Karolinka v národním. Loutkářská Chrudim Dětská scéna Trutnov Wolkrův Prostějov Krajské přehlídky Paderborn 2007 Stanovy o. s. H

4 | 2007 ročník 53.

dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu

Karolinka v národním

Loutkářská Chrudim | Dětská scéna Trutnov Wolkrův Prostějov | Krajské přehlídky Paderborn 2007 | Stanovy o. s. | H. Kuhl: Harila

Obsah čísla

Kukátko do světa

Cesty amatérského divadla Téma

3

Karolinka v Národním | Jan Císař

Osobnosti amatérského divadla Jan Merta | Alena Exnarová a Blanka Šefrnová

4

K osmdesátinám Jiřího Valenty | František Černý Neuvěřitelné jubileum Saši Rycheckého Radka Svobodová Nositelé Zlatého odznaku J.K. Tyla v roce 2007 Dušan Zakopal Divadlo jako životní poslání | Jarka Mikešová Vítězslava Šrámková

5 6 7

12

Divadelní přehlídky a dílny Klíčové celostátní přehlídky 56. Loutkářská Chrudim aneb Málo nového pod sluncem | František Kaska Vzdělávací část Loutkářské Chrudimi aneb O čem byly semináře | Jacques Joseph Dětská scéna 2007 | Dominika Špalková Neodmyslitelnou součástí trutnovské Dětské scény jsou tvůrčí dílny... | Veronika Maxová, Lenka Novotná, Zdeněk Grečnar a Klára Zachariášová Skromné oslavy velkého významu Za 50. ročníkem festivalu poezie Wolkrův Prostějov Pohled první – na soubory hledící Alena Zemančíková Padesátý... | Pohled druhý – za recitátory-sólisty mířící | Jan Andrle

Krajské postupové přehlídky

V Sadské zvítězily inscenace se zásadním autorským přístupem | Kateřina Fixová Úkaz v Trhových Svinech | Milan Strotzer Ve Žluticích bez záře i bez propadu Rudolf Felzmann Potěšení z venkovského divadla | Josefův Důl Rudolf Felzmann Miletínské divadelní jaro 2007 | Alena Exnarová Brněnec na sněhu | Alexandr Gregar Boleradická sešlost poprvé a hned úspěšná Dušan Zakopal Ze šestnácti soutěžních inscenací dobrá polovina dosáhla kvalitního výsledku | Hanácký divadelní máj Jaroslav Kodeš Štivadlo 2007 bojovalo o možnost nominace Ladislav Vrchovský

13 18 21

29

2

4 | 2007

63

Paměť divadla III. | Jan Císař

68

Postgraduální sloupky

66 67

Servis a informace

Dramaturgický pozorník

Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) | Milan Uhde: Balada pro banditu Jan Šotkovský August Strindberg: Strašidelná sonáta Milan Strotzer Sony Labou Tansi: Antoine mi prodal svůj osud Pavlína Schejbalová

Divadelní literatura

Jacques Copeau a jeho Starý holubník Scénická žatva 1990–2006

Poradna Občanská sdružení v amatérském divadle, IV. část Stanovy občanského sdružení

Zprávičky Kalendář | srpen – říjen 2007 Repertoárová příloha AS

70 RP16 RP19

71 72 72 74 75

32

Divadelní hry prověřené jevištěm | Milan Strotzer Dramaturgický pendant ke hře Harila / Jan Císař

RP1 RP1

36

Harila Helmut Kuhl

RP2

38 39 42 43 44 46 48

50 52

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen Šrámkova Sobotka aneb Léto s tělem aneb Šrámek v souvislostech | Kateřina Veselovská Tanambourreé aneb Fantazie barev | Jiří Lössl FEMAD žije | Ladislav Langr Co je s individuálními výstupy s loutkou? Petr Slunečko Kopřivnická bedna posedmé aneb Á la hračka Pavel Rösner Brnkání s Provázkem, Provázek s Brnkáním Petra Rychecká Jesenická divadelní žatva 2007 | Saša Rychecký Inspirativní scénografická špionáž Marek Zákostelecký Divadelní plakát potřetí | Ladislav Langr

Paderborn 2007 – nic moc | Lenka Lázňovská 6. Mezinárodní divadelní festival Donzdorf 2007 Josef Tejkl Postřehy z divadelního festivalu Jadran 2007 v Kastavu | Michal Hecht

54 55 57

AMATÉRSKÁ SCÉNA

Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu Ročník 44. (Ochotnické divadlo 53.) / Číslo 4 / 2007 Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu Blanická 4, 120 21 Praha 2 Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková a Ing. Jaroslav Vondruška Grafika časopisu: Luboš Tobola Grafická úprava čísla: Milan Strotzer / Sazba: Simona Bezoušková Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2 Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected] Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., P. O. BOX 732, 111 21 Praha 1 e-mail: [email protected] tel.: Callcentrum 234 092 851 / fax: 234 092 813 Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz) Cena ročního předplatného 240,- Kč Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 12. 7 .2007 Příští číslo vyjde 18. 10. 2007 © NIPOS PRAHA 2007 ISSN 0002 – 6786 / Registrační číslo: MK CR E 4608

58 58 59 61 62 62

Foto na titulní straně: Loutkářská Chrudim 2007 – „C“ Svitavy / Daniil Charms: Fialový vítr. Soubor byl doporučen k účasti na Jiráskově Hronově. Foto: Ivo Mičkal. Foto na zadní straně obálky: K vrcholům Loutkářské Chrudimi 2007 patřilo představení LS Věk Plzeň Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. Soubor byl nominován na Jiráskův Hronov. Foto: Ivo Mičkal.

Téma

Karolinka v Národním Jan Císař

Je-li v souvislosti s textem Doma vždycky řeč o zakotvenosti v konkrétním prostředí, píše-li v Lidových novinách Jana Paterová (28. června 2007), že text „odráží i sociální atmosféru dnešního Valašska“, že je v něm „vlastně shrnuto množství skutečných momentů, lidí, událostí“, je to jádro toho, co Daria Ullrichová nazývá „nevykalkulovaným psaním“ a co jako pravdu střežili herci z Karolinky. V souvislostech vývoje českého amatérského divadla druhé poloviny 20. století je to v prvním desetiletí 21. století vrchol, jenž v tradiční poetice realistického dramatu naplňuje program autorského divadla. V této struktuře a v tomto systému by asi nikdo nic takového nehledal, naopak. Tak jak to na 75. Jiráskově Hronově v roce 2005 učinil Vladimír Hulec, jenž o Doma ve Zpravodaji napsal, že jde o odvozeninu ze všech minulých i současných textů, o intelektuální slátaninu vzniklou na valašském dvorečku. Jenže marná sláva: ten proud „naléhavosti, působivosti a pravdivosti“ (což je jiná charakteristika Doma z téhož Zpravodaje) v rovině miméze jako bezprostředního kontaktu s realitou a odkazu na sociální praxi byl jednou pro vždy jako proud opřený o pradávnou tradici evropské činohře dán a v amatérském divadle zůstal a nadále zůstane obsažen trvale. Neboť jeho tvůrci jsou v té životní realitě každodenní mimodivadelní zkušenosti vkořeněni primérně, především a hlavně – prostě ji žijí a divadlo je pro ně v jistých podmínkách a za jistých okolností prostředkem jak ji vyslovit, vyjádřit. A v tom okamžiku věnuje toto divadlo maximální pozornost konkrétním životním faktům a sociálně-historické dimenzi bytí společnosti i jednotlivců, z nichž logicky a přirozeně vyrůstají existencionální problémy postav. Právě tato váha této bezprostřední, přímé, zažité a prožité

Je to jistě událost mimořádná a jedinečná. Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zrodil a měl premiéru v amatérském souboru, vstoupil přímo na jeviště Národního divadla. Stalo se to premiérou činohry 21. června 2007, kdy hra Doma dorazila z Karolinky do Prahy. Geografické souvislosti mimořádnou jedinečnost této události ještě zvyšují. Karolinka leží na samém východě našeho státu, pár kilometrů od slovenských hranic, samostatnou obcí se stala v roce 1947 a městem v roce 1998. Tato „městská aglomerace“ vinoucí se údolím podél vsetínské Bečvy neztrácí ani kontakt s přírodou, ani přes všechny proměny nezmizel její venkovský ráz. Koneckonců: bezmála 3000 obyvatel Karolinky odpovídá i kritériím stanoveným pro soutěž venkovských souborů. Divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky, v němž text Doma vznikl, se také od konce 70. let minulého století, kdy vstoupil mezi přední amatérské soubory, což potvrzoval i svou účastí na Jiráskově Hronově, této soutěže účastnil a patřil na jejím vyvrcholení – Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou – svými inscenacemi ke špičce. Z tohoto zakořenění v této půdě tedy Doma vzešlo a zahájilo svou cestu na jeviště Národního divadla. O jeho pozoruhodné kvalitě se vědělo prakticky od počátku, definitivně se to pak potvrdilo na Jiráskově Hronově 2006. Tehdy např. Radmila Hrdinová psala o autentické nepředstíranosti, drsnosti i obraznosti, zemitosti i křehkosti a konstatovala, že je to velký zážitek uplynulé divadelní sezony, ne-li posledních let. Potvrdilo se to i v anketě Divadelních novin o nejlepší inscenaci divadelní sezony 2006, kdy Doma počtem hlasů obsadilo mezi profesionálními inscenacemi 6. místo. Svou kvalitu však dokládalo také diváckým ohlasem; inscenace souboru Jana Honsy byla natočena televizí a dosáhla do okamžiku, kdy na počátku července 2007 vznikají tyto řádky, 46 představení. Tato kvalita a z ní vyrůstající divácké zážitky jsou organicky, neoddělitelně spojeny s inscenací karolinského souboru. Dramaturgyně pražské „dvouinscenace“ – Jiráskův Otec a Františákovo Doma – Daria Ullrichová píše ovšem v programu k tomuto uvedení v činohře ND, že tuto, dnes už skoro legendární inscenaci neviděla; i bez ní však vysoce ocenila text, jejž si přečetla v Amatérské scéně a „...zjistila jsem, že je to zřejmě to nejzajímavější, co jsem v české dramatice od roku devadesát četla, že jde o autentické, Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka / Martin Františák: Doma. Foto z Krakonošova divasilné, nevykalkulované psaní / ... / Skutečně delního podzimu ve Vysokém nad Jizerou 2005: Milan Strotzer. dobré hry jsou přenositelné a vlastně jiný důkaz jejich kvality, než další uvedení, neexistuje.“ Martin Františák každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co v této zveřejněné korespondenci s dramaturgyní zmíněné „dvojin- dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční scenace“ píše: „Karolinští herci jsou strážci pravdy této hry. Proto mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou říkají, že nehrají, ale jsou... Nebýt herců z Karolinky, tak Doma nikdy podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť nevzniklo.“ se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné „Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zro- uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti dil a měl premiéru v amatérském souboru, vstou- činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního pil přímo na jeviště Národního divadla.“ realismu“ zobrazit přítomnost.

4 | 2007

3

Osobnosti amatérského divadla

Jan Merta Alena Exnarová a Blanka Šefrnová Jan Merta byl celá desetiletí především Spiritus agens loutkářů z východních Čech, ale v mnohém přesahoval hranice této oblasti i hranice loutkového divadla. Opravdový služebník Thálie. Jeho divadelně-osvětová práce celou tu dobu stmelovala loutkáře velké východočeské oblasti. Dokázal jim předat jistou vizi; přiváděl je ke smyslu jejich amatérské tvorby a měl vždy pochopení pro všechny. Vyzvedával vždy tvoření vycházející z upřímných pohnutek a potřeb jako cennou součást života. Tím se možná také přihodilo, že v kraji mohou koexistovat divadelníci různě zaměření, s různou úrovní zkušenosti v úctě k sobě a své práci navzájem. Jeho názory na divadlo, podložené studiem a zkušeností, mají platnost a amatéři je od něj stále chtějí slyšet. A on nezištně, otevřeně a aktivně pomáhá amatérským divadelníkům dobírat se uspokojivého divadelního tvaru. Jan Merta (narozen 9. září 1927 v Nové Pace) prožil celý svůj dosavadní život v Hradci Králové. Původní profesí je chemik – po studiu Vyšší průmyslové školy chemicko-textilní v Brně (absolvoval v roce 1947) pracoval až do roku 1989 jako chemik-analytik v ČKD. Vedle této své profese se intenzivně věnoval od roku 1956 loutkovému divadlu. Neustále pracoval na svém vzdělávání v divadelních oborech – na Lidové konzervatoři při KKS v Hradci Králové absolvoval loutkářskou třídu (1961–1962) a třídu pro vedoucí dětských kolektivů (1981–1982), v Praze při ÚDLUT kurz scénografie (1962–1963). Jeho loutkářskou tvorbu ovlivnilo i královéhradecké

profesionální VČLD (později DRAK), které od jeho založení v roce 1958 navštěvoval a navíc s ním v letech 1964–1976 spolupracoval jako divadelní fotograf. Praktickou divadelní činnost začal provozovat v LS TJ Sokol Hradec KrálovéMalšovice, na jehož založení se v roce 1956 podílel a pracoval jako jeho vedoucí, dramaturg, režisér, scénograf a technolog. Brzy se odpoutal od fundu tradičních marionet a zastaralých forem loutkářské práce a začal se pokoušet o tvořivou interpretaci her pro děti i dospělé za využití nejrůznějších druhů loutek (javajky, maňásky…) navržených a vyrobených pro tu kterou konkrétní inscenaci. Brzy se dostavil úspěch a s ním i čtyřnásobná účast na národní přehlídce amatérského loutkářství Loutkářská Chrudim – prvně v roce 1961 s inscenací Ukradený měsíc, která byla oceněna pohárem MK, a poté ještě v roce 1962 (Chaloupka z marcipánu) a 1964 (Hrnku, vař! a Ztratil se nám Alík). Soubor ukončil svoji činnost v roce 1965, ale úspěšné období si Merta zopakoval ještě v letech 1981–1985, kdy vedl soubor s názvem Žížala a s inscenací Neposedný dům se v roce

Jan Merta po levici se svou chotí na Loutkářské Chrudimi 2007, krátce po převzetí ceny ministerstva kultury za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla. Foto: Ivo Mičkal.

4

4 | 2007

1981 rovněž úspěšně zúčastnil Loutkářské Chrudimi. Po řadě představení Neposedného domu hraných v následujících letech často přímo v mateřských školách a nižších třídách základních škol byl s touto inscenací v roce 1985 soubor vyslán na festival do Porta v Portugalsku, kde se rovněž setkal s příznivým ohlasem. Cestou do Porta a zpět vystoupil rovněž úspěšně několikrát ve Francii. Jan Merta pracoval nejen s dospělými, ale i s dětmi – v letech 1978–1983 vedl dětský loutkářský soubor Paravánek při ZŠ Štefcova v Hradci Králové-Malšovicích, s nímž dvakrát postoupil na národní přehlídku Kaplické divadelní léto (1980 – Velká pohádka o řepě, 1981 – Šípková Růženka). Na tuto činnost pak navázal v letech 1984–1989, kdy vedl Dětský loutkářský soubor KDPM Hradec Králové. V letech 1958–1965 pracoval Merta v krajském poradním sboru pro loutky a v letech 1974–1989 byl pak jeho předsedou. V té době se podílel na vydávání informačních a metodických materiálů (Loutkářské listy, Mladá scéna apod.). Řadu let byl také členem odborné rady pro amatérské loutkářství při pražské ARTAMA. Od konce 50. let minulého století působil v četných porotách okresních, krajských i národních přehlídek. Především v těch krajských působí dodnes a zabývá se nejen loutkovým, ale i činoherním divadlem. A také činností metodickou a lektorskou, kdy obětavě navštěvuje představení loutkářských i činoherních souborů, hovoří o nich s aktéry a reflektuje tato představení v odborném tisku, stejně jako přehlídky, v jejichž porotách působí. V současné době publikuje především v Divadelní hromadě (vydává VSVD ve spolupráci s IMPULSEM v Hradci Králové), v jejíž redakční radě působí. Odborné časopisy a publikace také využívaly a využívají jeho divadelních fotografií, neboť i v tomto oboru odvádí kvalitní práci a přispívá tak k dokumentaci především (ale nejen) amatérského divadelnictví. O své znalosti a dovednosti se podělil při vedení semináře divadelní fotografie v průběhu Loutkářské Chrudimi v roce 1994. Jan Merta je rovněž jedním ze zakládajících členů Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD, založeno 1992) a v letech 1993–2000 byl jeho předsedou. V současné době pracuje v revizní komisi tohoto sdružení. Za svoje divadelní aktivity byl Jan Merta v nedávné době ceněn Zlatým odznakem J.K. Tyla, který každoročně udělují společně amatérské divadelní organizace výrazným osobnostem amatérského divadelnictví. V letošním roce mu byla udělena Cena ministerstva kultury v oboru divadelních a slovesných aktivit za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla. Ač osmdesátník, zůstává Jan Merta duchem stále mladý, stále vstřícný vůči novým divadelním trendům, stále tolerantní a citlivý, ale taky pochybující, protože odpovědný vůči těm, kterým se snaží poradit, nenásilně je vzdělávat a kultivovat. Je to muž nevšední a skromný, jehož pracovitost, demokracii, vzdělanost a noblesu bychom v českém loutkářství v současné době jen těžko hledali.


K osmdesátinám Jiřího Valenty František Černý Ke konci osmdesátých let, týden před Velikonocemi, když se příroda pod svítícím úplňkem začínala probouzet, zajel jsem si víceméně potajmu do Dolních Stakor, vesnice na Mladoboleslavsku, protože jsem se dověděl, že tu ochotníci po léta – a právě po léta už jen jednou, a to v tuto dobu – hrají divadlo, které je pociťováno jako svátek celé obce a snad i rodáků, kteří už žijí jinde. Byl to nezapomenutelný večer. Hrálo se v místní hospodě na improvizovaném jevišti postaveném na kozách, pod krásnou naivní oponou, na níž statná Čechie na bělouši vedla pod Řípem celý roj rolníků, žen i mužů v národních krojích. Na herce na jevišti i na diváky v hledišti svítila jediná žárovka rozsvěcená otočením vypínače. Krátce a dobře, ochotníci, známí diváků, připravili pro ně i pro sebe něco krásného. Teprve po čase jsem se ale dověděl, že jsem zde vlastně mohl nahlédnout do světa, který natrvalo ovlivnil Jiřího Valentu, dnešního osmdesátníka. V režii svého otce, agilního pana učitele, se svou maminkou nejednou divadlo hrál zde i v sousedních Horních Stakorách. V Horních Stakorách poprvé Jiří také režíroval, a to Dykova Ondřeje a draka. Divadlu už v mládí zkrátka a dobře zcela propadl. Po gymnaziálních studiích odešel proto do Prahy na Divadelní fakultu AMU, která se teprve konstituovala, kde studoval dramaturgii. Tam mi jako externímu přednášejícímu padl ihned do oka a záhy jsme se spřátelili. (Učitel a žák, taková to byla doba, byli stejně staří!) Po studiích se Jiří Valenta stal dramaturgem v královéhradeckém divadle. Už ale tehdy projevoval značný zájem o ochotníky v oblasti a navazoval s nimi kontakty. Jeho vztah k nim byl tak silný, že jej brzy přivedl do Prahy, kde vstoupil do služeb Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti. V okruhu této činnosti působil v podobných institucích různých názvů, až na roky normalizace, do svého penzionování a působí zde stále. Mnohaletou pauzu v jeho práci zavinila bratrská okupace v roce 1968. Byl prostě pro režim člověkem nežádoucím. Zpočátku se pokoušel živit jako řidič tramvají. Po čase se ale stal kulisákem v Městských divadlech pražských. Teprve v osmdesátých letech mohl se zase jako divadelník alespoň trochu projevit v Senohrabech, kde má se svojí milou paní chatu, realizací dvou velkých plenérových divadelních akcí. Hlavně to ale byla celotýdenní Senohrabská strašidýlka v roce 1984, rej krásných nápadů a divokých masek, na něž přijely i podivné strašidelné existence z mnoha koutů republiky. Při této příležitosti byla z Valentovy iniciativy dokonce založena recesistická Československá společnost pro výzkum strašidel, mající ve svých řadách též několik vysokoškolských osobností, která se při svém vzniku v hotelu Hrušov sice

přílohou. Vrchol spisu tvoří pak díl třetí, dvousvazkový Místopis českého amatérského divadla (2001 a 2002), vypracovaný za redakce Jiřího Valenty a PhDr. Vítězslavy Šrámkové velikým množstvím autorů. Svazek podává základní zprávu o divadelním dění v 6314 městech a vesnicích Čech, Moravy a Slezska v heslech velkých, a někdy i velice kratičkých, protože chyběly informace. Svou cenu tu mělo i svědectví nějakého posledního pamětníka, například v pohraniční oblasti, které by nebýt této publikace, nebylo vůbec zaznamenáno. A navíc do třetího dílu Valenta shromáždil 1671 vzácných obrazových dokumentů. Autory podkladů k heslům, většinou dále redaktory zpracovávaných, byli spolkoví kronikáři, lokální historikové, místní muzejníci a archiváři atd. A všichni pracovali bez nároků na honorář. Valenta, který má vzácnou schopnost komunikovat s lidmi a sbližovat je k společné práci, dokázal tu velkou věc. Mohu to dosvědčit. Viděl jsem tak trochu po léta do

výborně bavila, ale po rozchodu účastníků ihned zanikla. Až po roce 1989 mohl se Jiří Valenta vrátit do svého světa. V první polovině devadesátých let velmi iniciativně snažil, jako první ředitel Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu, o obnovu dobrovolné občanské spolkové činnosti, kterou padlý režim velmi poškodil nebo dokonce rozbil. To byla práce pro nástup nového života v zemi nesmírně důležitá. Důležitější než mnohé jiné aktivity. Tyto roky Valentova života, tak pro nás významné, by neměly zapadnout při vzpomínce na našeho jubilanta. Finále svého plodného celoživotního působení připravil však Valenta do svých penzijních let, do nichž vkročil pln radostné energie v mimořádně dobré kondici. Na pracovišti Artamy připravil koncem devadesátých let spolu s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou impozantní historické dílo o našem amatérském divadle, které v národním životě tolik po dvě stě let znamená, jaké, pokud mohu soudit, nemají nikde na světě. Na ně pak navázali založením databáze českého amatérského hnutí. A Jiří Valenta také dal podnět k vzniku Jiří Valenta. Foto: Lenka Novotná. ochotnického muzea, Expozici národního divadla českého Podkrvzniku těchto knih, obdivoval jsem znalosti, konoší v Miletíně, kterou odborně v krátké píli, energii, svědomitost, odpovědnost a době i připravil, takže již loni v létě mohla soustředění obou redaktorů, jejich radost z být slavnostně otevřena. Na rozhraní 20. a tohoto díla. Valentu vždy velmi těšilo, že při21. století láskyplně sevřel trojím způsobem pravované svazky, tedy ještě před vydáním, do náručí svět, který má rád a pro který po leckde vzbudily zájem o studium místních celý život pracoval. V ochotnickém hnutí neochotnických tradic a případně i zachránily toužil vystoupit do popředí jako herec nebo vzácné fotografie a archiválie. režisér. Nebyl ani funkcionářem nějakého Třísvazková výprava za minulostí spolku nebo sdružení. Nevystupoval s progračeského ochotnického divadla prohloubila movými prohlášeními, neprojevoval se jako významně naše znalosti divadelních dějin. kritik. Působil na toto hnutí jako neúnavný Byla ale i velkým příspěvkem k poznání kuliniciátor, přítel, poradce, znalec divadelního turního, duchovního života našich měst a dění, obránce a k stáru pak jako historik uchovesnic, i poctou armádám ochotníků a ochotvávající pro příští časy informace o všech nám nic, či chcete-li: amatérům, kteří, i když jistě známých generacích ochotníků. ne každou inscenací, dávali něco cenného V prvním svazku Cesty českého ze svého volného času svým spoluobčanům. amatérského divadla (1998), který napsala Kdo se více zadíval do stránek tohoto místořada odborníků, dostaly se do rukou čtenářů pisu, bude jej jistě brát do rukou i jako nezazevrubně podané dějiny českého ochotnickémýšlený pomník českému učitelstvu, které ho divadla. V druhém svazku, vydaném v roce v ochotnickém hnutí sehrálo mimořádně 1999, zpracoval Valenta se spolupracovníky významnou roli. rozsáhlou bibliografii ochotnického divadla, Jiří Valenta ani se svým bílým vouvčetně různých spolkových pamětnických sem nepůsobí jako osmdesátník. Jistě nás tisků, kterou doplnil poutavou obrazovou ještě lecčíms překvapí. Všechno dobré!

4 | 2007

5


Neuvěřitelné jubileum Saši Rycheckého Saša Rychecký, jediný žijící zralý muž-praktik, který se u nás v současnosti věnuje dětskému a mládežnickému divadlu a praxi dramatické výchovy (DV) na plný úvazek, oslaví letos 3. září neuvěřitelné šedesátiny. Saša je neoddělitelně spjat pupeční šňůrou s ostravským divadelním dětským a mládežnickým souborem Dividlo, který má v současnosti (od roku 1992) svou domovskou scénu ve středisku volného času Korunka v Ostravě-Mariánských horách. Dividlo vzniklo ještě před revolucí, roku 1986. Tehdy se po letním táboře, přesně v den Sašových 39. narozenin, pár nadšenců v čele se Sašou rozhodlo, že budou ve společné divadelní práci pokračovat i během školního roku. První útočiště Dividlo našlo při městském domě pionýrů a mládeže (MDPM) v centru Ostravy. Za celou dobu činnosti jím prošlo kolem 1500 členů. V současnosti tvoří základnu Dividla kolem šedesáti Dividlanů, kteří pracují v několika samostatných divadelních skupinách. Ti nejstarší již devět let. Dividlo za dobu své existence hrálo po celé ČR, na Slovensku, v Polsku, Německu, v Litvě a každým rokem se pravidelně účastní aktuálního divadelního dění. Po vzniku Dividla se Saša stal zakladatelem oddělení pro dětské divadlo a dramatickou výchovu při MDPM. Poté se, s vervou sobě vlastní, pustil do lekcí dramatické výchovy pro základní a později i pro střední školy, a téměř již dvě desetiletí pomáhá svou prací dostat dramatickou výchovu do povědomí naší učitelské veřejnosti. Do střediska dramatické výchovy přijíždějí nejen školní třídy z Ostravy a okolí, ale například i ze vzdálenější Opavy. Mnoho škol spolupracuje se střediskem systematicky a dlouhodobě. Spolupráce se během let rozrostla i na učitele, pro které středisko dramatické výchovy (rozuměj Saša Rychecký) organizuje vzdělávací semináře. Po revoluci přišla nabídka, která se většinou neodmítá, ale Saša odmítl. Jak se můžeme dočíst na webových stránkách Dividla: „Od vedení pedagogické fakulty v Ostravě jsem dostal nabídku na zaměstnání a realizaci DV do výuky budoucích učitelů s možností najít si další spolupracovníky… Po pečlivém rozvažování jsem se ale rozhodl pro svobodu v práci, nevázanou osnovami a programy vysoké školy. Na své – tehdy ve výběrovém řízení již získané – místo, jsem doporučil vedení školy paní Evu Polzerovou a Hanku Cisovskou.“ Kvůli dramatické výchově a dětskému a mládežnickému divadlu pověsil Saša na hřebík svou původní profesi výtvarníka. Ale výtvarno mu v žilách zůstalo.

6

Pár blízkých kamarádů má to štěstí, že čas od času dostane výtvarné pohlazení z jeho rukou. A on se také občas nechá jako lektor přesvědčit k výtvarně-divadelním dílnám. Přes neuvěřitelný rozsah práce, kterou Středisko dramatické výchovy v Ostravě dělá, má v současné době potíže s krajským úřadem, který si usmyslel, že hodiny dramatické výchovy se nezapočítávají do přímé výchovné práce, protože neprobíhají odpoledne. Doufejme, že zřizovatel pochopí obrovský význam dopoledních lekcí SDV co nejdříve, aby se středisko zase mohlo věnovat tolik potřebné odborné práci, a nikoliv dohadování s úřady. Představit si bez Saši dětské a mládežnické divadelní dění v Ostravě, respektive na severní Moravě a ve Slezsku, snad ani nelze. Divadelní festival Setkání divadel a lidí, který je také Sašovo odborné „dítě“, měl v listopadu svou 22. reprízu. A jak Saša říká, první Setkání odstartovalo revoluci, neboť začínalo dopoledne 17. 11. 1989. Jubilant sám se netají tím, že tento festiválek vznikl jako „trucakce“ proti soutěživosti na krajských a národních přehlídkách, na nichž „nešlo o sdělení, výpověď, ale o to vyhrát, být lepší než ti druzí.“ Setkání se nejdříve konalo dvakrát ročně, ale pak táta Saša předal půl štafety dceři Pecce (Mgr. Petra Rychecká) do Lužánek v Brně, kde od té doby každoročně probíhá v červnu festival Brnkání. V současné době je Setkání jediným nesoutěžním festivalem svého druhu u nás, kde se setkávají soubory od nejmenších školních dětí až po dospělou

Co se týče odborných „dětí“ jubilanta, nelze opomenout mezinárodní divadelní Letní workshopy, které se konají již po několik let a kde společně pracuje mládež z několika zemí na daném tématu (např. vloni Labyrint světa a ráj srdce, letošní téma je zatím neveřejné, ale vzhledem k tomu, že tento článek vyjde až po dílně tak: šušká se, že to bude Don Quichote). Jsou to veliké akce s rozpočtem daleko přes půl milionu a s jedinečnými divadelními výstupy, které jsou každým rokem vyvrcholením, k němuž směřuje celých čtrnáct workshopových dní. Výstup z posledního Letního workshopu, upravený „k vnitřnímu použití“ (premiéra byla venku na Slezskoostravském hradě) byl jedním z nezapomenutelných zážitků listopadového Setkání. Stejně tak patří do Sašových odborných „dětiček“ každoročně pořádaná přehlídka Krajská dětská scéna. Ta letošní měla prima atmosféru, byla skvěle zorganizovaná, a všechno klapalo tak jak mělo, navzdory tomu, že pár dní před jejím zahájením odřekla většina porotců účast kvůli pohřbu. A aby toho nebylo málo, statik zamkl velký sál v Korunce, kde se měla hrát většina představení, a zakázal do něj vstup, protože tam hrozí propadnutí stropu. Součástí letošní Krajské dětské scény byl i zajímavý a skvěle připravený doprovodný program, do něhož patřila mimo jiné například prohlídka hradu (pro účastníky přehlídky zdarma). Mohlo by se zdát, že Sašovy odborné „dětičky“ stačí na to, aby člověk neměl čas na nic jiného. Ne tak Saša. Z

mládež. Letošní věkové rozpětí hrajících účastníků vypadalo odhadem na šest až šestadvacet let.

Alexandr Rychecký. Foto: Petra Rychecká.

4 | 2007

rozvernosti se stal studentem bakalářského studia dramatické výchovy na JAMU, kde by ho člověk hledal spíš v řadách pedagogů. A proč studuje? Protože ho to baví! Přestože jubilant je velmi charismatický muž, žije šťastně již čtyřicet let se svojí první ženou Hankou, se kterou sdílí nejen zálibu v pedagogickém působení, vlídnost a královský smysl pro humor, ale především tři vlastní děti. Jediná dcera, Pecka, která se totálně „potatila“, je již známou osobností ve světě dětského divadla a dramatické výchovy a v současné době ředitelkou Centra volného času Lužánky v Brně. Když se jí ptám na její brášky a divadlo, potažmo dramatickou výchovu, říká: „Bráchové si tím taky prošli, ale pak uznali, že znají praktičtější cesty životem.“ A tak ti na závěr, milý Sašo, za všechny, kdo tě mají rádi, přeju hodná vnoučata, hodně elánu, štěstí, zdraví, nápadů a humoru do dalších let a ZLOM VAZ veškerému tvému činění. Tvoje Radka Svobodová


Nositelé Zlatého odznaku J.K. Tyla v roce 2007 Z podkladů navrhujících organizací zpracoval Dušan Zakopal Fotografie byly získány ze soukromých či souborových zdrojů Dne 19. 4. 2007 zasedala komise pro udělování Zlatého odznaku J.K. Tyla, která schválila čtrnáct návrhů předložených signatáři statutu ZO JKT. Níže se tedy můžete seznámit s čerstvými nositeli ZO JKT včetně uvedení navrhující organizace, příslušnosti k souboru a formulace ocenění.

Jana Albrechtová (*1938) Volné sdružení východočeských divadelníků, Častolovice.

Jana Albrechtová, Častolovice Za zásluhy o rozvoj amatérského divadla, zejména za práci s dětmi a mládeží. Paní Jana Albrechtová je nezpochybnitelně výraznou osobností východočeského ochotnického divadelnictví, herečkou, režisérkou, členkou poradních sborů a porot a kromě jiného také spolu (i samo) zakladatelka mnoha divadelních spolků, souborů, těles a jiných shluků nadšenců amatérského divadla, obzvláště v řadách mládeže a dětí. Její spontánní nadšení pro divadlo počalo krystalizovat již v roce 1944 veřejným recitačním vystoupením a prvním setkáním s loutkovým a následně i činoherním divadlem. Postupem času byla členkou divadelních spolků v Kostelci nad Orlicí, v Praze, ve Skuhrově nad Bělou, v Rychnově nad Kněžnou, ve Vamberku, v Javornici, ve Chlenech, v Rokytnici v Orlických horách a Týništi nad Orlicí. V letech 1960–61 absolvovala svůj první režijní kurz při Okresním kulturním středisku v Rychnově nad Kněžnou. Poté v letech 1961–63 kurz amatérských režisérů v Hradci Králové (lektoři: Josef Vavřička, doc. Jan Císař, Jana Janovská, Richard Mihula, Stanislav Zindulka), zakončený absolutoriem spolurežie Kunderovy hry Majitelé klíčů. Od roku 1963 se věnuje dramaturgii a režii (např. Neočekávaný host, Zkrocení zlé ženy, Výtečníci, Duel, Fidlovačka,

Nebožtík z Volšan, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho), ale i montážím ze světové dramatiky, poezie i prózy: Boccaccio, Shakespeare, Heine, Čechov, Komenský aj. Z rolí připomeňme alespoň Lidunku v Nerudově Prodané lásce, Evu v Karvašově Meteoru, Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Jana Albrechtová se intenzivně zabývala též přednesem poezie, prózy i monologů. Od roku 1965 se datuje počátek její práce v porotách na divadelních přehlídkách, z čehož následně vyplývá i aktivní podíl na formování ochotnického divadla v okrese Rychnov nad Kněžnou. Od 1. září 1978 byla zaměstnankyní Okresního kulturního střediska Rychnov n. K. jako metodička pro amatérské divadlo. Je členkou SČDO a VSVD, kde dlouhodobě působila jako aktivní členka rady za okres Rychnov n. K. Zároveň je také dlouholetou spolupracovnicí a přispěvatelkou divadelní Hromady a nelze nevzpomenout ani její přínos při tvorbě Místopisu amatérského divadla. Paní Janě Albrechtové se amatérské divadlo stalo součástí života, sama říká: „Je jako sklíčko v mozaice osudů všech, kteří se kdy v naší zemi nějak dotkli oboru zájmové umělecké činnosti, zejména pak amatérského divadla. Je to koníček nádherný a já osobně ho přeju především dětem, neboť v této činnosti, a věřte, že jde o nesmírně syntetickou disciplínu, v jejíž realizaci lze spojit neuvěřitelné množství schopností, talentu a tvůrčí práce, spatřuji nevysychající pramen lidství.“

Josef Barták (*1943) Svaz českých divadelních ochotníků, DS Karel Čapek Děčín. Za dlouholetou obětavou činnost v ochotnickém divadle. Vztah Josefa Bartáka k divadlu se začal formovat už v dětství v okrajové čtvrti Děčína, kam se jeho rodina po válce přestěhovala z Českomoravské vysočiny. Vzorem mu byla místní ochotnická obec a starší bratr, který v ní působil. Pravidelně se zúčastňovali inscenací uváděných souborem v restauraci Daliborka, později v dětském souboru v kulturním domě Střelnice.V Plzni se vyučil zámečníkem; i tam se účastnil ochotnického dění a s učňovským souborem zajížděl do okolních vesnic. Během služby v armádě měl vlastní soubor a koketoval i s režií (O myších a lidech, Tartuffe). Po návratu do Děčína založil rodinu, pracoval jako strojvedoucí a divadlu se věnoval dál. Nejprve v divadelním studiu Mikrofor (C. K. státní ženich, Vinnetou), poz-

4 | 2007

Josef Barták, Děčín

ději v souboru Karel Čapek, kde zanechal desetiletou (1969-1978) hereckou stopu například v inscenacích Inteligenti, O myších a lidech, Nebe na zemi, Idiotka, Motýli, Liška a hrozny, Zapomeňte na Hérostrata, Smrt přišla po snídani. Zdravotní důvody jej přiměly změnit zaměstnání. Pracoval v kultuře, doplňoval si vzdělání a jen nemoc jej donutila na nějaký čas se od divadla odpoutat. Později začal hrát v souboru Josefa Doležala v Boleticích u Děčína. Soubor nastudoval v letech 1989–96 například inscenace V tomto domě spal bůh, Švec a čert, Rajčatům se letos nedaří, Opalu má každý rád. Během té doby hostoval v dalších děčínských souborech, zejména Karel Čapek a Hoblik, v roce 1992 pak režisér Rudolf Felzmann nastudoval příležitostné představení operety Mam´zelle Nitouche, kde Josef Barták hrál a zpíval. V padesáti letech se z něho stal invalidní důchodce, zdraví ubylo, ale zároveň přibylo času na divadlo. V letech 1996–2002 si proto mohl dovolit hostovat ve 100 km vzdáleném Josefově Dole (V tomto domě spal bůh, Ryba ve čtyřech), zároveň veleúspěšně spolupracoval s ústeckým souborem Mladá scéna Pavla Trdly (Mauglí, Malá mořská víla, Pták Ohnivák a liška Ryška, Cesta za bohem hor, Zlatovláska), s nímž projel celou republiku i několik zahraničních štací. Tato aktivita mu vynesla mnohá ocenění za herecké výkony. Hostoval také v souboru v Krupce (režisérka Jana Urbanová). V roce 2001 v souboru Karel Čapek hrál v inscenaci Nebožka panina matka , Nanebevstoupení Tonky Šibenice a Dům se sedmi balkóny ( 2005). Od roku 1989 byl Josef – založením kutil – u všech inscenací také tvůrcem nebo spolutvůrcem scény. Dosud odehrál na tisíc představení v pětašedesáti inscenacích. Třikrát si zahrál na národní přehlídce v Třebíči a třikrát na Jiráskově Hronově. Od vzniku SČDO je jeho členem. Roku 1978 byl oceněn Zlatým odznakem SČDO.

7


oper a operet (V Studni, Cikánský baron, Polská krev ), které mohli zhlédnout diváci nejen východočeského regionu.

MUDr Miloš Blaha (*1921) Skupina amatérských loutkářů SČDO, LS Zdravíčko Třebíč. Za dlouhodobou špičkovou a příkladnou činnost v oboru amatérského loutkářství v ČR.

Eva Bechyňová, Přibyslav

Eva Bechyňová (*1928) Volné sdružení východočeských divadelníků, DS Furiant Přibyslav. Za celoživotní věrnost ochotnickému divadlu a dlouholetý osobní přínos jeho budování na Havlíčkobrodsku. Paní Eva Bechyňová se věnuje divadlu od dětství. Vytvořila nejednu zajímavou roli nejen v ochotnickém divadelním souboru v Přibyslavi, ale i v Humpolci, kde pracovala jako učitelka. V Přibyslavi začala sama od r.1958 režírovat. Pod jejím vedením nastudoval soubor nejednu zajímavou hru (Romeo, Julie a tma, Princezna se zlatou hvězdou, Chudák manžel, Dámy a husaři apod.). Ovšem pro její politické postoje jí byla tato činnost zakázána. V roce 1969 se nakrátko k divadlu vrátila. Spolupracovala s dětským divadelním souborem na inscenaci pohádky Sůl nad zlato. Potom jí byla činnost v ochotnickém divadle opět znemožněna. Počátkem 80. let minulého století, kdy docházelo k nepatrnému uvolňování politické situace, byla požádána, aby se pokusila znovu obnovit činnost ochotnického divadelního souboru ve městě, protože v té době se nenašel nikdo ochotný, kdo by soubor vedl a režíroval. V roce 1984 proto Eva Bechyňová vytvořila soubor z mladých herců (bývalých členů dětského divadelního souboru Sluníčko), který navázal na zdejší dlouholetou tradici ochotnického divadla. Pod jejím vedením soubor pracoval až do roku 1995, kdy jí nemoc znemožnila plně se věnovat režijní práci. Nastudovala se souborem například hry Vojnarka, Poctiví společníci, Podskalák. Její textové i hudební úpravy přispívaly k atraktivitě představení (Poctiví společníci, Všechno naruby). V současné době spolupracuje s novým vedením souboru na hudbě a zpěvu k jednotlivým inscenacím (Mít kapku štěstí, Na tý louce zelený, 200 dukátů za Juana). Jako učitelka zpěvu vychovala celou řadu dobrých hudebníků a zpěváků, kteří se úspěšně uplatňují na operní profesionální scéně (Monika Brychtová, Jana Štefáčková a další). Jako porotce působila na mnoha regionálních i celostátních přehlídkách – jak divadelních, tak pěveckých. Spolupracovala s režisérkou Lídou Honzovou z Havlíčkova Brodu a s dirigentem a sbormistrem pěveckého sboru Gaudeamus MUDr. Milanem Bohanesem ze Světlé nad Sázavou. V roce 1997–2000 se spolupodílela na provedení velmi zdařilých

8

nadšeně tančili v souboru lidových tanců. Po návratu do Vysokého se začala věnovat ochotnickému divadlu a šla z jedné role do druhé. Přesto stačila vychovat dvě dcery a později ráda pečovala o všechna vnoučata. Největších úspěchů dosahovala v operetách, kde se uplatnilo její pěvecké a pohybové nadání. Desítky a desítky rozličných rolí, které vždy ztvárnila celým svým srdcem, ji dovedly nejen na soutěže monologů, ale i na druhou stranu divadla k režisérskému pultíku. Vždycky ráda zpívala, a tak svá vystoupení s dechovými orchestry (i v zahraničí) musela skloubit s divadlem. Měla moc ráda děti. Při výročí 200 let divadla ve Vysokém založila dětský soubor Vrabčáci a celých dvacet let vede ty nejmladší k radosti z tance a mluveného projevu. Stála také u zrodu tanečního souboru dospělých. Za poslední roky doslova projezdila republiku jako vypravěčka malým i velkým, především krkonošských poudaček autorů Buchara, Háska a Kubátové. Připomenout je třeba i její velikou lásku – dřevěné herce, vysocké marionety. Svůj hlas po mnoho let propůjčovala postavičce dětmi milované – Kašpárkovi. Díky své malé postavě se pak lehce převlékla za živého „nafouknutého“ Kašpárka a s dětmi si povídala i zpívala.

MUDr. Miloš Blaha, Třebíč MUDr. Miloš Blaha z Třebíče je více než padesát let významným amatérským loutkářem, autorem mnoha loutkových her, zakladatelem a režisérem známého LS Zdravíčko, působícího v Třebíči a celém regionu západní Moravy. V roce 1967 založil krajskou soutěžní přehlídku Třebíčské loutkářské jaro, jejíž vítězové reprezentovali kraj na celostátní Loutkářské Chrudimi. LS se sedmi svými inscenacemi, režírovanými Milošem Blahou, získal různá ocenění. V roce 1972 získal Miloš Blaha cenu za režii inscenace Januszewské Tygřík Petřík. Toto představení natočila a vysílala ČT. Pod vedením svého principála, který se v říjnu 2006 dožil 85 let, hrál soubor i českým dětem ve Vídni. Třebíčští loutkáři hráli i v Jugoslávii, Německu, Maďarsku i na Slovensku. Členem Skupiny amatérských loutkářů SAL při Svazu českých divadelních ochotníků je MUDr. Miloš Blaha od jejího založení.

Slávka Hubačíková (*1936) Svaz českých divadelních ochotníků, DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou. Za dlouholetou činnost v oblasti ochotnického divadla ve Vysokém nad Jizerou jako herečka, režisérka, zpěvačka a vypravěčka a zakladatelka dětského souboru Vrabčáci. Paní Slávku Hubačíkovou k divadlu přivedli její rodiče, nadšení ochotníci DS Krakonoš, proto první krůčky na divadelních prknech zkusila už ve školních letech. Pak ji čas odvál do Semil, kde s manželem

4 | 2007

Slávka Hubačíková, Vysoké nad Jizerou Její osobnost je téměř čtyřicet let spjata s národní přehlídkou Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. Stovky ochotníků z celé republiky na ni vzpomínají jako na „svou hostesku Slávinku“, která uměla tak báječně vyprávět a nikdy nezkazila žádnou legraci.

Mgr. Alena Chalupová (*1935) OREL Česká republika, DS Boleradice. Za celoživotní práci v ochotnickém souboru v Boleradicích a reprezentaci ochotnického divadla.


Jiří Jireš (*1942) Občanské sdružení divadelních ochotníků, DS HÝBL při KC Česká Třebová. Za padesátiletou hereckou i režisérskou činnost a organizační práci pro amatérské divadlo v České Třebové. Pan Jiří Jireš začal dráhu ochotnického herce v roce 1957 v tehdejší Osvětové besedě ve Sloupu v Čechách, kde se představil v roli zakletého prince Miroslava v pohádce Boženy Němcové Růžové poupě. V tomtéž roce začal účinkovat i ve studentském souboru Jedenáctileté střední školy v Novém Boru, kde jeho první rolí byl pan Jordán v Molièrově komedii Jeho Urozenost pan měšťák. Následovaly role v inscenacích obou souborů. Po absolvování jedenáctiletky přišel Jiří Jireš do České Třebové na absolventské studium železniční průmyslovky a od roku 1961 pokračoval v ochotnické činnosti v souboru Hýbl, kde působí dodnes. Za padesátileté období si zahrál více jak třicet pět rolí nejrůznějších žánrů. Namátkou jmenujeme

Mgr. Alena Chalupová, Boleradice Po absolvování vysokoškolského studia působila paní Alena Chalupová jako učitelka českého jazyka a tělesné výchovy. Začala režírovat dětské divadlo ve škole v Boleradicích, později v Kloboukách u Brna. Divadlo začala hrát už v dětství. Poprvé stála na jevišti v sedmi letech, potom následovala řada dětských rolí v pohádkových hrách. V době studií působila v loutkovém divadelním kroužku. Od roku 1950 si zahrála v pětatřiceti inscenacích v ochotnickém divadelním souboru. K nejúspěšnějším rolím patří Káča v Hrátkách s čertem, Runa ve hře Radúz a Mahulena, Klára v Blázinci v prvním poschodí, Kostelnička v Její pastorkyni, Klásková v Lucerně, Plajznerka v Dalskabátech. V roce 1979 začala režírovat dospělé ochotníky. Pod jejím vedením vzniklo přes třicet inscenací. K nejúspěšnějším patří ty, které postoupily na Národní přehlídku vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou: Maryša, Naši furianti, Nejkrásnější válka, Lucerna, Šavle a píseň, Noc na Karlštejně, Paní ministrová, Zvonokosy. Největšího úspěchu dosáhly hry nominované na Jiráskův Hronov – Lucerna, Rok na vsi, My Fair Lady (ze Zelňáku). Za svůj největší režijní úspěch považuje práci na inscenaci Rok na vsi (1997 – Jiráskův Hronov). S touto inscenací vystupoval soubor ve Švédsku a roku 2000 v New Yorku. Na krajských a národních přehlídkách získala mnoho ocenění – za herecký výkon, režii a scénu. V roce 2000 ocenil přednosta Okresního úřadu Břeclav dlouholetou práci Aleny Chalupové v amatérském divadle Pamětním listem a medailí za příkladnou reprezentaci a propagaci břeclavského regionu doma i v zahraničí. V roce 2003 dostala Zlatý odznak SČDO.

Jiří Jireš, Česká Třebová Jupitera v komedii Nebe na Zemi, titulní roli v Charleyově tetě, vodníka Volšovečka ve hře Jak se stal Rumcajs loupežníkem, Trepifajksla v Dalskabátech, vodníka Michala v Lucerně, svatouška Tartuffe v Molièrově hře Tartuffe, Jehana v Baladě z hadrů, dřevorubce Vratka v Radúzovi a Mahuleně, Kiliána v Paní Marjánce, matce pluku, Malvolia ve Večeru tříkrálovém. Od roku 1970 se Jiří Jireš věnoval v souboru Hýbl i režijní práci. Je uveden jako režisér pod šestnácti inscenacemi, např. Charleyova teta, Jeho Urozenost pan měšťák, Bílá nemoc, Balada z hadrů, Jak se stal Rumcajs loupežníkem, Tři v tom, Limonádový Joe, Tři mušketýři (hráno na národní přehlídce v Třebíči 2002), Noc na Karlštejně a v roce 2006 detektivka Osm žen. Mimo amatérské divadlo spolupracuje Jiří Jireš s hudební skupinou Medvědi, pro kterou napsal a režíroval třináct celovečerních hudebně-zábavných pořadů.

4 | 2007

Působí řadu let také jako herec a režisér v amatérském loutkářském souboru Čtyřlístek při Kulturním centru v České Třebové.

Prof. Vladimír Leština (*1922) Skupina amatérských loutkářů SČDO, LD Pimprle Praha-Hostivice. Za celoživotní práci v amatérském loutkářství v České republice. Profesor Vladimír Leština se narodil v Úvalech u Prahy. Studoval na Fakultě architektury ČVUT a Pedagogické Univerzity Karlovy. Na té od roku 1960 vyučoval. Odborné prameny hovoří o jeho mnohostranném zaměření a hlavně zdůrazňují specifikaci na didaktickou hračku v moderním pojetí. Loutkářské zkušenosti získával po válce jako výtvarník a činný člen Umělecké výchovy na Vinohradech. Výtvarně spolupracoval s více amatérskými soubory. Byl mnoho let spolupracovníkem redakce časopisů Mladá scéna, Loutkář, v posledních čtyřech letech také redakce časopisu Rolnička. Propagoval hlavně plošné loutky a malé jevištní formy. Zúčastňoval se jako porotce na různých krajských a celostátních přehlídkách. Vydal mnoho malých her i odborné literatury. V meziválečných ročnících Loutkáře měl svoji rubriku, kde vydával návrhy na výrobu loutek. Byl také jedním z prvních absolventů dvouletého dálkového studia pro pedagogy KLD DAMU. Patří k těm, kteří jsou přesvědčeni, že výchovně motivační potenciál loutek obecně je podceněn a že je nutné proti tomu něco dělat. Vyráběl marionety z tuhých papírových válců, které byly snadno ovladatelné a hlavně výrobně levné. Vladimír Leština přicházel i v důchodovém věku do kolektivu mladších generací, kde se ujal dětského kolektivu, a to v souboru Pimprle v Praze. Tam začal opět uplatňovat svoji práci a s dětmi oživil malé pohádky pomocí papírových loutek a masek. Jeho představení byla velmi úspěšná. Soubor jezdil hrát po mateřských školách, dětských domovech, a také byl ve Vídni a

Profesor Vladimír Leština, Praha

9


Jaromíra Nohelová, Olomouc na celostátní přehlídce Čechova Olomouc. Mimo to vedl semináře na školách. Za svou dobrovolnou a obětavou práci Vladimír Leština již obdržel: Zlatý odznak Matěje Kopeckého, Čestné uznání M. Kopeckého a Cenu PhDr. Jindřicha Veselého.

Jaromíra Nohelová (*1943) Skupina amatérských loutkářů SČDO, LD Kašpárkova říše Slovanský dům Olomouc. Za zásluhy o rozvoj českého loutkářství. Paní Jaromíra Nohelová se narodila v Olomouci. Roku 1960 maturovala na střední všeobecně vzdělávací škole a později se vyučila typografkou (ruční sazečkou) v Moravských tiskařských závodech v Olomouci. Při zaměstnání vystudovala střední průmyslovou školu grafickou s maturitou. Členkou LD Kašpárkova říše v Olomouci je od roku 1959, nejprve jako recitátorka, později jako loutkoherečka a režisérka. Vytvořila např. Zlatovlásku, Slavěnu (Bajaja), Vlčici Rákšasí (Mauglí); režírovala např. Zubejdu Solimánskou, Zvířátka a loupežníky, Líného Honzu. Spolupracovala i na výpravách her. Je členkou dramaturgické rady a zástupkyní vedoucího souboru. Jako pracovnice tiskárny a později Pedagogického centra i jako redaktorka Olomouckých novin se podílela na propagaci Kašpárkovy říše. Od roku 1963 vede její kroniku a archiv divadla. Pro potřeby souboru upravuje a dramatizuje pohádky, např. Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Popelka, Perníková chaloupka. Napsala i několik původních textů, třeba Pohádku o vodníkovi, O Červené karkulce, O zvědavé panence. V Dilii vyšly její Pyšná princezna, Oslíčku otřes se, Carevič kozlíček. Je členkou SAL SČDO, spolupracuje při vydávání zpravodaje Rolnička. Za svou činnost obdržela Zlatý odznak Josefa Skupy a Čestné uznání Matěje Kopeckého.

Jarmila Petrová (*1941) Občanské sdružení divadelních ochotníků, DS VICENA Ústí nad Orlicí. Za celoživotní přínos ochotnickému di-

10

vadlu v Ústí nad Orlicí a regionu východních Čech. Paní Jarmila Petrová se narodila ve Strážovicích u Kyjova. Celý svůj divadelní osud spojila se souborem Vicena v Ústí nad Orlicí. Pracovala zde jako nápověda, ale později také jako herečka (Luisa Malpierová z Benedetiho Ty mne ještě neznáš, Eva z Božské komedie dle J. Effela, Marie z Horníčkovy Malé noční inventury apod.). V roce 1981 absolvovala režii na Lidové konzervatoři v Hradci Králové: Oldřich Daněk – Případ bez jednacího čísla. Mezi její další úspěšné režie patří Študáci a kantoři, Žena v trysku století, O Vánocích, které nechtěly být, Zapeklitá komedie, Mami, mám tě ráda – dramatizace i režie oceněna na krajské přehlídce v Červeném Kostelci. Jako výrazná herečka se podílela na úspěchu Vévodkyně valdštejnských vojsk od Oldřicha Daňka (vítězná inscenace JH v roce 1987), jako paní Peachemová v Havlově Žebrácké opeře, babička ve Stromech umírají vstoje (cena za herecký výkon v Napajedlích a Červeném Kostelci). Od roku 1981 pracuje s dětmi a mládeží v literárně-dramatickém oboru

Karel Pleiner (*1960) Česká obec sokolská, DS Tyrš TJ. Sokol Lány. Za zásluhy o rozvoj sokolského divadla. Pan Karel Pleiner se narodil v Kladně. S divadlem se poprvé aktivně setkal v pětadvaceti letech, kdy vstoupil do pražského divadelního souboru Jan pod vedením pozdějšího herce divadla Semafor Martina Ondrucha. Později s celým souborem přešli

Karel Pleiner, Lány

Jarmila Petrová, Ústí nad Orlicí LŠU. V roce 1996 a 2006 zpracovala scénář a režírovala vzpomínkový večer ke stému a stodesátému výročí založení souboru Vicena. Taktéž úspěšně se zúčastnila soutěže monologů POHÁREK SČDO v roce 2001 ( I. Devátá: Večerní monolog). Obdržela ocenění města Ústí nad Orlicí – Cenu Ars Longa za kulturní počiny v roce 2000. Od roku 2001 spolupracuje s komisí důchodců při nemocnici a s mateřským centrem Medvídek. S dalšími dobrovolníky připravuje řadu vystoupení na jejich akcích.

4 | 2007

pod vznikající amatérskou scénu Rampa v Braníku, kde byly koncem osmdesátých let pod vedením Vlasty Schönpfluga pořádány pravidelné každoměsíční přehlídky amatérských divadel. Během oněch dvou let, kdy tento projekt trval, měl možnost seznámit se s průřezem amatérské tvorby prakticky z celé republiky, neboť základní pravidlo přehlídky znělo: každý soubor s každou inscenací jen jednou a dost. Součástí projektu byla také vlastními silami provedená rekonstrukce divadla Rampa, což, jak se mělo v budoucnu ukázat, byla dobrá škola pro pozdější činnost v Sokole. Po revoluci v roce 1989, kdy projekt Rampa padl jako spousta dalších, opustil Karel Pleiner zaměstnání a živil se coby muzikant na volné noze. Stal se členem kapely B. A. P., se kterou jezdil jeden čas jako s předkapelou známé skupiny Katapult a s níž také vydal u Pantonu v roce 1993 první desku, na které byl autorem všech písňových textů. V TJ Sokol hrál Karel Pleiner již jako žák hokej, fotbal a stolní tenis. V roce 2001 pak s Romanem Havelkou založil při TJ Sokol Lány divadelní spolek Tyrš. Tento soubor má dnes na svém kontě devět premiér, a také úspěchy na postupových přehlídkách, jako např. postup s Šedou eminencí na FEMAD Poděbrady 2003 či s Babincem a Entrtajnery na Divadelní Třebíč 2005. V souboru Tyrš působí pětadvacet dospělých členů. Soubor také provádí průběžně rekonstrukci jeviště lánské sokolovny a investoval do ní již


nemalé prostředky. V loňském roce pak byl pod vedením Romana Havelky založen také dětský divadelní soubor Tyršata, ve kterém je dvacet dětí. Karel Pleiner působí u obou souborů jako manažer, a také jako občasný autor divadelních textů. Zatím Tyrš uvedl jeho hry Strašidelný les (2003), Babinec (2003), Entrtajneři (2003), aktovku Konkurz (2004) a dětský soubor muzikál S úsměvem jde všechno líp (2006), ke kterému napsal hudbu další člen souboru Mirek Píša. Momentálně je v přípravě pohádka Spravedlivý Bohumil, kterou Karel Pleiner napsal na motivy Boženy Němcové. Od roku 2001 Karel Pleiner také pracuje ve výboru TJ Sokol Lány.

Vladimír Šauer (*1943) Občanské sdružení divadelních ochotníků, Miniaturní divadlo Litomyšl. Za celoživotní autorskou, hereckou, režisérskou a pedagogickou činnost především v oblasti dětského a mládežnického divadla. Pan Vladimír Šauer se narodil v Litomyšli a s ní spojil svůj divadelní osud. V letech 1958–1959 se Školním divadlem

V roce 1965 založil Dětský divadelní soubor Vitamín „S“, pro který psal texty divadelních her, dětských muzikálů a kabaretů, skládal písničky, režíroval, účastnil se soutěží, pořádal školení a letní soustředění. Roku 1968 dosáhl významných úspěchů na přehlídkách Šrámkův Písek a Šrámkova Sobotka, pětkrát se účastnil Hronovského dětského jara, přehlídky Erbenův Miletín, Mezinárodního festivalu v Karviné atd. Za třicet jedna let uvedl ve Vitamínu „S“ třicet osm divadelních premiér, s dětmi odehrál celkem pět set šedesát dvě představení, které vidělo asi sto dvacet tisíc diváků. V dětském divadle odchoval i několik nynějších profesionálních herců a zpěváků: Tomáš Lněnička (Klicperovo divadlo), Radek Vávra (Drak), Petr Lněnička (Rokoko), zpěváci Eva Piknová, Jaroslav Bílý a Jiří Bílý. V roce 1996 přijal nabídku a stal se členem (konferenciérem) Srandovního divadla v Litomyšli, které každoročně uvádí Mikulášskou nadílku humoru, legrace a srandy – celovečerní představení, blok scének a blok písňových parodií. Ve dvou sezonách (1998 a 2005) byla uvedena i jeho hra O dvanácti měsíčkách. U příležitosti dvoustého výročí otevření zámeckého divadélka v Litomyšli spoluzaložil Vladimír Šauer Zámecký divadelní soubor Milislav a podílel se na uvedení hry, kterou bylo divadélko v roce 1798 otevřeno: Milenec a sok v jedné osobě. V roce 2000 s MUDr. Vladimírem Žákem obnovili v Litomyšli Miniaturní divadlo. S několika nadšenci uvedli legendární představení Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Jonáš a tingl tangl, ve kterém hrál Vladimír roli Jonáše. Ke stému výročí narození protagonistů Osvobozeného divadla (V+W+J) nastudoval, hrál a zpíval v pásmu scének,

písniček a vyprávění nazvaném Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka. Od roku 2006 vyučuje v literárně-dramatickém oddělení Základní umělecké školy v Litomyšli.

Hana Šiková (*1957) Svaz českých divadelních ochotníků, Plzeňská neprofesionální scéna Plzeň. Za dlouholetou iniciativní práci věnovanou rozvoji ochotnického divadla. Paní Hana Šiková se věnuje divadelní amatérské činnosti od svého mládí. Od roku 1977 je členkou významného plzeňského ochotnického souboru Dialog Plzeň, kde získávala zkušenosti pod vedením vedoucí souboru a režisérky Slávky Trčkové. Uplatnila se nejen jako herečka, nápověda, inspicientka, návrhářka kostýmů, ale i jako režisérka. Je autorkou dvou pohádek. Absolvovala dvouletý herecký seminář u režiséra Václava Beránka. Byla zaměstnána v Městském kulturním středisku v Plzni a z tohoto titulu se podílela na organizaci krajských ochotnických přehlídek v Plzeňském kraji. Po zrušení MKS pracovala v Plzeňském kulturním středisku Esprit a i nadále se věnovala ochotnickému divadlu a jeho organizaci i jako produkční Divadla Dialog. V roce 1997 se podílela na založení občanského sdružení Plzeňská neprofesionální scéna, v současné době je místopředsedkyní této organizace. Má veliký podíl na organizaci západočeských oblastních přehlídek a plně se věnuje získávání grantů na tyto akce. Od roku 1994 je členkou SČDO, v současné době vykonává již po několik volebních období tajemnici západočeské organizace SČDO a je členkou předsednictva SČDO v Praze. V roce 2002 jí byl udělen Zlatý odznak SČDO.

Jiří Valenta (*1927) Volné sdružení východočeských divadelníků, DS Erben Miletín. Za dlouholetý přínos amatérskému divadlu, práci na Místopisu českého amatérského divadla a vytvoření scénáře expozice muzea v Miletíně. Pan Jiří Valenta vyrostl v rodině vesnických učitelů, nadšených ochotníků, jako dítě vystupoval v dětských rolích, později se podílel na práci divadelních souborů v Dolních a Horních Stakorách v okrese Mladá Boleslav. Absolvoval DAMU, obor dramaturgie u prof. Františka Götze a prof. Jana Kopeckého. Byl organizačním vedoucím Lidového souboru konzervatoře a AMU. V 50. letech byl dramaturgem Krajského oblastního divadla v Hradci Králové a Trutnově, předsedou Krajského poradního sboru pro divadlo v Hradci Králové, redaktorem rubriky Ať žije ochotnické divadlo a později recenzentem divadelního dění v kraji. Pořádal společná letní vystoupení profesionálních umělců se studenty a ochotníky pro vesnice. Později byl vedoucím divadelního oddělení ÚDLUT, organizoval výrazné změny

Vladimír Šauer, Litomyšl jedenáctiletky Litomyšl uváděl různé scénky a písničky z repertoáru Osvobozeného divadla i vlastní texty. V období 1961–1967 s Jaroslavem Nejedlým založil a řídil v Litomyšli Miniaturní divadlo, pro které napsal řadu pásem, kabaretů, revuí i muzikály Poslední majáles a Haló, holky. Kromě toho režíroval a hrál. Působil také jako externista Východočeského divadla Pardubice. Později byl členem profesionálního pardubického Stop divadla, ve kterém hrál Ferryho v představení Krvavý Bill a viola (ŠvandrlíkHapka).

Hana Šiková, Plzeň

4 | 2007

11


v průběhu Jiráskových Hronovů, byl iniciátorem tvorby sítě poradních sborů, předsedou redakční rady časopisu Ochotnické divadlo. V Osvětovém ústavu řešil výzkumný úkol zabývající se kulturním životem vesnického obyvatelstva. V období tzv. Pražského jara 1968 organizoval spolu s Františkem Pavlíčkem práci aktivu komunistů – kulturně-výchovných pracovníků. Za své postoje byl perzekvován a v období 70. a 80. let tzv. normalizace směl pracovat nejprve jako řidič tramvají, později patnáct let jako kulisák v Městských divadlech pražských. Zajišťoval tematická setkávání amatérských souborů v Senohrabech. V roce 1990 byl pověřen likvidací Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost. V období 1991–1994 byl prvním ředitelem Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu a spolu se spolupracovníky (PhDr. Miroslav Šmolík, PhDr. Vítězslava Šrámková, PhDr. Slavomír Plicka, Zdeněk Jírový) koncipoval jeho strukturu a úkoly. V důchodu přechodně pracoval v útvaru Regis a v redakci Místní kultury, ale od roku 1998 všechny své síly věnoval dějinám českého amatérského divadla v útvaru NIPOS–ARTAMA. Zpracoval Bibliografii českého amatérského divadla (za spolupráce kolektivu ARTAMA). V letech 19982002 připravoval vydání Místopisu českého amatérského divadla, organizoval práci stočtyřiceti spolupracovníků v regionech na sběru materiálu, koncipoval a organizoval jeho zpracovávání, podílel se spolu s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou na jeho redakci. (I. díl vydal IPOS 2001, 520 stran, 678 obrázků, II. díl IPOS 2002, 784 stran, 993 obrázky). Roku 2003 zpracoval projekt Databáze českého amatérského divadla, do roku 2005 organizoval jeho realizaci, posléze spolupracoval na jeho naplňování zvláště v bázích Bibliografie, Kalendárium, České amatérské divadlo v zahraničí a studiem fondů archivů. V období 2004–2006 inspiroval založení muzea českého amatérského divadla v Miletíně, realizoval sběr materiálů, stal se autorem scénáře expozice Národní divadlo českého Podkrkonoší a spolupracoval na její realizaci. Pan Jiří Valenta je čestným členem VSVD a DS Erben Miletín.

Jiří Valenta, Praha

12

Divadlo jako životní poslání Vítězslava Šrámková

podstaty a podoby každé z postav, které hrála. Celkový počet rolí charakterních i komediálních patrně překročil sedmdesátku, přičemž Jarka šla do každého představení se stejně velkým nasaze-

Jarka Mikešová byla jednou z nejvýraznějších amatérských hereček druhé poloviny 20. století. Zdá se mi divné psát „byla“, natolik jsou její postavy v paměti živé. Ale její čas se naplnil – zemřela 29. června tohoto roku. Pouhé čtyři dny po svých 77. narozeninách. I když hrála divadlo od dětství a v duchu koketovala s myšlenkou stát se herečkou, osud jí připravil jinou cestu. Šťastně se zamilovala a vdala za Františka J. Mikešová v postavě Zimy v pohádce Ivy Peřinové Pohádka do dlaně na rakovnické Popelce v r. 1997. Foto: soukromý archiv.

Jarka Mikešová byla častou účastnicí Cyranova kordu a Pohárku SČDO. Foto Ivo Mičkala je z jejího nastudování monologu Aldo Nicolaje Sůl a tabák.

Mikeše, který v té době také hrál a brzy i režíroval divadlo. V roce 1950 za ním přešla do souboru Malé scény Vyšehrad, kde slavila první divadelní úspěchy v hrách, které František uváděl na scénu. Nebyla typ naivky, takže od počátku hrála věkově zralé charakterní postavy. O šest let později svého muže následovala do nově založeného vinohradského souboru Máj. Vedle rodiny, která se brzy rozšířila o dvě dcery, pro ni byl naplněním života. Zažívala jeho největší umělecké vrcholy v 60. letech a zůstala mu věrná. Počáteční okouzlení divadlem postupně vystřídalo velmi odpovědné hledání

4 | 2007

ním a rozechvěním jako do premiéry. Spolupracovala s mnoha režiséry (kromě Františka Mikeše to byli např. Jiří Beneš, Jaroslav Šindelář, Ferdinand Čulík, Josef Traxler, Lubomír Novotný, Alois Nosek a Magdalena Mikešová), hrála na řadě divadelních přehlídek a festivalů, opakovaně i na přehlídkách národních a celostátních, na zahraničních zájezdech, kde získala i pěknou řádku hereckých cen. Stala se nositelkou Zlatého Tyla a výrazně přispěla k souborovému ocenění Cenou hlavního města Prahy. Úspěchy ji těšily, ale přitom snad nejraději hrála pro děti, i když věděla, že to jsou představení, v nichž je nejméně možné získat uznání a obdiv kritiky. S amatérským divadlem prožila Jaroslava Mikešová téměř celý život a povýšila je na své životní poslání.

Velké dámě na malých prknech s veškerou úctou BAPE 85. Kresba: soukromý archiv.

Klíčové celostátní přehlídky

56. Loutkářská Chrudim aneb Málo nového pod sluncem František Kaska Program letošního všenárodního setkání loutkářů a lidí jim blízkých byl co do počtu bohatý. Osmnáct souborů v hlavním (někdo se nebojí říci i soutěžním) programu, šest (velmi dobře zvolených, a skutečně inspirativních) a dalších pět doplňkových představení v Okénku loutkářských tradic, které bylo letos věnováno maňáskům. Dlužno říci, že některá představení z „okénka“, ač neprošla žádnou oficiální oblastní přehlídkou, si co do kvality nezadala s některými představeními hlavního programu, kde se obvyklá otázka: „Kdo to sem poslal?“ objevila hned několikrát. Jako obvykle se objevily inscenace tradičních loutkářských souborů (tradičními rozumějme hrající pravidelně několik desítek let marionetové a ve chvílích největší odvahy maňáskové divadlo), tentokrát reprezentované především Hloupou Barkou souboru LD Jiskra Praha a inscenací TLD Zvoneček Praha, Zdeněk Sloboda: Ferda mravenec a kamarádi. V obou případech překvapivě vystoupili věkem velmi mladí lidé, nikoliv však způsobem divadelního uvažování. Mladá maňásková odnož LD Jiskra si vylámala zuby při inscenování veselé pohádky Jana Drdy Hloupá Barka především použitím nezdůvodněného dvojího plánu – maňásci a živáci, kde ovšem zvládnutá nebyla ani část činoherní ani loutková. Maňásci, či spíše jakési „chňapky“, na malém paravánu nedávali velké možnosti rozehrání a ani ty nebyly využity. Čtyři mladí herci, včetně autora a režiséra Pavla Voborníka, s velkou energií vstoupili na tak trochu neprobádané území.1 A tak nejvýraznějším momentem představení se stalo opakované rozbíjení vajec. Soubor Zvoneček se do žádných experimentů nepouštěl. Pro svou inscenaci zvolili marionety na nitích s rozdělenou interpretací, navíc se zvukovou „konzervou“. Pro některé účastníky LCH bylo překvapením, že tento způsob hraní je ještě v 21. století využíván. Výraznou sekorovskou stylizací loutek i scény i nahranými hlasy a zvuky a nepříliš invenčním rozehráním (či spíše okomentováním) nejznámějších příhod Ferdových soubor vytvořil spíš jakousi vzpomínku na dobu před třiceti (čtyřiceti padesáti) lety. Snaha o inovaci použitím soudo-

Snímek z loutkářského štrúdlu, konaného na zahájení přehlídky na Resselově náměstí, a foto propagace 56. Loutkářské Chrudimi: Ivo Mičkal.

„ ...některá představení z „okénka“, ač neprošla žádnou oficiální oblastní přehlídkou, si co do kvality nezadala s některými představeními hlavního programu, kde se obvyklá otázka: „Kdo to sem poslal?“ objevila hned několikrát.“

Okénko loutkářských tradic. LS Kováček Praha / Jiří Jaroš a kol.: Tři prasátka. Foto: Ivo Mičkal.

Okénko loutkářských tradic. Divadélko Frydolín Praha-Hostivař / Jiří Středa: Jak voják Matěj mezi nebem a peklem putoval. Foto: Ivo Mičkal.

4 | 2007

13


„ ...doufejme, že nejde o všeobecný trend nástupu ledabylosti a polovičatosti, tedy spokojením se s málem a nechutí investovat více úsilí, trpělivosti a času do učení se, jak s loutkou hrát.“ bých hlášek a filmové hudby nepřinesla ovoce. Problémem, který se ovšem netýkal jen tohoto souboru, ačkoliv zde byl nejvíce zřetelný, bylo nezvládnuté vodění loutek, tedy ono řemeslo, kterého si na nejlepších tradičních souborech nejvíce vážíme a které letos na LCH žádný z nich nepředvedl. Snad je to dáno mládím a nezkušeností aktérů, doufejme, že nejde o všeobecný trend nástupu ledabylosti a polovičatosti, tedy spokojením se s málem a nechutí investovat více úsilí, trpělivosti a času do učení se, jak s loutkou hrát. Také LS Klubíčko Cvikov patří k souborům s mnohaletou tradicí. V inscenaci L. Moszcynskiho a J. Wilkowskiho Giňol účinkují dva herci, kteří vytvářejí rámec pouličního putovního divadla a zároveň zasahují do děje, spoluvytvářejí příběh. Ostatní postavy jsou hrány spodovými loutkami, bohužel s minimálními možnostmi loutkoherecké akce. Dvouplánový paraván představující pařížské střechy tvořil nepříliš funkční scénu, kytarový doprovod a písně spíše umocňovaly dojem bezobsažné a rozpačité podívané, kde základní problém je už v nedramatickém a nelogicky vystavěném textu. Celkový dojem nezachraňuje ani pokus o živou komunikaci s diváky, která přerůstá spíše v manipulaci. Podobný rámec, i když zde šlo o divadlo jarmareční, zvolily Jana Paulová a Daniela Voberová, jinak Divadýlko Dančajáno z Litomyšle, které zahrály Pohádku pohádkovou malými mario-

netami ve dvou rodinných loutkových divadélkách postavených vedle sebe. Kamenem úrazu inscenace je opět text, tentokrát autorský, seskládaný z různých pohádkových motivů, jehož nízké dramaturgické kvality nevyvážila ani energie investovaná oběma protagonistkami. Mnohem lépe si s podobným principem (srovnání se nabízelo, neboť obě divadla hrála na LCH proti sobě, tedy ve stejné časy stejného dne) poradily dámy z LS Bublanina Vsetín. V inscenaci Začarovaný les také pracovaly s motivy a postavami různých známých pohádek, tentokrát však převážně funkčně. Kateřina Dohnálková, která odehrála představení živě, a to v obou významech tohoto slova, hraje turistku, jež zabloudila v lese a setkává se zde s postavičkami, představovanými maňásky, hračkami či opět živou ježibabou Barbory Dohnálkové. Jednoduchý paraván s průstřihy a oponkou zcela postačil ke ztvárnění nenáročného příběhu adresovaného dětem mladšího školního věku. Inscenace byla všeobecně dobře přijata a porotou doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov.

LS Bublanina Vsetín / Kateřina Davidová: Začarovaný les. Foto: Ivo Mičkal.

Třetí představení ztvárněné dvěma herečkami byla Černá a Bílá Fróna na motivy vlámských pohádek souboru LD Maminy Jaroměř, které mělo všechny ambice a znaky rodinného loutkového divadla. Byly použity jednoduché malé marionety s odkrytým voděním, které aktérkám umožňuje rozehrát druhý plán – komunikaci mezi nimi a spíše náznaková scéna na několika stolcích. Určité dramaturgické nedostatky vyvažuje emocionálně působivé a svébytné komediální herectví především Jany Dvořáčkové a její sekundující spoluhráčky Zuzany Broukové. Diskutabilní je zapojení dětí. Představení nicméně patřilo k tomu lepšímu v hlavním programu LCH. Překvapivou novinkou byl LS Na Holou Hořovice, který se zajímavě stylizovanými marionetami L. Řeřichy (jinak autora, scénografa i režiséra) sehrál představení Zkáza adamitů. Inscenace byla prezentována jako pokus o demýtizaci historických postav a událostí, v tomto případě rozprášení skupiny adamitů Janem Žižkou z Trocnova. Výsledný dojem však nepřekročil kvalitu pokleslé televizní zábavy či tzv. hospodského humoru. Ani využití středověké hudby inscenaci nepovýšilo. Podobným problémem, tedy nadužitím drsného až vulgárního humoru a absencí jasné dramaturgicko-režijní koncepce, trpěla i inscenace Š. D. B., kterou nastudoval LS Podivíni Podivín. Podivíni pracovali, dle vlastních slov, na motivy známé

Divadýlko Dančajáno Litomyšl / Jana Paulová, Daniela Voberová: Pohádka pohádková. Foto: Ivo Mičkal.

14

4 | 2007


pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, přičemž popřeli a pokroutili vše podstatné, co dělá tuto pohádku pohádkou. Kvalitu představení pak nezachránila ani nápaditá hra se zajímavými manekýny (v mnohem méně výtvarně a funkčně povedené scéně), ani poměrně zdařilý scénický kytarový doprovod. Do dramaturgické linie festivalu se promítla i reflexe televizní zábavy, ač inzerovaná jako parodie, působila spíš jako ozvuk, využití motivů známých žánrů k inscenování loutkových vtípků, tu více, tu méně podařených. V obou představeních Úplněk nad pampou souboru LS Vlastislav Hradec Králové a Černá kukla LS Tate lyumni z Prahy chyběl jasnější názor na ztvárňovaný (parodovaný) žánr a nerozkrytý důvod inscenování. LS

LS Podivíni Podivín Tomáš Gála: Š.D.B. Foto: M. Strotzer

LS Moje pětka Jaroměř G. Urbán: Bleděmodrý Petr Foto: I. Mičkal

Vlastislav zvolil za východisko jihoamerickou telenovelu, kterou odehrál na řadě malých loutkových divadélek, kde střídavě vytahované oponky nahrazovaly televizní střihy a příběh samotný rozehrávaly jednoduché stylizované „krabičkové“ marionety a komentovali televizní hlasatelé v jednotlivých obrazovkách. LS Tate lyumni pro svou akční krimi zvolili poměrně zdařilé maňásky a jednoduchý paraván s oponkou a přes diskutabilní vtipnost textu samotného se s dramatickým rozehráním příběhu vyrovnali o poznání lépe. Již tradičně obohatila program představení hraná dětmi, i když v některých případech už spíše adolescenty, ale i u nich jde o líheň ZUŠ, přinášející dramaturgické i inscenátorské kvality. Jestliže v představení LS Moje pětka Jaroměř Bleděmodrý Petr (hrály děti cca desetileté s plyšovými hračkami a dalšími rekvizitami) vnímáme především silné téma jinakosti a přirozenou hravost a energii dětí využitou pro sdělení tématu, pak Terka Schlöglová – LS Terka Žamberk

pod vedením Olgy Strnadové už předvedla pevný divadelní tvar se skutečným hereckým projevem. Jednoduché, ale výtvarně čisté loutečky (maňásci a javajky) i scéna, téměř minimalistické hraní, ukázněný, jemný, ale živý projev aktérky a vtipné řešení jednotlivých scén řadilo představení 1 x 3 pohádky (O vlkovi a kůzlátkách, O Smolíčkovi a O Červené karkulce – výběr z 2x 7 pohádek Františka Hrubína) k vrcholům přehlídky. Kultivované soustředěné herectví předvedly i půvabné dívky ze ZUŠ Veselí nad Moravou v představení Stínové divadlo pro krásnou Lin. Jevištní adaptace „japonské“ pohádky Hany Doskočilové zaujala svojí poetičností, atmosférou, kterou podpořilo využití svíček a svícnů jako zástupných předmětů pro jednotlivé postavy a i samotné stínové divadlo, které však paradoxně patřilo inscenační nenápaditostí k méně zdařilým částem představení. Africký příběh LS Štokrle Semily, autorské představení Pavla Martince a Jakuba Kováře, už ukazuje chuť uchopit divadlo více do vlastních rukou, i když oko režisérky a pedagožky Hany Mockové nelze pominout. Příběh cesty afrického chlapce na konec světa a zpět rozehrávají s jednoduchými plošnými

LD Maminy Jaroměř J. Dvořáková podle vlámské pohádky: Černá a Bílá Fróna Foto: M. Strotzer

4 | 2007

15


LS Čmukaři Turnov / Pavel Traub: Zvyřátka za to nemůžou. Foto: Ivo Mičkal.

LS Terka Žamberk / František Hrubín: 1x 3 pohádky. Foto: Ivo Mičkal.

„ ... Čmukaři i Céčko, prokázaly svou zkušenost a vyzrálost také v kvalitním loutkoherectví.“

pohádku přetvořil pod pedagogickým vedením Jarky Holasové a inscenoval jako lehce absurdní hříčku s ponaučením. Loutky z recyklovatelného odpadu souzní s rámcem vyprávění nádražního uklízeče, jeho nedotaženost ale patřila k problémům inscenace. Oba soubory však přivezly na LCH sympatický živý mladý způsob divadelního uvažování a za to jim patří dík. Mezi stálice chrudimského nebe bezesporu patří soubory LS Céčko Svitavy a LS Čmukaři Turnov se svou nezaměnitelnou poetikou a způsobem herectví. Náročnější úkol si vytyčilo Céčko, které se snažilo najít adekvátní divadelní obraz k textům Daniila Charmse. V představení Fialový vítr jsme viděli jakési vnitřní znovuprožití Charmse. Velmi niterné herectví s využitím jednoduchých loutek i předmětů, atmosféru smutku a vnímání „ruské duše“ dotvářely použité scénické prostředky – hudba, hra se světlem, někdy snad na hranici klišé. Soubor spíše rezignoval na výklad, přiblížení, rozklíčování textů i vlastních postupů, takže ve spojení s poměrně jednotvárným temporytmem k mnoha divákům představení nedoputovalo přes rampu jeviště a zůstal jen stísněný pocit a patos. Ti vyvolení pak vnímali smutek z pomíjivosti věcí a z relativity našeho konání.2 Představení patřilo na LCH k nejdiskutovanějším a pro své nesporné kvality bylo doporučeno do širšího výběru na Jiráskův Hronov. LS Čmukaři z Turnova přivezli divácky vděčnější a pohodovější představení, a to scénické ztvárnění bajek Pavla

loutkami na stejně jednoduché plošné scéně představující čtyři písečné duny. Hlavní devizou je ovšem spíše živý způsob herectví, přirozená komunikace mezi protagonisty, chuť a fantazie, se kterou si pohrávají s příběhem, kterému přece jen chybí jasné téma. Stejně specifické herectví a nápadité zacházení se situací přinesl ve svém taktéž autorském počinu O Honzoj Jakub Maksymov z LS Někdo z Jaroměře. Původně japonskou LS Někdo Jaroměř J. Maksymov a J. Holasová: O Honzoj Foto: I. Mičkal

DNO Hradec Králové LAPOhádky tedy Ledové techno Foto: Ivo Mičkal

16

4 | 2007


LS „C“ Svitavy / Daniil Charms: Fialový vítr. Foto: Ivo Mičkal.

LS Věk Plzeň / Kolektiv souboru: Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. Foto: Ivo Mičkal.

Trauba pod názvem Zvyřátka za to nemůžou. Ke hraní využívali plošné loutky, maňásky, hračky, předměty a také sami sebe. Sled jednotlivých vtipných výstupů – bajek (některé byly rozehrány zajímavěji, některé odzpívány) vyvolal v sále příjemnou atmosféru. Diskutována byla literární kvalita textů, ty ale dokázal soubor divadelně povýšit. Oba soubory, Čmukaři i Céčko, prokázaly svou zkušenost a vyzrálost také v kvalitním loutkoherectví. I turnovská inscenace byla doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov. Emocionálně působivá a vesměs kladně přijatá byla inscenace Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen, kterou zahrál plzeńský L. S. Věk, soubor složený z členů několika mladých divadel známých z předchozích ročníků LCH, namátkou DNO, Pachýř Pačejoff, Rámus. Mnozí z aktérů jsou v současné době studenty KALD DAMU. Devět mladých lidí a Petra Kosová sdělili z jeviště své osobní výpovědi, velmi upřímné a přitom divadelně povýšené. Za zmínku stojí i kvalitní hudební a výtvarná složka inscenace. Loutky, ač se většinou nedopouštěly jednání, byly účelně využity. Škoda, že ve druhé části představení soubor na tuto složku spíše rezignoval a spokojil se se sledem výpovědí a písní. Představení Fucking Generation však spolu s Fialovým větrem patřila na letošní LCH k těm, která překročila rámec loutkového divadla. L. S. Věk byl s inscenací Fucking Generation nominován na Jiráskův Hronov. Pomyslným vrcholem přehlídky se stalo představení LAPOhádky tedy LEDOVÉ TECHNO divadla DNO, Hradec Králové, tedy několika jeho členů, kteří studují DAMU. Inscenace je vyvážená po stránce herecké, výtvarné i hudební, zajímavá je spojením moderních technologií (projekce) s přírodním materiálem (loutky z klacíků)3. Pokud se někteří diváci z různých důvodů přestávali orientovat v příběhu vycházejícím z laponských mýtů, mohli se nechat unést sugestivní atmosférou, vnímat především vizuální (kromě projekce a hraní loutkami je vynikajícím způsobem používána stínohra) a zvukovou složku (hudbu, která určovala rytmus a atmosféru celého představení a do které vplul obraz,4 obstarali Honza a Bára Kratochvílovi). Představení bylo hráno v „laponštině“, velmi zvukomalebném jazyce, se sporadickými českými titulky. Inscenace byla doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov. Právě propojení mladého amatérského (nejen) loutkového divadla a DAMU, způsobené nástupem některých

„Představení Fucking Generation / ... / spolu s Fialovým větrem patřila na letošní LCH k těm, která překročila rámec loutkového divadla. L. S. Věk byl s inscenací Fucking Generation nominován na Jiráskův Hronov.“

ZUŠ Veselí nad Moravou Jana Doskočilová: Stínové divadlo pro krásnou Lin Foto: Michal Drtina

progresivních mladých loutkářů na tuto školu, je zajímavým aspektem, který se na letošní LCH kladně projevil. Není náhodou, že právě inscenace vytvořené těmito tvůrci patřily k největším zážitkům přehlídky. Je to snad příslib do budoucna? Byl bych tomu rád. ¹ Robert Smolík, Valderon 2, 2007, str. 9 ² Karel Tománek, Valderon 5, 2007, str. 6 ³ Karel Tománek Valderon 7, 2007, str. 7 4 Petr Vodička, Valderon 7, 2007, str. 7

4 | 2007

17


Karel František Tománek závěrem 56. LCH

O čem byly chrudimské semináře

Já se neodvažuji provést hodnocení celé přehlídky, ale sám za sebe bych chtěl říct, že mám pocit, že vzhledem k programové skladbě nám přehlídka poskytla široký a detailní obraz o současném amatérském loutkovém divadle. Pro mě nejzajímavější ve chvíli, kdy se prolínaly postupy činoherního a loutkového divadla. A této přehlídce bych do budoucna chtěl popřát, aby se tu objevovaly impulzy, které obohatí nejen divadlo loutkové, ale divadlo jako celek. Děkuji vám za fantastickou atmosféru.

Karel František Tománek při zakončení 56. Loutkářské Chrudimi. V pozadí další členové přehlídkové poroty Petr Vodička a Petr Vydra. Foto: Ivo Mičkal.

Porota 56. Loutkářské Chrudimi ve složení Karel František Tománek (předseda), Robert Smolík, Jakub Hulák, Petr Vydra a Petr Vodička udělila tyto ceny:

• • • • • • • • •

souboru L. S. Věk z Plzně za inscenaci Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen, souboru Dno z Hradce Králové za inscenaci LAPOhádky tedy Ledové techno, Romanu Kudláčkovi a Kamilu Bělohlávkovi za výtvarnou složku inscenace LAPOhádky tedy Ledové techno, Honzovi a Báře Kratochvílovým za hudbu k inscenaci LAPOhádky tedy Ledové techno, souboru Čmukaři z Turnova za herectví v inscenaci Zvyřátka za to nemůžou, souboru „C“ ze Svitav za osobitou interpretaci textů Daniila Charmse v inscenaci Fialový vítr, Janě Dvořáčkové za herectví v inscenaci Černá a bílá Fróna, Olze Strnadové za pedagogické vedení při práci na inscenaci 1×3 pohádky, Vítězslavě Trávníčkové za pedagogické vedení při práci na inscenaci Stínové divadlo pro krásnou Lin, souboru Bublanina ze Vsetína za autorský přístup a herectví v inscenaci Začarovaný les.

Porota nominovala na festival amatérského divadla Jiráskův Hronov 2007 inscenaci Fucking generation, a doporučila inscenace: LAPOhádky tedy Ledové techno, Zvyřátka za to nemůžou, Fialový vítr a Začarovaný les.

18

Účastníci 56. Loutkářské Chrudimi si mohli vybrat z celkem 14 seminářů. Vedle již tradičního K – klubu pro děti, letos vedeného členkami Tlupyatlapy ze Svitav, a semináře U – U nás, vedeného Magdou Johnovou ze ZUŠ Žerotín a určeného pro – náctileté, pokrývala letošní nabídka širokou paletu sahající od každoročně se navracejících seminárních stálic D – Dramaturgie pod vedením dramaturgyně Divadla Minor Petry Zámečníkové, H – Hlasovka opět pod taktovkou pedagožky Jany Altmannové z DAMU nebo ještě A – Autorskodramatizátorský seminář Luďka Richtera přes semináře méně tradiční N – Neverbální divadlo lektorované Michalem Hechtem až po ryzí experimenty P – Pokus o minimalismus Jiřího Adámka. „Teoretici“ se uzavřeli do svých místností a celý týden strávili diskutováním a prací nad texty. V případě autorů a dramatizátorů (seminář A) studovali, kriticky rozebírali a upravovali texty vlastní, v případě dramaturgů (seminář D) pracovali s textem hry Drak od J. Švarce. Několikrát si jej přečetli a poté rozebírali na situace, zkoumali možnosti, jeho dramatizace, analyzovali postavy a nakonec porovnali své snažení s tím, jak hru ztvárnilo hradecké Divadlo Drak

Z předváděčky loutkářské dílny K. Šefrny a J. Polehni: Foto: Ivo Mičkal.

Výsledková listina 56. Loutkářské Chrudimi

•

Jaques Joseph

4 | 2007


„Účastníci 56. Loutkářské Chrudimi si mohli vybrat z celkem 14 seminářů.“

Ze semináře Zvuk, hlas, divadlo Jana Matáska. Foto: Ivo Mičkal.

(Petra Zámečníková s sebou přivezla videozáznam jejich inscenace). Hlasovka Jany Altmanové se svým obsahem držela již loni zavedené a osvědčené tradice. Seminaristé se nejprve učili správně dýchat a pracovat s dechem a hlasem a vůbec si osvojovali základy správné a znělé jevištní mluvy. Na těchto základech pak mohli dále experimentovat a zkoumat, jak se proměňuje vyznění věty v závislosti na změně intonace, dikce, frázování nebo rozmístění akcentů ve větě. Zkrátka nepřišla Z předváděčky semináře Pokus o minimalismus Jiřího Adámka. Foto: Ivo Mičkal.

herců. Hlavně žádný děj, ten mohl nanejvýš samovolně vyvstat. Pracovalo se i s textem, s nezávisle probíhajícími vnitřními monology nebo jednoduchými dialogy a také se synchronizací pohybů či zpomalováním nebo dokonce zastavováním času. Všechny seminaristy práce velice zaujala a podle jejich slov se jim nakonec doopravdy povedlo objevit skutečný minimalismus, přestože se jim to možná nepodařilo tak dobře sdělit divákům během závěrečného vystoupení. To se skládalo z několika scének zaměřených vždy na jeden jediný atom výstavby dramatické situace, přičemž některé z nich nemohl divák nezasvěcený do bližších okolností práce v semináři plně ocenit.

Z předváděčky semináře Technologie loutky Vítězslava Kuschmitze. Foto: Ivo Mičkal.

ani gesta a mimika, které zcela pochopitelně také významně ovlivňují vyznění textu. Všechny tyto možnosti práce s hlasem pak předvedli na závěrečné recitaci krátkých textíků. Dalším již tradičním seminářem byl „hudební“ (Z), již několik let vedený Janem Matáskem. V semináři se vedle práce s rytmem (různé alternativní i klasické perkuse) celou dobu především intenzivně zpívalo. Střídaly se improvizace, některé z naprostého ticha a jiné na určitou basovou linku, s nastudováním předem připravených vlastních písniček našeho lektora. Honza byl velice vstřícný, upravoval program podle přání svých seminaristů a několikrát jim zprostředkoval i velice silné zážitky, například společný výlet do nedaleké vísky. Svou předváděčku pak Zetkaři spojili se seminářem P – Pokus o minimalismus Jirky Adámka. Tento vpravdě experimentální seminář byl skutečným hledáním nikoli často zprofanovaného využívání minimalismu na divadle, ale jeho samotného a divácky ne vždy vděčného jádra. Základní inspirace vycházela z minimalistické hudby (např. skladba pro 100 metronomů – z počáteční tikající kakofonie postupně odpadává metronom po metronomu a skladba končí tichem) a na scéně se pak vycházelo z nejjednodušších možných daností – jedno místo, jeden vztah nebo jeden pocit. Pracovalo se i se zástupnými předměty reprezentujícími alter- nebo antiega jednotlivých

„Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi byla bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář jako spíš o pokus navázat na tradici loutkářských konzervatoří pořádaných Janem Dvořákem – ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a Karel Šefrna se poznali právě na jedné z nich.“

4 | 2007

19


Tradiční součástí nabídky, tím, co na žádné Loutkářské Chrudimi nemůže chybět, jsou semináře zaměřené na práci s loutkou. Letos byly dva: Maňas a maňásek (lektorka Mirka Vydrová) a Technologie loutky (lektor Vítězslav Kuschmitz). Maňáskáři se pochopitelně soustředili na maňásky (přestože při výrobě vlastní loutky někteří seminaristé nevědomky vyrobili javajku), s čímž byla spojena řada cvičení pro pružnost a ohebnost rukou a prstů. Seminaristé taktéž prováděli řadu doplňujících cvičení, souvisejících zejména s vnímáním svého těla a zkoumáním jeho pohybů a způsobů, jakými vyjadřuje emoce, které poté zkoušeli přes ruce přenášet i do loutek. Po úvodní výrobě loutky z předem připravených předmětů (vařečka, balonek,…) si seminaristé vyzkoušeli i výrobu klasického kašírovaného maňáska, ale nestačili ho za jeden týden dokončit, a tak se jedinou náplní závěrečné předváděčky staly etudky hrané pouze rukama v bílých rukavicích. Seminaristé plně využili pohyblivost svých rukou a spíše než lidské postavy originálně předváděli různá zvířata (želvu, šneky…). I v semináři Technologie loutky si mohli seminaristé vyzkoušet výrobu loutky, tentokrát klasické špalíčkové marionety, které si také zkusili i navázat. Se svým výtvorem následně zkoušeli hrát, aby si uvědomili, jak významně předurčuje způsob výroby a navázání loutky její výrazové a pohybové možnosti. Seminář se ale neomezoval pouze na marionety – podobným způsobem byl zkoumán vztah mezi technologií a výrazovými možnostmi u mnoha dalších typů loutek. Vedle marionet si účastníci vyzkoušeli také výrobu papírových loutek určených pro stínohru a v plánu byla i výroba javajky, na kterou ale již nezbyl čas. Řadu technicky zaměřených seminářů ještě obohatil seminář S – Scénografický seminář vedený scénografkou Irenou Marečkovou a režisérem, hercem a muzikantem Jiřím Vyšohlídem. Účastníci tohoto semináře se učili spojovat téma inscenace s výpravou a pracovat s prostorem. V malých skupinkách pak vypracovávali scénografické návrhy pro zinscenování Sněhové královny. Nápady pokrývaly širokou škálu možností a každý jasně vyjadřoval jedno z možných témat, jak k textu přistupovat. Po dohodě s lektory byla dvě základní možná témata: „cesta“ a „virtuální světy“. Mezi návrhy pak bylo například minimalistické kukátko inspirované prostředím Chrudimi nebo impozantní kruhová aréna s obřími pohyblivými zrcadly. Zkrátka nepřišla ani práce se světlem (úzce související s výpravou) – hotové makety byly různě nasvíceny Ze semináře Neverbální divadlo Michala Hechta. Foto: Ivo Mičkal.

20

4 | 2007

a vyfotografovány, aby bylo možné udělat si představu, jak by mohla výprava v případě realizace vypadat. Posledních několik let se objevují také semináře nějak související s pouličním divadlem. Seminář pojmenovaný G – Genius loci – Genius cosi, vedený autorem řady site-specific projektů Tomášem Žižkou, se ale letos spíše než na pouliční divadlo zaměřil přímo na atmosféru města. Seminaristé strávili týden chozením po městě, seznamováním se s jeho historií a nalézáním skrytých míst, která dávají nahlédnout genia loci krásné Chrudimi. V souladu s tímto hledáním pak seminaristé nedělali žádné happeningy či průvody, ale vytvářeli malé etudy, na kameru zachycované „momentky z atmosféry Chrudimi“, které pak měli ostatní účastníci LCH možnost zhlédnout. Seminářem, který vzbudil velký zájem, přestože nebyl příliš loutkově zaměřený, byl seminář N – Neverbální divadlo, jehož lektorem byl mim Michal Hecht. Tento fyzicky dosti náročný seminář (náročnost byla naštěstí kompenzována častými závěrečnými masážemi) bylo možné rozdělit na dvě části. V jedné se seminaristé seznamovali se základy pantomimické techniky, učili se předvádět tažení, tlačení, stoupání, klesání i klasickou pantomimickou chůzi a v druhé se učili tvořit a srozumitelně předvádět neverbální příběhy. Jako inspirace sloužily jak klasické pohádky, tak i hudba nebo prostor. Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi byla bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář jako spíš o pokus navázat na tradici loutkářských konzervatoří pořádaných Janem Dvořákem – ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a Karel Šefrna se poznali právě na jedné z nich. Dílna tak fungovala již od dubna a před LCH proběhla čtyři celovíkendová setkání. To mělo umožnit vytvoření mnohem užšího, intenzivnějšího kontaktu mezi účastníky. Vedle technického nácviku způsobu práce s různými typy loutek (účastníci např. dostávali domácí úkoly vytvořit nějakou etudu s danou loutkou) během těchto setkání postupně vznikalo plnohodnotné loutkové představení, od prvních krůčků, kterými bylo hledání cesty k textu a nalézání tématu, o kterém by se mělo hrát (klasické diskuze nad dramaturgií inscenace), přes dramatizaci (výchozím textem byla pohádka Rudovous ze sbírky Kočičí král Pavla Šruta) a skládání písní až k výrobě scény a loutek. Dílna tak komplexně pokrývala všechny momenty přípravy inscenace. Celé úsilí vyvrcholilo na Loutkářské Chrudimi. Týden intenzivního zkoušení bylo završeno úspěšnou premiérou, s výhledem na další reprízování i na další podobné dílny v následujících letech. Ze semináře Genius loci – Genius cosi Tomáše Žižky. Foto: Ivo Mičkal.


Dětská scéna 2007 Trutnov 15.–21. června 2007 Dominika Špalková, členka lektorského sboru DS 2007 (s oporou a podporou Lenky Novotné – NIPOS-ARTAMA) Mé napětí a očekávání letošní Dětské scény, díky níž se člověk vymaní ze svých každodenních povinností a na necelý týden se ponoří jen do vod divadla hraného dětmi, ve mně způsobil jistý přetlak, takže jsem do Trutnova dorazila (k neskrývanému údivu organizátorů i mně samotné!) o den dříve. Což byla nakonec šťastná náhoda, protože v tomto „dnu navíc“ jsem mohla vychutnat atmosféru města Trutnov, nastavit v parku nad městem tvář slunci, což se díky náročnému maratonu přehlídky už ani mně, ani nikomu dalšímu z lektorského sboru nepodařilo. Již 36. ročník celostátní přehlídky Dětská scéna (dále jen DS) začal tradičně vystoupením sólových recitátorů. Další den se již paralelně přidaly vystoupení souborů a začala práce seminaristů v tvůrčích dílnách. Porota či lektorský sbor (jak kdo chce) se letos sešla ve složení: Jaroslav Provazník (předseda), Jaroslav Deyl, Václav Klemens, Peter Janků, Dominika Špalková a členkou a zároveň moderátorkou veřejných diskusí byla Marie Poesová. Nejdůležitější zodpovědnou osobou, která na vše dohlížela a řešila problémy se soubory, lektory, místními pořadateli, redakcí deníku DS a ani netuším s kým ještě, ale snad 25 hodin denně, byl skvělý Jakub Hulák z NIPOS Artama. Dříve, než přijde výčet minirecenzí k představením uvedeným na letošní DS, ráda bych přeci jen připomněla specifika dětského divadla a jeho hodnocení. Pomyslně se

ZUŠ Veselí nad Moravou Hana Doskočilová, Vítězslava Trávníčková: Stínové divadlo pro krásnou Lin Foto: Ivo Mičkal

LDO ZUŠ Hlučín / Pavel Šrut, Lenka Jaborská: O Gothamských. Foto: Michal Drtina.

Divadlo Vydýcháno ZUŠ Liberec / Jules Jouy, Libuše Hájková: Lavičky na promenádě. Foto: Michal Drtina.

v tomto případě totiž ocitáme zároveň na dvou pólech, na nichž proti sobě stojí pedagog, a umělec či vedoucí souboru a režisér inscenace. K inscenacím dětského divadla přistupujeme jednak z pohledu divadelně-kritického, ale zároveň nemůžeme opomenout okolnost, že se jedná o pedagogickou práci, jejímž výsledkem je divadelní tvar. Tento fakt by ale neměl být zneužit pro omlouvání nedostatků inscenace (což se často stává), a zároveň by účastníkům veřejné diskuze a zejména seminaristům, neměl dávat pocit jasných a „jediných správných odpovědí“ stylem co bylo v inscenaci špatně a jak by se to správně mělo dělat (což se stává stejně často). Nebere se příliš v potaz, že divadlo, i to dětské, je živým tvarem, které zhmotňuje tajemství života teď a tady. Debata o dětském divadle by proto měla spíše než hodnotit hledat, problematiku pojmenovat a klást otázky, nabídnout konfrontaci a provokovat zúčastněné k živé diskuzi a polemice. Nejsem si jista, jestli v tomto duchu letošní diskuze na DS fungovaly… Přínosem byly určitě individuální hodinové rozbory lektorů s jednotlivými vedoucími souborů, ve kterých byl prostor na bližší prozkoumání problematiky inscena-

4 | 2007

21


LDO ZUŠ P. Kalety Český Těšín Martina Zajacová, Sára Miczová, Josef Bičiště: O hodné Sáře, líné Pepině a spravedlivé čarodějnici Foto: M. Drtina

cí, upozornění na konkrétní nedodělky, rezervy, nedomyšlenosti a hledání možných konkrétních cest, které by inscenaci pomohly. Porota se také dozvěděla více o okolnostech vzniku inscenace a tyto informace následně tlumočila v plénu veřejných diskuzí, kterých se již vedoucí souborů nemuseli účastnit. Letošní Dětská scéna mi přinesla především podnětné otázky: Jaký je vývoj dětského divadla? Může se vůbec dětské divadlo vzhledem ke své povaze vyvíjet? Zda a jak sleduje a reflektuje dětské divadlo proměnu světa a vývoj současného divadla? Neopakují se v něm již řadu let stále tytéž vyjadřovací prostředky? Jak se vyhnout falešným jistotám a do jaké míry se může experimentovat? Kde najít rovnováhu mezi pedagogem a umělcem? Pro rozkrytí alespoň částí z nich uvádím v závěru tohoto článku citaci z rozhovoru s lektorem jednoho ze seminářů Dětské scény – scénografem, performerem, pedagogem DAMU Tomášem Žižkou a jeho pohledu na setkání se seminaristy a vztahu pedagogiky a divadla.

Stručné recenze programu celostátní přehlídky Dětská scéna 2007 ZUŠ Hlučín – O Gothamských Ve čtyřech příbězích o Gothamských se vedoucí spolu se svým souborem pokusila využít principu ilustrace

„Nebere se příliš v potaz, že divadlo, i to dětské, je živým tvarem, které zhmotňuje tajemství života teď a tady. Debata o dětském divadle by proto měla spíše než hodnotit hledat, problematiku pojmenovat a klást otázky, nabídnout konfrontaci a provokovat zúčastněné k živé diskuzi a polemice.“

DDS KUK! ZUŠ Biskupská, Praha 1 / Ivana Sobková a soubor: Němý film. Foto: Michal Drtina.

22

4 | 2007

„Letošní Dětská scéna mi přinesla především podnětné otázky: Jaký je vývoj dětského divadla? Může se vůbec dětské divadlo vzhledem ke své povaze vyvíjet? Zda a jak sleduje a reflektuje dětské divadlo proměnu světa a vývoj současného divadla? Neopakují se v něm již řadu let stále tytéž vyjadřovací prostředky? Jak se vyhnout falešným jistotám a do jaké míry se může experimentovat? Kde najít rovnováhu mezi pedagogem a umělcem?“


pohybem a gestem. První tři příběhy ZUŠ Turnov / Kolektiv souboru: byly vybrány ze Šrutova Kočičího kráCo ze mě bude. Foto: Michal Drtina. le, čtvrtý – o volbách gothamského starosty – je původním textem, který jako zajímavou variaci na kocourkovské příběhy napsal nejstarší člen souboru. Princip vytváření gestických a pohybových paralel k vyprávění, kterým se soubor vydal, ovšem nebyl využit důsledně. Spíše naznačil cestu, kterou by bylo možné jít dál, směrem k posílení a ozřejmění tématu celé inscenace. Mnohdy totiž tento princip pouze vyprávění dubloval, ale neozvláštňoval a nedodával k vyprávění „další rozměr“. Otázky také vzbudila práce inscenátorů s prostorem a se scénografickými prvky (dětské židličky a jejich využití, vymezení scény praktikábly, se kterými se ne vždy důsledně pracovalo apod.) Navzdory tomu, že inscenace přinesla řadu otazníků, je třeba nesklouzla k podbízivosti, na druhou stranu „naplněnost“ ocenit kultivovanost a vybavenost dětí směrem k hereckému aktu svlékaní by možná byla skvělou paralelou k tématu inprojevu a citlivé a vědomé vedení souboru. scenace. Libereckému souboru se také podařilo dotknout se aktuálního obrazu dnešní politiky, potažmo chování politiků. Soubor Divadla Vydýcháno, ZUŠ Liberec Z dětí byla znát chuť a potřeba se k němu vyjádřit. Kdo viděl – Lavičky na promenádě Sympatická inscenace vedoucí souboru Libuše stejnou inscenaci na krajské přehlídce, vyzdvihl práci vedoucí Hájkové přinesla energeticky nejsilnější vystoupení prvního a režisérky, která se nebála do tvaru znovu vstoupit a upravit dne přehlídky. Představení fungovalo nejpřesněji v momen- jej směrem k posílení tématu a temporytmu inscenace. Obraz tě, kdy se scházeli radní města. Zkratka a gradace používaná nehybné, a přesto tak výmluvné rady města s peripetií vstupu podlézavého radního zůstal z prvního dne DS nejsilnějším divadelním zážitkem.

„Zajímavé je téma, které se pokouší ztvárnit „život po životě“ a hlavně zvolený rámec představení, ve kterém se události za hranicí reálného světa jakoby odehrají v průběhu jedné sekundy – během polibku sestry, která se stará o svého bratra ležícího v kómatu v nemocnici.“

ZUŠ P. Kalety Český Těšín – O hodné Sáře, líné Pepině a spravedlivé čarodějnici Chybějící dramaturgická linie asi nejvíce a nejpalčivěji zradila tvůrce tohoto představení. Autorský text, pod kterým jsou podepsány obě hlavní představitelky, si propůjčuje základní prvky klasických pohádek – dobrou a zlou sestru, motiv

DDS Lannovka DDM České Budějovice Kolektiv souboru: Město masek. Foto: Michal Drtina.

ve výstavbě této opakované situace ale naopak chyběla v další refrénové části, kdy si obyvatelé města uvědomili, že si sedli na čerstvě natřenou lavičku. Tam se zůstalo pouze v rovině ilustrace, což situaci ani vztahy mezi postavami dále neposouvalo. Pevnějšímu semknutí inscenace by napomohla důslednější žánrová přesnost a upřesnění jednotlivých typů postav, které v příběhu vystupují. To by zároveň přirozeně nabídlo řešení vztahů a postojů v ostatních situacích inscenace. Rozprava v porotě i seminářích se také dotkla nahoty, respektive použití postupného svlékání postav na jevišti. Někdo ji vnímal jako silný jevištní znak, se kterým ale inscenátoři nepracovali důsledně, pro jiného byla satirou v něžném provedení pubescentů. Podstatné ale zůstává, že

4 | 2007

23


zavádějící a rozpačité s ohledem na etické vyznění celku inscenace. Smělý pokus směrem k autorskému divadlu s dětmi tak v tomto případě přinesl mnoho rozporů a klíčovým problémem se jevila celková dramaturgie inscenace. KUK!, ZUŠ Biskupská, Praha 1 – Němý film Atributy němého filmu byly tím, co předurčilo výběr prostředků a žánr této inscenace. Téma – o čem se bude hrát – naznačily první titulky s uvedením, že hra bude o vztazích ve zkratce – od prvotního zamilování, přes lásku, rodičovské trable a rozpad manželství až ke vzniku dvou nových partnerských svazků. Souboru se povětšinou velmi dobře dařilo udržet žánr grotesky a využít stylizovanou zkratku. Zde se musí také vyzdvihnout herecké a pohybové vedení dívek ze souboru. Občas si vypomohly prostředky pantomimy, škoda, že některé momenty sklouzly zbytečně k „posunčině“ a ilustrativnosti – nejvíce ve hře s imaginární rekvizitou. Bylo znát, že autoři chtěli přes vybrané situace poukázat (i když v nadsázce) na problematiku současných partnerských vztahů. Inscenace ale jako celek chvílemi bojovala se svým obsahem a zvolenou formou. Naopak stylově a citlivě působila klavírní improvizace doprovázející celé představení. Nicméně zejména odpolední představení mělo švih a energii a ve své poměrně herecky náročné stylotvorné rovině přes všechny uvedené výhrady dobře komunikovalo s hledištěm.

Moje pětka ZUŠ Jaroměř / Gyula Urbán: Bleděmodrý Petr Foto: Michal Drtina

putování, potrestání zla atd. Následně ale ve změti scén a scének s nimi nakládá velmi samoúčelně. Nejasné uchopení zvolených prostředků a postoj představitelek k příběhu tak vyvolává rozpaky v zásadní otázce, zda se jedná o divadlo na divadle nebo o iluzivní pohádku. Ani jedno totiž není důsledně dotaženo a použití výtvarných ilustrací (nejmarkantněji při znázornění cesty, kdy jsou použity nakreslené kulisy domů, zvířat atd.) jen k rozpakům přispívá. V závěru je sice opět zlo pohádkově potrestáno a v tomto případě navíc polepšeno, ale dobru je odebrána odměna… Z hereckého projevu jinak šikovných a disponovaných dívek je ale bohužel znát počátek manýry a oslovování diváků během představení, které prvoplánově naznačuje svou adresnost nejmenším divákům, což také není nejšťastnější. Tady by se ze strany vedoucího měla trochu více pohlídat míra i rovina toho, kam představení s dětmi vést a kam už zkrátka ne…

DS Lannovka, DDM České Budějovice Město masek Provokativní otázka rozhraní života a smrti se stala rámcem inscenace, která původně vycházela z literární předlohy Město masek. Vedoucí soboru se ale ve vytvoření příběhu, který převedli na jeviště, vydali cestou autorskou. Zajímavé je téma, které se pokouší ztvárnit „život po životě“ a hlavně zvolený rámec představení, ve kterém se události za hranicí reálného světa jakoby odehrají v průběhu jedné sekundy – během polibku sestry, která se stará o svého bratra ležícího v kómatu v nemocnici. Tento zajímavý inscenační koncept však naráží na formální i obsahové naplnění. V inscenaci není důsledně řešen přechod z reálného do nereálného světa a je spíše mechanický bez vnitřního zdůvodnění. Stejně tak použití masek, které by mělo být prostředkem stylizace pohybu, gesta a odlišením postav z „města masek“, zůstává jen vnějším výtvarným znakem, se kterým se divadelně dále nepracuje. Největším problémem jsou však nelogické vztahy a jednání postav v nereálném světě, které mohou být ve výsledku až

24

4 | 2007

ZUŠ Turnov – Co ze mě bude? Na vystoupení turnovského souboru dětí ze sedmých až devátých tříd ocenil lektorský sbor volbu tématu a shodl se na tom, že je pro tuto věkovou skupinu důležité a aktuální. Inscenace má ale podobu spíše mozaiky etud a her než generační výpovědi. Scénky, které jsou tu více, tu méně vtipnými situacemi – v letadle, na automobilových závodech, při natáčení filmu o Jamesi Bondovi, agentu 007 – sice exponují různé profese, ale jsou to spíše nezávazné a někdy i banální hříčky působící v podání starších dětí někdy až trochu naivně. Není


zde hlavně vyjasněno, zda se jedná o představy a skutečné touhy dětí, které stojí před rozhodnutím výběru budoucího povolání, nebo náhodně zvolené a předvedené profese podle představ dospělých. Tomu by totiž odpovídala jistá klišovitost, která se ve výběru a následném rozehrávání profesí v představení projevila. Tyto okolnosti „generační výpověď“, kterou autoři avizují v titulu inscenace, značně znejišťují…

Někdo ZUŠ Jaroměř / Jakub Maksymov: O Honzoj Foto: Michal Drtina

Moje pětka, ZUŠ Jaroměř – Bleděmodrý Petr Problém neustále narůstající šikany mezi dětmi byl výchozím impulzem při přípravě inscenace Bleděmodrého Petra. Často uváděná hra Gyuly Urbána obsahuje téma odmítnutí, jinakosti a šikany a byla tak inspirativním výchozím materiálem pro práci souboru. Vedoucí Jarka Holasová text výrazně krátila a vybírala z něj pouze některé situace. Proto asi došlo k tomu, že některé postavy ze hry náhle zmizí a my se nedozvíme proč a co se s nimi stalo. Byl například nějak potrestán kocour, který Petrovi působil řadu problémů? Ve scénografii se mohlo důsledněji pracovat s významem paravánu a použití školní lavice. Na druhou stranu se děti na jevišti pohybovaly přirozeně a stejně tak se chovaly i k loutkám (i když nebylo vždy jasné, zda jsou v daný moment za sebe či za loutku). Některé výstupy nebyly hereckou intenzitou a zapojením dětí do rolí dostatečně naplněny, což bylo znát zejména při odchodech za paraván, který děti často plnily pouze jako technický úkol. Poetický obraz moře v závěru inscenace trochu zamlžil vysvětlení konce příběhu, nicméně asi nejvíce toto křehké představení naráželo na neintimnost prostoru trutnovského kinosálu. Přes všechny výhrady jsme viděli milé představení, které zvláště v poslední třetí odpolední repríze rezonovalo s hledištěm.

Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště Josef Škvorecký, Hana Nemravová a soubor: Z Deníku Josefa K., žáka II. B Foto: Michal Drtina

Někdo, ZUŠ Jaroměř – O Honzoj Jakub Maksymov si zvolil za výchozí momenty svého autorského představení některé motivy japonské pohádky Pán rýžové hory, ve které obrovská stonožka unáší lidi z jezerního království a je zahubena statečným bojovníkem Pánem rýžové hory, který si až v posledním okamžiku málem prohraného boje vzpomene, že ji může usmrtit pouze lidská slina. A Jakub toto spojí s českým Honzou, který všem pomáhá, nic za to nedostane, a proto jde do světa, ztratí se a objeví se v japonské pohádce. Vše zasadí do prostoru nádraží, kde se drážní metař, z rozčilení nad poplivaným peronem, rozhodne pro poučení vyprávět lidem na peronu tuto svou lehce pomatenou pohádku. Odpadky se mu stanou materiálem pro loutky, které postupně vytahuje ze svého vozíku na smetí. I druhému představení z Jaroměře nejvíce ublížil prostor, v němž se odehrávalo. Jakub totiž v průběhu hry atakuje diváky svými otázkami, neváhá je vtáhnout do hry jako spoluhráče a improvizuje. A v tom mu chyběl vzhledem k dispozicím prostoru kina těsný a bezprostřední kontakt s divákem. Jakubovo autorské představení je přesto sympatické ve svém neokázalém nadšení, pokusech, omylech a především v hledání své cesty.

Dohráli jsme, ZUŠ Uherské Hradiště – Z deníku Josefa K., žáka II.B Prozaickou předlohou inscenace se stala Škvoreckého knížka Ze života lepší společnosti. A hned na tomto místě vzniká otázka: Je optika dětského věku, kterou Škvorecký použil pro zobrazení 30. let minulého století, příhodným důvodem k inscenování tohoto textu v dětském divadle? Samotná inscenace pochybnosti nevyvrátila. Škvoreckého adre-

4 | 2007

25


ZUŠ Veselí nad Moravou / Hana Doskočilová, Vítězslava Trávníčková: Stínové divadlo pro krásnou Lin. Foto: Michal Drtina.

„První tóny inscenace, která je položená do šera, vytvářejí zvláštní, až rituální atmosféru. Skrze jednoduché znaky (svíčky, svícny apod.) a slovní jednání nám tři dívky převyprávěly příběh inspirovaný japonskou pohádkou.“ sát je dospělý čtenář a pohled dítěte je autorským prostředkem vyprávění. Autorka inscenace Hana Nemravová zajímavě vymezila ústřední postavu vyprávění, která byla tvořena hned třemi výrazně odlišenými představiteli. To, jak je Josef K. exponován, ale není v dalším jevištním provedení tohoto nápadu dále rozvíjeno. Chuť a energie, se kterou se skvěle typově obsazení kluci pohybují po jevišti, především pokulhává za chybějícím vyprávěcím klíčem. Jednotlivým, i když mnohdy vtipně realizovaným akcím zkrátka chybí kompaktnost celku inscenace.

(svíčky, svícny apod.) a slovní jednání nám tři dívky převyprávěly příběh inspirovaný japonskou pohádkou. Vhodně zvolenými prostředky vzhledem k výběru předlohy a vytvořením atmosféry dokázaly nahradit expresi či psychologické jednání, na které jsme v kontextu evropského divadla zvyklí. Na příběhu dcery kupce, která neumí chodit ani mluvit a kterou z tohoto zakletí zachrání až cizinec prostřednictvím stínového divadla, se zároveň střetává svět materiálních a duchovních hodnot. Dívky byly dobře vybaveny mluvně i pohybově a jednání mezi sebou i promluvy za postavy vedly čistě a srozumitelně. Stínohra, která se v inscenaci třikrát objevila, byla pro někoho ze seminaristů (na pozdějším rozboru) málo dynamická. Jiným naopak připadala přesně v řádu věci – tedy ve smyslu přijmutí tohoto záměru jako obrazu či kaligrafie, která nepotřebuje další rozehrávání. Přeci jen by se ještě dalo uvažovat o míře stylizace služebných, jejichž dynamika a razance, která z představení trochu čněla. Naopak, by se mohla paradoxně v „utlumení“ sémanticky posílit postava cizince. Stínové divadlo pro krásnou Lin bylo ale vskutku příjemným divadelním zážitkem. Horní-Dolní, ZŠ Sloupnice – O kocouru, kohoutu a kose Eva Sychrová a její soubor Horní-Dolní ze Sloupnice nejsou na Dětské scéně žádným nováčkem. Práce, kterou má tato vedoucí za sebou, je úctyhodná. Pochybnosti a otázky, jež inscenace vyvolala, mají původ především v dramaturgii. Tím základním problémem je konflikt mezi zvolenou látkou, anekdotickou pohádkou Boženy Němcové, blízkou kocourkovským příběhům o bláznech a hlupácích, a tématy, která se na tento příběh snažila vedoucí se souborem trochu neobratně „našroubovat“. Rámcová situace na trhu a závěrečné pou-

ZUŠ Veselí na Moravě – Stínové divadlo pro krásnou Lin První tóny inscenace, která je položená do šera, vytvářejí zvláštní, až rituální atmosféru. Skrze jednoduché znaky

DDS Bubliny Dramatické školičky Svitavy / E. Frynta, I. Štuka, P. Šrut, J. Balík, L. Středa, J. Slíva, J. Mandlová: Havěť všelijaká. Foto: Michal Drtina.

26

4 | 2007

čení (bez práce nejsou koláče.) totiž působí vzhledem k povaze předlohy nevěrohodně a až násilně. Zvolené prostředky jsou různého řádu a různé kvality. Např. dobře funguje ukončení jednotlivých epizod a podtržení point zastavením akce, nedůsledná je ale práce s prostorem, světlem a nahodile se tu mísí rekvizity reálné, imaginární a zástupné. Přesto je třeba ocenit vybavenost a kultivovanosti dětí v souboru především v mluvním projevu a pěveckých partech. BUBU, klub dětské kultury Vsetín – O slepičce kropenaté Sympatické loutkářské představení vsetínského souboru, které vycházelo z dramatizace předlohy Františka


Nepila, mělo jedno úskalí: obsahová složka příběhu chce v sobě nést – sice oslabené, ale přece jenom – ponaučení. Zároveň prostředky, kterými je příběh vyprávěn, využívají absurditu a nonsens, což na sebe někdy dost naráželo. Z výtvarného hlediska jsou dobře trefené loutky slepiček, loutky ostatních zvířátek už mají ale omezenější možnosti animace, což trochu komplikuje i vztah vodičů k postavám. Nejednotnost výtvarných prostředků se ovšem projevila ve chvíli, kdy se ocitáme v prostředí města. V představení se dobře pracuje se stylizační zkratkou a nadsázkou, jen některé postavy z „lidského světa“ trochu ulpívají na realistických detailech. Na představení do kterého byla zapojena se zjevnou samozřejmostí dívka na vozíčku, byla znát také dobrá kolektivní souhra souboru.

dddd, ZUŠ Děčín – Po(hádka) Inscenace, která vznikla na motivy pohádky z knihy Stanislava Filipa Jak cikán rozplakal princeznu, využívá a nabízí dva herní plány. Jedním je plán pohádky a druhým je konflikt chlapců a děvčat v souboru. Tento inscenační princip tak na jednu stranu nabízí skvělý hrací prostor pro zcizování a hru se vztahy protagonistů ve skupině (nebo jejich generačního modelu) na stranu druhou, ale vyvstává otázka, jestli je právě zvolená pohádka pro takto razantní uchopení inscenace „naladěna“. Problémem se jeví hlavně propojování těchto plánů, které občas probíhají izolovaně a občas snaha o jejich propojení až příliš urputná. Z inscenace je přitom znát potřeba a chuť uchopit věci divadelně. Herecké nasazení, se kterým se studenti do všech akcí pouštějí je také výborně motivováno. Propast mezi zvolenými hracími plány je ale nejvíce vidět na konci příběhu, v motivu sblížení. Ten je obsažen v původní pohádce, ale v plánu druhém k němu nedojde, tímto momentem trochu uniká hlavní pointa a ještě více vyniká propsat mezi oběma plány.

DDS Horní-Dolní ZŠ Sloupnice / Božena Němcová, Eva Sychrová: O kocouru, kohoutu a kose. Foto: Michal Drtina.

vala nadsázka, jednotlivé básničky byly šikovně propojeny a nepracovalo se s nimi popisně. Navíc děti i skrze představení splnily úkoly, které si vytyčily v úvodním textu (aby se naučily mluvit, hýbat apod.), stejná básnička, která zazněla jak na úvod, tak i v závěru, naplnila a uzavřela započatý oblouk…

ZUŠ Žerotín Olomouc – Indiánské příběhy Tvůrci inscenace Indiánské příběhy (která zpracovala dvě povídky z knihy Jáchyma Topola Trnová dívka) přinesli na scénu spoustu zajímavých nápadů především ve výtvarné a hudební složce. Ne všechny zvolené jevištní prostředky byly ale plně funkční a stejného řádu tak, aby mohly zprostředkovat témata o závažných otázkách lidského života, a zejména o překračování tabu. Najdeme tu významné akce, které by potřebovaly zvýraznit (např. odmítnutí mladého muže v prvním příběhu) nebo zcela nefunkční ornamenty (např. stínohra v úvodu). Záměr koncipovat inscenaci jako rituál odpovídá

Bubliny, Dramatická školička Svitavy – Havěť všelijaká

DDS BUBU Klubu dětské kultury Vsetín František Nepil, Ludmila Dohnálková: O slepičce kropenaté Foto: Michal Drtina

Příjemně hravě, radostně a spontánně vběhly do komorního prostoru v ZUŠ Trutnov děti ze souboru Bubliny, které pod vedením Jany Mandlové a Michala Kadlece na přehlídce představily montáž z nonsensových básniček (E. Frynty, I. Štuky, P. Šruta a dalších). Nepopisný způsob rozehrávání a hraní si s texty přes rytmus a originální, přitom jednoduché rekvizity, zaujetí dětí a čirá radost ze hry diváky okamžitě strhly. Nejednalo se ale o okouzlení z roztomilosti osmi až devítiletých „cvrčků“, jako spíše toho, že je možné s takto malými dětmi vytvořit představení, které má svou výstavbu, drží tvar a je inspirativní v použití prostředků. V uchopení veršů se projevo-

4 | 2007

27


stupují. Tedy Romeo a Julie naruby. Naruby i v žánru, neboť příběh Rosaliny a jejích přítelkyň míří k poloze komediální, místy k frašce. Jestliže v příběhu Romea a Julie jde o velkou lásku, pak trojice mladých dam v čele s Rosalinou prožívá své vztahy spíše jen v představách a jako sérii stále nových a dalších vzplanutí. Autorský text uherskohradišťského souboru a jeho vedoucí Hany Nemravové je trochu velkým soustem. Zvolený princip totiž trochu oslabuje Shakespearův příběh a opomíjí jeho významné dějové momenty. Dívky se tak na jevišti snaží doslova „uhrát co se dá“ a jejich přepjatý herecký projev válcuje a přehlušuje vjem z předváděného příběhu. Přesto se především díky odvážné dramaturgii a hravosti, se kterou soubor přistupuje ke známému Shakespearovu dramatu, jedná o inspirativní počin na poli dětského divadla.

Vrtule, 3. ZŠ Slaný – Wenuše ZUŠ Žerotín, Olomouc / Jáchym Topol, Ivana Němečková: Indiánské příběhy. Foto: Michal Drtina.

charakteru zvolených povídek. Inscenátoři však nedomysleli, že při jejich dramatizaci poztráceli nebo zkreslili některé důležité motivy, což celek oslabuje (zejména fatální proměna dívky a motiv opuštění dítěte). A navíc převažující způsob sdělování – někdy až příliš důkladné vysvětlování – jde proti zamýšlené obřadnosti a působí občas neobratně. Diskuzi vyvolalo použití některých scénografických prostředků a nepříliš trefná kombinace živé a reprodukované hudby. K rozpačitému vyznění představení přispěl v některých momentech také trochu vlažný projev dětí, o kterém shodně hovořili jak členové lektorského sboru, tak seminaristé při podvečerní diskuzi.

Poslední zhlédnutá inscenace trefně doplnila letošní Dětskou scénu využitím současné technologie – konkrétně projekce – v divadle hraném dětmi, a také komplexním přístupem ve smyslu hledání výtvarných prostředků (PET lahve, potravinářské obaly apod.) směrem k volbě tématu inscenace. Tím byla šikana a nepřijetí jinakosti ve většinovém kolektivu, které rezonují s věkem dětí i aktuální společenskou problematikou. Otevřela se zároveň obecnější otázka, do jaké míry výrazné výtvarné gesto (tedy v tomto případě právě použití projektoru) napomůže či naopak „nepomůže“ dění na jevišti. Zvolené výtvarné prostředky na mnoha místech v představení fungovaly, ovšem důslednější práce

ZUŠ Uherské Hradiště – …aneb Romeo a Julie Autorka inscenace velice originálně přistoupila k odehrání tragického příběhu lásky Romea a Julie přes postavy, o kterých se u Shakespeara jenom mluví, a naopak nechala pouze promlouvat o těch, které u Shakespeara vy-

„Autorka inscenace velice originálně přistoupila k odehrání tragického příběhu lásky Romea a Julie přes postavy, o kterých se u Shakespeara jenom mluví, a naopak nechala pouze promlouvat o těch, které u Shakespeara vystupují. Tedy Romeo a Julie naruby.“ Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště H. Nemravová a soubor s použitím citací W. Shakespeara: ...aneb Romeo a Julie Foto: Michal Drtina

se světlem a tmou by téma a jeho emoční zásah posílila. Touto nedůsledností se totiž oslabil klíčový okamžik, kdy má po třinácti deštivých letech na planetě Venuši vysvitnout Slunce. Také přesnější prostorové řešení situace ve škole by napomohlo hereckému jednání a přesvědčivější motivaci postav. Inscenace obsahovala také několik sporných, možná ještě nedořešených momentů: např. neujasněnost, kdo je postavou, která v nahrávce otevírá úvod inscenace; zda se připsáním postavy šikanované dívky Anny neoslabuje postava hlavní hrdinky – dívky Margot; do jaké míry jsou herecky přesvědčivé vzkazy rodičů, kteří vystupují ve filmo-

28

4 | 2007


Tvůrčí dílny Dětské scény Neodmyslitelnou součástí trutnovské Dětské scény jsou tvůrčí dílny. Dílny pro recitátory, dílny pro děti ze souborů, diskusní kluby a také semináře pro dospělé, na které jsme se zaměřili prostřednictvím seminaristů:

Seminář A – nejen o pohybu: Cesta k divadlu aneb Rakouská inspirace s Bernhardem Paumannem DDS Vrtule 3. ZŠ Slaný / Ray Bradbury, Kateřina Rezková: Wenuše. Foto: Michal Drtina.

vých projekcích, a především závěr představení ve chvíli, kdy dochází k „procitnutí dětí“ a jejich vymanění se z příslušnosti ke skupině „šikanistů“. I přes tyto inscenačně nezodpovězené otázky převažuje sympatická snaha a chuť režisérky hledat a citlivě i inovátorsky začleňovat do divadla hraného dětmi podobné výrazové a technologické prostředky, které jsou používány v současném divadle.

Zpátky k úvodu… Slibovaný úryvek rozhovoru s Tomášem Žižkou: Jací jsou lidé ve vašem semináři? Pro mě je nové to, že jsou to lidé s pedagogickým viděním, s pedagogickou ambicí. Není to jenom o výchovné dramatice nebo o dramatické pedagogice, ale cítím, že pedagogika je ústředním motivem dalších let. Tyto lidi začala zajímat divadelní praxe jako syntéza různých oborů – opravdu si zkusit vše – od výtvarných poloh přes řečové nebo vlastně dramaturgické, režijní, herecké. Pedagog v sobě tu syntézu obsahuje a může přinášet rozkvět pro divadlo i pro určení divadla fakt, že jde o komunikaci. Jsou typičtí tím, že hledají metodiku. V tom neznámu je metodou to pojmenování, vyhledávání a artikulace něčeho – byť dočasná. Pro pedagoga je ústřední jak to přenášet, jak to fixovat. Taky jsme pochopili, že živé umění divadla nás přesvědčuje, že po deseti, po pěti nebo po jednom roce se určité kvality proměňují. Nejenom kvality, ale i určité definice. Pro pedagoga to znamená být flexibilní, být ve střehu, abychom náhodou nevytvářeli nějaký umělý skanzen, ale spíš živé konfrontační prostředí. Divadlo je místem, kde se má o něčem komunikovat. ( Deník Dětské scény č. 5, s. 91) Poděkování Organizátorům letošní DS se podařilo mimo jiné sestavit i skvělý doprovodný program, ve kterém zazářilo královéhradecké divadlo Drak s inscenací Tajný deník Adriana Molea, přínosem bylo také setkání na přednášce s Christiane Pageovou, pedagožkou dramatické hry Université d´Artois, Arras, Francie, mile zapůsobila retromontáž souboru HOPHOP z Ostrova s Obrazy ze života Acylpyrinků a inspirací byly ukázky z práce seminářů v předposlední den přehlídky. V článku jsou použity citace a postřehy uvedené v Deníku dětské scény a hodnocení představení čerpají také

Seminaristka Veronika Maxová První informace, kterou jste se mohli dozvědět, když jste vstoupili do semináře A, byla tato: Seminář nebude rakouskou inspirací, pouze se vás pokusím seznámit se svými metodami práce, které využívám a které jsem získal od různých lidí, takže o inspiraci není nouze. Ano, vycházelo to z úst usměvavého Bernharda, tlumočeno neméně usměvavou Petrou. Pravidelné rozcvičky nesměly chybět, podotýkám, že jsme se dokonale zahřáli a nic na nás nezůstalo suchého, ale byly podstatné pro naše další činnosti a často velice příjemné pro naše tělo i duši. Naladění se na sebe sama i ve skupině navzájem, rytmus skupiny i rytmus, impulzy hudby a impulzy vlastního těla, důvěra ve fungování skupiny, a to vše za doprovodu různorodé hudby, jež se neustále linula tělocvičnou a po většinu času nás vyprovokovávala předvádět takové pohybové věci, které bychom normálně nepředvedli. Zkrátka rytmus je „prevít“. Pracovalo se tu s velkou představivostí a ke konkrétním pohybovým situacím nám pomáhaly různorodé materiály, balonky, velké elastické pytle a fólie, která se nakonec objevila i ve večerní závěrečné prezentaci na Dětské scéně. Všechna cvičení a různorodé techniky, které jsme měli možnost s Bernhardem Paumannem za překladu Petry

Ze semináře A – nejen o pohybu: Cesta k divadlu aneb Rakouská inspirace s Bernhardem Paumannem (vpravo). Foto: Michal Drtina.

4 | 2007

29


ne drahých), ale neuvěřitelně působivých scénografických prvků přichází z improvizace a ze hry, která je právě dětem vlastní. Téma vychází ze společného zážitku skupiny v daném prostoru. Na vše se dá nahlížet trochu z jiného úhlu – i na prostor – skrze živly, písmo... Prožili jsme pár dní s Tomášem Žižkou a poučili o dynamice, energii, svobodě, toleranci… k lidem a k prostoru. Výstupní ukázka ze semináře se jmenovala Pro Story.

Seminář C - Cesty a inspirace pro učitele LDO ZUŠ Seminarista Zdeněk Grečnar

Ze semináře B – nejen o scénografii: Prostor v nás a kolem nás s Tomášem Žižkou (vlevo). Foto: Michal Drtina.

Kunčíkové si v Trutnově ozkoušet, směřovaly tematicky k takovému pohybu, který je na jevišti vidět, mnohdy je stylizovaný, a nebo naopak jde do velkých detailů, souvisí také s velkou dynamikou a je postaven na spolupráci ve skupině a na skupinovém cítění. Byl to skvělý zážitek a myslím, že se Bernhardovi podařilo dát dohromady osmnáct různorodých členů semináře a udělat z nich jednu velkou sehranou skupinu, která si navzájem důvěřuje. A o tom to také bylo.

Seminář B – nejen o scénografii: Prostor v nás a kolem nás s Tomášem Žižkou Seminaristka Lenka Novotná Podívat se na sebe sama jako na prostor a na prostor nahlížet jako na živý organismus. Zamyslet se nad prostorem, co vlastně připomíná, tedy nabízí jeho půdorys. Uvědomit si prostor, seznámit se s ním a v něm se pěvně ukotvit. Udržet si jistotu v sobě a tím i v prostoru. Vycházet z prostoru – důkladně ho změřit pomocí čehokoli, např. postačí obyčejné dřevěné palubky. Zmapovat vše a laťky využít také pro vymezení prostoru, hraničení a zamezení. Díky nim vznikají geometrické variace, různé architektonické stavby, předměty a ikony. Tvořit z latí objekty, budovy i pohyblivé obrazy. Využít palubky lze zároveň k zvukové složce – dojít ke společné skladbě, a to nejen bušením… Využít tlaku a tahu. Uvědomit si svůj prostor v kontextu s prostorem ostatních a společným. Díky světlům změnit několikanásobně jedno stejné místo na spoustu dalších prostředí. Uvědomit si a vyzkoušet, že se nemusí začínat tvořit od zadaného tématu, ale naopak, že téma může vzniknout právě tvořením. A ještě o spoustě zajímavých věcí týkajících se nejen prostoru jsme se dozvěděli a zkusili si je na vlastní kůži s Tomášem Žižkou na semináři v Trutnově v rámci Dětské scény, nesmím také pominout náročné rozcvičky, při kterých žabáci skákali, lekníny rozkvétaly a těla šla lesem . Seminář byl zaměřený na pedagogickou činnost a převážně patřil pedagogům, kteří pracují na divadelním tvaru s dětmi. Ukázalo se, že není potřeba velkých scenérií a že přehršel jednoduchých (a zároveň

30

4 | 2007

Seminář C byl především praktickým zkoumáním předmětu Dramatická výchova. Z důvodu různorodosti složení

„Uvědomit si a vyzkoušet, že se nemusí začínat tvořit od zadaného tématu, ale naopak, že téma může vzniknout právě tvořením.“ seminaristů, polovinu tvořili učitelé ZUŠ a druhou studenti dramatické výchovy, bylo nutné hledat kompromis mezi probíranými tématy. Seminář byl původně určen pedagogům ZUŠ, kteří jsou nyní ve fázi sestavování rámcových vzdělávacích programů (RVP) ve svém oboru, ale my jsme toho stihli mnohem více. Kromě důkladného rozboru RVP jsme probírali charakteristiku dramatického oboru, rozebírali způsob práce a její jednotlivé fáze, přístup k dětem všech věkových kategorií, hledali cesty výběru témat pro dětskou tvorbu, seznámili se s dětským přednesem a jeho hodnocením, prošli stavbu hodin a skrze etudy hledali postup od obecného ke konkrétnímu tvaru. Především jsme se ale setkali s přemírou inspirace, kterou nám nabídla lektorka Irena Konývková. Inspirace je zde myšlena v rovině neomezených hranic dramatické výchovy a profesionálního přístupu ke všem částem, ze kterých se tento obor skládá. Během dynamické výuky, která prakticky neobsahovala přestávky, se mnohým otevřely nové pohledy na to, jak se také dá dramatická výchova koncepčně uchopit. Teď už jen najít tu svoji správnou cestu.

Seminář D – Bacha na Richtera! O divadle (nejen) hraném dětmi neboli Co v divadle hraje roli čili Seminář pro ty, co chtějí vědět víc Seminaristka Klára Zachariášová S výstrahou citovanou v názvu této stati, které se mi dostalo od ostřílenějších kamarádů, jsem se vydala na seminář vedený Luďkem Richterem. Od samého počátku jsem mezi

„vše za doprovodu různorodé hudby, jež se neustále linula tělocvičnou a po většinu času nás vyprovokovávala předvádět takové pohybové věci, které bychom normálně nepředvedli.“


desítkami neznámých lidí hledala toho démona dětských přehlídek, který saje zbytky energie ze zoufalých vedoucích souborů a jehož obětí bych se mohla také časem stát. Tváří v tvář, respektive rty na rty, jsem se s ním setkala až v sobotu ráno a věta, kterou pronesl po bleskurychlém objetí a políbení, předznamenala průběh celého následujícího týdne: „Půjdeme na to zprudka.“ A taky že ano. Každý den ráno jsme musely být nastoupeny v našem podstřešním ateliéru dříve než Luděk (tedy alespoň pět minut před plánovaným začátkem), pokud jsme nechtěly vyslechnout něco o ospalcích. Ranní diskuze na téma,

oběd nám obvykle mnoho času nezbylo, a tak jsme se hned od stolů valily na odpolední představení, jejichž zhlédnutí nám umožňovalo dívat se na inscenaci z více úhlů pohledu, sledovat její proměny v závislosti na reakcích publika, soustředit se na nejasnosti, silné či slabé stránky, které v našich myslích vyvstaly po prvním představení. Neocenitelné! A to zejména pro nováčka, který potřebuje dostat teoretický základ a vidět jeho fungování v praxi. A opět rozbor a opět běh, tentokrát na závěrečnou večerní diskuzi s lektory. Ne, mezi těmito dvěma aktivitami nebyla omylem vynechána večeře. Heslem práce v našem semináři se totiž stal výrok seminaristky Báry, která jednoho večera těsně před úprkem do foyeru kina prohlásila: „Tak večeři už nestihneme, ale když si ráno trochu přivstaneme, možná se i nasnídáme.“ Před započetím Dětské scény se asi leckomu zdálo, že náš seminář bude oddechový. Nás sedm (až osm) seminaristek děkuje Luďku Richterovi, že takový nebyl. Sdílením svých úsudků a někdy i, Luděk mi odpustí, dojmů, jejichž pojmenovávání a tematizování mistrně dirigoval právě náš vedoucí, jsme během šesti dnů výrazně pokročily ve vnímání, chápání a hodnocení nejen dětské divadelní tvorby. Každá z nás dostala prostor říci svůj názor, nic nebylo a priori odsuzováno, a přestože si Luděk Richter (díkybohu!) nenechal vzít roli hlavního mluvčího, namluvily jsme toho až hanba. Za hanebné možZe semináře C – Cesty a inspirace pro učitele ZUŠ vedeného Irenou Konývkovou (vpravo). ná skutečně naše výstupy na večerních Foto: Michal Drtina. diskuzích považovali účastníci jiných seminářů, platili jsme totiž za které si musel připravit někdo z nás věčné rýpaly. Vězte však, že jednou předchozího večera po celodenním z nejdůležitějších lekcí, kterou jsme nabitém programu, se počínala již si ze semináře odnesly, byl fakt, že nad varnou konvicí, jejíž instalaci, téměř veškerá kritika, a zejména ta spolu s kávou a čajem, pro nás negativní, není míněna jako výtka, zařídil náš osvícený a velkomyslný ale jako rada souborům v jejich vedoucí (budiž mu za to chvála!). další práci. Během rozhovoru Hovořili jsme například o nad pásmem nonsensové poezie nejasném rozdílu mezi divadlem Havěť všelijaká jsme zjistily, že lze poezie a přednesem nebo o velmi o stejném představení mluvit, jako citlivém problému „vhodnosti“ něby bylo naprostým fiaskem i jako kterých textů pro děti toho či onoby bylo výjimečným úspěchem. ho věku. To jsme nakonec nejvíce Jde jen o to, zda se v analýze zamězužitkovali při hodnocení jednoho říme na klady či zápory. My jsme z posledních představení na přese, pravda, obvykle zabývaly spíše hlídce, inscenace …aneb Romeo nedostatky inscenací, ale to jen a Julie. Dostaly jsme tak vzácnou proto, že na nich je snazší se něco příležitost vyslovit a s někým, kdo o dětském divadle naučit. tomu rozumí, probrat svá osobní Za smysluplně strávených témata, s nimiž zápolíme ve své Luděk Richter, lektor semináře O divadle (nejen) hrašest dní děkuji Luďku Richterovi a ném dětmi neboli Co v divadle hraje roli čili Seminář pro pedagogické praxi. svým kolegyním ze semináře D. Potom už se utíkalo na ty, co chtějí vědět víc. Foto ze semináře: Michal Drtina. dopolední pásmo představení dětských souborů, které jsme vzápětí rozebíraly na všech možných i nemožných místech, jdouce, jedouce i pijíce. Na

„Tak večeři už nestihneme, ale když si ráno trochu přivstaneme, možná se i nasnídáme.“

4 | 2007

31


Skromné oslavy velkého významu

Za 50. ročníkem festivalu poezie Wolkrův Prostějov (Pohled první – na soubory hledící) Alena Zemančíková Padesátý Wolkrův Prostějov (19.–22. 6. 2007) oslavili milovníci uměleckého přednesu a divadla poezie skromně, bez řečnění a okázalosti, což bylo milé, i bez pozvání hostů, kteří těch padesát ročníků ovlivnili, což bylo možná škoda. NIPOS-ARTAMA vydal pokračování ročenky Prostě Prostějov, v níž je zdokumentováno vše až do roku 2006. Tedy – vše, co se dá vyčíst z archivní dokumentace. K tomu, aby se řeklo, že v letech normalizace hlavní cenu nesměl z vůle obávaného OV KSČ v Prostějově dostat nikdo, kdo neodpovídal standardnímu typu budovatele socialismu, a tedy že většina těch „zvláštních cen“ a čestných uznání byla vlastně cenami hlavními, protože cenami za nejlepší umělecký výsledek, by bylo třeba výpovědi pamětníků. I ta ovšem našla své místo a čas v programu Wolkrova Prostějova. Miroslav Kovářík poslední festivalové odpoledne přednesl beatnickou prózu Kamila někdejšího prostějovského herce a básníka Miroslava Kubese (tragicky zemřel roku 1975), v níž se atmosféra podivných let normalizace objevila na pozadí touhy po cizí lhostejné ženě. Během padesáti let konání festivalu Wolkrův Prostějov se změnilo snad všechno kromě Kotěrova Národního domu (i když i ten prošel procesem návratu k původnímu). Je důležité si uvědomit, že poezie a její interpretace pozbyly zájmu oficiálních struktur (což je dobře), a neztratily přitom na významu pro čtenáře a publikum (což je tím lepší).

„Poezie není tím literárním žánrem, který by v první řadě reagoval na společenskou situaci, letošní WP však ukázal, že možná mimoděk a nepřímo, nicméně prokazatelně se divadla vyslovovala k obecným tématům. Ženský živel i úděl a ženy byly nejvýraznějším motivem festivalu na jevišti i mimo ně.“ Poezie není tím literárním žánrem, který by v první řadě reagoval na společenskou situaci, letošní WP však ukázal, že možná mimoděk a nepřímo, nicméně prokazaKdyby bylo nebe Foto: B. Pacholík

telně se divadla vyslovovala k obecným tématům. Ženský živel i úděl a ženy byly nejvýraznějším motivem festivalu na jevišti i mimo ně. Studio Divadla Dagmar z Karlových Varů získalo Cenu poroty s nominací na Jiráskův Hronov za inscenaci Kdyby bylo nebe, která je jevištní adaptací autobiografické knihy Fanji Fénélonové Dívčí orchestr. Režisérka Hana Franková a její „dívčí orchestr“ vyprávějí na scéně příběh mimořádně nadané Francouzky Fanji, německé Židovky, a fenomenální houslistky Almy a dalších hudebnic uvězněných v Osvětimi a pak transportovaných do dalších lágrů, aby hrály vězňům i gestapákům a mezitím se snažily přežít a zachovat si lidství i Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary / Hana Franková na motivy Fanji zdravý rozum. Inscenace je impozantní jak přesnou souhrou celého jevištního Fénélonové: Kdyby bylo nebe. Foto: Bob Pacholík.

32

4 | 2007


„Sborová recitace je strhujícím hybatelem ženoucím dílo vpřed, hrají nejen hlasy, ale i tváře a přízračná postava oběšence – dirigenta. Morgensternovské inscenaci se podařilo z jediného bodu otevřít celý okruh asociací a kulturních souvislostí, aniž by ztratila humor a smysl pro hru.“ týmu, tvořeného dívkami ještě dětského věku i dospělými ženami, tak zvolených hereckých prostředků oscilujících mezi činohrou, vyprávěním a pohybovým divadlem. Apelativní inscenace velké emocionální působivosti, vnitřní kázně a poetického výrazu, rozklenutého nad otřesným příběhem holokaustu. Pro nespor-

Voiceband.cz / Christian Morgenstern: Jsi proklat, majiteli. Foto: Bob Pacholík.

nou divadelní kvalitu, vnitřní přesvědčivost a schopnost na to, že rituály a tajemství pohlaví už sice nejsou tabu, položit naléhavé otázky, dotýkající se i současnosti , insce- ale jsou tématem, které vybízí k opětovnému uměleckému zpracovávání. Jedině v otevřeném tvůrčím procesu se nace získala i Cenu diváků. Plzeňský soubor Evrybáby je ve svém městě už najdou společné kódy tvůrců s diváky. V případě inscenace kulturním fenoménem (ostatně Studio Divadla Dagmar Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu se publikum výrazv Karlových Varech na své scéně v budově střední peda- ně rozdělilo na mužskou a ženskou část, přičemž mužská gogické školy také). Všechny inscenace studentek a nebyla mnohem odmítavější. Čestné uznání s doporučením dávných absolventek Západočeské univerzity vznikají na na Jiráskův Hronov. Brněnský soubor Voiceband.cz je novým sbozákladě společné tvorby scénáře, od tématu, za přispění všech aktérek. Režisér Roman Černík nevymýšlí koncepci rovým tělesem Zdeňka Šturmy, jehož inscenace předinscenace, ale zajišťuje „vnější oko“ obsahově, pohybově i stavují v divadle poezie svébytnou poetiku vycházející výtvarně náročnému tvaru. Inscenace Osmá sedí u stolu, z práce s hlasem jako s nástrojem a jeho laděním ve sboru. pojídá mou mrtvolu je tajným nahlédnutím do dívčího Prostřednictvím jedné básně, Christiana Morgensterna světa a budoucího ženského údělu. Všechno směřuje ke (Das Hemmed) – Košilela, provedl jakýsi průzkum odkazu svatbě jako aktu, jehož se obáváme, na nějž se připravujeme, kolem kterého krouží dívčí dětství a jeho hry a mýty. Svatbou inscenace končí, dívka, jež vystupuje z papírové plastiky – panny jako nevěsta, si svůj úděl na začátku vylosovala a přijímá ho s vážnou obřadností, v níž z dětské radosti a těšení není už nic. Evrybáby pracují s prastarou symbolikou – jablka, hrnečky, mouka a hlína, šat bělostný a černý. Text je koláží dětských říkadel, vzpomínek i moderních básní, význačné místo v ní zaujímá text katolického katechismu pro budoucí manžele, popis ženské obřízky a závěrečná statistika o současné české rodině. Inscenace, která otázku soužití a vzájemného poznání muže a ženy nestaví nijak agresivně, byla jak nadšeně přijata, tak i příkře odmítnuta. Upozornila Soubor Evrybáby Plzeň / Evrybáby: Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu. Foto: Bob Pacholík.

4 | 2007

33


„Muži – hadroví panáčci – dostávají v inscenaci co proto, jeden je dokonce úplně rozsápán – ale kupodivu mužům v publiku to vadí méně než tajemné vyprávění Evrybáb o menstruaci a touze po pohlavním spojení i strachu z něj. Je to možná proto, že dívky z představení Tragaču, tragaču se publiku nabízejí, zatímco Evrybáby se odtahují...“ německé kultury od středověkých tanců smrti až po současné fotbalové třeštění. Inscenace sborové recitace mívají charakter koncertu, tato však je také obřadem, černou mší, spřeženectvím, smrťáckým rituálem, který celebruje oběšenec (už jen za tímto popisem se jistě vynořují možné konotace). Originální německá verze se přelévá do českých překladů, někdy i dosti vzdálených ve zvuku i ve významu od originálu, a charakter překladu určuje zvukové řešení i aranžmá dotyčné pasáže. Sborová recitace je strhujícím hybatelem ženoucím dílo vpřed, hrají nejen hlasy, ale i tváře a přízračná postava oběšence – dirigenta. Morgensternovské inscenaci se podařilo z jediného bodu otevřít celý okruh asociací a kulturních souvislostí, aniž by ztratila humor a smysl pro hru. Čestné uznání s doporučením na Jiráskův Hronov. Prostějovský soubor Tragaču, tragaču při místní základní umělecké škole vystoupil s inscenací stejného jména. Čtyři dívky maturitního věku na základě několika textů lidové poezie hrají de facto o tomtéž jako plzeňské Evrybáby – o dívčí touze po lásce i po milování, o snech, v nichž hlavní roli hraje chlapec, budoucí muž, o vlastním ženském dospívání. Jdou na to s razantním humorem a postmoderními rekvizitami (mobil, jídlo z globálních řetězců a jiné atributy nepoetické současnosti), s nimiž hrají kolem starodávného dřevěného trakaře. Sebeironická zkratka ovšem způsobí nečekaný efekt – nikterak neumenšuje poetičnost lidové poezie, naopak ji zasazuje jako

trvalou hodnotu do současnosti. Muži – hadroví panáčci – dostávají v inscenaci co proto, jeden je dokonce úplně rozsápán – ale kupodivu mužům v publiku to vadí méně než tajemné vyprávění Evrybáb o menstruaci a touze po pohlavním spojení i strachu z něj. Je to možná proto, že dívky z představení Tragaču, tragaču se publiku nabízejí, zatímco Evrybáby se odtahují, že prostějovské herečky vtipně rozehrávají povrch sexuálního jiskření, zatímco plzeňské mladé ženy se vážně potápějí do hloubky vlastního těla. Prostějovské představení má energii a sebevědomí, které někdy zavede herečky až na hranici přehrávání, které je pro poezii smrtelně nebezpečné – co zřejmě bez problémů unese představení pro spolužáky, jeví se před náročnějším publikem už přehnané: má-li základní umělecká škola vychovávat i k dobrému vkusu, je to pro soubor zkušenost k nezaplacení. Soubor byl nominován na Jiráskův Hronov z Náchodské Prima sezóny, na Wolkrově Prostějově získal Cenu za inscenaci.

ZUŠ Prosek, Praha / M. Huptych, Zoja Oubramová: Aby se nepřemnožily čtyřlístky. Foto: Bob Pacholík.

Recitační skupina Tragaču, Tragaču ZUŠ Prostějov / Ze sbírky Láska a smrt uspoř. F. Halasem a V. Holanem: Tragaču, Tragaču. Foto: Bob Pacholík.

34

4 | 2007

Závěrečný večer vítězů v sólovém přednesu bývá na Wolkrově Prostějově svého druhu mimosoutěžním divadlem poezie. Bylo tomu tak i na závěr 50. ročníku. Nebylo nikterak náhodné, že úhrnným tématem oceněných sólových vystoupení bylo téma ženského světa, různosti a rovnosti muže a ženy, dospívání, mateřství, skryté i zjevné moci pohlaví, a to prosím v textech nejrůznějšího data, od osvícenské pohádky přes Wolkrovu baladu až po současnou prózu. Poezie je v české kultuře jedním z nejmocnějších úkazů, její „značkou“ a „vývozním artiklem“. Interpretace sólová i kolektivní její pozici rozhodně upevňuje a padesát ročníků Wolkrova Prostějova na tom má nesporný podíl.


Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, studio Emy Zámečníkové / T.R. Field: ...a jiné zádrhele. Foto: Bob Pacholík.

VRZ ZUŠ Uherské Hradiště / M. Kundera, Radmila Mrázová: Falešný autostop. Foto: Bob Pacholík.

Přeled o dalších souborech a inscenacích 50. Wolkrova Prostějova

§

§

§ § § §

Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, studio Emy Zámečníkové T.R. Field: ...a jiné zádrhele ZUŠ Prosek, Praha M. Huptych: Aby se nepřemnožily čtyřlístky scénář: Zoja Oubramová Mimo patro – divadlo poezie při ZUŠ Liberec V. Kremlička: Lodní deník scénář: Jaromír Typlt VRZ ZUŠ Uherské Hradiště M. Kundera: Falešný autostop scénář: Radmila Mrázová ...po malinách Hradec Králové W. Bauer / E. Turnovský: Géniové scénář: Josef Tejkl

...po malinách Hradec Králové / W. Bauer, E. Turnovský, J. Tejkl: Géniové. Foto: Bob Pacholík.

Divadélko Múzika Sezimovo Ústí K.H. Borovský: Král Lávra scénář: Miloš Smetana

Divadélko Múzika Sezimovo Ústí / K.H. Borovský, Miloš Smetana: Král Lávra. Foto: Bob Pacholík.

Mimo patro – divadlo poezie při ZUŠ Liberec / V. Kremlička, Jaromír Typlt: Lodní deník. Foto: Bob Pacholík.

4 | 2007

35


Marek Mikulášek, Louny. Čestné uznání v I. kategorii.

Petra Řežábková, Praha. Čestné uznání v I. kategorii.

Kryštof Bartoš, Drásov. Laureát I. kategorie.

Padesátý…

„Nezapomenutelný pak byl výkon laureáta Kryštofa Bartoše. / ... / Kryštof dokáže být autentický a naléhavý, a zároveň mít odstup a nadhled – pozoruhodná kombinace.“

Text Jan Anderle / Fotografie Bob Pacholík Letošní Wolkrův Prostějov byl jubilejní, ale od ročníků předešlých se vlastně v mnohém nelišil. Zvláštností byl snad jen úvodní lampionový průvod, který ale v některých vyvolával nepříjemné vzpomínky na doby minulé. A na závěrečný večírek přišel sám Jiří Wolker (a to byl nápad k nezaplacení – Vojtěch Johaník jako by básníkovi z oka vypadl). Ostatně Laureátský večer byl jako vždy přirozeným vyvrcholením těch několika poetických dnů. Ale pěkně popořádku. Recitátoři I. kategorie jako obvykle především sbírali zkušenosti. Hned čtyřikrát se objevil text Ireny Douskové Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák a vůbec převažovaly texty hravé a vtipné. Čestná uznání získali Marek Mikulášek za velmi povedenou interpretaci textu Gerharda Rühma Úterý, Petra Řežábková za Chytrou Marjánu od Jana Wericha a Lenka Marhanová za text Zdeňka Šmída Co je slyšet, když se leze na Salatin.

Nezapomenutelný pak byl výkon laureáta Kryštofa Bartoše. Už úvodní konstatování, že ho svrbí levá noha, vyvolávalo salvy smíchu – právě levá noha byla totiž důvodem, proč se Kryštof za pomoci berlí celým festivalem probelhal. Soutěžil s Třicátým čtvrtým případem detektiva Wlapra (Marian Pall) a Strašidlem kuchyňským (Ivan M. Jirous). Kryštof dokáže být autentický a naléhavý, a zároveň mít odstup a nadhled – pozoruhodná kombinace. Druhá kategorie byla nejpočetnější, ale i tady se zdálo, jako by recitátoři hlavně přijeli sbírat zkušenosti. Hana Kofránková konstatovala, že se porota soustředila především na bezprostřednost, „pravdivost“ interpretů, jejich schopnost oslovit publikum a navázat kontakt. U kvalitních textů (Woolfová, Charms, Hrabal, Leacock, Zahradníček, Wernisch) nebyli recitátoři často schopni rozšifrovat složitější sdělení, u autorů okrajových (Šimek-Grosman, Stružková, Jelínek, Sukowski) zase většinou nebylo co šifrovat. Zcela jasnou favoritkou se stala Lucie Páchová. U Montáže z Technologie textů (Hiršal, Grögrová) dokázala být hravá, a zároveň přinést závažné sdělení (Každý musí sám/ Kam?/

Lucie Páchová, Mladá Boleslav. Laureátka II. kategorie.

Martin Barchánek, Břestek. Čestné uznání v II. kategorii.

(Pohled druhý – za recitátory-sólisty mířící)

36

Lenka Marhanová, Chrudim. Čestné uznání v I. kategorii.

Lucie Gabrovská, Praha. Čestné uznání v II. kategorii.

4 | 2007

Kristýna Štroblová, Sobotka. Čestné uznání v II. kategorii.


Tereza Lexová, Opava. Čestné uznání v III. kategorii.

Zdeňka Sokolíčková, Nové Město na Moravě. Laureátka III. kategorie.

Tam/ K věčným lampám/ Anebo tmám). Ve svém druhém vystoupení dokázala najít zajímavá (až absurdní) místa i v učebnici Francouzštiny pro samouky (Miroslav a Marie Pravdovi). Pět čestných uznání bylo uděleno vždy za interpretaci pouze jednoho textu. Lucie Gabrovská okouzlila dívčí naivitou v úryvku z Knížky s červeným obalem Alexandry Berkové (Nazdar, Ančo!), Martin Barchánek přesvědčil obyčejností, s jakou nabídl Bertrámův příběh (Jaroslav Rudiš – Nebe pod Berlínem), Kristýna Štroblová dokázala evokovat atmosféru Hrabalových příběhů (Postřižiny), Marie Švestková ukázala, že je dobrá vypravěčka (Henri Pourrat – O černochovi) a Martin Režný přítomné pobavil „pojišťovacím“ textem Ivana Vyskočila (Takové torzo, to by si teprv žilo). Jednoznačně nejsilnější se ukázala být třetí kategorie. A

„Jednoznačně nejsilnější se ukázala být třetí kategorie. A v jejím rámci dvě mladé ženy – Jana Trojanová a Zdeňka Sokolíčková.“

Jana Trojanová, Chrudim. Laureátka III. kategorie.

„Hana Kofránková konstatovala, že se porota soustředila především na bezprostřednost, „pravdivost“ interpretů, jejich schopnost oslovit publikum a navázat kontakt. U kvalitních textů / ... / nebyli recitátoři často schopni rozšifrovat složitější sdělení, u autorů okrajových (Šimek-Grosman, Stružková, Jelínek, Sukowski) zase většinou nebylo co šifrovat.“

Marie Švestková, Nové Město na Moravě. Čestné uznání v II. kategorii.

Martin Režný, Měrovice nad Hanou. Čestné uznání v II. kategorii.

Radim Šíp, Brno. Čestné uznání v III. kategorii.

v jejím rámci dvě mladé ženy – Jana Trojanová a Zdeňka Sokolíčková. Jana Trojanová mnohé dojala v Hrubínových Lešanských jesličkách, ale především nás donutila k výbuchům smíchu v Padesátce Ludmila Müllerová, Praha. Čestprofesora Parkhilla (Leo Rosten né uznání v III. kategorii. – Pan Kaplan má stále třídu rád). Už jen fakt, že si dokázala zapamatovat všechny slovesné tvary, které profesor Parkhill napsal na tabuli, je hoden obdivu. Ještě víc je však třeba obdivovat schopnost pointovat a udržet si nadhled. Zdeňka Sokolíčková nám nejdřív velmi přesvědčivě a důkladně vysvětlila, proč bychom nadále neměli používat toaletní papír, a nabídla náhradou řadu pozoruhodných alternativ (Nanao Sakaki – Dámy a pánové!), a potom nás potěšila pohádkou o Červené karkulce (Charles Perrault/František Hrubín). V téhle pohádce mohl posluchač klidně držet palce třeba vlkovi, ale závěrečné naučení nenechalo nikoho na pochybách. Za výkony v obou kolech získal čestné uznání Lukáš Horáček – přesvědčil, že je dobrým vypravěčem (Ota Pavel – Můžou tě i zabít) i citlivým mladým mužem (Jaroslav Seifert – Housle). Zbylá tři čestná uznání získali recitátoři vždy jen za jeden z výkonů – Tereza Lexová za Možný vývoj milostného vztahu (Wendy Cope), Radim Šíp za interpretaci Wolkrovy Balady o nenarozeném dítěti a Ludmila Müllerová za povídku Nedotažené vraždy (Ray Bradbury) – její interpretace byla rozhodně jedním z vrcholů padesátého Wolkrova Prostějova. Osobně si myslím, že si ocenění zasloužili i Vojtěch Johaník (Iva Pekárková – Dům U Zmoklé hrdličky) a Olga Rehnová (Karel Čapek – apokryf Svatá noc), ale chápu, že všechny diplomem potěšit nelze. Lze se ale těšit na další ročníky Wolkrova Prostějova – sice nebudou tak „kulaté“, ale co na tom. Hodně štěstí do další padesátky!

4 | 2007

37


V Sadské zvítězily inscenace se zásadním autorským přístupem Kateřina Fixová Ve dnech 20. až 22. dubna proběhl v Sadské již devátý ročník soutěžní krajové přehlídky venkovských divadelních souborů Klicperovy divadelní dny. V příjemném středočeském městečku jsme viděli celkem sedm soutěžních představení. Přiznávám se, že přehlídka, mně jako nováčkovi (v Sadské jsem byla poprvé), přinesla dvě zásadní překvapení. To první bylo nemilé, bohužel. Velkým problémem přehlídky byli totiž diváci. Již první soutěžní představení DS Bystřice doplatilo na „povinně přítomnou“ školní mládež v hledišti; děti ze základní školy a z učiliště byly pro soubor zkrátka neporazitelným soupeřem. Na ostatních představeních bylo diváků maximálně kolem dvou desítek. Nakonec jen domácí soubor a soubory hrající na samém konci přehlídky si mohly diváků užít alespoň trochu. Škoda. To druhé překvapení bylo naštěstí příjemné. Celkově se dá totiž shrnout, že v prostředí venkovských souborů na celé čáře zvítězily inscenace, které se vyznačují zásadním autorským přístupem. Čtyři soubory předvedly víceméně klasickými jevištními postupy ztvárněné klasické texty konverzační či situační komedie nebo frašky. Zmíněný DS Bystřice komedii O. Wildea: Jak je důležité míti Filipa, DS Klicpera Sadská frašku G. Feydeaua: Dámský krejčí, DS Zornice – Maršovice vlastní dramatizace textu O. Wildea Strašidlo Cantervillské, OS TJ Sokol Pyšely komedii M. Camolettiho: Na

správné adrese. Všechny tyto inscenace však trpěly podobnými problémy – rytmus, výstavba situací, herecká nejednotnost. Myslím, že dostatečně vypovídající je fakt, že ani v jedné z nich nebyl takový výrazný herecký výkon, který bychom mohli odměnit cenou. Přehlídková ocenění tak převážily na svoji stranu tři inscenace, každá naprosto jiná, ale všechny tři z autorských dílen svých souborů. Divadlo Kocábka Chocerady je soubor, který inscenuje výhradně Divadlo Mrsťa Prsťa Kouřim M. Drahovzal podle R. Dahla: Skopci na porážku Foto: Michal Němeček.

DS Klicpera Sadská / Georges Feydeau: Dámský krejčí. Foto: Michal Němeček.

38

autorské texty svého leadra Jiřího Cinkejse. Barevnej svět hrají dva herci a jedna herečka. Forma připomíná všechny naše slavné autorské dvojice, V+W počínaje, ale k téměř kabaretním výstupům přidává navíc malý lidský příběh, který nás oslovil svou člověčinou a neokázalým patosem. Inscenace velmi jednoduše pracuje s výtvarnem tak, že nakonec jsme svědky opravdu barevnýho světa těch tří a možná i nás všech. DS TJ Sokol Lázně Toušeň uvedl v Sadské inscenaci nazvanou Loď. Autoři přiznávají, že na jejím začátku bylo kratičké pohybové představení, které bylo třeba nastavit na dostatečnou délku. Zvolili pro to velmi vtipně rámec přehrávaného DVD se všemi nabízenými možnostmi tohoto média – od titulků až po bonusy. Právě v této části inscenace jsou ještě rezervy, nicméně mladý sympatický soubor předvedl představení

4 | 2007

se svébytnou poetikou, humorem i velmi kvalitním pohybovým provedením. Jednoznačným vítězem s nominací na přehlídku ve Vysokém nad Jizerou se stalo Divadlo Mrsťa Prsťa Kouřim s inscenací Skopci na porážku aneb Láskyplné rošády; text napsal na motivy povídek R. Dahla vedoucí souboru M. Drahovzal. Soubor, jehož herci dosahují věkového průměru sotva dvaceti let, hraje komedii o partnerských, a především manželských vztazích. A tím nejzajímavějším je, že nevzniká nějaká očekávatelná parodie, oni hrají naprosto přirozeně nás – své rodiče – a nevysmívají se nám, oni nás „berou“. Inscenace pracuje bezchybně s rytmem, s gagem, velmi zdařilá je scénografie, jednoznačně však největší poklona patří režisérovi a autorovi v jedné osobě, neboť i na semináři k představení nás jeho mladí herci přesvědčili, že jsou jeho poučenými a nezmanipulovanými partnery.


Úkaz v Trhových Svinech

Ženský divadelní spolek Homole Vilém Neubauer: Sextánky Foto: Milan Strotzer

Milan Strotzer Krajská postupová přehlídka jihočeských venkovských divadelních souborů se uskutečnila ve dnech 20.–22. dubna 2007 v Kulturním domě v Trhových Svinech. Péče o její realizaci se ujalo již počtvrté městské kulturní středisko v čele se svým ředitelem Františkem Herbstem, který je také amatérským divadelníkem, režisérem místního souboru. Přehlídky se zúčastnilo soutěžně pět souborů, z toho dva s inscenacemi určenými dětskému publiku a tři s celovečerními produkcemi pro dospělé. Reflexi jednotlivých soutěžních představení zprostředkovala při setkáních se soubory přehlídková porota ve složení Jiří Anderle, Jana Frouzová, Marie Poesová a Milan Strotzer. Setkání s porotou se dílem zúčastňovali i členové dalších divadelních souborů. Začátek a závěr přehlídky byly vyhrazeny souborům hostujícím. Divadlo PIKI z Volyně zahájilo inscenací hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Závěr patřil Divadelnímu souboru Čelakovský ze Strakonic a jeho nastudování komedie Marca Camolettiho Na správné adrese. První soutěžní představení sehrála Divadelní společnost Podkova Jihočeského folklorního souboru Kovářovan z Kovářova. Manželé Milan a Pavla Škochovi napsali pro svůj soubor hru pro děti a nazvali ji Pohádka od rybníka. Jejich autorský počin je v kontextu dramatiky pro děti velice zdařilý (cena). Navzdory názvu nejde ani tak o pohádku, byť v ní figuruje postava vodníka Matěje, ale je zcela aktuálním příběhem o lidské hamižnosti a nečestném jednání na jedné straně a o láskyplném vztahu a péči o rybniční hospodářství na

straně druhé. Vodník Matěj je tu spolu s rybářem Aloisem Karasem a jeho ženou Josefínou součástí té strany, která nezištně pečuje o svěřený rybník, jenž náleží kmotru tří sester Čiperových Bohumilu Kozlíkovi, který se vydal na delší obchodní cestu. Protistranou jsou ve hře dvě Josefíniny sestry Amálie a Rozálie Čiperovy, mající hospodskou živnost a těžící z výlovu rybníka, a také Paní Moudrá, soudní asistentka. Paní Moudrá přináší zprávu o tom, že majitel rybníka Bohumil Kozlík zemřel na cestách v cizině a zůstavil závěť, podle které rybník připadne tomu, kdo se o něj staral, nebránil sousedům a jejich dětem přístupu k rybníku a kdo byl zadobře se sousedem Matějem. Sestry Amálie a Rozálie Čiperovy, jakkoli jsou si vědomy, že jim rybník nenáleží, osnují vše k jeho získání, a to prostřednictvím podvodů a úplatků. Paní Moudrá se dává na jejich stranu ve snaze dojít bezpracného zisku. Souboj o rybník, jehož prostředníkem je soudce Emil Plužný, končí vítězstvím pravdy a potrestáním hamižných sester. Text manželů Škochových je věcný, neupovídaný, je dobrým základem k rozehrání zřetelně nastolených situací. Vadou na kráse, kterou by nebylo tak těžké odstranit, je pouze několikanásobně nastavovaný konec hry. To, co se výtečně podařilo v autorské předloze, se bohužel nepodařilo ve

„Text manželů Škochových je věcný, neupovídaný, je dobrým základem k rozehrání zřetelně nastolených situací.“ DS Podkova Kovářov / M. a P. Škochovi: Pohádka od rybníka. Foto: M. Strotzer.

4 | 2007

39


vlastní jevištní realizaci. Inscenace v režii Milana Škocha trpí nedostatečným scénickým budováním situací a postav hry a mnohými dalšími problémy plynoucími z nevelké divadelní zkušenosti. Druhým představením pro děti se představil Amatérský divadelní soubor Hořice na Šumavě, a sice s úpravou hry Pavla Gryma, kterou připravil a pod názvem Princ a loupežnice se souborem nastudoval zkušený režisér Vítězslav Kučera. Známý příběh o Ance a Petrovských, poznamenaný Ladovou poetikou pohádek naruby, je v inscenaci Hořických doveden ještě dál, do dimenze, která je již zcela prosta jakéhokoliv opravdového konfliktu. Anka, hyperaktivní princezna, je zde nahrazena ufňukaným princem. Klíčovým zvratem je fakt, že zatímco si loupežníci slibovali výkupné za prince, musí dát výkupné sami, aby byl král ochotný přijmout svého syna zpátky. Nikdo se v této hře vpravdě o nic nezaslouží, pseudokonflikty jsou vyřešeny pseudozásluhami a vše přesto dojde ke zdárnému konci. Ačkoliv je textová předloha pro divadelní realizaci z těch nejméně výhodných a nosných, podařilo se režii postavit inscenaci, která nepozbývá jistých divadelních kvalit. Děje se tak díky rozehrávání „situací“ disponovanými, dobře vedenými herci, a to v míře hodné ocenění (cena za hereckou práci dámské části souboru). Kéž by aktiva režijních a hereckých zkušeností byla zúročena ve hře, která má „hlavu a patu“, která nabízí dětským divákům vzorce chování, jež – byť nevědomě – tolik očekávají v bezmezné důvěře v dospělé na jevišti. Přehlídková soutěžní představení pro dospělé publikum byla ve znamení komedií, přesněji dvou situačních komedií a

jednoho úkazu, nesoucího se v komediální nadsázce. Divadelní a osvětový spolek Fikar z Nadějkova přivezl inscenaci hry amerického autora Williama Wiga Masér v dámské lázni v režii Jiřího Jiroutka. Umně řemeslně napsaná hra staví na tom, že se postavy hry dostanou do nepatřičné situace, z níž se jim podaří uniknout, aby padly do osidel ještě nepatřičnější situace a tak stále dál až k závěrečnému rozuzlení. Vtip je tedy v řetězení stále choulostivějších situací, do nichž se protagonisté hry dostávají. Ruku v ruce s tím v komediální nadsázce, výstavbě situací, uplatňování situačních a slovních gagů etc. Soubor jako by netušil, co zvolený žánr vyžaduje, se svým nastudováním přiblížil spíše realistickému obrazu ze života. Váha zůstala především na slovním sdělení, přičemž vše jako by mělo stejnou důležitost. Chyběly akcenty, herecký komentář atd. V takto vedené inscenaci byl světlou výjimkou herecký výkon Jaroslava Součka v roli Notáře Brandese (čestné uznání), kterému – abychom byli spravedliví – byl dobrým partnerem Pavel Dvořák, představitel Tullyho, hlavní postavy hry. Divadelní soubor Jirásek z Horní Pěny uvedl v současnosti hojně frekventovanou hru Raye Cooneyho 1 + 1 = 3 v režii Ludmily Kalvasové. Opět situační komedii a navíc grazzy. O její inscenaci platí téměř doslova to, co o té předchozí, z čehož vyplývá, že na bláznivou komedii nedošlo už vůbec. Přesto, podobně jako Součkův Brandes v Masérovi v lázni, se z tohoto konstatování vymkly dva herecké výkony, předně Jiřího Kalouse v roli Stenleyho a také Petry Kolářové v postavě Barbary Brownové (čestná uznání).

Amatérský divadelní spolek Hořice na Šumavě / Pavel Grym, Vítězslav Kučera: Princ a loupežnice. Foto: Milan Strotzer.

40

4 | 2007

Nakonec to nejlepší, onen předznamenaný úkaz. Skupina dam, převážně zralého věku, zaobírající se aktivitami nedivadelními, si jednoho dne řekla, že to zkusí s divadlem. Získala ke spolupráci Stanislavu Kočvarovou a Sylvu Malinkovou, dvě členky z dámského triumvirátu nezávislé divadelní společnosti Studio dell´arte z Českých Budějovic. Nalézt hru pro početnější, ryze ženské uskupení, nadto s výjimkou dvou jmenovaných profesionálek a Aleny Hálové z někdejší vodňanské Šupiny divadelními prkny téměř nedotčené, je úkol nad jiné obtížný. Ale jak ŽAS – Ženský divadelní spolek z Homole prokázal, ne neřešitelný. K vykročení na půdu divadla si vybral zdroj náležející ke svazkům tzv. červené knihovny, román Sextánka Viléma Neubauera z roku 1927. ŽAS nazval svou jevištní adaptaci Sextánky a v programovém letáku ji charakterizuje slovy: „Romantická komedie pro milovníky filmů pro pamětníky a čtenáře červené knihovny... I když se děj odehrává v přísných zdech lycea a hrají výhradně ženy zralého věku, nechybí zde radostné mládí, krásní muži, koketní dívčiny, tanec, zimní sport a také mnoho neočekávaného.“ Vypůjčil jsem si tuto citaci, neboť bych lépe nemohl jevištní dění charakterizovat. Stanislava Kočvarová, která si zahrála Čtenářku červené knihovny, provází diváky dějem prostřednictvím vybraných úryvků z románu a je také v potřebných momentech tím, kdo dění pomáhá organizovat, včetně obsluhy zvukového zařízení, je především autorkou dramatizace románu a režisérkou inscenace. Nutno hned poznamenat, že inscenace zdařilé, úsměvně a inteligentně bavící diváky a navíc inscenace vypovídající o čemsi, co je znovu přítomné v naší

Divadelní a osvětový spolek Fikar Nadějkov / William Wig: Masér v lázni. Foto: Milan Strotzer.


DS Jirásek Horní Pěna Ray Cooney: 1 + 1 = 3 Foto: M. Strotzer

současnosti. To cosi je skutečnost hledání vlastní identity prostřednictvím vzorů v mediálně zvučných osobnostech. V představení Sextánek jsou těmito osobnostmi herci Alec Boldwin a Johnny Depp, přítomní na jevišti v podobě loutek v životní velikosti (plošné hlavy, oblečení na pojízdných stojanech), animovaných Sylvou Malinkovou, která si navíc zahrála ředitelku lycea Vokounovou. Příběh hry je stejně prostý jako košatý. Do dívčího lycea nastoupí krásný mladý učitel profesor Sychrava alias Alec Boldwin. Premiantka třídy Bínová se do něj na první pohled zamiluje a ačkoliv se to samé přihodí Sychravovi, jejich vztah vypadá navenek jako nepřátelský. Komplikací vztahu zamilovaných je mladý nápadník Bínové MUDr. Mrázek alias Johny Depp a také učitelka dějepisu Zyková, která by ráda ulovila pohledného kolegu pro sebe. Když Zyková odhalí

vztah Bínové k Sychravovi, nechá ji propadnout z dějepisu. Sychrava je oceněn za svou vědeckou práci, opouští lyceum a vyučuje na pařížské Sorboně. Navíc se z něj vyklube básník píšící pod pseudonymem. Bínová se pod tíhou všech ran, které na ni dopadly, otráví atropinem a zápasí se životem za dozoru MUDr. Mrázka, který byl jejím nápadníkem do doby, než jej postoupila své spolužačce. Mladé zdravé tělo Bínové se z otravy vykřeše a vrací se do života ve chvíli, kdy se nad ní sklání profesor Sychrava, který byl zpraven o neštěstí MUDr. Mrázkem. Sychrava se s Bínovou ožení a šťastní manželé odjíždějí na vědeckou výpravu do Orientu. Režisérka S. Kočvarová inscenuje tento příběh na kukátkovém jevišti, kde je vybudován jakýsi mansion umožňující operativní změny prostředí. Inscenačním principem je divadlo demonstrace, těžící

ŽAS – Ženský divadelní spolek Homole / Vilém Neubauer: Sextánky. Foto. Milan Strotzer.

4 | 2007

Ženský divadelní spolek Homole Vilém Neubauer: Sextánky Foto: Milan Strotzer

41


„...herci Alec Boldwin a Johnny Ve Žluticích Depp, přítomní na jevišti v podobě loutek v životní velikos- bez záře ti...“ / ... / „Celkově naivistický i bez propadu duch inscenace je utvářen nejrůznějšími prostředky, v rozpětí Rudolf Felzmann od naivního herectví až po výsostnou vynalézavost profesníVíkend od pátku 1. do neděle 3. června ho ražení...“ z bezprostřednosti a insitního herectví „sextánek“, ale také z loutkářského potenciálu spolupracujících profesionálně vybavených loutkohereček, v případě týchž a Aleny Hálové z herecké zkušenosti. Celkově naivistický duch inscenace je tedy utvářen nejrůznějšími prostředky, v rozpětí od naivního herectví až po výsostnou vynalézavost profesního ražení, a to tak, že vzniká fungující organická jednota těchto na hony sobě vzdálených výrazových prostředků. Zdá se, že je tomu tak především proto, že režie klade na divadelně nezkušené přiměřené nároky a nenutí je k tomu, co by bylo nad jejich síly, a na druhé straně nechává v nastoleném řádu vyniknout spontaneitě a nápaditosti vybavených tvůrců. Vznikla tak vzácná jednota – úkaz. Inscenaci zdobí nejeden vpravdě divadelní nápad a jeho zpracování. Při přehlídkovém představení jsme měli pocit, že tato pozitiva převažují v první části hry, zatímco v druhé se nápaditost a překvapivost řešení poněkud vytrácejí, respektive zvolené výrazové prostředky nemají kvalitu předchozích a tím nedochází ke kýžené gradaci v celku představení. Každopádně jde o velice zajímavý divadelní počin hodný další prezentace, ba co dím, také odborného zkoumání. ŽAS si z Trhových Svinů odvezl cenu za inscenaci a spolu s ní nominaci na národní přehlídku venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou 2007.

patřil západočeské oblastní přehlídce venkovských divadelních souborů Žlutické divadelní léto 2007. Rozmarný tón samotnému začátku se pokusil dát DS Městského kulturního a informačního střediska Poběžovice, když nastudoval známou komedii Johna Patricka Manžel pro Opalu. Z trilogie o dobračce Opale má tento díl asi nejvíce úskalí v namáhavě konstruované zápletce. Síly sympatického souboru nestačily k překonání záludností textu, a to především ve schematickém rozvíjení intrik dcery a jejího manžela usilujících vrátit otce do starobince, aby se dostali k jeho životní pojistce. Představitel starého kapitána (Milan Lešek – cena za herecký výkon) uměřenými hereckými prostředky dojímal i rozesmával a našel solidní partnerky. S představitelkami dobračky Opaly a její kamarádky Růženky, sice mladšími, než předepisuje autor, se mu podařilo sdělit autorovo poselství o síle dobra vítězícího bez ohledu na majetek. Škoda, že zůstal nevyužit

DS MKIS Poběžovice / John Patrick: Manžel pro Opalu. Foto: Archiv přehlídky.

DS MKZ Horšovský Týn / Oscar Wilde: Ideální manžel. Foto: Archiv přehlídky.

Ženský divadelní spolek Homole / Vilém Neubauer: Sextánky. Foto. Milan Strotzer.

42

motiv o lidských snech a jejich naplnění bez ohledu na věk. Hrstka dospělých a ještě méně dětí přihlíželo dopolednímu vystoupení DS M+M z Hranic. Známá dvojice otce a syna Mikanových se představila novým pokusem o zvládnutí produkce, jíž stačí dva herci s trochou výpravy a techniky, jež se vejde do jednoho auta. Pod názvem Kdo si hraje, nezlobí se skrývaly variace na pohádku o Sněhurce, a to v dialozích i v komentujícím vyprávění za pomoci zástupných rekvizit, náznakové scény, rychlopřevleků či písniček. To vše ještě zpestřené o přímou aktivizaci dětí (tentokrát zčásti i dospělých), jež byly na jevišti změněny v trpaslíky, aby vpustily Sněhurku do domečku, ale pak už z publika jen přihlížely zápletce a rozuzlení příběhu. Snad nestandardní publikum, ale možná také nevelká výtvarná nápaditost ve využití jevištních náznaků postav či prostředí vzbuzovaly rozpaky, zda se jedná o představení směřující k rozvíjení představivosti malého diváka, anebo spíše o sled výstupů aktivizujících děti k spoluúčasti. Porota se s principálem souboru v této otázce neshodla.

„...herci dávali vtipným bonmotům nadměrně vážný podtext s dramatickými prodlevami, takže politickou prohnanost, hraničící s trapností, předkládali s málem filozofickými akcenty.“

4 | 2007

Goldflamovu Dámskou šatnu můžeme považovat za ukázku současné dramatiky. DS Štace z Kaznějova si byl vědom, že předloha napsaná víceméně na zakázku pro čtyři profesionální herečky v podstatě nemá výraznou zápletku a spíše načrtává portréty čtyř dramatických umělkyň z oblastní scény. Nápaditá scénografie naznačila „čtvrtou stěnu“ zrcadly na stolcích pro líčení, což mohlo usnadnit řešení řady vnitřních monologů. Jenže individuální zpovědi nevyžadovaly zřetelnější reakci ostatních postav, jejich vztahy většinou zůstávaly ve všeobecné rovině kolegiálního naslouchání na samé hranici nedramatické jednotvárnosti. Vše bylo sdělováno se stejnou vážností a důležitostí. Tento stereotyp mohly porušit vtipné hudebně-pohybové mizanscény, jež režisérka A. Svobodová přikomponovala, ale bohužel se je neodvážila rozvinout a tak v inscenaci umocnit nadhled a snad i sebeironii. Nekonfliktnost


„Přemýšlivý soubor i režisér teď asi hledají příčiny, jež jejich původní inscenační záměr tak razantně posunuly.“ předlohy a nadbytečné psychologizování ublížilo poctivě nastudované inscenaci. Přemíra psychologického ponoru jako by zůstala na jevišti až do večera, kdy DS Městského kulturního zařízení z Horšovského Týna uvedl slavnou Wildeovu salonní komedii Ideální manžel. Autorův sarkasmus líčící pochybené morální postuláty aristokratických politiků tehdejší Anglie může mít velice blízko k dnešnímu pohledu na naše papalášské V. I. P. Jenže na jevišti každá sebemenší intrika byla sdělena s plnou vážností. Soubor sice zvládá na solidní úrovni konverzační tón, avšak herci dávali vtipným bonmotům nadměrně vážný podtext s dramatickými prodlevami, takže politickou prohnanost, hraničící s trapností, předkládali s málem filozofickými akcenty. Druhé jednání se přiblížilo potřebnému nadhledu, především v dialogu hraběte z Cavershamu (Václav Kuneš – cena za herecký výkon) s lehkomyslným synem Arturem o nutném manželství. Ovšem finále, přinášející nečekaná rozuzlení, se vrátilo k závažnému a volnému tempu. Přemýšlivý soubor i režisér teď asi hledají příčiny, jež jejich původní inscenační záměr tak razantně posunuly. Když se v neděli dopoledne před zaplněným hledištěm rozhrnula opona, pohled na jeviště potěšil. DS J.K. Tyla z Mýta nabídl úhlednou scénu s přepěkně vypadajícími postavičkami (cena Marcele Kořánové za kostýmy). Věkové složení můžeme tomuto souboru jen závidět, ale nedostatek zkušeností byl, žel, vyvažován ledabylostí a přibližností. Saša Lichý kdysi zdramatizoval Čtvrtkovo vyprávění Jak se stal Rumcajs loupežníkem. I když se nejedná zrovna o dramaturgicky vzorové dílko, nabízí inscenátorům rozmarné, přehledné a vkusně rozvíjené pásmo drobných epizod s řadou rázovitých figurek z pohádkového i lidského světa. Rumcajsovy příhody jsou zaručeným lákadlem pro dětské i dospělácké publikum, a to asi nezkušený soubor z Mýta po řadě repríz svedlo k povrchnosti; navíc si nevěděl rady s řadou hereckých záskoků: text byl sdělován jen přibližně a chvílemi se přespříliš improvizovalo. Hledání replik a zapomenutých slov i akcí pak vyvolávalo pohybovou křeč a pro charakterizaci postav mnohdy posloužila vnějškovitá gesta i mimika. Leckteré nedostatky sice překryla nápaditá scénická hudba (cena pro Jiřího Lenka), ale sama režisérka přiznala, že svou benevolenci k rozmarům herců bude muset nahradit větší důsledností. Což by bylo dobře, rádi bychom se s tímto mladým souborem znovu setkali. Žádná inscenace ve Žluticích nezazářila a žádnou nelze označit za vyslovený propad. Sice nejsou poražení, ale Žlutické divadelní léto nemá ani vítěze. Porota nemohla žádnou z inscenací nominovat či doporučit k postupu na nejvyšší přehlídku ve Vysokém nad Jizerou.

Potěšení z venkovského divadla Rudolf Felzmann Sedmnáctý ročník Josefodolského divadelního jara, krajské přehlídky venkovských divadelních souborů pro severní Čechy, začal v pátek 4. května 2007 dopoledním představením pro děti. DS J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá uvedl pohádku Zkoušky čerta Belínka. Nutno podotknout, že tento sporný text Zdeňky Horynové s řadou epizod, jež se neústrojně spojují do nepřehledného děje, nedal možnost ani k nápadité režijní koncepci, ani příliš nepomáhal hercům. A tak potěšila alespoň nadějná proměna souboru, když své první krůčky na jevišti ozkoušelo sympatické herecké mládí. Občanské sdružení TMA divadlo Terezín přivezlo známou frašku M. Hennequina Prolhaná Ketty. Škoda, že se inscenace spokojila s jednoduchým rozehráním komediálních situací, jimž ale chyběl temporytmus a především nutná dávka nadsázky. Jestliže sama představitelka Ketty spíše v pasivním údivu přijímala výsledky svých lží, pak suverénní komediální nadhled předvedl představitel manžela Martin Soudský, který má lví podíl na dobrém ohlasu publika. Veselohra Rudy Maříka Když služebnictvo stávkuje se nenadále vynořila z archivu stařičkých hříček z první poloviny minulého století. Připomenula půvab filmů se sympatickým hrdinou z lepší společnosti, který si musí vyřešit problém s rodiči, usilujícími vnutit mu nevěstu, aby ho nakonec malou lstí získala emancipovaná děva. Jenže je tu zádrhel v podobě stávky sloužících a ten přináší nečekaně aktuální humor. V sérii převleků a nedorozumění hraje svou roli nejen absurdní stávka, ale také společenská prestiž založená na akademických titulech. Sympaticky omlazený DS při TJ Sokol Bozkov nabídl plejádu zajímavých hereckých výkonů, v nichž se osvědčil smysl pro jemnou nadsázku a komickou zkratku. Kdyby inscenátoři tolik nedůvěřovali umluvenému textu a byli schopni představení zkrátit, pak by se jednalo o sice nenáročné, ale vkusné a svěží dílko, které možná amatérům sluší víc než přebírání ohraných kasaštyků zahraniční provenience. Tři ceny za herecké výkony, Stanislavu Hlavovi, Zuzaně Nesvadbové, Kateřině Kurfiřtové, a další tři čestná uznání navíc dosvědčují vyrovnanost ve výkonu jak mladších, tak i zkušenějších herců. DS Žalý při TJ Sokol Benecko si zvolil poněkud zaprášený text Miloše Gerstnera Lupenec, město zakleté. Zpracování místní pověsti o městě hříšníků, jež se propadlo pod zem, má přemíru motivů a nejasnou pointu. Soubor se to pokusil napravit za pomoci podkrkonošských písniček, jež rámují lidové veselí svatojánské noci. Marná je snaha představitele

4 | 2007

DS Žalý při TJ Sokol Benecko Miloš Gerstner: Lupenec, město zakleté Foto: archiv přehlídky

43


DS při TJ Sokol Bozkov / Ruda Mařík: Když služebnictvo stávkuje Foto: archiv přehlídky

Miletínské divadelní jaro 2007 Alena Exnarová

„Sympaticky omlazený DS při TJ Sokol Bozkov nabídl plejádu zajímavých hereckých výkonů, v nichž se osvědčil smysl pro jemnou nadsázku a komickou zkratku.“ hlavního hrdiny Honzy (Tomáš Linhart), který projde oním hříšným městem, aby konstatoval, že na zemi je lépe. Myšlenková roztříštěnost textové předlohy neumožní kompaktní a stylově jednotné představení. Oceníme sice kolektivní nasazení celého souboru, ale poselství dávné pověsti z Benecka zůstává utajeno. Při dramaturgickém hledání bychom si také měli vzpomenout na naše klasiky. To se vyplatilo Kulturnímu a divadelnímu spolku Jizeran z Rakous, když si zvolil Klicperovu veselohru Divotvorný klobouk. Prostá inscenace, v níž se vyplatila důvěra k textu. Studentům, kteří obelstí bohatého kupce, jsme s uspokojením fandili, abychom na konci také uznali jistou velkodušnost ošizeného

muže. Za to byl oceněn Hynek Matzke, jehož kupec Koliáš měl dobré partnery i v představitelích studentů. Přehlídku v neděli 6. května zakončil DS Havlíček Zákupy. Pokus inscenovat sérii hříček laděných především do drastiky černého humoru nevyzněl jednoznačně. Hry ze smetiště Huberta Krejčího byly pojaty jako dílčí výstupy, teprve dodatečně pospojované do jednoho celku. Inscenaci tak chyběla potřebná gradace, ale také proměnlivost v přístupu k jednotlivým oddílům, jež mnohdy parafrázují témata známá v jiném literárním kontextu. Nutno ale ocenit odvahu souboru uvádět ve svém prostředí představení, jež vyžaduje vyhraněné publikum se smyslem pro svéráznou formu. Letošní Josefodolské divadelní jaro sice nepřineslo výraznější inscenační počin, ale nabídlo řadu dobrých hereckých výkonů majících pečeť vědomé a poučené práce na roli. Připočteme-li početnou účast souborů, seminaristů i místního publika, byly to tři dny potěšení z venkovského divadla. Kulturní a divadelní spolek Jizeran Rakousy V.K. Klicpera: Divotvorný klobouk Foto: archiv přehlídky

44

4 | 2007

Východočeská přehlídka venkovských divadelních souborů nalezla díky místnímu souboru Erben výborné zázemí v Miletíně už popáté. Konala se 4.-6. května a viděli jsme celkem sedm představení, z toho pět se ucházelo o postup na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. Při zahájení nejprve pokřtil prof. Císař místním pivem knížku 180 let ochotnického divadla v Miletíně a pak už jsme byli účastni představení DS Erben Miletín, které nám připomnělo vánoční atmosféru Ježíškovou košilkou Jana Zahradníčka (režie Vlastimil Čaněk). S inscenátory spolupracoval Ženský bělohradský sbor pod vedením Zdeňka Prchala, průběžně zpíval vánoční koledy. Inscenace se lomí do dvou částí: v první je čistě, dalo by se říci až nábožně vyprávěn příběh o narození Ježíška, v druhé pak krátké příběhy o vzniku některých živočichů či věcí (jak vznikly vši, mateřidouška apod.). Soubor, u něhož jsme si v předešlých inscenacích zvykli vídat především sólové produkce jednotlivých herců, je v této inscenaci nesmírně zkázněný, všichni jsou soustředění a slouží především celku, takže se v kvalitě výsledků své práce posunuli rozhodně o krok dál. Porota ocenila soubor čestným uznáním za upřímné kolektivní sdělení. Úžasná svatba Robina Hawdona v provedení DS J.K. Tyl Meziměstí nás potěšila a pobavila. Režisérka Irena Kozáková tuší zákonitosti a mechanismus situační komedie a herci se je vesměs snaží naplňovat, někteří dokonce velmi dobře, svědčí o tom i tři udělené ceny: Pavlu Novákovi za postavu Billa, Milanu Machovi za postavu Toma a Nině Dlouhé za postavu July. Přesto má inscenace ještě rezervy ve vynalézavějším rozehrání simultánního scénického prostoru a místy i v ještě důraznějším jednání postav pod tlakem situace. Také další škrty v textu by patrně snesla. Ale i přes tyto připomínky jde rozhodně o inscenaci ucelenou a svou kvalitou v daném žánru rozhodně netuctovou. Proto také za ni soubor obdržel cenu. Venkovský amatérský divadelní soubor F.U.J. Dětenice, tedy děti ve věku 13-15 let, vystoupil nesoutěžně s inscenací na motivy K.J. Erbena Zlatý kolovrat??? Na ty tři otazníky za názvem jsme se hned vedoucí a režisérky Ivety Vališkové ptali. Navozují totiž dojem, jako


Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Braccioli a Geisslers: Serpillo a Melissa. Foto: Milan Strotzer.

kdyby mělo jít o parodii Erbenovy balady, ale tak tomu ve skutečnosti není. Jde v podstatě o kultivované vyprávění v duchu Erbena, jen snad o něco méně hororové. Prostředkem je kromě slova vlastní tělo a několik rekvizit. Jde o inscenaci pracující s hezkou divadelní obrazností, vedoucí děti k práci se slovem, smyslu pro rytmus, představivosti… A je to rozhodně zatím to nejlepší, co jsme od Ivety Vališkové viděli. Proto byla režisérka oceněna čestným uznáním za pedagogické vedení souboru v této inscenaci. Ďyvadlo Neklid Voletiny se pod vedením autora a režiséra Petra Vanžury systematicky pokouší o autorské divadlo. Ulice bastardů má být, jak uvádí autor v programu, hořkou komedií odehrávající se v 50. letech minulého století kdesi ve

Spojených státech a má vypovídat o tom, že ti největší mizerové vždy vyhrají. To je zhruba jasné i z inscenace. Ale jinak je v ní řada nejasností, přeskakuje se z jednoho motivu na druhý, a tak se jen obtížně orientujeme. Navíc se především mluví a mluví, postavy nejednají v situacích, protože ty nejsou napsány, a všechno plyne stejným tempem k závěru. Přitom zřetelně cítíme, že autorovi o něco jde, šíře záběru je však spíš na román či filmové zpracování než na divadelní hru. Je v ní několik motivů, které by samy o sobě stačily na samostatné dramatické texty. Přitom herecký ansámbl je schopný a snaží se, seč může. Možná by pomohlo, kdyby Vanžuru autora nerežíroval režisér Vanžura, ale někdo jiný. Přes všechny problémy jsme soubor ocenili čestným uznáním za úsilí o autorské divadlo.

DS J.K. Tyl Meziměstí / Robin Hawdon: Úžasná svatba. Foto: Václav Falta.

Geisslers Hofcomoedianten Kuks Braccioli a Geisslers: Serpillo a Melissa Foto: Milan Strotzer

4 | 2007

45


Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu se programově věnují pěstování divadla barokního nebo barokem inspirovaného. Tentokrát přivezli do Miletína inscenaci nazvanou Serpillo a Melissa aneb Tymián a Citroník rande show. Jako autoři jsou uvedeni Braccioli (překlad G.B. Hancke) a Geisslers. Sledujeme velkolepou televizní reality show i s jejím zázemím, prezentovanou s velkým komediálním nasazením, energií a radostí ze hry. Ale klademe si otázku, co tím vlastně aktéři sledují? Je to parodie? Nebo nám nastavují zrcadlo, abychom si uvědomili, na co jsme ochotni se v televizi dívat a čeho se účastnit? A co to má společného s barokním divadlem? Vyslechli jsme sice před začátkem představení vysvětlující přednášku, ale stejně si trochu nevíme rady. Teprve když si přečteme program k inscenaci i s překladem původního intermezza, začíná nám svítat: Geisslers pouze vycházejí z formy původního textu-intermezza, které se pro ně stává tématem. Na toto téma vytvářejí variace a využívají jen nepatrný zlomek původního vázaného textu. Takže vlastně ukazují, že „pokleslá zábava“ existovala v baroku, stejně jako existuje dnes. Inscenace Geisslers je rozhodně zajímavá a nápaditá. Jen je trochu škoda, že se jejího záměru musí divák dobírat tak složitě. Přesto jsme inscenaci pro její kvality ocenili jako celek a Petr Hašek obdržel cenu za režii. DS SNOOP Opatovice nad Labem se s inscenací hry Samuela Königgratze Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou aneb Modrým andělům v režii Aleše Dvořáka ucházel o postup na KDP na přehlídce v Brněnci, a tak v Miletíně vystoupil mimosoutěžně. Text předlohy interpretují Opatovičtí v autentické, civilní rovině, ale hlubší rovinu životního běhu plnou absurdit a propletených vztahů už se tak docela postihnout nepodařilo a všechno běží poněkud v jedné linii. Čestným uznáním jsme ocenili Jiřího Macháčka za postavu přednosty a Ivo Kunsta za postavu výpravčího Petra Dvořáka. Závěrečným představením miletínské přehlídky byl Trumf Ivana Andrejeviče Krylova v provedení DS Heřman z Heřmanova Městce (režie Michal Dziedzinskyj). Soubor se k této veršované hře vrátil po patnácti letech a pamětníci konstatují, že s nesporně lepším výsledkem. Hra, která byla v době svého vzniku odvážnou satirou, je dnes v podstatě pouze jednoduchou anekdotou. Heřmani ji inscenovali v prostoru vymezeném jednoduše čtyřmi visícími kahany a trůnem, v přehledném aranžmá, se smyslem pro komiku. Cenu za herecký výkon jsme udělili Josefu Řezáčovi za postavu cara Vakuly a Radimu Vinduškovi za postavu knížete Šantaly. Jen jsme si kladli otázku po smyslu inscenování této hry v dnešní době a zda je vůbec možné nějakým posunem tento smysl najít.

46

Letošní Miletínské divadelní jaro bylo přehlídkou z dramaturgického hlediska velmi různorodou a pestrou a je jistě potěšitelné, že každá ze zúčastněných inscenací byla něčím zajímavá, a tak bylo v diskuzích o čem hovořit. S kolegy z odborné poroty, prof. PhDr. Janem Císařem CSc, prof. Františkem Laurinem a

Jaromírem Voseckým, jsme hodně diskutovali o tom, koho nominovat na KDP, protože žhaví kandidáti byli dva. Nakonec jsme se rozhodli pro inscenaci Úžasná svatba DS z Meziměstí a dále jsme programové radě doporučili k zařazení na přehlídku inscenaci Serpillo a Melissa souboru Geisslers Hofcomoedianten Kuks.

Brněnec na sněhu Alexandr Gregar Ke vzpomínce na letošní zimu (jaro) se ten titulek jaksi nehodí, slunce se nám smálo, až brečelo, po bílé pokrývce ani památky a stromy pomalu začínaly kvést. I v Brněnci, kde loni skutečně byly při minulém ročníku krajské přehlídky venkovských divadelních souborů Pardubického kraje málem závěje. Letos bylo ovšem taky sněhu dost, toho bílkového, po němž se přehlídka jmenuje - Sněhový Brněnec! Název získala po výtečném sněhovém pečivu, trubičkách, indiáncích černých i bílých, ale prostě sněhových. Neodoláte, i kdyby by vám cukrovkářský barometr ukazoval desítku. I letos tedy bylo „zasněžování“ výtečné, porota dokonce spala v penzionku, v jehož sklípku se ty dobroty vyrábějí. Leč k pravému důvodu Sněhového Brněnce sjelo se tam letos (20.-24. dubna) z Chvaletic, Opatovic nad Labem, z Městečka Trnávky, z Klášterce nad Orlicí a Řetové po souboru ochotnickém. Místní svou inscenací absentovali, ale přidali na neděli své dětské divadlo, žáky březovské a moravskochrastavské základní školy; ani to nebyl marný čas. Děcka hrála Něhulku a sedm trpaslíků i Mrazíka podle sovětského filmu, a tak zdařile, že nejen rodičové a babičky si utírali oči od slziček smíchu, ale i takoví borci jako Zakopal a já. Mají-li se objevovat nové ochotnické líhně, tak právě takhle, dramatickou výchovou nedotčeny, ale s radostí ze hry kultivované…

„Děcka hrála Něhulku a sedm trpaslíků i Mrazíka podle sovětského filmu, a tak zdařile, že nejen rodičové a babičky si utírali oči od slziček smíchu, ale i takoví borci jako Zakopal a já.“ Porota ve složení ing. Dušan Zakopal (předseda), prof. Mgr. František Laurin, Mgr. Alexandr Gregar a Hana Cihlová (tajemnice, za Krajskou knihovnu Pardubice) viděla v pátek Divadelní soubor Klášterec nad Orlicí a jeho podle Karla Čapka sepsanou pohádku Magiáš a doktoři, vlastní dramatizaci původní Velké pohádky doktorské. Klášterečtí respektovali autora a jeho poetičnosti, ale nedaří se jim vlastní inscenování, především oddělit vypravěčskou rovinu od hraných scének a bohužel i dramatické jednání zůstalo v rovině pouhého memorování textu. Jako by scházel klíč, koncepční přístup k předloze, z inscenace trčel nejednotný styl v užití jevištních prostředků. Začátečnickou nezkušenost ale vyvážila chuť a radost z hraní. Chvaletické divadlo Jen Tak Chvaletice si připravilo od Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Nesnadnou předlohu. Podstatou drsné komiky v ní nejsou zjevované buchty a rostoucí počet

DS Prakota Řetová / Kolektiv souboru: Čajovna posledního srpnového dne Foto: Jiří Macek.

4 | 2007


mrtvol ve skříni, tématem této „líčené komedie“, jak ji nazval sám autor, je proměna nenápadného a neškodného Dr. Burkeho, tomu inscenátoři zůstali dost dlužni. Dramaturgická úprava – vypuštění závěrečných pasáží hry a oživení domněle mrtvých, je poněkud na pováženou, smyslu hry škodí. Herecké a scénické prostředky více podtrhují fraškovitost situací než jejích grotesknost. Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou fiktivního autora Samuela Königgratze (René Levínský) jsme už viděli na profesionálních jevištích, u Nejhodnějších medvídků hru režíroval Andrej Krob, byla už i zfilmována. Soubor SNOOP Opatovice nad Labem tento hrabalovsky pábitelský text s laskavým pohledem na lidský úděl zkusil, byť klade velké nároky na výraznou charakterizaci a typologii postav a musí být hrán ve svižném tempu. Opatovickým se více daří v druhém případě, i když snaha o autenticitu vede až k nesrozumitelnému civilnímu projevu. Divák ztrácí orientaci, hra napětí. Divadelní soubor Prakota Řetová uspěl s představením Čajovna posledního srpnového dne. Vlastní text (kolektiv souboru) pod názvem Čajovna posledního srpnového dne byl inspirací k vytvoření osobité inscenace. Soubor akcentoval téma stereotypu velmocenského myšlení, kladl otázky po smyslu a možnostech vývozu demokracie bez ohledu na identitu a kulturní odlišnost. A také obrácenou tvář ideálů, za jejichž hlásáním se skrývá obchod a finanční prosperita. Inscenátoři bohužel příliš nerespektovali žánr textu a vkládali do inscenace hlubší psychologické postupy, citové zaujetí, romantizující prvky a někdy spíše pohádkovou charakteristiku. Soubor ale prokázal výraznou originalitu svého vidění, tvořivost a snahu překonat meze zábavného divadla k vyjádření názoru na některé problémy současného světa. V Městečku Trnávka disponují herci i herečkami se smyslem pro humor. Není proto divu, že v době „zábavného“ divadla i oni sáhli po starší Camolettiho konverzačce Na správné adrese. Poskytuje dostatek příležitostí pro herecké kreace. Její text je zábavný, lehce erotický, občas i lascivní, ale především je, v dobrém

Janečkově překladu, vtipný. Děvčata v první části sice hrají na poněkud vážnější strunu, snaží se své postavy psychologizovat a hledat nějaké „problémové“ důvody k jednání. Po příchodu mužských však jeviště poskytne důvod k bouřlivým reakcím publika. Chlapi své lehce načrtnuté postavy, dobře typově obsazené, hrají s chutí. Dámy jsou nové členky souboru, vesměs poprvé na jevišti, takže za mužskými samozřejmě trochu pokulhávají, ale dostane-li např. Georgetta (v podání Alice Moravcové) příležitost jednat, probudí se i v ní smysl pro souhru a tolik potřebnou partneřinu – v tomto žánru nadmíru důležitou, aby divák našel uspokojení a bránici nic nebránilo svobodně se rozkmitat. Porota se rozhodla na Národní přehlídku venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou na tzv. Krakonošův divadelní podzim doporučit inscenaci Čajovna posledního srpnového dne divadelního souboru Prakota Řetová a nominovat inscenaci Marca Camolettiho Na správné adrese divadelního souboru Městečko Trnávka. Poslední indiánci snědeny, takové žluté, keramické, ale „jako živé“ si odvezly soubory coby suvenýry – se spoustou cen od sponzorů, a porota taky nezůstala škodná. Soubory každému členu podepsaly diplom „Za zásluhy“!

Chvaletické divadlo Jen Tak Ladislav Smoček: Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho Foto: Jiří Macek

SNOOP Opatovice nad Labem / Samuel Königgratz: Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. Foto: Jiří Macek.

4 | 2007

47


Boleradická sešlost poprvé a hned úspěšná Dušan Zakopal Ve dnech 4. až 11. května 2007 se v Boleradicích poprvé konala krajská přehlídka venkovských divadelních souborů, označená jako Divadelní sešlost, s postupem na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. Představilo se na ní šest souborů činoherních a dvě inscenace „dospělí dětem“. Většina souborů soutěžila na takovéto přehlídce poprvé. Porota pracovala ve složení Lenka Lázňovská z Prahy, Hana Štolbová z Brna a autor článku z Ostravy, který byl také předsedou poroty. Hodnocení se soubory se uskutečnila vždy po představeních ve večerních hodinách a někdy typicky boleradicky ve sklípku. Na přehlídce byl vydáván denně zpravodaj FORBÍNA, který mimo jiné přinášel recenze k jednotlivým inscenacím od příslušného porotce, rozhovory s nimi i dalšími osobnostmi ochotnického divadla. Slavnostního zahájení přehlídky bylo využito k předání Zlatého odznaku SČDO Bohuslavu Chalupovi a Janu Korábovi představitelem oblastního předsednictva z Brna. Následující připodotknutí k jednotlivým inscenacím jsou uváděna v pořadí, jak soubory vystupovaly. Divadelní soubor Vlastimil z Jedovnice se představil pohádkou Vl. Nováka a St. Oubrama Loupežnické koření. Soubor při výběru opomněl fakt, že předloha je směsicí různých motivů a zdaleka neodpovídá archetypu pohádek s jasným určením dobra a zla, s hrdinou, s nímž se děti mohou ztotožnit a jemuž drží palce při překonávání překážek vedoucích k cíli atd. Každá dobrá pohádka musí mít morálně-etické poslání, jimž uvádí děti do života, který ještě neznají. Bohužel, způsob inscenování zdůrazňuje, že hlavní postavou je prolhaná, lotrovsky mazaná kukačka, oproti kamarádským a pomáhajícím si zvířátkům.

Zcela nevyšel závěr zdůvodňující odpuštění loupežníkům. Je škoda, že energie, nadšení a schopnosti souboru byly věnovány nepříliš kvalitní předloze. Pro další práci by bylo dobře, kdyby věnoval větší péči jejímu výběru, a tím i na svá bedra vzal větší odpovědnost vůči dětskému divákovi. Domácí DS bří Mrštíků Boleradice uvedl v režii hostujícího Jiřího Merlíčka patrně nejslavnější detektivní drama všech dob Past na myši Agathy Christie. Ta ve svých románech i divadelních hrách vypovídá o tom, jak zločiny vyrůstají z každodenního života a jak nás naše hříchy dostihnou. Boleradičtí toto téma rozšiřují o ještě jeden úhel pohledu. V každém z nás z různých důvodů sídlí běsi, kteří z nás mohou udělat šílence. Jiří Merlíček buduje pestré panoptikum postav a pracuje zejména s nadsázkou a stylizací postavenou často na detailech. Někde však stylizace vede až k podobě roztržitého a trochu potrhlého muže, který je příliš povrchní a utápí se ve verbálním jednání. Vznikají sice komické situace, avšak spíše jako odbočky hlavní linie. Boleradičtí mají určitě nakročeno k dobrému divadlu. Musejí však přesněji a důsledněji budovat hlavní linii hry, tj. detektivky, a poměřovat všechny prostředky tímto žánrem. V některých případech (např. použití hudby, gagy s kladívkem apod.) by méně znamenalo více. Inscenace byla doporučena do Vysokého nad Jizerou. Divadelní spolek J.K.Tyla z Újezda u Brna si vybral komedii Ephraima Kishona Oddací list. Zkušený režisér Jaromír Jakubec zachoval dějová fakta, avšak hru, opírající se o reálie židovského státu Izrael, přenesl do českých poměrů. Oslabil tím ale význam neexistence oddacího listu jako spouštěče komorního příběhu.

DS J.K. Tyla Újezd u Brna / Ephraim Kishon: Oddací list. Foto: archiv přehlídky.

48

4 | 2007

Komedie se opírá o přesné typové obsazení zejména dvou hlavních figur a vybudované situace, v nichž se projeví charaktery postav. Instalatér Daniel Benda v podání Bohuše Vojty je přirozený, na jevišti nehra-

„Převažujícím tématem, nutícím k zamyšlení, byla problematika soužití a vztahů mezi manželi“ je, nýbrž existuje (cena za herecký výkon). Jeho partnerka Hedva mu sekunduje jen částečně. Dramatické situace nevytvářejí dostatečný prostor pro jiskření mezi oběma. Tím se oslabují i komické paradoxy vztahu muže a ženy, kteří se znají, mají se rádi a ani nechtějí opustit jeden druhého. Přesto se slovně zraňují. Přes tyto problémy, spadající na vrub režie, při pohledu na mladé představitele epizodních a vedlejších postav lze věřit, že soubor má před sebou nadějnou budoucnost. Soubor Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky přivezl na přehlídku u nás neznámou hru britského autora Jima Cartwrighta Dva. Předloha nabízí dvěma hercům – jí a jemu – sehrát šest momentek, krátkých uzavřených minipříběhů o různých variantách lásky muže a ženy. Tematickým svorníkem těchto epizod je však krutost a smutek, byť základní žánrový půdorys je tragikomedie mísící se s prostředky grotesky. Inscenátoři využili autorem nabízené šance odehrát deset postav dvěma herci a vyrovnali se s ní bezezbytku. Problémem inscenace je však otázka formy a míry užitých, zvláště hereckých prostředků. Nejúčinnější je inscenace tam, kde pracuje s realistickými postupy a vnitřní výpovědí postav. Snaha po odlehčení vede však v některých dialozích ke stylizované nadsázce, kdy míra grotesknosti je přetažena až do karikatury. Takto produkovaný humor však odtahuje výklad od základního tématu, proč se to hraje. Nutno vyzvednout partnerskou

Divadlo Prkno Veverská Bítýška / Jim Cartwright: Dva. Foto: archiv přehlídky.


DS Bratří Mrštíků Boleradice / Agatha Christie: Past na myši. Foto: archiv přehlídky.

souhru obou představitelů Saskie Mišové a Jana Říhy (ceny za herecké výkony). Inscenace ve svém celku a stylu silně emociálně oslovila diváka nejen tlumočenými příběhy a současností tématu, ale zvláště způsobem interpretace (cena za režii Pavlu Vašíčkovi). Tím bylo základního poslání divadla dosaženo. Představení jsme nominovali na národní přehlídku venkovských divadelních souborů KDP ve Vysokém nad Jizerou Divadelní spolek Kadet ze Staroviček se představil hrou Maryša od bratří Mrštíků. Úspěšnost inscenace spočívala v textové předloze, v autentickém způsobu interpretace a ve vstřícnosti vnímavého boleradického diváka. Divadelnímu spolku ze Staroviček bylo vysloveno uznání za jejich snahu i nasazení, s jakým se snažili předvést klasické drama Maryši současnému divákovi. Zábavné divadlo patří také na ochotnické jeviště. Tím spíše, že se v případě komedie Cooneyho Raye 1+1=3 jedná o mimořádně dobře napsaný text. Vstřícné boleradické publikum přijalo inscenaci této hry v podání Divadla Stodola Jiříkovice s osvobozujícím smíchem. Hra je žánrově situační komedií, oscilující k frašce, kterou autor okořenil suchým slovním humorem, jenž je sám o sobě zárukou diváckého úspěchu. Jiříkovičtí mají více jak dostatek dveří, ale nevolí vhodné scénografické řešení pro dvě samostatné domácnosti bigamisty Johna Browna.. Jeho představitel na jevišti dobře vypadá, ale herecké prostředky zatím nestačí na vyjádření toho, co postava prožívá. Přítel Stanley je sice o něco lepší herec, ale jeho

„V každém z nás z různých důvodů sídlí běsi, kteří z nás mohou udělat šílence.“ problémem je jevištní řeč. Přesněji řečeno, neuvěřitelné mixování nářečí a spisovného jazyka. Základním problémem režie jsou však dramatické situace. Chybí jim přesné tematizování, tj. pečlivější vedení dramatické linky od začátku k pointě. Věkově mladý soubor naznačil v průběhu diskuze s porotou, že o mnohých věcech už i sami uvažovali. To jen svědčí o poctivém postoji, který se snad zúročí někdy příště. Pohádku Strach má velké oči sehrál DS Ochoz u Brna. Každý soubor hrající pro děti si musí uvědomit, jak velkou zodpovědnost na svá bedra přebírá, a hlavně jak důležitý je správný výběr textu. Předlohou pro tuto inscenaci je vlastně televizní scénář, který převedený na jeviště nevyšel právě šťastně. Měli snahu udělat veselé představení, ale vzhledem k tomu, že se „blbne“ za každou cenu a po celou dobu, chybí dramatičnost, chvíle napětí, momenty překvapení apod. Dětem je třeba předkládat kvalitu a ctít v nich rovnocenného, citlivého a vnímavého partnera. DS Podiva z Podivína si vybral inscenaci méně známého autora Guilharma Figueireda Velice podivuhodný příběh ctnostné ženy z Efezu. Brazilský autor napsal hru v 70. letech jako politickou satiru. Úprava textu souborem je posunuta více do lidské roviny. Hraje se o tom, že ctnost nepatří ani lidem, ani bohům. Pozitivním rysem inscenace je snaha hrát s nadhledem, s ironií. Je to o ctnostné ženě, ale hrdinkou přestává být Kynthia a stává se jím

4 | 2007

DS Kadet Starovičky Bratří Mrštíkové: Maryša Foto: archiv přehlídky

49


Zeus – moralita se tak přesouvá na bohy, kteří jsou od toho, aby napravovali hříchy lidí. Problémem je stylová nejednotnost v hereckých prostředcích a „volnost“ v užití divadelního jazyka. Předloha směřuje v závěru až k frašce, zatímco užité herecké prostředky zůstávají na úrovni psychologicko-realistické. Přehlídka byla po všech stránkách úspěšná. Divadelně byla ve své skladbě různorodá, jak ve výběru předloh, tak ve způsobech inscenování. Byli prezentováni věhlasní dramatici a inscenace byly žánrově pestré. Převažujícím tématem, nutícím k zamyšlení, byla problematika soužití a vztahů mezi manželi, které se stává zvláště aktuální pro starší páry v dnešní přetechnizované a hektické době. Nutno konstatovat, že celková inscenační úroveň činoherních představení byla kvalitní a překračovala běžný standard venkovských divadelních souborů. Jedná se především o divadelníky z Boleradic, Újezdu u Brna, Veverské Bítýšky a Staroviček, kdy inscenátoři prokázali odpovědnost při výběru předloh i způsobu jejich prezentování. Úspěšnost přehlídky by nebyla úplná, kdyby nebylo boleradických diváků. Nejenže se téměř vždy hrálo před plným sálem, ale diváci především prokázali svou divadlomilovnost. Byli pozorní, vnímaví a mimořádně vstřícní. Vytvořili tak pro vystupující jedinečnou atmosféru. Za celkově zdařilou přehlídku i po stránce provozně-organizační je třeba v prvé řadě poděkovat jejímu pořadateli, Divadelnímu spolku bratří Mrštíků Boleradice. A vyslovit také úctu a uznání, s jakou ji připravovali, ale hlavně uskutečnili. Úspěšnost prvého ročníku krajské přehlídky v Boleradicích nejen z hlediska divadelní úrovně, ale hlavně a právě z hlediska provozně-organizačního dává naději, že Boleradická sešlost bude pokračovat. Díky Boleradickým se zaplnilo prázdné místo na mapě přehlídek venkovských souborů, a to v regionu jižní Moravy. Otevřel se tak prostor pro prezentaci dalším venkovským souborům, a tak se naplnilo základní poslání a smysl celé soutěže.

50

Hanácký divadelní máj V Němčicích ze šestnácti soutěžních inscenací dobrá polovina dosáhla kvalitního výsledku Jaroslav Kodeš Letošní Hanácký divadelní máj (HDM) se opravdu vydařil. Toto konstatování hned v první větě opírám o fakt, že nejen krásný a slunečný byl týden strávený v Němčicích na Hané, ale i divadelní program se povedl. Ze šestnácti soutěžních inscenací dobrá polovina dosáhla kvalitního výsledku, který za dobu, co sem jezdím, nepamatuji. A to především v kategorii směřující na národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou. Proto i rozhodování o nominaci a doporučeních na KDP bylo pro nás velmi obtížné a nakonec jsme jeden soubor nominovali a tři další jsme doporučili do širšího výběru bez udání pořadí. Kategorie mířící na národní přehlídku Popelka v Rakovníku byla zastoupena co do kvality standardně. Stále tu totiž bojujeme s nedobrými scénáři. Tato představení sledoval i seminář dětí (podobně jako se tomu děje na Popelce) a jeho výstupy velmi prospívaly při besedách se soubory. Zahájil tradičně domácí DS Na Štaci. Tentokrát si vybral hru rakouského dramatika Felixe Mitterera Návštěvní doba v režii Michala Sopucha, který se v Němčicích postupně zabydluje. Hra se původně skládá ze čtyř samostatných příběhů, jejichž společným jmenovatelem je určitá návštěvní hodina v určitém prostoru při určitém životním řešení. Režisér vybral pro své herce pouze tři epizody a propojil je postavou Osudu. A tady jsme viděli drobný zádrhel. Samotné příběhy byly DS KS Velká Bystřice Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka Foto: Tomáš Kraucher

4 | 2007

však svými protagonisty sehrány výborně. V celkovém kontextu přehlídky se tak jednalo o velice zajímavé představení, které nastolilo hned v úvodu značně vysokou divadelní úroveň a nakonec získalo i nominaci. DS Kulturního střediska Velká Bystřice se už stal pravidelným účastníkem HDM. I když občas sáhne po náročnějším díle, jako tomu bylo vloni, komedie stále zůstávají v jeho hlavním dramaturgickém plánu. Letos přivezl na přehlídku hru od Kazimíra Lupince a Sonyi Štemberové Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Soubor, to jest především složka herecká pod vedením Tomáše Hradila, dokázal vystihnout příslušnou rovinu herecké nadsázky a sdělit téma hry – absurditu soutěže ve zdravotnictví. Viděli jsme dobře odehrané představení, které má potřebný spád a řadu výborně vypointovaných situací, publikum se od prvních okamžiků až do konce dobře bavilo. Inscenace ovšem nastolila otázku tvůrčí přenosnosti tohoto autorského scénáře vzniklého v dílně V.A.D. Kladno (doporučení). DS DŽO Velatice se objevil na němčické přehlídce poprvé. Byl totiž založen v roce 2005 a představení, které jsme viděli, bylo zatím jeho druhým počinem. Scénář pochází z vlastní autorské dílny, napsal ho herec a pravděpodobně částečné i režisér inscenace Jan Šenkyřík a nazval ho Střet. Literárně


by se dal směle přiřadit žánrem i výpovědí k dílům pánů Poláčka nebo Aškenazyho. Jen by neměl být tak dlouhý. Ne všechny situace vznikající mezi kluky a holkami jsou stejně vtipné a vypointované. A co unese papír, nemusí na sto procent fungovat na jevišti. Ale herecky jsou Velatičtí velmi dobří a přesní. Navíc je z nich cítit úžasná vnitřní síla a energie. A to pro začátek jejich divadelní cesty není málo. Soubor kromě doporučení získal i cenu diváka. Malá scéna Zlín přivezla na přehlídku osvědčenou klasiku, a to Gogolovu Ženitbu v režii Jany Pluhařové. Představení, které má podobu jakéhosi groteskního balábile, se valí na diváka tempem nevídaným, nápad střídá nápad, pohybová stránka jednotlivých herců je na dokonalé výši, stejně jejich herectví. Přesto některé bravurní gagy působí samoúčelně, jako by nevycházely ze situace. Expresivní chrlení textu se pak dostává na linku jisté monotónnosti. Ovšem pokud se u představení navolí ten správný temporytmus, opustíme pocit spokojeného diváka a zaměníme jej za nadšený. Soubor si ale vlastní vinou spletl přehlídku a vzhledem k statutu městského souboru nemohl být na KDP ani doporučen. DS Brtnice nastudoval hru velmi plodného izraelského spisovatele, dramatika a především humoristy Ephraima Kishona Byl to skřivan. Soubor nenalezl dramaturgicko–režijní klíč k této ne zrovna jednoduché komedii. DS Velké Opatovice, tradiční účastník němčické přehlídky, přivezl frašku Dámský krejčí, kterou napsal zakladatel situační komedie a dovršitel vaudevillu Georges Feydeau. Představení v podání Opatovických dokázalo srdečně pobavit němčické diváky. Resumé je prosté, soubor plnil ve svém projevu to, co autor k inscenování svých her poža-

duje. A tak výtka patří pouze prvnímu obrazu, který se rozjížděl velmi nejistě. (doporučení) DS Rájec – Jestřebí předvedl úsměvnou hru Doba kamenná od Pavla Němce. Soubor roste, ale jistých režijních začátečnických nedostatků se ještě nezbavil. DS Brodek u Přerova nazkoušel v režii Liběny Hasové šest dramatických miniatur z pera A.P. Čechova, které kdysi připravila režisérka Lída Engelová pro divadlo Viola v Praze pod názvem Tisíc a jedna vášeň. Celek inscenace nemá žádný propojovací článek, žádné čitelné vodítko. Má pouze téma a tím je láska, láska v různých podobách, věku, prostředí a čase. A to se podařilo Brodeckým sdělit. V celkovém kontextu se jedná o slušně vedené a kultivované představení. Leč chybí mu větší špetka energie a aspoň jedna vášeň. Nyní ještě přehled toho, co program HDM připravil směrem k rakovnické Popelce. Klasickou pohádku Boženy Němcové Sůl nad zlato v dramatizaci Radovana Lošťáka odehrál DS OB Troubky. Umluvenou předlohu soubor nepřekonal, jevištního jednání jsme se nedočkali. Absolutní divadlo z Brna přivezlo dvě autorská představení pro dětského diváka, tedy dvě pohádky. B. Němcová, Miloš Břunda: O dvanácti měsíčkách a H.Ch. Andersen, M. Břunda: Císařovy nové šaty. Obě inscenace narážely na základní problémy v dramaturgii i režii. Nicméně se jedná o mladý divadelní kolektiv, který

Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka Foto: Tomáš Kraucher

„...co unese papír, nemusí na sto procent fungovat na jevišti. Ale herecky jsou Velatičtí velmi dobří a přesní. Navíc je z nich cítit úžasná vnitřní síla a energie.“

DS DŽO Velatice Jan Šenkyřík: Střet Foto: Tomáš Kraucher

4 | 2007

51


„Porota v Hodoníně (soubor zde soutěžil v půli března) toto představení doporučila na národní přehlídku do Děčína a Třebíče, ale bohužel se nechala napálit. Soubor totiž učinil totální plagiát originální inscenace z Příbrami, té s Bárou Hrzánovou v hlavní roli.“ určitě brzy najde cestu k vyšší kvalitě svých představení. Divadelní soubor ŠOK Staré Město zahrál na HDM vlastní jevištní adaptaci pohádky Jana Drdy Zapomenutý čert. U této inscenace jsme narazili na zásadní problém etický, t. j. dramaturgické vyřešení postavy Plajznerky. A to jak z hlediska scénáře, tak i ve smyslu režie a herectví. Soubor Rotunda Znojmo v režii pana Václava Berana se představil rozvernou pohádkou autorky B. Fixové Kterak se čert o princeznu pokoušel. Byť scénář hry nepatří mezi veledíla, podařilo se souboru povýšit své představení nad předlohu. A to promyšleným řešením scény, výborným herectvím se spoustou dobrých nápadů a použitím antiiluzivních divadelních postupů. Ale i v této velmi pěkné inscenaci občas došlo k prostoupení nedostatků scénáře na povrch. Nicméně přes všechna pro i proti – kdy oněch PRO je jednoznačně více – jsme byli svědky invenčního představení, kterému moc fandíme a s jemuž podobnými bychom se rádi setkávali častěji. (nominace) DS TAK JO z Brna se předvedl s pohádkovým příběhem Jak to bylo ve Strašidlákově v režii Jany Blažkové. Vzhledem k tomu, že se nám scénář jevil v celkovém kontextu představení jako nejslabší, většina připomínek směřovala právě na hlavu autorky a režisérky zároveň.

Režisérka Hana Kotyzová s mladým kolektivem DS Hugo v Prostějově nastudovala pohádkový muzikál Kocourek Modroočko s hudbou Marka Ebena. Soubor si vybral pro své záměry více než vhodný titul. Viděli jsme vyrovnané herecké výkony v syntetickém spojení se zpěvem a tancem, jak to vyžaduje muzikál, barevnou scénu, zvládnuté kostýmy, propracované masky, a to vše za doprovodu živé kapely. A tak jen více energie, nasazení a zvládnutí techniky (bohužel ta byla často překážkou dobrému výkonu). A pokusit se ještě lépe sdělit téma příběhu. (doporučení) Nezbednosti lišky Bystroušky, na motivy známého příběhu R. Těsnohlídka, přivezl Dramatický kroužek DPS Mládí z města Litovel. Mládí patří spíše do kategorie děti dětem. Tak jako tak se soubor svého úkolu zhostil se ctí. To byl soutěžní program. Musím se však dotknout ještě jedné inscenace, která byla na HDM nesoutěžně. DS Stodola Jiříkovice předvedl představení Hrdý Budžes od I. Douskové. Porota v Hodoníně (soubor zde soutěžil v půli března) toto představení doporučila na národní přehlídku do Děčína a Třebíče, ale bohužel se nechala napálit. Soubor totiž učinil totální plagiát originální inscenace z Příbrami, té s Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Co k tomu dodat? Jsem rád, že kopie Jiříkovických naštěstí už nikam dál nepostoupila a tudíž nezabrala místo možná horší, ale za to vlastní hlavou vymyšlené inscenaci. Tolik stručná zpráva o jedné hodně velké přehlídce. Odjíždíte z Němčic, hlavu vymačkanou jak citron, na zadku otlačeniny, ale už víte, že za rok tento divadelní maraton musíte znovu absolvovat. Nemůžete nebýt při tom, protože kdo by nechtěl zažít osobitou atmosféru festivalu, který je připraven s pravou hanáckou bodrostí a nadšením. Věřím, že každý.

Ladislav Vrchovský Splnit požadavek uvedení nejméně pěti soutěžních představení, aby vůbec někdo mohl být nominován na národní přehlídku, to byl hlavní problém letošního 6. ročníku oblastní přehlídky venkovských divadel Štivadlo 2007. V Moravskoslezském kraji přitom působí na venkově ochotnických divadelních souborů určitě více než pět. Byť některé účast přislíbily, slovo nesplnily. Ke škodě vlastní, ke škodě diváků, ke škodě kvality celé přehlídky. Nakonec sice bylo soutěžních představení pět, povětšinou však nevalné úrovně. Domácí soubor jako organizátor Štivadla dokonce narychlo nastudoval krátkou operní inscenaci s tím, že ji uvede, aby zachránil situaci. Štítinští ochotníci pak patnáctiminutovou narychlo nacvičenou Mládeneckou operu Eduarda Schiffauera předvedli po vyhlášení výsledků. Ironií osudu patřila k tomu lepšímu, co se na jevišti objevilo. Ochotníci z Těškovic předvedli muzikál Rád to někdo horké na motivy slavného filmu. Jejich inscenace nebyla ani muzikálem, ani činohrou, kromě prvoplánového humoru nepřinesla nic než dobře ušité kostýmy. Jistě, vděčný venkovský divák se bavil. Soubor však má určitě na víc, zejména najde-li ve svých řadách skutečnou režijní osobnost. Hradecké ochotnické divadlo Na Podolí přivezlo Čortovu Pohádku o líných strašidlech. Text, který patří k tomu nejméně kvalit-

„ ...divadlo se na jevišti letošního Štivadla objevilo až po vyhlášení výsledků v podobě narychlo nacvičené opery.“ nímu, co se zejména v divadle pro děti objevuje, byl navíc nastudován se začátečnickou zkušeností. Kromě možnosti projevu docela slušného hereckého potenciálu sympatické dívčí čtveřice nebyla inscenace vůbec zábavnou, úsměvnou a poučnou podívanou, což je u tohoto žánru požadavek číslo jedna. Zkušený ochotnický soubor Kotouč Štramberk nastudoval hru Briana Friela Tanec na konci léta. Poctivý přístup k naplnění autorských práv žijícího dramatika v tomto případě zasluhuje následování. Častěji než zaplacení oprávněných nároků autorů býváme zejména u venkovských divadel svědky přejmenovávání titulů, což není nic jiného než krádež duševního vlastnictví. Co se vlastního představení týká, soubor prý pronásledovala smůla, selhala technika a vypadla hudba, která měla být podle režisérky i herců jedním z hlavních stavebních prvků inscenace. Dalším problémem, dle vyjádření Štramberských, byly malé rozměry jeviště. Na domácí scéně ve Štramberku je místa daleko více. K tomu lze říci jediné: když vypadne technika

DS Na štaci Němčice n. H. Felix Mitterer: Návštěvní doba Foto: T. Kraucher

52

Štivadlo 2007 bojovalo o možnost nominace

4 | 2007


DS ŠAMU Štítina / Maurice Hennequin: Prolhaná Ketty. Foto: archiv přehlídky. u tak důležité hudby, je nutné závadu odstranit, nebo nehrát. A když se inscenace nevejde na malé jeviště, tak ji tam za každou cenu necpeme. Souborům, které chtějí vystupovat ve Štítině lze poradit jen to, aby své inscenace stavěly v rozměrech tamního jeviště. Výsledek, až na několik výrazných hereckých výkonů, v součtu toho všeho nemohl být potěšující. Amatérský divadelní soubor Sokol Kyjovice vystoupil s komedií Emila Braginského a Eldara Rjazanova Jednou na Silvestra aneb Příjemnou koupel. Kvalitní předloha umožnila vytvoření působivé atmosféry, komické scény byly režijně zkušeně vystavěny a dialog mezi jevištěm a hledištěm se dostavil, ba dokonce vedl k jistému souznění, aniž by byly použity principy pokleslejšího humoru. Obraz světa, ve kterém pravda a individualita byly potlačovány ve prospěch uniformity a života ve lži, se vyvedl. Početný soubor má navíc ve svých řadách talentované mladé i zkušené starší herce, a jistě se od Kyjovických ještě ledasčeho pěkného dočkáme.

Domáci soubor ŠAMU Štítina nastudoval Hennequinovu Prolhanou Ketty. Známý titul, zaručující divácký úspěch u méně náročného publika, splnil to, co se očekávalo: přinesl příležitost hercům a zábavu divákům. Potenciál štítinských ochotníků je však daleko větší. Mají ve svých řadách zkušené herce, kteří se tentokrát na jevišti neobjevili, mají dětský soubor s řadou talentů, všichni dohromady jsou dobrými hudebníky, zpěváky, tanečníky. Prolhaná Ketty, ať je jakkoliv oblíbená a každým rokem ji uvede nějaký ochotnický i profesionální soubor, neumožňuje Štítinským ukázat, co skutečně umějí a na co mají. Porota doporučila inscenaci k výběru na Národní přehlídku venkovských souborů v roce 2007. A tak uzavírám svoje letošní postštítinské rozjímání tím, čím jsem začínal: pravé divadlo se na jevišti letošního Štivadla objevilo až po vyhlášení výsledků v podobě narychlo nacvičené opery. A tudy jistě vede cesta nejen ve Štítině. Všude jsou neopakovatelné osobnosti, ve městech i na venkově. Dejme jim prostor k projevu jejich schopností a venkovské divadlo bude vzkvétat.

DS ŠAMU Štítina / Maurice Hennequin: Prolhaná Ketty. Foto: archiv přehlídky.

Geisslers Hofcomoedianten Kuks Braccioli a Geisslers: Serpillo a Melissa Foto: Milan Strotzer

4 | 2007

53

Z širší palety divadelních přehlídek a dílen

Šrámkova Sobotka aneb Léto s tělem aneb Šrámek v souvislostech Kateřina Veselovská Letošní 51. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury, Šrámkova Sobotka, který probíhal od 30. června do 6. července, nesl výše uvedený podtitul. Účastníci festivalu, tedy zejména studenti a učitelé, měli opět možnost pracovat v několika dílnách zaměřených na umělecký přednes (lektoři Hana Kofránková, Radim Šíp, Libor Vacek, Yvona Vašíčková, Aleš Vrzák) a zpěv (Jiří Šlupka Svěrák). Po celou dobu trvání festivalu se seminaristé věnovali práci na textech dle vlastního výběru. Výsledky práce vybraných frekventantů bylo možno zhlédnout na závěrečném večeru dílen. Součástí letošní Šrámkovy Sobotky byla již tradičně dětská dílna vedená lektorkami Ladou Blažejovou a Mílou Matějíčkovou. Ty připravily s dětmi úspěšnou a úsměvnou inscenaci Slabikář pirátům nikdy nechybí. Bohatý festivalový program byl letos bohužel poznamenán nepřízní počasí. Naštěstí se Soboteckým podařilo nově zprovoznit prostor bývalé solnice, kam se za deště přesouvaly produkce ze zahrady Šrámkova domu. Organizátoři festivalu zahrnuli do programu zejména pořady tematizující tělesnost s odkazem na Šrámkův román Tělo. V rámci dopoledních setkávání jsme tak mohli vyposlechnout mimo jiné přednášku Mgr. Petra Christova, Ph.D. nazvanou Dvě království aneb Láska a

tělesnost v Šrámkově dramatu, či přednášku Mgr. Zuzany Štefkové věnovanou literárně-výtvarné souvislosti tělesnosti v kontextu české moderny. Tělesnost hrála roli i při výběru divadelních produkcí – do programu byly zařazeny například Monology vagíny Intimního divadla Dáši Bláhové. Dramaturgie festivalu zvolila osvědčený a poměrně vyvážený model – mohli jsme vidět jak produkci místní (Na skok do středověku soboteckého Studia Šrámkova domu) či regionální (Brooklynská idyla Irwina Shawa

„Organizátoři festivalu zahrnuli do programu zejména pořady tematizující tělesnost s odkazem na Šrámkův román Tělo. / ... / Tělesnost hrála roli i při výběru divadelních produkcí – do programu byly zařazeny například Monology vagíny Intimního divadla Dáši Bláhové.“

„V rámci autorského čtení vystoupil performér Petr Nikl, básník J.H. Krchovský a surrealista Petr Král.“

zhlédnout lehce mystifikační inscenaci Smutná podívaná o tom, jak upálili mistra Jana Husa, zorganizovanou členy Císařova nového divadla. Jeho neúnavný režisér Josef Šlerka připravil také sborovou recitaci na soboteckém náměstí nazvanou Společnost mrtvých básníků 2007. Pro hravější jedince bez rozdílu věku byla opět připravena bojovka. Tentokrát se sice nekonala v noci, extrémní podmínky ale obstarala náhle přišedší bouřka. V programu festivalu nechyběl ani poslech několika rozhlasových her, včetně úryvků ze Stříbrného větru, natočeného Josefem Melčem v roce 1977 v rámci četby na pokračování. Jeho interpret Alfred Strejček nejenže byl poslechu přítomen, ale dokonce některé pasáže po třiceti letech znovu (a stejně procítěně) před-

v podání Městského divadla v Mladé Boleslavi nebo literární spolek při Knihovně V. Čtvrtka v Jičíně), tak i „velké“ inscenace jako Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou v hlavní roli nebo Pan Theodor Mundstock v podání Jaroslava Achaba Haidlera. Pestrost programu byla podpořena zařazením Smutného domu pana Lorcy, tedy inscenace ZUŠ Uherské Hradiště, nebo kabaretu Proměny divadla Jesličky Hradec Králové. I příznivci happeningů si přišli na své. Mohli

Jan Rozbořil při svém vystoupení na večeru dílen Šrámkovy Sobotky. Foto: archiv ŠS.

54

4 | 2007

Kryštov Bartoš (vlevo) a Radek Rubáš (vpravo) na večeru dílen. Foto: archiv ŠS.


Tanambourreé aneb Fantazie barev Jiří Lössl Devátý otevřený celostátní festival scénického tance, který proběhl ve Varnsdorfu ve dnech 24.–27. května 2007 pod záštitou starosty města Ing. Josefa Poláčka, za finanční podpory Ministerstva kultury a města Varnsdorfu, pořádali Základní umělecká škola Varnsdorf, Sdružení občanů Etuda prima, spolupořádali město Varnsdorf a Městské divadlo

„Důraz je kladen na experimentální složku – hledání nových forem a výrazových prostředků scénického tance, jeho ztvárnění v prostředí netradičních exteriérů a interiérů.“

Ivana Utinková čítal. Každoročně konané výstavy byly letos zastoupeny vernisážemi fotografií Zmizelé Sudety a vernisáží výstavy grafik Aleny Antonové. V prezentaci nakladatelství se představil například Baobab, Meandr nebo Thovt. V rámci autorského čtení vystoupil performér Petr Nikl, básník J.H. Krchovský a surrealista Petr Král. Pokud jde o hudební součást festivalu, konalo se kromě koncertu duchovní hudby v kostele Sv. Máří Magdalény několik dalších koncertů napříč žánry. Návštěvníci festivalu mohli slyšet jak francouzskou lidovou hudbu (Arrache-cœur), tak ambient rock (Janota 1935) nebo ska-jazz (Green Småtroll). Příjemným spojením koncertu a divadla se stal přednáškový muzikál Mississippi Blues Východočeského divadla Pardubice. Průběh Šrámkovy Sobotky denně komentoval zavedený festivalový zpravodaj Splav! tvořený studenty filozofických fakult. Ten také v rámci literární přílohy otiskoval příspěvky došlé do literární soutěže, jejíž výsledky byly vyhlášeny v odpoledním pořadu nazvaném „Chci být i kýmsi čten...“ Celkově bylo letos o něco méně účastníků, než jsou pořadatelé zvyklí, o to delší byl ale program, který výjimečně končil až v sobotu projekcí filmu ...a bude hůř. Všichni účastníci seminářů opět prokázali interpretační i recitační zdatnost, i když výběr textů nebyl nijak zvlášť objevný. I seminaristé z učitelské dílny si vybrali známý text – Erbenův Zlatý kolovrat. Svým originálním přístupem k látce ale vytvořili půvabnou miniinscenaci. To podstatné ze Šrámkovy Sobotky, tedy její příjemná komorní až téměř rodinná atmosféra, zůstalo i letos zachováno. Nezbývá než se těšit na další ročník.

Taxmen Krnov / Hupky nožky v trávě Foto: archiv Tanambourreé Varnsdorf. Odborná spolupráce NIPOS-ARTAMA Praha. Město překrásných rododendronů, srostlice sedmi obcí na severu Čech ve Šluknovském výběžku, obklopené ze tří stran Německem, po roce, letos podeváté, ožilo na několik slunných květnových dnů tancem scénickým. Cílem festivalu je setkání. Nesoutěžní setkání dětí, mládeže a pedagogů, kteří se zabývají tancem. Je určen pro soubory ze základních uměleckých škol, domů dětí, klubů i soukromých tanečních škol. Důraz je kladen na experimentální složku – hledání nových forem a výrazových prostředků scénického tance, jeho ztvárnění v prostředí netradičních exteriérů a interiérů.

4 | 2007

Od čtvrtečního rána to v útrobách ZUŠ bzučelo jako v úle. Hlavní pozornost těch, kdo přijeli ze všech koutů naší vlasti, byla soustředěna do parku Mateřské školy Na Kopečku, kde se pilně zkoušelo na páteční vystoupení pro mateřské školy a první stupeň škol základních. Všechno to švitoření, vření a taneční kvas utichly až chvíli před večerem. Zahajovací představení v městském divadle bylo věnováno pohádkám. Pohádkám v podání souboru HOP HOP Ostrov, vedeného Irenou Konývkovou. První v kytici večera zavoněla indiánská pohádka na motivy knihy Käte Reiches ve vlastní dramatizaci a jazykovém překladu s názvem Dar ohnivého ptáka. Něžné dílko, úsporné na slovo, ale bohaté na sdělení sklidilo zaslouže-

55


Dopolední představení začínalo v půl jedenácté. Přišli se podívat ti nejmenší z mateřských škol. Jim věkově nejbližší byla i zahajovací skladbička Příběh včelích medvídků TO ZUŠ Varnsdorf, kde se mohli potěšit známými postavičkami a příběhy. Co přinesla řemesla zdařilou formou říkadel a dětských her ve stylové čistotě pohybu i kostýmu předali divákům ti nejmenší z Taxmenu Krnov. Hned vzápětí romské děti z TD Krompach tančily Romano Hip Hop. Se zápalem i ostychem předvedly autentický pohybový materiál, který je právě středem jejich zájmu. To už ale nastupovali starší tanečníci z Krnova, aby předvedli úsměvnou taneční fresku Naši milí Slované. Kapky deště zatančily děti z TS Flash Český Krumlov a Úlet aneb Pohoda, klídek a motýlek zase tanečnice z TS Podruhé Tereza Praha. Studio Magdaléna z Rychnova si do druhého bloku přichystalo vyprávění slov a

TPS Magdaléna Rychnov u Jablonce n. N. Přes vodu, přes louku. Foto: archiv Tanambourreé.

ný potlesk. Druhým květem byla mozaika tří drobných vyprávění dětí na motivy knihy Olgy Hejné Miš Maš pohádek. V dramatizaci Ireny a Jonáše Konývkových jsme měli před očima barevnou skládanku příběhů ze světa dětí, kterou zvláště ti nejmenší přijali s nadšením. Do třetice kytici uzavřely tři příběhy v dramatizaci Ireny Konývkové na motivy knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. Ti mladší šli s vtipným příběhem, starší si rádi zavzpomínali. Bouřlivý potlesk na závěr byl lakmusovým papírkem kvality celého představení. S úsměvem posledních příběhů se potom dobře usínalo. Páteční dopoledne patřilo zcela dětem. Dva bloky představení proběhly v zahradě varnsdorfské mateřské školy. Ranní začínal v devět hodin a zahájila jej přípravka LDO ZUŠ Varnsdorf svými prvními nesmělými krůčky ve vyprávění O prasátku. Přípravka tanečního oddělení varnsdorfské ZUŠ se prezentovala

zdařilým číslem Povídám, povídám pohádku. V obou případech bylo znát citlivé vedení pedagoga, které hledá jazyk dětského světa. Již velmi kultivovanou řečí v slova i pohybu k nám promluvil Taxmen Krnov v tanci nazvaném Hupky nožky v trávě. Starší část souboru pak zatančila jiskřivou skladbu plnou temperamentu a vášní na motivy romských písní Čiriklo. Mezi tím však ještě dívky z Tanečního a pohybového studia Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou svým vnímavým tancem Přes vodu, přes louku zaplnily prostor zahrady až po okraj. V rychlém sledu následovaly Hledání v trávě ZUŠ Varnsdorf, Motýlí čas TS Vodolenka z Odoleny Vody, Čí jste? TO ZUŠ Jilemnice. Tak, jak přicházela jednotlivá taneční vystoupení, tak i přibýval věk tanečnic a tanečníků. Nebylo tedy překvapením, když ranní blok uzavíraly mladé dívky z TS Podruhé Tereza Praha. Oslava byla tancem blízkosti lidí, naslouchání si, přátelství, který přirozeně uzavřel první taneční blok.

56

tvarů jehož společným tématem byla Řádka v písance žáka Vavřince Meruňky. Dopolední blok uzavřela Řeč květin TO ZUŠ Jilemnice. Ukázka citlivé práce, křehké ve své jemnosti a detailní v souhře hudby s pohybem, které zde byly ve vzájemné symbióze, tak utvořila malebnou tečku za tancem v zahradě pro děti. Devátý ročník festivalu přinesl zásadní dramaturgické změny v koncepci, a tak jen skončil tanec v zahradě pro děti a jen co se účastníci stihli posílit, otevřelo se hned osmero dveří tanečních tvořivých dílen. Se skupinkami těch nejmenších dětí (věk 7–10 let) pracovala formou her, říkadel a motivačních cvičení Kateřina Molčíková. Pro děti ve věku 10–14 let pak byly připraveny hned čtyři komplexní tvořivé dílny, které v sobě spojovaly tanec s dalšími uměleckými disciplínami. Tak se děti z různých souborů a skupin společně setkaly v dílně Ludmily Rellichové (pohyb) a Blanky Kadlecové (výtvarno), v dílně Radany

4 | 2007

Kodetové (pohyb) a Jana Švece (výtvarno), v dílně Michala Džuly (pohyb) a Karolíny Kalinové (barva, slovo) a v dílně Veroniky Šimkové (pohyb) a Pavola Paprčky (hudba), aby se vydaly cestou vzájemného poznávání se, cestou kreativní tvorby a uměleckého kvasu. Tanečníci od 14 do 17 let mohli přijmout taneční umění Kristýny Slezákové, čerstvě se navrátivší ze studijní stáže v Portugalsku. Dospělé tanečníky pak vedla ve svém pohybovém ateliéru zkušená Michaela Doláková. Dílna pedagogů vedená Šárkou Havlíčkovou (ředitelkou pražského divadla Alfréd ve Dvoře) se mohla zabývat problematikou specifiky prostoru. Pracovalo se intenzivně, s nadšením, s chutí a s výsledky tohoto snažení jsme se pak mohli seznámit v sobotním podvečeru. Ale o tom až později... Páteční večer byl naplněn setkáním všech účastníků ve výtvarném ateliéru v prostorném podkroví ZUŠ, kde nejprve děti z LDO ZUŠ Varnsdorf vyprávěly svůj úsměvný příběh O kouzelníkovi a vzápětí večer uzavřel svým poetickým vyprávěním o Rae Michal Džula v autorské dramatizaci knihy Richarda Bacha Nikdo není daleko. Vytrvalci mohli dlouho do noci usrkávat čaj a rozprávět o prošlém dni... V sobotu pokračovaly dílny. Večer byl pak plný očekávání: nad Varnsdorfem uvízla hradba bouřkových mračen a všichni účastníci na nich viseli očima s viditelnou prosbou – ještě ne... Ale příroda je vrtkavá. A tak se vzápětí, v okamžiku zahájení prezentace jednotlivých dílen v exteriérech města, spustil lijavec. Nepršelo. Padala voda z nebe! Bylo třeba pohotově reagovat. Zde si opět organizátoři i technici festivalu vysloužili jedničku s hvězdičkou. Vše klaplo okamžitě. A tak se mohlo v koncertním sále začít dílnou Veroniky a Pal’a, aby se pokračovalo v podkroví výtvarného ateliéru. Byli jsme svědky nebývalého tvůrčího procesu a mnohdy i sami pedagogové byli překvapeni, čeho jsou jejich děti schopny. Večer plný tvořivého elánu a tvůrčí síly byl po krátké přestávce na vydechnutí a vyvětrání zakončen společným vystoupením jazzového tria Taina chut (Jáchym, Milan a Ondřej) a tanečního kvintetu Batoooch (Radana, Karolína, Jan, Michal a Jiří) Tanec na půl metru. Tanec naplněný klidem, vzruchem, nasloucháním, odpíráním, vzdorem i něhou přivedl v závěru do varu všechny účastníky a proměnil výtvarný ateliér ve velkou tančírnu. To se potom krásně usínalo. Nedělní dopoledne zaplnilo městské divadlo. Zkoušelo se. Od dvou hodin odpoledne se zde totiž konalo představení toho všeho, co se ve Varnsdorfu událo, široké veřejnosti. Bylo plno, a tak se tančilo dobře. Nekončící potlesk a mnoho varnsdorfských diváků svědčili o tom, že se ve městě ve vztahu k tanci přece jen něco změnilo. Škoda že se také nezměnil postoj krajského úřadu, který nevěnoval ani korunu, ani pozornost tomuto dnes již tradičnímu festivalu na severu Čech. Tanec Varnsdorfu sluší! Na viděnou na jubilejním, desátém ročníku.


FEMAD žije Ladislav Langr Nebudeme zastírat zklamání Divadelního spolku Jiří, způsobené rozhodnutím, že národní přehlídka v roce 2006 byla v Poděbradech naposledy. Marné byly naše argumenty, že nezájem místního kulturního centra je jen odrazem prohlubujícího se nezájmu radnice a že po volbách může být všechno jinak. A nakonec také bylo. To vše se stalo vloni, v roce 35. výročí divadelního festivalu FEMAD. Připomeňme, že jeho sudičkami byli Pavel Bošek, Jiří Beneš a za domácí Jan Pavlíček. Postupně se z přehlídky stala inspirativní dílna, kde na tehdejší dobu mohli lidé otevřeně diskutovat. Řada dnešních respektovaných profesionálů právě v Poděbradech získávala svoje první divadelní ostruhy. Časem se Poděbradům začalo v nadsázce říkat salon odmítnutých, protože dramaturgie vrcholné ochotnické přehlídky Jiráskův Hronov bývala pod silným politickým tlakem. A tak mnohdy z důvodů nedivadelních si mnohé kvalitní soubory místo v hronovském Jiráskově divadle zahrály v Divadle na Kovárně v Poděbradech. A právě tady jsme našli současnou inspiraci pro letošní 36. ročník FEMADu. Takovou tradici si nechat utéct mezi prsty by byla přece hříšná škoda. Pro začátek se podařilo získat startovací finanční prostředky díky ministerstvu kultury, Středočeskému kraji a samozřejmě i díky novému vedení města. Rozhodli jsem se pozvat soubory, které zůstaly těsně před branami postupu na celostátní přehlídku. Někdy jen z nedostatku postupových míst z krajské přehlídky, jindy z důvodu subjektivního pohledu hod-

notitelů, kteří se nenaladili na stejnou vlnu jako divadelní soubory. A protože umění je objektivně nezměřitelné, chtěli jsme těmto souborům nabídnout další možnost tvůrčí konfrontace na obrozeném poděbradském FEMADu. Čtenář detektivek, který má rád vyřešení až na konci knihy, nechť laskavě promine, ale v tuto chvíli musí zaznít až nečekaně shodné konstatování všech zúčastněných souborů, které nejlépe zhustili do jedné věty zástupci Třebechovic: „Ještěže vám tu národní přehlídku sebrali….“ Ale rychle k faktům. V roce 2007 se FEMADu v Poděbradech zúčastnilo 6 souborů, které splňovaly hlavní podmínku účasti,

že zůstaly pod čarou účasti na Divadelním Děčíně / Divadelní Třebíči. A opět je třeba udělat další malou odbočku a poděkovat Simoně Bezouškové z NIPOS-ARTAMA za ochotu a vstřícnost při operativním předávání informací, kdo ještě ano a kdo už ne. Pak záleželo jen na časových možnostech a konečné dramaturgii přehlídky. Připomeňme pro historii, že program byl letos následující: Divadelní spolek Kroměříž – Miro Gavran: Vše o ženách, Divadelní soubor Jiřího Voskovce Sázava – Milan Uhde, Miloš Štědroň: Balada pro banditu, DIVOJ – Divadlo Vojtěcha Jarníka Praha – JeanPaul Sartre: Hius clos, Divadelní soubor

DS Jiřího Voskovce Sázava / M. Uhde, M. Štědroň: Balada pro banditu. Foto: M. Strotzer.

„...nejlepší inscenací FEMADu 2007 byla vyhlášena komedie Divadla Bez zábran z Prahy Jako jedna rodina .“

DS Symposion Třebechovice pod Orebem / Eugène Labiche: Hurá do Paříže. Foto: Jana Portyková.

4 | 2007

Symposion Třebechovice pod Orebem – Eugène Labiche: Hurá do Paříže, Divadlo Bez zábran Praha – Murray Schisgal: Jako jedna rodina a Divadelní spolek J.K.Tyl Lomnice nad Popelkou – Ivan Bukovčan: Než kohout zazpívá. Není cílem tohoto textu rozebírat jednotlivé inscenace, už se o všech v AS psalo. Podstatnější je duch přehlídky, a tady je opět třeba udělat výmluvnou odbočku. Z organizačních důvodů to nešlo jinak, ale převážně lehkonohá dramaturgie přehlídky ztěžkla posledním titulem – dramatem Ivana Bukovčana Než kohout zazpívá. Jenže po představení se stal malý zázrak. Místo rozpačitého přijetí vytleskali diváci válečné drama s rodným listem v hlubokém socialismu v dusné květnové neděli ve stoje. Těžko si přát lepší závěr přehlídky! Ale zpět k onomu zmiňovanému duchu. Na přehlídce pracovala třináctičlenná divácká porota, pravidelně se scházel klub mladých divadelníků. Obě tato uskupení, věkově i samotným založením zcela odlišná, na závěrečném večeru přehlídky předala své ceny právě DS J.K.Tyl z Lomnice nad Popelkou. V Poděbradech neprobíhalo hodnocení, ale diskuze v kruhu. Trvaly vždy 60 minut a právo vystoupit měl každý. Záleželo jen na moderátorovi, jak dokáže vyprovokovat účastníky k otevřené a konkrétní debatě.

57


58

„Místo rozpačitého přijetí vytleskali diváci válečné drama s rodným listem v hlubokém socialismu v dusné květnové neděli ve stoje. Těžko si přát lepší závěr přehlídky!“

Co je s individuálními výstupy s loutkou?

Jediným výstupem byla shoda účastníků na nominaci nejlepšího ženského a mužského hereckého výkonu z každého představení. O nich pak rozhodovali před očima diváků závěrečného večera mluvčí jednotlivých souborů. Jejich povinností bylo na náklady pořadatelů zhlédnout všechna představení a potom rozhodnout v sedmém improvizovaném představení (rovněž hojně navštíveném) sami o sobě. Výsledkem je, že nejlepší inscenací FEMADu 2007 byla vyhlášena komedie Divadla Bez zábran z Prahy Jako jedna rodina . Za nejlepší mužský herecký výkon zástupci zúčastněných soborů ocenili Jaroslava Vika z Třebechovic v roli strýce Vézineta a cena za nejlepší ženský herecký výkon patří Kateřině Nakládalové z Kroměříže v rolích Stely, Anežky, Olgy, Mimi a Jasny. Předposlední ohlednutí patří divákům, kteří tentokrát plnili Divadlo na Kovárně v počtu víc než hojném. I to byl v letech předcházejících problém. A úplně poslední poznámka patří Petru Kracikovi, uměleckému šéfovi a režisérovi pražského Divadla Pod Palmovkou. Také on před mnoha lety právě v Poděbradech sbíral divadelní zkušenosti. Tentokrát se vrátil i s manželkou, herečkou Terezou Kostkovou a oba byli vítanými a poučenými účastníky besed v kruhu. „Tak dlouho v jednom kuse jsem v divadle nebyl, ani nepamatuji,“ říká režisér Petr Kracik. „Ale z přehlídky mám výborný pocit. Po letech jsem se vrátil na skok k amatérům a nelituji toho. Největší zážitek pro mě byla forma otevřené besedy v kruhu. Pro herce není problém divadlo odehrát, ale někdy je problém ustát právě onu diskuzi. To bylo nejcennější a vítali to i všichni účastníci. Příjemně mě to vrátilo do doby bouřlivých diskuzí v začátcích FEMADu a představte si, bavil jsem se o divadle, bavil jsem rád a hodně, a to jsem si myslel, že to vůbec nepotřebuji.“

Na svém únorovém zasedání Rada SAL rozhodla o tom, že 8. ročník přehlídky individuálních výstupů s loutkou (IVL) se překládá na rok 2008. Proč k tomuto kroku, který Rada udělala nikoliv snadno, došlo? Hlavním důvodem je především malý zájem loutkářů. Těch se totiž na akci přihlásilo deset. To je pro přehlídku na národní úrovni rozhodně málo. Přitom pro zabezpečení akce bylo vykonáno nemálo práce. Pravidla přehlídky byla publikována v Loutkáři, Amatérské scéně i Zpravodaji LCH. Souborům a jednotlivcům bylo rozesláno na 200 dopisů. Také finanční prostředky, které se sešly na IVL by bohatě k uspořádání akce dostačovaly. Kde tedy hledat důvody neúspěchu? Není již mnoho pamětníků, kteří by podali svědectví o tom, že finále přehlídky v Chrudimi bylo vždy mimořádnou akcí. Vystoupení finalistů byly často to nejlepší, co se na chrudimském festivalu hrálo. Hlavním cílem bylo především dokonalé zvládnutí hry s loutkou a její prezentace na malé ploše vymezené prostorem a časem. Tzv. individuálky dávaly loutkářům možnost vystoupit prakticky kdykoliv a kdekoliv. Nepřímo pak měly vliv na zdokonalování práce s loutkou i v inscenacích celovečerního typu. Strach z loutky je podle mne hlavním důvodem tak malého počtu přihlášených do připravené přehlídky. Našli bychom ovšem i jiné důvody, které v loutkářích samých nespočívají. Jedním z nich bude i úbytek loutkářských souborů a jiné, tzv. objektivní příčiny. Nuže, nepodařilo se, proč to neříci. Před námi je ještě reparát, na němž se mohou podílet i další loutkáři ve snaze přesvědčit o tom, že s loutkou stále dokáží hrát a uspět. Pro inspiraci nebude jistě na škodu uvést několik čísel o účasti loutkářů v minulých ročnících. Na první ročník přehlídky v roce 1977 se přihlásilo 92 loutkářů se 109 výstupy, o dva roky později to již bylo 177 loutkářů se 120 výstupy. Stejně tomu tak bylo až do roku 1996. Uvedená čísla jsou dostatečně výmluvná, jde jen o to, aby vedla ke zdravému naštvání a nikoliv ke smíření se současným stavem. Vždyť nám všem by mělo jít o povznesení práce s loutkou v amatérském loutkovém divadle a obhájení její potřebnosti v dobách dnešních i budoucích. Nashledanou na 8. přehlídce individuálních výstupů s loutkou v roce 2008.

Petr Slunečko

Kopřivnická bedna posedmé aneb Á la hračka Pavel Rösner

4 | 2007

Ve dnech od čtvrtka 31. května do neděle 3. června 2007 se v kopřivnickém DDM uskutečnil již VII. ročník nesoutěžní přehlídky dětského, studentského a jinak mladého amatérského divadla, KOPŘIVNICKÁ BEDNA 2007. Letos nesla podnázev À la hračka. Po minulých zkušenostech chtěli opět pořadatelé Pavel Rösner a Daniel Brchel přehlídku tematicky zastřešit. Letošním záměrem bylo dát účinkujícím více prostoru ke společným hrátkám, k lepšímu poznání jiných souborů mimo divadelní prkna, více času k poznání okolí a podle zájmu do programu zařadit i více či méně divadelních dílen. I proto se Bedna à la hračka rozjela už ve čtvrtek. Snad je to tím, že kopřivnická přehlídka je rok od roku známější a oblíbenější, a proto se původní záměr organizátorům nepovedl. A to z jednoho prostého důvodu – na přehlídku se přihlásilo příliš mnoho souborů, a tak čas, od čtvrtka do neděle, vyplnila opět pouze sama divadelní představení. Jen sobotní ráno patřilo výletu do nedalekého Štramberka. Na druhou stranu měli diváci možnost zhlédnout rekordních 25 představení!!! Bylo toho opravdu mnoho a každý si určitě přišel na své. Každé představení bylo uvedeno (jak už je v Kopřivnici zvykem) jedním či více z nabušených, nadšených, improvizacechtivých uvaděčů. Sobotní večer pak vyvrcholil do detailu připraveným happeningem, na který se mimo jiné dostavil nadšený divadelní tvůrce pan ing. Jindřich Mlíčko a vážený pan dr. Miroslav Patka z Ústavu divadelních věd a pochybností. Vážení pánové pomohli pořadatelům předat ceny za divácké sympatie, kterých nejvíce získal sympatický Divadelní spolek Prkno z Veverské Bítýšky za velice příjemnou a vtipnou pohádku O Kulišákovi, dále kopřivnický Projekt KOHEN za experiment s projekcí a pohybem, ale především pak soubor z Karviné K. V. A. S. za /Ž/havírnu na motivy scénáře S. Beaufoye, která rozproudila krev snad úplně každému a navnadila tak perfektní atmosféru právě pro happening. Každý ze souborů pak dostal nejenom památeční list, ale hlavně jednu z vlastních hraček organizátorů. Úplný závěr pak patřil loučení a velké projekci fotografií z jednotlivých představení. Příště nashledanou v Kopřivnici na prosincové Vánočce 2007.


Brnkání s Provázkem, Provázek s Brnkáním Brno 31. 5.–3. 6. 2007 SVČ Lužánky, DDS Brnkadla, Cirkus LeGrando a Divadlo Husa na provázku Petra Rychecká Člověk si má plnit sny… I když vypadají bláznivě a nesmyslně, i když jim nikdo jiný nevěří, i když to stojí spoustu práce a úsilí. Loni v červnu jsem měla sen o společné přehlídce dětských divadelních souborů a divadla pro děti, pořádané už čtrnáctým rokem Dětským divadelním souborem Brnkadla, spolu s profesionálním Divadlem Husa na provázku (DHNP). Chvíli jsem se ostýchala, ale pak jsem zkusila vedení Provázku oslovit a nabídnout jim propojení jejich Festivalu pro děti s našim Brnkáním – a oni na to přistoupili! Začali jsme tedy promýšlet podobu přehlídky a hledat téma, kterým se nakonec stal slogan Mezi nebem a zemí. A napadlo nás v dalším snu, že by přehlídka mohla být zahájena velikým průvodem účastníků přes město – z Lužánek do Husy. Přizvali jsme proto ke spolupráci Cirkus LeGrando, naučili děti z našeho souboru cirkusovým dovednostem – a sen se naplnil v pátek 1. 6. 2007 odpoledne, kdy prošlo městem Brnem okolo dvou set dětí a dospělých v cirkusově pojatém průvodu s názvem Mezi nebem a zemí… křídla motýlů. Barevné prapory, děti na jednokolkách, chůdaři, žongléři a klauni, a k nim své pokřiky vyvolávající dětské soubory, tři zastavení s krátkými etudami souborů na největších brněnských náměstích, živý happening pod širým nebem a na Alžbětínské scéně DHNP sen v barvách. Někdy na podzim jsme s dalšími členy souboru Brnkadla viděli představení DHNP s názvem Jiří Kniha hledá partnera,

založené na improvizaci, a zdál se nám další sen – vyzvat Husu na souboj v této oblasti divadla. A i tenhle sen se splnil! Souboj, který byl spíše souhrou, se odehrál v sobotu 2. 6. 2007 večer ve Středisku volného času (SVČ) Lužánky a neměl poražených. Děti i herci byli losováni z klobouku a statečně se potýkali se dvěma minutami na přípravu,

„Byla to milá improvizační party, při které se bavili všichni. Amatéři z Brnkadel si zahráli s profesionály, profesionálové zjišťovali, že musejí napnout všechny síly, aby amatérům stačili, a vzájemně si všichni nabídli nápady, pomoc i inspiraci.“ se zapeklitými tématy i se vzájemnou neznalostí rychlosti a schopností partnera. Byla to milá improvizační party, při které se bavili všichni. Amatéři z Brnkadel si zahráli s profesionály, profesionálové zjišťovali, že musejí napnout všechny síly, aby amatérům stačili, a vzájemně si všichni nabídli nápady, pomoc i inspiraci. Brnkání s Provázkem bylo v mnoha směrech rekordní. Zúčastnilo se ho patnáct amatérských dětských souborů, čtyři soubory profesionální (domovské DHNP se dvěma inscenacemi, hradecké divadlo Drak taktéž

„Chvíli jsem se ostýchala, ale pak jsem zkusila vedení Provázku oslovit a nabídnout jim propojení jejich Festivalu pro děti s našim Brnkáním – a oni na to přistoupili!“ se dvěma, brněnský Buranteatr a Ateliér výchovné dramatiky neslyšících z DiFa JAMU Brno), viděli jsme pětadvacet představení, hrálo v nich okolo 220 dětí a další byly pouze diváky, hrálo se v Lužánkách i v Divadle Husa na provázku, obrovský průvod účastníků procházel Brnem. Atmosféra byla nabitá setkáváním amatérů i profesionálů, dětí i dospělých, začátečníků i zkušených divadelníků, divadla i cirkusu. V dílnách, které probíhaly v dopoledních hodinách, měly děti jednak možnost vyzkoušet si např. bubnování či cirkusové dovednosti, ale také se tvořivě vyjadřovaly ke zhlédnutým představením – barvou, slovem, pohybem i debatou. Z dětských souborů se kromě pořádajících Brnkadel letošního Brnkání s Provázkem zúčastnily soubory, které jsou tradičními hosty této přehlídky – ostravské Dividlo s hororem Maska červené smrti (E.A. Poe), DaLS Blučina s kramářskými, loutkově pojatými písněmi pod názvem Bejvávalo, soubor základní školy TGM z Moravských Budějovic s vlastní parodií písní Karla Gotta s názvem Moje pouť s Karlem Gottem,

Cirkusový průvod Brnem / Foto: Jiří Vondráček

4 | 2007

59


slovenský soubor Kamarát z Martina s křehkým příběhem dětí v dětském domově s názvem Sieť (C.R. Hydeová). Brnkadla samotná – konkrétně teenagerský oddíl Přepravka – měl v rámci Brnkání premiéru své adaptace Wedekindova Procitnutí jara – citlivě pojatého příběhu o tabu, pokoušení a pokrytectví. Pražský soubor Ty-já-tr se pochlubil Kainarovským pásmem Všech devět kapes natrženo, v nichž zaujalo především ztvárnění písní a šansonů. Druhý host z Prahy – soubor MY ZUŠ Praha 5 – přivezl dramatizaci Vikinga Vika a pobavil jí nejen milovníky této knihy R. Jonsona. Novými hosty Brnkání byly soubory Narovnátka z Ostravy s představením Velká výhra (F. Kožík), Specifik z Lužce

nad Vltavou s pásmem stínoherně pojatých Pohádek trochu jinak F. Ziky a s efektním pokusem o černé divadlo v podání dětí, Divadelní spolek studentů nižšího gymnázia Jaroška s Goldoniho Sluhou dvou pánů, anglicky hrané představení The Witches (R. Dahl) souboru Domino Theater Brno i vtipná, loutkami ozvláštněná komedie R. Prokopa O Palečkovi aneb Na velikosti přece nezáleží souboru LoutKINO z Brna. Soubory ze ZUŠ zastupoval ještě soubor z Havířova s vlastním pojetím pohádky Hrnečku,vař! a ZUŠ Velká Bíteš se Skutečným snem. Program přehlídky doplnila i vernisáž výtvarných prací dětí z kroužků SVČ Lužánky, jejíž vernisáž byla zahájena představením ZUŠ Brno O Kateřince a tlustém červeném svetru podle předlohy M. Macourka. Mezi nejzajímavější představení letošního Brnkání s Provázkem patřil určitě Tajný deník Adriana Molea (podle S. Townsendové) královehradeckého Draku, který svou nadsázkou a poetikou uhranul celé spektrum diváků – od dětí přes teenegery až po dospělé. Drak přivezl také inscenaci pro nejmenší diváky Všechno lítá? Co peří má. Velmi zajímavý, byť teprve na začátku cesty stojící, je pokus Brnkadel o Procitnutí jara. Diváky zaujal i vikingský příběh souboru MY ZUŠ Praha 5, a to nadsázkou, použitými prostředky i invencí a nadšením hrajících dětí. Legendární inscenace DHNP Svolávám všechny skřítky! Královna (E. Tálská) má rysy velké táborové hry dospělých s dětmi na fantazijní putování, okořeněné divadelními efekty. Příběh sám je ale značně složitý a děti se občas ztrácejí v tom, co se děje právě teď, kam putují a proč. Druhou inscenací domovské scény byl Rozum do hrsti. Buranteatr nabídl také fantazijní putování – tentokrát V Podpostelí J. Hájka, a to jak starším dětem, tak i dospělým. VDN JAMU vsadila na pantomimické provedení známých pohádek pod názvem Malé pohádky, kterým oslovuje hlavně nejmladší publikum. Mezi nebem a zemí Sny se zdávají Mezi nebem a zemí Příběhy vznikají Mezi nebem a zemí Všichni se potkají…

Cirkusový průvod Brnem s Petrou Rycheckou ve středu Foto: Jiří Vondráček

60

4 | 2007

Jeden sen skončil a je čas snít další. Takže za rok, opět na přelomu května a června, v Brně v Lužánkách, na Provázku či kdekoliv jinde… ahoj! Za podporu velmi děkujeme Ministerstvu kultury ČR, Jihomoravskému kraji a Statutárnímu městu Brnu! A také domovskému Středisku volného času Lužánky, Cirkusu LeGrando a zejména všem dětem i dospělým ze souboru Brnkadla, kteří celou přehlídku zorganizovali. Bez pomoci vás všech by se žádný sen nesplnil…


Jesenická divadelní žatva 2007 (a tentokrát přišel i kouzelník) 7. dubna 2007 Saša Rychecký V divadelních zkušebnách na Jesenicku se toho letos neurodilo příliš, nutno ale podotknout, že to, co se uroditi stačilo, bohatě stačilo! Rok od roku jde úroveň této v ČR velmi ojedinělé přehlídky výše. Pokud se i tak objeví zcela nepoučený a začínající soubor, není to na úkor celkové kvality, protože členové bývají velmi vstřícní, chtějí se učit, jít dál v tom svém divadelním řemesle, byť pro mnohé z nich je skutečně jen relaxací, možností setkávat se s lidmi, které mají rádi a s nimiž je jim dobře. Což je vlastně mottem celé Jesenické žatvy. Po léta už patří obrovský obdiv a uznání pořadatelům. Lubě Macháčkové z MKZ Jeseník, která je hlavní organizátorkou, dramaturgyní přehlídky, ale i tou tajnou osobou v pozadí, mající vše pevně v rukou. Lídě Liberdové a jejímu týmu pořadatelů, skřítkům. Osvětlovačům a technice, paní u pokladny, šatnářce, bufetu, uklízecí četě. Řediteli MKZ Jeseník a jeho ekonomovi. Nevím, jak to dělají, ale rok co rok čekám na nějaký zádrhel a – ještě jsem se nedočkal. Hluboká poklona vám všem! V tomto roce jsem viděl sedm představení, od dětského divadla přes divadlo studentské až po představení dospělých dětem. To vše v jednom dni! Pokusím se o velmi stručné reflexe poučeného diváka v chronologickém sledu. DDS ZŠ Zlaté Hory přinesl na jeviště hned tři divadelní drobničky: Čáp a volavka, Sedmá hlava a Dva na jednom stromě. Představení měla nápad, jasné a čitelné téma, děti byly uvolněné, prokazatelně je to bavilo, stejně jako diváky v sále. Pro mnohé jiné pokusy, především ty ambiciózní z různých ZUŠ, by to mohla být vysoká škola profesionální, poctivé a kreativní práce! Vůbec nevadí nevybavenost dětí, které spolu pracují snad tři měsíce. Časem se vše naučí, ale vědí co, proč a komu jak sdělují! Když přidám velmi invenční, jednoduchou, funkční výtvarnou stránku představení, pak jen jako hnidopich upozorním na občasný stereotyp, načasování akcí a mikrosituací.

Osvědčenou jistotou je na žatvě DDS Průvan z Jeseníku. Ani letos se nesnažili si svůj úkol jakkoliv zjednodušit. Velmi dobrý text, kterému děti rozumějí a který skýtá množství možností, byl bezesporu oporou: Pohádka o moudrém roku a čtyrech ročních obdobích. Výborně vybraná hudba, velmi vkusná a funkční scénografie – to jsou devizy souboru už po několik let. Sama inscenace je ještě nevyhraná, občas zadrhává v temporytmu, nese drobet nelogičností. Škoda, že chybějí kluci, hrají-li jejich postavy děvčata, pak dobře nefungují vztahy. Až se dodělá i tečka tak, aby bylo jasno, že opravdu je konec, pak to bude hezké, poctivé, čisté a citlivé divadlo s dětmi – veliký kus profesionální pedagogické práce! Díky. DS JCHP Javorník jsou dospělí hrající dětem. To je jedna z nejobtížnějších disciplin, děti nic neodpustí, jakmile se nudí nebo nerozumějí, ztrácejí pozornost. Soubor si navíc vytkl další postupný cíl ve svém vývoji – v inscenaci Zvířátka v pohádkách se pokusil o práci s loutkou. Výtvarně jsou loutky pěkné (jen bych je nasadil na hlavy herců, ne je držel na ruce, která následně schází). Výborný je výběr hudby, drží jednotný tvar celého představení. Soubor ještě neumí pracovat s mizanscénou (nelogičnost při akcích vlka a kůzlátek, která předstírají, že vlka nevidí…). Je nutno pracovat také na znalosti textu, neimprovizovat. A největší nebezpečí divadla pro děti: jakmile je herec vtáhne do hry otázkou, děti odpovídají a herec pak na to musí reagovat! Což zhusta tvar představení zcela rozbije. Anebo, jako Javorničtí, se herci tváří, že děti neslyší a melou si to své dále. Což je na dětech podvod… Jinak ale klobouk dolů, kus obrovské práce na sobě udělal každý jeden z nich a je to cesta dále velmi otevřená! Dalším avizovaným představením měl být Faust a Markétka opět v podání souboru ZŠ ze Zlatých Hor. Bohužel, nemoc jim zabránila vystoupit. Místo nich se na jevišti divadla

objevil, coby překvapení pro děti, kouzelník. Proč ne, i tak je možno si přivydělávat… DS ŠOK ze Starého Města přivezl letos na žatvu klasickou Drdovu pohádku Zapomenutý čert. Opět dospělí dětem, opět snaha o poctivé řemeslo, o sdělení. Děti byly zpočátku velmi zaujaté. Drdův text je dramaticky dobře vystavěný a soubor se snaží poctivě všechno sdělit (už méně zahrát), takže se z představení chvílemi stává trochu nudná konverzačka. Nejvíc mě na hercích zaujalo to, že se nejen navzájem poslouchají a slyší, ale je na nich vidět, jak jsou spolu rádi, jak hrají

„DDS ZŠ Zlaté Hory přinesl na jeviště hned tři divadelní drobničky... / ... / Pro mnohé jiné pokusy, především ty ambiciózní z různých ZUŠ, by to mohla být vysoká škola profesionální, poctivé a kreativní práce!“ i pro sebe, ne jen pro diváky! Jen škoda zbytečných přestaveb kulis, které vlastně jsou pouze dekorací, ale nemají žádný jiný význam. Výborná hudba, soubor umí i zpívat. A má tři naprosto excelentní čertice. Dokončí-li v inscenaci hereckou práci, sem tam bude škrtat, zbaví se některých laciných vtípků – bude to jedno z nejlepších představení, které dospělí přinášejí dětem všech věkových kategorií! Na souboru je opravdu za ty roky vidět velký kvalitativní posun! Dospělí hrající pro děti letos žatvu ovládali. A že to nemusí být vždycky „košér“, o tom se mě celou dobu snažily přesvědčit Ježibaby z Babína DS Kantoři Mikulovice. Byla to změť výborně postavených etud, které ale nebyly nijak sešity do výsledného tvaru. Jako by chyběla ruka režiséra, jako by si ti velmi inteligentní lidé na jevišti hráli každý svou melodii sám pro sebe, každý v jiné tónině a jiném žánru. Občas se vše propojilo – a zase roztříštilo, takže jsem se sice chvílemi bavil jejich individuální kreativitou, ale jindy si navzájem na jevišti spíše překáželi! Moc slov, skoro žádné jednání. Text se sice tváří jako divadlo, ale spíše je určený jen ke čtení. A závěrečná moralizující písnička se zbytečnou vulgaritou na úrovni estrád televize

4 | 2007

NOVA. Škoda, tohle se opravdu nepodařilo – kéž to souboru přinese zkušenost a posun dále! Po další kouzelnické pauze, kdy děti odešly domů a v hledišti je vystřídala o něco starší generace studentů a dospělejších jedinců, otevřela živě hraná (výborná) kytara představení Za ohradou DS Gymnázia Jeseník. Už vloni předvedli poctivou generační výpověď a text, který si letos vybrali, nepatří vskutku k nejjednodušším. Ale tentokrát se jim to na sto procent podařilo! Jednoduchá a funkční scéna napovídala, expresivní a přitom čisté a kultivované herectví, absolutní porozumění textu, ztotožnění se s ním. Téma navýsost současné a hodně drsné – jejich. Obecné, velké, nadčasové věci, které jsou inscenovány přesně jejich očima, jejich jazykem. Některé reminiscence na Romea a Julii, na West Side Story. A konec? Absolutně dokonalá tečka, s přesným načasováním. Je to opravdu cesta k modernímu, generačnímu divadlu, které se netváří jako velké umění, ale o to více jím je! Po předchozím zážitku se mi opravdu už nechtělo sledovat další představení, byl jsem zasycen, spokojen a měl jsem potřebu si užívat. Jenže jsem na žatvu zván proto, abych viděl všechno, takže mi nezbylo, než všechny pocity ze sebe smýt a naposled zasednout ke svému stolečku v divadelním sále, abych viděl Madlenku z kovárny DS Vlčická opona. Už název avizoval něco jako červenou knihovnu, a tak to i bylo. Velmi řídký, špatný text nějaké lidové hry z dávna, který si soubor nijak nevyložil, jen pasivně reprodukoval a ilustroval kulisami, kostýmy i obrázky. Bez jednání, bez vztahů, bez akce, jen slova, slova, slova… Chyběla koncepce, zkratka, nadsázka. Nakonec tedy největším kladem představením pro mě byli v následné debatě velmi skromní, otevření, vstřícní lidé, kteří jsou rádi spolu a nehrají si na Mistry. Debata byla pro mě moc příjemná a pomohla mi otevřít okna i do světa, který až tak moc ve městě neznáme. Do světa vesnické pospolitosti. Díky! Na závěr nemohu opomenout výborné výkony obou „Skřítků“ a celého týmu, který je připravoval a tvořil jim zázemí. Elegantní a vtipná konference celou přehlídku povýšila do velmi prestižní záležitosti. I oni zrají jako celá žatva, takže se těším na další, o rok starší úrodu dobrého divadelního vína v příštím roce.

61


Divadelní plakát potřetí

Inspirativní scénografická špionáž Marek Zákostelecký Byl jsem před pár dny požádán, abych se zamyslel nad tím, jestli může návštěva Pražského quadriennale (dále jen PQ) pomoci amatérským divadelníkům s přípravou výtvarné složky inscenace. Vypravil jsem se tedy do Průmyslového paláce pražského Výstaviště a prošel si letošní expozice se zcela jinýma očima než ročníky předešlé. Asi by bylo na úvod dobré vysvětlit, co vlastně PQ je a o co se snaží. Jedná se dozajista o velmi ojedinělou akci, a to o mezinárodní výstavu divadelní scénografie, kostýmů a architektury. Dělí se na několik sekcí – expozic jednotlivých zemí, expozici divadelních škol a expozici divadelní architektury. Mezinárodní porota uděluje hlavní cenu PQ za nejlepší expozici, oceňuje i jednotlivé obory cenami za scénografii, kostýmní kolekci a architekturu. Součástí PQ je i řada doprovodných akcí, např. divadelní představení a happeningy, semináře, projekce filmů a jiné. Jenom z tohoto prostého výčtu je tedy jasné, že nemůže být neinspirativní. Já osobně se musím přiznat, že na PQ chodím „vykrádat“ rád. Scénografická „špionáž“ je běžná i v normálním divadelním životě, kdy vás může inspirovat jakýkoliv nápad vašeho kolegy při návštěvě divadelního představení, ale bez vlastní invence akreativity, bez kouzla vlastní osobitosti, jímž případný koncept ozvláštníte, je vám k ničemu.

62

PQ je pro podobnou inspirativní špionáž naprosto jedinečnou příležitostí. A to hlavně část národních expozic, která obsahuje to nejneobyčejnější, co se kde v jaké dané zemi za poslední dobu urodilo. Samozřejmě, naprostá většina prezentovaných inscenací vzniká na základě několikamilionových rozpočtů, ale přesto je možné vidět i úplně jednoduché koncepty, je možné uvědomit si, jak důležitá je barevnost scény ve vztahu ke kostýmům a naopak, jaké jsou nejnovější trendy scénického výtvarnictví. To všechno je možné na PQ vidět, to všechno je možné si na PQ uvědomit. Zcela svědomitě musím říct, že PQ má i svá úskalí. Jak jsem již předeslal, hlavní cenou PQ je cena za národní expozici. U velké většiny národních expozic mám občas dojem, že forma přebila obsah. Druhé úskalí spočívá v obrovském množství prezentovaného výtvarného materiálu. Osobně se cítím každý ročník naprosto zahlcen už za půl hodiny velmi pozorné prohlídky. Ale přes obě tato úskalí vás najednou zasáhne něco jedinečného, mě letos mexické kostýmy. To pak zůstávám a vracím se a naprosto soustředěně prohlížím každý detail, a hned celek, a doufám, že to podstatné ve mně zůstane a v pravou chvíli se vzpomínka oživí, stane se inspirací a nechá mi nalézt vlastní jedinečné výtvarné řešení. Podobný moment na mě čekal pokaždé, a věřím, že na většinu zainteresovaných návštěvníků ať už z divadel amatérských, nebo profesionálních. Je jisté, že na PQ vás vždy něco osloví a inspiruje. Je však třeba mít na návštěvu této jedinečné výstavy čas, půl dne minimálně, protože určitě stojí za pozornost i díky všem doprovodným akcím. Na závěr bych rád podotkl, že velká řada konceptů scénografických i kostýmních je přenosná na amatérská jeviště. Jedná se o jednoduchá řešení, kdy nositelem výtvarného významu je třeba jenom barva, nebo použití obyčejných prostých věcí, z kterých dělá to neobyčejné netradiční propojení. Vidět nejlepší ze světa divadelního výtvarnictví, navíc u nás v Praze, je skvělá příležitost pro nás všechny, které divadlo jakýmkoliv způsobem oslovuje. Máme v Praze každé čtyři roky možnost vidět v jednom dnu tisíc malých představení a v hlavní roli světlo, barvu, prostor a inspiraci.

4 | 2007

Řekněme si hned úvodem, že odebrání statutu národní divadelní přehlídky Poděbradům asi nejvíc poškodilo třetí ročník soutěže Ochotnický plakát. Výtvarníci a soubory zřejmě poněkud znejistěli, a tak letos navzdory postupně vzrůstajícímu zájmu z posledních let přihlásilo do soutěže své plakáty a programy jen 8 souborů. Letošní malý zájem také způsobil, že jsme omezili i počet členů poroty jen na dva. Amatérský divadelní režisér a profesionální výtvarník ing. arch. Jan Pavlíček a profesionální divadelní výtvarník, scénograf a stálý člen národních porot ochotnického divadla Mgr. Pavel Purkrábek. Navzdory omezenému množství dodané materie byla porota schopná formulovat jisté trendy. Především se ukázal zřetelný odklon od výpravných plakátů. Těžko posoudit, zda jen z důvodů ekonomických. Ústup zaznamenala také osobitá výpověď výtvarníka, která by přinášela jeho osobní otisk jakožto realizátora. Málo se tvůrci plakátů snaží vtáhnout diváka do atmosféry představení už přímo plakátem. Předností letošní kolekce však bylo, že výtvarníci již nejsou tupou obětí „počítačové kultury“ a objevuje se i zřetelná snaha řešit písmo jako svébytnou grafickou složku schopnou samostatné výpovědi bez ohledu na verbální obsah. A nyní, jako již tradičně, heslovité postřehy poroty, které by mohly být přímou inspirací pro každého, kdo dostane za úkol vytvořit plakát: – každý plakát by měl nabídnout kousek z atmosféry představení, na které sám zve; – plakát by měl obsahovat autorský názor, neměl by pouze ilustrovat obsah; – zapomeňte na prvoplánové fotografie herců; – písmo a kresba by měly být v jednotě, rozverné kresby by nemělo doprovázet suchopárné písmo; – je skvělé, když plakát přerůstá v obraz, když jeho výtvarné téma může stát o samotě, nezávisle na inscenaci, kterou propaguje; – plakát by měl donutit náhodného chodce, aby se zastavil, provokace je vždycky lepší než učesaná korektnost, nikoliv však provokace pro provokaci. Ač tentokrát bylo plakátů poskrovnu, oba porotci se totálně neshodli ve svých hodnoceních. Proto výsledkem

Kukátko do světa

jsou dvě zvláštní ceny, které tvoří nejpřijatelnější průsečík názorů porotců. 2. ročník národní soutěže Ochotnický plakát 2007 rozdělil rovným dílem zvláštní cenu mezi Ivanu Křenkovou z Hořovic za plakát ke hře Tanec na konci léta za výtvarný nápad ozvláštněný originální prací s písmem a Jolanu Fraňkovou z Poděbrad za plakát ke hře Podivná paní Savageová za kolážovou reminiscenci na plakáty konce 60. let. A na závěr dobrá zpráva. Už dva roky slibujeme, že v rámci Femadu v Poděbradech uskutečníme základní kurz, který by všem zájemcům pomohl vyvarovat se nejbanálnějším dětským tvůrčím nemocem a vytvořil by vědomí, že plakát je svébytný útvar, jehož kvality především ocení čas až ve chvíli, kdy inscenace je už dávno zapomenutá, ale plakát přetrvává jako výtvarné dílo. Tímto závazně slibujeme, že v roce 2008 otevřeme v Poděbradech během 37. ročníku Femadu kurz pro výtvarníky, kterým není lhostejné, jaký plakát propaguje jejich divadlo. Odbornou pomoc předběžně přislíbila Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Za pořádající DS Jiří Dr. Ladislav Langr

Paderborn 2007 – nic moc Lenka Lázňovská Divadelní dny evropských kultur pro volné a neprofesionální skupiny se konají jako bienále ve stotisícovém městě Paderbornu ve spolkové republice Severní Porýní-Vestfálsko od roku 1982. Není podstatné, že současný 14. ročník byl po tříleté pauze. Až letos jsem se dozvěděla, že Paderborn má ve znaku města tři zajíce. Jak řekl primátor města pan Paus, byli i ve znaku paderbornského biskupství (jak dokládá obraz v katedrále) a symbolizují maso, brambory a omáčku. Normální tři zajíci mají dohromady šest uší, parderbonští mají pouze tři. Pan primátor však prohlásil, že jde o optický klam, nikoliv o nějakou biologickou úchylku. Nevím jak vy, ale já tomu stejně nějak nerozumím. Město dnes symbolizuje spíše něco jiného. Jde o významné centrum vývoje a výroby počítačového hardwaru i softwaru a také zde prý pracuje největší německý kon-

4 | 2007

„Paderborn, který patří k nejprestižnějším evropským festivalům, nabízí vždy bohatou hostinu. Tento ročník to však potvrdil jen zčásti. / ... / festival nabídl celkem 12 inscenací ve 13 představeních, z toho bylo 7 německých, 4 zahraniční a jeden vícenárodnostní projekt.“ cern na výrobu marmelády. Jak jsem koupila, tak prodávám. Festival se konal ve dnech 30. května až 3. června a jeho pořadateli byli Svaz německých amatérských divadel (BDAT) a jeho zemská organizace, místní divadelní spolek Divadlo mladých (Vlastenecká scéna

63

Kukátko do světa

Paderborn). Finančně jej podpořily město Paderborn, Volksbank, pobočka Paderborn, Spolkový fond pro kulturu a média (státní fond při spolkové vládě). Uměleckým a organizačním gestorem byl viceprezident BDAT, prezident zemského svazu a šéf divadelního spolku Franz Josef Witting, který je každoročním hostem Jiráskova Hronova. K dispozici jsou tři divadelní prostory (velký a malý sál víceúčelového kulturního a sportovního zařízení města s názvem PaderHalle a scéna kulturního zařízení jedné městské čtvrti s názvem Kulturwerkstatt. Jde o velké a malé kukátko a jeden spíše arénový prostor. Velké kukátko má kapacitu asi 600 míst, malé asi 150, aréna podle postavení. Organizačně měli vše na povel dva mladí muži Stephan Rumphorst a Dieter Bolte, které známe z hronovské inscenace Max und Moritz. Stephan mohl navíc využít své angličtiny, neboť se vrátil z Hollywoodu, kde to zkoušel po studiu na herecké škole také jako herec. V osobním rozhovoru řekl, že se vrátit musel, neboť čekatelů jsou stovky, a tak hrál pouze pro tamní německé krajany: „A na to nemusím trčet v Hollywoodu.“ Nicméně pověsil své původní učitelské povolání na hřebíček, neboť získal angažmá v Berlíně. Musím říci, že tým, doplněný třemi zaměstnanci BDAT z centrály v Heidenheimu, byl neviditelný a vše klapalo. Od techniků, redakce denních divadelních novin až po ženy ze souboru, starající se o stravování a improvizovaný bar. Denní harmonogram festivalu nevybočuje z běžného rytmu. Tři až čtyři představení denně, dopoledne seminář s lektory (v lektorském týmu byl také krajan Vašek Spirit, téměř devadesátiletá, nesmírně psychicky mladá paní Emilia Sternel, která si pamatuje z minulého století snad vše, a Hans Nadolny, dramaturg Divadla Hanse Otta v Postupimi). Festival obohatily dvě podvečerní diskuze na téma dokumentární divadlo a vícegenerační divadlo. Němečtí pořadatelé rádi

zdůrazňovali, kolik různých mezinárodních setkání se uskutečnilo v průběhu festivalu. Zasedala zde např. stálá umělecká komise mezinárodní nevládní organizace AITA/IATA, předsednictvo Středoevropské sekce AITA/ IATA a předsednictvo mezinárodní nevládní organizace pro dětské a mladé divadelní aktivity EDERED. Američan Roger Ellis, předseda umělecké komise AITA/IATA, kladl zajímavé otázky. Např. proč je v Evropě tolik divadelních festivalů. Když jsem mu řekla jejich počet v ČR, hrubým odhadem, včetně aktuálního ročníku Jiráskova Hronova, byl v šoku. Nahlédnutí do historie, a to jsem sdělila jen několik dat (zdálo se mi, že nechci volat sanitku), si nechal zopakovat (doufal patrně, že podruhé uslyší něco jiného). Amerika je opravdu jiný svět s jinou tradicí. Solí festivalu jsou jistě divadelní inscenace. Paderborn, který patří k nejpresDivadlo A. Gondarčuka Omsk F.G. Lorca: Ve své zahradě miluje Don Perlimplin Belisu Foto: Filip Lašut

německému publiku (standing ovation), nelíbil se neněmeckým hostům, kteří inscenaci srovnávali s Formanovým filmem a buď jim připadala jako kopie, nebo jim chyběla hlubší charakteristika postav a vytýkali jí přílišnou zábavnost. Vaškovi Spiritovi se líbila a pozval ji na svůj festival v Lörrachu. Také jeden psí účastník festivalu měl s Přeletem problém. Normálně při představení spal, tady štěkal jako pominutý. Holt není člověk ten, aby se zalíbil… Mohu tak popsat pouze dvě zahraniční inscenace, obě podle mého názoru stojí za to. Divadelní skupina KROV Breda, Nizozemí, vlastní produkce Oud Zweet (Old Sweat, Alter Schweiss). Na prázdném jevišti šest židlí a čtyři ženy a dva muži, všichni spíše středního věku. Ženy oblečeny v koktejlových šatech, muži v oblecích ve stylu John Travolta. Jako by začínala hodina tance. Záhy je jasné, že o tanec nepůjde. Každý má svůj ohraničený duševní prostor,

Divadelné združenie Partizánske Daniil Charms: Spomienky budúceho starca Foto: Milan Strotzer

64

tižnějším evropským festivalům, nabízí vždy bohatou hostinu. Tento ročník to však potvrdil jen zčásti. Jeden den ze čtyř hracích byl věnován dokumentárnímu divadlu, další den z větší části zaplnily německé seniorské soubory a byla představena další inscenace společného německo-polsko-českého projektu vedeného režisérem Michaelem Noconem. Ze zahraničí přijely tedy pouze čtyři inscenace. Slovenskou (Vzpomínky budoucího starce, DS Partizánské) nemusím popisovat, neboť hostovala i na loňském JH. České divadlo reprezentoval soubor Dialog z Plzně a jejich inscenace Přelet. Němečtí pořadatelé totiž trvali na požadavku, že chtějí pouze nonverbální divadlo (vzali by i jihlavskou Grotesku, avšak řekli to příliš pozdě). V lednu letošního roku, kdy byla uzávěrka přihlášek, nebylo prakticky z čeho brát. Přelet se líbil

4 | 2007

Kukátko do světa

Divadlo Alexandra Gondarčuka Omsk F.G. Lorca: Ve své zahradě miluje Don Perlimplin Belisu Foto: Filip Lašut

každý je sólistou a přece všichni trochu touží po kontaktu a trochu se ho bojí. Svou nervozitu a faktickou ztrátu naděje získat partnera zakrývají někdy únikem do sexu, někdy křikem, někdy zoufalým pokusem o kontakt. Téměř beze slov, pohybem, tancem, stylizovanou chůzí, rytmizovaným dýcháním, poposedáváním, vypovídají o své touze změnit svůj život a o tom, jaký kdo z nich je. Ale nikdo neví, jak věci změnit. Tak se zmítají od ubohého „já“ k furiantskému „všichni mně můžete…“. Jako věčné peklo. Je to jednoduché a přece rafinované. Skupinu snad uvidíme na Jiráskově Hronově v roce 2008. Divadlo Alexandra Gončaruka Omsk, Rusko, F.G. Lorca: Ve své zahradě miluje Don Perlimplin Belisu. Hodinová inscenace ztvárněná mladičkými protagonisty, žáky divadelní a taneční školy, ukázala sílu ruského divadla. Lze ji právem nazvat poetickou tanečně-pohybovou férií na téma duše dona Perlimplina. On se ženit nechce, má svůj svět a nemá důvod do něj pouštět nějakou ženu, o něž ostatně nestojí. Svatbu vymyslí jeho služka a matka Belisy. Perlimplin se však náhle do Belisy zamiluje a chce ji. Jedna jeho část ví, že je to nemožné, je mladá a má mnoho milenců, druhá ji však vášnivě miluje. Poté, co se pokusí zavraždit nápadníka v červeném a zjistí, že je to on sám, pochopí, že jedinou cestou k osvobození Belisy i sebe sama je sebevražda.

Studio Bühne Essen Daniil Charms: Cesta do Brazílie Foto: Filip Lašut

Taneční rej milenců, balonky jako duše, masky, různé barvy kostýmů jako charakter (bílá Belisa je pořád nevinná, neboť má právo milovat, rudý a černý Perlimplin), světla, mušelínové oponky, hra se světly, to jsou prostředky, s nimiž Alexander Gončarov pracuje jako režisér, aby diváka emocionálně oslovil a dal mu nahlédnout do magie divadla. Může vám to samozřejmě připadat málo dramatické, jako ochuzení látky, jako čerstvé, nicméně klišé. Není to trochu Moulin Rouge? Určitě máte právo na takový názor. Mladí Rusové si vybrali jeden styl a jsou důslední. Určitě by inscenace byla obohacením např. JH. Uvidíme. Cesta daleká, Rusové jsou chudí studenti a nevím, zda se jim podaří sehnat peníze. Na německou velkorysost nám chybějí finanční zdroje. Za zmínku stojí německo-polsko-český projekt. Po kafkovském hledání vlastní identity i ve formě jeho deníků v inscenaci Za dveřmi zvolil Michael Nocon, polský režisér žijící trvale v Německu, adaptaci dramatu Gerharta Hauptmanna Tkalci, nazvanou Bieda, Bída, Armut – stanice, které nositel Nobelovy ceny za literaturu věnoval povstání tkalců proti pánům, kteří je utiskovali. Ve třech jazycích, s využitím zajímavých výtvarně-scénických prostředků (patrně nejzajímavější je obraz, v němž se jednotliví tkalci spojují do jakési sítě nití vytvářejících složitou pavučinu), kreslí Nocon obrazy lidské bídy a nouze, která může mít

4 | 2007

nejrůznější podoby. Nejde tedy jen o bídu fyzickou. Zatímco Kafka byl postaven na individuálních výpovědích a částečné improvizaci, tady jde o pevný text, který ve formě příběhu musí mít pevné kontury. Skupina měla k dispozici tři víkendové zkoušky a několikadenní soustředění těsně před festivalem. Maturity si vybraly daň ve formě absencí některých představitelů. To všechno se postavilo proti inscenaci. Soustředění na text a jednání na scéně ubraly na osmdesát procent z přesvědčivosti a emotivní působivosti. Navíc Nocon z nějakého důvodu, který zná pouze on sám, začal vedle vizuálních prostředků plných fantazie používat expresivní realismus. Vrcholem byla scéna, v níž proti tkalcům zasáhne vojsko střílející kapsle s nějakou červenou tekutinou, což se několikrát opakovalo, až červená zaplavila postupně celé jeviště. Dočkal se samozřej-

„Američan Roger Ellis, předseda umělecké komise AITA/IATA, kladl zajímavé otázky. Např. proč je v Evropě tolik divadelních festivalů. Když jsem mu řekla jejich počet v ČR, hrubým odhadem, včetně aktuálního ročníku Jiráskova Hronova, byl v šoku.“ 65

Kukátko do světa

mě odměny ve formě smíchu diváků. Ti totiž po první salvě omráčeně zírali a po třetí se začali smát. Patrně si Nocon a mládež představovali jinou katarzi. Uvedla jsem už, že osou festivalu bylo divadlo jako dokument. Jde samozřejmě o formu divadelní aktivity, která využívá prostředků divadla k upozornění na určitou otázku, společenský problém ve formě apelu na diváka. Nejde o divadlo v plném významu tohoto termínu. Viděli jsme tři kusy, z nichž patrně divadelně nejzajímavější bylo Divadlo dokumentu Berlín a jejich Tanečnice za ostnatým drátem. Jde o scénické obrazy ze života ukrajinské baletky Ally Rakijanské, která tancovala v německém koncentračním táboře a posléze sovětském gulagu. Ve formě epického divadla (tanečnice čte ze svého deníku) ilustrovaného scénickými obrazy, filmovými dotáčkami a promítanými fotografiemi chce skupina, složená z členů různých národností, varovat před diktaturou. Na opačné straně z hlediska divadla i tématu stojí pro mě projekt nazvaný Atomová politika taneční skupiny Recklinghausen. Jednotlivá čísla moderního tance byla prošpikována filmovými dotáčkami o svržení amerických atomových bomb a jeho následků a přednáškami na téma, jak zlí Američané uvrhli lidstvo do zkázy. Představení plné frází, falešného přesvědčení a planých výkřiků. Nejsem žádný obdivovatel Ameriky, ale ono je to všechno mnohem složitější. Navíc netuším, jak předvedená taneční čísla souvisela s tématem. Že zmatených nás bylo víc, ukázala beseda s diváky, která následovala ihned po představení. Pro zpravodajský přehled uvedu, že festival nabídl celkem 12 inscenací ve 13 představeních, z toho bylo 7 německých, 4 zahraniční a jeden vícenárodnostní projekt. Německá nechci všechna popisovat, protože např. seniorské inscenace byly cenné snad jen tím, že představují duševní a fyzickou aktivitu seniorů, což může mít příznivý dopad na jejich život. Jedna německá inscenace však zajímavá byla, byť bohužel díky gejzíru slovních vtipů jen pro německy mluvící publikum. Divadlo Tempus Lörrach uvedlo vlastní adaptaci dramatu Johna Godberga nazvaná Die Türsteher (Bouncers). Jde o skupinu, v níž působí Václav Spirit, i když inscenaci režírovala Karin Massen. Páteční večer, kdy začíná volný víkend, se mladí lidé chtějí bavit. Mají různé rituály, naivní přání, tajné plány, jak někoho okouzlit. Chovají se komicky, zábavně, groteskně. Dívají se na sebe s nadhledem a ironií. Nejvtipnější je výměna ženských a mužských rolí, kdy se ukazuje, že všechno je vlastně jen klišé. A zábava? Ve skutečnosti je to pouhé postávání u dveří. Ve schopnosti postavit figury a situace, vybudovat situační i slovní humor, jde určitě o inscenaci zajímavou. Když to všechno sečtu, vyjde mi Paderborn 2007 – nic moc.

66

6. Mezinárodní divadelní festival Donzdorf 2007 Josef Tejkl Nejprve připomeňme, že tento festival je trienále, že jej pořádá Landesverband Amateurtheater německé spolkové země Baden-Württemberg a že na předchozí ročník (5. v roce 2004) pořadatelé pozvali Černé šviháky z Kostelce nad Orlicí s inscenací Amatéři, kterou si osobně vyhlédli přímo na Jiráskově Hronově. Šestý ročník proběhl ve dnech 16.20. května 2007. Donzdorf, půvabné švábské městečko, disponuje dvěma záviděníhodnými hracími prostory, velkou Stadthalle (kapacita

„Festivalová nabídka inscenací byla v drtivé míře opravdu lahůdková a pořadatelé se opravdu rozmáchli.“

Kvůli úspoře místa zmiňme se pouze o inscenacích špičkových. Ty byly čtyři, což rozhodně není málo. Dle očekávání zaujali přesným psychologickým herectvím Ukrajinci pod vedením režiséra Arkadije Slovesnika. Inscenovali hru Nikolaje Klimontoviče Zde na střeše. Oděský tým, označující sebe sama za Studio divadla poezie a dramatu, opravdu sestupuje do nejhlubšího nitra člověka, zde dokonce za bránu jeho fyzické existence. Dialog Herce a Vědce, kteří opustili již dávno svět a meditují o svých prioritách, je umocňován zjevením Ženy jako krásné, bolestné, nedosažitelné vize, jíž se život pozemský podřizuje. Švýcarský Theaterchuchi Schaffhausen, jehož duší jsou dva skvělí improvizátoři Rudi Widtmann a Rudi Meyer, přivezl vlastní rozvernou taškařici Romeo,

Divadlo Abtenau z rakouského Holzhausenu Felix Mitterer: Můj netvor Foto: Josef Tejkl

400 diváků) a komornějším Martinushausem (150 diváků). Denně se hraje nejvýše třikrát, je dostatek času na oficiální diskuze i přátelská posezení. Festivalová nabídka inscenací byla v drtivé míře opravdu lahůdková a pořadatelé se opravdu rozmáchli. Pozvány byly soubory z Berlína, ukrajinské Oděsy, švýcarského Schaffhausenu, Říma, francouzského Strassburgu, rakouského Abtenau/ Holzhausenu, Londýna. Z Čech se té cti dostalo opět Černým švihákům z Kostelce nad Orlicí, jež zde považují za exoty a solitéry. Velkým tajemstvím byl opředen soubor z čínské Šanghaje, jenž přijel s nezbytným ideologickým dozorem (chválabohu, že je to za námi!). Posledním pozvaným byl soubor z marocké El Jadidy, bohužel však neobdržel víza (též chválabohu, že je to za námi, alespoň leckde).

4 | 2007

ty jsi Julie! Oba protagonisté, kontrastní ve stylu Dlouhý a Široký, si bravurně pohrávají se Shakespearovým dramatem, vyměňují si úlohy a v rychlém sledu se masochisticky obsazují do všech rolí, co jich jen tato tragédie obsahuje. Je nabíledni, že žánr tragédie bere totálně za své a bránice se trhají nejen při balkonové scéně, ale především v travičsko-bodném finále. Pocit, že někdo zneuctil klasika, se však nedostaví; jsme svědky vynikající klauniády. Centrum dramatického umění Šanghaj se představilo pohybovým divadlem Psí tvář. Dynamické, nápadité, v ostrých střizích, nonverbální, leč naprosto srozumitelné. Nejprve se vše zdá být nezávaznou štvanicí na zajíce ve stylu Kotěnočkinova Nu, pogodí. Avšak záhy produkce přechází v drtivou nadsázku a virtuózně provedenou sadu pohybových kreací, jež jsou zcela jasně kritikou bezobsažné honby za produktivitou nesmyslné

Kukátko do světa

práce a vyjádřením nemožnosti důstojně v takovém systému, založeném na drilu, žít. Přesně ve stylu našich někdejších produkcí – všichni metafoře rozuměli, ale jelikož nikdo nic neřekl doslova, ne vždy byla zakázána. Ba zdálo se, že čínští politruci byli na ovace pro svůj ansámbl hrdí a že dokonce věděli, která bije (?).

„Černí šviháci se neztratili. Jejich humor, označovaný za „rabenschwarzer“, doslova černý jako havran, ve Švábsku a v německy mluvících zemích prostě funguje a má zde své příznivce.“

Principál Černých šviháků Josef Tejkl v Donzdorfu 2007.

Asi nejkomplexnější a nejvyváženější divadelní zážitek umožnili festivalovému publiku Rakušané z Divadla Abtenau/Holzhausen. Drsný text Felixe Mitterera Můj netvor v podání dvojice Veronika Pernthaner a Matthias Hochradl (ten je zároveň režisérem) směřuje k maximální autenticitě už tím, že je hrán v hrubozrnném salcburském dialektu. Příběh ženy žijící na horské samotě poté, co svého muže utloukla sekerou, přerůstá v horror. Ubitý muž ji coby monstrum navštěvuje, aby ji nadále terorizoval, znásilňoval… až do té doby, než se odebere na pravdu Boží i ona. Syrovost herectví zjevuje tragický příběh v celé jeho nahotě a výkonu rakouského tandemu bylo po zásluze aplaudováno ve stoje. Jak už zmíněno výše, Černí šviháci se neztratili. Jejich humor, označovaný za „rabenschwarzer“, doslova černý jako havran, ve Švábsku a v německy mluvících zemích prostě funguje a má zde své příznivce. O tom svědčil nejen nadšený aplaus diváků, ale též na místě stvrzené další pozvání pro Černé šviháky na červen 2007 do Holzhausenu u Salcburku. Ten festival je prý menší, ale také mezinárodní (pozvány jsou ještě soubory z Lotyšska, Švýcarska a USA). Pro české amatérské divadlo docela slušná vizitka.

Postřehy z divadelního festivalu JADRAN 2007 v Kastavu, Chorvatsko 25.–30. května 2007 Michal Hecht Byl jsem vyslán na chorvatský divadelní festival Jadran 2007, který se konal kupodivu v tomtéž roce, jak výše uvedeno, ve městě Kastav, malém, malebném městečku poblíž Rijeky. Jel jsem tam jako pozorovatel a z naší republiky vyrazili i další delegáti, a to divadelní studio Dagmar z Karlových Varů s představením Koně a vedoucí souboru Hrobeso, který vloni na tomto festivalu úspěšně reprezentoval s představením Mnoho povyku pro nic, Luděk Horký se svými dvěma asistenty Bielou Fukovou a Radkem Šedivým. Tato trojice tam byla přizvána, aby vedla režijní seminář na téma jak se dělá divadlo. Jak se hlavně u nás dělá divadlo, protože Chorvati Česko považují za líheň dobrých amatérských souborů. A mají pravdu. Po zhlédnutí jejich přehlídky jim dávám za pravdu dvakrát. Prý z organizačních důvodů se na dílnu přihlásilo málo lidí. Navíc různě fluktuovali, někdo někoho přivedl a pak občas sám nepřišel, což dost brzdilo systematičnost výuky. Přesto ale čeští lektoři odvedli vynikající práci, která se všem líbila. Před odjezdem jsem byl instruován, že Kastav je něco jako u nás Hronov. Jakožto pravidelný návštěvník Hronova jsem měl určitá očekávání, a protože často

„Před odjezdem jsem byl instruován, že Kastav je něco jako u nás Hronov. Jakožto pravidelný návštěvník Hronova jsem měl určitá očekávání... / ... / Po absolvování Kastavu ale smekám před Hronovem jak po stránce organizační, tak i umělecké.“

na somrovatele – kdo mě sveze. Toho jsem se nejprve zalekl, ale převezli mě – vždy mě převezli. Představení, která jsem tam viděl, byla z devadesáti procent typu ochotnického z dob Tyla, kdy v kostýmu „selky“ před barevnými kulisami deklamovaly texty v chorvatštině, kterým jsem rozuměl každé desáté slovo. Ta desetina mě neuchvátila, zbylých devět nemohu posoudit. Zbývajících deset procent představení obsahovalo různorodou škálu. Příjemně zahráli studenti ze záhřebského učeliště Zabranjena vrata Zlatko Kriliče. O mladých v nemocnici, jak se snaží děvčata proniknout na chlapecké oddělení a naopak. Hráli za sebe. Kontroverzní bylo studentské představení z Dubrovníka Divan dan (Davor Mojaš), kde pět protagonistů hrálo, ale nikdo neví co, protože vše bylo ve tmě. Občas problikly výjevy, které se nápadně podobaly představení Herbarij noći, které „excelovalo“ na loňském Jadranu. Podobnost byla téměř stoprocentní, a tak jsem se smál (jako jediný), neboť jsem si myslel, že je to důmyslná parodie na to loňské (které se mně nelíbilo). Bohužel jsem se pak dozvěděl, že to mysleli vážně a že to bylo o něčem jiném než loňské Noći. Dále jsem zjistil, že jde o inscenaci stejného režiséra – Davora Mojaše, který zřejmě jezdí po Chorvatsku a rozsévá jedno představení pod různými názvy. Už se těším na Jadran 2008. Úspěch zaznamenala česká menšina z Doljani s představením Posvícení v Hudlicích (Prokop Konopásek). Také klasika, ale v češtině a od lidí, jejichž prapra praprapra otcové z Česka odešli. Bylo velice roztomilé slyšet nepřesnou mateřštinu z úst mladých Chorvatů. Dojalo mě, jak jsou stále hrdí na svůj původ.

slýchám kritiky na leccos hronovského, neočekával jsem nic velkolepého. Po absolvování Kastavu ale smekám před Hronovem jak po stránce organizační, tak i umělecké. A smekám nejen před Hronovskými, ale před všemi, kdo pořádají přehlídky na půdě naší republiky. Ubytování bylo v příjemném hotýlku s výbornou stravou na pobřeží Jadranu, asi 20 km od Kastavu (moře je to jediné, co Hronovu chybí, ale věřím, že zanedlouho...). Doprava individuální. Většina souborů přijela svými autobusy, tak to nebyl problém, akorát já, pozorovatel, jsem se změnil

4 | 2007

67


Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy Karlovy Vary N. Tichonov, M. Šolochov, L.N. Tolstoj: Koně

Foto: Ivo Mičkal Jakousi podsoučástí chorvatské národní přehlídky je i mezinárodní účast. Proto vždy na Jadran zvou hosty z ciziny. Letos zavítalo slovinské studentské divadlo z Ljubljaně

s představením The Golden Bird. Slovinská národní pohádka, jednoduché, ale plné vizuálních efektů, krásných kostýmů a loutek, kde dvanáct mladých nadšenců ukázalo, co umí.

Paměť divadla III Jan Císař Byl to útok, který vyšel z nejvlastnějšího jádra praxe tradičního činoherního českého amatérského divadla a přímo na toto jádro také útočil. Divadlo je ovšem systém, a tak proměna jednoho komponentu znamenala proměnu celého systému. Tím jádrem a zároveň tou „pátou kolonou“ byla dramaturgie. Dnes víme hodně o působení toho proudu, jemuž se dostávalo a ještě dostává různých jmen – od autorského divadla přes malé jevištní formy po netradiční divadlo – jenž silně ovlivnil vývoj amatérského divadla v 70. a 80. letech minulého století a přispěl k jeho proměně, která mu přinesla výrazné úspěchy. Jenže: přes ohromnou váhu tohoto proudu a jeho nemalé zásluhy zůstávala stále velká většina amatérských souborů na půdě klasické tradiční činohry, v níž východiskem a smyslem celé činnosti bylo najít nějaký pro soubor vhodný dramatický text a tento text v nějaké podobě předvést divákům na jevišti. Říkám to záměrně takto neobratně, protože jedině tak snad alespoň trochu postihnu tu šíři, v níž se tato podoba amatérského činoherního divadla uskutečňovala. Prohlížel jsem několikrát – nezapřu, že často až s jistým dojetím – zachovalé archivy venkovských amatérských souborů. A vždycky jsem byl znovu a znovu za-

„...vazba na dramaturgii profesionálních divadel a jejich repertoár byla po dlouhá léta v českém amatérském divadle značně silná...“

68

4 | 2007

Pro mě však nejúspěšnější, a dle ohlasů věřím, že i pro místní publikum, bylo představení Koně divadelního studia Dagmar z Karlových Varů, které svojí kvalitou jednoznačně čnělo nad šedí ostatních. Přes všechny organizační problémy, když nikdo z organizátorů nevěděl, kdy a kde mají být, když slíbený minidisk neměli, ale nakonec ho sehnali, když ne všechny divácké skupiny dorazily (jedna totiž nesehnala autobus na převoz a další musela zrovna v tu dobu na večeři, protože by se pan vrchní zlobil), a proto bylo jen 25 diváků… Zahráli nádherné představení. Neviděl jsem všechno. Také jsem musíval někdy na večeře místo kultury. Ona totiž ta zvláštní organizace zařizovala večeře pro účastníky po skupinkách bez ohledu na představení. Takže každý musel nějaká prošvihnout, když nechtěl být hlady (a taky by se ten pan vrchní zlobil). Ale tři špioni z Hrobesa mě informovali, takže jsem o nic nepřišel. Celkový dojem z chorvatského divadelního festivalu Jadran 2007 v Kastavu byl fajn, ale organizačně či umělecky se to s „Hronovama“ nedá srovnat.

skočen tím, jak podivuhodně triviální texty se – ve velkém množství – vydávaly a hrály. Na tento repertoár byl podniknut ve jménu ideologie a socialistického realismu razantní útok v roce 1948 po 18. Jiráskovu Hronovu, kde byla ustavena dramaturgická komise, jejímž cíle bylo skoncovat s tzv. druhořadým repertoárem „jen pro ochotnické divadlo“. Byly ovšem amatérské soubory, které hledaly repertoár jinak a jinde; na daleko vyšší úrovni. V mém rodném městě byl významný režisér ochotnického spolku, jehož členové pocházeli ze společenské smetánky, jenž měl své známosti v činohře Národního divadla a odtud čerpal své dramaturgické podněty. Nejraději režíroval hry, jež už činohra ND hrála, protože odtud získával i představu o inscenaci toho nebo onoho textu a vznikala možnost – hojně uplatňovaná – zvát hosty ze souboru ND. Ostatně – tato vazba na dramaturgii profesionálních divadel a jejich repertoár byla po dlouhá léta v českém amatérském divadle značně silná; samozřejmě diferencovaně. Byly rozdíly – někdy velké – mezi silnými kulturními a divadelními centry, městy s divadelní tradicí a venkovem. Ale v zásadě platilo to, co jsem tak neobratně pojmenoval: šlo o to najít text, jejž soubor považoval pro sebe a pro své diváky za vhodný a nějak jej předvést divákům z jeviště a na jevišti. V šedesátých letech – zejména v jejich druhé polovině – se objevují známky proměny; vliv malých jevištních forem je už patrný. Objevují se soubory, pro něž je dramaturgie tvořivou činností připravující osobitou inscenaci. Miroslav Etzler,


„...celé evropské divadlo se tváří v tvář době měnilo a že ani tradiční české činoherní amatérské divadlo nemohlo zůstat stranou tohoto procesu. / ... / Nastupovala a odehrávala se proměna dramaturgie, která začala stále větší důraz klást na interpretaci. Jistá část amatérských souborů a divadelníků tento princip začala pokládat za prvotní a základní cíl a smysl své divadelní aktivity i svých inscenací.“ výborný amatérský herec, vykonával takovou dramaturgickou činnost v souboru z Ostravy-Hrušova, Leoš Walletzký, rovněž výborný herec, působil takto v brněnském Studiu J. Skřivana. Ostatně: jeden z nejpokročilejších duchů českého amatérského divadla těchto let, do poloviny 60. let metodik východočeského Krajského kulturního střediska, hronovský Josef Vavřička, mne v první polovině těchto let z tohoto důvodu přitáhl znovu do amatérského divadla. Pořádal v Hradci Králové a Pardubicích dlouhodobější kurz pro režiséry a požádal mne, abych se jej zúčastnil. A tak jsem s Jarmilou Černíkovou-Drobnou, tehdy dramaturgyní divadla v Hradci Králové, jinak vedle Vavřičky vůdčí ideovou a organizační osobnosti tohoto kurzu, působil na ty už režírující nebo k režii se připravující východočeské amatéry v tomto směru. Jsem přesvědčen, že by se tato tendence prosazovala a sílila touto cestou za normálních podmínek i nadále, protože to byla jedna z odpovědí na celkovou proměnu evropské činohry od přelomu 50. a 60. let 20. století. Chci tím říci, že se celé evropské divadlo tváří v tvář době měnilo a že ani tradiční české činoherní amatérské divadlo nemohlo zůstat stranou tohoto procesu. Jenže: místo normálních podmínek nastala naprosto „nenormální normalizace“. Ten proces v ní pokračoval, dokonce se stával vůdčím trendem podporovaným nejen na soutěžích, ale především částí amatérů, kteří pochopili, že v této tvořivé dramaturgii spočívá jejich příležitost učinit divadlo alespoň nějak, v nějaké poloze a podobě smysluplnou činností, která najde komunikaci s divákem a bude spolu s ním jistým způsobem reflektovat dobu. Nazval jsem období 1970–1989 v českém amatérském divadle v Cestách českého amatérského divadla časem paradoxů. Ve studii věnované v této publikaci alternativnímu a činohernímu divadlu tohoto časového úseku jsem ten paradox hledal především v alternativním proudu odklánějícím se od tradiční podoby činohry a vytvářejícím i alternativu k celkové společenské atmosféře jako půdu, „kde lze klást některé základní otázky smyslu lidského života v ‚normalizovaných podmínkách‘ lidského života“. Teď, v této „paměti divadla“ se mně zdá nemenším paradoxem, svým způsobem obdivuhodnějším, protože šlo o proces, jenž se odehrával v nitru tradice a podstupoval tak velmi složitou a trnitou cestu. Nastupovala a odehrávala se proměna dramaturgie, která začala stále větší důraz klást na interpretaci. Jistá část amatérských souborů a divadelníků tento princip začala pokládat za prvotní a základní cíl a smysl své divadelní aktivity i svých inscenací.

„Malé divadlo s Felzmannem na JH znovu strhlo inscenací Její pastorkyně, která pro mne zůstává jedním z vrcholných interpretačních činů tehdejšího činoherního amatérského divadla.“

Tak se stala v jistém okamžiku interpretace klíčovým pojmem pro vývoj v tradičním činoherním amatérském divadle a odtud později vstoupila do kontextu celého českého divadla; stala se základem rozlišení na interpretační a neinterpretační divadelní jazyk zahrnující celek českého divadla. Ale k tomu se asi dostanu později, zatím jsem na začátku toho procesu, kdy jistá proměna největší části českého amatérského činoherního divadla začala tím, že se dramaturgie stávala tvořivou interpretační činností. Nebylo to jednoduché a snadné, ale systematický tlak přinášel své výsledky. První složkou toho tlaku byla hodnocení v soutěžích, neboť poměrně brzo především účast profesionálů v porotách tento aspekt učinila vlastně rozhodujícím kritériem: jak zacházel soubor se zvoleným textem, jak jej interpretoval. Druhou složkou pak byla různá školení, kde byla dramaturgii jako ineterpretaci věnována maximální a hlavní pozornost a konečně tu byla složka třetí, nejdůležitější: úspěšná představení především na Jiráskově Hronově, která vznikala na bázi této dramaturgie. Opět tu sehráli svou roli profesionální režiséři, kteří samozřejmě interpretaci textu pokládali za něco, co je znakem jejich profese. Za všechny bych tu vzpomněl Aloise Hajdy a jeho spolupráce se souborem ZK PAL – Magneton z Kroměříže a Pavla Rímského a jeho režií v brněnském Dělnickém divadle. Tenhle soubor měl za spolupráce s ním svou velkou éru, jež vyvrcholila inscenací Příběhu koně, uvedené s velkým úspěchem

„Téma, to byl jeden z nejdůležitějších pojmů těch let, pro mnohé dokonce pojem základní, jenž vyjevoval osobní postoje tvůrců.“ na 52. JH a stvrzující v tom roce 1982 schopnost amatérské české činohry vyrovnávat se s velmi náročnými předlohami k inscenacím. Nebyl to ovšem jediný důkaz. V této době má svou éru na poli činoherního interpretačního divadla také amatérské Malé divadlo z Ústí nad Labem pod vedením Rudolfa Felzmanna. Zazářil jako hvězda první velikosti Peer Gyntem. Nadšené přijetí této inscenace na JH mne tenkrát, v tom roce 1978, rozčílilo; zdálo se mně, že jde o inscenaci, která spíše uspokojuje a strhuje jako důkaz, že amatéři dovedou také dělat „velké divadlo“, než aby imponovala svou interpretační novostí a odvahou. Dnes vím, že to byl jeden z velmi důležitých kroků k tomu, aby se rozvíjelo ono proměňování dramaturgie. Neboť právě taková představení, tak vřele přijímaná, nejlépe a nejvíce přesvědčovala řadu amatérů, že takto chápaná dramaturgie nemusí znamenat rozchod s diváky, že mohou být oceňována a přijímaná jak divadelní veřejností, tak širokými diváckými kruhy. Ostatně: o dva roky později Malé divadlo s Felzmannem na JH znovu strhlo inscenací Její pastorkyně, která pro mne zůstává jedním z vrcholných interpretačních činů tehdejšího činoherního amatérského divadla. Aktivity souborů tohoto typu a jejich přinejmenším inspirativních inscenací přibývalo, vznikl jakýsi silný „střední proud“. Opíral se v mnohém o tradiční postupy českého amatérského činoherního divadla, ale zejména o dramaturgii, která interpretovala text především otázkou, co znamená dnes, jaký má smysl pro nás. Odtud pak nutila hledat prostředky, jimiž lze tento smysl realizovat, konkretizovat na jevišti, a tak zveřejnit, sdělit divadlem. Objevovala témata. Téma, to byl jeden z nejdůležitějších pojmů těch let, pro mnohé dokonce pojem základní, jenž vyjevoval osobní postoje tvůrců. A tím se toto tradiční činoherní divadlo přibližovalo divadlu netradičnímu, alternativnímu.

4 | 2007

69

Servis a informace | Dramaturgický pozorník

RADY NERADY pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Zde je třetí titul, který by mohl zaujmout žadatele tohoto typu: „Založili jsme divadelní soubor. Jsme většinou z jedné třídy a je nám kolem sedmnácti. Vedoucím je jeden bezvadný učitel, ale nikdy divadlo nedělal, stejně jako nikdo z nás. Poraďte nám, co máme hrát. Nejlépe nějakou komedii s písničkami pro 8 až12 osob. Když bude potřeba, dovedeme sehnat i další lidi.“

Milan Uhde – Miloš Štědroň: Balada pro banditu Jan Šotkovský Text, o kterém pojednává tento díl seriálu Rady nerady, pravděpodobně vůbec představovat netřeba a vyprávět jeho děj už vůbec ne. Zmiňme proto jen, že na počátku jeho vzniku stála zakázka Divadla Husa na provázku pro tehdy nepovoleného Milana Uhdeho, jež mu mimo jiné měla ulehčit svízelnou finanční situaci zakázaného autora – zdramatizovat pod cizím jménem Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník. Uhde se ve své verzi nakonec od Olbrachtovy levicově dogmatické předlohy dosti vzdálil, vrátil se až k prvotní inspiraci autentických novinových zpráv o Šuhajově případu a nakonec ve spolupráci se skladatelem Milošem Štědroněm, který Uhdeho texty (de facto upravené lidové písně) zhudebnil inspirován jak folklorní melodikou, tak countryovými postupy, a vznikl svébytný „eastern“. Jeho původní inscenace v Divadle Husa na provázku (1975) je jedním z uznaných vrcholů českého divadla 70. let a samotný text se okamžitě zařadil mezi nejsilnější, nejinspirovanější počiny, jakých se kdy české hudební divadlo dopustilo. I nepříliš zdařilá filmová verze režiséra Vladimíra Síse (1978), na kterou neměli autoři divadelní podoby, bohužel, dostatečný vliv, její slávu jen posílila. (Největší hodnota filmu je dnes, zdá se, dokumentární, v tom, jak přejímá některé původní divadelní nápady režiséra Zdeňka Pospíšila.)

DRAMATURGICÉ POZORNÍKY V ROČNÍKU AS 2007 § RADY NERADY pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) § HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ § NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY 70

4 | 2007

Pospíšil své režijní řešení ostatně o necelé dva roky později přenesl i na prkna amatérská, do souboru Lucerna MB Praha, jejichž neobyčejně dlouho reprízovaná inscenace založila úspěšnost textu i mezi divadelními neprofesionály. Na profesionálních jevištích však panovalo dlouhé váhání, zda se bez Pospíšilovy režijní imaginace a neopakovatelné konstelace původního „provázkovského“ hereckého obsazení, v čele s trojhvězdím Miroslav Donutil (Nikola Šuhaj) – Iva Bittová (jeho milá Eržika) – Bolek Polívka (obchodník Mageri) Balada „nevytratí do zdvořilého, zapomenutelného průměru“ (Jiří Černý). Nakonec prolomila váhání ostravská inscenace Petera Gábora (1996), potvrdila nadčasové kvality Uhdeho textu i Štědroňovy hudby a odstartovala od té doby neutuchající sérii Balad na českých jevištích, z nichž hradecká verze Karla Brožka (2000) už nakračuje k dvousté repríze a návrat hry po třiceti letech do Divadla na provázku v režii Vladimíra Morávka (2005) se zdá být rovněž velice úspěšným. Lze tedy v případě Balady pro banditu mluvit o textu kvalitním a jevištně ověřeném, jehož divadelní kvalita je nezpochybnitelná. Rovněž se zdá být nesporné, že splňuje podmínky, které na divadelní hru klade typický dotaz, zmiňovaný v záhlaví tohoto článku. Balada je sugestivním romantickým příběhem, který v sobě chová všechny ingredience, s nimž pracují mágové komerčních velkofilmů – lásku, vášeň, zločin, tragickou smrt. Je to muzikál s rozměrným obsazením, takže si v něm své role najde i rozsáhlý herecký kolektiv, zároveň však skutečná tíha leží pouze na třech čtyřech hlavních figurách – jsou-li kvalitně obsazeny, může se v jejich stínu ztratit leckterý herecký nedostatek ve vedlejších rolích. Nabízí prostor pro kolektiv: Nikolův příběh je komunitou – v původní verzi trampskou partou scházející se u táboráku – kolektivně vyprávěn a kolektivně sdílen, tuto baladu zkrátka zpívají všichni. Obsahuje v sobě rebelské téma, příběh vzpoury proti establishmentu a statu quo, který je (či by měl být) mladým divadelníkům přirozeně blízký. Balada pro banditu je nadto muzikál vybavený mnoha hitovými, zlidovělými písněmi (Zabili, zabili, Tam u řeky na kraji, Řekněte mamce prokrista, Jatelinka drobná, Ani tak nehoří aj.), které pronikly až do standardního táborákového repertoáru, jejich pěvecká náročnost ovšem přitom není pro amatéry v nedosažitelné výši. O čem že dnes Baladu pro banditu hrát, si samozřejmě tvůrci musí zodpovědět sami. Dovolím si pouze připojit skromné mínění, že redukovat téma hry na vzpouru jednotlivece proti „pánům“, která v publiku 70. let zřejmě silně rezonovala, se zdá dnes být již poněkud málo. Uhde sice vypráví vznosnou baladu, ale jejím hrdinou je bandita, asociál, zločinec, terorista – jak komu libo. Napsal zkrátka (dle jeho vlastních slov) drsnou mordýřskou historii, ani bezproblémovou oslavu toho, jak je zbojníkům na horách volně a svobodně, ani ideologickou oslavu zbojnictví (od toho máme v české dramatice Mahenova Jánošíka). Právě nejistota, do jaké míry je Nikolovo chování oprávněné a ospravedlnitelné, co všechno lze ještě vydobýt násilím a co ne („Jestli mi Eržiku nedáte, vypálím vás!“) tvoří hlavní napětí hry. Na konci si tuto otázku uvědomuje i sám Nikola, když na výkřik svého bratra „Tak nemluv,

Divadelní literatura

Nikolo. Není konec,“ odpovídá: „Co je to konec? Když tě dostanou, nebo když ti zbyde jen jedna cesta? Já jsem to tak nechtěl. Pánbů ví, kde se to zvrtlo.“ Svět Balady je zkrátka poválečný, destabilizovaný, zběsilý revoluční svět, v němž staré hodnoty už neplatí a nové ještě nejsou a s nímž se všichni snaží vyrovnat posvém. Lze ostatně těžko tvrdit, že Nikolův hlavní protihráč, velitel četníků, je figura negativní – vidíme v něm spíše unaveného muže, snažícího se pochopit svět, kterému nerozumí, kterým trochu i vnitřně pohrdá a v němž se marně snaží udržet pořádek. I v Derbakovi a Dankovi nemusíme hned vidět mordýřské zrádce, které vede touha po prospěchu – Nikolu zabíjejí ve chvíli, kdy Koločavě už prokazatelně škodí, ve snaze vůbec nějak vyjít a domluvit se s novou mocí. Všechny tyto postavy jsou v zásadě pochopitelné a jejich jednání je srozumitelné podle hesla každý se drží nad vodou, jak umí. Má-li Uhdeho hra negativního hrdinu, je to cynický prospěchář Mageri, kluzký a nepostižitelný, typ přežívající bez úhony všechny režimy a společenské systémy, veden prostou vírou v to, že páni přicházejí a odcházejí, kdežto lidi zůstávají. Já žiju z lidí, pane veliteli. V Uhdeho hře panuje zkrátka neustálé přelévající se napětí mezi ironií a patosem, s nímž je zbojnický osud nahlížen. Autor si původně představoval i ironickou pointu, v níž budou Šuhajovi vrazi na závěr publiku coby turistům nabízet suvenýry ze zbojníkova života a vyprávět, kterak se se zesnulým důvěrně znali. Na přání Zdeňka Pospíšila ji však změnil a pointa konfrontuje Mageriho prospěchářství s jistou tragickou velikostí zbojníkova osudu. Po Mageriho odchodu z Koločavy, kde je pro něj již příliš horká půda („Stěhuju se do Mukačeva. / ... / Grandhotel Polonina. Stylová jídla, krojovaná obsluha.“), přichází Eržika se sborem ještě jednou zazpívat ústřední baladickou píseň Zabili, zabili. Upozornění a varování? Pouze dvě, ovšem kardinální. Za prvé – Uhdeho text odpovídá formou roztříštěnému, vzrušenému příběhu, který vypráví. Dialogy jsou hutné, očištěné na dřeň, akční, maximálně konfliktní. V textu tohoto typu se velmi obtížně škrtá a je třeba tak činit po zralé úvaze. Ještě důležitější je však si uvědomit, že se vzpírá realistickému způsobu inscenování. Uhde vystačí s minimem scénických poznámek v popisu prostředí (U Šuhajovy chalupy, Mageriho hospoda, Na četnické stanici), vše potřebné pro akci je většinou řečeno v textu. Jeho dialogy začínají už uprostřed akce, hned v první replice se většinou pojmenuje, kdo ke komu mluví, jaký je jejich vztah a jaké bude téma výstupu („Strýčku Drači, víte, oč jde. Dejte mi Eržiku.“, „Nikolo, je mír. Vojáci jsou doma. Pojď s náma.“ „Vítejte, Derbaku, a vy taky, Orebe. Konečně je napadlo, že když chtějí Nikolu, musí pustit vás.“). Naprostá většina dějově podstatných informací je sdělena v dialogu, postavy hry jsou ostře načrtnuty dvěmi třemi tahy a nejsou zásadněji prohlubovány. Inscenátor zkrátka hře i sobě poslouží mnohem lépe, když nalezne jednoduché, variabilní scénické řešení, které umožní realizovat ostrý rytmus a spád dialogů bez dlouhých přestaveb a scénických kouzel, než bude-li se snažit o detailní prokreslovaní prostředí a postav. Za druhé – písně. Mají ve hře v zásadě dvojí smysl. První je „zrychlený“ dějový posun metaforickým opisem – třebas scéna 9 končí jen krátkou Derbakovou poznámkou, že Eržika je bledá a Nikola bude potřebovat peníze a po krátké, Nikolou zpívané písni „Nepovídej, milá, mamince,/ že jsem s tebou ležel v postýlce,/ ale pověz, pověz tátovi,/ ať ti kolébečku zhotoví“ se ve scéně 10 už rovnou řeší fakt Eržičina těhotenství s Nikolou. Druhým je úmyslné zpomalení prudkého děje, příležitost k jeho reflexi a zamyšlení nad jeho neúprosnou osudovostí – tuto funkci plní především opakující se motivy Tmavá nocka, tmavá a Kterýpak jste, který, kamarádi moji?

Každopádně jsou všechny písně hluboce vintegrovány do děje a jakékoliv jejich zdůrazňování coby velkomuzikálových čísel s patřičným úvodem a finále (v oblíbeném duchu českých muzikálů – jakmile dojde na píseň, končí divadlo a začíná výpravný popový koncert) je na škodu věci. Ne nadarmo jsou písně většinou krátké, jedna dvě sloky a dost, větších „čísel“ je zde málo. Důslednou autorskou snahu, aby písně neretardovaly děj, by zkrátka bylo hezké inscenačně nekazit. (Rovněž jsem přesvědčen, že čím více syrovosti a „rockerského drajvu“ a méně obecné folklornosti v podání písní, tím lépe. Aranžmá skupiny Greenhorns z filmu, které má téměř všechny nectnosti špatné české country, bych bral přímo jako odstrašující případ. A naopak bych řekl, že v éře world music by nebylo špatné čerpat pro aranže inspiraci odtud.) Poznámka poslední, leč obzvláště důležitá! Po divadlech koluje několik různých verzí textu Balady, od původní „provázkovské“ k různým úpravám. Milan Uhde připravil po několika inscenačních zkušenostech upravenou, autorizovanou a definitivní verzi hry – je k nalezení v knize jeho textů Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou, vydané brněnským nakladatelstvím Atlantis v roce 2001. Toť vše a můžeme se vrhnout do vod příběhu. Bylo tu, není tu, havrani na plotu... Poznámka redakce: Další část dramaturgického pozorníku naleznete v repertoárové příloze tohoto čísla AS na str. 16–20.

Jacques Copeau a jeho Starý holubník Slovenská teatrologická společnost vydala jako druhý svazek své edice nazvané Rozhledy titul, jež je pozoruhodným příspěvkem v oblasti odborné divadelní literatury. Je jím kniha Jacques Copeau a jeho Starý holubník, monografie věnovaná největšímu inspirátorovi moderního francouzského divadla, Jacquesu Copeauovi (1879–1949). Kniha má tři části. V první autor pojednává o umělecké tvorbě tohoto divadelníka hlavně v období existence Divadla Starý holubník, zaobírá se jeho režijní prací, herectvím a dramaturgií, ale i principy jeho novátorské divadelní školy a duchovním poselstvím. Druhá část obsahuje překlady nejvýznamnějších textů J. Copeaua. Třetí tvoří přehledy o Copeauově životě a díle a vysvětlující poznámky. Je doplněna jmenným rejstříkem. Jde o jedinečný, nový pohled na francouzské divadlo, doplňující

4 | 2007

celkový obraz o jednu z nejvýznamnějších, u nás dosud ne zcela dostatečně známých, osobností 20. století. Autorem monografie je Miloš Mistrík (narozený 1953), mezinárodně uznávaný divadelní historik a teoretik. Napsal knihy o herecké tvorbě (Kapitoly o hereckom umení, 1994 a 2005; Herecké techniky 20. storočia, 2003) i o dramatické literatuře (Sto slovenských hier, 1992; Slovenská absurdná dráma, 2002; Aj dráma je len človek..., 2003) Jako vedoucí

71

Poradna

autorského kolektivu vydal zatím jediné kompletní dějiny slovenského moderního divadla (Slovenské divadlo v 20. storočí, 1999). Vedle domácí slovenské problematiky se věnuje otázkám francouzského divadla a kultury (Ži v Paríži, 1994). Spolupracoval na encyklopedických dílech (Dictionnaire encyklopédique du théâtre, 1995; La Scène moderne, 1997). Je ředitelem Kabinetu divadla a filmu SAV, přednáší na Sorboně v Paříži. Kniha vyšla ve vydavatelství VEDA Slovenské akademie věd, Bratislava 2006 (ISBN 80968514-3-8). Má 560 stran, první část je doplněna bohatou obrazovou dokumentací. (MS)

Scénická žatva 1990–2006 Slovenské Národní osvětové centrum vydalo v roce 2006 v rámci projektu Svedkovia minulosti almanach Scénická žatva 1990–2006. Vývin sloveského amatérského divadla a umeleckého prednesu v dokumentoch.. Knížka – soubor dokumentů – ma-

puje vývoj slovenského amatérského divadla a uměleckého přednesu. Její autorka Mgr. Alena Štefková v decentně výtvarně řešené publikaci seřadila všechny programové bulletiny vrcholné přehlídky. Namísto komentářů jednotlivých ročníků přiložila hodnocení z časopisu Javisko a doplnila soupisem držitelů Ceny za tvořivý čin roku v daném období. V doslovu komentuje autorka jednotlivé ročníky, uvádí případné změny programu a přikládá také soupis členů odborných porot, redaktorů festivalového zpravodaje a dalších neopominutelných organizátorů. Úvodní stať napsal prof. PhDr. Vladimír Štefko, CSc., přední teatrolog a pedagog, ale také porotce martinského festivalu. Zachycuje jednotlivé vývojové tendence divadla a uvádí do širších

DRH, dramaturgie – režie – herectví, PRAHA STANOVY I. Název, sídlo, působnost. 1. souvislostí dosah společenských proměn po roce 1990. Vznikl tak cenný pramen, chcete-li rukověť, ve které uživatel snadno najde kdo, kdy a co zajímavého na daném poli vytvořil. Národné osvetové centrum, Bratislava 2006, 342 stran, fotografie Filipa Lašuta (ISBN 807121-268-7).(PS)

2. 3.

1. 2.

3.

IV. část Stanovy občanského sdružení (vzor)

4.

4 | 2007

Název sdružení je DRH, dramaturgie – režie – herectví, dále DRH Sídlo DRH je v Praze, Verdunská 31, 160 00 Praha. DRH působí na celém území České republiky.

II. Cíle činnosti.

Občanská sdružení v amatérském divadle

V předchozích třech dílech tohoto seriálu-poradny jsme se zabývali otázkami založení divadelního souboru, jeho v současnosti nejoptimálnější formou existence jako občanského sdružení (AS 1/2007), dále pak návodem, jak postupovat

72

při založení občanského sdružení (AS 2/2007) a naposledy jsme upozornili na nové zákonné ustanovení o podobě názvu občanského sdružení a na to, co vše s tím souvisí (AS 3/2007). Ve čtvrtém pokračování seriálu vám chceme podat pomocnou ruku při zpracování stanov, jejichž předložení je jednou z podmínek registrace občanského sdružení. Nevytvářeli jsme za tím účelem nějaký obecně platný model, nýbrž požádali jedno z existujících sdružení, které se registrovalo v nedávné době, aby své stanovy poskytlo jako pomůcku pro ty, kdo je budou teprve tvořit. Volili jsme zcela záměrně občanské sdružení DRH, dramaturgie-režie-herectví, Praha, neboť je jednak divadelním souborem (byť svým způsobem), ale také sdružením, které má za cíl aktivity vzdělávací, vydavatelské a další, přesahující úzký rámec základní činnosti divadelního kolektivu. Nebude totiž na škodu, ba naopak, když si soubor při svém ustavení formou občanského sdružení zakotví ve stanovách i činnosti přesahující vlastní divadelní produkci v místě působení. Nejméně pro to, aby legalizoval náklady a měl k tomu oporu ve stanovách, coby základním dokumentu vymezujícím jeho poslání, činnost, působnost a obsahujícím další nezbytná ustanovení pro jeho existenci, ale i zánik. (MS)

DRH je nezávislé, nepolitické sdružení občanů se samostatnou právní subjektivitou, založené podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Cílem sdružení je svojí neziskovou činností pěstovat a rozvíjet divadelní umění, všestranně je propagovat a přispívat jeho prostřednictvím ke zvýšení kulturní i mravní úrovně občanské společnosti a zároveň přispívat k rozvoji informovanosti široké veřejnosti o kultuře obecně a o divadelní tvorbě zvláště. Cíle své činnosti dosahuje sdružení zejména výukou svých členů prostřednictvím studování a hraní divadelních představení a dále i vydáváním neperiodických i periodických publikací a tiskovin, pořádáním odborných i kulturně-společenských akcí v oblasti definované cílem sdružení. Při naplňování svých cílů rozvíjí DRH spolupráci s jinými především kulturně-společenskými a divadelními odbornými institucemi, občanskými sdruženími, právnickými a fyzickými osobami v České republice i zahraničí.

III. Orgány DRH 1.

Nejvyšším orgánem DRH je členská schůze, kterou tvoří

Poradna

2.

3.

4. 5.

6.

7.

8.

všichni řádní členové DRH. Usnášeníschopná je při účasti alespoň jedné třetiny řádných členů. Usnesení musí být přijato nadpoloviční většinou přítomných členů. Z jednání členské schůze je pořizován písemný zápis, který musí být opatřen podpisem předsedy nebo jím pověřeným členem sdružení a dále podpisem ověřovatele zápisu. Ověřovatele zápisu zvolí členská schůze na návrh předsedy nebo jím pověřeným členem sdružení před zahájením jednání. Pravomocí členské schůze je zejména volba výkonného výboru, schvalování roční závěrky, plánu činnosti sdružení, přijímání nových členů, stanovování výše vstupních poplatků a členských příspěvků, rozhodování sporů mezi členy a výkonným výborem, projednání námitek členů a jiné. V čele DRH stojí výkonný výbor, který řídí a usměrňuje činnost sdružení mezi jednotlivými členskými schůzemi. Členskou schůzi svolává výkonný výbor nejméně jednou ročně. Výkonný výbor se skládá z: a) předsedy b) jednatele c) pokladníka d) dvou členů Kontrolu činnosti výkonného výboru a hospodaření sdružení provádí revizní komisař. Výkonný výbor a revizní komisař jsou voleni členskou schůzí na dobu jednoho roku a jsou jí ze své činnosti odpovědni. Pro nedostatek členů, nebo i v jiných odůvodněných případech, je možno ve výkonném výboru snížit počet členů a sdružovat funkce, a to v mimořádném případě i do jedné osoby. Takové rozhodnutí však musí být schváleno členskou schůzí. Jménem DRH je oprávněn ve všech věcech jednat předseda nebo jím pověřený člen sdružení (např. jednatel). V písemném styku tak, že k uvedení názvu DRH připojí svůj vlastnoruční podpis. K řešení dílčích úkolů mohou v rámci DRH vznikat pracovní skupiny, organizační složky nebo organizace, které mohou být členěny tematicky i územně. Tyto subjekty mohou být dle usnesení členské schůze samostatnými právními subjekty. Další podrobnosti upravuje organizační řád.

IV. Členství v DRH, práva a povinnosti členů. 1.

2.

3. 4. 5.

Řádným členem DRH se může stát každý občan České republiky po dovršení věku 15 let. Příznivcem se může stát každý občan a právnická osoba z České republiky i jiného státu. Osoba se stává řádným členem DRH po zaregistrování předepsané přihlášky výkonným výborem, schválení jejího vstupu členskou schůzí a po zaplacení vstupního poplatku a členského příspěvku na příslušný rok. Příznivcem se stává každý, jehož písemnou žádost přijme výkonný výbor. Členská schůze může udělit na návrh výkonného výboru čestné členství, a to za výjimečné zásluhy o DRH či mimořádný přínos při dosahování vytčeného cíle. Členství zaniká: a) vystoupením člena na základě písemného oznámení,

b) vyloučením na základě rozhodnutí členské schůze, c) úmrtím člena nebo zánikem právnické osoby. - 16.

7.

8. 9.

Členství opravňuje k účasti na všech aktivitách DRH. Řádný člen má právo volit a být volen do výkonného výboru a na post revizního komisaře, požadovat informace o činnosti a hospodaření DRH. Povinností člena je dodržovat stanovy a organizační řád DRH a nepodnikat nic, co by bylo v rozporu se zájmy a dobrým jménem DRH. Dále je povinen platit členské příspěvky a informovat o výsledcích své činnosti ostatní členy DRH. Vstupní poplatek a členské příspěvky i způsob jejich placení stanovuje organizační řád. Další podrobnosti stanoví organizační řád.

V. Majetek a hospodaření DRH 1. Majetek DRH tvoří: a) vlastní majetek, b) příspěvky a dary, c) příjmy z vlastní činnosti 2. DRH je samostatnou účetní jednotkou. Hospodaření se řídí platnými ekonomickými a hospodářskými předpisy a zákony České republiky a stanovami DRH. 3. Za hospodaření sdružení odpovídá předseda spolu s pokladníkem. Zákonem předepsané účetnictví vede pokladník nebo jiná právnická či fyzická osoba dle rozhodnutí členské schůze. U nich jsou uloženy i účetní knihy a další součásti účetní evidence. Účetnictví je možné vést i v elektronické podobě. 4. O stavu hospodaření podává výkonný výbor zprávu členské schůzi nejméně jednou ročně. 5. Pokud členská schůze nestanoví jinak, je s finančními prostředky a dalším majetkem sdružení oprávněn nakládat výkonný výbor. 6. Peněžní prostředky sdružení mohou být uloženy na jednom či více bankovních účtech. Dispoziční právo k bankovním účtům má pokladník nebo předseda nebo jiný člen výkonného výbory či DRH, a to samostatně nebo dohromady, vždy dle aktuálního rozhodnutí členské schůze. VI. Závěrečná ustanovení 1. Stanovy mohou být měněny jen se souhlasem nadpoloviční většiny řádných členů. Svůj souhlas mohou členi vyjádřit i písemně. 2. DRH zaniká dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením, usnesou-li se na tom nejméně dvě třetiny řádných členů. Členská schůze pak rozhodne o majetkovém vypořádání. DRH zaniká i úmrtím posledního řádného člena, majetek DRH pak připadne státu. Za přípravný výbor: Jiří Anderle

4 | 2007

Ing. Kamil Dörfler

MgA. Vladimír Zajíc

73

Zprávičky

Vybráno z databáze NIPOS BECHYNĚ (5750 obyv., okres Tábor): Kulturní středisko města Bechyně připravilo na dny 27.–28. června 2007 již XV. ročník přehlídky Divadlo v trávě. Mezi jinými pozvali organizátoři do bechyňské klášterní zahrady, kde se přehlídka tradičně koná, českobudějovické Divadlo Kvelb s představeními určenými dětskému publiku, soubor Alfa – Omega z Prahy s inscenací Černý den na Tolštejně, Divadelní soubor Tábor s inscenací Polní žínka Evelínka, posluchače 4. ročníku katedry výchovné dramatiky DAMU Praha s blokem klausurních prací, Divadlo V soukolí z Havířova s představením Pohybuju se na svém horizontu, Klub přátel Společnosti Zavrhlých Divadelních Her s hrou Fucking human trasch & light. Do programu byla zařazena vystoupení hudebních jazzových uskupení. Jako obvykle, nechybělo povídání o viděném a slyšeném. (MS) BRANDÝS NAD LABEM-STARÁ BOLESLAV (16 tis. obyv., okres Praha-východ): V pořadí pátou premiérou se 12. 6. v Brandýse nad Labem představil ochotnický spolek Klika, který v r. 2001 navázal na přerušenou – více než stoletou – tradici amatérského divadelnictví ve městě. Soubor tentokrát uvádí komedii P.A. Hrona Její Veličenstvo žena, čímž pokračuje v tradici veseloher, kterou zahájil v minulých sezonách, kdy nastudoval díla J. Wericha, J.N. Nestroye nebo V. Štecha. (Právo, 14. 6. 2007) BRNO (368 tis. obyv.): V Brně se 18. 5. uskutečnila Noc kejklířů, která by chtěla napodobit festival v jihofrancouzském Avignonu. Jak sliboval umělecký šéf Husy na provázku Vl. Morávek, „Zelný trh zaplní pouliční divadla, žakéři, polykači ohně, cirkusáci a herci všech divadel, kteří budou hrát pro Brňany před jejich prahy“. S akcí byla spojena i prohlídka zákulisí všech deseti brněnských divadelních domů. (Divadelní noviny, č. 12, 2007) CHOMUTOV (50 tis. obyv.): Centrál-

74

ní náměstí, prostory divadla, kino Praha a městský park v Chomutově se ve dnech 7.–9. 6. již počtvrté proměnily v pódia mezinárodního divadelního a hudebního festivalu Otevřeno. Přehlídka nabídla 19 divadelních představení amatérských i profesionálních souborů a řadu koncertů kapel a zpěváků různých žánrů. Letošní novinkou bylo zařazení místních souborů. Mezi účinkujícími byly Teatr Novogo Fronta, Bílé divadlo Ostrava, Divadlo v Pytli z Hrobu u Teplic, divadelní společnost Ariadna z Bělehradu, Jan Budař s doprovodnou skupinou Eliščin band, skupiny Wohnout, Gaia Meshiah, Jablkoň, Ty Syčáci aj. (Lidové noviny, 30. 5. 2007) CHOMUTOV (50 tis. obyv.): Na jedné základní škole v Chomutově byl počátkem školního roku zahájen žákovský projekt Kouzelný svět loutek aneb Cesta do pohádky začíná v loutkovém divadle. Organizátoři projektu, který vyvrcholil začátkem června, se původně domnívali, že půjde o akci určenou pouze pro žáky školy, kde začala. Ale když o ní informovali na internetu, sešlo se přes 90 přihlášek ze škol z celé ČR. Jedná se o dětskou tvůrčí výtvarnou soutěž, která má 5 kategorií (od dětí z mateřských škol až po žáky 9. tříd a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií, žáky speciálních škol a kolektivy). Soutěžící posílají organizátorům loutky, které budou hodnoceny a poté vystaveny. Setkání úspěšných tvůrců se uskutečnilo 9. 6. a bylo spojeno s vernisáží výstavy Kouzelný svět loutek v prostorách pořádající školy a předáním cen. Výstava bude prezentována do konce školního roku a potom vybrané exponáty přesídlí do mosteckého Divadla rozmanitostí. Některé loutky si možná na výstavu vypůjčí i Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. (Loutkář, č. 3, 2007) ČESKÉ BUDĚJOVICE (95 tis. obyv.): Ve dnech 11.–13. 5. se v Českých Budějovicích konal 2. ročník divadelního festivalu Na prahu, který pořádá Loutkohra Jihočeského divadla. Za pomyslný práh považují organizátoři hranici mezi amatérským či studentským a profesionálním divadlem. Představily se tři pražské spolky - Cirkus Sacra, Studio Damúza a studenti VOŠ, dále Divadlo Líšeň, královéhradecký DRAK, Kvelb a hostitelská Loutkohra. Novinkou letošního ročníku byla účast zahraničních studentů – např. loutkářů z Rakouska a Slovenska. Přáním organizátorů bylo, aby se letošní festival více otevřel směrem k hostitelskému městu a dětem. A tak se více než polovina představení odehrála na českobudějovických náměstích a dvorech. Celkem se uskutečnilo 11 představení, která zhlédlo přes

4 | 2007

tisíc diváků. Součástí programu byly také divadelní a výtvarné dílny, v nichž děti vyrobily 180 papírových masek. (Loutkář, č. 3, 2007) HRADEC KRÁLOVÉ (95 tis. obyv.): V Hradci Králové byl 21. 6. zahájen 13. ročník mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Do 30. 6., kdy festival končil, se v jeho programu představili divadelníci ze 14 zemí s více než 230 inscenacemi. Kromě představení na hlavní scéně divadla, v Divadle DRAK a také ve stanu je součástí festivalu již poosmé tzv. Open Air program. Ten divákům nabídl možnost zdarma zhlédnout na 130 představení na různých místech historického centra města. (Lidové noviny, 22. 6. 2007) LIBEREC (97 tis. obyv.): Ojedinělou výstavu českých loutek uspořádal v Oblastní galerii v Liberci festival Mateřinka společně s brněnským Moravským zemským muzeem. Expozice nazvaná Okno do českého loutkářství mapuje jeho vývoj od kočovného divadla až po současnost. Výstava představila trendy českého loutkového divadla, které jsou v mezinárodním kontextu unikátní – např. divadlo kočovných marionetářů, rodinné loutkové divadlo, spolkové loutkářství se svébytným projevem umělců české moderny a tvorbu současných loutkových scén. Výstava začala 21. 6. a potrvá do konce léta. Poté bude přestěhována na mezinárodní festival do Španělska. Festival Mateřinka se uskutečnil od 22. do 27. 6. a nabídl divákům nejlepší domácí inscenace pro předškolní děti. Vedle našich se představili také umělci z Kanady nebo Belgie. Mateřinka je soutěžní festival profesionálních loutkových divadel, který se jako jediný v ČR i v Evropě zaměřuje výhradně na tvorbu pro nejmenší diváky. (Lidové noviny, 12. 6. 2007) OSTRAVA (311 tis. obyv.): O. S. Dividlo – divadelní studio a Středisko volného času Korunka, p. o. se sídlem v Ostravě–Mariánských Horách připravily 2. Mezinárodní divadelní workshop, prázdninovou nabídku divadelních dílen (hereckou, scénografickou, hudební, choreografickou, tvorby masek, loutek, videa, fota a novinářskou). Dílny se uskuteční ve dnech 4.-18. srpna 2007 v Dividle Ostrava a od 14. do 18. 8. na Slezskoostravském hradu. Workshop vyvrcholí 18. srpna v 17 a 21 hodin představením hry Miguela de Cervantese y Saavedry Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha, které bude společným výsledkem práce jednotlivých dílen. Po celý tento den budou probíhat další doprovodné akce, včetně výstav z prací dílen. (MS) PRAHA 2: Budova bývalého kina Illusion v Praze 2 slouží od začátku

května divadlu. Tyto prostory získala Dětská opera, která zde založila scénu s názvem Divadlo Talent-Illusion. Vize divadla Talent vznikla již před lety s cílem poskytnout šanci nejen dětem z Dětské opery Praha, jak vysvětlila její ředitelka, pěvkyně J. Marková-Krystlíková, ale i mladým talentovaným lidem z různých oborů. Příležitost by tu měli dostat herci, zpěváci, loutkoherci či filmoví režiséři. Divadlo chce vytvářet program, na který by chodili jak dospělí, tak rodiče s dětmi nebo senioři. Mimo jiné uvažuje také o promítání starých českých filmů. (MF Dnes, 29. 5. 2007) PŘEROV (47 tis. obyv.): Ve dnech 18. až 20. 5. se v Přerově konala Přehlídka sokolských loutkových divadel, na kterou se sjelo 130 loutkářů z 9 souborů z celé ČR. Zahráli desítku představení. Setkání se konalo potřetí. Vystoupily domácí soubory Loutkové divadlo a Přerovský Kašpárek, Pražský sokolíček a další. (Přerovský deník, 18. 5. 2007) PŘÍBRAM (35 tis. obyv.): V nezvyklém prostředí Hornického muzea v Příbrami jsou do konce září vystaveny loutky tamního rodáka B. Koubka. Kašpárci, princezny či králové a ježibaby jsou umístěni v expozici dolu Vojtěch, čerti a draci přímo ve strojovně dolu, kam se prochází podzemní chodbou. Podle ředitele muzea J. Velfla k sobě horníci a loutky patří, protože loutkoherecká činnost byla vždy spjatá s volným časem horníků. Autor vystavovaných loutek B. Koubek spolupracuje s Uměleckou scénou Říše loutek. Výstava byla uspořádána k jeho 75. narozeninám. Za svůj život udělal zatím přes 400 postaviček různých typů a z různých materiálů. Kromě toho se věnoval i sochařství, hlavně portrétům – mimo jiných mu modelem seděl i M. Švabinský. (Právo, 7. 6. 2007) UHERSKÉ HRADIŠTĚ (26 tis. obyv.): Občanské sdružení Remazury a THeatr ludem pořádala v Uherském Hradišti od 31. 5. do 3. 6. mezinárodní přehlídku loutkových a alternativních divadel malých forem Na stejnú nitečku 2007. Přehlídka nabídla současné evropské, v nejširším slova smyslu vnímané loutkové divadlo – s nejrůznějšími typy loutek, s předměty, materiálem, vizuálními efekty, pohybem, často s živým hudebním doprovodem. Divadelní produkce doplnily loutkové filmy, pouliční divadlo, venkovní atrakce pro děti, dílny, výstavy výtvarníků a výrobců loutek a koncerty. Své inscenace představily např. tyto soubory – THeatr ludem, TD ZÓNA Ostrava, Divadlo na peróne Košice, Divadlo Tramtarie Olomouc, Pimprle teatro marionetto, Divadlo Alfred ve dvoře Praha. (Loutkář, č. 3, 2007)

Kalendář

říjen

srpen–říjen 2007 3.–11. 8.

3.–11. 8. 9. – 11. 8.

17.–26. 8.

17.–26. 8. 20.–25. 8.

24.–27. 8. 29. 8. 29. –31. 8. 30. 8.–2. 9.

HRONOV – 77. JIRÁSKŮV HRONOV, FESTIVAL AMATÉRSKÉHO DIVADLA (celostátní mezidruhová přehlídka se zahraniční účastí) Hronov – Rozborový seminář SČDO při 77. Jiráskově Hronově Machov – 3. Lojzíkův Machov, přehlídkové setkání divadel s vlastní nezaměnitelnou poetikou Šumperk – Setkání mladých amatérských divadelníků, tematické semináře a dílny Aleje u Stonařova – Aleje VI., mezinárodní žonglérská a divadelní dílna Letovice – Festival 3 + 1, VIII. ročník přehlídky a dílny amatérských divadelních souborů nestátních neziskových organizací Kuks – Theatrum Kuks, festival barokního divadla, opery a hudby Uzávěrka přihlášek národní přehlídky jednoaktových her Kaškova Zbraslav Olomouc, ZUŠ Žerotín – Kurz Základní principy divadelní práce s dětmi a mládeží

Dačice – VII. Dačické barokní dny, přehlídka barokního divadla a hudby 31. 8.–1. 9. Zlín – HRAnDÉNÍ, 5. setkání divadla a hudby září Brno, amfiteátr a hotel Přehrada – Festival na konci léta, jihomoravská nesoutěžní přehlídka amatérského divadla 7.–8. 9. Lipnice – Lipnický mantl, malý hradní divadelní festival 11.–16. 9. Jičín – Jičín město pohádky, nesoutěžní festival pro dětské publikum 20.–26. 9. Jičín – Dramatická výchova ve škole, 13. celostátní dílna dramatické výchovy 22. 9. Třebechovice pod Orebem –Symposion –17. 11. 2007, 36. ročník přehlídky amatérských divadelních souborů 22.–24. 9. Libice nad Cidlinou – Divadelní babí léto, a 1. 12. nesoutěžní přehlídka divadla pro děti i dospělé 28.–30. 9. Sokolov – 5. Sokolovská čurda, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla 28.–30. 9. Bechyně – Faustování, nesoutěžní přehlídka a dílna loutkového divadla 28. 9.–3. 11. Police nad Metují – 60. Polické divadelní hry, nesoutěžní přehlídka amatérských divadelních souborů

Jablonec nad Nisou – Podzimní fantazie – Tanec Jablonec 2007, VII. otevřený festival scénického tance a pohybového divadla České Budějovice – Dramaturgicko-literární dílna, praktická dílna pro vedoucí dětských souborů a učitele

říjen

říjen –prosinec říjen –prosinec

Praha – Herecká průprava, kurz pro vedoucí souborů a učitele Praha – Základy dětského divadla, kurz pro vedoucí souborů a učitele

říjen –prosinec 4.–7. 10.

Miletín – XII. Erbenův Miletín, přehlídka amatérských divadelních souborů Praha, Divadlo Disk – Dítě mezi výchovou a uměním, celostátní přehlídka dětských a středoškolských divadel a recitátorů spojená s konferencí o dramatické výchově

5.–7. 10.

Praha (CTD Praha 6) – Uvedení do dramatické výchovy, základní třísemestrální kurz pro učitele dramatické výchovy

9.–18. 10.

Sokolov – Kurz praktické režie NIPOS-ARTAMA

13.–20. 10.

Vysoké nad Jizerou – Krakonošův divadelní podzim, národní přehlídka venkovských divadelních souborů

13.–20. 10.

Vysoké nad Jizerou – Tematický seminář SČDO při Krakonošově divadelním podzimu

18.–21. 10.

Bechyně – Nahlížení, 18. celostátní přehlídka a dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla Svitavy – Podzimní setkání divadel ve Svitavách, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla

19.–21. 10.

19. 10.

20.–21.10.

25.–28. 10.

26.–28. 10. 29. 10. –listopad

6.–17. 11. soboty

Semily – Paroháč 2007, 9. přehlídka divadelních, loutkářských a hudebních souborů Olomouc, ZUŠ Žerotín – Kurz Základní principy divadelní práce s dětmi a mládeží Jablonec nad Nisou – Tanec, tanec..., 21. celostátní přehlídka scénického tance mládeže a dospělých Polná – Hrabalova ostře sledovaná Polná, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Ústí nad Orlicí, Česká Třebová,Litomyšl, Králíky aj. – Mezinárodní festival české a slovenské dramatické tvorby Chlumec nad Cidlinou – 60. Klicperův Chlumec, festival veseloherního amatérského divadla

4 | 2007

75

Karolinka v národním. Loutkářská Chrudim Dětská scéna Trutnov Wolkrův Prostějov Krajské přehlídky Paderborn 2007 Stanovy o. s. H

Recommend Documents