Ukázky | Próza | Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře /ukázka/
Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře /ukázka/ Hořkoveselé povídky izraelského spisovatele Edgara Kereta o tom, jak komplikovaný, nebezpečný a taky bláznivý může být všední den. Hrdiny jeho povídek jsou běžní Izraelci a také půdorys vyprávění nezapře reálie této blízkovýchodní země. Život je zde koncentrovaný v situacích, které nemají daleko k absurditě, vtipu a černému humoru.
Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře
G plus G 2014 Překlad: Magdalena Křížová a Tereza Černá 200 stran
Rubi v zemi za zrcadlem
Svojí první lež vypustil Rubi z pusy, když mu bylo sedm let. Jeho matka mu dala starou zmuchlanou bankovku a poprosila ho, aby jí zašel do krámu pro krabičku dlouhých kentek. Rubi si za ty peníze koupil zmrzlinu. Drobné, které dostal zpátky, schoval pod velkým bílým kamenem na zadním dvorku domu, kde bydleli, a když se vrátil domů, vyprávěl matce, že ho na ulici zastavil nějaký strašidelný zrzek, kterému chyběl přední zub, že mu dal facku a tu bankovku mu sebral. Uvěřila mu. A od té doby Rubi lhal pořád. Když byl na střední, odjel do Ejlatu a válel se tam na pláži skoro celý týden, předtím ale koordinátora, co měl na starosti aktivity všech tříd jeho ročníku, obalamutil historkou o tetě z Beer Ševy, které našli rakovinu. V armádě už tahle imaginární teta oslepla a pomohla Rubimu dostat se z jisté šlamastyky , když na nějakou dobu zmizel, takže nemusel ani do vazby, ani do basy. V práci jednou omluvil dvouhodinové zpoždění lží o ovčáckém psu, kterého našel u silnice napůl přejetého a vzal ho k veterináři. V téhle lži zůstal pes ochrnutý na dvě nohy a zpoždění Rubimu hladce prošlo. Rubi Elgrabli za svůj život vymyslel spoustu lží. Lží kulhavých i churavých, násilných a ďábelských, lží s nohama i na kolečkách, lží v kvádru i lží s knírem. Lží, které vymyslel během vteřiny, a nenapadlo ho, že se s nimi třeba někdy setká.
Všechno to začalo ve snu. V krátkém a ne úplně jasném snu o jeho nebožce matce. Seděli v něm na rohoži uprostřed prázdné bílé plochy, která vypadala, jako by nikde nekončila ani nezačínala. Opodál na té nekonečné bílé ploše stál takový ten starý automat na žvýkačky, s průhledným vrškem a škvírou, kam se hází mince, co otočíte páčkou a vypadne vám kulatá žvýkačka. A v tom snu řekla matka Rubimu, že jí onen svět už pomalu začíná lézt na nervy, lidé jsou tu sice hodní, ale nejsou tu k mání cigarety. A nejde jenom o cigarety, ani kafe tu nemají, ani rozhlasovou stanici Rešet bet, nemají tu vůbec nic.
„Musíš mi pomoct, Rubi,“ řekla, „musíš mi koupit cigarety. Já tě vychovala, synku. Po všechny ty roky jsem ti dávala všechno a o nic jsem nežádala. Ale teď je načase, abys to svojí staré matce oplatil. Kup mi kulatou žvýkačku. Červenou, pokud možno. Ale ani modrá nebude špatná.“ A v tom snu šmátral Rubi dlouho po kapsách, hledal minci, ale žádnou nenašel.
„Nemám, mami,“ řekl se slzami v očích, „nemám drobné, prohledal jsem všechny kapsy.“
„Hledal jsi i pod kamenem?“ zeptala se ho matka a vzala jeho dlaň do své, „třeba tam ještě jsou?“
A pak se probudil. Byla sobota, pět hodin ráno, venku byla ještě tma. Rubi najednou zjistil, že sedá do auta a jede na místo, kde vyrůstal. Dům vypadal pořád stejně. Odstěhovali se před víc než dvaceti lety a od té doby ho nikdo ani nenatřel. Ani dvorek se nezměnil, pár kytek, vodovodní kohoutek, zrezivělý vodoměr, spousta plevele. A v rohu dvorku, vedle železné konstrukce se šňůrami na věšení prádla, z níž si každý rok udělali tradiční přístřešek na Svátek stánků, ležel bílý kámen.
Rubi se cítil divně. S tlukoucím srdcem kámen zvedl, jako by se pod ním měl schovávat štír. Ale nebyl pod ním ani štír, ani had, ale ani drobné, jenom tam zela díra velikosti pomela, z níž vycházelo světlo. Rubi se pokoušel do díry nakouknout, ale světlo ho oslňovalo. Chvilku váhal, a pak dovnitř strčil ruku, celou paži, až po rameno. Lehl si na zem a snažil se něco tam dole nahmatat, dosáhnout na dno. Ale díra žádné dno neměla a jediná věc, kterou ucítil mezi prsty, mu připadala jako studený kov. Jako páčka. Páčka automatu na žvýkačky. Rubi vší silou páčkou otočil a cítil, že se mechanismus poddává. V tuhle chvíli měla ven vypadnout kulatá žvýkačka. Teď nastal ten okamžik, kdy se všechno tohle mělo stát. Ale nestalo. A jakmile Rubi otočil páčkou automatu až na doraz, ocitl se tady.
Tohle „tady“ byl jiný svět, ale nebyl mu úplně neznámý. Bylo to místo ze snu o jeho matce. Celé bílé, bez zdí, bez podlahy, bez stropu, bez slunce. Jenom bílá a automat na žvýkačky. Automat na žvýkačky a prťavý, ošklivý zrzek, toho Rubi na první pohled úspěšně přehlédl. A ještě než se na kluka stihl usmát anebo mu něco říct, zrzek už ho vší silou kopnul do nohy a srazil na kolena. Teď, když klečel a sténal bolestí, byli Rubi i ten kluk úplně stejně vysocí. Zrzek se podíval Rubimu do očí, a ačkoli Rubi věděl, že se nikdy nesetkali, bylo mu na něm něco povědomého.
„Co jsi zač?“ zeptal se zrzavého kluka, co stál před ním a funěl.
„Já?“ usmál se zrzek poťouchlým úsměvem, který odhalil, že mu chybí jeden přední zub, „já jsem tvoje první lež.“
Rubi se pokusil vstát. Noha, do které ho zrzek kopnul, ho šíleně bolela. Zrzek už dávno utekl. Rubi se kamsi odkulhal. Protože v bílém prostoru nebyl žádný orientační bod kromě automatu na žvýkačky, jediné, co mohl udělat, bylo vydat se od něj pryč. Po pár krocích se vždycky otočil, aby se ujistil, že se automat opravdu zmenšuje, a v jednom z těchhle momentů, když se podíval zase před sebe, uviděl ovčáckého psa a vedle něj starého hubeného muže, který měl skleněné oko a amputované obě ruce. Psa okamžitě poznal podle toho, jak se napůl vleže pohyboval dopředu a předníma nohama za sebou s vypětím všech sil táhl
ochrnutou pánev. Byl to ten přejetý pes z jeho lži. Pes, který námahou a rozrušením lapal po dechu, měl radost, že ho vidí. Olízl Rubimu dlaň a zabodl do něj zářící oči. Hubeného muže se Rubimu poznat nepodařilo. Stařík k němu napřáhl hák, který měl nasazený na pahýlu pravé paže.
„Rubi,“ řekl Rubi a pokývl na pozdrav.
„Igor,“ představil se stařík a poklepal Rubiho jedním ze svých háků po zádech.
„Známe se?“ zeptal se Rubi po několika vteřinách váhavého mlčení.
„Ne,“ řekl Igor a jedním hákem zvedl vodítko, „jsem tu kvůli němu. Větřil tě na kilometry a byl hrozně rozrušený. Chtěl, abychom přišli.“
„Takže vy a já spolu nemáme nic společného,“ řekl Rubi s pocitem úlevy.
„Já a ty?“ na to Igor, „vůbec ne. Jsem lež někoho jiného.“
Rubi by se moc rád Igora zeptal, čí to byla lež, ale nebyl si jistý, zda se tady sluší takovou otázku položit. Vůbec se ho chtěl zeptat, co je tohle za místo a jestli je tady kromě něj ještě hodně lidí nebo lží nebo jak si to říkají, ale bál se, že i to je příliš ošemetná otázka. A tak místo řečí hladil Igorova chromého psa. Ten pes byl hrozně roztomilý. Očividně měl velkou radost, že Rubiho vidí, to si nemohl Rubi vymyslet nějakou milosrdnější a méně bolestivou lež.
„Ten automat na žvýkačky,“ zeptal se Igora po chvíli, „jaké mince se do něj hází?“
„Liry,“ řekl stařík.
„Předtím tady byl nějaký kluk,“ povídá Rubi, „a sebral mi peněženku. Ale i kdyby mi ji nevzal, liry v ní nebyly.“
„Kluk s vyraženým zubem?“ zeptal se stařík. „Tenhle hajzlík okrádá všechny. Dokonce i psovi užírá granule. U nás v Rusku by takovéhle dítě vyhnali jenom v nátělníku a ve spodkách na mráz a domů by ho pustili, až by byl celý modrý.“ Igor jedním z háků ukázal na svoji zadní kapsu. „Mám tady pár lir. Ber, je to dárek.“
Rubi celý v rozpacích vytáhl z Igorovy kapsy jednu liru, poděkoval a pak se mu pokusil výměnou nabídnout svoje swatchky.
„Díky,“ usmál se Igor, „ale k čemu by mi byly hodinky z umělé hmoty? Kromě toho, já nikdy nikam nespěchám.“ A když viděl, že Rubi hledá, co by mu místo toho dal jiného, rychle ho uklidňoval, „stejně jsem ti to dlužil. Nebýt té tvojí lži o psovi, byl bych tu úplně sám. Takže teď jsme vyrovnaní.“
Rubi se rychle odkulhal zpátky k automatu na žvýkačky. Kopanec od toho zrzavého kluka ho pořád ještě bolel, ale míň. Strčil liru do škvíry, zhluboka se nadechl, zavřel oči a rychle otočil páčkou. Ocitl se natažený na zemi na dvorku starého domu. První paprsky úsvitu už začaly zbarvovat nebe temnými odstíny modři. Rubi vytáhl zaťatou pěst z hluboké díry, a když rozevřel prsty, uviděl v dlani červenou kulatou žvýkačku.
Než odešel, vrátil kámen na místo. Neptal se sám sebe, co vlastně se v té díře stalo, jenom nastoupil do auta, zařadil zpátečku a odjel odtamtud. Červenou žvýkačku si dal pod polštář pro matku, kdyby se ve snu vrátila.
K díře se nevrátil, ale něco z toho místa v něm zůstalo. Ze začátku ještě dál lhal, ale byly to takové pozitivní lži, které nikoho nebijí, nekulhají ani neumírají na rakovinu. Přišel pozdě do práce, protože musel zalít kytky v bytě u tety, která odjela navštívit svého úspěšného syna do Japonska; nedostavil se na oslavu narození miminka, protože mu přede dveřmi vrhla kočka a on se musel postarat o koťata. Takovéhle věci. Háček byl v tom, že tyhle pozitivní lži bylo mnohem těžší vymýšlet. Alespoň takové, které by zněly uvěřitelně. Vůbec - když lidem vyprávíte něco špatného, hned to spolknou, protože se jim to zdá normální. Ale pokud si vymýšlíte dobré věci, mají sklon k podezřívavosti. A tak Rubi pomaličku zjistil, že lže míň. Hlavně z lenosti. A časem už ani tolik nemyslel na to místo. Na tu díru.
Až do jednoho rána, kdy na chodbě zaslechl Natašu z účtárny, jak mluví s ředitelem pobočky. Žádala, aby jí dal několik dní volna, které nutně potřebuje, protože její strýc Igor dostal infarkt. Je to chudák, vdovec a smolař k tomu, který už přišel o obě ruce při bouračce v Rusku, a teď tohle, a je tak opuštěný a bezmocný. Ředitel pobočky jí volno odsouhlasil a Nataša zamířila do svojí kanceláře, vzala si kabelku a odešla z budovy. Rubi za ní šel až k autu. Když se zastavila, aby z kabelky vyndala klíčky, zastavil se také. Otočila se k němu. „Vy pracujete v nákupním oddělení,“ povídá mu, „Zaguriho asistent, je to tak?“
„Jo,“ přisvědčil Rubi, „jmenuju se Rubi.“
„Takže Rubi,“ Nataša se usmála podrážděným ruským úsměvem, „co máte za problém? Potřebujete něco?“
„Souvisí to s tou vaší lží, co jste předtím napovídala řediteli,“ koktal Rubi, „já vím, o co jde.“
„To jste za mnou šel celou cestu k autu, abyste mě obvinil, že jsem lhářka?“ ucedila Nataša.
„Ne,“ bránil se Rubi, „neobviňuju, opravdu ne. To, že jste lhářka, je v pohodě. Já taky lžu. Ale já toho Igora z vaší lži potkal. Je to zlatej člověk. A nezlobte se, že to říkám, ale vy jste mu už vymyslela dost problémů. Tak jsem vám chtěl jenom říct, že…“
„Mohl byste uhnout,“ přerušila ho Nataša chladně, „překážíte mi, nemůžu otevřít dvířka.“
„Vím, že to zní nereálně, ale můžu vám to dokázat,“ znervózněl Rubi. „Nemá oko. Igor. Teda má, ale jenom jedno. Kdysi jste lhala a řekla jste, že přišel o oko, mám pravdu?“ A Nataša, která už začala nastupovat do auta, se zarazila.
„Odkud jste to sebral?“ řekla podezřívavě, „vy jste Slavův kamarád?“
„Neznám žádného Slavu,“ vykoktal Rubi, „jenom Igora, jestli chcete, můžu vás za ním vzít.“
Stáli na zadním dvorku domu. Rubi odsunul kámen, lehl si na vlhkou zem a strčil ruku do díry. Nataša stála nad ním. Natáhl k ní volnou ruku a řekl: „Pevně se chyťte.“ Nataša pohlédla na muže ležícího jí u nohou. Bylo mu něco přes třicet, pohledný, v čisté, bílé, vyžehlené košili, která teď vlastně už tak bílá nebyla, ani moc vyžehlená, jednu paži měl v díře a tvář přitisknutou k zemi. „Pevně se chyťte,“ zopakoval, a zatímco mu podávala ruku, neubránila se myšlence, jak je to možné, že vždycky narazí na nějakého takového rapla. Prsty silně stiskl její dlaň. V téhle strnulé pozici chvilku zůstali, on natažený na zemi a ona nad ním, trochu nakloněná, se zmateným pohledem v očích.
„Dobrá,“ zašeptala Nataša jemně, skoro terapeuticky, „už se držíme za ruce. Co teď?“
„Teď,“ řekl Rubi, „otočím páčkou.“
Dost dlouho jim trvalo, než Igora našli. Nejdřív potkali nějakou chlupatou a hrbatou lež, zřejmě od nějakého Argentince, která neřekla slovo hebrejsky, a pak narazili na další Natašinu lež, takového otravného zbožného policajta, který trval na tom, že mu musí ukázat občanky, o Igorovi ale vůbec neslyšel. Nakonec jim pomohla Rubiho týraná neteř z Netanji. Našli ji, jak krmí koťata z jeho poslední lži. Tahle neteř na Igora už několik dní nenarazila, ale věděla, kde by se dal najít jeho pes. A pes, jen co přestal olizovat Rubimu ruce a obličej, je ochotně zavedl k posteli svého pána.
Igor na tom nebyl dobře, kůži měl úplně žlutou a pořád se potil. Ale když uviděl Natašu, široce se usmál. Měl takovou radost, že ho přišla navštívit, paličatě se zvedl a objal ji, i když se stěží udržel na nohou. A zatímco ji držel v náručí, začala Nataša plakat a prosit ho o odpuštění, protože tenhle Igor je sice lež, ale zrovna tak to je i její strýc. Strýc, co byl dílem její představivosti, to ano, ale i tak strýc. A Igor jí řekl, že se nemá proč omlouvat a že život, který si pro něj vymyslela, nebyl vždycky právě lehký, ale on se těšil
z každé chvilky, a že se nemusí bát, protože oproti autonehodě v Minsku, zasažení bleskem ve Vladivostoku a pokousání smečkou vlků nakažených vzteklinou na Sibiři je tenhle infarkt úplná legrace. Pak se vrátili zpátky k automatu, vložil Rubi do škvíry liru, vzal Natašinu ruku do své a požádal ji, aby otočila páčkou.
Když se znovu octli na dvorku, našla Nataša v dlani kouli s překvapením – ošklivý pozlacený přívěsek ve tvaru srdce z plastu.
„Víš co,“ řekla Rubimu, „měla jsem večer odjet na několik dní na Sinaj s partou kamarádů, ale myslím, že to asi zruším a zítra se sem vrátím postarat se o Igora. Nechtěl by ses přidat?“
Rubi přikývl. Věděl, že si bude v práci muset vymyslet nějakou lež, aby s ní sem mohl zajet, už ale taky věděl, že to bude veselá lež se spoustou světla, kytek, slunce, a kdo ví, možná dokonce i s několika usmívajícími se miminky.
✪ Více o autorovi na webu Festivalu spisovatelů Praha, jehož byl v roce 2001 hostem
