Jakub Hlaváček Život a dílo René Daumala; Vysoká hra
„Ať je tomu jakkoli,věřím, že lidská představivost nevynalezla nic, co by nebylo skutečné v tomto nebo v jiných světech, a nemohu pochybovat o tom, co jsem viděl tak jasně.“ Gérard de Nerval, Aurélie René Daumal se narodil 16. Března 1908 v 18 hodin a 15 minut v městečku Boulzicourt v Ardennes. Od té doby, co spatřil světlo světa, jej provází špatný zdravotní stav: po otci trpí problémy s krevním oběhem, po matce revmatismem. Často trpívá angínami a záněty mandlí. Podle vlastních vzpomínek na rané dětství 1 , jej z této doby natrvalo poznamenal zejména zvláštní ráz krajiny, kde žil mezi svým třetím a šestým rokem. Zhruba 30 km na SV od místa jeho narození na prvohorním břidlicovém geologickém území, bohatém na černé uhlí a železnou rudu, měli jeho rodiče na náhorní plošině přeměněné v obrovskou huť malý domek. Bylo to ponuré a drsné místo, které velmi působilo na obrovskou senzitivitu malého René. Tento kraj byl po dlouhou dobu pod španělskou nadvládou a hlavním jazykem zde byla valonština se spoustou dialektů (jeden ze zdrojů Daumalova zvláštního vztahu k řeči, jeho vybroušeného citu pro tvárnost slov a používání argotu). V této oblasti bylo také silné socialistické hnutí, jehož zapálení přívrženci často disputovali Daumalovým pod okny. V sedmi letech René Daumal zkouší hrazdu v cirkusu Medrano. Provozuje pokusy se samovolným plozením a akumulací zvuku. Ochočí šneka. V deseti letech objevuje zakřivení vesmíru, Einsteinovy zákony, a konečně překonává strach ze smrti. Po nástupu na lyceum v Remeši se seznamuje s o rok staršími spolužáky, se kterými zakládá tzv. frátrii. Tvoří ji spolu s ním Roger Lecomte, Robert Meyrat , Roger Vailland a říkají si simplisté. K nim brzy přibývá o rok mladší Pierre Minet. Spojuje je především stejné zanícení pro poezii – dvorními autory jsou Rimbaud, Baudelaire, Nerval. Vytvářejí si vlastní argot, kterým pojmenovávají svět okolo a tak jej přetvářejí. Vztah mezi Daumalem a Lecomtem je nejsilnější, první dostane přezdívku Phils, druhý Papa. Daumalovi se – prý pro jeho zvláštní moudrost – říká Nathaniel 2 , Lecomte si zvolí aristokratické Coco de Cotchilde a vampýrské Rog Jarl . Vailland je Dada, Meyrat - La Stryge a Minet – Phrere Fluet či Fi-Fi. Považují se za anděly. Jejich první básně vznikají jako zápisky z cest mimo čas a prostor, život a smrt. Provádí první (jak později říká – zmatené) pokusy s toxickými látkami (alkohol, tabák, tetrachlor, benzín), bdělým sněním a přemísťováním smyslů; též různé dadaistické hry, jako je „odvěká“ pataskopie – srovnávání charakterů lidí se zvířaty 3 , chůze naslepo s doprovodem, který má za úkol podporovat imaginaci různých krajin, situací a úkonů (v tom ze simplistů vynikal obzvláště mladý Daumal) 4 aj. Mezi nejrozporuplnější – protože nejdůslednější – podmínky soužití simplistů patřila pak především absolutní vydanost svého života na milost ostatním bratřím. Aby se nejednalo pouze o abstraktní či náhodnou záležitost, hrají ruskou ruletu. Daumal přežívá, ovšem selhává Meyrat, ten, jak se později dovědí, vytáhl náboj. Od této nejzazší podmínky se ovšem upustí poté, co jeden ze simplistů nenalezne dost odvahy, aby
1
Daumal R.: Qui présente l´auteur sous un jour plus intime, In: Chaque fois que l´aube parait, Gallimard, 1953, 2. ed., pp. 98-103 2 Později k němu přibudou další sebevyjádření: např. René de Mal, Renée, Re-Né, Aham Egomet (Daumalův dvojník ve Velké pitce) aj. 3 Daumal R.: Traité des patagrammes. In: L´évidence absurde, Essais et Notes I, Gallimard, 1972, pp. 226-240 4 Random M.: Le Grand Jeu, Paris, Denoël, 1970, vol.I, pp. 24-25
se o svých narozeninách, jak bylo předem domluveno, zastřelil. 5 ( Daumal se ovšem ve svých 17 letech pokusil o sebevraždu - z nedostatku smyslu života – a tento pokus podle jeho vlastních slov upevnil jeho svazky s rodinou a zejména díky tomuto nezdařenému pokusu vděčí za obnovení pocitu odpovědnosti za svého mladšího bratra.) Pozoruhodné nadání simplistů neušlo jejich profesoru filosofie René Maublancovi, který jako první uveřejňuje jejich básně a později podniká s Daumalem další pokusy s paraoptickým a dermo-optickým vnímáním (zamezení možnosti užívat zrak pro orientaci v prostoru) zaštítěné Pařížským metapsychickým institutem, kam bude Daumal docházet ještě několik let po ukončení lycea. Přestože konec frátrie simplistů spadá do října 1925, jejich společná aktivita trvá až do roku 1927, kdy se začíná formovat Vysoká hra. 6 Během studií v Remeši konstatovali lékaři u Daumala anémii a demineralizaci. Přesto má v oblibě různá tělesná cvičení, jezdí na kole, plave; má vášeň pro sbírání, je nadšeným entomologem. Po maturitě v roce 1925 odchází Daumal s Vaillandem do Paříže. Daumal se připravuje na přijetí do Ecole normale supérieure na lyceu Henri IV. a Lecomte s Meyratem zůstávají v Remeši. V červnu roku 1926 Daumal následkem „šťastné“ nehody při cvičení na hrazdě, kdy se udeří do hlavy, ztrácí na několik hodin paměť a tomu zabrání udělat zkoušky na E.N.S. a od října se dává zapsat jako svobodný student na Sorbonnu. V této době ještě experimentuje s drogami (hašiš, opium), ovšem záhy po operaci konečníku, kdy je mu podáváno opium a morfium ke znecitlivění, s jejich užíváním definitivně skončí a dokonce přechází na vegetariánskou stravu. Opuštěný Lécomte ovšem v Remeši nemůže vydržet a co chvíli jezdí do Paříže, zejména díky přátelství s Leonem Pierre-Quintem, který mu umožňuje tamní pobyt (několikrát však přebývá i u Roberta Desnose). Díky Pierre-Quintovi a Philippu Soupaultovi se simplisté později seznamují s Richardem Weinerem, který je záhy (4. června 1927) seznámí s malířem Josefem Šímou. Toto setkání je bouřlivé a pro obě strany velmi plodné. 7 Šíma si zamiluje hlavně nespoutatelného Lecomta, nicméně stává se též jedním z iniciátorů chystané revue. V Šímově atelieru se čtvrtek co čtvrtek schází tato skupinka, ke které přibývá ještě fotograf Arthur Harfaux a diskutují o společném vydávání časopisu. Jeden čas dokonce zvažují vydávat jej současně v Československu a ve Francii, neboť zde měli úzké kontakty. To se nakonec bohužel ukázalo jako nerealizovatelné. Název nové revue měl původně znít la Voie (Cesta), v listopadu 1927 ovšem tento padá a je přijat nový Vaillandův návrh (alespoň tak to tvrdí Pierre Minet): Le Grand Jeu (Vysoká hra). Tento měsíc se odehraje ještě jedna pro Daumala významná událost; během čtvrtka v Šímově ateliéru představí holanďan Hendrick Cramer, řečený Kapitán, Daumalovi svou ženu Veru Milanovnu, která se stane Daumalovou družkou a později ženou. V červnu 1928 jde první číslo Vysoké hry konečně do tisku. Pod jeho úvodním manifestem jsou „v úplné shodě“ podepsáni: Roger Gilbert Lecomte, René Daumal, Rolland de Renéville, Pierre Minet, Hendrik Cramer, Roger Vailland, Arthur Harfaux, Maurice Henry a Josef Šíma. Poté se ovšem ke skupině připojuje přeběhlík od surrealistů: Mony de Boully, a také André Delons a Pierre Audard. Vysoká hra byla ve své době jednou z nejradikálnějších reakcí, jež byly vyvolány reflexí duchovní krize západní civilizace. Ve stejné době prochází vrcholem nejen surrealismus, ale ovzduší kvasí i jinými -ismy, ať už jde o nechvalně známou podobu komunismu, nacionalismus, spiritismus (vzpomeňme, že 5
Ibid. pp. 27-28 Bohužel zde není dostatek prostoru pro rozbor simplistů a jejich mytologie, zdržel jsem se u nich jen tolik, kolik je nezbytné k naznačení kontinuálního Daumalova vývoje a jeho raných zkušeností, též proto, že v české literatuře o nich obsáhlejší pojednání chybí. Zájemci nechť se obrátí na : Random M.: Le Grand Jeu, Paris, Denoël, 1970, vol.I. či Tonnac J. P.: René Daumal l´archange, Paris, Grasset, 1998 7 Josef Šíma po seznámení se s Vysokou hrou spolupracoval na všech číslech jejich revue. Po jejím rozpadu ilustroval i jiné knihy autoru z okruhu Vysoké hry. Období Šímova života spjaté s Vysokou hrou však patřilo ke zcela klíčovým a v jistém smyslu i vrcholným. Když v 60. letech konečne začaly vycházet kritické studie Vysoké hry, došlo současne i ke znovuoživení zajmu o Šímovo dílo. K tomu více viz. Šmejkal F. : Josef Šíma, Odeon, 1988. 6
spiritismem byli nadšeni kromě mnoha jiných i psycholog Wiliam James či filosof Henry Bergson) a velký ohlas měly i povrchní nebo méně povrchní formy okultismu. Se vším kvasem těchto proudů se Vysoká hra vyrovnává a proti jejich často ohlupujícímu dopadu staví svoji vizi permanentní negace a experimentální metafyziky. Staví se za revoluci, důslednou a zasahující celičkého člověka. Nestačí – přeci jen stále měšťácké - mávání fanglí ve francouzské Socialistické straně či ve Všeobecné konfederaci práce (C.G.T.), je třeba být důsledný (a to může člověk vždy jen u sebe sama); důsledně myslet, a poté čelit neznámému, což jedině může vést k proměně sebe, a tak i současnosti. (Toť vskutku spíše konceptuální vize Vysoké hry, než praktická – „levicová“ - revoluce.) V této době se rozvíjí se kvantová fyzika. Pozitivistické a mechanicistické koncepty - jak ve fyzice, tak ve filosofii - ztrácí dech a jsou nahrazovány různými formami relativismu. Fyzika se přibližuje metafyzice. Pomalu také přicházejí ve známost Freudovy práce a jeho objev nevědomí. Tyto všechny objevy vstřebává a transformuje také uměním: surrealismem. Jestliže by bez půdy připravené surrealismem nejspíše nebyla Vysoká hra vůbec představitelná, přesto se záhy proti němu obrací a vědomě se z něj vylučuje. Zejména jí není vlastní ryze surrealistická metoda tvorby – automatické psaní. Tímto způsobem je sice možné vynést na světlo poklady skryté v hlubinách nevědomí, ale podle názoru Vysoké hry se tak děje ve znamení kapitulace ducha před tělem. Její základní experimentální pracovní metodou je totiž udržet si ostré vědomí i ve stavech, kdy se jej lidé běžně vzdávají. V praxi to znamená různá asketická cvičení „bdělého spánku“, vědomého pronikání na samý práh smrti (ať už pomocí drog či jiných tradičních rituálních extatických technik). Ani v nejmenším ovšem nejde o jakousi zvědavost, nýbrž o vypjatou snahu nalézt a projít „mystickou“ branou plného života (v případě Daumala); přes nazírání jiného dobrat se prázdna, v němž každá myšlenka má jednoznačně spalující moc (Lecomte). I přes tyto zásadní rozpory ovšem Vysoká hra konstatuje se surrealismem společného nepřítele, který se zmocnil umění a učinil z něj „veřejnou děvku“. Adepti Vysoké hry pak nasazují své vlastní životy, aby Umění vrátili jeho původní ryze metafyzické poslání a osvobodili je od pokleslého údělu módních psychologismů a kratochvilných zábav. V tomto se shodují s Antoninem Artaudem, jenž se rovněž pokusil navrátit divadlu jeho primární rituální funkci, a který svou poezií prorazil bolestnou nezacelitelnou díru do celé historie literatury. Stejně jako Vysoká hra nechtěl psát („neboť ti, kteří opouštějí nejasnou temnotu, aby se pokusili „upřesnit“ cokoli z toho, co se děje v jejich mysli, jsou prasata“ 8 ), ale povoloval si psát, byl však, dá-li se to vůbec říci, ještě radikálnější. Nechce hledat ztracené Slovo ani odhalovat principy kabalistického „prajazyka ptáků“, idea universální mystické jednoty ho děsí . Opovrhuje vším, co není neartikulovaným chroptěním těla bolestně a věčně raněného životem a vysmívá se jak životu, tak smrti. Sestup do nekonečně plodivého rezervoáru sil chaosu, který však opovrhuje Jedním, či rozdělení, jež není za účelem vyššího spojení, nutně plodí šílenství. Artaud byl šílený, ale byl pravdivý, ač jeho pravda nebyla z tohoto světa. Přestože jsou mnohé jeho rysy s Vysokou hrou shodné, „naštěstí pro intelektuální obec“ nejde o tentýž případ. (Z jeho korespondence z ústavu v Rodez víme, že René Daumala znal a sešel i s jinými členy Vysoké hry.) Oproti Artaudovi byl však Daumal v myšlení důsledný „monista“, v poznání mu jde vždy jen o esenci. Poznání ve své konečné fázi, je poznánim Identity (tj. toho, co je neměnné a samo sobě imanentní). Jak tuto poslední podstatu uchopit a poznávat, to je skutečným úkolem metafyziky – ovšem, v Daumalově pojetí – metafyziky experimentální, jejíž ústřední zákon vyjadřuje Daumal takto: aby konečná identita byla skutečná, musí být vědomím. Musí být cele vědomím, ono experimentální tedy znamená, že vědomí poznávající Identitu, ji poznává jako svou vlastní. Dále je třeba ještě zmínit vliv, který měla na René Daumala četba René Guénona, tohoto významného kritika západní racionality. Ten měl v roce 1929 za sebou již devět důležitých prací. Mezi ty nejznámější, které také Daumal studuje patří Krize moderního světa a Úvod do studia hinduistického 8
Antonin Artaud: Texty II., Herrmann & synové, 1996, p. 23 Viz. např.:Encore sur les livres de René Guenon, In: Le Grand Jeu, II., Paris, 1929, pp. 73-74 (taktéž in: Chaque fois que l´aube parait, Gallimard, 1953, 2. ed., pp. 31-33) 9
myšlení. Přestože jím beze sporu byl Daumal hodně ovlivněn (mnoho jej cituje a ovšem i kritizuje 9 ), je natolik samostatným myslitelem, že nelze jednoduše říct, že by na něj navazoval. Jeho pojetí experimentální metafyziky je od Guénonovy metafyziky velmi odlišné. (Guénon nesouhlasí se samotným západním určením metafyziky jako poznávání bytí, protože i bytí je pro něho pouhým určením, a tedy omezením, se kterým se „skutečná“ metafyzika nemůže spokojit.) V neposlední řadě mělo na myšlení Daumala v době Vysoké hry dílo Lévyho-Bruhla 10 : Primitivní mentalita (vychází 1922) a Primitivní duše (1927). Participation mystique, to je podle Vysoké hry přesně to, čeho se nedostává západním „divochům“, a tím nám uniká i smysl slov, gest a všeho, co vede a zprostředkovává jiné, duchovní („neviditelné“) poznání. Toto intensivní období trvání Vysoké hry definitivně skončilo po čtyřech letech roku 1932, kdy ovšem už připravené čtvrté číslo revue Vysoká hra z finančních důvodů nevyšlo. Ovšem k faktickému rozpadu zdánlivé jednoty skupiny dochází během let 1930 a 1931 a to z mnoha důvodů, jejichž komplexní rozebrání a zhodnocení nemůže spadat pod rámec této práce. Kromě toho, že Rolland de Renéville se svým tradičním smýšlením byl nařknut André Delonem ze sympatií s „kontrarevolucí“ a uvnitř Vysoké hry se rozpoutaly vášnivé diskuse; byl to zvláště René Daumal, který se snažil zbavit Lecomta závislosti na drogách (ten v této době prodělal několik neúspěšných desintoxikačních kůr) a vrátit ho alespoň částečně do normálního života, kterážto sisyfovská práce mu odčerpávala mnoho sil. (V této době už žije Daumal s Verou, kterou po návratu z dvouletého pobytu v USA H. Cramer opustil a Lecomte - zcela bez peněz - bydlí s nimi. Na přelomu let 1930-31 se Daumal seznamuje s Alexandrem de Salzmann a toto setkání zcela zásadním způsobem určí novou Daumalovu životní orientaci. Tím ovšem končí první –„negativní“ etapa jeho vývoje (Lecomte je vůči jeho učiteli ironický a esoterik Renéville zůstává chladný) a plynule přechází v etapu „transmutace a zrání“, na první pohled možná méně bouřlivou a chaotickou. Abychom učinili životopisné korektnosti zadost, připojme ještě, že roku 1931 úspěšně ukončí studium filosofie a téhož roku vychází výtah z jeho stěžejního textu: Klavikuly vysoké poetické hry v Antologii současných filosofů (ed. Sagittaire). Začíná období pozvolného a namáhavého výstupu k vyššímu („objektivnímu“) stavu vědomí, jak je později zpracuje v románu Le Mont Analogue. Pod vedením Salzmanna praktikuje Gurdžijevovo učení. Gurdžijev v roce 1922 založil Institute for the harmonious development of man. Hlavním cílem této školy je dosažení tzv. objektivního vědomí, tj. být si vědom sama sebe v každém okamžiku. Lidský stroj má čtyři základní složky /centra : myšlení, instinkt, emoce a pohyb. Při dosažení objektivního stavu se vytváří dvě nová centra: Vyšší emoční a vyšší intelektuální centrum. V jejím pojetí je imaginace vpodstatě destruktivní vlastnost, kterou nelze kontrolovat, jež je mechanická. Další základní negativní schopnosti, tvořící – pro mnoho lidí nepřekonatelnou – překážku při vývoji jsou mluvení (tj. permanentní žvanění o lhaní ani nemluvě), a potom vyjadřování negativních emocí, jež je tím nejmechaničtějším v emocionální sféře člověka. Podle stupně vývoje člověka rozlišuje na tyto typy: běžně se vyskytující fyzický, emocionální a intelektuální (tedy novověká esoterní modifikace helénistického rozlišení na hyliky, psychiky a pneumatiky, odpovídá též židovskému učení o třech typech duše: nefeš, ruah a nešama) a potom na žáky školy (tj. jakéhokoli „skutečně tradičního esoterního“ učení), kteří se dále dělí na ty, kteří mají permanentní já, zaktivizováno jedno nebo obě vyšší centra, či mají v posledním stupni zcela svobodnou vůli. Žáci školy (tzv. vnitřního kruhu) mají základy pro vybudování tzv. objektivního jazyka. K funkčnosti takovéhoto jazyka se vztahuje citát P. Ouspenského (Ouspenski P.: Psychologie možného vývoje člověka, Praha 1998): „Druhým lidem můžete porozumět pouze do té míry, do jaké rozumíte sami sobě, a pouze na úrovni svého vlastního bytí“. Zatvrzelá touha po sebeuskutečnění Daumala pronásledovala po celý život. Následující verše jsou psány několik měsíců před jeho smrtí:
10
Viz. Daumal R.: L´ame primitive, In: Le Grand Jeu,I., Paris, 1928, pp. 48-49 (taktéž in: Chaque fois que l´aube parait, Gallimard, 1953, 2. ed., pp. 23-25)
„ Jsem mrtev, neboť nemám touhu, nemám touhu, neboť myslím, že mám Myslím, že mám, neboť nezkouším dávat. Zkoušeje dávat, vidím, že nemám co, Vidím-li, že nemám co, snažím se dávat sebe, Ve snaze se vydávat vidím, že není nic. Vidím-li, že nic není , toužím se stát. Toužím-li se stát, žiji. Tyto verše jsou pregnantní filosofickou zkratkou autorova životního postoje. U kořene života stojí oheň touhy. Ten je však usměrňován a formován, ba vůbec zažehnut konfrontací a sdílením sebe sama s ostatními lidmi; je-li tato konfrontace důsledná, pak se člověk (u vědomí vlastní nicotnosti) rodí k novému životu. Zároveň jde o „intelektuální“ popis mystické smrti a znovuzrození analogický k mysterijnímu zasvěcení v tomto životě. Alexander de Salzmann umírá 3. května 1934 a od té doby Daumal provozuje namáhavá cvičení pod vedením jeho ženy Jeanne de Salzmann, žačky to Jeana Jacquese-Dalcroze, který jí předal zásady Gurdžijevova učení. Zda se Daumal sám setkal s Gurdžijevem, není zcela jisté, Daumalův komentátor Jean Bies tvrdí, že se tak stalo na konci roku 1938, skrze Mme de Salzmann, a od té doby prý spolu snad měli několik kratších rozhovorů. Daumal se o tom nikde přímo nezmiňuje, ba ani se (podle dosud známých materiálů) k jeho osobě nevyjadřuje. Což nás však nemusí mást, neboť Daumal nemá potřebu se ke všemu vyjadřovat. Po posledním setkání Vysoké hry v listopadu 1932, odjíždí Daumal do USA coby tiskový mluvčí indického tanečníka Uday Shankara. 11 Na jaře roku 1933 je konečně zproštěn vojenské služby pro myopii, při dalším pozorování se ukázala tachycardie. Překládá „Smrt nastala odpoledne“ od Hemingwaye a Moi et Moi (Já a já) od Lucase a Grahama a píše důležitou stať Les limites du langage philosophique (Hranice filosofického jazyka). Mezi léty 1934-36 bydlí spolu s Verou v Évianu a poté v Ženevě u Mme de Salzmann a věnují se “Učení“. Jeho zdravotní stav není příliš uspokojivý, cítí se velmi unaven. V roce 1935 obdrží cenu Jacquese Douceta za sbírku básní Le Contre-Ciel (Protiobloha). Následující tři roky s malými přestávkami bydlí v Sevres stále u Mme de Salzmann a má stálé zaměstnání v L´Encyclopédie Francaise. Následkem chronické rýmy ohluchne na levé ucho, hubne až na 57 kilo. Stále uhranut horami, po pobytu v Ivre píše Veře: „…na nejvyšších vrcholcích je myšlení podstatné (substantielle), nebo není vůbec … už vím proč čínští mudrci, Kristus, Mojžíš, šivaisti a jiní, meditovali vysoko v horách.“ (Lettre a Vera, 21. srpna 1937) V dubnu 1939 mu vychází novela La Grande Beuverie (Velká pitka), v létě lékař konstatuje tuberkulózu. Po vyhlášení 2. světové války se žení s Verou (ta je totiž židovského původu), překládá Védské hymny, ale i D. T. Suzukiho, a takřka bez peněz, odkázáni s Verou na pomoc svých přátel a Daumalových rodičů, žije (kromě kratších pobytů jinde) střídavě v Paříži a městech Allauch, Passy a Pelvoux. Závěrečné dílo svého života, Le Mont Analogue (Hora analogie) už nestihne dokončit. 21. května 1944 v 11 hodin večer umírá v pařížském bytě na rue de Monticelli. Pozn.: Děkuji panu Miloslavu Topinkovi za laskavé přehlédnutí textu a upozornění na několik faktických nepřesností. Pokud jsem nepoužil překlady Ladislava Šerého obsažené v knize: Daumal, R.:Černá poesie, bílá poesie, Dauphin, 1996; jsou překlady Daumalových básní uváděny v mém vlastním překladu. Vycházel jsem z těchto vydání: Bies Jean: René Daumal, Présentation par Jean Bies, Paris 1967 Random M.: Le Grand Jeu, Paris, Denoël, 1970, vol. I, II 11
Viz: A propos d´Uday Shankar, In: L´évidence absurde, Essais et Notes I, Gallimard, 1972, pp. 254-262
Daumal R.: Le contre-ciel. Les dernieres paroles du poete. Gallimard, 1970 Daumal, R.:Chaque fois que l´aube parait, Gallimard, 1953, 2. ed Daumal, R.: L´évidence absurde, Essais et Notes I, Gallimard, 1972
