91-23:28

Charles Bukowski

Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení

28/8/91 - 23:28 Skvělej den na dostihách, málem jsem vyhrál všechny sázky. Ale přesto je to nuda, i když vyhráváte. Za těch 30 minut čekání na další závod z vás vyprchá všechen život. Lidi na závodišti vypadají unaveně a sešle. A já jsem tam s nima. Ale kam jinam bych šel? Do muzea? Umíte si představit, že bych seděl doma a hrál si na spisovatele? Mohl bych si dát na krk šálu. Vzpomínám si na jednoho básníka, kterej ke mně chodil žebrat. Košile bez knoflíků, zvratky na kalhotech, vlasy v očích, rozvázaný tkaničky, ale vždycky měl na krku dlouhou šálu, kterou udržoval dokonale čistou. To ukazovalo, že je básník. Jeho básně? Na ty zapomeňte... Přišel, zaplaval si v bazénu a pak šel do sauny. Moje duše je v nebezpečí. Vždycky byla ohrožená. Seděl jsem s Lindou na gauči, stmívalo se a najednou někdo zaklepal na dveře. Linda šla otevřít. "Radši sem pojď, Franku..." Šel jsem ke dveřím, jen tak v županu a bos. Nějakej blonďatej mladík, tlustá holka a středně velká holka. "Chtějí tvůj autogram..." "Nikoho nepřijímám," řekl jsem jim. "Chceme od vás jen autogram," řekl blonďák. "A pak už vás nikdy nebudeme otravovat." Pak se chytil za hlavu a začal se chichotat. Holky jen koukaly. "Ale nikdo z vás nemá tužku ani papír," řekl jsem. "Aha," řekl blonďák a sundal ruce z hlavy. "My tedy přijdeme jindy a přineseme si nějakou vaši knihu! Možná to bude vhodnější doba..." Župan. Bosý nohy. Ten kluk si nejspíš myslel, že jsem výstřední. Možná měl pravdu. "Ale nechoďte dopoledne," řekl jsem jim. Pomalu začali odcházet a já zavřel dveře... A teď tu sedím a píšu o nich. Musíte na ně bejt trochu tvrdý, jinak se jich nikdy nezbavíte. Mám s nima strašný zkušenosti. Hodně z nich si myslí, že je pozvete do bytu a budete s nima celou noc pít. Já piju nejradši sám. Spisovatel nikomu nic nedluží, musí se věnovat jen svý práci. Čtenářům dluží jen vytištěnou stránku. A ještě horší je, že některý z těch návštěvníků nikdy nic nečetli. Jen někde něco slyšeli. Nejlepší čtenář a nejlepší člověk je ten, kterej mě odmění svou nepřítomností. 29/8/91 - 22:55 Dneska to bylo na dostihách mrtvý, můj život visí na vlásku. Jsem tam každej den. Kromě zaměstnanců tam nikdo nechodí každej den. Asi jsem nemocnej. Saroyan přišel o všechno na dostihách, Fante při pokru, Dostojevský u rulety. A vlastně vůbec nejde o peníze, dokud vám nedojdou. Jeden můj přítel říkal: "Je mi jedno, jestli vyhrávám nebo prohrávám, prostě si chci zahrát." Já mám k penězům větší úctu. Většinu života jsem jich měl hrozně málo. Vím, co je to lavička v parku. Vím, co je klepání domácího. Na penězích je špatný jen to, že jich máte buď moc, nebo málo. Myslím, že si vždycky najdeme něco, čím se chceme trápit. A na závodišti poznáte druhý lidi, jejich zoufalou zaslepenost, vidíte, jak snadno všechno vsadí a pak prostě odejdou. Závodiště je svět, kde život bojuje proti smrti a prohrává. Nakonec nikdo nevyhraje, jen hledáme dočasnou úlevu. (K sakru, zatímco jsem přemejšlel o nesmyslnosti takovýho počínání, žhavej konec cigarety mi spálil prst. To mě probudilo, vytrhlo mě to z tohohle sartrovskýho stavu! ) K čertu, potřebujeme humor, potřebujeme se smát. Dřív jsem se smál víc, všeho jsem dělal víc, kromě psaní. Teď už jen píšu a píšu a píšu. Čím jsem starší, tím víc píšu. A přitom tančím se smrtí. Výborně! A myslím, že píšu dobrý věci. Jednou budou lidi říkat: "Bukowský je mtrvej." Pak budu opravdu objevenej a moje portréty budou viset na každým kandelábru. A co na tom? Nesmrtelnost je pitomej výmysl živejch. Vidíte, co dělají dostihy? Rozhýbají davy. Blesky a štěstí. Poslední zpěv slavíka. Ať řeknu cokoli, zní to dobře, protože riskuju, když píšu. Ostatní jsou příliš opatrný. Studujou, vyučujou a ztrácejí energii. Konvence jim bere všechnu vášeň. Cítím se dobře v tomhle prvním poschodí se svým počítačem. Je to můj kamarád. V rádiu hrajou Mahlera, zní tak přirozeně, ačkoli hrozně riskuje. To člověk někdy potřebuje. Děkuju ti, Mahlere. Půjčuju si od tebe a nikdy ti to nevrátím.

Příliš kouřím, příliš piju, ale nikdy nemůžu příliš psát. Prostě to samo přichází a já chci pořád víc a ono to přichází a mixuje se to s Mahlerem. Občas se úmyslně zastavím. Říkám si, jdi spát. Nebo se jdi podívat na svejch 9 koček nebo se posaď na gauč vedle svý ženy. Jsi pořád na dostihách nebo u počítače. Pak přestanu psát a ten zatracenej počítač vypnu. Některý lidi říkají, že jim moje psaní pomáhá. I mě pomáhá. Moje psaní, koně, 9 koček. Mám tu malej balkón, dveře jsou otevřený a já vidím reflektory aut na Harbor Freeway, nikdy se nezastaví, to proudění světel. Všichni ty lidi. Co dělají? Co si myslí? Všichni umřeme, každej z nás, jakej cirkus! Už to by nás mělo přinutit, abysrne jeden druhýho milovali, ale nic takovýho se nestane. Děsí nás malichernosti, užíráme se ničím. Pokračuj, Mahlere! Udělal jsi z toho nádhernej večer. Nepřestávej, ty parchante! Nepřestávej! 11/9/91 - 1:20 Měl bych si ostříhat nehty na nohou. Nohy mě bolí už několik tejdnů. Vím, že jsou to nehty, ale nemůžu si najít čas, abych si je ostříhal. Nemám čas na nic. Kdybych nechodil na dostihy, měl bych spoustu času. Ale celej život se snažím najít jedinou hodinu, kdy si budu moct dělat, co chci. Vždycky se rni připlete do cesty něco, co mi znemožní věnovat se sám sobě. Měl bych vyvinout obrovský úsilí a ostříhat si nehty dnes večer. Ano, uvědomuju si, že jsou lidi, který umírají na rakovinu; vím, že jsou lidi, který spí na ulicích v papírovejch krabicích, zatímco já tu žvaním o stříhání nehtů. Přesto jsem pravděpodobně blíž realitě než nějakej hlupák, kterej se dívána 162 baseballovejch utkání za rok. Prošel jsem svým vlastním peklem, ještě v něm jsem, ale necítím se nadřazenej. Že mi je 71 let a pořád jsem naživu a žvaním o svejch nehtech, to považuju za zázrak. Taky čtu filozofy. Jsou to opravdu podivný, korsický lidi, hazardní hráči. Descartes říkal, že tyhle chlápci mluví o samejch nesmyslech. Říkal, že modelem absolutně evidentní pravdy je matematika. Mechanismus. Pak přišel Hume se svou kritikou platnosti vědeckýho kauzálního poznání. A pak přišel Kierkegaard: "Strčím prst do existence - a páchne ničím. Kde jsem'?" A nakonec přišel Sartre, kterej tvrdil, že existence je absurdní. Já tyhle chlapce miluju. Šokujou lidstvo. Nebolela je z takovýho myšlení hlava? Když tyhle myslitele srovnám s lidma, který vidím na ulicích nebo v restauracích nebo na televizní obrazovce, je to takovej rozdíl, že se mi z toho zvedá žaludek. Dneska večer- si nehty asi neostříhám. Nejsem šílenej, ale taky nejsem úplně normální. Ne, možná jsem šílenej. Až se rozední a až budou 2 hodiny odpoledne, začne první závod posledního dne sezóny v Del Mar. Byl jsem tam každej den a sázel na každej závod. Teď půjdu spát a moje příšerně ostrý nehty budou drápat prostěradlo. Dobrou noc. 12/9/91 - 23:19 Dneska žádný koně. Cítím se podivně normální. Už vím, proč Hemingway potřeboval býčí zápasy, poskytovaly mu kontext, připomínaly mu, kde je a co se kolem něj děje. Občas zapomínáme. Platíme účty, vyměňujeme olej v autě atd. Většina lidí není připravena na smrt, ani na svou, ani na cizí. Smrt je děsí. Je to ohromný překvapení. Neměla by existovat. Já nosím smrt ve svý levý kapse. Občas ji vyndám a mluvím s ní: "Ahoj, miláčku, jak se máš? Kdy si pro mě přijdeš? Budu připraven." Nad smrtí nemusíme truchlit o nic víc než nad růstem kytky. Hrozná není smrt, ale život, kterej lidi žijou nebo nežijou. Lidi si života nevážej, serou na něj. Nakonec ho celej poserou. Hovada tupý. Nezajímá je nic než šoustání, filmy, peníze, rodina a zase šoustání. V hlavě mají piliny. Bezmyšlenkovitě přijímají Boha, bezmyšlenkovitě přijímají vlast. Brzy se úplně odnaučí myslet a dovolej druhejm, aby mysleli za ně. Hlavu mají plnou pilin. Vypadají hrozně, mluví hrozně, chodí hrozně. Zahrajte jim tu nejkrásnější hudbu století a ty hlupáci ji neuslyší. Smrt většiny lidí je podvod. Nezbejvá jim nic, co by mohlo umřít. Pochopte, já potřebuju svý koně, ztrácím totiž smysl pro humor. A smrt nenávidí, když se jí smějete. Skutečnej smích dokáže převrátit ten nejhorší poměr sázky. Už 3 nebo 4 tejdny se nesměju. Něco mě užírá. Drbu se, kroutím se, rozhlížím se kolem sebe a snažím se to najít. Lovec je chytrej. Nevidíte ho. Tenhle počítač musí jít zpátky do opravny. Nebudu vás nudit podrobnostmi. Jednoho dne budu vědět o počítačích víc, než o sobě vědí počítače. Ale teď mě tahle mašina drží za koule. Znám dva nakladatele, který nenávidí počítače. Mám tu dva dopisy, ve kterejch na počítače strašně nadávají. Jejich zatrpklost mě velice překvapila. A taky jejich dětinskost. Je rni jasný, že za mě počítač nic nenapíše. I kdyby to uměl, nechtěl bych to. Oba ty dopisy jsou příliš dlouhý. Vyplývá z nich, že počítač není dobrej pro duši. Ostatně jen málo věcí je dobrejch pro duši. Nemám nic proti pohodlí. Když můžu napsat dvakrát tolik a kvalita zůstane stejná, dávám přednost počítači. Když píšu, tak lítám, když píšu, zapaluju ohně. Když píšu, vyndám si smrt z levý kapsy, házím ji proti zdi a chytám ji, když letí zpátky. Tyhle lidi si myslej, že musíte bejt pořád na kříži, že musíte pořád krvácet, abyste měli duši. Chtějí, abyste byli pološílený a slintali si na košili. Já mám kříže plný zuby, utrpení mám plnou nádrž. Vydrží mi dlouhou dobu. Až příliš dlouhou dobu. Ať si vylezou na kříž oni, já jim budu jen gratulovat. Utrpení ale nic nepíše, píše spisovatel.

V každým případě odnesu tenhle počítač zpátky do opravny, a až ty dva nakladatelé uvidí, že zase píšu na psacím stroji, řeknou si, že se Bukowskýmu vrátila duše. Tyhle věci se čtou mnohem líp. Co bysme dělali bez našich nakladatelů? Nebo spíš co by dělali oni bez nás? 13/9/91 - 17:28 Závodiště je zavřený. Není tam meziměstská sázková kancelář, takže nemůžu sázet na dostihy v Pomoně. A nevím, jestli se tam dostanu. Nakonec skončím na nočních dostihách v Los Alamitos. Můj počítač se už zase vrátil z opravny, ale už mi nekontroluje pravopis. Snažil jsem se to najít, ale asi budu muset zavolat do opravny a zeptat se toho chlápka: "Co mám teď dělat?" A on mi řekne: "Musíte to uložit na pevnej disk." Nakonec asi všechno vymažu. Můj psací stroj sedí za mnou a říká: "Podívej se, já tu pořád ještě jsem." Jsou večery, kdy nechci bejt nikde jinde než v týhle místnosti. A přesto jsem úplně prázdnej, když sem přijdu. Vím, že kdybych se opil, dokázal bych roztančit slova na tomhle monitoru, ale zejtra odpoledne musím jet na letiště pro Lindinu sestru. Přijede k nám na návštěvu. Nechala se přejmenovat z Robin na Jharra. Jak ženský stárnou, mění si jména. Hodně jich to dělá. Představte si, že by to udělal chlap. Umíte si představit, jak někomu telefonuju: "Ahoj, Miku, tady je Tulip." "Kdo?" "Tulip. Původně Charles, teď Tulip. Na Charlese už neslyším." "Tak jdi do prdele, Tulipe." Mike zavěsí... Stárnutí je velice zvláštní. Pořád si musíte říkat, jsem starej, jsem starej. Vidíte se v zrcadle, třeba když jedete po eskalátoru, ale nedíváte se do zrcadla přímo, vrháte na něj postranní pohledy a obezřetně se usmíváte. Nevypadáte tak špatně, vypadáte tak trochu jako zaprášená svíčka. To je blbý, vykašlete se na bohy, vykašlete se na tuhle hru. Měli jste umřít před 35 lety. Dostali jste pár let navíc, možnost sledovat ten horor. Čím je spisovatel starší, tím líp by měl psát. Viděl víc, vytrpěl víc, ztratil víc, je blíž smrti. To poslední je to nejlepší. A vždycky je tu nová, prázdná stránka, 21,5 cm krát 28 cm. Pořád riskujete. Vždycky si vzpomenete na pár věcí, který už někdo řekl. Jeffers: "Zlobte se na slunce." Až příliš krásný. Nebo Sartre: "Peklo jsou ti druzí." Přímo do terče. Já nejsem nikdy sám. Nejlepší je bejt sám, ale ne úplně. Rádio po mý pravý ruce hraje krásnou klasickou hudbu. Každej večer poslouchám 3 až 4 hodiny, zatímco dělám jiný věci, nebo taky nic. Hudba je moje droga, smejvá ze mě všechny sračky předešlýho dne. To pro mě dělají klasický skladatelé. Básníci a spisovatelé to nedokážou. Je to banda šarlatánů. Na psaní je něco, co ty šarlatány přitahuje. Co je to? Spisovatelé jsou nejhorší, na stránkách svejch knih i osobně. A osobně jsou ještě horší. A to je špatný. A taky si hrozně rádi jeden na druhýho stěžujeme. Podívejte se na mě. Pokud jde o psaní, dnes píšu v podstatě stejně, jako jsem psal před padesáti lety, možná o trochu líp, ale ne o moc. Proč mi trvalo 51 let, než jsem byl schopnej vydělat si psaním na činži? Jestli se nemýlím a jestli píšu pořád stejně, proč to trvalo tak dlouho? Musel jsem čekat, až mě lidi pochopí? A jestli mě dnes konečně chápou, jak na tom jsem? Mizerně, tak to je. Ale nemyslím si, že jsem zblbnul díky štastnejm náhodám, který mě v životě potkaly. Může si blbec vůbec uvědomit, že je blbec? Ale já nejsem ani zdaleka spokojenej. Mám v sobě něco, co nemůžu ovládat. Nemůžu přejet přes most, aniž bych pomyslel na sebevraždu. Nemůžu se podívat na jezero nebo na oceán, aniž bych pomyslel na sebevraždu. Tím ovšem nechci říct, že bych o tom opravdu přemejšlel. Ale vždycky mě to napadne. SEBEVRAŽDA. Jako nějakej záblesk. V temnotě. Možnost úniku vám pomáhá žít. Rozumíte? Jinak by to bylo šílený. A to není žádná zábava, kamaráde. A kdykoli napíšu dobrou báseň, je to jen další berlička, která mě udržuje při životě. Nevím, co si myslej druhý lidi, ale když si ráno obouvám boty, říkám si, proboha, a co teď? Život mě sere, nějak se spolu nesnášíme. Musím ho uždibovat po kouskách, ne celej najednou. Někdy mám pocit, jako bych polykal kýble sraček. Nepřekvapuje mě, že jsou plný věznice a blázince a že jsou plný ulice. Rád se dívám na svý kočky, ty mě uklidňujou. Cítím se s nima dobře. Ale nesnažte se zavřít mě do místnosti plný lidí. To nikdy nedělejte. Zvlášť ne o svátcích. To nedělejte. Slyšel jsem, že moji první ženu našli mrtvou někde v Indii a že nikdo z jejích příbuznejch nechtěl její tělo. Chudák holka. Měla chromej krk a nemohla ho otočit. Jinak byla dokonale krásná. Rozvedla se se mnou a udělala dobře. Nebyl jsem dost hodnej ani velkorysej, abych ji zachránil. 21/9/91 - 21:27 Včera jsem byl na filmový premiéře. Červenej koberec. Blesky fotoaparátů. A po filmu slavnostní večírek. Dva večírky. Moc jsem toho neslyšel. Byla tam spousta lidí. Přecpáno. Strašný vedro. U baru se na mě nalepil jeden mladík s velice kulatejma očima, kterej nikdy nemrkal. Nevím, na čem byl. Nebo na čem nebyl. Takovejch tam bylo víc. Mladík s sebou měl 3 docela pěkný slečny a pořád mi říkal, jak rády kouří ptáka. Slečny se jen usmívaly a říkaly: "Ach, ano!" A tak probíhala celá naše konverzace. Pořád dokola. Zpočátku jsem se snažil zjistit, jestli to je pravda, nebo jestli si ze mě dělají legraci. Ale za chvíli mě to

začalo unavovat. Mladík byl neúnavnej, pořád opakoval, jak ty slečny rády kouří ptáka. Pořád mluvil a jeho obličej se ke mně pořád víc přibližoval. Nakonec jsem ho chytil za límec a řekl mu: "Poslyš, to by nevypadalo moc dobře, kdyby tě jedenasedmdesátiletej chlápek zmlátil před všema těmahle lidma, že ne?" Pak jsem ho pustil. Mladík odešel na druhej konec baru a slečny ho následovaly. Ať se propadnu, jestli jsem tomu rozuměl. Asi jsem příliš zvyklej sedět v malý místnosti a hrát si se slovy. Vidím dost lidí na závodišti, v supermarketech, u benzínovejch pump, na dálnicích, v kavárnách atd. Tomu se nemůžu vyhnout. Ale nejradši bych se nakopal do prdele, když jdu na nějakej mejdan jen proto, že tam dávají pití zadarmo. Nikdy to nedopadne dobře. Mám dost svý vlastní zábavy. Lidi mě vyprázdňují. Musím odejít, abych se naplnil. Vím, co je pro mě nejlepší: sedět tu, kouřit laciný, balený cigarety a pozorovat slova na monitoru. Jen málokdy potkáte zajímavýho člověka. Je to šokující. Dělá to ze mě mrzouta. Každej může bejt zatracenej mrzout a většina lidí taky je. Pomoc! Já se prostě potřebuju v noci dobře vyspat. Ale před spaním už nečtu. Když jste přečetli pár dobrejch věcí, stejně už nic slušnýho nenajdete. Musíte si to napsat sami. Ve vzduchu není žádná energie. Přesto očekávám, že se ráno probudím. A pak už nebudu potřebovat žádnej monitor, žádný žiletky, žádný programy dostihů ani telefonní záznamníky. Lidi stejně telefonujou většinou mojí ženě. Mně nikdo nevolá. Spánek, spánek, já spím na břiše. Starej zvyk. Žil jsem se spoustou bláznivejch ženskejch. Musím si chránit svý přirození. Škoda, že se mi ten mladík nevzepřel. Měl jsem chuť někoho nakopat do prdele. To by mi zlepšilo náladu. Dobrou noc. 25/9/91 - 0:28 Strašně horká noc, ty kočky jsou příšerný, koukají na mě z těch svejch chlupů a já nemůžu nic dělat. Linda někam šla. Musí něco dělat, potřebuje mluvit s lidma. To mi nevadí, ale obvykle dost pije, a pak musí jet domů autem. Já nejsem moc dobrej společník, mluvení mě nebaví. Nechci si s nikým vyměňovat názory ani duše. Jsem prostě kus kamene. Chci uvnitř toho kamene zůstat, nechci, aby mě lidi vyrušovali. Takovej jsem byl vždycky, nejdřív jsem se bránil rodičům, pak učitelům a nakonec jsem odmítal stát se slušným občanem. Všechno, co jsem dneska, jsem odjakživa. Nikdy jsem nechtěl, aby to někdo měnil. A pořád to nechci. Myslím, že lidi, který si píšou deníky a zapisujou si každou svou myšlenku, jsou pitomci. Já to dělám jen proto, že mi to někdo poradil, takže jak vidíte, vlastně nejsem nijak originální pitomec. Ale psaní mi všechno usnadňuje. Prostě tomu dám volnej průběh. Ať se to kutálí jako hovno s kopce. Nevím, co mám dělat. Myslím, že mě opouští štěstí. Dneska jsem byl v Hollywood Park a sázel na dostihy ve Fairplex Park. Vsadil jsem na 13 závodů. Po sedmým závodě jsem byl 72 dolarů nahoře. A co má bejt? Zbaví mě to těch šedivejch chlupů, který mi rostou v obočí? Udělá to ze mě operního zpěváka? Co vlastně chci? Vyhrávám v těžký hře, závodiště si nechává 18 procent. Přesto vyhrávám dost často. Takže to vlastně nemůže bejt tak těžký. Co vůbec chci? Je mi jedno, jestli existuje Bůh. To mě nezajímá. Tak co záleží na osmnácti procentech? Pořád tu vidím toho samýho chlápka. Každej den tu stojí na stejným místě a pořád s někým mluví. V ruce má program závodů a mluví o koních. Jak únavný! Co tu vlastně dělám? Odcházím. Jdu na parkoviště, nasedám do auta a jedu pryč. Jsou teprve 4 odpoledne. Úžasný. Jedu ulicí. Ostatní taky. Jsme jako slimáci, který se plazej po listu. Pak přijedu domů, zaparkuju a vystoupím z auta. Na telefonu je nalepenej vzkaz od Lindy. Kontroluju poštu. Účet za plyn. A velká obálka plná básní. Každá báseň na zvláštní stránce. Ženský, který žvaní o svejch periodách, o svejch kozách a o šoustání. Příšerně nudný. Házím to do koše. Pak se jdu vysrat. Cítím se líp. Svlíknu se a jdu do bazénu. Ledová voda. Ale je to úžasný. Jdu na hlubokej konec bazénu, voda mě chladí. Pak se potopím. Je to příjemný. Nikdo neví, kde jsem. Plavu na druhej konec, vylezu nahoru a sedím na kraji bazénu. Už odstartovali aspoň devátej nebo desátej závod. Dostihy ještě neskončily. Znovu skáču do vody, uvědomuju si svou hnusnou bělost a svý stáří, který se mě drží jako pijavice. Ale přece je to dobrý. Měl jsem bejt mrtvej už před 40 lety. Plavu na druhej konec a tam vylezu ven. To bylo už dávno. Teď tu sedím u svýho počítače. A to je prozatím všechno. Myslím, že půjdu spát. Musím se vyspat na zejtřejší dostihy. 26/9/91 - 0:16 Dneska jsem dostal korektury svý nový knihy. Poezie. Martin říká, že to bude přibližně 350 stránek. Myslím, že jsou to dobrý básně. Povzbuzující. Jsem jako starej vlak, kterej se řítí po kolejích. Četl jsem to několik hodin. Mám v tom už praxi. Ty verše plynou volně a říkají přesně to, co chci, aby říkaly. Největší vliv na sebe mám já sám. V životě padáme do různejch pastí. Tomu se nevyhne nikdo. Některý lidi žijou v pasti pořád. Důležitý je uvědomit si, že past je past. Když jste v pasti a neuvědomujete si to, je s vámi konec. Myslím, že já si

uvědomuju většinu svejch pastí a píšu o nich. Samozřejmě nepíšu jen o tom. Je spousta dalších věcí. Někdo by mohl říct, že život je past. I psaní vás může chytit. Některý spisovatelé píšou to, co se čtenářům v minulosti líbilo. A to je jejich konec. Většina spisovatelů má krátký tvůrčí období. Slyšej chválu a věří tomu. Jedinej, kdo může skutečně posoudit hodnotu knihy, je sám spisovatel. Když se nechá ovlivnit kritikou, nakladateli a čtenáři, je s ním konec. A když se nechá ovlivnit svou slávou a bohatstvím, můžete ho hodit do stoky. Každá nová věta je začátek a nemá nic společnýho s žádnou předešlou větou. Všichni pokaždý začínáme od začátku. Na tom ovšem není nic posvátnýho. Svět se obejde spíš bez literatury než bez kanalizace. A v některejch zemích nemají ani jedno ani druhý. Já bych samozřejmě žil radši bez kanalizace. Ale já jsem nemocnej. V psaní vám nemůže nikdo zabránit, jedině vy sami. Když chcete opravdu psát, tak prostě píšete. Odmítání a výsměch vás jen posílí. A čím větší překážky musíte překonat, tím jste silnější. Jako voda, která se hromadí nad přehradou. Když píšete, nemůžete nic ztratit; začnete chodit jako tygr; rozzáří se vám oči a postavíte se tváří v tvář Smrti. Umřete jako bojovníci, budou vás uctívat v pekle. Štěstí psanýho slova. Nebojte se a pište. Buďte Klaunem v Temnotě. Je to zábavný. Je to zábavný. Další nová věta. . . 26/9/91 - 23:36 Seděl jsem na závodišti a snažil se vymyslet titul pro svou novou knihu. Závodiště je jediný místo, kde nemůžete přemejšlet. Vysává vám to mozek i duši. Je to strašný místo. A navíc v noci nespím. Něco mi vysává energii. Dneska jsem na závodišti potkal toho samotáře. "Jak se máš, Charlesi?" zeptal se mě. "O.K.," řekl jsem a šel dál. Potřebuje kamarády. Chce s někým mluvit. O koních. O těch se ale nemluví. Koně jsou to POSLEDNÍ, o čem chcete mluvit. Proběhlo několik závodů a já si všiml, jak se na mě dívá. Chudák. Šel jsem si sednout ven. Přišel nějakej policajt a začal se mnou mluvit. Nebyl to policajt, ale chlápek od bezpečnostní agentury. "Stěhujou informační tabuli," řekl mi. "Jo," řekl jsem. Vykopali tabuli ze země a přenesli ji trochu dál na západ. Aspoň mají nějakou práci. Líbilo se mi, jak pracujou. Napadlo mě, že se mnou ten policajt mluví, aby zjistil, jestli nejsem blázen. Ale spíš mu to bylo jedno. Nicméně mě to napadlo. Takový věci mě napadají dost často. Podrbal jsem se na břiše a předstíral, že jsem starej dobrák. "Zase tu udělaj ty jezírka," řekl jsem. "Jo," odpověděl. "Tohle závodiště se dřív jmenovalo Jezerní a květinový závodiště." "Opravdu?" řekl. "Jo," řekl jsem. "Pořádali tu soutěže, při kterejch korunovali Husí dívku. Vybrali mladou holku, posadili ji do člunu a ona veslovala mezi husama. Strašně nudný." "Jo," řekl policajt. Jen tam tak stál. Já se zvedl. "Jdu si koupit kafe," řekl jsem. "Mějte se tu fajn." "Jasně," řekl. "A vyberte si správnýho koně." "Vy taky," řekl jsem a šel pryč. Titul. Hlavu jsem měl úplně prázdnou. Ochladilo se. Protože jsem starej, napadlo mě, že bych si měl vzít sako. Jel jsem ze čtvrtýho patra po eskalátoru. Kdo vynalezl eskalátor? Pohyblivý schody. Docela šílenej nápad. Lidi jezdí sem a tam po eskalátorech, nahoru a dolu výtahama, potom si sednou do auta a u garáže mají dveře, který se otvírají zmáčknutím tlačítka. A pak chodí do posilovny, aby vypotili trochu přebytečnýho tuku. Za 4000 let nebudeme mít žádný nohy, budeme se šoupat po prdeli nebo se budeme kutálet jako sudy. Každý zvíře ničí samo sebe. Dinosauři vyhynuli, protože všechno sežrali a museli žrát jeden druhýho, až nakonec zbyl jen jeden, a ten umřel hladem. Šel jsem do auta. Vzal jsem si sako a vrátil se po eskalátoru zpátky nahoru. Připadal jsem si jako playboy teď když jsem odešel a zase se vrátil. Měl jsem pocit, jako bych konzultoval nějakej tajnej zdroj. Pak jsem začal sázet, měl jsem trochu štěstí. Když startoval třináctej závod, byla už tma a začalo pršet. Vsadil jsem deset minut před startem a odešel. Provoz byl pomalej. Řidiče v L. A. déšť děsí. Na dálnici jsem dojel v proudu červenejch světel. Ani jsem si nepustil rádio. Chtěl jsem ticho. Najednou mě napadl titul: Bible pro rozčarované. Ne, to není dobrý. Vzpomněl jsem si na pár dobrejch titulů. Tím myslím tituly knih od jinejch spisovatelů. Klaňte se dřevu a kameni. Úžasnej titul, mizernej spisovatel. Zápisky z podzemí. Úžasnej titul. Výbornej spisovatel. Srdce je osamělý lovec. Carson McCullers, velice podceňovanej spisovatel. Ze všech titulů desítek knih, který jsem napsal, se mi nejvíc líbil tenhle: Zpověď muže dost šílenýho, aby žil se zvířaty.. Ale ten jsem promarnil na jeden cyklostylovanej pamflet. Škoda. Pak se provoz na dálnici zastavil a já tam jen tak seděl. Žádnej titul. V hlavě prázdno. Napadlo mě, že budu tejden spát. Byl jsem rád, že jsem ráno vynesl popelnice na ulici. Byl jsem unavenej. Ted už to nebudu muset dělat. Popelnice. Jednou jsem spal opilej na popelnicích. V New Yorku. Probudila mě obrovská krysa, která si mi sedla na břicho. Oba jsme vyskočili metr do vzduchu. Tenkrát jsem se chtěl stát spisovatelem. Teď už spisovatel jsem a nenapadá mě žádnej titul. Jsem podvodník. Provoz se dal pomalu do pohybu a já se rozjel. Nikdo nikoho neznal, a to bylo dobrý. Pak nad dálnicí proletěl zářivej blesk a já se poprvé za ten den cítil dobře. 30/9/91 - 23:36 Po několika dnech bezvýslednýho přemejšlení jsem se dneska ráno probudil a měl jsem titul. Napadlo mě

to ve spánku. Poslední noc pozemských básní. Odpovídá to obsahu, básním o konečnosti, nemoci a smrti. A samozřejmě taky dalším. Je v tom určitej humor. Tenhle titul se hodí pro tuhle knihu a tuhle dobu. Jakmile najdete titul, vaše básně najdou svůj řád. A mně se ten titul líbí. Kdybych někde viděl knihu s takovým titulem, koupil bych si ji a přečetl bych si pár stránek. Některý tituly jsou přehnaný, aby zaujaly pozornost čtenáře. Ale nejsou k ničemu, protože lež není k ničemu. Takže tohle mám za sebou. A co teď. Zpátky k románu a dalším básním. Co se stalo s mojí povídkou? Opustila mě. Určitě to má svůj důvod, ale já ho neznám. Kdybych o tom přemejšlel, asi bych na to přišel, ale stejně by to nebylo k ničemu. Tím chci říct, že radši budu psát ten román nebo báseň. Nebo si ostříhám nehty. Někdo by měl vymyslet pořádný kleštičky na nehty. Věřím, že to je možný. Ty, co se prodávají, jsou nemotorný a deprimující. Někde jsem četl, jak se nějakej bezdomovec pokusil s takovejma kleštičkama vyloupit obchod s alkoholem. Samozřejmě se mu to nepovedlo. Čím si stříhal nehty Dostojevský? Van Gogh? Beethoven? Stříhali si je vůbec? Myslím, že ne. Mně dřív stříhala nehty Linda. Dělala to moc dobře - jen jednou mi ustříhla kus kůže. Já, já už mám dost bolesti. Jakýkoli bolesti. Vím, že brzy umřu, a připadá mi to strašně divný. Jsem sobec. Radši bych tu seděl na prdeli a psal. Psaní mě naplňuje štěstím, když píšu, cítím se jako v sedmým nebi. Ale jak dlouho ještě vydržím psát. K sakru, smrt je jako benzín v nádrži. Potřebujeme ji. Já ji potřebuju. Vy ji potřebujete. Když jsme tu moc dlouho, všechno jen ničíme. Nejhorší je dívat se na boty mrtvejch. To je hrozně smutný. Jako by celá jejich osobnost zůstala v jejich botách. Ne v šatech. Smrt zůstává v botách. Nebo v rukavicích. Vezměte si někoho, kdo právě umřel. Položíte jeho klobouk, rukavice a boty na postel, a když se na ně díváte, začnete šílet. Nedělejte to. Mrtvej člověk ví něco, co vy nevíte. Možná. Dneska byl poslední den sezóny. Sázel jsem na závody ve Fairplex Park. Vsadil jsem na všech 13 závodů. Měl jsem štěstí. To mě osvěžilo a posílilo. Ani jsem se nenudil. Měl jsem výbornou náladu, žádný starosti. Když vyhráváte, je to úžasný. Všímáte si věcí kolem sebe. Když se vracíte domů, všimnete si například volantu ve svým autě. Všimnete si přístrojový desky. Máte pocit, jako byste byli v kosmický lodi. Projíždíte mezi autama elegantně, udržujete správnou vzdálenost i rychlost - řídíte ohleduplně. Nesmysl. Ale ne dneska. Vyhráváte a máte dobrou náladu. Je to zvláštní. Ale nebráníte se tomu, protože víte, že to dlouho nevydrží. Zejtra je volno. Druhýho října začíná sezóna v Oak Tree. Běží tam tisíce koní. Na Harbor Freeway jsem si dokonce všimnul, že za mnou jede policajt. Zpozoroval jsem ho právě včas. Zpomalil jsem na stovku. Policajt najednou zmizel. Jel jsem dál stovkou. Málem mi naměřil 120. Nenáviděj tohle auto, ve kterým jezdím. Udržoval jsem rychlost na stovce. Asi 5 minut. Policajt se kolem mě přehnal dobrou stočtyřicítkou. Ahoj, kamaráde. Nenávidím, když dostanu pokutu, jako každej jinej. Musíte se dívat do zrcátka. Je to jednoduchý. Ale nakonec vás stejně chytí. A až se to stane, buďte rádi, že nejste opilý nebo nafetovaný. Jestli nejste. V každým případě už mám ten titul. A teď tu sedím u počítače a před sebou mám úžasnej prostor. V rádiu hraje strašná hudba, ale nemůžete očekávat, že bude všechno stoprocentní. Jedenapadesát procent můžete považovat za vítězství. A dneska to bylo 97 procent. Mailer napsal ohromnej novej román o CIA atd. Norman je profesionální spisovatel. Jednou se zeptal mý ženy: "Hankovi se nelíbí moje knihy, že ne?" Jen málo spisovatelům se líbí knihy ostatních spisovatelů. Začnou se jim líbit až po jejich smrti. Spisovatelé mají rádi svý vlastní sračky. Já jsem jeden z nich. Nerad se spisovateli mluvím, a už vůbec je nemůžu poslouchat. A nejhorší je s nima pít. Slintají a vypadají opravdu uboze, jako by pořád hledali mateřský křídlo. Radši přemejšlím o smrti než o spisovatelích. Je to mnohem příjemnější. Teď vypnu rádio. Skladatelé to někdy taky poserou. Kdybych s někým musel mluvit, dal bych přednost opraváři počítačů nebo funebrákovi. S alkoholem nebo bez alkoholu. Radši s alkoholem. 2/10/91 - 23:03 Umřeme všichni, ať to čekáme, nebo ne. Hrozný vedro. Vyšel jsem z pošty a auto mi nechtělo nastartovat. Jsem slušnej občan. Člen autoklubu. A tak jsem potřeboval telefon. Před čtyřiceti lety byly telefony všude. Telefony a hodiny. Vždycky jste se mohli někam podívat a viděli jste, kolik je hodin. To se změnilo. Zadarmo už hodiny nejsou. A veřejný telefony taky pomalu mizej. Spoléhal jsem na svůj instinkt. Vrátil jsem se na poštu, šel jsem dolů po schodech a tam jsem našel opuštěnej telefon. Špinavej, černej telefon. Tři kilometry kolem nebyl žádnej jinej. Uměl jsem telefonovat. Možná. Informace. Ozval se hlas operátorky a já měl pocit, že jsem zachráněnej. Byl to klidnej a nudnej hlas a zeptal se mě, kam chci volat. Řekl jsem jméno autoklubu. (Musíte vědět, jak se dělají všechny tyhle maličkosti, a musíte je dělat znovu a znovu, jinak jste mrtvý. Mrtvý na ulici. Nikdo se o vás nestará, nikdo vás nechce.) Operátorka mi dala číslo, ale to číslo bylo špatný. Bylo to číslo do kanceláře. Pak mi dali garáž. Drsnej hlas, chladnej, unavenej a přesto bojovnej. Úžasný. Dal jsem mu potřebný informace. "Třicet minut," řekl.

Vrátil jsem se do auta, otevřel jsem dopis. Byla v něm báseň. Proboha. Bylo to o mně. A o něm. Setkali jsme se dvakrát, asi před patnácti lety. Vydal pár mejch básní ve svým časopise. Říkal, že jsem velkej básník, ale že moc piju. A že žiju strašně zpustlým životem. Mladý básníci pijou a žijou hrozně, protože si myslí, že jedině tak to někam dotáhnou. Taky jsem prý ve svejch básních napadal druhý lidi včetně jeho. A domníval jsem se, že o mně psal nelichotivý věci. Nebyla to pravda. Byl to dobrej člověk. Říkal, že 15 let publikoval ve svým časopisu hodně dalších básníků. Ale já nebyl dobrej člověk. Byl jsem velkej spisovatel, ale nebyl jsem dobrej člověk. Nikdy by se se mnou nepřátelil. V autě bylo vedro. Bylo 40 stupňů, nejteplejší první říjen od roku 1906. Nebudu na ten dopis odpovídat. Napíše mi znovu. Otevřel jsem další dopis od nějakýho literárního agenta. Bylo v něm něco od nějakýho spisovatele. Podíval jsem se na to. Špatný. Samozřejmě. "Máte-li nějaké připomínky k jeho psaní, ocenili bychom, kdybyste..." Další dopis od nějaký ženský, která mi děkovala, že jsem jejímu manželovi poslal na její žádost pár veršů a kresbu. Teď se ale rozvedli a ona to chtěla uveřejnit a ptala se mě, jestli se mnou může udělat interview. Podobný žádosti dostávám dvakrát tejdně. Ale není o čem mluvit. Můžu psát o spoustě věcí, ale nevím, o čem mluvit. Vzpomínám si na interview s jedním německým novinářem. Čtyři hodiny jsem do něj nalejval víno a celou tu dobu jsem mu něco říkal. Nakonec se ke mně opile naklonil a řekl: "Já nejsem novinář. Našel jsem si jen záminku, abych se s vámi mohl setkat..." Hodil jsem dopisy na sedadlo a čekal. Pak přijelo odtahovací auto. Mladej usměvavej chlápek. Hodnej kluk. Jistě. "HEJ, BABY!" zavolal jsem na něj. "TADY JSEM!" Zacouval ke mně, já vystoupil z auta a vysvětlil mu svůj problém. "Odtáhněte mě do autodílny," řekl jsem mu. "Máte to auto ještě v záruce?" zeptal se mě. Moc dobře věděl, že ne. Byl rok 1991 a auto bylo vyrobený v roce 1989. "Na tom nezáleží," řekl jsem. "Odtáhněte mě k dealerovi." "Oprava jim bude trvat pěkně dlouho, možná tejden." "To ne, jsou hrozně rychlý." "Poslyšte," řekl ten kluk, "my máme svou vlastní dílnu. Můžu to tam odtáhnout. Možná to opravíme ještě dneska. Když ne, tak vám zavoláme, až to bude hotový." Okamžitě jsem si představil, jak moje auto sedí v jejich dílně celej tejden. Pak mi řeknou, že potřebuju novou klikovou hřídel. Nebo vybrousit hlavu. "Odtáhněte mě k dealerovi," řekl jsem mu. "Počkejte," řekl ten kluk, "nejdřív musím zavolat šéfovi." Čekal jsem. Kluk se vrátil. "Šéf říká, že to mám nastartovat kabelem." "Cože?" "Nastartovat kabelem." "Tak dobře, zkusíme to." Vlezl jsem do auta, odbrzdil a nechal auto dojet k jeho náklaďáku. Kluk vyndal kabely a motor okamžitě nastartoval. Podepsal jsem mu papíry a on odjel a já taky... Pak jsem se rozhodl, že auto nechám v dílně na rohu ulice, kde bydlím. "Známe vás. Už roky k nám jezdíte," řekl manažer. "To je dobře," usmál jsem se. "Aspoň mě nevezmete na hůl." Jen se na mě podíval. "Dejte nám 45 minut." "Tak dobře." "Potřebujete někam odvézt?" "Jistě." Ukázal na jednoho kluka. "Ten vás tam odveze." Příjemnej kluk. Šli jsme k jeho autu. Řekl jsem mu, kam má jet. Jeli jsme do kopce. "Ještě točíte filmy?" zeptal se mě. Byl jsem slavnej, chápete. "Už ne," řekl jsem. "Seru na Hollywood." Nechápal to. "Tady zastavte," řekl jsem mu. "To je velkej barák." "Tady jen pracuju," řekl jsem. Byla to pravda. Vystoupil jsem. Dal jsem mu 2 dolary. Protestoval, ale vzal je.

Šel jsem k domu. Kočky spaly na trávníku, byly strašně unavený. V příštím životě chci bejt kočka. Spát 20 hodin denně a jen čekat na jídlo. Sedět a olizovat si prdel. Lidi jsou ubohý a naštvaný a omezený. Šel jsem do svýho pokoje a posadil se k počítači. Je to můj novej utěšitel. Od tý doby, co jsem si ho koupil, píšu dvakrát tolik. Počítač je kouzelná mašina. Sedím před ním jako většina lidí před televizorem. "Počítač je jen vylepšenej psací stroj," řekl mi jednou můj zeť. Ale on není spisovatel. Neví, jaký to je, když se slova zakusujou do prostoru, když hoří, když vaše myšlenky okamžitě následujou slova, který podporujou další myšlenky a další slova. Když píšete na psacím stroji, je to jako když se brodíte bahnem. S počítačem máte pocit, že bruslíte. Je to zatraceně rychlý. Když v sobě nic nemáte, tak je jedno na čem píšete. A pak jsou tu opravy. Dřív jsem všechno musel psát dvakrát. Nejdřív jsem to napsal a pak jsem opravoval překlepy a chyby. S počítačem je to zábava. Zajímalo by mě, co přijde po počítači. Nejspíš si jen přitisknete prsty na spánky a začnou z vás proudit dokonale formulovaný věty. Ovšemže budete muset nejdřív natankovat, ale vždycky budou lidi, který to dokážou. Doufejme. Zazvonil telefon. "Byla to baterie," řekl. "Museli jsme ji vyměnit." "A co když na to nemám?" "Tak si tu zatím necháme vaši rezervní pneumatiku." "Za chvíli jsem tam." Když jsem vyšel ven, slyšel jsem souseda. Něco na mě křičel. Šel jsem k němu. Měl na sobě pyžamový kalhoty a starou šedivou teplákovou bundu. Přišel jsem k němu a podal mu ruku. "Kdo jste?" zeptal se mě. "Jsem váš soused. Bydlím tady už deset let." "Je mi 96," řekl. "To vím, Charley." "Bůh mě nechce, protože se bojí, že bych ho připravil o práci." "To byste mohl." "Taky bych mohl připravit o práci ďábla." "To taky." "A kolik je vám?" "71." "71?" "Ano." "Tak to jste taky starej." "Já vím, Charley." Podali jsme si ruce a já odešel dolů po schodech a dolů s kopce. Podél unavenejch stromů a unavenejch domů. Šel jsem do autodílny. Další zabitej den. 3/10/91 - 23:56 Druhej den meziměstskýho sázení. V Oak Tree, kde běželi živý koně, bylo jen 7 tisíc lidí. Jen málokdo chce jezdit až do Arcadie. Lidi, který bydlí na jižním konci města, by museli jet po Harbor Freeway, pak po Pasadena Freeway a potom ještě pěknej kus městem, aby se tam dostali. Je to hrozně daleko, tam i zpátky. Vždycky se odtamtud vracím úplně zničenej. Volal mi jeden trenér. "Nikdo tu nebyl. To je konec. Musím si najít jinou práci. Myslím, že si koupím počítač a stanu se spisovatelem. Budu psát o tobě..." Jeho hlas jsem poslouchal ze záznamníku. Zavolal jsem mu a blahopřál mu k úspěchu. Jeho kůň doběhl druhej. Ale on byl otrávenej. "Tady jsem skončil. Tohle je konec," řekl mi. Uvidíme, kolik lidí přijde zejtra. Pátek. Možná o tisíc víc. Za to může taky ekonomická situace, nejen meziměstský sázení. Situace je horší, než vláda i tisk přiznávají. Lidi, který se ještě drží nad hladinou, radši nic neříkají. Myslím, že největší byznys jsou drogy. Kdyby přestaly existovat, většina mladejch lidí by byla bez práce. Jako spisovatel se ještě uživím, ale to se může rychle změnit. A kromě toho mám starobní důchod: $943.00 měsíčně. To mi začali dávat, když mi bylo 70. Ale i to může skončit. Umíte si představit všechny ty starý lidi, jak choděj po ulicích bez svýho důchodu. Nemyslete si, že to není možný. Národní dluh nás může stáhnout pod vodu jako obrovská chobotnice. Lidi budou spát na hřbitovech. A na druhý straně je pár boháčů, který žijou nad hladinou tý hniloby. Není to překvapující? Některý lidi mají tolik peněz, že ani nevědí kolik jich mají. A teď mluvím o milionech. A podívejte se na Hoollywood, kde produkujou filmy za 60 milionů dolarů, který jsou stejně idiotský jako ty chudáci, který se na ně chodí dívat. Boháči pořád existujou, vždycky si najdou způsob jak využívat systém.

Vzpomínám si na dobu, kdy byly závodiště plný lidí, hlava na hlavě, prdel na prdeli, všichni se potili, řvali a tlačili se do přeplněnejch barů. To byly dobrý časy. U baru jste si našli pěknou holku a večer jste se doma smáli a pili. Mysleli jsme, že ty krásný dny (a noci) nikdy neskončí. A proč taky? Hráli jsme kostky na parkovištích. Rvali jsme se. Chvástání a sláva. Elektřina. K sakru, život byl skvělej, život byl zábavnej. My kluci jsme všichni byli chlapy, nedali jsme si od nikoho nic líbit. A cítili jsme se skvěle. Chlast a šoustání v seně. A spousta barů, nabitý bary. Žádný televizory. Příliš jste mluvili a dostali se do průseru. Když vás na ulici sebrali za opilství, zavřeli vás přes noc, abyste vystřízlivěli. Přišli jste o práci a našli si jinou. Nemělo cenu bejt na jednom místě. Bylo to krásný. Nádhernej život. Pořád se něco dělo. To už skončilo. Sedm tisíc lidí na velkým závodišti v neděli odpoledne. Nikdo u baru. Jen osamělej barman s utěrkou. Kam se všichni poděli? Na světě je víc lidí než kdykoli předtím, ale kde jsou? Postávají na nárožích, sedí doma. Bush bude možná znovu prezidentem, protože vyhrál snadnou válku. Ale pro hospodářství neudělal ani hovno. Dneska už ani nevíte, jestli vaše banka ráno otevře. Nemám v úmyslu si stěžovat. Ale ve třicátejch letech aspoň každej věděl, jak na tom je. Dneska se v tom nikdo nevyzná. Nikdo neví, jak to všechno drží pohromadě. A nikdo neví, pro koho vlastně pracuje. Pokud vůbec někde pracuje. K čertu, musím s tím přestat. Nikdo jinej si na dnešní situaci nestěžuje. A jestli ano, pak to dělá někde, kde ho nikdo neslyší. A já tu sedím a píšu básně, román. Nemůžu si pomoct, nic jinýho neumím. Šedesát let jsem byl chudej. Teď nejsem ani bohatej, ani chudej. Na závodišti budou propouštět lidi, který pracujou u stánků, na parkovištích, v kancelářích a v údržbě. Výhry budou pořád menší. Míň koní. Míň žokejů. Míň smíchu. Kapitalismus přežil komunismus. A teď požírá sám sebe. Přichází rok 2000. To už tady nebudu. Dávno budu mrtvej. Nechám tady svou hromádku knih. Sedm tisíc lidí na závodišti. Sedm tisíc. Tomu nemůžu uvěřit. Sierra Madre roní slzy ve smogu. Až koně přestanou běhat, nebe spadne na zem a všechno rozdrtí. Glassware vyhrál devátej závod, platili 9 dolarů za dvoudolarovej tiket. Vsadil jsem deset dolarů. 9/10/91 - 12:07 Kurz na počítače byl jako kopanec do koulí. Učíte se to po kouskách a snažíte se pochopit celek. Problém je v tom, že učebnice říkají něco jinýho než některý lidi. Terminologie vám pomalu začne bejt jasná. Počítač jen něco dělá, ale nic neví. Může vás to zmást a počítač se obrátí proti vám. Je na vás, abyste s ním vycházeli. I tak se počítač může zbláznit a dělat neočekávaný a podivný věci. Může chytit vira nebo přestane fungovat. Dnes si myslím, že čím míň o počítači mluvím, tím je to lepší. Zajímalo by mě, co se stalo s tím šíleným reportérem, kterej se mnou dělal v Paříži interview. Ten chlápek pil whiskey, jako ostatní pijou pivo. A čím víc toho vypil, tím byl bystřejší a zajímavější. Už je asi mrtvej. Já jsem dřív pil 15 hodin denně, ale většinou jen pivo a víno. Už dávno jsem měl bejt mrtvej. Budu mrtvej. Když o tom přemejšlím, není to tak strašný. Žil sem podivným a zmateným životem, většinou to byla hrozná otročina. Myslím, že mi dost pomohl způsob, jak jsem se těma sračkama prodíral. Když si na to dneska vzpomenu, myslím, že jsem byl vždycky kliďas a měl jsem určitou klasu, ať už se dělo cokoli. Vzpomínám si, jak se ty agenti FBI nasrali, když mě vezli v autě. "TENHLE CHLAP JE ŇÁKEJ KLIĎAS!" zařval jeden z nich. Ani jsem se jich neptal, proč mě sebrali a kam mě vezou. Prostě mě to nezajímalo. Bylo to jen další sousto nesmyslnýho života. "TAK POČKAT, " řekl jsem. "Mám strach." To je zřejmě potěšilo. Mně ty chlápci připadali jako bytosti z kosmu. Vůbec jsme si nerozuměli. Ale bylo to divný. Vůbec nic jsem necítil. Vlastně mi to ani tak divný nepřipadalo, ale v obvyklým smyslu to divný bylo. Viděl jsem jen ruce a nohy a hlavy. Byli o něčem přesvědčený, všechno záleželo na nich. Nehledal jsem spravedlnost ani logiku. To jsem nehledal nikdy. Proto jsem ve svejch knihách nikdy nekritizoval společenskej systém. Věděl jsem, že sociální struktura bude vždycky nesmyslná, ať s ní udělají cokoli. Nemůžete udělat něco dobrýho z něčeho, co prostě neexistuje. Ty chlápci chtěli, abych dal najevo, že mám strach, byli na to zvyklý. Já byl znechucenej. A teď chodím do kurzu na počítače. Ale je to k něčemu dobrý hrát si se slovy. Slova jsou moje jediná hračka. Dneska večer si jen tak přemejšlím. Klasická hudba v rádiu není příliš dobrá. Asi to vypnu a půjdu si na chvíli sednout vedle s manželkou a s kočkama. Nikdy se nesnažte najít slovo za každou cenu. Nejde o žádnou soutěž. A konkurence je velice chabá. Velice chabá. 14/10/91 - 12:47 Na závodišti potkáte podivný typy. Jeden chlápek tam chodí skoro každej den. Zdá se, že nikdy nic nevyhraje. Po každým závodě nadává na koně, kterej vyhrál. "STEJNĚ STOJÍ ZA HOVNO!" křičí. A pak zuřivě vysvětluje, že ten kůň nikdy neměl vyhrát. Huláká dobrejch 5 minut. Takovej kůň má obvykle šanci 5 ku 2 nebo 3 ku 1 nebo 7 ku 2. Musí něco ukázat, jinak by byl poměr mnohem větší. Ale tenhle gentleman to nechápe. A co teprve když o výsledku musí rozhodnout cílová fotografie. Pak se opravdu rozzuří. "SERU BOHU DO KSICHTU! TOHLE MI NESMÍ DĚLAT!" Nechápu, proč ho ze závodiště nevyhodí. Jednou jsem se zeptal jinýho chlápka: "Jak to ten chlap dělá?"

"Půjčuje si peníze," odpověděl mi. "A to mu pořád někdo půjčuje?" "Pokaždý si najde někoho novýho. Znáte jeho oblíbenou větu?" "Ne." "V kolik zejtra ráno otvírá banka'?" Myslím, že prostě chce bejt na závodišti, prostě tam chce bejt. Připadá mu to dobrý, přestože pořád prohrává. Musí tam bejt. Šílenej sen. Ale je to dost nudný. Každej si myslí, že nikdo jinej koním nerozumí. Ztracený existence. Já jsem jeden z nich. Jenže to je můj koníček. Aspoň si to myslím. Doufám. Ale něco na tom je, i když jen na krátkej okamžik, když můj kůň běží a pak vyhraje. Dívám se na to a cítím jakýsi opojení. Život začíná mít smysl, když koně běží, jak očekáváte. Ale jinak je to nuda. Všude stojí lidi. Většina prohrála. Jsou vysušený jako prach. Úplně vyčerpaný. Ale když se přemůžu a zůstanu doma, cítím se hrozně mdlej, nemocnej, zbytečnej. Je to divný. Večer je to dobrý, vždycky píšu večer. Ale dny musím nějak zabít. Jsem v jistým smyslu nemocnej. Odmítám vidět realitu. Ale kdo ji chce vidět? Jednou jsem pil v jednom baru ve Filadelfii od pěti ráno do dvou ráno druhýho dne. Zdálo se mi, že nemůžu bejt nikde jinde. Občas jsem si ani nepamatoval, že jsem na chvíli odešel a pak se zase vrátil. Zdálo se mi, že pořád sedím na barový židli. Nechtěl jsem vidět realitu. Nelíbila se mi. Pro tohohle chlápka je závodiště něco takovýho, jako byl pro mě ten bar. Tak dobře, řekněte mi něco užitečnýho. Bejt právník? Doktor? Kongresman? To je taky hovno. Lidi si myslí, že ne, ale je to hovno. Tyhle lidi jsou otroci systému a nemůžou se z něj dostat. A skoro nikdo nedělá svou práci dobře. Ale na tom nezáleží, aspoň žijou v bezpečný kukle. Jednou to bylo docela zajímavý. Už zase mluvím o dostihách. Jako obvykle tam byl Bláznivej Křikloun. Ale byl tam ještě jeden chlápek. Bylo vidět, že má něco s očima. Vypadaly rozzlobeně. Stál poblíž Křiklouna a poslouchal jeho předpovědi na příští závod. V tom byl Křikloun dobrej. A bylo jasný, že Rozzlobený Oko sází podle Křiklounovejch rad. Čas běžel. Vracel jsem se ze záchodu a všechno jsem viděl a slyšel. Rozzlobený Oko řvalo na Křiklouna: "Jdi k čertu, drž hubu! Já tě zabiju!" Křikloun se otočila pomalu odcházel. Přitom strašně unaveně a znechuceně říkal: "Prosím... Prosím..." Rozzlobený Oko šlo za ním: "TY HOVADO! JÁ TĚ ZABIJU!" Přišli policajti a odvedli Rozzlobený Oko. Bylo jasný, že smrt na závodišti je nepřípustná. Chudák Křikloun. Celej zbytek dne mlčel. Ale zůstal tam až do konce. Sázení vás může sežrat zaživa. Jedna moje přítelkyně mi kdysi řekla: "Jsi na tom opravdu špatně, snažíš se odnaučit pít a zároveň chceš přestat sázet na koně." Ale ani jedno jí příliš nevadilo, pokud to nestálo v cestě našim sexuálním hrátkám. Vzpomínám si na jednoho svýho přítele, kterej byl totální hazardní hráč. Ten mi kdysi řekl: "Je mi jedno, jestli vyhrávám, nebo ne, chci si prostě zahrát." Já jsem jinej, často jsem neměl co jíst. Nemít žádný peníze může bejt romantický, když jste mladý. Druhej den byl Křikloun na závodišti zase. Nic se nezměnilo: nadával na výsledky každýho závodu. V jistým smyslu je to génius, protože nikdy nevsadí na správnýho koně. Přemýšlejte o tom. Je to hrozně těžký. I když nevíte vůbec nic, můžete si vybrat číslo, jakýkoli číslo, třeba 3. Můžete sázet na trojku dva nebo tři dny a nakonec musíte vyhrát. Ale Křikloun nikdy nevyhrál. Je úžasnej. O koních ví úplně všechno, ale nikdy nevsadí na vítěze. Přemýšlejte o tom. A pak na to zapomeňte, nebo se z toho zblázníte. Dneska jsem vyhrál 275 dolarů. Na dostihy jsem začal chodit poměrně pozdě, teprve v pětatřiceti. Chodím sem 36 let a myslím, že mi závodiště dluží 5000 dolarů. Kdyby mi bohové dali dalších 8 nebo 9 let, nakonec bych umřel a byli bysme vyrovnaný. To je cíl, za kterým má cenu jít, nemyslíte? Cože? 15/10/91 - 0:55 Úplně vyčerpanej. Tenhle tejden mám za sebou několik nocí chlastání. Musím přiznat, že se už nezotavuju tak rychle jako dřív. Nejlepší na tom je, že když jsem utahanej, nenapadají mě (při psaní) žádný divoký myšlenky. To není tak špatný, ale nesmím si z toho udělat návyk. Psaní by vás mělo posilovat. Pokud to dělá, je zajímavý a zábavný. Jeden spisovatel, kterýho znám, telefonuje lidem a říká jim, že píše 5 hodin každou noc. Asi se tomu máme obdivovat. Musím vám to vůbec říkat? Záleží jen na tom, co píše. A taky by mě zajímalo, jestli do těch pěti hodin psaní počítá čas strávenej u telefonu. Já můžu psát jednu až čtyři hodiny denně, ale tu čtvrtou hodinu už skoro nic nenapíšu. Znal jsem jednoho chlápka, kterej mi kdysi řekl: "Šoustali jsme celou noc." To není ten, co píše 5 hodin každou noc. Ale setkali se spolu. Myslím, že by se měli střídat. Ten, co 5 hodin píše, by měl celou noc šoustat a ten, co celou noc šoustá, by měl 5 hodin psát. Anebo může šoustat jeden druhýho, zatímco někdo jinej píše. Ale ne já. Ať to píše ta ženská. Jestli vůbec nějakou mají... Hmmm... dneska večer jsem trochu přiblblej. Přemejšlím o Maximu Gorkým. Proč? Ani nevím. Mám takovej dojem, že Gorký nikdy neexistoval. Některý spisovatelé opravdu žili. Například Turgeněv nebo D. H. Lawrence. Hemingway žil jen na polovic. Skutečně žil, ale zároveň nežil. Ale Gorký? Ten napsal pár

dobrejch věcí. Před revolucí. Po revoluci to bylo slabší. Neměl už na co nadávat. Jako ty aktivisti, který potřebujou válku, aby měli proti čemu protestovat. Některý lidi se protestováním proti válce docela dobře živí. A když náhodou žádná válka není, nevědí, co mají dělat. Například během války v Perským zálivu některý spisovatelé a básníci plánovali obrovský demonstrace. Dokonce si připravili básně a proslovy. A najednou válka skončila. A demonstrace byla naplánovaná na příští tejden. Ale oni ji neodvolali. Stejně demonstrovali. Protože chtěli bejt na jevišti. Potřebovali to. Jako ten indián, kterej tančí, aby přivolal déšť. Já osobně jsem proti válce. Byl jsem proti válce už v době, kdy to ještě nebylo populární, slušný a intelektuální. Motivace mnoha profesionálních protestantů mi připadá podezřelá. Od Gorkýho jsem se dostal až sem? Co na tom záleží? Další dobrej den na dostihách. Nebojte se, nevyhrávám všechno. Obvykle sázím 10 až 20 dolarů na první místo. A když to vypadá obzvlášť dobře, vsadím 40 dolarů. Závodiště lidi matou. Před každým závodem se objeví na obrazovce dva chlápci, který žvaněj o tom, kdo podle nich vyhraje. Tvrdí, že závodiště nic nevydělává. To dělají všechny sázkový kanceláře a všichni funkcionáři jezdeckejch klubů, který určujou handicapy. Ale ani počítače nedokážou předpovědět, která kobyla doběhne první, bez ohledu na to, kolik do nich nacpete informací. Kdykoli někomu zaplatíte za to, že vám řekne, co máte dělat, prohrajete. A totéž platí o vašem psychiatrovi, o vašem psychologovi, o vašem makléři, o vašem učiteli atd. Nic vás nenaučí víc než vaše vlastní zkušenost. Ale většina lidí má strach. Bojí se neúspěchu, a proto se jim nic nedaří. Jsou zvyklý, že jim někdo řekne, co mají dělat. To začíná už v rodině a pokračuje to ve škole a pak v zaměstnání. Já měl teď pár dní štěstí a najednou vím všechno. Mám tu otevřený dveře a mrznu, ale nepůjdu je zavřít, protože bych přerušil nit myšlenek, který mě právě napadají. Kašlu na to, zavřu je. Vstanu, zavřu dveře a půjdu se vychcat. Už jsem to udělal. Oboje. Dokonce jsem si vzal svetr. Starej spisovatel si oblíká svetr, sedá si k počítači, zírá na monitor a píše o životě. Jak posvátná činnost. A napadlo vás někdy, kolik chcanek člověk vychčije za celej život? Kolik toho sní a vysere? Tuny. Příšerný. Nejlepší je umřít a zmizet, všechno jen otravujeme svejma sračkama. K čertu s tanečnicema, i ty to dělají. Zejtra žádný koně. V úterý je závodiště zavřený. Teď půjdu dolů a budu se dívat se svou ženou na nějakou pitomost v televizi. Většinou jsem buď u počítače, nebo na dostihách. Možná to ženě vyhovuje. Aspoň doufám. Už jdu dolů. Jsem dobrej manžel. Jdu dolů po schodech. Žít se mnou musí bejt divný. I mně to připadá divný. Dobrou noc. 20/10/91 - 0:18 Tohle je jeden z těch večerů, kdy člověk nemá náladu na nic. Představte si, že by to tak bylo pořád. Únava. Apatie. Žádná lehkost. Žádnej tanec. Dokonce ani znechucení. Člověka dokonce ani nenapadne spáchat sebevraždu. Ani na to nepomyslí. Zvednu se. Podrbu se. Napiju se vody. Cítím se jako venkovskej voříšek v červenci, ale teď je říjen. A přece to byl dobrej rok. V knihovně mám hromady popsanejch stránek. Napsal jsem je od 18. ledna. Psal jsem jako blázen. Žádnej normální člověk by toho tolik nenapsal. Je to nemoc. Byl to dobrej rok taky proto, že jsem tu měl mnohem míň návštěv. Jeden chlápek mě ale obelstil. Napsal mi z Londýna, že prý učil v Soweto. A když studentům četl Bukowskýho, hodně z nich projevilo skutečnej zájem. Černý africký studenti. To se mi líbilo. Mám rád věci, který se dějou na dálku. Později mi ten chlápek napsal, že pracuje v redakci Guardian a že by se mnou rád udělal interview. Chtěl moje telefonní číslo a já mu ho dal. Pak mi zavolal. Mluvil docela dobře. Domluvili jsme si schůzku. A potom přijel. Nalili jsme mu víno a on začal. Interview bylo docela dobrý, ale trochu ležérní, podivný. Dal mi otázku, já odpověděl a on začal mluvit o nějakým svým zážitku, kterej víceméně souvisel s mou odpovědí. Víno teklo proudem a interview skončilo. Pili jsme dál a on mluvil o Africe atd. Jeho přízvuk se postupně měnil, začal mluvit vulgárně. Připadal mi stále hloupější. Měnil se nám přímo před očima. Začal mluvit o sexu a už u toho zůstal. Líbily se mu černošky. Řekl jsem mu, že jich moc neznáme, ale že Linda má jednu přítelkyni, která je Mexičanka. To se mu líbilo. Začal mluvit o tom, jak miluje mexický holky. Chtěl se s tou Mexičankou sejít. Trval na tom. Řekli jsme mu, že nevíme, jestli to bude možný. Pořád o tom mluvil. Pili jsme dobrý víno, ale on mluvil, jako by bylo řezaný whiskou. Potom už jen opakoval: "Mexičanka... Mexičanka... kde je ta mexická holka?" Byl úplně nalitej. Jako nějakej barovej opilec. Řekl jsem mu, že půjdu spát. Ráno musím jít na dostihy. Dovedli jsme ho ke dveřím. "Mexičanka, Mexičanka...," drmolil. "Pošlete mi kopii toho interview," řekl jsem. "Samozřejmě, samozřejmě," odpověděl. "Mexičanka..." Zavřeli jsme dveře. Konečně byl pryč.

Pak jsme museli pít dál, abysme na něj zapomněli. To bylo před několika měsíci. Žádnej článek jsem nikdy nedostal. Ten chlápek neměl s Guardianem nic společnýho. Ani nevím, jestli vůbec telefonoval z Londýna. Nejspíš volal z Long Beach. Lidi si vymýšlejí různý záminky, aby se ke mně dostali. A protože za interview se neplatí, každej může zaklepat na dveře s magnetofonem a spoustou otázek. Jednou přišel nějakej chlápek s německým přízvukem. V ruce měl magnetofon a říkal, že je z nějakýho časopisu, kterej čtou miliony lidí. Seděl tu hodiny. Jeho otázky mi připadaly hloupý, ale snažil jsem se bejt příjemnej. Nahrál si skoro 3 hodiny rozhovoru. Pili jsem a pili a pili. Brzy mu začala padat hlava. Upili jsme ho až pod stůl a pili jsme dál. Byla to legrace. Hlava mu padala a z pusy mu tekly sliny. Zatřásl jsem s ním. "Probuďte se!" Probudil se a podíval se na mě. "Něco vám musím říct," řekl. "Já nejsem žádnej novinář. Chtěl jsem se s vámi jen setkat." Dřív jsem bejval snadnou obětí fotografů. Říkali, že mají úžasný styky a posílali mi ukázky svejch fotografií. Pak si přinesli svý fotoaparáty a filtry a blesky a přivedli si svý asistenty. A pak jsem o nich už neslyšel. Nikdy mi neposlali žádnou fotografii. Ani jedinou. Fotografové jsou největší lháři. "Pošlu vám celou sadu," řekl mi jeden. "A pošlu vám jednu fotografii v životní velikosti." "Co tím myslíte?" zeptal jsem se. "Pošlu vám fotografii 2 krát 1 metr." To bylo před několika lety. Vždycky jsem říkal, že úkolem spisovatele je psát. Když naletím těmhle podvodníkům, je to moje vina. Už jsem s nima skončil. Ať si teď otravujou Elizabeth Taylorovou. 22/10/91 - 16:46 Nebezpečnej život. Musel jsem vstávat v 8 ráno, abych nakrmil kočky, protože v 8:30 měl přijít někdo od Westec Security, aby nám nainstaloval lepší bezpečnostní systém. (Jsem vůbec ten samej člověk, co spával na popelnicích?) Chlápek od Westec Security přišel přesně v 8:30. Dobrý znamení. Provedl jsem ho barákem a ukázal mu všechny okna, dveře atd. Dobrý, dobrý. Nainstalujeme automatický hasicí zařízení, detektory atd. Linda přišla dolů a dala mu pár otázek. V těchhle věcech se vyzná líp než já. Já myslel jen na jedno: "Jak dlouho to bude trvat?" "Tři dny," řekl mi. "Proboha," řekl jsem. (Dva dny z toho bude zavřený závodiště.) A tak jsme ho tam nechali a řekli mu, že se brzy vrátíme. Měli jsme dárkovej kupón na 100 dolarů, kterej nám někdo dal jako svatební dar. Navíc jsem měl šek za honorář. A tak jsme jeli nejdřív do banky. Podepsal jsem šek. "Líbí se mi váš podpis," řekla slečna u přepážky. Přišla druhá slečna o podívala se na podpis. "Pokaždý se podepisuje jinak," řekla Linda. "Musím se podepisovat do svejch knih," řekl jsem. "Je spisovatel," řekla Linda. "Opravdu? A co píšete?" zeptala se slečna. "Řekni jí to," řekl jsem Lindě. "Píše básně, povídky a romány," řekla Linda. "A taky jsem napsal scénář," řekl jsem. "Štamgast." "Ach," usmála se slečna. "Viděla jsem to." "Líbilo se vám to?" "Líbilo," usmála se. "Děkuju vám," řekl jsem. Pak jsme odešli. "Když jsme tam přicházeli, slyšela jsem, jak jedna z těch slečen říká: 'Vím, kdo to je'," řekla Linda. Chápete? Byli jsme slavný. Nastoupili jsme do auta a jeli se najíst do jedný restaurace poblíž obchodního domu Magnin's. Objednali jsme si chlebíčky, jablečnej mošt a kapučíno. Nákupní středisko bylo skoro prázdný. Byznys byl špatnej. Ale my jsme měli stovku na útratu. Pomůžeme ekonomice. Byly tam samý ženský. Seděly samy nebo ve dvou. Mužský byli někde jinde. To mě nevadilo, se ženskejma jsem se cítil bezpečně. Odpočíval jsem. Moje rány se hojily. Kdybych tak mohl pořád skákat z útesů. Po krátkým odpočinku budu možná skákat znovu. Možná. Dojedli jsme a šli do Magnin's. Potřeboval jsem košile. Podíval jsem se na několik košil. Všechny vypadaly, jako by je navrhl nějakej blbec. Žádnou jsem si nekoupil. Linda potřebovala kabelku. Našla jednu ve slevě. Za 395 dolarů. Vypadala spíš na $49,50. Linda si ji nekoupila. Byly tam 2 křesla se sloníma hlavama na opěradlech. Pěkný. Ale stály tisíce. Byl tam skleněnej pták, hezkej, 75 dolarů, ale Linda říkala, že na něj nemáme místo. Totéž řekla o rybě s modrejma pruhama. Začalo mě to unavovat. Dívat se na věci mě unavuje. Obchodní domy mě vyčerpávají a ničí. Nic v nich není. Tuny a tuny sraček. Nechtěl bych je ani zadarmo. Copak nemůžou prodávat něco pěknýho?

Rozhodli jsme se, že přijdeme jindy. Šli jsme do knihkupectví. Potřeboval jsem nějakou knihu o počítačích. Chtěl jsem se něco naučit. Našel jsem jednu knihu. Šel jsem k pokladně. Zaplatil jsem kartou. "Děkuju," řekl prodavač. "Mohl byste mi podepsat tuhle knihu?" Podal mi moji poslední knihu. Tak vidíte, byl jsem slavnej. Už podruhý ten den mě někdo poznal. To stačí. Víc než dvakrát a měl bych problémy. Bohové to zařídili dobře. Zeptal jsem se prodavače, jak se jmenuje, a napsal mu do knihy věnování s obrázkem. Zastavili jsme se v krámě s počítači. Potřeboval jsem papír do tiskárny. Žádnej neměli. Pohrozil jsem prodavači pěstí. Vzpomněl jsem si na starý časy. Prodavač mi doporučil jinej krám. Tam jsme našli všechno za snížený ceny. Koupil jsem si papír aspoň na dva roky, taky nějaký obálky, pera a sponky na papíry. Teď jsem už mohl jen psát. Jeli jsme domů. Chlápek z bezpečnostní agentury už odešel. Mezitím přišel obkladač a zase odešel. Nechal tam vzkaz. "Vrátím se ve 4 odpoledne." Věděli jsme, že se ve 4 nevrátí. Byl to blázen. Měl špatný dětství. Dost zmatený. Ale byl šikovnej. Odnesl jsem všechno nahoru. Byl jsem připraven. Byl jsem slavnej. Byl jsem spisovatel. Sedl jsem si k počítači. Pustil jsem si HLOUPÝ HRY a začal hrát Tao. Hrál jsem pořád líp. Málokdy jsem prohrál. Bylo to jednodušší než vyhrát na koních, ale nebylo to tak uspokojující. Ve středu jdu zase na dostihy. Sázení na koně mě udržuje ve formě. Je to součást celkovýho plánu. Funguje to. A teď mám 5000 listů čistýho papíru. 31/10/91 - 0:27 Hroznej den na závodišti. Ne proto, že bych prohrál, možná jsem dokonce pár centů vyhrál, ale byla tam strašná atmosféra. Úplně mrtvý. Jako bych seděl ve vězení a počítal dny. A mně už jich moc nezbejvá. Stejný tváře, stejný výhry. Někdy mám pocit, že všichni žijeme v nějakým filmu. Víme, co říkat, kam jít, jak se chovat, akorát tu není žádná kamera. Ale nikdy se z toho filmu nedostaneme. A je to mizernej film. Všechny pokladníky na závodišti znám až příliš dobře. Někdy spolu mluvíme, když sázím. Rád bych našel pokladníka, kterej mi prodá lístek a nic neříká. Ale všichni jsou nakonec společenský. Prostě se nuděj. A taky jsou pořád ve střehu: některý sázkaři jsou trochu šílený. Často dochází k hádkám. Pak začnou zvonit zvonky a přibíhá ochranka. Když s námi pokladníci mluví, můžou odhadnout, co jsme zač, a cítí se bezpečněji. Dávají přednost přátelskýmu sázkaři. Já nemám se sázkaři problémy. Všichni vědí, že jsem blázen a že s nikým nechci mluvit. Pořád se snažím vymyslet novej systém a často ho měním uprostřed závodů. Snažím se přizpůsobit čísla realitě, snažím se to šílenství zakódovat do několika čísel. V jednom článku o šachách jsem četl, že král, střelec a věž jsou rovnocenný králi a dvěma koním. K řešení toho problému použili počítač s 65 536 procesory. Počítač analyzoval 100 miliard tahů a problém vyřešil za 5 hodin. Zjistilo se, že král, věž a střelec mohli porazit krále a dva koně během 223 tahů. To je fascinující. Je to určitě zajímavější než přiblblý sázení na koně. Myslím, že jsem ve svým životě pracoval příliš dlouho jako obyčejnej dělník. Pracoval jsem jako dělník do svejch padesáti let. Donutili mě, abych každej den někam šel, zůstal tam spoustu hodin a pak se zase vrátil. Mám špatný svědomí, když se nečinně povaluju. A tak chodím na dostihy, nudím se a zároveň blbnu. Večery trávím u počítače nebo piju anebo dělám oboje. Některý čtenáři si myslí, že miluju koně, že mě dostihy vzrušujou a že jsem fanatickej hazardní hráč. Lidi mi posílají dopisy, ve kterejch mi píšou o koních a dostihách atd. Vůbec mě to nezajímá. Na dostihy chodím skoro nerad. Jsem příliš pitomej, než aby mě napadlo jít někam jinam. Kam, kam během dne? Do vysutejch zahrad? Do kina? Pomozte mi, k sakru, já už nemůžu vysedávat celej den se ženskejma. A většina chlapů v mým věku je mrtvá. A ty, co ještě mrtvý nejsou, ty by mrtvý bejt měli, protože už tak vypadají. Snažil jsem se nechodit na dostihy, ale byl jsem hrozně nervózní a deprimovanej a neměl jsem žádnou energii. Když vytáhnu paty z domu, jsem nucenej pozorovat Lidstvo, a když pozorujete Lidstvo, MUSÍTE nějak reagovat. Je to strašný, ustavičnej horor. Na dostihách se nudím, děsí mě to, ale jsem zároveň tak trochu student. Student pekla. Kdo ví? Možná se jednou probudím a nebudu schopnej vstát z postele. Budu tam ležet a malovat na kus papíru přilepenej na stěně. Budu malovat dlouhým štětcem a možná se mi to bude líbit. Ale zatím studuju tváře sázkařů, lepenkový tváře, strašný, zlý, prázdný, chamtivý, umírající tváře. Trhají jeden lístek za druhým, čtou všelijaký papíry, sledujou výsledky na tabuli, zatímco jsou drceni, a já tam stojím s nima a jsem úplně stejnej. Jsme všichni nemocný, jsme hlupáci, který nikdy neztrácej naději. Naše ubohý hadry, naše starý auta. Ženeme se za přeludem a ničíme si život jako všichni ostatní. 3/11/91 - 0:48 Dneska jsem nešel na dostihy, bolelo mě v krku a taky jsem měl bolesti hlavy, na pravý straně. Když je vám 71 let, nikdy nevíte, kdy vám vybouchne hlava. Ještě pořád se jdu občas napít a kouřím příliš cigaret. Moje tělo je na mě nasraný, ale musím něčím nakrmit mozek. A taky ducha. Pití napájí můj mozek a mýho

ducha. Nicméně jsem zůstal doma a spal do 12:20. Klidnej den. Vlezl jsme do bazénu jako nějakej prominent. Svítilo slunce a voda bublala a vířila. Uklidnil jsem se. Proč ne? Chci se cítit líp. Svět je jako roztrženej pytel sraček. Já ho nezachráním. Ale dostávám spoustu dopisů od lidí, který mi píšou, že jim moje knihy zachránily krk. Proto jsem je nepsal. Píšu proto, abych si zachránil svůj vlastní krk. Vždycky jsem byl mimo, nikdy jsem nebyl jako ostatní. Přišel jsem na to už ve škole. A taky jsem brzy zjistil, že se strašně pomalu učím. Všichni ostatní věděli všechno. Já věděl úplný hovno. Všechno se koupalo v bílým a oslnivým světle. Byl jsem hlupák. Ale přesto jsem věděl, že nejsem úplnej hlupák. Vždycky jsem v sobě měl něco, co jsem si chránil. Na tom nezáleží. Teď jsem v bazénu a můj život pomalu končí. Nevadí mi, že jsem ten cirkus poznal. A pořád je spousta věcí, o kterejch můžu psát, než mě hodí do temnoty, nebo co to je. To se mi líbí na slovech, nikdy se nezastaví, pořád hledají a tvoří nový věty. Je to zábava. Jsem plnej slov. Mám štěstí. Sedím v bazénu. Bolí mě hlava a bolí mě v krku. Mám štěstí. Starej spisovatel přemítá v bazénu. To je dobrý. Ale peklo je tu pořád, každou chvíli se může otevřít. Moje stará žlutá kočka vyšla ven a dívala se na mě ve vodě. Koukali jsme jeden na druhýho. Oba jsme věděli všechno a zároveň nic. Pak odešla. Den pokračoval. Šli jsme s Lindou někam na oběd, už nevím kam. Jídlo nebylo moc dobrý, restaurace byla plná lidí. Byli živý, ale nebyli živý. Seděli u stolů, jedli a mluvili. To mi něco připomíná. Nedávno jsem se cestou na dostihy zastavil někde na obědě. Sedl jsem si k pultu, restaurace byla úplně prázdná. Objednal jsem si něco k jídlu a začal jíst. Přišel nějakej chlápek a posadil se PŘÍMO VEDLE MĚ. U pultu bylo dalších 20 nebo 25 židlí. Ten chlápek si ale sedl na židli vedle mě. Já lidi tak moc nemiluju. Čím jsem od nich dál, tím jsem radši. Chlápek si objednal jídlo a začal se bavit se servírkou. Mluvil o fotbalu. Taky se na to někdy dívám, ale mluvit o tom v restauraci? Pořád se o tom bavili. Pořád. Oblíbenej hráč. Kdo vyhraje atd. Pak se k nim přidal nějakej host, kterej seděl v boxu. Myslím, že by mi to nevadilo, kdyby těsně vedle mě neseděl ten pitomec. Dobrej chlápek, jistě. Rád se díval na fotbal. Je to bezpečný. Americký. Ale sedět vedle mě. Na to zapomeňte. Takže, byli jsme na obědě, Linda a já, a pak jsme se vrátili domů, všechno bylo dobrý, ale po setmění si Linda něčeho všimla. Vždycky měla postřeh. Viděl jsem ji, jak se vrací ze zahrady. Řekla mi: "Starej Charley upadl, jsou tam hasiči." Starýmu Charleymu je 96 let. Bydlí ve velkým domě hned vedle nás. Minulej tejden mu umřela žena. Žili spolu 47 let. Vyšel jsem na ulici a viděl hasičský auto. Stál u něj jeden z hasičů. "Jsem Charleyho soused. Je živej?" "Je," odpověděl. Bylo jasný, že čekají na sanitku. Záchranka přijela. Bylo to divný. Vystoupili z ní dva malý chlápci, připadali mi malý. Stáli vedle sebe. Přišli k nim tři hasiči. Jeden z nich jim začal něco říkat. Ty chlápci tam stáli a přikyvovali. A pak bylo po všem. Vytáhli nosítka a nesli je do domu. Byli tam hrozně dlouho. Pak vyšli ven. Na nosítkách ležel starej Charley. Když ho nakládali do sanitky, přišel jsem blíž a řekl mu: "Držte se Charley." "Budeme na vás čekat," řekla Linda. "Kdo jste?" zeptal se Charley. "Jsme vaši sousedi," odpověděla Linda. Pak ho naložili a odjeli. Dva Charleyho příbuzný jeli v červeným autě za nima. Přišel k nám soused, kterej bydlí přes ulici. Podali jsme si ruce. Několikrát jsme spolu byli pít. Řekli jsme mu o Charleym. Všichni jsme byli naštvaný, že ho příbuzný nechávají samotnýho. Ale nemohli jsme nic dělat. "Nechcete se podívat na můj vodopád?" řekl soused. "Tak dobře," řekl jsem. "Půjdeme se na něj podívat." Přešli jsme ulici, prošli domem kolem jeho ženy a dětí a vyšli na zahradě u bazénu. A tam byl OBROVSKEJ vodopád. Vylezl jsem na skálu za vodopádem a viděl, že voda teče z kmene stromu. Vodopád byl obrovskej. Byl postavenej z ohromnejch a krásnejch kamenů různejch barev. Voda padala dolů, osvětlená reflektory. Bylo to neuvěřitelný. Nějakej dělník tam ještě něco dodělával. Podal jsem mu ruku. "Četl všechny tvoje knihy," řekl soused. "Nekecej," řekl jsem. Dělník se na mě usmál. Pak jsme šli zpátky do domu. Soused se mě zeptal: "Nedáš si sklenici vína?" "Ne děkuju," řekl jsem. Pak jsem mu vysvětlil, že mě bolí hlava a krk. Linda a já jsme šli domů. A to je v podstatě všechno, co se ten den a večer stalo. 22/11/91 - 0:26 Můj jedenasedmdesátej rok byl strašně produktivní rok. Napsal jsem víc slov než kdykoli předtím. A

přestože spisovatel je špatnej kritik svý vlastní práce, věřím, že píšu pořád stejně dobře - tím chci říct, že píšu tak dobře, jako jsem psal ve svým nejlepším období. S tím má hodně společnýho tenhle počítač, kterej jsem si koupil 18. ledna. Teď je jednodušší dostat slovo z mozku (nebo odkud vlastně přichází). Přenáší se rychleji do prstů a odtud na monitor, kde je okamžitě vidět - naprosto jasně. Ale nejde jen o rychlost, je to spíš proudění, řeka slov, a když jsou ty slova dobrý, ať přirozeně proudí. Už žádný kopie, žádný přepisování. Dřív jsem potřeboval jednu noc na psaní a druhou na opravování. Teď opravuju všechny pravopisný a gramatický chyby přímo v originálu a nemusím nic přepisovat. Nikdo nečte rád rukopis, ani spisovatel ne. Vím, že to zní afektovaně, ale není to afektovaný. Prostě vám to pomáhá vyjádřit svý myšlenky jasně. A to je dobrý. A jestli takhle ztrácím svou duši, pak jsem pro. S počítačem mám taky špatný zkušenosti. Jednou, když jsem psal už 4 hodiny a měl pocit, že mám úžasný štěstí - uhodil jsem do nějaký klávesy - a najednou jsem viděl modrej blesk a všechny už napsaný stránky zmizely. Dělal jsem všechno možný, abych je dostal zpátky. Ale byly pryč. Ano, měl jsem nastavený automatický ukládání, ale nebylo to nic platný. To se mi stalo už několikrát, ale nikdy jsem nepřišel o tolik stránek. Musím vám říct, že to je strašnej pocit, když vám zmizí napsaná stránka. Už několikrát jsem ztratil 3 nebo 4 stránky románu. Nebo celou kapitolu. Tak jsem to všechno prostě přepsal. Když tohle děláte, vždycky něco ztratíte, nějakej důležitej detail, kterej vám unikne, ale na druhý straně zase něco získáte, protože vynecháváte pasáže, který se vám moc nelíbily, a přidáváte pasáže, který jsou lepší. Takže? Je to dlouhá noc. Už se probudili ptáci. Manželka a kočky si myslí, že jsem se zbláznil. Ptal jsem se na ten "modrej záblesk" odborníků, ale ty mi nic neřekli. Zjistil jsem, že většina odborníků toho moc neví. Stávají se podivný věci, který nejsou v knihách. Teď, když o počítačích vím trochu víc, myslím, že vím, co mohlo zachránit mojí práci před tím "modrým bleskem"... Nejhorší bylo, když se mi jednou počítač úplně zbláznil, vyluzoval podivný hlasitý zvuky, monitor byl chvílema úplně černej a já nemohl dělat vůbec nic. Pak jsem si všimnul něčeho, co vypadalo jako nějaká tekutina, která jako by ztuhla na monitoru a kolem dvířek poblíž "mozku", kolem těch dvířek, kam strkáte diskety. Jedna z mejch koček počítač pochcala. Musel jsem ho odnést do opravny. Mechanik byl pryč. Když prodavač vyndal část "mozku", vystříkla mu na košili žlutá tekutina. "Kočičí chcanky!" zařval. Chudák. Opravdu chudák. Počítač jsem tam nechal. V záruční smlouvě ale nebylo nic o kočičích chcankách. Museli vyndat všechny vnitřnosti z "mozku". Oprava trvala 8 dní. Během tý doby jsem se vrátil ke svýmu psacímu stroji. Bylo to, jako když se snažím rozbíjet kameny holejma rukama. Musel jsem se znovu naučit psát. Musel jsem se opít, abych se do toho znovu dostal. A zase jsem jednu noc psal a druhou opravoval chyby. Ale byl jsem rád, že ten psací stroj mám. Mám ho už 5 desetiletí a zažili jsme spolu hodně dobrejch věcí. Když se počítač vrátil z opravny, s jistým smutkem jsem uložil psací stroj zpátky do kouta. Pak jsem se posadil k počítači a slova lítaly jako bláznivý ptáci. Už jsem neviděl žádný modrý blesky a nemizely žádný stránky. Všechno bylo lepší. Ty kočičí chcanky všechno zlepšily. Když dneska odcházím od počítače, vždycky ho přikryju velkým plážovým ručníkem a zavřu dveře. Ano, tohle byl můj nejproduktivnější rok. Víno je lepší, když správně stárne. S nikým už nesoutěžím a nepřemýšlím o nesmrtelnosti, vůbec mě to nezajímá. Důležitá je AKCE, dokud jste naživu. Koně, který vyrážej ze startovací brány, všichni ty žokejové, ty malý ďáblíci v barevnejch dresech. Krása je v pohybu a v riziku. Kašlu na smrt. Existuje jen dnešek a dnešek a zase dnešek. Ano. 9/12/91 - 1:18 Ubývají mi síly. Už 5 minut tu sedím a dívám se na sponku na papíry. Když jsem se včera vracel ze závodiště, stmívalo se. Byla řídká mlha. Vánoce se přibližujou jako harpuna. Najednou jsem si uvědomil, že jsem na dálnici skoro sám. Pak jsem uprostřed silnice uviděl velkej nárazník a kus chladiče. Včas jsem se vyhnul a podíval se doprava. Bylo tam několik nabouranejch aut, čtyři nebo pět, ale nic jsem neslyšel. Nikdo tam nebyl, žádnej oheň, žádnej kouř, žádný světla. Jel jsem příliš rychle, takže jsem si nevšimnul, jestli v těch autech byli nějaký lidi. Večer se najednou změnil v noc. Někdy se stane něco naprosto neočekávanýho. Během několika vteřin. A všechno se změní. Jste naživu. Jste mrtvý. A všechno pokračuje. Jsme slabý jako papír. Spoléháme na náhodu uprostřed pravděpodobnosti. Jsme tu jen dočasně. A to je to nejlepší a zároveň to nejhorší. Pomíjivost. Proti tomu nemůžete nic dělat. Desítky let můžete meditovat na vrcholu hory a nic tím nezměníte. Můžete změnit sami sebe, můžete přijímat realitu, ale i to je možná špatný. Možná příliš myslíme. Vnímejte svý pocity a míň myslete. Všechny ty nabouraný auta byly šedý. Podivný. Líbí se mi, jak filozofové analyzujou pojmy a teorie, který tu byly před nima. Dělají to už staletí. Ne, tak to není, říkají. Je to takhle. A tak to pořád pokračuje a zdá se, že je to rozumný. Filozofové by se měli vyjadřovat lidsky. Teprve až se to naučí, budou jejich myšlenky srozumitelnější a taky zajímavější. Myslím, že se to už začínají učit. Klíč je v jednoduchosti. Psaní musí mít spád. Slova můžou bejt zmrzačený a kostrbatý, ale když mají spád, čtenáře potěší. Opatrný psaní je mrtvý psaní. Myslím, že Sherwood Anderson patřil k těm, kdo si uměli hrát se slovy, jako by to byly

kameny nebo kousky jídla. Anderson svý slova MALOVAL. A byly tak jednoduchý, že jste viděli proudění světla, otvíraní dveří, zářící stěny. Viděli jste koberce a boty a prsty. Anderson užíval ty pravý slova. Rozkošný. Ale zároveň byly jako kulky. Někdy vás vyvedly z míry. Sherwood Anderson něco věděl, měl instinkt. Hemingway se příliš snažil. Z jeho knih to úsilí cítíte. Jako by svý knihy skládal z tvrdejch bloků. Anderson se smál, když vyprávěl něco vážnýho. Hemingway se smát neuměl. Člověk, kterej píše ve stoje v 6 hodin ráno, nemá smysl pro humor. Chce jen něco dokázat. Dneska večer jsem unavenej. K čertu, dost se nevyspím. Rád bych spal celý dopoledne, ale když chci stihnout první závod ve 12:30, musím vyrazit kolem jedenáctý, než přijde pošták. A většinou chodím spát ve 2 ráno. V noci několikrát vstanu a jdu se vychcat. Jedna z koček mě probouzí každej den přesně v 6 ráno. Musí jít ven. A před desátou mi volají osamělý lidi. Neberu telefon, mám záznamník. Chci říct, že mám přerušovanej spánek. Ale jestli nadávám jen na tohle, pak jsem na tom skvěle. Příští 2 dny se nejedou žádný dostihy. Budu spát do dvanácti a budu se cítit o deset let mladší. K sakru, to je směšný - kdybych byl o deset let mladší, bylo by mi 61, a to považujete za dobrý? Nechte mě brečet, nechte mě brečet. Je 1 hodina ráno. Proč nepřestanu psát a proč nejdu spát? 18/1/92 - 23:59 Pohybuju se mezi svým románem a básní a závodištěm a pořád jsem ještě naživu. Na závodišti se toho moc neděje, je tam jen spousta lidí a já s nima. A taky se tam musím nějak dostat, tam a zpátky. Na dálnici vidíte, jaká je většina lidí. Naše společnost je založená na konkurenci. Každej chce, abyste prohráli, aby on mohl vyhrát. Je to hluboce zakořeněnej pocit a na dálnici se to projevuje. Pomalý řidiči vás chtějí zablokovat, rychlý řidiči vás chtějí předjet. Já jezdím asi stovkou, a tak předjíždím a jsem předjížděnej. Rychlý řidiči mi nevadí. Uvolním jim cestu a nechávám je předjet. Rozčilujou mě pomalý řidiči, který jezdí sotva devádesátkou v rychlým pruhu. A občas vám zablokujou cestu. Pak jedete pomalu za nima a můžete si je dobře prohlídnout. Tyhle lidi mají ospalou duši, jsou zahořklý, hrubý, krutý a hloupý. Nějakej hlas mi teď říká: "Jsi hlupák, že si to myslíš. Ty jsi ten hlupák." Některý lidi se zastávají podprůměrnejch lidí, protože si neuvědomujou, že podprůměrný lidi jsou podprůměrný. A neuvědomujou si to proto, že jsou sami podprůměrný. Žijeme v podprůměrný společnosti, a proto se lidi chovají tak, jak se chovají. Ale to je jejich věc a mně je to jedno, jenže s nima musím žít. Jednou jsem byl na obědě s několika lidma. U vedlejšího stolu seděla jiná skupina lidí. Mluvili hlasitě a pořád se něčemu smáli. Ale jejich smích byl falešnej a nucenej. A tak to pokračovalo. Nakonec jsem řekl lidem u našeho stolu: "To je hrozný." Jeden z nich se ke mně obrátil, sladce se usmál a řekl: "Jsem rád, když jsou lidi veselý." Nic jsem na to neřekl. Ale cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. K sakru. Lidi poznáte na dálnicích. Lidi poznáte u stolu. Lidi poznáte v televizi. Lidi poznáte v supermarketech atd. Všichni jsou stejný. Co můžete dělat? Smířit se s tím. Dát si další drink. Taky se mi líbí, když jsou lidi štastný. Ale moc štastnejch lidí jsem neviděl. A tak jsem se dostal na závodiště a sedl si na svý místo. Byl tam nějakej chlápek, kterej měl červenou čepici kšiltem dozadu. Jednu z těch čepic, kterou dostanete na závodišti. V ruce měl rozpis závodů a harmoniku. Začal na harmoniku hrát. Neuměl to. Jen do ní foukal. A nebyla to Schoenbergova dvanáctitónová stupnice. Byly to 2 nebo 3 tóny. Pak mu došel dech a začal číst rozpis. Přede mnou seděli tři chlápci, který tam jsou každej den. Jednomu je asi 60 a vždycky má hnědý šaty a hnědej klobouk. Vedle něj seděl další chlápek, asi pětašedesát, bílý vlasy, sněhobílý vlasy, křivej krk a kulatý ramena. Další byl nějakej orientálec, asi 45 let, kterej kouřil jednu cigaretu za druhou. Před každým závodem se radili, na kterýho koně budou sázet. Byli úžasný, trochu jako ten Bláznivej Křikloun, o kterým jsem už psal. Řeknu vám proč. Seděl jsem za nima už dva tejdny. Žádnej z nich nikdy nevyhrál. A to sázeli i na koně, který měli docela dobrou šanci na vítězství. Tím myslím 2 ku 1 nebo 7 ku 1. To je asi 45 závodů krát 3. To znamená, že nevyhráli ani jednu ze 135 sázek. To je opravdu překvapující statistika. Přemýšlejte o tom. Kdyby si každej z nich vybral nějaký číslo, například 1 nebo 2 nebo 3, a pořád na něj sázel, museli by něco vyhrát. Ale protože přeskakovali z jednoho čísla na druhý a spoléhali na svůj mozek a vědomosti, nikdy se netrefili. Proč tam pořád chodí? Nestydí se za svou neschopnost? Ne, spoléhají, že vyhrajou příště. Jednou vyhrajou. A vyhrajou hodně. Jistě chápete, proč mi tenhle počítač připadá tak dobrej, když se vrátím z dostihů a z dálnice. Prázdnej monitor, na kterej můžu psát slova. Moje žena a mojich 9 koček mi připadají jako největší géniové na světě. A taky jsou. 8/2/92 - 1:16 Co dělají spisovatelé, když nepíšou? Já, já chodím na dostihy. A dřív jsem hladověl nebo dřel. Dnes se spisovatelům vyhejbám - a taky každýmu, kdo si říká spisovatel. Ale od sedmdesátýho do pětasedmdesátýho roku, když jsem se rozhodl sedět a psát, nebo umřít, ke mně spisovatelé chodili - samý

básníci. BÁSNÍCI. A všiml jsem si něčeho zajímavýho: nikdo z nich neměl žádnej zjevnej příjem. Když vydali nějakou knihu, kniha se neprodávala. A když uspořádali recitační večer, většinou přišlo jen málo lidí, tak 4 až 14 dalších BÁSNÍKŮ. Všichni ale bydleli v docela pěknejch bytech a měli spoustu času vysedávat na mým gauči a pít moje pivo. Získal jsem si pověst divocha, kterej pořádá mejdany, kde se dějou hrozný věci a kde tančí bláznivý ženský, který všechno rozbíjejí. Říkalo se, že vyhazuju lidi z verandy a že je u mě pořád policie atd. Hodně z toho byla pravda. Ale taky jsem musel odevzdávat články svýmu nakladateli a do časopisů, abych měl na činži a na chlast, a to znamenalo, že musím psát. Ale tyhle... básníci... psali jen poezii... jejich věci mi připadaly prázdný a pompézní... ale oni to psali, chodili docela dobře oblečený, zdálo se, že mají co jíst, a měli spoustu času na žvanění - o svý poezii a o sobě. Často jsem se jich ptal: "Jak to děláte? "Ale oni tam jen seděli a usmívali se na mě a pili moje pivo a čekali na moje bláznivý ženský a doufali, že na ně něco zbyde - sex, obdiv, dobrodružství atd. Začalo mi bejt jasný, že se těch patolízalů musím zbavit. A postupně jsem odhalil jejich tajemství. Většinou byla v pozadí MATKA. Matka se o tyhle génie starala, platila činži a jídlo a oblečení. Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl u jednoho z těch BÁSNÍKŮ. Byla to nuda a nebylo co pít. Básník si stěžoval, jak je to nespravedlivý, že není uznávanej. Nakladatelé a všichni se proti němu spikli. Pak na mě ukázal prstem a řekl: "I ty jsi řekl Martinovi, aby nevydával moje věci!" Nebyla to pravda. On ale pokračoval. Stěžoval si a žvanil o dalších věcech. Pak zazvonil telefon. On ho zvedl a mluvil velice opatrně a tiše. Pak zavěsila otočil se ke mně. "To byla moje matka. Je na cestě sem. Musíš odejít!" "To je v pořádku, rád bych se s ní setkal." "Ne! Ne! Je hrozná! Musíš odejít! Okamžitě! Pospěš si!" Sjel jsem dolů výtahem a odepsal ho. Znal jsem dalšího. Matka ho živila, koupila mu auto, platila mu pojištění a činži, a dokonce za něj napsala několik básní. Neuvěřitelný. A to trvalo několik desítek let. A byl tu ještě jeden. Vždycky mi připadal spokojenej a dobře živenej. Každou neděli odpoledne vyučoval poezii v místním kostele. Měl pěknej byt. Byl členem komunistický strany. Říkejme mu Fred. Jednou jsem se zeptal starší paní, která chodila na jeho kurzy a velice ho obdivovala: "Jak to Fred dělá?" "Fred nechce, aby to nikdo věděl, ale vydělává si umejváním dodávkovejch aut." "Dodávkovejch aut?" "Ano, znáte ty dodávky, co rozvážejí kafe a sendviče do podniků. Tak ty umejvá." Po několika letech jsem se dověděl, že Fred vlastní několik činžáků a žije z činží. Když jsem se to dověděl, opil jsem se a jel k němu. Bydlel nad malým divadlem. Velice umělecký. Vyskočil jsem z auta a zazvonil. Fred neotvíral. Věděl jsem, že je doma. Viděl jsem skrz záclony jeho stín. Šel jsem zpátky do auta a začal troubit a křičet: "Frede, pojď mi otevřít!" Pak jsem do jednoho okna hodil lahev od piva. Lahev se odrazila. Fred vyšel na balkón a díval se na mě. "Bukowský, jdi pryč!" "Frede, pojď dolů a já ti nakopu prdel, ty komunistickej latifundisto!" Fred se vrátil dovnitř. Já stál venku a čekal na něj. Nic se nedělo. Pak mě napadlo, že telefonuje na policii. Policajtů jsem už viděl dost. Nasedl jsem do auta a jel domů. Další básník bydlel v jednom domě na nábřeží. Pěknej barák. On nikdy nepracoval. Často jsem se ho ptal: "Jak to děláš? Jak to děláš?" Nakonec mi řekl: "Rodiče vlastní činžáky a já pro ně vybírám činži. Oni mi za to platí." Platili mu sakramentsky dobře. Ale aspoň mi to řekl. Některý z nich to nikdy neřeknou. Znal jsem dalšího. Psal docela slušný básně, ale nepsal jich moc. Vždycky měl pěknej byt. Taky jezdil na Havaj a na různý jiný místa. Byl ze všech těch básníků nejklidnější. Vždycky měl vyžehlený šaty a nový boty. Vždycky byl oholenej a ostříhanej; měl krásný bílý zuby. "Jak to děláš?" Nikdy mi to neřekl. Nikdy se ani neusmál. Vždycky jen stál a mlčel. A pak jsou takový, co žijou z milodarů. O jednom z nich jsem napsal báseň, ale nikdy jsem ji nevydal, protože mi ho bylo líto. Tady je kus tý básně: Jack se splihlejma vlasama, Jack, kterej vyžaduje peníze, Jack s velkým břichem, Jack s hlasitým hlasem, Jack, kterej všemu rozumí, Jack, kterej poskakuje před ženskejma, Jack, kterej si myslí, že je génius, Jack, kterej bleje, Jack, kterej pomlouvá lidi, který mají štěstí, Jack, kterej stárne a stárne, Jack, kterej pořád chce peníze, Jack, kterej o všem jen žvaní, ale nic nedělá, Jack, kterýmu všechno projde, Jack, kterej mluví o starejch časech, Jack, kterej mluví a mluví, Jack s nataženou rukou, Jack, kterej terorizuje slabý, zatrpklej Jack, Jack z kaváren, Jack, kterej chce bejt uznávanej, Jack, kterej nikdy nepracuje, Jack, kterej přeceňuje svý schopnosti, Jack, kterej nepřestává žvanit o svým nedoceněným talentu, Jack, kterej obviňuje druhý. Znáte Jacka, včera jste ho viděli, zejtra ho zase uvidíte a příští tejden zase. Jack všechno chce a nic nedělá, chce všechno zadarmo.

Chce slávu, chce ženský, chce všechno. Svět plnej Jacků, svět, kterej se řítí do záhuby. Už mě unavuje psát o básnících. Ale musím ještě dodat, že si ubližujou tím, že žijou jako básníci, místo aby žili nějak jinak. Já jsem pracoval jako obyčejnej dělník do svejch padesáti let. Byl jsem pořád mezi lidma. Nikdy jsem netvrdil, že jsem básník. Neříkám ovšem, že živit se prací je něco úžasnýho. Většinou je to příšerný. A často musíte tvrdě bojovat, abyste o tu příšernou práci nepřišli, protože venku čeká 25 dalších, který ji vezmou. Ovšemže je to nesmyslný, ovšemže vás to ničí. Ale tahle zkušenost mě naučila nemluvit o nesmyslech, když píšu. Myslím, že občas musíte ponořit hlavu do bahna, myslím, že musíte poznat vězení, nemocnici. Myslím, že musíte zakusit, jaký to je nejíst 4 nebo 5 dní. Myslím, že žít s bláznivejma ženskejma je dobrý pro páteř. Myslím, že když projdete peklem, můžete psát s radostí a úlevou. Říkám to jen proto, že všichni básníci, který jsem kdy poznal, byli patolízalové. Kromě svý neschopnosti snášet utrpení nemají o čem psát. Ano, vyhýbám se BÁSNÍKŮM. Vyčítáte mi to? 16/3/92 - 0:53 Nevím proč, ale mám určitý představy o spisovatelích z minulosti. Moje představy nejsou dokonce ani přesný. Jsou prostě moje a jsou skoro úplně vymyšlený. Například Sherwooda Andersona vidím jako malýho chlapíka s trochu zakulacenejma ramenama. Pravděpodobně byl vysokej a chodil zpříma. Na tom nezáleží. Já si ho představuju svým způsobem. (Nikdy jsem ho neviděl na fotografii.) Dostojevskýho vidím jako obtloustlýho, vousatýho chlápka s planoucíma, tmavě zelenejme očima. Nejdřív byl příliš tlustej, pak příliš hubenej a pak zase tlustej. Nesmysl, jistě, ale mě se to líbí. Dokonce si myslím, že Dostojevský toužil po malejch holčičkách. Faulknera vidím trochu nejasně jako pomatenýho chlápka, kterýmu páchne s pusy. Gorkýho vidím jako tajnýho opilce. Tolstoje vidím jako člověka, kterej se dokázal rozzuřit kvůli ničemu. Hemingwaye vidím jako někoho, kdo se učí tančit za zavřenejma dveřma. Célina vidím jako někoho, kdo nemohl spát. Cummingse vidím jako velkýho hráče kulečníku. A tak bych mohl pokračovat dál. Tyhle vize jsem měl v době, kdy jsem byl hladovějící spisovatel, pološílenej a neschopnej zařadit se do společnosti. Měl jsem málo jídla a spoustu času. Spisovatelé mi připadali kouzelný. I dveře otvírali jinak než ostatní lidi. Jakmile se ráno probudili, okamžitě si dali drink. Život byl pro ně zatraceně těžkej. Každej den měli pocit, že se prodírají mokrým betonem. Udělal jsem si z nich svý hrdiny. Moje představy o nich mě povzbuzovaly. Přemejšlet o nic bylo mnohem lepší než číst jejich knihy. Například D. H. Lawrence. Pěkně zlomyslnej chlapík. Věděl toho tolik, že byl pořád nasranej. Krásný, krásný. A Aldous Huxley... ohromnej mozek. Měl takový vědomosti, že ho z toho bolela hlava. Ležel jsem hladovej na posteli a přemejšlel o nich. Literatura byla tak... romantická. Jo. Skladatelé a malíři byli taky dobrý, byli šílený, pokoušeli se o sebevraždy a dělali podivný a nepřístojný věci. Sebevražda mi připadala jako dobrý řešení. Několikrát jsem se o ni pokusil, málem se mi to povedlo, ale ne docela. A dnes je mi skoro 72. Moji hrdinové už dávno umřeli a já musím žít s jinejma. Některý jsou nový tvůrci, jiný se stávají slavný. Nejsou to pro mě stejný lidi. Dívám se na ně, poslouchám je a říkám si, je tohle všechno? Vypadají spokojeně... stěžujou si... ale vypadají SPOKOJENĚ. Postrádají vášeň. Vášnivý jsou jen neúspěšný umělci, který si myslí, že jejich neúspěch zavinily vnější síly. A produkujou strašný věci. Už se nemám na koho soustředit. Nemůžu se soustředit ani sám na sebe. Dřív jsem byl pořád ve vězení, vyrážel jsem dveře, rozbíjel okna, pil 29 dní v měsíci. Dneska jen sedím u počítače a poslouchám klasickou hudbu. Šetřím se. A proč? Abych se dožil 80 či 90 let? Nevadí mi, že jednou umřu... ale nechci umřít letos. Chápete? Nevím, ale dřív bylo všechno jiný. Spisovatelé mi připadali víc jako... spisovatelé. Dělaly se zajímavý věci. The Black Sun Press. The Crosbys. Caresse Crosbyová vytiskla jednu z mejch povídek ve svým časopisu Portfolio, společně se Sartrem, pokud si vzpomínám, a s Henry Millerem a Camusem. Už ten časopis nemám. Lidi mi všechno kradou. Pijou se mnou a kradou. Proto jsem pořád víc sám. Někomu jinýmu se musí stejskat po divokejch dvacátejch letech a po Gertrudě Steinový a Picassovi... po Jamesu Joycovi, Lawrencovi a dalším. Zdá se mi, že nám to už nejde jako dřív. Jako bysme vyčerpali všechny možnosti, jako bysme už nic nemohli udělat. Sedím tu, kouřím cigaretu a poslouchám hudbu. Jsem zdravej. Doufám, že píšu stejně dobře nebo dokonce líp, než jsem psal dřív. Ale všechno ostatní, co čtu, mi připadá tak... nacvičený... jako dobře vybroušenej styl. Možná jsem toho moc přečetl, možná jsem četl až příliš dlouho. Po desetiletích psaní (a napsal jsem hromady knih), když čtu jinýho spisovatele, přesně poznám, kdy předstírá, lži bijou do očí,

uhlazenost skřípe... vím, co bude následovat v další větě, v dalším odstavci... Postrádá to jiskru, není v tom žádnej elán, žádný riskování. Je to práce jako každá jiná, jako opravování vodovodu. Dokud jsem obdivoval druhý spisovatele, bylo to pro mě lepší. I když vždycky nebyli tak obdivuhodný a úžasný. V duchu jsem viděl Gorkýho v nějakým ruským zapadákově, jak někomu říká o tabák. Viděl jsem Robinsona Jefferse, jak mluví s koněm. Viděl jsem Faulknera, jak zírá na zbytek rumu v lahvi. Samozřejmě to bylo hloupý. Mládí je naivní a starý jsou hlupáci. Musel jsem se přizpůsobit. Každý z nás, dokonce i dneska, může najít další větu a je možný, že ta věta nakonec všechno vyjádří. Můžeme se na to vyspat a doufat, že všechno dobře dopadne. Pravděpodobně jsme stejně dobrý, jako byli ty parchanti v minulosti. A některý mladý lidi si o mně myslí totéž, co jsem si myslel já o nich. Vím to, dostávám od nich dopisy. Přečtu je a pak je vyhazuju. Tohle jsou ty úžasný devadesátý léta. Tohle je ta další věta. A pak další. Až nakonec nebude nic. Jo. Zapálím si ještě jednu cigaretu. A pak se vykoupu a půjdu spát. 16/4/92 - 0:39 Hroznej den na dostihách. Cestou na závodiště vždycky přemejšlím o tom, jakej systém použiju. Mám jich asi 6 nebo 7. Je jasný, že jsem si dneska nevybral ten správnej. Ale stejně nikdy neprohraju všechno. Prostě příliš nesázím. Dlouhý roky chudoby mě naučily bejt opatrnej. Ani když vyhrávám, není to nijak ohromující. Ale stejně radši vyhrávám, než prohrávám, zvlášť když koním věnuju tak velkou část svýho života. Na závodišti si uvědomíte, jak zabíjíte čas. Například dneska, do startu druhýho závodu zbejvaly 3 minuty. Koně a žokejové pomalu přijížděli ke startovací bráně. Ty tři minuty mi připadaly nekonečný. Když vám je přes sedmdesát, víc vám vadí, když vám někdo krade čas. Samozřejmě jsem se do tý situace dostal sám. V Arizoně jsem kdysi chodil na noční závody chrtů. Tam dobře věděli, co dělají. Než jste si přinesli kafe, už začal další závod. Žádný třicetiminutový čekání. Jeden závod za druhým. To bylo osvěžující. Noční vzduch byl chladnej a pořád se něco dělo. Neměli jste pocit, že vám mezi jednotlivejma závodama chtějí uříznout koule. A když to skončilo, nebyli jste vůbec unavený. Zbytek noci jste mohli propít nebo se rvát se svou holkou. Ale na dostihách je to strašný. Jsem úplně izolovanej. S nikým nemluvím. To pomáhá. Pokladníci mě samozřejmě znají. Musím jít k přepážce a mluvit s nima. Po letech vás znají. A většina z nich jsou docela slušný lidi. Myslím, že dlouholetej styk s lidma je něco naučil. Je jim například jasný, že většina lidí jsou sračky. Ale já si udržuju odstup i od pokladníků. Jsem na tom líp, když spoléhám sám na sebe. To bych ovšem mohl dělat, i kdybych seděl doma a nikam nechodil. Mohl bych zamknout dveře a hrát si třeba s barvama. Ale něco mě táhne ven, jako bych se chtěl ujistit, že skoro všichni lidi jsou pořád ještě sračky. Jako by se mohli změnit! Určitě jsem blázen. Ale na dostihách je přece jen něco dobrýho, například nikdy tam nepřemejšlím o smrti, připadám si příliš pitomej, než abych vůbec mohl myslet. Několikrát jsem si vzal zápisník a říkal si, že si mezi závodama něco napíšu. To je nemožný. Vzduch je příliš dusnej a těžkej, jsme dobrovolný vězni v koncentráku. Teprve když se vrátím domů, můžu přemejšlet o smrti. Jen trochu. Ne příliš. Nebojím se smrti. Ani mě nemrzí, že jednou umřu. Ale připadá mi hloupý, že nevím kdy. Příští středu večer? Nebo až budu spát? Nebo následkem chlastání? Dopravní nehody? Smrt je něco, co nutně přijde. A já odejdu bez víry v Boha. To mi nevadí, s tím se dokážu vyrovnat. Umřít musíte, stejně jako si musíte každý ráno obout boty. Myslím, že budu postrádat psaní. Psaní je lepší než pití. A nejlepší je psát a zároveň pít. Možná existuje peklo, nebo ne? Jestli existuje, tak se tam určitě dostanu. A víte co? Budou tam všichni básníci a já budu muset poslouchat jejich básně. Utopím se v jejich ješitnosti a samolibosti. Jestli existuje peklo, tak pro mě je peklo tohle: jeden básník za druhým recitujou svý básně... Obzvlášť mizernej den. Tenhle systém, kterej obvykle funguje, dneska nefungoval. Bohové míchají karty. Čas utíká a já jsem hlupák. Ale čas je tu proto, abysme ho promarnili. Co s tím naděláte? Pořád nemůžete jet plnou parou. Zastavíte a zase se rozjedete. Jednou jste nahoře a podruhý dole. Máte kočku? Nebo kočky? Kočky umí spát. Spí 20 hodin denně a vypadají krásně. Kočky vědí, že není důvod vzrušovat se. Příští jídlo. A občas něco zabít. Když mě vnější síly rvou na kusy, vždycky se podívám na některou ze svejch koček. Mám jich 9. Podívám se na jednu z nich a pozoruju, jak spí a relaxuje. Psaní je taky moje kočka. Psaní mi dovoluje přijímat realitu. Psaní mě uklidňuje. Aspoň dočasně. Pak mi v hlavě zase přeskočí a musím všechno opakovat. Nechápu spisovatele, který přestanou psát. Čím se uklidňují? Na závodišti to bylo dneska mrtvý, ale ted jsem doma a zejtra tam půjdu zase, pravděpodobně. Jak to dělám? Z velký části je to síla zvyku, síla, která nás všechny udržuje při životě. Máme kam jít, máme co dělat. Možná tam bude něco zajímavýho. Hloupej sen. Jako když jsem dřív balil ženský v barech. Vždycky jsem si říkal, tohle je ta pravá. Další návyk. Dokonce i při sexuálním aktu jsem si říkal, tohle je taky jen návyk. Dělal jsem, co se ode mě očekávalo. Připadal jsem si směšně, ale stejně jsem pokračoval. Co jinýho jsem měl dělat? Měl jsem přestat. Měl jsem prostě slízt a říct: "Miláčku, děláme hroznou pitomost. Jsme jen nástroje přírody."

"Co tím myslíš?" "Pozorovala jsi někdy dvě mouchy, jak šoustají nebo něco takovýho?" "TY JSI BLÁZEN! JDU PRYČ!" Nemůžeme příliš zkoumat sami sebe, nebo přestaneme žít, přestaneme dělat cokoli. Jako ty mudrci, který sedí na skále a ani se nehnou. Nevím, jestli je to tak moudrý. Sice odhodí něco zjevnýho, ale něco je k tomu donutí. V jistým smyslu jsou jako moucha, která šoustá sama sebe. Není žádnej únik, ať děláme cokoli. Jsme předem ztracený: jakýkoli tah na šachovnici vede k matu. Takže na dostihách to dneska bylo špatný. Cítil jsem to v hloubi duše. Ale zejtra tam půjdu zase. Bojím se tam nejít. Protože když se vrátím domů, fascinujou mě slova, který se plazí na monitoru mýho počítače. Odcházím od něj, abych se k němu mohl vrátit. Samozřejmě. To je všechno. Nebo ne? 23/6/92 - 0:34 Poslední 2 roky píšu víc a líp než kdykoli předtím. Jako bych po pěti desetiletích psaní konečně začal opravdu psát. Ale poslední 2 měsíce začínám bejt unavenej. Je to především tělesná únava, ale taky trochu duchovní. Moje tvůrčí síly pomalu slábnou. Je to strašná představa. Mým ideálem bylo pokračovat až do smrti. V roce 1989 jsem překonal TBC. Letos to byla operace oka, ale můj zrak se zatím nezlepšil. A bolesti v pravý noze, kotníku a chodidle. Malý poruchy. Trochu kožní rakoviny. Hlásí se smrt. Jsem prostě stařec, to je všechno. Nikdy jsem se nedokázal upít k smrti. Dostal jsem se na pokraj, ale neumřel jsem. A teď si zasloužím žít s tím, co mi zbejvá. Takže poslední 3 večery jsem nepsal. Mám se zbláznit? I v nejhorších chvílích cítím, jak ve mně bublají slova. S nikým nesoutěžím. Nikdy jsem netoužil po slávě ani po penězích. Chtěl jsem jen dobře psát, to je všechno. A psát jsem musel, abych nepodlehl něčemu horšímu, než je smrt. Psaní je pro mě nutnost. A když začnu pochybovat o svý schopnosti psát, přečtu si nějakýho jinýho spisovatele a uvědomím si, že není čeho se obávat. Soutěžím jen sám se sebou. Chci psát dobrý věci, chci psát s vervou a silou a radostí a nebát se riskovat. Jinak bych to nedělal. Jsem dost moudrej, abych zůstal izolovanej. Návštěvy ke mně chodí jen zřídka. Když někdo přijde, moje kočky lítají jako šílený. A moje žena začíná bejt jako já. Nechci, aby taková byla. Pro mě je to přirozený. Ale ne pro Lindu. Jsem rád, když si vezme auto a někam jede. Koneckonců, já mám svý dostihy. Vždycky můžu psát o závodišti, o tý prázdný díře uprostřed ničeho. Chodím tam a obětuju se, zabíjím tam čas. Čas musíte zabíjet. Zatímco čekáte. Nejkrásnější chvíle trávím u týhle mašiny. Ale musíte mít taky špatný chvíle, abyste mohli mít dobrý chvíle. Musíte zabít deset hodin, abyste mohli žít dvě hodiny. Ale taky musíte dávat pozor, abyste nezabili VŠECHEN čas, abyste nepromarnili CELEJ život. Spisovatelem se stanete tím, že děláte instinktivní věci, který vás posilujou, který vás chrání před smrtí zaživa. Pro každýho to znamená něco jinýho. A pořád se to mění. Například já jsem kdysi musel pít, pít až na pokraj šílenství. Dávalo mi to inspiraci, dávalo mi to slova. A potřeboval jsem nebezpečí. Musel jsem riskovat. S chlapama. Se ženskejma. V autě. Na dostihách. Musel jsem hladovět. Riskoval jsem ve všem. Dávalo mi to inspiraci. Dělal jsem to desítky let. Teď se to změnilo. Dneska potřebuju něco hlubšího, neviditelnějšího. Cítím to ve vzduchu. Slova, který říkám, slova, který slyším. Věci, který vidím. Pořád se ještě občas potřebuju napít. Ale dneska vnímám nuance, odstíny. Inspirujou mě věci, který si skoro neuvědomuju. A to je dobrý. Dneska píšu jinej druh sraček. Některý lidi si toho všimli. "Osvobodil ses," říkají mi. Uvědomuju si, co cítí. I já to cítím. Moje psaní je jednodušší, ale vřelejší, temnější. Čerpám z novejch zdrojů. Blízkost smrti mě posiluje. Mám samý výhody. Vidím a cítím věci, který mladý lidi nevidí. Ztratil jsem sílu mládí a našel jsem sílu stáří. Tvůrčí síla mě nikdy neopustí. Hmm. Ale teď mi dovolte jít do postele, je skoro jedna hodina ráno. Nechci tu žvanit celou noc. Smějte se, dokud můžete. . . 24/8/92 - 0:28 Už 8 dní a nocí mi je 72 let, a to už nikdy nebudu moct říct. Posledních pár měsíců se necítím dobře. Jsem unavenej. Tělesně i duchovně. Smrt nic neznamená. Horší je, že se ploužím jako mrtvola a přestávají mě napadat nový slova. To mi dává zabrat. Mám opuchlej dolní ret. Nemám žádnou energii. Dneska jsem nešel ani na dostihy. Ležel jsem v posteli. Strašně unavenej. Nedělní davy na závodišti jsou nejhorší. Nemůžu se dívat na lidský tváře. Je to hrozně těžký. Ve tváři každýho člověka vidím celej jeho život, a to je strašnej pohled. Když vidíte tisíce tváří v jednom dni, vyčerpá vás to od hlavy až k patě. V neděli je závodiště nabitý. Je to den amatérů. Pořád jen řvou a nadávají. Zuří. Pak všechno prohrajou a jdou domů. Co jste očekávali? Před několika měsíci jsem byl na operaci oka. Operace nebyla tak jednoduchá jako informace, který jsem dostal od lidí, který mi říkali, že takovou operaci měli. Slyšel jsem Lindu, když mluvila po telefonu s matkou: "Říkáš, že to trvalo jen pár minut? A že jsi pak jela sama domů?" Někdo jinej mi řekl: "To nic není, je to hned hotový a můžeš pokračovat v práci jako obvykle." Všichni mluvili o tý operaci naprosto ležérně. Je to procházka parkem. Nikoho jsem se na nic neptal, ale stejně mi to říkali. A po nějaký době jsem tomu začal

věřit. I když jsem nemohl pochopit, jak je možný přistupovat k operaci oka stejným způsobem jako ke stříhání nehtů. Když jsem byl poprvé u doktora, prohlídl mě a řekl mi, že budu muset jít na operaci. "O.K.," řekl jsem. "Tak dobře." "Cože?" řekl doktor. "Udělejte to hned." "Tak rychle to nepůjde," řekl. "Nejdřív vás musím objednat v nemocnici. A pak se musíte připravit. Ukážeme vám film o tý operaci. Trvá to asi 15 minut." "Ta operace?" "Ne, ten film." Během operace vám vyndají oční čočku a dají vám umělou. Tu vám přišijou a oko si na ni musí zvyknout. Stehy vyndají asi za 3 tejdny. Není to žádná procházka parkem a netrvá to "pár minut". Když jsem byl po operaci, matka mojí ženy mi řekla, že tenkrát mluvila o postoperační proceduře. A ten starej chlápek? Toho jsem se zeptal: "Jak dlouho to trvalo, než se vám po operaci opravdu zlepšil zrak?" "Nejsem si jistej, jestli jsem tu operaci vůbec měl," odpověděl. Možná mám napuchlej ret, protože jsem pil z misky, ze který pijou moje kočky. Dneska večer se cítím trochu líp. Šest dní tejdně na dostihách vyčerpá každýho. Někdy si to zkuste. A pak pište román. Smrt mi asi dává nějaký znamení. Nedávno jsem přemejšlel o tom, jak bude vypadat svět beze mě. Nic se nezmění. Všechno bude pokračovat jako dřív. A já tu nebudu. Dost podivný. Popeláři přijedou a odvezou odpadky a já tu nebudu. Za dveře mi hodí noviny a já si pro ně nepůjdu. Nemožný. A ještě horší je, že mě nějakej čas po smrti lidstvo opravdu objeví. Všichni, který se mě báli nebo mě nenáviděli, mě najednou budou uznávat. Všichni budou číst moje knihy. Moje slova budou všude. Budou se zakládat kluby a společnosti. Bude to nechutný. Bude natočenej film o mým životě. Udělají ze mě mnohem odvážnějšího a talentovanějšího člověka, než ve skutečnosti jsem. A udělají mnohem víc. Bohům z toho bude na blití. Lidstvo má přehnaný představy o všem: o svejch hrdinech, o svejch nepřátelích i o svý důležitosti. Hajzlové. Mrtvej se budu cítit líp. Zatracený lidstvo. Noci začínají bejt chladný. Možná zaplatím účet za plyn. Vzpomínám si na jednu ženskou z L. A., kterou zastřelili, protože neplatila účty za plyn. Jmenovala se Láska. Jednou přišel někdo z plynárny a chtěl plyn zavřít. Láska se bránila. Už si nepamatuju čím. Asi lopatou. Pak přijeli policajti. Už přesně nevím, co se stalo. Myslím, že vytáhla něco ze zástěry a policajti ji zastřelili. Tak dobře, zaplatím ten účet. Dělá mi starosti můj román. Je to o jednom detektivovi. Pořád ho dostávám do nemožnejch situací a pak ho z nich musím vytahovat. Někdy o tom přemejšlím na dostihách. A vím, že můj nakladatel je zvědavej. Možná si myslí, že to není dost literární příběh. Říkám mu, že literární je všechno, co dělám, i když se snažím, aby to literární nebylo. Měl by mi už konečně věřit. Když to nebude chtít, vydám to někde jinde. Bude se to prodávat stejně dobře jako všechno, co jsem napsal. Ne proto, že by to bylo lepší, ale proto, že je to stejně dobrý a moji šílený čtenáři na to čekají. Když se dneska v noci dobře vyspím, možná se ráno probudím a nebudu mít napuchlej ret. Umíte si představit, jak se s tím napuchlým rtem nakláním k pokladníkovi a říkám mu: " 20 dolarů na šestku." Jasně. Vím. Ani by si toho nevšimnul. Moje žena se mě zeptala: "Neměl jsi to vždycky?" Proboha. Víte, že kočky prospí 20 hodin ze čtyřiadvaceti? Není divu, že vypadají líp než já. 28/8/92 - 0:40 Život je plnej nástrah a hodně z nás do nich padá. Samozřejmě se jim snažíme vyhnout. To nám pomáhá zůstat tak živý, jak jen můžeme, dokud neumřeme... Dopis přišel z kanceláře jedný televizní stanice. Byl velice stručnej, stálo tam, že mě chce navštívit nějakej chlápek, říkejme mu Joe Singer. Chce se mnou prý mluvit o nějakejch možnostech. Na první stránce byly nalepený 2 stodolarový bankovky. Na druhý stránce byla další stovka. Právě jsem odcházel na dostihy. Docela snadno jsem ty stovky odlepil a ani trochu jsem je nepoškodil. Bylo tam telefonní číslo. Řekl jsem si, že Joeovi Singerovi zavolám, až se vrátím z dostihů. To jsem udělal. Joe byl docela příjemnej. Chtěl natočit televizní seriál o životě spisovatele, jako jsem já. O starým spisovateli, kterej pořád ještě píše, pije a sází na koně. "Můžeme se sejít a promluvit si o tom," řekl. "Budete muset přijít ke mně," řekl jsem. "Večer." "Tak dobře," řekl Joe. "Kdy?" "Pozejtří." "Dobrý. Chcete vědět, kdo vás bude hrát?"

"Kdo?" Řekl mi jméno herce, říkejme mu Harry Dane. Harry se mi vždycky líbil. "Skvělý," řekl jsem. "A díky za ty 3 stovky." "Chtěli jsme zaujmout vaši pozornost." "To se vám povedlo." *** Joe přišel, jak jsme se domluvili. Byl příjemnej a inteligentní. Pili jsme a mluvili, o koních a o všem možným. Ani ne tak o seriálu. Linda, moje manželka, byla s námi. "Ale řekněte nám něco o tom seriálu," řekla. "To je v pořádku, Lindo," řekl jsem. "Zatím se jen tak bavíme." Měl jsem dojem, že Joe Singer přišel hlavně proto, aby se přesvědčil, jestli jsem blázen, nebo ne. "Tak dobře," řekl Joe a sáhl do aktovky. "Představuju si to asi takhle..." Podal mi 4 nebo 5 stránek. Byl tam popis hlavní postavy a já měl dojem, že mě vystihli docela dobře. Ten starej spisovatel žil s nějakou mladou holkou, která právě dokončila univerzitu. Starala se mu o domácnost a pomáhala mu. "Chtěli tam tu mladou holku, chápete?" řekl Joe. "Jo," řekl jsem. Linda mlčela. "Tak si to ještě jednou přečtěte," řekl Joe. "Je tam hrubá osnova, každá epizoda bude trochu jiná, ale všechno bude založeno na vašem charakteru." "Jo," řekl jsem, ale začal jsem mít jistý obavy. Pili jsme ještě několik hodin. Už si nepamatuju, o čem jsme mluvili. O všem možným. A pak Joe odešel... *** Druhej den, když jsem se vrátil ze závodiště, přečetl jsem si osnovu. 1. Hankovu chuť na humra zmaří zastánci práv zvířat. 2. Sekretářka zničí Hankovy šance na dobrodružství s mladou holkou. 3. Aby uctil Hemingwaye, Hank šoustá holku jménem Millie, jejíž manžel, žokej, chce Hankovi platit, aby v šoustání pokračoval. V tom musí bejt nějakej háček. 4. Hank dovolí mladýmu malíři, aby namaloval jeho portrét, a je donucenej přiznat svý vlastní homosexuální zkušenosti. 5. Hankův přítel chce, aby Hank investoval do jeho nejnovějšího projektu. Do průmyslovýho využití recyklovanýho blití. *** Zatelefonoval jsem Joeovi. "Proboha, co mají znamenat ty homosexuální zkušenosti? Já žádný nemám." "Nemusíme to použít." "Radši ne. Ještě ti zavolám, Joe." Zavěsil jsem. Začalo mi to připadat podivný. *** Zavolal jsem Harrymu Daneovi, tomu herci. Harry měl drsnou, mužnou tvář a mluvil upřímně. Nebyl afektovanej. Líbil se mi. "Harry, jedna televizní stanice chce natočit seriál založenej na mým životě. A chtějí, abys mě hrál ty. Slyšel jsi o tom?" "Ne. "Napadlo mě, že bych ti mohl domluvit schůzku s tím chlápkem a uvidíme, co z toho bude." "Která je to stanice?" Řekl jsem mu to. "To je komerční televize, cenzura, reklamy atd." "Tenhle Joe Singer říká, že mají dost volnosti ve výběru programů." "Ale nemůžou urážet inzerenty." "Nejlepší je, že chtějí, abys hrál hlavní roli. Můžeš ke mně přijít a setkat se s ním." "Tvoje knihy se mi líbí, Hanku. Kdybysme to mohli udělat na HBO, možná by to bylo dobrý."

"Tak přijď. Aspoň uvidíš, jak si to Joe představuje. Stejně jsem tě už dlouho neviděl." "To máš pravdu. Tak já tedy přijdu, ale hlavně proto, abych viděl tebe a Lindu." "Tak dobře. Co třeba pozejtří večer? Domluvím to." "O.K.," řekl Harry. *** Zavolal jsem Joeovi Singerovi. "Joe, pozejtří v 9 večer. Přijde Hary Dane." "Výborně. Můžeme pro něj poslat limuzínu." "Bude tam sám?" "Možná. Nebo s ním pojede někdo od nás." "Já nevím. Ještě ti zavolám..." *** "Harry, chtějí tě nalákat. Chtějí pro tebe poslat limuzínu." "Jen pro mě?" "Joe si nebyl jistej." "Můžeš mi dát svoje číslo?" "Jistě." A to bylo všechno. *** Když jsem se příští den vrátil z dostihů, Linda mi řekla, že volal Harry Dane. "Mluvili jsme o tý televizi. Ptal se mě, jestli potřebujeme nějaký peníze. Řekla jsem, že ne." "A přijde tedy?" "Přijde." Příští den jsem se vrátil z dostihů o něco dřív. Napadlo mě vykoupat se v bazénu. Linda byla pryč, nejspíš šla koupit nějaký pití. Začal jsem mít obavy. Mohli mě pěkně posrat. Starej spisovatel dělá tohle. Starej spisovatel dělá tamto. Smích z magnetofonu. Starej spisovatel se opije, zmešká recitační večer. To by nebylo tak hrozný. Ale já bych ty sračky psát nechtěl. Takže to nebude moc dobrý. Desítky let jsem psal v malejch místnostech, spal na lavičkách v parcích, vysedával v barech, pracoval v pitomejch zaměstnáních, ale přitom jsem psal přesně to, co jsem chtěl a co jsem považoval za nutný. Moje knihy se konečně dočkaly uznání. A já pořád psal, co jsem chtěl a co jsem považoval za nutný. Psal jsem, abych se nezbláznil, psal jsem, abych si vysvětlil tenhle zatracenej život. A teď mě přemlouvají, abych dělal tenhle seriál pro komerční televizi. Všechno, za co jsem tak dlouho bojoval, může zesměšnit nějakej televizní seriál s pitomým smíchem z magnetofonu. Svlékl jsem se a šel k bazénu. Přemejšlel jsem o tom seriálu, o svým životě a o všem ostatním. Nedával jsem pozor na cestu. Vlezl jsem do bazénu na špatným konci. Uvědomil jsem si to, jakmile jsem tam vlezl. Nebyly tam žádný schůdky. Stalo se to rychle. Byla tam malá plošina, na který se sedělo. Sklouzla mi noha a ztratil jsem rovnováhu. Uvědomil jsem si, že spadnu hlavou přímo na okraj bazénu. Snažil jsem se tomu zabránit. Odnesla to moje noha, ale neuhodil jsem se do hlavy. Pak jsem se vznášel v bublající vodě a cítil bolest v pravý noze. Už předtím mě bolela, ale teď to bylo hrozný. Připadal jsem si jako pitomec. Mohl jsem se zabít. Mohl jsem se utopit. Linda by mě našla mrtvýho na hladině. SLAVNÝ SPISOVATEL, BÝVALÝ OPILEC A BÁSNÍK, NALEZEN MRTVÝ V BAZÉNU. PRÁVĚ PODEPSAL SMLOUVU NA TELEVIZNÍ SERIÁL ZALOŽENÝ NA JEHO ŽIVOTĚ. To není ani nepoctivej konec. Ukazuje to jen, že na vás bohové úplně serou. Podařilo se mi dostat se z bazénu a dobelhat se zpátky do domu. Při každým kroku jsem cítil strašnou bolest v pravý noze od kotníku až ke kolenu. Dobelhal jsem se k ledničce a vyndal si pivo... Harry Dane přišel první. Přijel vlastním autem. Začal jsem nalejvat víno. Než přišel Joe Singer, už jsme něco vypili. Představil jsem je. Joe Harrymu stručně nastínil formát seriálu. Harry kouřil a pil svý víno dost rychle.

"Jo, jo," řekl. "Ale Hank a já budeme rozhodovat o obsahu. A stejně nevím. Je tu ta cenzura..." "Cenzura? Jaká cenzura?" zeptal se Joe. "Sponzoři, musíte vyhovět sponzorům. Nemůžete si dělat, co chcete." "Budeme mít naprostou volnost," řekl Joe. "To nebudete," řekl Harry. "Smích z magnetáku je strašnej," řekla Linda. "Jo," řekl jsem. "Už jsem hrál v televizních seriálech. Je to hrozná otrava. Spousta hodin, je to horší než točit film. Strašná dřina." Joe neodpověděl. Všichni jsme pokračovali v pití. Uběhlo několik hodin. Zdálo se, že opakujeme pořád to samý. Harry říkal, že bysme to měli zkusit s HBO. Joe říkal, že všechno bude v pořádku, že mu komerční televize dává dost volnosti, že se všechno změnilo. Bylo to strašně nudný. Harry si opravdu nalejval. Pak začal mluvit o tom, co je na světě špatnýho a jaký to má příčiny. Měl jednu oblíbenou větu a pořád ji opakoval. Byla to docela dobrá věta. Bohužel byla tak dobrá, že jsem ji už zapomněl. Ale Harry pokračoval. Najednou Joe vyskočil. "K čertu, vy točíte spoustu mizernejch filmů! Televize dělá taky dobrý věci! Netočíme jen samý blbosti! To vy točíte mizerný filmy!" Pak odběhl do koupelny. Harry se na mě zazubil. "Ten se ale rozzuřil, že jo?" "Jo, Harry." Nalil jsme mu ještě víno. Seděli jsme a čekali. Joe Singer byl v koupelně pěkně dlouho. Když vyšel, Harry mu něco říkal. Neslyšel jsem o čem mluvili. Krátce potom si Singer začal dávat svý věci do aktovky. Na cestě ke dveřím mi řekl: "Zavolám vám." "O.K.," Joe. A byl pryč. Linda, já a Harry jsme pokračovali v pití. Harry pořád mluvil o problémech světa. Opakoval tu svou oblíbenou větu, kterou jsem už zapomněl. O seriálu jsme moc nemluvili. Když Harry odcházel, měli jsme strach, že nebude moct řídit. Navrhli jsme, že u nás může přespat. Odmítl to. Řekl, že domů dojede bez problémů. Naštěstí dojel. *** Joe Singer mi telefonoval příští večer. "Poslyšte, toho chlapa nepotřebujeme. Nechce se mu pracovat. Můžeme sehnat někoho jinýho." "Ale já měl o ten seriál zájem hlavně proto, že tam měl hrát Harry Dane." "Najdeme někoho jinýho. Napíšu vám. Pošlu vám seznam herců, budu na tom pracovat." "Já nevím, Joe..." "Napíšu vám. A mluvil jsem s nima a oni mi řekli, že tam nebude žádnej smích z magnetofonu. A dokonce mi řekli, že nemají nic proti tomu, když se obrátíme na HBO. To mě překvapilo, protože pro ně pracuju. Já nepracuju pro HBO. V každým případě vám pošlu ten seznam herců..." "Tak dobře, Joe..." Byl jsem v tom zamotanej jako v síti. Chtěl jsem z toho ven, ale nevěděl jsem, jak mu to říct. To mě překvapilo, protože mi obvykle nedělá potíže zbavit se lidí. Měl jsem výčitky svědomí, protože do toho investoval velký úsilí. A kromě toho se mi zpočátku líbila představa televizního seriálu založenýho na mým životě. Uspokojovalo to mou ješitnost. Ale teď mi to už tak dobrý nepřipadalo. Docela mě to sralo. *** Za několik dní jsem dostal fotografie herců. Bylo jich spousta a jména těch, kterejm dával Joe přednost, byly zatržený v kroužku. U každý fotografie bylo telefonní číslo agentury. Byl jsem znechucenej pohledem na ty ksichty. Většina z nich se usmívala, byly bezvýrazný, prázdný, velice hollywoodský a docela děsivý. Zároveň s fotografiema jsem dostal krátkej dopis: "... beru si 3 tejdny dovolený. Až se vrátím, tak se do toho opravdu dáme..." Ty ksichty rozhodly o všem. Už jsem to dál nemohl vydržet. Posadil jsem se k počítači a začal psát. "... vážně jsem o vašem projektu přemejšlel, ale nemůžu to udělat. Byl by to konec mýho života. Alespoň toho života, jakým jsem vždycky žil a jakým jsem chtěl žít. Změnilo by to celou mou existenci. Byl bych

nespokojenej a neštastnej. Tenhle pocit mám už několik dní, ale nevěděl jsem, jak vám to vysvětlit. Když jste se s Harrym pohádali, cítil jsem se výborně, říkal jsem si, že je po všem. Ale vy jste mi hned poslal seznam herců. Nechci to dělat, Joe. Nemůžu to dělat. Měl jsem ten pocit už od začátku, a byl pořád silnější. Nemám nic proti vám, jste inteligentní mladej člověk, kterej chce dostat svěží krev do televize - ale nebude to moje krev. Možná mi nerozumíte, ale moje obavy jsou odůvodněný. Mělo by mě těšit, že chcete můj život ukázat masám, ale ta představa mě spíš děsí. Mám pocit, jako by něco ohrožovalo můj život. Prostě to nemůžu udělat. Poslední dobou nemůžu spát, nemůžu přemýšlet a nemůžu dělat vůbec nic. Žádný dopisy a žádný telefonáty, prosím. Moje rozhodnutí ničím nezměníte. *** Příští den cestou na dostihy jsem dopis hodil do schránky. Cítil jsem se jako znovuzrozenej. Možná že budu muset ještě trochu bojovat, abych se z toho dostal. Ale šel bych k soudu. Udělal bych cokoli. Z nějakýho důvodu mi bylo líto Joea Stingera. Ale k čertu s tím, jsem zase volnej. Na dálnici jsem si pustil rádio. Měl jsem štěstí, právě hráli Mozarta. Život je někdy dobrej, ale občas pro to musíte něco udělat. 30/8/92 - 1:30 Když jsem jel po šestým závodě dolů po eskalátoru, potkal jsem číšníka. "Už jdete domů?" zeptal se mě. "To bych vám nikdy neudělal, amigo," řekl jsem. Ty chudáci museli nosit tácy plný jídla do horních poschodí. Když jim některej host utekl, museli zaplatit účet. U některejch stolů seděli čtyři hosti. Číšníci se honili celej den a nakonec ještě dlužili peníze. Nejhorší byly dny, kdy bylo závodiště plný lidí. Číšníci nemohli sledovat každýho. A když jim někdo zaplatil, stejně jim dal mizerný spropitný. Dojel jsem do přízemí a vyšel ven na slunce. Bylo to krásný. Možná budu chodit na závodiště a budu se tam jen vyhřejvat na slunci. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl na závodišti psát, ale tentokrát mě to napadlo. Přemejšlel jsem o něčem, co jsem nedávno někde četl - že jsem pravděpodobně nejprodávanější básník v Americe a taky nejvlivnější a nejvíc napodobovanej. Podivný. K čertu s tím. Záleží mi jen na tom, jestli něco napíšu, až si příště sednu k počítači. Jestli něco napíšu, znamená to, že jsem ještě živej; jestli ne, pak nezáleží na ničem, co bylo předtím. Ale proč jsem vůbec přemejšlel o psaní? O tom jsem nikdy nepřemejšlel, ani když jsem psal. Pak jsem slyšel, jak oznamujou start dalšího závodu. Otočil jsem se a šel zpátky dovnitř. Na eskalátoru jsem potkal chlápka, kterej mi dlužil peníze. Chlápek sklonil hlavu. Já předstíral, že ho nevidím. Už jednou mi peníze vrátil, ale nebylo to k ničemu, protože si je znovu hned vypůjčil. Ten samej den ke mně přišel nějakej dědek a řekl mi: "Dej mi 60 centů!" To mu stačilo, aby mohl vsadit dva dolary; dostal další šanci snít. Závodiště je hrozně smutný místo, ale smutný je to skoro všude. Není kam jít. Vlastně je, mohl bych se zavřít ve svým pokoji, ale pak by byla smutná moje manželka. Amerika je Země smutnejch manželek. A to je vina mužů. Samozřejmě. Kdo jinej tu je? Nemůžete obviňovat ptáky, psy, kočky, červy, myši, pavouky, ryby atd. A muži si nemůžou dovolit bejt smutný, jinak by se loď potopila. K sakru. Vrátil jsem se ke svýmu stolu. U vedlejšího stolu seděli tři chlápci s malým klukem. U každýho stolu je malej televizor, ale ten jejich strašně ŘVAL. Kluk si naladil nějakou komedii a bylo hezký, že mu to dovolili. Ale on se na to nedíval, seděl tam a hrál si se zmačkanou papírovou koulí. Kutálel ji mezi šálky, pak ji vzala začal ji do šálků házet. V některejch ještě bylo kafe. Ale ty chlápci si toho nevšímali, mluvili o koních. Ta televize strašně ŘVALA. Chtěl jsem jim říct, aby ji trochu ztišili. Ale byli to černoši a mysleli by si, že jsem rasista. Vstal jsem a šel vsadit k přepážce. Bohužel jsem se postavil do pomalý řady. Přede mnou stál nějakej dědek, kterej nevěděl, jak má sázet. Na přepážce měl rozloženej program a rozpis závodů a nemohl se rozhodnout, na kterýho koně vsadit. Nejspíš žil v domově důchodců a toho dne si zašel na dostihy. Proti tomu není žádnej zákon, ani proti pomatenosti. Ale mně to nějak vadilo. Proboha, tohle přece nemusím snášet, říkal jsem si. Zapamatoval jsem si jeho zátylek, jeho uši, jeho šaty a jeho ohnutý záda. Koně přicházeli ke startovací bráně. Všichni na dědka řvali. Ale on si nikoho nevšímal. Pak jsme všichni sledovali, jak pomalu vytahuje z kapsy peněženku. Pomalu, strašně pomalu. Nakonec ji otevřel a koukal dovnitř. Pak se v ní začal hrabat. Už radši nebudu pokračovat. Nakonec zaplatil a pokladník mu pomalu vrátil drobný. Stařec tam stála díval se na svý peníze a lístky. Potom se otočil k pokladníkovi a řekl mu: "Tohle ne, já chtěl vsadit na jinýho koně, ne na tohohle..." Někdo mu začal sprostě nadávat. Já odešel. Koně vyrazili ze startovací brány a já se šel vychcat. Když jsem se vrátil, číšník už měl připravenej účet. Zaplatil jsem, dal mu 20 % spropitnýho a poděkoval mu. "Nashledanou zejtra, amigo," řekl číšník. "Možná," řekl jsem. "Určitě přijdete," řekl. Závody pokračovaly. Vsadil jsem na devátej a šel pryč. Odešel jsem deset minut před startem. Nasedl

jsem do auta a rozjel se. Na konci parkoviště na Century Boulevard stála sanitka, hasičský auto a několik policejních aut. Srazily se tam dvě osobní auta. Všude bylo rozbitý sklo, obě auta byly úplně rozmlácený. Jeden řidič pospíchal na závodiště a druhej pospíchal ven. Sázkaři. Objel jsem ty rozbitý auta a odbočil doleva. Další zabitej a pohřbenej den. Sobota odpoledne v pekle. Vracel jsem se domů s ostatníma. 15/9/92 - 1:06 Myslím, že mě štípnul pavouk. Třikrát. Osmýho září jsem si všimnul, že mám na levý ruce tři velký červený podlitiny. Bylo asi 9 večer. Na dotek to trochu bolelo. Rozhodl jsem se, že bolest budu ignorovat. Ale za 15 minut jsem podlitiny ukázal Lindě. Právě se vrátila z nemocnice. Něco ji štíplo do zad. A teď bylo 9 hodin večer a všude bylo zavřeno, kromě pohotovosti. Už jsem tam jednou byl: byl jsem tenkrát opilej a spadl jsem do rozpálenýho krbu. Ne přímo do ohně, ale měl jsem na sobě jen krátký kalhoty a spadl jsem na rozpálený dlaždice. A teď tyhle podlitiny. "Připadal bych si jako blbec, kdybych šel s tímhle na pohotovost. Jsou tam lidi, který někdo pobodal nebo postřelil, který se nabourali v autě nebo se pokusili o sebevraždu. A já mám tyhle 3 červený podlitiny." "Nechci se ráno probudit vedle mrtvýho manžela," řekla Linda. Asi 15 minut jsem o tom přemejšlel a pak jsem řekl: "Tak dobře, půjdeme tam." *** Na pohotovosti byl klid. Sestra u přepážky mluvila do telefonu. Mluvila dost dlouho. Nakonec zavěsila. "Ano?" zeptala se. "Myslím, že mě něco štíplo," řekl jsem. "Někdo by se na to měl podívat." Řekl jsem jí svý jméno. Bylo v počítači. Poslední návštěva: TBC. Odvedla mě do nějaký místnosti. Změřili mi krevní tlak. Teplotu. Pak přišel doktor a prohlídl si mý podlitiny. "To vypadá na pavouka," řekl. "Pavouci obvykle koušou třikrát." Dali mi protitetanovou injekci a předepsali mi nějaký antibiotika. Jeli jsme do lékárny s noční službou. Tam mi řekli, abych bral každejch 12 hodin jednu pilulku Duricefu a každý 4 až 6 hodin jednu pilulku Benadrylu. Začal jsem to dělat. Ale asi za den jsem se cítil podobně, jako když jsem bral antibiotika proti TBC. Jenže tenkrát jsem byl tak zesláblej, že jsem sotva vylezl do schodů. Teď jsem trpěl tělesnou nevolností a měl jsem otupělej mozek. Nemocnej na těle a tupej na duchu. Asi za tři dny jsem se posadil k počítači, abych viděl, jestli z něj něco vyleze. Ale jen jsem tam seděl. Tak to vypadá, říkal jsem si, když vás opustí inspirace. A nemůžete vůbec nic dělat. Ve dvaasedmdesáti letech vás může opustit každou chvíli. Nebudu schopnej psát. Toho jsem se bál. Nešlo mi o slávu. Ani o peníze. Přemejšlel jsem o sobě. Byl jsem na psaní zvyklej. Musel jsem psát. Psaní pro mě byla zábava a uvolnění. Psaní mi dávalo jistotu. Nezáleželo mi na minulosti. Nezáleželo mi na pověsti. Důležitá je jen další věta. A když nepřijde, budu mrtvej, i když čistě technicky budu živej. Už 24 hodin neberu antibiotika, ale pořád se cítím trochu špatně. Moje psaní postrádá jiskru, bojím se riskovat. To je špatný, chlapče. Zejtra musím zajít za doktorem, aby mi řekl, jestli potřebuju ještě nějaký antibiotika nebo něco jinýho. Ty podlitiny ještě mám, i když jsou už menší. Kdo ví, co se stane. Když jsem odcházel, ta příjemná paní v přijímací místnosti mi začala vyprávět něco o pavoučích kousnutích. "Byl tu jeden dvacetiletej kluk. Štípl ho pavouk, a teď má ochrnutou horní polovinu těla." "Opravdu?" řekl jsem. "Ano," odpověděla. "A byl tu ještě jeden. Tenhle chlápek..." "Promiňte, ale už musím jít." "Tak dobrou noc." "Dobrou noc." 6/11/92 - 0:08 Dneska jsem otrávenej, nasranej, úplně utahanej. Není to stářím, ale možná to s tím má něco společnýho. Myslím, že ta sebranka, ta lůza, Lidstvo, se kterým jsem měl vždycky problémy, ta sebranka konečně vítězí. Problém je v tom, že dělají pořád to samý. Nedělají nic novýho. Nedokážou udělat ani ten nejmenší zázrak. Dělají pořád to samý. Kdybych jednou potkal JEDINÝHO člověka, kterej dělá nebo říká něco neobyčejnýho, hrozně by mi to pomohlo. Ale všichni jsou strašně únavný. Žádná jiskra. Oči, uši, nohy, hlasy, ale... nic víc. Jsou uzavřený do sebe, žvaní nesmysly a předstírají, že žijou. Když jsem byl mladej, bylo to lepší. Něco jsem ještě hledal. Toulal jsem se nočníma ulicema a hledal,

hledal . . . rval jsem se a hledal... nic jsem nenašel. Ale ta nicota mě ještě neovládla. Nikdy jsem nenašel skutečnýho přítele. Se ženskejma to bylo jiný, s každou novou tu byla určitá naděje, ale ta se brzy rozplynula. Brzy jsem to pochopil, a tak jsem přestal hledat ideální ženskou; chtěl jsem najít ženskou, která by nebyla příšerná. Pokud jde o lidi, našel jsem jen takový, který byli už dávno mrtvý - v knihách, v klasický hudbě. Nějakou dobu mi to pomáhalo. Ale dobrejch a kouzelnejch knih je málo, a tak to skončilo. Mojí oporou byla klasická hudba. Většinou jsem ji poslouchal v rádiu, dodnes to dělám. A vždycky mě znovu překvapí, když slyším něco silnýho a novýho, a to se stává dost často. Právě teď poslouchám něco, co jsem ještě nikdy neslyšel. Vychutnávám každou notu jako člověk, kterej žízní po nový krvi a novým smyslu, a nacházím to. Krásná hudba mě fascinuje, staletí a staletí krásný hudby. Je jasný, že kdysi žili velký lidi. Nevím jak to vysvětlit, ale mám ohromný štěstí, že to cítím a oslavuju. Při psaní vždycky poslouchám klasickou hudbu. Klasická hudba byla vždycky součástí mý práce. A jednoho dne mi možná někdo vysvětlí, proč klasická hudba obsahuje tolik zázračný energie. Proč, proč jen není víc knih, který by měly takovou moc. Co se stalo se spisovateli? Proč je tak málo dobrejch spisovatelů? Rock and roll mi nic neříká. Jednou jsem byl na rockovým koncertě, ale šel jsem tam hlavně kvůli Lindě. Ovšem, jsem hodnej, ne? Lístky jsem dostal zadarmo od jednoho hudebníka, kterej čte moje knihy. Měli jsme sedět ve zvláštní sekci vyhrazený pro prominenty. Ředitel, bejvalej herec, pro nás přijel svým sporťákem. Byl s ním ještě jeden herec. Tyhle lidi jsou talentovaný, svým způsobem, a nejsou to špatný lidi. Nejdřív jsme jeli k řediteli, čekala tam jeho přítelkyně, viděli jsme jejich dítě, pak jsme všichni odjeli na koncert limuzínou. Pili jsme a mluvili. Přijeli jsme pozdě. Koncert už dávno začal, skupina už byla na jevišti, ohromnej zvuk, 25 tisíc lidí. Stadión byl nabitej energií, ale netrvalo to dlouho. Hudba byla primitivní. Myslím, že text byl dobrej, pokud jste slyšeli slova. Pravděpodobně to bylo o Ideálech, Slušnosti a Lásce, ztracený a nalezený, atd. Lidi to potřebujou, rádi proti něčemu protestujou - proti vládnoucí třídě, proti rodičům, proti čemukoli. Ale úspěšná rocková skupina, ať už říkají cokoli, JE DNESKA SOUČÁSTÍ VLÁDNOUCÍ TŘÍDY Když jsme přišli, vedoucí skupiny řekl divákům: "Tenhle koncert pořádáme na počest Lindy a Charlese Bukowských!" 25 tisíc lidí tleskalo, jako by nás všichni znali. Je to k smíchu. Bylo tam plno slavnejch herců. Setkal jsem se s nima už předtím. To mi dělalo starosti. Co kdyby chtěli jít k nám. Nikdy sem neměl rád Hollywood, jejich filmy se mi většinou nelíbily. Co jsem tam vůbec dělal? Stal jsem se snad jedním z nich? Dvaasedmdesát let jsem bojoval dobrej zápas a teď tohle? Když se koncert chýlil ke konci, šli jsme s ředitelem do baru pro prominenty. Byli jsme slavný. No ne! Uvnitř byly stoly, barovej pult. A slavný lidi. Šel jsem k pultu. Pití bylo zadarmo. Za barem stál obrovskej černoch. Objednal jsem si drink a řekl mu: "Až to dopiju, tak půjdeme ven a rozdáme si to." Barman se usmál. "Bukowský!" "Vy mě znáte?" "Četl jsem vaše 'Zápisky starýho chlapáka'." "Ať se propadnu..." Podali jsme si ruce. Zápas byl zrušenej. Linda a já jsme mluvili s těma lidma o věcech, kterým vůbec nerozumíme. Pořád jsem si chodil k baru pro vodku. Barman mi nalejval pořádný sklenice. Pil jsem už předtím v limuzíně. Všechno bylo teď snadný, šlo mi jen o to, abych toho vypil co nejvíc a co nejrychleji. Když do baru přišel vedoucí skupiny, byl jsem už dost nametenej, ale ještě jsem věděl, co se děje. Posadil se ke mně, ale už si nepamatuju, o čem jsme mluvili. A pak jsem měl vokno. Zřejmě jsme odešli. Vím jen to, co jsem slyšel později. Odvezli nás domů limuzínou, a když jsem došel ke schodišti, narazil jsem hlavou na cihlový zábradlí, který jsme si dali postavit teprve nedávno. Hlavu jsem měl celou zakrvácenou a bolely mě záda a pravá ruka. To všechno jsem zjistil, když jsem se šel ráno vychcat. V chodbě bylo zrcadlo. Vypadal jsem jako zamlada po hospodský rvačce. Proboha. Smyl jsem si krev, nakrmil svejch 9 koček a vrátil se do postele. Ani Linda se necítila moc dobře. Ale viděla svůj koncert. Věděl jsem, že 3 nebo 4 dny nebudu schopnej psát a že to bude trvat pár dní, než se dostanu na dostihy. Vrátím se ke klasický hudbě. Dostalo se mi pocty. Jsem rád, že rockový zpěváci čtou moje knihy, ale slyšel jsem, že je čtou taky lidi ve věznicích a v blázincích. Nemůžu za to, kdo čte moje knihy. Zapomeňte na to. Je příjemný sedět tu v prvním poschodí a poslouchat rádio, mýho starýho kamaráda. Léčí to moji starou mysl. Patřím sem. Prostě sem patřím a líbí se mi to. Líbí se mi to. 21/2/93 - 0:33 Dneska jsem šel na dostihy v dešti. Sedm z devíti favoritů doběhlo na prvním místě. Když se tohle stane, nikdy nemůžu vyhrát. Sledoval jsem, jak ubíhá čas, a pozoroval lidi, jak studujou svý programy a noviny a rozpisy. Hodně lidí odešlo před koncem. (Zatímco tohle píšu, z ulice slyším střelbu, život se vrátil do

vyjetejch kolejí.) Asi po čtvrtým nebo pátým závodě jsem vyšel z klubu ven na hlavní tribunu. Venku to bylo jiný. Míň bělochů, samozřejmě, a víc chudejch, samozřejmě. Patřil jsem k menšině. Chodil jsem mezi lidma a cítil zoufalství ve vzduchu. Tyhle lidi jsou dvoudolarový sázkaři. Nikdy nesázejí na favority. Sázejí na pořadí nebo na koně, který mají malou šanci na vítězství. Chtěli vyhrát hodně peněz za málo peněz a topili se. Topili se v dešti. Bylo to smutný. Potřebuju si najít jinýho koníčka. Dostihy se změnily. Před čtyřiceti lety se lidi na závodišti radovali, dokonce i ty, který prohrávali. Bary bejvaly nabitý. Tohle jsou jiný lidi, jiný město, jinej svět. Nikdo nemá peníze na rozhazování. Tohle je konec světa. Starý hadry. Zkřivený a zatrpklý tváře. Peníze na činži. Pět dolarů na hodinu. Peníze nezaměstnanejch, peníze imigrantů. Peníze malejch zlodějíčků a kasařů, peníze vyděděnců. Vzduch je temnej. A fronty jsou dlouhý. Chudý lidi musej čekat v dlouhejch frontách. Jsou na to zvyklý. A čekají jen proto, aby se jejich malý sny rozplynuly. Tohle je Hollywood Park. Uprostřed černošský čtvrti, uprostřed čtvrti Středoameričanů a dalších menšin. Šel jsem zpátky do klubu, kde jsou fronty kratší. Vsadil jsem 20 dolarů na druhýho favorita. "Kdy už to uděláte?" zeptal se mě pokladník. "Kdy udělám co?" zeptal jsem se. "Kdy si necháte proplatit nějakou výhru?" "Už brzy," odpověděl jsem. Pak jsem se otočil a šel pryč. Slyšel jsem, jak ještě něco říká. Starej, shrbenej šedovlasej děda. Měl ten den smůlu. Hodně pokladníků sází. Pokaždý se snažím sázet u jinýho pokladníka, nechci se s nikým bratříčkovat. Ten kretén byl drzej. To nebyla jeho starost, jestli si někdy nechám proplatit výhru. Když vyhráváte, pokladníci vám fandí. Vždycky se ptají: "Co ten chlápek vsadil?" Ale když je ignorujete, serou na vás. Měli by se starat sami o sebe. Z toho, že jsem na dostihách každej den, nevyplývá, že jsem profesionální hráč. Jsem profesionální spisovatel. Občas. Najednou ke mně přiběhl nějakej kluk. Bylo mi jasný, co chce. Zablokoval mi cestu. "Promiňte," řekl, "jste Charles Bukowský?" "Charles Darwin," řekl jsem a obešel ho. Nechtěl jsem to slyšet, ať už to bylo cokoli. Sledoval jsem závod a můj kůň doběhl druhej. Vyhrál jinej favorit. Na zablácenejch tratích vyhrávají většinou favoriti. Nevím proč, ale tak to prostě je. Odešel jsem ze závodiště a jel domů. Přišel jsem domů, pozdravil Lindu a prohlídl si poštu. Odmítnutí od Oxford American. Přečetl jsem si ty básně. Docela dobrý, i když ne výjimečný. Další zabitej den. Ale ještě jsem byl naživu. Přicházel rok 2000 a já pořád ještě žil. Šli jsme se najíst do jedný mexický restaurace. Všichni tam mluvili o zápase mezi Chavezem a Hauginem. Měli boxovat ten večer v Mexico City před 130 tisíci diváky. Hauginovi jsem nedával žádnou šanci. Měl sice odvahu, ale žádnou ránu, byl pomalej a navíc měl svý nejlepší roky za sebou. Všechno záleželo na Chavezovi. Ten večer to dopadlo, jak to dopadlo. Chavez se mezi jednotlivými koly ani neposadil. Dejchal úplně normálně. Byl to čistej a brutální zápas. Chavezovy rány mi vyrážely dech. Jako by mlátil soupeře palicí. Chaveze to nakonec začalo nudit, a tak Haugina knokautoval. "K čertu," řekl jsem Lindě, "zaplatili jsme přesně za to, co jsme očekávali." Vypnuli jsme televizi. Příští den měli přijít nějaký Japonci, aby se mnou udělali interview. Jedna z mejch knih byla přeložená do japonštiny a překládala se další. Co jim řeknu? Mám jim vyprávět o koních? O strašným životě v temnotě dostihový tribuny? Možná mi jen budou dávat otázky. To je v pořádku. Jsem spisovatel, ne? Je to divný, ale každej musí bejt něčím. Bezdomovcem, prominentem, homosexuálem, bláznem, prostě něčím. Jestli ještě někdy poběží 7 favoritů v jednom závodě, najdu si jinou zábavu. Začnu třeba běhat. Nebo budu chodit do muzea. Nebo začnu malovat. Hrát šachy. Všechno je to stejně pitomý. 27/2/93 - 0:56 Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení. Proč je na světě tak málo zajímavejch lidí? Proč jich mezi těma milionama pár není? Musíme pořád žít s tímhle nudným živočišným druhem? Zdá se, že lidi zajímá jen násilí. V tom jsou dobrý. To jim svědčí. Bohužel se s nima musím stýkat. Když chci, aby mi svítilo světlo, když chci, aby mi fungoval počítač, když chci, aby mi splachoval záchod, když si chci koupit novou pneumatiku nebo si dát vytrhnout zub nebo rozříznout břicho, musím se s nima stýkat. Potřebuju ty zmrdy kvůli těm nutnejm maličkostem, i když jsou mi odporný. A to se vyjadřuju slušně. Ale pořád mě otravujou. Každej den když jedu na dostihy, pokouším se najít v rádiu nějakou hudbu, slušnou hudbu. Jsou tam samý mizerný a nudný věci. A přesto se některý skladby prodávají po milionech a jejich tvůrci se považujou za skutečný Umělce. Je příšerný, co dneska musej poslouchat mladý lidi. Ale jim se to líbí. Dejte jim hovno a oni ho sežerou. Copak nedokážou rozlišovat? Copak jsou hluchý? Copak necítí

tu ubohost? Nemůžu uvěřit, že nikde nic dobrýho nehrajou. Skáču z jedný stanice na druhou. Tohle auto mám teprve rok, ale knoflíky na rádiu jsou úplně odřený. Jsou celý bílý, jako slonovina, a čumí na mě. Ano, existuje taky klasická hudba. Ta je tu vždycky. Poslouchám ji 3 až 4 hodiny každej večer. Ale přesto pořád hledám taky jinou hudbu. Ale nic tam není. To mě rozčiluje. Jsme o něco okradený. Představte si, kolik lidí nikdy neslyšelo slušnou hudbu. Není divu, že jsou zatrpklý, není divu, že se bezmyšlenkovitě vraždí, není divu, že nemají srdce. Co tedy můžu dělat? Nic. A filmy nejsou o nic lepší. Čtu kritiku. Úžasnej film, říkají kritici. A tak se jdu na ten film podívat. A pak sedím v kině jako idiot a mám pocit, že mě podvedli. Předem vím, co se stane. Motivace a touhy hlavních postav jsou strašně dětinský a žalostný, nesnesitelně nudný. Milostný scény jsou plný únavnýho žvanění. Myslím, že většina lidí chodí příliš do kina. To se týká především kritiků. Když řeknou, že je nějakej film dobrej, znamená to, že je dobrej ve srovnání se spoustou dalších filmů. Lidi ztratili přehled. Zaplavují je pořád nový filmy. Už vůbec nic nechápou, jsou úplně zmatený. Už nedokážou rozpoznat, co je opravdu mizerný, což je skoro všechno. A to nemluvím o televizi. A jako spisovatel... jsem vůbec spisovatel? Jako spisovatel mám potíže číst ostatní spisovatele. Nic mi neříkají. Nedovedou napsat pořádnou větu, natož odstavec. Dívám se na knihy z dálky, a vypadají nudně. A když nějakou otevřu, je to ještě horší. Žádnej spád. Nic překvapujícího ani svěžího. Žádná vášeň, žádný riziko, žádná šťáva. Co vlastně dělají? Vypadá to, že tvrdě pracujou. Není divu, že si většina spisovatelů stěžuje, že je psaní namáhá. To chápu. Pokud jde o mě, když mi psaní nejde, zkouším jiný věci. Někdy polejvám stránky vínem, jindy do nich vypaluju sirkou díry. "Co tam DĚLÁŠ? Cítím tu kouř!" říká Linda. "To je v pořádku, miláčku, to je v pořádku..." Jednou mi začal hořet koš na papír. Tak jsem ho vynesl na balkón a uhasil ho pivem. Rád se dívám na box, sleduju, jaký dávají rány, jak používají levý háky, zvedáky atd. Rád se dívám, jak boxujou a jak odcházejí z ringu. V boxu je něco, co se dá použít při psaní. Máte jen jednu šanci. A pak je po všem. Zbydou vám jen stránky, který můžete klidně spálit. Klasická hudba, doutníky a počítač naplňujou mý psaní radostí. Pomáhá mi taky můj strašnej život. Když přicházím na závodiště, vždycky si uvědomím, že zabíjím čas. Ale vždycky mi zbejvá ještě noc. Co dělají ostatní spisovatelé? Stojí před zrcadlem a prohlížejí si svý uši? A pak o nich píšou. Anebo o svý matce. Nebo o tom jak zachránit svět. Myslím, že by světu nejvíc pomohli, kdyby přestali psát ty svý nudný nesmysly. Ty ubohý a prázdný žvásty. Přestaňte! Přestaňte! Přestaňte! Potřebuju něco číst. Copak už není nic ke čtení? Já si to nemyslím. Jestli něco najdete, dejte mi vědět. Nebo radši ne. Vím: napsali jste to vy. Zapomeňte na to. Jděte k čertu. Jednou jsem dostal strašně rozzlobenej dopis od někoho, kdo říkal, že nemám právo psát, že se mi nelíbí Shakespeare. Hodně mladejch lidí by tomu mohlo uvěřit, a nechtěli by číst Shakespeara. Nemám právo říkat něco takovýho. A tak pokračoval. Neodepsal jsem mu. Ale teď mu odpovím. Jdi do prdele, kamaráde. A nelíbí se mi ani Tolstoj!