Československá eugenika – dějiny lékařství a otázka lidských práv Jan Musil „Meze výchovy a léku jsou tam, kde vládnou zákony dědičnosti, velmi úzké. (…) Eugenici nám tedy doporučují lepší lék na omezení rozmnožování zhoubných dědičných chorob: sterilisaci.“1 Tento příspěvek však o sterilizaci není.2 Ale je snahou o promyšlení jejích důsledků z pozic politické filosofie a lidskoprávní problematiky v českém prostředí. O sterilizaci bylo ve třicátých letech v Československu uvažováno jako o vhodném nástroji negativní eugeniky. Eugenikové však při doporučování sterilizace museli čelit jak kritice zvnějšku, tak i vlastním pochybnostem, zda se přeci jen nejedná o nepřiměřený zásah do práv a svobod individua. „Tato první námitka, která se ozve z řad poněkud již zestárlých liberálů, ozývá se též zvláštní shodou okolností na straně církevní! Liberál hájí ilusi svobody, křesťan hájí ilusi charity, jež mu má dopomoci do říše věčného blaha.“3 „Proti tomu ozývají se hlasy, které ukazují na právo svobodného rozhodování člověka a na zásady humanity. Ale to je věru jen zdánlivá humanita, která, aby neomezila svobody osobní, dovoluje rozmnožovati bídu lidstva šířením škodlivých vloh (...). Útraty této falešné lidskosti nesou příští pokolení.“4 Jak se členové eugenické společnosti v meziválečném Československu stavěli k otázce lidských práv, z jakého zdroje odvozovali jejich platnost?5 Tato otázka zdá se být pro naší konferenci důležitou, neboť československé eugenické hnutí ve své době formovalo podobu aplikované, státem poskytované, lékařské péče a zároveň i formy dohledu nad národním zdravím. Tážeme se, jak byla lidská práva promýšlena v řadách českých politických myslitelů a zda jsou tedy eugenikové se svým požadavkem na korekci lidských svobod v rozporu s filosofickou lidskoprávní tradicí české filosofie. I. V důsledku válečných zkušeností a později, po Helsinské konferenci, rezonuje mezi českými filosofy potřeba vytvořit plausibilní koncept universální platnosti lidských práv. Otázka po jejich původu a významu je dle mého soudu jedním ze dvou velkých témat českého myšlení dvacátého století. Za všechny jmenujme například filosofku Boženu Komárkovou a teologa Jakuba S. Trojana, kteří zrod moderních (státem garantovaných) lidských práv hledali v reformaci šestnáctého století a v požadavku náboženské tolerance po třicetileté válce.6 Filosof Ladislav Hejdánek esejistickou formou v samizdatových Dopisech příteli osvětloval, čím že jsou pro společnost lidská práva a proč má smysl 1
J. Meisner, Rasismus hrozí kultuře, Praha 1934, s. 62-63. O sterilizaci jako o negativním nástroji eugeniky, jejíž zavedení bylo diskutováno v prostředí meziválečného Československa, více viz: M. Šimůnek, Pro et contra. Debaty o zavedení tzv. eugenické sterilizace v Československu, 1933-1938, in: Speciální pedagogika 22/3, 2012, s. 224-240. 3 J. Meisner, Rasismus hrozí kultuře, s. 63. 4 V. Růžička, Péče o zdatnost potomstva (eugenika), Praha 1923, s. 15. 5 Dodejme, že ČSR byla demokratickým státem (moc delegovaná lidem) s ústavně ukotvenými garantovanými svobodami (zaručena byla rovnost, svoboda osobní a majetková, svoboda domovní, tisková, právo shromažďovací a spolkové, petiční, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí, svoboda projevu, svoboda náboženská a zvláštní ochrana manželství) §106 - §127. 6 „Do dějin vstoupila dynamika do té doby neznámá. Na místo zvykových řádů vstupuje tvorba programů a zápas o jejich uskutečnění.“ B. Komárková. Lidská práva a křesťanství, in: Tatáž, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 60-96, zde s. 61. 2
1
apelovat na stát, aby byl garantem jejich dodržování. Přihřejeme-li si vlastní polívku, pak lze zmínit sérii několika konferencí a publikací, jejichž vznik iniciovala zdejší univerzita.7 Dodávám, že za druhé významné téma pro české myšlení považuji otázku národa, reflexi nacionalizace společnosti, hledání smyslu národní existence, která jde u mnohých ruku v ruce s otázkou po smyslu a úkolu české filosofie. Počátky lidskoprávních úvah jsou v naší tradici (včetně myšlení T. G. Masaryka) umisťovány až k Janu Husovi, a k požadavku po osobní odpovědnosti za svobodné jednání. Není zde prostor (a ani důvod) procházet historický vývoj etablování základních lidských práv. Vystačíme si s tvrzením, že na počátku stojí antický dialog mezi Platónem a sofisty o původu zákonů (diskusi, zda jsou zákony původu božského či lidského a tedy zda je možné je libovolně měnit společenským koncensem, anebo je bez ohledu na lidskou vůli třeba poslouchat). K největšímu vlomení lidskoprávní problematiky do politického myšlení došlo v osmnáctém století, čehož dokladem je Virginská deklarace práv (1776) předcházející americkému vyhlášení nezávislosti, respektive Deklarace práv člověka a občana z dob Francouzské revoluce (1789). V obou dokumentech jsou lidská práva chápána jako soubor universálních přirozených práv.8 Jejich platnost je tedy odvislá od faktu lidské existence. Později, ve dvacátém století, je obdobě uvedeno ve Všeobecné deklaraci lidských práv člověka a občana (1948): „Všechny lidské bytosti se rodí svobodné a rovné v důstojenství a právech.“ K nabytí lidských práv stačí, aby byl člověk přiveden na svět. Tímto ukotvením mají být lidská práva vyňata z diskuse o jejich přisuzování politickou či jinou mocí. Jenže v tom je jejich hlavní potíž. Přirozenost lidských práv s sebou přináší řadu nových, obtížně řešitelných otázek: kdo za člověka může být považován a kdo ne; jaký je definiční obor lidství ve které fázi života lze člověka za lidskou bytost už považovat a kdy ještě (či již) ne; jaké tělesné/duševní parametry musí novorozenec splňovat, aby byl považován za člověka a mohly mu být lidská práva přiznána? Čeští filosofové upozorňují, že tvrdit o lidských právech, že jsou přirozená, je totéž jako netvrdit nic. Pouze se od úkolu nesnadného dostáváme k úkolu ještě nesnadnějšímu – k nutnosti definovat člověka, nebo alespoň to, co je na něm lidské a všem lidem tedy společné. Má to být rozum, anebo jiná vlastnost? Cítíme, že taková podmínka pro dodržování lidských práv je nedostatečná. Na druhou stranu, vzdáme-li potřeby ukotvit lidská práva jako přirozená, nedovolíme tím, aby o nich rozhodoval kolektiv – a to i proti vůli individua, kterého mají chránit? A ještě dále – má politické společenství mít moc nad tím, jak široký prostor bude jedinci přiznán? Předešleme, že česká filosofie odmítá přirozenost lidských práv a žádá revizi jejich fundace. II. Eugenika je nejen péčí o zdraví společenství, ale i podmínkou jeho existence. „Trvání a význam národa i státu se zabezpečuje nejen početností příslušníků, nýbrž i jejich zdatností tělesnou a duševní.“9 Českoslovenští eugenikové, kteří se snaží o etablování aplikovaného medicínsko-politického oboru, 7
Srov. A. Havlíček (ed.), Hodnoty, stát a společnost, Ústí nad Labem 2014; Tentýž (ed.), Lidská a přirozená práva v dějinách, Ústí nad Labem 2014. 8 Jak první paragraf Virginské deklarace: „That all men are by nature equally free and independent and have certain inherent rights, of which, when they enter into a state of society, they cannot, by any compact, deprive or divest their posterity; namely, the enjoyment of life and liberty, with the means of acquiring and possessing property, and pursuing and obtaining happiness and safety.“ 9 V. Růžička, Péče o zdatnost potomstva (eugenika), Praha 1923, s. 3. Obdobně též Bohumil Sekla: „Zachování biologické kvality lidu je otázkou budoucnosti národa.“ B. Sekla, Potřeba eugenické populační politiky, Praha 1934, s. 16.
2
jímž by racionálně ovlivňovali populační politiku státu, jsou rozhodně proti tomu, aby byla jedinci garantovaná individuální svoboda k neomezenému rozhodování. Jedinec je totiž součástí národního celku, a jako takový se má stát rezervoárem zdravé životní síly, využitelný pro národní (státní potřeby). Zdraví jedince má svou hospodářskou cenu. Českoslovenští eugenikové chápali své snažení jako součást státní resony mladé republiky, jako skutečnou, uvědomělou národní politiku, která půjde vstříc dlouhodobé udržitelnosti národní i státní existence. Jedinec, který je vždy součástí nějakého národního či státního společenství, má proto povinnost sloužit hodnotě zdraví a společenství má mít možnost po jedinci vyžadovat omezení jeho svobod v těch případech, ve kterých by jejich naplňování ohrozilo zdraví celku. Eugenikové za účelem zachování zdraví co nejširšího počtu příslušníků společenství vyžadují uzákonění sterilizací, popřípadě si vynucují alespoň možnost zakazovat jedincům dědičně nemocným uzavírání sňatků za účelem plození dětí. S případnými pochybnostmi nad zbytečnou tvrdostí zásahů do svobod jedince se propagátoři kultu zdraví vyrovnávají například takto: „Požadavek, aby lidé, zatížení dědičnými defekty, v zájmu společnosti neměli dětí, nutně vyvolává především úvahy morálně-právního rázu o právu na děti. (…) Právo na děti však je možno nejenom teoreticky popírat, nýbrž také skutečně odnímat prostředky veřejnými, tak jako je možno popřít i odnít právo na další život.“10 „Nesmíme se na manželství dívati jako na věc zcela soukromou. Každé manželství musí se nám jeviti věcí veřejného zájmu, v něm tedy musí spolurozhodovati i zájmy obecné, především zájmy společnosti a národa.“11 „Jeví se tedy provedení sterilisace jako pouhé odnětí práva na rodičovství, kterého se ostatně tito lidé ve většině případů ochotně vzdávají.“12 Důsledné dodržování lidských práv by bylo pro národní společenství kontraproduktivní, neboť zbytečně dovoluje volné jednání někomu, kdo nemůže unést odpovědnost ze své svobody vyplývající. Proto je pro eugeniky přirozenost lidských práv něčím, co může zastávat pouze bezhodnotový liberalismus, nebo konzervativní katolictví.13 Nástroje negativní eugeniky, mezi které řadíme i sterilizaci, tak mohou být v ústech propagátorů nástroji úlevy. Navíc se jedná o úlevu od odpovědnosti, provedenou humánní cestou. Citovaný Bohumil Sekla na několika místech opakuje, že v případě umělého zneplodnění se nejedná o trest, nýbrž o pomoc poskytnutou sociálně či zdravotně indikovaným od bolesti, kterou by v podobě defektních dětí zanechali na tomto světě. „Vychází se ze skutečnosti, že dědičně zatížená osoba nenese na svém stavu žádné viny; a společnost zase nechce do jejího života zasahovat nijak víc, nežli je právě nutno, aby se zabránilo dalšímu šíření defektu, který se nedá potlačit nijak jinak.“14
10
B. Sekla, Dědičnost v přírodě a ve společnosti, Praha 1937, s. 306. V. Růžička, Péče o zdatnost potomstva (eugenika), s. 7. Růžička není tak naivní, jak prostě působí jím navržené omezování porodnosti. Činí statistickou analýzu dat nemanželských dětí i dětí počatých před uzavřením manželství. Stále mu však číselně vychází, že institut manželského vysvědčení by přinesl své pozitivní ovoce. 12 B. Sekla, Potřeba eugenické populační politiky, s. 14. 13 Michal Šimůnek upozorňuje na kritiku připravovaného sterilizačního zákona z úst katolického teologa Karla Kadlece, dle nějž je takovým zásahem zmrzačení jedince. Srov. M. Šimůnek, Pro et contra, s. 236. 14 B. Sekla, Dědičnost v přírodě a ve společnosti, s. 307. 11
3
V očích eugeniků je omezení lidské svobody (stojící na jedné misce vah) vyváženo hned dvojím ziskem (na misce druhé). Jednak společenství ušetří finanční prostředky za péči o dědičně nemocné potomky, jednak celkově zlepší biologickou výbavu národa a zdvihne tak průměr tělesných i duševních schopností a vlastností. „Hájí tedy jen plně oprávněný prospěch celku. Neníť dnes již plození potomstva pouhou soukromou záležitostí jednotlivce, toho měl by si každý býti vědom. Společnost a stát mají přímý a hluboký zájem existenční na regulaci plození.“15 Na rozmnožování zdatných závisí pokrok národa a jeho význam v dějinách. Národní politika, dle názoru eugeniků, má mít zájem na omezení práv svých občanů v případech, ve kterých určí lékař. Strach z kontraselekce (nadměrného rozmnožování nemocných a sociálně méněcenných, spolu s nízkou mírou reprodukce vzdělaných vrstev) vytvořil v myslích zastánců zdravotního dohledu nevyřčený požadavek po konstruktu kolektivně (tj. státně, národně) podmíněného udělování práv a svobod každému jedinci dle jeho zdraví. Nalézáme značný nepoměr mezi sebeprezentací eugeniků a důsledky jejich požadavků. V ideálním případě by dle nich lékař určil, kdo je méně zdravý (či společensky upotřebitelný) následně by tato armáda oligofrenních jedinců, prostitutek, recidivistů, schizofreniků, atd. byla podvázána a dožila v ústraní, čímž by pomohla národnímu hospodářství a uvolnila prostor jedincům zdravým, kteří by veškerý potenciál mohli věnovat zmnožování hmotných i nehmotných statků. Jako by bylo nad národní populací stanoveno měřítko, které z jedněch činí aristokraty nadané množstvím práv a svobod a z druhých činí trpěný přívěsek. Eugenikové opakovaně proklamují, že jejich požadavky (na rozdíl od požadavků německých rasových hygieniků) nejsou aristokratické. Jsem názoru, že jejich požadavky aristokratické jsou. Jen místo měřítka rasového je stanoveno měřítko jiné, stejně pofiderní a stejným způsobem zneužitelné, totiž měřítko zdraví a jeho celospolečenské hodnoty. Promysleme na závěr výzvu z úvodu, zda přeci jen nelze nalézt mezi eugenickou skepsí nad dodržováním nezadatelnosti lidských práv a skepsí filosofů nad jejich nepodmíněností alespoň jeden, byť spekulativní, průsečík? III. Konstatujeme-li lidská práva a svobody jako dané od přírody, pak je tento fakt ve zjevném rozporu se skutečností, že se „všichni lidé rodí jako malé, nemohoucí děti, odkázané na péči rodičů a společnosti.“16 Jak tvrdí český filosof Ladislav Hejdánek a navazujíc na Emanuela Rádla: lidé se nerodí svobodní, ale ke svobodě musí být přivedeni. Svobodný život je v jejich započaté existenci obsažen jako možnost, která, aby se stala skutečností, vyžaduje dvojího uznání. Podmínkou svobodného života jedince je v prvé řadě uvolnění prostoru. Kolektiv musí uznat jedincovu mohoucnost ke svobodnému životu. Ve sledu druhém je ale stejný kolektiv odpovědný za to, že jedince k zodpovědně naplňované svobodě přivede – vychová. Lidé se skutečně od přirozenosti nerodí svobodní a rovní v důstojenství a právech, ale přesto si svobodu, rovnost a katalog základních lidských práv navzájem garantují. „Je to závazek dospělých, že budou stát při svých narozených dětech, a je to také závazek silných, že budou respektovat důstojnost, práva a svobody slabších, aby tak proti přirozené nerovnosti postavili společnost ne-přirozenou a ne-přírodní, ale zato lidskou.“17
15
V. Růžička, Zlepšení stavu národa plemennou hygienou či eugenikou?, in: K. Weigner, Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich ušlechťování, s. 75 – 88, zde s. 87. 16 L. Hejdánek, Lidská práva a filosofie, in: Křesťanská revue, 65/ 1998, 6, s. 148-153. 17 L. Hejdánek, Lidská práva a filosofie, s. 148-153.
4
Lidská práva nejsou přirozená, ale přesto mohou být universálně platná. Jsou zde dříve, než člověk, který se do nich rodí. Nejsou ničím, čím by jedinec mohl disponovat jako se svým vlastnictvím, naopak jsou pouhými výzvami postavenými před celé společenství, výzvami z budoucnosti, které vyslyšeny a naplněny být nemusí, ale mají. Přizná-li si jedinec tuto výzvu, pak ji přiznává i ostatním a stává se účastným na těžkém závazku kolektivní i individuální garance lidských svobod a rovnosti.18 České eugenické hnutí i česká filosofie artikulovali potřebu přehodnotit přirozenost lidských práv, kterými má jedinec jakožto člověk disponovat. Zatímco čeští eugenikové při kritice liberální a křesťanské tradice volali po kolektivní podmíněnosti svobod jedince, které musí být v souladu se zájmy celku, filosofové volali po hlubším (ne-přirozeném) ukotvení svobod. Předpoklad je obdobný – tím, kdo umožňuje svobodný život, je i u filosofů kolektiv, který jedince ke svobodě vychovává. Nelze si však zakrýt křiklavý důsledek eugenického myšlení, že poslední instancí garance lidských práv by nebyl kolektiv, ale konkrétní lékař. Můžeme proto uzavřít, že tradice eugenické větve v dějinách české medicíny je v přímém rozporu s lidskoprávní tradicí českého myšlení.
18
B. Komárková, Lidská práva a křesťanství, s. 95. „Lidská práva jsou těžkým závazkem svobody.“
5
