Finsko | 1
Lääkäriromaani / Lékařský román Riku Korhonen (1972) debutoval v roce 2003 a rychle se etabloval jako jeden z nejvýznamnějších finských moderních spisovatelů. Ve svých textech zpracovává závažná témata, ovšem činí tak zábavným způsobem. Dříve, než se stal spisovatelem a sloupkařem, pracoval jako učitel na střední škole a jako lektor kreativního psaní na univerzitě v Turku. Jeho debut, Kahden ja yhden yön tarinoita, vyhrál v roce 2003 prestižní literární cenu deníku Helsingin Sanomat. Novela byla též adaptována jako divadelní hra pro Městské divadlo v Turku. Lékařský román, druhá publikovaná novela, mu dopomohl k získání Kalevi Jäntti, ceny pro mladé autory. Korhonen je autorem pravidelného sloupku pro noviny Helsingin Sanomat. Synopse: Lékařský román je mistrným vylíčením lásky, smrti a politiky. Vypráví příběh čtyř propletených osudů na hranicích jednoho impéria. Konec roku 2003 je v mnoha ohledech horký a intenzivní, z hlediska politiky i života jednotlivců. V Iráku slibují západní armády provázení obyvatel na cestě k demokracii a kapitalismu. Daleko od tohoto bojiště, v severoevropském přístavním městě, tráví výzkumný pracovník, třicátník Niklas, čas popíjením a obavami o přítelkyni Innu, jejíž otec umírá na rakovinu. Jedné noci uzří Niklas vizi, která jej promění. Uvěří, že nalezl lék na Inniny obavy. Ale Niklas musí čelit skutečnosti, že dosahy vlastních činů nelze vždy předpovědět. Ve své třetí, bravurne napsané novele, skládá finský autor Riku Korhonen dohromady nezapomenutelným způsobem spletitý příběh, poutavou analýzu mediální války a romantickou novelu prostoupenou jemným humorem. Z finského originálu přeložily posluchačky překladatelského semináře na Masarykově univerzitě Adéla Miklasová, Lucie Hradecká, Lucie Kuchařová a Kateřina Nováková pod vedením Markéty Hejkalové.
2 | Finsko
Narodil jsem se v roce 1972. Naše rodina se dvěma dětmi patřila ke střední třídě a politickým přesvědčením rodičů bylo politice se vyhýbat. Otec byl nejstarším synem zemědělce z Laukaa. V devatenácti letech odjel na univerzitu do Turku a po svědomitém studiu se v roce 1968 stal lékařem. V polovině sedmdesátých let získal atestaci z pediatrie. Byl prvním vysokoškolákem v rodině a dodnes cítí vděčnost za to, že mohl jít studovat. Proti čemu by jako mladý muž bojoval? A za co? Ekonomika a politika byly vzdálené a abstraktní, společenské problémy od vrat chléva vidět nejsou. Jeho dědictvím byla půda, lesy a nebe, ty byly mírnému venkovskému mladíkovi blízké. Z otcova vyprávění jsem pochopil, že křehký ideový svět jeho rodiny byl směskou strachu z panstva, posměšně přiznávaného o svátcích, a agrárnictví, tu a tam vyzdvihujícího samolibou lásku k rodné hroudě či izolaci od okolního světa. To vše šlo ale stranou, když se otevřela kořalka a začalo se mluvit o důležitých věcech: vykonané práci, úrodě, válce a úspěšném lovu. V ulicích města otec pozoroval, jak se mu rodná pole a nehybnost selského společenství vzdalují. Cítil, že se není třeba bouřit a že pracně nabývané vědomosti jsou nejjistější cestou do zajímavějšího a lepšího světa. Moje matka pochází z Turku, z rodiny majitele prosperujícího řeznictví. Byla tvrdohlavá a přelétavými milostnými vztahy zarmucovala rodiče. Před Vánocemi roku 1966 ji můj otec uviděl v tržnici, jak někomu podává přes pult balíček s uzeným masem. Chudý otec si začal odkládat peníze stranou a navštěvovat tržnici častěji, než by si býval mohl dovolit. Začátkem jara pozval otec matku na kávu. Šli do kavárny Aschan na ulici Humalistonkatu. Matka se začala obávat, aby otec, jinak tak příjemný, pro ni nebyl příliš racionální. Otec s úsměvem vyprávěl, jak na začátku studií trávil osamělé večery zadržováním dechu a měřením času stopkami. Pokoušel se o rekord. Jednou omdlel se stopkami v ruce. Matka pozorovala otce a černobílé závěsy značky Marimekko za ním a napadlo ji, že v něm přece jen je kus veselého blázna, jak se od muže očekává, byť v nepatrné míře. Pocítila vnitřní klid. Možná byly její milostné avantýry vzpourou proti umaštěnému materialismu podnikatelské rodiny, výšivkami romantické duše na plátně maloměšťáckého uzenářství. S otcem cítila,
Finsko | 3
že se doplňují. Choulili se jeden k druhému, ve vřavě světa se mísila černá a bílá, jin a jang, tělo a duše, žádné složitější námluvy nebyly potřeba. Zamilovali se do sebe, vzali se a v roce 1970 se jim narodila moje sestra Johanna, která zdědila matčinu tvrdohlavou povahu. Johanna tvrdí, že vztah našich rodičů vydržel z jednoduchého důvodu: vždy, když se otec vrátil z cest, nejdřív ze všeho chtěl obejmout matku. Potom nám dětem rozdal dárky a poslal hrát si ven. Pokud v mnohaletém vztahu rodičů někdy zuřily zhoubné vášně, já i sestra jsme jich zůstali ušetřeni. Vyrůstali jsme a viděli, jak otec mládne při rybaření a jak matka s něhou ve tváři klečí u záhonu. Do této země komplikovaných vztahů k otcům nezapadám. Vím, že jsem spoustu hospodských debat utnul slovy: můj otec je správný chlap. V ochranném stínu jeho vytáhlé postavy je těžké rozněcovat v sobě oidipovský hněv. Nanejvýš mu mohu vyčítat, že kvůli své profesi během mého dospívání projevoval bolestně intenzivní zájem o vývoj mých varlat. Nebo můžu tvrdit, že byl ve vztahu ke mně tak nadmíru chápající, až mi nedal prostor pochopit sám sebe. Když mě matka čekala, otec prodal starého červeného fiátka a koupil bílou ladu. První cestu autem jsem absolvoval v lednu 1972 z porodnice domů. Otec řídil, já jsem spal v matčině náručí a neměl jsem ani tušení, co je zima či utrpení. Finové se příliš zabývali svými politickými vzplanutími šedesátých a sedmdesátých let. Doba tržních hodnot a platební bilance zrodila nudný žánrový typ: kajícího se komunistu v televizním studiu ve večerní politické debatě. Dojetí v očích je prozrazuje – to byly časy! Každému je dopřáno jedno báječné mládí, nad nímž se zvedá vratký výstavní pavilon jménem život. Jedna společná zkušenost dětí zpolitizované generace byla zpracována málo a neupřímně. Před lety jsem viděl televizní dokument, v němž děti, které jezdily ladou, vzpomínaly na toto auto s vřelou nostalgií, jako na lidskou bytost. Podle mě byl ten dokument překrucováním historie trapného ruského vozidla. Když jsme o prázdninách cestovali k příbuzným ve středním Finsku, zvraceli jsme s Johannou z pachu rozpálených koženkových potahů. Na tmavých zimních cestách jsem poslouchal primitivní rachocení ruské převodovky a jímal mě hněv. Po nocích jsem přemýšlel, jak přimět otce, aby koupil pořádné auto. Pokud si nepořídí nové, chtěl jsem zemřít.
4 | Finsko
Do první třídy jsem nastoupil na podzim roku 1979. Měl jsem předpoklady obstát ve školním boji: byl jsem bystrý, pohledný, sportovně založený a uměl jsem se prát. Mou největší slabinou bylo otcovo auto. Věděl jsem, že to použijí proti mně. Nechápal jsem, proč chce otec jezdit ladou. Nebyl komunista. Jako odborný lékař by určitě měl na pořádné auto. Listoval jsem Světem techniky a ukazoval mu obrázky: Volvo, šedá metalíza. Taunus je dobré auto. Toyota Carina se vyrábí až v Japonsku. Otec mé pokusy prohlédl. Můj sen o důstojném lidském životě znovu a znovu troskotal na mělčině racionálních argumentů: „Ve své cenové kategorii je Lada nejlepší.“ K otcovu ježdění patřil jeden detail, jemuž se kluci ze dvora obzvlášť smáli. Otec používal kožené řidičské rukavice, které neměly prsty a na zápěstí se utahovaly řemínky. Takové by se hodily Jamesi Bondovi, když se ve filmu Goldfinger řítil Aston Martinem. Otec říkal, že zajišťují spolehlivý úchop volantu. Při odjezdu do práce dělal pokaždé totéž. Otevřel dveře, hodil dovnitř aktovku, u auta si navlékl rukavice, pečlivě utáhl řemínky, nasedl a odjel. A přitom měl jenom ladu. Jednou mě vezl na trénink dětské ligy. Domovník sekal trávu a pozoroval, jak si otec vedle auta upíná řemínky. Tyhle ruský auta, ty dají zabrat, poznamenal. Otec se na něj jen usmál a dál si utahoval řemínky, jakoby se chystal operovat srdce. Otcovy ruce v těch rukavicích vypadaly jako ruce odpudivého mrzáka. V létě roku 1982 jsme se přestěhovali na druhý konec města do rodinného domu. Směl jsem jet nákladním autem se dvěma stěhováky. Z výšky kabiny jsem mával bývalým kamarádům. Cítil jsem, jak mi jejich tváře a jména mizí z paměti. Na podzim jsem měl nastoupit do nové školy. Protože budeme bydlet ve čtvrti rodinných domků, ve škole se o otcově autě nemusí nikdo dozvědět. Možná, že teď koupí nové, když máme dokonce vlastní malý bazén. V srpnu přišel otec celý šťastný domů a pozval nás ven. Na dvoře stála nová bílá lada. Vypadala přesně jako ta stará. Oněměl jsem vztekem. Šel jsem dovnitř, vyběhl jsem schody a práskl
Finsko | 5
dveřmi svého pokoje. Se slzami v očích jsem ležel v posteli a měřil si tep na zápěstí. Nejstrašnější bylo, že otec vypadal tak šťastně. Jako by šťastný doopravdy byl. První den v nové škole pršelo. Odmítl jsem otcovu nabídku odvozu a šel jsem pěšky v teplém mrholení babího léta. Seděl jsem ve třídě v ještě neprošláplých adidaskách Jaguar, pozoroval jsem spolužáky a přemýšlel jsem, s kým se spřátelím, do koho se zamiluju a koho budu nenávidět. Příjemný učitel vyzval každého, aby vstal a představil se, protože ve třídě byli tři noví žáci. Představovali jsme se krátce a stydlivě. Když byla řada na mně, nervózně jsem řekl, kdo a odkud jsem a co rád dělám. Přemýšlel jsem, co ještě bych o sobě mohl říct. Viděl jsem, jak po prázdné silnici projíždí velké černé auto, jehož chromovaná příď se leskne ve slunci. V jeho pohybu byla vážnost široké linky nakreslené černou tuší. Řekl jsem: otec si chce pořídit Chrysler New Yorker. Nastalo uznalé ticho. Učitel pokývl. Posadil jsem se a cítil, jak mi hoří tváře. Byl jsem v tom okamžiku šťastný, jako bych nepříteli shodil právě postavenou řadu domina.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
