OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI BŘEZEN 2003
číslo: 30 ročník: VI.
. ZDARMA .
Vážení a milí čtenáři, vzhledem ke skutečnosti, že v posledních dnech se odehrávají boje na území Iráku, považovali jsme za potřebné aktuálně informovat o této situaci. Jako asi nejlepší způsob jsme zvolili možnost zveřejnění názorů známých osobností, jejichž stanoviska nám mohou případně napomoci ve formování názoru. Chceme také vyjádřit hluboké politování nad tím, že k válce vůbec došlo a že vyjednávání, která započala, byla vyhrocena a zakončena tímto ozbrojeným konfliktem. Nad formou a vyhlášením války vyjadřujeme hluboký nesouhlas. Věříme, že už jen modlitby a účinná pomoc všem postiženým ve válečných oblastech mohou zmírnit utrpení, které pro všechny lidi postižené válkou nastává. (-red-) ************************************************************************************************************************************
Prohlášení Svatého stolce k válce 21.3. 2003 14:17 ČBK (Vatikán) Svatý stolec vyjádřil hlubokou bolest nad posledním vývojem událostí v Iráku. Pomoc místnímu obyvatelstvu je nyní prioritou katolických institucí na území Iráku i apoštolské nunciatury, která zůstává stále otevřena v Bagdádu. "Svatý stolec se s hlubokou bolestí dozvěděl o posledním vývoji událostí v Iráku. Na jedné straně litujeme toho, že irácká vláda nepřijala rezoluce OSN, ani výzvy samotného papeže k odzbrojení země. Na druhé straně je odsouzeníhodné, že cesta vyjednávání na základě mezinárodního práva o mírovém řešení iráckého dramatu byla přerušena. Za těchto okolností jsou pro nás satisfakcí informace o tom, že všechny katolické instituce v Iráku pokračují ve své pomoci místnímu obyvatelstvu. Apoštolská nunciatura v Bagdádu vedená arcibiskupem Fernandem Filonim zůstane po celou dobu otevřena, abychom tak přispěli k tomuto dílu solidarity." (lha)
Válka v Iráku není náboženským konfliktem 22.3. 2003 09:49 ČBK (Vatikán) Mluvčí CCEE Sarah Numico ve svém rozhovoru pro polskou katolickou zpravodajskou agenturu zdůraznila, že je třeba odmítnout veškeré interpretace válečného konfliktu v Iráku jako zápasu mezi křesťany a muslimy. "Poslední události se netýkají náboženství a my, křesťané, bychom měli muslimům říkat, jak velmi litujeme násilí, které se nyní děje," řekla Sarah Numico. Spolupráce mezi křesťany a muslimy je naopak jednou z priorit CCEE, která v současnosti sdružuje 34 evropských biskupských konferencí. Mnoho biskupských konferencí spolupracuje s muslimy individuálně, významným přínosem je také činnost komise CCEE s názvem "Islám v Evropě" (Islam in Europe Committee), která zajišťuje výměnu zkušeností z různých zemí a hledá možnosti spolupráce mezi muslimy a křesťany. Důležitá je také informovanost o vzájemných poutech mezi těmito náboženstvími. CCEE ve svém prohlášení zdůrazňuje, že křesťané považují za důležité dát hlasitě najevo svůj nesouhlas s interpretacemi války v Iráku jako konfliktem mezi křesťany a muslimy. "Postoj jednotlivých biskupských konferencí k situaci v Iráku se samozřejmě liší. Zatímco někteří mluví především o svobodě, jiní zdůrazňují více problémy a nebezpečí. Ale všichni církevní představitelé jsou jednotní v potřebě míru a spolupráce s muslimy na základě společných zájmů a cílů," řekla mluvčí CCEE.
-1-
Vyjádření prof. Tomáše Halíka k válce v Iráku 20.3. 2003 14:32 Vlastní zpráva (Praha) Vojenský útok na Irák rozhodně odmítám jako tragickou chybu vlády USA, porušení mezinárodního práva a zejména osudové poškození Západu - znevážení důležitých mezinárodních institucí včetně NATO, dramatické oslabení prestiže a morální legitimity politiky Spojených států, které kromě obětí na životech zřejmě přinese zvýšení rizika mezinárodních konfliktů a paradoxně povzbuzení terorismu. Jakkoliv nelze podceňovat nebezpečnost diktátorů typu Sadama Husejna, považuji snahu nastolit režimy západního typu v arabském světě zvenčí prostřednictvím vojenské intervence za nebezpečnou iluzi nebo propagandistickou floskuli. Je ovšem třeba, aby oponenti Bushovy politiky v USA a představitelé demokratických států v Evropě a světě zřetelně nabídli jasnou a účinnou alternativu vůči „Bushově doktríně“ a politice preventivních válek – je politováníhodné, že se tak dosud nestalo. Nebezpečí mezinárodního terorismu, diktátorských režimů, ale i zkratových válečnických dobrodružství nutně vyžadují obnovu pravidel i institucí mezinárodního práva. Jsem rád, že náš stát není mezi zeměmi, které se účastní útoku na Irák a zaráží mne alibistický tón prohlášení českých a moravských biskupů k zahájení války. Tomáš Halík, kněz a vysokoškolský pedagog (jf)
KŘESŤANÉ ZASVĚTILI IRÁK MATCE BOŽÍ V pátek večer zasvětili iráčtí křesťané z různých církví svou zemi Matce Boží. Slavnostní akt se konal v katedrále svatého Josefa, kde se slouží v chaldejském ritu. Obřadu byli přítomni představitelé chaldejského patriarchátu, římsko-katolické, syrsko-katolické, assyrsko-katolické a arménsko-katolické církve i představitelé syrských pravoslavných. Kathnet, 22. 3. 2003
PROHLÁŠENÍ ČBK KE KONFLIKTU V IRÁKU Svět je v těchto dnech konfrontován se skutečností válečného konfliktu na území Iráku, jehož vláda a její mocenské složky jsou již po téměř dvacet let právem obviňovány světovou veřejností i Radou bezpečnosti OSN z porušování základních lidských práv a svobod a vnímány jako vážná hrozba pro mírový život nejen pouze blízkovýchodního regionu, ale i celého světa. Celý svět je v těchto dnech konfrontován se strašlivou skutečností silového řešení, které přináší smrt, utrpení a ničí materiální hodnoty. My, čeští a moravští katoličtí biskupové, jsme hluboce přesvědčeni, že v takovémto dramatickém okamžiku je nesmírně těžké odpovědět na zásadní etickou otázku "Co je v této situaci menším zlem?" Je menším zlem nereagovat silou na závažné hrozby ohrožující formou terorismu nevinné lidi po celém světě, nadále se snažit o jednání, která však již mohou být ze strany Iráku pouhou mocenskou hrou a přitom riskovat zmnohonásobení ničivé síly diktátora? Nebo je menším zlem "bránit mír silou" a připustit smrt nejen vojáků, ale i nevinných obětí, které každá válka přináší? Doufáme, že politici, kteří nesou na svých bedrech toto nesmírně těžké rozhodování, k němu měli dostatek zásadních informací a rozhodli se podle svého svědomí. Doufáme, že politici poctivě zhodnotili všechny argumenty, které hovoří proti použití síly jako nejzazší formy obrany proti zlu, a které se kolem dané vojenské akce stále vyskytují. Doufáme, že politici budou ochotni v budoucnu vysvětlit pozadí svých rozhodnutí, která se veřejnosti zdají někdy eticky zdůvodnitelná pouze se značnými pochybnostmi. Důvodem je omezený přístup k informacím a zásadní ovlivněnost úsudku všeobecného mínění mnohdy zkresleným mediálním obrazem skutečnosti. Spolu s papežem Janem Pavlem II. zároveň ale velmi důrazně upozorňujeme z hloubi naší křesťanské tradice na zkušenost, že "na mír není nikdy pozdě", a připomínáme skutečnost, že je jednoznačně stanovena vrcholná povinnost všech zodpovědných využít všech smysluplných prostředků pro znovunastolení míru, ačkoliv to může znamenat nemalé obtíže. Za současné situace naléhavě vyzýváme k neodkladné a dostatečné humanitární pomoci, která by zmírnila strašné utrpení války pro civilní obyvatelstvo. V této chvíli také zvlášť vzpomínáme v modlitbách na všechny české vojáky, kteří naplňují rozhodnutí a závazek České republiky o formě účasti naší země při silovém řešení konfliktu. Myslíme také ve svých prosbách na jejich rodiny a blízké. Jako biskupové a občané této země voláme všechny lidi dobré vůle, kteří vyznávají Boha jako dárce pokoje, aby se sjednotili v modlitbě za nalezení pokojného řešení, které povede ke skutečnému míru a pokoji nejen na válečném poli, ale i v lidských srdcích. ČBK, 21. 3. 2003 -2-
JEZUITA UPŘESŇUJE NAUKU O SPRAVEDLIVÉ VÁLCE Rozhovor se sekretářem Německé biskupské konference P. Hansem Langendörferem SJ Deutsche Tagespost 28.1.2003. Otázky klade Karl-Georg Michel. Biskupové se vyslovili proti hrozící válce proti Iráku. Musejí být křesťané proti ní v každém případě? Pro katolíky mají principy církevní nauky o míru nejvyšší závaznost. Politická rozhodování však vždy předpokládají také znalost konkrétních okolností, odhad důsledků určitého jednání nebo nejednání a zhodnocení možných alternativ postupu. Když církev vstupuje – jako v případě konfliktu s Irákem – na pole politiky, nemají proto její výpovědi stejnou závaznost jako samy principy. Avšak věřící, kteří dospějí k jinému závěru než papež nebo biskupové, musejí umět ve svědomí zodpovědět své důvody. Kde tomu tak není, nelze mluvit o křesťansky odpovědném rozhodování. Biskupové odmítají preventivní válku. Izrael v nejednom konfliktu preventivně použil sílu. Kde jsou hranice? Teorie mezinárodního právu rozlišuje mezi preventivním a preemptivním užitím síly. Preemptivním úderem se předchází útoku konkrétně připravovanému, který už více nebo ně bezprostředně hrozí. V tom případě jde o akt sebeobrany, jejž mezinárodní právo kryje. Naproti tomu preventivní válkou se míní napadení podnikané proto, že je protivník všeobecně pokládán za ohrožujícího a nebezpečného. Takový útok je v rozporu s mezinárodním právem i s církevní naukou. Každé srovnání kulhá. Ale někteří vidí v Saddámovi druhého Hitlera. Politika appeasementu (usmiřování ústupky, pozn. př.) už kdysi selhala, se známými katastrofálními následky... Myslet výhradně v alternativě "buď mír, anebo appeasement" by znamenalo fatálně zužovat spektrum možností politického jednání. Biskupové nežádají nečinnost mezinárodního společenství. Je nutno využít existujících možností, kterak bez války jak jen lze omezit útočné schopnosti Iráku, především jeho disponování zbraněmi hromadného ničení. Byla by válka nespravedlivá, i kdyby Rada bezpečnosti vyslovila souhlas? Otázka, jak se zachová Rada bezpečnosti OSN, má skutečně pro etické hodnocení zahájení války velký význam. V perspektivě církevní nauky o míru znamená souhlas RB OSN sice nutnou, nikoli však postačující podmínku mravní přípustnosti užití síly. Podstatné výhrady, jež vůči válce proti Iráku vyslovil papež nebo také němečtí biskupové, by zůstaly i pak v platnosti. Církevní stanovisko je jasné: Žádnou válku! Nemáte však v této souvislosti starost, že se dá jednostranně využít stranickopoliticky? Ve veřejném životě není nikdo absolutně ochráněn před tím, že ho budou straničtí stratégové – jednou toho, jindy jiného směru – pro sebe využívat. Nejlepší prostředek proti tomu je hlásat poselství vhod i nevhod a držet se své vlastní věci. Taková jasnost a suverénnost působí na lidi přesvědčivě a přispívá k tomu, že leckteré stranickopolitické manévry vyznějí spíše bledě. Z němčiny přeložil Dr.Václav Frei
z http://res.catholica.cz 21.3.2003 - ROZHOVORY
Rozhovor prezidenta Václava Klause pro Hospodářské noviny Pane prezidente, před dvěma týdny jste v inauguračním projevu říkal, že chcete přispět k tomu, aby se rozjasnily tváře a byl na nich optimistický úsměv, se kterým jde všechno lépe. Teď na televizních obrazovkách létají rakety, v irácké krizi jsou první mrtví. Jak si v této době udržet úsměv a optimismus? Načasování irácké krize na druhý týden mého prezidentského úřadu jsem určitě ovlivnit nemohl. Samozřejmě, že mne netěší a přidala mi další vrásku do tváře. Nicméně si myslím, že to není věc, která se bezprostředně dotýká někoho z nás. Je to věc, která se naštěstí osobně neprojevuje v životech deseti miliónů občanů České republiky. Považuji tu událost za velikou tragédii pro obyvatele země, jíž se týká. Na žádné jásání to určitě není. Ještě se přidržíme vašeho projevu. Za jednu z priorit jste označil obhajobu našich zájmů. Jaké jsou podle vás české národní zájmy v irácké krizi? Je třeba vždy pochopit šíři zájmů a pohledů, které na tu či onu věc máme. Bylo by chybou, kdybychom právě v případě irácké krize zvolili výlučně jednu stránku věci. Minimálně bych hovořil o jakémsi trojúhelníku. Jedním vrcholem toho trojúhelníku je lidský, občanský, řekl bych humanistický pohled. Druhým vrcholem je vnitropolitická agenda, kdy se ten či onen politik vyjadřuje k věci se svými vnitropolitickými cíli a ambicemi. A konečně třetím vrcholem toho trojúhelníku je zahraničněpolitický aspekt. Považoval bych za velkou chybu, kdyby zvítězil jeden z vrcholů. Mám pocit, že máme hledat nějaký optimální bod uvnitř tohoto trojúhelníku, který by byl kdesi v geometrickém středu.
-3-
Podtrženo: nemyslím si, že jediným dominantním pohledem v této věci je naše spojenectví s USA v rámci NATO. To je pro mne jenom jeden z pohledů. Beru jej velmi vážně na vědomí, ale mou mysl nezatemňuje. A mám trochu strach, že zatemnil mysl některých jiných. Viděno touto optikou: Jak bychom tedy měli v těchto a příštích dnech jako Česká republika prosazovat své zájmy v iráckém konfliktu? Hlavně bychom nemuseli zcela jednoznačně naskočit na model chování, který je tak viditelně reprezentován angloamerickou koalicí. Je řada politiků, kteří se ostentativně tváří, že se zúčastňují jednání na Azorech - jako španělský předseda vlády Aznar - a jejichž tvář spolu s Bushem a Blairem poté obletí celý svět. Druhý den pak promluví ve španělském parlamentu a sdělí, že ani jediný španělský voják nevkročí na irácké území. I z tohoto hlediska bychom se měli chovat rozumně. Parlament vytyčil jistý mandát chování České republiky v této věci a já bych považoval za nešťastné, kdyby byl překročen. Měli bychom se chovat tak, jak vyžaduje okamžitá situace? Narážím na evidentní rozkol mezi našimi spojenci, takže budeme muset volit. Myslím, že to nejhorší, co můžeme udělat, je nezaujmout žádné stanovisko. Nepřiklonit se ani na jednu stranu. Je to úplně opačně. Nikdy v životě bych neřekl, že máme reagovat podle okamžité situace. Trvám na tom, že musíme být konzistentní. Že musíme být sví, deset dní před útokem na Bagdád, v den útoku na Bagdád i tři měsíce po útoku na Bagdád. Byť už budeme daleko více vědět o tom, jak snadný nebo nesnadný tento útok byl a jaké lidské utrpení vyvolal. Stále tu však bude volba mezi stanoviskem Evropské unie a odlišným pohledem Spojených států. Začne být stále zřetelnější, že některé země Evropské unie se shodují se Spojenými státy a jiné ne. Co v takový moment budeme dělat? Ani tuto volbu v žádném případě nemáme. Kdo na toto falešné dilema přistoupí, tak pouze papouškuje zjednodušené názory. Pokud by se Česká republika nechala dotlačit k odpovědi "ano" či "ne", udělala by hrubou chybu. Naše stanovisko nemůže být ani "americké", ani "francouzské", naše stanovisko musí být české. To, že eventuálně není jednoznačným přikloněním se k tomu či onomu postoji, vůbec neznamená lavírování, jak se v posledních dnech objevuje v médiích. To jsou formulace skupiny lidí, která chce zcela jednoznačně přijmout proamerické stanovisko. A říká, že když nepřijmete žádné, tak lavírujete. Totální opak je pravdou. Několikrát jste uvedl, že vaším cílem je, aby ústavní činitelé České republiky mluvili jedním hlasem, aby zaujímali společná stanoviska. Ovšem to, co se odehrává v posledních dnech, takto charakterizovat nelze. Včera vláda přijala k irácké krizi písemné usnesení. Ovšem chvíli nato ministr zahraničí Cyril Svoboda interpretoval usnesení jinak než ministerský předseda Vladimír Špidla. Co můžete udělat pro to, aby Česko mluvilo jedním hlasem? Zaprvé se snažím nenásilným způsobem k tomu jednomu hlasu přispívat. Proto jsem se po zasedání Bezpečnostní rady státu i po středečním jednání vlády velmi opanoval, abych udělal soud o tom či onom vystoupení dalšího ústavního činitele. Pro mne bylo po těchto zasedáních jasné, že existuje jedno stanovisko a jeden návrh usnesení. Zodpovědně říkám, že na akci, které jsem se zúčastnil (pondělní Bezpečnostní rada státu) - a pokud jsem informován, tak i na schůzi vlády - byla pro takové stanovisko drtivá většina hlasů. Teď se mne maximálně můžete ptát na to, co si myslím o alternativním usnesení vlády a neodpovídajícím vystoupení ministra zahraničí Svobody v pořadu BBC. To je jiná otázka. Ale na odchylku se musíte ptát pana ministra Svobody, nikoliv mne. Položím tedy triviální otázku: Jsme ve válce s Irákem, nebo nejsme? Ve válce s Irákem Česká republika v žádném případě není. A to není extrémní názor Václava Klause, prezidenta republiky. To je názor české vlády. Nedávno jste označil irácký režim za nehumánní a velmi nedemokratický. A válka, která začala, je často zdůvodňována i mimořádnou brutalitou vlády Saddáma Husajna. Právě tímto morálním rozměrem argumentují jak George Bush, tak Tony Blair. Přikláníte se vy sám k názoru, že je nutné zbavit se nebezpečného tyrana i za cenu vojenské intervence? Nepřikláním. Naprosto jasně ne. Myslím, že o tom ze všech mých vyjádření nikdo nepochybuje a tento můj výrok nikoho nepřekvapuje. Ve světě je celá řada nehumánních a nedemokratických režimů. Koneckonců i my jsme žili v jednom z nich. Metoda režimové změny cestou války je věc v dosavadních lidských dějinách naprosto neznámá. Věříte tomu, že Irák mohl být odzbrojen bez vojenského zásahu? Mluvili jsme primárně o změně režimu, což je to, o co dnes anglo-americká koalice usiluje. V druhé rovině se hovoří o odzbrojování. A ve třetí rovině se hovoří o tom, že je třeba zbavit Irák zbraní hromadného ničení. Opakovaně říkám, že se nepovažuji ani za znalce Iráku, ani za specifického odborníka na tuto problematiku. Považuji za možné nalézt co největší koalici států a potažmo občanů, jde-li o to, aby v Iráku nebyly zbraně hromadného ničení. Za daleko tenčí považuji možnost nalézt koalici, která by chtěla totálně odzbrojovat jednu zemi. Česká republika nemá zbraně hromadného ničení. Kdyby nás jich chtěl někdo zbavovat, tak bychom se mohli pousmát a říci: My žádné nemáme. Ovšem kdyby nás někdo chtěl odzbrojovat, tak bychom asi dost intenzívně protestovali. Myslím, že nejmenší a nejtenčí koalice, na které by se svět byl schopen domluvit, by byla ta o režimové změně. Říkám to bez ohledu na to, co si sám myslím a co si o iráckém režimu zřejmě myslí většina občanů České republiky. Shrnuto: Dominantním úkolem, na který máme nárok, je pokus zbavit Irák zbraní hromadného ničení. A já nejsem přesvědčen, že k tomu byla zvolena správná metoda. Kdybyste měl v ruce rozhodnutí vy - dal byste zbrojním inspektorům OSN více času, pokračoval byste v diplomatických jednáních? Tato otázka je v dané chvíli zcela hypotetická, a proto naprosto nezajímavá. Nejsem ochoten mluvit o detailech v Iráku, protože to není můj "cup of tea". Často se odvoláváte na veřejné mínění, na názory občanů. V české veřejnosti je poměrně rozšířen názor, že jedním z vý-
-4-
znamných hybatelů iráckého konfliktu jsou zájmy amerických společností. Jak byste jako ekonom a člověk, jenž zná diskusi, která se v Americe o tom vede, reagoval? Jsem v intenzívním kontaktu s řadou amerických pravicových think tanků a vím, že i jejich názor je velmi rozpolcen. I uvnitř americké pravice. Dvěma nejznámějšími na pravici politického spektra v USA jsou American Enterprise Institute a CATO Institute. Sledujeme-li jejich výstupy, tak vidíme, že mezi nimi vznikl nesmiřitelný souboj, téměř na život a na smrt. AEI se plně staví za Bushovu administrativu - v tomto institutu řadu let pracoval současný viceprezident Cheney, kterého osobně znám. Zatímco CATO Institute je tvrdým kritikem a Bushovo pootočení věcí v této zahraničněpolitické kauze označuje za zradu konzervativních ideálů svobodné Ameriky. Jakkoli mám svůj názor na tento spor, tak tvrdě odmítám myšlenky některých našich komentátorů či politiků, že Amerika tuto akci podniká kvůli ropě nebo něčemu takovému. To považuji za naprosto směšné a nesmyslné. Jaký výsledek této války považujete za dobrý a jaký výsledek za přijatelný? Nepředpokládám, že by irácká armáda mohla znamenat vážnou brzdu koaličnímu útoku. Z tohoto hlediska jde jenom o to, jak rozsáhlý zásah bude použit, a tudíž jak dlouho bude celý útok na Irák trvat. S ohledem na lidské utrpení bych si přál, aby byl co nejkratší a v tomto smyslu i co nejmenší. Něco úplně jiného je budování nového Iráku. Tady mám hrůzu z toho, že je celý americký koncept založen na tom, čemu se anglicky říká "wishful thinking", neboli přání otcem myšlenky. Sny o tom, že bude dosazena jakási exilová vláda velmi roztříštěné irácké - protože totálně decimované - opozice, která zvládne transformační fázi společnosti ve sféře politické, ekonomické, sociální, kulturní i jiné, to je myslím založeno na strašlivém zjednodušení. A tady vím, o čem mluvím. Z ekonomických kruhů často zaznívá řekněme brutálně cynické hledisko: Čím déle trvá nejistota, tím horší zpráva je to pro světovou ekonomiku. Z tohoto pohledu je jistě dobře, že válka začala nyní a že by podle předpokladů neměla být extrémně dlouhá. Kdyby se konflikt odkládal a nejistota přetrvávala, tak by to pro světovou ekonomiku nebylo dobré. Co si o tom myslíte? Brutálně cynické hledisko mne absolutně nezajímá. Totálně bledne před elementární otázkou lidskou, která je v této věci naprosto dominantní. To, jestli bude růst HDP v České republice, Evropě nebo celém světě kvůli této krizi o půl procenta vyšší nebo nižší, je mi absolutně lhostejné. Václav Klaus, Hospodářské noviny, 21.3.2003 - kráceno – 22.3.2003 Názory - strana 9 MF DNES – kráceno -
Vladimír Špidla: Útokem na Irák si nejsem jist VLADIMÍR ŠPIDLA (51) je vzděláním historik, v době normalizace se však živil i v dělnických profesích. V roce 1989 spoluzakládal sociální demokracii. Nikdy nebyl členem KSČ. Od dubna 1997 první místopředseda ČSSD, od roku 1998 vicepremiér a ministr práce a sociálních věcí. V roce 2001 se stal předsedou ČSSD, kde si ho přál vidět Miloš Zeman. Loni v červnu vyhrál volby a stal se premiérem.
Sobotní rozhovor s premiérem Jak se vlastně český premiér doví o začátku útoku na Irák? Už ve středu večer, zhruba v šest hodin, jsem měl informace, že přibližně ve dvě hodiny v noci budou zahájeny vojenské akce. A pak nočním telefonem. Kdo vám to zavolal? Je tady generál Lesný, který má spojení na generální štáb a bezpečnostní služby. Ten mi to volal. Někteří členové vlády prý dostali od amerických diplomatů radu, aby si ve dvě v noci pustili CNN, pokud se chtějí něco dozvědět. Také jste se díval? Ne. Není to pro mě tak významný informační zdroj. Stále se vedou spory, jaká je vlastně pozice České republiky... ... žádné spory se nevedou, pozice je jasná. Nejsme součástí akce proti Iráku. Ale jsme součástí protiteroristické koalice v rámci operace „Trvalá svoboda“, zahájené po 11. září. Nebyl nový akt Rady bezpečnosti, nepřipadá v úvahu, abychom se zapojili do vojenských akcí na území Iráku. Platí jen to, že když budou použity zbraně hromadného ničení, bude česká jednotka zachraňovat životy a odstraňovat následky. Proč česká vláda nemůže jednoznačně říct, zda podporuje útok na Irák, nebo naopak? Protože jsme požadovali nový akt Rady bezpečnosti OSN. Takový je mandát, který nám dal parlament. Spíš to vypadá, jako by se vláda nechtěla vyjádřit jasně. Proč tedy neřekneme: Útok přišel bez souhlasu OSN, jsme tedy proti němu? Vyjádřili jsme se v kontextu situace. Je to velmi obdobné výrokům řady evropských zemí. Nejde o vojenskou, ale o politickou podporu. Jsme součástí mezinárodního společenství, které usiluje o odzbrojení Iráku. Stojíme politicky vedle Francie, Německa, ale taky vedle Velké Británie, zkrátka na straně rezolucí požadujících odzbrojení Saddáma Husajna. Američané tvrdí, že je podporuje pětatřicet zemí včetně nás. Vy jste řekl, že žádná taková koalice neexistuje. Jak to tedy je?
-5-
Koalice neexistuje, existuje seznam zemí. Česká republika na základě usnesení parlamentu poskytuje území pro průjezdy, přelety a pobyt menších jednotek spojeneckých vojsk. Jak byste vojenskou akci proti Iráku nazval? Je to porušení mezinárodního práva, nebo naopak akce nezbytná k zachování světové bezpečnosti? Nemůžeme zapomenout na to, že Irák dvanáct let neplní rezoluce Rady bezpečnosti a v poslední době se prokázalo, že disponuje například raketami Scud, které měly být už dávno zničeny. Závěr z hlediska mezinárodního práva bude učiněn později. Těch interpretací je teď velké množství. Ani ze strany OSN jsem nezaznamenal jednoznačné stanovisko. Proč vlastně potřebujeme nějakou novou rezoluci Rady bezpečnosti? Protože jsme toho názoru, že by bylo správné, aby ten závěrečný a rozhodující moment byl ještě jednou zvážen a rozhodnut. Je to suverénní stanovisko. Souhlasíte s názorem, že režim Saddáma Husajna je nebezpečím pro celý svět? Je to velmi krutý diktátor. V okamžiku, kdy měl sílu, zahájil dvě agresivní války, proti Íránu a Kuvajtu. Počet obětí jeho režimu se dá počítat v milionech. Jak by se s ním tedy měl svět vyrovnat? Je třeba stupňovat na něj nátlak. Pro naši vojenskou účast by byl třeba nový akt Rady bezpečnosti. Abychom tomu rozuměli: bez nového aktu Rady bezpečnosti není Saddámův režim pro Česko natolik nebezpečný, aby bylo nutné s ním bojovat silou? Ne, pro nás to znamená jen tolik, že bez nového aktu se Česká republika vojensky angažovat nebude. Taková je naše představa o správném postupu. Co si myslíte vy osobně: je správné v tuto chvíli řešit irácký problém vojensky? Nejsem si tím jist. Nicméně ta situace tady je: válka začala. Jaký byste si přál výsledek? Obnova normálního života v Iráku a stabilita celého regionu. Tedy odstranění Saddáma Husajna a pád jeho režimu? Definoval jsem to zcela jasně. Ostatní okolnosti jsou tomu pouze podřízené. Označil byste se za pacifistu? Ne. Existují jistě situace, kdy je oprávněné použít zbraně. Druhá světová válka je jistě takovým příkladem. Ale násilí považuji až za krajní prostředek.
Historie území dnešního Iráku kls, Vít Pohanka
24.02.2003 10:50
z http://rozhlas.cz
První díl seriálu o Iráku je věnován historii dnešního iráckého území a etnickému složení obyvatelstva. V Ottově slovníku naučném, vydaném na přelomu devatenáctého a dvacátého století, najdeme heslo Irák pouze ve spojení s přídavným jménem arabský či perský, jako pojmenování provincií v prvním případě osmanské a v druhém perské říše. Ani sečtělý člověk žijící před sto lety by zřejmě nevěděl, o jakém území je řeč, řekne-li se dnes tak často skloňované slovo Irák. Víc by mu nejspíš řekl název Babylonie či Mezopotámie, historické názvy větší části území dnešního Iráku. A není divu.
Babylonská věž Autor: archiv ČRo
Mezi Eufratem a Tigridem se už ve 4. tisíciletí před Kristem začala organizovat sumérská společnost, která držela v mnoha ohledech civilizační prvenství - Sumérové vytvořili první písmo, vystavěli zavlažovací kanály a začali používat kolo. Mimo jiné i to umožnilo rychlý rozvoj společnosti, která patřila ve starověku k těm nejrozvinutějším
Území postupně ovládli Peršané, Alexandr Veliký, Římané a opět Peršané. V polovině 7. století našeho letopočtu přišli Arabové, kteří tam už zůstali. Bagdád se stal postupně největším kulturním a obchodním centrem arabského světa. Potom zemi zpustošil mongolský vpád ve dvanáctém století a úpadek nastal po připojení k osmanské říši o 400 let později. Luboš Kropáček z pražského Ústavu pro Blízký východ a Afriku vysvětluje, že Iráčané jsou na minulost své země velmi hrdí. Kropáček: Domnívám se, že nejslavnějším období, které také takto hodnotí ve své historické paměti většina Iráčanů, je období apásavského chalífátu, kdy bylo založeno město Bagdád, jako hlavní město této říše, v době polovině 8. století. Potom také století 9. z období Háruna Arašída, nám dobře známého z Pohádek tisíce a jedné noci.
-6-
Novodobé dějiny Iráku se začaly psát po první světové válce, kdy si vítězné státy rozdělily arabské provincie Osmanské říše, nad iráckým územím získala mandát Velká Británie. V roce 1921 bylo vyhlášeno Irácké království a vznikla tak formálně nezávislá irácká monarchie, jejímuž faktickému rozpadu musela bránit početná britská vojenská přítomnost. V průběhu druhé světové války se Irácké království postavilo na stranu spojenců a v padesátých letech, kdy opadl přímý politický vliv Velké Británie, dostávalo významnou vojenskou pomoc ze strany Spojených států. V roce 1958 ale došlo k vojenskému převratu, do značné míry i kvůli komplikovaným vztahům mezi arabskými státy a byla vyhlášena Irácká republika. Její vláda se v následujících dvou desetiletích několikrát změnila, v roce 1979 se chopil moci generál Saddám Husajn. Na dějiny Iráku mělo značný vliv i jeho etnické složení a náboženská příslušnost. Zřejmě největší publicity se dostává kurdské menšině na severu země, její postavení se po válce v Zálivu v roce 1991 výrazně změnilo, popisuje ho novinář Břetislav Tureček z deníku Právo, který kurdské území nedávno navštívil. Tureček: Iráčtí Kurdové se od roku 1991 stali jedinou kurdskou menšinou na Blízkém východě, která si do velké míry spravuje svoje záležitosti. Získali svůj parlament, mají autonomní území na kterém je jejich vláda, politické strany, tisk a podobně. Dá se říci, že írácký Kurdistán je dnes jedním z nejsvobodnějších území v této části Blízkého východu. Jenže právě Kurdové mohou, podle Břetislava Turečka, případným pádem Saddáma Husajna nejvíc co ztratit. Tureček: Pokud by padl, tak pro ně to znamenalo, že jejich region bude spravovat CENTRA, to znamená z Bagdádu. Proto je tam silný názor, že se nikdy nebudou mít tak dobře a mít tolik samostatnosti jako dnes. Situaci v Iráku komplikuje dále skutečnost, že ačkoli se více než 90 procent obyvatel hlásí k muslimské víře, 60 - 65 procent z nich jsou šíitští muslimové, přičemž všechny důležité posty ve vládě zastávají muslimové vyznání sunnitského. Jak Šíitové tak Kurdové se v každém případě krvavě bouřili v průběhu dvacátého století vícekrát, ozbrojený, zejména kurdský odpor má hluboké kořeny. I pokud se Spojeným státům a jejich spojencům podaří porazit režim Saddáma Husajna, nevyřeší to zřejmě historický antagonismus hlavních tří skupin obyvatel žijících na území dnešního Iráku.
Postní doba – obrácení k Bohu
Edmund Dillinger
Každoročně nás Církev mezi dvěma velkými svátky Kristova narození a jeho zmrtvýchvstání volá k obrácení a k zamyšlení. Bylo by žádoucí, aby alespoň ti z nás, kteří chtějí uskutečňovat opravdové křesťanství, využili tuto postní dobu. Čas o Vánocích se zneužívá nákupní horečkou, která je cizí jejich smyslu a obsahu, takže při náboženském vrcholu, narození Vykupitele lidského pokolení, mnozí padají na židli vyčerpaní a stresovaní. Podobně to pokračuje v době masopustu. A jsme-li poctiví, odpovězme si sami na otázku: jsme opravdu veselí a spokojení po všech těch světských radovánkách? Pravou radost by nám mělo přinést naše křesťanské poselství, protože Kristus nám přinesl záchranu z lidské bídy a záhuby. On je světlo v temnotách této světské doby. Můžeme to vůbec ještě pochopit? Můžeme přijmout opravdovou „duchovní radost“? Volání Církve je dnes oprávněnější než kdykoliv jindy. Je doba obrácení, doba klidného zamyšlení, doba zamyšlení nad sebou. Ovocem tohoto obrácení musí být návrat – návrat ke kořenům našeho lidství. Musíme opět poznat, že jsme stvořeni od Boha, stále s ním podstatně spjati a že bez Boha nemůžeme smysluplně existovat. Pozorujme sami sebe a své bližní: Jak žije „bezbožný“ člověk? Žije v rozporu, v konfrontaci a obraně. Před nedávnem jsem byl pozván na jednu slavnost. Cítil jsem, jak se jeden host přímo tlačí do mé blízkosti. Začal pak rozhovor plný námitek a útoků proti Církvi a proti papeži. Výraz jeho tváře byl stále vzteklejší a zatvrzelejší. Odpovídal jsem přátelsky a klidně na jeho nadávky, poopravil jsem některé představy, ale on nepřestával. Nakonec jsem mu položil nečekaně otázku: „Proč jste ve své řeči tak negativní a agresivní? Když se vám Církev nelíbí, nechejte ji na pokoji a hledejte si svou vlastní filozofii a pokuste se o pozitivní a spokojené uskutečnění svého života.“ Tato věta prolomila jeho řeč. Do očí mu vstoupily slzy a o mi řekl: „Zasáhl jste přímo nerv. Můj život není v pořádku. Mám sice dobré zaměstnání a mnoho peněz, mám dům a auto, ale jsem dvakrát rozvedený, teď žiji s třetí ženou, děti z prvního manželství nechtějí o mně nic vědět. Pořád si kladu otázku, co mi tento život vlastně dal. Vystoupil jsem z Církve, protože jsem kvůli rozvodu nemohl přistupovat ke svátostem. Tak jsem zpřetrhal poslední pouta.“ Tak poznáváme důvod, proč je dnes tolik urážek na adresu Církve a náboženství vůbec; proč je papež napadán, proč jsou pomlouvána nová katolická hnutí, proč jsou modlitební a mariánské skupiny označovány za sekty. To všechno je totiž pro lidi jako žijící svědomí proti bezbožnosti dnešní doby. Potřebujeme odvahu, sílu a vytrvalost. Urážky a útoky jsou projevem bezradnosti a ztracenosti lidí, kteří bez Boha sešli na bludné cesty, které nevedou k cíli. -7-
Potřebujeme Boží pomoc, abychom vytrvali v dobrém. Valí se mnoho utrpení, ale Boží láska a důvěra v nám vždy pomohou z nejhoršího. Víme, že Bůh se láskyplně stará o tento svět.
Boha
Naše společnost ztratila vědomí hodnot. Tato dekadentní společnost pohrdá ve svém každodenním životě Desaterem. Již před deseti lety jedna studie na univerzitě Columbia v New Yorku došla k závěru, že narušení a rozvrat rodiny jsou hlavní příčinou růstu násilí mezi mladistvými. Stále znovu se konstatuje, že zločinci pocházejí z rozvrácených a rozvedených rodin. Devatenáctiletý mladík, který znásilnil školačku v Mnichově, si stěžoval, že nikdy nepoznal svého otce a jeho matka ho odložila. Zmíněná studie uvádí: „Kde selže rodina, přikloní se mladí lidé k asociálním bandám.“ Uvádějí se tři důvody, proč rodiny selhávají ve svém výchovném poslání: 1. Stále více matek dává přednost zaměstnání před láskyplným příklonem k dětem a jejich dobrou výchovou. 2. Přibývá domácností, kde žije jen jeden rodič (po rozvodu, nemanželském početí, po rozchodu druhů). 3 . Mizí velké rodiny (soužití tří generací) jako místo předávání tradic a životních zkušeností a mizí rodiny s větším počtem dětí, které jsou nejlepší školou sociálního chování. Ale ať jsou tyto vědecké výpovědi jakkoliv ohromující a pádné, společenský trend nejsou schopny změnit. To je dokladem, že je jen málo lidí, kteří se skutečně řídí rozumem. Obrácení, zamyšlení musí vést ke změně. Ke změně současné společenské situace, ke kladné změně může vést jen nová evangelizace, respektování poselství Ježíše Krista. Jinak se dočkáme toho, co se dále modlíme v Uvedení do první modlitby: Proto jsem přísahal ve svém hněvu, nepřijdou na místo mého klidu. Lukáš vypráví podobenství o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9–12). I zde slýcháme některé překroucené interpretace. Je prý zde řečeno, že člověk se nemá tlačit dopředu a usilovat o nějakou zvláštní svatost. Přísné dodržování předpisů není nijak důležité, člověk může klidně zůstat vzadu, hřešit, to není něco tak špatného, je třeba jen trochu sklonit hlavu a udělat pokorný dojem. Poselství tohoto podobenství je však toto: Farizeus vypočítává pyšně před Boží tváří, co všechno vykonal vlastními silami, a nyní očekává od Boha, že ho samozřejmě přijme jako spravedlivého. Bůh je nyní jeho dlužníkem. Jenže Boží milost je nezasloužený dar, který si musíme pokorně vyprosit. Člověk musí uznat, že je jako tvor závislý na Bohu a všechno musí očekávat do něho. Bez Boha není člověk ničím, ale s Bohem může všechno. Využijme tuto postní dobu k tomu, že se odvrátíme od sebe a obrátíme k Bohu, abychom vykročili na správnou cestu. To by byla správně využitá postní doba. Z Der Fels 3/2002 (Světlo 10/03) -kráceno-
DESET VELKÝCH SVOBOD ČLOVĚKA Já jsem Pán, tvůj Bůh. Ty, člověče, patříš ke mně. Když se mne budeš držet, bude tvůj život vypadat takto: 1. Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mne zpodobňovat. Já ti budu pomáhat, abys mohl žít bez bázně a ve svobodě. 2. Budeš mít v úctě mé jméno. Nemusíš mne nutit, abych ti pomohl. Já jsem Jahve, Bůh s tebou. 3. Budeš zachovávat den odpočinku. Nebudeš se štvát stálou honbou za prací, za zábavou. Máš právo žít zdravě a klidně. 4. Budeš ctít otce a matku. Dáš-li se vést mou otcovskou láskou ve své rodině, budeš mít bezpečí domova. 5. Nebudeš zabíjet. Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno předstihnout, vyřídit. Já chci být tvým ochráncem, můžeš žít beze strachu a v míru. 6. Nebudeš cizoložit. Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami pokoutní lásky připravil o schopnost lásky krásné a věrné. Já chci být dárcem tvého štěstí v lásce opravdové. 7. Nebudeš krást. Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Co bys získal na majetku, ztratil bys na klidné mysli. Poznáš, že větší radost je dávat než brát. 8. Nebudeš lhát. Nemusíš se zaplétat do lží, to dělá život nejistým. Já jsem Pravda a ty budeš také důvěryhodný. 9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního. Nenarušíš manželství druhých, nebudeš bořit domov dětem. Já jsem svazek muže a ženy ustanovil jako posvátný. Když to budeš respektovat, ušetříš mnohé trápení sobě i jiným. 10. Nebudeš závistivý ani chamtivý. Nemusíš se užírat závistí druhým. Já ti dávám dobré dary. Uč se přát je i ostatním a naučíš se žít pokojně.
Omlouváme se všem čtenářům, ale z hlediska urychlené tvorby tohoto čísla nebylo možné zajistit textové korektury. Děkujeme za pochopení. (-red-) Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Tel. 465 325 166, 602 828 751,
[email protected] Textové korektury: Olga Skalická Děkujeme za jakýkoli psaný příspěvek, který může obohatit stránky časopisu a informovat o životě ve farnosti.
-8-