Bergl Petr 55 let 2. místo Próza nad 30 let
Bolest Ležel jsem na pohovce se zavřenýma očima a přemýšlel, čím to všechno začalo. Tehdy, to ráno jsem se probudil s divnou bolestí v zádech. Na bytě nám leží hypotéka, a tak jsem dělal, jakoby nic a doufal, že to zas přejde. Časem jsem požádal ženu, aby mě tu bolavou lopatku namazala koňskou mastí. Na chvíli se zdálo, že je to lepší, ale další den to bolelo ještě víc. V práci mě parťák nechal jezdit s ještěrkou, abych nemusel nic těžkýho zvedat, a odpoledne jsem proležel doma. Moje léčba spočívala vlastně jen v tom, že jsem nic nedělal, abych moh druhej den zas makat. Pořád jsem myslel, že to přejde samo. Jenže pak to trvalo přes dva měsíce, a to už jsem nemoh bolestí ani spát. Proč nejdeš k doktorovi? Ptala se žena. Tou otázkou mně připomněla hypotéku, ale nechtěl jsem se zbytečně hádat. Tak jsem se sebral a šel. Praktik se jen zeptal, jestli to bolí. Potom začal datlovat do psacího stroje. Po půl hodině si nechal zaplatit, vytrhnul papír a poslal mě s ním na internu. Tam mě prohlíželi ze všech stran. Nejvíc si pamatuju, jak to lochtalo, když mně jezdili něčím studeným po zádech. Ta sestřička byla moc milá, a když viděla, jak se směju, začala se smát taky. Ale nakonec nic nenašli a řekli, že mě pošlou ke specialistovi. Kardiolog prý už snad něco najde, když to bolí pod levou lopatkou, uklidňoval mě doktor. Srdcař mě poslouchal s takovým tím zrcátkem na hadičce, co mu vedla k uším, a tvářil se při tom zachmuřeně. Jen při placení se malinko usmál. Ale ani on se nevyjádřil nijak jednoznačně a vypsal mně doporučení na plicní. Bylo to až do sedmýho patra a výtah zrovna nejezdil. Když jsem klepal na dveře, nemoh jsem popadnout dech a sestra zas nemohla uvěřit, že nekouřím. „Neuhodil se někde?“ Zeptal se mě doktor, co už dlouhou dobu pobíral důchod. „Neuhodil, pane doktore, to bych si pamatoval.“ „Jeden se uhodí, ani neví… Sestro, napište mu šle. Alespoň si srovná záda. Za čtrnáct dní přijde na kontrolu.“ Řekl ten doktor a peníze, které si ode mě vzal, hodil do šuplíku. Potom tlesknul rukama o sebe, odrazil se nohou a vesele se roztočil v křesle. Pochopil jsem, že prohlídka skončila a s mírnou úklonou jsem za sebou zavřel dveře. Vlastně jsem moh být rád, že nic nenašli. Jenže to bezvýsledný běhání po doktorech mě stálo tři dny dovolený. Tak je vám snad jasný, že ty kšandy jsem si už ani nevyzved. Taky jsem si moh docela dobře myslet, že jsem úplně zdravej. Až na to, že bolest sílila jako nějaká vichřice. Bolelo to tak, že bych moh klidně přednášet lidem, co nikdy nezažili opravdovou bolest. Jen si to představte. Ustavičně vás něco bolí, nevíte ani pořádně od čeho, a k tomu máte poslouchat nářky a rady vlastní ženy. Že už o tom nechce ani slyšet a že bych s tím měl konečně něco dělat. Její kamarádce prý doktoři taky neporadili a nakonec jí pomohl nějaký zázračný léčitel. Potřebuje jen datum narození. Je prý jasnovidný, do telefonu jí řekl co jí je i jak se toho zbaví. A taky číslo konta. „On uhodnul i číslo jejího účtu?“ Zareagoval jsem možná moc rychle. „Ale ne,“ koukala na mě žena jako na blázna, „tam poslala Jiřina platbu za to vyšetření.“ To už na mě bylo vážně moc. Na malou chvilku se mi zatmělo před očima. Potom jsem se slyšel, jak mluvím o babských pověrách, podvodných léčitelích a jejich zaručených léčebných metodách. Samotnýho mě překvapilo, jak snadno jsem přešel k nešťastným číslům a zaklínání.
Nakonec jsem skončil u horoskopů, bez kterých se neprodají už ani normální noviny. Copak si někdo může vážně myslet, že je na světě jenom dvanáct typů lidí? Zeptal jsem se ženy. A hned jsem pokračoval, že znám lidi, který si to asi opravdu myslí. No asi jo, když jsou schopný za to ještě platit. Já bych teda k žádnýmu léčiteli rozhodně nešel. Přece nevydělávám peníze proto, abych je vyhazoval oknem. Mám rád ve věcech jasno, ale nějaký jasnovidectví by se s mýma názorama teda určitě neslučovalo. Žena mě nechala, abych se vypovídal. Potom se ztratila v kuchyni a já si musel lehnout, jak mě to vyčerpalo. Další dva měsíce jsem přemáhal tu ukrutnou bolest. Dovolenou už jsem žádnou neměl a tak jsem jen čekal, jak to dopadne. V práci mě dali nůž na krk. Buď prý budu dělat jako každej druhej, nebo si mám opatřit neschopenku. Jenže já naplno dělat nevydržel a marodit jsem taky nemoh. Blížily se Velikonoce a já se bál, že svátky proležím v posteli. Když jsem si sedal k nádivce, neudržel jsem se a zakvičel bolestí. Žena si sedla naproti mně a s ustaraným výrazem mě pozorovala. Naznačil jsem jí, jak se věci mají a že už nevím, jak dál. Jak jsem jí tak povídal o nemoci, hypotéce a problémech v zaměstnání, najednou nám oběma došlo, že jsme v pasti. Chvíli mlčela a jen mě sledovala, jestli to má říct. Potom to riskla a pomalu spustila. Prý s ní nemusím souhlasit, ale v televizi dávají docela zajímavej pořad, a hodně lidem už tam pomohli. Za to prý nic nedám, a že bych to měl zkusit. Mluvila tak přesvědčivě, že jsem si to nakonec začal myslet taky. K tomu musím říct, že ten název se mně úplně nezdál. Volejte věštci. Nějak mi tam neseděl ten rozkazovací způsob. Prostě nemám rád ten pocit, když mě někdo do něčeho tlačí. Přitom jsem se tam nemoh dobrou půlhodinu dovolat. A když to nějaká paní v tý televizi konečně zvedla, další půl hodinu trvalo, než jsem moh mluvit se samotnou vědmou. Teda řeknu vám, je to zvláštní pocit, když mluvíte do telefonu a zároveň slyšíte svůj hlas mluvit z televize. Nejdřív jsem si chtěl stěžovat, že to trvalo tak dlouho, ale kartářka Emie přešla hned k věci. Taky musím přiznat, že mně dostala ta uklidňující hudba. Ze začátku to probíhalo vlastně úplně stejně, jako u doktora. Musel jsem říct jméno a datum narození. I Emie se mně líbila podobně jako ta sestřička z interny, jen používala trochu jiný postupy. Dívala se do plamene svíčky, v ruce držela vějíř karet a bez přerušení ke mně promlouvala. Nejdřív řekla, jak okamžitě poznala, že volá muž. Potom mluvila o nějaké akáše, sboru andělů, ale i o karmě. Přitom tu mi doma vůbec nemáme. Ale než jsem to stačil namítnout, zeptala se, co bych chtěl vědět. Trochu se mi třásl hlas, když jsem začal takhle veřejně vypovídat o svých potížích. Ale kartářka se jen usmívala, přikyvovala, jako že rozumí a dívala se do karet. Najednou mně připadalo, že už se známe hrozně dlouho. Emie zvedla hlavu a já cítil, jak se její oči vpíjejí do mých. Zatočila se mi hlava. „Karle“ - povídá Emie, když jsem jí vyklopil všechno, nač se mě zeptala – „je to opravdu úplně vše, nezatajil jste mi nic?“ Cítil jsem, jak rudnu, chtěl jsem odpovědět, ale potom jsem jen na sucho polknul a zavrtěl hlavou. Emie to musela nějak vidět, protože hned na to řekla: „Potom tedy Karle dobře poslouchejte, tohle je věštba jen pro vás. Vy jste muž…“ „Ano,“ přisvědčil jsem jako v hypnóze, ale Emie se na mě přísně podívala a pokračovala: „…karty mi to jasně ukazují, jste muž materiálně zaměřený, který nevěří v nadpozemskou sílu. Nevěříte ničemu, nač si nesáhnete a co nevidíte vlastníma očima. Vy za to Karle nemůžete, neboť je to váš osud, ale vy věříte jen svému rozumu. Ještě docela nedávno jste věřil také v možnosti bílých plášťů. Moje vykládací karty, které nikdy nelžou, mi teď ukazují, že i tuhle víru jste dočista ztratil. Došlo k tomu docela nedávno, patrně v souvislosti s nějakou dlouhotrvající bolestí.“ Emie zavřela oči a teatrálním pohybem si přiložila karty k čelu. Chvíli tak setrvala a potom tichým hlasem pronesla: „S určitostí mohu říci, že vás bolí pod pravou lopatkou.“ „Levou,“ opravil jsem ji, aniž bych věděl, proč taky šeptám.
„Ale jedno štěstí máte, Karle; to vaše štěstí je vaše žena. Je to ona, kdo má na vás veliký a pozitivní vliv. Myslím, že je to ona, která vám ukazuje správnou cestu. A je to zcela jistě její zásluha, že vás nasměrovala právě na můj telefon. Poděkujte jí prosím. A za to, že máte tak hodnou a inteligentní ženu, teď udělám ještě něco, co normálně nedělám. Vyložím vám Velkou Arkánu. Velká Arkána odhalí tajemství vaší budoucnosti.“ Kartářka si přiložila ruce ke spánkům a chvíli se soustředěně dívala do karet. Potom spustila. „Karle, vidím před sebou jasně karmu vaší nejbližší budoucnosti. V následujících čtrnácti dnech byste si měl dobře hlídat své finance. Dávejte si pozor na podvodníky, kteří z vás budou chtít vytáhnout peníze. Vypadá to, že byste mohl přijít o nějaký vyšší obnos. Dobře si pohlídejte i rodinné vztahy. Spory a hádky budou na denním pořádku a mohly by vést až k dočasnému odloučení, nebo dokonce k rozvodu. Ale nic si z toho nedělejte, karma se čistí jen takovými nepříjemnými událostmi a čím víc jich bude, tím lépe pro vás. Karty mi ukazují ještě další tragédie, které vás neminou, ale o těch vám ani raději neříkám. Naproti tomu s vaším zdravím je vše v pořádku. Vy jste Karle, promiňte mi to, jen pouhý hypochondr. Takže se nemáte čeho bát, ta bolest v zádech vás brzy přejde.“ Emie navyklým pohybem shrnula karty, z obrazovky se na mě usmála a povídá: „Tak to je pro dnešek všechno, milý Karle. Měl byste ale zase zavolat, ideálně do měsíce, abychom mohli prověřit vaši karmu, jestli všechno běží, tak, jak má. A už tady máme dalšího volajícího…“ Datumy a podobný prkotiny si normálně nepamatuju, ale to, že byl pátek třináctýho, to vím naprosto přesně. Zrovna jsem marodil, když přišel účet za telefon. Nejdřív jsem se smál a myslel, že došlo k nějakýmu omylu. Prostě jsem nechápal, jak bych já moh provolat skoro šestnáct tisíc. Na informacích mě ale odbyli, že jim do toho nic není a že nejsem první, kdo si volá s kdejakou prostitutkou a potom se tomu diví. Potom se žena vrátila z noční a nějak nebyla v náladě. Taky jsem nemusel říkat nic. Ale potřeboval jsem někoho, kdo by zaplatil ten účet, když já byl zrovna úplně švorc. Začala na mě křičet, že to tušila a že se jí to od začátku celý nechtělo líbit. Připomněl jsem jí, že to byla přece ona, kdo mě do toho uvrtal, ale nato spustila, že Emie je podvodnice, a že dobře viděla, jak jsem se jí při výkladu koukal do výstřihu. Hádali jsme se jako psi a já myslel, že to nikdy neskončí. Hned ten první večer se přestěhovala z ložnice do obýváku a ten další až do kuchyně. Šel jsem za ní a snažil se jí uklidnit, že je to vlastně dobře a že si tak alespoň pořádně vyčistíme karmu, ale ona jen křičela, koho si to vzala a hrozila, že se rozvede. Úplně jsem to vzdal a stáhnul se na kanape do obýváku. Jak jsem tam ležel na zádech, najednou mně došlo, že už mě ta lopatka ani trochu nebolí. Chvíli jsem tupě zíral do stropu a pak jsem před sebou uviděl obličej Emie. V tom mě napadlo, že vlastně všechno co se nám teď děje, úplně přesně předpověděla. Musím říct, že mě to samotnýho zarazilo, ale nejdůležitější ze všeho bylo, že ta příšerná bolest byla už konečně pryč. Natáhl jsem ruku k radiátoru a opatrně to třikrát zaklepal.
Rekapitulace Od malička jsme byli dva. Teda jako já a brácha. Jednovaječný dvojčata. Jenže každej úplně jinej. Ti, co tomu nerozumí, se vždycky snažili na nás dvou dokazovat, jak astrologie nefunguje. Podívejte se na ně, říkali, narodili se ve stejnou dobu a nemají spolu nic společnýho. Později mně ale jeden dobrej astrolog vysvělil, jak se věci mají. S bráchou nás sice dělila
necelá hodina, což by jindy neznamenalo skoro nic, ale to bysme se nesměli narodit 24. října. Já po sedmý hodině ráno a brácha v osm. A v půl osmý vstoupilo toho roku Slunce do znamení Štíra. Já zůstal ve Vahách a to i ti, kteří neví o astrologii vůbec nic, musí uznat, že Štír a Váha, je přece jen něco úplně jinýho. A aby to nebylo málo, změnily v tý chvilce postavení ještě další dvě planety – Merkur a Venuše. Ten astrolog taky povídal, že prý je to poměrně vzácnej úkaz, když se něco takovýho přihodí dvojčatům. U normálních sourozenců jejich jinakost nikoho nepřekvapí, ale na nás chtěl každej obdivovat, jak jsme stejný. A my přitom nemohli bejt rozdílnější. Já se obdivoval Janu Husovi a brácha odmalička lhal, jako kdyby mluvil pravdu. Nikdo to na něm nepoznal. O mně máma zas celej život říkala, že jsem váhavej střelec. Holky se mně líbily skoro stejně jako bráchovi, jenže co to bylo platný, když stejně nakonec každou sbalil on. Když po něm jedna holčička ve školce chtěla, aby jí pomoh s oblíkáním, nejen, že jí nepomoh, ale ještě jí začal svlíkat. Když pak došlo na kalhotky, vzala za ruku a odtáhla si ho na záchod. Já byl sice ten starší, ale stejně jsem měl pocit, že bráchu pořád jen doháním. Opičil jsem se po něm úplně ve všem. Brácha začal s fotbalem a já ho musel hned hrát taky. Pak mně šlápli na nohu a já už se bál, tak jsem se tam chodil aspoň dívat. Když začal brácha sbírat známky, hned jsem prohledával kdejakou popelnici v domnění, že najdu vyhozenej dopis, ze kterýho si doma nad parou odlepím nějakej vzácnej exemplář. Pak se dal na pivní tácky a já běhal do hospody na Kofolu, aby to nevypadalo, že tam chodím jen kvůli těm táckům. Brácha byl pro mě prostě nedostižnej vzor, protože byl vždycky ve všem první. O mně se říkalo „to je ten hodnej.“ To když se o vás říká, tak to není zrovna záviděníhodný, protože jako hodnej si nic neužijete. Já když chtěl bráchu napodobit, abych poznal to, co on, dopadlo to vždycky špatně. A to jsem si pro jistotu vybral stejnou spolužačku, se kterou z toho záchoda vylez až po půl hodině. Sotva jsem jí sáhnul na zadek já, vlepila mi facku. No nic. Dneska už je to jedno, protože to všechno, co vám povídám, je už dávno pryč. Na základce jsme zpočátku seděli v jedný lavici, ale brácha mě pořád s něčím poňoukal a učitelka se otočila vždycky ve chvíli, kdy jsem se bránil. Rozsadila nás a rodičům řekla, že je to proto, že pořád vyrušuju. Já tenkrát neřekl nic a brácha se jen usmíval. Tehdy o něm říkali, že je ten chytrej, ale línej a já ten pomalej. Vždycky se vylízal ze všech malérů. Vzpomínám si, že mu prošla i ta aférka s marihuanou. Třídní pro něj měla totiž slabost. Dokonce se proslýchalo, že v osmičce na lyžích spolu něco měli. Mezi náma, vůbec bych se tomu nedivil. O mně nikdo neřek, že jsem chytrej, ani když jsem měl na vysvědčení v devítce tři dvojky. Potom nás život rozdělil. Brácha nastoupil do učňáku a já na strojárnu. Nějak jsme se přestali vídat. Já se musel pořád učit, protože naši mě maturitou strašili už od prváku. Do třídního kolektivu, jak se tehdy říkalo, jsem se tak nějak nezačlenil. Zato brácha měl tu svou partu, se kterou chodil na koncerty a taky už chodil za svou budoucí ženou. To bylo to nešťastný období, kdy mně přebral Ilonku. Jedinou holku, kterou se mě nějakým zázrakem povedlo sbalit. Nevím, co si spolu řekli, ale jak mě potom přezdívali, jsem nikdy nezapomněl… Nemrda… Jak já ho nenáviděl! To nám bylo patnáct. Dávno už kouřil dvacku denně a od šestnácti začal pravidelně s pivem. Tou dobou hrál taky docela slušně volejbal. Jednou se takhle vrátil z nějakýho turnaje a strašně to z něj táhlo. Bylo odpoledne a on už ležel v pokoji a máma mě za ním poslala, ať prý mu ukážu, jakou jsem si koupil novou bundu. Jen se tak otočil a řek: „Ta je pěkná, tu tě taky koupím.“ Tu větu jsem si zapamatoval právě proto, že mně nedávala žádnej smysl. To jsem ho viděl prvně opilýho. Pak jsem se na svatbě sestřenky přiopil a on mě musel celou cestu domů podpírat, i když toho vypil určitě jednou tolik, co já. Ráno šel do práce jakoby nic a já si musel vzít dovolenou a celej den proležet s mokrým hadrem na hlavě. Od tý doby jsem věděl, že ani po týhle stránce si toho asi moc neužiju. Okolo třicítky jsem začal marodit. Neumírá se na to, ale nic příjemnýho to není. Řekl tehdy doktor, když dostal do ruky
krevní zkoušky. Musel jsem přestat jíst maso a hlavně žádnej alkohol. Teprve nedávno mně jeden osvícenej lékař vysvětlil, že ty svý zdravotní problémy mám stejně nejspíš od psychiky. Ať prej se kouknu na bráchu. Nedělá ze života vědu a je zdravej jako málokdo. To měl docela pravdu. Brácha se celkem čtyřikrát rozved a z toho dvakrát se oženil s jednou a tou samou. Když se od nás odstěhoval, našel jsem za postelí jeho deník, kterej si ved od svých třinácti. Už v jednadvaceti měl sedmdesát tři ženských. Prostě Štír. Vždycky dělal jen to, co zrovna chtěl. Vyučil se instalatérem, ale potom ho to nebavilo, tak šel jezdit s trolejbusem. Taky dělal v hutích, potom v zoologický, čepoval v hospodě, nebo jezdil s cirkusem. Takhle vystřídal asi patnáct zaměstnání. Když se to tady potom politicky vyměnilo, vrátil se zpátky k řemeslu. Založil si firmu a začal slušně vydělávat. Já vydržel kreslit šrouby a matice u jednoho strojařskýho koncernu celých čtyřicet let. Po revoluci pro mě nebylo místo, tak jsem odešel do předčasnýho důchodu. Najednou jsem měl spoustu času a tak jsem ho začal pravidelně vyhledávat. Po dlouhý době jsem měl pocit, že si konečně rozumíme… Zvednul jsem hlavu a podíval se za zvukem pleskajících křídel. Hrdličky opustily vysokou tůji a honily se vzduchem v namlouvacím tanci plném vývrtek. Kněz už domluvil a několikrát zamával kropenkou k otevřenému hrobu. Trio muzikantů začalo hrát Poslední sbohem. S nejbližší rodinou jsme popošli k čerstvě vykopané jámě a jeden po druhém do ní hodili svou kytku. Cítil jsem, jak mi vlhnou oči. Panebože, to tu s námi nemoh ještě chvíli zůstat? Asi ne. Dostal ho infarkt. Konstatoval to španělský lékař přivolaný o půlnoci do hotelu jeho mladou sekretářkou. To víte, Štír.
