Dům žen bez mužů Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.motto.cz www.albatrosmedia.cz
Karine Lambert Dům žen bez mužů – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Praha 2016
Příští lásce…
„To je nemožné,“ praví Hrdost. „To je nebezpečné,“ praví Zkušenost. „To je bezvýchodné,“ praví Rozum. „Pokusme se,“ zašeptá Srdce. William Arthur Ward
1
„Prosíme cestující letu číslo 542 do Bombaje, aby se dostavili k východu číslo 7. Poslední výzva.“ Věta, jíž se čtveřice kamarádek obávala. Ty, co zůstávaly v Paříži, cestovatelku horečnatě obstoupily. „Máš pas, drahoušku?“ „Ano, Simonko.“ „Do kapsy ruksaku jsem ti dala mandle,“ špitne Rosalie. „Jsi anděl. S tím určitě vydržím, kdyby letušky stávkovaly a odmítly roznášet občerstvení.“ Na letiště dorazily příliš brzy, vypily několik šálků kávy, nedotkly se croissantů ani šuketek, bavily se o nejrůznějších hloupostech a pak zmlkly. A ve chvíli, kdy se loučily, měly najednou na srdci tisíc důležitých věcí. V momentě, kdy se jedna nadechuje, se slova ujímá druhá a vzápětí ji střídá třetí, které se už hodinu chce čurat – teď je ovšem příliš pozdě, nechce riskovat kilometry 9
chodeb a propást odlet. Rozpoutá se smršť rad a dotazů. „Při vzletu žvýkej žvýkačku. Nekoupej se v Ganze. Pij balenou vodu. Přivez nám čtyři sárí. Bacha na zelené curry. Na přechodu dávej přednost posvátným kravám. Jestli tam bude příliš velký rámus, dej si do uší špunty. Kolik má Indie obyvatel? Kolik tam chodí naháčů zakrytých akorát kouskem látky? Dej o sobě vědět, aspoň že jsi dobře dojela. Vrať se nám zpátky.“ „Děvčata, musím vám připomenout, že je mi sedmačtyřicet.“ „Jasně, ale poprvé odjíždíš daleko.“ Vtom se vedle nich bůhvíodkud vynoří dvojice, muž a žena propletení v objetí. Uprostřed velké přeplněné haly nevidí najednou nic než ty dva. Oba v bílém, ze zcuchanými vlasy, spojenými ústy, nádherné, jako jedno tělo se čtyřma rukama. Čtyřma rukama, které pronikly na známé území a vzájemně se hladí a zachycují. Vzdalují. Dva centimetry. Šeptají. Zapadají do sebe ještě těsněji. Ženy přemýšlejí, jestli jsou slova, která si říkají, láskyplná, bojovná nebo útěšná. Jestli odjíždí on a ona zůstává, nebo je tomu naopak. Jestli se opouštějí navždycky. Nebo se třeba ještě nerozhodli. Nevědí. „Málem jsem zapomněla, tohle ti posílá Královna. Až se octneš na nějakém roztomilém místě, vzpomeň si na nás a zasaď je.“ Carla vezme pytlík s bambusovými semeny. „Dávejte nám na ni pozor.“ „Jak to jenom půjde. No tak už běž,“ pobízí ji Simone. A naposledy ji obejme. Giuseppina se Carle podívá přímo do očí. 10
„Buon viaggio!“ „No ne! Tak přece se našla jedna, kterou napadlo to říct. Grazie bella!“ Rosalie dobrodružku pevně stiskne. „Nezapomeň na nás.“ Co nejdéle ji sledují pohledem jako všichni, kdo vyprovázejí milovanou bytost, která se nadlouho vydává na konec světa, v naději, že si to rozmyslí. Což se nikdy nestane. Carla se otočí, usměje a zmizí. Simone cosi datluje do mobilu. Volá té, která zůstala v pátém patře domu. „A je to, odjela i s bambusovými semeny, vracíme se domů.“ Družně táhnou letištní halou tempem, které udává kulhající Giuseppina. Po nerozlučné dvojici už ani nevzdechnou, neslyší, jak žena křičí, že nadváhu zavazadel nezaplatí, míjejí je, ani je nevnímají uprostřed mamin svalených na lavičkách čekárny, děcek mačkajících plyšáky a dospělých přilepených ke svým tabletům. Nemluví, zato je spojují jejich paže a společná myšlenka. Usazují se na předním sedadle lehké dodávky. To zadní je sotva vidět pod kulatými stolky na jedné noze, křesly a obrazy. Zůstaly by pohromadě vpředu, i kdyby bylo prázdné. „Vzpomínáte, jak Carla tenkrát přišla…“ „Měla drdol a červené brýle.“ „A ohromný kufr.“ „Zapomněly jste na andulku Traviatu!“ „Jaká tragédie!“ „A na Jeana-Pierra, co se producíroval jako páv!“ 11
„Slupl ji jako malinu!“ „Carlin řev slyšela celá čtvrť.“ Traviatu pohřbily pod hortenziemi. To Královna ještě chodívala ven. Složila pro ně báseň, svoji verzi haiku, a přednesla ji před záhonem. Pták odchází do oblak na klidném modrém nebi v slunný jarní den. Carla se svým ohromným kufrem a prázdnou klecí se chtěla otočit na podpatku a odejít. Rosalie jí tehdy udělala ajurvédskou masáž na čele a Simone usmažila jablečné koblihy. To byl její oblíbený moučník. Zůstala čtyři roky. Pak, zhruba před měsícem, jim oznámila, že odjíždí do Indie a že našla někoho, kdo se jí postará o byt. Nemusejí se obávat, je to fajn děvče. „Ta nová se jmenuje Juliette.“ „A kdy se nastěhuje?“ Giuseppina zvyšuje o stupeň tón. „Do tohohle domu se nechodí jako do mlejna. Doufám, že z ní nebudeme mít hlavu v pejru.“ Rosalie se usmívá. „Umět se přizpůsobit štěstí není dáno každému.“ „Vždyť je to v pohodě. Žiješ u nás. Nic se ti nemůže stát,“ uklidňuje ji Simone. „Kromě toho, že klopýtneš a svalíš se,“ odvětí Giuseppina. „Aspoň tě neskolí lásky žal,“ uzavře Rosalie. Ostatní se smějí. „Brzdi, naskočila červená!“ 12
Giuseppina zapíná rádio. Spouštějí okna a zpívají z plných plic. Giuseppina zná slova nazpaměť, ostatní se tak jenom tváří: „Lasciatemi cantare… con la chitarra in mano… lasciatemi cantare… sono un Italiano…“ * Dopravu zdržuje zácpa u Bagnoletské brány. Není proč spěchat. Nečekají je žádné děti, žádní muži. Nanejvýš Jean-Pierre. „Giuseppino, vezmeš nás někdy tam k vám?“ „Hmmm,“ zabručí dotázaná. „Tak ráda bych viděla Syrakusy.“ „Hmmm…“ „Je tam teplo.“ „Tak dobře. Vezmeme si moji dodávku. Pokusím se ji vyprázdnit.“ Simone se zavrtí. „Mohly bychom nabrat nějakého stopaře.“ Rosalie jí položí ruku na paži. „K čemu by to bylo? I kdyby byl krásný jako den, stejně bysme ho nemohly unést a vzít si ho k nám domů.“ „Občas na to nařízení zapomenu,“ přizná se Giuseppina. „Jak můžeš na něco takového zapomenout, Giu?“ „Protože pokud jde o chlapy, ty ode mě kolem dokola dělí bezpečnostní pás.“ „Myslíte si, že nás na Sicílii doprovodí Královna?“ zeptá se Rosalie. „Přece víš, že od svých bambusů se nehne na krok. Z domova už nevytáhne paty. Teda kromě dne, kdy bude muset odejít.“ *
L’Italiano od Tota Cutugna
13
Rosalie zeslabuje hudbu. Otáčí se k ostatním: „Jsou otázky, na které bych odpověď raději neznala.“ Giuseppina zaparkuje před domovní mříží. Všechny tři vystupují. Simone kyne sousedovi, který je sleduje zpoza záclony. „Pan Barthélémy je na vartě.“ „Ten nás nekousne,“ dodá Rosalie. Giuseppina se postaví před ostatní a zvedá prst. „Bacha, děvčata! Mějme se na pozoru přede všemi. Od prvního po posledního.“
2
„Do háje!“ „Co se děje?“ „Málem jsem se netrefila na schod.“ „Rozsviť…“ „Už jsem to zkusila.“ Ve tmě schodiště se střetávají komentáře. „Tenhle měsíc to máme už potřetí.“ „Jestli to není vypínačem, tak to bude celková porucha.“ „Ale proč to takhle vyskakuje?“ „Vypadly pojistky, za to můžou tweetery.“ „To říkáš proto, že tě rozčilujou, jenomže ty s tím nemají nic společného.“ „Nevadí to akorát Královně. Shora je slyšet Bach.“ „Má baterie, ta je za vodou.“ „Tak baterie, ty mi zrovna nechybí… Spíš vzduch… dusím se!“ 15
„Sedni si… Pomalu a zhluboka dýchej… pěkně břichem…“ „V komodě u vchodu by se měla nechávat baterka.“ „… představuj si vlnu… jak se blíží… a vrací…“ „Zavolal někdo elektrikářku?“ „… nadechuješ se… a vlna se blíží…“ „Má dovolenou.“ „… vydechuješ… a vlna se vrací do moře…“ „Sehnat jinou nebude žádná legrace.“ „Dokonce ani nevím, jestli se v celé Paříži vůbec dají sehnat dvě ženské z oboru.“ V mezipatře mezi prvním a druhým poschodím se drží jedna druhé. Krásná Rosalie pronáší mantru. Giuseppina ji žádá, ať s tím nesmyslem přestane. Simone napadne, že všechny by uklidnil pořádný joint. „JEANE-PIERRE! Tys mě vyděsil!“ „Jean-Pierre? Já myslela, že tady bydlí jenom ženy!“ „Kdo to řekl?“ „Vyšlo to od Carly.“ „To jsem já, Juliette. Přistěhovala jsem se včera večer. Kdo je Jean-Pierre?“ „Včera… už!“ zvolá Giuseppina. „Jean-Pierre je v tomhle baráku jediný zástupce mužského pohlaví.“ „Škoda že neumí vyměnit pojistky.“ „Na ty kašle, on ve tmě vidí.“ „Jeane-Pierre, pojď sem, drahoušku, ony žárlí, že trávíš noci u mě v posteli.“ „Nahradit chlapa kočka nikdy nedokázala!“ „Poslyšte, vy nová, vysvětlila vám Carla pořádně domovní řád?“ 16
„Jen v hrubých rysech.“ „Tady platí přísná pravidla! Žádní manželé, žádní milenci, žádní instalatéři, žádní elektrikáři.“ „Žádní donašeči pizzy.“ „Žádní chlapi!“ „Žádní chlapi?“ vykoktá Juliette. Giuseppina ztrácí trpělivost. „Všechno je vám jasné. Fajn a co budeme dělat my?“ „Jestli jde o výpadek v síti, s biografem máme smůlu.“ „Tak si při svíčce zahrajeme scrabble,“ navrhuje Simone. „Dobře, ale nebudeš švindlovat.“ „Já jsem nešvindlovala, vyhrála jsem se slovem ,zefýři‘.“ „Na políčku 3S!“ „A úplně náhodou jsi zrovna ty měla ,z‘ a ,ý‘!“ „Nebýt náhody, která způsobila, že se převrátil na záda, mravenec by neobjevil nebe.“ „Sama vypadáš jako mravenec!“ „Giuseppino, půjdeme k tobě. Je to blíž.“ Nájemnice se přidržují zábradlí. Simone se zavěšuje do Rosalie. „Pojď s námi, Jeane-Pierre.“ „Juliette, zvládnete to sama?“ Juliette zůstane sedět na pátém schodu. Žádní chlapi!
3
Zvláštní dům. Královna, nadšená obdivovatelka Bacha. Prapodivné setkání s hlasy bez tváří. Juliette stále nevěděla, jak vypadají ostatní nájemnice. Světlo na chodbě stávkovalo. Uvítací výbor se odebral na scrabble a ona šla potmě na kutě. Přesto když do té slepé uličky poprvé vkročila, pocítila hluboký mír. Fasády s vybledlými barvami a cihlové domy porostlé břečťanem nebo vistárií, zkrášlené zahrádkami a rozkvetlými dvorky, dodávaly dvacátému pařížskému obvodu venkovský ráz. Klid vyzařující z tohoto chráněného ostrůvku, kde jako by se zastavil čas, ji přiměl zpomalit krok, zvednout oči k nebi a zaposlouchat se do ptačího zpěvu. Když otvírala kovaná vrátka u čísla patnáct, najednou měla pocit čehosi důvěrně známého. Pocit déjà vu, jako by to už někdy předtím zažila, se následující dny vrátil. Konečně se dostala na dobré místo. Právě tady by měla žít, nikde jinde. 18
Kde se v ní brala ta jistota, když se tam stejně zdrží jen pár měsíců? Možná za to mohla ta lavička se stařičkým párem s neměnnými zvyky, který působil tak uklidňujícím dojmem. Drobounká stará paní měla potíže s chůzí. On, statnější, jí podpíral loket. Juliette si všimla, jak kapesníkem svědomitě oprašuje místo, na něž se chystala usednout. Seděli tam spolu mlčky. On své družce s nekonečnou něžností tu a tam narovnal neposlušnou kadeř bílých vlasů… Možná za to mohly hortenzie, které si toho roku notně pospíšily. Vždycky se jí líbily a na dlážděném dvorku rostly náramně robustní kusy, malinové, slézové a kousek dál indigové s proměnlivými odstíny, zvláštní květiny, jelikož nejdřív rozkvetou modře a postupně zrůžovějí… Možná to bylo tou směšnou figurkou čertíka se špičatýma ušima, vyřezanou ve dřevě domovních dveří. Vyplazoval jazyk a tím vyvolával úsměv. Když se podívala víc zblízka, zjistila, že je to čertice… A možná to bylo tou komodou z hrušky ve vstupní hale nebo vázou z opalinového skla, plnou uklánějících se pryskyřníků. Pokud ovšem její pocit pohody nepramenil spíš z romantické historie toho velkého domu než ze všech kouzelných drobnůstek okolo. Současné majitelce ho kdysi věnoval jeden bláznivě zamilovaný Ital. A pak jednoho večera zmizel. Poté co jí Carla tu čtvrť popsala, ještě dodala: „Tvoje budoucí sousedky jsou zajímavé ženy, každá je úplně jiná. Všechny nás spojuje stejná volba – v našem životě nejsou muži, a to nám vyhovuje.“ Juliette ocenila volbu slovesa vyhovovat.
4
V prvním patře má byt Giuseppina Volpino, přezdívaná Cosetta. V dialektu jejího kraje „Věcička“. Chtěla, aby už jí tak nikdy neříkali. Když se ozvala na inzerát ohledně bytu, rovnou Královně vypověděla svůj příběh, jako kdyby se ho chtěla jednou provždy zbavit. Chraplavým hlasem kuřačky vysvětlila, proč u ní žádní muži nehrozí. „Finito! Basta!“ Když se narodíte v provincii Caltanissetta, na kopci vzdáleném sto kilometrů od Katánie, druhého největšího sicilského města, a máte otce a tři bratry, nemůžete si vyskakovat, to oni budou vašemu životu udávat směr. Nelze dělat nic, než co vám nařizují jejich pravidla a jejich dobrá pověst. Bez jejich svolení se ani nenadechnete. Sicilská rodina: uno pulpo con tentacoli! Chobotnice s chapadly. Protože jejich půda přestávala rodit, Volpinovým ne20
zbylo než opustit své vinice a olivovníky a odejít pracovat do dolu na severu Francie. Dál však žili jako Sicilani a zachovali si to nejdražší – svou duši. Padre Marcello se nikdy neusmál. Denně riskoval život ve štolách, což mu charakter nezjemňovalo. Zažíval strach, že ho stovky metrů krychlových hlíny, které měl nad hlavou, rozdrtí jako fík na dně košíku. Po práci jste ho našli ve výčepu, v zimě i v létě, s kšiltovkou přikovanou k hlavě. Byl málomluvný, a tak svá rozhodnutí nijak neospravedlňoval, každá další starost na obzoru znamenala, že projeví nesouhlas. Mamma měla srdce stejně okoralé jako tělo. Nikdy si nesedla a bez oddechu sloužila od svítání do setmění mužům klanu. Myslet jí zakázat nemohli, ale měla povinnost mlčet. Jen jednou, na konci večerního jídla – byli u toho všichni, i čtyři děti, které přivedla na svět během pěti let – se odvážila něco říct. „Jdu ven,“ prohlásil Padre a přesvědčil se, že mu čepice sedí přesně tak, jak má. „Opilče!“ zadrmolila Mamma skrz zuby. Otec popadl kovovou konvici na kávu, naplněnou po okraj vřelou tekutinou, a hodil ji své ženě na hlavu. Ta skvrna v létě splývala se snědou pletí, ale v zimě se jí od hrdla k dekoltu táhl stín. V rodině se všichni tvářili, jako by ta stopa neexistovala. Giuseppina byla v době, kdy se to stalo, úplně maličká, ale ještě po čtyřiceti letech jí při vzpomínce na matčinu tvář potemní zrak. Její bratři, Tiziano, Angelo a Fabio, se podobali jeden druhému – všichni měli černé napomádované vlasy, hladce oholené tváře, rozepnutou košili odhalující 21
několik chlupů a řetízek s křížkem. V přiléhavých kalhotách si nonšalantně vykračovali s rukama v kapsách, na ženy se dívali se směsí žádostivosti a arogance a na muže jako na soky. A ten, kdo by je nazval Italy, se musel mít na pozoru, to je totiž pro Sicilana ta nejhorší urážka. Giuseppinu její tělesní strážci sledovali na každém kroku a po celý den jí opakovali: „Nessuna confidenza con i ragazzi!“ * Podle nich dívka nikam nechodí, nepije ani nekouří. Dívka je vzor ctnosti. Když tedy jednou přišla ze školy s cucflekem na krku, zfackovali ji. Třikrát. Od každého bratra dostala po políčku. Trpěli pocitem vykořeněnosti a v ní viděli poslední výhonek, nesměli dopustit, aby z něj vyrostl plevel. Ve svých třinácti letech se nenechala zlomit, s rozpálenými tvářemi jim hleděla přímo do očí a neuronila ani slzu. ✴ ✴ ✴ Nájemné bylo mírné, ale nájemnice se majitelce musely líbit. Královna oceňovala sílu charakteru vyzařující z vyprávění této ženy s vratkou chůzí, jejíž vysušené tělo připomínalo hmyz. Šedivý pramen mezi černými vlasy, živý pohled tmavých očí, uprostřed zimy punčochové kalhoty s květinovými vzory a hedvábné šaty z padesátých let pod příliš velkým semišovým kabátkem, který už něco pamatoval. Komplet doplňoval nekonečný fialový šál upletený někým, kdo nikdy neslyšel o hráškovém vzoru. *
Žádné důvěrnosti s chlapci!
22
Giuseppina byla pravý opak „věcičky“. Denně vstávala o páté, a aniž by pohlédla na oblohu, vysoukala se do své dodávky muratti – název značky vyslovovala koutkem úst – a odjela na bleší trh obsadit stánek, hauzírovat po domech nebo prohledávat půdy. Královna bez zaváhání souhlasila a nikdy toho nelitovala. Giuseppina ještě méně.
5
Juliette je pozvána do posledního patra domu. Na schodišti zaslechne podivný zvuk, který jí připomíná zpěv cikád. Usměje se. Na stěně v pátém patře visí plakát v rámu prožraném červotočem a na něm rozkošná dívčina na špičkách v bílé baletní sukénce. „Královská opera – Stella tančí Coppélii – Sobota 16. prosince 1972.“ „Dívala jsem se na ni příliš často. Proto jsem ji dala na chodbu.“ Juliette zvedne hlavu. Žena z plakátu je zde, opřená o zárubeň dveří. Graciézní, s dlouhýma nohama a rukama. Královna! Rovná záda, ramena stažená dolů, nohy v balerínkách, špičky od sebe v úhlu 120 stupňů, připomínající hodinové ručičky nastavené na deset hodin deset, oblečená do dokonale střižených kalhot břidlicové barvy a kašmírového pulovru v perlovém odstínu. Šedivé vlasy zvednuté do drdolu podtrhují dokonale 24
oválnou tvář. Elegance a jednoduchost, jež dávají vyniknout neuvěřitelně ametystovým očím. Vskutku panovnické zjevení. Hvězda ani v pětasedmdesáti nezapomněla na ovace onoho večera ve Stockholmu – lidé aplaudující vstoje celých dvanáct minut, na balkoně švédská královská rodina, pugéty padající na jeviště. Králův bratranec jí po představení v její šatně sdělil: „Právě jsem prožil výjimečnou chvíli. Jste nejkrásnější tanečnice na světě.“ Nejkrásnější tanečnice na světě se dívá na novou nájemnici. Svěží, svůdně oblé křivky v šatech s různobarevnými puntíky, hebká pleť pod hustými kučeravými vlasy mahagonové barvy. Juliettinu tvář osvětlují velké zelené oči se zlatavým třpytem. „Nediv se, že slyšíš cikády. Stýská se mi po létě… horku, levanduli, mém nahém těle na písku.“ Carla mi neřekla všechno! „Pojď dál a zavři za sebou dveře. Tyhle věcičky jsou úžasné,“ pokračuje majitelka a ukazuje jí svůj iPod. „Uvnitř jsou nejenom cikády, ale i smích mého bratra, který žije hodně daleko odsud, zvony ze Svaté Eulálie, vesnice, kde jsem se narodila, a slavík, co u nás zpívá až od května. A taky rackové a spousta potlesku.“ Juliette s nadšením zjišťuje, že celé dvě stěny obývacího pokoje jsou prosklené. Má pocit, jako by se ocitla přímo v nebi. „Vítej v mém království!“ Sofistikovaným pohybem, který jí Juliette závidí, jí Královna pokyne, aby se posadila po jejím boku na ohromnou pohovku potaženou rudým sametem. Na 25
nízkém stolku z plexiskla stojí váza ve tvaru koule, překypující bledě růžovými pivoňkami, jejichž okvětní lístky už pokrývají podlahu. Na zrcadlovém podnose vedle miniaturních citronových koláčků a lešení z makronek stojí dvě tyrkysové sklenky a barevně ladící karafa s hruškovým nektarem. To je jako mikádo, když si vezmu jednu, všechno se sesype. „No tak, maličká… v tvém životě není žádný muž?“ Prozatím. Ale ne na dlouho. „To je povinné, kdybys tady žila. Dál než před branku muži nesmí.“ A posílat jim v noci esemesky je dovoleno? Autorita této ženy a pravidla slušného chování platná v jejím domě Juliette nabádají k mlčení. Ten byt potřebuje. A přesto nemá chuť jí lhát. „Ale je tady Max, můj nejlepší kamarád…“ „Do mého domu nevkročí žádný muž!“ přeruší ji Královna. „To platí bez výjimky! Ale město je velké.“ Ten, kdo neuposlechne, přijde o hlavu, tak to má i Královna v Alence v říši divů. „Co děláš za práci?“ „Jsem střihačka filmů.“ „V čem to spočívá?“ „Momentálně pracuju na propojení jistých kultovních scén. Jde o retrospektivu.“ Královna nalévá hruškový nektar. Naplní první sklenici, zvedne hlavu a změří si Juliette pohledem, poté naplní druhou sklenici, a ještě než odloží karafu, pokládá otázku: „A podle čeho ty scény vybíráš?“ 26
„Myslím, že se nechávám vést emocí,“ odpoví Juliette. Obě ženy se na sebe podívají. „Jsou to scény, co mě rozechvějou, co můžu vidět znovu a znovu, a přesto mě neunaví, jako ve filmu O bozích a lidech. Viděla jste ho?“ „Třikrát!“ To je na palici! Právě piju hruškový nektar v oblacích s královnou, která stíná hlavy a k tomu je ještě filmová fanynka! „Možná si vybavíte moment, kdy na hudbu Čajkovského kamera přejíždí z jedné tváře mnicha, který se rozhodl vzdát se života, na druhou.“ „Ti li li Ti li li… ti li li li… To je taky hudba z Labutího jezera.“ Královna svižně zakrouží rukou jako chvějící se motýl a znovu prožívá všechny návaznosti choreografie. Juliette z její paže nespouští oči. Až se na ten film budu dívat příště, připomenu si tenhle okamžik. Královna se uklidní a vrací se do reality. „Kterou scénu máš ze všech nejradši?“ „Tu s Romy Schneiderovou a Philippem Noiretem ve Staré pušce, setkání v kavárně,“ odpoví Juliette bez zaváhání. „Už si nevzpomínám, co si tam řekli.“ Juliette scénu přehraje, při každé replice mění hlasy, Romy napodobuje výš položeným hlasem a Noireta hlubším. Clara: Čím jste? Julien: Jsem lékař. A co děláte vy? 27
Clara: Já? Nic. Julien: Vůbec nic? Clara: Tedy snažím se. Není to jednoduché… Co je vám? Julien: Miluji vás. Juliette stočí pohled k terase. Je to visutá terasa, která je prodloužením salonu. „Bambusy v květináči! Nádhera!“ „Jsou moje chlouba a posedlost.“ „V jakém smyslu?“ „Mohly by vykvést.“ „No a…?“ „Tahle jedinečná chvíle se u některých rostlin přihodí jednou za sto sedmadvacet let. Všechny bambusy jedné odrůdy na celém světě kvetou současně, bez ohledu na to, kde se nacházejí a kdy byly zasazeny. Krátce nato umírají vyčerpáním, všechny zároveň. Když ten den fouká vítr, říká se, že je slyšet, jak bambusy pláčou.“ „Vy jste taky botanička?“ Královna se zasměje. „Víš, rostliny dokážou překvapovat stejně jako lidské bytosti. Dorozumívají se pomocí těkavých chemických molekul.“ „Takže kolektivní sebevražda?“ „Spíš forma genetické paměti. Představ si, že kdyby byly stejně jako u bambusů všechny vzorky samčího druhu geneticky identické i u lidí, muži by vypustili duši všichni současně!“ Královnin hlas dostává smyslný nádech. „Žena za život potřebuje spoustu mužů. Tisíc mužů – tisíc jisker!“ 28
Tisíc! Jsou dobře schovaní. „Ten muž, co vám věnoval tenhle dům…“ „Zdá se, že už toho víš docela dost.“ „To vím od Carly… pardon… nenapadlo mě, že…“ „Fabio,“ pronese Královna po krátké odmlce. „Dům mi věnoval Fabio. Ještě slyším, jak říká: ,Udělejte si z něj místo, kde budete v bezpečí, mi amore.‘ … Tančit denně se svým partnerem stejnou choreografii a neupadnout jde jenom na scéně. V životě je to riskantnější.“ Královna vstane, naznačí piruetu, nohou lehounce zavadí o květiny a poslední pivoňkové okvětní lístky vzlétnou do vzduchu. Juliette ji pobaveně sleduje. Konečně mi to došlo. Vykouřila cígo z bambusových listů! Královna se k Juliette otáčí zády, aby před ní skryla tvář, na níž se zračí bolest. Zase ta zatracená kyčel. Jde se posadit do křesílka a na talířky naloží citronové koláčky. Světlo vnikající prosklenou stěnou ji obklopí jantarově žlutou svatozáří. Je krásná, když je klidná. „Láska, to je skok do prázdna,“ šeptne Královna. „Mužů se zmocní závrať, přidrží se matky, svých dětí nebo hraček. Vzpomínám si na Henriho…“ Juliette si na pohovce přisedne ještě blíž, aby jí z toho důvěrného sdělení nic neušlo. „Bylo mu dvaašedesát a ve chvíli, kdy mluvil o své vášni, mu zářily oči. Když jsem k němu přišla, zjistila jsem, že jí věnoval veškerý prostor svého obýváku – byl to elektrický vláček!“ Orient Expres, s člověkem! Jednotlivá kupé z leštěného 29
mahagonu, tlumené světlo nočních lampiček, postele s naškrobeným bílým povlečením. Milování mezi Istanbulem a Petrohradem… „Celý rok trávil v očekávání chvíle, kdy si zajede do Amsterodamu, aby si tam v úzce specializovaném obchodě koupil vagon nebo závoru k nádražíčku. Muži si pořizují sbírky proto, aby bojovali proti úzkosti ze smrti. Nemůžou umřít, dokud ještě existují tři známky nebo lokomotiva, které se někde dají sehnat.“ Proč mi to všechno vykládá? Nejspíš se tady nudí. Už nemá žádné publikum. Jsem na konci filmu… Středa, čtrnáct hodin. „A ženy taky něco sbírají?“ „Zřídka. Já sbírala muže.“ Královna a její efemérní milenci. Juliette se usměje. „Já zase sbírala holčičí čtení – Martina na pláži, Martina na venkově a tak dál.“ „Martina je na můj vkus příliš rozumná.“ Královna si upravuje drdol. Juliette sklouzne pohledem na ruce vrásčité jako pergamen. Tyhle ruce bývaly jemné, krásné, hladké a uměly hladit. „Tisíc mužů, úchvatné. Všichni mě bláznivě milovali. Týdny vášnivého dvoření a následně svatební let, jediný.“ Aha! Takhle je to tedy! „Královna“ a umírající trubci! „Když mi koše růží nebo šperky nabízelo deset mužů, byla potíž si vybrat. Objevovala jsem se, mizela, poslouchala, dívala se. Pozorovat muže je zajímavé. Pozorovat muže je poutavé.“ „Láska, to jsou taky každodenní drobnosti, počínaje 30
nákupem ve dvou, vaření pro čtyři ruce každý večer, při kterém si jeho účastníci vyprávějí, jaký měli den.“ „Láska, o které mluvíš, je trnitá cesta. Ta pravá je divoká, to není zahrada, která se obdělává.“ Do místnosti vletěl čmelák a posadil se na kraj rámu. Královna se zvedá, jemně ho chytí do dvou prstů, vloží si ho do dlaně a přiklopí ji prsty. Otevře okno v prosklené stěně, chvíli čeká, zdá se, jako by váhala, a pak ho vypustí na svobodu. Dostal milost! „Kvůli mužům jsem se točila ve víru a viděla jsem, jak se jim rozsvěcejí oči jako mému otci, když mě poprvé viděl tančit.“ Juliette potemní tvář a Královna si okamžitě vzpomene na historku o „zlomené paži“, kterou jí vyprávěla Carla: Juliette si v deseti letech vyrobila falešnou sádru, aby k sobě přitáhla pozornost svého otce a své matky. Nechala si ji osm dní. Její rodiče si ničeho nevšimli. Juliette prudce uchopí makronku. Ještě jednu. Hromádka se zhroutí. Královna pozoruje zmatek, který se dívky zmocnil, vstane, pohladí ji po tváři a pomalu vykročí k terase. Uviděla znovu samu sebe, mladou, krásnou, hýčkanou. „Žiju se vzpomínkami a vrátka na konci dvora jsou moje ochranné brlení.“ Je nádherná. Ještě by mohla být přitažlivá. Královna se k Juliette otáčí zády a staví se čelem ke svým bambusům. „Už tě nebudu zdržovat… cestu znáš.“
6
Už tě nebudu zdržovat. Juliette si na schodišti sedá na schod. Zavře oči. … Léto, prázdniny v Étretatu, je jí osm let. Rodiče ji na celý den odložili v klubu Tučňáků, dětském koutku na pláži, pro její dobro. Tak tomu říkají. Tři, to je číslo, které nemají nijak zvlášť rádi. Ona přitom netouží po ničem jiném než být s nimi, jít mezi nimi a držet se za ruku obou současně. Vezměte mě s sebou, budu tiše jako myška. Prší a je tam spousta dětí. Ty větší se rozhodly vzít útokem trampolíny. Ostatní, ostýchavější nebo bojácnější, zůstaly uvnitř – ve voliéře plné pípajících vrabců, kteří bijí křídly. Juliette je pozoruje z tmavého kouta, kam se uchýlila. Připomíná jí to školu, školní dvůr o velké přestávce, a holčičí řeči plné báchorek. Z pusy jim lezou samé lži. Nejvíc ze všech si vymýšlí 32
Élodie: „Moje maminka mě ráno budí tak, že si zaleze ke mně pod peřinu. Zpívá mi písničku a přitom mě po tváři šimrá pírkem.“ To je toho! Já se budím sama. Jsem velká, vím to, i když nikdy nesfouknu svíčky. Élodie i ostatní holky jsou samé lhářky. Říkají, jak jejich mamka hezky voní, jak je mazlivě oslovuje jako třeba „moje hezoučká, miloučká princezno“. Zmijí jazyky, maminčiny holčičky… Všechny ať je spere ďas! Pche! Čichat voňavku a držet se mámy za sukně, na to já nemám čas. Vždycky kolem mě jenom proletí jako my kolem Gisèle – sloužila jako dozor ve školní jídelně –, když měla plané neštovice a obličej samý pupínek. V klubu Tučňáků si všichni přestanou hrát. Jedni si otevřou balíček sušenek, jiní si z tašky vytáhnou palačinku, kus koláče nebo stejně hezky zabalené jiné dobroty. Ona nemá nic. Její rodiče na to nepomysleli. Mám hlad! Mám hlad! Mám hlad! Blonďatá holčička v proužkovaných dětských kalhotách s laclem jí nabízí jablko. Juliette se kouše do rtů, krčí obočí ve snaze to přijmout a nakonec svěsí hlavu. Po svačině se všichni účastní hry – stříhají a slepují barevné papíry, z nichž se stávají podivní živočichové, všichni zpívají a staví se do řady. Neřekli jí, že se má zúčastnit. Nikdo mě nevidí. Jsem průhledná. Děti jedno po druhém odcházejí, shledávají se s rodiči a ti jim radostně oznamují, že ten večer půjde celá rodina do pizzerie nebo na trh. V půl šesté už jsou všichni pryč. Voliéra ztichla. Všechna štěbetající ptáčata jsou ta tam. Hračky nehybně leží v přihrádkách. Zbyla tam 33
akorát Juliette. Ve velkém prázdném prostoru. Hodiny ukazují tři čtvrtě na šest, šest hodin… Je to jako v klubu Mickey v Deauville, v klubu Sviňuch v Touquetu, v klubu Plavčíků v Arcachonu. Nesmím se rozbrečet, nebo už to pak nezastavím. Vedoucí Pepita – drobná nervní brunetka s koňským ohonem – nespouští oči z nástěnných hodin, jako kdyby odtamtud měli vyskočit její rodiče. Dívá se střídavě na ručičky a Juliette. Možná že tentokrát nepřijdou. Juliette se točí hlava. Čím dál silněji si tře palec o ukazovák. Možná jsem se té holčičky s jablkem měla zeptat, jestli bych nemohla jít s nimi. Jestli by nebylo možné nechat se adoptovat, i když má člověk rodiče, kteří ještě žijí. Půl sedmé, sedm. Stále nikdo! Pepita ztrácí trpělivost, pročítá seznam se jmény a telefonními čísly. Nic. Odešli, ani nenechali adresu. Říkají mi „Pšššt!“. Je to sice ošklivé, ale lepší než nic. Nepatrně to poruší ticho. Ticho je nesmírné. Je zima. Bolí to, když se kolem mě ovine. Občas hlasitě zakřičím: „JE TU NĚKDO?“ Ale zvuk zůstane zaklíněný uvnitř. Ticho vždycky vyhraje. Pepita si mluví pro sebe. „Přijdeme pozdě do kina. On čekání nesnáší. To bude večer jak víno…“ Co se mnou provede? Kam mě odloží? V kině u pokladny? Na četnickou stanici? Pepita chodí sem a tam… Od okna, hodin, ke dveřím, k seznamu, k Juliette a zase zpátky. Ohon jí poskakuje do všech stran. 34
Juliette by se jí ráda zavěsila na nohy, aby se přestala hýbat. Náhle toho Pepita nechá, přeruší svůj monolog, zastaví se před Juliette a vyjede na ni: „KDE MÁŠ RODIČE?“ Juliette neví. Nikdy jí neřeknou, kam jdou. Nejsem dost hezká, aby mě s sebou brali na procházku, byla bych jako skvrna na jejich hezkých šatech. Ve dvou je to čistější. Aby ten výslech zarazila, nakreslí velký hotel proti moři. Miss Pepita se vrhá k telefonu. „Malá holčička… úplně sama… Pospěšte si.“ Z kabely vytáhne necesér a pomocí zrcátka si na víčka nanese stíny a na rty růž. Ty barvy vypadají hezky. Mě by nejradši vymazali. Výborně se jim to daří. Jsem poslední z jejich nejmenších starostí. Juliette se přilepí na okno. Když se maluje, tak to znamená, že brzy odejde… A tady už nezůstane nikdo… Jenom já a ticho… Vtom slyší, že venku zaparkovalo auto a bouchly dveře. Zastaví se jí dech. Pak poznává klapot matčiných střevíčků na vysokých podpatcích, těch, které jí prodlužují nohy a zdůrazňují štíhlé kotníky. Otcovu vážnému hlasu odpovídá její vysoko posazený témbr. Juliette buší srdce jako buben. Vrátili se pro mě. Oknem vidí otce, jak se sklání k matčině šíji, okusuje ji, ožužlává a něco jí při tom šeptá do ucha. Jsou krásní. On má na sobě rozepnutou košili blankytně modré barvy odhalující opálenou hruď. Ona fluidní šaty, které se rozvlní při každém jejím pohybu. 35
Vypadají jako filmoví herci. Se smíchem vcházejí dovnitř, lehouncí jako mýdlové bubliny. Juliette k nim běží. „Pozor, zmačkáš mi šaty!“ „Tak co, bavila ses dobře?“ „Bylo to dlouhé.“ „Pořád přeháníš.“ „Myslela jsem, že jste na mě zapomněli.“ „Pšššt!“ Pepita ztrácí trpělivost. „Činnost končí v pět hodin. Nejsem vaše baby-sitter.“ Juliettini rodiče se políbí. Pepita na ně vrhá zuřivý pohled. Juliette obdivuje matčinu krásnou tvář. Možná mě jednou vezme do náruče. „Tak pojď, máme i jiné věci na práci. Přijdeme pozdě do restaurace a ještě tě musíme hodit na hotel.“ „Mám hlad. Všichni si přinesli svačinu.“ „Pšššt!“ Filmoví herci kráčejí před ní a tiše spolu rozmlouvají. „Vzpomínáš na klub Tučňáků?“ Její rodiče jí tuhle epizodu často připomínají jako dobrý vtip, jako vzpomínku, která je spojuje. A přitom ji tolikrát zapomněli na tolika jiných místech. Ano, Juliette si vzpomíná. Na všechny detaily. Jsou tady, v její hlavě, zarezlé, a neexistuje způsob, jak je odtamtud vystrnadit. Od té doby u sebe neustále nosí čokoládu. Šlo by nakoupit si do zásoby stejně jako sladkosti i lásku? 36
Juliette by chtěla zaklepat na dveře u Královny a tuhle vzpomínku jí vyprávět. Podívá se na plakát, sestoupí do druhého patra, opláchne si obličej studenou vodou, polkne dílek lahodné čokolády, dojí koláč, sebere se a jde ven.
7
Juliette zavírá vrátka. Na druhé straně uličky se v okně prvního patra odhrnuje záclona a ukáže postavu. Do původní polohy se vrací, jakmile se Juliette vzdálí. Kráčí nazdařbůh uličkami, obklopená nečekaným teplem předčasného jara, potkává lidi s bagetou pod paží, kteří se spolu baví, a snaží se vzpomenout si, o čem to Carla vyprávěla, když jí nabídla, aby se k ní nastěhovala. Poznaly se na filmové škole Louise Lumièra. Carla tam právě nastoupila jako sekretářka a Juliette studovala v závěrečném ročníku. Ta první našla tu druhou, jak sedí na chodbě celá uplakaná v den promítání absolventských filmů. Byli tam všichni rodiče kromě těch jejích. Carlu zasáhla sklíčenost hezké dívky, jíž se táhly šmouhy z rozmazané řasenky do poloviny tváří. Do konce semestru se spolu často daly do řeči a pak jedna druhou 38
ztratily z očí. Znovu se potkaly, když se před několika týdny ocitly tváří v tvář u vchodu do filmotéky. Carla se právě rozhodla odjet na několik měsíců do Indie. Její byt bude volný. Daly si schůzku, aby si o tom promluvily. „Na konci ulice vpravo uvidíš krámek Bruselské zelí. To je panství Nicole a Moniky – obě bývalé poštovní úřednice se rekvalifikovaly na dýňová semínka, quinou a zeleninu všeho druhu. Hlavně na zástupce brukve zelné jako romanesco, na zelí červené, bílé, pekingské a další. Prostě jim neunikneš, je to jejich koníček. O kousek dál je knihkupectví se starými dřevěnými regály. Knihkupec se jmenuje Marcel. Je to básník! Má tam speciální přihrádky s romantickými příběhy. Můžeš se na něj s důvěrou obrátit. Vedle je květinář. Jeho doménou jsou japonské kytice. Ty dva často najdeš, jak se spolu baví na prahu dveří.“ Na stole ležely klíče a mezitímco Juliette popíjela kávu, Carla pokračovala. „O něco níž je obchod se sýry, kam nikdy nechodím, protože všechny ceny končí na devadesát devět po desetinné čárce, a to je silnější než já, na to prostě nemám. Vlevo je železářství bratrů Leroyových. Ti nosí postaru šedou zástěru. Když procházíš kolem jejich krámku, pokynou ti rukou. Když vejdeš dovnitř, zapomenou tě obsloužit, protože radši komentují aktuální dění… ,Patnáctka to Novozélanďanům nandala… Poslanec přišel lidem potřást ploutví, aby mu v neděli dali hlas.‘“ Neexistoval způsob, jak Carlu zastavit. Juliette si objednala další kávu. 39
„Na druhé straně náměstí je švec a podle všeho má zlaté ručičky. Ještě jsem u něj nebyla. Christian, místní řezník, má jako součást vybavení lavičku. Protože zná celou čtvrť, jednou ti představí Jacquesa a ten ti zase představí Hervého. Hervé je realitní makléř a ve svých padesáti pořád ještě žije s rodiči a se sestrou. Rodina Centuryových se vždycky přemísťuje společně. Jdou jeden za druhým, v čele kráčí Hervé a průvod uzavírá bílý pudl s korunkou a bambulkami, který patří jeho sestře.“ Juliette, okouzlena tímto pitoreskním popisem, nabídku přijala. Carla ještě dodala: „Napíšu ti.“ Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Juliette měla nový domov, ačkoli předtím bezvýsledně celé měsíce pročítala inzeráty. Ale o ženách z toho domu nevěděla nic, snad jenom to, že rezignovaly na lásku… ✴ ✴ ✴ Juliette pokračuje v bezcílné toulce ulicemi. Pohledem sleduje muže, který kolem projíždí na vespě. Svůj skútr přibrzdí, zastaví a posléze z něj sleze. Hýždě mu obepínají přiléhavé džíny. Má dokonale zaoblené půlky. A helemese! Zákaz vstupu chlapců se na tuhle čtvrť nevztahuje. A začne si prozpěvovat Fly me to the Moon and let me play among the stars… a lehkým krokem vchází k Bruselskému zelí. „Dobrý den, prosila bych tři jablka golden a jeden svazek mrkve bez natě.“ „Na goldeny ještě není sezona, dám vám boskoopská jablka,“ zabručí Monique. „Mrkev máme nantskou, 40
s šalotkou a čočkou hotová lahůdka. Musí se pořádně okartáčovat. Nať nechávám, je samý vitamin. A přidám vám k tomu ještě brokolici, pak mi řeknete, jaká byla.“ Juliette slyší za zády šepot. „Právě jste se přistěhovala…“ Otočí se. Zkoumavě si ji měří starý pán v bačkorách s bledou pletí a růžovými tvářemi, oblečený do kalhot ze silného plátna a vesty bez rukávů přes károvanou košili, s květovanou nákupní taškou v levé ruce. Jedinému muži, který mě v téhle ulici sleduje, je sto padesát let a ještě k tomu chodí v papučích! „Viděl jsem, jak jste vyšla z domu…“ „Bydlím teď v bytě jedné své známé, která je na cestách.“ „Aha! Tak vy taky… patříte k té sektě!“ Dočasně. „Dřív, ale to už je dávno, tam žili muži. Teď je tam vůbec není vidět. Možná je zabily!“ Žádný div, že pomlouvá. „Zatímco jste byla na nákupu, přijela dodávka elektrikáře.“ „Objednaly jsme si ho.“ „A vystoupila z ní ženská! Kam ten svět spěje?“ Juliette se rozhodne, že se vrátí domů. Stolek z kovaného železa a židle, jež k němu patří, v ní vzbuzují chuť na chvíli se posadit na dvorku a vychutnat si lahodný vzduch. Zouvá si boty. Prsty se jí hned rozevřou do vějíře, jak konečně dostaly svobodu. Pro svou první prohlídku čtvrti si zvolila střevíčky, které se na dlážděné 41
ulice a na schody nehodí. Má nejrůznější boty, ale ty nejlepší jsou špičaté střevíčky se závratnými podpatky. Dělají dlouhé nohy, jaké mají herečky. Ví, že její nohy je nesnáší, a to ji přivádí k šílenství. Přesto všechno když má trému z důležité schůzky nebo zvláštní příležitosti, je to silnější než ona, musí se cítit výš než obvykle. V kabelce si nosívá růžové umělohmotné vietnamky. V okamžiku, kdy už to nemůže vydržet, vytáhne žabky. Bere si z pytlíku dužnaté jablko, otře si je o rukáv svetru a s myšlenkou na zadek toho muže na vespě se do něj lačně zahryzne. Je boskoopské jablko kulatější než golden? Ze záhonu hortenzií se vynoří velká podsaditá kočka s hustým tmavě hnědým kožichem přecházejícím v zrzavý odstín, jantarovýma očima a ocasem jako chochol, a chraplavě zamňouká. Malý lev! S vítězoslavným výrazem přechází přes dvůr. Jediný chlap tady z toho baráku je kočka! Jean-Pierre! Kdopak asi mu dal tohle směšné jméno? Juliette se dívá na fasádu domu, po níž se popíná vistárie. Carla mi řekla, že rezignovaly. To je ohromné! Rezignovat je silné slovo. Proč? Copak zešílely? Jsou jeptišky? Ocitla jsem se v klášteře? Dají mi na hlavu čepec… Nemám hlavu na klobouky… Matce moc sluší… stejně jako boty na jehlách… Je to krásné, ženská noha v rukou muže… v rukou muže… hlas muže… dům bez mužského smíchu… bez pánských ponožek v koupelně!
42
Okno ve třetím patře se otevírá a objevuje se hlava s šedivými vlasy ostříhanými na kluka. Žena. Určitě. S konvičkou v ruce mluví na květiny a dává jim pít. Sklopí oči a s úsměvem Juliette pokyne. Je to Simone.
8
Simone Bazinová přišla do domu jednoho červnového večera před deseti lety. Královnu potkala v knihkupectví. V koutku věnovaném zahradničení se daly do řeči o orchidejích z Japonska. Tanečnici imponovaly venkovanky spjaté s půdou, a tak si padly do oka. Simone jí vyprávěla o svém šťastném dětství ve Vogézách. Už jako maličká uměla ze salátů v zelinářské zahradě odstraňovat slimáky a do zástěrky sbírala vajíčka. Velmi rychle začala s rodiči, Fernandem a Maryvonne, pracovat na poli. V zimě po vyučování jim pomáhala dávat seno zvířatům. Na statku se neřeší existenciální otázky; radosti byly prosté a na dosah ruky. Výskala nadšením, když s kamarády nořila nohy do ledové potoční vody, a ještě stále jí v uších zní klapot kol jejího bicyklu, když přestala šlapat do pedálů, aby měla pocit, že se klouzavým letem vznáší nad vlčími máky. 44
V rodné vesnici s tisícem a čtyřmi sty třiceti sedmi obyvateli měl život rutinní ráz, všichni znali všechny a spát se chodilo se slepicemi. S krávami není legrace, denně jsou na nohou už v pět hodin ráno. Ve třiadvaceti letech jela poprvé v životě vlakem. Jakmile dorazila do Paříže na Východní nádraží, nemohla se probrat z šoku – lidé bez přístřeší ležící na zemi na kartonech, neony vývěsních štítů, taxíky, špína, troubení, hustý dav oblečený do černého, kolonie mravenců v metru a na chodnících, biografy a kavárny otevřené v kteroukoli denní a noční hodinu. Jediné, co jí připadalo důvěrně známé, byl déšť. Chyběla jí vůně lesa a stýskalo se jí po rozlehlé krajině a volném prostoru. Ale těžký život jejích rodičů, to nebylo nic pro ni. Poté co několik měsíců pracovala v Kruhu cestovatelů, kde celý den roznášela kávu a nevalný kiš, potkala skupinu Uruguayců. Posadila se k nim a oni jí vyprávěli o své zemi, ukázali jí fotografie kopců a širých plání. Tu noc nezamhouřila oko. Jezdit po světě pro Vogézanku není jen tak. Dostala od nich jednu adresu v Montevideu, a to ji přivedlo k rozhodnutí. Odjela sama s batohem nacpaným k prasknutí, rozhodnutá procestovat křížem krážem Uruguay a Argentinu. Vyklepaná ze starých zaprášených rachotin a přeplněných vlaků, pomáhala za nocleh a jídlo na farmách a místa zastávek určovala jen krása krajiny a setkání s lidmi. Přetvářela svět společně s těmi, které potkávala během cest autobusem, a loučila se s nimi výměnou adres, jež si postupně zaznamenávala do zápisníku. 45
Takový život daleko od Francie trval pět a půl roku. Do Paříže se vrátila s nejkrásnějším suvenýrem v náručí – Diegem! Milovaným synem, jehož měla s gaučem, kterého potkala v haciendě, kde pracovala do roztrhání těla několik měsíců. Gaučo tam krotil divoké koně. Simone dostala na starost slepice a péči o kukuřičná pole. Měla ráda pampu a svého sličného jezdce. Uvěřila na to nepravděpodobné trio, na jedinečnou lásku, která jí dávala bezmeznou víru v budoucnost. Myslela si, že založí rodinu. „Láska člověku nasazuje křídla,“ říkávala její vogézská babička. „Uvidíš, má milá, když člověk najde svoji druhou polovinu, pak už mu nechybí vůbec nic.“ Šedesát let manželství, to dává krásné jistoty. A přesto někde muselo být psáno, že se jí to vrátí jako bumerang. Bylo to až žalostně banální: jednoho zářijového večera přišla domů dřív, než počítala, a svého gauča přistihla s mladou Angličankou, hezčí a s tělem neztěžklým kily, která jí zůstala po porodu. Malý Diego si hrál s autíčky na zemi v sousední místnosti. Simone na nic nečekala. Neplakala. Dokonce ani nespustila křik. Žádná scéna se nekonala. Žádný vztek. Nic. Ticho. Ohromení, které ji přibilo k podlaze. V letadle, jímž se vraceli do Evropy, se před synem snažila nedat najevo zmatek a vyprávěla mu příběhy o kovbojích krotících koně. Malý je nadšeně poslouchal, i když jim pořádně nerozuměl. Přivezla si dobrou znalost španělštiny. Díky tomu našla práci překladatelky v turistickém časopise. Od té chvíle se bude učit hledat smysl života tady a teď, krok za krokem, jako když se v dětství začínala učit chodit. 46
Už si nenechá nic napovídat od prvního frajera, který se jí namane. Postupem času se rozhodla nedělat ze sebe, co není. Nepřizpůsobovat se těm, kdo jí nevyhovují. Být šťastná jinak. Přešly roky. Diego měl sfouknout třiadvacet svíček. To byla pro syna vhodná chvíle k odchodu od matky. Zrovna se uvolnil byt ve třetím patře, tak využila příležitost a přistěhovala se do domu. Byla obeznámena se zákazy, které majitelka zavedla, a byla připravena je dodržovat. Věděla, že muži jí chybět nebudou, jen ji rozesmutňovalo, že se nastěhovala bez Diega. Najednou po všech těch letech ve dvou neměla nikoho, komu by vyprávěla, co během dne zažila, nikoho, komu by vařila. Nikoho, koho by rozmazlovala a milovala. Postupně si budovala hnízdo. Mezi rozhovory s Královnou, sazenicí konopí, kterou piplala jako dítě, pozorná ke každé fázi jejího růstu, a svými knihami poházenými ve svém obýváku. Právě v tomto období vstoupil do jejího života Jean-Pierre. To ji v jejím rozhodnutí utvrzovalo. Žádní muži, žádné riskování vztahu, který ničí. Nesnesla by, kdyby se o svého chundelatého miláčka měla jednou za čtrnáct dní dělit. Dnes, v devětapadesáti letech, dál překládá články. Vysoká žena pevně stojící na vlastních nohou nosívala rovné kalhoty, pánskou košili a tenisky kdysi modré barvy. S krátkými vlasy, nenalíčená, navoněná marseilleským mýdlem, s vějířky ve vnějších koutcích očí, podávajícími důkaz, že se často usmívá. Z jejích pootevřených dveří se vždy linula příjemná vůně brambor osmahlých na sádle, borůvkového koláče 47
nebo pečeného chleba, jako kdyby tím říkala: Zaskočte na kousek nějaké dobroty nebo se potěšit s Jeanem-Pierrem, pohovořit o drobných banalitách, dát si jointa, když vám to udělá dobře. Každý čtvrtek večer se z ní stávala Máří Magdalena umývající nohy Ježíšovi, kterého hrál Roland, plešatý účetní z krajní levice, a jednou z ní dokonce byla i Barbie, partnerka Kena, jehož interpretoval Jacques, zaměstnanec radnice, drobný vyšisovaný blonďák s brýlemi a králičími hlodáky. Objevila totiž divadelní improvizaci.
9
Je neděle. Simone se svým lvem v patách stoupá do čtvrtého patra a nahlédne do pootevřených dveří Rosaliina bytu. Rosalie Labonté… Jsou lidé, jimž křestní jméno skvěle sedí k jejich osobnosti. Jí padne její dobrotivé příjmení jako ulité. Často ji najdete se zavřenýma očima v pozici obráceného půlměsíce či kobylky. Sfinga, kobra královská nebo tlama krávy – což Simone připadá velmi směšné – pro ni nejsou tajemstvím. Na hlavě se cítí stejně komfortně jako jiní na obou nohou a říká, že to pomáhá vracet všechno pěkně zpátky na místo. Hlavně si srovnat myšlenky. Rosalie je učitelka jógy. Dává několik hodin týdně hercům, umělcům a lidem ze čtvrti. Ale nejvíc času věnuje sdružení, které se stará o problematické děti. Rosalie jim raději říká „neklidné, reaktivní a velmi živé děti“. 49
Myslívá na ně často. Obzvlášť na sedmiletou Linu, která svým stále svraštělým obočím připomíná rozhněvanou dospělou ženu. „Když se člověka zmocní zlost nebo smutek, myšlenky se přeměňují v poskakující marsupilami,“ vypráví jim teta Rosalie hebkým hlasem. Své žáčky učí, jak zvolnit dýchání. Občas se pak trochu zklidní. „Co děláš?“ Rosalie se otočí. Simone si znovu pomyslí, že se svou jasnou pletí a velkýma modrýma očima připomíná líbeznou plavou laň. Zimomřivou laň zabalenou do dvou ohromných šál, oranžové a červené, přehozených přes sebe. „Nic.“ „Můžu to nic dělat s tebou?“ „Pojď dál. Uvařila jsem čaj.“ „Jak jsme si tu slast dneska zasloužily?“ „Je to Tisíc úsměvů… směs, ve které je ylang ylang, mandarinková kůra a zázvor s citronelou, vanilkou a okvětními lístky slézu. Nemá to chybu!“ Simone se svalí do křesla a zadívá se oknem ven. „To je přímo monzun!“ „Máš pravdu, vevnitř je nám líp.“ V zárubni dveří se objeví Juliettina rozcuchaná hlava. „Hledala jsem vás. Co je na programu?“ „Čekáme, až se umoudří počasí.“ „,Země je pomalá, ale býk má trpělivost,‘“ deklamuje Simone. „Vypadáš, jako by ti uletěly včely,“ neodpustí si Rosalie poznámku. „Nedělní splín.“ „Nechceš ubalit jointa, drahoušku?“ stará se Simone. 50
„Radši ne. Bojím se tvrdého přistání. Nepustíme si nějakou muziku, Rosalie?“ Něco jiného než tibetské zpěvy. „Měla bych tu tibetské zpěvy.“ „Skočím pro něco k sobě… Barry White, to vás rozehřeje.“ Juliette si zvykla trávit nedělní odpoledne u některé ze svých sousedek. Předtím než půjdou do pátého patra ke Královně na večeři, sejdou se obvykle v některém bytě. Jedna něco kutí, druhá si čte. Medituje se, hrají se karty, vyrábějí se marmelády. U Rosalie působí všechno klidným, útěšným dojmem. Bílé stěny, bonsaj, pohlednice postavené v řadě na krbu. „Sydney, Borneo, Luang Prabang,“ vyjmenovává Juliette. „Hele, tady je jedna nová.“ „San Pedro de Atacama,“ šeptne Rosalie. „To je výška, čtyři tisíce pět set metrů!“ „Je to daleko, čtyři tisíce kilometrů!“ Z jednoho výklenku se usmívá dřevěný Buddha. Před ním okvětní lístky, zapálená svíčka a tyčinka se santalovou vůní. „Co praví Buddha tady a teď?“ „,Nech odejít to, co odchází, a přijmi to, co přichází.‘“ Jean-Pierre, rozvalený na pohodlném hrudníku své paní, spokojeně přede, jako by byla ten nejpřívětivější radiátor. „Jeane-Pierre, mohl bys trochu ubrat zvuk, vždyť ten Barry White skoro není slyšet.“ Kocour zastříhá ušima, zaboří čenich hlouběji do vlny a spustí ještě hlasitěji. 51
„Kočky se mají…,“ povzdychne si Juliette. „Být Jeanem-Pierrem, to bych si v budoucím životě dala líbit,“ dodá Simone. „Nejdřív si ale budeš muset srovnat karmu,“ zašeptá Rosalie. „Mimochodem, pokud jde o karmu, slyšely jste v rádiu o tom sesuvu půdy sto padesát kilometrů od Nového Dillí?“ „Nedělej si starost, drahoušku. Carla v tom místě není.“ „Vita di merda!“ „Jé, tady jsi, Giu. Jdeš právě včas, ucpal se mi odpad, můžeš mi pomoct.“ „Porca miseria! Skoro nic jsem neprodala a při odjezdu jsem navíc ještě píchla pneumatiku. Maurice, ten chlápek, co prodává polévkové mísy hned vedle mě, mi pomohl vyměnit kolo.“ „Nejdřív si dej čaj,“ vybízí ji Rosalie, „to tě uvolní.“ „Neměla bys spíš lok červeného?“ „Na víno je trochu brzy. Můžu ti tam dát lžičku medu?“ „Kdyby ze zemského povrchu vymizely včely, podle Einsteina by člověku hrozilo, že do čtyř let vyhyne.“ „Do čtyř let? Tak to se musí využít každého okamžiku!“ Juliette je natáčí na mobil. „Rosalie, co bys dělala, kdybys věděla, že ti zbývají čtyři roky života nebo ještě míň?“ „Naučila bych se pilotovat letadlo.“ „A co ty, Giuseppino?“ „Vendetta!“ 52
Nejspíš jsem propásla nějakou seriálovou epizodu. Budu muset požádat Rosalii, aby mi ji převyprávěla. S šálky v ruce se usadily na polštáře mezi taburet a pohovku. Vtom zaslechnou ovace a výkřiky „bravo“. Rosalie zvedne oči ke stropu. „Dělám si starost, jak tam nahoře zůstává zavřená.“ „Občas vyjde na terasu, aby se podívala na oblohu.“ „S nikým nemluví.“ „Mluví s bambusy… a s námi.“ „Je mi z ní smutno.“ „Proč?“ „Nevím… Možná proto, že je tak křehká? Královna, jejíž vláda se chýlí ke konci…“ Rosalie se otočí na Juliette. „Když jsi ji viděla poprvé, předvedla ti to svoje velké číslo s ,tisícem mužů a tisícem jisker‘?“ „Nabídla mi hruškový nektar. Pár věcí mi vyprávěla.“ „To je všechno, co jí zbylo, přehrávat si zašlou slávu.“ „Kdykoliv se dřív někde objevila, vypadala nádherně, i když nezapřela promyšlenou režii. Muži s bušícím srdcem doufali, že jim dopřeje jednu z těch vzácných chvil.“ „Teď s tím svým nařízením a autoritativním chováním ze sebe dělá velkou dámu, ale to jenom proto, že nesnáší stárnutí. Nemůže připustit, že by to tělo, její odvěký spojenec a trumf, mohlo někdy selhat. Nechce dopustit, aby spadla maska, a proto se skrývá.“ „Až tak, že nedovolí, aby do baráku vkročil jediný chlap?“ diví se Juliette. „Odmítá je potkávat, protože už je nemůže svádět, 53
a nechce se dívat na to, jak ženy zažívají něco, co už sama zažívat nemůže.“ „Ještě pořád je krásná.“ „Ten den, kdy jí doktorka oznámila, že má revmato… tento…“ „Revmatoidní artritidu.“ „Přesně tak. Tehdy vyšla z ordinace a zamířila do nejbližší kavárny. Tam nad hrnkem kafe udělala konečné rozhodnutí: z jejích milenců se stanou už jenom vzpomínky.“ „Přestala vycházet z bytu.“ „Postupně se nevyhnula tuhnutí kloubů, nohy ji neposlouchaly jako dřív, pozorovala deformace na rukou a potom se k tomu všemu ještě přidala bolest. Přestěhovat se nechce. Raději bude dál žít v oblacích společně s bambusy.“ Lepší už to nebude. Musím jí nějak pomoct. Zase za ní zajdu. Nájemnice zmlknou. Rosalie znovu nalije čaj, přinese mandle a datle. „Stejně máme velké štěstí, že tady žijeme takhle spolu.“ „Tenhle dům nemá žádné jméno?“ zajímá se Juliette. „Jak to myslíš?“ „No prostě jméno, jaké mívají třeba domy u moře – Vlaštovka, Bezstarostnost, Samsara…“ „Nějaké už jsme pro něj zkoušely najít…“ Celé neděle vysedávaly s nosem zabořeným do slovníku, vzpomínaly na výrazy z dob svého dospívání, na názvy svých oblíbených románů. Ale na nic nepřišly. „Vlastně je to Královnin dům,“ říká Juliette. „Co třeba Taneční hvězda… Nebeská královna…?“ 54
„Nebeská se italsky řekne Celesta… Co takhle nazvat ho Casa Celestina?“ odváží se navrhnout Giuseppina. „Celesta, to je blaženost. Celestina se mi líbí,“ prohlásí Rosalie. „Simone, co říkáš názvu Casa Celestina?“ „Jasně.“ „A co ty, Juliette?“ „Je úchvatný.“ „Giu, co ty na to?“ „Že váháš! To jsem vymyslela já.“ Skoro. „Návrh je jednomyslně přijat!“ „Poslyšte, vy blažené, musíme něco provést se schodištěm. Chtělo by to malíře,“ prohlásí Rosalie. „Malířku!“ opraví ji Giuseppina. „Onehdy mě na ulici zastavil pan Barthélémy a vysvětloval mi, že slovo elektrikář nemá ženskou obdobu, stejně jako kominice. Kominice je žena kominíka, dodal spokojeně. Nenašla jsem odvahu říct mu, že ve slovníku spisovného jazyka by to našel, kdyby si dal práci…“ „Kdo zná nějakou malířku pokojů?“ „Nebo aspoň nějakého důchodce.“ „Proč důchodce? Proč starého?“ zvolá Juliette. Mladého, krásného, který přijde v montérkách nebo v trikotu s širokými kšandami a bude cítit po barvě, ale taky jako pořádný kus chlapa, a zeptá se mě na můj názor na barvu a na mém patře nanese na stěny tři vrstvy. „To stačí, Juliette! Až tě život naučí, budeš mluvit stejně. Do té doby se tím pravidlem musíš řídit, jestli chceš zůstat.“ 55
„Že to vyžaduje Královna, to chápu, ale vy… Proč žijete v domě, do kterého mají muži zákaz vstupu?“ „Když se dá člověk na dietu, pak by se asi neměl nastěhovat do obchodu s pralinkami…“ „Takže to má být dieta?“ ujišťuje se Juliette. „My jsme nerezignovaly na lásku.“ „Láska je něco moc krásného, pravá láska…“ „Jenom jsme přestaly bláhově čekat, že ji zažijeme.“ „Rezignovaly jsme na horskou dráhu.“ „Na polygamii.“ „Na to, že k sobě za každou cenu přiblížíme severní a jižní pól.“ „Na každodenní kutilství, na to, že tisíckrát budeme slepovat střepy.“ „Na to, že přijdeme o rozum, když zjistíme, že ten druhý není tím, kým se dělal.“ „Že se budeme oslabovat, přetvařovat, že si necháme přistřihnout křídla, abychom se líbily.“ „Že jim kvůli pohlazení nebo něžnému slovu zase skočíme na lep.“ „Že budeme patetické.“ „Že se necháme připravit o všechny neurony a stanou se z nás závislačky na patologickém vztahu.“ „V lásce není možné se chránit.“ „Jediná ochrana je abstinence!“ ONY SE SNAD POMÁTLY! „Oni vás otrávili, a tak držíte hladovku.“ „Já hladovku nedržím, Juliette,“ prohlásí Simone, „já si jenom vybírám jiný jídelníček.“ „Vzdaly jste to hrozně brzy. Na zemi žijou tři miliardy chlapů. Já tu vaši zatvrzelost nechápu.“ 56
„Nikdo nechápe. Hlavně chlapi, to oni nesnesou představu, že by se bez nich někdo mohl obejít. ,Dům žen, které se zřekly mužů.‘ Oni tomu nevěří, nebo si myslí, že jsme frigidní nebo stoleté stařeny a na bradě nám raší chlup.“ „Doufám, že ve sto letech o mě nějaký chlap ještě bude stát,“ zasní se Juliette. „Kdyby dezertovaly všechny ženské, znamenalo by to úplný konec machistů!“ prohlásí Giuseppina. „Finito! Basta!“ „Jenomže čím si lásku kompenzujete?“ Lásku nenahradí nic! Náhle se všechny tři odmlčí. Skoro to vypadá, jako by starost o odpověď přenechávala jedna druhé. Ve chvíli, kdy už si Juliette myslí, že trefila hřebík na hlavičku, se jí Simone zadívá přímo do očí. „Láska se nedá nahradit. Iluze, očekávání, bouřlivost, závislost, zklamání, partnerské terapie nebo prázdnota, to všechno se dá nahradit příjemnými věcmi, co jsou na dosah ruky a nezmizí při prvním závanu větru nebo při probuzení mízy na jaře.“ Juliette si vezme další datli. „Vy lásku nahrazujete hrnčířskými dílnami nebo délkami bazénu?“ „To je netušený svět blaženosti!“ „Život bez mužů je jako život bez soli, cukru, koření, medu. Je to tak, a vy to nikdy nezměníte,“ prohlásí Juliette neústupně. Simone vstane, jde k oknu a zašeptá nesrozumitelnou větu. „Cos to řekla, Simone?“ 57
„Že štěstí je maličká věc, kterou člověk mlsá, když svítí slunce a on sedí na zemi.“ Juliette si vezme poslední datli. Zamíří ke dveřím a otočí se. „Jednou budete litovat. Až se budete ve stáří choulit u krbu a nebudete mít nikoho, kdo by vás vzal za ruku.“
Podeˇkování
Uskutečnění mého autorského snu by se neobešlo bez podpory autokaru příznivců. Za nadšené, oddané, mimořádné povzbuzování patří můj dík mým dětem, přátelům, ohromnému velkému bratrovi, první čtenářce pro štěstí, kamarádovi, který mi dělá společníka na cestách a umí každého rozesmát, a ještě dalším anonymním i známým posuzovatelům, kteří si mou knížku přečetli. Všichni mi dali křídla. Tisíceré díky! Děkuji rovněž odvážnému vydavateli, nadané literární ředitelce a dobré víle – Michelu Lafonovi, Huguette Maureové a Florence Servan-Schreiberové.
191
Z francouzského originálu L’immeuble des femmes qui ont renoncé aux hommes, vydaného nakladatelstvím Michel Lafon, Paris 2014, přeložila Šárka Belisová Grafická úprava obálky Robert Imrych Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 24 217 Vydání první Praha 2016 Odpovědná redaktorka Miluše Krejčová Redigovala Irena Grusová Technický redaktor Lubomír Kuba Sazba GLYFA Přeložila Šárka Belisová © Éditions Michel Lafon, 2014 Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l’Est“. Translation © Šárka Belisová, 2016 ISBN tištěné verze 978-80-267-0651-9 ISBN e-knihy 978-80-267-0666-3 (1. zveřejnění, 2016) www.albatrosmedia.cz
Kompletní nabídku titulů naleznete na www.albatrosmedia.cz
