Báječná léta pod psa Michal Viewegh
Adam Špillar
Autor: Michal Viewegh Michal Viewegh (31. března 1962 v Praze) Je českým spisovatelem a publicistou. V současné době je nejprodávanější český romanopisec. Otec byl inženýr-chemik a matka právnička. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Po nedokončeném studiu ekonomie na VŠE vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě UK(se studiem skončil v roce 1988) Na začátku studia publikoval povídky(1983) v Mladé frontě. Po dokončení školy se krátce věnoval svému oboru-učil na ZŠ v Praze-Zbraslavi. Už v roce 1993 povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel. Poté se definitivně stal spisovatelem z povolíní. Kritikové se do Viewegha rádi trefují a říkají, že "podivným stylem" textu se řadí do tzv. "nízké literatury" Kromě románů je také autorem parodií(Nápady laskavého čtenáře -1993). V posledních letech vydává pravidelně každé jaro jednu novou knihu. Těch se prodává i 50 000 výtisků. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena z roku 1993. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na internetu. V románu Blogový román Srdce domova, který je zároveň školou tvůrčího psaní. Vzniká mezi srpnem a prosincem 2009.
Dílo: Romány: Názory na vraždu(1990)-knižní prvotina s detektivní zápletkou Báječná léta pod psa(1992)-autobiografický román. Zachycuje atmosféru v ČSR od normalizace až po pád komunistického režimu. Zfilmováno 1997(r. P. Nikolaev) Výchova dívek v Čechách(1994)-tragická love story o zbraslavském učitel. Ten přijme nabídku podnikate Krále. Učitel dává kurzy tvůrčího psaní jeho dceři. Vztah Beáty s uřitelem se postupně vyvíjí.(film 1996 P. Koliha) Účastníci zájezdu(1996)-základem zápletky je setkání různých lidí na zájezdu do Itálie(film 2006 J.Vejdělek) Zapisovatelé otcovský lásky(1998)-román o rodině mladého devianta Román pro ženy(2001)-film v r. 2005(F.Renč) Báječná léta s Klausem(2002)-volné pokračování B.l.p.p. Případ nevěrné Kláry(2003)-populární spisovatel si najímá detektiva na sledování manželky(film 2009, r. R.Faenza) Vybíjená(2004)-osudy několika spolužáků od gymnázia až po čtyřicítku Tři v háji(2004)-spol. Dílo Haliny Pawlowské,Ivy Hercíkové a Michala Viewegha. Lekce tvůrčího psaní(2005)-využívá zkušeností z výuky tvůrčího psaní, které učí na Literární akademii J. Škvoreckého Andělé všedního dne(2007)-novela se zachycenými zkušenostmi se smrtí svého otce. Román pro muže(2008)-román o ženském zklamání ze světa řízeného přestárlými kluky. Balancuje mnohy až se sebeironickou reflexí úspěšného spisovatelství(film 2010 r. T. Bařina) Biomanžela(2010) Literární parodie: Nápady laskavého čtenáře(1993)-soubor parodií na známé české i svět. Autory Nové nápady laskavého čtenáře(2000)-druhý díl parodií Povídky:
Povídky o manželství a o sexu(1999)-film pod jménem Nestyda(2008) r. J.Hřebejk Krátké pohádky pro unavené rodiče(2007) Fejetony: Švédské stoly aneb Jací jsme(2000)-sbírka fejetonů Na dvou židlích(2003)-sbírka z fejetonů psaných do lidových novin(2002-2003) Biografie: Báječný rok(2006)-deník autora za rok 2005 kdy nekomunikoval s novináři Drama: Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů(2004)-divadelní hra o sametové revoluci
Kniha: Báječná léta pod psa Viewegh knihu píše retrospeknivně z pohledu Kvida. Ten předčítá příběh jeho rodiny, který je sepsaný v "er" formě. Předčítá knihu nakladateli ve snaze ho přesvědčit o tom, že by měl dílo vydat. Místy je děj přerušen rozhovorem mezi Kvidem a nakladatelem a místy je vyprávěn "někým dalším". Kniha začíná seznámením jeho rodičů. Matky jakožto amatérské herečky a budoucí právničky a otce, vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. Těhotenství Kvidovo matky je náhle přerušeno útokem německého ovčáká a tím způsobeným předšasným porodem. Kvido je první vnouče v rodině, ihned se tedy dostává do středu celého dění v rodině. O jeho přízeň hodně usilují obě babičky. Líba, matčina matka, maželka Jiřího a zasloužilá cestovatelka. A také Věra, kožešnice. O něco odtažitější a racionálnější je přístup obou dědečků-Jiřího, ten pracoval v prezidencké kanceláři. A horníka Františka. Kvidovi se tato přehnaná péče projevila na tělesném vzhledu několika neforemnými a obsáhlími tukovými polštářky, které brýlatému Kvidovi dodávali ten správný vzhled intelektuála. V pubertě se bohužel také staly příčinou Kvidových komplexů. Klidný chod v rodině přerušil příchod Rusů v roce 1968. Tento vpád Ruské armády zásadně ovlivnil osudy všech jejích členů. Dědeček Jiří dostal výpověď. Babička Líba v reakci na to servírovala ještě více zeleniny než předtím, aby ušetřila na nějakou svoji cestu. Dědečkovi Frantikovi uletěly jeho milované andulky a Kvidovi rodiče se ze strachu z výpovědi odstěhovali z Prahy do Sázavy, kde oba nastoupili do skláren. Pro rodinu se nenašlo jiné bydlení, a tak se museli spokojit s prosklenou verandou závodní vily. V létě jako ve skleníku, v zimě zima jako na sibiři. Neprůbojný a nekonfliktní otec se nebyl schopen prosadit do té míry aby dostali lepší bydlení. K tomu ho donutilo až manželčino druhé těhotenství a Kvidův zápal plic. Vstoupil do VUML, koupil psa od podnikového stranického lídra a začal hrát forbal. Snažil se být tzv. "vidět". Kromě těchto mu kromě jiného dopomohly ještě recitační úspěchy jeho syna, a tak měla rodina malý domek. Kvído spolu s kamarádkou Jaruškou v dětském zanícení neuvědoměle přednášeli socialistickou prózu. Do nového domku kromě malého Paca přibyla i babička Líba, která ze strachu ze vzniku možného nádorového onemocnění opustila svoji milovanou Prahu. Její nastěhování ukončilo klidný život rodiny. Babička ukončila příděly masité stravy a nastolila vlastní zeleninovou diktaturu umocněnou strachem ze smrtelného nebezpečí z hliníkového nádobí či kupované mrkve. V těchto krušných časech se Kvídův otec uchyloval do bezpečí své dílny ve sklepě, kde se ukliďnoval a odreagovával při stolařině. Poté na něj po letech snažení a sebezapírání pro režim došla řada a on byl povýšen. Jeho znalost cizích jazyků mu umožnila účast na mnohých obchodních zahraničních cestách a ze zamlklého introverta se najednou stal veselý optimista. Jeho kariéra skončila stejně náhle jako zařala. S rodinou byl přistižen u matčina známého z divadla, který byl zarputilým odpůrcem kom. Režimu. Po tomto incidentu byl otec kádrován a přeložen na místo podnikového vrátného. To jej zlomilo a z optimisty se stal opět nenápadný introvert. Otec se zcela uchýlil do sebe a spoustu času trávil ve své dílně, kde pracoval na své rakvi. Ve strachu před kádrováním se z otce stal politický fanatik, který doslova lezl režimu do "zadku". Rodina z něj byla nešťastná a opatřila mu psichiatra. Otec se ho však bál stejně jako ostatních cizích lidí, které považoval za špiony. Poslední ránu zasadil otci Kvido, když odešel z ekonomické fakulky a přijal místo vrátného. Chtěl psát své povídky. Tato jeho literární vášeň a nadprůměrná inteligence dítě provázela už od dětství a rodiče do něj vkládali veškeré naděje. Nevděčný syn je takto zmařil. S otcem to šlo stále více z kopce, a tak zoufalá matka Kvida přiměla aby si pořídil dítě. Ve snaze otce rozptýlit. Tento nelehký úkol se Kvidovi podařil po nezdařených pokusech splnit se svoji dlouholetou kamarádkou a bývalou spolužačkou Jaruškou. S tou se záhy oženil. Bohužel ani Kvidova dcera Anička nedokázala otce/dědečka přimět k jiným myšlenkám. Od předčasného odpočinku ve vlastnoručně vyrobené rakvi jej zachránila listopadová revoluce, po kterém on i jeho žena dostali konečně místa, kterým odpovídalo jejich dosažené vzdělání. A Kvido mohl vydat svoji první necenzurovanou knihu... HLAVNÍ POSTAVY: Kvido - neohrabaný, tlustý, nadprůměrně inteligentní kluk, který už jako malý chlapec svými
chytrými řečmi každého šokuje, jeho záliba je jazyk a psaní; uměl číst a psát dávno před nástupem do školy, zamilovaný do Jarušky Jaruška - nejlepší kamarádka a později dívka a žena Kvida; v pubertě se ohlíží po přitažlivějších klucích, než je Kvido, ale nechá se Kvidem "sbalit", když mu zemře dědeček a ona ho lituje; je na všechno alergická (pyly, fixy, léky...) Kvidův otec - inteligentní člověk, pochází z chudých poměrů, vystudovaný ekonom, má státnice z angličtiny a z němčiny a červený diplom, za žádnou cenu by nevstoupil do komunistické strany, zblázní se z režimu, rád pracuje se dřevem; neprůbojný, podmanivý, nerad vyvolává a řeší konflikty, na malou chvíli se promění ve "světáka" Kvidova matka - právnička, herečka, ochotná a milující, bojí se psů, protože ji jeden napadl, když byla těhotná VEDLEJŠÍ POSTAVY: Paco - Kvidův bratr, průměrný ve škole, spí pod širákem a chová se jako kovboj Ing. Zvára - nejlepší kamarád Kvidova otce; není tak dobrý jako Kvidův otec, Kvidův otec mu psal na škole seminární práce, je jeho nadřízeným, vstoupil do komunistické strany babička Líba - matka Kvidova otce, posedlá svým zdravím, vášnivá cestovatelka, nekupuje maso, ale vaří levnější jídla, aby ušetřila na cestování, z cest nosí domů nejstrašnější dárky a vždy posílá černobílou pohlednici s veršem o cestě dědeček Josef - otec Kvidova otce babička Věra - matka Kvidovy matky dědeček Jiří - otec Kvidovy matky Zita - gynekoložka, rodinná přítelkyně, za totality musela pracovat v kině Šperk - komunista, který měl v době totality velkou moc Pavel Kohout - spisovatel a disident Mirjana – Chorvatka
Ukázka z hádky otce s matkou o jeho boji proti "režimu" přerušená krátkým rozhovorem Kvida s redaktorem: ”A takhle to vždycky bylo,” vyprávěl Kvido. ”Otcova nechuť ke konfliktům, jeho fyzická neschopnost je snášet většinou zvítězily. Představa, že by měl čtyřicet hodin týdně trávit v jedné místnosti s někým, s kým se hádá, byla pro otce natolik nesnesitelná, že se se Zvárou nepohádal snad nikdy. Jakmile zjistil, že jejich názorová rozepře začíná směřovat k opravdové hádce, ustoupil. Málokterá pravda mu stála za to, aby si kvůli ní ničil nervy.” ”A to mu ani jednou v životě neřekneš, co si o něm myslíš?” přela se s ním žena. ”A na co? Akorát se porafáme. Nebo si snad myslíš, že mu otevřu oči a že se změní?” namítal jí otec. ”Neumím vychovávat psy, natož lidi.” ”To je pravda,” souhlasila výjimečně Kvidova matka. ”Takže ti vůbec nevadí, v jaký to žiješ lži?” navázala. ”Vadí,” řekl Kvidův otec. ”Ale vadí mi to trochu míň, než když v kanceláři někdo osm hodin uraženě tříská věcma. Pokaždé se totiž hrozně leknu. Dělají se mi z toho opary.” ”Takže vlastně žiješ ve lži kvůli oparům.” ”Ty v ní nežiješ?” ”Samozřejmě že v ní žiju! Všichni v ní žijeme. Jenomže já proti ní bojuju! Po svém, zdánlivě
nenápadně, ale bojuju.” ”Právní cestou,” poznamenal Kvidův otec. ”Ano, právní cestou. Jsem právník, tak právní cestou.” ”V zemi bez práva,” doplnil otec. ”Nezdá se ti, že je v tom cosi neřešitelného?” Dotkl se zřejmě čehosi citlivého, neboť Kvidova matka zareagovala velmi podrážděně: ”Zato ty bojuješ za pravdu v truhlářský dílně!” ”Nebojuju,” řekl Kvidův otec s povzdechem. ”Nikdy jsem nic takového neříkal. Léčím si tam nervy. Nevěřila bys, jak to báječně uklidňuje! Než udělám jednu poličku, nevím o světě.” ”Poličku!” zvolala Kvidova matka pohrdavě. ”Sežeň si LSD. Na svět zapomeneš mnohem rychleji a aspoň to bude mít nějakou formu.” ”Copak LSD, ale zkus sehnat nějaké dřevo!” Kvidův otec věděl, o čem mluví: Už dříve se mu do jeho sklepní dílny podařilo levně koupit starý draxl, soustruh poháněný šlapáním, ale nemohl – zrovna když svoje tvůrčí možnosti takto rozšířil – sehnat vhodný materiál a po celé dlouhé týdny byl odkázán na zbylé odřezky. Z nich pak soustružil rybářské splávky, ačkoli nerybařil, nebo různé přívěsky, které nikdo nenosil, a to vše prostě jen proto, aby mohl i nadále v dílně pracovat. ”Když už mu nezbyl ani jediný kousek, který by mohl do soustruhu upnout, začal s ručním vyřezáváním všelijakých miniatur se silným symbolickým významem,” vyprávěl Kvido. ”Nejznámějším dílkem z tohoto období bude patrně otcova zmenšenina, silniční závory z hraničního přechodu v Rozvadově.” ”Člověče, vy si snad ze mě děláte srandu!” řekl redaktor. ”Život ve lži, stát bez práva… Tak dohodli jsme se na něčem, nebo nedohodli…?!” ”Vždyť je to pravda,” řekl vzdorně Kvido. ”Jakej to bude mít smysl – když to nebude pravda?” ”Smysl?” řekl redaktor. ”Vy jste vážně ještě dítě! Odkdy se, prosím vás, můžeme v Čechách ptát, jestli má naše literatura smysl?! Takovej luxus si tahle země nikdy nemohla dovolit. Tady se vždycky akorát ptáme, jeslit vůbec existuje. Jestli je! Copak to nechápete?” ”Ne,” řekl Kvido. ”Nechápu.” Jakmile Kvidův otec sehnal potřebný materiál a na paletách v dílně ležela vzorně vyrovnaná borovicová a smrková prkna, několik světlých dubových hranolů, překližkové desky, kratší i delší lišty a načervenalé špalíky planých švestek, s chutí, kterou musel tak dlouho potlačovat, se vrhl do nové práce. Na rozcvičení vysoustruhoval několik misek a svícnů a nový rám na zrcadlo – a pustil se do konzol na záclony, které chtěla Kvidova matka, udělal slíbený kryt na radiátor ústředního topení v dětském pokoji, Kvidovi zhotovil jednoduchou praktickou knihovničku a obrousil a nalakoval lavici na terase. Stále však cítil, že jeho kutilství cosi schází. Všechno, co vynesl z dílny na denní světlo, obsahovalo vždy jeden či dva drobné detaily, které většinou sice viděl jen on sám, ale které v jeho očích dávaly výrobkům jakýsi punc amatérismu: ve spoji se objevila úzká štěrbina, v lakovaném nátěru si všiml několika puchýřků, úhly se mu maličko rozcházely. Jindy byl výrobek po stránce řemeslné v pořádku, avšak esteticky nepůsobil zrovna přesvědčivě. ”To byl mimo jiné případ stojánku na odložené časopisy,” vyprávěl Kvido. ”Otec si s ním dost vyhrál, ale udělal ho tak obrovský a masívní, že se všechny návštěvy v první větě ptaly, proč máme v obýváku ten krmelec.”
Styl: Viewegh knihu píše autobiografickou formou. Snaží se nahlédnout do doby svého dospívání, ale přitom s nadhledem a velmi vtipně. Zvolený styl mu umožňuje i velmi detailní zabřednutí do běžných a intimních rodiných problémů. Všechny tyto stavy rodiného života jsou však podány velmi humorně a s vysokým nadhledem. Autor do knihy vkládá i zesměšněné a zvýrazněné prvky komunistického režimu, který tímto velmi sesazuje. Kniha je prokládána zápisky z Kvidova deníčku a některé kapitoly jsou napsané jako scénář k divadelní hře. To knize dodává na patřičné originalitě. Jazyk je spíše hovorový a blízký jak hlavním hrdinům v knize tak i čtenáři.
Osobní názor: Popravdě řečeno jedna z mála,pro mne, Vieweghových dobrých knih. Humor s jakým popisuje tehdejší režim a společnost je velmi typický a snadno se chápe. Uznávám, že si autor dokázal vytvořit o době ve které vyrůstal takový nadhled. A kniha se mi líbí i z toho důvodu, že je v ní cítit jakási radost a euforie ze svobody slova, kterou mu umožňuje demokracie.
