2014. STATĚ Nadace a nadační fondy dle NOZ Některé změny právní úpravy civilního procesu K zákonu o službách spojených s užíváním bytů

2/2014

STATĚ Nadace a nadační fondy dle NOZ Některé změny právní úpravy civilního procesu K zákonu o službách spojených s užíváním bytů OTÁZKY & ODPOVĚDI








Domněnka doručení Závislé smlouvy Vinkulace vkladu na vkladní knížce Zdánlivost usnesení valné hromady Představenstvo družstva Soudní poplatky … a další témata

VZORY Návrh na osvojení zletilého

OSbt sa at hû

REKODIFIKACE & PRAXE roãník II ãíslo 2/2014 Vydává Wolters Kluwer, a. s. U Nákladového nádraÏí 6 130 00 Praha 3 Iâ 63077639 Redakãní rada: Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. JUDr. Jifií âáp JUDr. Petr Lavick˘, Ph.D. Mgr. Michal Králík, Ph.D. JUDr. Petr Li‰ka, Ph.D., LL. M. JUDr. ·tûpánka Taxová ·éfredaktorka: JUDr. Hana R˘dlová, tel. 737 273 714, [email protected] Redaktor: PhDr. Bedfiich Taláb Inzerce: Iva Suchnová, tel. 246 040 439, [email protected] Adresa redakce: Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraÏí 6, 130 00 Praha 3 Tel. 246 040 417, 246 040 444 Fax 246 040 401 www.wkcr.cz Registrováno: Ministerstvem kultury âR pod ãíslem MK âR E 20941 ISSN 1805-6822 Sazba: Monika Svobodová Tisk: SERIFA, s. r. o., Jinonická 80, Praha 5 Vychází jednou mûsíãnû v Praze. Cena pfiedplatného (12 ãísel) je 1 390 Kã bez DPH Cena jednoho ãísla je 149 Kã bez DPH. Cena pfiedplatného v elektronické verzi zasílané e-mailem je 1 290 Kã bez DPH. Cena balíãku – ti‰tûná a elektronická verze – je 1 690 Kã bez DPH. Objednat lze na: www.wk-rekodifikace.cz Zákaznická linka: 246 040 400

■ STATù Nadace a nadační fondy dle NOZ Anna Suchá

2

Některé změny právní úpravy civilního procesu Radka Zahradníková

5

K zákonu o službách spojených s užíváním bytů – část I. Martin Prokeš

10

■ OTÁZKY & ODPOVùDI

17

Domněnka doručení Zbyněk Matula Menšinové spoluvlastnictví Jana Dvořáková Závodská Závislé smlouvy Jakub Dohnal Sdružení po 1. 1. 2014 Lucie Josková Vinkulace vkladu na vkladní knížce Petr Liška Ohrožení zdraví nebo životního prostředí Petr Hajn Skutečná škoda spočívající ve vzniku dluhu Zdena Pinkavová Stanovy a. s. Petr Hampel Zdánlivost usnesení valné hromady Klára Kulhánková Představenstvo družstva Zdeněk Čáp Soudní poplatky Jiří Grygar Předlužená společnost Ivo Walder …a další praktická témata

■ VZORY 30

Návrh na osvojení zletilého Karel Svoboda

Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne 21. února 2014.

Vyti‰tûno na recyklovaném papíru ocenûném znaãkou EU Ecolabel.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

1

Statû

Nadace a nadační fondy dle NOZ Mgr. Bc. ANNA SUCHÁ, AK btn attoneys-at-law s. r. o., Praha

Dosavadní úprava nadačního práva obsažená v zákoně č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech (dále jen „ZNNF“), byla s účinností od 1. 1. 2014 nahrazena úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „NOZ“). Novou právní úpravou se řídí i nadace a nadační fondy vzniklé před účinností NOZ. Nadace a nadační fondy řadí NOZ mezi tzv. fundace, tedy právnické osoby vytvořené majetkem vyčleněným k určitému účelu. Činnost fundace se váže na účel, k němuž byla založena. Pojem fundace je rovněž obecným pojmenováním majetkového základu věnovaného společenskému účelu. hospodářsky užitečnému účelu, který může být buď veřejně prospěšný2, tj. spočívající v podpoře obecného blaha, nebo dobročinný3, a tedy určený k podpoře určitého druhu osob vymezených jednotlivě i jinak. Nový občanský zákoník přináší v oblasti fundací značnou liberalizaci zpružnění právní úpravy a také řešení v praxi sporných otázek, jejichž úprava v ZNNF chyběla. Cílem tohoto příspěvku není komplexní analýza nové úpravy nadací a nadačních fondů, kterou není vzhledem k jejímu rozsahu možné pojmout do jednoho článku, nýbrž analýza několika vybraných aspektů a změn, které rekodifikace soukromého práva v této oblasti přináší.


za účelem podpory politických stran a hnutí,
sloužící výlučně k výdělečným účelům,
k čistě soukromým účelům sloužícím samotnému zakladateli a osobám jemu blízkým (výjimkou z tohoto pravidla je tzv. rodinná nadace4),
na podporu členů statutárního orgánu, zaměstnanců nadace či osob jim blízkých,

Účel nadace a nadačního fondu a možnost jeho změny


za účelem porušování práva nebo dosažení cíle nezákonným způsobem.

Nadace a nadační fondy jsou účelová sdružení majetku. Určení účelu nadace a nadačního fondu lze považovat za jeden z hlavních projevů nadační svobody zakladatele1 a klíčový definiční znak nadace, který se zapisuje do nadační listiny.

Revoluci přináší NOZ ve věci změny účelu nadace, protože na rozdíl od ZNNF, ve kterém nebyla tato možnost vůbec řešena, obsahuje několik speciálních ustanovení, se změnou nadačního účelu explicitně

Na rozdíl od úpravy v ZNNF, která připouštěla výlučně obecně (veřejně) prospěšný účel, přináší NOZ určitý posun, když navazuje na vývoj nadačního práva v evropských zemích. Nadace tak mohou být nově založeny k trvalé službě společensky nebo

2

Status veřejné prospěšnosti, který budou moci získat veřejně prospěšné nadace a nadační fondy, které splní kritéria stanovená zákonem o statusu veřejné prospěšnosti, který by měl nabýt účinnosti společně s NOZ. Status veřejné prospěšnosti se bude zapisovat do nadačního rejstříku.

3

NOZ nevylučuje, aby nadace a nadační fondy měli smíšený účel – resp. částečně dobročinný a částečně veřejně prospěšný účel.

4

Může se např. jednat o případ, kdy bude nadace založena za účelem pomoci osobě v rodině trpící těžkou nemocí, které chybí dostatek finančních prostředků.

1

2

Obdobně jako ZNNF, tak i NOZ obsahuje i negativní definici účelu nadace, když zakazuje zakládat nadace:

RONOVSKÁ, K. Soukromoprávní aspekty nadačního práva v Česku, ve Švýcarsku a Nizozemí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 115. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 275.

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

Statû zabývají.5 Ke změně nadačního účelu by však mělo docházet pouze ve výjimečných případech.

moci ani soud změnit a nadace bude nucena ukončit svou činnost a vstoupit do likvidace.9

Změna nadačního účelu z dobročinného na veřejně prospěšný je dle NOZ možná, pokud je nadační listinou toto právo zakladateli nebo některému orgánu nadace přímo svěřeno. Pokud by nadační listina takové právo nezakládala, může jej také změnit soud, a to na návrh nadace a za podmínky schválení ze strany správní a dozorčí rady. Popsaný mechanismus představuje ochranu proti nevhodným změnám účelu a proti změnám účelu jako takovým. Byl-li podán návrh na změnu účelu nadace, musí nadace či nadační fond bez zbytečného odkladu zveřejnit oznámení o navrhované změně, aby každý, kdo by měl na této věci právní zájem, mohl takovou změnu ve lhůtě jednoho měsíce ode dne zveřejnění oznámení rozporovat u soudu.

U nadačního fondu je v tomto případě právní úprava poněkud odlišná. Není-li nadační fond schopen dále naplňovat svůj účel, rozhodne správní rada o jeho zrušení s likvidací. Pokud tak správní rada neučiní, může o zrušení nadačního fondu rozhodnout soud na návrh osoby, která na tom prokáže právní zájem.

Dojde-li ke změně nadačního účelu, dary poskytnuté pro původní účel lze ve prospěch účelu nového použít jen se souhlasem dárce. Změní-li se účel na základě rozhodnutí soudu, mohou být dárci chráněni podobným způsobem prostřednictvím rozhodnutí soudu, kterým se rozhodne: „v jakém rozsahu a po jakou dobu bude nadace používat výnosy z nadační jistiny k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem“.6 Změna nadačního účelu z veřejně prospěšného na dobročinný je v NOZ, vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o závažnou a nežádoucí změnu, upravena samostatně. Tuto změnu lze učinit, pouze je-li zde zvlášť závažný důvod a jen v případě, že se dosavadní účel nadace stal pro změnu okolností nemožným nebo obtížně dosažitelným7. Navíc je k této změně vždy potřeba přivolení soudu, který opět může rozhodnout o rozsahu a době užívání nadační jistiny v souladu s původním účelem. Pokud by toto rozhodnutí neučinil, platí, že nadace nebo nadační fond bude používat „výnosy ze čtyř pětin k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem po dobu pěti let ode dne, kdy se změna stala účinnou“8. Stejně jako v předchozím případě může zakladatel změnu nadačního účelu z veřejně prospěšného na dobročinný v nadační listině omezit nebo úplně vyloučit. Pokud nastane situace, že se naplnění účelu nadace stane z příčin zakladateli neznámých nebo pro něho nepředvídatelných nemožným, popřípadě obtížně dosažitelným, může soud na návrh zakladatele nebo osoby, která má na věci právní zájem, nahradit účel takové nadace účelem podobným, přičemž se vždy musí brát zřetel na zakladatelovy úmysly a přání. Pokud ovšem zakladatel v nadační listině určí účel nadace jako nezměnitelný, nebude jej 5

Název nadace a nadačního fondu Stejně jako ZNNF i NOZ stanoví, že název nadace musí obsahovat slovo „nadace“ a název nadačního fondu slova „nadační fond“. Fakultativně může být součástí názvu i označení, které poukazuje na její účel10. Nově NOZ obsahuje ustanovení o obecných pravidlech pro názvy právnických osob, které se na název nadace či nadačního fondu také vztahují. Ten musí být v první řadě nezaměnitelný, tj. musí odlišit právnickou osobu od jiných osob, a nesmí být nijak klamavý. Za splnění určitých podmínek je možné, aby název obsahoval jméno člověka nebo část názvu jiné právnické osoby. Pokud chce mít právnická osoba ve svém názvu jméno člověka nebo prvek názvu jiné právnické osoby, může tak učinit v případě, že mezi nimi existuje vztah, který by tento krok odůvodňoval. Platí však, že názvy obou právnických osob musí být dostatečně rozlišitelné a fyzická nebo právnická osoba, jejíž jméno či určitý prvek názvu má být použit, musí dát k takovému použití souhlas.

Nadační listina a její změny Podstatné náležitosti nadační listiny nadace a nadačního fondu jsou v NOZ taxativně vymezeny11 a v případě absence některé z nich bude nadace/nadační fond prohlášena/n soudem za neplatnou/ný i bez návrhu12. Pokud by ale chyběl údaj o předmětu vkladu, uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, že se vkladová povinnost plní v penězích a následek předvídaný dle § 129 NOZ nenastane. Soud neprohlásí nadaci za neplatnou ani v případě, kdy by nadační listina zavazovala k nepeněžitému vkladu a předmět vkladu by nešlo následně do nadace vložit. V takovém případě by totiž nastoupila vyvratitelná právní domněnka, že schodek, který vznikl, se doplatí v penězích. Co se možnosti změny nadační listiny týče, ZNNF neobsahoval v této souvislosti žádnou úpravu, 9

ELIÁŠ, K. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava : Sagit, 2012, s. 175.

10

§ 308 a § 394 odst. 2 NOZ.

11

Podstatné náležitosti nadační listiny nadace v § 310 NOZ a podstatné náležitosti nadační listiny nadačního fondu upravuje § 396 odst. 1 NOZ.

12

Tato skutečnost vyplývá z § 129 NOZ, který upravuje obecnou část týkající se právnických osob.

§ 321 až § 326 NOZ.

6

§ 326 NOZ.

7

ELIÁŠ, K. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava : Sagit, 2012, s. 175.

8

§ 326 NOZ.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

3

Statû což působilo v praxi značné problémy. Obecně se vycházelo ze zásady absolutní nezměnitelnosti nadační vůle, přičemž judikatura Nejvyššího soudu České republiky13 dovodila, že některé „nevyhnutelné“ změny měla správní rada možnost učinit prostřednictvím modifikace statutu, nikoli ale nadační listiny. Nově se tedy princip nezměnitelnosti nadační listiny opouští a NOZ dává zakladateli možnost v nadační listině výslovně určit, že on nebo některý z orgánů nadace je oprávněn i po jejím vzniku nadační listinu změnit a zároveň určit rozsah a způsob, kterým tak lze učinit. Nebude-li tato možnost zakladatelem do nadační listiny zakotvena, nebude možné ji měnit, ledaže by došlo k takové změně okolností, že by vznikla rozumná potřeba změny vnitřních poměrů nadace14. V takovém případě by však bylo nevyhnutelné, aby se změnou souhlasila správní rada a zároveň aby se nedotkla práv třetích osob15. V opačném případě by byla změna neplatná. Pokud by došlo k výše popsané změně okolností a zakladatel by už neexistoval, může o změně nadační listiny rozhodnout na návrh nadace soud.16 Nicméně pokud by zakladatel v zakladatelské listině určil, že zakladatelská listina nebo její část je nezměnitelná, pak by nebylo možné nadační listinu či její část měnit ani v případě, že by se okolnosti změnily natolik, že změna by byla potřebná, a to ani rozhodnutím soudu. Změna sídla nadace či nadačního fondu je speciálně upravena v § 316 NOZ. Správní rada může sídlo změnit po předchozím vyjádření dozorčí rady. Zakladatel ale může tuto změnu v nadační listině omezit nebo úplně vyloučit. K přemístění sídla do zahraničí je pak třeba přivolení soudu, který zjišťuje, zda pro takovou změnu existuje vážný důvod a zda by tato změna neohrozila oprávněné zájmy osob, kterým mají být poskytovány nadační příspěvky. Pokud by na některou z těchto otázek soud odpověděl kladně, přemístění sídla neschválí.

Statut nadace a nadačního fondu Statut je považován za základní organizační dokument nadace a nadačního fondu, který upravuje vnitřní poměry v rámci nadace a její vztahy ke třetím osobám. Statut je – a i nadále bude – veřejně přístupný.17 13

14

4

Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 do 4508/2009, ze dne 26. ledna 2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 808/2002, ze dne 25. června 2003. Např. v důsledku značného nárůstu nadačního jmění a aktivit nastane nutnost nahradit revizora dozorčí radou, nebo je z objektivních či ekonomických důvodů nutné přistoupit ke změně sídla.

15

Např. poskytovatelů nebo příjemců nadačních příspěvků.

16

I v takovém případě by ale musela se změnou souhlasit správní rada, přičemž by musel být co nejvíce šetřen úmysl zakladatele zřejmý z nadační listiny a splněny případné další podmínky, které k takovému úkonu zakladatel v nadační listině určil, a dále by se tato změna také nesměla dotýkat práv třetích osob, jinak by ji soud pravděpodobně zamítnul.

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

Dle NOZ lze nově18 vydat statut nadace či nadačního fondu společně s nadační listinou, což dává zakladateli možnost upravit i vnitřní a další poměry nadace, a tak více projevit svou zakladatelskou iniciativu.19 Pokud zakladatel tuto možnost nevyužije, vydá správní rada statut do jednoho měsíce ode dne vzniku nadace po předchozím souhlasu dozorčí rady. NOZ sice explicitní ustanovení o nutnosti souladu statutu s nadační listinou neobsahuje, z logiky věci ale vyplývá, že vzájemný soulad těchto listin je nevyhnutelný. Co se týče povinných náležitostí statutu, NOZ stanoví jejich úzký výčet v § 314 odst. 1. Tyto náležitosti jsou nyní, na rozdíl od předešlé právní úpravy, vždy povinné. Další novinkou, kterou NOZ přináší, je zápis výše nadačního kapitálu20 do nadační listiny. Nová právní úprava umožňuje statut rovněž změnit. Navíc zakladatel může v nadační listině sám určit, kdo a jakým způsobem tak může učinit. Naopak, nemá-li zakladatel zájem, aby byl statut do budoucna měněn vůbec, může jeho změnu v nadační listině zcela vyloučit. V případě, že zakladatel způsob změny statutu v nadační listině neupraví, bude platit zákonná úprava, která stanoví, že o změnách statutu rozhoduje po předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada.

Základní pravidlo intertemporality – nepravá zpětná účinnost Základní přechodné ustanovení v rekodifikované úpravě právnických osob zakotvuje § 3041 odst. 1 NOZ a staví na principu nepravé zpětné účinnosti. I dosavadní nadace a nadační fondy se podřizují nové právní úpravě, avšak jen pro futuro, tedy od účinnosti rekodifikace. Ustanovení zakladatelské listiny a statutu fundace, která budou odporovat donucujícím ustanovením NOZ, bude potřeba přizpůsobit nové právní úpravě. Především bude nutné doplnit náležitosti, které v nadační listině chybějí. Kromě toho bude vhodné se zamyslet nad dalšími možnostmi, jako je zákaz podnikání a dalších činností, které je možné v nadační listině vyloučit nebo naopak povolit.21 17

Bude se také ukládat do sbírky listin rejstříku nadací a nadačních fondů.

18

Dle ZNNF byl statut nadace či nadačního fondu vydáván správní radou, a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku, tzn. od zápisu do nadačního rejstříku. Statut musel být dále v souladu s nadační listinou. Pokud tomu tak nebylo, považoval se za absolutně neplatný pro rozpor se zákonem.

19

GRANJA, M. Fundace v novém občanském zákoníku. ISEA (online, cit. 2013-11-07). Dostupné z: http://iseacz.dnh.cz/Aktuality/Posledn%C3%AD%C4%8Dl%C3%A1nkyakoment%C3%A1 %C5%99e/tabid/64/articleType/ArticleView/articleId/100/Fun dace-v-novm-obanskm-zkonku.aspx.

20

Nadační kapitál je peněžité vyjádření nadační jistiny, tj. peněžité vyjádření souboru předmětů vkladů do nadace a nadačních darů, jehož souhrnná hodnota musí odpovídat alespoň částce ve výši 500 000 Kč.

Statû Pro úpravu nadací a nadačních fondů vzniklých podle ZNNF obsahuje NOZ speciální ustanovení v § 3049 NOZ, které stanoví, že na změnu zakladatelské listiny a statutu má zakladatel příslušné fundace lhůtu dva roky ode dne nabytí jeho účinnosti. Během této lhůty musí dojít nejen k samotné změně, ale i k doručení rozhodnutí, kterým se nadační listina mění tomu, kdo vede příslušný rejstřík. Právo měnit nadační listinu je osobním právem každého zakladatele a nepřechází na právního ná21

Zakladatel může např. zakotvit nezměnitelnost nadační listiny či omezit členství v orgánech, vyloučit podnikání, nebo naopak povolit vznik přidruženého fondu nebo změnu právní formy nadace na nadační fond.

22

Výkladové stanovisko Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti. Nový občanský zákoník – k rozhodování o změně zakladatelské listiny nadace dle § 3049 NOZ. (online, cit. 2013-11-19). Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Stanovisko_k_3049.pdf.

23

Vyplývá z dikce ustanovení § 309 odst. 3 NOZ.

stupce.22 V případě, že by jediný zakladatel zemřel nebo zanikl dříve, než nabude NOZ účinnosti, může být zakladatelské právní jednání změněno na návrh nadace soudem. V případě, že by zemřel jen některý ze zakladatelů, mohou dát souhlas ke změně nadační listiny jednomyslně ostatní zakladatelé.23


Jak je z tohoto příspěvku patrné, nová právní úprava je mnohem komplexnější a snaží se vypořádat s řadou problémů, které přinesla současná úprava obsažená v ZNNF. Domnívám se, že zákonodárce vykročil správným směrem, když do NOZ zahrnul konkrétní řešení pro otázku změn účelu nadace, nadační listiny i statutu, které jsou pro fungování nadací a nadačních fondů fundamentální, a věří, že na základě rozhodovací praxe soudů nedojde ke vzniku výrazné diskrepance ve výkladu a interpretaci nových právních institutů, která by mohla limitovat posílenou autonomii vůle zakladatele nadace a nově zakotvenou flexibilitu nadační listiny.

Některé změny právní úpravy civilního procesu JUDr. Ing. RADKA ZAHRADNÍKOVÁ, Ph.D., LL. M., soudkynû Okresního soudu Praha – západ a vûdeckov˘zkumn˘ pracovník na katedfie soukromého práva a civilního procesu Fakulty právnické, Západoãeská univerzita v Plzni

Komplexní rekodifikace soukromého práva se promítla do všech oblastí práva. Procesněprávní aspekty této nové právní úpravy se promítly především do novely občanského soudního řádu (provedené zákonem č. 293/2013 Sb.), která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014. Novela o. s. ř. reaguje i na nový zákon o zvláštních řízeních soudních (č. 292/2013 Sb., z. ř. s.) a zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (č. 304/2013 Sb.), když ruší všechna ustanovení, která nově upravuje zákon o zvláštních řízeních soudních. Nově tak o. s. ř. upravuje pouze řízení sporná a nový z. ř. s. nesporná a jiná zvláštní řízení. Změna související se sjednocením soukromoprávní úpravy a promítající se do procesněprávních předpisů spočívá v tom, že občanský soudní řád již nerozlišuje „občanskoprávní, pracovní, rodinné a obchodní vztahy“, ale reflektuje koncepci jednotného rekodifikovaného soukromého práva rovněž v právní úpravě občanského soudního řízení, jehož primárním účelem

je právě řešení sporů z něj vyplývajících. Nově tak je civilní pravomoc vymezena v § 7 o. s. ř. tak, že soudy rozhodují v občanském soudním řízení spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

5

Statû

Základní změny NOZ zrušil mimo jiné dosavadní obchodní zákoník, čímž jsou všechny závazkové vztahy nyní upraveny jednotně a nejsou nadále rozlišovány vztahy mezi nepodnikateli a vztahy mezi podnikateli (podle dosavadní terminologie „obchodní vztahy“). Odpovídající procesní změna se odráží v opuštění dosavadních pojmů „obchodní vztahy“ nebo „obchodní věci“, např. v § 9 odst. 3 o. s. ř. a zavedení pojmu „vztahy mezi podnikateli vyplývající z podnikatelské činnosti“, a to pouze v těch případech, kdy je ponechání speciálních pravidel pro vztahy mezi podnikateli opodstatněné, např. v § 85 odst. 2 o. s. ř. u vymezení obecného soudu fyzické osoby podnikatele – nahrazení pojmu obchodních vztahů věcmi vyplývajícími z podnikatelské činnosti či v § 89a o. s. ř. se slova „v obchodní věci“ nahrazují slovy „ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývající z podnikatelské činnosti“. Dosavadní § 89a o. s. ř. přitom umožňoval tzv. prorogační dohodu nejen v dosavadních tzv. relativních obchodech1, ale i dosavadních tzv. fakultativních obchodech2 a rovněž tak v dosavadních absolutních obchodech při respektu k ochraně spotřebitelů.3 Nové znění § 89a o. s. ř. přitom omezuje možnost uzavřít dohodu o místní příslušnosti na věci týkající se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti, tj. dochází k zúžení možnosti uzavřít prorogační dohodu na dosavadní relativní obchody. Vyloučení možnosti uzavírat prorogační dohodu ve sporech se spotřebitelem však neodpovídá úpravě např. v nařízení Brusel I. – Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.4 1

2

6

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 2 Odon 41/1994 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 34/1998: „Jestliže se domáhá podnikatel zaplacení prací, které provedl v rámci svého předmětu podnikání, vůči podnikateli, který tyto práce objednal k zajištění své podnikatelské činnosti, jde o věc obchodní. Přitom není podstatné, zda má objednatel prováděné práce v předmětu své podnikatelské činnosti“. Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 1/2000: „Závazkový vztah mezi stranami, které uzavřely dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí“.

3

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 4 Nd 226/2008 „Ujednání účastníků v leasingové smlouvě, která má povahu smlouvy spotřebitelské, že místně příslušným soudem pro řešení sporu účastníků bude soud, v jehož obvodu má sídlo dodavatel, v případě, že u tohoto soudu nemá spotřebitel stálé bydliště, je neplatné“.

4

Nařízení upravuje nejen mezinárodní příslušnost/pravomoc, ale i místní příslušnost, viz rozsudek SDEU ve věci Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, C-386/05.

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

Čl. 17 Bruselu I. omezeně umožňuje uzavření dohody o příslušnosti soudu členského státu ve věcech spotřebitelských smluv:
dohodou uzavřenou po vzniku sporu,
dohodou umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo
dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. Taková dohoda však nesmí být v rozporu s pravidly směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (směrnice má dle čl. 67 Bruselu I. aplikační přednost před nařízením Brusel I). Případný rozpor je přitom soud povinen posoudit ex offo.5 Lze konstatovat, že vyloučení možnosti uzavírat prorogační dohody s nepodnikatelem jde mimo jiné za rámec ochrany spotřebitele plynoucího z unijních předpisů a bude mít bezpochyby vliv na uplatňování ohrožených či porušených práv podnikatelů. Navíc vzhledem ke znění přechodných ustanovení, čl. II. odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb. se použije nové znění § 89a o. s. ř. i na prorogační dohody uzavřené před 1. 1. 2014, pokud je řízení zahájeno po tomto datu. Tedy jinými slovy, pokud strany projevily vůli podřídit se jurisdikci určitého soudu, který by jinak nebyl v dané věci místně příslušný, ledaže by byla dána příslušnost výlučná, tato vůle nebude soudní mocí respektována, ač byla aprobována v době jejího projevení, ledaže se jedná o věc týkající se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti.

Úprava věcné příslušnosti Další podstatnou změnou reflektující zrušení duality soukromého práva, tj. paralelní úpravy občanského a obchodního práva, která má nezanedbatelný vliv na poskytování soudní ochrany soukromým právům a oprávněným zájmům účastníků, je změna úpravy věcné příslušnosti. Nově tak rozhodují krajské soudy ve sporném řízení jako soudy prvního stupně pouze např. ve sporech o určení nezákonnosti stávky nebo výluky, ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci a, dále ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich spo5

Rozsudek SDEU ve věci Pannon GSM Zrt proti Erzsébet Sustikné Györfi, C-243/08.

Statû lečníky nebo členy a členy jejich orgánů nebo likvidátory, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace, ve sporech vyplývajících z práva duševního vlastnictví, ve sporech na ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním nebo nedovoleným omezením soutěže, dále ve věcech ochrany názvu a pověsti právnické osoby, dále ve sporech z finančního zajištění a sporech týkajících se směnek, šeků a investičních nástrojů, dále ve sporech z obchodů na komoditní burze, ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků a sporů z toho vzniklých, ve věcech přeměn obchodních společností a družstev, včetně všech řízení o náhradě podle zvláštního právního předpisu, ve sporech z koupě závodu, pachtu závodu nebo jeho části či ve sporech ze smluv na stavební práce, které jsou nadlimitními veřejnými zakázkami, včetně dodávek nezbytných k provedení těchto smluv.

Kritérium: povaha věci Zákonodárce se navrací ke koncepci platné do roku 1991 (do nabytí účinnosti zák. č. 519/1991 Sb.) vycházející z jednotné věcné příslušnosti, podle které k řízení v prvním stupni byly příslušné výhradně okresní soudy. Je tak opuštěno hledisko hodnoty sporu při určování věcné příslušnosti a jednotícím dělícím kritériem bude výlučně povaha věci. Zúžení věcné příslušnosti krajských soudů navíc omezilo možnost vzniku sporů o věcnou příslušnost, které mohou vyplývat právě z povahy projednávané věci, což bude mít nepochybně velmi významný vliv na efektivnost poskytování soudní ochrany soukromým právům a oprávněným zájmům účastníků. Krajské soudy tak nyní rozhodují jako soudy prvního stupně pouze v těch případech, kdy to nezbytně vyžaduje potřeba úzké specializace pro daný druh sporů, nebo jeví-li se to jako účelné s ohledem na rozhodování krajských soudů jako soudů rejstříkových. Na základě této legislativní změny došlo k přenesení podstatné části agendy krajských soudů jako soudů prvního stupně na okresní soudy. V souvislosti s nabytím účinnosti z. ř. s. došlo k vynětí řízení o některých otázkách týkajících se právnických osob z o. s. ř. a jejich začlenění do z. ř. s. Těmito řízeními o některých otázkách týkajících se právnických osob jsou:
řízení ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora, přeměn a otázek statusu veřejné prospěšnosti,

Tato řízení jsou považována za nesporná řízení, což plynulo z jejich systematického zařazení v dosavadním o. s. ř. (dosavadní § 200e o. s. ř. obsažený v části páté nazvané „zvláštní ustanovení“, která obsahovala z převážné části nesporná řízení), a dále ze skutečnosti, že pro tato řízení platila určitá specifika nesporného řízení (např. povinnost soudu provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány – § 120 odst. 2 dosavadního o. s. ř., nebo vymezení účastenství ustanovením § 94 odst. 1 větou první dosavadního o. s. ř.). Ač dosavadní § 200e o. s. ř. otázku spornosti či nespornosti neřešil, byla však z materiálního hlediska velká většina řízení, která pod tuto kategorii spadala, řízením sporným. Většinou se totiž jednalo o spor dvou stran s protichůdnými zájmy, např. společnosti a společníka či spor dvou společníků.6 Z toho důvodu zůstala řízení – ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy a členy jejich orgánů nebo likvidátory, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace – nadále předmětem úpravy v o. s. ř. Otázkou však zůstává, která konkrétní řízení budou napříště považována za řízení upravená § 85 z. s. ř. a která za řízení sporná upravená v o. s. ř. Příkladem řízení upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby, které zřejmě bude i nadále statusovou věcí jako doposud.7 O tom svědčí mimo jiné i úprava spojení řízení upravená v § 88 odst. 2 z. ř. s. či úprava rozhodování v § 90 z. ř. s. Rovněž řízení ve věci zneužití hlasovacího práva v soukromé korporaci k újmě celku bude řízením upraveným tímto zvláštním zákonem (§ 88 z. ř. s.). Zřejmě i řízení o zrušení zápisu o výmazu obchodní korporace z obchodního rejstříku zůstane i nadále věcí statusovou.8 Jsou však z právně teoretického pohledu tato řízení opravdu nesporné povahy? Nestřetávají se i zde protichůdné zájmy některých osob? Např. v řízení o neplatnost rozhodnutí orgánů právnické osoby se zpravidla střetávají protichůdné zájmy účastníků řízení – jedna strana argumentuje ve prospěch platnosti rozhodnutí orgánů právnické osoby, druhá strana naopak. Lze zde hovořit o výrazném zájmu společnosti na určení toho, zda je konkrétní


řízení o jmenování znalce,

6


řízení ve věcech právnických osob, nejde-li o řízení podle písmene a), vyplývá-li ze zákona, že je lze zahájit i bez návrhu,

Např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 14 Cmo 370/2004.

7

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1554/2011.

8

Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004 sp. zn. 29 Odo 1154/2003 publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 43/2005.


řízení ve věcech opatrovnictví právnických osob (§ 85 z. ř. s.).

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

7

Statû rozhodnutí orgánu obchodní korporace platné či neplatné? Stranou však zůstává mnoho dalších řízení, u nichž není zcela jednoznačné, zda spadají do úpravy sporného či nesporného řízení, např. vystoupení společníka ze společnosti s ručením omezeným dle § 202 a násl. ZOK. Bude to otázka statusová či nikoli? Nelze než uzavřít, že lze s napětím očekávat, jak se soudní praxe s tímto novým rozlišování řízení o některých otázkách týkajících se právnických osob vyrovná.

Jednání za statutární orgány Další procesněprávní změnou navazující na rekodifikaci soukromého práva je změna v § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., která je procesní reflexí úpravy statutárních orgánů v NOZ, podle které může být statutárním orgánem právnické osoby nejen osoba fyzická, ale i osoba právnická (§ 154 NOZ). Novelizovaný § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak stanoví, že za právnickou osobu jedná člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna (např. na podkladě zakladatelského právního jednání).

Forma podání Další změnou je nové znění § 42 o. s. ř., kterým došlo k několika upřesněním. Jasně se rozlišuje podání v listinné a v elektronické podobě, obojí je přitom písemné (doposud nejednoznačná dikce zákona nasvědčovala tomu, že podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo v elektronické podobě). Dále byla vypuštěna obsolentní možnost učinit písemné podání telegraficky, neboť provoz dálnopisné sítě byl ukončen k 1. 7. 2008 a jen do března 2010 bylo možné na poště podat telegram. Dále novela zcela v souladu s doktrínou9 vypouští možnost učinit podání v ústní formě s odkazem na to, že dosavadní § 42 odst. 1 o. s. ř. nepřipouštěl, aby podání byla sepisována formou soudního protokolu, pokud ovšem nešlo o návrh na zahájení řízení v případech vyjmenovaných v § 42 odst. 1 o. s. ř. účinného do 1. 1. 2014.10 Vzhledem k tomu, že všechna zde vyjmenovaná řízení byla řízeními nesporného povahy, byla tato úprava přesunuta do § 13 z. ř. s. Další upřesnění v citovaném ustanovení se vztahuje na povinnost podpisu a datování. Je tedy již vý-

8

9

Podání je procesní úkon účastníka, kdy není v přímém styku se soudem v rámci např. ústního jednání.

10

Některá komentářová literatura připouští i jiná podání činěná ústně do protokolu, pokud neobsahují návrh na zahájení řízení před soudem I. stupně nebo návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, např. změnu žaloby, zpětvzetí žaloby, námitku podjatosti. Toto však odporuje důvodové zprávě k zákonu č. 171/1993 Sb.

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

slovně stanoveno, že povinnost podpisu a datování se nevztahuje na podání v elektronické podobě podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Je tak zdůrazněn princip uvedený v § 18 odst. 2 tohoto zákona, podle kterého podání z datové schránky nemusí být elektronicky podepsáno a ani datováno, pokud jej činí osoba oprávněná k přístupu do datové schránky. K tomu důvodová zpráva uvádí, že novelou se nemění stávající stav, ale je reagováno na nejednotnou rozhodovací praxi soudů, která často nezohledňovala speciální úpravu zákona č. 300/2008 Sb. Soudy totiž často nesprávně vyžadovaly doplnění elektronického podpisu i pro podání učiněná prostřednictvím datové schránky. To ale neznamená, že to platí vždy, např. u podání z cizí datové schránky je podpis i nadále nutný. Důvodová zpráva však tuto situaci nepředvídá a neposkytuje návod k jejímu řešení.

Předběžné prohlášení/výčet druhů žalob Další změna procesněprávních předpisů souvisí s tím, že NOZ umožňuje, aby člověk v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat mohl učinit tzv. předběžné prohlášení, kterým může stanovit, aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (viz § 38 NOZ). Jestliže tak již člověk projevil vůli takovým způsobem, že určitá osoba má být jmenována jeho (hmotněprávním) opatrovníkem v případě, stane-li se nezpůsobilým právně jednat, jeví se jako vhodné, aby soud vycházel primárně z takto projevené vůle i v případě rozhodování o jmenování opatrovníka pro řízení. Další změnou související s přijetím NOZ, která umožňuje soudu zasahovat do právních poměrů v mnoha dalších případech, je vypuštění demonstrativního výčtu druhů žalob, kdy výčet druhů žalob v dosavadním § 80 o. s. ř. již nebyl dostatečný a v souvislosti s přijetím NOZ by musel být ještě dále rozšířen o další druhy. Došlo by tak však pouze k rozšíření demonstrativního výčtu, které postrádá smysl. Z tohoto důvodu je upraven v tomto ustanovení pouze ten druh žaloby, který vyžaduje rovněž určitou odchylku od ostatních žalobních druhů a to konkrétně u určovací žaloby. Stanoví se, že žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je přípustná shodně jako doposud pouze tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Doručování Další změnou mající vliv na vymahatelnost práv je změna v § 175 odst. 1 o. s. ř. Směnečný (šekový) platební rozkaz (dále jen „SPR“) musí být doručen do vlastních rukou žalovaného, nicméně od 1. 1. 2014 je náhradní doručení SPR vyloučeno. Stranou však zůstává situace, kdy se nepodaří doručit SPR do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení (na základě fikce doručení); bude pak soud rušit SPR stejně jako platební rozkaz? § 175 o. s. ř. na § 173 odst. 2 o. s. ř. sice neodkazuje, nicméně i doposud se

Statû § 173 odst. 2 přiměřeně použil ve vztahu k těm žalovaným, kterým se nepodařilo doručit. Jistý problém bude moci nastat při doručování do ciziny, kdy bude muset být tento zákonný požadavek zohledněn při využití různých postupů při doručování do ciziny [např. čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech].

Podpůrce Dalším z institutů, který přináší NOZ, a který bylo třeba promítnout do úpravy občanského soudního řízení, představuje institut podpůrce. Podpůrce je osoba, která má člověku, kterému v tom duševní porucha působí obtíže, poskytovat nápomoc při rozhodování, a to bez ohledu na to, zda tato osoba je či není omezena ve svéprávnosti. Proto, aby poskytování podpory mohlo být efektivní, bylo zakotveno v civilním procesu právo této osoby na konzultaci s podpůrcem během soudního jednání. Tím však není dotčena možnost soudu rozhodnout, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem. Jelikož podpůrců může být více a mohlo by tak docházet k nepřiměřenému prodlužování jednání a v konečném důsledku celého řízení, je stanoveno, že má-li účastník řízení podpůrců více, musí si zvolit pouze pro možnost konzultace jen jednu z nich (§ 116a o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že podle § 47 odst. 2 NOZ může podpůrce namítat neplatnost právního jednání učiněného podporovaným, je stanoveno, že v případě, že podpůrce namítne neplatnost právního jednání učiněného podporovaným účastníkem v průběhu řízení, má soud povinnost k této námitce přihlédnout.

Žaloba z rušené držby Konečně jednou z posledních změn je úprava zvláštního řízení o žalobě z rušené držby navazující na ochranu držby podle NOZ. Nový civilní kodex výslovně poskytuje právo domáhat se soudní ochrany držby nejen vlastníku, ale výslovně i držiteli věci (§ 1003 a násl. NOZ, § 1043 násl. NOZ). Žaloba z rušené držby je žalobou, která směřuje pouze k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Nejde tedy o žalobu o právu, kterou by se žalobce domáhal petitorní ochrany, nýbrž o žalobu o faktickém stavu, kterou se žalobce domáhá possessorní ochrany. V důsledku toho může být žalobci possessorní ochrana poskytnuta i tam, kde je zjevné, že mu žádné subjektivní právo nepřísluší, a že tedy např. držbu vlastnického práva vykonává jako nevlastník. Soud proto také není oprávněn zkoumat právní otázky, nýbrž omezí se jen na zjištění skutkového stavu. Doposud byla poskytována tato předběžná ochrana práva dle § 5 zák. č. 40/1964 Sb., a to u příslušného orgánu státní správy. Takové řízení bylo přitom zařazováno do tzv. předběžných řízení a zajišťovacích

řízení v rámci civilního procesu, neboť tato ochrana je v řadě států poskytována soudy v rámci civilního procesu. I náš civilní řád soudní, zákon č. 113/1895 ř. z., obsahoval úpravu zvláštního řízení o žalobách z rušené držby. Smyslem zvláštních ustanovení o žalobách z rušené držby je snaha o urychlené vyřízení věci, a zároveň o vyřízení prozatímní. Proto musí soud rozhodnout o žalobě do 15 dnů od zahájení řízení (§ 177 odst. 1 o. s. ř.). Při projednání věci se soud omezí jen na zjištění existence poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.). K rozhodnutí o žalobě z rušené družby nemusí soud nařizovat ústní jednání. Pokud jej již nařídí, nemá možnost jej odročit podle § 156 odst. 2 o. s. ř. k vyhlášení rozhodnutí. Usnesení ve sporu z rušené držby přitom nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) ve vztahu k pozdější petitorní žalobě (např. žalobě na vydání věci). Žalovaný, kterému bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. uvést žalobce zpět do držby, kterou mu předtím odňal, se může posléze domáhat po původním žalobci vydání věci z titulu žaloby na vydání věci. V tomto druhém (petitorním) řízení již bude otázka držby irelevantní. Žalobce bude muset prokázat své vlastnické právo a to, že věc mu je žalovaným bez právního důvodu zadržována. Vzhledem k základnímu principu řízení o ochraně držby, jímž je rychlost poskytnutí ochrany, je výslovně vyloučeno zkoumat v řízení otázky újmy vzniklé rušením držby a rozhodovat o povinnosti k její případné náhradě (§ 179 o. s. ř.). Z § 1008 NOZ vyplývá, že žaloba musí být podána v hmotněprávní propadné (prekluzivní) lhůtě šesti týdnů, počítané od ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé. Otázkou však zůstává, jaké bude praktické využití tohoto řízení. A to především ve vztahu k využití jiného institutu spadajícího do předběžných a zajišťovacích řízení, a to ve vztahu k předběžným opatřením. Bude použití jednoho z těchto institutů vylučovat ten druhý? Z dikce zákona to neplyne, nicméně soudní praxe zastává názor, že předběžného opatření lze využít jen tehdy, když jeho navrhovatel nemá k dispozici jiný účinný procesní nástroj, který by mu umožnil dosáhnout téhož výsledku (princip subsidiarity předběžného opatření).11 Je možné však za tento jiný účinný nástroj považovat řízení o žalobě z rušené držby podle § 176 a násl. o. s. ř., které je samostatným meritorním řízením?

11

Viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 3 Cmo 166/98.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

9

Statû


Procesněprávních změn, které přinesla rekodifikace soukromého práva, je mnoho. O některých bylo pojednáno výše, některé jsou pouze terminologického rázu (např. zavedení pojmu právní osobnost, právní jednání, svéprávnost, nemovitá věc, obchodní závod a dalších, namísto dosavadních pojmů), přičemž některé změny nás zřejmě ještě čekají. Nebyl totiž např. vyjasněn postup při projednávání žalob dle § 213 NOZ umožňující soudu – poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen

i jiný člen korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen – škůdci i bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit způsobenou škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu, zejména je-li dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti (tzv. reflexní škoda). Za situace, kdy řízení o této žalobě bude napříště upraveno v o. s. ř. jako kodexu upravujícím sporná řízení, zůstává otázkou, jak soud bude řešit otázku toho, jak přibrat za účastníka řízení tu korporaci, které bude ukládat povinnost nahradit způsobenou škodu.

K zákonu o službách spojených s užíváním bytů část I.

Mgr. MARTIN PROKE·, právník, Brno

Článek je pokusem o výklad zákona o službách spojených s užíváním bytu v kontextu rekodifikace soukromého práva. První část se věnuje otázce kogentních norem a neplatnosti v novém soukromém právu vůbec a obecným otázkám spojeným s tímto zákonem. Zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „ZoS“), nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. Dříve by ZoS ohledně nájmu bytu navazoval na zvláštně formulovaný § 696 odst. 6 starého občanského zákoníku1 (dále jen „zák. č. 40/1964 Sb.“), podle kterého zvláštní právní předpis něco stanoví až tehdy, nedohodnou-li se pronajímatel a nájemce jinak. Dle zák. č. 40/1964 Sb. by tedy šlo o úpravu zásadně dispozitivní, nestanovil-li by zákon jinak, např. že služby spojené s užíváním nájemního bytu patří mezi zboží s úředně stanovenými cenami.2 Přijatá varianta v ZoS

10

předpokládá zrušení této cenové regulace.3 S ohledem na účinnost nového občanského zákoníku4 (dále jen „NOZ“), navazuje ZoS ohledně nájmu prostor k bydlení či podnikání na § 2247 odst. 3 a § 2303 NOZ. Je třeba poznamenat, že NOZ rozlišuje obecnou a zvláštní úpravu nájmu podle účelu, kterému má pronajatý prostor sloužit (bydlení – podnikání – jiný účel),5 nikoli podle předmětu (byt – nebytový prostor – jiná věc),6 jak činil zák. č. 40/1964 Sb. Oproti tomu ZoS upravuje poskytování plnění spojených s užívá3

Hodnocení dopadů regulace (RIA), s. 42.

4

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; účinný od 1. 1. 2014.

1

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů.

5

Viz § 2235 a § 2302 NOZ (srov. ale z kritéria předmětu nájmu i nadále vycházející § 1187 NOZ).

2

Výměr MF 01/2013, část I., oddíl A, položka 5 a část II., položka 2, body 24, 25 a 26.

6

§ 3080 bod 52 NOZ ruší zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

Statû ním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (kritérium předmětu), a to bez ohledu na účel, ke kterému byly takové prostory pronajaty nebo jinak přenechány k užití jinému. Správa domu a pozemku dle § 1189 NOZ zahrnuje i zajišťování potřebných služeb,7 a proto lze ZoS považovat také za částečný prováděcí předpis stanovující podrobnosti o činnosti týkajících se správy domu a pozemku (§ 1180 a § 1222 NOZ). V literatuře8 se lze setkat s názorem, že: „Tato úprava (ZoS – pozn. aut.) byla připravena vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje právní předpis, který by zastřešil úpravu služeb spojených s užíváním bytu pro všechny typy bydlení (nájemní, družstevní a vlastnické), stanovil obecná pravidla rozúčtování a upravil práva a povinnosti stran, postupy a lhůty pro rozúčtování a vypořádání nákladů na služby... Jedná se o předpis speciální ve vztahu k obecné úpravě služeb obsažené v NOZ v ustanoveních o nájmu bytu a bytovém spoluvlastnictví. Z tohoto důvodu má tento zvláštní zákon přednost před úpravou obecnou.“ Tento závěr nesdílím. Zvláštní (speciální) právní norma je taková, která upravuje podmnožinu případů spadajících pod normu obecnou; z toho také plyne, že specialita je relativní a spočívá ve vztahu mezi konkrétními právními normami (pravidly), nikoli předpisy.9 Zastřešuje-li tedy ZoS poskytování služeb spojených s užíváním prostor v domě s byty10 bez ohledu na právní důvod, zatímco v NOZ se upravují dílčí aspekty jejich poskytování na základě jednotlivých důvodů k užívání, pak je úprava v ZoS obecnou úpravou ve vztahu k speciálním úpravám jejich poskytování na základě nájmu, bytového spoluvlastnictví či jiného jednotlivého právního důvodu, byť jsou součástí NOZ či zákona o obchodních korporacích11 (dále jen „ZOK“). Uplatní se pravidlo lex posterior generalis non derogat legi priori speciali. Opačný výklad by vedl k absurdním výsledkům: celá řada dále uvedených ustanovení NOZ by byla zbytečná a např. § 3 odst. 2 ZoS by jako „speciální“ vylučoval aplikaci § 2247 odst. 1 a 2 NOZ. Bude-li proto např. byt v domě s byty pronajat k bydlení či podnikání, bude se poskytování služeb řídit přednostně jeho zvláštní úpravou u nájmu prostor k bydlení12 v NOZ a subsidiárně v ZoS; bude-li jeden a tentýž byt pronajat k jinému účelu (např. jako sídlo nepodnika7

Shodně důvodová zpráva k NOZ.

8

SCHÖDELBAUEROVÁ, P. Úprava služeb podle NOZ a nového zákona o službách ve srovnání se stávající úpravou. Společenství vlastníků aktuálně, 2013, č. 3 (dostupné s datem 6. 6. 2013 na http://www.byt-nemovitost.cz/33/?cid=313584, načteno 1. 8. 2013).

9

Srov. rozsudek Krajského soudu Ostrava, čj. 22 Ca 330/200623 z 1. 11. 2007, publikovaný pod č. 1496/2008. Sb. NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 73/2010-138 z 24. 3. 2011.

10

Přitom každý byt je v domě s byty (viz část o působnosti ZoS).

11

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

jícího spolku), bude se poskytování služeb řídit ZoS, zatímco ve vztahu společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“) a vlastníka bytové jednotky, jejíž částí je předmětný byt, se budou přednostně před ZoS aplikovat ustanovení NOZ o poskytování služeb v bytovém spoluvlastnictví. Konečně platí, že tentýž byt či nebytový prostor může být současně předmětem několika vztahů dle ZoS, přičemž rozsah služeb a podmínky jejich poskytování v jednotlivých vztazích se mohou lišit. V případě nájmu bytu, který je částí jednotky, bude ZoS upravovat obvykle vztahy dva: – vztah SVJ jako poskytovatele služeb a vlastníka bytu jako jejich příjemce, a – vztah vlastníka bytu (pronajímatele) jako poskytovatele služeb a nájemce jako jejich příjemce. Dle § 1 odst. 4 ZoS je pro veškerá ujednání podle ZoS vyžadována písemná forma, pro některá nadbytečným speciálním ustanovením (§ 9 odst. 2 ZoS). Nedodržení předepsané formy ujednání bude mít dle mého názoru za následek zásadně relativní neplatnost, protože její nedodržení není ve zjevném rozporu s dobrými mravy ani nemá za následek zjevné narušení veřejného pořádku (§ 588 NOZ). Výjimkou patrně bude způsob rozúčtování ujednaný poskytovatelem služeb s dvoutřetinovou většinou jejich příjemců (§ 5 odst. 1 ZoS), neboť jde o smlouvu s účinky vůči třetím osobám (§ 1759 NOZ). Nejisté je, zda se aplikuje omezení možnosti dovolat se relativní neplatnosti pro nedostatek formy, jen nebylo-li již plněno (§ 582 odst. 2 věta druhá NOZ). Při čistě jazykovém výkladu se uvedené pravidlo neuplatní, neboť formu nevyžadují ustanovení části čtvrté NOZ, ale zvláštního právního předpisu. Na druhou stranu jde o úpravu relativních majetkových práv, tedy lze říci, že materiálně je ZoS součástí části čtvrté NOZ a pravidlo se aplikovat má (i s ohledem na § 564 a § 2237 NOZ). K tomuto závěru se kloním. Při nájmu prostor k bydlení nemá pronajímatel právo namítat neplatnost (nájemní) smlouvy pro nedostatek formy (§ 2237 NOZ). Domnívám se, že uvedené platí v nájemních vztazích i pro ujednání dle ZoS (viz § 2247 NOZ). Ujednání předpokládá alespoň dvě strany – pro případná jednostranná právní jednání ZoS písemnou formu obecně nestanoví.13 To potvrzuje i výslovný požadavek písemné formy pro některá jednostranná právní jednání, jmenovitě žádost o nahlédnutí do podkladů k vyúčtování (§ 8 odst. 1 ZoS) a implicitní požadavek pro námitky (§ 8 odst. 2 ZoS), které by při opačném výkladu byly nadbytečné. Při nedodržení písemné formy jednostranného právního jednání platí uvedené s tím, že bez dalšího nemají následky v právní sféře třetích osob (např. 12

Dle § 2303 NOZ se pro poskytování služeb spojených s nájmem prostoru sloužícího podnikání použijí obdobně ustanovení o poskytování služeb souvisejících s nájmem bytu.

13

Dovození tohoto požadavku z § 1 odst. 4 ZoS ve spojení § 1724 odst. 2 NOZ nepovažuji za správné.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

11

Statû na základě ústní žádosti nevznikne dle § 8 ZoS povinnosti zpřístupnit podklady k vyúčtování). Poznámku předem zaslouží bytová družstva a SVJ [srov. i § 8 písm. b), § 10 odst. 1 písm. b) a § 16 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 366/2013 Sb.]. Práva a povinnosti nájemce a pronajímatele družstevního bytu má dle § 2240 NOZ stanovit jiný zákon, popřípadě stanovy bytového družstva. Dle § 741 ZOK se pro nájem družstevního bytu použijí ustanovení občanského zákoníku upravující nájem bytu a nebytového prostoru, která striktně vzato neexistují. Dle § 731 odst. 1 písm. b) ZOK mají stanovy bytového družstva obsahovat také podrobnější úpravu práv a povinností člena bytového družstva spojených s užíváním družstevního bytu. Dle § 10 ZoS se jeho ustanovení upravující postup SVJ použijí přiměřeně i tam, kde SVJ dosud nevzniklo a dům je rozdělen na (alespoň dvě) jednotky (k tomu viz § 1190 an. NOZ). Půjde buď o domy, kde je vznik SVJ fakultativní, tj. domy se dvěma až čtyřmi jednotkami (§ 1158 ve spojení s § 1199 NOZ) nebo domy, kde je pět a více jednotek (§ 1198 NOZ), u nichž buď nejsou splněny podmínky pro povinnost založení SVJ,14 nebo sice splněny jsou, ale k založení SVJ dosud nedošlo. Intertemporální ustanovení obsahuje § 14 ZoS. Obecně vychází z principu nepravé retroaktivity; rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo před 1. 1. 2014, se provede podle dosavadních právních předpisů. Podmínky dodávek pitné vody a odvádění odpadních vod kanalizacemi, ústředního vytápění a centralizovaného poskytování teplé vody upravují i nadále zvláštní předpisy.15

Dispozitivní nebo kogentní? Dle § 1 odst. 2 NOZ si osoby v rámci (celého) soukromého práva mohou práva a povinnosti ujednat odchylně od zákona, nezakazuje-li to zákon výslovně; pravidlem je tedy dispozitivnost právních norem soukromého práva. Dle důvodové zprávy k § 1 NOZ: „Zákonný zákaz je formulován buď výslovně slovy ‘zakazuje se’, nebo výslovným stanovením důsledku odklonu od kogentního ustanovení poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží“.16 Tak obecně činí hned část citovaného ustanovení za středníkem, která zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Tím se však vy-

12

14

Podmínkami vzniku povinnosti k založení SVJ jsou: 1) neexistence SVJ, 2) vznik vlastnického práva k první převedené jednotce v domě s pěti a více jednotkami, 3) z nichž nejméně 3 jednotky jsou ve vlastnictví 3 různých vlastníků.

15

Zejména zákon č. 458/2000 Sb. a vyhlášky č. 372/2001 Sb. a č. 366/2010 Sb., zákon č. 406/2000 Sb. a vyhláška č. 194/2007 Sb. a zákon č. 274/2001 Sb. a vyhláška č. 428/2001 Sb.

16

Někdy také jinými slovy (např. „nesmí“ v § 132, § 1244 či § 2510 NOZ), stylem vtipálka (§ 1813 NOZ) či mystika (§ 1278 věta druhá ve spojení s § 1279 odst. 2 NOZ).

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

mezení kogentních a dispozitivních norem soukromého práva v obecné17 rovině patrně nevyčerpává.18 Ve „dvojroli“ účinkuje § 580 NOZ.
Za prvé: § 580 odst. 1 NOZ stanoví, že kogentní (případně relativně kogentní) je dále taková právní norma, jejíž smysl a účel vyžaduje, aby jí odporující právní jednání bylo neplatné. Tak tomu dle důvodové zprávy k § 580 až § 585 NOZ je „...v případech, kdy jde o neplatnost sledující jako svůj základní cíl ochranu určité osoby.“ Z toho plyne, že právní norma, jejíž smysl a účel (ochrana určité osoby) vyžaduje, aby odklon od ní byl neplatný, je dle § 1 odst. 2 ve spojení s § 580 odst. 1 NOZ relativně kogentní: nelze se od ní odchýlit v neprospěch osoby, kterou si klade za cíl chránit, a to pod sankcí relativní neplatnosti (§ 586 NOZ). Jiným pravidlem, jehož smysl a účel vyžaduje, aby jemu odporující právní jednání bylo neplatné, je např. § 547 NOZ, dle kterého musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu, tj. zakazuje se zákon obcházet.19
Za druhé: z § 580 odst. 1 NOZ plyne, že neplatné je jen takové zákonu odporující právní jednání, jehož neplatnost vyžaduje smysl a účel zákona, kterému právní jednání odporuje (kvalifikovaný rozpor se zákonem). Proto není neplatné každé právní jednání odporující zákonu a nekvalifikovaný rozpor neplatností sankcionován nebude, může však vést k povinnosti nahradit škodu. Domnívám se však, že tuto „filtrační“ funkci § 580 NOZ nemá, je-li neplatnost stanovena výslovně zvláštním ustanovením (lex specialis). Následky kvalifikovaného rozporu se zákonem se různí: pravidlem je relativní neplatnost (§ 586 NOZ), ledaže jde o právní jednání, které se v rozporu se zákonem20 zjevně příčí dobrým mravům nebo zjevně narušuje veřejný pořádek; pak je sankcí absolutní neplatnost. V jiných případech stanoví NOZ zákaz odchýlení se od zákona pod sankcí nicotnosti, obvykle slovy, že se k takovému právnímu jednání nepřihlíží (viz obecně § 551 an. NOZ). Právní jednání odporující jednomu a témuž ustanovení zákona tak mohou být, v závislosti na po17

Stranou zde nechávám zákazy speciální (z hlediska zkoumané problematiky např. § 2235 odst. 1 a 2239 NOZ).

18

Diskuze na toto téma probíhá a závěry se různí (viz PELIKÁN, R. Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue, 2012, č. 9, s. 246 an., dále HAVEL, B. O kogentnosti, vypořádání újmy a ručení vlivové osoby ve světle nového soukromého práva. Obchodněprávní revue, 2013, č. 1, s. 13 an. a konečně MELZER, F. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 7, s. 253 an.).

19

I právní jednání, které se od zákona nezakázaným způsobem odchyluje, zákonu odpovídá.

20

Konečným důvodem neplatnosti je vždy rozpor se zákonem: např. jednání porušující dobré mravy je zákonem zakázáno (§ 1 odst. 2 NOZ) a odporuje mu. To ostatně plyne i z ústavního řádu (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny).

Statû vaze a okolnostech rozporu, stižena různou nebo také žádnou sankcí. Při nájmu prostor k bydlení bude nutné přihlédnout k tomu, že se nepřihlíží k ujednáním:
zkracujícím práva nájemce (§ 2235 NOZ),
ukládajícím nájemci zaplatit smluvní pokutu, a
ukládajícím nájemci povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená (§ 2239 NOZ). Taková ujednání by byla nicotná. Ministr P. Mlsna k povaze právních norem plynoucích ze ZoS řekl: „Předkládaný návrh zákona je dispozitivní normou, tzn., že se nejedná o žádný návrat k regulaci neumožňující dohodu poskytovatele a příjemce služeb. Jedinými kogentními ustanoveními v tomto návrhu zákona jsou ustanovení, která se týkají dodržování lhůt stanovených pro vyúčtování a vypořádání nákladů na služby a sankce za neplnění povinností nájemce a pronajímatele.“21 Důvodová zpráva k ZoS tvrdí, že: „Právní úprava je koncipována jako dispozitivní, pokud není konkrétně stanoveno jinak“. P. Schödelbauerová22 pak uvádí, že: „...ve všech případech s výjimkou úpravy lhůt pro vyúčtování, zaslání námitek a vypořádání nedoplatků či přeplatků a dále úpravy sankcí se poskytovatel služeb s příjemcem může dohodnout na všech otázkách souvisejících s poskytováním služeb (způsobem stanoveným zákonem).“ V ZoS nenajdeme výslovný zákaz odchýlení se od jeho ustanovení v nastíněném smyslu (zakazuje se, je neplatné, nepřihlíží se), a to včetně sankcí v § 13 ZoS. Kogentní pravidla nepochybně představují požadavky písemné formy (§ 1 odst. 4, § 4 odst. 4, § 8 a § 9 odst. 2 ZoS ve spojení s § 582 NOZ), stanovení působnosti (§ 1 odst. 1 až 3, § 10 a § 11 ZoS), vymezení pojmů (§ 2, § 3 odst. 1), ustanovení přechodná (§ 14 ZoS) a účinnost (§ 15 ZoS). Zákaz odchýlení se lze nalézt u maximální délky zúčtovacího období [§ 2 písm. c) ZoS], maximální lhůty k finančnímu vyrovnání (§ 7 odst. 3 ZoS) a zákazu paušalizace (§ 9 odst. 4 ZoS). U ostatních ustanovení nezbude než posoudit, zda jejich smysl a účel vyžaduje neplatnost ujednání jim odporujících, tedy zejména, zda sledují jako svůj základní cíl ochranu určité osoby a odchylka od nich byla v neprospěch této osoby. Např. ujednání 24 měsíčního zúčtovacího období by bylo v rozporu s § 2 písm. c) ZoS, jehož účel a smysl (ochrana příjemce služeb)23 vyžaduje, aby takové ujednání bylo neplatné (§ 580 odst. 1 NOZ). Šlo by o neplatnost relativní (§ 586 NOZ), které by se nemohl dovolávat ten, kdo jí způsobil (§ 579 NOZ) a spočívající v nezákonném určení časového rozsahu – soud by za podmínek stanovených v § 577 NOZ byl povinen při21

Stenozáznam z 1. dne 4. schůze Senátu, 9. funkční období.

22

Viz poznámka č. 8.

23

Poskytovatel služeb je chráněn právem požadovat zálohy (§ 4 odst. 1 ZoS) a právem je měnit (§ 4 odst. 4 ZoS).

stoupit k moderaci délky zúčtovacího období. Obdobně to platí i pro odchýlení se od lhůt pro vyúčtování (§ 7 odst. 1 ZoS), finanční vyrovnání (§ 7 odst. 3 ZoS), nahlížení do podkladů (§ 8 odst. 1 ZoS) a vyřízení námitek (§ 8 odst. 2 ZoS). Tam, kde ZoS opravňuje poskytovatele služeb k jednostrannému určení práv a povinností, může tak učinit jen způsobem, který mu zákon dovoluje, protože jinak by bez opory v zákoně jednostranně určoval povinnosti příjemce služeb (srov. i § 245 NOZ ve spojení s § 1221 pro SVJ a s § 663 ZOK pro družstva).

Působnost zákona Dle důvodové zprávy ZoS dopadá na užívání bytu na základě smlouvy nájemní, užívání družstevního bytu a užívání bytu na základě vlastnického práva. Působnost ZoS tím ale není vyčerpána. Dle § 1 odst. 1 ZoS se tento zákon vztahuje na poskytování plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Dle § 2236 NOZ se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Oproti tomu jednotka ve smyslu § 1159 NOZ zahrnuje byt či nebytový prostor (§ 1158 odst. 2 NOZ) jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci, jejíž je byt částí, vzájemně spojené a neoddělitelné. Jednotka je věc nemovitá.24 Konečně dle § 729 ZOK se družstevním bytem nebo družstevním nebytovým prostorem rozumí byt nebo nebytový prostor, který je v budově ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví bytového družstva, nebo který je ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví bytového družstva, a bytové družstvo jej poskytlo do nájmu členu bytového družstva, který se sám nebo jeho právní předchůdce na jeho pořízení podílel členským vkladem. Byt tedy nemusí nutně být částí jednotky, ale částí jednotky musí být buď byt, nebo nebytový prostor. Zákonodárce v § 1 odst. 1 a 2 ZoS rozlišuje číslo množné (byty a nebytové prostory a dům s byty) a jednotné (nebytový prostor); obdobně i § 10 ZoS mluví o domě rozděleném na jednotky a § 11 ZoS opět o domě s byty. Proto by čistě jazykový výklad mohl vést k závěru, že nejsou-li v domě alespoň dva byty, ZoS se na byty a nebytové prostory v takovém domě nevztahuje. Nelze však vycházet jen z toho, že zákonodárce použil množné číslo: „Podle názoru Ústavního soudu samotné použití jednotného nebo množného čísla v právním předpisu ještě definitivně neurčuje, kolika osob se může dotýkat, neplyne-li to z povahy věci samé (srov. k tomu i čl. 40 odst. 4 Legislativních pravidel vlády).“25 V daném případě 24

Jednotka dle NOZ je odlišným a širším pojmem, než jednotka dle předchozí úpravy, protože jako jeden spojený a neoddělitelný celek obsahuje jak byt, tak podíl na společných částech nemovité věci.

25

Nález sp. zn. Pl. ÚS 39/08 z 6. 10. 2010; dle aktuálního znění Legislativních pravidel vlády jde o čl. 40 odst. 5.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

13

Statû z principu racionálního zákonodárce26 plyne, že ZoS dopadá i na domy, kde je byt pouze jeden.

přenechán k užívání. Že je takové abstrakce zákonodárce schopen, prokázal v § 2 písm. g) bodu 2 ZoS.

Proto lze uzavřít, že výměr úvodního § 1 odst. 1 naplní takový dům, ve kterém je alespoň jeden byt ve smyslu § 2236 NOZ, bez ohledu na to, zda je či není částí jednotky, nebo družstevním bytem.

Užívací vztahy je proto pro potřeby výkladu možné rozdělit na vztahy:

Dle § 1 odst. 2 ZoS se tento zákon vztahuje přiměřeně i na nebytové prostory v domě s byty. Přiměřeně znamená volněji, v rozsahu, v němž to neodporuje rozdílné povaze bytů a nebytových prostor; takové ustanovení jsem nenalezl. Oproti tomu dle § 2303 NOZ se na služby spojené s nájmem prostoru k podnikání použijí ustanovení o poskytování služeb souvisejících s nájmem prostor k bydlení obdobně, tj. v plném rozsahu, nikoli přiměřeně. ZoS se bude vztahovat i na nájem domu (§ 2236 odst. 3 NOZ) nebo jiných než obytných prostor k bydlení (§ 2236 odst. 1 NOZ). Negativní vymezení věcné působnosti obsahuje § 1 odst. 3 ZoS, dle kterého se ZoS nevztahuje na služby, které si příjemce služeb zajišťuje sám (bez účasti poskytovatele služeb). Z hlediska osobní působnosti dopadá ZoS na poskytovatele a příjemce služeb. Poskytovatelem služeb je dle § 2 písm. a) ZoS alternativně:
vlastník nemovitosti (v níž je byt) nebo vlastník jednotky užívané na základě nájemní smlouvy (vč. družstva) nebo
SVJ.27 Příjemcem služeb je dle § 2 písm. b) ZoS alternativně:
nájemce bytu, nebo
vlastník jednotky podle zákona upravujícího vlastnictví bytů. Tím není zákon č. 72/1994 Sb., který byl zrušen (§ 3080 bod 60. NOZ), ale § 1158 an. NOZ upravující bytové spoluvlastnictví. Byt (nebytový prostor) lze však užívat i na základě jiných právních důvodů, než je nájem či vlastnictví jednotky (např. výpůjčky, výprosy, výměnku, služebnosti bytu, propachtování vybaveného bytu...). Zákonodárce v § 2 písm. a) a b) ZoS uvedl definice, které nekryjí všechny případy, aby v § 11 ZoS prohlásil, že v domě s byty, kde užívací vztahy vznikly na základě jiných právních skutečností, než které jsou uvedeny v ZoS, se tyto řídí přiměřeně ustanoveními ZoS. V ZoS je dle mého názoru uvedena jediná právní skutečnost, na základě které vzniká užívací vztah – nájemní smlouva. Přitom vymezení mohlo být elegantnější – poskytovatelem služeb dle § 2 písm. a) bodu 1 ZoS mohla být osoba, která přenechala byt k užívání jinému a příjemcem služeb dle § 2 písm. b) bodu 1 ZoS osoba, jíž byl byt 26

27

14

Není žádný rozumný důvod, proč by se ZoS neměl vztahovat např. i na pronajatý byt v domě s jedním bytem a jedním nebytovým prostorem. ZoS pro SVJ zavádí v § 2 písm. a) legislativní zkratku „společenství“, zatímco § 1166 odst. 2 NOZ „společenství vlastníků“.

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE


vlastník – nájemce,
bytové družstvo – nájemce,
SVJ – vlastník jednotky,
ostatní. S výjimkou poslední skupiny užívacích vztahů bude vedle ZoS třeba přihlédnout i k úpravě poskytování služeb v NOZ a případně i ZOK.

Vymezení některých pojmů Službou se rozumí plnění spojené s užíváním bytů a nebytových prostor v domě s byty (§ 1 odst. 1 ZoS).28 Odlišnosti ve výčtu nezbytných služeb pro nájem v § 2247 odst. 2 NOZ a demonstrativního výčtu v § 3 odst. 1 ZoS (obsahuje navíc centralizované poskytování teplé vody a mluví o umožnění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, zatímco NOZ o jeho zajištění) nepředstavují rozpor. Zúčtovacím obdobím se rozumí období, za které poskytovatel služeb provede rozúčtování a následné vyúčtování nákladů. Počátek zúčtovacího období určí poskytovatel služeb. Může tak učinit jednostranně, nic však nebrání tomu, aby tak učinil ve smlouvě s příjemcem služeb. Bude-li ve smlouvě počátek zúčtovacího období ujednán, bude jej možné měnit jen dohodou – pokud by však byl dán jen jako informace, bude jej poskytovatel služeb moci měnit i bez souhlasu příjemce služeb. Poskytovatel služeb není oprávněn jednostranně určit délku zúčtovacího období, ač důvodová zpráva tvrdí opak.29 ZoS k tomu poskytovatele služeb neopravňuje. Délku zúčtovacího období tedy bude nutné dohodnout (ZoS jí podpůrně nestanoví), a to nejvýše v délce dvanácti měsíců. ZoS dále vymezuje pojem nákladů na služby, kterými mohou být náklady ujednané s dodavatelem nebo celkové náklady; přitom nákladem na služby nejsou revize zařízení (plynových kamen, komínů apod.) součásti domu, odpisy domu a další podobné položky.

28

Avšak dle § 1181 odst. 1 NOZ se službou rozumí „plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby)...“. Oproti tomu § 2247 NOZ mluví o plněních spojených s užíváním bytu nebo s ním souvisejících službách, § 2303 NOZ říká, že s užíváním bytu plnění souvisí, zatímco s užíváním nebytového prostoru jsou plnění spojená a konečně § 4 odst. 1 ZoS mluví prostě o službách poskytovaných s užíváním bytu. Mezi plněnými (službami) spojenými a souvisejícími s užíváním bytu tedy patrně nebude rozdíl a ani NOZ není v tomto ohledu terminologicky konzistentní.

29

Dle důvodové zprávy k § 2 písm. c) ZoS je: „...vymezení zúčtovacího období, ve kterém jsou poskytovatelem služeb realizovány služby, je na poskytovateli služeb. Určí nejen délku zúčtovacího období, ale též jeho počátek “.

Statû ZoS konečně definuje osoby rozhodné pro rozúčtování služeb – jsou jimi:
příjemce služeb (příp. nájemce bytu, vlastník jednotky, pokud jednotku nepřenechal do užívání, nebo jiný uživatel bytu) a
osoby, u kterých lze mít za to, že s příjemcem služeb budou žít v jednotce po dobu delší než dva měsíce v průběhu zúčtovacího období (dále jen „osoby spolužijící“). Příjemce služeb oznámí poskytovateli služeb písemně a bez zbytečného odkladu změny v počtu osob rozhodných pro rozúčtování (§ 12 ZoS).30 Podobnou – nicméně nikoli totožnou – povinnost ohledně změny počtu osob rozhodných pro rozúčtování31 stanoví § 1177 odst. 2 NOZ pro vztah vlastníka jednotky a SVJ: „Vlastník jednotky oznámí bez zbytečného odkladu osobě odpovědné za správu domu změny v počtu osob, které mají v bytě domácnost a bydlí v něm po dobu, která činí v souhrnu nejméně tři měsíce v jednom kalendářním roce. To platí i tehdy, přenechal-li vlastník jednotky byt k užívání jiné osobě; v takovém případě oznámí i jméno a adresu této osoby.“32 Obě ustanovení vykazují několik rozdílů:
ZoS vychází z předpokládaného žití v bytě po dobu delší dvou měsíců, NOZ z existence domácnosti a skutečného bydlení v bytě delšího tří měsíců,
je stanoveno rozdílné období, za které se spolužití posuzuje; dle ZoS je jím zúčtovací období, dle NOZ kalendářní rok, což nemusí být totéž,
ZoS vychází z předpokládaného budoucího užívání, NOZ z užívání již skutečně proběhlého,
NOZ nestanoví pro oznámení písemnou formu. § 1177 odst. 2 NOZ bude mít ve vztahu vlastníka jednotky a SVJ aplikační přednost před ZoS. Pro vztah pronajímatele (včetně družstva) a nájemce stanoví § 2272 odst. 1 NOZ, že přijme-li nájemce nového člena své domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli; neučiní-li to nájemce ani do dvou měsíců poté, co změna nastala, má se za to, že závažně porušil svou povinnost. Dle § 2273 NOZ sníží-li se počet členů nájemcovy domácnosti, oznámí to nájemce pronajímateli bez zbytečného odkladu (zde však není porušení informační povinnosti sankcionováno možností výpovědi). Oproti § 2 písm. g) ZoS jde o opět o ustanovení odlišné: 30

Srov. § 689 SOZ, který byl ve zbývající části převzat do § 2269 a § 2272 NOZ.

31

Dle důvodové zprávy k § 1177 odst. 2 NOZ je informace o počtu osob užívajících byt „...významná pro účel změny výpočtu příslušných plateb, jejichž výše závisí na počtu osob užívajících byt“.

32

Avšak dle § 1178 NOZ sdělí osoba odpovědná za správu domu na žádost vlastníka jednotky údaje o vlastnících jednotek a (jen) nájemcích.


ZoS vychází z předpokládaného žití v jednotce po dobu delší než dva měsíce v průběhu zúčtovacího období, zatímco NOZ z přijetí za člena domácnosti a současně žití v bytě bez ohledu na čas,
NOZ nestanoví pro oznámení písemnou formu. Vztah obou úprav je nejasný: dle důvodové zprávy k § 2272 odst. 1 a § 2273 NOZ je jejich účelem získání údajů pro rozúčtování služeb pronajímatelem dle osob,33 zatímco dle § 2247 odst. 3 NOZ má způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanovit jiný právní předpis (ZoS), který bohužel upravil totéž jinak. Úprava v NOZ je přísnější, a proto bude splnění informační povinnosti jí uložené současně splněním informační povinnosti dle ZoS, bude-li učiněno v písemné formě. Takový způsob z praktických důvodů (viz možnost výpovědi při porušení úpravy v NOZ) doporučuji spíše než spoléhání na pochybnou specialitu úpravy v ZoS. V případech, kdy se vychází ze skutečné doby žití v bytě delší než určitý počet měsíců, může nastat problém tam, kde se nájemníci obměňují po době kratší – pak totiž nevznikne povinnost je hlásit. Dle důvodové zprávy k § 80 se NOZ „vyhýbá legální definici domácnosti vzhledem k tomu, že „domácnost“ se i za nynějšího stavu chápe ve dvou významech (jako pospolitost spolužijících osob i jako zařízené obydlí). Který z těchto významů mají na mysli jednotlivá ustanovení, vyplývá z jejich formulace nebo z kontextu. ZoS pojem „domácnost“ nepoužil. V § 2272 a § 2273 NOZ je jednoznačně použit ve smyslu pospolitosti spolužijících osob. Ohledně § 1177 odst. 2 NOZ (mají v bytě domácnost) není na první pohled zřejmé, v jakém smyslu jej zákonodárce použil. Při doslovném výkladu by bylo nutné se ptát, zda je možné mít v bytě zařízené obydlí (např. stan)? Zřejmě ano, ale půjde o velice řídký případ. Zákonodárce zde měl patrně na mysli, že byt je zařízeným obydlím, nikoli, že by v bytě měl měl zařízené obydlí jiné. Členové jedné domácnosti ve smyslu pospolitosti spolužijících osob mohou užívat několik různých bytů či jiných obydlí (student bydlící pět let na koleji v Brně může být členem jedné domácnosti se svými rodiči a sourozenci, kteří bydlí v ostravském bytě) – domácnost v tomto smyslu nemusí být prostorově vymezena jedním bytem. Nemá však žádný smysl, aby rodiče hlásili studujícího syna jako člena své domácnosti SVJ (tomu by bránila i podmínka „bydlení“). Kloním se k názoru, že v § 1177 odst. 2 jde o počet osob, které byt užívají jako zařízené obydlí, a tedy v jednom bytě mohou mít v tomto smyslu domácnost (zařízené obydlí) i osoby, které nepředstavují domácnost ve smyslu osob spo33

Dle důvodové zprávy k § 2272 a § 2273 NOZ „...musí mít pronajímatel vědomost, kolik osob v bytě s nájemcem žije, protože to má význam pro náklady spojené s provozem a poskytováním služeb souvisících s užíváním bytu. Z toho důvodu se nájemci ukládá povinnost oznámit pronajímateli, že se počet osob žijících v bytě zvýšil“.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

15

Statû lečně žijících ve spotřebním společenství (např. dva stavební dělníci z ekonomických důvodů užívající jeden byt).

Rozsah poskytovaných služeb Dle § 3 odst. 2 ZoS si rozsah poskytovaných služeb ujednají poskytovatel služeb a příjemce služeb34 nebo o něm rozhodne družstvo35 nebo SVJ36. Důvodová zpráva k ZoS uvádí, že: „Také rozsah poskytovaných služeb je na dohodě mezi poskytovatelem služeb a příjemcem služeb s tím, že u družstev o něm rozhoduje družstvo a v případě domu rozděleného na jednotky společenství.“ Ve vztahu SVJ a vlastníka jednotky patří dle § 1208 písm. e) NOZ schválení druhu služeb do působnosti shromáždění SVJ a shromáždění není nikterak omezeno v určení jejich rozsahu; jde o výhradní a nepřenositelnou působnost shromáždění (§ 1205 NOZ). V případě bytového družstva není rozhodování o rozsahu poskytovaných služeb výslovně uvedeno jako působnost členské schůze, jen § 731 odst. 1 písm. b) ZOK říká, že stanovy bytového družstva mají obsahovat také podrobnější úpravu práv a povinností člena bytového družstva spojených s užíváním družstevního bytu, pod kterou je možné, ale nikoli nutné podřadit i rozsah poskytovaných služeb. Změna stanov přísluší členské schůzi. Nelze vyjít ani z § 656 písm. t) ZOK, protože ZoS nesvěřuje toto rozhodování do působnosti členské schůze družstva, ale družstva. Proto pokud stanovy družstva tuto otázku neupraví, nesvěří rozhodování o ní do působ-

34

Zatímco v § 4 odst. 1 a § 5 odst. 1 ZoS je v jinak stejné úpravě před spojkou „nebo“ čárka značící význam vylučovací, v § 3 odst. 2; důvod odlišné textace není zřejmý.

35

Mělo by jít o bytové družstvo při nájmu družstevního bytu, nikoli jiné družstvo nebo bytové družstvo při jiném nájmu než nájmu družstevního bytu, byť znění zákona je širší.

36

Také u SVJ by patrně mělo jít jen o vztah vlastníka jednotky a SVJ.

37

Viz i § 741 ZOK a § 2247 NOZ, § 5 odst. 2 písm. d) ZoS.

nosti členské schůze nebo si toto rozhodování členská schůze nevyhradí (§ 657 ZOK), spadá do působnosti představenstva (případně předsedy) jako statutárního orgánu (§ 163 NOZ). Dohoda tedy není zcela vyloučena ani tam, kde je poskytovatelem služeb družstvo37 či SVJ (může se např. určit fakultativnost určitých služeb), avšak družstvo ve vztahu k nájemci družstevního bytu či SVJ ve vztahu k vlastníku jednotky je oprávněno rozsah poskytovaných služeb určit i bez ujednání s jednotlivými příjemci služeb. Ve vztahu pronajímatele a nájemce prostor k bydlení či podnikání si dle § 2247 NOZ strany ujednají, jaké služby má zajistit pronajímatel, jinak je povinen zajistit nezbytné služby, které NOZ stanoví vyvratitelnou právní domněnkou. Může vyjít najevo, že nezbytné jsou i další služby (tj. domněnka bude vyvrácena „směrem nahoru“), nebo naopak, že některé z vyjmenovaných služeb v NOZ nejsou nezbytné (tj. domněnka bude vyvrácena „směrem dolů“). To platí ohledně nezbytných služeb poněkud překvapivě i pro prostory pronajaté k podnikání (§ 2303 NOZ). Ustanovení § 2235 NOZ zapovídá zkrácení práv nájemce dle § 2235 až 2301 NOZ. K takovému ujednání se nepřihlíží, tj. je nicotné. Domnívám se, že to platí i pro jednostranné určení rozsahu poskytovaných služeb družstvem, jakkoli § 2235 NOZ mluví o ujednáních, tedy nejméně dvoustranných právních jednáních, nikoli o právních jednáních jednostranných. V případě nájmu prostor k bydlení či podnikání lze ujednání rozsahu služeb vždy doporučit, protože ujednání rozsahu služeb dle § 2247 odst. 1 NOZ in fine vylučuje aplikaci jeho odstavce 2 a ujednání nižšího než nezbytného rozsahu služeb proto není zkrácením nájemcových práv. Jednostranné určení rozsahu poskytovaných služeb není možné, není-li poskytovatelem služeb družstvo nebo SVJ – pak je nezbytná dohoda. Jde-li o nájem prostoru k bydlení či podnikání, nastoupí povinnost poskytovat nezbytné služby.

KniÏní novinka z nakladatelství Wolters Kluwer

(Pokračování v příštím čísle.)

www.wkcr.cz

Pfiehled judikatury ve vûcech pfiedbûÏn˘ch opatfiení sestavil Karel Svoboda Právní úprava pfiedbûÏn˘ch opatfiení je stále podrobnûj‰í a komplikovanûj‰í. Pfiib˘vají nové typy pfiedbûÏn˘ch opatfiení a rovnûÏ instituty, které mají zneuÏívání pfiedbûÏn˘ch opatfiení zamezit. I z tûchto dÛvodu na‰e nakladatelství pfiistoupilo k vydání tohoto Pfiehledu. Pokud se judikatura v nûkter˘ch problémov˘ch smûrech vyvíjí nebo není jednoznaãná nebo pokud nûkter˘ institut doznává od 1. 1. 2014 zásadnûj‰ích zmûn, pfiipojuje autor k textu vlastní poznámku, v níÏ situaci komentuje, vãetnû uvedení, do jaké míry je judikatura vyuÏitelná. Pfiehled se zab˘vá napfiíklad tûmito tématy:
pravidla fiízení o pfiedbûÏném opatfiení
dÛvody pro vydání pfiedbûÏného opatfiení
následky nesplnûní povinnosti uloÏené pfiedbûÏn˘m opatfiením
v˘kon pfiedbûÏn˘ch opatfiení
pfiedbûÏná opatfiení v fiízení podle soudního fiádu správního Závûreãné kapitoly se vûnují podobn˘m institutÛm pfiedbûÏnému opatfiení, a to smírãímu fiízení, prohlá‰ení otcovství a zaji‰tûní dÛkazu. Autorem Pfiehledu je odborník na obãanské právo procesní, místopfiedseda okresního soudu PlzeÀ-mûsto JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

BroÏovaná vazba, 422 Kã. Titul objednávejte na www.obchod.wkcr.cz

16

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

Otázky & odpovûdi

Otázky & odpovědi NOZ – ãást první

?

Upravuje NOZ domnûnku ãi fikci doruãení písemnosti? Lze takovou domnûnku (fikci) smluvnû sjednat?

Na dotaz odpovídá: Zbyněk Matula Na první otázku lze odpovědět negativně. NOZ se totiž výslovně zaobírá „pouze“ tzv. domněnkou doby dojití1 (§ 573). Zmíněné ustanovení presumuje okamžik dojití zásilky, u které nepanují pochybnosti o jejím samotném dojití adresátovi (viz formulace „došlá zásilka“), ale u které není zřejmý časový rámec tohoto dojití. Zákonodárce v takovém případě volí za takový den třetí pracovní den po jejím odeslání u vnitrostátní korespondence, resp. patnáctý pracovní den po odeslání u zásilek do zahraničí. Za povšimnutí nicméně stojí, že návrh NOZ2 původně (verze z roku 2005) tuto materii reguloval. Tehdejší § 4563 (patrně v návaznosti na § 455 odst. 44) obsahoval obdobné pravidlo pro lokalizaci data doručení zásilky jako současný § 573 NOZ, aniž by se však muselo jednat o došlou zásilku (tato domněnka tudíž předvídala samotné doručení písemnosti, nikoli jen dobu jejího dojití). Vysvětlení, proč tato úprava nebyla převzata do konečného znění NOZ, však důvodová zpráva bohužel neuvádí. Naznačený kontext ukazuje, že zodpovězení druhé otázky bude složitější. Kromě výslovné úpravy totiž chybí také ucelenější teoretické zpracování5 pro1

Jedná se přitom o vyvratitelnou domněnku (viz obrat „má se za to“). K jazykové formulaci domněnek a fikcí v NOZ srov. informativní materiál k NOZ publikovaný na portálu Ministerstva spravedlnosti zabývající se rekodifikaci soukromého práva (citováno dne 2. ledna 2014), dostupné zde: http://obcanskyzakonik.justice.cz/obecna-cast/obecne/.

2

Dostupný např. zde (citováno dne 2. ledna 2014): http://obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/.

3

§ 456 odst. 1: Má se za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb byla doručena třetí den po odeslání. § 456 odst. 1: Pokud se zásilka odesílá na adresu v jiném státu, má se za to, že byla doručena patnáctý den po odeslání.

4

5

Byl-li projev vůle odeslán, avšak chybí důkaz, že byl doručen, má se za to, že k doručení došlo, pokud adresát měl řádný důvod očekávat projev vůle odesilatele a sám v přiměřené době o záležitost neprojevil zájem. Srov. PHILIPPI, T. Právní účinky odstoupení od smlouvy realizovaného prostřednictvím smluvní fikce doručení [citováno dne 2. ledna 2014]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/. Dále také STAVĚLÍK, P. Ještě k „odstoupení od smlouvy prostřednictvím smluvní fikce doručení“ – jiný úhel pohledu. Právní rozhledy, 2005, č. 21, s. 788 – 790. JENDREJÁK, P. K téme „odstoupení od smlouvy prostřednictvím smluvní fikce doručení“. Právní rozhledy, 2006, č. 4, s. 141 – 146. ADAM, J. Fikce doručení v občanskoprávních vztazích. Bulletin advokacie, 2006, č. 10,

blematiky smluvní domněnek (fikci), přestože si praxe tato ujednání bezesporu vynucuje (lze si představit, jaké praktické potíže může mnohdy činit doručování u subjektů, jejichž klientské portfolio se počítá v řádech tisíců6). Určité vodítko poskytuje soudní praxe, která se k tématu vyslovila (srov. rozsudek NS ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007) následovně: „Jestliže domněnka slouží k překonání těch situací, kdy nám realita řešení neposkytuje, je zřejmé, že konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu. Autonomie vůle smluvních stran zde nemůže rozšiřovat regulativní nástroje, které používá zákon, a v podstatě libovolně konstruovat nové právní skutečnosti i s nimi spojené právní následky. Z hlediska procesního nelze tvrdit, že se v procesním právu uplatňuje zásada ,vše je dovoleno, co není zakázáno’. Působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na to, že žádná zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu neexistuje, lze usuzovat, že strany ani nemohou takovou dohodu uzavřít.“ Domnívám se, že nastíněné stanovisko lze podrobit kritice. Argumenty pro oponentní závěr je dle mého názoru možné hledat např. v německé či rakouské civilistice (resp. v legislativní praxi těchto států), které sjednání domněnky (fikce) doručení za jistých podmínek umožňují. Tak § 308 bod 6 BGB považuje za neúčinnou fikci doručení písemnosti se závažnými právními následky (typicky výpověď, odstoupení od smlouvy)7, je-li odesílatelem této zásilky uživatel obchodních podmínek (profesionál) a jejím adresátem spotřebitel. Komentářová literatura přitom (a contrario) soudí, že smluvní dikce doručení méně významných úkonů možná je.8 K obdobnému závěru dále dospívá s. 37 – 38. PAULDURA, L. K otázce sjednávání právních domněnek a fikcí v soukromém právu. Právní fórum, 2010, č. 11, s. 556 – 559. MATULA, Z. Smluvní fikce (domněnka) doručení. In: KOTÁSEK, J. et al. (eds.). Dny práva – 2012 – Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2013, s. 1201 – 1209. 6

Bez součinnosti svých klientů nemají tyto subjekty často možnost zjistit příslušnou (aktuální) adresu pro doručování (jako ilustrativní příklad jistě poslouží smluvní agenda poskytovatelů elektrické energie).

7

K tomu srov. BAMBERGER, G.; ROTH, H. Beck’scher Online-Kommentar. München : Verlag C. H. Beck, 2012 (citováno dne 2. ledna 2014), komentář k § 308 bod 6 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de.

8

Literatura vztahuje zmíněné ustanovení také na smluvní domněnky doručení. K tomu srov. ERNST, W. et al. Münchener

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

17

Otázky & odpovûdi také rakouská doktrína při výkladu § 6 odst. 1 bod 3 KSchG9, kdy je za nezávaznou považována smluvní fikce „právně významného“ úkonu (adresátem je opět spotřebitel, odesílatelem podnikatel). Výjimku z tohoto pravidla představuje doložka fingující doručení (méně významného úkonu) na poslední známou adresu spotřebitele, neoznámil-li spotřebitel její změnu, ačkoli se k tomu smluvně zavázal.10 Pro úplnost dodejme, že rovněž německá (rakouská) doktrína spojuje smluvní domněnky (fikce) s důkazním břemenem. Na rozdíl od názoru (dosavadní) tuzemské soudní praxe zde kontrahenti mohou toto břemeno smluvně modifikovat (literatura se zmiňuje o tzv. dohodě o důkazním břemeni).11 Literatura přitom staví na premise, že rozložení skutečností, které musí strany sporu u soudu prokázat, se do jisté míry odvíjí od norem hmotného práva (aniž by však byla dotčena procesní povaha samotného důkazního břemene). Mohou-li se tedy kontrahenti od těchto (materiálních) norem smluvně odchýlit, mohou takto v konečném důsledku měnit také „rozložení“ důkazního břemene (např. pomocí domněnky/fikce doručení).12 Tento „funkční“ vztah mezi hmotněprávní a procesní regulací ostatně není zcela neznámý ani české soudní praxi, která judikovala13: „Okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a prokázat, jakož i rozložení důkazního břemene (tj. nositele důkazního břemene ohledně jednotlivých rozhodných skutečností) je pak určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků [...].“ Domnívám se proto, že smluvní domněnku14 doručení lze formulovat také v intencích NOZ. PřijatelKommentar zum BGB. 6. Auflage. München : Verlag C. H. Beck, 2012 (citováno dne 2. ledna 2014), komentář k § 308 bod 6 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de.

18

9

Zákon o ochraně spotřebitele. Bundesgesetz vom 8. März 1979, mit dem Bestimmungen zum Schutz der Verbraucher getroffen werden (Konsumentenschutzgesetz – KSchG), BGBl. Nr. 140/1979.

10

K tomu srov. RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band, §§ 1175 bis 1502 ABGB; Nebengesetze. 4. Teil, EheG, KSchG. Wien : Manzsche Verlag. s- und Universitätsbuchhandlung, 2002, s. 276 a násl.

11

K tomu srov. RAUSCHER, T. et al. Münchener Kommentar zur Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz und Nebengesetzen. München : Verlag C. H. Beck, 2004. (citováno dne 2. ledna 2014), komentář k § 286 ZPO. Dostupné z: http://beck-online.beck.de.

12

K tomu srov. FASCHING, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrecht: Lehr- und Handbuch für Studium und Praxis. 2. überarb. und ergänz. Aufl. Wien : Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 1990, marg. č. 890.

13

Viz rozsudek NS ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007. Srov. také WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 4. aktual. a dopl. vyd. Praha : Linde, 2006, s. 280.

14

Pro zachování přiměřenosti doložky považuji za vhodné konstruovat ujednání jako vyvratitelnou domněnku. Nemožnost zvrácení následků u fikcí (nevyvratitelných domněnek) by

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

ný model pak spatřuji v rakouském vzoru, kdy bude možné presumovat doručení u zásilek, jejichž obsah nebude mít pro adresáta (spotřebitele) zcela fatální následky (např. ukončení smluvního vztahu) a kdy spotřebitel sám zanedbal svou (smluvní) informační povinnost a neoznámil druhé straně změnu své adresy. Mám za to, že takto koncipovaná doložka nepřekračuje obecné mantinely dispozitivnosti dle § 1 odst. 2 NOZ (tj. dobré mravy a veřejný pořádek).15 Při zkoumání validnosti tohoto ujednání bude nicméně nutné dále zjistit, zda se (in concreto) nejedná o nepřiměřenou doložku (§ 1813 NOZ), zda není pro adresáta překvapivá (§ 1753 NOZ) či zda je pro něho dostatečně srozumitelná (viz § 1800 odst. 1 NOZ).16

NOZ – ãást první a ãást ãtvrtá

?

Zab˘váme se hromadnou správou a vymáháním pohledávek. Mûní se nûco v oblasti splátkov˘ch kalendáfiÛ?

Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal Ano, NOZ přináší v oblasti vymáhání pohledávek několik významných novinek. Jednou z nich je možnost sepsat splátkový kalendář i na již promlčenou pohledávku s účinky uznání dluhu. Na rozdíl od staré právní úpravy totiž NOZ nepožaduje, aby dlužník věděl o promlčení pohledávky. Pokud podepíše splátkový kalendář v podobě, kterou požaduje zákon, pohledávka je uznána bez dalšího. NOZ rovněž upravuje odlišně problematiku promlčení. § 639 NOZ totiž stanoví, že podepsal-li dlužník splátkový kalendář (uznání dluhu), promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k podpisu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které zaplatí, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. § 641 stanoví, že pokud bylo ve splátkovém kalendáři (uznání dluhu) plnění rozloženo na splátky, platí desetiletá promlčecí lhůta i na splátky a počíná běžet ode dne dospělosti každé dílčí splátky. Stane-li se dluh splatným pro ztrátu výhody splátek, počne promlčecí lhůta běžet od tohoto okamžiku. mohla být považována za příliš citelný zásah do postavení adresáta zásilky (tento opatrný přístup je rovněž důsledkem dosavadního negativního postoje soudní praxe ke smluvním fikcím a domněnkám). 15

Lze také zmínit, že jak BGB, tak ABGB staví u právního jednání vůči nepřítomnému na teorii dojití (tj. projev vůle se musí dostat do objektivní sféry dispozice adresáta). Literatura se však shoduje na dispozitivnosti tohoto pravidla (§ 130 odst. 1 BGB, § 862a ABGB). Domnívám se, že tento závěr lze (porovnávaná ustanovení jsou věcně i formulačně srovnatelná, všechny komparované kodexy nadto vycházejí z obdobných ideových premis) přijmout také u § 570 odst. 1 NOZ (při dodržení výše uvedených konstrukčních prvků smluvní domněnky doručení).

16

Tento závěr je možné přiměřeně aplikovat také na vztahy mezi podnikateli (zde je však nutné zvážit, nakolik je potřebná zvýšená ochrana adresáta zásilky, jejíž dojití je posuzováno).

Otázky & odpovûdi Další novinkou je, že dle § 1953 NOZ věřitel, který má dlužníkovo prohlášení o uznání dluhu nebo jiný dlužní úpis, je musí dlužníkovi při splnění vrátit nebo na dlužním úpisu vyznačit, že bylo splněno částečně. Není-li to možné, může dlužník požadovat, aby mu věřitel vydal potvrzení, že dlužní úpis pozbyl platnosti v rozsahu, ve kterém byl dluh splněn. Ustanovení o kvitanci tím nejsou dotčena. V praxi to tedy znamená, že jakmile je dluh dle splátkového kalendáře splněn, máte povinnost splátkový kalendář vrátit. To samozřejmě na výzvu dlužníka. Na tuto administrativní novinku je třeba reagovat.

NOZ – ãást tfietí

?

Mám ve vlastnictví tfietinu domu s pozemkem. Budu mít jako men‰inov˘ spoluvlastník podle NOZ více práv?

Na dotaz odpovídá: Jana Dvořáková Závodská I podle NOZ platí zásada, že o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů, přičemž se hlasy počítají podle velikosti jejich podílů. V souladu s dosavadní judikaturou NS ČR stanoví NOZ v § 1128 odst. 2, že: „...Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě.“ Dále však bylo doplněno, že „... Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.“ Návrh je třeba podat do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, jinak právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědomen, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl. K rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. V tomto případě platí, že návrh musí být podán do 30 dnů. Přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou, zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo vznikem povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil, opět do 30 dnů. Rozhodne-li však většina spoluvlastníků o opatření potřebném pro zachování nebo zlepšení společné věci a zaváže-li se vůči přehlasovanému spoluvlastníku, že po něm nebude požadovat, aby se na nákladech podílel, nebo že mu nahradí veškerou újmu způ-

sobenou přijatým opatřením a poskytne dostatečnou jistotu, nemá přehlasovaný spoluvlastník právo návrh u soudu podat. Dále byla práva menšinového spoluvlastníka posílena i § 1139 NOZ: „ Navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Tímto způsobem soud rozhodně také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.“ NOZ tedy dává spoluvlastníkům více možností domáhat se rozhodnutí u soudu. Lhůta 30 dnů je však dle mého názoru příliš krátká k přípravě poměrně složité žaloby. Ve většině případů však dříve či později dojde k podání žaloby na zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání soudem.

NOZ – ãást ãtvrtá

?

Mám ãinÏovní dÛm. Sly‰el jsem, Ïe nájemníkÛm budu moci zvednout od roku 2014 nájem, i kdyÏ mají smlouvy z roku 1992. Je to pravda?

Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal Ano, NOZ umožňuje pronajímatelům zvyšovat nájemné u nájemních smluv. A to i u kontraktů, které byly uzavřeny před rokem 2014, klidně v roce 1986 na 50 let. Pronajímatel má možnost nájemné zvýšit buď pro dorovnání nájemného k tržní ceně (§ 2249 NOZ), nebo při modernizaci domu, která trvale zlepšují užitnou hodnotu pronajatého bytu či celkové podmínky bydlení v domě, anebo má za následek trvalé úspory energie nebo vody (§ 2250). Úprava je inspirována německou legislativou (konkrétně § 558 a § 559 BGB), ačkoli má drobné odchylky. Na rozdíl od německé právní úpravy nepřipouští náš občanský zákoník jednostranné zvýšení nájmu, ale nejdříve musí být ze strany pronajímatele učiněna nabídka k dohodě a v případě její neakceptace se může obrátit s žalobou na soud. Zákon praví, že neujednají-li si strany zvyšování nájemného nebo nevyloučí-li zvyšování nájemného výslovně17, může pronajímatel v písemné formě na17

V této rovině i nadále lze užít rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, ze dne 12. 10. 2011 (RC 77/2012): „Sjednají-li si účastníci smlouvy o nájmu bytu způsob zvyšování nájemného (například tak, že nájemné se každoročně zvýší o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem), pak se na změně nájemného dohodli jinak (§ 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), a postup o jednostranném zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. se neuplatní“.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

19

Otázky & odpovûdi vrhnout nájemci zvýšení nájemného až do výše srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, pokud navržené zvýšení spolu s tím, k němuž již došlo v posledních třech letech, nebude vyšší než dvacet procent. Stejně jako v Německu tedy zákon stanoví shodně maximální výši, o kterou může být nájemné takto navýšeno18. Touto hranicí je 20 % v průběhu tří let19, přičemž návrhy na zvýšení nájmu lze opakovat po 12 měsících (§ 2249 odst. 1). K návrhu učiněnému dříve než po uplynutí dvanácti měsíců, v nichž nájemné nebylo zvýšeno, nebo který neobsahuje výši nájemného a nedokládá splnění podmínek podle tohoto ustanovení, se nepřihlíží. V případě, že nájemce se zvýšením nesouhlasí (a to i v případě, že nereaguje vůbec), se můžete obrátit na soud. Druhou možností, jak nájemné dle nové úpravy zvýšit, je obdoba § 559 BGB, tzn. při „modernizaci“ pronajatého bytu. Se zvýšenou kvalitou bydlení by se totiž mělo logicky pojit i zvýšení ceny za takto užívaný byt. Tak jako u obecného zvýšení nájmu zmíněného výše i zde platí, že k návrhu, který neobsahuje výši nájemného, se nepřihlíží. To tedy znamená, že je nutné nájemce informovat o nové ceně jeho bydlení. Druhou důležitou podmínkou je ovšem doložení splnění podmínek ke zvýšení nájmu v důsledku modernizace. Tou se rozumí stavební úpravy, které trvale zlepšují užitnou hodnotu pronajatého bytu či celkové podmínky bydlení v domě, anebo mají za následek trvalé úspory energie nebo vody.20 To tedy znamená, že pronajímatel by měl k návrhu zvýšení nájmu přiložit nejlépe alespoň odborné vyjádření, které modernizaci a s ním spojenou zvýšenou užitnou hodnotu ocení, či doklady, které prokazují zvýšení užitné hodnoty. Oproti standardnímu kontraktačnímu procesu je nutné dodat, že souhlasí-li s návrhem na takové zvýšení nájemného alespoň nájemci dvou třetin bytů v domě, platí zvýšené nájemné i pro ostatní nájemce. 18

§ 558 odst. 3 (Kappungsgrenze).

19

Zajímavé je, že německý inspirační zdroj se od této výše odklonil, když od 5. 1. 2013 platí nové znění § 558 odst. 3, které umožňuje zastropování nájmu snížit až na 15 %. Např. Berlín a Mnichov tuto možnost už využily. V Berlíně platí snížení maximální hranice až do 10. 5. 2018 v Mnichově až do 18. 5. 2018. Toto zastropování se má týkat oblastí, kde je bydlení málo. (Nové znění § 558 odst. 3: „Bei Erhöhungen nach Absatz 1 darf sich die Miete innerhalb von drei Jahren, von Erhöhungen nach den §§ 559 bis 560 abgesehen, nicht um mehr als 20 vom Hundert erhöhen (Kappungsgrenze). Der Prozentsatz nach Satz 1 beträgt 15 vom Hundert, wenn die ausreichende Versorgung der Bevölkerung mit Mietwohnungen zu angemessenen Bedingungen in einer Gemeinde oder einem Teil einer Gemeinde besonders gefährdet ist und diese Gebiete nach Satz 3 bestimmt sind. Die Landesregierungen werden ermächtigt, diese Gebiete durch Rechtsverordnung für die Dauer von jeweils höchstens fünf Jahren zu bestimmen“).

20

20

§ 559 odst. 1 BGB je přesnější, když odkazuje na § 555b, kde je přímý výčet toho, co se modernizací rozumí.

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

NOZ – ãást ãtvrtá

?

Nahrazuje spoleãnost upravená v § 2716 a násl. NOZ sdruÏení podle § 829 a násl. obã. zák. z roku 1964? Jaké to má dopady?

Na dotaz odpovídá: Lucie Josková NOZ nezná sdružení upravené v § 829 až § 841 zák. č. 40/1964 Sb. Daná úprava byla nahrazena ustanoveními o společnosti (§ 2716 – § 2746 NOZ). Důvodová zpráva tuto změnu vysvětluje návratem ke standardům kontinentálního práva, kdy evropské úpravy obvykle zakotvují obecnou úpravu společnosti (viz např. § 705 a násl. BGB). Podstatou společnosti (obdobně jako tomu bylo v případě sdružení) je smluvní závazek alespoň dvou osob sdružit se jako společníci za společným účelem činnosti či věci; společným účelem může být bezesporu i podnikání. Společníkem (obdobně jako ve sdružení) mohou být fyzické i právnické osoby. Pro společnost (obdobně jako pro sdružení) přitom platí, že nemá právní osobnost. NOZ neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by se týkalo sdružení založených za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., tj. do 31. 12. 2013. Bude tak nutné aplikovat § 3028 odst. 3 NOZ, podle kterého se právní poměry vzniklé do 31. 12. 2013, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy. To znamená, že sdružení založená podle zák. č. 40/1964 Sb. zůstanou i nadále sdruženími a rozhodná pro ně bude (zrušená) úprava § 829 – § 841. Pro členy stávajících sdružení tak nevzniká povinnost nahrazovat smlouvu o sdružení společenskou smlouvou či sdružení přejmenovávat na společnost. Strany (v tomto případě tedy společníci sdružení) se nicméně mohou dohodnout, že se jejich práva a povinnosti budou řídit NOZ (§ 3028 odst. 3 in fine), tj. že nadále budou postupovat podle ustanovení upravujících společnost (§ 2716 – § 2746 NOZ).

NOZ – ãást ãtvrtá

?

Mohou okresní soudy po úãinnosti NOZ i nadále poÏadovat, aby ustanoven˘ opatrovník vinkuloval u banky v˘platu vkladu z vkladní kníÏky na pfiivolení tfietí osoby?

Na dotaz odpovídá: Petr Liška Zrušený zákon č. 40/1964 Sb. v § 780 odst. 2 stanovil, že vkladatel může v dohodě s peněžním ústavem vázat (vinkulovat) výplatu vkladu na sdělení hesla nebo splnění jiné podmínky. Podle § 6 vyhlášky č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům, ve znění pozdějších právních předpisů, mohl vkladatel vázat (vinkulovat) výplaty na heslo, na přivolení tře-

Otázky & odpovûdi tí osoby nebo na skutečnost, o níž je jisto, že nastane. Tato právní úprava byla hojně využívána okresními soudy, jež usneseními zavazovaly opatrovníky osob nezletilých, osob zbavených způsobilosti k právním úkonům nebo s omezenou způsobilostí k právním úkonům k uzavření dohody s peněžním ústavem k vinkulaci výplat vkladů z vkladní knížky na přivolení okresního soudu. Právní úprava výslovně vázala možnost zrušit dohodu o vinkulaci na přivolení třetí osoby, v tomto případě soudu. Zřízením vinkulace si soudy zajišťovaly kontrolu nad nakládáním s peněžními prostředky opatrovance uloženými na vkladní knížce. Každý příkaz opatrovníka k výplatě vkladu musel být opatřen souhlasem soudu, bez tohoto souhlasu jej banka nesměla provést. Dosavadní právní úprava pozbyla k 1. 1. 2014 své účinnosti. NOZ pravuje vkladní knížku v § 2676 až § 2679 jako speciální případ účtu. Tato právní úprava výslovně možnost vinkulace vkladu na vkladní knížce nezakládá. Úprava samozřejmě umožňuje sjednat dohodu mezi majitelem účtu a tím, kdo vede účet, ale vždy půjde pouze o obligaci mezi smluvními stranami, kdy práva a povinnosti smluvních stran budou určeny ve smluvené dohodě. Pokud by dohoda zakládající vinkulaci na přivolení třetí osoby (soudu) měla splnit účel, musela by být smluvena mezi tím, kdo vede účet (bankou), opatrovníkem a třetí osobou (soudem). Dohoda sjednaná pouze mezi tím, kdo vede účet, a opatrovníkem zakládající vinkulaci na přivolení třetí osoby by mohla být jako každá obligace kdykoli změněna či zrušena i bez vědomí třetí osoby. Taková dohoda by představovala pouze omezenou jistotu třetí osoby, pokud jde o možnost provádění kontrol nakládání s vkladem na vkladní knížce. V současné době banky navíc ani na uzavření takové dohody nepřistupují.

lé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky. A nyní prakticky. Vy, jako podnikatel si pronajmete továrnu od majitele A a k tomu ještě druhou smlouvou sklad od majitele B. Oba o smlouvách vědí, ale obsah (tzn. cenu) těchto smluv znáte jen Vy. NOZ v podstatě hovoří o tom, že když odstoupíte od smlouvy na továrnu, zároveň zanikne i smlouva na sklad. Anebo uzavřete kupní smlouvu na stroj, která bude obsahovat smlouvu servisní s pravidelným měsíčním poplatkem. Jakmile zanikne kupní smlouva (např. odstoupením pro vady), neměl by pro Vás poplatek za servis smysl. Může to pro Vás tedy být výhoda, pokud jste nájemce nebo kupující. Pokud jste ovšem pronajímatel nebo prodávající, rozhodně do smluv doporučuji dodat klauzuli „tato smlouva je nezávislá, § 1727 občanského zákoníku se nepoužije“.

NOZ – ãást ãtvrtá

?

Ustanovení § 2987 NOZ (OhroÏení zdraví nebo Ïivotního prostfiedí) bylo pfievzato z § 52 obch. zák., v jehoÏ rámci nebylo prakticky uplatÀováno. Jak˘ v˘znam mÛÏe mít toto ustanovení v rámci nového obãanského zákoníku?

Na dotaz odpovídá: Petr Hajn

Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal

Potenciální význam uvedeného ustanovení je dán významem hodnot, které má toto ustanovení chránit s přihlédnutím k podmínkám konkurenčního boje. Hodnoty zdraví a příznivého životního prostředí a hodnota úspěchu v hospodářské soutěži se mají vůči sobě v poměru komplementarity a konkurence zároveň. Soutěžní úspěchy povzbuzují lidskou psychiku a přispívají tak mimo jiné (například snížením nezaměstnanosti) i k dobrému duševnímu a zdravotnímu stavu populace. Hospodářské soutěžení jako zdroj ekonomické prosperity pomáhá vytvářet rozsáhlejší materiální zdroje, které mohou být použity mj. na prevenci i léčení zdravotních poruch a také k ochraně životního prostředí. Existuje proto v zásadě pozitivní korelace mezi hospodářskou vyspělostí jednotlivých států a zdravotním stavem jejich obyvatelstva, pokud jej například posuzujeme globálně jako naději na dožití se určitého věku. Z dlouhodobějšího hlediska se potvrzuje, že i stav řady ekologických ukazatelů (čistota ovzduší například) je lepší ve státech, kde výkonná ekonomika umožňuje přijímat účinná opatření, jež chrání životní prostředí. V těchto státech také zpravidla bývá vyšší celková míra ekologického uvědomění.

Není. § 1727 NOZ hovoří o tom, že každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závis-

Na druhé straně se úspěch v konkurenci (hospodářské i jiné) stává často samostatným cílem. Snaha dosáhnout „vítězství“ v soutěži pak ohrožuje přežití jednotlivce a vyvolává rizika pro přežití lidského druhu. Setkáváme se i s vysokou mírou „sebevykořisťování“

Podle § 3077 odst. 2 NOZ se však dohody o vinkulaci uzavřené před účinností NOZ řídí dosavadními právními předpisy. Banky budou u těchto vinkulací požadovat k výplatám vkladů přivolení příslušného soudu. Na položenou otázku lze odpovědět, že usnesení soudu přijaté po 1. 1. 2014, aby ustanovený opatrovník vinkuloval u banky výplatu vkladu na přivolení třetí osoby, nemá dostatečnou oporu v platné právní úpravě a bude zpravidla nevykonatelné.

NOZ – ãást ãtvrtá

?

Na ‰kolení nám fiíkali nûco o závisl˘ch smlouvách a o tom, Ïe jsou pro podnikatele nebezpeãné. Je to pravda?

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

21

Otázky & odpovûdi u drobných živnostníků i pracovníků ve svobodných povoláních soutěživého charakteru (například advokáti). Ještě výraznější doklady přináší soutěžení sportovní (to se ostatně stává jen jednou ze součástí soutěžení hospodářského), při němž se doping ohrožující zdraví stává prostředkem k dosažení sportovních úspěchů. Jestliže lidé neváhají ohrožovat a někdy i obětovat své zdraví tomu, aby dosáhli soutěžních úspěchů, tím spíše budou ochotni v rámci konkurenčního boje ohrožovat zdraví těch druhých nebo společné životní prostředí. Může se to projevovat i žitím na úkor budoucích generací. K úkolům práva mj. patří, aby přispívalo k rovnováze, k rozumné proporcionalitě mezi různými životními hodnotami. Takto lze chápat i § 2987 NOZ, zejména pak v souvislosti s právem člověka na zdraví a s jeho právem žít v příznivém životním prostředí (§ 81 odst. 2 NOZ) a ovšem také s právem na podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Žádná z uvedených úprav by neměla mít pouhý demonstrativní význam a být chápána i vykládána ve smyslu starořímského „ut aliquid fecisse videatur“ (aby se zdálo, že se něco dělá – v daném případě ve prospěch životního prostředí, zdraví či konkurenční schopnosti podnikatelů). Valný smysl by nemělo nahodilé či přepjaté uplatnění některé z těchto úprav. Ustanovení § 2987 NOZ vychází z předpokladu, že účinně vymáhat právní úpravy chránící zdraví a životní prostředí mohou nejen státní orgány, ale i zákazníci (včetně spotřebitelů) a zejména také soutěžitelé, kteří sami v dané oblasti respektují právní úpravy. I zde ovšem platí tradiční právní zásada: Kde není žalobce, není soudce.

NOZ – ãást ãtvrtá

?

Zamûstnavatel mi nevyplatil mzdu, tudíÏ jsem nemohl poslat splátku na úhradu svého dluhu, následkem ãehoÏ se mi dluÏná ãástka nav˘‰ila o úrok z prodlení. Je moÏné od zamûstnavatele Ïádat, kromû dluÏné mzdy, také finanãní náhradu za takto nav˘‰en˘ dluh, i kdyÏ jsem jej je‰tû fyzicky neuhradil, ãili ‰koda jako taková doposud nevznikla?

Na dotaz odpovídá: Zdena Pinkavová Do konce roku 2013 bylo možné žádat pouze náhradu škody, která měla buď podobu skutečné škody, tedy toho, oč se Váš majetek reálně zmenšil ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody nebo ušlého zisku, tedy toho co Vám v důsledku vzniku škody ušlo. Požadováním náhrady škody, která de facto ještě fyzicky nevznikla, neboť dlužná částka představující úrok z prodlení doposud nebyla splacena, byste se pouštěl na velice tenký led, kdy úspěch by byl (mírně řečeno) dost nejistý. Nový občanský zákoník, účinný od 1. ledna 2014, však tuto možnost přímo zakotvuje, a to v § 2952, který stanoví, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku

22

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Domnívám se, že tento případ lze pod zmiňované ustanovení bez problému podřadit. Nevznikl Vám sice další nový dluh, ale celková částka již existujícího dluhu se Vám zvýšila, a to jen v důsledku nevyplacení mzdy zaměstnavatelem, na kterou máte zákonný nárok. Je však třeba na tomto místě zdůraznit, že povinnost tvrdit a dokázat tíží Vás, proto bude třeba příčinnou souvislost mezi nevyplacením výplaty a navýšením částky o úrok z prodlení při nezaplacení splátky skutečně prokázat. Nicméně je pravdou, že NOZ přímo umožňuje vymáhat náhradu škody, která má podobu dluhu, i když de facto ještě v danou chvíli ke skutečné škodě nedošlo. Ač lze toto ustanovení hodnotit vesměs kladně, neboť na první pohled lze rozpoznat jeho opodstatnění, přesto jistě bude skýtat dlouhou dobu mnoho ať praktických či teoretických problémů, kupř. si můžeme položit otázku, odkdy počíná běžet promlčecí doba? Od vzniku dluhu či od data, kdy můžeme na škůdci požadovat regresivní náhradu?

ZOK

?

Jaké specifické náleÏitosti musí mít stanovy akciové spoleãnosti pfii jejím zaloÏení?

Na dotaz odpovídá: Petr Hampel Akciová společnost se zakládá podle § 250 odst. 1 ZOK přijetím stanov (neuzavírá se žádná další smlouva). Stanovy musí obsahovat jednak náležitosti uvedené v § 123 NOZ a jednak náležitosti uvedené v § 250 odst. 2 ZOK. V obou případech jde o náležitosti, které musejí být jejich trvalou součástí. Při založení a. s. musí navíc stanovy obsahovat další náležitosti předpokládané § 250 odst. 3 ZOK. První z nich je údaj o tom, kolik akcií který zakladatel upisuje [akcie musejí být přesně individualizovány, tento požadavek klade § 250 odst. 3 písm. a) ZOK] a za jaký emisní kurs (definuje jej § 15 odst. 4 ZOK), jaké je případně emisní ážio (pojem definuje § 248 odst. 1 ZOK, emisní ážio při nepeněžitém vkladu pak § 249 ZOK). Nadále platí, že emisní kurs nesmí být nižší než jmenovitá hodnota, popř. účetní hodnota, jde-li o kusové akcie (pojem definuje § 247 ZOK). Další náležitostí je, jakým vkladem bude emisní kurs splacen (peněžitým nebo nepeněžitým – definici nalezneme § 15 odst. 3 a § 17 odst. 3 ZOK, postupné započítávání na splacení emisního kursu jednotlivých akcií, jak stanoví § 248 odst. 2 ZOK). Další náležitostí je způsob splácení emisního kursu (nepeněžité vklady definují § 19 až § 22 ZOK, peněžité pak § 23 odst. ZOK), lhůta pro splácení emisního kursu (nepeněžité vklady musejí být splaceny před zápisem do obchodního rejstříku, jak uvádí § 23 odst. 2 ZOK, z peněžitých vkladů musí být před zápisem do obchodního rejstříku splaceno emisní ážio a 30 % jmenovité nebo účetní hodnoty

Otázky & odpovûdi každým zakladatelem, zbytek do jednoho roku od vzniku společnosti – problematiku upravuje § 253 a § 344 odst. 1 ZOK). Další náležitostí je údaj o tom, v jaké výši musí být splacen základní kapitál k okamžiku vzniku společnosti (upravuje § 253 ZOK; v § 253 odst. 2 ZOK je chybný odkaz na § 26 téhož zákona, správně má být odkazováno na § 23 odst. 2 ZOK). Ustanovení § 250 odst. 3 písm. c) ZOK ukládá – bude-li emisní kurs akcií plněn nepeněžitými vklady – povinnost uvádět ve stanovách jméno vkladatele [legislativní zkratka je obsažena v § 98 písm. c) ZOK)], popis nepeněžitých vkladů, počet, jmenovitou hodnotu (jen nejde-li o kusové akcie – problematiku upravuje § 257 odst. 4 ZOK), druh akcií, které se za tento nepeněžitý vklad vydají, jejich forma nebo údaj, že budou vydány jako zaknihované cenné papíry, a určení znalce, který provede ocenění nepeněžitého vkladu (znalce si vybírají sami zakladatelé ze seznamu znalců – stanoví tak § 251 ZOK, mělo by být správně užito minulého času, tedy „znalce, který provedl“, nikoli „provede“). Ustanovení § 250 odst. 3 písm. d) ZOK ukládá povinnou náležitost stanov, a to určení ceny nepeněžitých vkladů při založení společnosti (ocenění může být nižší, než je cena určená znalcem – toto kritérium vyplývá z § 251 ZOK). Povinnost uvádět alespoň přibližnou výši nákladů, které v souvislosti se založením společnosti vzniknou, zůstala zachována (vyžadoval ji obch. zák.). Vyžaduje ji § 250 dost. 3 písm. e) ZOK. Povinnou náležitostí je dále údaj o tom, koho zakladatelé určují členy orgánů společnosti, kteří mají být podle stanov voleni valnou hromadou [zákonodárce měl nepochybně na mysli též podle zákona, neboť ve stanovách to být nemusí, nejde totiž o jejich obligatorní náležitost – stanoví tak § 250 odst. 3 písm. f) ZOK]. Stanovy musí obsahovat také uvedení prvních členů statutárního orgánu, i když nemají být voleni valnou hromadou (stanovy určují, že představenstvo má být voleno dozorčí radou nebo statutární ředitel správní radou). Tato povinnost plyne z § 123 NOZ. Povinnou náležitostí stanov při založení a. s. zůstalo určení správce vkladů [§ 250 odst. 3 písm. g) a též § 18 odst. 1 ZOK]. Může jím být zakladatel nebo třetí osoba. Pro případ, že mají být vydány akcie jako zaknihované cenné papíry, musí stanovy obsahovat čísla majetkových účtů, na které mají být zaknihované akcie vydány [stanoví tak § 250 odst. 3 písm. h) ZOK]. Novinku v povinných náležitostech při založení a. s. přestavuje povinnost uvést každou zvláštní výhodu poskytnutou jakékoli osobě, která se zúčastnila založení společnosti a označení této osoby (§ 254 odst. 1 ZOK). Otázkou zůstává, kdo takovou osobou je. Může to být např. notář či advokát, kteří se na založení účastní? Nebo znalec či osoba jím sjednaná k faktickému získání podkladů ke zpracování posudku? To ukáže až praxe.

Nepochybně může být ve stanovách uvedena zvláštní lhůta pro podání návrhu na zápis založené a. s. do obchodního rejstříku, jak normuje § 9 odst. 2 ZOK (obecnou lhůtou je šest měsíců od založení – schválení stanov a přijetí účasti na úpisu akcií). Je zřejmé, že všechny uvedené náležitosti stanov musí zakladatelé projednat a rozhodnout se pro konkrétní variantu, zejména jde-li o tvorbu a splácení základního kapitálu. Společnost je může po vzniku a splacení vkladů ze stanov odstranit. Půjde v tomto případě samozřejmě o jejich změnu, tedy rozhodovat o odstranění musí valná hromada (formou notářského zápisu), případně může být tato změna přijata také dohodou všech akcionářů rovněž ve formě notářského zápisu.

ZOK

?

Kdy mÛÏe b˘t usnesení valné hromady s. r. o. nebo a. s. zdánlivé? A jak˘ je její rozdíl mezi neplatností a zdánlivostí usnesení valné hromady?

Na dotaz odpovídá: Klára Kulhánková Dosavadní úprava v obchodním zákoníku obecně nerozlišovala mezi neplatností usnesení valné hromady obchodní společnosti a jeho zdánlivostí.21 Judikatura nicméně dovodila, že některá usnesení valné hromady trpí natolik závažnými vadami, že nemohou být považována za existující usnesení a jsou tzv. nicotná (tedy se na ně nahlíží, jako by vůbec neexistovala). Rekodifikační úprava mimo jiné reaguje na výše nastíněný judikatorní vývoj a nově výslovně rozlišuje situace, kdy může být usnesení valné hromady obchodní společnosti neplatné a kdy se na něj hledí, jako by nebylo přijato (tedy kdy se uplatní tzv. fikce nepřijetí takového rozhodnutí). Pokud se na usnesení valné hromady hledí, jako by nebylo přijato, můžeme takové usnesení označit za zdánlivé.22 Zdánlivá usnesení valné hromady s. r. o. nebo a. s. upravuje § 45 ZOK (úprava se vztahuje na rozhodnutí jakéhokoli orgánu obchodní společnosti nebo družstva, nikoli pouze na usnesení valné hromady obchodní společnosti). Jedná se o úpravu speciální oproti obecné úpravě zdánlivosti právních jednání v NOZ. Aplikaci těchto pravidel NOZ (jakož i pravidel NOZ o neplatnosti právních jednání, omylu a ná21

Vyjma zvláštního ustanovení v § 194 odst. 7 obchodního zákoníku, které fakticky zakotvilo nicotnost volby člena představenstva (jakož i člena dozorčí rady a. s. nebo s. r. o. či jednatele dle § 135 odst. 2, § 138 odst. 2 a § 200 odst. 3 obch. zák.). K rozlišování mezi neplatností a nicotností usnesení valné hromady srov. odbornou literaturu a judikaturu k § 131 a § 183 obch. zák. K tomu blíže též např. RADA, I. Neplatnost a nicotnost usnesení (nejen) valné hromady. Právní rádce, 1/2009; ČECH, P. Ještě k neplatnosti a nicotnosti usnesení valné hromady. Právní rádce, 2009, č. 4.

22

Jako zdánlivé označuje takové usnesení valné hromady např. Dědič ve své stati K právní povaze usnesení valné hromady v rekodifikaci soukromého práva. Obchodněprávní revue, 2011, č.11.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

23

Otázky & odpovûdi sledcích neplatnosti právních jednání) vylučuje přímo § 45 ZOK, a to v odstavci třetím. Důvodem pro toto explicitní vyloučení obecných pravidel o právních jednáních je skutečnost, že usnesení valné hromady je nově považováno za právní jednání.23 Vzhledem k jeho zvláštnímu charakteru24 (jde o právní jednání sui generis) však zákonodárce správně považoval za nezbytné upravit zdánlivost a neplatnost takového rozhodnutí specificky. Dle § 45 odst. 1 ZOK se případy, ve kterých se hledí na usnesení valné hromady, jako by nebylo přijato, posoudí podle ustanovení NOZ upravujícího spolky. Odkazované ustanovení regulující zdánlivost usnesení orgánu spolku nalezneme v § 245 NOZ. Dle něj se hledí na usnesení orgánu spolku, jakoby nebylo přijato, tehdy, pokud se příčí dobrým mravům nebo mění stanovy (v případě obchodních společností půjde o společenskou smlouvu, resp. zakladatelskou listinu nebo stanovy) tak, že jejich obsah odporuje donucujícím (kogentním) ustanovením zákona. Druhá věta citovaného ustanovení pak mezi zdánlivá usnesení orgánu spolku řadí též usnesení přijatá v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout. Avšak pozor, vrátíme-li se z úpravy NOZ (do níž nás odkázal § 45 odst. 1 ZOK) zpět do úpravy ZOK, narazíme na dvě modifikace výše citovaného ustanovení § 245 NOZ. První modifikaci představuje věta za středníkem v § 45 odst. 1 ZOK. Dle ní se jako zdánlivá podle § 245 NOZ neposoudí ta rozhodnutí, která odporují dobrým mravům. Tedy rozhodnutí příčící se dobrý mravům mohou být posouzena (pouze) jako neplatná, bude-li postupováno zákonem předvídaným způsobem (dle § 191 a násl. ZOK v případě usnesení valné hromady s. r. o.; dle § 428 a násl. ZOK v případě usnesení valné hromady a. s.). Druhou modifikaci pak nalezneme v § 45 ZOK, odstavci druhém. Ten naopak rozšiřuje důvody zdánlivosti usnesení valné hromady (a opět i rozhodnutí jiných orgánů obchodních korporací) o případy, kdy je obsah takového usnesení neurčitý nebo nesrozumitelný anebo, kdy usnesení zavazuje k nemožnému plnění. Shrneme-li uvedené, rozlišuje zákonná úprava čtyři (základní) důvody zdánlivosti usnesení valné hromady obchodní společnosti:
usnesení mění společenskou smlouvu (resp. zakladatelskou listinu nebo stanovy) tak, že její obsah odporuje donucujícím (kogentním) ustanovením zákona (např. pokud valná hromada s. r. o. rozhodne o změně společenské smlouvy tak, že ta nově vyžaduje k přijetí rozhodnutí

24

23

K tomu viz např. důvodová zpráva k § 44 až 70 ZOK.

24

Ten je dán zejména požadavkem na stabilitu vnitřních poměrů v obchodní korporaci (neplatnosti usnesení valné hromady je třeba se domáhat v zákonné lhůtě), jakož i např. specifickou závazností takového usnesení pro osoby, které se na jeho přijetí nepodílely (např. pro budoucí společníky, resp. akcionáře).

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

o změně obsahu společenské smlouvy pouze prostou většinu hlasů přítomných společníků);25
usnesení je přijato v záležitosti, o které valná hromada nemá působnost rozhodnout26 (např. valná hromada a. s. rozhodne o odvolání likvidátora jmenovaného soudem nebo udělí pokyn představenstvu, aby uzavřelo smlouvu s určenou společností X);27
obsah usnesení je neurčitý nebo nesrozumitelný;28
usnesení zavazuje k nemožnému plnění. Vedle takto vypočtených důvodů však můžeme v zákoně najít i zvláštní úpravu, která ukládá hledět jako na neexistující na některá rozhodnutí orgánu obchodní korporace. Půjde tak např. o situaci, kdy byl členem voleného orgánu společnosti (např. členem představenstva a. s.) zvolen ten, kdo k tomu není podle zákona způsobilý (např. pokud člen představenstva nesplňuje podmínky § 46 odst. 1 ZOK). Na takové usnesení valné hromady se bude hledět, jakoby se nestalo (§ 155 odst. 1 NOZ). Též například v případě příplatkové povinnosti v s. r. o., kdy společenská smlouva v rozporu se zákonem neurčí (vedle zakotvení možnosti uložit příplatkovou povinnost), jakou výši nesmí příplatky ve svém souhrnu překročit, zákon stanoví, že k takovému usnesení valné hromady o příplatkové povinnosti se nepřihlíží (§ 162 odst. 2 ZOK).29 25

V tomto případě by byl dán rozpor s „jednostranně“ kogentním § 171 odst. 1 písm. a) ZOK. Uvedený důvod zdánlivosti pravděpodobně vychází ze znění § 131 odst. 8 obch. zák., který umožňoval domáhat se určovací žalobou vyslovení neplatnosti obsahu společenské smlouvy (resp. zakladatelské listiny nebo stanov) pro jeho rozpor s donucujícími ustanoveními zákona. Ačkoli tak nedošlo k napadení usnesení valné hromady, jímž byla tato změna zakladatelského dokumentu obchodní společnost přijata, bylo možné kdykoli napadat obsah zakladatelského dokumentu pro jeho neplatnost (jak uvádí Čech, usnesení, jímž byl takto změněn obsah zakladatelského dokumentu, bylo tzv. fakticky nicotné, jelikož zamýšlené důsledky takového usnesení bylo možné kdykoli podrobit soudními přezkumu). Viz ČECH, P. Ještě k neplatnosti a nicotnosti usnesení valné hromady. Právní rádce, 2009, č. 4.

26

Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 500/2000 či usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 1016/2005. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 540/2004 bylo za nicotné považováno takové usnesení valné hromady, jímž se společnost vzdávala (v rozporu s § 194 odst. 5 obch. zák.) nároku na náhradu škody. K tomu v rekodifikační úpravě srovnej § 53 odst. 2 a 3 ZOK.

27

Půjde o pokyn k obchodnímu vedení, který není valná hromada oprávněna představenstvu udělit (srov. § 51 odst. 2 ZOK). K tomu např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 757/2005.

28

K tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 1013/2002 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 35 Odo 755/2005.

29

Můžeme si všimnout terminologického rozdílu mezi § 45 ZOK, který o zdánlivých rozhodnutích hovoří jako o „rozhodnutích, na která se hledí, jako by nebyla přijata“. § 162 odst. 2 ZOK však určuje, že k takovému rozhodnutí „se nepřihlíží“, tedy

Otázky & odpovûdi Lze mít za to (nad rámec výše popsaných důvodů zdánlivosti uvedených v zákonném textu), že jako zdánlivé bude nutné posoudit i takové usnesení valné hromady, které vůbec nebylo přijato (protože o něm valná hromada, jinak splňující předpoklady pro přijetí platného usnesení, vůbec nehlasovala nebo přijala obsahově jiné usnesení) a je pouze zaneseno do zápisu z jednání valné hromady.30 Obdobný závěr můžeme učinit i tehdy, hlasovaly-li o usnesení osoby, které nebyly společníky. Avšak pozor, tento závěr jistě platí v situaci, kdy žádná z osob nesplňovala podmínku účasti na společnosti.31 Pokud by tomu tak nebylo (tedy, pokud by valnou hromadu tvořili společníci i „nespolečníci“), je sporné, zda takové usnesení posoudit pouze jako neplatné (a to z důvodu jeho přijetí valnou hromadou, která nebyla usnášeníschopná), či zda se bude jednat o usnesení zdánlivé (jelikož není-li valná hromada usnášeníschopná, netvoří vůbec orgán schopný takové usnesení přijmout). Kloním se k názoru, že takové usnesení bude pouze neplatné.32 Pokud by valnou hromadu tvořili společníci i „nespolečníci“, avšak společníci by splnili podmínku usnášeníschopnosti, pak skutečnost, že usnesení nebylo přijato potřebnou většinou hlasů (např. vyžaduje-li zákon nebo společenská smlouva k přijetí daného usnesení většinu kvalifikovanou), představuje vadu, která zakládá neplatnost, nikoli však zdánlivost takového usnesení. Pokud usnesení valné hromady naplní znaky výše uvedené zdánlivosti, nevyvolá žádné právní následky – jako by vůbec nebylo přijato. Na rozdíl od neplatnosti usnesení valné hromady se tak není třeba zdánlivosti dovolávat. Pokud se jí však v případě spornosti bude nutné dovolávat, lze k ní přihlédnout v jakémkoli řízení. Zdánlivost není omezena žádnou lhůtou (srovnej. § 79 zák. o veř. rejstrících), nemůže být zhojena (tak jak je tomu fakticky v případě, kdy marně uplyne lhůta pro dovolání se neplatterminologicky vychází z obecné úpravy zdánlivosti v NOZ (§ 554 NOZ). Lze se však domnívat, že důsledky budou v obou případech stejné – půjde o zdánlivé rozhodnutí [tento výklad potvrzuje i komentář k § 162 ZOK: „Hledí-li se na rozhodnutí valné hromady nebo jiného orgánu o uložení příplatkové povinnosti, jako by nebylo přijato, nevyvolává to žádné právní následky (a není tedy třeba se ani dovolávat jeho neplatnosti).“] Viz HAVEL, B. in ŠTENGLOVÁ, I.; HAVEL, B.; CILEČEK, F.; KUHN, P.; ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 307. 30

K tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 697/98.

31

K tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 2811/99. V případě jediného společníka (akcionáře) též např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 3914/2008.

32

Uvedený závěr podporuje i ŠUK, P. in ŠTENGLOVÁ, I.; HAVEL, B.; CILEČEK, F.; KUHN, P.; ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 370. Shodně (ještě k předcházející úpravě) viz ČECH, P. Ještě k neplatnosti a nicotnosti usnesení valné hromady. Právní rádce, 2009, č. 4. Opačně (ještě k předcházející úpravě) viz např. RADA, I. Neplatnost a nicotnost usnesení (nejen) valné hromady. Právní rádce, 2009, č. 1.

nosti usnesení valné hromady). Určovací žalobu, jíž se lze domáhat určení, že usnesení nebylo přijato, může podat každý, kdo osvědčí naléhavý právní zájem na tomto určení (§ 80 o. s. ř.). Z § 90 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních (zákon č. 292/2013 Sb.) vyplývá, že soud v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby (tedy i v případě posuzování neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti) i bez návrhu rozhodne o tom, že o takové rozhodnutí nejde, hledí-li se na něj, jako by nebylo přijato.33

ZOK

?

V na‰em druÏstvu jsme doposud mûli pûtiãlenné pfiedstavenstvo s tím, Ïe pfiedsedu volila ãlenská schÛze, a ten se touto volbou stal automaticky ãlenem pfiedstavenstva. Souãasnû ãlenská schÛze volila zb˘vající ãtyfii ãleny pfiedstavenstva s tím, Ïe z jejich fiad si pak pfiedstavenstvo samo volilo místopfiedsedu. Lze tento postup zachovat i nadále?

Na dotaz odpovídá: Zdeněk Čáp Jestliže dosavadní stanovy družstva obsahovaly ustanovení, na jehož základě byl předseda družstva (představenstva) volen přímo členskou schůzí družstva a místopředseda pak byl volen z dalších (členskou schůzí zvolených) členů představenstva, šlo o postup předvídaný v § 243 odst. 5 obch. zák. Platilo to za předpokladu, že předseda nebyl volen podle § 237 písm. d) obch. zák. jako samostatný (další) orgán družstva. V případě uvedeném v dotazu tudíž nebylo podstatné, zda předseda byl volen nejprve členskou schůzí samostatně a volbou se podle výslovného ustanovení stanov stal členem představenstva nebo bylo členskou schůzí zvoleno představenstvo v počtu určeném stanovami družstva a z takto zvolených členů představenstva pak členská schůze zvolila předsedu. Nová právní úprava družstva v ZOK se v ustanoveních, která se týkají volby představenstva a jeho předsedy (resp. jednoho či více místopředsedů), prakticky neodchyluje od principů předchozí úpravy v obch. zák. Nadále tedy podle § 708 odst. 2 ZOK platí, že předsedu (příp. jednoho či více místopředsedů) může volit jak představenstvo ze svých členů zvolených členskou schůzí, tak členská schůze přímo. Konkrétně pak záleží na úpravě ve stanovách dotčeného družstva. Pro úplnost je třeba dodat, že i nadále ZOK nebrání tomu, aby předseda byl samostatným orgánem družstva. V takovém případě by se jednalo o „jiný orgán zřízený stanovami“ podle § 629 písm. d) ZOK, tedy o samostatný volený orgán vedle představenstva. Pak ovšem musí být ve stanovách družstva provedena důkladná úprava, která vymezí veškeré po33

Toto ustanovení odpovídá dosavadní úpravě (§ 200e odst. 5 o. s. ř. účinného k 31. 12. 2013), která byla do zákona vtělena novelou provedenou zákonem č. 420/2009 Sb.

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

25

Otázky & odpovûdi drobnosti upravující postavení a působnost ve vztahu k představenstvu. Proto lze tuto úpravu považovat spíše za nepraktickou pro složitost úpravy ve stanovách při vymezení postavení a činnosti předsedy ve vztahu k představenstvu, organizování a řízení jeho činnosti a hlasování v představenstvu. Uvedené platí pro družstvo s orgány zřizovanými v družstvu podle § 629 ZOK. V případě malého družstva (kdy družstvo může využít úpravu podle § 726 ZOK a určit, že statutárním orgánem družstva je předseda) platí uvedené obdobně, avšak pouze v případě, že je i v malém družstvu zřizováno představenstvo. Z toho vyplývá, že v malém družstvu je vždy třeba posoudit danou situaci podle konkrétního případu (ve vazbě na vymezení statutárního orgánu družstva).

Procesní pfiedpisy

?

K jak˘m zmûnám do‰lo od 1. 1. 2014 v soudních poplatcích?

Na dotaz odpovídá: Jiří Grygar V zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, došlo od 1. 1. 2014 ke změnám terminologickým (v souvislosti s NOZ, zejména rejstříkovými věcmi – nahrazení pojmu obchodní rejstřík pojmem veřejný rejstřík, dále nahrazení pojmu podnik pojmem závod, nahrazení pojmu nemovitost pojmem nemovitá věc apod.), které nemají obsahovou relevanci, a dále ke změně způsobu výpočtu procentního poplatku (§ 5 a § 6 odst. 7), změně výčtu věcného či osobního osvobození od soudních poplatků (§ 11) a ke změnám položek přílohy zákona – Sazebníku poplatků. Ke změně způsobu výpočtu procentního poplatku došlo zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, který novelizoval několik desítek zákonů, a justice zřejmě přehlédla uvedený zásah. Do konce roku 2013 se procentní poplatek počítal tak, že základ poplatku se zaokrouhluje na celá sta korun dolů a vypočtený procentní poplatek ze základu se zaokrouhluje na celé desítky korun nahoru; tj. výsledná výše soudního poplatku byla vždy zaokrouhlena na celé desetikoruny. Od roku 2014 platí jen, že základ procentního poplatku se zaokrouhluje na celé desítky korun českých nahoru; tj. výsledná výše soudního poplatku končí v jednotlivých korunách. Kolkové známky v nejnižších nominálních hodnotách 1 Kč a 5 Kč sice existují, závěr o praktičnosti jejich použití ponechávám na čtenáři. Důvodem změny dle důvodové zprávy bylo, že se upravuje způsob zjištění daně, a to za použití formulace „poplatek se vypočte jako součin základu daně a sazby daně“ neboť obdobné legislativní technické řešení by mělo být výhledově obsaženo ve všech daňových zákonech, a že úprava je tedy krokem v procesu postupného terminologického sjednocování le-

26

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

gislativních textů daňových předpisů, a že se jedná se o úpravu, která vede ke sjednocení zaokrouhlování v rámci poplatků, a že došlo k přizpůsobení se zákonem o správních poplatcích, kde se procentní poplatek zaokrouhluje na celé desítky korun českých nahoru. V osvobození od soudních poplatků byla kromě terminologických změn (věci zásahu do integrity, věci pozůstalostní, svéprávnosti, podpůrných opatření, veřejného rejstříku) přidána věcná osvobození ve věcech přiznání statusu veřejné prospěšnosti, výmazu osoby z veřejného rejstříku; u osobních osvobození je nově osvobozena právnická osoba se statusem veřejné prospěšnosti ve věcech veřejného rejstříku. Vypuštěno naopak bylo osvobození navrhovatele zápisu nadace nebo nadačního fondu do nadačního rejstříku a nadace nebo nadačního fondu ve věcech nadačního rejstříku, navrhovatele zápisu obecně prospěšné společnosti do rejstříku obecně prospěšných společností a obecně prospěšné společnosti ve věcech rejstříku obecně prospěšných společností a dále též společenství vlastníků jednotek ve věcech rejstříku společenství vlastníků jednotek. V Sazebníku poplatků došlo kromě již zmiňovaných terminologických úprav k novému poplatku 1 000 Kč za zápis spolku do veřejného rejstříku [první zápis, jakož i změny nebo doplnění zápisu – položka 11 bod 1 písm. b) a d)] a 3 000 Kč za návrh na zrušení rozhodnutí rozhodčí komise spolku (položka 17b). V souvislosti s přijetím z. ř. s. bylo doplněno, že se platí soudní poplatek za sepsání podání do protokolu, jestliže to umožňuje občanský soudní řád nebo zákon o zvláštních řízeních soudních nebo soudní řád správní, a to 1 000 Kč. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že § 14 z. ř. s. umožňuje ústně do protokolu učinit návrh na zahájení řízení a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, jen jde-li o řízení, které lze zahájit i bez návrhu nebo jde-li o řízení o povolení uzavřít manželství, řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí, řízení o určení a popření rodičovství a řízení ve věcech osvojení. Přitom platí, že navrhovatel ve věci ochrany proti domácímu násilí je od soudního poplatku osvobozen [§ 11 odst. 2 písm. p)]. Navrhovatelem se však určitá osoba stává až poté, co u soudu podala řádný návrh na zahájení řízení. Přestože uvedené by mělo vést k závěru povinnosti platit soudní poplatek za sepis návrhu do protokolu u osoby, která chce zahájit řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí, pak vzhledem k zjevnému legislativnímu pochybení zákonodárce a jeho vůli osvobodit takovou osobu od placení soudního poplatku za řízení, bylo by na místě přistoupit k extenzivnímu a teleologickému výkladu zmiňovaných ustanovení vzhledem k jasnému celospolečenskému zájmu na ochraně před domácím násilím ani za sepis podání soudní poplatek nevybírat. Dále došlo k vypuštění poplatku za sepsání movitých věcí soudním vykonavatelem podle § 672 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., neboť NOZ takový insti-

Otázky & odpovûdi tut nezná, resp. jej jako nesystémový opustil a ponechal pouze zadržovací právo pronajímatele k věcem nájemce za účelem zajištění nájemného (§ 2234 NOZ). Nově byl zaveden poplatek 2 000 Kč za oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání (položka 38 Sazebníku poplatků). Pokud jde o přechodná ustanovení, pak platí, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po 1. 1. 2014 (čl. 4 zákona č. 293/2013 Sb.).

Procesní pfiedpisy

?

Do‰lo k nûjak˘m zmûnám u soudního prodeje zástavy?

Na dotaz odpovídá: Jiří Grygar Ke změnám došlo jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva. Pokud jde o změny hmotného práva, pak došlo k zániku § 165a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., který stanovil, že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy a že při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nově je třeba vycházet z § 1359 odst. 1 a § 1368 odst. 1 NOZ, které však postrádají výslovný odkaz na postup podle o. s. ř., a kdy § 1359 odst. 1 NOZ kromě jiných způsobů uspokojení zajištěného dluhu odkazuje na „prodej zástavy podle jiného zákona“. Pokud jde o změny procesního práva, řízení o soudním prodeji zástavy, které bylo do konce roku 2013 upraveno v § 200y až § 200za o. s. ř., je od 1. 1. 2014 upraveno v § 354 až § 358 z. ř. s. Po obsahové stránce v podstatě došlo jen k drobným formulačním, ale nikoli obsahovým změnám. Řízení bylo legislativně technicky upraveno po systematické stránce, která lépe vystihuje průběh řízení, a také aby bylo z hlediska aplikační praxe přehlednější. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy tedy soud nadále (jako za předchozí úpravy) zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z § 358 odst. 1 z. ř. s. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusejí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Vyhovující výrok usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy by měl tedy znít: „K uspokojení pohledávky zástavního věřitele skládající se z jistiny ve výši… Kč, úroku ve výši… % ročně z částky… Kč od… do zaplacení, úroku z prodlení ve výši… % roč-

ně z částky… Kč od… do zaplacení, jakož i k uspokojení nákladů tohoto řízení a nákladů, které prodejem zástavy vzniknou, se vůči zástavnímu dlužníkovi nařizuje prodej zástavy – souboru nemovitostí, jejichž vlastníkem je žalovaný, a to:
budovy… na pozemku parc. č. st.…,
pozemku parc. č.…, to vše zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č.… pro katastrální území…, obec…, vedeném Katastrálním úřadem pro… kraj, katastrální pracoviště….“. Dosavadní judikatura je vzhledem k uvedenému nadále použitelná. To platí i ohledně závěrů z „judikatorní přetahované“ mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem v souvislosti s náhradou nákladů řízení. Ústavní soud měl za to, že výrok o náhradě nákladů by v usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy vůbec neměl být obsažen, neboť jde o řízení předběžné a nárok v něm uplatněný bude postaven najisto až v řízení vykonávacím. Nejvyšší soud naopak zaujal názor, že nákladový výrok by měl být uveden vždy, a to včetně vyčíslení. V tomto směru odkazuji na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, podle kterého v usnesení, kterým soud vyhoví žalobě zástavního věřitele a nařídí soudní prodej zástavy, soud rozhodne též o povinnosti zástavního dlužníka k náhradě nákladů řízení s tím, že přizná-li zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení, nestanoví (nemusí stanovit) zástavnímu dlužníku lhůtu k jejich zaplacení (podle § 160 o. s. ř.). Přiznané náhrady nákladů řízení o soudní prodej zástavy se zástavní věřitel může ve výkonu rozhodnutí nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy, dosaženého jejím prodejem nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) k uspokojení náhrady těchto nákladů řízení z jiného majetku povinného je nepřípustné. Citované rozhodnutí je v aplikační praxi používáno, přestože se nevypořádává se skutečností, že zákonná obecná třídenní lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. nastane a poběží i v případě, že nebude ve výroku rozhodnutí uvedena (§ 261a odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení by tedy měl znít: „Zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení částku… Kč k rukám zástupce zástavního věřitele s tím, že tyto náklady lze uspokojit jen z prodeje zástavy“. Význačnou změnou je pak místní příslušnost pro daný typ řízení. Do 31. 12. 2013 se uplatnila úprava o. s. ř. v závislosti na tom, o jaký typ zástavy se jedná. Byla-li zástavou nemovitost, byl místně příslušným soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází [§ 88 písm. i) o. s. ř.], neboť šlo o řízení týkající se práva k ní; šlo-li o movitou věc, byl místně příslušným obecný soud zástavního dlužníka, proti němuž směřovala žaloba (§ 84 o. s. ř.). REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

27

Otázky & odpovûdi Od 1. 1. 2014 je pak nutné vycházet z obecné úpravy místní příslušnosti obsažené v z. ř. s., konkrétně § 4 odst. 1 z. ř. s., tj. že pro řízení je příslušný obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná, nestanoví-li tento zákon jinak. A z. ř. s. jinak nestanoví (zejména ne v § 354 až § 358). Z povahy řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, kdy důvodem zahájení řízení je snaha zástavního věřitele domoci se uspokojení své pohledávky za zástavním věřitelem zpeněžením zástavy, je nepochybné, že řízení se koná v zájmu zástavního věřitele. Lze se sice rovněž setkat s názory, že v zájmu zástavního dlužníka je, aby návrh na nařízení soudního prodeje zástavy byl zamítnut, a že tedy v tomto směru se řízení koná v jeho zájmu, ale vzhledem k výše uvedenému jde jen o účelový výklad s cílem alespoň částečného zachování dosavadních principů místní příslušnosti v daném typu řízení. Dochází tedy k založení obecné místní příslušnosti podle obecného soudu zástavního věřitele. Jde o evidentní legislativní lapsus, který nelze řádným výkladem překonat a de lege ferenda bude zřejmě na místě přistoupit k novelizaci, ale současně lze konstatovat, že nový stav může vést k vyšší hospodárnosti řízení v těch případech, kdy zástavou je více nemovitostí nacházejících se v obvodech různých soudů a o všech bude možné vést jediné řízení.

Insolvenãní právo, vefiejné rejstfiíky

?

Soud zru‰il spoleãnost a jmenoval mne jejím likvidátorem. Zjistil jsem, Ïe spoleãnost je pfiedluÏená, a Ïe nemá Ïádn˘ majetek. Musím podávat insolvenãní návrh, kdyÏ je jasné, Ïe by byl zamítnut, protoÏe majetek spoleãnosti nepostaãuje ani na úhradu nákladÛ insolvenãního fiízení?

Na dotaz odpovídá: Ivo Walder Od 1. 1. 2014 dochází – mimo jiné – ke změnám v insolvenčním právu týkajících se zcela nemajetných a nefunkčních právnických osob. V dosavadní praxi i v případě zcela nemajetné společnosti, zjistil-li likvidátor předlužení, byl povinen podat insolvenční návrh, přestože bylo zřejmé, že majetek právnické osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení a insolvenční návrh bude z těchto důvodů zamítnut. Tato praxe pak zbytečně zatěžovala insolvenční soudy, které při svém rozhodování přitom zpravidla vycházely jen z tvrzení likvidátora. Pro zefektivnění této procedury bylo proto novelou insolvenčního zákona účinnou od 1. 1. 2014 v § 144 insolvenčního zákona stanoveno, že insolvenční návrh nelze zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Napříště likvidátor právnické osoby podle § 82 zák. o veřejných rejstřících, zjistí-li nemajetnost a budou-li splněny další níže uvedené podmínky, nebude podávat insolvenční návrh, ale přímo podá návrh na výmaz právnické osoby z veřejného

28

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

rejstříku u rejstříkového soudu, ke kterému připojí své prohlášení o nemajetnosti právnické osoby. V tomto prohlášení likvidátor potvrdí, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání právnické osoby, a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Podmínkou pro projednání výmazu tímto zjednodušeným postupem je, že:
právnická osoba byla zrušena rozhodnutím soudu (např. § 172 NOZ, § 16 zák. č. 418/2011 Sb.) nebo jiného orgánu veřejné moci,
návrh podává za právnickou osobu likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci,
nejsou naplněny negativní podmínky podle § 82 odst. 2 zák. o veřejných rejstřících. Jsou-li splněny uvedené podmínky, rejstříkový soud provede zápis výmazu právnické osoby. Z poslední věty § 82 odst. 1 je třeba dovodit, že soud nerozhodne o návrhu usnesením, ale stejně jako podle § 81 a 92 zák. o veřejných rejstřících provede přímý zápis výmazu, aniž by se dále zabýval tím, zda výmaz je podložen jinými listinami než prohlášením likvidátora. Při splnění uvedených podmínek není k návrhu podanému za právnickou osobu likvidátorem, přistupováno jako k návrhu zahajujícímu řízení a soud provede zápis mimo řízení (§ 78 zák. o veřejných rejstřících se nepoužije). Jedinou listinou, kterou rejstříkový soud zkoumá před provedením výmazu (jsou-li splněny uvedené podmínky), je prohlášení likvidátora, jiné listiny soud nevyžaduje a přezkum podle § 90 odst. 1 zák. o veřejných rejstřících neprovádí. § 82 odst. 2 zák. o veřejných rejstřících stanoví negativní podmínky, za nichž výmaz právnické osoby nelze provést ve „zjednodušeném“ režimu podle § 82 odst. 1, přestože jinak pro tento postup jsou všechny zákonné podmínky, včetně prohlášení likvidátora, splněny. K těmto negativním podmínkám patří:
běžící insolvenční řízení podnikatele,
zjištění skutečností zpochybňující pravdivost prohlášení likvidátora. Před provedením zápisu výmazu podle § 82 odst. 1 bude muset rejstříkový soud provést lustraci v insolvenčním rejstříku ke zjištění, zda nebylo zahájeno insolvenční řízení. Zákon vychází z předpokladu, že bylo-li již zahájeno insolvenční řízení, majetková situace právnické osoby bude kvalifikovaněji (než likvidátorem) posouzena specializovaným insolvenčním soudem. Insolvenční řízení je překážkou výmazu podle § 82 odst. 1 pouze v případě právnické osoby podnikatele. V případě návrhu na výmaz u právnické osoby nepodnikající, běžící insolvenční řízení překážkou výmazu nebude.

Otázky & odpovûdi Rejstříkový soud dále neprovede výmaz právnické osoby jen na základě prohlášení likvidátora, zjistí-li skutečnosti zpochybňující pravdivost prohlášení likvidátora. Tyto skutečnosti mohou být rejstříkovým soudem zpravidla zjištěny z jeho úřední činnosti. Pravdivost prohlášení likvidátora bude zpochybňovat např. zjištění soudu o tom, že se vede řízení o neplatnosti nebo neúčinnosti právních jednání, jehož výsledek může mít dopad do majetkové podstaty právnické osoby nebo přesvědčivé zjištění, že právnické osobě náleží majetek, jehož hodnota převyšuje případné náklady insolvenčního řízení.

jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora. Rejstříkový soud do veřejného rejstříku podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla. Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů (§ 209 obč. zák.).

Zjistí-li rejstříkový soud po podání návrhu na výmaz podle § 82 odst. 1 u právnické osoby podnikatele běžící insolvenční řízení nebo skutečnosti zpochybňující pravdivost prohlášení likvidátora, výmaz neprovede; na návrh je třeba aplikovat standardní režim návrhu podle § 78 zák. o veřejných rejstřících. Rejstříkový soud bude dále v tomto případě zkoumat ve smyslu § 90 odst. 1 zák. o veřejných rejstřících, zda údaje o skutečnostech, které se do veřejného rejstříku zapisují, vyplývají z listin, které mají být k návrhu doloženy, zejména splnění povinností likvidátora v rámci provedené likvidace stanovené zákonem.

Podle § 193 obč. zák. likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu okamžikem svého povolání do funkce a za řádný výkon funkce odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu. Prohlášením o nemajetnosti likvidátor přebírá plnou odpovědnost za výmaz společnosti a uvedení nepravdivých údajů a jeho postup bude posuzován kritérii péče řádného hospodář, tj. povinností vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí včetně možného vzniku ručení za závazky společnosti. To, že se v „zjednodušeném“ režimu výmazu nevyžadují jiné listiny než prohlášení likvidátora, neznamená, zproštění likvidátora od jeho zákonných povinností (např. archivace dokumentů právnické osoby).

Zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se

Odpovědi na dotazy tohoto čísla zpracovali: JUDr. Zdeněk Čáp, ředitel legislativně-právního odboru Svazu českých a moravských výrobních družstev, místopředseda pracovní komise Legislativní rady vlády pro soukromé právo, předseda Legislativní komise představenstva SČMVD, člen Komise pro legislativu a právo Družstevní Asociace ČR, člen expertního týmu pro legislativu Svazu průmyslu a dopravy ČR, rozhodce RS HK ČR a AK ČR JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., advokát v AK Dohnal, Pertot, Slanina, www.akdps.cz JUDr. Jana Dvořáková Závodská, advokátka v Praze Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc., emeritní profesor Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, člen redakční rady Rekodifikace & Praxe JUDr. Petr Hampel, místopředseda Krajského soudu v Ostravě JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., soudce Okresního soudu Praha-východ JUDr. Lucie Josková, Ph.D., LL. M., odborná asistentka katedry obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a advokátka v AK bnt attorneys-at-law s. r. o. Mgr. Klára Kulhánková, interní doktorandka na katedře obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze, právnička v AK Randl Partners JUDr. Petr Liška, Ph.D., LL. M., ředitel úseku právní služby, Česká spořitelna, a. s., katedra obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, člen redakční rady Rekodifikace & Praxe Mgr. Zbyněk Matula, AK Zachveja & Blaško, s. r. o., externí doktorand katedry občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Mgr. Zdena Pinkavová, AK Čejna, Kliment, Mach v Přerově JUDr. Ivo Walder, soudce Krajského soudu v Ostravě

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

29

Vzory

Návrh na osvojení zletilého JUDr. KAREL SVOBODA, Ph.D., Krajsk˘ soud v Plzni, odborn˘ asistent Právnické fakulty UP v Olomouci

Teprve od 1. 1. 2014 lze i u nás osvojit zletilého. Specifické náležitosti návrhu na osvojení zletilého lze vyčíst jednak z § 447 z. ř. s., jednak vyplývají ze zvláštní podstaty soudního řízení o osvojení zletilého jako takového a rovněž i ze skutečnosti, že k takovému osvojení může dojít ve dvou různých formách. Proto pokládám za vhodné věnovat návrhu na osvojení zletilého zvláštní pozornost. Návrh na osvojení zletilého je na žádost osvojitele povinen sepsat do protokolu kterýkoli okresní soud (§ 14 z. ř. s.). V rámci sepisu návrhu soud navrhovatele instruuje o podstatných náležitostech návrhu, aby nemuselo dodatečně dojít k výzvě k odstranění vad podle § 43 o. s. ř. Návrh může osvojitel samozřejmě sepsat i sám. Obecné náležitosti návrhu na zahájení řízení vyplývají z § 79 odst. 1 o. s. ř. Jde-li o petit návrhu, má obsahovat jméno, příjmení, případně rodné číslo osvojitele a osvojovaného s tím, že osvojovaný se právní mocí rozsudku o osvojení stává osvojencem osvojitele (osvojitelů), který je identifikován rovněž jménem, příjmením, případně rodným číslem nebo datem narození. Není nezbytné, aby osvojenec byl vymezen i skrze uvedení údajů o svých biologických rodičích, rodiče osvojence nejsou ani účastníky řízení o osvojení zletilého (§ 448 z. ř. s.). V návrhu musí být specifikován rovněž manžel osvojence, je-li účastníkem řízení (§ 448 odst. 2 z. ř. s.). Účastníci řízení musejí být v návrhu identifikováni tak, aby nebyli zaměnitelní s jinými osobami. Je-li tomu tak, nelze návrh odmítnout z důvodu, že u některého z nich není uvedeno datum narození nebo rodné číslo. Pokud dochází k osvojení zletilého, musí být z návrhu nepochybné, zda se jedná o osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého (§ 847, § 848 NOZ), nebo o osvojení, které jeho obdobou není. Také z rozsudku o osvojení zletilého musí být zjevné, k jakému typu osvojení zletilého došlo. Každé z těchto osvojení má totiž do jisté míry jiné hmotněprávní následky (srov. § 847 odst. 3 a § 849 NOZ). Opomene-li soud provést identifikaci osvojení ve výroku, nelze jinak, než hledat odpověď v odůvodnění rozsudku nebo v obsahu spisu. Obsahovou náležitostí návrhu na osvojení zletilého není uvedení příjmení, které má osvojovaný nést

30

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE

po pozitivním rozhodnutí o osvojení. Z § 851 odst. 1 NOZ totiž plyne, že osvojení zletilého jako takové nemá vliv na jeho příjmení. Je však možné, aby soud na základě společné vůle osvojitele a osvojence, případně manžela osvojence, v rozsudku ustanovil, že k příjmení osvojence se připojuje příjmení osvojitele (§ 851 odst. 2, 3 NOZ). Takový výrok soud uskuteční jen v případě, že to osvojitel navrhne při splnění podmínek předepsaných v § 851 NOZ (§ 451 odst. 2 z. ř. s.). Rozhodujícími skutečnostmi, o které se opírá návrh na osvojení zletilého a jež musí být v návrhu tvrzeny, jsou konkrétní okolnosti, při jejichž naplnění může dojít k osvojení. Těmito okolnostmi jsou při návrhu na osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého: a) fakt, že přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem, b) v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý, c) osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho nezletilosti, nebo d) osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela (§ 847 odst. 1 NOZ). Návrh na osvojení zletilého, které není obdobou osvojení zletilého, lze odůvodnit uvedením konkrétní okolnosti, z níž vyplývá, že osvojení je ve společném zájmu osvojence i osvojitele nebo alespoň je přínosné pro jednoho z nich (§ 848 odst. 1 NOZ). Osvojitel naopak není povinen v návrhu na osvojení uvést existující okolnosti, které mohou být důvodem pro zamítnutí návrhu (§ 846, § 847 odst. 2, § 848 odst. 1 NOZ). Jestliže návrh na osvojení neobsahuje některou z výše uvedených náležitostí, soud usnesením podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzve navrhovatele k odstranění vad návrhu a poučí jej, že pokud ve stanovené lhůtě nedostatek nebude odstraněn, dojde k odmítnutí ná-

Vzory vrhu. Vůči usnesení o výzvě k odstranění vad návrhu není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], usnesení o odmítnutí návrhu na osvojení naopak odvoláním lze napadnout. Usnesení o odmítnutí neprojednatelného návrhu nevytváří překážku věci rozsouzené. Z návrhu na osvojení zletilého má navíc podle § 447 z. ř. s. vyplývat, že se zletilý osvojenec k návrhu připojil. Neplyne-li tato okolnost z návrhu, má tato absence tytéž následky jako vada návrhu a soud návrh na osvojení odmítne, opět aniž by byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Souhlas zletilého s osvojením je třeba pokládat za „připojení se“ k návrhu na osvojení (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Na výzvu k doložení připojení se osvojence k návrhu (souhlasu osvojence s návrhem) se přiměřeně aplikuje § 43 o. s. ř. Výzva musí být mj. dostatečně konkrétní, např. soud musí navrhovatele, jímž je osvojitel, poučit o tom, že z připojení se osvojitele musí vyplývat jeho jednoznačná vůle k osvojení, včetně jeho formy (§ 847, § 848 z. ř. s.). K doložení, že se osvojenec k návrhu na osvojení připojuje, soud stanoví přiměřenou lhůtu. Účelem této lhůty však není poskytnout navrhovateli prostor pro jednání s osvojencem ohledně toho, zda s osvojením souhlasí nebo nikoli, protože postoj osvojence k osvojení si navrhovatel měl zjistit již před podáním návrhu. O odmítnutí návrhu na osvojení proto, že nebylo v přiměřené lhůtě stanovené soudem doloženo připojení se zletilého osvojence k návrhu, soud rozhoduje usnesením, vůči němuž je odvolání přípustné (§ 28 z. ř. s., § 202 odst. 1 o. s. ř.). Protože se nejedná o meritorní rozhodnutí, ale o překážku v pokračování řízení, která je po formální stránce postavena na roveň vadě návrhu na zahájení řízení (§ 43 o. s. ř.), soud nemusí za účelem odmítnutí návrhu nařizovat jednání. Navrhovatel (kterým je osvojitel) nemůže argumentovat tím, že zletilý osvojenec nebo jeho opatrovník na výzvu navrhovatele k připojení se k návrhu nezareagoval/li. Je odpovědností navrhovatele, aby zajistil výslovné připojení se osvojence k návrhu. V tomto směru nemá právo vyžadovat součinnost soudu. Pokud však k připojení se osvojence k návrhu dojde písemným podáním adresovaným soudu nebo do protokolu u soudu, je vada návrhu tímto úkonem dodatečně

zhojena. S ohledem na znění věty druhé § 447 z. ř. s. nestačí, pokud navrhovatel v návrhu na osvojení pouze tvrdí, že se osvojenec k návrhu připojil. Akt připojení se musí být buď součástí návrhu, nebo musí být doložen např. listinou, která obsahuje projev připojení se k návrhu. Soud nemůže presumovat připojení se osvojence k návrhu na základě výzvy k vyjádření se uskutečněnou podle § 101 odst. 4 o. s. ř., na kterou osvojovaný nezareagoval. Nejedná se totiž o záležitost, která se týká postupu o vedení řízení ze strany soudu. Gramatická dikce § 447 z. ř. s. nasvědčuje tomu, že osvojitel a zletilý osvojenec vytvářejí tzv. nerozlučné procesní společenství na straně navrhující, protože bez připojení se osvojence k návrhu nedojde k věcnému projednání návrhu na osvojení. Tak tomu však není, § 448 z. ř. s. jasně sděluje, že osvojenec a osvojitel mají i v řízení o osvojení zletilého samostatné procesní postavení. Hovoří-li § 447 z. ř. s. o „připojení se“ osvojence k návrhu na osvojení, má zřetelně na mysli jeho souhlas s osvojením, jenž má prvotně hmotněprávní podstatu, nikoli založení nerozlučného procesního společenství osvojence a osvojitele. Zákon neřeší, jak má soud postupovat za situace, kdy osvojovaný zletilý vezme zpět své připojení se k návrhu na osvojení. Za takových okolností nelze návrhu vyhovět, protože svéprávného zletilého nelze nutit, aby byl proti své vůli osvojen. Zpětvzetím připojení sice navrhovatel dodatečně ztrácí aktivní legitimaci k podání návrhu a návrh by tedy měl být zamítnut. Jestliže však zákon na počátku řízení sděluje, že při nenaplnění podmínky připojení se k návrhu je třeba návrh odmítnout a nikoli zamítnout, je třeba stejný procesní postup dodržet i v případě, že připojení se k návrhu je vzato do doby vyhlášení rozhodnutí o osvojení. I zde soud o odmítnutí návrhu na osvojení rozhoduje usnesením, i to i mimo jednání. Odvolání je přípustné (§ 202 odst. 1 o. s. ř.). Soudem věcně a místně příslušným k projednání návrhu na osvojení zletilého je okresní soud skutečného (nikoli pouze evidenčního) bydliště osvojence (§ 445 z. ř. s.). Jakékoli řízení o osvojení je i nadále osvobozeno od placení soudních poplatků [§ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].

REKODIFIKACE

&

PRAXE

2/2014

31

Vzory

VZOR Návrh na osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého Okresnímu soudu PlzeÀ – mûsto 301 00 PlzeÀ, NádraÏní 325/7 Navrhovatel: Petr Pûkn˘, nar. 6. 3. 1965, bytem PlzeÀ, Krátká 520/3 Osvojovan˘: Jifií Karásek, nar. 8. 5. 1990, bytem PlzeÀ, Krátká 520/3 ManÏelka navrhovatele: Klára Pûkná, nar. 12. 12. 1968, bytem PlzeÀ, Krátká 520/3 Návrh na osvojení zletilého Jifiího Karáska, nar. 8. 5. 1990, ze strany osvojitele Petra Pûkného, nar. 6. 3. 1965, které je obdobou osvojení nezletilého dle § 847 NOZ I. Dne 2. 12. 1992 jsem uzavfiel manÏelství s Klárou Pûknou, dfiíve Karáskovou, nar. 12. 12. 1968. V tomto manÏelství setrváváme dodnes. ManÏelka mûla aÏ do doby jeho zletilosti ve své v˘chovû Jifiího Karáska, nar. 8. 5. 1990. JiÏ od uzavfiení manÏelství bydlíme v‰ichni tfii ve spoleãné domácnosti a po celou tuto dobu spoleãnû s manÏelkou peãuji o Jifiího jako o vlastní dítû. V dobû nezletilosti Jifiího jsem se podílel nejen na jeho v˘chovû, ale i na zabezpeãení jeho materiálních potfieb a pfievzal jsem tak roli jeho otce. Biologick˘ otec Jifiího, Josef Karásek, nar. 1. 6. 1950, o svého syna nikdy neprojevil opravdov˘ zájem, nikdy ho nenav‰tívil a ani neplnil svoji vyÏivovací povinnost. Na tom, Ïe Jifiího osvojím, jsme se s Jifiím i s mojí manÏelkou dohodli. DÛkaz: – oddacím listem Kláry a Petra Pûkného, – rodn˘m listem Jifiího Karáska, – v˘slechem úãastníkÛ, – v˘slechem otce osvojence Josefa Karáska, bytem PlzeÀ, Nad MÏí 238/1. II. Jifiího chci osvojit proto, aby byl i formálnû stvrzen faktick˘ stav, kdy jsem Jifiímu otcem a v prÛbûhu dlouholetého souÏití se mezi námi vytvofiil vztah, kter˘ je obvykl˘ pouze mezi dítûtem a jeho rodiãem. DÛkaz: – v˘slechem úãastníkÛ. III. Pro pfiípad, Ïe bude návrhu na osvojení vyhovûno, souhlasím s tím, aby Jifií ke svému pfiíjmení „Karásek“ pfiipojil pfiíjmení „Pûkn˘“. Jifií dosud není Ïenat, proto souhlas jeho manÏelky s osvojením (§ 850 odst. 2 NOZ) ani se zmûnou pfiíjmení (§ 851 odst. 2 NOZ) není nutn˘. Jifií je rovnûÏ bezdûtn˘, a proto není tfieba zji‰Èovat postoj jeho dûtí ãi jin˘ch potomkÛ k osvojení (§ 450 Z¤S). DÛkaz: – v˘pisem z centrálního registru obyvatel, kter˘ si opatfií soud. IV. S ohledem na v˘‰e uvedené navrhuji, aby soud vydal tento rozsudek: I. Jifií Karásek, nar. 8. 5. 1990, syn Kláry Pûkné, nar. 12. 12. 1968 a Josefa Pûkného, nar. 1. 12. 1950, je od právní moci tohoto rozsudku osvojencem Petra Pûkného, nar. 6. 3. 1965, kdyÏ tímto rozsudkem dochází k osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého. II. Pfiíjmení osvojence je Karásek Pûkn˘. III. Osvojitel Petr Pûkn˘, nar. 6. 3. 1965, bude uveden v matrice narozen˘ch jako otec osvojence, místo jeho otce Josefa Pûkného, nar. 1. 12. 1950. IV. Îádn˘ z úãastníkÛ nemá právo na náhradu nákladÛ fiízení. V Plzni dne 2. 5. 2014 ................................... Petr Pûkn˘ V. Já, Jifií Karásek, se pfiipojuji k v˘‰e uvedenému návrhu, abych byl osvojen Petrem Pûkn˘m ve formû osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého. ZároveÀ podle § 851 odst. 2 NOZ a dle § 451 odst. 2 Z¤S Ïádám, aby soud rozhodl o tom, Ïe m˘m nov˘m pfiíjmením je „Karásek Pûkn˘“. V Plzni dne 2. 5. 2014 ................................... Jifií Karásek

32

2/2014

REKODIFIKACE

&

PRAXE