Dobrodružství sedmadvacáté
Vstříc mrtvým
Vstříc mrtvým Brzy z rána se družina vypravila prosit o pomoc kněží bohyně dobra. Paladin Yaspaden se stále ještě potácel na pokraji smrti, držen za jejím prahem pouze očarovanou bylinou od elfky. Čas byl drahý a každá chvíle prodlevy znamenala pro Mirawen nebezpečí ztráty milovaného druha. „Rád bych vám pomohl, lidé dobří. jenže. . . ÿ „Mluv!ÿ Křičela Mirawen naléhavě na klerika. „Víš, co pro vás všechno vytrpěl? Čím prošel, aby se zavděčil bohům i lidem?ÿ „Je to jistě statečný sluha boží. Však také zřím zde jeho znamení, leč. . . ÿ „Nemůžeme ztrácet čas před vraty, jestli ho nechcete zachránit, musíme hledat jinde.ÿ Ušklíbl se čaroděj. „Nehněvejte se, statečný pane. Rádi bychom posloužili muži, jenž život pro blaho boží nasadil, vyhledejte však raději naše bratry z chrámu bohyně lesů a všelikerého tvorstva živého. Ti navrátí paladinovi ztracenou sílu.ÿ Mirawen tedy vedla spěchající druhy podél ovocného trhu, kolem krámku váženého zbrojíře Sirdala, Hovězí uličkou kolem Kašny devíti srdcí, až na pahorek ve východní části města k chrámu paní lesů. Když rukou uchopila kruh těžkého měděného klepadla na vratech, chvěla se strachem o svého milého. „Dveře chrámu jsou podnes zavřeny.ÿ Ozval se zvenčí ženský hlas. Odejděte v pokoji poutníci, neb právě probíhá obřad vzývání. „Paní, přicházíme s prosbou.ÿ „Jdu se poklonit vládkyni lesů!ÿ Dodal Sidir. „Bohyni nade vše mi blízké. Patronce zvěře, slunce a přírody. Nemůžete mě nechat stát venku jako nějakého žebráka!ÿ „Máme s sebou raněného! Zachraňte ho. Zachraňte Yaspadena! Zachraňte svatého paladina!ÿ Říkáte, že svámi přichází paladin? Bojovník svatý? Rády bychom pomohly, příprava obřadu však stojí mnoho sil. Kněžky se musí obléci v nová roucha, svíce zapálit, a pak dlouhé hodiny rozjímat, aby Paní o dění pozem2
Vstříc mrtvým
3
ském spravily.ÿ „Prosím!ÿ Udeřila Mirawen bezmocně hlavou o rámování klepadla. „Zaplatíme! Věnujeme vám dary! Dáme všechno, co máme, jen pomozte!ÿ „Zpupní kněží! Namísto aby sloužili, plní svá břicha vínem a masem z peněz chudáků!ÿ Přistoupil blíže čaroděj, dosud bedlivě pozorující střechu pokrytou čerstvě naštípanými šindely. „Zpupné berle mrzáků.ÿ „Jestli neotevřete, zemře muž čistého srdce!ÿ Prosila dále Mirawen a narychlo počala sundávat z uší zlaté náušnice. „Yaspaden?ÿ Pak se dveře otevřely. ℘℘℘ Seděli v taverně a klábosili. Dokonce i elfka bílé pleti přisedla blíže a tichým hlasem, hebkým jako odkvétající chmýří podzimního bodláčí, vyprávěla o své zemi. Vypadali jako hrdinové. Paladinův krunýř se ve světle loučí třpytil zažloutlým leskem, házeje do tváří ostatních rozpustilá prasátka. Yaspaden sám byl čerstvě vymydlen a navoněl drahým parfémem, takže si ho měšťané častokráte pletli s příslušníkem stavu šlechtického. Rovněž Mirawen byla upravená, vlasy zčesané ho ohonu, z něhož po stranách vybíhaly dva splétané prameny. Žena se smála a co chvíli paladina objala. Jak by také ne, vždyť se Yaspaden vpravdě po druhé narodil. Jen Daléth rozpačitě převracel v prstech malé, modré kamínky, neboť většinu z nich přijali kněží jako dar za přerušení svatého obřadu. Elf nemluvil, jen pozoroval a zdálo se, že jeho duše dlí někde velmi, velmi daleko. V prostorách světů, kam lidem nebylo dovoleno vstoupit. Sidir, mrštný seveřan si potíral olejem kožené nárameníky a usmíval se vtipu, který vyprávěla Memfalla. Družině bylo zkrátka dobře a do práce se nikdo příliš nehrnul. Hostinský vyskládal na stůl talíře s vepřovým masem, ze kterého se dosud kouřilo, mísu sytého vývaru se zavařenými knedlíčky, několik misek rýže, pecen křupavého chleba s lehce pomoučenou kůrkou, až se sliny sbíhaly. Jako zákusek přinesl koflík se sušeným ovocem, povidla a zavařeninu. K pití se podávalo pivo, lehké i silné víno, nebo šťáva z jablek uskladněných v chladných sklepích. Čert aby spral tenhle kraj! Bažiny, bažiny, močály, země tu nemá dno, je měkká jako huba staré ženy, jako bláto, hnůj. . . Fuj!ÿ Prskal trpaslík do té vší pohody. Potom si nožem uřízl velký kus masa, naložil jej na chléb a celou krmi důkladně posolil. „Pak se jeden diví, že tady nerostou houby! Houbičky!ÿ Cpal se, až mu na tvářích naběhly boule tak velké, že připomínal rozčileného sysla, který se naráz snaží sklidit rolníkovi úrodu. „Jenom si vzpomeňte, co dělal, když poprvé seděl na koni.ÿ Popichoval mrzouta Yaspaden, jemuž dnes nic nemohlo rozvernou náladu pokazit. „Prý,
4
Vstříc mrtvým
že to umí!ÿ „Jsem Hazá jezdec!ÿ Zauhlal vousáč s plnou pusou a opřel se lokty o stůl, aby se vytáhl výše, chtěje vidět paladinovi do očí. Dalo mu to práci, vždyť také seděl na dvou ovčích houních, aby dosáhl. „No a pak si dal ten závod s Memfallou. . . ÿ „Umím jezdit na koni. Jsem nejlepší jezdec mezi trpaslíky!ÿ Naparoval se uraženě Hazá, nedbaje na to, že se všichni usmívají. „Kdyby mě neshodila. . . ÿ „Ale no tak se nezlob, však nebude tak zle.ÿ Položila mu Memfalla lehce ruku na rameno. Rázem měla co dělat, aby se vyhnula letící kosti od šunky. „Uklidni se Khazi.ÿ Změřil si rozčíleného mrňouse úkosem Sidir. „Nebudeme si přece kazit hostinu. Myslím, že všichni potřebujeme voraz!ÿ „Domnívám se, že Sidir má pravdu. Není lepšího místa k načerpání sil, k povznesení nálady a utřídění vzpomínek. Proto zanechte sporů, neboť zbytečně ruší kouzlo poklidného času.ÿ Pronesl se Daléth a všichni ztichli. „Huh uhhg.ÿ Snažil se protestovat trpaslík, ale Memfalla mu rychle zacpala ústa skývou chleba nasáklou lahodným vývarem, takže, nechtěl-li o sousto přijít, musel namísto klení polykat. Daléth odhrnul kápi z čela, rozpustil vlasy až k ramenům a upřel na přátele stříbrné oči. „Mnohá ze slov jsou zapomenuta. Mají kratší život než ti, kdo jejich prostřednictvím sdělovali své myšlenky. Mnohá slova však putují vzduchem jako opuštěné obláčky, části myslí, které již svět živých natrvalo opustili. Jejich prostřednictvím vzpomínáme, nasloucháme skrytým poselstvím i dávným časům. Slova jsou silou splétající osudy lidí, hobitů, kudůků, trpaslíků, barbarů i elfů.ÿ Pohybem očí se díval z jednoho na druhého. „Mnohá ze slov jsou jako ostrovy v moři. Čas i prostor se o ně tříští na tisíce drobných střípků a není lodi, která by je mohla nalézt, aniž by se rozbila o útesy. Slova vytváří auru moci, jsou hybnou silou vůle a chytří jich mohou zneužít. Moudří je naopak chrání. Hýčkají a na oplátku si skrze jinotajné pavučiny berou, co potřebují.ÿ Čarodějovi druhové seděli bez hnutí. Úsměvy postupně ztuhly a živý lesk z očí se vytratil. Co přijde? Co měla znamenat řeč o slovech? Dokonce ani trpaslík, otrlý a zběhlý v urážkách, se už nepokoušel huhlat. Daléth však nevyvolal žádné kouzlo, jak se domnívali. Nezkoušel pouštět hrůzu na osazenstvo šenku, ačkoliv jindy se tím obvykle rád bavíval. Zdvihl hlavu , až se na tenkém krku naběhlo přadénko žil a začal zpívat. Tóny elfí písně prozářily místnost více než blikající lucerny či paladinova zbroj. Lidé otevírali ústa, zapomínajíce, o čem právě hovořili. Ba i hospodský přestal pobíhat, dokonce ani neodložil tác se džbánky piva, jež nesl přes lokál připitým kupcům s látkami. Všichni byli hluboce zasaženi silou slov.
Vstříc mrtvým
5
Slov a podmanivé melodie, pocházející z časů, které nepamatovali nejen oni, ale ani jejich dědové. Ani dědové jejich dědů. Tvrdý život plný spěchu se pro všechny na okamžik zastavil. Ještě notnou chvíli poté, co Daléth dozpíval, seděli jako u vytržení. Vůbec si nepovšimli, když se u vchodu do lokálu objevil malý střapatý chlapec. Nejistě přešlapoval na místě, popotahoval a už už se chystal couvnout, elf si jej však povšiml a pokynem ho vyzval, aby přistoupil blíž. „Děcko do hostince nepatří! Proč nejsi doma u mámy?ÿ Tázal se hocha Yaspaden, mající plnou hlavu Daléthovy hudby. „Neboj se, neublížíme ti.ÿ „Ehm. . . ÿ Odkašlal si klouček. „To musíte bejt vy! Řikali mi jdi Ke kladivu. Tam najdeš divný lidi.ÿ Prohlížel si obdivně paladinovu zbroj i čarodějovu tvář. „Dej jim tohle. A pamatuj si, za ten list ručíš životem!ÿ Na ta slova vyndal z pod ušmudlané košile zapečetěnou ruličku pergamenu a podal ji čaroději. Daléth si pergamen prohlédl, a pak rychlým pohybem sejmul provázek s pečetí. Teprve když se ujistil, že okolní stoly opět ožily hovorem, začal číst. Písmo bylo modré barvy a na špinavě žlutém podkladě ovčí kůže podivně světélkovalo. „Měli bychom toho chlapce brát vážně. Jeho pán napsal dopis v runách, bude to velmi vzdělaný člověk.ÿ Chlapec přitakával. „Nabádá nás, abychom se se zadutím půlnočního rohu setkali u nádrže městského akvaduktu. – Dám vám dobré rady a vysvětlím okolnosti, jež souvisí se zadáním vašeho nového úkolu. Lituji mnohých nedorozumění, buďme, prosím, přáteli. –ÿ Citoval čaroděj několik vět zlistua během čtení bedlivě zkoumal rukopis. Ten text nepsala ruka elfa. Elfí písmo bylo pro tohoto tvora cízí, leč přesto je ovládal bez chybičky. Daléth pocítil zvědavost. Pro něj bylo všechno jasné. O půlnoci za neznámým půjde, i kdyby družina nesouhlasila. „Děkujeme ti, chlapče.ÿ Pohlédl na hocha Yaspaden, natáhnuv dlaň se stříbrným penízem. „Dobře sloužíš svému pánu, ať je to kdokoliv.ÿ „Děkuju, uctivě děkuju, rytíři. Bohové vám to oplaťte!ÿ Klaněl se klučina nemotorně. „A vem si na cestu tuhle kus masa,ÿ pobídl ho Sidir. Poslíček nelenil, popadl kuřecí stehno a šťastně se do něj zakousl. „A pánovi vyřiď, že určitě přijdeme!ÿ Volal za ním Yaspaden ke dveřím. „To nebylo moudrý!ÿ Zpražil paladina pohledem trpaslík. „Celej lokál ví, že se chystáme někam jít. Špehové mohou číhat všude. Neštěstí mít s sebou kněze, ať už je jakejkoliv.ÿ „Hazá má pravdu. Byl to nerozum, Yaspadene. Nezapomínejme, že přebýváme ve městě, které se samo zmítá na pokraji války. Navíc čelíme zlým
6
Vstříc mrtvým
silám a jejich služebníci se nezaleknou ničeho!ÿ Přidal se čaroděj, pečlivě ukládající pergamen do kapsy pláště. „Nebojím se!ÿ „A smrt přitom obchází blíž, než si myslíš.ÿ „Je ctí pro služebníka božího padnout za dobrou věc!ÿ „Raději budu sloužit vědění, než polykat krev s mečem v plicích. Chcešli zemřít, počkej, až přijde čas. Není třeba spěchat a už vůbec ne připravit se o život neuváženým žvaněním.ÿ „Ničemu nerozumíš, čaroději.ÿ Poslední pichlavou poznámku přešel Daléth bez mrknutí oka, ale jeho rty, stažené do úzké linky, dávaly tušit, že na urážky nezapomíná. „Nastražili na nás past?ÿ Zeptala se Mirawen. „Nemyslím. Zdá se, že nám chce někdo opravdu pomoci.ÿ „Jsme v hospodě, nebo u poradního stolu? Nejdřív se pořádně najím, spláchnu to dobrým pivem, a pak uvidím, čeho se mám bát.ÿ Odfoukl si trpaslík pěnu z cínové holby. ℘℘℘ Hustou tmou s příchutí městského smogu z ohňů živených smolou zaznělo hluboké táhlé zatroubení. Krok za krokem rázoval ponocný ulicemi, aby oznámil, že právě odbila hodina půlnoční, čas duchů a stínů, doba, kdy každý slušný občan měl by býti pod střechou vlastního domu. „Tady to je,ÿ ukázala žena s plavými vlasy na kamennou stavbu v podobě kupole, z níž po stranách vytékaly bronzovými trubičkami do žlábků pramínky vody. Členové družiny utvořili kruh a vyčkávali na znamení. „Jestli na nás narafičili léčku, tak. . . ÿ „Upokojte se, lidé dobří.ÿ Ozval se hlas z druhé strany náměstíčka. Do světla lucerny vstoupil kudůk, sáhový mužíček s tváří lehce zarostlou nedbalým vousem. „Jsem rád, že jste uposlechli mého vzkazu.ÿ Daléth si človíčka zkoumavě změřil. „Vítej, pane z Pegasí věže.ÿ „Ano, vidím, že před vámi není snadné ukrýt pravdu.ÿ Zastavil se kudůk a rukou pokynul na pozdrav. „Já však nic skrývat nechci. Den přeje zlým uším či bystrým očím, za těchto okolností jako nejlepší společník poslouží tmavá noc. Chtěli bychom se omluvit za prolitou krev. Světem vládne nedůvěra a faleš, ale naše duše musí zůstat čisté. Přinášíme dary, které vám pomohou ve spravedlivém boji proti zlu, jež, plno sil, razí si cestu tam, kde býval mír.ÿ Domluvil a jako na povel objevilo se v uličce vedoucí k branám města dalších šest kudůků s podivným nákladem. Pět z nich neslo zbraně, zatímco
Vstříc mrtvým
7
šestý měl na zádech obrovský pytel, třikráte větší než on sám. Naprosté ticho bylo přerušováno cinkotem kovu. „Přijměte prosím tyto dary, neboť vaše cesta jest společná snaší.ÿ ℘℘℘ „Co stojí ten kořen? Dva stříbrňáky? Nehoráznost! Dva stříbrňáky za něco, co vyroste z kamene! Jak se opovažuješ chtít dva stříbrňáky?ÿ „Uklidni se, Hazo!ÿ , loupl po trpaslíkovi okem Yaspaden. „Když říká dva stříbrné, nejsíš budou tu cenu mít. Potřebujeme dobré zbraně. Jak chceš útočit na nemrtvé, když . . . ÿ „Co ty víš o nemrtvých? Jsem plný tvých řečí. Bublá to ve mně jako ve starém sudu. Hazo tohle, Hazo tamto – tohle ne, tamto jo. Tohle si bohové přejí, tohle si bohové nepřejí! Už mám dost tvejch rozkazů. Poroučej Mirawen, jestli tě bude poslouchat a nemluv mi do obchodování!ÿ Paladin zůstal uraženě stát s pootevřenými ústy, jak mu trpaslík skočil do řeči. „Hazo, no tak. Yaspaden má pravdu. Kup kořen za dva stříbrňáky. Je to jediná možnost.ÿ Vložila se do hádky Memfalla. „Hmm. Všichni jste se domluvili. Chcete, abych rozhazoval těžce nabytý peníze na byliny? Víte aspoň, že nelže?ÿ Zašklebil se Hazá hrozivě na dívku za pultem z ohmataného dřeva. „Přežití je otázka víry . . . ÿ „Přežil jsem už i v místech, který by pro vás byly nejstrašnější noční můrou! Co vám říkají síně Černého mramoru?! Tam není přežití otázkou víry, ” zesměšňoval trpaslík paladina, „ale odvahy a nebojácného ducha. Bohové jsou zlí, marniví a mstiví! Copak to nevidíte?!ÿ „Vzal bych si dva,ÿ ignoroval Yaspaden Hazovu plamennou řeč, natáhnuv ruku po šedých, jako talíř velkých houbách. „Já taky,ÿ zaštrachala Memfalla ve váčku. Připojila se i Mirawen, Sidir a Dorwin. Daléth odsunul smrtkochoroše pohrdavě stranou. „Léčivé byliny, nemáš?ÿ Dívka dělala co mohla, aby přání náročného zákazníka vyhověla. Přinášela plátěné pytlíky, dřevěné truhličky i motouzem převázané otýpky, které záhy mizely v mošnách, tornách či brašnách. Na odchodu se trpaslík otočil. „Dva stříbrňáky? To je moc. To nedám!ÿ Práskl dveřmi. Vzápětí je znovu otevřel a strčil dovnitř hlavu. „Dva stříbrňáky? Nikdy!ÿ „Echm by stálo, vyrobit z tý květiny hroty šipek?ÿ ℘℘℘
8
Vstříc mrtvým
Ještě celé dva dny trvalo, než byli připraveni opustit pohodlí města a vydat se do bažin, k místu, kde přebýval Bazoguru. Mirawen měla zbroj naleštěnější, zdobenější a vykládanější než královna. Yaspaden skryl svůj opičí obličej pod hledí nové přilby a na tělo přidal krunýř ze žlutého bronzu. Zkrátka nepřišel ani Dorwin, jenž dostal paladinovu starou zbroj. Všichni tušili, že nadcházejí boj bude tvrdý a může dopadnout všelijak, proto trávili poslední chvilky volného času každý podle svého. Hazá Ebarghar Abgalaz Dunulzah Dar Az Khazal-min v šenku, Yaspaden se svou láskou v pokoji, Eirien a Daléth hlubokou meditací, Sidir a Memfalla cvičením a Dorwin? Dorwin jen chodil kolem a žasl. „To se musím naučit! To se musím naučit!ÿ Hořekoval pokaždé, když seveřan předvedl nějaký zajímavý kousek. Čas plynul a odjezd se blížil. ℘℘℘ „Hej! Hej, dáš to sem, ty zloději!ÿ Yaspaden zlostně zacloumal malou postavičkou zachumlanou do pláštíku. „Já tě naučím krást! Hlídka! Tady – chytil jsem zloděje.ÿ Kudůk sebou chvíli cukal, avšak v barbarově obětí byl jako v kleštích. „Neubližujte mi, pane,ÿ koktal. „Kluk?ÿ Díval se předvapený Yaspaden do vykulených očí malého zloděje. „Doma tě neučili, že krást se nemá?ÿ Zlodějíček při pohledu na hrozivého barbara div že neomdlel. „Neumíš mluvit?ÿ „Umím, pane. Já jen . . . ÿ „Jdeme si pro něj! Děkujeme, že jste ho pomohl chytit. Letos je zlodějů ve městě plno. Jako by nestačily příšery z bažin!ÿ Dva ozbrojenci s halapartnami a kušemi uchopili zloděje za paže. „Nééé.ÿ „Co s ním uděláte?ÿ „Podle práva bude zbyčován a uvázán na pranýř.ÿ „Najde se dost těch takovejch, který si hoděj kamenen,ÿ šklebil se druhý biřic. „Netrestáte ho příliš?ÿ „Pravidla jsou jasný. Za krádež se odjakživa bičuje!ÿ „Ale on mne neokradl.ÿ Bezradně se na sebe podívali. „Ale je to zloděj!ÿ Dodal po chvíli vyšší. „Nemohli byste pro jednou přimhouřit oči?ÿ Odpočítal paladin z měšce dva zlaté. „Nic jsme neviděli, pane.ÿ „A ty,ÿ houkli na chyceného, „si pamatuj, že příště dostaneš co proto!ÿ Pak se uklonili a zmizeli v davu.
Vstříc mrtvým
9
„Chtěls moje peníze a málem jsi skončil na pranýři. Zítra můžeš skončit na šibenici a pozítří v plamenech.ÿ Kudůk se zamračil. „Budeš-li zlý, nenajdeš odpuštění. Svět se k tobě bude chovat stejně jako ty k němu. Kluk jako ty si nemusí zkazit život. Běž – vrať se domů a přemýšlej o tom, co se stalo.ÿ Paladin pohladil obrovskou dlaní chlapce po kudrnaté hlavě a do dlaně mu vtiskl tři mince. „Abys nezapomněl.ÿ ℘℘℘ Úmorná pouť bažinou všechny vyčerpávala. Dokonce i Memfalla s Eirien, jež v přírodě vyrůstaly, a kterým se stala matkou, usínaly k večeru k smrti unaveny, nemluvě už o elfovi nebo trpaslíkovi. Však také Hazá supěl, prskal a nadával, seč mu stačily trpasličí síly. Ale ani Mirawen, Sidirovi, Yaspadenovi či Dorwinovi nebylo do smíchu. Stáli tváří v tvář strašlivému neříteli, tvorovi, který se rozhodl přivolat k životu mrtvé a vládnout. Cesta se často ztrácela mezi polštáři vlhkého mechu, mizela v mokřadech a slatinách, uhýbala nohám jako slizký had. Nelze vypočítat, kolikrát zabodla Memfalla do bláta dlouhou hůl aby narazila na bezednou hlubinu. Častokrát se vraceli, otářeli, ztráceli a znovu nacházeli správný směr k potopenému městu, části Blatanů, kde vládl Chaos. ℘℘℘ „To neděláte dobře, výsosti.ÿ Klaněl se Yaspadenovi předák dřevorubců. „Nechoďte do těch míst. Potkáte jenom nestvůry! Lidi už tam dávno nežijou. Jsou sežraný, roztrhaný, proměněný v mrtvoly.ÿ ”Řikal jsem to!ÿ Ušklíbl se Hazá. „Medvědi, vlci, duchové, na co si jenom vzpomenete!ÿ „Viděli jste je?ÿ „Sem naštěstí moc nechoděj. Ale blíž, páni, nechoďte, sic tam svoje kosti necháte!ÿ „Povídačky pro starý baby!ÿ Sevřel Sidir ruce v pěst. „Ukažte mi medvěda, kterej mi odolá.ÿ „Ale pane . . . ÿ „Jste prostých myslí, přesto však děkujeme za varování. Pakliže potkáme ty netvory, odešleme je v místa, kam patří. Nemusíte se obávat o život můj ani o život mých přátel.ÿ Promluvil čaroděj. Jeho řeč na muže velmi zapůsobila. „Jdeme vnést pokoj tam, kde . . . ehmm.ÿ
10
Vstříc mrtvým
„Yaspaden, neohrožený bojovník ve službách božích, chtěl říci, že jdeme očistit místo, kde se usídlilo zlo. Vraťte se do chalup, chrabří lidé a vyčkávejte velkého vítězství.ÿ „Co to plácá? Zbláznil se? Čarodějové vždycky strkali prsty, kam neměli. Kde se objevil čaroděj, moc se umíralo. Čarodějové sloužili bohům! Tfuj!ÿ Odplivl si trpaslík do tůňky vmočálu, až to zasyčelo. Dřevorubci horlivě přikyvovali, načež sbalili sekery a pily do plátěných vaků, aby se vydali zpět k osadě. „Yaspaden nás do toho dostal a tenhle si bude na náš úkor zlepšovat pověst,ÿ trucoval Hazá vzpurně. ℘℘℘ Bože, prosím, chraň mne ode všeho zlého? Co jsem to udělal, že jsem se dal na tuhle výpravu? Co jsem to jenom udělal? Hlava se mi točí a před očima vidím smrt. Všude jsou těla. Těla rozčtvrcená, probodená, rozsekaná, rozdrápaná. Rozpadají se a barví vodu hnědou krví. Vyklované oči jsou plné výčitek, ústa stažená bolestí. Proč jsme tady? Co zmůžeme proti nepřátelům, kteří dokázali něco takového? Tohle není souboj, ale porážka. Mnohé obličeje vystupují z bláta, jako by mrtví chtěli vstát. Brr. Naštěstí je vězní lepkavá lože. Nechci ani pomyslet, co leží pod námi v temné hlubině. Po čem šlapeme, čeho se dotýkají podrážky bot! Bažinu halí hustá mlha, která nás přikrývá, jako náhrobní kámen přikrývá obrovský hrob. S každým krokem mrtvých přibývá. Volají, vzpouzí se a chtějí vyjít z věčného žaláře, aby nám mohli ublížit, aby nás mohli utopit, zabít, pohřbít zde, poblíž potopeného města. Když chceme vidět alespoň na deset sáhů, musíme si rozsvítit lucernu. Na hranici světla, tam, kam už oči nevidí, tuším roztřesené stíny. Každou chvíli se otáčím. Hned sem, tam! Krouží kolem, připraveni zahryznout se nepřipraveným do zad a lokat teplou krev. Co jsem to jenom udělal? Proč jsem nezůstal u strýce? Brrr. Stmívá se a v dálce vidím několik uschlých stromů. Jejich nahnuté větve jako by volaly o pomoc. Slyším bublání a praskání. Něco se k nám brodí močálem. Né! Bohové! Néééé. Je to . . . ℘℘℘ „Rychle, podejte vodu. Omdlel.ÿ
Vstříc mrtvým
11
Memfalla se sklonila nad bezvládným Dorwinem, snažíc se vpravit mu do úst pár kapek vody. Pak bojovníkovi navlhčila čelo. Zasténal a roztřásl se zimnicí. Jeho čelo bylo chladné jako led. Nesrozumitelně mumlal. „Jestli něco neuděláme, umře.ÿ „Všichni tady umřeme! Záplétáme se s čaroději, bohy a jiným neřádstvem. Jak asi můžeme skončit?! Aspoň to bude mít rychleji za sebou.ÿ „Musíme zastavit a rozdělat oheň.ÿ Zašeptala Eirien smutně. „Mám bylinku, jejíž vonné páry ochrání před šílenstvím a beznadějí. Stal se obětí strachu a přeludů.ÿ „Ale tady z tý mlhy se nikdy nedostaneme! Je plná zla, magie, smrti. Cítím to ze všech stran, jak se po nás sápou!ÿ Zatřásl Sidir mocně rameny elfky. „Jestli se utáboříme, dopadneme jako oni!ÿ Ukázal na zpola utopené mrtvoly nešťastných kudůků. „Půjdeme-li dál, Dorwin zemře.ÿ „Rozdělej oheň, Hazo, čas kvapí.ÿ „Jako podpalovák jsem dobrej, ale aby mě někdo poslouchal, když se ženeme do záhuby . . . ÿ Trpslík vzal bronzový talíř, který měla Mirawen v sedlové brašně, položil jej na zem a na něj nasypal z plátěného pytlíku trochu černého kamene. „Pche, trpasličí zlato zachrání život člověku!ÿ Jeden kámen stiskl v pěsti, až se rozhořel jasným žlutým plamenem. Jakmile se dotkl ostatních, začaly rudě sálat jako kovářská výheň. Eirien připravila do kotlíku vodu s hrstičkou sušených lístků. Ticho bylo stále pochmurnější, mlha hustá jako mléko. Dokonce ani bystré elfí oči neviděly dále než na pár sáhů. Zanedlouho začala voda vřít a nad povrchem se objevily první kroužky nasládlé páry. „Přidržte mu hlavu. Musí se nadýchat co nejvíce!ÿ „Je to ještě nezkušenej chlap. Nevydrží to!ÿ Nahlížel Hazá do Dorwinovy mrtvolně bledé tváře. „Nemůže vydržet. Složí se, jakmile ho znova postavíme na nohy.ÿ „Kuš Hazo!ÿ Houkla Eirien. „Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš. „Co víš o bylinách? Co víš o lidech?ÿ „Já, že . . . ÿ „Pst!ÿ Sykl náhle Yaspaden, dosud pohroužený v modlitby. „žijí!ÿ „Je mi jasný, že lidi žijí, ale . . . ÿ „Kudůci! Slyším hlas! Někdo volá o pomoc!ÿ Paladin byl v mžiku na nohou. „Stůj!ÿ Varovala ho Memfalla, ale už bylo pozdě. S palcátem v ruce vběhl Yaspaden do mlhy. „Kde jste? Vydržte! Už jdu!ÿ
12
Vstříc mrtvým
Bláto zašplouchalo. „Blázen Yeden potrhlej! Zase nás do něčeho namočí! Co mu to bohové zase nažvanili?! Měli jsme ho nechat ve městě.ÿ „Yaspadene!ÿ Volala bezradně do mlhy Mirawen. Memfalla pustila Dorwina, jenž se mezitím trochu vzpamatoval, popadla lucernu a rozběhla se k místu, odkud slyšela šplouchání. Yaspaden vězel v močálu až po pás a klesal stále hlouběji. Kolem leželo několik téměř potopených mrtvých těl. ℘℘℘ Téměř celý den trvala pouť plná hrůzy. Ještě dvakrát museli zastavit, aby uvařili léčivé lístky. Vyčerpané, unavené, nemocné na těle i naduši, zastihla je zrádná noc. Rozhodli se, že se utáboří na pahorku pod skupinkou znetvořených stromů, na jediném zbývajícím ostrůvku života v bezútěšné bažině. Usnuli téměř okamžitě, jen co čaroděj vytvořil ochrannou bariéru, proti zlé moci. Ještě štěstí, že si i přes nesmírnou únavu zachovali chladnou hlavu a postavili hlídky. „Vstávejte! Probuďte se,ÿ lomcoval s druhy Sidir. „Močál je plnej psů.ÿ „Zmlkni, kde by se tady vzali psi?ÿ V dálce zakrákal černý pták, jemuž odpovědělo několikeré zavytí. „No fakt, psi!ÿ „To nejsou psi! Ani jiná zvířata.ÿ Řekl pán šelem nervózně. „Určitě! Myslím, že to jsou přinejmenším vlkodlakové! Mají obrovské tesáky a ostré drápy. Za úplňku tancujou kolem ohně . . . ÿ „Mlč, trpaslíku! Tvorové, kteří přicházejí, nejsou živí. Někdo si podmanil jejich těla a nedopřál jim klidného posmrtného spočinutí.ÿ Postavil se za seveřana Daléth. ”Čeká nás první střetnutí s nekromanty. Připravte si zbraně.ÿ Otočil se na Yaspadena. „A modlitby.ÿ ℘℘℘ První šelma se vyřítila ze tmy za necelou směnu. Vypadala jako hyena. Tvor na vysokých vyzáblých nohách, s dlouhým čenichem. Bok měla rozbrázděný nezhojenými zčernalými jizvami, v nichž se kroutila klubka červů. Vrčela, cenila hnědé zuby, pod kůží na hlavě místy prosvítala lebka. Pak přiběhla druhá, třetí, čtvrtá. Před družiou se houfovala smečka mrtvých zvířat. „Co jsem to jenom udělal? Kam jsem se to dostal?!ÿ Hořekoval Dorwin vystrašeně, zatímco držel v ruce smrtkochoroš. „Snad nelhali. Doufám, že nelhali.ÿ
Vstříc mrtvým
13
Hazá Ebarghar Abgalaz Dunulzah dar Az Khazal-min založil šipku. „Zmizte tam, odkud jste přišli!ÿ Zamumlal skrze zuby a vystřelil. Ratiště kuše se smrštilo a střela zasáhla bestii do hlavy. Boj začal. „Zhyňte, pekelné nestvůry!ÿ Zvolal paladin, mávaje svatým palcátem. Na mrtvé psy se sesypalo množství šípů, šipek a draze koupených chorošů. Bestie vyly, štěkaly, kousaly, leč přece jich ubývalo. Poslední zahnali nad ránem Yaspaden s Memfallou hluboko do bažin. ℘℘℘ Celý další den šli bažinou. Celý další den museli dbát na každý krok, neboť je mohl stát život. Drobně mžilo, zato se však konečně rozestoupila mlha a ustaly strašidelné zvuky i obrazy. Dorwin přestal vzdychat a tesknit po domově. Zdálo se, že si začíná zvykat. Krátce po poledni zmizela mračna otravného hmyzu. Vlastně se už příliš dlouho nesetkali s živým tvorem. Od nočního boje s podivnými psy se měli více na pozoru. Zbytečně nemluvili, naslouchali a často sáhli po zbraních, když jim vítr vyvolal v uších iluzi mátožných kroků. Jen trpaslík se belhal trucovitě, stále hartusil, nadával a sekýroval: „Tohle si budu pamatovat až do tvé smrti, barbare! Zastal ses přede mnou elfky. Musíme zachránit poslední zbyteček života . . . ÿ Protahoval hlásky jako městská panička. „Je to naše povinnost. Povinnost!ÿ Přestal parodovat v obviňující samomluvě pokračoval dále hlubokým drsným sytým hlasem: „Pleteš se do věcí, do krerejch ti nic není! Nic nechápeš! Nerozumíš meči, ani bohům! A jak bys mohl rozumět jemnému umění ohně?! Zakázals mi porazit strom, ale sám ses klidně modlil! Když něco potřebuješ, rád žebráš! Skuhráš před lidmi i před svými bohy!ÿ Poslední slova skoro vyplivl. „Obětoval jsem svoje bylinky, abych zachránil válečnické nedochůdče! Ale ty, paladine, ty jsi mi pomoc odepřel. Udeřils mne! Zranils! Jsi zrůda s pokryteckým srdcem. Nenávidíš mě stejně tak, jako já nenávidím tebe!ÿ
potopené město V bezedných močálech, obklopeno zrádnými blaty, v místech, kam slunce nedosvítí, sní svůj strašný sen potopené město. Před mnoha lety zde žili kudůkové. Najednou však zmizeli. Dále se praví, že na jejich místo nastoupily zrůdy, když krásné domy pohltila bažina. Zde přebývá Bazoguru, prastarý čaroděj, pán nad mrtvými. Říká se, že on sám je mrtvý stejně jako jeho sloužící. Vysmál se smrti a obrátil se proti ní. Jednoho dne, až se čas naplní, otevřou se podzemní kobky, aby mohla hrůzná armáda
14
Vstříc mrtvým
vyjít na povrch. Až budou připraveni, utkají se nemrtví s živími, porazí je a ovládnou svět. Tak se praví . . . ℘℘℘ Většina budov se skláněla nad černou vodou, nachýlena k jedné či druhé straně, jak chatrné zdivo podežíraly chomáče slizkých hub a mechů. Na dřevěném roubení vyrůstaly koberce plísně. Všude to páchlo zatuchlinou, smíšenou s bažinnou vlhkostí. Do nosu vnikal těžký dým, dráždící ke kašli. Mrawen šla první, v rukou natažený luk. Kožené boty, namočené po kotníky do kalné vody, tiše vrzaly. „Klap, klap, klap . . . ÿ „Opatrně, Dorwine! Dávej přece pozor.ÿ Napomenul mladého válečníka Sidir, ale už bylo pozdě. Dorwin byl příliš zaujat podivným zvukem, klopýtl a narazil do stěny dřevěného stavení. Na jiném místě by se nebylo stalo příliš mnoho. Nešika by to nejspíš odnesl pořádnou boulí, jenže potopené město bylo příliš dlouho pod zhoubným vlivem močálu. Staré dřevo zapraštělo, zaskřípělo, a pak se celý dům složil k zemi. Tichá ulice se rázem naplnila hlukem. Ozvěna bila lomozem jako bouře. Sidir bleskurychle po válečníkovi chmátl, aby ho vyprostil z hroutících se trosek. Trámy ze statných kmenů, otrávené vlhkem, pukly a rozsypaly v oblak ztrouchnivělých pilin. „Právě jsme zaklepali na dveře. Domácí může přijít.ÿ Povzdychla si Mirawen. Tušili, že čeká-li na ně někde stráž, bude celé město brzy na nohou. „Klap, klap, klap . . . ÿ Sotvaže obešli blok vyšších, patrových chalup, zřejmě kdysi patřících bohatším měšťanům, otevřelo se před nimi smutné náměstí ve tvaru obdélníku. Zbytky suchých větví vypovídaly o tom, že zde zřejmě kdysi býval park. V dlažbě, dosud matně viditelné od nánosem bláta, udělal kdosi nepravidelné díry, z nichž nyní vyvěraly kaluže černé olejovité hmoty. Z druhé strany byl rynek uzavřen skálou, v jejíž spodní části se vedle masivní brány černaly kruhové otvory, nejspíše vchody do podzemí. Na boku skalního masívu se asi sáh nad zemí pomalu otáčelo velké kolo. „Klap, klap, klap . . . ÿ Mechanismus zřejmě čerpal černou tekutinu z jezera na úpatí. Snažili se postupovat co nejobezřetněji. Kradli se v stínech, ačkoliv čaroděj se domníval, že mají-li co do činění s dušemi mrtvých, je vyhledávání úkrytů zbytečné. „Klap, klap, klap . . . ÿ Kostlivci svírali ve zkřivených prstech každý po těžkém kameni. „Klap, klap, klap . . . ÿ Pomalým, strojovým krokem našlapovali na dřevěné příčky, čímž uváděli
Vstříc mrtvým
15
kolo do pohybu. „Klap, klap, klap . . . ÿ „Pst!ÿ „Neslyší nás. Jsou to jen němí, hluší a slepí služebníci. Jejich pán je povolal pro tuto práci.ÿ Odtušil Daléth. „Možná. Ale já nestrpím, aby nadále žili.ÿ Utrhl se na čaroděje Yaspaden. „Přivolalo je zlo.ÿ „Máš pravdu, paladine. Zastavíme-li však to soukolí, ti uvnitř vyjdou ven.ÿ „Nevíme, k čemu ten stroj slouží, když ale půjdeme podél žlabů . . . ÿ ”Ááá!ÿ Yaspaden se chytil za nohu. Z prostřeleného stehna vyjela šipka opatřená vypelichaným peřím. „To pálí.ÿ Sykl bolestí. Memfalla se sklonila nad zraněním. „Aby tak byla otrávená.ÿ „Určitě něco vydržíš, paladine,ÿ houkl trpaslík a rychle zacouval zpět za dům. „No počkej!ÿ Sidirovy oči se rozšířily, zornice ztratily lidský tvar. Pak pán šelem skočil do tmy. Zaslechli několik ran, zavrčení a chroptění, když se do skomírajícího světla pochodně vyvalila spousta zeleného plynu. „Klap, klap, klap . . . ÿ Odporná lidská troska škrábala znetvořenými pařáty rozměklou zem. V agónii špulila bezkrevné rty a ze zlé tváře dal se vyčíst vztek. Zombie cvakala žlutými zuby. Z utržených ran se šířil pach smrti. Pak ji rozdrtila hlavu seveřanova bota z tuhé jelenice. Daléthovi, Memfalle i Mirawen se udělalo nevolno. Sytě zelený plyn jim otravoval krev. Vnitřnosti se bouřily, mozek volal o pomoc. „Je mi špatně. Je mi strašně špatně. Umí . . . ÿ Než stačila Memfalla domluvit, vrazil jí Sidir loket do ramene. Nemotorně škobrtla zpět. „Co . . . ÿ Tentokrát šipka zasáhla prkno a rozštípla jej v půli. „Vidím tě!ÿ Usmál se Sidir jako lovec číhající na kořist. „Schovejte se.ÿ Dodal a znovu zmizel mezi dloužícími se stíny. ℘℘℘ Čaroděj nakrabatil čelo, snaže se vyslovit hlásky kouzla. „Blíží se k nám další tři. Mají sekery.ÿ Hlásila Mirawen. „To bych se na to podíval! Mrtvoly aby si dovolily ublížit trpaslíkovi!ÿ Yaspaden si mezitím ovázal prostřelenou nohu a napjatě očekával nepřítele. Daléth se vznesl nad střechy. Jako socha z obsidiánu stoupal vzhůru, nehnutě, s rukama založenýma v bok.
16
Vstříc mrtvým
„Probijte se k bráně! Tam se sejdeme.ÿ Zavolal na Hazu. „Musím ještě vyřídit několik věcí.ÿ ”Švih!ÿ Mirawen zamířila a jednou ranou skolila prvníhho z přibíhajících ghúlů. Mrtvý trhl hlavou dozadu a zůstal ležet. Bledý pařát dosud svíral vrhací sekeru pošpiněnou starou krví. „Nekromantovy zrůdy!ÿ Memfalla se prudce otočila a trefila zombii, která vyskočila zpoza rohu, přímo mezi oči. Smrtkochoroš zaduněl. Magická síla přírody navrátila mrtvé tělo smrti zpět. Říčný paladin rozdával rány palcátem. Čtyři ghúlové doráželi střídavě na mohutné tělo chráněné svatou mocí. Zbraň blýskala jako bouře, bila jako hrom a drtila jako blesk. V ryku boje trpaslík zahlédl čaroděje, kterak splétá v rukou síť z vláken světla a vrhá ji proti zombiím. Čtyři se sklácely s nohama i rukama pevně přitaženýma k tělu, ale pátá uhnula vlevo, kde se prosmýkla pod okapem visícím ze střechy. Byly příliš rychlé. „Ach.ÿ Vydechla Memfalla. Stvůra, cítící čerstvou krev, po ženě skočila a roztrhla jí bok. Zapraskaly kosti, šaty okamžitě zrudly. Stopařka upustila paroh, držíc se za polámaná žebra. Oči měla plné slz, jak přemáhala bolest. Poslední vydechnutí, jež vyprovází na dlouhodlouhou cestu skrze sféry. „Neumírej!ÿ Zacloumala jí hlavou Eirien. „Děvče, neumírej! Jsi zbytečně mladá na smrt!ÿ Odzátkovala malou hliněnou lahvičku. „Raději se napij a zapomeň!ÿ Třesoucími se rty přijala vděčně hrdlo flakónku. Polkla několik kapek. „Tak je to správně, Memfallo.ÿ Tělem, kterým lomcoval šok, se počalo rozlévat uklidňující teplo, navozující pocit bezpečí. „Zavři oči. Až je otevřeš, budeš zdráva.ÿ Zamrkala. Bolest zmizela a strnulý čas se opět rozběhl. Podívala se na ruku, dosud sevřenou v pěst. Pak sklouzla pohledem na potrhané šaty. Rány pod nimi se zacelily. Zombie ležela opodál s rozetnutou hlavou. Dívka viděla, jak paladin běží podél domu, až na prostranství, kde stáli bojovníci z kostí. Třicet sáhů před ním se rýsovala vysoká dřevěná brána. Co chce dělat? Yaspaden kličkoval a ačkoliv mu v pohybu bránila zbroj, počínal si vcelku dobře. Takřka bez zastavení prolétl skupinkou pomalých kostlivců, aby po sobě zanechal hromadu zpřeházených hnátů či lebek. Kam dopadl svatý palcát, hroutila se moc nemrtvých jako špatně vystavěný val. ”Ďas boží! Copak nevidíte, že je posedlej?! Zbláznil se!ÿ Mnul si Hazá vousy špinavé od krve. „Takhle lidé jednají ve jménu dobra?!ÿ
Vstříc mrtvým
17
Několik goblinů se sekerami se Yaspadenovi dostalo do zad a mezi nimi a Mirawen stála stará kůlna. „Pozor!ÿ Těžké topory se stačily devětkráte otočit. Desátá otočka sekery znamenala smrt, neboť dvoubřité ostří dokázalo dospělému člověku hravě přetnout páteř. Od paladina se však sekery odrazily a skončily svou pouť utopeny v kalné vodě. „Litujte svých činů! Jedině tak dosáhnete čistoty a milosrdenství!ÿ Pokynul paladin útočníkům, načež se jejich těla rozpadla v prach. Boj skončil. ℘℘℘ Brunátný muž stál s hlavou skloněnou, prudce oddechoval a na po vlasech mu stékal pot. „Měl jsem vidění. Promluvila ke mně má bohyně. Ukázala mi podzemí. Viděl jsem,ÿ zakoktával se, „kobky plné mrtvých těl. Ta těla se hýbala! Obličeje bez očí, oči bez světla. Jsou jich spousty!ÿ Během řeči paladin zbledl. Ruce měl studené, ačkoliv jako správný válečník by měl být rozpálený prodělaným bojem. Mirawen ho políbila. „Pojďme.ÿ Zastrčil palcát za opasek a smutně se usmál. „Nekromant čeká.ÿ „Za branou stojí obr z kostí.ÿ Oznámil Daléth. „Jak se teda dostaneme dovnitř?ÿ Poklepával nervózně seveřan patou o kámen. Čaroděj mrkl na Mirawen. „Zastrčili zevnitř závoru. Moc těžkou závoru. To nedokážu!ÿ „Zase potřebujete Hazu?ÿ Předstoupil povýšeně trpaslík. „Najednou je vám Hazá dobrej!ÿ „Nikdo se tě nepro . . . ÿ „Teď vám ukážu, jak funguje moc bóží,ÿ zvedl důležitě hlavu a pranic se nenechal rušit. „To jsem zvědavej, jak chce . . . ÿ „Bumm.ÿ Těžký kus dřeva na druhé straně dveří dopadl na zem. „A je odemčeno,ÿ řekl, aniž by cokoliv viditelného udělal. „Stačí zatlačit Yaspadenem.ÿ „Bumm.ÿ „No tohle! Jak to?ÿ „Hmm. Obr nejspíš umístil závoru zpět.ÿ Odtušil čaroděj s úsměvem. „Vrrr! Takovej obr se ještě nenarodil, aby si mohl něco zkusit proti Hazovi!ÿ „Obávám se, že nepostrádá mysl.ÿ Pousmál se Daléth. „Poradím si
18
Vstříc mrtvým
s ním. A ty pak otevřeš.ÿ
c Pt-Jeník), vydání první, sazba: Pt-Jeník (LATEX), Děčín, 20. listopadu 2004 Vstříc mrtvým (
