Druhé město
Michal Viewegh Zpátky ve hře
Michal Viewegh Zpátky ve hře 5
Druhé město
© Michal Viewegh, 2015 Illustrations © Josef Bolf, 2015 Design © ReDesign, 2015 © Druhé město – Martin Reiner, 2015 ISBN 978-80-7227-684-4
Křižovatka
7
8
9
10
Auto Oskarovy manželky Evy zastavilo před křižovatkou. Z lesa právě vyšel jakýsi dlouhovlasý rocker s proutěným košíkem. Houbař-rebel, pomyslel si posměšně Oskar. Nevěř nikomu pod třicet. Dobrzdil obvyklé tři metry za Eviným volvem, aby dle známé (a dle jeho názoru velmi užitečné) poučky stále ještě viděl zadní pneumatiky vozu před sebou. Eva se naopak na auta před sebou doslova lepila, a to i za jízdy. Dneska taky. Přestože vezla obě jejich děti, jela navíc po všech úzkých lesních silnicích tak rychle, že si Oskar kladl otázku, jestli se ho náhodou nesnaží setřást. Poslední
11
dva týdny menstruačního cyklu, kdy je hladina progesteronu vysoká a estrogen je nižší, mají ženy sklon reagovat podrážděně a jsou rády o samotě. Takové kraviny si bůhvíproč pamatoval. Předsevzal si, že tu riskantní jízdu vytkne Evě co nejtaktněji. Měli před sebou čtyři dny tuzemské dovolené (v červnu byli čtrnáct dní na Hvaru) a hádku si rozhodně nemohli dovolit. Šipka s nápisem Hrad 1 km ukazovala do kopce doprava, takže Oskar zapnul pravou směrovku. Nemohl vyloučit, že si jeho žena cedule nevšimla. Bylo to dokonce pravděpodobné. Směrovky, informační cedule i zákazy obvykle přehlížela. Řídila se signály, které pro něho byly neviditelné. Telepatií, například. Nebo věřila, že stačí myslet pozitivně, vyzařovat pozitivní emoce — a taky svět bude pozitivní. Pokud člověk uvěří, že na přeplněném parkovišti najde místo, to místo tam opravdu bude. Pro beznadějného skeptika jako on se naopak žádný flek nenajde. A tak dále. Evino nové volvo (koupil jí ho k desátému výročí jejich vztahu) i nadále z neznámého důvodu stálo, přestože ani zprava ani zleva nic nejelo.
12
„Doprava, lásko!“ řekl polohlasem Oskar, jako kdyby ho Eva mohla slyšet. Jenže místo aby konečně odbočila doprava, stáhla okénko a začala si cosi vykládat s tím křížencem Jima Morrisona a profesora Smotlachy. Oskar slovům takhle na dálku nerozuměl, ale vypadalo to na přátelský pokec. Mládenec se zeširoka usmíval. Zuby měl rozhodně pěkné. „Táhni,“ promluvil znovu Oskar. Houbař naštěstí skutečně odešel, ale ještě se za Oskarovou zákonnou manželkou otočil a vesele jí zamával. Eva pozdrav opětovala. Oskar se snažil zachytit ve zpětném zrcátku volva její pohled, což se mu vzápětí podařilo. Věděl, že ona ho ze své pozice vidí mnohem lépe, a proto se usmál. Má sakra tu ceduli přímo před sebou! pomyslel si současně. Vysunul ruku do jejího zorného pole a opakovaně ukázal doprava. Zapnula levý blinkr. „Proč doleva?!“ zvolal podrážděně a nevěřícně pozoroval, jak se předklání nad palubní desku, aby se ujistila, že nic nejede. „Ježišmarjá, nevidí, že blikám doprava?“ mumlal.
13
Zatroubil. Evin pohled se vrátil do zpětného zrcátka. Další úsměv už stál Oskara značné úsilí. „Do-pra-va!“ slabikoval pomalu. Rukou šermoval směrem k ceduli na stromě. Naštěstí stále nic nejelo, takže zatím měli na tyhle absurdní manévry čas. Aspoň že tak, pomyslel si. Eva vystrčila ruku z okénka a významně ukázala na několik aut parkujících vlevo za křižovatkou. Oskar si byl stoprocentně jistý, že jsou to obvyklí šetřílci, kterým těch směšných třicet nebo kolik korun parkovného stojí za to, aby se v odpoledním vedru vláčeli kilometr do kopce, nicméně jeho žena, jíž každý měsíc posílal na účet třicet tisíc (a mimo to platil veškeré výdaje spojené s provozem domácnosti), stále blikala doleva. V příští chvíli se záď volva pohnula vpřed. Doleva. Oskar dlaní třikrát udeřil do klaksonu. Eva zabrzdila a vyklonila se ven. Ještě se usmívala. Vypadá pořád skvěle, musel uznat. Pořád ji miloval. To je na tom to nejstrašnější, říkal si. I can’t live
14
with or without you. Stiskl tlačítko otvírání okna, a zatímco sklo bezhlučně sjíždělo dolů, rezignovaně čekal, co uslyší. „Není tam místo!“ oznámila mu. Nebo tak něco. Přední kola už samozřejmě natočila doleva, přestože ji snad stokrát upozorňoval, že při odbočování vlevo může být tenhle zlozvyk smrtelně nebezpečný (pokud by do ní zezadu narazil nějaký nepozorný idiot, odhodil by ji přímo před protijedoucí auto). Jenže ona se nad jeho starostlivostí vždy jen usmívala. On ji varuje před možným ohrožením života dětí i jí samé — a ona se usmívá. Který z těch zatracených hormonů za tohle může? pomyslel si Oskar. Estrogen? Progesteron? Oxytocin? Proč ženy myslí tak, jak myslí? Ve stejnojmenné knize, kterou si loni ze zoufalství koupil, se mimo jiné dočetl, že oxytocin je chundelatá vrnící kočička a dobrá čarodějka Glinda. Kdyby s podobnou profesní přesností kreslil baráky, spadnou do čtrnácti dnů, přemítal. Levý blinkr volva dosud vzdorně blikal. „Jak víš, že tam není místo?“ odpověděl.
15
Jenže ona na jeho odpověď nečekala. Buď ho neslyšela — nebo to jen předstírala. Volvo vyrazilo. Odbočila vlevo. Připadalo mu to symbolické. Zpráva o jejich vztahu v obrazové zkratce. To podobenství doslova bilo do očí: koruny smrků a buků vytvářely na křižovatce hluboký stín, takže blikající směrovka byla vidět velmi jasně. Oskar v žádném případě nepředpokládal, že by to takhle viděla i Eva. Na podobenství ji moc neužilo. Na srozumitelná podobenství, opravil se v duchu. Snažil se to uchopit racionálně. Nepodlehnout tomu šílenství, které v něm — jako už tolikrát — začínalo klíčit. Možná to skutečně příliš dramatizuje. Možná je celý problém jenom v tom, že jedou dvěma auty. V sobotu byl povolán na Slovensko, aby vyřešil problémy na stavbě domu, který navrhoval, takže Eva musela s dětmi odjet sama — a on se k nim (po dlouhé a únavné zpáteční cestě) stihl připojit až ve chvíli, kdy už byly na cestě k hradu. Hrady ani zámky ho nezajímaly. Mrtvá architektura. Nekonečné plochy kamene, disproporčně velké věže; ojedinělé čisté linie ruše-
16
né bezpočtem přístaveb, přílepků a hospodářských budov. Z hlediska moderní architektury nuda. Silnice za ním byla stále prázdná. Zapnul výstražná světla a čekal. Na co? říkal si. Volvo jeho ženy už parkovalo vlevo za křižovatkou. Děti na otce přes okno gestikulovaly, avšak Oskar zatím odmítal připustit, že by je následoval. On tedy doleva nepojede. Zatímco Eva vystupovala z auta, věnovala mu naoko udivený pohled. Samozřejmě ví, co se v něm odehrává, ale tvrdohlavě tu komedii hraje dál. Truchlohra zvaná manželství. Štěstí je pseudonym, pod nímž se skrývá despotická náhoda. Kde tohle četl? Proč nemůže jít, popadnout ji za vlasy a odtáhnout ji zpátky za volant? Protože je civilizovaný. Protože své emoce umí ovládat. Děti už byly taky venku. Dělám to pro děti. Její nejčastější argument. Všechno dělala buď pro děti, nebo pro druhé. Pro něj už dlouho neudělala nic. Když v obchodě viděla svítivě zelené tričko, obratem je koupila kamarádce, která tuhle barvu údajně zbožňovala. Byla empatická vůči všem — kromě něj. Věděla, že má v úterý v Praze důležitou pracovní schůzku, ale přesto
17
mu v pondělí z čiré roztržitosti sebrala jeho dálkový ovladač k elektrickým vratům, takže nemohl odjet. Seděl v autě, díval se na zavřenou dřevěnou bránu a vážně uvažoval, že se rozjede a prorazí ji (nakonec se dostal ven zadní brankou, k níž se probil přes trávník a Eviny zeleninové záhonky). Proč mu tyhle věci dělá? Kdy naposledy udělala něco pro něj? Kdy ho například z vlastního popudu vykouřila? Jasně, on už ji taky pár let nevylízal, ovšem za to si mohla sama. Otázka techniky. Těchhle dvou slov se v životě nezbaví. Jednou k ránu, asi rok po svatbě, kdy se jejich vztah ještě blýskal jako plovoucí podlaha v domě nachystaném k předání klientovi, si v podnapilé erotické euforii povídali o prvních sexuálních zkušenostech; zničehonic mu nevyžádaně svěřila, že její první kluk Dominik ji pusou udělal do půl minuty. „A proč to mně trvá dýl?“ plácl Oskar rovněž bez přemýšlení. „To je jenom otázka techniky,“ odpověděla. Vynesla nad jejich orálním sexem rozsudek smrti — a ještě ho vlastnoručně podepsala. Oska-
18
rův nešikovný jazyk byl popraven stětím (ten její vyvázl bez trestu); exekuce proběhla v časných ranních hodinách. Oskar se tenkrát pro Evinu netaktnost (mírně řečeno) snažil najít veškeré polehčující okolnosti (dnes už si jen říkal, jak mohla z huby vypustit něco tak bezohledného), ale jakkoli se ujišťoval, že šlo o krutost nechtěnou, že ho jen chtěla (ano, velmi neobratně) uchlácholit, v hloubi duše dobře věděl, že od této chvíle bude už navždy žít se zahanbujícím, ponižujícím vědomím, že jakýsi šestnáctiletý Dominik to jeho ženě dělal pusou (a nejspíš nejen pusou) mnohem líp. A skutečně si na to vzpomněl pokaždé (nebo přinejmenším skoro pokaždé), když se všemu navzdory odhodlal sklonit své okoralé čtyřicetileté rty k jejímu klínu. Kdyby jí to uměl udělat líp, kdyby měl lepší techniku, říkal si nyní v autě trpce, kdyby kmital jazykem rychleji, nebo naopak pomaleji, kdyby její poštěváček cumlal silněji, nebo — co on ví — jemněji, možná by v jejich vztahu bylo leccos jinak. Možná by konečně vzala v potaz i jeho. Jeho názory a přání. Možná by s ním konečně začala věci konzul-
19
tovat. Kdo ví, třeba by se k tomu postupně prolízal. Možná by se taky konečně zeptala, jestli mu některé její návyky nevadí. A možná by konečně připustila, že každý člověk je jiný, a že zatímco pro ni půlhodinka sem nebo tam neznamená vůbec nic, on nedochvilnost bytostně nesnáší (a alespoň někdy by přišla včas). A možná by nekupovala výlučně jogurty, které chutnají dětem a jí, a koupila by občas i ty, co chutnají jemu. A možná by se taky podívala na datum na víčku a nedávala by k snídani dětem potraviny, jejichž lhůta trvanlivosti končí až za měsíc, nýbrž ty, které budou muset pozítří vyhodit. A taky by servírovala oběd teprve ve chvíli, kdy už mají děti prostřený stůl, a nikoli obráceně, takže by jim jídlo pokaždé nevystydlo. A tak dále. Stokrát nic umořilo osla. A možná by se teď podívala do zpětného zrcátka, uviděla jeho pravý blinkr a jela doprava na hrad — a ne někam do prdele. Byl podruhé ženatý; tohle manželství bylo o třídu lepší než to první, ale jinak to bylo v bleděmodrém totéž. Většinu času Eva trávila s dětmi a s kamarádkami (a jejich dětmi). Vzájemně
20
se navštěvovaly, jezdily na výlety. Měly mapu turistických zajímavostí České republiky, v které kroužkovaly navštívené hrady a zámky (u každého kroužku bylo datum). Proč někdo potřebuje vědět, že byl osmnáctého srpna na hradě Houska? nechápal Oskar. Mateřství ženu změní, protože doslova přetaví její mozek. O tom Oskar rozhodně věděl svoje. Když odjela s dětmi na další výlet, doma mu obvykle nechala prázdnou lednici a tři dny staré špagety bolognese. Když o něj výjimečně projevila starost, zadělala před odjezdem těsto na chleba a dala je péct do malé domácí pekárny. Nečekané zvuky, které ten pekelný německý stroj následně několik hodin vydával, Oskara děsily. Tlumené drnčení, tajemné vrnění, pípání. Tóny jeho osamění. Ve zpětném zrcátku si teprve nyní všiml za sebou stojící vínové octavie. Řidič nevěřícně vrtěl hlavou. S pronikavým zahoukáním jej zleva objel. „Polib si!“ ucedil Oskar. V sedmnácti Evu pohlavně zneužil o generaci starší bratranec Ludvík (tvrdila, že se ji pouze pokusil zneužít, ale Oskar tomu nevěřil), a přesto
21
neuplynul měsíc, aby se o Ludvíkovi několikrát nezmínila. Jednou mu účastně líčila, jaké potíže řeší bratránek v práci, podruhé mu nenuceně vyprávěla, jaké legrační situace zažil chlípný příbuzný na vojně — a o týden později se dozvěděl, kam Ludvík jezdí rád na dovolenou. Neuvěřitelné! A když se po letech konečně ozval a vysvětlil jí, proč mu časté zmínky o Ludvíkovi nejsou zrovna příjemné, řekla dotčeně: „To už bych nemohla mluvit o nikom!“ Tolik k její schopnosti empatie. Po silnici za ním se blížilo další auto. Troubení už dneska bylo dost. Vypnul výstražná světla, zařadil rychlost, zkontroloval zpětné zrcátko a rozjel se. Ve tváři cítil upřený pohled milované ženy, ale neotočil se. Eva musela jet celou dobu před manželem, což nikdy neměla ráda. I dnes si v tom novém autě připadala jako v autoškole. Kdykoli se podívala do zpětného zrcátka, uviděla Oskarův zachmuřený, kritický pohled. Jede snad moc pomalu? říkala
22
si provinile. Nebo naopak příliš rychle? Opravdu nevěděla. Nechtěla, aby její řidičský styl působil ustrašeně, ale současně se snažila jet jako vždy klidně a zodpovědně, jenže Oskar i tak vypadal nespokojeně. A to o ní říkali, že je výborná řidička! Máma, kamarádky, Ludvík… Všichni kromě Oskara. Bylo to svým způsobem symbolické, napadlo nyní Evu, i v manželství se většinou cítila jako teď v autě. Jako žačka. Neuplynul den, aby neskládala nějaké zkoušky. Když nenakoupila ty správné věci, instruktor Oskar se mračil. Když přišla o patnáct minut později, instruktor Oskar s ní nemluvil dva dny… Nechápala to. Každou větu si musela předem promyslet, aby už zase neřekla něco špatně. Pořád musela být ve střehu. Bylo to vysilující. Proto trávila tolik času s kamarádkami. Pokaždé s sebou vzala i děti, aby měl Oskar doma klid. Neodvážila se mu přiznat, že dvacet čtyři hodin ve střehu být nevydrží. A to byla druhá věc: že se ho pořád tak trochu bála. Nebyl samozřejmě žádný hrubián (nikoho takového by si nevzala, dvouletý vztah s Dominikem byl pro ni dostatečným poučením), hlas zvyšoval jen výjimečně.
23
Bála se jeho nesouhlasných pohledů, jeho ironie, jeho mlčení. Nevyslovených výčitek. Bála se toho domácího dusna, které mohlo nastat kdykoli. Kvůli úplné maličkosti. Kvůli prošlému jogurtu v ledničce. Kvůli nevinné zmínce o Ludvíkovi. Kvůli jediné větě. Bála se tázavých pohledů jejich dětí i jejich nápadně přehnaného veselí. Cedule na stromě hlásila, že do cíle už zbývá jen kilometr. Zaplaťpánbůh. Byla ráda, že další zkušební jízdu má za sebou. Dala přednost houbařskému opozdilci — na houby se přece chodí ráno, nebo alespoň dopoledne. Stáhla okénko a nakoukla mu do košíku. Skoro samé hřiby! „Vidím, že rostou,“ poznamenala konverzačně. Mladík přistoupil blíž. „Ale musíte znát ty správný místečka.“ Flirtoval s ní, pochopila. Nemohl vědět, že v autě za ní sedí manžel. A taky nemohl vědět, že ona by na jeho flirtování nepřistoupila, ani kdyby tu byla bez manžela a bez dětí. „My si je najdem,“ řekla. Otočila se dozadu k dětem. „Chcete, holky?“
24
Jejich souhlasné pištění houbařův úsměv rozšířilo. Připomnělo jí to, že se zapomněla objednat na to bělení zubů, jak ji žádal Oskar. „Zaparkujte tady vlevo,“ poradil jí mladík. „Za těmi auty?“ „Vemte to strání nahoru a nepotkáte ani živáčka. A určitě něco najdete.“ To znělo slibně. Houbař se rozloučil. Na odchodu jí ještě zamával. Potěšilo ji to, ale zároveň si uvědomila, že Oskar nejspíš žárlí. To jeho věčné podezírání ji uráželo. Žárlí na ni, přestože mu nikdy v životě nebyla nevěrná. Na rozdíl od něj! Kdyby měla myslet na všechny ty bytové designérky a mladé prodavačky z Flamantu, Ma Maisonu a Snel Furnitureu, musela by se užárlit. Tak si žárlení jednoduše zakázala. Vrátila se ke zpětnému zrcátku. Jejich oči se znovu setkaly. Naštěstí se Oskar usmíval. Když se usmíval, měla ho pořád ráda. Zkusmo zapnula levý blinkr. Zdálo se, že neprotestuje. Udělal jí tím radost. Blesklo jí hlavou, že by se dneska mohli pomilovat. Docela by si už dala říct. Podívala se do křižovatky a opatrně se rozjela, ale uslyšela zatroubení, a tak
25
šlápla na brzdu. Opožděně si uvědomila, že kola natočila doleva. A kruci! Vystrčila ruku z okénka a významně ukázala na volné místo za auty parkujícími vlevo za křižovatkou. Netvářil se nijak nesouhlasně, a tak se napodruhé rozjela. Znovu na ni zatroubil, ještě hlasitěji než předtím. Vyklonila se z okénka. „Nepůjdem na houby?“ zavolala prosebně. „Prý tu je skvělé místo!“ Kvůli nadšenému pištění dcerek Oskara neslyšela, ale byla si jistá, že prosebný tón zabral. Dojela je vínová octavie. Její řidič rozčileně rozhazoval rukama. Nechtěla blokovat provoz, a tak šlápla na plyn. Už se viděla v lese. Úplně si představila ten božský klid.
26
Mrtvola a zombie
27
28
29
30
Existuje něco smutnějšího než ráno po večírku? říkal si Oskar. Už od časných hodin ho budilo startování motorů i následné odjezdy hostů… a když se v jedenáct dopoledne konečně dopotácel z pokoje do hotelové restaurace a podíval se velkými okny do té hnusné podzimní mlhy, na původně zcela zaplněném parkovišti stál jen jediný vůz — ten jeho. „To je nějaká hra na schovávanou?“ zeptal se mladé baculaté servírky, která ho bezpochyby slyšela přicházet a nyní mu vyšla vstříc. „Kde jsou všichni?“
31
„Už odjeli,“ sdělila mu s milým úsměvem. Byla to pohledná brunetka, jíž podle Oskarova zkušeného odhadu bylo sotva dvacet. „Všichni?“ „Ano. Už ráno.“ „Bez rozloučení?“ postěžoval si naoko Oskar. Servírka zaváhala. „No, někteří se prý rozloučit chtěli,“ prozradila, „ale nemohli se na vás dobouchat.“ Oskar si to bouchání dokázal představit, nicméně to chápal. Kdo by chtěl opravdu budit chrápajícího opilce? „Takže jsem poslední? Úplně?“ „Úplně,“ usmála se servírka. „Není tu ani pan majitel?“ „Ne. Ale nechali vám tu mě… Prý se mám o vás postarat.“ Teď trochu zrudla, což Oskarovi neuniklo. Vážně je sexy, pomyslel si. „To je mi vás líto,“ začal už bez okolků koketovat. „Tak mladá a už se má starat o mrtvolu…“ „Slavnou mrtvolu!“ řekla s ironicky našpulenými ústy.
32
Oskara to stejně potěšilo. Připadalo mu, že dívka pod bílou halenkou nemá podprsenku — ale nebyl si úplně jistý. „A co kuchař? Taky nic?“ pokračoval v načaté konverzaci. „Nikdo. V pondělí máme totiž zavřeno,“ vysvětlila mu. „Ale snídani vám samozřejmě udělám. Nebo spíš oběd,“ ujistila Oskara. „Šunkovou omeletu zvládnu…“ „Dneska je pondělí?“ vyjekl Oskar. „Ta oslava byla v sobotu, ne?“ „Začala v sobotu,“ zasmálo se bezelstně to děvče, „ale trochu se vám to protáhlo…“ „Ježíšikriste,“ hlesl Oskar. „Přijdu do pekla.“ „Ale ne,“ zatřepala vesele hlavou. „Vy prej jste nijak nezhřešil.“ „Říkal kdo?“ Opravdu neměla podprsenku. „Kolegyně. Ta zrzavá — pamatujete si ji?“ Žádnou zrzku si nevybavoval, ale to moc neznamenalo. Nevybavoval si nic. „Matně,“ zalhal. „A kdo zhřešil? Nezmínila se kolegyně?“
33
„My jsme tady diskrétní,“ řekla servírka. „Nemusíte se bát. Tady nikdo bulváru nedonáší.“ „To je správný,“ řekl Oskar. Vyčkávavě si prohlíželi jeden druhého. „Takže vy jste tu vůbec nebyla?“ „Ne, přišla jsem až teď ráno.“ Oskar pohlédl ven velkým oknem nad vchodovými dveřmi. Mlha snad ještě zhoustla. „Chodíte pěšky?“ „Ano. Nemám to z domova daleko,“ řekla. „Tři kilometry.“ Zmlkl. Okamžitě si představil, jak se tahle prsatá Karkulka prodírá lesem a ranní mlhou — nejspíš v nějakých pohorkách, v zateplených sportovních kalhotách a v tenké goretexové bundě — a jak si potom v malé šatně svlékne úplně všechno, až zůstane jen v kalhotkách, a začne si postupně oblékat tyhle černé punčocháče, černou sukni a bílou halenku… „Úplně si to představuju,“ řekl. „Co si představujete?“ „To nechtějte vědět.“ „Chtěla bych to vědět,“ řekla celkem rázně.
34
Naoko zaváhal, ale už viděl, že se to vyvíjí žádoucím směrem. „Představuju si,“ usmál se, „jak se prodíráte lesem a ranní mlhou — nejspíš v nějakých pohorkách, v zateplených sportovních kalhotách a v tenké goretexové bundě — a jak si potom v malé šatně svléknete úplně všechno, až zůstanete jen v kalhotkách, a začnete si postupně oblékat tyhle černé punčocháče, černou sukni a bílou halenku…“ Rozesmála se. „Vy jste mě šmíroval!“ vyjekla naoko pohoršeně. „Já jsem spal jak dudek,“ ujistil ji. „Ožralej dudek.“ Už ho napadl způsob, jak ji svléknout. Je tu přece bazén! Otočil pohled k prosklené stěně. „Příšerná mlha,“ konstatoval. „Je tam fakt hnusně,“ souhlasila spontánně. „Nesnáším podzim!“ „Tak si udělejme léto,“ navrhl. Jak předpokládal, hned jí to nedošlo. Zdvihla tázavě obočí.
35
„Je tu bazén, ne?“ vysvětlil jí. Hleděl jí přímo do očí. Zdálo se mu, že znovu zčervenala. Dokonce odvrátila pohled. „Ale já nemám plavky,“ špitla. „Na co plavky?“ řekl světácky Oskar. Nic nenamítla… a on — patřičně vzrušený — pocítil v tu chvíli opojnou chuť vítězství. Byla to chuť důvěrně známá, ale stejně se jí nikdy nedokázal nabažit. „A jsem příšerně bledá!“ varovala ho ještě. „Vypadám jako zombie!“ Představil si její bledou nahotu a řekl: „Zombie a mrtvola… To půjde dohromady.“ Místnost s bazénem byla příjemně teplá, ale velmi tmavá. Třemi malými obdélníkovými okénky sem ze zhasnuté chodby pronikalo jen minimum světla. „Nerozsvítíme?“ navrhl Oskar, který se v neznámém prostředí špatně orientoval a téměř úplná tma mu byla nepříjemná. „Ne!“ vyjekla dívka ustrašeně, jako by ji světlo mělo zahubit.
36
Oskara to trochu otrávilo, ale naštěstí se vzápětí ukázalo, že ta praktická dívka s sebou přinesla zapalovač, dvě svíčky a malý talířek. Nejspíš tohle nedělá poprvé, napadlo ho, ale když se jejich oči — už celkem adaptované na tmu kolem — setkaly, usmál se na ni. Oplatila mu úsměv, škrtla zapalovačem, zvětšila velikost plamínku a s menšími obtížemi obě svíčky zapálila; potom nahřála jejich spodní konce, až změkly, a přitlačila je k talířkům. Jedna ze svíček se ovšem hned skácela a dívka musela celý postup opakovat. To jsou teda přípravy, podivil se v duchu Oskar. Začal se svlékat, aby to celé trochu urychlil, a byl rád, když ho dívka bez váhání následovala — původně se obával, že ho jako obvykle čeká ještě závěrečná, tradičně zdlouhavá přesvědčovací fáze. Na břiše měla malý tukový faldík, který působil spíše roztomile, a mezi hezkými, bledými ňadry dvě kulatá mateřská znaménka; na krku jí na kožené šňůrce visela malá stříbrná rolnička, kterou slyšel ještě dříve, než se dívka úplně svlékla, a která tichým cinkáním provázela každý její pohyb. Přistoupila k němu a políbila ho.
37
Oskar měl doma ženu a dvě děti, ale na to teď myslet nesměl. Zatím se dotýkali jen konečky prstů; potom si Oskar lehl naznak na teplé dlaždičky a s rukama podél těla čekal. Dívka se chystala cosi říct, ale on si položil prst na ústa, a tak se nad něj obkročmo posadila — rolnička přitom tiše zacinkala. Pohlédla Oskarovi do tváře a začala mírně pohybovat pánví — ani na vteřinu přitom nepřestala být v kontaktu s jeho očima. Oskar jí beze slova podsunul dlaň pod pravé koleno, trochu je nazdvihl a současně si přitáhl její pravý kotník. Dívka pochopila správně jeho úmysl a přesunula dopředu i druhé lýtko. Pronikl do ní, ale protože stále ležel na zádech, byla to ona, kdo začal přirážet: nejprve velmi pomalu, potom rychleji a nakonec velmi rychle a zase pomalu; rolnička narážela do prsní kosti a cinkala v šeru. Když se oblékali a Oskar přes dívčiny protesty rozsvítil, konečně zjistil, že ona domnělá kulatá mateřská znaménka mezi jejími hezkými ňadry jsou ve skutečnosti místa spálená cigaretou. Byl v šoku. „Některý chlapi jsou svině,“ vysvětlila mu.
38
Nemohl nic namítat. Sám se tak teď trochu cítil. „Nahlásilas to aspoň policajtům?“ zeptal se zbytečně. „Zbláznil ses? Takovou pitomost?“ „Znám ženské, které by se kvůli takové pitomosti rozvedly.“ Ušklíbla se na něho. Teď už nevypadala tak nevinně — a ani přitažlivě. „Já zase znám ženské, které by se rozvedly s chlapem, který jim zahnul s úplně neznámou servírkou.“ Bylo to jako facka — a také to byl Oskar, komu teď zčervenaly tváře. „Vždyť pro mě už nejsi tak úplně neznámá,“ řekl defenzivně. „Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju,“ řekla — ovšem bez lítosti, jen to konstatovala. „A jak?“ „Pro tebe třeba Mirka.“ Ta fráze mu něco připomněla, ale neměl chuť se v tom vrtat. Chtěl naopak tuhle horkou půdu co nejdřív opustit, a tak se pokusil znovu obrátit pozornost k jejímu zranění.
39
„Stejně se divím, že sis to nechala líbit.“ „Co zase?“ „To pálení cigaretou.“ „Tohle je chudej kraj,“ řekne. „Jak to myslíš?“ „Radši už toho nech. Fakt nevím, co tě na pár popáleninách tak vzrušuje.“ „Mě?“ brání se Oskar. „Nic mě na tom nevzrušuje… Já jsem v těchhle věcech trapně normální — jak sis určitě všimla.“ Ale ona jen odsekne: „To říkali.“ „Kdo?“ „Přece tví kamarádi,“ utrousí. Ale pak se poleká, jako by prozradila příliš, a chystá se odejít. Takhle zezadu, jen v kalhotkách s trochu povoleným zadkem, už nevypadá tak přitažlivě jako před chvílí. Oskar by byl upřímně rád, kdyby odešla co nejrychleji — a nejen od bazénu — ovšem její slova v něm vzbudila podezření, které je třeba rozptýlit. A tak ji chytí zezadu za rameno: „Počkej, počkej. Chceš snad říct —“ „Pusť mě!“
40