Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
Ludvík Domečka (1861 – 1937) (život a dílo královéhradeckého badatele) (bakalářská diplomová práce) Petra Sehnoutková
Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.
Brno 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.
19. listopadu 2007
OBSAH
I. Úvod……………………………………………………………………….….………….2
II. Životopis Ludvíka Domečky……………………………………….…………………....4
III. Královéhradecké muzeum………………………………………………………………15
IV. Historie východních Čech……………………………………………………...……….20
V. Regionální archeologie……………………………………………………………...….32
VI. Závěr……………………………………………………………………………………39
VII. Použitá literatura a prameny……………………………………………………………40
VIII. Použité zkratky ……………………………………………………………………...…44
IX. Bibliografie Ludvíka Domečky…...................................................................................45
X. Textové přílohy
i.
Publikované články Ludvíka Domečky s historickou tématikou………………………………………………………..47
ii.
Výběr z korespondence Ludvíka Domečky…………………….52
XI. Obrazová příloha………………………………………………………………………..58
I. ÚVOD Snad každý, kdo se zajímá o Královéhradecko a shání nějaké informace o jeho památkách, historii, archeologii či etnologii, musí narazit na jméno Ludvíka Domečky (1861 – 1937). Tento královéhradecký badatel byl vskutku renesanční člověk, který svou zapálenost a pracovitost dokázal zužitkovat v mnoha historických oborech tak, že se jeho dílo stalo základem a odkazem pro další generace. Je myslím škoda, že právě o Ludvíku Domečkovi dosud nevyšla žádná bibliografická práce. Proto jsem se v té své, bakalářské, pokusila alespoň stručně nastínit Domečkovu osobnost a rozšířit tak poznání informací, které by byly přínosem všem zájemcům o historii regionu Hradce Králové. Má bakalářská diplomová práce o životě a dílu Ludvíka Domečky je rozčleněna na šest základních částí - Úvod, Životopis Ludvíka Domečky, Královéhradecké muzeum, Historie východních Čech, Regionální archeologie a Závěr - , k nimž jsou připojeny použitá literatura, prameny, zkratky a bibliografie Ludvíka Domečky. Textová příloha pak obsahuje seznam Domečkových článků s historickou tématikou a výběr z korespondence s českými a moravskými historiky. Práci uzavírá obrazová příloha. V úvodní stati je uvedena stručná koncepce bakalářské diplomové práce, výčet jednotlivých institucí, jejichž fondy byly jako zdroj pramenů a potřebných dat pro moji práci nepostradatelnými, dále jmenuji samotné archivní a literární prameny a v neposlední řadě též připojuji poděkování všem zainteresovaným. Část životopisná obsahuje nejen údaje o dětství, studiích či rodinném životě, ale zaměřila jsem se v ní i na záliby velice činorodého Ludvíka Domečky. Statě o muzeu, historii a archeologii jsou věnovány Domečkovým celoživotním a největším láskám - historickým vědám, kterými se zabýval ve svém volném mimopracovním čase s takovým zanícením a vervou sobě vlastní, že to v leckterém člověku budilo obdiv. Závěr je shrnutí všech důležitých hodnot a faktů, jenž mi přišly důležité zdůraznit, aby se v celé
šíři
ukázalo,
že
Ludvíka
Domečku
můžeme
právem
nazývat
osobností
královéhradeckého regionu. Při shromažďování a uspořádání informací o Ludvíku Domečkovi mi byly nejvíce nápomocny Knihovna města Hradce Králové, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Státní okresní archiv v Hradci Králové a Vědecká knihovna v Hradci Králové.
Jelikož Ludvík Domečka nesepsal osobní paměti, byla mi při psaní této práce cennou pomůckou publikace hradeckého muzea, jenž zpracoval František Vích. Jedná se o personální bibliografii Ludvíka Domečky, která však obsahuje pouze neúplný seznam jeho článků, studií a publikací. Též jsem čerpala z Domečkovy písemné pozůstalosti (z let 1881 – 1937), která je uložena ve Státním okresním archivu v Hradci Králové1. Fond pod signaturou Sp. – Domečka obsahuje osobní doklady a spisy, korespondenci odbornou, týkající se muzea atd. a korespondenci soukromou, která se však častokráte s korespondencí odbornou mírně prolíná. Nejpodstatnější částí fondu jsou ale rukopisy prací a rukopisné poznámky. Jde o poznámky k historickým objektům a jejich dějinám, k archeologickým lokalitám apod. Fond není úplný, neboť část písemné pozůstalosti Ludvíka Domečky je součástí sbírek Muzea východních Čech v Hradci Králové - archiv literárního fondu (LI/LA). Zde jsem procházela zejména korespondenci, kterou Domečka vedl s předními českými a moravskými historiky své doby. V Muzeu východních Čech jsou též uložené nálezové deníky, jenž si jeho ředitel Ludvík Domečka vedl při svých archeologických výzkumech. Deníky mají formu čtyř knih a jsou převedeny na CD-ROM. Snad nejvíce z literárního díla jsem nalezla v Knihovně města Hradce Králové. V jejich fondech je uložena většina Domečkových prací vyšlých tiskem a v digitální podobě na CDROMech jsou uchovány výtisky novin a časopisů, ve kterých Ludvík Domečka nejčastěji publikoval své články - v periodikách Kraj královéhradecký a Osvěta lidu. Vyhledávání jednotlivých článků, které by mohly být přínosné pro mou práci a alespoň částečně poodhalily Domečkovo myšlení a ukázaly šíři jeho zájmů, bylo leckdy úmorné (Domečka napsal na 840 statí), ale vyplatilo se. Právě z informací získaných z Domečkovy publikační činnosti vychází důležitá část mé bakalářské diplomové práce. Na tomto místě bych chtěla vyjádřit dík za trpělivost své rodině a za poskytnutí cenných rad a materiálových podkladů PhDr. Jaroslavě Pospíšilové, Mgr. Radku Bláhovi (z Muzea východních Čech v Hradci Králové) a pracovnicím Knihovny města Hradce Králové.
1
Osobní fond má název Domečka Ludvík, JuDr., poř.č.inv:1517, celkem 105 inventárních jednotek, 3 evidenční jednotky (3 kartony) v rozsahu 0,25 běžných metrů. V roce 1998 ho uspořádal Mgr. P. Grulich.
II. ŽIVOTOPIS LUDVÍKA DOMEČKY Rod Domečků pocházel ze západních Čech a byl rodem, jehož členové převážně náleželi mezi vrchnostenské služebníky nižších a vyšších kategorií. Nejstarší známý Domečka byl Jakub, koňák ve Vroutku na černínském panství Petrohrad, a je zmiňován k roku 16622. Roku 1823 přešel Antonín Domečka jako nadlesní s knížetem Eduardem Schönburgem na panství černovické v jižních Čechách. V Černovicích u svého otce Antonína zůstal jen syn František, narozený 5. 4. 1821. František Domečka jako důchodní rozsáhlého velkostatku v Černovicích měl významné postavení. Navíc zastával trvale funkci zástupce vrchního (ředitele) celého panství v jeho nepřítomnosti. Zůstával dlouho svobodný, až se mu zalíbila Marie, dcera tesaře a panského ponocného Františka Křížka. V rodině nadlesního Antonína Domečky to vzbudilo velkou nevoli. Hrály tu roli tehdejší třídní a společenské předsudky: člen rodiny takřka nejvyššího panského úředníka si chtěl vzít dceru nejnižšího panského služebníka. Napětí se ještě zhoršilo, když Marie Křížková přišla do jiného stavu a 2. 8. 1861 porodila syna Ludvíka3. Ani nyní se nadlesní Domečka neumoudřil. František si však postavil hlavu, a protože na cestě bylo další dítě, rozhodl se, že si Marii vezme. Dne 1. 2. 1864 se konala svatba. František Domečka si své štěstí plně zasloužil, ale bohužel netrvalo dlouho. Zemřel roku 1869 v necelých 48 letech a byl tak výjimkou mezi rodem Domečkových, kde se muži dožívali 80 – 90 let4. Matka Ludvíka Domečky se po svém ovdovění musela tvrdě probíjet životem. Starala se o tři malé děti5 a po manželovi ji zbyl značně zadlužený majetek. Nejstarší syn Ludvík se jí narodil jako svobodné matce 2. srpna 1861 v černovickém zámku. V matrice je poznamenáno, že legalizace byla uskutečněna až sňatkem rodičů roku 18646. V roce 1931, kdy byl již Ludvík Domečka v penzi, ale přesto stále pracovně i literárně činný, si v časopise Kraj královéhradecký zavzpomínal: „Byl jsem malý hoch, když r. 1866 některé oddíly pruského vojska po uzavření míru vracely se domů mým rodištěm v jihovýchodních Čechách a na několik dní se tu i část jich ubytovala. Je to nejstarší vzpomínka mého života. Jistě doma můj otec, který byl důchodním u Alexandra knížete 2
Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 36. Melichar, R., tamtéž, s. 40. 4 Melichar, R., tamtéž, s. 41. 5 vedle Ludvíka ještě o syna Antonína a dceru Marii Alžbětu 6 Melichar, R., tamtéž, s. 42. 3
Schoenburga-Hartensteina, četl o bitvě u Hradce Král. 3. července 1866, v níž vojsko rakouské bylo poraženo, a i doma o tom vyprávěl. Ale že bych byl něco z toho zaslechl, naprosto se nepamatuji7.“ Je zajímavé, že nejstarší Domečkova vzpomínka se váže k historické události a městu, jenž se mu v roce 1894 stane druhým domovem – Hradci Králové. Malý Ludvík Domečka vychodil černovickou školu a roku 1872 přešel na školu do Tábora. Nelíbilo se mu tam a ani ne po roce se z Tábora vrátil do Černovic k matce8. V letech 1873 až 1881 studoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci, ale ani zde nebylo zabydlení bez komplikací. I tady si musel dvanáctiletý chlapec trpce zvykat, což se odrazilo i na prospěchu. Stýskalo se mu po matce i po domovu, a tak se o prázdninách roku 1874 matka s ostatními dětmi přestěhovala z Černovic za synem do Jindřichova Hradce. Matka Marie živila rodinu tím, že pronajímala pokoje studentům. Velice se jí ulehčilo, když od dubna 1874 byla Ludvíkovi udělena Příhodovská nadace ve výši 100 zl. ročně a toto stipendium pak Ludvík Domečka pobíral po celé gymnaziální studium a prezentátor nadace, strýc Emil Domečka, tak podstatně ulehčil existenčním starostem rodiny9. Na jindřichohradeckém gymnáziu nepatřil sice Ludvík Domečka mezi nejlepší studenty, vykazoval však čilou mimoškolní činnost a začala se tu projevovat jeho činorodost. Jeho živá účast na studentském i širším společenském životě v Jindřichově Hradci měla vliv na studijní výsledky. Neměl potíže s češtinou, zato ostatní jazyky – němčina, latina a řečtina – mu určité potíže působily.
Jindřichohradecké
gymnázium
nebylo
lehkou
životní
procházkou.
Z 57
Domečkových spolužáků dokončilo své studium jen 18 žáků10. Již v době studií se u Ludvíka projevily literární zájmy a plně se věnoval kulturní práci. Přispíval do studentských časopisů „Palacký“ a „Záboj“11 a svými „Průvodci“12 šířil lásku k prastarým památkám. Také probuzený zájem o naše nejstarší dějiny ho neopustil po celý život. Stejně tomu bylo se zájem o dějiny Jindřichova Hradce a Černovic. Když Domečka v roce 1882 odcházel studovat na právnickou fakultu Karlovy univerzity do Prahy, odnášel si s sebou lásku k jihočeskému kraji, k dějinám země, obdiv k pohnutým osudům jejich obyvatel.
7
Domečka, L.: Kdy jsem po prvé slyšel o Hradci Králové. Kraj královéhradecký 22, 1931, č. 50, s. 6. Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 42. 9 Melichar, R., tamtéž , s. 43. 10 Melichar, R., tamtéž , s. 43. 11 Melichar, R., tamtéž, s. 43. 12 např. Průvodce po Jindřichově Hradci a okolí (1888) či Průvodce po Třeboňsku (1894)
8
Po dobu univerzitních studií mu byla ponechána a zvýšena Přihodovská nadace 150 zl. ročně. V létě 1887 uzavřel svá studia práv státními zkouškami, ale doktorské zkoušky již neskládal, protože nebyly nezbytnou podmínkou pro státní či městské služby13. Poté se znovu vrátil do rodného kraje, aby roku 1890 nastoupil notářskou praxi v Třeboni. V roce 1892 odešel do Jindřichova Hradce, kde zastával místo koncipienta v místní advokátní kanceláři. Po sedmi letech odborné právnické praxe se roku 1894 rozhodl pro práci zcela jiného typu ve vzdáleném Hradci Králové. Do Hradce Králové Ludvík Domečka přišel jako třiatřicetiletý mladý muž v dubnu roku 1894. Od tohoto data byl přímo bytostně spjat s kulturním a společenským životem věnného města Hradce Králové. „Ani v sekundě, když jsem po prvé slyšel o Hradci Králové a ani později, když jsem častěji slyšel nebo četl o Hradci Králové, nenadál jsem se, že mě osud r. 1894 zavede do města tohoto mezi stok Labe s Orlicí, že v něm prožiji větší část svého života a že stanu se svědkem boření svírajících je hradeb pevnostních a obdiv budícího jeho rozvoje14“. Nedlouho po svém příchodu do Hradce Králové se Ludvík Domečka oženil. 1. 7. 1895 vstoupil do svazku manželského s Hermínou Holou (narozena 13. 4. 1867), jenž pocházela z Broumova. Z tohoto manželství se 2. 4. 1896 narodilo jediné dítě, dcera Jaroslava. Ta studovala na Vyšší dívčí škole v Praze a 21. 4. 1918 se provdala za tehdejšího c.k. setníka, pozdějšího československého generála a diplomata Františka Marvana15. Někdy okolo roku 1902 získali Domečkovi vlastní dům v Hradební ulici čp. 380, který pro ně postavil Domečkův strýc, právník Jan Domečka, a ve kterém pak Ludvík Domečka žil až do svých posledních dnů16. Ludvík Domečka zapustil v Hradci Králové své kořeny a celé Hradecko si opravdu zamiloval. Město i celý kraj oslavil všestrannou kulturní prací po více než čtyři desetiletí a věnoval se jí plně a bez výhrad. Pro obyvatelstvo Hradce Králové a nedalekých Pardubic je typický patriotismus a jakési neustálé konkurenční boje mezi těmito krajskými městy, jenž jsou od sebe vzdáleny sotva třicet kilometrů. Nebylo tomu jinak i za časů Ludvíka Domečky, který se stal opravdovým Hradečákem, a v jeho díle je to patrné.
13
Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 44. Domečka, L.: Kdy jsem po prvé slyšel o Hradci Králové. Kraj královéhradecký 22, 1931, č. 50, s. 6. 15 informace získána z písemné pozůstalosti Ludvíka Domečky, jenž je uložena v SOkA Hradec Králové 16 Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 46; viz XI. Obrazová příloha – Obr. 3
14
Takto například v roce 1920 vyjádřil svůj názor ve stati nazvané „Po boji“, kde reagoval na boj mezi Hradcem Králové a Pardubicemi o zřízení sídla župy: „Urputný, vysilující boj, který trval po několik měsíců mezi Hradcem Král.a Pardubicemi, je tedy zatím dobojován.. Není poraženého, vítězi jsou města obě. Přáli bychom si, aby nastal teď mezi oběma městy sousedský mír, ale tu by se musila mentalita Pardubic úplně změniti, což tak hned nedoufáme. Kdyby Hradec Králové měl v nejbližší době dostati opět nějaký nový úřad, historie by se jistě opakovala. Pardubice by mu ho zase nepřály a napjaly by všecky síly, aby o něj Hradec Král. připravily a pro sebe jej získaly17“. Domečka byl vystudovaný právník, a tudíž se jeho hlavním zaměstnáním stala práce na městském úřadě. Pracoval nejprve jako koncipient (od roku 1894), pak tajemník (od roku 1899) a konečně ředitel městských úřadů (od roku 1919). V roce 1900 probíhalo sčítání lidu a Ludvík Domečka, jenž byl vybrán jako jeden z mnoha sčítacích komisarů, k tomu uvádí:„…sčítací archy musili vyplňovati komisaři sami…Mně, spolu s nynějším měst. tajemníkem V. Valáškem, přikázány byly ke sčítání Svatodušská ulice a domy na severní části Svatojanského náměstí, kde nyní stojí jediný dům Hanušův. Na schodech ve všech domech byla tma, takže jsme musili s sebou nosit sirky a svíčku, abychom si posvítili. Ve starém domě Houžvíkově na Svatojánském náměstí dřevěné schody pod námi se viklaly a švábi z nich vylézali. K nemocnému p. Houžvíkovi musili jsme jíti třikráte, než jsme se dověděli, co jsme zapsati musili18“. Práce městského úředníka nebyla leckdy jednoduchá. S titulem vrchní právní rada odešel Ludvík Domečka roku 1929 do penze. Je třeba však zdůraznit, že od samého začátku svého působení v Hradci Králové se naplno věnoval též historii a archeologii, spravoval sbírky městského muzea a nechyběl u žádné kulturní události. Při jedné z těchto akcí se mohl Domečka krátce po příchodu do Hradce Králové představit hradecké veřejnosti a přesvědčit ji o své odborné fundovanosti. Celé město tehdy žilo přípravami rozsáhlé Hospodářské, průmyslové a národopisné výstavy, jenž se měla konat v srpnu roku 1894. Mladý Ludvík Domečka byl plný elánu a zaujatosti pro věc, a proto…“národopisná výstava původně měla býti pořádána v malém rozsahu. Měla býti obmezena hlavně jen na nejbližší okolí Hradce Král. V dubnu r. 1894 přišel jsem do Hradce Král. a zvolen byv hned do výstavního výboru, dal jsem podnět k uspořádání velké výstavy národopisné českého severovýchodu v Hradci Král. Myšlénka má byla s nadšením přijata nejen ve výstavním 17 18
Domečka, L.: Po boji. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 19, s. 2. Domečka, L.: Jak jsme sčítali roku 1900. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 81, s. 6.
výboru, nýbrž na celém českém severovýchodě…19“. A vyplatilo se. Pro velký zájem byla výstava prodloužena až do 2. září 1894. Domečka již v této době horlivě spolupracoval se starostou Hradce Králové Dr. Františkem Ulrichem. Sám se ujal instalace historické části výstavy a napsal obsáhlý výstavní katalog20. Největší z výstav na českém venkově dosud pořádaných se stala i inspirací pro slavnou Národopisnou výstavu v Praze, která se uskutečnila v roce 1895. Ludvík Domečka stál rovněž u zrodu hradecké městské knihovny (dnes Knihovny města Hradce Králové). Rok před Domečkou (tedy r. 1893) přišel do Hradce Králové profesor reálky Alois Matuška, který pocházel z Jindřichova Hradce. Je pochopitelné, že se jako kulturní pracovníci dobře znali ze svého dřívějšího společného působiště a že přátelské vztahy nepřerušili ani v Hradci Králové. S myšlenkou založení knihovny přišel Matuška, který měl podobnou zkušenost z Jindřichova Hradce. Získal pro ni Domečku i některé členy redakce časopisu Ratibor. „Každý, kdo přeje si, aby úroveň kulturní nejen v městech, nýbrž ve všech obcích stoupla, uvítal jistě zákon o povinnosti jejich zřizovati veřejné knihovny21“. K samotnému aktu došlo v roce 1896. Základem knihovny bylo prvních 355 knih ze sbírky mezi obyvateli města v letech 1894 – 1895. Později byly zakoupeny knihy ze soukromých knihoven, a tak byl opatřen základní knižní fond, k jehož prozatímnímu uložení poskytl prostor ve svém vlastním bytě právě Ludvík Domečka. V roce 1920 nabyl platnosti nový knihovní zákon, což Ludvík Domečka kvitoval s povděkem, ale připojené prováděcí nařízení se stalo terčem jeho kritiky. Ač sám městský úředník, nebo snad právě proto, nelíbilo se mu stanovení, že knihovník musí být obecní úředník. Spatřoval v tom zbytečné úřední výdaje a svou výtku uveřejnil v časopise Kraj královéhradecký: „Funkci knihovníka zcela dobře mohl by někdo převzíti jako vedlejší zaměstnání. Vždyť knihovník – úředník bude míti velmi málo práce. Bude kupovati knihy, dávati je vázati, zapisovati do seznamů a půjčovati je pravidlem teprve večer. Úřad knihovníka bude v celé naší republice nejpohodlnějším úřadem a jistě bude o každé vypsané místo knihovního úředníka hojnost uchazečů22“. Tento úryvek dokazuje, že Domečka byl člověk na svém místě - erudovaný, přemýšlející a pracovitý.
19
Domečka, L.: Hospodářská, průmyslová a národopis. výstava. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 57, s. 1. Domečka, L.: Průvodce národopisnou výstavou severovýchodních Čech v Hradci Králové. Královéhradecký odbor národopisný, Praha 1894. 21 Domečka, L.: Náklad na obecné veřejné knihovny. Psáno se zřetelem k našemu kraji. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 26, s. 1. 22 Domečka, L.: tamtéž, s. 1. 20
S Aloisem Matuškou nepoutalo Ludvíka Domečku jenom přátelství, společné studium na gymnáziu v Jindřichově Hradci a městská knihovna, ale také záliba v turistice. Na konci 19. století nebylo v Hradci Králové ještě příliš zvykem pořádat výlety. Turisté byli převážně zámožní občané, jenž podnikli cestu do ciziny a v hradecké společnosti se pak o tom mluvilo jako o zvláštní události. Domečka s Matuškou a knihovník Tolman se to rozhodli změnit a v roce 1895 založili v Hradci Králové Klub českých turistů23. Bohužel stále velmi malý zájem o turistiku byl příčinou toho, že Klub se ještě téhož roku rozpadl. To však Domečku neodradilo a i nadále pořádal se svými přáteli výlety. Jeho typy na výlety po Hradci Králové a okolí dokonce vyšly ve dvou knihách - „Výlety polodenní a jednodenní z Hradce Králové“ a „Sto výletů jednodenních a polodenních z Hradce Králové24“ - a staly se vítanými pomocníky pro všechny turisty, jejichž řady se přeci jen rozrůstaly. Nebylo snad jediné větší kulturní akce ve městě, na níž by se Ludvík Domečka nepodílel, či lépe řečeno, na níž by se účastnil jen menším podílem. Všechna slova nepopíší velkou práci Domečkovu a jeho odkaz. Jak postihnout to velké životní dílo, které naplňovalo každý den a každou hodinu jeho plodného života, dílo, které se stalo kusem živých dějin města Hradce Králové. Tak přistupoval Ludvík Domečka i ke svému literárnímu dílu, jenž naší generaci může dát nejplnější a nedeformovaný obraz o jeho osobnosti. Šíři jeho zájmů průkazně potvrdila vydaná bibliografie Domečkových prací25, která čítá na 36 samostatných publikací a 832 článků a studií. Již od studentských let podepisoval Ludvík Domečka některé své články jako L. Černovič, Svit B.S:26, nejčastěji však jen krátce B.S. Stejně jako v Třeboni a Jindřichově Hradci, tak i v Hradci Králové pokračoval v živé publikační činnosti. Tématicky ji zaměřoval do více oborů a volil spíše formu menších speciálních článků a monografií. Domečka se zajímal nejen o historie a archeologii, ale i dějiny umění, numismatiku, topografii, národopis a etnografii. Spousta cenného materiálu je nashromážděna v četných článcích, studiích, referátech, feuilletonech a povídkách, jimiž přispíval do odborných i
23
24 25
26
Domečka, L.: První odbor Klubu českých turistů v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 36, s. 6.
vydané roku 1911 a 1926. Vích, F.: Ludvík Domečka. Personální bibliografie. Fontes musei reginaehradecensis 11, KMVČ, Hradec Králové 1979. Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 43 – 44.
regionálních časopisů a novin27. Při psaní této práce jsem prošla celou řadu Domečkových článků a získala tak důležité informace. Mezi nejčastěji vydávané články patřily ty s tématikou zvonů a jejich tvůrců. Domečka svým čtenářům podával historii zvonařských rodů, psal o výzdobě a původu zvonů a jako samostatné publikoval i práce o královéhradeckých konvářích28 a „O plastické výzdobě na zvonech zvonařů královéhradeckých“ z roku 1918. Psal nejen o hmotných památkách př. „Památky po královně Elišce, choti Karla IV. a její život“ (1895), městských znacích př. „Znak města Hradce Králové“ (1935), starobylých domech př. „Stará radnice v Hradci Králové“ (1937), ale i o hřbitovech, kostelech a klášterech. V historii byly jeho tématem i události a památky spojené s bitvou u Hradce Králové (Chlumce) z roku 1866. Přesto, a nebo snad právě proto, že byl Ludvík Domečka literárně velmi činný, nepřistoupil k sepsání svých osobních pamětí. Na jiné však vzpomínal často a rád. Svědčí o tom spousta monografií a nekrologů. Snad nejraději vzpomínal na spisovatele Aloise Jiráska. Měl ho rád ještě dřív, než se s ním setkal, a to nejen díky četbě…“Ale nejraději měl jsem Jiráska od té doby, co jsem se na Král. Vinohradech, kde jsem bydlel, seznámil s krajankou jeho, rodačkou náchodskou, později svou chotí, jejímž domovem byl tehda Broumov. V Jiráskových románech a povídkách dočítal jsem se o místech, kde žila a o nichž mně vyprávěla29“. Osobně se Domečka s Jiráskem potkali až o prázdninách roku 1887 v Jindřichově Hradci a od té doby, až do spisovatelovy smrti, ještě několikrát. Takto Domečka vzpomíná na setkání z roku 1900: „Radostně překvapen jsem se obrátil a teď teprve jsem Jiráska poznal. Představil jsem se mu a on byl potěšen, že po mnoha letech opět se mnou se setkal a divili jsme se oba, že jsme se nepoznali. Snad byl bych Jiráska poznal, kdyby nebyl měl černé brýle. Když byl v Jindř. Hradci, pokud se pamatuji, ještě je nenosil30“. Stali se z nich přátelé a Ludvík Domečka pak neopomněl na stránkách Kraje královéhradeckého vylíčit žádnou z návštěv Aloise Jiráska v Hradci Králové. O dalším spisovateli, Ignátu Herrmannovi, jenž byl podobně jako sám Domečka „otcovsky“ spjat s Hradcem Králové, psal také mnohokrát. Takto na něj vzpomíná u příležitosti Herrmannových pětasedmdesátých narozenin: „Vzpomínáme jen na jeho loňskou návštěvu v Hradci Králové. Tehdá přečítal některé své literární práce v přednáškovém sále 27
např. Památky archeologické, Časopis přátel starožitností,českých, Lumír, Kraj královéhradecký, Osvěta lidu Domečka, L.: Královéhradečtí konváři a jejich křtitelnice. 1936. 29 Domečka, L.: První a druhé mé setkání s Jiráskem. Kraj královéhradecký 13, 1922, č. 43, s. 2. 30 Domečka, L.: První a druhé mé setkání s Jiráskem. Kraj královéhradecký 13, 1922, č. 43, s. 4. 28
musejním a zajímavým jich obsahem, milým a oduševnělým přednesem četné své posluchače tak upoutal, že téměř ani nedýchali31“. Domečkova slova, jimiž čtenářům přibližoval významné osobnosti kulturního či politického života, byla jistě míněna upřímně. Nejinak tomu bylo i v případě prezidenta T.G. Masaryka. V roce 1930 zavítala hlava státu do východních Čech a Ludvík Domečka o této návštěvě
napsal
práci
„Dr.
T.G.
Masaryk
na
Královéhradecku“.
V Kraji
královéhradeckém píše:„…K zajímavému rozhovoru došlo pak mezi presidentem a některými účastníky. President vyjadřoval se stručně, tónem vážným i mile žertovným, takže brzy zapomenuto obvyklého pořádku, neboť každý chtěl býti svědkem vysoce zajímavé rozpravy. V té také objevil se krásný rys Masarykovy povahy, jeho srdečnosti, upřímnosti a jednoduchosti32“. Domečkův stručný a výstižný popis, ať už lidí nebo událostí, byl jeho předností. K mužům, kteří si zasloužili Domečkův obdiv natolik, že jim věnoval samostatné publikace, patřili i náměstek starosty Hradce Králové Ladislav Jan Pospíšil (†1893) a královéhradecký starosta František Ulrich (†1939). S prvním z nich se Ludvík Domečka nikdy nesetkal, protože do Hradce Králové přišel až po jeho skonu33. Tento taktéž velmi činorodý pán, jenž se mimo jiné roku 1880 zasloužil o vznik královéhradeckého muzea a v roce 1893 o zbourání královéhradeckých hradeb, dal Domečkovi podnět k sepsání monografie „Ladislav Jan Pospíšil“, která vyšla roku 1933 knižně. „Mnohá léta minula od doby, co Biener a Švenda viděli jen minulou slávu Hradce Král. Po létech těch přišel Ladislav Pospíšil, který neviděl slávu Hradce Král. jen v minulosti, který netruchlil jen nad smutnou jeho přítomností, nýbrž který choval silnou víru a naději v jeho lepší budoucnost. On stal se jejím průkopníkem, ale nedočkal se ani jejího začátku a snad jen ze hřbitova na Zámečku duch jeho k milovanému městu pohlíží a raduje se z jeho rozvoje34“. L.J. Pospíšil byl jistě člověk, jenž vedl své město dobře. Nejinak tomu bylo i v případě Dr. Františka Ulricha, který uskutečnil mnoho z toho, po čem toužil L.J. Pospíšil. Ulricha, jenž byl zvolen hradeckým starostou v roce 1895, již Domečka poznal osobně. Stali se z nich nejen kolegové v práci, ale i přátelé.
31
Domečka, L.: Ignát Herrmann pětasedmdesátníkem. Osvěta lidu 32, 1929, č. 56, s. 1. Domečka, L.: Styky prezidenta T.G. Masaryka s Královéhradeckem. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 17, s. 6. 33 L.J. Pospíšil zemřel 6.3.1893 a Domečka do Hradce Králové přišel až v dubnu 1894 34 Domečka, L.: Město vidím, jehož sláva hvězd se dotýká. Osvěta lidu 29, 1926, č. 5, s. 3. 32
Zásluhou činnosti Dr. Ulricha se Hradec Králové osvobodil od pevnostních hradeb a mohl začít na nově získaných pozemcích stavět domy, došlo k regulaci Labe a Orlice, město se stalo sídlem župy, škol, úřadů. Bylo založeno průmyslové muzeum a Dr. Ulrich inicioval i stavbu nové budovy muzea podle návrhu J. Kotěry. Podle Ludvíka Domečky byl Dr. František Ulrich pro úřad starosty přímo vyvolený: „Osud volí si k vykonání velikých věcí silné jedince. Vůli jeho nemohou se vymknouti, proti ní je vůle jejich slabá. A žádá od nich i oběti, neboť bez obětí nic velikého nebylo a nebude vykonáváno. Takovým silným jedincem, kterého osud si vyvolil ku provedení, je i dr. Ulrich35“.
Domečka o něm též napsal
monografii „Třicet let veřejné činnosti JUDr. F. Ulricha“ (1925). K zájmům Ludvíka Domečky patřil i národopis a regionální folkloristika. Sbíral pověsti a lidové písně. Například publikoval články, kde čtenářům objasňoval omyly o skladateli písně „Horo, horo, vysoká jsi“36. Dokonce se sám stal svědkem vzniku novodobé pověsti o starobylém zvonu: „…ač jsem Ant. Cechnerovi napsal, že vysekání to stalo se v 17. stol., asi brzo po bitvě bělohorské, přece ve svém „Soupise památek“ v okrese královéhradeckém přidržel se toho, co i jemu vyprávěl hrobník Halounek. Uvedl docela určitý rok 1845, kdy se to stalo…když jednou jsem se s hrobníkem Halounkem sešel, řekl jsem mu, že není pravdou, co vypravuje o zvonu z r. 1580 na Zámečku…namítl jsem mu, že je určitá zpráva z 18. stol. a jiná z počátku 14. stol., že již tenkráte písmeno M. a jméno Husi na zvoně na Zámečku chybělo a že tudíž to, co říká, nemůže býti pravdou. Namítl jsem mu dále, že byl onen zvon snad sundán, ježto byla porouchána a opravena zvonice, na niž visel, a že ho asi paměť mýlí…potom připustil, že zcela určitě se nepamatuje…z vypravování hrobníka Halouzka stala se tedy pověst, jež liší se od historického faktu, který, ježto je to pověst novodobá, dal se ještě zjistit37“. Ředitel hradeckého muzea (od roku 1895) Ludvík Domečka byl typem pracovitého člověka vyzbrojeného úžasnými vědomostmi. O jeho vědomostech se vědělo i mezi lidmi.V roce 1936 pomohl objasnit čtenářce časopisu Kraj královéhradecký slovo „votrok“38, protože jen jeho se tázala, když napsala: „…snad ví o tom něco spolehlivého ředitel L. Domečka a doufám, že nám to poví39…“.
35
Domečka, L.: Dr. František Ulrich. Kraj královéhradecký, 16, 1925, č. 11, s. 4. Domečka, L.: Omyly o skladateli písně „Horo, horo, vysoká jsi.“. Kraj královéhradecký 25, 1934, č. 87, s. 8 37 Domečka, L.: Dvě novodobé pověsti. Osvěta lidu 29, 1926, č. 63, s. 3. 38 označení „ty votroku“ má podobný význam jako „ty kujóne“ a používá se od druhé poloviny 19. stol. v Hradci Králové a okolí 39 viz Proč hradecký „votrok“? Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 32, s. 3. 36
Veškerou práci vykonával Ludvík Domečka jako vedlejší zaměstnání s velmi skromnými finančními náklady a často za svízelných okolností a nepřízně jednotlivých činitelů obecní správy. Týkalo se to i akviziční činnosti, která byla všelijak brzděna a omezována. Také pro památkovou péči byl význačným přínosem Domečkův příchod do Hradec Králové. Stal se jakýmsi živým nervem tohoto organizačního úsilí. Roku 1910 se stal dopisovatelem Ústřední komise pro zachování památek ve Vídni a konzervátorem a od roku 1929
jednatelem
pro
ochranu
památek
umělecko-historických
a
přírodních
na
Královéhradecku při Spolku přátel starožitností českých v Praze. Obklopil se řadou spolupracovníků (A. Matuška, F. Žaloudek, O. Klumpar, F. Tichý, F. Ulrich a další) a stal se na dlouhá léta strážcem a ochráncem památek širokého okolí. Roku 1936 například protestoval proti zboření dvou historicky a architektonicky cenných domů v sousedství královéhradeckého chrámu sv. Ducha40. Domečkovo ušlechtilé úsilí ochraňovalo před nepochopením a nevědomostí mnohé cenné historické hodnoty, které měly význam nejen pro odborníky, ale - jak se s odstupem doby ukázalo – mají cenu i pro naši současnou společnost. Dobře pochopíme Domečkovu prozíravost když si uvědomíme, že ochrana památek neměla tehdy svůj legislativní podklad, že záleželo jen a jen na dobré vůli a pochopení majitelů či nájemců památkových objektů. Do služeb památkové péče dával Domečka celou svou osobnost - s jemností, ale i s pádnou rozhodností. Nelitoval času na boj za záchranu hradeckých uměleckých památek i na propagaci uměleckých krás a historických znamenitostí starého Hradce. Takto na pana ředitele Domečku vzpomíná jeden z redaktorů časopisu Osvěta lidu: „Chodil stále zamyšlen, ale zdvihl-li někdy a přeletěl své okolí dobráckýma očima – rázem viděl všecko! Měl ve městě i okolí plno známých. Byl-li v dobré náladě, rád se zastavil na „kus řeči“, A věděl o všem, o takových podrobnostech, že to až překvapovalo. Pravý vševěd. – Ptali jste se ho na něco. Přimhouřil levé oko podle svého zvyku, podíval se kamsi v neurčito přes vaše rameno a v několika okamžicích měli jste žádanou informaci41“. Ludvík Domečka odešel do penze roku 1929 jako ředitel městských úřadů v Hradci Králové. Přes svou fyzickou zdatnost se u něho projevily důsledky let pracovního vypětí bez odpočinku, jakého právě jeho zdraví a slabší nervová soustava vyžadovaly. Trpěl značnými potížemi, častými nervovými záchvaty a migrénami, býval nervózní a nemohl dobře spát. To snad byla příčina, že se u něho v hovoru projevoval někdy jakýsi
40
Doubrava, A.: Ludvík Domečka. In: Vích, F.: Ludvík Domečka. Personální bibliografie. Fontes musei reginaehradecensis 11, KMVČ, Hradec Králové 1979, s. 8. 41 neznámý autor: Odešel vzácný člověk…Osvěta lidu 40, 1937, č. 38, s. 3.
neklid. Jeho nervovými záchvaty trpěla celá rodina42. Přesto se vždy znovu a znovu dával s vervou do práce. Těšil se ze svého odpočinku, z rodiny, z přírody, kterou miloval, ale pracovat nezapomínal. Často chodíval - v úterý a pátek - do muzejní čítárny. V úterý 27. dubna 1937 před 17. hodinou navečer přišel naposledy. Dělal si výpisky ze Sedláčkova Místopisného slovníku k připravované práci o osídlení severovýchodních Čech43. Poté se odebral domů. Pro uklidnění a rozptýlení si dával Ludvík Domečka večer před spaním předčítat zábavnou literaturu. Toho večera bylo třeba vybrat novou knihu. Domečka schválil její volbu slovy „Tak tedy čtěte44“. To byla jeho poslední slova. Předčítala mu pomocnice v domácnosti, četla a občas se podívala na poslouchajícího a domnívala se, že usnul. Pak si přece jen povšimla, že vypadá nějak divně, běžela to říci jeho manželce. Po nastalém zděšení běžely pro lékaře. Lékař však mohl jen konstatovat, že nastala smrt45. Ludvík Domečka zemřel 27. dubna 1937 ve 21 hodin raněn mrtvicí. 30. dubna 1937 v 15 hodin se ve vestibulu královéhradeckého muzea konal pohřeb. Místo posledního odpočinku Ludvíka Domečky je v prostém hrobě na hřbitově v Pouchově46.
42
Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 46 – 47. Doubrava, A.: Ludvík Domečka. In: Vích, F.: Ludvík Domečka. Personální bibliografie. Fontes musei reginaehradecensis 11, KMVČ, Hradec Králové 1979, s. 11. 44 Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 47. 45 Melichar, R., tamtéž, s. 47.
43
46
viz XI. Obrazová příloha - Obr. 2
III. KRÁLOVÉHRADECKÉ MUZEUM Městské historické muzeum v Hradci Králové bylo založeno roku 1880. Ludvík Domečka jej z funkce městského tajemníka řídil od 5. března 1895 fakticky až do roku 193247. V hradeckém muzeu a pro historii Hradecka pracoval Domečka až do posledního dne svého života. Na začátky svého působení v muzeu vzpomíná takto: „Od r. 1895, kdy převzal jsem správu sbírek musejních a stal jsem se zároveň musejním tajemníkem, bylo mou snahou, aby nejen co nejvíce rozmnoženy byly sbírky archaeologické, nýbrž aby zřízen byl musejní archiv a příruční knihovna historicko-archaelogická a národopisná a aby vydávány byly publikace musejní48“. Všechny výše zmiňované Domečkovy cíle došly v bohaté míře naplnění a staly se základem pro moderní fungování královéhradeckého muzea. Muzeum bylo od počátku umístěno v různých místnostech obecních domů. Jeho sbírky brzy po svém příchodu Ludvík Domečka rozšířil o některé exponáty z Hospodářské, průmyslové a národopisné výstavy, která se konala v srpnu a září roku 1894. Také při boření pevnostních hradeb, zakládání nových cihelen, regulaci Labe a Orlice či při stavbách nových budov bylo objevováno mnoho archeologických nálezů, jenž byly odevzdávány Domečkovi do sbírek. Muzeum zařídilo, že se dělníkům vyplácela za každou odevzdanou starožitnost peněžitá odměna a navíc vydalo tištěný návod, jaké památky mohou nalézt, jak je mají chránit a kam odevzdat49. Ředitel Domečka se všemožně snažil o rozhojnění a odborné uspořádání všech muzejních sbírek, které byly získávány buď dary, koupí a nebo nálezy např. „hliněné nádoby, kachlíky, sekery, nože, ostruhy, udidla, prsteny, knihy a listiny tištěné i psané, plány, mapy, autografy, mince, některé nové knihy historické a archaelogické, týkající se hlavně Hradce Králové, různé předměty kovové, kostěné a dřevěné atd. 50“, jak popisuje Domečka převzatý inventář. Roku 1895 byla za 3600 zl. získána tzv. Waldekova sbírka památek z války roku 1866 čítající kolem 600 kusů, jenž byla o čtyři roky později v domě čp. 33 na Žižkově náměstí zpřístupněna veřejnosti.
47
Od roku 1895 byl Domečka tajemníkem muzea, poté správcem jeho sbírek a nakonec se stal i ředitelem. Z městského úřadu odchází do penze s titulem vrchní právní rada již v roce 1929, vede však nadále muzeum. 48 Domečka, L.: Historicko-archeologická sbírka městského historického musea v Hradci Králové. Královéhradecká Ročenka 2, 1913, s. 52. 49 Doubrava, A. – Malina, J.: Hradecké muzeum. KMVČ, Hradec Králové 1983, s. 8 - 9. 49 Domečka, L., tamtéž, s. 52..
Nově založené městské muzeum vstoupilo už dostatečně do povědomí Hradečanů, kteří mu projevovali značnou přízeň. 22. února 1896 bylo usnesením městského zastupitelstva rozděleno na dva samostatné ústavy – historické muzeum a průmyslové muzeum pro severovýchodní část Království českého, jehož sbírky byly přeneseny do budovy zámečnické školy. Za Domečkova vedení stoupla i úroveň odborné práce. Hradecké muzeum započalo s pravidelnou ediční činností, s opisováním listin z mimohradeckých archivů i článků, majících vztah k Hradci Králové. Při zřizování musejního archivu našel Domečka pilného pomocníka ve Vincenci Paulusovi, který se roku 1903 ujal též numismatických sbírek. Bohatý městský archiv královéhradecký byl v sedmdesátých letech 19. století značně poničen, a proto byl pořízen seznam zachovaných městských privilegií, listin a knih. Ten byl pak doplněn zejména spisy z 19. století a výstřižky z mnoha ročníků královéhradeckých časopisů i časopisy v Hradci Králové vycházejícími51. Dne 4. října 1896 byla založena a veřejnosti zpřístupněna muzejní knihovna, jenž byla provizorně umístěna v domě čp. 59. Ludvík Domečka k tomu uvádí:“Bez příruční knihovny není dnes možno pracovati v žádném archaeologickém museu. Je totiž potřebí pomůcek k určení stáří jednotlivých předmětů, někdy i účelu jich, a bez časového určení jednotlivých předmětů není možné systematické a přehledné uspořádání sbírek. Takovéto uspořádání sbírek je nutno, má-li býti archaeologické museum skutečně vědeckým ústavem a ne pouhou amatérskou snůškou starožitností a má-li vzdělávati názorem. Dále je potřebí knih ke studiu kultur, jimž ty které památky přísluší, a ku pracím jak přísně vědeckým, tak i populárním, jichž vydáváním museum plní a musí plniti jeden ze svých nejdůležitějších úkolů. Proto zřídil jsem při měst. historickém museu v Hradci Král. příruční knihovnu spisů, týkajících se archaeologie, historie a národopisu hlavně Čech a Moravy a českých časopisů historických, archaeologických a lidovědných. Zvláště hleděl jsem pro ni získati, pokud bylo možno, místní monografie z hradeckého kraje a spisy o válce r. 1866, v níž rozhodná bitva odehrála se u Hradce Králové52“. Ač městský úředník, nikoho nenechával na pochybách, že má královéhradecké muzeum v čele toho nejpovolanějšího a moderně uvažujícího historika. Na přelomu století se zájem muzea soustředil zejména na systematický archeologický výzkum, jehož organizátorem byl právě ředitel Ludvík Domečka. Jeho původní zájem o
51
Domečka, L.: Historicko-archeologická sbírka městského historického musea v Hradci Králové. Královéhradecká Ročenka 2, 1913, s. 55. 52 Domečka, L., tamtéž, s. 56.
historii se přátelstvím se zakladateli české archeologie Karlem Buchtelou a J.L. Píčem obrátil k poznání pravěku Hradecka. Když byla do sbírek muzea zakoupena kostra mamuta, nelezená r. 1899 v cihelně ve Svobodných Dvorech a stále rostoucí archeologické sbírky nebylo možno kam ukládat ani kde vystavovat, poskytlo město pro pravěké sbírky klenutou místnost v přízemí bývalého pedagogia čp. 230 v Zieglerově ulici53. V roce 1903 byla v budově čp. 230 zřízena první muzejní laboratoř (konzervátorská dílna). Nejprve byla v přízemí a od roku 1904 v 1. patře. O rok později získalo muzeum možnost používat fotoaparát, který byl původně pořízen pro policejní účely54. Městský strážník a muzejní kustod v jedné osobě František Žaloudek si v prádelně domu čp. 230 zřídil temnou komoru a fotografoval hradecké památky, události, průvody a slavnosti. Jeho fotografické desky jsou dodnes unikátním pramenem pro poznání podoby města na konci 19. a na počátku 20. století. Protože bylo v muzeu stále více práce, byl Žaloudek dne 24. dubna 1907 uvolněn ze služeb městského strážníka a stal se nejen stálým laborantem muzea, ale i nepostradatelným pomocníkem Ludvíka Domečky55. Spolupráce těchto pánů byla opravdu záslužná. Dokládají to Domečkova slova: “Již před mnohými léty zabýval jsem se myšlénkou modelu pevnosti Královéhradecké, ale nikoho nemohl jsem nalézti, kdo by tuto přeobtížnou a zdlouhavou práci na sebe byl vzal. Již vzdával jsem se naděje, že myšlénku svou uskutečním, když musejní laborant Fr. Žaloudek r. 1908 se mně nabídl, že se o model pevnosti Královéhradecké pokusí. Vymodeloval napřed některé ukázky z ní, jež mne úplně uspokojily. Na to smluvili jsme se, že zhotoví model pevnosti Královéhradecké z doby, když byla ještě úplně zachována, i s celým městem Hradcem Král. a zvolili jsme k tomu rok 1865 před válkou Rakouska s Pruskem56“. František Žaloudek věnoval své dílo muzeu, a tak mohli všichni návštěvníci obdivovat nejen jeho model, ale i preciznost s jakou byl vyroben. Ředitel Domečka byl iniciátorem a svědkem stavby nové monumentální budovy muzea, podle projektu profesora Jana Kotěry. „Nová doba přinesla nové požadavky pro výstavbu
53 54
Doubrava, A. – Malina, J.: Hradecké muzeum. KMVČ, Hradec Králové 1983, s. 9.
Doubrava, A. – Malina, J., tamtéž, s. 10. 55 neznámý autor: Za zemřelým hradeckým muzejním pracovníkem Františkem Žaloudkem. Kraj královéhradecký 26, 1935, č. 44, s. 3. 56 Domečka, L.: Pevnost Královéhradecká a její model v měst. historickém museu v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 65, s. 2.
měst a jejich úpravu57", shrnul Domečka zájem starosty Ulricha na vypsání soutěže na nový regulační plán. Výstavba unikátní stavby muzea probíhala v letech 1909 – 1912. Poté se postupně přemístily všechny sbírky. I když byly sbírky přestěhovány, nemohly být instalovány a zpřístupněny, protože se nedostávalo financí na zhotovení vitrín, a tak se pracovníci starali alespoň o uložení a uchování sbírek v dobrém stavu58. Muselo to být pro Ludvíka Domečku jako ředitele opravdu těžké. A bylo hůř. V roce 1914 propukla 1. světová válka a činnost muzea tak byla až do roku 1918 značně omezena. V budově byly umístěny měšťanské školy a pro nedostatek uhlí byly uzavřeny dílny. Ochromenou činnost muzea bylo možno nejen obnovit, ale daleko více zintenzívnit a zkvalitnit až po vzniku Československé republiky v roce 1918. Ludvík Domečka postupně instaloval a zpřístupnil všechny dosavadní muzejní sbírky. Jako první v budově muzea na Eliščině nábřeží vznikla roku 1922 expozice sbírek památek z roku 1866 a následovaly další59. V letech 1923 – 1924 uspořádal Domečka jemu snad nejmilejší expozici pravěku. Sál s památkami prehistorického osídlení Hradce Králové a okolí, jenž byl v roce 1937 na paměť svého tvůrce nazván „Domečkova síň60“, byl chloubou muzea, uznanou odbornými kruhy za „Mekku, kam badatelé pracující v kultuře popelnicových polí, budou vždy putovat za poučením61“. Takto pochvalně se o sbírce vyjádřil Domečkův přítel archeolog Dr. Karel Buchtela. Ředitel Ludvík Domečka ještě před svým odchodem na odpočinek instaloval lapidárium (1925 - 1926), historické sbírky (1930 – 1931) a podílel se na uměleckoprůmyslových sbírkách (1929 – 1930). Houževnatá práce Ludvíka Domečky v muzejnictví byla také po zásluze oceněna celostátními poctami i uznáními v zahraničí. V letech 1918 – 1929 byl členem muzejní rady Svazu československých muzeí. Ne náhodou byl Hradec Králové a jeho vzorně uspořádaný muzejní ústav v roce 1934 vybrán za místo konání celostátního sjezdu československých muzeí a ředitel Domečka při této příležitosti jmenován od Svazu jeho čestným členem..
57
Domečka, L.: Třicet let veřejné činnosti JUDra F. Ulricha. Hradec Králové 1925, s. 12. Doubrava, A. – Malina, J.: Hradecké muzeum. KMVČ, Hradec Králové 1983, s. 12. 59 viz Doubrava, A. – Malina, J.: tamtéž, s. 37. 60 viz XI. Obrazová příloha – Obr. 4 61 neznámý autor: Poslední cesta ředitele Ludvíka Domečky. Osvěta lidu 40, 1937, č. 35, s. 2. 58
Ludvík Domečka odešel do důchodu roku 1929 jako ředitel městských úřadů, hradecké muzeum však vedl nadále až do roku 1932. A nejen vedl, ale po celou dobu také tvořil. Byl tvůrcem expozic se vzorně uspořádaným inventářem, který díky novým archeologickým nálezům stále doplňoval, zaštiťoval ediční činnost a provoz muzejní knihovny či aktivně spolupracoval s jinými muzei (př. Chrudim). Ludvík Domečka byl jednou z důležitých postav v historii Muzea východních Čech, které mu vděčí za mnohé.
III. HISTORIE VÝCHODNÍCH ČECH „Mohli jste si s ním pohovořiti o nejrůznějších věcech; ale jestliže jste začali o dějinách, všecek se vzpružil a ožil62“. Ludvík Domečka měl dějiny opravdu rád a jejich bádání věnoval veškerý svůj volný čas. Proto není divu, že se stal uznávaným regionálním historikem. Publikoval na desítky článků s historickou tématikou63 a několik samostatných prací. Zájem o historii se v Domečkovi probudil již za dob studií na jindřichohradeckém gymnáziu (1873 – 1881). Dějepis a zeměpis tehdy tvořil jeden předmět a Ludvík z něj měl chvalitebnou známku. Je zajímavé, že ani v dalších letech v tomto předmětu nijak zvlášť nevynikal64. Po ukončení gymnázia vystudoval na pražské Karlově univerzitě práva (1881 – 1887) a vrátil se do rodných jižních Čech, aby se zde věnoval notářské (Třeboň) a koncipientské (Jindřichův Hradec) praxi. Láska k dějinám ho však neopustila. V té době (1890 – 1894) měl již za sebou první odborné historické práce, vycházející z dějin jihočeského regionu65. Výsledkem jeho badatelského úsilí byly četné studie uveřejňované v místním tisku, ale i v odborných časopisech celonárodního významu (Ohlas nad Nežárkou, Sborník historický, Český lid, Památky archeologické a místopisné, Lumír aj.). Domečka pilně studoval ve schwarzenberském archivu v Třeboni a archivní fondy plně využil k sepsání stručných dějin svého rodiště Černovic (až do roku 1641). Práci však publikoval o mnoho let později, v roce 193166. Bádal i v jindřichohradeckém archivu. V roce 1894 odešel Ludvík Domečka za prací na Městský úřad do Hradce Králové. Vedle svého zaměstnání se stal i tajemníkem a zanedlouho i správcem sbírek královéhradeckého Městského historického muzea (1895). V roce 1896 byl zvolen ředitelem tohoto ústavu. Již v následujícím roce po svém příchodu do Hradce Králové, byl továrníkem Jaroslavem Červeným,
jenž
byl
předsedou
odboru
historického
a
průmyslového
musea
královéhradeckého, vyzván, aby počal s popisem a vydáváním prací o nejvzácnějších památkách uložených v městském muzeu.
62
neznámý autor: Odešel vzácný člověk…Osvěta lidu 40, 1937, č. 38, s. 2. viz Xi. Textové přílohy 64 Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 43. 65 Domečka, L.: Osídlení krajiny jindřichohradecké a novobystřické. 1894. 66 Domečka, L.: Město Černovice do roku 1641. Časopis Společnosti přátel starožitností 39, 1931, s. 1 – 10, 69 – 80. 63
Domečka se chopil této příležitosti a sám k tomu uvedl: „Po přání p. Červeného počal jsem nejprve s vypsáním vzácných památek po královně Elišce, choti Karla IV. Práce tato tvoří zároveň první číslo sbírky Pojednání historického a průmyslového musea v Hradci Králové, v jejíž pořádání uvázal jsem se dle vzoru podobných publikací, od některých městských museí vydávaných. Sbírka těchto pojednání obsahovati bude však nejen popsání památek musejních, nýbrž i jiných památek v Hradci Králové se nalézajících, ano program její rozšířen bude i na celý kraj, jehož středem od dávných dob je Hradec Králové. Ve sbírce pojednání musea královéhradeckého uveřejněny budou tudíž práce archeologické, historické, národopisné a uměleckého průmyslu se týkající, jejichž obsah vztahovati se bude ke kraji královéhradeckém67“. V roce 1895 tedy jako první vyšla tiskem práce Památky po králově Elišce, choti Karla IV. a její život. Domečka v ní stručně nastínil život Elišky Pomořanské, která si po smrti svého manžela (1378) zvolila Hradec Králové za své sídlo. Zanechala po sobě vzácné památky – skvostný pás, 24 lžic a 3 tobolky, jejichž rozbor je obsahem Domečkovy publikace. Badatel vysoce cení zejména pás, na němž je český nápis „Na tom světě žádná jiná“, což společně s uvedenými starožitnostmi, pocházejícími z císařovi domácnosti, vedlo Domečku k úsudku, že „…císař Karel IV., ač v písemném úřadování užíval latiny a němčiny jako jeho předchůdci v Čechách, přece v domácnosti své, kde nepotřeboval spravovati se ničím jiným než lnutím srdce svého, nejraději měl češtinu. Jsa země české zvelebitelem a oslavitelem, byl i upřímným Čechem68“. Jako další práce z pera Ludvíka Domečky vyšla v roce 1902 „Z pamětí Frant. Mart. Uhlíře, děkana holohlavského“, jenž byla ve sbírce Pojednání historického a průmyslového musea v Hradci Králové číslem devátým. Domečka byl s těmito Pamětmi spjat více než jen pouhým historickým zájmem: „O pamětech Uhlířových právem lze užíti latinského přísloví: Habent sua fata libelli – mají osudy své knihy. Nepochybně nástupce Uhlířův děkan František Josef Hnul, který r. 1786 stal se kanovníkem v Čes. Budějovicích, vzal paměti Uhlířovy s sebou a od něho neznámým způsobem…dostaly se později proboštu jindřichohradeckému Vojt. Juhnovi. Po smrti jeho získány
byly
s některými
jinými
knihami
pro
profesorskou
knihovnu
gymnasia
jindřichohradeckého. V r. 1894 krátce před svým odchodem z Jindř. Hradce do Hradce Král. byl jsem na ně upozorněn p. Drem Josefem Novákem…, jehož laskavým prostřednictvím byly mně zapůjčeny. Z nich zajímavější výňatky jsem si opsal a některé v této publikaci v českém 67 68
Domečka, L.: Památky po královně Elišce, choti Karla IV. a její život. Praha 1895, s. 3. Domečka, L.: tamtéž, s. 17.
překladu vydávám. A tak po více nežli stu letech paměti F. M. Uhlíře aspoň ve výňatcích vrátily se zpět do kraje, kde vznikly a k němuž i obsahem svým z valné části se vztahují69“. Holohlavský děkan František Martin Uhlíř (1717 – 1779) své latinsky psané Paměti o událostech a mravech století XVIII. napsal pro své nástupce v úřadě. Tiskem vyšly pouze výňatky vztahující se k severovýchodním Čechám. Uhlíř v nich popsal děje XVIII. století – situaci v církvi, boje ve válkách o dědictví rakouské a bavorské, válku sedmiletou, nouzi v Čechách i selské vzbouření r. 1775. Čerpal z osobní zkušenosti, z vypravování vynikajících osobností a také z tehdejších časopisů. Domečka v jeho práci shledává několik omylů, způsobených špatným zápisem nebo přeslechnutím, celkově však Paměti hodnotí pozitivně, neboť „shledáváme v pamětech Uhlířových mnoho již známého, ale také četné podrobnosti, o nichž poprvé se tu dočítáme a ty pojišťují jim cenu historického pramene70“. Ludvík Domečka při psaní svých prací samozřejmě využíval i historickou literaturu a prameny vztahující se k severovýchodním Čechám. Tam, kde bylo třeba, uváděl přední královéhradecké historiky. Jako první je jmenován bývalý krajský hejtman Hradce Králové – Karel Biener z Bienenberku, který roku 1780 vydal první díl své německý psané kroniky „Geschichte der Stadt Königgrätz“(Dějiny města Hradce Králové). Druhý dějepisec, exjezuita František Švenda, sepsal „Zlatý a stříbrný obraz města Hradce Králové“, jenž vyšlo tiskem v letech 1799 – 1818. Roku 1870 pak J.J. Solar71 publikuje „Dějepis Hradce Králové nad Labem“. Čtvrtým historikem je někdy udáván V.V. Tomek, který však psal jen jednotlivé studie a k celistvému dílu o Hradci Králové nepřikročil. Z prací těchto historiků Ludvík Domečka vycházel, ovšem někdy jejich tvrzení opravoval či měl slova kritiky, protože bádání postoupilo kupředu a Domečka již věděl mnohem víc, než jeho předchůdci72. Ve výčtu publikací Ludvíka Domečky s historickou tématikou by neměla chybět práce „ Výkup z roboty a rozdělení pozemků při městských dvorech mezi poddané na panství královéhradeckém“ (1912 a 1919). Domečka ve své stati popisuje obsah této smlouvy z 24. ledna 1786, kdy po tzv. raabizaci (prováděné již od roku 1778) došlo ke změně dosavadního agrárního zřízení. Německy psaná smlouva, podepsaná mezi magistrátem města Hradce 69
Domečka, L.: Z pamětí Frant. Mart. Uhlíře, děkana holohlavského. Hradec Králové 1902, s. 10. Domečka, L.: tamtéž, s. 11. 71 někde uváděno též J.J. Solař 72 viz např. Domečka, L.: První historická práce V.V. Tomka o Hradci Králové. Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 30, s. 9; č. 32, s. 6. 70
Králové a mezi podanými a všemi dědičnými nájemci na jeho panství, potvrzuje poddané jako svobodné a udává zrušené i nově vzniklé povinnosti vůči vrchnosti. Tak byla zavedena dvorským radou komerční komise Raabem hospodářská soustava i na panství královského věnného města Hradce Králové, kterému pak po rozdělení pozemků, jež náležely k jeho dvorům, mezi poddané zbyly z jeho panství jen lesy, rybníky a některá pole a louky73. Děje přelomu 18. a 19. století jsou tématem i Domečkovy další práce, jenž pojednává o náboženském blouznění v čele s lidovým králem - „Václav Grill z Černilova, zakladatel sekty Grillovské“ (1920). V severovýchodních Čechách se přes všechna pronásledování nekatolíků (až do vydání tolerančního patentu r. 1781) udrželi potomci podobojí a Českých bratří. Ale tím, že neměli stálých učitelů, že knihy jim byly brány a zakazovány, že odkázáni byli na vlastní přemýšlení o věcech náboženských, že hledali útěchu v proroctvích a naději, že proroctví se naplní a že pak dočkají se svobody náboženské, stali se z nich náboženští blouznivci74. Sídlem tajných nekatolíků byla v severovýchodních Čechách zejména velká vesnice Černilov na panství Smiřickém. Jedním z potomků Českých bratří v Černilově byl Václav, syn Mikuláše Grilla, o jehož náboženské sektě Ludvík Domečka pojednává ve svém rozsáhlém článku. Má za to, že právě Václav a jeho otec Mikuláš Grill, vedli r. 1775 za selského vzbouření nábožensky poblouzněné sedláky na zámek Smiřických, kde žádali, aby jim byl vydán pravý robotní patent, neboť měli za to, že vrchnosti jim pravý robotní patent zatajují75. Při tom dopustili se násilností. Vůdce Václav Grill byl zatčen a odseděl si trest až v pražské věznici. Další zprávy, jenž se o Václavu Grillovi zachovaly, vypravují většinou o jeho blouznivém náboženském učení a o jeho pronásledování a trestech, které pro to musel vytrpět. Pro své učení získával stále více přívrženců mezi venkovským lidem v Černilově a okolí76. Grill po vydání tolerančního patentu r. 1781 vystoupil sice z katolické církve, ale nepřihlásil se k žádné tolerované víře a šířil dále svou vlastní víru. Přívrženci Grillovy sekty tvrdili, že jsou čtyři svátosti: stav manželský, křest, večeře Páně a pomazání krále, proto se brzy dostali do sporu s luteránským farářem v Bukovině Štěpánem Leškou. Ten Grilla udal,
73
Domečka, L.: Výkup z roboty a rozdělení pozemků při městských dvorech mezi poddané na panství Královéhradeckém. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 33, s. 2. 74 Domečka, L.: Václav Grill z Černilova, zakladatel sekty Grillovské. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 1, s. 3. 75 Domečka, L.: tamtéž, č. 1, s. 3. 76 Zpráva z r. 1804 mluví o 93 přívržencích. Grillových přívrženců však bylo i v jiných vesnicích, které v této zprávě nejsou uvedeny.
že šíří nauky nebezpečné státu. Ještě před zatčením byl vyšetřen Grillův duševní stav. Vůdce sekty byl shledán bláznem a v letech 1785 – 1789 pobýval v Praze v blázinci77. Roku 1803 podal Václav Grill na katolickou faru v Černilově list, jehož obsah podle Domečky „nemá dosti jasného smyslu a prozrazuje, že pochází od náboženského blouznivce78. Václav Grill zemřel r. 1810 a jeho poselství se přeneslo spíše do roviny ústního vyprávění, neboť začaly vznikal pověsti, ve kterých byl korunován za lidového krále, což bylo příčinou všech jeho zažitých útrap. Ludvík Domečka si i k této práci pečlivě sháněl prameny a literaturu, k čemuž v roce 1920 poznamenal: „Toto pojednání napsal jsem před 15 lety. Jednou později zmínil jsem se o něm prof. Dru J. V. Šimákovi, od něhož jsem zvěděl79, že v literatuře pozůstalosti dra Ant. Rezka nalezla se přednáška o sektě Grillově, k níž látku čerpal hlavně z archivu místodržitelského v Praze, a že přednášku tu uveřejní. Odložil jsem proto uveřejnění svého pojednání o Václavu Grillovi, až se tak stane…Dle práce Rezkovy jsem leccos ve svém pojednání, jež z části jsem přepracoval, doplnil i opravil. Otiskuji je jako doplněk práce Rezkovy. K pojednání svému použil jsem osm listin Grillových…80. Další publikované dílo, „Valdenští v jihovýchodních Čechách“, vyšlo roku 1921 v Táboře. Ludvík Domečka se v něm i tentokráte zaměřil na oblast náboženské hereze. Pokud se týká českého jihu, valdenské kázání se v této oblasti v době svého nástupu (počátek 14. století) omezovalo na prostředí jazykově německé, méně bylo příležitostí proniknout k českému obyvatelstvu. I když nepočítáme s kacíři, kteří byli do Čech dovlečeni před církevní soudy z ciziny, jsou první valdenští v Čechách Němci. I když nelze doložit účast valdenských přímo na klučení hvozdů, je zcela nepochybné, že rozmach německé kolonizace, hlavně v jižních Čechách na panstvích sousedících s Rakouskem, vytvořil příznivé podmínky pro valdenskou infiltraci81. Jak je patrné z Domečkovy korespondence, své teze o stěhování bavorských a rakouských kolonistů ovlivněných valdenským učením do jižních Čech konzultoval Domečka mimo jiné i s profesorem Kamilem Kroftou82. Ten jeho myšlenku o kolonizaci jižních Čech valdenskými z důvodů náboženského pronásledování nevyvrátil, mínil však, že to byla jen část kolonistů, ale že hlavní příčinou osidlování této krajiny byly důvody hospodářské. 77
Domečka, L.: Václav Grill z Černilova, zakladatel sekty Grillovské. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 4, s. 2. Domečka, L.: tamtéž, č. 4, s. 2. 79 odpověď J. V. Šimáka viz Xii. Textové přílohy – LI/LA525 80 Domečka, L.: tamtéž, č. 1, s. 3. 81 Domečka, L.: Valdenští v jihovýchodních Čechách. Tábor 1921, s. 3. 82 viz Kroftova odpověď z 6. 10. 1916 (Xii. Textové přílohy – LI/LA3464) 78
V práci se Ludvík Domečka též zmiňuje o počtu valdenských. Ve čtyřicátých letech 14. století bylo zjištěno, že například celá obec Velký Bednárec na statcích Oldřicha III. z Hradce byla prakticky valdenská. Dále pojednává o inkvizici, jenž se toto kacířské hnutí snažila potřít, i o vztahu k husitství83. „Polští povstalci v Hradci Králové internovaní v letech 1863 – 1865“ vyšlo dvakrát – v roce 1924 a 1933 – a stalo se dalším z historických událostí, jimiž se Ludvík Domečka zabýval. Informoval čtenáře o osudech polských občanů, kterých bylo posláno do Hradce Králové 930 a ubytováno se dvou pevnostních kavalírech a ve městě. Královéhradecké obyvatelstvo s Poláky sympatizovalo a mnohým pomohlo i při útěku. Nevelký počet, co jich nakonec v Hradci Králové ještě zbyl, byl roku 1865 dopraven do Olomouce, až na 12, kteří zůstaly, ale i ti do roku 1866 město opustili84. Ludvík Domečka věnoval po celou dobu své badatelské činnosti pozornost zejména husitství. Jako celek ho zaujalo již za časů jihočeských studií a ve svých výzkumech pokračoval i v Hradci Králové. Domečkovy publikované články se týkají především osob a událostí spojených s královéhradeckým regionem a severovýchodními Čechami. Snad nejvíce se zde objevuje jméno vojevůdce Jana Žižky z Trocnova a Kalichu – práce „Jan Žižka z Trocnova“ vyšla roku 1924. Domečka se též zapojil do diskuze, jenž se rozpoutala mezi význačnými historiky a odborníky na problematiku husitství Josefem Vítězslavem Šimákem a Františkem Michálkem Bartošem. Předmětem sporu bylo místo hrobu Jana Žižky z Trocnova a Kalichu. Doposud uznávanou teorii, že Žižkovy ostatky byly převezeny z Hradce Králové do Čáslavi zastával v této při F. M. Bartoš85. V roce 1912 však na své přednášce vystoupil J. V. Šimák proti této tezi a uvedl, že věrohodné prameny uvádí pouze pohřeb Jana Žižky v Hradci Králové. Na více jak deset let se tak rozpoutala diskuze. Jak je patrné ze srovnání článků věnovaných této problematice86 a korespondence, jenž vedl se svým přítelem J. V. Šimákem87, zastával Domečka stanoviska Šimákova. Zprávy o převezení Žižkových ostatků do Čáslavi považoval za nepodložené. Dle Domečkova mínění byl Jan Žižka z Trocnova a Kalichu pohřben roku 1424 v Hradci Králové v kostele sv. Ducha. Vzhledem k četným chrámovým rekonstrukcím však zmizela 83
viz Domečka, L.: Valdenští v jihovýchodních Čechách. Tábor 1921, s. 1 – 19. viz Domečka, L.: Polští povstalci v Hradci Králové internovaní v letech 1863 – 1865. Osvěta lidu 36, 1933, č. 59, s. 6; č. 60, s. 3. 85 také např. J. Pekař, V. Novotný 86 viz např. Domečka, L.: Hrob Žižkův. Kraj královéhradecký 14, 1923, č. 60 – 61, s. 1; č. 62 – 63, s. 1; Domečka, L.: Smrt, pohřeb a hrob Jana Žižky z Trocnova. Královéhradecko 1, 1924, č. 3, s. 5 – 7. 87 viz Xii. Textové přílohy – LI/LA524, LI/LA530, LI/LA540, LI/LA551
84
naděje, že by mohly býti nalezeny kosterní pozůstatky. Je třeba tedy vycházet z písemných pramenů: „Nejvíce zasluhuje víry to, co je o událostech zmíněných psáno a z pravého opět to, co je původu staršího88“. V roce 1910 byly v čáslavském děkanském kostele sv. Petra a Pavla nalezeny kosterní pozůstatky, mezi nimiž byla i mozkovna se zakrnělou levou očnicí. Antropologové Dr. Matiegka a Dr. Haškovec nevyloučili možnost, že se jedná o část lebky Jana Žižky, ale Domečka považoval tento nález za neprůkazný, stejně tak i „Žižkův“ kamenný náhrobek byl podle něj až z 16. století89. Vše byly stále jen domněnky a diskuze trvala. Ještě v roce 1936 Domečka poznamenává: „Otázka, zda se to stalo nebo nestalo, zůstává dále nerozřešena90“. Za svého působení v Hradci Králové se Ludvík Domečka zaměřil především na dějiny Hradce Králové a regionu severovýchodních Čech. Své poznatky zúročil ve stati „Historický význam Hradce Králové“, jenž vyšla v roce 1927 v patnácti číslech časopisu Osvěta lidu91, a stala
se
jedním
z nejdůležitějších
Domečkových
děl.
Domečkovo
nazírání
na
královéhradeckou historii je jako pramen důležité pro všechny, kdo se zajímají o historii tohoto města. Ve své obsáhlé stati stručně shrnul dějiny Hradce Králové a vyzdvihl události, které byly pro toto město důležité a činily ho významným v rámci celých Čech. Samotné založení města bylo bezesporu významné. Domečka se domnívá, že „Hradec (Králové) je z prvních měst v Čechách, dle německého práva založených92. O všech jiných českých městech založených ve 13. století, Hradec jediný vyjímaje, zmiňují se listiny až po r. 1225. Z tohoto roku totiž pochází listina krále Přemysla Otakara I., ve které je poprvé jmenováno městem (latinsky civitus) vyvýšené místo nad soutokem Labe s Orlicí (předhradí královského hradu) - Hradec - a je mu darována dědina (orná půda) zvaná Vesce. Byly to zejména vojenské důvody a poloha při zemských hranicích, které vedly roku 1225 krále Přemysla Otakara I. k založení tohoto města93. Další důležitý mezník v dějinách Hradce Králové viděl Ludvík Domečka v roce 1307, respektive 1308, kdy si toto město zvolila za své sídlo královna vdova Eliška Rejčka (†Rudolf
88
Domečka, L.: Hrob Žižkův. Kraj královéhradecký 14, 1923, č. 62 – 63, s. 1. Domečka, L.: Smrt, pohřeb a hrob Jana Žižky z Trocnova. Královéhradecko 1, 1924, s. 5 - 6. 90 Domečka, L.: Kronika pěkná o Janu Žižkovi z Hradecka, Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 7, s. 6. 91 Domečka, L.: Historický význam Hradce Králové. Osvěta lidu 27, 1924, č. 17, s. 2; č. 18, s. 1; č. 19, s. 1 – 2; č. 20, s. 1 – 2; č. 21, s. 1 – 2; č. 22, s. 1 – 2; č. 23, s. 1 – 2; č. 24, s. 1 – 2; č. 30, s. 1 – 2; č. 34, s. 1 – 2; č. 38, s. 1 – 2; č. 39, s. 12; č. 42, s. 1 – 2. 92 Domečka, L.: tamtéž, č. 17, s. 2. 93 Domečka, L.: Hradec Králové nejstarším z měst XIII. Stol. V Čechách založených. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 52, s. 6. 89
Habsburský)94. Město se tak stalo prvním mezi českými věnnými městy a dostalo přídomek „Králové“. Kromě Elišky Rejčky zde měly po manželově smrti sídlo i královské vdovy Eliška Pomořanska (†Karel IV.) a Žofie (†Václav IV.). Za husitských válek byl královéhradecký hrad pobořen a počínaje královnou Barborou (†Zikmund Lucemburský) bylo vdovské sídlo přeneseno na Mělník a v Hradci Králové ovdovělé královny přebývaly pouze přechodnou dobu. Domečka připisoval Hradci Králové jako jednu z nejvýznačnějších úloh za doby husitské. Město tehdy nabylo velkého významu (po Praze a Táboře), protože se stalo ústředním sídlem východočeského Orebského bratrstva a sám Jan Žižka z Trocnova a Kalichu jej nazval Menším Táborem95. Tento význačný husitský vojevůdce byl i roku 1424 v královéhradeckém kostele sv. Ducha pochován. Za důležité též Domečka považoval, že za husitských válek se z Hradce Králové stalo ryze české město. Přestože husitské boje město zle poničily, zůstal Hradec Králové „rozsáhlým městem a jeho význam nepominul jako tvrdé pevnosti a města krajského96“. Do roku 1547 bylo město i jedno z nejzámožnějších v Čechách. Toho roku však Hradec Králové odepřel, spolu s dalšími královskými městy, pomoc králi Ferdinandovi proti německým protestantským knížatům, která uzavřela tzv. Šmalkadský spolek. Většina královéhradeckých měšťanů totiž zůstávala u víry v podobojí. Po bitvě u Mühlberka byla městu konfiskována část majetku. Přesto bylo ještě ve 2. pol. 16. stol. považováno za tak bohaté, že si od něj půjčovali i císaři Maxmilián a Rudolf II. Domečka míní, že to muselo být jedině díky dobrému hospodaření městské rady97. „Veliká síla životní utajená v Hradci Králové byla jistě způsobila všestranný jeho rozmach i v 17. stol., takže by se byl stal zase po Praze nejpřednějším městem v Čechách, kdyby nebyl ochuzen za panování císařů Rudolfa II. a Matyáše a kdyby třicetiletou válkou nebyla na něj přikvapila hrozná pohroma, po níž se více nevzpamatoval ani ve druhé polovici 17. stol., ani v 18. stol.98. Hned v prvních letech po bělohorské bitvě začala být v Hradci Králové prováděna katolická reformace, která byla dovršena příchodem jezuitů roku 1636 a založením biskupství v roce 1665.
94
Domečka, L.: Historický význam Hradce Králové. Osvěta lidu 27, 1924, č. 17, s. 2. Domečka, L.: tamtéž, č. 18, s. 1. 96 Domečka, L.: tamtéž, č. 19, s. 2. 97 Domečka, L.: tamtéž, č. 21, s. 2. 98 Domečka, L.: tamtéž, č. 21, s. 2. 95
Měšťané utrpěli i velké škody za válek se Sasy a Švédy, kdy v letech 1620 – 1648 museli ubytovat a vydržovat stále nové a nové vojsko – „…takové oběti, jaké přinesl Hradec Král. v době třicetileté války, přineslo sotva které město české, pražská města vyjímaje…99. „Měl-li Hradec Král. důležitý význam strategický již za válek husitských a války třicetileté, měl jej zvláště za válek se severním sousedem království českého, Pruskem. Význam ten byl r. 1639 dobře vystižen tím že Hradec Kr. byl nazván „pasem“. Kdo se zmocnil tohoto „pasu“, místa silně opevněného a mimo to, četnými rameny Labe a Orlice chráněného, v němž stýkaly se silnice vedoucí v různé strany Čech, byl pánem severovýchodních Čech a měl otevřenou a volnou cestu odtud směrem ku Praze, Moravě a Slezsku100. Toho si byl dobře vědom pruský král Fridrich II., který se za válek s Marií Terezií o dědictví rakouské (1740 -1763)101 zmocnil Hradce Králové čtyřikrát, protože usiloval o jeho připojení k Prusku. Tyto události a strategická důležitost Hradce Králové vedly k tomu, že se ve vídeňských vojenských kruzích rozhodlo, aby na obranu proti Prusku vybudována byla z města pevnost. Dle Domečky změnilo toto rozhodnutí zásadně vývoj celého města na více jak dvě století. Stavba trvala od roku 1765 do roku 1789102. V rozloze Hradce Králové nastala velká změna, neboť byla zbořena většina Slezského a Pražského předměstí. Rozsáhlost města však nebyla zmenšena, poněvadž mu přibyla předměstí nová. Vzhled města se také změnil. Vnitřní město bylo obklopeno na místě zbořených předměstských domů pevnostními hradbami, budovami, valy a příkopy a četná ramena Labe a Orlice byla svedena ve dvě řečiště. Hradec Králové zůstal i po stavbě pevnosti jedním z největších českých měst. Za vlády Josefa II. se ovšem do Hradce Králové, jako centra východních Čech, dostali němečtí úředníci a důstojníci a město tak postupně ztratilo svůj ryze český ráz, který mělo až do stavby pevnosti. A nejen to:“ R.. 1851 odtrženy jsou od Kr. Hradce předměstské jeho obce a tehdy teprve stává se Hradec Král. malým městem, obmezeným jen na svůj nevelký katastr103. Ludvík Domečka tak ve své práci uvádí i události, které měly na rozvoj Hradce Králové negativní dopad a na několik desetiletí znamenaly i stagnaci v jeho vývoji. Od roku 1789 se v Hradci Králové stále více šířila němčina. Teprve v první třetině 19. stol. se začalo, byť jen zvolna, probouzet národní vědomí. Hlavní zásluhu na tom měl i J. H. Pospíšil, jenž tiskl a nakládal české knihy a časopisy. Do roku 1856 vydal 456 knih. Domečka 99
Domečka, L.: Historický význam Hradce Králové. Osvěta lidu 27, 1924, č. 22, s. 2. Domečka, L.: tamtéž, č. 23, s. 1. 101 První dva ze série konfliktů bývají označovány jako slezské války (1740 – 1742 a 1744 – 1745), poslední střet je častěji nazýván podle své délky sedmiletou válkou (1756 – 1763). 102 s přestávkou v letech 1773 - 1775 103 Domečka, L.: tamtéž, č. 34, s. 2. 100
na jeho počínání nešetřil chválou: „Tolik spisů jako vychází u Pospíšila, nevychází ani u všech pražských nakladatelů dohromady. Hradec Král. je tehdy po Praze nejvýznačnějším literárním střediskem v Čechách. Českými spisy u Pospíšila vydávanými budí se národní vědomí a city vlastenecké nejen v Hradci Král., jeho kraji, nýbrž v celých Čechách104 . Masověji se národní uvědomění rozšiřovalo od padesátých let 19. století, k čemuž přispěly i návštěvy K. H. Borovského, žurnalisty Josefa Bartáka či Františka Palackého, jenž do Hradce Králové zavítal v roce 1862. V roce 1865 nastala pro Hradec Králové doba, v níž se proces národního obrození dokončil a do úřednického styku i mluvy prostých lidí se znovu vrátila čeština: „K tomu,že Hradec Král. se úplně neponěmčil a že dosti rychle se zase úplně počeštil, přispělo nemalou měrou také to, že jeho venkov, s nímž měl živé styky i v době největšího úpadku českého národa se neodrodil105. Také se mění statut Hradce Králové jako věnného města a místo sídla královských vdov již od přelomu 18./19. století slouží jen jako cíl návštěv rakouských císařů a císařoven a jiných členů panovnického habsbursko-lotrinského rodu. „…návštěvy…vyznamenávají Hradec Král., platí mu většinou a v první řadě jako pevnosti, kterou vedle pevností josefovské, terezínské a olomoucké za jednu z největších záštit své říše oproti úhlavnímu nepříteli jejím Prusku pokládají106“, konstatoval Ludvík Domečka. Po více než osmdesáti letech vypukla v roce 1866 znovu válka Rakouska s Pruskem a královéhradecká pevnost, která již měla být v roce 1858 zbourána, přišla opět ku staré cti a uznala se její důležitost v nové válce. 3. července 1866 byla nedaleko Hradce Králové107 svedena bitva, v níž bylo vojsko rakouské a saské poraženo. Ludvík Domečka tuto událost považoval za klíčovou, poněvadž „bitvou zvanou královéhradeckou rozhodnuta jest válka roku 1866 v neprospěch Rakouska. Ona má i velký historický význam, neboť je příčinná souvislost mezi ní a poslední světovou válkou, v níž zrodila se naše národní samostatnost108. Ve válce s Pruskem se ukázalo, že pevnost ztratila svůj strategický význam, protože Prusové ji mohly snadno dobýt. Začalo se tedy jednat o jejím zrušení. Avšak až v roce 1893 byla uzavřena kupní smlouva, ve které město získalo pevnostní objekty a pozemky. Koupě pevnosti měla pro město Hradec Králové dalekosáhlý význam, a proto byla následujícího roku
104
Domečka, L.: Historický význam Hradce Králové. Osvěta lidu 27, 1924, č. 39, s. 12. Domečka, L.: tamtéž, č. 42, s. 2. 106 Domečka, L.: tamtéž, č. 27, s. 2. 107 v krajině, kde leží vesnice Chlum, Lípa, Sadová, Neděliště, Rozběřice, oba Přímy, Probluz aj. 108 Domečka, L.: tamtéž, č. 30, s. 2. 105
oslavena krajinskou hospodářsko-průmyslovou a národopisnou výstavou, jenž se dokonce stala inspirací i pro Národopisnou výstavu v Praze, pořádanou roku 1895109. Svou rozsáhlou stať končí Domečka rokem 1895, kdy „Dr. Fr. Ulrich zvolen je starostou města. Den ten stává se pro budoucnost Hradce Král. dnem velkého historického významu…na počátku nové doby Hradce Král., kdy bude se jednati o mnohé životní zájmy jeho a kdy bude mu mnohostranně doháněti, oč ve svém vývoji více než stoletým sevřením pevnostními hradbami byl zdržen110. Pro královéhradecký region je též nepostradatelná práce „Místopis Královéhradecka“, která byla vydána ve třech dílech roku 1929, 1931 a 1936. Domečka
zde zaznamenal
kompletní údaje o archeologických nálezech a lokalitách a vypsal stručné dějiny obcí až do vydání publikace. Je ovšem smutným paradoxem, že dílo obsahuje místopis vesnic Královéhradecka a samotné město Hradec Králové zůstalo nevydáno, zachováno pouze v Domečkově špatně čitelném rukopise. Ludvík Domečka se snažil přiblížit regionální historii i prostým lidem. Proto (od roku 1926 až do roku 1934) v Kraji královéhradeckém vydával, společně s F.L. Sálem, Místopis Královéhradecka v abecedním pořadí. Činil to formou přístupnou a srozumitelnou a čtenáři se tak mohli dozvědět, co je zachováno ve starých dokumentech. Domečka se zasloužil o zachování mnoha cenných památek - věcných i písemných. Jeho zásluhou byla zachována jedna z nejvzácnějších knih města Hradce Králové tzv. berní rejstřík z první poloviny 15. století - důležitý pramen pro poznání hospodářského života města. Jako ředitel městského historického muzea měl Domečka přehled o starých tiscích111, neboť v muzeu byla uložena tzv. mrtvá knihovna. Při odchodu do penze v roce 1929 se Ludvíku Domečkovi dostalo titulu archiváře. Též se snažil uvést na badatelskou dráhu co nejvíce talentovaných mladých lidí a získal k spolupráci desítky kronikářů, archivářů, numismatiků, heraldiků i publicistů. S řadou z nich také vedl odbornou i osobní korespondenci. Široké veřejnosti asi není známo, že se na Ludvíka Domečku obraceli o radu a informace i naši přední historikové (např. B. Bretholz, J.Kalousek, J. Krofta, A. Sedláček, J.V. Šimák, J. Šusta)112. Přítelem J.V. Šimáka byl Domečka ještě před tím, než se rozpoutala diskuze o hrob Jana Žižky z Trocnova a vedli spolu přátelskou korespondenci. Ve svých dopisech J.V. Šimák 109
viz Domečka, L.: Historický význam Hradce Králové, Osvěta lidu 27, 1924, č. 42, s. 2. Domečka, tamtéž, č. 42, s. 2. 111 Domečka, L.: Mrtvá knihovna historického muzea hradeckého. Kraj královéhradecký 18, č. 57, 1927, s. 3. 112 citace z korespondence uvedeny viz. Xii. Textové přílohy 110
Domečku oslovuje „Vzácný příteli“ a z úryvků, jenž jsou k mé bakalářské práci přiloženy 113 je patrné, že si byli opravdu blízcí. Domečkova písemná pozůstalost čítá více jak třicet dopisů profesora Šimáka. Důkazem přátelství bylo jistě i to, že po dobu pražských studií ubytoval ve svém bytě Domečkovu dceru Jaroslavu, kterou vyučoval na Vyšší dívčí škole. Od profesora Josefa Kalouska dostával Domečka většinou korespondenční lístky, ve kterých, byť stručnou, přesto však přátelskou formou žádá o informace pro edici Archiv Český114. Ludvík Domečka byl historik, který nikdy nezahálel, stále sháněl nějaká data, ověřoval si je, opravoval, doplňoval a v archivech studoval historické prameny. Publikacemi o historii se pak velkou měrou zasloužil o bližší poznání dějin královéhradeckého regionu.
113
viz Xii. Textové přílohy – LI/LA524, LI/LA525, LI/LA530, LI/LA540, LI/LA551 a dopis z 13. 2. 1926 (Sp. – Domečka) 114 viz např. Xii. Textové přílohy - LI/LA3468 a dopis z 22. 10. 1903 (Sp . Domečka)
IV. REGIONÁLNÍ ARCHEOLOGIE „…to byla jeho láska: dějiny a zejména archeologie. Těm dvěma obětoval i svou kariéru. Těmto svým dvěma láskám věrně sloužil celé desítky let. Jenom láska k historii způsobila, že nešetřil námahy, aby objevoval nové a nové památky z vykopávek, že obětoval na tyto výzkumy hodně peněz z vlastní kapsy115“.
Ludvík Domečka přišel do Hradce Králové právě v nejintenzivnějších přípravách k národopisné výstavě, jenž se konala v roce 1894. Jeho zásluhou na této výstavě byla první prehistorická expozice116 a katalog, jenž k výstavě sestavil. Brzy se seznámil se dvěma sběrateli prehistorických památek, J. Duškou a L. Šnajdrem, a začal organizovat soustavnou badatelskou práci na celém Hradecku. Od roku 1895 Domečka pracoval v hradeckém městském historickém muzeu, které zanedlouho z funkce ředitele i vedl. Muzeum mu poskytlo potřebné technické zázemí a Domečka se tak mohl naplno věnovat i archeologii. Vydatným pomocníkem v terénu mu byl městský strážník František Žaloudek, jehož pozorování a zápisky dovolují ještě i dnes sestavit nálezové celky, jejichž rozlišování nebylo v této době pravidlem. Žaloudek pracoval též jako kustod muzea a poté, co byla v roce 1903 zřízena první muzejní laboratoř, konzervoval zde předměty a lepil archeologické nálezy117. Regionální písemný pramen, do kterého Domečka nahlížel – „Nálezy předhistorické v kraji Královéhradeckém“ - vydané J. Duškou roku 1898, se zase staly pomocníkem na poli teoretickém. Soustavnými terénními archeologickými pracemi, kontaktováním sběratelů na celém Hradecku, pilným srovnávacím studiem a vrozeným vědeckým důvtipem dospěl Ludvík Domečka ve své velké práci tak daleko, že již roku 1913 vydává „Čechy v době předhistorické“. Čerpal z děl J.L.Píče, K. Buchteli či A. Stockého, který k Domečkově publikaci poznamenal, že „o poučení širších vrstev se postaral (pozn. Domečka) pěknou knížkou118“.
115
neznámý autor: Odešel vzácný člověk…Osvěta lidu 40, 1937, č. 38, s. 2. Domečka, L.: Historicko-archaeologická sbírka měst. historického musea v Hradci Králové. Královehradecká Ročenka 2, 1913, s. 48 – 56. 117 Doubrava, A. – Malina, J.: Hradecké muzeum. KMVČ, Hradec Králové 1983, s. 10. 118 Stocký, A.: Ludvík Domečka. K sedmdesátým narozeninám. PA XXXVII, 1, 1931, s. 95. 116
Neustále měl přitom na zřeteli vysvětlit pravěké kultury na základě pokud možno největšího množství vykopaného materiálu tak, aby vyvstal celkový, organicky spojený a přehledný vývoj pravěkého lidstva na Hradecku. Uzavřenost Domečkovy povahy svědčí o uplatňování svých názorů a přesvědčení bez odporu. V určitém směru by to neplatilo pro kteroukoliv duševní práci, ale Domečku právě uspokojovala činnost ve vztahu k soudobým archeologickým výzkumům a především v přátelských vztazích s historiky a významnými archeology ( K. Buchtela, I. L. Červinka, J. Eisner, J. Hellich, J. Matiegka, L. Niederle, J. Palliardi, J. L. Píč, A, Stocký, E. Šimek, J. N. Woldřich aj.) své doby, což mu bylo oporou i vzpruhou k výzkumné práci. Z badatelů, se kterými si Ludvík Domečka opravdu rozuměl a choval k nim upřímné přátelství, můžeme uvést Josefa Ladislav Píče, Karla Buchtelu, Jaroslav Palliardiho a Jana Hellicha. Dlouhodobé přátelství s J.L. Píčem se neomezovalo jen na korespondenci, na věcná sdělení a zájem o výzkum v oblasti hradeckého kraje. Noblesní osobnost Píčova byla Domečkovi podnětem k výzkumné, často i společné práci. J.L. Píč osobně navštěvoval Hradec Králové a spolu s Domečkou se zúčastňoval průzkumu archeologických lokalit. Podrobněji se o tom dovídáme z Domečkova článku z roku 1913, který je zároveň i pietním nekrologem tragicky zemřelého badatele. Ředitel muzea a zanícený archeolog Ludvík Domečka zde vzpomíná, jak spolu s J.L. Píčem objížděli výzkumy na Hradecku a doplňovali si nově získané informace pro své připravované publikace. Vědecká inspirace byla vzájemná: „Domlouval jsem tenkráte Píčovi a již i dříve, aby ku svým „Starožitnostem země České“ připojil ještě třetí nezbytný díl, v němž by popsány byly hromadné nálezy. Píč namítal tenkráte, že spis o hromadných nálezech bronzových (Die Bronzenzeit in Böhmen) vydal již Richly, ale já jeho námitku vyvracel tím, že od vydání spisu Richlého objeveny byly v Čechách nové hromadné nálezy a že při nynějším pokroku vědy předhistorické bylo by i možno hromadné nálezy dosti spolehlivě zařaditi do dob jednotlivých kultur předhistorických. Píč trval na svém, ale později jednou sdělil se mnou, že asi přece jen své „Starožitnosti země České“ ukončí dílem o hromadných nálezech předhistorických119“. Přestože byl Ludvík Domečka vystudovaný právník, svými znalostmi a moderním smýšlením přesvědčil nejen uznávaného vědce, ale i odbornou archeologickou obec, že přesahuje rámec amatérského regionálního archeologa.
119
Domečka, L.: Archeologický výzkum L.J. Píče v Hradeckém kraji. Hradecký kraj 8, 1913, s. 4 – 5.
I J.L.Píč si leckdy odvážel „kořist“ do zemského Muzea království českého v Praze, což Domečku zlobilo, nicméně ve spolupráci s Píčem až do jeho tragické smrti pokračoval a zasílal mu do periodika Památky archeologické články k otisknutí. Srdečné, trvalé přátelství poutalo Ludvíka Domečku i ke Karlu Buchtelovi, který k Domečkovým 50. narozeninám napsal do časopisu Pravěk jeho biografii a také si zavzpomínal : „Pisateli těchto řádků bude vždy v milé upomínce rok 1900, kdy sám dlel v Hradci Králové, kdež ihned vešel v upřímné přátelské styky s tajemníkem L. Domečkou. Vrhli jsme se oba s mladickým přímo nadšením na archeologický výzkum Hradecka a hned v prvním roce snesli jsme tolik cenné látky, že tvořila pevné východisko pro další vybudování sbírek. Musil jsem bohužel již po roce opustiti Hradec, avšak přítel Domečka stupňovanou horlivostí sledoval pevně vytčený cíl: probádati co nejdůkladněji prehistorii Hradecka a veškerém vytěžený materiál vzorně uložiti ve sbírkách musea120“. Jak nasvědčuje korespondence, byl to právě Karel Buchtela, který inicioval Domečkovo vstoupení do archeologického univerzitního Klubu (založen roku 1910). Z té doby pochází dopis121, v němž Karel Buchtela žádá Ludvíka Domečku o členství a stálé zpravodajství z oblasti východních Čech do české odnože časopisu Pravěk. Dopis v podobném znění122 obdržel Domečka i od samotného I. L. Červinky, jenž v roce 1906 stál u zrodu moravského archeologického Klubu a společnosti přispěl vydáváním svého Pravěku. Zda Domečka členství v Klubu přijal se mi bohužel z žádných mně dostupných pramenů nepodařilo zjistit, ale od roku 1910 začal v časopise Pravěk publikovat, proto se dá předpokládat, že se ke Klubu připojil a přijal úlohu referenta. Karel Buchtela měl o Domečkově archeologické fundovanosti vysoké mínění. Nebylo to jistě jen z přátelství, když se o něm zmínil ve své „Rukověti české archaeologie123“ a v již zmíněné Domečkově biografii z roku 1910 uveřejněné v Pravěku dále píše: „…Archeologické materiálie jím snesené jsou klasickým podkladem pro vědecké bádání a můžeme zejména tvrditi, že bez jeho výzkumů v okruhu kultury polí popelnicových náš český systém této kultury by se daleko jistě nenacházel na té výši, na níž je dnes…124“. Ludvík Domečka byl zkrátka uznávaný badatel, a to nejen v oboru archeologie.
120
Buchtela, K.: Ludvík Domečka. K 50. letému jubileu napsal…Pravěk 7, 1911, s. 97. LI/LA3609 – archiv literárního fondu L. Domečky (uloženo v Muzeu východních Čech) 122 LI/LA65 - archiv literárního fondu L. Domečky (uloženo v Muzeu východních Čech) 123 viz Buchtela, K.: Rukověť české archaeologie. Praha 1910, s. 5. 124 Buchtela, K.: Ludvík Domečka. K 50. letému jubileu napsal…Pravěk 7, 1911, s. 98. 121
Uznání vyjadřuje i další z archeologů té doby Albín Stocký, jenž v článku k sedmdesátým narozeninám Ludvíka Domečky napsal: „…a tak se dostává právník a historik Domečka k činnosti v pravěké archeologii, v níž nesporně vynikl tak, že jej směle můžeme klást za roveň Palliardimu, Hellichovi a jiným, kteří vycházejíce ze záliby v pravěkém bádání, vyšinuli se vysoko nad průměr regionálních archeologů125…“. Ludvík Domečka dal vpravdě základ archeologickým sbírkám hradeckého muzea, když během několika desítek let snesl tolik materiálu ze všech období pravěku ale i středověku, že sama sbírka je jednou z nejvýznačnějších: „Dostane-li archeolog zprávu o nálezu nějakých starožitností, musí se přesvědčiti, ca na ní je pravdy. Někdy jeho výprava za nimi setká se s výsledkem, který nestojí za řeč, ale někdy zase se stává, že uvidí na své oči více, než očekával126“. Domečkův zájem se neomezoval pouze na Hradec Králové a okolí, ale také na systematické zpracovávaní získaného materiálu z celých severovýchodních Čech. O nových nálezech pravidelně informoval čtenáře rozličných odborných periodik, zejména v Památkách archeologických a místopisných127. Jeho statě měly většinou název „Předhistorické nálezy v severo-východních Čechách“ nebo „Předhistorické nálezy na Hradecku“ a podobu jakéhosi pracovního deníku, kde Domečka uváděl právě zkoumané lokality, zaznamenal nálezové okolnosti a podal stručný výčet archeologického zainventovaného materiálu. Většina článků byla tedy popisného rázu, ale narazil-li Domečka na něco nového, nedořešeného či pouze domnělého, rozepsal se. Tak tomu například bylo i u významné archeologické lokality v Předměřicích : „Pohřebiště Předměřické, není-li mladší pohřebišť Plátenického a Úřetického, je s nimi zajisté současným. Ukazuje k tomu nejen tvar nádob na všech třech pohřebištích nalezených, nýbrž i jejich výzdoba. Ti, kdo pohřbívali se v Plátenicích, Úřeticích a Předměřicích, byli nepochybně i ve vzájemných stycích, neboť osady ty nejsou daleko od sebe vzdáleny a mimo to vedla na blízku Plátenic a Třetic stará obchodní dráha z Moravy na Hradec Král., kde rozdělovala se ve čtyři obchodní dráhy128…“. V roce 1899 byla v cihelně ve Svobodných Dvorech nalezena kostra mamuta. Ojedinělé mamutí kosti i kosti jiných zvířat se na Hradecku objevovaly, ale nález celé kostry vzbudil značnou pozornost. U této události pochopitelně nechyběl ani ředitel městského historického muzea Ludvík Domečka. 125
Stocký, A.: Ludvík Domečka. K sedmdesátým narozeninám. PA XXXVII, 1, 1931, 1, s. 95. Domečka, L.: Archeologická výprava na Kopec sv. Jana. Kraj královéhradecký 20, 1929, č. 71, s. 4. 127 viz př. Domečka, L.: Nové předhistorické nálezy v severovýchodních Čechách. PAM, díl 18, 1898 – 1899, sl. 120 – 121. 128 Domečka, L.: Předhistorické nálezy v severo-východních Čechách. PA XXI, 1904 – 1905, sl. 251.
126
Objevením kostry mamuta ve Svobodných Dvorech totiž opět vyvstala otázka, zda člověk žil současně s mamutem. Proto domněnka, že v době diluviální129 žili v severovýchodních Čechách lidé, nebyla vyloučena, ale stále chyběl určitý doklad. Domečka si plně uvědomoval vážnost situace i možnost změnit hypotézu v důkaz. Nařídil tedy dělníkům, aby dávali bedlivý pozor, nenaleznou-li při kopání nějaký pazourkový nástroj. A podařilo se. Byl nalezen a zachován exemplář pazourkového nože, který ležel mezi jedním žebrem a obratlem kostry mamuta. „Velmi důležitým tímto nálezem podán byl dostatečný důkaz, že člověk s mamutem již v nynějších Svobodných Dvorech žil. Cihelna p. Morávkova bude pak od nynějška připočtena k řídkým stanicím diluviálního člověka v Čechách130“. Ludvík Domečka tento důležitý objev zdokumentoval a objasnění a potvrzení hypotézy publikoval. Od počátku devadesátých let 19. století se odborný zájem muzea v Hradci Králové soustředil především na systematický archeologický výzkum. S jakými skutečnostmi museli tehdy archeologové počítat dokládá výzkum pohřebiště ve Voznici: „…leč na kopání nedalo se pomýšleti až po sklizni řepy na poli tom vysázené. Teprve když ke konci října byla řepa sklizena svolil p. Bárta ochotně, aby mohlo se na poli jeho kopati. Po dva dny, 10. a 11. listopadu, čtyři lidé pilně pracovali a odkryli celých 8 hrobů a dva rozrušené, z nichž byly nádoby téměř vesměs rozpadlé vybrány131“. Na jiném místě svého článku Domečka též popisuje, že skrývání hrobů na lokalitě v Nepasicích probíhalo za tuhých mrazů. Jak je vidno, pracovní nasazení bylo veliké. Nejprve se ředitel Domečka zaměřil na výkopy nekropolí lidu popelnicových polí, poskytujících množství reprezentativních nálezů132. Časově lze tento kulturní komplex zařadit do 1. pol. 1. tisíciletí před n.l., kdy se na našem území počínala pozdní doba bronzová přetvářet do doby halštatské. Lidé pohřbívali žárově a své ostatky ukládali do uren. V hrobech jsou často přítomny i četné milodary ve formě drahého kovu či z bronzu dělaných špeků a zbraní. Nejvíce Domečkou prozkoumaných lokalit náleží do nejmladší fáze – slezskoplatěnické. Z těchto pohřebišť, prokopaných na počátku 20. století, vedl Domečka výzkum ve Skaličce, Skalici, Dobřenicích, Nepasicích, Třebešově či Předměřicích133.
129
dnes se používá termínu starší doba kamenná Domečka, L.: Stanice diluviálního člověka ve Svobodných Dvorech. Ratibor 16, 1899, č. 16, s. 232. 131 Domečka, L.: Dvě popelnicová pohřebiště. Ratibor 20, 1903, č. 45, s. 695. 132 např. Domečka, L.: Dvě popelnicová pohřebiště. Ratibor 20, 1903, č. 45, s. 695 – 697; Domečka, L.: Mohyly u Voznice. Hradecký kraj 2, 1905, č. 3, s. 45 – 46; Domečka, L.: Popelnicové pohřebiště v Předměřicích. Hradecký kraj 3, 1906, č. 2, s. 68. 133 Vokolek, V.: Ludvík Domečka. In: Acta musei Reginaehradecensis. Serie B. Scientiae sociales. XI., 1967 – 19 68, s. 10.
130
Domečkovou zásluhou byly při záchranných pracích zachráněny tehdy málo efektivní nálezy – střepy, dokumentující další kultury od neolitu až po dobu hradištní a středověk. V nové, monumentální budově hradeckého muzea, postavené podle návrhu prof. Jana Kotěry v letech 1909 - 1912, instaloval v letech 1922 – 1923 ředitel Domečka rozsáhlou expozici pravěkých sbírek (viz IX. Obrazová příloha – Obr. 4). Právě rozmnožování muzejních sbírek novými archeologickými nálezy Domečkovi umožňovalo poznávat zejména pravěké osídlení hradeckého kraje. Po odchodu L. Šnajdra do Prahy zůstal jediný, který měl v muzeu přehled a evidenci všech pravěkých nálezů a lokalit severovýchodních Čech134. V popředí Domečkova zájmu byl nadále výzkum pohřebišť lidu popelnicových polí. Obsáhlý materiál získaný z těchto lokalit již bohužel nestačil publikovat. Výjimku tvoří pouze „Pouchov“ z roku 1929. Útlá knížečka, ovšem s velkým významem. Materiál z tohoto lužického pohřebiště se stal základem pro roztřídění celé východočeské skupiny lužické kultury, jenž náleží do mladší doby bronzové (starší doba popelnicových polí). Teprve od šedesátých let minulého století byl Domečkou nashromážděný materiál postupně zpracováván moderní vědeckou metodou135. To bylo možné jen proto, že Domečka dodržoval při terénních pracích základní a důležitý požadavek, který tehdejší badatelé často opomíjeli – zachovával nálezové celky. Také se zde musím alespoň zmínit o velkém počtu zaznamenaných záchranných výzkumů a nálezů, kde po hluboké orbě byl tehdy další výzkum nemožný. Mnohá naleziště, jenž byla v popředí zájmu Domečkova badatelského neúnavného ducha, dnes již neexistují, jako například slezskoplatěnické sídliště na zastavěné ploše Slezského předměstí Hradce Králové nebo lužické pohřebiště v Malšovicích. Ludvík Domečka se ovšem přísně neomezoval jen na žárová pohřebiště, ale krátkými, většinou záchrannými pracemi a průzkumy objevoval nové lokality pohřebišť a sídlišť téměř ze všech období našeho pravěku. Neolitická sídliště nebo nekropole z mladší doby římské v Plotištích nad Labem a v Předměřicích, objevené Ludvíkem Domečkou, daly podnět k systematickému metodickému výzkumu, který hradecké muzeum provádělo řadu let136. Je též nutné zdůraznit živý zájem Domečky archeologa a historika při rostoucím stavebním ruchu přímo v areálu města Hradce Králové. Neměl a ani nemohl mít takové technické podmínky k praktickému výzkumu, jaké máme v současné době, avšak nálezy, které se 134
Vokolek, V.: Ludvík Domečka. In: Acta musei Reginaehradecensis. Serie B. Scientiae sociales. XI., 1967 – 19 68, s. 10. 135 Vokolek, V., tamtéž, s. 10. 136 Vokolek, V., tamtéž, s. 10.
vyskytly při přestavbách starého města, jsou dnes podnětem a vodítkem k dalším objevům a podrobnějším výzkumům. Do nedávné doby jsme čerpali poznatky o slovanském a raně středověkém osídlení města Hradce Králové pouze z Domečkových nálezů. Je možná škoda, že v posledních letech svého života se Domečka více věnoval historii a topografii, než zpracování svých archeologických objevů. Tehdejší záchranné výzkumy, ačkoli byly prováděny bez nejzákladnějšího technického a finančního vybavení, přinesly mnohdy jedinečné nálezy hmotné kultury. Domečkovy nálezové deníky, z lokalit nemnoze už zastavěných, jsou dnes uloženy v archeologickém oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, kde se dočkaly i digitalizované podoby. Povaha Domečkovy práce byla vždy akurátní. Měl svou metodu spojenou s právnickou opatrností a rozvahou. Nesmírná oddanost královéhradeckému muzeu byla paradoxně příčinou výtek na jeho adresu. Patrné je to zejména z korespondence. Domečkovi byl díky přílišné zaujatosti vytýkán „amtseifer“ a s tím spojené neopodstatněné žárlivé střežení profesních zájmů, které vedlo až k podezřívání a neochotou spolupráce s ostatními badateli137. Je skutečností, že archeologické bádání od časů Domečkových pokročilo, změnily se technické, ekonomické a společenské podmínky, přesto však současní archeologové navazují na Domečkův nezapomenutelný zakladatelský odkaz. Proto ředitel královéhradeckého muzea Ludvík Domečka zaujímá mezi průkopníky české archeologie právem význačné místo. Dnes bychom se již neodvážili tvrdit, že hodnota určitého bádání se měří jen a jen schopností sloužit praktické činnosti. Zkušenosti nás naučily, že je nemožné rozhodovat, zdali činnost právníka v muzejním oboru prehistorie byla čistě vědecká nebo jen referující o hlášených nálezech pravěkých artefaktů či objevech rozsáhlých pohřebišť a sídlišť. Co opravňuje hledat smysl Domečkovy průkopnické práce, je právě to určité úsilí, které je zaměřeno k materiálu zkoumanému a rozlišovanému nikoliv jen pouhou zálibou pro věc.
137
viz např. citace z dopisu Karla Buchtely (LI/LA3669), která je součástí Textové přílohy (Xii); na podobný problém jsem narazila i v korespondenci s jinými badateli (př. A. Stocký, J. L. Píč)
VI. ZÁVĚR Ludvík Domečka – muzejní pracovník, historik, archeolog, topograf, konzervátor a archivář. Sečtělý a překvapující růzností zájmů a bohatstvím vědomostí, sloužil prakticky do posledních dnů svého života poctivě a oddaně městu Hradec Králové a jeho kultuře, ačkoliv si mohl ve svém věku dopřát zaslouženého odpočinku. Naskytne se jistě otázka, kde bral čas a sílu k tak obsáhlé činnosti? Jistě, že hlavní roli v jeho činorodé práci hrála nesmírná oddanost věci, pracovitost a organizační schopnost, jíž bylo třeba nejen k práci na městském úřadě, ale i v muzeu, na výzkumech i při pořádání příležitostných akcí. Domečka miloval starý Hradec a měl upřímnou radost z každého úspěchu města v jeho soudobém rozvoji. Byl živě poután stejně minulostí a jejími odkazy, jako prudkým tepem tehdejšího Hradce Králové. Zůstává krásným typem skromného pracovníka a člověka občansky zaujatého a společensky angažovaného. Ve svých pracích, předznamenaných právnickou opatrností a rozvahou, řeší Ludvík Domečka nepovšimnuté otázky materiálu, vrací se k nevyřešenému problému a nestydí se leckdy svůj předchozí názor opravit. I formální stránka jeho prací, stručný a srozumitelný jazyk, trpělivost, fantazie, důvtip a především důvěrná znalost věci jsou charakteristické pro jeho literární činnost. Velký Domečkův význam spočívá v jeho vědecké, sběratelské a spisovatelské činnosti. Že mělo Hradecko ve své době systematicky a vědecky probádanou archeologii, může poděkovat jen Ludvíku Domečkovi, který při své namáhavé a vysilující úřední práci věnoval každou volnou chvíli oddechu svému zamilovanému bádání, nepozorován vždy tak, aby mohl plně rozvinout a úplně se věnovat vědecké práci. Na královéhradeckém Moravském Předměstí, nedaleko místa, kde bydlím, je Domečkova ulice. Donedávna jsem o „Domečkovi“ z uličního štítku příliš nevěděla. Díky této bakalářské diplomové práci jsem se však mohla blíže seznámit se vzácnou osobností Ludvíka Domečky a myslím, že by to měl udělat každý, kdo se zajímá o historii Královéhradecka. K tomu, aby se o Ludvíku Domečkovi dozvěděl základní informace, může posloužit má práce, která jedině takto dojde svému účelu a cíli.
VII. POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY Domečka Ludvík, JuDr. (osobní fond), poř. č. inv.: 1517, Sp. – Domečka (písemná pozůstalost), uloženo v SOkA Hradec Králové. Ludvík Domečka (korespondence) – archiv literárního fondu (LI/LA), uloženo v Muzeu východních Čech v Hradci Králové
Benýšková, J. – Vích, F.: Ludvík Domečka. Literární Hradec Králové, 1994, s. 26 – 27. Buchtela, K.: Ludvík Domečka. K 50leteému jubileu napsal K. Buchtela. Pravěk 7, 1911, s. 96 – 98. Domečka, L.: Památky po královně Elišce, choti Karla IV. a její život. Praha 1895. Domečka, L.: Stanice diluviálního člověka ve Svobodných Dvorech. Ratibor 16, 1899, č. 16, s. 231 – 233. Domečka, L.: Z pamětí Frant. Mart. Uhlíře, děkana holohlavského. Hradec Králové 1902. Domečka, L.: Předhistorické nálezy v severovýchodních Čechách. PA XX, 1902 – 1903, sl. 543 – 546. Domečka, L.: Dvě popelnicová pohřebiště. Ratibor 20, 1903, č. 45, s. 695 – 697. Domečka, L.: Předhistorické nálezy v severovýchodních Čechách. PA XXI, 1904 – 1905, sl. 251 – 258. Domečka, L.: Hroby a kulturní jámy skrčků na Hradecku. PA XXIV, 1910 – 1912, sl. 459 – 466. Domečka, L.: Nálezy předhistorické na Hradecku r. 1910. Pravěk 7, 1911, s. 98 – 100. Domečka, L.: Archeologický výzkum J.L. Píče v Hradeckém kraji. Hradecký kraj 8, 1913, s. 1 – 5. Domečka, L.: Historicko-archeologická sbírka městského historického musea v Hradci Králové. Královéhradecká Ročenka 2, 1913, s. 48 – 56. Domečka, L.: Výkup z roboty a rozdělení pozemků při městských dvorech mezi poddané na panství Královéhradeckém. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 33, s. 2; č. 34, s. 1. Domečka, L.: Hospodářská, průmyslová, národopisná výstava v Hradci Králové roku 1894. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 57, s. 1 – 2. Domečka, L.: Pevnost královéhradecká a její model v měst. historickém muzeu v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 65, s. 2. Domečka, L.: Historické právo Hradce Králové na sídlo župy. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 82 – 83, s. 1.
Domečka, L.: Václav Grill z Černilova, zakladatel sekty Grillovské. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 1, s. 3; č. 3, s. 1; č. 4, s. 2; č. 5, s. 1 – 2; č. 6, s. 6, s. 1 – 2. Domečka, L.: Po boji. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 19, s. 1 – 2. Domečka, L.: Náklad na obecní veřejné knihovny. Psáno se zřetelem k našem kraji. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 26, s. 1 – 2. Domečka, L.: Respublica Bohemaiae. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 83, s. 1 – 2. Domečka, L.: První a druhé mé setkání s Jiráskem. Kraj královéhradecký 13, 1922, č. 43, s. 2. Domečka, L.: Vzrůst Hradce Králové ve 13. a 14. století. Kraj královéhradecký 13, 1922, č. 94 – 95, s. 6. Domečka, L.: Paměti všelikých příběhů našeho kraje. Kraj královéhradecký 13, 1922, č. 96 – 97, s. 5. Domečka, L.: Hrob Žižkův. Kraj královéhradecký 14, 1923, č. 60 – 61, s. 1; č. 62 – 63, s. 1. Domečka, L.: Smrt, pohřeb a hrob Jana Žižky z Trocnova. Královéhradecko 1, 1924, č. 3, s. 5 – 7. Domečka, L.: Historický význam Hradce Králové. Osvěta lidu 27, 1924, č. 17, s. 2; č. 18, s. 1; č. 19, s. 1 – 2; č. 20, s. 1 – 2; č. 21, s. 1 – 2; č. 22, s. 1 – 2; č. 23, s. 1 – 2; č. 24, s. 1 – 2; č. 30, s. 1 – 2; č. 34, s. 1 – 2; č. 38, s. 1 – 2; č. 39, s. 12; č. 42, s. 1 – 2. Domečka, L.: Dr. František Ulrich. Kraj královéhradecký 16, 1925, č. 11, s. 2 - 4. Domečka, L.: Město vidím, jehož sláva hvězd se dotýká. Osvěta lidu 29, 1926, č. 5, s. 3. Domečka, L.: Dvě novodobé pověsti. Osvěta lidu 29, 1926, č. 63, s. 3. Domečka, L.: Turistika v Hradci Králové. Osvěta lidu 30, 1927, č. 37, s. 1. Domečka, L.: Nález hrotu kopí sv. Mauritia v kostele sv. Ducha v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 15, s. 3. Domečka, L.: František Antonín hrabě Špork ve světle pravdy. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 33, s. 3. Domečka, L.: Důvody pro založení pevnosti královéhradecké. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 75, s. 5. Domečka, L.: První odbor Klubu českých turistů v Hradci Králové. Vzpomínka. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 36, s. 6. Domečka, L.: Hradec Králové nejstarším z měst XIII. stol. v Čechách založených. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 52, s. 6. Domečka, L.: Archeologická výprava na Kopec sv. Jana. Kraj královéhradecký 20, 1929, č. 71, s. 4. Domečka, L.: Ignát Herrman pětasedmdesátníkem. Osvěta lidu 32, 1929, č. 56, s. 1.
Domečka, L.: Styky prezidenta T. G. Masaryka s Královéhradeckem. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 17, s. 6. Domečka, L.: Alois Jirásek v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 19, s. 3. Domečka, L.: Jak jsme sčítali roku 1900. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 81, s. 6. Domečka, L.: Julius Zeyer v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 22, 1931, č. 10, s. 2. Domečka, L.: Kdy jsem poprvé slyšel o Hradci Králové. Kraj královéhradecký 22, 1931, č. 50, s. 6. Domečka, L.: Ladislav Jan Pospíšil. Osvěta lidu 36, 1933, č. 13, s. 6. Domečka, L.: Polští povstalci v Hradci Králové internovaní v letech 1863 – 1865. Osvěta lidu 36, 1933, č. 59, s. 6; č. 60, s. 3. Domečka, L.: Omyly o skladateli písně „Horo, horo, vysoká jsi.“. Kraj královéhradecký 25, 1934, č. 87, s. 8. Domečka, L.: Kdo bydleli na Hradecku ve IV. stol. před Kristem až v V. stol. po Kristu. Kraj královéhradecký 26, 1935, č. 50 – 51, s. 6. Domečka, L.: Národopisná výstava v Praze a Hradecko. (Vzpomínky k 40. výročí). Kraj královéhradecký 26, 1935, č. 57, s. 6. Domečka, L.: Vzácný nález předhistorický v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 26, 1935, č. 58, s. 5. Domečka, L.: Staré knihy z listovního úřadu v Hradci Králové převezeny do Prahy. Kraj královéhradecký 26, 1935, č. 66, s. 5. Domečka, L.: Kdy staly se Pardubice a Hradec Králové městy? Kraj královéhradecký 26, 1935, č. 89, s. 9. Domečka, L.: Hroby z doby předhistorické a historické v Libčanech. Osvěta lidu 28, 1935, č. 35, s. 7. Domečka, L.: Kronika pěkná o Janu Žižkovi z Hradecka. Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 7, s. 6. Domečka, L.: První historická práce V.V. Tomka o Hradci Králové. Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 30, s. 9; č. 32, s. 6. Domečka, L.: O vzniku hradeckého „votroka“. Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 39, s. 6 7. Domečka, L.: Zemřel kníže Soběslav I. v Hostinném nebo v Hradci Králové? Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 51, s. 3 - 4. Doubrava, A.: Ludvík Domečka. Historická abeceda Hradec Králové, list č. 5, KMVČ 1983. Doubrava, A. – Malina, J.: Hradecké muzeum. KMVČ, Hradec Králové 1983.
Kutnar, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, II, 1977, s. 207 – 208. Melichar, R.: Ludvík Domečka a jeho rod. Heraldika 15, 1982, s. 36 – 48. neznámý autor: Třicet let řed. L. Domečky v Hradci Králové. Osvěta lidu 27, 1924, č. 17, s. 3. neznámý autor: Panu řediteli Domečkovi. Osvěta lidu 34, 1931, č. 53, s. 4. neznámý autor: Ludvík Domečka, ředitel městských úřadů a městského musea, spisovatel atd. v Hradci Král. Královéhradecko 14, 1936 – 1937, č. 5, s. 131 – 132. neznámý autor: Ředitel Ludvík Domečka zemřel. Kraj královehradecký 28, 1937, č. 33, s. 4. neznámý autor: Poslední cesta ředitele Ludvíka Domečky. Osvěta lidu 40, 1937, č. 35, s. 2. neznámý autor: Odešel vzácný člověk…Osvěta lidu 40, 1937, č. 38, s. 2. neznámý autor: Hradecký historik. Pochodeň 66, 16. – 17. 4. 1977, č. 89, s. 5. neznámý autor: Vlastivědný pracovník. Hradecké noviny 7, 20.10.1998, č. 246, s. 10. Richter, M. – Vokolek, V.: Hradec Králové. Slovanské hradiště a počátky středověkého města. Muzeum východních Čech a Archeologický ústav Akademie věd ČR, 1995, 6 -8. Rodr, J. – Škopek, J.: Ludvík Domečka. Lidé hradeckého spektra, Díl 1., Hradec Králové 1994. Stocký, A.: Ludvík Domečka. K sedmdesátým narozeninám. PA XXXVII, 1, 1931, s. 95. Tichý, F.: Ředitel Ludvík Domečka sedmdesátníkem. Osvěta lidu 34, 1931, č. 53, s. 2. Tichý, F.: Ředitel Ludvík Domečka mrtev. Osvěta lidu 40, 1937, č. 34, s. 2. Vích, F.: Ludvík Domečka. Personální bibliografie. Fontes musei reginaehradecensis 11, KMVČ, Hradec Králové 1979. Vokolek, V.: Ludvík Domečka. In: Acta musei Reginaehradecensis. Serie B. Scientiae sociales. XI., 1967 – 1968, s. 9 – 11. Wipler, J.: Vzpomínka na Ludvíka Domečku. Nové Hradecko XIX, 26.4.1977, č. 17, s. 5.
VIII. POUŽITÉ ZKRATKY aj. – a jiné apod. – a podobně atd. – a tak dále KMVČ – Krajské muzeum východních Čech pozn. - poznámka sl. – sloupec SOkA – Státní okresní archiv tzv. – tak zvaný
BIBLIOGRAFICKÉ ZKRATKY ČSPS – Časopis Společnosti přátel starožitností PAM – Památky archeologické a místopisné PA – Památky archeologické VČMSA – Věstník československých museí a spolků archeologických
IX. BIBLIOGRAFIE LUDVÍKA DOMEČKY Domečka, L.: Průvodce po Jindřichově Hradci a okolí. 1888. Domečka, L.: Osídlení krajiny jindřichohradecké a novobystřické. 1894. Domečka, L.: Průvodce po Třeboňsku. 1894. Domečka, L.: Průvodce národopisnou výstavou severovýchodních Čech 1895 uspořádanou v Hradci Králové. 1894. Domečka, L.: Průvodce po Hradci Králové a okolí. 1894. Domečka, L.: Památky po královně Elišce, choti Karla IV. a její život. Praha 1895. Domečka, L.: Sídliště člověka starší doby kamenné ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové. 1899. Domečka, L.: Z pamětí Frant. Mart. Uhlíře, děkana holohlavského. Hradec Králové 1902. Domečka, L.: Zpráva o městském historickém museu v Hradci Králové za léta 1902 – 1904. 1905. Domečka, L.: Historicko – archeologická sbírka měst. historického musea v Hradci Králové. 1910. Domečka, L.: Průvodce po Hradci Králové a okolí. 1910. Domečka, L.: Výlety polodenní a jednodenní z Hradce Králové. 1911. Domečka, L.: Výkup z roboty a rozdělení pozemků při městských dvorech mezi poddané na panství královéhradeckém. 1912. Domečka, L.: Čechy v době předhistorické. 1913. Domečka, L.: O plastické výzdobě na zvonech zvonařů královéhradeckých. 1918. Domečka, L.: Pevnost královéhradecká a její model v Městském historickém museu v Hradci Králové. 1919. Domečka, L.: Výkup z roboty a rozdělení pozemků při městských dvorech mezi poddané na panství královéhradeckém. 1919. Domečka, L.: Václav Grill z Černilova, zakladatel sekty Grillovské. 1920. Domečka, L.: Valdenští v jihovýchodních Čechách. Tábor 1921. Domečka, L.: Polští povstalci v Hradci Králové internovaní v l. 1863 – 1865. 1924 Domečka, L.: Jan Žižka z Trocnova. 1924 Domečka, L.: Historie žurnalistiky královéhradecké. 1924 Domečka, L.: Třicet let veřejné činnosti JUDr. F. Ulricha. Hradec Králové 1925. Domečka, L.: Sto výletů jednodenních a polodenních z Hradce Králové. 1926. Domečka, L.: Tajný studentský spolek Žižkovci v Hradci Králové. 1927.
Domečka, L.: Z dějin města Hradce Králové. 1927. Domečka, L.: Obchodní cesty na Hradecku v době předhistorické. 1929. Domečka, L.: Místopis Královéhradecka. I. 1929. Domečka, L.: Pouchov. 1929. Domečka, L.: Předhistorické nálezy z let 1919 – 1928 ve vlastivědném museu pro Východní Čechy v Chrudimi. 1929. Domečka, L.: Dr. T.G. Masaryk na Královéhradecku. 1930. Domečka, L.: Místopis Královéhradecka. II. 1931. Domečka, L.: Polští povstalci v Hradci Králové v letech 1863 – 65. 1933. Domečka, L.: Ladislav Jan Pospíšil. 1933. Domečka, L.: Krajina při Divoké Orlici a její přítoky v době předhistorické. 1935 Domečka, L.: Znak města Hradce Králové. 1935. Domečka, L.: Královéhradečtí konváři a jejich křtitelnice. 1936. Domečka, L.: Místopis Královéhradecka. III. 1936. Domečka, L.: Alois Kemlink, císařský purkmistr královéhradecký. 1937. Domečka, L.: Stará radnice v Hradci Králové. 1937.
X. TEXTOVÉ PŘÍLOHY i. Publikované články Ludvíka Domečky s historickou tématikou (podle Františka Vícha) Domečka, L.: Hrady a zámky české od Augustina Sedláčka. Referuje…Ohlas od Nežárky 14, 1884, č. 25, s. 231 – 235; č. 38, s. 342 – 344; č. 39, s. 349 – 351; č. 40, s. 361 – 363. Domečka, L.: Hraše, J. K.: Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách. Polemika. Ohlas od Nežárky 14, 1884, č. 43, s. 387 – 388; č. 44, s. 395 – 399; č. 45, s. 409 – 410. Domečka, L.: Dějepis města Prahy. Sepsal V. V. Tomek. Díl VI. Referuje…Ohlas od Nežárky 15, 1885, č. 5, s. 45. Domečka, L.: K defenestraci místodržitelů českých r. 1618. Sborník historický 3, 1885, s. 368 – 369. Domečka, L.: O původu Vítkovicův. Sborník historický 4, 1886, s. 206 – 215; 284 – 293. Domečka, L.: Psal-li se Záviš Vítkovec po Falkensteině bavorském? Sborník historický 4, 1886, s. 309 – 310. Domečka, L.: Paměti Stránské z roků 1741 a 1742. Ohlas od Nežárky 17, 1887, č. 6, s. 49 – 50; č. 7, s. 57 - 58. Domečka, L.: Črta z pobělohorské minulosti Jindř. Hradce. Lumír 18, 1890, č. 28, s. 335 – 336; č. 29, s. 347 – 348. Domečka, L.: Románské exkurse v Čechách. Zbytky románských staveb v jihovýchodních Čechách. Metod 18, 1892, s. 38 – 41; 49 – 52; 61 – 63. Domečka, L.: Šašek pana Viléma z Rožmberka. Lumír 21, 1893, č. 26, s. 302 – 304. Domečka, L.: Švédové v krajině jindřichohradecké. Lumír 21, 1893, č. 16, s. 182 – 184. Domečka, L.: Tajný podobojí. Národní Listy, 1893, č. 208. Domečka, L.: Bujní studenti. Kulturně historická črta ze XVII. stol. Lumír 22, 1894, č. 21, s. 250 – 252. Domečka, L.: Pas a klíč království Českého. Lumír 22, 1894, č. 10, s. 118 – 120; č. 12, s. 136 – 138. Domečka, L.: Přestoupení Viléma Slavaty na víru katolickou a jeho sňatek. Ohlas od Nežárky 24, 1894, č. 14, s. 107 – 108; č. 15, s. 115 – 116. Domečka, L.: Smrt a pohřeb posledního pána z Hradce. Ohlas od Nežárky 24, 1894, č. 7, s. 49 – 50.
Domečka, L.: Návštěvy císaře Leopolda I. v Jindřichově Hradci. Ohlas od Nežárky 25, 1895, č. 4, s. 29 – 30; č. 9, s. 71 – 72. Domečka, L.: Mince král. Českého za panování rodu Habsburského od r. 1526. VČMSA 1, 1896, č. 3, s. 44 – 45. Domečka, L.: O ustálení hranic Českých a Dolnorakouských v krajině chlumecké a novobystřické. PAM XVII, 1896 – 1897, sešit 8, sl. 729 – 732. Domečka, L.: Znak města Hradce Králové. ČSPS 5, 1897, s. 71 – 72, 133. Domečka, L.: K dějinám Zlaté stezky. I. Pře Jakuba Černína z Chudenic s Prachatickými. ČSPS 6, 1898, s. 98. Domečka, L.: K dějinám Zlaté stezky. II. Pře Prachatických s Vilémem vévodou Bavorským. ČSPS 6, 1898, s. 159 – 160. Domečka, L.: Paměť o selské bouři r. 1775. Český lid 8, 1899, s. 338. Domečka, L.: Selské vzbouření na Hradecku r. 1775. Český lid 9, 1900, č. 6, s. 388. Domečka, L.: Hradec Král. od r. 1866 – 1900. Ratibor 19, 1902, č. 1, s. 3; č. 2, s. 17. Domečka, L.: Bombardovaný pohřeb. Episoda z války r. 1866. Ratibor 20, 1903, č. 27, s. 411 – 412. Domečka, L.: Exulanti Královéhradečtí. PAM XX, 1902 – 1903, sl. 135 – 142. Domečka, L.: Koule ze sedmileté války. Hradecký kraj 2, 1905, č. 1, s. 10. Domečka, L.: Z cestopisu císaře Josefa II. Hradecký kraj 2, 1905, č. 1, s. 9. Domečka, L.: Řády selské a instrukce hospodářské 1698 – 1780. Vydal Jos. Kalousek. Hradecký kraj 5, 1908, č. 6, s. 189. Domečka, L.: Zpráva o Jaroměři z r. 1648. Hradecký kraj 5, 1908, č. 6, s. 186. Domečka, L.: Dobytí Hradce Králové r. 1640. Hradecký kraj 6, 1909, s. 1 – 2; s. 59. Domečka, L.: Dr. Antonín Rezek. Hradecký kraj 6, 1909, s. 58. Domečka, L.: Smrt a pohřeb Albrechta Jana Smiřického. Hradecký kraj 6, 1909, s. 219 – 220. Domečka, L.: Švédové ve Smiřicích. Hradecký kraj 6, 1909, č. 1 – 2, s. 59. Domečka, L.: Jak Hradec Králové nabyl svých lesů. Ratibor 27, 1910, č. 31, s. 1 – 3. Domečka, L.: Z doby národního probuzení Hradci Králové. Kraj královéhradecký 1, 1910, č. 3, s. 4. Domečka, L.: Archivy v hradeckém kraji. Hradecký kraj 7, 1912, s. 125. Domečka, L.: Kde byl Žižka pochován? Hradecký kraj 7, 1912, s. 88. Domečka, L.: Kronikář královéhradecký ze 16. stol. Hradecký kraj 7, 1912, s. 88. Domečka, L.: Vzpoura lidu selského na statcích Zikmunda Čertorejského z Čertorej r. 1592. Hradecký kraj 7, 1912, s. 85.
Domečka, L.: Mor v Hradci Králové r. 1599. Osvěta lidu 36, 1913, č. 57, s. 3. Domečka, L.: Josef Kalousek. Ohlas od Nežárky 47, 1916, č. 5, s. 2. Domečka, L.: Za Heřmanem z Bubna. Národní Listy, 1917, č. 249. Domečka, L.: Historické právo Hradce Králové na sídlo župy. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 82 – 83, s. 1. Domečka, L.: O založení obce Věkoš. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 46, s. 2. Domečka, L.: Příspěvek k dějinám kultu Husova na Královéhradecku před Bílou horou. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 85, s. 1. Domečka, L.: Výkup z roboty a rozdělení pozemků při městských dvorech mezi poddané na panství Královéhradeckém. Kraj královéhradecký 10, 1919, č. 33, s. 2; č. 34, s. 1. Domečka, L.: Václav Grill z Černilova, zakladatel sekty Grillovské. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 1, s. 3; č. 3, s. 1; č. 4, s. 2; č. 5, s. 1 – 2; č. 6, s. 6, s. 1 – 2. Domečka, L.: Hradec Králové a vesnice jeho za třicetileté války. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 95, s. 2. Domečka, L.: Na Hradecku před třemi sty léty. Kraj královéhradecký 11, 1920, č. 85, s. 1. Domečka, L.: Kdy založen byl Jindřichův Hradec? Ohlas od Nežárky 51, 1921, č. 17 – 18, s. 4. Domečka, L.: Vzrůst Hradce Králové ve 13. a 14. stol. Kraj královéhradecký 13, 1922, č. 91 – 92; 94 – 95, s. 6. Domečka, L.: Hrob Žižkův. Kraj královéhradecký 14, 1923, č. 60 – 63, s. 1. Domečka, L.: Jan Žižka v Hradci Králové před 500 lety. Osvěta lidu 26, 1923, č. 48, s. 3. Domečka, L.: Bitva u Strachova dvora. Královéhradecko 1, 1924, č. 3, s. 3 – 5. Domečka, L.: Historický význam Hradce Králové. Osvěta lidu 27, 1924, č. 17 – 24; 26 – 27; 30; 34; 38 – 39; 42. Domečka, L.: Historikové královéhradečtí o Janu Žižkovi. Osvěta lidu 27, 1924, č. 64, s. 3 – 4. Domečka, L.: Smrt, pohřeb a hrob Jana Žižky z Trocnova. Královéhradecko 1, 1924, č. 3, s. 5 – 7. Domečka, L.: Z dějin nového města Pražského Předměstí. Kraj královéhradecký 15, 1924, č. 89, s. 3. Domečka, L.: František Palacký a Hradec Králové. Osvěta lidu 29, 1926, č. 40; 42; 46. Domečka, L.: Kronika války r. 1866. Kraj královéhradecký 17, 1926, č. 49 – 50, s. 8. Domečka, L.: Velký Hradec Králové v minulosti. Osvěta lidu 29, 1926, č. 24, s. 3.
Domečka, L.: Co se psalo o Hradci Králové v Norimberce roku 1687. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 29, s. 5. Domečka, L.: Hradec Králové nejstarším z měst XIII. Stol. v Čechách založených. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 52, s. 6. Domečka, L.: Mrtvá knihovna historického muzea hradeckého. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 57, s. 3. Domečka, L.: Sbírka městských práv pro město Hradec Králové z r. 1531. Kraj královéhradecký 18, 1927, č. 51, s. 5 – 6. Domečka, L.: Ve Výravě za válek napoleonských. Osvěta lidu 30, 1927, č. 82, s. 3. Domečka, L.: Nejstarší matrika královéhradecká. Kraj královéhradecký 19, 1928, č. 87, s. 3. Domečka, L.: Sadová ke konci 17. a v 18. stol. Osvěta lidu 31, 1928, č. 48, s. 3. Domečka, L.: Z domácnosti královéhradeckého měšťana r. 1721. Kraj královéhradecký 19, 1928, č. 51 – 52, s. 3. Domečka, L.: Vesnice, lesy a rybníky města Hradec Králové do r. 1848. Královéhradecko 6, 1929, s. 74 – 75. Domečka, L.: Zápisky purkmistrů jindřichohradeckých z r. 1736. ČSPS 37, 1929, s. 100 – 101. Domečka, L.: Hradec Králové za Jiříka Poděbradského. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 68, s. 3. Domečka, L.: Král Vilém a Bismarck v bitvě u Hradce Králové. Osvěta lidu 33, 1930, č. 55, s. 3. Domečka, L.: Lovení březhradského rybníku r. 1541 a r. 1547. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 58, s. 3. Domečka, L.: Paběrky v konsistorním archivu v Hradci Králové. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 52, s. 3. Domečka, L.: Protireformace na Královéhradecku. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 77, s. 5. Domečka, L.: Polští povstalci v Hradci Králové internovaní v letech 1863 – 1865. Osvěta lidu 36, 1933, č. 59, s. 6; č. 60, s. 3. Domečka, L.: Úmrtí zakladatele města Hradce Králové před 700 lety. Kraj královéhradecký 21, 1930, č. 84, s. 3. Domečka, L.: Listiny o náboženských blouznivcích v archivu biskupské konsistoře v Hradci Králové. Osvěta lidu 37, 1934, č. 56, s. 3. Domečka, L.: Vliv učení valdenského na učení táborské. Ohlas od Nežárky, 30.11.1934.
Domečka, L.: Kdy staly se Pardubice a Hradec Králové městy? Kraj královéhradecký 26, 1935, č. 89, s. 9. Domečka, L.: Konfiskace statků Trčkovských v bývalém kraji královéhradeckém. Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 81, s. 3. Domečka, L.: Kronika pěkná o Janu Žižkovi z Hradecka. Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 7, s. 6. Domečka, L.: O založení města Chýnova. Jihočeský sborník historický 9, 1936, s. 48 – 51. Domečka, L.: Příspěvky k dějinám Střezetic. Kraj královéhradecký 27, 1936, č. 9, s. 3. Domečka, L.: Zemřel kníže Soběslav I. v Hostinném nebo v Hradci Králové? Kraj královéhradecký 27, č. 51, 1936 s. 3 - 4. Domečka, L.: Byl pevnostní Hradec městečkem? Osvěta lidu 40, 1937, č. 25, s. 3. Domečka, L: Kdy a kde zemřela královna Eliška Rejčka. Osvěta lidu 40, 1937, č. 9, s. 3.
X. TEXTOVÉ PŘÍLOHY ii. Výběr z korespondence Ludvíka Domečky •
vybrané dopisy a korespondenční lístek jsou součástí fondu literárního archívu pozůstalosti Ludvíka Domečky (LI/LA), který je uložen v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, a písemné pozůstalosti Sp. – Domečka (uložené v SOkA Hradec Králové)
Karel BUCHTELA •
LI/LA3669, dopis z 11. 7. 1913: „…Nezlobte se, prosím, když Vám při této příležitosti povím docela upřímně a přátelsky, že se mi již často zdálo, že lidi zbytečně podezříváte a snad i příliš příkře proti nim vystupujete. Míním aféru p. Valovu a snad se ještě pamatujete, jak jste v Pardubicích na mou domluvu odpověděl, že mu zavaříte disciplinárku a že proti němu zakročíte poslancem. Vím ovšem, že se tak vždy děje z Vaší strany v zájmu musea Vašeho, ale člověk který se na to dívá z dálky objektivně, musí vzdor všemu respektu před Vaší obdivuhodnou obětavostí a výkonností přece jenom litovati, že příliš žárlivě střežíte tyto zájmy musea, a že snad i někdy dosti nespravedlivě posuzujete konání jiných. Byl jsem k Vám vždy upřímný a Vám vždy přátelsky oddaný a proto jsem se jsem se rozepsal obšírněji o věcech, jež by se mohly odbývati v krátkosti anebo snad i pominouti mlčením. Opakuji ještě jednou, že mě Váš přílišný „amtseifer“ pro museum Hradecké častěji znepokojoval a doufám, že nebude též pramenem mrzutostí v budoucnu až naše zemské muzeum provede pro sebe některá bádání na Hradecku. Bude se tu ovšem jednati vždy jen o důležité záležitosti a snad se tu bohdá vždy také přátelsky dohodneme resp. v určitých případech třeba o práci a kořist svorně a spravedlivě rozdělíme. Přál bych si, abychom se mohli co nejdříve ústně dohovořiti. Milostivé paní ruku líbá a Vás přátelsky zdraví Váš K. Buchtela“
Bertold BRETHOLZ •
LI/LA3885, dopis z 14. 3. 1910, Brno: „Veleváženému pánu, panu L. Domečkovi, městskému úředníku v Král. Hradci. Podepsané ředitelství dovoluje si Vás uctivě za
laskavé zaslání Vaší historické práce: Osídlení krajiny Jindřicho-Hradecké, kterou k našim vědeckým pracím nutně potřebujeme. Podepsané ředitelství doufá, že jeho žádosti vyhovíte a předem vydává uctivé díky. Ředitel zem. archivu: B. Bretholz“
Josef KALOUSEK • LI/LA3468, korespondenční lístek z 24. 3. 1906, Praha: „Děkuji za Zprávu o městském museu. Na 6. straně její čtu, že jste dostali „psané poučení o hospodářství ze XVII. století“. Není-li pak to kus Dobřenského? A je-li to návod jen k orbě či poučení pro úředníka o správě lidu poddaného? Buďte tak laskav, dejte mi o tom něco více vědět, také hodilo-li by se to do mé sbírky v Archivě Českém. S pozdravem J. Kalousek“
• Sp. – Domečka (písemná pozůstalost), uloženo v SOkA Hradec Králové, dopis z 22. 10. 1903: „Milý příteli!...Prosím, abyste ten zápis laskavě vyhledal a ty podpisy pro mne věrněji opsal. Chci z té instrukce vydati tiskem články 23-29, které se týkají správy lidu poddaného. Též prosím, abyste mi laskavě oznámil, jsou-li v Hradci Králové nějaké jiné řády selské, jež bývají jmenovány zřízení nebo artikulové soudní…Pozdravuje Vás ke vzájemným službám ochotný Dr. Josef Kalousek“.
Kamil KROFTA •
LI/LA3464, dopis z 6. 10. 1916, Praha – Smíchov: „Vážený p. tajemníku, odpovídaje na Váš ct. dopis z 30. září, oznamuji Vám, že spisy, které cituji v edici Gollových spisů na str. 292 v pozn. 1., ovšem jsou ve zdejší univerzitní knihovně a že v nich také najdete podrobnější zprávy o Valdenských a jejich pronásledování v Rakousích. Na otázku, zda souhlasím s Vaším výkladem stěhování bavorských a rakouských kolonistů do jižních Čech důvody náboženskými, neodvažuji se dáti odpověď zcela rozhodnou. Nezabýval jsem se tou otázkou podrobněji a mohu tudíž o ní souditi jen podle povšechného názoru, jejž mám o těch věcech. Myslím, že Váš výklad byl by přípustný jen pro dobu, kdy kacíři v Bavořích a Rakousích byli pronásledováni, u nás však nikoli.To jistě neplatí o stol. XIII., po případě i XII. V Rakousích a Bavořích totiž ryze církevní smýšlení, ryze církevní názor právní a mravní, vytvořený neb aspoň vytříbený papežstvím za velikých bojů o investituru, ujal se značně dříve než u nás působením vynikajících biskupů pasovských, arcibiskupů salcburských. Proto tam také dříve začal boj s kacířstvím než u nás. Je možno, že v tu dobu,kdy Čechy církevně byly za
sousedními zeměmi německými, tj. před stol. XIV., někteří rakouští a bavorští kacíři doma pronásledovaní stěhovali se do Čech. Kdybychom však měli Vašemu výkladu přiznati obecnou platnost, bylo by třeba všechny neb aspoň většinu bavorských a rakouských kolonistů v jižních Čechách za Valdenské nebo jiné kacíře uniklé domácímu pronásledování. Ač jsem se podrobněji nezabýval jihočeskou kolonisací, neváhám prohlásiti, že tomu nemohl bych dobře věřiti. Smím-li tedy projeviti svůj úsudek, řekl bych, že snad – je to přece jen domněnka – část rakouských a bavorských kolonistů v jižních Čechách byla tam přivedena důvody náboženskými, ale za hlavní a vlastní příčinu jihočeské kolonisace bych přece náboženství nepokládal. I na ni asi hlavně působily příčiny hospodářské, třeba nám nedosti jasné, a pak něco, co by bylo možno nazvati „duchem doby“, tj. povšechný a podivuhodný sklon části tehdejšího lidstva k vyhledávání nových sídel, nových působišť. Přeje Vám stálého zdraví, abyste dlouho mohl se oddávati své velmi záslužné a mně velmi dobře známé záslužné činnosti v oboru historického bádání a ochrany památek, jsem v dokonalé úctě Vám oddaný Kamil Krofta“
Josef Vítězslav ŠIMÁK •
LI/LA524, dopis z 15. 6. 1911, Praha: „…Bolestně lituji právě nyní zkázy hradeckého archivu. Rozbíral jsem právě ten oddíl Starých letopisů, jenž má zprávy z Hradecka a došel k výsledku, pro Vás jistě potěšujícímu, že základem je Kronika hradecká, kterou sepsal Krušinka písař – nejspíše městský † 1438; kroniku tu opsal a prodloužil nějaký stoupenec kněze Bedřicha ze Strážnice, a výsledek jest rkp. b. B jest pak další zpracování b. od někoho kdo dlel asi na Veliči nebo jinde ve službách veličského pána. Škoda, že vzácné jich zprávy nemám odkud kontrolovati. Prosím Vás, máte něco ještě z doby té v archivě či v Hradci vůbec?
Pak bych měl k Vám ještě jedno sdělení –
bohužel sub specie secreti – týkající se Žižkova hrobu. Nikdo tuším dosud nepochyboval a krom několika kacířů a krom několika kacířů nyní je každý přesvědčen o tom, že Ž. pochován byl v Čáslavi. Teprve žalostná publikace „archiváře“ Dlabáčka v Pam. archeol. vedla k tomu, že jsme ohledali zprávy historické pečlivěji.
A co vyšlo
najevo? O Žižkově pohřbu mluví z XV. a XVI. stol. asi 10 letopisců. Dílem nedí, kde je pochován, dílem dí, že v Hradci. Za celé XV. stol. není zmínečky, že by byl jinam přenášen. Teprve rukopis z r. 1515 má zprávu podivně neuvěřitou „Ale potom (kdy?) přenesen jest do Čáslavě a tu položen v kostele (kde?)“.
Tato věta je zřejmě vsuvkou
pozdější, neboť v rkpech starších věta předchozí i následující souvisí spolu bezprostředně.
Rovněž obšírné vypravování o Koudelích ze Žitnic, jež otiskl
Zimmermann, jest pozdní přípisek XVI. stol. v jednom variantu kroniky b. Všecky zprávy jiné jsou pouhá rozvedení těchto 2 zpráv. K tomu náhrobek Ž.ův dle obrázku jeví se docela renaissančním.
Řed. Nováček má za to, že Koudelové snad postavili
Ž.ovi v Č. pouhý kenotaf, a k němu později přimyšlena tradice. Nemohlo se to státi až po r. 1500. A neli to – jest aspoň svrchovaně nápadno a) že Hradečtí bez odporu tělo Ž.ovo vydali b) že o tom přenesení nikde není zmínky, než právě ona vsuvka. Ani Matouš Chrudimský (=st. letop. M), ač psal v letech 1484 – 1521, o tom neví. Neplyne-li z toho domněnka, že lebka v Č. nalezená jest čísi jiná a že Ž. v Č. vůbec pochován nebyl. Ale pak by byl v Hradci u sv. Ducha před velikým oltářem pohřben až dosavad.
Nebylo-li by lze – ačli vůbec jest možná – zavésti z Vás v těch místech pod
jakoukoli záminkou pátrání? Nesměl by ovšem nikdo krom několika zasvěcených věděti oč běží, ježto negativní výsledek přinesl by za nynějšího rozechvění pouze posměch. Ale stálo by za pokus pro zjištění pravdy. Upřímně Vás pozdravuje Váš Dr. Šimák“ •
LI/LA525, dopis z 13. 11. 1911, Praha: „…Přikládám opis Rezkovy stati o Grillovi a výtah ze své přednášky, jejž račte si libovolně upraviti za referát. Upřímné poručení od mé Lidunky! Váš vždy oddaný Dr. J. V. Šimák“
•
LI/LA530, dopis z 22. 12. 1913, Praha: „…Ježíškem mohu poslati zcela málo, prosím, přijměte i to vlídně, edice Wintrova díla zabrala mi značný díl času. Teď ležím ve St. letopisech, zatím v nejhrubší práci, na veliký nebukovaný arch znamenám poměr každé zprávičky v jednotlivých textech na vzájem, došel jsem za 2 měsíce teprve k r. 1440, arci je toto nejstarší oddělení nejspletitější; další léta už omezují se na 4 – 5 textů. Jakýs obrys výsledků dá se již tušiti, i budoucí forma edice. Věrně mé vydání sotva bude bohatší než Palackého,, neboť všecky texty později nalezené s malou výminkou jsou pouhé opisy; formou arci rozliší se velice. Je viděti, že Palacký pro censuru i ledaco vynechal. Povede-li se mi zjistiti filiaci, budu to pokládati za mistrný kus. V jednom z mladších opisů shledal jsem lepší znění kroniky Krušinkovy (ruk. b.) než dosud známo; budete Hradečtí míti z ní radost.
Přednášku Sociální pozadí
Husova vystoupení mohu přednášeti kdykoli, vím-li napřed o tom aspoň 14 dní. Nyní však – v čas masopustní příští – sotva by k ní došlo. Bylo by mi milejší potom, kdyby již zapadla do rámce letních oslav Husových a měla pořadatelstvo širší, město samo
(pořáda-li je) snad či jinou obecnou korporaci. Ale ochoten jsem přednášeti, zdá-li se Vám, i po Vašem návrhu, a dříve…“ •
LI/LA540, dopis z 14. 2. 1919, Praha: „…Teprve teď mi dr. Bartoš donesl Kalich se svou polemikou. Jeho postřeh je opravdu bystrý, ač všude jeho argumentaci dobře nerozumím. Kdybychom mohli věřiti, že se Čáslavští r. 1424 opravdu dopustili hnusného toho podvodu, byl by arci spor rozřešen. Ale smíme-li? Jsou tu důvody ryze subjektivní, jež nanejvýš otřesou i tím málem pravděpodobností, které jsme pokládali za jistější, ale objektivně nic neupevní.“
•
LI/LA551, dopis z 10. 7. 1924, Turnov: „Vzácný příteli! Zpráva o spálení kostí Žižkových od děkana Kramsiho (tak myslím, sluje) jest již dávno známa, ale pokládá se obecně za naprosto nespolehlivou. Annály strahovské jsou rukopisná kronika chovaná v klášteře, ze 17. věku. Pohříchu vypadlo mi z paměti, kde je o tom psáno, poněvadž vězím nyní v starším středověku, a zde nemám pomůcek, abych Vám mohl určitě posloužiti.
Kollega Bartoš jest badatel neobyčejně sečtělý, bystrý – ale jeho
fantazie neukázněná. Jemu stačí zdáníčko, aby na něm vybudoval theorii, které nakonec již užije, jako hotového fakta. Tu věc, že kníže Korybutovič byl povolán, jako příští český král, si vyvodil z fakta, že hned po jeho příchodu se počalo s dobýváním Karlštejna – a z okolnosti, že se Korybut po † Žižkově některý čas nazýval vskutku králem českým, arci jen od strany pražské. Proto je tak nesnadná polemika s Bartošem; jednu věc mu vyvrátíš, deset si jich vymyslí…“ •
Sp. – Domečka (písemná pozůstalost), uloženo v SOkA Hradec Králové, dopis z 13. 2. 1926: „…bylo by vítáno, kdybyste své stati o Sedláčkovi věnoval píseckému museu. Měl bych vlastně také povinnost se o něm rozepsati v lokálním listu, ale mám už úkol nekrologa pro Č.Č Histor., a krom toho referát v 2 díle Heraldiky, takže menší zprávy už nutno pustiti mimo. Nadto jsem věru unaven po 3. sv. Čsl. Kroniky, po němž jsem si vlastně neodpočal, ježto bylo nutno doháněti, co jsem zanedbal, spěchaje s lístkem, zejména spoustu korespondence. Dceru mám na chvíli na Krkonoších, synové zlobí doma. Ale radost ze všech. Moje paní se uctivě poroučí a Vám ruku tiskne Váš Šimák…Kdybyste potřeboval přednášku o Palackém, lze od konce března se mnou počítati“.
Josef ŠUSTA •
LI/LA6517, dopis z 18. 2. 1914, Praha: „Slovutný pane tajemníku! Obracím se k Vám jako k osvědčenému pracovníku historickému, vzpomínaje našich osobních styků z Třeboně, s prosbou abyste laskavě umožnil mému posluchači Václavu Novákovi užíti některých památek archivu městského. Pracuje o dějinách raabisice v Čechách. S projevem dokonalé úcty Jos. Šusta“
XI. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Obr. 1 – Fotografie Ludvíka Domečky (2. 8. 1861 – 27. 4. 1937). Obr. 2 – Hrob Ludvíka Domečky na hřbitově v Pouchově (řada 16, č. 48). Obr. 3 – Dům čp. 380 v královéhradecké Hradební ulici, kde Ludvík Domečka žil. Obr. 4 – „Domečkova síň“ (expozice pravěku) instalovaná v letech 1922 – 1924 v městském historickém muzeu v Hradci Králové. Obr. 5 – Rukopis Ludvíka Domečky (Smrt, pohřeb a hrob Jana Žižky z Trocnova) – uloženo v SOkA Hradec Králové.
