Doktorská disertační práce

Technická univerzita v Liberci Hospodářská fakulta

Doktorská disertační práce

2006

Ing. Aleš Kocourek

Technická univerzita v Liberci Hospodářská fakulta

Studijní program:

6208 V – Ekonomika a management

Studijní obor:

Organizace a řízení podniků

Podnikatelské aspekty diferenciace rozvojových zemí a rozvojová pomoc České republiky (se zaměřením na země subsaharské Afriky)

Entrepreneurial Aspects of Differentiation of the Developing Countries and the Development Assistance of the Czech Republic (Focused on Sub-Saharan-African Countries)

Ing. Aleš Kocourek

Školitel: prof. Ing. Jiří Fárek, CSc. Počet stran: 219 Počet příloh: 7 + DVD Datum odevzdání: září 2006

Abstrakt Předkládaná doktorská disertační práce se věnuje mimořádně aktuálním otázkám, které nicméně trápí světovou ekonomiku již půl století. Od vlny národně osvobozeneckých hnutí se hospodářská a sociální situace v subsaharské Africe nijak dramaticky nezlepšila, přestože např. asijské

regiony

dokázaly

nastartovat

hospodářský

růst

a

získat

si

stabilní

pozici

v globalizovaném světovém hospodářství. Hledáním příčin neúspěchu subsaharské Afriky jako celku, jednotlivých regionálních integračních seskupení této oblasti i vybraných národních ekonomik se zabývá první část práce. Je analyzován ekonomický, politický i sociální vývoj oblasti a srovnán s dalšími regiony světa, ostatními skupinami rozvojových zemí a samozřejmě také s vývojem v rozvinutých tržních ekonomikách. V práci jsou nastíněny základní problémy a překážky rozvoje subsaharského regionu a je poukázáno na roli oficiální rozvojové pomoci při stimulaci hospodářského, sociálního i politického vývoje jak v teoretických konceptech tak i v praxi. Při využití statistické analýzy je prokazována účinnost a efektivita rozvojové pomoci, aby bylo konstatováno, že role soukromého sektoru a malých a středních podniků při rozvoji zemí subsaharské Afriky je zcela nezastupitelná a že rozvojová pomoc jejich pozici v procesu rozvoje

nejen

neposiluje,

ale

v některých

případech

naopak

komplikuje

a

působí

kontraproduktivně. Na základě uvedených závěrů je přistoupeno k případové studii, která usiluje o nalezení takové země, regionu nebo lokality v subsaharské Africe, kde by bylo možné realizovat podnikatelský záměr v podobě vybudování středně velkého pekárenského provozu s českým strojním vybavením. Tato regionální pekárna by v budoucnu posloužila jako „výkladní skříň“ pro další expanzi klastru českých výrobců potravinářských strojů v subsaharské Africe a zároveň by samozřejmě představovala funkční pekárenský provoz s cca 70 zaměstnanci. Případová studie hodnotí čtyři desítky subsaharských ekonomik na základě řady kritérií zaměřených jak na makroekonomický vývoj, tak i na ryze mikroekonomické a manažerské otázky typu byrokratická náročnost založení firmy, flexibilita pracovního trhu, dostupnost cizích zdrojů, daňová zátěž apod. Detailní hloubková analýza vede k vytipování ekonomiky Malawi, přesněji oblasti největšího malawijského města Blantyre a je dokonce nalezen potenciální lokální partner pro vybudování společného pekárenského podniku. Právě navázání kontaktů s místní podnikatelskou sférou lze považovat za jeden ze základních předpokladů úspěchu české firmy v tak ekonomicky i kulturně vzdáleném regionu, jakým je subsaharská Afrika.

Abstract The introduced thesis is devoted to extremely up-to-date question, which has been – however – teasing the world economy for more than a half of century. Since the arise of national liberation movement, the economic and social situation in the Sub-Saharan Africa has not improved to any extraordinary extent, although e. g. the Asian region succeeded in launching massive economic growth and in gaining a stable position in the globalized world trade system. Identifying the causes and reasons of setbacks in the Sub-Saharan Africa at its whole, in the regional integration alignments of this area, as well as in several selected economies is the content of the first part of this paper. The economic, political, and social development of the area has been analyzed and compared with other developing regions of the world, other groupings of developing countries, and of course also with the development in the advanced market economies. In the thesis there have been sketched out several development problems and hindrances on the way to economic growth and the role of the development assistance in stimulation of the economic, social, and political progress has been shown in the theoretical concepts as well as in the praxis. Using the statistical analysis, the effectiveness and efficiency of the development assistance has been proved to point out the crucial and unsubstitutable position of the private sector and small- and medium-sized enterprises in the development of the Sub-Saharan Africa and to prove the weakening and sometimes even counterproductive effects of the official development assistance. On the background of the above-given conclusions, a case study has been erected with the target to identify such a country, region, or place in Sub-Saharan Africa, where it would be possible/optimal to launch an entrepreneurial prospectus in the shape of a new middle-sized bakery plant equipped with Czech machinery. This regional bakery would serve as a “shoppingwindow” for future expansion of the cluster of Czech bakery machinery producers throughout the region of Sub-Saharan Africa and it would – obviously – also form a running bakery plant giving job to some 70 employees. The case study has been evaluating some four dozens Sub-Saharan economies on the basis of a set of criteria focused not only on the macroeconomic development, but also on purely microeconomic and managerial questions such as bureaucratic intensity of founding a new company with foreign capital, flexibility of the labour market, accessibility of external financial means, tax burden, etc. This detailed and profound analysis has lead to accepting the economy of Malawi and the region of Blantyre, the largest Malawian city, as a potentially optimal place, where possible business partner has been settled and identified for the co-operation. Indeed this local partner has been found as one of the basic premises for successful access of a Czech company to such economically and culturally remote region as Sub-Saharan Africa.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem byl seznámen s tím, že na mou doktorskou disertační práci se plně vztahuje Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci nezasahuje do mých autorských práv užitím mé disertační práce pro vnitřní potřebu Technické univerzity v Liberci. Užiji-li disertační práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si plně vědom povinnosti informovat o této skutečnosti Technickou univerzitu v Liberci. V tomto případě má Technická univerzita v Liberci právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Doktorskou disertační práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedených zdrojů a na základě konzultací se školitelem, prof. Ing. Jiřím Fárkem, CSc. a ostatními odborníky v oboru.

Datum: 03/09/2006

Ing. Aleš Kocourek

Poděkování

Rád bych na tomto místě poděkoval všem členům katedry ekonomie Hospodářské fakulty Technické univerzity v Liberci za pomoc, ochotu, vstřícnost a podporu při psaní mé doktorské disertační práce i za řadu námětů, poznámek a komentářů, jimiž přispěli k současné podobě této práce. Největší dík však bezesporu patří panu prof. Ing. Jiřímu Fárkovi, CSc. za jeho shovívavost, důvěru, cenné rady i připomínky, za pomoc při hledání vhodné odborné literatury a za profesionální vedení mojí práce.

Obsah Seznam tabulek ..........................................................................................................................10 Seznam grafů..............................................................................................................................11 Seznam obrázků .........................................................................................................................12 Seznam zkratek a symbolů .......................................................................................................13 Úvod ............................................................................................................................................17 1 Rozvojové země......................................................................................................................20 1.1 Definice rozvojových zemí................................................................................................20 1.2 Postavení zemí subsaharské Afriky ve světové ekonomice ............................................22 1.2.1 Vývoj v 50. - 80. letech 20. století............................................................................22 1.2.2 Vývoj od 90. let 20. století........................................................................................26 1.3 Nástin hlavních problémů zemí subsaharské Afriky ........................................................35 1.3.1 Problémy na mikroekonomické úrovni.....................................................................35 1.3.2 Problémy na makroekonomické úrovni ...................................................................42 1.3.3 Sociální a zdravotní problémy .................................................................................45 1.3.4 Ekologické a environmentální problémy..................................................................58 1.3.5 Politické a bezpečnostní problémy ..........................................................................63 2 Diferenciace rozvojového světa............................................................................................70 2.1 Diferenciace rozvojových a rozvinutých ekonomik...........................................................71 2.2 Diferenciace jednotlivých skupin rozvojových ekonomik..................................................74 2.2.1 Diferenciace skupin zemí podle úrovně příjmu na obyvatele ..................................75 2.2.2 Diferenciace skupin zemí podle míry zadluženosti .................................................77 2.2.3 Diferenciace dalších skupin zemí (podle UNCTAD)................................................78 2.2.4 Diferenciace regionů rozvojových zemí...................................................................84 2.3 Diferenciace regionálních integračních uskupení SSA ....................................................87 2.4 Diferenciace jednotlivých ekonomik v rámci SSA ............................................................90 2.4.1 Diferenciace ekonomik CEMAC ..............................................................................91 2.4.2 Diferenciace ekonomik ECOWAS ...........................................................................93 2.4.3 Diferenciace ekonomik ESA ....................................................................................95 2.4.4 Diferenciace ekonomik SADC .................................................................................97 2.5 Sociální diferenciace v zemích SSA.................................................................................99 2.6 Shrnutí ........................................................................................................................... 102

7

3 Základní přístupy k řešení problémů rozvojových zemí ...................................................... 104 3.1 Teorie modernizace....................................................................................................... 104 3.1.1 Rostowův model hospodářského vzestupu .......................................................... 105 3.2 Teorie závislosti (Singer – Prebischova teorie)............................................................. 105 3.3 Dvouschodkový model růstu ......................................................................................... 107 3.4 Teorie zaostalosti .......................................................................................................... 108 3.5 Teorie industrializace..................................................................................................... 109 3.5.1 Importní substituce ............................................................................................... 110 3.5.2 Exportní orientace................................................................................................. 110 3.5.3 Endogenní industrializace..................................................................................... 111 3.5.4 Holandská nemoc ................................................................................................. 112 3.6 Solowův model exogenního růstu ................................................................................. 113 3.7 Model endogenního růstu.............................................................................................. 114 3.8 Myrdalovo pojetí ekonomického rozvoje a zaostalosti .................................................. 115 3.9 Klinická ekonomie.......................................................................................................... 117 4 Rozvojová pomoc ................................................................................................................ 120 4.1 Definice.......................................................................................................................... 120 4.2 Teorie rozvojové pomoci ............................................................................................... 123 4.2.1 Systém rozvojové pomoci Světové banky ............................................................ 123 4.2.2 Jednoduchý model nedistorzních intervencí ........................................................ 125 4.2.3 Širší model rozvojové pomoci............................................................................... 127 4.3 Historie mezinárodní rozvojové pomoci ........................................................................ 128 4.3.1 Rozvoj prostřednictvím kapitálu (1950 - 1965) ..................................................... 129 4.3.2 Koncept vzájemné závislosti (1965 - 1980).......................................................... 132 4.3.3 Programy strukturální adaptace a zvyšování úlohy NGO (80. léta) ............................... 135 4.3.4 Udržitelný a participativní rozvoj (90. léta - současnost) ...................................... 138 4.4 Efekty oficiální rozvojové pomoci v rozvojových zemích............................................... 145 4.4.1 Efektivnost oficiální rozvojové pomoci.................................................................. 145 4.4.2 Efektivita oficiální rozvojové pomoci..................................................................... 156 4.5 Shrnutí ........................................................................................................................... 158 5 Ekonomické vztahy zemí subsaharské Afriky s EU......................................................... 160 5.1 Oficiální rozvojová pomoc Evropské unie ..................................................................... 160 5.1.1 Institucionální zajištění oficiální rozvojové pomoci EU ......................................... 161 5.1.2 Objemy oficiální rozvojové pomoci EU ................................................................. 163

8

6 Ekonomické vztahy zemí subsaharské Afriky s ČR......................................................... 168 6.1 Vztahy ČSSR a rozvojových zemí................................................................................. 168 6.2 Česká rozvojová pomoc v 90. letech............................................................................. 169 6.3 Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období 2002 až 2007 ......................... 171 6.4 Česká ODA po vstupu do EU........................................................................................ 173 6.5 Výhled a hlavní úkoly pro systém české ODA .............................................................. 174 7 Případová studie.................................................................................................................. 177 7.1 Dostupnost statistických dat.......................................................................................... 178 7.2 Analýza makroprostředí ................................................................................................ 178 7.2.1 Prostředí přímých zahraničních investic............................................................... 178 7.2.2 Ekonomická výkonnost ......................................................................................... 180 7.2.3 Politická stabilita a úroveň korupce ...................................................................... 181 7.3 Analýza mikroprostředí.................................................................................................. 181 7.3.1 Založení firmy a získání povolení pro podnikatelskou činnost ............................. 182 7.3.2 Zaměstnanci, najímání a propouštění .................................................................. 183 7.3.3 Placení daní, vymáhání pohledávek..................................................................... 184 7.4 Průzkum potenciálního trhu........................................................................................... 185 Závěr ......................................................................................................................................... 188 Seznam použité literatury a dalších zdrojů .......................................................................... 191 Seznam prací publikovaných během doktorského studia.................................................... 217 Seznam příloh.......................................................................................................................... 219

9

Seznam tabulek Tab. 1

Hlavní a dílčí hypotézy práce.........................................................................................19

Tab. 2

Srovnání dynamiky vybraných rozvojových regionů......................................................24

Tab. 3

Růst GDP ve vybraných regionech v 90. letech ............................................................27

Tab. 4

Růst obratu světového obchodu a podíl vybraných regionů na něm ............................28

Tab. 5

Vývoj z hlediska MDG mezi lety 1990 - 2005 ................................................................34

Tab. 6

Vazby prevalence HIV/AIDS na podvýživu a gramotnost..............................................49

Tab. 7

Přístup k pitné vodě a kanalizaci v subsaharské Africe.................................................57

Tab. 8

Srovnání rozvojových regionů z hlediska environmentální degradace .........................62

Tab. 9

Uprchlíci a IDP ve vybraných občanských válkách .......................................................68

Tab. 10 Vývoj GDP p. c. v zemích podle úrovně příjmu na obyvatele........................................75 Tab. 11 Vývoj GDP p. c. v zemích podle úrovně zadlužení........................................................77 Tab. 12 Zahraniční obchod rozvojových regionů světa ..............................................................87 Tab. 13 Charakteristiky základních subsaharských integračních celků .....................................88 Tab. 14 Přehled ukazatelů analyzovaných zemí subsaharské Afriky.........................................92 Tab. 15 Mediány Giniho koeficientů podle regionů a dekád.................................................... 100 Tab. 16 Srovnání majetkové a příjmové nerovnosti v SSA ..................................................... 101 Tab. 17 Shrnutí závěrů kapitol 1 a 2 ........................................................................................ 103 Tab. 18 Náklady na klíčová opatření rozvoje podle klinické ekonomie ................................... 119 Tab. 19 Seznam příjemců pomoci podle DAC (k 1. lednu 2003)............................................. 122 Tab. 20 Distorzní a nedistorzní intervence rozvojové agentury............................................... 126 Tab. 21 Odpouštění dluhů a vnější zadluženost v 80. letech .................................................. 136 Tab. 22 Podíl ODA/GNI v zemích příjemců pomoci................................................................. 144 Tab. 23 Nejsilnější prokázané statisticky významné korelace ODA a GDP ............................ 147 Tab. 24 Korelace ODA a HDI v letech 1975 - 2003 ................................................................. 152 Tab. 25 Interpolace počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby .................................. 153 Tab. 26 Tabulka doplňujících korelačních závislostí ............................................................... 155 Tab. 27 Shrnutí závěrů kapitoly 4 ............................................................................................ 159 Tab. 28 Střednědobý výhled české ODA................................................................................. 176 Tab. 29 Výsledek analýzy FDI a jejich vlivu na GDP............................................................... 180 Tab. 30 Základní hodnocení hlavních parametrů podnikatelského prostředí.......................... 182 Tab. 31 Založení podniku a získání dalších povolení pro podnikání....................................... 183 Tab. 32 Charakteristiky trhu práce ve vybraných ekonomikách .............................................. 184 Tab. 33 Vybrané daňové sazby ............................................................................................... 185 Tab. 34 Hrubý předpoklad koupěschopné poptávky ............................................................... 186 Tab. 35 Hlavní hypotézy práce – hodnocení ........................................................................... 188

10

Seznam grafů Graf 1

Vývoj GNI p. c. a celkové zadluženosti na obyvatele ....................................................23

Graf 2

Vývoj vnějšího dluhu vybraných rozvojových regionů ...................................................24

Graf 3

GNI p. c., růst GNI a růst počtu obyvatel subsaharské Afriky .......................................29

Graf 4

Struktura dovozů a vývozů zemí subsaharské Afriky ....................................................31

Graf 5

Vývoj počtu chudých ve vybraných světových regionech..............................................37

Graf 6

Koncesivní půjčky rozvojovým zemím světa .................................................................44

Graf 7

Vývoj střední délky života v zemích SSA nejhůře postižených HIV/AIDS.....................50

Graf 8

Pravděpodobnost ukončení občanské války v závislosti na době jejího trvání .............66

Graf 9

Redukce GDP p. c. v důsledku občanské války ............................................................66

Graf 10 Vývoj GDP p. c. rozvojových a rozvinutých zemí ..........................................................72 Graf 11 Podíl dovozů a vývozů na GDP rozvojových a rozvinutých ekonomik ..........................73 Graf 12 Vývoj HDI v rozvinutých a rozvojových ekonomikách a vývoj rozdílu mezi nimi ...........74 Graf 13 Vývoj rozdílu mezi HDI v HIC a HDI v UMIC, LMIC a LIC.............................................76 Graf 14 Vývoj podílu dovozů a vývozů na GDP zemí rozdělených podle GNI p. c. ...................76 Graf 15 Diferenciace skupiny LDC od zemí LIC podle GDP p. c. ..............................................79 Graf 16 Diferenciace skupiny LLDC od zemí LIC podle GDP p. c. ............................................80 Graf 17 Diferenciace skupiny SIDS od zemí LMIC a UMIC podle GDP p. c..............................81 Graf 18 Diferenciace skupiny hlavních exportérů ropy od zemí LMIC a UMIC ..........................82 Graf 19 Diferenciace hlavních exportérů zpracované produkce od zemí LMIC .........................84 Graf 20 Sociálně-ekonomická diferenciace rozvojových regionů podle HDI..............................85 Graf 21 Ekonomická diferenciace vybraných rozvojových regionů světa ..................................86 Graf 22 Diferenciace subsaharských integrací podle GDP p. c. ................................................89 Graf 23 Přílivy FDI do čtyř subsaharských integračních celků ...................................................89 Graf 24 Diferenciace subsaharských integrací podle HDI..........................................................90 Graf 25 Ekonomická diferenciace členských zemí CEMAC .......................................................91 Graf 26 Ekonomická diferenciace členských zemí ECOWAS ....................................................94 Graf 27 Ekonomická diferenciace členských zemí ESA.............................................................96 Graf 28 Sociálně-ekonomická diferenciace členských zemí ESA ..............................................97 Graf 29 Ekonomická diferenciace členských zemí SADC ..........................................................98 Graf 30 Multilaterální a bilaterální oficiální rozvojová pomoc .................................................. 131 Graf 31 Složka nenávratných grantů v bilaterální ODA........................................................... 132 Graf 32 Podíl ODA na GNI....................................................................................................... 134 Graf 33 Vázaná ODA v běžných a stálých cenách.................................................................. 137 Graf 34 Podíl ODA do LDC na GNI ......................................................................................... 138 Graf 35 Hrubé výdaje NGO a jejich financování z oficiálních zdrojů ....................................... 138 Graf 36 Oficiální rozvojová pomoc a oficiální pomoc .............................................................. 139 Graf 37 Struktura ODA v 80. a 90. letech ................................................................................ 139

11

Graf 38 Humanitární pomoc a výdaje na mírové mise UN ...................................................... 140 Graf 39 Odpouštění dluhů v 90. letech .................................................................................... 142 Graf 40 Podíl ODA/GNI v donátorských zemích...................................................................... 142 Graf 41 Interpolace počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby .................................. 154 Graf 42 Vývoj GDP p. c. Zambie v letech 1961 - 2001............................................................ 158 Graf 43 Podíl EU a dalších dárců na celkovém objemu ODA ................................................. 163 Graf 44 Únava z pomoci v zemích ACP a LDC ....................................................................... 164 Graf 45 Podíl grantů na celkovém objemu ODA EU a čisté výdaje EU na ODA..................... 165 Graf 46 Srovnání podílu ODA/GNI v rozšířené EU (rok 2004) ................................................ 166 Graf 47 Rozdělení české ODA na bilaterální a multilaterální .................................................. 170

Seznam obrázků Obr. 1

Výskyt chudoby a hladu v subsaharské Africe ..............................................................38

Obr. 2

Incidence malárie ve světě (rok 2004)...........................................................................46

Obr. 3

Prevalence HIV/AIDS ve světě (rok 2005).....................................................................48

Obr. 4

Počet lékařů a nemocničních lůžek na 1 milion obyvatel ..............................................51

Obr. 5

Svobodné a demokratické země subsaharské Afriky....................................................63

Obr. 6

Země ACP a LDC (rok 2001)...................................................................................... 160

12

Seznam zkratek a symbolů ACP

Země Afriky, Karibiku a Tichomoří (African, Caribbean, and Pacific countries; ACP countries)

AIDS

Syndrom získaného selhání imunity (Acquired Immune Deficiency Syndrom)

CAN

Andské společenství národů (Comunidad Andina de Naciones)

CAS

Strategie pomoci pro rozvojovou zemi (Country Assistance Strategy)

CEEC

Země střední a východní Evropy (Central and Eastern European Countries)

CEMAC

Hospodářské a měnové společenství střední Afriky (Communauté Économique et Monétaire de l’Afrique Centrále)

CO2

Oxid uhličitý

COMESA

Společný trh pro východní a jižní Afriku (Common Market for Eastern and Southern Africa)

CPI

Index vnímání korupce (Corruption Perceptions Index)

CSP

Strategie rozvoje země (Country Strategy Paper)

CSS

Strategie podpory země (Country Support Strategy)

ČR

Česká republika

DAC

Výbor pro rozvojovou pomoc (Development Assistance Committee) při OECD

DAG

Skupina pro rozvojovou pomoc (Development Assistance Group)

DES

Energetický příjem z potravin (Dietary Energy Supply)

DFID

Oddělení pro mezinárodní rozvoj (Department for International Development)

DRS

Systém Světové banky pro evidenci statistik dlužníků (Debtor Reporting System)

EAMA

Sdružené africké státy a Madagaskar (Etats Africains et Malgache Associés)

EBA

Vše kromě zbraní (Everything but Arms)

EBRD

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Development)

EC

Evropská společenství (European Communities)

ECHO

Humanitární

úřad

Evropských

společenství

(European

Communities

Humanitarian Office) ECOWAS

Hospodářské společenství západoafrických zemí (Economic Community of West African States)

EDF

Evropský rozvojový fond (European Development Fund)

EEC

Evropské hospodářské společenství (European Economic Community)

EIB

Evropská investiční banka (European Investment Bank)

EPA

Dohoda o hospodářské spolupráci (Economic Partnership Agreement)

ESA

Východní a jižní Afrika (Eastern and Southern Africa)

EU

Evropská unie (European Union)

EVI

Index ekonomické zranitelnosti (Economic Vulnerability Index)

13

FAO

Organizace UN pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization of the UN)

FDI

Přímé zahraniční investice (Foreign Direct Investment)

FTA

pásmo volného obchodu (Free-Trade Area)

GATT

Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tarriffs and Trade)

G-8

Skupina osmi nejvyspělejších zemí světa

G-21

Skupina 21 (Group of 21)

G-24


G-77


GBS

Všeobecná rozpočtová podpora (General Budget Support)

GCF

Hrubá tvorba kapitálu (Gross Capital Formation)

GCI

Index růstu a konkurenceschopnosti (Growth Competitiveness Index)

GDP

Hrubý domácí produkt (Gross Domestic Product)

GDP p. c.

Hrubý domácí produkt na obyvatele (Gross Domestic Product per Capita)

GNI

Hrubý národní důchod (Gross National Income)

GNI p. c.

Hrubý národní důchod na obyvatele (Gross National Income per Capita)

GNP

Hrubý národní produkt (Gross National Product)

GNS

Hrubé národní úspory (Gross National Savings)

GSP

Všeobecný preferenční systém (Generalized System of Preferences)

HAI

Index úrovně lidského kapitálu (Human Assets Index)

HAART

Vysoce aktivní antiretrovirální terapie (Highly-Active Anti-retroviral Therapy)

HIC

Země s vysokým příjmem (High-Income Countries)

HIPC

Těžce zadlužené chudé země (Heavily Indebted Poor Countries)

HIV

Virus selhání lidské imunity (Human Immunodeficiency Virus)

IBRD

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development)

ICT

Informační a komunikační technologie (Information and Communications Technology)

IDA

Mezinárodní sdružení pro rozvoj (International Development Association)

IDP

Vnitrostátně přesídlená osoba (Internally Displaced Person)

IFAD

Mezinárodní fond pro rozvoj zemědělství (International Fund for Agricultural Development)

IFC

Mezinárodní finanční společnost (International Finance Corportation)

IFPRI

Mezinárodní institutu pro průzkum potravinové politiky (International Food Policy Research Institute)

ILO

Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization)

IMF

Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund)

ITC

Mezinárodní obchodní centrum (International Trade Centre)

LDC

Nejzaostalejší země světa (Least-Developed Countries)

14

LIC

Země s nízkým příjmem (Low-Income Countries)

LLDC

Vnitrozemské rozvojové země (Land-Locked Developing Countries)

LMIC

Země s nižším středním příjmem (Lower Middle-Income Countries)

MAI

Mnohostranná dohoda o investicích (Multilateral Agreement on Investment)

MDG

Rozvojové cíle milénia (Millennium Development Goals)

MERCOSUR

Jižní společný trh (Mercado Común del Sur)

MIGA

Agentura

pro

mnohostranné

investiční

záruky

(Multilateral

Investment

Guarantee Agency) NAFTA

Severoamerické pásmo volného obchodu (North American Free Trade Agreement)

NAM

Hnutí nezúčastněnosti (Non-Aligned Movement)

NGO

Nevládní organizace (Non-governmental Organization)

NIC

Nově industrializované země (Newly Industrialized Countries)

NIEO

Nový mezinárodní hospodářský řád (New International Economic Order)

NIP

Národní indikativní program (National Indicative Programme)

NIS

Nově nezávislé státy (New Independent States)

NOX

Oxidy dusíku (obvykle směs oxidu dusnatého a oxidu dusičitého)

OA

Oficiální pomoc (Official Aid)

ODA

Oficiální rozvojová pomoc (Official Development Assistance)

OECD

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Co-operation and Development)

OOF

Ostatní oficiální toky (Other Official Flows)

OPEC

Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of Petroleum Exporting Countries)

PRGF

Finanční facilita IMF zaměřená na snižování chudoby a hospodářský růst (Poverty Reduction and Growth Facility)

PPE

Kupní síla vývozů (Purchasing Power of Exports)

PPP

Parita kupní síly (Purchasing Power Parity)

PRSP

Strategie snižování chudoby (Poverty Reduction Strategy Paper)

PTA

Zóna preferenčního obchodu (Preferential Trade Area)

PVDS

Současná hodnota dluhové služby (Present Value of Debt Service)

rxy

Koeficient korelace

RELEX

Generální ředitelství EU pro vnější vztahy (Directorate General External Relations)

RENAMO

Mozambický národní odpor (Resistência Nacional Moçambicana)

REPA

Regionální dohoda o hospodářské spolupráci (Regional Economic Partnership Agreement)

RSP

Regionální strategie rozvoje (Regional Strategy Paper)

SADC

Jihoafrické rozvojové společenství (South African Development Community)

SAP

Program strukturální adaptace (Structural Adjustment Programme)

15

SCR

Společné služby pro management pomoci Společenství nečlenským státům (Joint Service for the management of Community Aid to Non-Member Countries)

SDR

Zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights)

SIDS

Malé ostrovní rozvojové státy (Small Island Developing States)

SIV

Virus selhání opičí imunity (Simian Immunodeficiency Virus)

SSA

Subsaharská Afrika (Sub-Saharan Africa)

TOT

Podmínky obchodu (Terms of Trade)

TRIPS

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Agreement on Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights)

UDEAC

Celní a hospodářská unie střední Afriky (Communauté Économique et Monétaire de l'Afrique Centrále)

UK

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland)

UMIC

Země s vyšším středním příjmem (Upper Middle-Income Countries)

UN

Spojené národy (United Nations)

UNCDF

Fond UN pro rozvoj kapitálu (UN Capital Development Fund)

UNCTAD

Konference UN pro obchod a rozvoj (UN Conference on Trade and Development)

UNDP

Rozvojový

program

Spojených

národů

(United

Nations

Development

Programme) UNIDO

Organizace UN pro průmyslový rozvoj (United Nation Industrial Development Organization)

UNESCO

Organizace UN pro výchovu, vědu a kulturu (UN Educational, Scientific, and Cultural Organization)

UNEP

Program UN pro životní prostřední (UN Environment Programme)

UNHCHR

Vysoký komisař UN pro lidská práva (United Nations High Commissioner for Human Rights)

UNICEF

Mezinárodní fond ohrožených dětí UN (UN International Children’s Emergency Fund)

UNRRA

Agentura UN pro pomoc a ozdravení (United Nations Relief and Rehabilitation Agency)

USA

Spojené státy americké (United States of America)

USD

Americký dolar

WB

Světová banka (World Bank)

WHO

Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)

WTO

Světová obchodní organizace (World Trade Organization)

16

Úvod Pojmy jako rozvojové země, rozvojová pomoc, chudoba, udržitelný rozvoj a další v posledních letech stále častěji pronikají do veřejných sdělovacích prostředků, včetně bulvárního tisku a odtud se dostávají do běžné slovní zásoby české i světové odborné i laické veřejnosti. Zvláště od počátku nového tisíciletí a od vyhlášení Rozvojových cílů milénia výskyt rozvojových témat v periodikách, odborných publikacích, na akademické půdě i na mezinárodních konferencích roste takřka geometrickou řadou, o informačních zdrojích v elektronické podobě ani nemluvě. Přestože kurzy mezinárodní pomoci a rozvojových studií jsou přednášeny i na několika českých univerzitách, ucelená a komplexně pojatá práce v češtině na toto téma zatím schází a také aktuálních českých zdrojů je vlastně poskrovnu. České názvosloví se sotva ustálilo na vymezení alespoň některých termínů, zatímco jiné – nejčastěji ty základní – jsou i v angličtině definovány vágně, nebo interpretovány každým hráčem mezinárodní politiky podle jeho představ a potřeb. Důvody a příčiny této terminologické roztříštěnosti nastiňují hned první odstavce této práce, nicméně tu základní myšlenku nebude na škodu vyzdvihnout již nyní. Problematika rozvoje (nejen hospodářského růstu, nýbrž rozvoje ve všech dimenzích – sociální, kulturní, politické i ekonomické) je natolik komplexní, že pouhá elementární dichotomní klasifikace ekonomik na rozvojové a rozvinuté nevypovídá v podstatě nic o stavu společnosti, ekonomiky a politického systému daného státu. Díky zmíněné nedostatečné informační základně v českém jazyce, se stala hlavní metodou použitou při psaní doktorské disertační práce obsahová analýza zahraničních zdrojů, z převážné většiny zdrojů dostupných on-line v elektronické podobě. 1 Poznatky z této prakticky nevyčerpatelné databáze referenční bibliografie byly setříděny a zpracovány do sedmi kapitol, doplněných o řadu číselných údajů a statistických analýz odhalujících, popisujících a kvantifikujících některé z níže uvedených hypotéz. Nejčetněji využitou statistickou metodou je zcela zřejmě elementární grafická analýza, některé pracovní hypotézy se však podařilo formalizovat do té míry, že mohlo být využito i korelační a regresní analýzy časových řad, analýzy rozptylu a některých dalších nástrojů statistické analýzy. Velmi široce pojaté téma diferenciace rozvojových zemí a rozvojová pomoc České republiky bylo zúženo, a to hned ve dvou směrech. Jednak byla celá práce zaměřena na subsaharský region, zřejmě nejproblémovější oblast světa. Jednak – s ohledem na oborovou orientaci doktorského studijního programu – byl při zpracování tématu kladen důraz na jeho propojení s problematikou existence českého podniku v globálním prostředí, resp. v subsaharském

1

Vzhledem k tomu, že řada bibliografických zdrojů, které byly v této práci využity a které pocházejí z elektronických databází Internetu, vyšla i v tištěné podobě a má registrované číslo ISBN (resp. ISSN), jinými slovy vzhledem k tomu, že rozdíl mezi elektronickým a klasickým informačním zdrojem pomalu mizí, není seznam literatury nijak členěn, je pouze abecedně seřazen podle příjmení autora.

17

regionu. Celá práce je tak podřízena myšlence realizace podnikatelského záměru v některé ze zemí subsaharské Afriky. Petr Němec a Jaromír Veber definují v procesu vstupu firmy do mezinárodního prostředí tři mezníky:

„určení důvodu, předmětu, s kterým vstoupíme na zahraniční trh; stanovení zahraničních trhů, na kterých se bude firma angažovat; vyjasnění způsobu, jakým se vstup do globálního prostředí uskuteční.“ 2 První z uvedených tří klíčových bodů bude pro účely této práce dán „exogenně“. Předpokladem bude, že český výrobce potravinářských strojů a česká pekárna chtějí v subsaharské Africe otevřít středně velkou regionální pekárnu, 3 která bude strojírenskému podniku zároveň sloužit jako „výkladní skříň“ pro realizaci dalších exportních zakázek v subsaharském regionu. Strojírenská výroba nicméně zůstane v Česku, v Africe se – z pochopitelných důvodů – bude realizovat výroba pečiva. Druhý klíčový moment na cestě české firmy do globalizované světové ekonomiky je sice do jisté míry rovněž určen předem, bylo již řečeno, že celá studie se bude zabývat subsaharským regionem, cílem ale bude vytipovat jedinou ekonomiku, event. její region, v němž by bylo možné uvedený podnikatelský záměr realizovat. Hloubková analýza subsaharských ekonomik, jejich historických a kulturních základů a tradic, jejich dlouholetého vývoje a jejich hlavních problémů bude předmětem první kapitoly, zatímco v druhé se autor pokusí o srovnávací diferenciační analýzu nejen jednotlivých geografických regionů a skupin rozvojových zemí (na nichž se ukáže, do jaké míry je vývoj v subsaharské Africe specifickým pro tento region), ale i jednotlivých afrických integračních seskupení a konečně také samotných národních ekonomik zvoleného regionu. Cílem prvních dvou kapitol je poukázat na výjimečnost subsaharsko-afrického regionu, na jeho zvláštnosti, na příležitosti, které nabízí, i na potenciální hrozby, problémy a nebezpečí, s nimiž musí firma vstupující na tamější trhy počítat. Třetí až šestá kapitola otevírají do jisté míry nové téma. Teoretické přístupy k řešení problémů rozvojových zemí uvedené ve třetí kapitole totiž představují odrazový můstek při volbě optimální formy vstupu české firmy na africké trhy, neboť poskytují základnu pro realizaci rozhodnutí, zda se pokusit při zahájení podnikatelské činnosti v subsaharské Africe o využití fondů oficiální rozvojové pomoci, a realizovat tedy uvedený podnikatelský záměr ve spolupráci s tamější

2

Veber, J. a kol.: Management – Základy, prosperita, globalizace. Praha: Management Press, 2000. ISBN 80-7261-029-5. s. 657.

3

Pravděpodobně společnost s ručením omezeným zaměstnávající cca 60 řadových zaměstnanců a maximálně 4 osoby na manažerských postech.

18

vládou např. formou franchisingu, nebo zda celý projekt uskutečnit formou zahraniční investice a rozvojové pomoci využít jen okrajově. Sedmá část bude vyvrcholením a shrnutím celé práce. Bude věnována případové studii, která koncentruje poznatky ze všech předchozích kapitol a z celé řady dalších zdrojů. Na jejím konci bude v subsaharské Africe vytipována lokalita pro založení regionální pekárny s českým strojním zařízením a know-how a s českou kapitálovou účastí ať již ze soukromých, nebo státních zdrojů. Jednotlivé kapitoly podléhají primárnímu cíli celé studie, kterým je nalezení optimálního místa pro společný česko-africký projekt pekárny vybavené českým strojovým parkem, v jejich rámci bude ovšem řešena a ověřována řada dílčích hypotéz a jejich výsledky budou zohledněny v závěrečné části. Následující tabulka shrnuje jak hlavní, tak i dílčí hypotézy práce a uvádí pro přehlednost kapitoly, které se jimi budou zabývat. Tab. 1 Kapitola Kapitola 1 & Kapitola 2

Kapitola 4

Kapitola 5 & Kapitola 6 Kapitola 7

Hlavní a dílčí hypotézy práce

Hypotéza H1 Region subsaharské Afriky prošel natolik specifickým vývojem a jeho kulturní, ekonomické i politické tradice jsou natolik odlišné od jiných světových regionů, že při řešení podnikatelského záměru v této oblasti nebude možné jednoduše aplikovat recepty účinné v jiných rozvojových regionech. H1.1 Vývoj regionu subsaharské Afriky se od 2. poloviny 20. století významně odlišuje od dalších rozvojových regionů. H1.2 Problémy, s nimiž se potýkají subsaharské ekonomiky, jsou odlišné od problémů v jiných rozvojových zemích a představují značnou hrozbu pro zahraniční podnikatelské subjekty. H1.3 V rámci subsaharské Afriky dochází k regionální, národní i sociální (příjmové, resp. majetkové) diferenciaci. H2 Rozvojová pomoc představuje klíčový nástroj, kterým mohou rozvinuté ekonomiky stimulovat pozitivní hospodářský, sociální i politický vývoj v subsaharské Africe. H2.1 Rozvojová pomoc významně stimuluje hospodářský růst rozvojových zemí subsaharské Afriky. H2.2 Rozvojová pomoc významně přispívá ke konkurenceschopnosti a uplatnění rozvojových zemí na mezinárodních trzích. H2.3 Rozvojová pomoc významně přispívá k boji proti absolutní chudobě. H2.4 Rozvojová pomoc významně zlepšuje životní úroveň a úroveň lidského kapitálu v subsaharské Africe. H3 Česká republika (ČR), resp. Evropská unie (EU) zaujímá v současném systému rozvojové pomoci a spolupráce pozici srovnatelnou s ostatními rozvinutými tržními ekonomikami. H4 Subsaharská Afrika představuje – přes všechny své problémy – region, kde se českým podnikatelským subjektům vyplatí realizovat své podnikatelské záměry a rozvojovou pomoc lze při podnikáni v tomto regionu efektivně využít.

Zdroj: [vlastní]

19

1 Rozvojové země Pojem „rozvojové země“ představuje částečně nepřesný překlad anglického termínu "developing countries", jehož ekvivalentem by byly spíše „rozvíjející se země“. Jedná se o poněkud eufemistické 4 označení skupiny ekonomik, kterým se v 50. a 60. letech, v době rozpadu koloniálních velmocí v důsledku exploze národně-osvobozeneckých hnutí, říkalo "backward countries", tedy „zaostalé země“, "less developed countries" – „méně rozvinuté země“ nebo "underdeveloped coutries", což znamená doslova „země ve stádiu předcházejícím rozvoji“ (nikoli tedy „podrozvinuté země“). Vesměs se jednalo o nepřijatelnou a dishonestující klasifikaci nově vzniklých suverénních státních celků, která byla později v rámci bipolárního rozdělení světa během Studené války nahrazena termínem Třetí svět. 5 [7] [243] Pojem Třetí svět byl přiléhavý především z toho důvodu, že naznačoval nestrannou pozici skupiny rozvojových zemí, které nechtěly být spojovány ani s kapitalistickým „Prvním“ ani se socialistickým „Druhým“ světem. V okamžiku, kdy došlo

k rozpadu centrálně plánovaného

„Druhého světa“ a k jeho začleňování z části mezi vyspělé tržní ekonomiky, z části však také mezi země rozvojové, se stal pojem „Třetí svět“ přežitkem.

1.1

Definice rozvojových zemí

Rozvojový svět představuje značně heterogenní celek, což je příčinou poměrně obtížného formulování univerzální definice rozvojových zemí. Elegantní a jednoduché řešení této otázky našla Světová obchodní organizace (WTO), která mezi rozvojové ekonomiky řadí všechny země, jež se samy za rozvojové považují. [320] Konference Spojených národů pro obchod a rozvoj (UNCTAD) a některé další agencie Spojených národů používaly pro rozdělení zemí pojetí, pro nějž se vžilo označení užší

4

Amartya Sen píše: „Vezměme termín ‚rozvíjející se ekonomika‘, kterým se označují země zaostávající ve svém rozvoji, ať už se v nějakém rozumném smyslu skutečně rozvíjejí nebo ne. Použití tohoto termínu evidentně zaměňuje potřebu rozvoje za jeho výskyt – to je, jako byste definovali hladového člověka jako osobu, která jí.“ (Sen, A.: Economic Regress: Concepts and Features. In Proceedings of the World Bank Annual Conference on Development Economics 1993. Washington, USA: WB, 1994. ISBN 0-8213-2558-2. pp. 315 – 316: "Take the term 'developing country', which refers to countries that are lacking in development, whether or not they are actually 'developing' in any understandable sense. The usage clearly does confound the need for development with its occurence – it is like defining a hungry person 'eating'.") [266]

5

Pro úplnost je vhodné dodat, že kromě pojetí bloku tržních ekonomik (resp. NATO) jako „Prvního světa“, bloku centrálně plánovaných ekonomik (resp. Varšavského paktu) jako „Druhého světa“ a skupiny mladých postkoloniálních zemí jako „Třetího světa“, existuje ještě členění čínského vůdce Mao Ce-Tunga, který dělil svět na dvě velmoci (USA a Sovětský svaz), vyspělé země (včetně tehdejší ČSSR) a „Třetí svět“, jehož přirozeným vůdcem byla Čína. Vůbec nejstarší pojetí „Třetího světa“ pochází z dob klasického evropského imperialismu (tzn. 2. pol. 19. století), kdy se např. v pracích britského „antropologa“ Roberta Knoxe objevuje členění světa na „První“ obývaný bělochy, „Druhý“ obývaný Asiaty a „Třetí“ obývaný černochy. Z dnešního pohledu vynikají práce Roberta Knoxe především jako ostře rasistické. [321] [243]

20

koncepce. Pro zařazení konkrétní země mezi rozvojové ekonomiky muselo být splněno několik podmínek:

Kritérium politické – jednalo se o bývalé kolonie nebo polokolonie, které vyhlásily nezávislost.

Kritérium ekonomické – hospodářství země vykazovalo základní znaky typické pro rozvojovou ekonomiku, tzn. nízkou úroveň hrubého domácího produktu na obyvatele, 6 nesoulad mezi odvětvovou strukturou produkce a zaměstnanosti, ve vnějších vztazích přetrvávající závislost na rozvinutých tržních ekonomikách a vnitřní sociálně-ekonomický dualismus nebo pluralismus. 7 [242]

Kritérium sociálně-ekonomické – země se snažila o rozvoj tržních ekonomických vztahů, nikoli

o

přechod

k socialistickému

pojetí

centrálně

plánovaného

hospodářství

(socialistické země v tomto tzv. užším pojetí klasifikace zemí tvořily samostatnou skupinu 8). [7] Světová banka (WB) a Mezinárodní měnový fond (IMF) používají tzv. širší koncepci, která považuje za klíčové kritérium pro zařazení země do skupiny rozvojových ekonomik indikátor hrubého národního důchodu na obyvatele (GNI p. c.) v USD. 9 Za rozvojové ekonomiky jsou považovány země s nízkým a středním příjmem, přičemž hranice oddělující rozvojové a rozvinuté země se každým rokem posouvá. Počátkem 60. let byla na úrovni cca 700 USD, na konci 80. let zhruba 6 000 USD. V roce 2004 dosáhla tato hranice 10 066 USD na obyvatele. Podle tohoto pojetí byly mezi rozvojové ekonomiky zařazeny také všechny transformující se země někdejšího Varšavského paktu. [238] [7] Od poloviny 90. let dochází k postupnému sbližování a prolínání obou koncepcí, IMF vyčleňuje z rozvojových zemí v širší koncepci skupinu transformujících se ekonomik ("countries in transition"), tzn. státy střední a východní Evropy, včetně Ruska a zakavkazských zemí. Mezi rozvinuté ekonomiky je zařazen Hong Kong, Tchaj-wan, Singapur a Jižní Korea (tedy asijské nově industrializované země první generace). UNCTAD zařadí mezi rozvojové ekonomiky Čínu, 6

Hrubý domácí produkt (GDP) představuje součet veškeré přidané hodnoty realizované výrobci na území daného státu za dané časové období (obv. jeden rok) navýšený o nepřímé daně (a snížený o dotace), které nejsou do hodnoty výstupu započítány. GDP je vykazován Světovou bankou v národních měnách a v amerických dolarech (USD). Přepočet z národních měn na USD probíhá buď podle parity kupní síly (PPP) nebo metodou Atlas (viz poznámku pod čarou III na straně I příloh). [325]

7

Tzn. existence vzájemně značně diferencovaných sociálně-ekonomických sektorů, které vznikaly a vznikají zejména v důsledku přechodu od tradiční odvětvové struktury k vyšším strukturálním stupňům tvorby GDP (sekundární a zejm. terciární) a v důsledku hospodářsko-politických opatření zaměřených na podporu rozvoje podnikatelského sektoru. [242]

8

Socialistické země se dále členily na evropskou skupinu (dnes zařazovanou mezi transformující se ekonomiky) a asijskou skupinu (která dnes bývá řazena z části mezi rozvojové ekonomiky, z části mezi transformující se státy). [7]

9

Hrubý národní důchod (GNI) je součtem veškeré přidané hodnoty realizované výrobci na území daného státu za dané časové období (obv. jeden rok) navýšeným o čisté příjmy domácích subjektů ze zahraničí a o nepřímé daně (a sníženým o dotace), které nejsou do hodnoty výstupu započítány. Hrubý národní důchod je ekvivalentem dříve používaného termínu hrubý národní produkt (GNP), je vykazován Světovou bankou v národních měnách a v amerických dolarech (USD). Přepočet z národních měn na USD probíhá buď podle parity kupní síly (PPP) nebo metodou Atlas (viz poznámku pod čarou III na straně I příloh). [325]

21

přestože původně byla ve skupině asijských centrálně plánovaných ekonomik. Poslední změnou je přeřazení ČR ze skupiny rozvojových zemí mezi rozvinuté ekonomiky, k němuž došlo v roce 2006. Slovinsko se podle ukazatele GNI p. c. mezi rozvinuté ekonomiky dostalo již v polovině 90. let. [238] [7] [273] [274] [326] Je zřejmé, že skupina více než 150 zemí označovaných jako rozvojové představuje velmi heterogenní celek zahrnující jak některé z ropných velmocí Perského zálivu, tak i nejchudší ekonomiky subsaharské Afriky. Není proto překvapením, že mezinárodní organizace jako Světová banka nebo Spojené národy využívají ve svém výkaznictví poměrně členitějších klasifikací. Některé z nich stručně představí Příloha I.

1.2

Postavení zemí subsaharské Afriky ve světové ekonomice

Současné postavení rozvojových zemí ve světovém hospodářství odráží jejich dlouhodobý vývoj. 10 S ohledem na zaměření této studie bude hlavní pozornost upřena na moderní historii a aktuální hospodářskou situaci rozvojových zemí subsaharské Afriky ve srovnání s ostatními rozvojovými regiony světa.

1.2.1

Vývoj v 50. - 80. letech 20. století

Po druhé světové válce sílí v afrických zemích (podobně jako v dalších koloniích po celém světě) touha po samostatnosti. Příčiny lze hledat jednak v poznání Afričanů, že jejich metropole nejsou nepřemožitelné, jednak v částečné industrializaci afrických kolonií během 2. světové války a zvýšení vzdělanosti obyvatelstva, neboť britské državy v Africe musely nahradit produkci ztracených východoasijských kolonií, které obsadilo Japonsko. A koneckonců koloniím jejich právo na autonomii přiznali již v roce 1941 americký prezident Franklin D. Roosevelt a britský ministerský předseda Winston Churchill v rámci Atlantické charty. Druhá polovina 40. let 20. století nabídla Africe analogickou situaci, v jaké byly latinskoamerické kolonie na počátku 19. století. 11 Po úspěšném národně osvobozeneckém hnutí v Indii měla Afrika podobný příklad, jako latinská Amerika v podobě Spojených států (USA). Africké kolonie byly na okraji pozornosti svých metropolí, neboť světové uspořádání se právě polarizovalo a blížila se Studená válka. Metropole nechtěly vyvolávat ve svých koloniích nepřátelskou

10

Stručnou historii subsaharské Afriky v období před 2. světovou válkou shrnuje Příloha II na straně XII.

11

V důsledku napoleonských válek se latinskoamerické země ocitly na periferii zájmu svých metropolí. Spojené státy vyhlásily nezávislost. Kolonizátoři vytvořili v latinské Americe poměrně ostře diferencovanou více méně kastovní společnost založenou na principu původu. Rasová diskriminace se přiostřovala. Když Napoleon Bonaparte dosadil na španělský trůn svého syna Josefa, odmítly mu španělské kolonie poslušnost a zahájily boj za samostatnost. Jen v průběhu 1. čtvrtiny 19. století získala autonomii Kolumbie, Mexiko, Peru a Argentina.

22

atmosféru, protože se obávaly jak komunistických převratů, tak krveprolití. Podobně jako v latinské Americe byla dalším rozměrem afrických národně osvobozeneckých hnutí rasová nesnášenlivost. Zatímco v Jižní Americe se ale jednalo o rasovou diskriminaci, v Africe se kolonizátorům podařilo zanechat hluboké etnické a rasové předsudky jak vůči bělochům, tak navzájem mezi jednotlivými kmeny. Ve vlně nacionalismu se chopila příležitosti hrstka těch, kteří získali vzdělání a dokázali sjednotit davy, uspořádat politickou kampaň a připravit státní převrat. V roce 1957 vyhlásila Ghana nezávislost, následovala ji Guinea, Nigérie, Sierra Leone, Tanzanie, Kongo, Uganda, Keňa, Zambie a další. Do konce 70. let nezůstala v Africe jediná kolonie. Opět shodně s vývojem v Jižní Americe, došlo v Africe v důsledku omezených hospodářskopolitických zkušeností vládnoucích elit k nestabilitě, převratům a občanským válkám. Rasové předsudky se ukázaly být příliš hlubokými, než aby se daly překlenout uměle implantovanými demokratickými principy. Od 60. do 80. let došlo v afrických zemích k 70 státním převratům a 13 vraždám prezidentů. Od 70. let byly v subsaharské Africe rozpoutány více než čtyři desítky občanských válek, ozbrojenému konfliktu se nevyhnulo 35 ze 48 subsaharských zemí. Navíc bylo v Africe – podobně jako mezi latinskoamerickými zeměmi – se zbraní v ruce řešeno také několik územních sporů (mezi Libyí a Čadem, Etiopií a Somálskem, Nigérií a Kamerunem) kvůli státním hranicím vymezeným v dobách koloniální éry. [321] Graf 1

Vývoj GNI p. c. a celkové zadluženosti na obyvatele 12

(subsaharská Afrika, ve stálých cenách roku 1995, v USD )

Zdroj: [8] Války, převraty a puče společně s vyčerpanými hospodářskými zdroji a nestabilní politickou scénou vedly – znovu zcela paralelně s jihoamerickou historií – k hospodářskému kolapsu. Země, které před půl stoletím zcela změnily své společenské a ekonomické uspořádání, aby se podřídily svým metropolím, nebyly nyní schopné zajistit vlastními silami ani základní potraviny pro své obyvatele, jejich ekonomiky stagnují. Ve snaze předejít revolucím a bankrotům se mladé africké státy – stejně jako jihoamerické – zadlužují u mezinárodních institucí a bank (viz Graf 1 a Graf 2). Četné diktátorské režimy však namísto řešení žalostné sociální, zdravotní a

12

Není-li uvedeno jinak, je přepočet z lokálních měn na americké dolary (USD) proveden metodou Atlas. Pro podrobnosti o této metodě viz poznámku pod čarou III na straně I příloh.

23

ekonomické situace svých zemí promrhaly půjčky díky vlastní neschopnosti, rostoucí politické korupci a obavám „o krk“. Graf 2

Vývoj vnějšího dluhu vybraných rozvojových regionů (v mld. USD, stálé ceny roku 2000)

Zdroj: [326] Graf 1 poměrně výstižně ilustruje celkem pozitivní vývoj subsaharských afrických zemí do poloviny 70. let 20. století. Subsaharská Afrika realizovala ještě v 70. letech roční tempa růstu hrubého domácího produktu (GDP) srovnatelná se světovým průměrem, nicméně celková ekonomická dynamika regionu se zpomalila z průměrných 5,10 % na 3,74 %. Latinská Amerika i východoasijsko-tichomořský region byly v 70. letech podstatně úspěšnější, realizovaly průměrný roční růst GDP o 2 - 3 % nad světovým průměrem (viz Tab. 2). [7] [326] Tab. 2

Srovnání dynamiky vybraných rozvojových regionů roční růst GDP

Svět

podíl na světovém vývozu

podíl na světovém dovozu

60. léta

70. léta

80. léta

60. léta

70. léta

80. léta

60. léta

70. léta

80. léta

5,27%

3,76%

3,11%

100%

100%

100%

100%

100%

100%

Rozvojové země

5,06%

5,51%

2,81%

21,3%

26,2%

24,9%

21,1%

22,0%

23,5%

Subsaharská Afrika

5,10%

3,74%

1,77%

4,06%

3,02%

2,05%

3,70%

3,21%

2,37%

Jižní Asie

4,35%

3,03%

5,62%

Východní Asie a Tichomoří

4,76%

6,59%

7,49%

Latinská Amerika a Karibik

5,34%

5,64%

1,16%

1,64% 4,25% 5,77%

0,84% 5,08% 4,61%

0,79% 8,93% 4,71%

1,61% 4,63% 5,26%

0,92% 5,15% 5,24%

1,01% 8,39% 4,21%

Zdroj: [326] [310] Extrémní sucho, špatná infrastruktura a distribuční síť v souvislosti s nízkou úrovní národních hospodářských

politik

vedly

v 80.

letech

v subsaharské

Africe

k vlně

hladomorů

a

k hospodářskému kolapsu. V latinské Americe se naplno projevuje dlužnická krize, Mexiko deklarovalo neschopnost splácet své zahraniční závazky v roce 1982 následováno Argentinou, Brazílií, Chile a dalšími zeměmi latinské Ameriky. K hlavním důvodům, které ke dlužnické krizi přispěly, lze počítat jednak přechod rozvojových zemí od koncesivních ke komerčním půjčkám, jednak přechod finančních institucí od pevného k pohyblivému úročení, dále zhodnocení amerického dolaru, zpomalení globální konjunktury a naopak růst protekcionistických opatření omezujících exportní možnosti rozvojových zemí. [103] [326]

24

Jakkoli byly zřejmě exogenní faktory pro vypuknutí dlužnické krize v Jižní Americe klíčovými, nelze opomenout ani působení vnitrohospodářské situace. Markantní rozdíl v tempech růstu realizovaných v 80. letech v latinské Americe (průměrně 1,16 %) a v zemích východní Asie a Tichomoří (průměrně 7,49 %, viz Tab. 2) lze zřejmě připsat na vrub podstatným rozdílům v objemech úspor. Zatímco latinskoamerické ekonomiky vykazovaly v desetiletí 1975 - 1985 podíl hrubých národních úspor (GNS) na hrubém národním důchodu (GNI) necelých 21 %, v zemích východoasijského regionu to bylo o bezmála 5 % více. V subsaharské Africe se podíl GNS/GNI pohyboval na úrovni 24 %. Ještě významnější faktor z hlediska hospodářského rozvoje představuje hrubá tvorba kapitálu (GCF). Podíl GCF/GNI, který přesáhl ve východní Asii 31 %, zůstal v latinské Americe pod 24 %, v subsaharské Africe sotva překonal 22 %. Přitom v té době realizovala subsaharská Afrika 1,5-krát vyšší GNI p. c. (podle PPP) než východní Asie a latinská Amerika dokonce 5,5-krát vyšší. Nicméně GNI p. c. v subsaharské Africe nedosahoval ani 7 % rozvinutých ekonomik (GNI p. c. latinskoamerických států byl v porovnání s rozvinutými zeměmi třetinový). [103] [326] Rozvojové země, včetně zemí subsaharské Afriky, sledovaly postupující marginalizaci jejich pozice ve světové ekonomice se značnými obavami a nevolí. Vždyť rozvojové země představují ¾ všech světových suverénních státních celků a zabírají také stejný díl pevniny. V polovině 80. let překonal podíl počtu obyvatel rozvojových zemí na celosvětové populaci 80 %. V takovém postavení se rozvojové země nemohly spokojit s pouhými 25 % světových vývozů a 32 % celkových zásob přímých zahraničních investic. [102] [326] [310] Ve snaze zlepšit své pozice v zahraničním obchodě i při jednání s rozvinutými ekonomikami se rozvojové země pokusily hned několikrát během let 1950 - 1990 o jednotný postoj, tzv. akční či negociační jednotu Třetího světa. 13 K nejvýraznějším akcím rozvojových zemí patří bezpochyby první ropný šok v roce 1973 – důsledek cenové politiky Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), a prosazení Nového mezinárodního ekonomického řádu (NIEO) ve Valném shromáždění Spojených národů o rok později. Cílem obou těchto kroků bylo zajistit rozvojovým zemím přívětivější podmínky v oblasti mezinárodních vztahů a zahraničního obchodu. K zásadnímu zlepšení pozice rozvojových zemí však nedošlo. NIEO zůstal nerealizovaný, z čistých kapitálových přílivů v objemu řádově 450 mld. USD (tzv. „petrodolarů“) skončila velká část v komerčních bankách v Evropě a Americe, protože země OPEC nedokázaly tyto prostředky efektivně investovat doma. 14 Ze 42 subsaharských ekonomik (s dostupnými

13

Podrobnosti k akční a negociační jednotě rozvojových zemí od 50. do 90. let 20. století shrnuje Příloha III, část III.I na straně XV.

14

Tyto banky je v podobě komerčních úvěrů ochotně půjčují rozvojovým zemím (zejm. Latinské Ameriky), a vytvářejí tak základní předpoklady pro vznik výše zmíněných dlužnických krizí.

25

statistickými údaji) došlo ke zhoršení kupní síly exportů 15 v 80. letech ve 22, přitom šestnáct z nich je řazeno mezi nejméně rozvinuté země světa (LDC). 16 Podobně vyznívá i vývoj podmínek obchodu, 17 které se zhoršily ve 31 zemi subsaharského regionu (20 z nich patří k LDC). Společně s latinskou Amerikou je subsaharská Afrika jediným regionem, ve kterém došlo v 80. letech ke zvýšení počtu chudých 18 a vůbec jediným regionem, ve kterém klesl GNI p. c. i v běžných cenách (přepočteno na USD podle kurzu metodou Atlas 19). [326] [234]

1.2.2

Vývoj od 90. let 20. století

V 90. letech se ve srovnání s předchozími desetiletími podstatně změnily podmínky ve světové ekonomice. V důsledku rozpadu Varšavského paktu a skončení Studené války se ve světovém hospodářství objevila skupina zemí, jejichž ekonomiky procházely transformací z centrálně plánovaného hospodářství na tržní a potýkaly se se značnými hospodářsko-politickými problémy (viz Tab. 3). Světová konjunktura zpomalila v první polovině 90. let na průměrná 2,32 % meziročního růstu GDP a rozvojové ekonomiky po mnoha letech překonávají svou růstovou dynamikou výkonnost rozvinutých zemí. Situace v subsaharské Africe se zejména v první polovině 90. let nevyvíjí ani zdaleka tak příznivě, region se potácí v recesi, růstové indexy jeho GDP jsou až do roku 1993 dokonce nižší než výkony skupiny zemí LDC. Jisté zakolísání v růstu rozvojových zemí je patrné v druhé polovině 90. let, v letech 1997 a 1998. Jedná se o období tzv. asijské finanční krize, která postihla většinu asijských nově industrializovaných zemí (NIC) 20 a v roce 1998 se rozšířila i do Brazílie, dalších zemí Jižní Ameriky a do Ruska. 21 Důsledky těchto regionálních krizí se projevily i v dynamice GDP subsaharské Afriky a ve zpomalení světové konjunktury na konci 90. let, v jehož pozadí stálo i zvolnění raketového růstu čínské ekonomiky na 7 - 8 %. [7]

15

Kupní síla exportů (PPE) je ukazatel UNCTAD definovaný jako index hodnoty vývozů devalvovaný indexem jednotkové hodnoty dovozu (jinak řečeno, PPE říká, jaký objem dovozů je krytý hodnotovou vývozu). [310]

16

Podrobnosti o nejméně rozvinutých zemí světa a definici tohoto pojmu nabízí příloha I.II na straně V.

17

Podmínky obchodu kvantifikuje UNCTAD pomocí ukazatele Terms of Trade (TOT) sestrojeného jako podíl jednotkové hodnoty vývozu ku jednotkové hodnotě dovozu (jinými slovy TOT měří kolik jednotek musí země průměrně vyvézt, aby export pokryl hodnotu průměrné jednotky dovozu). [310]

18

Pro podrobnosti viz např. Graf 5 na straně 37.

19

Pro podrobnosti viz poznámku pod čarou III na straně I příloh.

20

Pro podrobnosti o nově industrializovaných zemích viz např. Přílohu I.IV, strana XI.

21

Pro podrobnosti o finančních krizích 90. let viz např. [98].

26

Tab. 3

Růst GDP ve vybraných regionech v 90. letech (v USD ve stálých cenách roku 2000)

1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Svět

2,90%

1,58%

2,17%

1,72%

3,30%

2,80%

3,42%

3,68%

2,43%

3,11%

4,00%

Rozvinuté země

3,07%

1,45%

2,12%

1,38%

3,20%

2,63%

3,06%

3,36%

2,42%

3,18%

3,72%

Transformující se ekonomiky

..

-7,66% -9,98% -4,40% -5,84%

0,04%

0,64%

2,58%

0,02%

3,56%

6,58%

Rozvojové země

2,05%

2,20%

2,41%

3,29%

3,72%

3,58%

5,07%

5,07%

2,49%

2,79%

5,20%

Nejméně rozvinuté země

1,45%

1,51%

0,36%

0,58%

1,74%

5,19%

5,48%

5,43%

4,49%

4,54%

4,43%

Subsaharská Afrika

1,10%

0,71% -1,10%

0,48%

1,91%

3,83%

5,04%

3,67%

2,43%

2,51%

3,16%


5,52%

8,21%

11,0%

11,0%

10,7%

9,61%

8,75%

6,90%

2,07%

5,93%

7,31%

Jižní Asie

5,64%

1,83%

5,57%

4,44%

6,61%

6,95%

6,71%

4,16%

5,43%

6,42%

4,21%


0,45%

4,64%

3,91%

3,66%

4,86%

0,43%

3,75%

5,53%

2,51%

0,32%

3,91%

Zdroj: [326] Během 90. let se poměrně výrazně zvýšil podíl rozvojových zemí (zejm. východní Asie a Tichomoří, viz Tab. 4) na mezinárodním obchodě, což svědčí o vyšším zapojení těchto ekonomik do světové ekonomiky. Nelze se proto divit, že se finanční krize z jihovýchodní Asie přelila i do Jižní Ameriky a ovlivnila atmosféru v celém světovém hospodářství. 22 Tab. 4 také ukazuje, že mezi roky 1990 a 2004 se podíl rozvojových zemí na obratu zahraničního obchodu zvýšil o 8,56 %. Nejvíc přitom vzrostl podíl hlavních exportérů zpracované produkce (o celých 9 %). Podíl LDC zůstal ve zcela marginálních hodnotách, podíl subsaharské Afriky se snížil, ačkoli od roku 2000 začíná znovu nabírat dech. [7] [310] Přestože GDP subsaharské Afriky roste nepřetržitě od roku 1993 (zatímco předtím po celých deset let klesal), podíl tohoto regionu na světových vývozech se od roku 1990 trvale snižoval až do roku 1998 (klesl ze 2,00 % až na 1,35 %). Od třetí čtvrtiny 90. let sice podíl subsaharské Afriky na světových exportech roste (v roce 2004 dosáhl hodnoty 1,63 %), nicméně vzhledem k podílu populace tohoto regionu na celosvětovém obyvatelstvu, který se blíží jedné osmině, je jeho podíl na exportech zcela neadekvátní. Za pozitivní nelze označit ani klesající tendenci podílu subsaharských dovozů. Jejich absolutní výše má výrazný rostoucí trend (od roku 2000 do roku 2004 se dovozy subsaharských ekonomik zvýšily bezmála o 40 %) a stále mezi nimi výrazně převažuje zpracovaná produkce s vysokou přidanou hodnotou. [310]

22

Tento proces intenzifikace vzájemných obchodních i jiných vazeb mezi subjekty mezinárodního obchodu bývá označován pojmem interdependence (růst vzájemné závislosti).

27

Tab. 4

Růst obratu světového obchodu a podíl vybraných regionů na něm (v mil. USD a v procentech) 1990

1992

1994

1996

1998

2000

2002

2004

7 104 250

7 626 090

8 684 261

10 878 229

11 108 238

13 068 763

13 082 188

18 22 0267

Rozvinuté země

72,57%

72,03%

69,52%

68,53%

70,28%

67,64%

67,19%

64,96%

Rozvojové země

23,36%

26,07%

28,10%

28,79%

27,37%

30,15%

30,23%

31,92%

Hlavní exportéři ropy

4,98%

5,06%

4,23%

4,29%

3,63%

4,67%

4,52%

4,80%

Hlavní exportéři zprac. produkce

14,09%

16,86%

19,54%

20,17%

19,24%

21,49%

21,75%

23,09%

Nejméně rozvinuté země

0,64%

0,58%

0,54%

0,59%

0,58%

0,60%

0,67%

0,67%

Subsaharská Afrika

1,82%

1,70%

1,54%

1,53%

1,42%

1,35%

1,44%

1,52%


12,03%

13,83%

14,64%

16,43%

17,04%

17,40%

17,40%

17,55%

Jižní Asie

0,94%

0,92%

0,97%

1,00%

0,99%

1,03%

1,06%

1,09%


3,73%

3,90%

4,12%

4,48%

4,59%

4,50%

4,81%

5,36%

Svět [mil. USD]

Zdroj: [310] Saldo zahraničního obchodu zemí subsaharské Afriky se drží v podstatě od počátku 90. let v kladných číslech. Výjimkou byly roky 1998 a 1999, léta následující po asijské finanční krizi, kdy se export celého regionu propadl meziročně o více než 15 % jako důsledek zpomalení světové konjunktury a omezení poptávky po afrických vývozních komoditách. Poměrně značný deficit vykázal zahraniční obchod subsaharské Afriky také v roce 1995, tehdy se však prudce zvýšily dovozy (meziročně o více než 23 %), a pravděpodobně se tak projevila s určitým zpožděním jednak dlouhodobá sucha a katastrofální neúroda z počátku 90. let (které postihly prakticky celou střední Afriku), jednak také humanitární krize v Somálsku, 23 Rwandě, 24 Mosambiku a dalších zemích. Např. dovozy do Somálska se v roce 1995 meziročně zvýšily šestinásobně, do Čadu a Rwandy dvojnásobně. [310] [204]

23

Somálsko bylo podobně jako většina Afriky postiženo počátkem 90. let 20. století mimořádnými suchy (jen mezi lednem 1991 a prosincem 1992 zemřelo hladem v Somálsku na 300 000 lidí). Kromě toho počátkem roku 1991 svrhl somálský kongres prezidenta Muhammada Siada Barre a v listopadu téhož roku se kongres rozdělil na dvě frakce, které mezi sebou rozpoutaly občanskou válku. V ulicích somálské metropole Mogadishu se bojovalo až do března 1992 (40 000 mrtvých nebo raněných). [204]

24

Ve Rwandě vypukla po sestřelení prezidentského letadla a smrti rwandského prezidenta Juvénala Habyarimana v roce 1994 občanská válka mezi kmenem Hutuů (jehož příslušníkem byl i bývalý prezident a kteří představují asi 80% populace) a kmenem Tutsiů. Moci v zemi se nejprve chopili Hutuové (mezitím přišlo o život asi 500 – 800 tisíc Tutsiů, disidentů z řad Hutuů, humanitárních a církevních pracovníků aj.), ale po několika dnech získali Tutsiové nadvládu nad celou zemí, oblehli její metropoli Kigali a vyvolali vlnu násilí proti Hutuům (2 miliony jich uprchly do sousedního Zairu, Burundi a Tanzanie). Do sporu se vložila Francie a získala mandát UN pro mírovou misi (nazvanou Turqoise). Tutsiové dobyli Kigali, sestavili novou vládu a nabídli uprchlíkům odškodnění. Krize rwandských uprchlíků v sousedním Zairu však vyvrcholila až v roce 1997, kdy se v zemi po násilném převratu chopil vlády Laurent Kabila, země je přejmenována na Demokratickou republiku Kongo a Kabilovy jednotky (údajně ve spolupráci se tutsijskými vojáky) vyvraždí statisíce hutujských civilistů v uprchlických táborech na východě země. [204]

28

Hospodářský vývoj subsaharské Afriky lze nicméně přibližně od poloviny 90. let považovat – zvláště ve srovnání s předchozími lety – za poměrně úspěšný. Subsaharský region dosáhl poprvé v roce 1996 hospodářského růstu převyšujícího tempo růstu populace a od té doby tempo meziročního růstu GNI (ve stálých cenách roku 2003 přepočteno na USD metodou Atlas) přinejmenším osciluje kolem tempa růstu počtu obyvatel. Značná amplituda hospodářského cyklu snad ukazuje na vysokou citlivost výkonnosti subsaharských ekonomik na vnější vlivy, zvláště pak na regionální krize konce 90. let a útoky na sídlo WTO a počátek války proti terorismu v prvních letech 21. století. Graf 3

GNI p. c., růst GNI a růst počtu obyvatel subsaharské Afriky (GNI v USD, ve stálých cenách roku 2003, metoda Atlas)

Zdroj: [222] Na oživení subsaharských ekonomik a jistou konsolidaci jejich hospodářského vývoje měly pravděpodobně vliv programy strukturální adaptace (SAP) doporučované rozvojovým zemím v podstatě jako všelék od poloviny 80. let jak Mezinárodním měnovým fondem (IMF), tak Světovou bankou (WB). Programy strukturální adaptace byly zaměřené na posilování tržních mechanizmů a na dosažení a udržení makroekonomické rovnováhy v rozvojových zemích, což mělo sice za následek vyšší konkurenceschopnost a výkonnost rozvojových ekonomik, ale vedlejším produktem hospodářsko-politických reforem se stala prohlubující se sociální a příjmová nerovnost a obecně zhoršující se sociální situace v subsaharské Africe. Za typický příklad lze použít těžce zadlužené chudé země (HIPC), jejichž GNI (ve stálých cenách roku 2003 přepočteno na USD metodou Atlas) se poprvé razantně zvýšil po zahájení oddlužování těchto ekonomik, tzn. v roce 1996, zatímco v předchozích 15 letech zaznamenával jen stagnaci nebo pokles (např. v roce 1994 vykázaly dnešní země HIPC hospodářský propad o víc než 18 %). Jednoduchá korelační analýza však prokázala středně silnou nepřímou závislost mezi změnami konečných spotřebních výdajů domácností na obyvatele a fází programu pro země

29

HIPC, v níž se ekonomika nachází. 25 Země, které jsou ve druhé nebo třetí fázi iniciativy HIPC, tedy sice realizují hospodářské reformy v zájmu makroekonomické stabilizace, zároveň v nich však dochází k poklesu konečné spotřeby domácností na obyvatele, a pravděpodobně tedy i k nárůstu počtu obyvatel žijících pod hranicí absolutní chudoby. 26 Iniciativa HIPC je také ukázkovým příkladem tzv. kondicionality zahraniční pomoci, 27 která vedla v 90. letech na jedné straně ke snížení rozpočtových deficitů rozvojových zemí subsaharské Afriky až na 2,9 % GDP ke konci 90. let a k utlumení inflace na jednociferná čísla, na druhou stranu se zejména některé země odvrátily od tradičních schémat financování hospodářského rozvoje z koncesivních zdrojů WB, IMF aj. a využily nového zdroje rozvojových financí plynoucích z Číny. Čínská ekonomika nabízí subsaharským zemím rozvojovou pomoc, aby si zajistila přístup k jejich nerostným zdrojům. Této spolupráce využívá např. Nigérie (přístup k ropě a zemnímu plynu), Gabon (přístup k ropě), Kongo (přístup k ropě a dřevu), Demokratická republika Kongo (přístup k ložiskům mědi a kobaltu), Súdán (přístup k ropě), Uganda (káva a rybolov), Burundi (ložiska niklu), Jižní Afrika (naleziště zlata a ložiska uhlí) a další. [7] [321] Jistou roli v ekonomickém oživení subsaharské Afriky nelze upřít ani pokračující industrializaci, růstu produktivity a diverzifikaci produktu zemí tohoto regionu. Ekonomiky subsaharské Afriky zaznamenaly hospodářský růst, který na rozdíl od situace v předchozích desetiletích nebyl krytý rostoucí zahraniční zadlužeností, a přestože se ukazatele investic nijak intenzivně neměnily (objem investic kolísá kolem 18 % GDP subsaharské Afriky), došlo v 90. letech poprvé od 60. let k růstu ukazatele celkové produktivity výrobních faktorů. Zatímco např. v asijských NIC byla industrializace spojena s orientací na export a vedla k razantnímu zvýšení podílu zpracované produkce na vývozech, v subsaharské Africe ještě nedávno výrazně převažoval vývoz nezpracovaných surovin a paliv (v roce 2000 byl jejich podíl na subsaharských vývozech 53,6 %). Subsaharské země i nadále nakupují zahraniční zpracovanou produkci s vysokou přidanou hodnotou a platí za ni z velké části nezpracovanými zemědělskými produkty a surovinami. Za posledních pětadvacet let se sice situace podstatě zlepšila a dlouhodobě rostoucí trend podílu vývozů zpracované produkce je zřejmý (viz Graf 4), těžko jej lze ale označit za rychlý vzestup. [249] [247] [7] [148]

25

Pro podrobnosti o fázích iniciativy HIPC viz stranu 141.

26

Pro podrobnosti o problematice chudoby viz subkapitolu 1.3.1.1 na straně 36.

27

Tzn. podmiňování poskytnutí zahraniční pomoci realizací konkrétních hospodářsko-politických reforem zejm. v oblasti fiskální a monetární politiky, obvykle za účelem stabilizace rozvojových ekonomik.

30

Graf 4

Struktura dovozů a vývozů zemí subsaharské Afriky

Zdroj: [329] V rostoucím podílu zpracované produkce na vývozech subsaharských zemí se odrazila nejen pokračující industrializace těchto ekonomik a růst produktivity, ale také dlouhodobé snižování celních a tarifních opatření chránících trhy rozvinutých ekonomik před levnějšími dovozy z rozvojových zemí. V průběhu rozsáhlých jednání vedených pod hlavičkou Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) se podařilo během bezmála padesáti let výrazně omezit protekcionismus v mezinárodním obchodě 28 a od poloviny 90. let věnuje nástupnická organizace GATT, Světová obchodní organizace (WTO) zvýšenou pozornost zejména otázce rozvoje a problematice efektů mezinárodního obchodu na rozvojové ekonomiky. Od 80. let doporučuje WB i IMF rozvojovým zemím liberalizaci jejich ekonomik (již zmíněné programy SAP) a bezostyšné otevření jejich domácích trhů mezinárodnímu obchodu. 90. léta však poukázala na přinejmenším dva kritické aspekty tohoto přístupu:

Pro úspěšné vývozce z řad rozvojových ekonomik (zejm. NIC) vede otevření jejich trhů neomezenému mezinárodnímu obchodu k nebezpečí finančních krizí, zvláště v případě, že domácí měny těchto ekonomik jsou nadhodnocené, domácí bankovní soustava a burzovní instituce nejsou dostatečně rozvinuté a flexibilní a domácí hospodářská politika je nekonzistentní. [98]

Otevření trhů rozvojových zemí světovým dovozům nutí domácí producenty čelit konkurenci z rozvinutých ekonomik, jejíž výkonnost je však především v oblasti

28

Od roku 1947 do roku 1960 proběhly v rámci GATT čtyři celní konference, v letech 1960 – 1961 se snížením cel zabývalo tzv. Dillonovo kolo jednání, v letech 1964 – 1967 Kennedyho kolo jednání. Postupně se podařilo snížit cla v průměru o 50 % a jednání se zabývala i problematikou antidumpingových cen. V rámci Tokijského kola jednání GATT (1973 – 1979) se podařilo snížit cla o dalších 20 % a jednalo se také o omezení netarifních protekcionistických opatření. Poslední celní konference GATT, tzv. Uruguayské kolo (1986 – 1993) se zaměřilo kromě dalšího snižování cel (v průměru o 30 %) zejm. na dohody o obchodování s duševním vlastnictvím, liberalizaci obchodu se službami a liberalizaci obchodu se zemědělskou produkcí (omezení subvencí, snížení celních sazeb, omezení sanitárních norem aj.). V prosinci 1995 byla na 51. zasedání smluvních zemí GATT v marockém Marrákeši založena Světová obchodní organizace (WTO) jako nástupce sekretariátu GATT. [215]

31

zemědělství pokřivena obrovským objemem dotací a podpor exportu. Podle odhadů největší britské charitativní nevládní organizace OXFAM v roce 2005 dosáhly vládní podpory pro cca 7 500 amerických producentů bavlny zhruba 4 mld. USD, americký vývoz bavlny představuje cca 38 % světového exportu bavlny a prodejní cena amerických exportérů podle OXFAM pokrývá výrobní náklady asi z jedné třetiny. Jen Burkina Faso, třetí největší subsaharský exportér bavlny (po Beninu a Pobřeží slonoviny) tak přichází ročně o 12 % svých exportních příjmů. Pro srovnání v roce 2004 oficiální rozvojová pomoc Spojených států pro více než 700 milionů obyvatel zemí subsaharské Afriky stěží překročila 3,5 mld. USD. [89] [48] [310] [326] [222] Postupující globalizace, internacionalizace a rostoucí interedependence, na něž působí jako katalyzátory bouřlivý technologický pokrok a liberalizace světového obchodu tedy mají – jak se zdá – zatím tendenci hromadit pozitiva a přínosy z těchto procesů plynoucí na stranu silných rozvinutých ekonomik, zatímco negativa a ztráty jdou ze značné části na vrub rozvojovým zemím. WTO na tuto situaci zareagovalo na sérii konferencí, které vedly k zahájení tzv. Katarského rozvojového kola jednání. 29 Mezi jeho ambiciózními cíli se objevila především mimořádně sporná a ožehavá otázka zemědělské politiky rozvinutých zemí, resp. omezení přímých plateb a exportních dotací pro jejich zemědělce, ale také další ze singapurských témat. Během příprav mexického zasedání WTO došlo k částečnému obnovení negociační jednoty rozvojových zemí, 30 které vedlo ke značnému zpomalení celého jednání WTO. Pro subsaharskou Afriku jako v současnosti nejproblémovější region světa (zvláště z pohledu počtu osob žijících v absolutní chudobě) 31 však měly mimořádný význam akce jiných nadnárodních agentur. Jedná se především o Summit Tisíciletí uspořádaný WB a IMF v americkém New Yorku v roce 2000. Na této konferenci přijalo 147 hlav států a vlád a celkem 191 států tzv. Miléniovou deklaraci, která vytyčuje konkrétní cíle v oblasti rozvoje a odstraňování chudoby (tzv. Rozvojové cíle tisíciletí, MDG). [316] Soubor rozvojových cílů, které by měly být splněny do roku 2015 (resp. 2020), přičemž za výchozí je považován rok 1990, zahrnuje osm základních cílů ("goals"), které se rozpadají na osmnáct dílčích úkolů ("targets"). Jejich plnění je sledováno s pomocí více než čtyřiceti ukazatelů ("indicators"). Prvních sedm cílů je zaměřeno na zlepšení situace v nejchudších zemích světa, poslední osmý cíl se týká všech států a zaměřuje se na problematiku přestavby 29

Před konferencí WTO v katarském Dauhá v roce 2001, která fakticky rozvojové kolo jednání roztočila, proběhly konference v Singapuru v roce 1996, ve švýcarské Ženevě v roce 1998 a v americkém Seattlu v roce 1999. Následovala konference v mexickém Cancúnu v roce 2004. Klíčové problémy liberalizace mezinárodního obchodu vymezil již singapurský summit (odtud označení „singapurská témata“). Jedná se o zemědělské dotace, agrární obchod, deklaraci původu zboží, nekalou konkurenci v mezinárodním obchodě, volný pohyb kapitálu (tzv. agenda MAI), transparentnost veřejných zakázek, problematiku obchodu s právy k duševnímu vlastnictví (tzv. agenda TRIPS) aj. [215] [114]

30

Podrobnosti shrnuje Příloha III část III.II na straně XVIII.

31

Pro podrobnosti o problematice chudoby v rozvojových zemích viz kapitolu 1.3.1.1 na straně 36.

32

systému mezinárodních ekonomických vazeb s cílem vyrovnat postavení rozvojových a rozvinutých ekonomik a zabránit nepřiměřenému hromadění globalizačních výhod na straně rozvinutých a nevýhod na straně rozvojových zemí. Přehled cílů a hodnocení, do jaké míry se daří Miléniovou deklaraci v praxi naplňovat, nabízí Tab. 5. Pro země subsaharského regionu nevyznívají výsledky vůbec příznivě: Do roku 2005 se nepodařilo dosáhnout plánovaného zlepšení ani v jednom ze sledovaných ukazatelů. Jeffrey D. Sachs považuje za klíčové příčiny tohoto neúspěchu následující: [259]

velmi vysoké náklady na dopravu a příliš malé trhy, nízká zemědělská výnosnost regionu, oblast těžce zasahují nemoci a pandemie, historická nepřátelství a nepříznivá geopolitická situace, velmi pomalé pronikání nových technologií. Podrobnější analýzou hlavních problémů rozvojových zemí zejm. subsaharského regionu se zabývá následující část kapitoly 1.

33

Tab. 5

Vývoj z hlediska MDG mezi lety 1990 - 2005

Zdroj: [259]

34

1.3

Nástin hlavních problémů zemí subsaharské Afriky

Stejně jako existuje řada různých pojetí a členění rozvojových zemí, která mimochodem indikují rozmanitost a komplexnost celé problematiky ekonomického rozvoje a ekonomické zaostalosti rozvojových regionů, různí se také názory na to, které problémy jsou pro hospodářský a sociální vzestup rozvojových ekonomik klíčové. Následující odstavce se pokusí identifikovat alespoň některé z nich.

1.3.1

Problémy na mikroekonomické úrovni

Na mikroekonomické úrovni se problémy rozvojových zemí projevují řadou negativních ekonomických a sociálních jevů přesahujících svými důsledky mimo mikroekonomický rámec. 32 Problematiku demonstruje Jeffrey D. Sachs v hodnotící zprávě o plnění MDG ([259]), vydané u příležitosti summitu Spojených národů (UN) v září 2005, na příkladu modelové anonymní vesnice kdesi v Afganistanu, Burkině Faso, Etiopii, Nikaragui nebo na Papue Nové Guineji. Vesnici chybí zpevněná přístupová cesta a motorová doprava, stejně jako připojení k síti elektrické energie. Energetické potřeby obyvatel jsou uspokojovány pálením dřeva ze zmenšujících se okolních pralesů a lesů. Zdroj pitné vody je nespolehlivý, nedostatečná hygiena je příčinou šíření infekčních chorob. Políčka nemohou ani zdaleka pokrýt nutriční potřebu vesnice, krajina trpí nedostatkem srážek, náhradní zdroje zavlažování buď vůbec neexistují, nebo jsou v nedostupné vzdálenosti. Vzdělání je považováno za nedosažitelný luxus, antikoncepce a sexuální osvěta míjejí klíčové cíle. V rodinách se rodí více dětí, než mohou uživit. Vesnice sotva vyžije z toho, co sama vyprodukuje. Nezapojuje se tedy ani do lokální směny a její celkové finanční zdroje jsou nepatrné. S ohledem na absenci infrastruktury, vzdělané pracovní síly a finančních zdrojů se ve vesnici nerozvine soukromý sektor. Mladí muži a ženy se snaží utéci z venkova do měst, kde si sice obvykle najdou práci, ale jen krátkodobou, nejistou a málo placenou. Slušné ubytování je pro ně nedostupné, proto se uchylují do přeplněných slumů. Stejně jako vesnice, také slumy postrádají fungující infrastrukturu, zdroje pitné vody, elektřinu, hygienická zařízení, zdravotní péči. [259] Takové regiony a země jsou podle Sachse odsouzeny k exportu úzkého sortimentu v podstatě základních a nezpracovaných surovin ze zdrojů, jimiž byly obdařeny, namísto široké a diverzifikované skladby vývozů založených na technologii, lidském kapitálu a investicích, které mají v ekonomice multiplikativní účinek. Za těchto podmínek má globalizace v rozvojových ekonomikách výrazné degenerativní účinky v podobě odlivu mozků, devastace životního

32

Viz dále subkapitoly 1.3.2 až 1.3.4 na stranách 42 až 63.

35

prostředí, odlivu kapitálových toků a v podobě zhoršujícího se postavení rozvojové země na kolbišti světové ekonomiky. [259]

1.3.1.1

Chudoba

Sachsova zpráva má tématicky s dalšími dokumenty a konferencemi UN i jiných mezinárodních organizací z poslední doby společný refrén v podobě zdůraznění problému chudoby jako společného jmenovatele největších potíží rozvojových zemí. Nelze se sice ubránit dojmu, že zúžení pozornosti světových ekonomů, rozvinutých zemí i mezinárodních organizací na otázku chudoby je nadměrným zjednodušením celého komplexu problémů, s nimiž se rozvojové země potýkají (koneckonců chudoba není obvykle kvalifikována jako nic jiného než nízký průměrný denní příjem na osobu), nicméně vzhledem ke značné nerovnoměrnosti v distribuci důchodů ve většině rozvojových ekonomik, představuje počet osob žijících pod hranicí chudoby přeci jen indikátor s podstatně větší vypovídací schopností, než čistě ekonomické ukazatele typu hrubý domácí produkt na obyvatele (GDP p. c.) nebo hospodářský růst. 33 Světová banka změnila na přelomu tisíciletí techniku odhadů počtu chudých, tzn. osob žijících s příjmem pod hranicí chudoby, když se přiklonila k metodologii Shaohua Chena a Martina Ravalliona, kteří upravili původní metodu Francoise Bourguignona a Christiana Morrisona postavenou na prostém odhadu počtu chudých vycházejícím z objemu spotřeby a z informací o distribuci příjmů ve společnosti. Chen a Ravallion ve svých analýzách využili data z více než 450 národních výzkumů, hodnoty životní úrovně domácností normalizovali podle počtu členů domácností a funkce distribuce příjmů upravili váhami podle velikosti domácností a vzorku populace, na němž byl výzkum proveden. Na základě výsledků svých analýz definovali hranici absolutní chudoby na úrovni denního příjmu ve výši 1,08 USD ve stálých cenách roku 1993 (přepočteno podle parity kupní síly místní měny). Hodnota 1,08 USD byla zvolena tak, aby pokrývala reprezentativní počet lokálních hranic chudoby zemí s nejnižšími příjmy na světě. Sami autoři však upozorňují, že hranice chudoby 1 USD na den dává velmi konzervativní odhad o úrovni chudoby v zemi a pro utvoření přesnější představy o situaci v ekonomice doporučují širší definici chudoby pomocí hranice extrémní nouze ve výši 2,15 USD na den nebo tzv. hranici

33

Nicméně i ke konceptu hranice chudoby existují četné a oprávněné výhrady. Amartya Sen například zdůrazňuje, že toto pojetí vůbec nevěnuje pozornost otázce intenzity chudoby. Sen navrhuje doplnit měřítko chudoby o tzv. příjmovou mezeru ("income gap"), čili o objem příjmů, který by všechny chudé vyzdvihl nad hranici chudoby. Nevýhodou příjmové mezery je ovšem naprostá ignorace počtu chudých. Ani spojení hranice chudoby a příjmové mezery Sen nepovažuje za dostatečné, neboť nezohledňuje rozložení (distribuci) příjmů mezi osobami žijícími pod hranicí chudoby. Amartya Sen chápe chudobu jako funkci distribuce příjmů ve společnosti (vyjádřenou například Giniho koeficientem; viz poznámku pod čarou 207 na straně 155), příjmové mezery a hranice chudoby. [267]

36

relativní chudoby, která stanovuje mezní denní příjem na úrovni jedné třetiny (event. jiné procentní části) mediánu denní soukromé spotřeby per capita. 34 [158] Podle Chena a Ravalliona došlo během dvou desetiletí (1981 - 2001) ke snížení podílu obyvatelstva rozvojových zemí žijícího pod úrovní absolutní chudoby z přibližně 40 % na 21 %. V celosvětové populaci žil s příjmem do 1 USD denně v roce 1981 každý třetí člověk, v roce 2001 každý pátý. Počet chudých se snížil z 1,5 miliardy o přibližně 390 milionů. [158] Graf 5

Vývoj počtu chudých ve vybraných světových regionech (v mil. osob žijících s denním příjmem pod 1 USD)

Zdroj: [158] Značnou měrou se na úspěchu boje s chudobou podílí Čína a Indie. V Indii klesl počet chudých během zmíněných dvou dekád o bezmála 24 milionů, v Číně o 422 milionů. K razantnímu snížení podílu chudé populace v Číně však došlo v první polovině 80. let, kdy byla statistická šetření v nejlidnatější zemi světa ještě v plenkách. Zpochybněním jejich relevance a extrapolací údajů pro počátek 80. let na základě odhadu trendové funkce z pozdějších měření tento značně optimistický globální výsledek poněkud degraduje, nicméně i podle střízlivých odhadů klesl počet chudých o čtvrt miliardy.

34

Nejedná se však ani zdaleka o jediný koncept chudoby. Především je nutné odlišit přímé a nepřímé pojetí chudoby. Chen a Ravallion sice vycházejí z údajů o průměrných denních příjmech (tzv. nepřímé pojetí chudoby), ale z hlediska životního standardu má větší vypovídací schopnost objem spotřeby, neboť právě jeho nízká úroveň vede k sociální exkluzi (tzv. přímé pojetí chudoby). Přímé pojetí vyjadřuje princip rovnosti výsledků, nepřímé pojetí je spojeno s rovností příležitostí. Je sice možné celkem oprávněně předpokládat, že nízké příjmy jsou spojeny s nízkou spotřebou, Amartya Sen ([267]) k tomu ovšem namítá, že chudoba jako fenomén (bez ohledu na reálné možnosti její kvantifikace ve společnosti) není ani tak záležitostí příjmů, ale selháním základních lidských schopností opatřit si důstojné podmínky života. Konverze reálných příjmů v tyto schopnosti se řídí sociálními podmínkami a osobními rysy. Získání vzdělání, uchování zdraví nebo přístup k veřejným statkům jsou koneckonců jen málo závislé na osobních příjmech. Zajištění potravy není prostou funkcí její disponibility nebo individuálních příjmů, nýbrž vzniká z propojení lidských nároků a schopností. Sen prokázal, že hladomory ve 20. století nevznikaly z pouhého nedostatku potravin, nýbrž ze společenských příčin a v důsledku totálního selhání tržního mechanismu, resp. vlády. Sen proto zásadně odmítá zjednodušující pojetí jakékoli hranice chudoby a chudobu vnímá spíše než jako ekonomický, především jako sociální problém. [315]

37

Ze srovnání dlouhodobého vývoje počtu chudých v hlavních světových rozvojových regionech, které nabízí Graf 5, zřetelně vystupuje subsaharská Afrika (SSA) jako v podstatě jediná oblast s dlouhodobě a poměrně intenzivně rostoucí populací žijící s denním příjmem pod 1 USD. Během zmíněných dvou dekád se v subsaharské Africe zvýšil počet chudých na bezmála dvojnásobek (ze 163,6 mil. na 315,8 mil.), podíl populace žijící pod hranicí absolutní chudoby vzrostl ze 41,6 % na 46,9 %. Oblasti subsaharské Afriky (SSA), které jsou nejhůře postiženy chudobou, zachycuje Obr. 1. [158] Obr. 1

Výskyt chudoby a hladu v subsaharské Africe

(podíl osob žijících pod hranicí absolutní chudoby (vlevo) a osob trpících hladem a podvýživou (vpravo) na celkové populaci státu)

Zdroj: [305] [326]

1.3.1.2

Hlad

Hlad patří k přímým důsledkům chudoby, resp. nízké úrovně důchodů a z ní vyplývající nízké úrovně spotřeby a je také – společně s chudobou – součástí prvního MDG. Hlad a podvýživa 35 je jednoznačným projevem selhání lidských schopností opatřit si důstojné podmínky života 36 (tedy Senova způsobu chápání problému chudoby) a jeho příčinu nelze primárně hledat v nedostatku potravin. V globálním měřítku totiž převyšuje nabídka potravin a zemědělské produkce poptávku po nich. [262]

35

Na rozdíl od češtiny rozlišuje angličtina "undernutrition" a "undernourishment". Organizace Spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO) definuje "undernutrition" jako výsledek dlouhodobě nízké úrovně příjmu potravy, který se obvykle vztahuje obecně na nedostatečnou energetickou hodnotu denního příjmu jídla, ale může se týkat také nedostatku vitamínů nebo minerálů. "Undernourishment" je definován jako stav osob, jejichž denní příjem potravy dodává pravidelně jejich organizmu méně energie, než kolik jí tělo potřebuje. Pro účely této studie bude pojem podvýživa chápán jako ekvivalent anglického pojmu "undernourishment", tzn. za podvyživenou osobu bude považován člověk, jehož denní příjem se dlouhodobě pohybuje pod 1 900 kcal (na tomto místě je možná vhodné uvést, že hranice absolutní chudoby se rovněž vztahuje k určitému základnímu spotřebnímu koši potravin, jehož energetická hodnota je průměrně 2 200 kcal na osobu a den, což vysvětluje rozdíl mezi počtem absolutně chudých a počtem podvyživených osob v globálních součtech). Na případné odchylky bude upozorněno v textu. [27] [304]

36

„S tímto problémem bývá spojována programová koncepce „základních potřeb“ (basic-needs), prezentovaná ve druhé polovině 70. let Mezinárodní organizací práce (ILO). Jejím jádrem je podpora ekonomické strategie zaměřené na krytí „základních potřeb“ obyvatelstva (potrava, základní vzdělání a základní ubytování).“ Jeníček, V. – Foltýn, J.: Globální problémy a světová ekonomika. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-795-5. s. 207.

38

Podle neziskové nevládní organizace Freedom from Hunger a podle Dr. Jacquese Dioufa, generálního ředitele Organizace Spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO) patří vedle chudoby ke klíčovým příčinám hladu:

omezený přístup k půdě a vodě, resp. fakt, že většina ze zemědělské populace v rozvojových zemí hospodaří na půdě, která jim nepatří, nebo vlastní nepatrná políčka, jejichž výnos nestačí pokrýt nutriční nároky rostoucí rodiny, [73] [13]

ozbrojené konflikty, 37 které likvidují zemědělství a zpravidla vedou k navyšování vládních výdajů na zbrojení na úkor ostatních sektorů ekonomiky,

přetěžování životního prostředí vyplývající jednak z populačního růstu v rozvojových zemích, jednak z plýtvání a nadprodukce v rozvinutých ekonomikách,

diskriminace podle rasy, etnika nebo pohlaví související s nízkou přístupností vzdělání a zaměstnání v rozvojových zemích, ale také s tradiční bezmocností některých skupin obyvatel (především žen, dětí a starých lidí) hájit své zájmy. [157] V současné době trpí hladem ve světě více než 852 milionů lidí, 95 % z nich v rozvojových zemích. 38 Přibližně čtvrtina (198 milionů osob, asi 30 % populace regionu) jich žije v subsaharské Africe (viz též Obr. 1). Na světě zemře každý rok na následky hladu a podvýživy 11 až 13 milionů dětí ve věku do 5 let (valná většina z nich přitom umírá v důsledku oslabení podvyživeného organizmu na běžné nemoci, jakými jsou např. infekční onemocnění dýchacích cest, průjmy, spalničky apod.). [326] [156] [157] K důsledkům chronického hladu a podvýživy patří:

vysoké ukazatele dětské úmrtnosti (Podvyživené ženy jsou častěji nemocné, mají menší slabší děti náchylnější k nemocem a dříve umírají, což zvyšuje dětskou úmrtnost, která vede k vyšší porodnosti a uzavírá bludný kruh podvýživy.),

větší náchylnost k některým nemocem (Ročně např. zemřou více než 2 miliony dětí na průjmy a následnou dehydrataci organismu, podvýživa oslabuje imunitní systém a zvyšuje riziko infekčních onemocnění.), [157]

vyšší citlivost na endogenní změny (Rodiny trpící hladem a podvýživou fungují na hranici přežití. V případě jakýchkoli externích šoků v podobě sucha, záplav, tajfunů, sarančat, epidemií aj. jsou právě tito lidé nejvíce a nejčetněji postiženými),

vývojové vady (V důsledku podvýživy trpí na světě asi 226 milionů dětí nedostatkem základních bílkovin, mastných kyselin, vitamínů a stopových prvků, které lidský organismus potřebuje ke zdravému růstu. Nedostatečné možnosti růstu a zdravého vývoje pak vedou k mentálním vadám a nižší úrovni inteligence.), [157]

37

Incidenci ozbrojených konfliktů v subsaharské Africe se věnuje subkapitola 1.3.5.2, viz stranu 65.

38

V rozvojových zemích trpí hladem cca 798 milionů osob (tj. přibližně 16 % jejich populace), 34 milionů v transformujících se ekonomikách a přibližně 10 milionů v rozvinutých zemích. [156]

39

nízký rozvoj lidského kapitálu (Podle studií nevládní organizace Freedom from Hunger [157]) lze prokázat souvislost mezi podvýživou a délkou školní docházky, jinými slovy i tam, kde je dostupné základní vzdělání, omezuje chronický hlad šance dětí na vzdělání – v celosvětovém měřítku se to týká asi 67 milionů dětí – a snižuje tak jejich ekonomický potenciál. Navíc rodiny trpící chudobou a hladem, které se snaží vysoké úmrtnosti svých dětí čelit zvyšováním porodnosti, obvykle nemají dostatek prostředků, aby zajistily alespoň základní vzdělání všem svým potomkům. Obvykle jej získá jen nejstarší syn, což vede jednak k nízké životní úrovni ostatních sourozenců, jednak k prohlubování nerovnosti v postavení žen a mužů ve společnosti). [157]

nízký hospodářský růst (Studie FAO – např. [21], [40] nebo [296] – ukázaly na statisticky významnou souvislost mezi hladem a pomalejším ekonomickým růstem, kterou se podařilo kvantifikovat Taniguchimu a Wangovi ekonometrickým modelováním do relace, podle níž zvýšení energetického příjmu z potravin (DES) o 500 kcal na osobu a den vede dlouhodobě k hospodářskému růstu vyššímu o 0,5 %. 39)

1.3.1.3

Přístup k financím

S rozsáhlým rozšířením absolutní chudoby v subsaharské Africe je přímo spojen kromě hladu také omezený přístup k financím. Zatímco lidé ve vyspělých zemích mohou nedostatek finančních prostředků řešit poměrně snadno půjčkou, obyvatelé rozvojových zemí trpící chronickou chudobou a hladem, bez dlouhodobého zaměstnání, zpravidla bez prokazatelného majetku, bez základního vzdělání, bez zdravotního pojištění nebo životní pojistky, s dlouhodobě neléčenými nemocemi a chorobami na úvěr nedosáhnou. V takové situaci je obvykle jediným dostupným zdrojem finančních prostředků místní „lichvář“ půjčující s roční úrokovou sazbou od 300 % až do 3 000 %. [239] Nízká dostupnost financí pro malé a střední podnikatele i jednotlivce má však v subsaharské Africe i jiné příčiny než neochotu bank půjčovat malé částky osobám s poměrně nejistou platební morálkou, resp. budoucností (malí a střední podnikatelé i fyzické osoby se totiž nakonec často ukáží jako spolehliví dlužníci). K těm zásadním patří jednak nedostatečná rozvinutost sektoru finančních služeb, jednak také vysoká zadluženost místních vlád u domácích finančních institucí, které díky krytí často značných schodků státních rozpočtů nemusí podstupovat riziko spojené s úvěrováním podnikatelských záměrů soukromých osob. [203] [28]

39

Stejná studie ([296]) upozorňuje na krátkodobé negativní efekty na hospodářský růst, zvláště v případě, kdy zvyšování DES vede k rychlému populačnímu růstu. Nicméně je-li populační růst vhodným způsobem kontrolován, mohou se pozitivní důsledky snižování podvýživy a hladu projevit na ekonomickém růstu již v krátkém období.

40

Nedostatečnou rozvinutost finančních sektorů rozvojových zemí subsaharské Afriky lze dokumentovat nízkým podílem peněžní zásoby 40 na GDP. Zatímco průměrný podíl objemu peněžní zásoby a GDP v zemích OECD 41 dosahuje přibližně 80 % (ČR vykazuje něco přes 70 %), mezi zeměmi subsaharského regionu nejsou výjimkou ekonomiky, jejichž peněžní zásoba netvoří ani 15 % GDP (např. Angola, Čad, Guinea, Kongo, Libérie, Středoafrická republika, Súdán). Emilio Sacerdoti ve své studii věnované dostupnosti bankovních půjček v subsaharské Africe ([257]) přitom upozorňuje na zřejmou přímou lineární závislost mezi objemem peněžní zásoby a objemem bankovních půjček soukromému sektoru. [257] [326] Stejná studie je ovšem poněkud opatrnější, pokud jde o souvislost nízkých objemů půjček privátnímu sektoru s vysokou domácí zadlužeností vlády. Sacerdoti upozorňuje, že tento „vytěsňovací efekt“ se prokazatelně projevuje jen v Gambii, Ghaně, Malawi a Zambii. Faktem ovšem zůstává, že vysoké rezervy, které komerční banky drží v celé řadě subsaharských ekonomik, které dosahují 30 % až 50 % vkladů a které udržují soustavy komerčních bank na vysokých úrovních likvidity, jsou zároveň překážkou intenzivnějšího rozvoje bankovního sektoru a privátních úvěrů. I po restrukturalizaci bankovnictví, která proběhla v řadě subsaharských ekonomik na přelomu 80. a 90. let, 42 půjčují subsaharské komerční banky spíše osvědčeným velkým podnikům a i tak realizují (obvykle díky omezené konkurenci v sektoru finančních služeb) vysoké úrokové marže, než aby se pouštěly do riskantních menších půjček malým a středním podnikatelům. Nízký podíl půjček do soukromého sektoru (pod 20 % GDP) je tak společným rysem řady rozvojových ekonomik i vynořujících se trhů 43 nejen v regionu subsaharské Afriky. Zejména v posledních letech věnuje tomuto fenoménu pozornost Světová banka i Mezinárodní měnový fond při podpoře a iniciování reforem bankovních sektorů rozvojových zemí se zřetelem na nastavení transparentnějších podmínek pro banky i klienty, na urychlení pozemkových reforem umožňujících využití nemovitostí a půdy jako záruky, 44 na

40

Podle České národní banky představuje peněžní zásoba, neboli měnový agregát M2, likvidní závazky sektoru měnových finančních institucí obsažené v M1 a další likvidní finanční pasiva měnových finančních institucí vůči klientským rezidentům. Peněžní agregát M1 (peníze) je nejužším peněžním agregátem. Jedná se o souhrn vysoce likvidních závazků sektoru měnových finančních institucí vůči rezidentským klientským sektorům. Je definován jako součet oběživa (tj. peníze v oběhu bez hotovosti na pokladnách měnových finančních institucí) a vkladů do druhého dne uložených klienty u měnových finančních institucí (tj. netermínovaných a jednodenních vkladů od rezidentských sektorů bez měnových finančních institucí a vládního sektoru). Měnový agregát M2 je proti agregátu M1 rozšířen o tzv. quasi peníze, k nimž jsou řazeny všechny vklady se splatností delší než 1 den, tj. vklady s dohodnutou splatností, s výpovědní lhůtou a repo operace, uložené rezidenty klienty (tj. bez měnových finančních institucí a vlády) u měnových finančních institucí. [202]

41

Některé podrobnosti o členských zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) lze nalézt v poznámce pod čarou II na straně I příloh. Pro další informace viz [219].

42

V Senegalu 1988-1989, Pobřeží slonoviny 1988-1989, Beninu 1988-1989, Mali 1989, Nigeru 1989-1990, Nigérii na konci 80. let, Kamerunu 1990-1997, Keni 1993-1994 a 1998, na Madagaskaru 1996-1998 a v Tanzanii 1996-1999. [257]

43

Definici a podrobnosti nabízí Příloha I na straně XI.

44

Např. v Tanzanii nemá stále více než 80 % půdy oficiálního vlastníka ani záznam v evidenci nemovitostí. [257]

41

zavedení nových služeb typu hypotéka, leasing nebo factoring, 45 na redukci nepřiměřeně vysokých úrokových marží afrických bank apod. 46 [257] Kromě reforem existujících bankovních systémů se do subsaharské Afriky rozšiřuje z asijských regionů také fenomén mikrofinancování nabízející půjčky zpravidla do výše 100 USD fyzickým osobám na rozšíření podnikatelské činnosti, event. na překonání dočasné finanční tísně. Klienty jsou zpravidla drobní podnikatelé, zemědělci, řemeslníci. Vzhledem k nerovnému postavení žen ve společnosti 47 a s ohledem na skutečnost, že 70 % osob žijících pod hranicí chudoby tvoří ženy, jsou právě ženy nejčastějšími klienty mikrofinančních institucí. Mikrofinancování má oproti tradičnímu bankovnímu sektoru podstatně vyšší administrativní náklady v poměru k půjčované částce, proto úroky z půjček zřídka klesají pod 30 %, často však přesahují 50 % nebo dokonce 70 %. Ve srovnání s lichváři se stále jedná o zlomkovou částku a v globálním měřítku je také řádně splaceno více než 97 % mikroúvěrů. Podle odhadů Fondu UN pro rozvoj kapitálu (UNCDF, [28]) se bez přístupu k jakékoli formě úvěru ročně dostane ze zajetí absolutní chudoby průměrně 2 % osob žijících s denním příjmem pod 1 USD, při možnosti využít mikrofinancování je to až šestkrát tolik. Více než 3 tisíce mikrofinančních institucí dnes zajišťuje služby pro bezmála 100 milionů klientů (téměř 70 % z nich žilo pod hranicí chudoby v okamžiku, kdy žádali o první mikroúvěr). Podle odhadů neziskové organizace UNITUS ([162]) přitom stále existuje přinejmenším 400 milionů rodin, které k mikrofinančním službám nemají přístup a tvoří neuspokojenou poptávku tohoto sektoru finančních služeb. 48 [162] [203] [28]

1.3.2

Problémy na makroekonomické úrovni

Předchozí odstavce již poukázaly na některé souvislosti mezi mikroekonomickým vývojem a makroekonomickou situací rozvojové ekonomiky. Obsahem následujících subkapitol budou vzájemné souvislosti některých makroekonomických indikátorů, na jejichž vývoj bylo poukázáno v podkapitole 1.2.

45

Factoring je finanční služba, spočívající v odkupu krátkodobých pohledávek (obvykle se splatností od 30 do 90 dnů) před dobou jejich splatnosti. Dodavatelé zboží nebo služeb postupují na factoringovou společnost - faktora - své pohledávky za odběrateli. [96]

46

Většina rozvojových zemí světa do současné doby dokázala konsolidovat své hospodářství do té míry, že makroekonomická nestabilita, vysoká inflace a neudržitelné deficity státního rozpočtu nejsou již překážkou při budování sektoru finančních služeb. [257]

47

Pro další informace viz dále subkapitolu 1.3.3.4 na straně 52.

48

Důvodem je především malá velikost většiny mikrofinančních institucí (73 % mikrofinančních institucí má méně než 2 500 klientů, pouhá 2 %, tzn. 49 mikfrofinančních institucí obsluhuje víc než 100 000 klientů) a s tím související nedostatečná kapitálová vybavenost a vyšší administrativní náročnost. Pouhé 1 % mikrofinančních institucí je dlouhodobě finančně stabilizováno a nevyžaduje externí podporu. [28] [162]

42

1.3.2.1 Z pohledu

Bludný kruh chudoby (bídy) makroekonomie

je

chudoba

problémem

s celým

komplexem

nežádoucích

hospodářských důsledků, které lze v modelové podobě shrnout do tzv. bludného kruhu chudoby: řetězec nízkých příjmů – nízkých úspor – nízkých investic – nízké kapitálové akumulace – nízké produktivity práce směřující opět k nízké hladině příjmů. Nízká úroveň příjmů vede ale také k nízkým daňovým výnosům, a ty k nedostatečné a chabé státní správě. Jejím důsledkem je nejen vysoká míra korupce, ale také špatná infrastruktura, odrazující zahraniční investory, špatné zdravotnictví a nedostupné školství, jež se opět promítají do malé produktivity práce a nízkých příjmů… Generace chudých rodičů je odkázána na práci svých chudých dětí, kterým se nedostává základního vzdělání ani lékařské péče a stávají se další generací „chudých rodičů“, semeništěm extrémistických názorových proudů a živnou půdou terorismu. Teorie bludného kruhu chudoby je mnohými oprávněně kritizována a vyvracena, 49 zatímco jiní (např. Pavel Nezval, [215]) se ji snaží „zachránit“ doplněním o další úrovně. Pravdou nicméně zůstává, že bludný kruh chudoby popírá možnost hospodářského rozvoje bez externích zásahů a staví se poměrně ostře do rozporu s historií rozvinutých ekonomik. Aktuální situaci subsaharských rozvojových zemí sice popisuje poměrně výstižně, 50 její využití jako ekonomicko-teoretického nosníku pro rozvojovou pomoc, která má doplňovat nedostatečné domácí zdroje investic, vést k rozvoji průmyslu a infrastruktury, k přilákání komerčních zahraničních investorů a nastartování růstu produktivity práce, je nicméně pochybné. Mnoho statistických analýz 51 prokázalo, že rozvojová pomoc poskytovaná od 50. let k doplnění nedostatku financí (tzv. "financial gap") vede v řadě rozvojových zemí spíše k růstu spotřeby než investic 52 a přímé zahraniční investice hrají v rozvojových zemích subsaharské Afriky při podpoře hospodářského růstu jen doplňkovou úlohu.[180] [180] [215]

1.3.2.2

Bludný kruh dluhů

Bludný kruh dluhů ("vicious circle of debts") lze v jistém smyslu považovat za důsledek dlouhodobé aplikace teorie bludného kruhu bídy ze strany mezinárodních organizací a zejména rozvojových agentur (poskytovatelů rozvojové pomoci). Bludný kruh dluhů „spočívá v tom, že

49

např. Bauer, P. T.: From Subsistence to Exchange and Other Essays. Princetown: Princetown University Press 2000. ISBN 0-69100-667-9.

50

Právě v návaznosti na předchozí odstavec bude dále zkoumána řada sociálních, zdravotních a bezpečnostních problémů, které dosud byly jen zmíněny nebo jimž se pozornosti nedostalo vůbec.

51

např. Boone, P.: Politics and the Effectiveness of Foreign Aid. European Economic Review. North-Holland 1996, vol. 40, no. 2, pp. 289 – 329. ISSN 0014-2921.

52

Podrobněji viz subkapitolu 4.4.1.2 na straně 146.

43

kritická zadluženost odrazuje příliv kapitálu a investic ze zahraničí, a tím znesnadňuje rozvoj produkční kapacity, která je však potřebná k vykoupení se z dluhových obtíží.“ 53 Graf 6

Koncesivní půjčky rozvojovým zemím světa (čisté výdaje v mil. USD ve stálých cenách roku 2003)

Zdroj: [222] Graf 6 vykresluje situaci rozvojových zemí poměrně plasticky. 54 Ukazuje, že navzdory tomu, že půjčky, o něž se v tomto případě jedná, jsou koncesivní, 55 tedy výhodnější než půjčky komerčních poskytovatelů, jejich objem se kumuloval několik desítek let a nakonec se ukázalo, že se nejedná o nijak levný zdroj rozvojového financování. [222] [175] Důsledkem nadměrného zatížení zvláště některých ekonomik dluhovým břemenem bylo zavedení kondicionality rozvojové pomoci, resp. aplikace hospodářské politiky „utahování opasků“, ke které řadu rozvojových zemí přiměla WB a IMF v rámci tzv. programů strukturálních adaptací (SAP). Restriktivní hospodářská politika se však projevila výrazně negativně v sociální oblasti. Její účinky na populaci žijící pod hranicí absolutní chudoby, resp. extrémní nouze jsou zřejmé již z pouhého výčtu některých opatření hospodářské politiky, k nimž vlády rozvojových zemí sáhly: zavedení poplatků za zdravotnické služby, zavedení školného, snížení výdajů na zdravotnictví a vzdělávání, zeštíhlení státní správy (včetně oblasti školství, veřejné ochrany, státních úřadů aj.), zmrazení mezd státních zaměstnanců, zrušení dotací na potraviny, pohonné látky aj., podpora exportně orientovaných investičních projektů (obvykle investice na „zelené louce“, za nimiž musejí zaměstnanci dojíždět) apod. Jestliže byla důvodem aplikace programů strukturálních úprav (SAP) nadměrná zadluženost, 56 není těžké odhadnout, které regiony se musely následně vypořádat s největšími sociálními a zdravotními problémy. Na druhou stranu je však nutné SAP přiznat, že přispěly k výraznému snížení inflace (oproti 80. létům se inflace do přelomu tisíciletí snížila ve ⅔ subsaharských ekonomik a v přibližně stejném počtu z nich klesla

53

Fárek, J.: Problém zahraniční zadluženosti ve světové ekonomice. Mezinárodní politika. Praha: 2004, roč. 28, č. 11, s. 4. ISSN 0543-7962.

54

Viz též Graf 2 na straně 24.

55

Pro podrobnosti o oficiální rozvojové pomoci a koncesivních půjčkách viz kapitolu 4, strana 120.

56

Viz např. Obr. II na straně III příloh.

44

dokonce na jednociferné hodnoty) a k hospodářskému oživení v přibližně každé třetí zemi regionu (jak podle růstu agregátního GDP, tak podle ukazatele GDP p. c.). [198] [326]

1.3.3

Sociální a zdravotní problémy

Sociálním a zdravotním problémům je věnován druhý až šestý MDG a samozřejmě i chudoba a hlad představují přinejmenším z části problémy sociálního a zdravotního charakteru, zvláště s ohledem na jejich těsné a četné implikace na celkový zdravotní stav jedince a jeho postavení ve společnosti. Bylo již dříve zmíněno, 57 že subsaharský region je nejkritičtější geografickou oblastí světové ekonomiky postiženou celým komplexem problémů. Přitom z ekonomického hlediska nebyly startovní pozice subsaharské Afriky v 50. a 60. letech 20. století ve srovnání s dalšími rozvojovými regiony nijak tragické. Subsaharská Afrika jako celek měla vyšší GNI p. c. než jižní i východní Asie. Již v roce 1965 však upozorňovala americká CIA na kritický nedostatek technicky a manažersky schopných a vzdělaných lidí v celém regionu. Pracovníci rozvojových agentur si také často stěžovali na vysokou míru korupce v subsaharských ekonomikách a na skutečnost, že rozvojová pomoc nezřídka končí v kapsách vládních špiček těchto zemí. Přesto pravděpodobně klíčovou příčinou trvající hospodářské a sociální degradace subsaharské Afriky není ani vysoká korupce, ani nedostatečné vzdělání, i když oba tyto činitelé k neúspěšnému vývoji regionu jistě nemalou měrou přispěly, nýbrž dlouhodobě podceňovaná zdravotní situace v regionu. [261] Jeffrey D. Sachs ([261]) upozorňuje na skutečnost, že subsaharské africké země jsou daleko nejhůře postiženy pandemiemi malárie a dalších infekčních onemocnění a že právě tento region splňuje všechny předpoklady pro rychlé a masivní šíření infekčních i virových onemocnění. [261]

1.3.3.1

Malárie

Malárie představuje v současné době onemocnění, s nímž bojují přibližně 3,2 miliardy lidí, přičemž většina z nich je infikována dvakrát během jednoho roku (celková incidence 58 malárie dosahuje ročně přibližně 5 miliard případů). Navzdory tomu, že malárii lze poměrně snadno a zcela vyléčit, jí každoročně podlehnou až 3 miliony lidí, většinou dětí do pěti let, z nichž 90 % tvoří obyvatelé subsaharské Afriky. [261] [328]

57

Viz např. Tab. 5 na straně 34.

58

Incidence je počet nových klinických případů za rok. Kromě toho bývá u dlouhodobějších onemocnění sledována prevalence, tedy podíl osob trpících danou chorobou na celkové populaci daného regionu. [176]

45

Obr. 2

Incidence malárie ve světě (rok 2004)

Zdroj: [328] Příčinami, které vedou k tak četnému výskytu malárie v subsaharské Africe, jaký naznačuje Obr. 2, se zabývá Jeffrey D. Sachs ve své knize „Konec chudoby: Ekonomické možnosti naší doby“ ([261]). Sachs především – stejně jako World Malaria Report 2005 ([328]) – upozorňuje na fakt, že v subsaharské Africe je ve valné většině případů původcem infekce nitrobuněčný parazitický prvok Plasmodium falciparum. V subsaharské Africe žije asi 75 % světové populace tohoto prvoka, který napadá červené krvinky a způsobuje malárii s mnohem četnějšími následky smrti než Plasmodium vivax rozšířený zejména v Asii a Latinské Americe 59 a další druhy. Navíc P. falciparum přenáší v subsaharské Africe samičky komára z rodu Anopheles, které – na rozdíl od jejich rodových příbuzných v Latinské Americe a Asii – dávají přednost lidské krvi před krví zvířecí. U komárů v Asii a Latinské Americe je pravděpodobnost, že budou parazitovat na člověku a ne na dobytku, jen asi 30 %; u komárů v subsaharské Africe je to téměř 100 %. Vzhledem k tomu, že k přenosu infekce je třeba dvou komářích bodnutí, je pravděpodobnost přenosu malárie v Africe asi devítinásobná oproti ostatním tropickým regionům. Mezi oběma bodnutími prochází zygota (buněčné stádium) Plasmodia v těle komára vývojem, který trvá 10 14 dní, v závislosti na klimatických podmínkách. Při teplejším počasí probíhá vývoj prvoka rychleji, a existuje tedy větší pravděpodobnost, že k přenosu infekce dojde. Životnost komárů Anopheles je totiž přibližně dva týdny. [278] [261] [328] Z uvedeného – poměrně podrobného – rozboru vyplývá, že subsaharská Afrika má skutečně všechny předpoklady být centrem epidemie malárie: teplé tropické klima, komáry, kteří upřednostňují lidskou krev, smrtelný druh parazita. Tato fatální kombinace faktorů způsobuje podle odhadů Světové zdravotnické organizace každý rok ztrátu na GDP subsaharské Afriky ve výši minimálně 12 mld. USD a dlouhodobě zpomaluje hospodářský růst o přibližně 1,3 %. 59

Důvod, proč P. falciparum způsobuje malárii s vyšší pravděpodobností smrtelných následků, je dán skutečností, že prvok P. falciparum se vyvíjel v Africe dlouhodobě ve styku s lidskou populací a dokázal si vybudovat ochranný mechanismus proti lidskému imunitnímu systému (pro podrobnosti viz [278]). [261]

46

Endemická malárie může významným způsobem odrazovat zahraniční investory a zvyšovat podnikatelské riziko v zemi postižené malárií (viz stavba Panamského průplavu v 80. letech 19. století) a má také další negativní konsekvence ne nepodobné těm, které byly nastíněny v subkapitolách o chudobě a hladu. Za zmínku snad stojí, že africké děti do 5 let věku jsou v závislosti na geografické lokaci vystaveny 1,6 až 5,4 záchvatům malárie za rok. Onemocnění malárií je spojeno s nechutenstvím, podvýživou a chudokrevností, v jejichž důsledku dochází k absencím ve školách a v některých případech k předčasnému ukončení školní docházky. Malárie postihuje nejintenzivněji právě nejnižší příjmové skupiny obyvatel, které si nemohou dovolit ani základní preventivní opatření proti malárii v podobě moskytiér a insekticidních postřiků. [261] [291] Jeffrey D. Sachs ([261]) odhaduje roční objem prostředků potřebných na zastavení pandemie malárie v subsaharské Africe na 2 až 3 mld. USD (Světová zdravotnická organizace na 1,9 mld. USD). Boji s malárií je však věnována potřebná pozornost prakticky až od samého závěru 90. let 20. století. V roce 1998 vznikla iniciativa "Roll Back Malaria", o dva roky později byla v nigerijské Abuje podepsána deklarace světového partnerství Světové zdravotnické organizace (WHO), Rozvojového programu Spojených národů (UNDP), Mezinárodního fondu ohrožených dětí (UNICEF), Světové banky (WB) a vlád rozvojových zemí pro boj s malárií (s cílem výrazně snížit četnost úmrtí způsobených malárií do roku 2010). Teprve 21. století přineslo subsaharské Africe dlouhodobě použitelné insekticidní sítě proti komárům, jejich cena byla lobbyingem a nátlakem mezinárodních organizací snížena až pod 2 USD. Byla vyvinuta nová kombinovaná léčba na bázi artemisininu, vůči němuž je resistence afrického Plasmodia falcipara zatím nízká. 60 A osvědčila se také příležitostná léčba těhotných žen i novorozenců sulfadoxinpyrimethaminem. První výsledky iniciativy "Roll Back Malaria" z Eritreji, Malawi, Tanzanie nebo Senegalu vypadají přinejmenším slibně, nicméně aktivně se do této iniciativy zapojila jen polovina subsaharských zemí postižených endemickou malárií. [291] [328] [134]

1.3.3.2

HIV/AIDS

Syndrom získaného selhání imunity (AIDS) byl poprvé identifikován v roce 1981. 61 Jedná se o infekční onemocnění způsobené virem selhání lidské imunity (HIV), 62 které postihuje prakticky

60

Na rozdíl od dříve hojně používaných léčiv s účinnou látkou chloroquinem, vůči němuž se tento parazit již vypěstoval značnou odolnost (také díky tomu, že v subsaharské Africe se léčiva s chloroquinem běžně používala i na léčení klasické chřipky, mylně diagnostikované jako malárie až v 50 % případů). [328] [134]

61

Byl identifikován u skupinky pěti gayů v americkém Los Angeles a syndrom byl původně považován výhradně za problém komunity gayů (odtud původní anglický název Gay-related Immune Defficiency; GRID). Později byly identifikovány i starší případy, nejrannější z nich v krevní plazmě dospělého muže z Demokratické republiky Kongo z roku 1959. [321]

47

celý imunitní systém pacienta a ten umírá na běžné, za normálních okolností nepatogenní, onemocnění. Virus HIV se přenáší tělními tekutinami. Současná medicína zatím nezná na HIV/AIDS lék ani vakcínu, byly však vyvinuty antiretrovirální systémy léčby, 63 které výrazně zvyšují délku i kvalitu života infikovaných osob.

[321] [15]

Dnes žije ve světě cca 40,3 milionů dospělých i dětí nakažených virem HIV. V roce 2005 jich přibyly další 4,9 milionu a 3,1 milionu lidí zemřelo na následky onemocnění AIDS. V subsaharské Africe je virem HIV nakaženo asi 25,8 milionů lidí (pro další regiony viz Obr. 3), v roce 2005 na následky AIDS zemřelo v tomto regionu asi 2,4 milionu lidí a dalších 3,2 milionu bylo nově infikováno. V populaci mladých lidí ve věku 17 - 24 let je HIV pozitivních asi 4,6 % žen a 1,7 % mužů. Nákaza virem HIV každoročně připraví v subsaharských zemích o život 10 % dětí ve věku do 5 let, 64 přičemž vysoká dětská úmrtnost vede – jak již bylo zmíněno – ke snahám rodičů kompenzovat ztrátu svých potomků zvýšenou porodností. [196] [16] [321] [15] Obr. 3

Prevalence HIV/AIDS ve světě (rok 2005)

Zdroj: [321] Příčiny rychlého epidemického šíření HIV/AIDS v subsaharské Africe jsou více méně sociálního charakteru. K těm základním patří především chudoba a hlad, které souvisejí s nízkou úrovní lidského kapitálu obecně, přesněji pak s omezeným přístupem ke vzdělání, a tedy i k osvětě týkající se obrany před nákazou HIV/AIDS. Tuto skutečnost poměrně přehledně dokumentuje Tab. 6, která ukazuje jak výrazně roste prevalence HIV/AIDS s poklesem hrubého národního 62

V převážné většině případů je AIDS způsoben retrovirem HIV-1, který vznikl zmutováním viru selhání opičí imunity (SIV) při pokusech s experimentální orální vakcínou proti dětské obrně prováděných v 50. letech v belgickém Kongu. Aktivní látka této vakcíny pocházela z jater šimpanze čego (Pan troglodytes troglodytes). Retrovirus typu HIV-2 je intenzivněji rozšířen jen v západní Africe, způsobuje identické onemocnění AIDS, nicméně je méně infekční a má delší inkubační dobu. Jeho původ je odvozován rovněž od viru SIV, který však zmutoval z infikovaného mangabeje bělokrkého (Cercocebus atys), opice vyskytující se v Gabonu, Ghaně, Guineje-Bissau a Kamerunu. Pro podrobnosti viz [149]. [233] [321]

63

Tzv. vysoce aktivní antiretrovirální terapie (HAART) složená obvykle ze tří druhů tzv. retrovirálních agentů.

64

Pro srovnání malárie připraví ve stejném regionu o život asi 20 % dětí ve věku do 5 let. [196]

48

příjmu na obyvatele a jak tento vztah koresponduje s rostoucím výskytem podvýživy a klesající gramotností obyvatelstva v zemích různých příjmových skupin. Tab. 6

Vazby prevalence HIV/AIDS na podvýživu a gramotnost

Prevalence HIV/AIDS

Prevalence podvýživy (% obyvatelstva)

(% obyvatelstva staršího 15 let)

(2003)

(2002)

(2000)

0,35 %

..

..

(% obyvatelstva ve věku 15 - 49 let)

HIC

65

Gramotnost

65

0,57 %

..

91,46 %

LMIC

65

0,68 %

9,99 %

89,77 %

65

2,15 %

24,72 %

57,99 %

4,19 %

35,00 %

53,85 %

UMIC LIC

LDC

65

Zdroj: [326] Vzhledem k tomu, že 39 ze 48 subsaharských ekonomik patří do skupiny nízkopříjmových zemí (LIC), je vysoká prevalence HIV/AIDS a její masivní nárůst v období programů strukturálních úprav, kdy byly utlumovány všechny fiskální výdaje bez ohledu na sociální, zdravotní a další rizika z toho plynoucí, více-méně nevyhnutelným důsledkem. Rozvojová pomoc směřovaná přímo na boj proti šíření nákazy HIV/AIDS v té době (90. léta) dosahovala pouhých 70 mil. USD pro celou subsaharskou Afriku, zatímco náklady na efektivní zastavení epidemie AIDS jenom v subsaharském regionu jsou odhadovány na 3,2 až 4,5 mld. USD ročně. [198] [261] Argumentace WB a IMF pro tak omezenou podporu boje s HIV/AIDS vycházela v 90. letech z neznalosti situace v subsaharské Africe a z předpokladu, že aplikace antiretrovirální terapie HAART není v tomto regionu použitelná jednak pro její finanční náročnost, jednak pro nedostatečně rozvinutou síť zdravotních zařízení. Jeffrey D. Sachs naproti tomu odhaduje (např. v [260]) náklady na boj s HIV/AIDS v Africe na 10 až 20 mld. USD ročně, z nichž 2 až 7 mld. USD by bylo věnováno na HAART (náklady na roční léčbu jednoho člověka se Sachsovi podařilo stlačit na 350 - 600 USD ročně) a 5 až 10 mld. USD na prevenci, rozvoj zdravotnické sítě a léčbu onemocnění, která v kombinaci s HIV/AIDS představují největší riziko (zejména malárie

a

tuberkulóza).

Každého

obyvatele

rozvinutých

ekonomik

by

zastavení

epidemie HIV/AIDS v Africe přišlo ročně na 10 USD („cena lístku do kina a popcornu“ 66). Jeffrey D. Sachs se zasadil počátkem nového milénia o založení Globálního fondu pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií a generální tajemník UN Kofi Annan vyzval v dubnu 2001 v nigerijské Abuje představitele rozvinutých ekonomik, aby do tohoto fondu věnovaly ročně 7 až 10 mld. USD (přibližně 0,5 ‰ jejich celkového GNI). Příspěvky do fondu však zůstaly hluboko za očekáváními, v roce 2006 snad poprvé překročí hranici 1,5 mld. USD. [118] [234] [260] [261]

65

Podrobnosti o členění zemí podle úrovně příjmu na země s vysokým příjmem (HIC), vyšším středním příjmem (UMIC), nižším středním příjmem (LMIC) a s nízkým příjmem (LIC) nabízí příloha I.I.I na straně I. Definici nejzaostalejších zemí světa (LDC) lze nalézt v příloze I.II na straně V.

66

Sachs, J. D.: The Best Possible Investment in Africa. New York Times. New York, USA: New York Times Company, 10/02/2001. [online] [cit. 18/04/2006]: " the cost of a movie ticket with popcorn" Dostupné z < http://www.ksg.harvard.edu/news/opeds/2001/sachs_africa_nyt.htm>

49

Důsledky epidemie HIV/AIDS v kombinaci s dalšími chorobami jsou přitom zničující. Podle odhadů WHO ([15]) způsobuje HIV/AIDS dlouhodobé snížení hospodářského růstu zemí v subsaharské Africe o 0,56 - 1,47 % ročně 67 a každoroční ztráty na GDP regionu dosahují až 25 mld. USD. Vedle častých absencí dětí ve školách a dospělých v zaměstnání má HIV/AIDS také prokazatelné dopady na pokles střední délky života (viz Graf 7), podle odhadů Spojených národů ([237]) dojde do roku 2010 v subsaharské Africe k poklesu střední délky života až o 11 let, v nejpostiženějších oblastech však může jít i o víc než 20 let (např. v Botswaně se předpokládá pokles až o 25 let, v Zimbabwe dokonce o 27 roků). [237] [15] Graf 7

Vývoj střední délky života v zemích SSA nejhůře postižených HIV/AIDS (údaje v hranatých závorkách udávají prevalenci HIV/AIDS v zemi v roce 2003)

Zdroj: [326] HIV/AIDS výrazně zvyšuje také dětskou mortalitu: jednak díky přenosu choroby z matky na dítě, jednak z důvodu zanedbání péče v případě nemoci rodičů nebo osiření. V současné době žije v subsaharské Africe více než 15 milionů tzv. AIDS sirotků ("AIDS orphans") a jejich počet má v příštích letech podle odhadů UN ještě výrazně růst (až na 35 milionů v roce 2010). HIV/AIDS mění demografickou strukturu obyvatel, nejhůře postižené země, jako je např. Zimbabwe, přijdou podle některých odhadů (viz [65]) o bezmála 30 % pracovní síly. V nejhůře postiženém regionu světa, jižní Africe (viz Obr. 3), dojde podle odhadů UNAIDS ([251]) do roku 2020 ke snížení venkovské populace v důsledku HIV/AIDS až o 20 % a s tím spojenému poklesu zemědělské produkce. Ohroženější jsou přitom ženy: jednak představují 57 % HIV pozitivních v subsaharské Africe, jednak bývají infikovány v nižším věku a umírají tedy dříve (např. ve Svazijsku, kde je prevalence HIV/AIDS v celé populaci cca 38,8 %, jsou HIV pozitivní tři z pěti žen ve věku 25 až 29 let). Postavení žen v subsaharské Africe je navíc předurčuje k péči o mladší sourozence, eventuálně nemocné rodiče již od raného věku. [251] [65] [237]

67

Kombinovaná epidemie HIV/AIDS a malárie snižuje hospodářský růst o další 0,3 % ročně. [321]

50

1.3.3.3

Přístup ke zdravotní péči

Vedle pandemie HIV/AIDS a malárie patří k dalším zásadním zdravotním hrozbám pro země subsaharské Afriky tuberkulóza, spavá nemoc, dětská obrna a některé další. V boji s těmito chorobami hraje klíčovou úlohu především dostupnost zdravotní péče, a to nejen ve smyslu logistickém, ale také z hlediska finančního. V subsaharské Africe podle posledních údajů ([326]) připadá na jeden milion obyvatel průměrně 152 lékařů, pro srovnání v České republice je to 3 500 lékařů (světový průměr je 1 652). Ve 30 ze 47 zemí subsaharského regionu s dostupnými daty však vychází na milion obyvatel méně než 100 praktických lékařů. Analogická je situace z pohledu nemocničních lůžek. V 19 ze 44 zemí subsaharského regionu s dostupnými údaji nepřekračuje počet nemocničních lůžek na jeden milion obyvatel 1 000, subsaharsko-africký průměr je 1 153 lůžka na každý milion populace (světový průměr je 3 880, v ČR je k dispozici průměrně 8 800 nemocničních lůžek na milion obyvatel). Hodnocení národních zdravotních systémů podle uvedených dvou ukazatelů v subsaharských zemích shrnuje Obr. 4. Obr. 4

Počet lékařů a nemocničních lůžek na 1 milion obyvatel

Zdroj: [326] Z údajů Světové zdravotnické organice ([130]) vyplývá, že subsaharské ekonomiky věnují na zdravotnictví přibližně 6,3 % GDP, což je údaj srovnatelný se 7 % GDP, které každoročně na zdravotnictví vyčlení Česká republika, nicméně bližší pohled odhalí propastný rozdíl v objemu prostředků. Podle ukazatele výdajů na zdravotnictví per capita totiž subsaharská Afrika vydá ročně na léčení jednoho obyvatele průměrně necelých 32 USD, Česká republika asi 15-krát tolik. Výjimkou v subsaharské Africe nejsou ani země, které na zdravotnické výdaje na

51

obyvatele ročně nevynaloží ani 10 USD (představují asi 20 % subsaharských států, resp. 25 % obyvatel subsaharské Afriky 68). [130][326] Značně poddimenzovaný a podrozvinutý systém zdravotní péče je navíc často pro chudé a negramotné obyvatele zemědělských oblastí zcela nedosažitelný, jednak kvůli náročnému transportu, jednak z důvodů finančních. Zejména v subsaharské Africe patří systém zdravotní péče mezi značně zkorumpované a podle průzkumů WHO ([75]) řada obyvatel venkovských oblastí dává stále přednost tradičním léčitelům, kteří jsou snáze dostupní a nabízejí flexibilnější způsoby placení než je hotovost vyžadovaná v nemocnicích. [75] Důsledky jsou bohužel žalostné: Subsaharská Afrika má vůbec nejvyšší dětskou úmrtnost na světě (172 z 1 000 živě narozených dětí zemře do 5 let od narození). Proti spalničkám je očkováno do 1 roku od narození jen asi 61 % dětí (v Oceánii 57 %, naproti tomu v Latinské Americe a Karibiku 93 %). Podle posledních údajů WHO ([130]) má subsaharská Afrika také nejvyšší prevalenci tuberkulózy na světě (485 osob ze 100 000). Antiretrovirální systém léčby HIV/AIDS je aplikován jen asi 15 % ze 6,5 milionu pacientů, kteří by jej potřebovali. [74] Průzkumy WHO ([75]) také ukázaly, že ženy se mezi pacienty nemocnic v subsaharské Africe objevují vzácně, neboť jim to jejich postavení ve společnosti neumožňuje. Zatímco onemocní-li muž, žena se o něj musí postarat a přitom musí zajistit také chod domácnosti, zemědělské práce, jídlo a často i vodu, onemocní-li žena, nestará se o ni zpravidla nikdo a i v případě nemoci musí žena zastat své domácí povinnosti. Nedostatečná zdravotní péče pro ženy (zvláště pro matky) se odráží např. v nejvyšších hodnotách mateřské úmrtnosti na světě (830 žen z 10 000 zemře v důsledku komplikací při porodu nebo po něm). [74] [75]

1.3.3.4

Postavení žen ve společnosti

Podle Amartyi Sena ([268]) lze rozlišit přinejmenším sedm dimenzí nerovného postavení žen ve společnosti, které spolu sice úzce souvisejí, nicméně pro přehlednost a snazší analýzu je vhodné je vymezit a pojmenovat jednu po druhé. Sen tak zároveň upozorňuje, že pro lepší pochopení problému nerovného postavení žen ve společnosti je vhodnější analyzovat spíše než primární zdroje a příjmy otázky, které jsou skutečně klíčové a které přímo odrážejí fungování společnosti. [267] [268]

Úmrtnost: Amartya Sen upozorňuje na skutečnost, že v některých regionech světa se nerovné postavení mezi oběma pohlavími ve společnosti projevuje významným rozdílem

68

Země, jejichž výdaje na zdravotnictví nepřesahují ročně 10 USD na osobu, představují asi 168 milionů obyvatel Afriky. Rozměr deficitu systému zdravotní péče v těchto zemích lze ilustrovat s pomocí hodnoty průměrných světových výdajů na zdravotní péči na obyvatele, která je asi 525 USD, v České republice se tento indikátor pohybuje kolem hodnoty 504 USD na osobu a rok. [130]

52

mezi úmrtností žen a mužů způsobeným diskriminací žen v přístupu ke zdravotní péči apod. Jedná se například o severní Afriku, jižní Asii nebo Čínu. V subsaharské Africe demografické statistiky tuto skutečnost nepotvrzují (ve všech zemích bez výjimky je vyšší úmrtnost mužů než žen), což však neznamená, že by zdravotní péče byla stejně dobře přístupná pro muže i pro ženy (spíše to naopak odráží realitu celkově špatné a nedostatečné zdravotnické sítě ve většině zemí subsaharské Afriky). 69 [126]

Porodnost: Zejména ve východní Asii (Čína, Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur) se díky moderním technologiím rozmáhají interrupce z důvodů „nevhodného“ pohlaví plodu. V subsaharské Africe je tento problém zatím prakticky neznámý.

Základní prostředky: Základní vzdělání je jednou z mála dimenzí sociální nerovnosti mezi ženami a muži, která vypovídá o nerovnostech v příležitostech a dokumentuje znevýhodnění žen ve společnosti plynoucí z tradic, zvyklostí a prioritního postavení mužů v rodinách, místních komunitách i na národní úrovni. Na světě je asi 130 milionů dětí ve věku 6 - 11 let, které nenavštěvují školu. 60 % z nich jsou dívky. V subsaharské Africe dokončí základní školní docházku jen každá druhá dívka, zatímco chlapců dvě třetiny (např. v Beninu však dokončí základní školu jen 36 % dívek, zatímco chlapců 65 %, v Čadu 16 % dívek a 35 % chlapců, v Sierra Leone 28 % dívek a 80 % chlapců). Přístup ke vzdělání je jedním z klíčových indikátorů sledovaných při plnění MDG (konkrétně se jedná o 3. rozvojový cíl tisíciletí) a je na místě přiznat v tomto ohledu mezinárodním aktérům poměrně slušné zásluhy. Od roku 1990 se v subsaharské Africe zvýšil přibližně o 20 % podíl chlapců i dívek, kteří ze zapíší do základní školy, a asi o 10 % vzrostl jak podíl chlapců, tak i děvčat, kteří základní školu dokončí. 70 Nicméně základní vzdělání není jediným z fundamentálních předpokladů úspěšného rozvoje osobnosti, k dalším patří možnost uplatnit vrozený talent nebo se stát úspěšným a uznávaným členem komunity. [126] [252]

Životní příležitosti: I v zemích, kde je přístup žen a mužů k základním prostředkům pro úspěšný a spokojený život vyrovnaný, existují často značné rozdíly v šancích získat vyšší vzdělání nebo kvalifikaci. Tato diskriminace podle pohlaví je patrná nejen v rozvojových, ale i v řadě rozvinutých ekonomik. V subsaharské Africe se na střední školu zapíše každý třetí muž, ale jen každá čtvrtá žena. [126]

Zaměstnání: Právě nerovný přístup k vyšším úrovním vzdělání bývá vnímán (především v rozvinutých ekonomikách) jako hlavní příčina rozdílných příležitostí při profesním uplatnění mužů a žen. Sen však upozorňuje, že i v takové ekonomice, jakou je Japonsko s vyrovnanými demografickými indikátory i ukazateli nejvyššího dosaženého vzdělání, čelí ženy podstatně obtížnější situaci při hledání zaměstnání a mnohem častěji se ocitají 69

O čemž ostatně svědčí vysoká úmrtnost jak u žen (461 na 1 000 osob), tak u mužů (519 na 1 000 osob). Pro srovnání světový průměr úmrtnosti dosahuje hodnoty 165 u žen a 233 u mužů. [126]

70

Podíl dívek, které se zapíší na základní školu, vzrostl ze 65 % na 87 %, podíl chlapců ze 78 % na 98 %. Podíl dívek, které dokončí základní školu, vzrostl ze 47 % na 56 %, podíl chlapců z 55 % na 66 %. Jistá disparita mezi oběma pohlavími je tedy i nadále zřejmá. [126]

53

mezi nezaměstnanými. Rozdílné mzdové ohodnocení práce mužů a žen je pak jen logickým (ba téměř přirozeným) důsledkem. [268]

Vlastnická práva: Nejasná vlastnická práva (především k pozemkům) a monopol státu nebo velkých agrárních společností na vlastnictví půdy představují naopak zásadní problém především v rozvojovém světě. V subsaharské Africe žije v zemědělských oblastech asi 70 % populace a také asi 70 % všech osob trpících chudobou. Zejména v zemích střední a západní Afriky je ale nerovnost v postavení žen a mužů zcela zřejmá. Rozdělení půdního fondu mezi jednotlivé majetkové kohorty populace je tam ve srovnání například s jižní Afrikou 71 podstatně vyrovnanější, nicméně přes 95 % veškeré půdy vlastní muži, navzdory tomu, že téměř všechny malé pozemky, které se snaží pokrýt potravinové nároky místních komunit, jsou obdělávány ženami. Ženy jsou vyloučeny z možnosti půdu vlastnit, 72 zdědit nebo s ní jinak nakládat, což vede k jednak k vysoké závislosti na mužské části populace, jednak ke snížení možnosti dosáhnout vzdělání (ženy a dívky musí trávit většinu času obstaráváním jídla pro své rodiny, vody a péčí o nemocné a staré) nebo žít samostatný život. Přitom podle Mezinárodního institutu pro průzkum potravinové politiky (IFPRI, [245]) jsou ženy schopné dosáhnout až o 22 % vyšších zemědělských výnosů než muži za předpokladu, že získají stejné prostředky a vzdělání. [252] [322] [35]

Domácnosti: Nerovné postavení mužů a žen v domácnosti a rodině bývá vnímáno jako samozřejmý důsledek dlouhodobého procesu dělby práce, Amartya Sen ([268]) k tomu nicméně trefně dodává, že většina žen postižených tímto fenoménem by jej spíše než jako dělbu práce označila za jednostranné hromadění práce. Důsledky tohoto zdánlivě privátního osobního jevu lze vysledovat ve způsobu, jakým jsou pak ženy ve společnosti vnímány, a má vazby nejen na výše zmíněný nerovný přístup ke vzdělání, ale i na zaměstnávání žen a mužů mimo domácnost nebo nejužší komunitu. [268] Nerovné postavení žen ve společnosti s sebou přináší náklady v podobě ztracené příležitosti. Kromě výše zmíněné nižší výnosnosti obdělávané půdy vede podle studie WB ([174]) omezený přístup ke vzdělání žen k dlouhodobým ztrátám na meziročním růstu GNI ve výši 0,5 % až 0,9 %, zatímco zvýšení podílu žen se středoškolským vzděláním o 1 % je spojeno s dlouhodobě

vyšším

růstem

GDP

o

0,3 %.

Firmy

vedené

ženami

vykazují

nižší

pravděpodobnost korumpování státních úředníků a ženy také platí za mnohem spolehlivější dlužníky než muži. Kromě toho má lepší úroveň vzdělání žen také pozitivní efekty na dětskou úmrtnost a na kvalitu péče o dítě jako takovou. Matky se středoškolským vzděláním v subsaharské Africe nechají novorozeně očkovat ve více než 70 % případů, zatímco ženy bez

71

Pro podrobnosti viz subkapitolu 1.3.4 na straně 58.

72

Např. v Keni ženy vlastní pouhé 1 % půdy, přestože jejich podíl na zemědělské pracovní síle je 75 %. V Zambii dosahuje podíl žen na zaměstnanosti v sektoru zemědělství bezmála 50 %, více než 12 % představují děti a zbylých 38 % muži. [34]

54

vzdělání jen asi v 35 % případů. V této souvislosti nelze než znovu zmínit vztah mezi vysokou mortalitou a vysokou natalitou a jeho důsledky v podobě bídy a hladu, kterým očkování a lepší mateřská péče dokáže úspěšně zabránit. Rovněž samotný fakt, že matka získala vzdělání, zvyšuje pravděpodobnost zajištění školní docházky i pro její děti. [174]

1.3.3.5

Přístup ke vzdělání

Zpráva Světové banky hodnotící světový rozvoj v roce 1998/1999 ("World Development Report 1998/1999", viz [327]) cituje řadu studií, které spojují základní vzdělání s podporou inovací v zemědělství, s růstem produktivity práce, zlepšováním efektivnosti využívání přírodních zdrojů a nových technologií a se zvyšováním kvality života. Tyto závěry nejsou nijak nové, všechny subsaharské země bez výjimky si byly výjimečné role vzdělávání v procesu hospodářského i sociálního rozvoje vědomy již v době vyhlašování samostatnosti a všechny bez výjimky již v 60. letech 20. století proklamovaly cíl zajistit základní vzdělání pro každého. [327] [122] Během čtyř dekád se díky značným investicím do rozvoje vzdělávání podařilo subsaharským zemím zvýšit podíl dětí, které se zapíší na základní školu z 25 % na více než 60 %, 73 podíl dívek mezi žáky základních škol vzrostl ze 30 % na bezmála 50 %. Je však víc než zřejmé, že mezi jednotlivými zeměmi subsaharské Afriky existují značné rozdíly (např. v Togu navštěvuje základní školu 100 % chlapců a téměř 84 % dívek, zatímco v sousedící Ghaně jen 61 % chlapců a 59 % dívek a v Burkině Faso dokonce méně než 29 % dívek a 41 % chlapců) a stejně výrazné diference lze nalézt i mezi regiony uvnitř těchto zemí. Základní školu přitom v subsaharské Africe dokončí asi tři čtvrtiny žáků (63 % - 83 %), na střední školu zamíří 29 % chlapců a 23 % dívek příslušené věkové kohorty. [326] [122] [29] Rozvoj vzdělávání v subsaharské Africe komplikuje souhra několika faktorů: Především je to – až na výjimky – pomalý hospodářský růst, který omezuje možnosti státu budovat infrastrukturu všech veřejných statků, nejen vzdělávání. Nízká ekonomická dynamika souvisí s výše zmíněným bludným kruhem dluhů, 74 dluhová služba dnes v některých ekonomikách dosahuje až 40 % vládních příjmů. Státní finance a zdroje jsou často promrhány a ztraceny během vládních krizí, ozbrojených převratů a občanských válek (v subsaharské Africe došlo od roku 1996 k převratu ve více než dvou desítkách zemí). Dalším výrazným faktorem je vysoký populační růst a vysoká porodnost (na příčiny vysoké porodnosti bylo již několikrát upozorněno výše), které pak představují klíčový důvod dlouhodobé stagnace indikátorů podílu dětí na základních školách. Od 80. let totiž podíl dětí zapsaných na základní školu nijak výrazně

73

Jedná se o tzv. čisté podíly dětí zapsaných do základní školy ("net primary enrollment ratio"), tedy o podíl počtu dětí, které se zapsaly do základní školy a jejichž věk odpovídá příslušné třídě základní školy, na celkovém počtu dětí v odpovídající věkové skupině. [326]

74

Viz subkapitolu 1.3.2.2 na straně 43.

55

nevzrostl a v současné době hrozí reálné nebezpečí jeho poklesu v souvislosti s omezenými kapacitami škol, skromnými rozpočty na jejich financování a také v souvislosti s pandemií HIV/AIDS. Podle WHO ([74]) klesá u tzv. AIDS sirotků pravděpodobnost základního vzdělání se smrtí obou rodičů asi o 17 %. HIV/AIDS je navíc frekventovanější mezi osobami, které často pobývají mimo domov, což je jistě i případ venkovských učitelů. V Zambii zemřelo v roce 1998 na následky HIV/AIDS více než 1 300 učitelů, zatímco ročně tato jihoafrická země vychová jen 2 000 nových pedagogů. Na Pobřeží slonoviny umírá průměrně každý den jeden učitel na HIV/AIDS, Středoafrická republika musela kvůli nedostatku učitelů uzavřít asi dvě třetiny základních škol. Ve studiích FAO ([305]) je obecně dosažení základního vzdělání spojováno s nižším rizikem nákazy virem HIV. FAO dokonce odhaduje, že zajištěním univerzálního základního vzdělání by se snížil počet nově infikovaných osob během deseti let až o 7 milionů. [172] [122] [74] Přes úspěchy v rozvoji vzdělávání během 60. a 70. let se tak od 90. let projevují spíše degresivní trendy. Počet negramotných dětí se od roku 1990 v subsaharské Africe zvýšil o tři miliony a současné projekce naznačují, že do roku 2015 se počet dětí bez základního vzdělání zvýší o 9 milionů. Příčiny však nespočívají pouze v nedostatku finančních prostředků ve státních rozpočtech přiškrcených programy strukturálních adaptací, ale souvisejí také s faktem, že v zemích, kde bylo dosaženo 80% hrubých podílů dětí zapsaných do základní školy, 75 bude zajištění základních škol pro zbývajících 20 % dětské populace (s největší pravděpodobností v odlehlých, špatně přístupných lokalitách) mnohem náročnější. Průzkum provedený v roce 2003 Alainem Mingatem ze Světové banky ([206]) na tuto skutečnost poukazuje zcela jednoznačně. Je z něj patrné, že v městských oblastech přesahuje hrubý podíl dětí zapsaných do základní školy 100 %, zatímco ve venkovských se pohybuje kolem 70 %. V městských oblastech také základní školu dokončí přes 60 % žáků, na venkově jen 28 %. [29] [122]

1.3.3.6

Přístup k pitné vodě a kanalizaci

Rozdíly mezi venkovskou a městskou populací jsou v subsaharské Africe poměrně značné. Navzdory formulaci sedmého MDG o udržitelném rozvoji, v němž je zvláštní pozornost věnována obyvatelům městských slumů, jsou v subsaharské Africe problémem spíše izolované zemědělské komunity vzdálené od obchodních center a jakékoli infrastruktury. Podle údajů Rozvojového programu Spojených národů (UNDP) mělo v roce 2002 přístup k pitné vodě jen asi 79 % obyvatel rozvojových zemí, ke kanalizaci přibližně 48 %. Jinými slovy,

75

Hrubý podíl dětí zapsaných do základní školy ("gross primary enrollment ratio"), je podíl počtu dětí, které se zapsaly do základní školy (bez ohledu na jejich věk, bez ohledu na to, zda školu přerušily nebo zda ročník opakují), na celkovém počtu dětí ve věkové skupině odpovídající základní úrovni vzdělávání. [326]

56

na světě žije přinejmenším 1 mld. lidí bez dostupného zdroje pitné vody a více než 2,5 mld. lidí bez základních hygienických zařízení. Situaci a vývoj v subsaharské Africe shrnuje Tab. 7. [318] Tab. 7

Přístup k pitné vodě a kanalizaci v subsaharské Africe Subsaharská Afrika (celkem) 1990 2002

Přístup ke zdroji pitné vody (% obyv.) Lidé bez přístupu k pitné vodě Připojení ke kanalizaci (% obyv.) Lidé bez přístupu ke kanalizaci Populace celkem Podíl na celkové populaci Růst populace (mezi 1990 a 2002)

Subsaharská Afrika (venkovské oblasti) 1990 2002

Subsaharská Afrika (městské oblasti) 1990 2002

48,81 %

58,16 %

36,97 %

46,49 %

80,63 %

81,82 %

261 277 036

288 351 171

238 844 546

246 577 360

25 465 452

41 517 613

32,31 %

36,03 %

25,38 %

26,25 %

53,04 %

55,42 %

345 494 092

440 865 784

282 763 446

339 844 520

61 737 617

101 807 216

510 406 400

689 175 838

378 937 880

460 806 129

131 468 520

228 369 709

100 %

100 %

74,24 %

66,86 %

25,76 %

33,14 %

35,03 % (ročně o 2,53 %)

21,61 % (ročně o 1,64 %)

73,71 % (ročně o 4,71 %)

Zdroj: [326] Tabulka ilustruje některé zajímavé trendy. Především stojí za zmínku poměrně značný nárůst počtu obyvatel subsaharského regionu (ročně průměrně o 2,5 %, což zároveň znamená snížení populačního růstu oproti předchozí dekádě o zhruba 2 %) a výrazný rozdíl mezi populační dynamikou městských a venkovských oblastí. Skutečnost, že venkovská populace roste pomaleji, než průměr za celou subsaharskou oblast, zatímco městské obyvatelstvo přibývá závratným tempem 4,7 % ročně, lze vysvětlit jedině přílivem obyvatel z venkova do měst. Tento fenomén je z hlediska přístupnosti pitné vody a základního hygienického zařízení mimořádně důležitý, neboť zcela převrací hodnocení úspěchů právě v oblasti rozšiřování vodovodní a kanalizační sítě. Zatímco relativní čísla hovoří o pomalém zlepšování situace (přístup k pitné vodě získalo dalších bezmála 10 % obyvatel subsaharské Afriky, dostupné kanalizační sítě se dočkaly další 3,7 % populace), absolutní čísla ukazují, že počet lidí bez přístupu ke zdroji pitné vody se zvýšil o více než 27 milionů a počet osob bez dostupného hygienického zařízení dokonce o 95 milionů. Vysvětlení je zcela prosté: vodovodní a kanalizační síť se rozšiřuje pomalejším tempem, než jakým roste počet obyvatel. Absence vodovodní sítě na venkově přitom nutí obyvatele rurálních oblastí cestovat za vodou i několik kilometrů ne zřídka i třikrát čtyřikrát denně. Nošení vody jim zabírá čas, který by jinak věnovali zemědělské činnosti, péči o rodinu, vzdělávání. Lidé bez přístupu ke kanalizaci a pitné vodě také čelí zvýšenému riziku přenosu infekčních onemocnění, které se šíří kontaktem s kontaminovanou vodou nebo souvisí s nízkou úrovní hygieny. Přesuny obyvatel z venkova do měst s sebou přinášejí zvýšené riziko nákazy virem HIV. Situace v příměstských slumech, kde většina mladých lidí prchajících z venkova skončí, je typická rovněž kriminalitou, narůstajícím násilím a organizovaným zločinem. Na místo zlepšování situace obyvatel slumů, by se měly rozvojové agentury primárně věnovat spíše příčinám jejich vzniku, důvodům, proč lidé opouštějí venkov.

57

1.3.4

Ekologické a environmentální problémy

Tou zcela zásadní příčinou, proč míří lidé z venkova do měst, je vidina snazší, lépe placené práce a lepší životní úrovně, lepšího bydlení, dostupnějších potravin, pitné vody i sanitárního vybavení, dostupnějšího vzdělávání a zdravotní péče.

1.3.4.1

Zemědělství 76 a exploatace krajiny

Pro nejnižší příjmové kohorty obyvatelstva žijící pod hranicí chudoby představuje půda základní zdroj obživy, většina z nich však hospodaří na cizích pozemcích nebo na malých neúrodných políčkách. Navíc podle tradičních pravidel se pozemek dědí z otce na prvorozeného syna, což s ohledem na rozšíření chudoby v zemědělských oblastech a na situaci, kdy průměrně v subsaharské Africe žena porodí 5 až 6 dětí, pro sourozence znamená jen mizivou naději na vlastní půdu. Již od 80. let se mezinárodní organizace (např. WB a FAO) snaží o prosazení zemědělské, resp. pozemkové reformy v subsaharské Africe, především o zajištění redistribuce půdy pro nejchudší skupiny obyvatel a podporu drobných zemědělců (podle průzkumů Mezinárodního fondu pro rozvoj zemědělství (IFAD) dokáží drobní zemědělci v subsaharské Africe zvýšit výnosnost svých políček v porovnání s velkofarmáři až o 100 %). Příklad Zimbabwe ukazuje na kritickou citlivost tohoto tématu, přitom právě v jižních částech „černého kontinentu“ je situace zdaleka nejhorší (v Namibii vlastní 5 000 farmářů asi 75 % z celkové 2 rozlohy 824 290 km země; v Jižní Africe hospodaří drobní zemědělci jen na asi 13 % celkové

rozlohy bezmála 100 000 km2 zemědělské půdy, zbytek patří asi 60 000 velkofarmářů). Velké farmy a latifundia monokulturních plantáží byly exportně-orientovaným 77 zemědělským modelem, který subsaharské Africe na pozadí teorie o výnosech z rozsahu nabídla v 60. letech WB a IMF. Bohužel v realitě se očekávané výsledky nedostavily. Nedošlo ani ke zdvojnásobení výnosů ze zahraničního obchodu, ani k uspokojení potravinových nároků rostoucí populací, ba ani k razantnímu nárůstu zaměstnanosti. [126] [322] Emmanuel Wongibe ([322]) společně s IFAD upozorňuje na provázanost problému zemědělské reformy s dalšími faktory, mezi něž patří přístup k vodě, přístup k zemědělskému náčiní, k novým odrůdám a semenům, k hnojivům a v neposlední řadě také k finančním zdrojům. Jedině za předpokladu optimálního skloubení všech těchto prvků je možné očekávat pozitivní výsledky v podobě snížení počtu osob trpících hladem a chudobou. Podobné projekty s různými výsledky proběhly nebo probíhají zejména v zemích střední Afriky (např. v Senegalu, Mali, ale také v Keni a Tanzanii). Konkrétně v Senegalu se podařilo zvýšit výnosy z rýžových polí 76

Pro účely této studie je pojem zemědělství chápán v užším smyslu slova, tzn. především jako rostlinná výroba (produkce obilí, ovoce, zeleniny apod.). Odhlíží se od rybolovu a jiných oblastí, které se do zemědělské výroby v širším pojetí běžně zahrnují.

77

Viz kapitolu 3.5.2 na straně 110.

58

drobných zemědělců až trojnásobně. V řadě zemí však zatím není jasný ani způsob, jakým přerozdělit půdu od velkofarmářů mezi vesnice a drobné agrárníky. Zemědělství je přitom stále považováno za základ hospodářského vzestupu rozvojových zemí subsaharské Afriky a především za účinný nástroj boje proti chudobě a hladu. Podle britského Oddělení pro mezinárodní rozvoj (DFID) vede zvýšení příjmů ze zemědělské produkce o 1 USD k multiplikativnímu zvýšení příjmů i mimo agrární sektor (např. v Nigeru o další 0,96 USD, v Burkině Faso o 1,88 USD, v Zambii o 1,5 USD). Podle InterAcademy Council by zvýšení zemědělské produkce v subsaharské Africe o 10 % zachránilo ročně 6 % až 10 % chudé populace, která za současných podmínek umírá v důsledku podvýživy a hladu. [322] [123] [133] [246] Subsaharské zemědělství je však postiženo několika limitujícími faktory, které redukují výnosy i očekávané efekty zemědělských reforem, a představují výzvy nejen pro rozvojové, ale zejm. pro rozvinuté ekonomiky. Především se jedná o nízkou kvalitu půdy a s ní související omezenou fertilitu vyplývající z dlouhodobého monokulturního zemědělství, omezených srážkových úhrnů, nejistých zdrojů užitkové vody a podrozvinutých závlahových systémů. 78 Hlad a chudoba společně s malou rozlohou obdělávaných políček a úrodou, která nepokrývá ani nutriční nároky zemědělských komunit, natožpak aby umožňovala obchod, brání zemědělcům ve střídání plodin a jednostranně zbavuje půdu živin (zejména dusičnanů a fosforečnanů). Nízká úrodnost je dnes vnímaná jako klíčová příčina hladu a podvýživy v subsaharské Africe, přestože se nejedná o neřešitelný problém. Hnojiva s obsahem dusičnanů a fosfátů jsou běžně k dispozici, je pouze potřeba zajistit jejich dostupnost také pro africké zemědělské komunity. Podobná situace je v oblasti ochrany zemědělských plodin před škůdci a plísněmi, kde současné moderní zemědělství nabízí jednak geneticky modifikované variety se zvýšenou odolností nejen vůči nejrozšířenějším škůdcům, ale také vůči vyššímu obsahu soli v půdě, jednak lze samozřejmě využít i tradiční chemickou ochranu plodin v podobě pesticidů a herbicidů. Pravdou bohužel zůstává, že ve srovnání se Zelenou revolucí v Asii je africká venkovská populace roztroušená (hustota osídlení v subsaharské Africe nedosahuje ani hodnot srovnatelných s Asií před 40 lety) a dopravní infrastruktura je na tak nízké úrovni, že transportní náklady spojené nejen s dopravou hnojiv a dalších zemědělských podpůrných a ochranných prostředků, ale i s dopravou eventuálních zemědělských přebytků na trhy cenu zemědělské produkce markantně zvyšují. DFID odhaduje, že asi 60 % subsaharských zemědělců žije sice v místech vhodných pro zemědělskou činnost, ale z hlediska dopravy zcela nepřístupných. [133] Navíc původní představy WB a IMF ze 60. let, podle nichž přinese boom zemědělství v subsaharské Africe těmto zemím také značné devizové příjmy ze zahraničního obchodu, se zdá být za současného stavu mezinárodního obchodu nereálným. Od 80. let klesl kombinovaný cenový index zemědělské produkce v reálných hodnotách o 53 %, ceny nezpracované 78

Podle odhadů britského Oddělení mezinárodního rozvoje (DFID) by si rozšíření zavlažovacích systémů v subsaharské Africe v rozsahu srovnatelném s podobnou akcí, která proběhla v rámci tzv. Zelené revoluce v Asii v 60. letech, vyžádalo asi trojnásobné náklady. [133]

59

zemědělské produkce a potravin se snížily o 60 % až 73 %. Pro místní zemědělce se stává stále obtížnějším konkurovat nejen přímo na mezinárodním trhu zemědělské produkce, ale i v lokálních podmínkách. V Jižní Africe dnes mezinárodní řetězce supermarketů ovládají asi 50 % obchodu s potravinami, v městských oblastech Keni 20 % (v zemích Latinské Ameriky až 75 %). Otázkou stále zůstává, zda je rozvoj subsaharského zemědělství a jeho intenzifikace v současných podmínkách lokálního i mezinárodního obchodu reálná, zda skutečně povede k vyššímu uspokojení nutričních potřeb místních obyvatel a jestli projekty rozvoje venkovských oblastí mají šanci na dlouhodobý úspěch (tzn. jestli se podaří zajistit zdroje zavlažování, hnojiva a další technickou a biochemickou podporu a nepovede-li intenzivního rozvoj agrárního sektoru k devastaci krajiny a podzemních zdrojů vody). Jinými slovy otázka zní, nakolik je rozvoj zemědělství v subsaharské Africe udržitelný. [133]

1.3.4.2

Udržitelný rozvoj

Již před více než deseti lety upozorňovali Kevin Cleaver a Gotz Schreiber ([46]) na nezbytné zohlednění environmentálních vazeb při rozvoji zemědělského sektoru. V jejich zprávě pro WB se objevuje požadavek na větší využívání biotechnologií a postupů zachovávajících nebo obnovujících biodiverzitu a environmentální rovnováhu. 79 Zároveň je třeba si uvědomit, že s ohledem na vysoké tempo růstu populace je nezbytné dosáhnout přinejmenším stejné růstové dynamiky zemědělské produkce. [46] Udržitelný rozvoj však dává intenzifikaci agrárního sektoru ještě další rozměr. Paradigma udržitelného rozvoje spočívá v uspokojování současných potřeb bez omezení příštích generací v možnostech uspokojit jejich budoucí potřeby. Udržitelnost požaduje, aby lidé využívali přírodních zdrojů jen do té míry, do jaké je dokáží obnovovat, resp. méně. Z environmentálního úhlu pohledu s sebou udržitelný rozvoj přináší také rozhodnutí o vytvoření národních parků, rezervací a chráněných oblastí, tedy rozhodnutí o zřeknutí se nároku na zemědělské, resp. obecně hospodářské využití krajiny v zájmu ochrany přírody a zachování její diverzity. Je zřejmé, že bude existovat inverzní vztah mezi zakládáním přírodních rezervací a extenzivním zemědělským růstem. Cleaver a Schreiber odhadují, že ochrana přírody je v subsaharské Africe realizovatelná a dlouhodobě udržitelná jen v případě, že se podaří dosáhnout růstu zemědělské produkce o přibližně 3,5 % ročně. V tomto směru je tedy agrární intenzifikace kompatibilní s ochranou krajiny. Příklady některých regionů z Keni (např. region Machakos) dokonce

79

Za příklad lze bezesporu považovat nasazení paraguayské parazitické vosičky Apoanagyrus lopezi v boji s červcem Phenacoccus manihoti, který byl zavlečen do západní Afriky v 70. letech, likvidoval úrodu manioků a vzhledem k tomu, že v Africe neměl přirozené nepřátele, se šířil kontinentem rychlostí 300 km za rok. [292] Jiným příkladem je zatím jen postupné šíření nové geneticky upravené variety rýže (tzv. Nerica, New Rice for Africa), jejíž výnosy jsou dvouapůlnásobné v porovnání se současnou odrůdou Oryza glaberrima a která dozrává rychleji, čímž umožňuje dvě sklizně za sezónu. Do roku 2010 by měla Nerica zajistit soběstačnost afrického kontinentu v produkci a spotřebě rýže. [292]

60

naznačují, že při vhodné motivaci, dostatečné podpoře a přiměřených investicích může zřízení národního parku, a tedy zvýšení vzácnosti zemědělské půdy v dané oblasti, intenzifikaci zemědělství urychlit. [46] [166] Faktem bohužel zůstává, že každým rokem ubývají v subsaharské Africe více než 3 miliony hektarů tropického pralesa a 80 % zemědělsky využívané půdy vykazuje známky vyčerpání a degradace. Přitom většina z globální miliardy zemědělců, kteří hospodaří na půdě s minimální úrodností, žije právě v subsaharském regionu. Životní prostředí sestává z širokého spektra rozličných ekosystémů a zachování této diverzity je základním předpokladem obyvatelnosti planety, spokojeného života a zdraví. Obecně akceptovaný koncept pro vyčíslení škod, které působí civilizace, resp. lidská společnost lokální přírodě, zatím chybí. Světová banka zavedla v roce 2004 veličinu upravené hrubé úspory ("adjusted gross savings") jako indikátor hrubých národních úspor upravený podle míry devastace krajiny a vyčerpání energetických zdrojů. 80 Rozdíl hrubých národních úspor a upravených hrubých úspor lze tedy chápat jako souhrnný ukazatel environmentální degradace. Výsledky samotného meziregionálního srovnání nejsou nijak překvapivé (viz Tab. 8). Oblast subsaharské Afriky z nich vychází bezkonkurenčně nejhůře. Tento závěr ostatně podporují také periodicky se opakující humanitární krize, vlny hladomorů, táhlé občanské války, desertifikace a další faktory, které nejenže nepodporují ekonomický rozvoj, ale vedou často k přímé devastaci krajiny a přírodních zdrojů. Doplněním tabulky o průměrné tempo meziročního růstu GNI p. c. (podle PPP) však analýza dostává nový rozměr a nabízí další závěry. Tab. 8 ukazuje, že oblasti s vyšší mírou degradace životního prostředí mají nižší tempa růstu GNI p. c. 81 Výjimku tvoří východoasijský region, kde jsou vysoká tempa růstu GNI p. c. i značná devastace životního prostředí „zaplaceny“ z vysoké úrovně národních úspor. Nelichotivé hodnocení regionu subsaharské Afriky nelze považovat než za výzvu. [292] [201]

80

Jedná se o zcela nový koncept (poprvé se objevil ve [325] v roce 2004), který je teprve „v plenkách“. Světová banka se pokusila definovat upravené hrubé úspory jako hrubé národní úspory plus výdaje na vzdělávání, mínus vyčerpání energetických a minerálních zásob, mínus čistá deforestrace a mínus škody způsobené skleníkovými plyny (oxidem uhličitým CO2, oxidy dusíku NOX aj.). [325] [201]

81

Identifikace kauzální závislosti uvedených indikátorů by vyžadovala podrobnější analýzu, která je bezesporu mimo rámec této práce.

61

Tab. 8

Srovnání rozvojových regionů z hlediska environmentální degradace


Průměrný roční růst GNI p. c. (1980 až 2001)

Hrubé národní úspory (% GNI) (1980 až 2001)

Upravené hrubé úspory (% GNI) (1980 až 2001)

Rozdíl hrubých národních a upravených hrubých úspor (% GNI)

9,92 %

35 %

29 %

6%


3,96 %

19 %

16 %

3%

Blízký východ a severní Afrika

3,53 %

24 %

9%

5%

Jižní Asie

6,86 %

20 %

19 %

1%

Subsaharská Afrika

2,81 %

11 %

1%-3%

8 % - 10 %

Zdroj: [201] [326] Ostatně dlouhodobě udržitelný rozvoj je víc než kterýkoli jiný z Rozvojových cílů milénia (MDG) – snad s výjimkou osmého – tématem, při jehož řešení je spolupráce rozvojových a rozvinutých zemí světa nejen žádoucí a nezbytná, ale ve kterém je také zřejmé, že fungování rozvinutých ekonomik (s jejich 15 % světové populace a 24 % zemského povrchu) přímo poškozuje ekonomiky rozvojové. Zpráva UN o životním prostředí ([201]) upozorňuje, že rozvinuté země produkují asi desateronásobek skleníkových plynů na obyvatele než země rozvojové a v moderní historii vyprodukovaly kumulativně 80 % všech skleníkových plynů. Přestože souvislost mezi globálním oteplováním a zvýšeným obsahem oxidu uhličitého (CO2) a oxidů dusíku (NOX) v ovzduší nebyla ještě zcela prokázána, 90. léta 20. století byla nejteplejší dekádou od dob, kdy se teplota začala zaznamenávat, a mořská hladina se zvýšila o 10 až 25 cm. Klimatické změny však zatím postihují výrazněji především rovníkové rozvojové země, jejichž krajina po mýcení lesních a pralesních porostů ztrácí vláhu a dochází ke snižování úrovně podzemních vod. Samozřejmě by bylo omezené tvrdit, že všechny environmentální problémy rozvojových zemí jsou následkem nadprodukce, plýtvání a konzumního stylu života rozvinutých ekonomik. Většina rozvojových zemí např. vypouští veškeré odpady přímo do povrchových vod, těžké kovy a jiné toxické látky se pak usazují nejen v řečištích, ale i v mořích a likvidují celé populace vodních živočichů. Již dnes trpí 75 % všech rybářských oblastí nadměrným výlovem, zatímco počet lidí z rozvojových zemí existenčně závislých výhradně rybolovu se za posledních 30 let zdvojnásobil (na 30 milionů)… [201] Alespoň stručný výčet environmentálních problémů a jejich vzájemných vazeb naznačuje také klíčovou souvislost kvality životního prostředí a lidského rozvoje. Zatímco rozvojové ekonomiky nemají ve světovém hospodářství a mezinárodních organizacích dostatečné postavení, aby mohly prosadit razantnější změny v oblasti ochrany životního prostředí (nehledě již k tomu, že řada z nich stále považuje environmentální problematiku vzhledem k jejich dramatickým ekonomickým problémům za druhořadou), rozvinuté země včele se Spojenými státy mají tendenci toto téma zlehčovat. Jak však dokazuje poslední vývoj (např. nejdelší série tropických bouří nad jihem USA v roce 2005, šíření ptačí chřipky aj.) negativní externality hospodářského růstu na úkor životního prostředí začínají postihovat i rozvinuté regiony světa.

62

1.3.5

Politické a bezpečnostní problémy

Spojené státy jako vedoucí mocnost světové ekonomiky dala svůj postoj vůči environmentální problematice a udržitelnému rozvoji najevo např. odmítnutím kjótského protokolu. Obecně minimálně od počátku 3. tisíciletí provází americkou zahraniční politiku spíše filosofie řešení krizí ex post, a to ještě jenom těch krizí, které se bezprostředně dotýkají zájmů USA (viz válku proti terorismu, zásah v Iráku, ignoraci problémů v súdánském Dárfúru, upřednostňování zájmů USA na úkor potřeb rozvojových zemí v oblasti rozvojové pomoci apod.). Americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová i samotný prezident George W. Bushe vytrvale zdůrazňují „demokratotvorný“ rozměr jejich tažení proti terorismu, resp. jejich ozbrojených zásahů a převratů v Afghánistánu i Iráku. Na světě je podle hodnocení mezinárodní zájmové skupiny Freedom

House,

zabývající

se

politologickým

výzkumem

a

klasifikací

demokracie

v mezinárodním měřítku, 64 % demokratických režimů. Jinými slovy zbývá stále ještě nejméně 68 nedemokratických rozvojových zemí a je přinejmenším obtížné si představit, že by jim věnoval prezident Bush a ministryně Riceová stejnou pozornost a prostředky, jaké vynaložili v Afghánistánu a Iráku. [20] [115] [276] [208]

1.3.5.1

Demokracie a svoboda v subsaharské Africe

Mezi 48 subsaharskými africkými státy je jen 11, které mohou být podle Freedom House označeny za svobodné země. Dalších 23 zemí je hodnoceno jako částečně svobodné, zbylých 14 pak jako nesvobodné státy. Všechny svobodné země a některé částečně svobodné (celkem 26 zemí) jsou považovány za státy s demokratickým zřízením, jejichž politická reprezentace vzešla ze svobodných voleb. Přehled o regionálním rozložení svobodných a demokratických zemí v subsaharské Africe nabízí Obr. 5. [9] Obr. 5

Svobodné a demokratické země subsaharské Afriky

Zdroj: [9] Tradiční argumentace řady rozvojových zemí v čele s Čínou a Singapurem, kterou bylo hlasitě slyšet např. v červnu 1993 na Světové konferenci UN o lidských právech ve Vídni, vede po ose:

63

Co je potřeba dříve? Odstranit chudobu a bídu nebo garantovat lidská práva a politické svobody, které stejně nejsou chudým příliš k užitku. Někteří autoritářští politici (např. Lee Kuan Yew, první ministerský předseda Singapuru) dokonce pokládají základní lidská práva a svobody za překážku ekonomického růstu a rozvoje (tzv. Leeova teze) a svá tvrzení opírají o předpoklad, že pokud by si chudí občané rozvojových zemí mohli vybrat mezi politickými svobodami a hospodářským rozvojem, beztak by zvolili to druhé, protože by se především snažili vymanit z hospodářské deprivace a bídy a byli by ochotni tomu obětovat své občanské svobody. Mluvčí čínského ministra zahraniční na vídeňské konferenci celou disputaci uzavřel prohlášením, že „jednotlivci musí upřednostňovat práva státu před svými vlastními.“ 82 [192] [265] Amartya Sen ([265]) nicméně považuje čínskou a singapurskou argumentaci za chybnou a upozorňuje na skutečnost, že tři rychle rostoucí autoritářské režimy východní Asie (Čína, Singapur a Jižní Korea) nemohou sloužit za všeobecný precedens. Zvláště vzhledem k tomu, že např. Botswana – jedna z nejrychleji rostoucích ekonomik v subsaharském regionu i ve světe – je také jednou z afrických oáz demokracie. Koneckonců i Ludwig von Mises, přední představitel rakouské ekonomické školy, považuje lidská práva a svobody za primární předpoklad pokroku a rozvoje. [207] [265] Sen jde ale ve svých analýzách demokratických a autoritářských režimů ještě dál a na příkladu Botswany a Zimbabwe (v 80. letech fungujících pluralitních demokracií) a Súdánu a Etiopie (ve stejné době diktatury) ukazuje, že demokratické režimy díky fungující opozici, veřejnému dohledu, svobodným volbám a investigativní žurnalistice mnohem lépe zvládají endogenní šoky a snáze předcházejí humanitárním krizím, neboť vlády těchto zemí jsou nuceny pružněji a rychleji reagovat na kritické situace. Díky tomu pokles zemědělské produkce o 17 % v Botswaně (v letech 1979 - 1981) a o 38 % v Zimbabwe (v letech 1983 - 1984) nevedl k žádným katastrofálním následkům a sociálním nepokojům, zatímco pokles zemědělské produkce o 11 % - 12 % v Súdánu (koncem 70. let) a v Etiopii (v polovině 80. let) způsobil rozsáhlý hladomor, jehož oběti se počítají ve stovkách tisíc a jež v Súdánu vyústil v občanskou válku. [109] [265] Sen dokazuje, že demokracie díky své preventivní a protektivní schopnosti dokáže posilovat sama sebe a nabídnout i chudým to, co jim autoritářské režimy a plánované ekonomiky

82

Lohr, S.: Asian Values May Change in Wake of Economic Crisis. New York Times. New York, USA: New York Times Company, 07/02/1998. [online] [cit. 17/04/2006] Dostupné z

64

poskytnout nedokáží, resistenci vůči externím šokům, ochranu a v dlouhodobé perspektivě také menší ekonomickou i sociální nerovnost a stabilitu. 83 [265]

1.3.5.2

Občanské války v subsaharské Africe

Zatímco počet mezinárodních válečných konfliktů se za posledních padesát let výrazně snižuje a jejich délka se zkracuje, občanské války se staly častou (snad dokonce běžnou) součástí mediální kulisy rozvojových zemí. Trvají nezřídka celé roky a mají devastující účinek nejen na ekonomiky zemí, v nichž propuknou, ale často na celý region. Lze snadno vysledovat inverzní vazbu mezi občanskou válkou a hospodářskou prosperitou: prosperita devalvuje příčiny občanské války, občanská válka naopak omezuje možnosti ekonomické prosperity. Rozvojové země, kde se podaří nastartovat a udržet hospodářský a sociální rozvoj, se stávají progresivně bezpečnějšími, jejich další rozvoj snadnějším. V opačném případě hrozí větší nebezpečí ozbrojeného konfliktu, země upadají do osidel občanských válek, které ještě prohlubují hospodářské problémy, a zvyšují tak pravděpodobnost pokračování vnitrostátních bojů. [52] [25] Vyspělé průmyslové ekonomiky a mezinárodní organizace rády vidí jediné příčiny občanských válek v primitivní náboženské nebo etnické nenávisti různých skupin obyvatel jedné země, nebo ve snaze některých jedinců – napojených na organizovaný zločin, soukromé armády a obchod s drogami – získat větší vliv a profit. Skutečnost je ovšem taková, že většinou mají vůdci „rebelů“ i politický program, k jehož prosazení ovšem nevolí konvenční politické nástroje. Vláda obvykle zjistí požadavky vzbouřenců až v okamžiku, kdy vypukne občanská válka. V tu chvíli již nemá jinou možnost, než se postavit do opozice, protože v opačném případě by se zdálo, že vzbouřenci dosáhli svého pod výhružkou nebo použitím násilí. [52] Občanská válka dostává zemi do začarovaného kruhu, z něhož je jen obtížná cesta ven. Vývoj pravděpodobnosti ukončení konfliktu v závislosti na délce jeho trvání zachycuje Graf 8. Z něj vyplývá, že první tři roky pravděpodobnost nastolení míru klesá. Teprve od čtvrtého roku se počet ukončených občanských válek zvyšuje. Přitom šance, že se mír v zemi, v níž už jednou zuřila občanská válka, udrží, je asi 44 %. Důvodem, proč mírně převažuje pesimistická varianta, je fakt, že občanské války zřídka vyřeší problém, kvůli němuž byly rozpoutány. V zemi navíc často zůstává silné zbrojařské lobby. [51] [50]

83

Amartya Sen dokonce prohlašuje, že absence demokracie je sama o sobě nerovností, v tomto případě nerovností v oblasti politických práv a politické síly. Přitom prevalence nerovnosti se ukazuje naprosto klíčovou z hlediska dopadů externích šoků i interních změn na obyvatelstvo států s diktátorskými režimy, kdy i v případě, že nedojde k poklesu produkce potravin může být značná část obyvatelstva postižena hladem nebo hladomorem např. v důsledku poklesu jejich kupní síly (viz např. situace v Súdánu, kde ve srovnání počátku 90. let s přelomem 70. a 80. let došlo ke zvýšení produkce potravin na osobu o 7,7 %, a přesto se za stejné období podíl súdánské populace trpící hladem zvýšil z 24 % na 31 %). [265] [303] Podrobněji se tématem nerovnosti a diverzifikace rozvojových zemí zabývá kapitola 2.

65

Graf 8

Pravděpodobnost ukončení občanské války v závislosti na době jejího trvání (v letech)

Zdroj: [51] Ekonomické náklady občanské války jsou markantní. Graf 9 ukazuje redukci v GDP p. c. vybraných rozvojových ekonomik v důsledku občanských válek. Pouze pro orientaci o velikosti jednotlivých ekonomik je v hranatých závorkách uveden počet obyvatel. Z grafu je patrné, že pokles GDP p. c. může představovat i více než 50 %. Vypovídací schopnost této veličiny je při tom zmírněna snížením počtu obyvatel, k němuž během občanských válek zpravidla dochází. [51] [50]

Graf 9

Redukce GDP p. c. v důsledku občanské války 84 (v USD)

Zdroj: [51] [326] Ekonomické ztráty způsobené občanskými válkami jsou dvojího druhu: jednak se jedná o snížení GDP v důsledku alokování prostředků do zbrojního průmyslu, 85 jednak je to samotný destrukční efekt války, který hraje samozřejmě hlavní roli. Např. v Mosambiku, kde probíhala občanská válka v letech 1982 až 1989, došlo ke zničení 40 % veškerého nemovitého majetku, Libérie v polovině 90. let občanskou válkou přišla o prakticky veškerou infrastrukturu. Přitom právě infrastruktura představuje jednu z klíčových oblastí určujících úspěšnost rozvojové ekonomiky, resp. její atraktivnost pro zahraniční investory. Vedle toho dochází během občanských válek také k nuceným přesunům obyvatel, kteří nezřídka přicházejí i o to málo, co vlastní, ztrácí kontakt s rodinami a sociální vazby. Celkové ztráty ekonomiky způsobené

84

Čísla v hranatých závorkách za jmény jednotlivých zemí udávají orientační počet obyvatel (v roce 1999).

85

Výdaje na armádu se během občanské války v rozvojových zemích průměrně zvyšují z 2,8 % GDP (v období klidu) na více než 5 % GDP (v období bojů). Na základě studií Světové banky lze doložit, že zvýšení výdajů na armádu o 2,2 % GDP po dobu sedmi let (což je průměrná délka vnitrostátního válečného konfliktu) zpomaluje dlouhodobě hospodářský růst dané ekonomiky průměrně o 2 %.

66

občanskou válkou tak dosahují průměrně 60 % ročního GDP p. c., celkové příjmy obyvatel se sníží o cca 15 %, chudoba postihne průměrně o 30 % více lidí, než kdyby k občanské válce nedošlo. [52] [50] Kromě ekonomických důsledků způsobuje občanská válka také řadu negativních sociálních jevů. Zatímco na počátku 20. století tvořili většinu (90 %) obětí občanských válek vojáci, na konci 20. století mají stejný podíl mezi oběťmi civilisté. Příčinou tohoto jevu je především fakt, že likvidace obyvatel (ať už nucenými přesuny nebo skutečná fyzická likvidace) ztěžuje nepříteli pohyb, protože mu civilisté nemohou pomoci a nemohou mu nabídnout úkryt. Přesuny obyvatel a rapidní pokles jejich životní úrovně vedou k razantnímu růstu úmrtnosti, ke zkracování střední délky života, k šíření infekčních chorob, včetně HIV/AIDS. [50] [51] Vedle vnitrostátních efektů mají občanské války negativní dopad také na sousedící státy. Mezi ekonomickými náklady „cizí“ občanské války převažuje pokles hospodářského růstu způsobený zvyšováním výdajů na zbrojení. Nárůst armádních investic o zmíněná 2,2 % GDP v ekonomice, kde zuří občanská válka, vede v sousedících státech k růstu výdajů na vojsko o cca 1,8 % GDP a často nastartuje závody ve zbrojení, které přetrvávají ještě dlouho po skončení samotné občanské války. [51] Z geografického

hlediska

lze

u

občanských

válek

vysledovat

určité

seskupování:

pravděpodobnost občanských válek je vyšší na Balkáně, v Africe kolem Velkých jezer a ve střední Asii. Tato skutečnost souvisí jednak s historickými nebo náboženskými predispozicemi, které mají země regionu obvykle společné, jednak s tím, že některé místní vlády podporují vzbouřenecké skupiny v sousední zemi a vystavují se tak riziku, že tamější vláda učiní totéž. [51] Zásadní problém pro sousedící ekonomiky ovšem představují tisíce uprchlíků, kteří se snaží utéci ze země zmítané občanskou válkou do okolních států. Přehled o počtu uprchlíků a o počtu přesídlených obyvatel uvnitř země (IDP), kde zuří občanská válka, poskytuje následující tabulka (Tab. 9). Například pro Pákistán, který přijal asi 2 miliony afgánských uprchlíků, musela představovat afgánská občanská válka mimořádnou zátěž. Uprchlíci jsou navíc nuceni setrvávat v uprchlických táborech ještě řadu měsíců i let po skončení občanské války. Jejich situaci zhoršuje i fakt, že nejsou přirozeně imunní nebo očkovaní proti místním chorobám a mohou výrazně přispět ke vzniku epidemiologických situací. 86 Jejich sociální situace, odloučení od rodin a také rostoucí sexuální násilí během občanských válek vede ke zvýšení výskytu onemocnění HIV/AIDS. [51]

86

S problémem občanských válek a uprchlíků je spjat například neúspěch boje s malárií v 60. letech minulého století.

67

Tab. 9

Uprchlíci a IDP ve vybraných občanských válkách (počty v mil.)

Země původu

Trvání války

Cílová země uprchlíků

Počet uprchlíků

Počet IDP

Afghánistán

1978 - 2002

Írán, Pákistán

3,80

1,20

Burundi

1991 -

Tanzanie

0,55

—

Irák

1985 - 1992

Írán

0,53

—

Súdán

1983 -

Středoafrická republika, Dem. rep. Kongo, Etiopie, Keňa, Uganda

0,49

—

Angola

1992 - 2002

Zambie, Dem. rep. Kongo, Namibie

0,47

0,20

Somálsko

1988 - 1992

Etiopie, Keňa, Velká Británie, USA, Jemen

0,44

—

Demokratická republika Kongo

1997 - 1999

Burundi, Zambie

0,39

—

Vietnam

1960 - 1975

Čína, USA

0,35

—

Eritrea

1998 - 2001

Súdán

0,33

—

Kolumbie

1984 -

—

0,72

Srí Lanka

1983 - 2002

—

0,68

Libérie

1992 - 1996

—

0,20

Kongo,

Rwanda,

Tanzanie,

Zdroj: [51] Vnitrostátní a mezistátní negativní vlivy občanských válek je však nutné doplnit globálními problémy, které občanské války způsobují nebo prohlubují. Občanské války totiž vedou k poměrně

dlouhodobé

ztrátě

kontroly

mezinárodně

uznaných

vlád

nad

rozsáhlými

zemědělskými oblastmi, které se stávají ideálními pro pěstování máku a koky na výrobu opia, kokainu, heroinu a dalších „tvrdých“ drog. 95 % současné produkce „tvrdých“ drog pochází ze zemí, v nichž probíhají občanské války. Mezi roky 1990 a 2000 se produkce opia v Afghánistánu více než zdvojnásobila (na cca 3 276 tun za rok 2000). Produkce koky se v Kolumbii za tutéž dekádu zšesteronásobila (na 266 161 tun za rok 2000). Zatímco v době občanské války produkce drog strmě stoupá, její pokles po nastolení míru není nijak razantní; mezinárodní organizace nemají dostatečně účinné nástroje, jimiž by novou vládu donutily s výrobou a distribucí „tvrdých“ drog bojovat. Hlavním odbytištěm zůstávají především USA (v případě kokainu), Evropa a Oceánie (v případě opia). Země zmítané občanskou válkou, tedy „země nikoho“ jsou také ideálním útočištěm pro mezinárodně hledané zločince a teroristy. [51] [52] [50]

Na závěr subkapitoly o bezpečnostních a politických problémech subsaharské Afriky nelze nezmínit fakt, že v pozadí celé řady státních převratů a občanských válek stály nezřídka zpravodajské služby a mocenské zájmy světových velmocí. V roce 1960 zavraždila CIA ve spolupráci s belgickými agenty prvního premiéra Konga, Patrice Lumumbu (na jeho místo byl dosazen diktátor Mobutu Sese Seko). V roce 1966 CIA podporovala krvavé svržení prezidenta Kwama Nkrumaha v Ghaně. V 80. letech USA podporovaly převrat Jonase Savimbiho v Angole. USA dlouhodobě podporovaly apartheid v Jižní Africe a nepřímo zásobovaly vzbouřence z hnutí

68

Mozambického národního odporu (RENAMO). V Somálsku, Súdánu a řadě dalších zemích lze jako jednu z příčin nepokojů vysledovat vměšování se ze strany západních mocností. Negativní efekty občanské války přitom nezmizí s jejím skončením, dlouhodobě negativní charakter (event. jeho zhoršující se trend) si udržují jak veličiny charakterizující sociální a demografický vývoj (především morbidita, mortalita 87 a střední doba dožití), tak také veličiny ekonomické. Státní převraty a snahy implementovat demokracii zvnějšku jsou mimořádně riskantními operacemi kdekoli na světě (země ve fázi transformace jsou mnohem náchylnější k ozbrojenému řešení problémů), tím spíš pak v rozvojové subsaharské Africe, jejíž průměrný GNI p. c. v roce 2005 nedosáhl ani 700 USD. Poněkud prázdně potom vyzní prohlášení profesora Stephena D. Krasnera ([182]), že demokratický režim má vyšší životnost v zemích s vyšším příjmem na obyvatele a že žádná z demokratických zemí, jejichž GNI p. c. přesáhl 6 000 USD se dosud k autoritářskému režimu nevrátila. [182] [261]

87

Jednak v důsledku šíření nakažlivých chorob a vzniku pandemií a epidemií, jednak např. v důsledku zranění nášlapnými minami apod.

69

2 Diferenciace rozvojového světa Encyklopedie Diderot definuje pojem diferenciace jako „rozrůzňování“… „proces postupné specializace

a

autonomizace

částí

původně

stejnorodého

celku“. 88

Jaroslav

Foltýn

charakterizuje diferenciaci jako proces zesílení „ekonomických, sociálních a politických rozdílů, které se projevují v tom, že jednotlivé země mají ve světovém hospodářství různé postavení a že si volí různé směry svého vývoje, různou ekonomickou, politickou a sociálně-ekonomickou orientaci“. 89 [317] [101] Diferenciace je komplexní fenomén, do jehož průvodních jevů se promítají makroekonomické tendence prohlubování rozdílů mezi zeměmi, ale také vývoj uvnitř těchto zemí, v politické, ekonomické i sociální oblasti (včetně historického, kulturního, etnického, náboženského i ideologického pozadí). Často se tak lze setkat s pojmy jako ekonomická diferenciace, politická diferenciace, sociální diferenciace. Jejich svébytnost a individuální definovatelnost je však snadno zpochybnitelná, neboť se jedná o tak vzájemně provázané, závislé a související entity, že jejich vytržením z kontextu těchto vazeb přicházejí o značnou část svého významu. Jak v mezinárodním měřítku, tak i ve vnitrostátních poměrech navíc působí společně s diferenciací protichůdná tendence, totiž koheze. Zatímco diferenciace představuje prohlubování vzájemných rozdílů, koheze vede ke sbližování a vyrovnávání oboustranných diferencí. Ve světové politice je proces postupující diferenciace vnímán jako nežádoucí a snahou je dosáhnout rovnoměrného vývoje ve všech regionech (důkazem jsou objemné rozpočty strukturálních fondů a kohezního fondu Evropské unie), ekonomická teorie naopak chápe diferenciaci jako pozitivní jev spojený se specializací a snahou o využití úspor z rozsahu, zákona ekonomie času apod. Pravdou ovšem zůstává, že současný tržní systém mezinárodního obchodu má tendenci hromadit pozitiva a výnosy na straně rozvinutých zemí a nevýhody na straně zemí rozvojových, což již po několik desetiletí vyvolává snahy o reformu systému mezinárodních vztahů. Diferenciace komplikuje hospodářský růst a významnější zapojení rozvojových regionů do mezinárodního obchodu, a koneckonců právě ony pověstné „rozevírající se nůžky“ mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi tvoří jeden z hlavních argumentů pro rozvojovou pomoc. [148] [101] Před konkrétní analýzou diferenciace rozvojových zemí (tedy tempa rozevírání výše zmíněných nůžek) je však nutné zabývat se otázkou indikátorů. Podobně jako se Amartya Sen ve své knize

88

Všeobecná encyklopedie Diderot ve čtyřech svazcích. 1. vyd. 1. díl. Praha: Nakladatelský dům OP, 1996. ISBN 8085841-31-2. s. 555.

89

Fárek, J. – Holub, A. – Ordnung, N. a kol.: Světová ekonomika a rozvojové země na prahu 90. let: Hledání východisek v epoše převratných společenských změn. 1. vyd. Praha: Ekonomický ústav Československé akademie věd, 1990. ISBN 80-7006-061-1. s. 59.

70

věnované nerovnosti ([267]) ptá hned v první kapitole: „Proč rovnost? Rovnost čeho?“ 90 je nutné nejprve rozhodnout, čím a jak diferenciaci měřit. Většinou je diferenciace prokazována pomocí ekonomických ukazatelů typu hrubý domácí produkt (GDP), hrubý národní důchod (GNI), hrubý domácí produkt na obyvatele (GDP p. c.) apod. (viz např. [101]), existují však i studie vycházející z jiných indikátorů (např. z indikátoru potravinové soběstačnosti, úrovně dovozu potravin aj., viz [171]). Pro účely následující kapitoly byly z ekonomických indikátorů vybrány GDP (resp. GDP p. c.) a ukazatele zahraničního obchodu (export a import v poměru k GDP). Jako alternativa k ekonomickým ukazatelům byl zvolen kompozitní index lidského rozvoje HDI 91 a pro doplnění byly ještě využity indexy politických práv a občanských svobod podle metodik a evidencí nevládní neziskové organizace Freedom House. 92 Jedná se o skupinu politickoekonomicko-sociálních

ukazatelů,

s jejichž

pomocí

diferenciace jednotlivých bloků světového hospodářství.

2.1

93

bude

prokazována

koheze

nebo

[101] [267] [171]

Diferenciace rozvojových a rozvinutých ekonomik

Analýza problematiky diferenciace rozvojových zemí nemůže být zahájena jinak, než srovnáním jejich vývoje v globálním shrnutí s rozvinutými ekonomikami (jedná se o právě zmíněné

90

Sen, A.: Inequality Reexamined. 1st Ed. Harvard, ISBN 0-674-45256-9. s. 12: "Why Equality? Equality of What?"

91

Pro podrobnosti o indexu lidského rozvoje (HDI) viz stranu VIII příloh.

92

Metodologie Freedom House spočívá v hodnocení politických práv ("political rights") a občanských svobod ("civil liberties") na základě 25 kritérií (10 otázek ve třech skupinách pro hodnocení politických práv a 15 otázek ve 4 skupinách por hodnocení občanských svobod), která nabývají hodnot od 0 do 4, kdy 0 reprezentuje nejnižší a 4 nejvyšší úroveň. Ke klíčovým při hodnocení politických práv patří oředevším otázka, do jaké míry volební systém v zemi umožňuje voličům volný výběr kandidátů a do jaké míry jsou kandidáti vybíráni nezávisle na vládní a státní moci. Vlády jsou dále hodnoceny podle odpovědnosti, otevřenosti a transparentnosti mezi volbami. Evaluace občanských svobod je založena na hodnocení ústavních garancí lidských práv a jejich dodržování a uplatňování v sociální i právní realitě každé země. Na základě celkové sumy bodů dosažených při hodnocení politických práv (max. 40 bodů) a občanských svobod (max. 60 bodů) je pak země klasifikována známkou od 1 do 7 v obou zkoumaných oblastech, kde známka 1 představuje nejvyšší úroveň politických práv i občanských svobod. Pokud průměr obou známek dosahuje hodnot mezi 1 a 2,5, pak je země označena za svobodnou, při celkovém hodnocení v intervalu 3 až 5 za částečně svobodnou a v ostatních případech za nesvobodnou. Pro podrobnosti o klasifikaci, kritériích a historii hodnocení organizace Freedom House viz [116].

93

Pro účely analýzy diferenciace rozvojových zemí bylo vybráno 176 zemí, pro které jsou k dispozici všechny požadované ekonomické, sociální a politické indikátory. Jejich počet a skladbu lze s největší pravděpodobností považovat za dostatečně reprezentativní pro prokázání klíčových vztahů a popsání základních procesů probíhajících v rámci světové ekonomiky.

71

USA:

Harvard

University

Press,

1995.

„rozevírající se nůžky“). Hodnoty ekonomického ukazatele GDP p. c. samy o sobě naznačují, že propast mezi rozvojovými a rozvinutými ekonomikami se rok od roku prohlubuje (viz Graf 10). 94 Graf 10

Vývoj GDP p. c. rozvojových a rozvinutých zemí (v USD metodou Atlas a ve stálých cenách roku 2000 )

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Zatímco v roce 1960 představoval průměrný GDP jednoho obyvatele rozvojových zemí 5,56 % GDP p. c. rozvinutých ekonomik, v roce 2000 to bylo o více než procento méně (4,49 %). Každoročně se přitom náskok rozvinutých ekonomik zvyšuje průměrně o 413,3 USD na obyvatele (údaj vychází z trendové analýzy diferencí GDP p. c. rozvojových a rozvinutých ekonomik). Vzhledem k tomu, že vývoj světové ekonomiky není lineární, lze také v časové řadě rozdílů GDP p. c. mezi blokem rozvinutých a rozvojových zemí vysledovat období, kdy se rozvinuté země rozvojovým vzdalovaly pomaleji. Jedná se zejm. o dekádu 70. let, kdy rozvojové země ztrácely na rozvinuté ekonomiky každoročně „jen“ 364,1 USD na obyvatele. Naopak každý rok poslední dekády 20. století prohloubil rozdíl mezi Severem a Jihem o více než 440 USD na hlavu. Vzhledem k tomu, že průměrný GDP p. c. rozvojových zemí nedosahuje ani 1 300 USD (ve stálých cenách roku 2000), je zřejmé, že označení rozdílů mezi rozvojovým a rozvinutým světem přívlastkem „propastné“ není z tohoto úhlu pohledu nijak nadsazené.

94

Již na tomto místě je však potřeba upozornit na do značné míry odlišné závěry vyplývající z různých statistických metod použitých při posuzování ekonomické úrovně jednotlivých zemí a jejich skupin. Graf 10 představuje průměrnou úroveň GDP na obyvatele všech rozvojových a všech rozvinutých zemí, alternativou k průměrné hodnotě statistického souboru je hodnota nejčetnější (tzv. modus). V roce 1970 představoval modus ročního příjmu na osobu v rozvojových zemích hodnotu přibližně 270 USD, v rozvinutých ekonomikách to bylo bezmála 4 600 USD (neboli 17-krát více). V roce 2000 dosáhl modus příjmů v rozvojových zemí 660 USD, rozvinuté ekonomiky vykázaly 8 800 USD (13-krát více). V roce 2006 je podle odhadů UNDP hodnota charakterizující nejčetnější příjem v rozvojových zemích asi 785 USD, v rozvinutých zemích 9 175 USD (11,5-krát více). Zatímco podle průměrného GDP p. c. vykazují rozvojové a rozvinuté ekonomiky divergentní trendy, modus hrubého národního příjmu ilustruje – zejm. díky rozvoji dvou nejlidnatějších zemí světa, Číny a Indie - spíše konvergentní dlouhodobý vývoj, čemuž odpovídá také klesající podíl osob žijících pod příjmovou hranicí 1 USD na den na světové populaci (podíl absolutně chudých kles mezi roky 1970 a 2000 z 38 % na polovinu – pro podrobnosti o problematice chudoby viz subkapitolu 1.3.1.1 na straně 36). [153] [152]

72

Graf 11

Podíl dovozů a vývozů na GDP rozvojových a rozvinutých ekonomik (v USD a ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Při tak velkých rozdílech v ekonomické úrovni mezi skupinou rozvojových a rozvinutých zemí je možná poněkud překvapující tendence, která se projevuje v dlouhodobém srovnání intenzity jejich zahraničního obchodu (resp. dovozů a vývozů). Zatímco na počátku 60. let vyvážely rozvinuté ekonomiky bezmála 18 centů z každého dolaru jejich GDP, rozvojové země exportovaly téměř 24 centů na dolar GDP. Rozdíl v podílu vývozu na GDP se mezi skupinou rozvojových a rozvinutých zemí trvale snižoval až do konce 80. let, kdy poprvé země vyspělého Severu vyvezly v poměru k jejich GDP víc, než rozvojový Jih (viz Graf 11). Poměrně razantní vzestup vývozů rozvinutých zemí pokračoval i v 90. letech a koncem této dekády dokonce překonal i podíl dovozů rozvojových zemí na GDP. Tato skutečnost společně s rostoucím objemem dovozů rozvinutých ekonomik, který se dlouhodobě přibližuje k objemu vývozů těchto zemí (s dlouhodobým tempem snižování čistých vývozů o 1 ‰ GDP rozvinutých zemí ročně), je zřejmě důsledkem procesu marginalizace skupiny rozvojových zemí ve světové ekonomice, jejich vytěsňování z obchodu s rozvinutými zeměmi a zvyšování významu zahraničního obchodu uvnitř bloku rozvinutých zemí. Graf 11 také potvrzuje dlouhodobou pozici rozvojových zemí coby čistých importérů, přičemž snižuje-li se v poslední dekádě schodek jejich čistých vývozů (v roce 1990 představovaly čisté vývozy -9,3 % GDP, v roce 2003 -8,3 % GDP rozvojových zemí), pak je to dáno spíše pomalejším růstem dovozů než rychlým zvyšováním vývozů. Z pohledu ekonomických indikátorů lze vývoj rozvojových a rozvinutých ekonomik v posledních pěti dekádách poměrně jednoznačně charakterizovat jako prohlubování vzájemných rozdílů. Socio-ekonomická diferenciace měřená indexem HDI naproti tomu podává poněkud mírnější obraz o rozdílech mezi oběma skupinami zemí. Přestože součástí indexu HDI je i ukazatel růstu GDP, 95 v agregátním pojetí rozvojových a rozvinutých zemí sociální ukazatele vzdělanosti a střední délky života převážily v zásadě nepříliš pozitivní vývoj ekonomické složky indexu. Přestože kupříkladu 80. léta bývají považována za „ztracenou dekádu“, mezi roky 1985 a 1990 95

Viz stranu IX příloh.

73

dosáhly rozvojové země jako celek dosud největšího zlepšení indexu HDI a „dohnaly“ rozvinuté ekonomiky o 0,02 HDI (zatímco za posledních bezmála 30 let snížily země rozvojového Jihu náskok vyspělého Severu o pouhých 0,08 HD; viz Graf 12). K dosažení hranice vysoké úrovně lidského rozvoje (HDI vyšší než 0,8) však bloku rozvojových zemí chybí ještě 0,13 HDI, jinými slovy při stejném tempu růstu jako doposud by se rozvojové země zařadily mezi ekonomiky s vysokým lidským rozvojem za zhruba dvacet let. [318] Graf 12

Vývoj HDI v rozvinutých a rozvojových ekonomikách a vývoj rozdílu mezi nimi

Zdroj: [152] [vlastní výpočty] Ještě podstatně výraznější je proces sbližování rozvojových a rozvinutých ekonomik v politické rovině. V oblasti politických práv i občanských svobod došlo k markantnímu zlepšení zejména v 1. polovině 90. let 20. století v důsledku rozpadu bipolárního uspořádání světa. V roce 1972 žilo podle údajů Freedom House ve zcela svobodných rozvinutých ekonomikách asi 29 % populace, ve zcela svobodných rozvojových zemích pouhá 4 % světové populace. V roce 1990 představovalo obyvatelstvo svobodných rozvinutých zemí asi 16 % populace světa, zatímco populace svobodných rozvojových ekonomik již zahrnovala plnou čtvrtinu všech lidí na Zemi. V současné době žije ve svobodných zemích rozvojového Jihu asi 60 % světové populace, ve svobodných rozvinutých ekonomikách necelých 12 %. Hodnota ukazatele politických práv se jen za 90. léta v rozvojových zemích snížila ze 4,7 na 2,5 a podobně také indikátor občanských svobod klesl ze 4,8 na 2,7. Přitom stát je považován za zcela svobodný, pokud průměr obou ukazatelů dosahuje hodnoty nižší než 3.[115]

2.2

Diferenciace jednotlivých skupin rozvojových ekonomik

Spokojit se s jednoduchým tvrzením, že zatímco v sociální a politické rovině se rozvojové a rozvinuté ekonomiky spíše sbližují, jejich hospodářská úroveň je odděluje prohlubující se propastí (měřeno průměrným GDP p. c.), by bylo příliš obecné tvrzení už proto, že předchozí kapitoly poukázaly na značnou heterogenitu skupiny rozvojových zemí, která z historického vývoje nejen vychází, ale zároveň jej významně ovlivňuje, a také proto, že statistické výkaznictví nenabízí jediný pohled na ekonomickou úroveň dané země, resp. jejich skupiny. Následující kapitola se proto zaměří na různé skupiny rozvojových ekonomik a jejich vzájemnou diferenciaci, event. kohezi. Analýza i nadále pracuje se sedmi klíčovými indikátory (GDP p. c., 74

podíl exportu na GDP, podíl importu na GDP, HDI, index politických práv, index občanské svobody a z nich vycházející ukazatel svobody) a hodnotí vývoj 176 zemí světa rozdělených do skupin tak, jak je definuje Příloha I. Je třeba upozornit, že dílčí závěry, které byly v rámci této části analýzy diferenciace učiněny, se týkají skupiny zemí vždy jako celku, přičemž situace v jednotlivých státech nemusí samozřejmě s vývojem celé skupiny korespondovat.

2.2.1

Diferenciace skupin zemí podle úrovně příjmu na obyvatele

Podle úrovně příjmu na obyvatele dělí Světová banka ekonomiky na země s nízkým příjmem (LIC), s nižším středním příjmem (LMIC), s vyšším středním příjmem (UMIC) a země s vysokým příjmem (HIC). 96 Na markantní rozdíly ve výši GDP p. c. mezi rozvojovými a rozvinutými ekonomikami upozornila již předchozí subkapitola a na tomto místě nezbývá než zopakovat tento závěr i pro detailnější členění zemí do čtyř příjmových úrovní. Vzhledem k tomu, že v kapitole 2.1 byla využita širší definice rozvojových zemí, nepřichází ani jiný výsledek v úvahu. Tab. 10 1960

Vývoj GDP p. c. v zemích podle úrovně příjmu na obyvatele (v USD, ve stálých cenách roku 2000) 1970 1980 1990 23346,78

2000

2003

27925,26

28741,63

HIC

9636,68

14493,63

18369,38

UMIC

3029,26

4100,94

5559,97

4617,11

5644,52

5554,33

LMIC

328,95

473,12

747,44

1046,30

1316,80

1483,67

LIC

244,33

309,74

367,23

480,79

633,42

694,75

diference oproti HIC UMIC

6607,42

10392,68

12809,41

18729,67

22280,76

23187,30

LMIC

9307,73

14020,50

17621,93

22300,48

26608,46

27257,96

LIC

9392,35

14183,88

18002,15

22865,99

27291,84

28046,85

UMIC

31,43 %

28,29 %

30,27 %

19,78 %

20,21 %

19,33 %

LMIC

3,41 %

3,26 %

4,07 %

4,48 %

4,72 %

5,16 %

LIC

2,54 %

2,14 %

2,00 %

2,06 %

2,27 %

2,42 %

podíl na HIC

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Jedna zajímavá skutečnost však přeci jen za povšimnutí stojí (viz Tab. 10). Zatímco země s vyšším středním příjmem se od rozvinutých ekonomik s vysokým příjmem vzdalují nejen v absolutních, ale i v relativních číslech, zemím s nižším středním příjmem se podařilo zvýšit jejich podíl na GDP p. c. vysokopříjmové skupiny ekonomik. Jinými slovy země s nižším středním příjmem jako jediná skupina rozvojových zemí dohání rozvinuté ekonomiky alespoň relativně (tempo tohoto „dohánění“ je však zoufale pomalé, asi 0,5 ‰ GDP p. c. rozvinutých ekonomik ročně, neboli hrubý domácí produkt na obyvatele LMIC se přiblíží k úrovni produktu HIC o jedno procento za přibližně dvacet let).

96

Pro podrobnosti viz kapitolu I.I příloh.

75

Graf 13

Vývoj rozdílu mezi HDI v HIC a HDI v UMIC, LMIC a LIC

Zdroj: [152] [vlastní výpočty] K podobnému závěru směřuje také hodnocení sociální diferenciace zemí v členění podle úrovně příjmů na osobu. Vývoj rozdílů ve výši indexu lidského rozvoje ve třech příjmových skupinách rozvojových zemí oproti zemím s vysokým příjmem na obyvatele zachycuje Graf 13. Z grafu je zřejmé, že nejintenzivněji k přibližování rozvojových a rozvinutých ekonomik v dimenzích indexu HDI přispívají právě země s nižším středním příjmem (LMIC). Země s nižším středním příjmem dosáhly během posledních tří dekád také největšího zlepšení v oblasti politických práv (z hodnoty 6,13 až na úroveň 2,06) a občanských svobod (ze 6,13 na 2,21). Lze dokonce prohlásit, že současná úroveň politických práv a občanských svobod je v kohortě zemí LMIC na nejvyšší úrovni ze všech rozvojových ekonomik. Graf 14

Vývoj podílu dovozů a vývozů na GDP zemí rozdělených podle GNI p. c.

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Co se týče zapojení zemí LMIC do zahraničního obchodu, není vývoj této skupiny zemí nijak významně odlišný od ostatních rozvojových zemí. Všechny tři příjmové úrovně rozvojových zemí vykazují určitou kohezi podílu dovozů na GDP, který se nyní pohybuje v intervalu 45 % až 55 % (zatímco v 60. letech to byl interval 15 % až 45 %; viz Graf 14). Zhruba na počátku 80. let získávají neblahý primát v podobě nejvyššího podílu dovozu na GDP země s nízkým příjmem (LIC). Daří se jim však – na rozdíl od ostatních rozvojových zemí – krýt nárůst dovozů ze značné části zvýšením vývozů. Absolutní objem zahraničního obchodu zemí s nejnižšími příjmy je ale nepatrný.

76

2.2.2

Diferenciace skupin zemí podle míry zadluženosti

S ohledem na Graf 14 a na skutečnost, že země s vyšším středním příjmem (UMIC) se potýkají dlouhodobě s relativně největšími schodky bilance zahraničního obchodu, následovány skupinou zemí s nižším středním příjmem (LMIC), zatímco země s vysokými příjmy vykazují dlouhodobě kladný čistý vývoz, nepřekvapí závěr analýzy diferenciace čtyř skupin ekonomik zohledňující míru jejich zadlužení. 97 Mezi zeměmi s nejvyšší mírou zadluženosti totiž tvoří země s vyšším středním příjmem (UMIC) 26 % (dvě z pěti zemí UMIC patří mezi silně zadlužené), zatímco více než polovina zemí s mírnou mírou zadluženosti patří do skupiny LMIC (46 % ekonomik LMIC vykazuje mírnou úroveň zadlužení). Uvedené skutečnosti potvrzují, že vysoký schodek zahraničního obchodu je příčinou zadlužování těch rozvojových zemí, které jsou na tom z hlediska ekonomické výkonnosti lépe, zatímco země s nízkou úrovní příjmu na obyvatele (LIC) vedou k zadlužování jiné důvody než saldo obchodní bilance (LIC tvoří polovinu silně zadlužených ekonomik, 43 % LIC vykazuje příznaky silně zadlužené země a jsou příčinou nízké průměrné úrovně GDP p. c. zemí trpících největší zadlužeností – viz Tab. 11). Tab. 11

Vývoj GDP p. c. v zemích podle úrovně zadlužení

1960

(v USD, ve stálých cenách roku 2000) 1970 1980 1990

2000

2003

silně zadlužené

1027,38

1316,94

1782,95

1674,91

1906,62

1910,16

středně zadlužené

715,63

903,72

1056,01

1393,09

1296,35

1348,33

mírně zadlužené

265,07

354,17

508,63

668,34

955,82

1075,20

neklasifikované

9264,03

13833,03

17611,38

22226,61

26583,51

27365,02 26831,47

diference oproti HIC silně zadlužené

8609,31

13176,69

16586,44

21671,88

26018,64


8921,06

13589,91

17313,38

21953,70

26628,91

27393,30

mírně zadlužené

9371,61

14139,46

17860,76

22678,45

26969,44

27666,44

neklasifikované

372,66

660,60

758,01

1120,18

1341,74

1376,61

podíl na HIC silně zadlužené

10,66%

9,09%

9,71%

7,17%

6,83%

6,65%


7,43%

6,24%

5,75%

5,97%

4,64%

4,69%

mírně zadlužené

2,75%

2,44%

2,77%

2,86%

3,42%

3,74%

neklasifikované

96,13%

95,44%

95,87%

95,20%

95,20%

95,21%

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Tab. 11 na první pohled poukazuje na skutečnost, že vyšší míra zadluženosti vede dlouhodobě k pomalejšímu tempu hospodářského růstu, resp. k pomalejšímu přibližování hospodářské úrovně rozvojových zemí ekonomikám rozvinutým. Klesající podíl zemí neklasifikovaných z hlediska zadluženosti na GDP p. c. zemí s nejvyšším příjmem však naznačuje, že ani rozvojové země s malou vnější zadlužeností (tvoří necelých 20 % skupiny neklasifikovaných ekonomik) úrovní svého GDP p. c. ekonomiky „bohatého Severu“ nedohánějí.

97

Pro podrobnosti o klasifikaci zemí podle zadluženosti viz podkapitolu I.I.II na straně II příloh.

77

Pokud předchozí subkapitola upozornila na skutečnost, že LMIC se během uplynulých necelých tří dekád vývojem indexu lidského rozvoje nejrychleji přibližovaly úrovni rozvinutých zemích, pak lze tentýž závěr učinit o ekonomikách s mírnou úrovní zadlužení. Jejich průměrný HDI se zvýšil od roku 1975 o téměř 0,2 a v úrovni lidského rozvoje tato skupina překonala jak středně, tak i silně zadlužené země. Schodek, který mají tyto země v oblasti kvality života (resp. lidského rozvoje) ve srovnání s HIC se snížil z 0,36 v roce 1975 na 0,26 v roce 2003. Zatímco z čistě ekonomického hlediska (z pohledu růstu GDP p. c.) se negativní vliv zadluženosti neprojevil zcela jednoznačně, vliv na pomalejší růst indexu lidského rozvoje je zcela zřejmý. HDI silně zadlužených ekonomik ze v uplynulých desetiletích zvyšovalo ročně průměrně o 0,003, HDI středně zadlužených zemí o 0,005, HDI mírně zadlužených států o 0,007. Lze tedy vytvořit celkem jednoznačný závěr o zvyšující se sociální diferenciaci rozvojových ekonomik zapříčiněné mírou jejich vnější zadluženosti. Mezi třemi (resp. čtyřmi) skupinami ekonomik utvořenými na základě úrovně jejich zadlužení došlo během posledních dvou dekád také k pozoruhodnému vývoji v oblasti politických práv a občanských svobod, který je výrazně přiblížil situaci rozvinutých zemí (největšího pokroku dosáhla skupina nejvíce zadlužených ekonomik, pravděpodobně v souvislosti s pádem „Železné opony“ a později v návaznosti na iniciativu HIPC 98). Naopak vývoj situace v zemích s nižším vnějším dluhem lze hodnotit spíše jako stagnaci, v některých případech dokonce zhoršení úrovně politických práv a občanských svobod.

2.2.3

Diferenciace dalších skupin zemí (podle UNCTAD)

V příloze I.II je charakterizováno dalších pět skupin rozvojových zemí (nejméně rozvinuté země – LDC, vnitrozemské rozvojové země – LLDC, malé ostrovní rozvojové státy – SIDS, hlavní exportéři ropy a hlavní exportéři zpracované produkce), které budou podrobeny obdobné analýze jako v předchozích subkapitolách. Vzhledem k tomu, že referenční hodnoty, s nimiž budou jednotlivé skupiny rozvojových zemí porovnávány, budou vždy vycházet z charakteristik té příjmové úrovně zemí (HIC, UMIC, LMIC, LIC), v níž mají zkoumané skupiny nejvyšší zastoupení, bude tato kapitola rozčleněna do pěti dílčích částí.

2.2.3.1

Diferenciace skupiny LDC od zemí LIC

Pozice zemí, které jsou dnes řazeny mezi nejméně rozvinuté, nebyla na počátku 60. let nijak dramatická ve srovnání s ostatními zeměmi skupiny LIC. Jejich GDP p. c. dokonce převyšoval průměr zemí s nejnižším příjmem (přibližně o 31,75 USD, tzn. o 13 %). Již poměrně záhy se ale

98

Viz též poznámku pod čarou 187 na straně 141.

78

v zemích LDC začaly projevovat chronické hospodářské problémy, které se odrazily v dlouhodobé ekonomické stagnaci (viz Graf 15). Graf 15

Diferenciace skupiny LDC od zemí LIC podle GDP p. c. (v USD, ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Reálný GDP p. c. nejméně rozvinutých zemí se od 60. let prakticky nezměnil (v roce 1960 dosahoval v LDC průměrný GDP p. c. 276 USD stejně jako v roce 1999). Je zřejmé, že takový hospodářský vývoj ilustruje výraznou ekonomickou diferenciaci, a to nejen v absolutních číslech, ale i v relativních (podíl GDP p. c. v zemích LDC na GDP p. c. v zemích LIC klesá od roku 1980 průměrně každým rokem o 1,4 %). Srovnání nejméně rozvinutých zemí a zemí skupiny LIC z hlediska jejich zapojení do zahraničního obchodu poskytuje jedno z možných vysvětlení dlouhodobé stagnace GDP p. c. v zemích LDC. Tyto ekonomiky otevřely své domácí trhy dovozům velmi brzy a do konce 70. let činily dovozy i více než 60 % úrovně jejich GDP, zatímco vývozy cca 25 %. Od 80. let podíl dovozů na GDP klesá (až na současných cca 45 %), podíl exportu se však nemění. Zdá se, že LDC zaspaly své exportní příležitosti, nebo jich nedokázaly využít, zatímco podíl vývozu na GDP zemí skupiny LIC od 80. let roste. Klíčovou z hlediska neúspěšného hospodářského vývoje nejméně rozvinutých zemí světa je však s největší pravděpodobností jejich sociální situace, resp. společenský vývoj. Již v polovině 70. let ztrácely LDC na členské země OECD 0,5 bodu v ukazateli HDI, k průměrné úrovni zemí LIC jim scházelo 0,06. Během bezmála tří desítek let se však LDC ze skupiny zemí s nízkým příjmem vydělily nejen ekonomicky, ale do jisté míry také sociálně. Jejich HDI je v současné době bezmála o 0,1 nižší než průměr zemí LIC, přitom rozdíl v jejich GDP p. c. se projeví v diferenci HDI jen čtyřmi setinami. Sociální rozdíly se mezi oběma skupinami zemí tedy projevují snížením HDI v nejméně rozvinutých státech světa průměrně o 0,05 až 0,06 bodu. V politické sféře je diferenciace nejméně rozvinutých zemí světa ze skupiny ekonomik s nízkým příjmem poněkud nejasná. Z pohledu občanských svobod si LDC dlouhodobě (tzn. od počátku 70. let) udržují přibližně o 1 stupeň horší úroveň než země LIC (jejich občanská svoboda je na úrovni 3,63). Politická práva občanů LDC se sice za uplynulé tři dekády zlepšila o dvě jednotky 79

(rovněž na 3,63), nicméně ve srovnání s politickým vývojem v zemích LIC jako celkem ve zlepšování politických práv nejméně rozvinuté země zaostávají (snad v souladu s tvrzením politických špiček některých asijských tygrů, že hospodářský rozvoj musí mít přednost před demokracií a občanskou společností). [265]

2.2.3.2

Diferenciace skupiny LLDC od zemí LIC

Některé rysy ekonomické diferenciace skupiny vnitrozemských ekonomik jsou velmi podobné těm, které byly popsány u nejméně rozvinutých zemí. Také LLDC začínaly v 60. letech s nadprůměrným GDP p. c. ve srovnání s ostatními LIC, nicméně na jejich vývoji se nejhůře podepsala 80. léta (viz Graf 16). Graf 16

Diferenciace skupiny LLDC od zemí LIC podle GDP p. c. (v USD, ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Až do konce 70. let vývoj GDP p. c. naznačuje spíše sbližování obou skupin zemí (LLDC a LIC), v první polovině 80. let však LLDC procházejí hospodářskou krizí (zřejmě nejen v důsledku ropných šoků, ale především v souvislosti s katastrofálními suchy a hladomory) a ani vývoj v poslední dekádě 20. století jim příliš nadějí nedává. Od poloviny 90. let roste reálný GDP p. c. v zemích LIC průměrně ročně o 2,87 %, vnitrozemské ekonomiky však mají průměrný reálný růst o 0,71 % nižší. Přestože LLDC jsou svojí charakteristikou odsouzeny k obtížnějšímu pronikání na světové trhy a mají omezenější předpoklady uspět v mezinárodní konkurenci, podíl jejich importů na GDP se nijak výrazně neliší od zemí LIC. Vývozy zemí LLDC tvoří necelých 40 % jejich GDP (a jejich podíl se zvyšuje), což je sice asi o 10 % méně než je průměr LIC, ale stále o 10 % více než je tomu u skupiny nejméně rozvinutých ekonomik zmíněných výše. Index HDI vypovídá o analogickém vývoji jako ve skupině zemí LDC. Od roku 1975 se HDI v ekonomikách LLDC sice zvýšil z 0,355 na 0,499 (tedy více než v zemích LDC), nicméně referenční skupina zemí LIC zlepšovala svůj ukazatel HDI ještě rychleji (z 0,402 na 0,553), a vnitrozemské státy tedy i v sociálním rozvoji a kvalitě života relativně ztrácejí.

80

Naopak ve srovnání s LDC vykazuje skupina LLDC podstatně větší zlepšení v oblasti politických práv a občanských svobod. V obou těchto oblastech klesly průměrné hodnoty pod 3 jednotky, tedy v průměru překročily hranici pro označení ekonomiky za zcela svobodou. Přitom ještě na počátku 70. let byla politická situace ve vnitrozemských státech hodnocena v průměru hůře než stupněm 6.

2.2.3.3

Diferenciace skupiny SIDS od zemí UMIC

Skupina malých ostrovních států (SIDS) je de facto podobně znevýhodněna v zahraničním obchodě jako vnitrozemské státy. Nicméně ji od LLDC odlišuje jak výše GDP p. c. (SIDS mají dlouhodobě zhruba šestinásobný GDP p. c.), tak i hodnota HDI (SIDS patří mezi země se střední úrovní lidského rozvoje, LLDC s nízkou). Graf 17

Diferenciace skupiny SIDS od zemí LMIC a UMIC podle GDP p. c. (v USD, ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Jistou zvláštností – oproti oběma předchozím skupinám rozvojových zemí – je také skutečnost, že SIDS nejsou zastoupeny rozhodující většinou zemí ani v jedné z „příjmových tříd“ (LIC, LMIC, UMIC, HIC) definovaných Světovou bankou. Tato skutečnost se odráží v dlouhodobém vývoji GDP p. c. ostrovních zemí (viz Graf 17), které měly až do první čtvrtiny 70. let blíže k vyšší střední úrovni příjmu, ale od té doby jejich ekonomiky spíše stagnují, a blíží se tak stále více k zemím s nižším středním příjmem. Tuto tendenci ještě podtrhuje index lidského rozvoje, který roste ve skupině zemí SIDS nejpomaleji ze všech již analyzovaných skupin (průměrný roční růst o pouhé 0,002). Díky tomu skupina SIDS klesla během posledních dvou dekád dokonce pod průměrnou úroveň zemí s nižším středním příjmem (průměrný HDI byl v roce 2003 v zemích SIDS 0,655, v LMIC dosáhl 0,749). Na podobnou bezprecedentní stagnaci lze ovšem poukázat i ve vývoji politického klimatu malých ostrovních rozvojových států. Jak ukazatel politických práv, tak indikátor občanských svobod setrvávají v podstatě od poloviny 70. let na hodnotách kolem 2,3 až 2,4.

81

Otázkou samozřejmě zůstává, zda se toto dlouhodobé hospodářské i politické ustrnutí promítne také do úrovně zahraničního obchodu. Podíl exportů na GDP malých ostrovních rozvojových zemí se od 60. let zvýšil z bezmála 30 % až na polovinu celkového GDP (snad v souvislosti s rozvojem turismu) a překonal tak jak LMIC tak i UMIC (SIDS se v podílu exportu na GDP blíží rozvinutým zemím a v poměru k domácímu produktu představují jedny z nejúspěšnějších vývozců). Podíl dovozů ostrovních zemí převyšuje od 70. let 60 % GDP (SIDS jsou – opět v poměru k GDP – relativně největšími světovými dovozci). Značný schodek zahraničněobchodní bilance se tak zřejmě podepisuje jednak na výkonnosti rozvojových ekonomik (a potažmo na kvalitě života měřené indexem HDI), jednak také na rostoucí zadluženosti ostrovních států. Nepřekvapí tedy, že 8 ze 23 analyzovaných SIDS patří do skupiny silně zadlužených a dalších 7 do skupiny mírně zadlužených zemí. Příklad SIDS zároveň dokumentuje

skutečnost,

že

otevření

rozvojových

ekonomik

zahraničnímu

obchodu

k hospodářské prosperitě a blahobytu nestačí.

2.2.3.4

Diferenciace skupiny hlavních vývozců ropy od zemí UMIC

Mezi hlavními exportéry ropy je necelá třetina zemí s vyšším středním příjmem a bezmála čtvrtina s vysokým příjmem. Přesto vývoj jejich průměrného GDP p. c. (viz Graf 18) směřuje zcela zjevně k zemím LMIC a ropné šoky v 70. letech v něm představovaly jen krátkodobá intermezza. Podobně ostatně vyznívá i celkové hodnocení vývoje HDI a srovnání se zeměmi LMIC a UMIC. Mezi roky 1975 a 2003 se HDI v zemích hlavních světových exportérů ropy zvýšil z 0,468 na 0,641, což představuje průměrný roční růst o 0,006. Tempo růstu HDI sice naznačuje, že „ropní magnáti“ dohánějí náskok zemí s vyšším středním příjmem (UMIC), nicméně absolutní hodnota indexu lidského rozvoje řadí hlavní světové vývozce ropy kamsi mezi skupiny zemí s nízkým a s nižším středním příjmem (LIC a LMIC). Hodnota jejich HDI je stále pod průměrem všech rozvojových zemí jako celku. Graf 18

Diferenciace skupiny hlavních exportérů ropy od zemí LMIC a UMIC (podle GDP p. c. v USD, ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty]

82

Jistá zkostnatělost politických struktur často založených na rodové spřízněnosti a tradiční sepjetí politické moci s islámem, které tvoří nedílnou součást politického prostředí většiny zemí skupiny hlavních exportérů ropy, se promítají i do vývoje hodnocení organizace Freedom House. 60 % zemí této skupiny je klasifikováno jako nesvobodné, nebo jen částečně svobodné. Úrovní politických práv se exportéři ropy blíží nejméně rozvinutým zemím, v oblasti občanských svobod dosahují obě skupiny dokonce téměř totožných hodnot. Přitom země LDC vykazují trvalé zlepšování politického klimatu, zatímco mezi vývozci ropy nejsou dramatická zhoršení žádnou výjimkou (lze je vysledovat např. v souvislosti s íránskou islámskou revolucí na konci 70. let apod.). Možná poněkud překvapivě vyznívá vývoj zahraničního obchodu „exportérů ropy“: Vývozy z těchto zemí představují asi 42 % jejich GDP (LMIC vyvezou průměrně 40 % svého GDP, jinými slovy vývozci ropy nejsou z pohledu objemů vývozu nijak výjimeční). Dovozy se pohybují kolem 33 % GDP, což je nejnižší podíl ve srovnání se všemi skupinami ekonomik, které se v této analýze dosud objevily, a zároveň tím ekonomikám exportérů ropy vzniká nejvyšší přebytek obchodní bilance ve výši cca 7,5 % GDP. Úroveň HDI je důkazem toho, že tyto čisté příjmy ze zahraničního obchodu nejsou věnovány na podporu lidského kapitálu (nebo nejsou užívány efektivně), hodnocení politické situace pak předkládá určitý obecný rámec příčin a naznačuje, že v ekonomikách hlavních světových vývozců ropy jsou na úkor lidského rozvoje upřednostňovány soukromé cíle společenských a politických elit. Že se jedná o krátkozraký přístup k hospodářskému růstu a rozvoji, asi není třeba zdůrazňovat.

2.2.3.5

Diferenciace hlavních vývozců zpracované produkce od zemí LMIC

Mezi skupinou hlavních vývozců ropy a hlavních vývozců zpracované produkce je několik zásadních rozdílů. Ten hlavní je obsažen v názvech obou skupin: Zatímco hlavní vývozci ropy exportují své přírodní zdroje, resp. suroviny a jejich průmyslová výroba se soustřeďuje především do primárního sektoru, hlavní vývozci zpracované produkce se zaměřují na vyšší sektory hospodářství a vyvážejí výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Druhý rozdíl spočívá v populaci těchto dvou skupin. Hlavní vývozci ropy představují cca 9 % světové populace, exportéři zpracované produkce víc než pětkrát tolik. Podíl vývozců ropy na světovém exportu byl v roce 2003 asi 2,25 %, podíl vývozců zpracované produkce byl devětkrát větší (přibližně 20,48 %). Vývozci zpracované produkce tedy i v poměru na obyvatele vyvážejí více než „ropní magnáti“, od počátku 90. let se zvýšil podíl jejich exportů i importů na GDP z nějakých 30 % na více než 50 %, přebytek jejich zahraničně-obchodní bilance dosahuje cca 4 % GDP.

83

Graf 19

Diferenciace hlavních exportérů zpracované produkce od zemí LMIC (podle GDP p. c. v USD, ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Graf 19 tento vývoj dobře ilustruje. Až do první čtvrtiny 90. let 20. století vývozci zpracované produkce více méně kopírovali vývoj LMIC (resp. se s drobnými odchylkami drželi těsně pod úrovní průměru LMIC) v polovině 90. let se však od ostatních LMIC odpoutali a v roce 2003 překonali i průměrný GDP p. c. exportérů ropy. Ekonomikám vývozců zpracované produkce výrazně pomohly přímé zahraniční investice (FDI). Od 70. let bylo v těchto zemích alokováno 18 % FDI (ve srovnání se 2 % v ekonomikách exportérů ropy), 90 % z nich až po roce 1990. [310]

Obyvatelé hlavních světových exportérů zpracované produkce zaznamenali největší zlepšení kvality života a úrovně lidského rozvoje (průměrný roční nárůst HDI o 0,00765) a bezkonkurenčně nejintenzivnější změny v oblasti politických práv a občanských svobod (oba ukazatele Freedom House se zlepšily od 70. let o více než 3,5 bodu a o přibližně 0,8 bodu překonaly i LMIC). 99 Země hlavních vývozců zpracované produkce tak mají pravděpodobně nejlepší předpoklady dosáhnout dlouhodobého stabilního růstu a představují největší naději ve skupině rozvojových zemí.

2.2.4

Diferenciace regionů rozvojových zemí

Z hlediska zaměření této práce na země subsaharské Afriky bude vhodné subkapitolu o diferenciaci skupin rozvojových zemí uzavřít rozborem tohoto procesu v šesti regionech světa podle definice Světové banky. 100 Analýza diferenciace těchto regionů se bude odehrávat na

99

Je zřejmé, že vývoj ve skupině hlavních světových vývozců zpracované produkce je výrazně ovlivněn hospodářskými, sociálními i politickými změnami v Číně, není však cílem ani záměrem této práce analyzovat čínskou ekonomiku. Pro podrobnosti viz např. Zeihan, P.: Dissecting the ‘Chinese Miracle’. Stratfor.com, 11/01/2006. [online] [cit. 30/04/2006] Dostupné z

100

Viz kapitolu I.I na straně I příloh.

84

stejném půdorysu jako v předchozích subkapitolách, důraz však bude kladen především na země subsaharské Afriky. Graf 20

Sociálně-ekonomická diferenciace rozvojových regionů podle HDI

Zdroj: [152] [vlastní výpočty] Na diferenciaci subsaharské Afriky od ostatních rozvojových regionů světa upozornila již Tab. 5 na straně 34 (ta poměrně detailně zachycuje zejména sociální diferenciaci regionu, na jejíž příčiny se podrobněji zaměřila již subkapitola 1.3). Z pohledu hodnocení sociální diferenciace pomocí indexu lidského rozvoje vyznívá vývoj situace v subsaharském regionu stejně málo optimisticky jako to naznačuje zmíněná tabulka. Subsaharská Afrika zůstala během posledních tří dekád regionem s nejnižší úrovní lidského rozvoje a od 80. let se každoročně vzdaluje od úrovně lidského rozvoje v jižní Asii (o 0,0058) i ostatních rozvojových regionů. Jedině Evropa a střední Asie dosáhly za posledních 30 let menšího přírůstku HDI než subsaharská Afrika (viz Graf 20), což však bylo s největší pravděpodobností způsobeno rozpadem Varšavského paktu a Sovětského svazu. Subsaharské země vykazují beznadějně pomalé, nicméně setrvalé zvyšování HDI (průměrně o 0,002 ročně, tímto tempem by se subsaharská Afrika dostala mezi země se střední úrovní lidského rozvoje za dalších 25 let). Jejich politické klima se však v 90. letech zlepšilo natolik, že dnes označuje Freedom House za zcela svobodnou každou třetí subsaharskou zemi (a zhruba stejný podíl mají částečně svobodné i nesvobodné státy), když počátkem 90. let to byla každá desátá ekonomika SSA. Politická práva jsou v současnosti v subsaharském regionu hodnocena o 2 body lépe než na počátku 90. let (což je zlepšení srovnatelné např. Blízkým východem), občanské svobody o 1,5 bodu lépe (podobný vývoj jako v jižní Asii). V absolutních hodnotách však představuje subsaharská část afrického kontinentu stále nejméně svobodný a politicky nejméně stabilní region světa. Jestliže Amartya Sen ([265]) tvrdí, že svoboda, demokracie a rozvoj jsou neoddělitelně spjaty, pak lze subsaharský region s trochou nadsázky považovat za odraz jeho slov v realitě. Graf 21 potvrzuje, že subsaharská Afrika je jediným rozvojovým regionem, který od 60. let nedosáhl prakticky žádného posunu v ekonomické oblasti. Průměrný GDP p. c. v roce 1960 nedosahoval ani 510 USD (ve stálých cenách roku 2000), v roce 2003 to bylo 519,5 USD. Ani v jižní Asii

85

nedošlo prakticky až do 80. let k žádným významným politickým změnám směřujícím k vyšší svobodě jednotlivce a k demokratizaci a také GDP p. c. tohoto regionu po celá 60. a 70. léta stagnoval někde kolem 200 USD. Indikátory občanských svobod a politických práv pro východní Asii a Tichomoří naopak zaznamenávají trvalé zlepšování od počátku měření (rok 1972) a totéž lze konstatovat i o trendu hrubého domácího produktu. Graf 21

Ekonomická diferenciace vybraných rozvojových regionů světa (podle GDP p. c. v USD, ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Subsaharská Afrika vykazuje bezkonkurenčně největší schodek zahraničně-obchodní bilance ve výši až 15 % GDP, přičemž od počátku 60. let až do konce 80. let schodek obchodní bilance zemí subsaharské Afriky nikdy neklesl pod 15 % jejich GDP (nezřídka dokonce překročil 25 %). Dlouhodobě výrazně deficitní bilance zahraničního obchodu se podepsala na vysoké zadluženosti regionu (bezmála každá druhá země je klasifikována jako silně zadlužená) a jistě měla negativní dopad i na ekonomickou prosperitu slabých afrických ekonomik. Jižní Asie se na rozdíl od SSA dokázala se značnými schodky zahraničního obchodu vypořádat již během 70. let, 101 severní Afrika a Blízký východ se propadly do hlubokých schodků obchodní bilance v druhé polovině 70. let a trvalo jim celá dvě desetiletí, než své postavení na světových trzích opět alespoň částečně konsolidovaly (viz Tab. 12). 102

101

A to i přes velmi nízký (prakticky nulový) příliv přímých zahraničních investic (FDI) do tohoto regionu. V subsaharské Africe se naopak realizovalo v 70. letech víc zahraničních investic, než ve východní Asii a Tichomoří. Od 80. let se však zájem světových investorů obrací právě na region „asijských tygrů“, kam bylo v letech 1993 a 1994 umístěno bezmála 20 % všech světových FDI. Dlouhodobě si největší podíl FDI mezi rozvojovými regiony udržuje Latinská Amerika (asi 9,5 % světových FDI). [326]

102

Tento region byl po obou ropných šocích postižen značným odlivem přímých zahraničních investic, s nímž se ekonomiky vypořádávaly jen obtížně. [326]

86

Tab. 12

Zahraniční obchod rozvojových regionů světa 1960

Blízký východ & severní Afrika

Evropa & střední Asie

Jižní Asie

Severní Amerika

2000

2003

35,69 %

37,55 %

24,21 %

27,76 %

34,09 %

32,05 %

-36,34 %

-19,70 %

-1,60 %

-5,49 %

30,79 %

42,52 %

52,59 %

54,65 %

24,21 %

29,93 %

38,07 %

50,00 %

50,69 %

-2,62 %

-0,87 %

-4,46 %

-2,59 %

-3,96 %

37,78 %

Vývozy

47,35 %

28,83 %

Saldo

-3,07 %

-8,94 %

Dovozy

19,28 %

26,82 %

Vývozy

18,62 %

Saldo

-0,66 %

Dovozy

43,27 %

33,09 %

22,94 %

18,77 %

33,99 %

34,46 %

Vývozy

22,37 %

15,02 %

12,73 %

14,31 %

33,98 %

36,15 %

-20,89 %

-18,07 %

-10,21 %

-4,47 %

0,00 %

1,69 %

Dovozy

24,26 %

26,67 %

43,63 %

38,79 %

45,42 %

41,37 %

Vývozy

21,23 %

21,99 %

30,93 %

35,24 %

37,74 %

33,70 %

Saldo

-3,03 %

-4,68 %

-12,70 %

-3,56 %

-7,68 %

-7,67 %

4,23 %

12,66 %

13,99 %

18,19 %

27,71 %

25,71 % 26,25 %

Dovozy

3,54 %

13,81 %

14,23 %

17,71 %

28,66 %

Saldo

-0,70 %

1,15 %

0,25 %

-0,48 %

0,95 %

0,55 %

Dovozy

48,01 %

64,07 %

59,04 %

44,15 %

42,99 %

48,52 %

Vývozy

23,47 %

36,77 %

32,59 %

29,21 %

31,66 %

33,32 %

Saldo Východní Asie & Tichomoří

1990 47,46 %

50,43 %

Vývozy Subsaharská Afrika

1980 60,55 %

Dovozy

Saldo Latinská Amerika & Karibik

(v % GDP) 1970

-24,54 %

-27,30 %

-26,44 %

-14,94 %

-11,33 %

-15,20 %

Dovozy

21,62 %

22,86 %

29,04 %

36,49 %

55,27 %

65,49 %

Vývozy

23,71 %

25,27 %

29,49 %

36,21 %

55,16 %

66,49 %

2,09 %

2,42 %

0,45 %

-0,27 %

-0,11 %

1,00 %

Saldo

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] Závěrem nelze než znovu zopakovat, že subsaharský region sice prošel v uplynulých dekádách řadou změn, vývoj politického klimatu lze jistě považovat za pozitivní, avšak větších přínosů v ekonomické a sociální sféře se země tohoto regionu zatím nedočkaly. 103

2.3

Diferenciace regionálních integračních uskupení SSA

S ohledem na kapitolu o rozvojové spolupráci Evropské unie se zeměmi subsaharské Afriky bude tento region rozdělen do čtyř hlavních integračních celků 104 (Východní a jižní Afrika – ESA, 103

V této souvislosti snad stojí za to zmínit opět alternativu k průměrnému GDP p. c. představovanou nejčetnější (nikoli tedy průměrnou) hodnotou příjmu obyvatele. Zatímco dlouhodobý trend vývoje nejčetnějšího příjmu v globálním srovnání rozvojových a rozvinutých ekonomik byl konvergentní, v zemích subsaharské Afriky (jak ukazuje animace UNDP, viz [154]) docházelo od 70. let k trvalému snižování hodnoty nejčetnější úrovně ročního příjmu na obyvatele a v polovině 80. let již byl modus denního příjmu obyvatele pod hranicí 1 USD. K částečnému zlepšení dochází až od 90. let. Jediným dalším regionem, který zaznamenal propad v úrovni příjmového modusu, je východní Evropa v 90. letech. Tento dočasný pokles však souvisel s restrukturalizací a transformací tamějších ekonomik. [152] [154] Jinými slovy zatímco ve srovnání vývoje rozvojových a rozvinutých ekonomik podle průměrného GDP p. c. a podle příjmového modusu na obyvatele byl vykázán odlišný dlouhodobý trend, ve vývoji jednotlivých regionů k nijak výrazným rozdílům při hodnocení dlouhodobých trendů podle průměrných a nejčetnějších hodnot nedochází. Subsaharská Afrika představuje dlouhodobě zaostávající region, zatímco ostatní rozvojové regiony zaznamenávají více nebo méně intenzívní růstové tendence. Podstatné meziregionální rozdíly mezi oběma pojetími však přeci jen vysledovat lze: Zatímco průměrný GDP p. c. v subsaharské Africe je v roce 2003 přibližně stejný jako v jižní Asii a zatímco východní Asie realizuje asi 8-krát vyšší produkt na obyvatele (viz Graf 21), nejčetnější hodnota ročního příjmu obyvatele subsaharské Afriky dosáhla ve stejném roce asi 255 USD, tedy třetinové hodnoty ve srovnání s jižní Asii a čtvrtinové ve srovnání s východoasijským regionem. Tento závěr je pravděpodobně odrazem úspěšného boje s absolutní chudobou v obou asijských regionech a jenom podtrhuje problematický a neúspěšný vývoj v subsaharské Africe. [152] [154]

87

Hospodářské a měnové společenství střední Afriky – CEMAC, Hospodářské společenství západoafrických států – ECOWAS a Jihoafrické rozvojové společenství – SADC), které v hlavních rysech charakterizuje následující tabulka. 105 Tab. 13

Charakteristiky základních subsaharských integračních celků

Rok založení

Počet členů

Počet obyvatel (rok 2003)

Rozloha 2 (km )

GDP (rok 2003, v USD) (stálé ceny 2000)

GDP p. c. (rok 2003, v USD) (stálé ceny 2000)

CEMAC

1994

7 zemí

34 303 155

2 975 760

23 587 547 121

687,62

ECOWAS

1975

16 zemí

254 156 887

6 055 370

88 596 413 937

348,59

ESA

1994

15 zemí

285 765 482

8 371 210

69 122 185 075

241,88

SADC

1992

6 zemí

56 046 355

3 567 860

34 342 894 988

612,76

48 zemí

704 517 852

23 596 474

361 915 785 887

513,71

Název

subsaharská Afrika

Zdroj: [178] [326] [vlastní výpočty] Již z Tab. 13 je zřejmé, že i mezi oblastmi tak chudého světového regionu, jakým je subsaharská Afrika, existují značné rozdíly přinejmenším v ekonomické úrovni vyjádřené indikátorem GDP p.c. Následující odstavce se zaměří na 44 106 z celkového počtu 48 zemí subsaharské Afriky a analýza se zatím opět spokojí se skupinou indikátorů z předchozích subkapitol (GDP p. c., HDI, politická práva, občanské svobody, dovoz a vývoz v poměru k GDP). Vývoj hrubého domácího produktu na obyvatele (viz Graf 22) lze rozdělit v zásadě po dekádách na čtyři období: Během 60. let docházelo k postupnému sbližování ekonomik bloků ECOWAS, ESA a SADC, zatímco CEMAC si trvale udržovalo odstup přibližně 150 USD na obyvatele. V 70. letech překonává ECOWAS svým GDP p. c. sdružení ESA (pravděpodobně díky rozsáhlým přímým zahraničním investicím a vzestupu exportů), ale od té doby „západní Afrika“ více-méně kopíruje vývoj Východní a jižní Afriky (náskok ECOWAS před ESA se od počátku 70. let do roku 2000 zvýšil z přibližně 50 USD na 100 USD na obyvatele). ESA je zcela zřejmě nejchudším africkým regionem s nejnižším podílem zahraničního obchodu na GDP, trvale schodkovou obchodní bilancí a zdaleka největším počtem silně zadlužených ekonomik (dvě třetiny členů).

104

Tzv. regionálních dohod o hospodářské spolupráci (REPA). Pro podrobnosti viz přílohu VII.III na straně XL.

105

Mapu rozdělení subsaharské Afriky do uvedených čtyř regionálních integrační celků lze nalézt na straně XLI. Pro podrobnosti o dalších integračních uskupeních na africkém kontinentu viz např. [178].

106

Jedná se o ekonomiky Angoly, Beninu, Botswany, Burkiny Faso, Burundi, Čadu, Demokratické republiky Kongo, Eritreje, Ethiopie, Gabonu, Gambie, Ghany, Guineje, Guineje-Bissau, Kamerunu, Kapverd, Keňi, Komor, Konga, Lesotha, Madagaskaru, Malawi, Mali, Mauritánie, Mauritia, Mosambiku, Namibie, Nigérie, Nigeru, Pobřeží slonoviny, Rovníkové Guineje, Rwandy, Senegalu, Seychel, Sierry Leone, Středoafrické republiky, Súdánu, Sv. Tomáše a Princova ostrova, Svazijska, Tanzanie, Toga, Ugandy, Zambie a Zimbabwe. Ekonomiky Džibutska, Jižní Afriky, Somálska a Západní Afriky do této části analýz zahrnuty nebyly, neboť je EU nepočítá mezi prioritní příjemce své pomoci, resp. mezi země africké, karibské a tichomořské oblasti (země ACP).

88

Graf 22

Diferenciace subsaharských integrací podle GDP p. c. (v USD, ve stálých cenách roku 2003)

Zdroj: [326] [vlastní výpočty] 70. léta nicméně představují především období rychlého růstu zemí jihoafrického sdružení SADC, kterým se podařilo výrazně snížit schodek zahraničně-obchodní bilance značným nárůstem vývozů (z 15 % GDP v roce 1960 na 44 % GDP v roce 1970). V pozadí tohoto vývoje bude pravděpodobně stát hospodářský vzestup Jižní Afriky – ekonomického tahouna jihoafrického regionu. Během 80. let se od sebe výrazněji diferencovaly CEMAC a SADC. Zejména druhý zmíněný se od počátku 80. let potýká s epidemií AIDS a celkově nepříznivým hospodářským klimatem ve světě, které ekonomice podlomily kolena na celých 15 let. CEMAC bojuje s hospodářským poklesem až od konce 80. let, daří se mu však udržovat dlouhodobě rostoucí trend vývozů a snižovat schodek obchodní bilance. 90. léta znamenala postupné sbližování SADC a CEMAC a pomalou diferenciaci ESA a ECOWAS. Značný nárůst přímých zahraničních investic do všech regionů subsaharské Afriky (viz Graf 23) se však na růstu jejich GDP p. c. nijak výrazně neprojevil. Celkově lze konstatovat (a Graf 22 to ilustruje poměrně zřetelně), že za uplynulé čtyři dekády se rozdíly v GDP p. c. uvedených čtyř afrických regionů spíše zvětšily. Graf 23

Přílivy FDI do čtyř subsaharských integračních celků (v mil. USD, v běžných cenách)

Zdroj: [310] [vlastní výpočty] O to překvapivější je proto závěr vyplývající z vývoje indexu lidského rozvoje. Z něj je totiž na první pohled zřejmé, že zatímco ekonomický vývoj subsaharské Afriky lze charakterizovat jako postupující diferenciaci (byť pomalou), vývoj v sociální oblasti ekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony výrazně stírá (viz Graf 24). Nejvíce zarazí pravděpodobně propad ekonomicky poměrně úspěšného sdružení SADC na nejnižší pozici ve srovnání HDI s ostatními

89

regiony subsaharské Afriky. Tuto skutečnost lze však s největší pravděpodobností přičíst výraznému poklesu střední délky života v důsledku pandemie HIV/AIDS. 107 Graf 24

Diferenciace subsaharských integrací podle HDI

Zdroj: [152] [vlastní výpočty] Hospodářský vývoj v subsaharské Africe vykazuje také poměrně zajímavou souvislost s vývojem na politickém poli těchto zemí. Ekonomicky relativně úspěšnější regiony 108 CEMAC a SADC totiž během posledních tří dekád dosáhly podstatně menšího zlepšení v oblasti občanských svobod než zbývající dva „zaostalejší“ regiony (situace v SADC byla dokonce hodnocena v roce 2003 o 1,3 jednotky hůře než na počátku 60. let). Z pohledu politických práv vypadá situace o něco komplikovaněji. ECOWAS v tomto ohledu výrazně zaostává za všemi třemi regionálními „kolegy“, a možná právě neuspokojivá situace v oblasti politických práv (ve spojení se značnou korupcí) je příčinou mizivé účinnosti poměrně značných objemů přímých zahraničních investic na hospodářský růst. ESA naopak potvrzuje, že z příjemnějšího politického klimatu se obvykle těší obyvatelé zemí s většími hospodářskými problémy. Všechny subsaharské regionální celky mají nicméně poměrně daleko k situaci, kdy by průměrné hodnoty jejich indexů politických práv a občanských svobod vyhovovaly kritériím pro označení zemí za svobodné ekonomiky. 109

2.4

Diferenciace jednotlivých ekonomik v rámci SSA

Subsaharský region, resp. celý africký kontinent jsou nejextenzivněji hospodářsky a politicky integrovanou oblastí světové ekonomiky a tento vysoký stupeň formální provázanosti hospodářských systémů jednotlivých zemí s sebou v Africe přináší také fenomén tzv. „vícerychlostní integrace“. Zatímco v rámci evropského integračního celku vyjadřovaly a vyjadřují někteří členové (zejména z řad nově přistupujících zemí) obavy, aby se nestaly

107


108

I když HDI naprosto zřetelně upozorňuje na relativitu takového hodnocení.

109

Nejblíže této situaci je ESA s průměrnými hodnotami indexu občanských svobod 3,23 a politických práv 2,24. Pro označení země za zcela svobodnou musí být průměr obou hodnot pod hranicí 3,00. Pro podrobnosti viz poznámku pod čarou 92 na straně 71. [115]

90

„druhořadými“ členy Evropské unie, event. aby se jejich ekonomiky neocitly na tzv. druhé (pomalejší) koleji integračního procesu, v Africe je různý stupeň zapojení jednotlivých ekonomik do hospodářské integrace zcela běžnou praxí. Následující subkapitoly se zaměří na otázku diferenciace členských zemí čtyř dříve zmíněných afrických společenství, přičemž právě existence vícerychlostního modelu hospodářské integrace naznačuje, že i mezi jednotlivými členskými státy lze očekávat značné ekonomické i sociální rozdíly. Ty ostatně dokumentuje i Tab. 14 na následující straně, která přináší stručný a ucelený přehled především o hospodářské síle a pozici jednotlivých ekonomik SSA.

2.4.1

Diferenciace ekonomik CEMAC

Hospodářské a měnové společenství střední Afriky (CEMAC) vzniklo v roce 1994 jako nástupnická organizace Celní a hospodářské unie střední Afriky (UDEAC) založené již v roce 1964 a revidované o deset let později. Společenství má šest členů (Čad, Gabon, Kamerun, Kongo, Rovníkovou Guineu a Středoafrickou republiku), k nimž Evropská unie (EU) řadí ještě Sv. Tomáše a Princův ostrov. [178] [54] Graf 25

Ekonomická diferenciace členských zemí CEMAC (podle GDP p. c. v USD a ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] Z hlediska GDP p. c. je nejvýkonnější ekonomikou Společenství Gabon, ale jak ilustruje Graf 25, od druhé poloviny 90. let jej velmi rychlým tempem dohání Rovníková Guinea. Pro obě ekonomiky jsou charakteristické značné ropné zásoby a vysoký podíl uhlohydrátů na vývozech. Přestože politický systém v Gabonu měl v 80. letech k demokracii „západního typu“ blíže než ten guinejský, studentské bouře a pokusy o převrat v první polovině 90. let vedly k přitvrzení režimu prezidenta Omara Bongy a k odlivu zahraničních investic. Ty byly přinejmenším z části umístěny do Rovníkové Guineje. Během posledních pěti let druhého milénia získala Rovníková Guinea FDI v objemu 1 mld. USD, stejný objem za další dva roky (2001 a 2002)

91

1 104 300 267 670

475 440 4 030

53 153 360

4 389 500

68 613 468

1 344 433

1 420 895

20 669 260

7 908 904

1 489 209

45 828 699

16 087 472

Dem. republika Kongo

Eritrea

Etiopie

Gabon

Gambie

Ghana

Guinea

Guinea-Bissau

Jižní Afrika

Kamerun

92

2 014 546

11 762 251

Namibie

Niger

Nigérie 136 460 972

3 880 847

33 545 725 157 400

1 105 525

35 888 961

4 861 493

25 280 000

10 402 959

13 101 754

Súdán

Sv. Tomáš a Princův o.

Svazijsko

Tanzanie

Togo

Uganda

Zambie

Zimbabwe

5 336 568

Sierra Leone

Středoafrická republika

83 639

Seychely

10 239 848

18 791 419

Mosambik

Senegal

2 847 869

8 395 000

923 770

1 222 188

Mauricius

Mauritánie

Rwanda

1 267 000

11 651 502

Mali

494 000

118 480

10 962 012

Malawi

Rovníková Guinea

587 040

16 893 904

Madagaskar

16 835 416

30 350

1 792 744

Lesotho

2 230

390 760

752 610

241 040

56 790

945 090

17 360

960

2 505 800

622 980

71 740

450

196 720

26 340

28 050

322 460

824 290

801 590

1 025 500

2 040

1 240 200

342 000

600 142

3 757 263

580 370

Kongo

Pobřeží slonoviny

GDP

FDI

391,52

329,02

814,29 14 897,90

GDP p.c.

201 560 000

3 406 700 000

5 701 900 000

459 940 000

18,69

156,66

421,52

333,93

135,35

430,74 31,34

343,69

275,86 1 197,67

323,70

-825,02

102,42 2 404,35

163,47

86,74 2 198,39

217,78 2 853,91

100,33

252,88

5 196 600 000 3 865,30

7 027 300 000

717 540 000

4 610 400 000

1 868 900 000

722 980 000

3 062 200 000

6 083 800 000 3 532,00 1 332,07

2 631 100 000

11 011 000 000

634,06

257,91

157,29

233,18

530,40

777,01

649,50

254,87 2 009,29

372,14

995,80

184,14

350,18

323,18

97,69

596,94 1 310,82

357,36 16 417,77

177,65

485,45

259,84

6 229 600 000

3 687 300 000

6 990 800 000

1 418 900 000

11 079 000 000

32,31

68,71

526,70

726,36

50,44

334,18

368,35

479,16

979,90

354,45 1 563,70

276,54 3 345,91

291,86 1 480,28

308,70

499,02

79,05

433,26 5 391,45

229,17

141,23

1 501 700 000 1 358,40

52 590 000

14 534 000 000

889 360 000

753 680 000

575 530 000 6 881,20

4 970 900 000

2 181 400 000

1 835 500 000 3 715,60 5 378,84

10 050 000 000

48 766 000 000

2 089 500 000

3 716 800 000 1 845,00 1 630,08

4 789 300 000

1 059 800 000

6,74

523,68

216,19

-1,17

943,26 2 845,48

364,77

340,81

5 085 600 000 4 161,10

3 005 000 000

1 724 200 000

3 939 400 000

950 870 000

3 544 100 000

218 920 000

10 877 000 000

605 800 000 1 289,80

10 200 000 000

1 219 100 138 660 000 000 3 025,70 17 677,91

36 120

245 860

238 540

11 300

2 344 900

1 284 000

Komory

469 680

117 600

8 581 741

Čad

31 915 850

27 830

7 205 982

Burundi

Keňa

274 000

12 109 229

Burkina Faso

Kapverdy

581 730

1 722 468

Botswana

112 620

6 720 250

Benin

1 246 700

Rozloha

13 522 112

Populace

Angola

..

2 026 400 000

1 033 900 000

911 200 000

507 630 000

1 844 100 000

1 253 900 000

18 262 000

2 201 000 000

..

161 120 000

523 090 000

1 377 000 000

206 720 000

..

4 331 000 000

25 340 000 000

..

1 747 700 000

996 820 000

306 260 000

3 177 000 000

956 140 000

474 060 000

1 567 000 000

414 910 000

2 800 100 000

32 968 000

3 248 300 000

193 700 000

2 857 400 000

37 468 000 000

76 288 000

760 750 000

2 463 900 000

192 150 000

1 975 500 000

1 427 200 000

86 472 000

..

336 790 000

79 305 000

300 200 000

2 756 100 000

384 140 000

Export ..

Saldo .. 13,00 %

..

2,13 % -4,69 %

0,26 %

-0,12 %

-4,04 %

-5,48 %

-3,87 % 17,54 %

3,18 %

-6,37 %

..

8,25 %

7,68 %

..

0,73 %

-5,66 %

-6,32 %

.. 2,13 %

-5,67 %

1 849 000 000

1 289 200 000

1 592 000 000

2,85 %

-6,92 %

-9,74 %

736 270 000 -16,11 %

2 472 200 000

1 406 400 000 -10,16 %

54 942 000 -69,75 %

1 890 800 000

..

583 060 000 -55,98 %

555 690 000

1 691 300 000

464 060 000 -11,80 %

..

3 502 200 000

21 597 000 000

..

1 720 400 000

1 498 200 000 -10,47 %

757 580 000 -42,59 %

3 015 200 000

1 147 700 000

679 620 000 -11,92 %

2 500 600 000 -23,70 %

925 160 000 -53,66 %

2 178 400 000

64 567 000 -14,43 %

3 668 700 000

413 290 000 -36,25 %

2 831 000 000

37 639 000 000

84 439 000

947 480 000

3 730 200 000 -22,21 %

213 700 000

1 865 000 000

2 514 600 000 -15,47 %

508 500 000 -58,82 %

..

1 529 200 000 -63,80 %

187 380 000 -14,95 %

1 000 400 000 -22,87 %

1 965 400 000

709 060 000 -12,35 %

Import

HDI

0,505 střední

0,394 nízký

0,508 střední

0,512 střední

0,418 nízký

0,498 nízký

0,604 střední

0,512 střední

0,355 nízký

0,298 nízký

0,821 vysoký

0,458 nízký

0,450 nízký

0,655 střední

0,420 nízký

0,453 nízký

0,281 nízký

0,627 střední

0,379 nízký

0,477 nízký

0,791 střední

0,333 nízký

0,404 Nízký

0,499 nízký

0,497 nízký

0,512 střední

0,547 střední

0,474 nízký

0,721 střední

0,497 nízký

0,658 střední

0,348 nízký

0,466 nízký

0,520 střední

0,470 nízký

0,635 střední

0,367 nízký

0,444 nízký

0,385 nízký

0,341 nízký

0,378 nízký

0,317 nízký

0,565 střední

0,431 nízký

0,445 nízký

středně

mírně

silně

silně

mírně

silně

silně

středně

silně

silně

silně

silně

středně

mírně

středně

silně

Dluh

mírně

Silně

středně

mírně

silně

silně

středně

mírně

středně

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LMIC

LIC

LIC

LIC

LIC

UMIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

silně

silně

středně

silně

mírně

mírně

silně

silně

silně

silně

silně

mírně

silně

mírně

silně

středně

středně

LMIC neklas.

LIC

LIC

UMIC středně

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LMIC středně

LIC

LMIC

LIC

LIC

LIC

LIC

UMIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

LIC

UMIC

LIC

LIC

GN Ip.c.

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LDC

LLDC

LLDC

LLDC

LLDC

SIDS

LLDC

SIDS

LLDC

LLDC

SIDS

LLDC

LLDC

LLDC

SIDS

SIDS

LLDC

LLDC

LLDC

LLDC

LLDC

ropa

ropa

ropa

ropa

Další charakteristiky LDC

REPA

63,0 %

..

..

Gini

..

30,0 %

..

..

..

33,3 %

..

50,3 %

47,5 %

63,2 %

..

..

42,5 %

..

70,7 %

39,6 %

.. 28,9 % ..

ESA

ESA

ESA

ECOWAS

SADC

SADC

CEMAC

ESA

56,8 %

52,6 %

43,0 %

..

38,2 %

60,9 %

..

..

CEMAC 61,3 %

ECOWAS 62,9 %

ESA

ECOWAS 41,3 %

ESA

CEMAC

ECOWAS 44,6 %

ECOWAS 50,6 %

ECOWAS 50,5 %

SADC

SADC

ECOWAS 39,0 %

ESA

ECOWAS 50,5 %

ESA

ESA

SADC

CEMAC

ESA

ESA

ECOWAS

CEMAC 44,6 %

57,8 %

ECOWAS 47,0 %

ECOWAS 40,3 %

ECOWAS 40,8 %

ECOWAS 47,5 %

CEMAC

ESA

ESA

ESA

CEMAC

ESA

ECOWAS 48,2 %

SADC

ECOWAS

SADC

Tab. 14 Přehled ukazatelů analyzovaných zemí subsaharské Afriky

Pozn.: Všechny údaje v tabulce se vztahují k roku 2003, nebo se jedná o poslední dostupná starší čísla. Rozloha je uvedena v km2. GDP, GDP p. c. a objemy zahraničního obchodu jsou v USD ve stálých cenách roku 2000 (přepočteno metodou Atlas). Saldem se rozumí schodek/přebytek zahraničního obchodu a je vyčísleno v procentech GDP. FDI jsou uvedeny v milionech USD v běžných cenách a jedná se o sumu přílivů za roky 1995 - 2004.

Zdroj: [326] [153] [310]

a za následujících 24 měsíců (2003 a 2004) překročily čisté přílivy FDI do této země hodnotu 3 mld. USD. [310] [326] [121] [88] Graf 25 nicméně ukazuje, že i v integračním uskupení postaveném na principech hospodářské a měnové unie mohou mít stejné prostředky zcela opačné efekty. Kongo získalo od poloviny 90. let 2,633 mld. USD na přímých zahraničních investicích, a přesto se mu nepodařilo zastavit stagnaci, resp. pokles jeho GDP p. c. Do Čadu byly od roku 2000 umístěny přímé zahraniční investice v objemu přes 2,689 mld. USD, a přesto tato země zůstává nejchudším státem Společenství (s GDP p. c. ve stálých cenách roku 2000 ve výši 217,8 USD). Kongo i Čad tak zůstávají ve skupině méně úspěšných ekonomik společenství CEMAC, jejichž výkonnost se sice za poslední dvě dekády nijak dramaticky nepropadla, ale ani nezvýšila. S ekonomikami Středoafrické republiky, Kamerunu a Sv. Tomáše tak tvoří určitý „problémový region“. Čad a Sv. Tomáš se navíc potýkají s dlouhodobými dramatickými schodky zahraničněobchodní bilance, všichni členové CEMAC kromě Rovníkové Guineje a Kamerunu jsou Světovou bankou klasifikovaní jako těžce zadlužené ekonomiky. Ekonomickou diferenciaci podtrhují sociální rozdíly mezi jednotlivými členy CEMAC vyjádřené indexem HDI. S výjimkou Sv. Tomáše a Princova ostrova, které se v klasifikaci podle HDI v roce 2003 připojily k Rovníkové Guineji a Gabonu, 110 zaznamenaly ostatní země Společenství v posledních letech stagnaci (nebo dokonce pokles) úrovně indexu lidského rozvoje. 111 Nezpochybnitelným faktem je nastupující vedoucí pozice Rovníkové Guineje ve společenství CEMAC, jisté nebezpečí pro tuto ekonomiku však představuje její nadměrná závislost na těžbě ropy. [88]

2.4.2

Diferenciace ekonomik ECOWAS

Hospodářské společenství západoafrických zemí (ECOWAS) bylo založeno v nigerijském Lagosu roce 1975, přestože o vytvoření hospodářské integrace v západní Africe se hovořilo již od poloviny 60. let. V roce 1993 byla podepsána nová smlouva zaměřená na vytvoření společného trhu a měnové unie napojené na africkou zónu francouzského franku. 112 Členskými zeměmi ECOWAS jsou Benin, Burkina Faso, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Kapverdy, Libérie, Mali, Mauritánie, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Senegal, Sierra Leone a Togo.

110

HDI všech tří překonal v roce 2003 hodnotu 0,6, nicméně v případě Gabonu a Sv. Tomáše a Princova ostrova se jedná o jediný údaj o HDI za posledních 30 let, není tedy možné z něj odhadnout vývoj. [152]

111

Nejintenzivnější a nejdelší pokles HDI zaznamenává již od roku 1985 Středoafrická republika, ekonomika s druhým nejnižším HDI v CEMAC (po Čadu). [153][152]

112

Africké finanční společenství (CFA) je de facto integrační uskupení na úrovni měnové unie (nejstarší na světě, založené již v roce 1948). Jeho jednotná měna, tzv. CFA-frank byl pevně ukotven k francouzskému franku, od roku 1999 pak k Euru. Členskými státy je Benin, Burkina Faso, Čad, Gabon, Guinea-Bissau, Kamerun, Komory, Kongo, Mali, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal, Středoafrická republika a Togo.

93

Vývoj reálného GDP p. c. ve společenství ECOWAS ukazuje Graf 26, v němž jsou barevně odlišeny některé extrémní, resp. hraniční ekonomiky. Dlouhodobým ekonomickým vůdcem Společenství bylo Pobřeží slonoviny – hospodářství, které během 70. let rychle nabíralo dech a výrazně se diferencovalo od ostatních ekonomik (ohraničených modrozeleným pruhem). K hospodářské prosperitě Pobřeží slonoviny jistě přispěly i značné zahraniční investice (za 70. léta v celkovém objemu bezmála 780 mil. USD), nicméně i ECOWAS je exemplárním důkazem toho, že FDI k prosperitě a hospodářskému růstu nestačí. Například Nigérie získala v 70. letech 3,196 mld. USD na přímých zahraničních investicích a přesto se jí nepodařilo dosáhnout takového zvýšení GDP p. c., které by jí vymanilo z modrozeleného pruhu zemí ECOWAS zaostávajících za vedoucími ekonomikami. Nigérie se stala nezdravě závislou na svých ropných ložiscích, která jí však ekonomickou prosperitu nepřináší. Ekonomika dlouhodobě zanedbává zpracovatelský průmysl, tradiční zemědělství, soukromé podnikání, rozvoj infrastruktury, v zemí bují korupce a propukají studentské nepokoje. Její vývozy dnes dosahují objemů kolem 60 % GDP a jsou tvořeny z 98 % ropnými deriváty. [310] [216] Graf 26

Ekonomická diferenciace členských zemí ECOWAS (podle GDP p. c. v USD a ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] Po rychlém a slibném nástupu Pobřeží slonoviny – největšího světového exportéra kakaa, největšího afrického vývozce ananasů a palmového oleje a nejrychleji rostoucí africké ekonomiky (průměrný roční růst reálného GDP v 60. a 70. letech dosahoval 10 %) – došlo ke zvratu ve třetí čtvrtině 70. let. Důsledkem recese ve světovém hospodářství, propadu cen cukru na světových burzách, nadměrného kácení lesních porostů a lokálního extrémního sucha se Pobřeží slonoviny propadlo do hluboké krize. Jeho zahraniční dluh se ztrojnásobil a nepříznivý ekonomický vývoj vyústil v 90. letech v politickou nestabilitu, etnickou nesnášenlivost a ozbrojené střety vlády s opozicí. [321] Zatímco Pobřeží slonoviny bojovalo s ekonomickou a politickou krizí, podařilo se Kapverdským ostrovům přilákat turisty i zahraniční investory a díky malé rozloze i počtu obyvatel se ukazatelem GDP na obyvatele Kapverdy od poloviny 80. výrazně vzdalují od ostatních zemí ECOWAS. GDP kapverdské ekonomiky je ze 70 % generováno sektorem služeb a od roku 1994 do ekonomiky investoři přivezli přes 400 mil. USD. Hospodářský růst zatím nijak výrazně

94

neovlivňuje ani trvale schodková obchodní bilance (schodek ve výši kolem 30 % GDP je každoroční realitou) ani zařazení ekonomiky mezi mírně zadlužené. [310] [326] Graf 26 výstižně ilustruje také proces postupné koheze všech ekonomik zahrnutých v modrozeleném pruhu, který se projevoval až do roku 1993 a vykazoval mírně sestupnou tendenci v objemu GDP p. c. Od té doby se snad v důsledku intenzivnějšího uplatňování pravidel společného trhu vzájemné rozdíly ekonomik ECOWAS poněkud zvyšují, nejedná se však o nijak výrazné diferenciační tendence. To ostatně naznačuje i vývoj HDI, v němž všechny ekonomiky ECOWAS vykazují trvalý mírný vzestup. Výjimkou je pouze Pobřeží slonoviny, kde napjatá ekonomická a vnitropolitická situace přispěla nemalou měrou ke klesajícímu trendu HDI, který se prosazuje již od poloviny 80. let. Výraznou diferencí oproti ostatním členům ECOWAS vynikají pouze Kapverdské ostrovy, které jsou jednou z mála vyhlášených turistických destinací regionu. V podkapitole 2.3 bylo konstatováno, že ECOWAS významně zaostává zejména v oblasti politických práv za ostatními třemi subsaharskými regionálními celky. Tento fakt se ve vývoji politické situace hodnocené organizací Freedom House promítá do značné rozkolísanosti jak ukazatelů politických práv tak i občanských svobod a také do velkých rozdílů mezi jednotlivými státy. Ve vývoji státu a demokracie v západní Africe není nouze o občanské války, státní převraty a autoritářské režimy, a tedy ani dočasná nebo i dlouhodobější zhoršení politické situace nejsou výjimkou.

2.4.3

Diferenciace ekonomik ESA

Hospodářská integrace Východní a jižní Afrika (ESA) je součástí širšího integračního uskupení Společný trh pro východní a jižní Afriku (COMESA) založeného v roce 1994 jako nástupnická organizace Zóny preferenčního obchodu (PTA), která fungovala od ledna 1981. Členskými zeměmi ESA v pojetí EU jsou: Burundi, Demokratická republika Kongo, Eritrea, Etiopie, Keňa, Komorské ostrovy, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Rwanda, Seychely, Súdán, Uganda, Zambie a Zimbabwe. 113 Podobně jako v ECOWAS jsou také v integraci ESA dvě ekonomiky, které svou ekonomickou úrovní výrazně převyšují ostatní. Především se jedná o Seychelskou republiku, zemi s pluralitní demokracií se čtyřicetiletou tradicí, ekonomiku založenou na rybolovu a turistice (turistický ruch tvoří osminu GDP). Seychelám se podařilo zachytit nástup globální turistiky podobně jako

113

Kromě uvedených patří mezi členské země COMESA také Džibutsko, Egypt a Libye, které však EU nezahrnuje ani mezi země ACP, ani do regionu subsaharské Afriky. Do COMESA patří také Angola a Svazijsko, avšak EU tyto země přiřazuje k SADC (viz dále podkapitolu 2.4.4).

95

Kapverdským ostrovům a úspěšně prošly restrukturalizací, kdy klíčový podíl zemědělství na tvorbě GDP postupně nahradil turismus, v posledních letech vystřídaný rybolovem (a zpracováním tuňáků). Ekonomice dominuje státní sektor, což možná do jisté míry přispívá k větší rozkolísanosti hospodářského vývoje. Seychely jsou extrémně citlivé na vnější vlivy (vývoz se podílí na GDP z cca 90 %, dovozy představují pravidelně ještě o několik procent více, neboť země dováží více než 90 % všech primárních a sekundárních vstupů) a státní sektor na ně zřejmě nedokáže reagovat dostatečně pružně (srovnej vývoj Seychel a Mauricia na grafu níže). [269] Graf 27

Ekonomická diferenciace členských zemí ESA (podle GDP p. c. v USD a ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] Ekonomika Mauricijské republiky prošla v posledních dvou dekádách rovněž poměrně dramatickým vývojem s průměrným ročním růstem reálného GDP ve výši 6 %. Na rozdíl od Seychel vsadil Mauricius nejprve na cukrovou třtinu, později na textilní průmysl, turismus a soukromý sektor. Ekonomika nabízí velmi „příjemné“ podnikatelské klima (v podstatě „daňový ráj“), které zejména v posledních letech přitahuje finanční a telekomunikační společnosti. Mauricius dnes patří nejrobustnějším rozvojovým ekonomikám s mimořádně dynamickým a kompetitivním soukromým sektorem, přesto však – zejm. s ohledem na ukončení režimu preferenčního přístupu na trhy EU 114

– stojí před otázkou další orientace své ekonomiky.

Textilní průmysl i zpracování cukru prochází modernizací, ekonomika se však stále více poohlíží po sektoru informačních a komunikačních technologií (ICT). 115 Vláda se rovněž snaží prosadit Mauricius jako centrum obchodu s rybami a mořskými plody. [199] Třetí nejlépe prosperující ekonomikou ESA bylo ještě donedávna Zimbabwe, které – jak ukazuje Graf 27 – se až do konce 90. let poměrně úspěšně ekonomicky vydělovalo ze skupiny „problematických“ zemí společenství (vyznačených modrým pásem). Od nástupu Roberta Mugabeho do funkce výkonného prezidenta (rok 1987) se však s rostoucí intenzitou projevuje 114

Viz kapitolu VII.III na straně XL příloh.

115

V oblasti ICT paří Mauricius k nejlépe vybaveným ekonomikám subsaharského regionu. Má nejvyšší počet uživatelů internetu (123 na jeden tisíc obyvatel) – srovnatelný např. s Řeckem nebo Mexikem, a po Seychelách a Botswaně třetí nejvyšší počet uživatelů mobilního telefonu (267 na jeden tisíc obyvatel). [326]

96

jednak autoritářský způsob jeho vlády nad politickou a hospodářskou situací země, jednak nacionalizmus spojený s vyháněním „bílých“ majitelů zemědělských farem. Zatímco vývoj GDP p. c. (viz Graf 27) ilustruje hospodářské problémy až od roku 2000, index lidského rozvoje se v zemi zhoršuje již od počátku 90. let (jistě také v souvislosti s epidemií HIV/AIDS). Zimbabwe se propadá zpět do modrého pruhu ekonomicky a sociálně slabších zemí ESA (viz Graf 28). Údaje z posledních let jsou s ohledem na politickou a ekonomickou izolaci země nedostupné. [332] [321] Graf 28

Sociálně-ekonomická diferenciace členských zemí ESA (podle indexu HDI)

Zdroj: [152] Příklad Zimbabwe názorně ukazuje také na politický vývoj zemí ESA, který si v ničem nezadá s ostatními zeměmi subsaharského regionu. V Malawi, Zambii, Demokratické republice Kongo a Súdánu došlo za poslední tři dekády k podstatnému zhoršení občanských práv, vývoj v Zimbabwe je srovnatelný se situací ve Rwandě. Socio-ekonomické hodnocení společně s politickou situací v zemích ESA opět poukazuje na doplňkovou úlohu přímých zahraničních investic v subsaharské Africe. Například Súdán získal za posledních deset let přes 5,3 mld. USD na FDI (Uganda 3,3 mld. USD), a přesto se mu nepodařilo uspět v zahraničním obchodě a nastartovat hospodářský růst. 116

2.4.4

Diferenciace ekonomik SADC

Impuls k založení Jihoafrického rozvojového společenství (SADC) vzešel v roce 1979 z konference v botswanském Gaborone. Smlouvou ze zambijské Lusaky se v roce 1980 členské země zavázaly k harmonizaci svých rozvojových programů a konečně v roce 1992 bylo v namibijském Windhoeku oficiálně založeno SADC s cílem prohlubovat ekonomickou spolupráci jeho členů a vytvořit společný trh s volným pohybem výrobních faktorů, zboží i

116

Pro podrobnosti o vlivu FDI na hospodářský růst v ekonomikách subsaharské Afriky viz [180] a [179].

97

služeb. Členskými zeměmi SADC jsou podle EU Angola, Botswana, Lesotho, Mosambik, Namibie, Svazijsko a Tanzanie. 117 Ekonomická diferenciace zemí SADC vykazuje na první pohled nejmenší rozdíly mezi hospodářsky nejúspěšnější a nejchudší zemí společenství, což by sice mohl laik přičíst na vrub vyřazení Jižní Afriky ze zemí Společenství, nicméně GDP p. c. Jihoafrické republiky se potýká od počátku 80. let s klesajícím trendem a koncem 90. let jej překonala v současné době nejvýkonnější ekonomika jižní Afriky, Botswana (viz Graf 29). Graf 29

Ekonomická diferenciace členských zemí SADC (podle GDP p. c. v USD a ve stálých cenách roku 2000)

Zdroj: [326] Od vyhlášení samostatnosti v polovině 60. let se stala Botswana nejrychleji rostoucí ekonomikou světa s průměrných růstem reálného GDP mezi roky 1967 - 1997 na úrovni cca 9 %. Botswanské vlády trvale udržují přiměřenou fiskální (výjimkou jsou tři za sebou následující roky 2002 - 2004 se schodkovými rozpočty) a opatrnou zahraniční politiku. Příjmy z těžby diamantů jsou v rozumné míře užívány k podpoře ekonomického rozvoje a v posledních letech stále více také k boji proti epidemii HIV/AIDS. Botswana má nejvyšší rating kreditability mezi africkými zeměmi, zanedbatelný zahraniční dluh a dlouhodobě přebytkovou bilanci zahraničního obchodu (čisté exporty tvoří asi 12 % GDP). [37] [326] Nejužší obchodní vazby udržuje Botswana s Jižní Afrikou a s Namibií. A obě tyto země ji překonávají úrovní lidského rozvoje, což je překvapivé zvláště u Namibie s přibližně polovičním GDP na obyvatele. Všechny ekonomiky SADC nicméně od první poloviny 90. let bojují s rychle rostoucí prevalencí HIV/AIDS, což se projevuje v klesajících hodnotách HDI. Jedinou výjimkou je Mosambik, jehož HDI je ale desátý nejnižší na světě, a s ohledem na tempa růstu kolem 8 % dosahovaná v posledních letech je rostoucí trend indexu lidského rozvoje především důsledkem politické a ekonomické stabilizace země. Za nejproblémovější zemi regionu tak lze v současné době považovat silně zadluženou Angolu, která se jen pomalu vzpamatovává ze 117

Dále do SADC patří také Jihoafrická republika, kterou ale EU nepočítá mezi preferenční ekonomiky svých rozvojových programů, a Demokratická republika Kongo, Malawi, Mauricius, Seychely, Zambie a Zimbabwe, které však EU řadí do skupiny ESA (viz dříve podkapitolu 2.4.3). [178]

98

sedmadvacetileté občanské války a jejíž hospodářský růst je podněcován příjmy z vývozu diamantů, nezdravou závislostí na ropě (ropa tvoří přes 50 % GDP Angoly, 95 % exportů a 80 % vládních příjmů) a přímými zahraničními investicemi (za poslední dekádu se v zemi proinvestovalo bezmála 15 mld. USD, a Angola je dalším příkladem malého účinku FDI na růst GDP p. c.). [18] [310] K nejotevřenějším ekonomikám jihoafrického SADC patří oba mikrostáty – Lesotho a Svazijsko – s podílem dovozů překračujícím 90 % a v případě Svazijska i značnými vývozy (přes 80 % GDP, Lesotho čelí dlouhodobým schodkům v bilanci zahraničního obchodu, leckdy i bohatě přes 50 % GDP). Jinak lze však SADC charakterizovat v afrických relacích jako stabilizovaný region, který zejména v dimenzi indikátoru politických práv vykazuje pozoruhodnou kohezi a pozitivní vývoj. Občanská práva se výrazně zhoršila jen v Angole (v důsledku občanské války) a Lesothu (v důsledku ozbrojeného převratu v roce 1994). [189] [18] [115]

2.5

Sociální diferenciace v zemích SSA

Závěr kapitoly o diferenciaci se bude věnovat sociálním rozdílům uvnitř ekonomik subsaharských zemí. Jedná se o problematiku vycházející z nerovného postavení různých skupin obyvatel ve společnosti, ze sociální, politické nebo i ekonomické diskriminace, a jako taková pracuje s daty vycházejícími především ze sociologických šetření. Četnost těchto výzkumů není nijak veliká ani v rozvinutých ekonomikách, natožpak v zemích regionu nejčetněji zastoupeném ve skupině nejméně rozvinutých zemí světa. Vysledovat a prokázat nějaké vývojové tendence bude tedy podstatně obtížnější než tomu bylo v analýzách v předchozích podkapitolách. Především je vhodné – zejména z metodologických důvodů – poznamenat, že již v 60. letech se ve vnímání ekonomické nerovnosti, tzn. nerovného rozdělování národního důchodu mezi obyvatelstvo země, prosadilo pojetí amerického ekonoma Simona Smitha Kuznetse. Kuznets předpokládal rostoucí ekonomickou nerovnost v průběhu procesu industrializace, 118 kdy dochází ke hromadění fyzického kapitálu i příjmů v rukách bohatších vrstev společnosti. Postupující

akumulace

kapitálu

snižuje

jeho

mezní

produktivitu

a

vytváří

tlak

na

upřednostňování investic do lidského kapitálu, které umožní vyrovnanější rozdělení důchodů ve společnosti a pokles příjmové nerovnosti. Na základě této teorie byla považována příjmová nerovnost v subsaharské Africe – nejméně rozvinutém regionu světa – za nízkou (viz např. [107]). [107] [326]

118

Viz subkapitolu 3.5 na straně 109.

99

Od 90. let, kdy se boj s chudobou stal úhelným kamenem rozvojových programů a projektů, se však ukazuje, že sociální, a zvláště pak příjmová nerovnost nejen významně diverzifikuje společnost rozvojových zemí, ale představuje také jednu z klíčových příčin dosud nepříliš úspěšného boje s absolutní chudobou a hladem. Shrnutí vývoje příjmové nerovnosti vyjádřené hodnotou Giniho koeficientu obsahuje Tab. 15, přičemž vyšší hodnota Giniho koeficientu značí také vyšší úroveň důchodové nerovnosti. [263] [227] Tab. 15

Mediány Giniho koeficientů podle regionů a dekád 60. léta

70. léta

80. léta

90. léta

Východní Evropa

22,76

21,77

24,93

28,60

Jižní Asie

31,67

32,32

32,22

31,59

Země OECD and HIC

32,86

33,04

32,20

33,20


34,57

34,40

34,42

34,80

Blízký východ a severní Afrika

41,88

43,63

40,80

39,72

Subsaharská Afrika

49,90

48,50

39,63

42,30

Latinská Amerika

53,00

49,86

51,00

50,00

Zdroj: [66] [227] Tabulka ukazuje na dvě pozoruhodné skutečnosti. Jednak na fakt, že v průběhu posledních čtyř dekád 20. století se příjmová nerovnost v subsaharské Africe poněkud zmenšila, což by podle Kuznetsovy teorie předpokládalo, že ekonomiky nastupují do fáze hospodářské vyspělosti a jejich investice směřují především do lidského kapitálu. To může být s ohledem na rozvoj základního školství a boj s negramotností do jisté míry pravda, jistě to však neodpovídá Kuznetsově předpokladu o hospodářské síle a vyspělosti země. [227] Z Tab. 15 je však také patrné, že subsaharská Afrika není regionem, který vykazuje nejvyšší důchodovou nerovnost. Pravděpodobně v důsledku krátké koloniální éry a menší vojenské i politické síly evropských kolonizátorů té doby totiž v subsaharské Africe nedošlo ke striktnímu oddělení koloniálních společenských špiček požívajících veškerých výhod, politických práv a ekonomické moci od otroků pracujících na plantážích, jak tomu bylo v Jižní a latinské Americe. V subsaharské Africe až na výjimky 119 zůstala i v době evropského kolonialismu půda v rukou Afričanů a také základní zpracování a prodej realizovali sami „domorodci“. SSA tedy sice není regionem s největší příjmovou nerovností, je však bezpochyby regionem nejchudším. [205] [227] To, že subsaharská Afrika není ekonomicky ani politicky homogenním regionem, prokázaly předchozí podkapitoly nadevší pochybnost. Index lidského rozvoje naznačil velmi hrubé obrysy sociální diferenciace jednotlivých zemí, která je patrná také z hodnot Giniho koeficientu v Tab. 14 na straně 92. Důchodová nerovnost je nejvyšší v zemích jižní Afriky (Namibie, Lesotho a

119

Ke zmíněným výjimkám patří Zimbabwe a Jižní Afrika, země, které se až dodnes potýkají s problematickým soužitím původního obyvatelstva s „bílými“ přistěhovalci. Ani jejich důchodová nerovnost však není v kontextu subsaharské Afriky nijak mimořádná (viz Tab. 14 na straně 92).

100

Botswana), ale také ve Středoafrické republice a Sierra Leone. Naopak nejnižší příjmovou nerovností se může pochlubit Rwanda, Etiopie a Burundi. Vedle příjmové (důchodové) nerovnosti se některé studie (např. [258]) zabývají také problematikou majetkové diferenciace společnosti, 120 postavenou obvykle na hodnocení vybavenosti domácností. S ohledem na malý počet provedených šetření, kdy nejstarší z nich byly publikovány někdy na přelomu tisíciletí, nejsou metodika ani sledovaný „majetkový koš“ ještě zcela ustáleny a standardizovány. Přesto lze konstatovat, že podobně jako výrazně kolísá příjmová nerovnost mezi subsaharskými ekonomikami, tak mezi nimi panuje také značná majetková diferenciace (viz Tab. 16). Tab. 16

Srovnání majetkové a příjmové nerovnosti v SSA

GDP p. c. (rok 2003, stálé ceny 2000, USD)

Giniho koeficient příjmové nerovnosti Rok Celkem šetření

Theilův index majetkové nerovnosti Celkem

Venkov

Město

Rok šetření

Burkina Faso

252,88

48,2 %

1998

0,638

0,403

0,199

1999

Ghana

275,86

40,8 %

1998

0,345

0,301

0,201

1998

Keňa

340,81

42,5 %

1997

0,362

0,295

0,105

1998

Madagaskar

233,18

47,5 %

2001

0,468

0,314

0,370

1997

Mali

257,91

50,5 %

1994

0,609

0,449

0,281

1995

Niger

177,65

50,5 %

1995

1,185

0,421

0,202

1997

Nigérie

357,36

50,6 %

1996

0,410

0,735

0,416

1999

Senegal

485,45

41,3 %

1995

0,441

0,416

0,198

1992

Tanzanie

308,70

38,2 %

1993

0,357

0,215

0,246

1999

Uganda

276,54

43,0 %

1999

0,484

0,285

0,252

1995

Zambie

354,45

52,6 %

1998

0,370

0,287

0,089

1996

Zimbabwe

479,16

56,8 %

1995

0,413

0,327

0,052

1999

Zdroj: [258] [227] [326] Majetková a příjmová diferenciace bývá větší u obyvatel městských oblastí než v domácnostech venkovanů. Domácnosti s nízkou úrovní příjmů navíc v subsaharské Africe častěji vlastní ornou půdu nebo dobytek, méně pravděpodobné je u nich vlastnictví ledničky, televizoru, automobilu nebo šicího stroje. Domácnosti vedené ženami častěji nedisponují vlastní půdou, což však může být spíše důsledek sociální než příjmové diskriminace žen. 121 [227] Ženy čelí v africké společnosti převládající diskriminaci také z hlediska přístupu ke vzdělání, přičemž rozdíly ve vzdělání mužů a žen jednak rostou s úrovní vzdělání (rozdíl mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných mužů a žen je větší než rozdíl mezi podílem mužů a žen se základním vzděláním), jednak bývají větší ve venkovských a chudších regionech. I v tomto ohledu ovšem existují v subsaharské Africe výjimky. Např. v Lesothu je tradičně podíl 120

Pro měření majetkové nerovnosti bývá častěji než Giniho koeficient používán Theilův index, který umožňuje snadnější dekompozici. [326] [264]

121

Viz též subkapitolu 1.3.3.4 na straně 52.

101

vzdělaných žen vyšší než podíl mužů, což je dáno úlohou mužů ve společnosti (pasáci dobytka) a také jejich představami o ideálním pracovním místě (horník v jihoafrickém dole). Podobně vyznívá také nerovný přístup obyvatel subsaharské Afriky k ostatním veřejným statkům, včetně zdravotnických služeb, což má ničivé důsledky zejména v chudých regionech. Např. v Mosambiku projde kompletním očkováním 80 % městských dětí, ale jen 42 % dětí na venkově. V Senegalu žije v městských oblastech 80,2 % populace ve vzdálenosti do 30 minut od nemocnice, na venkově je to jen 41,6 %. V podstatě stejné je i hodnocení přístupu ke zdrojům nezávadné vody. 122 [227] Zatímco analýzy účinků vysoké sociální nerovnosti na hospodářský růst jsou zatím poměrně vzácné (viz např. [26]), o studiích věnovaných specificky subsaharské Africe ani nemluvě, od 90. let přibývá výzkumů zaměřených na sociální nerovnost a boj s chudobou (viz např. [44], [306] a [112]). Jejich výsledky jsou nicméně jen málo překvapivé. Ukázaly totiž na zřejmý fakt, že pokud hospodářský růst v ekonomice prohlubuje příjmovou nerovnost, nevede k tak intenzivnímu snižování chudoby, jako v případě, kdy je dodatečný příjem z rostoucího produktu rozdělen rovnoměrně mezi všechny skupiny obyvatel. Např. v Namibii s Giniho koeficientem na úrovni 70,7 % není bez snížení příjmové nerovnosti možné počítat s redukcí chudoby na polovinu do roku 2015. 123 I při snížení důchodové nerovnosti na 63 % by bylo potřeba k redukci chudoby o 50 % každoročního hospodářského růstu ve výši přinejmenším 3,7 % po dobu deseti let. [44] [227]

2.6

Shrnutí

Prakash Loungani ve svém článku „Nerovnost: Teď ji vidíte, teď ne.“ ([194]) upozorňuje – podobně jako předchozí odstavce kapitoly 2 – na skutečnost, že z různých úhlů pohledu se může diferenciace (event. konvergence) různých kohort obyvatel, celých ekonomik, ba i skupin zemí jevit různě. V návaznosti na kapitolu 1 však subkapitoly věnované diferenciaci rozvojového světa prokázaly nejen to, že celková současná ekonomická, sociální a také politická situace subsaharského regionu je ve srovnání s ostatními rozvojovými regiony žalostná, ale i to, že dlouhodobý vývoj vykazuje spíše stagnující nebo jen velmi pozvolna rostoucí trendy, které subsaharskou Afriku vzdalují jak od rozvinutých ekonomik, tak i od ostatních rozvojových zemí. Subkapitoly zaměřené na vnitřní diferenciaci subsaharského regionu poukázaly na poměrně zřetelnou kohezi všech čtyř regionální seskupení z hlediska sociálně-ekonomické situace (měřené indexem HDI), která vyrovnává jinak pozvolna rostoucí rozdíly v ekonomické úrovni regionálních integrací. Při bližším pohledu a grafickém znázornění hospodářského vývoje

122

Viz též dříve kapitolu 1.3.3 na straně 45.

123

Redukce chudoby je První MDG – viz poznámku pod čarou 185 na straně 141 a Tab. 5 na straně 34.

102

národních ekonomik těchto integračních celků se projevila značná diferencovanost v podstatě ve všech čtyřech regionech. V každé regionální integraci bylo možné identifikovat jednoho nebo dva ekonomické „vůdce“, zatímco vývoj ostatních členů seskupení obvykle značně pokulhává. Je však nutné si uvědomit, že ani Rovníková Guinea (v případě CEMAC) ani Kapverdy (v případě ECOWAS) nelze s ohledem na jejich malou rozlohu i lidnatost 124 považovat za potenciální hospodářské tahouny celého regionu. Tradiční velcí ekonomičtí hráči obou těchto seskupení (Gabon v CEMAC a Pobřeží slonoviny, event. Nigérie v ECOWAS) se však potýkají se značnými potížemi projevujícími se stagnací nebo propadem v ekonomických, sociálních a často i politických indikátorech. Naproti tomu situace v SADC i v ESA napovídá, že oba tyto regionální integrační celky (mimo evidenci Evropské unie provázané řadou společných členů a posílené o Jižní Afriku a Egypt) mají poměrně spolehlivé hospodářské vůdce a realizace podnikatelského záměru v některé ze zemí těchto regionálních integrací by mohla českému investorovi otevřít neobsazené africké trhy, jejichž budoucnost se přeci jen jeví jako perspektivnější a jejichž podnikatelská rizikovost je přijatelnější (i z pohledu politické stability a dodržování základních lidských práv a svobod) než v případě CEMAC a ECOWAS. Shrnutí závěrů dosažených v prvních dvou kapitolách formalizuje Tab. 17. Tab. 17

Shrnutí závěrů kapitol 1 a 2

Hypotéza H1.1 Vývoj regionu subsaharské Afriky se od 2. poloviny 20. století významně odlišuje od dalších rozvojových regionů. H1.2 Problémy, s nimiž se potýkají subsaharské ekonomiky, jsou odlišné od problémů v jiných rozvojových zemích a představují značnou hrozbu pro zahraniční podnikatelské subjekty. H1.3 V rámci subsaharské Afriky dochází k regionální, k národní a k sociální (příjmové, resp. majetkové) diferenciaci. H1 Region subsaharské Afriky prošel natolik specifickým vývojem a jeho kulturní, ekonomické i politické tradice jsou natolik odlišné od jiných světových regionů, že při řešení podnikatelského záměru v této oblasti nebude možné jednoduše aplikovat recepty účinné v jiných regionech.

Závěr Ano. Afrika dlouhodobě zaostává v ekonomickém, sociálním i politickém vývoji. Ano. Některé problémy identifikované v předchozích kapitolách se projevují v subsaharské Africe ve zdaleka největším měřítku a se zdaleka nejhoršími následky. Ano. Dochází k ekonomické diferenciaci. Ne. Dochází k sociálně-ekonomické kohezi. Ne. Dochází k pomalé příjmové kohezi. Ano. Hypotézu na první pohled potvrzují slova Davida 125 Browera: „Myslet globálně, jednat lokálně.“ Pravdou ovšem je, že v subsaharském regionu je kromě barvitých lokálních tradic a zvyklostí navíc mimořádně vysoká koncentrace problémů a rizik, kterým se podnikatel musí přizpůsobit a která nedokáže významně ovlivnit.

Zdroj: [vlastní]

124

Viz Tab. 14 na straně 92.

125

FOE Mourns Death of Founder. Friends of Earth (FOE) – Press Release. 07/11/2000. [online] [cit. 05/07/2006] Dostupné z David Brower: „Think Globally, Act Locally.“

103

3 Základní přístupy k řešení problémů rozvojových zemí Subkapitola 2.5 poukázala na kritickou důležitost hospodářského růstu při redukci chudoby v ekonomice a jejím dalším rozvoji, upozornila však také na určité mantinely, které úzce ekonomicky

zaměřený

přístup

limitují.

Následující

odstavce

rozvinou

problematiku

vybraných historických i současných konceptů růstu a rozvoje, coby teoretického podkladu pro řešení problémů rozvojových zemí a základního argumentu existence a oprávněnosti mezinárodní rozvojové pomoci.

3.1

Teorie modernizace

Teorie modernizace představuje jednu z prvních moderních rozvojových teorií, objevila se již počátkem 50. let a jejím základem byl předpoklad, že rozvinuté ekonomiky budou hrát dlouhodobě významnou roli při podpoře a udržování technologického pokroku a rozvoje tzv. podrozvinutých 126 národů. Během 50. let se hlavní pozornost zastánců této teorie zaměřila na fenomén veřejných sdělovacích prostředků, masmedií, jako modernizační síly pro podrozvinutý svět. Sdělovací prostředky byly vnímány jako základní prostředek šíření nových sociálních i liberálních ekonomických teorií, moderních technologií, vzdělanosti (resp. gramotnosti) i kultury. [321]

Obecně je teorie modernizace chápána jako model, v němž země Druhého a Třetího světa ekonomicky, politicky, kulturně i demograficky profitují z pomoci a podpory ze strany Prvního světa. Západní tržní ekonomiky jsou považovány za nejvyspělejší region světa, zatímco Třetí svět je jen v ranější fázi vývoje. Vývojová stádia postupují od tradičních (kmenových) sociálních struktur ke společnostem západního typu a rozvojové země pouze zaostaly ve svém vývoji, a je jim proto třeba pomoci. [321] Jedním z předních představitelů teorie modernizace je Walt Whitman Rostow, který se snažil předložit ucelený model nezbytných předpokladů pro nastartování hospodářského i sociálního rozvoje v zaostalých regionech světa.

126

Viz též úvod kapitoly 1 na straně 20.

104

3.1.1

Rostowův model hospodářského vzestupu

Walt Whitman Rostow publikoval svůj model hospodářského růstu poprvé v roce 1960 ([256]). Rostow vychází z liberální ekonomické školy, nicméně se nebrání myšlence ovlivňování tempa ekonomického rozvoje ze strany státu. Základem modelu je předpoklad, že modernizace probíhá v pěti fázích, které se vzájemně odlišují charakteristickými jevy v oblasti sociálního rozvoje, investic a spotřeby. 127 Délka jednotlivých fází se liší nejen mezi ekonomikami, ale i mezi regiony. Rostow sestavil svůj model na základě historické analýzy vývoje zemí, které byly již v 50. letech považovány za rozvinuté ekonomiky. Jedná se tedy o analýzu úspěšných případů hospodářského rozvoje a model implicitně předpokládá, že při splnění základních podmínek každá

ekonomika

nevyhnutelně

spěje

k vyspělosti.

Nezkorumpovaná,

disciplinovaná

ekonomika, která reinvestuje své zisky, dokáže vytvořit a prosadit určité normy sociálního a politického fungování a identifikovat své konkurenční výhody, směřuje k období vzestupu a k vyspělosti. Podle Rostowa je tento vývoj lineární a pouze za předpokladu nesplnění některé z uvedených podmínek dochází k jeho přerušení. [256] Dalším slabým místem modelu je skutečnost, že předpokládá značné surovinové bohatství v každé ekonomice nebo přinejmenším uvažuje pouze velké ekonomiky (jak co do rozlohy, tak i počtem obyvatel), malým ekonomikám bez strategických surovin (uhlí, železná ruda, ropa, úrodná půda apod.) a kompetentních politiků Rostowův model mnoho šancí nedává, přestože například Mauricius nebo Seychely dosahují ve srovnání s ostatními subsaharskými zeměmi úctyhodných hospodářských výsledků i bez strategických surovinových zásob a rozsáhlých domácích trhů. [321]

3.2

Teorie závislosti (Singer – Prebischova teorie)

Je fakticky reakcí na teorii modernizace. Raul Prebisch a Hans Winter si již na konci 50. let všimli, že hospodářský růst zemí rozvinutého Severu nestimulují rozvoj ekonomicky slabých zemí Jihu, dokonce se zdálo, že ekonomické aktivity Severu země Jihu poškozují. Singerovo a Prebischovo

původní

vysvětlení

bylo

poměrně

přímočaré:

rozvojové

země

vyvážejí

nezpracované suroviny a zemědělskou produkci do rozvinutých zemí, kde dojde k jejich zpracování, přičemž přidaná hodnota prakticky vždycky převyšuje hodnotu suroviny, takže rozvojové země, které z rozvinutých ekonomik dovážejí zpracovanou produkci, nebudou nikdy

127

Jednotlivé fáze shrnuje Příloha IV na straně XX.

105

schopné ze svých vývozů dovozy plně financovat. Řešení, které Prebisch navrhl, spočívalo v importní substituci. 128 [106] [321] Na základě této tzv. Singer – Prebischovy hypotézy vznikla teorie závislosti, jejímž jádrem je teze, že chudoba a bída rozvojových zemí není způsobena tím, že tyto ekonomiky nejsou zapojeny do mezinárodního obchodu, nebo že do něj nejsou zapojeny „zcela“, ale tím, jakým způsobem jsou do světové ekonomiky zapojeny. Teorie závislosti dělí národní ekonomiky na dominantní a závislé 129 a vychází přitom ze tří základních premis:

Chudé národy poskytují dominantním ekonomikám své nerostné zdroje, levnou pracovní sílu, své trhy a stávají se cílem vysloužilých technologií z rozvinutých zemích, které na základě toho dosahují vyššího životního standardu.

Dominantní země aktivně udržují rozvojové země v závislém postavení opatřeními svých zahraničních politik i jinými aktivitami. Podle teorie závislosti vyplývá závislé postavení rozvojových zemí ze skutečnosti, že rozvojové země používají své výrobní faktory dlouhodobě neefektivně, k čemuž je nutí dominantní ekonomiky. Dominantní země mají na závislé státy vliv již po několik staletí, politické i společenské elity získaly obvykle vzdělání v dominantní zemi a sdílejí s ní základní hodnoty, včetně liberálně-ekonomické orientace. Proto řada rozvojových zemí vyváží ovoce a jiné zemědělské produkty navzdory tomu, že její obyvatelstvo trpí hladem a podvýživou.

Jakýkoli pokus závislých národů odolávat nebo se dokonce vymanit z vlivu dominantních zemí má za následek uvalení ekonomických sankcí nebo vojenskou invazi. [106] [321] Za hlavní nástroje uplatňování a posilování dominantního postavení rozvinutých zemí jsou považovány nadnárodní korporace, mezinárodní komoditní trhy, zahraniční pomoc, komunikace a hromadné sdělovací prostředky aj. [106] [321] Teorie závislosti dává do značné míry odlišný náhled na řešení problémů rozvojových zemí. Historický vývoj rozvinutých ekonomik postavený na exploataci jejich kolonií totiž logicky nelze považovat za reálný vzor pro hospodářský rozvoj dnešních rozvojových zemí. Zastánci teorie závislosti navíc poukazují na faktickou nepoužitelnost neoklasického modelu hospodářského růstu, 130 který se zabývá otázkami výroby, ale neřeší problematiku distribuce bohatství v ekonomice (ta je ponechána na volném trhu). Navíc předpokládá flexibilní tržní prostředí rychle reagující na změny a nepodléhající netržním zásahům a vlivům, což je situace – např. v subsaharské Africe s tradiční rasovou, etnickou i pohlavní diskriminací a vysokou mírou

128


129

Vzhledem k tomu, že principy teorie závislosti má ve svých přístupech marxismus, neokolonializmus, Wallersteinova teorie „světového systému“, Innisova teorie „centrum/periferie“ aj. vyskytují se také různé názvy pro označení těchto dvou skupin. Kromě dominantní – závislé ("dominant/dependent"), např. centrum – periferie ("center/periphery" nebo "metropolis/hinterland") nebo metropolitní – satelitní ("metropolitan/satellite"). [106] [321]

130

Viz kapitolu 3.6 na straně 113.

106

korupce – jen málo reálná. Teorie závislosti proto přikládá velký význam nikoli ekonomickému růstu (který zohledňuje jen produktivitu výrobních faktorů), ale ekonomickému rozvoji, 131 indexům střední délky života, vzdělanosti aj. [106] [321] Podle zastánců teorie závislosti tedy nemusí být neoklasický model hospodářského růstu, liberalizace domácích trhů a úzké zapojení rozvojové ekonomiky krokem správným směrem. Ranější příznivci teorie závislosti proto doporučovali rozvojovým zemím strategii soběstačnosti, nicméně příklady Velkého skoku v Číně a socialistického experimentu v Tanzanii (nazývaného "Ujamaa") ukázaly na její dlouhodobou neudržitelnost, která ústila v hladomory a humanitární krize. Spíše než soběstačnost dnes doporučují stoupenci teorie závislosti rozvojovým zemím politiku kontrolovaného zapojení do světové hospodářství, jinými slovy využívat jen těch spojení s globální ekonomikou, která slibují zlepšení sociální a ekonomické úrovně většiny obyvatel (strategie samostatnosti). [106] [321]

3.3

Dvouschodkový model růstu

Předchůdcem dvouschodkového modelu růstu je tzv. Harrod – Domarův model vyvinutý již ve 30. letech 20. století. Jeho základem je konstatování, že objem investic je v uzavřené ekonomice závislý na velikosti úspor, resp. v rovnováze je objem investic roven objemu národních úspor. Ekonomický růst je tedy klíčově závislý na velikosti národních úspor a samozřejmě také na podílu kapitálu na produkci (tzv. kapitálový koeficient). 132 Přitom model sám naznačuje, že skutečný hospodářský růst bude kolísat kolem své dlouhodobé stabilní hodnoty a vytvářet období konjunktury spojená s cyklickým růstem cenové hladiny a období recese charakteristická cyklickou nezaměstnaností. [30] V 60. letech byl Harrod – Domarův model doplněn o zahraniční obchod a aplikován na situaci rozvojových zemí, čímž vznikl dvouschodkový model růstu. Jeho základní myšlenka vychází z reality rozvojových zemí, v nichž vysoce převažuje nabídka práce poptávku po ní a analýza cyklických výkyvů nezaměstnanosti z původního Harrod – Domarova modelu tak ztrácí smysl. Tento „schodek“ na trhu práce je nahrazen schodkem mezi investicemi a úsporami (nedostatečné úspory neumožňují realizovat investice a to se odráží v nízké poptávce firem po práci)

133

a s ohledem na předpoklad otevřené ekonomiky také schodkem zahraničních měn

(hodnota vývozů, resp. přílivů konvertibilních zahraničních měn nepostačuje na pokrytí dovozu 131

Ekonomický růst je chápán jako růst GDP nebo jiné agregátní ekonomické veličiny měřící výkon hospodářství. Ekonomickým rozvojem se rozumí ekonomický růst a strukturální (tzn. především technicko-ekonomické a sociálněekonomické) změny, např. v oblasti zaměstnanosti, životní úrovně, vlastnických vztahů apod. [148]

132

Původní Harrod – Domarův model se stal také podkladem pro Rostowa při formulování jeho modelu hospodářského růstu (viz kapitolu 3.1.1 na straně 105).

133

V tomto bodě dvouschodkový model „příjemně“ rezonuje s teorií bludného kruhu bídy (viz kapitolu 1.3.2.1 na straně 43).

107

kapitálových statků). Poměrně jednoduchým způsobem lze díky tomuto modelu spočítat, jak velké kapitálové přílivy by v rozvojové ekonomice vedly k dosažení stabilního hospodářského růstu, resp. jaký objem zahraniční rozvojové pomoci by k tomu postačoval. Právě jednoduchost modelu je pravděpodobně důvodem, proč jej ještě dnes používá jak Světová banka, tak Mezinárodní měnový fond i regionální rozvojové banky při obhajování projektů rozvojové pomoci ([79]). [84] [30] Dvousložkový model však kromě jednoduchosti neoplývá žádnými reálnými kvalitami. Je zřejmé, že se soustředí pouze na kvantitativní hledisko schodku úspor a investic bez ohledu na to, jakým způsobem jsou úspory (resp. finanční zdroje pro investice) v ekonomice alokovány a distribuovány. Jinými slovy model vůbec nepředpokládá, že by mohla být rozvojová pomoc využita jinak než na investice a nezohledňuje otázku splácení event. rozvojových půjček (což se v 80. letech ukázalo jako kritické). Model navíc předpokládá konstantní kapitálový koeficient (neboli konstantní výnosy z kapitálu), práci a kapitál považuje za komplementy a hospodářský růst a rozvoj za synonyma. O překonání tohoto modelu se konečně pokusil již Robert Merton Solow a další. 134 [30]

3.4

Teorie zaostalosti

Hypotéza, resp. teorie zaostalosti ("backwardness") je ekonomickým modelem hospodářského růstu vypracovaným Alexandrem Gerschenkronem, 135 který ji uveřejnil počátkem 60. let. Základní myšlenka této teorie spočívá v pozitivní roli relativní ekonomické zaostalosti, která v hospodářství vyvolává systematické nahrazování předpokládaných nezbytných podmínek industriálního hospodářského růstu. Státní intervence tak kompenzují nedostatečné kapitálové zásoby; pracovní síla, podnikatelé a technologické kapacity se snaží o modernizaci. Teorie zaostalosti se staví do opozice vůči Rostowově modelu hospodářského vzestupu a snižuje také význam kapitálové akumulace. Model je postaven na čtyřech klíčových bodech: [321] [110]

Relativní ekonomická zaostalost vytváří napětí mezi příslibem ekonomického růstu, jaký je dosahován ve „vedoucí“ ekonomice, a pokračující stagnací v ekonomice domácí. Toto napětí se projevuje v podobě politických změn nebo institucionálních inovací, které nahrazují nedostatky v základních předpokladech hospodářského růstu.

Čím větší je deficit ekonomické úrovně „zaostávající“ ekonomiky, tím intenzivnější a častější zásahy do tržní ekonomiky budou potřeba. Tyto zásahy se budou zaměřovat

134

Viz kapitolu 3.6 na straně 113 a dále.

135

Alexandr Gerschenkron byl původně zastánce rakouské ekonomické školy, později její velký kritik (zejm. v období, kdy rakouskému ministerstvu financí vládl Eugen von Böhm-Bawerk, propagátor úsporné fiskální politiky).

108

především na ochranu rodících se průmyslových odvětví a rozvoj podnikání, ale budou k nim patřit i opatření ke snížení soukromé spotřeby a zvýšení úspor domácností.

Čím více bude domácí ekonomika zaostávat, tím častěji se budou objevovat snahy zvýhodnit domácí výrobu investičních statků na úkor spotřebního zboží; snahy zaměřit se na kapitálově náročnou výrobu na místo pracovně náročné; snahy využít výnosy z rozsahu a budovat velkovýroby; ale také snahy využívat více nákup zahraničních technologií, než vývoj vlastních domácích.

Čím zaostalejší bude domácí ekonomika, tím méně je pravděpodobné, že by zemědělský sektor mohl poskytnout vznikajícímu průmyslu rostoucí trhy a tím více bude ekonomika závislá na růstu produktivity práce a na mzdové úrovni zaměstnanců průmyslu. Tento nehomogenní vývoj je v ekonomice možný za předpokladu častých státních zásahů a spolupráce státu na hospodářském rozvoji. [110] Přestože Alexandr Gerschenkron odmítl definovat a kvantifikovat samotný pojem „zaostalost“, zaostalost většiny zemí subsaharského regionu nelze zřejmě zpochybnit. Praktická využitelnost Gerschenkronova modelu v Africe ovšem naráží na řadu překážek. Tou nejzásadnější je tak velká zaostalost řady subsaharských ekonomik, že nelze předpokládat, že by ekonomika byla schopná úspěšně realizovat výrobu investičních statků (nemá na to nejen kapitálové ani pracovní kapacity), ani že by domácnosti byly schopné omezit svou spotřebu a zvýšit úspory. V řadě zemí se hypotéza zaostalosti nemůže opřít ani o fungující vládu a její potenciál hospodářsko-politických opatření orientovaných primárně na hospodářský růst a rozvoj. 136

3.5

Teorie industrializace

Industrializace je obvykle chápána jako etapa ekonomického rozvoje, pro níž je charakteristický rychlý růst průmyslu, zejména zpracovatelského, resp. transformace společnosti a hospodářství z předindustriální (ekonomiky předindustriální doby jsou charakteristické nízkou úrovní akumulace kapitálu) do industriální podoby. Na pozadí těchto technicko-ekonomických změn probíhají v hospodářství také změny sociálně-ekonomické, které vedou k postupnému překonávání vnitřního dualismu nebo pluralismu. Z hlediska zahraničního obchodu je industrializace spojena s růstem podílu průmyslových výrobků charakterizujícím změnu v zapojení rozvojové země do mezinárodní dělby práce. Podle toho, na kterou oblast ekonomiky rozvojových zemí se industrializace primárně zaměřuje, lze rozlišit tzv. "inward looking industrialization“, neboli industrializaci zaměřenou na národní hospodářství bez důrazu na jeho vnější vazby, a tzv. "outward looking industrialization", v níž naopak zahraničně-obchodní vazby hrají klíčovou úlohu (také s ohledem na poválečný vývoj, 136

Viz též kapitolu 1.3.5 na straně 63.

109

internacionalizaci a globalizaci, sílící asymetrickou interdependenci rozvojových a rozvinutých zemí atd.). Historicky tak lze rozlišit tři základní strategie industrializace: 137

3.5.1

Importní substituce

Importní substituce, neboli nahrazování dovozů je historicky nejstarší strategií industrializace. Je postavena na filosofii ne nepodobné merkantilismu, neboť se snaží dosáhnout maximálních objemů exportů a minimalizovat při tom import. Tato strategie má tři základní pilíře:

Aktivní hospodářská politika zaměřená na podporu rozvoje průmyslu a dotování výroby strategických produktů, které byly do té doby dováženy.

Protekcionistická opatření (zejména cla). Monetární politika udržující nadhodnocený kurz domácí měny. [321] Importní substituce vedla často ke krátkodobému zlepšení zahraničně-obchodní bilance a v řadě případů se podařilo nahradit část do té doby dovážených zpracovaných produktů domácími výrobky. Zřídkakdy se však rozvojovým ekonomikám podařilo postoupit v procesu industrializace až do fáze, kdy by byly schopné produkovat nejen spotřební zboží, ale také výrobní prostředky. Protekcionistická opatření a nadhodnocené měny navíc výrazně deformovaly domácí průmyslový vývoj, nemluvě již o efektivnosti výroby. [148] K největším problémům v ekonomikách, které aplikovaly strategii importní substituce, došlo v 80. letech, kdy v důsledku expanzivních hospodářských politik zejména v Jižní Americe přestaly být země tohoto regionu schopné dostát svým zahraničním závazkům a musely požádat IMF o pomoc. Výsledkem byl tzv. Washingtonský konsensus z počátku 90. let 20. století, fiskální restrikce a liberalizace trhů. [321] [148]

3.5.2

Exportní orientace

Nedostatky substituce dovozů mělo vyřešit zaměření industrializace na zahraniční obchod. Strategie exportní orientace vychází z teorie komparativních výhod, 138 podmínkou její úspěšnosti je však především existence zahraniční poptávky po zboží. „Rozvíjí-li se průmysl v závislosti na mezinárodních tržních silách jako na jednom z významných faktorů, jde o podporu vývozu charakterizovanou jako exportní orientovaná strategie industrializace. Rozvíjí-li se průmysl v závislosti na těchto tržních silách jako na určujícím faktoru, jde o exportně 137

Kromě dále uvedených tří strategií industrializace, existuje řada dalších, například Rosenstein-Rodanova teorie velkého popudu ("big push") postavená na masivní intervenci státu a nastartování hospodářského rozvoje v klíčovém odvětví aj. [217] [84]

138

Pro podrobnosti viz [173].

110

determinovanou strategii.“ 139 Pro obě exportní strategie industrializace nicméně platí předpoklad těsného zapojení národní ekonomiky do mezinárodního obchodu, rušení protekcionistických opatření a snaha zvýhodňovat export podhodnoceným kurzem domácí měny. Vlády se snaží zvýhodňovat odvětví v národním hospodářství, která se zaměřují na export, a přilákat zahraniční investory. Průmyslový růst založený na zahraniční poptávce může být velmi rychlý, ale také velmi nejistý a často i nekompatibilní s národními cíly. Důsledkem mohou být nejen finanční krize, ale také strukturální deformace, nehledě již k tomu, že exportní orientace nebo determinace může klást překážky vládám rozvojových zemí při jejich snahách o dosažení sociální stability v zemi. Kromě toho může intenzivní upřednostňování kapitálově náročné industrializace před rozvojem zemědělství vést až k poklesu zemědělské produkce, odlivu obyvatelstva z venkova do měst, zvyšování výskytu hladu a podvýživy a k problémům souvisejícím se vznikem slumů. Navíc zvýšení produktivity práce v zemědělství je v řadě zemí spojeno s vyššími výnosy a menšími náklady, než bezmyšlenkovité prosazování rozvoje průmyslu. [148] [215] [321] V současné situaci je navíc využitelnost exportní orientace dalšími rozvojovými zeměmi značně omezena, a to hned několika faktory: Jednak je to podstatně pomaleji rostoucí světová poptávka, jednak mnohem větší „tlačenice“ rozvojových zemí, které se snaží o proniknutí na trhy rozvinutých ekonomik, a v neposlední řadě také podstatně menší preferenční výhody, které rozvinuté země rozvojovým ekonomikám poskytují. [148] [321]

3.5.3

Endogenní industrializace

Endogenní industrializace, jak samotný název napovídá, je koncipována na základě vnitřního trhu. Jejím podstatným rysem je snaha spoléhat se na vlastní zdroje (namísto rozsáhlých dovozů typických pro NIC ve fázi exportně orientované, resp. determinované industrializace) a řešit důsledněji sociální aspekty hospodářského růstu. Endogenní industrializace se zaměřuje na rozvoj venkova, spolupráci zemědělského sektoru se zpracovatelským průmyslem apod. Snaží se na jedné straně udržet těsné vztahy s rozvinutými ekonomikami, na straně druhé však zdůrazňuje nezbytnost systematického omezování negativních dopadů zahraničního obchodu a mezinárodní dělby práce na rozvojové země. [148]

139

Holub, A. – Foltýn, J. – Ordnung, N.: Rozvojová ekonomika. 1. vyd. Praha: Vysoká Škola Ekonomická v Praze, 1993. ISBN 80-7079-423-2. str. 77.

111

3.5.4

Holandská nemoc

K negativním efektům "outward looking industrialization", a to především exportní orientace lze řadit také tzv. holandskou nemoc ("Dutch Disease"). Jedná se o ekonomický koncept vyvinutý Warnerem Maxem Cordenem a Jamesem Peterem Nearym počátkem 80. let, který předpokládá ekonomiku se třemi základními sektory hospodářství: rozvíjejícím se exportním sektorem ("booming sector"; v rozvojových zemí se obvykle jedná o těžbu ropy, zemního plynu, zlata, diamantů, bauxitu, ale také může jít o pěstování kávy, kakaa, koky apod.), stagnujícím exportním sektorem ("lagging sector" nebo "non-booming sector"; v rozvojových zemích často zemědělství a zpracovatelský průmysl) a sektorem, jehož produkce není v mezinárodním obchodě prodejná (včetně sektoru služeb; tzv. "non-tradable sector"). Růst příjmů ekonomiky z rostoucího sektoru má v hospodářství dva hlavní efekty:

Efekt přesunu zdrojů: Úspěšný vývoz produkce rostoucího exportního odvětví ekonomiky vede k realokaci zdrojů (kapitálu i práce) ze stagnujícího sektoru do sektoru růstového. Dochází k přímé deindustrializaci stagnujícího sektoru.

Výdajový efekt: Růst příjmů ze zahraničního obchodu vede obvykle k růstu poptávky po mezinárodně neobchodovatelné produkci, k růstu poptávky po práci v tomto odvětví (tzv. nepřímá deindustrializace stagnujícího sektoru) a k růstu ceny produkce tohoto sektoru. Vzhledem k tomu, že cena mezinárodně obchodovatelných komodit je dána tržně a jednotlivé země ji nemohou ovlivňovat, zatímco cena mezinárodně neobchodovatelných komodit v zemi roste, dochází k tlakům na reálné zhodnocení měny, které však snižuje konkurenceschopnost domácích producentů na světových trzích a vede také k odchodu zahraničních investorů. V okamžiku, kdy zemi začnou docházet nerostné zásoby nebo kdy jejich cena na světových trzích poklesne, se ekonomika dostává do potíží, neboť obnova a opětovná industrializace alternativního sektoru probíhá jen pomalu a v důsledku zastarávání tohoto odvětví ve srovnání se zahraničím přišli producenti o značnou část své původní komparativní výhody. Vlády, jejichž příjmy plynou především z prodeje nezpracovaných surovin (nikoli z daní), nepociťují potřebu budovat státní aparát a často zanedbávají i vzdělávání, zdravotnictví apod. (tzv. prokletí surovin, "resource curse"). Přílivy konvertibilních zahraničních měn tak mohou v rozvojových ekonomikách vést k převážení negativních efektů a dlouhodobé degeneraci hospodářství. [236]

112

[321]

3.6

Solowův model exogenního růstu

Solowův model exogenního růstu je neoklasickým modelem hospodářského růstu postaveným na Harrod – Domarově modelu, 140 který Robert Merton Solow v polovině 50. let doplnil o růst produktivity. Solow předpokládá klesající výnosy z kapitálu i práce a zároveň konstantní výnosy z rozsahu (tzn. z obou výrobních vstupů dohromady). Navíc Solow do modelu přidal novou proměnnou zohledňující technologickou úroveň (závislou na čase, ale oddělenou od práce a kapitálu). Na rozdíl od Harrod – Domarova modelu Solow nepředpokládá konstantní kapitálový koeficient (podíl kapitálu a produktu) ani kapitálovou intenzitu (podíl kapitálu a práce). [296] [321] [195] [277]

Model je charakterizován jako exogenní neoklasický, tzn. že ekonomika bude v dlouhém období vždy vykazovat tendenci k určitému stabilnímu tempu hospodářského růstu, které je závislé na technologickém pokroku a rychlosti růstu disponibilní pracovní síly, ale není určeno samotným modelem (je dáno exogenně). [321] [195] Předpoklad klesajících výnosů z kapitálu naznačuje skutečnost, že při fixní disponibilní pracovní síle a při zapojování dalších dodatečných jednotek kapitálu do výroby, klesá jejich mezní produkt. Tzn. že v určitém okamžiku má marginální množství kapitálu, které ekonomika vyprodukuje, stejnou hodnotu jako opotřebení kapitálu ve výrobě. Tehdy se ekonomický růst zastavuje. Pokud je do modelu zahrnuta i rostoucí disponibilní pracovní síla, potom s ohledem na klesající výnosy z práce je zřejmé, že v určitém okamžiku vyprodukované marginální množství výstupu právě odpovídá tempu růstu pracovní síly, jinými slovy se zastavuje tempo růstu GDP p. c. Model exogenního růstu však navíc uvažuje i technologický pokrok (vyjádřený jako tempo růstu multifaktorové produktivity 141). Ekonomika potom dosahuje dlouhodobého stabilního stavu v okamžiku, kdy se tempo růstu produktu na obyvatele vyrovná s tempem růstu multifaktorové produktivity. 142 [321] [195] [277] Model exogenního růstu má krátkodobé a dlouhodobé efekty:

Ekonomický růst lze fiskálními nebo monetárními zásahy ovlivnit pouze krátkodobě. Jeho velikost je v krátkém období závislá pouze na kapitálové akumulaci, která se odvíjí od mezního sklonu k úsporám a od opotřebení kapitálu.

140


141

Multifaktorová produktivita je podíl výstupu a váženého průměru vstupů, kde váhy práce a kapitálu závisejí na jejich celkovém využití v ekonomice. Obvykle se váha práce pohybuje mezi 66 % až 75 %. Tempo růstu multifaktorové produktivity de facto odpovídá tempu růstu potenciálního produktu. [321] [195]

142

Pro podrobnosti viz [195] nebo [277].

113

V dlouhém období Solowův model poněkud snižuje význam, který má kapitálová akumulace, resp. úspory na hospodářský růst. Ten je totiž dlouhodobě determinován především technologickým pokrokem (o němž bylo řečeno, že je dán exogenně). [321] Právě fakt, že dlouhodobé tempo hospodářského růstu je klíčově závislé na proměnné, kterou model nevysvětluje, je považováno za značnou slabinu i za pravděpodobný zdroj nekonzistence předpokládaných důsledků modelu (totiž konvergence všech světových ekonomik k určitému stabilnímu hospodářskému růstu) s realitou. Tyto nedostatky se snaží řešit modely endogenního růstu, zatímco jiní autoři (např. Andul Quayum [244]) poukazují na to, že způsob, jakým je technologický pokrok do Solowova modelu implementován, nelze považovat za exogenní a že dichotomické rozdělení růstových modelů na exogenní a endogenní není nezbytné. [244]

3.7

Model endogenního růstu

Model endogenního růstu usiluje o včlenění determinant technologického pokroku do Solowova růstového modelu. Jedná se o koncept, který se rozvíjí od 80. let a k němuž přispěla celá řada autorů (Paul Michael Romer, Robert Emerson Lucas, Robert J. Barro, Xavier Sala-i-Martin aj.). Z pohledu rozvojových zemí a řešení jejich situace je jednou z nejdůležitějších teorie Paula Michaela Romera založená na předpokladu, že vzdělání představuje klíčovou determinantu technologického pokroku. 143 [330] [195] Romer vybudoval svůj model na třech předpokladech:

Znalosti jsou produkovány s klesajícími výnosy: Romer předpokládá, že znalosti jako jakýkoli jiný produkt mají svojí produkční funkci, tedy závislost výstupu na množství použitých vstupů. Pro vytvoření nové znalosti – tedy de facto pro výzkum – Romer předpokládá produkční funkci s klesajícími výnosy.

S šířením znalostí jsou spojeny pozitivní externality: Objem jakékoli nové znalosti má v Romeově modelu endogenního růstu za následek rychlé rozšíření tohoto objevu po celé ekonomice. Výsledky vývoje a výzkumu jsou tedy volně přístupné všem.

143

Robert Emerson Lucas naproti tomu vložil do Solowovy teorie lidský kapitál (v Lucasově pojetí se jedná o určitou úroveň lidských schopností a dovedností) a jeho rozvoj (tzn. učení) je považován za základní determinantu technologického pokroku. [244] Gene M. Grossman a Elhanan Helpman se zabývali problematikou zapojení výrobkové inovace a zlomových změn do modelu exogenního růstu a dospěli k závěru, že růst počtu inovací je závislý na úrokové míře, počtu pracovníků a elasticitě poptávky, což dává větší šanci realizovat výrobkovou inovaci ve velkých ekonomikách (s větší pracovní silou). [244] Philippe Aghion a Peter W. Howitt posunuli endogenní model růstu k příčinám vycházejícím z více-méně náhodných řetězců inovací vyplývajících ze značně nejistých výsledků výzkumů. Jejich model vysvětluje příčiny hospodářského cyklu a staví je do souvislosti s překonáváním starých inovací a s otázkami profitability dalšího výzkumu. [244]

114

Znalosti jsou zapojovány do výroby finálních statků s rostoucími výnosy: Na rozdíl od ostatních vstupů – práce a kapitálu – předpokládá Romer u znalostí jako třetího výrobního faktoru rostoucí výnosy. [330] [254] Na základě těchto předpokladů dochází Romer ([254]) k pozoruhodným závěrům. Především ukazuje, že tempo technologického pokroku je citlivé na úrokovou míru, protože výzkum a vývoj představuje směnu současných nákladů za budoucí (leckdy značně nejisté) výnosy. Zároveň upozorňuje na skutečnost, že ačkoli je výzkum zpravidla sám o sobě kapitálově náročná záležitost, podpora akumulace kapitálu ze strany státu je jen slabou náhražkou přímých dotací výzkumu a vývoje. 144 Romer dále dokazuje, že ekonomiky s vyšším objemem akumulovaného lidského kapitálu budou realizovat vyšší tempa hospodářského růstu (a vysvětluje tak bezprecedentní hospodářský růst některých rozvinutých ekonomik ve 20. století) a že zapojení rozvojových zemí do světové ekonomiky, resp. do integrace se zeměmi s vyšším lidským kapitálem přináší rozvojovým zemím vyšší tempa hospodářského růstu v důsledku rychlejšího přenosu znalostí. Implikace pro rozvojové země jsou zřejmé. Romer jim doporučuje podporovat vzdělání a rozvoj lidského kapitálu a otevřít hospodářství zahraničnímu obchodu (při respektování licencí, patentů a dalších práv k duševnímu vlastnictví, které Romer považuje za jedny z nejdůležitějších předpokladů přílivu zahraničních investic). Model zároveň ještě více oslabuje i dnes často vyzdvihovanou roli akumulace kapitálu jako základního předpokladu hospodářského růstu. [254] [330]

3.8

Myrdalovo pojetí ekonomického rozvoje a zaostalosti

Karl Gunnar Myrdal, švédský ekonom a sociolog, patří k velkým kritikům konvenčních „eurocentrických“ čistě ekonomických teorií hospodářského růstu. „Podle Myrdala je podmínkám ‚laisses-faire‘ vlastní tendence plodit ekonomické nerovnosti, kdy díky volnému působení tržních sil uvnitř ekonomik a ve vnějších vztazích dochází k relativnímu chudnutí, stagnaci a zaostávání chudších oblastí a zemí při zvýhodňování bohatších a rozvinutějších; na tomto základě zdůvodnil rozdílné úlohy státu v ekonomikách vyspělých a méně rozvinutých, kde jsou zvláště aktuální otázky národohospodářského plánování a státního intervencionismu; dovozoval tedy, že při formování ekonomických procesů jsou institucionální faktory důležitější než tržní síly.“ 145 [187] [272] [286] [333] Jeho zásadní přínos v oblasti rozvojových teorií spočívá v propojení ekonomického růstu se sociologickou, demografickou, institucionální, politickou a kulturní stránkou rozvoje. I přes 144

Jako poměrně efektivní alternativu doporučuje Romer dotování akumulace lidského kapitálu. [254]

145

Sirůček, P.: Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii V. Zpravodaj VŠE. Praha: 2004, č. 1, s. 11. [online] [cit. 20/06/2006] Dostupné z

115

ostrou kritiku liberálních i marxistických ekonomických škol je v Myrdalově multidisciplinárním pojetí rozvoje ekonomický růst jedním z hlavních předpokladů dosažení sociálních cílů společnosti a jejího komplexního rozvoje. Kapitálová akumulace je – na rozdíl od liberálního přístupu k hospodářskému rozvoji – považována spíše za výsledek než za příčinu ekonomického růstu a její význam je redukován na úkor úrovně „politické infrastruktury“ a kulturních a etnických tradic a postojů. Tzv. „modernizační ideály“ pojímají stát jako sociální systém sestávající z řady ekonomických i neekonomických komponent (např. zdraví, vzdělání, sociální potřeby, racionální chování, plánování do budoucnosti, zvyšování produktivity, zvyšování životního standardu, sociální a ekonomická rovnost, národní nezávislost, politická demokracie apod.), které se vzájemně ovlivňují. K rozvoji společnosti pak dochází jen, pokud se všechny její modernizační ideály posunují kvalitativně vzhůru. Reformy jsou prováděny „osvícenou“ v podstatě autoritářskou vládou, která nesleduje osobní cíle politických elit, není postižena korupcí a nevytváří nadměrnou byrokratickou zátěž, nýbrž se stará o rozvoj společnosti, o podporu hospodářského růstu, investic a úspor, o vzdělávání, zdravotní péči a kontrolu porodnosti, o rozvoj infrastruktury apod. Proces rozvoje v Myrdalově modelu není sice lineární jako u Rostowa, ale přesto poměrně stabilní, systematický a plánovaný. [272] [11] [230] [286] [333]

Myrdal se při praktické aplikaci svého modelu zaměřil především na rozvoj jižní a jihovýchodní Asie a ještě na konci 60. let se vyjadřoval značně pesimisticky o šancích a perspektivách tohoto regionu. Předpokládal, že mocenské a společenské struktury (zejména v Indii, ale i v Indonésii a dalších zemích) jsou příliš rigidní a jejich radikální změna je nepravděpodobná, což povede k uzavření tohoto regionu do bludného kruhu bídy a chudoby. 146 Myrdal kritizoval vlády jihoasijských zemí jako příliš slabé (tzv. "soft state syndrome") a neschopné prosadit rozvojové plány a leckdy poměrně tvrdé reformy, a připustil, že demokratické státní zřízení není k provedení radikálních změn ideální (snáze by je – podle Myrdala – dokázal realizovat autoritářský režim). 147 [187] Myrdal zpochybnil reálnost předpokladu, že rostoucí výnosy zemědělské produkce vytvoří v Asii prostředí, v němž zvyšující se životní úroveň obyvatel povede k růstu jejich spotřeby i úspor a stane se tak hybnou silou industrializace. 148 Rostoucí výnosy agrárního sektoru Myrdal podmiňoval zemědělskými reformami (zvláště v oblasti vlastnických práv), které se však zdály politicky neprůchodnými stejně jako Myrdalova vize plánované ekonomiky kladoucí důraz na

146

Myrdal ostatně jako jeden z prvních upozornil na principy kumulativní a kruhové kauzality a ukázal, „jak mohou vznikat kumulativní procesy úpadku (bludné kruhy) a nerozvinutosti, které znemožňují označit ten či onen faktor za jedinou konečnou příčinu, neboť se prosazuje všestranná propojenost a vzájemná závislost různých strategických faktorů (politické, institucionální, sociální, vzdělanostní, zdravotní apod.), ovlivňujících nerozvinutost.“ (Fárek, J.: Seriál o nositelích Nobelovy ceny za ekonomii – Gunnar Myrdal. Politická ekonomie. Praha: 1989, roč. XXXVII, č. 7. ISSN 0032-3233. s. 909.) [104] [333]

147

Srovnej s Amartyou Senem, subkapitola 1.3.5.1 strana 63.

148


116

vzdělávací systém, zdravotnictví a tlumení populační exploze. Myrdal se rovněž obával, že jihoasijské země nebudou schopné uspět na mezinárodních trzích, budou se potýkat s nedostatkem zahraničních měn a nízkými objemy investic (i zahraničních) i rozvojové pomoci, nabádal proto rozvojové země k samostatnosti a nezávislosti. [212] [187] Navzdory tomu, že některé z Myrdalových hypotéz se ukázaly lichými (zemědělské výnosy vzrostly díky nově vyšlechtěným odrůdám rýže, objemy přímých zahraničních investic se během let zmnohonásobily), zní i dnes velmi aktuálně jeho ostrá kritika liberálního přístupu k řešení problematiky rozvojových zemí, absolutní chudoby a mezinárodního obchodu a pokrytectví rozvinutých ekonomik demonstrované rozvojovou pomocí, která sleduje cíle bohatých dárců a nikoli chudých příjemců a představuje jen chabou náhradu za škody a ztráty způsobené nerovným postavením rozvojových a rozvinutých zemí ve světové ekonomice. [247]

3.9

Klinická ekonomie

Myrdalův multidisciplinární přístup k rozvojové problematice lze nalézt i v tzv. klinické ekonomii Jeffreyho D. Sachse ([261]). Sachs trefně srovnává současnou rozvojovou ekonomii s úrovní medicíny v 18. století, kdy měli tehdejší léčitelé v podstatě univerzální metodu léčby přikládáním pijavic (resp. pouštěním žilou). Přitom dnešní klinická medicína zná nepřeberné množství léčebných postupů a procedur a v řadě směrů by bylo vhodné pracovní postupy lékařů aplikovat při řešení problémů rozvojových zemí. [261] Sachs rozvojové ekonomii doporučuje pět základní lekcí klinické medicíny:

Komplexnost problému: Medicína dnes vnímá lidské tělo jako neobyčejně komplexní soustavu sestávající z nejrůznějších systémů a stavebních prvků a stejně by rozvojová ekonomie měla vnímat problémy rozvojových zemí a vyvarovat se ukvapených závěrů, univerzálních léčebných kúr a katastrofálních následků. 149

Individuální diagnóza: Lékaři dnes dokáží vyjmenovat desítky, možná stovky různých příčin zvýšené teploty, podobně by také rozvojová ekonomie měla hledat za příznaky rozvojových problémů skutečné příčiny a přizpůsobit jim diagnózu i léčbu. Sachs upozorňuje, že koncentrace IMF pouze na ekonomické problémy rozvojových zemí je zcela chybná, je třeba zohlednit klimatické, agronomické, epidemiologické, transportní, sociální a další aspekty, které má každá země unikátní. Diagnostikování problémů rozvojových zemí však nesmí bránit nebo neúnosně oddalovat aplikaci aktivní léčby.

149

Např. USA koncem 90. let požadovaly na Bolívii, aby omezila produkci koky. Důsledkem byl nárůst chudoby ve venkovských oblastech. Bolivijská vláda se snažila situaci řešit sociálními a rozvojovými programy, které vedly k fiskální krizi. Když rozvojové agentury (včetně vlády Spojených států) nebyly schopné bolivijské ekonomice pomoci, vyústila fiskální krize v občanské nepokoje a vládní převrat. [261]

117

Diagnóza s ohledem na okolnosti: Problémy rozvojových zemí nelze vnímat izolovaně. Není možné doporučovat Ghaně, aby otevřela svou ekonomiku zahraničnímu obchodu, liberalizovala své trhy, vyrovnala státní rozpočet a přilákala zahraniční investory, když vývozy této země čelí ve světovém obchodu celním překážkám, infrastruktura v zemi je na takové úrovni, která odrazuje každého zahraničního investora a země je zatížena prakticky nesplatitelným dluhem z předchozích dekád a tisíci uprchlíků z okolních zemí.

Sledování a hodnocení: Světová banka a IMF bohužel ve valné většině rozvojových programů a projektů nesledují, zda jejich léčebné metody přinášejí očekávané výsledky. Na místo toho pouze kontrolují „dávkování“. Např. častou praxí je, že WB a IMF doporučují vládě snížit fiskální deficit o 1 % GDP a kontrolují, zda vláda schodek skutečně zredukovala, nikoli zda tento krok přispěl k hospodářskému růstu nebo snížení chudoby.

Zodpovědnost: Podobně jako lékař (vázaný Hypokritovou přísahou) přistupuje k diagnostikování choroby a její léčbě s ohledem na možné důsledky, tak by také rozvojové agentury a jejich poradci měli přistupovat k řešení problémů rozvojových zemí. Navíc s ohledem na historický vývoj a na postavení rozvojových zemí ve světové ekonomice (ilustrované výše na příkladu Ghany), jsou rozvinuté země přinejmenším z části odpovědné za problémy rozvojového Jihu a nemohou si alibisticky namlouvat, že např. problém chudoby je plně v kompetenci rozvojových ekonomik. Pokud by tuto skutečnost rozvinuté ekonomiky přijaly, nemohlo by mezi roky 1980 a 2000, v období propuknutí pandemie HIV/AIDS, dojít k poklesu oficiální rozvojové pomoci na obyvatele subsaharské Afriky ze 48 USD na 30 USD (ve stálých cenách roku 2003). [261] [222] Na rozdíl od svých někdejších kolegů ze WB a IMF dnes Sachs „spatřuje příčiny chudoby a možnosti její terapie nikoli již v izolovaných úsporně-monetaristických přístupech, ale v ovlivňování celé sítě problémů, včetně přístupu ke vzdělávání, lékařské péči, zaměstnání, vodě, bydlení a stravě, ve změnách v sociálních, etnických, náboženských, mezilidských, rodinných a dalších vztazích.“ 150 Sachs neváhá vyčíslit náklady na pět – podle klinické ekonomie – klíčových oblastí rozvoje (viz Tab. 18).

150

Foltýn, J.: Hledání kompromisu v boji proti chudobě: Na okraj Světového summitu OSN 2005. Mezinárodní politika. Praha: 2005, roč. 29, č. 12, s. 7 - 10. ISSN 0543-7962. str. 9.

118

Tab. 18

Náklady na klíčová opatření rozvoje podle klinické ekonomie

Zemědělství (zejména hnojiva, vodohospodářství, drobné zavlažovací projekty, nové odolnější variety zemědělských plodin, skladovací prostory pro dlouhodobé uchovávání úrody)

70 000 USD na typizovanou vesnici

Základní zdravotní péče (doktor a sestra na typizovanou vesnici, moskytiéry zdarma, antimalarika, antiretrovirotika a léky pro osoby v raných stádiích infekce HIV/AIDS)


Investice do vzdělání (zajištění jídla pro každé dítě na základní škole, rozšiřující dobrovolné kurzy práce s počítačem, v zemědělství apod., kurzy základní hygieny a obrany před šířením HIV/AIDS, malárie apod. pro celou vesnici)


Energetika, doprava, komunikace (zavedení elektřiny, nebo zajištění naftového agregátu, čerpadlo na vodu ze studně, mlýn na obilí, elektrické osvětlení pro rodiny, vesnické nákladní auto pro dopravu osob i materiálu do/z vesnice)


Bezpečná pitná voda a sanitární zařízení (zajištění dostupné a nezávadné vody systémem vrtaných studní, chráněných povrchový pramenů, zásobníků na dešťovou vodu)

70 000 USD na typizovanou vesnici 350 000 USD na typiz. vesnici a rok 70 USD na osobu a rok

CELKEM

Zdroj: [261] Z tabulky je zřejmé a Sachs na to upozorňuje ve své knize ([261]) několikrát, že náklady na boj proti chudobě, hladu, pandemii malárie a HIV/AIDS a na dosažení udržitelného rozvoje jsou v podstatě nepatrné, představují jen zlomek procenta GDP rozvinutých ekonomik. Přesto dnes objem rozvojové pomoci na obyvatele subsaharské Afriky nepřevyšuje 45 USD na rok. Další kapitoly, byť jen nepřímo, ukáží jak malý díl této částky je nakonec vynaložen na pomoc těm nejchudším.

119

4 Rozvojová pomoc

4.1

Definice

Ke všeobecné shodě na definici pojmu rozvojová pomoc zatím nedošlo. Důvody jsou v zásadě dva:

Především je problémem vymezení, které hmotné nebo finanční toky jsou rozvojové a které nikoli. Pokud např. země A poskytne vojenskou pomoc zemi B, nemusí již země B vázat své vlastní zdroje na obranu a může jich využít na podporu jiného sektoru, např. soukromého podnikání. A naopak, zahraniční prostředky zaměřené na povzbuzení hospodářského růstu, mohou vytlačit domácí zdroje určené na rozvoj hospodářství, které pak představují disponibilní zdroj pro jiné účely. V širší rovině tedy de facto jakékoli rozšíření nabídkových možností rozvojové země může být považováno za rozvojovou pomoc (ať už probíhá za zvýhodněných nebo tržních podmínek). [220] [223]

Druhým důvodem dosud neustálené definice rozvojové pomoci je pak problém vyčíslování její hodnoty, zejména v případech, kdy pomoc není realizována ve formě finančních toků (to se týká např. ohodnocení práce zahraničních expertů nebo stanovení ceny potravinových a jiných přebytků). [173] [220] [223] Mezinárodní instituce a organizace se nicméně v posledních letech sjednotily a přijaly ve svém statistickém výkaznictví užší pojetí rozvojové pomoci v podobě roční sumy zvýhodněných věcných a finančních transferů a transferů know-how. 151 Pro další kapitoly této studie bude využita definice Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), protože je nejčastěji publikovanou 152 složkou rozvojové pomoci a právě podle ní určují mezinárodní instituce velkorysost ekonomik při poskytování rozvojové pomoci. [181] [45] [173] Za oficiální rozvojovou pomoc (ODA) se podle OECD považují takové toky do zemí části I (Part I) Seznamu příjemců pomoci podle Komise pro rozvojovou pomoc při OECD (DAC) a mnohostranným institucím zabývajícím se toky do zemí části I seznamu příjemců pomoci DAC:

151

Podrobnostem o struktuře a typologii mezinárodní pomoci, resp. oficiální rozvojové pomoci se věnuje Příloha V (viz stranu XXII příloh).

152

Data o objemu oficiální rozvojové pomoci publikovaná OECD vycházejí ze statistických výkazů poskytovatelů pomoci. OECD zveřejňuje jednak hrubé výdaje (gross disbursement; definované jako převod prostředků ve prospěch jiné země nebo agentury), čisté výdaje (net disbursement; definované jako rozdíl hrubých výdajů a prostředků obdržených zpět, obvykle v podobě splátek apod.) a jednak smluvené závazky (commitments; představující psaný příslib vlády nebo agentury, že poskytne specifikovanou částku za smluvených podmínek zemi příjemce pomoci nebo multilaterální rozvojové agentuře). Kromě OECD zveřejňuje údaje o rozvojové pomoci také Světová banka, její data ovšem vycházejí ze statistik příjemců pomoci (DRS) a zahrnují pouze výdaje (disbursement), nikoli záruky. [255] [225] [222]

120

1) které jsou poskytovány oficiálními agenturami, včetně států a místních vlád, nebo jejich výkonnými agenturami 2) přičemž každá jednotlivá transakce těchto toků: a. má za hlavní cíl podporu ekonomického rozvoje a blahobytu rozvojových zemích,

b. je ve své podstatě zvýhodněná a obsahuje grantovou složku ve výši přinejmenším 25 %. 153 Grantová složka je chápána jako matematické ohodnocení finanční výhodnosti dané transakce (nebo série transakcí). V případě půjčky je grantový element rozdílem mezi nominální hodnotou půjčky a současnou hodnotou všech splátek (při 10 % diskontní sazbě) vyjádřeným jako procento nominální hodnoty půjčky. Výše grantového elementu závisí na úrokové míře, diskreční době a délce splatnosti. [225] [220] Seznam příjemců ODA (a OA) není statický, je aktualizován obvykle každé tři roky a doplňován v závislosti na vývoji v jednotlivých světových regionech a ekonomikách. 154 Výsledek aktualizace Seznamu příjemců pomoci podle DAC, která proběhla k 1. lednu 2003, shrnuje Tab. 19 na straně 122. 155

153

Kromě oficiální rozvojové pomoci ODA definuje OECD ještě oficiální pomoc (OA) jako toky splňující všechny podmínky definice ODA, kromě toho, že směřují do zemí Části II (Part II) seznamu DAC, tzn. do tzv. tranzitivních ekonomik střední a východní Evropy a zemí bývalého Sovětského svazu, které nejsou v části I seznamu DAC.

154

V 90. letech minulého století se v Části I tohoto seznamu objevila Albánie (již 1989); Jižní Afrika (1991); Mikronésie a Marshallovy ostrovy, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán (1992); Eritrea, Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán (1993); Palestinská okupovaná území a Palauské ostrovy (1994); Moldávie (1997). V témže období bylo naopak z Části I vyřazeno Portugalsko (1991); Francouzská Guayana, Guadeloupe, Martinik, Réunion a St. Pierre a Miquelon (1992); Řecko (ke konci roku 1994). Část II se v seznamu objevila poprvé v roce 1993, kdy se také změnilo jeho jméno ze „Seznamu rozvojových zemí a nezávislých území“ (List of Developing Countries and Territories) na „Seznam příjemců pomoci podle DAC“ (The DAC List of Aid Recipients). Důvodem k tomuto kroku byla změna rozložení ekonomických sil po konci Studené války, kdy se díky boomu zemí jihovýchodní a východní Asie rozvojová pomoc přesunula z tohoto regionu (kde již nebyla nezbytná) do zemí bývalého Sovětského svazu a komunistického bloku. Do Části II se v 90. letech 20. století přesunuly z Části I Bahamské ostrovy, Brunej, Katar, Kuvajt, Singapur a Spojené arabské emiráty (1996); Bermudy, Kajmanské ostrovy, Kypr, Falklandy, Hong Kong a Izrael, Tchaj-wan (1997); Aruba, Britské Panenské ostrovy, Francouzská Polynésie, Gibraltar, Korea, Libye, Macao, Nizozemské Antily, Nová Kaledonie a Severní Mariany (2000); Malta a Slovinsko (2003). [220] [223]

155

V první polovině roku 2006 uveřejnila DAC nový seznam příjemců pomoci ([224]) aktualizovaný po pařížském setkání DAC v prosinci 2005, který je konzistentní s definicí rozvojových zemí podle Světové banky (viz např. přílohu I.I.I) a který již nezahrnuje např. Bulharsko, Českou republiku, Estónsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko a Slovinsko jako příjemce pomoci a zcela opouští koncept oficiální pomoci. V seznamu jsou nadále jen země s nízkým nebo středním příjmem. Vzhledem k poměrně nedávnému datu uveřejnění této poslední revize i k tomu, že se vztahuje na toky rozvojové pomoci v letech 2005 - 2007 bude pro další analýzy obsažené v této práci použit starší seznam uvedený v Tab. 19. Sama DAC ostatně považuje provedené změny za drobné a data v celé časové řadě za srovnatelná. [145] [223] [224]

121

Tab. 19

Seznam příjemců pomoci podle DAC (k 1. lednu 2003)

Část I: Rozvojové země a nezávislá území (příjemci ODA)

Nejméně rozvinuté země (LDC)

Afghánistán Angola Bangladéš Benin Bhútán Burkina Faso Burundi Čad Dem. rep. Kongo Džibutsko Eritrea Ethiopie Gambie Guinea GuineaBissau Haiti Jemen Kambodža Kapverdy Kiribati Komorské ostrovy Laos Lesotho Libérie Madagaskar Malawi Maledivy Mali Mauritánie Mozambik Myanmar Nepal Niger Rovníková Guinea Rwanda Samoa Senegal Sierra Leone Somálsko Středoafrická republika Súdán Sv. Tomáš a Princův o. Šalamounovy ostrovy Tanzanie Timor Togo Tuvalu Uganda Vanutu Zambie

Část II: Tranzitní země a nezáv. území (příjemci OA)

Další země s nízkým příjmem (LIC)

Země s nižším středním příjmem (LMIC)

Země s vyšším středním příjmem (UMIC)

Země s vysokým příjmem (HIC)

GNI p.c. 2001 < 745 USD

GNI p.c. 2001 746-2975 USD

GNI p.c. 2001 2976-9205 USD

GNI p.c. 2001 > 9206 USD

Arménie E Ázerbájdžán E

Ghana Gruzie E Indie Indonésie Kamerun Keňa Kongo Korejská dem. republika Kyrgyzstán E Moldávie E Mongolsko Nigérie Nikaragua Pákistán Papua – Nová Guinea Pobřeží slonoviny Tádžikistán E Uzbekistán E Vietnam Zimbabwe

Albánie E Alžírsko Belize Bolívie Bosna a Hercegovina Čína Dominikánská republika Egypt Ekvádor El Salvador Fidži Filipíny Guatemala Guayana Honduras Irák Írán Jamajka Jižní Afrika Jordánsko Kazachstán E Kolumbie Kuba Makedonie Maroko Marshallovy ostrovy Mikronésie Namibie Niue Palestina Paraguay Peru Srbsko a Černá Hora Srí Lanka Surinam Sv., Vincent a Grenadiny Svazijsko Sýrie Thajsko Tokelau T Tonga Tunisko Turecko Turkmenistán E Walis a Futuna T

Botswana Brazílie Cookovy ostrovy Dominica Gabon Grenada Chile Chorvatsko Kostarika Libanon Malajsie Mauricius Mayotte T Nauru Panama Sv. Helena T Sv. Lucie Venezuela

Bahrajn

Země střední a východní Evropy a nové nezávislé státy bývalého Sovětského svazu (CEEC/NIS) Bělorusko E Bulharsko E Česko E Estonsko E Litva E Lotyšsko E Maďarsko E Polsko E Rumunsko E Rusko E Slovensko E Ukrajina E

Země, jejichž GNI> 5185 USD (= max. hodnota pro možnost čerpání půjček Světové banky) Anguilla T Antigua a Barbuda Argentina Barbados Mexiko Omán Palauské ostrovy Saúdská Arábie Seychely Sv. Kryštof a Nevis Trinidad a Tobago Turks a Caicos T Uruguay

Vyspělejší rozvojové země a teritoria

Aruba T Bahamy Bermudy T Brunej Falklandy T Franc. Polynésie T Gibraltar T Hong Kong T Izrael Kajmanské ostrovy T Katar Korea Kuvajt Kypr Libye Macao T Malta Nizozemské Antily T Nová Kaledonie T Panenské ostrovy T Singapur Slovinsko Spojené arabské emiráty Tchaj-wan

Vysvětlivky: E země střední a východní Evropy a nové nezávislé státy bývalého Sovětského svazu (CEEC/NIS) T

teritoria, nezávislá území

Zdroj: [223]

122

4.2

Teorie rozvojové pomoci

Základním odůvodněním existence rozvojové pomoci je fakt, že s ohledem na vysoký stupeň rizika, vysoké transakční náklady a nedokonalé informace vzniká na finančních trzích regionů, jakými je např. subsaharská Afrika, převis poptávky způsobený nedostatečnou nabídkou komerčních finančních prostředků. Řešením této nerovnováhy je doplnění nabídky z externích, „rozvojových“ zdrojů a zacílení těchto prostředků na takové projekty (obvykle boj proti chudobě, rozvoj infrastruktury, růst lidského kapitálu aj.), které vytvoří v rozvojovém hospodářství předpoklady pro další příliv soukromého kapitálu. Hlavním cílem rozvojových financí je tedy snaha pomoci recipientské ekonomice dosáhnout takového stavu, kdy bude schopná si pomoci sama. [85] [2]

4.2.1

Systém rozvojové pomoci Světové banky

Světová banka využívá k poskytování rozvojové pomoci hlavně dvě ze svých agencií: Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA) pro poskytování koncesivních půjček zemím s nízkým příjmem, které mají omezený přístup k soukromým kapitálovým zdrojům, a Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (IBRD) jako poskytovatele rozvojových půjček s tržními podmínkami pro země se středním příjmem a dostatečným přístupem na mezinárodní kapitálové trhy. [2] Zdroje IDA plynou z příspěvků rozvinutých ekonomik aktualizovaných každé čtyři roky a směřují přednostně na investiční cíle (infrastruktura a podnikatelský sektor), neinvestiční programy sociální pomoci (cca 40 % všech výdajů IDA) a na krytí nákladů politických reforem (zejm. na úpravy zahraniční zadluženosti podmíněné institucionálními a politickými změnami). [2] O půjčky od IDA se mohou ucházet země splňující kritérium relativní chudoby (tzn. GNI na obyvatele nepřesahuje 900 USD), které nemají možnost vypůjčit si prostředky na mezinárodních kapitálových trzích, ale které vykazují přijatelný výkon politické správy zaměřený na hospodářský růst a boj s chudobou. IDA také zohledňuje schopnost ekonomik efektivně využívat vypůjčené zdroje (zejm. u zemí, které mají možnost čerpat také půjčky od IBRD). K hlavním prioritám IDA patří pomoc zemím subsaharské Afriky (objem prostředků plynoucích z IDA do zemí SSA představuje přibližně 50 % veškeré oficiální rozvojové pomoci těmto zemím). [2] Od roku 1999 jsou pomoc a koncesivní půjčky IDA vázány vypracováním strategických plánů redukce chudoby (PRSP) v jednotlivých recipientských ekonomikách, které podléhají hodnocení Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové banky (WB). WB také vytváří pro každou rozvojovou ekonomiku strategii pomoci (CAS), vnitřní dokument podložený hospodářskými a sektorovými analýzami a plány půjček. PRSP představuje plán boje s chudobou vypracovávaný

123

obvykle státním aparátem ve spolupráci s nevládními organizacemi v rozvojových zemích, zatímco CAS vyjadřuje priority Světové banky, které dané ekonomice přisuzuje. Z těchto podkladů vzniká tříletý plán financování reforem, který však neopravňuje rozvojové země k čerpání naplánovaných částek, ale je vázán na jejich konkrétní výkony při implementaci opatření a změn a také na další ekonomické a sociální parametry, které mohou podléhat změnám a které se odráží v CAS. [2] Objem půjček a možnost jejich čerpání jsou výrazně orientovány na průběžně stanovované dílčí cíle. Parametry a priority rozvoje – jakkoli jsou deklarovány jako individuální a zohledňující specifika jednotlivých zemí a regionů – jsou stanovovány ekonomy Světové banky poměrně obecně a univerzálně na základě standardizovaných procesů hospodářské evaluace. [2] WB v tomto modelu funguje jako centrální poradce, který rozvojovým zemím „výměnou“ za rozvojovou pomoc odebírá část jejich suverenity v rozhodování o hospodářské a sociální politice. Přestože v posledních letech dochází ke snahám o budování partnerství a užšího dialogu mezi rozvojovými agenturami (nejen IDA, ale také regionální rozvojové banky a další), tyto úpravy zatím představují jen dílčí změny v provádění rozvojové politiky Světové banky, jejíž filosofie zůstává stejná. Poskytuje poradenství a doporučuje rozvojovým zemím opatření hospodářské politiky, jejichž účinnost je však přinejmenším diskutabilní. Navíc byrokratická náročnost současného procesu poskytování rozvojové pomoci „odčerpává“ manažerské a administrativní kapacity soukromému sektoru rozvojových zemí. Podle studie Berhanu Abegaze z univerzity v americkém Williamsburgu funguje v rozvojové zemi průměrně 30 - 40 oficiálních dárců a dalších 75 - 125 nevládních organizací (NGO), kteří dohromady zaměstnávají 800 1000 zahraničních expertů a představují druhého největšího zaměstnavatele po státní správě. 156 [2] Model poskytování rozvojové pomoci WB, resp. jejími agenciemi a regionálními rozvojovými bankami, je tradičním systémem, v němž putují rozvojové finance od daňových poplatníků v rozvinutých ekonomikách, přes jejich vlády a státní rozpočty, národní a mezinárodní rozvojové agentury k vládám rozvojových zemí. 157 Vztahy mezi subjekty této posloupnosti představují zřetězený problém asymetrické informace známý z ekonomické teorie pod pojmem „nájemce – zmocněnec“ ("principal – agent") a znásobují negativní efekty tohoto jevu asymetrické informace. Zásadní chybou tohoto systému pomoci je nedostatečná, resp. neexistující přímá vazba mezi poskytovateli pomoci z rozvinutých ekonomik a těmi, v jejichž prospěch je rozvojová 156

Jako příklad může posloužit také rozvojová agenda Tanzanie čítající každoročně 2400 zpráv o hospodářském rozvoji publikovaných obvykle se čtvrtletní periodou. [2]

157

S ohledem na zaměření dalších částí této kapitoly je hlavní pozornost věnována oficiální rozvojové pomoci. Pomoc poskytovaná nevládními organizacemi (NGO) má řetězec transakcí kratší. Rozvojové finance v tomto případě putují od občanů a vlád rozvinutých zemí, přes národní a mezinárodní NGO, k občanům a vládám rozvojových ekonomik. Teorie „soukromé“ rozvojové pomoci je tedy jistým zjednodušením popisovaného modelu. Rovněž bilaterální rozvojová pomoc je poskytována v zásadě kratším řetězcem subjektů, její celková filosofie však zůstává více-méně stejná.

124

pomoc realizována, tedy obyvateli rozvojových zemí. Důsledkem je malá efektivita rozvojové pomoci. Přitom studie Institutu Ronalda Coaseho i samotné Světové banky 158 prokázaly, že rozvojovou pomocí si realizaci hospodářských reforem „koupit“ nelze a že neefektivní vynakládání rozvojových prostředků odrazuje i soukromé zahraniční investory. Místní vlády jako poskytovatelé pomoci v řadě případů selhávají, jednak proto, že výkonnost státní správy v rozvojových zemích obvykle není nijak veliká, jedna proto, že je pro ně snazší rozdělit pomoc v urbanizovaných zónách než na obtížně přístupném zemědělském venkově, kde žije většina chudých. Transakční náklady takové pomoci jsou obrovské, zvyšuje se závislost rozvojových zemí na pomoci a dosažení autonomního hospodářského růstu se zdá nemožné. 159 [279] [85] [2] [17] V této situaci přichází např. Ellermana [85], Hirschman [143], Schumacher [271], Stiglitz [285] aj. s novým modelem rozvojové pomoci. Snahou nového přístupu není řešit situaci v rozvojových zemích šokově (tzn. v reakci na právě aktuální rozvojové programy Světové banky a jiných rozvojových agentur), ale jako samovolný individuální reformní vývoj každé z rozvojových

ekonomik.

Takový

model

by

ekonomikám

umožňoval

volně

přebírat

nejúspěšnější postupy a praktiky hospodářských reforem a spontánně se učit realizaci hospodářské politiky, čímž by se omezila také možnost vzniku nežádoucí závislosti rozvojových ekonomik na pomoci.

4.2.2

Jednoduchý model nedistorzních intervencí

Ellerman definuje nejprve jednoduchý model tzv. nedistorzních intervencí. Rozhodování příjemce potenciální rozvojové pomoci o jakémkoli ekonomickém problému je – podle Ellermana – závislé na vztahu mezi dostupnými zdroji a možnými variantami řešení. Nedistorzní intervence představuje takové zvýšení objemu zdrojů (formou rozvojové pomoci), které nevede ke změně v původní volbě varianty. [85] Problematiku lze ukázat na zjednodušeném příkladu: V současném systému poskytování rozvojové pomoci se rozvojové agentury (např. WB, IDA apod.)

snaží

přesvědčit

příjemce,

aby

podnikl

určité

změny

hospodářské

politiky.

Předpokládejme, že náklady této hospodářské reformy jsou 75 USD a jsou možné jen dvě varianty její realizace (výnosy první varianty jsou 100 USD a druhé 50 USD).

158

Např.

159

Podrobněji k problematice efektivity rozvojové pomoci viz kapitolu 4.4.

Shirley, M.: Can Aid Reform Institutions? [270] Devarjan, S. – Dollar, D. – Holmgren, T.: Aid and Reform in Africa. [69] Dollar, D. – Pritchett, L.: Assessing Aid – What Works, What Doesn‘t, and Why? [80]

125

Tab. 20

Distorzní a nedistorzní intervence rozvojové agentury Volná pomoc

Vázaná pomoc

Varianta 1 Náklady 75 USD Výnosy 100 USD

Realizace ANO Zisk 100 USD Intervence nedistorzní

Realizace ANO Zisk 100 USD Intervence „nedistorzní“

Varianta 2 Náklady 75 USD Výnosy 50 USD

Realizace NE Zisk 75 USD Agentura pomoc neposkytne.

Realizace ANO Zisk 50 USD Intervence distorzní

Zdroj: [85] [vlastní] Rozvojová agentura může přidělení pomoci (pro jednoduchost nevratného grantu – půjčka představuje pouhé odložení platby nákladů reformy na později) vázat podmínkou provedení reformy určitou variantou, nebo může grant poskytnout zcela volně. Vzniká rastr čtyř možností zachycený Tab. 20.

Jsou-li zdroje pro rozvojový projekt hospodářské reformy nabídnuty agenturou volně (první sloupec), zvolí příjemce původní variantu 1, neboť mu přináší největší zisk. Jedná se o nedistorzní intervenci, neboť původní rozhodnutí příjemce realizovat variantu 1 se nezměnilo. [85]

V případě, že by příjemce vybral variantu 2, by mu agentura prostředky neměla vůbec vyplatit, protože příjemce by za těchto okolností inkasoval 75 USD a reformu nerealizoval. Rozvojová pomoc by v této situaci pouze dočasně zmírnila potřebu reformy (díky dodatečným zdrojům), ale k realizaci změn by nevedla. [85]

Pokud je pomoc vázána na provedení varianty 1 (druhý sloupec), nezmění se sice příjemcovo původní rozhodnutí, ale samotná podmínečnost rozvojového projektu brání tomu, aby se jednalo o zcela nedistorzní intervenci. [85]

Je-li pomoc poskytnuta s podmínkou realizace reformy variantou 2, pak vede ke změně příjemcova rozhodnutí (bez pomoci by variantu 2 nerealizoval), a jedná se tedy o distorzní intervenci spojenou navíc s realizací méně efektivní varianty reformy (její výnosy jsou nižší). V řadě rozvojových zemí lze vypozorovat dokonce dlouhodobé negativní důsledky této situace. Rozvojové země provádějí hospodářské reformy – které jim externí agentury „doporučily“ a jejichž výsledky lze jen těžko kvantifikovat – záměrně neefektivně, aby se příště mohly znovu ucházet o rozvojovou pomoc (Charles Murray v této souvislosti hovoří o zákonu neúmyslné odměny). [85] [211] Jinými slovy vázáná pomoc je efektivní jen případě, kdy stanovené podmínky nevedou k žádným změnám v příjemcových rozhodnutích, a jsou tedy de facto zbytečné. Volná pomoc se musí soustředit na ty příjemce, kteří mají dostatek vnitřní motivace k provedení změn, a měla by je podporovat na úkor těch, kteří zůstávají bez vlastních snah o reformu a pouze odčerpávají rozvojové finance. [284] [85]

126

4.2.3

Širší model rozvojové pomoci

Za využití předpokladů modelu nedistorzních intervencí při specifikaci komplexnější teorie rozvojové pomoci, která nebude zahrnovat jen pomoc ve formě finančních toků, ale také technickou spolupráci, budování kapacit a odborné poradenství, sestavuje Ellerman širší model nedistorzní rozvojové pomoci. Tvoří jej pět základních principů: [85]

Začít vždy od stavu, ve kterém se příjemce skutečně nachází: Pomoc a rozvoj mají především vést k transformaci stávajících sociálních struktur a institucí, nikoli k vytvoření zcela nového systému na „zelené louce“. Budování nových, „ideálních“ systémů je cílem revolucí, úkolem rozvojové politiky je urychlit vývoj a postupné proměny současné společnosti v rozvojových zemích tak, aby byly schopné lépe reagovat na příležitosti, které jim globální ekonomika nabízí. [85]

Hledět na rozvoj z perspektivy příjemce: Profesionálové v rozvojové pomoci často nepovažují názory příjemců pomoci za důležité. Externí experti sami měří, zjišťují a zpracovávají informace a publikují hodnotící zprávy. Bez účasti samotných příjemců pomoci ale není možné prosazovat sociální reformy. Namísto lekcí o rozvoji je nutné příjemci dopomoci k tomu, aby sám definoval optimální strategii řešení rozvojových problémů. [85]

Nenutit příjemci změny, které by sám nerealizoval: Podle Stiglitze je zcela prokazatelné,

že

efektivní

změny

nemohou

být

iniciovány

externě.

Klíčem

k dlouhodobému úspěchu každého rozvojového programu je dosáhnout změn ve způsobu myšlení lidí. K tomu ale nepomůže z vnějšku aplikovaná metoda „cukru a biče“ ("carrot and stick") ani snaha využít rozvojovou pomoc jako návnadu a vodítko k „jediné správné“ variantě reformy. Rozvojová pomoc by měla být poskytována tak, aby se rozvojové země samy naučily řešit své problémy, nikoli aby je řešily podle doporučení externích odborníků. [85]

Pomoc nesmí spočívat na benevolenci poskytovatele: Má-li rozvojová pomoc posilovat autonomii příjemce, nikoli jeho závislost na rozvinutých ekonomikách, nemůže být poskytována ve formě charity, darů, dobročinnosti apod. Taková pomoc sice krátkodobě pomůže, ale zvyšuje závislost příjemce a ve skutečnosti jej vzdaluje od cíle být schopen pomoci si sám. Charita sice vyvolává v poskytovatelích pomoci dobrý pocit, ale příjemce degraduje, snižuje jeho sebevědomí a pověst. Navíc pomoc poskytovaná ke zmírnění průvodních jevů chudoby a zaostalosti s sebou přináší riziko morálního hazardu, nebezpečí, že rozvojové země se budou snažit získat spíše pomoc, než realizovat reformy nezbytné k systémové nápravě. 160 [85]

160

Dokonce i největší vzor současného systému oficiální rozvojové pomoci, Marshallův plán (viz str. 129), v 50. letech směřoval k „morálnímu hazardu“, na což americkou vládu upozornil francouzský koordinátor Robert Marjolin v roce 1952. Jen díky korejské válce došlo k ukončení Marshallova plánu dříve, než by měl za následek nepřiměřený růst závislosti Evropy na USA. [85]

127

Příjemce pomoci je ten, kdo řídí rozvoj, nikoli poskytovatel: Má-li být rozvojová pomoc nedistorzní, má-li vést k autonomii rozvojových zemí a ke snížení jejich závislosti na zahraniční pomoci, má-li mít příjemce pomoci odpovědnost za vývoj a za provádění reforem, má-li být schopen se naučit řešit své problémy vlastními silami, pak to musí on, kdo rozhoduje o reformách a hospodářském a sociálním rozvoji. [85] Za těchto okolností jsou rozvojové agentury postaveny do „vedlejší“ role. Schumacher popisuje strategii práce rozvojových agentur v modelu nedistorzních intervencí sloganem: Zjistěte, co lidé dělají, a pomozte jim to dělat lépe. Mezinárodní i národní rozvojové agentury by měly hledat, kde už nějaké reformy probíhají nebo kde se rodí, a pomáhat s jejich financováním a realizací. Podobný systém již řadu let úspěšně funguje – byť s Evropě vlastní byrokracií – v podobě regionální rozvojové politiky Evropské unie. Právě mechanismus poskytování finančních příspěvků z evropských strukturálních fondů 161 je téměř vzorovým příkladem, jak by měla fungovat rozvojová pomoc v globálním měřítku. Na půdě Světové banky se mu procedurálně, nikoli však svou filosofií blíží snad jen Iniciativa HIPC. 162 [85] [271] [2]

4.3

Historie mezinárodní rozvojové pomoci

Historické počátky rozvojové pomoci lze spatřovat již v rozvojových aktivitách koloniálních velmocí v jejich zámořských teritoriích, 163 později však především v institucích a programech založených pod hlavičkou Spojených národů (UN) po 2. světové válce za účelem prohlubování ekonomické spolupráce. Od té doby uvolnily rozvinuté ekonomiky na oficiální rozvojovou pomoc částku 2,3 bilionu USD 164 představující cca 40 % všech toků směřujících od dárců do rozvojových zemí. Do zemí subsaharské Afriky se dostala přibližně čtvrtina celkového objemu ODA. [119] [222][326] Za zrodem institutu rozvojové pomoci stojí tři hlavní faktory:

Vůle k mezinárodní spolupráci byla vyvolána politickou snahou zabránit dalším světovým válkám. Za účelem podpory světového rozvoje a také jako prevence dalších válečných konfliktů byly v červenci 1944 na měnové a finanční konferenci v Bretton Woods, New Hampshire, USA zřízeny Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), dnes jedna

161

Účel poskytování podpory z evropských strukturálních fondů je koneckonců stejný jako účel rozvojové pomoci: podpora ekonomicky podrozvinutých regionů.

162


163

Ačkoli dějiny zahraniční pomoci sahají ještě mnohem dál. Za první historicky podloženou zahraniční pomoc jsou považovány subvence, které nabízel pruský král Friedrich II. Veliký (*24/01/1712, †17/08/1786) některým svým válečným spojencům výměnou za jejich vojenskou podporu. [86] [317]

164

Ve stálých cenách roku 2003.

128

z pěti klíčových agentur Světové banky (WB) a Mezinárodní měnový fond (IMF). 165 V říjnu 1945 byly založeny Spojené národy (UN) jako nástupnická organizace Ligy národů. 166 Právě tyto instituce představují organizační základnu pro multilaterální rozvojovou pomoc. [53]

Narůstající rivalita mezi dvěma světovými velmocemi, zejm. po roce 1946, vede k rozšíření národních programů bilaterální rozvojové pomoci, které mají podstatný význam v zahraničně-politické strategii rozvinutých zemí. První bilaterální rozvojovou akcí byl Program obnovy Evropy vyhlášený v roce 1947 americkým ministrem zahraničí Georgem C. Marshallem. 167 Jeho podstatou byl masivní příliv amerického kapitálu (v plánovaném objemu 16 mld. USD, z nichž 90 % představovaly granty) a usmíření všech evropských států. Sovětský svaz a jeho evropské satelity se Marshallova plánu nezúčastnily, přestože jim byl nabídnut. Rozvojový plán pro Evropu se tak stal prostředkem Západu v boji proti šíření komunismu. [136] [125] [173]

Národně-osvobozenecká hnutí v koloniích (začaly je Filipíny vyhlášením samostatnosti v roce 1949) představují třetí klíčový moment v poválečném vývoji. Bilaterální rozvojová pomoc

se

totiž

stala

vedle

zahraničně-politického

nástroje

také

prostředkem

k pokračování obchodních styků někdejších metropolí s jejich bývalými koloniemi. Např. Francie směřuje podstatnou část své rozvojové pomoci do svých bývalých kolonií dodnes. [136] Počáteční motivy poskytování dvoustranné pomoci byly tedy především strategického a historického rázu (multilaterální vládní rozvojová pomoc v té době představovala pouhých 10 % celkového objemu přibližně 4,5 mld. USD v běžných cenách). Až mnohem později začaly rozvinuté ekonomiky upřednostňovat multilaterální a nestrategickou rozvojovou pomoc zaměřenou především na potřeby rozvojových zemí. Tento posun ve filosofii rozvojové pomoci lze ilustrovat rozdělením do čtyř hlavních fází: [136] [222]

4.3.1

Rozvoj prostřednictvím kapitálu (1950 - 1965)

V poválečném vývoji se v západoevropských zemích více prosadilo keynesiánské pojetí ekonomie dávající ekonomický růst do souvislosti s velikostí kapitálových investic. Fixní

165

Před jejich vznikem zajišťovaly mezinárodní pomoc mezi USA a jejich evropskými spojenci Exportní a importní banka a Agentura UN pro pomoc a ozdravení (UNRRA). Již brzy po válce se ale ukázalo, že ani IBRD společně s IMF, UNRRA a Exportní a importní bankou na obnovu poválečné Evropy nestačí, a proto USA vyhlásily Marshallův plán. [173]

166

Organizace založená Versailleskou smlouvou po První světové válce s cílem podporovat mezinárodní spolupráci. [86]

167

George Catlett Marshall, generál americké armády ve 2. světové válce, ministr zahraničních věcí (1947-1949) a ministr obrany (1950-1951) v Trumanově kabinetu. Autor Programu obnovy Evropy (European Recovery Programme), nazývaném po něm Marshallův plán. [86] [204] [125]

129

investice byly považovány za základní předpoklad ekonomického rozvoje a toto tzv. paradigma modernizace, jejímž nositelem má být především stát a veřejný sektor, podpořil také úspěch Marshallova plánu v Evropě. Někteří ekonomové se v 50. letech domnívali, že zkušenost průmyslových zemí – rozvoj umožněný kapitálovými investicemi – může být přímo použita také v rozvojovém světě k nastartování (tzv. "take-off") jejich hospodářského růstu. [136] Ve stejném duchu vyzněl také tzv. Čtvrtý bod inauguračního projevu amerického prezidenta Trumana 168 v roce 1949, v němž nabídl technickou a odbornou vědeckou pomoc všem zemím, které oni požádají. Program rozvojové pomoci se soustředil především na technickou spolupráci v oblasti zemědělství, zdravotnictví a vzdělání. Brzy se však ukázalo, že tato – převážně dobrovolníky zajišťovaná – pomoc k přilákání zahraničního kapitálu nestačí. Proto USA sahají ke kapitálové pomoci zaměřené zpočátku především na obranu a bezpečnost. 169 Další významný krok podnikly USA v roce 1954, kdy Senát přijal občanský zákon číslo 480. Na jeho základě došlo ke zpřístupnění zemědělských přebytků USA (nahromaděných díky rychlé rekonvalescenci evropského zemědělství) nekomerčními kanály rozvojovým zemím za úhradu v jejich místní měně. Touto cestou však Spojené státy spíše než rozvojovým zemím pomohly vlastním zemědělcům a zpevnily cenu pšenice. Dovozem levného obilí do rozvojových zemí navíc došlo k podstatné deformaci tamních trhů, což v důsledku vedlo ke snížení obdělávaných ploch a růstu závislosti rozvojových ekonomik na zahraniční pomoci. [125] Do teorie hospodářského růstu rozvojových zemí výrazně zasáhl v 50. letech Arthur Lewis. Jeho expertní skupina pracující pod záštitou UN zveřejnila zprávu nazvanou „Opatření pro ekonomický rozvoj podrozvinutých zemí“ ("Measures for the Economic Development of Underdeveloped Countries"), která za základ hospodářského oživení rozvojových ekonomik považuje podporu soukromého podnikání (především v oblasti zpracovatelského průmyslu). Lewis pokládá soukromé podnikatele za hlavního tvůrce zaměstnanosti, za významný nevyužitý zdroj a za iniciátora růstu příjmů. V souladu s doporučeními Lewisovy zprávy byla v roce 1956 založena Mezinárodní finanční společnost (IFC) s cílem napomáhat ekonomickému rozvoji zvláště nejzaostalejších regionů světa zajišťováním kapitálových zdrojů především pro soukromé výrobní podniky v rozvojových zemích. V současné době představuje IFC největší multilaterální zdroj půjček a investičních prostředků pro soukromý sektor v rozvojových zemích. Díky Lewisově zprávě se stal hospodářský rozvoj hlavním úkolem UN. Na jejím podkladě Valné shromáždění UN vyhlásilo 60. léta za rozvojové desetiletí ("development decade") s cílem dosáhnout průměrně 5 % hospodářského růstu v rozvojových zemích a zvýšit objem

168

Harry S. Truman, 33. americký prezident (1945 – 1953), silný odpůrce expanze komunistického Sovětského svazu v Evropě i Asii. Ve svém druhém inauguračním projevu nabídl jako „Bod čtyři“ pomoc všem rozvojovým zemím, které o ni požádají (zejm. v oblasti technické a vědecké spolupráce). [86] [204]

169

K podobným krokům – zejména ze strategických důvodů – záhy sahá také Sovětský svaz.

130

poskytované rozvojové pomoci na 1 % GNI 170 rozvinutých zemí. 171 Tento požadavek se objevuje také v první rezoluci Konference UN pro obchod a rozvoj (UNCTAD), která se konala v roce 1964 v Ženevě se zřejmým záměrem vytvořit protipól pro GATT a zajistit rozvojovým zemím lepší postavení ve světové ekonomice. Nicméně ani rozvojová dekáda v 60. letech, ani dalších 11 zasedání UNCTAD (konaných se čtyřletou periodou) výrazný posun ve prospěch rozvojových zemí neznamenaly. [125] Graf 30

Multilaterální a bilaterální oficiální rozvojová pomoc

(čisté výdaje v mld. USD ve stálých cenách r. 2003, všichni poskytovatelé pomoci)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Počátkem 60. let vzniká při OECD Výbor pro rozvojovou pomoc (DAC). 172 Ke klíčovým výsledkům jeho práce patří definice oficiální rozvojové pomoci (ODA) a její oddělení od ostatních finančních toků do rozvojových zemí (OOF). DAC představuje platformu pro harmonizaci rozvojových programů největších světových poskytovatelů rozvojové pomoci. V roce 1962 vydává DAC první statistické výkazy rozvojové pomoci. Charakteristickým rysem první poloviny 60. let je nízký podíl multilaterální pomoci a jeho klesající tendence (viz Graf 30), v níž se patrně odráží využívání rozvojové pomoci pro zahraničně-politické a strategické účely rozvinutých zemí. [119]

170

Od přechodu k novému systému národních účtů v roce 1998 je rozvojová pomoc poměřována k hrubým národním příjmům (GNI), nikoli k hrubému národnímu důchodu (GNP), jak tomu bylo do té doby. Oba ukazatele lze ale považovat za ekvivalentní, proto se tato studie v celém svém rozsahu přidrží nové metodiky, tedy poměru rozvojová pomoc ku GNI. [221]

171

K cílům první rozvojové dekády patřilo také zintenzivnění boje s některými nakažlivými nemocemi a odstranění negramotnosti a hladu. Následovaly další rozvojové dekády: V 70. letech mělo dojít v rámci druhé rozvojové dekády ke zvýšení hospodářského růstu rozvojových zemí na 6 % ročně a rozvinuté ekonomiky měly poskytovat min. 0,7 % GNI na rozvojovou pomoc (dosažení tohoto cíle bylo plánováno do roku 1975, nejpozději však ke konci dekády). Byl vyhlášen celosvětový program boje proti vybraným infekčním chorobám a do roku 1990 mělo být základní vzdělání přístupné všem. Na 80. léta byla vyhlášena třetí rozvojová dekáda, která opět navýšila cíl hospodářského růstu rozvojových zemí (na 7 % ročně) a opět volala po radikálním zvýšení ODA všech rozvinutých ekonomik. K dalším cílům třetí dekády patřilo snížení dětské úmrtnosti, zvýšení střední doby dožití v rozvojových zemích, zajištění přístupu k nezávadné pitné vodě a sanitárnímu zařízení pro všechny aj. Na 90. léta byla ještě vyhlášena čtvrtá rozvojová dekáda, která znovu apelovala na dosažení a překonání cíle 0,7 ODA/GNI všemi rozvinutými zeměmi a plánovala hospodářský růst rozvojových zemí meziročně o 7 %, avšak vzhledem k tomu, že většina z deklarovaných cílů rozvojových dekád nebyla nikdy naplněna, byla nakonec v 90. letech myšlenka rozvojových dekád opuštěna. [124] [47]

172

Vzniká přeměnou Skupiny pro rozvojovou pomoc (DAG) zřízenou z iniciativy ministerstva zahraničí Eisenhowerova kabinetu. Do konce roku se jejími členy stanou: Belgie, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Spojené království (UK), USA a komise EEC. [119]

131

4.3.2

Koncept vzájemné závislosti (1965 - 1980)

Druhé období je typické přechodem od keynesiánské ekonomické teorie k liberální škole otevřené ekonomiky. Liberalismus se projevil zejména v přístupu jednotlivých dárců k rozvojové pomoci, neboť příznivci volného trhu považovali rozvojovou pomoc v době, kdy globální ekonomice dominuje soukromý kapitál, za zbytečnou. Zatímco celkový objem oficiální rozvojové pomoci (ODA) v 60. letech více-méně stagnuje kolem 6,5 mld. USD ročně v běžných cenách (resp. 35 mld. USD ve stálých cenách roku 2003), v bilaterální ODA se více prosazují půjčky na úkor nenávratných grantů. Podíl grantů na celkovém objemu bilaterální ODA se během 60. let snížil z 86 % na 58 % (viz Graf 31), což v absolutních číslech představuje pokles jejich reálné hodnoty o zhruba 5 mld. USD (vyjádřeno ve stálých cenách roku 2003). Graf 31

Složka nenávratných grantů v bilaterální ODA

(čisté výdaje v mld. USD ve stálých cenách r. 2003, všichni poskytovatelé pomoci)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Pomoc ve formě koncesivních půjček je pro rozvinuté ekonomiky politicky snáze prosaditelná a odráží také jistý optimismus poskytovatelů, kteří věřili, že pomoc se v rozvojových zemích zhodnotí, odrazí se v hospodářském růstu, a pro vlády rozvojových zemí tudíž nebude tak bolestivé (i s ohledem na nízké úrokové míry) rozvojové půjčky později splácet. Zároveň byly půjčky (na rozdíl od darů) považovány za záruku efektivnějšího nakládání s rozvojovými financemi, což byl ale spíše výsledek nedostatečné informovanosti než konkrétního hodnocení efektivity vynakládaných prostředků. Právě v tomto období byl položen základ dluhové krizi rozvojových zemí, která naplno propukla v 80. letech. [136] [103] Klíčovým okamžikem zejména z pohledu multilaterální rozvojové pomoci je rok 1969, kdy skupina odborníků vedená Lesterem Pearsonem zveřejňuje zprávu nazvanou "Partners in Development". Motivem k zadání této zprávy byl stagnující objem oficiální rozvojové pomoci (růst ODA se zastavil v roce 1965). 173 Cílem studie byla identifikace přesvědčivé a účinné strategie rozvojové pomoci, která by motivovala světové dárce k navýšení jejich příspěvků. [228]

173

Viz Graf 30 na straně 131.

132

Pearsonova komise především upozornila na úspěchy, jichž bylo za dvacet let dosaženo (více než 30 rozvojových zemí dosáhlo robustního hospodářského růstu, k čemuž přispěla rozvojová pomoc použitá především za účelem snižování podnikatelského rizika a zvyšování domácích úspor). Zpráva nicméně také varuje, že udržitelného rozvoje 174 lze v rozvojových zemích dosáhnout do konce tisíciletí za předpokladu:

že rozvinuté a rozvojové země budou pracovat na hospodářském růstu jako partneři (tzn. že především dojde uvolnění mezinárodního obchodu pro vývozní komodity rozvojových zemí)

a že se objem rozvojové pomoci zvýší na 1 % GNI (objem oficiální rozvojové pomoci by měl dosáhnout přinejmenším 0,7 % GNI). Přitom Pearsonova komise prokázala pouze slabou statistickou závislost mezi objemem rozvojové pomoci a hospodářským růstem, což bylo pokládáno za důsledek neefektivního nakládání s rozvojovými financemi. Pearson proto doporučil, aby na rozvojovou pomoc dohlížely mezinárodní organizace, jinými slovy aby se zvýšil podíl multilaterální ODA. [228] [190] Pearsonova zpráva má však i řadu nedostatků. Kromě toho, že jejími autory byla skupina ekonomů, kteří se zabývali hospodářským růstem, ale až na několik pasáží pominuli sociální rozměr rozvojové pomoci, patří k největším nedostatkům zprávy pravděpodobně její úzké zaměření na oficiální rozvojovou pomoc. Mělo-li být cílem práce Pearsonovy komise stanovit strategii rozvojové pomoci a vzhledem k tomu, že v 60. letech představovala rozvojová pomoc poskytovaná

nevládními

organizacemi

(NGO)

přibližně

1 mld. 175 USD

ročně

(částku

srovnatelnou, resp. vyšší než roční multilaterální ODA), bylo by jen logické věnovat nevládním organizacím odpovídající pozornost. Pearsonova komise se v tomto ohledu omezuje na doporučení sestavit mezinárodní organizaci dobrovolníků, existenci stávajících dobrovolnických organizací nepřikládá žádný význam. Problematiku nízkých příspěvků jednotlivých rozvinutých zemí na rozvojovou pomoc spojuje Pearsonova komise s nedostatkem politické vůle. Na klíčovou otázku, jak slabou politickou vůli posílit, však uspokojivou odpověď nedává, což je zřejmě důvod, proč byl její efekt na objem rozvojové pomoci jen nepřímý. Přestože byl cíl 0,7 % ODA/GNI přijat Valným shromážděním UN již v roce 1970 při zahajování druhé rozvojové dekády a jeho splnění bylo plánováno na rok 1975, do současné doby se k tomuto závazku přihlásilo jen šest zemí. 176 [169]

174

Podle tzv. Brundtlandové zprávy z roku 1987 je udržitelný rozvoj takovým procesem rozvoje, díky němuž jsou uspokojovány potřeby současné generace, aniž by došlo k ohrožení schopnosti budoucích generací uspokojit jejich potřeby. Dosažení udržitelného rozvoje stojí na třech pilířích: hospodářském rozvoji, ekologické rovnováze a společenském vývoji. [321][42]

175

Měřeno v běžných cenách. [222]

176

Švédsko jej plní od roku 1974, Nizozemí od roku 1975, Norsko od roku 1976, Dánsko od roku 1979, Finsko pouze v roce 1991, Lucembursko od roku 2000. [119] [222] [326]

133

Přes vzestupný trend absolutních čísel oficiální rozvojové pomoci v 70. letech 177 přestal podíl ODA/GNI klesat až v roce 1973 (viz Graf 32). Ani tento zlom však nelze připsat Pearsonově komisi, ale spíše ropným šokům a katastrofálnímu suchu v oblasti Sahelu, 178 které výrazně postihly zejména nejchudší rozvojové země a vyburcovaly veřejné mínění. Graf 32

Podíl ODA na GNI

( % smluvených závazků v USD ve stálých cenách r. 2003, průměr všech dárců pomoci)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] 70. léta však prokázala na příkladu některých východoasijských států pozitivní důsledky vzájemné závislosti rozvojových a rozvinutých ekonomik (tzv. interdependence). Zdálo se, že otevřenost některých východoasijských ekonomik jim přináší výhodu, 179 vedoucí k rychlému nárůstu exportu a masivním přílivům zahraničních investic. 180 Ke kritikům rozvojové pomoci se přidávali i zástupci rozvojových zemí, kteří se domnívali, že obchodem pravděpodobně vydělají více, než by získali prostřednictvím koncesivních finančních transferů ("Trade Not Aid").[136] [101] Nicméně z pohledu kvality obchodu a investic není pozitivní vliv mezinárodního obchodu tak jasně patrný. Řada rozvojových zemí zůstává závislá na exportu primárních surovin a proniknutí rozvojových ekonomik na mezinárodní trhy produktů s vyšší přidanou hodnotou nezřídka brání protekcionistická opatření. Přínosy přímých zahraničních investic nadnárodních korporací pro 177

Viz Graf 30 na straně 131.

178

Sahel je oblast západní a střední Afriky mezi Saharou a tropickou rovníkovou Afrikou, táhnoucí se od Mauritánie a Senegalu, přes Mali, Burkinu Faso (Horní Voltu), Niger, Nigérii a Čad, až do Súdánu. Průměrný úhrn ročních srážek se pohybuje mezi 100 a 200 mm. Na přelomu 60. a 70. let 20. století postihla oblast nejhorší sucha za posledních 150 let, která si vyžádala až 100 000 obětí, vedla k rozšíření Sahary na jih až o 100 km a k úhynu 50 – 70 % dobytka. [86] [204]

179

Zejm. ve srovnání s jinými rozvojovými zeměmi pokoušejícími se o substituci dovozu a ochranu vnitřního trhu protekcionistickými opatřeními.

180

Nespornou výhodou těchto zemí však byla levná a výkonná pracovní síla, která společně s orientací zpracovatelského průmyslu na proexportní a pracovně náročné obory (textil, oděvy, obuv, hračky apod.) tvořila velkou komparativní výhodu regionu a lákavé prostředí pro zahraniční investory (v některých zemích podpořené státními zásahy). Zaměření ekonomiky na export umožnilo překonat mezeru v úsporách i devizových zdrojích a přispělo také – díky permanentnímu tlaku světové ekonomiky na konkurenceschopnost producentů – k výrazné flexibilitě výrobců. Následující vývoj v 90. letech však ukázal, že výrazně otevřené ekonomiky s těsnými hospodářskými vazbami na zahraničí, ale s rigidními kurzovými režimy a nedostatečně rozvinutými institucemi finančních trhů (do nichž navíc často zasahoval stát, aby podpořil financování podnikatelských projektů vládními zárukami) jsou ohroženy finančními, měnovými a následně i hospodářskými krizemi. [101] [6] [103]

134

hospodářství rozvojových zemí jsou snižovány exploatací přírodních zdrojů, porušováním pracovních standardů, ekologických norem a účetních postupů (např. odliv zisků apod.) závazných v rozvinutých ekonomikách, jejichž dodržování se v rozvojových zemích se slabou státní mocí prosazuje jen obtížně. Rozvojové země, povzbuzeny „úspěchem“ společné akce zemí OPEC, se snaží negativním efektům mezinárodního obchodu čelit a formulují pravidla tzv. Nového mezinárodního hospodářského řádu (NIEO), 181 který je v roce 1974 přijat Valným shromážděním UN. Jeho efekt na rozvojovou pomoc a postavení rozvojových zemí v mezinárodním obchodě je však mizivý. [173] [136] [321]

4.3.3

Programy strukturální adaptace a zvyšování úlohy NGO (80. léta)

Vysoká hodnota celosvětových kapitálových rezerv nahromaděných během ropných šoků v 70. letech díky nevyužitým příjmům z exportu zemí OPEC byla stimulem k půjčkám soukromých komerčních bank směřujícím také do řady rozvojových zemí. Od počátku 80. let se však rozvinuté

ekonomiky

potýkají

se

stagflací

spojenou

s nezaměstnaností,

vzestupem

protekcionismu a poklesem poptávky po dovozech z rozvojových zemí. Americký dolar posiluje, komerční banky přecházejí na pohyblivé úročení. Úrokové sazby se začínají zvyšovat (až desateronásobně), bretton-woodské mezinárodní instituce paradoxně reagují zkrácením doby splatnosti poskytovaných půjček. Do poloviny 80. let se rozvojové země stávají zdrojem prostředků pro WB i IMF, splátky jejich dluhů totiž přesahují objem nově získávaných financí. V roce 1982 oznamuje Mexiko neschopnost krýt svou dluhovou službu a zanedlouho je následováno Argentinou, Brazílií, Chile aj. [103] V reakci na rostoucí problémy rozvojových zemí s dluhovou službou a následnou marginalizaci jejich postavení v mezinárodním obchodě přichází Světová banka s programem půjček na strukturální adaptace. Úkolem programu strukturálních změn (SAP) je podporovat zásadní změny v politikách a institucích rozvojových zemí namířených k vyrovnávání schodku zahraničně-obchodní bilance. Konkrétní opatření se zaměřovala především na stabilizaci fiskálních politik jednotlivých zemí omezením vládních výdajů a znamenala útlum celé řady sociálně a zdravotně orientovaných programů.

181

Součástí NIEO byl např. požadavek, aby byly rozvojové země oprávněny regulovat činnost nadnárodních korporací podnikajících na jejich území, aby mohly v podmínkách, kdy je to pro ně výhodné, volně znárodnit nebo vyvlastnit majetek zahraničních subjektů, aby směly vytvářet asociace producentů primárních surovin (jako např. OPEC) a nebyly za tyto aktivity ekonomicky, politicky ani vojensky perzekuovány, aby mezinárodní obchod zajišťoval stabilní, spravedlivou a ziskovou úroveň cen nerostných surovin, všeobecné nereciproční a nediskriminační celní preference a transfer technologií do rozvojových zemí, aby poskytování ekonomické a technické pomoci nebylo vázáno žádnými podmínkami aj. Pro další podrobnosti viz přílohy stranu XVI příloh. [321]

135

Na setkání WB a IMF v jihokorejském Soulu je přijat tzv. Bakerův plán refinancování a dalšího finančního zajištění nejvíce zadlužených rozvojových zemí a dluhová krize je řešena také v kanadském Torontu na summitu zemí skupiny G-7. 182 Výsledkem je úprava úrokových měr nebo „splátkových kalendářů“ nejhůře postižených zemí (tzv. "Toronto Terms"). Odpuštěné dluhy představují v této době jen nepatrnou část celkového zadlužení rozvojových zemí (viz Tab. 21). Přitom např. v subsaharské Africe se během 80. let zahraniční zadluženost téměř ztrojnásobila a zadluženost všech zemí Části I. seznamu příjemců pomoci podle DAC se zvýšila v běžných cenách o téměř 700 mld. USD (opět je nutné zdůraznit vliv růstu cenové hladiny, i tak se ale reálná hodnota vnějšího dluhu rozvojových zemí za 80. léta zvýšila přibližně o 55 %). [119] [326]

Tab. 21

Odpouštění dluhů a vnější zadluženost v 80. letech

(v mld. USD, země Části I seznamu příjemců pomoci podle DAC a všichni dárci) 1980 Vnější zadluženost (běžné ceny)

1982

1984

1986

1988

1990

479,870

646,896

739,058

892,596

1021,220

1169,213

1,156

0,074

0,108

0,302

0,290

4,312

Vnější zadluženost (stálé ceny r. 2003)

901,259

1270,241

1486,704

1454,304

1345,972

1398,818

Odpuštěné dluhy (stálé ceny r. 2003)

2,030

0,159

0,258

0,539

0,361

5,149

Odpuštěné dluhy (běžné ceny)

Zdroj: [326] [222] Společně s SAP začíná období, kdy je rozvojová pomoc poskytována pouze při splnění nejrůznějších podmínek, rozvojové země mají omezené možnosti rozhodování a přicházejí o část své hospodářské suverenity. Mezi rozvinutými ekonomikami dochází k určitému konsensu ohledně podmínek poskytování pomoci a novým hybným momentem rozvojových financí se stává vázaná rozvojová pomoc. Graf 33 ilustruje vývoj vázané pomoci ve vztahu k bilaterální ODA. Zatímco v běžných cenách (graf vlevo) je vzestup vázané (společně s částečně vázanou) ODA jasně patrný (mezi roky 1983 a 1988 o více než 11 mld. USD), v reálných hodnotách (ve stálých cenách roku 2003) již situace tak jednoznačně nevyznívá. Oba grafy ale čitelně ilustrují souvislost mezi celkovým objemem bilaterální ODA a její vázanou (a částečně vázanou) složkou, přičemž nevázaná ODA umocňuje výkyvy pomoci vázané a s určitým zpožděním reaguje na změny částečně vázané pomoci. Multilaterální ODA (přestože v 80. letech představovala přibližně 25 % oficiální rozvojové pomoci) se na celkovém růstu oficiální rozvojové pomoci podílí zanedbatelnou měrou. [222]

182

Schůzky zemí skupiny G-7 vzešly neformálně z řady setkání francouzského prezidenta Valéry Giscarda d’Estaing a západoněmeckého spolkového kancléře Helmuta Schmidta v 70. letech 20. století. Jednalo se o summity zástupců Francie, Itálie, Japonska, Kanady, Německa, Spojeného království a Spojených států. V roce 1991 bylo na summit G-7 poprvé přizváno Rusko a od roku 1998 je oficiálním členem skupiny, od té doby nazývané G-8. [204]

136

Graf 33

Vázaná ODA v běžných a stálých cenách

(smluvené závazky v mil. USD v běžných a stálých cenách r. 2003, všichni poskytovatelé pomoci)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] K dalšímu razantnímu zvýšení rozvojové pomoci a k těsnější spolupráci mezi rozvinutým Severem a rozvojovým Jihem vyzývá analýza nezávislé komise pro mezinárodní rozvojové otázky vedená Willym Brandtem. Komise ve své zprávě nazvané „Sever-Jih: Program pro přežití“ ("North-South: A Programme for Survival") nabádá rozvinuté ekonomiky k akci ve stylu Marshallova plánu určené pro rozvojové země. Brandtova zpráva má kromě závěru o nutném razantním navýšení oficiální rozvojové pomoci ještě jeden podobný rys s dříve zmiňovanou Pearsonovou zprávou: Ani v tomto případě se autorům nepodařilo identifikovat vhodné nástroje k překonání slabé politické podpory v rozvinutých zemích, kterou rozvojová pomoc trpí řadu let. Důkazem může být například nový akční plán UN přijatý v Paříži počátkem 80. let, který se zaměřil na nejzaostalejší země světa (LDC) a stanovil nový dílčí cíl v podobě 0,15 % ODA/GNI pro LDC. Podobně jako cíl 0,7 % ODA/GNI zůstává i tato výzva ve většině rozvinutých zemí nevyslyšena (viz Graf 34). [136] Konec nadějí rozvojového Jihu spojených s Novým mezinárodním hospodářským řádem pak znamená summit v mexickém Cancúnu. V roce 1981 se sem sjíždí 22 hlav států a vlád zastupujících Sever i Jih na konferenci nazvanou „Spolupráce a rozvoj“. Zejména díky špatnému načasování summitu do doby hospodářské recese se rozvojovým zemím nepodaří zlepšit své postavení v mezinárodním obchodě (resp. prosadit NIEO) a jednání se postupně přesouvají od globálního dialogu ke dvoustranným rozhovorům o konkrétních rozvojových projektech a jejich podpoře ze strany rozvinutých ekonomik. [136] [321]

137

Graf 34

Podíl ODA do LDC na GNI

( % čistých výdajů v USD ve stálých cenách r. 2003, průměr všech dárců)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Ani na dalších jednáních nezaznamenaly rozvojové země výrazný úspěch při prosazování svých požadavků. Na konferenci v Lisabonu je upřednostněna úloha rozvojových politik samotných rozvojových zemí před jejich snahou o prosazení NIEO. Členské země DAC následně odsouhlasí rezoluci, podle níž je zodpovědnost za efektivní využití rozvojové pomoci na místní vládě každého z jejích příjemců. Přestože bývají 80. léta označována z hlediska rozvojových zemí za „ztracenou dekádu“, nevládní organizace (NGO) prožívají v této době boom. Ten do jisté míry odráží i Graf 35, přestože shrnuje jen finanční stránku aktivit NGO, jejichž fungování stojí z velké části na práci dobrovolníků. Důvody rostoucího zájmu veřejnosti o rozvojové projekty nevládních organizací budou pravděpodobně vycházet z dluhové krize a následného hospodářského i sociální propadu rozvojových zemí, vyvolaného strukturálními změnami jejich ekonomik, který byl značně medializován veřejnými sdělovacími prostředky. [136] Graf 35

Hrubé výdaje NGO a jejich financování z oficiálních zdrojů

(hrubé výdaje v mld. USD ve stálých cenách r. 2003, všichni dárci, všechny sledované NGO)


4.3.4

Udržitelný a participativní rozvoj (90. léta - současnost)

Od rozpadu „Druhého“ světa a skončení Studené války si řada ekonomů slibovala tzv. „mírovou dividendu“, snížení výdajů na zbrojení a jejich konverzi na rozvojové finance. Namísto prudkého nárůstu rozvojové pomoci se však mnohem intenzivněji projevil efekt tzv. únavy z pomoci ("aid fatigue" nebo "donor fatigue") a de facto všechny typy rozvojové pomoci zaznamenaly pokles

138

v objemu svěřených finančních prostředků. 183 Často uváděnými příčinami tohoto jevu (který je v menší míře možné vysledovat také v 70. a 80. letech) je skutečná únava poskytovatelů pomoci, kteří ztrácejí chuť věnovat své příspěvky na rozvoj a přestávají věřit stále opakovanému klišé, že průlom je na dosah. Průlomů ve skutečném vývoji rozvojové pomoci mnoho nebylo, zato se množí korupční aféry, rozvojové priority se mění a přesouvají a vlády rozvinutých ekonomik projevují jen malý zájem o plnění cílů, na nichž se dohodly společně s rozvojovými zeměmi, ať už na půdě UN nebo jinde. Graf 36

Oficiální rozvojová pomoc a oficiální pomoc

(čisté výdaje v mld. USD, ve stálých cenách r. 2003, všichni dárci)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] WB se poněkud alibisticky snaží propad rozvojové pomoci vysvětlit tím, že se po pádu „Železné opony“ objevila nová skupina tranzitivních ekonomik (převážně země Části II. seznamu příjemců pomoci podle DAC 184), které prostředky ODA odčerpaly. Graf 36 ilustrující vývoj obou klíčových veličin v 90. letech však souvislost mezi poklesem objemu ODA a vznikem OA nepotvrzuje. [97] [100] [136] Graf 37

Struktura ODA v 80. a 90. letech

(smluvené závazky v mld. USD, ve stálých cenách r. 2003, všichni poskytovatelé)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Přitom analýza struktury ODA snadno odhalí, že hlavním důvodem poklesu oficiální rozvojové pomoci je bilaterální rozvojová pomoc, a to především její vázaná (nebo částečně vázaná složka). Situaci shrnuje Graf 37, na němž je zřejmé, jak obtížně multilaterální oficiální rozvojová

183

Viz také vývoj oficiální podpory nevládním organizacím v 90. letech 20. století – Graf 35 na str. 138.

184


139

pomoc dorovnávala výpadek vázané bilaterální pomoci. Poskytovatelé vázané pomoci řadu let čelili polemikám o přínosech vázání ODA a pravděpodobně pro ně nemohlo nastat příhodnější období,

aby

vázanou

ODA

„odbouraly“.

V 90.

letech

se

otevřely

rozsáhlé

trhy

postkomunistických zemí, které „západním“ producentům posloužily mnohem lépe než vázaná pomoc pro rozvojový svět. Mezi málo zmiňované skutečnosti, které mohou také přispět k objasnění příčin klesajícího trendu oficiální rozvojové pomoci v první polovině 90. let, patří zvýšení objemu humanitární pomoci a také rostoucí výdaje na mírové síly UN (viz Graf 38). Graf 38

Humanitární pomoc a výdaje na mírové mise UN

(výdaje v mld. USD ve stálých cenách r. 2002, humanitární pomoc členů DAC)

Zdroj: [311][131] [vlastní výpočty] Akceptováním růstu humanitárních a mírových výdajů za příčinu poklesu ODA ale vyvstává nový problém: Nejde již totiž ani tak o samotný propad ODA, ale o přesun zdrojů z dlouhodobé programové rozvojové pomoci na řešení akutních krizí. Přitom oblasti postižené přírodní katastrofou nebo ozbrojeným konfliktem se samy brzy bez komplexní rozvojové pomoci neobejdou. [136] Potřebný objem oficiální rozvojové pomoci je v 90. letech 20. století stále značný (zejm. vzhledem k situaci v zemích subsaharské Afriky), proto hledají mezinárodní organizace v čele s agenciemi UN nový stimul pro zvrácení jejího klesajícího trendu. Kromě rostoucího počtu analýz efektivnosti rozvojové pomoci a zacílení některých opatření na boj proti korupci nachází rozvojová pomoc nové podněty také na sérii velkých konferencí, kterou odstartoval v roce 1992 „Summit Země“ v Riu de Janeiru. Následovala vídeňská konference o lidských právech v roce 1993, konference o populaci v Káhiře, sociální summit v Kodani, světová konference o ženách v Pekingu, summit o výživě v Římě, zvláštní zasedání Valného shromáždění UN v New Yorku (tzv. „Rio+5“), konference o klimatu v japonském Kjótu aj. Během těchto konferencí došlo ke schválení celé řady dílčích rozvojových cílů, které shrnul tzv. Summit tisíciletí (Millenium Summit) v roce 2000 v New Yorku. Na něm byla prosazena globální rozvojová strategie nového

140

tisíciletí, tzv. Miléniová deklarace. Bylo vybráno osm klíčových rozvojových cílů (MDG) 185 a stanoven časový rámec pro jejich splnění. V kontextu plnění MDG byl opět vyzdvižen význam cíle 0,7 % ODA/GNI (resp. nutnost zvýšit objem ODA minimálně na dvojnásobek). [146] Mezi novými přístupy k rozvojové pomoci ztělesněnými také v MDG hraje nejvýznamnější roli udržitelný rozvoj, který se společně s participativním pojetím rozvojové pomoci ve formě partnerství rozvojových a rozvinutých zemí prosazuje jak v multilaterálních, tak i v bilaterálních rozvojových programech. Mezinárodní konference o financování rozvoje konaná v březnu 2002 v mexickém Monterrey položila základy světového partnerství pro rozvoj. Rozvinuté ekonomiky se zde zavázaly k podpoře mezinárodního obchodu jako hnací síly rozvoje, ke stabilizaci mezinárodních finančních a obchodních systémů a k posílení pozice rozvojových zemí na světových trzích. Přislíbily větší finanční a technickou podporu rozvoje a dlouhodobě udržitelné financování zahraniční zadluženosti rozvojových zemí. Ještě téhož roku na Světovém summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu v Jižní Africe byly potvrzeny Rozvojové cíle tisíciletí jako nástroj udržitelného rozvoje. Klíčovým tématem se stává boj s chudobou. Z hlediska rozvojových cílů milénia je africký kontinent nejproblémovějším regionem a bude mít pravděpodobně největší potíže s jejich dosažením ve stanoveném horizontu. Rozvinuté ekonomiky, resp. dárci rozvojové pomoci proto na subsaharskou Afriku zaměřili několik rozvojových aktivit: Jako doplněk jednání tzv. Pařížského klubu 186 o bilaterální dluzích rozvojových zemí iniciovala již v roce 1996 WB společně s IMF projekt snížení zadluženosti rozvojových zemí s největším dluhovým břemenem nazvaný Iniciativa HIPC. V roce 1999 byl tento program rozšířen a zjednodušen a do roku 2003 se podařilo snížit dluh vybraných rozvojových zemí, 187 které splnily kritéria programu, o více než 6,7 mld. USD (viz Graf 39). 188

185

1. Odstranit extrémní chudobu a hlad, 2. Dosáhnout základního vzdělání pro všechny, 3. Prosazovat rovnost pohlaví a více posílit roli žen ve společnosti, 4. Snížit dětskou úmrtnosti, 5. Zlepšit zdraví matek, 6. Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi, 7. Zajistit udržitelný stav životního prostředí, 8. Budovat světové partnerství pro rozvoj. Jejich plnění je sledováno pomocí 20 ukazatelů. Většina cílů (kromě osmého) by měla být splněna do roku 2015 (viz též Tab. 5 na straně 34). [146]

186

Pařížský klub nejrozvinutějších světových ekonomik se poprvé sešel v roce 1956 k renegociaci zahraničního dluhu Argentiny. Od té doby uzavřel 393 dohody o odpuštění dluhů nebo jejich renegociaci s 82 rozvojovými zeměmi v celkovém objemu více než 470 mld. USD. [68]

187

Programu využilo 38 zemí, z nichž 32 je subsaharských. 10 zemí (Komorské ostrovy, Kongo, Laos, Libérie, Myanmar, Pobřeží slonoviny, Somálsko, Středoafrická republika, Súdán a Togo) prošlo celým programem HIPC, v 10 dalších (Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Gambie, Guinea, Guinea – Bissau, Kamerun, Malawi, Sierra Leone, Sv. Tomáš a Princův ostrov) probíhá částečné oddlužení před implementací programů strukturálních adaptací (země jsou před tzv. "completion point") a 18 zbývajících (Benin, Bolívie, Burkina Faso, Etiopie, Ghana, Guayana, Honduras, Madagaskar, Mali, Mauritánie, Mosambik, Nikaragua, Niger, Rwanda, Senegal, Tanzanie, Uganda, Zambie) je v přípravné fázi (před tzv. "decision point"). [142] [283]

188

Pro další podrobnosti o zemích iniciativy HIPC viz též stranu IV příloh.

141

Graf 39

Odpouštění dluhů v 90. letech

(v mld. USD, stálé ceny r. 2003, všichni dárci, země programu HIPC)

Zdroj: [326] [222] [vlastní výpočty] Na konferenci ministrů financí zemí skupiny G-8 ve skotském Gleneagles v roce 2005 britský ministr financí, Gordon Brown vyhlašuje tzv. moderní Marshallův plán sestávající ze tří bodů:

Odpuštění dluhů nejvíce zadlužených rozvojových zemí až do objemu 40 mld. USD (resp. 100 % dluhů), které se má týkat především 18 zemí v přípravné fázi programu HIPC. 189 [120]

Zvýšení objemu oficiální rozvojové pomoci o 50 mld. USD ročně po dobu následujících 10 let. Vzhledem k dlouhodobě stagnujícímu nebo spíše klesajícímu trendu podílu ODA na GNI (viz Graf 40) by znamenal takový nárůst rozvojové pomoci zvýšení tohoto podílu na přibližně 0,4 % ODA/GNI, tedy na úroveň poloviny 60. let. [120] Graf 40

Podíl ODA/GNI v donátorských zemích

( % čistých výdajů v USD ve stálých cenách r. 2003, všichni dárci)


Zahájení jednání o světovém obchodu, které zajistí přinejmenším rovnou pozici rozvojových zemí v mezinárodním obchodě a nastaví podmínky tak, aby ze zahraničního obchodu mohly rozvojové ekonomiky dostatečně profitovat. [39] [214] [66] [41] Bohužel další jednání nakonec přinutila Tonyho Blaira a Gordona Browna arsenál pro boj s chudobou poněkud zúžit. Nepodařilo se prosadit třetí – a zřejmě nejdůležitější – bod Brownova moderního Marshallova plánu. Nejvyspělejší ekonomiky světa se zkrátka jako

189


142

doposud vždy spokojily s tím, že rozvojovým zemím nabídnou almužnu, odškodné za to, že jim neumožní rovný a volný přístup na světové trhy. Přitom proti požadavkům mezinárodních organizací na razantní zvýšení objemu oficiální rozvojové pomoci se objevují dost pádné argumenty, v zásadě dvojího druhu: Jedna skupina argumentů je postavena na skutečnosti, že příspěvky rozvinutých tržních ekonomik nejsou jediným dostupným zdrojem rozvojové pomoci. 190 Existuje řada alternativních návrhů financování rozvojové pomoci např. z příjmů tzv. globální daně. Jedná se o velmi nízké daňové zatížení (v řádech setin až desetin procenta) uvalené některou z mezinárodních organizací (UN, WTO, WB) např. na mezinárodní obchod se zbraněmi, na výdaje na zbrojení, na uhlohydráty, na mezinárodní leteckou dopravu, na transakce v cizích měnách (tzv. Tobinova daň 191), na globální služby, jakými jsou geostacionární družice a Internet, nebo na zdroje plynoucí z mezinárodních vod moří a oceánů (jak zdroje rostlinné a živočišné, tak minerální). Podle odhadů Jamese A. Paula a Katariny Wahlberg by Tobinova daň ve výši 0,2 % uvalená např. Spojenými národy přinesla zdroje v objemu přibližně 300 mld. USD. [232] Druhá skupina argumentů proti zvyšování objemů rozvojové pomoci poskytované rozvinutými ekonomikami se soustředí kolem tzv. teorie absorpční schopnosti rozvojových zemí. Její podstatu tvoří předpoklad, že každá rozvojová země dokáže efektivně využít jen určitý objem oficiální rozvojové pomoci a zvyšování pomoci nad tuto hranici již nevede k rozvoji a hospodářskému růstu, ale ke zvyšování korupce, k plýtvání rozvojovými prostředky, k jejich unikání „dírami“ v neefektivní vládní administrativě a ke zvyšování závislosti rozvojových zemí na rozvojové pomoci. 192 [64] Podle některých odhadů se absorpční schopnost rozvojových ekonomik vyjádřená jako podíl ODA na GNI pohybuje mezi 15 % - 45 %, nad touto hranicí již lze očekávat značný pokles efektivity pomoci. Jak ukazuje Tab. 22, země, které překročily v roce 2003 hranici 45 % závislosti jejich GNI na ODA, jsou jen čtyři. Států, které se v „kritickém intervalu“ vyskytují dlouhodobě, jsou však přinejmenším dvě desítky, ztráty rozvojových financí v důsledku neefektivního nebo neuváženého poskytování rozvojové pomoci mohou být tedy značné. [64]

190

Rozvojovou pomoc v závazném poměru 0,7 % hrubých národních příjmů vykazuje jen pět zemí světa a zatím se zdá, že v jiných rozvinutých ekonomikách je takový objem rozvojové pomoci politicky neprůchodný (viz též stranu 133).

191

Tobinova daň (podle amerického ekonoma Jamese Tobina) představuje daň ve výši 0,05 – 1,0 % uvalenou na jakoukoli obchodní transakci prováděnou v určité měně přes hranice. Jejím základním účelem bylo snížit negativní důsledky spekulativních přesunů velkých finančních prostředků. Hlavními odpůrci Tobinovy daně jsou WB a WTO, neboť v ní vidí překážku volného obchodu a liberalizace mezinárodních finančních trhů, jiní naopak věří, že by Tobinova daň snížila negativní externality, které s sebou přináší globalizace. [321]

192

Rozvojová pomoc pak může mít podobné negativní efekty jako tzv. holandská nemoc (viz kapitolu 3.5.4 na straně 112).

143

Tab. 22

Podíl ODA/GNI v zemích příjemců pomoci 1993

2003

1993

2003

Demokr. republika Kongo

1,79 %

99,92 %

Etiopie

17,71 %

22,80 %

Sv. Tomáš a Princův ostrov

110,68 %

74,97 %

Kiribati

27,75 %

21,72 %

Guinea-Bissau

42,63 %

63,65 %

Nikaragua

24,14 %

20,96 %

Východní Timor

..

47,95 %

Mauritánie

37,15 %

20,94 %

Mikronésie

29,78 %

44,02 %

Rwanda

18,20 %

19,95 %

..

40,60 %

Mongolsko

20,34 %

19,74 %

Burundi

23,38 %

38,98 %

Palauské ostrovy

0,01 %

19,69 %

Sierra Leone

30,26 %

38,97 %

Kapverdské ostrovy

32,68 %

18,32 %

Eritrea

12,14 %

34,15 %

Tonga

22,24 %

17,09 %

Malawi

24,53 %

29,82 %

Niger

21,73 %

16,68 %

Libérie

..

28,28 %

Tanzanie

23,21 %

16,29 %

Marshallovy ostrovy

Západní břeh a pásmo Gazy

..

25,30 %

Gambie

23,49 %

16,16 %

Mosambik

65,04 %

25,14 %

Uganda

19,23 %

15,56 %

Šalamounovy ostrovy

22,09 %

24,37 %


Absorpce oficiální rozvojové pomoci klíčově závisí na schopnostech a kapacitách správních orgánů jednotlivých států. Jeffrey D. Sachs ve zprávě „Investice do rozvoje: Praktický plán, jak dosáhnout rozvojových cílů milénia“ zdůrazňuje, že chabé, nedostatečné a neefektivní vládní administrativy zejména v zemích subsaharské Afriky nesmějí být vnímány jako překážka oficiální rozvojové pomoci, ale spíše jako investiční příležitost, na niž je nutné zaměřit rozvojové programy nejdříve, aby mohlo být později dosaženo efektivních výsledků ve zdravotnictví, školství a dalších sektorech. [259][136] Zcela novým přístupem, který Jeffrey D. Sachs doporučuje, je vytipování několika potenciálně hospodářsky úspěšných zemí (tzv. "fast-track" countries), které jsou již nyní z hlediska kvality státní správy a absorpční schopnosti připraveny na robustní zvýšení ODA a které by mohly následně svým sousedům pomoci jednak jako příklad úspěšné strategie rozvoje, jednak např. díky rozvoji vzájemného obchodu. [259] [136] Jeffrey D. Sachs nabádá rozvojové země, aby při sestavování svých rozvojových strategií spolupracovaly také s nevládními organizacemi a občanskými sdruženími a na základě této spolupráce sestavily rozpočet, který na svůj rozvojový program budou potřebovat. Tímto způsobem má – byť pod dohledem mezinárodních organizací – vzniknout globální poptávka po rozvojové pomoci, na niž budou rozvinuté ekonomiky orientovat svou oficiální rozvojovou pomoc. Takový postup se dost zásadně liší od dosavadní praxe, kdy poskytovatelé pomoci prosazovaly své „nápady“ a představy více-méně bez ohledu na aktuální potřeby rozvojových zemí. I pro další vývoj rozvojové pomoci a prosazení změn navržených Jeffreym D. Sachsem a dalšími však zůstává klíčovou otázka politické vůle, tentokrát však jak v rozvinutých, tak i v rozvojových zemích. [259] [136]

144

4.4

Efekty oficiální rozvojové pomoci v rozvojových zemích

Otázkou účinků rozvojové pomoci se zabývají poskytovatelé pomoci v podstatě od dob jejího vzniku. Již Pearsonova zpráva poukazuje na nízkou míru prokázané závislosti mezi objemy rozvojové pomoci a hospodářskou výkonností rozvojových ekonomik. Problematiku efektů rozvojové pomoci na cílovou ekonomiku lze při tom rozdělit na dva vzájemně úzce propojené, nikoli však svévolně zaměnitelné fenomény:

Efektivita oficiální rozvojové pomoci (Effectiveness of ODA): Podle encyklopedie Wikipedia představuje efektivita schopnost dosáhnout vytyčených cílů bez ohledu na vynaložené prostředky. Hypotézu o efektivitě ODA lze tedy formulovat jako potenciální (ex ante) schopnost rozvojové pomoci dosáhnout rozvojových cílů lépe než kdyby byly prostředky určené na pomoc použity jiným alternativním způsobem.

Účinnost (efektivnost) oficiální rozvojové pomoci (Efficiency of ODA): Na rozdíl od efektivity, je efektivnost schopnost produkovat požadované výstupy s minimálním množstvím vstupů. Efektivnost je tedy nutnou podmínkou efektivity. (Je zřejmé, že projekt, který splnil kritéria efektivnosti, tím prokázal také svou efektivitu.) Efektivnost ODA představuje hypotézu o nejlepším možném využití rozvojové pomoci (ex post) z hlediska dosažení rozvojových cílů dané ekonomiky. [321]

4.4.1

Efektivnost oficiální rozvojové pomoci

Většina analýz dopadů oficiální rozvojové pomoci na recipientské ekonomiky – v čele se studiemi Davida Dollara a jeho spolupracovníků ze Světové banky, se zabývá problematikou účinnosti rozvojové pomoci a snahou o její zvýšení. Výsledky statistických šetření a teoretických úvah sahají – s trochou nadsázky – od těch, které tvrdí, že rozvojová pomoc nefunguje vůbec nikde a dlouhodobě přináší jen zhoršení situace rozvojových zemí, až po ty, které prokazují, že rozvojová pomoc funguje a má především pozitivní dopady. Tento široký rozptyl je dán jednak stále ještě ne zcela standardním systémem statistických šetření v rozvojových zemích, jednak značnou obtížností při identifikaci skutečných efektů rozvojové pomoci. Statistická analýza v tomto směru může pouze odhadovat, které změny v recipientských ekonomikách by s největší pravděpodobností mohly být důsledkem využívání rozvojové pomoci. [78] [218] Další klíčovou proměnnou při zkoumání efektivnosti rozvojové pomoci jsou cíle, jichž má být dosaženo. Oficiální rozvojová pomoc má dnes celou řadu cílů (viz např. Rozvojové cíle milénia 193), prizmatem efektivnosti jsou však bezpochyby nejčastěji analyzovány tradiční ekonomické cíle pomoci.

193

Viz poznámku pod čarou 185 na straně 141.

145

4.4.1.1

Efektivnost ODA při stimulaci hospodářského růstu

Analytici Světové banky i dalších národních a mezinárodních institucí se v současné době přiklánějí ke střízlivě pesimistickému pohledu na závislost růstu GDP v rozvojových zemích na objemu oficiální rozvojové pomoci. Poslední z velkých studií Davida Dollara a Craiga Burnsida 194 poukazuje na fakt, že vyšší účinnosti rozvojové pomoci je dosahováno v zemích s vyšší úrovní státní správy a institucionální základny jako takové a že korupce výrazným způsobem znehodnocuje efektivnost rozvojových projektů. Tyto závěry nejsou nijak převratné, jsou však podpořeny robustní statistickou analýzou a přehodnocují starší kontroverzní hypotézy o vyšší účinnosti rozvojové pomoci v ekonomikách s demokratickým zřízením a zdravými hospodářskými politikami (tzv. "sound economic policies", viz [77] a [80]). [78] [49] Ve shodě s dalšími autory (např. Robert E. Hall a Charles I. Jones [137] nebo Daron Acemoglu, Simon Johnson a James A. Robinson [5]) Dollar a Burnside upozorňují na vysokou závislost produktivity práce a hospodářského růstu na institucionálním prostředí, které ovlivňuje podstatnou měrou nejen využívání prostředků z rozvojové pomoci, ale také míru akumulace kapitálu a úspor v rozvojových ekonomikách. Mezi rozvojovými zeměmi nejsou výjimkou ekonomiky, kde trvá zaregistrování nového podnikatelského subjektu více než 200 dní a existují i takové případy, kdy tento proces přesáhl svou délkou tři roky. Přitom široký soukromý podnikatelský sektor je téměř samozřejmým předpokladem hospodářského růstu a snižování nezaměstnanosti. Překážky zakládání nových firem podporují rozvoj šedé ekonomiky a připravují stát o daňové výnosy. [78] Podobně jako David Dollar ([81] a [80]) konstatuje také Mary Shirley ([270]), že bohužel současný systém poskytování pomoci nemotivuje rozvojové země k razantnějším reformám státní správy, která ještě dnes vykazuje značnou podobnost se státním zřízením z koloniální éry. Většina pokusů poskytnout rozvojovým zemím vysoké částky rozvojové pomoci vázané právě na institucionální reformy měla v těchto ekonomikách spíše negativní dopady vedoucí často k dalšímu nárůstu korupce. [270]

4.4.1.2

ODA jako katalyzátor hospodářského růstu v subsaharské Africe

I přes řadu statistických analýz a několik desetiletí nepříliš úspěšné praxe přetrvávají v subsaharské Africe (ale i dalších regionech světa) dogmata ze 60. let spojující hospodářský růst s investicemi a ty s dostatečnými úsporami v ekonomice. Jednoduchá statistická analýza provedená Dollarem a Easterlym ([79]) na konci 90. let minulého století však prokázala, že v zemích subsaharské Afriky není rozvojová pomoc jako prostředek k doplnění nedostatečných 194

Nazvaná "Aid, Police, and Growth: Revisiting the Evidence" viz [78]

146

domácích investičních zdrojů funkční (ze 37 zemí nevykázala statisticky významnou závislost mezi rozvojovou pomocí, objemem investic a hospodářským růstem ani jediná). Dollar s Easterlym dále jako jedni z prvních upozornili na souvislost účinnosti rozvojové pomoci a politické situace recipientské země a doporučili rozvojovým zemím realizaci reforem hospodářských politik směřovanou k liberalizaci a demokratizaci. [79] Tab. 23

Nejsilnější prokázané statisticky významné korelace ODA a GDP 195

Koeficient Zpoždění Trvání korelace Benin -0,8240 žádné 5 let Botswana 0,6810 4 roky 3 roky Burkina Faso -0,5799 žádné 2 roky Burundi 0,6777 žádné 2 roky Dem. republika Kongo 0,7598 žádné 3 roky Gabon -0,3668 žádné 1 rok Gambie -0,4804 4 roky 1 rok Ghana 0,4593 3 roky 3 roky Guinea-Bissau 0,6593 1 rok 4 roky Kamerun -0,4816 1 rok 3 roky Keňa 0,5875 žádné 5 let Malawi -0,4991 žádné 3 roky Mali -0,4885 3 roky 4 roky Mauritánie 0,6662 žádné 4 roky Niger -0,5837 2 roky 4 roky Nigérie 0,4212 4 roky 2 roky Rwanda -0,5677 žádné 4 roky Senegal -0,6224 žádné 5 let Středoafrická republika -0,3781 žádné 1 rok Togo -0,3867 4 roky 1 rok Zambie -0,5235 4 roky 5 let Zimbabwe 0,7573 4 roky 5 let Pozn.: Tučně jsou odlišeny signifikantní hodnoty koeficientu na hladině významnosti 5 %. Země

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Výše zmíněná studie se bohužel o použitých metodách statistické analýzy zmiňuje pouze velmi povrchně

a

omezuje

z dvousložkového

se

modelu

především

na

hospodářského

prokázání růstu.

korelačních závislostí reziduálních časových řad

196

197

závislostí

V případě

vycházejících standardního

striktně

ověřování

budou výsledky přeci jen poněkud

optimističtější. Statisticky významnou pozitivní korelaci mezi reziduálními časovými řadami GDP

195

Údaje o objemech ODA pocházejí ze statistik DAC OECD ([222]), jedná se o čisté výdaje ve stálých cenách roku 2003. Pod označením „zpoždění“ se rozumí, kolik let po realizaci rozvojové pomoci vykazuje GDP nejsilnější korelační závislost na ODA. Maximální uvažované zpoždění bylo pro tuto analýzu zvoleno čtyři roky. Pojem „trvání“ označuje počet za sebou následujících let, po které měla rozvojová pomoc statisticky významný vliv na GDP. Za statisticky významnou je považována korelace s kritickou mezí významnosti nižší než 5 %.

196


197

Tj. časových řad očištěných od „přirozené“ závislosti na čase, jinými slovy očištěných o trendovou a cyklickou složku. [264]

147

a ODA vykázalo jen devět ze 27 vybraných zemí subsaharské Afriky. 198 Ve čtyřech z nich dochází s největší pravděpodobností ke statisticky významnému hospodářskému růstu již v roce, kdy byla rozvojová pomoc poskytnuta a v sedmi jsou statisticky významné efekty rozvojové pomoci patrné i po třech a více letech (viz Tab. 23). Na druhou stranu však nelze opominout fakt, že ve 13 ze zbývajících 18 zemí vede ODA s největší ekonomiky

pravděpodobností 199

ke

statisticky

významnému

poklesu

výkonnosti

domácí

a nelze jednoznačně říci, zda mají negativní efekty oficiální rozvojové pomoci

v zemích subsaharské Afriky kratší trvání než efekty pozitivní. V pouhých 8 ekonomikách subsaharské Afriky vede rozvojová pomoc ke statisticky významným pozitivním změnám hrubé tvorby kapitálu (GCF). Pět z těchto osmi zemí zároveň patří do skupiny ekonomik, které vykazují pozitivní závislost GDP na ODA. Naopak ze 13 ekonomik, v nichž byl prokázán statisticky významný negativní efekt ODA na zvyšování GDP, existuje v sedmi také signifikantní negativní korelace mezi ODA a GCF. Přitom pozitivní závislost GDP na hrubé tvorbě kapitálu byla prokázána ve 23 ze 27 subsaharských zemí (tzn. v 85 % zkoumaných ekonomik). Jinými slovy lze formulovat závěr, že v subsaharské Africe má oficiální rozvojová pomoc na hospodářský růst jen sporadický efekt pravděpodobně právě proto, že nevede ke hrubé tvorbě kapitálu. Tento závěr podporuje také fakt, že další analýza zaměřená na hledání statisticky významných korelací napříč zeměmi subsaharské Afriky (nikoli uvnitř jednotlivých zemí) prokázala poměrně silnou přímou závislost (koeficient korelace rxy = 0,6458) mezi účinností ODA při podpoře hospodářského růstu a efekty ODA na hrubou tvorbu kapitálu. Jako poněkud problematické se jeví dosavadní závěry analýzy týkající se korelací vládních výdajů. Statisticky významnou pozitivní závislost vládní spotřeby na oficiální rozvojové pomoci totiž analýza prokázala v šesti zemích (negativní naproti tomu v deseti). Jinými slovy vládní spotřeba je statisticky významně pozitivně závislá na objemu rozvojové pomoci zhruba v každé čtvrté subsaharské ekonomice, negativně závislá je však v každé druhé až třetí ekonomice. Příčiny mohou být v podstatě tři:

Oficiální rozvojová pomoc se promítá spíše do výdajů vlády na kapitál než do vládní spotřeby. 200 V tom případě se ale musí jednat o investiční projekty, jejichž efektivita je tak nízká, že se ani po pěti letech neodrazí v růstu GDP, a které pravděpodobně výrazně vytěsňují soukromé investice, protože se neodrážejí ani ve hrubé tvorbě kapitálu. Oba

198

Země byly vybrány s ohledem na pokud možno kontinuální časové řady mezi roky 1970 – 2003. Jednalo se o Benin, Botswanu, Burkinu Faso, Burundi, Demokratickou republiku Kongo, Gabon, Gambii, Ghanu, Guineu-Bissau, Kamerun, Keňu, Kongo, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauritánii, Niger, Nigerii, Pobřeží slonoviny, Rwandu, Senegal, Středoafrickou republiku, Svazijsko, Togo, Zambii a Zimbabwe. [326]

199

Podrobnější analýza tohoto problému zřejmě přesahuje cíle i rozsah této studie. Více viz [188].

200

Bohužel časové řady vládních výdajů na kapitál nejsou v databázi Světové banky dostupné. [325][326]

148

tyto

předpoklady

lze

v podkapitalizovaných

rozvojových

zemích

považovat

za

přinejmenším odvážné.

Negativní závislost vládních spotřebních výdajů na oficiální rozvojové pomoci může být charakterizována také jako politika utahování státních opasků výměnou za vyšší objemy rozvojové pomoci. Tento vývoj může souviset s programy SAP, které Světová banka ordinuje rozvojovým zemím od 80. let a podporuje jej také závislost rozvojové pomoci na výši vládní spotřeby, která je negativní v každé druhé zemi subsaharského regionu. Pro toto vysvětlení hovoří také fakt, že při zkrácení časových řad jenom na 80. a 90. léta (období programů strukturálních úprav) dojde ke zvýšení intenzity závislosti vládní spotřeby a oficiální rozvojové pomoci v 85 % zemí subsaharské Afriky (ve 23 z 27 ekonomik).

Třetím možným vysvětlením časté negativní korelační závislosti vládních výdajů na ODA, je hypotéza o směřování oficiální rozvojové pomoci spíše do podpory zahraničního obchodu, na potravinovou rozvojovou pomoc a technickou spolupráci, než vládě. Ve výdajích státních rozpočtů by se v tom případě ODA odrazila jen okrajově nebo nepřímo. Problematikou vlivů ODA na zahraniční obchod rozvojových zemí se zabývá následující kapitola.

4.4.1.3

Efektivnost ODA při stimulaci zahraničního obchodu v subsaharské Africe

Ze schématu na Obr. XII je zřejmé, že oficiální rozvojová pomoc nabývá tří základních forem. Jedná se o potravinovou rozvojovou pomoc, technickou pomoc a kapitálové toky. Kapitálové toky směřují buď jako pomoc pro místní vlády nebo na podporu zahraničního obchodu. Při tom právě otázka vlivu rozvojové pomoci na zahraniční obchod může být pro hodnocení účinnosti rozvojové pomoci klíčová, neboť mají-li rozvojové ekonomiky dosáhnout autonomního rozvoje (tzn. hospodářského růstu nezávislého na zahraniční pomoci), musejí být jejich produkty konkurenceschopné na světových trzích, 201 což by se mělo odrazit ve zvyšování objemu vývozů. [36] [209] [161] [167] Pro analýzu účinků oficiální rozvojové pomoci byl zvolen soubor 27 subsaharských ekonomik z předchozí kapitoly. Také metodika zjišťování korelační závislosti reziduálních řad dovozu, vývozu, GDP a ODA zůstává totožná s předchozími analýzami s tím rozdílem, že efekty ODA na objemy vývozů a dovozů se v ekonomikách mohou projevit s mnohem delším zpožděním

201

Bohužel indexy měřící míru konkurenceschopnosti (např. GCI – index růstu a konkurenceschopnosti sledovaný Světovým ekonomickým fórem) mapují situaci jen v omezeném počtu subsaharských zemí a pro využití ve statistické analýze zatím zůstávají nevhodné. Nehledě už k tomu, že jejich vypovídací schopnost zůstává stále předmětem diskuzí a kritiky. [36]

149

než v předchozích analýzách. Maximální zkoumané zpoždění bylo proto prodlouženo na 8 let. 202 Rovněž výsledky analýzy účinků oficiální rozvojové pomoci na zahraniční obchod jsou podobné těm z předchozí podkapitoly. Pozitivní signifikantní závislost mezi objemy vývozů a ODA byla prokázána v 8 z 27 zemí, negativní statisticky významná korelace mezi dovozy a oficiální rozvojovou pomocí byla prokázána v 10 z 27 ekonomik. Jinými slovy oficiální rozvojová pomoc vede k růstu vývozů nebo poklesu dovozů přibližně v každé třetí zemi subsaharského regionu. Současný pozitivní vliv ODA na export a negativní vliv na import byl však prokázán pouze v Beninu a Kongu. Další

analýza

korelací

a

jejich

srovnání

s výsledky

subkapitoly

4.4.1.2

naznačily

makroekonomické příčiny a souvislosti nízké účinnosti oficiální rozvojové pomoci. Především nepříliš silná nicméně statisticky významná přímá závislost (koeficient korelace rxy = 0,3900) mezi vlivem rozvojové pomoci na hrubou tvorbu kapitálu a jejími efekty na dovoz ukazuje na skutečnost, že dochází-li vlivem oficiální rozvojové pomoci ke zvyšování kapitálové vybavenosti afrických zemí, pak se tak děje pravděpodobně častěji nákupem kapitálových statků v zahraničí, na místo aktivace dostupných vnitřních zdrojů ekonomiky. Ve světle poměrně silné pozitivní závislosti mezi schopností ODA stimulovat hospodářský růst a její schopností zvyšovat hrubou tvorbu kapitálu prokázané v předchozí subkapitole, pak nepřekvapí poměrně silná pozitivní korelace (rxy = 0,7081) mezi efektivností ODA při stimulaci růstu GDP a při stimulaci dovozů. Těsně za hranicí 5 % statistické významnosti zůstala korelace citlivosti vládních výdajů na ODA a citlivosti exportů na ODA. Intenzitu této vazby vyjadřuje korelační koeficient ve výši

rxy = - 0,3671, který potvrzuje, 203 že v ekonomikách, kde dochází v důsledku růstu ODA k poklesu vládní spotřeby, povede stejný růst ODA pravděpodobně k růstu exportu. Jinými slovy je oficiální rozvojová pomoc věnována spíše na podporu zahraničního obchodu než na vládní výdaje (potvrzení pracovní hypotézy z konce subkapitoly 4.4.1.2). Poměrně kontroverzní jsou však závěry analýzy týkající se podnikatelského klimatu subsaharských zemí. Podařilo se totiž prokázat statisticky významnou nepřímou korelaci (rxy = -0,4755) mezi indexem vnímání korupce (CPI) 204 a efektivitou oficiální rozvojové pomoci

202

S ohledem na délky časových řad by zkoumání efektů oficiální rozvojové pomoci s delším zpožděním narazilo na hranici platnosti zákona velkých čísel.

203

Byť s přibližně 6 % rizikem statistické chyby I. druhu, neboť kritická mez významnosti tohoto koeficientu je 0,0596. [264]

204

Index vnímání korupce (CPI – Corruption Perceptions Index) měří úroveň korupce státních úředníků a politiků podle toho, jak je vnímána veřejností. Index je od roku 1995 sestavován každoročně společností Transparency International ve spolupráci s Univerzitou v Pasově. CPI dosahuje hodnot od 1 do 10, přičemž 10 znamená nejnižší míru vnímání korupce. [56] [57] [321]

150

při podpoře exportu rozvojových zemí. Zároveň byla identifikována silná přímá závislost (rxy = 0,6673) mezi CPI a tempem růstu GDP p.c. ve zkoumaných ekonomikách. Tyto korelace pravděpodobně naznačují, že ve zkorumpovanějších ekonomikách dochází v důsledku realizace oficiální rozvojové pomoci k intenzivnějšímu nárůstu exportů než v zemích s transparentnějším nakládáním s veřejnými financemi, přestože jejich GDP na obyvatele má tendenci růst pomalejším tempem. Rostoucí vývoz v tomto případě nesouvisí s hospodářským růstem a zlepšováním situace rozvojových zemí, a tudíž nesvědčí ani o efektivním nakládáním s oficiální rozvojovou pomocí.

4.4.1.4

Efektivnost ODA při zvyšování kvality života v subsaharské Africe

Index lidského rozvoje (HDI 205) je od roku 1993 používán ve výročních zprávách Rozvojového programu Spojených národů (UNDP) jako měřítko kvality lidského života, resp. jako alternativa jednostranně ekonomicky zaměřeného ukazatele hrubého domácího produktu na obyvatele (GDP p. c.). Vzhledem k tomu, že HDI je kompozitní index zahrnující kromě indexu GDP p.c. také index střední délky života a index vzdělanosti, snižuje se význam ekonomické vyspělosti země a zvyšuje se role vzdělání a zdravotní péče. HDI však – podobně jako většina neekonomických indikátorů – trpí vyšší náročností statistických šetření, která se odráží v delší periodě jednotlivých měření. Proto je v tomto případě použití metody dekompozice časových řad a zjišťování korelací reziduálních řad prakticky nepoužitelné. [321] HDI je publikován s pětiletou periodou ve Zprávě o lidském rozvoji (Human Development Report; např. [318]). Nejstarší údaje byly zpětně dopočteny do roku 1975, nejnovější pocházejí z roku 2003 (údaje za rok 2000 jsou bohužel nekompletní). Pro účely této statistické analýzy byly zjištěny periodizované indexy růstu HDI k roku 1980, 1985, 1990, 1995 a 2003. [318] Údaje o rozvojové pomoci pocházejí ze statistik Světové banky a jedná se o částky přijaté rozvojovými zeměmi přepočtené na stálé ceny roku 2003, na americký dolar podle parity kupní síly a na obyvatele. Za každou periodu (tzn. 1970-1974, 1975-1979, 1980-1984, 1985-1989, 1990-1994, 1995-2002) byly určeny kumulativní hodnoty oficiální rozvojové pomoci na jednoho obyvatele a z těchto hodnot byly dopočteny periodizované indexy růstu kumulativní ODA na obyvatele. [326]

205

Viz též stranu IX příloh.

151

Tab. 24

Korelace ODA a HDI v letech 1975 - 2003

Období 1975-1980 1980-1985 1985-1990 1990-1995 1995-2003 Koeficient -0,4123 0,3040 0,0978 -0,0472 0,4658 korelace rxy Kritická mez 0,0406 0,1395 0,6420 0,8226 0,0189 významnosti Pozn. Tučně jsou vyznačeny na 5 % hladině významnosti statisticky signifikantní hodnoty koeficientů korelace rxy.

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Posledním krokem statistické analýzy bylo zjišťování korelační závislosti mezi řadami indexů růstu HDI a indexů růstu kumulativní ODA na obyvatele pro daný časový úsek a vybranou skupinu subsaharských zemí. Výsledky shrnuje následující Tab. 24. Je zřejmé, že v 25 zemích 206 subsaharské Afriky vybraných pro tuto analýzu nevedou – s výjimkou posledního desetiletí – rostoucí objemy pomoci ke statisticky významnému růstu kvality života vyjádřenému indexem lidského rozvoje. V 70. letech ekonomiky s vyššími tempy růstu pomoci na hlavu vykazovaly dokonce menší přírůstky indexu lidského rozvoje, a naopak v zemích, u nichž došlo ke zlepšení indexu HDI, nebylo toto zlepšení podpořeno vyšším čerpáním rozvojové pomoci v předchozích letech. Teprve vývoj v posledních letech (tzn. od 2. poloviny 90. let 20. století) přinesl statisticky významnou středně silnou přímou závislost přírůstků HDI a oficiální pomoci. Vzhledem k poklesu objemů rozvojové pomoci na hlavu v posledních letech (v 11 z 25 analyzovaných států) však nelze ani tento výsledek hodnotit jako bezvýhradně pozitivní. Kvalita života měřená pomocí HDI se v posledním desetiletí 20. století zlepšila jen ve 14 z 25 zkoumaných ekonomik, což je ve srovnání se 70. lety o dobrou čtvrtinu méně.

4.4.1.5

Efektivnost ODA v boji s absolutní chudobou a extrémní nouzí

Podobně jako v analýzách účinnosti rozvojové pomoci na zvyšování životního standardu, resp. kvality života měřené pomocí HDI, také zjišťování efektů rozvojové pomoci v boji s chudobou a extrémní nouzí naráží na zásadní problém s nedostatkem dostupných statistických údajů. Šetření zaměřená na rozdělování důchodů v ekonomice a na zjišťování (resp. odhadování) počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby, resp. extrémní nouze jsou poměrně náročná a výjimkou nejsou ani ekonomiky, kde za posledních 60 let proběhl podobný výzkum jen jednou nebo dvakrát (představují cca 30 % všech rozvojových zemí). V zemích subsaharské Afriky proběhla podobná šetření od roku 1975 více než dvakrát jen v každé páté zemi, proto není možné zaměřit tuto analýzu specificky na region subsaharské Afriky. [326]

206

Země byly vybrány s ohledem na pokud možno kontinuální časové řady mezi roky 1970 – 2003. Jednalo se o Benin, Botswanu, Burkinu Faso, Burundi, Demokratickou republiku Kongo, Ghanu, Guineu-Bissau, Kamerun, Keňu, Kongo, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauritánii, Niger, Nigerii, Pobřeží slonoviny, Rwandu, Senegal, Středoafrickou republiku, Svazijsko, Togo, Zambii a Zimbabwe. [326]

152

Přesnost odhadů počtu chudých dále komplikuje fakt, že v rozvojových zemích žijí přibližně tři čtvrtiny obyvatel na venkově a živí se zemědělskou činností. Zjišťovat u nich denní soukromou spotřebu je vzhledem k naturálním příjmům přinejmenším problematické, o technikách přepočtu statistických údajů za domácnosti na jednotlivce ani nemluvě. [8] S cílem kvantifikovat efektivnost oficiální rozvojové pomoci v boji s absolutní chudobou a extrémní nouzí byla použita metodika Chena a Ravalliona ([158]). Analýza vychází z interpolovaných údajů o počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby a extrémní nouze z let 1988 - 2002. [158] Interpolace byla provedena na bázi vývoje konečných spotřebních výdajů domácností ve stálých cenách roku 2000, přičemž předpoklad je, že pokud v dané ekonomice došlo k růstu spotřebních výdajů domácností, bude se snižovat počet osob žijících pod hranicí absolutní chudoby, resp. extrémní nouze a naopak. Platnost této pracovní hypotézy byla prověřena testováním interpolovaných dat proti skutečným údajům v zemích, kde to četnost skutečných šetření umožňovala. Interpolované údaje se nelišily o víc než 5 % oproti údajům skutečným, což lze považovat v rámci ekonomických statistických šetření za přijatelné. [264] Tab. 25

Interpolace počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby (Metoda interpolace ukázaná na příkladu Etiopie) Rok

Celková populace v milionech osob Skutečná měření absolutní chudoby v % celkové populace Interpolace lineárního vývoje absolutní chudoby v % Vývoj spotřeby domácností na hlavu v USD (stálé ceny 2000) Interpolace lineárního vývoje spotřeby domácností na hlavu Indexy poklesu chudoby v důsledku růstu spotřeby v % Interpolace absolutní chudoby v % celkové populace Interpolace počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby v milionech osob

1995

1996

1997

1998

1999

2000

56,53

58,23

59,75

61,27

62,78

64,30

31,25

..

..

..

..

22,98

31,25

29,60

27,94

26,29

24,63

22,98

64,20

70,09

79,17

77,97

80,09

77,61

64,20

66,88

69,56

72,25

74,93

77,61

100,00

95,42

87,87

92,66

93,55

100,00

31,25

28,24

24,55

24,36

23,05

22,98

17,67

16,44

14,67

14,92

14,47

14,78

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Pro objasnění postupu interpolace slouží Tab. 25 a Graf 41. Nejprve jsou prostým lineárním doplněním do řady přidány chybějící hodnoty a stejným způsobem je odhadnut také trend časové řady konečných spotřebních výdajů domácností na hlavu (v USD ve stálých cenách roku 2000) mezi roky odpovídajícími měřením indikátorů chudoby. Pokud skutečné konečné výdaje domácností rostly rychleji, než jejich odhadnutý trend, pak se pravděpodobně skutečný počet chudých vyvíjel pod úrovní odhadnutého trendu. Pomocí podílů odhadnutého trendu spotřebních výdajů a skutečných spotřebních výdajů (tzv. indexů poklesu chudoby v důsledku růstu spotřeby) bude nakonec upraven lineární odhad procenta chudých ve společnosti a po

153

vynásobení počtem obyvatel dostaneme počet osob žijících pod hranicí absolutní chudoby (event. extrémní nouze). Graf 41

Interpolace počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby (Metoda interpolace ukázaná na příkladu Etiopie)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Matematicky lze interpolovanou hodnotu zapsat vztahem:

[ <1USD ]

kde Pr

⎛ Ct − Co ⎞ + Co ⎟ ⎜ n⋅ − p p ⎛ ⎞ t o ⎟ + po ⎟ ⋅ ⎜ Pr[ <1USD ] = Pr ⋅ ⎜ n ⋅ t ( 4.1 ) ⎟ t Cr ⎝ ⎠ ⎜ ⎜ ⎟ ⎝ ⎠ je interpolovaný počet osob žijících v daném roce r s příjmem pod úrovní 1 USD

na den, Pr je počet obyvatel v roce r, n je počet let od předchozího měření ukazatelů chudoby,

pt je procento obyvatel žijících pod hranicí chudoby v roce následujícího měření, po je procento obyvatel žijících pod hranicí chudoby v době předcházejícího měření, Ct jsou konečné spotřební výdaje domácností v roce následujícího měření chudoby, Co jsou konečné spotřební výdaje domácností v roce předcházejícího měření chudoby, Cr jsou konečné spotřební výdaje domácností v roce r. Nedostatkem této metody interpolování údajů počtu chudých je, že předpokládá, že se během interpolovaného období (tzn. mezi dvěma skutečnými statistickými šetřeními) nemění průběh

154

Lorenzovy křivky (resp. hodnota Giniho koeficientu).207 Tuto hypotézu však nelze v realitě ověřit, protože statistická šetření zaměřená na zjišťování Giniho koeficientů, resp. úrovně nerovnosti v rozdělování důchodů byla provedena od 70. let jen jednou. Po očištění časové řady od trendových a sezónních vlivů následovalo zjištění korelační závislosti mezi reziduálními časovými řadami počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby a pod hranicí extrémní nouze a časovou řadou reziduí objemů oficiální rozvojové pomoci v USD ve stálých cenách roku 2003. Provedenými analýzami se podařilo prokázat statisticky významnou negativní korelaci mezi objemem ODA a počtem lidí žijících pod hranicí absolutní chudoby jen v každé čtvrté ze 46 ekonomik 208 vybraných ze seznamu příjemců pomoci podle OECD. Jen o málo efektivnější se oficiální rozvojová pomoc ukázala v boji s extrémní nouzí (v každé třetí zemi).

Růst reálného GDP

-0,0899 0,5522

-0,0837 0,5801

ODA ve stálých cenách roku 2003

-0,4889 0,0006

-0,5195 0,0002

0,0498 0,7424

ODA ve stálých cenách 2003

Celková populace

-0,1622 0,2814

-0,1386 0,3581

0,3077 0,0375

0,3247 0,0277

Celková populace

Populace <1USD

-0,1956 0,1926

-0,2106 0,1600

0,3390 0,0212

0,2720 0,0674

0,9138 0,0000

Populace <1USD

Populace <2USD

-0,2253 0,1323

-0,1954 0,1931

0,3082 0,0371

0,3192 0,0306

0,9534 0,0000

0,9852 0,0000

Populace <2USD

Korelace <1USD a ODA

0,0244 0,8721

0,2211 0,1398

0,2444 0,1017

-0,1354 0,3695

0,0468 0,7573

0,0668 0,6589

0,0476 0,7537

Korelace <1USD a ODA

0,5150 0,0002

Giniho koeficient Reálný GDP p.c.

Růst reálného GDP

Tabulka doplňujících korelačních závislostí Reálný GDP p.c.

Tab. 26

0,0379 0,1519 -0,0189 0,0280 -0,0678 -0,0447 -0,0550 0,6408 0,8026 0,3135 0,9009 0,8534 0,6543 0,7679 0,7166 0,0000 Hodnota v horní části buňky představuje velikost koeficientu korelace rxy, spodní hodnota je kritická mez významnosti. Žlutě jsou odlišeny signifikantní hodnoty koeficientu na hladině významnosti 5 %.

Korelace <2USD a ODA Pozn.:

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Stejná analýza dále prokázala mírnou přímou závislost počtu chudých na tempu růstu GDP (viz Tab. 26). Jinak řečeno rozvojové země s vysokými tempy hospodářského růstu jsou typické 207

Giniho koeficient měří nerovnost v rozdělování důchodů v ekonomice. Nabývá hodnot od 0 do 1, přičemž hodnota 0 představuje naprostou rovnost v rozdělování důchodů. Lorenzova křivka představuje grafické znázornění nerovnosti rozdělování důchodu v ekonomice. V šetřeních Světové banky jsou zjišťovány podíly pěti kvantilů obyvatelstva v ekonomice na celkovém příjmu země a na základě těchto měření je konstruována Lorenzova křivka a určen Giniho koeficient. [263]

208

Ekonomiky byly opět vybírány s ohledem na pokud možno co nejčetnější časovou řadu statistických šetření počtu osob žijících pod hranicí absolutní chudoby a extrémní nouze. Jedná se o Alžírsko, Argentinu, Bangladéš, Bolívii, Botswanu, Brazílii, Čínu, Egypt, Ekvádor, Etiopii, Filipíny, Ghanu, Guatemalu, Honduras, Chile, Indii, Indonésii, Írán, Jamajku, Jordánsko, Keňu, Kolumbii, Kostariku, Madagaskar, Malajsii, Maroko, Mauritánii, Mexiko, Nepál, Niger, Nigerii, Nikaraguu, Pákistán, Panamu, Paraguay, Peru, Pobřeží slonoviny, Rwandu, Salvador, Srí Lanku, Thajsko, Tunisko, Turecko, Ugandu, Venezuelu a Vietnam. [326]

155

vyšším počtem chudých a stávají se také příjemci většího objemu rozvojové pomoci (opět mírná přímá korelace). Korelace Giniho koeficientů nerovnosti v rozdělování důchodů a objemů oficiální rozvojové pomoci je negativní a středně silná, ale statisticky významnou závislost Giniho koeficientů a indikátorů chudoby se prokázat nepodařilo. Jinak řečeno navyšováním objemu rozvojové pomoci se sice snižuje nerovnost rozdělování důchodů v rozvojových zemích, ale dochází k tomu pravděpodobně díky zvyšování důchodů středních příjmových skupin, bez prokazatelných efektů na nejchudší vrstvy obyvatel. Boj s chudobou formou rozvojové pomoci tak zatím přispívá spíše ke kritice stávajícího systému poskytování rozvojové pomoci než ke zvyšování životního standardu nejchudších obyvatel planety. Na druhou stranu ovšem chudoba představuje zásadní makroekonomický problém, dost prostý a ambiciózní, aby oslovil světové politiky a oživil oficiální rozvojovou pomoc skomírající téměř celá 90. léta v důsledku tzv. „únavy z pomoci“. Přechod od snadno kvantifikovatelných ekonomických cílů s menší vypovídací schopností ke komplexnějším a hůře měřitelným veličinám typu chudoba, má zatím jediný pozitivní výsledek, kterým je od roku 1998 opět rostoucí trend ODA. Efektivnost využití těchto prostředků však zůstává nadále přinejlepším sporná.

4.4.2

Efektivita oficiální rozvojové pomoci

Je zřejmé, že oficiální rozvojová pomoc má z hlediska účinnosti značné rezervy. Předchozí analýzy to koneckonců jen potvrzují. Otázkou zůstává, má-li rozvojová pomoc jako taková vůbec potenciál vyvést rozvojové ekonomiky z jejich bídné situace. Rozvinuté ekonomiky světa jedním hlasem s multilaterálními rozvojovými agenturami proklamují svou snahu pomáhat rozvojovým zemím tak, aby si jednou byly schopné pomoci sami. Je však víc než jasné, že skutečným motivem pro poskytování rozvojové pomoci není solidarita bohatých zemí s chudými. Rozvojová pomoc již v podstatě neplní ani úlohu strategického zahraničně-politického

nástroje.

Pravým

důvodem

existence

rozvojové

pomoci

je

pravděpodobně fakt, že voliči vyspělých zemí „to tak chtějí“. V takovém případě jde především o to, aby se před voličům nějaká rozvojová pomoc „vykázala“; o to, jaké jsou její efekty v recipientské ekonomice, se již veřejnost obvykle příliš nestará, není to tudíž nijak ožehavé téma ani pro politické špičky. [138] Jak uvádí Peter Thomas Bauer, Jagdish Bhagwati i jiní, rozvojová pomoc má mimořádně vysoký korupční potenciál, který jistě účinnost (ba ani efektivitu) vynakládaných prostředků nezvyšuje. Historie zná mnoho příkladů, kdy oficiální rozvojová pomoc znamenala jen přesun finančních prostředků od nízko- a středně-příjmových vrstev daňových poplatníků rozvinutých zemí „pohádkově“ bohatým elitám zemí rozvojových (což ovšem jak voliči, tak politické elity

156

slyší velmi neradi). Za proslulý případ bývá v této souvislosti označována francouzská finanční a vojenská podpora středoafrického diktátorského režimu Jeana Bédela Bokassy, jehož korunovační obřad v napoleonském stylu stál podle odhadů 20 - 30 milionů USD, aby ještě v témže roce Světová organizace pro boj proti hladu požádala o dary pro Středoafrické císařství – druhou nejchudší zemi v Africe. [144] [321] [204] [185] Jagdish Bhagwati se nespokojuje jen s kritikou současného schématu realizace rozvojové pomoci, ale nabízí také řadu alternativních řešení. Především upozorňuje na skutečnost, že absorpční kapacita ekonomiky 209 není jednoduchou funkcí špatné vlády a nedemokratického režimu, nýbrž závisí především na technických schopnostech a vzdělávání obyvatel rozvojových zemí. 210 Bhagwati zmiňuje vývoj vakcín a léků na žlutou zimnici, malárii, tuberkulózu, HIV/AIDS a další nemoci, inovace při šlechtění plodin určených pro africké klima apod. Bhagwati výrazně odlišuje mezi rozvojovou pomocí použitou v Africe a použitou pro Afriku a staví se do opozice proti „nadšencům“ typu Tonyho Blaira a Gordona Browna 211 a jejich plánům rychlého zvyšování objemů rozvojové pomoci. Bhagwati věří, že jestliže mají být prostředky ODA využity pouze v Africe, pak je cíl 0,7 % GNI zbytečně ambiciózní. Má-li však být ODA použita ve prospěch rozvojových zemí subsaharské Afriky, pak je podíl 0,7 % GNI rozvinutých ekonomik nedostatečný a Bhagwati navrhuje jeho zvýšení až na 1 % GNI. [185] Nejsilnější argumenty proti efektivnosti pomoci má ovšem na své straně soukromý sektor, teoretickou oporu mu nabízejí jednak liberální ekonomické školy, jednak dosavadní praxe. Jedině soukromí investoři a podnikatelé dokáží flexibilně a operativně alokovat výrobní faktory (zejména kapitál) tak, aby přinášely nejvyšší zhodnocení. 212 Vládní ani mezinárodní organizace tuto schopnost nemají a mít nemohou, protože sledují jiné cíle, než je výnosnost a zisk. Těžko si tedy lze představit, že by oficiální rozvojová pomoc mohla vést k robustnímu hospodářskému růstu. Dokud bude základnou ODA překonaný ve své podstatě keynesiánský dvouschodkový model růstu a oficiální rozvojová pomoc se bude omezovat na přesuny prostředků mezi vládami rozvinutých a rozvojových zemí světa, do té doby se bude v odborných článcích a studiích účinnosti a efektivity ODA objevovat graf ilustrující vývoj zambijské ekonomiky v případě, kdyby stejný objem prostředků, jaký byl věnován této zemi v rámci oficiální rozvojové pomoci, ekonomika získala ve formě soukromých investic (viz Graf 42).

209

Pro podrobnosti viz stranu 143.

210

To ostatně dokládá i provedená analýza efektivnosti struktury ODA v subsaharské Africe, kdy se technická spolupráce realizovaná formou grantů ukazuje jako kombinace s pravděpodobně nejvyššími prorůstovými efekty. Podrobnosti o uvedené analýze shrnuje Příloha VI na straně XXVI.

211

Pro podrobnosti o plánu Gordona Browna viz stranu 142.

212

To částečně potvrzuje i analýza v subkapitole 4.4.1.2, neboť žádná jiná z makroekonomických entit (rozhodně ne vládní výdaje ani ODA), které byly v rámci této studie zkoumány, nevykázala tak intenzivní vazbu na GDP jako hrubá tvorba kapitálu. Průměrný korelační koeficient reziduí GCF a GDP ve všech zkoumaných ekonomikách dosáhl hodnoty blížící se 60 %.

157

Graf 42

Vývoj GDP p. c. Zambie v letech 1961 - 2001

(srovnání s modelovým vývojem za předpokladu, že veškerá ODA by byla věnována na soukromé investice)

Zdroj: [140] [80] V roce 2000 vytyčily Spojené národy osm ambiciózních Rozvojových cílů tisíciletí, které snad nejkřiklavěji ukazují, že liberální ekonomie stejně jako jiná alternativní pojetí rozvoje 213 zůstávají i nadále pro

architekty oficiální rozvojové pomoci tabu. Podpora soukromého sektoru

v rozvojových zemích mezi MDG chybí i přesto, že právě a jedině soukromý sektor dokáže tvořit přidanou hodnotu (tedy GDP), zaměstnanost a národní důchod. Již od konce 80. let dokazuje např. mikrofinancování, 214 že rozvoj soukromého sektoru není podmíněn

rozvojem

infrastruktury,

vzdělání,

zdravotní

péče

apod.,

a

přesto

vede

k hospodářskému růstu a je účinným nástrojem pro boj s chudobou. Přestože tato iniciativa setrvává na okraji politických diskuzí (možná proto, že za zrodem mikrofinancování stojí NGO), svou efektivností zdaleka předčí tradiční schémata rozvojové pomoci. V současné době funguje více než 3 000 institucí zaměřených na mikrofinancování. Jejich klienty je asi 100 milionů lidí z rozvojových zemí a roční obrat se pohybuje v miliardách USD. Podle odhadů Fondu UN pro rozvoj kapitálu (UNCDF) se každoročně zvýší životní úroveň přinejmenším 5 % klientů mikrofinančních institucí nad hranici absolutní chudoby. Země subsaharské Afriky nicméně na boom mikrofinancování zatím čekají. [302]

4.5

Shrnutí

Je zřejmé, že debaty o efektivitě a účinnosti rozvojové pomoci nelze uzavřít zcela jednoznačným prohlášením. V některých ekonomikách a za konkrétních okolností rozvojová pomoc může představovat nejlepší možnou variantu řešení problému. 215 Je také jasné, že od analýz efektivnosti celkových objemů ODA by bylo vhodné přejít přinejmenším k hledání optimální struktury pomoci, k analýzám účinnosti jednotlivých složek oficiální rozvojové pomoci 213

Viz např. kapitolu 3.8 na straně 115.

214

Mikrofinancování (a zejm. jeho nejfrekventovanější složka – mikroúvěr) se zaměřuje na drobné podnikatele a jednotlivé ekonomické subjekty a představuje nástroj postupné tvorby finančních trhů a akumulace úspor v rozvojových zemích. [302]

215

Viz např. případy úspěšné realizace české rozvojové pomoci, které uvádí český server rozvojovka.cz. Podrobnosti a konkrétní příklady na [288].

158

a samozřejmě také k úvahám o využití prostředků rozvojové pomoci ve prospěch rozvojových zemí mimo jejich teritoriální území jak to navrhuje např. Jagdish Bhagwati ([185]). Pro účely této studie a také v souladu se závěry výzkumu, který shrnuje Příloha VI, lze však celkem jasně doporučit, aby byl uvažovaný podnikatelský záměr hypotetické české firmy realizován v subsaharském regionu s využitím oficiální rozvojové pomoci spíše jako doplňkového a pomocného instrumentu, nikoli jako primárního zdroje, na který by se celý projekt programově soustředil. Shrnutí závěrů dosažených ve čtvrté kapitole formalizuje Tab. 27. Tab. 27

Shrnutí závěrů kapitoly 4

Hypotéza H2.1 Rozvojová pomoc významně stimuluje hospodářský růst rozvojových zemí subsaharské Afriky. H2.2 Rozvojová pomoc významně přispívá ke zvýšení konkurenceschopnosti a uplatnění rozvojových zemí na mezinárodních trzích. H2.3 Rozvojová pomoc významně přispívá k boji proti absolutní chudobě. H2.4 Rozvojová pomoc významně zlepšuje životní úroveň a úroveň lidského kapitálu v subsaharské Africe. H2 Rozvojová pomoc představuje klíčový nástroj, jímž rozvinuté ekonomiky stimulují pozitivní hospodářský, sociální i politický vývoj v subsaharské Africe.

Závěr Ano, ale průměrně jen v každé třetí zemi (v každé druhé naopak vede ke zpomalení hospodářského růstu). Ano, ale ke stimulaci vývozů vede ODA jen v 37 % subsaharských ekonomik, k omezení dovozu jen ve 30 % subsaharských zemí. Ano, ale jen v každé čtvrté z afrických zemí.

Ne.

Ne. Rozvojová pomoc představuje nástroj, kterým by rozvinuté ekonomiky mohly stimulovat rozvoj v chudých regionech, pokud by jim o to opravdu šlo. Efektivnost i efektivita současného systému pomoci je bohužel mizivá.

Zdroj: [vlastní]

159

5 Ekonomické vztahy zemí subsaharské Afriky s EU Předchozí kapitoly se zabývaly vztahy rozvinutých a rozvojových ekonomik na globální, agregátní úrovni s regionálním zaměřením na subsaharskou Afriku, následující části již budou věnovány specifikům vztahů zemí subsaharské Afriky (resp. zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří, zemí ACP) s Evropskou unií. I nadále zůstanou středem zájmu především prorůstové a rozvojové programy Evropské unie; problematice rozvojových aktivit jednotlivých členských zemí EU se – s výjimkou ČR – pozornosti nedostane, historický i aktuální vývoj hospodářskopolitických vazeb Unie s rozvojovými zeměmi pak nastíní Příloha VII na straně XXXIII. Obr. 6

Země ACP a LDC 216 (rok 2001)

Zdroj: [31] [230]

5.1

Oficiální rozvojová pomoc Evropské unie

Program rozvojové spolupráce Evropské unie se zeměmi ACP samozřejmě není jedinou aktivitou EU zacílenou primárně na podporu rozvojových zemí (což ostatně dokladuje i iniciativa „Vše kromě zbraní“ (EBA) určená nejen pro země ACP, ale pro všechny LDC – viz Obr. 6). Kromě výše zmíněných regionů směřuje EU pomoc a podporu také do zemí Jižní a latinské Ameriky (zemí jihoamerické zóny volného obchodu – MERCOSUR a zemí Andského společenství národů – CAN) a spolupracuje rovněž s asijskými rozvojovými ekonomikami. Pro tyto rozvojové programy je charakteristický jednak výrazně nižší objem disponibilních prostředků, jednak výrazná diferenciace přístupu mezi relativně rozvinutějšími státy (EU zde klade důraz především na problematiku obchodu a investic, příkladem mohou být jednání s MERCOSUR) a chudšími zeměmi s většími rozvojovými problémy (v těchto regionech přikládá EU větší váhu rozvojovým programům a humanitární pomoci, příkladem jsou jednání EU s

216

Viz též stránku V příloh.

160

ekonomikami CAN). Od tzv. barcelonského procesu v roce 1995 se prohlubuje také rozvojová spolupráce se zeměmi Blízkého východu a severní Afriky, která je cílena především na oblast bezpečnosti. A konečně nelze opomenout také podporu Evropské unie poskytovanou bývalým zemím Varšavské smlouvy. Vzhledem k zaměření této studie na země subsaharské Afriky však nebude těmto regionům věnována větší pozornost. [165]

5.1.1

Institucionální zajištění oficiální rozvojové pomoci EU

Institucionální zajištění ODA zemí EU 217 bylo až do poloviny 90. let pouze v rukou generálních ředitelství I, IA, IB a VIII, které se o své kompetence dělily podle věcného a regionálního klíče (za vztahy se zeměmi ACP bylo odpovědné generální ředitelství VIII). Vedle nich působí od roku 1992 Humanitární úřad Evropských společenství (ECHO). [165] Jistá roztříštěnost kompetencí a odpovědnosti mezi čtyři generální ředitelství a nízká součinnost jednotlivých institucí při tvorbě rozvojových programů vedly ke značným byrokratickým průtahům při realizaci rozvojové pomoci, proto bylo v době, kdy Evropské komisi předsedal Jacques Santer (1995 - 1999), přistoupeno k částečné reformě v institucionální struktuře systému rozvojové pomoci EU. Generální ředitelství pro rozvoj, pro vnější vztahy, pro rozšiřování, pro obchod a ECHO byly sjednoceny do Generálního ředitelství EU pro vnější vztahy (tzv. rodina RELEX). Spolupráce jednotlivých generálních ředitelství a ECHO mezi sebou a management finančních, právních, logistických a technických aspektů zajišťoval nově zřízený orgán, Společné služby pro management pomoci Společenství nečlenským státům (SCR). [299] [94] [165] [321] Další reforma čekala systém oficiální rozvojové pomoci EU po nástupu Romana Prodiho do čela Evropské komise. V roce 1999 byly SCR nahrazeny Úřadem pro spolupráci EuropeAid, který se stal garantem průběhu celého projektového cyklu všech rozvojových programů EU. Mimo kompetence EuropeAid zůstaly jen prostředky na pomoc poskytovanou prostřednictvím programu PHARE, dále předvstupní pomoc, humanitární pomoc, makroekonomická finanční pomoc a prostředky vynaložené v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. [165] Struktura úřadu EuropeAid odpovídá principu subsidiarity, kterému byla podřízena celá reforma a který lze charakterizovat heslem: Všechno, co lze provést přímo na místě, se nebude provádět v Bruselu. Řada pravomocí tak byla předána delegacím Evropské komise v partnerských zemích. Samotný EuropeAid byl organizačně rozdělen na šest operačních ředitelství a dva útvary podpůrných služeb. Pět ze šesti operačních ředitelství je zaměřeno na 217

Resp. zemí Evropského hospodářského společenství (EEC), resp. zemí Evropských společenstvá (EC). Pro jednoduchost bude nadále používán aktuální název evropské hospodářské integrace – Evropská unie (EU) i pro její předchozí vývojová stádia (Evropské hospodářské společenství – EEC a Evropská společenství – EC).

161

pět geografických regionů (ředitelství C se věnuje problematice zemí ACP, včetně Jižní Afriky a Kuby). Základní, liniově-štábní struktura byla dodržena i ve finančním managementu EuropeAid, aby bylo dosaženo rychlého a účelného vynakládání prostředků oficiální rozvojové pomoci (za tím účelem bylo také rozhodovaní o rozvojové pomoci svěřeno managementu úřadu, nikoli politickému vedení generálních ředitelství). [151] [165] [299] Již během fungování SCR došlo k výraznému urychlení financování rozvojových programů. Během jediného roku klesl objem přiznaných, ale neproplacených prostředků na oficiální rozvojovou pomoc EU o 31 % (z 1 192 mil. € v roce 1999 na 815 mil. € v roce 2000), počet neuhrazených závazků klesl o 50 % (z 1 925 na 956). [299] [151] V současné době se daří úřadu EuropeAid hradit cca 75 % svých závazků během 60 dní, přitom předpokládané výdaje na rok 2005 přesáhly 6,5 mld. € a průměrné výdaje na jeden projekt realizovaný z rozpočtu EuropeAid představují cca 8 mil. € (projekty v zemích ACP financované z Evropského rozvojového fondu EDF jsou v průměru o 4 mil. € nákladnější). Díky reformě se podařilo snížit počet zaměstnanců z více než 1 400 na 956. [92] Dosažením vyšší součinnosti jednotlivých generálních ředitelství spadajících do skupiny RELEX se sice zlepšila jejich výkonnost, došlo ke značným úsporám a k rychlejší realizaci rozvojových projektů, nepodařilo se však propojit rozvojové programy EU s dalšími společnými politikami Unie, které mají na situaci v rozvojových zemích často značný vliv. Klasickým příkladem je společná zemědělská politika, která díky subvencovaným vývozům negativně ovlivňuje rozvoj venkova a potravinové zabezpečení v řadě rozvojových zemí. Společná politika rybolovu zase významně ztěžuje rozvoj pobřežních komunit v přímořských rozvojových zemích, neboť rybářské flotily z EU nezřídka využívají jejich výsostných vod. Společné politiky tak díky vzájemné nekoordinovanosti nejenže nepodporují, ale v mnoha případech i zcela maří úsilí vynakládané EU v oblasti rozvojové politiky. [165] Kromě finanční i věcné optimalizace provádění rozvojové pomoci v rámci rodiny RELEX měla reforma Romana Prodiho ještě další rozměr v podobě snahy o koordinaci rozvojové politiky Evropské unie s cíly národních rozvojových politik jednotlivých členských zemí. V listopadu 2000 bylo přijato společné Prohlášení Rady a Komise o rozvojové politice EU, které – kromě jiného – vymezilo oblasti rozvojové politiky, v nichž má EU komparativní výhodu oproti individuálním členským státům (vztah obchodu a rozvoje, regionální integrace, podpora makroekonomických politik, doprava, potravinové zabezpečení a udržitelný rozvoj venkova a budování kapacit pro státní instituce a orgány). Nejintenzivnější spolupráce mezi členskými zeměmi a EU byla rozvinuta na úrovni příprav strategií rozvojové spolupráce pro jednotlivé recipientské země. Konzultace probíhají nejčastěji přímo „na místě“, mezi zastupitelským

162

úřadem nebo pobočkou rozvojové agentury členského států EU a delegací Evropské komise. 218 Výsledkem těchto jednání jsou strategie rozvoje země nebo regionu (CSP, resp. RSP), které jsou dále rozpracovávány do národních a regionálních indikativních programů (NIP, resp. RIP) s plánovacím obdobím 3 - 5 let. [165]

5.1.2

Objemy oficiální rozvojové pomoci EU

Co se týče objemů rozvojové pomoci, Evropská unie představuje největšího světového donátora. Podle zpráv Evropské komise (viz např. FinFacts [91]) v roce 2005 dokonce překročil podíl rozvojové pomoci Unie v poměru k celkovému objemu rozvojové pomoci poskytnuté všemi dárci, 50 %. Nicméně ne vše, co Evropská komise zahrnuje do rozvojové pomoci lze považovat za ODA a hodnoceno podle tohoto ukazatele, poskytuje EU 219 v posledním desetiletí 40 % - 45 % objemu globální oficiální rozvojové pomoci (viz Graf 43). Graf 43

Podíl EU a dalších dárců na celkovém objemu ODA (čisté výdaje, v mil. USD, stálé ceny roku 2003)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Pro srovnání graf znázorňuje také oficiální rozvojovou pomoc poskytnutou dalšími dvěma největšími světovými dárci, Spojenými státy a Japonskem. [91] Graf poměrně zajímavě modeluje především efekt tzv. únavy z pomoci, o němž byla zmínka již v kapitole 4.3.4. Je totiž velmi dobře patrné, jak výrazně se na poklesu oficiální rozvojové pomoci podílely Spojené státy, zatímco v Evropě i Japonsku došlo jen k mírným fluktuacím.

218

Podobně ostatně funguje již řadu let skupina donátorů tvořená Dánskem, Kanadou, Nizozemím, Norskem a Švédskem (tzv. Like-Minded Group, viz též stranu XXIV poznámku pod čarou XXXII), kteří sdílí představu o podobě rozvojové pomoci a vzájemně koordinují své konkrétní rozvojové programy.

219

Tzn. členské státy EU dohromady se společnými orgány EU (např. Evropská komise aj.)

163

Graf 44

Únava z pomoci v zemích ACP a LDC (čisté výdaje, v mil. USD, stálé ceny roku 2003)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Pokles podílu Evropských společenství na celkové rozvojové pomoci není nijak nečekaným trendem, neboť v průběhu půl století fungování rozvojové pomoci a spolupráce se počet subjektů operujících v oboru rozvojové pomoci a spolupráce mnohonásobně zvýšil. 220 [139] Co však zřejmě překvapí, je struktura oficiální rozvojové pomoci poskytované evropskou integrací. Od roku 1995 totiž převažují velmi výrazně v rozvojové pomoci EU granty (tvoří více než 95 % evropské ODA) a do zemí ACP, LDC a koneckonců i do zemí HIPC přichází z EU pomoc prakticky výhradně ve formě nevratných grantů. Graf 45 naznačuje, že během posledních tří desítek let poskytovaly země evropské integrace nejvyšší procento nevratných grantů zemím LDC. Ke změně došlo teprve v druhé polovině 90. let, kdy snad v návaznosti na zahájení iniciativy HIPC nebo jako důsledek klesajícího trendu v objemech agregátní ODA, se dlouhodobý a poměrně strmý propad objemu půjček pro země skupiny HIPC odrazil ve vyšším podílu grantů na jejich celkové ODA. Ve stejné době překonává podíl grantů na celkovém objemu oficiální rozvojové pomoci Evropské unie pro ekonomiky ACP hranici 100 %, o něco později dojde k témuž také v zemích LDC, což svědčí o jediném faktu: Země obou těchto skupin splácejí své dluhy vůči členských státům nebo společným orgánům Evropské unie a objemy nově čerpaných půjček jsou malé. [222]

220

Což ostatně dosvědčuje také vývoj Herfindahl-Hirschmanova indexu (HHI), měřícího intenzitu konkurence v odvětví. Index klesl během 2. pol. 20. století z hodnoty blízké 1 až na současnou úroveň kolísající kolem 0,1. [139] [321]

164

Graf 45

Podíl grantů na celkovém objemu ODA poskytnutém EU (levá osa) a čisté výdaje EU na ODA (pravá osa; v mil. USD, stálé ceny roku 2003)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Teprve od roku 2000 nabírá ODA Evropské unie znovu dech a země LDC i ACP se vracejí k rozvojovým půjčkám, což – jak ukazuje Příloha VI v subkapitole VI.III – nebude mít s největší pravděpodobností pozitivní vliv na jejich hospodářský růst. Zatím se nelze ubránit dojmu, že přinejmenším pro země ACP bylo období loméských konvencí 221 érou s příjemnějším ekonomickým klimatem. Smlouvy ekonomické spolupráci se zeměmi ACP, které zásadně mění vztah EU k rozvojovým zemím afrického regionu, 222 však sotva vstupují v platnost, je tedy předčasné činit závěry o jejich efektech v rozvojových ekonomikách. Členské země EU přistupují jen rozvážně na závazek přijatý Evropskou radou na zasedání v Barceloně v březnu 2002, podle nějž by se podíl ODA/GNI pro celou EU měl v roce 2006 dostat na úroveň 0,39 % a podíl jednotlivých členských zemí původní evropské Patnáctky by měl v témže roce dosahovat minimálně 0,33 % ODA/GNI. Jisté pozitivní odezvy se toto usnesení nicméně dočkalo: V roce 2004 se ve srovnání s předcházejícím rokem zvýšil podíl ODA/GNI v devíti starých členských zemích Unie. Přístup jednotlivých členských zemí Unie k rozvojové pomoci se nicméně výrazně liší, zásadní rozdíly panují především mezi novými a starými členy EU a je zřejmě na místě upozornit, že během přístupových jednání byla otázka rozvojové spolupráce nových členských ekonomik hrubě podceněna. Některé z nových členských států tak postupně obnovují program rozvojové spolupráce, kterou v odlišných mezinárodních podmínkách realizovaly v období studené války (Česká republika, Slovensko,

221

Podrobnosti o loméských konvencích obsahuje Příloha VII např. na straně XXXV.

222

Podrobnosti shrnuje Příloha VII, subkapitola VII.III na straně XL.

165

Polsko, Maďarsko). Jiné nové členské státy (Pobaltí) budují své programy rozvojové spolupráce „na zelené louce“. V obou případech ale charakterizuje nové členské státy ve srovnání se starými členskými státy nižší objem prostředků vyčleňovaných na rozvojovou spolupráci, omezené kapacity administrace rozvojové spolupráce, nižší politická váha rozvojové spolupráce a převládající teritoriální orientace na region východní a jihovýchodní Evropy. Pokud jde o absolutní objem prostředků vyčleňovaných na rozvojovou spolupráci, nejvíce z nových členských států poskytlo v roce 2004 Polsko (118 mil. USD) a nejméně Estonsko a Kypr (5 mil. USD). Ze starých členských států přitom nejméně v absolutních hodnotách poskytlo Lucembursko (236 mil. USD) a nejvíce Francie (8,5 mld. USD). [90] Podíl oficiální rozvojové pomoci na GNI kolísá u nových členských států od 0,04 % (Kypr a Litva) po 0,18 % (Malta). Česká republika stála v roce 2004 na druhém místě mezi novými členskými státy s 0,11 %. V průměru pak nové členské státy vydaly na ODA 0,08 %. Mezi starými členskými státy vydala na ODA nejmenší podíl GNI Itálie (0,15 %), největší pak Dánsko (0,85 %). V průměru se jednalo o podíl 0,46 % (viz Graf 46). [90] [222] Graf 46

Srovnání podílu ODA/GNI v rozšířené EU (rok 2004)

Zdroj: [222] [90] [vlastní výpočty] Ještě markantnější jsou rozdíly v poskytovaných objemech ODA při přepočtení na jednoho obyvatele dárcovských ekonomik. Obyvatelé Polska a Litvy vynakládají na rozvojovou spolupráci v průměru pouhé 3 USD ročně, nejvíce mezi novými členy poskytují Malťané (24 USD). Mezi starými členskými státy poskytuje nejméně ODA v přepočtu na obyvatele Řecko (42 USD), nejvíce pak Lucembursko (524 USD). [222] [240] [164] Vstup nových členských států do EU tak sice znamenal mírné navýšení celkové rozpočtu Unie na rozvojovou spolupráci, z pohledu rozvojových zemí byl však tento pozitivní přínos relativizován úsilím nových členských států brzdit některé ambiciózní záměry EU v oblasti rozvojové pomoci. Při rozhodování o řadě aspektů rozvojové spolupráce EU byly nové členské státy spíše pasivní. Pokud se ale jednalo o navyšování finančních prostředků na rozvojovou spolupráci, závaznost v oblasti harmonizace působení dárcovských zemí nebo o koncentraci nárůstu prostředků na africký kontinent, pak se nové členské státy s úzce chápanou interpretací národních zájmů snažily dalekosáhlé cíle a závazky blokovat nebo rozmělnit. [90]

166

Posílení přínosu nových členských států k rozvojové spolupráci by napomohla kultivace vnímání a chápání rozvojové spolupráce ze strany politických špiček i veřejnosti nových členských států. Velký prostor se zde otevírá aktivitám v oblasti rozvojové osvěty a vzdělávání. Značný potenciál do budoucna má i otázka využití zkušeností nových členských států získaných v procesu politické, sociální a ekonomické transformace v rámci rozvojové spolupráce EU.

167

6 Ekonomické vztahy zemí subsaharské Afriky s ČR Podobně jako kapitola věnovaná vztahům EU a rozvojových zemí subsaharské Afriky, také následující odstavce se zaměří především na rozvojovou spolupráci a rozvojovou pomoc ČR. Obchodní a komerční vazby České republiky s rozvojovými ekonomikami budou zmíněny jen okrajově.

6.1

Vztahy ČSSR a rozvojových zemí

Československo patřilo před rokem 1989 mezi socialistické státy silně angažované v rozvojovém světě, přičemž rozvojová pomoc představovala jednu z nejvýraznějších forem československého působení. Intenzita spolupráce Československa s rozvojovými zeměmi kolísala, po boomu na přelomu 50. a 60. let došlo k jistému útlumu, po kterém následovalo posílení československých aktivit v rozvojových zemích v 70., ale zvláště pak v 80. letech. Podobně jako u většiny dárců bylo v éře Studené války poskytování československé rozvojové pomoci zásadním způsobem ovlivněno logikou bipolárního rozdělení světa a tomu odpovídala také kategorizace rozvojových zemí na „mimoevropské socialistické země“, „země přednostního zájmu“, „země československého zájmu z hlediska rozvoje dlouhodobých politických a hospodářských vztahů“, „země v područí imperialismu“ a ostatní rozvojové země. Mezi mimoevropské socialistické země byla řazena Kuba, Mongolsko, Severní Korea, Vietnam, později Laos a Kambodža. Zeměmi přednostního zájmu byly na počátku 60. let Ghana, Guinea a Mali, v 80. letech Afghánistán, Angola, Etiopie, Jižní Jemen a Mozambik, ve druhé polovině 80. let navíc také Nikaragua. Mezi státy, s nimiž Československo hodlalo rozvíjet vzájemně výhodné hospodářské vztahy, patřila celá řada rozvojových ekonomik, které se politicky nestavěly proti východnímu bloku a v hospodářské oblasti často uplatňovaly prvky plánovaného hospodářství (v 80. letech například do této kategorie náležely státy jako Sýrie, Alžírsko, Libye, Irák, Indie, Kongo, Benin, Mexiko, Venezuela, Guinea-Bissau, Nigérie nebo Írán). [164] Aktivity, které je možné považovat za rozvojovou spolupráci, se zpravidla omezovaly na mimoevropské socialistické země a země přednostního zájmu. Československá rozvojová spolupráce nabývala řady forem:

Hmotná pomoc ve formě dodávek potravin, léků, pracovního nářadí, pomůcek pro alfabetizační programy a podobně. Tato bezplatná hmotná pomoc se soustředila výlučně na mimoevropské socialistické rozvojové země, na země přednostního zájmu a na vybraná národně osvobozenecká hnutí (v Alžíru, Angole, Guineji-Bissau, Jihoafrické republice, na Kapverdských ostrovech, v Mozambiku a Namibii).

168

Technická pomoc spočívala ve vysílání odborníků (zpravidla prostřednictvím podniku Polytechna), ve zřizování výcvikových a učebních zařízení a v přijímání stážistů. Na tomto místě je ovšem zapotřebí zdůraznit, že většina odborníků byla vysílána za úhradu a tuto položku lze tedy jen obtížně zařazovat do rozvojové pomoci. Bezplatné poskytování technické pomoci bylo omezeno na mimoevropské socialistické země a země přednostního zájmu. Na druhou stranu experti jevili zpravidla mnohem větší zájem o práci v takových zemích, jako bylo Alžírsko, Tunisko, Kuvajt nebo Malta, kde byly podmínky pro jejich práci výrazně výhodnější.

Poskytování stipendií ke studiu na českých a slovenských vysokých školách (ročně se jednalo přibližně o 500 stipendií, v 80. letech pak o 850 stipendijních míst ročně). Celkem do počátku 90. let vystudovalo na československých vysokých školách na 20 000 stipendistů. Jejich studium od roku 1961 organizačně zajišťovala tzv. Univerzita 17. listopadu. Celkově bylo na bezplatnou pomoc počátkem 80. let vynakládáno přibližně 200 milionů Kčs ročně, dalších více než 700 milionů Kčs bylo poskytováno ve formě přirážek k cenám dovážených surovin, zvláště pak kubánského cukru. Československo počítalo do rozvojové spolupráce také poskytování dlouhodobých vládních úvěrů na odběr československého zboží a služeb (mimo jiné na dodávky investičních celků). Institucionálně bylo poskytování rozvojové pomoci zajištěno již v roce 1979 zřízením Komise pro koordinaci poskytování pomoci rozvojovým zemím a národně osvobozeneckým hnutím a založením zvláštního odboru pomoci rozvojovým zemím v rámci Federálního ministerstva zahraničního obchodu v roce 1980, který se podílel na formulaci dohod o vědecko-technické spolupráci a prováděcích předpisů. [164]

6.2

Česká rozvojová pomoc v 90. letech

Poskytováním rozvojové pomoci před rokem 1989 si ČSSR vybudovala jisté zázemí v podobě tradičních dobrých vztahů k některým zemím nebo v podobě osobních vazeb vyplývajících ze studia občanů některých rozvojových zemí na území dnešní České republiky. Nevyužitým potenciálem zůstaly zkušenosti expertů, kteří v rozvojovém světě působili, i když pojetí rozvojové pomoci se od 80. let zásadně změnilo, stejně jako se výrazným způsobem liší organizace poskytování rozvojové pomoci v plánovaných ekonomikách východního bloku od systémů rozvojové pomoci vyspělých tržních demokracií. Z tohoto úhlu pohledu představuje dědictví zaběhnutých postupů a představ o rozvojové pomoci i jistou zátěž pro budoucnost, zejména z toho důvodu, že pomoc poskytovaná minulým režimem vzbuzovala u veřejnosti negativní odezvu. Nedůvěra občanů ve veškeré mezinárodně politické kroky komunistického režimu vyústila v averzi značné části veřejnosti vůči jakýmkoliv projevům mezinárodní solidarity, zejména ovšem k těm, které organizuje stát. Tato a priori negativní stanoviska občanů vůči rozvojové pomoci do značné míry reflektovala i nová politická elita a program rozvojové pomoci

169

tak po roce 1989 zaznamenal výrazný útlum, související samozřejmě také s objektivním přesunem pozornosti na domácí transformační problémy. Vzhledem k negativním nebo přinejmenším ambivalentním postojům české veřejnosti k solidaritě s rozvojovým světem a k odpovědnosti za globální problémy sehrál rozhodující roli v obnově českého programu rozvojové pomoci vnější impuls v podobě zahájení jednání o vstupu do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Tímto krokem dala Česká republika najevo, že se hlásí k příslušnosti k bohatší části světa a přistupuje na organizací deklarovaný princip solidarity se zeměmi méně bohatými. S ohledem na vstup do OECD byly v České republice učiněny v průběhu roku 1995 kroky k obnovení programu rozvojové pomoci, jejíž formální základnou se staly Zásady pro poskytování zahraniční pomoci, které v březnu 1995 schválila vláda. V tomto dokumentu se ČR přihlásila k postojům mezinárodního společenství vyjádřeným v rezolucích OSN a principech OECD. Dokument potvrdil dosavadní decentralizovaný systém opírající se o rozhodující pozici jednotlivých resortů, ministerstvu zahraničí připadla role koordinátora pomoci. Zásady stanovily, že pomoc může být poskytována multilaterálně nebo bilaterálně, přičemž příspěvky mezinárodním organizacím mohou být účelově vázány. Jako rozhodující kritéria pro určování priorit bilaterální rozvojové pomoci ČR byly stanoveny naléhavost poskytnutí pomoci (tedy potřebnost vyjádřená sociální a ekonomickou úrovní přijímající země), vztah příjemce k ČR, úroveň demokracie a dodržování lidských práv v partnerské zemi a míra efektivního využití pomoci. Ne ve všech případech bylo ovšem na tato kritéria dbáno, například velice nízký podíl nejméně rozvinutých zemí (LDC) mezi příjemci české zahraniční pomoci nesvědčil o tom, že by byl kladen zvláštní důraz na kritérium potřebnosti. Graf 47

Rozdělení české ODA na bilaterální a multilaterální (čisté výdaje v mil. USD, stálé ceny roku 2003)

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Ačkoliv měla mít česká rozvojová pomoc podle schválených zásad koncepční charakter, nabývala v následujících letech spíše podoby izolovaných projektů, často generovaných nikoliv na základě jasně stanovených priorit, nýbrž vycházejících z individuální iniciativy. Důsledkem byla značná teritoriální a sektorová roztříštěnost české rozvojové pomoci. V letech 1996 - 2000 byly realizovány významnější projekty české zahraniční rozvojové pomoci ve čtyřech desítkách států. Tato roztříštěnost v kombinaci s nízkým objemem pomoci znamenala, že pomoc byla

170

poskytována ve formě relativně malých projektů, což zásadním způsobem degradovalo přínos vynaložených prostředků jak ke zlepšení hospodářské a sociální situace příjemců, tak k udržování dobrých vztahů mezi ČR a partnerskými zeměmi. Teritoriální roztříštěnost systému také vážným způsobem ztěžovala řízení systému, jehož komplexnost neodpovídala nízkým objemům pomoci. V roce 1995 bylo naplánováno postupné navyšování finančních prostředků vyčleněných na rozvojovou pomoc. Vzhledem k celkovému hospodářskému vývoji ČR však toto rozhodnutí nebylo realizováno. V roce 1997 došlo naopak v důsledku finanční a rozpočtové krize ke snížení objemu vyčleněných prostředků o polovinu a k opětovnému navýšení na původně zamýšlenou úroveň již nedošlo. Vedle vládní zahraniční pomoci se zvláště v souvislosti s konflikty v bývalé Jugoslávii začaly rozvíjet i aktivity nevládního sektoru. Zpravidla se jedná o pomoc humanitární, v některých případech ale i s jistým přesahem do oblasti dlouhodobější stabilizace a rozvoje dotyčných oblastí (viz např. projekt rybářských loděk pro thajské a cejlonské rybáře postižené vlnou tsunami na Vánoce 2004). Nevládním organizacím se podstatně lépe než státu daří překonávat negativní vnímání zahraniční pomoci veřejností. [177] [150]

6.3

Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období 2002 až 2007

Výraznějším krokem k reformě českého systému rozvojové pomoci se stala Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002 - 2007, kterou vláda vzala v lednu 2002 na vědomí. Východiskem pro novou koncepci byla Analýza a zhodnocení realizace zahraniční rozvojové pomoci ČR za období 1996 - 2000, která konstatovala, že tehdejší systém a praxe rozvojové spolupráce neodpovídají jak aktuálním mezinárodním trendům, tak potřebě efektivního vynakládání veřejných prostředků. [181] Za hlavní cíl poskytování rozvojové pomoci vláda v koncepci prohlásila boj s chudobou v rozvojových zemích a plnění dalších Rozvojových cílům milénia. 223 Oficiální rozvojová pomoc jako součást zahraniční politiky ČR má přispívat k prosazování demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti, k integraci rozvojových zemí do světového hospodářství a k udržitelnému globálnímu rozvoji. Ve snaze o zvýšení efektivnosti, transparentnosti a systémovosti české oficiální rozvojové pomoci došlo k sektorové i teritoriální koncentraci české ODA a bylo vymezeno dvacet prioritních zemí, do kterých se česká pomoc má přednostně

223


171

soustředit (Afghánistán, Angola, Bolívie, Bosna a Hercegovina, Burkina Faso, Etiopie, Jemen, Jugoslávie, Kazachstán, Libanon, Makedonie, Mali, Mongolsko, Namibie, Nikaragua, Palestina, Salvador, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam). [181] [164] V první fázi transformace systému ODA došlo k vytvoření Rozvojového střediska při Ústavu mezinárodních vztahů jako poradního odborného prvku v systému zahraniční rozvojové pomoci. Hlavním úkolem Rozvojového střediska je posuzování programů a projektů ODA, spolupráce s resorty při zajištění realizace těchto projektů, jejich trvalé monitorování a vyhodnocování jejich efektivnosti, stejně jako spolupráce s institucionálními protějšky jiných dárcovských zemí. Dalším krokem bylo zřízení Rozvojové agentury, která by na funkce Rozvojového střediska navázala a jeho roli v rámci systému české ODA dále rozšířila. [181] [164] Zcela novým prvkem v české ODA je spolupráce s nestátními subjekty (nevládní organizace, soukromý sektor, odbory, akademická obec, média a církve zabývající se problematikou rozvoje a rozvojové pomoci). Zastřešující organizací nevládních subjektů se v průběhu roku 2002 stalo České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS). V návaznosti na tyto kroky došlo v průběhu let 2002 a 2003 k dalším proměnám systému ODA. Do posuzování návrhů projektů byla na podzim 2002 zapojena tzv. Expertní skupina, ad hoc orgán jmenovaný ministerstvem zahraničních věcí. Členové Expertní skupiny posuzují veškeré návrhy projektů a jejich doporučení slouží jako podklad pro rozhodnutí ministerstva. V rámci organizační struktury samotného ministerstva zahraničních věcí byl v létě 2003 vytvořen Odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, který převzal agendu ODA od Odboru vnějších ekonomických vztahů a Odboru mezinárodních organizací. [164] Od roku 2002 (kdy byly finanční prostředky vyčleněné na ODA zkráceny na polovinu, tedy na 200 milionů Kč) je možné zaznamenat jistý nárůst objemu české oficiální rozvojové pomoci. V roce 2003 směřovalo na bilaterální a multilaterální projekty rozvojové spolupráce (včetně stipendií) 400 milionů Kč, vedle toho lze ale do oficiální rozvojové pomoci ČR započítat i prostředky na rekonstrukci Iráku, Afghánistánu a Balkánu, stejně jako příspěvky mezinárodním organizacím, prostředky na podporu uprchlíků v ČR a odpouštění či restrukturalizace dluhů. Celkem Česká republika poskytla v roce 2003 na ODA 2 547 mil. Kč, což představuje 0,111 % GNI. V roce 2004 došlo ke čtyřnásobnému nárůstu české multilaterální ODA (z 286 mil. Kč na 1 148 mil.) v souvislosti se vstupem Česka do EU a ke snížení objemu bilaterální pomoci o cca 630 mil. Kč. Podíl české ODA/GNI se tak podle výkazů OECD snížil na 0,106 % GNI, nicméně stále představuje druhou nejvyšší oficiální rozvojovou pomoc mezi novými členskými státy EU (po Maltě). [222] [313]

172

6.4

Česká ODA po vstupu do EU

Dalším impuls pro změny v českém systému rozvojové spolupráce představuje vstup ČR do EU v květnu 2004. Do české bilaterální spolupráce se nutně promítla především harmonizace českého právního řádu s legislativou EU v oblasti vnitřního trhu (zejm. v oblasti veřejných zakázek, konkrétně schválení nového českého zákona o veřejných zakázkách). 224 Nové právní prostředí, stejně tak jako principy transparentnosti neumožňují pokračování dosavadního systému, kdy sami budoucí realizátoři identifikovali a formulovali projekty, které následně předkládali státním orgánům ke schválení. Aby stát mohl vypsat výběrová řízení, respektive dotační výběrová řízení na realizaci projektů rozvojové spolupráce, musí definovat ve kterých zemích, ve kterých oblastech a jakým způsobem se hodlá angažovat ve prospěch hospodářského a sociálního rozvoje partnerských zemí. Stanovení priorit rozvojové spolupráce s partnerskými zeměmi na nejobecnější úrovni bývá standardně obsaženo v dokumentech nazývaných alternativně programy nebo strategie rozvojové spolupráce. Vláda ČR se přijetím „Zásad zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU“ 225 přihlásila k uplatňování programového přístupu. Zásady označily programy spolupráce s prioritními zeměmi za nosnou součást zahraniční rozvojové spolupráce ČR, přičemž jako dlouhodobé prioritní země byly definovány Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora, Vietnam a Zambie. Za střednědobé priority byly usnesením vlády označeny Afghánistán a Irák. [313] [164] Formulace střednědobých programů rozvojové spolupráce zvyšuje předvídatelnost v oblasti rozvojové spolupráce, a tím umožňuje všem aktérům, jak v ČR, tak i v partnerských zemích, lépe plánovat svou činnost. Významným krokem ke zprůhlednění a větší plánovatelnosti pomoci se rovněž stal Střednědobý výhled financování zahraniční rozvojové pomoci ČR, který obsahoval výhled objemu pomoci, stejně jako její členění podle rozpočtových položek, až do roku 2005. [313] [164] Proces přípravy programů rozvojové spolupráce zahrnuje studium příslušných dokumentů, zejména pak národních dokumentů definujících strategii snižování chudoby (PRSP), stejně jako analýzu makroekonomické, politické a sociální situace partnerské země. Zásadní význam mají konzultace s institucemi partnerských zemí na centrální, regionální i lokální úrovni a se zástupci

224

Předchozí norma, zákon č. 199/1994 Sb., stanovila, že se její ustanovení nevztahují na zakázky související s poskytováním rozvojové a humanitární pomoci vládou České republiky v případech nebezpečí z prodlení. Formulace o nebezpečí z prodlení byla interpretována poměrně široce a de facto se tak celý systém české rozvojové spolupráce nacházel mimo rámec uplatňování zákona o veřejných zakázkách. Nový zákon č. 40/2004 Sb. o veřejných zakázkách, již žádnou výjimku pro projekty rozvojové spolupráce neobsahuje a systém poskytování ODA – přestože má svá specifika – se s touto skutečností musí vyrovnat.

225

Usnesení č. 302 ze dne 31. března 2004.

173

místních nevládních organizací. Rozvojová spolupráce má primárně vycházet z potřeb partnerské strany, nikoli z představ donátora. Významnou roli však hraje také sdílení informací a zkušeností s jinými bilaterálními a multilaterálními donátory, působícími v dané zemi, zejm. pak se členskými zeměmi EU a s Evropskou komisí. Jakkoli budou programy rozvojové spolupráce s prioritními zeměmi výhledově představovat dominantní nástroj české ODA, přinejmenším ve střednědobé perspektivě nebudou zcela vyloučeny ani projekty v zemích, které jako prioritní definovány nebyly. Vhodným doplňujícím mechanismem by mohlo být spolufinancování s nevládními organizacemi, jejichž pravidelný kontakt s nejpotřebnějšími skupinami obyvatel rozvojového světa a možnost mobilizace dodatečných

zdrojů

obohacují

rozvojovou

spolupráci

o

další

dimenzi.

Maximalizaci

sekundárních přínosů rozvojové spolupráce (tzn. budování a rozvoj ekonomických vazeb) může napomoci

především

zapojení

českého

soukromého

sektoru

(ať

již

poskytovatelů

konzultantských služeb nebo dodavatelů zboží) do rozvojové spolupráce. [181] [164] Velkou výzvu pro český soukromý i neziskový sektor představují zakázky a granty vypisované v rámci rozvojové spolupráce Evropskou unií. Vzhledem k tomu, že ČR přispívá do rozpočtu Evropské komise, mají české subjekty možnost účastnit se výběrových řízení vypisovaných EuropeAid (kromě projektů realizovaných v zemích Afriky, Karibské oblasti a Tichomoří, které jsou hrazeny z EDF, do něhož ČR dosud nepřispívá). Uchazeči o zakázky a granty ale musí splňovat náročná kritéria (v případě poskytování služeb několikaleté zkušenosti v příslušném regionu s realizací obdobných projektů, dostatečné zajištění finančních a lidských zdrojů apod.). Nelze proto vyloučit, že po nějakou dobu budou příspěvky ČR na rozvojovou spolupráci EU přesahovat hodnotu služeb, zboží a prací poskytovaných v této oblasti českými subjekty. Útěchou nemůže být skutečnost, že k obdobné situaci došlo i po poslední vlně rozšiřování EU. České státní instituce by měly vyvinout maximální úsilí (zvláště v poskytování relevantních informací), aby české firmy a nevládní organizace byly ve výběrových řízeních na projekty rozvojové spolupráce EU co nejúspěšnější. Pro získání zkušeností nezbytných pro úspěch ve výběrových řízeních EU může soukromým a neziskovým subjektům posloužit i aktivní participace na české bilaterální rozvojové spolupráci.

6.5

Výhled a hlavní úkoly pro systém české ODA

Přestože od roku 2002 byla realizována řada kroků ke zvýšení efektivnosti a transparentnosti české rozvojové spolupráce, existuje i nadále řada problematických oblastí: Především se jedná o otázku ustavení rozvojové agentury pro řízení rozvojové spolupráce. Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU schválené vládou v březnu 2004 nevnesly totiž do organizační struktury ODA žádné podstatné změny. Zapojení celé řady státních institucí (odpovědných resortních ministerstev, odboru rozvojové spolupráce a

174

příslušného teritoriálního odboru ministerstva zahraničních věcí, zastupitelského úřadu ČR v partnerské zemi a Rozvojového střediska) je zdrojem značné těžkopádnosti, průtahů a komunikačních šumů. Skutečnost, že rozhodující slovo patří resortním ministerstvům, jejichž informace o dění v partnerské zemi bývají pouze zprostředkované, nepřesné a málo aktuální, a že na zastupitelských úřadech nejsou pracovníci, kteří by se problematice rozvojové pomoci primárně věnovali, znemožňuje efektivní spolupráci. Meziresortní bariéry činí z programů spolupráce s jednotlivými zeměmi sérii sektorových programů, jejichž provázanost není a stávajícím systémem snad ani nemůže být garantována. [313] [164] Přesun pravomocí řízení ODA do partnerských zemí by poskytl možnost bezprostředně sledovat realizaci dílčích kroků projektů a programů a pružně reagovat na změny v tamějších podmínkách. Zároveň by bylo možné využít koordinace s ostatními donátory (zejména s dalšími členskými zeměmi EU) tolik propagované ze strany Evropské komise a byla by tím rovněž lépe zajištěna kontinuita spolupráce s institucemi partnerské země. Rozvojová agentura by rovněž spravovala finanční prostředky vyčleněné na ODA, uzavírala smlouvy s realizátory projektů a vyhodnocovala projekty a programy. Ustavení centrální rozvojové agentury zatím naráží na liknavost a nezájem českých politiků. Druhým klíčovým problémem je objem prostředků vyčleňovaných na ODA. V současné době nelze realisticky očekávat dosažení cíle 0,7 % ODA/GNI, ale ani tzv. barcelonského závazku EU (0,33 % ODA/GNI). ČR by nicméně mohla při zachování dosavadního trendu poskytovat ve výhledu roku 2010 na oficiální rozvojovou pomoc přibližně 0,17 % GNI, což je cíl doporučený Evropskou komisí pro nové členské země EU. [313] [164] Na druhou stranu ovšem podle Střednědobého výhledu financování zahraniční rozvojové spolupráce ČR do roku 2008 česká ministerstva zahraničních věcí a financí s naplněním evropského požadavku nepočítají. Ve výhledu se doslova uvádí: „Velmi mírný nárůst zahraniční rozvojové spolupráce (od roku 2004 do roku 2008 nárůst o pouhé čtyři tisíciny procenta) byl zapracován do střednědobého výhledu zahraniční rozvojové spolupráce na základě připomínek ministerstva financí, které je v otázkách státního rozpočtu kompetentní. V žádném případě však nelze předpokládat, že by při zachování tohoto trendu mohlo ze strany ČR dojít ke splnění požadavku Evropské komise, aby nové členské země dosáhly v roce 2010 podílu 0,17 % ODA/GNI. V absolutních číslech však půjde mezi roky 2004 až 2008 o navýšení rozpočtu na rozvojovou spolupráci o téměř jednu miliardu Kč.“ 226

226

Střednědobý výhled financování zahraniční rozvojové spolupráce ČR do roku 2008. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2004. str. 3.

175

Tab. 28

Střednědobý výhled české ODA (v mil. Kč)

ODA GNI *) ODA/GNI

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2 556

2 814

3 051

3 302

3 423

3 779

2 532 400

2 611 500

2 777 000

2 957 000

3 157 000

3 381 000

0,10%

0,11 %

0,11 %

0,11 %

0,11 %

0,11 %

*) Odhad GNI pro roky 2005 – 2008 podle předpokladů Ministerstva financí ČR.

Zdroj: [287] Postupný nárůst prostředků vyčleňovaných na rozvojovou spolupráci (jakkoli nebude zřejmě splňovat požadavky EU) se neobejde bez stabilní podpory zejména ze strany veřejnosti. Šíření informací o rozvojovém světě tak představuje důležitou součást širší strategie rozvojové spolupráce České republiky. Podle průzkumů Evropské komise přitom považuje polovina respondentů český rozpočet na ODA v roce 2004 za dostatečný a jen každý třetí dotazovaný věří, že česká rozvojová pomoc má v recipientských ekonomikách pozitivní dopady. Přestože poměr české ODA/GNI je ve srovnání s dalšími novými členskými zeměmi EU 227 druhý nejvyšší, povědomí české veřejnosti o rozvojové pomoci k silným stránkám programu české ODA rozhodně nepatří. [23] [164]

227


176

7 Případová studie V poslední kapitole doktorské disertační práce kondenzují poznatky a závěry všech předcházejících kapitol v případovou studii věnovanou založení podniku s českou účastí v regionu subsaharské Afriky. Případová studie je primárně orientována na trh potravinářské produkce a potravinářské strojírenské technologie, přesněji na pekařskou výrobu a strojní zařízení lokálních nebo regionálních pekáren. Subsaharská Afrika je v tomto ohledu jedním z posledních nesaturovaných trhů, cíleně a programově na něm neoperuje žádný z velkých ani menších

výrobců

potravinářského

strojního

vybavení

a

„Česká

Československo, má v subsaharské Africe velmi dobré jméno.“

228

republika,

resp.

Zkušenosti českých

podnikatelů z Angoly navíc ukazují, že být první se do budoucna rozhodně vyplatí. [331] [290] Výsledkem případové studie by mělo být vytipování ekonomiky, event. i regionu nebo města, které by představovaly optimální lokalitu pro otevření nebo rekonstrukci pekárny s potenciálem velkokapacitní výroby. Vstup českého podniku se bude realizovat pravděpodobně formou přímé zahraniční investice (FDI), neboť kapitoly věnované oficiální rozvojové pomoci ukázaly jak na byrokratickou prostředků.

230

náročnost 229

tak

na

malou

efektivnost

tímto

způsobem

vynaložených

Navíc v případě realizace tohoto projektu formou ODA by – za předpokladu volné

rozvojové pomoci 231 – nebyla účast českých strojírenských firem v projektu zdaleka zaručena. Např. italské potravinářské stroje pro vybavení velkokapacitních pekárenských výrob jsou podstatně levnější než české, a není tedy jisté, zda by si africký protějšek vybral právě českého producenta. S ohledem na značné rozšíření korupce v africké státní správě bude asi přijatelnější se tomuto riziku vyhnout a realizovat celý projekt formou přímé kapitálové účasti. Uvažovaný závod by přitom měl být nejen pekárnou, ale zároveň by sloužil jako „výkladní skříň“ a „základna“ pro další expanzi českého výrobce potravinářských strojů (event. jejich vznikajícího klastru s podporou EU) v subsaharské Africe. Předpokladem je založení společnosti s ručením omezeným, jejíž základní jmění bude ze značné části tvořeno českým kapitálem (především českým strojním vybavením). Podnik by měl zaměstnávat cca 60 řadových zaměstnanců a maximálně 4 osoby na manažerských postech. Následující analýza podnikatelského prostředí se zaměří primárně na volbu ekonomiky, jejíž situace by mohla představovat pro českou firmu potenciálně nejvíce příležitostí, aniž by byla vystavena neúměrnému podnikatelskému riziku ztráty nebo neúspěchu. [293] 228

Svoboda, C.: Být první se vyplatí. Ekonom. Praha, 2006. roč. 2006, č. 6, s. 36 - 37. ISSN 1210-0714. s. 35.

229

Viz např. poznámku pod čarou 156 na straně 121, nebo kapitoly 5 a 6.

230

Viz např. kapitolu 4.4.1 na straně 145.

231

Viz stranu XXIV příloh.

177

7.1

Dostupnost statistických dat

Prvním hodnotícím kritériem analýzy je dostupnost dat o výkonnosti dané subsaharské ekonomiky. Jedná se sice o poněkud netradiční rozhodovací kritérium, je však nutné mít na paměti, že kontinuální statistická šetření sama o sobě vypovídají jednak o úrovni státní správy, jednak také o určité politické etablovanosti země a jejích vazbách na mezinárodní instituce. Navíc ekonomiky s krátkými nebo neúplnými časovými řadami neposkytují dostatečný základ pro analýzu jejich podnikatelského prostředí, dá se z nich usuzovat na politickou nebo ekonomickou nestabilitu, které bývají spojeny s vysokým rizikem ztráty investic. Ze 48 subsaharských zemí byly vybrány ekonomiky Beninu, Botswany, Burkiny Faso, Čadu, Demokratické republiky Kongo, Gabonu, Ghany, Jihoafrické republiky, Kamerunu, Keni, Konga, Madagaskaru, Malawi, Mali, Mauritánie, Nigérie, Nigeru, Pobřeží slonoviny, Rwandy, Senegalu, Seychelských ostrovů, Sierry Leone, Středoafrické republiky, Svazijska, Toga a Zambie. Podnikatelské prostředí jednotlivých ekonomik bylo nejprve podrobeno analýze z hlediska makroekonomických indikátorů týkajících se především zahraničních investic a zdanění zisků.

7.2

Analýza makroprostředí

Z pohledu českého podnikatele bude ke klíčovým otázkám makroprostředí patřit především otázka alokace přímých zahraničních investic v ekonomice, ochrana FDI, otázka výkonnosti FDI a výkonnosti celé ekonomiky, problematika zdanění korporátních zisků, stabilita politického prostředí a míra korupce v ekonomice.

7.2.1

Prostředí přímých zahraničních investic

Přímé zahraniční investice a jejich efekt na růst GDP zemí subsaharského regionu byly zvoleny za klíčové hodnotící kritérium z několika důvodů:

S ohledem na v globálním měřítku omezené kapitálové možnosti českých firem bude jistě vhodnější vybrat pro spolupráci ekonomiku, kde jsou mechanismy uplatnění zahraničních investorů již zaběhnuté, a ne zemi, kde by alokace českého kapitálu představovala průkopnickou misi. Bude tedy lépe zvolit ekonomiku, která v posledních letech vykazuje rostoucí trend v objemech FDI. Mezinárodní konkurence se v podkapitalizovaných subsaharských zemích zřejmě Češi obávat nemusejí, rozhodně ne v oboru pekařské technologie a výroby.

Rostoucí trend FDI sám o sobě indikuje i důvěru světových investorů v ekonomiku, do níž se rozhodli svůj kapitál umístit, hovoří o přijatelných institucionálních podmínkách, daňových sazbách, o přiměřené míře korupce, o důvěře v politický systém a právo apod.

178

Prokazatelná statisticky významná pozitivní korelace přímých zahraničních investic a hrubého domácího produktu pak ukazuje také na fungující ekonomický systém, koupěschopnou poptávku, relativně zdravou a na „africké poměry“ fungující bankovní soustavu a do jisté míry také zpětně potvrzuje robustnost a spolehlivost dostupných statistických dat.

Vzhledem k tomu, že účinky FDI na GDP se mohou díky formálním průtahům, byrokratické náročnosti, nedostatku kvalifikovaných a práceschopných zaměstnanců (zvláště s ohledem na pandemii HIV/AIDS a malárie v některých regionech 232), špatné infrastruktuře a z mnoha dalších důvodů zpozdit, bude důležité věnovat pozornost nejen intenzitě efektů FDI na hospodářský růst, ale také otázce, kdy se tyto efekty projeví a jaká je délka jejich trvání. Výsledky analýzy účinků FDI na hospodářský růst shrnuje Tab. 29. Příznivá hodnocení jsou vyznačena tučně na modrém pozadí. V průběhu zpracování analýzy došlo k vyřazení Jižní Afriky a Zambie, a mezi cílovými státy tak nezůstala ani jedna ze dvou preferenčních zemí české rozvojové pomoci v subsaharském regionu. 233 Za povšimnutí jistě stojí také to, že jedny z nejrychleji rostoucích ekonomik subsaharské Afriky – Seychely a Botswana, jejichž hospodářství jsou sycena vydatnými přílivy zahraničních investic, nevykazují tak intenzivní vazby mezi GDP a FDI, jak by se dalo čekat. V případě Botswany může být důvodem pandemie HIV/AIDS, v případě Seychel zase nadměrná centralizace a byrokratizace ekonomiky. 234 Z tabulky vyplývá, že ze zbývajících ekonomik zejm. v Burkině Faso, Demokratické republice Kongo a také v Nigérii bude muset český podnikatel počítat s některými potížemi, které pravděpodobně úspěšnou realizaci investice poněkud zbrzdí. Je ovšem nutné mít na paměti, že výše provedená analýza má makroekonomický charakter a de facto nevypovídá o konkrétních investičních projektech, nýbrž o celkových trendech a tendencích panujících v dané zemi. Tab. 29 nabízí také srovnání ekonomik podle úrovně ochrany přímých zahraničních investic. Pozice České republiky v tomto ohledu není nijak lichotivá (68. místo), za ekonomiky s dostatečnou ochranou investic budou proto pro účely dalšího textu považovány ty subsaharské země, jež se umístily lépe než ČR. Z analýzy investičního prostředí vychází pět subsaharských ekonomik, které mají pro zahraniční investory příjemné klima, jedná se o Benin, Ghanu, Madagaskar, Malawi a Nigérii. Těchto pět ekonomik bude dále hodnoceno z hlediska výkonnosti jejich hospodářství, politické stability a míry zkorumpovanosti státní administrativy.

232


233

Angola byla vyřazena hned v prvním kroku s ohledem na zcela nedostatečnou statistickou datovou základnu.

234


179

Tab. 29

Výsledek analýzy FDI a jejich vlivu na GDP Trend FDI

Nejsilnější korelace

Trvání pozitivní korelace

Ochrana FDI

Benin

⇑

max. rxy 50,71 %

Botswana

⇓

24,59 %

4 roky

5 let

2 roky

99

Burkina Faso

⇑

43,38 %

5 let

3 roky

5 let

78

Čad

⇑

17,47 %

1 rok

4 roky

žádné

79

Dem. republika Kongo

⇑

52,50 %

6 let

6 let

4 roky

111

Gabon

⇑

-2,71 %

2 roky

žádné

žádné

..

Ghana

⇑

53,74 %

4 roky

7 let

žádné

28

Kamerun

⇒

58,00 %

žádné

5 let

žádné

35

Keňa

⇒

5,02 %

8 let

1 rok

9 let

60

Kongo

⇑

-3,76 %

8 let

žádné

žádné

67

Madagaskar

⇑

51,54 %

žádné

8 let

žádné

41

Malawi

⇑

55,68 %

žádné

7 let

žádné

62

Mauritánie

⇑

5,66 %

žádné

1 rok

žádné

..

Niger

⇒

51,13 %

2 roky

6 let

žádné

91

Nigérie

⇑

53,04 %

4 roky

8 let

1 rok

42


⇑

58,69 %

žádné

4 roky

žádné

80

Rwanda

⇒

61,50 %

2 roky

6 let

žádné

..

Senegal

⇑

50,41 %

2 roky

8 let

žádné

126

Seychely

⇒

19,48 %

3 roky

4 roky

žádné

..

Sierra Leone

⇓

6,74 %

8 let

1 rok

9 let

93


⇓

32,09 %

žádné

4 roky

žádné

..

Svazijsko

⇑

19,72 %

2 roky

4 roky

žádné

..

Togo

⇑

28,49 %

2 roky

7 let

žádné

120

zpoždění 2 roky

doba 5 let

zpoždění žádné

34

Pozn.: „max. rxy“ představuje nejvyšší korelační koeficient reziduálních časových řad. Sloupec označený jako „Ochrana FDI“ udává pořadí dané země ve světovém žebříčku 155 zemí seřazených podle toho, jak intenzivní ochranu zahraničního kapitálu investorům nabízejí.

Zdroj: [180] [326] [vlastní výpočty]

7.2.2

Ekonomická výkonnost

Ekonomickou výkonnost zbývajících zemí je možné srovnat na základě údajů z Tab. 14 na straně 92. Z ní je zcela zřejmé, že nejchudší ekonomikou při rozpočítání GDP na obyvatele je Malawi (157,29 USD), které zaostává za Madagaskarem, Ghanou, Nigérií i Beninem. Společně s Nigérií a Madagaskarem se však Malawi nachází v růstové fázi hospodářského cyklu, na rozdíl od těchto dvou se však vývoj reálného GDP v Malawi vyznačuje podstatně delšími cykly (pravděpodobně v důsledku nižší závislosti na mezinárodních trzích). Malawi také za poslední dekádu získala nejmenší objem FDI. Nejvíce zahraničních investic přilákala Nigérie (díky ropným ložiskům více než 16 mld. USD) následovaná Ghanou s objemem FDI přesahujícím 1,1 mld. USD. [310] [326] Na makroekonomických indikátorech obou posledně jmenovaných ekonomik se ale zřejmě projevují negativní efekty nadměrného přílivu zahraničního kapitálu v podobě dvouciferné inflace (Nigérie 21 %, Ghana dokonce 29 %), Malawi se potýká s růstem cenové hladiny kolem 10 %, Benin a Madagaskar vykazují obdivuhodnou 3% inflaci. S ohledem na úroveň inflace lze ovšem čekat v zemích subsaharské Afriky podstatně vyšší úrokové míry (např. na 180

Madagaskaru se pohybuje úroková míra u půjček nad 20 %, v Malawi dokonce kolem 50 %), což může představovat výhodu pro relativně levnější český kapitál. [326] Naopak značnou nevýhodou může být míra celkového zdanění korporátních zisků, která v subsaharské Africe zřídka klesá pod 40 % (což je úroveň uváděná Světovou bankou [76] pro Českou republiku). Výjimkou je ropnými ložisky vyživovaná ekonomika Nigérie (daňová zátěž 27,1 % hrubého zisku). Ghana odebere podnikatelům 45,3 % jejich hrubého zisku na daních, beninská vláda 53,1 %, v Malawi 56,5 % a na Madagaskaru dokonce 58,9 % (a ani tato hodnota není v subsaharském regionu zdaleka nejvyšší). Jediná Nigérie má také s Českou republikou uzavřenou dohodu o zamezení dvojího zdanění. [76] [10]

7.2.3

Politická stabilita a úroveň korupce

Dlouhodobě stabilní vládu a politický vývoj vykazuje z vybraných pěti subsaharských zemí Benin, od počátku 90. let klasifikovaný organizací Freedom House jako zcela svobodný stát (s hodnocením politických práv i občanských svobod známkou 2), Madagaskar, který je již od 80. let hodnocen jako částečně svobodná země s hodnocením 3 - 4 a Malawi hodnocená od roku 1993 rovněž jako částečně svobodná. Nigérie byla na přelomu 70. a 80. let považována krátce za svobodný stát, koncem 90. let za zcela nesvobodnou zemi, v posledních letech pak za částečně svobodnou. Ghana byla až do počátku 80. let svobodnou zemí, po celá 80. léta se však v důsledku řady převratů a autoritářské vlády Jerryho Rawlinse její hodnocení zhoršilo na nesvobodný stát a za poslední dekádu nejsou výsledky šetření politické situace dostupné. [115] [321]

Politická nestabilita a časté změny politických elit v Nigérii se odrážejí ve zdaleka nejhorší úrovni vnímání korupce (1,9 je druhá nejhorší známka mezi všemi zeměmi subsaharské Afriky, horší CPI má už jen Čad). Madagaskar, Malawi a Benin naproti tomu vykazují velmi podobné hodnocení úrovně korupce (2,8, resp. 2,9), Ghana je hodnocena ještě o půl bodu lépe. Podobně ostatně vyznívá i odhad podílu neformálního sektoru (tzv. šedé ekonomiky) na celkovém výstupu hospodářství. Zatímco v Nigérii tvoří šedá ekonomika bezmála 58 % GNI, v Beninu je to o 13 % méně, v Malawi, Madagaskaru a Ghaně přibližně 40 % (v ČR podle odhadů WB necelých 20 %). [56] [57] [76]

7.3

Analýza mikroprostředí

Právě na poslední odstavce analýzy makroprostředí v pěti zemích subsaharské Afriky je nutné nahlížet ve spojení s byrokratickou náročností založení a vedení podniku, s institucionálními nároky státní správy při dovozu a vývozu a také ve styku s bankami. Hrubou představu o úrovni

181

a přívětivosti podnikatelského mikroprostředí vybraných pěti ekonomik nabízí Tab. 30. Je zřejmé, že podle databáze Doing Business provozované Světovou bankou (WB) a Mezinárodní finanční společností (IFC) nabízí nejpřívětivější podnikatelské klima Ghana, s většími potížemi je třeba počítat v Nigérii a Malawi. [76] Tab. 30

Základní hodnocení hlavních parametrů podnikatelského prostředí Ghana

Nigérie

Malawi

Benin

Madagaskar

Česko

Založení firmy

131

105

70

107

124

77

Další licence a povolení

71

117

110

135

128

87

Najímání a propouštění zaměstnanců

48

27

41

121

118

60

Registrace vlastnictví nemovitosti

120

152

83

72

146

57

Získání půjčky

116

38

85

108

94

21

Ochrana investic

28

42

62

34

41

68

Placení daní

90

91

138

136

121

70

Zahraniční obchod

108

139

114

104

115

24

Vymáhání pohledávek

28

119

56

146

59

21

Ukončení podnikání

79

61

120

121

150

101

Přívětivost podnikatelského klimatu

82

94

96

129

131

41

Pozn.: Hodnoty v tabulce udávají pořadí vybraných ekonomik ve zvoleném kritériu ve světovém žebříčku srovnávajícím 155 zemí. Pro podrobnosti viz [76].

Zdroj: [76]

7.3.1

Založení firmy a získání povolení pro podnikatelskou činnost

Značné rozdíly v intenzitě korupce je třeba vnímat jako potenciální „neformální“ náklady při jednání s úřady státní správy, ale pravděpodobně i v bankovním sektoru. 235 Mnohem výrazněji je tedy potřeba zohlednit počet formálních úkonů, které je nutné vykonat při zakládání podniku i při získávání povolení a licencí pro jeho další fungování. Za tímto účelem bude využit CPI jako váha (viz ( 7.1 ) níže) pro všechny ukazatele týkající se styku podnikatele se státní správou nebo samosprávou.

nCPI = n ⋅

10 − CPI 10

( 7.1 )

kde n je počet právních úkonů, CPI hodnota indexu vnímání korupce v roce 2005 a nCPI hodnota „korupční náročnosti“ provedení nezbytných právních úkonů. Lze-li CPI interpretovat jako pravděpodobnost, že podnikatel nebude požádán o úplatek, pak zlomek ve vzorci ( 7.1 ) odpovídá pravděpodobnosti, že státním úředníkem bude úplatek vyžadován, a nCPI představuje počet úkonů, při nichž se podnikatel pravděpodobně setká s korupcí.

235

Vzhledem k vysokým úrokovým sazbám v subsaharských ekonomikách bude nicméně problematika bankovního sektoru a přístupnosti cizího kapitálu v subsaharském regionu ponechána poněkud stranou dalších úvah.

182

Srovnání celkové administrativní náročnosti založení podniku v pěti vybraných ekonomikách shrnuje Tab. 31. Vyplývá z ní, že pokud by český subjekt chtěl založit novou firmu, ve třech z vybraných pěti zemí by mu administrativní a právní úkony s tím spojené zabraly déle než rok. Celkově z tohoto hodnocení vychází nejlépe překvapivě Malawi, jako ekonomika, kde sice založení podniku bude vyžadovat 33 právních úkonů (a je pravděpodobné, že 24 z nich bude spojeno s korupcí), ale všechny formality vztahující se k podnikání budou vyřízeny během 8 měsíců a vyžádají si náklady ve výši 650 USD. V Ghaně by sice založení podniku mohlo být o měsíc dříve, ale stálo by přes 6 100 USD. Minimální základní jmění není v Malawi stanoveno, což může být do jisté míry komplikací při hodnocení věrohodnosti partnerů v dodavatelskoodběratelských vztazích, zároveň tím ale získává možnost podnikat prakticky každý občan země. Tab. 31

Založení podniku a získání dalších povolení pro podnikání Založení podniku

Další licence a povolení k podnikání

Počet procedur

Doba (dny)

Cena (% GNI p. c.)

Minimální kapitál (% GNI p. c.)

Počet procedur

Doba (dny)

Cena (% GNI p. c.)

Benin

8/6

32

190,8 %

323,1 %

22 / 16

335

287,9 %

Ghana

12 / 8

81

78,6 %

27,9 %

16 / 10

127

1549,7 %

Madagaskar

11 / 8

38

54,3 %

2 158,0 %

19 / 14

356

447,8 %

Malawi

10 / 7

35

139,6 %

0,0 %

23 / 17

205

244,7 %

Nigérie

9/7

43

73,8 %

43,3 %

16 / 13

465

355,8 %

Pozn.: Ve sloupci „Počet procedur“ vyjadřuje číslo před lomítkem celkový počet právních úkonů potřebných k založení podniku, resp. získání dalších licencí a povolení k podnikatelské činnosti. Číslo za lomítkem pak pravděpodobný počet právních úkonů, při nichž bude úředníkem vyžadován úplatek.

Zdroj: [76] [56] [vlastní výpočty] Navíc se Malawi může pochlubit také poměrně ojedinělou kombinací relativně rychlých a levných služeb registru nemovitostí. Změna v katastru nemovitostí trvá v Malawi bezmála 4 měsíce a stojí asi 8 USD. Levnější je jen v Ghaně, kde jsou schopni vlastnická práva do katastru zapsat za 7,7 USD (ale tato procedura se může protáhnout i na 13 měsíců), rychlejší jen v Beninu, kde je změna provedena do 2 měsíců (resp. 50 dní), ale stojí kolem 55 USD. V Nigérii trvá zápis do katastru nemovitostí tři čtvrtě roku a stojí téměř 140 USD. [76]

7.3.2

Zaměstnanci, najímání a propouštění

Vzhledem k záměru vybudovat velkokapacitní pekařskou výrobu se zcela zřejmě bude český podnikatel poohlížet po lokalitách s vyšší hustotou osídlení, tzn. metropolích a jiných velkých městem subsaharských zemí. Při zohlednění dlouhodobého trendu přesunu obyvatel z venkova do městským aglomerací 236 nebude pravděpodobně nedostatek, resp. nedostupnost pracovních

236

Viz též kapitolu 1.3.1 na straně 35 a kapitolu 1.3.3.6 na straně 56.

183

sil zásadním problémem (zvlášť s ohledem na malé požadavky pekárenského provozu na kvalifikaci dělníků).

Index obtížnosti propouštění zaměstnanců

Index rigidity zaměstnanosti

Náklady zaměstnání pracovníka

Náklady propuštění pracovníka

Podíl pracovní síly se základním vzdělání

Benin

39

80

40

53

27,4 %

35,2

41,4 %

9,5 %

Ghana

11

40

50

34

12,5 %

24,9

29,1 %

13,3 %

Madagaskar

67

60

50

59

18,0 %

40,9

39,1 %

6,0 %

Malawi

22

20

20

21

1,0 %

90,0

59,3 %

10,8 %

Nigérie

33

60

20

38

7,5 %

4,0

41,9 %

..

Podíl pracovní síly se středošk. vzděláním

Index omezení pracovní doby

Charakteristiky trhu práce ve vybraných ekonomikách

Index obtížnosti najímání zaměstnanců

Tab. 32

Pozn.: Indexy v tabulce vyjadřují míru rigidity trhu práce. Čím vyšší je hodnota indexu, tím více je trh práce svázán zákonnými úpravami a pravidly. Náklady na zaměstnání dalšího pracovníka jsou vyjádřeny jako podíl na jeho mzdě. Náklady na propuštění pak představují počet týdenních mezd, které zaplatí podnik při propuštění jednoho zaměstnance z důvodu nadbytečnosti.

Zdroj: [76] [326] Také z pozice českého podnikatele coby zaměstnavatele se zdá být podnikatelské prostředí v Malawi nejpříznivější (viz Tab. 32). Trh práce vykazuje velmi liberální charakteristiky, pracovní týden je až šestidenní, pracovní doba až 12 hodin denně, zákonný nárok na dovolenou po 20 odpracovaných letech je 15 dní ročně, minimální mzda mírně přes 200 USD za rok. Jediným významným negativem trhu práce v Malawi tak zůstává značné odstupné, které musí zaměstnavatel hradit zaměstnanci propuštěnému z důvodu nadbytečnosti.

7.3.3

Placení daní, vymáhání pohledávek

Bude-li i nadále věnována pozornost Malawi jako potenciálnímu favoritovi případové studie, pak nelze přehlédnout značnou daňovou zátěž (zmíněnou již v části 7.2.2), a to nejen finanční, ale i časovou. Malawi nicméně nemá nijak vysoké daňové sazby a to dokonce ani ve srovnání s Evropou. V celkovém hodnocení ji však výrazně poškozuje institut tzv. mimoplatových odměn (tzv. "Fringe Benefits"; viz Tab. 33). Jedná se o určitou vhodnou formu nefinanční odměny, kterou zaměstnavatel přispívá ke zlepšení sociální úrovně zaměstnance. Přímo a adresně. Pekárna by nicméně – s ohledem na sortiment vlastní produkce – nemusela mít konkrétně s tímto poněkud ojedinělým daňovým břemenem větší potíže. Časová náročnost daňové agendy je pro účely srovnání opět zanesena v Tab. 33. Díky složitému zákonodárství zaberou daňové záležitosti přes 780 hodin pracovní doby průměrného podnikatele v Malawi. Horší situace je už jenom v Nigérii. V tomto okamžiku je také vhodné zmínit, že kromě Nigérie nemá Česká republika uzavřenu dohodu o zamezení dvojího zdanění ani s jednou z analyzovaných ekonomik, což šanci na úspěšné a ziskové podnikání českých subjektů v subsaharské Africe poněkud devalvuje.

184

Tab. 33

Vybrané daňové sazby

Počet plateb za rok

Časová náročnost daňové agendy

Daň z příjmu právnických osob

Daň z přidané hodnoty

Platby sociálního pojištění

Benin

75

270 hod. / rok

38,0 %

18,0 %

19,4 %

Ghana

35

304 hod. / rok

32,5 %

15,0 %

12,5 %

Madagaskar

29

400 hod. / rok

30,0 %

20,0 %

10,4 %

Malawi

33

782 hod. / rok

30,0 %

17,5 %

35,0 %

Nigérie

36

1 120 hod. / rok

30,0 %

5,0 %

7,0 %

Pozn.: Sociální pojištění je v Malawi nahrazeno povinnými mimoplatovými odměnami, které vyplácí zaměstnavatel přímo zaměstnancům podle předepsaného klíče.

Zdroj: [76] Sbírka zákonů a soudní moc v Malawi se ukazují jako jedny z nejefektivněji fungujících (v africkém prostoru). Soudní vymáhání pohledávek a smluvních podmínek trvá v Malawi průměrně 9 měsíců a vede obvykle ke splacení celé dlužné částky i soudních výloh. Soudy v Malawi vyžadují zdaleka nejméně formálních úkonů (průměrně 12, ve srovnání s Beninem, kde jich musí podnikatel provést 35) a do jisté míry tak posilují pozici věřitelů v ekonomice i v odběratelsko-dodavatelských vztazích zmíněných výše.

7.4

Průzkum potenciálního trhu

S ohledem na značnou odlehlost regionu subsaharské Afriky a jeho stále ještě poměrně nízkou informační provázanost s ostatními částmi světa je celkem obtížné získat konkrétní informace o situaci ve vybrané ekonomice nebo regionu. Jisté vodítko by snad mohly poskytnout jednak české zastupitelské úřady, 237 jednak pak publikace "The World Market for Bakery Mixes and Dough for the Preparation of Bread, Pastry, Cakes, and Biscuits: A 2005 Global Trade Perspective" vydávaná společností Icon Group International. Určitou nápovědu pro kvantifikaci potenciální koupěschopné poptávky může poskytnout údaj o výskytu absolutní chudoby a hladu v ekonomice. V tomto ohledu vykazuje největší podíl chudoby Nigérie (70,2 %), následovaná Madagaskarem, Ghanou, Malawi a Beninem (viz Tab. 34). Nicméně je nutné vzít v úvahu také velikost populace a její roztroušenost na území státu. Při plošné obslužnosti cca 10 000 km2 a předpokládaném regionálním charakteru pekárenského provozu je tedy možné odhadnout hrubou koupěschopnou poptávku ve výši uvedené v Tab. 34.

237

Na tomto místě je vhodné zmínit, že v Beninu, Malawi a na Madagaskaru nemá ČR samostatné zastupitelství. Je nutné kontaktovat zastupitelství v nigerijské Abuje, zimbabwském Harare, resp. etiopské Addis Abebě. Jejich informace o aktuální situaci v uvedených třech zemích jsou však do značné míry kusé.

185

Tab. 34

Hrubý předpoklad koupěschopné poptávky

(koupěschopná poptávka jako průměrný počet obyvatel v obslužném prostoru pekárny) Populace (v roce 2003) Rozloha

Benin

Ghana

Madagaskar

Malawi

Nigérie

6 720 200

20 669 000

16 894 000

10 962 000

136 460 000

110 620

227 540

581 540

94 080

910 770

33,0 %

44,8 %

61,0 %

41,7 %

70,2 %

407 027

501 419

113 297

679 299

Podíl populace pod hranicí chudoby Hrubý odhad koupěschopné poptávky

446 491

Zdroj: [326] S ohledem na závěry analýzy prostředí ve vybraných ekonomikách, na obecně malou dostupnost relevantních a aktuálních informací z oblasti a také vzhledem k situaci pekárny společnosti Sacha v malawijském největším městě Blantyre (cca 646 235 obyvatel), která v roce 2004 vyhořela a od té doby se její provozovatel potýká s finančními i výrobními potížemi, se nabízí tato firma jako potenciálně výhodný partner v relativně slibné oblasti subsaharského regionu, partner, který zná místní zvyklosti, hodnotové žebříčky a tradice, partner, který by mohl českému kapitálu a českým potravinářským strojům otevřít trhy jižní a východní Afriky (vzhledem k poměrně úspěšnému vývoji celého regionu dokumentovanému v druhé kapitole a rovněž s ohledem na zapojení Malawi jak do integračního celku COMESA, tak do jihoafrického SADC). Blantyre nabízí mezinárodní letiště a je také železnicí spojen s mezinárodním mosambickým přístavem Beira. [314] K dalším krokům analýzy podnikatelských šancí českého kapitálu v subsaharské Africe by jistě měl patřit průzkum možností čerpání z českých nebo evropských fondů rozvojové pomoci, ať již přímo při obnově pekárny v Blantyre, nebo pro financování doprovodných projektů, jako je školení a vzdělávání zaměstnanců apod. Kapitoly týkající se rozvojové pomoci jako celku i ODA Evropské unie a České republiky však ne náhodou poukázaly na značnou zkostnatělost celého systému rozvojové pomoci, na nízkou efektivnost prostředků v rámci ODA vynakládaných i na značnou administrativní náročnost realizace projektu s podporou evropského nebo českého rozvojového kapitálu. Využití oficiální rozvojové pomoci by proto mělo být spíše okrajové a mělo by se realizovat jen jako podpora přímé zahraniční investice, kterou by české firmy v Africe realizovaly. Vstup české strojírenské a pekařské firmy na africké trhy je především otázkou podnikatelské odvahy 238 a samozřejmě také hlubší analýzy podnikatelské situace ve vytipované lokalitě, což jednak přesahuje autorovy časové a finanční možnosti (nehledě již k rozsahu doktorské disertační práce jako takové), jednak bude bezpochyby vyžadovat osobní angažovanost a průzkum situace přímo na místě. Je však zřejmé, že při realizaci podnikatelského záměru českého subjektu na africkém kontinentě (se všemi jeho specifiky nastíněnými v předchozích kapitolách) představuje lokální partner značnou výhodu umožňující podstatně snazší a rychlejší překonání byrokratických, politických, ale i kulturních a sociálních odlišností regionu. Spojení 238

Viz rizika plynoucí z problémů subsaharských rozvojových zemí shrnutých v subkapitole 1.3.

186

českého a malawijského know-how přináší podnikatelům jednak významnou konkurenční výhodou, jednak také značné úspory při pronikání na zcela nové trhy, což lze považovat za značnou devízu při zvažování rizik a hrozeb i za šanci, kterou by bylo škoda promarnit.

187

Závěr V úvodu doktorské disertační práce byly vymezeny čtyři hlavní hypotézy práce, které byly v průběhu sedmi kapitol zkoumány a ověřovány jak na základě bibliografických rešerší, tak také některými elementárními metodami statistické analýzy a hodnocením dlouhodobého vývoje. Výsledky sumarizuje Tab. 35. Detailní rozbor verifikace hypotéz H1 a H2 nabízejí shrnutí příslušných kapitol, zatímco sedmá kapitola uzavřela tématický celek studie simulací vybraných kroků rozhodovacího procesu při „globalizaci“ české firmy kapitálovým vstupem do podnikatelského prostředí subsaharské Afriky. Tab. 35 Kapitola

Hlavní hypotézy práce – hodnocení

Hypotéza

Hodnocení

H1 Region subsaharské Afriky prošel natolik specifickým vývojem a jeho kulturní, ekonomické i politické tradice jsou natolik odlišné od jiných světových regionů, že při řešení podnikatelského záměru v této oblasti nebude možné jednoduše aplikovat recepty účinné v jiných rozvojových regionech.

Ano. V subsaharském regionu je kromě pestrého etnického složení obyvatel, barvitých lokálních tradic a společenských zvyklostí (úplatky nevyjímaje) navíc mimořádně vysoká koncentrace problémů a rizik, kterým se podnikatel musí přizpůsobit, která nedokáže nijak ovlivnit a která činí z této oblasti 239 podnikatelsky značně nejistý region.

Kapitola 4

H2 Rozvojová pomoc představuje klíčový nástroj, kterým mohou rozvinuté ekonomiky stimulovat pozitivní hospodářský, sociální i politický vývoj v subsaharské Africe.

Ne. Rozvojová pomoc představuje nástroj, kterým by rozvinuté ekonomiky mohly stimulovat rozvoj v méně rozvinutých regionech, pokud by jim o to ovšem opravdu šlo. Účinnost i efektivita současného systému pomoci je 240 bohužel mizivá.

Kapitola 5 & Kapitola 6

H3 Česká republika (ČR), resp. Evropská unie (EU) zaujímá v současném systému rozvojové pomoci a spolupráce pozici srovnatelnou s ostatními rozvinutými tržními ekonomikami.

Ne. Pozice EU jako celku je mezi donátory rozvojové pomoci výjimečná (jedná se o největšího dárce na světě), rozvojová pomoc ČR je však nedostatečná co do objemu, organizace, plánování i transparentnosti.

H4 Subsaharská Afrika představuje – přes všechny své problémy – region, kde se českým podnikatelským subjektům vyplatí realizovat své podnikatelské záměry a rozvojovou pomoc lze při podnikáni v tomto regionu efektivně využít.

Ano. Nenasycené africké trhy jsou bezesporu riskantní oblastí, ale s africkým společníkem by se podnikatelské riziko dalo podstatně snížit a diverzifikovat.

Kapitola 1 & Kapitola 2

Kapitola 7

Zdroj: [vlastní] Vedle závěrů plynoucích z verifikace čtyř hlavních hypotéz upozornila práce ještě na některé další skutečnosti a trendy, které je vhodné na tomto místě zmínit. Především se jedná o změnu postavení České republiky v mezinárodních vztazích, k níž došlo během poslední půl druhé dekády. Česká republika se stala znovu členem OECD (v roce 1993) a podle výkaznictví Světové banky patří mezi rozvinuté tržní ekonomiky (od roku 2006 podle výše GNI p. c.) a hrdě se mezi ně hlásí. Toto bezpochyby prestižní označení, stejně jako členství v dalších mezinárodních organizacích však s sebou přináší také závazky, které ČR zatím nejen neplní, 239

Pro podrobnosti viz Tab. 17 na straně 103.

240

Pro další podrobnosti viz Tab. 27 na straně 159.

188

ale podle materiálů české vlády ani v nejbližších letech plnit nehodlá. Je však pouze otázkou času, kdy se ČR bude chtít stát také členem DAC při OECD a kdy Evropská unie zintenzívní své tlaky k naplnění dlouholetých slibů o objemech oficiální rozvojové pomoci poskytované jednotlivými členskými zeměmi, a pak bude velmi důležité, jakým způsobem a jak kvalitně bude ČR schopná svou oficiální rozvojovou pomoc realizovat. Fungující těsná spolupráce mezi soukromým sektorem a vládou by byla v této oblasti žádoucí, oboustranně prospěšná a jistě i vítaná. Právě v tomto směru přináší předkládaná doktorská disertační práce množství numerických i věcných poznatků, komentářů a analytických rozborů, které se v české odborné literatuře zatím neobjevily, přestože právě ony utvářejí celistvý a komplexní obraz rozvojové problematiky subsaharského regionu a jejich vypuštěním by úvahy o podnikatelských příležitostech a hrozbách tohoto regionu ztratily na celistvosti i informační hodnotě. Bohatý a členitý půdorys práce, na němž je vztyčena případová studie, lze proto považovat za jednu z hlavních předností doktorské disertační práce, která zároveň nabízí řadu směrů a možností pro další výzkum:

V manažerské a podnikatelské dimenzi práce je zřejmé, že po navázání osobních kontaktů v malawijském Blantyre musí následovat finanční analýza a vytvoření společné strategie podnikání, jednak pro českou a malawijskou pekárenskou společnost, jednak také pro klastr českých výrobců potravinářských strojů a jejich expanzi do subsaharského regionu (včetně průzkumu koupěschopné poptávky pro české strojní vybavení potravinářských provozů). Součástí finančního plánu by se měla stát i otázka spolufinancování některých aktivit z Evropského rozvojového fondu, event. z českých fondů rozvojové spolupráce, možnost získaní „investičních pobídek“, event. daňových úlev (zvláště s ohledem na fakt, že ČR nemá s Malawi uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění). V marketingové a odbytové činnosti nové pekárny bude bezpochyby žádoucí těsná spolupráce s africkým protějškem a je jasné, že ta se přinejmenším z počátku neobejde bez třecích ploch. Na tomto místě nelze než znovu připomenout motto globálního manažera: „Myslet globálně, jednat lokálně.“ 241

Ani otázky rozvojové pomoci, zejména pak diskuzi o její účinnosti a efektivitě, nelze považovat za uzavřené. Frekvence debat na toto téma se v zahraničním a částečně i českém odborném tisku a zejména na mezinárodních konferencích v posledních letech zvyšuje a definitivní stanovisko k této kriticky významné problematice asi nelze očekávat ani v nejbližší době. Je zřejmé, že díky takovým odborníkům, jakým je např. Jagdish Bhagwati, se polemiky o účincích rozvojové pomoci posunuly od elementárních závěrů statistických analýz agregovaných časových řad k hledání komplexního řešení rozvojové problematiky za podpory oficiální rozvojové pomoci, doktorská disertační práce však upozornila také na de facto neprobádanou oblast účinnosti jednotlivých složek rozvojové 241

FOE Mourns Death of Founder. Friends of Earth (FOE) – Press Release. 07/11/2000. [online] [cit. 05/07/2006] Dostupné z David Brower: „Think Globally, Act Locally.“

189

pomoci a jejich využitelnosti při stimulaci rozvoje. Právě analýza dílčích komponent rozvojové pomoci a hledání optimální struktury ODA s využitím metod ekonometrického modelování je oblast, které by se stálo za to věnovat v příštích letech ve výzkumné činnosti.

A konečně také problematika české rozvojové pomoci a spolupráce nastíněná v kapitole 6 bude jistě v nadcházejících letech vyžadovat nejen intenzívní odbornou diskuzi, ale také realizaci radikálních, zejm. organizačních a manažerských změn, které povedou k pružnějšímu a efektivnějšímu využití byť zatím skromných českých rozvojových fondů. Je zřejmé, že definitivní vyřešení rozvojových problémů subsaharské Afriky nepřijde ani v podobě nové „zázračné“ teorie, ani ve formě miliardových objemů oficiální rozvojové pomoci. Nejlepší a nejúčinnější nástroje pro nastartování ekonomického, sociálního a konec konců i politického rozvoje má na své straně soukromý sektor a je pouze otázkou osobní odvahy, prozíravosti a globálního nadhledu, zda se k rozvojovým problémům nejzaostalejších regionů světa postaví jako k výzvě a k šanci, kterou by bylo škoda promarnit.

190

Seznam použité literatury a dalších zdrojů [1]

A Short History of Country Classification. The World Bank Data and Statistics. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z

[2]

Abegaz, B.: Multilateral Development Aid for Africa. Williamsburg: College of William and Mary, Williamsburg, USA, 2005. [online] [cit. 15/09/2005] Dostupné z

[3]

About the G-24. [online] [cit. 13/03/2006] Dostupné z

[4]

About UNCTAD. [online] [cit. 13/03/2006] Dostupné z

[5]

Acemoglu, D. – Johnson, S. – Robinson, J. A.: The Colonial Origins of Comparative Development: An Empirical Investigation. The American Economic Review. Nashville, Tennessee: 2001, vol. 91, no. 5, pp. 1369-1401. ISSN 0002-8282. [online] [cit. 04/01/2006] Dostupné z

[6]

Adamcová, L. – Holub, A.: Rozvojová ekonomika: Vybrané problémy I. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1999. ISBN 80-245-0002-7.

[7]

Adamcová, L. – Sýkorová, S.: Rozvojová ekonomika: Vybrané problémy II. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002. ISBN 80-245-0462-6.

[8]

th African Development Indicators 2004. 11 Ed. Washington, USA: International Bank for

Reconstruction and Development / World Bank, 2004. ISBN 0-8213-5720-4. [9]

African Elections Database - Freedom in Africa 2006. [online] [cit. 03/04/2006] Dostupné z

[10]

Afrika – Státy světa. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2006. [online] [cit. 10/06/2006] Dostupné z

[11]

Agbo, S. A.: Myths and Realities of Higher Education as a Vehicle for Nation Building in Developing Countries: The Culture of the University and the New African Diaspora. Oregon, USA: Pacific University, 2006. [online] [cit. 05/07/2006] Dostupné z

[12]

Agenda 21. [online] [cit. 03/09/2005] Dostupné z

191

[13]

Agrarian Reform: A Way out of Hunger and Poverty for Millions of Impoverished Small Farmers. International Rural Development Conference in Porto Alegre, FAO Newsroom. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z

[14]

Agricultural Data. FAO Stat. [online] [cit. 18/02/2006] Dostupné z

[15]

AIDS Epidemic Update: December 2005. Geneva, Switzerland: UNAIDS/WHO, 2005. ISBN 92-9-173439-X. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z

[16]

AIDS in Sub-Saharan Africa. UNAIDS – Uniting the World against AIDS, 2006. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z

[17]

Aiyar, S. S. A.:You Can't Buy Reform. The Times of India: New Delhi, India: 11/11/1998. [online] [cit. 01/01/2006] Dostupné z

[18]

Angola – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 05/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z

[19]

Anoca.org Encyclopedia. [online] [cit. 12/09/2005] Dostupné z

[20]

Anýž, D.: Bush zmátl nepřátele. Možná má pravdu. MF DNES. Praha: Mafra, 2005, 16/03/2005. [online] [cit. 24/04/2006] Dostupné z

[21]

Arcand, J.-L.: Undernourishment and Economic Growth: The Efficiency Cost of Hunger. FAO

Economic

and

Social

Development

Paper

No.

147.

FAO,

2001.

ISBN 92-5-104542-9. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z [22]

Arts, K.: Gender Aspects of the Cotonou Agreement. WIDE Network, Brussels, 2001. [online] [cit. 05/09/2005] Dostupné z

[23]

Attitudes towards Development Aid. Special EuroBarometer No. 222. Brussels: European Commission, 2005. [online] [cit. 28/02/2006] Dostupné z

[24]

Bancroft-Hinchey, T.: Gender Inequality Means Death in African AIDS Horror. Pravda. Moskva, Rusko: 29/03/2006. [online] [cit. 20/04/2006] Dostupné z

192

[25]

Barbieri, K. – Gleditsh, N. P. – Gissinger, R.: Globalization and Armed Conflict. 1st Ed. Lanham, USA: Rowman & Littlefield, 2003. ISBN 1-7425-1832-9.

[26]

Barro, R. J.: Inequality and Growth in a Panel of Countries. Harvard, USA: Harvard University, 1999. [online] [cit. 10/05/2006] Dostupné z

[27]

Basic Definitions. Feeding Minds, Fighting Hunger: A World without Hunger, 2006. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z

[28]

Basic Facts about Microfinance. [online] [cit. 13/10/2005] Dostupné z

[29]

Bellamy, C.: The State of the World’s Children 2005: Childhood under Threat. New York, USA: UNICEF, 2004. ISBN 92-806-3817-3. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné z

[30]

Bender, D. – Löwenstein, W.: Two-Gap Models: Post-Keynesian Death and Neoclassical Rebirth. IEE Working Paper No. 180. Bochum, Deutschland: Institut für Entwicklungsforschung

und

Entwicklungspolitik

der

Ruhr-Universität

Bochum,

2005.


Beránek, T.: Ottův nový atlas světa. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. ISBN 80-7181-854-2.

[32]

Bhagwati,

J.:

Development

Aid:

Getting

It

Right.

OECD

Observer.

[online]

[cit. 02/09/2005] Dostupné z [33]

Bharier, J. – Taylor, P.: UK Presidency of the EU - A Legacy of Promises... BOND Networking for International Development, 2006. [online] [cit. 18/02/2006] Dostupné z

[34]

Blackden, C. M. – Canagarajah, R. S.: Gender and Growth in Africa: Evidence and Issues. Kampala, Uganda: World Bank, 2003. [online] [cit. 21/04/2006] Dostupné z

[35]

Blackden, C. M. – Wodon, Q.: Gender, Time Use, and Poverty in Sub-Saharan Africa. World

Bank

Working

Paper

73.

Washington,

USA:

World

Bank,

2006.


Blanke, J. – Paua, F. – Sala-I-Martin, X.: The Growth Competitiveness Index: Analyzing Key Underpinnings of Sustained Economic Growth. Africa Competitiveness Report 2004. Maputo, Mosambik: World Economic Forum 2004. [online] [cit. 08/02/2006] Dostupné z

193

[37]

Botswana – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 05/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z

[38]

Branczik, A.: Humanitarian Aid and Development Assistance. [online] [cit. 02/09/2005] Dostupné z

[39]

Británie představila Marshallův plán pro Afriku. ČTK. [online] [cit. 03/06/2005] Dostupné z

[40]

Broca,

S.

–

Stamoulis,

Undernourishment.

In

K.:

Micro-

Nutrition

and

Intake

and

Macroevidence Economic

on

the

Growth.

Impact

FAO,

of

2003.


Brown, G.: In full: Gordon Brown's speech. [online] [cit. 09/10/2005] Dostupné z

[42]

Brundtland Report. [online] [cit. 01/01/2006] Dostupné z

[43]

Budgetary Expenditure on the Common Agricultural Policy. Evropská komise. [online] [cit. 04/04/2005] Dostupné z

[44]

Bugsten, A. – Shimeles, A.: Prospects for ‘Pro-Poor’ Growth in Africa. WIDER Research Papers. Helsinki, Finnland: 2004, vol. 2004, no. 42. ISSN 1810-2611. [online] [cit. 02/06/2006] Dostupné z

[45]

Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika. 1. vyd. Praha: ETC Publishing Praha, 1997. ISBN 80-86006-48-4.

[46]

Cleaver, K. – Schreiber, G.: Reversing the Spiral: The Population, Agriculture and Environment Nexus in Sub-Saharan Africa. Directions in Development Series. Washington, USA: 2004, World Bank. [online] [cit. 24/04/2006] Dostupné z

[47]

Clemens, M. A. – Moss, T. J.: Ghost of 0.7 %: Origins and Relevance of the International Aid Target. Working Paper Numer 68. Washington, USA: Center for Global Development, 2005. [online] [cit. 01/01/2006] Dostupné z

[48]

Cobban, H. - Time to End US Cotton Subsidies. Christian Science Monitor. Boston, USA: 10/03/2005. [online] [cit. 25/03/2006] Dostupné z

[49]

Collier, P. – Dahn, J.: Aid, Shocks, and Growth. World Bank Policy Research Working Paper 2688. Washington, USA: WB, 31/10/2001. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z

194

[50]

Collier, P. - Hoeffler, A.: Aid, Policy and Growth in Post-Conflict Societies. World Bank Policy Research Working Paper WPS 2902. Washington, USA: World Bank, 31/10/2002. [online] [cit. 2/04/2006] Dostupné z

[51]

Collier, P. a kol.: Breaking the Conflict Trap: Civil War and Development Policy. 1st Ed. Washington, USA: IBRD/WB, 2003. ISBN 0-821-35481-7.

[52]

Collier, P.: Economic Causes of Civil Conflict and Their Implications for Policy. World Bank Policy Research Working Paper 28134. Washington, USA: World Bank, 15/06/2000. [online] [cit. 02/04/2006] Dostupné z

[53]

Common Market for Eastern and Southern Africa (COMESA) – Regional Economical Communities – African Union. Addis Ababa, Ethiopia: African Union, 2005. [online] [cit. 24/05/2006] Dostupné z

[54]

Communauté Economique et Monétaire de l'Afrique Centrale – Secrétariat Exécutif. Bangui, République Centrafricaine: Immeuble CEMAC, 2005. [online] [cit. 30/05/2006] Dostupné z

[55]

Cooperation before Lomé. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z

[56]

Corruption Perceptions Index 2005. [online] [cit. 08/02/2006] Dostupné z

[57]

Corruption Perceptions Index. [online] [cit. 08/02/2006] Dostupné z

[58]

Cote d'Ivoire – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 05/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z

[59]

Cotonou Agreement (2000), Partnership Agreement Between the Members of the African Caribbean and Pacific Group of States of the One Part, and the European Community and its Member States, of the Other Part, Signed in Cotonou, Benin on 23 June 2000. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z

[60]

Country Classification. The World Bank Data and Statistics. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z

[61]

Country Classifications and Groupings. UNCTAD. [online] [cit. 08/03/2006] Dostupné z

195

[62]

Czech Republic Data Profile. The World Bank Summary Data. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z

[63]

Česká

republika

a

rozvojová

politika

Evropské

unie.

[online]

[cit. 14/05/2003]

Dostupné z [64]

De Renzio, P.: Scaling up versus Absorptive Capacity: Challenges and Opportunities for Reaching the MDGs in Africa. ODI Briefing Papers. London: May 2005. ISSN 0140-8682. [online] [cit. 12/10/2005] Dostupné z

[65]

Deininger, K. – Garcia, M. – Subbarao, K.: AIDS-induced Orphanhood as a Systemic Shock: Magnitude, Impact and Program Interventions in Africa. Washington, USA: WB, November 2001. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z

[66]

Deininger, K. – Square, L.: New Ways of Looking at Old Issues: Inequality and Growth. Journal of Development Economics. Harvard, USA: 2004, vol. 57, no. 2, pp. 259 - 287. ISSN 0304-3878.

[67]

Demografie – Úmrtnost – Základní ukazatele. [online] [cit. 08/03/2006] Dostupné z

[68]

Description of the Paris Club. [online] [cit. 08/10/2005] Dostupné z

[69]

Devarjan, S. – Dollar, D. – Holmgren, T.: Aid and Reform in Africa. [online] [cit. 01/01/2006] Dostupné z

[70]

Development Aid. [online] [cit. 30/08/2005] Dostupné z

[71]

Development and Globalization: Facts and Figures. New York and Geneva: UNCTAD 2004. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z

[72]

Development Assistance Philosophy. [online] [cit. 13/10/2005] Dostupné z

[73]

Diouf, J.: Revitalizing the Rural World: The Beginning of the End of Poverty. Asharq Alawsat, 23/02/2006. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z

[74]

Dodd, R. – a kol.: Health and the Millennium Development Goals. Geneva, Switzerland: WHO, 2005. ISBN 92-4-156298-6. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné z

196

[75]

Dodd, R. – Munck, L.: Dying for Change: Poor People’s Experience of Health and IllHealth. Geneva, Switzerland: The Voices of the Poor Study & WHO & WB, 2002. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné z

[76]

Doing Business 2006. Washington: WB / IFC, 2006. [online] [cit. 30/05/2006] Dostupné z

[77]

Dollar, D. – Burnside, C.: Aid, Policies, and Growth. The American Economic Review. Nashville, Tennessee: 2000, vol. 90, no. 4, pp. 847-68. ISSN 0002-8282. [online] [cit. 27/12/2005] Dostupné z

[78] Dollar, D. – Burnside, C.: Aid, Policies, and Growth: Revisiting the Evidence. New York: World Bank Research Paper, 2004. [online] [cit. 04/01/2006] Dostupné z [79]

Dollar, D. – Easterly, W.: The Search for the Key: Aid, Investment, and Policies in Africa. The Journal of African Economies. Oxford: 1999, vol. 8, num. 4, pp. 546-577. ISSN 0963-8024. [online] [cit. 05/01/2005] Dostupné z

[80]

Dollar, D. – Pritchett, L.: Assessing Aid – What Works, What Doesn‘t, and Why? New York, USA: Oxford University Press, Inc., 1998. ISBN 0-19-521123-5.

[81]

Dollar, D. – Svensson,J.: What Explains the Success or Failure of Structural Adjustment Programmes? The Economic Journal. Oxford, UK: 2000, vol. 110, no. 466 (October), pp. 894-917. ISSN 0013-0133. [online] [cit. 04/01/2006] Dostupné z

[82]

Economic Community of West African States (ECOWAS) – Regional Economical Communities – African Union. Addis Ababa, Ethiopia: African Union, 2005. [online] [cit. 24/05/2006] Dostupné z

[83]

Economic Development in Africa – Rethinking the Role of Foreign Direct Investment. New York & Geneva: UNCTAD, 2005. [online] [cit. 10/03/2006] Dostupné z

[84]

Economic Development Theory. [online] [cit. 30/04/2006] Dostupné z

[85]

Ellerman, D.: Helping People Help Themselves: Towards a Theory of AutonomyCompatible Help. [online] [cit. 13/10/2005] Dostupné z

[86]

th Encyclopædia Britannica 2004 CD-ROM. 14 Ed. London: Britannica, 2003.

Dostupné také z

197

[87]

EPAs – Endless Poverty in Africa. Africa Social Forum, Lusaka, Zambia. [online] [cit. 14/12/2004] Dostupné z

[88]

Equatorial Guinea – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 04/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z

[89]

Esipisu, M.: Africa Urges Removal of Subsidies to Fight Poverty. East African Standard: 21/10/2005. [online] [cit. 25/03/2006] Dostupné z

[90]

EU Donor Atlas 2006 – Mapping Official Development Assistance. EU: European Commission & OECD, 2006. [online] [cit. 25/05/2006] Dostupné z

[91]

EU Provides 55% of the World's Development Assistance. Ireland. FinFacts: 2006. [online] [cit. 21/02/2006] Dostupné z

[92]

EuropeAid Co-operation Office Indicators 2005. [online] [cit. 22/02/2006] Dostupné z

[93]

European Banana Market 2005: A Vintage to Record. Revista FruiTrop, Observatorio de los mercados, CIRAD: 2006. [online] [cit. 20/02/2006] Dostupné z

[94]

European Commission – FAQ. 2001. [online] [cit. 16/02/2006] Dostupné z

[95]

European Development Fund (EDF). [online] [cit. 18/02/2006] Dostupné z

[96]

Factoring. Praha: Finance.cz, 2006. [online] [cit. 05/08/2006] Dostupné z

[97]

Factors Leading to the Rise of "Aid Fatigue". [online] [cit. 06/10/2005] Dostupné z

[98]

Fárek, J. – Foltýn, J.: Finanční aspekty čtyř regionálních krizí 90. let. Politická ekonomie. Praha: 2001, roč. IL, č. 3, s. 383 - 396. ISSN 0032-3233.

[99]

Fárek, J. – Foltýn, J.: Rozvojové země v éře ekonomické globalizace. Politická ekonomie. Praha: 2004, roč. LII, č. 6, s.793 - 805. ISSN 0032-3233.

[100] Fárek, J. – Foltýn, J.: Světová „únava z pomoci“ a ekonomika české republiky. Politická ekonomie. Praha: 2002, roč. L, č. 6, s.793 - 808. ISSN 0032-3233. [101] Fárek, J. – Holub, A. – Ordnung, N. a kol.: Světová ekonomika a rozvojové země na prahu 90. let: Hledání východisek v epoše převratných společenských změn. 1. vyd. Praha: Ekonomický ústav Československé akademie věd, 1990. ISBN 80-7006-061-1.

198

[102] Fárek, J.: Ekonomická globalizace a přímé zahraniční investování. Mezinárodní politika. Praha: 2005, roč. 29, č. 5, s. 4 - 9. ISSN 0543-7962. [103] Fárek, J.: Problém zahraniční zadluženosti ve světové ekonomice. Mezinárodní politika. Praha: 2004, roč. 28, č. 11, s. 4 - 8. ISSN 0543-7962. [104] Fárek, J.: Seriál o nositelích Nobelovy ceny za ekonomii – Gunnar Myrdal. Politická ekonomie. Praha: 1989, roč. XXXVII, č. 7. ISSN 0032-3233. [105] Fárek, J.: Světová obchodní organizace před Cancúnem a po něm. Mezinárodní politika. Praha: 2003, roč. 27, č. 12, s. 4. ISSN 0543-7962. [106] Ferraro, V.: Dependency Theory: An Introduction. South Hadley, USA: Mount Holyoke College, 1996. [online] [cit. 29/04/2006] Dostupné z [107] Fields, G. S.: Poverty, Inequality and Economic Well-Being: African Economic Growth in Comparative Perspective. Collaborative Research Project – Poverty, Income Distribution and Labour Market Issues in Sub-Saharan Africa. Ithaca, USA: Cornell University, 1998. [online] [cit. 02/06/2006] Dostupné z [108] Filipec, J. a kol.: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vyd., Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0493-9. [109] Fisher, K.: Why Strawberries and Cream Made Me Cry or Everything You Wanted to Know about Eritrea but Were Afraid to Ask. UK: 1998. [online] [cit. 17/04/2006] Dostupné z [110] Fishlow, A.: Review of Alexander Gerschenkron Economic Backwardness in Historical Perspective:

A

Book

of

Essays.

Economic

History

Services,

14/02/2003.

Dostupné z [111] FOE Mourns Death of Founder. Friends of Earth (FOE) – Press Release. 07/11/2000. [online] [cit. 05/07/2006] Dostupné z [112] Fofack, H. – Monga, C. – Tuluy, H.: Household Welfare and Poverty Dynamics in Burkina Faso: Empirical Evidence from Household Surveys. Policy Research Working Paper No. 2590. Washington, USA: World Bank, 2001. [online] [cit. 02/06/2006] Dostupné z [113] Foltýn, J.: Hledání kompromisu v boji proti chudobě: Na okraj Světového summitu OSN 2005. Mezinárodní politika. Praha: 2005, roč. 29, č. 12, s. 7 - 10. ISSN 0543-7962. [114] Foltýn, J.: Katarské kolo Světové obchodní organizace znovu v otáčkách? Mezinárodní politika. Praha: 2005, roč. 29, č. 2, s. 24 - 26. ISSN 0543-7962. [115] Freedom in the World 2006: Selected Data from Freedom House’s Annual Global Survey of Political Rights and Civil Liberties. Freedom House, 2006. [online] [cit. 24/04/2006] Dostupné z

199

[116] Freedom in the World – Metodology. Freedom House, 2005. [online] [cit. 30/06/2006] Dostupné z [117] Freire, P.: Pedagogy of the Oppressed. 30th Anniversary Ed. New York: Continuum, 2000. ISBN 0-8264-1276-9. [online] [cit. 16/10/2005] Dostupné z [118] Friedman, E. A. – Zeitz, P. S.: Estimating the Costs for an Expanded and Comprehensive HIV/AIDS Response in Sub-Saharan Africa. Global AIDS Aliance, 2001. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [119] Führer, H.: The Story of Official Development Assistance. 1st Ed. Paris: OECD, Paris 1996. [online] [cit. 29/08/2005] Dostupné z [120] G8 Finance Ministers’ Conclusions on Development, London, 10-11 June 2005. [online] [cit. 06/01/2006] Dostupné z [121] Gabon – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 04/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z [122] Gachukia, P.: Accelerating the Education of Girls and Women in Sub-Saharan Africa: A Development Imperative. Los Angeles, USA: University of California International Institute, 2004. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné

z
national/asc> [123] Gakou, M. L.: The Crisis in African Agriculture - Studies in African Political Economy. 1

st

Ed. London, UK: Zed Books, 1987. ISBN 0-86232-732-6. [online] [cit. 23/04/2006] Dostupné z [124] Gautam, K. C.: Millenium Development Goals. Berlin: International Policy Dialogue: Millennium Development Goals, 28/06/2002. [online] [cit. 02/11/2004] . Dostupné z [125] Gélinas, J.: Fifty Years of Development and Underdevelopment. [online] [cit. 22/09/2005] Dostupné z [126] Gender Statistics. The World Bank, 2006. [online] [cit. 20/04/2006] Dostupné z [127] Generalised System of Preference – Council Regulation amending the GSP so as to extend duty and quota free access to least-developed countries (LDCs). [online] [cit. 16/02/2006] Dostupné z

200

[128] Generalised System of Preferences. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z [129] Gissinger, R. – Gleditsh, N. P.: Globalization and Conflict: Welfare, Distribution, and Political Unrest. Journal of World-Systems Research. Riverside, California, USA: 1999, Vol. V, No. 2, pp. 327-365. ISSN 1076-156X. [online] [cit. 01/04/2006] Dostupné z [130] Global Health Atlas. World Health Organization, 2005. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné z [131] Global Humanitarian Assistance Update 2004 - 2005. Evercreech, Somerset: Old Westbrook Farm, 2005. [online] [cit. 07/10/2005] Dostupné z [132] Green Paper on Relations Between the European Union and the ACP Countries on the st Eve of the 21 Century Challenges and Options for a New Partnership. Brussels: 1996,

European Commission. [online] [cit. 12/02/2005] Dostupné z [133] Growth and Poverty Reduction: The Role of Agriculture. Glasgow, UK: DFID, 2005. ISBN 1-86192-733-9. [online] [cit. 23/04/2006] Dostupné z [134] Guidelines for the Treatment of Malaria. 1st Ed. Geneva, Switzerland: WHO, 2006. ISBN 92-4-154694-8. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [135] Haen, H. de a kol.: FAO Papers on Selected Issues Relating to the WTO Negotiations on Agriculture. Rome, Italy. 2002. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z [136] Halaxa, P.: Zahraniční pomoc ve vztazích vyspělých a rozvojových zemí. In Stát, prostor, politika – vybrané kapitoly z politické geografie. 1. vyd. Praha: KSGRR Přf UK Praha, 2000. [online] [cit. 27/09/2005] Dostupné z [137] Hall, R. E. – Jones, C. I.: Why Do Some Countries Produce So Much More Output per Worker than Others? Quarterly Journal of Economics. Cambridge: 1999, vol. 114, no. 1 (February), pp. 83-116. ISSN 0033-5533. [online] [cit. 04/01/2006] Dostupné z [138] Hampl, M.: Bída mezinárodního přerozdělování. CEP Newsletter. Praha: 2005, roč. 2005, č. 10 (říjen 2005), s. 3 - 5. [online] [cit. 10/02/2006] Dostupné z [139] Harford, T. – Hadjimichael, B. – Klein, M.: Aid Agency Competition. Public Policy for the Private Sector. Washington: ViewPoint, World Bank 2004, Note Number 277. [online] [cit. 22/10/2005] Dostupné z

201

[140] Harms, P. – Lutz, M.: The Macroeconomic Effects of Foreign Aid: A Survey. St. Gallen: Universität St. Gallen 2004, Discussion Paper no. 2004-11. [online] [cit. 04/01/2006] Dostupné z [141] Haslam, D. – Gavas, M. – Chapman, S.: EU International Development Assistance. UK. BOND & CFDG: 2004. [online] [cit. 22/02/2006] Dostupné z [142] Heavily Indebted Poor Countries (38 Countries). [online] [cit. 08/10/2005] Dostupné z st [143] Hirschman, A. O.: The Strategy of Economic Development. 1 Ed. Reprint. New Haven:

Yale University Press, 1988. ISBN 0-8133-7419-7. [144] Historie Afriky 1946 - 2001. [online] [cit. 16/02/2006] Dostupné z [145] History of DAC Lists of Aid Recipient Countries. Paris, France: OECD, 2006. [online] [cit. 25/07/2006] Dostupné z [146] Hlavičková, Z. – Stojanov, R.: Rozvojové cíle tisíciletí. [online] [cit. 04/07/2005] Dostupné z [147] Hoekman, B: Cancún: Crisis or Catharsis? New York, USA: World Bank, 2003. [online] [cit. 25/03/2006] Dostupné z [148] Holub, A. – Foltýn, J. – Ordnung, N.: Rozvojová ekonomika. 1. vyd. Praha: Vysoká Škola Ekonomická v Praze, 1993. ISBN 80-7079-423-2. st [149] Hooper, E.: The River : A Journey to the Source of HIV and AIDS. 1 Ed. Boston, USA:

Little Brown & Co., 1999. ISBN 0-31-637261-7. [150] Houšková, L.: Peníze od českých dárců zaplatí rybářům v Thajsku lodě. Novinky.cz. [online] [cit. 25/02/2006] Dostupné z [151] How the EuropeAid Co-operation Office Operates. 2001. [online] [cit. 22/02/2006] Dostupné z st [152] Human Development Report 2005: Indicators. 1 Ed. New York, UNDP: 2005. [online]

[cit. 20/05/2006] Dostupné z [153] Human Development Report Statistics. UNDP, 2005. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [154] Human Development Trends 2005. UNDP, 2005. [online] [cit. 30/06/2006] Dostupné z

202

[155] Humanitarian

Aid

and

Development

Assistance.

[online]

[cit. 02/09/2005]

Dostupné z [156] Hunger and Malnutrition. Feeding Minds, Fighting Hunger: A World without Hunger, 2006. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z [157] Hunger Facts. Freedom from Hunger, 2005. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z [158] Chen, S. – Ravallion, M.: How Have the World’s Poorest Fared since the Early 1980s? The World Bank Research Observer. Washington: World Bank 2004, vol. 19, no. 2, pp. 141 - 169. ISSN 1564-6971. [online] [cit. 22/10/2005] Dostupné z [159] Implementing the 2001 DAC Recommendation on Untying ODA to the Least Developed Countries – 2005 Progress Report. [online] [cit. 29/08/2005] Dostupné z [160] Increasing Efficiency of EU Development Assistance. Brussles. 2004. [online] [cit. 21/02/2006] Dostupné z [161] Industrial Development Report 2002/2003 – Competing through Innovation and Learning. United Nations Industrial Development Organization, 2002. ISBN 92-1-106420-1. [online] [cit. 08/02/2006] Dostupné z [162] Industry Problem: Supply Not Meeting Demand. Redmont, USA: UNITUS, 2006. [online] [cit. 15/07/2006] Dostupné z [163] Integrated Framework for Trade-Related Technical Assistance to Least-Developed Countries. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [164] Jelínek, P. – Kaplan, M. – Plešinger, J. – Exnerová, V.: Zahraniční rozvojová spolupráce ČR. [online] [cit. 20/02/2006] Dostupné z [165] Jelínek, P. – Plešinger, J.: Rozvojová politika Evropského společenství. [online] [cit. 20/02/2006] Dostupné z [166] Jeníček, V. – Foltýn, J.: Globální problémy a světová ekonomika. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-795-2. [167] Johnson, B. – Segura-Bonilla, O.: Innovation Systems and Developing Countries: Experiences from the SUDESCA Project. Aalborg, Dánsko: Department of Business, Aalborg University, Denmark, 2001. ISBN 87-7873-111-9. [online] [cit. 08/02/2006] Dostupné z

203

[168] Jones, B.: EU-ACP Partnership Agreement: Can the Gambia Benefit? The Daily Observer, Banjul, Gambia. 2005. [online] [cit. 07/01/2005] Dostupné z [169] Judge, A.: Planning for the 1960s in the 1970s: Part II – Pearson Report. [online] [cit. 26/09/2005] Dostupné z [170] Kachingwe, N.: Ghana National Trade Policy and Economic Partnership Agreements. Political

Economy

Unit,

Third

World

Africa

Network.

[online]

[cit. 10/10/2004]

Dostupné z [171] Kasteng, J. – Karlsson, A. – Lindberg, C.: Differentiation between Developing Countries in the WTO. Report 2004:14 E. Jönköping, Sweden: Swedish Board of Agriculture, 2004. ISSN 1102-3007. [online] [cit. 14/05/2006] Dostupné z [172] Kelly, M. J.: What HIV/AIDS Can Do to Education and What Education Can Do to HIV/AIDS. Johannesburg, South Africa: All Sub-Saharan Africa Conference on Education for All, 2000. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné z [173] Kindleberger, Ch. P.: Světová ekonomika. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Čs. akademie věd Praha, 1978. ISBN 509-21-857. [174] King, E. M. – Mason, A. D.: Engendering Development: Through Gender Equality in Rights, Resources, and Voice. Washington, USA: World Bank, 2001.ISBN 0-19-5215966. [online] [cit. 21/04/2006] Dostupné z [175] Klaus, V.: Západ a rozvojový svět. CEP Newsletter. Praha: 2006, roč. 2006, č. 1 (leden 2006), s. 1 - 3. [online] [cit. 10/02/2006] Dostupné z [176] Klimeš, L.: Slovník cizích slov. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1994. ISBN 80-04-26059-4. [177] Kmotrem rybářské lodi na Srí Lance je český génius Jára Cimrman. Tisková zpráva ADRA, 2006. [online] [cit. 26/02/2006] Dostupné z [178] Kocourek, A.: Comparison of Effects of Economic Integration in Europe and Africa. In th

Proceedings from the 4

Annual of International Conference IMEA 2004. 1. vyd.

Pardubice: Univerzita Pardubice, 2004, pp. 288 – 298. ISBN 80-7194-679-6. [179] Kocourek, A.: Hledání příčin nerovného postavení rozvojových zemí v globalizované světové ekonomice. In Sborník z Mezinárodní konference doktorandů IMEA 2003, Hradec Králové, Univerzita Hradec Králové: 21. 5. 2003, ISBN 80-7041-761-7.

204

[180] Kocourek, A.: Vicious Circle of Poverty in the View of Statistical Analysis. In Proceedings from the 5th Annual of International Conference IMEA 2005. Liberec: TU v Liberci, 2005, pp. 35. ISBN 80-7083-929-5. [181] Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002 až 2007. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 2001. [online] [cit. 20/02/2006] Dostupné z [182] Krasner, S. D.: We Don't Know How to Build Democracy. Los Angeles Times. Los Angeles, USA: LATimes.com,16/11/2003. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z [183] Kwinjeh,

G.:

EU,

ACP

Countries

Not

Singing

from

Same

Hymn

Book.

NewZimbabwe.com. [online] [cit. 19/11/2004] Dostupné z [184] LaFeber, W.: Russia, America, and the Cold War, 1945 - 2002. 9th Ed. New York: McGraw-Hill, 2002, s. 292. ISBN 00-7284-903-7. [185] Lahiri, S.: Jagdish Bhagwati on Foreign Aid. Carbondale, USA: Southern Illinois University Carbondale, 2005. [online] [cit. 25/06/2006] Dostupné

z

Confe rence.pd> [186] Landa, V.: Světová obchodní organizace. [Bakalářská práce.] Liberec: Technická univerzita v Liberci – Hospodářská fakulta, 2004. [187] Lankester, T.: ‘Asian Drama’: The Pursuit of Modernization in India and Indonesia. Asian Affairs. Hong Kong, November 2004, vol. XXXV, no. III, pp. 291 - 304. [online] [cit. 21/06/2006] Dostupné z [188] Lensink, R. – White, H.: Are There Negative Returns on Aid? [online] [cit. 06/01/2006] Dostupné z [189] Lesotho – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 05/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z [190] Lester Pearson’s Role in the UN & FAO. [online] [cit. 26/09/2005] Dostupné z [191] Lister, S. – Carter, R.: Joint Evaluation of General Budget Support 1994-2004 - Final Inception

Report.

Birmingham,

UK:

University

of

Birmingham,

2005.

[online]

[cit. 30/08/2005] Dostupné z [192] Lohr, S.: Asian Values May Change in Wake of Economic Crisis. New York Times. New York, USA: New York Times Company, 07/02/1998. [online] [cit. 17/04/2006] Dostupné z

205

[193] Looney, R.: New International Economic Order. [online] [cit. 15/03/2006] Dostupné z [194] Loungani, P.: Inequality: Now You See It, Now You Don’t. F&D – Finance and Development. Washington, USA, September 2003, vol. 40, no. 3. ISSN 0015-1947. [195] Mach, M.: Makroekonomie II. pro magisterské (inženýrské) studium. 1. a 2. část. 3. vyd. Praha: Melandrium, 2001. ISBN 80-86175-18-9. [196] Malaria and HIV Interactions and Their Implications for Public Health Policy. 1st Ed. Geneva, Switzerland: WHO, 2005. ISBN 92-4-154694-8. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [197] Manchin, M.: Preference Utilisation and Tariff Reduction in EU Imports from ACP Countries. Rotterdam, Netherland: Tibergen Institute, 2005. [online] [cit. 16/02/2005] Dostupné z [198] Marshall, A. – Pravda, T.: The Vicious Circle: AIDS and Third World Debt. Report by the World Development Movement for the UN Special Session on HIV/AIDS, 25th June 2001. London, UK: WDM, 2001. [online] [cit. 17/04/2006] Dostupné z [199] Mauritius – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 01/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z [200] Médozile, M.: "Rostow, W.W., The Stages of Economic Growth: A Non-Communist Manifesto" Annonce. New York: The Medozile Book Club, 2004. [online] [cit. 29/04/2006] Dostupné z st [201] Melnic, D. – a kol.: Environmental and Human Well-being: A Practical Strategy. 1 Ed.

London, UK: UNDP, 2005. ISBN 1-84407-228-2. [online] [cit. 23/04/2006] Dostupné

z

lowres.pdf> [202] Metodický list – Národní měnový přehled. Praha: Česká národní banka, 2004. [online] [cit. 30/06/2006] Dostupné z [203] Microfinance: An Innovative Solution. Redmont, USA: UNITUS, 2006. [online] [cit. 15/07/2006] Dostupné z [204] Microsoft Encarta Encyclopedia 2006 DVD-ROM. Redmont, WA: Microsoft, 2005. Dostupné také z [205] Milanovic, B. : Is Inequality in Africa Really Different? Washington: World Bank, 2003. [online] [cit. 02/06/2006] Dostupné z [206] Mingat, A.: Magnitude of Social Disparities in Primary Education in Africa: Gender, Geographical Location, and Family Income in the Context of Education for All (EFA).

206

Ouagadougou, Burkina Faso: UNICEF & WB, 2003. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné z [207] Mises, L. von: Antikapitalistická mentalita. 1. vyd. Praha: Občanský institut, 1994. ISBN 80-901659-0-7. [208] Mittal, A.: Playing Politics with Aid: The Unholy Trinity of Defense, Diplomacy, and Development in the War on Terrorism. CommonDreams.org, 27/02/2006. [online] [cit. 26/04/2006] Dostupné z [209] Mosedale, S.: Competition, Innovation, and Poverty. CRC Policy Brief. Manchester: Centre on Regulation and Competition, Institute for Development Policy and Management, The University of Manchester, 2004. [online] [cit. 08/02/02006]. Dostupné z [210] Muriu, M.: The Partnership Agreement between the ACP and the EU – All Things to All Persons? ENDA, Dakar, Senegal. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z th [211] Murray, Ch.: Losing Ground: American Social Policy, 1950 - 1980. 10 Anniversary Ed.

New York: Basic Books, 1995. ISBN 0-4650-4233-3. [online] [cit. 15/10/2005] Dostupné z [212] Myrdal, K. G.: Asian Drama – An Inquiry into the Poverty of Nations. 3 Volumes. 1st Ed. London, UK: Periodicals Service Co., 1968. ISBN 0-52702-776-6. [213] Natsios, A.: Unleashing Growth through Sound Development Policies. [online] [cit. 06/01/2006] Dostupné z [214] Nejbohatší země se rozhodly odpustit dluhy. iDNES, ČTK. [online] [cit. 03/06/2005] Dostupné z [215] Nezval, P.: Světová ekonomika. 1. vyd. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2005. ISBN 80-7248-318-8. [216] Nigeria – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 03/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z [217] Nováček, V.: Ekonomické teorie: Přehled vývoje světového ekonomického myšlení. 1. vyd. Zlín: FAME, 2000. ISBN 80-214-1658-0. [online] [cit. 30/04/2006] Dostupné z [218] O’Neill, J. E. a kol.: The Role of Foreign Aid in Development. A CBO Study. Washington, USA: The Congress of the United States – Congressional Budget Office, 1997. [online] [cit. 25/04/2006] Dostupné z

207

[219] OECD Countries. Paris, France: OECD, 2006. [online] [cit. 06/08/2006] Dostupné z [220] OECD – CRS User's Guide: Basic concepts - Official development assistance, Official aid - ODA Definition. Paris, France: OECD, 2004. [online] [cit. 04/02/2004] Dostupné z [221] OECD – DAC Development Co-operation Report 2004: Technical Note. Paris, France: OECD, 2004. [online] [cit. 03/10/2005] Dostupné z [222] OECD – DAC Disbursements and Commitments of Official and Private Flows. Paris, France: OECD, 2005. [online] [cit. 30/09/2005] Dostupné z [223] OECD – DAC List of Aid Recipients as at January 2003. Paris, France: OECD, 2004. [online] [cit. 20/02/2003] Dostupné z [224] OECD – DAC List of Aid Recipients as at January 2005. Paris, France: OECD, 2005. [online] [cit. 20/06/2006] Dostupné z [225] OECD – DAC Statistical Reporting Directives. Paris, France: OECD, 2005. [online] [cit. 29/09/2005] Dostupné z [226] Ochieng, C. – Sharman, T.: Trade Traps: Why EU – ACP Economic Partnership Agreements Pose a Threat to Africa’s Development. ActionAid, Johannesburg, South Africa. 2004. [online] [cit. 02/04/2004] Dostupné z [227] Okojie, Ch. – Shimeles, A.: Inequality in Sub-Saharan Africa: A Synthesis of Recent Research on the Levels, Trends, Effects, and Determinants of Inequality in Its Different Dimensions. London, UK: Overseas Development Institute, 2006. ISBN 0-85003-783-2. [online] [cit. 05/06/2006] Dostupné z [228] Pages from the World Bank History: The Pearson Commission. [online] [cit. 01/10/2005] Dostupné z [229] Pakenham, T.: The Scramble for Africa – White Man’s Conquest of the Dark Continent st from 1876 to 1912. 1 Ed. New York, USA: Random House, 1991. ISBN 03-9451-576-5.

[230] Pal, I.-D.: Rethinking Economic Development: A Review of Some Crucial Issues. In Proceedings from the Conference: “Development: The Need for Reflection”. Montreal, Canada: Centre for Developing-Areas Studies, McGill University, 2000.

208

[231] Pantin, D. – Hosein, N.: Repas or Rip-Off? A Critical Review of the Cotonou Agreement from the Perspective of the African, Caribbean, and Pacific (ACP) Member Countries. Economics Department of the University of the West Indies, Trinidad a Tobago, 2004. [online] [cit. 15/02/2005] Dostupné z [232] Paul, J. A. – Wahlberg, K.: Global Taxes for Global Priorities. Příspěvek na konferenci "Global Taxes for Global Priorities", New York, 05/05/2001. [online] [cit. 04/01/2006] Dostupné z [233] Petr, J.: Přečtený bratr šimpanz. 21. století. Praha: RF Hobby, 20/01/2006. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [234] Petrodollar Problem. Money Matters: An IMF Exhibit - The Importance of Global Cooperation.

Washington:

International

Monetary

Fund

(IMF),

2006.

[online]

[cit. 01/05/2006] Dostupné z [235] Pledges & Contributions. The Global Fund to Fight AIDS, Tuberculosis and Malaria, 2006. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [236] Podaný, P.: Odpojování od kapaček. MF DNES. Praha: Mafra, 2006, 29/04/2006. [online] [cit. 04/05/2006] Dostupné z [237] Population, Development, and HIV/AIDS with Particular Emphasis on Poverty: The Concise

Report.

New

York,

USA:

UN,

2005.

ISBN

92-1-151404-5.

[online]

[cit. 18/04/2006] Dostupné

z

AIDS.pdf> [238] Potřebujete reformu důchodů, řekl Wolfowitz. Novinky.cz [online] [cit. 01/03/2006] Dostupné z [239] Poverty: A Global Problem. Redmont, USA: UNITUS, 2006. [online] [cit. 15/07/2006] Dostupné z th th [240] Presidency Conclusions – Barcelona, 15 and 16 March 2002. [online] [cit. 04/03/2006]

Dostupné z [241] Prosterman, R. L. – Hanstad, T.: Land Reform in the 21st Century: New Challenges, New Response. RDI Reports on Foreign Aid and Development. Washington, USA: Rural Development Institute, 2003. ISSN 1071-7099. [online] [cit. 20/04/2006] Dostupné z

209

[242] Převládající rysy ekonomiky rozvojových zemí. [online] [cit. 18/12/2005] Dostupné z [243] Půlpán,

K.:

Několik

poznámek

k

ekonomice

tzv.

rozvojových

zemí.

[online]

[cit. 30/09/2005] Dostupné z [244] Quayum, A.: Endogenicity of Economic Growth Models. Technological Forecasting and Social Change. Orlando, USA: 2005, vol. 72, no. 1, January 2005, pp. 75-84. ISSN 00401625. [online] [cit. 09/05/2006] Dostupné z [245] Quisumbing, A.: Women – The Key to Food Security. Washington, USA: IFRPI, 2000. [online] [cit. 20/04/2006] Dostupné z [246] Rabbinge, R. – a kol.: Realizing the Promise and Potential of African Agriculture. InterAcademy Council, 2004. ISBN 90-6984-418-4. [online] [cit. 26/04/2006] Dostupné z [247] Raghavan, Ch.: The Army of the Poor Continues to Grow. TERRAVIVA – The Daily Record of Copenhagen+5. [online] [cit. 01/07/2006] Dostupné z [248] Regional Economic Outlook: Sub-Saharan Africa - Supplement. In World Economic and Financial Surveys. Washington: October 2005, International Monetary Fund (IMF). ISBN 1-58906-488-7. [249] Regional Economic Outlook: Sub-Saharan Africa. In World Economic and Financial Surveys.

Washington:

May

2005,

International

Monetary

Fund

(IMF).

ISBN 1-58906-443-7. [250] Renegotiation of the Lome Convention. QCEA Short Reports. Brussels, Belgium: Quaker Council for European Affairs, 1999. [online] [cit. 16/02/2006] Dostupné z [251] Report on the Global Epidemic AIDS 2004. Geneva, Switzerland: UNAIDS, 2004. [online] [cit. 19/04/2006] Dostupné z [252] Roberts, S. L.: Women – The Key to Food Security. Des Moines,Iowa, USA: Iowa Food Policy Council, 2001. [online] [cit. 20/04/2006] Dostupné z

210

[253] Rocha, M. de la: The Cotonou Agreement and Its Implications for the Regional Trade Agenda in Eastern and Southern Africa. World Bank Policy Research Working Paper 3090. Washington, USA: World Bank, June 2003. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z [254] Romer, P. M.: Endogenous Technological Change. Journal of Political Economy. Chicago, USA: University of Chicago, 1990, vol. 98, no. 5, pt. 2, pp. 71 - 102. ISSN 0022-3808. [online] [cit. 30/04/2006] Dostupné z [255] Ross, D. C. – Harmsen, R. T. a kol.: Official Financing for Developing Countries. In World Economic and Financial Surveys. Washington: 2001, International Monetary Fund (IMF). ISBN 1-58906-038-5. rd [256] Rostow, W. W.: The Stages of Economic Growth: A Non-Communist Manifesto. 3 Ed.

Cambridge:

Cambridge

University

Press,

1990.

ISBN

0-521-40928-4.

[online]

[cit. 29/04/2006] Dostupné z [257] Sacerdoti, E.: Access to Bank Credit in Sub-Saharan Africa: Key Issues and Reform Strategies. IMF Working Paper WP/05/166. Washington, USA: IMF, 2005. [online] [cit. 30/06/2006] Dostupné z [258] Sahn, D. E. – Stifel, D. C.: Urban-Rural Inequality in Living Standards in Africa. Journal of African Economies. Oxford, UK: 2003, vol. 12, no. 4 (December), pp. 564 - 597. ISSN 0963-8024. [259] Sachs, J. D. & al.: Investing in Development: A Practical Plan to Achieve the Millennium Development Goals. 1st Ed. London, UK, 2005. [online] [cit. 10/07/2005] Dostupné

z

res.pdf> [260] Sachs, J. D.: The Best Possible Investment in Africa. New York Times. New York, USA: New York Times Company, 10/02/2001. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z st [261] Sachs, J. D.: The End of Poverty: Economic Possibilities for Our Time. 1 Ed. New York,

USA: The Penguin Press, 2005. ISBN 1-59420-045-9. [262] Samba, E. M.: Dr Samba Describes Hunger and Malnutrition as Serious Problems. Harare, Zimbabwe: WHO Regional Office for Africa, 21/03/2001. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z [263] Samuelson, P. A. – Nordhaus, W. D.: Ekonomie. 2. vyd. Praha, Nakladatelství Svoboda: 1995. ISBN 80-205-0494-X. [264] Seger, J. – Hindls, R.: Statistické metody v tržním hospodářství. 1. vyd. Praha, Victoria Publishing: 1995. ISBN 80-7187-058-7. st

[265] Sen, A.: Development as Freedom. 1

Ed. New York, USA: Anchor Books, 2000.

ISBN 0-385-72027-0.

211

[266] Sen, A.: Economic Regress: Concepts and Features. In Proceedings of the World Bank Annual Conference on Development Economics 1993. Washington, USA: WB, 1994. ISBN 0-8213-2558-2. [267] Sen, A.: Inequality Reexamined. 1st Ed. Harvard, USA: Harvard University Press, 1995. ISBN 0-674-45256-9. [268] Sen, A.: Many Faces of Gender Inequality. Frontline. Tamil Nadu, India: The Hindu, 2001, vol. 18, no. 22. ISSN 0970-1710. [online] [cit. 20/04/2006] Dostupné z [269] Seychelles – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 01/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z [270] Shirley, M.: Can Aid Reform Institutions? Working Paper Numer 6. St. Louis, Missouri, USA: The Ronald Coase Institute, 2005. [online] [cit. 01/01/2006] Dostupné z [271] Schumacher, E. F.: A Humanistic Guide to Foreign Aid. In Development and Society. David Novack and Robert Lekachman Ed. New York: 1961, vol. 32, no. 5, pp. 364-74. [online] [cit. 15/10/2005] Dostupné z [272] Sirůček, P.: Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii V. Zpravodaj VŠE. Praha: 2004, č. 1, s. 11. [online] [cit. 20/06/2006] Dostupné z [273] Slovenia at a Glance. The World Bank Countries at a Glance. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [274] Slovenia Data Profile. The World Bank Summary Data. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [275] Slovník pojmů. Business Center.cz [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [276] Smith, K. F.: "Imposing Democracy Is an Oxymoron". Newsweek. New York, USA: Newsweek, 19/11/2005. ISSN 0028-9604. [online] [cit. 26/04/2006] Dostupné z [277] Solow, R. M.: A Contribution to the Theory of Economic Growth. Quarterly Journal of Economics. Cambridge, USA: 1956, vol. 70, no. 1 (Feb. 1956), pp. 65-94. ISSN 0033-5533. [278] Souček, M.: Maskované plasmodium: Prvok způsobující malárii se "maskuje" před imunitním systémem. Veda.cz, 2005. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [279] Soukupová, J., aj.: Mikroekonomie. 2. vyd. Praha: Management Press, 2001. ISBN 80-7261-005-8.

212

[280] Special Drawing Rights (SDRs). Washington, USA: IMF, 2006. [online] [cit. 01/04/2006] Dostupné z [281] Statistical Profiles of the Least Developed Countries. New York and Geneva: UNCTAD, 2005. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [282] Steps of HIPC Initiative. [online] [cit. 08/10/2005] Dostupné z [283] Steps of the HIPC Initiative – Flowchart. [online] [cit. 08/10/2005] Dostupné z [284] Stern,

N.:

A

Strategy

for

Development.

Washington:

IBRD

/

WB,

2001.

ISBN 0-8213-4980-5. [285] Stiglitz, J. E.: Towards a New Paradigm for Development: Strategies, Policies, and Processes. Geneva: United Nations Conference on Trade and Development (UNCTAD), 19/10/1998. [online] [cit. 15/10/2005] Dostupné z [286] Streeten, P.: The Cheerful Pessimist: Gunnar Myrdal the Dissenter (1898 - 1987). World Development. UK, 1998, vol. 26, no. 3, pp. 539 - 550. ISSN 0305-750X. [online] [cit. 30/06/2006] Dostupné z [287] Střednědobý výhled financování zahraniční rozvojové spolupráce ČR do roku 2008. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2004. [288] Success Stories. Rozvojovka.cz. [online] [cit. 26/06/2006] Dostupné z [289] Suter, K.: Helping Asia. Rádio 2GB, Brian Wilshire Programme. Sydney: 25/02/2005. [online] [cit. 05/09/2005] Dostupné z [290] Svoboda, C.: Být první se vyplatí. Ekonom. Praha, 2006. roč. 2006, č. 6, s. 36 - 37. ISSN 1210-0714. [291] Svršek, J.: Malárie. Natura. Praha: 2004, roč. 11, č. 10. ISSN 1212-6748. [online] [cit. 14/04/2006] Dostupné z

213

[292] Swaminathan, M. S.: Africa’s Rainbow Revolution. TWAS Nesletter. Trieste, Italy: TWAS – The Academy of Science for Developing World, 2004, vol. 16, no. 3/4. [online] [cit. 24/04/2006] Dostupné z [293] Synek, M. a kol.: Podniková ekonomika. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2000. ISBN 80-7179-388-4. [294] Šroněk, I.: Světová obchodní organizace. 2. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1999. ISBN 80-7079-838-6. [295] Švambera, V.: Afrika – Výzkumy africké. Ottův slovník naučný. Reprint původního vydání z roku 1888. 1. díl. Olomouc: Paseka/Argo, 1996. ISBN 80-7185-058-6. [296] Taniguchi, K. – Wang, X. Does Better Nutrition Enhance Economic Growth? The Economic Cost of Hunger. In Nutrition Intake and Economic Growth. FAO, 2003. ISBN 92-5-104975-0. [online] [cit. 14/04/2006] Dostupné z [297] The "Everything but Arms" Initiative. The European Commission‘s Delegation to Bangladesh. [online] [cit. 18/02/2006] Dostupné z [298] The Brandt Report. Share the World’s Resources. [online] [cit. 16/03/2006] Dostupné z [299] The Commission Today Agreed on the Creation of the EuropeAid Co-operation Office in a Significant Move to Unify All EU External Assistance Management Services. Brussels. 2000. [online] [cit. 20/02/2006] Dostupné z [300] The Cotonou Agreement. [online] [cit. 02/04/2005] Dostupné z [301] The EU “Everything but Arms” Initiative – Possible Impacts on the Agricultural Sector. PROSI Magazine. Mauritius: 2001, vol. 31, No. 384 (January 2001). ISSN 0254-5047. [online] [cit. 18/02/2005] Dostupné z [302] The Microfinance Gateway. [online] [cit. 13/10/2005] Dostupné z [303] The State of Food Insecurity in the World 1999. Rome, Italy: FAO, 1999. ISBN 92-5-104328-0. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z [304] The State of Food Insecurity in the World 2001. Rome, Italy: FAO, 2001. ISBN 92-5-104628-X. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z

214

[305] The State of Food Insecurity in the World 2005. Rome, Italy: FAO, 2005. ISBN 92-5-105384-7. [online] [cit. 16/04/2006] Dostupné z [306] Thomas, S. – Canagarajah, S.: Poverty in a Wealthy Economy: The Case of Nigeria. IMF Working Paper WP/02/114. Washington, USA: IMF, 2002. [online] [cit. 02/06/2006] Dostupné z [307] UN Recognition of the LDCs. UNCTAD – United Nations Conference on Trade and Development. 2002. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [308] UN Recognition of the Problems of LLDCs. UNCTAD – United Nations Conference on Trade and Development. 2002. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [309] UN Recognition of the Problems of SIDS. UNCTAD – United Nations Conference on Trade and Development. 2002. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [310] UNCTAD Handbook of Statistics. UNCTAD, 2006. [online] [cit. 13/03/2006] Dostupné z [311] United Nations Peacekeeping from 1991 to 2000. [online] [cit. 07/10/2003] Dostupné z [312] Untying Aid to the Least Developed Countries. Policy Brief – OECD Observer. [online] [cit. 29/08/2005] Dostupné z [313] Usnesení vlády České republiky ze dne 31. března 2004 č. 302 k Institucionálnímu zajištění a Zásadám zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU. [online] [cit. 04/03/2006] Dostupné z [314] Veber, J. a kol.: Management – Základy, prosperita, globalizace. Praha: Management Press, 2000. ISBN 80-7261-029-5. [315] Večerník, J.: Chudoba u nás a ve světě: ekonomické a sociologické přístupy. In sborník textů z 12. semináře České společnosti ekonomické v řadě „Ekonomické teorie a česká ekonomika“. Praha: Česká společnost ekonomická, 1999. [online] [cit. 21/03/2006] Dostupné z [316] Volfová, A. – Stojanov, R. – Hlavičková, Z. – Exnerová, V.: Rozvojové cíle tisíciletí. [online] [cit. 02/01/2006] Dostupné z [317] Všeobecná encyklopedie Diderot ve čtyřech svazcích. 1. vyd. 1. díl. Praha: Nakladatelský dům OP, 1996. ISBN 80-85841-31-2. [318] Watkins, K. a kol.: Human Development Report 2005: International Cooperation at a st Crossroad – Aid, Trade, and Security in an Unequal World. 1 Ed. New York, UNDP:

215

2005. ISBN 0-19530511-6. [online] [cit. 29/01/2006] Dostupné z [319] What Is the Group of 77? Group of Seventy-Seven at the United Nations. [online] [cit. 13/03/2006] Dostupné z [320] Who Are the Developing Countries in the WTO? [online] [cit. 08/03/2006] Dostupné z [321] Wikipedia – The Free Encyclopedia. [online] [cit. 12/09/2005] Dostupné z [322] Wongibe, E.: Land Reform and Poverty Eradication in Africa Towards a New Agricultural Paradigm. D+C Development and Cooperation. Bonn, Germany: InWent, 2002, No. 2 (March/April), pp. 19 - 20. ISSN 0721-2178. [online] [cit. 20/04/2006] Dostupné z [323] World Bank GNI per Capita Operational Guidelines: FY82 - FY06 & Analytical Classifications. World Bank, 2005. [online] [cit. 05/03/2006] Dostupné z [324] World Conference on Human Rights. UNHCHR, April 1995. [online] [cit. 11/04/2006] Dostupné z [325] World Development Indicators 2004. Washington: IBRD / WB, 2004. ISBN 0-8213-5729-8. [326] World Development Indicators 2005. Washington: IBRD / WB, 2005. ISBN 0-8213-6072-8. [327] World Development Report 1998 / 1999: Knowledge for Development. New York, USA: IBRD / WB, 1999. ISBN 0-19-521118-9. [online] [cit. 22/04/2006] Dostupné z [328] World Malaria Report 2005. 1

st

Ed. Geneva, Switzerland: WHO & UNICEF, 2005.

ISBN 92-4-159319-9. [online] [cit. 18/04/2006] Dostupné z [329] World Trade Organization – Statistics Database. [online] [cit. 18/02/2006] Dostupné z [330] Yilmazkuday, H.: Inreasing Returns and Growth. Nashville, USA: Vanderbilt University, 2005. [online] [cit. 30/04/2006] Dostupné z [331] Záruba, I.: V nenasytném jícnu Luandy. Ekonom. Praha, 2006. roč. 2006, č. 7, s. 34 - 37. ISSN 1210-0714. [332] Zimbabwe – Background Notes. Washington, USA: Electronic Information and Publications Office – U. S. Department of State, 01/2006. [online] [cit. 31/05/2006] Dostupné z [333] Žabža, J.: Ekonomický rozvoj a zaostalost v pojetí Gunnara Myrdala. Praha: Vysoká škola politická ÚV KSČ a Vysoká škola ekonomická v Praze, 1969.

216

Seznam prací publikovaných během doktorského studia rok 2002 Kocourek, A.: Zaostávání pracovní síly České republiky za zeměmi EU. In sborník z Mezinárodní konference Úloha celoživotního vzdělávání v oblasti ekonomiky a lingvistiky v období příprav vstupu ČR do EU, Liberec, Technická univerzita v Liberci: 11/11/2002, s. 59 – 63, ISBN 80-7083-678-4. rok 2003 Kocourek, A.: Osidla občanských válek ve srovnání rozvojových zemí s ČR. In sborník ze VI. mezinárodní konference HF Transformace hospodářství ČR před vstupem do EU, Liberec, TU v Liberci: 08/09/2003 – 09/09/2003, s. 177 – 181, ISBN 80-7083-738-1. Kocourek, A.: Předpoklady přílivu přímých zahraničních investic a jejich efekty v hospodářství rozvojových zemí. In sborník příspěvků z Mezinárodní konference Ekonomické lingvistické aspekty vstupu ČR do EU, Liberec, Technická univerzita v Liberci: 27/11/2003, abstrakt s. 14, ISBN 80-7083-806-X. Kocourek, A.: Hledání příčin nerovného postavení rozvojových zemí v globalizované světové ekonomice. In sborník z Mezinárodní konference doktorandů IMEA 2003, Hradec Králové, Univerzita Hradec Králové: 21. 5. 2003, ISBN 80-7041-761-7. rok 2004 Kocourek, A.: Potenciál vztahů Euroregionu NISA s rozvojovými zeměmi. In Ekonomické problémy transformace hospodářství České republiky s přihlédnutím ke specifikům Euroregionu NISA. Sborník prací výzkumného záměru, IV. díl (2003). Hospodářská fakulta Technická univerzita v Liberci: 2004, s. 22 – 35, ISBN 80-7083-814-0. Kocourek, A.: Comparison of Effects of Economic Integration in Europe and Africa. In sborník z Mezinárodní konference doktorandů IMEA 2004, Pardubice, Univerzita Pardubice: 20/05/2004 – 22/05/2004, s. 288 – 298, ISBN 80-7194-679-6. Kocourek, A.: Hledání optimálních forem rozvojové pomoci České republiky a jejich využití v podnikatelském prostředí Euroregionu NISA. In Ekonomické problémy transformace hospodářství České republiky s přihlédnutím ke specifikům Euroregionu NISA. Sborník prací

výzkumného

záměru,

V.

díl

(2004).

HF

TUL,

2004,

s.

71

–

75,

ISBN 80-7083-853-1. rok 2005 Kocourek, A.: Analýza účinnosti přímých zahraničních investic ve vybraných ekonomikách subsaharské Afriky. In Sborník z 1. mezinárodní Baťovy doktorandské konference. Zlín, Ústav managementu, FaME, UTB ve Zlíně: 2005, abstrakt s. 159, ISBN 80-7318-257-2.

217

Kocourek, A.: Analýza vztahů EU se zeměmi ACP. In Sborník z Mezinárodní konference Rozšířená EU – Ekonomické a lingvistické aspekty spolupráce, Liberec, Technická univerzita v Liberci: 07/04/2005, s. 17, ISBN 80-7083-928-7. Kocourek, A.: Vicious Circle of Poverty in the View of Statistical Analysis. In Proceedings from the 5th Annual of International Conference IMEA 2005, Liberec, Technická univerzita v Liberci: 20/05/2005, s. 35, ISBN 80-7083-929-5. Kocourek, A.: Když charita nestačí. In sborník ze VII. mezinárodní konference HF „Liberecké ekonomické fórum“, Liberec, Technická univerzita v Liberci: 13/09/2005 – 14/09/2005, s. 54, ISBN 80-7083-953-8. Kocourek, A.: Udržitelný rozvoj v konceptu rozvojových cílů milénia. In sborník z konference REGIO2005, Cheb, Západočeská univerzita v Plzni: 15/09/2005 – 16/09/2005, s. 396 – 405, ISBN 80-7043-432-5. Kocourek, A.: Oficiální rozvojová pomoc jako nástroj boje proti chudobě. In sborník z konference Medzinárodné vzťahy 2005, Mojmírovce, Slovensko 01/12/2005 – 02/12/2005. (v tisku) Kocourek, A.: Vymýcení chudoby: Cíl rozvojové pomoci. Mezinárodní politika. Praha: 2005, roč. 29, č. 12, s. 11 – 13. ISSN 0543-7962. rok 2006 Kocourek, A.: Efektivnost rozvojové pomoci v zemích subsaharské Afriky. In sborník z Mezinárodní konference Globalizace versus regionalismus, Liberec, Technická univerzita v Liberci: 10/04/2006 – 11/04/2006, s. 161 – 170, ISBN 80-7372088-4. Kocourek, A.: Efekty oficiální rozvojové pomoci v zemích subsaharské Afriky. In Sborník z 2. mezinárodní Baťovy doktorandské konference. Zlín, Ústav managementu, FaME, UTB ve Zlíně: 27/04/2006, abstrakt s. 208, ISBN 80-7318-384-6. Kocourek, A.: Otázka efektivity rozvojové pomoci. In sborník z Mezinárodní konference „Plzeňské rozhovory 2006 – Chudoba a bohatství v současném světě“, Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni: 04/05/2006. (v tisku) Kocourek, A.: Efekty oficiální rozvojové pomoci v rozvojových zemích. In sborník z Mezinárodní konference doktorandů IMEA 2006, Hradec Králové, Univerzita Hradec Králové: 15/05/2006 – 16/05/2006, abstrakt s. 57, článek s. 600 - 606 , ISBN 80-7041-164-3.

218

Seznam příloh Příloha I

Klasifikace zemí .........................................................................................................I

I.I

Klasifikace zemí podle Světové banky ........................................................................I

I.II

Klasifikace rozvojových zemí podle UNCTAD........................................................... V

I.III

Klasifikace zemí podle UNDP................................................................................. VIII

I.IV

Další klasifikace zemí ................................................................................................ X

Příloha II

Vývoj subsaharské Afriky do 1. pol. 20. stol. ..................................................... XII

Příloha III Akční a negociační jednota rozvojových zemí ...................................................XV III.I

Jednota rozvojových zemí v 50. - 90. letech 20. století...........................................XV

III.II

Obnovení negociační jednoty rozvojových zemí ..................................................XVIII

Příloha IV Rostowův model hospodářského vzestupu .......................................................XX Příloha V

Typologie mezinárodní pomoci..........................................................................XXII

V.I

Členění rozvojové pomoci podle její formy............................................................XXII

V.II

Členění rozvojové pomoci podle poskytovatele ...................................................XXIII

V.III

Členění rozvojové pomoci podle vztahu participujících stran.............................. XXIV

V.IV

Členění rozvojové pomoci podle závazných podmínek ...................................... XXIV

Příloha VI Analýza efektivnosti struktury ODA ................................................................ XXVI VI.I

Metodika analýzy ................................................................................................. XXVI

VI.II

Výsledky analýzy korelací objemů složek ODA a temp růstu GDP p. c............. XXVII

VI.III

Výsledky analýzy korelací struktury složek ODA a temp růstu GDP p. c.......... XXVIII

Příloha VII Vztahy EU se zeměmi ACP ............................................................................. XXXIII VII.I

Historické pozadí spolupráce se zeměmi ACP ................................................. XXXIII

VII.II

Dohoda z Cotonou............................................................................................XXXVII

VII.III

Dohody o hospodářské spolupráci (EPA)................................................................ XL

VII.IV

„Vše kromě zbraní“ (EBA)......................................................................................XLV

219

Příloha I

Klasifikace zemí

Z textu subkapitoly 1.1 je zřejmé, že kromě poněkud zjednodušující dichotomní kategorizace zemí světa na rozvojové a rozvinuté I si vytvářejí jednotlivé mezinárodní organizace a agencie UN pro své potřeby další, podrobnější klasifikace. Alespoň některé z nich shrnují následující odstavce. [1] [326]

I.I

Klasifikace zemí podle Světové banky

Světová banka (WB) se nespokojuje s rozdělením zemí na rozvojové a rozvinuté. Ve svých publikacích používá a vzájemně kombinuje tři odlišná členění států.

I.I.I

Klasifikace zemí podle výše GNI p. c.

Podle výše hrubého národního příjmu na obyvatele (GNI p. c.) dělí Světová banka svět do čtyř úrovní, na země:

s nízkým příjmem (Low Income Countries, LIC) Jedná se o státy s ročním příjmem do 825 USD na obyvatele. Skupina sestává z 59 rozvojových zemí. (viz Obr. I)

s nižším středním příjmem (Lower Middle Income Countries, LMIC) Skupinu tvoří 54 rozvojových ekonomik s příjmem od 826 USD do 3 255 USD.

s vyšším středním příjmem (Upper Middle Income Countries, UMIC) Tato skupina zahrnuje 40 rozvojových zemí s GNI p. c. od 3 256 USD do 10 065 USD za rok.

s vysokým příjmem (High Income Countries, HIC) Jedná se o 55 vyspělých ekonomik s ročním příjmem přesahujícím 10 066 USD na obyvatele. II Hranice mezi jednotlivými příjmovými skupinami zemí byly stanoveny přibližně před 30 lety na základě zkoumání dlouhodobé závislosti mezi výší GNI p. c. III a úrovní celkového blahobytu v dané zemi hodnocené podle výskytu chudoby a výše dětské úmrtnosti. Každoročně jsou I

Sama Světová banka v publikaci World Development Indicators 2005 [326] upozorňuje, že zařazení země mezi rozvojové ekonomiky ještě neznamená, že se nachází ve fázi rozvoje, stejně jako pojem rozvinutá země nenaznačuje, že státy s tímto označením dosáhly nějaké prioritní nebo finální fáze hospodářského vývoje. Jako alternativa se proto v některých dokumentech (např. Brandtova zpráva, viz [298]) objevuje – rozvojovým zemím ještě příjemněji znějící – označení „Sever“ (pro rozvinuté země) a „Jih“ (pro země rozvojové), zohledňující fakt, že většina rozvojových zemí leží na jih od hlavních světových finančních a hospodářských center. [321]

II

Podskupinu HIC tvoří členské země OECD: Austrálie, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Island, Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Norsko, Nový Zéland, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Spojené státy, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie (kromě nich jsou však členy OECD také Česká republika, Maďarsko, Mexiko, Polsko, Slovensko a Turecko). [60] [219] [321]

III

Přepočtenou na USD metodou Atlas (tzn. podle průměrné výše kurzu lokální měny k USD za poslední tři roky). Kurz je upraven podle rozdílu cenového deflátoru konkrétní země a tzv. SDR deflátoru (podrobnosti viz též v textu).

I

mezní hodnoty upravovány podle tzv. SDR IV deflátoru, tedy podle váženého průměru implicitních cenových deflátorů Euro-zóny, Japonska, Spojených států a Velké Británie, kde váhy jsou dány podílem měn těchto zemí v jedné SDR. Uvedené hraniční hodnoty se vztahují k roku 2004. [326] [1] [323] Obr. I

Rozdělení zemí podle GNI p. c. (rok 2004)

Zdroj: [60] [326]

I.I.II

Klasifikace zemí podle úrovně zadluženosti

Druhým klíčem pro klasifikaci rozvojových zemí podle WB je míra zadlužení ekonomiky, která je sledována podle dvou ukazatelů: podílu současné hodnoty dluhové služby V (PVDS) a hrubého národního důchodu a podílů současné hodnoty dluhové služby a objemu vývozů. VI

IV

Zvláštní práva čerpání (SDR) jsou bezhotovostní nadnárodní měnovou jednotkou používanou IMF aj. Pro podrobnosti o SDR viz [280].

V

Dluhová služba je souhrnná hodnota všech plateb představujících splátky dluhu, neboli jistiny a splátky úroků. [275]

VI

V případě, že ekonomika nevykazuje objemy svých dluhů v registru dlužníků WB (DRS), jsou určujícím pro zařazení ekonomiky čtyři indikátory: podíl dluhu ke GNI (50 %), dluhu k objemu exportu (275 %), podíl dluhové služby k exportu (30 %) a podíl úroků k exportu (20 %). Pokud hodnoty tří ze čtyř těchto ukazatelů zprůměrňované za roky 2001 – 2003 přesáhnou kritické hranice uvedené v závorkách, je ekonomika považována za těžce zadluženou. Pokud hodnoty tří ze čtyř těchto ukazatelů zprůměrňované za roky 2001 – 2003 přesáhnou 60 % uvedených kritických hranic, ale žádná z nich tyto hranice nepřekročí, je ekonomika považována za mírně zadluženou. V ostatních případech jsou země s nízkými a středními příjmy považovány za málo zadlužené. [60]

II

Podle míry zadluženosti může být ekonomika zařazena VII mezi:

silně zadlužené (Severely Indebted), pokud PVDS/GNI přesáhne 80 % nebo v případě, kdy PVDS/export překročí 220 %. Skupina má 45 členů (viz Obr. II).

středně zadlužené (Moderately Indebted), jestliže ani jeden z klíčových indikátorů nepřekročí kritickou hranici těžce zadlužených zemí a alespoň jeden z nich přesáhne 60 % této hranice. Skupina čítá 43 ekonomik.

mírně zadlužené (Less Indebted), pokud ani jeden z klíčových ukazatelů nepřekročí 60 % kritické hranice stanovené pro těžce zadlužené ekonomiky. Do této skupiny patří 47 zemí.

neklasifikované z hlediska zadluženosti v případech, kdy nepatří do skupiny zemí s nízkými a středními příjmy, nebo kdy údaje o jejich zadluženosti nejsou k dispozici. V této skupině je 73 ekonomik. [60] Obr. II

Rozdělení rozvojových zemí podle míry zadlužení (rok 2004)

Zdroj: [60] [326]

Kromě uvedené klasifikace zemí podle zadluženosti odlišuje Světová banka ještě skupinu těžce zadlužených chudých zemí. VIII Pro ně je určena iniciativa HIPC, jejímž cílem je částečné nebo úplné oddlužení vybraných rozvojových zemí. IX

VII

V červenci 2006 přešla Světová banka od klasifikace zemí podle zadluženosti k rozdělení podle agencie, od které mohou země čerpat zvýhodněné půjčky. Rozvojové ekonomiky jsou tak nyní členěny na země IDA (66 států) a země IBRD (64 států), mezi nimiž stojí skupina 15 zemí označovaných jako "Blend" (směs). Pro podrobnosti viz [60]. S ohledem na využití původní klasifikace zemí podle zadluženosti v dalším textu práce, bude toto nové členění zatím ponecháno stranou.

VIII

Aby byla země zařazena mezi HIPC, musí čelit neudržitelné dluhové situaci (tzn. objem jejího vnějšího dluhu musí přesahovat hranici 1,5 násobku objemu vývozu, nebo alespoň 2,5 násobku vládních příjmů), musí vyhovovat kritériím pro čerpání koncesivní pomoci od IDA a z finanční facility IMF zaměřené na boj s chudobou a na růst (PRGF), musí sestavit strategii boje snižování chudoby (PRSP) a musí zajistit statistické sledování reforem v zemi.

IX


III

Přestože postupné oddlužování zemí skupiny HIPC je podmiňováno realizací strukturálních reforem, které mají zabránit dalšímu narůstaní dluhů těchto ekonomik, první skupina deseti zemí, které již absolvovaly celou proceduru iniciativy HIPC, patří i nadále bez výjimky mezi silně zadlužené (viz Tab. I). [60] [142] [283] [282] Tab. I

Země iniciativy HIPC a jejich klasifikace podle zadluženosti

V přípravné fázi iniciativy HIPC

Probíhající iniciativa HIPC

Po dokončení iniciativy HIPC

Benin

Burundi

Komorské ostrovy

Bolívie

Čad

Kongo

Burkina Faso

Dem. rep. Kongo

Laos

Etiopie

Gambie

Libérie

Ghana

Guinea

Myanmar

Guayana

Guinea – Bissau


Honduras

Kamerun

Somálsko

Madagaskar

Malawi


Mali

Sierra Leone

Súdán

Mauritánie

Sv. Tomáš a Princův ostrov

Togo

Mosambik Niger

Vysvětlivky symbolů

Nikaragua

silně zadlužené země

Rwanda

středně zadlužené země

Senegal

mírně zadlužené země

Tanzanie

Zdroj: [60] [142] [283] [282]

Uganda

I.I.III Klasifikace zemí podle geografického regionu Třetím hlediskem, jež používá při členění rozvojových zemí světa WB, je jejich geografická příslušnost k jednomu ze šesti regionů. Tato na první pohled elementární klasifikace se ukazuje jako velmi výhodná nejen pro její jednoduchost, ale také proto, že země jednotlivých regionů mají mezi sebou obvykle poměrně silné historické, hospodářské, sociální i kulturní vazby, které jsou příčinou dlouhodobě konzistentního vývoje v rámci těchto regionálních celků. Šest rozvojových regionů definovaných Světovou bankou je barevně odlišeno na Obr. III, jedná se o:

Evropu a střední Asii Jižní Asii Východní Asii a Tichomoří

Blízký východ a severní Afriku Subsaharskou Afriku Latinskou Ameriku a Karibik

IV

Obr. III

Rozdělení rozvojových zemí do šesti regionů podle WB (rok 2004)

Zdroj: [60] [326] Nejčetněji jsou rozvojové země zastoupeny v regionu subsaharské Afriky (všech 48 států), jemuž se podrobněji věnuje celá tato studie a který v současné době představuje pravděpodobně nejproblémovější oblast světa. To ostatně naznačuje i tmavé zabarvení na Obr. I a Obr. II. X [1]

I.II

Klasifikace rozvojových zemí podle UNCTAD

Konference Spojených národů pro spolupráci a rozvoj (UNCTAD) vyčleňuje ze souboru rozvojových zemí další podskupiny. První představuje skupinu nejméně rozvinutých zemí, další dvě zohledňují obchodní a dopravní znevýhodnění plynoucí z geografické lokace některých rozvojových ekonomik (viz též Obr. IV).

Nejméně rozvinuté země (Least Developed Countries, LDC) je skupina států definovaná od roku 1971 jako ekonomiky s nízkým příjmem (na seznam LDC je země zapsána v okamžiku, kdy její průměrný GNI p. c. za tři roky klesne pod hranici 750 USD, naopak se seznamu LDC jsou země vyloučeny v okamžiku, kdy tento ukazatel převýší 900 USD), nízkou úrovní lidského kapitálu XI a vysokou mírou ekonomické zranitelnosti. XII Jedná se o

X

Na tomto místě je vhodné pro úplnost dodat, že své členění světa do geografických regionů má i UNCTAD a WTO a že mezi nimi existují jisté odlišnosti. Pro podrobnosti o regionech podle WTO viz WTO World Maps: Composition of Geographical Regions. Geneva, Switzerland: WTO, 2006. [online] [cit. 30/05/2006] Dostupné z . Pro podrobnosti o regionech podle UNCTAD viz [310].

XI

Kvalita lidského kapitálu je měřena kompozitním indexem úrovně lidského kapitálu (Human Assets Index, HAI), který je složený z příjmu kalorií (jako procentní podíl na minimálních nutričních nárocích), dětské úmrtnosti, míry docházky do úrovně středního školství a gramotnosti dospělé populace. [281]

V

země, které jsou považovány za vysoce znevýhodněné (obvykle z důvodu geografické dispozice, nedemokratických diktátorských režimů, přetrvávajících etnických problémů apod.) v jejich snahách o rozvoj. Obyvatelé těchto zemí jsou vystaveni největšímu riziku chudoby, což je důvod, proč mezinárodní společenství považuje LDC za subjekty, jimž je třeba věnovat největší pozornost a pomoc. LDC mohou využívat jednak výhodnějšího postavení vůči rozvinutým zemím v mezinárodním obchodě (viz např. evropskou iniciativu EBA, strana XLV), jednak mají nejvýhodnější podmínky v oblasti bilaterálního i multilaterálního rozvojového financování a jednak – v rámci Integrovaného systému pro obchodně-orientovanou technickou spolupráci s LDC XIII – získávají technickou pomoc rozvinutých zemí a multilaterálních rozvojových a obchodních organizací zaměřenou na zvyšování výrobních kapacit zemí této skupiny, na boj proti chudobě a na posilování pozice LDC ve světovém hospodářství. [307]

Vnitrozemské rozvojové země (Landlocked Developing Countries, LLDC) představují soubor 31 zemí roztroušených po celé planetě (15 v Africe, 12 v Asii a po dvou v latinské Americe a střední a východní Evropě). Charakteristickými rysy této skupiny zemí je špatný stav dopravní infrastruktury, malé výrobní a institucionální kapacity, malé domácí trhy izolované od světových trhů z důvodu vysoké vzdálenosti od velkých obchodních křižovatek a center a kvůli špatné dopravní dostupnosti těchto ekonomik. Navíc jsou obvykle hospodářství těchto států vysoce citlivá na vnější šoky. XIV Řešení situace LLDC vyžaduje komplexní podporu zaměřenou na budování národních dopravních sítí, podporu regionální integrace a povzbuzení těch hospodářských oborů a aktivit, na které nemají velké vzdálenosti negativní vliv. S těmito cíli byl iniciován již v roce 1995 vznik Globálního systému spolupráce v tranzitní dopravě mezi vnitrozemskými a tranzitními rozvojovými zeměmi a poskytovateli rozvojové pomoci (Global Framework for Transit Transport Cooperation between Land-locked and Transit Developing Countries and the Donor Community) doplněný v roce 2003 Almaatským akčním programem (Almaty Programme of Action). Výsledky almaatské ministerské konference byly potvrzeny Světovým summitem v roce 2005, který však žádné nové přístupy k potřebám a problémům LLDC nenašel. Naopak LLDC spojily v paraguayském Asunciónu v roce 2005 síly pro mnohostranná obchodní jednání WTO v rámci rozvojového kola v Dauhá. [308]

XII

Hospodářská zranitelnost země je měřena kompozitním indexem ekonomické zranitelnosti (EVI). Pro podrobnosti viz [71] a [281].

XIII

Integrovaný systém pro obchodně-orientovanou technickou spolupráci s LDC (Integrated Framework for TradeRelated Technical Assistance to Least-Developed Countries) je společný program Mezinárodního měnového fondu (IMF), Mezinárodního obchodního centra (ITC), Konference Spojených národů pro spolupráci a rozvoj (UNCTAD), Rozvojového programu Spojených národů (UNDP), Světové banky (WB) a Světové obchodní organizace (WTO) zahájený v roce 1997 s cílem posílit začlenění LDC do světové ekonomiky. Pro podrobnosti viz [163].

XIV

Například některé středoasijské země jsou situovány tak, že vzdálenost k nejbližšímu námořnímu přístavu přesahuje 3 500 km.

VI

Obr. IV

Země skupiny LDC, LLDC a SIDS (rok 2003)

Zdroj: [31] [307] [308] [309]

Malé ostrovní rozvojové státy (Small Island Developing States, SIDS) je zatím víceméně neformální skupina 29 zemí, jejíž kritéria ještě nejsou pevně zakotvena. Jejich znevýhodnění oproti ostatní rozvojovým zemím vyplývá především z malé velikosti domácího trhu, značné izolovanosti a vzdálenosti od center mezinárodního obchodu a především z mimořádné citlivosti na vnější hospodářské šoky. Křehké ekosystémy těchto nepatrných států jsou ohrožovány jak domácími zdroji znečištění, tak globálními ekologickými a environmentálními hrozbami (např. v podobě vzestupu hladin světových moří apod.). Na pomoc a ochranu těmto zemím udělila v polovině 80. let WB výjimku a umožnila jim čerpání koncesivních půjček od Mezinárodního sdružení pro rozvoj (IDA). WTO těmto zemím garantuje zvláštní ochranu jejich zájmů v rámci Pracovního programu pro malé ekonomiky (Work Programme on Small Economies) od roku 2002. Přesto došlo od 80. let 20. století k poklesu podílu exportu zboží z těchto zemí na globálním objemu exportu zboží z 0,4 % na polovinu. Podíl vývozu služeb nicméně zůstal zachován na 0,7 %. [309] Kromě těchto tří skupin odlišuje UNCTAD mezi rozvojovými zeměmi dále skupinu hlavních exportérů ropy a skupinu hlavních exportérů zpracované produkce (viz Obr. V).

Hlavní exportéři ropy (Major Petroleum Exporters) jsou země, jejichž vývozy jsou z 50 % a více tvořeny ropou a ropnými deriváty, přičemž objem vývozu těchto produktů dosáhl v letech 1999 až 2001 hodnoty přinejmenším 1,5 miliardy USD. Tato skupina

VII

zahrnuje všech 11 členských zemí sdružení OPEC XV a dalších 10 „ropných baronů“, jak bývá někdy hlavním vývozcům ropy přezdíváno. [61] [215] Obr. V

Hlavní exportéři ropy a hlavní exportéři zpracované produkce

Zdroj: [61] [326]

Hlavní exportéři zpracované produkce (Major Exporters of Manufactures) je skupina 12 ekonomik, jejichž vývozy jsou tvořeny nejméně z 50 % zpracovanými výrobky, přičemž objem těchto produktů dosáhl v letech 1997 až 1998 hodnoty alespoň 20 miliard USD.[61] [215] A konečně je třeba zmínit klasifikaci rozvojových zemí podle výše GDP p. c., kterou používá UNCTAD. Pojetí UNCTAD přibližně odpovídá členění států podle GNI p. c. užívanému Světovou bankou. Hranice GDP p. c., podle níž jsou rozvojové země charakterizovány jako nízkopříjmové, je však 1 000 USD, rozvojové země s ročním produktem nad 1 000 USD, ale nižším než 4 500 USD, dosahují střední úrovně důchodu a ekonomiky s vyšším GDP p. c. než 4 500 USD jsou řazeny k rozvojovým zemí s vysokým důchodem. [61]

I.III

Klasifikace zemí podle UNDP

Na rozdíl od UNCTAD přisuzuje Rozvojový program Spojených národů (UNDP) při klasifikaci zemí větší význam lidskému rozvoji a kvalitě života obecně. Ekonomické aspekty rozvoje jsou

XV

OPEC neboli Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of Petroleum Exporting Countries) je kartelovou dohodou největších světových exportérů ropy založenou již 17. září 1960. Jejím sídlem je od roku 1965 rakouská Vídeň. Tento ropný kartel vznikl jako odpověď na snahy největších světových ropných společností (amerických, britských a nizozemských) stlačit ceny ropy a omezit tak příjmy jejích vývozců. Zakládajícími členy byl Irák, Írán, Kuvajt, Saudská Arábie a Venezuela. V 60. letech se k organizaci přidalo také Alžírsko, Libye, Katar, Spojené arabské emiráty a Indonésie, v 70. letech pak Gabon, Ekvádor a Nigérie. Gabon i Ekvádor z organizace OPEC vystoupily v 90. letech, Indonésie své setrvání zvažuje s ohledem na fakt, že již není čistým vývozcem ropy. [321]

VIII

sice v hodnocení zemí zahrnuty také, nicméně důležitost hospodářské prosperity je vyvážená s úrovní zdravotní péče a se vzdělaností populace dané ekonomiky. Kvalita života je měřena kompozitním Indexem lidského rozvoje (HDI), vyvinutým pakistánským ekonomem Mahbubem ul Haqem v roce 1990, UNDP jej ve svých výročních zprávách publikuje od roku 1993. XVI Index lidského rozvoje HDI je průměrem tří dílčích ukazatelů:

Indexu střední délky života LEI: Střední délka života (neboli naděje dožití) LE vyjadřuje počet let, která ještě v průměru prožije osoba určitého věku. Pro účely HDI se udává střední délka života v době narození.

LEI =

LE − 25 85 − 25

( I.I )

Čísla "25" a "85" představují krajní meze střední délky života.

Indexu vzdělanosti EI: Index vzdělanosti je váženým průměrem indexu gramotnosti dospělé populace ALI a indexu celkové míry docházky do školy GEI, přičemž index gramotnosti dospělé populace má váhu 2, index celkové míry docházky do školy pak 1.

EI = 2 ⋅ ALI + 1 ⋅ GEI 3 3 ALI =

ALR − 0 100 − 0

GEI =

( I.II )

CGER − 0 100 − 0

( I.III )

ALR je gramotnost dospělé populace v procentech, CGER je celková míra docházky do školy v procentech. Čísla "0" a "100" slouží pouze pro zdůraznění konzistentní filosofie všech dílčích ukazatelů indexu HDI (jinými slovy představují krajní meze, vzhledem k nimž se vymezuje pozice konkrétní ekonomiky).

Index hrubého domácího produktu GDPI: Index hrubého domácího produktu poměřuje pozici ekonomiky podle GPD p. c. přepočítaného z lokální měny na USD podle parity kupní síly (PPP) ve srovnání s maximální a minimální hranicí ukazatele GDP p. c.

GDPI =

log(GDPp .c.) − log(100 ) log( 40000 ) − log(100 )

( I.IV )

Opět analogicky s předchozími indexy představuje "log(40 000)" a "log(100)" krajní meze, vůči nimž se konkrétní ekonomika profiluje.

XVI

Je však nutné zmínit, že HDI není ani zdaleka prvním indexem alternujícím ukazatele ekonomické prosperity (GDP p. c., GNI p. c.). Již v roce 1979 např. vyvinul Morris David Morris kompozitní index fyzické kvality života (Physical Quality-of-Life Index) složený ze základní míry gramotnosti, dětské úmrtnosti a naděje dožití v 1 roce života. V roce 1972 navrhl bhútánský král Jigme Singye Wangchuck ukazatel nazvaný hrubé národní štěstí (Gross National Happiness) zdůrazňující buddhistické duchovní hodnoty a dodnes používaný v národních statistikách Bhútánu. Environmentální rozměr a význam rozvoje se snaží postihnout index skutečného pokroku (Genuine Progress Index)… atd. Index lidského rozvoje je nicméně zatím nejuznávanější a nejrozšířenější alternativou čistě ekonomických ukazatelů. [321]

IX

Ukazatel HDI nabývá hodnot od 0 do 1, přičemž UNDP podle jeho hodnoty dělí členské státy UN na země dosahující:

vysoké úrovně lidského rozvoje (high human development) – pro hodnoty HDI větší než 0,8 (viz Obr. VI),

střední úrovně lidského rozvoje (middle human development) – pro hodnoty HDI mezi 0,5 a 0,8,

nízké úrovně lidského rozvoje (low human development) – pro hodnoty HDI menší než 0,5. Obr. VI

Rozdělení zemí podle úrovně lidského rozvoje (rok 2003)

Zdroj: [318] [321]

I.IV Další klasifikace zemí Vedle výše zmíněných kategorizací, existuje řada dalších dílčích skupin zemí (nemluvě již o desítkách integračních uskupení). Z těch nejznámějších a nejfrekventovanějších jmenujme alespoň:

Vynořující se trhy (Emerging Markets) XVII – označení, které více-méně nahrazuje starší klasifikaci tzv. nově industrializovaných zemí (NIC), mezi něž byly řazeny Hong Kong, Jižní Korea, Singapur, Tchaj-wan (tzv. asijské NIC první generace, asijští tygři), Argentina, Brazílie, Mexiko (latinskoamerické NIC), Filipíny, Indonésie, Malajsie a Thajsko (tzv. asijské NIC druhé generace). Navíc jsou však mezi vynořující se trhy řazeny také tzv. transformující se ekonomiky střední a východní Evropy. Obecně se jedná o mladé tržní ekonomiky, které představují nadějný cíl jednak pro přímé zahraniční investice, jednak také pro exporty rozvinutých zemí. Kromě rostoucího podílu

XVII

Z Obr. VII je zřejmé, že mezi vynořující se trhy nepatří jen rozvojové země. Jedná se o širší pojem používaný mimo jiné v publikacích Mezinárodního měnového fondu (IMF).

X

sekundárního a terciárního sektoru na tvorbě GDP je společným rysem vynořujících se trhů také intenzifikace mezinárodních vazeb, zapojení země do světového obchodu a zlepšování situace obyvatelstva v oblasti dodržování základních lidských práv a svobod. [321] [215]

Obr. VII

Vynořující se trhy (rok 2005) podle Morgan Stanley Capital International

Zdroj: [321]

Asijské centrálně plánované ekonomiky byly původně součástí skupiny centrálně plánovaných ekonomik podle statistického výkaznictví UNCTAD, která však v současné době již od jejich samostatné evidence ustoupila, zejm. proto, že Čína byla přeřazena do skupiny rozvojových ekonomik a centrálně plánované ekonomiky v Evropě se transformovaly (resp. transformují) na ekonomiky tržní. Skupina asijských centrálně plánovaných ekonomik tak dnes zahrnuje pouze Laos, Kambodžu, Mongolsko, Severní Koreu a Vietnam. [215]

XI

Příloha II Vývoj subsaharské Afriky do 1. pol. 20. stol. Afrika je s největší pravděpodobností nejdéle osídleným kontinentem. V roce 1994 byly v Etiopii nalezeny pozůstatky nejstaršího příslušníka lidského druhu staré 4,5 milionu let. Sever Afriky za tu dobu změnil výrazně svou tvář: řádově před tisícovkami let začala vysychat velká jezera na území dnešní Sahary, což přinutilo početné kmeny zemědělců k hledání jiných zdrojů vody a vedlo k velké koncentraci obyvatel podél řeky Nil. Jižnější – dnes subsaharská – část Afriky nejenže žádný takový impuls ke vzniku společenských zřízení s vyspělou státní správou nedostala, navíc byla díky obrovské rozloze Sahary izolována od kulturních center starověku i středověku a vyvíjela se téměř zcela nezávisle. Kontakty subsaharské Afriky s hospodářskými centry tehdejšího světa se omezovaly v podstatě výhradně na šíření křesťanství (případně islámu) na africkém kontinentu. [321] Do centra pozornosti se dostala subsaharská Afrika až po dobytí severomarocké Ceuty portugalským králem Janem I. Jeho syn Jindřich, zvaný Mořeplavec, se tímto africkým výbojem inspiroval a uspořádal řadu výprav podél pobřeží Afriky. Právě tyto cesty vedly k navázání obchodních kontaktů, jež se však v podstatě až do konce 18. století odbývaly téměř výhradně obchodem s otroky. První otroky odvezli z Afriky Portugalci již v 15. století, první černý africký otrok se objevil na americkém kontinentě v roce 1502 (přesněji na plantážích ostrova Haiti). Centry nákupu otroků byly dnešní země Guinejského zálivu, od 18. století pak také Mosambik a část východoafrického pobřeží. Zatímco z Afriky do Nového světa putovala především levná pracovní síla, z Ameriky do Evropy se vracely lodě s cukrem, indigem, bavlnou a kávou. Z Evropy do Afriky se vozily zejména látky s tištěnými vzory, měděné kuchyňské náčiní, cínové nádobí, klobouky, náramky, skleněné tretky, střelné zbraně a prach, alkohol a železo, které bylo v Africe dražší než zlato. Zejména pro přímořská africká království představoval obchod s otroky značný zdroj příjmů. Odhaduje se (podle [321]), že subsaharská Afrika přišla díky obchodu s otroky o mnohem víc obyvatel, než kolik jich tam ke konci 19. století zbylo, tzn. o víc než 65 - 75 milionů lidí. Například východní regiony Středoafrické republiky se z nájezdů súdánských lovců otroků nevzpamatovaly dodnes, hustota osídlení tu nedosahuje ani 1 obyvatele na km2. Řídké osídlení a nepatrná velikost většiny subsaharských zemí (29 ze 48 subsaharských zemí má počet obyvatel nižší než 10 milionů, 20 z nich dokonce nižší než 5 milionů) jsou dnes považovány za jedny z klíčových příčin hospodářských problémů a neúspěchů regionu. [83] [326] [321] [243] Izolovanost subsaharského vnitrozemí od Evropy přetrvala až do 2. poloviny 19. století, takže ještě britští, němečtí a francouzští cestovatelé a objevitelé (Joseph Banks, David Livingstone, Henry Morton Stanley aj.) vycházeli při svých výpravách z map a poznatků, které sesbíral Ptolemaios víc než 1 700 let před nimi. Jejich průzkumy měly za následek nejen zmapování prakticky celého afrického kontinentu, ale také odhalení jeho bohatství. V roce 1875 bylo pod

XII

evropskou nadvládou pouhých 10 % afrického území (Alžírsko, Angola a Kapsko – dnešní Jihoafrická republika). Byl to však právě zmíněný Henry Morton Stanley, kdo podepsal v Kongu první smlouvy a získal tak pro belgickou korunu 2,3 milionu km2 území dnešního Konga. [321] [295] Kolonizace měla hned několik hybných sil, které ji hnaly rychle vpřed. Jednak to byl pokrok ve vědě a technice, který výrazně zrychlil a zjednodušil cestování, zlepšil navigaci, umožnil dálkovou komunikaci a vedl k vývoji nových léků na tropické nemoci (zejm. objev chininu – účinného léku na malárii – v roce 1820). Dalším, možná ještě důležitějším impulsem však byl hospodářský vývoj v Evropě. Velká Británie jako vedoucí světová ekonomika se potýkala s rostoucími schodky běžného účtu platební bilance, zatímco nasycené kontinentální trhy reagovaly na její vývozy protekcionistickými opatřeními. Afrika pro ni představovala odbytiště, s nímž bude moci dlouhodobě realizovat přebytkový zahraniční obchod. [229] [321] Navíc v situaci, kdy se Spojené království stalo nejvýkonnější post-industriální ekonomikou, došlo také k mohutnému rozvoji finančního sektoru, který směřoval investiční zdroje zejména do zámoří, kde realizovaly větší výnosy díky menší konkurenci, levnější pracovní síle a přebytku surovinových zásob. Koneckonců byly to právě výnosy ze zahraničních investic, jimiž kryla Británie ve stále větší míře svůj zahraničně-obchodní deficit. Afrika přitom nabízela dostupné zdroje mědi, cínu, kaučuku, čaje a bavlny, tedy v Evropě nedostatkových a velmi žádaných surovin. [229] [321] Nejvyšší intenzity dosáhla africká kolonizace v 80. letech 19. století. V roce 1884 se konala tzv. Berlínská konference (někdy též Konžská konference), na níž se podařilo německému kancléři Ottovi von Bismarck a belgickému králi Ludvíkovi II. přesvědčit tehdejších 14 nejvyspělejších zemí XVIII k podpisu všeobecné dohody o uznání Svobodného státu Kongo (který byl však ve výhradním vlastnictví Belgie) a zřízení zóny volného obchodu mezi jeho sousedy, o mezinárodním zákazu obchodu s otroky a v podstatě byla v této smlouvě vymezena i pravidla pro kolonizaci Afriky. Do roku 1902 bylo 90 % afrického kontinentu pod evropskou nadvládou, jedinými svobodnými národními státy zůstala Habeš (dnešní Etiopie), která se ubránila italským nájezdům v letech 1889 - 1896, a Libérie (viz Obr. VIII). Evropské mocnosti přidaly ke svým koloniálním državám 23 milionů km2 (přibližně 20 % světové pevniny). Toto bleskové rozdělení afrického kontinentu mezi evropské metropole bývá nazýváno „rvačkou o Afriku“ ("scramble for Africa"). [229] [321]

XVIII

Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemí, Osmanská říše, Portugalsko, Rakousko-Uhersko, Rusko, Spojené státy, Španělsko, Švédsko-Norsko (unie do roku 1905) a Velká Británie.

XIII

Obr. VIII Africké kolonie podle jejich evropských metropolí (situace v roce 1913)

Zdroj: [321] Z ekonomického hlediska neměla kolonizace Afriky pro rozvojové země pozitivní efekty. Objem investic směřovaných do tohoto regionu byl s výjimkou jižní Afriky nízký, obchodní společnosti operující v oblasti byly malé a jejich význam z hlediska průmyslového rozvoje nepatrný. Evropští kolonizátoři africké ekonomické, sociální a environmentální systémy postavené na tradiční sezónní zemědělské produkci a vyrovnaném využívání přírodních zdrojů nahradili specializací, exploatací a extenzivním zemědělstvím zacíleným na maximalizaci sklizně určené na vývoz. Půda a lidská práce, dříve neoddělitelně spojené snahou o přežití, se pod evropskou nadvládou staly pouhým předmětem obchodu. Kočovné kmeny byly uzavřeny mezi hranice koloniálních držav, někdejší spřátelená etnika rozdělena, tradiční rivalové přinuceni žít jeden vedle druhého. Kolonizátoři se svou snahou vymezit pevně svá územní panství a se svými představami o nadřazenosti člověka světlé pleti nad černochy rozvrátili tradiční africkou kmenovou společnost a vytvořili úrodný základ pro pozdější etnické konflikty a čistky. Přitom historické statistiky ukazují, že představy evropských politiků o růstu produkce, cen a zisků jejich domácích výrobců v důsledku zajištění tzv. krytých koloniálních trhů, XIX byly jen zástěrkou pro strategické cíle, pro zvyšování národní prestiže a snahu o ovládnutí afrických surovinových zásob a obchodních cest. Afrika neimportovala ani demokracii, ani západní filosofii, Evropanům se však podařilo ji během půl století významně destabilizovat. [229] [321]

XIX

Pojem krytý trh ("sheltered market") souvisel s vleklou hospodářskou krizí, dlouhodobou deflací a rostoucím protekcionismem v Evropě v letech 1873 – 1896. Koloniální mocnosti si vlastně vytvářely trhy pro svou produkci, které byly kryté před protekcionistickými opatřeními jejich tradičních evropských hospodářských i vojenských rivalů; trhy, na něž jim nikdo přístup celními tarify omezit nemohl. [321]

XIV

Příloha III Akční a negociační jednota rozvojových zemí

III.I

Jednota rozvojových zemí v 50. - 90. letech 20. století

První předzvěstí akční a negociační jednoty rozvojových zemí byla konference asijských a afrických států konaná v dubnu 1955 v indonéském Bandungu. Výsledkem jednání delegátů 29 zemí reprezentujících více než polovinu světové populace bylo odmítnutí kolonialismu a neokolonialismu v jakékoli podobě a z jakékoli strany (jak od zemí NATO, tak od států Varšavského paktu) a podpora vzájemné spolupráce rozvojových zemí ve snaze snížit jejich závislost na rozvinutých ekonomikách. Na konferenci byla přijata Charta Spojených národů a závěrečné komuniké se stalo základem pro tzv. „Hnutí nezúčastněnosti“. [99] Obr. IX

Členské země Hnutí nezúčastněnosti (NAM)

Zdroj: [321] Hnutí nezúčastněnosti (NAM) je dodnes fungující mezinárodní organizace s více než stovkou členských zemí (viz Obr. IX), které představují cca 55 % světové populace a téměř dvě třetiny všech členů Spojených národů (UN). Filosofie NAM je postavena na pěti principech, představených již v roce 1954 ve srílanském projevu tehdejšího indického ministerského předsedy Jawaharlala Nehrua: 1) vzájemné respektování teritoriální celistvosti a suverenity, 2) vzájemné neútočení, 3) vzájemné nezasahování do vnitřních záležitostí, 4) rovnost a vzájemný prospěch, 5) mírové soužití. Je zřejmé, že tyto principy stejně jako název organizace vyjadřovaly nezájem členských zemí o ideologickou konfrontaci mezi NATO a Varšavským paktem a snahu vymanit se z nežádoucí závislosti na rozvinutých ekonomikách. V 70. letech však začalo být NAM vnímáno jako pro-sovětsky orientovaná organizace a celé Hnutí ztratilo svůj kredit s předsednictvím Kuby na konci 70. let. Totiž jugoslávský Tito, egyptský Nasser nebo indonéský Suharto mohli ještě být vnímáni jako nestranné státní špičky udržující stejný odstup

XV

od východního Varšavského paktu jako od západní NATO, avšak předsednictví Fidela Castra znamenalo výsměch celému konceptu Hnutí. [321] Hnutí nezúčastněnosti nebylo jedinou „odborovou organizací“ rozvojových zemí. Na první Konferenci UN pro obchod a rozvoj (UNCTAD) XX v červnu 1964 byla společnou deklarací založena Skupina 77 (G-77), která má za úkol prosazovat zájmy členských zemí této volné koalice v klíčových agenciích UN a v tzv. bretton-woodských institucích, tzn. ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu.XXI V současné době má Skupina 132 členských zemí (viz Obr. X), nicméně její základní poslání zůstalo nezměněno a je de facto shodné s NAM: G-77 má prosazovat společné zájmy rozvojových zemí při jednání s rozvinutými ekonomikami a podporovat vzájemnou hospodářskou a technickou spolupráci členských států. [319] Obr. X

Členské země Skupiny 77 a Skupiny 24 XXI

Zdroj: [321] [319] [3] Za největší společnou akci rozvojových zemí lze považovat prosazení tzv. Nového mezinárodního ekonomického řádu (NIEO). K jeho postupnému formování docházelo již od konce 40. let, definitivní podoba byla přijata na alžírském summitu Hnutí nezúčastněnosti v roce 1973 a o rok později byl prosazen i ve Valném shromáždění UN. Faktem je, že teprve na počátku 70. let si rozvojové země uvědomily, jak mnoho ztrácejí v mezinárodním obchodě a jak velkou politickou moc přitom mají ve svých rukou, pokud se spojí do obchodních unií nebo jiných účelových sdružení a aliancí. Zároveň v té době rozvojové země získaly dostatek

XX

UNCTAD je trvalý mezivládní orgán Valného shromáždění UN zaměřený na obchod investice a problematiku rozvoje. Cílem UNCTAD je maximalizace obchodních, investičních a rozvojových možností rozvojových zemí a snaha o integraci těchto zemí do světové ekonomiky. UNCTAD má 191 členů, sídlo ve švýcarské Ženevě a základní roční rozpočet přibližně 50 mil. USD. [321] [4]

XXI

Jedná se hlavně o zvláštní pobočky G-77 při Organizaci UN pro výživu a zemědělství (FAO) v Římě, při Organizaci UN pro průmyslový rozvoj (UNIDO) ve Vídni, při Organizaci UN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) v Paříži a při Programu UN pro životní prostřední (UNEP) v keňském Nairobi. Při Skupině 77 vznikla v roce 1971 zvláštní Skupina 24 (G-24), jejímž úkolem je koordinace vztahu rozvojových zemí k měnovým otázkám a problematice financování rozvoje. Skupina 24 je pobočkou G-77 při WB a IMF. [321] [3]

XVI

sebevědomí, aby si začaly nárokovat odpovídající rozhodovací

pravomoci

a

pozice

V této souvislosti nelze nezmínit jinou společnou akci rozvojových zemí, embargo uvalené v roce 1973 zeměmi OPEC (resp. kartelem jeho arabských členů) na vývoz ropy do Spojených států, západní Evropy a Japonska jako odezvu za podporu Izraele v arabsko-izraelské válce. Následný vzestup cen ropy předpověděl tehdejší íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví v rozhovoru pro New York Times: „Vy jste zvýšili cenu pšenice, kterou nám prodáváte, o 300 % a totéž u cukru a cementu.“…„Je naprosto spravedlivé, že byste od nynějška měli platit za ropu více. Řekněme XXIII Přitom Írán patřil desetkrát více.“ k největším spojencům USA v Zálivu.

v mezinárodních

organizacích, včetně těch bretton-woodských. Značnou měrou

se

na

změně

postoje

rozvojových

zemí

bezesporu projevila také úspěšná akce OPEC. XXII [321]

[184]

XXIII

Základní myšlenkou NIEO byla snaha rozvojových zemí o zlepšení jejich pozice v mezinárodním obchodě a světové

ekonomice.

Za

tím

účelem

požadovaly

oboustranně spravedlivé ceny komodit, mezinárodní potravinový

a

zemědělský

program,

technologické

transfery z rozvinutých zemí do států Třetího světa. Měl

být vytvořen cenový systém podpory pro veškerou produkci rozvojových zemí, ceny exportů rozvojových zemí měly být ukotveny k cenám vývozů rozvinutých ekonomik a tarifní a celní omezení dovozů z rozvojových zemí měla být snížena. Specifická průmyslová odvětví se měla přestěhovat z rozvinutých do rozvojových zemí, měl být vytvořen mechanizmus technologických transferů oddělený od přímých zahraničních investic. [193] V prosinci roku 1974 odsouhlasilo Valné shromáždění UN Chartu ekonomických práv a povinností států, jejíž součástí byla i tak kontroverzní ustanovení, jako svrchovaná moc každého státu nad jeho přírodním bohatstvím, která dávala vládě možnost znárodnit majetek zahraničních firem bez ohledu na platné mezinárodní smlouvy; nebo právo výrobců v primárním sektoru hospodářství vytvářet kartelové dohody (a povinnost ostatních zemí tyto kartely uznat a ne se je snažit rozbít). Řada usnesení NIEO bezostyšně odrážela marxistické ekonomické doktríny a požadavky rozvojových zemí na reformu světových ekonomických a sociálních systémů byly přinejmenším naivní. Další jednání ukázala, že systémy stabilizace exportních cen klíčových surovin a plodin jsou z hlediska nákladnosti nerealizovatelné (zejm. proto, že rozvojové země nechtěly jen stabilní ceny svých exportních komodit, ale především vysoké stabilní ceny). [193] Přestože rozvojové země vkládaly velké naděje jak do NIEO, tak do jednání na světovém summitu v Cancúnu v roce 1981 a hodně si slibovaly i od tzv. Brandtovy zprávy „Sever-Jih: Program pro přežití“ ("North-South: A Programme for Survival"; viz též stranu 137), nakonec jejich jednotu prolomily důsledky jejich vlastních akcí. Zpomalení světové konjunktury v 80.

XXII

Viz též poznámku pod čarou XV na straně VIII příloh.

XXIII

LaFeber, W.: Russia, America, and the Cold War, 1945 – 2002. 9 Ed. New York: McGraw-Hill, 2002. ISBN 007284-903-7, str. 292.: "You increased the price of wheat you sell us by 300 %, and the same for sugar and cement." ... "It's only fair that, from now on, you should pay more for oil. Let's say 10 times more."

th

XVII

letech – přinejmenším z části způsobené ropnými šoky v 70. letech XXIV – vedly k jisté neochotě rozvinutých ekonomik velkoryse financovat řešení globálních problémů a koneckonců i k fragmentaci jednotného bloku rozvojových zemí. Realizace NIEO nakonec skončila pouze v dokumentech UNCTAD, zatímco klima mezinárodního obchodu a nepříznivé směnné relace nadále zhoršovaly situaci zejména v subsaharských zemích.

III.II Obnovení negociační jednoty rozvojových zemí K částečnému obnovení negociační jednoty rozvojových zemí došlo až během příprav na mexické zasedání WTO v Cancúnu v roce 2001, kdy se mezi rozvojovými zeměmi vytvořila tzv. „Skupina 21“ (G-21). Ve srovnání s negociačními uskupeními rozvojových zemí ze 70. a 80. let se jedná o podstatně křehčí celek s omezeným zastoupením zemí Afriky, Karibiku, Tichomoří i Blízkého východu. Subsaharské ekonomiky se – s ohledem na hrozbu Evropské unie, že členství v G-21 se neslučuje s ekonomicko-právním uspořádáním vztahů mezi těmito zeměmi a EU XXV – odmítly vzdát výhod, které jim poskytuje pozice přidružených zemí EU, a až na výjimky se k negociační Skupině 21 nepřipojily. XXVI Země Skupiny 21 (viz Obr. XI) i přesto představují 65 % světové populace, spojují 72 % světových zemědělců a vyrábějí 22 % světové zemědělské produkce. [99] [321] [114]

XXIV

Ke druhému ropnému šoku došlo v souvislosti s Íránskou islámskou revolucí v roce 1979 a následnou politickou izolací země. [321]

XXV

Další podrobnosti o vztazích EU s rozvojovými zeměmi (zvláště subsaharského regionu) přináší Příloha VII na straně XXXIII.

XXVI

Na rozdíl například od zemí Jižní Ameriky, jejichž vztahy s USA jsou podstatně volnější a realizují se především ve formě jednorázových účelových hospodářských a mocensko-politických akcí. Viz Obr. XI, srovnej s Obr. X na straně XVI. [99]

XVIII

Obr. XI

Členské země Skupiny 21 XXVII

Zdroj: [321] Díky jisté vyjednávací jednotě a síle rozvojových zemí spojených v G-21, jejímiž logickými vůdci se stala Brazílie, Čína a Indie a které se ostře postavily proti snahám EU, Japonska a USA o zachování podpor a dotací svým zemědělcům, skončil krachem summit WTO v mexickém Cancúnu a konference v katarském Dauhá se začala protahovat a několikrát se jednání zastavila zcela. Žádné průlomové změny – zejm. v oblasti zemědělské politiky – se však rozvojovým zemím prosadit nepodařilo. [114] [99] [147]

XXVII

Země Skupiny 21 bývají někdy (zvláště v anglické literatuře) označovány také jako „G20“. Počet členů Skupiny totiž není pevný, kromě současných členů (Argentina, Bolivie, Brazílie, Čína, Egypt, Filipíny, Guatemala, Chile, Indie, Indonésie, Jižní Afrika, Kuba, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Paraguay, Tanzanie, Thajsko, Uruguay, Venezuela a Zimbabwe) ke skupině v minulosti patřil i Ekvádor, Kolumbie, Kostarika, Salvador, Peru a Turecko, ale z obav o udržení dobrých vztahů s USA, resp. EU tyto země skupinu opustily. [321] [99]

XIX

Příloha IV Rostowův model hospodářského vzestupu 1. fáze – Tradiční společnosti Za tradiční společnosti jsou označovány takové sociální struktury, které operují na nízkých produkčních funkcích, přednewtonovské technologii a vědě a přednewtonovské filosofii fungování světa. Newton je v modelu chápán jako historický mezník, kdy člověk pochopil, že okolní svět funguje na základě několika obecných zákonů a začal je systematicky využívat ke zvyšování produkce. Koncept „tradiční společnosti“ není v žádném případě statický, Rostow v něm ponechává prostor pro extenzivní zemědělský růst a omezené technické inovace v řemeslech, nicméně zdůrazňuje hranice maximálního dosažitelného výstupu na hlavu dané nízkou úrovní technologie a vědy. Tradiční společnosti fungují na základě směnného obchodu, jehož objem závisí na politických a sociálních změnách, úrovni dopravy i vládní moci. Populace a částečně i životní úroveň kolísají jednak podle zemědělské sklizně, jednak také v souvislosti s válečnými konflikty a hladomory. Technický i ekonomický pokrok je pomalý, možnosti individuálního zlepšení životní úrovně jsou omezené a ani během generací se příliš nemění (tzv. dlouhodobý fatalismus). [256] [200] [148] [321]

2. fáze – Předpoklady vzestupu XXVIII Druhá fáze představuje proces přechodu, období, kdy se utvářejí předpoklady pro rychlý vzestup, neboť proměna tradiční společnosti vyžaduje přechod k novým produkčním funkcím jak v zemědělství, tak v průmyslu, ekonomika se otevírá zahraničnímu obchodu a mezinárodní konkurenci. Západoevropské ekonomiky prošly touto fází někdy v 17. a počátkem 18. století, později se transformace tradiční společnosti neodvíjela od endogenních příčin sociálního a ekonomického charakteru, ale byla do tradičních společností importována ať již v důsledku obchodu, nebo jako vedlejší produkt válečných tažení. V důsledku rostoucího obchodu a výroby se objevuje nový sektor ekonomiky, finanční zprostředkovatelé a banky. Dochází k akumulaci úspor a růstu objemu investic, zejm. do dopravy, komunikací, těžebního průmyslu. Ekonomika je nicméně nadále charakterizována nízkou produktivitou, původními sociálními strukturami a hodnotami a politickými institucemi na regionální úrovni. Sjednocování politických institucí a regionálních zájmů však představuje společně s rozvojem vzdělávání a aplikací moderních technologií ve výrobě klíčové předpoklady úspěšného nastartování hospodářského růstu.

[256]

[200] [148] [321]

XXVIII

Někteří autoři hovoří o „přípravě ke startu“ (viz např. Holub, A. – Foltýn, J. – Ordnung, N.: Rozvojová ekonomika. 1. vyd. Praha: Vysoká Škola Ekonomická v Praze, 1993. ISBN 80-7079-423-2., str. 15). V originále "preconditions of take-off". [256]

XX

3. fáze – Hospodářský vzestup Podle Rostowa je tato fáze kritickým předělem, obdobím, kdy jsou překonány staré struktury a překážky trvalého růstu. Během tohoto období se zvýší podíl investic na národních příjmech z hodnot kolem 5 % na dvojnásobek i více, dochází k razantnímu rozvoji průmyslové výroby, intenzivnímu reinvestování, zvyšování nároků na zaměstnance, rozvoji vzdělávacích systémů, služeb a zpracovatelského průmyslu, zejm. v okolí velkých měst. Ve struktuře společnosti se objevuje nová skupina, podnikatelé. Dochází ke komercionalizaci agrárního sektoru a širšímu zapojování moderních technologií v zemědělské výrobě. Rostow považuje právě revoluční změny v zemědělství za klíčový předpoklad stabilního hospodářského rozvoje. Během jedné nebo dvou dekád dochází k přestavbě politického i sociálního systému v zemi. [256] [200] [148] [321]

4. fáze – Cesta k vyspělosti Po fázi prudkého hospodářského vzestupu následuje v Rostowově modelu poměrně dlouhé období postupného rozvoje a pokroku, které je charakteristické dalším šířením moderních technologií a průběžnou modernizací výrobních procesů. Přibližně 10 % - 20 % národních příjmů je směřováno do investic, což umožňuje dlouhodobě realizovat hospodářský růst, jehož tempo převyšuje přírůstky populace. Země nachází své místo ve světové ekonomice, produkce, která byla dříve dovážena, je nyní vyráběna „doma“, mění se struktura dovozů i vývozů. Politické instituce jsou formovány tak, aby podporovaly hospodářský růst a zahraniční obchod. Dochází k poklesu chudoby a růstu životní úrovně obyvatelstva. Za přibližně čtyřicet let dosahuje ekonomika vyspělosti. Zatímco v období hospodářského vzestupu se výroba orientovala na úzce specifickou skupinu produktů, moderní technologie umožňují ekonomice výrazně rozšířit výrobní sortiment a efektivně zužitkovat dostupné přírodní zdroje všeho druhu, což je – podle Rostowa – charakteristický rys vyspělé ekonomiky. [256] [200] [148] [321]

5. fáze – Vysoká úroveň masové spotřeby Pátou fází hospodářského vývoje v Rostowově modelu je situace, kdy příjem na obyvatele překročí úroveň základních lidských potřeb, kdy roste podíl městské populace na celkové a kdy se také výrazně zvyšuje podíl vysoce kvalifikované pracovní síly. Pro přechod od technicky vyspělé společnosti k páté fázi vývoje je charakteristická filosofie státu blahobytu, upřednostňování nevýrobních a netechnických aspektů rozvoje, jakými je zajištění sociálních jistot a bezpečnosti. Dochází ke zvyšování podílu zboží dlouhodobé spotřeby a služeb na celkové spotřebě domácností. [256] [200] [148] [321]

XXI

Příloha V Typologie mezinárodní pomoci

V.I

Členění rozvojové pomoci podle její formy

Encyklopedie Britannica definuje zahraniční pomoc jako mezinárodní transfer kapitálu, statků nebo služeb ku prospěchu jiných států a jejich obyvatel. Zahraniční pomoc lze rozdělit do tří základních složek: vojenskou, humanitární a rozvojovou. V ohnisku zájmu této studie je ODA, proto se také schéma na Obr. XII zaměřuje na tuto komponentu rozvojové pomoci. [86] Obr. XII

Zařazení ODA do systému zahraniční pomoci

Zdroj: [191] [86] [155] [vlastní] Poskytovaná oficiální rozvojová pomoc se dále člení na potravinovou pomoc, kapitálové toky a technickou spolupráci (viz Obr. XII). Technická pomoc a spolupráce je obvykle poskytována ve formě grantů na vzdělávání studentů z rozvojových zemí v rozvinutých tržních ekonomikách, ve formě školení a tréninků apod. Potravinová pomoc představuje specifickou součást ODA, je poskytována jako hmotná pomoc v rámci programů bojujících s hladem a podvýživou. Kapitálové toky zahrnují finanční rozvojovou pomoc zaměřenou jednak na podporu zahraničního obchodu rozvojových zemí a konsolidaci jejich zahraničně-obchodní bilance (včetně úlev a odpouštění státních dluhů), jednak na podporu národních rozpočtů, ať již bez konkrétního projektového zaměření (všeobecná rozpočtová podpora; GBS) nebo podmínečně nasměrovanou do jednoho nebo několika sektorů národní ekonomiky. GBS lze dále – především z historického pohledu – rozdělit do tří „vrstev“. Jejich specifika shrnuje následující tabulka.

XXII

Tab. II Typ GBS

Cíl podpory

GBS bez podmínek

Pokrýt dočasný nedostatek veřejných financí rozvojové země.

GBS na strukturální úpravy

Posílit hospodářský růst a zredukovat vnitřní i vnější ekonomickou nerovnováhu v rozvojové zemi.

Partnerská XXIX GBS

Zlepšit možnosti a šance vlád rozvojových zemí dosáhnout rozvojového cíle v oblasti boje proti chudobě.

Členění GBS

Podmínky poskytnutí pomoci Nemá žádné specifické podmínky, obvykle souvisí s dlouhodobějšími vazbami mezi příjemcem pomoci a rádcovskou zemí (např. Marshallův plán, podpora rozvinutých ekonomik poskytovaná jejich někdejším koloniím v 60. a 70. letech 20. století, pomoc Japonska poskytovaná jeho nejbližším sousedům po asijské finanční krizi v 90. letech). Je obvykle bilaterální. Bývá svázána specifickými podmínkami zaměřenými na deregulaci, privatizaci, schodky veřejných financí, boj s inflací… (za příklad může posloužit celá řada programů strukturálních změn snad ve všech rozvojových zemích světa). Je obvykle koordinována mezinárodními finančními institucemi a podporována bilaterálními vztahy dárcovských a rozvojových ekonomik. Je spjata s celou řadou podmínek týkajících se především výkonu státní správy a vlády, zajištění dostatečné distribuce rozvojové pomoci do nejchudších regionů a oblastí, ale také boje s vysokou inflací a schodky veřejných financí. Je obvykle koordinována mezinárodními finančními institucemi a podporována bilaterálními vztahy dárcovských a rozvojových ekonomik.

Zdroj: [155]

V.II Členění rozvojové pomoci podle poskytovatele Podle toho, jaký ekonomický subjekt je poskytovatel rozvojové pomoci jsou rozlišovány dva typy rozvojové pomoci:

Oficiální rozvojová pomoc: Pomoc poskytovaná státem nebo oficiálními státními agenturami. XXX

Neoficiální rozvojová pomoc (nevládní pomoc): Pomoc je v tomto případě zajišťována nevládními institucemi, agenturami, fondy, církevními organizacemi apod. souhrnně označovanými jako nevládní organizace (NGO). Objem nevládní rozvojové pomoci není celosvětově monitorován, ale podle odhadů je přibližně stejný jako objem ODA. XXXI [70]

XXIX

Někdy bývá nazývána „Nová GBS“ nebo „GBS na boj proti chudobě“.

XXX

Viz definici ODA na straně 120.

XXXI

V roce 2003 dosáhl objem nevládní rozvojové pomoci USA přibližně 16 mld. USD. [70]

XXIII

V.III Členění rozvojové pomoci podle vztahu participujících stran Rozvojovou pomoc lze členit podle vztahu zainteresovaných stran na:

Bilaterální pomoc: Rozvojové projekty probíhají přímo mezi dárcovskou a rozvojovou ekonomikou. Bilaterální pomoc měla v minulosti často strategický zahraničně-politický význam (tzv. strategická bilaterální pomoc). XXXII

Multilaterální pomoc: Rozvojová pomoc se uskutečňuje přes některou z mezinárodních rozvojových agentur (Světová banka – WB, Mezinárodní měnový fond – IMF, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – OECD, Evropská banka pro obnovu a rozvoj – EBRD aj.).

XXXIII

V.IV Členění rozvojové pomoci podle závazných podmínek Rozvinuté tržní ekonomiky někdy poskytnutí rozvojové pomoci podmiňují tím, že její příjemce musí získané finanční prostředky utratit za nákup zboží nebo služeb z dárcovské země. Taková zahraniční pomoc se nazývá:

Vázaná ODA (Tied ODA): Rozvinuté tržní ekonomiky (zvláště USA a Španělsko) sahají k vázané rozvojové pomoci z několika důvodů. Makroekonomický důvod spočívá v tom, že rozvojová pomoc představuje kapitálový odliv z dárcovské ekonomiky, a tedy zhoršuje její zahraničně-obchodní bilanci. Rozvinuté ekonomiky se snaží tento nedostatek řešit tím, že nutí rozvojové země k nákupu svého zboží. Mikroekonomické výhody plynoucí z vázání rozvojové pomoci na dovoz zboží nebo služeb z rozvinuté tržní ekonomiky vycházejí z faktu, že tímto způsobem stát de facto nepřímo dotuje domácí výrobu. Důsledkem vázané pomoci je, že zviditelňuje poskytnutou pomoc i jednotlivé výrobce z rozvinuté ekonomiky. [32]

Nevázaná, neboli volná ODA (Untied ODA) představuje teoreticky efektivnější formu rozvojové pomoci. Podle odhadů Výboru pro rozvojovou pomoc (DAC) při OECD vede vázaná ODA ke zvýšení ceny některých produktů o 15 % - 30 % a zvyšuje také administrativní náročnost rozvojové pomoci. Dárci vázané ODA obvykle upřednostňují takové rozvojové projekty, které počítají s intenzivními kapitálovými dovozy nebo

XXXII

Počátkem 60. let se objevila skupina zemí (Kanada, Nizozemí, Skandinávie), jejichž bilaterální pomoc je primárně zaměřena na lidskou solidaritu a hospodářský a sociální rozvoj (tzv. "real aid") a nesleduje strategické politické nebo vojenské zájmy dárcovské země. [3]

XXXIII

Někteří autoři zmiňují také tzv. multi-bilaterální pomoc, kdy státy při poskytování příspěvků na multilaterálním institucím využívají svého postavení a snaží se rozvojové programy financované z těchto příspěvků teritoriálně nebo obsahově zacílit. [136]

XXIV

s technologiemi, jimiž disponuje dárcovská země, místo aby se zaměřovaly na projekty bojující s chudobou a hladem. [159] [312] [325]

Částečně vázaná ODA tvoří mezistupeň mezi vázanou a volnou pomocí, protože zahrnuje takové finanční toky, které jsou de iure nebo de facto vázány na nákup zboží a služeb z určité skupiny zemí. Tato skupina musí zahrnovat v podstatě všechny země přijímající rozvojovou pomoc a může, ale nemusí zahrnovat také zemi dárce pomoci. [225] [222]

XXV

[221]

Příloha VI Analýza efektivnosti struktury ODA Předchozí analýzy naznačily poměrně kritický význam struktury rozvojové pomoci na její účinnost v recipientské ekonomice. Jak upozorňují Phillip Harms a Matthias Lutz (viz [140]) vzhledem k tomu, jak různorodé položky se skrývají pod agregátním pojmem oficiální rozvojová pomoc, je s podivem, že se analytikům daří prokázat vůbec nějaké statisticky významné závislosti. Právě následující odstavce se pokusí demaskovat vliv alespoň některých klíčových složek ODA a na jejich základě sestavit optimální strukturu oficiální rozvojové pomoci, o níž bude možno předpokládat, že má nejvyšší potenciál podpořit hospodářský růst v subsaharské Africe.

VI.I Metodika analýzy Data pro tuto analýzu pocházejí jednak ze zdrojů OECD ([222]), jednak ze statistických databází Světové banky ([325], [326] a [8]). Opět s důrazem na maximální kontinuitu statistických šetření bylo vybráno 27 zemí subsaharské Afriky, které již byly podrobeny analýzám v rámci subkapitol 4.4.1.2 a 4.4.1.3. Namísto tradiční dekompozice časových řad a jejich očištění od trendu a sezónnosti, bylo při této analýze přistoupeno k přepočítání reálného GDP (ve stálých cenách roku 2003) nejprve na 1 obyvatele a následně byly určeny meziroční indexy růstu. Tím byly časové řady GDP zbaveny jak trendu, tak závislosti na rozloze země, resp. její populaci, a staly se pouze relativními reprezentanty výkonnosti té které ekonomiky. Podobným způsobem proběhlo zpracování časových řad oficiální rozvojové pomoci. Kromě celkového objemu ODA byly dále analyzovány její složky:

Multilaterální a bilaterální ODA Granty a půjčky Technická pomoc Nejprve byly určeny hodnoty reálné ODA (a jejích složek) ve stálých cenách roku 2003 na jednoho obyvatele, nicméně zejména pro účely analýzy zaměřené na hledání optimální struktury ODA z hlediska podpory hospodářského růstu jsou klíčovými především podíly jednotlivých složek na celkovém objemu oficiální rozvojové pomoci. Pro možnost pozdějšího srovnání zachycuje tabulka průměrné podíly vybraných pěti složek ODA v zemích subsaharské Afriky za posledních 32 let.

XXVI

Tab. III

Průměrné podíly složek ODA na celkovém objemu ODA (v období 1971 - 2003)

Multilaterální ODA 34,57 %

Bilaterální ODA 65,43 %

Granty

Půjčky

76,07 %

23,93 %

Technická pomoc 30,09 %

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] V první části analýzy byla nejprve provedena orientační korelační analýza mezi indexy růstu reálného GDP p. c. a objemy reálné ODA na obyvatele a jednotlivých jejích složek. Opět byl zohledněn fakt, že efekty rozvojové pomoci se mohou projevit i s několikaletým zpožděným. V druhé části bylo přistoupeno k hledání takové struktury oficiální rozvojové pomoci (v relacích pěti složek, kterým se tato analýza věnuje), která s ohledem na předchozí více než třicetileté zkušenosti 27 subsaharských zemí povede k nejintenzivnější stimulaci růstu GDP p. c. Za tím účelem byla data uspořádána do jedenáctičlenných „buněk“ tak, že prvním členem buňky bylo tempo růstu GDP p. c., druhým členem podíl právě zkoumané složky ODA na celkové ODA a třetím až jedenáctým členem byly hodnoty zkoumané složky reálné ODA na obyvatele posunované v původní časové řadě jednotlivých zemí vpřed o 0 až 8 let. Každá buňka tedy vyjadřuje vztah mezi tempem růstu GDP p. c. a objemem určité složky ODA na obyvatele za předchozích osm let a za předpokladu, že podíl této složky na celkové ODA je pevně daný „letošním rokem“. Všechny buňky pro právě zkoumanou složku ODA byly následně seřazeny podle podílu této složky na celkovém objemu reálné ODA a rozděleny do několika intervalů. Škálování bylo provedeno tak, aby počet statistických jednotek v žádném intervalu nebyl nižší než 40 a zároveň aby hranice intervalu byly zakončeny číslicí 0, nebo 5. Vzhledem k poměrně velkému souboru dat (řádově 900 jednotek pro každý ze sedmi statistických znaků) mohou vycházet i poměrně slabé korelace signifikantní na 5 % hladině významnosti.

VI.II Výsledky analýzy korelací objemů složek ODA a temp růstu GDP p. c. Výstupem první části analýzy je následující tabulka, z níž je na první pohled patrné, že jedině rozvojové půjčky nevykázaly ani s osmiletým zpožděním statisticky významný vliv na GDP p. c. Z ostatních složek vykázaly nejsilnější korelaci s růstem GDP p. c. granty, dále technická pomoc (poměrně překvapivě je korelační koeficient nejvyšší hned v roce poskytnutí pomoci) a multilaterální pomoc.

XXVII

Tab. IV

Korelační koeficienty růstu GDP p. c. na objemu ODA na obyvatele

Zpoždění růstu GDP p. c. za ODA

Růst GDP p. c.

žádné 1 rok 2 roky 3 roky 4 roky 5 let 6 let 7 let 8 let

Maxima

Multilat. ODA

Bilat. ODA

Granty

Půjčky

Tech. pomoc

Celková ODA

0,0900 0,0067 0,1440 0,0000 0,1327 0,0001 0,1674 0,0000 0,1126 0,0014 0,0491 0,1734 0,0693 0,0586 0,0845 0,0236 0,1063 0,0051

0,1485 0,0000 0,1538 0,0000 0,0934 0,0063 0,0665 0,0561 0,0704 0,0468 0,0908 0,0116 0,0977 0,0075 0,0899 0,0159 0,1040 0,0062

0,1565 0,0000 0,1860 0,0000 0,1502 0,0000 0,1465 0,0000 0,1387 0,0001 0,0860 0,0168 0,0964 0,0084 0,1169 0,0017 0,1260 0,0009

0,0579 0,0813 0,0610 0,0706 0,0089 0,7962 -0,0028 0,9354 -0,0301 0,3960 0,0477 0,1861 0,0586 0,1102 0,0198 0,5973 0,0470 0,2183

0,1675 0,0000 0,1453 0,0000 0,1378 0,0001 0,1361 0,0001 0,1226 0,0005 0,0904 0,0120 0,0760 0,0381 0,0999 0,0074 0,1425 0,0002

0,1311 0,0005 0,1399 0,0002 0,1098 0,0036 0,0969 0,0102 0,1109 0,0032 0,1192 0,0015 0,1337 0,0004 0,1209 0,0013 0,1052 0,0053

0,1674

0,1538

0,1860

0,0610

0,1675

0,1399

3 roky

1 rok

1 rok

1 rok

žádné

1 rok

Pozn.: Hodnota v horní části buňky představuje velikost koeficientu korelace rxy, spodní hodnota je kritická mez významnosti. Tučně jsou odlišeny signifikantní hodnoty koeficientu na hladině významnosti 5 %. Žlutě pak maximální hodnoty koeficientu a zpoždění, s jakým je jich dosaženo.

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Vyšší korelace růstu GDP p. c. s multilaterální než s bilaterální pomocí snad hovoří ve prospěch aktuálních

snah

Světové

banky

o

vyšší

centralizaci

oficiální

rozvojové

pomoci

a

upřednostňování její multilaterální podoby, která by měla být – zejména z důvodu nižšího formálního a byrokratického zatížení recipientské ekonomiky – efektivnější než bilaterální pomoc poskytovaná různými dárci za různých podmínek. Na druhou stranu ovšem korelační koeficienty bilaterální ODA vykazují stabilnější vývoj. [2] Celkově lze korelační koeficienty hodnotit jako nízké, svědčící o malé pozitivní závislosti růstu GDP p. c. na oficiální rozvojové pomoci. Nejvyšší signifikantní korelační koeficienty všech složek ODA jsou vyšší, než koeficient korelace celkové oficiální rozvojové pomoci, což pravděpodobně ukazuje na možnost dosáhnout vyšších účinků pomoci optimalizací její struktury.

VI.III Výsledky analýzy korelací struktury složek ODA a temp růstu GDP p. c. Analýza vlivu skladby oficiální rozvojové pomoci na růst hrubého domácího produktu na obyvatele odhalila poměrně značné rozdíly v účincích různých struktur pomoci na růst GDP p. c. Nejlépe ilustrují výstupy této analýzy grafy na následující straně (viz Graf I a Graf II), z nichž

XXVIII

je dobře patrné, že nejvyššího tempa růstu GDP p. c. dosahuje multilaterální pomoc v případě, že její podíl na celkovém objemu ODA je 15 % - 20 %, zatímco bilaterální pomoc při podílu 80 % - 85 %. Oba grafy také věrně zachycují substituční vztah mezi podílem bilaterální a multilaterální složky na celkové ODA a odhalují překvapivou negativní korelaci růstu GDP p. c. a obou složek oficiální rozvojové pomoci, jsou-li ve vzájemném poměru přibližně 1 : 2 (tzn. 30 % - 35 % multilaterální a 65 % - 70 % bilaterální ODA), což je „mimochodem“ průměrný poměr těchto složek za poslední tři desetiletí (viz Tab. III). Na 5 % hladině významnosti nicméně není tato negativní korelace signifikantní. Graf I

Závislost růstu GDP p. c. na multilaterální složce ODA (s ohledem na podíl multilaterální ODA na celkovém objemu ODA)

Pozn.: Osa x zachycuje podíl multilaterální ODA na celkovém objemu ODA rozdělený do intervalů. Na ose y je měřena hodnota nejvyššího zjištěného korelačního koeficientu závislosti růstu GDP p. c. na multilaterální ODA. Signifikantní hodnoty korelačních koeficientů jsou vyznačeny tmavým odstínem.

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Graf II

Závislost růstu GDP p. c. na bilaterální složce ODA (s ohledem na podíl bilaterální ODA na celkovém objemu ODA)

Pozn.: Osa x zachycuje podíl bilaterální ODA na celkovém objemu ODA rozdělený do intervalů. Na ose y je měřena hodnota nejvyššího zjištěného korelačního koeficientu závislosti růstu GDP p. c. na bilaterální ODA. Signifikantní hodnoty korelačních koeficientů jsou vyznačeny tmavým odstínem.

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Na tomto místě snad stojí za to provést stručné zhodnocení slabých a silných stránek bilaterální a multilaterální pomoci. Bilaterální rozvojové projekty obvykle vykazují vyšší efektivnost

XXIX

v případě, kdy recipientská ekonomika využívá pomoci pouze od malého počtu donátorů (jako např. pomoc Francie jejím bývalým koloniím v západní Africe). Bilaterální spolupráce umožňuje navázat těsnější vztahy s rozvojovou ekonomikou a operativněji a efektivněji řešit její problémy, zvláště v oblasti technické pomoci a budování institucionálního zázemí (nemluvě o snadnějším překonávání jazykových bariér). Na druhou stranu jsou s bilaterální pomocí spojená rizika vyplývající z prosazování jiných než rozvojových cílů pomoci, které často do značné míry devalvují účinnost rozvojových projektů (zvláště v případě, kdy se jedná o takové vedlejší cíle, které například směřují ke zvyšování exportu donátorské ekonomiky nebo k řešení jejích problémů s výrobními přebytky). [178] Multilaterální rozvojová pomoc má na první pohled výhodu v menší politické motivovanosti (multilaterální spolupráce ani nezná pojem vázaná pomoc) a teoreticky má snad i lepší šance zajistit trvalý tok rozvojových financí, a pomoci tak rozvojovým zemím překonat období ekonomické a sociální nestability. Je však smutnou pravdou, že mezinárodní rozvojové agentury (především WB a IMF) svého poměrně silného postavení v minulých dekádách příliš využít nedokázaly, navíc jejich odtažitý přístup k problémům rozvojových zemí jim zcela zřejmě brání v jejich efektivním řešení. Většina prostředků multilaterální pomoci směřuje na rozpočtovou podporu nebo podporu zahraničního obchodu, posiluje pozici domácí vlády a její šance zneužít svého postavení, zkreslovat statistiky a zatajovat některé informace za účelem získání

dalších

rozvojových

financí

(principielně

se

jedná

o

klasickou

ukázku

mikroekonomického problému asymetrické informace). Multilaterální rozvojové agentury také jen zřídkakdy disponují dostatečnou erudicí a zkušenostmi potřebnými při budování a posilování role nezávislých institucí v soudnictví, bankovním sektoru apod. [178] [208] Výsledky analýzy ostatně potvrzují názor Jeffreyho D. Sachse ([261]), že WB a IMF díky své úzké orientaci na makroekonomickou stabilitu rozvojových zemí neřeší klíčové problémy těchto ekonomik. S ohledem na tyto skutečnosti již výsledky analýzy uvedené výše snad ani nepřekvapují. V subsaharské Africe jsou ekonomické problémy prakticky bez výjimky důsledkem jiných, komplexnějších potíží, XXXIV a ty WB ani IMF řešit příliš neumí. [261] Tuto hypotézu lze dále podpořit i výsledkem analýzy účinnosti rozvojové pomoci v závislosti na podílu složky rozvojových půjček a složky grantů na celkové ODA. Rozvojové půjčky tvořily asi 45 % multilaterální rozvojové pomoci subsaharské Africe (v letech 1971 - 2003), ale jen něco málo přes 11 % bilaterální ODA. Graf III ukazuje, že pokud se podíl půjček na celkové oficiální rozvojové pomoci pohybuje mezi -10 % a nulou, pak vykazuje nejintenzivnější korelaci s růstem GDP p. c. Korelační koeficient rxy = -0,4490 reprezentuje číselné vyjádření skutečnosti, že rozvojové půjčky mají na GDP p. c. dlužníků největší vliv až v okamžiku, kdy jsou spláceny. [222]

XXXIV


XXX

Graf III

Závislost růstu GDP p. c. na rozvojových půjčkách

(s ohledem na podíl rozvojových půjček na celkovém objemu ODA)

Pozn.: Osa x zachycuje podíl rozvojových půjček na celkovém objemu ODA rozdělený do intervalů. Na ose y je měřena hodnota nejvyššího zjištěného korelačního koeficientu závislosti růstu GDP p. c. na objemu rozvojových půjček. Signifikantní hodnoty korelačních koeficientů jsou vyznačeny tmavým odstínem.

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Podobně jako při zkoumání poměrů bilaterální a multilaterální oficiální rozvojové pomoci, také pro podíly rozvojových půjček a rozvojových grantů na celkovém objemu ODA platí inverzní vztah, který – coby potvrzení logické stavby a vypovídací schopnosti provedených analýz – ilustrují oba grafy (Graf III a Graf IV). Graf IV

Závislost růstu GDP p. c. na rozvojových grantech

(s ohledem na podíl rozvojových grantů na celkovém objemu ODA)

Pozn.: Osa x zachycuje podíl rozvojových grantů na celkovém objemu ODA rozdělený do intervalů. Na ose y je měřena hodnota nejvyššího zjištěného korelačního koeficientu závislosti růstu GDP p. c. na objemu rozvojových grantů. Signifikantní hodnoty korelačních koeficientů jsou vyznačeny tmavým odstínem.

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Nejsilnějšímu vlivu rozvojových půjček na růst GDP p. c. při jejich podílu na celkové ODA v intervalu 〈-10 %; 0 %) odpovídá nejvyšší hodnota korelačního koeficientu rozvojových grantů (rxy = 0,5165) při jejich zastoupení v celkové oficiální rozvojové pomoci poměrem 100 % až 110 % (vzhledem k tomu, že splátky půjček celkový objem ODA snižují, může být podíl grantů na celkové ODA i více než 100 %).

XXXI

Provedená analýza vyvrací mýtus liberálního přístupu k rozvojové pomoci, který se prosadil v 70. letech 20. století XXXV a spočíval v upřednostňování koncesivních půjček před granty, a dává za pravdu kritikům rozvojových půjček (viz např. Václav Klaus [175]). Srovnání průměrného podílu grantů na celkové oficiální rozvojové pomoci za posledních 30 let (viz Tab. III) s optimálním podílem určeným korelační analýzou opět poukazuje na slabou efektivnost současné struktury pomoci. Zvýšením podílu grantů nad 85 % by současný systém oficiální rozvojové pomoci dosáhl pozitivních efektů ve 40 % - 50 % případů, namísto současných statisticky insignifikantních 15 %. Graf V

Závislost růstu GDP p. c. na technické spolupráci

(s ohledem na podíl technické spolupráce a pomoci na celkovém objemu ODA)

Pozn.: Osa x zachycuje podíl technické pomoci a spolupráce na celkovém objemu ODA rozdělený do intervalů. Na ose y je měřena hodnota nejvyššího zjištěného korelačního koeficientu závislosti růstu GDP p. c. na objemu technické pomoci. Signifikantní hodnoty korelačních koeficientů jsou vyznačeny tmavým odstínem.

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Poslední složkou ODA, na kterou byla zaměřena pozornost, je technická spolupráce. Technická spolupráce je poskytována především v rámci bilaterální oficiální rozvojové pomoci obvykle formou grantů (což dokazují také vysoké statisticky významné korelační koeficienty mezi objemy bilaterální pomoci a technickou spoluprací – rxy = 0,7667 i mezi rozvojovými granty a technickou spoluprací – rxy = 0,7849). Optimální podíl technické spolupráce na celkovém objemu ODA, který by měl potenciál vyvolat největší odezvu v růstové dynamice GDP p. c., byl korelační analýzou odhadnut v intervalu 45 % - 50 % (viz Graf V).

XXXV


XXXII

Příloha VII Vztahy EU se zeměmi ACP

VII.I Historické pozadí spolupráce se zeměmi ACP Stopy spolupráce mezi rozvojovými zeměmi Afriky, Karibiku a Tichého oceánu (ACP) XXXVI a zeměmi současné Evropské unie lze sledovat až do 50. let 20. století, přesněji do roku 1957, kdy byla podepsána zakládající smlouva Evropského hospodářského společenství (EEC), tzv. římská smlouva. Již v této smlouvě byla spolupráce mezi členskými státy a rozvojovými zeměmi zařazena mezi komunitární politiky. První samostatné formální ujednání o vztazích zemí evropského integračního uskupení s rozvojovými zeměmi však představuje smlouva z Yaoundé v

Kamerunu

Madagaskarem

uzavřená XXXVII

v roce

1963

mezi

EEC

a

Sdruženými

africkými

státy

a

(EAMA). Tato smlouva zajišťovala 18 frankofonním zemím v Africe

preferenční obchodní výhody a rozvojovou pomoc. Obsahově podobnou smlouvu podepsaly s EEC také Keňa, Tanzanie a Uganda v tanzanské Arushe roce 1968. EEC ji však neratifikovalo. V roce 1969 byla I. smlouva z Yaoundé doplněna II. smlouvou téhož zeměpisného označení a došlo také k podpisu a ratifikaci II. arushské konvence, která umožňovala přistoupení anglofonních afrických ekonomik Keni, Tanzanie a Ugandy. S ohledem na probíhající proces politické dekolonizace byly do těchto zemí směřovány značné prostředky na rozvoj z Evropského rozvojového fondu (EDF) a Evropské investiční banky (EIB). Cíle obou yaoundéských a arushských konvencí spočívaly především v rozvoji hospodářských a politických vazeb mezi rozvojovými zeměmi a EEC, které měly zajistit rozvojovým zemím (na rozdíl od nedávné koloniální éry) rovnocenné postavení ve světové ekonomice. Měl být liberalizován vzájemný obchod a uvolněn pohyb osob i kapitálu. Skutečné výsledky realizace těchto smluv však zůstaly daleko za očekáváními. [132] [55] [7] [165] Velká Británie se stala členem EEC v roce 1973 a tím se na pořad jednání EEC dostal také balík 20 bilaterálních preferenčních obchodních dohod Spojeného království s jeho někdejšími koloniemi v Tichomoří, Karibiku a Africe. Platnost II. smlouvy z Yaoundé skončila v lednu 1975. V únoru téhož roku došlo k podpisu I. smlouvy z Lomé v Togu. Od roku 1975 byly uzavřeny čtyři loméské konvence, jejichž náplň shrnuje Tab. V. Obecně loméské konvence zajistily rozvojovým zemím ACP: [108] [132]

Bezcelní přístup na trhy zemí evropského integračního seskupení. Ty produkty, které byly považovány za kriticky důležité pro některou ze zemí ACP, měly od evropských zemí garantovaný objem, který byl každoročně odebrán zpravidla za cenu vyšší, než byla XXXVI

Viz Obr. 6 na straně 160.

XXXVII

EAMA = Benin, Burkina Faso, Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Gabon, Kamerun, Kongo, Mali, Mauritánie, Niger, Pobřeží slonoviny, Rwanda, Senegal, Somálsko,Středoafrická republika a Togo.

XXXIII

aktuální světová cena komodity. Ostatní produkce zemí ACP mohla být dovážena do EEC bez jakýchkoli omezení (cel nebo kvót), podmínkou však bylo, že min. 85 % hodnoty produktů musí pocházet z vyvážející země.

Schémata cenové stabilizace. Evropské ekonomiky založily při iniciativách STABEX a SYSMIN (pro podrobnosti viz Tab. V) stejnojmenné fondy určené ke kompenzacím ušlých výnosů při nestabilitě na světových trzích.

Přímou rozvojovou pomoc. Jestliže výsledky dvou yaoundéských a dvou arushských konvencí zůstaly daleko za očekáváními, pak nelze první tři konvence z Lomé hodnotit o nic pozitivněji. Během platnosti těchto smluv se situace rozvojových zemí, jež ji podepsaly, nijak výrazně nezlepšila a mechanizmům loméských dohod nelze přiznat ani to, že by byly schopné ochránit citlivé rozvojové ekonomiky před značnými výkyvy světových trhů. Čtvrtá konvence z Lomé představovala po všech stránkách propracovanější a komplexnější dohodu o mezinárodní spolupráci. Počet zemí ACP, které se rozhodly ke smlouvě přistoupit, překročil během 90. let sedmdesátku. Doba platnosti smlouvy byla prodloužena – zejména s ohledem na náročnost jednotlivých investičních projektů a zdlouhavost jejich schvalování – na deset let, které byly rozděleny finančním rámcem konvence na dvě pětiletá období. Prostředky na druhé rozpočtové období byly stanoveny jen rámcově a jejich konečná výše se měla odvíjet od úspěšnosti jednotlivých zemí při realizaci schválených projektů z první etapy Lomé IV. Na první finanční období tak bylo vyčleněno 12 mld. ECU, na druhé pak v polovině 90. let dalších 15 mld. ECU. [7] [250] Z hlediska hospodářsko-politického instrumentaria, které využívaly předchozí loméské dohody, přistupuje Lomé IV. k výraznější decentralizaci pomoci a k podpoře zcela konkrétních projektů až na úrovni jednotlivců nebo malých a středních podniků. Významná obsahová změna oproti předchozím loméským konvencím se týká především ochrany životního prostředí a hledání takových forem hospodářského rozvoje, které by byly v souladu s paradigmaty udržitelného rozvoje. Od Lomé IV. je ekologické problematice udělena maximální priorita. Další změny se týkaly fungování ochranných mechanismů STABEX a SYSMIN, upřednostnění rozvoje zpracovatelského průmyslu přes podporou zemědělství, zrovnoprávnění, resp. posílení žen ve společnosti aj. [7] [250]

XXXIV

Tab. V

Přehled smluv mezi EEC/EU a zeměmi ACP

1963

Yaoundé I: Smlouva mezi EEC a 18 bývalými frankofonními africkými koloniemi zajišťující rozvojovým zemím zahraničněobchodní výhody a rozvojovou pomoc, především finančního charakteru.

1969

Yaoundé II: Obnovení I. smlouvy z Yaoundé zahrnující navíc i Keňu, Tanzanii a Ugandu. Došlo k zavedení recipročních preferenčních obchodních dohod pro rozvojové země a ke zpřístupnění zdrojů surovin v rozvojových zemích pro země EEC.

1975

Lomé I: Konvence o nerecipročních preferenčních obchodních dohodách na většinu produktů zemí ACP. Jednotlivým zemím ACP je zaručena nezávislost v oblasti hospodářské politiky, je vytvořen systém spolupráce na zajištění bezpečnosti ve vzájemných vztazích EEC a ACP, je garantováno nezaujaté a nestranné jednání, respektování suverenity jednotlivých zemí při dosahování společných cílů a s ohledem na interdependenci jednotlivých ekonomik a je zaručena přímá rozvojová pomoc v objemu 3,46 mld. ECU. První loméská smlouva zavádí STABEX – systém stabilizace výnosů z exportu zemědělské produkce, který odstraňoval nebo výrazně snižoval dovozní cla EEC na většinu produktů zemí ACP a kompenzoval ztráty na výnosech rozvojových zemí způsobené fluktuacemi exportních trhů (zejm. pro kakao, kávu, čaj a arašídy). Protože však byla zrušená cla nezřídka nahrazována necelními překážkami dovozu, byl pro vybrané produkty zajištěn zvláštní režim přístupu na trhy EEC. Jednalo se zejména o cukr, rum, hovězí a telecí maso a o banány (např. v případě cukru měli producenti z rozvojových zemí stanovenou roční kvótu, kterou od nich ekonomiky EEC odkoupily za garantovanou cenu – obvykle vyšší než na otevřeném světovém trhu cukru). Navíc země, které byly výrazně závislé na jediné vývozní komoditě, mohly v případě poklesu její ceny o více než 5 % ve srovnání s předchozím rokem čerpat náhradu z fondů systému STABEX.

1979

Lomé II: Zdůrazňuje význam spolupráce mezi EEC a zeměmi ACP v oblasti obchodu, zemědělství, průmyslu, komunikací a dopravy a dále prohlubuje vzájemné vztahy obou bloků. Země ACP jsou schopné vyvážet 99,5 % své produkce do EEC bez dovozních cel. Rozvojová pomoc EEC zemím ACP přes fondy systému STABEX dosáhla zhruba 647 milionů ECU. Zavádí se SYSMIN – systém pro rozvojovou pomoc a stabilizaci důlního průmyslu v zemích ACP zaměřený na odpoutání rozvojových ekonomik od jejich závislosti na těžebním průmyslu. Rozvojové země mohly čerpat vyrovnávací kompenzace v případě, kdy cena komodity, jejíž podíl na celkovém exportu země přesáhl 15 %, klesla oproti předchozímu roku o více než 10 % Objem rozvojové pomoci SYSMINu dosáhl cca 282 milionů ECU. Celkový objem prostředků vyčleněných na pomoc a podporu ekonomik ACP dosáhl 5,5 mld. ECU.

1984

Lomé III: Pozornost se přenáší od průmyslového rozvoje k zajištění dostatečného množství potravin a soběstačnosti rozvojových ekonomik, rozvoji hospodářství a zvýšení kulturní a sociální úrovně zemí ACP. K ekonomickým tématům se přidávají témata sociální, principy suverenity, rovnosti a individuálních práv jednotlivce. Objem rozvojové pomoci EEC byl zvýšen na 8,5 mld. ECU s ohledem na ropné šoky, potravinovou krizi a zvýšení počtu přidružených zemí, na něž se třetí loméská konvence vztahovala.

1990

Lomé IV: V reakci na dluhové krize rozvojových zemí a hrozící hladomor se zaměřuje na strukturální změny v hospodářství a na všeobecná témata jako rozvoj a podpora demokracie a „správné vlády“, dodržování lidských práv, posilování role žen ve společnosti, ochrana životního prostředí, rozvoj a intenzifikace regionální spolupráce, zvětšování role soukromého sektoru v ekonomikách apod. Cílem IV. loméské konvence byla především podpora konkurenceschopnosti zemí ACP, k tomu jim Evropská společenství (EC) nabídla největší preferenční zvýhodnění v oblasti zahraničního obchodu, podporu při vzájemné diverzifikaci jednotlivých rozvojových ekonomik bloku ACP zemí a rozvoji zejména v oblasti zemědělství, potravinářství, rozvoj venkova, ekologie, rybolovu, energetiky, těžebního průmyslu, rozvoj soukromého sektoru a služeb, kulturní a sociální programy regionální spolupráce.

1995

Lomé IV rev.: Loméská konvence z roku 1990 byla – zejm. kvůli překotným mezinárodně-politickým změnám – u příležitosti schvalování nového finančního rámce v roce 1995 revidována a doplněna o některá ustanovení. V druhé polovině 90. let byla nově vyzdvižena role lidských práv, demokracie a regionální spolupráce při rozvoji ekonomik ACP zemí. Konvence posiluje roli decentralizované spolupráce, partnerství, liberalizace mezinárodního obchodu a globalizace a nově zavádí politický dialog mezi oběma stranami v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti..

2000

Cotonou: Smlouvu z Cotonou charakterizuje nový přístup nazývaný participativní rozvoj. Dochází k odstranění většiny cel na dovoz produktů ze zemí ACP, přičemž problematiku klíčových komodit (cukr, hovězí a telecí) mají řešit navrhované regionální dohody o hospodářské spolupráci (REPA). Výjimkou je nový celní režim pro banány.

2001

EBA (Everything but Arms): Iniciativa zaměřená na nejzaostalejší rozvojové země LDC bez ohledu na to, zda patří do regionů ACP, nebo ne. Tyto země mohou využívat nejvýhodnějšího přístupu na trhy EU vyplývající ze speciální doložky k GPS, kdy v podstatě veškerá produkce těchto zemí (s výjimkou banánů, hovězího, telecího a cukru) může být do EU dovážena bez importních cel. Ze zahraničního obchodu jsou zcela vyloučeny zbraně a vojenská technika. Rozdělení rozvojových zemí světa mezi ACP a LDC zachycuje Obr. 6.

Zdroj: [vlastní] [7]

XXXV

Přes řadu pozitivních změn a přes vývoj, kterým za 25 let loméské konvence prošly, byl jejich efekt na rozvojové ekonomiky ACP mizivý. Situace rozvojových zemí sdružených pod zkratku ACP se až na výjimky zhoršovala, zejména v důsledku klesajících cen zemědělských komodit. Stabilizační mechanismy nestačily tento vývoj kompenzovat a strukturální změny vyžadované mezinárodními institucemi k hospodářskému vzestupu v řadě rozvojových zemí rovněž nevedly. Dynamiku změn v době účinnosti konvencí z Lomé shrnuje Graf VI. Graf VI

ODA poskytnutá zemím ACP členskými státy EEC/EC/EU

Zdroj: [222] [vlastní výpočty] Během 25 let fungování loméského systému preferenčního přístupu zemí ACP na trhy EU klesl podíl zemí ACP na dovozech EU z 6,7 % (v roce 1976) na 3,11 % (v roce 2002). Podíl dovozu ze států ACP na dovozech ze všech rozvojových zemí klesl za stejný časový úsek ze 14,8 % na 3,11 %. Podíl ekonomik ACP, které nejsou exportéry ropy, na dovozech EU klesl ze 6,1 % na 2,9 %. Srovnání s rozvojovými zeměmi, jež nepožívaly výhod preferenčního přístupu na jednotný evropský trh, tedy dopadá žalostně. [250] [197] Koncem 90. letech upozornily na nekompatibilitu loméských konvencí s mezinárodními dohodami WTO XXXVIII spory amerických vývozců banánů řešené právě na půdě WTO. Tyto okolnosti přiměly v roce 1998 Evropskou komisi k zahájení vyjednávání o nové formě mezinárodní spolupráce zemí ACP s EU. Výsledkem je dohoda podepsaná 15 zeměmi EU a 78 státy ACP v beninské metropoli Cotonou. [250] [197] [7]

XXXVIII

Dohody z Lomé porušovaly především princip „nejvyšší výhody“ (Most Favoured Nation) a princip reciprocity. Princip „nejvyšší výhody“ zavazuje členské země WTO, aby jakékoli preferenční nebo prioritní obchodní dohody s jinými členy WTO automaticky rozšířily na všechny členy WTO. (Jinými slovy EU nemůže zvýhodnit země ACP bezcelním přístupem na své trhy, aniž by tuto výhodu nabídla všem členským státům WTO). Princip reciprocity znamená, že jakékoli zvýhodnění v rámci mezinárodního obchodu musí být oboustranné (jinými slovy EU nemůže zvýhodnit země ACP bezcelním přístupem na své trhy, aniž by po nich vyžadovala bezcelní přístup na jejich trhy). [250]

XXXVI

VII.II Dohoda z Cotonou Dohoda z Cotonou byla podepsána 23. června 2000. Délka její působnosti byla stanovena na dvacet let s cyklickými pětiletými revizemi, které jsou základem pro finanční protokoly dohody. [59] [300]

Hned první článek dohody z Cotonou definuje cíl smlouvy, kterým je redukce nebo dokonce úplné vymýcení chudoby v souladu s konceptem dlouhodobě udržitelného rozvoje a postupné začleňování ekonomik bloku ACP do světového hospodářství. Dohoda je postavena na principech dodržování lidských práv, demokracie a zákona a zdůrazňuje paradigma „správné vlády“. XXXIX [59] [300] V dalších odstavcích se smlouva soustředí na budování zdravého investičního prostředí s minimálním rizikem pro investory a s pevnou právní ochranou soukromého vlastnictví. Podle signatářů se rozvojové aktivity v ekonomické oblasti působnosti cotonouské dohody mají soustředit na hospodářskou spolupráci, podporu regionálního rozvoje, rozvoje dopravy a venkova (vč. potravinové soběstačnosti rozvojových zemí). [59] [300] Dohoda z Cotonou stojí na pěti nosných pilířích: 1) Politický dialog: Cotonouská dohoda předpokládá úzkou politickou spolupráci mezi ACP a EU, na jejímž základě by se předcházelo politickým krizím, byly by prosazovány rozvojové strategie, mírotvorné a demokratické principy, paradigma správné vlády, protikorupční opatření apod. Cotonouská dohoda v této oblasti navazuje na čtvrtou loméskou konvenci a rozšiřuje tezi o politickém partnerství a dialogu obou smluvních stran na otázky zachování míru, bezpečnosti, politické stability, otázky rozvojových strategií, sektorových politik, rovnoprávnosti mužů a žen, boje proti diskriminaci v jakékoli podobě, na otázky migrace obyvatel, na problematiku ochrany národního kulturního dědictví, ale také na otázky týkající se obchodu se zbraněmi, výdajů na zbrojení, obchodu s drogami, organizovaného zločinu apod. Značná pozornost má být věnována prevenci a řešení ozbrojených konfliktů. 2) Participativní přístup: K diskuzím o hospodářských opatřeních a rozvojových programech budou přizváni také zástupci nevládních organizací, církví, vzdělávacích institucí a soukromého podnikatelského sektoru rozvojových zemí, nejen jejich vlády. Nevládní ekonomické subjekty rozvojových zemí tak budou moci přistupovat a získávat přímo

XXXIX

Podle článku 9 smlouvy z Cotonou lze pojem „správná vláda“ definovat jako transparentní a spolehlivé řízení a nakládání s lidskými, přírodními, hospodářskými a finančními zdroji za účelem dosažení vyrovnaného a udržitelného rozvoje. Rozhodovací mechanismy musí být jasné a průhledné, nakládání a rozdělování zdrojů se musí řídit platnými zákony a státní instituce musí být spolehlivé a transparentní. [59]

XXXVII

finanční i jinou podporu rozvojových podnikatelských i jiných projektů. Opatření hospodářské politiky mají být diskutována s klíčovými investory v zemi (tzv. participativní demokracie). Evropská unie počítá s vytvořením Podnikatelského fóra EU – ACP, platformy pro jednání o rozvojových strategiích a zprostředkovatele komunikace mezi podnikatelskými subjekty z EU a ze zemí ACP. 3) Redukce chudoby: Ke klíčovým nástrojům redukce chudoby se všemi jejími hospodářskými, sociálními, kulturními, institucionálními a environmentálními aspekty smlouva z Cotonou řadí:

hospodářský rozvoj skrze podporu soukromého podnikání a rozvoj zdravého investičního prostředí v ekonomice,

sociální a společenský rozvoj zaměřený především na podporu sociální politiky, vzdělanosti a kulturní úrovně a

regionální spolupráce a integrace. 4) Nové obchodní dohody: Jsou postaveny na teorii, že zahraniční obchod bez celních a jiných překážek přispěje společně s programy sociálního rozvoje k efektivnímu a udržitelnému ekonomickému růstu zemí ACP. Cílem nových obchodních dohod mezi blokem ACP a EU je sladit obchodní vztahy těchto dvou bloků s požadavky WTO, podpořit integraci zemí ACP do světové ekonomiky, podnítit investiční a obchodní dynamiku těchto zemí a tím zvýšit výkonnost a konkurenceschopnost jejich ekonomik. Na základě těchto dohod má dojít k liberalizaci trhů ACP, k prohloubení jejich integrovanosti do světové ekonomiky, ke zvýšení efektivnosti zahraničního obchodu zejména v oblasti služeb, přenosu know-how a zahraničních investic (dále viz dále část VII.III). 5) Finanční spolupráce: Evropská unie nově vyjádřila ve smlouvě z Cotonou požadavek, že její rozvojová pomoc zemím ACP musí být nejen dostatečná, ale především efektivní a flexibilní. Jednotlivcům bude přiznávána rozvojová pomoc podle efektivnosti, s jakou naložili s počátečními prostředky. Také rozvojová pomoc na makroekonomické úrovni bude podléhat periodickému hodnocení výkonnosti ekonomiky a efektivnosti vynakládání prostředků. Zohledňovány budou ovšem také další faktory jako je průběh institucionálních reforem v oblasti lidských práv, demokracie a legislativy, dodržování smluvních podmínek a formálních náležitostí rozvojových projektů, kvalita rozvojových programů (zvláště těch, zaměřených na boj s chudobou), environmentální a ekologické aspekty projektů, ale také schodek fiskální politiky, zahraničněobchodní bilance, míra zadluženosti apod. Finanční prostředky plynoucí z EDF jsou rozčleněny pouze do dvou schémat:

granty (určené především na makroekonomický rozvoj, sektorové programy, stabilizaci exportu, programy a projekty regionální diverzifikace, úlevy a pomoc se splácením státních úvěrů; prostředky na granty budou uvolňovány z EDF na základě strategie podpory země – CSS)

XXXVIII

rizikový kapitál a půjčky určené na rozvoj soukromého podnikatelského sektoru (EU vytváří v rámci EDF řadu investičních, poradních a rozvojových facilit jako INFAC, DIAGNOS, EBAS, PROINVEST XL apod.) Přidělení finančních prostředků vyčleněných z fondů EDF a EIB poprvé v historii vztahů Evropské unie a zemí ACP nebudou podmíněny státními garancemi. Smyslem této podpory je vytvoření příznivějšího investičního klimatu v rozvojových zemích a v neposlední řadě také posílení pozice místních finančních institucí. Na první rozpočtové období 2002 - 2007 vyčlenila EU prostředky v celkovém objemu 15,2 mld. €, z nichž 13,5 mld. € pochází z EDF a zbytek poskytne EIB. Navíc z předchozích let zůstalo v EDF nevyčerpáno řádově 9,9 mld. €, které jsou zemím ACP k rovněž dispozici v prvním rozpočtovém období cotonouské konvence. Na druhé rozpočtové období 2008 - 2013 je celkový rozpočet plánován v objemu 22,682 mld. € a odráží především tlaky mezinárodních institucí na zvyšování objemu ODA. [2] [300] [253] [95] [33] Cotonouská dohoda zavádí v oblasti rozvojové pomoci EU řadu nových prvků. Programy podporující strukturální změny v hospodářství rozvojových zemí (SAP) mají být prováděny v rámci institutu tzv. „národních indikativních programů“ (NIP) financovaných z EDF a sledovaných radou NIP. Každý rok bude prováděna kontrola efektivnosti vynaložených prostředků a každých 2,5 roku projdou všechny projekty výkonnostním testem. Vznikne tak systém řízení rozvojové pomoci na základě efektivnosti již vynaložených prostředků. Celkové srovnání nové cotonouské dohody se IV. konvencí z Lomé nabízí Tab. VI.

XL

INFAC je investiční facilit EIB, DIAGNOS je finanční instrument zaměřený na podporu soukromého sektoru zemí ACP a rozvoj partnerské spolupráce ekonomických subjektů zemí ACP a států EU, EBAS je souhrnný název pro podnikatelská asistenční schémata a PROINVEST je společný program Evropské komise a zemí ACP na podporu investic. [230]

XXXIX

Tab. VI

Srovnání dohody z Cotonou a IV. konvence z Lomé

Lomé IV rev.

Dohoda z Cotonou

Cíl

Strukturální změny ekonomiky, rozvoj a podpora demokracie a „správné vlády“, dodržování lidských práv, posilování role žen ve společnosti, ochrana životního prostředí, rozvoj a intenzifikace regionální spolupráce, zvětšování role soukromého sektoru.

Nahradit nereciproční preferenční obchodní dohody dohodami o volném obchodu, které budou v souladu s požadavky WTO, a to počínaje rokem 2008. Ostatní cíle viz Lomé IV rev.

Délka trvání

1990 - 2000 s rozdělením na dva pětileté revizní cykly

2000 - 2020 s rozdělením na pětileté revizní cykly, kterým odpovídají také finanční protokoly

Reciprocita

Země ACP mohou využívat neoboustranného (nerecipročního) odstranění dovozních cel, které jim umožňuje bezcelní přístup na trh EU, zatímco příliv evropského zboží si na své domácí trhy si mohou regulovat podle vlastních potřeb. Dopad nerecipročních dohod na vzájemný obchod ACPEU byl zklamáním: podíl zemí ACP na evropském trhu klesl z 6,7 % v roce 1976 na 3 % v roce 1998, přičemž 60 % celkových vývozů ze zemí ACP tvoří 10 produktů.

Po 31. prosinci 2007 již nebudou platit nereciproční preferenční obchodní dohody z Lomé. Ty budou nahrazeny oboustrannými dohodami o hospodářské spolupráci (EPA), jejichž sjednávání začalo v září 2002. Tyto dohody se nebudou týkat LDC (těm je určený program EBA), zatímco rozvojové ekonomiky bloku ACP, které nebudou ochotné uzavřít EPA mohou využít Všeobecný

„Nárok na pomoc“

Země mohly získávat zahraniční pomoc bez ohledu na to, jakým způsobem a s jakými efekty ji byly schopny využít.

Rozvojová pomoc EU bude směřována selektivně a cíleně na základě individuálních potřeb dané ekonomiky a na podkladě efektivnosti dříve vložených prostředků.

Základní principy

Respektování základních lidských práv a svobod, demokratických principů a platných zákonů.

K základním principům z Lomé přibylo paradigma „správné vlády“.

Finanční ujednání

Finanční fondy byly dostupné v podobě přinejmenším 10 různých finančních instrumentů, které lze rozdělit na programovou pomoc, neprogramovou pomoc a půjčky.

Existují jen dva finanční instrumenty: grantové prostředky a investiční prostředky udělované na základě tzv. Strategie podpory země (CSS). Všechny ostatní zdroje, včetně fondů STABEX a SYSMIN byly zrušeny.

Obchodní ujednání

Cenové stabilizace, podpora přímého rozvoje, nereciproční celní preferenční dohody, speciální protokol o vývozu banánů.

Spolupráce zaměřená na obchod se službami, konkurenceschopnost, ochranu intelektuálního vlastnictví, standardizace a certifikace, zdravotní a fyto-sanitární opatření, ekologie, ochrana spotřebitele, mezinárodní pracovně-právní předpisy.

Účastníci

Vlády

Kromě vlád by se novými aktéry rozvojové pomoci měli stát i veřejnost, NGO a soukromí podnikatelé.

XLI

preferenční systém (GSP), který je postaven na nereciproční redukci dovozních cel.

Zdroj: [7] [230] [vlastní]

VII.III Dohody o hospodářské spolupráci (EPA) Během 25 let fungování loméských konvencí se ukázalo, že otevření evropských trhů pro bezcelní dovozy z rozvojových zemí nemá očekávaný efekt. Jednak z této situace neprofitovaly evropské ekonomiky, ale především výrobní a technické vybavení a také marketingové znalosti nebyly a nejsou v zemích ACP na takové úrovni, aby mohly tyto ekonomiky těžit z volného přístupu na evropské trhy. Proto (a také na nátlak WTO, viz výše) přistoupila EU ke změnám, které by měly vést k liberalizaci zahraničního obchodu, k restrukturalizaci hospodářství

XLI

Systém preferenčního celního zvýhodnění dovozu z rozvojových zemí do EU, který u přibližně 3300 položek z celkového počtu 10300 komodit celního sazebníku EU zcela ruší dovozní clo, u cca 3700 pak celní sazbu pro rozvojové země snižuje. [128]

XL

rozvojových ekonomik a ke zvýšení jejich konkurenceschopnosti. K naplnění těchto vizí jsou určeny dohody o hospodářské spolupráci (EPA) uzavírané mezi jednotlivými ekonomikami ACP a EU v návaznosti na cotonouskou konvenci (viz subkapitolu VII.II). V platnost by měly vstoupit k 1. lednu 2008, kdy končí účinnost únikové doložky (derelikce), kterou rozvojové země získaly od WTO na ministerské konferenci v Dauhá v Kataru (listopad 2001 až 2003). [253] [87] [210] Kromě dohod EPA rozdělila Evropská unie země ACP do šesti regionů a s nimi plánuje uzavřít do počátku roku 2008 rámcové regionální dohody o hospodářské spolupráci (REPA), které se mají stát základem pro čerpání finančních zdrojů z fondů EU. Těmito regiony jsou: Karibik, Tichomoří, západní Afrika (resp. ECOWAS XLII), střední Afrika (resp. CEMAC XLIII), východní Afrika (resp. ESA XLIV) a jižní Afrika (resp. SADC XLV) – viz Obr. XIII. XLVI Obr. XIII Africké REPA

Zdroj: [226] [31] [108] První fáze vyjednávání o EPA začala v Bruselu 27. září 2002. Vzhledem k projednávané problematice nových obchodních smluv mezi oběma bloky se zdálo, že vyjednávání mohou nabízet významnou příležitost pro prosazení zájmů rozvojových zemí ACP ve vztazích s EU. Bohužel během více než jeden rok trvajících jednání nebylo v klíčových otázkách dosaženo dohody, ukázalo se dokonce, že ani země ACP mezi sebou nemají zcela jednotné stanovisko. [253]

XLII

ECOWAS = Benin, Burkina Faso, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Kapverdské ostrovy, Libérie, Mali, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Senegal, Sierra Leone a Togo. [226]

XLIII

CEMAC = Čad, Gabon, Kamerun, Kongo, Rovníková Guinea a Středoafrická republika.

XLIV

ESA = Burundi, Demokratická republika Kongo, Eritrea, Etiopie, Keňa, Komorské ostrovy, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Rwanda, Seychely, Súdán, Uganda, Zambie a Zimbabwe.

XLV

SADC = Angola, Botswana, Lesotho, Mosambik, Namibie, Svazijsko a Tanzanie.

XLVI

Uvedená čtyři regionální seskupení nejsou ani zdaleka jedinými hospodářskými integracemi v Africe. Problematika ekonomické integrace však zůstává stranou zájmu této studie, pro podrobnosti viz např. [178]

XLI

Největším problémem se – celkem pochopitelně – stala finanční podpora liberalizace zahraničního obchodu a ekonomik zemí ACP ze strany EU. Země ACP poukázaly na fakt, že prostředky EDF na takový proces zdaleka nebudou postačovat, nicméně EU se k této otázce (sjednané v rámci prvního pětiletého finančního protokolu dohody z Cotonou) odmítla vracet. [253]

Počátkem října 2003 zahájila EU druhou fázi rozhovorů o EPA se dvěma africkými regionálními seskupeními, ECOWAS a CEMAC. COMESA XLVII (resp. ESA) se na jednání zatím připravuje. Mezi ostatními zeměmi ACP tak sílí obavy, že regionální dohody o hospodářské spolupráci (REPA), které uzavře EU s prvními dvěma regionálními sdruženími (následně také jednotlivé EPA uzavřené s členskými zeměmi těchto sdružení), se stanou jakýmsi precedentem pro ostatní regiony bloku ACP, což povede k oslabení jejich individuálních vyjednávacích možností a k rozštěpení jednoty bloku ACP při projednávání a prosazování společných návrhů. Země ACP soustavně vyjadřují obavy, že připravované EPA, které de facto vytvoří ze šesti regionů ACP a Evropské unie pásma volného obchodu (FTA), nebudou mít očekávané prorůstové a rozvojové efekty, že nejsou kompatibilní s rozvojovými potřebami zemí ACP, že EPA nebudou dostatečně flexibilní, aby se přizpůsobily odlišným podmínkám a individuálním nárokům jednotlivých ekonomik, a že země a regiony bloku ACP nejsou připraveny pro tak rozsáhlá jednání s EU. [253] Za volný vstup na trhy zemí ACP nabízí Evropská unie finanční pomoc pro zainteresované státy. Jejich ekonomiky budou moci v rámci svých REPA čerpat investiční prostředky (v celkovém objemu 2,2 mld. €) určené speciálně na podporu a rozvoj soukromého sektoru. LDC se mohou místo EPA zúčastnit programu Vše kromě zbraní (EBA) XLVIII a konečně ty ekonomiky ACP, které EPA s EU neuzavřou mohou využít evropského systému preferencí GSP stejně jako všechny ostatní rozvojové země světa. [300] [135] [253] Země bloku ACP konvencí z Cotonou a dohodami o hospodářské spolupráci přicházejí o výhodné postavení, kdy ony samy mohly přílivu evropské produkce bránit cly a kvótami, zatímco jejich produkci v přístupu na evropský trh nejen nebránila cla, ale řada komodit měla dokonce sjednány speciální podmínky pro dovoz do EU. XLIX Na druhou stranu celých 10 mld. € z rozpočtu EDF je určeno na granty zaměřené na dlouhodobý rozvoj ekonomik ACP.

[300] [135]

[253]

XLVII

Sdružení zemí v zóně volného obchodu, resp. se společným trhem. Členskými zeměmi jsou kromě zemí uvedených u sdružení ESA také Angola, Egypt, Namibie a Svazijsko.

XLVIII

Viz subkapitolu VII.IV, strana XLV.

XLIX

Musela být ovšem splněna podmínka, že min. 85 % hodnoty exportovaného produktu pochází buď ze zemí ACP nebo z členských zemí EU.

XLII

VII.III.I

Argumentace při jednáních o EPA

Ačkoli bylo mnohokrát prokázáno, že mezinárodní obchod sám o sobě problémy rozvojových zemí nevyřeší, ekonomická teorie ponechává jen málo prostoru ke zpochybňování pozitivního dopadu hospodářské integrace a liberalizace na všechny zainteresované ekonomiky. Zrušení celních a ostatních překážek volného obchodu vede ke zvýšení konkurence na trhu, poklesu cen,

přenosu

zkušeností,

technologií

a

know-how,

zvyšování

efektivnosti

a

konkurenceschopnosti výroby a konečně k hospodářskému růstu. [87] Zásadním argumentem rozvojových ekonomik bloku ACP proti EPA je fakt, že výrobci v těchto zemích nejsou dostatečně konkurenceschopní, aby mohli čelit přílivu produkce z EU. Zatímco EU předpokládá zlepšení konkurenceschopnosti rozvojových zemí jako důsledek jejich přímé konfrontace se světovými trhy, rozvojové ekonomiky by raději nejprve dosáhly určitého stupně technické vyspělosti a hospodářského rozvoje, a teprve pak by byly ochotny zcela se otevřít světové konkurenci. Argumentují přitom případy z 80. a 90. let 20. století, kdy došlo v rámci evropské iniciativy SAP k realizaci pokusů o liberalizaci trhů rozvojových zemí. V roce 1986 zkolaboval chemický, textilní, obuvnický a automobilový průmysl v Pobřeží slonoviny po snížení cel na dovoz produktů těchto sektorů o 40 %. S masivním nárůstem nezaměstnanosti a značnými hospodářskými ztrátami se země vyrovnávala až do roku 1993. Programy liberalizace obchodu v Senegalu, které vedly ke snížení celní zátěže u některých produktů ze 165 % na 90 % (mezi roky 1985 a 1988), se odrazily ve zrušení jedné třetiny pracovních míst ve výrobě. Liberalizace spotřebních dovozů vedla v Ghaně ke snížení počtu pracovních míst ve výrobě ze 78 700 (v roce 1987) na 28 000 (v roce 1993). Liberalizace spotřebních trhů v Tanzanii, Ugandě, Zambii, Demokratické republice Kongo, Sierra Leoně a Súdánu způsobila drastický odliv zahraničních konvertibilních měn, v Nigérii vedla ke třem politickým převratům v 1. polovině 90. let. Po zavedení programu liberalizace obchodu v Keni v roce 1993 došlo k poklesu průmyslové výroby v zemi o 2,6 %.[210] [226] [230] Evropská unie se brání tím, že ona sama je důkazem, že hospodářská integrace, zapojení zemí do mezinárodního obchodu a liberalizace jejich trhů přináší pozitivní hospodářské i sociální efekty. Rozvojové země ACP oponují, že v případě EPA nelze očekávat pozitivní efekty srovnatelné s úspěšnou evropskou integrací, a to především proto, že země Evropské unie vykazují přeci jen podstatně menší strukturální a výkonnostní rozdíly, než jaké panují mezi EU a blokem ACP. V podobné situaci jako země ACP se počátkem 90. let 20. století ocitlo Mexiko. Po vytvoření Severoamerického pásma volného obchodu (NAFTA) L došlo v Mexiku ke zvýšení počtu osob žijících pod hranicí chudoby ze 30 % (v roce 1994) na 40 % (v roce 2003). Mezi roky 1994 a 2000 došlo v Mexiku k poklesu reálných mezd o 60 % a poklesu koupěschopnosti obyvatel o cca 50 %. Podobně jako ve vztazích EU a zemí ACP, ani mezi Mexikem a USA se L

Integrační seskupení Kanady, Spojených států a Mexika založené k 1. lednu 1994.

XLIII

nejedná o „čistou“ FTA. Také USA pokračují v dotování svých zemědělců (v EU představují dotace na společnou zemědělskou politiku ročně cca 100 milionů eur

[43])

a chrání svůj trh před

dovozy z Mexika necelními překážkami dovozu (zdravotní a bezpečnostní certifikáty, normy kvality apod.). Během deseti let fungování NAFTA se objem vzájemného zahraničního obchodu Mexika a USA bezmála zdvojnásobil. Počátkem 90. let 20. století dováželo Mexiko ročně asi 2,5 milionů tun obilí, v roce 2001 to bylo již 6 milionů tun. Ve stejném období klesl počet pracovních míst v zemědělství o 1,7 milionu, zatímco zadluženost země vzrostla o více než 35 % (ze 104 na 141 miliard USD). Přitom GDP per capita v Mexiku v roce 1990 představoval zhruba jednu sedminu GDP per capita v USA, zatímco GDP per capita v subsaharské Africe je asi 47-krát nižší než GDP per capita v EU. [168] [170] [183] [326] Kromě nesrovnatelné hospodářské úrovně mezi blokem ACP a EU poukazují rozvojové země také na razantní snížení jejich rozpočtových příjmů, které má zavedení EPA za následek. V současné době totiž příjmy z dovozních cel tvoří průměrně 30,5 % celkových rozpočtových příjmů zemí ACP. Pokud by vlády ACP o tyto zdroje příjmů přišly, muselo by se to pravděpodobně odrazit ve značných výdajových škrtech, což je neslučitelné s kampaněmi proti HIV/AIDS, s bojem proti negramotnosti a podvýživě a ohrožuje plnění tzv. Rozvojových cílů tisíciletí (MDG). Evropská komise argumentuje tím, že tyto ztráty na rozpočtových příjmech budou pouze krátkodobého charakteru a brzy je nahradí daňové

příjmy

z rostoucí

produkce.

Kromě

toho

doporučuje zemím ACP také restrukturalizaci daňových

Na druhou stranu je ovšem nutné poznamenat, že za poslední desetiletí se struktura tvorby hrubého domácího produktu Mexika posunula ve prospěch sektoru služeb (tvoří přibližně 70 % GDP), podíl zpracované produkce na celkovém vývozu se za stejné období téměř zdvojnásobil (ze 43 % na 84 %) a spotřební výdaje domácností se zvýšily o více než 140 %. Objem hrubých přímých zahraničních investic se zvýšil za posledních deset let o 130 % a GDP per capita o 98 %.

systémů, které považuje za neefektivní. Bohužel aplikace sofistikovaných daňových systémů evropského typu je v Africe zatím nereálná, vždyť většina zemí nemá na takový krok dostatek kvalifikovaných pracovních sil ani prostředků k jejich zaplacení (v době, kdy vlády afrických zemí bojují proti negramotnosti, nemohou pravděpodobně čekat, že jejich obyvatelstvo bude vyplňovat přiznání k dani z příjmu). [226] [230] Země ACP vystoupily také proti úplné liberalizaci investičních a finančních trhů pro zahraniční investory z EU. Jednak to považují za zbytečné (investiční klima v Africe je jedno z „nejpříjemnějších“ na světě, africké země mají s rozvinutými ekonomikami uzavřeno více než 420 bilaterálních investičních dohod, existuje přes 35 afrických agentur pro podporu investic (IPAs), 42 afrických ekonomik přistoupilo k dohodě o urovnávání investičních sporů mezi USA a ostatními zeměmi a spolupracují s Agenturou pro mnohostranné investiční záruky (MIGA) zřízenou Světovou bankou), jednak jim současné uspořádání poskytuje kontrolu nad aktivitami domácích i zahraničních investorů a ochranu průmyslu v raných stádiích jeho rozvoje (tzv. infant

industry).

Africké

země

v této

oblasti

čerpají

ze zkušeností

asijských

nově

industrializovaných zemí, jejichž investiční trhy zůstaly poměrně dlouhou dobu neliberalizové, i ze zkušeností Mexika, kterému v současné době dominuje méně než 50 amerických firem a

XLIV

kde vládní nebo municipální omezení zahraničních investičních záměrů zpravidla končí vymáháním odškodnění u investičního tribunálu NAFTA. LI [183] [210] Země ACP také na jednáních v Bruselu odmítly rozdělení jejich bloku do šesti regionálních uskupení, neboť oslabuje jejich pozici při vyjednávání s EU. Požadavek EU, aby každá africká země byla členem pouze jednoho integračního seskupení, považují za vměšování do vnitřních záležitostí. Díky značným rozdílům ve vyspělosti jednotlivých afrických ekonomik fungují jejich regionální integrační celky na principu více-rychlostní hospodářské integrace, kdy jednotlivé členské země zvyšují svůj stupeň integrovanosti v závislosti na vlastních potřebách a nárocích. Stejný přístup očekávají země ACP také od EU a WTO. [183] [210]

VII.IV

„Vše kromě zbraní“ (EBA)

Jak již bylo uvedeno výše, iniciativa „Vše kromě zbraní“ (EBA) je určena především pro nejméně rozvinuté země světa (LDC). LII V pozadí vzniku této evropské iniciativy stojí neúspěch jednání WTO v americkém Seattlu v prosinci 1999, po němž bylo nutné LDC ujistit, že jejich potřeby a zájmy budou klíčovým bodem dalších jednání. USA, Kanada, EU a Japonsko v zápětí deklarovaly, že problematika přístupu exportů zemí LDC na světové trhy se stává jednou z hlavních priorit jejich rozvojových politik. [7] Iniciativa EBA funguje od 05/03/2001, předznamenána však byla již v cotonouské konvenci, v níž si EU stanovila závazek liberalizovat dovoz ze států skupiny LDC. Primárním cílem EBA je zajistit bezcelní přístup na trhy EU pro dovoz veškerého zboží z LDC, včetně zemědělských produktů, ale s výjimkou zbraní a vojenského materiálu. Kromě vojenského materiálu obsahuje iniciativa EBA také přechodná období pro banány (do 01/01/2006), cukr (do 01/07/2009) a rýži (do 01/09/2009), LIII během nichž budou jejich celní sazby postupně snižovány. Jako jistou kompenzaci za prodlení v liberalizaci obchodu s cukrem a rýží nabídla EU zemím LDC již od roku 2001 kvótní objem obou komodit, které mohou do EU každý rok dovézt bez cla. Výši těchto kvót ukazuje Tab. VII.

LI

Jako v případě americké firmy Metaclad, která požadovala na Mexiku 90 milionů USD odškodného za to, že jí místě příslušný úřad nepovolil stavbu skládky toxického odpadu v chráněné oblasti. Investiční tribunál přinutil Mexiko zaplatit odškodné 15,6 milionu USD.

LII

Pro podrobnosti viz např. Tab. 19 na straně 122.

LIII

Před iniciativou EBA dosahovalo clo na dovoz banánů cca 700 € na tunu, na dovoz rýže a cukru cca 400 € na tunu. [7]

XLV

Tab. VII

Kvóty na bezcelní dovoz z LDC do EU (v tunách)

Rok

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Rýže

2 517

2 895

3 329

3 829

4 403

5 063

5 823

6 696

Cukr

74 185

85 313

98 110

112 827

129 751

149 213

171 595

197 335

Zdroj: [7] [127] Doba platnosti iniciativy EBA není nijak omezena, avšak s ohledem na možnost reexportu jsou součástí iniciativy poměrně striktní pravidla o původu zboží, kdy hodnota přidaná v zemi LDC musí činit alespoň 100 % hodnoty zboží při dovozu do LDC. Kumulace je povolena pouze při splnění určitých podmínek a pouze se zeměmi EU nebo ekonomikami jižní a jihovýchodní Asie. [321] [297] [7]

VII.IV.I

Dopady iniciativy EBA na členské země EU a na země LDC

Dopady iniciativy EBA byly analyzovány již před jejím dokončením a schválením. Zejména zemědělské nátlakové a lobbyistické skupiny se obávaly masového přílivu některých „citlivých“ komodit do EU a právě na jejich naléhání byla nakonec EBA doplněna o výše zmíněná přechodná období. Přitom podíl těchto „citlivých“ komodit (tzn. především banánů, cukru a rýže) na dovozech EU od poloviny 70. let v podstatě nepřetržitě klesá (jak dokumentuje Graf VII) a v současné době zaujímá v mezinárodním obchodě EU zcela marginální postavení. Graf VII

Podíl vybraných plodin na dovozech zemí EEC/EC/EU

Zdroj: [14] [vlastní výpočty] Důvodem značných obav evropských zemědělců přitom nebyl ani tak samotný fakt, že EU otevírá své zemědělské trhy dovozům z nečlenských zemí Unie, jako spíš skutečnost, že díky velkorysé společné zemědělské politice jsou ceny řady plodin na vnitřním trhu EU až několikanásobně vyšší než ceny světové LIV a s pomocí iniciativy EBA na těchto cenách mohou výrazně profitovat právě i dovozci z LDC. [14] [7]

LIV

Např. cena rýže je na trhu EU dvojnásobná než cena světová, cena cukru převyšuje světovou cenu více než dvaapůlkrát, cena banánů o přibližně 80 %... [7]

XLVI

Klíčovým momentem samozřejmě zůstává, do jaké míry jsou rozvojové země skupiny LDC schopné tohoto výhodného postavení v zahraničním obchodě využít. Skutečností, která jim výrazně nahrává, je možnost využití dovozu ze zemí jižní a jihovýchodní Asie a maximalizace vývozu jejich vlastní zemědělské produkce do EU. Potenciál tohoto mechanismu odhaluje Tab. VIII. Tab. VIII Produkce, dovoz a vývoz vybraných komodit ve zvolených skupinách zemí

Banány – produkce Banány – dovoz Banány – vývoz Obilniny – produkce Obilniny – dovoz Obilniny – vývoz Rýže – produkce Rýže – dovoz Rýže – vývoz Cukr – produkce Cukr – dovoz Cukr – vývoz

(v tunách, rok 2004) Země jižní a Země LDC jihovýchodní Asie 5 776 770 14 592 939 32 590 246 370 45 352 1 902 763 130 978 575 197 232 230 17 074 475 34 193 694 1 161 485 15 906 660 80 782 291 168 609 603 4 848 570 3 399 931 258 406 14 286 088 41 211 634 147 390 067 2 945 068 4 869 508 382 462 6 039 217

Země Evropské unie (EU25) 457 300 5 760 825 1 792 553 292 723 569 51 131 427 53 761 340 2 841 765 2 648 841 1 556 816 277 815 234 5 932 920 7 538 831

Zdroj: [14] [vlastní výpočty] Země LDC vyprodukují ročně přibližně 80 mil. tun rýže a dalších 5 mil. tun dovezou (viz Graf VIII). Jejich dovozy rostou od 70. let průměrně o 6 % ročně. Spotřeba rýže v zemích Evropské unie se pohybuje kolem 4 mil. tun ročně a domácími výrobci je pokryta přibližně ze 70 %. Rýže pěstovaná producenty z EU (rýže Indica) je však vhodná i k pěstování v zemích LDC a evropské výrobce lze označit za poměrně málo konkurenceschopné, skryté pod ochranným štítem intervenčních výkupních cen EU. Po uplynutí přechodného období se tedy dá očekávat nahrazení domácí evropské rýže produkcí zemí LDC a následně také vytlačení přinejmenším části dovozů ze zemí ACP. Veškerá evropská produkce rýže tím vstoupí do nákladů společného rozpočtu zemědělské politiky. Země LDC dokáží pravděpodobně evropskou spotřebu rýže snadno pokrýt a případné vlastní deficity by mohly vyrovnat již zmíněným dovozem ze zemí jižní a jihovýchodní Asie. Atraktivnost evropského trhu pro rozvojové země je dána především cenovým diferenciálem ve výši přesahující 400 € na tunu rýže. [7] [14] [301]

XLVII

Graf VIII Produkce, spotřeba, vývoz a dovoz rýže v zemích LDC (v tunách)

Zdroj: [14] [vlastní výpočty] Země LDC dovezou ročně přibližně 3 mil. tun cukru, jejich spotřeba překročila v roce 2004 svým objemem 43 mil. tun (viz Graf IX). Čistými vývozci cukru jsou snad jen Súdán a Zambie. Mezi trhy rýže a cukru je ovšem rozdíl, spočívající ve skutečnosti, že Evropská unie (i její předchůdce EC) je tradičním čistým exportérem cukru (již od roku 1977) a objem přebytku vývozu nad dovozem měl až do roku 2000 dlouhodobě rostoucí tendenci. S ohledem na vysoký rozdíl mezi cenou na vnitřním trhu EU a na světových trzích (rozdíl cca 350 € na tunu) lze očekávat, že po roce 2009 budou efekty uvolnění cel podobné jako na trhu s rýží: dojde nejprve k nahrazení dovozů ze zemí ACP, které nejsou ve skupině LDC, a následně k vytlačování domácích výrobců cukru. Z počátku bude pravděpodobně dovoz ze zemí LDC tvořit především surový cukr určený ke zpracování (ať už pro potravinářské, nebo jiné účely), dlouhodobě je však pravděpodobné, že iniciativa EBA umožní zemím skupiny LDC technologický rozvoj cukrovarnictví a export rafinovaného cukru, lihu apod. [301] [14] [7] Graf IX

Produkce, spotřeba, vývoz a dovoz cukru v zemích LDC (v tunách)

Zdroj: [14] [vlastní výpočty] Nejméně zřejmý je vývoj v případě banánů. Od roku 2001 se objem banánů exportovaných ze zemí LDC zvýšil více než dvacetinásobně (z necelých 2000 tun na více než 45 tisíc tun v roce 2004, nicméně ani zdaleka se neblíží hodnotám ze 60. a 1. poloviny 70. let; viz Graf X). Spotřeba banánů v EU se pohybuje dlouhodobě kolem 3,5 mil. tun ročně a dovozy stagnují

XLVIII

kolem 4,7 mil. tun. Vzhledem k tomu, že přechodné období pro banány skončilo 01/01/2006, je možné ověřit předpoklady, které zveřejnila Evropská komise v prováděcí studii o iniciativě EBA počátkem 21. století. Podle odhadu této studie má pravděpodobně dojít v důsledku zvýšení nabídky banánů k poklesu jejich ceny i na společném evropském trhu EU (cena banánů v EU byla vyšší než světové ceny této plodiny asi o 300 € za tunu). [301] [7] Dosavadní vývoj cen banánů ovšem naznačuje spíše opačný trend (ačkoli čísla za rok 2006 samozřejmě ještě nejsou k dispozici) způsobený pravděpodobně rozšířením EU o deset nových členských zemí v květnu 2004. Přestože průměrná spotřeba banánů na obyvatele nových členských zemí je podstatně nižší (mezi 6,2 a 7,6 kg na hlavu) než v zemích původní evropské „Patnáctky“ (mezi 10,6 a 10,9 kg banánů na hlavu a rok), společný evropský trh se pravděpodobně zatím vyrovnává spíše se zvýšenou poptávkou po banánech, než s růstem jejich nabídky. Od května 2004 průměrná dovozní cena banánů roste a ve srovnání s roky 2002/2003 byly např. v červnu 2005 banány dražší o více než 70 %, což samozřejmě zvyšuje výnosy dovozců. [93] Graf X

Produkce, spotřeba, vývoz a dovoz banánů v zemích LDC (v tunách)

Zdroj: [14] [vlastní výpočty] Celkový dopad iniciativy EBA po jejím plném zavedení v září 2009 si vyžádá dodatečné náklady v odhadované výši až 2 mld. €, které půjdou z velké části na vrub společnému rozpočtu EU, resp. společné zemědělské politice. Po přistoupení deseti nových členů Unie se zdají současný systém zemědělských vyrovnávacích dávek a společná zemědělská politika dlouhodobě neudržitelnými. A koneckonců jsou to právě podpory domácím zemědělcům (jak ze strany EU, tak USA), které dnes tvoří jednu z klíčových překážek úspěšnosti a konkurenceschopnosti zemědělského sektoru rozvojových zemí v mezinárodním obchodě. Z tohoto úhlu pohledu nelze vnímat iniciativu EBA jinak, než jako nákladnou, nicméně vetchou záplatu pro nejzaostalejší rozvojové země. [301]

XLIX

Doktorská disertační práce

Recommend Documents