Deníček potapěčského zelenáče (vedený z nařízení vyšší moci .) Berte jej, prosím, s rezervou, původně nebyl určený ke zveřejnění, čemuž zřetelně odpovídá slohový styl. Ale bratr mě přesvědčil, abych změnila rozhodnutí (a veřejně se znemožnila ). Vždycky to se mnou myslel dobře .
Úvod: Pro ty, kdo s námi nebyli loni v listopadu, pár slov na vysvětlenou. I když už máme svou první hvězdu čtyři roky, kromě jediné dovolené ve Španělsku, jsme nic napotápěného neměli. A i to málo, co jsme si zkusili, už bylo dávno zapomenuto. Nijak zvlášť mě to ani neuchvátilo, čtyři ponory nestačily na to, abych se pod vodou „našla“. Proto mě ani nenadchla na poslední chvíli zajištěná potápěčská dovolená v Egyptě náhradou za zrušený trek tuniskou Saharou. Protože mám však velmi hezké zážitky ze dvou dovolených v Tunisu, těšila jsem se víc na kulturu a zemi jako takovou, až si přes den odkroutím nějaký ten dobrovolně-povinný ponor. O té druhé dovolené v Tunisu se chci zmínit více – možná to někoho z vás zaujme: byl to týdenní trek Saharou na velbloudech, táboření a spaní v dunách pod africkým nebem, vyjimeční lidé, nezapomenutelné zážitky a emoce – a dnes můžu říct, že Sahara má stejný druh energie jako moře a také vás to mocně táhne zpět. Kdo si myslí, že je poušť nudná a jednotvárná, mýlí se stejně, jako by totéž chtěl tvrdit o moři. Viz: http://www.saharou-na-velbloudech.blogspot.com/. Každému, kdo má rád netradiční dovolené, mohu jen doporučit, i my se vrátíme . Ale zpět k Egyptu. Jak zjistíte z deníčku, nic tam není tak, jak člověk očekává nebo plánuje. Ani z mých představ o té loňské listopadové dovolené nic nezůstalo. Už při prvním ponoru jsem si připadala jak Alenka v Říši divů a s každým dalším můj úžas a báječný pocity jen sílily, naprosto mě to dostalo. Když přišel konec dovolené, za nic na světě jsem nechtěla domů a návrat jsem nesla dost špatně. Po prvním probuzení ve své vlastní posteli jsem byla rozhodnuta se vrátit stůj co stůj a ještě ten den si objednala pravidelné informace z cestovek o této destinaci a slevách, ačkoli jsem v návrat sama nevěřila. Ani doma jsem se nesetkala s pochopením. Tím spíš, že bych musela jet sama, partner byl vázán pracovními povinnostmi. A do země, ze které naše média nepřinášela zrovna uklidňující zprávy (mě však nijak nezneklidňovaly, nepovažuji je za objektivní a snad jen svítalo na vyšší slevy ). Nevypadalo to moc reálně. I přesto jsem začala šprtat anglinu, protože krom „ I don´t understand“ jsem neuměla nic, lautr nic! A zároveň každý hnusný zimní den jsem se týrala připojením na webku z prosluněné pláže u hotelu. Nějak kolem mě profrčely Vánoce, Silvestr, Valentýn – a moje abstinenční příznaky nejen že nepolevovaly, ale naopak nabíraly na síle. Když můj teoreticky vybraný
termín spadl do nejnižší sazby „Last minute“ a partner (než věčně poslouchat ty řeči o Egyptu) raději rezignoval a dokonce byl ochotný mi poskytnout finance, šla jsem do toho! Jak to dopadlo se dočtete, ale už teď můžu říct, že kdybych nejela, přišla bych o hodně.
Pár slov k lokalitě a hotelu – jak jej popisují cestovky: „Rozlehlý hotelový komplex skládající se z hlavní budovy a několika bungalovů situovaných v krásné upravované zahradě přímo u široké písčité pláže s pozvolným vstupem do moře. Od centra Safagy je hotel vzdálen 5 km. Ve vzdálenosti cca 200 m od břehu se v moři nachází krásný korálový útes, doporučujeme milovníkům potápění, šnorchlování, ale také surfování, pro něž jsou zde velmi dobré podmínky.“ Pozn.: Je to pravda, pláž je prima, kdo má rád klidnější místa, tohle by mu mělo vyhovovat. Pro ty, kdo však milují divoký noční život, není Safaga tím pravým ořechovým. Je to malé přístavní-rybářské městečko, turistickým ruchem nezkažené. K pyramidám je to odsud daleko, ale cestovky nabízejí přepravu letecky. Výletů vůbec bylo nabídnuto velmi mnoho a docela zajímavých, mít víc času, pár jich absolvuji. Loni jsme si zaplatili Luxor, Údolí králů a byli jsme moc spokojeni. (Jen podotýkám, že v ceně je zahrnuto několik hrobek, dle slov průvodkyně těch nejzajímavějších, ale hrobku Tutanchámona si připlácíte sami – nedoporučila nám to – je to nejchudší a nejmenší hrobka, takový přílepek, velikosti větší garáže – prý.)
Safaga Safaga je malé malebné místo vzdálené od Hurghady 45 km. Počasí je slunečné, obloha bez mráčků. Městečko je tiché, pokojné a má nádherné útesy. Vším tím je Safaga výjimečné místo nejen pro milovníky potápění. Město, bez ohledu na hotely a přístav, odolalo vlivu komercializace, a tím se návštěvníci dostávají ke skutečnému egyptskému životu, kultuře a obyčejům. Můžete si popovídat s kolemjdoucími, hrát domino v místních barech, pokuřovat z vodní dýmky a pít výborný místní čaj. Je to bezpečné místo na pobyt. Najdete tu vše co potřebujete: laciné obchody, internetové kavárny, banky, lékárny, telefonní budky a skvostné místní restaurace a bary. Safaga není tak často navštěvovaná jako Hurghada, takže místní ostrovy jsou téměř panensky nedotknuté. Naše útesy jsou považovány za jedny z nejkrásnější na světě. Ostrovy v okolí Safagy nabízejí široký výběr vzrušujících potápěčských lokalit. Ve vodách Safagy jako potápěči se potkáte s mnoha druhy ryb. Jen pár minut od přístavu se nalézají první útesy obývané množstvím tropických druhů ryb a dalších obyvatelů podmořského světa: delfíni, murény, žraloci, perutýni, raje, mořští koníci, chobotnice, želvy a mnoho dalších živočichů. Vše to tu na Vás čeká…
Pozn.: Hotel Shams Safaga je tří až čtyřhvězdičkový, už jsem viděla i označení tři a půl hvězdy. Byl postaven v r. 1993, jeví už občas známky opotřebení, ale je čistý s velmi ochotným a vstřícným personálem (pokud jste vlídní i vy). Má svou internetovou místnost, ale rychlost připojení není kdoví jaká a cena je od hodiny – už si nejsu jista – 10 euro? Kapacita hotelu je 600 lidí, má ale spíše domáckou atmosféru. A výbornou kuchyni!! Hotel nabízí množství aktivit a animátoři vám děcka také spolehlivě zabaví. Potápěči ocení, že divecentrum je jen pár desítek metrů od hotelu. Při včasné rezervaci ponorů je možné získat zajímavé množstevní slevy. Kdo tedy nehledá luxus a divoké společenské vyžití, může tu být spokojený. http://www.shamshotels.com/shams-safaga-overview/ http://recenze-hotelu.invia.cz/egypt/hurghada/shams-safaga-beach-resort/?str=2 webka: http://www.club-mistral.com/de/destinations/webcam/11/webcamsmall
Osoby a obsazení:
Ahmed Ali Hassan - divermaster
Susi Barth - Assistant Base Leader/Instructor
Mohamed Hassan - divermaster
Stella - Csilla Pall „Koťátko“ - instructor
Christine, zakuklená Kanaďanka
Fritz „Létající Čestmír“
Ralph - pohodář
Moji strážní andělé – Ahmed a Yahyah
Ostatní aktéry, bohužel, zvěčněné nemám.
Egypt – kapitola I
sobota 3. 3. 2012
Ahoj Venoušku . Tak ti to tady všechno vypíšu, hezky popořádku, protože po skype bychom propsali majlant. A taky než to zapomenu . Na letišti jsem neměla ani čas si koupit pití, přijeli jsme po půl desátý a v deset se odbavovalo. Tak akorát se zorientovat a taky jsem letěla tu dáááálku do Eximtouru pro letenky, ačkoli mi jedna dáma říkala, že teď už to je jinak, kancelář že je zavřená a letnku ti daj při odbavení na voucher. No, jistota je jistota, tak jsem tam kmitala i s bagáží a – měla pravdu. Mimochodem, byla to vzhledově vyjimečná dáma – kostýmek z bílé kůže, jak sukně tak sáčko, luxusní růžovofialové botičky na jehlách, pod sáčkem luxusní růžový svetýrek a v ruce luxusní a drahou dámskou cestovní kabelku (takový malý kufříček, přinejmenším Vuittonka) ve stejné barvičce jako botičky. Přírodní blond vlasy pod prdel. Asi tak 55 let. Štíhlá a příjemná – zrovna tak její maminka. No, mezi námi ostatními vandráky – nepřehlédnutelné hvězdy. Ačkoli blondýna, měla všechno v malíčku, rozený vůdce, tak jsem se jí držela :D. Cesta byla úmorná, ale letadlo pohodlné, dost prostoru pro nohy, já zas u okénka. Jen nebylo komu uložit hlavu na klín, i když vedle mě seděl zamilovaný postarší páreček – bohužel, pán do uličky :D :D. Jídlo – jak jsem říkala, bylo excelentní, nějaká kuřecí směs s rýží, pochutnala jsem si, ačkoli jsem ani neměla hlad. Po příletu už svítalo, zima jak na Sibiři, přepadla mě deprese . A to jsem si původně Kačky zimní bundu ani brát nechtěla! Chtělo se mi brečet, když jsem si představila, že takhle to bude celou mojí vytouženou dovolenou . Naděje však umírá poslední!! Hned při ubytovávání jsem našeho průvodce požádala, aby mi objednal na recepci pokoj s výhledem na moře. Jenže jsme přijeli moc brzy, ubytování bylo až od 14. hodiny. Ale nakonec to uspíšili a v 8 ráno jsme dostali klíče. Dvakrát se ptám recepčního, jestli je to na stranu k moři – dvakrát mě ujistil, že jo. 2. patro. Přijdu s poslíčkem na pokoj – a zas čumim do protější zdi. Až když se vylezlo na balkon, tak úplně v rohu se dalo zahlídnout, za rohem toho baráku, půl procenta moře. No, to jsem takhle nechat nemohla, že? Takže jsem hned začala dělat ošiška na poslíčka, aby mi vyřídil nový pokoj (ten průvodce z autobusu už byl fuč). Ujistil mně, že po desáté hodině to budeme řešit. Opatrně jsem si dáchla na jedné ustlané posteli, bo jsem byla grogy a v půl jedenácté naběhla znovu na recepci. Tentokrát jsem už musela vysvětlovat vlastními silami, i poslíček byl v tahu. Moje anglina byla k ničemu, ale smutný ošiška mě zachránily :D. Prý až tedy po té 14. hodině, kdy budou uklizené pokoje.
Měla jsem skoro dvě hodiny času, než bude schůzka s delegátem, tak jsem šla s knížkou na pláž a zařídit si potápění. V divecentru byly dvě ženy a jeden fešák a strašně mi fandili, abych ze sebe anglicky vyždímala, co je potřeba + vyplnila tiskopis. Možná se mi jen zdálo, že fanděj, možná se drželi, aby se smíchy nesložili . Ale já z toho byla sedřená, jako bych vyložila vagón uhlí… Ještě že jsem pro začátek měla vytištěný ty maily – a důrazně jsem píchala prstem do té řádky, kde si objednávám Ahmeda :D. Pak jsem se lekla, že možná vypadám jako nedočkavá pipina z jeho fanklubu, tak jsem (a to celkem zdařile) vysvětlila, že už se nám věnoval loni, když jsem tu byla s mými přáteli a jelikož jsem začátečník a tentokrát sama, potřebuju někoho, kdo ví, jak jsem ne/zkušená. Že on si to bude pamatovat (byl by div, kdyby ne, takový střevo :D). Tož jsem z toho snad vybruslila se ctí . Jenže Ahmed má prý dovolenou, jsem zvědavá, kdo se mě tedy ujme. Ráno sraz u divecentra – prý v 8:15. Smlouvala jsem na 8:30, ale prý když to nestihnu, půjdu z pláže, žádná loďka :D. Tvářili se fakt vážně... Skoro jsem uvěřila… Spokojená sama se sebou jsem se rozhodla uvelebit na pláži, porochnit se na sluníčku (po těch nekonečných inverzích doma) a do schůzky s delegátem něco počíst. No, nepřečetla jsem ani řádku. Šla jsem si pro čaj a zapovídala se s tím postarším barmanem (občas jsme s ním hodili řeč), seděl schoulenej na židličce za barem a lomcovala (a to doslova) s ním zima – a lidi – nikde nikdo. Kupodivu – ptal se, jestli jsem tu nebyla náhodou loni... Pak jsem s čajem šla na lehátko – a už se ke mně řítil kdosi s nabídkou čehosi. Když přišel blíž a pozdravil, z prdele (to vypadá napsaný hrozně) jsem mu odpověděla taky „Ahoj Ahmede“ - zůstal zírat :D. (Vycházím z předpokladu, že všichni jsou Ahmedové, jen občas nějakej Mohamed, nejde udělat chybu :D. ) Hele – a byl!! :D :D :D Poněkud ho to zaskočilo a v makovičce mu to začalo šrotovat, kam se mnou . Božsky jsem se bavila :D. Ale okamžitě skóroval – blik - pamatoval si mě z loňska . Jsem si s ním loni povídala o těch obrázcích, které dělal z písku. Zas jsem prokecala dost času, pozval mě na další čaj (neboj, venku na těch sedačkách-veřejně :D), a jak to tu chodí, když je nuda a něco se začne dít, přicourali další jeho kámoši, tak jsem mluvila a mluvila. Výhodou bylo, že tenhle mluvil česky. Dokonce poznal naši zimu – učil se lyžovat na Ještědu :D. Chvíli jsme courali, pak jsem je nechala osudu a vrátila se ke knížce – no do 5 minut další šoumen :D. Pětadvacetiletej, vymydlenej, nagelovanej, ale docela pěknej, řekla jsem si, že knížka mi neuteče a „procvičím angličtinu“. Tipoval mi 22 let – ale trochu jsem ho usadila, že zas tak moc se lhát nemá, že to Alláh vidí :D. Ty Egypťani lžou jako když tiskne a mně se to čím dál víc líbí :D :D :D :D. Tyhle konverzace angličtiny mi ale zabraly dost času, takže jsem tak-tak stihla schůzku s delegátem, tentokrát jiným než loni, ale také velmi mladým a milým. Výlety nabízel velmi poutavě, a co mě zaujalo – při jakémkoli zdravotním problému, v jakékoli denní či noční době – okamžitě mu volat a on pošle promtně z Hurgády
zdravotní pomoc s českým doktorem a slovenskými sestřičkami – a to celé ZDARMA!!!! Bomba! Ale doufám, že to nebudu potřebovat. Také zajistí Antinal za minimální cenu oproti lékárně. Počkala jsem, až dokončí své povinnosti a šli jsme spolu vyřídit novou výměnu pokoje (poslíček byl stále v tahu). Jenžeuž tam byla nová směna, tak bylo potřeba vysvětlit jim to od začátku. Ach jo… Dostala jsem nového průvodce s novým klíčem, takový postarší a celkem sympatický chlapík, a tentokrát jsme mířili do přízemí – bylo mi hned jasný, že tohle taky neklapne! A taky že jo – sice pokoj krásnej, s balkonem, i strana k moři seděla, ale z moře ani to půl procento – jen křoví. Bleskově jsem se ujistila, že mě vnímá a začala se hroutit! :D Že jsem tady samotná ženská, že jsem se těšila na výhled na moře, že se budu bát v noci větrat, aby mě někdo nepřepadl a ještě mám ubytování s drahým příplatkem. Že jsem tu už byla loni (takže důraz na věrnost zákazníka), že jsem byla veeeeeelmi spokojená, a že jsme měli báječný pokoj č. 434. Ještě jsem nebyla ani v půlce a už třesoucí se rukou vytáčel z nočního stolku recepci a pak dlouze do sluchátka chrchlal svoji arabštinu. Aby nepolevil v bohulibém úsilí, sedla jsem si k němu na postel co nejlbíž, a střídala obdivný ošiška se smutnejma, dokud jednání neskončilo :D. Když jsme se znovu vydali na recepci, nepřestávala jsem ho obdivovat a vychvalovat, jak jsem šťastná, že ho mám, že je tak laskavý a že je tady pro mě jako otcem (no, nevím jestli jsem zrovna otcem zabodovala, ale jinak se mu hrudníček dmul spokojeností – a mě taky, z toho výkonu :D). Když jsme dostali nový klíč, nechtěl mi ukázat číslo – tak jsem si říkala: „Co kdyby?“ A fakt jo – dostala jsem náš pokoj. Tentokrát už bylo moje nadšení nelíčený! :D Když jsem ho objala, úplně roztál – tak jsem ještě jeho snahu odměnila třemi dolary (nevím, zda to bylo dost, ale uraženě nevypadal). Takže jsem celkem zaměstnala výměnou pokoje – hmm ... 8 lidí :D. Jenže ten čas tady letí tak rychle – musela jsem kmitat na oběd, protože snídani jsem vypustila, abych si zdřímla, takže poslední moje jídlo bylo ve dvě v noci v letadle. Vřítila jsem se do jídelny – a tam tma, jídlo už uklizený, sundavali ubrusy!!!! Z hrdla se mi vydralo zoufalé NOOOOOOOUUUUU!!!!!, všichni přítomní sebou prudce trhli a otočili se – právě včas, aby viděli, jak se znovu – a tentokrát doopravdy – hroutím (nakonec – už jsem věděla, jak na to, a hladina cukru v krvi byla proklatě nízko! :D). Přiběhli ke mně ve snaze mi pomoci, téměř mezi vzlyky jsem ze sebe soukala, že jsem dnes přijela, měla problém s pokojem, řešila jsem, a než jsem to dořešila, že skončil čas oběda. A že jsem poslední jídlo měla předchozí den a asi umřu! (To jsem tedy myslela vážně!!!) Chlapci všeho nechali a běželi pro šéfa, který mi osobně donesl po okraj naložený talíř masa a omáčky s rýží (další nepředstírané nadšení) a ještě se vrátil s talířem
zákusků a zeleniny!! Najedli by se z toho nejmíň tři lidi! Umordovala jsem je vděkem :D. Stáli nade mnou jako sudičky, já zářila štěstím, oni taky a jako jeden muž mi přáli dobrou chuť. Ještě stihnul přiběhnout šéf výdeje :D. Moje boule za ušima si nenechal nikdo ujít :D :D. Tak snad si mě zapamatujou :D. Sežrala jsem to všechno!! Málem jsem se pustila i do rajčat :D. (Pozn.: Nesnáším je!!) Svět se mi v tom okamžiku rozjasnil, cítila jsem, jak se mi vlévá nový život do žil :D. Napůl se vznášejíc odplula jsem ještě chvíli na pláž, ale dala jsem jen rychlý čaj, páč už zapadalo sluníčko, neskutečně se rozfičelo a byla fakt kosa, a vrátila se na pokoj. Vybalila jsem, nanosila výstroj do divecentra a pak to na na mě padlo. Prozíravě jsem si pečlivě všechno, včetně oblečení, na ráno připravila. Ještě jsem zvládla stěží sprchu a zuby, tu SMS pro tebe – a přišlo bezvědomí. Večeři jsem vzdala. Matně si vybavuju, že mě vzbudila diskotéka, pomyslela jsem si, co blbnou ve tři ráno a zas odpadla. Ráno mi došlo, že jsem to měla tím brzkým spánkem celý posunutý a hráli od 10.
Egypt – kapitola II
4. 3. 2012
neděle
Ráno – jsem málem zaspala :D. Vlastně ne málem, zaspala jsem zcela fest a regulérně. Tušila jsem, že se to stane, fakt jsem byla večer dobitá, jak zvíře. Jediný moje štěstí, že jsem nařídila oba telefony – ten první jsem automaticky vytípla, ten druhej to zachránil, ale zvonil pěkně dlouho, byl na 7:00, další zvonění 7:10 a k životu mě probral v 7:22. Musela jsem sebou mrsknout . Ale jak jsem si večer myslela, že pro únavu ty ponory budou na nic, ráno jsem se cejtila jak dvacítka :D. Až zrcadlo v koupelně mě zas vrátilo do reality .Dnes jsem se na ty zuby měla vykašlat … Naházela jsem do sebe snídani, hlídala každou minutu a ještě se musela vrátit pro peníze, abych mohla platit na lodi oběd. Doběhla jsem tam splavená v 8:16 a koukám, jak tam celá parta blbne na prolejzačkách a nechává se fotit od turistů, s hubama od ucha k uchu. Překvapení – Ahmed (tedy ten správnej Ahmed :D) mezi nima. Lanxám se přicourali v 8:23!!!! To už jsem důrazně a výmluvně bušila prstem do svého prázdného zápěstí :D. Všechny jsem je sprdla!!!! Že spěchám, sotva se nasnídám, jsem tu včas uštvaná a připravená – a oni??? Žádná zodpovědnost!!! :D :D :D A že si to budu moc dobře pamatovat!!! Egyptská dochvilnost!!! Postavila jsem je do latě, ženský z DC se řehnily a fandily :D. Takže moje dnešní ponory (Tobia Kebir, Tobya Soraya) neměly daleko k Mongolsku – auto jen pro mě, loď jen pro mě, divemaster jen pro mě, kuchaři jen pro mě :D. NIKDO JINÝ NEJEL!!!!!!!! Byla jsem jak egyptská královna :D. Nešáhla jsem na nic, hupkali kolem mě, nastrojovali, odstrojovali, švitořili, a ochotně a AUTOMATICKY mi dělali čajíky (vylezla jsem z vody a stál na stole). Trochu jsem měla někde v koutku obavy, jestli se budou chovat zdvořile, když jsem na celý lodi jediná ženská, ale fakt byli milionoví. (Jestli já si moc nefandím :D.)
Skoro jsem měla dojem, že jim to vyhovuje, taková „jakože práce“ . Měla jsem v úmyslu se s Ahmedem angličtinou neztrapňovat a zůstat u svých nechápavých, polodebilních úsměvů, ale nešlo to. Teď už prostě něco málo říct umím a nevydržela jsem mlčet :D. Proflákla jsem se u breefingu, který jsem rozhodně vyžadovala :D. Ovšem měl speciální podobu, veeeelmi pomalu, veeeelmi názorně a veeeelmi holé, úplně nejholejší, věty. Poprvé jsem všemu rozuměla!! Zůstal zírat a nevěřícně konstatoval, že mluvím anglicky :D. Vysvětlila jsem mu, že je to omyl, že to je čeština a jenom se hodně podobá :D :D :D. Tak jasně že pochopil vtip. No, se zoufalstvím v očích jsem mu řekla, že mi nic jinýho nezbývá, když tu teď nemám ani bratra, ani anglicky mluvící přátele. Otvírala se přede mnou frustrující komunikační perspektiva. Ale ponory úžasný!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! První ponor byl bez problémů, mám 10 kg v kapsách, v pohodě se to vejde a žaket funguje super. Je prostě stavěnej na slanou vodu :D. (Ahmeda velmi zaujal, ptal se i na cenu. Říkala jsem, že je to dárek od tebe i kolik stál. Ptal se na tebe, proč tu nejsi a proč tu nejsou i ostatní. A hned si odpověděl – spíš doma :D, jak si pamatuje :D.) Tobia Kebir Izolovaný útes vystupující z mělkého písečného dna nabízí zajímavé potápění s houfy ryb, s murénami a garuperami.
Moře je plné rybích miminek, nádherný, zářivě fialový medúzy, pak ještě takový jako malinký, průhledný, tvarem i velikostí jako vajíčko. Byly vidět většinou na poslední chvíli. Nežahavý. S chutí se s nima ládovaly ryby. Nikde žádný lodě, žádní jiní potápěči, jen moře, prostor a slunce. A já zas na šrot. V co jsem se od loňska neodvažovala doufat, se stalo skutečností, jsem tady v Safaze, potápím se a je to nádherný! Po prvním ponoru jsem si musela zalézt venku stranou od všech, abych se s tím přívalem štěstí nějak vypořádala. Jenže mi udělali čaj a hledali mě – no a našli mě tam celou uslzenou. Vyděsili se... chtěli vědět, co se mi stalo (na jejich lodi, v takový pěkný den, když jsou přeci na mě hodní) a dost blbě se mi vysvětlovalo, že nic :D. Že jsem jen moc spokojená. Zaregistrovala jsem takový ten „zvláštní pohled“ – pak si mezi sebou něco říkali a pak už se mě pro jistotu ptali průběžně celý den, jestli jsem O.K. :D. Tak si to příště budu muset odbulet na pokoji, člověk nemá chvíli pro sebe :D. Zas ale byli, tak nějak jinak, o poznání laskavější :D. Jo, loď, kapitán i posádka (jen zredukovaná, prcek z Čech nedá tolik práce) byla stejná. Což mě taky potěšilo. Druhej ponor, ještě větší pocit euforie, nejspíš hlubinné opojení ve 13 metrech :D. K tomu ten stav beztíže, lehkost, snopce slunečních paprsků, kam se člověk podíval, všude všema barvama hrající rybky, strašný spousty, to jsme loni neměli. A hodně nových, který jsem v životě neviděla. Prozářené písčité dno, z něhož se zvedaly malé i velké korálové útvary, každý v jiných barvách. Prostě extáze!
Tobia Soraya Rozprostřená u ostrova Tobia, táhnoucí se řetězce korálových věží a vrcholků s písečným dnem mezi nimi. Raje, tygří ryby (tigger fish), velké houfy banner fish s gorgoniemi a akroporiemi v pozadí.
Vtipná situace, u který jsem neměla daleko se utopit – Ah. mi na cosi ukazoval takovej malej korálovej šutérek na prázdným písčitým dně. Nic tam nebylo, jen nějaká tuctová rybka se poflakovala kolem. Tak mě přitáhl blíž a furt píchal prstem do vody – a já furt nic, jen nechápavý pohledy, oč že tu běží? Jsem si říkala, asi nějakej mrňavej nahožábrej, či co... A fakt jsem se snažila něco najít! Začal ukazovat gesto označující murénu – TADY???? - to už jsem si myslela, že mu přeskočilo :D. Další moje myšlenka – a co já s ním tady dole!! Když už mi skoro dřel nos o šutr a já si připadala jak trotl – opravdu jsem ji viděla! Bílá! Hovado! – měla nejmíň – nejmíň 10 centimetrů :D :D :D :D. Jsem se tak rozchechtala, že jsem skoro neudržela automatiku v hubě, bubliny ze mě šly na všechny strany, smíchy jsem se nemohla ani nadechnout :D. Jak jsem tam tak sebou škubala, tak už začínal řešit, že se mi něco stalo a chystám se asi utopit. Jsem viděla ty vykulený tázavý oči za sklem a to byla konečná :D. Nemohla jsem to zastavit :D. Stěží jsem gestama dala najevo, že je všechno O.K. . Nechci vědět, co si myslel teď on o mě . Škoda přeškoda, že jsem doma nechala ten podvodní zápisník. Teď by se hodil … Co se mi moc líbilo a co pro nás loni nebylo (jen ostatní to prubli) – troufnul si se mnou proplavat tunelem na druhou stranu útesu. Měla jsem strach, abych flaškou něco nepoškodila, ale odhadla jsem svoji pozici dobře a povedlo se bez kolize. Taky moooc hezký. Jo, potápím se s dvanáctkou, ale zítra asi budu chtít 15. Dost mě rozhodilo, že já mám sotva 70 a Ah. ještě 110!!! On má asi žábry, bo co. U druhého ponoru jsem pečlivě hospodařila se vzduchem v žaketu i silama, pohyb jen lážo-plážo, a stejně měl pořád víc! A kuřák! Oba ponory byly kolem 50ti minut, chci nejmíň hodinu!!!! Ať mi to zařídí!!! Možná je to těma malejma ploutvičkama, že musím víc mrskat nožičkama, abych stačila. Dýchat budu dál normálně, vím, že tady se šetřit nevyplácí… neboj. Na první ponor jsem počítač neměla, ale na druhý jo a požádala jsem ho, o případnou pomoc a radu. Trochu se nám rozcházely časy při vynořování, i když ho ve vodě přesně kopíruju (ani to jinak nejde, když mě drží). Taky moc dobře funguje to neoprenový tričko, voda má 21 – 22°C, ke konci už mi stydnou ruce. Ale tělo je v teple. Jen jsem do něj přes noc narvala petky s vodou na stojáka, abych si vytahala trochu místa na prsa. Ráno to bylo ok, ale ta mrcha se přes den smrskla zas na „kluka“ . Budu v tom pokračovat doma, aby se mé „plíce“ nemusely uskrovňovat. Ta kukla taky dobrý.
Zítra je v plánu nějaký reef, kde jsme loni nebyli, úplně nové místo a dost vzdálený, tak se moc těším. Ranní sraz prý zas v 8:15, jinak plavu za lodí, tak jsem ho ujistila, že se nemusí bát, že tam budu přesně v 8:30! A moje posádka přeci bez svý panovnice nevypluje, že? :D No, to je z dneška a včerejška asi všechno. Myslím, že je to vyčerpávající.
Egypt – kapitola III
5. 3. 2012 pondělí
Dneska jsem sice nezaspala, ale už jsem se nijak nehonila, v klídku jsem se nasnídala a dorazila v 8:26 – takže ještě dřív, než jsem slíbila. Ah. cosi komentoval o 8:15, ale připomněla jsem mu, že jsme se „dohodli“ na 8:30, pročež mám vlastně luxusní čas :D. Smutné však bylo, že jsem už dneska nebyla egyptská královna . Nalodili jsme nějaký tři Němce a jednu Němku, i když celkem milí lidé. Krom jednoho vyloženě huliče. Tak kolem 25, vyzáblej, průsvitnej, úplně placatej hrudníček, ale hlavně, že má tu typickou ohavnou kozí bradku. Trávu měl samozřejmě s sebou. Ale jinak asi neškodnej, takový neduživý nic . A ještě smutnější bylo, že jsme kvůli nim změnili plány. Chtěla jsem si moře užít co nejvíc, takže jsem si včera s Ah. vyhandlovala to nový místo a víc než hodinu daleko. Snad se to ještě uskuteční, protože včera i dneska jsme se plácali 15 minut od pobřeží na Tobia Islandu. Ne že by to nebylo pod vodou krásný, to určitě bylo, ale ráda bych se jako bonus ještě projela – je totiž náádherně a teplíčko a na té přídi si to moc užívám. Jo, dneska už se mě nikdo neptal, jestli jsem O.K. Ale čajíky byly a pomocné ruce taky. To je balzám na ženskou duši, to doma nemám ... U druhého ponoru (Tobia Hamra), když už jsme byli skoro všichni ve vodě, došlo u Němky k nějaký technický závadě na automatice, fičela a nešlo to zastavit. Takže Ah. musel znovu z vody a všechno se přemontovávalo. My čekali ve vodě. Docela jsem se vyčerpala, páč nás proud stále odnášel od lodi, nešlo se udržet poblíž- a schody už sobecky (tak, že se tam už nikdo přidržet nemohl) jeden germánskej potapěč okupoval. Když si toho kluci všimli, hodili z lodi lano na držení, ještě že tak. Na tenhle ponor se rozhodl jít i jeden kluk z posádky, v bílým neoprenu (luxusní pohled, když z něj nahoře kouká černá hlava) a zcela zřejmě stejný jelito jako já, neboť i jeho Ah. nepustil z ruky. (Pozn.: Byl to Yahyah.) Byl taky o hodně nervoznější, než loni s náma, protože ty Němci (krom jednoho) na tom taky byli dost špatně, už po nich taky chňapal, když je to vynášelo k hladině. Ale byli aspoň vypárovaný. Většinu ponoru Ah. plaval s pohledem na ně, pozadu nebo hlavou dolů, takže si nás s tím klukem
soustavně různě přehazoval nebo zavěšoval za výstroj . To si asi ještě umíš představit, ale mnohem víc. To už bylo docela rušivý na to, abych zase jihla. I tak toho bylo dost k vidění, je to bezvadný, že nemusím řešit kudy plavu, jak jsem vysoko nad korály, jestli jsem dokonale vyvážená, kolik mám vzduchu, kde jsem – prostě si jen plavu, lenoším a kochám se . Mám ze sebe i radost, protože už neřeším vyvažování, jedu prakticky na jedno vyladění hned po zanoření. A to mi vydrží celou dobu, aniž bych to několikrát dolaďovala nebo musela dorovnávat plaváním. U prvního dnešního ponoru, kdy jsem to měla zas tip-ťop mi do toho Ah. sáhnul (upustil mi), ač jsem se bránila, tak jsem mu názorně ukázala, že mi to pokazil – i odpovídající gestikulací. Když jsem přestala plavat, šla jsem ke dnu. Musel mi stejně dofouknout tolik, co vyfouknul. To víš, že jsem z toho měla radost :D. Tentokrát jsme se vynořili docela daleko od lodi a ještě nás bral proud, který mezitím zesílil. Odneslo to mě a Němku dál od Ah. než se mu líbilo a já se k němu skoro nemohla dostat. Připadalo mi, že se plácám pořád na stejným místě. Tak si pro mě doplaval, popad ještě tu Němku, nasadil nějaký turbo či co a jak vodní skútr nás dovlekl k lodi. I když jsem se snažila plavat co to dá, vůbec jsem nestíhala. A to nás táhnul dvě proti slušnejm vlnám. Fakt mám asi malý ploutvičky. Ale aspoň máš jistotu, že tenhle divemaster udělá maximum, abych se ti vrátila . Před každým ponorem mě každej z posádky kontroluje, ale výstupní verdikt je na Ahmedovi. Než skočím, za všechno mě tahá, všechno mi mačká (bohužel, jen na výstroji … ) Pak teprv můžu. Kdyby jen tušil skutečný důvod, proč jsi mě sem poslal a nechal mě tak dobře pojistit … :D. Ale hele, možná se dočkáš – dneska u druhýho ponoru, jak byly ty problémy s automatikou, tak pak ve vodě všechny přepočítal, ale jak byl z nich nervozní, a já byla za jeho zády, takže jsem neviděla signál na zanoření, všichni vypustili a šli ke dnu, on se otočil a jak spěchal za nima, vypustil mě taky, ale já ještě neměla v zubech automatiku :D. Zmizela jsem pod hladinou s automatikou v ruce, jen jsem na něj stihla vrhnout vyčítavej pohled – ale to asi ani nebylo třeba, taky mu to docvaklo :D. Snad mě brzy nechá plavat samotnou... (Když už mě může topit…) Připadám si nesvéprávně! A už mi to přeci jde!!! Už mám ponorů na druhou hvězdu :D. Jestli jsem přeci jen neměla chtít zas někoho jinýho, začíná mi připadat moc pedant. Mám báječný úlovek – našli jsme na dně bílý dámský klobouček s růžovou (!) pentlí, nasadila jsem si ho a pokračovala v ponoru jako lolitka Rudého Moře . S převahou jsem byla nejkrásnější potápěčka celého reefu!!! Nechala jsem si ho na zítra na lodi, páč mi sluší i na palubě . (Pozn.: Už jsem ho nikdy neviděla – byl znárodněn pro dcerku člena posádky .) Moc jsem toho dneska nenamluvila, omezila jsem se jen na odpovědi ve tvaru „no“ nebo „yes“, páč jednak už přeci „všechno vím“ a druhak tam bravurně mluvili anglicky ty Němci. Děsila jsem se, že si budou chtít povídat i se mnou. Pokouším se jich nevšímat, abych je nevyprovokovala :D. Zítra opět nebudu královna, pojedeme ve stejném složení, což by mi až tak nevadilo,
ale jde o to, že zas nepojedeme na to nové místo, protože by tam asi tolik trdel neuhlídal. A blbej pocit pod vodou už z nich mám trochu taky. Tak snad aspoň na jeden den odpadnou. A dělám chyby. Dneska jsem nechala na stole v kajutě loockbook, po návratu ze zhora mi všichni chválili fotku, takže je jasný, že už každej ví, jak stará páka jsem . Doufám, že i přesto mě budou, třebas s menší ochotou, opečovávat :D. Jsem tu teprv druhý den, ale už mám před svatbou. A bude to veliký!! Rozumně a zodpovědně jsme se dohodli s tím postarším barmanem, že si ho vezmu, neboť přísahá, že je milionář a já věřím, že mě učiní univerzální dědičkou. Když jsem ho tak zkoukla, vypadá, že bych se jí mohla stát brzy :D. Sice nosí snubák, ale jestli na to má, tak to jako muslim nemusí řešit . Jako příslib jsem dostala růžový (!) oleandr za ucho. (A ty víš, jak nesnáším růžovou!! Má to nahnutý!) Jsem se o tom včera bavila s tím česky mluvícím klukem a on říkal, že Egypťanka je hodně drahá žena, každý na to fakt nemá, že ho vyjde cca na 100 000 (egyptských) liber!! To je na naše tuším tak 300 000 Kč. Sakra, jsem nedoceněná! Tahle dovča tě vyšla mnohem levnějš :D. Ještě si jich aspoň deset vyberu :P. Asi chápu, proč jsou Češky v kurzu . Cestou na hotel jsem potkala pár (teď už známejch) kousků z mého harému, ale nebyla jsem moc společenská, protože už jsem chtěla dom, nechávám je v domění, že jsi tu taky, čekáš na mě na hotelu a mám klid. Tak si tu teď hovím na tvý posteli, v hlavě příjemný prázdno a mezi psaním koukám, jak se pomalu chýlí den ke konci a vlní se moře mezi palmama. Báječný pocit. Jak to tak vidím, zas asi odpadnu. Včera jsem na pokoji nenechala pro službu ani vindru, řekla jsem si, ať se nejdřív předvede, páč delegát říkal, že voda je automatická záležitost, na kterou máme jako hosté nárok. Takže včera mě čekala na posteli veeeeliká labuť z deky a dneska (to už jsem bakšiš připravila) labuťka na televizi i s kytičkou (zase růžovou!). V koupelně velký mýdlo místo malýho a všechno vypiglovaný . Teď se jdu dát do pořádku, začínám mít i hlad. Je to divný, ale na lodi vůbec hlad nemám, přemýšlím, že si zítra vezmu jen balíček. Zas se v klidu a řádně nasnídám, protože jsem si dohodla sraz v 8:24. Nevím, co maj pořád s tím 8:15. Ale byla to dřina :D. Vysvětlila jsem, že fakt nemůžu vstávat tak brzy, že potřebuju víc času na klidnou snídani, nechci a nehodlám na dovolený spěchat, že jsem musela pořád spěchat loni :D a ke všemu je to zbytečný, protože než se Němci s výstrojí vyprdelili, bylo skoro devět a čekala jsem tam já na ně . Tak jsem si užila smlouvání a natlemila se u toho jako pitomá. Budu si muset ve volným dni jít do města něco koupit, už se toho handlování nad šálkem čaje nemůžu dočkat, uvidíme, kdo bude prohnanější (prolhanější) . Jo, i ten náš delegát to nováčkům
vysvětloval, že když nesmlouvají a zaplatí hned, tak sice obchodník vydělá, ale zároveň se urazí, že nemohl uplatnit svoje obchodní umění. Další dobrá rada – vždycky nejdříve arabsky pozdravit, popř. poděkovat a nikdy nepřiznat, že jsi v Egyptě poprvé. Z toho je jim jasný, že jsi jelito na oškubání :D. Evidentně delegát krajanům kazí kšefty :D :D :D.
Egypt – kapitola IV
úterý 6. 3. 2012
Dneska jsem byla chytřejší, osprchovala jsem se hned a měla teplou vodu. Včera jsem totiž nejdřív psala a pak na mě zbyla skoro studená. Hodinu jsem se rozmražovala. Tedy miluju tě, ale taková oběť je neúměrná a navíc nejsu masochistka. Proto jsem tě dneska nechala chvíli čekat . Netušila jsem, že může být ještě hůř. Zůstali dva původní Němci, páreček zmizel a přibyl jeden nový – přibližně v tvých letech. Měl celkem milé oči, dostal škatulku „ten mi nevadí“. Breefingy pro tyhle zákazníky dělá Ah. tím stejným způsobem, jako byly pro nás. Takže neskutečně mele a já zas nerozumím ničemu. Dneska jsem ale v jednu chvíli zbystřila – sice jsem nevěřila vlastním uším, ale zdálo se mi, že s tím postarším pánem budeme tvořit body partnery. Jo, rozuměla jsem dobře. Nezmohla jsem se na slovo hrůzou, že teď budu mít za někoho odpovědnost a někdo o kom netuším, jak na tom je, za mě. Takže mě potahal a pomačkal úplně cizí chlap, já mu musela taky pomačkat a potahat všechno, co z něj viselo, tak aspoň jsem se představila a čekala co se bude dít. Nedělo se nic, hupli jsme do vody. Pán měl problémy se zanořením. Tak jsem si poslušně klekla na dno a čekala na svého body partnera. Když jsem ho zespodu sledovala, jak se marně snaží jít ke dnu, až mu s tím Ah. musel pomoct, moc mě to neuklidnilo - můj život v jeho rukách. Proběhlo mi hlavou, že dnes ještě nejsem připravena zemřít … V tu chvíli jsem byla ráda, že tam Ah. je a pokorně jsem vzala svoji včerejší kritiku v duchu zpět. Povinně jsme se s pánem museli (logicky) držet za ruce a okamžitě mi bylo jasný, že to budou galeje. Začínaly se mě zmocňovat pochybnosti, jestli se potápím nebo si pouštím draka. Pán se stále vznášel nade mnou, kloubil mi rameno z jamky, a jak jsme mu trochu vypustili, začal pro změnu zuřivě máchat volnou ručičkou a nějak zapomínal na nožičky. Protože byl proud, jednou ručičkou to neumáchal, zato se mnou zdatně cloumal. Ah. plaval před námi a nějak se začal vzdalovat. Pán stále neměl v úmyslu použít ploutvičky, takže jsem musela máknout já a vlekla jsem ho za skupinou. Bylo to strašlivý!! Funěla jsem jak sentinel, rvala se s pánem i s proudem a chtělo se mi brečet. Vztekle jsem hypnotizovala Ahmedovy ploutve před námi a modlila se, ať se už otočí. Musel mě cejtit v zátylku, ale neudělal nic! Přišlo mi to nekonečný! Začaly mi docházet síly. V okamžiku, kdy jsem zatoužila po harpuně, se ohlédnul, a já co to jen šlo, jsem vysílala z brejlí ty nejzoufalejší a nejzmučenější pohledy, jakých jsem byla - navzdory vysoké hladině adrenalinu a vražedným fantaziím - schopna. B-y-l-o–m-u–t-o-j-e-d-n-
o!!! Nechal mi pána dál na hrbu a v klidu poračoval v plavání. Už jsem měla mžitky před očima, svalovou horečku, kyslíkový deficit a skoro vypáčený rameno. Odhodlávala jsem se darovat dráčkovi svobodu… No, asi až tak úplně jedno mu to nebylo, protože se po chvíli otočil úplně a - skoro bych přísahala, že se zájmem - nás pozoroval, jak si vedeme. Moje uštvaný pohledy mu to myslím řekly dost jasně – vzepjala jsem se a dala jsem do nich všechno, co zbývalo! Přeci jen v něm zůstal kousek lidskosti, rozpojil nás a chytil si nás sám. Už jsem byla na pokraji kolapsu – a přitom to snad netrvalo ani deset minut!!! Ze samý vděčnosti jsem se mu snažila zbytek ponoru nepřekážet, protože po dalších 10 minutách už měl taky dost :D. Vypadal jak tažnej vůl – s prázdným pohledem upřeným na dno dřel jak soumar proti proudu s tím létajícím břemenem. Nebylo mi ho líto, on – na rozdíl ode mě – je za to placenej :D. A vůbec – dobře mu tak za ty blbý nápady!!!! Nějak jsme to zvládli, ale já měla ještě tedy dost vzduchu, když to vypadalo na vynoření. A ostatní taky. Zas mi hrábnul do inflátoru, vypustil a připravil na výstup. Za boha se mi nechtělo, pána jsem proklínala a vzpomněla si i na tebe. (Pozn.: I Vénovi patnáctka dlouho nevydržela a museli jsme z vody oba.) Snažila jsem se tedy udržet v dekompresní hloubce, ale Ah. mi začal ukazovat, že mám jít ke dnu a zůstat tam a čekat na něj. Moc ráda jsem uposlechla . Šel vynořit jen pána. Jenže pán to pochopil po svém a než stihnul Ah. cokoli udělat, vyfrčel na hladinu. To se zastavit nedalo. Pozorovala jsem to ze zdola a poprvý viděla, že je Ah. fakt rozhozenej. To jsme my nedokázali! :D. Držel se za hlavu a nechápavě s ní kroutil. Naštěstí pro pána jsme se v dekompresní hloubce pohybovali už nějakou chvíli před tím (Ah. asi věděl proč) takže to pro něj dopadlo dobře. Vrátil se pro mě a celá skupina jsme pak normálně a konečně v klidu dokončili ponor. Ale to už nenapravilo to, že jsem před tím viděla z ryb prd. Já se na něj nezlobila, každý začínáme, já jsu taky lama, jen jsem z toho prostě byla trochu (víc) rozmrzelá. Oběd jsem si nedala, měla jsem balíček a šla jsem si ho zdlábnout ven na bok lodi, kde byl klid a nikdo tam nebyl. Pustila jsem si muziku do uší, krmila rybky, nahřívala se ve sluníčku a bylo mi nesmírně dobře. Začla jsem si broukat ty moje hitovky, a když jsem byla v nejlepším, slyším přes muziku hurónskej smích – ti naši prevíti mě sledovali naštosovaný za rohem. Krve by ses ve mně nedořezal. Zpívat mě smíš slyšet jen ty :D. Chtěli mi původně jen říct, že je další breefing, ale tohle je vyloženě dostalo . Sledovala jsem, jestli zas nepadne nějaké slovo o tom našem spárování, ale nezachytila jsem nic. Ani nic nenasvědčovalo tomu, že by to chtěl Ah. zopakovat. Když mi přišel pomačkat a potahat výstroj, definitivně se mi ulevilo. Já bych snad ten ponor i vzdala. Bohužel, situace se opakovala jako přes kopírák – my všichni dole, pán zas nahoře. Ukázala jsem ho Ah., jak nám ve slunečních paprscích spývá na hladině, ten se opět chytil za hlavu a vrátil se k němu. Nic se nezměnilo, pán ručičkou dělal tsunami, nožičky v klidu a soumar dřel :D. V jednu chvíli si nás zkusil zavěsit za poutka výstroje, aby ulevil rukám, ale bylo to ještě horší. Jak se pán křečovitě držel, tak s ním pěkně
cloumal a stahoval zpátky a dolů. Radši si ho zas chytil za ruku, tou mohl to škubání aspoň trochu korigovat. Tentokrát už jsme byli se spotřebou vzduchu téměř stejně :D. Na druhou stranu jsme hned při zanoření viděli napoleona. Byl trošku dál, ale tedy působil impozantně, to je ryba jak kráva!!! Když jsme končili ponor, byl tam znovu a blízko, zastavili jsme, klekli na dno a dívali se. Jo, to bylo úžasný! Jinak jsme byli na místě (Middle reef, taky jsme loni byli), kde to bylo tedy hodně zničený, dno posetý mrtvými polámanými korály, ryb málo, ale zas docela velký. Měla jsem z toho pocit, že tam se berou hlavně zelenáči, protože už moc škody udělat nemůžou. Takový trenažér. Slabší ponor mi ale vynahradila cesta lodí. Byla přes hodinu dlouhá (já to miluju!) a Bůh vyslyšel moje přání a poslal nám doprovod. Vašku, já byla hotová!!! Připlavalo hejno delfínů, na lodi okamžitě křik a jásot, Ahmed pískal po delfínsku a „kluci“ excelovali úplně těsně před přídí, dělali vývrtky, ukazovali pupíky, skákali. Díky své pozici jsem stála hned nad nima. Chyběl jen kousíček a mohla jsem se jich dotknout! Chlapi mohutně povzbuzovali a skandovali nad každým skokem. Bylo vidět, že to ty delfíni baví, že na to reagují a vědomě se předvádějí. Sice se nezdrželi dlouho, možná tak kolem pěti šesti minut, ale zážitek obrovskej!! Tak jsem to zas ořvala. Ale teď už s nejvyšší obezřetností - pod sluňákama . Pořád, i teď, když o tom píšu, mám pocit absolutního štěstí! (Pozn.: Bylo to s nimi moje první setkání v životě!) Při zpátečný cestě už byly solidní vlny, tak jsem se hned nadšeně rozběhla na svý místo, ale Ah. mě zastavil a nechtěl pustit. Vypadalo to, že to myslí vážně. Jenže – já taky! Loni jsem litovala, když mě vrátil na palubu, teď jsem byla rozhodnutá se o to nenechat připravit!! (O „tamto“ klidně, ale o tohle ne! ) Nebyla jsem tvrdohlavá, neboj. V klidu a slušně (jen tónem, který nepřipouštěl diskuzi) jsem mu vysvětlila, že se nevrátím, ale že budu opatrná, držet se zábradlí jako klíště a nemusí si dělat starosti. Chvilku trvalo, než – jako ten (zajisté) moudřejší - ustoupil (a to doslova bránil uličku vlastním tělem), ale neměl na vybranou, necouvla jsem o krok! A stálo to za to!!! Jako horská dráha! Bylo to bezpečný, neboj, ty vlny byly stejný, jako loni, brnkačka . A co hlavně – jediná jsem znovu viděla delfíny a zas přímo pod sebou. Lehla jsem si na ten výstupek a dívala jsem se jim do očí. Tentokrát to bylo krátký setkání, než přichvátal hulič s foťákem, byli fuč. Ale já na vrcholu blaha! :D Při cestě zpátky jsem Ah. říkala, že mi to dnes připadalo jako loni my dva . Prý si na to taky vzpomněl . Ale že to teď bylo horší (buď v klidu, takový dřevo fakt nejsi), že to byla tvrdá práce a je zničenej :D. Okamžitě jsem toho chtěla rafinovaně využít a navrhla, že zítra mě držet nemusí, že budu plavat vedle něj sama. Chvíli to zvažoval, pak mi řekl, že záleží na mě, ale že by pro něj (prý pro jeho práci -?) bylo lepší, kdyby to bylo jako do teď. Asi kvůli tomu, že tam má moc začátečníků. A asi je z pána vycukanej :D. Tak uvidíme. Dneska jsem zapomněla nechat bakšiš, ale krom labutě bylo stejně uklizeno a doplněný ručníky, toaleťák a voda... jestli já moc nerozhazuju :D. No, ale pokojskému
to zřejmě nedalo, protože mi před půl hodinkou zaťukal na dveře s dotazem, jestli je všechno v pořádku, jestli mi nechybí voda a tak, zřejmě aby si mě prohlédl :D. Nebo abych si ho prohlídla já a měla s ním soucit :D. I když nevím, jestli je to ten samej co ráno, já ho nevídám. Tento už není mladík, celý prošedivělý a jmenuje se – nečekaně – Ahmed :D. A měl velkou chuť klábosit. Kdybych nebyla v noční košili a nestáli jsme mezi dveřma do hotelové chodby, pár slov bych prohodila. Takhle se mi ale vážně nechtělo :D. Jo a zrušila jsem svatbu!! Můj nastávající je lhář (jak jsem správně tušila), žádný miliony nemá a ani mi nechtěl koupit zlatý dary!!! Prý mi koupí stříbrný! Teď! V době krize!!! Skrblík je to a jednoho už doma mám :D!! Nechám ho nějaký skromnější turistce, já se poohlídnu jinde, jsem rozhodnutá přivézt ti/si z dovolené kapitál! :D. Sice jsem mu prý zlomila srdce, ale to mě nedojímá, může si za to sám! Nemá lhát! Alláh to vidí! Tak to je svodka z dnešního dne. Měla jsem v plánu jít večer na pláž, jenže jsem po večeři vždycky tak utahaná, že se mi nikam nechce. Asi to nechám na volný den. Už bych si ho měla pomalu naplánovat . Pořád si snažím představit, jak to doma zvládáš, ale před očima se mi vynořují samé hororové vize :D. Krmíš prosím, kočky? Máme ještě vůbec nějaký? Jak to máš s jídlem? Nehladovíš? Koupeš se – občas? Co děláš po večerech? Mastíš šachy? Opravdu se ti stejská? Štve mě ten net (Pozn.: Tři dny v hotelu nešel.), Ah. ho tentokrát nemá, tak jsem to z lodi poslat nemohla. Je to jak naschvál. No jo, teď už ho nepotřebuje. Je celý rozzářený, tančí, zpívá si, věčně mobila přilepenýho k uchu a toká.... Důvodem je, že si konečně do Safagy přivezl svou novou ženu (jak měl tu dovolenou) a jsou už spolu. Nevím kolikátou (vychází mi třetí), nevím odkud, nevím jak, na tyhle věci se neptám. Mě zajímá jen to, aby byl se mnou pod vodou. Tím spíš, že ve stejném složení se budeme potápět i zítra...
Egypt – kapitola V
středa 7. 3. 2012
Tak jsme byli na Abu Soma Garden. Je to to potápění v podstatě u pobřeží, asi 20 minut cesty lodí od Safagy. Zpočátku mi to tedy moc nevonělo, já chci vždycky co nejdál, ale pod vodou jsem změnila názor. Bylo to fakt krásný, barevný, živý a bohatý. Proti včerejšku značnej rozdíl. Zvláštní pohled byl na vodu plnou všech těch všech medůzek (nebo co to je), ony jsou svázaný do takových kytiček, třeba po deseti, ale i míň. Mezi nimi tam plavou barevné řetízky nejrůznějších vajíček, jiker, houfy opaleskujících „motýlků“ a
dalších jiných pidiživočichů, co se zrovna narodili. Vznáší se to tam ve slunečních paprscích v nejrůznějších formacích a barvách. Otírá se ti to o obličej, ruce, je to heboučký, úplně průsvitný jako igelitovej pytlíček, nemá to hlavu, oči, skoro žádný vnitřní ústrojí a přesto je to živý a dýchá to. Kolem plavou přežraný ryby a je to takové ohromující. Jak si oceán (ale no jo, moře), navzdory člověku, svým jedinečným způsobem prosazuje svůj život. První ponor byl fajn, Ah. nás nechal každého zvlášť, buď usoudil, že jsem už trochu pokročila nebo je pro mě „Létající Čestmír“ příliš těžká zkouška, na kterou ještě nemám hvězdy :D. Nechal ho tedy svému osudu, asi aby se pochlapil. Jen ho pečlivě sledoval. Taky tam nebyly skoro žádný proudy a celkově to působilo dost bezpečně. Začátek stejný, pánovi se zas nechtělo pod vodu, ale popral se s tím – Ahmed ho stáhnul za nohu dolů :D. Já opět způsobně a poslušně čekala na dně. Pak nám trochu lítal nahoru, ale od půlky už se snažil, pochopil, že ručičky jsou mu jen na obtíž, konečně je složil na prsa a vzpomněl si, že má nohy . Já se zas snažila vzorně se držet Ah. a neudělat nějakou botu. Zdálo se, že ho to uklidnilo, byla jsem vždycky na svým místě, tak se o to víc soustředil na pána. Pán totiž vypouští inflátor jako ze začátku ty – když má zadnici nahoře, to může vypouštět leda tak prdy. Pomohla jsem mu nahmatat zadní vypouštěč, poděkoval, ale sám si to stejně neuměl vypustit. O horním ani neuvažoval – zkrátka hadice je hadice . Jen jednou jsem se od Ah. oddělila, našla jsem náááádhernou korálovou skalku zalitou sluncem, s neuvěřitelně barevnými korály a snad milionem nejrůznějších rybiček. Úplně mě to ohromilo, tak jsem to tam obdivovala a přidala jsem se až k poslednímu členu skupiny. Samozřejmě jsem se pak vrátila na svý místo. Na druhý ponor (Tobia Arba) jsme popojeli na druhou stranu reefu. Na breefingu jsem zaregistrovala, že hulič už pod vodu nepůjde, takže Ah. přepároval lidi, sobě přiřadil toho lichýho. No a hádej, koho mi zas určil!! Šla jsem se připravovat dost silně rozladěná! Protože jsem ale nemohla protestovat, jelikož by to všichni slyšeli, uchýlila jsem se ke své jediné funkční zbrani – k vyčítavým pohledům, vždy jak to situace dovolila... Je to ignorant!! Když ten pohled zachytil, dělal blbýho a tvářil se pobaveně. Egypťan neEgypťan, se mnou si nikdo nebude zahrávat – přitvrdila jsem! Myslím, že byl poněkud překvapenej, jak nasraně (promiň) se dovedu tvářit!!!!! A to ještě nebyl nejvyšší level!!! Doufám, že pocítil i závan smrti! Zkrotnul - nevím jestli proto, že jsem platící zákazník nebo proto, že má „citlivou duši“… Ačkoli moc dobře věděl, s předstíraným zájmem se přišel mimo skupinu zeptat, jaký že mám problém... Neřekla jsem ani slovo, jen jsem šlehla okem po panu Fritzovi. Zafungovalo to okamžitě: „Ok, Ok, budete plavat se mnou, nemusím se prý ničeho bát, budeme zase spolu :D“ A tak to taky bylo! Já hned zaparkovala na levým křídle, a držela se zas jak klíště. Pan Fritz statečně funěl za námi, jelikož stále ještě nedostatečně kopal nožičkama a pořád zaostával. No, měl sám se sebou dost práce – vyvažovat, koukat aby nebrnkal o korály, hlídat si Ah. a ještě plavat. Myslím, že na ryby mu ani nezbyl čas :D.
Tobia Arba Nazývaný také „sedm pilířů“, vystupujících z písečného dna, a ukazující fascinující krajinu měkkých korálů, skleněných rybek, georgián. Uvidíte obrovské nafukovací ryby (gigant puffer fish), modře tečkované raje a chobotnice.
Těch tam tedy zas bylo! Nejdřív jsme vpluli do hejna zářivých, třpytivě modrých ryb, pod vodou bych tipla 30 cm dlouhých, a rybky se ani moc neplašily. Snažila jsem se vysledovat, jakým signálem se dokáží tak fantasticky synchronizovat, že ve zlomku vteřiny všechny uskočí stranou, všechny se otočí jedním směrem nebo dál volně plavou. A jak tam tak tančily a třpytily se v paprscích slunce, byly jak drahokamy. Další zajímavý setkání bylo s murénou. Nebyla ukrytá, zrovna se přemisťovala, ale asi jsme jí zajímali – elegantně se vlnila mezi korály pořád v těsné blízkosti kolem nás a zvědavě si nás prohlížela. Nikam nespěchala. Přišla mi docela narostlá, když odečtu zvětšení, mohla mít tak dva metry. Docela budila respekt. Ah. pak zavelel čekat, připravil pána na vynoření a pak ho poslal (už bezpečně) na hladinu. Vrátil se a pokračoval s námi. Pán už si totiž zase vyfuněl flašku . Hraju si takovou soukromou soutěž s Ah. o vzduch, pořád nenápadně sleduju o kolik má víc vzduchu a snažím se stále úsporněji plavat. Dneska jsem s radostí zjistila, že rozdíl už není 40 barů, ale jen 10 (tedy stále pro něj v plusu) a bez „břemena“. I tak mi to stačí, dál už to asi nesnížím. Ale díky tomu jsem mohla zůstat pod vodou taky. Bylo mi divný, že se do mě ke konci pouští chlad, ale dalo se to vydržet a přídavek jsem si užila. Až na lodi při zapisování mi Ah. řekl časy a nevěřila jsem, že jsem tenhle ponor natáhla (konečně) na 66 minut!!! S dvanáctkou! Nahoru jsem šla s 50ti bary. A to na breefingu říkal, že je to tak na 50-55 minut. Takže dneska maximální spokojenost. Konečně jsem pokořila hodinu. Musela jsem ho nakonec trochu (jako učitele) pochválit . Zítra jsem chtěla dát volný den bez ponorů, přemýšlela jsem, jestli by mě vzali (zadarmo) na loď jen jako společnici, nechtělo se mi válet na pláži. Prý bych mohla, a když budu chtít, můžu (ale nemusím) dát kapitánovi bakšiš. Ale po návratu na břeh jsem změnila plán - Němci totiž říkali, že zítra se jede na Panorama reef, jednak je daleko (júúúú), jednak je krásnej. Šla jsem si to ověřit k Ah., s tím, že jsem měla trochu jiný plán. Prý ať to posunu, protože v pátek má volno a nikam se nejede, žádný potápění. Musela bych s někým jiným. Ještě že jsem se zeptala, takhle bych tady trčela na pláži zbytečný dva dny. Jo, líná huba … Ale tím pádem už budu mít půlku za sebou . Nechci na to ani pomyslet... . Obědy na lodi si nedávám, mě by s těma lidma nechutnalo a beru stále balíčky. Asi jsme objednávali blbě nebo se něco změnilo, ale vždycky tam mám maso . Včera výborný houstičky s masem, zeleninou a dresingem, dneska normálně na grilu opékané maso s rýží a grilovanou zeleninku. Takže nehladovím. A ještě zbývá na krmení rybiček. Aspoň ušetřený peníz vrazím do závěrečného bakšiše nebo třeba do Salemu Expres – dneska se na něj Němci ptali, bylo by nás se mnou početně akorát,
kdyby bylo počasí, jelo by se. Ale nejsem hazardér – radši jsem se šla zeptat Ah. jestli si to můžu zkušenostně dovolit. Prý ano. Jen nechápu, proč kladl tak zvláštní důraz na to, že sraz by byl v 7 ráno :D. Tak uvidíme – brácha by záviděl, chudák... ale určitě by mi to přál. Jinak už mám spálenou papulu – nejvíc nos, a nárty na nohách, jak s nima na přídi pořád bimbám z lodi. Až se mi začne (a to brzo) loupat, budu vypadat jak plesnivá . Je tady fakt nádherně a na lodi si člověk ani nevšimne, jak to opaluje. Škoda, že budu mít barvu jen v obličeji. Zkusím to v pátek vylepšit na tý pláži, možná si i zašňorchluju s Henrym . Dneska jsem nechala službě bakšiš, ale labuť nikde . I když na nočním stolku sklenice plná květin, poklizeno, voda, šampon. Klasika. Jdu do sprchy, dneska jsem tě zase upřednostnila, doufám tedy, že bude teplá voda a před večeří si asi dáchnu. Je bezvadný, že tady v Egyptě žeru jak nezavřená a přesto se tu hubne! Měla bych jezdit častějš. Nakonec – taková odtučňovací kúra nebo lázně v Česku vyjdou cenově stejně . Po véče půjdu zjistit, jestli rozchodili ten net. Tak jen douška. Venku je úžasný teplo, moře tak moc voní, že mě to natěšilo na procházku po pláži. Cítím se dneska fakt zvláštně odpočatá, nabitá energií, po každovečerní únavě ani stopa. Tak jsem popadla baterku (jednak svítí, jednak se s ní dá slušně rozmáchnout) a spěchala ven. Zrovna je odliv, tak jsem myslela, že zas budu pozorovat zvířátka v jezírkách – ale po pár krocích slyším, jak na mě někdo volá. A to nikoli k seznamování. No představ si, že večer tam brouzdá ostraha a nikdo na pláž nesmí!!! To bylo něco na mě :D. Prý můžu chodit ráno, no to mi je platný jak zmrzlýmu zimník. Říkám, že ráno tu nejsu. Na to mi zopakoval, že můžu ráno :D. Byl neoblomnej. Jenže jak to u mě bývá – já taky :D. Trvalo mi nejmíň čtvrt hodiny, než mě vůbec pustil na 5 minut na molo a dalších 10 minut, než jsem ho udolala, že tam zůstanu nejmíň do půlnoci :D. Padla na to prakticky celá anglická slovní zásoba a veškerý můj ostrovtip . (Takže obojí vyšumnělo velice rychle :D.) Prý „hotelový systém“ – jsem mu jasně řekla, co si o takovým systému myslím :D. I ŽE BUDU KAŽDÝ VEČER KOROZOVAT PO PLÁŽI!!!! Jednoduše jsem mu oznámila svůj plánovaný program a taky, že se na něj každý večer budu těšit :D. Stejně jako loni :D. (Na ten program :D.) Byl to ještě takový vyplašený zajíček, moc odvahy vzdorovat neměl, kousek mě doprovodil a pak šel raději zkontrolovat nějaký jiný, méně nebezpečný plácek . Když jsem po půlnoci odcházela z mola, přiběhnul za mnou a sdělil mi, že MŮŽU CHODIT KAŽDÝ VEČER NA PROCHÁZKU PO PLÁŽI I PO MOLU, že to není žádný problém a ať se na něj nezlobím, že je to jeho práce. Ale jen já. Jo a že je tady přítelem pro mě . Tak vidíš, ještě budu mít bodyguarda :D. Byl takovej oplácanej, tak jsem si najednou vzpomněla, že jsem si ještě neobjednala obědový balíček, jsem si tak říkala, jestli je to vůbec po půlnoci ještě možný – hele,
a je . Už zdálky se na mě smáli a volali z recepce „lanč paket,434“ :D. Přiběhli za pult všichni tři (t. j. i ten klučina z internetu) a suprově jsme se pobavili – já se zas smála, až jsem brečela. Stáli tam jak tři králové a předháněli se, kdo bude vtipnější :D. Prý jsem jejich V.I.P. – tak na to slyším – ale bude to jen tím, že jsem tu sama . Ale co je zábavný, když se mě venku ty playboyové ptají na jméno – vytáhnu přívěšek a dám jim to přečíst. (Pozn.: Je na něm mé jméno v hieroglyfech.) Nikdo to neumí – výborná nahrávka na smeč, že v tom případě pro mě nejsou praví egyptští muži a „je mi líto“ takový neberu. No a včera se mě ptal jeden z těch na recepci a dokonale mi vytřel zrak, když to přesně přečetl a hned si odvodil, že Gabi je Gabriela. Obratem mi namaloval i svoje jméno (vyjimečně to nebyl Ahmed :D). Mimo to působí velmi vzdělaně a kultivovaně, ochotně mi pomáhal i s výměnou toho pokoje. Dneska, když jsem šla na net, tak operativně přichvátal jeden prodavač z těch krámků vedle, začal taky s obvyklým seznamováním a zase – „Jak se jmenuješ?“ Vytasila jsem přívěšek, samozřejmě nevěděl, ale nebyl blbej, zaplul do svýho krámečku a vítězoslavně přispěchal s tabulkou, kde byly k symbolům přiřazeny písmena. Tož už tedy taky ví . Jo, ten kluk od netu, co by chtěl ten malý noťas mi typoval 26-27 let!!!! Bez prdelky. Že bych tu omládla? :D :D :D. Nebo po něm fakt moc toužil :D. Ne že bych se na ty roky necejtila . To doma mám pocit, že je mi 150, ale tady to slunce a moře, to je taková megadobíječka, že mám chuť lítat! Kdyby to šlo zabalit do kufru . No, končím. Tady už je jedna hodina, v 7 musím vstát, abych zas neposlouchala připomínky velitele naší potapěčský grupy. Tentokrát by asi byly oprávněný, když jedeme daleko … Tak zatím dobrou a další pokračování dnes večer.
Egypt – kapitola VI
čtvrtek 8. 3. 2012
Dnes mám dvojitý svátek, tak jsem si řekla, že půjdu na loď za dámu . Šatičky, nějaká bižu, šminky. Vypadala jsem docela slušně a měla jsem fajn pocit, když zůstali všichni koukat . Jo! Nejsem žádná česká šmudla :D. (Tedy když se mi chce.) I posádka byla nějaká zaskočená a opět jsem měla osobního sluhu a veškerou péči . Ukázalo se, že to bylo víc než dobrá volba – a ještě na závěr dne to mělo dohru … Hned u divecentra nám Ah. představil nějakého mladíka, rozuměla jsem málo, ale došlo mi, že se bude potápět s námi a zároveň točit. Takže byznis. Začal nás brát ještě na suchu, tak se mi moje rozhodnutí ohledně dnešní róby vyplatilo – i když to vzal jen bleskově. Bohužel, Panorama reef se nekonal, neboť prý moc fouká (pak jsou silné proudy).
Skončili jsme zas na Ras Abu Soma. Nejdřív jsem vrčela, ale co nadělám. Aspoň že to tam je fakt pěkný. Opětovně jsem si ke svým svátkům přála žraloka, opět to nikdo nezařídil. Ale zas si nás připlavali prohlídnout delfíni, jenže jsme je asi nijak zvlášť nenadchli, takže hned odplavali. Byla jsem na svém místě a poslouchala písničky, tak jsem hned nahodila kameru, ale stejně jsem nic nestihla. Začínám se pod vodou cítit čím dál jistěji, což Ah. asi zaregistroval a čím dál méně mě sleduje. Už ho nezneklidní, ani když nejsem vedle něj, ale za ním – s ostatními. První půlku jsme plavali proti proudu, to mě vždycky sežere nejvíc vzduchu a ještě musím vybalancovávat, když mě to tlačí na útesy. Na zpáteční cestě je to pohodovka, to se sotva máchne ploutví, člověk si fakt odpočině a pokochá. Ras Abu Soma Útes ležící proti pobřeží, pomalu klesající a nabízející množství nádherných potápěčských lokalit. Též několik jeskyní se zametači (sweepers), houfy útesových ryb a často jsou tu vidět rejnoci orlí.
Nevím jak se to mohlo stát, bylo nás pět + Ah., ale pánovi se zas podařil husarský kousek a všechny nás převezl. Plavali jsme víceméně všichni pospolu, když se na nás Ah. otočil a něco se mu nezdálo – pán byl v tahu. Vůbec nechápu, jak se mu to povedlo, aniž bychom si všimli. Zas vysvištěl – ale tentokrát nejmiň z 10 metrů, to už je docela blbý, navíc to nebylo na začátku, ale už po značné době pod vodou. Mě zatrnulo, jestli pán není v pánu! Myslím, že všem. Přeci jen to není žádný mladík. Ah. mazal nahoru ho najít a zkontrolovat, zas jsme kvůli němu měli narušený ponor a čekali dole. Aspoň že se nás potom ujal ten kluk s kamerou a pokračovali jsme s ním. Ale byli jsme fakt rozhozený. Dokud se nevynoříš, nevíš, co se děje. A Ah. pořád nikde… Pak se konečně připojil, tak se mi ulevilo, kdyby to bylo zlý, tak se nevrátí. To by bylo docela drsný, poslední okamžiky před smrtí v přímém přenosu na funy videu… U dalšího ponoru už pán do vody nemohl, to je jasný, tak jsem byla o dost klidnější. Ten si je vyloženě nebezpečnej. Zkoušela jsem rozumět, co mu Ah. na lodi vykládá, nezvykle zuřivě u toho gestikuloval, a jak na to pan Fritz reaguje. Vůbec nepochodil. Pán ho přesvědčoval, že dělal co má, že vypouštěl inflátorem, ale že to prostě už nešlo. Ah. zas máchal rukama kolem zadnice, tak mi bylo jasný, že se mu snaží vysvětlit, kde se měl OPRAVDU vypustit. To je to, co jsem říkala, pánovi se tam špatně chmatalo, tak to vůbec nepoužíval. Ale bylo to jak do dubu – pán se mile usmíval a stále asertivně ukazoval, že se vypouštěl inflátorem. Nakonec byl Ah. rád, že žije, tak ho nechal být (co už s ním taky, když to dneska bylo naposled), jen se opakovaně ujišťoval, jestli je v pořádku a nemá příznaky dekompresní nemoci. Tenhle ponor byl opět na Tobia Kebir (Velký), jak jsem tam byla první den tak nadšená. Co bylo k vidění z toho míň častýho – ty rybky, co trčej jako špagety z písku a jak se přiblížíš, tak zmizej (Pozn.: Úhořovec Sillnerův), dva nádherný nahožábří, pár
trnuch a nějaké ropušnice a rozedranec. Jednu jsem našla já, konečně, ale jinak je vždycky vidí jen Ah. - a vždycky mě to překvapí, protože nejsou k rozpoznání ani z 10 centimetrů! Fakt dokonalý mimikry, součást korálů i obrostlý řasama. A tak moc se snažím je naučit vidět. Jinak mě tam potěšili různí čtverzubci, malí, velcí, a krásně vybarvenej ježík. Mě se tyhle mimina moc líběj. Je i daleko víc času a volnosti se zastavit (pro mě nic jednoduchýho v proudu) a chvíli tiše pozorovat. Proto jsem se většinou držela už za Ah., páč byl moc rychlej a bylo náročný ho doplavávat. Jednodušší bylo ho tímhle donutit počkat :D. Ty další stovky a tisíce ryb nepočítám . Zas si nás připlavalo prohlédnout hejno těch modrých ryb, ale v té hloubce už nebylo tolik světla, tak tu krásu tentokrát tolik nerozehrály. Byly však velmi krotké. Koráli taky prima, živý, nepoškozený, barevný, ale jak byly ty proudy, tak bylo moře jak vymetený, už žádný medúzky, žádný řetízky, žádní průhlední motýlci. Ale jinak stejně krásný jako v neděli. Dneska už mě Ah. na vynoření nedržel, viděl že zvládám udržet hloubku tak to nechal celý na mě. Byl poblíž a jen si nechal hlásit dekompresní čas. Tak zas malý pokrok. Hodinu jsem dneska nepokořila a se vzduchem to bylo taky zas horší. Pozoruju, jak on to dělá, možná je to i tím sucháčem, nebo má menší odpor vody protože je vyzáblej a nemá prsa, co hlavně ale má - veliký ploutve. I v proudech sotva hejbne nohama. Je to deprimující :D. Na svůj tlakoměr se jedinkrát nepodíval – kouká jen na naše, protože ví, že bude mít vždycky víc než ostatní. V týhle soutěži nebudu nikdy ani remizovat . Budu si to s ním muset rozdat příští rok, až někde natrénujeme :D :D. Cestou do přístavu nám šoumen pustil ten zbrusu nový film, už hotový, sestříhaný, s muzikou, všechna čest – i docela pěknej – ale ta cena!!!! 35 euro!!! No to mi přišlo přemrštěný, už 600 Kč za CD z promoce mi připadalo nekřesťanský. Tak jsem to nevzala – z principu!!! Ať si to nabouchá!!! Je si jistej, že mu to každej dá, když se vidí pod vodou, aby se doma moh´ předvádět před známejma. No tak sorry! Stejně tam krom mě jsou jen samý cizí lidi... . Za tu cenu bych měla dva další ponory!! Kdyby škrťák sundal 10 euro, koupil by si to každej. U podvečerního čajíku jsem to zmínila před ostatními – a jeden chlapík z naší party, starší sympaťák se synem Gabrielem (!), který si video koupil, mi přislíbil, že až přijede domů, vypálí mi ho a pošle, jako dárek k svátkům. Zdráhala jsem se to přijmout, ale nepřipouštěl diskuzi. Gentleman!! Snad to klapne! Ráno jsem na bakšiš nezapomněla, tak mám za to na posteli nějakou můru či co . Možná motýlka . Ale úplně nejvíc to vypadá jako mrtvý dítě v zavinovačce :D :D. A dvě vody a horu toaleťáku, páč si asi řek, že při mý spotřebě se s ním nebude denně nosit . Zítra tedy dám toho volňáska, vůbec nevím, co naplánuju, jak jsem pořád v akci, tak mi ta pláž najednou přijde děsně nudná, všude samej tlustej do ruda a do křupava osmaženej Němec. A zabíjet čas s místníma plážovejma playboyema se mi nechce.
Rozhodně začnu tím, že se řádně vyspím (i když i s tím mám problém, bo se neuvěřitelně budím kolem šestý.) To je v kostce všechno. Venku už je šero, na mě to zas padá, cítím přismahnutou papulu, zítra si na ni musím dát pozor. Zajímavý, že mi vydrželo nalíčení! To kdybych tušila dřív :D. Tož od teď se budu ráno na loď připravovat mnohem pečlivěji :D.
Egypt – kapitola VII
pátek 9. 3. 2012
Flákací den. Vstávala jsem v půl sedmé a v 8 už byla na pláži. Osazenstvo divecentra teprv vylejzalo na sluníčko a všichni se divili, jakto, že jsem tam tak brzy. Jen jedna bystrá hlava (ženská) správně pochopila, že mě nikdo nezdržoval s obědovým balíčkem na recepci . Ptala jsem se, jak by to bylo, kdybych se k nim přidala na loď bez potápění, ale protože tam byli komplet, museli mi říct regulérní cenu. Takže než 11 euro za nic, tak radši zadarmo na pláži . Měla jsem stejně v plánu Henryho (Pozn.: kareta obrovská), jenže on pořád nikde. Dvakrát jsem v tom vhodném čase procourala molo, ostřila do moře – a nic. Bylo mi to líto. Stejně jsem na sebe ale hodila neopren, co kdyby náhodou, a rozhodla se zkontrolovat u pilotů to hejno sépií, na které jsem loni už neměla čas. Jak tak plavu, koukám do hloubky na dno a tam ryba. Zaostřím – byl to štítovec. Říkám si, co dělá samotnej štítovec na šutru na dně? A v tu chvíli se šutr pohnul a dostal jasný obrysy Henryho :D :D.
Henry (Stále se vedou spory, zda je to Henry či Henrrieta. Každopádně je to miláček Shamsu.)
Náhoda jak blázen, plavat o metr vedle, tak si vůbec nevšimnu. Chvíli jsem ho sledovala, jak se cpe mořskou trávou, pak ale šel na hladinu a na to jsem čekala. Konečně zase spolu :D. Plavali jsme – já nevím – deset minut a slyším halekání z nedaleké lodi. A už cvakaly foťáky. Aby toho nebylo málo, nastartovali motorovej gumák a přiřítili se k nám. Byla jsem tedy docela načuřená. Měla jsem obavy, že mi ho zaženou. Hned do vody hupnul mlaďonkej arábek s nějakou bílou turistkou a suverénně mi Henryho zabral! Všechno zlý je ale k něčemu dobrý – bez ostychu na něj začal sahat (nechápu, že si to nechal líbit a nezmizel) a vyděšené turistce se taky snažil vzít tlapku a hladit želváka. Ta se mohla pos... :D Nechtěla k němu na blízko ani za zlatý prase :D. Je fakt, že jak otevře ten černý chřtán na nádech, vypadá děsivě… Pak se sbalili (ziminka) a zmizeli a já měla ten kolos zas jen pro sebe. A teď už jsem věděla, že na něj mohu bez obav sahat. Sundala jsem si masku i šňorchl, aby to bylo fér a byla jsem na něj moooc hodná. Hladila jsem ho, drbala i na bříšku, za „ušima“, pod bradičkou, a protože byly vlny, tak jsem se ho i lehce přidržovala za ploutvičku a zdálo se, že mu to nejen nevadí, ale snad i líbí. Páč když nás vlny rozdělily, párkrát si ke mně doplaval sám. A celou dobu jsem si s ním povídala. Tentokrát se nám to natáhlo skoro na dvě hoďky. Nemohla jsem se ho nabažit a on se neměl k tomu, aby odplaval. Už jsme dávno byli na otevřeném moři. Že si máknu zpátky, s tím už jsem počítala. Když jsme se nakonec rozloučili, než jsem doplavala proti vlnám ke břehu, měla jsem dost. A já ješitka odmítla svezení na lodi, která projela kolem a nabízela mi to. Vylezla jsem pak o hotel dřív, páč bych musela obeplout ještě jedno dlooouhý molo, a na to jsem fakt už neměla sílu ani chuť. Došla jsem to pěšky. Zalehla jsem na lehátko a upadla do sladkého bezvědomí. Je to tady prostě božský, každý den nějaké nové překvapení. Už mám asi 6 potenciálních ženichů, sbírám je velmi snadno. Jakmile na mě zavolaj „ahoj milašku“, usadím je, že miláček „až po svatbě“ :D. Nebo se samozřejmě ptají jak se jmenuju – totéž, že jim to povím až po svatbě . A pak se rozvíjí konverzace na téma – „Za jakých podmínek si tě vezmu :D.“ Vysoké konto a zlaté dary jsou samozřejmostí :D. (Kdo by to řek, že jsem ještě holka na vdávání? .) Všichni se tu pochopitelně znají, tak se ještě dohadujou, kdo je bohatší a kdo má větší šanci . Čí manželka vlastně budu, kdo bude ten šťastlivec . (Snad se o mě nepoperou :D.) Musím říct, že jsou všichni stále velmi slušní a ke mně nevtíraví. Je ale fakt, že si vybírám, s kým se dám do řeči. Když se mi někdo nepozdává, jak jsem říkala, takový ty vyčůraní playboyové, vůbec nereaguju. Už mi broučci ale řídnou, oni to mají asi turnusově, páč dneska odjeli domů na dovču dva a zítra jede další. Tak se se mnou chodí rozloučit. Než se vrátí, já už tu nebudu. Pracovní doba je tu 12ti hodinová. Co ale zjišťuju, tak zatím tihle všichni jsou za tu práci rádi a baví je. Vůbec neremcaj a nehledaj na tom žádný mouchy. Hotelový personál – recepční i restaurační – už mě z dálky vítají, snaží se najít nebo říct něco, čím mě aspoň chvíli zdrží na povídání. V restauraci mi přicházejí naproti,
točí se kolem mého stolu, přinášejí, odnášejí, poklízejí … Možná to je jen profesionalita, možná ne, nechám si iluze, že ne . Chtěla jsem maximálně využít opalovačku, tak jsem se radši vůbec nenamazala, abych chytla. Pořád jsem to kontrolovala a furt nic. Až večer ve sprše jsem se vyvolala jak kinofilm . Ale na to, že jsem byla na egyptským sluníčku celý den a bez krému, je skoro divný, že nejsem spálená. Do vody jsem tedy nevlezla, jen po kotníky a stačilo mi – nechápu, že do toho jsou schopní naskákat z lodí ty šňorchlisti. Mě to připadá ledový . Ale na Henryho jsem měla plnou výbavu, navíc těsně pod hladinou, takže mě sluníčko hřálo přes neopren. Ale řeknu ti, než jsem se do něj narvala a došla v tom parnu k vodě, moje tělo nebylo daleko od bodu varu. Už jsem si myslela, že zkolabuju. No, ještě budu pokračovat. Až teď jsem se dostala od internetu na pokoj . (Je skoro jedna hodina). Přišli se se mnou přivítat všichni, co nastupovali teď na noční. To jsi zaregistroval (Pozn.: Opět bylo všechno slyšet přes skype .) Přitom jsem tam zašitá a vůbec by o mě neměli vědět. Jak se tam dělaly ty skrumáže, přišel sám velký šéf, manager nevím jestli veškerého personálu hotelu nebo části, to jsem nezjišťovala, ale okamžitě byli všichni v pozoru. Domníval se, že nastal nějaký problém . Sice budil respekt i u mě, ale popovídali jsme si (jediný tu pochopil, jakým tempem a způsobem se mnou má anglicky mluvit), probrali jsme politickou situaci Egypta, Ameriky, Evropy, drahotu, krizi, zimu v Čechách, Obamu a tak. Jo a i on měl velký zájem o tohohle noťase. Slíbila jsem mu, že jestli pojedu ještě do Safagy, přivezu i jemu . Pak je rozehnal po své práci a my dva pokračovali v hovoru v té hotelové hale. Je to chlapík zhruba v tvých letech. Dal mi minilekci arabštiny, neboť jak jsem si nabiflovala těch pár slůvek, tady s tím dělám zázraky . Okamžitě na to všichni velmi vstřícně reagují. Jsem fakt ráda, že jsem si dala tu práci . No a taky jsme se bavili o křesťanství v Egyptě (on křesťan je a velmi věřící), opravdu je to tady problém. A tak řeč plynula, ptal se na mou rodinu, práci, já jeho taky až jsme došli k tomu, že je ještě svobodný (!), ale moc by si přál českou ženu (to už je asi stopadesátej, všichni tu básní o českých holkách a českých turistech, prý nejlepší lidi), tak kolem 40-45 let, pokud možno bez dětí (to už jsou stejně většinou dospělý) a další podmínky – musí být rozhodně také křesťanka, musí umět anglicky a musí být čestná a upřímná. Hm... docela náročnej, panáček :D. Že je samozřejmostí, že jí bude se vším pomáhat, se všemi pracemi, úklidem, vařením, to prý není žádný problém (jestli žije sám, tak to má asi v malíčku). A když mi řekl, že moje angličtina je velmi dobrá, že je správné, že nepiji (objednal mi džus - to byl fofr, když s ním pinglík přiběh) a nekouřím, že mám dobré srdce – byla jsem v pokušení mu říct, že jestli bude fakt vařit a uklízet, že jsem ideální adeptka :D. Jen bych trochu pořešila tu víru :D. A taky mi nabídl, při příštím pobytu – a i pro tebe – ubytování v jeho domě, abychom
to měli levnější!! Zvláštní, a to jsem mu říkala, že nejsem vdaná, ale že s tebou už dlouho žiju. Jako křesťan by nás měl odsuzovat za takový svazek. To je vlastně cizoložství, ne? No vidíš sám, že si nevymýšlím. Buď jsou to tak dobří herci, nebo se se mnou opravdu rádi baví. To druhý bych radši. A stále mě překvapují svým – jak to říct – i když prostořekým, přesto zdvořilým humorem. To prostě u českých mužů moc nebývá. Čecháček, jak vidí, že je žena ochotná se s ním bavit, okamžitě sklouzává do frivolnosti a trapnejch dvojsmysů. No jo, jdu si zabalit, připravit dolar panu pokojskému a zalehnu. Už je půl druhý – abych ráno nemusela zas poslouchat Ahmedovy připomínky . (Tedy ne že bych si z toho dělala vrásky .) Chtěla jsem se jednou podívat na diskotéku, ty animátoři moc pěkně tancujou, snad bych pochytila nové taneční kreace . Ale já se tam prostě nedostanu :D
Egypt – kapitola VIII
sobota 10. 3. 2012
Protože jsem včera během večera opakovaně upozorňovala recepci, že chci mít snídaňový balíček připravený na čas, konečně se zadařilo a opět jsem triumfovala včasným příchodem. Dneska jsme se sešli jen dva (z tý party Němců už zůstal jen jeden) a protože je Ah. nachcípanej (asi rýmička), tak jsem si mohla vyzkoušet toho druhýho fešáka. Prima začátek a i pokračování – jelo se na Panorama Reef. Dočkala jsem se!!! Než začal breefing, hned jsem mu oznámila, že stejně nebudu rozumět ničemu, ale že se budu držet stále vedle něj – tak jak to mám natrénovaný . Takže breefing byl jen pro Germána, ale já s překvapením zjistila, že od něj jsem rozuměla prakticky všemu! Nemlel tak rychle jako Ah. (ten už to má nacvičený jako básničky), stačila jsem si v hlavě překládat a doplnila tím, co už jsem znala z těch předchozích. Body tým jsme byli tak jako tak jen my tři, takže pohodička. Musím říct, že z těch všech ponorů byl tenhle úplně totálně nej!!! Je to reef dost daleko od pevniny ve volným moři, s malým platíčkem u severní a jižní strany a pak už všude kolem jen hloubka kolem 200-300 m. Nad platíčkem nás vyložili (asi z bezpečnostních důvodů – kdybychom chtěli zahučet dolů), ale nebylo to třeba, rovnou jsme vyrazili na obhlídku. Pod námi černá hlubina a kolem nás mraky a mraky rybiček a ryb, nad námi slunce. Kýč jak vyšitej! Zas spousty těch, který jsem ještě doteď neviděla. Veliký koráli, zdravý a hustý, hodně těch jemných měkkých, každý kousek obsazen nějakými živočichy. Například jsem obeplouvala takový do hloubky padající ostroh, krásně obrostlý, tam snad byl milion ryb! Základem byly ty drobné červené (se spoustou miminek), mezi nimi proplouvaly tyrkysově modré, v tom ještě vmíchané žluté a zelené. Byla jsem z toho úplně mimo. S těmi koráli tolik barev, až přecházel zrak! A o dva, tři metry dál další takový ostroh, jen o něco menší, u kterého bylo hejno jen černých placatých
rybek s bílým puntíkem, taky i s miminama, který měly minipuntíček . Člověk měl dojem, že tam vlaje černý závoj ozvláštněný několika žlutými klipkami (ty placaté pruhované). Úplná magie!
Komorník třískvrnný-dohledáno
Klaun adenoománský
Krom toho jsme ještě potkali obrovskou sasanku, snad metr průměr, ve které žilo množství oranžových a černých klaunů – také s početnýma rodinkama. Ne jeden dva páry, jak vídáme obvykle, ale prostě hejno. Jak se pořád proplétali mezi sasankou, velcí, malí, žlutí, černí – jen jsem tiše zírala. O chvíli dál jsme potkali tu želvu, jak měla deformovaný krunýř (a kluci jí už nedávali moc života), daří se jí tam dobře, zrovna se ládovala a nechala se ode mě taky pohladit. Jen jsem musela trochu sestoupat do 26 m - neboj, Muhamed byl jen metr nade mnou a jistil to. (Nakonec, čistě teoreticky – už mám ponorů na druhou hvězdu, ne? :D.) Pak jsme potkali ještě dvě zdravé. Jako démon kolem nás, poměrně blízko, proplavala velká barakuda. Minulo nás i hejno makrel, a zas jsem nebyla schopná rozpoznat ani jednu ropušnici, Muhamed mě opět přitáhnul až přímo k ní. Jenže já hledala takovou tu normální, a tohle byl prostě obrovský šutr na korálech. Fakt kusanec. Panorama Reef Jedna z perliček těchto lokalit. Obrovské korálové formace se stěnou padající do více než 200 m. Množství jeskyněk a převisů, gorgónií a jemných korálů. Jack fish, barakudy a útesoví žraloci často navštěvují tuto lokalitu.
Jsem přesvědčená, že teď na jaře, když všechno pučí a plodí, je v tom moři vidět neporovnatelně víc, než v tom listopadu. Stokrát jsem si říkala, že by kluci byli nadšený z fotek, který by měli z týhle dovolený. Prostě bezvadný potápění, vzduch a hloubku už si hlídám automaticky, ani na to nemyslím, takže kdykoli se zeptá na vzduch, vždycky vím. Budíka mám už dobře vychytanýho na předloktí a myslím, že mi to vyhovuje i líp, než na hadici. S výstupem zatím taky žádný problém. Dneska na nás byli kluci nějací hodní, aniž bychom měli objednáno, pozvali nás k jídlu. Ale jen jsem uzobla, měli tak akorát pro sebe, bylo by mi trapný to sníst, i
Germán s díky odmítl. Ale píšu jim plus . Když jsem otevřela balíček, skoro jsem se chtěla vrátit do kajuty jim to přeci jen sežrat . Dneska se tedy nevyznamenali – 2 suchý housky, trojúhelníček sýra, 2 „obložený“ suchý housky, tj. v jedný dva plátky sýra, v druhý dva plátky hodně divnýho salámu. Jsem je přechválila. Snědla jsem jednu, do který jsem naházela všechno a ty tři jsem zkrmila po návratu domů těm černým havranům – brali si z ruky . A nebyli hloupí – kousky se ztvrdlou kůrkou si odnášeli do bazénků na máchání výstroje namočit, aby jim změkla .
Panorama Reef, I. Ponor Jo a něco mě žahlo do rtu a tváře. Vidět nebylo nic, tak si myslím, že to byl nějaký plovoucí zbyteček nějaké medúzky, co se mi namotal kolem automatiky. Nebylo to nic strašnýho, jen překvapení. To před tím to bylo horší, se mi připláclo na xicht cosi dávno mrtvýho, slizkýho, hnědavýho a rozpadajícího se, snažila jsem se to v klidu dostat z obličeje, ale šlo to blbě, tahalo se to jak mrmel, všim si toho i Mohamed a hned zbystřil a sledoval, jestli jsem ok nebo mu tam budu jako ženská hysterčit. No, dokud mi to nevplave do krku, tak to v poho ustojím, i když hnus to tedy byl . Ten první ponor byl celkem krátkej, 45 minut, byli jsme trochu dýl pod 20ti metry. Druhý ponor byl – já nevím, kolem 18 m? I když jsme taky krátce omrkli nižší polohy . Pak jsme vystoupali výš, protože tam bylo hodně k vidění, a ten se nám natáhl na 66 minut. A to pořád s dvanáctkou. Když jsme se vrátili, akorát vylejzal „nachcípanej“ Ahmed s nějakejma potapěčema z vody na pláži. Je vidět, že má asi „tuhej kořínek“ :D. Když pokládal obligátní otázku, jak se mi líbil dnešní ponor – po pravdě jsem řekla, že s Mohamedem byl bezva. Jednak že mu líp rozumím, jednak mu v pohodě stačím. (Je ale fakt, že taky nebyly skoro žádný proudy.) A stejně jako Ah. i on si nás úzkostlivě hlídal, jak kvočna kuřata. Za mě „na výbornou“. Jen jediná nepodstatná vada na kráse – nemám si s kým po ponoru popovídat. Sice po příjezdu si spolu sedneme všichni, i holky z divecentra, ale šprechtí se německy.
Navíc dneska přijeli další, podle přivítání myslím, že také pravidelní návštěvníci Shamsu, tak se tam šprechtilo o sto šest, ženský z divecentra jedou v němčině stejně plynule jako v angličtině. Sem tam se někdo snažil, abych se necítila izolovaně, tak pokládali tu triviální otázku: Jak se mi líbil dnešní ponor … No co na to říct třikrát za sebou . Na zítra je zapsáno tolik lidí, že to bude snad na dvě lodě. Hlavně ať jedeme někam, kde jsem letos ještě nebyla. Ale obávám se, že znovu prubneme osvědčená místa. Je fakt, že se tam ale vždycky dá vidět něco nového. Prý nedávno třeba byli delfíni až u Haus Reefu u hotelu. Dneska zas říkal Ah., že viděli na Haus Reefu velkou krokodýlí rybu. Takže to nezáleží asi ani tak na místě, jako na těch rybách, jestli se tam ukážou . Mají tady hezký zvyk, každou sobotu hodí do placu litr rumu, kolu a chipsy a udělají si siestu. Tady vědí, jak se má pracovat!!! Většinou relaxují na sluníčku, aby byli dobře naladění a maximálně se věnují svým hostům – myslím tím čas a konverzaci! Takhle se dělá práce!!! Tohle by mi šlo . Pak jsou vyladění i hosté – relax a pohoda. Jenže tobě to asi stejně nikdo nevysvětlí. To je z dnešního potápění všechno, jdu do sprchy a udělat se neodolatelnou, když budu zdobit ten internetový koutek, a uvidím co ještě přinese večer – asi požádám o další lekci arabštiny :D. Ze všeho nejradši bych si ale schrupla... P. S. Usnula jsem nad noťasem, probudila se ve čtvrt na deset, měla jsem co dělat, abych stihla sprchu a večeři. Že by únava?
Egypt – kapitola IX
neděle 11. 3. 2012
Zjistila jsem, že stále ještě může být hůř a hůř. Na ranním srazu mě málem omyli. Bylo nás jak blech. Víc, než jsem čekala. Okamžitě jsem měla po náladě. Ani mi nedošlo, že se Ahmed nějak zázračně uzdravil a jede taky. Přitom bylo krásně bezvětří a předběžně jsme se domluvili, že při takovém počasí (které je jen pár dní v roce) dáme v komorním složení my dva s Ralphem a parta z divecentra, Salem Expres. Bohužel z toho sešlo – nováčkové se brali na dětský hřišťáka . Navrhovali jsme Ahmedovi rozdělení skupiny, páč na takovou grupu stejně byli dva divemasteři, ať ty holandský tajtrdlíky vezme Stella kam chce a my že odfrčíme na Salem. Ne, prostě NE! Měla jsem jich hned plný zuby! To nemohli přiletět o den dýl, sakra?!?!?! Ještě taková grupa, tak to tam šprechtilo, chrochtalo, byla to jedna parta a my dva – já a Germán Ralph. Jenže ten s nimi rychle našel společnou řeč. Další depka – změna lodi, sbohem kapitáne a pečující posádko, nalodili jsme se na tu velkou krávu. Plánované místo ponoru – „třešnička na dortu“ - Middle reef, tam kde se mi moc nelíbilo, anšto
to bylo takový mrtvý. No začínalo to pěkně, tedy. Kdybych to tušila, dám asi další volný den. Fakt počasí na objednávku, ani vánek, ani vlnka. Skřípala jsem zubama tak, že bych mohla štípat osmičku drát! A když na mě na lodi Ahmed nechápavě házel tázavý pohledy a ještě se zeptal: „How are you today?“ (Pro tebe – jak se dneska máš?), nebyla jsem daleko vzít ho flaškou po hlavě. To snad bylo jasný, jak blbě a proč se mám, ne???? Jenže tady člověk neví dne ani hodiny, co ho potká. Tak když jsem se na přídi snažila uklidnit a smířit s osudem, znenadání připlavali delfíni. Asi cítili, že potřebuju vzpruhu . Hned se chrochtači hrnuli dopředu, tak ještě že jsem byla na svém místě, bych už jinak neměla šanci. Jela s námi i jedna asi v mejch letech, a ta mi tedy byla dost podezřelá, páč nechrochtala. Mluvila naprosto úžasnou a libozvučnou angličtinou, jakou jsem snad ještě neslyšela. A co bylo hlavní – měla foťák a já ji pustila k sobě na nejlepší flek . Už jsme si vyměnily maily – a moje podezření bylo na místě - je to Kanaďanka . Doufám, že se o fotky opravdu podělí. Já se pokusila aspoň točit na mobil. Při breefingu jsem se tvářila tak jedovatě, že si Ahmed zřejmě netroufnul vůbec uvažovat o tom, že by mi bodyho dělal někdo jinej, než on. Měl nás na starost tedy dva – ještě jednoho pupkatýho Holanďana (kterého by si mohl zkusit jen pomyslet hodit mi na krk – nebo naopak!). Nevím, jestli jsme zaparkovali trochu jinde nebo co, ale tentokrát mi to nepřišlo tak příšerně mrtvý (i když to tedy žádnej karneval nebyl). Spíš než ryby byly vlastně ohromně zajímavý ty přírodní útvary, vysoký, členitý, špičatý korálový bloky vystupující z bílého písečného dna, desítky jeskyní a jeskyněk, takový trochu přízračný. Málem jsem v zaujetí zapomněla na moji soutěž se vzduchem, takže když nás začal shromažďovat k výstupu, mrkla jsem a rozcházeli jsme se jen asi o 5 barů – dokonalý!! Ale okamžitě se mi vrátila blbá nálada, páč já měla ještě skoro stovku! Než jsem ale začla protestovat, signalizoval mi, že on půjde s ostatníma nahoru a my dva, s pupíkatým Holanďanem, budeme body tým a máme si to ještě užívat. Tak to jooo, proč by ne, že jo? Měl dokonce stejně vzduchu jako já a zjevně to nebyl zelenáč, jako já . Zůstali jsme ve vodě jediní. Konečně jsem nebyla pod dozorem (to je vlastně postup do dalšího levelu, mě tak napadá ), tak jsem si ošahala co se dalo, sbírala jsem mušle a lastury (a zas je pochopitelně vracela zpět), zlobila rybičky, prohlížela si co chtěla a jak dlouho chtěla. Jo, dobrý to bylo. Pupík byl stále se mnou. Middle Reef Severně se svažující útes do 30 m, potom prudce klesající do obrovské hloubky. Zahrady tvrdých korálů na východním a západním rohu s akroporiemi, mozečkovým a salátovým korálem. Zábavné potápění na jižní straně přes mělký labyrint jeskyní a tunelů. Garupy, puffři a sladké rty (sweet lip).
Když jsme šli s pade nahoru, moje Suunto ukazovalo dobu ponoru 81 minut!! Všichni nahoře už suchý, převlečený, s čajema a kávama v ruce, uznale pochrochtávali, i Ahmed koukal. V tuhle chvíli jsem si poprvý připadala už trochu jako potapěč. Začínám být docela nenažraná . Už jsem se nemohla dočkat, jaké překvapení mě čeká v balíčku. Dnes vážně veliký!!! Jako bonus mi přibalili (zdarma a ochotně) i krmení pro rybičky. Jak jsem to otevřela a na obsah zasvítilo sluníčko, začal mi můj oběd neuroticky běhat po celý krabici :D. Při bližším ohledání se ukázalo, že tam mám spoustu proteinů v podobě houfu švábů a švábíčků :D. Naložila jsem s tím hospodárně – (zabalené) housky a maso pro mě, broučínky pro rybky :D. Přeci bych kvůli takový prkotině nehladověla :D. Na druhý ponor to bylo stejné, i ten závěr, všichni šli nahoru, a my zas dostali opušťák . Při 90 barech a 61 minutách ponoru. Tak jsem koukala, jak dlouho nám to vydrží. Tentokrát jsme zas viděli napoleona, temná ohromná silueta na modrém pozadí, jak beze spěchu pluje mezi korály. Další můj úspěch, našla jsem malinkýho zašitýho perutýnka, ale co hlavně – a konečně – objevila jsem jako jediná toho hambatýho nemravu (nahožábrýho)!! A ke všemu byl přenádherně zbarvený – jasně zelený s černým zdobením. Hned jsem to ukazovala Kanaďance, aby fotila. Pouštěla jsem bublinky uspokojením sama nad sebou, teď už mi jen schází ta škaredá potvora.
Po opušťáku ale byl vůbec nejlepší ponor dne, jak všichni zmizeli (i Kanaďanka), vrátily se velké a fantasticky zbarvené ryby, a my s Holanďanem znovu potkali napoleona. Jenže Holanďan si ho toužil vyfotit, tak jsme ho začali stíhat. Tím pádem jsme víc funěli, ale i tak jsme šli nahoru s šedesátkou a 75 minutama, a dalším zážitkem. Takže opět spokojenost. Má to ale i stinnou stránku – zřejmě jsem fakt postoupila v očích ostatních do dalšího levelu, ale tím pádem se o mě taky daleko míň pečuje . Dneska už mi nikdo ani nepomohl nandat ploutvičky . Už mi nikdo nepomáhá ani s nastrojením lahve, snad mi aspoň nepřestanou pomáhat do vody a z vody. Jestli jsem to s tou samostatností nepřepískla :D. Tak
jasně, zvládám bez problémů sama, ale líbilo se mi to . Cestou dom připlavali delfíni ještě dvakrát, ale zas jen bleskovka, ani fotky nebudou, bo bylo už málo světla. Dneska totiž bylo něco jako „zataženo“ - ale o to víc teplo. Mám už zas dalšího ženicha, včera večer mě pozdravil a přes noc (už tedy beze mě) se zamiloval. Chce mě ukázat rodičům v Luxoru, vyjmenoval mi, co všechno vlastní (dům, byt, obchod – hm, tak proč maká tady? :D), že mám dítě není problém, a dokonce by mi i dovolil se dál potápět :D. Jen bych se nesměla bavit s jinými muži :D. Jo, jsou to zlatíčka, jeden jako druhej :D. Jméno – Muhamed :D :D :D. Budu o tom uvažovat – pokud si naoplátku pořeší svůj zanedbaný prodehtovaný chrup . Čoveče, tenhle noťas je tady fakt v kurzu, chce ho každej, kdo ho viděl. Začínám mít pocit, že když jich nakoupíme náklaďák, vyděláme na tom majlant . Brácha by nám pomohl s nákupem za výhodnou cenu :D. Chtěj ho urputně, nechápou, že ho nechci dát za žádný peníze :D. A nabídky jsou slušný . Snažila jsem se tě prozvonit, ale zjistila jsem, že z neznámého důvodu jsem bez signálu. Výpadek to nebude, ostatní normálně volat mohli. A rooming mám aktivovanej, tak vůbec netuším, čím to může být. No, jdu se zmátořit, už nad tím zas klimbám, vůbec se mi dolů nechce... Mám chuť sebou praštit a spát. Ale to bys zas nespal ty strachy... viď? Co když mě dneska něco sežralo? Tak já to tedy jdu poslat... Pa Jak to dopadlo už víš, poslední tři večery jsou jak přes kopírák. Vykoupaná a najedená jsem nepoužitelná :D. Jen mě někdy nad ránem probralo bzučení komára – dneska ho budu muset ubezdušit.
Egypt – kapitola X
12. 3. 2012 asi pondělí
Dnes nás bylo o něco málo míň, ale i tak nás šoupli na velkou loď . Sice kajuta pěkná a pohodlná, ale pro mě nepodstatná. A čím větší loď, tím menší houpání na vlnách . A postrádala jsem „svého“ Pupika . V plánu bylo Shaab Sheer West a Shaab Claude, to jsem ještě neznala. Když jsem koukala na mapku, bylo to jen kousíček od Salemu – zase jsem píchala prstíkem do obrázku, že tady je ten správnej cíl a zas mi to bylo k ničemu. Ale Ah. mě ujišťoval, že je to nádherný místo a bude se mi tam líbit. Prima bylo, že to zas bylo dost daleko a já si užívala kochačku s mjuzik v uších. Vybavená tentokrát i foťákem jsem číhala na delfíny. To asi bylo špatně – ani ploutvička. Když si na příď přišel zakouřit Ahmed, zkusila jsem znovu nadhodit Salem (když
budeme tak blízko). Tvář mu zvážněla (takhle ho neznám) a povídá, že to je moc smutný místo, moc mrtvých lidí – vycítila jsem, že ho mrzí, že to je ostatním fuk a nemají úctu k tomuhle místu tragédie. Těžko mu teď vysvětlovat, že jsem loni měla stejný názor a ve skutečnosti tam ani tak moc nechcu. Jenže když se o tom loni pořád mluvilo a já ještě žádný vrak neviděla, názor jsem časem změnila. Tož neřekla jsem nic, ale docela jsem se zastyděla. Došlo mi, že i kdyby bylo to nejluxusnější počasí, tenhle divemaster tam s nikým nepojede. Byla to pro něj velmi osobní věc. Salem Express vrak Trajekt převážející poutníky z Mekky, potopený v roce 1991 po nárazu do útesu v noci. 300-400 obětí zahynulo při jednom z největších námořních neštěstí. Jen málo mořského života je na tomto vraku k vidění a jen málo ryb jej využívá jako obydlí, mimo zřídkavých ropušníc. Mnoho potápěčů se této lokalitě vyhýbá, protože ji považují za nezapomenutelně morbidní místo.
Ale Holanďani jsou celkem v pohodě, gentlemani, podají nám čaj (dámám), nabídli sladkosti, komunikují. Taky se trochu zklidnili. Příprava na ponory je pro mě čím dál víc rutinní, už to mám více méně zautomatizované. Před ponorem mi Ahmed přišel říct, že se mě chce zbavit – tj. že vytvoříme body tým s Kanaďankou a Ralfem, páč si bere dva nováčky a prý budou mít ponory krátké. Že na Hause Reefu to bylo sotva 40-45 minut - funěj. Jenže jsem mu zcela přesně nerozuměla, a pochopila jsem, že vzduch nevyjde jemu (tedy divný mi to bylo), trochu překvapená jsem se ještě jednou zeptala, jestli mluví o sobě – jeho reakce mě zas rozesmála :D. Vyvalil oči, obočí mu vyletělo až k pleši a velmi dotčeně a důrazně se ohradil: „MĚ?!?!?!?!?!?!?! Ne, MĚ NE!!!!!!!!!!!!! Tak jsem si říkala, že jsem si to dneska už definitivně pos... a mám šlus . S Kanaďankou Christine je to velmi příjemné potápění, beze spěchu, beze stresu, každou rybku fotí zezadu, zepředu, zezhora, zezdola, je to relax. A stále se vzájemně vnímáme a kontrolujeme. Ralf a já fungujeme jako stopaři . Jenže mě se dneska nedařilo, nezabodovala jsem ničím. Ale krásný to bylo, zas jak pohádková zahrada. Ah. měl pravdu, moc se nám to líbilo. Bylo hoodně rybiček a taky pár kousků velkých, různě zbarvených perutýnů. Krásný koráli, žlutý, růžový, modrý, červený. Ralf bohužel při jednom nešťastném manévru v proudu, jeden velký list ulomil . Shab Sheer Dlouhý, bariérový útes tvoří na jeho jižní straně mělkou lagunu a zahradu tvrdých korálů na východním i západním konci. Poritie, akroporie a ohnivé korály s uskupeními jack fish, tuňáků a snapperů.
Díky těm proudům jsme sice lezli z vody zas poslední, ale „už“ po 65 minutách. Protože jsem včera byla tak hladová, a protože jsem viděla tu hodovní tabuli, kterou nám připravili a na broučky jsem chuť neměla, objednala jsem si taky jídlo. Ještě že
tak, balíček byl pěkně odfláknutej, i když bez broučků. Ale zas, speciálně pro mě, ručně nadepsaný mým jménem v latince a taky v hieroglyfech – a vím kým . (Jinak tam nebývá ani číslo pokoje.) Budu si ho dál brát každej den - pro rybičky . Po obědě nahoře všichni zkolabujou, konečně je klid a já chodívám na levo nebo pravobok lodi (podle sluníčka), nějak se zavěsím na zábradlí krmím ryby a medituju. Včera i dneska jsem tak i usnula, nechápu jak, ale asi brzy zahučím dolů, jak sebou při probuzení vždycky trhnu . Stále se převlékám WC, už si na to zvykli a ochotně mi jej uvolňují. Je tam však s námi jedna postarší dáma, které se nepříčí nic, asi nudistka – převlíká se v té velké kajutě mezi všemi… no, je to takový divný. Mám dojem, že jsou chlapi (i naše jinak zvědavá posádka) dost v rozpacích (to už je asi přes čáru) a já vlastně taky. Na druhý ponor jsme popojeli, složení body týmu zůstalo stejný a natáhli jsme to na 67 minut, zas jsme zdolávali proudy a z vody jsme lezli opět poslední. (To se mi líbí čím dál víc!) Znovu spousta nádhery, k tomu jedna plovoucí megamuréna (bohužel mimo dosah blesku) a jedno murénový bejbátko malinkaťoulinký roztomiloučký. Perutýni a další havěť standardně. I jeden hambatej . Ale zažila jsem asi v 15 metrech trauma ... Obeplouvám útes, čumím do děr a do korálů, jestli něco neobjevím, Ralf a Chris těsně za mnou, klid a mír, nikde nikdo, jen my tři.... úplně zabraná do ponoru - a najednou šok! Něco mě chytilo, pevně sevřelo, úplně těsně před očima se mi zjevily další obrovský, černý, příšerný oči, mrtvá hrůzou jsem nebyla schopna rozeznat, na co koukám. Zastavilo se mi srdce a málem jsem si cvrnkla do neoprenu! Když jsem se vzpamatovala a zaostřila, viděla jsem Ahmeda jak se svíjí v záchvatu smíchu, že mě dostal – slabý slovo – kdyby tušil - totálně mě odrovnal! Plaval totiž s nováčkama z druhý strany pilíře a narazil na nás a na „vyčumenou“ Gábu. Tak po mě chmátnul. Třásla jsem se po celým těle a se srdeční fibrilací jsem bojovala ještě deset minut poté… Dál už byl znovu klidný pohodový ponor, jen se do mě ke konci nějak dala zima. Domluvili jsme si vynoření, a protože pod lodí byla kalná voda a tma, ztratila jsem na okamžik z očí Ralfa i Chris, a nebyla jsem si jista, na které straně je záď. Měla jsem ještě 2 minuty do vynoření, tak jsem si to šla obhlídnout a předpokládala, že oni už budou nahoře. V tu chvíli se oba ve světle přede mnou objevili, nezklamali, čekali na mě. Docela nám to spolu klape, taky jak jsme vylezli, nešetřili jsme na sobě chválou :D. „Objektivně“ jsme se vyhodnotili jako nejlepší tým :D. Přišel nás pochválit i „Ó Sám Nejvyšší“:D. A cestou zpátky jsme také byli náležitě odmněněni, připojil se k nám na dost dlouho delfínek samotář – a já byla připravená!! Tak mám pár krátkých videí, bude to rozklepaný, ale uvidíš ho!! . Na příď se přišli pomodlit chlapi (před západem slunce), chrochtači na ně ze zhora neviděli, tak měli klid, ale já seděla na tý špici jako myška a přišlo mi to, že bych u toho snad být ani neměla. Považuji to za takovou jejich velmi osobní a intimní chvíli.
Ale asi jsem jim nevadila. Vím, že před Alláha musí předstupovat očištění, viděla jsem, jak se na to kompletně převlékají. A vím, že musí být i umytí. (To je fantazie – dobrovolně čistotný chlapi .) Je dobré mít v životě pevný a neotřesitelný bod. Hodně o tom přemýšlím – a závidím. A je jedno, jestli je to Alláh, Budha nebo Bůh... Víš co se mi hrozně líbí? Že tu neposlouchám češtinu a až na vyjimky, česky vůbec nemluvím. Už začínám v angličtině i přemejšlet (přičemž s frustrací zjišťuju, jak málo toho v hlavě mám, než sestavím myšlenku, třikrát ji měním a zjednodušuju – pokud ji rovnou nezvarhnu, abych ji dokázala reprodukovat se znalostí mých několika slovíček). Tak jsem po večeři a ještě jsem nezkolabovala. Nějak bych to měla využít :D. Dneska jsem vyvětrala zase šatečky a užívala si komplimenty restauračního personálu. Naučili se pro mě nový český slovíčka . Ještě asi proběhnu hotel, ať o ten zážitek nikoho neošidím :D. Ne asi, ale určitě, jdu ti poslat zas něco na čtení. Tak ahoj, tvoje G.
Egypt – kapitola XI
úterý 13. 3. 2012
Tak jsem chtěla konečně prubnout tu diskošku, jenže jako na potvoru včera nehráli. Bylo ale náádherně teplo, dobře kolem 22°C, tak jsem se šla projít na pláž a molo. Samozřejmě se zbraní v ruce . Bodyguard nikde . Seděla jsem tam a sledovala cvrkot pod vodou, lulanky, strašně moc potěru, který připlaval za baterkou snad odevšad, taky tam plavalo hnědavý placatý cosi, asi 13 cm dlouhý a tak 5 široký. Na molu mě začla zábst prdel, tak jsem hupla na lodě a přesunula se na tu poslední. Jak tak zase relaxuju, koukám, že na dně je nějaký podezřelý obrys, asi dva metry přímo pode mnou. Lehla jsem si na podlahu a strčila baterku co nejhloubš – a konečně jsem viděla tu „krokodýlí rybu“, o který tu všichni mluví. Počítám, že na délku byla tak do 90 cm. Tak si můžu odškrtnout další potforu . Šla jsem spát a těšila se na Panorama Reef, tím spíš, že předpověď byla silný vítr => velký vlny => vzrůšo! Ráno jsem rozhrnula závěs a zkontrolovala, jestli je počasí jak má být . Vlající palmy signalizovaly, že je. Cesta trvá něco přes 70 minut, nemohla jsem se dočkat, jak si to užiju! Přešla jsem i to, že mě v noci poštípal ten malej zmetek. V radostném očekávání jsem dorazila na sraz a jen co se rozvalila na sedačce, přišla za mnou Stella a Susy, že je problém. Velmi rychle a velmi přesně jsem pochopila jaký – jak já zas ty chrochtače neměla ráda!!! Protože nepatrně zesílil mořský vánek a vlnky byly vyšší o 3 centimetry (u Muzea o
4), změnil se plán, aby je netrápilo bříško, že jim dlouhé houpání nedělá dobře. Sakra, Holanďani – námořní národ a takový chcípáci!!! Sice jsem usilovně smlouvala, ať si je někdo vezme a táhne s nima třeba k čertu a pro mě, Chris a Ralfa se vypraví naše malá loďka a zmizíme s Ah. na Panoramku, ale neuspěla jsem. Ralf s ponory skončil, přišel se jen rozloučit a Chris byla jedna z těch, kterým prý nebylo dobře (nevypadala na to). Ahmed nejel (že by trucoval kvůli mým pochybnostem o jeho vzduchu? :D). S úsměvem mi sdělili, že zbývám jen já sama. Grrrrrrr!!! Měli ale snahu mě aspoň trochu potěšit, tak si prý mám vybrat, kde bych se v té oblasti chtěla potápět. Jenže mě to bylo jedno, tam už jsem byla všude, řekla jsem, že rozhodují oni, ne já a že se přizpůsobím. To ale znamená, že už nepojedu ani na to, zatím pro mě neznámý místo, o kterém mluvil Ah. Už mám prostě smůlu! Zas ten den začínal na ho.... uby. Navíc jsem na pokoji zapomněla tu flísku, i když Kačky bundu jsem si vzala, ale v tomhle větru je to málo. Když jsem se ptala, jestli si pro ni můžu zaběhnout, kluci z divecentra mávli rukou a půjčili mi erár . Hezky jsem poděkovala, ale náladu mi to tedy nezvedlo! Po odplutí jsem na tom byla ještě hůř, páč vlny ani vítr nestály za řeč!!! Klidně jsme mohli jet. Stejně jim na lodi rozdávaj tabletky. Čert mi je byl dlužnej! Asi začínám bejt sobec :D. Tím, že nejel ani Ah. - jedinej, kterej se se mnou snaží aspoň občas ze slušnosti konverzovat, jsem si připadala nadbytečně. Ostatní si vystačej mezi sebou. Jela jen Stella (taková živá hezká kočička) a ta se maximálně věnovala jedinýmu mladýmu (dobrej samec, pořád se před ní natřásá do půl těla, aby nepřehlídla jak je stavěnej – vítr nevítr – a taky kypící zdravím a otužilej, že? :D) Holanďanovi. Mířili jsme opět na Ras Abu Soma, to je to místo, kde vybíhá ze břehu to dlouhé molo do moře, tož podruhé . Místo Ralfa se k nám znovu přidal ten pupíkatej týpek, co jsem s ním trávila opušťáky. Bodyho mi ale dělala ta Kanaďanka – s obavou se ptala, zda to tak chci i dneska, protože to zas bude pomalý – přinesla si profi foto výbavu, něco jako měl Petr a chtěla především fotit. Řekla jsem jí, že budu naopak moc ráda. S ní bylo dobře. Pod vodou bylo hodně živo, uznávám, že se mi to líbilo víc než dost, bylo tam slušný množství perutýnů a další hezká havěť. Ale Chris už docházel Nitrox, tak jsme se domluvili a zůstala jsem tam zas s Pupíkem Štefanem. A znovu mi dneska připadalo, že Bůh je zlomyslnej vtipálek. Nejdřív to připraví tak, abych byla totálně znechucená a pak mě hodí do vody a překvapí mě tam zas takovou nádherou. Na druhý ponor jsme se přesunuli na Tobia Arba . A to byl zas luxus! Nejdřív jsme se ocitly uprostřed hejna těch zářivých modrých ryb, byly všude kolem nás, házely modrý prasátka a tančily nějakou sambu. Další byl ten světlej puntíkatej velkej hranatej nevím co (že by čtverzubec?) – mám to doma, Chris mě s ním vyfotila. Taky jsem jí vyšťourala z korálů malýho černýho
hranatýho nevím co, ale bylo to roztomilý . Při obeplouvání jednoho pilíře jsme v proláklině našli pohromadě 5!!! různých perutýnů!! Jeden byl skoro bílý, bohužel, Chris ho neviděla a nefotila. Vypadalo to ale úžasně těch pět fešáků pohromadě . Můj osobní úspěch – konečně jsem sama objevila tu velkou hnusnou potvoru (něco jako ropušnice, možná rozedranec), stone fish. Všichni proplavali kolem, ale já zahlídla koutkem oka nějaký nepatrný pohyb – to se zrovna nadechovala, tak jsem přivolala Chris – a moooc mě chválila. Už mám splněnou svoji osobní metu – stone fish a nudistu. Už jsem potápěč! :D Ale absolutně největší triumf jsem slavila, když opět všichni přeplavali a já jediná – poslední - zahlídla chobotnici – a solidní!! Rozpětím chapadel dost přes metr. Byla celá vidět, (když se tedy člověk dobře podíval), seděla na korálech a otravovaly ji ryby. Asi ji to rozčilovalo, páč po ní běhaly znechucený fleky a oháněla se chapadlama . Jak jsme s Chris připlavaly blíž, zjistily jsme, že jsou dvě, ta velká furt šťourala jedním z chapadel do té druhé, která byla zalezlá v ďouře. Dost jsme se tam zdržely, bylo úžasný pozorovat, co to zvíře se sebou dokáže! Připadala mi jak ta diskotéková koule, jak rychle měnila barvy a vzory. A nejen barvy, nejdřív byla hlaďoučká jak dětská prdýlka, pak jako když luskneš prstem jí po celým těle v milisekundě naskákala turbo husí kůže . Stovky výčnělků a bradavic, k tomu jí asi došla trpělivost a hodila se do nasr..míchnutý černě . Rozloučily jsme se s nima, ale nedalo mi to, musela jsem si zkusit, jaký to je sahat na chobotnici . Protože nikam neprchala, trochu jsem ji něžně omakala, připadalo mi to jako medúza (tu fialovou jsem omakala dneska totiž taky, ale na kloboučku, kdyby byla náhodou žahavá). Chobotnici se to ale moc nelíbilo, vystrčila na mě chapadlo a varovně mi jeden kroužek přicucla na prst . Kdybych měla víc času, zkusila bych, jestli se s nima opravdu dá komunikovat a hrát – to by se mělo ověřit . Tahle byla ale nějaká zapšklá, tak jsem tedy pokračovala dál. Jak se později ukázalo, měla jiné plány. Když jsme se stejnou cestou vracely, už ve vyšší výšce/menší hloubce, zahlídly jsme, že tam obě stále jsou a chystají se k nějaký akci. Zůstaly jsme stát a čekaly, co se bude dít. Obě slezly z korálů na dno a ta větší se vrhla na tu o něco menší. Omotaly se chapadlama, jedna „břichem“ vzhůru, druhá na ní, popasovaly se a bleskově se pak odtrhly od sebe. Vypadalo to jak řecko-římský zápas. Tak nevíme, jestli dělaly lásku nebo se popraly o teritorium. Každopádně megazážitek.
Člověku tady prostě mizerná nálada dlouho nevydrží. Je to vidět i na těch Egypťanech. Pořád si zpívaj, nadšeně a rádi spolu diskutujou a věčně se smějou. Já snad ještě neviděla araba se špatnou náladou. U mě je to stejný, ráno vylezu s pokoje a už se směju a zrovna tak lezu večer do postele a ještě pořád se chechtám. A z tohohle se mám vrátit do zaprděnejch Čech, tak to mě zas položí! . Po návratu mi Chris pár fotek nahrála, tak něco si dom přivezu, ale hlavně se všem líbila ta moje fleška . Zas jsem mohla udělat dobrej kšeft! . Zkusím se s ní ještě spojit z domova, až bude mít fotky upravený, jestli se bude chtít podělit. Bohužel, tímto končí kariéra našeho skvělého body týmu, neboť pro Chris to bylo také poslední potápění. Já mám ještě zítřek a pozítří doufám, jeden noční ponor. To ale znamená, že budu skoro tři dny smrdět na pláži. Noční ponor bude až za tmy, pak mám pauzu před odletem a nakonec ještě skoro celý den, než nás odvezou na letiště. Letos už budu chytřejší, zapnu si ledničku a objednám si snídaňový a obědový balíček, dokud mám nárok – poslední den je šlus, tak budu mít nastřádáno. To je taky prekérka, dvakrát jsem letěla v noci dolů, bo jsem zapomněla balíček objednat. Jednou po půlnoci, podruhý asi v půl druhý v noci v noční košili přes celý hotel. Víš jak to je, před spaním ti dojde spousta věcí. Nebyl to žádný problém, byli tam vždycky „moji“ kluci. Včera jsem šla - dle mého soudu včas, po netu, bylo deset-deset. Jenže tam byl nový maník a něco brblal, když pochopil, že jsem anglické tupítko a zpomalil, tak jsem zas pochopila já, že se mi snaží direktivně (troufalec :D) oznámit, že objednávat se může pouze do 22. hodiny. Kdo by to řek? (A kdo by to bral vážně? :D :D) Ale blahosklonně mi dal najevo, že to pro tentokrát přejde, když je to jen deset minut po. Tož já tedy blahosklonně přešla, že s Gábi se takhle nejedná :D. Nejsu pes – dám mu šanci, třeba to bylo jen z hladu :D. Zazubila jsem se, zašukranovala, ocenila ochotu a laskavost, a popřála mu
dobrou noc, jako svému nejlepšímu příteli. Opouštěla jsem ho poněkud konsternovaného :D. První Egypťan, co byl takovej komisní. Jestli on to není převelčenej Čech :D. Teď se jdu hodit do gala a mažu na véču, už mám zas hlad . Jsem zpátky, najedená a rozradostněná komplimentama . Protože pořád dělám tajnosti s mým jménem (aby na mě nevolal kde kdo a před lidmi) a ukazuju ten přívěšek, ať si ho přečtou – začali mi dneska říkat Nefertiti. Nemám nejmenší námitky – ta ženská byla třída!! . Taky jsem zjistila, že už mi z lodi hrabe. Sice se se mnou (kupodivu) večer nehoupe postel, jako loni, zato jsem se dneska v koupelně přistihla, jak sedím na míse a bezradně se rozhlížím, kde je sakra koš na použitý toaleťák a kýbl s vodou :D :D :D.
Egypt – kapitola XII
14. 3. 2012 středa
Vstávala jsem skvostně odpočatá ještě před budíkem, který jsem dnes nařídila dokonce na dřív, než obvykle a připravena na cokoli. Rozhodla jsem se, že mě už nic nevyvede z míry a nic mě neotráví. I kdyby přišla tsunami, přes noc se jim potopily všechny lodě, posádka vymřela na kurděje a zbyl by jen House Reef, nic se mnou nemohlo hnout. Ani to, že opět se jelo s chrochtačema na tu „bezpečnou“ lokalitu. Překvapilo mě, že nejel Mohamed, ač jet měl. Nejel ani Big Pupík. Pořád dobrý. Co už se mnou ale hnulo, když mi Ah. oznámil, že zůstává i on, protože má moc práce. To už jsem prostě musela nesouhlasit! Vehementně jsem protestovala a argumentovala tím, že je výslovně objednanej, ale nezmohla jsem nic (ani slevu ). Samozřejmě preferuju „moje“ chlapy – logicky a prakticky(!), a poslední rána – taky bez Chris (což mě asi mrzelo nejvíc). Přišla jsem o všechny moje „jistoty“. Hrubě se mi to nelíbilo. Takže zase jen se ženskýma a úplně opuštěná . Susan (ta starší) měla v sólo péči černouška Jamese, který si zřejmě dělá kurz, a my měli opět „koťátko“. Tak znovu Tobia Hamra. Breefing (který začíná tím, že sameček dělá spícího broučka a čeká, až si pro něj kotě dojde) je takový neslaný nemastný, důležitý věci, na který klade Ah. a Mohamed důraz jsou tu nedůležitý, řečený jen tak mimochodem (jestli vůbec), zato je dán velký důraz na emoční a nonverbální stránku projevu (pro urostlého halamu, kterému říká „My baby“). Takže sdělení o směru a hloubce ponoru, o proudech, o orientačních bodech, o vzduchu, o hlídání svého bodyho (pokud se k tomu vůbec dostane), je bohatě prokládané „důležitějšími“ informacemi o tom, kdy tam kde viděla jakou rybu, jaké má puntíky, pusinku, ošiška, jak rozkošně plave, kolik jich viděla, jak jsou
roztomilé, a to všechno s náležitým osobním předvedením (vlnění celým tělem, mávání pacičkama, mrkání ošiškama směrem k samci, s potutelnými úsměvy, kterými asi sdělovala, jak jsou ty ryby poťouchlé). Jen vrozená slušnost (možná vtlučená) mi nedovolila otáčet bulvy v sloup a vzývat Boha... Nakonec rozdělila partu na „Já a moje baby“, a vy ostatní (a starejte se - to se mi tedy vůbec nelíbilo, nevěděla jsem, ke komu se přifařit). Jako vždycky zamrkala kukadlama a jakože stydlivě se dotázala skupiny (pohledem na polonahýho samce), jestli máme nějaké otázky. Načež se samec zatetelil, poskládal obnažené tělo a s předstíraným nezájmem odešel na záď (kde byl takovej vichr, že to člověka sráželo na zem), zírat na horizont, aby mohla žasnout nad jehou muskulaturou. Dneska byla zima jako prase, sluníčko slabý, pod mrakem a brutálně fičelo zcela jistě z Ruska. Všichni jsme na sobě měli všechnno, co se dalo, na hlavách kapuce a ručníky, ale sameček jen kraťásky :D. Obávám se, že kromě trocha těch svalů už toho moc v nabídce nemá . Ježíši, jak jsou ty chlapi nablbí :D. Radši zhebne, než aby se vzdal svýho předvádění se :D. Myslím, že do toho neoprenu se pak ale moc rád nasoukal :D. Já tedy taky, a než se všichni připravili, ještě jsem přes něj natáhla obě bundy. Už mi trošku neštymoval start – nikdo na nikoho nečekal, zejména tedy ne na mě, žádné shromáždění ve vodě a vzájemné potvrzení připravenosti k ponoru. No vybrala jsem si staršího chlápka s foťákem, kdo fotí - nechvátá, měl octopus a působil zkušeně. Jenže samec pod vodou dělal zmatky, nezvládal vyvážení, o to víc kolem sebe mlátil obrovskýma žlutýma ploutvema, stále jsem musela manévrovat, aby mě neumlátil, takže u „svýho“ bodyho jsem často nemohla ani být. Stejně mu to bylo šumák, jestli se po mě (a to si možná fandím) podíval dvakrát?? Neprobíhaly ani žádný vzájemný kontroly vzduchu. Připadala jsem si jak trotl, když jsem se zeptala – jeden z nich vůbec nevěděl, která bije, co to s těma rukama dělám. Takže z ponoru jsem měla velký kulový, ačkoli pár hezkých okamžiků tam mohlo být, protože jsem neměla pocit bezpečí, byla jsem trochu ve stresu, a soustředila jsem se jen na to, abych byla opatrná a držela se téhle neorganizované skupiny. Taky proto, že voda byla jak polívka, malá viditelnost. Všude plankton. Přitom to bylo místo, kde jsem měla první den ten druhej sólovej V.I.P. ponor s Ahmedem a byla jsem z něj taaak nadšená. Toužila jsem po Chris, ta byla fakt bezvadná! Naše souhra byla stoprocentní. Když jsem měla ještě hafo vzduchu, otočili to a tak nějak chaoticky mířili zpátky. Vylezla jsem s 75 Baary po 66 minutách. Dalších možná patnáct jsem tam ještě mohla být, jenže s kým?
Manévry před „žlutým nebezpečím“ Měli ale dobrou vychytávku – připevňovali si u dna ke korálu tu bojku, aby věděli, kudy nejrychleji k lodi. Jenže já to nepochopila, měla jsem za to, že tam ta bojka po někom zůstala (neviděla jsem instalaci), tak jsem ji odvázala... no tupítko... Na druhý ponor jsme zas popojeli kousek dál, na Tobia Soraya. Ještě na lodi jsem zvažovala, jestli půjdu taky, protože se mi to fakt vůbec nelíbilo a měla jsem divný pocit. Jak se ukázalo - neměla jsem ho podceňovat! Byla jsem ráno naivní, když jsem si myslela, že jsem připravena na všechny eventuality – realita byla jiná... Snažila jsem se zas být ve střehu a plavat v houfu (který byl tedy rozcáplý široko daleko, kdyby měl někdo problém, asi by neměl moc šancí), kde byla Stellinka jako průvodce, jsem vůbec nevěděla, tak jsem prostě hlídala žlutý ploutve – měl je sameček a ten „můj“ bodypartner. Nějak se zas zavelelo zpátky, a ačkoli jsem neotálela, najednou nikde nikdo. Ani noha. Kam plavat?? Bez kompasu problém. V dálce za korálovým útesem jsem zahlédla bubliny, tak jsem tam v klidu (nebudu si stresem spotřebovávat vzduch) vyrazila. Dohnala jsem je, zkontrolovala žlutý ploutve a pokračovala s nima. Ale po pár desítkách metrů se mi něco nepozdávalo... - ploutve byly jen jedny, jeden potapěč měl v ruce tu kovovou tyčku a ta ženská vedle mě nevypadala jako Stella.... Jo, přesně – úplně cizí parta. Ale zaplať pán Bůh, že tam byla. (I když bych to neřešila, vzduchu jsem měla ještě hodně, prostě bych si udělala svůj výstup a ať se staraj!!) Nejdřív jim to vůbec nedocvaklo, nějak podrobně mě nezkoumali, ale pak jsem je zastavila (vytipovala jsem si průvodce) a vysvětlila, že nejsem jejich, že jsem se ztratila svý skupině, ale že si dokončím ponor s nima. Poptala jsem se, jak jsou na tom se vzduchem a bylo to na téměř stejných hodnotách se mnou. Tak jsme si chvíli poplavali a potom jsme se dohodli, že jeden průvodce (byl chlap a ta ženská, co nebyla Stella :D) pořeší tu svou skupinku a ona že se mnou půjde nahoru. Stejně to už taky balili. Trochu měla o mě obavy (bodejť, když neměla tušení, jak na tom jsu),
ale uklidňovala jsem ji, že je všechno v poho. Jen mi nikdo na té jejich lodi nepomohl z vody (asi to nemají zavedený) a když jsem se odmaskovala, tak byla posádka trochu v šoku, co se to u nich vylouplo za mořskou pannu (no – pannu …) . Vylezla jsem zas se 70tkou a asi o 100 – 150 m dál viděla zakotvenou naši loď. Mezitím už našim signalizovali, že mají jejich potápěče a je OK. Paní divemaster si ještě dělala starosti o mého bodyho, co se s ním stalo, kde zůstal, tak jsem jí vysvětlila jak to je, napojili mě horkým čajem a já čekala, jak si mě Stellinka vyzvedne. Stellinka chca nechca musela zas hupnout do vody s lanem a bójkou v ruce, doplavat těch 150m proti vlnám k nám a přebrat si mě. Zpátky už nás chlapi na tom laně přitáhli k lodi, byl to mazec, svištěli jsme jak vodní skútr. A jak už jsem řekla, protože jsem slušně vychovaná, omluvila jsem já „své“ průvodkyni za těžkosti, které jsem jí způsobila… Ujistila mě, že je to v pořádku :D. Chrochtači byli dávno na palubě a vypadali naprosto nevzrušeně...
Ujala se mě tato kachna
No ale po návratu už nás kluci, jako vždycky, vítali a Ah. se mě tradičně ptal, jaký byly ponory. Tradičně jsem samozřejmě řekla, že O.K. Pak jsem se rozhlídla kolem, jestli jsou ostatní dost daleko, a zeptala se, jestli chce slyšet pravdu – to ho překvapilo, pochopitelně že jo. Popsala jsem první ponor (začal se kabonit), pak druhý, a když jsem se dostala k momentu, že jsem zůstala sama a ztratila se, ztuhnul mu obličej, až mě to vyděsilo! Tvářil se krutě nepříjemně. Prý a co Stella?? Kde byla? Co dělala? Jak se to stalo? Jak jsem to řešila?? Uklidnila jsem ho, že konec dobrej, všechno dobrý, že to bylo jen takové malé dobrodružství a hlavně, ať si to nechá pro sebe. Nechci být za tu problémovou, kdybych se sem někdy ještě vrátila. Jen už budu vědět, že budu trvat na osvědčených divemasterech!! A to se vší rozhodností!!! Oba kluci jsou výborní, v oba mám důvěru, pokud by nešli na ponory, budu radši na pláži. Pak se mi za všechno hrozně omlouval, jako kdyby za to mohl on. To je po dlouhé době situace, kdy musím přiznat body chlapům a ne ženským, i když kdyby divemaster byla Chris, tak se to taky nestane. Teď si uvědomuju, že ani včera, ani dneska – ani jednou, nás Stella po ponoru nepřepočítávala, natož během. (Ah. i Muhamed si počítají lidi i pod vodou – každou chvilku... ) To bude asi těma hormonama …tak hlavně, že se neztratil sameček… Za celou dobu, když se sedělo před DC a chrochtači popíjeli svá piva, stejně jako každý den po návratu, nikdo z nich vůbec o mém zmizení neřekl ani slovo. Přitom to byla přeci taková vtipná historka z natáčení, řekla bych :D. Jak zapadalo sluníčko, přestávalo být teplo. Mě tedy s mýma vrstvama bylo fajn, ale Ah. v tričičku klepal kosu a ukazoval mi svojí arabskou husí kůži :D. Jak romantické! :D. Prý si, „stupid“ zapomněl flísku. Když už mám to „laskavé srdce“, tož nabídla jsem
mu svou svrchní vrstvu – Kačky zimní bundu. Bylo vidět, že by ji rád, ale zamachroval, že je to O.K. (Asi stejná vývojová linie se samečkem :D.) Vůbec jsem nepřipustila diskuzi, utla jsem ho se slovy „no kidding“ (ani nevím, že to umím) a vrazila mu ji do ruky. (Ještě ho budu potřebovat, tak žádná rýmička!!) Sedla mu dokonale, a že byla nahřátá, tak se zatetelil blahem. No, aspoň jsem se revanšovala za tu včerejší flísku. A třeba z toho kápne nějaká protekce . Přikupuju si tedy ještě dva zítřejší ponory, jeden denní, druhý noční. Byla by škoda ten den nevyužít a navíc tímhle fiaskem završit jinak excelentní zážitky a dovolenou. A taky proto, že holky zůstávaj prý doma! . Já jsem se zas tak božsky nadlábla!! Tak jejich grilovaná zeleninka, rybičky, fakt mi to chutná moc. Ty večeře jsou labůžo! . Ale ta jejich angličtina – fázr, mázr, sbyk, ben, skybe, uo, wiat a další chuťovky, no je to prča než se domluvíme, o čem je vlastně řeč . Zato ale tady ale fakt brutálně boduju s tou arabštinou! Každý den někoho přivedu k údivu . A náležitě si to vychutnávám . Přitom je to pár fráziček a k tomu nějaký to slovíčko . Umím popřát dobré ráno, zeptat se jak se dotyčný má, hezky poděkovat, pozdravit ve slengu i slušně, říct, že je to v pohodě, omluvit se, a co hlavně – škemrat :D. Prosím se řekne „min fadliki, … fadlik nebo … fadlak“ (podle toho, komu to říkáme) je to takový hezký a mimo to – fakt jak nám říkávala maminka – kouzelný slovíčko :D. Občas fadlikuju jako o život :D. A jak už jsem říkala, korunu tomu dávám s Amr Diabem (jejich „Karel Gott“) , za to, že vůbec o jeho existenci vím, děkuju tomu mýmu fejsbůkovýmu zajochovi. Dneska mi třeba vegetable-man (ten co tam krájí ty sáláty) chtěl vysvětlit, jaký je gramatický rozdíl mezi tím, když něco říká žena muži a muž ženě, a já větu dokončila za něj. On je to takovej komik, prťavej a strašlivě šilhá, musím vždycky vyčíhnout to oko, kterým se dívá na mě :D. A když teď ještě ty oči, každý jinam, v údivu vyvalil s fakt pusou dokořán, málem jsem se mu smíchy zhroutila do mrkve :D :D :D. To je snad placenej maskot restaurace :D. Hele, ty seš tak netrpělivej, tak já letím dolů . Pa. (Pozn.: Telefonická urgence dalšího pokračování .) Jen dovětek - jsem cestou proběhla recepcí a chtěla objednat zas balíček, jakože včas – a byl tam ten kyselej arab. Ale jak vyměněnej – už z dálky huba od ucha k uchu, než jsem stihla popřát hezký večer, hlásil lunch packet, moje číslo pokoje, čas kdy si ho vyzvednu a že bude potápění :D. No vida, že to jde :D
Egypt – kapitola XIII
15. 3. Čtvrtek
Tady prostě nic nemá řád . Ráno jsem vstávala zas bez budíka v 6:20 – a to si vem, že je doma ještě o hodinu míň!! Projela si svůj pravidelný rituál – mrsknu tašku do kouta hned za dveřma, přivítání s restauračním personálem, popadnout misku na polívku, vedle natočit studený mlíko a hrábnout po pečivu – mlíko postavit na stůl, pečivo taky, běžím běžím kolem vajíčkáře – nejdřív z dálky vysílám zářivý úsměv na pozdrav, pak jen kývnu, že jo, ani nepřibrzdím a už se mi dělá vaječná omeleta – do polosyrova a neotáčet => zastavím až u čajů, kde si ho udělám do tý polívkový misky, a cestou zpátky už mi podává talíř s omeletou, jen si přisypu opečenou zeleninu, poděkuji a usadím se u stolu. Dokonalý!! . Ráno na srazu jsem byla dlouho první a jediná. Pak se přiloudala Michaela a Ahmed v bundičce (asi došlo přes noc ke znárodnění), s ranním šálkem čehosi a následně přicházeli chrochtači. Otočila jsem se na Ahmeda a se vší vážností mu řekla, že OPRAVDU DNESKA NECHCI JAKO BODYHO NIKOHO OD NICH! V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!! BY NO MEANS!!!! A doložila jsem ještě pár včerejších postřehů. Jen se tak na mě podíval a říkal něco ve smyslu, že tam bude on. Aspoň jsem si myslela, že tomu dobře rozumím. Tak to mi i přišlo logický, když včera navečer říkal, že jedou s Mohamedem a holky nechaj doma . Souhlasil ale s tím, že ani jemu se tahle parta nelíbí – už od prvního ponoru na House Reefu, že s nima už druhý ponor odmítl. Tak proto jsme měli Stellinku. (Podlej zrádce!) Že si o té záležitosti mám s Michaelou promluvit, měla by to prý vědět. On že jí to na mé přání říkat samozřejmě nebude. To jsem ale odmítla. Mezitím se přišourali další zákazníci i lidi z divecentra. Jak se blížil čas odchodu do „šatny“ nezdálo se mi, že by se Mohamed chystal. Zato se zdálo, že holky sledují čas a lidi pozorně. Když nastal čas přesunu, zvedly se taky. S úzkostí jsem sledovala, jestli apoň Ah. zvedne pozadí... Naštěstí jsem rozuměla dobře, dost se mi ulevilo, ale že trvalo, než se pohnul správným směrem, už jsem si zklamaně připravovala vysvětlení pro Michaelu, proč jsem si to s potápěním dneska rozmyslela. Nejvyšší blaho mě ale zalilo cestou po molu k lodi, kdy už jsem zcela bez pochybností rozuměla, že dneska, vzhledem k tomu včerejšku, jede jen kvůli mně. (Že by přeci jen revanš za bundičku?) Že měl zůstat v divecentru, ale domluvil se s Michaelou (jeho šéfová), že každopádně pojede se mnou. (Odvolávám „ podlýho zrádce“.) Prý na mě bude dávat pozor a dělat mi „druhého Vaclava“ (tak to mi znovu zatrnulo :D :D :D). Toho kluka pozlatit a vystavovat jako národní poklad!!!! Ještě mu tedy tu bundičku chvíli nechám :D. Domluvili jsme se, že vynecháme první ponor a půjdeme až na druhý, že se mi to prý bude líbit. Začala jsem být zvědavá.
Na lodi, když chrochtači naskákali svým typickým sebevražedným způsobem do vody a loď byla jen naše, byla s posádkou super zábava, čajíčky (to byla sranda, během asi 5 minut se přišli zeptat hned tři chlapi, jestli chci čaj), nestíhala jsem rozumět a reagovat (plácali jeden přes druhýho), až když většina zmizela v kuchyni, bylo to klidnější. Sedli jsme si s Ah. ke kapitánovi nahoře a konečně jsem se odhodlala k delší a plynulejší konverzaci, bavili jsme se asi hodinu. Když se znovu dostala řeč na včerejšek, už si nebral servítky. Šermoval rukama a důrazně bušil do kapitánské palubní desky, že něco takového se NIKDY nesmí průvodci stát!! (Podotkla jsem, že jsem taky průvodce, takže vím.) Že pod vodou je velmi nebezpečno a NESMÍ udělat chybu. Že to nikdy není chyba potapěče (o tom bych ale někdy polemizovala, když vím, jaký lidi jsou, namátkou Létající Čestmír), ale divemastera. To není zábava, ale tvrdá a nebezpečná práce s lidmi. Přístup Stelly je prý velmi velmi neprofesionální. Divemaster má MAXIMÁLNÍ zodpovědnost za bezpečí a spokojenost potapěčů. Jeho úkolem je zajistit BEZPEČÍ, zážitky, komfort a s lidmi, se kterými jde na potápění, se musí také BEZPEČNĚ vrátit. On že žádné vtípky ani chyby neakceptuje. (To je pravda, loni jednoho z nás taky srovnal do latě.) Taktně jsem pomlčela o tom jeho šokingu pod vodou (asi tedy „zážitek“), místo toho jsem ho naopak (a rychle – aby to tam kapitánovi nerozmydlil na třísky) ujistila, že právě proto jsem si ho už loni rezervovala . Že mám důvěru v jeho způsob práce. Že pokud se někdy vrátím, budu zas chtít jen jeho nebo Mohameda. Prý O.K., že se o to postará. Konverzace začínala být náročná (zrychlovalo se tempo), radši jsem vytáhla ten můj malej noťas, kde mám tu free angličtinu, ale nakonec nebyl potřeba. Zvládla jsem to sama – nevím, jestli je to tím, že jsem tak úžasná, nadaná a šikovná nebo tím, že je Ah. mimořádně důvtipnej a zdvořilej (a dokáže si ty moje kraviny bez brvyhnutí přebrat a přetlumočit ostatním) :D :D. Doufám v první možnost :D. Zas byla sprostá zima, nahoře ledově fičelo tak, že mi to lomcovalo i s hrnkem čaje, který jsem držela v rukách (nebo přesněji – i sameček byl na druhém breefingu oblečenej :D), tak jsme zalezli radši do kajuty ještě s mým oblíbencem Yahyahem, best přítelem Ah. To už byla trochu přesila, páč si mě dobírali oba a já, bohužel, nebyla schopná v angičtině pohotově reagovat, vlastně skoro vůbec, natož pohotově :D. Když už byl otevřenej noťas, filuta Ah., mezitím co jsem se špičkovala s Yahyahem, bez dovolení mrknul na složky a otevřel si fotky … pracovní fotky – penzionu. Okamžitě to zaujalo i Yahyaha a hned mě zasypali spoustou otázek (ach jo, za co?????). Abych je ještě zabavila, ukázala jsem jim ty prezentační fotky NP, co jsme dostali. No byli hotoví. Nad každým obrázkem byli u vytržení! Ahmeda to tak chytlo, že začal spekulovat, že se k nám se ženou podívají, vyptával se na ceny, pokoje, a ostatní. Vzal by i Yahyaha - by nám asi zbořili penzion :D. Řekla jsem mu, že nás to fakt (ne fuck :D) potěší, jestli přijedou a že jim uděláme dobrou cenu. Že až to uviděj na živo, bude se jim to líbit mnohem víc. Jen mi pak došlo, že to bude mít malý háček – Ah. nemá řidičák . Půjčíme jim kola : D: D :D. Nebo busem. Pak jsem si chtěla znovu nechat vysvětlit, kde že se budeme potápět, mluvilo se o
Tobia Soraya, tam jsem byla v neděli a včera, a tuším taky loni a tak bych ráda něco novýho . Teď jsme parkovali u Tobia Hamra, pak se přeplouvá k Tobia Soraya, OVŠEM!!!! - a v tom byl ten vtip - mezi nimi je také potápěčská lokalita a tam mi ukazoval, že půjdeme my dva. Ptala jsem se, proč jsme nešli dřív, loni, nebo teď letos a bylo mi řečeno, že to tam není pro začátečníky bezpečné, že tam mohou jen good divers. No ale pak tam nemůžu já, jsem říkala. To co mi odpověděl mě opět vyneslo do stratosféry – říkal, že můžu, protože jsem už VELMI dobrý potapěč, že to sleduje a že to neříká ze slušnosti. Ó nebesa!!!! :D :D. Pro všechny případy jsem se ještě, s plachým pohledem zeptala, jestli to fakt myslí vážně (aby se neřeklo, že?), a pro téměř dotčeném ujištění (snad si nemyslím že mi lže?!?!?!? – Tsss… Jáá?!?!? Jak bych mohla, když vím, že muslim lhát nesmí ) jsem byla tak nadšená, že jsem musela vypadat, jak idiot :D. (Hele, chlape, jestli se ti ta bunda líbí – je tvoje :D.) To mi pro tu chvíli stačilo, ze samýho nadšení jsem se šla nahoru opalovat a ještě chvíli se tetelit blahem . Už jsem si stejně potřebovala nutně od tý angličtiny odpočinout. Toto byla velmi intezivní, avšak úspěšná lekce!!! Chvíli nato se vysoukali chrochrači z vody a blížil se oběd. Bezvadná chvíle každého dne, gurmánský nebe! . Po obědě jsem si šla na příď poslouchat muziku, on se mi omluvil, že si musí zdřímnout – asi vyčerpán z mé angličtiny :D. A já jsem si venku na přídi, jako vždycky, udělala pohodlí, položila se na lopatky, našťouchala sluchátka do uší, pustila si muziku a úpěla do nebes a do širýho oceánu (já vím, že moře), páč nikde ani noha, fičel vítr a nebylo slyšet vlastního slova (jsem se domnívala). Bylo mi neskutečně dobře. Aby mi nesvítilo sluníčko do očí, natahuju si přes xicht šátek. Slepá a hluchá jsem vůbec nezaregistrovala, že k nám přirazila jiná loď a její posádka se šla se zájmem podívat na pravobok, co se to u nás na přídi děje (někdo tam leží na zemi, sténá a škube sebou ve smrtelných křečích – už mu hodili i hadr přes voči :D). To jsem ovšem zjistila až ve chvíli, kdy jsem cítila z podlahy kroky, odhrnula oko – a nade mnou stála i naše posádka a bez ostychu se tlemila. Netuším, jak dlouho... Už mě nachytali podruhý ... Já jen doufám, že ty písničky neznaj a nepoznaj, jak strašně falešně zpívám :D. Věřím, že nebyla šance je identifikovat :D. Po siestě Stella svolávala k breefingu (nevím tedy proč i mě), ale když jsem slezla dolů, Ah. už se připravoval, takže jsem začla taky. Jen jsem podotkla, že mi taky slíbil breefing... Smůla... Tak jsem se tedy nechala překvapit. Tož překvapením pro mě bylo, že když jsme všichni už byli připraveni skočit, nečekaně vytáhli schody, nastartovali loď a rozjeli se... Hm... jsem si pomyslela, proč jsem tedy tak spěchala, když tu teď sotva stojím, podlamujou se mi váhou kolena a teprv se začínáme přesouvat na lokalitu. Pozorovala jsem svýho bodyho, co se jako bude dít, ale moudřejší jsem z toho nebyla. Jen stál a beze slova zíral do dáli, jakoby něco vyhlížel. (Od koho to pochytil? .) Když už jsem se chtěla odplížit si sednout, jeden z opatrovníků z posádky mi řekl, ať si nasadím masku a „dejchátko“, to se mi moc
nechtělo, když jsme ještě nezakotvili, plejtvat si vzduchem. Otočím se tázavě na Ah. a jen vidím, jak letí vzduchem. Vytřeštila jsem oči, vrazila automatiku do huby a žaket už foukala za letu . To se smí, vystupovat za jízdy?!?!? Až ve vodě mi došlo, že o nějakým skákání z lodi mluvil před obědem, ale to jsem přisoudila mému nočnímu ponoru, když jsem protestovala nad dlouhou chůzí do vody, měla jsem za to, že mi říká, skočíme z nějaké té zaparkované lodi, abych se s tím nevlekla. No jo, before – after, tomorrow – yesterday, before – because become, last – lost, letter – later ...holinky nebo hodinky … Už mě ta omezenost slovní zásobou štve. Dneska jsem na lodi taky trochu bouchla, nemohla jsem najít vhodný výraz, připadala jsem si trapně, když na mě všichni viseli očima a napjatě (a dlooouho) čekali, co ze mě nakonec vypadne. Tak jsem si ulevila (kupodivu anglicky), že mluvím jak malý děcko, že si připadám jak stupido, že vážně na tom jinak mentálně nejsem tak špatně, jak to vypadá!!! (To najednou šlo.) Zas z toho měli nezřízenou bžundu... Prý ať jsem v klidu, že mluvím dobře. Jo, to určitě!!! Proč mi všichni lžou?!?!?!?!? Moje odhodlání s tím něco doma udělat je čím dál silnější. Ujistila jsem je, že jestli se příští rok vrátím, budou už naše rozhovory vypadat jinak!!!!!!!!!! Divit se budou!!!! :D A vzpomínat, jak bylo báječný, když jsem držela pusu :D. Jenže co s tím doma udělat zatím nevím. Kurz je blbost, to se neosvědčilo. Tady v úrovni posunu mý angliny, mezi prvním dnem a dneškem, je tak obrovský rozdíl!! Takže jediná možnost - ještě aspoň 15 takových dovolených :D :D :D. A zase jsem nad tím psaním usnula … Tož pokračuju: Jo – druhý ponor … Nevím sice, co na tom bylo nebezpečný, bylo to krásný místo, všude bílé dno, ze kterého porůznu vystupovala skaliska korálů, průzračná voda, skvělá viditelnost, hodně světla, hodně zvířátek. To nebyl ponor, to byl sen . Ale Ah. trval na tom, že mě bude držet – nadšená jsem nebyla, ale pod vodou neodmlouvám... Zas mi to ale umožnilo se kochat a neřešit kam plavu. (Už se mi taky stalo, že při jednom zasnění se nad rybičkou moji hlavu zastavila skála :D.) Maximálně jsem si to užívala s tím, že nebudu muset kvůli nikomu (jako včera) zkracovat ponor protože si vyfuněl vzduch. Ahmed má ty svý žábry –že ano, tak to bude odvislé jen ode mě a hyň sa uvidí, jak dobrý potapěč tedy jsu! Občas jsem mrkla, jak na tom jsem a spokojeně si užívala dál tu pohádku. Přišlo mi ale, že Ah. začíná moc brzy signalizovat výstup – ukazuju, že jsem ještě ready, ale trval na svým. Když jsme vylezli po 59 minutách, podívala jsem se na jeho vzduch – on končil s třicítkou, já se šedesátkou. Mohla bych být spokojená, ale něco mi nehrálo. No nic, uklízeli jsme si výbavu, ale protože jsem měla jít ještě na noční ponor, chtěla jsem si nechat sušit oblek i cestou zpátky. Ptám se Ah. jestli můžu, ale prý že ne, ale že o tom rozhoduje Mustafa (tlustej podmračenej Egypťan). Mrkla jsem na něj, byl rozvalenej na židli, nadechla jsem se a začala jsem se smrtící fadlikovací ofenzivou
jištěnou mým prstíkem, škrábajícím jeho kolínko :D. Proti fadlikám není obrany . Rozesmál se spolu s ostatníma a blahosklonně kývnul, že tedy můžu . Sladce jsem poděkovala (ale upřímně!! :D), pověsila oblek a šla se zahřát čajem. Pořád mi vrtal v hlavě ten vzduch… Když jsem se pak na to zeptala, že nerozumím tak velkému rozdílu, když měl vždycky vzduchu na rozdávání, smutně vysvětlil, že má velký problém, objevil v žaketu ďourku. (Takže prohrál kontumačně.) A že to může znamenat obrovský problémy v práci. Nechápala jsem proč, ježíši, tak si půjčí z divecentra, ne? Ale tak to prý nemaj, oni dostávají jen zakázky, výbavu musí mít kompletní svou. Jestli někomu něco nefunguje – jeho probém, žádný kšefty, žádný výdělek. (Tedy jak jsem koukala, ten jeho už dost pamatoval a držel pohromadě jen silou vůle už loni). Drsný, když si vezmu, jak si předcházíme svoje kuchařky, protože je na ně spoleh a odvádějí dobrou práci … Tady se to asi moc necení. Po návratu jsme si zas sedli s drinkama u divecentra, já si venku na sluníčku dosoušela oblek a jen relaxovala. S Ah. stejně nebyla řeč, byl naprosto vynervenej, pořád pobíhal a někam telefonoval, tam mu to nikdo nebral, z čehož byl ještě nervnější, tak jsem si povídala s ostatníma. Jemu jsem jen řekla, že když je to takhle, klidně můžu ten večerní ponor zrušit, no, že prý uvidíme... Přišla i Mohamedova manželka, opět to byla Evropanka, německy mluvící, takže odněkad z našeho sousedství . Nejdřív jsem si říkala, jak je to krásná ženská, pak jsem si ale všimla, že to není krása, že z ní takhle vyzařuje něco strašně příjemnýho, hlavně když se usmála. A smála se často, pořád o něčem s holkama štěbetaly. Ta mi od pohledu seděla – zrovna čeká miminko. Dívala jsem se, jak k sobě s Mohamedem laděj a asi dobře, měli oči jen pro sebe, pořád se jí ptal, jestli nechce to nebo ono a bylo vidět, že je s ní rád. Jo, předevčírem jsem viděla i Ahmedovu paní. Už bylo divný, že nás nepřišel přivítat (jako vždycky, když nebyl) a zeptat se jak bylo, ačkoli tam pobíhal a obyčejně to dělá. Přišel jen Mohamed. Ona seděla na sedačkách před DC a drtila nějakou hru v mobilu. Když jsme přicházeli, sjela nás všechny pohledem, který říkal, já jsem ta krásná, vy jste stejně všichni nemožní a nepokoušejte se se mnou komunikovat! Docela pro mě šok. Hezká tedy byla, tak 22-23 let, ale asi je to Ruska, podle tý nemožný řvavý rtěnky a vlasama obarvenýma na temnou černotu. A opravdu se s ní nikdo nebavil, ani ženský ani Mohamed z DC – jen ji pozdravili. Seděla jsem s čajem proti ní a občas, když zvedla oči od mobilu a přejela nás tím svým pohledem, byla jsem docela nesvá. Tak jsem šla radši za Chris do DC dívat se, jak si upravuje fotky. A taky tajně vrátit tu erární fleesku, co kdyby jí ta protekce vadila... A kdoví, jaký by to mohlo mít následky. Prostě mi přišla divná. Usmát jsem ji viděla jen jednou, tak na milisekundu na svého muže, když si k ní sednul – i tak mi to přišlo spíš takový – „No to je dost, necháváš mě tu sedět samotnou!“ Proti té Mohamedově mladé paní – nebe a dudy. Jo jo, každému co jeho jest :D. Viď,
Venoušku? :D :D No to jsme odbočili. Nevím, jak pochodil se žaketem, ale když se konečně dovolal, něco bouřlivě řešil a spokojeně nevypadal. Pak seděl na gauči jak zařezanej. Asi po půl hodině přišel váhavě za mnou a chvíli mi trvalo, než jsem přesně pochopila, co říká. Šlo o to, že věděl, že v Čechách se nepotápím, tak ho v zoufalství napadlo, jestli by se mě nezkusil zeptat, zda bych mu prodala svůj. Můj dětskej žaket! :D. Přesvědčovala jsem ho, že mu nemůže být, ale když si ho zkusil, nebylo to nejhorší, jen ta horní přezka mu trochu přivírala kyslík (stejně moc nedejchá ). Říkala jsem, že o tom nemůžu rozhodovat já, že fakt nevím. Věděl, že je to dárek od tebe, tak prý ať se tě zeptám, zda by to bylo možné. Že by nám peníze poslal za měsíc na účet. Hm.... a teď co s tím... Co si o tom myslíš ty? Jaký máš názor? Mě znáš, já když někdo potřebuje, tak do toho jdu po hlavě, věřím mu, že bychom o ty peníze nepřišli, ale já jsem nepoučitelnej důvěřivec . Mrkni prosím, kolik normálně stojí. My ho kupovali v nějaký akci, ne? Noční ponor se nakonec dneska konal. Asi i proto, že je dovolen pouze 40 - 45 minutový. Na to ten žaket ještě stačil. Udělal breefing u mapky, tam jsme se tedy trochu dohadovali, ale usmlouvala jsem jen 5 minut navíc a žádný odklon od vytyčené trasy . Netlačila jsem na pilu, stejně nebyl ok. Respektuju, že on velí, já poslouchám, ale už se těším domů jak si to vynahradím : D :D :D. A jestli s tou svojí paní a Yahyahem někdy přijedou, velet budu naopak já!!! :D :D Připevnil si ten stroboskop, co máme my, (tak můžeš být v klidu) a stejně jsme plavali podle lana. Nějak jsem to k moři všechno dovlekla, nikdo mi nepomoh a já bych ani nechtěla. Bylo to jiný, než loni, dost zvířátek, zvláštní barevní tlustí a dlouzí červi (tak kolem půl metru), hvězdice, barevné vějíře lilijců, tihle asi ožívají jen v noci, mořští koníci, jehly, veeeeelikánská ryba, pak rybky, které jsem ve dne nikdy neviděla, spící ryby nepočítám, a moc hezký murénky – tak do 40 cm. Takový srandovní mimina, který se snažily pouštět hrůzu :D. Naznačila jsem dotek (samozřejmě jsem neměla v úmyslu nechat si prokousnout prst), ale Ah. to nepochopil tak prudce zareagoval a strhnul mi ruku. Snad si nemyslí, že jsu blbá, bo co? (Asi spíš jo :D.) Já ji chtěla jen rozpohybovat. Připadal mi celkově nějakej labilní, chápu, že měl zrovna jiný starosti. Když vyrazil dál, stejně jsem si do ní něžně štouchla baterkou a pošimrala prdýlku . Ony tak hezky plavou. Pak jsem našla ještě jednu takovou, jen jinak zbarvenou, taky jsem se u ní zdržela a taky jsem jí pošimrala zadeček. Drželi jsme se těsně nade dnem, tak 30 čísel, a ona plavala pode mě. Jak jsem za ní zjihle koukala (ještě že tak), zahlídla jsem pod mýma nohama roztaženýho perutýna v plný pohotovosti, pod ním ta muréna, centimetr nad ním já. Docela tlačenice . To už byl zpátky i Ah. rychle mě popad a povytáh mě výš. Nemusel, poradila jsem si - roztáhla jsem nohy, abych s
nima mohla máchnout a neopíchal mě (perutýn, samozřejmě :D). Vůbec nevím, odkud se ten jehelníček tak nepozorovaně vzal. Zřejmě ho přivábilo světlo baterky. Chtěla jsem to ještě otočit a pozorovat ho (mohli si třebas začít s murénou něco vyjasňovat), ale už mi to Ah. nedopřál. Ještě jsme rozvířili vodu, aby se rozsvětélkoval plankton a finito. Končili jsme ponor přesně po 50 minutách, ani nevím, kolik jsem měla v lahvi. No neva, začnu hrát hru „kdo bude mít delší ponor“ příští dovolenou znovu . Cestou na pláž se Ah. smiloval a vzal mi aspoň závaží. Protože spěchal dom a já se s tím vlekla jak smrad, takže čistý pragmatismus, žádný gentlemanství.
Noční House Reef Na břehu už čekala ostraha pláže (jiná), která hlídá i noční ponory (a jejich čas) a Sambo s horkým čajem, který mi vrazil do ruky, všechno (tedy úplně všechno ne :D) ze mě sám sundal, vymáchal, uklidil, pověsil. Se mnou lomcoval třes, úplně mě to na chvíli paralizovalo. Ale spokojenost veliká! Teď už mě čeká jen nuda na pláži a depka v letadle... a pak doma taky. Nechci si ani představovat, jakej binec na mě čeká doma . Ale počítej s tím, že práceschopná budu nejdřív tak za dva dny … Tak, jestli se nepřihodí ještě něco zajímavýho, budu tímhle končit. Zatím ahoj G.
Egypt- kapitola XIV
16. 3. 2012 pátek
Povinně-volný den. Jak odporné! Jedna z mála možných pespektiv – svalit se na plážové lehátko mezi tu vypasenou německo-ruskou havěť. Vím, není to ode mě hezké, určitě jsou to báječní lidé, ale pro mě je to pocit degradace. Jsem tu kvůli potápění, kvůli moři a zážitkům, sakra, tohle si můžu nechat na důchod (bude-li nějaký). Dnes už bez entuziasmu jsem zas vstávala brzy, bez chuti natlačila snídani a courla
jsem k DC aspoň na ranní posezení. S upřímnou závistí jsem se přivítala s Holanďanama a osazenstvem DC, poseděla a cítila se jak trestanec vyloučený ze slušný společnosti. Aspoň jsem šla mrknout na posádku a doufala, že mi zvednou náladu. Kdyby nejely baby z DC, ale jen Ah. nebo Mohamed, vťourla bych se za nějaký bakšiš na výlet. S babama by to ale nešlo, ty dodržují finanční disciplínu (Stellinka by mohla i tu potapěčskou.) Aspoň jsme se domluvili, že se sejdem po návratu a dáme pokec nad čajem, když mám ten poslední den dovči. Když odrazili, šla jsem si sbalit pár plážových potřeb, že tedy posílím řady ležáků. Utěšovala jsem se, že dám ještě rozplavbu s Henrym, ale moc to nepomáhalo. Nějakou chvíli jsem se tam fakt povalovala, přečetla nějaký 100+1čky a odhodlávala se nasoukat do neoprenu a poohlídnout se po Henrym. Jenže se mi vůbec do ničeho nechtělo. Začla jsem dneškem střádat obědové balíčky, vyhodila jsem z nich přebytečné pečivo a i s tím včerejším jsem měla v úmyslu nakrmit havrany. Jeden páreček zrovna šmíroval na mém větrolamu. Nabídla jsem a sledovala jejich vnitřní boj „bojím, ale chci!“ Přihupkali, odhupkali, komentovali, domlouvali se a zas přihupkávali a odhupkávali. A pořád sledovali a odhadovali, co já na to. Taky jsem je komentovala . Poslouchali, kroutili nevěřícně hlavičkama, dívali se jedním očkem, druhým očkem a pořád moooc chtěli . Tipovala jsem si, kdo přijde první – i když těžko říct, kdo byl táta a kdo máma. Jakmile to ale jeden prubnul a vyšlo to, už nic nebránilo. V tu ránu ke mně nalétlo i hejno vrabců a taky moc chtěli. Nestíhala jsem to všechno krmit. V nejlepším skončit, zbytek jsem chtěla dát hrdličkám až půjdu dom. Hodila jsem to do otevřené tašky, začala se slunit, ale přes brýle jsem sledovala zklamaný havrany. Tak s tímhle se rozhodně nehodlali smířit! Velká rodinná porada a další taktický tanečky kolem mojí tašky. Štvalo je, že ji mám tak blízko. Už jsem se musela smát. Bylo vidět, jak nad tím přemýšlejí a zvažují rizika a nebezpečnost mé osoby. Ani jsem nedutala . Nakonec jeden odvážný přeci jen přistál na tašce, ale když zjistil, že je to zapadlé mezi ostatními věcmi a přeci jen časově náročné na vydolování, sebral se, zřejmě nahlásil, že je to na ho… , rozčíleně zakrákal a odletěl i se svou asidružkou… Na mě taky přišel hlad, tak jsem to zabalila a Henryho si nechala na příští dovču – jestli se ještě poštěstí. Musí! Po jídle na mě padla únava, jak kdybych byla po pěti ponorech, dovlekla jsem se na pokoj a zkolabovala. Probrala jsem se před půl pátou a prošvihla návrat naší lodě. Když jsem se šla podívat, už tam bylo pusto a prázdno . Tak tohle mě hodně mrzelo. Večer jsem šla na poslední noční procházku, přelezla jsem na naši zakotvenou loď, vylezla na horní palubu, pozorovala zářící hvězdy, osvětlené hotelové komplexy a pokoušela se vyrovnat se zítřejším návratem domů. Nešlo to…
Egypt – kapitola XV
17. 3. Černá sobota!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Tak ne že by toho bylo tolik zajímavého, ale i ten poslední den byl docela fajn. Zas jsem se probudila brzy, naposled projela svůj snídaňový rituál a při odchodu mě zastavil jeden z mých oblíbenců (pojmenovala jsem si ho Eiffel). Netypicky
vysokánský chlapík, vždycky v restauraci trčel nad všema ostatníma, nešlo ho přehlídnout. A asi taky něčeho šéf, neviděla jsem ho pracovat rukama, jen velet. Ptal se, zda přijdu na oběd a rozloučit se. Vysvětlila jsem mu, že moje all inclusive končí právě snídaní a že tudíž ne. Lišácky na mě mrknul s tím, že tohle fakt není důležitý, ať se přijdu najíst. Stejně jsem to měla v úmyslu, ale není nad to, když mám požehnání. Tím spíš – když si vzpomenu na ten loňský hlad za poctivé dodržování pravidel… Šla jsem se podívat do DC a domluvit placení a uklizení svých věcí. Kolem proběhl Ah. a radostně hlásil, že žaket je vyřešený. Ještě že tak, nechtělo se mi říkat, žes mi to zatrh´. Jako naschvál skončili s ponory i chrochtači, takže jela jen Susy s černouškem a Ah. s někým novým. To by byl klídek a relax . Bylo mi na nic, že už to pro mě skončilo. Než se připravili, zašla jsem za starou posádkou na malou loď rozloučit se, udělat pár bídných fotek na mobil (za celou dovču jsem nenafotila nic) a dát nějaký ten zasloužený bakšiš. Mezitím už se začali naloďovat a vynášet z auta výstroj, smutný pocit, že moje bedna už tam není. Rozloučila jsem se s Ah., jeho nadstandartní služby odměnila posledními 30 dolary (na nový žaket) a málem z něj zapomněla sundat Kačky zimní bundu, kterou vypadalo, jakoby ji nosil odjakživa . Cukal se . Bodejť ne, čekala ho pořádná zima . Když odrazili od mola - poslední sbohem a šáteček, a hned jsem přijala jako útěchu pozvání na čaj od posádky té velké lodi. Měli volný den, nebyli lidi, nikam se nejelo a tak byli všichni v pohodě, samý vtípek. I blahobytný jezevec Mustafa . Zas se probírala politika, oni sice nechápou, proč my v Evropě tak plašíme a děláme z komárů rovnou mamuty (nevědí, jak nám je naše média líčí), ale o Američanech a Izraeli, jako potenciálních agresorech, mají jasno. Věří si ale v tom, že jejich země má natolik moderní názory a hlavně ekonomické zájmy, že lidé nedopustí, aby byl nastolený ten klasický ortodoxní islám, který je třeba v Pákistánu - ani s pomocí Američanů. Což už byl jen krůček k tématu o ženách. Ne že by mě to nelákalo, ale pro tentokrát jsem to nechala v klidu, nerada bych se díky svý anglině dostala poslední den do nějakého nedorozumnění. Nechám to na příště. Probrali jsme jen otázku mnohoženství. Tomuhle chlapíkovi (Mohamed) bylo tak kolem 53 (těžko říct u araba, nemám to nakoukaný), tak jsem se zeptala, kolik žen má, když i plat měl slušnej (jestli se nemýlím, kolem 1000 euro – za zmínku stojí, že na veškeré životní náklady tu stačí 150-200 eur!!) a věk taky na pár bab měl. Prý jednu a i ta bohatě stačí. Čím víc ženských, tím víc problémů. Pro chlapa smrt. Pořád se jen štěkaj, nesnášej mezi sebou, jak přijdou děti, je to prý ještě horší . Bylo vidět, že asi ví, o čem mluví, dost se do toho položil a chechtali jsme se tam všichni. Taky mě naváděl k nepravostem, o kterých by se ale dalo uvažovat . Tedy – týkalo se to jen mě. Že až přijedu příště, ať si koupím v DC jen pár symbolických ponorů a platím si jen výlety na šňorchlování (něco kolem 11 éček). No a to, že mi vezmou flašku navíc a půjdu normálně pod vodu, prý zůstane mezi námi. Flašku dodá Samboo, Ahmed nic neřekne a když by nejel Ahmed, tak (kupodivu) kyprý Mustafa má divemasterskou licenci a rád to vezme. To jsem se podivila, on?? – Ale prý se tím
neživí, protože nemá nervy na lidi . Naprosto ho chápu . (Myslím, že ve finále bych na bakšišném probendila víc, než je cena ponorů .) Strávila jsem s nimi něco přes hodinu a uvědomila si, že bych měla jít kalupem balit, když máme uvolnit do 12 hodin pokoj… Tak jsem zaběhla ještě do DC pro věci, zaplatit, rozloučit se – a zkusmo se při tom ještě omluvit koťáku Stellince za to, jaké problémy jsem jí způsobila. Tak trochu jsem čekala, že by – třeba – možná – naznačila omluvu ona mě… Jsem naivní – objala mě a s předstíranou srdečností opakovala, že to je O.K., že se nic nestalo :D. Ještě zaběhnout za dalším Mustafou u plážových ručníků a vydyndat z něj kartičku pro recepci, kterou jsem 14 dní neměla v ruce, a taky jsem neměla žádný ručník na vrácení – ten mi někdo včera uklidil z pláže, páč jsem ho tam zapomněla. Nedělal mi problémy, bylo mu to šumák . Navíc jsme měli nějakou tu družbu taky navázanou . Balení byl horor, ačkoli nic nepřibylo, spíš naopak, nějak se to nechtělo dát narvat zpátky. Jakoby to nabobtnalo. Já vyčerpaná, zpocená a zoufalá nad stále stejnou hromadou krámů. Po jedenapůlhodinovém boji nesmělé zaťukání na dveře – nosič. Bylo přesně poledne. Měli jsme nechat totiž sbalená zavazadla před pokoji. Přirozeně, že u všech ostatních dveří byla :D. Jak jsem otevřela a nahlédnul do pokoje, bylo mu to jasný. Zdvořile se optal, za jak dlouho to bude v cajku – požádala jsem o naprosto nesmyslných 15 minut. Za tu dobu jsem následně zpacifikovala asi čtvrtinu hromady – a přesně po této době znovu ťukání… Otevřela jsem – a rozuměli jsme si beze slov. Jen stručný dotaz – „How long time?“ Vyžebrala jsem dalších 15 a dokázala s neobyčejnou rafinovaností zlikvidovat dalších tak šedesát procent. Ovšem nad těmi zbývajícími 15 jsem si už začínala zoufat a čas letěl… Chlapec byl velmi dochvilný – jen to ťukání bylo čím dál nesmělejší – na beznaděj, kterou viděl v mých v očích, mi daroval ještě 10 minut. Do těch jsem dala všechno! A zvítězila! Ve 12:40 jsem vyšla z pokoje oznámit, že jsem ready a našla chlapce, jak sedí na křesílku vedle dveří a trpělivě čeká. Když mě viděl, zdálo se, že má stejnou radost jako já . S vřelými díky a omluvami jsem mu vtiskla do dlaně úplně ten nejposlednější, pro tento účel uschovaný a poctivě vyčekaný americký dolar, a hladová a vyčerpaná jsem ho doprovodila na recepci, kde jsme měli odevzdat i náramek. Ten jsem ale dát nechtěla, stejně jako loni, navíc přeci jdu ještě na oběd, ne? Shodou okolností – v knížce (jak jinak než o Egyptu), kterou jsem s sebou měla (a kterou jsem celou dovolenou neotevřela), jsem ten loňský měla vložený jako záložku. Další shodou okolností měl naprosto shodnou barvu s tím letošním . Takže taktika byla jasná – na recepci jsem klukům ukázala, že už jsem si ho sundala (vím, lhát se nemá, Alláh má oči a uši všude) a už nic stříhat nebudeme. Dlouhý rukáv to jistil. Jenže – zrada! „Moji“ kluci byli velmi přátelští a velkorysí, nechtěli mě nechat hladovět, tak mi chtěli darovat nový-žlutý!! Natáhla jsem tedy tu holou packu, ale v dobrém rozmaru mě přesvědčovali, že musím mít na každé ruce, aby to vypadalo hezky Dostali mě s tím jsem fakt nepočítala Trapas byl na spadnutí - nabídla jsem jim tedy kotníček, ale ten jim kupodivu nevoněl .
Odjezd od hotelu byl ve 14:25, měla jsem tedy ještě dost času jak na jídlo, tak ještě na malý relax na pláži. V restauraci jsem obešla všechny „své“ arábky, rozloučila se s velkými i malými – i šilhavými a šla ještě na posledy dát si čaj na pláži. Dneska asi fičelo úplně nejvíc za celou dovču, dokonce i slušný vlny byly (a když jsem si představila, jak skvělý by to bylo dneska na lodi … ani nedomýšlet). Než jsem si objednala čaj v baru, už jsem byla pozvaná od toho mladíka, který měl 8 sester a chtěl mě jako svou nastávající představit své rodině v Luxoru – Mohameda. Teď už jsem neodmítla, byl šťastnej jak blecha a konečně se mohl rozpovídat o mé úúžasnosti … Jel podle standartní egyptské šablonky – beautiful eyes, lips, hair, very nice, very pretty, very kind, very už nevím co… nebyl důvod skákat mu do řeči :D. Nějak ale vůbec nepřipouštěl, že by můj odjezd na naší společné budoucnosti měl něco měnit :D :D :D. (Ač již lehce omšelým a těsně před koncem platnosti, jsem však ještě relativně použitelným vízem do Evropy!) Jen ten chrup měl stále ve stejně smutném stavu . V jedné mozkové polokouli jsem si překládala jeho vroucí projev, v druhé mi běželo, kolik by to u nás asi stálo, dát mu ho do pořádku. Už jsme, bohužel, nestačili probrat podrobnosti našeho budoucího šťastného soužití, neboť vypršel čas. A to tak, že téměř úplně. Přiběhla jsem do haly ve 14:21, všichni už v autobuse („Mazánkové“ odevzdaně a o hladu tvrdli v hale od 12), zavazadla naložená, osamělý delegát uprostřed haly, ale šťastný, že mě vidí. Ráda dělám lidi šťastnými, je to tak snadné . A to jsem ještě měla 4 minuty k dobru, což mi sám, teď už s úlevou, potvrdil. Prostě jsem dokázala svůj poslední den využít do téměř poslední minuty . Nakonec – i ta byla u Eximu zaplacená! Sedla jsem si kousek od řidiče, za dalšího arabskýho maníka a jak mizel hotel v dálce, rychle jsem přestávala být happy . Vlastně mi bylo úplně pod psa. Nevím, ale v tom Egyptě musí fungovat nějaké vyšší síly, někdo se pořád staral, aby to bylo dobré – když začínal bobtnat knedlík v krku, začal zároveň tenhle šoumen komunikovat tím svým arabským neodolatelným způsobem, při kterém prostě splíny nelze mít. Hlavním tématem se brzy stal náš budoucí – a to velmi blízká budoucnost – sňatek. (Joo, Evropanky tu frčí.) Tedy hubu měl prořízlou řádně. Mezitím přistupovali z dalších hotelů další lidi a já byla požádána, ať si k němu přesednu, protože bylo nutné uvolnit místo. S náležitým výrazem znechucení jsem tedy delegátovi vyhověla, ale frajerovi důrazně vysvětlila, že trvám na 20ti centimetrový mezeře mezi našima zadnicema – i zbytkem . Moje sedačka – tvoje sedačka! Začala jsem si tradičně ověřovat nezbytné skutečnosti ohledně finanční situace (jestli
s ním mám vůbec ztrácet poslední čas z mé dovolené, že? Nakonec – neprošel už vstupními hieroglyfy, což jsem tedy nyní blahosklonně přešla – taky proto, že to byl poslední kandidát), ale tentokrát to nabralo jiný směr, kormidla se nekompromisně chopil on. Ještě jsem stačila namítnout, že moc spěchá, protože potřebuji nejmíň půl roku až rok, než vůbec PŘIPUSTÍM úvahu o MOŽNOSTI budoucího vztahu, ale námitka nebyla přijata! S hubou od ucha k uchu mi oznámil, že se s tím nebudeme zdržovat, má na to prý jen půl hodiny a ať se rychle rozhodnu, dokud má zájem :D. Chápeš??? Dokud ON má zájem! No to se mi ještě nestalo!!!!!!! Chce boj?? Žádný problém. Šťouchla jsem mu do pupku s tím, že pokud tohle stihne zhubnout, než dojedeme do Hurgády, pravděpodobně budeme svoji . Okamžitě spustil neuvěřitelný rozhořčený litánie, já brečela smíchy, přes uličku seděl ten náš mladý delegát a slzel taky. To byly hlášky, že by jeden umřel :D. Ale šel na smeč – decentně mě šťouchnul do prsa a s nevinným výrazem se ptal – přírodní nebo silikon? C-O-Ž-E?!?!?!?:D Málem o tu pracku přišel!!! Ale nešlo se nesmát. Prý to potřebuje jako manžel vědět :D. V tom okamžiku se ke mně naklonil náš delegát a rozseknul diskuzi zcela vážně pronesenými slovy: „ To je ale zhýralec, viďte?“ Po těch komentářích před tím a s vědomím, že ho tohle ve škole naučili jako asi to nejsprostější český slovo, který jsem v reálu slyšela poprvé v životě, měla jsem co dělat, abych se smíchy nesesunula na zem! Byl z toho docela překvapenej, a když jsem si osušila oči a popadla dech, pokusila jsem se mu obohatit slovní zásobu. Nad slovem „vyčůranej“ vyloženě ztuhnul a zdráhal se uvěřit, že to je jen slang a vůbec ne sprostej. Protože jak jsem pak pochopila, v arabštině je to snad to nejhorší – ale to už skoro šeptal a prosil, ať to arabsky nikdy nikde neříkám. Těch slovíček jsem ho naučila pochopitelně víc – všechno, co na toho prevíta sedělo! :D V tu chvíli přistupovali další lidi a kolem nás prošla fakt dobře stavěná a ještě líp vybavená hezká mladá holka s turbovýstřihem. Majestátně mu to proplulo a házelo tsunami ve výši jeho očí, úplně zcepeněl a nepřítomně civěl, až kam mu to krční obratle dovolily. Do přítomnosti ho vrátil můj další výbuch smíchu… Musel bys ho vidět! To jsem fakt neudusila :D. Oznámila jsem mu, že za těchto okolností si ho vzít nemůžu! :D (Když v přítomnosti své nastávající civí na úplně cizí hrudník!!!) Nažhavil žehličku a zcela beze studu mě přesvědčoval, že moje prsa jsou fajn, tak akorát, že se mu líbí a že už mám jen 10 minut na rozhodnutí! :D Delegát ho chtěl zřejmě podpořit, opět se naklonil přes uličku a se spikleneckým výrazem mi vysvětlil, že je to jeho zástupce. Tohle??? Řehtala jsem se – tohle že je váš zástupce???? Já myslela, že je to nosič kufrů :D :D :D. (Což byla svatá pravda.) To rozesmálo (s jistou zlomyslností) i delegáta a šoumen, správně tušíc, že je pomlouván, si vehemntně žádal vysvětlení a přeložení. Když dostal co chtěl, začal zas neuvěřitelně držkovat, kam na ty hlášky choděj fakt netuším… :D Byla jsem ubrečená smíchy. V „naší sekci“ to prostě žilo, ale zbytek autobusu se tvářil odporně ledově a odměřeně, a to ani neslyšeli, co se tu řeší :D. Cítila jsem v zátylku, co si o mě myslí už jen za to, že se bavím s arabama .
To už jsme ale přijeli na letiště a zpitomělí turisti se vrhli do útrob autobusu neuroticky rvát ven svoji bagáž, jako by už letadlo pomalu rolovalo po ranveji. Otočila jsem se na „nosiče“ s tím, že když mi s báglem pomůže (má přeci kvalifikaci) až do vestibulu, ještě můžu svoje rozhodnutí přehodnotit :D. Ale byl dotčen, nechtěl se dát lacino – prej leda za pusu! Tak jsem ho odkázala na prsatici! :D No a takhle si šlapu po štěstí .
A od týhle chvíle už to fakt bylo jen na depku, kterou jsem měla na celém letišti zřejmě zas jen já a už nebylo nic a nikdo, co nebo kdo by to mohl změnit. Sen o Egyptu skončil… Za zmínku ale stojí průběh odbavení – bez problémů mi prosvítili příruční zavazadlo, kde jasně viděli, co jsem do něj narvala: vodu, džus, pomeranče, banány a obědový balíček s masem a rýží a s obloženým pečivem. Nikoho to nezajímalo, všechno mi nechali. (Nevyhazovala jsem nic, chtěla jsem vědět, co se bude dít.) A vida – je to jasný! Takhle se dostávají arabští teroristé do Evropy :D. Předstírají, že nám vezou rohlíky . Bohužel, co mi sebrali – kapesní nůž (Victoria), který jsem zapomněla přesunout do báglu. Tohle už jsem neusmlouvala … Z toho mít doma radost nebudeš . Tak a zazvonil konec a mojí báječný pohádky je konec. Celkové resumé – 15 dní zážitků, štěstí a smíchu. A nejkrásnější dárek k mému březnovému svátku a narozeninám. Za to ti, Vašku, patří obrovský dík!! Gabi
[email protected] Také zcela bezděčné trousení reklamy není úplně od věci, kdyby někdo nevěděl, co s načatým víkendem… www.kyjovskaterasa.cz
Originál mapka potáp. lokalit u našeho DC
Internetové zdroje:
Nějak se ty názvy lokalit rozcházejí (porovnej např. Tobia Kebir, T. Soraya, …) V okolí Safagy se nachází velké množství lokalit, které je možné navštívit. Uvádíme pouze výběr těch nejznámějších, na které se dostanete prostřednictvím všech potápěčských základen v oblasti. 01. Shab Saima Garden 02. Shab Saiman 03. Ras Abu Soma 04. Tobia Arba 05. Tobia Hamra 06. Sandy Island
07. Gamul Soghayara 08. Gamul Kebir 09. Panorama Reef 10. Middle Reef 11. Cannon Reef 12. Shab Sheer
13. Shab Ditmar 14. Shab Claude 15. Salem Express 16. Shab Hamada 17. Tobia Soghayara 18. Tobia Kebir
******************************************************* Závěr: Nikdy si nebudete jisti, zda jste tam, kde si myslíte, že jste :D
Jen dodám – a taky to chcete znovu a znovu :D
Přikládám pár slůvek a frází, třeba se budou hodit: (m-říkáme muži, ž-ženě – pravděpodobně žádnou oslovovat nebudete, skup.skupině) Is mí = jmenuji se Jak se jmenuješ? (m) = ismak éh Jak se jmenuješ? (ž) = ismik éh
Šokran džezílan = děkuji mnohokrát Není zač = afuán, al-affu Co? = éh Kde? = fén Proč? = léh Kdy? = emta Kdo? = enta mín Ano = aywa, nám Ne = la Ne, děkuji = la šokran Prosím (m) = min fadlak Prosím (ž) = min fadlik
Prosím (skup) = min fadliky Včera = imberah Dnes = innaharda Zítra = bokra Je mi líto (m) = ana esef Je mi líto (ž) = ana asfah
Promiňte = assif Trochu = šwaja
Možná = echtemél Pomalu = borah Mluvit = etkalem Rozumím = ana féhem Nerozumím = ana mish féhem Odejdi, zmizni = emší Pomůžeš mi? = momken tisaedni? Jak se máš?(m) = izayak, popř. anta betaml éh Jak se máš? (ž) = izayik, anta betaml éh
Jak se máš? (skup) = izayukum (odpověď) Dobře (m) = kwayis Hamdollah (ž) = kwaysa ……….. (skup) = kwaysín ……. Dobré ráno = sabáh el-chér Dobrý večer = misé el chér Dobrou noc = tasbah ala chér (m) = tisbahi ala khér (ž)
= tisbahu ala chér (skup) Omluvte mě (m) = bad iznak, smahlí = an iznik esmahílí (ž)
Počkej na mě = mumkin estana, min fadlak Kolik ti je let? = andak (m), andik (ž) kam sana? Kolik to stojí? = bikem da? To je příliš drahé = dah ghaly awy Já = ana Ty = enta Byl jsem = ana kont
Budu = ana hakoon Budeš? (m) = anta hatkoon (ž) = enty hatkoony
Mám = maaya Máš? (m) = enta maaak (ž) = anty maaky
Dobrou chuť (přeje se po jídle) = haní-an!
