LEGENDA Z BABYLONU Bylo za tři minuty dvanáct. Náměstí bylo plné lidí, kteří oslavovali návrat poutníků z jejich dlouhé cesty. Přistáli uprostřed náměstí, přímo vedle sfingy postavené na počest jejich bohů. Lidé je vřele vítali. Zvony odbily dvanáctou hodinu a v jedné z ulic se objevil zástup vojáků městské gardy. Nezastavili, dokud nepřišli k mohutné parní vzducholodi. Zástup lidí se rozestoupil a vznikla ulička pro nosítka, kde seděl král se svou rodinou. Na první pohled každý poznal královská nosítka. Rukojeti jsou vyrobeny ze železa, rámy lemované stříbrem a zlatem, vykládané rubíny a smaragdy. Nosítka zakrývalo plátno krvavě červené barvy, prošívané zlatým znakem královského rodu. Král sestoupil ze svého povozu a udivil se, že se cestovatelů vrátilo tak málo, když jich odlétalo o mnoho více. Pozval je na večeři do královského paláce. Taková nabídka se nedala odmítnout. Sluhové je oblékli a připravili na královskou hostinu. Jen co usedli ke stolu, král řekl: “Povězte mi, povězte mi všechno…“ Bylo to tak… Na cestu se vydali přesně před dvěma lety, šesti měsíci a dvěma dny. Cíl cesty byl obletět svět a snažili se tak učinit v co nejkratší době. Cestu naplánoval nyní ztracený vědec jménem Plautus. Chtěl totiž dokázat, že to jde za méně než rok. Král však přerušil vyprávění a zeptal se „Co se na cestě stalo a proč se Vás vrátilo tak málo?“ Načež mu jeden z nich odpověděl, že se vše dozví. Na počátku byla posádka dvacetičlenná. Mezi členy posádky se vyskytovalo 8 námořníků, 2 geografové, kvůli udávání směru a polohy, 4 kuchaři, 3 otroci, 2 lovci a kapitán jménem Mikken. Plautus a Mikken byli kamarádi už odmalička, kdyby Mikkenovi položil nabídku obletět svět, určitě by odmítl, má přeci rodinu, ale starého přítele nemohl odmítnout. Kapitán si posádku na vzducholoď vybíral sám, některé známé a ostatní byli dobří v oboru, do kterého patřili. Den před odletem se Mikken loučil se svými dětmi a ženou, slíbil ji, že se vrátí co nejdříve, aby viděl své děti vyrůstat. Poté naposledy ulehl se svou ženou ke spánku. V den odletu se celá posádka sešla v Plautusově laboratoři a geografové jim vysvětlili plán cesty na několik týdnů. Poté vyšli na nádvoří před laboratoř a spatřili tam obrovskou vzducholoď, poháněnou obrovským parním kotlem, který se nacházel ve spodních částech paluby. Kousek od míst, kde všichni spali, aby je kotel mohl zároveň pohánět a zahřívat. Posádka vstoupila na palubu a nejdříve se rozdělal kotel, aby se stihl, než vzlétnou, zahřát a mohla se pomalu vytvářet pára. Ta se používala snad ve všech částech vzducholodě. Mohl se s ní nafouknout vzduchový balón, který vynese loď nahoru, nebo pohánět motor, nacházejíc se nejníže z celé lodě, přidělaný zespodu na trup lodi. Pára poháněla i primitivní osvětlení na lodi, ale Plautus se s nikým nepodělil, jak tento jeho vynález funguje. Po rozdělání ohně v kotli musela posádka nanosit zásoby dřeva a jídla, alespoň na týden. Na odlet se přišel podívat i král s rodinou, několik vysoce postavených pánů a kapitánova rodina. Než vzlétli, manželka Mikkena mu řekla, že je bude pozorovat z Plautovy věže, dokud nezalétnou za obzor. Vzducholoď byla pomalu připravena k odletu, stačilo vydat povel a vydali by se na cestu. Čekalo se na pravé poledne, aby se mohli vypravit. Poledne udeřilo a loď se rychle vznesla do vzduchu, trvalo to jenom několik okamžiků, než se loď dostala nad všechny domy ve městě. Mezitím kapitánova žena vyběhla na vrchol Plautovy věže, kde měla připravený velký dalekohled. Než však dolétla loď daleko, stačila ještě manželka zamávat Mikkenovi svým bílým kapesníčkem, doufajíc, že ho uvidí. Naštěstí ho viděl a zamával také. Nebyli ani za hradbami města, když se jeden z námořníků naklonil přes dřevěné zábradlí na kraji paluby tak, že málem spadl dolů. To nevěstilo nic dobrého. Když se dostali za město a viděli ho v dáli, čím dál menší, říkali si, co asi v takové dálce od domova objeví. Sem a tam viděli na cestičkách kupecké karavany, poutníky z dalekých zemí a občas také farmáře na polích. Námořníkům se nejvíce líbilo, jak mohli na
lidi pokřikovat z výšky a oni je marně hledali okolo sebe, nebo se lekli, co je to za létající stvoření unášející lidi. Až do večera byl vidět v dáli maják hořící v Babylonu, jejich domově. Mikken občas pomyslel na svou ženu a ptal se sám sebe, jestli stále kouká do dalekohledu, zdali je stále vidí. Po pár dnech doletěli do Španělské říše, bylo všeobecně známo, že Babylon s touto mocností nemá moc dobré vztahy. Dovolili jim přistát asi dva kilometry od města a podmínkou, že smí jít jen Kapitán, otroci a okolo nich bude stále 10-ti členná stráž plně ozbrojené španělské gardy. Nakupování zásob na místní tržnici trvalo déle než normálně. Bylo to hlavně tím, že moc kupců nechce mít co dočinění s nepřítelem. Ovšem po několika hodinách hledání sehnali všechno, co potřebovali. Nyní zásoby shromáždili na jednom místě a postupně je začali nosit na vzducholoď. Po několika minutách, když bylo skoro odnošeno, si hlídka všimla, že jeden z otroků chybí. Ihned zastavila zbylé otroky i kapitána a vyčkávali, dokud se nenajde. Chvíli na to se objevil z jedné z postranních ulic a šel znovu nosit. Garda ho ihned zastavila, shodila ho na zem a začala vyslýchat. „Kde jsi byl a co jsi tam dělal?!“ zařval jeden ze strážných. A kopnul do něj tak, že celý padl na zem. Kapitán, když to viděl, se vytrhl se ze sevření gardistů a chtěl mu pomoci. Naneštěstí ho chytlo víc gardistů tak, že se nemohl více hýbat. Když otrok ukázal jenom dvě jablka, co si ukradl na tržnici, vrchní gardista to nenechal jen tak. Prohlásil, že nikdo nebude okrádat jejich říši bez trestu a vytáhl svůj meč z pochvy. „Za zločin proti španělské říši tě odsuzuji k trestu“ řekl gardista a začal natahovat meč. Dva další gardisté ho drželi za ruce, aby se nemohl hýbat. Mikken se nemohl dále dívat. Trhnul rukou tak, že dal svým loktem jednomu gardistovi a ten ho pustil, pak se vytrhl od druhého gardisty. Běžel mu na pomoc, ale bylo příliš pozdě, vrchní gardista švihl mečem a usekl mu kus ruky, přibližně 5 centimetru nad zápěstím. Otrok se ihned svalil na zem v záchvatu bolesti. Když k nim Mikken přiběhl, odstrčil gardistu, co si čistil svůj meč od krve a klekl si na kolena k otrokovi. Zbylí otroci se alespoň pokusili ochránit svého přítele, doběhli k nim a se zaťatými pěstmi je bránili. Zbylí gardisté vytáhli své meče a schylovalo se k nevyrovnanému souboji. Naštěstí se v tu chvíli objevili španělští vojáci v čele s královým rádcem. Ten zařval „A dost! Nechte toho šílenství!“ Gardisté si ihned dali pohov, jen otroci a Mikken se divili, kdo to vlastně je. „Co se to tady děje?“ Optal se rádce. „Pane, tento otrok si dovolil ukrást z tržnice dvě jablka“ odpověděl vrchní gardista. „To je hned nutné mu usekávat ruce, nevidíte, že mají hlad?“ Odsekl zástupce. Pak nařídil, aby všichni odešli. Mikken se snažil co nejrychleji dostat raněného otroka na loď, měl plán, aby nevykrvácel. Na loď ho již v bezvědomí museli dotáhnout. Kapitán ho přitáhl ke kotli a ruku mu ránou přitlačil na stranu kotle, věděl, že se tím rána trochu vyčistí a hlavně tím zastaví krvácení. Otrok poté, co to Mikken provedl, upadl bezvládně bledý k zemi, utrpěl veliký šok. Následujících pár dní bude pro něj rozhodujících. Poté Mikken nařídil, aby ihned odlétli, nechtěl totiž nic riskovat. Za několik málo minut již byli ve vzduchu. Věděl, že nemají dostatek věcí na cestu k další zastávce a proto museli šetřit. Na cestě byli několik dní, když se kapitán rozhodl, že řekne členům posádky, jak jsou na tom. Nechal si je shromáždit na hlavní palubě a začal s proslovem. „Nebudu Vám mazat med kolem huby, jsme na tom špatně. Nevíme, jak je toto moře velké a kolik dní, nebo týdnů nám zbývá, proto snížíme příděly jídla.“ Povzdechl si a začal další větu. „Zároveň Vám musím oznámit, že náš drahý přítel, co mu byla useknuta ruka, dnes ráno zemřel.“ Na to na vzducholodi zavládlo naprosté ticho a nikdo nevěděl co říci. Několik dní nato letěli v noci skrz strašnou bouřku. Většina posádky byla již tak vyčerpaná a musela ještě vydávat úsilí na to, aby přidělávali věci k palubě, aby jim neodletěli. Déšť byl tu noc studený jako zimní mráz a ostrý jako jehly. Vítr házel lodí ze strany na stranu. Občas se stalo, že uletěla bedna, nebo jenom třeba kus dřeva. Námořníci se snažili přivázat bedny, k zábradlí, nebo ke sloupům, vedoucí k vzduchovému balónu. Najednou se vedle vzducholodi objevila obrovská loď na vodě. Byla průhledná a svítivě zelená. Na palubě měla
posádku, která vypadala jako duchové po bitvě, byli průhlední a měli strašné rány. Tato loď okolo nich prosvištěla, obrovskou rychlostí ale většina námořníků stihla přijít k zábradlí a podívat se na tu loď. Najednou slyšeli ránu a námořníci se otočili. Byl to zvuk lana, co se pod tíhou jedné z beden na jídlo přetrhl a rozjel se směrem naklonění lodě, přímo na ně. Většina stačila uskočit a chytit se něčeho. Dva námořníky ale srazila a projela s nimi skrz zábradlí a spadli dolů, několik set metrů do vody. Bylo to velmi rychlé, ostatní nemohli nic udělat, jen bezmocně přihlížet. Druhý den ráno po bouřce, sletěli kousek níže pod mraky a záhy pod sebou viděli na obzoru několik ostrovů. Bylo to velmi zvláštní, protože měli letět nad prázdným oceánem. Kapitán na nic nečekal a hned nařídil, aby letěli směrem k nejbližšímu ostrovu. Měli už jenom velmi málo jídla a byli by rádi, kdyby jim vydrželo 3 dny. Po přistání se všichni shromáždili na pláži u vzducholodě. Mikken ihned začal dávat úkoly. Tři námořníci měli jít na průzkum nejbližší džungle a blízkého okolí na ostrově. Zbylí námořníky a otroci šli s Mikkenem shánět nějaké to jídlo a dřevo na podpal do kotle. Geografové marně na mapě hledali, kde mohou být, nemohli na nic přijít. Kuchaři se snažili počítat zásoby jídla. Asi za dvě hodiny přiběhl jeden námořník celý uchvácený, s takovým strachem ve tváři, jaký Mikken ještě neviděl. Byl celý bledý a sotva z něj vylezlo celé slovo. „Ta, ta, tam, oba m-m-m-rtví“ snažil se ze sebe dostat slovo, když klečel na kolenou před džunglí. Po chvíli, když se mu trochu ulevilo, chtěl Mikken zavést na to místo, kde se to stalo. Šli asi 40 minut džunglí a najednou došli k vysoké zdi, vypadalo to jako hradba, několik století opuštěná. Byla zarostlá mechem, travinami, v okolí bylo veliké množství stromů, že nebyla z dálky skoro vidět. Dalších 5 minut šli podél zdi a dorazili k velké bráně. Několika z nich to místo přišlo velmi povědomé, vypadalo to jako brána jejich domova Babylonu. Vešli bránou dovnitř, ale uvnitř to vůbec nepoznávali. Před nimi se objevila dlouhá ulice, přesně jako u nich doma. Budovy byly postavené ve stejném stylu, akorát nikdy neviděli tento styl stavění. Všechny budovy tam byly postaveny velmi moderně. Materiály budov také nikdy neviděli. Navíc se sem tam v nějakém domě rozsvítilo a zase zhaslo, byl to zřejmě pozůstatek energie, co ve městě využívali, ale to nikdo z nich netušil. Ani neměli odvahu se tam jít podívat. Všechny budovy byly taktéž zarostlé velmi hustým mechem a měli již nazelenalou barvu. Sem tam se nějaký ten dům sám od sebe zbořil. Když na odbočce spatřili na náměstíčku ležet před výlohou, ve tvaru válce, své dva kolegy, šli pomalu k nim. U nich se zastavili a najednou se něco stalo. Spodní poklop výlohy se otevřel a z něj vyplavala obrovská chobotnice. Měla 6 chapadel, každé z nich pokryté několika desítkami přísavek, měla sytě oranžovou barvu, jako když vychází slunce. Výloha byla připojená na podivný přístroj, který zřejmě fungoval na principu páry a cirkuloval vodu. K údivu všech chobotnice pronesla „Ááá, poutníci, jak pozoruhodné“. Všichni se velmi lekli z toho, že by chobotnice uměla mluvit. „Ty, ty, ty mluvíš?“ Zeptal se Mikken. „Ano, umím to již velmi dlouhou dobu, přibližně již 9 Vašich lidských životů.“ Odpověděla. „Není možné, aby něco takového žilo tak dlouho.“ Zařval jeden z námořníků. „Civilizace v tomto městě vzkvétala po tisíce let, zdejší lidé měli velmi vyvinutou vědu. Mohli žít až tři sta let, ale před pěti sty lety je postihla velká pohroma. Buď je odnesl černý mrak záhadného kouře, nebo zbytek, co se rozprchl do džungle, zvábil zpěv kamenné sochy nad Modrým jezerem na druhém ostrově“ říkala chobotnice poklidně. Načež se jeden geograf už neovládl, vzal kámen a hodil s ním na sklo. Kámen se odrazil a dopadl na zem. „Tak a právě jste si přivodili vlastní záhubu, utíkejte a rychle odleťte, než Vás taky dostane. Už se blíží, slyšel, jak se kámen odrazil. Nebudu Vás prosit, ale jestli chcete přežít tak běžte, už je skoro tu!“ varovala je chobotnice a poté zaplavala zpět někam pod zem. Mikken nebyl hloupý a její varování vzal vážně. Zavelel a všichni se rozběhli lehkým poklusem na loď. Najednou se ozvalo v dáli veliké bzučení, jako kdyby to byl obrovský roj včel. Všichni se otočili na výlohu, kde byla chobotnice. Záhy se zjevil vznášející se černý oblak. Při hlubším pohledu se dalo vidět, jak uvnitř probleskávají malé blesky. U výlohy se to zastavilo a podívalo se to na kámen. Dále se
přízrak zadíval na dvě mrtvá těla, co tam předtím nechal. Těla vtáhl do sebe tak, že nebyla vůbec vidět a pak se postupně natočil ke skupině. Geograf, co hodil kámen, byl v úprku trochu pozadu a zakřičel na ostatní, ať utíkají, že je to jeho vina, že ho na chvíli odláká. Mikken na něj ještě zakřičel, že mu jeho odvážný čin nezapomenou. „Tak pojď ty bestie jedna, pojď si pro mě!“ Zařval na to. V tu chvíli z oblaku vyšel velmi hlasitý hukot a ten se rozletěl směrem k němu. Geograf se rozběhl do jedné postranní uličky a utíkal co nejvíce mezi domy, co to šlo, snažil se stále zatáčet, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Asi po třech minutách ho to v jedné z postranních uliček našlo a narazilo to do něj vší silou, tak, že se zbořila stěna domu, o který to s ním praštilo. Neměl šanci přežít, protože mu kus zdi spadl přímo na hrudník. Zbytek skupiny běžel džunglí přímo ke vzducholodi. Asi v půlce běhu hustou džunglí slyšeli obrovskou ránu, to oblak prorazil skrz obrovskou zeď a řítil se za nimi džunglí. Všichni utíkali, seč jim nohy stačili, nejrychlejší byli námořníci, za nimi Mikken, po něm běželi otroci a geograf. Běželi skrz vysoký porost travin, o 3 stopy vyšší, než nejvyšší z nich. Najednou, se zdálo, že již nic neslyší. Tak se na chvíli zastavili a křičeli na sebe. „Vidíte to někdo?“ zeptal se Mikken. Všichni se jednohlasně shodli, že ne. Najednou se za nimi ozvalo hlasité burácení. Poslední geograf jenom stačil zařvat a v tu chvíli ho již nebylo vidět ani slyšet. Všichni se opět rozeběhli, byl to již takový chaotický útěk. Poté slyšeli obrovskou ránu, ale nikdo nevěděl, co to bylo. Po chvíli vyběhli na pláž, a rychlým tempem naskákali do vzducholodě. Rychle vzlétli, aby již byli v bezpečí. Po chvíli uklidnění si někteří všimli, že jim chybí jeden otrok… To byla ta velká rána. Mikken vydal rozkaz, aby se letělo na vedlejší ostrov. V tu chvíli si sice uvědomoval, jaké riziko je tam čeká, ale museli tam pro další zásoby. Na prvním ostrově to bylo moc nebezpečné. Proto se na tuto akci chtěl řádně připravit. Všem na lodi rozdal kousky vaty a řekl jim, aby si tím zacpali uši. Zanedlouho na to přistáli na jižním kraji ostrova. Tentokrát byli obezřetní a snažili se být potichu a stále pospolu. Chodili z pláže jenom na kraj džungle, aby byli nanejvýše 5 minut z dohledu. Netrvalo dlouho a Mikken si všiml, že 3 lidi chybí… Aby je mohli hledat, potřebovali někoho, kdo jim bude udávat směr, kudy mají jít. Když už věděli, kam ti ztracení jdou, bylo otázkou času, než se za nimi vydají. Poslední z otroků se nabídl, že když ho svážou a budou držet, nebude se moci do jezera dostat a tím pádem přežije. Kapitán souhlasil, svázal mu ruce a kolem pasu mu přivázali lano, které ostatní na druhém konci drželi. Poté si vydal ucpávky z uší a dostal se do jakého si transu. Zbělali mu celé oči, přestal úplně reagovat na okolí, zklidnil se mu dech. Ihned se rozešel směrem do středu ostrova a na nic nereagoval. Šli s ním necelých 20 minut. Došli na menší louku, v jejímž středu bylo jezero s proskleným dnem. Uprostřed jezera stála socha nahé mladé ženy, držící se pravou rukou na její dlouhé vlasy. Z této sochy vycházel zvuk, který vábil okolní lidi. Okolo bylo středně velké jezírko, mělo prosklené dno, na němž byly vidět lidské kosti. V jezírku plavala dvojice velkých ryb, na první pohled vypadající přátelsky. Okolí jezírka bylo porostlé velmi hustou trávou a mechem. Když je otrok k jezírku dovedl, Mikken mu raději nasadil ucpávky zpět do uší. Problém byl ten, že se nic nestalo. I když vábení na něj nepůsobilo, tak se s ním stále nedalo hnout a z transu se neprobral. Kapitán přikázal kuchaři a námořníkovi, aby ho drželi. Na druhé straně jezírka viděli postávat zbylé čtyři. Stáli nad jezírkem, čekající zřejmě na povel, aby tam mohli vejít. Mikken a ostatní se za nimi rozběhli a chtěli je chytit. Jednomu lovci při běhu vypadl kus vaty z jednoho ucha. Ihned ho zvábil zvuk sochy a on změnil směr a skočil do vody. Ihned se k němu připlavaly ryby, které byly v jezeře, a pustily se do něho. Nebyl čas na nějaké zdržování. Mikken a ostatní utíkali za zbylými, kteří ještě neskočili, co jim nohy stačily. Mikken stačil strhnout jednoho námořníka, ale pro ostatní již bylo pozdě. Když se k nim dostal zbytek, byli již zbylí 3 po pas ve vodě. Pro ně už nebyla šance, ryby se jich opět chytly. Nemohli dělat, nic jiného, než se dívat, jak je mají ryby ve své pasti. Mikken a ostatní se odebrali zpět na loď. Museli ale vymyslet, jak odvést od jezera zbylé dva na lodi,
kteří byli stále pod vlivem zpěvu. Přivázali je na provizorně stlučená nosítka a na lodi je přivázali k postelím. Pak z ostrova odletěli. Mikken přikázal, aby přiložili do kotle a vylétli nad mraky. Zpěv sochy mraky neprostoupil, takže si mohli sundat ucpávky z uší. Mikken se již bál letět pod mraky, nechtěl zažít další hrůzy po tom, co již zažili. Měli namířeno na východ. Kapitán již neměl sílu letět dále, chtěl již letět domů. Po pár dnech nad mraky viděli pozoruhodný úkaz. Připadali si, jako by snad ani nebyli na Zemi. Viděli zřejmě jinou planetu, byla sytě modře zbarvená a větší než cokoliv, co kdy kdo z nich viděl. Okolo ní obíhali 3 měsíce, o něco málo menší. Nikdo z nich nevěděl, co se to právě stalo. Několik dní cestovali dále a stále tu planetu viděli. Najednou se před nimi zjevilo létající město. Nikdo se nestačil divit, co všechno na své cestě uvidí. Bylo to město srovnatelné s Babylonem, ale ani ve snu by je nenapadlo, že uvidí město létat. Jednohlasně se všichni se všichni shodli, že tam přistanou a prozkoumají to. Město mělo skalnaté podloží, které se vznášelo, na něm stál obrovský hrad, do kterého se mohlo vejít deseti tisíce lidí. Na místě, kde přistáli, stál zvláštně rostlý strom. Kořeny měl na povrchu a za ním byl most, který vedl k obrovským dveřím, které vedly dovnitř obrovského hradu. Zabouchali na dveře. Ty se pootevřely a z nich vyletělo bílé oslepující světlo. Všichni omdleli. Probudili se zřejmě po několika měsících, protože všichni měli hustý plnovous a delší rostlé vlasy. Všimli si, že jsou v jakési cele. Všechno v ní bylo bílé, bez jediné skvrny. Budili se jeden po druhém, první však Mikken. Když se všichni probudili, byli velmi zmatení. Během těch několika měsíců si pamatovali jenom útržky postav velkých jako několik lidí na sobě. Dokonce ti dva, co byli v zajetí zpěvu sochy jsou v pořádku, jen zmatení. Přemýšleli, co to může být, nebo kde mohou být a jak se dostat ven. Po pár hodinách se otevřely dveře a do nich vešli dva strážní, celí oblečení ve zlatém brnění. Nikdo z nich nepromluvil a jenom ukázali, ať jdou za nimi. Mikken šel v čele skupiny a za ním zbytek posádky. Došli do obrovské kruhové haly vysoké asi třicet metrů a kolem dokola byla vykládaná křesla. Na nich seděly ty obrovské postavy zahalené v bílých hábitech a kamenných výrazech ve tvářích. Když došli do středu, dva strážní, kteří je doprovázeli, se rozplynuli. Pak vstal jeden z nich a promluvil. „Vítejte, omluvte nás za tu dlouhou dobu, co jste byli zavření. Neměl to být význam agrese a nepřátelství, ale spíše jsme kontrolovali, zdali nejste nebezpeční pro nás. Dovolte, abych se představil. Ve vašem světě mne nazýváte Zeus, jsem nejvyšší bůh. Zde okolo mě sedí zbylých osm mých pobočníků.“ Nikdo z přítomných cestovatelů nevěděl co říct. Ocitli se mezi samotnými bohy. Zeus pokračoval „Víme, že jste si prožili utrpení, abyste se dostali až sem. Dostali jste se sem náhodou, ale teď již víme, že to taková náhoda nebyla. V těle toho, jemuž říkáte Mikken jsme nalezli něco velmi prastarého, velmi mocného a nekontrolovatelného.“ Mikken se zděsil a promluvil. „Nemůžete to ze mě vyndat?“ „Obávám se, že ne, je to tvá součást. Nevíme, zda nás to nezničí všechny, pokud bychom se ti pokusili ublížit.“ odpověděla Palas Athéna. Zeus pokračoval: „Z tohoto důvodu budeš našim hostem, pomocníkem a rádcem až do tvého posledního výdechu. Budeš tu mít královský pokoj a nic ti nebude chybět.“ Mikken si uvědomil, že již zřejmě nespatří svoji ženu ani děti. Zeus cítil na co myslí a pohotově řekl „Když budeš chtít, necháme tvé vědomí přesunout do někoho z jejich blízkých a budeš si s nimi moci promluvit, jako by by jsi tam byl sám. To ti poskytne alespoň trochu úlevy, ale tvoje fyzické tělo musí zůstat tady zde na Olympu. Vás ostatní přeneseme ven z naší říše, na okraj Španělska. Odtud se vydejte na východ a za 14 dní jste doma.“ Tleskl a všichni kromě Mikkena zmizeli i s lodí. Pak se Zeus zmenšil asi na Mikkenovu velikost a šel ho provést palácem. Možnosti tam byly takřka nekonečné, co potřeboval, to měl, tedy až na rodinu. Po slibovaných 14 ti dnech se vrátil zbytek posádky domů do Babylonu. Celý svůj příběh odvyprávěli králi. Ten nechal útržky z jejich příběhu namalovat na zeď. Takto vznikla legenda o Mikkenovi a jeho posádce. Tato zeď se stala základním stavebním kamenem pro
obrovskou budovu s názvem Babylon a každý návštěvník této budovy si může tuto legendu prohlédnout.
