Dědeček Alexander „Chtěl bych zas být se svým strýčkem, vylétnout nad Mont Blanc a v kapse nemít ani frank, chtěl bych zas být se svým strýčkem, držet ho za kabát a s ním se smát...“ Pamatujete se na francouzký film „Můj strýček“, z roku 1957, který režíroval a v hlavní roli hrál Jacques Tati? Jestli ano, pak je vám jasné, jaké skvělé chvíle a nádherná dobrodružství může malý hoch prožít se svým povedeným strýčkem. V mém případě to byl neméně povedený dědeček, Alexander Peltán. Už dlouho jsem chtěl sepsat nějaké vyprávění o této milované a vzácné osobnosti, která, více než kdo jiný, měla v mém dětství a v létech dorůstání takový vliv na utváření mého světonázoru, který hluboce ovlivnil celý můj budoucí život, vlastně až do této chvíle. Jednou jsem četl o manželech, u který byl na návštěvě známý kazatel Billy Graham. Při obědě hostitelka během konverzace lamentovala, že všichni synové se jí rozprchli po širém světě. Všichni prý žijí daleko od rodného hnízda, takže je vidí jen velmi, velmi zřídka. „Tomu kazatel.
se
vůbec
nedivím“,
odvětil
Paní domu neporozumněla a optala se, „Co tím myslíte Reverende?“ „Jak dlouho vám tady obraz?“, optal se kazatel a ukázal na veliký obraz nad jídelním stolem.
visí
tenhle
Na obraze byl nádherný trojstěžník, který po mořské hladině přímo letěl. Zářivě bílé plachty byly příznivým větrem napjaté naplno, vstříc neznámým horizontům… „Ten už tady visí od nepaměti“, odvětila hostitelka. „Vůbec se těm vašim hochům nedivím. Od malička zde každý den seděli, snídali, obědvali, večeřeli, psali své domácí úkoly. A po celá ta léta měli tento koráb neustále před očima. Milá paní, takovému volání chlapecká duše těžko odolává.“ V mém vlastním životě byl takovou „plachetnicí“ dědeček Alexander. Ta však neměla plachtoví pouze napjaté, ale napjaté k prasknutí, až „na doraz“! A kupředu ji nehnal jen vítr, ale uragán! A navíc, dědeček na to nebyl zdaleka sám. Během školních let měl další vydatné pomocníky, třeba pana ředitele Medunu, který
1
vyučoval můj zamilovaný předmět, zeměpis, strhujícím způsobem. A což knižnice Kolumbus, její knihy plné nádherných dobrodružství, která na vás čekají hned za obzorem. Tomu volání neodolali ani sami jejich autoři: Richard Halliburton, Thor Heyerdahl, Bengt Danielsson, Jacques Yves Cousteau, Hans Hass, Alain Bombard, Haroun Tazieff, i naši čeští cestovatelé, inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Již několikrát jsem s psaním o dědečkovi začal, ale pokaždé jsem to vzdal. Vůbec to všal nebylo pro nedostatek materiálu, právě naopak. Je toho totiž tolik, o co bych se chtěl podělit. Vždy mne přemohlo už to, kde tak obsáhlé vyprávění vůbec začít. Vlastně si nejsem jist ani tentokrát. Asi bude nejlépe vzít to od začátku, i když to bude fuška.
Stopa vede do Počátek Mé mamince se dochoval rodokmen, který pro ni otec, můj dědeček Alexander kdysi vlastoručně vypracoval. Dnes je to zažloutlý, křehký list, který zde mám před sebou. Dědečkův dědeček se jmenoval Bartoloměj Peltán. Byl ševcem v Popelíně, malém městečku východně od Jindřichova Hradce. Je to půvabný tichý kraj, kterému se říká Česká Kanada a který hraničí s Českomoravskou vysočinou. Popelín jsme s maminkou vyhledali v létě 1999. Na hřbitově jsme však marně hledali jméno Peltán. Měli jsme však přece jen trochu štěstí. Na místním úřadě jsme zastihli pana starostu, který v té chvíli již zamykal. Ani on o jménu Peltán v Popelíně nevěděl. Nicméně daroval nám hezkou leteckou pohlednici městečka a brožurku o historii městečka. Tu jsem si žel přečetl až po návratu do Kanady. V té byla zmínka o jedné usedlosti, kde se prý podnes říká „U Peltánů“. Rodokmen pokračuje dál. Švec Bartoloměj si vzal za ženu Annu, rozenou Fialovou, narozenou v roce 1796. Podle všeho se odstěhovali do Tábora, kde se jim v roce 1829 narodil syn Václav. Ten převzal ševcovskou živnost po svém otci. Ženou se mu stala Kateřina Mašíková, narozená v Táboře v roce 1845. Toto byli rodiče dědečka Alexandra Peltána, který se jim narodil v roce 1882. Stará moudrost učí, že kdo hledá, nejde. Další pátrání nás zavedlo do Počátek. Tam totiž přebývá jediná již osoba, kromě maminky, která mohla vnést trochu světla do mého pátrání po předcích, všichni ostatní příbuzní jsou již na věčnosti. Tou osobou je vzdálenější příbuzná, paní Marie Brzková, vdova po primáři dětského oddělení tamní nemocnice. Nebylo mi zcela jasné jaký příbuzenský vztah nás pojí. Vysvětlila mi to takto:
2
„Tvůj dědeček byl ze všech dětí manželů Peltánových nejmladším. Měl tři starší sestry – Antonii, Jůlii a Kateřinu. Antonie se provdala za Julia Ryce, který byl hospodářský správce na statku knížete Augsperka v Jankově u Zelené Hory. Měli spolu dvě dcery, Antonii a Zdenku. Julius ve své správcovské funkci zpronevěřil nějaké peníze a proto se s Antonií rozešli. Rozvedeni však nebyli, jen rozloučeni, takže po jeho smrti po něm dál dostávala penzi. Dcera Antonie se stala mojí maminkou. Já jsem tedy tvojí pratetou a ty jsi mým prasynovcem.“ Jaký přebohatý pramen, dnes již vzácných informací, jsem v pratetě Marušce našel! Kromě snad ještě vzácnějších fotografií. Po prvním kontaktu se mezi námi rozvinula korespondence, která přinesla další zajímavé údaje a podrobnosti o předcích. „Mezi těmi třemi sestrami se narodil vždy chlapec, tedy dva chlapci. Oba z nich však záhy po narození zemřeli. Manželé Václav a Kateřina Peltánovi měli tedy celkem šest dětí. Otec Václav pokračoval v ševcovském řemesle. Šil nejen boty ale i pantofle. Ty jezdili s Kateřinou prodávat po jarmarcích. Když jsem byla malá, babička (jejich dcera) Antonie mi vyprávěla, jak maminka vždycky zářila, smála se a točila samou radostí, když utržili pár zlatek. Natřásala je v zástěře a pak s nimi rychle běžela do záložny.“ Nyní by šlo se rozepsat o dědečkových sestrách, Jůlii a Kateřině, jelikož i o nich jsem se od tety Marušky dozvěděl mnoho zajímavých věcí. Jelikož však jde o zcela fascinující příběhy, bude nejlépe vrátit se k nim později a věnovat jim celou stať.
Dědečkův rodný dům Manželé Peltánovi bydleli v Kotnovské ulici č. 134. Dědeček si v roce 1952 při své návštěvě u nás v Táboře svůj rodný dům namaloval a nechal kresbu zarámovat. Maminka mi ten obrázek před mnoha lety přivezla sem do Kanady. Ležel pak až do nedávna mezi jinými věcmi. Až když jsem ho konečně chtěl pověsit, všiml jsem si, že dědeček na zadní stranu zapsal historii domu, kterou se mu podařilo vypátrat až do roku 1570! Číslo nové 134, staré 123, Josefínské 58 Dům tento vznikl oddělením od domu č. 120. V 16. století je zpráv o domě pořídku. Majetníkem kolem roku 1570 byl Jan Bába. Roku 1589 Dorota Bábová prodává spáleniště své Jiříkovi synu nebožtíka koláře Marka, jenž je roku 1609 doplatil. Roku 1630 zaznamenáno: „Jakož jest Petr syn nebožtíka Jiříka koláře ujal šacunkem dům po svém otci. Ten jest prodal koláři Danielovi Svobodovi, jinak
3
neboť r. 1847 od Jana Kosíka ujímá dům stejnojmenný nástupce, od něhož jej koupil r. 1860 Václav Peltán za 523 zl., a měl jej společně s manželkou Kateřinou roz. Mašíkovou. Od r. 1919 patří dcerám Kateřině a Julii.
zvanému Pasečkovi za 150 k. Ten roku 1634 byl ve vězení pro neuctivé chování ku právu. Před bitvou bělohorskou byl rychtářem předměstským.“ Roku 1803 prodal č. 134 Jan Riegl Antonínovi Čížkovi a Kateřině kolnu s kouskem zahrádky 9 loket šířky u svého domu za 300 zlatých. Roku 1811 vdova Kateřina prodala dům z kolny vystavěný nevárečný se zahrádkou a dvorečkem Matějovi Čížkovi a Kateřině za 100 zlatých. Roku 1818 koupil dům od Kateřiny krupař Jan Šebor a Veronika za 1450 zl. víd. m. Již roku 1821 dům zase licitačně prodán postřihači Martinovi Langovi (synu Ant. L. a Kateřiny) za 1425 zl. víd. m. Roku 1833 žádá manželka Marie za vtělení této smlouvy, „poněvadž manžel její pro stálou opilost to zanedbal a nový kupec proto k zápisu přijíti nemůže.“ Tento nový kupec byl Václav Čížek, jenž dům s lochem neb sklepem při něm koupil za 560 zl. c. m. Potom schází zápis;
Peltán Alexander Na Hoře Tábor, dne 26. srpna, 1952
Mlha času již zahalila dědečkovo dětství Fotografie dědečkových rodičů se nezachovaly či možná ani nikdy nebyly. Fotografie dědečka, co by malého chlapce, jsou jen dvě. Na první, asi sedmiletý, je oblečen do slovenského kroje, kde vypadá jako by patřil k Jánošíkovým zbojníkům. Snímek byl patrně pořízen při nějaké národopisné slavnosti. Na fotografii druhé je uprostřed skupiny malých cyklistů, všichni mají svá kola slavnostně vyzdobená k nějakému průvodu. Následuje asi dvacetiletá mezera, ze
4
které nedochovalo nic, a o které ani maminka moc neví. Další fotografie dědečka pochází až z Ameriky. Ty odtud zasílal svým sestrám. Ale to bychom moc předbíhali. Nejprve je třeba vysvětlit, jak a proč se mladý Alexander do té Ameriky vůbec dostal. Je to zajímavý životní příběh. Mé líčení bude občas, z chronologických důvodů, s určitými oklikami. Tedy do toho!
America, here I come V létě roku 1997 jsme se rozjeli napříč Kanadou až na západní pobřeží. Nazpět jsme se vraceli přes severní státy Ameriky, našeho jižního souseda. Během cesty se nám podařilo též poněkud poodhrnout závoj rodinné historie. Následujíci text je sestaven z poznámek v našem deníku. Pondělí 11. srpna 1997 Pomalu ale jistě se blížíme k místu o kterém mi za klukovských let dědeček tolikrát vyprávěl, k městečku Tábor v Jižní Dakotě! Abychom se tam dostali musíme opustit naší dálnici Interstate 90, po které jedeme neustále k východu (a k domovu) již z města Seattle na břehu Tichého oceánu. Nyní se dáváme asi 100 kilometrů jižním směrem na město Yankton. Odtud je Tábor už jen několik mil na západ. Konečně je zde zelená tabule oznamující – Tabor 3 (míle). Ano, bez čárky nad písmenem „a“. To, jak každý student angličtiny zná už z první lekce, se vyslovuje „ej“. Z Tábora se stává „Tejbr“. O kousek dál je u silnice další tabule „Tabor – Czech Days – June 19, 20“. Smráká se a nejbližší ubytování je až v Yanktonu. Zítra se sem vrátíme. U odbočky z hlavní silnice však neodoláváme a stáčíme k Tejbru, alespoň ke zběžné prohlídce, ještě dnes. Silnička se po chvíli mění v hlavní ulici, jmenuje se Lidice Street. Nevidíme tady ani živáčka. Mijíme „Besedu“ a „Sokolovnu“. Jedeme dál až se konečně dostáváme ke kostelu Svatého Václava. Ano, stále zde stojí! Přesně jako na té zhnědlé, devadesát let staré fotografii! I vysoký kříž před kostelem je tady jako tenkrát. A támhle fara a hřbitov! Vše jako na těch vybledlých obrázcích, které se po dědečkovi zachovaly. Již je však skoro tma. Fotografování musíme nechat na zítřek. Autoatlas prozrazuje, že zde žije 460 duší. Yankton je o mnoho větší. Žije tam 12 000 obyvatel. Je to hezké město přímo na břehu řeky Missouri, která zde tvoří hranici. Za letitým železným mostem je už stát Nebraska. Ještě rychle něco teplého do žaludku. Támhle v Pizza Hut mají otevřeno.
5
Je to nejhorší pizza, jakou jsme kdy měli. Kde se nedostává na chuti, je dohnáno na velikosti. Vlastně to ani pizza není, jen připálená placka bez valné chuti. Není však divu. Skrze okénko do kuchyně je vidět pouze jedinou osobu, typického amerického teenagera. Vůbec se nezdá, že by jevil přílišný zájem proniknout do kulinářských tajů italské kuchyně. Buď se teprve zaučuje, ale spíše to vypadá, že je tady dnes úplně poprve. Kdo ho však zaučuje není též jasné. Snad ten stejně starý a stejně ambiciózní číšník? Ale jak staré české přísloví praví, když je hlad sní se všecko. Teď už jen najít nocleh a šup do hajan. Úterý 12. srpna 1997 Ráno z motelu vyrážím přes ulici koupit půl galonu mléka, které máme k snídani s včerejší studenou pizzou, kterou jsme nezdolali, ale bylo nám líto ji
vyhodit. Na nočním stolku je telefon a místní seznam. Ze zvědavosti nalistovávám Tabor. Na památku si vypisuji všechna česká jména. Těch je tam naprostá většina: Adam, Beran, Bouska, Carda, Cimpl, Dufek, Dvoracek, Dvorak, Fejfar, Hakl, Hejna, Hladik, Hlavac, Hovorka, Hruska, Jonas, Kloucek, Kocer, Kokes, Kovanda, Korun, Kostel, Kotalik, Koupal, Kronajzl, Kubal, Kucera, Melichar, Matuska, Nedved, Pavel, Pechous, Petrik, Povondra, Ptak, Pulkrabek, Rezac, Rokusek, Ruman, Sedlacek, Sedlak, Stepanek, Souhrada, Sutera, Sykora, Teply, Vanecek, Varílek, Velek, Verba, Vesely, Vlasak, Vyborny, Wagner, Zapletal a Zdenek. V seznamu je i několik místních podníčků začínající slovem Tabor. Benzinová pumpa, sklad řeziva, sklad stavebnin, autoopravna. Též krámek „Czech Stop“ a fara kostela Sv. Václava –
6
St. Wenceslaus Rectory. Je čas dát se rychle do pucu a vzhůru k Tejbru! Alespoň já, vnuk, si mohu za dnešního jitra místo dědečka prozpěvovat: „Ještě já se podívám, podívám, k těm tejbrským zahradám...“ On sám se sem z Evropy po první světové válce už nikdy nenavrátil. Ale Tábor zní stejně lépe než Tejbr, don’t you think so, nemyslíte? Když dojíždíme k městečku, fotografujeme je pro moji maminku nejprve od jihu, přesně jak je to na staré fotografii. Potom i hlavní ulici, kostel a faru. Všechno bereme ze stejných úhlů, jako to bylo bráno tenkrát. Když ty staré fotografie porovnáváme s tím, co vidíme právě okolo, musíme konstatovat, že mnoho se tady nezměnilo. Zdá se, že Tejbr za těch devadesát let moc velkou díru do světa neudělal. Parkujeme a jdeme se podívat do kostela. Vida, není zamčen. Pan farář zřejmě nemá problémy a neztrácejí se mu věci, jako doma na Klokotech otci Čížkovskému! Tento kostel postavil otec Emanuel Bouška, blízký přítel naší rodiny, který zde působil přes padesát let. Proto, když jsem ráno v telefonním seznamu spatřil jméno Bouška, těšil jsem se, že možná jde o nějaké příbuzenstvo. Zanedlouho zjišťujeme, že je to žel jen shoda jmen. Nyní je však nutné vypravování o tomto jitru, tady v americkém Tejbru, přerušit. Musíme se totiž na chvíli přenést o skoro půldruhého století nazpět do Tábora, toho jihočeského.
Jihočech na prériích Emanuel Antonín Bouška se narodil 18. listopadu 1865 v Borotíně na Táborsku. Středoškolského vzdělání se mladému Emanuelovi dostalo na táborském gymnáziu, na našem milém Klášterním náměstí, jinak též Klášteráku. Jak už tomu v mládí bývá, při nějaké příležitosti, možná při podvečerní procházce na na korze, nebo na tehdy velmi vyhledávaných městských sadech, v kostele na náměstí při nedělní mši, v tanečních nebo na některé studentské slavnosti Emanuel spatřil mladou dívku Kateřinu Peltánovou, starší sestru mého dědečka. Kateřina se mladému Emanuelovi velmi líbila. Později se do ní zamiloval. Když v Táboře odmaturoval odešel do rakouské Vídně, hlavního města mocnářství, pokračovat ve studiu na tamní univerzitě. Během studií prodělal vojenský výcvik a odsloužil si brannou povinnost. Po celý ten čas oba mladí lidé zůstávali v korespondenčním spojení. Během doby vyzrávání se stalo, že mladý Emanuel cítil, že je volán k bohoslovectví a kněžské službě. Vstoupil proto do semináře ve Štýrském Hradci. Zde poznal další dva mladé české seminaristy, Brože a Vránka. Vzniklo mezi nimi pevné celoživotní přátelství. Později byli všichni tři vysláni sloužit do tehdy ještě mladých Spojených Států. Po ukončení studií ve Štýrském Hradci tři přátelé ještě pokračovali v dalším studiu ve švýcarském městě Churu, které je připravovalo na službu v zámoří, kterým v tomto případě byl, a to doslova, „divoký západ”. Emanuel Bouška byl ordinován na kněze 14. července 1889. Po příchodu do Ameriky mu byla přidělena první farnost, česká kongregace Sv. Ludmily v Crete v Nebrasce, kde postavil kostel a faru. Po čase byl přeložen do Wahoo, osady západně od města Omaha. Zde v Nebrasce mladý farář působil i v
7
misionářské službě Indiánům, kteří měli své tábory na prérijních pláních nedaleko města Plattsmouth. Poté následovala služba v Kimballu v Jižní Dakotě, kam přišel na jaře 1893. Později toho roku však byl vyslán sloužit mezi své české krajany do zdejšího Tábora a byl ustaven za pastýře farnosti Sv. Václava. Zde pak působil po příštích 50 let. Na hřbitově jsme však marně hledali jeho hrob. Později jsme se na faře dozvěděli, že je pochován, spolu se svými dávnými přáteli, knězi Brožem a Vránkem, ve společném hrobě v městě Omaha v Nebrasce, jak to bylo jejich posledním přáním. Vraťme se však ještě jednou trošku nazpět, opět do Tábora, toho českého. I po odchodu za oceán korespondenční styk dvou přátel z mládí pokračoval. Reverend Bouška Kateřině nabídl, zdali by mu v Americe nechtěla být hospodyní. Mladé Kačence, jak jí doma říkali, se však do dalekých neznámých končin za oceánem nechtělo, jelikož nechtěla opustit svou matku, která v ten čas ovdověla.
Alíček zlobíček Proto nyní do obrazu vstupuje dědeček Alexander, kterému doma říkali Alíček. I on navštěvoval táborské gymnázium na Klášterním náměstí. Jako každý správný student, i on byl neustále bez peněz. Protože však byl dobrým muzikantem, ovládal několik nástrojů, přivydělával si s několika dalšími kamarády v místní kapele, muzicírováním na venkovských tancovačkách. Velká dřevěná basa byla vzácnou věcí, která v těch dobách stála bezpochyby celé jmění. Naštěstí jednu basu měli na škole, kde byl Alíček členem studentského orchestru. Dařilo se mu jí vypůjčovat domů s tím, že i doma o weekendech chce pilně cvičit. Kdo zná Tábor, zná Klokoty, a kdo zná Klokoty, zná i Klokotský kopec. Je to příkrá cesta vedoucí od Ctiborových luk a potoka Tismenice vzhůru k Neckářově usedlosti a pak dál až ke známému poutnímu místu, klášteru Klokotskému. Starou poutní cestu zde z obou stran lemuje stromořadí prastarých lip a kamenné zastávky křížové cesty s jednotlivými vyjevy Spasitelovy poslední poutě. Tento jinak idylický svah se však měl dědečkovi již zanedlouho stát velkým životním mezníkem. Za jedné velmi studené zimy, jaké prý za starých časů na táborsku panovaly, naši studentíci opět chodili vyhrávat do okolních vesnic. Jedné mrazivé noci se vraceli, patrně v poněkud veselejší náladě, a to právě z Klokot. Pustit se dolů ze strmého Klokotského kopce není snadné ani za denního světla a příznivějšího počasí, a to ani dnes. Pokoušet se však o to za mrazivé noci po náledí bylo koledováním si přinejmenším o polámané údy. Ale Alíček měl jako vždy nějaké řešení. „Pánové, sjedeme dolů jako na saních. Dole budem natotata a jako po másle. Prosím pánové, nasedat!“ V mžiku byli pod kopcem, živi a zdrávi. Netřeba však dodat, že z milé basy zbyly ve futrále jenom třísky! Toto zřejmě nebyl dědečkův první kanadský žertík, jak já jsem ho znal. Vroubků bylo asi víc a proto zasedla rodinná rada a ortel zněl: „Do té Ameriky pojede otci Bouškovi pomáhat náš nezvedený Alexander, aby se už konečně naučil slušným mravům! Tu horentní sumu za basu uhradíme gymnáziu nyní my, ale později, až v té Americe přijde ke svým penězům, provede se vyrovnání.“ Rozhodnuto, vykonáno.
8
Z Tábora do Tabora Pan farář Bouška je o celé věci spraven a s dědečkovým příjezdem souhlasí. Nepochybně i s cestou za moře finančně vydatně vypomáhá. Poté co Alíček maturuje, prožívá na milovaném Starém městě táborském své poslední prázdniny. Na podzim roku 1906 odjíždí do německého přístavního města Bremen, kam se dostává 12. října. Před odplutím za oceán ještě zasílá sestře Kačence tři pohlednice. Na první je „Hotel Stadt Hamburg“, Bahnhof Strasse 24 a zní: „V pátek o 2. hod, odp. přijel jsem do Bremen. Zde jsem obědval a spal. Právě jdu do kanceláře bych obdržel dalších pokynů. Vše mám již vyřízeno. Alex“ Druhá pohlednice je toho samého data. Je to barvotisková fotografie transoceánského parníku „Rhein”, lodní společností Norddeutscher – Lloyd – Dampfer. „Ráno vstoupím na tuto loď. Podrobnosti cesty napíši v dopise, který zašlu až z Ameriky, neb budu mít na lodi dosti času. Alex“ Třetí, a poslední, je z následujícího dne, 13. 10. 1906. Je černobílá, a na ní už je paroloď „Rhein” vymalovaná při plavbě na vzdouvajícím se oceánu, plnou parou vstříc Novému světu. Tužkou je psáno: „Co píši tyto řádky jsem v jídelně. Jest to poslední pozdrav z pevniny. Alex“ Plavba mezi dvěma světadíly tenkrát trvala několik týdnů. Mladý chlapec z tichých Jižních Čech se pojednou ocitá na ruchem pulzujících bulvárech tehdy největší metropole světa – New Yorku. Pro hocha z malého, ospalého Tábora to musí být nesmírný šok. Sám a sám za oceánem, v neznámém velkoměstě plném mrakodrapů, nikde známá tvář, opora, všude
9
okolo neznámá řeč a v kapse peněz ne nazbyt. O mnoho let později vyprávěl své dceři Lidušce, mé mamince, jak tehdy usedl na obrubník chodníku, aby se tiše pomodlil. Jeho modlitba byla vyslyšena podivuhodným způsobem. Jak tam tak seděl a rozmýšlel, jak pokračovat v další cestě na daleký západ, náhle si k němu na bobek přisedl muž. Byl to Indián z kmene Siouxů. Za těch časů právě tento kmen obýval prérie na území Iowy a Jižní Dakoty, tedy míst, kam se náš chlapec Alexander potřeboval dostat! New York měl nádraží několik, takže ten dobrý muž dovedl Alíčka na to správné. Tam pro něho zjistil všechny podrobnosti týkající se cesty a případných přestupů, pomohl zakoupit jízdenku, dovedl na správné nástupiště a posadil na správný vlak. Dědeček neříkal, že by se ještě někdy spolu sešli. Takto dědeček v pořádku docestoval až k otci Bouškovi do prérijního Tejbru. Detaily z tohoto setkání se žel nedochovaly. Podle dalšího vývoje věcí se však domnívám, že nedlouho po Alexově přijezdu došlo s otcem Bouškou k rozhovoru, při kterém bylo řečeno asi toto: „Vítám tě u nás v Tejbru! Je dobré, že máš dokončeno středoškolské vzdělání. Víš, co mě chlapče napadá? Měl bys jít dál studovat, protože chci, abys to tady v Americe někam dotáhl. Dnes se vše děje ve velkém. Drobnému farmaření je už skoro odzvoněno. Nové poznatky, nové metody, nová hnojiva, nové stroje, vyšší výnosy z polí, lepší výsledky v chovatelství a méně lidské námahy! To je budoucnost můj synu. Musíš se všem těmto věcem naučit. Chtěl bych tě Alexi poslat na velmi dobrou školu, v Americe snad nejlepší. Co tomu hochu říkáš?“ Otec Bouška laskavě vypomáhá se školným a veškerými výdaji spojenými s univerzitním studiem. Potom asi následovala rada druhá: „Chlapče, nyní po obě nechci nic jiného, než aby si se zakousl do angličtiny. O.K. my boy? Tady je učebnice a nebudeš-li něco vědět, my všichni ti rádi pomůžeme. Is that all right with you?“ Takto nějak to muselo být, protože udělat přijímací zkoušky o několik měsíců později a pak obstát ve vysokoškolském studiu, kde jsou
10
všechny přednášky v cizí řeči, nemohla být žádná legrace. Příštího roku tedy dědeček začíná studovat na univerzitě – Iowa State College, která tehdy byla, a podnes je, vyhlášeným učilištěm převážně orientovaným na zemědělství. Nachází se v nevelkém městě Ames, kousek na sever od hlavního města státu Iowa, Des Moines. Následující roky Alex pilně studuje. Z té doby se zachovalo dost pohlednic, fotografií a korespondence. Iowa State College měla velmi dobrý zvuk, protože zámožnější farmáři a rančeři z celých Spojených Států sem posílali studovat syny a dcery. Škola připravovala studenty na úspěšné podnikání nejen v rostlinné a živočišné výrobě, ale i v dalším zpracování potravin, pomocí tehdy již značně vyspělých mlékárenských a konzervárenských technologií. Mladý pohledný Alex z RakouskoUherského mosnářství, z neznámé Bohemie, kdesi v daleké Evropě, zde musí být nevšedním zjevem. Studium mu jde velmi dobře. Získává si oblibu a respekt nejen u studentů ale i u profesorského sboru. Je členem univerzitního atletického klubu a orchestru. Na jedné stářím zhnědlé fotografii je uprostřed orchestru s trombónem. Zde v Ames prožívá i svou první lásku s americkou studentkou, Adele. Navazuje přátelství se spolužáky ze států Colorado, Washington, Oregon, Idaho a Texas. Ti Alexe berou každé léto domů na prázdniny. Proto jsem jako malý kluk mohl vyslechnout tolik všelijakého vyprávění. O srubu vysoko v Cascade Mountains, o hledání zlata, o malé šachtě v úbočí hory, o setkáních s opravdovými zlatokopy a kovboji, o střílení z Coltů v saloonech, o medvědech, o vytí vlků a kojotů… Ó, to bylo něco, když se dal děda do vypravování! „Dědo, prosím, udělej ještě toho
11
šakala… dědo, vyprávěj zas něco o Americe... dědo, řekni něco anglicky... dědo, kdy si už zas budeme prohlížet tu tvoji velkou barevnou mapu, kde co v Americe je?... dědo, zazpívej mi zas tu kovbojskou písničku... dědo...“ Něco o mezidobí mezi ukončením dědečkových studií a vypuknutím první světové války se dá vysledovat z korespondence a pohlednic, které nepřestával posílat sestře Kačence. V těch dobách nebyla o práci nouze a mladý absolvent s diplomem z Iowa State College v ruce neměl problém. Po několik let pracoval v moderním, rychle se rozvíjejícím potravinářském průmyslu na zpracování kukuřice a obilnin, konzervaci potravin, v mlékárenství a výrobě sýrů. Zdá se, že mladý svobodný Alex chtěl nejprve z Ameriky co nejvíce poznat, než by se později usadil tam, kde by se mu nejvíce líbilo. V té době byl ve
Spojených státech dlouhou dobu a občanství.
již dostatečně získal americké
První světová válka V Evropě starý řád již brzo zaznamená prudké a převratné změny. Jednou z nich bude eventuální vznik samostatné Československé republiky. T. G. Masaryk v té době usiluje o podporu této myšlenky vládou Spojených Států. Za tímto účelem cestuje do Ameriky. Při své návštěvě apeluje, na tehdy již velmi početnou krajanskou obec Čechů a Slováků, aby vznik svobodného Československa všemožně podporovala a na svých poslancích v Kongresu požadovala i jejich podporu této věci. Když propukla první světová válka, do které Spojené Státy později též vstoupily, krajané byli opět vyzýváni aktivně podpořit úsilí o svobodné Československo tím, že se co by dobrovolníci přihlásí do
12
zvláštních českých a slovenských pluků uvnitř americké armády. Ty byly formovány v Seattle ve státu Washington, kde i prodělávaly vojenský výcvik. Dědeček tuto věc považoval za svou vlasteneckou povinnost a dobrovolně se do U.S. Army přihlásil. Proto jsme se i v Seattle během té naší poutě po Kanadě a Americe zastavili. Tyto zvláštní pluky se staly součástí AEF – American Expeditionary Force a byly loděmi přesunovány přes Atlantik do Francie a nasazovány na tamní bojiště.
Spojené státy se svým vstupem do války dlouho prodlévaly, jelikož americká veřejnost považovala tuto válku za ryze evropskou záležitost a nepovažovala za nutné, aby se Amerika angažovala. Proto, aby se válka dala voličům lépe „prodat“, bylo líbivým sloganem slibováno, „Toto je už ta poslední válka, aby války již nikdy nebyly“. Amerika po vstupu do tohoto konfliktu poslala přes Atlantik do Francie 1.7 milionů mužů. Nejvyšším velitelem AEF byl americký generál John Joseph Pershing, který byl u svých vojáků velmi oblíben. Měl u nich přezdívku – „Black Jack“. Dědečkova divize zažila svůj první křest ohněm, ještě dříve, než se tito mladí muži, stačili po přistání na evropské půdě pořádně rozkoukat. Bylo to v bitvě u Château-Thièry. To už bylo naštěstí po pověstné bitvě u Verdunu, která je podnes považovaná za největší, nejdelší, nejhroznější a nejkrvavější v celé historii lidstva, kde nedlouho předtím vynalezené těžké kulomety a jedovaté plyny učinily z bitevního pole peklo na zemi. U.S. síly pak postupovaly na Sainte Mihiel, kde bylo v bitvě zajato 16 000 německých vojáků a 450 děl, avšak za cenu 8000 padlých Američanů. Poslední bojovou akcí AEF byly dlouhé a úporné boje u Meuse-Argone, nedaleko belgických hranic, kde americké velení odhadovalo své ztráty na životech v poměru 10:1, deset
13
Američanů na jednoho Němce! Dědeček sice vyvázl z těchto bojů životem, ale utrpěl vážné poranění nohy. Americké ztráty na životech ve Francii činily 318 000 mužů. Naštěstí konec války se blížil a Německo 11. listopadu 1918 kapitulovalo. Dědeček se ze svého zranění postupně zotavil, ale už napořád na nohu napadal. Já si ho vždy pamatuju s holí.
Opět ve staré vlasti Nově vzniklá Československá republika nabídla zraněným americkým Čechům a Slovákům bezplatné léčení ve staré vlasti, před jejich návratem do Ameriky. Dědeček se léčil a zotavoval v Karlových Varech. Mám před sebou dvě fotografie. Na obou je dědeček v uniformě. První je ze Seattle, před odplutím do Francie. Ta druhá je z Tábora, pořízená fotoateliérem Šechtl a Voseček, na té už je na dědečkově tváři vidět, že zažil hrůzy války. Dědeček se tehdy během léčení přijel podívat na starou maminku a sestry. Bylo to právě včas, jelikož maminka zanedlouho poté zemřela. Návrat „ztraceného syna“ a válečného veterána do svého rodiště musel být
slavný. I dnes se mnoho lidí domnívá, že v Americe ja každý druhý milionářem, a i můj dědeček se o tento mýt trochu zasloužil. To když si prý před svými kamarády z gymnázia furiantsky zapálil své viržinko dolarovou bankovkou! Tehdy byl totiž americký dolar docela slušná sumička! Zdali došlo k vyrovnání toho dávného účtu za zničenou školní basu sice nevím, ale zato došlo k věci úplně jiné! Musím zde nejen předeslat, že Alexandrovi to v U.S. uniformě slušelo. Tehdy byl její součástí i širák „Stetson“, podobný tomu, jaký podnes nosí kanadská jízdní
14
policie. I on sám byl velmi pohledným, vysokým, štíhlým mužem. Jeho vystupování, kultivované léty studií a americkou zkušeností, bylo dokonalé. Není proto těžké si představit, jaké to asi dělalo vlny mezi táborskými dívčinami, když si to náš ČechoAmeričan v neděli vykračoval přes náměstí do kostela v nažehlené uniformě a s řadou vyznamenání na hrudi! Není tedy vůbec divu, že se pak stalo to, co se stalo. Jakoby se celá historie, jako předtím s Emanuelem a Kateřinou, znovu opakovala! Jak a kde k tomu došlo? Na podvečerním korze ve městě? Při procházce po Parkánech, tam vysoko nad tichým šuměním jezu Lužnice? Za omamující vůně šeříku a střemchy v kvetoucích městských sadech? Na mši svaté? Na letním majálesu? Kdo už ví, kde se ty dva páry očí – Alexandra Peltána a mladé dívenky Lidušky Kaplické z Klášterního náměstí – poprve setkaly. Lidunka byla nejmladší ze čtyřech dětí manželů Kaplických. Měla ještě sestry, Mařenku a Pepičku, a bratra Václava, který se v tom čase též vrátil z války z Ruska. To je ten Václav Kaplický, který se stal známým spisovatelem historických románů. Dvě mladá srdce se rozbušila. O intenzitě tohoto vzplanutí svědčí následující řádky, které se z tohoto zamilovaného údobí naštěstí dochovaly. Adresa na obálce zní: Pan A.V. Peltan, amer. legionář Karlovy Vary, Č.S. voj. lázeňský dům, pokoj č. 22. Tábor, 10. IX. 1919. 7.h. večer Právě jsem obdržela Váš lísteček, mně tak milý; děkuji Vám za něj! Zastihl mne smutnou, vzpomínající a tak trochu ponořenu do svých zamilovaných snů. Žádné moje malé i větší nehody mne tak netísní, sním-li o lepším „zítřku“. Žádný lék nepůsobí na mne tak mocně jako naděje na cosi lepšího, co snad nadejde zítra. A potom co látky k snění přinese mi například rozhovor s Vámi; Jest ve Vás cosi tak svěžího a silného a zdá se mi, že jste zrozen k tomu, aby Jste vztyčoval hlavu a vykračoval jako dobyvatel, že Jste zrozen k úspěchu a ne k neštěstí. A těch otrockých, stále shrbených lidí jsem poznala dost, vždyť takových jsou u nás dobré dvě třetiny. A proto Vás prosím, snad mi dovolíte, tak trošku Vás hledět napodobit, osvojit si aspoň trošku Vaší energie, oné energie, jež by mne dovedla k cíli... Nikdy bych Vám nic takového nepověděla do očí, ale Jste tak daleko a usmějete-li se tomu, uvidí to jenom Váš rozkošný pokoj č. 22. nebo elegantní ošetřovatelka, čímž si ji zajisté podplatíte k ještě větší bdělosti ohledně Vašeho zdraví. Promiňte. Raději Vám napíši, jak se již tuze, tuze těším na Váš návrat protože doufám, že s Vaší osobností vrátí se zase ono kouzlo, jež činilo naše procházky tak krásné a rozhovory tak sladké. Vzpomíná denně Lili Alexander vzplanul 1áskou k Lidušce a Liduška k Alexandrovi, takže zanedlouho po návratu z léčení a zotavení byla svatba. Na světě nastal mír. Československá republika se stala skutečností. Nadešel čas uvažovat o návratu na širé americké pláně.
15
America, I won’t see you again, již nikdy tě nespatřím… Avšak babičce, jako předtím dědečkově sestře Kačence, se do neznámých dálek moc nechtělo, alespoň ne hned. Dědeček pro své vzdělání, dokonalou znalost němčiny a angličtiny, perfektní vystupování a vojenské zásluhy získal brzy místo na ministerstvu sociální péče v Praze. Zde se manželům Peltánovým zanedlouho narodily dvě dcerušky, Liduška, moje maminka, a mladší Sonička. Dědeček stále doufal, že se do Ameriky jednou navrátí a znovu bude uplatňovat své vzdělání, kterého se mu tam dostalo. „Nyní však, se dvěma malými dětmi by to nebylo rozumné, tatínku“, argumentovala babička, „musíme nějaký čas počkat, než nám děvčata alespoň trochu povyrostou.“ Potom, když už děvčata dorostla, bylo to zas, „Počkáme, až odmaturují, jako ty tatínku. Však dobře víš, jak i tobě samému se to v Americe pak hodilo...“ Najednou zde byl Hitler, protektorát a léta druhé světové války. Mezitím se Alexandrovi již blíží padesátka, a to už se v Americe nezačíná lehko. Přesto za léta německé okupace své dcery těší, „Jen co tahle válka skončí, pojedeme za moře“. Když ročníku 1921, ke kterému patří i starší dcera Liduška, hrozí odsun na práci do Německa, je tajně „uklizena“ k příbuzným do Tábora. Tam poznává mého tatínka a ještě za protektorátu se berou. Narodil jsem se jim necelé dva týdny po skončení války. Po válce se člověk ještě nestačí rozkoukat a již je zde „vítězný“ únor. Po něm přichází dlouhá desetiletí, kdy není radno na Ameriku ani pomyslet, natož o ní nahlas hovořit. A vůbec, dědečkovi je nyní již 66 let. Na nové začátky je příliš pozdě… Musím popravdě řící, že nyní, když jsem ty státy amerického středozápadu sám spatřil, uvědomil jsem si, že příchod a život sám v těchto končinách vyžaduje jistou dávku pionýrství, průbojného ducha, ochotu zápasit
16
s těžkostmi, a to možná i dnes. Nemluvě už o dobách po první světové válce před devadesáti lety. Babička, jak si ji pamatuju, měla ráda své pohodlí a jistotu civilizovaného světa. Ráda četla, chodila do biografu, vyšívala, háčkovala, pletla, malovala docela pěkné akvarely, milovala Prahu, procházky po Petříně, pravidelné měsíční schůzky bývalých Táboráků v kavárně Mánes, za nedělních odpolední promenádní koncerty ve kvetoucí Stromovce. Nevím, nevím, zdali by se jí tato drsná krajina americká, tak velmi, velmi rozdílná od české, líbila. A zdali by byla dostatečně silná žít zde v těch dřívějších nelehkých dobách a ještě navíc být oporou, ne přítěží, svému manželovi. Dědeček se jza oceán již nikdy nepodíval. „Goodbye, America! Goodbye, farewell!“
Tejbr Vraťme se po tom nutném odbočení opět do přítomnosti, k našemu putování po dědečkových stopách. Poté co jsme odbočili z té Interstate 90, 60 mil k severu, a nyní blíž a blíž k Táboru – Tejbru, se mi všechny tyto věci honily hlavou. Vzrušení narůstalo, „Už za necelou hodinku spatřím to místo, kde Otec Bouška působil a dědeček začínal!“ Nyní již čtenář jistě porozumí rozechvění, když se u silnice konečně objevila zelená tabule oznamující Tabor 3 (míle). První část vyprávění o americkém Táboře jsme přerušili po prohlídce kostela Sv. Václava a po marném hledání hrobu otce Emanuela Boušky. Hřbitov byl však plný českých jmen. Úmrtní data prozrazují, že Češi zde žili již o několik desetiletí dříve, než sem byl otec Bouška vyslán. Proto si nyní mohu opravit svou domnělou představu z dětství, že otec Bouška byl zakladatelem zdejšího Tábora, a že můj dědeček mu přitom nějak pomáhal. Na památku si zapisuji alespoň dva nápisy na hrobech dvou děvčátek, patnáctileté a šestiměsíční: Zde odpočívá v Pánu zesnulá Terezie Straková Narozená 20. března L.P. 1900 Zemřela 29. ledna L.P. 1915 Odpočinutí lehké dej jí Pane Terezie Košťálová Narozená 3ho května L.P. 1893 Zemřela 24ho října L.P. 1893 Odpočívej v pokoji
17
Mrholí. Půjdeme se představit nynějšímu panu faráři. Zvoníme na faře, kterou už dávno znám ze skoro již stoletých fotografií, té z červenohnědých cihel, a o které proto též vím, že stojí kousek nalevo od kostela. Přichází nám otevřít paní v nejlepších letech. Říkáme kdo jsme a proč jsme se zde zastavili. Za ní se objevuje pan farář. Jmenuje se William Osborn. Je v zde, v novém působišti, teprve několik týdnů. Jsme uvedeni dovnitř a ukazujeme dědečkovy fotografie. Alespoň těm se podařilo navrátit se sem, když už ne jejich původnímu majiteli. Pochopitelně, nový pan farář nemá ani ponětí o historii městečka a farnosti. I ta paní, i když je velmi laskavá, o věcech tak dávno minulých už též mnoho neví. Telefonuje proto o pomoc panu Leonardu Cimplovi, který prý nám bude moci snad povědět více. Pan Cimpl už není žádný mladík, ale hbitě se dostavuje v několika minutách, jelikož Tejbr je opravdu malé hnízdo. Je mile potěšen, že jsou zde z „opravdového“ Tábora. I jemu ukazujeme ty staré snímky a tážeme se, kde bychom našli hrob otce Boušky. Tak se dozvídáme, že Otec Bouška je pochován v Omaze, v sousedním státě Nebraska. Panu Cimplovi je přes osmdesát. Na působení Otce Boušky si dobře pamatuje. „Ó, ano, Emil zde byl přes padesát let, jak bych si ho nepamatoval“. Nyní se už přidává i ta paní, které může být k padesátce, „I mě, když jsem byla malá holka, vyučoval ve škole katechismus“. Ptám se tedy na školu, kterou zde též otec Bouška postavil, a která podle obrázků byla postavena ze stejných cihel jako fara, a měla by stát hned vedle. Ještě než jsme vešli na faru jsem ji očima marně hledal. „Jó, tu jsme unáhleně zbourali v šedesátých letech a postavili na tom místě novou. Byla to velká chyba. Museli jsme ji zanedlouho zavřít pro nedostatek žáků.“ Paní z fary se opět rozhovořila a má pravdu, když říká, že stará škola byla po kostele nejvýstavnější budovou. Jistě by bývala svými prostorami posloužila i jiným potřebám městečka. Inu jsme lidé
18
chybující. Zmiňujeme se o té velké tabuli, kterou jsme včera u silnice viděli. Dozvídáme se, že „Czech Days“ se zde každoročně konají v červnu, kdy se sem sjedou krajané ze široka daleka. Je to prý většinou už třetí a čtvrtá generace, které už čeština dělá potíže. To jim však nebrání stále se hlásit k zemi odkud již tak dávno vyšli jejich předkové. Neviditelná pouta mezi novou a starou vlastí nepřestávají existovat! Je to věc vskutku nesmírně zajímavá a dojemná. Tážeme se, co se tady při těch Českých Dnech děje. „Well, po dalším roce se zas sejdeme. Sjedou se sem z celé Ameriky, z mnoha států, a proto je vždy o čem si povídat. Někteří za ten rok odešli, jiní se narodili. V kostele máme společnou mši. Pak se všude hrajou polky a valčíky, zpívá se a tancuje. Máme taky vepřo-knedlozelo, pivo a koláče (kolache). Taky volíme dvě královny krásy. Letos byla zvolena za „Tabor Czech Days Queen“ slečna Joanie Sedlacek, a za „Miss South Dakota Czech – Slovak Queen“ slečna Lolita Kotalik. Jinak tady máme Sokol a Besedu s knihovnou a ochotnickým divadlem. Pan Cimpl ssebou přinesl a věnuje nám pohlednici z těchto oslav a též brožurku „Czech Recipes of Tabor Community“ (české recepty zdejších krajanů). Tu sestavila paní C. Vlasak a vydána byla v roce 1972, u příležitosti oslav stoletého výročí založení městečka. V úvodu se anglicky píše, „Ačkoliv si dobře uvědomujeme, že jest pravdou „Nejen chlebem živ je člověk“, přesto si přejeme podělit se s Vámi o některé z receptů, které zde v Táboře byly předávány z jedné generace na druhou... Vzdejme též Bohu dík za svobodu a dostatek, kterých se nám tak štědře každého dne dostává, a též za ty, kteří na tomto místě před sto lety byli přes tvrdé zkoušky a potíže ochotni k těmto cílům pracovat. Poslední věta úvodu končí slovy „Dobre chutnani!“ Zde je několik nádherných perliček anglických názvů jídel: Birdies „Ptacki“,
19
pickled pork loaf „Sulc“, blood sausages „Jelita“, Bohemian pancakes „Livance“, egg droppings for soup „Kapani“, small yeast cakes „Buchty“, Christmas bread „Houska“ (je zde myšlena vánočka, která se podobně jako houska splétá) a „Never fail dumplings“ (knedlíky, které se vám vždycky zaručeně povedou). Nový pan farář postává okolo a přihlíží našemu česko-anglickému brebentění, ale nic mu to neříká. Ptám se té paní, jak panu faráři chutná česká kuchyně? Tím se dozvídáme, že na faře nevaří a není hospodyní, pouze se stará o administrativu farnosti. Nicméně poznamenávám, že když už je pan farář tady mezi Čechy, že by se možná mohlo započít s převýchovou od „horkých psů“, hamburgrů a hranolků s kečupem, hlavních to tří pilířů americké výživy, k nějakým z těch dobrot ze zmíněné kuchařky. Velice dobře se bavíme. Pan Cimpl přichází s návrhem, navštívit ještě jednu další osobu, která by nám mohla o zdejší historii sdělit ještě více. Je to pan Ladislav (Laddie) Kostel, který však žije v Yanktonu. Ten máme při cestě do Sioux City, a tak nás pan Cimpl u manželů Kostelových telefonicky ohlašuje. Pak už zbývá jen poděkovat a rozloučit se. Ještě se tážeme, zdali ještě někdo jiný, z českého Tábora, zde již byl před námi. Starý pamětník však říká, že o ničem takovém neví. Než se vydáme na další cestu, ještě křížem krážem projíždíme všemi ulicemi a trochu fotografujeme. Píšeme si jména – Janda Street, Vyborny Street, Kudrna Street, Hakl Street a dvě hlavnější, Lidice Street a Zizka Street. Později se dozvídáme, že jsou to všechno jména prvních osadníků, kromě hejtmana Žižky, kteří sem doputovali v roce 1869. To tedy bylo ještě dlouho předtím, než osada dostala jméno Tabor, a než sem přicestoval otec Bouška. „S Bohem městečko Tejbr, God be with you all!“
Znovusetkání s Polaroidem Za chvíli jsme v Yanktonu. Laddie a Evelyn Kostel nás hezky vítají v jejich novém domě, který stojí hned vedle golfového hřiště. „Golf mám rád, drží mě v kondici“, říká pan Kostel, který vůbec nevypadá na svých 88 let! Říká, že po dlouhá léta organizoval zájezdy amerických krajanů do staré vlasti, že už tam byl šestadvacetkrát. Nepochybně poznal ve vlasti mnohem více míst než my sami. Po chvíli jsme se domluvili, že je zcela možné, že jsme se už jednou sešli! To se psala léta šedesátá. Byla to ta doba, kdy každý vzorný pionýr a svazák věděl co znamenají zkratky RSFSR, SSSR, VŘSR, ROH, ÚV, KSČ, ČSM, BSP, SNB, SNP, STS a JZD a prezidentem byl Antonín Novotný. Na budově ONV na Žižkově náměstí
20
tehdy byl velký červený trasparent s heslem, „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ V těch dobách bylo na náměstí obvykle vidět jen školní a podnikové zájezdy v autobusech ČSAD typu Škoda RTO, Karosa, a jen občas Ikarus vyrobený v Maďarsku. Toho dne však Pražskou ulicí zničehonic neslyšně doslova připlul veliký luxusníní autokar neobyčejného tvaru. Měl všude samé sklo, senzační nátěr a interiér jako v dopravním letadle. A měl západní poznávací značku, což byla věc v té době neobvyklá a už sama o sobě vzrušující. Za jarních a letních odpolední zde nikdy nebývala nouze o zvědavce, dospělé i děti. Někdo vždy seděl na schodech u Žižkova pomníku či okolo kašny uprostřed náměstí, na kamených stolech z dob husitských před městským muzeem, či na lavičkách pod kaštany u kostela. Nyní všichni zvědavě hleděli na ten nezvyklý autobus a na zcela jinak oblečené lidi, kteří vystupovali ven na kočičí hlavy prastaré dlažby. I já se k tomu nějak nachomýtl. Od některého z čumilů jsem se mezitím dozvěděl, že jsou to krajané z Tábora v daleké Americe. Z toho odpoledne mi utkvěla v paměti zvláště jedna věc. Když nás jeden z těch krajanů vyfotografoval, že z jeho aparátu se asi po minutě vysunul hotový, lesklý a krásně barevný obrázek! Žádná temná komora, žádná vývojka, žádný ustalovač nebo čekání po týdny na vyvolání ve Foto-Kino u Grandu. „Jó, tihle Amící, ti mají věcičky!“, pomyslel jsem si, a další seménko nespokojenosti s tím co člověk má, a s tím kde žije, bylo zaseto! V lidském srdci se v takové chvíli něco neviditelného stane, něco tam vejde a najde velmi úrodnou půdu. Pocit, že jinde se dějí a existují samé strhující věci, zatímco vy tady, v tomhle našem Zapadákově, hnijete zaživa, ještě víc zesílil. Ale konec filozofování a rychle nazpět do Yanktonu. Když jsem panu Kostelovi dovyprávěl o tom zázračném fotoaparátu, zdvihl se z křesla, přešel pokoj k sekretáři a vyňal masivně stavěný, plasty neošizený aparát Polaroid. Prostě samý leštěný hliník, pravá kůže a poctivá skleněná optika, co se dnes už nevidí. „Ano, začátkem šedesátých let jsem vedl náš první zájezd do vlasti. Zajisté, v Táboře jsme byli. Je docela možné, že tím mužem s „obrázky za minutu“ jsem byl opravdu já“. Potom přináší i „Táborské Listy“ nedávného data. Na první straně je velká fotografíe s podtitulem, „PhDr Jana Lešikarová beseduje na radnici s krajany z Jižní Dakoty v USA“. Já na to říkám, „Pane Kostel, tak tuto dámu velmi dobře znám.“ Je to ale malý svět!
21
„Organizování zájezdů do staré vlasti jsem dělal kromě svého povolání”, pokračuje pan Kostel, „jinak jsem míval tady v Yanktonu pohřební ústav. Nyní zájezdy dělá moje dcera. Jsem podruhé ženatý, moji první manželkou byla Agnes, před lety mi odešla na věčnost.“ Dostáváme se k hlavnímu předmětu naší návštěvy, Otce Boušku a mého dědečka. Vyprávím vše co o nich vím. „O té Emilově studentské lásce jsme pochopitelně nic nevěděli. Je to báječná story“, říká Evelyn. Nad starými fotografiemi zdejšího Tábora a univerzity v Ames též žasnou. Je cítit, že mají z našeho setkání upřímnou radost. „Jsou to skutečně nádherné příběhy“, říká Evelyn a vybízí, že by se to mělo zapsat, aby neobyčejná historie našich předků, i naše vlastní, neupadla v zapomenutí. Svěřuji se, že jistou představu už sice mám i předlouhý seznam jmen, míst, vzpomínek a obrázků, a snad právě proto nevím odkud začít. Dětství, příbuzní, sousedé, kamarádi, nezapomenutelné figurky Starého města, uličky, okolí, stráně, kopce, Jordán, Lužnice, škola, učitelé, spolužáci… A pak dospívání, učňovská léta, manželství, odchod z vlasti, Rakousko, Austrálie, Kanada, hledání smyslu života... „Josefe, opravdu se do toho dejte, a já budu první, která si tu knihu koupí“, povzbuzuje Evelyn. Pan Kostel přináší dvě knihy. Jedna je stářím zažloutlá a potrhaná. Je to „Památní kniha – Dějiny Čechův ve státu South Dakota“. V roce 1920 ji sepsal Josef A. Dvořák. Tou druhou je překlad do angličtiny, který pan Kostel pořídil a v roce 1980 vydal na vlastní náklady, aby se záznam o nelehkých začátcích dochoval i generacím česky již nemluvícím. Velmi mě potěšilo, že takové knihy existují, jinak by se už nikdo o zdejší historii nic nedozvěděl. Milý čtenáři, takovému poutavému vyprávění nelze odolat. Zde je malá ukázka v původní podobě z kapitoly nazvané „První výprava v roce 1869“.
Indiánům kmene Sioux české buchty chutnaly V Chicagu, v měsíci červnu, v hostinci Frant. Béma, na Canal a Taylor ul., byl založen Český rolnický spolek za účelem založení Českých osad na západě. Vstupné do spolku obnášelo $1.00 a počalo se oznamovati v časopisech. Výsledek oznamování byl, že se přidalo na 4000 osob ku spolku ze všech částí kde byli Češi usazeni na východu. Z členských příspěvků se sehnala slušná částka peněz na krytí výloh a již v zimě roku 1868, byli vysláni do státu Kansas Frant. Bém, Frant. Janoušek a Edward Strausse, aby tamní krajinu prohlédli, zdali by se nehodila ku kolonisaci. Po nějakém čase se vrátili a oznamovali, že ničeho nenašli. Na jaře 1869, v březnu, byli opět vysláni do Nebrasky, a sice do okolí u Niobrary. Jeli tedy a psali odtud, že nalezli bohatou krajinu, jež by se hodila, a že jest tam tisíce akrů bohatého pozemku, hojnost borového lesa na stavby obydlí, a že místo se nalézá asi 40 mil na západ od Niobrary. Ve spolku se vyprávělo mnoho o budoucí kolonii české a členové se těšili vidinami pozemského ráje – pěkná farma, hojnost lesů a polí a živého potůčku na každé farmě – holá nemožnost. Ve skutečnosti ale vyslanci byli pouze pár mil od Niobrary, kde prohlíželi písčité kopce a dále si
22
netroufali, neboť krajina se hemžila Indiány. Někdo jim ale tak řekl a oni psali domů jako by tam skutečně byli, a také psali, aby spolek ohlásil, že se 1. května vyjede do zaslíbené země. Do první výpravy se přihlásili z Chicaga Alois Chládek, Tadeáš Píšek a jeho synovec Jan Píšek, Daniel Čáp, Cyril Jandus a Josef Hrdlička; z Clevelandu Frant. Nedvěd; z La Crosse Frant. Fejfar s dcerou, a Josef Pechan s rodinou, jenž přijel z Čech touž dobou. V určený den se vyjelo po dráze na Le Mars, Iowa, a pak dále do Sioux City po Illinois Central dráze, která byla právě dohotovena a byl to první vlak po této dráze do Sioux City, které bylo malou vesničkou. Bylo tam několik štorů, pošta a stravovna... Nakoupili si různé hospodářské náčiní a zásobili se na tu cestu do Niobrary. Chládek si koupil brecháč a s Hrdličkou společně dva voly a mezitím co čekali, přišel z Chicaga Chládkovi vůz a Pechan si též koupil vůz, které pokryli plachtou. Za voly dali v Covington, na druhé straně řeky $175 a z Covington za vůdcovství Béma se vydali na cestu. Bém jel na vypůjčené poně a razil ostatním cestu přes kopcovitou a neznámou krajinu. Na noc vždy rozložili se táborem někde u vody a připravovali si pokrm. Chládek a Hrdlička měli společnou kuchyni a pí. Nedvědová pekla pro ostatní. Na cestě Daniel Čáp jedl jakési jedovaté jahody a když se přiblížili k St. Helena, naproti Yankton, rozstonal se zle. Bém měl strach, by neumřel, neboť pak by se v Chicagu myslelo, že snad byl zabit a sněden od Indiánů a počal jej 1éčit mlékem, které pacient nechtěl vzíti. Dali mu pak kořalku, kterou si vzali v pádu ušknutí hadem, a ta jej vyléčila. Do Niobrary to vzalo čtyři dny. Než tam dojeli, Janoušek se postřelil do nohy, když spadl s pony a rána z revolveru nahodile vyšla. Dorazivše tam, byli dychtiví pozemky vidět, ale velice se zklamali. Kopce, písek a málo
23
lesů... Bém a Janoušek je přemlouvali, aby jeli 40 mil dál na západ, dali si říci a jeli. Povozy nechali ve městě a vypůjčili si pony od indiánského kupce, a jeli na místo. Za dva dny tam dorazili, ale žádné lesy nikde neviděli, vyjma trochu topolů u řeky Niobrary, a krajina samý pískový kopec. Na poříčí sice byly malá místa na pár osadníků, ale nikoliv pro velkou kolonii. Večer se dostavil a oni se rozložili na noc. Měli s sebou placky a buchty a mezitím co večeřeli, objevil se Indián s puškou a posuňky jim dával na srozuměnou, že honí jeleny. Za malou chvíli po něm se objevil druhý, pak třetí a pak celý houf a pomohli jim s večeří, takže naší výpravě hnedle nic nezbylo, a milí krajané ve velkém strachu pustili se nazpět do Niobrary. V noci přenocovali pod kopcem a přišla veliká bouře a liják a roklinou se počala hnáti voda, takže celou noc spali ve stoje. Při tom vlci na všech stranách vyli a oni proklínali Ameriku... Zklamáni a roztrpčeni na vše, rozhodli se, že odjedou do Chicaga a počali se hotovit k odjezdu... Když vyjížděli, nahodil se tam Chas Myers, inženýr z Yankton, a ten jim sdělil, že v Dakotě jsou pěkné pozemky aby jeli tam. Vydali se tedy na cestu do Dakoty a ten samý večer dorazili do Santee Agency
naproti Springfield, ač Springfieldu tam ještě nebylo... Druhý den Pechan, Hrdlička a Myers se dali převézt přes řeku, kde stojí Springfield, a tam se jim líbilo... Převozník voly nechtěl převézti, maje strach, aby neskočili do řeky... ale konečně se dal převozník umluviti a zhotoven byl prám, jenž je do Yankton dopravil. To bylo zrovna na 4ho července 1869. V Yankton, kde byl pivovár, se posilnili a několik dní sečkali, a pak se jeli podívat na pozemky. Mezi tou dobou Bém v Yankton všude povídal, že za nimi přijede velké množství Čechů se usaditi, a to mělo následek, že obyvatelé Yankton honem počali zabírati pozemky kolem Yankton, jež v tu dobu nebyly zabrané, a naši Češi museli osm mil dále na západ, zde se jim líbilo a zabírali... Za takových poměrů a zkoušek tedy tito první otevřeli cestu jiným do státu. Jest tudíž patřično i povinností spisovatele těchto dějin, aby těmto prvním dal patřičné pozornosti a místa v tomto díle. Není to krásné čtení? Třeba ještě dodat, že na místě, t.j. těch „osm mil na
24
západ“, kam ta první výprava dorazila, vznikl později v roce 1872 zdejší Tábor. Ta řeka, o které se zde hovořilo, není žádná jiná, než slavná Missouri. Dědeček z babičkou se sice vzali o půlstoletí déle, ale za tu dobu se toho na těchto pláních zas až tolik nezměnilo. Z výše uvedeného textu je tedy nad slunce jasné, že odstěhovat se sem by bylo pro babičku absolutně nemyslitelné. Na jednom obrázků v Knize pamětí je příbytekˇ, kterému ti dávní naši krajané říkali „drňák“, jelikož byl postavený z drnů trávy. Když jste dorazili sem na prérie kncem léta či na podzim, a peněz moc nebylo, nic jiného vám nezbývalo, než hodně rychle se postarat o střechu nad hlavou, protože zima se mohla dostavit než se nadějete. A co potom! Začátky v Americe musely být velmi těžké!
My znali Otce Boušku osobně… „Co si dát s námi oběd?“, ptá se Evelyn. Rádi pozvání přijímáme a za chvíli jsme zváni ke stolu. „Dneska máme knedlíky s hovězím a omáčkou“, oznamuje Evelyn. Podávány jsou i dva saláty, z rajských jablíček a okurkový. „Je to všechno z naší zahrádky“, dodává Laddie. Potom se na stole objevují i koláče – povidlové, tvarohové a makové a bílá káva. „Tak si ber“, pobízí Evelyn roztomilou češtinou bez vykání. Po celou dobu se povídalo anglicky, až teď to vybídnutí pustit se do koláčů. Po obědě ještě chvíli povídáme a prohlížíme ty dvě knihy pamětí. Je zde otištěna ta samá fotografie otce Boušky z roku 1914, když byl jmenován papežem Benediktem XV. Papežským prelátem, která se po dědečkovi zachovala na chatrném novinovém výstřižku. Legenda k této fotografii říká: „Veledůst. P. Emil Bouška farář osady Sv. Václava v Táboře, South Dakota, a biskupský rada, jenž brevem Sv. Otce Benedikta XV. ze dne 20. prosince 1914 byl jmenován papežským prelátem a dne 6. května 1915 v chrámu Páně Sv. Václava v Táboře slavnostně v hodnost tuto instalován.“ V knihách se dočítáme, že za působení Msgr Boušky došlo ve farnosti Svatého Václava k 1829 křtům, 278 manželství bylo uzavřeno, 533 pohřbům, 779 dětí přistoupilo k prvnímu přijímání, a že došlo k 1027 konfirmacím víry.
25
Evelyn byla prostě skvělá. Když jsme v pamětní knize došli k právě této fotografii otce Boušky, zničehonic se optala, „Taky vám se jeví spíš jako profesionální boxer, než kněz?“ Velmi jsem se jejímu postřehu podivil. Nikdy jsem jinou fotografii otce Boušky neviděl, ale i mně se na této vždy zdál podmračený a přísný, prostě jako někdo, kdo si zajisté nenechá kydat na hlavu. Dědeček své dceři kdysi vyprávěl, že otec Bouška si slova opravdu nevybíral a daleko pro ně nechodil. Je však třeba předeslat, že léta na pláních středozápadu jsou velmi horká a parná, a v zimě zde zas mají šíleně třeskuté mrazy! Dědeček totiž vypravoval, že jednoho nedělního a obzvláště mrazivého rána přišel nějaký chasník do kostela pozdě. Mše už byla v plném proudu. Navíc ještě zavřel za sebou hlavní dveře špatně. Ty se pod náporem ledového vichru z prérie s třeskem rozletěly dokořán a sněhová fujavice vtrhla do svatyně. Z kazatelny prý zahřmělo, „Nejsi přece dobytek, máš ruce a umíš zavírat, tady se topí!“. A mše pokračovala dál, jako by se nechumelilo. Laddie s Evelyn říkají nepřekvapeně, „Jó, to vypadá na Emila. Taky neměl rád, když mu malé děcko začalo při mši vřískat. To přestal a řekl něco nevybíravého jako třeba, „Telátka mají bučet doma v teletníku“, a víc už o tom nepadlo slovo. Kdo Emila neznal možná by se pohoršil, ale kdo ho znal věděl, že pod drsnou slupkou se skrývalo srdce dobráka.“ Čas letí a musíme se zdvíhat. Manželé Kostelovi nám ještě ukazují dům. A pak ještě překvapení, před loučením dostávám darem obě ty knihy pamětí! Laddie a Evelyn nás jdou doprovodit před dům. Za vše děkujeme a loučíme se jako bychom se znali odjakživa. Ještě než definitivně opouštíme, zajíždíme do staré části města a k řece, ke železnému mostu přes Missouri. Všechna tato místa musel dědeček dobře všude chodil a určitě to bylo tady v Yanktonu, kde na cestě za otcem vystoupil z vlaku.
Yankton starému znát, zde Bouškou
Ale čas kvapí, musíme se dát dál k východu k Sioux City, kde se stýkají hranice tří států – Jižní Dakoty, Nebrasky a Iowy. Do té pak za několik minut vjíždíme.
Příběh stříbrného přívěšku k hodinkám Ta nás ihned příjemně překvapuje. Oproti Jižní Dakotě je mírně zvlněná, šťavnatě zelená, zjevně velmi úrodná a hned na první pohled oku lahodící. „Tady už by se babičce možná i líbilo“, napadá mne. Chvátáme k Des Moines, hlavnímu městu Iowy. Okolo Des Moines jen projíždíme, jeví se nám jako výstavné, upravené, prosperující město, a hned se dáváme asi 60 kilometrů k severu do města Ames. Tam se nachází ta Iowa State College, kde dědeček přesně před devadesáti lety začal
26
studovat. Je totiž už pozdní odpoledne a chceme tam být ještě za světla kvůli fotografování, proto ten chvat. Jsem nyní rád, že hned při vjezdu do Iowy jsme se zastavili v info kiosku a vyžádali si mapku Ames a též areálu univerzity, protože když sem konečně přijíždíme je už dost pozdě, schyluje se k večeru, světla ubývá a ke všemu ještě začíná mrholit. Navíc jsou prázdniny a v celém areálu nikde ani noha, koho by se šlo doptat kde co je. Největší zájem máme o to, najít co nejrychleji všechny ty budovy a místa, které známe ze starých fotografií. Za dědečka byl areál o mnoho menší. Nyní je zde mnoho nových budov. Fakulta genetiky, fakulta molekulární biologie, výpočetní středisko, pokusná pole, skleníky, velký sportovní areál se stadióny na baseball, americký football, tenis, bazény. Vytahujeme obálku se starými obrázky, abychom našli přesně to co chceme, ale nedaří se nám to. Stále poprchává a začíná se stmívat. U jedné budovy naštěstí vidíme zaparkované policejní vozy, mají tady totiž vlastní policii. Kdo jiný by už měl celý areál znát lépe? Fotografie, které se do sem po devadesáti letech navrátily, působí i zde. Policisté všechna hledaná místa hravě poznávají a zakreslují je do naší mapky. Jen kamenný tunel, ke kterému chodili Alex s Adele randit, jim dal trochu práce. Ale i ten se nakonec podařilo identifikovat. Adele byla dědečkovou spolužačkou a patrně ho velmi milovala, protože mu dlouho do Čech psala a trpělivě čekala, kdy se k ní do Ameriky navrátí. Díky vydatné pomoci policistů šťastně stíháme vše pro maminku nafotografovat
27
za ještě ucházejícího světla. Hlavní budova, Beardshear Hall, podnes vévodí staré části areálu. To je ten obrázek, kde před ní dědeček stojí ve šviháckých šatech a buřince. Na jiném snímku se na hlavním schodišti právě odehrává nějaká veliká slavnost, asi ceremoniál promocí nebo možná zahájení školního roku. Šťastně nalézáme i Alumni Hall, Campanilu – štíhlou zvonici v italském slohu uprostřed parku, a nakonec i ten tunel, místečko, které bývalo tichým svědkem schůzek. Milenců. Všechna ta místa jsme nalezli víceméně tak, jak je dědeček znal. Ke Campanile ještě utíkám mokrou trávou než se už úplně setmí. Plátěnky jsou naskrz promáčené. Vyrušuji celou zaječí komunitu, která se tu bezstarostně popásá. Všechno co jsme chtěli je už na filmu. Nyní se už lze konečně uvolnit, zavřít oči a představovat si jak to tady tenkrát asi chodilo. Sedíme v útulném suchu auta na malém pahorku u Beardshear Hall. Na celý liduprázdný kampus se snáší tichý, melancholický večer. Nic a nikdo tuto vzácnou chvíli neruší. Jen jemný déšť se dál tiše snáší a vytváří naprosto dokonalou kulisu. Lampy začínají zářit. Chodníčky, po kterých Alexander chodil na přednášky, se lesknou, stejně jako schody fakulty, které někdy možná brával po dvou, když ráno zaspal. Lavičky, které slýchávaly sladká vyznání, cestičky kde se procházel a bifloval ke zkoužkám, trávníky kde možná lehával na dece a psal své úlohy, jsou nyní mokré, tiché a osiřelé… „S Bohem, milá dědečkova školo!“ Právě odtud je ten přívěšek s vyrytými slovy „Iowa State College“, který se mi se stříbrnými hodinkami zachoval. Jen kožený řemínek je už vetchý. Ty hodinky dostal Alexander od otce Boušky darem po úspěšné promoci. Dědeček je nosíval v kapse u vestiček, které neustále nosil, a ten
28
stříbrný přívěšek byl vždy vidět. Kolikrát jsem se jako kluk snažil ta slova nahlas přečíst, tak jak to tam bylo vyryto. Dědeček mě vždy pohladil po vlasech a řekl, „Ne, tak to Pepíku vůbec není. Musíš to říci takhle: „Ajouwa Stejt Kholidž.“ Z tichého zamyšlení mě probouzí něco daleko prozaičtějšího. Jsme mokří, dává se do nás zima, máme hlad jako vlci a benzínu je též už na doraz. Snad nám to vydrží k nejbližší pumpě. Vystačilo to až do ulic Ames. Á, támhle svítí do tmy nápis „Kentucky Fried Chicken“. Paráda! Kolikrát už tento starý a osvědčený recept starého plukovníka Harlana Sanderse, zachránil na našich cestách situaci! Při večeři se radíme zdali přespíme zde, nebo jestli se raději ještě teď v noci vrátíme na Interstate 80, než ráno bude mezi dvěma si blízkými městy zácpa. Po posilnění smaženým kuřetem a la Kentucky se cítíme
29
o mnoho lépe. Též jsme už trochu proschli a tak padá rozhodnutí, že to ještě kousek potáhneme. Věrného koně pak už definitivně uvazujeme v pěkném motorestu Ramada Inn v Newtonu, asi hodinu na východ od Des Moines. Já ještě dopisuji deník, než člověk jedno pro druhé zapomene. Byl to vskutku přebohatý den. Helen si v posteli ještě chvíli čte než zatroubí večerka.
Chtěl bych zas být, se svým strýčkem dědečkem...
operačních sálech. Sehnal ji v Kotcích, ve vojenském výprodeji po Němcích. Vzadu z čepice visely dvě tkaničky k utažení kolem hlavy. Když šel s popelem na dvůr nebo s uhlákem do sklepa, šel jsem pochopitelně s ním. Takže jsem zezadu viděl, jak se dědovi za chůze ty tkaničky bimbaly.
Než jsem dorostl k prázdninovým pobytům v Praze táhlo dědečkovi už na sedmdesátku. Dědeček s babičkou a dcerou Soňou žili ve Vysočanech. Bydleli v typickém činžáku z první republiky. Jejich byt byl velmi skromný. Vešli jste do maličké předsíňky. Dveřmi napravo se šlo na ještě menší záchod. Dveřmi nalevo jste vešli do kuchyně s kachlovým sporákem, jídelním koutem, malou spižírnou a koupací vanou ve výklenku za závěsem. Pak už zde byla jen jedna ložnice, též nijak veliká. Prádlo se sušilo na půdě. Pro uhlí a dříví chodil dědeček do sklepa a popel vynášel do popelnic na dvoře. Toto mi v paměti utkvělo podnes, protože dědeček si k těmto akcím pokaždé bral na hlavu pomačkanou, kdysi bílou čepičku, jakou mají doktoři na
Když se posléze teta Soňa vdala, v bytě, který již beztoho praskal ve švech, přibyl další nájemník, strýc Richard. Jídelní kout pak musel posloužit jako další ložnice. Dvě rodiny pod jednou střechou nedělá nikdy dobrotu a zde tomu nebylo jinak. Já však, co by prázdninový návštěvník, jsem ani v tom nejmenším, žádné napětí nepociťoval. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že takové napětí vskutku existovalo. Vztahu mezi babičkou a dědečkem, kdysi tak milujícímu, tato napjatá situace
30
nepřidávala, spíše naopak. Dnes se již nedovím, byla-li hlavním důvodem dědečkovy hořkosti babiččina neochota k návratu do Ameriky. Faktem však zůstává, že hovorový kontakt mezi nimi byl minimální, a už vůbec ne vřelý. Nikdy jsem mezi nimi nespatřil nějaký projev lásky, polibek, objetí, držení se za ruce. K hlasitým výměnám názorů mezi dědečkem a babičkou nedocházelo. Dědeček byl opravdový gentleman, který by se k hádkám nesnížil. Byl-li kontakt mezi dědečkem a babičkou minimální, jeho kontakt s tetou a strýcem byl neexistující. Po desetiletí zde panovala tichá domácnost. Za mých letních pobytů bylo dekórum vzorně zachováváno. Dnes jsem si vědom, jak těžké to muselo pro všechny zůčastněné strany být. Těsný byt se dědečkovi stal Papinovým hrncem, z jehož přetlaku neustále utíkal. Dnes to vidím tak jasně. Jednou za čas dědeček zavítal na týden či dva k nám do Tábora. Maminka podnes lamentuje, že to byla veliká škoda, že v padesátých letech bylo peněz tak málo. „Je mi to dnes líto. Bývali bychom mohli dědu pozvat častěji a mohl by se býval pokaždé zdržet déle. Mohli jsme si užít jeden druhého daleko víc“. Častěji jsem se do Prahy dostal já. Zde musím zase zdůraznit, že všichni čtyři moji příbuzní vždy učinili mé prázdninové návštěvy nanejvýš příjemné a nezapomenutelné. Mé letní pobyty bývaly dědečkovi nepochybně vítaným vysvobozením a záminkou nejen k tramvajovým výletům po Praze, ale i dalekým výpravám a pochodům po celém okolí. A těch pokaždé bylo! Horní a dolní Libeň, Hloubětín, Kbely, Letňany, Ďáblický lesík, Čimický háj, Bohnice, Hrdlořezy, Ruzyně, Jinonice, Zličín, Barrandov, údolí Divoké Šárky, Stromovka, Bráník, Štechovice, Modřany. Nevynechali jsme ani Nusle, Hodkovičky, Řepy, Michli, Motol, Podbabu, Suchdol, Roztoky, Vinohrady, Vršovice, Olšany a Pankrác. Podnes vím kde je letohrádek Hvězda, věž Daliborka, Hladová zeď, Petřínská rozhledna, Orloj, chrám Svatého Jakuba, Technické muzeum, Uhelný trh, Na Poříčí, U Hybernů, Letenská pláň a pivnice „U Fleků“, či kde je Botič a Rokytka, jako rodilý Pražák. Dědeček mě pokaždé protáhl matičkou Prahou a okolím velmi dokonale. Právě na hostinec „U Fleků“ si dobře pamatuji. Bylo tehdy velké parno, seděli jsme venku pod kaštany. Děda si dal pár pivíček. Ani navečer horko nepolevovalo. Cestou na tramvaj si děda točil holí a prozpěvoval americké pochody. Tvář mu svítila jako měsíček a kdybych ho býval neuprosil, zpíval by i v tramvaji. „O.K, O.K. Pepíku, už se za mě tak nestyď. All right?“ Dědeček nebyl ochmelka, ale do některé z hospůdek si rád zašel. Třeba do té „U
31
Brázdů“. Tam vždy byl nějaký kamarád penzista či bývalý legionář, a hned bylo o čem rozprávět a na co vzpomínat. Já pokaždé dostal limonádu a slanou tyčinku. Kam měl starý pán chodit, když venku i doma bylo někdy tak nevlídno… Pohlednicové části Prahy – Staré město od Prašné brány po Karlův most a Malá strana, se svými chrámy, synagogami, paláci, patricijskými domy, nábřežím, mosty, sady a zahradami byly zajisté působivé. Stejně tak pohledy na Prahu z mnoha bodů vysoko nad městem, z Hračan, z Letné od Stalinova pomníku, ze Strahova, Vítkova, Žižkova, Vyšehradu, Petřína a Proseku. Musím však přiznat, že všední poezie Karlína, Palmovky, Balabenky, Vysočan, Libně a Holešovic byla ještě působivější. Zubaté střechy strojírenských hal, komíny továren, železniční viadukty, remízy tramvají, holešovické ohrady, skladiště a doky přístavu. Naprosto fascinující byly dva velké šedivé plynojemy. Ta obrovská koule na pahorku nad Palmovkou a veliký válec mezi Blabenkou a potokem Rokytkou. Vůbec se nedivím, že právě tato místa tak učarovala malíři Kamilu Lhotákovi. U Rokytky byl rozlehlý park. Dědeček a babička tam rádi chodili do společnosti svých vrstevníků a vrstevnic, posedávajících zde na lavičkách. Jednoho teplého letního odpoledne jsme se tam s dědečkem zas vydali. Babička pro horko zůstala doma. Děda se s ostatními kamarády usadil ve stinném chládku a dali se do obvyklého vzpomínání a tlachání o politice. Já se šíleně nudil. Hned nad parkem, pod svahem Proseku, vedla nejen železniční trať, ale rozkládalo se tam i rozlehlé posunovací seřadiště. Tam bylo vždy něco k vidění. Po lekci být na sebe opatrný jsem se tam směl vypravit. Po kamenné drti jsem vyšplhal až ke kolejišti. Parní lokomotiva s partou posunovačů zde právě sestavovala nákladní vlak z jednotlivých vagónů. Ó, jaká to
32
fascinující podívaná! Strojvůdce si malého očumujícího hocha povšiml, zastavil svůj oddychující stroj a pozval mne nahoru do své kabiny! Panečku kolik zde bylo různých koleček, pák a tlakoměrů! Bylo to jak ve snu! „Tohle je na zauhlování. Uhlí se už nemusí vhazovat na rošt ručně lopatou. Támhle tím malým kulatým okénkem se můžeš do té ohnivé výhně podívat“, vysvětloval hodný umouněný a upocený mašínfíra, který měl z klučičího údivu radost. „Chtěl bys sis trochu zakočírovat?“ Nevěřil jsem svým uším! Řídit opravdovou lokomotivu! To mi klucí na Klášteráku nebudou věřit! „Napřed pěkně zahoukat, aby ostatní hoši věděli, že se zas dáváme do pohybu. Zatáhni trošku za támhle tu páčku, zkus to“. Mašinka poslušně vypískla. „Teď se musí zatáhnout zas za tuhle páku, aby šla pára do pístu. Vidíš, už se rozjíždíme. A takhle se to dělá, když potřebuješ jet dozpátku“. Čas příjemně ubíhal. Rychle též. Dědeček už začal být na lavičce neklidný a vydal se mne hledat. Vyškrábal se vzhůru ke kolejím a já nikde! Jak by ho napadlo, že jsem v té supící lokomotivě o pár set metrů dál. Asi šel domů za babičkou, napadlo ho a už chvátal přes můstek Rokytky. Ale tam jsem též nebyl! Babička mu pěkně vyčinila, jak dobře mne hlídal. Celý ustaraný, udýchaný, tvář pod záplavou potu a košilí propocenou skrz naskrz znovu chvátal do parku k Rokytce, kde jsem ho potkal. „Kdes Pepíku byl? Tys mi nahnal strachu a babičce taky! No hlavně, že sis to tak pěkně užil. Komu se takhle poštěstí řídit opravdovou lokomotivu! Jsi v pořádku, tak co.“ A víc o tom nepadlo slova. Alespoň přede mnou ne.
...vylétnout nad Mont Blanc a v kapse nemít ani frank... Ach, těch spolu našlapaných kilometrů! Obvykle jsme dojeli tramvají, trolejbusem či autobusem až někam na konečnou a dál pak pokračovali pěkně „po svejch“. Jednou jsme jeli až do Modřan. Usadili jsme se v trávě u Vltavy, která zde plynula hezky rychle. Den byl na koupání. Děda si udělal pohodlí a já se vydal nejméně kilometr proti proudu a vlezl do vody. Proud mě nádherně nesl, takže za
33
chvilku jsem byl u dědečka. Ještě několikrát jsem si to zopakoval. Nezapomenu, jak vůně z čokoládovny „Orion“ na druhém břehu, naplňovala celé údolí. Jindy jsme zas vyjeli vzhůru na Barrandov, až k rozsáhlému areálu filmových ateliérů. Odtud jsme se vydali podél vysokého drátěného plotu, který byl snad každých sto metrů opatřen varovným nápisem „Vstup přísně zakázán“. Ty, jak se zdálo, byly dědečkovy spíše pozvánkou. Šli jsme stále dál až jsme dorazili k pláním, kde byly postaveny filmové exteriéry. Zde jsme sice nesjeli žádné zábradlí, jako v té písničce z filmu pana Tatiho, ale přes ten vysoký plot přelezli! Všude bylo ticho, nikde ani živáčka. Po celé hodiny jsme se pak procházeli kašírovanými ulicemi, náměstím malého města, návsí jihočeské vesnice, a vše si pěkně v klidu a zblízka prohlédli. Nakonec jsme došli až k reprodukci nádvoří vojenské pevnosti francouzké cizinecké legie. To zde bylo postaveno pro film „Černý prapor“. Bylo obehnáno hradbou se střílnami a masivní branou na závoru. Po obvodu bylo vše, co k takové pevnosti patří. Ubytovny mužstva, kantýna, sklady potravin, zbraní, munice a kancelář velitele pevnosti, vše označeno nápisy ve francouštině – „Quartiers“, „Magasines“, „Cantines“ a „Le Commandant“. Nyní už jen stačilo zavřít oči a představit si trubače, vytrubujícího budíček – „La réveil“. Brána do nádvoří se otevírá, fotogenicky zastavuje smykem jeep, který přiváží dobře vyspalého velitele pevnosti s knírkem. Vlajka Francie letí vzhůru na stožár, oddíly legionářů v čepicích a la „Četník ze St. Tropez“, jsou nastoupeni v pozoru k dennímu rozkazu.
Oku bývalého důstojníka neuniklo nic Jindy jsme se po břiše plížili vysokou trávou až k samému prahu rozjezdové plochy vojenského letiště ve Kbelích. Opět to pochopitelně byl zakázaný prostor. Ale protože milovaný vnouček si přál vidět jak letadla startují a přistávají, tak se na to šlo. Při plížení v trávě jsme minuli ohořelý vrak německého vojenského bombardéru, který se tady zřítil nebo byl za pražského povstání sestřelen. Na trupu a křídlech byly stále ještě viditelné hákové kříže, psal se teprve rok 1954, bylo to jen 9 let po válce. Hovili jsme si vleže v měkké trávě, ale jinak se toho moc nedělo. Toužil jsem spatřit zblízka „tryskáče“, stříbrné tryskové Migy-15, které se v té době začaly objevovat i na obloze nad Táborem. Dědeček byl i nyní oblečen jako dokonalý gentleman, v obleku, košili a kravatě. Nyní si uvědomuji, že jsem ho vlastně neviděl jinak. Jen doma, když si večer hovil ve svém křesílku vedle kamen. Něco sportovního, trička, kraťasy a letní sandály ani nevlastnil. Nyní si v trávě udělal trochu pohodlí, sundal si sako, vyroloval rukávy košile a povolil kravatu. Kapesníkem si otíral spocené čelo a nechal odpočívat té své bolavé noze. V duchu si možná sliboval, že na cestě k domovu by bylo dobré zastavit se „U Brázdů“, kde by v tomhle vedru asi bylo lépe, na jedno či dvě studené. Ovšem tam by svému vnoučkovi radost z letadel neudělal. Dědeček s babičkou noviny nekupovali a neměli ani své rádio. Jelikož však dědeček chtěl být informován o dění doma i ve světě, každý večer o sedmé, když byly vysílány zprávy, přiložil na stěnu se sousedním bytem hrneček a poslouchal. Babička a já jsme museli být v tu dobu tiše jako pěny. Babička si rezignovaně hověla v houpacím křesle u okna a háčkovala nebo pletla. Tu a tam děda zpozorněl. Přesto, že jsme byli jako myšky, zakoulel očima a významně si přiložil prst na ústa.
34
„Šššššššš“, vedle zrovna poslouchají Hlas Ameriky. Jindy to zas byla třeba londýnská BBC či Svobodná Evropa. Ve Vysočanech bývala spousta strojíren. Děda, bývalý voják a válečný veterán, to tady měl všechno obhlédnuto. Za letních žárů bývaly odsunovací vrata do rozpálených továrních hal otevřená dokořán, takže při našich procházkách bylo z ulice vidět co se kde vyrábí. Děda vždy jen špitnul, „Támhle napravo Pepíku! Ale moc nápadně tam nekoukej! Vidíš tam ty tanky? Už jsou skoro hotové.“ Byla to doba hesel typu „Bdělost a ostražitost!“ a „Pozor! Nepřítel naslouchá!“ Dědově zkušenému oku neušlo, že za zdmi a ploty továrních objektů byly v rozích pozorovací věže se stříškou a reflektory. V kukani nahoře byly namontovány otočné klouby, jen tam zaklapnout kulomet. Vše bylo připraveno, kdyby se snad někdo pokoušel o revoltu proti režimu. Všechny důležité tovární objekty obcházeli navíc i samopalníci jednotek Vnitřní stráže. „Pepíku, mrkni opatrně támhle! Vidíš toho „puc-puc mana“? A támhle je další! Musíš se Pepíku naučit dobře dívat. Do you understand?“ Dědově zraku neuniklo ani to, že jedno z kulometných hnízd bylo vestavěno i do střechy jedné pohledné vilky vysoko na Proseku. Jediný kulometčík by býval odtud mohl nepozorovaně držet v šachu veškerý provoz na výpadovce z Prahy na východ. Ze zastávky tramvaje č.15 a 19 bylo tehdy na ten kilometr vzdálený hřeben Proseku a tuto vilku krásně vidět. Dnes je tady všechno zastavěno bytovou výstavbou.
Stesk po Americe Amerika – Paprika! To říkával dědeček, když byl v obzvláště dobré náladě. To se smál a plácal se do stehen, jen při zmínce slova „Amerika“. Na naši dvojici musel být impozantní pohled, když jsme spolu pochodovali jako vojáci. To třeba v neděli ráno do Horních Vysočan do kostela. Děda byl zbožný, modlící se muž. My Češi máme Kmocha a jeho ryčné sokolské pochody. Američané zas mají svého Souzu. Jak jsme spolu mašírovali, děda zavelel „One-Two-Three-Four“ a pak si pohvizdoval nebo anglicky pobrukoval zamilované pochody. Místo pušky nesl pyšně na rameni svoji dřevěnou hůl. Jindy, když byl v trochu povznesené náladě a hůl zas nesl jako pušku, ukazoval mi ty různé vojenské povely, po americku pochopitelně, „K poctě zbraň!“, „K noze zbraň!“, „Na rameno zbraň!“, „Pochodem chod!“, „Zastavit stát!“, „Pozor!“, „Pohov!“. A též žádné to „Bum“, „Prásk“ a „Ratatata“ po našem, ale pěkně po americku „Bang-bang-bang“! Dědeček byl vždy pečlivě oblečen. Každý den chodil v obleku. V neděli nosil dvouřadové šaty předválečné kvality s jemným proužkem, jako nosí američtí či britští diplomaté a bankéři. Po většinu roku nosil zrovna takový klobouk, jaký měl Winston Churchill a prezidenti Wilson a Roosevelt. Jeho široké předválečné šle, možná ještě z Ameriky, mne též fascinovaly. Od kapesních hodinek z kapsy vestičky visel vždy ten stříbrný přívěšek z americké almy mater – Iowa State College. Jen v létě si dědeček klobouk a vestu odpustil. A bylo-li vedro, sako nesl složené přes ruku, ale když byl dobře naložen zavěsil sako na konec hole, a tu pak zas nesl přes rameno jako pušku. Když jsem moc žadonil, někdy mi ji nechal nést. Chtěl
35
jsem s holí točit, jako někdy on. Ale často jsem ji upustil. „Vidíš, Pepíku, kdyby byla ze skla, už by bylo po ní!“ Dědeček nebyl kuřákem, ale při zvláštních příležitostech, když byl s kamarády či dobře naladěn, rád si zapálil viržinko. Za prázdninových pobytů v Praze jsem prakticky všechen čas trávil ve společnosti dědečka na výletech a dobrodružných výpravách. Někdy jsem byl i s babičkou, tetou Soňou a strýcem Ríšou. Byli za mne zodpovědni a proto mne na ulici mezi místní kluky raději nepouštěli. Já jsem po té věci netoužil, protože s dědečkem mi bylo vždy báječně. Avšak pokaždé, když jsme vycházeli z domu, či se zas vraceli, místní hoši, jak už to bývá, se na cizího vetřelce nedívali příliš přátelsky. Dokud jsem byl s dospělými nebyl žádný problém. Někdy se však stalo, že jsem byl vyslán se džbánem pro pivo. Tak se jednou stalo, že jsem byl okolnostmi přinucen hájit svou klášterácckou čest a legendární udatnost Táboritů. Už si z té šarvátky moc nepamatuji, jen to, že kamen, který jsem po útočnících hodil zasáhl jednu z tabulek nad domovními dveřmi. Ta se naštěstí nevysypala, ani se neudělal pavouk. Jen skoro neviditelně pukla uprostřed a zůstala na svém místě. A ti pražští hoši? Hned běželi jako holky žalovat! Dědeček to šel s domovnicí urovnat a škodu zaplatit. Zde však příběh té skleněné tabulky nekončí! Uběhlo padesát let od časů dětských radovánek a jedenáct od sametové revoluce. Opět jsem byl na návštěvě v Praze, dokonce nedaleko dědečkovy ulice. Nevlastní sestra Blanka a její manžel Petr bydlí totiž v Libni. Být u nich je vždy radostí. Petr je rodák z Hané, miliónový chlapík. Jednou se ptá, „Pepo, co by sis přál ještě vidět?“ Vydali jsme se společně k dědečkovu domu a do toho parku u Rokytky. Než jsme došli ke vchodu s tou prasklou tabulkou, vyprávěl jsem co se tehdy stalo. Tušil jsem správně. Nikdo ji nevyměnil, je tam podnes! Mám to dokonce vyfotografováno. Zlatým hřebem prázdninových návštěv v Praze bývala chvíle, kdy byla v kuchyni rozrolována veliká barevná mapa Ameriky. Pokryla celý stůl. Jednotlivé státy, města, řeky, jezera a horstva, vše zde bylo nádherně zakresleno. U každého státu a většího města byl vždy malý barevný obrázek. Ten znázorňoval kde se co vyrábí, letadla, lodě, automobily nebo lokomotivy, kde se těží kovy a uhlí, kde se co pěstuje, ovoce, obilí, bavlna, kukuřice, atd. atd. Už samy názvy států a měst mě fascinovaly, ale kterého správného kluka ne?... Oklahoma, Idaho, Wyoming, Texas, Colorado, Nevada, Utah, Arizona, Montana, Oregon, Kansas, Missouri, Louisiana, Mississippi,
36
Iowa... Butte, Cheyenne, Coyote, Santa Fe, Phoenix, Tulsa, Amarillo, Wichita, Omaha, Albuquerque, Denver, Memphis, New Orleans, Saint Louis, Kansas City, Dodge City, Carson City, Durango, Tuscon, Laredo, Fargo, El Paso... Dědovi se po Americe a angličtině nepochybně stýskalo, i když to nikdy přímo nevyslovil. A tak jsme občas podnikali výlety do Ruzyně, snad aby alespoň na letišti a na letadlech spatřil ty anglicky psané nápisy a slova. To jsme dojeli na konečnou tramvaje č. 11 a odtud pokračovali k letišti autobusem. Bylo strhující vyjít vzhůru na terasu a odtud si prohlížet letadla stojící pod námi a provoz na startovací ploše. Provoz mezi evropskými městy tehdy zajišťovaly většinou vysloužilé americké Dakoty – DC 3. Později se objevili Iljušiny Il 14. Jen z větších dálek občas přistálo něco většího, třeba ten čtyřmotorový Lockheed Super Constelation společnosti Air India. Já tam vedle dědy postával a četl ty nápisy nahlas, pěkně po česku a foneticky, tak jak byly na stříbrných trupech letadel napsány – Air France, Air India, Swissair, Scandinavian Airways System, British European Airways, Pan American... Když pak k večeru přiletělo holandské letadlo a na něm nápis „The Flying Dutchman“, a já to zas takto četl, děda už to nemohl dál vydržet a vehementně pronesl, „Ne Pepíku! Žádný The Flying Dutchman, rozumíš?! Když se pak po chvíli uklidnil dodal smířlivě, „Je to takhle – d flájin’ dačmaen! O.K., my boy?“ Ach to neštastné slůvko „the“, co většina našinců vyslovuje „dz“ nebo „dze“! Zní to opravdu strašně a šíleně to tahá za uši, zrovna jako to „dzej“ v „they“, brrr! To už radši, místo toho „the“ říci „d“ či „de“ a místo „they“ „dej“!
Létající postel je ještě lepší než ten indický kouzelný koberec Spával jsem mezi dědou a babičkou na jejich manželské posteli. Jednou se mi ve snu zdálo, že se mi chce hrozně na malou stranu. V tom snu jsem šťastně dorazil na záchod a dal se slastně do díla. K ránu jsem zjistil, že to nebyl sen a pojala mne hrůza. Doma v Táboře se mi nikdy nic takového nepřihodilo. A teď v Praze tohle! Nic netušící prarodiče vstali, ale mne obyčejně nechali ještě trochu poležet. Ale pak jim to už asi bylo divné, že jsem pořád nechtěl z postele ven. Hrál jsem o čas a v marné naději doufal, že to zatím uschne. Nakonec pravda, jako vždy, vyšla najevo. Děda to zas vzal s přehledem, ale babička moc ráda nebyla. Jindy se mi večer před spaním zas přihodilo něco jiného. Do Vysočan přijel kolotoč a děda mi vystřelil pouťovou frkačku. Však to znáte, zafoukáte, zapíská a rozrolojuje se do délky a pak zas sroluje. To mne pochopitelně za chvilku omrzelo a začal jsem frkačku demontovat, abych zjistil odkud to píská. Z papírové trubičky jsem vydoloval malého plechového „slavíka“. Pak jsem zjistil, že slavík zapíská ať foukáte ven či vdechujete dovnitř. Tak si pískám a pískám a pískám, ven i dovnitř, ven i dovnitř. Moji hostitelé zdvořile mlčí, ale asi jim už lezu pěkně na nervy! Náhle jako by uťal, ticho! „Už je tam“, hlesl jsem tiše. „Co je tam Pepíku?, s neblahou předtuchou se optala babička. „No ten slavík“! „Soničko, Rišánku, všichni se oblékat! Musíme rychle do nemocnice! Pepík spolkl slavíka!“ Jediný děda nepanikařil. S tříčlenným doprovodem jsem putoval
37
tramvají do dětské nemocnice nad Nuselským údolím, jejíž jméno jsem už zapomněl. Nechali si mne tam přes noc do příštího dne. Vše se vyřešilo přirozenou cestou, tak jak dědeček předzvěděl. Dokonce toho slavíka tady v Kanadě ještě někde mám. Ale chudák děda to zase slízl, „Měl bys mít přece rozum a takovou blbinu dítěti nedávat!“ Když dědeček přijel k nám do Tábora, vše kromě školy šlo stranou! Jelikož i u nás nebylo místa nazbyt, musel jsem, k mé nemalé radosti, sdílet s dědečkem jednu postel. Byly to skvělé, nezapomenutelné chvíle. Děda si za těch časů vymyslel kouzelnou postavu ševce Bartoše. Babička byla úžasná švadlena a jelikož se i jí příběhy Bartošovy zalíbily, ušila Bartoše z hadříků. Byl asi 30 centimetrů vysoký, měl placatou čepici, švihácky nasazenou šikmo na ucho, nazrzlé kudrnaté vlasy, ševcovskou zástěru s laclem, kšandami a velkou kapsou na břiše a pantofle nazuté naboso. A nádherně se křenil. Proč byl Bartoš zrovna ševcem a ne třeba pekařem jsem až do nedávna neměl tušení. To jsem ještě nevěděl, že právě kvůli otci a dědovi bylo ševcovské řemeslo dědečkovi tak blízké. Možná i jméno Bartoš mělo co do činění se jménem dědečkova dědečka. Jmenoval se Bartoloměj. Kdo ví? S Bartošem jsem každý večer prožíval nová a nová neuvěřitelná dobrobružství. Jednou byl cukrářem s krámem plným dortů a zmrzliny, jindy zas pilotem, hasičem, strojvůdcem, námořníkem, provazochodcem, potápěčem, kovbojem, pirátem, horolezcem, zlatokopem, lovcem žraloků, lovcem perel, kouzelníkem, Bartošem v Africe, Bartošem v Austrálii mezi klokany, na Killimanžáru, v zajetí lidojedů na Borneu, na Měsíci, v ponorce, atd, atd, atd, atd. Pokaždé, když opět nastal čas jít do hajan, dědeček věděl, že mu zas nedám pokoj. Nedostatkem fantazie sice netrpěl, ale možná někdy už chudák nevěděl, co nového si pořád vymýšlet. Možná byl nakonec rád, že po dvou týdnech se zas vrací do Prahy, kde po něm nebude babička dyndat o pohádky o Bartošovi.
Dědečkovy sestry ve vzpomínkách teta Marušky z Počátek Nyní se konečně vracíme ke slíbené historii o dědečkových sestrách, o kterých bylo krátce na začátku. Nejstarší byla Kateřina, pro mne „teta Kačenka“. To byla ta někdejší veliká láska otce Boušky. Nikdy se už neprovdala a zůstala starou pannou. Té byla adresována převážná většina dědečkovy korespondence z Ameriky.
38
O něco mladší byla Antonie, která byla vdovou a pro naši rodinu z Klášteráku to vždy byla „teta Rycová“. Nejmladší sestrou dědečka byla Julie, čili „teta Jůlinka“. Ta byla provdána za Bohumila Čondla. Strýc Bohoušek byl fascinující osobností, kterému též bude muset být věnován patřičný prostor o trochu níže. Byl cukrářem, doopravdickým cukrářem, prosím, nikoli diabetikem. Strýc Bohoušek a všechny tři tety bydleli stále v tom domě č. 134 v Kotnovské ulici, který jejich otec Václav koupil v roce 1860 za 523 zlatých. Nechme však raději hovořit dopisy tety Marušky: „...Kateřina měla krejčovský salón s několika učednicemi. Byla prý vyhledávanou švadlenou. Antonie byla moji babičkou... Další sestrou Tvého dědečka byla Julie, která se provdala za cukráře Bohumila Čondla. Jezdili se svým zbožím po poutích. Jinak měli v Táboře cukrárnu. Za první republiky se moc nevydělávalo a tak všichni museli žít skromně. Kateřině tím obchod už nešel tak dobře jako dříve, a proto Čondlovým prodávala v krámě a oni ji za to živili... Já jsem do té chalupy Kotnovská 134 velice ráda jezdila. Jak bylo volno, hurá do Tábora. Měli mě všichni rádi. Jak jedu do Tábora o Dušičkách na hrob, vždy zajdu k chaloupce do Kotnovské ulice. Jsou to mé krásné vzpomínky z dětství a mládí... Tak jsem Ti v krátkosti napsala, co jsem věděla. Snad se v tom vyznáš“. „...Ještě jsi chtěl vědět, jak to v tom domě vypadalo zevnitř. Chalupa byla jednoposchoďová. V přízemí vedla dvě okna na ulici, zrovna tak z pokoje v 1. poschodí. Když se vešlo z ulice, ocitl se člověk na dvorku. Po levé straně byly dřevníky na dřevo a uhlí. Před nimi byl kanálek a nad ním trubka s tekoucí vodou. V místech, kde se vcházelo do chalupy byl dvorek plotem přepažen a tam byly slepice. Potom v rohu byl záchod (žumpa). Když se vešlo do chalupy vpravo byly dveře do ložnice Čondlových (okna do ulice). Naproti byla kuchyň s pekárnou, kde strýc zpočátku vyráběl všechny ty dobroty. Škoda, že já jsem na sladkosti nebyla, já od malička párek s rohlíkem a k obědu vždy nějaké maso. Když jsem tam přijela na prázdniny, tak se zhrozili všichni, že jsem hubená a chtěli mě krmit všemi těmi sladkostmi a já je odmítala. Říkala jsem: „Víš strýčku, kdybys byl raději řezníkem a nabídl mi párek, šunku nebo cokoliv od masa, to bych neodmítla.“ Někdy jim to bylo asi líto, že pohrdám jejich dobrotami, ale nedalo se nic dělat. A do dneška jsem věrná masu, o sladké nestojím. No tak dále. Pak se šlo ke schodům, kde byl malý výklenek a v něm krásně vyřezaná kaplička a v ní pražské Jezulátko, které mám na chalupě. Po dřevěných schodech se šlo nahoru. Vlevo měla moje babička (Antonie Rycová) pokoj. Proti schodům byla tak zvaná černá kuchyně, bez okna, kde si babička vařila. Naproti
39
babiččinu pokoji měla pokoj teta Kateřina (dvě okna do ulice). Napravo od jejího pokoje byly dveře na půdu a vedle vchod na krásnou pavlač, kterou jsem měla strašně ráda, a kde jsem si s kamarádkami Květou a ze sousedního domu Boženkou moc vyhrála. Na konci pavlače byl záchod přesně nad tím na dvorku. Střecha chalupy i dřevníku byly pokryty šindelem. To jsou moje krásné vzpomínky, kam jsem ráda jezdila, jakmile byly nějaké prázdniny. A za války jich bylo dost, protože nebylo uhlí na vytápění škol. Snad Ti to postačí. Kdybys ještě chtěl něco vědět, napiš a budu-li to vědět tak ti to napíši... “
Jak si tety a strýce Bohouška pamatuji já Tolik času již uběhlo od té doby, kdy jsme s maminkou za Jůlinkou, Bohouškem, Kačenkou a tetou Rycovou do dědečkova rodného domu chodívali na návštěvu. Popisu domu tety Marušky jsem rád, protože mi potvrdil, že mé vlastní vzpomínky z ranného dětství byly správné. V paměti mi utkvěly ty samé věci, dvorek, dřevníky, ohrada na slepice, kuchyně Jůlinky a Bohouška se spoustou koček, výklenek s Jezulátkem na schodech, horní pokojíčky tety Rycové i Kačenky, prosté, čisťounké a útulné, pavlač a záchody. Za všemi okny, v přízemí, v prvním poschodí i do dvorku, bývaly pelargónie v květináčích. Čondlovi bydleli v přízemí. V kuchyni bylo neustále šero, jelikož měla jen jedinné okno do temného dvora. Teta Jůlinka milovala kočky a měla jich požehnaně, možná celý tucet, možná i víc. Ale jen jména třech mi utkvěla v paměti Pucina, Prskavka a Milánek. Každá z nich měla v šeru teplé a útulné kuchyně své teritorium, na parapetu okna mezi pelargóniemi, pod plotnou vedle uhláku, pod stolem, po židlích, na kanapi, na polici vedle rádia a nahoře na kredenci. Kočky byly všude. Tři tety v jednom domě byly zároveň i tři nezávislé republiky. Ty neustále tvořily a zase rušili spojenecké dohody, takže jste nikdy nevěděli na čem jste a jaký stav právě existuje. Tyto politické aliance se mohly v okamžení rozpadnout třeba i pro takovou věc, že kohoutek Jůlinky pojímal slepičku Kačenky! Ještě jedna vzpomínka na tetu Jůlinku a temnou kuchyni mi utvěla v paměti. Na svátek dušiček jsem s klukama z Klášteráku chodíval na starý hřbitov u Kotnova. Ten byl velmi krásný, s nádhernými výhledy na Lužnici, Koželuhy, Čelkovice a Babí horu, místo klidné, tiché, ideální k procházkám, čtení a rozjímání.
40
Je škoda, že byl zrušen, hroby nikomu nepřekážely a naopak vytvářely neopakovatelnou atmosféru. Byl zde sice zřízen park, ale to už není to samé. Za dušiček lidé uklízeli hroby a zdobili je věnci z chvojí a květinami a zapalovali svíčky v lucernách na pomníčcích. Někdy byla svíčka v malém bakelitovém kelímku, které měly různé barvy. Právě to nás kluky vábilo. Když knot dohořel, zhasl a kelímek byl kelímek prázdný, sbírali jsme je a vkládali jeden do druhého do štosu. Byla by to přece škoda je vyhodit, někdy se můžou k něčemu hodit. Co se klukům taky nehodí? Někteří z nás už měli pořádný štos. Běhali jsme po celém hřbitově jako ohaři a slídili, kdy už některá svíce zhasne. Někdy jsme nechtěli čekat a sami tomu „pomohli“ a kalíšek zkonfiskovali. To se mi nevyplatilo. Jak jsem po kelímku hladově chňapl, horký vosk se mi vylil na tmavomodrý námořnický kabátek z plyše. Ten měl zlaté knoflíky s kotvičkami. Vosk se vsákl do tkaniny a ztuhl. Čím víc jsem se snažil vyškrábat ho nehty, tím hůř to vypadalo. Doma bude výslech, jak se to stalo. A přiznat, že jsem bral věci z hrobů a k tomu ještě o dušičkách? To by byl jó mazec! Co teď? Tu jsem si vzpomněl, že nedaleko bydlí teta Jůlinka a hned jsem tam zamířil. Ve vyhřáté kuchyni jsem před tetou a všemi kočkami kápl božskou. To se sice Jůlince líbilo, ale přesto mne napomenula, že mrtvým se nic brát nemá. Pak šla a postavila na horkou plotnu žehličku. Tou pak přes kus pijáku voskovou spoušť přežehlila a hned to bylo lepší. Ještě několikrát proceduru zopakovala a námořnický kabátek byl zas jako nový. Ó, jak jsem byl šťastný! Poděkoval jsem a klidný pelášil k domovu. Když o tom přemýšlím, nejsem si jist, zdali toto nebylo vůbec naposled, kdy jsem s tetou Jůlinkou byl, a též v tom bytě.
Cukrářství v Klokotské ulici Poté, co jste se dali z náměstí Klokotskou ulicí směrem ke Kotnovu, Čondlovo cukrářství jste po několika krocích měli po levé ruce. Když se vešlo dovnitř, napravo byl prosklený pult, kde byly narovnány podnosy s kremrolemi, věnečky, indiánkami, větrníky, rakvičkami, trubičkami s kávovým krémem, pařížskými kostkami, punčovými řezy, roládani a řezy dortů. Vzadu byly na policích kulaté sklenice s chromovanými víčky a v nich cucavé bonbóny – medové se včelou, ledovky, fialky, cukrkandl, mejdlíčka, červeno-zeleno-bíle pruhované větrové špalky a černé lékořicové pendreky. V přední části bylo i pár kulatých stolků a židlí k posezení nad talířky s dobrotami. Dveřmi se prošlo do zadní části, kde byla vlastní pekárna, kde se všechny dobroty pekly a zdobily. Na jednu si pamatuji. To jsem ještě ani nechodil do školy. Utkvělo mi to v paměti asi proto, že jsme to zimní odpoledne s maminkou sáňkovali z mírného kopečka v jedné úzké uličce u pivovaru. Postavili jsme spolu i malého sněhuláka. Když jsme se už dost najezdili, naložili jsme sněhuláka na saně. Byli jsme příjemně vymrzlí stmívalo se a maminka navrhla, že bychom se mohli na chvilku zastavit u Jůlinky a Bohouška v krámě, což bylo nedaleko, a trochu se tam ohřát. Když jsme tam dorazili, bylo mi líto nechat sněhuláka venku. Maminka měla pro své dítě vždy nesmírné pochopení a milého sněhuláka jsme vzali ssebou dovnitř. V
41
podvečerní hodinu v předním krámě nikdo nebyl. Jůlinka, Bohoušek a všechna cukrářská chasa byli v teple, vzadu u válů a pecí. Ze sněhuláka byla za chvíli loužička, ale nějaká ta sladkost zanedlouho můj žal spravila. Jsou věci, které si nedovedu vysvětlit. Nevím třeba proč si tak dobře vzpomínám, že se tam toho večera zpívala písnička „Měsíček svítí, já musím jíti, za pannou, za pannou, za panenkou...“, že jedna z cukrářek se jmenovala Slávinka, že tam bylo příjemně a útulno, a že nás strýc s tetou usadili na pytle ořechů, dali nám louskáček a všechna chasa vyzpěvovala. Podnes na tu převzácnou pohádkovou chvíli s maminkou vzpomínáme. Bohoušek a Jůlinka měli i plátěný stánek a v létě s ním objížděli poutě a jarmarky. Ten spočíval na jednoduché kostře z dřevěných trámků, která se dala rozebrat. Z pultu z prken se na zákazníky smála mejdlíčka, pendreky a další cukrdlata. Opodál trůnil veliký špalek tureckého medu, ze kterého se odsekávalo do kornoutů sekáčkem. Pod poklopem větší oplechované krabice naplněné nasekaným ledem bylo uloženo Čondlovic „Ledo-Medo“. To byl zmražený váleček, z vody a ovocného syrupu, na špejli. Nad pultem visely perníky s nálepkou andělíčka a krásně zdobená perníková srdce. Avšak největším hitem, podle vyprávěni dědečka, byly „husí hovínka“. Ty prý byly exkluzivní specialitou Čondlovic stánku a šla na dračku. Nikdy jste o husích hovínkách neslyšeli? To se ovšem musí ihned napravit. Než však o této specialitě prozradím více, musím nejprve předeslat jednu důležitou věc. Všichni naši předkové byli lidé pilní, šetrní, kteří neměli rádi, když něco mělo přijít nazmar. I moudrá babička nabádá na Starém bělidle své vnučky, že každá správná hospodyně pro pírko i přes plot skočí. To je ovšem životní filozofie na hony vzdálená té dnešní, konzumní, nám, zvyklým na věci na jedno použití, na všechno „instant“ a co je servírováno až pod nos, těžko pochopitelná.
42
Život za starých časů se může dnes zdát idylický, ale vůbec lehký nebyl. Proto jen představa, že by všechno neprodané pečivo mělo skončit v popeláku, byla pro naše předky nemyslitelná. Co se na jedné pouti neprodalo, prošlo tajemnou metamorfózou a prodalo se na příští. Toto byla centrální filozofie za husími hovínky. Všechno ztvrdlé pečivo se rozstrouhalo a přidalo do nového těsta. Vše se pak řádně osolilo, opepřilo, okmínovalo, přidala se trocha zeleného cukrářského barviva, uválelo se to v malé válečky a dalo se to upéci. Čím to bylo slanější, peprnější a zelenější, tím se to lépe prodávalo. Fronta zákazníků chtivých ochutnat Čondlova husí hovínka před stánkem Bohouška a Jůlinky neubývala. Tety Jůlinka a Kačenka se prý při plnění papírových kornoutů křupavou pochoutkou nezastavily. Když to tak dnes vidím, Bohoušek a Jůlinka se svým „LedemMedem“ byli vlastně průkopníky těch dnešních zmražených dobrot na špejli, a ta slaná husí hovínka dnes nahradily pytlíky s čipsy. O dědečkových vyprávěních a ševci Bartošovi už sice bylo výše, nicméně vyprávění o strýci Bohouškovi Čondlovi by bylo neúplné bez jedné a naprosto fascinující epizody. I tu mi dědeček jednou před spaním vyprávěl. Napětím jsem ani nedýchal. Podnes mne už samo pomyšlení na Bohouškovo dobrodružství vzrušuje. Stalo se to při letní pouti v Klokotech. Jako obyčejně ani Bohouškův a Jůlinčin zde nechyběl. Podle dědečka stál na plácku před Klokotským klášterem, někde tam, kde končí ta prastará lipová álej od Tábora. Obloha zničehonic zčernala, jak se něco hnalo. Tu se od západu přihnal silný
43
vichr a plachtu nebohého stánku podebral. Ta se v okamžiku nadmula jako obrovský čepec. Svlékla se z podpěrné konstrukce a ze země vytáhla kolíky lan, kterými byl stánek ukotven. Už už se vznést vzhůru do povětří! Duchapřítomný Bohoušek se však stačil chytit jednoho z lan. Snaha, aby mu stánek neodletěl, však byla marná. Vichr byl mocnější než on. Ten nyní Bohouška, visícího na laně, nesl s nadutou plachtou vyš a výš. Strýc se držel jako klíště, když hluboko pod sebou spatřil Neckářovu usedlost, Hvízdalku a údolí Tismenického potoka. Let však nekončil. Plachta naopak nabírala ještě větší výšku. Nyní se již vznášel nad střechami a uličkami Starého města a jen taktak minul táborskou věž! Za dalších několik okamžiků již byl nad Střelnicí, pak nad Jordánem, nádražím a Blanickým předměstím. Až tam prý vítr začal konečně trochu polevovat. Bohoušek se snášel níž a níž, než se mu konečně podařilo štastně přistát na polích na Zavadilce! Když mi to děda před spaním vyprávěl, samým vzrušením nad Bohouškovým úžasným letem jsem ani nedýchal. Oh, yes, dědové se dovedou do chlapeckých tužeb po létání vžít. Že by snad bylo proto, že i oni sami, když byli malými chlapci, prožívali ty samé touhy po výšinách? Že zrovna tak snili, aby se vznášeli jako ptáci? Ještě dnes, když si tu scénu Bohouška, jak se křečovitě drží lana a letí pod nadmutou plachtou nad Táborem, vybavím, odmítám věřit, že si toho večera dědeček pro mé potěšení pouze zahrál na barona Prášila.
Ještě jedna stopa Několik krátkých, ale vzácných údajů, se mi nedávno dostalo od jedné táborské pamětnice, která naše město velmi miluje a dovede o něm nádherně psát. Je paní učitelkou ve výslužbě a jmenuje se Marie Loudínová. Táborský Městský úřad před časem vydával měsíční časopis „Seniorské listy“. Na tvorbě se podíleli senioři sami. Byl to skvělý nápad, za kterým stála právě ta samá PhDr Jana Lešikarová, o které bylo výše, při povídání o Táboře v Jižní Dakotě. Časopis se nádherně četl a vždy jsem se na další číslo těšil. Paní Loudínová mne pokaždé svými přízpěvky nesmírně potěšila. Obsahovaly mnoho dnes již vzácných podrobností a údajů o Táboře. V jednom čísle se zmínila o procházce s rodiči v Pintovce, když byla ještě malá. Cestou domů se ubírali okolo cukrárny pana Čondla. Ihned jsem s ní navázal kontakt a zde je hrstka jejích vzpomínek. V Táboře 3. ledna 2005 Milý pane Kratochvíle Pokud jde o Váš dotaz na pana Čondla, že jsou to vzpomínky už hodně dávno uplynulé, mohou tedy být i zkreslené. Pan Čondl je spojen s pochoutkou, které jsme říkali „mejdlíčko“. Pochoutku tvořil hranolek složený asi ze šesti různobarevných vrstviček. Počet vrstviček se mohl lišit. Zdá se mi, že se mejdlíčka dělala i jednobarevná. Každá barva měla i svou chuť. Krámek pana Čondla se nacházel v Klokotské ulici. Vedle dveří vchodu byla malá výloha. Do krámku se scházelo po několika schůdcích. Vzpomínám si, že místnost
44
měla klenutý strop. Na pultu stály sklenice s bonbóny. Pan Čondl prodával cukroví i o jarmarcích na hlavním náměstí. Jeho místo se často nacházelo blízko divadélka s bramborovými maňásky. Jsou to, viďte, pane Kratochvíle, jen střípky, které mi utkvěly v paměti. Byla jsem tehdy velmi malá a na Staré město mě přivedla cesta jen do kostela nebo na výroční trh. Vaše Marie Loudínová
Osamělost stáří Úprk času se nezastaví. Jinak tomu nebylo ani v Kotnovské ulici č.134. Obyvatelů ponenáhlu ubývalo. Nakonec v celém domě zůstal jen strýc Bohoušek. Zůstat sám je těžké prp každého, ale ovdovělá žena si možná dovede pomoci lépe než muž, který zůstane ve stáří úplně sám. Den za dnem, neustále sám, mezi čtyřmi stěnami prázdného bytu... Strýc stále sám být nechtěl a tak vysedával stále častěji v hostinci „U Zlatého lva“ na náměstí. V té době mi již bylo 10-12 let. Hostinec „U Horů“, kam jsem chodil každý večer tetě Pepičce a mamince pro půl litru piva se džbánkem, mívali ve středu zavírací den. To jsem pak musel až „ke Lvu“. Strýc tam sedával na té samé židli u toho samého stolu nedaleko výčepu. Nebyl tam sám, což si přál. Okolo seděli další, stejně staří muži, mnohého z nich nepochybně postihl ten samý osud vdovství, a doma to samé pusto a prázdno! Koutkem oka jsem jej vždy zahlédl a cítil, že i on se na mne dívá... a já se hlupák styděl projevit mu lásku! „Ten Čondl je ožrala“, bylo občas slyšet na ulici. Několikrát jsem ho spatřil, jak se za tmy nejistým krokem vrací Klokotskou ulicí do ticha prázdného bytu. Podnes, pokaždé, když si na strýce Bohouška vzpomenu, šíleně mě to mrzí. Jak moc bych ho chtěl odposit. Proč neumíme projevit lásku, soucit, účast, když je ještě čas...
19. březen Bylo by škoda končit vzpomínky na všechny předrahé tváře na tak smutnou notu. 19. březen, svátek všech Pepiček a Pepíků, býval u nás na Klášteráku velkou a slavnou událostí. Byla každý rok dychtivě očekávaná a mohutně oslavovaná. Jednou za rok se u nás najednou sešli všichni táborští příbuzní. Z Maredova vrchu se dostavili gratulanti – sestra tety Pepičky, Mařenka se strýčkem Rudolfem. Z Kotnovské přišli strýc Bohoušek s tetou Jůlinkou. Jednoho roku si Jůlinka přála, aby bylo obzvláště veselo a objednala kapelu o dvou muzikanech! Harmoniku a buben! Nedávno mi maminka vyprávěla, že když jsem byl malý, Čondlovi mi často zpívali písničku, „Kupte kudly, kupte kudly“, která se mi prý tak hrozně líbila, takže ji museli zpívat pořád dokola. Žel další slova té písničky neznám. Ten slavný den se nikdy neobešel bez strýčka a tety Wágnerových, kteří se
45
k nám každoročně vypravili až z Vilové čtvrtě. Tetička Wágnerová byla žoviální plnoštíhlá žena, která se hrozně ráda smála. Tak si na ni vzpomínám. Vždy byla jako ze žurnálu, elegantní naušnice, okolo krku perly. Uměla péci výborné dobroty. Po mnoho, mnoho let se znovu a znovu opakovala tato scéna. Napřed halasně a s veselou vešla do pokoje teta. To aby otevřela dveře strýci, který měl své ruce plné. Potom se tradičně objevilo luxusní pouzdro na hodně rozměrný a nákladný dámský klobouk, za kterým nebylo strýce skoro ani vidět. V něm byl s tou největší péčí dopravován obrovský tříposchoďový dort! Teta sama sebe rok za rokem tím veledílem překonávala. Byl vždy úžasný a nesmírně výborný. Strýc Otto byl starší obrýlený elegantní pán. Vlasy hladce zčesané dozadu. Myslím, že byl tak o půl hlavy menší než korpulentní teta. Protože byl štíhlý vypadal vedle ní jako střízlík. Zasmát se sice uměl též, ale většinou byl vážný. Skoro každý týden, někdy i několikrát, se u nás zastavil při cestě z nákupu na kus řeči s tetou Pepinkou, aby spolu probrali nejnovější světové události. Maminka mi kdysi prozradila, že když jsem začal mluvit, volal jsem na strýce Wágnera „Klindo“. I dnes, když vzpomínáme, je to pro mne i pro maminku pořád Klinda Wágner.
Chic Parisiene Wágnerovi nebyli v pravém slova smyslu příbuzní. Avšak obě rodiny byly ve spojení tak dlouho, že by mne ani nenapadlo oslovovat je jinak než „strýčku“ a „tetičko“. Otec strýce Wágnera byl spolumajitelem, svou prvotřídní kvalitou dobře známé táborské pletárny, „Ješ & Wágner“. Teta Pepička tam pracovala v kanceláři po dokončení obchodní akademie. To bylo ještě za Rakousko-Uherska. Starý pan Wágner viděl, že Pepinka je poctivá, pracovitá, zodpovědná síla, na kterou je ve všem naprosté spolehnutí. Proto později došlo k partnerství jeho syna, tedy strýčka Wágnera a tety Pepinky při otevření módního salónu „Chic Parisiène“ – „Fešná Pařížanka“. Ta byla v pasáži na hlavní třídě, oproti Zemědělské akademii. Tento módní závod byl tehdy v Táboře něco převratného! Ten vedl jen tu nejvyšší kvalitu dámského apparelu, od prádla a veškeré luxusní oblečení až po dokonale sladěné doplňky, kabelky, klobouky, střevíčky a bižutérii. Žena, která odtud vyšla, byla jako ze žurnálu! Nové kolekce tuzemské i zahraniční módy se objevovaly ve výkladních skříních každého jara, léta, podzimu a zimy. Kvůli výběru těchto kolekcí se zajíždělo na módní přehlídky do Prahy, někdy i do zahraničí. Obsluha a pozornost vůči přání zákazníka byla naprosto bezkonkurenční. Podnik „Chic
46
Parisiène“ měl zvuk a stal se legendou! Ještě dnes, po více než půl století, naleznete v Táboře pamětníky, kteří tento exkluzivní závod a slečnu Jožku Kaplickou a pana Otto Wágnera pamatují. Teta Pepinka měla za těch časů foxteriéra Míšu. Ten prý rád po celé hodiny způsobně vysedával ve výloze. Tam prý vypadal jako ten pejsek u trouby starého gramofonu na obalech desek firmy „His Master’s Voice“. Když jsme se tam občas s maminkou zastavili, chtěl jsem též do té výlohy za Míšou. To mi byly necelé tři roky a nic z toho si nepamatuji. Míšu jednoho dne přejelo auto na přechodu u Grandu, když se s tetou navečer spolu vraceli z krámu. „Chic Parisiène“ by byl prosperujícím podnikem patrně podnes. Možná i s celou řadou filiálek. Za jednoho sychravého únorového rána se však stalo, že muži s červenými páskami na rukávech a s puškami přes rameno napochodovali na nádvoří pražského hradu. Zanedlouho se na balkóně u mikrofonu objevil Klement Gottwald s oznámením, že od toho okamžiku začíná v zemi „vláda lidu“, že soukromé podniky se stávají státním majetkem s okamžitou platností. Zde za mořem jsou oblíbeny příběhy „rags-to-riches“ čili „z hadrů k bohatství“. Vybudovat úspěšný podnik a získat si důvěru a respekt klientely trvá celá desetiletí vytrvalé píle a práce, často dvanáct a více hodin denně. Někdy se však může stát, že v několika minutách to může být obráceně „riches-to-rags“, a často vůbec ne vaší vinou.
Legionáři a dršťková polévka Když dědeček zavítal k nám do Tábora, rád se sešel se svými bývalými spolužáky, kamarády a vrstevníky. Vidím je, jak se spolu za slunných letních dopolední zvolna ubírali v pěti či šestistupu po náměstí, po Klášteráku nebo po horní cestě na Sadech. Někteří s fajfčičkami, někteří o holi, všichni však, jako všichni staří dědové, s jednou či oběma rukama za zády. Pan Tomek, Srnka, Permedla, Mrázek, Bejšovec, Bréda, Korbel, Móz a další, jichž jména a podoba se mi už vytrácí… Druhou věcí, kterou by si dědeček za svých občasných návštěv ani za nic nenechal ujít, byly přesnídávky v maličké jídelně/kuchyňce/bytu pana Gusty Mrázka. Na Starém městě byl znám jako „Polívčička“ Mrázek. Snad jediným pokrmem na neexistujícím jídelním lístku byla dršťková polévka s krajícem chlebem. Musela
47
být skvělá, jinak by se sem dědové každý den netáhli jako švábi na pivo. Matně si vzpomínám, že mě dědeček jednou do té zšeřelé místnosti vzal ssebou. Pan Gusta Mrázek a můj dědeček se dobře znali už od dětství. Oba byli legionáři. Mezi legionáři existovalo přepevné pouto, které je spojovalo a provázelo po celý zbytek života. Jeden za druhého by dal život. Vzájemně si tykali a oslovovali se „Bratře“. Zdravili se pozdravem „Na zdar!“ Často zůstávali v písemném styku. Po dědečkovy se zachovaly dvě takové písemnosti, pohlednice. Psali je legionáři, vracející se domů do vlasti z rúzných světových bojišť první světové války: Pan Alex Pelton Tabor, Bohemia Port Arthur, 9. prosince 1920 Srdečný pozdrav z bývalé ruské pevnosti Port Arthur, Mandžurie. Odjíždím přes Filipíny do Barcelony na palubě lodi „S.S. Eastern Cloud“. Jak se máš? Piš, jak se věci mají v Čechách. Piš hned na adresu c/o American Consul, Barcelona, Spain. Budu v Barceloně asi 9. února. Na zdar! Republ. Czechoslovakia Pan A. Pelton, Tabor, Kotnovska ul. 134
Tvůj Frant. Jansa Lublin, 3. leden 1920
Milý bratře! V tomto Novém roce Vám přeji hodně zdraví a Boží požehnání. Pojedu tento měsíc do Prahy. Uvažuji kde asi jste? V Praze, neb již na cestě do své druhé, lepší vlasti? Zda na shledanou na Aljašce, neb snad až v Království Nebeském? Srdečně Vás zdraví L.Z. V mé mysli je pan Gusta Mrázek postavička jako vystřižená z Williama Saroyana či Johna Steinbecka. Přečtěte si třeba Steinbeckovu „Na Plechárně“, a hned budete vědět o čem mluvím. Když si ho dnes snažím vybavit, zdá se mi, že s tou svojí uprtlanou zástěrou, utěrkou a viržinkem mezi zuby by nádherně pasoval na divoký západ, do éry, kdy ještě nebyly železnice, kdy stáda, určená na porážku, musela být hnána z rančů na jatka. Říkalo se tomu „cattle drive“. Byla to každoroční akce, na kterou každý majitel ranče najímal desítky kovbojů, jejichž úkolem bylo přepravit tisícihlavá stáda z pastvin rančů do ohrad u jatek nejbližšího města. To však mohlo být vzdálené na stovky mil a cesta pak mohla trvat po celé týdny či dokonce měsíce. Kovbojové byli v sedlech nepřetržitě od slunka východu (sunup) do slunce západu (sunset). Byla to práce velmi namáhává a kovbojové museli dobře jíst. Proto nedílnou součástí každé cattle drive byl kuchař a jeho „chuckwagon“ – pojízdná kuchyně v bryčce s plachtou, tažená klidnou kobylkou. Kuchař musel vstát ještě za tmy, několik hodin před ostatními, rozdělat oheň či roztopit svá kamínka a uvařit vydatnou kovbojskou snídani. Ta sestávala povětšině z „baked beans“ (fazolí), slaniny (bacon), vajec (eggs) a galonů horkého černého kafe. V kotli se vařily fazole, na pánvích se smažila slanina a volská oka, v obrovské
48
konvici bublala hustá černá káva. Na východní obloze se objevil proužek světla, hvězdná obloha pohasínala a nádherná vůně snídaně se nesla nad spícím táborem. Když už ta kovboje neprobudila, kuchař začal mlátit železem do zavěšeného kusu kolejnice nebo pánve a halekal, „Come and get it!“ Až do nedávna jsem nevěděl, že při vaření skutečně „pravého“ kovbojského kafe se mají do konvice přidat, věřte či neveřte, skořápky od vajec! Nevím však zdali se ve vodě rozvaří, nebo se kafe před pitím přecedí? Nebo se to pije i tak? I really don’t know. Jak náramně by se pan Gusta Mrázek do takového obrazu hodil! Nebo do éry Zlaté horečky, tam nahoru na sever na Yukon a Klondike. Vidím ho, jak má na zádech naložená plechová kamínka a ranec nádobí a kuchyňského náčiní, jak se s tisíci dalších mužů trmácí do strmého svahu na Chilcoot Pass na strastiplné cestě ze Skagway do Dawson City. Nechť mi čtenář laskavě promine, že tuto část vyprávění dokresluji dobovými fotografiemi z tohoto legendárního Zlatého opojení (1897-1899), jelikož fotografii pana Gusty Mrázka se mi dosud nepodařilo sehnat. Když ty tisíce, zlatým práškem a nuggety poblouzněných mužů dorazily na Klondike, bylo už skoro po všem. Utřeli nos. Tisíce jich bezcílně bloumalo po ulicích Dawson City, protože všechna dobrá rýžoviště byla buď zabraná, nebo již vyrabovaná. Škrábali se za uchem a uvažovali, jak se odtud dostat domů. Za malý zlomek původní ceny se hromadně zbavovali vy bavení, za kterou „outfit“ před cestou v San Franciscu nebo Vancouveru zakoupili. Obchodníčci, překupníčci a děvčata, dělali booming business. Stejně tak majitelé malých jídelen, protože ať se děje co se děje, jíst se musí. Proto podnikavý Gusta sem nevlekl ty kamínka nadarmo! Jak již bylo řečeno výše, pan „Polívčička“ provozoval svoji maličkou jídelnu. Toto unikátní zařízení se nacházelo jen několik kroků od Žižkova náměstí, ve Špitálské ulici. To je ta, která vychází z náměstí na severní straně vedle restaurace „Beseda“ a odtud vede na náměstíčko Špitálské a posléze na Dobytčí trh. Když se tudy vydáte po několika krocích po levé ruce spatříte, jak jeden dům nedodržuje zákryt s ostatními, ale asi o dva, tři metry vyčuhuje ven, čímž se se vytvořilo malé zákoutíčko. Právě z toho byl vchod do kulinářského zařízení Mrázkova. To bylo tak malé, že tady za mořem by se mu říkalo „hole-in-the-wall“ (díra ve zdi). Dnes je ten vchod zazděn, stejně jako vchod do někdejší holičské oficíny pana Permedly v Křížkově ulici.
49
Velikost jídelny však nehraje roli, je-li nabízený produkt zákazníky oblíben a neustále vyhledáván. Tomu tak v případě pana Gusty bezesporu bylo. Každé ráno kolem desáté postával na rohu „U Besedy“, zvolna pokuřoval viržinko a vyhlížel své zákazníky, o kterých si byl jist, že již každým okamžikem se začnou trousit z uliček do náměstí. Mám ho před očima coby hubeného mužíka s kudrnatými, snad trochu narezlými vlasy, jak tam stojí a vyčkává své zákazníky, opásán kdysi snad bílou zástěrou. Ale zástěra je však od toho, aby se do ní při vaření utíraly ruce a proto přece nemůže oplývat bělostí! Ačkoliv byl, stejně jako převážná většina jeho klientely, již skoro sedmdesátníkem, v jeho pohybech a držení těla bylo stále něco chlapeckého. Rád bych býval napsal o této fascinují osobě ještě něco víc, ale nic jsem už nevěděl. vím. Když pojednou se mi z neočekávaných míst dostala hrst dalších střípků.
Hledaná věc se někdy najde, kde byste ji nikdy nehledali Nikdy jsem už nedoufal, že bych se o „Polívčičkovi“ mohl ještě něco dozvědět. Vždyť tolik vody od těch časů uplynulo. Donedávna jsem ani nevěděl, že se prvním jménem jmenoval Gustav. Stala se však zajímavá věc, a zas to bylo spojeno s jídelnou a jídlem! Náš dospělý syn Martin žije již řadu let v Manitobě, kde se seznámil s Marcií, která je nyní naší snachou. Žijí v malém městečku až na druhém konci provincie, skoro na hranici se sousedním Saskatchewanem, mezi farmáři a Indiány. Několikrát za rok se však vydají navštívit Marciiny rodiče do Winnipegu. Otec Marcie se jmenuje Joe, jako já. Ten se dvěma dobrými kamarády po léta udržují tradici, malou pánskou jízdu. O sobotních
50
ránech si zajedou z předměstí dolů do města, do jedné malé restaurace, na dobrou „kovbojskou“ snídani. Ta je tady ještě lepší, než mívali ti kovbojové „on the range“, samý cholesterol. Každý kardiolog vás vystraší k smrti! Ale ta bašta! Pláty smažené slaniny, volská oka, fazole s kečupem, do zlatova orestované brambory, topinky s máslem, pomerančový džem a zeleninový džus. Pohádka! Vše se musí pochopitelně zapíjet galony kafe! Paní hostinská neustále dolévá. Jak nádherně se přitom klábosí! Sám jsem to později s těmito chlapci zažil. Jednou vzali na snídani Martina ssebou. Při servírování ho Joe představil majitelce restaurace. Během řeči se Martin dozvěděl, že paní emigrovala do Kanady z Československa. Nastala následující zajímavá konverzace: Martin: Tam to znám. Když jsem byl malý, byl jsem tam u babičky“ Paní majitelka: „A kdepak to bylo?“ Martin: „V Jižních Čechách, v Táboře. Můj táta je z Tábora.“ Paní majitelka: „Cože? Z Tábora? Já jsem taky z Tábora, ze Starého města.“ Martin: „Táta taky. Babička bydlí na Klášteráku.“ Paní majitelka: „To snad není možné! Tam jsem chodila do školy.“ Martin: „Táta taky.“ Martin mi to hned volal, „Daddy, tomuhle nebudeš věřit…“
Bay Company.
Když jsme za nějaký čas Winnipeg navštívili, setkali se Táboráci, kteří o sobě nevěděli, osobně. Bylo to za krásného slunečného rána. Dali jsme si sraz na soutoku dvou legendárních řek – Red River (Červená řeka) a Assiniboine River. V historii objevování Kanady je tento soutok, též zvaný „The Forks“, významným bodem. Na druhém břehu kdysi stála pevnost Upper Fort Garry slavné Hudson
Bylo to hezké setkání. Poznali jsme se, zavzpomínali na dětství na Starém městě, na společnou školu a učitele, a probrali spoustu věcí. Manželé Rozporkovi měli radost z krabice starých fotografií, které jsme přinesli k prohlížení, a též z toho, že sepisuji vyprávění o starých časech v těch našich končinách. Svěřil jsem se, že shromažďuji vzpomínky na někdejší sousedy, nezapomenutelné figurky, a že hledám staré fotografie a historky. „Kde jste paní Jano bydlela“, optal jsem se. Když řekla, že v dětství bydlela na Špitálském náměstí, už jsem se chtěl optat, „Tak to jste určitě musela znát „Polívčičku“ Mrázka! Já si už dlouho marně lámu hlavu, kde o něm něco víc
51
vypátrat“, když ona sama začala, „Neznal jste Pepo náhodou Gustu Mrázka? Toho, co vařil pro dědy ze Starého města ve Špitálské ulici dršťkovou polévku?“ Tak to jsem si sedl na zadek!
S dcerou Mrázkových si prý hrávala a byla u nich jako doma. Hrnce, pokličky a naběračky snad nikdy nepoznaly mycí dřez. Ale proč něco umývat, když se v tom bude zas hned něco vařit. To přece dává smysl, ne? A dědům to možná šmakovalo ještě víc. Hned za krámkem se vešlo do ložnice, kde na jedné z postelí ležela neustále připravená kompletní legionářská uniforma, včetně přilby, šavle a všech vyznamenání. To prý pro případ, že „by to ruplo“ a bylo by třeba ihned vyrazit do ulic!
Post scriptum Před několika dny došel dopis ze Sezimova Ústí s vánoční gratulací od paní Mileny Keményové, kamarádky z dětství. Píše, že nyní před svátky se byli s manželem zas po dlouhé době podívat na Starém městě, že většina domů je krásně opravených, že tam kde jsme si hráli jako děti to už ztěží poznala… A nyní pozor, cituji z dopisu: Představila jsem si, že by se na náměstí, mezi Besedou a Obřadní síní, objevil pan Gusta Mrázek. Velkou zástěru, ruce v bok. Z kapsy by mu čouhala utěrka až ke kolenům. Pozval by nás dál, rukou nabral drštky do hliníkové bandasky a vše pak zalil vroucí polévkou. Byla to vůně s česnekem a majoránkou. Nebo by nabídl něco z nabídky toho dne: pajšl na smetaně, ledvinky na šalvěji, vepřové srdíčko na špeku, vepřové jazyky s křenem, zadělávané drštky, bílou nebo černou zabijačkovou
52
polévku, játra s rýží, jaternice nebo jelítka se zelím a bramborem, guláš s knedlíkem nebo chlebem. Utěrkou by otřel své ruce, upocené čelo, bandasku a s úsměvem a poklonou by nás vyprovodil ven. Nad dveřmi by zazvonil zvonec a mé pohádky by byl konec. Ani nevíš, milá kamarádko, jakou jsi mi udělala radost, to byl nejhezčí vánoční dárek! O tom, že „Polívčičkova“ jídelna nabízela tak rozličný sortiment jídel, jsem až do této chvíle neměl ani ponětí! Já měl stále za to, že dršťková polévka byla jen jedinou nabídkou dne.
Oakville, Ontario, Kanada 30. prosince 2006
53