KVALITNÍ ŘEMESLNICKÁ PRÁCE PŘI OBNOVĚ PODSTÁVKOVÝCH DOMŮ
KOVÁŘSKÉ ŘEMESLO V PODSTÁVKOVÝCH DOMECH
Miroslav Rosčuk
KOVÁŘSKÉ ŘEMESLO V PODSTÁVKOVÝCH DOMECH
Miroslav Rosčuk
Předmluva: Podstávkové domy a trvale udržitelný rozvoj 2 Úvod 3 DVEŘNÍ KOVÁNÍ 3 Kování hlavních (vchodových) dveří 3 Závěsy vchodových dveří 3 Opravy závěsů vchodových dveří 5 Zámky vchodových dveří 7 Krabicový zámek 8 Nejčastější opravy krabicových zámků 10 Výroba klíče 11 Oprava vlastního pouzdra 11 Kliky a štítky 11 Možné poškození a opravy 13 Zástrče a středové zajišťovací tyče 13 Pobíjené dveře 14 Kování vnitřních dveří 15 Kování na vedlejších dveřích či vrátkách 15 OKENNÍ KOVÁNÍ 16 MŘÍŽE A ZAJIŠTĚNÍ STAVEBNÍCH OTVORŮ 17 POMOCNÉ A ZPEVŇUJÍCÍ PRVKY 19 OŠETŘENÍ KOVOVÝCH ČÁSTÍ A POVRCHOVÉ ÚPRAVY 19
Kovářské řemeslo v podstávkových domech Autor: Miroslav Rosčuk Ilustrace: archiv autora Odborná oponentura: Jan Vinař Jazyková úprava: Jiří Chocholoušek Grafická úprava a sazba: Václav Hroch Vydali: Frýdlantsko, z. s., a MAS Frýdlantsko, z. s., Frýdlant, 2015
Tato příručka a všechny související texty (metodika, prezentace, sborníky) jsou součástí projektu Kvalitní řemeslnická práce při obnově podstávkových domů, podpořeného z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost CZ.1.07/3.2.01/04.0003.
1
PŘEDMLUVA: PODSTÁVKOVÉ DOMY A TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ Podstávkové domy jsou tradiční venkovské a řemeslnické domy v česko-polsko-německé příhraniční oblasti – Trojzemí. Podstávka je historický typ konstrukce domu, základy nejstarších dosud dochovaných se datují až k 16. století. Tato architektura vznikala v návaznosti na podnebí, dostupnost surovin a zkušenost obyvatel, ovlivňovanou okolím. Stavba tak přirozeně odpovídá tomu, co moderní doba formuluje jako principy trvalé udržitelnosti. Podstávkový dům tedy v prostředí česko-polsko-německého Trojzemí vykazuje znaky udržitelné konstrukce, které se promítají i do jednotlivých řemesel a prací uplatňujících se při rekonstrukci. Environmentální rozměr (vazba na životní prostředí): • Objekt je postaven z místních, často z obnovitelných surovin, které se mohou při sanaci opět použít. • Materiál byl zpravidla získáván v blízkosti stavby, bez nároků na přepravu a může být opět navrácen do přírody. • Stavební materiál – dřevo – je CO2 neutrální a ekologicky neškodný, zejména pokud je les obhospodařován udržitelným způsobem, popř. podle pravidel FSC (certifikace podle standardu, který zaručuje přírodě blízké a vůči místním lidem šetrné lesní hospodaření a zpracování dřeva: více na www.czechfsc.cz). • Kombinace roubené a hrázděné konstrukce umožnila zvětšení obytného a užitného prostoru při snížení spotřeby dřeva. • Objekt je přizpůsoben optimálnímu využití (v podmínkách tradiční venkovské společnosti). • Nevytápěné prostory horního podlaží zvyšovaly životní pohodu obyvatel, v návaznosti na sezónní využití. • Pro mokré provozy (stáje) se využíval místní kámen a cihly, čímž se oproti dřevu zvyšovala trvanlivost stavby a schopnost akumulace tepla. • Roubenka jako obytná a pracovní místnost poskytuje dobrou tepelnou ochranu. • Absorpční vlastnosti dřeva a hlíny udržují rovnoměrnou vlhkost, důležitou nejen pro někdejší tkalcovství, ale i současný život. Ekonomický rozměr: • Životnost konstrukce (200 a více let) zajišťuje účelnost investovaného kapitálu. • Stavební konstrukce je opravitelná, nevyžaduje nákladné zemní práce, nevznikají stavební odpady. • Tepelný provoz objektů je převoditelný do současnosti a je variantou ekologického vytápění. Sociální rozměr: • Sanace podstávkových domů vyžaduje tradiční řemesla s velkým podílem ruční práce a potřebou specifických technologií. Podporuje zaměstnanost a má potenciál pro zvýšení konkurenceschopnosti mikropodniků ve venkovských oblastech. Rozvíjí manuální a řemeslnou zručnost, důležitou i pro nejmodernější výroby (opracování dřeva, práce s plechem a kovy, keramika apod.). • Krajina podstávkových domů je dnes součástí mezinárodního kulturního dědictví česko-polsko-německého Trojzemí. • Zachování podstávkových domů je zdrojem rozvoje cestovního ruchu, a tím udržení pracovních míst ve službách, s dopady na udržení životní úrovně obyvatel příhraniční venkovské oblasti. Citlivou otázkou je sanace podstávkového domu pro účely celoročního bydlení v moderním standardu. Důležitá je zkušenost projektanta zejména v oblasti odvlhčení a zateplení, kde jsou kladeny specifické podmínky na instalace. Obecně platí, že u podstávkových domů jsou poněkud omezena energeticky úsporná stavební opatření měnící vzhled nebo konstrukce, protože mohou způsobit závažné stavebně-technické poruchy a vady při užívání. To samozřejmě limituje využití obnovených podstávkových domů pro moderní komfortní bydlení. Na podobné překážky již ale narazilo i klasické stavebnictví. Na druhou stranu, zejména v Německu, jsou podstávkové domy využívány nejen k bydlení, ale i k nejrůznějším formám podnikání. Příklady vhodně a citlivě zateplených objektů jsou i v České republice. S některými je možné se seznámit v prezentaci z odborného kurzu Vnitřní prostředí v podstávkovém domě. PhDr. Jitka Doubnerová, koordinátorka projektu Kvalitní řemeslnická práce při obnově podstávkových domů 2
ÚVOD Tato příručka vznikla jako pomocný průvodce pro majitele, řemeslníky, investory i všechny zájemce o podstávkové domy. Jejím zaměřením jsou kovové prvky domu, jejich rozlišení, použití v domě, možné opravy i ošetření, rovněž tak i doplnění částí chybějících. Příručka neslouží k vlastní výrobě nových kovaných částí podstávkového domu. Snad jen okrajově se dotýká určitých technologií řemesla, jelikož není zapotřebí suplovat značné množství odborné literatury zaměřené na konkrétní technologické postupy v oboru kovářství (např. Semerák – Bohmann: Umělecké kovářství a zámečnictví, Karel Goňa – Pavel Révay – Šimon Vondruška: Umělecké kovářství, Havard Bergland: Die Kunst des Schmiedens, Max Metzger: Die Kunst-schlosserei a další). Obrazová část obsahuje fotografie a doplňkové kresby kovových prvků, s nimiž se v podstávkovém domě setkáváme. Navazuje v odkazech na jednotlivé kapitoly tak, aby alespoň částečně poodhalila rozmanitost kovářských prací a aby napomohla lépe se orientovat v použití jednotlivých kovových částí v domě.
DVEŘNÍ KOVÁNÍ Kovové součásti na dveřích můžeme rozdělit na tři části: • kování hlavních (vchodových) dveří • kování vnitřních dveří (mezi místnostmi, vstupy do komor apod.) • kování na dveřích či vrátkách účelových a venkovních (jako jsou dřevníky, chlévy, zahradní branky) Kování hlavních (vchodových) dveří Na vchodových dveřích do domu jsou umístěny panty (závěsy), zámek s klikou, u dveří dvoukřídlých také zajišťovací zástrče (často i středová zajišťovací tyč) a někdy se objevují i hřeby, jimiž jsou dveře pobíjeny. Závěsy vchodových dveří Panty neboli závěsy se rozlišují podle typu dveří. Nemají-li dveře vlastní rám, ale jsou spojeny pomocí rybinových svlaků, bývá na dveřích umístěn závěs tzv. táhlový, připevněný vodorovně, takže se tímto stává nejen nosným prvkem dveří, ale zároveň je i zpevňuje. Zpravidla se jedná o kovanou pásovinu, na jednom konci s vykovaným okem pro závěsný čep.
Rybinový svlak
Příčný pant 3
Pak se pásovina rozšiřuje v místě, kde bývá umístěn hlavní spojovací šroub, a poté se plynule zužuje k druhému konci. Zde bývá velmi často vykována do tvaru lipového listu (srdce) nebo rozštěpena na více částí. Vlastní závěs bývá ke dveřím připevněn pomocí šroubů s kovanou čtyřhrannou matkou a kovanými hřeby. Nezbytným protikusem závěsu je čep. Bývá kotven pomocí trnu na jeho konci do kamenného nebo zděného ostění (někdy přímo do dřevěného rámu).
Nezbytným protikusem závěsu je čep. Bývá kotven pomocí trnu na jeho konci do kamenného nebo zděného ostění (někdy přímo do dřevěného rámu) Ukázky nejběžnějších typů kovaných závěsů (příčný pant)
Druhým typem závěsů na vchodových dveřích domu bývají závěsy rozštěpené nebo křížové. Obojí jsou umístěny na dveře mající vlastní rám, mnohdy s výplněmi. Tyto panty nejsou na dveře připevněny vodorovně, ale naopak ke svislici rámu dveří, někdy dokonce zpevňují jejich rohovou část.
Ukázky pantů křížových
Rozštěpený pant je opět připevněn přímo na plochu dveří pomocí šroubů se čtyřhrannou matkou a kovanými hřeby. Závěsný čep pantu se shoduje s čepem pantu vodorovného, někdy se ovšem vyskytuje u podstatně starších verzí ještě čep s tzv. opěrkou ve spodní části, pomocí které zajišťuje svislou pevnost trnu. Zde nalézáme kotvení čepu jak do ostění tak i do dřevěných zárubní dveří. 4
Rozštěpený pant
Rozštěpený pant
Opěrka čepu jak do ostění tak i do dřevěných zárubní dveří
Posledním a asi nejobvyklejším typem pantů u vchodových dveří nejen podstávky je pant zasekávací. Jedná se o prvek značně mladší, v 19. století již běžně průmyslově vyráběný, je opatřen protikusem vsazeným do zárubně. Pant je zapuštěn zboku do dveří a zajištěn ocelovým kolíčkem.
Zasekávací pant
Opravy závěsů vchodových dveří Jedním z nejčastějších problémů, s nimiž se v případě pantů u vstupních dveří setkáme, je uvolněný čep. Mnohdy se silně viklá nebo je pokleslý z původní polohy a znemožňuje správný chod dveří. Je-li umístěn v kamenném ostění, je zpravidla utemován sírou nebo olovem. Určitě nic nepokazíme, oslovíme-li mistra kamenického, který by měl mít zkušenost s podobnou opravou a mohl by nám za použití v dnešní době dostupných materiálů (chemických kotev apod.) s opravou pomoci. V případě kotvení na olovo lze použít olověné drátky dostupné v int. obchodech a pomocí utahováku čep zpětně utáhnout do pevného stavu. U kotvení do síry se jedná o práci značně složitější, jelikož se za použití tzv. vlaštovčího hnízda roztavená síra vlévá do otvoru v kameni. Tato práce vyžaduje značné zkušenosti, ideálním řešením bude čep z ostění vyjmout (nejlépe ohřátím čepu pomocí autogenu a roztavením síry či olova), otvor důkladně vyčistit od zbytků síry a s pomocí chemické kotvy opět upevnit. 5
V případě uvolněného čepu kotveného do zdiva je oprava snazší. Čep většinou prochází skrz zeď a je utažen pomocí matice. Matici tedy mechanicky (drátěným kartáčem) očistíme, aplikujeme uvolňovací kapalinu (např. přípravek WD 40) a po povolení šroubu čep vyrazíme ze zdi přes špalík z tvrdého dřeva. Následuje důkladné očištění a osazení pomocí cementové malty nebo chemické kotvy nazpět. Někdy není nutné čep z otvoru vyjímat (je-li kapsa okolo trnu značně uvolněná) a můžeme aplikovat chemickou kotvu přímo okolo trnu. Nejdůležitější při zpevňování uvolněného čepu závěsu je určitě zajištění správné polohy, proto je ideální provádět práci se zafixovanými a vyrovnanými dveřmi. Abychom po zatvrdnutí zajistili lehký chod dveří, potřeme čep před vložením do stavebního otvoru vazelínou. Dalším možným poškozením závěsu dveří bývají šrouby a hřeby uvolněné přímo ve dřevě. Nezbývá nám než demontovat závěs ze dveří, povětšinou opatřit nové hřeby, šrouby (není-li možné použít stávající) rovněž vyrobit nové. Vykování hřebu je jedna z nejběžnějších a nejjednodušších prací kováře, kdy z kulatiny potřebné tloušťky vyková vlastní tělo, odsekne potřebnou délku tak, aby zůstal dostatek materiálu na hlavu hřebu, a za použití hřebovnice napěchuje hlavu do potřebného tvaru. Hřeby jsou v dnešní době běžně k dostání v int. obchodech. Nejvhodnější jsou šrouby vratové, které mají nízkou půlkulatou hlavu a je možné (rovněž v hřebovnici) hlavu upravit na požadovaný tvar. U původních šroubů se vyskytoval závit Whitworth, závitníky a závitová oka tohoto typu jsou dnes bohužel jen velmi špatně k sehnání a nejspíše je použijeme pouze tam, kde je zapotřebí starý závit obnovit. Při osazení novými šrouby si tedy bohatě vystačíme s běžným metrickým závitem. Nové čtyřhranné matky (lze sehnat ve specializovaných železářstvích) snadno vyrobíme z pásoviny potřebného rozměru, konečný tvar za tepla zformujeme a vyřežeme příslušný závit. Dveřní závěs bývá rovněž často takzvaně vyběhaný. Tím, že byl uvolněný, dveře se křížily, panty nikdo nemazal, se oko závěsu vydřelo nebo povolilo a vznikla tak přílišná vůle v otočném místě. Při malém poškození postačí i za studena oko závěsu kladivem přitáhnout a průběžně pasovat na stávající čep (musíme vždy počítat s minimální vůlí). V případě většího uvolnění nezbývá než vyrobit trn (kalibrovací) silný tak, jak je zapotřebí, a za tepla oko dotvarovat. Stává se, že je závěs zlomený na dvě i více části. Nebudeme-li vyrábět nový, ale chceme původní zachovat, pak zvolíme šetrnou metodu opravy tak, že oddělené části takzvaně naplátujeme. To znamená, že pomocí plechových podložek snýtujeme zlomené díly nazpět. Nikterak nemaskujeme místo poškození, naopak opravu dílu přiznáme.
Kování na trnu 6
Kování na trnu
Poškození u závěsů i jejich čepů se vyskytuje celá řada a nemělo by smysl popisovat každý konkrétní případ. Zde jsou vytaženy jen ty nejběžnější opravy, které zvládne každý zručný řemeslník, často i mimo obor práce s kovem. Před montáží po opravě je nutné ještě řešit čištění od rzi, barev a povrchovou úpravu, ale ta bude popsána v jiné kapitole souhrnně. Zámky vchodových dveří Zámek na vstupních dveřích do domu je bezpochyby jedna z nejpodstatnějších částí kovových prvků nejen podstávkového domu. Z hlediska zabezpečení objektu proti cizímu vniknutí, vlastního zajištění proti otvírání, ale i z estetického důvodu je zámek po staletí nejen nezbytným prvkem, ale současně také v mnohých případech chloubou a ozdobou tehdejšího řemeslníka. Ve srovnání s ostatními kovovými částmi dveří je zámek nejsložitějším prvkem. Všechny jeho detaily musí být naprosto přesné, aby umožnily správný chod – jedná se tedy téměř vždy o tu nejjemnější řemeslnou práci. Pochopitelně v průběhu staletí se určití řemeslníci (a později manufaktury) specializovali přímo jen na výrobu zámků, nicméně i typy těch nejnovějších (např. krabicový zámek vyráběný zhruba do čtyřicátých let dvacátého století) ukazují šikovnost, čistotu zpracování i estetický přístup tehdejšího řemesla, přestože je na nich patrná stopa po strojním zpracování. U vchodových dveří podstávky se setkáme nejčastěji se zámkem nadedveřním (je připevněn na vnitřní část křídla vně a není nijak skrytý). Ten se v průběhu času měnil ve svých tvarech, systému otvírání, pomocných táhel i per apod. U starších typů běžně nalezneme zdobené krycí desky na zámku, ale i na jeho dalších součástech, a to dokonce i na místech, jež bývají pohledu ukryta.
Ukázka bohatě zdobeného zámku
Jednalo se o značně nákladnou věc a ne každý prostý člověk si ji mohl dovolit (proto se také ponejvíce objevují v bohatých staveních, především v měšťanských domech), takže se po dlouhý čas k zajištění vstupu do domu používala obyčejná dřevěná závora. Právě u těchto starších typů řemeslníci vytvářeli skutečný bezpečnostní prvek zamykání. Systémy zámků byly mnohdy velmi složité. Klíče k jejich otevření mívaly rozličné tvary, výřezy i otvory pro otáčení v mechanismu, byly vyrobeny tak, že je jen málokdo dokázal bez použití násilí otevřít. 7
Prořezávané klíče
Novější typy krabicových, takzvaných myšákových, zámků, jsou si na první pohled velmi podobné. Jsou to nejběžnější zámky, s nimiž se v podstávkovém domě setkáváme, a především v 19. století se již běžně manufakturně vyráběly. Neliší se příliš ani ve vnitřním mechanismu a svou funkci na dveřích domů plní doslova dodnes. Těmito zámky a jejich možnými opravami se budeme díky nejčastějšímu výskytu podrobněji zabývat. Posledním typem zámku vchodových dveří u podstávkového domu je modernější zámek zadlabávací. Je to zámek v různých obměnách i v současnosti průmyslově vyráběný. Ty staré se od dnešních liší především v rozměrech, v daleko masivnějším provedení (hlavně v síle per, tak aby vracely do správné polohy těžkou kliku). Systémem jsou to nejběžněji zámky dozické. K jejich otvírání se používá zubatý klíč a je nutné dodat, že tam, kde jsou dodnes funkční, se jedná o jedno z nejbezpečnějších zajištění dveří (ačkoli, neznámo proč, pojišťovna tyto zámky jako bezpečné neuznává). Krabicový zámek Rozlišujeme pochopitelně levý a pravý podle polohy otvírání. Jedná se o pevné ocelové pouzdro, tvořené k sobě navzájem snýtovanými plechy. Uvnitř je vsazen hybný mechanismus pro ovládání kliky, klíče a pomocné zástrče. Vnitřní klika bývá pevnou součástí zámku nebo pomocí čtyřhranu průchozí skrz zámek. Z vnitřní strany zámku je umístěn vrchní krycí plech, k němuž bývá přišroubováno vodicí pouzdro pro klíč.
Vnitřek zámku 8
Klika na krabicovém zámku
Průchozí klika na krabicovém zámku
Vodicí pouzdro pro klíč
Rozličné typy krabicových zámků různých rozměrů a stavu před opravou 9
Rozličné typy krabicových zámků různých rozměrů a stavu před opravou
Nejčastější opravy krabicových zámků Dostane-li se nám myšákový zámek do rukou, případně máme-li ho umístěn na dveřích, zřídkakdy k němu máme klíč nebo se klika nevrací nazpět, často se vůbec nehýbe, bývá poškozená vnější krabice a tak podobně. Nejdříve se pokusíme demontovat zadní krycí plech. Pro snadnější povolení matek můžeme použít uvolňovací přípravky (petrolej, přípravek WD 40 apod.). Můžeme rovněž celý zámek ponořit do lázně pro uvolnění (petrolej). Snáze potom vyjmeme pera i hybnou závoru. Po očištění technickým benzínem a osušení složíme zámek nazpět, přičemž zjistíme, které součástky jsou poškozeny. Vycházíme z předpokladu, že se nám jedná o uvedení zámku do funkčního stavu pro další použití, nikoli (to se týká starších, historicky hodnotných kusů) o restaurování a uchování bez obnovení funkčnosti. Takovou konzervaci a postup při restaurování je nutné svěřit (např. po poradě s pracovníky NPÚ) odborníkům v oboru restaurování obecných kovů. V našem případě vycházíme z toho, že po zjištění stavu poškození nezbývá než se pokusit zámek opravit. Pro prasklá pera použijeme jako výchozí materiál ocelovou planžetu (je možné zakoupit ve specializovaných prodejnách hutních skladů). Změříme si sílu čepu, v němž bylo pero osazené, vyrobíme podle něho čtyřhranný kalibr a po naměření rozvinuté délky zatepla planžetu vytvarujeme do požadované spirály. Sedí-li pero dobře na čepu a přitlačuje-li správně příslušnou součástku, je nutné ještě jej zakalit a popustit. Ohřejeme pero na kalicí teplotu (liší se podle použitého materiálu) a ponoříme je do kalicí lázně. Můžeme použít v podstatě jakýkoli řídký olej. Běžně se používá olej řepkový. Po ochlazení pero očistíme od mastnoty a lehce přesmirkujeme tak, aby prosvítal vlastní kov a abychom mohli pozorovat nabíhající barvy při změně teploty. Máme-li k dispozici kalicí nebo popouštěcí pec, je to bez problémů. Můžeme ale použít i běžný elektrický plotýnkový vařič nebo kus ohřátého bloku oceli, na který pero položíme a pozorujeme jeho následné zbarvení. Naběhne-li požadovaná barva, ponoříme pero opět do olejové lázně. Po ochlazení očistíme a ve vlastním zámku vyzkoušíme jeho chod. Existuje více způsobů, jak ocelové součástky kalit za použití pece, autogenního hořáku, výhně k ohřevu a rovněž ke kalení, přičemž se liší kalicí lázně od vody přes oleje, kalení za pomoci vzduchu atd. Vždy je ale nutné mít při této práci praxi, abychom zvolili správný materiál i postup a vyvarovali se následných chyb – např. toho, že je součástka příliš měkká, nebo naopak tvrdá a praská.
10
Výroba klíče Abychom mohli vyzkoušet správný chod zámku, musíme k němu vyrobit klíč. Jeho příčný tvar nám prozradí vstupní otvor identický z obou stran krabice. V některých zámečnictvích lze zakoupit požadovaný polotovar a ten už pomocí pilníků uzpůsobit pro náš zámek. Neseženeme-li nic takového, nezbývá než klíč vyrobit. Můžeme jej vyrobit buďto z jednoho kusu, nebo pomocí svářecího aparátu (případně letovací soupravy) sestavit z více dílů. Ať už zvolíme jakýkoli postup, je to práce, která vyžaduje značnou přesnost, pečlivost a trpělivost, neustálé zkoušení a pasování do zámku.
Staré klíče
Oprava vlastního pouzdra Pouzdro zámku bývá někdy promáčklé, takže znemožňuje součástkám pohyb, někdy bývají části plechů natolik vyrezlé, že není k čemu konkrétní díly nanýtovat apod. V prvním případě povětšinou postačí, demontujeme-li vnitřek zámku a za pomoci trnů a podložek vyklepeme promáčklá místa do původní podoby. Pokud je krabice silně poškozena, mnohdy nezbývá než konkrétní části vyrobit nové a pokusit se je citlivě navrátit zpět. Před vlastním osazením na dveře je nutné vnitřní část pouzdra důkladně namazat vazelínou (především ve všech hybných místech a tam, kde se pera třou o přítlačný protikus, pera rovněž namažeme). Zámek z vnější strany povrchově upravíme, viz kapitola Povrchové úpravy. Kliky a štítky Kliku se štítkem v případě středového zadlabávacího zámku nalezneme z obou stran dveří, u zámku nadedveřního pouze z jedné, vnější strany. Zde můžeme nalézt širokou škálu kovových detailů od
Klika se štítkem
Klika se štítkem 11
těch nejjednodušších, ryze účelových, přes značně zdobené, slohově i řemeslně čistě zpracované uměleckým zámečníkem až po bohatě tvarované litinové, hojně užívané od 19. století. Na štítcích bývá umístěna krytka přes otvor pro klíč, někdy štítek chybí a pouze pod klikou a v místě otvoru pro klíč je umístěn detail umožňující vedení kliky a klíče.
Litá klika Běžně užívaný typ kliky (2. pol. 19. stol.) Klika bez štítku s vodicími prvky Bohatě zdobená klika Starší typ kliky Typy štítku 12
Možné poškození a opravy V případě zámku středového probíhá skrz dveře ocelový čtyřhran, který je z vnější strany dveří vsazen do kliky a zajištěn pomocí nýtku jako nerozebíratelný spoj. Z vnitřní strany je skrze kliku a vsazený čtyřhran vrtána díra pro pojistný čep. Zde se může objevit problém, když klika takzvaně padá a nevrací se do vodorovné polohy. Tady je porucha v zámku a je nutné jej opravit. Opotřebením také trpí vodicí pouzdro ve štítku – v důsledku častého používání má přílišnou vůli. V tomto případě je dobré štítek ze dveří uvolnit a pokusit se zvětšený kruhový otvor pro kliku vymezit ocelovým kroužkem tak, že ho přinýtujeme na štítek. Pochopitelně se změní délka čtyřhranu potřebná k usazení vnitřní kliky, takže buďto (je-li to možné a je-li čtyřhran v pouzdře kliky dostatečně hluboko) převrtáme otvor pro zajišťovací kolíček (červ), nebo čtyřhran přeřízneme a nastavíme o potřebnou délku, případně celý čtyřhran vyměníme. U zámku krabicového je klika nejčastěji zajištěna přímo zevnitř na zámku čtyřhrannou matkou. Poškození vzniklá dlouholetým používáním bývají stejná jako u oboustranných klik (velká vůle a vydřené pouzdro). Pokud pojistná matka pro kliku nelze dotáhnout (stržený závit) a dřík pro matku je dostatečně silný, můžeme vyřezat nový závit. Ten původně byl Whitworth, nemáme-li závitové očko tohoto typu, bez problému použijeme metrické a rovněž vyrobíme příslušnou čtyřhrannou matku. Zástrče a středové zajišťovací tyče Se zástrčemi se setkáme pouze u dveří dvoukřídlých, ve vrchní a spodní části. Jedná se často o podkladový plech, k němuž jsou přinýtovány vodicí plechy a středem je vedena zajišťovací tyč (nejběžněji plochý materiál, někdy kulatina). Pod vodicími plechy nebo pod zajišťovací tyčí je umístěno ploché pero, jež nám takto bývá pohledově skryto. Právě tady se objevuje nejčastější příčina poruchy (zajišťovací tyč nedrží ve vysunuté poloze, pero je prasklé nebo povolené). Proto je nutné uvolnit šrouby nebo nýty, jež drží vodicí plechy, zástrč tak rozebrat a spodní přítlačné pero opravit. U zástrče spodních částí dveří tato oprava není nutná, protože zajišťovací tyč už svojí vahou zapadá do oka protikusu.
Zástrč spodní Typy zástrčí 13
Spodní a vrchní zástrč
Středová zajišťovací tyč je starším a jednodušším typem zajištění vedlejšího křídla dveří. Nejčastěji se jedná o kulatinu na jedné straně s okem pro připevnění na zeď, na straně druhé zahnutou do háku tak, aby zapadla do oka protikusu na dveřích. U tohoto způsobu se málokdy objeví nějaká porucha. Nejvýše bývá tyč prohnutá, takže mění svoji délku a nezapadá do oka, s čímž si jednoduše poradíme narovnáním tyče. Pobíjené dveře Dveře bývají pro své zpevnění pobíjeny kovanými hřeby. Někdy bývají hřeby uvolněné nebo prostě chybí. Uvolněný hřeb vyjmeme ze dřeva, a není-li ulomené tělo, můžeme jej opět použít. Po očištění otvor vyplníme pryskyřicovým tmelem a hřeb natlučeme zpět. Pokud jeden nebo více hřebů chybí, vyrobíme pomocí hřebovnice nový a hlavu kováním upravíme tak, aby vypadala stejně jako u původních zbývajících hřebů. Prohlédneme-li si pozorně zadní stranu dveří, velmi často objevíme zahnutí hřebů do dřeva. Bývají, jak se říká, utaženy přes léta. Hřeb je tím pochopitelně zajištěn proti uvolnění. Proto při výrobě nového počítáme s dostatečnou délkou těla a při okování dveří hřeb opět dvojitě zahneme a zatlučeme jeho špičku do dřeva. Před natlučením hřebu do dveří povrchově upravíme jeho hlavu proti reznutí.
Pobíjení dveří 14
Kování vnitřních dveří U těchto dveří se setkáváme s podobnými kovovými částmi jako u dveří vchodových, jen (protože jsou méně masivní, a tedy lehčí) bývají ze slabšího materiálu a často nejsou zajištěny pro zamykání. Panty na dveřích jsou tvarem obdobné jako u dveří hlavních, mívají menší rozměry. V případě zámků je tomu rovněž tak, nebo dokonce chybí a dveře se zavírají (především u vstupů do hospodářských prostor, jako jsou chlévy apod.) na petlici, která bývá mnohdy opatřena okem pro visací zámek. Krabicové zámky jsou rovněž zjednodušeny a na fotografii je patrný rozdíl velikosti. Pro vstupní dveře do komor se používaly zámky jednostranné, které se ovládají pouze ze strany vstupu. Někdy se na dveřích vedlejších objevují i různá přitahovací madla v různých provedeních. Co se týče oprav kovových částí vnitřních dveří, jsou podobné jako u dveří hlavních, snad jen díky vnitřnímu prostoru není nutné tolik dbát na dokonalou povrchovou úpravu.
Madla Komorový zámek Srovnání malého vnitřního zámku s vchodovým Petlice pro visací zámek
Kování na vedlejších dveřích či vrátkách Především jsou to dveře do hospodářských prostor, jako jsou chlévy, sklepy a dělicí vrátka mezi jednotlivými prostorami. Kování tvoří většinou strohé, ryze účelové kovové prvky, u nichž se jen velice zřídka objeví nějaké zdobení. Závěsy na tomto typu dveří bývají nejčastěji táhlové (viz kap. Kování hlavních (vchodových) dveří), připevněné ke dřevu pomocí kovaných hřebů a šroubů. Čepy závěsů jsou kotveny přímo do ostění, protože tyto vedlejší prostory se nejčastěji nalézají ve zděných částech podstávkového domu. Jen zřídka se zde setkáme se zámkem. Běžně jsou dveře zajištěny pouze petlicí, nebo jednoduchou zástrčí. 15
Petlice
Co se týče oprav těchto kovových prvků, vzhledem k tomu, že bývají umístěny ve vnějších a často vlhkých prostorách, působí největší poškození koroze materiálu (viz Povrchové úpravy). Jsou-li některé části poškozené nebo značně opotřebované, pak vzhledem k tomu, že se jedná o prvky jednoduché a často vyměňované, vyrobíme poškozené díly nově a osadíme je na původní místo.
OKENNÍ KOVÁNÍ Kování na oknech podstávkového domu rozlišíme především podle stáří oken, jejich montáže a typu kování. Nejběžněji se setkáváme s oknem špaletovým. Jeho kování tvoří prvky pantů, zajištění a mnohdy také kovové části zpevňující okno v rozích, tzv. rohovníky. Na starších typech oken, tj. na jejich původních verzích, je vlastní pant (závěs) montován vně přímo na křídlo i rám okna, podobně jako je tomu u závěsů dveřních. Od nich se však liší svými rozměry a jemnějším provedením. Upevněn bývá kovanými hřeby. U novějších typů kování už se setkáme s pantem zasekávacím, průmyslově vyráběným. Další kovovou částí okna jsou prvky zajištění v zavřené poloze. U staršího typu se jedná o kovaný (později litinový) obrtlík, který je kotven trnem do rámu okna a svým pootočením zapadá za kovový výstupek na křídle okna, čímž jej přitahuje a uzavírá. U tohoto původního typu zavírání oken je na středu křídla ještě připevněn kovový (někdy keramický) knoflík sloužící k přitažení okna při zavírání.
Obrtlík Okenní pant 16
U novějších typů oken se používá středový rozvorový zámeček, který je umístěn přímo na okně nebo je do křídla zadlabán. Jeho rozvory se ovládáním středové kličky (olivy) rozvírají a stahují do kovových protikusů, čímž okno dvoubodově uzavírají. Tento typ zavírání se s různými obměnami, především designu vyrábí a montuje dodnes. U starších oken se setkáváme s různými tvary středových kliček, většinou litých (mnohdy mosazných). Pro zajištění okna v otevřené poloze se používal a používá dodnes zajišťovací háček. Posledním kovovým prvkem na okně podstávkového domu je rohovník. Je to kovová část, která okno zpevňuje, někdy i ve spojení se samotným závěsem. Při opravách okenního kování bývá nejčastějším problémem zbavit jeho části nánosů letitých barev (viz Povrchové úpravy). Po očištění a zjištění stavu posoudíme, které díly bude možno použít a které je třeba vyrobit nové. V každém případě se nevyhneme vykování nových hřebů, případně i kotvicích šroubů (vrutů).
Obrtlíky, knoflík, rohovník Rohovník se závěsem
MŘÍŽE A ZAJIŠTĚNÍ STAVEBNÍCH OTVORŮ Mříže se v podstávkových domech nevyskytují příliš často. Většinou se jedná o zajištění oken a větracích otvorů mimo obytnou část (tj. u chlévů a dalších hospodářských prostor). Někdy je drobnou mříží zajištěn nadedveřní větrací otvor, nebo dokonce samy dveře jsou prosvětleny okénkem a zajištěny mříží (pozdější období). Velmi často používaným typem mříže, která postupně prošla mnoha stoletími, je mříž označovaná jako barokní. Jedná se o mříž tvořenou prolamovanými tyčemi k sobě sesazenými (čímž tvoří pravidelné obrazce), pospojovanými kovanými, zatepla zavíranými sponami. Bývá poměrně hustě vyplněná a působí doslova neprostupným dojmem. Je to typ, jenž se jen s malými obměnami tvaru tyčí a spon objevuje v podstávkových domech a nejen v nich v mnoha zemích Evropy.
Prolamovaná barokní mříž 17
Rozštěpená mříž
Detail barokní mříže Provlékaná mříž Provlékaná mříž
Dalším typem mříže je asi úplně nejobvyklejší, a co se vzhledu týče nejjednodušší, mříž provlékaná neboli probíjená. Zde jsou ocelové tyče (nej častěji čtyřhranné) zatepla probíjeny a vzájemně provlékány tak, že vytvářejí pevný celek. U pracovně složitější verze jsou tyče probity na koso. Poslední verzí mříže, kterou nalezneme především u menších stavebních otvorů, je mříž rozštěpovaná. Jedná se o svisle nebo vodorovně kotvenou pásovinu (mívá i několik prutů vedle sebe či nad sebou), která je po svých stranách rozseknuta (rozštěpena) tak, že vyplňuje prostor a zamezuje vniknutí. Vezmeme-li v potaz skutečnost, že v současné době je podstávkový dům jen zřídka celoročně obydlen, je nucen jeho majitel řešit zabezpečení objektu proti cizímu vniknutí. Pak pochopitelně přichází ke slovu i varianta zamřížování stavebních otvorů (oken, dveří), jež v minulosti tyto zábrany postrádaly. Je možno využít dřevěných okenic v kombinaci s kovem a pevnými zástrčemi, ale mnoho majitelů sahá po řešení pevného 18
zabezpečení mřížemi. Mříž se často vsazuje přímo do špalety, čímž se nijak nenaruší venkovní ani vnitřní vzhled domu. Vždy je ale dobré, rozhodne-li se majitel pro tento způsob zabezpečení, aby předem celou věc konzultoval s lidmi, kteří mají v oboru zkušenost, a přistupoval k této změně nanejvýš citlivě. Co se týče oprav mříží v podstávkovém domě, opět nás nejvíce trápí ochrana proti korozi. Pokud se nikdo přes mříž nedobýval násilným způsobem, nebývá pro svoji masivnost nijak patrně poškozena. Stane-li se tak (a v tom případě zpravidla není možno mříž z ostění demontovat), nezbývá než poškozený díl vyrobit a co nejšetrněji osadit nazpět. Osazujeme-li mříž novou, pak ještě před vlastní výrobou dbáme především na citlivou a nevyumělkovanou formu díla a snažíme se, především ve spojích a místech kotvení, přidržovat technologií odpovídajících stáří objektu. Oproti sponě zatepla sevřené z plného materiálu 20/20 mm nevypadá kovová spona vyrobená z 3milimetrového plechu nikterak působivě. Rovněž použití poniklovaného šroubu s hlavou pro křížový šroubovák do starého objektu nepatří.
POMOCNÉ A ZPEVŇUJÍCÍ PRVKY Mezi tyto kovové detaily podstávkového domu řadíme hřeby různých tvarů a délek, skoby, kramle, vyztužovací tyče apod., které ve vlastní konstrukci domu napomáhají zpevnění a propojení nejen dřevěných částí objektu a doplňují je. Kde tyto prvky chybí, vykováme a osadíme prvky nově provedené podle původních. V některých konstrukčních spojích, jako jsou různá plátování, tedy tam, kde napomáháme zpevnění konstrukce pomocí kovaných pásovin a šroubů se čtyřhrannými hlavami, provedeme nutnou opravu. Dbáme na syrové a nijak nazdobené zpracování materiálu.
OŠETŘENÍ KOVOVÝCH ČÁSTÍ A POVRCHOVÉ ÚPRAVY Správné ošetření povrchu kovových částí objektu je nezbytnou součástí opravy i výroby nových dílů. U dílů původních je nejprve nutné zbavit povrch od nánosů barev, rzi a nečistot. Starých barev se lze zbavit chemickou, mechanickou nebo tepelnou cestou. Posledním ze způsobů je čištění pomocí otryskání křemičitým pískem. Při chemické metodě můžeme použít přípravky na odstraňování starých nátěrů běžně dostupné v obchodech. Někteří řemeslníci aplikují pro odstranění alkalický způsob pomocí louhů apod. Tuto metodu je třeba provádět s velkou opatrností, ačkoli je velice účinná. Po očištění součástí louhem je vždy nutné povrch neutralizovat, tedy použít kyselý roztok. Každopádně zde není na místě jakkoli experimentovat, doporučuji raději poprosit někoho, kdo má s louhováním zkušenost a pomůže nám. Mechanicky můžeme staré barvy narušit pomocí drátěných kartáčů, smirkových pláten apod. Není to ovšem příliš účinný způsob a je dobré ho použít až po chemickém nebo tepelném očištění. Při tepelném odstraňování vystačíme s horkovzdušnou pistolí a špachtlemi různých tvarů. Nejsme ovšem schopni tak jako u chemické aplikace očistit materiál až do hloubky. Proto je obvykle nejjednodušší všechny tři metody kombinovat. Tryskání je zřejmě nejdokonalejší metoda očištění. S pomocí tryskací pistole a dobrého výkonného kompresoru se zbavíme nečistot, rzi i barev skutečně dokonale. Rzi na povrchu oceli se zbavíme podobně. Lze použít drátěné kartáče i kotouče upnuté do vrtačky apod., smirky a brusné vaty. Také chemicky můžeme povrch velmi dobře připravit pro základový nátěr. Existuje široká škála odrezovačů na trhu s drogistickými výrobky. Je pouze na nás, jaký na základě vlastní zkušenosti zvolíme. Liší se v chemickém složení, tedy i v agresivitě, jakou materiál narušují. 19
Jsou oplachovací i bezoplachové, povrchy po nich bělají, nebo naopak fialoví. Dobré je vybrat přípravek, jenž obsahuje vyšší procento kyseliny fosforečné, ta sama o sobě na oceli vytváří ochrannou vrstvu. Běžně užívaným způsobem je rovněž moření materiálu v lázních, buďto kyselých, nebo zásaditých. Jednou ze starých metod (snáze dostupnou) bylo máčení ocelových částí ve vápenné vodě. Nevýhodou těchto postupů může být silné narušení kovu do hloubky, což především u slabších a drobnějších částí bude na škodu. Také tryskáním se velmi dobře zbavíme rzi na povrchu, ovšem opět je třeba posoudit proces odrezování tak, abychom předmět neporušili silným tlakem písku. Máme-li povrch očištěn od mastnot, rzi i barev, můžeme přistoupit k zafixování. Na trhu se vyskytuje spousta různých typů i odstínů nátěrů, jež lze použít. Nutné je vždy postupovat pečlivě. Vyskytují se i barvy označované jako „dvě v jedné“, tedy základ a vrchní nátěr dohromady. Je na nás, jak posoudíme věrohodnost tohoto výrobku. Jsou rovněž nátěry, které se aplikují přímo na zkorodovaný materiál, opět je jen na našem rozhodnutí, k čemu se přikloníme. Metoda běžně používaná (nebudeme-li brát v potaz zinkování, šopování nebo práškové slinovací barvy) je použití základového nátěru, nejlépe v barevném kontrastu proti následné vrchní barvě. Kontrastem vyřešíme problém opomenutí vrchního nátěru. Vrchní nátěr, především v agresivním prostředí, je dobré nanést nejméně dvakrát, vždy ovšem v tenké vrstvě, aby prvek nebyl barvou doslova obalen. V interiérech postačí zpravidla jen nátěr jeden, nemáme-li problém se zvýšenou vlhkostí. Co se odstínu týče, určitě není pravdivý po léta vžitý mýtus, že železo musí být černé. Různé barevné odstíny se po celá staletí naprosto běžně používaly, a to nejen na železo a nejen v podstávkových domech.
20
Miroslav Rosčuk Od roku 1990 dodnes působí v oboru umělecké kovářství a uměleckořemeslné zpracování kovů. Navázal na kovářskou dílnu po svém otci, kde se po složení maturity na střední technické zemědělské škole vyučil. Následovalo studium a spolupráce v NSR (profesor Klaus Harttman, Frank Schulze) a ve Francii (Josef Martiné). V České republice spolupracoval a učil se u kovářského mistra Manfreda Schmidta. Od roku 1994 pracoval pro filmové společnosti (výprava pro film: Johanka z Arku, Lazebník sibiřský ad.). Tehdy začal pracovat také pro Český památkový ústav a církev římskokatolickou (Praha – Vrtbovská zahrada, Česká Lípa – Vodní hrad, hrad Grabštejn, zámek Lemberk, Hrad a zámek Frýdlant, hrad Bezděz, Doksy – kostel sv. Bartoloměje, Tachov – kaple a jiné). Kromě mnoha dalších prací v soukromém sektoru se věnuje kovové figurální tvorbě a zpracovávání návrhů pro nová díla v oboru uměleckého kovářství.
www.podstavky.cz
Projekt byl podpořen z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost pod č. CZ.1.07/3.2.01/04.0003.
