SOKRATES Teorie práva - letní semestr 2011 12. cvičení: Zákonnost a ústavnost, právní záruky zákonnosti. 11. Zákonnost a ústavnost, právní záruky zákonnosti a. Základní lidská práva a jejich ochrana. b. Rozhodování sporů Česká republika je demokratickým státem, kdy je lidu svěřena veškerá moc ve státě. Lid však výkonem této státní a veřejné moci pověřuje jiné zastupitelské orgány, které mají prosazovat a hájit práva svých občanů. Současná demokracie je vykládána jako a) většinová vůle lidu b) zároveň ochrana rovných lidských (občanských a politických) práv a základních svobod jedince. Lidská práva a základní svobody tedy vytvářejí nepřekročitelné meze uplatnění vůle většiny. Zajištění těchto práv je základní funkcí demokratického právního státu a zároveň bází pluralitní demokracie.1 Základní práva jsou prvotní oproti suverenitě lidu, jsou omezením této suverenity, vymezením sféry, kde je jednotlivec suverénní. Výkon veřejné moci zastupitelskými orgány je zabezpečen dělbou moci mezi moc soudní, zákonodárnou a výkonnou. Základní lidská práva a svobody jsou vtělena jednak do Ústavy ČR, zákon č. 1/1993 Sb., a do Listiny základních práv a svobod, která byla přijata usnesením ČNR č. 2/1993 Sb. Lidská práva a svobody mají povahu absolutních subjektivních práv veřejnoprávního charakteru. Při jejich využívání je povinností všech nikoho ve výkonu jejich základních lidských práva a svobod nerušit, neomezovat, neklást překážky výkonu subjektivního práva. Mezi základní lidská práva řadíme i práva sociální, která mají charakter relativních subjektivních práv veřejnoprávní povahy. Sociálním právům odpovídá od počátku povinnost státu něco dát nebo konat. Jejich míra však nemůže být určena ústavou ani zákonem. Kvalita i kvantita sociální jistoty je dána až hospodářskou prosperitou společnosti vzhledem k ekonomickému profitu a stabilitě státu jako celku. Lze říci, že základní lidská práva mají přirozenoprávní charakter, tzn., byla by zde, ačkoli by je zákon nepřiznával. Jsou nám dána od Boha, svrchu, přirozeně. Listina základních práv a svobod Osnova I. obecná ustanovení II. Lidská práva a základní svobody Základní lidská práva a svobody Politická práva III. Práva národnostních a etnických menšin IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva V. Právo na soudní a jinou ochranu VI. Ustanovení společná Listina je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a svobody. Listina je srovnatelná s ústavními zákony. V případě rozporu Listiny s Ústavou má však přednost Ústava, zejména vzhledem k ústavnímu pořádku a zásadě Lex posteriori derogat legi priori. Pokud se však týče základních lidských práv, má přednost Listina ze zásady Lex specialis derogat legi generali. 1
Zajímá se o kolektivní (skupinové) zájmy
Listina je založena na východiscích mezinárodních dokumentů, př. Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech, i z dokumentů přijatých na evropské úrovni, př. Evropské konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách, Evropské sociální charty, atp. Listina je založena na respektu k přirozeným právům člověka, respektu k právům občana, uznává svrchovanost zákona a návaznost na tradice humanismu, demokracie a samosprávy. Základní náležitosti demokracie jsou vláda lidu, lidem a pro lid, vláda většiny, vláda na čas, vyloučení násilné vlády, právo na odpor a ochrana menšin. Listina proklamuje zásadu demokracie, vylučuje vázanost státu na výlučnou ideologii, př. komunismus (jak tomu bylo dříve). Stanoví, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Dále pak, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Naproti tomu jedinec smí činit vše, co mu zákon nezakazuje. Listina prosazuje rovnost v důstojnosti a právech. Základní práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Nezadatelnost: základní lidská práva a svobody nelze zadat, postoupit, dát do zástavy, apod. Nezcizitelnost: nelze je převést, darovat, zřeknout se jich, apod. Nepromlčitelnost: nejde o ně přijít, ani pokud by nebyla třeba po určitou dobu vykonávána, nevztahuje se na ně žádná promlčecí doba. Nezrušitelnost: státní moc je nemůže žádným způsobem zrušit nebo prohlásit za neplatná. Katalog základních práv Základní lidská práva - záruka právní subjektivity; - právo na život a zdraví: lidský život je hoden ochrany již před narozením, nikdo nesmí být zbaven života; - nepřípustnost a nepřijatelnost trestu smrti: zrušen k 1.1.1990; - právo na osobní svobodu: nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Záruky jsou pak dány zvláštními zákony, příkladně trestním řádem, který omezuje dobu a důvody, na niž a za nichž může být osoba vzata do vazby; - nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám; - právo lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst. Každý má právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života; - každý má právo vlastnit a tato vlastnická práva jsou si rovna: právo i povinnost – vlastnictví zavazuje. Vlastnické právo může být omezeno jen na základě zákona, za náhradu, na nezbytně nutnou dobu, v nezbytně nutném rozsahu, nelze-li účelu dosáhnout jinak apod.; - ochrana domovní svobody; - právo na listovní tajemství; - každý má právo na svobodu pohybu a pobytu; - každému je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání … Politická práva - svoboda projevu: vyjadřovat své názory, postoje, ideje a je šířit, včetně volebního práva; - petiční právo; - právo shromažďovací a sdružovací; - garance účasti na politickém a veřejném životě: zejména pak prostřednictvím svobodných voleb; …
Práva národnostních menšin - antidiskriminační ustanovení Čl. 24 Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Čl. 25 (1) Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon. (2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též a) právo na vzdělání v jejich jazyku, b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. … Hospodářská, sociální a kulturní práva - právo podnikat; - práva na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky: zejména prostřednictvím odborových organizací. Zvlášť je zdůrazněna ochrana žen, mladistvých a tělesně postižených; - právo na hmotné zabezpečení: ve stáří, při nezaměstnanosti, apod. Odpovídá roli sociálního státu; - právo na ochranu zdraví, právo na bezplatnou zdravotní péči; - ochrana rodiny a péče o těhotné ženy, rovnost manželských a mimomanželských dětí; - právo na vzdělání; - právo na kulturní bohatství; - právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů … Právo na soudní a jinou právní ochranu - právo na spravedlivý proces, které zahrnuje spoustu subkapitol jako je nezávislost a nestrannost soudce, právo na přiměřenou dobu trestního řízení, princip presumpce neviny, právo na tlumočníka, apod.; - právo odepřít výpověď, byla-li by způsobena újma Vám nebo osobě Vám blízké; - rovnost účastníků; - právo na zákonného soudce, - nullum crimen sine lege (není trestu bez zákona), - ne bis in idem (ne dvakrát v téže věci) + res iudicata (věc rozsouzená) … Závěrečná ustanovení potom mimo jiné řeší možnost poskytnout azyl těm osobám, jejichž život je v zemi jejich původu či v jiné zemi ohrožen (několik forem azylu, př. politický, humanitární, etc.). Listina umožňuje omezit právo na podnikání, na stávku, na sdružování se v politických stranách apod. určitým osobám vykonávajícím státní správu či samosprávu.
Soudní ochrana Ochranu základních lidských práv a svobod vykonávají jednak tuzemské soudy, jak obecné, správní tak i Ústavní soud, a jednak soudy nadnárodní, příkladně Evropský soud pro lidská práva nebo Mezinárodní trestní soud. Evropský soud pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva je mezinárodní soudní dvůr se sídlem ve Štrasburku. Sestává ze stejného počtu soudců jako je počet členských států Rady Evropy, které ratifikovaly Úmluvu na ochranu lidských práv a základních svobod - v současnosti jich je 47. Soudci tohoto soudu zasedají ve svých funkcích individuálně a nezastupují žádný stát. Při vyřizování žádostí soudu pomáhá Kancelář, kde pracují hlavně právníci ze všech členských států (kteří jsou též známí jako soudní tajemníci). Jsou zcela nezávislí na zemi svého původu a nezastupují žádné žadatele ani státy. Mezinárodní trestní soud Jedná se o instituci, díky níž je možno postihovat nejzávažnější trestné činy na mezinárodní úrovni. Před vznikem stálého MTS byly zakládány trestní soudy ad hoc. Po roce 1991 díky Radě bezpečnosti OSN vznikl Mezinárodní tribunál pro bývalou JUG (1991) a pro Rwandu (1994). Na popud OSN byl 17. července 1998 na mezinárodní konferenci v Itálii přijat Římský statut Mezinárodního trestního soudu (Rome Statute of the International Criminal Court). Oficiální vznik soudu je 1. července 2002, což je také datum, od kterého se počítá jeho působnost. Stíhání a trestání zločinů spáchaných před tímto datem není tedy v pravomoci Mezinárodního trestního soudu, a mohou být na mezinárodní úrovni postihovány zřizováním ad hoc mezinárodních trestních soudů či tribunálů - např. Zvláštní soud pro Sierru Leone. USA nejprve statut podepsaly, ale následně jej neratifikovaly a v roce 2001 George W. Bush dokonce odvolal i dřívější podpis. Česká republika Statut podepsala 13. dubna 1999. V roce 2008 vyslovil parlament souhlas s ratifikací, prezident pak smlouvu po váhání podepsal 8. července 2009. Rozhodování sporů Rozhodování sporů je v České republice svěřeno soudům jako nezávislým orgánům veřejné moci, které dle zákonem stanoveného procesu vydávají rozhodnutí o právech a povinnostech stran sporu. Strany jsou ve vzájemně rovném postavení, žádná z nich není nadřazena. Jejich právní vztahy jsou posuzovány nezávislým třetím, soudem. Půjde zejména o spory soukromoprávního charakteru. Dále je soudům svěřena pravomoc rozhodovat ve věcech trestních a správních. V těchto je však již obsažen veřejnoprávní prvek. V trestních věcech stíhá stát pachatele trestných činů, ve správním soudnictví potom hodnotí projev a výkon orgánů veřejné moci (zejména moci výkonné). Typy soudních řízení jsou rozebírány v předchozích kapitolách (cvičení č. 9). Je však nutno poukázat na to, že vyjma soudů zde existuje možnost vyřešit spor mimosoudní cestou, tzv. mimosoudní řešení sporů. Jedná se o snahu prosazovat efektivní komunikaci a nalézat konstruktivní řešení za aktivní spoluúčasti stran sporu. Tato nová metoda má v naší zemi stále větší a širší podporu odborné veřejnosti, a to jak v řadách advokátů, soudců, ale i psychologů a sociálních pracovníků. Narůstá stále větší počet těch, kteří se snaží ve své práci nalézat nové přístupy řešení konfliktů a nikoliv přenášení odpovědnosti za rozřešení konfliktů na třetí, na sporu nezávislý subjekt – soud nebo rozhodce. Dnes rozeznáváme několik způsobů alternativního řešení sporu, mezi něž řadíme a) rozhodčí řízení (arbitráž) b) mediaci c) konciliaci d) negociaci e) facilitaci f) expertízu (nezávislého experta) g) mini-trial h) med-arb
Rozhodčí řízení (arbitráž) Rozhodčí řízení je obdobně jako soudní řízení formou, kdy je rozhodovací pravomoc svěřena třetímu subjektu. Rozhodčí řízení je v české právu zakotveno v zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Rozhodčí řízení neboli arbitráž představuje delegaci rozhodovací pravomoci na úrovni soukromoprávní. Strany si na základě jejich vlastní dohody ujednají, že rozhodnutí jejich sporu svěří neutrální osobě, popř. osobám a současně se zaváží, že se rozhodnutí pověřeného rozhodce (arbitra) podrobní a jeho rozhodnutí budou akceptovat. Ujednání o delegaci pravomoci rozhodování na rozhodce, event. rozhodčí senát neboli větší počet rozhodců zakládá tzv. rozhodčí smlouva. V praxi je často redukována do formy tzv. rozhodčí doložky. Rozhodčí řízení je typickou formou řešení sporů obchodního, zejména pak mezinárodního charakteru, neboť lépe a efektivněji nežli klasické soudní řízení vede ke konečnému řešení. Podstata využití institut vychází i z toho, že strany spolu hodlají dále obchodovat a nemají zájem o strohé projednání v soudní síni. Konečné rozhodnutí v rozhodčím řízení se označuje jako rozhodčí nález.V mezinárodní praxi nabízí rozhodčí nález i snazší vykonatelnost v zahraničí, neboť v souladu s mezinárodním právem je ve většině zemí snáze vykonatelný než soudní rozhodnutí. Soudní rozhodnutí totiž zpravidla vyžaduje další rozhodnutí o tzv. uznatelnosti v rámci samostatného řízení i uznání zahraničního rozsudku. V rámci Evropské unie byla tato nevýhoda odstraněna Nařízením Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Rozhodcem se může stát kterýkoliv občan České republiky nebo i cizí státní příslušník, který je zletilý a má plnou způsobilost k právním úkonům. Osoba, která přijme funkci rozhodce, je povinna řídit se zákony a dalšími předpisy. Rozhodce musí být nezávislý a nestranný - o námitkách proti podjatosti však rozhoduje pouze rozhodce sám. Rozhodce je vázán mlčenlivostí ohledně skutečností, které se dozvěděl v souvislosti s rozhodčím řízením. Této mlčenlivosti může být zbaven jen za souhlasu obou stran sporu nebo na základě zákona (například v trestním řízení). Počet rozhodců není nijak omezen co do počtu, vždy jich ale musí být lichý počet, přičemž nejčastěji bývají spory řešeny jedním nebo třemi rozhodci. Rozhodčí řízení se koná u stálých rozhodčích soudů nebo u rozhodčích soudů zřizovaných ad hoc. Mezi nejvýznamnější stálé rozhodčí soudy v ČR jistě patří Rozhodčí soud při hospodářské komoře ČR a při agrární komoře ČR, dále Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha (rozhoduje jen spory z obchodů s investičními instrumenty) a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno (rozhoduje jen spory z obchodů, uzavřených na Českomoravské komoditní burze Kladno a na Obchodní burze Hradec Králové, jakož i spory z mimoburzovních obchodů, jejichž předmětem jsou komodity, jimiž se na těchto burzách obchoduje). Mediace Mediací se rozumí postup při řešení soukromoprávního sporu za účasti alespoň jednoho mediátora, který podporuje komunikaci mezi osobami na sporu zúčastněnými tak, aby jim pomohl dosáhnout smírného vyřešení sporu. Tento mimo soudní způsob řešení sporů není dosud v tuzemské právní úpravě výslovně zakotven až na pár výjimek, jako je novelizace občanského soudního řádu – soud může přerušit řízení za účelem mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání. Dále jen Česká republika vázána směrnicí Evropského parlamentu a Rady o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Přesto se v blízké době očekává přijetí právní úpravy, která by toto umožňovala, stanovila podmínky pro výkon funkce mediátora a popsala celý režim mediace v českých poměrech. Česká republika se tak snaží postupovat s celosvětovým trendem, přičemž nastavení současné i uvažované zákonné úpravy v podstatě odpovídá zahraničním standardům. Mediace by se dle návrhu zákona mohla uplatnit ve všech typech sporů, zejména pak v občanskoprávních, rodinných, pracovních, obchodních nebo správně právních vztahů. Mediací nelze vyřešit trestní stíhání určité osoby. Uplatnění se jasně zračí právě v rodinně právní a pracovně právní rovině, jelikož oba typy právních vztahů jsou velmi citlivé a soudní řešení většinou vede jen k prohlubování mezilidských konfliktů. Výsledkem mediace je uzavření mediační dohody, která upravuje vzájemná práva a povinnosti, k nimž strany během mediace došly. Samotná mediační dohoda není exekučním titulem (nelze se s jejím
výkonem obrátit přímo na exekutora). Dále je nutno uvést, že zahájení mediace nemá vliv na právo stran sporu domáhat se svých práv soudní cestou, a to nejen v průběhu mediace, ale i poté, co již byla uzavřena mediační dohoda. Soudní ochran prvá zúčastněných osob tak zůstává vždy zachována. Mediace je řízením zásadně dobrovolným, které je zahajováno jedině z vůle stran sporu uzavřením dohody o provedení mediace. Významným důsledkem mediace je skutečnost, že v jejím průběhu neběží v předmětu mediace promlčecí doba ani lhůta pro zánik práva (prekluzi). Dochází tak ke stavení a strany se tak nevystavují nebezpečí, že během mediace dojde k promlčení nebo propadnutí jejich práv. Registrovaným mediátorem se rozumí osoba, která splňuje zákonem stanovené podmínky, jimiž jsou zejména způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, vysokoškolské právnické vzdělání magisterského studijního programu a úspěšné složení zkoušky mediátora, na základě které je následně osoba zapsána do registru mediátorů vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Postup a obsah zkoušky bude stanoven prováděcím předpisem, přičemž důraz bude mimo jiné kladen na určité základy v oblasti práva, psychologie a komunikace. Mediátor zastává úlohu neutrální osoby, která stranám pomáhá dorozumět se. Mediátor musí být v podstatě nápomocen stranám v jejich snažení přátelsky urovnat jejich neshody. Mediátor strany nesoudí, aniž by soudil jejich počínání a také nevynáší soud nad jejich právy a povinnostmi. Rovněž více méně nevyslovuje svůj právní názor ani názor na meritum věci a nevystupuje jako právní zástupce stran. Strany by měly řešení najít samy, mediátor jim k tomu jen zprostředkuje prostor, usnadní komunikaci a zmírní napětí. Mediátor je vůdčí osobností procesu, kde psychologie vyjednávání a techniky komunikace hrají stejně důležitou roli jako právní normy a dosavadní vztahy mezi stranami. Mediátor musí umět naslouchat, ovládat neverbální komunikaci, pozorovat, přizpůsobovat se a přehodnocovat situaci tváří v tvář proměnlivému chování lidí. Ideálním vyřešením je mediační dohoda. Mediace však může být ukončena i doručením písemného prohlášení mediátora všem stranám sporu, že mediace je ukončena z důvodu podjatosti mediátora, narušením nezbytné důvěry mezi ním a některou ze stran sporu, z důvodu pozastavení činnosti mediátora nebo jeho vyškrtnutí z registrum anebo že se strany spolu nesešly déle než jeden rok. Dále může být mediace ukončena okamžikem, kdy je stranám sporu prostřednictvím mediátora doručeno prohlášení některé ze stran, že v mediaci nebude dále pokračovat nebo uplynutím doby stanovené v dohodě o provedení mediace. Konciliace Konciliace se hodně podobá mediaci, avšak konciliátor se zaměřuje především na zprostředkování komunikace mezi oběma stranami a jeho aktivní zasahování do sporu je upozaděno. Negociace Pod negociací si lze představit kvalifikovanou formu vyjednávání, kdy jsou předem dána pravidla, jak v případě vzniku sporu vyjednávat. Většinou se negace začíná u pověřených členů managementu a až v případě jejich neúspěšného poklusu o nalezení dohody, snaží se o rozumné vyřešení sporu zástupci vyššího stupně řízení. Větší nadhled pověřených osob umožňuje dohodnout se na smírném způsobu řešení. Facilitace Facilitace slouží jako účinná pomoc při řízení pracovních setkání, porad, práci týmu nad zadaným úkolem nebo projektem. Facilitace popisuje jev, který vede ke zlepšení výkonu jednotlivce za přítomnosti druhých lidí. Zlepšení výkonu platí pro jednoduché, známé a dobře zvládnuté úkoly. V takovém případě má pouhá přítomnost druhých pozitivní vliv na výkon - zvyšuje ho. Facilitátor pomůže pracovní skupině ujasnit společný cíl a bude ji provázet na cestě k jeho naplnění, aniž by diktoval, co a jak má být uděláno. Facilitátor se bude zaměřovat zejména na odstraňování bariér a překážek v komunikaci uvnitř týmu.
Expertíza Tento způsob řešení sporu se využívá za situace, kdy k urovnání konfliktu je rozhodující posudek znalce či experta, např. posouzení rozsahu škody. Strany se mohou již ve fázi uzavírání smlouvy na osobě experta (znalce) dohodnout předem. Mini-trial Za mini-trial bývá považováno simulované soudní řízení, které však neprobíhá před soudem, ale před právním odborníkem. Ten v závěru simulace sdělí své právní stanovisko. Med-arb Med-arb je kombinací mediace a rozhodčího řízení. Řízení od samého počátku probíhá před rozhodcem, který však vystupuje jako mediátor a snaží se vést strany ke smírnému řešení sporu. Pokud se mu to však nepodaří, vydává rozhodčí nález.