K A R E L
Ž A L O U D E K
ENCYKLOPEDIE
POLITIKY Editor a autor aktualizací pro 3. vydání Eduard Hulicius
N a k la d a te ls tv í L ib ri P ra h a 2 0 0 4
© PhDr. Karel Žaloudek, 1996, 1999, 2004 Odborní recenzenti: doc. PhDr. Petr Luňák, PhDr. Marek Pečenka © Libri, 1996, 1999, 2004 ISBN 80-7277-209-0
OBSAH
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Odkazy na přehledy hlav států, předsedů vlád a výsledků voleb . . . . . . . . . . . . 526 Přílohy Výsledky voleb do říšské rady v českých zemích v letech 1907 a 1911 . . . . 528 Výsledky voleb do Národního shromáždění v letech 1920, 1925, 1929 a 1935 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530 Výsledky voleb do ústavodárného Národního shromáždění v roce 1946 . . . 531 Výsledky voleb do Národního shromáždění 30. 5. 1948 . . . . . . . . . . . . . . . 531 Výsledky voleb do Národního shromáždění a Federálního shromáždění v letech 1954–86 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532 Výsledky voleb do Federálního shromáždění v červnu 1990 . . . . . . . . . . . . 532 Výsledky voleb do České národní rady v červnu 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . 532 Výsledky voleb do Slovenské národní rady v červnu 1990 . . . . . . . . . . . . . . 533 Výsledky voleb do Federálního shromáždění v červnu 1992 . . . . . . . . . . . . 533 Výsledky voleb do České národní rady v červnu 1992 . . . . . . . . . . . . . . . . . 534 Výsledky voleb do Slovenské národní rady v červnu 1992 . . . . . . . . . . . . . . 534 Výsledky voleb do zastupitelských orgánů v listopadu 1994 . . . . . . . . . . . . 535 Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v květnu/červnu 1996 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 536 Výsledky voleb do Senátu ČR v listopadu 1996 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 536 Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v červnu 1998 . . 537 Výsledky voleb do Senátu ČR v listopadu 1998 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 537 Výsledky voleb do zastupitelských orgánů v listopadu 1998 . . . . . . . . . . . . 538 Výsledky voleb do Senátu ČR v listopadu 2000 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538 Výsledky voleb do zastupitelstev krajů v listopadu 2000 . . . . . . . . . . . . . . . 539 Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v červnu 2002 . . 541 Výsledky voleb do zastupitelských orgánů v listopadu 2002 . . . . . . . . . . . . 541 Výsledky voleb do Senátu ČR v listopadu 2002 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 542 Prezidenti Československé a České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 543 Předsedové československých, českých a slovenských vlád . . . . . . . . . . . . 543
Předsedové nejvyšších československých, českých a slovenských zastupitelských sborů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Složení vlády ČR (srpen 1999) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Složení vlády ČR (září 2003) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam politických stran a hnutí v ČR (srpen 1999) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam politických stran a hnutí v ČR (červen 2003) . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
545 547 548 549 552 555
ÚVOD
Úvod k 1. vydání V á ž en í č t en áři , dostává se Vám do rukou příručka, jejímž záměrem je poskytnout základní informace pro orientaci v politické terminologii. Oblast politiky je ovšem velmi široká, dotýká se snad všech stránek společenského života. Vzhledem k rozsahu knihy byla proto věnována pozornost především termínům, se kterými se setkáváte v každodenním životě, při četbě denního tisku a sledování televizního a rozhlasového zpravodajství apod. Většina hesel je tedy věnována výkladu základních politických směrů, státních a vládních systémů, problematice politických stran, voleb a volebních systémů. Ze zahraničněpolitické oblasti jsou vedle výkladu základních pojmů zastoupena hesla týkající se důležitých mezinárodních organizací a často používaných pojmů z diplomacie. I když příručka není slovníkem politologickým, obsahuje také některá hesla z politické teorie. V knize jsou obsaženy i některé termíny právní a ekonomické, které mají bezprostřední vztah k politické problematice. Vedle výkladu vybraných hesel a ilustrativních příkladů kniha přináší množství faktických údajů o politických stranách a jejich představitelích, o výsledcích voleb a složení zákonodárných orgánů především v evropských zemích, o členech mezinárodních organizací apod. Tato data (uvedená v tabulkových přehledech) mohla být pochopitelně zařazena pouze výběrově; snahou autora bylo uvést údaje nejpodstatnější a nejaktuálnější. Součástí knihy je jmenný rejstřík se základními biografickými údaji. Protože je někdy obtížné určit, pod jakým heslem je určitá problematika (např. historická událost) zařazena, je možno využívat rejstřík také jako jeden z klíčů v přístupu k heslům. Na tomto místě by autor chtěl poděkovat všem, kdo radou, námětem, podkladem či jinak přispěli ke zlepšení obsahu knihy. Zvláště pak lektorům, doc. PhDr. Petru Luňákovi a PhDr. Marku Pečenkovi z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kteří svými připomínkami pomohli k upřesnění textu a doplnění o řadu informací. Za zbylé chyby nese odpovědnost autor. Rádi bychom čtenáře upozornili, že některé informace k politickým otázkám mohou najít také v dalších knihách vydaných nakladatelstvím LIBRI. Je to především Encyklopedie moderní historie, která zachycuje hlavní momenty světových dějin posledních dvou staletí (války, bitvy, revoluce, smlouvy, dohody apod.). Zájemci o problematiku států, jejich členění, hospodářské, národnostní a jazykové poměry apod. najdou aktuální informace v publikaci Státy a území světa. Vývoj evropských států od starověku do současnosti (včetně přehledu jejich představitelů) je předmětem knihy Evropa v proměnách staletí. V neposlední řadě aktuální informace nalezne čtenář v publikaci Státy a jejich představitelé a ve stejnojmenném CD ROMu. 7
Úvod ke 2. vydání Rychlé rozebrání 1. vydání Encyklopedie politiky a trvalý zájem čtenářů o ni vede nakladatelství LIBRI k reedici knihy. V tomto vydání byla ponechána základní struktura textu i většina hesel. Byly doplněny nové údaje (výsledky voleb apod.), zaktualizovány přehledy hlav států a vlád, doplněna některá nová hesla a v neposlední řadě byl celý text znovu zredigován. Pro snazší orientaci byla v knize doplněna tabulka vybraných států s odkazy na stránku, kde jsou uvedeny výsledky posledních voleb, přehledy hlav států a předsedů vlád a další údaje o příslušné zemi. Od 1. vydání publikace vyšla v nakladatelství LIBRI celá řada dalších příruček, které mohou zaujmout čtenáře této knihy. Jsou to především Dějiny zemí Koruny české v datech a Amerika v proměnách staletí. V aktualizovaných reedicích znovu vyšly Státy a jejich představitelé (4. vydání), Státy a území světa (2. vydání) a Encyklopedie moderní historie (3. vydání).
Úvod ke 3. vydání Pro 3. vydání Encyklopedie politiky byl text znovu zredigován, hesla aktualizována i doplněna hesla nová, a především byly zaktualizovány přehledy hlav států, předsedů vlád, výsledky voleb a přílohy. Této práce se ujal Eduard Hulicius, kterému za to srdečně děkuji. Od 2. vydání publikace vyšla v nakladatelství Libri řada dalších příruček, které mohou zajímat čtenáře této knihy. Jsou to především Encyklopedie moderní historie (dotisk 3. vydání), Malá encyklopedie moderní ekonomie (5., doplněné vydání), Státy a území světa (3., přepracované vydání), Evropa v proměnách staletí (3., aktualizované vydání), Dějiny zemí Koruny české v datech (3. vydání), Dějiny Slezska v datech (v tisku), Lexikon našich hospodářských dějin a Benešovy dekrety. P h Dr. Ka r e l Ž a lo u d e k Redakční uzávěrka 3. dílu: 30. 9. 2003
8
S E Z N A M Z K R AT E K
angl. apod. atd. BBC ČR ČSFR ČSR ČSSR franc. hol. ital. KS lat. mj. např. NDR něm. pol. resp. RSFSR rus. řec. SA Sb. SFRJ SNB SR SRN SS SSR SSSR špan. tj. tzn. tzv. USA USD ➚
anglicky, anglický (jazyk) a podobně, a podobný a tak dále British Broadcasting Corporation (Britská rozhlasová a televizní společnost) Česká republika Česká a Slovenská federativní republika Československá republika, Československo (1918–92); Česká socialistická republika (1969–89) Československá socialistická republika francouzsky, francouzský (jazyk) holandsky, holandský (jazyk) italsky, italský (jazyk) komunistická strana latinsky, latinský (jazyk) mimo jiné například Německá demokratická republika německy, německý (jazyk) polsky, polský (jazyk) respektive Rossijskaja sovetskaja feděrativnaja socijalističeskaja respublika (Ruská sovětská federativní socialistická republika) rusky, ruský (jazyk) řecky, řecký (jazyk) Sturmabteilung (úderný oddíl), teroristické polovojenské oddíly německých nacistů sbírka Socialistická federativní republika Jugoslávie Sbor národní bezpečnosti Slovenská republika Spolková republika Německo Schutzstaffel (ochranný oddíl), teroristická zločinecká organizace německých nacistů Slovenská socialistická republika Svaz sovětských socialistických republik španělsky, španělský (jazyk) to jest to znamená takzvaný, takzvaná, takzvané Spojené státy americké americký dolar odkaz na příslušné heslo
Ostatní zkratky jsou vysvětleny v textu. 9
SLOVNÍK
A abdikace (z lat. abdicatio = odřeknutí) – odstoupení z funkce (například ➚hlavy státu, ➚poslance apod.), vzdání se, zřeknutí se úřadu dříve, než uplynula doba, na kterou byla osoba do funkce ustanovena, jmenována nebo zvolena. U voleného člena zákonodárného sboru se používá také termín ➚rezignace, u člena vlády (ministra) ➚demise. V případě abdikace prezidenta je zvolen nový prezident; v zemích, kde existuje funkce ➚viceprezidenta (např. v USA) nastupuje automaticky do funkce prezidenta viceprezident. V případě abdikace ➚panovníka se postupuje podle příslušného nástupnického řádu. Abdikace československých prezidentů T. G. Masaryk E. Beneš
14. 12. 1935 5. 10. 1938 7. 06. 1948
A. Novotný G. Husák V. Havel
22. 03. 1968 10. 12. 1989 20. 07. 1992
abolice (z lat. abolitio = zrušení) – 1. zrušení, odvolání zákona; 2. příkaz, aby orgány činné v trestním řízení nezačínaly trestní stíhání proti určité osobě nebo pro určité trestné činy, resp. aby ho zastavily. Viz též amnestie. abolicionismus (z lat. abolitio = zrušení) – 1. hnutí usilující o zrušení některého zákona nebo některého ustanovení, např. hnutí za zrušení trestu smrti; 2. v USA v 18.–19. století hnutí za zrušení ➚otroctví a zároveň za respektování práv indiánů. Abolicionistické hnutí začalo založením Americké protiotrokářské společnosti (1833) a Strany volné půdy (angl. Free Soil Party, 1848). Převážnou část stoupenců těchto hnutí tvořili liberálové a křesťanské organizace. Umírnění stoupenci abolicionistického hnutí založili Stranu svobody (angl. Freedom Party, 1840). Další rozvoj hnutí přineslo povstání J. Browna (1859), a zejména nátlak veřejného mínění během občanské války (1861–65). Výsledkem bylo přijetí Aktu o osvobození černochů (angl. Emancipation Proclamation) v roce 1863. absolutismus (z lat. absolutus = samostatný, nezávislý) – ➚forma vlády, při které je neomezená státní moc včetně zákonodárné soustředěna v rukou panovníka. Absolutismus jako forma vlády vznikl v 16. a 17. století, kdy nahradil ➚stavovskou monarchii. Centralizované absolutistické ➚monarchie (především Anglie, Francie a Španělsko) byly velkými národními státy vybírajícími stálé daně, s centralizovaným byrokratickým aparátem a stálým profesionálním vojskem. Pramenem práva, ústavy a úřadů byl ➚král, který ve svých rukou soustřeďoval veškerou moc ve státě, kontroloval též ➚církev a měl svrchovanou moc nad poddanými (➚poddanství). Jako suverén byl nejvyšším státním orgánem, povzneseným nad všechny zákony. 11
a b so l u t i s mu s os v íc enský
V některých evropských zemích vedl tzv. ➚osvícenský absolutismus k omezení stavovských výsad (➚stavy) a k ekonomickým reformám. absolutismus osvícenský viz osvícenský absolutismus absolutní monarchie viz absolutismus absolutní většina (z lat. absolutus = samostatný, nezávislý) – zásada, podle které je ve volbách zvolen kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu hlasů (tj. nejméně 50 % + jeden hlas). absolutorium (z lat. absolvere = odvazovat, vyprošťovat; dokončit, dokonat) – schválení činnosti nebo účtů nějakého, zpravidla voleného orgánu. Absolutorium uděluje zodpovědnému orgánu obvykle plenární zasedání, resp. ➚sjezd, na návrh revizní komise na konci funkčního (volebního) období. abstence (z lat. abstinere = zdržovat) – zdržení se hlasování či účasti na zasedání. Action française (franc. = Francouzská akce) – pravicové politické hnutí ve Francii. Vzniklo v průběhu ➚Dreyfusovy aféry roku 1899. Action française usilovala o rozbití demokratického zřízení a v letech 1906–11 také o restauraci ➚monarchie. Význam hnutí stoupl ve třicátých letech, kdy spolupracovalo s fašistickými skupinami. Orgánem hnutí byl deník Action française, který vycházel v letech 1908–44. Po porážce Francie v roce 1940 měla Action française výrazný vliv na Pétainovu vládu ve Vichy; po osvobození byla zakázána. adjudikace viz nabytí státního území administrativa (z lat. administratio = pomáhání, sloužení) – 1. orgány nebo soustava orgánů státní, resp. hospodářské správy; 2. organizování a vyřizování záležitostí spadajících do kompetence státních nebo hospodářských orgánů; 3. vyřizování spisové agendy jakéhokoli druhu; 4. souhrn osob zaměstnaných ve státní nebo jiné správě, někdy jen osoby zastávající ve správě řídící funkce (např. prezidentova administrativa v tzv. ➚prezidentském systému); 5. označení pro vládu USA. ad personam (lat.) – termín užívaný k vyjádření faktu, že člen ➚mezinárodní organizace nepůsobí jako zástupce státu, ale jako soukromá osoba. ad referendum (lat.) – termín užívaný při podpisu ➚mezinárodní smlouvy nebo dohody. Znamená schválení správnosti textu, nikoli podpis smlouvy. Teprve po schválení smlouvy požadovaným orgánem nabude podpis ad referendum platnost plného podpisu, a to se zpětnou platností. aféra Watergate – aféra vycházející z předvolební kampaně k prezidentským volbám v USA roku 1971. V letech 1972–74 bylo odhaleno, že Výbor pro znovuzvo-
12
A frick á u n ie
lení prezidenta R. Nixona zorganizoval vloupání do volebního štábu ➚Demokratické strany ve Washingtonu, umístěného v komplexu budov Watergate. Bývalí agenti CIA, kteří se akce zúčastnili, v budově nainstalovali odposlouchávací zařízení. Aféra byla rozkryta a sledována novináři z listu Washington Post, kteří zjistili, že prezident R. Nixon s celou akcí souhlasil, a dokonce se snažil zahladit stopy. Skončila až Nixonovou ➚rezignací na funkci prezidenta krátce před zahájením senátního jednání o ➚impeachmentu prezidenta. Jeho nástupce G. Ford mu poté udělil milost, takže Nixon nemohl být trestně stíhán. Africká unie, AU (angl. African union, zkratka AU) – původně Organizace africké jednoty, zkratka OAJ (z angl. Organisation of African Unity, OAU), která byla založena jako mezivládní ➚regionální organizace sdružující nezávislé africké státy a Západosaharskou Frontu Polisario v roce 1963 v Addis Abebě (Etiopie) rozšířením tzv. Brazzavillské skupiny, založené v roce 1960. Cílem organizace je koordinace a sjednocování činnosti afrických států, obhajoba suverenity členských států a rozvoj mezinárodní spolupráce. Vychází se přitom z principů celistvosti států, nedotknutelnosti jejich hranic, nezasahování do vnitřních záležitostí a vzájemné solidarity. (V roce 1964 vyhlásila OAJ Afriku za bezjaderné pásmo.) Jejími členy jsou všechny africké státy s výjimkou Maroka, které nesouhlasí s členstvím Západosaharské Fronty Polisario. V roce 1999 bylo zahájeno na popud Libye jednání o tvorbě pevnějšího nadstátního sdružení podle vzoru ➚Evropské unie. V roce 2001 byla v libanonské Syrtě
Členové AU Alžírsko Angola Benin Botswana Burkina (Faso) Burundi Čad Demokratická republika Kongo Džibuti Egypt Eritrea Etiopie Gabon Gambie Ghana Guinea Guinea-Bissau Jihoafrická republika Kamerun Kapverdy Keňa Komory Kongo Lesotho Libye Libérie Madagaskar Malawi Mali Mauretánie Mauricius Mosambik Namibie Niger Nigérie Pobřeží slonoviny Rovníková Guinea Rwanda Senegal Seychely Sierra Leone Somálsko Středoafrická republika Súdán Svatý Tomáš a Princův ostrov Svazijsko Tanzanie Togo Tunisko Uganda Zambie Zimbabwe Fronta Polisario (Západní Sahara) Orgány AU Shromáždění nejvyšších představitelů členských států (schází se minimálně jednou ročně) Výkonná Rada ministrů AU složená z ministrů zahraničí (schází se minimálně dvakrát ročně) Výbor stálých zástupců Komise (teprve bude zformována) Panafrický parlament Soudní dvůr Řada výborů a komisí
13
Af ric k ý n áro d n í kongre s
přijato hlavami afrických států rozhodnutí o vytvoření Africké unie. Ta má být opravdovým nástrojem spolupráce afrických států ve všech směrech. Její sídlo, stejně jako sídlo OAJ, je v Addis Abbebě.
Africký národní kongres (angl. African National Congress, zkratka ANC) – nejstarší černošská politická organizace v Jihoafrické republice (JAR). Byl založen roku 1912 s cílem prosazení práv černošského obyvatelstva. Do roku 1960 používal spíše nenásilné metody (jeho vůdce A. Luthuli obdržel v roce 1960 ➚Nobelovu cenu míru). V letech 1960–90 byl v ilegalitě, od roku 1961 vedl ozbrojený boj. Po roce 1990 byl v čele hnutí za uzákonění všeobecného volebního práva v JAR. Od vítězství ve volbách v roce 1995 se stal vládnoucí stranou v JAR a jeho předseda N. R. Mandela prezidentem. V parlamentních volbách roku 1999 potvrdil ANC ziskem 67 % hlasů své vedoucí postavení v zemi. Novým prezidentem JAR se stal Thabo Mbeki. Výsledky parlamentních voleb 1999 (celkem 400 mandátů) ANC Demokratická strana Strana svobody (Inkatha) Nová národní strana Ostatní
266 mandátů 38 mandátů 34 mandátů 26 mandátů 34 mandátů
Prezidenti JAR 1961–67 1967–75 1975–78 1978–79 1979–84
Ch. R. Swart J. J. Fouché N. Diederichs J. B. Vorster M. Viljoen
1984–89 1989 1989–94 1994–99 1999–
P. W. Botha J. Ch. Heunis F. W. de Klerk N. Mandela T. Mbeki
aggiornamento (ital. = přizpůsobení dnešnímu stavu) – přiblížení katolické církve současnému životu. Program přijatý II. vatikánským ekumenickým ➚koncilem (1962–65), snažící se o obnovu ➚církve, o její jisté sblížení s jinými církvemi, především protestantskými, o zintenzivnění misijní činnosti a další kroky, církev modernizující. agitace (z lat. agitare = pohánět) – přesvědčování, získávání pro určitou myšlenku, program nebo cíl. Souvisí úzce s ➚propagandou, je však konkrétnější, zaměřená na přesně vymezený cíl. Podle použitých prostředků se rozlišuje písemná, názorná a ústní agitace; nejpůsobivější je agitace prováděná ➚hromadnými sdělovacími prostředky, především televizí. agraciace (z franc. gracier = udělit milost) – prominutí nebo zmírnění trestu. Viz též amnestie.
14
agrese
agrarismus (z lat. agrarius = polní, pozemkový) – sociálně politická doktrína, podle které je zemědělství základem ekonomiky státu i celého společenského zřízení. Agrarismus byl ideovou základnou agrárního politického hnutí v 19.–20. století. Rozvinul se zvláště v Německu, Polsku, českých zemích a na Balkáně. V českých zemích, kde byl jeho průkopníkem A. Šťastný, se stal na konci 19. století základem programu agrární strany. Ta patřila během 1. československé republiky k nejvlivnějším politickým stranám (➚Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu). agrární otázka (z lat. agrarius = polní, pozemkový) – 1. otázka poměru k vlastnictví půdy. Agrární otázka byla jednou z klíčových otázek ➚revolucí 19. a 20. století. Součástí jejich programu byl zpravidla také požadavek agrární reformy (➚pozemková reforma), tj. odstranění nebo podstatné omezení velkého pozemkového vlastnictví a rozdělení půdy. V Československu proběhla pozemková reforma poprvé v roce 1919, kdy byly vyvlastněny pozemky nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha veškeré půdy. Po 2. světové válce byla ve třech etapách uskutečněna tzv. druhá pozemková reforma; 2. otázka protikladu mezi městem a venkovem. Tato otázka vyvstává s rozvojem ➚kapitalismu, kdy se v městech koncentruje politická a hospodářská moc, zatímco venkov, kde probíhá rozpad feudálních forem vlastnictví půdy, chudne. V nové podobě se rozdíly mezi městem a vesnicí projevují i v současnosti (např. odlišná ➚fiskální politika státu ve vztahu k průmyslovým a zemědělským produktům). agrární politika viz zemědělská politika agrární reforma viz pozemková reforma agrární strana viz Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu agrément (franc. = souhlas) – souhlas přijímajícího státu s osobou, která je navržena na ➚diplomatického zástupce vysílajícího státu. Agrément uděluje ➚hlava státu nebo jiný ústavní činitel; při odmítnutí navrhované osoby není přijímající stát povinen sdělit důvody. agrese (z lat. aggressio = útok) – v mezinárodních vztazích použití ozbrojené síly státem proti ➚svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu. Uvedené vymezení formuloval Zvláštní výbor OSN pro definici agrese a schválilo jej roku 1974 ➚Valné shromáždění OSN. O tom, co je agrese a co spravedlivá obrana napadeného státu rozhoduje v praxi ➚Rada bezpečnosti OSN. Za agresi se obvykle považuje: a) invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu nebo vojenská ➚okupace (i dočasná); b) bombardování území druhého státu nebo použití zbraní proti území druhého státu; c) blokáda přístavů nebo pobřeží ozbrojenými silami; d) útok ozbrojených sil na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu; e) použití ozbrojených sil, které se nacházejí na území druhého státu v rozporu s dohodnutými podmínkami jejich pobytu; f) poskytnutí 15
a i d e - mé mo i re
území druhému státu ke spáchání agrese proti třetímu státu; g) vyslání státem ozbrojených skupin, band nebo žoldnéřů proti jinému státu. Odsouzení agrese Pakt ➚Společnosti národů (1919) ➚Briand-Kelloggův pakt (1928) ➚Charta OSN (1945) aide-mémoire (franc. = stručný výtah) – stručný záznam ústního jednání v ➚diplomatickém styku. Je méně formální než diplomatická ➚nóta, není adresován, nepodepisuje se, ani neoznačuje otiskem razítka. akce Rady bezpečnosti OSN – opatření použitá v případech ohrožení nebo porušení míru, jež jsou podle ➚Charty OSN ve výlučné kompetenci ➚Rady bezpečnosti OSN. Akcemi Rady bezpečnosti jsou: a) akce bez použití ozbrojené síly. Sem patří především přerušení hospodářských styků, přerušení ➚diplomatických styků, přerušení železničních, námořních, poštovních a jiných spojů. Např. v roce 1963 vyzvala Rada bezpečnosti všechny státy, aby zastavily Portugalsku prodej zbraní a dalšího materiálu, který by mohl být použit k represáliím proti obyvatelstvu portugalských kolonií; b) akce s použitím ozbrojené síly (demonstrace ozbrojené síly, blokáda, vojenské operace). K provádění ozbrojených akcí mají poskytnout své ozbrojené síly a služby Radě bezpečnosti OSN členské státy OSN. V minulosti došlo k ustavení tzv. vojsk OSN (např. za korejské války) a mírových sborů OSN (např. na Kypru). akcese viz nabytí státního území Akční program Komunistické strany Československa – politický programový dokument, jenž přijalo vedení ➚Komunistické strany Československa (KSČ) v dubnu 1968. Vycházel z pozic ➚reformního komunismu, hodnotil situaci, která se vytvořila v KSČ i celé československé společnosti po lednu 1968 (➚Pražské jaro 1968), a určoval další postup politiky KSČ. I když byl revizí programu přijatého XIII. sjezdem KSČ, plně zůstával na pozici budování ➚socialismu pod vedením KSČ a nepřipouštěl možnost politického ➚pluralismu. Přesto byl kritizován, především pro svou koncepci ➚demokratizace společnosti, zpočátku především ze strany ➚Komunistické strany Sovětského svazu, po srpnu 1968 i novým vedením KSČ, které ho v roce 1970 prohlásilo za neplatný. Nová politická linie KSČ byla pak zformulována v programovém dokumentu ➚Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Akční výbory Národní fronty, AV NF – orgány, které se vytvořily v ➚únoru 1948 na výzvu ➚Komunistické strany Československa za účelem převzetí politické moci. Členy AV NF byli převážně členové KSČ a jejích „převodových pák“, tj. ➚Re16
A lb á n s k á s tra n a p rá ce
volučního odborového hnutí a Svazu československé mládeže (SČM), resp. s KSČ sympatizující členové dalších ➚politických stran. Přestože AV NF neměly žádné legální oprávnění (nebyl právně kodifikován ani způsob jejich vytváření, ani jejich kompetence), byly zřizovány na všech úrovních, od závodů, úřadů a dalších institucí přes okresy až po ➚ministerstva a ➚parlament. Jejich hlavním úkolem byla prověrka všech funkcionářů, „očista veřejného života“ a „potlačení reakce“. Na základě rozhodnutí AV NF byli zbavováni svých míst političtí odpůrci KSČ od úředníků až po poslance. AV NF na pracovištích ukončily po prověrkách svou činnost. V obcích, okresech a na celostátní úrovni byly v roce 1954 přejmenovány na výbory Národní fronty, které zůstaly součástí politického systému ČSSR až do konce roku 1989 (➚Národní fronta Čechů a Slováků). aklamace (z lat. acclamare = pokřikovat) – 1. veřejné a hromadné vyjádření souhlasu či nesouhlasu, např. hlasování zvednutím ruky nebo i souhlas bez hlasování; 2. hlasité pozdravování a vzdávání holdu. Tato aklamace byla častá zvláště na politických shromážděních totalitních stran (jak fašistických, tak komunistických). akreditace (z franc. crédit = úvěr, důvěra, vážnost) – pověření osoby diplomatickým zastupováním. Součástí akreditace je předání pověřovacích listin ➚hlavě státu, u něhož je diplomat akreditován. akrescence viz nabytí státního území aktiv (z lat. actio = jednání) – 1. pracovní porada, schůze svolaná k projednání aktuální otázky; 2. souhrn ➚funkcionářů a aktivních členů určité, např. politické organizace. aktivismus (z lat. actio = jednání) – 1. obecně aktivní postup v určitém směru vnitřní či zahraniční politiky; 2. za 1. světové války loajální postoj některých českých politiků, resp. politických stran k rakousko-uherské ➚monarchii; 3. za 1. československé republiky politika spolupráce stran ➚národnostních menšin s ➚vládou. Spočívala především v podpoře vlády v ➚parlamentu a zpravidla i v účasti ve vládní ➚koalici. K aktivistickým stranám patřila např. německá agrární strana (➚Svaz zemědělců a venkovských živností), ➚Německá sociálně demokratická strana dělnická a Německá křesťansko-sociální strana; 4. za ➚Protektorátu Čechy a Morava (1939–45) otevřená kolaborace s okupanty. Hlavními aktivistickými organizacemi byly Vlajka (➚Český národně socialistický tábor Vlajka), ➚Liga proti bolševismu a Kuratorium pro výchovu mládeže. ALADI viz Latinskoamerické integrační sdružení Albánská strana práce, ASP – původním názvem Komunistická strana Albánie, založená v roce 1941. Během 2. světové války měla rozhodující úlohu v albánském hnutí odporu proti německé a italské okupaci. Po válce se stala vládnoucí silou v zemi a jedinou povolenou politickou stranou. Od roku 1948 nesla název ASP. Koncem 17
a l i an c e
čtyřicátých a v průběhu padesátých let prošla bouřlivým vývojem, během něhož bylo postupně odstraněno projugoslávské a prosovětské křídlo (jejich vůdcové byli vesměs popraveni). Začátkem šedesátých let se ASP orientovala výrazně pročínsky, ale i s touto zemí došlo k roztržce (1978). Po smrti dlouholetého vůdce E. Hodži (Hoxhy) v roce 1985 se ujal moci R. Alia, jenž zastával funkci prezidenta až do voleb roku 1992. Ty volebním vítězstvím demokratů ukončily vládu komunistů. aliance (z lat. alligare = přivazovat, poutat) – 1. politické spojenectví, spojenecká úmluva; 2. spolek dvou nebo více států či politických subjektů, obvykle namířený proti třetímu státu či subjektu. Závazky plynoucí z aliancí bývají stanoveny ve zvláštní ➚mezinárodní smlouvě. Z aliance států plyne závazek nezúčastňovat se aliance s jinými státy. Neutrální státy se nesmějí zúčastnit žádné aliance. Aliance se uzavíraly zejména v 18. a 19. století (Dvojspolek, francouzsko-ruská aliance). V současné době ➚Charta OSN povoluje uzavírat aliance pouze za účelem sebeobrany. Aliance pro pokrok (angl. Alliance for Progress) – program rozvoje latinskoamerických zemí, který vyhlásil prezident USA J. F. Kennedy v roce 1961. Program byl součástí nového politického kursu nastoupeného ➚administrativou prezidenta Kennedyho. Rozsáhlou pomocí latinskoamerickým zemím ze strany USA měl rozšířit vliv USA a paralyzovat vliv komunistické ideologie, která se šířila především z Kuby. Aliance socialistické demokracie – mezinárodní anarchistická organizace, kterou založil v roce 1868 M. A. Bakunin. V roce 1869 byla aliance přijata do ➚Mezinárodního dělnického sdružení (I. internacionály), z něhož byla později vyloučena. allod (z lat. allodium = svobodný dvůr) – svobodný statek nebo pozemkový majetek bez lenního závazku (➚léno). U allodu byla možnost svobodného prodeje a koupě, resp. jeho rozdělení na části pro jednotlivé členy rodiny. Tím se lišil od ➚fideikomisu. alternát (z lat. alternare = střídat, měnit) – 1. člen delegace, který střídá jiného člena. Například členské státy ➚Organizace spojených národů vysílají na zasedání pět delegátů a pět jejich alternátů; 2. střídání pořadí podpisů smluvních stran na ➚mezinárodní smlouvě (jako první se obvykle podepíše delegace, v jejímž jazyce je text smlouvy napsán). Althing (islandsky Albing) – islandský ➚parlament, který je považován za nejstarší v Evropě. Poprvé je jeho existence písemně doložena v roce 930. Původně byl zákonodárným a soudním shromážděním svobodných obyvatel Islandu; po připojení Islandu k Norsku (1271) ztratil zákonodárnou moc. Až do roku 1798 se scházel každoročně, v roce 1800 byl zrušen dánskou vládou. Obnoven byl 1843 a znovu pravidelně svoláván od roku 1845. V roce 1920 nabyl zpět zákonodárnou moc.
18
A m n es ty I n tern a tio n a l
Americká federace práce (angl. American Federation of Labour, zkratka AFL) – nejstarší odborová ústředna v USA. Od svého založení v roce 1881 sdružovala především kvalifikované dělníky. Ve 30. letech se od ní pod názvem Kongres průmyslových odborů (angl. Congress of Industrial Organizations, zkratka CIO) oddělilo levicové křídlo, které bylo v letech 1945–49 členem levicové ➚Světové odborové federace (SOF). V roce 1955 se obě odborové ústředny opět spojily a pod názvem AFL-CIO se staly nejvýznamnější odborovou centrálou v USA. V současné době jsou členem ➚Mezinárodní konfederace svobodných odborů. americká revoluce – osvobozovací boj britských osad v Severní Americe proti Velké Británii, v jehož průběhu byly vytvořeny Spojené státy americké. Americká revoluce znamenala nejen osamostatnění amerických osad, ale také odstranění zbytků feudálního systému a plné prosazení kapitalistických vztahů. Začala 2. kontinentálním kongresem v roce 1775 a otevřeným bojem mezi povstaleckými silami a britskou armádou. V následujícím roce byla přijata ➚Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Během roku 1778 se na stranu povstalců postavily Francie, Španělsko a Nizozemsko. Po prohraných bitvách byla Anglie roku 1782 nucena uznat nezávislost USA a v následujícím roce podepsat mír a evakuovat svá vojska. amnestie (z řec.) – udělení milosti, které je obvykle v pravomoci ➚hlavy státu nebo jiného ústavního orgánu (v České republice v pravomoci ➚prezidenta republiky). Amnestie je buď hromadná (pro určitou kategorii trestných činů), nebo individuální (pro určené osoby). Při amnestii se rozlišuje: a) abolice, tj. příkaz orgánům činným v trestním řízení, aby proti určité osobě nebo pro určité trestné činy nebo přečiny nebylo trestní stíhání zahajováno, resp. aby již zahájené trestní stíhání bylo zastaveno; b) agraciace, tj. příkaz soudním orgánům, aby prominuly nebo zmírnily již právoplatně uložený trest; c) rehabilitace, též zahlazení trestu, tj. uvedení do stavu, jako by odsouzený nebyl trestán. Mezi důvody k udělování hromadné amnestie patří: a) zabezpečení stability státu po období revoluce, války, občanských nepokojů apod.; b) náprava chyb z minulého politického režimu; c) znovuzvolení orgánů státu (např. po volbách); d) tolerance veřejného mínění k trestným činům spáchaným před delším časovým odstupem a již částečně odpykaným. Poslední široce koncipovanou hromadnou amnestii vyhlásil prezident ČSFR Václav Havel 1. 1. 1990. Amnesty International (angl. = Mezinárodní organizace pro amnestii) – mezinárodní nevládní organizace na ochranu ➚lidských práv a svobod. Byla založena roku 1961 skupinou britských a amerických liberálních právníků. Usiluje o osvobození osob, které nepoužívají a nepropagují násilí a jsou perzekvovány za politické smýšlení, náboženské přesvědčení, rasu, barvu pleti, jazyk, národnost nebo sociální původ. Má statut poradní organizace ➚Organizace spojených národů, její mezinárodní sekretariát sídlí v Londýně (Velká Británie). S pomocí spolupracujících skupin v jednotlivých zemích sbírá a analyzuje informace z celého světa o osobách 19
a n arc h i e
vězněných za přesvědčení. Poskytuje jim právní, lékařskou a další pomoc a usiluje o řádné, spravedlivé soudní projednání jejich případů. V 70. a 80. letech se Amnesty International významně angažovala ve prospěch československých ➚disidentů. Spolupracoval s ní především ➚Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1977 jí byla udělena ➚Nobelova cena míru. Orgány Amnesty International mezinárodní sekretariát
národní sekce (více než 40)
anarchie (z řec.) – bezvládí způsobené neexistencí veřejné autority integrující společnost. Anarchie znamená absolutní svobodu pro každého jedince a z toho vyplývající mezilidské konflikty. Již ➚Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 říká, že svoboda má své meze, které zajišťují ostatním občanům možnost požívat stejná práva. Anarchie je obvykle průvodním jevem rozpadu státních orgánů a institucí, ke kterému dochází především během ➚revolucí, občanských či prohraných válek, resp. velkých živelných katastrof. anarchismus (z řec.) – bezvládí; teoretický a politický směr prosazující neomezenou svobodu jednotlivce a odmítající jakoukoli státní moc a autoritu. Filozofickým základem anarchismu je vyhraněný ➚individualismus. Anarchismus vychází z teze, že všechno zlo je způsobeno popřením přirozenosti a zaváděním umělých institucí a struktur. Proto za hlavní příčinu společenské nerovnosti považuje ➚stát a státní instituce a jako první předpoklad spravedlivého uspořádání společnosti postuluje zničení státu. Nepopírá nutnost určité organizace lidí, žádá však, aby tato organizace byla zcela svobodná, dobrovolná, bez použití státní autority, ➚státního aparátu a donucovacích prostředků. Metody používané anarchismem jsou různé, od ➚agitace až po individuální ➚teror proti vládnoucímu režimu a jeho reprezentantům. Prvním významným anarchistickým myslitelem byl Angličan W. Godwin. Jako politické hnutí se anarchismus zformoval ve 40. až 60. letech 19. století, především ve Francii, Španělsku a Itálii. V 80. až 90. letech se rozšířil i do USA, latinskoamerických zemí a Ruska. Od konce 1. světové války vliv anarchismu silně poklesl, určité pozice si udržel především ve Španělsku (kde měl významnou úlohu během občanské války 1936–39) a v Latinské Americe. Současný anarchismus je ideově značně rozmanitý a organizačně heterogenní. V klasickém anarchismu se postupně vyhranily následující základní směry: a) individualistický anarchismus (anarchoindividualimus), který hledá osvobození jednotlivce nezávisle na celkové struktuře společenských vztahů, cestou zbavení se idejí vlastnictví, náboženství, národnosti a státu (M. Stirner); b) proudhonismus, hlásající řešení společenských problémů cestou spravedlivé směny (P. J. Proudhon, známý svým výrokem, že „kapitalistické vlastnictví je krádež“); c) kolektivistický anarchismus (anarchokolektivismus), prosazující myšlenku vytváření svobodných kolektivů se společnými výrobními prostředky (M. A. Bakunin); d) ➚anarchosyndikalismus, navrhující řízení společnosti prostřednictvím odborových organizací za20
a n ex e
městnanců (G. Sorel); e) ➚anarchokomunismus, spojující ideály anarchismu s principy ➚komunismu (P. Kropotkin); f) náboženský anarchismus (bývá k anarchismu řazen, ačkoliv většinou je anarchismus výrazně ateistický), propagující etické pojetí náboženství, lásku k bližnímu a neodporování zlu (L. N. Tolstoj). anarchokomunismus – anarchistický směr v dělnickém a komunistickém hnutí na začátku 20. století. Na rozdíl od klasických anarchistických zásad neprosazoval anarchokomunismus individuální teror a upřednostňoval společenský zájem před zájmem individuálním. V odmítání ➚státu, státních orgánů a politických stran zůstával na principech ➚anarchismu. V českých zemích byl pro něj charakteristický radikální opoziční postoj k habsburské monarchii, protiklerikalismus a ➚antimilitarismus. Byl rozšířen zejména mezi severočeskými horníky a pražskou inteligencí (B. Vrbenský, S. K. Neumann, T. Bartošek a další). Anarchokomunistické hnutí v Československé republice nemělo pevnou organizační strukturu, skládalo se z několika samostatných skupin, od roku 1904 volně sdružených do České anarchistické federace, od roku 1914 do Federace českých anarchistů-komunistů. Část z nich (pod vedením B. Vrbenského) se v roce 1918 sloučila s ➚Československou stranou národně socialistickou; po vyloučení z ní v roce 1923 přešla do ➚Komunistické strany Československa. Jiná skupina (vedená S. K. Neumannem) vytvořila v roce 1920 Svaz komunistických skupin a v roce 1921 se podílela na založení KSČ. anarchosyndikalismus – sociální a politická doktrína, která je kombinací základních teoretických a politických východisek ➚anarchismu s koncepcí odborového hnutí. Cílem anarchosyndikalismu je jako u všech anarchistů zničení ➚státu pomocí „přímých akcí“, tj. živelného hnutí. Anarchosyndikalisté odmítají stát i politické strany. Základem politické organizace by podle nich měly být samostatné, samosprávně řízené podniky. Hlavním nástrojem změny politických poměrů je podle anarchosyndikalismu ➚stávka. Anarchosyndikalismus vznikl koncem 19. století, vliv měl především v zemích s rozsáhlou řemeslnou, živnostenskou a rolnickou malovýrobou (Španělsko, Itálie, Francie). K jeho předním představitelům patřili např. G. Sorel, A. Labriola, G. Hervé, L. Jouhaux. Do první světové války anarchosyndikalisté vystupovali radikálně proti přípravě války, po jejím vypuknutí však přešli převážně na pozice obrany vlasti. V roce 1922 vznikla Mezinárodní asociace pracujících s programem likvidace buržoazního státu a vytvoření svobodné společnosti bez státních orgánů, s výrobou řízenou ➚odbory. Tato anarchosyndikalistická ústředna sehrála důležitou úlohu v ➚občanské válce ve Španělsku 1936–39, kdy se účastnila ultralevicového povstání, které oslabilo vládu ➚lidové fronty. V současné době není anarchosyndikalismus významný, určitý vliv si udržuje v odborovém hnutí Latinské Ameriky a Španělska. anexe (z lat. annectere, adnectere = připojovat) – násilné připojení ➚státu nebo jeho části k jinému státu za použití politického nebo vojenského nátlaku. Anexe se provádí zpravidla jednostranným prohlášením anektujícího státu po protivníkově 21
a n gl i c k á re vol u c e 1640–60
úplné porážce (➚debellaci) nebo ➚mírovou smlouvou vynucenou silou. Definice ➚agrese říká, že jakýkoliv územní zisk nabytý hrozbou nebo použitím síly, tj. anexí, není legální. Příklady anexe připojení Bosny a Hercegoviny k habsburské monarchii připojení Rakouska k Německu připojení Litvy, Lotyšska, Estonska a Besarábie k SSSR připojení Kuvajtu k Iráku
1908 1938 1940 1990
anglická revoluce 1640–60 – konflikt mezi anglickým parlamentem a absolutistickými stuartovskými panovníky. V dubnu 1640 král Karel I. po třítýdenním neúspěšném jednání o schválení daní rozpustil ➚parlament (tzv. „krátký parlament“). V listopadu téhož roku ve znovu svolaném parlamentu (tentokrát tzv. „dlouhý parlament“, neboť zasedal až do roku 1653) získala opozice převahu a postupně významně omezila královská práva včetně práva rozpustit parlament. Tzv. Velkou remonstrací, vyhlášenou v listopadu 1641, parlament odmítl samovládu, což byl přímý podnět ke vzniku ➚občanské války, která probíhala až do roku 1646. Po popravě krále Karla I. v lednu 1649 následovalo vyhlášení ➚republiky, ve které uchopil rozhodující moc O. Cromwell. Ten se dal prohlásit lordem protektorem a roku 1653 nechal rozehnat parlament. Po Cromwellově smrti v roce 1658 se stal novým lordem protektorem jeho syn R. Cromwell. V následujícím roce byla obnovena činnost parlamentu, ale již v roce 1660 nový parlament obnovil ➚monarchii. Hlavním výsledkem revoluce byla změna absolutistického uspořádání v ➚konstituční monarchii. anšlus (z něm. Anschluss = připojení) – ➚anexe Rakouska v květnu 1938 nacistickým Německem. Snahy o spojení rakouských zemí s Německem se objevovaly již od prusko-rakouské války v roce 1866. Pokus připojit tzv. Německé Rakousko (a také německé provincie v ČSR – ➚Deutschböhmen) v roce 1918 po rozpadu Rakouska-Uherska byl odmítnut ➚Versailleskou mírovou smlouvou. Anexi Rakouska provedlo až nacistické Německo. Jeho vojenské jednotky v březnu 1938 „pokojnou“ okupací začlenily Rakousko jako Východní marku do ➚Třetí říše. Připojení v následném ➚plebiscitu schválilo přes 99 % obyvatel Rakouska. Provedení anšlusu Rakouska bylo definitivně odmítnuto Státní smlouvou o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska (1955). antagonismus (z řec.) – soubor negativních, nepřátelských postojů a hodnocení; nesmiřitelný protiklad. Je-li antagonismus nějakým způsobem objektivizován, přechází v ➚konflikt. Termín antagonismus se tedy vztahuje spíše ke sféře postojů, termín konflikt pak ke sféře jednání. Antagonismus vzniká: a) na základě objektivního rozporu zájmů jednotlivců a skupin ve společnosti; b) na základě minulých rozporů nebo konfliktů; c) na základě působení ideologie. 22
a n tik o m u n is m u s
Významnou pozornost problematice antagonismu věnoval ➚marxismus, který antagonismus a konflikt nechápe v rovině postojů a jednání, nýbrž v rovině objektivní. V marxistické literatuře je antagonismus pojímán jako rozpor charakteristický pro třídní společnost, založený na nesmiřitelných zájmech nepřátelských tříd (➚třídní boj), který je možno řešit jen násilně, tj. revolučním bojem nebo válkami. V novější marxistické literatuře je termín užíván k označení postoje příslušníků třídy nebo seskupení třídního charakteru, který vzniká na základě objektivně existujícího konfliktu zájmů. antická demokracie – jedna z forem vlády, která existovala především ve starověkých řeckých městských státech (➚polis) a v republikánském Římě. Antická demokracie byla v menších obcích ➚přímou demokracií, tzn., že se na moci podíleli všichni dospělí svobodní občané (muži), ve větších obcích, např. v Athénách či Římě, šlo o ➚zastupitelskou demokracii. Občanská práva neměli ženy, cizinci, přistěhovalci a samozřejmě otroci, kteří byli považováni za věc (viz též demokracie). Na základy antické demokracie navazovaly moderní demokracie. antifašismus (z lat. anti = proti, fascis = svazek) – ideově politické hnutí vzniklé v řadě evropských zemí ve 30. letech 20. století jako demokratická reakce na rozmach ➚fašismu, resp. ➚nacismu. Antifašistické hnutí se skládalo z ideologicky velmi různorodých politických směrů, od pravicově demokratických (např. křesťanských) přes sociálnědemokratické až po komunistické. Pro jeho rozvoj byla důležitá zejména změna politiky ➚komunistických stran po 7. kongresu ➚Komunistické internacionály (1935), kdy přešly od útoků proti ➚sociální demokracii do boje proti ➚fašismu (i když jen dočasně – ➚sovětsko-německý pakt v srpnu 1939). To také umožnilo vytvoření tzv. ➚lidových front ve Francii a Španělsku. Během 2. světové války se antifašismus stal ideovým základem jak v hnutí odporu v zemích okupovaných fašistickými státy, tak i v ➚protifašistické koalici velmocí. Významnou antifašistickou sílu představovala demokratická kultura, jejíž reprezentanti proti fašismu aktivně vystupovali (T. Mann, R. Rolland, K. Čapek a další). antifašistická koalice viz protifašistická koalice antiklerikalismus (z lat. + z řec.) – odmítání jakékoli formy přímého, a to zejména politického vlivu ➚církví. Antiklerikalismus není zaměřen jen proti existenci a činnosti politických stran s křesťanskou orientací, ale i proti bezprostřednímu vystupování církví jako politického subjektu. Viz též klerikalismus. antikomunismus (z lat. anti = proti, communis = společný) – souhrn ideologických a politických názorů odmítajících ➚komunismus. Antikomunismus vznikl jako reakce na rozvoj komunistického hnutí, a především na praktický postup ➚komunistických stran. Má různé formy, od ideologických koncepcí až po oficiální státní politiku, a různé projevy, od snah o reformu komunistických koncepcí přes liberalistickou kritiku až po militantní antikomunismus, který se projevoval především během ➚studené války. 23
a n t i mi l i t a r i s mu s
Základní součástí antikomunismu byl tzv. antisovětismus, tj. kritika vládnoucí ideologie i politické praxe SSSR jako nejsilnějšího komunistického státu. V rámci ➚politologie se zkonstituoval speciální vědní obor, tzv. kremlinologie (též kremlologie), který se věnoval studiu vnitřní a zahraniční politiky SSSR. S úplnou diskreditací komunistického modelu státu, provázenou rozpadem ➚sovětského bloku a následně i samotného SSSR, ztrácí antikomunismus na významu. Sovětologická pracoviště v zemích Západní Evropy se nyní soustřeďují spíše na problematiku vývoje a perspektiv (především ekonomických) tzv. východních zemí. antimilitarismus (z lat. anti = proti, miles = voják) – hnutí zaměřené proti ➚militarismu, ➚válce a také zbrojení. Byl významný především v posledních letech před 1. světovou válkou, kdy byl silně akcentován především ➚sociálnědemokratickými stranami a anarchisty. (V českých zemích se v té době rozvinulo silné antimilitaristické hnutí především mezi mládeží ➚České strany národně sociální, vydávající časopis Mladé proudy.) Po vypuknutí války však většina politických vůdců, stojících dosud na pozicích antimilitarismu, přešla k politice „obrany vlasti“. Specifickým projevem antimilitarismu byla aktivita evropských ➚komunistických stran (mezi jinými i Komunistické strany Československa), zaměřená na rozvracení „buržoazní armády“. Tato linie byla opuštěna až 7. kongresem ➚Komunistické internacionály (1935), který vytyčil program jednotné fronty proti ➚fašismu. Viz též pacifismus. antisemitismus (z lat. anti = proti, semitismus podle biblického Sema, praotce Semitů, tedy i Židů) – nepřátelský vztah k Židům. Jedna z forem náboženské a rasové nesnášenlivosti; projevuje se různými formami, od opovržení ke způsobu života Židů přes právní ➚diskriminaci až po ➚pogromy a ➚genocidu. Nejčastěji bývá antisemitismus vyvoláván, aby odvedl pozornost od jiných společenských problémů nebo aby „stmeloval národ“ proti společnému nepříteli. Zvlášť intenzivně byl antisemitismus obsažen v nacistické ideologii, která vedla k vyvraždění několika milionů Židů v Německu a jím obsazených, resp. spojeneckých zemích. antisovětismus viz antikomunismus anulování smlouvy viz zánik mezinárodní smlouvy ANZUS viz Tichomořský bezpečnostní pakt aparát státní viz státní aparát apartheid (hol. = oddělování) – politika rasové ➚segregace, tj. diskriminační oddělení ras. Termín se používá pro rasovou segregaci a diskriminaci v Jihoafrické republice, kde byla černošská většina zbavena ➚občanských práv (např. volebního) a musela žít odděleně od bílých usedlíků, většinou v tzv. ➚bantustanech. Součástí apartheidu byla segregace ve školství, dopravě, restauracích, sportu apod. 24
a ris to k ra cie
➚Valné shromáždění OSN označilo roku 1966 apartheid za zločin proti lidskosti a v roce 1973 přijalo Mezinárodní úmluvu o potlačování a trestání zločinu apartheidu. Apartheid se postupně zmírňoval od roku 1985, úplně byl zrušen po prvních všerasových volbách v Jihoafrické republice v květnu 1994. apatrida viz bezdomovec apelace (z lat. appellare = dovolávat se) – opravné řízení, jehož cílem je kontrola správnosti a eventuální oprava rozhodnutí (např. soudního orgánu). apolita viz bezdomovec appeasement (angl.) – usmiřování protivníka ústupky. Termín se používá zejména pro usmiřovací ➚zahraniční politiku Francie a Velké Británie vůči nacistickému Německu před 2. světovou válkou (➚Mnichovská dohoda). aprobace smlouvy viz schválení smlouvy Arabská liga viz Liga arabských států arbitráž (z franc. arbitrage) – 1. rozhodování sporů mezi subjekty ➚mezinárodního práva (státy, ➚mezinárodními organizacemi) pomocí ➚rozhodčích řízení nebo rozhodčích (rozhodců), které si sporné strany zvolí, nebo u rozhodčích soudů zřízených podle ➚mezinárodních smluv. Pravomoc arbitrážních orgánů je zásadně fakultativní (rozhodčí zahájí řízení teprve tehdy, až s ním vyjádří souhlas obě sporné strany). Arbitrážní orgány vynášejí pouze rozhodnutí, nemají pravomoc vynucovat jejich splnění ➚sankcemi. Zřizují se obvykle ad hoc, tzn. pro řešení konkrétního sporu, existují však i stálé orgány, např. ➚Stálý rozhodčí dvůr v Haagu (Nizozemsko); 2. ve vnitrostátních vztazích orgány řešící spory mezi hospodářskými subjekty. V ČSSR existovaly speciální státní orgány: Arbitráž ČSSR, ČSR a SSR; v současné době tyto spory řeší obchodní soudy. aristokracie (řec. aristoi + kratos = vláda „nejlepších“, tj. lidí urozeného původu) – 1. ➚forma vlády, v níž je státní ➚moc v rukou privilegované menšiny, která držení moci zdůvodňuje původem nebo výjimečnými zásluhami o režim (u Aristotela vláda lidské a občanské elity, na rozdíl od vlády bohatých – ➚oligarchie). Poprvé popsána již Platónem a Aristotelem na příkladu řeckých států (Sparta a Athény). Ve středověku byly aristokratickými státy např. Benátská republika a Janov; 2. šlechta, která vznikla původně z členů panovníkovy družiny, dvořanů a rodových náčelníků (v českých zemích během 10.–12. století). Základem její moci byl rozsáhlý pozemkový majetek, získaný z panovníkových darů nebo uzurpací majetku původně spravovaného panovníkovým jménem. Nižší šlechta se v českých zemích konstituovala až ve 14. století. Později byli do šlechtického stavu povyšováni panovníkem jedinci za zásluhy na poli válečném, diplomatickém, finančním, v poslední době v některých zemích i za úspěchy v umění, vědě nebo sportu; 3. v přeneseném smyslu pri25
a ri st ok r a c i e dě l n ic ká
vilegovaná třída, sociální vrstva nebo profesionální skupina (např. římští patriciové, indičtí bráhmani, feudální šlechta). aristokracie dělnická viz dělnická aristokracie arizace – konfiskace židovského majetku a jeho převod do rukou tzv. árijců. Byla prováděna v Německu a později též v zemích, které Německo ovládlo, podle ➚norimberských zákonů z roku 1935. V českých zemích začala arizace nařízením ➚říšského protektora (1939). Zkonfiskovaný židovský majetek přecházel výhradně do německého vlastnictví. Byly arizovány také akciové společnosti, a to i při minoritním podílu židovského kapitálu. Na území Slovenského státu byla arizace provedena podle arizačního zákona z roku 1940. Na arizaci se tam podíleli i tzv. arizátoři – občané Slovenského státu. armáda – ozbrojené síly ➚státu. Slouží k prosazování politických cílů prostředky ozbrojeného násilí, k ochraně státu a existujícího státního zřízení před destrukcí zvenku a (spíše ve výjimečných případech) zevnitř státu. Vyznačuje se specifickým vnitřním uspořádáním, založeným na přísné disciplíně a subordinaci. Sociologicky je armáda charakterizována jako: a) organizace s převahou formálních vztahů nad neformálními, b) byrokratická instituce s hierarchickou strukturou, c) společenské prostředí s vlastním systémem rozvrstvení, d) bojová skupina organizovaná pro vítězství ve válce. V moderní společnosti je armáda relativně samostatnou součástí státní ➚moci, a proto je také fenoménem politickým. Vymkne-li se kontrole státu, může se stát i rozhodující politickou silou, což bývá nejčastěji v zemích Latinské Ameriky a Afriky. Zásadním zásahem armády do politiky je ➚vojenský převrat. Úplné podřízení státu armádě se nazývá ➚vojenský režim. Početní stav armád (2003) země Belgie Česká republika Dánsko Francie Island Itálie Maďarsko
počet vojáků 38 200 40 700 21 200 280 000 nemá armádu 254 000 44 000
země Německo Norsko Nizozemsko Polsko Španělsko USA Velká Británie
počet vojáků 290 000 13 700 64 740 204 350 167 500 1 400 000 205 600
ASEAN viz Sdružení zemí jihovýchodní Asie asociace (z lat. sociare = spojovat, sdružovat) – sdružení, skupina či spolek lidí, skupin nebo organizací. Právo vytvářet asociace patří mezi základní ➚občanská práva (sdružovací právo). Ze sociologického hlediska je asociací organizace vyme26
a ten tá t
zená souborem pravidel a norem, které řídí její činnost k dosažení určitého cíle. Podle funkcí se rozlišují asociace politické, profesionální, kulturní, rekreační apod. Podle vztahu ke ➚státu a společenským strukturám se asociace dělí na: a) pozitivistické, které svojí činností posilují existující formální politické struktury; b) rekonstrukční, které chtějí změnit určité aspekty společnosti nebo celou společenskou strukturu; c) negativistické, tj. teroristické, kriminální, anarchistické (ty jsou ovšem vesměs nelegální). V asociacích mohou být sdružovány také organizace, skupiny nebo státy. Mezinárodní asociace mohou mít charakter mezistátní (např. ➚Organizace spojených národů) nebo mohou sdružovat organizace nestátní (např. FIFA, Federal International Football Association, Mezinárodní federace fotbalových asociací). atašé (z franc. attaché = přidělenec) – nejnižší ➚diplomatická hodnost na ➚zastupitelském úřadě. Nezaměňovat s funkcí atašé pro určitou oblast (vojenský, letecký, námořní, obchodní, kulturní nebo tiskový), což je hodnost vyšší. Tito specializovaní atašé reprezentují v cizině jak ➚ministerstvo zahraničních věcí, tak příslušné resortní ➚ministerstvo (obrany, hospodářství, kultury apod.). atentát (z lat. attentare = pokoušet se) – útok na život významné osoby, politického, veřejného činitele apod., provedený z politických důvodů. Atentát jako nástroj individuálního teroru byl používán především anarchistickým hnutím, které v něm spatřovalo prostředek k dosažení převratných změn ve společnosti. Mimo anarchistické hnutí byl v minulosti používán většinou jen během ostrých konfliktů, např. válek (mj. atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha v ➚Protektorátu Čechy a Morava v roce 1942). V současné době tuto formu politického boje používají jen teroristické nebo poloteroristické organizace (např. ➚Brigate rosse, ➚Irská republikánská armáda, palestinské poloteroristické organizace apod.; viz též terorismus). Některé oběti atentátů v 20. a 21. století
1901 1908 1911 1913 1914 1923 1934 1934 1948 1959 1961 1963 1966 1968
W. McKinley, americký prezident Carlos I., portugalský král P. A. Stolypin, ruský předseda vlády Jiří I., řecký král František Ferdinand dʼEste, rakouský následník trůnu A. Rašín, československý ministr E. Dollfuss, rakouský kancléř Alexandr I., jugoslávský král M. K. Gándhí, vůdce Indického národního kongresu S. Bandáranájaka, srílanský ministerský předseda P. Lumumba, konžský předseda vlády J. F. Kennedy, americký prezident H. Verwoerd, jihoafrický předseda vlády R. F. Kennedy, americký prezidentský kandidát 27
At l a n t i c k á al i an ce
1975 1975 1979 1981 1981 1982 1984 1986 1987 1988 1991 1992 1995 2000 2001 2003
M. Rahmán, bangladéšský předseda vlády Fajsal, saúdskoarabský král Pak Čong-hi, jihokorejský prezident A. Sadat, egyptský prezident Z. Rahmán, bangladéšský prezident B. Džamáíl, libanonský prezident I. Gándhíová, indická předsedkyně vlády O. Palme, švédský předseda vlády R. Karámí, libanonský předseda vlády Z. Hak, pákistánský předseda vlády R. Gándhí, indický předseda vlády M. Boudiáf, alžírský předseda vlády J. Rabin, izraelský předseda vlády L. Kabila, konžský prezident A. Š. Masúd, afghánský vojevůdce Z. Djindić, srbský předseda vlády
Atlantická aliance viz Organizace severoatlantické smlouvy Atlantická charta – deklarace o principech poválečného uspořádání světa vydaná prezidentem USA F. D. Rooseveltem a ministerským předsedou Velké Británie W. Churchillem v srpnu 1941. Dokument obsahoval tyto hlavní zásady: a) zřeknutí se jakýchkoli územních zisků; b) odmítnutí teritoriálních změn, které by byly v rozporu s přáním obyvatel příslušného území; c) podporu práv národů zvolit si svobodně ➚formu vlády; d) ➚odzbrojení agresivních zemí; e) zaručení svobodné plavby v mořích; f) uvolnění obchodních omezení. Během roku 1941 se k Atlantické chartě připojilo dalších 15 států ➚protifašistické koalice včetně Československa. Signatářské země Atlantické charty Velká Británie 14. 8. 1941 Československo USA 14. 8. 1941 SSSR a všechny další země válčící s Německem a Japonskem
24. 9. 1941 24. 9. 1941
atlantismus – koncepce těsného spojenectví a spolupráce USA se státy Západní Evropy. Organizační základnou atlantismu byla především ➚Organizace severoatlantické smlouvy (NATO), založená v roce 1949 a koncipovaná jako vojenský ➚blok, který však rychle získal také význam politický a hospodářský. V roce 1974 byla 15 členskými státy NATO podepsána Deklarace o atlantických vztazích, která směřovala ke koordinaci společného politického postupu USA a Západní Evropy. Od tohoto roku se konají pravidelná setkání představitelů členských států NATO na nejvyšší úrovni, která koordinují politickou strategii organizace. V rámci atlantismu se vyhranily dva základní směry: a) strukturalistický, snažící se o vytvoření pevné institucionální základny cestou nadnárodních orgánů, smluv 28
a u ta rk ie
a dohod; b) funkcionalistický, vycházející z koncepce vytváření atlantické jednoty cestou slaďování ekonomických zájmů. atomové zbraně viz jaderné zbraně audience (z lat. audientia = slyšení) – oficiální přijetí vysoce postavenou politickou osobností (hlavou státu apod.). austromarxismus – ideologický a politický směr, který se zformoval počátkem 20. století jako alternativa ortodoxního ➚marxismu v rakouské sociální demokracii. Austromarxismus byl vnitřně nesourodý směr, jediným společným pro jeho představitele (především K. Renner, O. Bauer, M. Adler, F. Adler) bylo filozofické marxistické východisko. Spojení této společenskovědní teorie s politickou praxí však popírali s tvrzením, že teoretické názory jsou osobní záležitostí každého člena sociální demokracie a nemají přímý vztah k politické praxi. V ní odmítali ➚revoluci a ➚diktaturu proletariátu, kriticky se postavili k ➚Říjnové revoluci v Rusku. Cestu k socializaci kapitálu neviděl austromarxismus v ➚zestátnění, nýbrž ve vysokém zdanění vlastníků výrobních prostředků. Jeho zastánci vystupovali také proti rozbití Rakouska-Uherska, národnostní problém chtěli řešit formou ➚autonomie. Silný vliv měl na ➚Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou, některé jeho myšlenky se prosazují i v současné ➚Socialistické straně Rakouska. austroslavismus – ideový a politický program části představitelů slovanských národů v habsburské monarchii. Politickou ideu austroslavismu poprvé explicitně zformuloval K. Havlíček Borovský v článku Čech a Slovan v Pražských novinách v roce 1846. Proti nereálnému ➚panslavismu postavil ideu spolupráce slovanských národů v rámci rakouské monarchie. Přednost tohoto konceptu viděl v účinné obraně jak proti pangermánské expanzi (➚pangermanismus), tak i proti politickým ambicím Ruska. Z této Havlíčkovy ideje vyšel F. Palacký v dopise frankfurtskému sněmu v roce 1848 a na ➚Slovanském sjezdu. Zde zkoncipoval politický program austroslavismu, navrhující přetvoření habsburské monarchie ve ➚federaci 8 národnostních územních celků na základě přirozenoprávních principů. Jeden z uvedených celků mělo tvořit území obývané Čechy a Slováky. Ve 2. polovině 19. století se austroslavismus stal programem staročechů (➚Národní strany), vedených F. L. Riegrem, a historické šlechty. ➚Přirozenoprávní teorie byla přitom nahrazena koncepcí historickoprávní. Počátkem 20. století se austroslavismus projevil v nové podobě jako tzv. novoslovanství, reprezentované mladočechy (➚Národní strana svobodomyslná), především K. Kramářem. autarkie (z řec. autos = sám, arkeo = stačím) – soběstačnost. Hospodářská politika státu snažící se o uzavřenost a nezávislost na ekonomice jiných států. Je pro ni charakteristické omezování dovozu a hledání náhrad za dovážené suroviny. Je typická především pro totalitní země (➚totalitarismus), snažící se o omezení mezinárodních styků. Z dlouhodobého hlediska vede autarkie k nevyužívání výhod v mezinárodní dělbě práce a tím k zaostávání ekonomiky. 29
a u t ok r a c i e
autokracie (z řec. auto = samo, kratos = moc, vláda) – 1. ➚forma vlády, v níž se neomezená státní moc soustřeďuje v rukou jednotlivce (➚monokracie) nebo úzké skupiny lidí (➚aristokracie, ➚plutokracie, ➚oligarchie). Výkon moci se v autokracii opírá většinou o ozbrojené síly a byrokratickou státní správu. Autokracie se často uchyluje k mimosprávním, diktátorským formám vládnutí; 2. v přeneseném smyslu neomezená vláda i v jiných společenských vztazích (v rodině, při řízení práce apod.). autonomie (z řec. auto = samo, nomos = zákon) – princip státoprávního uspořádání, podle kterého mají některé části ➚státu právně zaručenou relativní samostatnost, resp. ➚samosprávu (jde vlastně o nižší stupeň ➚federace). Autonomní územní orgány rozhodují především v záležitostech regionálních a kulturních. Obvykle mívá autonomní území své vlastní zákonodárné, správní a soudní orgány; vyčleňuje a uzákoňuje se většinou tam, kde je převaha příslušníků ➚národnostních menšin (např. Baskové a Katalánci ve Španělsku apod.). autonomistické hnutí – hnutí za získání politické nebo správní ➚autonomie především na národnostním principu. autorita (z lat. autoritas = moc) – 1. všeobecně přijímaný neformální, přirozený vliv osoby, resp. organizace v různých oblastech společenského života. Autorita jednotlivce není odvozena od sociálního statusu (funkčního postavení aj.), nýbrž od osobních kvalit (zkušeností, znalostí, charakteru apod.). Může se projevovat v různých oblastech (autorita politická, vědecká, morální apod.); 2. v užším smyslu jedna z forem uskutečňování vlády. Sociolog M. Weber rozlišuje základní tři typy autority: a) charismatickou, založenou na osobních vlastnostech ➚vůdce, b) tradiční, založenou na tradicích a přejímaných zvycích, c) legální, spočívající na všeobecném právním pořádku. Právě tato forma autority převažuje v moderních demokratických společnostech. avanturismus (z franc. avanture = dobrodružství) – dobrodružný, riskantní postup v určité oblasti, např. v politice, v níž jsou tak nazývány akce prováděné bez ohledu na reálné podmínky a síly. azyl (z řec. asýlon = místo bezpečné před lupiči) – útočiště. Každý ➚stát má právo vpustit na své území ➚cizince stíhaného v jiné zemi a poskytnout na svém území politický azyl. Může ovšem jeho pobyt podrobit různým omezením, např. policejnímu dozoru. Současně stát nese mezinárodněprávní odpovědnost za činnost osoby, které byl azyl poskytnut. V roce 1967 ➚Valné shromáždění OSN schválilo Deklaraci o územním azylu, v němž doporučilo členským zemím, aby poskytovaly azyl osobám, jež se ho dovolávají podle ➚Všeobecné deklarace lidských práv.
30
B BAAS viz Socialistická strana arabské obrody Badgodesbergský program – program ➚Sociálně demokratické strany Německa (SPD). Byl přijat na mimořádném sjezdu SPD v Bad Godesbergu (část Bonnu) v listopadu 1959. Německá sociální demokracie se v něm zřekla zbytků ➚marxismu a svůj program postavila na ➚demokratickém socialismu a všelidských hodnotách vycházejících z křesťanských tradic. Tím se i formálně distancovala od revoluční teorie ➚třídního boje, kterou sice již od počátku 20. století v praxi neprosazovala, ale byla stále součástí jejího oficiálního programu. Bagdádský pakt viz Organizace centrální smlouvy Balfourova deklarace – stanovisko britské vlády k přesídlení Židů do Palestiny. Balfourovou deklarací bývá nazýván dopis britského ministra zahraničních věcí A. J. Balfoura (ministrem 1916–19) poslaný v listopadu 1917 předsedovi Britské sionistické federace lordu W. J. Rothschildovi, v němž je slíbena podpora britské vlády D. Lloyda George při „zřízení židovského domova v Palestině“. Na základě této deklarace začalo po 1. světové válce masové židovské přistěhovalectví do Palestiny. Balfourova deklarace byla roku 1920 začleněna do ➚mandátu, který nad Palestinou dostala Velká Británie. Přesto vzhledem k odporu palestinského obyvatelstva britská vláda deklaraci ignorovala.
balkanizace – rozdělení určité části světa na malé znepřátelené státy. Termín vznikl na základě politické situace na Balkánském poloostrově v období před 1. světovou válkou. Balkánská dohoda – vojensko-politický ➚blok balkánských zemí. Vznikl na základě smlouvy (podepsané v únoru 1934 v Athénách), jíž předcházelo zmírnění dosavadních rozporů mezi balkánskými státy (roku 1929 uzavřelo Řecko spor o Soluň vedený s Jugoslávií a zřídilo v soluňském přístavu svobodnou zónu; řecko-turecká smlouva o přátelství z roku 1930 vyřešila vzájemné problémy s národnostními menšinami jejich ➚přesídlením). Signatářské země Balkánské dohody Jugoslávie
Rumunsko
Řecko
Turecko
Orgány Balkánské dohody Rada dohody složená z ministrů zahraničí členských států
31
Bal k á n s k ý b l ok
V Balkánské dohodě se členské země zavázaly vzájemně si poskytnout pomoc v případě útoku evropských mocností na některý z členských států. Hlavní překážkou širší celobalkánské dohody byly revizionistické požadavky Bulharska. Koncem 30. let se členské státy orientovaly na vlastní zajištění své bezpečnosti (např. Jugoslávie smlouvou o přátelství s Bulharskem). Tím se dohoda rozpadla. Balkánský blok, též Balkánská liga – vojensko-politická aliance balkánských zemí. Vznikla tajnou dohodou Bulharska se Srbskem v březnu 1912. Obsahem dohody bylo především Ruskem podporované rozdělení turecké Makedonie. Do podzimu roku 1912 k bloku přistoupilo Řecko a Černá Hora. Po úspěšné válce zemí bloku proti Turecku (začala v říjnu 1912 vyhlášením války Černou Horou) se dohoda rozpadla v důsledku neshod při dělení kořisti. Členské země Balkánského bloku Bulharsko
Černá Hora
Řecko
Srbsko
Balkánský pakt – vojensko-politická aliance balkánských zemí. Jeho základem byly smlouvy o přátelství a spolupráci z roku 1953 a smlouva o spojenectví, politické spolupráci a vzájemné pomoci podepsaná na Bledu (Jugoslávie) v srpnu 1954 na dvacet let. Pakt byl pokusem o využití rozporů mezi Jugoslávií a zeměmi ➚sovětského bloku v tom smyslu, aby Jugoslávie byla volně přidružena k ➚Organizaci severoatlantické smlouvy. Zlepšením vztahů mezi Jugoslávií a SSSR po roce 1956 a sporem Turecka s Řeckem o Kypr ztratil Balkánský pakt praktický význam. Členské země Balkánského paktu Jugoslávie
Řecko
Turecko
balotáž (z franc. ballotte = kulička) – tajné hlasování. Původně se ve starověku balotáž prováděla hlasováním bílými a černými kuličkami (hlasy pro a proti). Někdy se termín používá pro jakékoli tajné hlasování. banderovci – příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA), zformované v závěru 2. světové války. UPA vedená S. Banderou (odtud název) byla vojenskou složkou Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která usilovala o obnovu samostatného ukrajinského státu. Když Němci v červenci 1941 ve Lvově rozehnali ukrajinskou vládu, bojovala část UPA proti nim. V roce 1944 začala bojovat proti postupující sovětské armádě. Po své porážce se banderovci pokusili přejít na jaře a v létě 1947 přes Polsko a Československo do Rakouska nebo Německa. Jejich hlavní síly byly zlikvidovány na území Polska a SSSR. Na československém území proti zbytkům banderovců zasáhla armáda a Sbor národní bezpečnosti (tzv. Akce B). Bandera byl v emigraci roku 1959 zavražděn agentem ➚KGB. Bandungská konference – konference asijských a afrických zemí, která se konala v Bandungu (Indonésie) v dubnu 1955. Na konferenci byly zastoupeny všechny sa32
b eh a v io ris m u s
mostatné asijské státy (s výjimkou Taiwanu a obou korejských států) a některé státy africké. Konference přijala tzv. 10 principů mírového soužití, které obsahovaly především: a) respektování ➚lidských práv a Charty OSN; b) respektování ➚suverenity všech států; c) neporušování teritoriální integrity všech států; d) uznání rovnosti všech států a ras; e) zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí; f) uznání práva na individuální i kolektivní sebeobranu v souladu s Chartou OSN; g) odmítnutí takových forem kolektivní bezpečnosti, které by upřednostňovaly zájem jedné velmoci; h) odsouzení hrozby agresí a použitím síly proti politické nezávislosti kterékoli země; ch) podporu mírového urovnání mezinárodních sporů; i) respektování zásad ➚mezinárodního práva a ➚mezinárodních smluv. Konference měla pozitivní vliv na růst úlohy zemí ➚třetího světa v celosvětové politice. Její význam však oslabil narůstající konflikt mezi Indií a Čínskou lidovou republikou a další rozpory mezi některými účastnickými státy. Účastníci Bandungské konference Asie Afghánistán Barma Cejlon (Srí Lanka) Čína Filipíny Indie Indonésie Irák Írán Japonsko
Jemen Jordánsko Kambodža Laos Libanon Malajsie Nepál Pákistán Saúdská Arábie Thajsko
Turecko Vietnam Afrika Egypt Etiopie Libérie Libye Súdán Zlaté pobřeží (Ghana)
Pozorovatelé Alžírsko
Jihoafrická unie (republika)
Maroko
Tunis
bantustan – země Bantuů, územní celky uvnitř Jihoafrické republiky (JAR) vyhrazené pro africké obyvatelstvo. Podle původní koncepce ➚apartheidu byly bantustany zřízeny v roce 1948 pro trvalý pobyt černých Afričanů, kteří na ostatním území JAR mohli pobývat pouze dočasně a bez politických práv. Pět bantustanů pro jednotlivé etnické skupiny, zaujímající asi 13 % rozlohy JAR, bylo v letech 1976–81 oficiálně vyhlášeno za nezávislé státy. Kromě JAR je však žádná další země neuznala (viz též uznání státu) a byly zrušeny společně s apartheidem. Bantustany vyhlášené JAR za nezávislé státy Bophuthatswana
Ciskei
Kangwane
Transkei
Vendaland
behaviorismus (z angl. behaviour = chování) – jeden z nejrozšířenějších směrů v současné psychologii, sociologii a ➚politologii, který vychází z objektivních metod experimentálního studia chování lidí. Filozoficky je behaviorismus zakot33
Bě l eh r a d s k á s c h ů z ka ú č astník ů KBSE
ven především v ➚pragmatismu a empirismu. Jeho základním přístupem je studium objektivně registrovaných reakcí individua na vnější podnět. Uplatnil se nejprve v psychologii, kterou chápe jako přírodní vědu o chování organismu. V politologii behaviorismus významně přispěl ke studiu postavení člověka v ➚politickém systému a k poznání chování lidí v politickém procesu. Politický behaviorismus vychází z těchto zásad: a) za základní jednotku výzkumu uznává chování jednotlivců v politických situacích, b) ztotožňuje politické vědy s vědami o lidském chování, c) za cíl politické vědy pokládá vytvoření systematické empirické teorie, d) používá všude, kde je to možné, statistické a kvantitativní metody. Bělehradská schůzka účastníků KBSE – setkání zástupců signatářů Závěrečného aktu ➚Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která proběhla v Helsinkách (Finsko). Bělehradská schůzka se konala od října 1977 do března 1978 v Jugoslávii na základě ustanovení Závěrečného aktu KBSE. V závěrečném dokumentu schůzky bylo potvrzeno odhodlání vlád účastnických zemí plně realizovat Závěrečný akt KBSE jako dlouhodobý program, nepodařilo se však dospět ke konkrétní dohodě o zastavení zbrojení a postupném ➚odzbrojení. Naplánovány však byly tři tematické schůzky expertů – k přípravě vědeckého fóra, k problematice Středomoří a k jednání o mírovém urovnání sporů. Dále bylo dohodnuto svolání další schůzky v roce 1980 v Madridu (Španělsko; ➚Madridská schůzka účastníků KBSE). Benelux (zkratka vytvořená z prvních písmen jmen Belgie, Nizozemí a Lucemburska) – 1. označení pro trojici západoevropských zemí; 2. označení Ekonomické unie Beneluxu. Po rozpadu Nizozemského království, které osobou oranžského panovníka spojovalo všechny tři země v roce 1830, následovalo období vzájemné izolace. Po 1. světové válce se začaly rozvíjet myšlenky užší spolupráce, ale teprve společný osud všech tří států za 2. světové válce vedl roku 1944 k vytvoření Ekonomické unie, která měla propojit, a tak posílit ekonomiky členských států. Otevřením hranic pro pohyb pracovních sil, kapitálu, služeb a zboží předznamenal Benelux budoucnost Evropské integrace (sloužil jako laboratoř integračních idejí). Poté, co většinu přínosů Beneluxu převzala nadnárodní Evropská unie, se jeho význam začal vytrácet. Přesto zcela nezanikl a symbolizuje spolupráci svých členů.
Berlínská konference – 1. mezinárodní konference o Africe v letech 1884–85. Za účasti zástupců 14 zemí stanovila zásady rozdělení ➚kolonií v Africe a způsoby spolupráce v boji proti obchodu s otroky. Hlavními aktéry jednání byly Francie a Německo, pro které byla konference vrcholem vzájemné spolupráce v 80. letech 19. století; 2. konference ministrů zahraničí v roce 1954. Jednala především o sjednocení Německa. Tzv. Edenův plán celoněmeckých voleb a sjednocení přičleněním NDR k SRN SSSR odmítl. Západní velmoci pak odmítly sovětský návrh na ➚neutralizaci Německa. Konference tak skončila bezvýsledně. Účastníci se však shodli na konání ➚Ženevské konference k projednání problémů Koreje a Indočíny. V následujícím roce SRN vstoupila do ➚Západoevropské unie a ➚Organizace 34
b ezp eč n o s tn í p o litik a
severoatlantické smlouvy a NDR do ➚Varšavské smlouvy. Tak bylo rozdělení Německa stabilizováno na další desetiletí. Účastníci Berlínské konference 1954 Francie (G. Bidault) SSSR (V. Molotov) Velká Británie (A. Eden)
USA (J. F. Dulles)
berlínské krize – konflikty mezi okupačními mocnostmi v Německu; 1. první berlínská krize začala vytvořením tzv. Trizonie, separátního státu na území Německa, sestávajícího z okupačních pásem tří západních velmocí (Francie, USA a Velké Británie). Po provedení měnové reformy v Trizonii a západních okupačních sektorech Berlína v červnu 1948 vyhlásila sovětská okupační správa blokádu Západního Berlína po souši a vodě. Západní mocnosti obvinily SSSR, že hodlá připojit západní okupační sektory Berlína k sovětské okupační zóně, a zahájily letecké zásobování Berlína (letecký most). Blokáda, která trvala až do května 1949, vyvolala napětí v mezinárodních vztazích. Během ní došlo mj. k ekonomickému i administrativnímu rozdělení Berlína. Berlínská krize významně urychlila rozdělení Německa do dvou znepřátelených států (SRN vznikla v září 1949, NDR v říjnu 1949). Zřízení leteckého mostu mělo významný politický dopad, neboť Západ se jím postavil do role ochránce vznikající SRN; 2. druhá berlínská krize začala v roce 1958 sovětským ultimátem vůči západním velmocím, v němž SSSR hrozil uzavřením jednostranné ➚mírové smlouvy s NDR a začleněním východního sektoru Berlína do NDR. Zostřená situace podnítila masový odchod východoněmeckých občanů do SRN přes Západní Berlín. Po bezvýsledném jednání N. S. Chruščova s J. F. Kennedym v červnu 1961 krize vyvrcholila v srpnu uzavřením přechodů mezi Berlínem a Západním Berlínem a postavením pověstné berlínské zdi mezi nimi. Energická reakce USA (mezi jiným přesun tankové divize do Západního Berlína) sovětské záměry s jednostrannou mírovou smlouvou zastavila, ale krize utvrdila status quo v Německu a rozdělení země, které skončilo až v roce 1990. bezdomovec, též apolita nebo apatrida – obecně osoba bez trvalého bydliště, právnicky osoba, která není ➚občanem žádného ➚státu. Bezdomovec je podřízen vnitrostátní moci státu, v němž pobývá, přitom nepožívá ochrany žádného jiného státu. Postavení bezdomovců upravuje Úmluva o postavení osob bez státního občanství (1954) a Úmluva o omezení bezdomovectví (1961). Bezdomovcem se stane obvykle osoba, která byla zbavena ➚státního občanství a nezíská občanství jiného státu. V demokratických státech není zpravidla možné zbavit občana státního občanství bez jeho souhlasu. V totalitních státech k tomu dochází. V SSSR byli zbaveni státního občanství někteří ➚disidenti (např. spisovatel A. I. Solženicyn) a deportováni do zahraničí. Také v předlistopadovém Československu byla zbavena státního občanství řada osob, které pobývaly v zahraničí. bezpečnostní politika – soubor státních opatření v oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti ➚státu. V širším významu spadá do bezpečnostní politiky jednak ochrana stá35
bezpr á v í
tu před napadením zvenku (➚armáda), jednak ochrana stávajícího státního zřízení a právního pořádku. V užším významu zahrnuje především ochranu bezpečnosti ➚občanů a jejich majetku. Vládní bezpečnostní politiku provádějí především ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti. bezpráví – charakteristický rys nedemokratického politického režimu. V nedemokratických státech je moc soustředěna v rukách jednotlivce (➚diktátora, vůdce) nebo skupiny osob (➚oligarchie, ➚plutokracie). Tyto orgány nejsou vázány zákony, stojí nad nimi a nepodléhají žádné kontrole. Charakteristickým rysem nedemokratických států je bezpráví, které se může vyskytovat ve dvou formách (a jejich kombinaci): a) zákonné bezpráví, pro které je typické podstatné omezení, pozastavení (suspenze) nebo naprostá absence základních práv a svobod občanů. Perzekuční zákony, které stát přijímá, jsou v rozporu s mezinárodním standardem ➚lidských práv a vedou ke kriminalizaci společnosti; b) nezákonné bezpráví, které se vyznačuje tím, že stát sice přijímá zákony, které jsou ve větším či menším souladu s mezinárodním standardem lidských práv, ale tato práva stát systematicky nerespektuje, porušuje a obchází. bikameralismus (z lat. bi = dva, camera = komora) – systém dvou ➚komor (sněmoven) v zákonodárném orgánu (viz též parlament). bilaterální smlouva (z lat. bi = dva, latus = strana) – dvoustranná smlouva. Smlouva mezi dvěma subjekty ➚mezinárodního práva (státy nebo ➚mezinárodními organizacemi). Bill of Rights (angl. = Listina práv) – 1. anglický základní zákon nastolující ➚konstituční monarchii, který byl vyhlášen v roce 1689. Podřídil výkon státní moci ➚parlamentu, čímž zrušil královský ➚absolutismus; 2. prvních deset dodatků k ústavě USA přijatých v roce 1791, které formulovaly hlavní ➚občanská práva. Zakotvovaly právo na svobodu slova a tisku (➚svoboda projevu), ➚svobodu sdružování a shromažďování, ➚odluku církve od státu a principy rozdělení státní moci (viz též dělba moci). Bílý dům (angl. White House) – 1. sídlo prezidenta USA a jeho ➚administrativy v hlavním městě Washingtonu D. C.; 2. v přeneseném smyslu nejvyšší vládní místa USA; 3. obdobná sídla v jiných zemích (např. moskevský Bílý dům, tj. sídlo Státní ➚dumy). biologické zbraně – vojenské bojové prostředky využívající patogenity mikroorganismů (bakterií, virů apod.) nebo jejich toxických produktů k úmyslnému vyvolání onemocnění nebo úmrtí lidí, popř. hospodářských zvířat a rostlin. Jako teroristická zbraň slouží i k rozpoutání paniky a atmosféry strachu. K jejich rozšiřování lze použít i infikované hlodavce, klíšťata a hmyz.
bipartismus (z lat. bi = dva + z angl. party = politická strana) – 1. systém dvou rozhodujících politických stran, které se střídají u moci (➚stranický systém). Systém 36
b lo k á d a
bipartismu funguje např. v USA a ve Velké Británii; 2. v užším smyslu se termín používá v USA k označení shody mezi ➚Demokratickou a ➚Republikánskou stranou v některých otázkách. bipolita (z lat. bi = dva + z řec. politeiá = občanství) – osoba mající více než jedno ➚státní občanství. Bipolitismus vzniká v důsledku rozdílných pravidel o nabývání a pozbývání občanství v jednotlivých státech nebo z vůle osoby, pro kterou je výhodné mít současně více státních občanství. Bipolitismus může vést i k mezinárodním sporům, např. při uplatňování ochrany ➚občana nebo v souvislosti s výkonem vojenské služby. Proto některé státy více občanství vylučují. Také současná právní úprava v České republice až na výjimky druhé státní občanství u našich občanů nedovoluje. Problémy s dvojím státním občanstvím se obvykle řeší dvoustrannými smlouvami mezi jednotlivými státy. V případě rozporů se dává přednost občanství státu, na jehož území má osoba v rozhodné době bydliště, resp. státní příslušnosti nabyté naposled. Black Power (angl. = Černá moc) – radikální směr v černošském hnutí v USA. Zformoval se ve druhé polovině 60. let 20. století jako reakce na protičernošský rasismus. Jeho ideologickým základem byla myšlenka nadřazenosti černé rasy, politickým cílem vytvoření nezávislého černošského státu na území USA. Hlavními představiteli hnutí byly organizace Černých muslimů, vedená Malcolmem X (Malcolm Little, zavražděn v roce 1965), a Národní asociace pro pokrok barevného obyvatelstva. Během 70. let ztrácelo hnutí postupně vliv (mj. v důsledku rozsáhlé kampaně proti rasové ➚segregaci, která v USA v té době probíhala). V současné době nemá větší význam. blok – 1. seskupení států. Blok států se obvykle utváří na základě ➚mezinárodní smlouvy o spojenectví a spolupráci (někdy se proto také používá termín ➚pakt). V některých případech je ovšem základem bloku nikoli rovnoprávná dohoda, nýbrž stav plynoucí z mocenské pozice určitého státu (např. ➚sovětský blok); 2. sdružení politických stran nebo i jiných organizací. Politické strany se sdružují do bloků především před volbami, kdy vytvářejí tzv. ➚volební koalice. Tento postup je výhodný zvláště u většinového ➚volebního systému, kdy dohoda dvou nebo i více stran může podstatně zvýšit šance jejich kandidátů na zvolení. blokáda (z it. bloccata = zatarasení, uzavření) – vojenská, politická nebo hospodářská izolace. Původně termín znamenal násilné zamezení přístupu všech lodí k pobřeží nebo přístavům určité země. Dnes se používá pro jakákoli vojenská, politická nebo hospodářská opatření směřující k přerušení styku izolovaného objektu (oblasti, státu, koalice států) s vnějším světem. ➚Mezinárodní právo uznává vedle válečné blokády i blokádu mírovou, prováděnou pomocí ozbrojených sil, nebo blokádu hospodářskou. K ní patří přerušení hospodářských styků a řada dalších diskriminačních opatření. Příkladem hospodářské blokády je např. tzv. kontinentální blokáda Anglie, kterou v roce 1806 vyhlásil Napoleon Bonaparte, nebo hospodářská blokáda Kuby ze strany USA začátkem 60. let. Příkladem válečné blokády je blokáda centrálních mocností během 1. světové války, prováděná loďstvem států ➚Dohody. 37
bl o k s o v ě t s k ý
blok sovětský viz sovětský blok bojkot (z angl. boycott = odmítání, přehlížení, izolování; podle jména angl. kapitána Ch. Boycotta, angl. správce v Irsku, kterého pro jeho neurvalé a kruté chování sousedé v roce 1880 ignorovali, v podstatě na něj byla uvalena veřejná klatba) – forma politického nebo hospodářského boje spočívající v úplném nebo částečném přerušení styků s jiným státem. Součástí bojkotu může být zavedení ➚embarga na export nebo import výrobků druhého státu, stanovení vysokých cel nebo poplatků na jeho zboží apod. Bojkot slouží jako prostředek hospodářského a politického boje mezi státy (➚retorze), někdy je kombinován s ➚blokádou. Někdy může být bojkot použit i proti určité organizaci nebo firmě. Např. bojkot firmy Shell obránci přírody pro její postup při odstraňování těžebních plošin v moři. bolševismus (z rus. bolšij = větší) – směr v ➚sociálnědemokratických, resp. ➚komunistických stranách. Termín se používá od II. sjezdu ruské sociální demokracie v roce 1903. Na tomto sjezdu se strana rozštěpila na proud tzv. bolševiků a proud ➚menševiků (➚Sociálně demokratická dělnická strana Ruska). Bolševismus, později označovaný častěji jako marxismus-leninismus, vycházel z Leninových teoretických koncepcí o ➚diktatuře proletariátu, ➚imperialismu a ➚socialistické revoluci. Bolševici chtěli postupovat cestou ozbrojeného povstání vedeného profesionální revoluční stranou, bez spolupráce s liberálními stranami. V letech 1917–52 byl termín strana bolševiků součástí oficiálního názvu frakce ruské sociálnědemokratické, resp. komunistické strany – ➚Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), KSR(b), VKS(b). Po ➚Říjnové revoluci získala bolševická strana absolutní moc a později se stala jedinou politickou stranou v zemi. Leninovou smrtí v roce 1924 se uvolnila cesta k moci J. V. Stalinovi, který se stal autoritativním představitelem bolševismu (➚stalinismus). bolševizace – změna politické orientace ➚komunistických stran pod vlivem KSR(b), resp. VKS(b). Proces bolševizace proběhl v evropských komunistických stranách ve druhé polovině 20. a na začátku 30. let 20. století pod přímým vlivem sovětské strany. Základní linie bolševizace, kterou vyhlásil 5. kongres ➚Komunistické internacionály (1924), se zaměřovala na překonání „pravicově oportunistických“ sociálnědemokratických pozůstatků v ideologii stran, na zrevolucionizování jejich charakteru a na jejich organizační přestavbu na základě principů ➚demokratického centralismu. V Komunistické straně Československa zvítězilo bolševické křídlo, vedené K. Gottwaldem, na V. sjezdu strany (1929). Faktickým výsledkem bolševizace bylo bezvýhradné podřízení KSČ bolševické straně. Poté následoval odchod (ať již dobrovolný nebo vyloučením) většiny členů ze strany. bonapartismus – tendence politiky ve stylu císařů Napoleona Bonaparta a Napoleona III. Bonapartismus je charakteristický především pro totalitní režimy (➚totalitarismus), některé jeho rysy však měl např. i francouzský prezidentský systém, a to především v období, kdy funkci prezidenta zastával Ch. de Gaulle. Viz též gaullismus. 38
b ra in w a s h in g
Základními znaky bonapartismu jsou: a) ztělesnění státní ➚moci osobností vůdce; b) koncentrace (➚centralismus) moci; c) vytvoření systému poct a hodností, který uděluje suverénní moc; d) otevření kariéry všem schopným, kteří jsou ochotni participovat na moci a podřídit se jí; e) výbojná ➚zahraniční politika; f) cílené uplatňování ➚plebiscitu jako podpory legitimity vlády. Bonnské dohody – separátní dohody o vztahu SRN a západních mocností. Byly podepsány v květnu 1952, formálně ukončily okupační režim a přiznaly SRN všechna práva suverénního státu. Těsně s nimi byly spojeny dohody o ➚Evropském obranném společenství, které zahrnovaly vedle generální dohody též dohodu o cizích ozbrojených silách na území SRN. Suverenita poskytnutá SRN však nebyla úplná, neboť západní mocnosti si vyhradily: a) právo ponechat svá vojska na území SRN; b) možnost vyhlásit ➚výjimečný stav a znovu převzít moc v případě hrozby ➚války, vnitřního neklidu apod.; c) podílení se na řešení otázek znovusjednocení Německa, Západního Berlína a mírové smlouvy. Vzhledem k tomu, že francouzské Národní shromáždění odmítlo ratifikovat smlouvu o Evropském obranném společenství, nevstoupily Bonnské dohody jako celek v platnost. Přesto byly v pozměněné podobě zařazeny do pařížských dohod (➚Západoevropská unie). Signatářské země Bonnských dohod SRN
Francie
USA
Velká Británie
boxerské povstání – proticizinecká vzpoura v Číně, která vypukla v roce 1900. Členové vlasteneckého spolku Ichetchuan (čes. = Pěst spravedlnosti a míru), tzv. boxeři (podle jejich znaku, tj. sevřené pěsti), oblehli vyslanectví evropských zemí v Pekingu, zabili stovky cizinců (zvláště misionářů) a Číňanů, kteří přestoupili na křesťanskou víru. Klid v zemi obnovila společná intervence britských, francouzských, japonských, amerických, německých a ruských jednotek pod velením německého polního maršála, která vedla k usmrcení tisíců Číňanů. V září 1901 bylo povstání potlačeno, Čína se zavázala k zaplacení vysokých ➚reparací, opevnění cizích vyslanectví a potrestání odpovědných čínských úředníků.
božská práva – tvrzení o božském původu královských pravomocí. Koncepce božských práv, obhajující ➚absolutismus, tvrdí, že: a) autorita ➚králů (a jiných panovníků) pochází od Boha pro blaho lidu; b) královská svrchovanost je neomezená a nedělitelná; c) veškerý odpor proti královské ➚autoritě je nezákonný. brainwashing (angl. = propírání mozků) – systém psychologických prostředků a metod, které mají ovlivnit jednání určené osoby. Při brainwashingu dochází k psychické změně hodnotových schémat u osoby, na kterou se působí tak, aby její další chování bylo ve shodě s požadavky manipulující osoby. Vlastní postup začíná narušením čtyřiadvacetihodinového denního cyklu zákazem spánku a odpočinku. 39
Bres t l i t e vs k ý mí r
Oběť je postupně přivedena do vysokého stresu, v němž je „přesvědčena“ o novém hodnotovém žebříčku podle přání manipulátora. Techniky psychologického ovlivňování byly používány již ve staré Číně, v primitivní podobě i ve středověké Evropě (např. tzv. čarodějnické procesy). Široce je rozvinuly a aplikovaly totalitní režimy ve 20. století. Rozsáhle byly metody brainwashingu použity při ➚moskevských procesech, inscenovaných J. V. Stalinem s pomocí NKVD (➚KGB) ve 30. letech. Oběti těchto procesů vypovídaly při soudním líčení velmi věrohodně o své tzv. zločinecké činnosti, což zmátlo i část světové veřejnosti. Použití brainwashingu v ➚politických procesech 50. let v Československu popsal ve své knize Doznání A. London. Brainwashing byl masově použit za korejské války na zajatých vojácích vojsk OSN, především Američanech. Brestlitevský mír – mírová smlouva mezi sovětským Ruskem a Německem, která byla podepsána v březnu 1918 v Brestu Litevském. Mírové podmínky byly pro Rusko velmi nepříznivé. Znamenaly ztrátu asi milionu km2 území bývalé ruské říše (Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Ukrajina, část Běloruska), dále se Rusko zavázalo demobilizovat celou armádu, zaplatit válečné ➚reparace atd. Proto byly ve vedení bolševické strany dlouhé spory o souhlas s podpisem smlouvy. Proti byli především „leví“ (N. I. Bucharin, F. E. Dzeržinskij a další), váhal L. D. Trockij. Nakonec V. I. Lenin podepsání smlouvy prosadil, v listopadu 1918 však sovětské Rusko i Německo smlouvu fakticky anulovaly. Bretton-Woodské dohody – souhrn dohod o uspořádání poválečné mezinárodní finanční a měnové soustavy. Byly přijaty na Mezinárodní finanční a měnové konferenci OSN v Bretton-Woods (USA) v červenci 1944. Na jejich podkladě došlo k ustavení ➚Mezinárodního měnového fondu a ➚Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj jako dvou nadregionálních finančních organizací. Vznikl tak nový prvek v systému mezinárodních finančních vztahů: centrální ovlivňování mezinárodní spolupráce prostřednictvím nadstátní finanční instituce. Signatářské země Bretton-Woodských dohod Austrálie Belgie Bolívie Brazílie Československo Čína Dominikánská republika Ekvádor Egypt Etiopie Filipíny Francie Guatemala
40
Honduras Chile Indie Irák Írán Island Jihoafrická unie Jugoslávie Kanada Kolumbie Kostarika Kuba Lucembursko
Mexiko Nikaragua Nizozemsko Norsko Panama Paraguay Peru Polsko Řecko Salvador Uruguay USA Velká Británie
B rig a te ros s e
Bretton-Woodské dohody vstoupily v platnost roku 1945, kdy je ratifikoval stanovený počet členských států. Činnost Mezinárodního měnového fondu byla zahájena v roce 1947, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj již roku 1946. Ke změně v uspořádání přijatých mezinárodních měnových zásad došlo v roce 1976, po podepsání ➚Kingstonské (Jamajské) měnové dohody. Brežněvova doktrína – označení pro politiku SSSR vůči Východní Evropě po roce 1968. Tzv. doktrína omezené ➚suverenity států ➚sovětského bloku vycházela z teze, že SSSR je „ochráncem vymožeností ➚socialismu a jednoty států socialistického tábora“. Podle této premisy měl SSSR právo zasahovat i do vnitřních záležitostí zemí ➚Varšavské smlouvy. Tohoto postupu mnohokrát použil, např. formou vojenské intervence v Československu v roce 1968 (➚Pražské jaro 1968). Briand-Kelloggův pakt, též Pařížský pakt – smlouva o zřeknutí se ➚války jako prostředku řešení mezinárodních sporů. Byla podepsána v srpnu 1928. Představovala důležitý krok ke všeobecnému zákazu použití síly v mezinárodních vztazích. Výhrady, které ke smlouvě vyslovily USA a Velká Británie při její ➚ratifikaci v roce 1929 (USA pod pojem obranné války, kterou pakt nezakazoval, zahrnuly i Monroeovu doktrínu a Velká Británie tzv. regionální doktrínu o sebeobraně britské říše), její výklad znejistily. Do vypuknutí 2. světové války přistoupilo k Briand-Kelloggovu paktu celkem 63 států včetně všech ➚velmocí. ➚Norimberský vojenský tribunál se na něj odvolával jako na obecnou normu ➚mezinárodního práva. Původní signatářské země Briand-Kelloggova paktu Belgie Československo Francie Irsko Itálie Polsko USA Velká Británie a její dominia
Japonsko
Německo
Briandovo memorandum – nejdůležitější dokument ➚panevropeismu mezi světovými válkami. Rozeslala ho v roce 1930 na podnět ➚Společnosti národů francouzská vláda (ministr zahraničí A. Briand) všem evropským vládám. Navrhovalo vytvoření evropské federální ➚unie. Jejím vrcholným orgánem měla být evropská konference jako zastupitelský orgán a evropský výbor jako orgán výkonný. Plán na vytvoření Panevropy narazil na nesouhlas. Velká Británie jej považovala za pokus o francouzskou ➚hegemonii v Evropě, Německo za snahu o upevnění ➚versailleského systému. Brigate rosse (ital. = Rudé brigády) – extrémně levicová teroristická organizace působící v Itálii. Za původce Rudých brigád je považován R. Curcio, který v roce 1967 na tridentské univerzitě založil ultralevicovou skupinu (tzv. historické jádro), která se postupně spojila s dalšími teroristickými organizacemi. Cílem brigád bylo rozvrácení stávajícího demokratického ➚politického systému a v nastalém chaosu převzetí moci. Jako prostředku k dosažení cíle používaly pumové ➚atentáty, vraždy, loupeže a vydírání. V období vrcholného rozvoje koncem 70. let 20. století byl odhadován počet členů a podporovatelů Rudých brigád na více než 10 000 osob.
41
Bri ts k é s p o l eč e n s tví národ ů
Z nich se několik set žijících v ilegalitě věnovalo vlastním teroristickým akcím. K nejznámějším patřilo zavraždění bývalého předsedy italské vlády A. Mora v roce 1978 a exploze na Boloňském nádraží, které padlo za oběť několik desítek osob. Koncem 80. let význam Rudých brigád značně poklesl, jednak vzhledem k dopadení a odsouzení řady členů, jednak vzhledem k celkové změně politických podmínek v Itálii. Na jaře roku 1999 se však opět k atentátu na italského prokurátora přihlásila skupina Rudých brigád. Obnovená aktivita nové generace Rudých brigád (počet jejích členů se odhaduje na 50) pokračovala v roce 2002, kdy byl zavražděn vládní poradce pro hospodářskou reformu M. Biagi zbraní použitou k atentátům již v 70. letech. Roku 2003 byl zastřelen členem Rudých brigád policista. Zároveň evropské (Francie) i mimoevropské státy (Argentina) začaly zatýkat a vydávat členy vedení Rudých brigád do Itálie.
Britské společenství národů viz Commonwealth of Nations Bruselská smlouva – smlouva z roku 1948 o hospodářské, sociální, kulturní a vojenské spolupráci mezi západoevropskými státy, uzavřená na 50 let. Na jejím základě vznikla první poválečná vojensko-politická organizace západoevropských států, tzv. Západní unie. Cílem Bruselské smlouvy byla spolupráce především v oblasti vojenské. Členské státy byly povinny poskytnout si v případě napadení vzájemnou pomoc. Smlouva tak měla čelit nebezpečí jak ze strany Německa, tak ze strany SSSR. Vycházelo se přitom z anglo-francouzské smlouvy z roku 1947. Posledním impulsem k uzavření smlouvy bylo převzetí moci komunisty v Československu v ➚únoru 1948. Ačkoli byla smlouva uzavřena na 50 let, její význam ve vojenské oblasti poklesl vytvořením ➚Organizace severoatlantické smlouvy, v hospodářské oblasti pak vznikem ➚Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. V roce 1954 byla Bruselská smlouva revidována protokolem, který rozšířil počet členů o Itálii a SRN a smlouvu přetvořil na ➚Západoevropskou unii. Členské země Bruselské smlouvy Belgie
Francie
Lucembursko
Nizozemsko
Velká Británie
Orgány Bruselské smlouvy konzultativní rada stálý výbor vyslanců výbory vládních expertů (stálý vojenský výbor, společný vojenský štáb a subkomise pro ekonomické, sociální a kulturní otázky) březnová oktrojovaná ústava, též Stadionova – první celorakouská ústava vyhlášená v březnu 1849 v Olomouci (po rozehnání ➚Kroměřížského říšského sněmu). Ústava byla nazývána podle svého tvůrce, rakouského ministra vnitra F. von Stadiona-Warthausena; stala se výrazným krokem k rakouskému ➚centralismu. Ustanovovala jednotné celní a obchodní území a společné říšské občanství. Jednotlivé 42
b u ržo a zn í d em o k ra cie
korunní země se staly jen provinciemi. Zaváděla dvoukomorový říšský sněm s dolní volenou komorou. Tato ústava nikdy nevstoupila v úplnou platnost a roku 1851 byla odvolána i formálně. Bundestag viz Spolkový sněm buržoazie (z franc. bourgeois = obyvatel města, měšťan, měšťák) – termín užívaný marxistickými a některými dalšími teoretiky k označení třídy vlastníků výrobních prostředků (v jiných teoriích se pro tuto sociální vrstvu používá např. termín horní střední třída). Původně se termínem buržoa označovali měšťané, později obchodníci, bankéři a vlastníci průmyslových podniků. Jako první se postavením buržoazie zabývali představitelé ➚utopického socialismu. Jako podstatné určující hledisko pro zařazení individua do třídy buržoazie bylo obvykle bráno vlastnictví kapitálu a jeho rozmnožování prostřednictvím cizí pracovní síly. K. Marx a F. Engels definují v klasickém marxistickém pojetí buržoazii jako vládnoucí třídu kapitalistické společnosti, která na základě vlastnictví nejdůležitějších výrobních prostředků vykořisťuje pracovní sílu a přivlastňuje si vytvářenou nadhodnotu. Podle ➚marxismu je buržoazie poslední antagonistickou třídou v dějinách, která vzniká ve feudální společnosti na základě výroby zboží; k moci se dostává ➚buržoazními revolucemi. V boji proti feudálním výrobním vztahům sehrála historickou pokrokovou úlohu, v dalším vývoji se však rozvinuté výrobní síly dostávají do protikladu s kapitalistickými výrobními vztahy, a tím se buržoazie stává reakční třídou. Začátkem 20. století podle marxistů vzniká monopolistická buržoazie, která má stále užší společenskou základnu a je postupně odstraňována cestou ➚socialistické revoluce. Nemarxistická sociologie a ➚politologie zpravidla příslušníky buržoazie rozděluje do více skupin, a to buď na základě subjektivního pocitu příslušnosti k určité skupině (vyšší horní třída – městská elita, nižší horní třída – zbohatlíci, vyšší střední třída – obchodní podnikatelé apod.), nebo jen podle objektivního měřítka (např. výše příjmů, prestiže povolání), resp. kombinací více hledisek. Někteří politologové nepovažují vůbec kritérium vlastnictví za primární, ale preferují kritérium politické ➚moci a hovoří o elitě moci, do níž zařazují osoby z různých sociálních tříd, které mají přibližně stejnou politickou moc. Řazení do určité sociální třídy podle hlediska majetku výrazně zkomplikoval vývoj společnosti zvláště po 2. světové válce. Manažering (odborné řízení), široce rozšířené akcionářství a spoluvlastnictví podniků, hospodářské zásahy státu a další faktory moderní společnosti významně omezily řídící a rozhodovací pravomoci vlastníků. Tím byl obsah pojmu buržoazie silně narušen a nezdá se být vhodným nástrojem k popisu faktického postavení člověka ve společnosti. buržoazní demokracie (z franc. bourgeois + z řec. démokratiá) – pojem, kterým marxisté označují kapitalistický společenský systém, jak se vytvořil během posledních dvou století. Adjektivum buržoazní naznačuje, že společnost je uspořádána tak, aby i přes demokratický ➚volební systém politická ➚moc zůstala v rukou ➚buržoazie. Marxismus dává buržoazní demokracii do protikladu k lidové demokracii. Viz též demokracie. 43
burž oaz n í re v o l u ce
buržoazní revoluce – podle marxistické teorie sociální revoluce, které odstranily feudální společenské uspořádání a nastolily nový typ buržoazních (kapitalistických) společenských vztahů. Probíhaly od 16. do 20. století. První byla nizozemská revoluce (1566–1604), ve které se spojil boj proti španělskému útlaku s bojem protifeudálním. ➚Anglická revoluce proběhla v letech 1640–60, ➚americká 1765–83, ➚Velká francouzská revoluce 1789–94, v Rusku došlo k revoluci až v roce 1905–07 a 1917 (➚Únorová revoluce) a řada dalších. Bushova doktrína viz teroristický útok 11. 9. 2001
byrokracie (z franc. bureau = stůl pokrytý hrubou látkou + z řec. kratos = síla, vláda) – původně satirické označení pro rozbujelý aparát absolutní ➚monarchie v 18. století; 1. organizační hierarchická struktura (byrokracie chápána jako funkční). Jako první se systematicky otázkami fungování byrokracie zabýval M. Weber, který ji chápe jako „ideální typ“ účelové, racionální organizace a jako řízení stojící v protikladu k organizaci tradicionální. Za hlavní znaky byrokracie pokládá: a) oddělení úřední sféry od soukromé, b) rozdělení ➚kompetencí, c) stanovení hierarchie a instančního (služebního) postupu, d) neosobní oddanost službě, e) postup ve funkcích na základě kvalifikace a délky služby, f) monokratický systém (systém jedné odpovědné osoby na rozdíl od ➚kolektivního vedení); 2. vláda úřadů a úředníků, odtržení administrativní výkonné moci od vůle a rozhodování většiny členů společnosti (byrokracie chápána jako dysfunkční). Neoliberalismus (např. F. A. Hayek) kritizuje byrokracii jako projev tendencí k ➚etatismu a socialistickému plánování, které jsou protikladné tržnímu hospodářství. Humanistická sociologie (např. Ch. W. Mills) v byrokracii spatřuje antidemokratické a znelidšťující projevy ➚moci a odcizení. Ironickým kritikem moderní byrokracie byl především C. N. Parkinson. bytová politika – systém státních zásahů do hospodaření s byty. Bytová politika zahrnuje: a) systém přidělování státních nebo komunálních bytů (tzv. sociálních bytů) nemajetným občanům, předpisy o vlastnictví bytů, o dekretech na byt apod.; b) regulaci nájemného za bytové prostory, tzn. předpisy o maximálním nájemném, zmrazování nájmů apod.; c) další státní zásahy, např. státní dotace na výstavbu bytů, stavební hypotéky.
44
C CACM viz Středoamerický společný trh caesaropapismus, též cézaropapismus (z lat. caesar = císař + z řec. pappás = otec) – systém, ve kterém je ➚hlava státu současně hlavou ➚církve. Existoval např. v byzantské říši. Dodnes je hlavou anglikánské církve britský panovník. Calvova doktrína – koncepce neodpovědnosti ➚státu za pohledávky ➚cizinců. Byla vytvořena argentinským diplomatem C. Calvou v 19. století jako reakce na ozbrojenou ➚intervenci evropských států v Latinské Americe (chtěly se tak domoci placení státních dluhů). Podle této dnes obecně přijímané koncepce je nepřípustná ozbrojená intervence za účelem vymáhání státních dluhů a stát podle ní také neodpovídá za ztráty, které utrpí cizinci v důsledku ➚občanské války. Campdavidské dohody – třístranné dohody mezi Izraelem, Egyptem a USA uzavřené v září 1978 v Camp Davidu v USA (odtud jejich název). Ukončily válečný stav mezi Egyptem a Izraelem, který trval od války v roce 1973. Egypt na jejich základě získal nazpět Sinaj, který byl do té doby okupován Izraelem, a současně uznal nedělitelnost území Izraele a právo Palestinců na ➚samosprávu, nikoli však na vlastní ➚stát. Většinou arabských zemí byly tyto dohody ostře odmítnuty a ➚Liga arabských států přijala proti Egyptu politické a hospodářské sankce včetně přerušení ➚diplomatických styků, pozastavení členství Egypta v Lize arabských států apod. Campdavidské dohody sice přinesly výrazné zhoršení vnitroarabských vztahů, nicméně znamenaly významný krok k urovnání situace na Středním východě. Jejich hlavním tvůrcům M. Beginovi a A. Sadatovi byla v roce 1978 udělena ➚Nobelova cena míru. Na A. Sadata byl za podepsání dohod spáchán ➚atentát.
Izraelsko-egyptská mírová smlouva podepsána 26. 3. 1979 M. Beginem a A. Sadatem CARICOM viz Karibské společenství carství – označení monarchistického státu, v jehož čele je jako suverénní vládce car (odtud název). Carství existovala v Rusku a Bulharsku, v podstatě byla shodná s ➚císařstvím. carství Rusko od Ivana IV. Vasiljeviče Hrozného (1538–1584) do 1917 Bulharsko 1908–46
45
Car t e ro v a d ok t r í na
Carterova doktrína – zahraničněpolitická koncepce USA v 80. letech 20.století. Byla vyhlášena prezidentem USA J. Carterem v lednu 1980 jako reakce na sovětskou intervenci do Afghánistánu. Obsahovala prohlášení, že jakýkoli pokus o získání kontroly nad oblastí Perského zálivu bude považován za ohrožení životních zájmů USA a bude odražen všemi prostředky včetně vojenských. Zůstala součástí americké ➚zahraniční politiky dodnes (viz např. zásah americké armády proti Iráku v Kuvajtu v roce 1991). Casablanská konference – jednání nejvyšších představitelů USA a Velké Británie v Casablance (Maroko). Proběhlo v lednu 1943, rozhodlo o odložení ➚invaze spojeneckých vojsk do Evropy na rok 1944 a o vylodění na Sicílii v létě 1943. Schválilo také požadavek SSSR na bezpodmínečnou ➚kapitulaci Německa, Itálie a Japonska. Účastníci Casablanské konference prezident USA F. D. Roosevelt premiér Velké Británie W. Churchill casus belli (z lat. casus = případ, bellum = válka) – skutečnost nebo situace, kterou ➚stát uvádí jako důvod vyhlášení ➚války. Podle současného ➚mezinárodního práva může být tímto důvodem ozbrojené napadení nebo napadení spojeneckého státu, resp. rozhodnutí ➚Rady bezpečnosti OSN o vojenských akcích proti útočníkovi. caudillo (špan. = vůdce) – 1. ve středověkém Španělsku označení vojevůdce; 2. v období ➚diktatury ve Španělsku titul generála F. Franca, který byl vůdcem falangistického hnutí (➚Falanga), ➚hlavou státu a vrchním velitelem armády. Ze své funkce jmenoval ➚předsedu vlády a ➚ministry. CC (zkratka z franc. Corps consulaire = konzulární sbor) – mezinárodně používaná zkratka pro označení ➚konzulárního sboru (např. na vozidlech příslušníků sboru). CD (zkratka z franc. Corps diplomatique = diplomatický sbor) – mezinárodně používaná zkratka pro označení ➚diplomatického sboru (např. na vozidlech příslušníků sboru). CDU viz Křesťansko-demokratická unie CEFTA viz Středoevropská dohoda o volném obchodu cechovní socialismus – socialistická ➚doktrína a hnutí. Cechovní ➚socialismus vznikl ve Velké Británii v prvních dvou desetiletích 20. století. Jeho podstatou je decentralizovaný samosprávný socialismus, spočívající v ➚samosprávě, jež vzniká z odborů na podobném principu jako středověké ➚cechy. Cechovní socialismus 46
cen o v á p o litik a
představuje vedle ➚syndikalismu nový typ demokratického řízení, smiřujícího zájmy výrobců se zájmy spotřebitelů, partikulární zájmy se zájmy celospolečenskými. Po období širokého vlivu ustoupily jeho myšlenky do pozadí a současným socialistickým hnutím jsou považovány za utopii. cechy – středověké organizace městských řemeslníků. Organizovaly výrobu, zajišťovaly kontrolu kvality řemesla, vychovávaly učně a obstarávaly odbyt výrobků. V českých zemích se začaly vytvářet od 13. století, na vrcholu byly v 17. století. Pak se svou uzavřeností staly brzdou nastupujícího průmyslu a v roce 1859 byly vydáním nového živnostenského řádu zrušeny. celní politika – systém vyměřování a vybírání cel státem. Clo, tj. dávka, kterou vybírá státní orgán za zboží přecházející celní hranici státu (export a import), je významným nástrojem ➚hospodářské, ➚obchodní a ➚zahraniční politiky státu. Stát má možnost realizovat celní politiku v rozsahu od celního ➚protekcionismu (vysoká cla, která chrání domácí výrobu před dovozem zboží; jejich uplatňování vede někdy až k tzv. celní válce) až po celní ➚liberalismus (odbourání cel a otevření domácího trhu konkurenci a zároveň při recipročních dohodách umožnění vývozu zboží). V současné době převažuje spíše celní liberalismus, tedy snižování výše cel, zachována bývá jen ochrana cen některých komodit (např. zemědělských výrobků). celní unie – forma mezinárodní ekonomické integrace. Země sdružené do celní unie vytvářejí jednotné celní, resp. obchodně-politické území tak, že v převážné části vzájemného obchodu odstraňují cla a omezující obchodní předpisy. To vede k zintenzivnění obchodní výměny mezi členskými zeměmi. Podle ➚Všeobecné dohody o clech a obchodu má být cílem vytváření celních unií a oblastí volného obchodu usnadnění obchodu mezi členskými zeměmi seskupení, nikoli však omezení obchodu mezi nimi a ostatními zeměmi. Proto celní unie nemá vést ke zvýšení cel vůči zemím, které nejsou členy unie. Některé celní unie Švýcarsko a Lichtenštejnsko: Švýcarsko-lichtenštejnská celní unie (od roku 1924) Belgie Nizozemsko Lucembursko: Benelux (od roku 1948) Česko-Slovenská celní unie (od roku 1993) cenová politika – soubor státních opatření v oblasti cen; součást ➚hospodářské politiky ➚státu. V tzv. ➚plánovaném hospodářství to znamená především výběr cenové soustavy (např. velkoobchodních a maloobchodních cen, nákupních zemědělských cen apod.), používání cen k prosazování hospodářských záměrů (např. řízení cen produktů podniků státního sektoru), plánování dynamiky vývoje cen, resp. také stanovování a ovlivňování úrovně cen. V tržním hospodářském systému nemá stát tolik možností jak přímo ovlivňovat ceny, jako je tomu ve státě s plánovanou ekonomikou. Přímé stanovení ceny státním orgánem přichází v úvahu jen u výrobků, jejichž monopolním výrobcem je stát 47
CENTO
nebo jejichž cenu kontroluje (alkohol, tabákové výroky apod.). Ostatní zásahy státu se přesouvají do oblasti ➚daňové a celní, resp. ➚sociální politiky. CENTO viz Organizace centrální smlouvy centralismus, též centralizace (z lat. centrum = střed) – přenášení politické zodpovědnosti a ➚moci do ústředních orgánů. Centralismus (jehož opakem je ➚decentralizace) je nutný v případě výjimečných událostí (válečné ohrožení státu apod.), jinak je zpravidla průvodním jevem potlačování demokratických principů státu. K největší centralizaci, politické i ekonomické, dochází v totalitních státech. Ve státech, kde vládly ➚komunistické strany, se pro centralizaci moci používal dvojznačný název ➚demokratický centralismus. centrální mocnosti viz ústřední mocnosti centrismus (z lat. centrum = střed) – politický nebo ideologický směr v rámci diferencovaného ➚politického hnutí, resp. strany, nebo v rámci politického spektra v ➚pluralitní společnosti; 1. v případě politického hnutí, resp. ➚politické strany, je centristický směr kompromisem mezi krajními křídly. Zmírňuje rozpory mezi nimi, a tak přispívá k udržení relativní jednoty hnutí, resp. strany. V diferencovaných stranách zastávají vůdcové obvykle centristickou pozici. V sociálnědemokratickém hnutí na přelomu 19. a 20. století zastávali tuto linii mezi proudem levicovým (později bolševickým) a pravicovým (tzv. ➚oportunismem) centristé vedení německým sociálnědemokratickým teoretikem a politikem K. Kautským; 2. centristická strana v pluralitním ➚politickém systému upevňuje jeho vyváženost a stabilitu. Výhodné postavení mezi ➚pravicí a ➚levicí jí umožňuje hrát důležitou roli v politice, i když se jedná často o početně menší stranu. Větší strany nebo seskupení, nemají-li v parlamentu většinu, ji z nutnosti často přibírají do ➚koalice. Její zastoupení ve ➚vládě je pak zpravidla větší, než odpovídá jejímu zastoupení v ➚parlamentu. Příkladem centristické strany je ➚Svobodná demokratická strana (FDP). cenzura (z lat. censura = cenzorský úřad) – státní kontrola informací určených především ke zveřejnění v ➚hromadných sdělovacích prostředcích (ale i cenzura poštovních zásilek, např. za válečného stavu). Rozlišuje se cenzura předběžná (před zveřejněním) a následná (po zveřejnění). V demokratických státech je vesměs zaručena ➚svoboda projevu, která předběžnou cenzuru zcela vylučuje. V totalitních režimech patří cenzura k základním mocenským prostředkům. V komunistickém Československu existovaly různé formy předběžné i následné cenzury a rozsáhlé cenzorní aparáty (Hlavní správa tiskového dohledu, Úřad pro tisk a informace apod.). cenzus (z lat. census = počítání, sčítání občanů, odhad jmění) – 1. sčítání, především sčítání lidu. Již ve starověkém Římě prováděli jednou za pět let stanovení úředníci sčítání ➚občanů a zároveň odhad jejich majetku. Sčítání sloužilo mj. ke stanovení daní a k určení vojenské povinnosti. V moderních vyspělých zemích se 48
círk ev
v současné době provádí sčítání lidu v poměrně dlouhých intervalech (i po desítkách let); v mezidobí se používají údaje z evidencí nebo se provádějí výběrová statistická šetření, která jsou méně nákladná. V Československu poslední sčítání lidu proběhlo v roce 1991; 2. v některých zemích souhrn podmínek pro nabytí určitých ➚občanských práv. Např. nabytí ➚volebního práva bylo dříve často podmiňováno určitým množstvím majetku (majetkový cenzus), délkou pobytu v zemi (cenzus pobytu), vzděláním (např. požadavek gramotnosti) apod. Až do 20. století byl běžný cenzus pohlaví (ženy neměly ➚volební právo). Běžný je cenzus věkový, tj. určitý věk nutný k nabytí aktivního, resp. pasivního ➚volebního práva; 3. volební cenzus, tj. minimální počet hlasů získaných ve volbách nutných k tomu, aby ➚politická strana byla zastoupena v ➚parlamentu. Obvykle bývá volební census stanoven na 3 až 5 % z celkového počtu odevzdaných hlasů (v České republice je to 5 %). Věkový cenzus pro volby v ČR aktivní volební právo pasivní volební právo
od 18 let do Poslanecké sněmovny od 21 let do Senátu od 40 let do obecních zastupitelstev od 18 let Poznámka: aktivní volební právo = právo občana volit pasivní volební právo = právo občana být volen cese území viz postoupení území CEUCA viz Středoafrická celní a hospodářská unie cézaropapismus viz caesaropapismus CIA (zkratka z angl. Central Intelligence Agency = Ústřední zpravodajská služba) – hlavní rozvědná služba USA. Byla vytvořena v roce 1947 Zákonem o národní bezpečnosti, aby získávala v zahraničí informace týkající se bezpečnosti USA. CIA toto vymezení mnohokrát překročila aktivními ozbrojenými akcemi (hlavně v období, kdy službu řídil A. Dulles), např. v Íránu (1953), v Guatemale (1954), na Kubě (podpora vylodění kubánských emigrantů v Zátoce sviní v roce 1961). V současné době je CIA vrcholovou organizací všech špionážních služeb USA (včetně vojenských) a je oprávněna operovat jen mimo území USA. Je řízena a kontrolována prezidentem USA prostřednictvím Národní bezpečnostní rady (angl. National Security Council). církev – zvláštní druh organizace sdružující lidi podle náboženského vyznání. Na rozdíl od sekt a jiných náboženských organizací mají církve tyto základní rysy: a) rozpracovaný systém článků víry a kultu; b) centralizované řízení; c) dělení stoupenců na duchovenstvo a laiky (prosté věřící). U většiny významných církví došlo k oddělení činnosti náboženské od činnosti politické (v minulosti vesměs úzce spojených). Přímý vliv na politiku si uchovává
49
cí rke v a s t át
v současné době pouze islám, jenž však postrádá významnější centralizované řízení. Mezi nejvýznamnější církve patří katolická, protestantské a pravoslavné. Židovské, buddhistické, hinduistické a šintoistické náboženství má zvláštní strukturu, které stejně jako islámu chybí na rozdíl od křesťanských církví centrální autorita (výjimkou je šintoismus).
Církve a náboženské společnosti registrované v ČR k roku 2003 Apoštolská církev v ČR Bratrská jednota baptistů Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů Církev Křesťanská společenství Církev řeckokatolická Církev římskokatolická Česká hinduistická náboženská společnost Československá církev evangelická Evangelická církev a. v. v ČR Evangelická církev metodistická v ČR
Federace židovských obcí v ČR Jednota bratrská Křesťanské sbory Luterská evangelická církev a. v. v ČR Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna Náboženská společnost českých unitářů Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Novoapoštolská církev Obec křesťanů v České republice Pravoslavná církev v českých zemích Slezská církev evangelická Starokatolická církev v ČR
církev a stát – vztah mezi ➚církví (mocí duchovní) a ➚státem (mocí světskou). Ve starověkých státech (Egypt, Čína atd.) byl světský vládce většinou současně nejvyšší autoritou náboženskou. Raná křesťanská církev byla světskou mocí pronásledována, po legalizaci křesťanství (313) se postupně vytvořily dvě formy vztahu církve a státu: východní, tzv. ➚caesaropapismus, a západní, tzv. dualita dvou mocí: světské a církevní (➚teorie dvou mocí). Za Karla I. Velikého se církev dostala do silné závislosti na státní moci, ze které se poněkud uvolnila až za bojů o investituru, které skončily kompromisem (konkordát wormský roku 1122). Po smrti papeže Bonifáce VIII. v roce 1303 upadla církev do tzv. avignonského zajetí. Důležitým dokumentem regulujícím vztah církve a státu je Zlatá bula Karla IV. (1356), kterou byl zrušen nárok ➚papeže na potvrzování volby římského ➚císaře. Husitský požadavek, aby církev nezasahovala do světských záležitostí, byl sice ještě odmítnut, přesto se postupně odluka církve od státu obecně prosadila. V moderních demokraciích se náboženství stalo soukromou záležitostí občanů a církve se staly většinou na státu nezávislými organizacemi. Viz též odluka církve od státu. církevní právo – souhrn právních norem, které upravují postavení a činnost církví a náboženských organizací ve státě. Pokud tyto normy vytváří sama ➚církev, používá se termínu ➚kanonické právo.
50
cizin ec
císařství (z lat. ceasar = císař) – státní forma monarchistického státu, v jehož čele stojí císař, suverénní panovník nejvyššího stupně. Název je odvozen od jména G. I. Caesara, hlavy římské říše. Prvním evropským císařstvím byla římská říše, na kterou navázala říše byzantská. Dalším císařstvím bylo franské a navazující římskoněmecké (do roku 1806). V letech 1804–12 a 1852–70 byla císařstvím Francie, 1804–1918 habsburské mocnářství a 1871–1918 Německo. Z mimoevropských států byly císařstvím Brazílie, Čína, Etiopie, Haiti, Japonsko, Korea, Mexiko, Indie a Vietnam (viz též carství). Evropská císařství římské východořímské turecké Svatá říše římská rakouské ruské francouzské německé
první císař Augustus (27 př. Kr.–14 po Kr.), poslední císař Romulus Augustulus (475–476) první císař Arkadius (395–408), poslední císař Konstantin XI. (1448–53) první padišáh Mehmed II. (1453–81), poslední padišáh Mehmed VI. (1918–22) první císař Karel I. Veliký (800–814), poslední císař František II. (1792–1806) první císař František I. (1804–35), poslední císař Karel I. (1916–18) první car Petr I. (1721–1725), poslední car Mikuláš II. (1894–1917) 1. císařství Napoleon I. (1804–14), 2. císařství Napoleon III. (1852–70) první císař Vilém I. (1871–88), poslední císař Vilém II. (1888–1918)
civilní služba – služba nahrazující povinnou vojenskou službu. Vykonávají ji ➚občané podléhající branné povinnosti, kteří z důvodů náboženských nebo ideových odmítají vykonávat základní, resp. náhradní vojenskou službu nebo vojenská cvičení. Civilní služba se vykonává na určených pracovištích (většinou ve zdravotnictví, sociálních službách apod.), obvykle po dobu delší, než je služba vojenská. Možnost náhrady vojenské služby službou civilní je obvyklá v demokratických politických zřízeních; v Československu byla zavedena v roce 1990. cizinec – osoba, která nemá státní příslušnost ➚státu, na jehož území se nachází. V ➚mezinárodním právu platí zásada, že cizinec je podřízen suverénní moci státu, na jehož území se nachází, a je povinen respektovat jeho právní řád. Současně zůstává i v době pobytu na cizím území vázán ke svému domovskému státu ➚státním občanstvím. Je povinen se zdržet jakékoli činnosti proti domovskému státu, zachovávat státní tajemství, platit daně, konat vojenskou službu a vrátit se na vyzvání do vlasti. Právně podléhají cizinci zásadně vnitrostátní úpravě (➚cizinecké právo), výjimku tvoří pouze speciální případy (➚diplomatická imunita). Vnitrostátní cizinecké právo musí respektovat obecně platná pravidla mezinárodního práva, jež jsou 51
ci zi ne c k á p ol i t i k a
shrnuta v tzv. ➚minimálním cizineckém standardu. Tento standard bývá obvykle rozšiřován na základě dvoustranných ➚mezinárodních smluv. cizinecká politika – systém zákonů, předpisů a praktických opatření regulujících vztah státních orgánů k cizincům. Součástí cizinecké politiky je uplatnění určitého typu ➚cizineckého práva, regulace cizineckého ruchu, podmínek poskytování ➚azylu, vízové povinnosti apod. cizinecké právo – odvětví mezinárodního práva, které upravuje postavení ➚cizinců na území jiného ➚státu. Prošlo dlouhým vývojem, který většinou vedl k odstranění rozdílů v právním postavení cizinců z různých zemí. V současné době se používá buď režim nejvyšších výhod, nebo režim národní (výjimečně režim zvláštní) s těmito rysy: a) v režimu nejvyšších výhod stát zaručuje na smluvním recipročním základě příslušníkům jiných států stejnou míru práv, jakou mají nejvíce zvýhodňovaní příslušníci kteréhokoli jiného státu; b) režim národní zaručuje cizincům v podstatě stejný rozsah práv jako mají státní občané. Výjimku tvoří vyloučení cizinců z některých práv a povinností (např. vyloučení z výkonu některých povolání, z vojenské služby, která se koná v domovském státě apod.) a výrazné omezení práv politických (➚volební právo, právo spolčovací apod.). Viz též minimální cizinecký standard. Clevelandská dohoda – dokument o společném postupu amerických Čechů a Slováků v úsilí o vytvoření samostatného státu. Byla uzavřena v Clevelandu (USA) v říjnu 1915 krajanskými organizacemi (Českým národním sdružením a Slovenskou ligou). Dokument, který byl koncipován na popud V. E. Vosky, blízkého spolupracovníka T. G. Masaryka, obsahoval program vytvoření samostatného federativního československého státu se zaručenou ➚autonomií Slovenska. V roce 1918 byla Clevelandská dohoda nahrazena ➚Pittsburskou dohodou. COCOM (zkratka z angl. Coordinating Committee on Export Controls = koordinační výbor pro kontrolu exportu) – poradní orgán ➚Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) pro obchodní politiku mezi Západem a Východem. Byl založen v roce 1949 na základě neoficiální ➚gentlemanské dohody zúčastněných zemí. Cílem činnosti výboru byla kontrola vývozu moderní techniky a technologie do zemí s nedemokratickými režimy. Každoročně proto sestavoval seznam strategického zboží (počítačová, chemická, energetická, dopravní a další zařízení, chemikálie, suroviny apod.), které se členské země zavázaly nevyvážet do určených zemí. Sídlil v Paříži, jeho aparát pracoval ve všech vyspělých zemích, důležitých přístavech, letištích apod. Roku 1995 byl změněn v Haagu na ➚Wassenaarský systém.
Common Law (angl. = zvykové právo, angloamerické obecné právo) – právo anglicko-americké oblasti, vycházející z práva obyčejového. Je vytvářeno a rozvíjeno soudními rozhodnutími zaregistrovanými ve sbírkách. Nová soudní rozhodnutí se vynášejí na základě předcházejících obdobných případů (tzv. precedentů), které jsou ➚pramenem práva. Precedenční právo se uplatňuje v oblasti práva ústavního, občanského, obchodního i trestního. 52
Comm o n w ea lth o f N a tio n s
Commonwealth of Nations (angl. = Společenství národů) – volné sdružení zemí spojující Velkou Británii s bývalými ➚dominii a ➚koloniemi, do roku 1947 nazývané Britské společenství národů, předtím do roku 1931 Britské impérium. Hlavou Commonwealthu je britský panovník. Britské impérium, největší koloniální říše ve světových dějinách, zahrnovalo v době svého největšího rozkvětu koncem 19. století vedle ➚metropole na britských ostrovech obrovská koloniální území: Austrálii, Barmu, Bečuánsko, Cejlon, Egypt, Britskou Indii (včetně dnešního Pákistánu, Bangladéše, Nepálu ad.), Kapsko, Keňu, Kuvajt, Kypr, Malajsii, Njasko, Nigérii, Nový Zéland, Severní a Jižní Rhodesii, Somálsko, Súdán, Zanzibar, Zlaté pobřeží a další území (mj. ve Střední Americe, Arábii a jihovýchodní Asii) včetně dominia Kanady. Další území v Africe (tzv. ➚mandátní území) získalo po 1. světové válce na úkor Německa na základě ➚Pařížské mírové konference 1919–20. Poté však nastal postupný rozklad impéria, který měl nejprve formu uvolňování zemí se statutem dominia (Austrálie 1901, Nový Zéland 1907, Jihoafrická unie 1910, New Foundland 1917, Kanada již 1867). Westminsterským statutem z roku 1931 bylo Britské impérium změněno na Britské společenství národů, ale rozpad pokračoval i po 2. světové válce. V roce 1947
Členské země Commonwealthu V Evropě Velká Británie (Anglie, Severní Irsko, Skotsko a Wales) Gibraltar Kypr Malta V Africe Botswana Gambie Ghana Jihoafrická republika Kamerun Keňa Lesotho Malawi Mauricius Namibie Nigérie Seychely Sierra Leone Svazijsko Trinidad a Tobago Tanzanie
Uganda Zambie Zimbabwe V Americe Antigua a Barbuda Bahamy Barbados Belize Bermudy Britské panenské ostrovy Dominika Falklandy Grenada Guyana Jamajka Kajmanské ostrovy Kanada Montserrat Svatá Helena Svatá Lucie Svatý Kitts a Nevis Svatý Vincenc a Grenadiny Turks a Caicos
V Asii Bangladéš Brunej Indie Malajsie Maledivy Pákistán Singapur Srí Lanka V Austrálii a Oceánii Austrálie Fidži Kiribati Nauru Nine Nový Zéland Papua-Nová Guinea Pitcairn Šalamounovy ostrovy Tonga Tuvalu Vanuatu Západní Samoa
53
cordon s an i t ai re
dostaly statut dominia Indie a Pákistán, 1948 získaly nezávislost Cejlon a Barma. Během 50. a začátkem 60. let 20. století pak dosáhla samostatnosti většina afrických i asijských kolonií, Kypr, Malta a Jihoafrická unie. V současné době Commonwealth zahrnuje 49 nezávislých států a dalších území pod správou Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu (jak ➚monarchií, tak ➚republik). Celkem v něm žije asi 1,7 miliardy obyvatel. V 17 členských státech je uznávána anglická královna za ➚hlavu státu.
cordon sanitaire (franc. = zdravotní pás) – v mezinárodní politice soustava (pás) ➚států určených k oddělení (izolaci) jiného státu. Nejčastěji se termín cordon sanitaire používá pro soustavu států východní a střední Evropy (Polsko, Československo, pobaltské státy, Maďarsko a Rumunsko), které měly po 1. světové válce sloužit jako hráz proti sovětskému vlivu. coup dʼEtat (franc. = rána státu) – státní převrat, ➚puč. Překvapivé uchopení vládní moci politickou nebo vojenskou skupinou (většinou z kruhů vládnoucí moci), obvykle za porušení platných zákonů. Na rozdíl od ➚revoluce není státní převrat založen na masovém hnutí a není spojen s transformací politického nebo společenského systému. Příklady jsou Napoleonův převrat roku 1799 nebo převrat v Řecku v roce 1967 a podobně. CSU viz Křesťansko-sociální unie Curzonova linie – hranice mezi sovětským Ruskem a Polskem určená ➚Pařížskou mírovou konferencí 1919–20. Byla navržena během polsko-sovětské války v roce 1920 lordem G. N. Curzonem. V podstatě sledovala etnickou hranici mezi polským, běloruským a ukrajinským obyvatelstvem. Poláci Curzonovu linii odmítli a vítězstvím nad sovětským Ruskem si rižským mírem 1921 připojili i území obývané Bělorusy a Ukrajinci. Hranicí se Curzonova linie stala po útoku Rudé armády na Polsko v roce 1939, během německo-polské války a po rozdělení Polska mezi Německo a SSSR. Její právoplatnost potvrdily ➚Teheránská a ➚Jaltská konference.
54
Č čechoslovakismus – ideologická a politická koncepce, podle níž Češi a Slováci tvoří jeden ➚národ. Počátkem 20. století byl běžně uznávanou koncepcí nejen z české strany (např. T. G. Masaryk a E. Beneš), ale i ze strany některých slovenských politiků (M. R. Štefánik, V. Šrobár, I. Dérer). Ottův slovník naučný z roku 1903 uvádí: „Slováci, větev slovenská, která spolu s Čechy, Moravany a Slezany tvoří skupinu zahrnutou názvem Čechoslováci“ (XXIII. díl, str. 406). Stoupenci čechoslovakismu nesouhlasili se štúrovskou koncepcí národní emancipace Slováků, nýbrž předpokládali postupné splynutí Čechů a Slováků. Oficiální ideologií se čechoslovakismus stal během 1. československé republiky, jejíž státoprávní systém neodrážel existenci dvou základních národních subjektů, tj. Čechů a Slováků (o ostatních národnostech nemluvě). Také neadekvátní zastoupení slovenské reprezentace v ústředních orgánech a diplomacii představovalo vedle zásadních rozdílů v ekonomické úrovni obou částí státu faktory, které výrazně snižovaly jeho politickou stabilitu. Čechoslovakismus současně přispíval ke vzniku slovenského ➚nacionalismu a později i ➚separatismu, který se spolupodílel na rozbití 1. československé republiky. Po 2. světové válce již žádná významná politická koncepce nepopírala existenci dvou národů v ČSR, čechoslovakismus však přetrvával ve skryté, mírnější podobě. Nikdy nebyly beze zbytku realizovány principy sebeurčení Slovenska uvedené v ➚Košickém vládním programu, počátkem 60. let byla dokonce omezena pravomoc stávajících slovenských orgánů. Obrat nastal v roce 1968, kdy v souvislosti s tzv. ➚Pražským jarem došlo k státoprávní reformě a vyhlášení ➚federace. K důsledné realizaci reformy však opět nedošlo, např. stále trvalo nesymetrické uspořádání v nejdůležitější mocenské struktuře, v ➚Komunistické straně Československa, ve které existovala slovenská strana, nikoli však česká. V období tzv. ➚normalizace postupně opět probíhalo oklešťování pravomocí slovenských orgánů, přestože v čele státu i KSČ byl paradoxně právě občan Slovenska. Uvedená historická fakta významně přispěla k volebnímu vítězství více či méně radikálních separatistických stran na Slovensku ve volbách 1992, a tím i k rozpadu ČSFR. Národnostní složení ČSR podle sčítání lidu v roce 1930 Češi Němci Slováci Maďaři Rusíni Poláci ostatní
7 400 000 3 300 000 2 300 000 600 000 500 000 100 000 100 000
(51,74 %) (23,08 %) (16,08 %) (4,20 %) (3,50 %) (včetně Rusů a Ukrajinců) (0,70 %) (0,70 %)
55
Č EK A
ČEKA viz KGB červencová revoluce 1830 viz revoluce 1830 Česká národní rada, ČNR – 1. vrcholný orgán českého odboje koncem 2. světové války, který vznikl v Praze 29. 4.–30. 4. 1945. V ČNR byly zastoupeny odbojové organizace, ➚politické strany, ➚odbory a další organizace, předsedou byl profesor A. Pražák. 5. 5. 1945 vydala ČNR prohlášení o převzetí veškeré vládní a výkonné moci v českých zemích. V následujících dnech navázala spojení s americkou armádou a jednotkami vlasovců a přijala kapitulaci německých vojsk (➚Pražské povstání 1945). Po příchodu košické vlády do Prahy 11. 5. 1945 předala moc do jejích rukou a rozešla se; 2. od vzniku československé federace (1. 1. 1969–31. 12. 1992) nejvyšší ➚zastupitelský orgán České socialistické republiky. Skládala se z 200 poslanců, volených ve všeobecných přímých volbách na 5 let (v roce 1990 na 2 roky a roku 1992 na 4 roky). Pouze první ČNR byla zvolena v červenci 1968 poslanci ➚Národního shromáždění. Do kompetence ČNR patřilo přijímání zákonů, ➚ratifikace smluv, schvalování rozpočtu, volba členů Nejvyššího soudu a další parlamentní funkce. Předsednictvo ČNR jmenovalo a odvolávalo ➚předsedu a ostatní členy české ➚vlády. Po rozdělení ČSFR a vzniku samostatné České republiky se ČNR přeměnila na ➚Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. Česká státoprávní demokracie viz Československá národní demokracie Česká strana agrární – česká ➚politická strana z období Rakouska-Uherska. Byla založena v roce 1899 ze Sdružení českých zemědělců. Záhy s ní splynula Českomoravská strana hospodářská A. Šťastného a skupina východočeských zemědělců pod vedením F. Udržala. V roce 1905 se Česká strana agrární spojila s Moravskou agrární stranou a přejmenovala se na Českoslovanskou stranu agrární. Rozhodující vliv ve straně měl A. Švehla, ústředním tiskovým orgánem strany byl Venkov, založený 1906. V období před vypuknutím 1. světové války byla agrární strana po ➚Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické druhou nejsilnější českou politickou stranou. Její politický program vycházel z idejí ➚agrarismu a hájil specifické stavovské zájmy rolníků. Ve státoprávní otázce stála na pozicích ➚aktivismu, ale od jara 1918 v ní převládlo národní křídlo, takže v červenci 1918 měla vedoucí úlohu v Národním výboru. V době vzniku ČSR, kdy byla přejmenována na ➚Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, se stala nejvlivnější politickou silou. Česká strana národně sociální – 1. česká ➚politická strana v období Rakouska-Uherska. Vznikla v roce 1898 s programem ➚sociální reformy a sblížení všech vrstev obyvatelstva. Členskou a voličskou základnu strany tvořili jak dělníci, tak i živnostníci, nižší úředníci, učitelé a další inteligence. Součástí strany bylo hnutí mládeže s výrazně antimilitaristickým programem. Předsedou strany byl V. Klofáč, ústředním tiskovým orgánem České slovo. Po vzniku ČSR byla přejmenována
56
Č e ská strana s o ciá ln ě d em o k ra tick á
na ➚Československou stranu národně socialistickou; 2. česká politická strana, která vznikla v roce 1997 přejmenováním ➚Svobodných demokratů-Liberální strany národně sociální. Po nízkém výsledku ve volbách roku 2002 a hlubokém zadlužení strana v podstatě přestala existovat.
Česká strana pokroková – česká ➚politická strana v období Rakouska-Uherska. Vznikla v dubnu 1900 pod názvem Česká strana lidová, byla však většinou známá pod názvem strana realistická. Jejím vůdčím politikem a ideologem byl T. G. Masaryk. Po splynutí s částí Radikálně pokrokové strany, sdruženou pod vedením A. Hajna kolem časopisu Osvěta, změnila jméno na Česká strana pokroková. Ideologicky strana vycházela z realistického hnutí (➚český politický realismus) 80. až 90. let 19. století (odtud i její název realistická). Usilovala o demokratizaci Rakouska-Uherska, zrovnoprávnění všech jeho národů, zeslabení ➚centralismu, vytvoření územní ➚autonomie a zavedení všeobecného ➚volebního práva. Většinu členů strany tvořila inteligence, přes relativně malý počet členů a voličů byl její vliv na veřejnost významný. Až do roku 1903 byl jejím tiskovým orgánem časopis Čas, vydávaný J. Herbenem. V prosinci 1917 přešla většina členů strany do České státoprávní demokracie, další do ➚České strany národně sociální. Česká strana sociálně demokratická, ČSSD – česká ➚politická strana. Vznikla v únoru 1993 změnou názvu Československé sociálně demokratické strany (dříve ➚Československá sociálně demokratická strana dělnická). V posledním volebním období ➚Federálního shromáždění před rozpadem ČSFR v něm měla strana zastoupení 16 poslanci. V poslední ➚České národní radě, která se od 1. 1. 1993 změnila v ➚Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR, měla 16 poslanců, jejichž počet se díky přestupům z jiných poslaneckých klubů do konce volebního období zvýšil na 23. V parlamentních volbách v květnu 1996 strana získala 26,4 % hlasů a 61 poslaneckých mandátů. Stala se tak druhou nejsilnější českou politickou stranou (po ➚Občanské demokratické straně, ODS). Předseda strany (od roku 1993 do dubna roku 2001 M. Zeman, od 7. 4. 2001 V. Špidla dosud) zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V předčasných parlamentních volbách roku 1998 získala strana 32,3 % hlasů a se 74 mandáty se stala nejsilnější parlamentní stranou. Po složitých jednáních strana vytvořila na základě tzv. ➚opoziční smlouvy uzavřené s ODS ➚menšinovou vládu složenou (s dočasnou výjimkou bezpartijního ministra spravedlnosti) z členů strany za předsednictví M. Zemana. Ve volbách roku 2002 pod vedením nástupce M. Zemana V. Špidly strana opět zvítězila s 30,2 % hlasů a 70 mandáty. V. Špidla vytvořil těsně většinovou vládu se stranami bývalé ➚čtyřkoalice ➚KDU-ČSL, ➚US a ➚DEU. Strana byla těžce rozpolcená v průběhu prezidentských voleb, v nichž se proti bývalému předsedovi M. Zemanovi postavilo vedení strany. Strana je představitelkou levého středu, její program vychází z koncepce sociálně tržní ekonomiky s pluralitou forem vlastnictví a regulací ekonomiky prostřednictvím státních zásahů. Ve straně existuje více různých směrů, vedle klasických sociálních demokratů jsou v ní také představitelé ➚reformního komunismu z let 1968–69 i někteří bývalí předáci ➚Občanského hnutí, kteří jsou levicově liberálního zaměře-
57