Zitierhinweis
Bouček, Jaroslav: Rezension über: Patryk Pleskot, Intelektualni sąsiedzi. Kontakty historyków polskich ze środowiskiem "Annales" 1945-1989, Warszawa: Instytut Pamięci Narodowej, 2010, in: Soudobé dějiny, 2011, 1-2, S. 244-248, http://recensio.net/r/7251d3e7e0750e88f690a2c1b7df04e5 First published: Soudobé dějiny, 2011, 1-2
copyright
Dieser Beitrag kann vom Nutzer zu eigenen nicht-kommerziellen Zwecken heruntergeladen und/oder ausgedruckt werden. Darüber hinaus gehende Nutzungen sind ohne weitere Genehmigung der Rechteinhaber nur im Rahmen der gesetzlichen Schrankenbestimmungen (§§ 44a-63a UrhG) zulässig.
244
Soudobé dějiny XVIII / 1–2
Recenze
Škola Annales ve francouzsko-polské spolupráci Jaroslav Bouček
PLESKOT, Patryk: Intelektualni sąsiedzi: Kontakty historyków polskich ze środowiskem „Annales“ 1945–1989. Warszawa, Instytut Pamięci Narodowej 2010, 845 stran. Skromný sborník kolektivu českých autorů Francouzská inspirace pro společenské vědy v Čechách1 našel svůj objemný protějšek v nové práci polského historika Patryka Pleskota nazvané Intelektuální sousedé, s podtitulem Kontakty polských historiků se střediskem Annales 1945–1989. Články českých autorů sborníku vycházejí víceméně z vlastních vzpomínek a literatury – s výjimkou příspěvku Pavly Horské, obsahujícího údaje z francouzského archivu, které využil i Pleskot. Sborník věnovaný především vlivu revue Annales (založené roku 1929) ukazuje, jak francouzský vliv v dějepisectví přes politické spojenectví Francie a Československa se uplatňoval v meziválečném období jen málo. Zájem československých historiků, zahleděných do národních dějin, o Francii byl totiž ještě menší než zájem francouzských historiků o nás.2 Gollova škola, reprezentovaná mezi válkami především Josefem
1 2
Francouzská inspirace pro společenské vědy v Čechách. (Cahiers du CeFReS, č. 29.) Praha, CeFReS 2003, 238 stran (česká a francouzská mutace). Ve vyjádření Josefa Šusty: „Proti nečetným monografiím českým … stojí především mnohem rozsáhlejší práce francouzské, v plné šíři se dotýkající vrcholných údobí našich dějin.“ (TAPIÉ, Victor L.: Bílá hora a francouzská politika. Praha, Melantrich 1936, s. 7.)
Škola Annales ve francouzsko-polské spolupráci
245
Pekařem, vycházela neochvějně z pozitivismu německé historické školy (výjimku představují některé práce Šustovy a Mendlovy). Francouzská „historická revoluce“ reprezentovaná školou Annales, kritika událostní historiografie spojená s požadavkem srovnávacího a mezioborového přístupu, s důrazem na hospodářské a sociální dějiny a orientace historického bádání nikoli k úzkým badatelským zájmům, ale k otázkám současnosti, nacházela u nás ohlas spíše mimo univerzitní vědu, zejména u Jana Slavíka. Ten nezávisle na Annales, ale s podobným metodologickým východiskem, vydal roku 1934 svou Husitskou revoluci s podtitulem Studie historicko-sociologická, kde v novém historickém pojetí srovnával husitství s analogickými společenskými hnutími v Evropě. Na Slavíka mohla jen krátce navázat Historická skupina se svým časopisem Dějiny a přítomnost, vycházejícím v letech 1937 a 1938. Za okupace se Slavík pokusil o zcela nově pojatou syntézu českých dějin, avšak z plánovaného šestidílného Vzniku českého národa mohl – kvůli známým politickým okolnostem – připravit k vydání jen první dva díly. Také nedávno vydaný Slavíkův válečný deník3 ve svém rozboru projevů nacistické ideologie v kultuře a propagandě ukazuje zájem o dějiny mentalit, tak blízký Annales, zatímco v analýze slovníku nacismu se blíží nedávno přeloženému Jazyku Třetí říše Victora Klemperera. V meziválečném Polsku byly pro přijetí takovýchto „nových dějin“ lepší podmínky. Projevoval se tam větší zájem o metodologické problémy historiografie, francouzští historikové znali Handelsmanovu Historyku4 a vznikla střediska sociálních a hospodářských dějin, především kolem Franciszka Bujaka ve Lvově a Jana Rutkowského v Poznani (právě Rutkowského hospodářské dějiny Polska5 byly recenzovány v prvním čísle revue Annales). Od roku 1931 pak vycházely Roczniki Dziejów Społecznych i Gospodarczych. Na tuto tradici po válce pod vedením Tadeusze Manteuffla (1902–1970) navázala celá plejáda polských historiků: Aleksander Gieysztor (1916–1999), Witold Kula (1916–1988), Marian Małowist (1909–1988), později například Maria Bogucka, Bronisław Geremek nebo Henryk Samsonowicz. V Československu po válce převládl pod taktovkou Zdeňka Nejedlého jakýsi faktografický pozitivismus s „marx-leninskou“ polevou, jejž doplňoval ostrý boj proti „buržoazní“ komparatistice a neméně „buržoazní“ sociologii; před nebezpečím sociologických metod v historii varoval například František Graus.6 Sociologie byla
3 4 5 6
SLAVÍK, Jan: Válečný deník historika. Ed. Jaroslav Bouček. Praha, Academia 2008. HANDELSMAN, Marceli: Historyka: Zasady metodologii historji. Zamość, Pomarański i sp. 1921. RUTKOWSKI, Jan: Histoire économique de la Pologne avant les partages. Paris, H. Champion 1927. GRAUS, František: K otázkám metodiky středověkých dějin. In: Československý časopis historický, roč. 4, č. 1 (1956), s. 99–115. Když se autor této recenze kdysi ptal historika Antonína Klimka, jací historikové byli kladeni studentům dějepisu v druhé polovině 50. let za vzor, uvedl výhradně sovětského historika Jevgenije V. Tarleho. Ten ovšem navazoval na tradiční politické dějepisectví 19. století. Díky čtivému stylu a nacionalistické tendenci se zalíbil Stalinovi, a tak se stal jedním z jeho dvorních historiků, i když s marxismem neměl nic společného.
246
Soudobé dějiny XVIII / 1–2
u nás až do začátku šedesátých let vysloveně kriminalizována – nahlédnutím do katalogu Národní knihovny zjistíme, že první samostatná publikace, která po roce 1945 (!) měla v titulu slovo „sociologie“, byla vydána až roku 1963; byl to ovšem slovenský překlad sovětské práce,7 zatímco v Polsku Jan Szczepański vydal svou respektovanou Sociologii již roku 1960.8 Není tedy divu, že se nepoměr v kontaktech československo-francouzských a polsko-francouzských ještě více prohloubil. Jestliže v desetiletí 1929 až 1939 byl poměr československých a polských příspěvků v Annales osmnáct ku dvaačtyřiceti, pak v desetiletí 1958 až 1968 poklesl v československý neprospěch na čtrnáct ku devadesáti. A poměr recenzí československých a polských publikací v Annales, který v letech 1929 až 1939 činil jedenáct ku třiadvaceti, se v letech 1958 až 1968 snížil dokonce na šest ku padesáti!9 Širší kontakty s francouzskou historiografií či společenskými vědami se v Československu projevily až během uvolňování šedesátých let. Sborník Francouzská inspirace pro společenské vědy v Čechách ovšem – vzhledem k tematickému zaměření zastoupených autorů – zužuje svůj záběr víceméně jen na oblasti medievistických studií a raného novověku. Chybí v něm mimo jiné zmínka o historikovi francouzské revoluce Albertu Soboulovi, který byl v Československu překládán, o překladu Dějin ekonomického myšlení 20. století Émila Jamese, o zdejších recenzích prací Raymonda Arona, o velmi plodné spolupráci československých a francouzských historiků druhé světové války a protifašistického odboje. Například Gustav Bareš – v časech stalinismu jako vysoký funkcionář v kulturním aparátu strany patřil k vyhlášeným dogmatikům – v prosinci 1965, kdy působil v Ústavu dějin KSČ, na semináři k připravovaným dějinám odboje zdůraznil nutnost strukturálně-genetického přístupu.10 V následné diskusi jeho kolegové a kolegyně plédovali za to, aby se dokumentace okupace a odboje vytvářela podle francouzského vzoru, neboť ve Francii regionální historici vytvářeli faktografii a chronologii k období okupace již od roku 1945.11 V tomto směru francouzská inspirace v Čechách teprve čeká na své zpracování.12
7 ROŽIN, V. P.: Úvod do marxistickej sociológie. Bratislava, Vydavateľstvo politickej literatúry 1963. 8 SZCZEPAŃSKI, Jan: Socjologia: Rozwój problematyki i metod. Warszawa, Państwowe Wydawnictwo Naukowe 1960. Slovenský překlad se objevil v roce 1967. 9 Viz PLESKOT, P.: Intelektualni sąsiedzi, s. 490, tabulka 8. 10 Viz HÁJKOVÁ, Alena (ed.): Mají školy v marxistické historiografii smysl? In: Odboj a revoluce, roč. 4, č. 1 (1966), s. 23–40, diskusní vystoupení Gustava Bareše s. 31–33. 11 Viz DOLEŽAL, J. – HÁJKOVÁ, A. – KURAL, V. – MUŽÍKOVÁ, L.: Úvahy o chronologii. In: Tamtéž, s. 40–61, zde s. 42. 12 Okrajově v mém příspěvku „Mezi ortodoxií a revizionismem“ na konferenci „Věda a technika v českých zemích v šedesátých letech 20. století“, která se konala v Národním technickém muzeu ve dnech 7.–8.12.2010 (sborník je v tisku).
Škola Annales ve francouzsko-polské spolupráci
247
Pleskotova monumentální monografie zachycuje poválečné kontakty nejen polských historiků, ale i představitelů jiných společenských věd (jako byl již zmíněný sociolog Jan Szczepański, ekonomové Włodzimierz Brus a Oskar Lange, filozofové Leszek Kołakowski a Adam Schaff), s francouzskou vědou, reprezentovanou interdisciplinární revue Annales, a především šestou sekcí Vysoké školy praktické (École Pratique des Hautes Études – EPHE) pod vedením Fernanda Braudela (přezdívanéh „papež francouzských historiků“), od roku 1975 přejmenované na Vysokou školu sociálních věd (École des Hautes Études en Science Sociales – EHESS). Jak pro polskou, tak pro francouzskou historiografii byl charakteristický právě interdisciplinární přístup, spojující historiky, ekonomy, sociology, antropology, demografy, geografy a archeology v kolektivních historických výzkumech realizovaných ve spolupráci EPHE s prvním odborem Polské akademie věd. Tato spolupráce byla zahájena roku 1956 na základě polooficiálních dohod Fernanda Braudela s ředitelem Historického ústavu Polské akademie věd Tadeuszem Manteuffelem a pokračovala až do roku 1991. Autor knihy vychází z dlouholetého archivního studia dokumentů řady polských státních úřadů, akademických institucí i oddělení a komisí ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany, mnoha francouzských státních a vědeckých institucí, z historických článků a monografií, využitých jako pramen k dějinám historiografie, i z osobních rozhovorů se čtyřmi francouzskými a osmi polskými historiky v roli pamětníků (Maurice Aymard, Rose-Marie Lagrave, Jacques Le Goff, Jacques Revel, Maria Bogucka, Jerzy Borejsza, Marcin Kula, Henryk Samsonowicz, Tomasz Szarota, Janusz Tazbir, Michał Tymowski, Andrzej Wyrobisz). Velmi rozsáhlý soupis použité literatury je pro přehlednost rozdělen nejen na články a samostatné publikace, ale i na práce polských, francouzských a jiných autorů. Význam francouzsko-polské spolupráce autor ukazuje na statistikách polských stipendistů v šesté sekci Vysoké školy praktické, kde byli Poláci daleko nejpočetnější národnostní menšinou, dvakrát převyšující počty všech ostatních stipendistů z východní Evropy dohromady. Probírá přitom mechanismy a překážky akademických výměn mezi Polskem a Francií i jinými západními zeměmi. Důležité bylo, že neformální kontakty mezi Vysokou školou praktickou a Polskou akademií věd vytvářely možnost rozvíjet akademickou výměnu, byť se tak dělo v diplomatické hře se stranickým a státním aparátem a manévrováním vůči požadavkům oficiální ideologie. Velmi podrobně Pleskot popisuje různé formy spolupráce, jako byla organizace historických seminářů a společných výzkumných projektů, vydavatelské počiny, pobyty francouzských vědců v Polsku a polských ve Francii, publikace článků polských autorů v Annales. Tuto spolupráci umožňovala souhra několika příznivých vědeckých a politických okolností: bohaté finanční zázemí školy Annales ve druhé polovině padesátých let a snaha francouzských analistů otevřít se světu, nadšené polonofilství Fernanda Braudela, politické uvolnění v Polsku roku 1956 i zahraniční politika „všech azimutů“ prezidenta Charlese de Gaulla. Důležité přitom bylo, že polská historiografie – přes oficiálně deklarovanou, avšak široce interpretovanou marxistickou metodologii – si dokázala uhájit určitou autonomii vůči státně-stra-
248
Soudobé dějiny XVIII / 1–2
nické doktríně marxismu-leninismu. Tento přístup, navazující na tradici sociálního a hospodářského dějepisectví meziválečného Polska, zaujal francouzské marxistické či marxismem ovlivněné historiky. Na prospěch věci byl i pocit intelektuální sounáležitosti s francouzskou kulturou u polských historiků vychovaných před válkou, který v Čechách chyběl. Francouzský diskurz ekonomických a sociálních dějin druhé generace školy Annales snadno nacházel společnou řeč s polským široce pojatým historickým materialismem v zájmu o dlouhodobé ekonomické cykly, hromadné společenské jevy a kritice tradiční pozitivistické historiografie. Tato vědecká spolupráce měla ovšem i svá omezení daná finančními prostředky a byrokratickými překážkami státní politiky. Jen malý počet francouzských a polských vědců byl v přímém osobním kontaktu. Tematicky se francouzsko-polská kooperace soustředila především na oblast středověkých a novověkých dějin, nejvýznamnější dlouhodobé společné výzkumné projekty se odehrály na poli středověké archeologie. Autor si nemyslí, že by polská historiografie byla metodologicky jednostranně ovlivněna školou Annales, spíše docházelo ke koincidenci, kdy společná kulturní východiska a podobná úroveň intelektuálního rozvoje vedly ke společným postupům a závěrům. Úzké vzájemné vztahy se také omezovaly na období od roku 1956 do poloviny sedmdesátých let, později docházelo ke snižování počtu akademických výměn. Bylo to způsobeno odchodem Fernanda Braudela a nástupem třetí generace Annales, která se již o Polsko v takové míře nezajímala. Také zde ovšem nastala generační směna, mladší historikové již tolik neovládali francouzštinu a na studijní akademické pobyty na Západě, které narozdíl od Československa Gierkovo Polsko umožňovalo, vyjížděli více do anglosaských zemí a do Spolkové republiky Německo. V samotné Francii došlo k odklonu od sociálních a ekonomických dějin v pojetí zakladatelů Annales. Nová generace historiků přišla s kritikou jejich metodologických východisek v přesvědčení, že pouhé zpracování hromadných jevů ve statistických tabulkách a grafech nemůže být „totálním“ uchopením dějin, a obracela se spíše ke kulturní antropologii. V Polsku takový výrazný obrat nenastal, a tak se dřívější akademičtí „sousedé“ od sebe vzdalovali. V osmdesátých letech byly vzájemné vědecké výměny omezeny v důsledku výjimečného stavu v Polsku a finanční krize polské vědy. Pád komunistického režimu v roce 1989 již nemohl tuto vědeckou spolupráci výrazně oživit, protože polským vědcům se nabízely možnosti spolupráce po celém světě, a Paříž tak ztratila své poněkud výsadní postavení. Vzhledem k objemu tohoto monumentálního díla těžko předpokládat, že někdo u nás kromě recenzenta celou knihu přečte. Ve svém vnitřním uspořádání je trochu nepřehledná, někdy se autor vrací k věcem, o kterých již dříve psal v jiné souvislosti, utápí se v podrobnostech technického rázu. Kdo se však chce zabývat poválečnými dějinami společenských věd v Československu ve srovnání s poměry v sousedních zemích, najde v práci Patryka Pleskota, vyznačující se částečně pramenným charakterem, mnohá fakta umožňující vzájemnou komparaci. Kniha obsahuje jmenný rejstřík, je vybavena devatenácti tabulkami a grafy a předkládá seznamy institucí, které se podílely na francouzsko-polské historické spolupráci, jakož i seznam stipendistů.