Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice II. ročník (obor DMML-KS) Růžičková Jana,
Název práce: Zdravotní důsledky a rušivé účinky hluku Prohlášení: Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Literaturu a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpala, v práci řádně cituji.
Anotace: V níže uvedené práci popisuji vliv hluku na zdravotní stav a životní prostředí, dále uvádím některé výsledky měření hluku a jeho vliv na zdravotní stav.
Klíčová slova: hluk, životní prostředí, zdravotní stav, možností snížení hluku
1. Úvod Zmínky o škodlivosti hluku se objevovaly již v dávné minulosti. Přírodní zdroje hluku – hrom, výbuchy sopek – působily hlukem poškození zdraví, nikdy však nebyly zvlášť významným hromadným činitelem. Teprve rozvoj řemesel, kovářství, mědikovectví, vynález střelných zbraní a trhavin a vynález páry, rozvoj průmyslu, vynález výbušných motorů, rozvoj dopravy, elektřiny a elektrickým strojů přináší s sebou lavinovitý výskyt hluků. V dnešní době máme dopravní hluk na každém kroku a to po dobu téměř 24 hodin. Ještě před sto léty byla jako hlučná pracoviště uznávána jen pracoviště, kde se zpracovávaly kovy, dnes máme hluk téměř ve všech odvětvích průmyslu. Dosahuje většinou hodnot, které ohrožují zdraví dělníků. Hluk však ohrožuje i mladou generaci. Děti jsou v hlučném prostředí po celý svůj život. Rozvoj techniky je doposud stále spjat se zvyšováním hlučnosti. I když v některých případech byla u jednotlivých zdrojů hluku jejich hlučnost snížena, neprojevilo se to většinou ve snížení hluku v daném prostředí. Například nová generace letadel je sice méně hlučná, ale počty přeletů stouply, takže zlepšení se vcelku neprojevilo. Přibylo zdrojů hluku v nevýrobní sféře (technizace domácností, kanceláří, domů….). A díky dopravním prostředkům se staly zdroje hluku pohyblivými. Vzrostla plocha postiženého území, prodloužila se doba působení hlučných zařízení a v důsledku toho se výrazně zvýšila dávka hluku, kterou člověk obdrží za den, respektive za celý život. Zejména vzestup oné celoživotní expozice je významný, poněvadž vytváří zcela novou situaci. Jestliže např. budeme předpokládat, že se průměrná denní dávka hluku zvýšila každých deset let o pouhé 3 dB (A) působící ekvivalentní hladiny, pak dnešní padesátiletý člověk obdržel za svůj život asi třicetkrát menší sumu akustické energie než dítě, které se právě narodilo a prožije svůj život v příštích padesáti letech. Z této skutečnosti vyplývá, že naše znalosti o dlouhodobém působení hluku jsou vlastně velmi omezené. Hodnotíme totiž důsledky dosavadních expozic, ale nynější nálezy u populace nelze brát jako měřítko pro ohrožení generací budoucích. Lze jen předpokládat, že se ono podstatné zvýšení celkové expozice projeví jednak ve zvýšení těch vlivů, které již známe, jednak v tom, že se mohou objevit nové oblasti škodlivého působení hluku. Hluk působí přes sluchový orgán na celou nervovou soustavu člověka. Od určité úrovně a doby expozice může pak vyvolávat negativní odezvy na psychický stav člověka a jeho únavu, které se dále promítají i do poruch tělesných funkcí se sluchem přímo nesouvisejících. V extrémních případech pak vede hluk k ireverzibilním změnám sluchového orgánu i dalších fyziologických funkcí. Z tohoto důvodu se stalo potlačování hluku jednou z důležitých otázek všeobecného zlepšování životního a pracovního prostředí a je mu i legislativně věnována velká pozornost. 2. Základní poznatky o hluku a jeho fyziologických účincích Hluk jsou fyzikální vibrace vzduchu (obecněji plynů) a mají velmi úzkou souvislost při svém vzniku a šíření konstrukcemi s mechanickými vibracemi součástí. Problematiku hluku a vibrací je proto, specielně u vozidel, nutno pojímat jako spojenou. Mechanické vibrace s frekvencemi >50 Hz mají již většinu ve vozidlech zanedbatelné mechanické účinky a proto v se o nich hovoří v této souvislosti pouze informativně [1]. Hluk vozidla je vytvářen celou řadou dílčích zdrojů, které svým účinkem určují jeho celkovou hlučnost. Hluková energie se vyzařuje z vozidla jednak do jeho okolí, tento hluk se nazývá vnějším hlukem vozidla, jednak do prostoru pro posádku (je-li částečně nebo úplně uzavřen) a tento hluk se nazývá vnitřním hlukem [1]. vnímání zvukových signálů, atd. je dnes již u vozidel všech kategorií nezbytností [1]. 2
Zvuk z fyzikálního hlediska je způsoben kolísáním tlaku vzduchu [Pa] kolem střední hodnoty, dané tlakem barometrickým, které je vnímáno člověkem. Tyto tlakové změny se označují jako akustický hluk. Člověk vnímá zvuk především prostřednictvím sluchového orgánu, zvuky velmi nízkých mohou být vnímány i povrchem těla, zvláště pak lebečními kostmi [1]. Jako hluk se označují zvuky pro člověka nežádoucí. Akustický tlak je obecně funkcí času. Provede-li se v určitém konečném čase jeho frekvenční analýza, je jeho spektrum obecně spojité a může obsahovat složky prakticky od nulové frekvence do frekvence mnoha kHz. Intenzita jednotlivých frekvenčních složek závisí na charakteru zdroje, způsobu šíření hluku, atd. a může tedy mít nejrůznější průběh. Je vcelku obvyklé, že složky s některými frekvencemi jsou v tomto spektru zvláště zvýrazněny a určují „barvu hluku“. Z hlediska časového průběhu pak může mít akustický tlak charakter čistě náhodný, stacionárně náhodný, periodický nebo harmonický. Zvuky s harmonickým průběhem akustického tlaku a tedy s jednou konstantní frekvencí se označují jako čisté tóny. Lidský sluchový orgán slyší tóny v rozsahu frekvencí ca 17 až 20000 Hz. Tlakové změny s nižšími nebo vyššími frekvencemi již neslyší jako zvuk. Tento fakt ovšem neznamená, že by tlakové vzruchy s nižšími i vyššími frekvencemi podvědomě nevnímal, opak je pravdou. Vnímáme je hlavně lebečními kostmi, a tyto vzruchy mohou u citlivých osob vést k pocitům nevolnosti bez zjevné příčiny jak v infrazvukové tak i ultrazvukové oblasti [1]. Vlastní sluchový orgán reaguje na změny akustického tlaku. Hodnoty amplitud akustického tlaku při slyšitelném zvuku jsou značně rozdílné, při velmi slabém a velmi silném zvuku až 1:106. Vzhledem k běžnému neharmonickému časovému průběhu akustického tlaku není možno hodnotit akustický vjem amplitudově, ale je nutno použít směrodatné odchylky. Sluchový vjem člověka nesleduje lineárně vzrůst této fyzikální veličiny, ale je přibližně logaritmem podnětu [1]. Z hlediska životního prostředí je možno hovořit o negativních účincích hluku všude tam, kde nepříznivě působí na člověka, kvalitu příslušného území, ovlivňuje chování fauny nebo nepříznivě působí na stavby apod. Z výsledků studií o vztahu hluku k nemocnosti lze odvodit, že čím je větší hluk, tím je větší výskyt „civilizačních“ chorob [3]. Hluk je možno podle jeho hladiny dělit na: - hluk škodlivý fyzickému zdraví - hluk snižující psychické funkce - hluk obtěžující (např. při rozhovoru) - hluk neobtěžující Přípustné obecné hodnoty hladin akustického tlaku (A) pro různé druhy práce a expozice jsou uvedeny v předpisech a normách. Hladina zvukové tlaku (A) ve vzdálenosti 1 m od dvou běžně rozmlouvajících osob je cca 60 dB. Poškození sluchového orgánu závisí na hladině hluku a na době expozice. Všeobecně je možno říci, že hluk s LA < 80 dB nezpůsobuje fyzické poškození ani při trvalém působení. Při vzrůstu hladiny zvukového tlaku nad tuto hranici se podle doby expozice časem objevuje ireverzibilní ztráta ostrosti sluchu (snižuje se frekvenční pásmo slyšení, snižuje se vnímání zvuku), akustické trauma [1]. Okamžité poškození sluchového orgánu nastává při LA = 170 dB, například při výstřelu u ucha. Hladina zvukového tlaku (A) určuje „hlasitost“ hluku, avšak nedává výpověď o jeho subjektivním působení z dalších hledisek. Jedním z těchto hledisek je schopnost řečové komunikace mezi osobami hluku vystavenými, neboli míra srozumitelnosti řeči v hlučném prostoru [1].
3
3. Zdravotní škodlivost hluku Hluk je směs tónů o různém kmitočtu. Hlukem ovšem mohou být i melodické tóny, jsou-li příliš intenzívní. Působí na nás dráždivě a rušivě. Proto se také definuje hluk jako každý nežádoucí zvuk. Silné zvuky však mohou být přímo škodlivé lidskému organismu [2]. Účinek hluku na lidský organismus můžeme rozdělit podle oblastí, ve kterých se nepříznivě uplatňuje. Zdraví definujeme jako stav tělesné a duševní pohody. Hluk již i relativně slabé intenzity do 50 dB ruší naši dobrou duševní pohodu, duševní soustředěnou práci a práci tvůrčí, koncepční, organizační a vyžadující velkou přesnost. Stejně ruší hluk i spánek, zvláště je-li nepravidelný nebo je-li vůči postiženému nějak motivačně vázán. Hluky intenzivnější působí přes sluch na vegetativní nervový systém, vyvolávají stav vzrušení, napětí, orientační – úlekové reakce a stresové situace až stresový stav. Vegetativní nervstvo zabezpečuje pravidelnost automatických regulačních pochodu v organismu a zabezpečuje vnitřní prostředí tělní [2]. Podle stupně podráždění, které hluk vyvolává, řídí se i odpověď. Může to být jen krátkodobá reakce, například projeví se jako zúžení cév pokožky nebo ledvin, rozšířením cév v mozku a ve svalech, výlevem adrenalinu do krve, zvýšením krevního tlaku. Silnější podněty aktivizují systém endokrinní – hypofýzu a nadledvinky – a mohou vést k závažným změnám autonomní nervové a hormonální regulace. Dále se reakce mohou projevit jako změny funkční v mnoha tělních systémech, například oběhovém, zažívacím. Při opakovaném a dlouhodobém působení mohou přejít až do poruch funkčních a vést k organickým změnám (hypertenzní choroba, vředová choroba) [2]. Velmi zde závisí na charakteristice zvukového, hlukového podnětu. Zvuky užšího spektrálního složení a ve vyšších frekvenčních oblastech jsou účinnější. Stejně i zvuky krátké a nepravidelné. Vyvolávají pakované úlekovou reakci. O reakci na zvuk rozhoduje zdravotní stav, duševní rozpoložení, únava, individuální vnímavost, motivace, situace atd. Tyto vlivy se dají stejně jako psychické účinky přemáhat větším úsilím a soustředěním, ale jen do jisté míry a po jistou dobu [2]. Nejvíce postižitelným účinkem hluku na lidský orgán je jeho vliv na sluch. Je to zatím jediný, který se objektivně dobře sledovat a je objektivní. Naše ucho vnímá velmi nepatrné rytmické kolísání vzdušného tlaku – zvukové vlnění v rozsahu 32 – 16 000 kmitů za sekundu. Tomuto vjemu říkáme prahový a nejmenší hodnoty zvukových vlnění ještě slyšitelných dávají sluchový práh. Síla vjemu stoupá pravidelně a říkáme mu hlasitost. Intenzita příslušného zvuku stoupá logaritmicky a těmto jednotkám říkáme decibely [2].
4. Měření a hodnocení hluku na pracovištích Pro hodnocení hlukové emise se nejčastěji používá hladina akustického výkonu A v dB /P,A/. Výjimečně, u zvláště rozměrných strojů, se připouští hodnocení hlukových emisí na základě hladiny hluku A v místě obsluhy. Nejvyšší přípustná emisní hodnota hluku je 100 dB (P,A) překročení těchto limitů je více než 10 dB je nepřípustné [2]. Na základě měření hlukových emisí je obvykle možné rozhodnout, do jaké míry se na hlučnosti na pracovišti podílí ten či onen stroj, je možné vzájemně srovnávat hlučné stroje a je
4
možné posoudit, o kolik by se hluk na pracovišti snížil uplatněním prostorově akustických úprav [2]. Hodnocením hluku na pracovištích se v užším slova smyslu obvykle rozumí porovnání naměřených hodnot hluku s nejvyššími přípustnými hodnotami, v širším slova smyslu však jde o realistické a pokud možno přesné popsání rizika, kterému jsou vystaveni lidé, celodenně ovlivňováni hlukem [2]. Vliv hluku o hladinách nižších než 100 dB (A) je často zlehčován. Poukazuje se přitom na rozpor mezi velkým počtem pracovníků, kteří jsou takovým hlukem exponováni, a malým počtem hlášených profesionálních nedoslýchavostí z hluku. Příčina tkví hlavně ve stanovené úrovni diagnostických kritérií pro nemoc z povolání [2]. Požadavky na omezování hluku v životním a v pracovním prostředí v mnoha státech stále více ve svých koncepcích zasahují o zásadní opatření na zdrojích hluku, tj. prakticky na strojích. Klasické postupy využívající znalosti a prostředky prostorové a stavební akusticky se v současnosti pronikavě doplňují o poznatky a prostředky ke snižování hluku strojů. Ukazuje se zejména, že ve velkých prostorech průmyslových závodů jsou absorpční obklady na stěnách málo účinné. Přitom musí různé údaje, výpočtové veličiny a postupy, informace a požadavky na sebe účelně navazovat a umožňovat objektivní postupy řešení [2]. Některé hlučné výrobky podléhají dozoru a schvalování ze strany složek pověřených dozorem nad hlukovou situací. Požadavky se zatím týkají nejmohutnějších zdrojů hluku s hladinami akustického výkonu A nad 100 dB (A). Pokud má stroj nutnou pracovní obsluhu, je rozhodující jako druhý údaj hladina zvuku v místě obsluhy. Pro ně se stanovují jako hodnoty rozhodnuté pro posouzení stroj 80 dB [2].
5. Měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí Mimopracovní prostředím rozumíme: a) vnitřní prostor (tj. prostor uvnitř budov, ve stavbách pro bydlení, stavbách občanského vybavení) b) venkovní prostor (tj. prostředí na volných prostranstvích, například mezi budovami obytného souboru, na zelených plochách, v parcích, v rekreačních oblastech) Pro hodnocení hygienické kvality mimopracovního prostředí z hledisek hlukových imisí se ve všech případech určují hladiny hluku při použití váhového filtru. Stanovení metody měření a hodnocení hlukové situace je závislé rovněž na povaze hluku, a to se zřetelem na jeho časový průběh. Rozeznáváme : - ustálený hluk, jehož dynamika (rozptyl okamžitých hodnot hladin hluku (A) nedosahuje v čase více než 5 dB (A) - hluk proměnný, jehož dynamika překračuje v čase více než 5 dB (A). Proměnný hluk může mít podle svého časového průběhu tři základní tvary, podle kterých může být charakterizován jako: a) hluk přerušovaný, jenž mění náhle hladinu hluku A a alespoň v průběhu hlučného intervalu je hlukem ustáleným, v mimopracovním prostředí se tento typ hluku vyskytuje poměrně zřídka, a to prakticky pouze u významných stabilních zdrojů hluku s cyklickým provozem
5
b) hluk nepravidelně proměnný, splňující podmínky větší dynamiky okamžitých hladin hluku A než 5 dB (A), a to při zcela náhodném časovém rozložení, v mimopracovním prostředí je tento typ hluku nejčastějším případem, jako typický příklad lze uvést hluk z dopravy c) hluk impulsní, vytvářený jednotlivými zvukovými impulsy s trváním do 200 ms nebo sledem takových impulsů následujících po sobě v intervalech delších než 10 ms. V mimopracovním prostředí připadá ve větší míře v úvahu v blízkosti speciálních průmyslových zařízení, některých stavebních strojů, střelnice apod. [2].
6. Hluk mobilních strojů Dopravní hluk doprovázející dopravní proces patří k jeho nejnepříznivějším důsledkům. Dosavadní snahy o snížení dopravního hluku se i přes určitý úspěch nedokázaly z různých technických, technologických a v neposlední řadě ekonomických příčin prosadit v plném rozsahu. Proto otázka boje proti dopravnímu hluku musí zůstat i nadále v centru pozornosti všech[4]. Účinky dopravy na životní prostředí mají globální charakter. Doprava působí řadou účinků na životní prostředí. Vlivy dopravy jsou podle druhu intenzity dlouhodobé a kumulativní. Doprava jako základní služba společnosti má zabezpečit trvale udržitelný rozvoj i z hlediska působení na životní prostředí regionu. Analýza vlivu dopravy spočívá v řadě kritérií, které souvisejí s kvalitou jednotlivých složek regionu [4]. Mezi nejzávaznější negativní účiny dopravy na životní prostředí a tudíž na zdraví obyvatelstva patří hluk. Pro dopravu jsou typické kolísavé, na vyjádření časového působení měnícího se hluku se proto používá kritérium ekvivalentní hladině hluku. K hodnocení dopravního hluku se zavádějí při měření ještě kmitočtová měření složek hluku podle toho, jak jsou jednotlivé kmitočtové složky zdraví škodlivé. Měřítkem škodlivosti fyzikálně změřených spektrálních složek hluku je přibližně tzv. zvukoměrná váhová křivka A. Měří se tedy hladina hluku A, označovaná jako LA [2]. Trvalé překračování hygienických norem je typické jak pro automobilovou dopravu osobní tak i nákladní, kde hlavním zdrojem hluku jsou těžké nákladní automobily, autobusy. Kromě složení dopravního proudu (tj. podílu osobních, lehkých nákladních a těžkých nákladních vozidel a autobusů v proudu vozidel) má významnou roli také nivelita (klesání a stoupání) dopravní cesty a jejího okolí. Důsledky různé nivelity pozemní komunikace se projevují zvýšením hlukové hladiny. Šíření hluku z pozemních komunikací potom závisí na povrchu jejího okolí, je-li nepohltivý, to znamená např. rovný travnatý nebo pískový povrch a podobně, zasahují vyšší hlukové hladiny do podstatně větší vzdálenosti od osy komunikace. V případě terénu pohltivého – například hustá nízká vegetace, přírodní nebo umělá překážka a podobně, se vzdálenost podstatně snižuje [2]. Nejvýrazněji a nejtrvaleji jsou dopravním hlukem postiženi obyvatelé měst. Na dopravě ve městech se podílejí kromě individuální automobilové dopravy i autobusy, tramvaje a trolejbusy městské hromadné dopravy a nákladní automobilové dopravy [2]. Hluk z dopravních strojů můžeme rozdělit na: a) na hluk, který stroj vytváří mimo svou konstrukci, tzv. vnější hluk b) na hluk v jeho vlastní konstrukci, tzv. vnitřní hluk Obě tyto složky vyzařované třeba i stejnými zdroji se totiž podstatně liší jak principem svého vzniku a šíření, svým frekvenčním složením a časovým působením, tak i účinkem na osoby, které jsou hlukem mobilního stroje zasaženy. 6
Pro oba typy hluku (vnější i vnitřní) jsou mobilních strojů hlavními zdroji hluku: - hnací spalovací motor se svým příslušenstvím (výfuk, chlazení, sací systém vstřikovací systém, atd.), - převodová ústrojí, - odvalování kol (resp. pásů) po povrchu jízdní dráhy (terénu), - hydraulické systémy, - vzduchotlaké systémy (například pneumatické brzdy) Aby kterákoli z výše uvedených částí konstrukce mobilních strojů mohla být zdrojem zvukové energie, musí v ní probíhat děje vyvolávající střídavé změny (proměnné síly či mechanické napětí) se složkami ve frekvenčním pásmu citlivosti lidského sluchu. Mezi tyto děje musíme vždy zahrnout: a) odstředivé síly a klopné momenty nevyvážených rotujících dílů (hřídele, kola) b) síly vyvolané zrychlením a zpožděním suvných či rotujících hmot (klikový mechanismus, ventilový systém) c) síly vznikající pružným rázem hmot (vymezování vůlí) d) aerodynamické a hydrodynamické síly (změny tlaku při spalování, turbulence) Proměnná síla vyvolá elastickou vlnu ve vlastním zdroji, tato vlna se stykem s dalšími konstrukčními díly a obklopujícím prostředím dále přenáší a šíří nejrůznějšími dráhami až k rušené osobě [4]. I když lze tvrdit, že jak vnější, tak i vnitřní hluk mají shodné (dílčí) zdroje hluku, je podstatný rozdíl již v principu, kterým tyto zdroje obě složky hluku generují, a zvláště pak v cestách, kterými se akustické energie šíří od místa vzniku až k místu svého působení na rušenou osobu [2].
7. Vnitřní hluk automobilu Pod vnitřním hlukem automobilu rozumíme hluk v jeho (uzavřeném prostoru) pro posádku. Generuje se v něm dvěma mechanizmy, a to: - působením časově proměnných sil na nosnou strukturu a karosérii vozidla, které se rozechvívají stěny prostoru pro posádku, čímž je vyzařován hluk do tohoto prostoru, tedy mechanickou-akustickou cestou. Tato cesta šíření hluku se nazývá „šíření chvěním“ - Přímým přestupem hluku od zářičů hluku průzvučnosti přepážek a stěn, tedy akustickou cestou. Tato cesta se nazývá „šířením vzduchem“ [1] Rozhodující jsou akustické tlaky v místech hlav posádky vozidla, protože u automobilů je možno předpokládat jejich přibližně neproměnnou polohu. Průběhy i velikost spekter hladin akustického tlaku jsou samozřejmě individuální a záleží jak na typu vozidla, tak i na daném vzorku (rozdíly mezi jednotlivými vozidly stejného typu mohou být až 10 dB). Dále pak závisí na zatížení motoru, zařazeném převodovém stupni, makro- i mikroprofilu vozovky. Velmi značný vliv má způsob větrání (otevřené, zavřené okno) [1]. Vliv silových buzení a šíření chvění je hlavně význam při nejnižších frekvencích a samozřejmě ve všech rezonančních oblastech. Prakticky však pro frekvence vyšší než 500 Hz je podíl silového buzení do karosérie na hladinu akustického tlaku ve vozidle zanedbatelný. 7
Šířením vzduchem (akustickou cestou) se do vnitřního prostoru vozidla přenáší hluk v celém slyšitelném frekvenčním pásmu. Dominantní úlohu počíná hluk přenášený akusticky hrát při frekvencích vyšších než cca 100 – 300 Hz, opět v závislosti na vozidle a jízdních podmínkách [1]. Mechanické buzení: Na nosnou strukturu a karosérii vozidla působí časově proměnné síly v místě připojení všech agregátů: - motoru s převodovkou, kloubových hřídelí, rozvodovky, výfukového potrubí, tyto síly mají obecně periodický průběh s harmonickými složkami odpovídajícími frekvenci jejich rotace - párovacích emelentů (pružin + tlumičů), ramen resp. vzpěr zavěšení kol, převodky řízení, tyto síly mají obecně náhodný až rázový charakter, avšak obsahují i periodické složky s harmonickými frekvencemi odpovídajícími frekvenci rotace kol (nevyváženost kol, nerovnoměrnost pneu + kol). Velikost těchto sil je závislá: - na velikosti vlastního silového buzení připojovaného agregátu, - na jeho hmotových a tuhostních parametrech, resp. na jeho vlastní vibrační odezvě, - na vlastnostech připojovacích elementů, - na vlastnostech karosérie v místě připojení Vnitřní hluk v karosérii je pak závislý : - na velikosti sil v připojení agregátu, na jejich frekvencích a při stejné frekvenci na jejich vzájemných fázích, - na vibračních vlastnostech nosné struktury, - na vlastních frekvencích a tvarech kmitu jednotlivých panelů obklopujících vnitřní prostor, a na velikostech jejich vybuzeného kmitání, - na jejich vyzařovacích schopnostech, - na akustických vlastnostech vnitřního prostoru, - na velikostech a fázích v nichž se při dané frekvenci projevují akustické vzruchy z jednotlivých stěn karosérie v místech hlav pro posádku
7. 1 Vnitřní hluk přenášeným chvěním Vnitřní hluk působí přímo na posádku vozidla. Má výrazný vliv na její únavu resp. pocity pohody či nepohody a ovlivňuje tím bezpečnost provozování vozidla. Tvoří však také důležitou složku atraktivity vozidla pro případného kupce, protože zajištění snadné hovorové komunikace mezi členy posádky, dobrého poslechu hudby, použití mobilního telefonu, Vyloučíme-li náhodné rázové síly (z vozovky), mají prakticky všechny v čase volné (budící) síly nebo budící kinematické pohyby působící na a ve vozidle ideálně periodický resp. harmonický průběh v čase. Pro jejich běžnou velikost je možno s dostatečnou přesností předpokládat, že jak mechanická tak i akustická odezva soustavy vozidla je lineárně úměrná velikosti buzení. V tomto případě platí pravidlo superpozice účinků od jednotlivých buzení, a tedy dynamické i akustické chování systému vozidla je možno odvodit na základě znalostí jeho vlastností při harmonickém buzení (s jednou pevnou frekvencí). Rozbor vibračních jevů takto vzniklých se pak obecně provádí pomocí frekvenčních přenosových funkcí [1].
8
7.2. Vnitřní hluk přenášený vzduchem Agregáty vozidla při své činnosti vyzařují hluk, který se průzvučností karosérie přenáší do prostoru pro posádku. Rozhodujícím zdrojem hluku při nižších a středních rychlostech jízdy je většinou pístový spalovací motor a jeho příslušenství. Při jeho utišení, resp. použití jiné poháněcí jednotky, se stávají dominantní jiné zdroje. Při vysoké rychlosti jízdy (u osobních automobilů >150 km/hod) může převažovat hluk valení pneumatik a hluk aerodynamický. Při nízkém zatížení a nízkých otáčkách motoru bývá hluk od dalších zdrojů většinou rozhodující [1]. Hluk vyzařovaný uvedenými zdroji má většinou širokospektrální charakter s maximálními hladinami akustického tlaku v širokém pásmu 0,5 až 5 kHz. Charakter s relativně nízkými frekvencemi má hlavně hluk výfuku a sání a hluk všech agregátů příslušenství s periodickou činností, jako kompresorů a čerpadel, protiblokových zařízení [1]. Základem pro snižování vnitřního hluku je snižování hluku vytvářeného zdrojem u přepážky. Snižování hluku vyzařovaného agregátem závisí samozřejmě na principu jeho činností, avšak zcela obecně souvisí: - se snižováním vnitřních budících účinků (setrvačných sil, tlakových pulzací, rázů atd.) - s vyztužováním jeho struktury, tj. se snížením přenosu vibrací na vyzařovací stěny a se snížením vibrací těchto stěn - se snižováním vyzařovacích schopností jeho stěn buď jejich vhodnou konfigurací nebo (výjimečněji) blízkou kapotáží Velikost hladiny akustického tlaku vyvolávaného zdrojem přímo u přepážky závisí na směrovosti vyzařování zdroje, absorpčních vlastnostech stěn (stěn motorového prostoru) jej obklopujících a na jejich směrových reflexních vlastnostech [1]. Zvyšování neprůzvučnosti přepážky mezi zdrojem a vnitřním prostorem musí být zajištěno vhodnou tvarovou konfigurací přepážky (vyztužení, signování, atp.) a prakticky vždy aplikací tlumících a neprůzvučných materiálů na přepážku. Z tohoto hlediska jsou zvláště kritické otvory v přepážce a dále kanály ventilační a klimatizační soustavy vozidla [1]. Relativní velikost plochy přepážky vzhledem k ploše stěn vnitřního prostoru hraje samozřejmě dosti významnou úlohu [1].
7.3. Postup při snižování vnitřního hluku automobilu Všem zásahům směřujícím ke snížení hluku musí předcházet analýza jeho příčin. Většina zdrojů vibrací a hluku ve vozidle periodicky a jejich účinky mají frekvence, které jsou harmonickými základní frekvence jejich činnosti, prakticky vždy otáčení [1]. Úkolem vývoje vozidla je dosažení vnitřního hluku v různých provozních podmínkách podle požadavků specifikovaných v „Základních technických podmínkách“ daného vozidla, které si předepisuje sám výrobce. Prvořadou otázkou snižování vnitřního hluku je potlačování rezonančních jevů jak mechanických tak i akustických v běžných provozních režimech vozidla a jeho agregátů [1]. Snižování vnitřního hluku při rezonančních i mimorezonančních oblastech budících frekvencí obecně vyžaduje: a) při mechanicko-akustické cestě , - snížení vibrací zdroje v místě lůžek, - vhodné řešení lůžek,
9
-
vhodnou tuhost karosérie v místě lůžek zdrojů, maximální přenosové impedance mezi místy lůžek a vibracemi stěn vnitřního prostoru, minimální celkové přenosy mezi silami působícími na karosérii v místě lůžek a akustickým tlakem v místech hlav posádky automobilu (což se většinou kryje s předchozím požadavkem) b) při akustické cestě - snížení hluku zdrojů, - velkou absorpci stěn prostoru v němž je zdroj umístěn, - odstranění všech otvorů mezi zdroji a vnitřním prostorem, - docílení vysoké neprůzvučnosti přepážek, c) ve vnitřním prostoru - zajištění vysoké absorpce stěn vnitřního prostoru, - docílení, aby uzlové plochy alespoň nejnižších tvarů akustického vlnění měly uzlové plochy v blízkosti hlav posádky, Kromě úprav mechanických je hlavní cestou ke snižování vnitřního hluku používání akustických materiálů.
7.4.Vnější hluk automobilu Vnější hluk obtěžuje okolí a tedy zatěžuje přímo životní prostředí. Hluk způsobený dopravními prostředky je hlavní příčinou celkové úrovně hluku ve městech i v otevřené krajině. Z tohoto důvodu je také legislativně silně omezován. Snižování úrovně vnějšího hluku, i při stojícím vozidle a volnoběžných otáčkách motoru, je však považováno za důležité i z hlediska posuzování celkové technické úrovně vozidla [1]. Provoz každého motorového vozidla je provázen jeho vnějším hlukem, který působí na osoby a významně ovlivňuje ekologickou situaci v jeho okolí. Velmi nepříjemně se projevuje především ve městech a osadách a na všech vozovkách procházejících zalidněnými oblastmi. Má však i výrazný negativní vliv na faunu v oblastech neobydlených nebo řídce obydlených [1]. Vnější hluk vozidel postihu veškeré obyvatelstvo v okolí komunikací a je tedy záležitostí veřejnou na rozdíl od vnitřního hluku automobilů, kdy určitý automobil si člověk koupit a používat nemusí, pokud se mu zdá být příliš hlučný. Ve světě v němž automobilový transport hraje nezastupitelnou úlohu však musí dnes již žít prakticky každý. Předpisy na snižování vnějšího hluku vozidle jsou proto velmi přísné a jejich požadavky se neustále zvyšují [1]. Přehled dílčích zdrojů vnějšího hluku vozidel Vnější hluk vozidle měřený resp. slyšený v určitém místě v okolí vozidla je ovlivňován celou řadou faktorů. Souvisí přímo s hlukovými vlastnostmi samotného vozidla, se způsobem jeho využívání a ovládání a konečně s akustickými vlastnostmi prostředí v němž se vozidlo zrovna pohybuje [1]. Vnější hluk vozidla resp. jeho hladina akustického tlaku (A) se obecně skládá z příspěvků dílčích zdrojů hluku ve vozidle. Tyto zdroje jsou shodné jako pro vznik vnitřního hluku automobilu, však jejich poměrná důležitost může být rozdílná. Hlavními dílčími zdroji vnějšího hluku jsou: - hluk motoru, - hluk sání, 10
-
hluk výfuku, hluk převodového ústrojí, hluk pneumatik, hluk aerodynamický (hlavně vnějšího obtékání vozidla).
7.5. Snižování vnějšího hluku Snižování vnějšího hluku je možné (a nutné) provádět technickými prostředky, které se dělí na prvotné a druhotné [1]. Prvotními se nazývají ty, jimiž se snižuje hluk zdrojů. Jedná se o úpravy těch částí konstrukce, které jsou pro vznik hluku nejvýznamnější. Tyto úpravy mají většinou pasivní charakter, tj. snižování vyzařování hluku se děje úpravami skříní, zrovnoměrněním vtoku a výtoku u sání a výfuku, atp. Aktivní snižování hluku výfuku přívodem energie je ve zkušebním stadiu [1]. Při snižování vnějšího hluku se obvykle soustřeďuje pozornost především na to, aby vozidlo splňovalo s určitou rezervou předepsané požadavky při akcelerační zkoušce [1].
8. Vibrace Vibrace lze charakterizovat jako mechanické kmitání, šířící se v pružném tělese nebo prostředí. Zvláštní skupinu kmitání tvoří mechanické otřesy, které jsou charakteristické při průjezdu vozidel po dopravní cestě. Při dopravě je zdrojem kmitání dopravní prostředek a dopravní cesta. Pro vibrace generované pozemní dopravou je charakteristický jejich výskyt ve frekvenčním pásmu 3 až 100 Hz, nejčastěji v pásmu 50 – 100 Hz. Kmity mohou mít pravidelný i nepravidelný, náhodný charakter [3]. Negativní vliv dopravou generovaných vibrací na životní prostředí je především - v nepříjemném působení na člověka, v některých případech mohou mít vibrace i patologické účiny na zdravotní stav člověka, - ve změně chování fauny v okolí dopravních cest, - vnitřní změna v materiálu objektů, na které vibrace působí, a tím může docházet i k posupnému snižování jejich pevnosti a stability, tím i snižování životnosti stavebních objektů Vibrace s frekvencemi do 500 Hz při dlouhodobém působení vyvolávají únavu a zhoršení reakcí na vnější podněty. Nejdůležitější je oblast okolo 5 Hz, kdy dochází obvykle k rezonančním pohybům hlavy a celého těla [3].
9. Ostatní fyzikální záření Ke zdrojům fyzikálního záření kde jsou známé biologické účinky patří: - ultrafialové záření, jako elektromagnetické záření s vlnovou délkou kratší než je viditelné spektrum. Tomuto záření jsou vystaveni zaměstnanci při svařování elektrickým obloukem nebo plazmovým hořákem. Dalším zdrojem tohoto záření jsou vysokotlaké xenonové a
11
-
-
rtuťové výbojky a lasery emitující v oblasti ultrafialového spektra. Zvýšené expozici přírodního ultrafialového záření jsou vystaveni i zaměstnanci ve venkovním prostředí Infračervené záření, jako elektromagnetické záření s vlnovou délkou delší než je viditelné spektrum. Exponování jsou zaměstnanci v blízkosti velkých zdrojů sálavého tepla, laserů emitující oblast infračerveného záření Lasery (optické kvantové generátory), vyzařují elektromagnetické záření v rozsahu od ultrafialového až do infračerveného spektra. Primární účinek laserů je tepelný a nejcitlivějším orgánem je lidské oko [3]
K ostatní zdrojům fyzikálního záření, které působí negativně na životní prostředí svými biologickými účinky jsou elektrická a magnetická pole. Rozhodujícím zdrojem elektrických polí jsou vedení elektrické energie (50) Hz a dále trakční systémy, které mohou pracovat na kmitočtech 16 2/3, 25 nebo 60 Hz. Elektrické pole působí na povrch těla, což může vést k sekundárním účinkům (svalové stahy apod.) a dále k tepelným účinkům [3].
10. Negativní důsledky hluku na zdraví 10.1. Měření K monitorování celkového zdravotního stavu obyvatelstva jsou používány různá měření vlivu hluku na zdravotní stav obyvatelstva. Monitorování zdravotních důsledků a rušivých účinků hluku, jako například projekt III, se sestává z technické a zdravotní části. Technická část je pravidelné měření hluku ve 48 vybraných lokalitách, charakterizujících hlučná a tichá místa 24 měst. Měření probíhají 1x měsíčně po 24 hodin. Měřením je zjištěno, že lokality jsou vybrané tak, že hluk se v nich ve dne pohybuje od 75 dB do 48 dB a v noci od 70 dB do 38 dB. Hlučnost v jednotlivých lokalitách jak ve dne, tak v noci, tvoří souvislou řadu hladin. Zdravotní část je založena na dotazníkovém průzkumu demografických, sociologických a zdravotních údajů o obyvatelích uvedených vybraných lokalit. Výsledky zobrazují jednak hlučnost, jednak výskyt vybraných „civilizačních“ chorob, jako ukazatele zdravotního stavu obyvatelstva, včetně vztahu mezi touto hlučností a výskytem civilizačních choro. Současně na základě uvedených výsledků je ve větších navazujících oblastech proveden odhad relativního rizika poškození zdraví hlukem v životním prostředí. Opakováním výše uvedených zjištění ve dvouletých cyklech bude možné zjistit trend vývoje v této problematice životního prostředí [5]. 10.2. Výsledky měření Současný stav hlučnosti ve vybraných lokalitách, které částečně charakterizují situaci v jednotlivých městech, ukázal, že se projevuje statisticky významná závislost mezi monitorovanou hlučností a vybranými ukazateli zdravotního stavu – to je vybranými „civilizačními“ chorobami a neurotickými příznaky, zejména poruchami spánku. Tento vztah a jeho úroveň jsou dostatečně citlivým ukazatelem pro sledování vývoje jak samotné hlučnosti v České republice, tak zejména její účinku na zdraví obyvatelstva. Metoda zjišťování statisticky významného vztahu mezi hlučností a vybranými ukazateli zdravotního stavu je použitelná pro detekci změn účinku této hlučnosti na obyvatelstvo, vzhledem k tomu, že uvedený vztah vyjadřuje procento nárůstu výskytu vybraných ukazatelů zdravotního stavu působené hlučností. Toto procento nárůstu je dáno rozdílem mezi procentem výskytu v tichých oblastech a hlučných oblastech na výsledné regresní křivce. Dojde-li tak, z celkového pohledu, k dostatečně významné změně hlučnosti a zůstane zachován původní 12
vztah k výskytu sledovaných ukazatelů zdravotního stavu, bude zřejmé, že ke zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva je nezbytné celkové snížení hlučnosti s možností odhadnout, jakého zlepšení je možné dosáhnout. K tomu, jakou orientační metodu pro velká území, je možné použít odhad relativního rizika poškození zdraví hlukem pomocí programu Hluk M. V opačném případě pak nutné hledat jiný vliv, jehož odstranění by rychleji vedlo ke zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva [5].
Z uvedených výsledků je zřejmé, že se potvrdil předpoklad v úvodu projektu, že hlučnost jednotlivých lokalit bude rozložena v celém, v úvahu přicházejícím rozsahu hladin hluku. Zjištěné hodnoty hluku v ekvivalentní hladině akustického tlaku A se pohybují od hodnot přesahující ve dne 75 dB a v noci 70 dB v lokalitách nejhlučnějších až po skutečně tiché lokality s hodnotami pod 48 dB ve dne a 38 dB v noci. Z výsledků dále vyplývá, že zjištěné průměrné roční hodnoty ekvivalentních hladin i 90 % hladin hluku tvoří souvislou řadu, což dává předpoklad pro detailní sledování případných změn v dalších letech včetně podkladů pro sledování zdravotních účinků. 90 % pravděpodobnostní hladiny hluku představují údaj o trvalé hlučnosti v jednotlivých místech, nebo-li údaj o tom, že v měřeném místě je, či není někdy ticho. Údaj 90% hladině lépe charakterizuje prostřednictvím vybraných lokalit hlukovou situaci jednotlivých měst. Z výsledků měření je zřejmá značná noční hlučnost v Praze. Pokud se týká srovnání výsledků s požadavky na ticho v obytných oblastech odpovídá pouze malá část lokalit. Požadavku s korekcí na umístění uvnitř městské zástavby odpovídá pouze část lokalit označených jako tiché. Věkové složení souborů respondentů může ovlivnit vztah mezi hlučností a sledovanými ukazateli zdravotního vztahu. Toto by se částečně mohlo uplatnit v případě, že ke zjištění vztahu mezi ukazateli zdravotního stavu a venkovní hlučností by byly použity údaje od respondentů v rozsahu 30 – 90 let věku ve snaze postihnout zdravotním průzkumem co nejširší vzorek populace vybraných lokalit, protože při tomto věkovém rozpětí je průměrný věk v hlučných lokalitách o 5 let vyšší. To však nemusí být příliš významné, protože tato souvislost není statisticky významná. Takové ovlivnění je však možné eliminovat použitím odpovědí respondentů ve věkovém rozpětí 30 – 70 let. To proto, že v takovém případě průměrný věk respondentů v jednotlivých lokalitách prakticky se zvyšující se venkovní hlučností nestoupá a jeho rozložení ve vztahu k proložené regresní křivce je náhodné. Z toho vyplývá, že pro monitorování vlivu hluku na populaci je výhodné a také správné používat údaje o ukazatelích zdravotního stavu obyvatel ve věkovém rozpětí 30 – 70 let, a to i proto, že u lidí starších 70 let je předpoklad vyššího vlivu stáří než hlučnosti na zdravotní stav. Co se týká využití údajů osob mladších 30 -ti let, je zařazení údajů o ukazatelích jejich zdravotního stavu do sledování vlivu hluku rovněž nevhodné, protože projevy vlivu hluku na zdraví lze očekávat až po 10 -ti letech expozice. Uvážíme-li, že většina mladých lidí se pravděpodobně v trvalém bydlišti usadí nejdříve po 20 -tém roku věku, je uvedená věková hranice opodstatněná. Porovnání údajů o ukazatelích jejich zdravotního stavu s hlučností v současném bydlišti nemůže tedy přinést užitečný výsledek a navíc vzhledem k předpokládané migraci by to pro monitoring byly údaje nepoužitelné. Dále je nutné uvážit i to, že lidé mladší 20 -ti let jsou exponováni i řadou jiných intenzivních hluků (hudba apod.) [5].
13
10.2.1. Hypertenzní choroba Procento výskytu hypertenzní choroby v jednotlivých lokalitách stoupá se zvyšující se hlučností od 13 do 17 %, což je 30,7 % nárůst dle regresní křivky s menší než 95 % statistickou významností. Rozložení výsledků z jednotlivých lokalit je tedy ve vztahu k regresní křivce náhodné. Z toho je vidět, že na výskyt hypertenze sice pravděpodobně hluk působí, existuje však řada dalších silných vlivů, pro které se teoreticky předpokládaný vliv hluku neprokázal s potřebnou významností, na rozdíl od výsledků předchozí studie [5].
10.2.2. Infarkt myokardu V případě výskytu infarktu myokardu ve vztahu k hlučnosti prostředí byla zjištěna podobná situace jako v případě hypertenze. To je vzhledem k podobné etiologii obou chorob předpokladatelné a lze to považovat za projev věrohodnosti a metodické správnosti provedeného šetření. Procento výskytu infarktu myokardu stoupá z 3,5 na 5 %, což je 50 % nárůst dle regresní křivky s menší než 95 % statistickou významností. Rozložení výsledků z jednotlivých lokalit je tedy ve vztahu k regresní křivce náhodné. Na základě toho lze nicméně připustit, že zvýšená hlučnost spolupůsobí na výskyt infarktu myokardu a šetření to prokázalo, protože zjištěný nárůst není zanedbatelný a existují podobná šetření s podobnými zjištěními. Na vznik infarktu myokardu však samozřejmě působí mnoho dalších faktorů, které účinek hluku částečně překrývají [5].
10.2.3. Vředová choroba žaludku a dvanácterníku Výskyt této vředové choroby prakticky není ovlivněn hlučností prostředí. Procento výskytu je 9 – 10 %, dle regresní křivky s náhodným rozložením výsledků [5].
10.2.4. Urolithiasy a cholelithiasy Tyto choroby prakticky taktéž nejsou ovlivněny hlučností prostředí. Procento výskytu je 14 – 16 % dle regresní křivky s náhodným rozložením výsledků [5].
10.2.5. Diabetes mellitus: Výskyt diabetu mellitu není prakticky ovlivněn hlučností prostředí, i když by vliv bylo možné očekávat s ohledem na vliv stresu na toto onemocnění a na projev tohoto vlivu [5].
10.2.6. Nádorová onemocnění Neočekávaným zjištěním je vztah výskytu nádorových onemocnění ke hlučnosti prostředí. I při vědomí řady námitek, týkajících se teoretické nepodloženosti, vycházející ze složitosti a neúplné prozkoumanosti patogenese nádorových onemocnění, mnoha dalších vlivů, včetně známých případů zjevně možných souvislostí epidemiologicky souvisejících, je nutné zde zjištěný vztah uvést. Ve zvoleném a výše zdůvodněném věkovém rozpětí obyvatel od 30 do 70 let bylo zjištěno, že výskyt nádorových onemocnění stoupá se zvyšující se hlučností ze 2 na 4,5 %, což je 125 % nárůst, dle regresní křivky na 99 % hladině statistické významnosti. Pokud by bylo možné tomuto výsledku přikládat dostatečnou váhu, znamenalo by to zjištění dalšího závažného účinku hluku na zdraví. Teoretický podklad pro takové působení pak je
14
možné hledat v již známých účincích stresu na imunitu, protože účinek hluku jako faktoru působícího stres byl opakovaně prokázán a lze též připomenou podobné působení samotných poruch spánku na imunitu, o jejichž spojitosti s hlučností nebylo nikdy pochybností. Lze tedy oprávněně předpokládat, že i hluk působí imunosupresivně. K otázce způsobů účinků je možné uvést mimo více známých účinků stresu prostřednictvím ACTH a glukokortikoidů na imunitu, také působení faktorů thymu a cytokoinů na CNS. Mimo řady dalších účinků stresu je třeba uvést zejména změny sleziny a lymfatických uzlin a zvláště pak pokles funkcí výkonných (cytotoxických) T-lymfocitů a NK buněk. (Na zvířatech byla prokázána zvýšená vnímavost na infekční zárodky i nádorové buňky) [5].
10.2.7. Časté KHCD Výskyt onemocnění častými katary horních cest dýchacích stoupá se zvyšující se hlučností ve zkoumaném rozsahu na regresní křivce z 97 % významností ze 14 na 18 %, což je 28,5 % nárůst. Toto zjištění je zjištěním opakovaným. To je jeden z důvodů, proč lze považovat zvýšený výskyt častých KHCD, mimo řadu dalších vlivů, také za projev působení hluku na zdraví. Jedním z dalších důvodů může být již výše zmíněné imunosupresivní působení hluku, což v případě častých KHCD je dobře přijatelné [5]. Z alergických onemocnění byly vybrány astma, polinosa, opakované bronchitidy a ekzémy včetně dalších alergických kožních projevů. Výskyt alergických onemocnění, a to jak jednotlivých, tak všech dohromady není prakticky ovlivněn hlučností prostředí. Procento výskytu je 12 – 14 % dle regresní křivky s náhodným rozložením výsledků [5]. 10.2. 8. Alergická onemocnění Subjektivní pocit zdraví se ukázal na hladině hlučnosti prostředí nezávislý a navíc se ukázaly malé rozdíly mezi jednotlivými lokalitami, z čehož lze usuzovat, že tento způsob zjišťování je problematický a pro monitorování je omezeně použitelný. Z uvedených výsledků je zřejmé, že se vzrůstající hlučností stoupá procento výskytu vybraných civilizačních chorob, u obyvatel 30 – 70 let starých, a to s 65 na 82 % při vyjádření hlučnosti noční ekvivalentní hladinou akustického tlaku i 90 % pravděpodobnostní hladinou hluku v noční době.
11. Závěr Životní prostředí je složitý otevřený systém, ve kterém se realizuje a rozvíjí život společnosti. Životní prostředí lze definovat jako tu část světa, s níž je člověk ve vzájemné působní, která do značné míry určuje jeho činnost a kterou zároveň využívá a vytváří pro uspokojování svých hodnot, cílů a potřeb. Jde o vztah jak k ostatním lidem, tak i k dalším živým organismům. Tento pojem zahrnuje jak hmotné okolí živých organismů včetně člověka, tak i základní přírodní složky a zdroje, především ovzduší, vodu, půdu, organismy a vzájemné vztahy a souvislosti. Studiu životního prostředí, jeho ochrana a tvorba je důležitou lidskou činností, která má zásadní význam, jak pro přežití obyvatelstva, tak i pro existenci dalšího života. Cílem této 15
činnosti je hledání a vytváření takových podmínek pro udržitelný rozvoj, tj. takový život a ekonomický růst, v němž bereme v úvahu nejen přítomnost, ale také budoucnost, ke které neseme zodpovědnost za zachování zdravých životních podmínek. Osobně si myslím, že příroda nás neustále upozorňuje svými protesty (povodně, sucha, sníh na neobvyklých místech, vichřice……) na neuctivé zacházení, které jí prokazujeme. Ještě si sami přiděláváme spoustu rušivých a škodlivých účinků z naší činnosti. Mám přeci odpovědnost i do budoucna, jaké naše životní prostředí bude, jaké budeme mít životní podmínky. Země není na jedno použití, jakož i člověk má jen jedno zdraví. ……..
16
Použité informační zdroje: [1] APETAUR, .M. Konstrukce automobilů díl I, Hluk motorových vozidel. Praha: ČVUT, 1994, ISBN 80-01-01224-7. [2] KOLEKTIV AUTORŮ, Hluk v životním prostředí. Praha: Dům techniky ČSVTS, 1979, ISBN 60-650-79. [3] ŠKAPA, P, Vliv dopravy na životní prostředí, Ostrava: VŠB-TU OSTRAVA, 2000, ISBN 80-7078-805-4. [4] FOŘT, M., KOUSAL, M. Doprava a životní prostředí. Praha: Nakladatelství technické literatury, Informační a publikační komise rady pro životní prostředí, 1988, účelová neperiodická publikace 06-108-88. [5] Kolektiv autorů, Zdravotní důsledky a rušivé účinky hluku, Praha: Ústředí monitoringu zdravotního stavu,1996.
17
Obsah: 1. Úvod 2. Základní poznatky o hluku a jeho fyziologických účincích 3. Zdravotní škodlivost hluku 4. Měření a hodnocení hluku na pracovištích 5. Měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí 6. Hluk mobilních strojů 7. Vnitřní hluk automobilu 7.1 Vnitřní hluk přenášeným chvěním 7.2 Vnitřní hluk přenášený vzduchem 7.3 Postup při snižování vnitřního hluku automobilu 7.4 Vnější hluk automobilu 7.5 Snižování vnějšího hluku 8. Vibrace 9. Ostatní fyzikální záření 10. Negativní důsledky hluku na zdraví 10.1 Měření 10.2 Výsledky měření 10.2.1 Hypertenzní choroba 10.2.2 Infarkt myokardu 10.2.3 Vředová choroba žaludku a dvanácterníku 10.2.4 Urolithiasy a cholelithiasy 10.2.5 Diabetes mellitus 10.2.6 Nádorová onemocnění 10.2.7 Časté KHCD 10.2.8 Alergická onemocnění 11. Závěr Použité informační zdroje
18
2 2 4 4 5 6 7 8 9 9 10 11 11 11 12 12 12 14 14 14 14 14 14 15 15 15 16
