Carl Ransdom Rogers
Způsob bytí původní název: A way of being přeložil: Jiří Krejčí vydalo nakladatelství Portál Praha 1998 296 str. ISBN 80-7178-233-5
Předmluva k českému vydání Úvod Předmluva Část první
Osobní zkušenosti a stanoviska Zážitky komunikace Mohu-li někomu skutečně naslouchat, jsem s ním v kontaktu a to obohatí můj život. Nasloucháním lidem jsem se naučil všemu, co vím o povaze jednotlivců, o osobnosti a mezilidských vztazích. V naslouchání druhému však nacházím ještě jedno zvláštní uspokojení: podobá se naslouchání hudbám sfér, neboť v pozadí bezprostřední výpovědi člověka, ať už je její obsah jakýkoli, je skryto univerzum. Ve všech těch osobních výpovědích, ve kterých jsem skutečně naslouchal druhému, jako by byly skryty systematické psychologické zákony, aspekty řádu, jenž nacházím ve vesmíru. Jde tedy jak o uspokojení z naslouchání druhému, tak o uspokojení z pocitu sblížení vlastního já s univerzální pravdou. Říkám-li, že druhému rád naslouchám, pochopitelně tím myslím, že naslouchám do hloubky. To znamená, že slyším slova, myšlenky, citové zabarvení, osobní významy, a dokonce i to, čeho si mluvčí není ani plně vědom. Občas zaslechnu, zvláště ve výpovědích, které zdánlivě nejsou vůbec důležité, niterné lidské volání pohřbené a zapomenuté hluboko pod povrchem osobnosti. (23) Jsem rád naslouchán. Mnohokrát v životě jsem měl neřešitelných problémů až nad hlavu nebo jsem chodil v bludných kruzích stále dokola. V jednom období mě pocit bezmoci a zoufalství dokonce úplně přemohly. Domnívám se, že jsem měl více štěstí než mnozí ostatní, neboť jsem v těch obdobích našel lidi, kteří mi dokázali naslouchat, a tím mě chránit
před chaosem mých vlastních pocitů. Byli to lidé, kteří dokázali naslouchat a rozumět mým slovům o něco lépe, než jsem jim rozuměl já. Naslouchali mi, aniž by mě soudili, diagnostikovali, hodnotili mé myšlenky a reagovali na všech úrovních, ve kterých jsem komunikoval. (26) Cítím velké uspokojení, mohu-li být opravdový, mohu-li být nablízku tomu, co probíhá v mém nitru. Velice rád naslouchám sám sobě. Bezpečně vědět, co v daném okamžiku prožívám, rozhodně není nic snadného, ale cítím se svým způsobem povzbuzen, protože vím, že jsem se v průběhu let zdokonalil. Jsem nicméně přesvědčen, že to je celoživotní úkol a že nikdo z nás není nikdy k obsahu své vlastní zkušenosti dostatečně blízko. (27-28) Namísto slova „opravdovost“ jsem občas použil slovo „kongruence“. Tím mám na mysli skutečnost, že je-li mé prožívání přítomného okamžiku obsahem mého vědomí, a když to, co je přítomno v mém vědomí, je obsahem mé komunikace, pak se všechny tyto tři úrovně prolínají, a jsou tak dokonale kongruentní. V takových chvílích jsem integrovaný či celistvý, jsem dokonale v jednotě. Po většinu času však, pochopitelně, stejně jako kdokoli jiný, vykazuji jistou míru kongruence. Naučil jsem se však, že opravdovost, autentičnost, kongruence – ať už to nazveme jakkoli – je pro skutečnou komunikaci tím nejdůležitějším. (28) Často je pro mě velice těžké, stejně jako pro spisovatele na počátku psaní, být opravdu sám sebou. Je snadné opájet se představou, že mám možnost napsat něco, co si získá uznání, udělá dojem na kolegy nebo si získá pozornost veřejnosti. Jak mám naslouchat věcem, které chci opravdu říci a napsat? Není to jednoduché. Někdy musím dokonce oklamat sám sebe, abych se mohl přiblížit tomu, co cítím. Řeknu si, že to, co píšu, není určeno ke zveřejnění, že si píšu jen tak sám pro sebe. Píšu na zbytky použitého papíru, a tak si nemusím vyčítat, že jím plýtvám. Poznamenávám si pocity a myšlenky, jak přicházejí, bez ladu a skladu, nesnažím se je domýšlet či uspořádávat. Tímto způsobem se někdy dokážu mnohem více přiblížit k tomu, co skutečně cítím, co si myslím a kým jsem. (28) V těch vzácných okamžicích, ve kterých se hluboká opravdovost jednoho člověka setká s opravdovostí druhého, je nastolen pozoruhodný „vztah Já-Ty“, jak by ho nazval Martin Buber. Takovéto hluboké a vzájemné setkání se nestává často, ale jsem přesvědčen o tom, že pokud se s ním nesetkáváme alespoň tu a tam, nežijeme plně jako lidské bytosti. (31) Velice často milujeme, a dokonce i své děti, jenom proto, abychom mohli ovládat, místo abychom milovali, protože si jich vážíme. Jeden z nejuspokojivějších pocitů, které znám – a také jeden z nejintenzivnějších zážitků podporujících růst druhého člověka -, prožívám tehdy, když druhého člověka přijímám stejně jako západ slunce. (33) Pokud mne nikdo neuznává a neváží si mě, nejenže se cítím nanejvýš ponížen, ale těmito pocity je ovlivněno i mé chování. Jsem-li oceňován, rozkvétám a rostu, jsem zajímavým člověkem. Ve skupině zaujatých a necitelných lidí nestojím za nic. Lidé si pak pochopitelně říkají, jak si jen tento člověk mohl získat věhlas? Přál bych si, abych měl tu sílu zůstat v obou skupinách podobný, avšak ve vřelé a aktivní skupině jsem rozhodně úplně jiným člověkem, než ve skupině nepřátelské či chladné. (34) Oceňovat nebo milovat druhého a být oceňován a milován druhým je tedy prožíváno jako zkušenost, která podporuje růst osobnosti. Člověk, který je citlivě nesobecky milován,
vzkvétá a rozvíjí své jedinečné „self“ 1 . Člověk, jenž nezištně miluje, je vnitřně obohacován. To je má zkušenost.
Má filozofie mezilidských vztahů a její vývoj Závěr Věřím, že se mi podařilo ozřejmit po léta trvající vzdalování od původního přesvědčení, ze kterých jsem vycházel: totiž že člověk je v podstatě zlý; že nejlépe s ním profesionál může jednat jako s objektem; že pomoc je založena na znaleckém posudku a že odborník může doporučovat, manipulovat s člověkem a formovat ho v zájmu dosažení požadovaného výsledku. (51) Chtěl bych si vážit pocitů zlosti, něhy, studu, bolesti, lásky, úzkosti, odevzdávání a strachu – všech pozitivních a negativních reakcí, které vyplouvají na povrch. Chtěl bych si vážit objevujících se myšlenek – pošetilých, tvůrčích, nezvyklých, přiměřených, všedních -, jež jsou součástí mé přirozenosti. Mám rád pohnutky svého chování – vhodné, výstřední, zaměřené na úspěch, sexuální, vražedné. Chci všechny tyto pocity, myšlenky a pohnutky přijímat jako obohacující součást mého já. Nepředpokládám, že podle každé z nich budu řídit své jednání, ale pokud je přijmu, mohu se stát daleko opravdovější. Mé chování tak bude mnohem přiměřenější dané situaci. (51-52) Na základě své zkušenosti jsem zjistil, že když se mi daří napomáhat vytváření atmosféry, která se vyznačuje opravdovostí, uznáním a porozuměním, dějí se vzrušující věci. V takové atmosféře se lidé, stejně jako skupiny, vzdávají své nepoddajnosti a stávají se přizpůsobivějšími. Svůj statický způsob života zaměňují za dynamický, závislost mění za autonomii, obranný postoj za sebepřijetí. Přestávají být předvídatelní a stávají se tvořivě nepředvídatelní. Proměňují se v živoucí důkaz aktualizační tendence. (52) Naučil jsem se, že v jakémkoli důležitém či trvajícím vztahu se nejjasněji vyjadřují přetrvávající pocity. Jsou-li vyjadřovány jako pocity, jež patří mně, může být výsledek přechodně zneklidňující, ale nakonec je mnohem vděčnější než jakýkoli pokus je potlačovat či skrývat. (52) Je pro mne nezbytné, abych neopustil zemitost opravdové skutečnosti. Nemohl bych žít v abstrakcích. Pro můj život je upřímný vztah k druhým nepostradatelným, stejně tak jako ruce zašpiněné od hlíny, pozorování pučení květů či západu slunce. Alespoň jednou nohou musím stát pevně na zemi. (52) …hluboce věřím tomu, co nemůže být ničím víc než jen hypotézou, totiž že filozofie mezilidských vztahů, kterou jsem pomáhal formulovat a jež je obsažena v této knize, je aplikovatelná na všechny situace, ve kterých hrají roli lidé. (53)
1
SELF je centrálním pojmem rogersovské teorie. Je to organizovaný, konzistentní pojmový geštalt, který je složený z vjemů charakteristik „já“ nebo „mě“ a z vjemů vztahů „já“ nebo „mě“ vůči druhým lidem a vůči různým aspektům života, spolu s hodnotami, jež jsou s těmito vjemy spojené.
Souhlasím s Martinem Guberen a starověkými orientálními mudrci: „Ten, kdo se vnucuje, má malou, zřejmou moc; ten, kdo se nevnucuje, má obrovskou, skrytou moc.“ (53)
Odkazy
Retrospektiva: Čtyřicet šest let Překvapivý dopad Nezávazné vysvětlení Ambivalence psychologie Dvě rozepře Spor s psychiatrií Spor s behaviorální psychologií Shrneme-li to, co Skinner řekl před několika lety – a já jsem přesvědčen o tom, že na tomto stanovisku dále stojí -, pak prostředí, které je součástí kauzální příčinnosti, je výhradní determinantou lidského chování. Chování člověka se tak stává neporušitelným řetězcem příčin a následků. Všechno, co já nebo Skinner děláme, je jen nevyhnutelným důsledkem našeho podmiňování prostředím. Člověk, jak Skinner zdůraznil, jedná tak, jak byl přinucen jednat, ale jako by nucen vůbec nebyl. Dovedeno k logickému závěru to znamená, jak již kdysi vyvodil Kalvín, že celý vesmír byl kdysi natažen jako obrovské hodiny a od té doby odtikává svůj nevyhnutelný osud. Proto je tedy to, co považujeme za svá rozhodnutí, volby a hodnoty, pouhou iluzí. (62) Mé terapeutické a skupinové zkušenost mi existenci a význam lidské volby znemožňují popřít. Skutečnost, že člověk je do určité míry architektem vlastní self pro mne není pouhým zdáním. Poskytl jsem důkazy o tom, že míra sebepoznání je pravděpodobně tím nejdůležitějším faktorem, chceme-li předvídat chování jednotlivce. Humanistický přístup je tedy pro mne jediným možným. (63) Je pro mne naprosto pochopitelné, že technologicky orientovaná společnost, s jejím neustálým tlakem na větší kontrolu lidského jednání, musí být do behavioristického přístupu zamilována. Stejně tak akademická psychologie se svým neochvějným přesvědčením o tom, že „intelekt je vším“, ho před humanistickým přístupem široce upřednostňuje. (63) Je-li pravdivé stanovisko radikálního behavioristy, pak je vše, co člověk dělá, v podstatě nesmyslné, neboť člověk není ničím víc než jen atomem spoutaným v nezdolném řetězci příčin a následků. Je-li naopak pravdivé nekompromisní humanistické stanovisko, pak zde hraje roli volba. Tato subjektivní volba člověka má na řetězec příčin a následků jistý vliv. (63) Pokoušel jsem se, stejně jako někteří další, s tímto dilematem uspokojivě vyrovnat – v knize nazvané Freedom and Commitment (Rogers, 1964) -, ale domnívám se, že plné porozumění těmto paradoxům přinese až budoucnost. (64)
Dvě záhady Záhada teorie Přibližně od roku 1950 jsem stále více uvažoval o tom, zda by bylo možné vtělit mé myšlenky do jakési ucelené teoretické formy. Zhruba v té době jsem obdržel žádost od Sigmunda Kocha, abych přispěl do jeho monumentálního několikasvazkového díla Psychology: A Study of a Science (1959-1963). To byl přesně ten impuls, který jsem potřeboval, a tak jsem v příštích třech či čtyřech letech pracoval na této teoretické formulaci usilovněji než na čemkoliv, co jsem napsal předtím nebo potom. Podle mého názoru jde o nejpečlivěji formulovanou teorii průběhu změny osobnosti a chování, která byla do dnešního dne vyslovena. (64-65) Moje kapitola „Teorie terapie, osobnosti a mezilidských vztahů vytvořená v rámci přístupu zaměřeného na klienta“ je každopádně tou nejintegrovanější prací, kterou jsem kdy napsal (Rogers, 1959). (65) Záhada tvůrčího vedení
Zdroje mého poznání Klienti a účastníci skupin Na prvním a naprosto nejdůležitějším místě jsou moji klienti z terapie a lidé, s nimiž jsem pracoval ve skupinách. Ohromuje mne, jaký neuvěřitelně zlatý důl informací rozhovory či skupinová sezení skýtají. Jsou to především emocionální prožitky, které integrují výpovědi, pocity a gesta a jež umožňují průběh sobě vlastního komplexního způsobu učení, které lze jen těžko slovy vyjádřit. (66) Neznám žádný jiný způsob, jenž by slučoval nejhlubší prožitkové učení s nejabstraktnějším kognitivním a teoretickým učením, kromě zmíněných třech kroků: prožít onu zkušenost v její nejúplnější podstatě, znovu si ji přehrávat na empiricko-kognitivní bázi a ještě jednou ji studovat hledaje to nejskrytější intelektuální vodítko. Jak jsem již zmínil dříve, je tento druh rozhovoru pravděpodobně nejcennějším a nejprůzračnějším oknem do vnitřního světa druhých lidí a vztahů mezi nimi. (67)
Mladší kolegové Druhým nejdůležitějším zdrojem mé stimulace je plodná spolupráce s mladšími lidmi. (67) Zdají se mi být méně zkostnatělí a defenzivní, více otevření kritice a tvořivější v hypotézách. (67)
Odborná četba Na dalším místě – s velkým odstupem – uvedu to, co je nezřídka považováno za hlavní zdroj učení, totiž tištěný text. Obávám se, že čtení mělo svůj největší význam pro podporu mých stanovisek. Poznal jsem, že nejsem badatelem, který čerpá myšlenky z prací druhých. Přesto se alespoň občas objeví kniha, jež mne nejenom utvrdí v tom, čím si nejsem zcela jist, ale dovede mne mnohem dál. Do této kategorie patří například Sören Kierkegaard, Martin Buber a Michal Polanyi. (68) Musím se ale přiznat, že snažím-li se být fundovaným vědcem, hraje v tom vždy velkou roli šťastná náhoda. Pokud snad nevíte, co je to mít dar šťastné náhody, jde o „schopnost činit šťastná a neočekávaná odhalení čirou náhodou“. Mám taková zvláštní tušení, že touto schopností disponuji. (68)
Můj vztah ke komunikaci …pozoruji to, co je pravděpodobně prvořadým tématem mého profesionálního života. Je to můj zájem o komunikaci. Byla mi z nějakého důvodu vášnivou zálibou již od nejútlejšího dětství. (68) Toužil jsem po tom, aby mně bylo rozuměno. Pokoušel jsem se usnadňovat srozumitelnost komunikace mezi lidmi s těmi nejkontrastnějšími stanovisky. Pracoval jsem na lepší komunikaci mezi skupinami, jejichž smýšlení a zkušenosti byly diametrálně odlišné. (69) …zfilmovanou skupinovou terapii lidí zapojených do drogové scény. (69) Skupinová sezení, v jejichž průběhu se komunikace a spřízněnost stávala živoucí součástí takovéto různorodé skupiny, jsou zkušeností, na kterou nikdy nezapomenu. Je škoda, že titul Tak to vidím já, který byl filmu přisouzen, odrážel tak málo z intenzivní komunikace, která ve skupině probíhala (televizní stanice WQED, 1971). (69)
Shrnutí Dnešek a budoucnost Dnes se již nezabývám individuální terapií a empirickým výzkumem. Poznal jsem, že jakmile člověk překročí sedmdesátku, narazí na hranice svých fyzických možností. Stále se však účastním skupinových setkání, věřím-li tomu, že by mohly mít významný sociální dopad. Podílím se například na programu humanizace vzdělávání mediků. (70) Pomáhal jsem také sponzorovat, a do jisté míry jsem se i podílel, na transkulturních skupinách a skupinách lidí různých ras, protože věřím tomu, že lepší porozumění mezi odlišnými skupinami je pro zachování planety nevyhnutelné. (70)
Stále píši. Zjišťuji, že zatímco se můj celkový přístup k lidem a vztahům mezi nimi mění jenom zvolna (a ve svém jádru pouze neznatelně), můj zájem o uplatnění tohoto přístupu se naopak posunul výrazně. Nejsem zaujat jen poznatky z individuálních psychoterapií, ale stále širšími sociálními důsledky. Tato věta v mé mysli podnítila otázku, podobně jako už mnohokrát v minulosti: „Nezaměřuji se příliš úzce?“ Tuto otázku však může zodpovědět až mínění druhých někdy v budoucnosti. (71) A také zahradničím. (71)
Odkazy
Stárneme – či jsme jen starší a vyvíjíme se? Fyzická stránka Pociťuji fyzický úpadek. Potkávám ho na každém kroku. (74) Jsem si velice dobře vědom toho, že jsem opravdu starý. Ve svém nitru zůstávám však v mnoha ohledech stále stejným člověkem, ani starým ani mladým. A o tomto člověk také promluvím. (74)
Aktivity Nové iniciativy Centrum pro studium člověka - pomohl jsem ho – spolu s ostatními – odchovat v prvních těžkých letech. (75) Moje neteř, Ruth Cornellová, učitelka na základní škole, se mne jednou zeptala: „Proč nemáš žádnou knihu na našem seznamu doporučené pedagogické literatury?“ Tím podnítila první myšlenku, která vedla k sepsání mé knihy Freedom to Learn. (75) Sepsání mé knihy Carl Rogers on Persoanl Power (1977) také podnítil jeden rozhovor. Alan Nelson, v té době postgraduální student, zapochyboval o mém výroku, že v terapii zaměřené na klienta není žádné „politikaření“. Tím mne navedl na sled myšlenek, které jsem musel zaznamenávat velice čiperně, neboť se jednotlivé oddíly knihy psaly prakticky samy. (75) Nerozumně riskující, či rozvážný? Nejčerstvějším a pravděpodobně nejriskantnějším podnikem byl výlet do Brazílie, který jsem absolvoval spolu se čtyřmi dalšími členy Centra (pro studium člověka). (76) …nejsmělejším krokem bylo vytvoření obrovských kruhů (o deseti až dvanácti řadách) tvořených osmi sty lidmi, jimž jsme umožnili vyjádřit své pocity a postoje. (76)
Vytvořili jsme maxiskupinové setkání. (76) …druhého odpoledne vládl ve skupině opravdový pocit komunity a lidé zakoušeli ve svých nitrech významné změny. Neformální průzkum uskutečněný po týdnech a měsících potvrdil užitečnost této zkušenosti. (77) Riskování Zdá se mi, že zkušenosti, kterých si dnes vážím nejvíce, se všechny vyznačují značným rizikem. (77) Proč tak rád pokouším osud, sázím na nové věci, když bych se klidně mohl spolehnout na způsoby, které se mi podle minulé zkušenosti osvědčovaly velice dobře? (77) První faktor se týká lidí, které považuji za své zastánce. (77) Každý z nás si mohl dovolit postoupit jisté riziko, protože i kdybychom selhali, měli jsme kolegy, kteří nám důvěřují a pomohli by nám znovu tu mozaiku sestavit dohromady. (78) Druhým činitelem je má spřízněnost s mládím a probouzejícím se životním stylem, který mladí lidé pomáhají prosazovat. (78) Dalším faktorem podporujícím mé riskování je má znuděnost bezpečím a předurčeností. (78) Avšak hlavním důvodem, proč jsem ochoten podstupovat riziko, je pravděpodobně vědomí, že když tak činím, učím se – ať už jsem úspěšný či ne. Učení, obzvláště učení se zkušeností, je prvotním elementem, který činí můj život smysluplným. (78)
Spisy Freem do Learn z roku 1969 se zabývá mým nekonvenčním přístupem ke vzdělávání, Kniha o encounterových skupinách, publikovaná v roce 1970, podává přehled mých poznatků o jejich vzrušujícím vývoji. V roce 1972 byla vydána kniha Becoming Partners, která vykresluje řadu nových vzorců ve vztazích mezi mužem a ženou. No, a konečně Carl Regers on Personál Power zkoumá současné názory, jež se týkají přístupu zaměřeného na člověka a jeho aplikací v řadě oblastí. (79) Jedním z důvodů mého psaní je určitě zvídavá mysl. Velice rád sleduji nit myšlenek svých i druhých. Hovím si v logice, hledám důsledky svých nápadů. Jsem hluboce účasten světa pocitů, intuicí, neverbální a verbální komunikace. Velice rád o tomto světě také přemýšlím a píšu. Uchopování světa v intencích pojmů mi vyjasňuje jeho smysl. (80) Zdá se mi, že stále ještě jsem – v nitru – tím plachým chlapcem, který shledal, že pro něj je komunikace v kontaktu s druhými lidmi velice těžká. A tak raději píše zamilované dopisy, jež jsou mnohem výmluvnější než jeho bezprostřední vyznání lásky. Ve školních
kompozicích se také nyní vyjadřuje mnohem volněji než při sdělování stejných myšlenek třídě, při kterém se cítím příliš „divně“. Tento chlapec je stále velice důležitou součástí mého já. Psaní je můj způsob komunikace se světem, do něhož – v jistém smyslu – tak docela nepatřím. (80)
Poznatky Starost o sebe Před třemi lety mi při jednom sezení skupina pomohla nahlédnout, jak pronásledován a štván se cítím být vnějšími požadavky. (81) Proto jsem učinil věc, kterou jsem dosud nikdy neměl příležitost uskutečnit. Strávil jsem sám deset dnů v chatičce na pláži a byl jsem tím nesmírně osvěžen. Zjistil jsem, že velice rád pobývám sám se sebou. Mám se rád. (81) Dospěl jsem k poznání, že k mému přežití nezbytně potřebují žít svůj život a že to musí být vždy na prvém místě… (81) Vyrovnanost? Emocionálně jsem prchavější než dříve. Vzdálenost depresivního pocitu od pocitu povznášejícího se mi zdá být větší. Oba tyto pocity jsou zároveň snadněji navozeny. (82) Otevírání se novým myšlenkám Lidské bytosti disponují nezměrným množstvím potenciálně dostupné intuitivní síly. Ve skutečnosti jsme mnohem moudřejší než náš intelekt. (82) Připouštím ještě mnohem tajemnější jevy, jako je předtucha, přenos myšlenek, jasnovidnost, lidské aury, Kirlianova fotografie, a dokonce i zážitky mimotělní existence. Tyto jevy pravděpodobně neodpovídají známým vědeckým zákonům, ale možná se blíží den, kdy bude odhalen nový systém přírodních zákonů. Cítím, že se v této nové oblasti mnohému učím a považuji tyto zkušenosti za příjemné a vzrušující. (82) Soukromí Poznal jsem, jak nutně potřebuji projevovat hluboký zájem o druhého a stejnou péči na oplátku přijímat. (83) Vytvořil jsem si mnohem hlubší a intimnější vztah k mužům. Dokážu se s druhým dělit o své pocity, aniž by se stahoval sám do sebe. Věřím důvěrnosti našeho přátelství. Okruh blízkých a důvěrných přátel stejného pohlaví jsem měl pouze na fakultě – předtím ani potom již ne. (83)
Mohu také mnohem důvěrněji komunikovat s ženami. Existuje nyní řada žen, ke kterým cítím platonický, ale psychologicky blízký vztah, jenž pro mne má obrovský význam. (83) …snad nejtěžší pro mne je, abych si vážil člověka za to, jaký ve vztahu ke mně v daném okamžiku skutečně je. Mnohem snadnější je vážit si druhých za to, čím si myslím, že jsou, přeji si, aby byli, popřípadě, že by měli být. Úcta ke konkrétnímu člověku za to, jaký skutečně je, vzdání se vlastního očekávání toho, co by měl tento člověk znamenat pro mne, vzdání se touhy změnit tohoto člověka v souladu s mými potřebami, je ta nejnáročnější, zato však nejvděčnější cesta k uspokojujícímu důvěrnému vztahu. (84)
Osobní radosti a starosti V tomto období jsem měl několik bolestných a několik radostných zkušeností. Největší psychická zátěž se týkala vyrovnávání se s Heleninou chorobou, která byla především v posledních pěti letech velice vážná. (84) Během její nemoci mne naše vzájemná soudržnost, prohlubovaná její potřebou péče, neobyčejně zatěžovala. V zájmu svého vlastního přežití jsem se tedy rozhodl žít svůj vlastní život. Často ji to velice trápí, stejně jako změna mých hodnot. (84) Velikou radostí je pro nás skutečnost, že náš syn a naše dcera již pro nás nejsou pouhými potomky, ale dvěma z našich největších a nejbližších přátel, s nimiž se dělíme o své životy. (85) Přetrvává a dokonce se prohlubuje blízkost uvnitř kroužku našich přátel, kteří jsou bez výjimky mladší než my. (85) Získal jsem řadu poct a ocenění, více, než si zasluhuji. (85)
Myšlenky na smrt A pak je zde také konec života. Možná vás překvapí, že ve své věku o smrti přemýšlím velice zřídka. (85) Zhruba před deseti či patnácti lety jsem byl naprosto přesvědčen o tom, že smrt je definitivním koncem člověka. Tuto možnost stále ještě považuji za nejpravděpodobnější. Nemyslím si však, že by to byla nějak tragická či děsivá vyhlídka. Byl jsem schopen svůj život žít – když ne zcela, tak alespoň do určité míry -, a tak je myslím přirozené, že jednoho dne dospěje ke svému konci. (85) Pokud jsem si vědom, můj strach ze smrti se týká jejích okolností. Děsím se eventuality dlouhé a strastiplné choroby vedoucí ke smrti. Děsím se myšlenky senility či částečného mozkového poškození způsobeného mrtvicí. Kdybych si mohl vybrat, umřel bych rychle, než by byla ztracena možnost důstojné smrti. (86) Moje přesvědčení o definitivnosti smrti však bylo poněkud modifikováno některými mými zjištěními uplynulého desetiletí. Veliký dojem na mne udělal výčet zkušeností lidí, kteří
se smrti přiblížili natolik, že byli prohlášení mrtvými, aby se nakonec k životu vrátili (Raymond Moody, 1975). Udiven jsem také z některých zpráv o reinkarnaci, ačkoli se mi reinkarnace zdá být skutečně pochybným požehnáním. Zajímám se o dílo Elizabeth Küblerové-Rossové a její závěry týkající se posmrtného života. Za velice půvabná považuji stanoviska Artura Koestlera. Individuální vědomí je podle něj střípkem vesmírného vědomí a tento střípek je po smrti individua opětovně pohlcen celkem. (86) Uvažuji o smrti v kontextu své otevřenosti novým zkušenostem. Uvítám ji takovou, jak bude, a věřím, že ji dokážu přijmout, ať už jako konec či pokračování života. (86)
Závěr …pro mne je proces změny žitím. Poznal jsem, že kdybych byl ustálený, vyrovnaný a neměnný, podobal bych se živoucí mrtvole. Proto přijímám zmatek, nejistotu a strach, emocionální vzepětí, a naopak skleslost, neboť jsou cenou, kterou ochotně platím za svůj plynoucí, komplikovaný a vzrušující život. (87)
Dovětek – 1979 …jsem dnes mnohem přístupnější možnosti přetrvávání individuální lidské duše, kterou bych nikdy dříve nepovažoval za možnou. Tyto zkušenosti také vedly k mému hlubokému zájmu o všechny typy paranormálních jevů. Podstatně také pozměnily mé chápání procesu umírání. Dnes již považuji za možné, že každý z nás je navěky trvající duševní esencí, která se příležitostně inkarnuje do lidského těla. (89) Aktivita a riziko Workshop v Princetonu s devadesáti účastníky byl pravděpodobně nejobtížnějším setkáním, na jakém jsem kdy spolupracoval. (90) Mezi účastníky byla početná skupina cizinců, kteří nahlas projevovali svoje opovržení vůči Spojeným státům a vztek na americké účastníky. Přítomni byli také dva lidé, kteří přesně věděli, jak jsou podobná setkání vedena. (Jejich pohledy byly velice rozdílné, ale oba byli vůči našemu nestrukturovanému přístupu velice zaujati. Oba si také získali poměrně velkou pozornost, ačkoli ne takovou, aby dokázali změnit obecné směřování setkání.) Mezi účastníky bylo také několik lidí vykazujících známky vážné duševní poruchy. (90) Byli jsme jeden druhému největším nepřítelem. Až teprve na závěr oněch deseti dnů se objevily mdlé náznaky sbližování rozporů a budování komunity založené na pestrosti názorů. (90) Polský workshop: (90) V polovině týdenního setkání, když lidé pocítili svoji moc a začali ji uplatňovat, ji celá řada z nich, obzvláště profesionálové, obrátila proti ostatním. Do středu pozornosti se dostaly urážlivé přívlastky a diagnózy, obratné podrazy. (91)
Posléze však díky jedné nádherně upřímné Polce, člence týmu, si lidé uvědomili důsledky takového chování a přestali. Ke konci týdne jsme byli blízkou a milující komunitou. (91) Osobní záležitosti Cítím, že jsem starší a vyvíjím se. (91)
Odkazy
Potřebujeme „jedinou“ realitu? Reálný svět zcela jistě nenacházíme v předmětech, které můžeme pozorovat, cítit, dotýkat se jich. Není přítomen ani v technologii, kterou tak obdivujeme. Nelze ho nalézt v pevné zemi či v mihotajících hvězdách. Nenachází se v praktickém vědění lidí kolem nás. Nelze ho nalézt v organizačních strukturách, zvycích či rituálech žádné známé kultury. Není dokonce ani v našich vlastních intimních světech. Je třeba brát v potaz tajemné a dosud nepochopitelné „oddělené skutečnosti“, které jsou pronikavě odlišné od našeho objektivního světa. (97) Jedinou realitou, kterou znám, je svět, jenž vnímám a prožívám v přítomném okamžiku. Jedinou realitou, kterou znáš ty, je svět, jenž vnímáš a prožíváš v daném okamžiku. Jediné, co o těchto skutečnostech můžeme vypovědět je to, že se liší jedna od druhé. Existuje tolik „reálných světů“, kolik je na světě lidí! Tak vzniká nejtěžší dilema, se kterým jsme se v historii dosud setkali. (98) Můžeme si dovolit luxus jediné reality? Máme stále hájit víru v to, že existuje „reálný svět“, s jehož definicí všichni souhlasíme? Jsem přesvědčen o tom, že si tento luxus dovolit nemůžeme, že je to mýtus, na kterém nelze dál lpět. (99) Přijmeme-li za základní fakt lidského života, že žijeme v rozdílných realitách, dokážeme-li tyto rozdílné skutečnosti chápat jako ten nejslibnější zdroj učení v celé historii lidstva, dokážeme-li žít v klidu vedle sebe, abychom se mohli beze strachu učit jeden od druhého, pokud toto všechno dokážeme, dočkáme se úsvitu nového věku. A možná, že hluboce ukrytá smyslová čidla lidstva již takovéto změně připravují půdu. (101) Odkazy Část druhá
Aspekty přístupu zaměřeného na člověka
Základy přístupu zaměřeného na člověka Tato nejpodstatnější kapitola má své kořeny jak v minulosti, tak v přítomnosti. Při jejím psaní jsem využil text (1963), který jsem od začátku chápal jako velice důležité vyjasnění svých stanovisek. Druhý zdroj lze vystopovat v myšlence, jež se na počátku sedmdesátých let zrodila na jedné konferenci zabývající se teorií humanistické psychologie. Definitivně byla dopracována v pojednání The Formative Tendency (1978). Ačkoli jsem byl za řadu námětů vděčný britskému historikovi myšlení Lancelotu Whyteovi, překvapilo mne, když jsem se později dozvěděl, že téměř shodné myšlenky jsou obsaženy v mnohem ranější knize (1926) Jana Christiana Smutse – legendárního jihoafrického bojovníka, učence a ministerského předsedy. (105) Alfred Adler později (1933) užil Smutsovo pojetí holistické tendence na podporu svého názoru, že „není již sebemenších pochyb o tom, že všechno to, co nazýváme tělem, vyvíjí usilovnou snahu stát se celkem“. (105) Třetí zdroj své práce nacházím ve studiu děl třech mužů, kteří stanuli na vrcholu současné vědy: jsou to Fritjof Capra, teoretický fyzik; Magohah Murayama, filozof vědy a Ilya Prigogine, filozofující chemik, nositel Nobelovy ceny. (105) Rád bych zde poukázal na dvě spřízněné tendence, které s plynoucími léty nabývaly v mém myšlení na stále větší důležitosti. První z nich je aktualizační tendence jako charakteristika organického života. Druhá je formativní tendence v univerzu jako celku. Společně tvoří základní kámen přístupu zaměřeného na člověka. (106)
Charakteristiky přístupu zaměřeného na člověka Když si vzpomenu, kolika jmény jsem toto téma v průběhu své kariéry označil – nedirektivní poradenství, terapie zaměřená na klienta, výuka zaměřená na žáka, vedení zaměřené na skupinu -, musím se smát. Vzhledem k tomu, že se pole jeho aplikací rozrostlo co do počtu i rozmanitosti, je označení „přístup zaměřený na člověka“ pravděpodobně nejvýstižnější. (106) Základní hypotéza tohoto přístupu je: Jedinci disponují ve svém nitru nesmírnými potencemi sebeporozumění a proměny vlastního sebepojetí, základních postojů a jednání zaměřeného na vlastní self. Tyto možnosti mohou být využity v definovatelné atmosféře, ve které vládnou podporující psychologické vztahy. (106) K tomu, aby tato atmosféra skutečně podporovala osobnostní růst zúčastněných, musí být splněny tři základní podmínky. (106) První předpoklad může být nazván autentičností, opravdovostí či kongruencí. Čím více je terapeut ve vztahu ke klientovi sám sebou, nevypouští žádnou profesionální mlhu a nenasazuje osobní masku, tím je větší pravděpodobnost, že se bude klient proměňovat a růst konstruktivním způsobem. (106) Druhou důležitou podmínkou vytvoření atmosféry změny je akceptace, zájem či důvěra – což já nazývám „bezpodmínečným pozitivním sebepřijetím“. Terapeutický posun či
změna s větší pravděpodobností nastane, pokud terapeut ve vztahu ke klientovi (ať už je v danou chvíli jakýkoli) prožívá pozitivní, akceptující postoj. (107) Třetím facilitujícím aspektem vzájemného vztahu je empatické porozumění. To znamená, že si terapeut uvědomuje právě ty pocity a osobní významy, které klient prožívá, a toto své porozumění mu sděluje. V nejlepším případě je terapeut tolik ponořen do vnitřního světa druhého člověka, že dokáže objasnit nejen významy, jež si klient uvědomuje, ale i ty, které se nacházejí pod úrovní vědomí. Takové citlivé a aktivní naslouchání je však v našem světě neobyčejně vzácné. Myslíme si, že druhému nasloucháme, ale skutečnosti mu jen velmi zřídka nasloucháme s opravdovým porozuměním a empatií. Toto velice vzácné naslouchání je však jednou z nejmocnějších sil podporujících změnu osobnosti, které znám. (107)
Důkazy, které podporují přístup zaměřený na člověka Cílené směřování života Ať už jde o podněty vnitřní či vnější, ať je už prostředí příznivé či nepříznivé, v chování organismu lze pokaždé rozpoznat směřování k zachování, vývinu a reprodukci sama sebe, jež tvoří tu nejpřirozenější stránku procesu, který nazýváme životem. (108) Několik příkladů na podporů směrové tendence Nejsem sám, kdo v aktualizační tendenci spatřuje základní odpověď na otázku, co vlastně organismus „pohání“. Podobné názory zastávají Goldstein (1947), Maslow (1954), Angyal (1941. 1965), Szent-Gyoergyi (1974) a další, kteří měli na mé úvahy vliv. (109) Szent-Gyoergyi řekl, že nemůže rozřešit hádanky biologického vývoje „bez existence vrozeného puzení živých organismů k vlastnímu zdokonalení“. (109) Psychoterapie a skupinový zážitek nebyly v mých rukou účinné, dokud jsem se pokoušel vytvořit ve druhém člověku něco, co mu bylo cizí. Namísto toho jsem se přesvědčil, že když dokážu zajistit podmínky, jež vycházejí vstříc individuálnímu vývoji, přinese s sebou tato pozitivní směrová tendence konstruktivní výsledky. (110) Je zřejmé, že aktualizační tendence je výběrová a cílená. Chcete-li, jde o konstruktivní tendenci. (110) Podpora moderní teorie a praxe Byla vyslovena domněnka, že „genetický kód“ neobsahuje veškerou informaci potřebnou k vymezení charakteristik zralého organismu. Místo toho je v něm však obsažena soustava pravidel, které determinují vzájemné působení dělících se buněk. (111) „Informace tedy může být generována samou orgánovou soustavou – informace může růst“ (Pentony, str. 9, zvýrazněno mnou). (111)
Tento pohled je v příkrém rozporu s dnešní (a snad zastaralou) epistemologií sociálních věd, která tvrdí, že „příčina“ je následována jednoznačně „následkem“. Murayama a další vědci naopak věří, že existují vzájemné interakce příčin a následků, které zvětšují odchylky a umožňují vznik nových informací a nových forem. Tato „morfogenetická epistemologie“ se zdá být základem porozumění živým soustavám, včetně veškerých růstových procesů organismů. (111) Práce vykonaná na poli senzorické deprivace dokazuje, jak silná je tendence organismu zesilovat rozdíly a vytvářet nové informace a nové formy. Omezení napětí, popřípadě absence stimulace, bezpochyby zdaleka není žádoucím stavem organismu. (111) Lidský organismus naopak v deprivaci vnějších podnětů vytváření proud vnitřních podnětů, které mají občas tu nejbizardnější povahu. (111) Je zřejmé, že když člověk přijímá naprosté minimum vnějších podnětů, je otevřen proudu prožívání na úrovni mnohem hlubší než v běžném životě. Člověk zcela jistě neupadá do homeostázy, do pasivní rovnováhy. To se stává pouze chorobným organismům. (112) Spolehlivý základ Lidský organismus disponuje jedním centrálním zdrojem energie. Tímto zdrojem je důvěryhodné fungování celého systému, nejen jeho částí. Nejsnadněji si ho představíme pod pojmem tendence k naplnění, k aktualizaci, jejíž součástí je kromě zachovávání organismu také jeho zdokonalování. (112)
Širší pohled: Formativní tendence Moje výchozí teze zní takto: zdá se, že se ve vývoji vesmíru prosazuje formativní tendence pozorovatelná na všech úrovních. Tato tendence si získává mnohem méně pozornosti, než zasluhuje. (113) Fyzikové se dosud soustředili především na „entropii“, tedy tendenci k degeneraci a chaosu. (113) Všechny životní formy, jež pozorujeme či známe, se vyvíjejí z jednodušších, méně komplexních forem. Tento jev je přinejmenším stejně významný jako entropie. (113) Vesmír buduje a vytváří, stejně jako nechává upadat. Tento proces je zcela zřejmý i u člověka. (114)
Funkce lidského vědomí Schopnost zaměřovat vědomou pozornost je pravděpodobně jeden z nejnovějších vývojových kroků evoluce lidského druhu. (115) Zdá se, že lidský organismus směřuje k dokonalejšímu vývoji vědomí. Právě na této úrovni jsou objevovány nové formy vědomí, jež snad dokládají nová směřování lidstva jako
druhu. Nejevidentnější na této úrovni je vzájemný vztah mezi příčinou a následkem, v němž dochází k volbám, k vytváření spontánních forem vědomí. V tomto ohledu jsme pravděpodobně svědky nejvyšší úrovně funkce lidského organismu. (115)
Změněné stavy vědomí Zjišťuji, že když jsem nejblíže svému niternému, intuitivní self, když jsem jakoby ve spojení s oním nepoznaným ve svém nitru, když jsem tak trochu ve změněném stavu vědomí, pak se zdá, že všechno, co dělám, je naplněné léčivou silou. V takových okamžicích pouhá má přítomnost přináší druhému úlevu a pomoc. Nemohu si pomoci, ale dokážu-li se uvolnit a být co nejblíže transcendentnímu jádru svého self, jednám s druhým zřejmě jakýmsi zvláštním a impulzivním způsobem, který nedokážu rozumně odůvodnit a jenž nemá s mými myšlenkovými procesy naprosto nic společného. Tento zvláštní druh chování se však nakonec ukazuje jako správný. Je to podivné, ale zdá se, jako by má vnitřní duše dospěla až k vnitřní duši toho druhého a dotkla se jí. Sám náš vztah transcenduje a stane se součástí něčeho většího, jehož součástí je intenzivní růst, léčba a energie. (116)
Vědecké a mystické Fritjof Capra (1975), známý teoretický fyzik, ukázal, jak dnešní fyzika téměř úplně opustila všechna praktická pojetí světa, s výjimkou energie. Vyjádřil to v následující větě: „Vesmír je v moderní fyzice pojímán jako dynamický a nedělitelný celek, který vždy nevyhnutelně zahrnuje i pozorovatele. V tomto pojetí tradiční pojmy, jako prostor a čas, izolované objekty, příčina a následek, ztrácejí svůj význam. Toto pojetí velice připomíná názory východních mystiků“ (str. 81). V dalším textu poukazuje na úžasné paralely se zenem, taoismem, buddhismem a dalšími orientálními systémy. (117) …práce filozofujícího chemika Ilyi Prigogina (Ferguson, 1979)… Ve snaze odpovědět na základní otázku, jak se z procesu entropie vynořuje řád a komplexnost, vytvořil zcela nový teoretický systém. Dospěl k matematickým vzorcům a důkazům, které ukazují na to, že svět živé přírody je spíše pravděpodobnostní než výhradně deterministický. (117) Stručně řečeno čím komplexnější daná struktura (ať je chemická či lidská), tím více energie je k dosažení této komplexnosti třeba. Lidský mozek například zaujímá pouze dvě procenta tělesné váhy, ale spotřebovává celých dvacet procent dostupného kyslíku. (118) Takový systém je nestálý, jeho funkce charakterizují výkyvy a „perturbace“, jak je Prigogine nazývá. Zatímco se tyto výkyvy zvětšují, jsou zesilovány četnými spoji systému, a tím ho vedou (bez ohledu na to, zda jde o chemickou sloučeninu či lidského jedince) k novému, proměněnému stavu, který je organizovanější a koherentnější než dříve. Tento nový stav je však ještě komplexnější, a proto skýtá ještě více příležitostí ke změně. (118) Prigogine si všímá blízké příbuznosti jeho „komplexní vědy“ a názorů východních mudrců a mystiků, stejně jako filozofických názorů Alfreda Northa Whiteheada a Henriho Bergsona. Jeho stanovisko poukazuje, jak říká, na „hlubokou kolektivní vizi“. (118)
Hypotéza pro budoucnost Předpokládám, že je ve vesmíru přítomna formativní směrová tendence, kterou můžeme vystopovat a pozorovat ve hvězdném prostoru, v krystalech, v mikroorganismech, v komplexnějším organickém životě a v lidských bytostech. Jde o evoluční tendenci k většímu řádu, větší komplexitě a strukturovanosti. V životě lidí se tato tendence projevuje individuálním vývojem od původní jednotlivé buňky až po komplexní organické funkce, vědění a cítění pod úrovní vědomí, vědomí vnímání organismu a vnějšího světa, transcendentní vnímání harmonie a jednoty kosmu včetně lidstva. (119)
Závěry …při naší práci terapeutů a facilitátorů zaměřených na člověka jsme objevili subjektivní kvality, které jsou prokazatelně účinné v navozování konstruktivních a vývojových změn osobnosti a chování jednotlivců. V prostředí naplněném těmito kvalitami mezilidských vztahů si lidé vytvářejí vyšší úroveň porozumění vlastnímu self, důvěry ve vlastní schopnosti a větší schopnost zvolit si své chování. (119) …věřím tomu, že harmonicky ladíme s mocnou tvořivou tendencí, která zplodila vesmír, od nejdrobnější sněhové vločky až po ty nejobrovitější galaxie, od té nejprostší améby až po nejcitlivější a nejnadanější z lidí. Zřejmě se tak ocitáme na samém prahu naší schopnosti transcendence, vytvoření nových a duchovnějších cest lidské evoluce. (120)
Odkazy
Empatie: Nedoceněný způsob bytí Mé osobní váhání Nejnovější požadavek V průběhu let však přibývalo vědeckých důkazů, které vedly k přesvědčivému závěru, že velká míra empatie ve vzájemném vztahu je pravděpodobně nejmocnějším faktorem v navození změny a učení. (124)
Původní definice Termínu empatie byl přiřazen nespočet definic, přičemž já sám jsem jich vytvořil několik. Před více než dvaceti lety (Rogers, 1959) jsem se pokusil stanovit úzkostlivě přesnou definici, která byla součástí formálního vyjádření mého pojetí a teorie. Zněla následovně:
Prožívat stav empatie či být emfatický znamená vnímat vnitřní referenční rámec druhého člověka s přesností, emocionálními složkami a významy, které k němu patří, jak bych byl oním člověkem, avšak aniž bych kdy ztratil onu dimenzi „jako by“. Znamená to tedy cítit bolest nebo radost druhého tak, jak ji cítí on, a vnímat jejich příčiny stejně, jako je vnímá on, avšak bez toho, že bych pozbyl vědomí toho, že je to jako bych já cítil bolest či radost a podobně. Ztratím-li tuto dimenzi „jako by“, pak se jedná o identifikaci. (125)
Prožívání jako užitečný pojem V současné době vycházím z pojmu „prožívání“, jak ho formuloval Gendlin (1962). Jeho pojem mnoha způsoby obohatil mé myšlení, jak bude zřejmé i z tohoto pojednání. Ve stručnosti jde o jeho názor, že v lidském organismu ustavičně probíhá tok prožitků, ke kterým se může jedinec zas a znovu obracet jako k referencím, jež mu umožňují odhalit význam daných prožitků. Empatický terapeut citlivě poukazuje na „pociťovaný význam“, který je obsahem klientova prožitku v daném okamžiku, aby mu či jí pomohl soustředit se na tento význam a dovedl ho nebo ji dále až k jeho či jejímu plnému a otevřenému zažití. (126)
Dnešní definice Empatický způsob bytí s druhým člověkem má několik aspektů. Je to vstupování do osobního percepčního světa druhého a dokonalé zabydlení se v něm. Je třeba být citlivý, vteřinu po vteřině, k proměnám pociťovaných významů plynoucích v nitru druhého člověka, včetně strachu, vzteku, něhy, zmatku nebo čehokoli jiného, co druhý prožívá. Znamená to dočasně žít životem druhého člověka, orientovat se v něm taktně a vzdát se vlastního hodnocení. Předpokládá to pociťovat významy, kterých si je ten druhý sotva vědom, avšak nepokoušet se o odkrytí zcela nevědomých pocitů, neboť to by ho příliš ohrožovalo. Patří sem též vyjadřování vlastních pocitů vztahujících se ke světu druhého, přičemž aspekty, jichž se protějšek obává, jsou nahlíženy svěžím a rozvážným pohledem. Předpokládá to intenzivně ověřovat správnost svých pocitů s míněním druhého a nechat se vést odezvami, které od něho dostávám. Je třeba být důvěrným společníkem druhého člověka v jeho či jejím vnitřním světě. Poukazováním na možné významy v toku prožívání se druhému člověku dostává pomoci v soustředění se na užitečné zdroje a v plnějším prožívání jejich významů, což vede k plynulejšímu toku jeho prožívání. (126-127)
Pracovní definice Barret-Lennard (1962) má specifickou pracovní formulaci empatie. (127) Kvalitativně je (empatické porozumění) aktivním procesem touhy znát plné, přítomné a proměnlivé vědomí druhého člověka, snahy vnímat jeho komunikaci a význam, a převést jeho slova a gesta v praktický význam, který odpovídá přinejmenším těm aspektům jeho vědomí, jež jsou pro něj v daném okamžiku nejdůležitější. Jde o prožívání vědomí skrytého „za“ vnější komunikací druhého, ale s neustálým uvědoměním si skutečnosti, že toto vědomí vzniká a probíhá v nitru druhého. (128) Dále existuje přesné měřítko empatie, které navrhl Truax (1967) spolu s dalšími pro použití v diagnostice. Tímto měřítkem lze spolehlivě posuzovat i krátké úseky nahraných rozhovorů. Charakter tohoto měřítka se pokusím přiblížit uvedením definice 1. fáze, což je
nejnižší úroveň emfatického porozumění, a 8. fáze, která představuje velmi vysoký (přesto ne nejvyšší) stupeň empatie. Toto je tedy 1. fáze: (128) Terapeut si neuvědomuje ani ty nejzřejmější klientovy pocity. Jeho reakce neodpovídají klientově náladě ani obsahu jeho výroků. Přítomna není měřitelná úroveň empatie, a tedy ani žádná přesnost. Terapeut je zřejmě znuděn, lhostejný, popřípadě aktivně nabízí radu, nevyjadřuje však vlastní uvědomění klientových aktuálních pocitů (str. 556-557). (128) 8. fáze je definována následovně: Terapeut přesně interpretuje všechny klientem projevované pocity. Dokáže odhalit také ty nejhlouběji skryté oblasti klientových pocitů, vyjadřuje významy jeho zkušenosti, kterých si klient takřka není vědom. Vstupuje do pocitů a zkušeností, jež jsou klientem pouze naznačeny, a činí tak citlivě a přesně. Zpřítomnělý obsah může být pro klienta nový, není však cizí. Přestože terapeut v 8. fázi dělá chyby, nejsou takového druhu, aby bránily úspěšnému procesu. Spíše se projevují váhavou reakcí terapeuta, který je k těmto chybám také citlivý, a v průběhu setkání okamžitě mění své odpovědi a dává neustále najevo, že přesně ví, o čem je řeč a co bude obsahem následujícího klientova zkoumání vlastního nitra. Terapeut vykazuje sounáležitost s klientem cestou pokusu a omylu. Tón jeho hlasu vyjadřuje vážnost a hloubku jeho emfatického porozumění (str. 566). (128-129)
Definice určená pro moderního člověka Obecná výzkumná zjištění Ideální terapeut je především empatický. Mají-li psychoterapeuti, reprezentující celou řadu různých přístupů, popsat své pojetí ideálního terapeuta (takového, jakým by se rádi stali), většinou se shodují a jedno z nejvyšších hodnocení ze škály dvanácti proměnných přiřazují právě empatii. (130) Empatie koreluje se zkoumáním sebe sama a s posunem vpřed. Ukazuje se, že vysoká míra empatie je v terapeutickém vztahu doprovázena rozmanitými aspekty posunu a pokroku v terapii. (130) Empatie stojící hned na počátku vztahu je příslibem pozdějšího úspěchu. Míru empatie, která je a bude přítomna ve vzájemném vztahu, lze určit velice brzy – v průběhu pátého, anebo dokonce druhého rozhovoru. (130) V úspěšných případech je klient stále vnímavější vůči empatii. V úspěšných případech je klientovo vnímání empatické kvality vztahu stále citlivější, ačkoli tento vzestup není příliš velký. Bylo zjištěno, že objektivní posuzovatelé vnímali vztah shodně s klienty (Cartwright a Lerner, 1966; van der Veen, 1970). (130) Empatické porozumění se u terapeuta dostavuje přirozeně, nemusí se k němu nutit. Empatie je cosi, co je terapeutem nabízeno, nelze o ní mluvit jako o kvalitě, která se objeví jen u určitého druhu klientů (Tausch a kol., 1970; Trias a Carkhuff, 1967). (130)
Čím je terapeut zkušenější, tím je větší pravděpodobnost, že bude také empatický. Zkušení terapeuti vykazují vyšší míru empatie ke svým klientům než méně zkušení, ať už je to tato kvalita hodnocena samotným klientem či na základě poslechu nahrávky kvalifikovanými posuzovateli (Barrett-Lennard, 1962; Fiedler, 1949, 1950a; Kuklen a Abeles, 1972). (131) Empatie je ve vztahu zvláštní kvalitou, přičemž terapeuti ji zcela jistě vykazují ve větší míře než přátelé, kteří se snaží pomoci (van der Veen, 1970). (131) Čím je terapeut integrovanější, tím vyšší míru empatie vykazuje. Osobní terapeutova disharmonie jde ruku v ruce s nižší mírou empatického porozumění. Terapeuti, které nesužuje vnitřní neklid a jsou si jisti v mezilidských vztazích, skýtají větší porozumění (Bergin a Jasper, 1969; Bergin a Solomon, 1970). Zkušeným terapeutům se často nedaří být empatickými. Navzdory tomu, co bylo o zkušených terapeutech řečeno, výrazně se liší v míře empatie, již vykazují. (131) Klienti jsou lepšími posuzovateli míry empatie než terapeuti. Možná není tak překvapivé zjištění, že nejsou terapeuti v posuzování své vlastní míry empatie příliš spolehliví. (132) Mistrovství a diagnostický postřeh nemá s empatií souvislost. Je důležité vědět, že míra empatie, kterou dokážou terapeuti vytvořit v terapeutickém vztahu, nemá vztah k jejich akademické činnosti či intelektuálním předpokladům (Bergin a Jasper, 1969; Bergin a Solomon, 1970). (132) Empatický způsob bytí je možné naučit se od empatických lidí. Snad nejdůležitějším tvrzením ze všech je to, že schopnost přesné empatie je cosi, co si lze osvojit při výcviku. Je možné pomoci terapeutům, učitelům a rodičům k tomu, aby se stali empatickými. (Aspy, 1972; Aspy a Roebuck, 1975; Guerney, Andronic a Guerney, 1970). (132)
Důsledky empatické atmosféry Empatie nepochybně souvisí s pozitivním výsledkem. (133) ..čím větší mírou citlivého porozumění je terapeut či učitel charakterizován, tím větší je pravděpodobnost, že pod jeho vedením dojde k tvořivému učení či změně (Aspy, 1972, kap. 4; Aspy a Roebuck, 1975; Barrett-Lennard, 1962; Bergin a Jasper, 1969; Bergin a Strupp, 1972, Halkides, 1958; Kurtz a Grummon, 1972; Kuklen a Abeles, 1972; Rogers a kol., 1967, kap. 5,9; Tausch, Bastine, Bommert, Minsel, Nickel a Langer, 1972; Trias, 1966). Jak uvádějí Bergin a Strupp (1972), četné studie „dokazují pozitivní korelaci mezi terapeutovou empatií, pacientovým zkoumáním sama sebe a nezávislým kritériem pacientovy změny“ (str. 25). (133) Empatie především eliminuje odcizení. Alespoň na okamžik se její adresát cítí být nedílnou součástí lidského druhu. (133)
…jeden z našich hlavních poznatků dosažených ve výzkumu psychoterapie schizofreniků. Zjistili jsme, že ti pacienti, kteří podle hodnocení nezaujatých pozorovatelů přijímali od svých terapeutů nejvyšší míru přiměřené empatie, vykazovali nejnápadnější pokles projevů schizofrenie měřených Minnesotským multifázovým osobnostním inventářem (Rogers a kol., 1967, str. 85). (133-134) Okamžitým důsledkem empatického porozumění je adresátův pocit úcty, zájmu a akceptace jeho osoby. Možná se zdá, že jsme tímto vkročili do jiné oblasti a že již nehovoříme o empatii, ale není tomu tak. Je nemožné správně vnímat pojmový svět druhého člověka, dokud si nevážím jeho osoby a jeho světa, doku o něj, svým způsobem, nemám zájem. Druhému člověku tak vysílám zprávu, kterou může číst „tento člověk mi věří, myslí si, že mám svoji cenu. Možná, že skutečně mám svoji cenu. Snad bych si mohl začít vážit sám sebe. Možná bych se o sebe měl víc zajímat.“ (134) Ten nejdokonalejší výraz empatie je akceptující a nehodnotící. Je tomu tak proto, že je nemožné správně přijímat svět druhého člověka, pokud jsem si k němu vytvořil hodnotící stanovisko. (135) …opravdová empatie je oproštěna od jakéhokoli hodnotícího či diagnostikujícího postoje. Její příjemce to bere na vědomí s jistým překvapením: „Když nejsem hodnocen, tak možná nejsem tak špatný či nenormální, jak jsem si myslel. Asi bych se neměl hodnotit tak přísně.“ Takto se tedy postupně zvětšuje možnost sebeakceptace. (135) …jemně vyladěné porozumění druhým člověkem přináší příjemci pocit existence vlastní osobnosti, identity. Laing (1965) řekl, že „pocit identity vyžaduje existenci druhého člověka, kterým je ten první poznán“ (str. 139). Buber také hovoří o potřebě naší existence druhým člověkem. Empatie naplňuje potřebu tohoto potvrzení existence jako samostatného, váženého jedince s vlastní identitou. (136)
Závěry 1. Nehodnotící a akceptující stránka empatické atmosféry lidem umožňuje, jak jsme viděli, zaujmout oceňující a pečující postoje k sobě samému. 2. Naslouchá-li člověku někdo, kdo mu rozumí, umožňuje mu naslouchat lépe sobě samému a být emfatičtější ke svému vnitřnímu prožívání a jeho nejasně uvědomovaným významům. 3. Větší porozumění a oceňování sebe samých otevírá lidem nové stránky zkušenosti, která se stává součástí lépe odpovídajícího sebepojetí. (139) Člověk se stává kongruentnější s prožíváním. Lidé se tedy ve svých postojích k sobě samým stávají starostlivějšími a akceptujícími, empatičtějšími a chápajícími, opravdovějšími a kongruentnějšími. Tyto tři stránky osobnosti jsou právě těmi nejdůležitějšími, jsou – jak napovídá zkušenost i výzkum – vlastnostmi účinně působícího terapeuta. (139) …empatické porozumění druhým člověkem skýtá možnost stát se efektivnějším iniciátorem růstu a efektivnějším terapeutem sama sebe. (140) V běžných životních interakcích – mezi manželskými a sexuálními partnery, mezi učitelem a žákem, zaměstnavatelem a zaměstnancem, popřípadě mezi kolegy či přáteli – je
nejdůležitějším aspektem pravděpodobně kongruence. Kongruence či opravdovost v sobě zahrnuje nutnost nechat druhého člověka nahlédnout, „kde jsem“ emocionálně. Může jít i o konfrontační či přímé vyjádření osobních pocitů – jak negativních, tak pozitivních. Kongruence je tedy základnou pro společný život v atmosféře opravdovosti. Avšak v jistých situacích se může stát nejdůležitějším aspektem úcta či oceňování. Mezi tyto situace patří i neverbální vztahy – mezi rodičem a kojencem, terapeutem a němým psychotikem, lékařem a těžce nemocným pacientem. Je známo, že úcta je aspektem vztahu, který je nakloněn tvořivosti. Je to příhodná atmosféra, v níž se mohou objevit plaché, nezpracované svěží myšlenky a tvůrčí procesy. (140) Pokud se druhý člověk trápí, je zmatený, má problémy, cítí úzkost, odcizení či strach, nebo když má pochybnosti o hodnotě svého self, není si jist svou identitou – zde všude je potřeba porozumění. Jemné a citlivé společenství nabízené empatickým člověkem (jenž pochopitelně musí disponovat opravdovostí a úctou) přináší osvícení a hojivý účinek. V těchto situacích je podle mého mínění hluboké porozumění tím nejvzácnějším darem, který může člověk věnovat člověku. (140)
Odkazy
Samota Ellen Westové Existuje řada způsobů, jakými lze pohlížet na osamění, já bych se však rád soustředil na dvě stránky pocitu osamění, které často pozorujeme u našich klientů i ostatních lidí. První z nich je odcizení člověka sobě samému, odcizení se prožitkům vlastního organismu. U tohoto základního rozporu vnímá organismus ve svých prožitcích jeden význam zkušenosti, avšak vědomé self lpí strnule na jiném významu, neboť v něm spatřuje cestu, na níž nacházelo lásku a přijetí ostatních. Zde tedy dochází k možnému fatálnímu rozkolu, kdy je chování povětšinou řízeno z hlediska významů vnímaných na vědomé úrovni, zatímco jiné významy pociťované organismem na fyziologické rovině jsou popírány a ignorovány, protože nemohou být v nitru člověka volně vyjadřovány. (146) Druhou stránkou našeho osamění je absence vztahu, ve kterém bychom naše skutečné prožívání – a tedy naše skutečné self – mohli sdílet s druhým člověkem. Neexistuje-li však vztah, v němž by mohly komunikovat obě stránky našeho rozděleného self – naše vědomá maska i hlubší úroveň vlastního prožívání -, cítíme osamění, neboť nejsme v opravdovém kontaktu s žádnou jinou lidskou bytostí. (146) V dřívějších dobách lidé také nevěřili svému prožívání či ho ignorovali, aby si udrželi pozornost významných druhých. Avšak přijaté masky, významy, které se domnívali, že nacházejí ve svých prožitcích, se proměnily v jednotnou a výrazně posilující soustavu hodnot a významů. Celá sociální skupina měla sklon vnímat život a prožitek stejným způsobem, takže když se lidé bezděčně vzdávali svého nejhlubšího „self“, přijímali alespoň konzistentní, respektované a osvědčené self, podle kterého mohli žít. Člověk v době přehnané morálky například zcela jistě pociťoval intenzivní vnitřní napětí, neboť popíral rozsáhlé oblasti prožívání svého organismu. Je však velice nejisté, zda prožíval osamocení a samotu do takové míry jako naši dnešní klienti. (146-147)
Moudří lékaři, bez ohledu na riziko sebevraždy, došli k následujícímu závěru: „Nelze indikovat žádnou naprosto spolehlivou terapii. Proto jsme se rozhodli vyhovět žádosti pacientky o propuštění.“ Odešla z nemocnice. Po třech dnech, ve kterých se zdála být v pořádku, v dobré náladě a poprvé v posledních letech dobře jedla, si vzala smrtící dávku jedu. Bylo jí třicet tři let. (151) Jako děti žijeme svou zkušeností, jíž věříme. Je-li nemluvně hladové, nepochybuje o svém hladu ani o tom, že má udělat všechno pro to, aby se dostalo k jídlu. Aniž by si toho bylo jakkoli vědomé, je bytostí, která věří sama v sebe. Nastane ale okamžik, kdy mu rodiče, nebo někdo jiný, řekne cosi v tomto smyslu, že „jestliže budeš cítit toto, nebudu tě mít rád“. A tak cítí to, co musí, a ne co skutečně cítí. V tomto smyslu si tedy vytváří self, které cítí to, co cítit má, pouze tu a tam zahlédne hrozivé náznaky toho, co jeho organismus, jehož součástí je self, právě prožívá. V případě Ellen probíhal tento mechanismus v extrémním měřítku. V nejvýznamnějších okamžicích svého života byla přinucena cítit, že její prožívání je neplatné, klamné a pochybné a že by měla cítit něco diametrálně odlišného. Naneštěstí pro ni byla láska k rodičům, obzvláště k otci, tak silná, že se vzdala schopnosti důvěřovat vlastní zkušenosti a nahradila ji smýšlením rodičů, respektive otce. Rezignovala na to být sama sebou. Nepřekvapí nás ani následující pozorování, učiněné jedním z jejích doktorů v posledním roce: „Ačkoli byla jako dítě naprosto nezávislá na mínění druhých, je dnes zcela závislá na tom, co si myslí ostatní.“ Již dávno ztratila cestu k poznání vlastních pocitů a nalezené vlastního názoru. To je jeden z nejosamělejších stavů – téměř absolutní odloučení od autonomního organismu člověka. (152) Největší slabinou její léčby byla skutečnost, že s ní žádný ze zúčastněných nejednal jako s člověkem – člověkem, který si zaslouží úctu, člověkem schopným vlastní volby, člověkem, jehož vnitřní prožívání je vzácným zdrojem, od kterého je možno čerpat a jemuž je možno důvěřovat. (152) …když jakýmkoli způsobem činíme z člověka objekt – ať už tím, že ho diagnostikujeme, analyzujeme nebo s ním v případové studii nakládáme neosobně -, vždy tak stojíme v cestě terapeutickému cíli. Činit z člověka objekt je možné při léčbě tělesných chorob, ale při léčbě psychických chorob je to neúspěšné. Skutečně nápomocni můžeme být pouze tehdy, když jednáme jako lidé, když se odvažujeme vnést do vzájemného vztahu vlastní self, když vnímáme druhého jako člověka v plném významu toho slova. Jen tehdy dochází k hlubokému setkání, které zmírňuje bolest osamění klienta i terapeuta. (156)
Odkazy
Budování komunit zaměřených na člověka: Podněty pro budoucnost Stále více jsem se spolu s kolegy zajímal o mocné síly, které hrají roli při setkání účastníků seminářů. Přestože jsme semináře často nazývali „setkání komunity“, počáteční sezení ten pravý pocit komunity nenavozovali. Velice často se teprve v závěru semináře jeho účastníci, včetně týmu, opravdu cítili být součástí komunity. Překvapivě stejnou dynamiku vykazují semináře čtyřdenní, stejně jako sedmnáctidenní či ještě delší. Věřím tomu, že skupina díky své moudrosti využívá čas, který má k dispozici,
Komentář [KV1]: Závěr životního příběhu Ellen Westové
k dosažení cílů, jež jsou v daných možnostech uskutečnitelné. Tato skupinová moudrost je pro mne v mnoha ohledech záhadná. (157)
Vytváření komunity Ve skupinách jsme soustředili své úsilí na vytváření atmosféry, ve které může účastník volit, podílet se rovným dílem na plánování či realizaci aktivit, může si stále více uvědomovat vlastní moc, stávat se autonomnějším a konstruktivnějším architektem svého vlastního života. V důsledku takového zaměření posilujícího jednotlivce jsme tento postup začali nazývat přístupem zaměřeným na člověka. (158) Souvislosti Semináře zaměřené na člověka Způsob bytí týmu Tým, který semináře vedl, byl poměrně stabilní. Počet jeho členů se pohyboval v rozmezí od pěti do sedmi a i přes několik výměn v něm převládal pocit kontinuity. V průběhu roku jsme pracovali samostatně, ale před každým ze seminářů jsme se sešli. (160) …uvěřili jsme, že naším úkolem je být sebou samým. S tímto cílem jsme před zahájením kurzu trávili společně několik dní, dokud jsme nebyli: zcela otevřeni – nejprve jeden před druhým, později před celou skupinou; připraveni zkoumat nové a neznámé oblasti vlastních životů; opravdu schopni akceptovat rozdíly mezi námi; otevřeni novým poznatkům, které načerpáme díky dalším cestám do našeho nitra, jež budou podněcovány týmovými a skupinovými zážitky. (161) Přesvědčili jsme se o tom, že když jsme byli těmi nejopravdovějšími, jakými jsme dokázali být – tvořivými, různorodými, odporujícími si, současnými, otevřenými a sdílejícími -, stávali jsme se jakýmisi ladičkami, které rezonovaly s odpovídajícími vlastnostmi všech členů komunity semináře. (161) V okamžicích chaosu, kritiky týmu nebo projevů hlubokých citů nasloucháme soustředěně a s pochopením, příležitostně vyjadřujeme porozumění slyšenému. Obzvláště nasloucháme rozporným hlasům, tichým hlasům nebo těm, jež vyjadřují nepopulární či nepřijatelná stanoviska. Dáváme si záležet, abychom reagovali na člověka, který hovoří otevřeně, ale nedočkal se reakce. Máme tedy tendenci člověka potvrzovat. (162) A ještě poslední výrok týkající se způsobu, jakým pracujeme: Tvoříme naprosto otevřený tým, který nemá vedoucího ani hierarchickou organizaci. Vedení spolu s odpovědností je sdíleno. Stali jsme se velice důvěrným týmem prožívajícím vzájemné vztahy tím nejvíce na člověka zaměřeným způsobem, jaký známe. (162)
Vlastní poznatky Vnitřní vyladění týmu mi pomohlo zbavit se pocitu, že nesu za seminář nějakou zvláštní odpovědnost. Uvědomil jsem si, že je odpovědnost za něj bezezbytku sdílena. Mé vnitřnosti se už nestahovaly úzkostí, když jsem cítil, že je ve skupině něco „špatně“. Mohl jsem se uvolnit a jenom být tím, kým jsem v daném okamžiku byl. (163) Konečně jsem se také cítil nesmírně uvolněný tehdy, když jsem měl kolem sebe lidi, mezi kterými jsem mohl pustit všechno z hlavy. V oněch třech či čtyřech dnech týmového sezení před seminářem jsem ze sebe vydal všechny své problémy, dilemata, pocity. (163) Tento proces je posilující a terapeutický, dává člověku neuvěřitelný pocit bezpeční. V průběhu semináře takové sdílení v našich týmových setkáních pokračovalo, a umožňovalo nám také hluboké sdílení se s širší komunitou. Poskytovali jsme jeden druhému zpětnou vazbu. (163)
Skupinový proces Od svébytnosti k jednotě Pocit komunity není plodem kolektivní aktivity a nejde ani o přizpůsobení se nějakému skupinovému směřování. Spíše naopak. Každý jednotlivec má sklon využít příležitost k tomu, aby se stal vším, čím se může stát. Prožívá svébytnost a odlišnost – jedinečnost svého self. Právě tato charakteristika výrazné svébytnosti vědomí pravděpodobně pozvedává skupinu k jednotě vědomí. (164) Chaotické a bolestné stránky První sezení jsou vždycky chaotická. Obvykle se objevuje nedůvěra, že bychom byli schopni se dohodnout na plánu semináře. Účastníci podezírají členy týmu. (V průběhu mezinárodního semináře ve Španělsku vyjadřovali lidé obecnou nedůvěru ve Spojené státy a jejich ekonomický imperialismus – tato nedůvěra se přenesla i na americký tým a americké účastníky.) Nedostatek pevného řádu ústí ve zmatek. Tým je kritizován za to, že nemá připraven žádný program – účastníci se zdráhají přihlásit ke svému vlastnímu potenciálu. Někdy se setkáváme s ostrým nesouhlasem. Lidé mají tendenci říkat „proslovy“, aniž by poslouchali co bylo řečeno. Zřetelně vystupuje na povrch rivalita a snaha získat vliv, jednotliví členové se pokoušejí převzít kontrolu nad skupinou, popřípadě svěřit vedení někomu jinému. Propukne řada malicherných hádek s cílem rozdělit se do menších skupinek, což je krok, který by uvítali téměř všichni. Je navrženo nejméně tucet metod, jež jsou ihned zamítnuty. Avšak pod vlivem facilitativních postojů projevovaných členy týmu i řadou účastníků začnou jednotlivci zvolna naslouchat jeden druhému. Pomalu si začínají rozumět a později se i respektují. Atmosféra se proměňuje v pracovní atmosféru, což platí pro velké i pro malé skupiny, ve kterých se lidé ponořují do svých niter a vztahů k ostatním.
Zároveň s prohlubováním tohoto procesu se může začít objevovat velká osobní bolest a úzkost. (166) Ve skupině se tedy objevují pocity frustrace, nedůvěry, zlosti, závisti a zoufalství. Člověka trápí vlastní pocity plynoucí z proměny, z neschopnosti vyrovnat se s nejasností, strachem, osaměním a sebepodceňováním. (167) Východisko výběru hodnost V průběhu semináře dochází u zúčastněných k posunu v základu výběru hodnot. Hodnoty, jež se zakládají na autoritě, přistupují k člověku zvnějšku, začínají slábnout. Hodnoty, zakládající se na vlastním prožitku, nabývají na důležitosti. To, co bylo člověku označeno jako dobré a důležité, ať už rodiči, církví, státem či politickou stranou, je nyní zpochybňováno. Takové chování či způsoby bytí, které jsou prožívány jako uspokojující a významné, mají tendenci být posilovány. Kritéria sloužící za východiska hodnot jsou stále častěji nacházena v samém člověku, ne v knize, učiteli či soustavě dogmat. Těžiště hodnocení leží v člověku, ne v jeho okolí. (167) Rozhodovací proces Jednou z úžasných zkušeností získaných při takových velkých encounterových skupinách je neuvěřitelně složitá struktura souvislostí každého rozhodnutí. V běžném životě je postup našeho jednání řízen autoritou, a přesto, že nás to rozčiluje, tíhneme k provedení rozkazu, postupování podle nařízení. (168) Přání každého účastníka jsou brána v potaz, nikdo se tedy necítí ošizen. Pozvolna, obdivuhodně a pečlivě je konstruováno rozhodnutí, které zohledňuje člověka. Zvolené řešení bere v úvahu příspěvek každého jednotlivce, respektuje ho, zvažuje a zapracovává do výsledného návrhu. Důvtip skupiny je pozoruhodný. (168) Transcendentní stránka Dalším důležitým aspektem procesu vytváření komunity, jak ho vidím já, je jeho transcendence, spiritualita. Jsou to slova, která bych v minulých letech nikdy nepoužil. Avšak moudrost, již skupina vyzařuje, přítomnost téměř telepatické komunikace a pocit existence „něčeho velkého“ si o taková označení přímo říkají. (169)
Jeden paradox – a jeho možné vysvětlení Každý z nás žije v neuvěřitelném paradoxu. Na jedné straně toužíme po soběstačnosti, nezávislosti, soukromí. Každý člověk, a dokonce i každý člen rodiny, chce mít a „potřebuje“ mít vlastní auto tak, aby se nikdo nemusel přizpůsobovat programu či přáním druhého. (169) V komunitách našich seminářů však lze vysledovat protikladnou tendenci. Neznámí lidé spolu nocují na pokoji, aniž by si stěžovali. Někdy obývá jednu nepohodlnou ložnici až tucet lidí, kteří to berou velice sportovně. Čas strávený ve společných umývárnách je obvykle
považován za vítanou příležitost k další komunikaci. V průběhu obzvlášť intenzivních seminářů není vůbec neobvyklé, když jsou lidé 18-20 hodin denně v neustálém interpersonálním a komunikačním vztahu s ostatními, při loučení, se dostavuje veliký pocit smutku. (170) Toužíme po tom, abychom se nemuseli vzdát onoho důvěrného sdílení, četné zpětné vazby, otevřené konfrontace, kterým se tak zoufale snažíme v každodenních situacích uniknout. (170) Jak si ten paradox vysvětlit? Jeden jeho aspekt lze nahlédnout velice snadno. Mnozí z nás nesnáší bezduchou konverzaci typu tlachání, nekonečných rozhovorů s bezvýznamným obsahem, klábosení na večírcích, rozvleklé diskuze na jakékoli téma od politiky po baseball. Abychom se tedy takové „ztrátě času“ vyhnuli, bráníme se situacím, ve kterých se tato bezduchá konverzace dá očekávat. (170) Zdá se, jako bychom našimi semináři, s účastníky ve věku od osmnácti do pětasedmdesáti let, dokazovali, aniž bychom si to zcela uvědomovali, že se kyvadlo vychýlilo příliš ve směru samostatnosti. Zjistili jsme, že si vážíme hluboké důvěrnosti, že nám pomáhá růst, že nás posiluje v našem společenském jednání. Jsme jeden ze druhého nešťastní, máme jeden ze druhého radost. Jsme do značné míry ochotni vzdát se vlastního pohodlí, abychom mohli být spolu. Rádi se navzájem posilujeme. Cítíme, že se naše individuální self ztrácí v širokém usilování o vytvoření komunity, avšak zároveň si uvědomujeme, že tím získáváme hlubší a celistvější pocit sama sebe. (171)
Některé nevyřešené otázky Přestože jsem přesvědčen o tom, že naše zkušenost je inspirací pro budoucnost, existují stále problémy, které jsme dosud uspokojivě nevyřešili. V krátkosti je zde shrnu: 1. Naše zkušenost je omezena téměř výhradně na vytváření dočasných komunit. Potřebujeme více zkušeností se stálými komunitami, jako je například naše Centrum. 2. Ve skupinách, ve kterých se jejich členové cítí být zavázáni svým voličům vyjadřovat „stranickou linii“ a necítí volnost vstupovat do tohoto procesu jako lidé, jsme byli úspěšní jenom částečně. Někdy je nicméně možné tuto situaci překonat, jak ukazuje úžasný vliv zkušenosti z Camp Davidu (6. až 17. září 1978) na egyptského prezidenta Sadata a izraelského ministerského předsedu Begina, kteří byli schopni jim přidělené role dočasně odložit a hovořit a jednat jako lidí. 3. Nejsme stále zcela jisti naší schopností jednat s horkokrevnými revolucionáři a teroristy, ačkoli jsme v tomto směru dosáhli jistého pokroku ve skupině zahrnující militantní katolíky a protestanty z Belfastu. (Viz McGaw, Rice a Rogers, 1973.) 4. Nevyřešili jsme problém „návratu“ – problém lidí, kteří po návratu domů jako by ztratili všechno dobré, co ve skupině získali. Snažíme se však zaměřit na tento problém – před koncem semináře diskutujeme potenciální problémy a budujeme podpůrný systém, který funguje po jeho skončení. (171-172)
Důsledky pro budoucnost
Nové paradigma moci Paradigmatem západní společnosti je přesvědčení o nebezpečnosti lidské postaty. Proto je třeba lidi učit, vést a ovládat těmi s vyšší autoritou. Avšak naše zkušenost, a zkušenost stále se zvyšujícího počtu humanistických psychologů, ukazuje, že pro člověka a společnost je mnohem efektivnější a konstruktivnější zcela jiné paradigma. Totiž to, že ve vhodné psychologické atmosféře je lidstvo důvěryhodné, tvořivé, samo sebe motivující, schopné a činorodé – disponuje možnostmi, o kterých se nám dříve ani nesnilo. (172) Možnosti řešení mezinárodního napětí Jestliže je skupina lidí ochotna se shromáždit v jedné místnosti, bez ohledu na to, jaké rozpory či nepřátelství panují mezi jejími členy, známe postoje a dovednosti, které ji dokážou posunout směrem ke komunikativnímu vzájemnému respektu a nakonec k přerodu v komunitu. (173) Význam pro vzdělávání Budoucí vzdělávání dokáže navodit atmosféru důvěry, ve které bude zvědavost (přirozená touha poznávat) podporována a posilována. (173) Nová úroveň vědomí Již jsem zmínil transcendentní pocit jednoty, který se v našich seminářích často objevuje. (174) Pilotní modely Věřím, že vyvíjíme pilotní modely, které jsou připraveny k použití ve větším měřítku, v okamžiku, kdy si je společnost bude přát. (175) Domnívám se, že všichni musíme vyčkat na společenskou vůli. Nadejde-li doba, kdy bude naše kultura znavena z nekonečných vražedných sporů, zoufalá ze síly a války coby prostředků zajišťování míru, nespokojena s živořením svých členů – teprve tehdy se naše kultura skutečně poohlédne po alternativách. Až tato doba nadejde, nenajdou lidé pouhé prázdno. Zjistí, že existují prostředky, jak napomoci řešení sporů. Zjistí, že existují způsoby budování komunit, pro které není třeba obětovat schopnosti a tvořivost člověka. (175)
Odkazy
Šest portrétů
1. „Začala jsem se odcizovat sama sobě“ 2. Jeskyně: Terapeutická zkušenost! 3. Truchlící Nancy Příhoda Carlovy pozdější poznámky
4. Být spolu: Reflexe pod devíti letech 5. Strážný 6. Dětský seminář Odkaz
Několik nových podnětů pomáhajícím profesím Odvážíme se budovat vědu o člověku? Všechno to, co jsme (my psychologové) znali jako vědu, se stalo pouze jednou součástí vědy. Je možno ji chápat tak, že je zasazena do impozantního osobního kontextu, v němž má osobní a skupinové pojetí možného stejný význam jako statistická významnost. Idol přesné, nádherně vystavěné a nezdolné vědy (který zastává většina z nás, ať už vědomě či nevědomě) se tedy proměňuje ve skromnou a typickou lidskou konstrukci bez nároku na absolutní dokonalost. Otevřenost prožitkům lze považovat za naprosto stejně důležitou charakteristiku vědce jako schopnost rozumět realizaci výzkumu. A na veškeré vědecké podnikání lze nahlížet jako na pouhou součást širší oblasti vědění, v níž je pravda hledána mnohými stejně smysluplnými cestami, přičemž věda je pouze jednou z těchto cest (str. 8). (199-200)
Odvážíme se být návrháři?
Další velkou výzvou dnešní doby je pro psychology tvorba přístupu, který se soustředí na budování nového, a ne opravování starého. To znamená spíše navrhování společnosti, v níž bude méně problémů než přikládání obvazů na rány, které byly způsobeny sociálními faktory. Otázkou je, zda naše společenství dokáže takový preventivní přístup orientovaný na budoucnost vytvořit, nebo zda se bude navždy identifikovat s nápravnými programy orientovanými na minulost. (201) Přejdeme-li k jiné oblasti, může psychologie nabídnout významnou pomoc při zlepšení vztahů mezi příslušníky menšin – černochy, mexičany, indiány, ženami – a takzvaným establishmentem? (203) Jako psychologové máme k dispozici řadu dovedností na podporu komunikace a postupy k řešení problémů mezi těmito často zahořklými, odcizenými skupinami a společností, jež se k nim nechová fér. Dokážeme pomoci nalézt řešení, která povedou k tiché revoluci bez násilí? (203)
Odvážíme se zbavit profesionality? Třetí výzva, kterou bych rád zaměřil především na klinické a sociální psychology, je zásadně se zbavit veškerých našich postupů směřujících k profesionalizaci. (203) V roce 1947, kdy jsem byl prezidentem APA, jsem pomáhal vytvořit ABEPP (jak se tehdy nazývala). (203) Jakmile jsme stanovili kritéria pro certifikaci – ať už jde o klinické psychology, lektory výcvikových skupin NTL, manželské poradce, psychiatry, psychoanalytiky, a jak jsem onehdy zaslechl, i o léčitele -, prvním a nejmocnějším efektem bylo navrácení profese do minulé podoby. Tento výsledek byl nevyhnutelný. Co použijete při tvorbě zkušebních otázek? Pochopitelně otázky a testy, jež se užívají již nejméně jedno či dvě desetiletí. Kdo je dost moudrý na to, aby se stal zkoušejícím? Jistě člověk, který má alespoň patnáct, dvacet let praxe, a s výcvikem začínal někdy před patnácti až pětadvaceti lety. Vím, jak tvrdě se tito lidé snažili o to, aby svá kritéria modernizovali, ale vždycky byli o několik kroků pozadu. Certifikační proces je tedy zakořeněn v poměrně daleké minulosti a v jejích termínech také profesi definuje. (204) Druhou nevýhodu zde uvádím s velkou lítostí: existuje stejné množství autorizovaných šarlatánů a vykořisťovatelů lidí jako těch neautorizovaných. (204) Je nutné postavit se čelem k faktu, že v případě jednání s lidmi nedává žádný certifikát příliš velkou záruku skutečné kompetence. Kdybychom nebyli tak arogantní, mohli jsme se také mnohému přiučit od „nekvalifikovaných“ lidí, kteří jsou někdy v oblasti mezilidských vztahů skutečnými mistry. (205)
Můžeme si dovolit být celými muži a ženami? …pokud je skupina svolána s nějakými intelektuálním cílem, jsou pocity nepřípustné, ačkoliv jsou často velice evidentní. Setká-li se skupina za účelem osobního setkání, často jsou
Komentář [KV2]: Americká zkušební komise profesionální psychologie, nyní se jmenuje Americká komise profesionální psychologie
myšlenky odmítány, jako by zde byly nepatřičné. Zdá se, že žijeme v princip buď, anebo. Uvědomujeme si naše myšlenky a vyjadřujeme je, nebo si uvědomujeme - a vyjadřujeme naše emocionální reakce. Tyto dvě protikladné stránky našeho života se téměř nikdy nesetkávají. (207) Proč tolik našich nejlepších studentů opouští univerzity? Protože v nich nenacházejí prostor pro celé osobnosti. Proč tolik mladých lidí považuje život za zmatený, nemající žádný smysl? Zčásti proto, že si neuvědomují možnost žít jako člověk, jehož myšlenky a vášně jsou jednotné a jehož cíle jsou prodchnuté intelektem a zvědavostí. Thomas Hanna (1970) ve své skvělé knize Bodies in Revolt předložil vášnivou obhajobu těla, té nádherné jednoty pulzujícího lidského organismu ve všech jeho projevech. Na adresu pocitů řady mladých lidí, jež se týkají „absurdnosti“ světa, říká: „Prožitek nesmyslnosti je živoucí obhajobou zbytnění jednoho z aspektů našeho těla: totiž vědomé pozornosti a racionálního konání“ (str. 227). Nemohl bych s ním být ve větší shodě. Je to právě přeceňování vědomí a racionálna a podceňování moudrosti našeho komplexně reagujícího organismu, které nám brání v tom, abychom žili jako jednotné, dokonalé lidské bytosti. (208) …myslím si, že pokud má nastat změna ve způsobu, jakým lidé jednají sami se sebou a s druhými v kontextu celé osobnosti, kdy se myšlení a cítění prolíná, bude to mladá generace, která toho dosáhne. Jsou to oni, kdo se zbavují okovů tradice. Z větší části odhodili náboženská dogmata, která prohlašují tělo za zlé, a jenom mysl a duši schopnou dobra. (210) Věřím tomu, že pouze mladší generace nám může dopomoci k tomu, abychom nahlédli děsivé odlidštění, které jsme pěstovali v našem vzdělávacím systému tím, že jsme oddělovali myšlenky, jež je třeba schvalovat, od pocitů, které chápeme jako cosi zvířecího původu. Snad se mládí podaří učinit nás opět úplnými lidmi. Bůh ví, že se nutně musíme znovu stát jednotnými organismy plně odpovědnými sami za sebe a za celé životní prostředí. (210)
Je toto jediná realita? Na závěr se musím zmínit o problému, který je podle mne pro psychology největší hrozbou. Jedná se o vysoce pravděpodobnou možnost, že existuje více než je jedna „realita“, že totiž existuje celá řada realit. (210) Proč představa jiné reality psychology tak děsí? Myslím, že je to tím, že tvoří jednu z nejzranitelnějších věd. Netroufají si zkoumat mysteriózní. (211) Doufejme, že se s nastupující generací psychologů, snad nezatížených univerzitními zákazy a tradicemi, najde několik mladých, kteří se odváží zkoumat možnosti, že existuje legitimní realita, jež není přístupná našim pěti smyslům. Realita, ve které je přítomnost, minulost a budoucnost jednotou, prostor není překážkou a čas se rozplynul. Realita, jež lze vnímat a poznávat jenom tehdy, když vnímáme pasivně, na rozdíl od aktivních úsilí o poznání. Toto je jeden z nejvíce vzrušujících problémů, který před psychology stojí. (212)
Závěry
Položil jsem otázku, zda psychologie zůstane úzce technologicky vymezeným fragmentem vědy, svázaným se zastaralým filozofickým pojetím sama sebe a lnoucím k pohodlnému závětří pouhého pozorovatelného chování, nebo zda se dokáže stát skutečně širokou a tvořivou vědou, vycházející ze subjektivních představ, otevřenou všem stránkách lidského světa, zasluhující si označení zralá věda. (213) …poslední otázka, kterou bych vám adresoval, zní: „Odvážíme se?“ (214)
Odkazy Část třetí
Vzdělávání a jeho budoucnost Může učení zahrnovat vedle myšlenek také pocity? Přemýšlel jsem hodně o tom, jak spojit kognitivní učení, které bude vždy nezbytné, s emočně-prožitkovým učením, které je v dnešním procesu vzdělávání tolik podceňované. (219-220) Kdybych se tedy měl pokusit o hrubou definici toho, co znamená učit se celou svou osobností, řekl bych, že jde o jednotné učení na kognitivní, emocionální a organismické úrovni, s plným vědomím rozdílných aspektů tohoto jednotného učení. Myslím si, že se ve své nejčistší podobě objevuje jen zřídka, ale prožitky učení by se možná daly hodnotit podle toho, jak se dané definici přibližují, či se jí naopak vzdalují. (221)
Dnešní situace Jsem hluboce znepokojen tím, co se děje v amerických vzdělávacích institucích. Zaměřily se tak vehementně na myšlenky, zcela se omezily jen na „vyučování od krku nahoru“, že výsledné úzké pojetí má vážné sociální dopady. (222) Archibald MacLeish tento problém velice pěkně formuloval již před léty: „My své poznatky neprociťujeme. Ničím nelze lépe popsat trhlinu v srdci naší civilizace. (…) Poznání bez pocitů není poznáním a může vést pouze k veřejné neodpovědnosti a lhostejnosti, případně ke zkáze“ (citováno v Reston, 1970). (222-223)
Podmínky pro intelektuální, emocionální a organismické učení
Opravdovost facilitátora učení Je-li facilitátor opravdovým člověkem, je-li tím, kým skutečně je, vstupuje-li do vztahu se žáky, aniž by se skrýval za jakoukoli masku či fasádu, bude s největší pravděpodobností úspěšný. To znamená, že pocity, které facilitátor prožívá, jsou dostupné jeho vědomí, že je schopen tyto pocity prožít, být jimi, a je schopen je v případě potřeby vyjadřovat. Znamená to také, že facilitátor vstupuje v přímé důvěrné setkání s každým učícím se, setkává se s každým z nich v rovině člověk – člověk. Znamená to, že facilitátor je sám sebou, nepopírá se. Facilitátor je žákům k dispozici. (225) Oceňování, přijetí, důvěra Chápu tento postoj jako oceňování každého žáka, oceňování jeho či jejích pocitů, názorů a osoby. Jde o péči o žáka, avšak péči, která si na něj nečiní nárok. Je to přijetí individuality druhého jako samostatného člověka, úcta ke druhému, který má hodnotu sám o sobě. Jde o prvotní důvěru – víru v to, že tento člověk je již ve své podstatě hodnotný. (225) Empatické porozumění Jestliže má učitel schopnost porozumět intuitivně reakcím každého žáka, citlivě vnímá, jak je přijímán procesy výchovy a vzdělávání v jeho očích, pak je také pravděpodobnost navození signifikantního učení větší. (226) Vnímání těchto postojů Existuje však ještě další předpoklad učení celého člověka, který je vzdělávání obzvláště důležitý: žáci si musí do určité míry uvědomovat, že zmíněné subjektivní stránky jsou u jejich učitele přítomny. (226) Empatická reakce je však přesto zřejmě první stránkou, která k žákům promlouvá, první reakcí, jež začíná žáky přesvědčovat, že se jedná o novou zkušenost. (226)
Jaké jsou individuální důsledky? Jaká jsou výzkumná zjištění? Humánní atmosféra nejen že je příjemnější pro všechny zúčastněné, ale umožňuje také lepší a smysluplnější učení. Nacházíme-li ve třídě postoje upřímnosti, úcty k člověku, porozumění osobnímu světu studenta, dějí se vzrušující věci. Odměnou nejsou pouze takové věci jako známky a zlepšení znalostí, ale také nesnadno zachytitelné charakteristiky, jako je větší sebedůvěra, vyšší míra tvořivosti a více sympatií k ostatním. V takové třídě zkrátka dochází k pozitivnímu jednotnému učení celou osobností. (230)
Důsledky pro přípravu učitelů Myslím, že je zřejmé, že ve vzdělávání našich učitelů potřebujeme změnu, blížící se téměř k revoluci. Bohužel většina institucí vzdělávajících učitele je velice tradiční a klade důraz pouze na kognitivní učení a metody, kterými ho lze dosáhnout. Jsou to staří mistři ve vytváření atmosféry sdělující: „Nedělej, co dělám. Dělej, co říkám.“ (230-231) Toto je moje zkušenost: proběhnou-li vnitřní změny postojů a sebepojetí člověka, začínají se také projevovat změny interpersonálního chování. (232) Program změny ve vzdělávání učitelů V posledních letech došlo k velkému počtu dobře zdokumentovaných případů učitelů a studentů učitelství, kteří byli propuštěni ze svých mateřských ústavů z důvodů nekonformnosti. Učitel, který byl přesvědčen o tom, že by žáci měli dostat možnost vyjádřit se ke kurikulu; učitel – základní, střední či vysoké školy -, který se snažil vytvořit ve třídě svobodnější atmosféru, podnítit samostatné myšlení či experimentovat s novým přístupem ke klasifikaci - všichni byli jednoduše propuštěni (jeden příklad viz. Brownfield, 1973). Úředníci nejsou právě nadšeni lidmi, kteří jejich loď rozhoupávají. (234) Změna a napětí Kvas probíhající změny
Závěry Epilog Odkazy
První krok učiněn – a co dál? Přechod vod Pevně věřím, že inovační, humanistické, prožitkové učení, ať už probíhá v prostředí třídy či mimo ni, se prosazuje a patří mu budoucnost. Nebudu si tedy pouze stěžovat na to, jaká existuje situace ve školství. Zahledím se také do budoucnosti. Překročili jsme rozvodí. (242)
Mocenská politika Tradiční postoj Uvažujeme-li o politických charakteristikách vzdělávání, nacházíme na jednom konci kontinua tradiční postoj a na konci druhém přístup zaměřený na člověka. (243) Podívejme se nejprve na tradicionální vzdělávání tak, jak ho odedávna ve Spojených státech známe. Načrtnu jeho nejvýznamnější charakteristiky, jak jsou podle mého názoru prožívány žáky a učiteli. (243) 1) Učitelé jsou nositeli vědění, žáci jsou jeho očekávanými recipienty. (243) 2) Přednáška, výklad, popřípadě jiný způsob verbálního vyučování, je hlavním nástrojem předávání znalostí příjemcům. Zkoušení zjišťuje míru, do jaké žáci tyto znalosti přijali. Jde tedy o ústřední aspekty tohoto způsobu vzdělávání. (243) 3) Učitelé jsou nositeli moci, žáci těmi, kteří poslouchají. (244) 4) Autoritativní vedení je uznávanou metodou uplatňovanou ve třídě. (244) 5) Důvěra je na bodu mrazu. (244) 6) Subjekty (žáci) jsou nejlépe ovládány tak, že jsou udržovány v občasném či konstantním strachu. (244) 7) Demokracie a její hodnoty jsou v praxi ignorovány a opovrhovány. (245) 8) Ve vzdělávacím systému není místo pro celé lidi, ale jen pro jejich intelekt. (245)
Základy centra učení zaměřeného na člověka 1) Předpoklad. Vedoucí představitelé, popřípadě ti, kterí jsou v dané situaci vnímány jako odpovědné osoby, jsou si dostatečně jisti sami sebou a svými vztahy s druhými lidmi, že prožívají nezbytnou víru ve schopnosti druhých samostatně myslet, odpovědně se učit. (247) 2) Facilitátoři sdílí s ostatními – žáky, a pokud možno i s rodiči či veřejností – odpovědět za učební proces. (247) 3) Facilitátoři zajišťují zdroje učení – z vlastního nitra a vlastní zkušenosti, z knih a dalších materiálů či ze zobecněných zkušeností. (247) 4) Žáci vytvářejí své vlastní studijní programy, a to jak samostatně, tak ve spolupráci s ostatními. Zkoumaje vlastní zájmy a konfrontován s bohatstvím zdrojů, které jsou
k dispozici, rozhoduje se každý sám o směřování vlastního učení a nese odpovědnost za následky svojí volby. (247) 5) Je vytvořena facilitativní atmosféra učení. Na třídních setkáních či na setkáních školy jako celku je patrná atmosféra upřímnosti, zájmu a chápajícího naslouchání. (247) 6) V ohnisku pozornosti učení je především péče o probíhající proces učení. (247) 7) Kázeň nutná k dosažení cílů žáků je sebekázní a je jimi pochopena a přijata jako jejich individuální odpovědnost. Sebekázeň nahrazuje vnější ukázňování. (248) 8) Hodnocení rozsahu a významnosti učení každého z žáků je činěno především samotným žákem, ačkoli toto sebehodnocení může být ovlivněno a obohaceno zpětnou vazbou od ostatních členů skupiny a od facilitátora. (248) 9) V takové atmosféře napomáhající růstu jsou poznatky spíše hlubší, přicházejí mnohem rychleji a mají trvalejší platnost v životě a chování žáka než poznatky získané v tradiční školní třídě, což je možné proto, že učení orientováno žákem, je jím samým také iniciováno, v procesu učení se angažují celé osobnosti – se svými pocity a vášněmi, stejně jako intelektem. (248)
Politika vzdělávání zaměřeného na člověka Proč se mění politika pedagogů Hrozba Usilujeme o demokracii ve vzdělávání, která se vrací ke svým kořenům. Jako taková stojí za naše nejlepší úsilí. (251)
Osobní problémy Existuje nějaký důkaz Výzkumné studie Davida Aspyho a jeho kolegů z Národního konsorcia pro humanizaci vzdělání…. (252) Po mnoho let prováděl Aspy řadu výzkumných studií zaměřených na zkoumání toho, zda humanistické, na člověka zaměřené charakteristiky ve třídě mají měřitelné důsledky, a pokud ano, o jaké důsledky se jedná. Se svou nejbližší spolupracovnicí Florou Roebuckovou, napsal rozsáhlou zprávu o svých zjištěních (1974a) a s dalšími kolegy pak celou řadu odborných zpráv o svých výzkumech (1974b). Za své východisko vzal Apsy základní hypotézy, které jsme formulovali v terapii
zaměřené na klienta, pouze jejich pojmy poněkud předefinoval, aby lépe odpovídaly školnímu prostředí. Empatie (E) byla předefinována jako učitelům pokus porozumět osobnímu významu školní zkušenosti pro každého jednotlivého žáka. Pozitivní přijetí (PP) bylo definováno jako celá řada cest, kterými může učitel projevovat úctu k žákům jako lidským bytostem. Kongruence (K) novou definici nepotřebovala; šlo o míru, do jaké byl učitel ve vztahu k žákům opravdový. (252-253) Metodologicky šlo v prvé řadě o získání zvukových záznamů hodin školního vyučování. Následně byly vytvořeny hodnotící škály pro stanovení rozdílných úrovní (v rozmezí od nízké po vysokou) tří základních postojů, které se projevovaly v chování učitelů. Nestranní hodnotitelé potom na základě měření pomocí tří škál určovali „facilitativní předpoklady“ každého z učitelů. Získaná hodnocení byla korelována s výsledkem výkonových testů žáků, s jejich schopností řešit problémy, počtem hodin absence a celou řadou dalších proměnných. (253) Vypracovaná metodologie byla výzkumníky aplikována ve dříve neslýchaném měřítku. V jejich závěrečné zprávě se uvádí, že bylo zaznamenáno a zhodnoceno téměř 3700 vyučovacích hodin 550 učitelů základních a středních škol! Tyto výzkumy proběhly v různých částech Spojených států a v několika dalších zemích. Účastnili se jich černí, bílí a mexickoameričtí učitelé a žáci. Jedná se nejrozsáhlejší studii, který kdy byla provedena. (253) Nyní tedy ve zkrácené podobě nabízím zjištění, k nimž Aspy se svými kolegy dospěl: 1. Významná korelace byla zjištěna mezi facilitativními podmínkami navozenými učitelem a výsledky znalostních testů jeho žáků. Toto zjištění bylo opakovaně potvrzeno. Žáci učitelů s „vysokou úrovní“ (facilitativních předpokladů) měli tendenci vykazovat největší úspěchy v učení. Za neoddiskutovatelné zjištění lze považovat skutečnost, že žáci učitelů s „nízkou úrovní“ mohou být nedostatky svých učitelů vážně zpomalováni v učení. (253) 2. V situaci, která učení nejvíce prospívala, byli učitelé vykazující vysoké míry facilitativních postojů podporováni a sledováni ředitelem, jejichž postoje byly na podobně vysokých úrovních. V takových podmínkách vykazovali žáci nejen lepší výsledky ve školních předmětech, ale také v dalších důležitých oblastech. Žáci se stali obratnějšími v užívání vyšších kognitivních procesů, jako je například řešení problémů. (To bylo obzvláštně pozoruhodné v situaci, kdy učitel vykazoval vysokou míru pozitivního přijetí a úcty. Tvořivé řešení problémů patrně vyžaduje pečující atmosféru.) Měli pozitivnější sebepojetí než žáci v jiných skupinách. Iniciovali větší množství aktivit ve třídě. Objevovala se u nich menší míra výchovných problémů. Měli menší absence ve škole. V jedné vzrušující studii dokonce vykazovali nárůst IQ. (253-254) 3. Učitelé se mohou zlepšit na úrovni facilitativních podmínek v průběhu pouhých patnácti pečlivě plánovaných výcvikových hodin, které budou zahrnovat jak kognitivní, tak prožitkové učení. Zvážíme-li prokázaný vliv těchto subjektivních předpokladů na školní vyučování, je velice důležité, vímeli, že je možno je zdokonalovat. (254)
4. Pro všechny oblasti vzdělávání je velmi důležité zjištění, že se učitelé v těchto postojích zlepšují pouze tehdy, když jejich lektoři sami vysokou míru daných facilitativních postojů. Jinými slovy to znamená, že tyto postoje jsou empiricky „pochyceny“ od druhého člověka. Nejedná se o prosté intelektuální poznatky. (254) 5. Učitelé, kteří vykazují vysokou míru facilitativních postojů, mívají další charakteristiky: Mají pozitivnější sebepojetí než učitelé „nízké úrovně“. Dokážou před svými žáky odhalit mnohem více o sobě. Více reagují na pocity svých žáků. Více je chválí. Jsou vnímavější k myšlenkám žáků. Mnohem méně přednáší. (254) 6. Na uvedené poznatky neměla vliv ani geografická poloha třídy, ani původ učitelů, ani rasové složení studentů. Ať už hovoříme o černých, bílých či mexickoamerických učitelích; černých, bílých či mexickoamerických studentem; třídách na Severu či Jihu, na Panenských ostrovech, v Anglii, Kanadě či Izraeli, výsledky jsou v podstatě stejné. (254) Aspy a Roebucková (1974a) poté, co získanou horu analyzovali, konstatují: Získané výsledky v podstatě podporují naše původní předpoklady, které nyní budeme moci definovat mnohem jasněji. Tedy hodnotové ukazatele podmínek vyučování (E, K, PP) stále pozitivně a významně korelují s pozitivním rozvojem žáků. Navíc významně negativně korelují s negativními jevy u žáků, jako například problémy s kázní a negativními postoji ve škole. (255)
Předpokládaný důraz ve výzkumu Zkoumání podvědomí? Závěr Odkazy
Výuka ve velkých skupinách Podněty pro budoucnost
V lednu 1977 cestoval tým složený z pěti členů Centra pro výzkum člověka do Brazílie, aby tam vedl několik seminářů. I když se práce se skupinami čítajícími až osm set členů často podobala bezhlavému riskování, v týmu jsme podporovali jeden druhého. (261)
Popis ciclos Náš tým facilitoval tři početné dvoudenní semináře zvané ciclos v Recife, Sao Paulu a Rio de Janeiru. (261) Všechny tři byly organizovány místním výborem složeným z nadšenců, většinou odborníků, reprezentujících různé zájmové organizace. Jejich úkolem bylo získat velké množství lidí, kteří by se za odměnu (často odmítnutou) upsali na dvanáct hodin jednoho dvoudenního ciclo – tedy na dvě odpolední a dvě večerní sezení. Zájem byl mimořádný a účast byla ve všech třech městech přibližně stejná. Na jednom odpoledním sezení bylo pouze pět se lidí, ale večerního sezení se vždy účastnilo šest až osm set lidí. (262) Účastníci se vyznačovali velkou pestrostí. Bylo mezi nimi mnoho pedagogů, od učitelů základních škol po univerzitní profesory. Byli tam poradci, psychologové, psychiatři, studenti, ženy v domácnosti a celá směsice dalších povolání. Věk účastníků se pohyboval v rozpětí od pětadvaceti do sedmdesáti. Nicméně, jak jsem usoudil podle zevnějšku lidí, šlo hlavně o příslušníky střední třídy. Přibližně tři čtvrtiny zaujímaly ženy – v Brazílii je zájem o sociální vědy a lidské problémy asi stále považován většinou za doménu žen. (262)
Náplň ciclos K dispozici jsme měli celou řadu materiálů. Jedním z nejpůsobivějších byl dokumentární film O Gente o skupině bídně placených rolníků v severovýchodní Brazílii. Aby se vyrovnali s pohromou způsobenou suchem, začali tvořit cosi, co nelze nazvat jinak než na člověka zaměřenou komunitou. (262) Tým skupinám několikrát nabídl zvláštní tématické zaměření. Následující příklady ilustrují šíři diskutovaných témat: skupina žen, skupina mužů, skupiny zaměřené na pedagogiku, psychoterapii, vytváření komunity, homosexualitu, sexuální terapii, skupinovou dynamiku a vývoj vědomí. Většinu času jsme strávili v obrovských kruzích tvořených všemi zúčastněnými, aniž bychom měli nějaký program jednání, vyjma toho, co vyplynulo z kolektivního hovoru. A právě tehdy jsem se naučili nejvíc. (263)
Proces ve velkých skupinách Chaotický začátek
Nejobtížnějším obdobím pro každého z nás byl určitě tápavý, zmatený a emocionálně vyhrocený začátek procesu – úvodní sezení každé velké skupiny. Představte si, je-li to vůbec možné, obrovský kruh tvořený osmi sty lidmi v deseti až patnácti řadách za sebou, sedící na židlích nebo na podlaze. Vmáčkněte se namátkou kamsi do toho davu, jako to učinilo nás pět ze Spojených států. Tři z nás měli po boku překladatele, aby nám pomohl porozumět strhujícímu toku portugalštiny. Ve volném středovém prostoru stáli čtyři lidé s mikrofony na dlouhých kabelech a podávali je tomu, kdo chtěl mluvit. (263) Struktura skupinového vývoje Vzhledem ke skutečnosti, že je pro nás i pro ostatní nejtěžší porozumět těmto zmateným začátkům a přestát je, mohli bychom snad poukázat na některé aspekty, které měla úvodní skupinová setkání všech těchto ciclos společné. Zdá se, že jsou patrné tehdy, když skupina stane na prahu učení, jak nakládat s vlastní objevenou silou. (265) Objevuje se požadavek vedení, volání po někom, kdo by se ho ujal. Patrná je touha po „servírovaném poznání“, pomoci, radě, odpovědích, něčem, co bychom si mohli odnést domů. Objevuje se požadavek struktury, programu, psaného řádu. Frustrace, zlost a zklamání z nenaplněných očekávání jsou prožívány a – díky svobodné atmosféře – také vyjadřovány. Moudří nezodpověděli naše otázky! Charakteristická je značná nesouvislost jednotlivých výroků. Každý člověk myslí samostatně, nevěnuje pozornost výrokům ostatních a neposlouchá, co bylo řečeno. Zřejmá je snaha něco dělat, cokoli, jenom ať nemusíme prodlévat u neznáma a úzkosti, která z něj vane. Objevuje se touha po okamžitých řešeních, jež by odstranila všechny problémy. Velká skupina je paralyzována v okamžiku, kdy se pokusí vědomě učinit určitá rozhodnutí, jako například rozdělení do skupin. Až později, když dojde k několika jasným, vědomým rozhodnutím, skupina pozná, že jde o postupný, organický proces. Je vzrušující stát se součástí plynulého procesu, jehož výsledek je nepředvídatelný. (A právě proto jsou i ty nejlepší popisy procesů v porovnání s ním nevýrazné.) Zřetelná je snaha účastnit se, darovat, iniciovat. Dochází k pozvolnému sdílení významných prožitků. Rozšíří se vědomí skutečnosti, že výsledná podoba situace je plně v moci skupiny, což se projevuje spontánními projevy všech jejích členů. (265-266) Střední část tohoto procesu bychom mohli nazvat pracovní částí. V této části, která pochopitelně není nijak pevně ohraničena, lidé začínají využívat sezení k vyjadřování stále většího počtu pocitů týkajících se jich samých a celé skupiny, jejich osobních problémů a starostí. Skupina začíná být ochotna naslouchat a poslouchat. Mluvčí, přestože hovoří o velice intimních záležitostech, nevědomky mluví za mnohé ostatní členy publika. Přestože tedy pouze malá část z nich dokáže získat „prostor“ pro sebe, mnoho lidí nalézá uspokojení a pomoc ve zjištění, že o jejich vlastních problémech právě hovoří někdo jiný. Poznání tolika obecných pocitů a zkušeností pokládá základy pro vědomí vytvářející se komunity. (266) V závěrečné fázi procesu je celá skupina ochotna věnovat soustředěnou pozornost jednomu člověku, je-li to nutné. Objevuje se pocit „jsme spolu“. Lidé začínají hovořit o tom, jakým způsobem naloží s osvojenými poznatky „až se vrátí domů“ – v manželství, v práci, mezi kolegy a před žáky. Většina z osmisethlavého davu se proměnila ve spolupracující
komunitu, zatímco někteří jsou stále skeptičtí a další se otevřeně staví proti tomu, co se ve skupině děje. Všichni však zakoušejí svoji sílu. Vybojovali úspěšnou bitvu, v jejímž průběhu docházelo k rozhodnutí. Cítí se být spolu. (266)
Úloha týmu a dynamika velké společnosti Členové týmu coby účastníci Na počátku došlo k obrovskému rozporu mezi očekáváním publika a následně prožívanou skutečností. (266) Skutečnost však byla taková, že před nimi stanulo pět obyčejných lidí, kteří namísto odpovídání na otázky jako by vytvářeli další. Promlouvali krátce, působili téměř nadšeným dojmem a předkládali svoje znalosti ve formě facilitování jakéhosi podivného a zdánlivě beztvarého procesu. (267) Avšak v průběhu volného vyjadřování pocitů se vytvořila jakási „energetická směs“, celá skupina opustila pasivní postoj závislosti na slovu moudrých a začala prožívat vlastní tvořivou energii a vlastní sílu. Z počátečního chaosu povstal řád, energie emocionálního vyjádření a akceptace si našla svoji cestu. (267) Nasloucháme také slabým hlasům, odlišným názorům, váhavým pocitům, čímž oněm osmi stovkám lidí sdělujeme, že má smysl naslouchat každému z přítomných. Každý z nich si potvrdí svoji vlastní hodnotu, což je pro mnohé nový vzrušující poznatek. (267) Další postoj, který ovlivnil naši práci, lze charakterizovat tak, že výsledek, ať už osobní či skupinový, pro nás nemá velký význam. Soustředíme se na facilitování určitého procesu, jsme mu tvořivě „oddáni“, nemáme nad ním ani tu nejelementárnější kontrolu. Na základě vlastní zkušenosti víme, že v zásadě můžeme očekávat určitou škálu výsledků, ale víme také, že se můžeme setkat s výsledkem, který bychom nikdy neočekávali. Výsledky mohou vést k proměnám jednotlivých účastníků, celé skupiny, ale také nás jako týmu. Lze to všechno vyjádřit i tak, že pro náš tým je vývoj procesu, který přitakává životu, tím pravým výsledkem. (268)
Krátkodobé účinky ciclos Přestože mnozí zůstali nedotčeni či pobouřeni, zdá se být celkový dopad těchto skupinových zážitků úžasný, zvážíme-li obrovskou účast lidí a skromný časový prostor. Práce s velkými skupinami je zcela jistě velice vlivným přístupem. (271)
Podněty pro budoucí vzdělávání Naše kultura vykazuje hluboké a v dnešních měřítkách neřešitelné rozpory. Následuje hrstka rozporů vybraná z nekonečné řady dalších: (272)
1. Podle nedávných údajů by naše Země dokázala uživit pouze 500 milionů lidí s americkou životní úrovní, avšak dnes na ní žije 3,5 miliarda lidí (Stavrianos, 1976, str. 138). (272) 2. Průměrný výdělek v rozvinutých zemích v roce 1800 byl odhadována na trojnásobek průměrného výdělku v nerozvinutých zemích. V roce 1914 to už byl sedminásobek. Dnes má člověk v rozvinuté zemi dvanáctinásobný výdělek oproti člověku v nerozvinuté zemi (Stavrianos, str. 169). Myslím, že není třeba zdůrazňovat zvyšující se napětí, které z tohoto rozporu pramení, zvláště od té doby, co všudypřítomná média názorně předvádějí ožebračeným masám bohatství menšiny. (272) 3. Ve Spojených státech je skutečná nezaměstnanost – tedy počet, jenž zahrnuje všechny lidi bez práce toužící pracovat, jako jsou mladší, starší, ti, které shánění práce dohání k zoufalství – odhadována na 25 až 35 procent potenciální pracovní síly. Tento počet se zdokonalující technikou spíše narůstá, než klesá. To tedy znamená, že přibližně pro jednu třetinu naší potenciálně pracující populace nemáme žádné produktivní využití. Jen stěží nás může překvapovat odcizení, jež z toho plyne. (272) Ale vyjma jaderné či ekologické apokalypsy je nejpravděpodobnější to, co Thompson (1977) nazývá „destrukcí civilizace“ (str. 55). V průběhu doby se naše instituce postupně zbortí svoji vlastní vahou a složitostí. Nesmysl? Právě to si mysleli Římané. Avšak struktura jejich obrovské říše se rozpadla zčásti kvůli útoku barbarů, ale ještě spíše kvůli jejich zpuchřelosti a byrokratické přebujelosti. Něco podobného se může přihodit i nám. (272-273) …k nejzákladnějším předpokladům přežití patří rozvoj většího smyslu pro spolupráci, komunitu, schopnost společně pracovat pro obecné blaho, ne jen pro osobní obohacení. Čínská lidová republika v tomto směru dosáhla úplných zázraků, když posunula počátek vzdělávání prakticky již do bodu narození a vyzdvihla taková hesla jako „Bojuj sám za sebe – služ lidu“. Možná že by naše západní kultura mohla dosáhnout podobných cílů s poněkud pozměněným sloganem: „Buď sám sebou – buduj komunitu.“ (273-274) Následuje-li nějaká skupina charismatického vůdce, teoretické či teologické dogma nebo libovolnou slovní formulaci, je – v dlouhodobé perspektivě – svedena na scestí. Směr naznačovaný kterýmkoli člověkem či libovolnou formulací nevyhnutelně obsahuje nějaký omyl. S postupem času je toto směřování stále nepřesnější, a nakonec se stává překážkou vlastního cíle. Když se však nějaká skupina dopracovává rozhodnutí, vyslechne si různé potřeby a různé požadavky, tento i jiný návrh, který mu protiřečí, a postupně získává k dispozici veškeré údaje. Dosažené rozhodnutí je pak těžce vybojovanou harmonií všech myšlenek, potřeb a přání každého a všech. Navíc díky tomu, že se jedná o jejich vlastní rozhodnutí, jsou neustále přístupny zpětnému pohledu, a mohou proto své směřování pozměnit, jakmile se objeví nové údaje. Pravděpodobně se jedná o ten k chybám nejodolnější způsob rozhodování, který známe. (274-275).
Závěr Na zkušenost s obrovskými ciclos přináší důležité poznatky o tom, jakou podobu by mohlo budoucí vzdělávání mít.
Naučili jsme se, že ve velice krátkém časovém intervalu mohou velké skupiny lidí začít žít způsoby, které jsou mnohem přiměřenější naší nejisté budoucnosti. Mohou dosáhnout participačního způsobu rozhodování, který lze adoptovat prakticky na libovolnou situaci. Tento způsob obsahuje vlastní autoregulační setrvačný mechanismus, jenž je odolný vůči omylům jako žádný jiný způsob rozhodování. Mohou vytvořit pocit komunity, jehož základními tóny jsou úcta ke druhým a spolupráce s nimi (na rozdíl od soutěžení s nimi). Mohou vybudovat novou důvěru ve vlastní self, objevit ve své nitru zdroj hodnot a dojít k vědomí přítomnosti dobrého života ve svém nitru, který je nezávislý na vnějších zdrojích. (275) Poznali jsme, že tyto proměny, jež jsou pro život v rozpadající se kultuře nadmíru příhodné, je možné iniciovat ve velice krátkém časovém okamžiku a v obrovské skupině lidí, pokud my sami dokážeme být v rozpoložení vhodném pro tento proměňující se svět. (275) Část čtvrtá
Pohled vpřed: Scénář zaměřený na člověka Vědci dokážou předpovědět téměř s absolutní přesností datum a hodinu příletu Halleyovy komety v roce 1985, ale jaký bude v té době náš svět, neví nikdo. Důvod je prostý: možnost volby. Pěkně to vyjádřil Edward Cornish (1980), ředitel Společnosti světové budoucnosti: … Nepohlížíme již na budoucnost jako na svět, který je nám vnucen, ale jako na svět, jenž si sami vytváříme (str. 7). (280)
Zítřejší svět Tři scénáře V tomto pojmovém rámci si můžeme dovolit představit různé tři scénáře nadcházejících let. Jednou krajností je eventualita jaderné války. Její nevýslovná hrůza se mi vkrádá do mého domova… (280) Budeme-li předpokládat, že si světoví vůdci planetární sebevraždu rozmyslí, mohou nastoupit dva možné scénáře. Jeden z nich říká, že se události budou v průběhu osmdesátých let odvíjet přibližně stejně, jako se odvíjely dosud. Nebude vykořeněn ani terorismus, ani zločin, ale bude také docházet k vědeckým a technologickým objevům. Některé aspekty světových problémů se zhorší, jiné se zlepší, a náš život se nijak převratně nezmění. Další scénář předpovídá, že budeme uchváceni nejnovějšími technologickými objevy. (281) Jedno mají společné – všechny oddalují lidstvo stále více a více přírodě, zemi, počasí, slunci, větru a dalším přírodním procesům. Tyto objevy budou mít za následek změny
neznámého dosahu, neboť se pokoušíme vyrábět rozhodnutí, životy a prostředí, jež jsou bezezbytku výtvorem lidské ruky. (282) Východisko odlišného scénáře V dnešní době dochází v celé řadě oblastí k pokroku, který kompletně mění naše pojetí individuálních možností. V důsledku toho prochází proměnou naše vnímání „reality“, a tím se proměňují způsoby našeho bytí a chování a proměňují se také naše náboženské systémy. (282) Objevuje se silný a vzrůstající zájem o všechny druhy meditace – poznání a využití zdrojů vnitřní energie. (282) Paranormální jevy typu telepatie, proroctví a jasnovidectví byly dostatečně otestovány a vědecky uznány. Navíc existují důkazy na podporu tvrzení, že lidé mohou objevit či rozvinout tyto schopnosti sami u sebe. (283) Je možné, že nás evoluce dovede k supravědomí a supermysli, které budou disponovat nepoměrně větším potenciálem, než jaký vykazuje smysl a vědomí dnes (Brown, 1980). (283) Nová epistemologie a filozofie vědy chápe dnešní lineární deterministické (příčinanásledek) pojetí vědy pouze jako jeden malý příklad různých způsobů poznání. Obzvláště v biologických vědách je dnes oboustranný vztah příčiny a následku považován za jedinou základnu racionální vědy. (283) Sílí důraz na individuální svobodu volby a tomu odpovídá odpor ke konformitě a podléhání autoritě. Sílí opozice a nechuť k velkým institucím, korporacím, byrokraciím, stoupá zájem a úsilí o malé, kooperativní skupinové aktivity. (284)
Význam těchto trendů Náš vědecký pohled na svět kteréhokoli období zapadá do celkového obrazu. Abychom byli přesní, existují události a jevy, které do něj příliš nezapadají, ale ty jsou brány na lehkou váhu, dokud jich nezačne být příliš mnoho na to, aby byly přehlíženy. Poté nám nějaký Koperník nebo Einstein nabídne zcela nový obrazec, nový pohled na svět. Jako takový není vykreslen přes staré paradigma, ačkoli všechno staré absorbuje. Jedná se o zcela nový pojmový rámec. Nelze plynule přecházet od starého k novému. Je třeba přijmout buď jedno, nebo druhé: to je posun paradigmatu. (285) Snažím se ukázat, že řada zbíhajících se trendů, které jsem zde vyjmenoval, vede společně k posunu paradigmatu. Budeme se, pochopitelně, snažit žít svůj důvěrně známý život, stejně jako žili lidé na plochém světě dávno předtím, než jim došlo, že je kulatý. Jakmile však tento nový pojmový rámec člověka a světa zapustí kořeny, promění se postupně v základnu našeho myšlení a našich životů, stane se tato transformace nevyhnutelná. Ilya Prigogine (1980), belgický chemik, který v roce 1977 získal Nobelovu cenu a přispěl významně k novému pojetí vědy, při jedné své řeči k vědcům mimo jiné řekl: „Vidíme kolem
sebe nový svět. Máme dojem, že stojíme před úsvitem nové éry naplněné oním vzrušením, nadějemi, a také riziky, která se pojí k novému počátku. (286)
Člověk zítřka Charakteristiky člověka zítřka 1. Vnímavost. Tito lidé jsou vnímaví k světu – a to jak vnitřnímu, tak vnějšímu. 2. Snaha o hodnověrnost. 3. Skepse s ohledem na vědu a technologii. Pociťují hlubokou nedůvěru k dnešní vědě a technologii, využívané k podrobení světa přírody a k ovládání světa lidí. 4. Touha po úplnosti. … usilují o úplnost života s myšlením, cítěním, tělesnou energií, psychickou energií, léčivou energií, s tím vším integrovaným do prožívání. 5. Přání důvěrných vztahů. Vyhledávají nové formy blízkosti, intimity, sdíleného smyslu. 6. Lidé vývoje. Jsou si bezpečně vědomi toho, že jedinou jistotou života je změna – že jsou neustále součástí vývoje, neustále se proměňují. 7. Starostlivost. Tito lidé jsou starostliví, vždy ochotní pomoci druhému, je-li jeho potřeba opravdová. 8. Postoj k přírodě. Obecně cítí spřízněnost s přírodou a starost o ni. 9. Zaměřeni proti institucím. 10. Autoritu nacházejí uvnitř. Tito lidé důvěřují vlastnímu prožívání a krajně nedůvěřují vnější autoritě. 11. Bezvýznamnost materiálních věcí. 12. Touha po spiritualitě. Lidé zítřka stále hledají. Přejí si nalézt smysl a cíl života přesahující život individuální. (287-288)
Dokáže člověk zítřka přežít? Odpor 1. „Stát nade všechno“. Uplynulé desetiletí se stalo živým důkazem toho, že ve Spojených státech, stejně jako ve většině ostatních zemí, není podle vládnoucí elity a nezměrné byrokracie, kterou se obklopila, místo pro rebelanty nebo lidi s odlišnými hodnotami a cíly. 2. „Tradice nade všechno“. Naše společenské instituce – vzdělávací, obchodní, náboženské, rodinné – stojí v přímé opozici ke všem, kteří pohrdají tradicí. Univerzity a státní střední školy jsou institucemi, jež budou zřejmě vůči těmto lidem budoucnosti nejzaujatější. 3. „Rozum nade všechno“. Skutečnost, že se tito nově se objevující lidé budou pokoušet stát úplnými lidmi – s integrovaným tělem, myslí, pocity, duchem a psychickými silami -, bude považován za jeden z jejich nejtroufalejších přestupků. Nejenom věda a akademická obec, ale také vláda je budována na předpokladu, že kognitivní uvažování je jedinou důležitou úlohou lidstva.
4. „Lidské bytosti je třeba formovat“. Představa budoucího obrazu lidstva může být logicky odvozena od dnešní technologické kultury. Bude zahrnovat aplikaci sociální a psychologické technologie s cílem ovládnout nekonformní chování tak, aby odpovídalo zájmům regulované postindustriální společnost. 5. „Navždy status quo“. Změna je nebezpečím a její možnost má za následek vystrašené a podrážděné jedince. Ve své čisté podobě je můžeme najít v extrémní politické pravici, ale strach z procesu a změny je ukryt v každém z nás. 6. „Naše pravda je pravdou“. Vyznavači pravdy jsou také nepřátelé změn, a můžeme je nalézt nalevo, napravo a uprostřed. Ti nebudou tolerovat hledajícího, nejistého, jemného člověka. (289-290)
Optimističtější pohled Přestože budou muset překonávat odpor, jsem stále pevněji přesvědčen, že tito lidé zítřka přežijí a stanou se vysoce významným faktorem změny naší kultury. (291) Nový svět bude lidštější a humanističtější. Prozkoumá a zmnoží se rozmanitost a potenciál lidské mysli a ducha. Zrodi jednotlivce, kteří budou integrovanější a úplnější. Bude to svět, jenž si bude vážit jednotlivce – nejmocnějšího ze všech zdrojů. Bude to přirozenější svět se znovunalezenou láskou a úctou k přírodě. Vybuduje humánnější vědu založenou na Nových a méně rigidních pojmech. Její technologie nebude zaměřena na využití, ale na zvýšení hodnoty lidí a přírody. Uvolní cestu tvořivosti, neboť jednotlivci pocítí zvláštní moc, schopnosti a svobodu. (291)
Odkazy
