak vidno, kontroly neprobíhají jen namátkově na ulici nebo v klíčových dopravních uzlech, ale dochází k nim i na pracovištích migrantů – v supermarketech, na stavbách, na tržištích atd. Migranti tak žijí v neustálém strachu z těchto kontrol, přičemž výše zmíněné zprávy poukazují na mnohé případy, kdy měli migranti všechny doklady v pořádku, a přesto se ocitli v detenčním centru „Красное село“ nedaleko od Petrohradu, což je pro většinu z nich poslední zastávka před deportací. Již v průběhu vlastního výzkumu se ukázal další faktor, kvůli kterému jsou migranti čím dál tím více uzavřenější před vnějšími vlivy. Jak mi bylo v obavách svěřeno, v rámci různých skupin migrantů se v průběhu posledních let pravidelně objevovali agenti nebo provokatéři, kteří měli za úkol zjistit kompromitující informace, které pak v zemi původu vedly k represím na rodinách migrantů či přímo k uvěznění migranta krátce po jeho návratu do země původu. Mezi mnoha dalšími faktory považuji za nutné zmínit ještě jeden, ovlivňující přístup výzkumníka do terénu. Částečně jsem to již naznačil na předchozích řádcích v souvislosti s kontrolami migrantů.

83

Například tato: http://adcmemorial.org/www/7643.html?lang=ru (26. 10. 2013).

Náročnost celého procesu získávání všech legálních povolení a registrací je poměrně značná. Není v možnostech tohoto textu zachytit všechny náležitosti, které jsou zapotřebí k legálnímu pracovnímu pobytu. Nejčastější prohřešky nám však mohou nastínit určité problémy, před kterými migranti, případně jejich zaměstnavatelé, stojí. „Zaměstnavatel, který chce v Rusku zaměstnávat migranty ze zahraničí, musí mít zvláštní povolení od ruských úřadů. To část z nich obchází tím, že si na práci najímají externí společnosti, které toto povolení mají a živí se výhradně tím, že rozdělují pracovníky mezi vybrané provozy, fungují tedy jako jakési pracovní agentury. Tyto společnosti však často migranty o jejich výdělky ochuzují“ (Annabel). Migranti, kteří se většinou ani nemohou legální cestou bránit, jsou tak odkázáni na externí pomoc, která však může mít velice (h)různé podoby. Další obtíže jsou spojeny s otázkou bydlení. Majitelé bytů někdy nechtějí, aby se vědělo, že v jejich bytech jsou další nájemníci, za které by pak následně museli odvádět daně. Často proto uzavírají s migranty pouze ústní nájemní dohodu, která je však podmíněna tím, že jejich pobyt nebude nikde oficiálně registrovat. To staví migranty do prakticky nelegálního stavu, protože podle ruských zákonů se musejí všichni, kteří v Rusku chtějí zůstat déle než týden, registrovat na příslušných úřadech, kde se uvádí i místo pobytu a přesná adresa. Navíc, aby sami ušetřili, snaží se žít v bytech v co největších počtech, což však zároveň odporuje dalším vyhláškám, podle kterých na určitém počtu metrů čtverečních výměry bytu může bydlet pouze určitý počet osob. Často se tak stává, že v bytech o velikosti 70m2 žije i 15 migrantů. To je další riziko, které migranti v Rusku tváří v tvář ruské byrokracii vědomě podstupují.

171

To vše dostává migranty v Rusku pod značný tlak. Na jedné straně jsou zaměstnavatelé, kteří se nebojí migranty okrádat. Z druhé strany na ně tlačí ruské úřady, které přijaly politiku výrazné redukce nelegální migrace a probíhající nájezdy na migranty k tomu výrazně napomáhají. A v neposlední řadě je to hrozba ze strany nacionalistů a pravicových extrémistů, kteří migranty nejen často napadají, ale dochází i k útokům, jež mají za následek úmrtí migrantů. V tomto prostředí je pak sebelépe míněná snaha o výzkum nezbytně limitována. Jsem si například vědom nedůvěry vůči jakýmkoliv nahrávacím zařízením, jako je např. diktafon. Jeho pouhé uvedení do prostředí, v němž se pohybují moji respondenti, by bezpochyby vyvolalo velice negativní reakci, která by mohla bez větších problémů přerůst až v brachiální

použití násilí. V průběhu pobytu mezi mými respondenty jsem si zároveň uvědomoval, že poměrně často si mé odpovědi na jejich otázky následně ověřují a dále je rozpracovávají. Většinou se jednalo o otázky, které se týkaly mého bydlení, příjezdů a odjezdů do Ruska, několikrát dokonce i českých reálií. Zároveň jsem procházel některými zkouškami, které měly otestovat, zdali jsem opravdu ten, za koho se vydávám, tj. student hledající téma pro svou dizertaci anebo zdali nejsem například novinář. Jak vidno, metodologických obtíží, často spojených s nedůvěrou migrantů v kohokoliv, kdo přichází z vnějšku jejich skupin, je poměrně velké množství. Část z nich se dá řešit operativně, na místě. Ta větší část, spojená právě s důvěrou mezi zkoumanou skupinou migrantů a mnou coby výzkumníkem, si však bezpochyby vyžádá dlouhodobější a soustavnější práci.

172

Zdroje ABASHIN, S. N.: 2005. Постсоветски национализм, теория этноса и конструктивистская критика. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 83–86. BASCH, Linda, SCHILLER, G. Nina a BLANC, S. Cristina: 1994. Nations Unbound. Transnational Projects, Postcolonial Predicaments, and Deterritorialized Nation-States. London and New York: Routledge. BECK, Ulrich: 1998. The cosmopolitan manifesto. New Statesman, 30. 3. 1998, s. 28–30. BERĎAJEV, Nikolaj A.: 2003. Ruská idea. Základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století. Praha: Oikoymenh. ERIKSEN, H. Thomas: 2003. Creolization and creativity. Global Networks 3/2003, s. 223–237. ERIKSEN, H. Thomas: 2012. Etnicita a nacionalismus. Praha: SLON. FIERMAN, U: 2005. О "национализм" узбеков. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 72–77. FINKE, P.: 2005. Об "археологии узбеской Этнографическое обозрение 1/2005, s. 61–63.

идентичности"

А.

Ильхамова.

FUGLERUD, Oivind: 1999. Life on the Outside: The Tamil Diaspora and Long-distance Nationalism. London: Pluto Press. GELLNER, Ernest: 2003. Nacionalismus. Brno: CDK. GUBAEVA, S. S.: 2005. Этнческая консолидация-процесс естественно-исторический. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 48–51. GUIBERNAU, Montserrat a REX, John (eds.): 2010. The Ethnicity Reader. Nationalism, Multiculturalism & Migration. Cambridge: Polity Press. HANNERZ, Ulf: 1980. Exploring the City. Inquiries Toward an Urban Anthropology. New York: Columbia University Press. HANNERZ, Ulf: 1996. Transnational Connections: Culture, People, Places. London: Routledge. HANNERZ, Ulf: 1998. Transnational Research. In: Bernard, H. R. (ed.): Handbook of Methods in Cultural Anthropology. Walnut Creek: Altamira Press, s. 235–256. HENIG, David: 2007. Transnacionalismus. AntropoWebzin 2–3/2007, s. 94–103. CHALID, A.: 2005. Современный характер идентичности: об "археологии узбецкой идентичности " А. Ильхамова. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 78–82. CHOW, Rey: 1993. Writing Diaspora: Tactics of Intervention in Contemporary Cultural Studies. Bloomington: Indiana University Press. ILCHAMOV, A.: 2005a. Археологиа узбецкой идентичности. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 25–45. ILCHAMOV, A.: 2005b. Национальное и этническое как конструкты и/или явления гражданского общества: ответ оппонентам. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 92– 101.

173

JAKOUBEK, Marek: 2004. Romové – konec jednoho mýtu. Tractatus culturo(mo)logicus. Praha: Socioklub. KAMOLIDDIN, Š.: 2005. О понятии этногенеза в "этническом аттласе Узбекистана". Этнографическое обозрение 1/2005, s. 52–55. LOZOVIUK, Petr (ed.): 2012. Etnicita a nacionalismus v diskurzu 20. století. Praha: CDK. MILLS, W. Charles: 2008. Sociologická imaginace. Praha: SLON. NEUMANN, B. Iver: 1996. Russia and the Idea of Europe. A Study in identity and international relations. London and New York: Routledge. NEUMANN, B. Iver: 1998. Uses of the Other. „The East“ in European Identity Formation. Minneapolis: University of Minnesota Press. PENČEV, Vladimir: 2012. Po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého. Češi a Slováci v Bulharsku, Bulhaři v České republice. Praha: FHS UK. PETRIK, B.: 2005. Узбекистан не явлается обществом, основанным на принципе этничности. Но может таковым стать. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 87–91. SAVIN, I. S.: 2005. Размышления о стате А. Ильханова. Этнографическое обозрение 1/2005, s. 68–72. SCHMITT, Carl: 2007. Pojem politična. Praha: Oikoymenh. SOROKINA, Natalia V.: 2008. Десять минут страха – и вы дома!: Повседневность водителей городских маршруток. Этнографическое обозрение 5/2008, s. 61–75. SOULEIMANOV, Emil: 2011. Konflikt v Čečensku: minulost, současnost, perspektivy. Praha: SLON. SPRADLEY, P. James: 1999. You Owe Yourself a Drunk: An Ethnography of Urban Nomads. Long Grove: Waveland Press. ŠOZIMOV, P.: 2005. Переосмысление симболического пространства идентичности. Этнографическое обозрение 5/2005, s. 64–67.

узбеской

TISHKOV, Valery: 1997. Ethnicity, Nationalism and Conflict in and After the Soviet Union: The Mind Aflame. London: Sage publications. TISHKOV, Valery: 1997. Очерки теории и политики этничности в России. Moskva: Русский мир. TISHKOV, Valery: 2000. Политическая антропология. Российские исследования в гуманитарных науках. New York: The Edwin Mellen Press Lewiston-Queenston-Lampeter. TISHKOV, Valery: 2001. Этнология и политика. Научная публицистика. Moskva: Наука. TISHKOV, Valery: 2003. Реквием по этносу. Исследования по социально-культурной антропологии. Moskva: Наука. TISHKOV, Valery: 2005. О культурном многообразии. Этнографическое обозрение 5/2005, s. 3–22. TODOROV, Tzvetan: 2011. Strach z barbarů. Kulturní rozmanitost, identita a střet civilizací. Praha a Litomyšl: Paseka.

174

VEER, v. d. Peter: 2002. Transnational Religion: Hindu and Muslim Movements. Global Networks, č. 2, s. 95-109. VERTOVEC, Steven: 1999. Conceiving and Researching Transnationalism. Ethnic and Racial Studies, roč. 22., s. 447–462. WHYTE, F. William: 1993. Street Corner Society. Chicago: Chicago University Press. ШАГЛАНОВА, Ольга А.: 2010. Диалог "Своих" и "Чужих" в этнографическом поле. Этнографическое обозрение 3/2010, s. 21–31.

* Mgr. Jan Paul, [email protected], Katedra antropologie, FF ZČU v Plzni, 2. ročník, prezenční forma, školitel: Doc. PhDr. Marek Jakoubek, Ph.D.

175

Jednorozměrná demokracie: případová studie „Otevřené společnosti“ K. R. Poppera – koncept a možnosti Ondřej Stulík* Abstract: This work offers new point of view on the Popper´s work with regard to a phenomenon of democracy based on the conservative-republican position. The main goal is to deconstruct the libertarian interpretation of Popper´s social philosophy posed by the Austrian school, which has created theory of closed community following (paradoxically) “open society” paradigm. The theory of closed community is ideologically grounded in the marketopia concept. Key words: deconstruction, ideology, libertarianism, Popper, republicanism 1. Úvod V průběhu dějin politického myšlení jsme se jako západní lidstvo mohli setkávat s mnohými výklady a kategoriemi principů vládnutí – specificky vládnutí demokratického. Především ve 20. století se téma demokracie řešilo často, a to jak v obecném veřejném prostoru, tak sociálními vědci, kteří své vědní podobory teprve vytvářeli a ukotvovali. Demokracie a její výzkum byly dávány především do souvislosti s výzkumem nedemokratických režimů, zejm. totalitarismu. Ti, co zkoumali demokracii, ji často dávali do kontrastu s totalitarismem a naopak. Vytvořily se tak dva teoretické tábory, které vymezovaly oba koncepty díky vzájemným „antipatiím“ (více viz Sartori 1993). „Boj“ mezi demokracií a totalitarismem byl však nerovný, alespoň co do četnosti výzkumu – demokracie byla zkoumána mnohem častěji. Navíc demokracie a její podoby byly řešeny jako „naše vlastní“, to znamená, že koncept demokracie byl a priori brán jako pozitivní a téměř nezpochybnitelný, a to vůči teoriím elit (např. Michels 2001; Mosca 1989). Demokracie jako pozitivní koncept byla cílem a někdy, pokud sledujeme cíl příliš nekriticky, se nám samotný cíl ztrácí ve spleti cest, které vytváříme a které nám měly původně pomoci. Pak se stává, že se pojem a jeho pojetí ocitnou v „krizi“. To se

podle mého přesvědčení stalo i s demokracií. Jedním z dominantních přístupů k výzkumu demokracie, jejích možností a podoby byl a je přístup K. R. Poppera, zjednodušený pod hlavičku „otevřené společnosti“. Otevřená společnost v popperovském pojetí je adorována mnoha teoretiky, přebírána nekriticky a někdy dochází až k jejímu pokřivení (v rámci výkladu) za účelem jejího potvrzení. Takové pokřivení až zneužití konceptu otevřené společnosti často není na první pohled zřejmé. Jedním z důvodů je zmíněná nekritičnost těch, kteří danou teorii vykládají a snaží se ji potvrdit. Druhým, závažnějším, důvodem je však otevřená společnost sama, resp. To, co vnitřně obsahuje a jaké teze tvoří její vnitřní (domněle) logickou stavbu. Otevřená společnost jako paradigma i teorie má mnoho mezer, které se snaží vyplnit ti, co s touto teorií či paradigmatem pracují. Bohužel nikoliv zřídka tyto mezery vyplňují takovým způsobem, že otevřenou společnost zneužijí pro svůj vlastní ideologický boj, jehož cíl má být představen jako „vrcholná teorie“. Toto do značné míry pokrytecké odmítnutí vlastního ideologického zatížení je předmětem kritiky této stati, která uvozuje téma mé disertační práce.

176

2. Koncept – první krok ve formě „přiznání“ V sociálních vědách není možná nestrannost (srov. Popper 1997; Mills 2008), a to zejména pokud zkoumáme teorie, které mají tak blízko k ideologiím. Proč není možná nestrannost? Důvod je poměrně jednoduchý. V sociálních vědách pracujeme s hodnotami, které jsou vyjádřeny skrze společnost (v rámci promluv, ale i zákonů, apod.). Sociální vědec je sám zatížen svým osobním systémem hodnot a navíc i systémem hodnot, které se objevují v jeho okolí, tedy ve společnosti, ve které se pohybuje. Nemůže být jednoduše neutrální, i když to mnozí pozitivističtí vědci rozporují. Jak hrany zatížení obrousit? Jedinou možností je přiznání své vlastní perspektivy a důsledné dodržování metodologickým postupů, které si vědec zvolí. Navíc však musí sociální vědec dobře odůvodnit, proč si danou metodologii vybral – jinak může být obviněn z účelovosti. Otázky perspektivy, metodologie a odůvodnění jejího výběru rozpracuji nutně zkratkovitě. Druhou otázku, kterou nastoluji v souvislosti s první kategorickou větou tohoto odstavce, je, proč mají mnou zkoumané teorie v této práci tak blízko k ideologiím? Jednoduchá odpověď je možná: protože v případě demokracie se „myslí“ v západním okruhu pozitivně. Demokracie je pozitivním cílem a my k němu hledáme pozitivní cesty skrze teorie. Ona „pozitivnost“ je sama o sobě hodnotovým soudem a hodnotový soud je atributem ideologie. Ale i negativní pohled na nějakou teorii je hodnotovým soudem, a to nemusíme nutně odmítat celou teorii, ale např. jen její část, nějaké to prázdné místo, které vidíme jako pochybné či (bohužel) lépe deformaci přístupné než místa jiná. Hodnotové soudy je nutné přiznat a nejlépe to uděláme tím způsobem, že svůj pohled na fenomén, který zkoumáme – v tomto případě

demokracii – definujeme jako paradigma. Pokud tento mezikrok, naznačený už i výše, dostatečně neobjasníme, pak se může stát, že námi tvořená teorie, či samotný postup její tvorby, může být napadena jako „ideologická“. Důvodem, kterým výše uvedené shrnu, je především to, že (hypoteticky) pracuji s hodnotami, vykládám je, vyjadřuji hodnocení, ale zároveň říkám, že mé pojetí je neutrální a čistě vědecké (zde ve smyslu pozitivismu). Tento jev je oním pokryteckým odmítnutím vlastního ideologického zatížení a je předmětem kritiky mé disertační práce. 3. Možnost pro ukotvení pojetí problému u sociálního vědce Hovořil jsem o tom, že je ideální vlastní pohled definovat jako paradigma. Paradigmatem tedy myslím specifický a komplexní (holistický) úhel pohledu s jasnými hranicemi tvořenými sérií jasných a vymezitelných tezí, či lépe řečeno předpokladů. Aby bylo zkoumání co nejvíce vyvážené a relevantní, a tedy co nejméně napadnutelné, pak naše paradigma musí mít vyrovnaného a podobně silného soupeře co do rozsáhlosti. Jinými slovy musíme používat naše paradigma pro zkoumání jiného paradigmatu. Teoreticky vyrovnaný střet nás pak může dovést k podrobnostem a jednotlivým teoriím, které v rámci paradigmat zkoumáme a kritizujeme. Abych mohl zkoumané předměty adekvátně uchopit z hlediska sociální vědy, je třeba je operacionalizovat jako pojmy, a to dle zaprvé paradigmat a zadruhé přístupů, které ve výzkumu používám. V tomto smyslu je třeba od sebe odlišit co neprecizněji mé paradigma (a přístupy) jako výzkumníka a paradigma (a na něj navázané přístupy), které budu zkoumat ve formě objektu (Kuhn 1997: 54–55). O kritériích demarkace pojednám v následujících odstavcích, spolu

177

s označením předpokladů. Mým paradigmatem je konzervatismus jako postoj, který navazuje na některé teze M. Oakshotta (2011) a E. Voegelina (2000a, 2000b).84 Konkrétním přístupem je pak konzervativní republikanismus. Mnou zvolené paradigma a přístup stojí v protikladu k paradigmatu otevřená společnost, které bylo formulováno K. R. Popperem. Paradigma otevřená společnost je mým soupeřem ve formě objektu výzkumu. Nicméně: je otevřená společnost pouze paradigmatem? Podle mého názoru ano a pokusím se to ve svém výkladu dokázat. Na tomto místě je však nutné hned předeslat, že otevřená společnost je často vykládána jako koncept či teorie (např. Dobiáš 2011; Shearmur 1990; Wettersten 1999, 2007; srov. Fox 2008), ne jako samostatné paradigma, ne jako specifický úhel pohledu, byť podle mých předpokladů jasně ohraničený a definovaný. Tento konkurenční výklad se pokusím v disertační práci odmítnout a dokázat, že vliv otevřené společnosti spočívá především v paradigmatických parametrech, které ovlivnily vnímání pojetí demokracie (jako polity) díky jejímu procesuálnímu fungování (politics). Klíčové je právě zmíněné vnímání pojetí demokracie. Podle mých předpokladů je otevřená společnost (jako paradigma) charakteristická právě tím, že je vnímána příliš pozitivně a nekriticky – jedná se o jakousi předtuchu preciznosti, předtuchu a mentalitu „skvělosti“. Co si pod zmíněnou předtuchou představit? Pokud je otevřená společnost jako paradigma vnímána tímto způsobem, pak to evokuje ten postup, že si při „zkoumání“ bude klást empiricky neověřitelné nároky, které však budou a priori uznávány jako pravdivé. Pravda však nenáleží k paradigmatu, předtuše, mentalitě a ani (jednoznačně) ne 84

Srov. se staršími přístupy T. Hobbese (2010) a E. Burka (1997).

k předpokladům, jako základní struktuře vědeckého tázání. Pravda má gloriolu neutrality – je to pravda, je to společenský fakt. Takto zkoumat nelze, protože pravda je relativní, příp. prozatímní (Popper 1997). Máme rezignovat na zkoumání v sociálních vědách? Nikoliv, protože pokud si zvolíme paradigma, kde přiznáme své vidění relativní pravdy, pak nám to dá možnost kritiky. Kritika však není a nemá být samoúčelná. Ve společenských vědách má přinášet nové informace pomocí nových pohledů. Nové informace je obecně možné přinést, pokud kritiku dáme do přímé souvislosti s vytyčeným předmětem. V mém případě odhalím ideologická zatížení při interpretaci konceptu otevřené společnosti, a to především v jeho (často implicitním) vyjádření podoby a představy o fungování občanské společnosti. Předtucha a mentalita tedy při teoretickém zkoumání nepostačuje a dokonce se odvažuji tvrdit, že je jednou z hlavních příčin ohýbání oněch prázdných míst, které v paradigmatu otevřená společnost vidím. Co může být výsledkem ohýbání tezí či samotných teorií, které z paradigmatu otevřené společnosti vyvěrají, a které se týkají demokracie a jejího procesuálního fungování? 4. Hlavní cíl práce Výsledkem takového pojetí demokracie z hlediska popperovského paradigmatu může být přístup, který demokratický proces teoreticky zakládá na kvantifikovatelné směně individuálních myšlenek bez kolektivního (společenského) étosu, a tím tento proces uzavírá do sebe. Pokud se proces uzavírá do sebe, pak jej nelze změnit. Pokud nelze změnit, pak se nevyvíjí. Pokud se nevyvíjí, stagnuje ve svém vlastním jediném rozměru, ve své domnělé pravdě. Lze se tedy tázat, zda toto paradigmatické pojetí demokracie není v sobě uzavřené díky své

178

jednorozměrnosti a tím popírá pluralismus, který by měl být demokracii vlastní. Popírá-li pluralismus, pak logicky svou „nějakou“ hodnotu staví nad jinou a tím teorie začíná přesahovat do ideologie. Pokud se tak stane, pak se nám vzdaluje preciznost sociálních věd a jejich pojmosloví, o které usilujeme. Aby nedošlo ke špatnému pochopení, tak opět připomínám, že mi nejde o nestrannost a fenomenologické puritánství, ale o odhalení a dopad ideologických odboček v teorii/paradigmatu, které sami sebe prohlašují za jediné správné a vysoce teoretické. Tento svůj velmi obecně formulovaný cíl opírám o několik předběžných předpokladů. Prvním z předběžných předpokladů předložené disertační práce je, že některé současné přístupy k demokracii (jako fenoménu) paradigma otevřené společnosti ovlivňuje. Druhým předpokladem je, že jsou tyto přístupy totožné s některými prvky neoliberálnělibertariánského85 vnímání demokratického instrumentálního politického procesu založeného na trhu (např. Schumpeter 2004). Třetím předpokladem pak je, že v rámci neoliberálně-libertariánského pojetí jsou tyto prvky patrné zejména v tzv. rakouské

85

Neoliberální-libertarianismus vnímám jako širší směr, který „vyrostl“ na neoliberální ekonomii, která se opírá především o A. Smithe (2001), klasika tohoto směru. Do neoliberální ekonomie řadím především L. von Misese (1994, 2002, 2006) a F. A. Hayeka (1990, 1994, 1995, 2004) a do „užšího“ libertarianismu, který tyto ekonomické zásady užívá v politických formulacích, řadím především M. N. Rothbarda (2002, 2006, 2009a, 2009b), příp. R. Nozicka (1974, 1993) a další autory. Pojem „užší“ libertarianismus chápu jako vymezení libertariánské teorie primárně proti státu, sekundárně je pak teorií ekonomickou. U neoliberalismu je tomu právě naopak, nicméně oba směry jsou spojité „širší neoliberálně-libertariánské nádoby“ (srov. Hospers 1974) a jde spíše o to, na co konkrétně kladou důraz.

škole86 (Hayek 1990, 1994, 1995, 2004; Mises 1994, 2006; Rothbard 2002, 2006, 2009a, 2009b). Protikladem vůči takto definovaným spojitým přístupům je konzervativní republikanismus, který jsem již výše zmínil v souvislosti s představením mého paradigmatu. Čím je konzervativní republikanismus typický? Konzervativní republikanismus klade důraz na společenský étos a občanské náboženství (viz Gentile 2008: 11; Eliade 2006: 52, 54) jako tmelící prvek společnosti, které právě neoliberálně-libertariánský demokratický přístup rakouské školy neguje – a to je základní rozdíl mezi oběma přístupy. Pomocí konzervativního republikanismu (na tomto místě pouze předesílám konturu tohoto mého přístupu) lze navíc hájit koncepty, z nichž vyplývá, že by trh měl sloužit jako instrument a objekt pro občanskou společnost, dále že stát je závislý na občanské společnosti, a také že by stát měl regulovat trh pro občanskou společnost. Přirozený „souboj“ dvou představených přístupů tvoří „katalyzátor“ tématu této práce, které jsem do této chvíle pouze naznačoval. 5. Koncept ve smyslu tématu a vedlejších cílů disertační práce, originalita přístupu Tématem disertační práce je výzkum konsekvencí paradigmatu otevřené společnosti K. R. Poppera a výzkum neoliberálně-libertariánského přístupu tzv. rakouské školy, který s paradigmatem otevřené společnosti úzce souvisí. Neoliberálně-libertariánský přístup vytváří pole pro neoliberálně-libertariánské procesuální pojetí demokracie (politics) a její ideologii (jako systém hodnot) pomocí kritiky tzv. teorie uzavřené společnosti. Disertační práce představí toto paradigma, pilotní Popperův koncept, jeho dopad, podobnosti či dílčí rozdíly (např. 86

Např. patrný vliv Poppera na Hayeka (Caldwell 2006: 111, 121).

179

Moldofsky 1985) na a ve formulaci některých neoliberálně-libertariánských východisek pro procesuální pojetí demokracie (viz rakouská škola) a vliv těchto východisek na společnost, resp. občanskou společnost. Dopad na občanskou společnost a jeho forma je kýženým výsledkem při výzkumu paradigmatu otevřené společnosti a teoretického dokazování jeho spojení s přístupem neoliberální-libertariánské rakouské školy. Výstupem analýzy tohoto paradigmatu otevřené společnosti a na něj navázaného přístupu pak bude představení specifické neoliberálnílibertariánské hermeneutiky. Především se zaměřím na její negativně pojímané (vůči občanské společnosti) ideologické konsekvence. Odhalit takové negativní konsekvence bude úkolem (skrze metodologii) výše uvedeného konzervativního paradigmatu a přístupu konzervativního republikanismu, včetně na ně navázaných teorií, např. personalismu (Strauss 2007; Mounier 1948; Voegelin 2000a; Maritain 2007; Buber 1997; Scheler 1968). Mimo teorií přímo navázaných na konzervativní republikanismus budu také využívat teorie, které se týkají „procesuálních chyb“ teorie racionální volby spjaté právě s neoliberálním libertarianismem (např. Arrow 1950; Elster 1992). Tento můj přístup je unikátní a není řešen ani v českých, ani v zahraničních výzkumech. V rámci snahy o větší přehlednost paradigmat, přístupů, teorií a jejich vzájemných vztahů dodávám následující schéma, které odpovídá i struktuře textu a členění kapitol disertační práce.87 6. Koncept ve formě předpokladů a možností metodologie a plánu výzkumu Všechny ze tří uvedených teorií, tedy personalistická důstojnost, uzavřená společnost a uzavřené společenství, jsou 87

Zařazeno na konec textu – poznámka redakce.

ve své ontologii těsně spojeny s demokracií a vztahují se k demokratickým principům. Abych upřesnil smysl a cíle práce v této stati, je třeba nyní poukázat na problém (ve vztahu k demokracii) teorie uzavřeného společenství, vtělený do hlavní teze této disertační práce, a to jak explicitně, tak implicitně. Než uvedu hlavní tezi, je nutné uvést a de facto i shrnout předpoklady. 1. Paradigma otevřené společnosti K. R. Poppera má podstatný vliv na východiska neoliberálnělibertariánského přístupu. 2. Neoliberálně-libertariánský přístup vytváří dvě teorie, a to teorii uzavřené společnosti a teorii uzavřeného společenství. 3. Teorie uzavřené společnosti a teorie uzavřeného společenství se vztahují k moci, principu demokratického vládnutí a na ně navázané pojmy, které mají především charakter politického procesu (politics). 4. Teorie uzavřeného společenství vznikla jako vedlejší produkt neoliberálnělibertariánského přístupu k teorii a tvorbě konceptu uzavřené společnosti. 5. Ontologickým základem teorie uzavřeného společenství je čistý rozum a epistemologickým základem teorie uzavřeného společenství je tržní mechanismus neviditelné, všudypřítomné a volné ruky trhu. 6. Teorie uzavřeného společenství je ve vztahu k demokratickému principu vlády charakteristická jednorozměrností, neboť se řídí jen

180

jedním principem, kterým absolutně racionální volný trh.

je

7. Teorie uzavřeného společenství je ve vztahu k obecnému politickému řádu demokratické společnosti charakteristická jednorozměrností, kdy měřítkem reprezentace a legitimity je výhra/zisk na trhu, který reprezentuje veškeré společenské vztahy. 8. Teorie uzavřeného společenství vytváří dystopii homo homini lupus (srov. Ball 2011). 9. Dystopie homo homini lupus je z pohledu konzervativního republikanismu panoptikálním (tj. inherentně dystopickým) vyjádřením negativních konsekvencí některých neoliberálně-libertariánských principů působících v domněle mnohorozměrné a fungující demokracii. 7. Hlavní teze Pokud by neoliberálně-libertariánský přístup procesuálně působil v politickém společenství, vytvořil by dystopii homo homini lupus, která je jednorozměrná, protože vytváří komodifikovatelný demokratický mechanismus absolutní extenzí trhu zaměnitelný s ochlokracií, tím také nepřipouští existenci občanské společnosti jako veřejné hodnoty, a následně pak vytváří uzavřené společenství objektů bez důstojnosti. 8. Metodologický rámec práce a popis struktury práce v rámci analytického postupu Uvedená hlavní teze bude potvrzena či vyvrácena, a to ve smyslu výstupu této disertační práce, resp. kejí analytické části. Analýza se bude opírat o několik metodologických postupů a metod.

První z nich bude jednopřípadová studie, která téma ohraničí pomocí identifikace objektů výzkumu. V tomto smyslu hovořím o intrinsitní explanatorní jednopřípadové studii. Objekty budou vytyčeny formou „co přesně kritizuji“, budou izolovány a vyzdvihnuty nad jiné (z hlediska logické stavby) podpůrné objekty. Objekty výzkumu budou extrahovány z děl K. R. Poppera. Konkrétně se jedná o Otevřenou společnost a její nepřátele I. (1994a), Otevřenou společnost a její nepřátele II. (1994b), Bídu historicismu (2000), Logiku vědeckého zkoumání (1997), Věčné hledání (1995), dílo Budoucnost je otevřená (Popper a Lorenz 1997) a vybranou korespondenci mezi K. R. Popperem a M. Oakeshottem (Oakeshott a Popper 2013). Pomocí intrinsitní explanatorní jednopřípadové studie a hermeneutického kruhu (viz Gadamer 1994: 40–41, srov. Heidegger 2008: 19–20, 24) budou určeny vztahy mezi vytyčenými objekty. Druhou ze sérií metod bude kontextuální analýza, pomocí níž představím vzájemné závislosti objektů výzkumu a taktéž jejich významovou hierarchii ve vztahu k výše uvedeným základním pojmům po jejich operacionalizaci. Zde tedy znovu přijdou na řadu binární významové dvojice pojmů, které jsem uváděl, a které tvoří oddělené struktury, které se křížově definují navzájem. Způsob vzájemného definování je prostý a vychází z konkurenčního boje – jedna struktura se vymezuje vůči druhé. Já tento boj jen analyticky zachycuji. Jako antipod bude sloužit především Platonova teorie státu (1997, 2001), kterou Popper kritizuje a staví na ní svůj výzkum uzavřené společnosti vplývající k určení paradigmatických parametrů ovlivňujících teorii uzavřeného společenství. Především ve zkoumání ideologie má kontextuální analýza svou de facto nezastupitelnou roli. Důvodem je, že Popperova teoretická struktura, která tvoří základ jeho díla,

181

metodicky vytváří „možnost“ (Harper 2012: 237) pro formulaci neoliberálního libertarianismu jako přístupu, který může být (a bude) označen jako ideologie (viz také výše). Úkolem výzkumníka, který kontextuální analýzu využívá, je pak odhalit vztahy v rámci struktury ideologie, jejich funkce, rozvíjení, a hlavní ideje, které následně slouží pro kombinování jednotlivých partikulární tezí, resp. Idejí (Mauro 2008: 64). Obecně je užíván model: X je idea hermeneuticky a hierarchicky nadřazená Y, pokud má X charakteristiku Z, kterou Y nemá (Ramsey 1992: 60). Kontextuální analýza tvoří „srdce“ disertační práce, a to jak z již dosud uvedených důvodů, tak především proto, že stojí u samého základu užívání konceptů, tj. u operacionalizace pojmů (bude uvedeno v první kapitole disertační práce), příp. jejich korekce. V teoretické práci jde právě a především o „pojmy“ a jejich kategorizaci (Medin a Smith 1985: 117). Jen s tímto zřetelem a za využití kontextuální analýzy se může osvětlit hermeneutika teorie či ideologie, její význam a předpokládané dopady (Mauro 2008: 63). Třetím metodologickým krokem výzkumného designu bude genealogie M. Foucaulta (viz 1994, 2002, 2006, 2007). Pomocí genealogie budu zkoumat především vztah mezi paradigmatem otevřené společnosti a neoliberálním libertarianismem jako přístupem. V rámci metody genealogie jde o synchronní zkoumání různých interpretací, které se obecně vztahují ke svému výchozímu teoretickému bodu ve smyslu hlavní teze či tezí. V případě mé disertace se jedná o teze formulované v díle K. R. Poppera, zejm. v souvislosti s hierarchií zkoumaných objektů, které se v daných dílech objevují (viz kontextuální analýza). Zdrojem interpretací budou především dva thinktanky a jejich vlastní produkce. Jmenovitě se jedná o The Mont Pelerin Society a

Ludwig von Mises Institute. Genealogická metoda z hlediska hermeneutiky a posloupnosti výzkumu musí být (právě) zapojena až v této třetí fázi. Čtvrtý metodologický krok musí pracovat s dosud (dle postupu) zjištěními daty. V této fázi bude tedy označena hierarchie zkoumaných objektů, jejich vzájemná závislost a interpretace neoliberálnělibertariánských závěrů. Pro lepší práci s daty bude tedy čtvrtým krokem analýza metafor vycházející především z Lakoffa a Johnsona (2002). Za pomoci této metody zjednoduším vztahy mezi zkoumanými objekty na minimum tak, aby byla možná interpretace vzájemně propojených a významově synonymních fenoménů formou A je B; B je C; C není D, protože C je E apod. V tomto postupu budu využívat i klíčových pojmů/slov, které vycházejí z dříve (dle postupu) provedené kontextuální analýzy, a to prostřednictvím strukturace pojmů do významových skupin. Extrakci metafor a jejich zasazení do hermeneutického kruhu/spirály, spolu s určením kauzálních vztahů a korelace proměnných (určených dle analýzy metafor), provedu pomocí softwaru MaxQda. Pro ověření správného postupu (při výběru pojmů/slov) kontextuální analýzy a analýzy metafor použiji měření frekvence vybraných pojmů pomocí software AntConc, kdy budu zjišťovat četnost výskytu a porovnávat ji s ostatními kontextuálně významnými výrazy. Po čtvrtém metodologickém kroku shrnu analytické poznatky, srovnám je s předpoklady a potvrdím či vyvrátím stanovenou hlavní tezi. Na úplný závěr disertační práce okomentuji výsledek výzkumu a možnosti pro jeho širší aplikaci, opakovatelnost v rámci parciálního zkoumání teorií (nejen týkajících se fenoménu demokracie), jeho přínos pro epistemologickou složku frekventovaných pojmů a především jejich vztah k ideologii a paradigmatickým definicím.

182

Schéma 1 Konzervatismus jako postoj (paradigma)

Otevřená společnost (paradigma)

Konzervativní (přístup)

Neoliberální (přístup)

Personalistická (teorie)

republikanismus

důstojnost

libertarianismus

Uzavřená společnost (teorie)

Uzavřené společenství (teorie)

Zdroj: Zpracováno autorem

183

Zdroje ADORNO, Theodor a HORKHEIMER, Max: 2009. Dialektika osvícenství. Filosofické fragmenty. Praha: Oikoymenh. AGAMBEN, Giorgio: 1993. The Coming Community. Minnesota: University of Minnesota Press. AGAMBEN, Giorgio: 2003. Prostředky bez účelu: poznámky o politice. Praha: Sociologické nakladatelství. AGAMBEN, Giorgio: 2011. Homo sacer: suverénní moc a pouhý život. Praha: Oikoymenh. ARROW, Kenneth: 1950. A Difficulty in the Concept of Social Welfare. The Journal of Political Economy 4/1950, s. 328–346. BADIOU, Alain: 2003. Infinite Thought: Truth and the Return to Philosophy. London: Continuum. BADIOU, Alain: 2005. Being and Event. New York: Continuum. BALL, Terence: 2011. A Liberal Utopia. In: Ball, Terence a Dagger, Richard (eds.): Ideals and Ideologies. A Reader. Boston: Longman, s. 123–131. BARŠA, Pavel a CÍSAŘ, Ondřej: 2011. Politická teorie nových sociálních hnutí. Praha: Sociologické nakladatelství. BÍBA, Jan: 2011. Machiavelliho populistický republikanismus a perverzita demokracie. In: Bíba, Jan a Znoj, Milan (eds.): Machiavelli mezi republikanismem a demokracií. Praha: Filosofia, s. 219–262. BUBER, Martin: 1997. Problém člověka. Praha: Kalich. BURKE, Edmund: 1997. Úvahy o revoluci ve Francii. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. CALDWELL, Bruce: 2006. Popper and Hayek. Who Influenced Whom? In: Jarvie, Ian a Milford, Karl a Miller, David (eds.): Karl Popper: A Centenary Assessment. Volume I. Life and Times, and Values in a World of Facts. Farnham: Ashgate, s. 111–124. CARNAP, Rudolf: 1991. Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka. Filosofický časopis 4/1991, s. 622–643. ČERMÁK, Vladimír: 1992. Otázka demokracie. 1. část: Demokracie a totalitarismus. Praha: Academia. ČERMÁK, Vladimír: 1993. Otázka demokracie. 2. část: Člověk. Praha: Academia. ČERMÁK, Vladimír: 1997. Otázka demokracie. 3. část: Společnost a stát. Olomouc: Olomouc. ČERMÁK, Vladimír: 1998. Otázka demokracie. 4. část: Hodnoty, normy, instituce. Olomouc: Olomouc. ČERMÁK, Vladimír: 1999. Otázka demokracie. 5. část: Funkce demokracie. Olomouc: Olomouc.

184

DOBIÁŠ, Daniel: 2011. Politická teória K. R. Poppera - aktuálne perspektívy jednej “plavby” do prístavu otvorená spoločnosť na vlnách demokracie. Studia Politica Slovaca 1/2011, s. 3– 15. DRULÁK, Petr: 2012. Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi. Praha: Sociologické nakladatelství. EAGLETON, Terry: 1991. Ideology. An Introduction. London: Verso. ELIADE, Mircea: 2006. Posvátné a profánní. Praha: Oikoymenh. ELSTER, John: 1992. The market and the forum: three varietes of political theory. In: Elster, Jon a Hylland, Aanud (eds.): Foundations of social choice theory. Cambridge: Cambridge University Press, s. 103–132. ERIKSEN, Thomas H.: 2007. Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha: Triton. FAIN, Haskell: 1972. The Idea of the State. Nous 1/1972, s. 15–26. FORRESTER, Duncan B: 1997. Christian Justice and Public Policy. New York, Melbourne: Cambridge University Press. FOUCAUL, Michel: 1994. Diskurs, autor, genealogie. Praha: Svoboda. FOUCAULT, Michel: 2002. Archeologie vědění. Praha: Herrman a synové. FOUCAULT, Michel: 2006. Rád diskurzu. Bratislava: Agora. FOUCAULT, Michel: 2007. Slova a věci. Brno: Computer Press. FOX, Robin: 2008. Open Societes and Closed Minds. Society 2008/nez., s. 239–246. FREEDEN, Michael: 2008. Thinking politically and thinking about politics: language, interpretation, and ideology. In: Leopold, David a Stears, Marc (eds.). Political theory. Methods and Approaches. Oxford, New York: Oxford University Press, s. 196–215. FROMM, Eric: 1993. Budete jako bohové. Radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. FUKUYAMA, Francis: 2002. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers. GADAMER, Hans G.: 1994. Problém dějinného vědomí. Praha: Filosofia. GENTILE, Emilo: 2008. Politická náboženství. Mezi demokracií a totalitarismem. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. HABERMAS, Jurgen: 2000. Strukturální přeměna veřejnosti. Zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha: Filosofia. HARPER, Sue: 2012. An Oblique Epistemic Defence of Conceptual Analysis. Metaphilosophy 3/2012, s. 235–256. HAYEK, Friedrich A.: 1990. New Studies in Philosophy, Politics, Economics and the History of Ideas. London: Routledge. HAYEK, Friedrich A.: 1994. Právo, zákonodárství a svoboda. Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. Praha: Academia.

185

HAYEK, Friedrich A.: 1995. Osudná domýšlivost. Omyly socialismu. Praha: Sociologické nakladatelství. HAYEK, Friedrich A.: 2004. Cesta do otroctví. Brno: Barrister a Principal. HEIDEGGER, Martin: 2008. Bytí a čas. Praha: Oikoymenh. HOBBES, Thomas: 2010. Leviathan. Praha: Oikoymenh. HOSPERS, John: 1974. What Libertarianism Is. In: Machan, Tibor R. (ed.): The Libertarian Alternative: Essays in Social and Political Philosophy, Nelson-Hall, s. 1–4. HRUBEC, Marek: 2011. Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha: Filosofia. CHOMSKY, Noam: 1998. Perspektivy moci. Úvahy o povaze člověka a společenského řádu. Praha: Karolinum. KIERKEGAARD, Søren: 2006. Evangelium utrpení. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. KUHN, Thomas S.: 1997. Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh. LAKOFF, George a JOHNSON, Mark: 2002. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host. LÉVINAS, Emanuel: 1997. Totalita a nekonečno. Esej o exterioritě. Praha: Oikoymenh. MARCUSE, Herbert: 1991. Jednorozměrný člověk. Praha: Naše vojsko. MARITAIN, Jacques: 1972. Christianity and Democracy. North Stratford: Ayer Company Publishers. MARITAIN, Jacques: 2007. Člověk a stát. Praha: Triáda. MAURO, Rober M.: 2008. Political science education and the conceptual analysis of ideology: A pedagogy and curriculum of understanding. Journal of Political Ideologies 1/20081, s. 55– 72. MEDIN, Douglas. L. a SMITH, Edward E.: 1985. Concepts and Concept Formation. Annual Review of Psychology, roč. 35, s. 113–138. MICHELS, Robert: (2001): Political Parties. A Sociological Study of the Oligarchical Tendencies of Modern Democracy. Kitchener: Batoche Books. MILLS, Charles W.: 2008. Sociologická imaginace. Praha: Sociologické nakladatelství. MISES, Ludwig: 1994. The Anticapitalistic Mentality. Grove City: Libertarian Press. MISES, Ludwig: 2002. Byrokracie. Praha: Liberální institut. MISES, Ludwig: 2006. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut. MOLDOFSKY, Naomi: 1985. Open Society: Hayek vs. Popper? Economic Affairs, roč. 5, č. 3, s. 38–43. MOSCA, Gaetano: 1989. The Ruling Class. New York, London: McGraw-Hill. MOUNIER, Emanuel: 1948. Místo pro člověka. Manifest personalismu. Praha: Vyšehrad. MÜLLER, Karel: 2002. Češi a občanská společnost. Praha: Triton. NOZICK, Robert: 1974. Anarchy, State and Utopia. Oxford: Blackwell Publishers.

186

NOZICK, Robert: 1993. The Nature of Rationality. Princeton: Princeton University Press. OAKESHOTT, Michael: 2011. On Being Conservative. In: Ball, Terence a Dagger, Richard (eds.). Ideals and Ideologies. A Reader. Boston: Longman, s. 145–153. OAKESHOTT, Michael a POPPER, Karl R.: 2013. Letters to Popper. Oakeshott Archives. PASCAL, Blaise: 2000. Myšlenky. Výbor. Praha: Mladá fronta. PATOČKA, Jan: 2007. Negativní platonismus. Praha: Oikoymenh. PLATON: 1997. Zákony. Praha: Oikoymenh. PLATON: 2001. Ústava. Praha: Oikoymenh. POPPER, Karl R.: 1994a. Otevřená společnost a její nepřátelé I. Uhranutí Platónem. Praha: Oikoymenh. POPPER, Karl R.: 1994b. Otevřená společnost a její nepřátelé II. Praha: Oikoymenh. POPPER, Karl R.: 1995. Věčné hledání: Intelektuální autobiografie. Praha: Prostor. POPPER, Karl R.: 1997. Logika vědeckého bádání. Praha: Oikoymenh. POPPER, Karl R.: 2000. Bída historicismu. Praha: Oikoymenh. POPPER, Karl R. a LORENZ, Karl: 1997. Budoucnost je otevřená: rozhovor v Altenbergu a texty z vídeňského Popperovského sympozia. Praha: Vyšehrad. RAMSEY, William: 1992. Prototypes and Conceptual Analysis. Topoi 11/1992, s. 59–70. ROTHBARD, Murray N: 2002. For a New Liberty. The Libertarian Manifesto. New York: Collier Books. ROTHBARD, Murray N.: 2006. Economic Thought before Adam Smith. Auburn: Ludwig von Mises Institute. ROTHBARD, Murray N.: 2009a. Anatomy of the State. Auburn: Ludwig von Mises Institute. ROTHBARD, Murray N.: 2009b. Man, Economy, and State. A Treatise on Economic Principles with Power and Market, Government and Economy. Auburn: Ludwig von Mises Institute. SARTORI, Giovanni: 1993. Teória demokracie. Bratislava: Archa. SHEARMUR, Jeremy: 1990. Epistemological Limits of the State: Reflections on Popper´s Open Society. Political Studies, s. 116–125. SCHELER, Max: 1968. Místo člověka v kosmu. Praha: Academia. SCHUMPETER, Josef A.: 2004. Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. SCHWARZMANTEL, John J.: 2008. Ideology and politics. London: Sage. SMITH, Adam: 2001. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut. STRAUSS, Leo: 1995. Eseje o politické filosofii. Praha: Oikoymenh. STRAUSS, Leo: 2007. Obec a člověk. Praha: Oikoymenh. STULÍK, Ondřej: 2013. Analýza Dělnických listů. Rexter 1/2013, s. 35–70.

187

ŠARADÍN, Pavel: 2001. Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. THATCHER, Margaret: 1987. Interview with Margaret Thatcher. Woman´s Own, 1987. THATCHER, Margaret: 2013. Margaret Thatcher: The Autobiography. London: Harper Collins. VOEGELIN, Eric: 2000a. Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti. Praha: Mladá fronta. VOEGELIN, Eric: 2000b. Nová věda o politice. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. WETTERSTEIN, John: 1999. New Problems after Popper. Philosophy of Social Sciences 1/1999, s. 148–154. WETTERSTEN, John: 2007. Popper´s Theory of the Closed Society Conflict with His Theory of Research. Philosophy of Social Sciences 2/2007, s. 185–209. ZNOJ, Milan (ed.): 2002. Šance otevřené společnosti. K poctě Karla Raimunda Poppera. Praha: Karolinum.

* PhDr. Ondřej Stulík, [email protected], Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU v Plzni, 3. ročník, prezenční forma, školitelka: Mgr. Lenka Strnadová, Ph.D.

188

Kulturní diplomacie v USA a Rusku po konci studené války Tereza Vorlová* Abstract: Cultural diplomacy had witnessed the greatest boom after the Second World War, when it became a full-fledged part of foreign policy on both sides of the Iron Curtain. This project addresses the question - what changes occurred in the understanding of cultural diplomacy with the end of the bipolar division of the world, when mutual ideological, political, economic and cultural antagonism ceased to dominate foreign policy. This question is justified by everyday developments in the field of international relations, when references to “bipolar” or “cold war” thinking are made periodically. Key words: cultural diplomacy, public diplomacy, cultural foreign policy, soft power, Russia, United States 1. Úvod Zahraniční kulturní politika zažila největší rozkvět po druhé světové válce, kdy se stala plnohodnotnou součástí zahraniční politiky na obou stranách železné opony. Projekt sleduje vývoj pojetí konceptu kulturní diplomacie a jeho implementaci v praxi ve Spojených státech a Ruské federaci od začátku 90. let ve snaze odpovědět na otázku, k jaké změně došlo v kulturní diplomacii obou bývalých supervelmocí s koncem bipolárního rozdělení světa, kdy jejich zahraniční politice přestal dominovat vzájemný ideologický, politický, hospodářský a kulturní antagonismus. Aktuálnost této otázky je zřetelná v každodenním dění na poli mezinárodních vztahů v trojúhelníku: USA – EU – Rusko, kdy se periodicky objevují odkazy na pozůstatky bipolárního (studenoválečného) pojetí světa v politice výše zmíněných a v přístupu těchto aktérů k sobě navzájem. Kulturní diplomacie byla definována jako koncept v době studené války, kdy studená válka určovala její hlavní aktéry, rozměry, pole působnosti, východiska i cíle. Zároveň však činnost a procesy spadající do konceptu kulturní diplomacie v zemích jako například Francie probíhaly již od středověku. Literatura hovoří o dvou podobách kulturní diplomacie – „staré“ (=

studenoválečné) a „nové“ – moderní, kdy je do tohoto procesu zapojeno mnohem více aktérů z nestátního a neziskového sektoru a kulturní diplomacie tak již není jen doménou státu, ale spadá pod zastřešující koncept veřejné diplomacie. V praxi je tak potřeba odpovědět na otázku, zdali je současná kulturní diplomacie USA a Ruska pokračováním v studenoválečném přístupu, nebo zda ve dvou posledních desetiletích došlo i v těchto bývalých supervelmocích k redefinici pojetí tohoto konceptu. Vědecká potřeba odpovědi na tuto otázku vyplývá z nepoměru pozornosti věnované kulturní diplomacii nového Ruska po konci studené války obecně a komparaci amerického a ruského přístupu ke kulturní diplomacii v tomto období konkrétně. 2. Cíle dizertace Cílem práce je analyzovat vývoj kulturní diplomacie ve vybraných státech v daném časovém období na základě daných kritérií, definovat kvantitativní, ale zejména kvalitativní změnu kulturní diplomacie v daných státech v daném období.

189

3. Teoretický a metodologický rámec práce Klíčovým konceptem pro celou dizertaci je kulturní diplomacie. Nejčastěji je kulturní diplomacie definována slovy Miltona C. Cummingse jako: výměna idejí, informací, umění a dalších aspektů kultury mezi národy za účelem zvýšení vzájemného porozumění. Podstatou kulturní diplomacie by tak měla být vzájemná výměna. V dobách studené války se ale kulturní a veřejná diplomacie řídila heslem „to win the hearts and minds“, v praxi se tak jednalo o proces jednostranný, nikoliv vzájemný. Na tomto předpokladu je založena teorie, že existují dva základní modely kulturní nebo veřejné diplomacie: Studenoválečný model x Nový model kulturní diplomacie. Základním modelem kulturní diplomacie (jak součásti veřejné diplomacie) jak ho definuje Eytan Gilboa je studenoválečný model. Tehdy bylo hlavním cílem kulturní diplomacie dosáhnout v dlouhodobé perspektivě v zahraničí změny, ať už přímo v antagonistické mocnosti, ve státech opačného bloku, nebo v zemích zůstávajících mimo bipolární systém. Veřejná diplomacie tehdy byla založena na předpokladu, že je možné vytvořit v cílové společnosti příznivější veřejné mínění o antagonistické mocnosti. Kulturní diplomacie tehdy operovala na základě dichotomie Východ x Západ. S koncem studené války se do kulturní diplomacie zapojilo mnohem více aktérů, nezůstala tak omezená jen na činnost státu, například různé nadnárodní nebo neziskové organizace. Státní zahraniční kulturní se změně mezinárodní politické situace musela přizpůsobit. Studenoválečný model kulturní diplomacie již podle této teorie není aktuální. Hlavní rozdíl spočívá nejen v tom, že studenoválečný model je jednosměrný a „nový“ model je vzájemný proces, ale také v množství a podobě aktérů, kteří se do

tohoto procesu zapojují. V případě nové kulturní diplomacie už není tato činnost jen součástí zahraniční politiky, ale jedná se o mnohem větší proces, do něhož jsou zapojeny nejen státní, ale i soukromá a nezisková sféra. V praxi však kulturní diplomacie sledovaných států často odpovídá spíše definici „studenoválečného“ modelu, než představě o nové kulturní diplomacii. Přestože je tedy v teorii i v základních prohlášeních kladen důraz na vzájemnou kulturní „výměnu“, skutečnost tomu málokdy odpovídá. Pro dizertaci jsou ale relevantní i další koncepty, především veřejná diplomacie, soft power, ale například i nation branding. V koncepční fázi projektu budou vypracovány dvě případové studie. Bude provedena kvalitativní a kvantitativní analýza každé případové studie v čase, pro kterou budou použita kritéria vyvinutá Margaret Wyszomirski: 1. Přístup ke kulturní diplomacii 2. Cíle kulturní diplomacie a její priority 3. Struktura (jaké státní orgány mají kompetence, soukromé/státní instituce) 4. Nástroje 5. Financování Případová studie bude za použití výše zmíněných kritérií strukturována takto: 1. Přístup ke kulturní diplomacii – jak často se objevuje v oficiálních dokumentech, jaké termíny tyto dokumenty používají – kulturní diplomacie x veřejná diplomacie x soft power 2. Cíle a priority – jak jsou definovány v oficiálních dokumentech (strategie zahraniční politiky, zakládající dokumenty výkonných

190

institucí), jak jsou formulovány vedoucími představiteli v projevech/článcích (projevy a články prezidenta, premiéra a čelních představitelů sledovaných institucí na dané téma) – budou sledovány shody, neshody a proměny v čase 3. Vývoj struktury organizací – jaké ve sledovaném období vznikly nové instituce, kdy, z čí iniciativy, s jakým odůvodněním? Které organizace ukončily ve sledovaném období činnost? Jsou sledované organizace oficiálně veřejné, částečně financované z veřejných zdrojů nebo nezávislé? 4. Aktivity vyvíjené sledovanými institucemi – informační aktivity, kulturní akce, výměny atd. (plány aktivit sledovaných institucí, výroční zprávy, webové stránky sledovaných institucí, noviny) 5. Financování jednotlivých institucí ve sledovaných letech (jednání o státním rozpočtu, výroční zprávy institucí). Následně bude provedena komparativní analýza výstupů případových studií. Výsledkem této analýzy bude komplexní obraz vývoje kulturní diplomacie ve Spojených státech a Ruské Federaci po konci studené války. Ve výsledku bude možné zhodnotit, nakolik se změnilo pojetí kulturní diplomacie v posledních dvou desetiletích, do jaké míry se jednalo o redefinici studenoválečného konceptu a nakolik se Spojené státy a Ruská federace přizpůsobily novému prostředí a podmínkám. 4. Rozbor plánovaných kapitol Práce bude mít pět kapitol: úvod, teorie a metodologie, případové studie, komparativní analýza a závěr. V úvodu

bude představeno, vymezeno a zdůvodněno téma dizertace. Kapitola vysvětlí, proč je otázka kulturní diplomacie dnes aktuální. Druhá kapitola bude věnována teoretickému a metodologickému rámci. V první části kapitoly bude přehled literatury a zdrojů. Následovat bude rozbor relevantních konceptů, především kulturní diplomacie, dále pak veřejná diplomacie, soft power. Závěr kapitoly vysvětlí metodologii práce, zejména definici kritérií pro komparaci. Další část dizertace již bude věnována samotným případovým studiím – vývoji kulturní diplomacie ve Spojených státech a Ruské Federaci. Každá z podkapitol bude zahrnovat stručný nástin historie pojetí kulturní diplomacie během studené války, vývoj od 90. let bude sledován podrobněji. Případové studie představí přístup ke kulturní diplomacii v obou zemích, jak je koncept definován ve strategických dokumentech, jaké jsou priority a cíle. Dále definují hlavní aktéry kulturní diplomacie, jejich strukturu a využívané nástroje. Důležitým faktorem bude financování jednotlivých aktivit v rámci kulturní diplomacie obou zemí. Každá z podkapitol zhodnotí proměnu kulturní diplomacie v dané zemi za sledované období. Následující část práce bude věnována komparativní analýze zvolených případových studií. 5. Shrnutí dosavadního výzkumu a dostupných zdrojů Zkoumání kulturní diplomacie je na pomezí mezi historií, mezinárodními vztahy a politologií. Kulturní diplomacie má v jednotlivých státech různě dlouhou tradici, například ve Francii se rozvíjela intenzivně již od 17. století, naopak ve Spojených státech se objevila až ve 30. letech století 20. Studená válka ale definitivně vynesla kulturní diplomacii na výsluní, a to jak v obou supervelmocích, tak i ve státech zapadajících do jejích

191

bloků. Pro obě strany železné opony se kulturní soupeření dostalo na seznam priorit, britský historik David Caute to označil za „kulturní Olympiádu“. Tento historický vývoj je reflektován i v literatuře, kdy největší množina odborných textů o kulturní diplomacii je věnována právě období studené války. Jedněmi z prvních prací na dané téma jsou dvě díla z 60. let o kultuře a kulturních vztazích v rámci zahraniční politiky a jejím využití. Průkopnickou prací je kniha Franka Ninkoviche z roku 1981 The diplomacy of ideas: U. S. foreign policy and cultural relations, 1938–1950, která je základem pro mnoho dalších prací o kulturní diplomacii a kultuře v zahraniční politice USA v období studené války, protože vysvětluje její historické a politické počátky a vznik implementační struktury pro kulturní diplomacii v rámci amerického State departmentu. Mezi nejvýznamnější práce o tomto období patří zejména přehled Davida Cauta, dvě stěžejní práce o „kulturní studené válce“ F. S. Saunderse či kniha Yalea Richmonda o kulturní výměně mezi oběma velmocemi a práce Waltera Hixona o kultuře a propagandě. V těchto publikacích je na kulturní diplomacii pohlíženo jako na jeden z nástrojů studené války. Z novějších prací je možné zmínit například publikaci Institutu pro kulturní diplomacii sídlícího v Berlíně Searching for Cultural Diplomacy, která obsahuje kapitoly o kulturní diplomacii z různých zemí, nejen Sovětského svazu a USA, ale i například Japonska, Německa, z Blízkého Východu a dalších, ale opět se věnuje jen období studené války. Důležitým přínosem samotného Institutu pro kulturní diplomacii do diskurzu je vymezení dichotomie stará vs. nová kulturní diplomacie, právě „nový“ model kulturní diplomacie Institut svými aktivitami, nejen akademickými, podporuje. Průkopníkem v otázce sovětské kulturní diplomacie byl na

Západě Frederick Barghoorn, který v 60. letech vydal knihu o sovětské propagandě, kvůli době svého vzniku ale není tato publikace bohužel prosta ideologické zátěže. Stejně tak sovětská literatura před rokem 1989 věnovaná tématu (nebo spíše týkající se kulturních vztahů v rámci mezinárodních vztahů) není kvůli své značné ideologičnosti plně relevantní, nicméně existuje. K počinům hodným zmínění samostatně patří kniha The first resort of kings Richada T. Arndta, která mapuje vývoj americké kulturní diplomacie a kultury jako součásti americké zahraniční politiky od první světové války až do přelomu tisíciletí. Literatury o kulturní diplomacii v novějším období (tedy od 90. Let) je mnohem méně. Respektive, kulturní diplomacie je sledována v souvislosti s dalšími koncepty, a to zejména – public diplomacy (veřejná diplomacie) a soft power (oběma konceptům je prostor věnován níže). V americkém kontextu literatura hovoří zejména o veřejné diplomacii, jejím významu, cílech, úspěších a neúspěších. Velký důraz je kladen na informační/zpravodajský aspekt veřejné diplomacie a kulturní složka poněkud ustupuje do pozadí. V ruskojazyčné literatuře se kulturní diplomacie a kulturní vztahy začaly objevovat v posledních deseti letech a to především v dizertačních pracích. Dále se v ruském kontextu v posledních pěti letech objevují práce pojednávající o praktické kulturní diplomacii, ale s odkazem na koncept soft power, který bývá v ruskojazyčné literatuře často zaměňován s kulturní nebo veřejnou diplomacii. Soft power je totiž vnímána nikoliv jako „power to attract“, jak ji představuje Nye, ale jako aktivní nástroj zahraniční politiky. Tak je tomu i v oficiálních dokumentech a proslovech představitelů státu. Pojem kulturní diplomacie – kuľturnaja diplomatija – se v ruskojazyčné literatuře

192

objevuje výjimečně. Literatury o kulturní diplomacii je v ruském jazyce málo. A pokud existuje, věnuje se většinou jiným zemím, než Rusku. Základní prací je učebnice autorek Bogoljubovové a Nikolajevové z Petrohradské univerzity Vněšňaja kuľturnaja politika Rosii i zarubežnych stran. V posledním desetiletí se, stejně jako v anglojazyčné literatuře, objevuje i v řadě ruských publikací pojem veřejná diplomacie. Termín byl do ruské literatury i jazyka „importován“ v 90. letech a doslovným překladem z angličtiny byl přetvořen na obšestvenaja diplomatija – tedy veřejná diplomacie, občas se objevuje i termín publičnaja diplomatija. Existuje i starší termín narodnaja diplomatija – národní diplomacie, který je občas považován za ekvivalent veřejné diplomacie. V ruskojazyčném diskursu se používá od 50. let 20. století, kdy se ale jednalo o ideologicky zatížený pojem, proto je jeho využití v současnosti omezeno. Ne vždy však mají tyto pojmy stejný význam. I. L. Šeršněv ve své práci Obšestvennaja diplomatija Rosii v globalizirujišemsia mire chápe pojem obšestvennaia diplomatija spíše jako veřejnou diplomacii ve smyslu diplomacii

veřejnosti, tedy do které jsou zapojeny neziskové a občanské organizace a občané. Pro veřejnou diplomacii pak používá termín publičnaja diplomatija, a obě verze veřejné diplomacie spolu s řadou dalších kategorií diplomacie zahrnuje po jeden nadřazený koncept národní diplomacie – narodnaja diplomatija. Publikace „Sovremennaja obšestvennaja diplomatija“ vydaná Federální agenturou pro otázky SNS, krajanů a humanitární spolupráce (Rossotrudničestvo) definuje veřejnou diplomacii jako součinnost státu a občanské společnosti v otázkách mezinárodní spolupráce ve veřejném zájmu. Klíčovým aspektem veřejné diplomacie je její cílová skupina – veřejnost. Veřejná diplomacie je dále „společným úsilím státu a občanské společnosti prosazovat národní zájmy a zvyšovat jeho autoritu prostřednictvím spolupráce s jinými státy a jejich veřejností.“ V čem se oba zdroje shodují, je důraz kladený na roli občanské společnosti ve veřejné politice. Právě málo rozvinutá občanská společnost je jednou z překážek úspěchu ruské veřejné diplomacie.

193

Zdroje Literatura ARNDT, Richard T.: 2005. The First Resort of Kings: American Cultural Diplomacy in the Twentieth Century. Potomac Books. BARGHOORN, Frederick C.: 1960. The Soviet Cultural Offensive: The Role of Cultural Diplomacy in Soviet Foreign Policy. Princeton University Press. BERGHAHN, Volker R. a SCOTT-SMITH Giles: 2002. America and the Intellectual Cold Wars in Europe: Shepard Stone between Philanthropy, Academy and Diplomacy. Princeton University Press. BOGOLJUBOVA, N. M. a NIKOLAJEVA, Ju. V.: 2008. Vnešňaja kuľturnaja politika Rosii i zarubežnych stran. Petrohrad. CAUTE, David: 2003. The dancer defects: the struggle for cultural supremacy during the Cold War. Oxford: Oxford University Press. CULL, Nicholas J.: 2008. The Cold War and the United States Information Agency: American Propaganda and Public Diplomacy, 1945–1989. Cambridge: Cambridge University Press. Cultural Diplomacy as Linchpin of Public Diplomacy. Report of the Advisory Committee on Cultural Diplomacy. U. S. Department of State. September 2005. DIZARD, Wilson Jr.: 2004. Inventing Public Diplomacy: The Story of the US Information Agency. Boulder, Colo.: Lynne Rienner. DUECK, Colin: 2006. Reluctant crusaders: power, culture, and change in American grand strategy. Princeton University Press. DUTTA-BERGMAN, Mohan: 2006. U. S. Public Diplomacy in the Middle East. A Critical Cultural Approach. Journal of Communication Inquiry, roč. 30, č. 2., s. 102–124. FARBER David: 2007. What they think of us:international perceptions of the united states since 9/11. Princeton University Press. FINN, Helena K.: 2003. The Case for Cultural Diplomacy. Foreign affairs, roč. 82, č. 6, s. 15– 20. FOKIN, V. I.: 2003. Development of the Concepts 'Foreign Cultural Policy' and 'Public Diplomacy' in the International Affairs of Modern States. Věstnik Sankt-Pěterburgskovo universitěta. Seriia 6 Filosofija, politologija, sotsiologija, psichologija, pravo, meždunarodnye otnošenija, s. 125–130. GARDELS, Nathan: 2009. American Idol After Iraq: Competing for Hearts and Minds in the Global Media Age. Wiley-Blackwel. GIENOW-HECHT, Jessica C. E. a DONFRIED, Mark: 2011. Searching for Cultural Diplomacy. New York: Berghahn Books. GIENOW-HECHT, Jessica: 2003 "How good are we?" culture and the cold war. Intelligence and National Security, roč. 18, č. 2, s. 269–282.

194

GILBOA, Eytan: 2008. Searching for a Theory of Public Diplomacy Annals of the American Academy of Political and Social Science, Vol. 616, Public Diplomacy in a Changing World (Mar., 2008), str. 55–77. GOULD-DAVIES, Nigel: 2003. The Logic of Soviet Cultural Diplomacy. Diplomatic history, roč. 27, č. 2, s. 193–214. HIXON, Walter: 1997. Parting the Curtain: Propaganda, Culture, and the Cold War, 1945– 1961. Palgrave Macmillan. KHILCHEVSKY, Yuri: 1990. "Cultural Diplomacy." International affairs 3/1990, s. 51–59. KIEHL, William: 2006. America's Dialogue with the World. Washington, D. C.: Public Diplomacy Council. KOZLOV, L. E.: 2005. Vněšňaja kuľturnaja politika Rossii v otnošenii stran SNG. Barnaul: Izdatěľstvo Altajskogo universitěta. KUKLICK, Bruce: 2000. The Future of Cultural Imperialism. Diplomatic history, roč. 24, č. 3, s. 503–508. MANTON, Neil a COTTON, James: 2004. Cultural Relations. the Other Side of the Diplomatic Coin. Australian journal of international affairs, roč. 58, č. 1, s. 143–155. NAKHLEH, Emile A.: 2009. A necessary engagement: Reinventing america's relations with the muslim world. Princeton University Press. NINKOVICH, Frank A.: 1981. The Diplomacy of Ideas: U. S. Foreign Policy and Cultural Relations, 1938–1950. Cambridge University Press. NYE, Joseph: 2004. Soft Power: The Means to Success in World Politics. New York: Public Affairs. NYE, Joseph: 2008. Public Diplomacy and Soft Power. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. March 2008, vol. 616. OSGOOD, Kenneth Alan a ETHERIDGE, Brian Craig: 2010. The United States and Public Diplomacy: New Directions in Cultural and International History. Martinus Nijhoff. PASCHALIDIS, G.: 2009. Exporting national culture: Histories of cultural institutes abroad. International Journal of Cultural Policy, roč. 15, č. 3, s. 275–289. PAVLOV, N.: 2008. Culture as a Third Dimension of Foreign Policy. International affairs, roč. 54, č. 6, s. 94–102. PREVOTS, Naima: 1998. Dance for Export: Cultural Diplomacy and the Cold War. Middeltown: Wesleyan University Press. RIETZLER, K.: 2011. Before the cultural cold wars: American philanthropy and cultural diplomacy in the inter-war years. Historical Researc, roč. 84, č. 223, s. 148–164. RICHMON, Yale: 2000. Cultural Exchange & the Cold War: Raising the Iron Curtain. Penn State Press. RICHMOND, Yale: 2008. Practicing Public Diplomacy: A Cold War Odyssey. New York: Berghahn Books. ROSENBERG, Victor: 2005. Soviet-American Relations, 1953–1960: Diplomacy and Cultural Exchange during the Eisenhower Presidency. McFarland & Company,

195

SAUNDERS, F. S.: 2000. The Cultural Cold War: The CIA and the World of Arts and Letters. New York. SAUNDERS, F. S.: 1999. Who Paid the Piper? The CIA and the Cultural Cold War. London. SHMAGIN, E.: 2002. On Russian Cultural Diplomacy. International affairs, roč. 48, č. 4, s. 131–143. SNOW, Nancy: 2010. Propaganda, Inc.: Selling America’s Culture to the World. Seven Stories. SNOW, Nancy: 2010. The Resurgence of U. S. Public Diplomacy after 9/11. In: Morgan, Matthew: The Impact of 9/11 on the Media, Arts, and Entertainment. The Day that Changed Everything? Volume 4. An Interdisciplinary Series of Volumes on the Impact of 9/11. Palgrave Macmillan. STEPHAN, Alexander a SMITH Tim: 2009. The Americanization of Europe: Culture, Diplomacy and Anti-Americanism After 1945. European history quarterly, roč. 39, č. 4, s. 727–728. THOMPSON, Charles A. a LAVES Walter H. C.: 1963. Cultural Relations and U. S. Foreign Policy. Indiana University Press. TUCH, Hans N.: 1990. Communicating With the World: U. S. Public Diplomacy Overseas. New York: St. Martin's Press. WHITFIELD, S. J.: 1996. The Culture of the Cold War. Maryland. WYSZOMIRSKI, Margaret J., BURGESS, Christopher, PEILA, Catherine: 2003. International Cultural Relations A Multi-Country Comparison. Arts Policy and Administration Program, Ohio State University. ŽIDKOV, V. S. a SOKOLOV, K. B.: 2001. Kuľturnaja politika Rossii. Moskva: Akaděmičeskij projekt. КVASOV, О. К.: 2001. Vnešnie kuľturnye svjazi. Diplomatičeskaja dejatělnosť po razvitiju kuľturnogo sotrudničestva. Moskva: Diplomat. Akad. MID RF. Prameny Основные направления работы МИД России по развитию культурных связей России с зарубежными странами (http://www.mid.ru/nsdksu.nsf/6786f16f9aa1fc72432569ea0036120e/3ab2f674ebfae614c3256e39002d28a6?) Сотрудничество в области культуры (http://www.mid.ru/nsdksu.nsf/6786f16f9aa1fc72432569ea0036120e/432569f10031dce6c3256ff6003dc8fc?) Тезисы "Внешняя культурная политика России год (http://www.mid.ru/dip_vest.nsf/0/34a292cf58dfdb34c32568dc002d5940?)

2000"

EPSTEIN, Susan B. a MAGES, Lisa: 2005. “Public Diplomacy: A Review of Past Recommendations.” Congressional Research Service Report for Congress (http://italy.usembassy.gov/pdf/other/RL33062.pdf). Public Diplomacy and Foreign Aid in the National Interest, USAID (February 11, 2003) (http://publicdiplomacy.wikia.com/wiki/USAID).

196

Internetové zdroje Международные гуманитарные связи: http://mgs.org.ru Institute for Cultural Diplomacy: http://www.culturaldiplomacy.org University of Southern California Center on Public Diplomacy: http://uscpublicdiplomacy.org

* PhDr. Tereza Vorlová, [email protected], Katedra ruských a východoevropských studií, IMS FSV UK, 4. ročník, školitel: doc. PhDr. Jiří Vykoukal, CSc.

197

Sociálně vyloučené lokality mezi stigmatizací a sekuritizací: výzkumná re-orientace Václav Walach* Abstract: The research project presented here emerges from my long-term interest in the meaning of security in relation to socially excluded localities. These places have become a hot spot in the Czech Republic, as their partly Romany populations are accused of the higher rates of criminality on the municipal level. To understand this recent wave of anti-Gypsyism, I offer a proposal of a research project based on securitization theory. There are suggested four dimensions that allow the process of saying and doing security to originate, that is, material, symbolic, territorial, and political-bureaucratic dimension. Last but not least, the possibilities to incorporate the findings from my ethnographic research in an excluded locality into the whole enterprise are outlined as well as several problems involved in this regard. Key words: social exclusion, advanced marginality, securitization, Roma criminality, antiGypsyism 1. Úvodní představení tématu Používání stále hrubějšího diskriminujícího jazyka, zvyšující se počet případů násilí z nenávisti či vytváření speciálních bezpečnostních politik a opatření, to jsou jen některé z nedávných sémantických posunů v evropském politickém diskurzu o Romech. „Cigánská hrozba“ se v posledních letech stala poprvé v historii úhlavním objektem politiky řady politických subjektů napříč kontinentem, od krajní pravice po parlamentní levici. Ať už se projevila vyhošťováním Romů ze západních zemí zpět do střední a východní Evropy nebo volebními úspěchy stran typu maďarského Jobbiku či bulharského Útoku, anticiganismus dnes představuje významný politický fenomén (Stewart 2012). Ač se Romové historicky potýkali s předsudky a nepřátelstvím ze strany majoritního obyvatelstva, novost soudobého anticiganismu spočívá v přerámování jejich přítomnosti ze strpěné nepříjemnosti na nejzávažnější nebezpečí, s nímž je nutné se bezodkladně a rozhodně vypořádat (srov. Hübschmannová 1998; Liégeois 1995).

Jinými slovy, anticiganistická politika se vyznačuje záměrem Romy, tuto dlouhodobě stigmatizovanou etnospolečenskou kategorii, sekuritizovat (Balzacq 2011; Wæver 1995). Anticiganistické tendence jsou zaznamenávány také v české společnosti, kde jsou spojovány s fenoménem sociálně vyloučených lokalit (Albert 2012; Lupták a Paul 2012; Walach 2013b). Například autoři „Zprávy sdružení ROMEA za rok 2012 o stavu romské menšiny v ČR“ hovoří o „sílícím extremismu, rasismu či přímo anticiganismu“ ve společnosti, kde je Romům vnucována role „vnitřního nepřítele, proti němuž je možno bojovat a porazit jej“ (ROMEA 2012: 2–3). Jako příklady uvádějí jak „verbální dehonestování Romů“ ve veřejném prostoru, tak „protiromské demonstrace spojené téměř vždy s pokusem o pogrom či lynč a vždy se snahou o jejich zastrašení a tím i vytlačení nebo vytěsnění ‚někam pryč‘“. Pozornost však věnují také skutečnosti, že „představitelé České republiky, měst a obcí čím dál častěji volí represivní metody“ (ROMEA 2012: 3–4). Co se jejich

198

legislativní podoby týče, kritizovány jsou jistá ustanovení občanského zákoníků oslabující pozici nájemníků ve vztahu k pronajimatelům i snahy o uzákonění práva obecních orgánů vykázat ze svého území ty, kdo se opakovaně dopouštějí páchání určitých přestupků. Na úrovni městských vyhlášek je jmenován případ Krupky, jejíž zastupitelé umožnili pokutovat kohokoli, kdo si ve veřejném prostoru sedne na trávu, zábradlí, schody, svévolně instalovaný sedací nábytek či deku. 2. Stanovení výzkumného cíle Citovaná zpráva koresponduje s tezí o kvalitativní změně od stigmatizace Romů žijících v českých vyloučených lokalitách k jejich sekuritizaci. Ta představuje základní východisko mého disertačního projektu, kde se zabývám významem nebezpečnosti sociálně vyloučených lokalit. V tomto příspěvku hodlám osvětlit způsoby, jimiž lze toto stanovisko ospravedlnit a doložit. Stejně tak nastíním svou badatelskou trajektorii, jež mě k tomuto pojetí dovedla. Jak totiž napovídá druhá část názvu mého příspěvku, nepracuji s touto tezí od počátku svého empirického zkoumání, které nadto jde hlouběji do minulosti než mé doktorské studium.88 A protože se navíc nacházím již ve druhé polovině tohoto studia, daný článek se částečně odchyluje od předepsané struktury. O to větší prostor dostanou konkrétní problémy a poznatky, jež mě přiměly změnit původní výzkumnou otázku a spolu s tím také poupravit teoretickometodologický rámec mého zkoumání. 88

Terénní zkoumání vnímání bezpečnosti obyvateli vyloučené lokality v Havířově-Šumbarku, čítající asi 3500 obyvatel s třetinovým podílem Romů, jsem realizoval již v rámci své magisterské práce. Té navíc předcházelo zkoumání literatury ke zjištění, o jakých hrozbách a rizicích se hovoří v souvislosti se sociálně vyloučenými lokalitami (Walach 2010).

Do doktorského studia jsem byl přijat s projektem soustředícím se na pochopení otázky bezpečnosti z perspektivy obyvatel vybrané vyloučené lokality. Jelikož se již tehdy o vyloučených lokalitách referovalo především jakožto o „bezpečnostním riziku pro majoritu“ (GAC 2008: 25), bylo toto vymezení koncipováno jako určitá protiváha většinovému mínění. Pozornost měla být tudíž přenesena na bezpečnostní potřeby minority, o jejíchž příslušnících se ve veřejném diskurzu mluvilo a mluví primárně jako o nositelích ohrožení (třebaže již tehdy byly dostupné výzkumy ukazující, že celá bezpečnostní problematika vyloučených lokalit je mnohem komplexnější a že obyvatelé sami bývají viktimizováni, srov. MV ČR 2008: 11–13; Vaňková 2008).89 Z mnoha důvodů se mi však toto zarámování začalo jevit jako nedostatečné, a proto jsem se rozhodl učinit krok „zpět od etnografie“ a ve své bezpečnostní analýze zohlednit makrosociální faktory, abych porozuměl kontextu, v němž se popisované a pozorované bezpečnostní diskurzy a praxe odehrávají a který je (re)produkuje. Nyní mě tudíž zajímá to, jak je utvářen význam nebezpečnosti sociálně vyloučených lokalit, přičemž za důležitou součást zodpovídání této výzkumné otázky považuji identifikování základních sociálních procesů, jež uzpůsobily společenskou situaci pro sekuritizaci sociálně vyloučených lokalit v České republice. V následujícím textu se nejprve budu zaobírat dosavadní realizací svého 89

Výzkum, jenž by se specificky soustředil na vnímání bezpečnosti vyloučenými, však chyběl, a odmyslíme-li si mnou publikované studie a utajené zprávy o bezpečnostních rizicích Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách, na této situaci se dosud nic nezměnilo. Přesto se přijímají bezpečnostní opatření, známá jako program nulové tolerance, o jejichž schopnosti reálně zlepšovat situaci obyvatel vyloučených lokalit lze na základě zahraničních zkušeností vážně pochybovat (srov. Wacquant 2009a).

199

projektu a následně makrosociálními faktory, jimž rozumím jako souboru čtyř dimenzí – materiálního, symbolického, teritoriálního a politicko-byrokratického procesu. Nakonec naznačím způsob, kterým bude mikro-rovina propojena s makro-rovinou. Závěrem budou uvedeny překážky, na něž během vypracovávání své disertaci možná narazím. 3. Teoreticko-metodologický rámec etnografického výzkumu K rozhodnutí prozkoumat, jak obyvatelé vyloučené lokality vnímají svou bezpečnost, jsem dospěl jednak na základě svého déletrvajícího zájmu o toto téma, jednak díky absolvování kurzu o zakotvené teorii na letní metodologické škole v průběhu magisterského studia. Tato metoda poskytla mému bádání základní metodickou osnovu, pokud jde o konstrukci dat a jejich analýzu v terénním výzkumu. Současně však přede mě postavila celou řadu problémů, jež se týkaly zejména pozice a funkce přehledu literatury ve vztahu k dotyčné metodě (Dunne 2011). Jak se lze dočíst v různých učebnicích (např. Strauss a Corbin 2010), výzkum zakotvenou teorií má být uskutečněn v situaci absentujícího vědění o zvoleném tématu. Této premise můj výzkumný záměr sice konvenoval, avšak pouze v empirickém, nikoli už teoretickém smyslu. I když žádné bezpečnostně orientované bádání mezi českými vyloučenými neexistovalo, stále zde byl úkol adekvátně konceptualizovat objekt výzkumu – vytvořit teoretický rámec, jímž bych vymezil to, co zkoumám, v návaznosti na existující vědění v bezpečnostních studiích. Tak jsem se v prvních letech doktorského studia intenzivně věnoval četbě bezpečnostní a kriminologické teorie, jejímž výsledkem bylo vytvoření teoreticko-metodologického rámce pro etnografický výzkum bezpečnosti (Walach

2013a). Čerpal jsem zejména z kritických bezpečnostních studií a kulturní kriminologie. V kritických bezpečnostních studiích jsem se přihlásil k ‚pozitivní‘ tradici nahlížení na bezpečnost (Nunes 2012). Její představitelé rozumějí bezpečnosti jako hodnotě vyjádřené lidskými právy a svobodami jednotlivce, které limituje přítomnost různých druhů hrozeb, a zároveň se v duchu kritické teorie zavazují k odstraňování těchto omezení na teoretické i praktické úrovni (Booth 2007, 2005; Nunes 2014; Wyn Jones 1999). Perspektiva „bezpečnosti jakožto emancipace“ (Booth 1999: 17) se tudíž inspiruje v principu imanentní kritiky, jež toto politicko-vědecké úsilí situuje do materiálních a symbolických podmínek „skutečných lidí na skutečných místech“ (Wyn Jones 1996: 214). Takové vymezení odpovídalo mému zájmu o zprostředkování hlasu těch, kdo ve veřejné rozpravě nebývají tolik slyšet (Tejkalová, Láb a kol. 2009). Kulturní kriminologie sehrála svou roli v „operacionalizaci“ bezpečnosti tak, aby byl tento výzkumný objekt uchopitelný v etnografickém zkoumání. S bezpečností je zde zacházeno jako s „kreativním konstruktem“ (Hayward a Young 2004: 259) lidského jednání, jehož specifickému významu nelze porozumět bez zohlednění širšího kontextu vzájemně působících systémů interpretovaných znaků čili kultury (Geertz 1973). V jejich zkoumání je usilováno o interpretativní porozumění interpretací studovaných aktérů a o empatickou participaci na jejich každodenní realitě (Ferrell 2004). Za tímto účelem je využívána etnografická metoda vyznačující se konstrukcí dat pomocí zúčastněného pozorování, polostrukturovaných rozhovorů a analýzy dokumentů. Metoda zakotvené teorie je zde nasazena jako „mód analýzy“ (Charmaz 2005: 507) takto získaných dat, jež sestává ze tří iterativních fází: kódování

200

textů, psaní dílčích výzkumných zpráv a identifikování „bílých míst“ v datovém souboru, na něž se má další konstrukce dat soustředit (srov. Walach 2013a). 4. Dosavadní realizace výzkumu Vybaven tímto teoretickometodologickým arzenálem a znalostí řady zahraničních výzkumů jsem začátkem června 2012 navázal na svůj dřívější výzkum. Zúčastněným pozorováním jsem strávil 105 dní, respektive 1047 hodin, a provedl 32 rozhovorů jak s obyvateli lokality, tak zástupci státního, komerčního a neziskového sektoru. V současné době tak můj datový korpus sestává ze dvou terénních deníků a 55 zaznamenaných rozhovorů, nemluvě o dalších typech dat, od mediálních zpráv přes vyhlášky magistrátu města po texty místních rapperů. I když do lokality ještě docházím, svůj terénní výzkum považuji v zásadě za ukončený. Závěry z mého bádání jsem shrnul zatím ve třech studiích, které vyjdou během následujících měsíců. Jakmile stručně představím jejich obsah, budu se zabývat důvody, jež mě motivovaly ke zvážení makrosociálních faktorů ve snaze porozumět (re)produkce významu nebezpečných lokalit v českém prostoru. V prvním článku jsme se spolu s Ondřejem Císařem pokusili přinést odpověď na původní výzkumnou otázku (Walach a Císař 2013). Účastníci výzkumu označovali za zdroj ohrožení zejména skupinu mladých, do lokality nově nastěhovaných Romů, charakterizovaných asociálním jednáním, jako je znečišťování veřejného prostranství a výtržnictví na jedné straně, na straně druhé krádeže a loupeže, údajně motivované konzumací návykových látek. Za nejzávažnější nebezpečné jednání pak bylo považováno pouliční násilí, strach z přepadení či napadení ve veřejném prostoru lokality. Tomuto narativu byl přiřazen dominantní status, protože se

v datovém korpusu vyskytoval výrazně častěji než jiné narativy (jako například strach romských respondentů z rasistických útoků páchaných příslušníky či sympatizanty krajní pravice). Násilí z nenávisti jsem se mimo jiné věnoval v příspěvku, kde jsem analyzoval percepce (ne)bezpečnosti v interetnickém soužití severomoravských Romů a jejich rezistentní praxi, jíž se pokoušejí zvrátit své subordinované postavení v české společnosti (Walach 2013b). Interpretace logiky a důvodů pouličního násilí byly analyzovány nástroji Pierra Bourdieu (1990) v perspektivě kultury ulice. Násilí bylo ztotožněno s mechanismem distribuce „respektu“, sociálního uznání na bázi násilného odstrašení, který strukturuje pole pouliční kultury. Soupeřením o uznání v podmínkách sociálního vyloučení vzniká pouliční habitus, jenž poskytuje svým jednotlivcům návod na řešení mezilidských konfliktů. Nicméně s násilnými konfrontacemi jsem se v lokalitě setkával jen velmi málo a nejčastěji v podobě klasických hospodských rvaček, které zpravidla končí s vystřízlivěním zúčastněných. A mé pozorování rovněž koresponduje s kriminálními statistikami, podle nichž patří městská část se mnou zkoumanou lokalitou mezi ty v dané obci nejméně problémové (OSV SMH 2012). Podle mých respondentů je to dáno zejména tím, že se v lokalitě „všichni znají“, tudíž jsou zapleteni do různých rodinných a přátelských vazeb, jež násilné konfrontace výrazně omezují. Stejně tak svou roli sehrává vědomí a respektování existujících hierarchií; nenajde-li se vyzyvatel odhodlaný změnit své postavení, není k násilí důvod. Spíše než rvačky zaměstnávají místní „problémové“ jedince výherní automaty. Když jsem se sám sebe ptal, co jsem během svého déle než rok a půl trvajícího zúčastněného pozorování dělal, uvědomil

201

jsem si, že jsem se svými informátory především hrál. A i když se s touto aktivitou proplétá nelegální jednání, násilí v něm hraje pouze okrajovou roli (Walach /v tisku/). Proč potom místní natolik citlivě vnímají údajný úpadek lokality a uzpůsobují tomu své jednání, včetně změny bydliště, když mnohé informace spíše svědčí o opaku? Aby bylo možné tuto diskrepanci pochopit, je zapotřebí vystoupat z lokality na celospolečenskou úroveň a odpověď tak hledat v politickém řádu a sociální struktuře, do nichž jsou útvary sociálně vyloučených lokalit neoddělitelně zasazeny (Walach 2013c). 5. Plánované kroky v mém výzkumu V lokalitě se samozřejmě určité asociální jevy, jako je konzumace drog, hraní automatů, vandalismus, krádeže osobních věcí či občasné rvačky, vyskytují. Domnívám se však, že se týkají pouze omezeného počtu lidí, kdežto zbývající většina tráví svůj volný čas jiným způsobem, a tato skutečnost se patrně neodlišuje od situace v ostatních městských částech.90 A přestože své poznatky o tomto jednání do své disertace plánuji zahrnout, nechci tím přispívat k nedostatečně podloženému sekuritizování lokalit zčásti obývaných chudými Romy a namísto toho se pokusit prozkoumat, jak k této sekuritizaci dochází. Interpretace znepokojených obyvatel lokality a pokusy o zavádění výjimečných opatření s cílem postihnout jejich populace se proto vynasnažím zasadit do kontextu celospolečenského vývoje a porozumět jim ve světle následujících procesů:

90

Obdobně můžeme číst v Monitoringu českých sociálně vyloučených lokalit (GAC 2009: 44, 31), že „charakteristickým aspektem kriminality v lokalitách je to, že přímo v nich je kriminalita nízká“ a „rodin, které se podílejí na trestné činnosti a představují pro ‚majoritní společnost‘reálné nebezpečí, žije v sociálně vyloučených lokalitách jen zlomek.“

Materiální dimenze: Kriminalita a strach z ní mnohdy nejsou spojité nádoby, takže „strach z kriminality není strachem z kriminality“ (Toušek 2013; srov. Lee a Farrall 2009; Pain 2000). Podle Wacquanta (2009b) ve skutečnosti není strach ze zločinu než přeloženým strachem z ekonomické nejistoty vznikající v důsledku projektu marketizace státu, kde si neoliberální Leviathan zajišťuje svou legitimitu penalizováním dnešních chudých a neúspěšných, údajně ohrožujících svou „nepřizpůsobivostí“ zbytek společnosti (srov. Sessar 2001). V Česku jsou mezi nimi relativně nadreprezentováni Romové, čímž celá záležitost získává podobně jako ve Spojených státech etnické zabarvení. Tuto tezi je třeba doložit statistickými údaji o rostoucí společenské nerovnosti, a to zejména na straně většinového etnika, společně se statistickým vývojem kriminality a strachu z ní (viz Krejčí – Leontiyeva 2012). Symbolická dimenze: Ač Romové patřili mezi relativně častější klienty systému trestní justice před rokem 1989, v současném právním řádu je státnímu aparátu zapovězeno vytváření etnicky profilovaných statistik s výjimkou přihlášení se k národnosti v rámci censu (Moulisová 2001; Večerka 1999). Na druhé straně zde ovšem můžeme pozorovat stigmatizování Romů, kteří tak, jak napsal Petr Mareš (2003: 66), v očích majority narušují pořádek „již [svou] samotnou odlišností.“ Abychom mohli plně porozumět tomu, proč přítomnost Romů samotná je posuzována majoritou jako hrozba, je třeba sledovat historii utváření diskurzu o Romech, v němž se majorita vůči nim vymezuje jako ta lepší část obyvatelstva (Fafejta 2007; Hejnal 2012; Kalvoda 1991; Stejskalová 2012). Důležitým aspektem této dimenze pak je mediální práce fungující jako jeden ze stěžejních kanálů transmise kulturních

202

významů o Romech (Homoláč a kol. 2003; Křížková 2012). Teritoriální dimenze: Chudé romské rodiny byly koncentrovány do míst s horší kvalitou bydlení opět již před rokem 1989, ovšem po Sametové revoluci nejen že byla opuštěna politika difůze Romů, ale dokonce se řada samospráv aktivně účastnila jejich sestěhování (Baršová 2002; Ladányi a Szelényi 2006; Pavelčíková 2004). Sociálně vyloučené lokality vznikají na základě jak politicko-ekonomických procesů, kdy jsou chudé rodiny umisťovány do míst s nízkými kapitálovými investicemi, tak socio-symbolických struktur zapříčiňujících, že jsou mezi těmito rodinami častěji zastoupeni Romové, ovšem nikoli výlučně (Růžička 2010). Soužití se stigmatizovanou kategorií se na straně majority, jejíž členové jsou rovněž postiženi nejistotou, avšak stále disponují větším objemem zdrojů využitelných při prosazování svého rámování, promítá do úzkostlivějšího prožívání jejich existence a symbolickou degradací těchto prostorů (srov. Sigona 2005; Wacquant 2007). Tuto dynamiku pak ovlivňují dále komerční subjekty a neziskové organizace. Politicko-byrokratická dimenze: Pro sekuritizaci je stěžejní realizace bezpečnostních opatření, která jdou za rámec běžné správy populace (Buzan a kol. 2005). Jejím hlavním strůjcem je tudíž státní aparát, a to včetně svých samosprávných orgánů (byrokratické pole svého druhu). Přestože změny v diskursivní oblasti představují nezbytnou podmínku k úspěšné sekuritizaci, dostatečné kritérium je ztělesněno až ve vlastní praxi. Je-li má teze o přesunu od stigmatizace k sekuritizaci korektní, je rozhodujícím aspektem analýza reformulace státních praktik, které jsou ospravedlňovány potřebou zajišťování bezpečnosti v souvislosti s existencí

sociálně vyloučených lokalit (srov. Bigo 2008). Výzkumné počínání bude završeno opětovným propojením makro-úrovně s etnografickou mikro-úrovní. V tomto ohledu považuji za důležité specifikování parametrů vybrané vyloučené lokality, čímž bude vymezeno její postavení v souboru českých sociálně vyloučených lokalit. V konečném důsledku pak budou poznatky z etnografického bádání využity jako „nástroj teoretické konstrukce“ (Wacquant 2009c: 116) porozumění, jak místní dynamika ovlivňuje přijímání bezpečnostních opatření na úrovni obecního byrokratického pole. Makrosociální perspektiva bude pochopitelně vyžadovat dotvoření teoretického rámce. Za nejvhodnější považuji koncept pokročilé marginality, jenž odpovídá postindustriální situaci západních společností a jenž již byl v minulosti na české vyloučené lokality aplikován (Růžička 2012; Wacquant 2008). Představený výzkum je tudíž možné vnímat jako studii pokročilé marginality v post-socialistických podmínkách. 6. Závěr Ambicí mého výzkumu je porozumět procesům umožňujícím vzniknout interpretaci sociálně vyloučených lokalit v Česku jako míst nebezpečí, jejichž bezpečnostní regulace se má stát prioritou státní administrativy. K tomuto cíli jsem se začal stále více klonit v průběhu realizace mého terénního zkoumání, jak obyvatelé jisté vyloučené lokality vnímají svou (ne)bezpečnost. Aniž bych chtěl tyto výpovědi jakkoli snižovat, dospěl jsem k přesvědčení, že pouze s tímto poznáním nejsem s to adekvátně zodpovědět předeslanou otázku, neboť diskurz lokality neexistuje vně diskurzu celospolečenského. Identifikováním jistých diskrepancí ve výpovědích účastníků výzkumu, ať už se

203

týkaly popisovaných nebezpečných jevů a jejich množství nebo rámování romské populace jako nebezpečné navzdory udržování dobrých kontaktů s některými jejími příslušníky, jsem pocítil potřebu zahrnout do své analýzy také makrosociální procesy, jež tyto lokality, stejně jako identity a výskyt (ne)bezpečnosti a interpretace těchto fenoménů, vytvářejí a utvářejí. Zároveň jsem se nechtěl podílet na nedostatečně podloženém a nevhodně koncipovaném sekuritizování vyloučených lokalit. V současné době spatřuji v takové reorientaci mého výzkumu dva hlavní problémy. Zaprvé jsem si vědom toho, že makrosociální zkoumání může přinést řadu protichůdných zjištění zpochybňujících mou tezi o kvalitativní změně ze stigmatizace romských obyvatel vyloučených lokalit na jejich sekuritizaci. Zadruhé, protože jsem de facto na začátku této fáze, mám zatím pouze omezenou představu, jak integrovat stávající

etnografické závěry se závěry učiněnými v makro-perspektivě, s čímž souvisí také jen velmi problematické možnosti stanovit rozvržení jednotlivých kapitol disertace. Má například být poznatkům ze studia kultury ulice ve vyloučené lokalitě vyhrazena samostatná kapitola, anebo mají být rozmístěny napříč textem? Jakou roli hrají tyto projevy asociálního jednání ve vlastním prožívání (ne)bezpečnosti na straně obyvatel lokality a jaké implikace má sekuritizační praxe? Jak rozumět interpretacím romských obyvatel, kteří se nezřídka přidržují dominantního etnorasového diskurzu při ozřejmování místní bezpečnostní situace? Byly protiromské demonstrace, pořádané nejen ultrapravicovými aktivisty, tím zlomovým bodem, který transformoval stigmatizaci do sekuritizace? Toto jsou jen některé z otázek, na něž budu muset během plnění disertačního projektu nalézt odpověď.

204

Zdroje ALBERT, Gwendolyn: 2012. Anti-Gypsyism and the Extreme Right in the Czech Republic 2008–2011 In: Stewart, Michael (ed.): The ‘Gypsy Menace‘: Populism and the New AntiGypsy Politics. London: C Hurst & Co Publishers Ltd, s. 137–166. BALZACQ, Thierry (ed.): 2011. Securitization Theory: How Security Problems Emerge and Dissolve. Abingdon: Routledge. BARŠOVÁ, Andrea: 2002. Problémy bydlení etnických menšin a trendy k residenční segregaci v České republice. In: Víšek, Petr (ed.): Romové ve městě. Praha: Socioklub, s. 3–42. BIGO, Didier: 2008. Globalized (In)security: The Field and the Ban-opticon. In: Bigo, Didier a Tsoukala, Anastassia (eds.): Terror, Insecurity and Liberty: Illiberal Practices of Liberal Regimes after 9/11. Abingdon: Routledge, s. 10–48. BOOTH, Ken (ed.): 2005. Critical Security Studies and World Politics. London: Lynne Rienner Publishers. BOOTH, Ken: 1999. Nuclearism, Human Rights and Constructions of Security (Part 1). The International Journal of Human Rights, roč. 3, č. 2, s. 1–24. BOOTH, Ken: 2007. Theory of World Security. Cambridge: Cambridge University Press. BOURDIEU, Pierre: 1990. The Logic of Practice. Cambridge: Cambridge University Press. BUZAN, Barry a kol.: 2005. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií. DUNNE, Ciarán: 2011. The Place of the Literature Review in Grounded Theory Research. International Journal of Social Research Methodology, roč. 14, č. 2, s. 111–124. FAFEJTA, Martin: 2007. „Cikáni“ – rasa, nebo způsob života? Sociální studia, č. 4, s. 93–111. FERRELL, Jeff a kol.: 2008. Cultural Criminology. An Invitation. Thousand Oaks: SAGE Publications. FERRELL, Jeff. 2004. Criminological Verstehen: Inside the Immediacy of Crime. In: Ferrell, Jeff a Hamm, Mark S. (eds.): Ethnography at Edge. Crime, Deviance, and Field Research. Boston: Northeastern University Press, s. 20–42. GAC: 2006. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Consulting. GAC: 2008. Sociální vyloučení Romů a česká společnost. Klíč k posílení integrační politiky obcí. Praha: Gabal Analysis & Consulting. GAC: 2009. Dlouhodobý monitoring romských lokalit – české lokality. Praha: Gabal Analysis & Consulting. GEERTZ, Clifford: 1973. The Interpretation of Culture. New York: Basic Books. HAYWARD, Keith J. a YOUNG, Jock: 2004. Cultural Criminology: Some Notes on the Script. Theoretical Criminology, roč. 8, č. 3, 259–273.

205

HEJNAL, Ondřej a LUPTÁK, Ľubomír: 2013. Desekuritizácia bezdomovectva v postsocialistickom urbánnom laboratoriu. In: Kolektiv autorů: Bezpečnostné fórum 2013. Univerzita Mateja Bela v Banské Bystrici, s. 478–488. HEJNAL, Ondřej: 2012. Nacionalismus, multikulturalismus, sociální vyloučení a „sociálně nepřizpůsobiví“: Analýza dominantního politického diskursu v České republice. Antropowebzin 2/2012, s. 47–66. HOMOLÁČ, Jiří a kol.: 2003. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk. HÜBSCHMANNOVÁ, Milena: 1998. Můžeme se domluvit. Olomouc: Univerzita Palackého. CHARMAZ, Kathy: 2005. Grounded Theory in the 21st Century: Applications for Advancing Social Justice Studies. In: Denzin, Norman a Lincoln, Yvonna (eds.): The SAGE Handbook of Qualitative Research. London: SAGE Publications, s. 507–536. KALVODA, Josef: 1991. The Gypsies of Czechoslovakia. In: Crowe, David a Kosti, John (eds.): The Gypsies of Eastern Europe. New York: M. E. Sharpe, s. 93–115. KREJČÍ, Jindřich a LEONTIYEVA, Yana (eds.): 2012. Cesty k datům: management sociálněvědních dat v České republice. Praha: Sociologické nakladatelství. KŘÍŽKOVÁ, Martina: 2012. Analýza mediálního zobrazení Romů v českých médiích od začátku července 2011 do konce května 2012 (http:// www.romea.cz/dokumenty/med_an_FINAL.doc). LADÁNYI, János a SZELÉNYI, Ivan: 2006. Patterns of Exclusion: Constructing Gypsy Ethnicity and the Making of an Underclass in Transitional Societies of Europe. New York: East European Monographs. LEE, Murray a FARRALL, Stephen (eds.): 2009. Fear of Crime: Critical Voices in an Age of Anxiety. Abingdon: Routledge. LIÉGEOIS, Jean-Pierre: 1995. Rómovia, Cigáni, kočovníci. Bratislava: Academia Istropolitana. LUPTÁK, Ľubomír a PAUL, Jan: 2012. Enemy Within: Constructing Social Exclusion in the Czech media, 2010-2011. Příspěvek prezentovaný na mezinárodní konferenci Re-inventing Eastern Europe, Vídeň, 17.–19. května 2012. LUPTÁK, Ľubomír: 2011. Bezpečnostný diskurz v SR: lokalizácia ne(o)liberálneho vládnutia v postsocialistickom barbarovu. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, nepublikovaná disertační práce. MAREŠ, Petr: 2003. Romové: sociální inkluze a exkluze. Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, s. 65–75. MINISTERSTVO VNITRA ČR: 2008. Strategie pro práci Policie ČR ve vztahu k menšinám (pro období let 2008–2012). Praha: Ministerstvo vnitra ČR. MOULISOVÁ, Marcela: Problémová stránka života Romů. Stereotypy, porozumění, realita, směry prevence. In: Šišková, Taťána (ed.): 2001. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, s.r.o., s. 155–164. NUNES, João: 2012. Reclaiming the Political: Emancipation and Critique in Security Studies. Security Dialogue, roč. 43, č. 4, s. 345–361.

206

NUNES, João: 2014. Security, Emancipation and the Politics of Health: A New Theoretical Perspective. Abingdon: Rouledge. ODBOR SOCIÁLNÍ VĚCÍ STATUTÁRNÍHO MĚSTA HAVÍŘOV: 2012. Koncepce prevence kriminality na léta 2012–2015 v Havířově. Havířov: Magistrát města Havířova. PAIN, Rachel: 2000. Place, Social Relations and Fear of Crime: A Review. Progress in Human Geography, roč. 24, č. 3, s. 365–387. PAVELČÍKOVÁ, Nina: 2004. Romové v českých zemích v letech 1945–1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. PEOPLES, Columba a VAUGHAN-WILLIAMS, Nick: 2010. Critical Security Studies. An Introduction. London: Routledge. ROMEA: 2012. Zpráva sdružení ROMEA za rok 2012 o stavu romské menšiny v ČR (http://www.romea.cz/dokumenty/ROMEA-zprava-2012.pdf). RŮŽIČKA, Michal: 2010. Urbanizace chudoby a etnicity v socialistickém a (post)socialistickém městě. In: Vacková, Barbora a kol.: Československé město včera a dnes: každodennost, reprezentace, výzkum. Červený Kostelec: Pavel Mervart/Brno: Masarykova univerzita, s. 137– 158. RŮŽIČKA, Michal: 2012: Wacquant v „romském ghettu“: Poznámky k procesu ghettoizace v českých městech. In: Temelová, Jana a kol.: Nové sociálně prostorové nerovnosti, lokální rozvoj a kvalita života. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 20–45. SALTER, Mark B. a MUTLU, Can B: 2013. Research Methods in Critical Security Studies. An Introduction. Abingdon: Routledge. SESSAR, Klaus: 2001. Společnost v období transformace a strach z kriminality. Sociologický časopis, roč. 37, č. 1, s. 7–22. SIGONA, Nando: 2005. Locating ‘The Gypsy Problem’. The Roma in Italy: Stereotyping, Labelling and ‘Nomad Camps’. Journal of Ethnic and Migration Studies, roč. 31, č. 4, s. 741– 756. STEJSKALOVÁ, Michaela: 2012. Vylučujúca povaha utvárania českej národnej identity v súvislosti s rómskym obyvatelsťvom. Sociální studia, č. 4, s. 45–65. STEWART, Michael: 2012. The ‘Gypsy Menace‘: Populism and the New Anti-Gypsy Politics. London: C Hurst & Co Publishers Ltd. STRAUSS, Anselm a CORBIN, Juliet: 2010. Basics of Qualitative Research: Techniques and Procedures for Developing Grounded Theory. Thousand Oaks: SAGE Publications. TEJKALOVÁ, Alice, LÁB, Filip a kol.: 2009. Analýza mediálního zpracování vybraných kauz týkajících se etnických menšin (http://minority.fsv.cuni.cz/uploads/MENSINY_ANALYZA.pdf). TOUŠEK, Laco: 2013. Strach z kriminality není strachem z kriminality. Příspěvek prezentovaný na konferenci I. Kriminologické dny, Praha, 30. – 31. ledna 2013. VAŇKOVÁ, Markéta: 2008. „Systém brána“ aneb Jak přispívá policie k reprodukci sociálního vyloučení. In: Jakoubek, Marek a Budilová, Lenka (eds.): Romové a Cikáni – známí i neznámí. Interdisciplinární pohled. Voznice: Leda, s. 125–130.

207

VEČERKA, Kazimír: 1999. Romové a sociální patologie. In: Lisá, Helena (ed.): Romové v České republice. Praha: Socioklub, s. 417–446. WACQUANT, Loïc: 2007. Territorial Stigmatization in the Age of Advanced Marginality. Thesis Eleven, roč. 91, č. 1, s. 66–77. WACQUANT, Loïc: 2008. Urban Outcasts. A Comparative Sociology of Advanced Marginality. Cambridge: Polity. WACQUANT, Loïc: 2009a. Prisons of Poverty. Minneapolis: The University of Minnesota Press. WACQUANT, Loïc: 2009b. Punishing the Poor: The Neoliberal Government of Social Insecurity. Durham: Duke University Press. WACQUANT, Loïc: 2009c. The Body, the Ghetto, and the Penal State. Qualitative Sociology, roč. 32, č. 1, s. 101–129. WÆVER, Ole: 1995. Securitisation and Desecuritisation. In: Lipschutz, Ronnie D. (ed.): On Security. New York: ColumbiaUniversity Press, s. 46–86. WALACH, Václav a CÍSAŘ, Ondřej: 2013. „Jako ghetto – ty ublížíš mně, já ublížím tobě“: Bezpečnost a pouliční násilí v sociálně vyloučené lokalitě. Lidé města, roč. 15, č. 3, s. 391– 417. WALACH, Václav: /v tisku/. Hráči, podělávači, feťáci: Studie každodennosti z české pokročilé marginality. In: Lupták, Ľubomír a kol.: Ne(o)liberální vládnutí a marginalita: studie z českého reálkapitalismu. WALACH, Václav: 2010. Vyloučené oblasti v kontextu boje proti terorismu a extremismu: Příklad ČR. In: Bureš, Oldřich a Šmíd, Tomáš (eds.): Globální bezpečnost v Obamově éře. Praha: Metropolitní univerzita, s. 239–256. WALACH, Václav: 2013a. Co znamená zkoumat bezpečnost kriticky? Utopický realista v sociálně vyloučené lokalitě. In: Bureš, Oldřich (ed.): Bezpečnost v době neklidu. Sborník příspěvků ze studentské konference. Praha: Metropolitan University Press, s. 149–157. WALACH, Václav: 2013b. Čeští Romové, sociální vyloučení a bezpečnost: Pohled z druhé strany etnického konfliktu. In: Szyszlak, Elzbieta a Szyszlak, Tomasz (eds.): Kwestia romska w kontekście bezpieczeństwa wewnętrznego i międzynarodowego państwa (česká verze přístupná na: https://www.academia.edu/4295329/Cesti_Romove_socialni_vylouceni_a_bezpecnost_Pohl ed_z_druhe_strany_etnickeho_konfliktu). WALACH, Václav: 2013c. Dialektika cigánské férovky: příspěvek ke kritické antropologii bezpečnosti. Příspěvek prezentovaný na konferenci Anthropology Unlimited. Antropologie na pomezí oborů, Plzeň, 17. – 18. října 2013. WYN JONES, Richard: 1996. ‚Travel without Maps‘: Thinking about Security after the Cold War. In: Davis, M. Jane (ed.): Security Issues in the Post-Cold War World. Aldershot: Edward Elgar, s. 196–218. WYN JONES, Richard: 1999. Security, Strategy, and Critical Theory. London: Lynne Rienner Publishers.

208

* Mgr. Václav Walach, [email protected], Katedra politologie, FSS MU, 3. ročník, prezenční forma, školitel: Doc. PhDr. Ing. Ondřej Císař, Ph.D.

209

Organizační a vědecký výbor konference •

prof. Dr. Josef Dolista, Ph.D., Th.D. (Vysoká škola CEVRO Institut)

•

PhDr. Petr Krčál (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň)

•

doc. PhDr. Jana Lasicová, Ph.D. (Katedra bezpečnostných štúdií, Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov, Univerzita Meteja Bela, Banská Bystrica)

•

PhDr. Magda Leichtová, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň)

•

Mgr. Lubomír Lupták, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň)

•

Mgr. Jiří Mertl (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň)

•

PhDr. Vladimír Naxera (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň)

•

Prof. Dr. Miroslav Novák (Katedra politologie, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova a Vysoká škola CEVRO Institut)

•

PhDr. Přemysl Rosůlek, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň)

•

PhDr. Ondřej Stulík (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň)

•

Mgr. Jaroslav Ušiak, Ph.D. (Katedra bezpečnostných štúdií, Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov, Univerzita Meteja Bela, Banská Bystrica)

210

Program konference 8:30–9:00 Registrace účastníků 9:00–9:30 Zahájení konference a úvodní slovo doc. PhDr. Pavel Vařeka, Ph.D. (děkan FF ZČU) PhDr. David Šanc, Ph.D. (vedoucí Katedry politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) 9:30–10:30 Panel 1 – Komparativní politologie I. Moderátor: Mgr. et Mgr. Vlastimil Havlík, Ph.D. (Katedra politologie, FSS MU) • Výběr kandidátů a sestavování kandidátních listin v českých politických stranách (Mgr. Michal Kuděla, Katedra politologie a evropských studií, FF UP) • Spoluřízení (co-management) jako nástroj demokratizace sektorových politik (Mgr. Jan Husák, Katedra politologie, FMV VŠE) • Charakter levicových vlád v Brazílii a Venezuele (Ing. Kristína Paulenková, Katedra politologie, FMV VŠE) 10:30–10:45 Přestávka 10:45–12:00 Panel 2 – Komparativní politologie II – demokracie a nedemokratické režimy. Moderátor: PhDr. Linda Piknerová, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Litovský medzivojnový autoritarizsmus a jeho vplyv na konštituovanie ústavného rámca Litovskej republiky (PhDr. Juraj Hanuliak, Katedra politologie a evropských studií, FF UP) • Labyrintem hybridních režimů: přístupy, koncepty, typologie (Mgr. Štěpán Drahokoupil, Ústav politologie, FF UK) • Mezinárodní dimenze demokratizace (Mgr. Petr Klapal, Ústav politologie, FF UK) 12:00–13:00 Oběd (studený bufet) 13:00–14:45 Panel 3 – Mezinárodní vztahy I. Moderátor: Mgr. Lubomír Lupták, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Transnacionalizace vnitřní bezpečnosti ve středoevropském prostoru (Mgr. et Mgr. Kateřina Tvrdá, Katedra politologie, FSS MU) • Úvahy o globálním řádu po skončení studené války: perspektiva Francise Fukuyamy a Samuela P. Huntingtona (Mgr. Ing. Miroslav Jurásek, Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka, FMV VŠE) • Metodologické výzvy etnografického výzkumu pracovní migrace v současné ruské společnosti (Mgr. Jan Paul, Katedra antropologie, FF ZČU) • Interdisciplinární analýza fenoménu postmoderního válčení (Mgr. Petr Kalinič, Katedra antropologie, FF ZČU) • Izolační a nárazníkové státy jako politicko-geografický a bezpečnostní fenomén: Proměny a vývoj role od konce první světové války do současnosti (Mgr. Aneta Doljaková, Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • 13:00–14:45 Panel 4 – Aplikovaná politická teorie. Moderátor: Mgr. Lenka Strnadová, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Korupce ve střední Evropě (PhDr. Vladimír Naxera, Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Prostor korupčních možností v reformě státní správy: aktéři, instituce, struktura, modely reformy (Ing. František Kučera, Katedra politologie, FMV VŠE) • Právo silnějšího, ostré lokty a léčba trhem: zločiny bílých límečků a česká advokacie (Mgr. Petr Kupka, Katedra politologie, FSS MU) • Problematika legitimity po neoliberální revoluci: penální stát a jeho instituce (PhDr. Petr Krčál, Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Přerozdělování welfare: nástroj pomoci nebo kontroly? (Mgr. Jiří Mertl, Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU)

211 14:45–15:00 Přestávka 15:00–16:20 Panel 5 – Mezinárodní vztahy II. Moderátor: PhDr. Magda Leichtová, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Kulturní diplomacie v USA a Ruské federaci po konci studené války (PhDr. Tereza Vorlová, Katedra ruských a východoevropských studií, IMS, FSV UK) • Územní spory v regionu východní Asie (Ing. Markéta Heczková, FMV VŠE) • Brazília ako nová formujúca sa veľmoc v medzinárodných vzťahoch: špecifiká jej zahraničnej politiky v 21.storočí a jej politicko-ekonomická diplomacia a geopolitický vplyv kontexte zoskupenia štátov BRICS (Mgr. Bc. Samuel Božek, Katedra mezinárodních vztahů, IPS, FSV UK) • Proměny postavení KLDR v mezinárodním systému od roku 1948 do současnosti (Mgr. Lenka Kudláčová, Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) 15:00–16:20 Panel 6 – Politická filosofie a teorie. Moderátor: PhDr. Přemysl Rosůlek, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Česká feministická scéna: teoretické inklinace, postoje a problémy (Mgr. Blanka Nyklová, Katedra sociologie, ISS, FSV UK) • Jednorozměrná demokracie: případová studie „Otevřené společnosti“ K. R.mPoppera – koncept a možnosti (PhDr. Ondřej Stulík, Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Demokracie mezi utopií a dystopií – příspěvek k tranzici (Mgr. Petr Hušek, Katedra politologie, FSS MU) • Nedemokratický leadership (Mgr. Filip Machart, Katedra politologie, IPS, FSV UK) 16:20–16:35 Přestávka 16:35–18:15 Panel 7 – Evropská studia. Moderátor: Ing. Vít Beneš, Ph.D. (Ústav mezinárodních vztahů, Praha) • Role Slovinska v integračních procesech zemí Západního Balkánu do EU (Mgr. Hana Hlaváčková, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Metropolitní univerzita Praha) • Evropská zahraniční politika v prostoru arabského Středozemí 1990–2012 (Mgr. Michael Brtnický, Katedra politologie a evropských studií, FF UP) • Vinařská reforma v EU: Tvorba národního stanoviska a prosazování zájmů v rámci Společné zemědělské politiky EU (Případové studie Francie a Česká republika) (Ing. Tereza Svačinová, Katedra západoevropských studií, IMS, FSV UK) • Dopady Boloňského procesu na národní vysokoškolské systémy (PhDr. Jan Hauser, Katedra západoevropských studií, IMS, FSV UK) 16:35–18:15 Panel 8 – Politická sociologie. Moderátor: Mgr. Lubomír Lupták, Ph.D. (Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU) • Autoritářské instituce a neformální politika: případy ze Střední Asie (Mgr. Štěpán Suchý, Ústav politologie, FF UK) • Sociálně vyloučené lokality mezi stigmatizací a sekuritizací (Mgr. Václav Walach, Katedra politologie, FSS MU) • Postkomunismus mezi teorií a diskurzem (PhDr. Filip Lachmann, Katedra sociologie, ISS, FSV UK) • Politická kultura v narativech: Kulturní repertoáry vztahování se k současné politice (Bc. Tomáš Samec, Katedra sociologie, ISS, FSV UK) • Česká politická kultura: studie kritiky, legitimizací a denunciací (Mgr. Miroslav Grznár, Katedra sociologie, ISS, FSV UK) 18:15–18:30 Zakončení konference Od 19:00 Posezení

212

Mladá politologie: sborník z konference studentů doktorských studijních programů v oblasti politických věd Vladimír Naxera a Petr Krčál (editoři) Příspěvky posoudil: Mgr. Jaroslav Ušiak, Ph.D. Vydavatel: Západočeská univerzita v Plzni, 2013 Rozsah: 211 stran 1. vydání ISBN 978-80-261-0324-0