Sekce digitální ekonomiky Odbor poštovních služeb a služeb informační společnosti
Výkladové stanovisko odboru poštovních služeb a služeb informační společnosti Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 12. září 2012 k problematice odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti, kteří pasivně hostí nebo „přenášejí“ obsah, podle § 3 až 6 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti
Shrnutí Ustanovení § 3 až 6 zákona č. 480/2004 Sb. nelze vykládat tak, že poskytovatel služeb informační společnosti nenese odpovědnost podle jiných právních předpisů, jedná-li s úmyslem porušit své povinnosti, příp. práva třetích osob, stanovené v těchto právních předpisech. Je-li si poskytovatel služby informační povinnosti, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživateli, vědom, že výše jeho příjmů nebo výnosů přímo souvisí s mírou protiprávního obsahu ukládaných uživateli, nemůže se dovolávat toho, že neodpovídá za tento obsah podle § 5 zákona č. 480/2004 Sb. Neexistenci obecné odpovědnosti poskytovatele služeb informační společnosti podle § 3 až 6 zákona č. 480/2004 Sb. nelze vykládat tak, že tento poskytovatel nemá informační povinnost podle jiných právních předpisů. Pozn. Rozumí se, že právně závazný výklad zákona č. 480/2004 Sb. může učinit pouze soud.
Odůvodnění Na základě podnětu podskupiny pro autorské právo zřízené v rámci skupiny pro realizaci Státní politiky v elektronických komunikacích – Digitální Česko a výsledku veřejné konzultace k budoucnosti elektronického obchodu na vnitřním trhu, která byla uskutečněna Evropskou komisí (dále jen „EK“), odbor poštovních služeb a služeb informační společnosti zpracoval výkladové stanovisko k § 3 až 6 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Návrh tohoto stanoviska byl konzultován s členy výše uvedené podskupiny. Zákon č. 480/2004 Sb. je transpozičním předpisem ke směrnici 2000/31/ES, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu. 1
Tato směrnice zrušila celou řadu překážek pro poskytování přeshraničních on-line služeb. Je klíčovým prvkem pro právní jistotu a důvěru spotřebitelů i podniků v této oblasti. Její ustanovení o vnitřním trhu, které určuje, že členské státy nemohou omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu, je stěžejním aspektem jednotného digitálního trhu. Na základě provedených konzultací a analýz v roce 2010 a 2011 se podle EK revize směrnice 2000/31/ES nejeví jako žádoucí. EK však zdůraznila, že je nezbytné zlepšit její provádění (zejména lepší správní spoluprací s členskými státy a důkladným zhodnocením provádění směrnice), přinést výklad, například v oblasti odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb na internetu, a přijmout nezbytná dodatečná opatření pro realizaci jejího plného potenciálu. Institut neexistence obecné odpovědnosti (čl. 12 až 15 směrnice 2000/31/ES) za obsah, který je ukládán nebo přenášen třetí osobou, je rovněž významným aspektem umožňujícím rozvoj služeb informační společnosti, zejména rozvoj elektronického obchodu a online služeb, které představují značný potenciál, jenž je s to přinášet příznivé hospodářské, sociální i protržní dopady. Institut neexistence obecné odpovědnosti nemůže ovšem platit absolutně, proto poskytovatel služby informační společnosti nese za určitých okolností odpovědnost za protiprávní obsah, který pasivně hostí nebo přenáší. Takto nastavený systém lze považovat za spravedlivou rovnováhu a uplatňuje se nejen na úrovni EU ale např. i v právní úpravě USA (viz The Digital Millennium Copyright Act a problematika „Safer harbour“). Institut neexistence obecné odpovědnosti za obsah neplatí tudíž absolutně ani v České republice. Do českého právního řádu je transponován smysl a účel čl. 12 až 15 směrnice 2000/31/ES do ustanovení § 3 až 6 zákona č. 480/2004 Sb. Lze konstatovat, že institut neexistence obecné odpovědnosti se aplikuje na tři různé kategorie poskytovatelů služeb informační společnosti, které je možné pro jednoduchost vymezit následovně: a) poskytovatelé připojení k internetu (čl. 12 směrnice 2000/31/ES, § 3 zákona č. 480/2004 Sb.), b) provozovatelé proxy serverů nebo internetových vyhledávačů (čl. 13 směrnice 2000/31/ES, § 4 zákona č. 480/2004 Sb.), c) provozovatelé datových (i webových) úložišť (čl. 14 směrnice 2000/31/ES, § 5 zákona č. 480/2004 Sb.). V současnosti se jeví jako nejpalčivější kategorie pod písmenem c). Problém je shledáván zejména u datových úložišť, která umožňují volné šíření, resp. sdílení, uživateli nahraných souborů. Obvykle obchodní podmínky provozovatelů těchto uložišť zapovídají, aby uživatelé nahrávali 2
protiprávní obsah, nicméně skutečnost je taková, že některá datová úložiště relativně snadno rozeznatelná od ostatních obsahují ve velké míře nelegální obsah, který je k dispozici všem ke stažení. Je zřejmé, že nelegální obsah spočívající v dětské pornografii, podpoře extremizmu nebo terorizmu nebo porušování ochrany osobních údajů nedosahuje na předmětných datových úložištích vysokého rozsahu a je zpravidla po upozornění podle § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb. provozovateli datových úložišť bezodkladně odstraňován. Jiná je ovšem situace u nelegálního obsahu, který porušuje práva duševního vlastnictví. Míra tohoto nelegálního obsahu v některých případech dosahuje takové intenzity, že si nelze nepoložit otázku, zda přímo obchodní model těchto datových úložišť není postaven na této skutečnosti a zda v těchto případech lze stále aplikovat institut neexistence obecné odpovědnosti za protiprávní obsah, neboť zjevně dochází k vychýlení spravedlivé rovnováhy mezi právem svobodně podnikat a právem na ochranu duševního vlastnictví. Obchodní model předmětných provozovatelů datových úložišť je založen na tom, že obsah uložených souborů je tak atraktivní, že motivuje k přístupu na internetovou stránku datového úložiště a stažení tohoto obsahu. Mnozí provozovatelé nabízí i věrnostní programy a odměňují uživatele, kteří sdílejí zajímavý obsah. Příjem provozovatele datového úložiště pak spočívá zpravidla z příjmů z reklamy umístěné na jeho internetových stránkách a z příjmů od uživatelů, kteří si předplácejí vyšší rychlost stahování předmětného souboru, neboť tato rychlost je provozovatelem datového úložiště uměle snižována. Dalším motivačním prvkem k poskytnutí úhrady provozovateli datového úložiště je možnost paralelně stahovat více souborů současně. Lze se domnívat, že funkčnost tohoto obchodního modelu zajišťují na jedné straně dostatečně velké soubory, aby doba stažení při omezené rychlosti byla dlouhá a na straně druhé soubory s lákavým obsahem, který motivuje k úhradě za vyšší rychlost stahování. Tyto podmínky splňují soubory obsahující obvykle filmovou nebo televizní produkci nebo software (zejména počítačové hry), u kterých je zjevné, že držitelé autorských práv neudělili souhlas s tímto způsobem distribuce. Rovněž se lze domnívat, že uživatel, který si zaplatí vyšší rychlost stahování, může být formou a obsahem internetové stránky uveden v omyl a být přesvědčen, že zaplacením poplatku je rovněž vykompenzován i právní vztah s držiteli autorských práv. Přestože nelze vyloučit, že tento obchodní model by byl funkční i při neexistenci nelegálního obsahu na datovém úložišti, jeví se tato možnost v současných podmínkách jako krajně nepravděpodobná. Lze se totiž zcela logicky domnívat, že pokud by někdo byl vlastníkem tak atraktivního obsahu, pro který jsou uživatelé ochotni si zaplatit vyšší rychlost stahování, tak tento obsah neumístí zadarmo bez dalšího na určité datové úložiště a nezajistí tím příjem pro jinou osobu -
3
provozovatele tohoto datového úložiště. Je více než pravděpodobné, že držitel práv k atraktivnímu obsahu by postupoval tak, aby měl příjem sám nikoliv provozovatel datového úložiště. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že provozovatel datového úložiště, který podniká podle předmětného obchodního modelu, si musí být vědom skutečnosti, že jeho příjem přímo souvisí s množstvím nelegálního obsahu umístěného uživateli na tomto datovém úložišti. Z toho pak vyplývá, že tento provozovatel odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 480/2004 Sb., neboť vzhledem k předmětu, okolnostem a povaze své činnosti má znalost o tom, že obsah ukládaných informací uživateli je nelegální. Je tudíž nepochybné, že pokud provozovatel datového úložiště vědomě podniká s cílem porušovat práva duševního vlastnictví, nemůže se domáhat výhod institutu neexistence obecné odpovědnosti, což vyplývá ze smyslu a účelu směrnice 2000/31/ES a transpozičního předpisu tj. zákona č. 480/2004 Sb. Ospravedlněním nemůže být ani skutečnost, že v podmínkách České republiky uživatelé využívají služeb dotčených datových úložišť, převážně z důvodu nedostatečné a z hlediska formy a rozsahu málo atraktivní legální nabídky digitálního obsahu. Samostatnou často diskutovanou otázkou zůstává, zda institut neexistence obecné odpovědnosti, zabraňuje poskytovateli služeb informační společnosti poskytovat informace podle jiných právních předpisů (např. podle § 8 odst. 1 trestního řádu) nebo naplnit informační nárok podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona. Z ničeho ovšem nevyplývá, že by mělo docházet ke kolizi mezi institutem neexistence obecné odpovědnosti a informační povinností podle jiných právních předpisů, tudíž poskytovatel služeb informační společnosti musí plnit své informační povinnosti podle jiných právních předpisů. Závěrem lze konstatovat, že institut neexistence obecné odpovědnosti podle § 3 až 6 zákona č. 480/2004 Sb. nelze považovat za absolutní, neboť stanoví pouze podmínky, za kterých je určité jednání vyjmuto z odpovědnosti, přičemž dojde-li k úmyslnému porušení povinností podle jiných právních předpisů, nelze se tohoto institutu dovolávat. Svoboda podnikání v rámci digitální ekonomiky nemůže být založena nebo se rozvíjet na skutečnosti, že budou potlačována jiná práva, zejména právo na ochranu duševního vlastnictví. Lze rovněž zevšeobecnit, že v uvedeném kontextu by měla být zajištěna spravedlivá rovnováha mezi všemi relevantními právy, tj. mezi právem na ochranu duševního vlastnictví, svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace.
4
Judikatura Česká judikatura k institutu neexistence obecné odpovědnosti není rozsáhlá, proto se uvádí i relevantní rozhodnutí Soudního dvora EU. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. 11. 2011 ve věci C-70/10 (Scarlet Extended v. SABAM) Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní soud uložil poskytovateli internetového připojení povinnost zavést systém filtrování za účelem zamezení protiprávnímu stahování souborů. Takový příkaz je v rozporu se zákazem ukládat takovému poskytovateli obecnou povinnost dohledu i s požadavkem zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 2. 2012 ve věci C-360/10 (SABAM v. Netlog) Provozovatel sociální sítě dostupné na internetu nemůže být nucen zavést obecný systém filtrování ve vztahu ke všem uživatelům této sítě za účelem zamezení protiprávnímu užívání hudebních a audiovizuálních děl. Taková povinnost by byla v rozporu se zákazem ukládat takovému poskytovateli obecnou povinnost dohledu i s požadavkem zajistit spravedlivou rovnováhu mezi ochranou autorského práva na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 čj. I. ÚS 69/06 Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě. Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, ve smyslu zásady "vigilantibus iura scripta sunt" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42).
5
Ústavní soud má též za nutné připomenout postavení kolektivních správců autorských práv. V projednávané věci autorské svazy spor se stěžovatelem neřešily cestou občanskoprávní, nýbrž ve věci podaly trestní oznámení, ač jsou profesionálními organizacemi předurčenými k odbornému hájení práv autorů. Ústavní soud je toho názoru, že pokud k ochraně autorských práv byly vytvořeny takovéto specializované subjekty se zákonem danými oprávněními, mezi jejichž povinnosti patří mimo jiné právě i vymáhání nároků vzniklých z neoprávněného výkonu kolektivně spravovaných práv (srovnej např. § 100 autorského zákona), je třeba nutnost zásahu orgánů činných v trestním řízení zvažovat zvláště pečlivě. V této souvislosti lze i poznamenat, že z pohledu práva autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) autorského zákona. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2011 čj. 3 Cmo 197/2010-82 vyložil odpovědnost poskytovatele služby podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, následovně: „ … odpovědnost žalovaného za obsah uložených informaci na stránkách www.mesec.cz (v tomto případě za obsah diskusních příspěvků) by v daném případě byla dána podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona pouze v případě, že by obsah diskusních příspěvků byl zjevně protiprávní a tak zcela zřejmým způsobem zasáhl do dobré pověsti žalobce. Protože k tomu, aby pak určitá informace (sdělení) byla způsobilá zasáhnout do dobré pověsti jiné osoby, musí jít o informaci dehonestujíci dotčenou osobu a současně nepravdivou (neboť pravdivost difamující informace vylučuje neoprávněnost zásahu do dobré pověsti), musely by (aby byla založena odpovědnost žalovaného coby poskytovatele služby podle § 5 odst. 1 písm. a/ zákona) diskusní příspěvky na označeném "vláknu" být zjevně nepravdivé a žalobce dehonestující.“
6
Vybraná ustanovení relevantních právních předpisů čl. 12 až 15 směrnice 2000/31/ES Článek 12 „Prostý přenos“ 1. Členské státy zajistí, aby v případě poskytování služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytnutých příjemcem služby komunikační sítí nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti, nebyl poskytovatel služby odpovědný za přenášené informace, pokud: a) není původcem přenosu; b) nevolí příjemce přenášené informace a c) nevolí a nezmění obsah přenášené informace. 2. Přenos informací a zprostředkování přístupu ve smyslu odstavce 1 zahrnuje automatické krátkodobé přechodné ukládání přenášených informací, pokud toto ukládání slouží výhradně pro uskutečnění přenosu v komunikační síti a pokud jeho délka nepřesahuje obvyklou dobu přenosu. 3. Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil porušování práv nebo mu předešel. Článek 13 Ukládání do vyrovnávací paměti („caching“) 1. Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za automatické dočasné přechodné ukládání, které slouží pouze pro co možná nejúčinnější následný přenos informace na žádost jiných příjemců služby, pokud: a) poskytovatel služby informaci nezmění; b) poskytovatel služby vyhoví podmínkám přístupu k informaci; c) poskytovatel služby dodržuje pravidla o aktualizaci informace, která jsou stanovena způsobem obecně uznávaným a používaným v průmyslu; d) poskytovatel služby nepřekročí povolené používání technologie obecně uznávané a používané v průmyslu s cílem získat údaje o užívání informace; e) poskytovatel služby ihned přijme opatření vedoucí k odstranění jím uložené informace nebo ke znemožnění přístupu k ní, jakmile zjistí, že informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup nebo soud nebo jiný správní orgán nařídil odstranění této informace nebo znemožnění přístupu k ní. 2. Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil porušování práv nebo mu předešel.
7
Článek 14 Shromažďování informací 1. Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud: a) poskytovatel nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si není vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace, nebo b) poskytovatel, jakmile se o tomto dozvěděl, jednal s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup. 2. Odstavec 1 se nepoužije, pokud je příjemce závislý na poskytovateli nebo podléhá jeho dohledu. 3. Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel, ani možnost členských států zavést postupy, které umožní odstranění nebo znemožní přístup k informaci. Článek 15 Neexistence obecné povinnosti dohledu 1. Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost. 2. Členské státy mohou poskytovatelům služeb informační společnosti uložit povinnost, aby neprodleně informovali příslušné orgány veřejné moci o pravděpodobných protiprávních činnostech vykonávaných poskytovateli služeb nebo o protiprávních informacích, které tito poskytovatelé, poskytují, nebo aby sdělili příslušným orgánům veřejné moci na jejich žádost informace, na jejichž základě lze zjistit totožnost příjemců jejich služeb, s nimiž uzavřeli dohodu o shromažďování informací. § 3 až 6 zákona č. 480/2004 Sb. §3 Odpovědnost poskytovatele služby za obsah přenášených informací (1) Poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím sítí elektronických komunikací nebo ve zprostředkování přístupu k sítím elektronických komunikací za účelem přenosu informací, odpovídá za obsah přenášených informací, jen pokud a) přenos sám iniciuje, b) zvolí uživatele přenášené informace, nebo c) zvolí nebo změní obsah přenášené informace. (2) Přenos informací a zprostředkování přístupu podle odstavce 1 zahrnuje také automatické krátkodobě dočasné ukládání přenášených informací.
8
§4 Odpovědnost poskytovatele služby za obsah automaticky dočasně meziukládaných informací Poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací automaticky dočasně meziukládaných, jen pokud a) změní obsah informace, b) nevyhoví podmínkám přístupu k informaci, c) nedodržuje pravidla o aktualizaci informace, která jsou obecně uznávána a používána v příslušném odvětví, d) překročí povolené používání technologie obecně uznávané a používané v příslušném odvětví s cílem získat údaje o užívání informace, nebo e) ihned nepřijme opatření vedoucí k odstranění jím uložené informace nebo ke znemožnění přístupu k ní, jakmile zjistí, že informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup nebo soud nařídil stažení či znemožnění přístupu k této informaci. §5 Odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem (1) Poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele, jen a) mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo b) dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací. (2) Poskytovatel služby uvedený v odstavci 1 odpovídá vždy za obsah uložených informací v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele. §6 Poskytovatelé služeb uvedení v § 3 až 5 nejsou povinni a) dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, b) aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace. § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (1) Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. § 40 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon (1) Autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat zejména a) určení svého autorství, 9
b) zákazu ohrožení svého práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně inzerce a jiné reklamy, c) sdělení údajů o způsobu a rozsahu neoprávněného užití, o původu neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla, o způsobu a rozsahu jejího neoprávněného užití, o její ceně, o ceně služby, která s neoprávněným užitím díla souvisí, a o osobách, které se neoprávněného užití díla účastní, včetně osob, kterým byly předmětné rozmnoženiny či napodobeniny díla určeny za účelem jejich poskytnutí třetí osobě; práva na informace podle tohoto ustanovení se autor může domáhat vůči osobě, která do jeho práva neoprávněně zasáhla nebo je neoprávněně ohrozila, a dále zejména vůči osobě, která 1. má nebo měla v držení neoprávněně zhotovenou rozmnoženinu či napodobeninu díla za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, 2. využívá nebo využívala za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu službu, která neoprávněně zasahuje nebo zasahovala do práva autora nebo je neoprávněně ohrožuje nebo ohrožovala, 3. poskytuje nebo poskytovala za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu službu užívanou při činnostech, které neoprávněně zasahují do práva autora nebo je neoprávněně ohrožují, anebo 4. byla označena osobou uvedenou v bodě 1, 2 nebo 3 jako osoba, která se účastní pořízení, výroby nebo distribuce rozmnoženiny či napodobeniny díla anebo poskytování služeb, které neoprávněně zasahují do práva autora nebo je neoprávněně ohrožují, d) odstranění následků zásahu do práva, zejména 1. stažením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2 z obchodování nebo jiného užití, 2. stažením z obchodování a zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2, 3. zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2, 4. zničením nebo odstraněním materiálů a nástrojů použitých výlučně nebo převážně k výrobě neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2, e) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, zejména 1. omluvou, 2. zadostiučiněním v penězích, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo; tím není vyloučena dohoda o narovnání, f) zákazu poskytování služby, kterou využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování práva autora.
10