Děkujeme. Varujeme. Upozorňujeme

1

Děkujeme panu spisovateli Chrisi Priestlymu, autorovi hororů pro děti, za inspiraci.

Varujeme všechny citlivé povahy, neboť ne všechny příběhy jsou vhodné pro malé děti.

Upozorňujeme čtenáře na to, že v některých příbězích zazní i slova hovorová nebo dokonce vulgární (ale opravdu to jinak nešlo).

2

VĚŘTE NEVĚŘTE aneb Podivné příběhy z veřejných toalet

Napsal kolektiv autorů IX. A a IX. B ZŠ Český Dub Školní rok 2012/2013

Obálku navrhl Josef Poula Graficky upravily a redigovaly Lenka Moravcová a Tereza Valešová Rámcový příběh napsaly Anna Glaserová a Zuzana Nešverová Názvy kapitol doplnila ilustracemi Anna Glaserová

Vydalo nakladatelství DEVÍTKA jako svou 1. publikaci

3

OBSAH

Příběh začíná ................................................................................ 5 Pan Srnka vs. Dr.Toalet Martin Vaner, Václav Škoda, Jan Šindelář 7 Nejlepší přítel Tereza Valešová ...................................................... 9 Sbírka prázdnejch lahví Anna Glaserová ................................... 14 Franta a bakterie Josef Záhora, Jan Tvrzník ................................ 23 Nemehlo Jakub Prošek ................................................................ 28 Páté dveře Pavel Mizera .............................................................. 33 Únos Iva Kořínková ....................................................................... 37 Nápis na dveřích Naďa Fedorčuk, Radka Mikásková ................... 39 Zrcadlo Simona Laufková, Žaneta Hejčová ................................... 43 Země prdíků Zuzana Nešverová ................................................. 46 Noční výlet Adéla Janatová ......................................................... 49 Bod Y Radim Hladký, Pavel Bartes ................................................. 52 Záhadná kanalizace Pavel Koštejn, Martin Mikeš....................... 56 Deník Johna Glasera Jan Glaser, Filip Čvančara........................... 60 Ticho s sebou nese smrt Filip Honzejk ....................................... 64 Zlatý trojúhelník Jan Kýr, Jan Bulíř .............................................. 70 Eruann a Elwira Lenka Moravcová .............................................. 84

4

Příběh začíná

J

ednoho pochmurného pátečního odpoledne vyrazila maminka se svými dvěma

dětmi, Johankou a Matyášem, na nákup do starého obchodního domu, který už řadu let navštěvovali lidé ze širokého okolí, ale v poslední době se už nemohl vyrovnat novým moderním nákupním centrům, která nabízela mnohem zajímavější zboží. Rada města rozhodla, že obchodní dům se zbourá a nahradí ho řada luxusních vil. Maminka se proto rozhodla využít výhodných nabídek a slev, které zmírající obchody poskytly, aby nakoupila oblečení nebo potřebné věci do domácnosti. Došli na autobusovou zastávku kousek od jejich domu. Po malé chvíli přijel autobus s neoblíbeným číslem 13. Netrvalo to ani deset minut a už vcházeli do oprýskaného obchodního domu. Ocitli se na široké chodbě lemované malými obchůdky. Některé už byly zcela zavřené, jinde postávala u poloprázdného regálu znuděná prodavačka. Na chodbě stály stojany s posledními kousky oblečení a barevné nápisy hlásaly až sedmdesátiprocentní slevy. Občas zahlédli i nějakého zákazníka se síťovkou. „Já chci domů,“ zakňourala Johanka a Matyáš přidal otrávený výraz. „Ale jdi ty… Teď vám dám na hodinku rozchod a mezitím něco nakoupím. Vy se tady můžete porozhlédnout po něčem zajímavém, třeba najdete nějaké hračkářství,“ usmála se povzbudivě maminka a už očima bloudila po obchůdcích. Děti se rozeběhly po chodbě k eskalátorům, které k jejich smůle nefungovaly. Otráveně je vyšly a nijak je nepřekvapilo, že toto patro je úplně prázdné. Po zemi se válely chuchvalce prachu a při každém kroku se jim od nohou zvedl malý prachový obláček. Ze zdí opadávala omítka a několik metrů od nich ležel lustr, který se nejspíš už dlouho před tím, než přišli, uvolnil od stropu a roztříštil na kusy. Nikomu už nestálo za to je zamést. Uprostřed chodby byla v prachu vyšlapaná cestička od bot návštěvníků. Vedla k veřejným záchodkům, jejichž dveře jako snad jediné z celého obchodního domu vypadaly nově a moderně. Johanka pohlédla na svého bratra se 5

zvědavostí v očích. Matyáš nejistým krokem vykročil ke dveřím a s Johankou za zády je otevřel. Objevila se před nimi malá místnost, celá obložená dlaždičkami. Oběma zatrnulo, když uslyšeli pozdrav. Za okýnkem, vedle dveří stál dřevěný stůl a za ním seděla postarší paní s prošedivělými vlasy sepnutými do drdolu. Na sobě měla šaty dávno vyšlé z módy a její vrásčitý obličej se na ně přívětivě usmíval. Polohlasně jí pozdrav opětovali. Paní se s nimi okamžitě dala do řeči. Vyptávala se jich, kolik je jim let, co tady dělají, jak se jmenují a podobně. Nemohla si nevšimnout jejich vyplašených výrazů. Děti si teď ze všeho nejvíc přály tuto místnost opustit a poohlédnout se po hračkářství, které jim maminka slíbila. Rozhodně lepší než poslouchat tu upovídanou paní, pomyslel si Matyáš a už pomalu couval ze dveří. „Nevěřili byste, co všechno jsem tady už prožila… Škoda, že už odcházíte, já bych vám řekla jednu takovou podivuhodnou historku, na kterou jsem si vzpomněla. Vyprávěl mi ji jeden zaměstnanec banky s mimořádnými schopnostmi.“ Matyáš už byl sice na odchodu, ale Johanka ho zatahala za ruku a přemluvila ho, aby zůstali. A tak paní, která vybírala peníze za použití toalet, vyprávěla.

6

Tento den začal jako každý jiný, pan Srnka vstal a šel si udělat snídani. K snídani si dal, jako pokaždé, hovězí steak a na zapití si vymačkal granátové jablko. Před odchodem do banky, kde už delší dobu pracoval, zaslechl z rádia, že Hajzl-gang opět udeřil a vykradl banku dva bloky od místa, kde pracoval. Jelikož byl pan Srnka velice inteligentní, došlo mu, že jeho banka je další na řadě. Cestou do práce potkal mezi popelnicemi bezdomovce Karbanátka, a protože byl velmi štědrý a soucitný, hodil mu pár korun na chleba. Po hodině v práci si musel odskočit na toaletu, ale k jemu nemilému zjištění byly všechny záchody mimo provoz, a tak se rozhodl, že půjde vykonat potřebu do parčíku za banku. A tam ho uviděl: odporného, vodou nasáklého, se záchodovým prkénkem kolem hlavy, štětku a zvon v ruce. Pan Srnka se zeptal: „Kdo jsi?“ Zahalený muž si odklopil prkénko z hlavy a řekl: „Dr. Toalet!“ Vzápětí pana Srnku udeřil záchodovou štětkou do hlavy, pan Srnka odlétl tři metry daleko, ale než se vzpamatoval, byl Dr. Toalet pryč. Pan Srnka, celý mokrý od nějaké desinfekce, se zvedl a vzal si na zbytek dne volno. Doma se okamžitě umyl a převlékl. Rozhodl se, že půjde toho "hajzla" hledat, a pro jistotu si ještě zacvičil. Vrátil se za budovu banky hledat nějaké stopy a všiml si pootevřeného poklopu od kanálu. Odklopil ho, skočil dolů do stoky a díky svému jelenímu super sluchu slyšel toho zloducha Dr. Toaleta. Rychle se vydal tím směrem. Najednou se před ním objevilo světlo tak silné, že to pana Srnku na chvíli úplně oslepilo. Když se rozkoukal, uviděl mohutnou podzemní chodbu plnou záchodů. Pan Srnka šel dál do temných hlubin stoky, když vtom ho napadli Toaletovi pomocníci. Strhla se velká rvačka, ve které pan Srnka vyhrál. Rozhodl se jít dál. Ani ne po minutě chůze uviděl obří nástěnku, kde byly Toaletovy plány na zatopení města, k tomuto plánu 7

však zloduch potřeboval vykrást banku, kde pan Srnka pracoval. Náš hrdina se rozeběhl se k nejbližšímu východu z kanalizace. Když vylezl, objevil se pět bloků od své banky, kde se měl Toaletův hrůzostrašný plán uskutečnit. Pan Srnka se jako srnec co nejrychleji rozeběhl přímou cestou až k bance. Když dorazil, uviděl Toaleta, jak jde z banky a v rukách nese balíky plné bankovek. Pan Srnka na něj zařval: „Hej, hajzle, polož ty pytle!“ Toalet se ohlédl a posměšně povídá: „ Zkus mě přinutit, srábku!“ Pan Srnka na to: „Už jsem se bál, že to neřekneš.“ Rozeběhli se proti sobě a jejich pěsti se střetly. Byla to taková síla, že tlaková vlna vysklila okna v nejbližším okolí. Pak Dr. Toalet zasadil Srnkovi mocnou ránu zvonem. Pana Srnku to odhodilo a při dopadu se zaryl do silnice. Toalet si myslel, že je boj u konce, ale to se mýlil. Pan Srnka vstal, černé oči mu nebezpečně jiskřily a z nosu mu šla pára, která ho celého zahalila. Toalet strachy celý ztuhl. Vtom se z dýmu vyřítilo jakési monstrum, napůl jelen a napůl člověk. Byl to pan Srnka v jelením módu, do kterého se promění vždy, když má 8

veliký vztek. Vrazil Toaletovi takovou ránu, že mu vyrazil všechny zuby. Toalet byl poražen a město zachráněno. * „Skvělý!“vykřikl Matyáš a myšlenkami byl stále v boji proti Toaletovi. Johanka se však netvářila nijak nadšeně. Popravdě ji tenhle příběh zdaleka nenadchl tak jako jejího staršího bratra. „Copak se děje, maličká?“ přejela po ní unavenýma očima stará paní. Johanka nic neřekla. „Nelíbil se ti snad příběh?“ Johanka mlčky zavrtěla hlavou. „Možná by tě mohl zaujmout tenhle příběh. Toho pána jsem znala, byl to dobrý člověk, škoda, jak dopadl…“

Byla noc jako každá jiná, když jsem se vracel z práce do malého městečka South Nottingham, kde už léta žiju. Pracuju jako editor. Práce editora je nudná, ale občas se najde kniha, ve které smyšlené problémy jiných, neexistujících lidí dávají zapomenout na moje vlastní. Jo, a abych se představil. Jmenuju se John Westcoot. Venku hustě sněžilo a foukal silný vítr. Jako vždy jsem zajel svým cadillacem hned vedle domu na místo určené k parkování a vešel do domu. V předsíni jsem hledal vypínač. Nahmatal jsem ho, zmáčkl, ale nic. Světlo se nerozsvítilo. Já zapomněl. Zítra zajdu k Trevorovi. Musím zaplatit 9

elektřinu a taky určitě nepůjde ani voda. Byl jsem tak unavený ze své vyčerpávající práce, že jsem ani neřešil, jak si posvítit na cestu. Nebylo vidět ani na krok. Po chvíli pátrání jsem se potmě dostal ke křeslu. Nahmatal jsem opěrky a pomalu se posadil. Usnul jsem tak tvrdě, že jsem toho večera už do ložnice v patře nedošel. Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný. Když jsem zjistil, že lednice je dočista prázdná, vydal jsem se na nákup do místního obchodu. Pak jsem si vzpomněl na Trevora. Musím jít zaplatit za elektřinu a vodu. S igelitkou v ruce jsem se vydal k Trevorovi, jednomu z mála mých přátel, ne-li jedinému příteli. Cestou jsem si pobrukoval jednu ze svých nejoblíbenějších písniček z 80. let. Po chvíli jsem konečně dorazil k Trevorovi. Zastavil jsem se před schody, natáhl levou ruku směrem ke zvonku a dvakrát jej zmáčkl. Nemusel jsem čekat dlouho. Po chvilce se dveře otevřely a za nimi se objevil Trevor. „Čau, chlape, kde se tu bereš? Dlouho jsem tě neviděl.“ „No, měl jsem plno práce a tak. Jo, jdu ti dát peníze na elektřinu a vodu a asi taky nemám zaplacený telefon.“ „ Telefon jsi už platil,“ odvětil Trevor. Volnou rukou jsem ze zadní kapsy vytáhl peníze a podal je Trevorovi. „A jak se ti jinak žije po tom… no víš přece?“ „ O čem to tu mluvíš?“ zeptal jsem se nechápavě. Po chvíli mi došlo, co má Trevor na mysli. „ Promiň, neustále zapomínám. Pomalu nic si z té doby nepamatuju. Někdy si myslím, že jsem snad doopravdy cvok a že mě z té psychiatrie ani pouštět neměli. Jinak je mi celkem fajn.“ „No, je dobře, že ses dal do kupy. Nechceš jít dál?“ „Ne, to je dobrý, Trevore. Musím jít. Tak zase někdy.“ Otočil jsem se a šel domů. Ale nebylo mi fajn. Nevím, jestli se s tím někdy vyrovnám, i když se ke mně Trevor chová fakt skvěle. 10

Došel jsem domů, vyndal z igelitky potraviny, uložil je do lednice a chtěl jsem se jít pořádně prospat do ložnice v patře. Už jsem nahmatal zábradlí u schodů, když tu mě něco zarazilo. V místnosti se houpalo křeslo. Vždyť jsem se ho ani nedotkl! Co to sakra je? No, popravdě mě to ani tolik nepřekvapovalo. Po mém návratu zpět domů se tu podobné věci dějí často. Copak to nikdy neskončí? Jednoho dne jsem si jako obvykle přinesl práci domů. Položil jsem štos papírů s nudným obsahem na stůl, ale bohužel tak nešikovně, že část spadla na zem. Ohnul jsem se, posbíral je a dal se do práce. Náhodou jsem narazil na noviny s datem 3. 8. 1986. To datum jsem si velice dobře pamatoval. Byl to den, kdy jsem byl propuštěn z psychiatrické léčebny. Tehdy toho byly plné noviny nejen tady v Nottinghamu, ale i v celém okolí. Na titulní straně stálo: JOHN WESTCOOT NA SVOBODĚ Dnešním dnem skončila Johnu Westcootovi léčba v psychiatrické léčebně. Poté, co se nepodařilo pro nedostatek důkazů usvědčit hlavního podezřelého Johna Westcoota z vraždy jeho manželky Kirsten Westcootové, byl po údajném zhroucení přesunut na psychiatrickou léčebnu v South Nottinghamu. Nejmenovaný zdroj našemu reportérovi sdělil, že tento pacient byl do léčebny umístěn z důvodu ztráty paměti způsobené šokem, který utrpěl po nálezu těla zavražděné manželky, a že po dobu léčby téměř nekomunikoval. Podle lékařů je nyní zcela vyléčen, dokonce se mu vrátila paměť, proto mohl být propuštěn. Vrah paní Westcootové dosud nebyl vypátrán, nenašla se ani vražedná střelná zbraň, policie případ odložila. Dále se psalo něco o tom, jak byla Kirsten zavražděna. Článek jsem nedočetl. Prostě jsem na to neměl. Opět vzpomínat na ty časy nebylo

11

lehké. Vše, co se v novinách psalo, byla pravda, tedy až na to, že jsem podle novin vrah ženy, kterou jsem nade vše miloval. V noci se mi zdály příšerné sny. Ten poslední, nejhorší, co se mi kdy zdál, byl až příliš živý. Zdálo se mi, že jsem uslyšel křik z přízemí. Okamžitě jsem se vydal po zvuku. Dovedl mě až ke dveřím, vedoucích do koupelny, zpod kterých tekla voda. Otevřel jsem dveře, vešel dovnitř a strnul hrůzou. Nic horšího jsem v životě neviděl. Ve vaně jsem spatřil bezvládné tělo utonulé Kirsten. Její bledý obličej se vznášel těsně pod hladinou. Dívala se na mě. V tu chvíli jsem se probudil a zalapal po dechu. Vstal jsem a rozhodl se, že si zajdu dolů do kuchyně pro něco k snědku. Myslel jsem totiž, že tak zaženu myšlenky na onen sen. Sešel jsem dolů. Najednou jsem šlápl do mokra. Rozsvítil jsem, abych zjistil, co se děje. Ne, snad je to jen sen. Stalo se něco podobného jako ve snu. Zpod dveří do záchodu vytékala voda. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem tím snem rozhozený, ale přesto jsem se rozhodl zjistit, co je příčinou jezírka přede dveřmi. Otevřel jsem je. Záchod přetékal. Oddechl jsem si. Snad to dokážu spravit. Odsunul jsem vrchní část nádrže a zkontroloval mechanismus. V záchodu doopravdy něco překáželo, ale nebylo to jen tak něco. V rukou jsem držel střelnou zbraň. Byla to zbraň, kterou jsem dobře znal. Vždyť patřila mému nejlepšímu příteli… * Johanka i Matyáš zatajili dech. Nemohli uvěřit, že příběh skončil tak, jak jim to tato žena řekla.

12

„A to se opravdu stalo?“ hlesla Johanka a očima visela na vrásčitých rtech vypravěčky. „Možná stalo, možná ne… Ale toho člověka jsem vážně znala. Jeho paní, to byla moc hodná ženská, bůh jí žehnej,“ odpověděla stroze a nikdo už se nechtěl na nic ptát. „Johanko, málem jsme zapomněli na to hračkářství! Nevadilo by, kdybychom už šli?“ Stará paní se na ně přívětivě usmála a sklopila oči. Za zády se jí mihl huňatý ocas a po chvilce už Johanka vykřikla: „Koukej, kočička!“ Vrásčitá žena zvedla oči. „Líbí se ti?“ Johanka kývla. Černá kočka vyskočila na hromadu ruliček toaletního papíru, přičemž jich několik shodila. Obratně se potom vyhoupla na poličku a přešla po jakémsi starém sešitě. „No vidíš, Marilyn, koukej, na cos narazila. Jirkův deník.“ Tenhle sešit znovu vzbudil zájem sourozenců. „Jirkův?“ Zopakoval Matyáš nejistě. „Toho jsem také znala. Kradl nám třešně na zahradě. Jó, to bylo kvítko z čertovy zahrádky. Ale na závěr vcelku slušnej člověk.“ „Matyáši, třeba tu to hračkářství ani není. Pojď, ještě tu zůstaneme.“ A stará paní začala číst.

13

Kopec Candátka za sídlištěm je místem srazů různých existencí a mániček z celého okolí. Z druhý strany je rybník, kam po celý rok házíme mladší sourozence. Pamatuju si, jak mě jako malýho caparta vzal táta na Candátku, protože mu máma řekla, že se vůbec nestará o děti. Po setkání s tehdejšími pubertálními králi města, kteří ke všemu, co řeknou, přirazí „vole“, a na každou otázku člověka staršího třiceti let odpovídají otázkou, se otec rozhodl vzdát se své naděje. Nyní jsem v tomhle věku já. Táhne mi na sladkých šestnáct, všechno je mi jedno a chlastám na Candátce. Přesně jako tehdy bratranci Cibulové, nejstarší máničky ve městě. Můj mladší bratr Adam měl nedávno osmý narozeniny, táta se teď soustředil hlavně na něho a já mám pokoj. Samozřejmě že na tý Candátce nechlastám jenom já. Paprika a Honza Vrána jsou asi ti největší volové, který odtamtud znám. Jsou to mí nejlepší přátelé. Paprika se vlastně nejmenuje Paprika. V občance je podepsán jako Vojtěch Tichý, což je v zajímavém rozporu s jeho povahou. Tichý on totiž rozhodně není. Vlastně ani nevím, proč mu říkáme Paprika, možná kvůli tomu, že kdykoliv se přiblíží spolužačka Vendula Vávrová, tak zrudne v obličeji, nebo snad proto, že jeho úzký, špičatý obličej papriku prostě připomíná… Fakt nevim. Scházíme se na Candátce okolo kruhu vypálený trávy, příhodně připomínající tvar plešky Paprikova fotra. Nedávno, když jsme tam přišli, byl tam ještě novej kluk. Chvíli jsme se s ním hádali o vyznačený území, potom jsme vykopali železnou zásobu piva a zapili novou známost. Ten kluk se jmenuje Bandaska a je o rok starší. Říkal, že se přistěhoval z Prahy a že hodlá tuhle díru probrat k životu. Nutno 14

podotknout, že měl snad deset LP a historii rocku v malíku. Upřímně, pokud jsme si někdy mysleli, že naše vtípky a žertíky měly nějakou úroveň, Bandaska jedinou historkou smetl všechny naše naděje. Vyprávěl nám o svých přátelích z Prahy a o tom, co všechno spolu zažili. O tom, jak spolu měli kapelu a jak vyráběli basovku z parket. A tehdy nám začal nový život. Paprika zakřičel tak nadšeně, až se mu zlomil hlas, a z toho jeho mužnýho výkřiku se stala spíš parodie (nutno zapít), ale nápad to byl dobrý. Paprika tehdy křičel: „Hej, volové, založíme taky kapelu, ne?“ Od tý doby se stala spousta věcí. Krom toho, že jsem nastoupil na učiliště, jsme většinu času pracovali na kapele. Vyráběli basovku z parket, sháněli kytary a bubny, dle vzoru amerických idolů jsme si brutálně spustili vlasy a rvali se o plakáty Stounů. Kapelu jsme pojmenovali Dopis z Ameriky. Cvičili jsme v Paprikově sklepě, kde mimo jiný hrůzy byla příšerná akustika, ale Bandaska vždycky říkal, že začátky jsou těžký, takže jsme drželi hubu a krok. Ostatně jako celej život. S mámou jsem se dorozumíval pomocí dopisů. Každý ráno nechávala na stole papírky, ve kterých se mě ptala, co bych chtěl k večeři, kde co mám nebo kdy přijdu domů. Jinak s ní moc nemluvim. Vlastně jedinej, s kým doma mluvim, je Adam, můj bratr, kterýho si pomalu, ale jistě přetvářím k obrazu svému. Po večerech si vyprávíme zážitky a historky ze života. Sám se divím, že to říkám, ale mám ho celkem rád. I když… Náš repertoár se ze zásady změnil. Od protestsongů přes opilecký vize jsme se dostali až k zamilovanejm písničkám. Ptáte se proč? Bandaska, náš hlavní textař, se zamiloval. Navíc ještě do šílený krávy, co žije v bytě č. 26 pod námi. Paprika se s Honzou vsadil, že jim to nevydrží ani měsíc a že se z toho Bandaska rychle vyhrabe. Netrvalo dlouho a Bandaska dostal kopačky. R. Jílková z bytu 26 se rozhodla, že s ním chce bejt pouze kamarádka, za čímž samozřejmě nebyl nikdo jinej než Vojta Dvořák z druhý 15

strany města. Bandaska byl zničenej. Tři dny strávil v hospodě a pak byl ještě zničenější. Potom následovalo několik smutnejch písniček a pak se hodil zase docela do pohody. Dokonce tak, že nám sehnal kšeft v jedný hospodě. Byla to taková typická špeluňka. Kouř cigaret se plazil podél oprýskanejch zdí a jako hustá mlha se držel stropu. Hospodskej byl kus chlapa. Zpod sepranýho, špinavýho tílka mu trčely hustý chuchvalce chlupů. Když jsme to tam byli prohlídnout, pořád nás sledoval, jako bychom ho přišli vykrást. Mezi stoly pobíhala hezká tmavovlasá servírka a roznášela pivo místním násoskům. Při odchodu jsem se trochu zdržel, protože jsem se ještě na něco neúspěšně ptal hospodskýho. Na chodbě mezitím Bandaska nabízel oheň hezký servírce a Honza podával prohranou dvacku šklebícímu se Paprikovi. „ Hej, vole, my fakt zejtra hrajem!“ vzpomněl si Paprika a svalil se do trávy na Candátce, kam jsme se vydali probrat repertoár.

„Ty vole, dobrý ráno!“ zašklebil se Bandaska, zatímco odklopil víko maskovaný suchou trávou, který skrývalo veškerou naši zásobu před vykradači hrobů. Potom se otočil a zeptal se, jestli chcem Frantu nebo malinovku. „Malinovku,“ rozhodl Honza a Bandaska po nás hodil několik plechovek piva. Vlastně ani nevíme, proč pivu přezdíváme malinovka. Je to zvyk. „Tak Led Zeppelin!“ pozvedl Bandaska slavnostně svou plechovku.

16

Pak se tahaly další flašky plněný všeličím a tak to šlo dál a dál, až zem zchladla a slunce vystřídaly hvězdy. To už Bandaska dávno nebyl střízlivej. „Kdes byl?“ utrhla se na mě máma. Už jsem si skoro myslel, že spí, protože když jsem přišel do bytu, byla všude tma. Jak jsem si sundával boty, tak se ale rozsvítilo v kuchyni a za chvíli mě už propalovala obrovskýma očima. „Ve škole…“ „Nemohl jsi bejt ve škole! Víš. Víš ty vůbec, kolik je?“ Odmlčela se a otázka jí visela na rtech. Měl jsem pocit, že se na mě řítí strop. Ale ne proto, že bych se styděl. 17

„Je půl třetí!“ Podlomily se mi nohy. „Proboha, vždyť ty seš zas uplně nalitej!“ zavrčela a chytla mě v podpaždí. „Počkej, až to řeknu tátoj. Ten tě ztříská.“ Vlekla mě do postele. Pak si narovnala noční košili a šla spát. „Ten tak…“ „Ty kreténe! Do hajzlu!“ Vyletěl jsem z postele a chytil bratra pod krkem. Ten malej parchant na mě vylil celej kýbl ledový vody. Srazil jsem ho k zemi a pokoušel se ho alespoň přiškrtit. Pak do pokoje vtrhla máma. Spráskla ruce, nejdřív se snažila mluvit klidně, potom začala hystericky křičet a pak nás od sebe odtrhla. „A už se uklidni!“ křičela a celá se chvěla. Její křik a všechen ten rambajz, co jsme nadělali, mi zůstával v hlavě jako ozvěna a zevnitř mi roztloukal čelo. Teprve teď mi došlo, jak byl ten včerejšek blbej nápad. Ták jdeme, soudruzi!“ šklebil se Bandaska na celý kolo. Fakt by mě zajímalo, jestli je ještě tak opilej, a nebo už tak střízlivej... Otevřeli jsme dveře hospody, složili nástroje, objednali pivo a začali ladit. Za hodinu to všechno mělo začít. „Ahoj kluci!“ Všichni naráz jsme překvapeně zvedli hlavy a unisono jsme zamručeli na pozdrav. Naproti nám stála hezká tmavovlasá servírka a mile se usmívala. „Jé ahoj!“ „Nechcete něco? Pivo nebo tak?“ 18

„Už máme,“ odpověděl s úsměvem Bandaska a pozvedl svůj půllitr. Na servírku právě hvízdnul někdo v rohu hospody a ukázal na ni ukazovák a prostředník, jakože dvě piva. Omluvně se usmála a přeběhla k výčepu. Všichni jsme se vrátili k ladění nástrojů. Všichni až na Bandasku. Ten visel pohledem na hezký servírce. Pak mi vrazil do rukou svou elektriku a poprosil mě (nebo mi spíš přikázal), abych mu naladil áčko. Přitom ani na chvíli neuhnul pohledem ze servírky, která právě nesla pivo dvěma chlapům v rohu hospody. Po očku jsem je pozoroval. Chvíli se spolu bavili a oba se smáli. Potom se Bandaska otočil a já si myslel, že si sedne zas k nám. On ale prošel kolem nás. „Hej vole, kam jdeš?“ zakřičel jsem na něj. Bandaska se otočil a rozhodil rukama. „Mám nabito,“ odpověděl, zahnul na chodbu a zamířil na záchod. Už to bylo deset minut, co odešel. Bylo mi to divný, ale lízt se mi za ním fakt nechtělo. Do hospody se začali scházet lidi. Především naši známí. Zrovna jsem se zdravil s Královou, naší třídní ze základky, když mě vzal Honza za rameno. „Hej, kde je Bandaska?“ „Na záchodě asi…“ „Aha.“ Pokýval hlavou a dlouhý vlasy mu spadly do obličeje. Pak se vrátil k bubnům. Nervozita stoupala a Bandaska tu furt nebyl. Co jen budem dělat bez něj? On je zpěvák, on hraje hlavní melodii a na kytaru to umí nejlíp. Bez něj prostě nemůžem začít! Netušil jsem, že zatímco já otírám pot z čela, Bandaska tluče pěstmi do dveří od záchodu, který se prostě zabouchly, a doufá, že ho někdo uslyší. Ale nikdo ho 19

neslyšel. Všichni byli nasáčkovaný v sále a sledovali Honzovo bubenický sólo. A Bandaska bušil dál. Potom se pokusil dveře vyrazit, ale akorát si narazil rameno. Potom se sesunul k zemi a téměř přestával doufat. „Do prdele!“ práskl pěstí naposled do země. A pak jako zázrak z čistého nebe… „Je... Je tam někdo?“ Radostí mu poskočilo srdce, okamžitě vstal a vyklopil ze sebe vše, co osoba na druhý straně těch dveří potřebovala vědět. „Bandaska…?“ vyrazila ze sebe překvapeně osoba přede dveřmi. „Bedřiško?“ Na druhý straně dveří vzala hezká tmavovlasá servírka Bedřiška za kliku a dveře se prostě otevřely. A na malou chvíli se jim zastavil čas. „No vole, kdes byl!“ chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen zůstal civět na Bandasku, který se hrnul k nám, vázal si přitom okolo hlavy šátek a hlasitě zdravil všechny přítomný. Potom vzal elektriku, párkrát zabrnkal melodii Satisfaction od Stounů, pak zvedl oči, lišácky se ušklíbl a zařval na celou hospodu: „TAK COO? NEOŽIVÍME TO TADY TROCHU??“ A když všichni naši přátelé z Candátky, školy, táborů, hospod a bůhví odkaď nadšeně zakřičeli, náš první velkej koncert začal. Po hodině a půl hraní už jsme byli absolutně vyřízený. Hráli jsme písničky naše, hráli jsme písničky známejch i neznámejch kapel a hospoda žila. Lidi zpívali s námi, bylo to prostě skvělý. A pak, když už jsme si mysleli, že to ukončíme, Bandaska se postavil a řekl: 20

„Tahle věc… Tahle věc je… Tuhle jsem napsal a složil pro jednu holku, kerá je tady mezi váma. Jmenuje se Bedřiška a zachránila nejen mě, ale i celej tenhle koncert. DÍKY!“ Potom si vzal španělku, sednul si na židli a začal hrát a zpívat: Noční nebe nad městem zelené od neonů se potácí jak opilý lodník a hvězdy i přes tu dálku jsou cítit okurkovým lákem Krasavec bílý měsíc si strčil dva prsty do krku a zvrací úsměvy rady do života vyčichlé pivo a čistý líh až skončí odvleču ho do postele vždyť celé noci nespí A potom následuje zlatý hřeb programu: žongluji s láhvemi v každé trochu vody písku a slepeného peří a v jedné ještě srdcová dáma napůl rozmočená Musím to dělat rychle aby nebylo vidět tu zplihlou kartu na kterou se prohrává Také to nesmím zkazit Střepy z těch lahví 21

by vypadaly nejapně jak opálená milionářka v nylonových plavkách škubající na floridské pláži martinskou husu Končím bez potlesku Ráno mě uvidíte jak krmím racky nad řekou svým povídáním a plivaje na oblohu. dělám obláčky protože božský měsíc má kocovinu a někdo to přece dělat musí než pojedou lidé do práce A asi měsíc nato se Bedřiška přidala k těm neobyčejnejm lidem, kteří znají Bandaskovo pravý jméno. Já se ho dozvěděl až někde ve dvaceti. Jmenoval se Václav Hrabě. Moc pěkný jméno pro úspěšnýho básníka. Tehdy mi bylo šestnáct. Hráli jsme tehdy docela často. Na maturiťákách, po hospodách, kde se dalo. Hodně jsme toho spolu zažili, poznávali nový lidi, nový holky a patřil nám svět. Alespoň my to tak cítili. Asi po dvou letech jsem s rodiči zase trochu našel společnou řeč a v létě šedesát osm jsem potkal Didi, svoji holku, manželku a mámu mých dvou dětí. S klukama se už moc nevídám, ale na to všechno, co jsme spolu prožili, prostě nikdy nezapomenu. A pokud se tenhle příběh, kterej je jedním z mnoha, nikdy nestal, rozhodně to neznamená, že není skutečnej. „Jirko, prosimtě, pojď mi zapnout ty šaty… Za chvilku je tady Bandaska s Béďou..“ 22

„Už letím, Di..“ * Tentokrát příběh zaujal oba sourozence. Matyáš obdivoval příhody z Jirkova života, Johanku zase zaujala romantika. Ani se už nepokoušeli utíkat. Kouzlo těch příběhů i vypravěčky samotné je jednoduše dostalo. „Jeden můj další kamarád neustále vymýšlel vtipné příběhy a bavil s tím celou vesnici. Kdykoliv jste ho viděli, měl u sebe zápisník a pero. A i jeho život byl plný vtipných příhod. Jé, s tím byste se zasmáli." „A pamatujete si nějaký příběh?“ vyhrkla Johanka nadšeně. „Samozřejmě že pamatuju.“ Usmála se a klidnýma očima si děti prohlížela. „Povídejte, prosím vás,“ zakňoural Matyáš a paní se tedy dala do vyprávění.

Řeknete si, že to není nic mimořádného. Ve stejnou chvíli se na různých místech zeměkoule ocitly ve stejné situaci tisíce takových Frantů. Ale omyl! Náš Franta ten den zkonzumoval mnoho éček a jiných chemických přísad, které spolu s prošlou majonézou z pomazánky způsobily, že bakterie žijící si svůj obyčejný nudný život (jako všechny jejich záchodové příbuzné) začaly mutovat. Příštího dne ráno nastala fáze vývoje bakterií. Franta samozřejmě 23

chodil na záchod pravidelně každé ráno a večer po návratu z práce. Inteligentní bakterie se poučily četbou denního tisku, který se povaloval na záchodě, a považovaly jeho kulatou, zářivě bílou zadnici za Měsíc. Jak dny ubíhaly, bakterie se stávaly inteligentnějšími a dosáhly vysokého stupně vývoje. Během týdne se dostaly do přibližně stejné intelektuální fáze jako lidstvo ve 20. století. Stavěly si velkoměsta, vybudovaly „pozemní” a „podzemní” komunikace, využívaly metan jako energetický zdroj, kterým poháněly své nejrůznější dopravní prostředky. Díky technické vyspělosti se bakteriím podařilo sestavit raketu. Zajímalo je totiž, jak vypadá povrch Měsíce. Tato myšlenka rozdělila bakterie na dva tábory, USM (United States of Morgonia) a MBDR (Morgonská bakteriově demokratická republika). USM zastávalo názor vydat se k Měsíci, zatímco konzervativní MBDR byla proti. Po celobudkovém referendu ale bylo rozhodnuto pokořit vesmír. Další den se vybraná posádka vydala k Měsíci, právě když Franta trůnil. Po deseti minutách se posádka SALMONELIA 1 dostala na vysněný Měsíc. Hrdinné bakterie přistály na povrch Měsíce a začaly vztyčovat vlajku. Franta ucítil silné štípnutí, až málem rozboural celou kadibudku. Rychle si natáhl gatě a běžel do chalupy i s naší posádkou, o které vůbec nevěděl. Doma si svlékl kalhoty a pohodil je u postele.

24

Posádka lodi byla zmatená a loď měla poničený pohon. Nejhorší ale bylo, že Měsíc zmizel a vesmír, který je obklopoval, byl plný temných koutů. Protože naši astronauti mohli s mírně poškozenou lodí letět pouze krátce, vydali se na cestu po domě, aby našli zdroje na opravy a palivo. Po pár minutách doletěli do kuchyně a našli koš na odpadky. Provedli přistání a zahájili opravy z místních zdrojů. Pokračovali v průzkumu a nalezli hotový poklad - Domestos.

Zatímco prováděli testy této mimořádné látky, v jejich rodné kadibudce mezitím vypukla kvůli vesmírnému programu válka. A teď zpátky k posádce naší lodi. Astronauti zjistili, že Domestos je pro ně smrtící, ale vydává ohromné množství energie. Zahájili nezbytné úpravy lodě, aby mohli Domestos použít jako palivo. Za třináct hodin usilovné práce byly úpravy hotové, 25

rychlost lodi se zestonásobila. Vydali se dál na průzkum. Při vletu do obývacího pokoje se zastavili před televizní obrazovkou a začali ji sledovat. Čirou náhodou tam běžel Discovery channel a v něm nějaký pořad o vesmíru. Když pořad skončil, bakteriím došlo, že nejsou samy a že skutečný Měsíc se nachází jinde, vysoko na nebi. Rozhodly se vrátit zpět. Zaletěly tedy zpátky do Frantových kalhot. Start SALMONÉLIE 1 byl načasován na brzké ráno. Když šel další den Franta na záchod, vzal s sebou nevědomky i bakterie. Usedl, bakterie odstartovaly a vrátily se zpět do válkou zmítaného světa bakterií, aby sdělily všem pravdu o Měsíci a ukončily tím bratrovražednou válku. Bakterie se nakonec dohodly, že válka je dětinská záležitost a že zde nemohou věčně žít jako obyčejné záchodové bakterie. Uvědomily si totiž, že svět je mnohonásobně větší než jejich prostá venkovská kadibudka. Po druhém celobudkovém sněmu bylo rozhodnuto o přemístění všech bakterií. V příštích dnech se to v kadibudce jen hemžilo. Bakterie musely nashromáždit velké množství metanu a také musel být vyroben dostatek lodí. Nejvíce ze všeho teď všechny lákalo to, jak vypadá skutečný Měsíc. Po dnech usilovné práce bylo vše konečně připraveno. Zvrásněný povrch dna kadibudky byl poset odpalovacími rampami, po zážehu motorů se prostor začal plnit dusivým kouřem. Flotila malých lodí se svou rychlostí jednoho kilometru za hodinu, která jim samozřejmě připadala neuvěřitelná, vznášela ze dna. Náhle se setmělo! Jas vesmíru zastínila Frantova rozložitá postava, spěchající si ulevit od bolestí způsobených konzumací nevhodné stravy. Naši astronauti stačili jen zahlédnout záblesk něčeho lesklého, co se jim řítilo naproti. Velitel již nestačil zareagovat. Záhadný 26

nepopsatelný předmět totiž smetl celou jejich flotilu.

V tu chvíli Franta nadával tak, až se kadibudka otřásala v základech. Ve spěchu mu totiž ze zadní kapsy vypadl mobil značky Nokia přímo do záchodu. Při pádu této opravdu tvrdé technologie došlo k tomu, že po srážce mobilního telefonu s flotilou miniaturních lodí nezůstalo na mobilu ani škrábnutí, po bakteriích však nezbylo ani památky. Franta, který pomocí naběračky připevněné k dřevěné násadě od koštěte řešil záchranu svého mobilu, se nikdy nedověděl, že je příčinou velké dějinné události, která mohla změnit i historii lidstva. Příčinou zrození a zániku slibné civilizace. * Děti se smály, až se za břicho popadaly. Paní je klidně pozorovala s letmým úsměvem na rtech a vyčkala, dokud se nepřestaly smát. „Ten Franta mi připomíná jednoho kamaráda od táty, ten píše příběhy o rytířích. Je v tom hrozně dobrej,“ vyhrkl Matyáš. „No vidíš, takovýho člověka jsem taky znala. O historii věděl snad úplně všechno. Tolik příběhů, co navyprávěl o těch rytířích a zbrojnoších..“ „Povídejte!“ prosila Johanka. „Johanko, ale v tomhle příběhu nejspíš nebudou princezny,“ upozornil sestru Matyáš. „Vskutku nejsou. Z tohoto příběhu vám ztuhne krev v žilách, já nevím, jestli bych vám to měla vůbec říkat.“ Děti však naléhaly a naléhaly, a tak stařenka začala 27

vyprávět. Zvláštní bylo, že žena se stále tak zvláštně usmívala. Podobně jako vedoucí skautského táboru, který chce poslat své svěřence na stezku odvahy.

„

Nemehlo! Prevíte!“ křičel na mě a utíral si přitom rozlitou

polévku z pláště. Hermelín kolem jeho krku, před několika vteřinami ještě zářivě bílý, byl teď světle hnědý, černé skvrnky na něm vystřídala brokolice. „Zatraceně! Tohle už je příliš!“ mávl na stráž, která stála u dveří. „Vyhoďte ho z hradu, NECHCI HO ANI VIDĚT!! Můj plášť, to si snad…“ Chytili mě v podpaží a odváděli pryč ze síně. Proletěl jsem vzduchem a tvrdě přistál na studené dlažbě. Zaslechl jsem smích a zabouchnutí vrat. Pomalu jsem se zvedl a oprášil se. Kam mám teď jít? Co si počnu? Kéž by mi ta mísa s polévkou tak nešikovně nevyklouzla, měl bych teď ještě kde hlavu složit… „Hej! Něco sis tu zapomněl!“ ozvalo se náhle odněkud seshora a něco mě udeřilo do temene. Byla to srolovaná přikrývka a prostěradlo z mé postele. Sebral jsem je a vydal se jedinou cestou pryč od hradu. Cestou jsem přemýšlel. Co jsem vlastně provedl? Trocha polévky na ubrusu. Pche! No… možná, že minulý týden mi taky něco nechtěně upadlo. A den předtím… „Zatraceně!“ ulevil jsem si nahlas. Copak to byla moje chyba, že ten, co roznáší číše, do mě pokaždé vrazil? Přišel jsem o přístřeší kvůli brokolicové polévce! Ne…Kvůli ní ne. Kvůli králi. Konečně město! V břiše už mi kručí a nohy mě bolí. Zajdu do prvního hostince, na který narazím, 28

a utratím těch pár zlatek, co mám v kapse. Přidal jsem do kroku a brzo jsem byl u brány do města. Kolem ní stály zamračené stráže s kopími. Protlačil jsem se davem lidí a rozhlížel se. Do oka mi padla malá hospůdka s okny do ulice. Když jsem vcházel, všiml jsem si, že ve městě je nezvykle mnoho vojáků. Že by se tu potuloval nějaký nebezpečný zločinec? Uvnitř jsem zjistil, že hospůdka je větší, než vypadala. Po pravé straně stál dlouhý pult a za ním byla skříň plná různých lahví. Po místnosti bylo roztroušeno asi dvacet kulatých, solidně vypadajících stolů. K jednomu z nich jsem usedl a mávl na hostinského. „Dal bych si pořádný kus masa a k tomu lahvinku vína.“ odpověděl jsem na jeho zdvořilý dotaz a vysypal přitom na stůl své poslední zlaťáky. „Bohužel,“ omlouval se hostinský, „máme jen brokolicovou polévku. Většinu našich zásob sebrali vojáci a…“ Pocítil jsem silný nával hněvu a poté jsem omdlel. Cítil jsem popleskávaní po tváři a po chvíli jsem rozeznal obtloustlý obličej hostinského. „Pane... Pane...“ opakoval a dál mě popleskával po tváři. „Kde…Co…Co jste to říkal o v…vojácích?“ zamumlal jsem. „Vojáci všechno sebrali, protože se připravuje útok na sousední království. Na to, ke kterému odsud vede jediná cesta.“ Zrak se mi začal projasňovat a mysl také. Sousednímu království přece kraluje… „Kde můžu narukovat?“ chytil jsem hostinského za ramena a prudce jsem s ním lomcoval. Snažil se vyprostit z mého sevření a zamumlal: „Musíte tam!“ Na chvíli pustil mou paži a ukázal někam ven. „Vysoký barák. Je tam hodně vojáků, zeptejte se jich! Pusťte mě už!“ Odstrčil jsem ho a vyřítil se ven. Vydal jsem se křivolakými uličkami přes město. Můj hněv se změnil v kompas, který mě bezpečně vedl k cíli. Udýchaný a zpocený jsem se zastavil u vysokého domu. Před ním skutečně stál dav vojáků. „Kde se můžu přihlásit?“ vyhrkl jsem na jednoho poblíž. Beze slova ukázal ke dveřím a díval se na mě poněkud zaraženě. Protlačil 29

jsem se davem dovnitř, ale také uvnitř byla spousta lidí, kteří se mačkali jeden za druhým. Zařadil jsem se a čekal. Konečně jsem stanul před mužem s mohutným knírem. Zeptal se mě na jméno a poté mě poslal do zbrojírny. Se zubatým mečem a narezlým brněním jsem opustil kasárny a zamířil zpátky do malé hospůdky u brány, kde jsem se ubytoval. Celé vojsko mělo město opustit až druhý den. Chtěl jsem se vyspat, abych byl na dlouhý pochod odpočatý, ale celou noc jsem přemýšlel o své pomstě. Ráno pro mě bylo jako vysvobození. Seběhl jsem ze schodů dolů do jídelny mnohem větší rychlostí, než bych po probdělé noci čekal. Venku už byl shromážděný zástup vojáků. Mohlo jich být tisíc. Zařadil jsem se do první linie a pyšně jsem pohlédl na ostatní. Ti se však tvářili jinak než já. V jejich tvářích se zračil strach a obavy. Najednou se odněkud ozval rozkaz a vyrazili jsme. Až do poledne jsme pochodovali svižným tempem. Oběd jsem zhltal a netrpělivě jsem čekal, až znovu vyrazíme. Už se začínalo šeřit a stíny byly dlouhé, když se přede mnou na obzoru objevila věžička, potom další a nakonec dobře známý hrad. V některých oknech se rudě svítilo. Chvějící se rukou jsem tasil meč. Ostatní se na mě však udiveně podívali a jeden z nich mi řekl: „Co to děláš? Měl by ses prospat, dokud můžeš,“ a se zívnutím odešel. Stáhl jsem se k táboru, který vyrostl před hradem, a sedl jsem si tam, kde jsem měl dobrý výhled na hrad. Usnul jsem. Ráno čekalo obyvatele hradu nepříjemné překvapení. Každý, kdo nahlédl přes hradby, mohl vidět vojsko: tisíce mužů stojících v pozoru a připravených k útoku. Jako blesk z čistého nebe se ozval zvuk rohu a všichni vyrazili do útoku. Běžel jsem vpřed spolu s ostatní mi a divoce jsem přitom křičel. Ostatní také spustili pokřik a mlátili přitom meči do štítů. Vedle mě někdo zakopl a zmizel mi z očí. Dostali jsme se k bráně

30

a čekal jsem spršku šípů, ale obránci byli nejspíš tak překvapeni, že se nezmohli na sebemenší odpor. Když jsme dorazili k pevné a tlusté hradní zdi, začaly se z řad vojáku zvedat žebříky. „Zaberte, chlapi! Kde jste sakra s tím beranidlem? Honem, než se vzpamatují!“ křičel kapitán hromovým hlasem. Některé žebříky už se opíraly o hradby a vojáci začali lézt vzhůru. Náhle vyletěl z hradu první šíp, zazvonil nedaleko stojícímu zbrojnošovi o přilbu a neškodně se odrazil. Ten chvíli stál s otevřenou pusou. Poté zařval z plných plic a divoce se rozesmál. Okamžik nato se na nás jako hejno kobylek snesla salva. Stihl jsem zvednout štít a teď jsem jen slyšel, jak se do něho zapichuje jeden šíp za druhým. Několik mých spolubojovníků takové štěstí nemělo a padali na zem mrtví s probodnutými hrdly nebo hlavami. Pocítil jsem záchvěv strachu, ale hned nato ho vystřídal hněv. Prodral jsem se k nejbližšímu žebříku a se štítem stále zvednutým jsem šplhal vzhůru. Přidržovat se jen jednou rukou, ve které jsem navíc třímal meč, mě stálo značné úsilí. Hradby musely být vyšší, než jsem myslel. Začala mě pálit lýtka i svaly na pažích. Kolem mě proletěl vzduchem nějaký ubožák a přistál na těch, které nezabily šípy. Musel jsem šplhat dál. Když jsem konečně přelezl přes cimbuří, málem jsem se neudržel na nohou. Rozhlédl jsem se a snažil jsem se vzpomenout si, jak se dostat dolů z hradeb, přes nádvoří do hradu, abych mohl konečně vykonat svou pomstu. Náhle jsem zaslechl za sebou výkřik a podvědomě jsem uskočil stranou. Nějaký chlap se mě snažil rozseknout velkým obouručním mečem, můj úhyb ho však zaskočil. Jeho zbraň zazvonila o zem a kolem se rozlétly jiskry. Zařičel jsem jako šílenec a celým svým tělem jsem do něho strčil. Protivník to nečekal, nestačil ani napnout svaly na nohou, aby se zapřel, a zmizel mi z očí. Zaslechl jsem žuchnutí a chvíli jsem zůstal nehybně stát. Poté jsem 31

se rozběhl pryč, nevnímaje nic kromě dalších mečířů a kopiníků stojících mi v cestě. Vedle mě se zvedaly další žebříky a další naši vojáci se valili přes cimbuří a sráželi nepřítele dolů na nádvoří. Všude kolem se ozýval křik, dunivé nárazy mečů o štíty a drnčení tětiv. Snažil jsem se nevnímat nářek raněných. Prosekával jsem si cestu ke schodům, náhle jsem ale zaslechl zvuk tříštěného dřeva a viděl jsem, jak se do hradu valí zástupy vojáků. Cestou smetli každý odpor a postupovali směrem, kde byla královská síň. Ne, nikdo se nesměl dostat ke králi dřív než já. Odkopl jsem nejbližšího nepřítele a poté skočil. Svištěl jsem vzduchem a pak dopadl. Dřevěná střecha stánku pod mýma nohama praskla a já se natáhl na kamennou dlažbu. Na bolest ale nebyl čas. Rychle jsem se napřímil a přidal se k davu běžícímu přes tržiště a nádvoří do hradu. Vrazil jsem dovnitř a pokračoval po schodech, kde čekala početná jednotka královy osobní stráže. Protlačil jsem se kolem a řítil se dál. Únavou se mi podlamovala kolena, ale přinutil jsem se ještě zrychlit. Konečně se přede mnou objevily bílé dveře se zlatými panty vedoucí do královy síně. Schoval jsem hlavu a rameno za štít a vrazil do dveří. Povolily a já se svalil na obličej. Zvedl jsem hlavu a pohlédl do místnosti. Byla prázdná. Zavrčel jsem a chtěl se zvednout, ale mé nohy neposlechly. Tiše jsem ležel a poslouchal. Náhle jsem zaslechl šramot vedoucí z nenápadných dveří skrytých za těžkým ozdobným závěsem. Pamatoval jsem si až moc dobře, kam ty dveře vedou. Do záchodu. Mnohokrát jsem si tam musel odpracovat svou nešikovnost. To je on. Musel to být on. Zbabělec, který nedokáže vylézt na hradby, aby dodal svým lidem odvahu. Dnes se mi ruka třást nebude. Začal jsem se k záchodu plazit a nepřestával jsem naslouchat. Šramot se už neozýval. Už jsem byl u dveří. Opřel jsem se o stěnu a pomalu se začínal zvedat. Pomalu. Už jsem dosáhl

32

na kliku. Uchopil jsem ji do ruky. Byla kovově studená. Trhl jsem klikou a král schoulený v koutě zaječel. Zvedl jsem paži a ťal. * „Tak co, jak se vám tenhle příběh líbil?“ ptala se starostlivě stařenka. Dětem bylo jasné, že jim vidí skoro až do duše. Nelíbilo se jim to. Mohli zapírat to, jak je příběh vyděsil, ale ona stejně věděla, co se jim honí hlavou. Nic neříkali. A ona se stále usmívala. Johanka si stále opakovala, že to byl jen příběh. Stejně ji ale krutost poslední věty vyděsila. Ta žena se ve vyprávění takových příběhů vyžívala. Usmívala se, jako by vyprávěla něco neskutečně vzrušujícího. Podobně jako jejich sousedka, když jim vyprávěla o svatbě svého syna. Tohle ale bylo jiné. „A je to jen příběh, že jo?“ řekl nejistě Matyáš. Stará žena pokrčila rameny. Johanka se snažila myslet na něco jiného a začala počítat dveře kabinek. „Pět!“ řekla si sama pro sebe, když správně spočítala všechny kabinky. „Pět čeho?“ zeptal se nechápavě Matyáš. „Dveří.“ odpověděla stařena a Johanka znovu zápasila s pocitem, že se jí žena hrabe v mysli. „Znám jeden příběh. O pátých dveřích. Chcete ho slyšet?“ usmála se a děti věděly, že nemají na vybranou.

„

No to je dost, že jdeš!“ říká mi Marek, když běžím křovím

ke školní zahradě, kde na mě čekají kluci Petr a Marek. „Sorry kluci, měl jsem potíže s matkou.“ „Tak už jdeme, než továrnu zbouraj,“ říká Marek. Přelezli jsme rezavý plot a ocitli jsme se uprostřed opuštěných továrních 33

budov. Vytáhl jsem klíč, který jsme včera náhodou našli ve větrací šachtě nad dveřmi do továrny. Tak jsme tedy otevřeli a hned jsme se dohodli, jak budovu prozkoumáme. „Ty, Marku, jdi chodbou a Petr půjde rovně, já se vydám chodbou napravo, ale dejte si bacha, vypadá to tu jako bludiště.“ Uvnitř bylo šero, a tak chvíli trvalo, než jsem se rozkoukal. Kluci už zmizeli za rohem, já jsem se vydal opačným směrem. Jak jdu tou chodbou, vidím řadu dveří, které se v tmavé chodbě táhnou snad donekonečna. Na konci chodby byly ale jedny dveře, které mě fakt zaujaly. Ty dveře byly zalepené páskou, jakou používají policisté, když se něco stane. Roztrhl jsem ji a vešel jsem dovnitř. Pokusil jsem se nahmatat vypínač. Po chvilce se mi to podařilo a zkusil jsem rozsvítit. Vypínač fungoval. Rozhlédl jsem se. Místnost byla dost velká a zatuchlá. Na pravé straně jsem uviděl řadu dveří do záchodových kabin, na levé straně dvě umyvadla a naproti vchodu malé zabedněné okno. Zkusil jsem ho otevřít, ale nešlo to. No nic, jdu se kouknout do kabinek, jestli tam nebude něco zajímavého. Otevřu první dveře, pak nahlédnu do dalších dveří…Najednou zhasnou světla. Nevím, 34

co dělat, hledám východ, když tu najednou zakopnu a při pádu mi z kapsy vypadne mobil. Tak mě napadne si posvítit. Musím se odtud nějak dostat! Náhle spatřím pod nohama noviny. Sehnu se a zvednu je, ani nevím proč. Na titulní stránce čtu: Panika v městečku Seaber! Neznámý virus unikl z místní továrny na léky! Tisíce lidí v karanténě! Noviny vydané v dubnu 2056? Co je to za hloupost? A jak by se sem dostaly noviny z budoucnosti? Vždyť bylo zamčeno! A chemička je u nás ve městě jen jedna a navíc řadu let opuštěná. Hloupý vtip. Už mi bylo trochu vedro, začínal jsem se bát a potit, tak se snažím otevřít vchodové dveře, ale nejde to! Dveře se musely zabouchnout. Musím se nějak dostat ven! Kdo ví, kdy se mi vybije mobil. Snažím se posvítit si do všech koutů, teprve teď vidím, jak je ta místnost rozlehlá. Konečně. Vzadu vidím další dveře! Jsou jiné než ostatní, vypadají jako opancéřované, ale jinou cestu ven nevidím. Musím to zkusit. Otevřel jsem je. Záchod tam rozhodně nebyl, byla to místnost s nádobami, neznámými přístroji a s různými podezřelými látkami – LABORATOŘ. Dveře se za mnou najednou zabouchly! Průšvih! Tak tohle mi ještě chybělo... Začal jsem panikařit. Ale po chvíli jsem si uvědomil, že nemá cenu se rozčilovat. Musím zachovat chladnou hlavu. Hlavně na nic nesahat. Tak jsem se alespoň porozhlédl po místnosti. Regály, pracovní stoly, nic z toho mě ven nedostane. Na konci laboratoře jsem uviděl ve zdi dvířka trezoru. Byla pootevřená. Ze zvědavosti jsem je otevřel a uviděl jsem malou lahvičku bez nápisu. Vzal jsem ji do ruky a vtom mi zhasl mobil. Lahvička mi vypadla z ruky. Po paměti jsem se ve tmě dostal ke dveřím a ty se jako zázrakem otevřely. Byl jsem zase zpátky u záchodových kabinek, ale tentokrát jsem viděl na cestu. Dveře na chodbu byly pootevřené 35

a za nimi jsem slyšel hlasy. Hlasy patřily mým kamarádům Petrovi a Markovi. Vešel jsem na chodbu před dveřmi do záchodů. Zakřičel jsem na ně, ale oni se ani neotočili. Běžím k nim a zaklepu Markovi na rameno. Stalo se něco, co jsem vůbec nečekal. Ruka mi prošla skrz Markovo rameno. Lekl jsem se tak, že jsem uskočil a narazil do dveří. Ty se pootevřely. Petr se otočil: „Marku, neslyšel jsi něco?“ „To nic, možná ty dveře otevřel průvan. Nezdržuj, za chvíli mám být doma. Taky na nás mohl Pavel počkat.“ Kluci se otočili a šli ke dveřím, které vedly k záchodovým kabinám. Já jsem ležel na zemi, a jak se Marek s Petrem blížili, prošli skrz mě, jako bych byl vzduch. Začal jsem zmatkovat, ale zároveň jsem se chtěl dozvědět, co se mi vlastně stalo. Vrátil jsem se tedy ke kabince, kde jsem našel ty noviny. Otevřu dveře a sehnul jsem se k novinám na zemi. Čtu: „Virus se podařilo ukrýt do laboratoře, ve které byl uložen v pečlivě zabezpečeném trezoru. Tento neznámý virus objevil údajně Pavel X. Nikdo neví, jak se tato smrtící látka dostala z laboratoře. Armáda celou oblast uzavřela, obyvatelé, kteří přežili, jsou v přísné karanténě. Profesor Pavel X. se od té doby pohřešuje.“ V tu chvíli jsem přestal číst. Se zděšením jsem si uvědomil, že v novinách píšou o mně... * Jestli byly děti vyděšené z předchozího příběhu, nedokázaly nazvat to, co se s nimi dělo teď. Oba se vžili do Pavlovy role. Připadali si, jako by stáli u dvířek trezoru, jako by oni sami našli ty noviny. A žena se usmívala. Nebyl to ani úsměv škodolibý, ani utěšující. Ten úsměv vypadal, jako by byla spokojena s tím, jak ten příběh řekla, jak příběh zněl a jak se děti tvářily. „ P..pa..paní, my už bychom radši šli, a.. aby o nás maminka neměla starost,“ řekli sborově Johanka s Matyášem. „ Vy se mě bojíte ?“ zeptala se žena. ,, Čeho byste se prosím vás báli... Že vás unesu?“ 36

„

Tak jsem to dokázal,“ říkám na chodbě spolužákům, kteří už měli

maturitu za sebou. Když jsem přišel domů, rodiče už na mě netrpělivě čekali, měli takovou radost, když jsem jim oznámil, že i tu matiku, z které jsem měl takový strach, jsem dal na trojku. A jako dárek jsem měl za maturitu od táty dostat slíbený dárek - nové auto. Večer jsem to šel s ostatními spolužáky jaksepatří zapít. Prošli jsme pár hospod, jejich jména si už nepamatuji. Vím jen, že jsem se vydal domů, ale nevím kudy a s kým. Cestou jsem si jako vždy opakoval, že se musím do bytu dostat potichu a nevzbudit rodiče. Co se stalo potom, je pro mě záhada. Mám úplné okno. Snažím se z drobných útržků vybavit si alespoň něco, vzpomenou si, kde jsem a jak jsem se sem vlastně dostal, ale marně. Mám hlavu jako střep, nedokážu si nic víc vybavit. Jsem v malé místnosti, kde ležím na staré matraci přikrytý krátkou dekou. Ještě než jsem otevřel oči, cítil jsem, že něco není v pořádku. V šeru jsem rozpoznal holý strop s žárovkou. Malá tmavá místnost, omlácená zeď, studené dlaždice. Nad hlavou vidím spodní část umyvadla, nohou zavadím o záchodovou mísu. Začnu hledat mobil, peněženku, kde mám občanku… nikde nejsou. S námahou se postavím, zvedne se mi žaludek a já před sebou vidím včerejší řadu piv a panáků. Málem zakopnu o rendlík v rohu. „Co ten tu dělá?“ ptám se v duchu sám sebe, když se snažím dostat k vypínači, ale zjišťuji, že žárovka je prasklá. Porozhlédnu se po místnosti. 37

Nad tím zatraceným rendlíkem je střešní okno, bohužel na ně nedosáhnu. Ano, napadlo mě zkusit jít otevřít dveře, a dokonce jsem to i zkoušel, ale jsou zamčené. To je snad zlý sen, z kterého se musím co nejdřív probudit. Jdu si lehnout zpátky na matraci a doufám, že mě něco napadne. Začínám mít strach. Jediné logické vysvětlení, jak jsem se sem dostal a proč nemůžu ven, je únos. Motiv by tu byl. Ten, kdo zná tátu, ví, že rozhodně není žádný chudák. Že já blbec se všude chlubil s tím dárkem od rodičů! To musela včera slyšet celá hospoda. Najednou se od dveří ozve zvuk. Krčím se a už počítám s tím, že se ve dveřích objeví zabiják s kuklou na hlavě, aby mi nadiktoval vzkaz pro rodiče. Mé srdce bije tak nahlas, že to musí slyšet i ten za dveřmi. Nikdy jsem nebyl žádný svalovec ani hrdina a dnes navíc nejsem v té nejlepší formě. „Tak dělej, ať už to mám za sebou,“ říkám si, tomu za dveřmi trvá nějak dlouho dostat se dovnitř. Přitáhnu si kolena co nejvíc k tělu a skrčím se. Když vidím, že se dveře otevírají, připravuji se na nejhorší. Ale k mému překvapení do dveří vstupuje Marika, moje spolužačka, která včera byla s námi na oslavě, nese tác s jídlem a s úsměvem se ptá: „Tak co, jak ses vyspal?“ Vykoktám ze sebe s úlevou, že hrozně, a začínám se vyptávat. Marika mi vysvětlila, že jsem se včera opil tak, že jsem nebyl schopen dostat se domů, tak mě vzala do jejich domku. A když jsem se ptal na zamčené dveře do této místnosti, tak mi s rudým obličejem vysvětlila, že takhle stará nepoužívaná koupelna bylo to jediné místo, kam mě mohla v celém bytě uložit, aby mě nenašli její rodiče.

38

* Vypravěčka skončila a zaujatě děti pozorovala. Když nic neříkaly, dala se do hovoru sama. „Věříte v nadpřirozeno?“ „Jako na duchy a podobně?“ zeptal se Matyáš. Paní kývnutím potvrdila Matyášovu domněnku. „No.. Nevím, co si o tom myslet. Nejspíš jo. Nevím.“ Johanka zůstávala zticha, a jak se zdálo, žena ji ani neměla v úmyslu do konverzace zapojit. Předchozí příběh se jí sice líbil, byl vtipný, ale pochmurné a strašidelné příběhy převažovaly. Připadala si trochu jako Mařenka pozorující, jak si ježibaba vykrmuje Jeníčka, aby ho mohla sníst. „A dopisuješ si s nějakým kamarádem?“ obrátila se podivná vypravěčka na Matyáše. „Já... No ano, kdysi jsme měli takový projekt ve škole a měli jsme si vzájemně napsat dopis. Ale nechápu, proč se ptáte.“ „Tak to ti jistě nebude vadit malý příběh.“ „Matyáši, měli bychom už jít,“ ozvala se poprvé od skončení příběhu i Johanka. „Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?“ „Času je dost, zlatíčko.“

39

A je to tu, prázdniny skončily a já jdu poprvé do nové školy, protože jsem se přistěhoval z Austrálie. Mám smíšené pocity. Těším se, ale mám i strach. Jelikož je to první den a já ani pořádně nevím, kde ta škola je, tak mi máma navrhla, že mě odveze. Jsem rád, nechce se mi jet autobusem. Mamka mě vyhodila u chodníku a popřála mi hezký den v nové škole. Vše vypadalo zpočátku perfektně. Pak se to ale náhle zvrtlo, když na mě před školou čekala parta velkých, nepřátelsky vypadajících kluků. Když jsem k nim přišel, jeden z nich mě chytil za bundu a řekl: „Naval svačinu, smrade.“ Bál jsme se, a tak jsem z tašky vytáhl krabičku se svačinou a bez řečí jsem mu ji podal. A od té doby jsem už neměl klid. Nikdy mě nenapadlo, jak moc se to bude stupňovat. Každý den po mně chtěli svačinu a později i peníze. Jednoho dne, vzpomínám si na to živě, mi vyhrožovali zabitím, protože jsem jim nemohl dát peníze, co po mně chtěli. Dal jsem se do běhu a nevěděl jsem, kam se mám schovat, srdce mi tlouklo jako o závod. O pár bloků dál jsem vběhl do opuštěné ulice a po chvíli jsem se ocitl v místech, kde jsem nikdy nebyl. Na konci ulice stál velký tajemný dům. Věděl jsem, že je to bývalá budova internátu a že se říká, že tam straší. Ale nedalo mi to, ze strachu ze starších kluků jsem vběhl rozbitými, ale otevřenými dveřmi dovnitř a schoval jsem se na chlapeckých záchodech v patře. Srdce se mi rozbušilo ještě víc, když jsem slyšel zvuky, které zněly jako hlasy. Najednou dole bouchly dveře, ozval se křik a potom už bylo ticho. Když jsem se v šeru rozkoukal, všiml jsem si, že dveře záchodové kabinky jsou hustě popsány různými nápisy a vzkazy, které tam zanechaly ruce mnoha kluků dávno přede mnou. Po chvíli se stala velmi divná věc, přišlo mi, jako by neviditelná ruka psala do volného místa na dveřích nápis kouskem bílé křídy. „Jsi v pohodě?“ 40

Na zemi ležela křída, zvedl jsem ji a automaticky bez rozmýšlení jsem připsal: Jo. Na záchodech jsem byl asi dvě hodiny a pořád jsme si s neznámým psali na dveře vzkazy. Bylo to, jako bych našel kamaráda. Od té doby jsem tam chodil každý den. Jednoho dne, byla myslím středa, jsem tam šel jako každý den odpoledne po škole. Měl jsem divný pocit, ale i přesto jsem vešel do budovy a zamířil ke schodišti vedoucímu do patra k chlapeckým záchodům. Strašně jsem se lekl, když se za mnou hlasitě zabouchly vchodové dveře. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Když jsem zkusil dveře otevřít, nešlo to! Začínal jsem propadat panice. Vběhl jsem na chlapecké záchody a napsal křídou na dveře: „Co se to děje?“ Po chvilce jsem si všiml, že se na nich objevil nápis: „Přišel tvůj čas, Time!“ Nechápal jsem to. Po běhu jsem měl žízeň, tak jsem si řekl, že se napiju. Vytáhl jsem láhev z postranní kapsy batohu a napil jsem se. Cítil jsem, jak na mě něco sahá, ale neviděl jsem co. Jako kdyby mě něco drželo za nohu a táhlo po budově. Křičel jsem a nevěděl jsem, co mám dělat.

41

Najednou jsem se celý potlučený a zmatený ocitl před vchodem do sklepa a spadl jsem po strmých schodech dolů. Nic víc si bohužel nepamatuji. Potom jsem se probudil zase zpátky na chlapeckých záchodech. Venku se už skoro stmívalo. Přemýšlel jsem, jestli to byl sen, nebo ne. Rozeběhl jsem se domů. Tentokrát jsem vchodové dveře penzionu otevřel snadno. Když jsem vstoupil do našeho domu, stalo se něco zvláštního. Pozdravil jsem mamku, ale ona neodpověděla. Stoupl jsem si přímo před ni a ona jako by koukala skrz mě. Tohle nemůže být skutečné! Mamka chodila po bytě, občas se podívala z okna, vypadala ustaraně. Pak někomu volala. Snažil jsem se ji uklidnit, ale nevnímala mě, jako kdybych byl vzduch. Za chvíli unaveně usnula v křesle. Hnusný sen! Přemýšlel jsem, co se děje, a tak jsem se šel projít ven. Nikdo mě neviděl ani neslyšel. Vrátil jsem se do budovy internátu a poprvé jsem zahlédl chlapce, který mi psal vzkazy na dveře. Přišel ke mně a řekl: „ Promiň, Time, musel jsem. Teď to bude tvá práce.“ * Matyášovi přeběhl mráz po zádech. Už sám zažil, jak zlé na sebe děti ve škole dokážou být, a v duchu si říkal, že tohle by nikdy zažít nechtěl. Nikdy. Johanku naštěstí přestal příběh bavit hned na začátku. Skoro celou dobu, co jejich vypravěčka líčila chlapcův příběh, hladila kočku po hřbetě a přemýšlela nad tím, jestli by jí maminka takovou kočičku dovolila. „Tebe to asi moc nebavilo?“ zeptala se přívětivě paní a probrala Johanku z myšlenek. „Ale ano, baví, jen jsem…“ ,,Ne, ne, ne, v pořádku...“ nenechala ji dokončit paní. „Ty bys chtěla příběh o nějaké holčičce, viď?“ usmála se. Johanka jen kývla hlavou. „Máš ho mít.

42

Ahoj.

Jmenuju se Alexandra a něco vám o sobě povím,

protože chci, aby už nikdo nedopadl jako já. Tak můžeme začít… Je mi 15 a mám takovej svůj jednoduchej svět. Mám nemožně otravnýho bratra, kterej v mým životě nehraje nijak moc důležitou roli. Miluju hudbu, bez tý nikam nejdu. Jsem normální holka v pubertě, ale v něčem jsem asi opravdu jiná. Žiju mezi feťákama, huličema a přinejmenším aspoň mezi kuřákama. Tyhle lidi jsou jediný, kteří na mě nekoukaj tak divně jako ostatní. Jo aha, já vám vlastně ještě neřekla, proč jsem tak divná, že? No prostě jsem začala asi před půl rokem fetovat. A jak to všechno začalo? Vlastně si to ani moc nepamatuju, ale myslím, že to bylo kvůli kámošům. Už dřív jsem se s těmahle divnejma lidma bavila, ale netušila jsem, že do toho spadnu tak rychle a jednoduše.

43

Jednou jsem byla venku na cígu a chtěla jsem zkusit tu trávu, co hulili ostatní. Zkusila jsem to - ten pocit, pocit štěstí, nedokázala jsem se přestat smát. Bylo to dokonalý. Kámoš mi pak řekl, že to, co dává on, je o hodně lepší. Šla jsem s ním druhej den, abych to taky zkusila. Ovšem k mýmu překvapení už to nebyla tráva, ale byl to bílej prášek, u kterýho ležela trubička. On si vzal trubičku, přiložil ji k nosu a začal jakoby natahovat ten prášek do nosních dírek. Zkusila jsem to taky… Po nějakým tom týdnu šňupání už jsem bez toho nemohla bejt. Ze začátku mi kámoš dal pár dávek zadarmo, ale pak už odmítl. Začala jsem na to shánět prachy, ale čím dál víc jsem potřebovala věci - tak říkám fetu, je to míň nápadný před lidma - a tím víc těch peněz muselo bejt. Půjčovala jsem si, kde se dalo, od všech známých, kámošů až po příbuzné. Začala jsem peníze brát nejen od rodičů, ale i z účtu babičky. Dlužila jsem, na koho jsem se podívala. Doma si toho začali všímat. Vyzvídali, kam ty peníze dávám, když si nekupuju nic na sebe. Lhala jsem, dokud mě máti nenačapala v koupelně, jak si dávám zrovna svoji pravidelnou dávku. Okamžitě se snažila to řešit – po svým. Ale co udělá s pubertální holkou, která fetuje, když jí někdo dá pár facek? NIC! Začne fetovat víc. Jednou si takhle sedím v parku na lavičce a dávám čáru, když vtom přišel týpek se stříkačkou a do ní vtáhl průhlednou tekutinu- morfium. Podivila jsem se jeho klidu, když si zabodával jehlu s injekcí do žíly. Chtěla jsem to zkusit taky, třeba to bude lepší než to, co mám. Zeptala jsem se, kde seženu to morfo, a on mi to řekl. Šla jsem za chlapem, co to prodával. Bylo to drahý, ale něco novýho. Ještě u něj doma jsem si to píchla. Ruce se mi klepaly. Ve chvíli, kdy mi jehla vjela pod kůži, jsem si začala pomalu vpouštět látku do těla. Po pár minutách mi bylo krásně. Pocit cukrový vaty přímo pode mnou. Luxusní barvy všech možnejch věcí okolo mně. Začala jsem si píchat a být závislá na tomhle. 44

Moje nejlepší kamarádka Míša, která se mnou chodí do třídy (když se rozhodnem ukázat ve škole), v tu dobu jenom hulila a jednou za čas si šňupla. Jednou, když jsme zrovna byly ve škole, se stalo něco, co mi obrátilo život naruby. Chtěly jsme se jít namalovat - i přes to, že jsme fetovaly, jsme chtěly bejt hezký- šly jsme tedy na záchod k zrcadlu. Jak už to tak bývá, vysmažený lidi mívaj často halucinace. V tu chvíli se mi jedna ukázala. Odraz v zrcadle mě lákal jít za ním. Šla jsem. Šla jsem za ním a viděla jsem sebe za 10 let, pokud budu dál fetovat, viděla jsem svoji rodinu, viděla jsem Míšu a taky ostatní lidi z party. Já ležela v nemocnici na JIPce a neměla jsem jednu nohu. Museli mi ji amputovat, protože všechny ty abscesy a hnis, co jsem tam měla, byly dost hnusný. Míša si píchala dávku pervitinu a hned za ní druhou morfia. A moje rodina… Moje rodina plakala. Celá rodina seděla u nás na gauči a… Jen kvůli mně! NE! To nedovolím! Dost! DOST!!! Najednou slyším Míšu. Cloumá se mnou jak s hadrovým panákem. Křičí na mě a vypadá vyděšěně. Ale je v pořádku. Stojíme na záchodě, kde jsme stály i předtím. Obě jsme zdravý, jen trochu sjetý. Dost! Musíme přestat! „Míšo! Je konec! Musíme přestat s fetem! Začít se léčit, dokud to jde!“ „Zbláznila ses? To nemůžem udělat! Naši to nevěděj! Myslej si, že prachy dávám na školu a bydlení! Pořád věřěj, že jsem na intru!“ „Tak jim to řekni! Řekni jim to! Nechceš přece dopadnout jako ten feťák v tunelu!“ „Tak dobře! Ale pomůžeš mi jim to říct!“ „Pomůžu ti, kdykoli si řekneš! I teď. Po těžký domluvě s rodiči jsme se tedy nechaly zavřít na psychiatrii v Liberci. Teď už uplynul rok od tý hnusný vize, co se mi tehdy zdála na záchodech. Jsme s Míšou normální holky, který žijou zdánlivě normální život. Ale obrovský jizvy na rukách a v duši nám zůstanou už navždy.

45

* Johanku závěr příběhu tak vyděsil, že se pro jistotu koukla na své ruce, ale když se ujistila, že tam nic není, tak si s větším klidem udělala pohodlí. Když se pomalu opírala zády o zeď, tak jí zakručelo v břiše. Se zčervenalým obličejem si sáhla do kapsy pro tyčinku čokodrákulku. „ Jen si dej, zrovna mě napadlo, že bych vám mohla říct příběh o dívce, která díky jídlu zažila neuvěřitelný zážitek. Ale ne všechno je skutečné, jak se na první pohled zdá,“ řekla paní usmívajíc se na Johanku. A Johanka se s nadějí, že by konečně přišel příběh, který nemusí být hrůzostrašný, s chutí zakousla do tyčinky.

Bože! Ten babiččin oběd obsahující nebezpečné ingredience, kterými jsou hrášek a fazole, je zaručený „vyprošťovák“ a očistec v jednom. Po obědě jsem si šla lehnout k televizi. A v tu chvíli se začaly projevovat první příznaky dnešního oběda. Začala jsem si připadat strašně nafouklá, a tak jsem se raději šla projít, abych ten oběd lépe strávila. Najednou jsem přestala cítit zem pod nohama, proto jsem se pro jistotu koukla pod sebe, jestli se mi to nezdá - a ono taky ne! Začala jsem panikařit. Vznášela jsem se několik metrů nad zemí a pořád jsem se vzdalovala od babiččina domku s velkým skleníkem. Teď se přede mnou rozprostíralo městečko Orange Country ohraničené hlubokými lesy.

46

Zavřela jsem oči a nechala se unášet větrem, takový pocit volnosti jsem nikdy nezažila. Bylo mi úžasně. Po nějaké době jsem měla pocit, jako by mě někdo ledoval. Bála jsem se otevřít oči, ale má zvědavost byla silnější. Vykřikla jsem, protože jsem se ocitla na místě, kde byla mlha, která by se dala krájet, a z té mlhy na mě koukaly čtyři páry očí. „Kdo to je?“ zeptala jsem se, ale hlas se mi v polovině otázky zlomil strachem. K mému štěstí se z mlhy vynořily čtyři bytůstky vypadající jako malé nadýchané obláčky krémové barvy. Z jejich vznášejícího se tělíčka vyrůstaly dvě dlouhé končetiny s baculatými dlaněmi. Přemýšlela jsem, jak jim budu říkat, a došla jsem k závěru, že Prdíci je pro ně ideální název. Bohužel k mé smůle nemluvili lidským jazykem, dorozumívali se pískavými, pšoukavými a syčivými zvuky, ale naštěstí rozuměli mé řeči rukou a nohou. Naznačovala jsem jim, aby mě odtud odvedli. Po chvíli cesty hustou mlhou se před námi otevřela krajina překonávající i tu nejdivočejší fantazii, objevily se rozsáhlé louky plné různých květin, které vypadaly, jako by byly z cukrové vaty, mezi nimi se lesklo jezero plné modré pěny. Konečně se před námi začala rýsovat silueta hradu. Když jsme vstoupili do hradu, objevilo se před námi velké prostranství, kde bylo shromážděno plno různobarevných a různotvarých Prdíků. Moji čtyři společníci mě zavedli do velké hradní síně, kde na nadýchaném duhovém trůnu seděl král s královnou a dcerkou, jak to bývá v pohádkách na dobrou noc. Pozdravila jsem královskou rodinu hlubokou úklonou a požádala je o sklenku pití. Po chvíli ke mně přiletěl jeden Prdík, který nesl podnos a na něm sklenku mého oblíbeného džusu. Byla jsem v sedmém nebi. Jenomže, jak u mě bývá zvykem, štěstí nikdy při mně nedrží dlouho, a proto i tato chvíle nebyla výjimkou.

47

Najednou vedle mě přistála velká zapáchající koule. Strhl se velký povyk a chaos, který způsobil útok zákeřných zelených Pšouků. Dostala jsem strach, ale když jsem viděla, jak jsou Prdíci bezmocní, rozhodla jsem se potlačit svůj strach a pomoci. Jenomže jak? Vzpomněla jsem si na osvěžovače vzduchu, ale kde je sehnat, vždyť tohle je jiný svět! Jenže něco mi našeptávalo, že má představivost je klíčem k úspěchu. Zatímco jsem přemýšlela, jak porazit nepřátelské Pšouky, před hradem se strhla pravá nefalšovaná bitva dvou národů. „ Mám to!“ Vyběhla jsem na prostranství před hrad a v rukou jsem držela laciný osvěžovač vzduchu s vůní levandule. V duchu jsem děkovala své fantazii a vydala se vstříc velké bitvě bojovat za Prdíky. Takový chaos a puch jsem v životě nezažila. Ale nevzdali jsme to - bránili a útočili jsme s vervou. Chvílemi to bylo hodně na hraně, ale nakonec jsme zelené Pšouky zahnali zpátky do jejich země. Zrovna když mi šťastní vítězové hromadně děkovali za pomoc, uslyšela jsem babiččin hlas: „ To snad není možný, děvče, vždyť ty už spíš celé odpoledne! Nejsi ty náhodou nemocná?“ Ach ty babičky, ale nedá se nic dělat, takhle bohužel končí mé dobrodružství v Zemi Prdíků. * „ Co to má bejt?“ zeptal se Matyáš se znechuceným obličejem. „ To byl příběh,“ odpověděla paní nezaujatě. Matyáš se jen ušklíbl, zato Johanka se vesele usmívala. Tohle byl přesně příběh pro ni. Ráda se v sobotu dopoledne dívala na seriál. Byl jednou jeden život. Tohle bylo podobné. „Nelíbil se ti?“ otázala se paní. Matyáš trochu zahanbeně zavrtěl hlavou.

48

„Aha, asi bys chtěl slyšet něco pro odvážné chlapy! Tak tenhle se ti možná líbit bude,“ odtušila s lehkým posměchem v hlase a dala se do vyprávění.

Jednou, když jsme ve škole měli matiku a já to absolutně nechápal, přestalo mě to bavit. Profesorce jsem řekl, že jdu na záchod a ani jsem jí nelhal, protože jsem tam fakt šel, ale za jiným účelem než všichni ostatní. Potřeboval jsem brko. Zavřel jsem se do kabinky a začal balit. Najednou se mi nějak zamotala hlava, ale to jsem neřešil, protože se mi to stávalo často, a v klidu jsem si zapálil. Jelikož tam byly ventilátory, tak jsem se nebál, že by na to někdo přišel. Uslyšel jsem zvonění na přestávku, ale to jsem neřešil. Naštěstí sem zrovna nikdo nešel. Najednou zase zvonilo na hodinu, i když mi přišlo, že to byla jenom několikavteřinová přestávka. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Po nějaké době začal kouř houstnout a zvuk ventilátoru už nebyl slyšet. Než mi došlo, že ventilace nefunguje, udělalo se mi blbě. Chtěl jsem vypadnout. Nešlo to. Dveře se zasekly a já se nemohl dostat ven. Totálně jsem zpanikařil a začal kopat a mlátit do dveří, nepomohlo to. Hlava se mi motala čím dál víc, a tak jsem se sesunul na podlahu. Kabinka se začala zmenšovat. Zavřel jsem oči a pokoušel se uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo. Všechno se kolem mě točilo. Zničehonic jsem viděl divný tvary a barvy. Vůbec to nedávalo smysl. Přišlo mi, že umírám. Bylo mi hrozně blbě a pořád se to zhoršovalo. Najednou to všechno zmizelo. Úplně všechno. To bylo možná ještě divnější, všude byla tma a já nemohl otevřít 49

oči. Potom už si nic nepamatuju. Po několika hodinách jsem se probral. Všude byla tma. Pořád mi bylo špatně, ale snažil jsem se vstát a jít se podívat, jestli ve škole někdo nezůstal. Koukl jsem se na mobil a viděl, že je půl desátý. Bylo mi jasný, že tu nikdo nebude a že škola je určitě zavřená. Byl pátek, takže topení už bylo vypnutý a byla mi čím dál větší zima. Aspoň že doma nikdo neřeší, jestli vůbec přijdu. Když jsem scházel po schodech, uslyšel jsem něčí kroky. Tiše jsem se šel podívat, kdo tam je. To by mi ještě chybělo, aby mě tu někdo přistihl. Určitě by řekli, že tu kradu. Uviděl jsem dva chlápky. Do obličeje jsem jim neviděl, protože měli mikiny s kapucí. Viděl jsem, že z kanceláře odnášeli krabice s novejma počítačema. Začal jsem mít strach. Snažil jsem se potichu vypadnout, ale protože uklízečka nechala ty svý krámy na uklízení na chodbě, zakopl jsem o ně. Samozřejmě, že to udělalo hroznej kravál. Bylo mi jasný, že mě slyšeli. Otočil jsem se a viděl jsem, že po mně jdou. Sebral jsem se a začal zdrhat. Bylo mi pořád ještě blbě, a tak jsem nemohl běžet moc rychle. Doufal jsem, že mě nedostanou. Rychle jsem otevřel okno a skočil z něj ven. Jenže venku stála dodávka a v něm další dva frajeři. Ti vyběhli z auta, chytili mě a strčili dozadu do auta. Snažil jsem se volat o pomoc, ale jeden z nich mě chytil pod krkem: „Drž hubu, nebo…“ Viděl jsem, že to myslí vážně, a zmlkl jsem. Asi po deseti minutách se vrátili ti dva, který jsem přistihl ve škole. Naložili do auta další krabice. Pořád jsem jim neviděl do obličeje, veřejný osvětlení po půlnoci nikdy nesvítí. A i kdyby – u naší školy jsou lampy věčně rozmlácený. „Šlápni na to!“ Ten hlas znám! Patřil jednomu klukovi ze školy. Ale ne průšviháři jako já. Tohle byl třídní šprt, synáček z dokonalý rodiny s prachatým tátou. „Kluci, neblbněte, to jsem já!“ Začal jsem mlátit do prosklený přepážky. 50

Sundali si kapuce, už neměli důvod se maskovat. Že jsem nebyl zticha! Podle jejich výrazu jsem poznal, že to není dobrý. Dokud jsem neviděl jejich obličeje, byla šance, že mě cestou někde vyhodí z auta a vypaří se dřív, než někoho stopnu. Neměl jsem na výběr. Mobil jsem měl vybitej, takže jsem nemohl dát nikomu vědět, co se děje. Jeli jsme asi půl hodiny a najednou jsme začali zpomalovat. Nevypadalo to, že zastavíme, a tak jsem se pokoušel otevřít dveře. Podařilo se to. Vyskočil jsem ven. Zjistil jsem, že jsem na lesní cestě. Strašně mě začala bolet noha, ale snažil jsem se co nejrychleji utéct. Když jsem doběhl k silnici, uviděl jsem světla. Okamžitě jsem vběhl do silnice a začal mávat. Auto zastavilo. Z nejhoršího jsem venku! Rychle jsem do něj naskočil a připoutal se. „Tak kam?“ „Na policii, když budete tak hodnej, ale rychle!“ Řidič se ke mně pomalu otočil a usmál se. „No, možná se cestou ještě někde stavíme.“ Zamkl dveře a vyjeli jsme. Lesní cestou. * Johanka cítila, jak jí pod tričkem a batůžkem stéká strachy pot. Tenhle příběh ji skutečně vyděsil, a jak se zdálo, její bráška na tom nebyl o moc líp. Oba jen zírali na to, jak se stará paní usmívá. A Johanka cítila, jak se jí záda potí čím dál víc. „To se doopravdy stalo?“ zeptal se Matyáš nesměle. Paní, jak to měla ve zvyku, pouze pokrčila rameny. „Jak je možné, že znáte takové příběhy?“ zeptal se Matyáš znovu, ale nečekal odpověď, která by měla hlavu a patu. Byl to spíš jenom pokus. A paní znovu pokrčila rameny a usmála se. Johanka cítila, jak jí pot prosakuje skrz tričko. A pak jí to došlo. To nebyl pot, to se jí v batůžku nejspíš rozlila lahev s malinovkou. „Božínku!“ vykřikla a už běžela do záchodové kabinky.

51

„Co je?“ křičel za ní vyděšeně Matyáš. „Vylilo se mi pití!“ práskla za sebou dveřmi. „Trubka jedna malá...“ zamručel Matyáš úlevou a otočil se zpátky na tajemnou paní. ,,Ty jsi takovej chlap jako hora.. Ty určitě rád sportuješ, viď?“ Matyáš se nenápadně narovnal a pokýval hlavou. „Jo, zrovna teď bych byl raději na kole než s mámou a sestrou v obchodě.“ Paní se usmála. „Tak to určitě víš, co je to airsoft.“ Matyáš nadšeně kýval hlavou. „Zrovna tuhle mi sem přišli takoví kluci v maskáčích a vyprávěli mi, co se jim přihodilo. Tomu bys nevěřil.“ Odkudsi se znovu objevila černá kočka a otřela se vypravěčce o nohy.

S airsoftovým

týmem jsme se vydali na akci poblíž Stráže

pod Ralskem. Na akci dorazilo i několik dalších airsoftových týmů z okolí. Bylo nás tam přes tři sta, polovina představovala německou armádu a druhá českou. Měla to být bitva z druhé světové války, ale tak trochu improvizovaná. Hned od začátku akce jsme se snažili držet pohromadě. My, tedy česká armáda, jsme se vydali k bodu určení (říkali jsme mu bod Y), což bylo pole poseté bunkry. Přesun k bodu Y probíhal až na pár výjimek 52

bez problémů, náš tým naštěstí neutrpěl žádné ztráty. V bodu Y jsme se rozdělili a každý tým si vybral vlastní bunkr. Čekali jsme tam na příchod nepřítele. Čas utíkal pomalu, ale pořád nic. Že by strategie nepřítele? Boart zatím procházel bunkr. Po chvíli nás přivolal do jedné z místností. Byla bez oken, takže jsme si museli posvítit. Boart nám ukázal, co našel: uprostřed místnosti stála stará dřevěná bedna, částečně zakrytá hadrem, který vypadal jako potřísněný zaschlou krví. Vzbudilo to v nás zvědavost – co v ní asi je? Bednu jsme přenesli doprostřed bunkru a rozhodli jsme se ji otevřít. Na chvíli jsme zapomněli na akci, která se měla každou chvíli rozběhnout. Náš tým se rozestoupil kolem nálezu. Boart přistoupil blíž a bednu vypáčil. Zevnitř byla bedna pokrytá sametem, který nebyl překvapivě zaprášený. Uprostřed tohoto sametu byl výřez na vojenský granát. A ten granát v něm byl! Tohle už není hra na vojáky, ale skutečnost! Vysílačkou jsme se snažili na nález upozornit pořadatele. Nikdo se nehlásil. No nic, zkusíme to znova. Po krátké poradě jsme se rozhodli tu bednu zavřít a odnést ji na parkoviště, kde akce začala. Ale bedna nešla zavřít. Zkoušeli jsme to několikrát, až se to povedlo. Chtěli jsme kontaktovat ostatní, že vycházíme, ale nikdo nereagoval. Bylo nám to divné, tak jsme poslali Boarta, ať zkontroluje ostatní týmy v jejich bunkrech. Vrátil se vyvedený z míry. Nikoho nenašel. Bunkry byly prázdné! „Klídek, Boarte, tak se zatím přesunuli jinam,“ uklidňoval jsem ho. „My jsme tu řešili starou bednu a ani jsme si toho nevšimli.“ Ale sám jsem tomu nevěřil. Něco nebylo v pořádku. Najednou jsme zaslechli dunění. „Co to je?“ vykřikl Boart. Přeběhl k oknu a podíval 53

se měrem k silnici. Uviděl tam několik německých tanků a nákladních aut. Bylo nám to divné, o tom pořadatel nic neříkal. Ale co, rozhodli jsme se zahájit palbu. Byl jsem to já, kdo první vystřelil… Doteď mě bolí rameno a čelist. To, co jsem měl v ruce, fakt nebylo z airsoftového katalogu. Vyběhli jsme ven z bunkru. Před námi stál generál a řval: „Držte pozice! Na můj povel zahájit palbu!“ Podíval se na nás a ukázal „Vy! Vraťte se na své pozice!“ Bez rozmýšlení jsme splnili rozkaz, i když jsme vůbec nic nechápali. Náhle jeden z německých tanků vystřelil, dopadlo to vedle našeho bunkru. Srazilo nás to k zemi, všude se sypala hlína. Jakmile jsme se trochu rozkoukali a přestalo nám pískat v uších, vyhrabali jsme se ven. U nás stál týpek s červeným křížem na helmě. Když jsem se rozhlídl, všiml jsem si, že část betonového bunkru je rozbitá. Sáhl jsem po své zbrani. Přešel jsem k střílně. Viděl jsem tam postupující linie německých vojsk. Zbraň jsem položil na nožičky a pořádně ji zapřel. Odjistil jsem ji, zapřel, zadržel dech a spustil jsem palbu. Chvíli trvalo, než se Boart vzpamatoval, ale jakmile mu medik ovázal ránu od střepiny, postavil se k druhé střílně. Další dva z našeho týmu zaujali pozice u střílen. Německé linie se tenčily, ale i my jsme měli velké ztráty. Ve chvíli, kdy mi došla munice, jsem v hustém dýmu rozeznal obrysy německého tanku. Sáhl jsem do bedny – ten granát byla moje poslední záchrana! Odjistil jsem ho a hodil. Ozval se výbuch. Tank s roztříštěným pásem se zastavil. Pánové, teď je to na vás. Bránili jsme se statečně. V ostatních jednotkách jsme vzbuzovali odvahu a odhodlání bojovat. Vysvitla naděje na přežití. Když konečně dorazily spojenecké tanky společně s ruskou posilou, útok jsme odrazili. Konečně jsme měli trochu času na odpočinek. Ani jsme nestihli probrat situaci a zavolal si nás velitel. Ve velitelském stanu jsme zasalutovali a velitel vám dal pohov. Pustil se tedy do řeči. „Ehm, Ehm… především vám 54

chci poděkovat za to, co jste dokázali při obraně. Tím jste dodali odvahu i ostatním mužům. Děkuji. Odejděte.“ „Ano, pane.“ Jakmile jsme vyšli, dostali jsme povel k přesunu, tentokrát v tanku. Boart jakožto tankový nadšenec byl celý šťastný a pořád se ostatních tankistů vyptával na podrobnosti. Konečně bude moct uplatnit své znalosti v praxi! My ostatní už jsme takovou radost neměli. Ale rozkaz je rozkaz a s tím nic neuděláme. Měli jsme zbytek dne na přípravu tanku a jednu noc na odpočinek. Po přípravě a vyčištění tanku, kdy nás Boart zahrnul přívalem informací o každé součástce, jsme šli celí sedření spát. Ráno jsme vyrazili. Boart mě překvapil, na to, že nikdy tank neřídil, se teď vyznamenal. Ale i tak to nebyla zrovna pohodlná jízda. Prvních pár kilometrů jsme sotva stíhali jet stejnou rychlostí jako ostatní. Náhle se ozval výstřel. Tank před námi dostal zásah a začal hořet. Nikdo z nás chvíli nic neviděl, všude kolem byl hustý kouř. Náhle slyšíme, jak na nás řve nějaký člověk: „Vypadněte z toho tanku!“ Okamžitě jsme uposlechli – ve válce rozhodují vteřiny. Nebylo pochyb, že nám jde o život. Otevřeli jsme poklop a vyskákali ven. Tak tohle jsme nečekali. Dým zmizel, palba utichla, tanky kolem nás stojí. Bitva je u konce? Jediné, co slyšíme, je generál. Tedy spíš někdo, kdo je mu dost podobný. Kam dal uniformu? „Vypadněte z toho tanku, darebáci! Člověk si ani nemůže odskočit na záchod! Nevíte, jak se chovat v muzeu? Málem jsem vás tu zamkl!“ * Matyáš se zasmál závěru. Tenhle příběh se mu skutečně líbil. Airsoft a vojáci, to bylo něco pro něj. 55

„Něco podobnýho se mi taky jednou stalo. To jsem byl ještě malej a hrál jsem si v takovým tom letadýlku, jak to maj v supermarketech, ale tahala mě odtamtud máma.“ „Veselé,“ usmála se starší paní, které teď černá kočka vrněla v klíně. Nato se do místnosti vřítila Johanka, které se konečně podařilo vysušit batůžek. „Tedy já bych tu nikdy nechtěla uklízet. Víte, kolik bylo vlasů v umyvadle, kde jsem teď koupala méďu? Takovej hnus...“ vyhrkla znechuceně. ,,A to si představ, že v umyvadle a v odpadu nejsou jen vlasy, ale spousta jiných věcí.. Víc než věcí, i živočichů.“ „No to asi jo. Třeba krysy.“ „Nejen ony..“ usmála se paní,a aniž by stačil kdokoliv něco říct, dala se do vyprávění.

Lidstvo se neustále snaží vymýšlet lepší a lepší věci, ale jednou vědci zašli moc daleko. Náš příběh začíná v jedné nelegálně používané laboratoři, kde se skupina pěti vědců snaží stvořit geneticky vylepšeného tvora. První krok byl sloučit DNA varana a kobry. Tyto dva tvory si vybrali, protože jsou to oba plazi a zároveň každý má jinou výhodu. Nový živočich měl mít sílu varana a jedové žlázy kobry. Tyto dvě schopnosti se rozhodli získat odebráním DNA obou tvorů. Spojené DNA bylo přeneseno na baziliška. Tohoto tvora 56

si vybrali kvůli jeho mrštnému tělu a schopnosti běhat po vodě. Vývoj trval dva roky, protože spousta pokusů byla neúspěšných. Jednoho dne to už vědci chtěli vzdát, ale najednou jim počítač ukázal, že test je pozitivní, a to vědcům dodalo síly, aby v projektu pokračovali. Do práce se dali všichni až na jednoho z nejstarších vědců. Na začátku byl do tohoto projektu tolik zapálen, že si neuvědomil, jaké to může mít následky, když si zahrávají s DNA. Vědec K. Ostein své mladší kolegy seznámil s důsledky těchto pokusů a varoval je, kolegové se mu ale vysmáli. Konečně přišel den, kdy se na denním světle objevil první exemplář nového tvora nazvaný Koran. Celý tým byl po tolika letech výzkumu a marných pokusů konečně u cíle! To byl důvod k velkolepé oslavě. Jen profesor Ostein se s nimi neradoval a odešel domů, aby nekazil zábavu. Druhý den ráno přišel do laboratoře a už ve dveřích viděl, že něco není v pořádku. Terárium rozbité, po celé místnosti byly vidět stopy zápasu. Jeho kolegové leželi v bezvědomí, někteří už nedýchali. Stopy Korana vedly k toaletám. Profesor se snažil pomoci alespoň těm, kteří ještě jevili známky života, ale 57

séra proti jedu Korana bylo jen omezené množství. Profesor Ostein se snažil celou záležitost zatajit, aby nevznikla panika, a přivolané policii poskytl jen mlhavé údaje. Podivná úmrtí v laboratoři tak nebyla objasněna. Poté byl pár let klid. Plány laboratoře byly zničeny, veřejnost na podivný případ zapomněla, jen doktor K. Ostein spolu s několika kolegy, kteří útok Korana před lety přežili, usilovně pracoval v tajné podzemní laboratoři. Tušili, že o Koranovi ještě uslyší. A nemýlili se. Po čase se začala ztrácet domácí zvířata, pak i lidé. Vědci tušili, že příčinou bude to zvíře, které stvořili. Šli na policii, aby oznámili, co se děje, ale nikdo jim nevěřil. Nikdo netušil, že v podzemí číhá smrt. Ale tým se nevzdal a pokračoval ve výzkumu. Jejich úkolem bylo zjistit, jak zneškodnit toto smrtelně nebezpečné zvíře. Mezitím se začal pohřešovat policista, který byl vyslán do kanalizace, jelikož tam měl vyšetřit podivnou vraždu. Až potom, co před zraky svého kolegy zmizel, policisté uvěřili vědcům, kteří je varovali. Mezitím skupinky policistů procházely kanalizaci ve snaze najít tvora a zabít ho, ale neúspěšně. Tento tvor získal bohužel vlastnosti, s kterými vědci nepočítali. V kanalizaci totiž působením látek, které odpadní voda obsahovala, Koran zmutoval tak, že vyrostl a jeho kůže pokrytá zesílenými varaními šupinami se stala odolnější proti střelným zbraním. Vědci se začali intenzivně zabývat vytvořením látky, která ho zabije nebo alespoň uspí, aby ho mohli zabít. Jedinou možností byla podle nich plynová zbraň, protože výbušniny nebylo možno v malých prostorách kanalizace použít. Po několika dnech se vědcům podařilo vytvořit zbraň, kterou nazvali Rimesner. Tato zbraň dokázala narušit DNA určitých tvorů, v tomto případě DNA varana, tak, že zbaví tvora síly a odolnosti proti střelným zbraním. Těchto plynových zbraní se vyrobilo pět, pro každý tým jedna. Každý tým, tvořený pěti elitními vojáky se speciálním výcvikem, navíc dostal jako 58

výbavu přístroj na sledování studenokrevných živočichů, speciální svítilny, vysílačky a plynové masky. Konečně byla akce zahájena. Policie uzavřela oblast, kde se Koran pohyboval, na ulicích kolem vstupů do kanalizace byly rozmístěny ozbrojené jednotky. Pět týmů se spustilo do podzemí, poklopy byly za nimi pevně uzavřeny. Brzy narazili na části lidského těla a za chvíli na Korana, který právě požíral další bezvládné tělo. Zvíře si jich však všimlo a bleskově zmizelo v temné kanalizaci. Každý tým se vydal jednou z cest. Asi po třech hodinách se ale na domluvené místo vrátily jen tři týmy. Spojily se a vydaly se hledat zmizelé vojáky. Velitelem skupiny byl K. Ostein. Po nějaké době našli ale jen zbytky výstroje pohřešovaných týmů. Zničehonic se ze tmy vynořil Koran, bleskurychlým máchnutím drápů zabil čtyři ze skupiny a hned zase zmizel ve tmě. Nastal zmatek. Ty statečné, kteří se odvážili netvora do tmy pronásledovat, ale čekal stejný osud. Koran byl rychlejší než oni. Ostatní ze skupiny přemohl strach a rozhodli se z kanálu utéct. Ale bylo už pozdě. Zbyl jenom profesor Ostein a poslední plynová puška. Zbylé zbraně skončily po útoku Korana na dně kanálu. Profesor věděl, že on je jediným člověkem, který může netvora zastavit. Zvíře bylo unavené a neopatrné a neuvědomilo si, že ho vědec sleduje. Profesor opatrně vlezl do jedné boční chodby kanalizace a na nic netušící zvíře vypustil plyn. Podařilo se! Koran se začal zmítat, občas se ponořil pod hladinu, ale postupně se jeho pohyby zpomalovaly, až zůstal bezvládně ležet na hladině. Zvíře bylo převezeno do chráněné oblasti, odkud nemohlo utéct. Postupně byly jeho nebezpečné schopnosti oslabovány, až přestalo hrozit nebezpečí, že by mohl opět zabíjet, a nakonec byl obojživelník usmrcen. Vědci se shodli na tom, že už nikdy nesmí dojít k tomu, aby nezodpovědný výzkum ohrozil lidstvo.

59

Ale profesor K. Ostein, který měl za sebou nejhorší zážitek v životě, se neradoval. Protože – kdo ví, co se může pod zemí skrývat... * „Týjo!“ vyhrkl Matyáš, když příběh skončil. „To je fakt dobrý!“ „Ale nechtěl bys to zažít, viď?“ usmála se stará dáma, jako by přesně věděla, co si chlapec myslí. Johanka jen zadumaně seděla. „Máš nějakého svého oblíbeného hrdinu? Třeba Supermana?“ „No Superman je dobrej, ale já mám raději třeba Ironmana nebo kapitána Ameriku. Ty jsou fakt dobrý.“ „Ne že bych se v superhrdinech nějak vyznala, ale znala jsem chlapce, který ano. Komiksák mu říkali. Vždycky měl u sebe spoustu komiksů. Sbíral figurky komiksových postav a víš co? Jednou jsem se ho zeptala, jestli nemá vlastní příběh o vlastním superhrdinovi. Řekl, že ano. Byl to takový deník. Počkej, tady to mám.“ Otočila se za sebe a z poličky sundala obyčejný dvacetistránkový školní sešit. „Tady to je,“ usmála se a dala se do čtení.

Dne 6.7. Dnes ráno jsme měli rozcvičku, ale dost se lišila od ostatních, protože byla kratší než obvykle. Důvod byl ten, že odpoledne vyrážíme na moře otestovat novou loď. Jmenuje se USS Samping. Je to bojová loď 60

a je vážně obrovská. Když jsme vyrazili, už bylo pozdě, protože se objevily nějaké problémy. Pár mil od pobřeží jsme měli dlouhou nudnou přednášku. Teď už je večer a jdeme spát, ale ráno mají být střelecké testy.

Dne 14.7. Poslední dobou jsem neměl moc čas psát, celých osm dní se střílelo a prováděly se různé testy, ale všechno probíhá dobře, do dvou měsíců bychom se měli vrátit na pevninu. Zrovna jdeme na oběd, snad budu mít čas ještě něco napsat. Je 18:00. Před necelou hodinou přišla zpráva z velení, že radary zachytily neznámé objekty padající z vesmíru.Oznámili nám, že jsme nejblíže k předpokládanému místu dopadu a máme to prý prozkoumat. Doufám, že je to jen nějaký roj meteoritů, které shoří dřív, než doletí k nám. Možná je to jen cvičení... Měníme kurs. Dne 16.7. Dnes ráno skutečně dopadly do moře nějaké objekty, asi dost veliké. Byly sice mnoho mil daleko, mimo náš dosah, ale palubní přístroje to vyřadilo na několik hodin z provozu a naši loď, která patří mezi největší na světě, málem smetla vlna. A to jsme opravdu daleko. Všichni jsou nervózní, ale snaží se to na sobě nedat znát. Abych pravdu řekl, jsem na tom stejně. Teď už jsme v kajutách a chystáme se spát. Můj spolubydlící James je zároveň mým bratrem a vlastně i jediným příbuzným. Naši rodiče totiž zemřeli, když jsme byli malí. James je jediný, komu se dokážu svěřit, když mám strach. Dnes jsme ale moc nemluvili. Vždyť ani nevíme, co nás v dalších dnech čeká. 61

Dne 20.7. Dnes jsme dorazili k místu dopadu objektů. Vypadají jako ohromné děsivé nábojnice. Mám teď chvíli klidu, ale jinak se celý den nezastavím. Všichni jsou v pohotovosti, ale velení nám moc informací nedává.

Dne 21.7. S těmi objekty se něco děje, všichni koukají směrem k nim – jako by se nějak měnily nebo co. Teď to musím rychle zakončit, mám službu u radaru - je pohotovost 1. stupně. Vypadá to, jako by to chtělo zaútočit. Ty podivné kapsle začínají měnit tvar, jako by se na špičce otevíraly. Připomínají velké kovové květiny. Mám pocit, že by nebylo dobré nechat je rozevřít. Dne 29.7. Sedím v záchranném člunu, jednom z mála, které nebyly zničeny po tom děsivě rychlém útoku. Bojovali jsme statečně, ale na tento druh zbraní jsme nebyli připravení. Ty objekty nejsou pozemského původu. Jsou hrozné - zničily všechny lodě včetně našeho USS Sampingu. Jsme tu už druhý den a stále žádná záchrana, naši asi ani nedoufají, že to někdo přežil. Zůstali jsme už jen čtyři – já, můj bratr James a dva další kamarádi, o ostatních člunech nevíme nic. Je mi hrozně zle – od toho dne, kdy jsem se ocitl uvnitř jednoho z těch modulů. Chtěl bych zapomenout na to, co se tam se mnou dělo, ale vím, jak moc je důležité popsat všechny podrobnosti. Nevím, co se mnou je, myslím, že už mi nezbývá moc času, ale stálo to za to. 62

Co znamená jeden život? Máme šanci, že se dostaneme k některému z ostrůvků, kterých je v téhle oblasti několik. Pokud nepřežijeme, snad někdo najde alespoň můj elektronický deník. Je to možná jediný zdroj informací o mimozemských lodích a mohly by v budoucnu zachránit lidstvo. První útok jsme sice s obrovskými ztrátami odrazili, ale přijdou za nimi určitě další. A Země musí být připravena. Přikládám nákresy, videozáznamy, fotky těch mimozemských tvorů, pár biologických vzorků, data z palubních přístrojů, která se mi podařilo zachránit, než šel Samping ke dnu. Dne 1.8. Tohle už nepíše John Glaser, ale jeho bratr James. Já i oba kamarádi jsme přežili a byli jsme zachráněni, Johnovi ale nikdo nemohl pomoci. Jeho informace jsou už na velitelství. Píšu, protože chci uctít památku svého bratra - jen díky němu jsem přežil a mohl podat zprávu velení o slabinách vesmírných útočníků. Válka byla zastavena, svět ani nemá tušení, v jakém nebezpečí se Země ocitla. Prezident rozhodl, že tato událost se nesmí dostat na veřejnost, aby nevypukla mezi lidmi panika. Snad se jednou všichni dovědí, komu vděčí za své životy. Děkuju ti za všecho, brácho. Nikdy na tebe nezapomenu. Deník dokončen dne 1.8.2012 * „To je smutný,“ zakňourala Johanka. Matyáš byl ale nadšený. Poslední tři příběhy byly vážně dobré. Už ani nechtěl odejít, chtěl slyšet další.„Koukám, že se ti příběh líbil.“ Matyáš kývl a paní se znovu usmála. Johanka ale chtěla být co nejrychleji pryč. Vždyť vyrazili na nákupy a zatím neviděla ani jeden obchod!

63

„Prosím vás, mají tady v hračkářství nějaké loutky?“ zeptala se nesměle Johanka. Doufala, že paní snad řekne: Ale jistě, mají dokonce i princeznu, jen utíkej, ať ti nezavřou, a brášku vezmi s sebou. „Hračkářství tady vůbec není.“ Touhle odpovědí zmařila stará žena všechny Johančiny plány. „Máš ráda loutky, říkáš?“ „No, chtěla bych loutku, to jo.“ „Znám příběh o loutkách, ten by se ti mohl líbit. Ale spíše nemusel.“

Byl hezký večer, přestože venku běsnila bouřka, jakou jsem už dlouho neviděl. Byl to takový večer se zvláštní atmosférou. Chtěl jsem si se svou přítelkyní udělat romantický večer a tenhle byl k tomu jako stvořený. Všechno bylo fajn, dokud nezazvonil zvonek. „Kdo to může být? ‘‘ptám se Nikoly. „Nevím, asi ti chce ještě někdo z tvých přátel popřát k nové práci.“ „Tak to má docela zpoždění.“ Když jsem otevřel dveře, nikdo tam nebyl, jen na zemi ležela velká krabice s nápisem „Pro Filipa“. Aha, to je pro mě, tak to ji vezmu dovnitř. „Kdo ti to přinesl, Filipe?“ „Nevím, nikdo tam nebyl, jen tahle bedna.“ Otevřel jsem ji a uvnitř byla loutka, podle velikosti a pohyblivých očí a pusy jsem poznal, že je to břichomluvecká loutka. Vypadala jako kluk nebo mladík s černými vlasy, na sobě měla tmavý oblek, jaký se už dávno nenosí. Usmívala se. V jednom 64

starém filmu jsem takovou viděl – lidi se na vystoupení břichomluvce dobře bavili, ale mně moc legrační nepřipadala. „Páni, vypadá, jako by byla živá. Ani nevím proč, ale vybavil jsem si jednu divnou básničku z dětství, jako kdyby se objevila dávno ztracená vzpomínka: „Světla zhasla, hvězda zašla, Laura Shaw jak zvíře pošla… A ještě to pokračuje, ale to už si nepamatuji.“ Položil jsem loutku na gauč a ona otevřela pusu, jako by ji stále někdo ovládal. Druhý den mi Nikola oznámila, že na pár dnů odjíždí na návštěvu k rodičům. Odjela večer a já byl doma sám jen s tou loutkou, která jako by mě pořád pozorovala. Bylo už pozdě, a tak jsem si řekl, že si půjdu lehnout. Posadil jsem loutku na židli k oknu, do kterého blikal neon z protější restaurace. Lehl jsem si a usnul. Spal jsem jen chvíli, protože mě vzbudily divné zvuky a hlasy, ale bylo to zvláštní, protože teď bylo úplné ticho, nebyl slyšet ani vítr a hluk z ulice nebo kapání vody z kohoutku. Otočil jsem se na pravý bok a strašně jsem se lekl. Loutka stála vedle postele a upřeně se na mě dívala. V tom šeru jsem měl pocit, že hýbe spodní čelistí. V tichu jako by se ozýval hlas. Slyšel jsem šeptat: „Filipe“. Podíval jsem se k oknu, kde blikal neon, a za záclonou se objevila postava. Dívala se na mě stará žena. Pomalým pohybem připomínajícím loutku zvedla ruku a poodhrnula záclonu. Rychle jsem rozsvítil. Postava ženy se rozplynula a loutka byla zase na původním místě, s očima upřenýma nehybně před sebe. Od tohoto zážitku jsem noc už nedospal. Hned ráno jsem se vydal ke svému kamarádovi Henrymu, který se zajímá o nadpřirozené síly. Snad mi vysvětlí, co se vlastně v noci stalo. Vzal jsem s sebou loutku, abych mu ji ukázal. Když jsem k němu dorazil, právě si venku vychutnával pozdní snídani. „Čau, Filipe! Co tě sem přivádí takhle brzo?“ „Tohle!“ ukázal jsem mu loutku. V tu chvíli zkameněl.

65

„Kde jsi to vzal?“ „Nevím, někdo mi to předevčírem přinesl.“ Potom jsem Henrymu vypověděl všechno, co se mi v noci přihodilo. Henry odložil hrnek s kávou a zvedl se. Vešli jsme do domu a Henry vytáhl velkou knihu. Na obalu byl nápis Záhady města Aicha. Pak vytáhl z police tlustý svazek svých ručně psaných poznámek. „ Rozhodně to nebyla žádná náhoda ani sen, co se ti přihodilo. V téhle knize je historie našeho města a ona opravdu žila.“ „Kdo? Kdo žil? O kom to vlastně mluvíš?“ „Laura Shaw. Matka loutek.“ Úplně se mi zastavil dech. Henry vyprávěl dál.

„ Nikdo neví, jak se skutečně jmenovala a odkud vlastně přišla. Píše se tu o ní, že žila před mnoha lety ve velkém domě na okraji města, kde měla každý týden vystoupení se svými loutkami. V té době byla velmi populární, lidé se do našeho městečka sjížděli zdaleka. Ale pak se stala ta věc... Během jednoho z těch vystoupení nějaký chlapec prohlásil, že je podvodnice. Lauru Shaw to naštvalo a na toho kluka dost vyjela – byl to prý hodně nepříjemnývýstup. Představení ukončili a Laura se před lidmi uzavřela ve 66

svém domě. A za několik dní ten chlapec zmizel, nikdy ho nenašli. Policie podezírala jedinou osobu, Lauru Shaw. Ale než mohli vydat zatykač, potřebovali získat důkazy o její vině. Tělo toho kluka se totiž nikdy nenašlo. Toho dne, kdy policisté chtěli u té stařeny udělat domovní prohlídku, přišla na policejní stanici nečekaná zpráva: Laura Shaw byla nalezena mrtvá. Policie v pokoji Laury Shaw našla její závět, ve které vyjádřila svá dvě poslední přání. První přání bylo, že chce být pohřbena se svými loutkami svými dětmi, jak jim říkala. A druhé přání bylo, že ona sama chce být loutkou. Co tím myslela, nikdo nevěděl, ale to první přání jí bylo splněno. Pochovali ji na tom starém, dávno opuštěném hřbitově za městem, aby obyvatelé neprotestovali. Od té doby, co byla pohřbena, se v našem městečku nebo v okolí občas objeví náhlé úmrtí beze stopy násilí, ale všichni mrtví mají stejný výraz i po smrti - jako by křičeli hrůzou.“ „Oh bože, to je strašný!“ „To tedy je, Filipe, nikdo z tohoto města se neodváží sám projít kolem jejího hrobu nebo vyslovit její jméno. „Pojď, zajedem na ten hřbitov vrátit tu loutku.“ Než jsme dorazili na místo, už se začínalo stmívat, napadlo mě, že jít ve tmě na hřbitov asi nebyl nejlepší nápad. „Tak jsme na místě, tady je pohřbena. Je to dost zarostlý, však sem taky nikdo nechodí, ale jméno na pomníku tu pořád je. Vidíš ty malý pomníčky? To jsou ty loutky. Podej mi Billyho.“ „Cože?“ „Jo, to je přece ta loutka,“ odvětil Henry a začal kopat, až narazil na dřevěnou krabici. Vrátil loutku do rakvičky a zakopal. „ Někdo ji asi musel vyhrabat, jen by mě zajímalo proč. Teď už snad bude klid.“ „Jo, asi jo. Nezajedem se podívat do toho domu, kde žila? Je to jen kus cesty odtud. „Seš blázen, Henry, že tam chceš jít takhle večer, ale jdeme, aspoň zjistíme, co se tady děje. Ta loutka nás už strašit nebude.“ Zatím se úplně setmělo. Nasedli jsme do auta a za chvíli jsme byli u domu. Připomínal spíš starý zámek. Zaparkovali jsme na dvoře, vzali jsme 67

si z auta lucerny a vešli dovnitř - dveře nebyly zamčené. „Je to tady docela zchátralý – prý tady byl po její smrti domov důchodců, ale zavřeli ho před mnoha lety kvůli podezřelým úmrtím a navíc pár sester tvrdilo, že se čas od času po chodbách potuluje postava neznámé ženy. Nakonec tam žádná nechtěla pracovat a domov museli zavřít.“ „Kde měla vlastně pokoj, Henry?“ „Prej tam je nebo spíš byla sesterna.“ Vyšli jsme do prvního patra a hned naproti schodům byla sesterna. Vstoupili jsme dovnitř, ale po Lauře Shaw tu nic nezbylo – jen po sestřičkách psací stoly, skříňka na léky, prázdné police. Henry si ale všiml, že za skříní v dřevěném obložení je škvíra. Objevili jsme dveře vedoucí do sklepa. Sešli jsme po schodech dolů a nevěřili jsme svým očím: byla to velká místnost plná různých částí loutek. Všiml jsem si, že na židli sedí malá postava. Vypadalo to jako loutka v obleku, ale když jsem si posvítil baterkou, málem jsem vykřikl. Před námi seděl ten chlapec, který před mnoha lety zmizel. Bylo to už jen vysušené tělo ve společenském obleku. Zničehonic se zase udělalo to příšerné ticho. Henry povídá: „Takhle to začíná.“ Za námi spadl závěs a na obrovské polici se objevila řada všech loutek kromě jediné, Billyho. Všechny loutky pomalu otočily hlavu doleva. V temném koutě se pomalu pohybovalo houpací křeslo. Na něm seděla ženská postava v černém. „Co chceš, Lauro?“ zeptal se Henry. „Pouze ticho všem, kteří umlčeli mě…“ „ A proč jsi zabila toho chlapce?“ „ Nikdo o mně nebude tvrdit, že jsem podvodnice. Víš vůbec, jak je těžké vyrobit dokonalou loutku? Nikdo to neuměl tak dobře jako já.“ Stařena se trhavými pohyby začala zvedat z křesla. Připomínala skutečně loutku, jak si přála před svou smrtí. Henry po ní vrhl lucernu a ta podpálila závěs pod zvedající 68

se postavou. Loutky na policích začaly postupně ožívat. „Henry, ona žije v těch loutkách!“ Vrhl jsem svou lucernu na polici a většina loutek začala hořet. „Utíkej, Filipe, utíkej!“ Běželi jsme po schodech nahoru. Henry klopýtl a viděl jsem, jak ho za nohu drží bledá ruka. Tmu občas ozářily plameny, které se pomalu šířily po místnosti. Přece ho v tom nenechám! Přemohl jsem strach a seběhl pár schodů dolů. Henry už ztrácel sílu. Chytil jsem ho za ruku a vytáhl nahoru. Společně jsme přirazili dveře do sklepa. Rychle ven! Vyběhli jsme do zahrady a vyčerpaný Henry padl k zemi. Když jsme se vzpamatovali, viděli jsme, že dům je v plamenech. Došlo mi, že ještě jedna loutka zbývá. Nesměl jsem ztrácet čas. Doběhl jsem na dvůr k autu a vyrazil zpátky na hřbitov. Po chvilce jsem byl na místě a rychle jsem běžel k hrobu, kde jsme tu loutku pohřbili. Znovu jsem ji vykopal. Odklopil jsem víko, z auta přinesl kanystr benzínu a chtěl ji zničit. Vtom se přede mnou objevila postava. Uslyšel jsem zlý smích. Laura Shaw! V panice jsem polil rakev benzínem a zapálil ji. Ozval se výkřik. Z hrobu vyšlehly plameny, tělo loutky začalo černat. Laura po mně natáhla bledé ruce. Couval jsem před ní, než jsem narazil do jednoho z náhrobků. Už se mě skoro dotýkala, ale najednou se mi začala ztrácet před očima, až zmizela docela. Jakoby z dálky se ozval tichý smích a šepot: „Mám tě rád, mami.“ „Mám tě ráda, Billy.“ Začalo se rozednívat. Pomalu jsem se zvedl ze země. Když jsem se otočil, všiml jsem si, že náhrobní kámen, před kterým jsem upadl, je právě na hrobě Laury Shaw. Pod jejím jménem byla básnička: „Světla zhasla, hvězda zašla, 69

Laura Shaw jak zvíře pošla. Až její loutky rozpadnou se v prach, městečko opustí hrůza a strach, navždy oněmí mluvící břicho, už nebude zabíjet hrobové ticho.“ * „Já.. Já mám r-raději pohádky...T-tam všechno dobře dopadne, k když hrdina splní všechny úkoly,“ vykoktala Johanka. Matyáš byl zticha, ale bylo na něm vidět, že teď by možná ocenil nějakou veselou pohádku s dobrým koncem. Příběh je vyděsil. Všude okolo viděli Lauřiny loutky. A najednou kočka jejich vypravěčky skočila z jedné poličky na druhou. Johanka vypískla. Matyáš měl také nahnáno, ale když pochopil, co se stalo, začal se smát. „Ty máš, chlapče, určitě rád počítačové hry, viď?“ zeptala se vypravěčka. „No, samozřejmě,“ odpověděl nejistě Matyáš. „Vy takovým věcem rozumíte?“ Paní za okýnkem se usmála „No, znám příběh o jednom chlapci, který byl počítači posedlý. Stala se mu taková zajímavá věc…“

Právě mě vyhodili ze střední školy. Pořád nemohu pochopit proč. Možná jsem neměl učiteli rvát tu tužku do nosu... Ale tu mu doktor vyloví raz dva, tak proč? Kamarád říká, že to bude tím, že jsem mu roztrhal 70

a spolkl fotku jeho ženy. To jsem ale taky neudělal schválně, myslel jsem, že je to reklama na Planetu opic. Hlavní problém bude asi v tom, že jsem rozbil školní počítač, když jsem ho hodil po učiteli informační technologie. Zasloužil si to, neměl mi doporučovat internet Ixplorer. Právě jsem se procházel po ulici a přemýšlel, co řeknu doma, když jsem najednou uviděl novou prodejnu s elektronikou. Zahleděl jsem se do výlohy a tam byl notebook, který jsem si přál už hodně dlouho. Vešel jsem do prodejny a rozhlédl jsem se. Stál jsem v místnosti čtvercového tvaru. Po stranách na zdech byly skleněné poličky s notebooky, nakloněné ke zdi, aby nepřekážely. Naproti dveřím stál menší pult s prosklenou deskou, pod kterou byly různé součástky a doplňky k počítači, flešky a další věci. Za pultem jsem uviděl dvoje dřevěné dveře. Jedny byly otevřené. Nakoukl jsem dovnitř. Nacházela se tam místnost s velkým stolem uprostřed. U stolu seděli dva lidé. Jeden něco dělal na notebooku a ten druhý si četl. Víc jsem nestihl postřehnout, protože mě prodavač oslovil: „Dobrý den, co byste si přál?“ „Kolik stojí ten notebook ve výloze?“ zeptal jsem se ho. „Sedmdesát tisíc,“ opáčil okamžitě. Málem jsem se z té částky po... „Kde jsou tu záchody?“ zeptal jsem se po delší odmlce, abych prolomil trapné ticho. „Tady v prodejně?“ podivil se prodavač. „Ale za rohem je opuštěná budova, dřív tam byly asi kanceláře, tak to zkuste tam.“ Vyvedl mě zadním vchodem ven na malé prostranství za domem, které bylo ze všech stran ohraničeno několikapatrovými budovami. Nacházelo se tam jen pár přeplněných popelnic a dveře se starým zeleným nátěrem. Naznačil, abych vstoupil, a vrátil se do prodejny. 71

Rozhlédl jsem se. Napravo byla dvě umyvadla a po mé levé ruce pět zeleně natřených kabinek. Toalety nebyly moc udržované a strašně to tam zapáchalo, všude prach a stará špína. Vešel jsem do jedné z kabinek. Když jsem otevřel dvířka, spatřil jsem menší notebook, ležící na záchodovém prkénku. Měl šedou barvu a zlatou barvou nakreslený trojúhelník. Promnul jsem si oči v domnění, že se mi to zdá. Když jsem po něm sáhl, ucítil jsem slabé mrazení po celém těle. Po chvíli jsem ho otevřel a zapnul. Jakmile se načetla plocha, zarazil jsem se znovu. S otevřenou pusou jsem koukal na plnou plochu her snad z celého světa. Bylo tam i pár složek nadepsaných RPG, Střílečky, Indie a podobně. Uviděl jsem ikonu, která měla stejný tvar a barvu jako symbol na notebooku. Klikl jsem na ni. Náhle jsem spatřil světlo a oslepil mě prudký záblesk. Pak jsem omdlel. Když jsem se probral, nebyl jsem už na záchodech. Ležel jsem v bílé krychlové místnosti se zaobleným stropem. Bylo tam světlo, ale nedokázal jsem postřehnout, odkud vycházelo. Jinak byla místnost prázdná. Vstal jsem a vydal jsem se ke zdi. Byla to hladká zeď, bez sebemenšího škrábnutí. Pokusil jsem se do ní udeřit, ale nic se nestalo, jen mě začala bolet ruka. Všiml jsem si, že ze zdi vystupuje nějaká deska o straně asi půl metru. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že je tomu tak na každé zdi. Rozhlédl jsem se ještě jednou a pozorněji. Zjistil jsem, že na jedné desce je vyrytý symbol vypadající stejně jako ve hře Assassin´s Creed. Přiblížil jsem se k té desce a dotkl jsem se jí. Najednou jsem ucítil stejné zamrazení, jako když jsem sáhl po notebooku, který mě sem dostal. Potom jsem znovu spatřil oslepující světlo a omdlel jsem. Když jsem se probral, uslyšel jsem dusot koní. Pod sebou jsem cítil 72

tvrdé kameny, které mě bodaly do zad. Otevřel jsem oči a posadil jsem se. Seděl jsem uprostřed ulice, kolem mě stály vysoké domy podivné architektury, mezi kterými byly na střechách dřevěné lávky z hrubých prken. S otevřenou pusou jsem sledoval davy lidí procházejících kolem mě. Všichni byli nezvykle oblečeni a chodili od stánku ke stánku, kterých stála po okrajích ulice spousta. Kousek ode mě projížděla skupinka lidí na koních. Najednou jsem za sebou uslyšel křik. Ohlédl jsem se a spatřil bezvládné tělo nějakého muže s červenou přilbou, padajícího k zemi. Z krku mu tekl pramínek krve. Ale jeho vrah nikde. Jen skupinka bíle oděných modlících se lidí. Vstal jsem a vydal se k mrtvému muži. Měl na sobě brnění s velkým červeným křížem na hrudi. V té chvíli jsem poznal, kde jsem. Ocitl jsem se ve hře Assassin´s Creed. Muž přede mnou byl totiž templář. Ohlédl jsem se po skupince bíle oděných lidí. Jeden chyběl. Podíval jsem se nahoru. Zahlédl jsem jen kus bílého oděvu, jak mizí za okrajem střechy. Rozhlédl jsem se kolem sebe, napravo jsem spatřil opřený žebřík. Postavil jsem ho ke zdi domu, na kterém jsem zahlédl assassina, a vylezl jsem po něm nahoru. V dálce jsem ho ještě spatřil, jak skáče z domu na dům a rychle se vzdaluje. Vyrazil jsem za ním. Běžel jsem přes střechy tak jako on, ale přeskakovat domy jsem se neodvážil, tak jsem musel najít nějaké to prkno mezi domy a přejít přes něj. Nakonec jsem se tímto způsobem dostal nad malé prostranství ve městě. Stála tam šibenice a na dřevěných stoličkách pod ní tři lidé 73

s oprátkou na krku. Kolem bylo pár strážných, kteří hlídali dav před dřevěnou konstrukcí. Zpoza domu přicházeli tři lidé, oblečení stejně jako strážní. Jeden muž kráčel vpředu a druzí dva za ním bok po boku. Všichni tři vystoupili po schodech na dřevěnou konstrukci. Jejich velitel se postavil doprostřed, otočil se k davu a začal cosi promlouvat k davu. Najednou se na něj z výšky snesl assassin, kterého jsem sledoval, a bodl ho do krku skrytou čepelí. Bleskurychle vstal od mrtvoly a přesekl provazy nad hlavami odsouzenců. Potom se dal na útěk. Skočil přes hlavy strážných a vběhl do ulice. Vydal jsem se po střechách stejným směrem. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem dovedl, když mě najednou do uší udeřil hlasitý zvuk zvonů. Vojáci volali na poplach. Zastavil jsem a podíval jsem se na ulici pod sebou. Byla slepá. Bohužel právě tudy se rozhodl běžet assassin. Nebyl by to pro něj ani takový problém, kdyby ovšem mezi vojáky nebyli také lukostřelci. Věděl jsem, že musím něco udělat. Rozhlédl jsem se po střeše. Po mé levici leželo lano. Rychle jsem ho popadl a spustil dolů. Assassin si ho naštěstí všiml a sáhl po něm. Jakmile jsem ucítil odpor, začal jsem tahat. Brzy se na okraji střechy zachytila jeho ruka. Za chvíli vedle mě stál assassin a mluvil na mě řečí, které jsem nerozuměl. Zarazil se, asi proto, že mu to došlo. Chvíli jsme jen tak stáli a potom sáhl do kapsy a vytáhl přívěšek stejného tvaru i barvy, jako měl znak na notebooku. Když jsem si ho vzal, assassin se opět rozeběhl a zmizel. Pohlédl jsem na trojúhelník. Opět mě oslepilo světlo a omdlel jsem. Probudil jsem se v temném lese. Podíval jsem se k nebi, byl vidět jen slabě svítící měsíc. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jsem baterku. Rozsvítil jsem 74

ji a rozhlédl jsem se kolem. Všude samé stromy, při zemi ležela mlha. Dodal jsem si odvahy a šel jsem si projít okolí. Když jsem procházel lesem, narazil jsem na vysoký plot. Obrátil jsem se zpět k lesu. V dálce jsem viděl bílou tečku, která v mžiku zmizela za strom. Asi přelud. Vydal jsem se podél plotu. Najednou jsem uviděl pár kamenů. Párkrát jsem je obešel a na jedné jeho straně uviděl papírek s nějakým nápisem. Přiblížil jsem se k němu a četl jsem: „NEOTÁČEJ SE!“ Chvíli jsem zaváhal, ale i přes varování jsem se otočil. Uviděl jsem siluetu nějaké velké postavy v obleku. Neměla obličej. Náhle jsem si uvědomil, ve které hře jsem. Dal jsem se na útěk. V duchu jsem si říkal, že to nemůže být pravda, ale to jsem se spletl. Byl jsem ve hře Slenderman. Běžel jsem a ani jsem se nekoukal na cestu, a tak jsem zakopl a upadl. Ale kam se poděl Slenderman, mi bylo záhadou, každopádně byl pryč. Trochu se mi ulevilo, i když jsem věděl, že se znovu objeví. Klepala se mi hrůzou ruka a já jsem po tom šoku sotva ušel krok. Náhle jsem zaslechl hlasitý dupot, jako kdyby se ke mně něco blížilo. Srdce mi bušilo tak nahlas, že mi ten zvuk zní v uších dodnes. Světlo baterky pomalu začalo slábnout. Zrychlil jsem krok, pot mi kanul po tváři a pořád byl slyšet ten strašlivý dupot. Letmé světlo z baterky nasvítilo starý, skoro rozpadlý strom. Dupot utichl, zrychloval se mi dech i tlukot srdce při každém kroku. Ve stromě byla vykotlaná díra a v ní ležel malý kousek papírku. Stálo na něm: „NEDÍVEJ SE, NEBO TĚ TO DOSTANE.“ Zamyslel jsem se a toto varování jsem pro jistotu respektoval. Šel jsem dál a díval jsem se radši jen na zem. Najednou uvidím na zemi stopy. Byly to lidské stopy. Jdu podle nich a najednou zahlédnu na zemi ještě čerstvou kaluž krve. Hrůzou jsem vykřikl a rozhlédl se po okolí. A zase jsem ho uviděl. Byl ale blíž než předtím. Koukl jsem se znovu na zem a kaluž krve už tam nebyla. Slenderman také zmizel. Zase jsem zaslechl ten strašlivý dupot. Slzy mi strachem vytryskly 75

z očí a bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhl. Čím dál jsem byl, tím hlasitější byl dupot. Najednou světlo z baterky zhaslo. Pokoušel jsem se ji zase rozsvítit, ale dupot se přibližoval. Nemohl jsem ani odšroubovat kryt, jak se mi potily ruce. Začal jsem zmatkovat, tloukl jsem baterkou o zem. Slyšel jsem už, jak se to po mně chce vrhnout, a najednou se baterka rozsvítila. Náhle dupot utichl. Pokračoval jsem dál. Větve praskaly a v temných korunách stromů začali znenadání krákat havrani. Les byl pořád hustší a hustší. V dálce jsem uviděl malý záblesk světla a vydal jsem se tím směrem. Myslel jsem, že se už z toho lesa dostanu pryč, ale doběhl jsem jen ke skoro rozpadlému lesnímu domku. Vypadal, jako by měl každou chvíli spadnout, ale strach mě donutil vejít dovnitř. Ještě jednou jsem se ve dveřích otočil a zase jsem ho uviděl. V panice jsem vběhl dovnitř a ocitl se v temné chodbě. Nezastavil jsem se do chvíle, než jsem uviděl, jak ze střechy kape krev. V tom okamžiku jsem uslyšel, jak něco škrábe do zdi, a kachličky začaly odpadávat. Vběhl jsem do jediné místnosti s dveřmi a zavřel jsem. Začalo pršet a ještě do toho hřmít. Baterku jsem pro jistotu zhasl a sedl si do rohu místnosti. Sledoval jsem dveře a čekal, že sem vtrhne Slenderman. Skřípot konečně ustal. Vtom jsem uviděl, jak blesk nasvítil místnost a pod dveřmi jsem viděl černé nohy otočené směrem ke dveřím. Ještě jednou zahřmělo a nohy už tam nebyly. Rozhodl jsem se rozsvítit, když v tom okamžiku byl vedle mě. Vykřikl jsem hrůzou a vyběhl z místnosti. Utíkal jsem, až mě zastavila zeď. Prohlédl jsem si ji pozorně baterkou. Byl tam krví namalovaný trojúhelník, stejný jako ta ikona. V okamžiku, kdy udeřil blesk, jsem opět omdlel. Jakmile jsem se znovu probral, zjistil jsem, že ležím na zádech v křoví uprostřed lesa. Sotva jsem se stačil rozhlédnout, uslyšel jsem tiché kroky. 76

Okamžitě jsem se otočil na břicho a vyhlédl jsem z křoví. Kousek ode mě se někdo plížil, ale viděl jsem jen jeho nohy. Měl na sobě vysoké kožené boty a našlapoval velmi opatrně. Najednou neznámý zastavil u velkého kamene. Uslyšel jsem tichý zvuk, jako když se meč pomalu vysouvá z pochvy. Vtom se kámen před ním pohnul. Nevěřil jsem vlastním očím. To nebyl kámen, ale nějaká psovitá potvora s velkými a patrně velmi ostrými zuby. Nestihl jsem ani mrknout. Vrhla se po neznámém a povalila ho na zem. Jakmile se to stalo, uviděl jsem jeho tvář. Byl to muž s delšími bílými vlasy a s jizvou přes oko. Rázem jsem věděl, kde se nacházím tentokrát. Ten muž přede mnou byl zaklínač, muž se speciálním výcvikem, jehož úkolem je zabíjet různé příšery a pomáhat lidem. Tu hru jsem hrál několikrát a dokonce jsem viděl seriál. Jenže tenhle zaklínač měl teď problém. Když na něj bestie skočila, upustil meč a jen stěží si od její tlamy plné ostrých zubů udržoval odstup. Věděl jsem, že musím jednat. Rozhlédl jsem se po něčem, co by mi mohlo pomoct. Kolem mě bylo pár kamenů. Sáhl jsem po jednom z těch větších a hodil jsem ho po netvorovi. Zasáhl jsem ho přímo do hlavy. Zakňučel a ohlédl se na mně. Rychle jsem sáhl po dalším kameni a znovu jsem hodil. Tentokrát jsem zvíře zasáhl do boku. Tvor úplně zapomněl na zaklínače a rozeběhl se ke mně. Sotva jsem stihl vstát, povalil mě stejně jako předtím zaklínače a mohutnou prackou mě škrábl do tváře. Chystal se mě kousnout do krku, když se najednou zarazil. Chvíli jen tak stál a klepal se a pak mi spadl na hruď. Odvalil jsem ho ze sebe a postavil jsem se. Přede mnou stál zaklínač se zkrvaveným mečem a hleděl na mě. „Děkuji ti,“ pronesl ke mně hlubokým hlasem, „bez tvé pomoci bych asi nevyvázl.“ 77

„E... nemáte zač,“ odpověděl jsem zdráhavě po delší odmlce. Zaklínač zamručel a pohlédl na mrtvé zvíře. „Nebezpečný tvor, ale teď už nikoho ohrožovat nebude,“ řekl a začal si o mrtvolu otírat zkrvavený meč. Všiml jsem si, že na rukojeti byl nakreslený mně už známý trojúhelník. „Co znamená ten znak?“ zeptal jsem se ho. „Tohle?“ ukázal na trojúhelník. „Ani nevím, je tu nakreslen už od té doby, co jsem ho dostal. Jeden kupec říkal, že znamená něco jako spánek nebo koma.“ Zaklínač se podíval na slunce. „Měl bych už jít, šťastnou cestu.“ Poté pomalu odkráčel. Zamyslel jsem se nad tím znakem a jediná věc, která mě napadla, bylo to, že mám usnout. Vrátil jsem se zpět na místo, kde jsem se nedávno probral, a pomalu jsem usnul. S palčivou bolestí hlavy jsem se zase probudil. Tentokrát to byla nějaká bojová základna. Měl jsem na sobě modré oblečení a helmu. Všechno vypadalo jako z budoucnosti. Stál jsem v nějakém hangáru, všude stály velké stroje. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Byla tam spousta lidí, všichni byli otočení směrem k levitujícímu pódiu. Stál tam muž se spoustou medailí a hlásal, že se už musíme vzepřít republice a že musíme potvrdit suverenitu našeho lidu. Všichni bouřlivě souhlasili a já jsem přemýšlel, co mě čeká tentokrát. Najednou se otevřely dveře hangáru. Všichni se rozběhli ke strojům. Zjistil jsem, že to jsou válečné stroje. Tentokrát jsem se ocitl ve hře Planetside 2. Přišel ke mně nějaký voják a řekl mi: „Právě mi řekli, že tě přiřadili ke mně do letadla.“ Nastoupil jsem a prohlédl jsem si vnitřek stroje. Byli tam 78

dva muži, oba se tvářili nepřátelsky. Jeden seděl u plazmového děla, které se nacházelo na střeše mezi křídly letadla. Druhý seděl u řídícího panelu, který ovládal štíty letadla. Během chvíle do letadla nastoupilo několik dalších mužů. Než jsem si stihl rozmyslet, jestli mám vystoupit nebo zůstat, letadlo už bylo ve vzduchu. Už jsem jednou letěl letadlem, ale tohle bylo jiné, nebylo vůbec nic slyšet a necítil jsem ani turbulence, což mi připadalo divné. Po chvíli se rozblikalo červené světlo a letadlo se roztřáslo. Muž za pultem hlásil: „Hlavní štít je poškozen a už více zásahů nevydrží!“ Z řídícího kokpitu se ozvalo: „Musíme zahájit evakuaci, vyskočte z letadla!“ Všichni okamžitě začali skákat z letadla, ale bez padáků. Nechápavě jsem na to koukal, ale najednou vylezl takový vysoký svalnatý muž, chytil mě a skočil se mnou z letadla. Klást odpor bylo zbytečné. Při pádu jsem se podíval nahoru a viděl jsem naše letadlo, jak vybuchuje a jak jeho trosky padají k zemi. Asi 200 metrů nad zemí muž řekl: „ Padák otevřít,“ a on se opravdu otevřel. Jakmile jsme se dotkli země, muž mě pustil a já si řekl, že už to horší nebude. Najednou na nás vyběhla nějaká divná stvoření. Vypadala jako obrovští tygři s nazelenalou kůží a dlouhým, na konci rozdvojeným ocasem. Jeden z mužů vykřikl: „ Pozor, mají jed v tlamě a otrávené drápy na předních nohách. Jakmile to vykřikl, jeden z tygrů se na něj vrhl a už mu nebylo pomoci. Chopil jsem se zbraně a začal střílet, ale to byla chyba. Jednoho z tygrů jsem postřelil a on se na mě rozeběhl. Začal jsem utíkat. Tygr mě doháněl a já si myslel, že už je konec. Tygr na mě skočil a zaťal do mě své ostré drápy. Když už to chtěl skoncovat, přiběhl tam ten velký muž a jediným výstřelem tygra zabil. Přišel ke mně a klidný hlasem mi řekl: „Už podruhé jsem ti zachránil život.“ Usmál se, zvedl mě ze země a poplácal po rameni. Ušel jsem pár kroků, když jsem se svalil na zem. Začal jsem 79

se třást. „ Jed začal působit,“ řekl jeden z mužů. Nevím, o čem se bavili, protože jsem nic neslyšel, v uších mi příšerně pískalo a viděl jsem jen mlhavě. Někdo na mě mířil nějakou věcí, která připomínala trojúhelník, a já jsem cítil, jak bolest pomalu ustupuje. Opět jsem zaslechl hlasy a omdlel jsem. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem černý strop. Byl jsem opět v místnosti, ve které byly na stěnách ty zvláštní desky. Jenže teď tu nebylo nic. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe v domnění, že se něco stane. A opravdu, na jedné zdi se objevil už známý trojúhelník. Po chvíli se objevily další tři trojúhelníky. Všechny čtyři se daly do pohybu, až se nakonec složily do jednoho velkého, který začal zářit oslnivým světlem, které mě na okamžik oslepilo. Ocitl jsem se opět na záchodech, kde jsem našel notebook. Několik minut jsem tam jen tak stál a přemýšlel. Byl to jen sen? Podrbal jsem se na tváři a s hrůzou jsem zjistil, že na ní mám hluboký škrábanec. Rozběhl jsem se ven ze záchodů. Stál jsem opět na malém prostranství za obchodem. Ještě jednou jsem se dotkl tváře a vydal jsem se ke dveřím do obchodu. „Stalo se vám něco? Vypadáte nějak divně.“ Otočil jsem se za lasem a zjistil jsem, že to je prodavač. Chvíli jsem mlčel a jen tak na něj koukal. „Ne, všechno je v pořádku,“ řekl jsem a vyšel jsem na ulici. Opět jsem se zastavil a uvažoval nad vším, co se stalo. Poté jsem se zhluboka nadechl a vydal jsem se zpět do školy, odkud mě vyhodili, poprosit, jestli by mi nedali ještě jednu šanci.

80

* Děti se unisono zasmály. Konečně vtipný příběh. Už téměř zapomněly na čas. Chtěly další a další příběhy. Kočka znovu přeskočila z poličky na poličku a hlasitě zamňoukala. „No vidíš, Marilyn, hodina už asi uplynula, viď? Ještě že tě mám.“ Děti se na sebe zmateně podívaly. „No jo,“ řekla Johanka, „už bychom měli jít za maminkou.“ Matyáš se zatvářil trochu naštvaně. „ Tvá sestra má pravdu,“ přidala se stará paní. „Tak jo, no…“ Děti si sbalily batůžky a pomalu se šouraly ke krásným dřevěným dveřím s neporušeným lakem. Naposledy se ještě ohlédly za zvláštní vypravěčkou v okýnku. Kočka jí znovu spokojeně vrněla v klíně. Paní jim kývla na pozdrav, ale vůbec nevypadala, jako by se loučila. Spíš jako by říkala: ještě se uvidíme. „Nashledanou,“ pozdravily děti a vyšly na zaprášenou chodbu. Obchodní dům jim už ale nepřipadal tak nepřátelský. Dlouhá chodba byla plná lidí a na jejím konci už čekala maminka. „ No kde jste se loudaly? Už tu na vás čekám celou věčnost.“ Děti se k ní radostně rozeběhly. „ Tak kdepak jste byli?“ pokračovala maminka a láskyplně se na ně usmála. „Byli jsme na záchodech a ta paní, co tam vybírá peníze, nám vyprávěla příběhy,“ odpověděla pohotově Johanka. Matyáš se otočil a ukázal ke dveřím, kterými před malou chvíli vyšli, a nemohl uvěřit vlastním očím. Dveře, na které se teď díval, rozhodně nebyly ty, které předpokládal, že uvidí. Místo krásných dřevěných dveří tam byly dveře staré, oprýskané, popsané, posprejované a dokonce přelepené policejní páskou. Rozhodně 81

nemohly vést do místnosti, ve které ještě před chvílí poslouchali příběhy staré paní. Strčil loktem do Johanky, aby se také podívala. Jeho mladší sestra jen vykulila oči. Oba s otevřenými ústy nechápavě zírali na dveře. Promnuli si oči a podívali se znovu. Přeskočilo jim snad? Najednou mezi lidmi na chodbě spatřili onu vypravěčku. Oběma se ulevilo. Snad si jen spletli dveře. Ty jejich určitě někde musí být. Vždyť vidí i tu podivnou milou paní se šedivými vlasy, která je poslední hodinu bavila. „Podívej, mami, támhle je ta paní, o který jsme ti říkali!“ vykřikla nadšeně Johanka. No jasně - museli se zmýlit. Maminka se otočila tam, kam směřovaly pohledy dětí. „Ale… vždyť tam nikdo není,“ pozastavila se nad prázdným prostorem před sebou. „Ale mami, přímo tamhle!“ ukazoval Matyáš. Vypravěčka stála uprostřed davu lidí a usmívala se. Její oči se ale nesmály. Děti znejistěly. „Támhle, mami, támhle stojí!“ Matyáš přejížděl očima z vypravěčky na maminku, která na ně nechápavě zírala. „Támhle! Ty ji nevidíš?“ Hlas se mu třásl. „Prosím tě, Matyáši, vždyť tady vůbec nikdo není!“ Matyáš a Johanka ale viděli plnou chodbu lidí a vypravěčku mezi nimi, jak stála a usmívala se. „Koukej, mami, má tady i tu svou kočku!“ zatahala maminku za rukáv Johanka. Skutečně, malá černá kočka se mihla za rohem. „Mami, to je Marilyn!“ Kočka se pomalu plížila ke své paní. Jak jen je možné, že to maminka nevidí? Vždyť ta kočka… Právě se chystala otřít se o nohy své paní a... Ta kočka prošla skrz. Skutečně prošla skrz nohy jejich vypravěčky. Děti nic nechápaly. Jen zíraly s vykulenýma očima na usmívající se ženu. Maminka je vzala za ramena a už je táhla k rozbitým eskalátorům. 82

„Máte asi jenom vidiny, pojďte, je čas vrátit se domů.“ Děti se ani nebránily. Jen stále vyjeveně zíraly za sebe na ženu stojící vprostřed přeplněné chodby. „Pojďte, udělám vám kakao. Jo a pro tebe,Johanko, pro tebe mám hezkou knížku. Tedy ta prodavačka říkala, že je hezká, tak budeme večer číst. Eruann a Elvira se to jmenuje,“ pronesla maminka povzbudivým hlasem. Už byli téměř u východu, když maminka dodala: „A pospěšte si, vidíte přece, že jsme tu poslední!“ Děti ale viděly plnou chodbu lidí. Viděly několik kluků v maskáčích a Matyáš hned poznal Boarta, milovníka tanků. Viděli chlapce, který si v podpaží nesl notebook se zlatým trojúhelníkem. Možná už ho vzali zpátky do školy. Hned proti nim šla dívka se zjizveným předloktím. Právě se usmívala na svalnatého vojáka. Ten by byl určitě schopný zachránit svět. Okamžitě poznali Alexandru a Johna Glasera. Opodál stál muž s mečem, ze kterého stékala čerstvá krev. U vchodu pokřikoval Bandaska na kolemjdoucí. Jednou rukou držel kolem ramen Bedřišku a ve druhé svíral prázdnou lahev. Kolem něho právě prošel muž středního věku v obleku, do kterého posléze něco šíleně rychlého vrazilo a rozsypalo všechny šanony, které muž svíral v podpaždí. To už byl s největší pravděpodobností superrychlý pan Srnka. U obchůdku s potravinami se snažil udržet na nohou mladý muž s kocovinou v uváleném obleku. Viděli ženu nesoucí loutku. Měla zapadlé, zlé oči. To byla určitě Laura Shaw. Právě ji míjel chlapec. Podivný, mlžný chlapec, který vypadal, jako by snad po sto letech získal svobodu. Na lavičce seděli vedle sebe muž a malá holčička. Oba dva okusovali celozrnné pečivo. A oba hladovýma očima pozorovali výlohu s uzeninami. Do supermarketu právě vešli dva zasmušilí vědci, kterým se nejspíš nepodařily jejich pokusy. A společně s dětmi ven z nákupního centra vyběhl chlapec s výrazem štvance, za kterým se hnala parta rváčů. Je možné, aby příběhy ožily? Věřte nevěřte…

83

„

Za sedmero řekami

a sedmero horami, v království plném

voňavých květin a krásných lesů, v království, kde se všichni veselí a tančí každý den, vládne jeden velmi dobrý král, který se jmenuje Dobromil,“ začal vyprávět chraplavým hlasem ten podivný stařec v otrhaném oblečení, kterého Eruann potkal před hostincem. „A… a to mluvíte na mne, pane?“ zatvářil se Eruann zaraženě. „No tak dobře… Tak to tam bývalo dřív. Teď to není za sedmero řekami ani sedmero horami, ale za Údolím strachu a Paloukem prokletých duší, království není plné voňavých květin ani krásných lesů, ale jedovatých plynů v lesích tak temných, že i ti nejchrabřejší z nejchrabřejších se v nich bojí byť jen špičkou nosu ukázat, namísto veselí tam panuje hladomor, beznaděj a strach a král se nejmenuje Dobromil a není vůbec dobrý, jeho pravé jméno je Herumor.“ „Zajímavé, pane, ale teď vážně, to mluvíte na mne? A tak temné být lesy přece nemohou, nebo snad ano?“ „Ach ano chlapče, opravdu to tak je. Ale ještě zajímavější je, že lesy nejsou prázdné…„ „Jak to myslíte, nejsou prázdné‘?“ přerušil Eruann toho podivného starce. „Nepřerušuj mě! A myslím to tak, že i když do nich nikdo byť jen špičkou nosu nechce vstoupit, žijí tam lidé, uprchlíci, ti, kdo utekli z království, aby se zachránili před jistou smrtí. Existuje proroctví, které říká, že jednou přijde ten, kdo krále svrhne a nastoupí na jeho místo se ztracenou princeznou po boku. To proroctví zní takto: 84

Lesy z tvého strachu žijí a jeho obraz nepomíjí. Jen ten, kdo vyvolený je, překoná z nástrah vše. Jen on po boku s princeznou může zabít krále dýkou železnou. Až nadejde správný čas, království se vrátí zpět v krásu a jas. Tak vyvolený po boku s princeznou, v království na trůnu místo naleznou.“ „A proč mi to říkáte? Vždyť to jsou stejně jen pohádky. A žádný král Herumor není!“ pronesl rozhodně Eruann. Stařík dělal, jako by nic neslyšel, a pokračoval: „Herumor dobývá mnohá území a brzy přitáhne i sem, Eruanne.“ „Ne, vážně, proč mi to říkáte? To snad chcete, abychom se lekli a ute…“ Najednou se Eruann odmlčel, došlo mu, že starci neřekl své jméno. „A jak víte, že se jmenuji Eruann? Kdo vůbec jste?“

85

Stařec se jen tajemně usmál a řekl: „Už brzy se naplní tvůj úděl, Eruanne. Teprve pak poznáš, čeho jsi opravdu schopen a k čemu jsi byl předurčen.“ „Co? Jak to jako myslíte?“ Stařec se začal zvedat z lavice. Poté položil Eruannovi ruku na rameno a pronesl: „Pamatuj, Eruanne, na slova proroctví. Již brzy poznáš, čeho jsi schopen. A ne každá pohádka je pohádkou. Přeji ti hodně štěstí na tvé cestě za námi, Eruanne, nebudeš to mít snadné,“ odpověděl tajemný stařec nechápavému Eruannovi. Vyšel před hostinec a zabočil na cestu vedoucí k hvozdu. „Počkejte, pane! Na jaké cestě? Já na žádnou cestu nejdu. A, a… tam přeci nemůžete, lesy jsou nebezpečné a již brzy se začne stmívat!“ Stařec se otočil a s tajemným úsměvem znovu pohlédl na Eruanna. V tu chvíli Eruannovi zakryl pohled projíždějící koňský povoz. Když projel, stařec byl pryč. *** Ještě téhož dne Eruann vyprávěl svému dědovi Noldovi o podivném setkání s tajemným starcem a zvláštním proroctví. Jak přitom svého zamyšleného děda sledoval, uvědomil si, že si ani nevšiml, jak byl stařec Noldovi podobný. Zdálo se mu, že na jeho vrásčitých tvářích vidí něco víc než jen zájem. Děda vypadal znepokojeně. „Dědo, co se děje?“ zeptal se opatrně Eruann.

86

„Eruanne, teď mne poslouchej. Na vysvětlování není čas, vše ti řeknu později. Řekl ti ten stařec, jak se jmenuje?“ „Ne, ale…“ „Dobře, teď musíš jít osedlat Rocca s Tarou.“ „Ale…“ „ Udělej to a hned!“ zahřměl Noldo. „Dobře, dobře. Tak já jdu,“ řekl zaskočený Eruann a zamířil do stájí. „Co se to jen děje? Proč si děda přeje, abych osedlal Rocca s Tarou, už je tma, nemůžeme přece nikam jet. To je hloupost. A jak to, že se mu tak náhle změnila nálada, když jsem se zmínil o tom starci?“ mumlal si pro sebe Eruann, zatímco sedlal koně. Právě ve chvíli, kdy Taře dovazoval podbřišní pás, dorazil do stájí Noldo a vrazil Eruannovi do rukou meč. „Eh… dědečku, k čemu meč? Kam to chceš jít?“ „Však ti vše řeknu, ale teď nasedej, není času nazbyt. Já si beru Taru, je klidnější a mně už přece jenom není dvacet.“ Eruann chvíli strnule stál, než si meč zastrčil za opasek a naskočil na Taru. Pak už následoval svého děda na cválajícím Roccovi. Na to, že je tak starý, jezdí až podezřele dobře, pomyslel si Eruann a uháněl dál. *** „Princezno, princezno!“ zavolal podivný stařec na dívku zahalenou do pláště s kápí, pod kterým měla kalhoty a koženou tuniku s dlouhým rukávem. Na dívku byla dobře vyzbrojena - Za opaskem měla zastrčený meč, v rukou držela luk, a na zádech jí visel toulec se šípy.

87

„Sailone? Už jsi zpět? To je skvělé. Ale… jsi zraněný. Co se stalo? Podepřela zraněného Sailona a zamířila s ním do tábora. „Sailone, vyprávěj, co se stalo?“ „Ach, princezno, našel jsem ho, našel jsem vyvoleného, již brzy sem dorazí. Jsem si jist, že o mně řekne mému bratrovi Noldovi. Již brzy se střetnete s Herumorem.“ „To je skvělé, Sailone, ale jsi si jist, že to byl opravdu on?“ „Ano, princezno: Vyvolený je ten, jenž má na ruce ránu sklem…“ začal Sailon. „Uzře ji však v den, kdy král zničí jeho zem,“ dokončila princezna. „Ano, správně, princezno, předpokládám, že teď už jsou s Noldem na cestě sem.“ „Jsem ráda, že Eruann sem brzy dorazí, tito lidé si toho vytrpěli už dost. Ale stále jsi neřekl, proč jsi raněn.“ „To Herumorovo vojsko, jeden lučištník mne spatřil a vypálil na mne šíp. Pak jsem rychle zmizel. Je to jen škrábnutí. Brzy se to zahojí. Herumor asi nebude dnes v noci dobře spát. Teď určitě ví, že Eruannn bude blízko.“ „Těším se, až Eruanna uvidím a až králi budu moci zabodnout dýku do srdce. Ale teď pojď, Sailone, musím tu ránu ošetřit.“ Princezna podepřela raněného starce a zamířila s ním do stanu. *** Eruann s Noldem právě dorazili k lesu, když Herumorova vojska začala rabovat jejich vesnici 88

„ Dědo, co se to děje? Tak už mi to konečně řekni! Jako kdyby někoho hledali! Jak jsi věděl, že máme utéct?“ Rozzlobený Eruann prudce zastavil cválajícího koně. Noldo se s povzdechem otočil: „Erunne, nechtěl jsem, abys to viděl. Je to Herumorovo vojsko a hledají tebe.“ „Cože? Proč…“ „Teď mě nepřerušuj. Podívej se na svou ruku, Eruanne. Vyvolený je ten, jenž má na ruce ránu sklem. Uzře ji však v den, kdy král zničí jeho zem. Vidíš tu jizvu, Eruanne? Udělal ti ji Herumor. Původně tě chtěl zabít, ale tvá matka za tebe položila život. Chtěl se tě zbavit, když jsi byl ještě batole. Tvou matku zabil, ale tebe nikdy nedostane. Ujal jsem se tě a čekal na tento den. Ten stařec, kterého jsi potkal, je můj bratr Sailon. Tím, že dnes přišel, mi oznámil, že už nadešel čas. Eruanne, ty jsi vyvolený. Jen vy dva s princeznou můžete zachránit království. Teď pojď, nesmějí nás vidět. Utáboříme se v lese. Tam ti toho řeknu víc.“ Eruann s bolestí ve tváři sledoval, jak jeho domov sžírá mocný oheň. Poté pohlédl na svou dlaň, byla na ní jizva, která se táhla přes celou jeho ruku. Byla tam jizva stará sedmnáct let, která se zjevila až dnes. „Je to tak, Eruanne. Teď ale rychle pryč,“ řekl Noldo. Oba obrátili koně a zamířili spolu hlouběji do lesa. *** „Králi Herumore, králi Herumore!! Jsou tu nějací potulní kramáři,“ zavolal na krále přijíždějícího s vojskem do hradu poskok Terkan. „A co já s nimi mám dělat? Měl jsi vyhnat hned, jak se zde ukázali. Teď to už nech na mně. Ať poznají, že sem neměli nikdy chodit.“

89

„Králi, zdravím!“ zvolala silným hlasem žena s jasnýma očima, oblečená v barevných látkách, které jí splývaly ve vrstvách přes sebe. „Oč si žádáš?! Nemáš tu co pohledávat! Jdi si ty i tvá sebranka, odkud jste přišli! Máte štěstí, že jsem vás ještě nezabil!“ promluvil král sedící na neklidném hřebci. „Jsi rozzlobený, doufal jsi, že dnes konečně najdeš Eruanna, chlapce, kterého jsi před sedmnácti lety málem zabil. Chyběl už jen malý kousek, že, králi? Jmenuji se Furu, a vím toho o tobě víc než ty sám,“ řekla žena posměšně. Z královy tváře se dal vyčíst hněv. Pobídl hřebce do slabin, ten se vzepjal a vyrazil vpřed. Král na cválajícím koni vytasil svou dýku a dojel k ženě. Zastavil těsně před ní, ale ona se ani nepohnula, jen stále hleděla králi zpříma do očí. Král rychle a zkušeně sekl dýkou tak, jako by chtěl kramářce podříznout hrdlo. Ta mu však dýku bleskurychle vytrhla a odhodila stranou. Poté strhla překvapenému králi z ruky rukavici a pohlédla na jeho dlaň. Mlčky se zadívala králi zpět do očí a v králově znechucené tváři se objevil náznak strachu. Poté nastavila ruku a jeden z kramářů jí do ní vložil dýku. Tu i s rukavicí vrátila kramářka králi. Ten se kramářce díval stále se strachem do očí a řekl: „Dejte jim jídlo a pití a nechte je tu přespat do rána.“ „Ale pane…“ začal Terkan. „Už jsem řekl. Pohostěte je a nechte přes noc,“ okřikl král svého sluhu, vytrhl kramářce ruku a odcválal do stájí.

90

Furu s jiskrou v očích a vítězným úsměvem krále sledovala, dokud nezajel do tmy tak hluboké, že už tam nedohlédla. *** Měsíc byl už vysoko na obloze, když oheň, který Eruann s Noldem rozdělali, uhasínal. Noldo vyprávěl Eruannovi o temných lesích. „Musíš pochopit, Eruanne, že temné lesy jsou sice na první pohled tmavé a zlověstné, ale v každém stromě, každém keři, každé rostlině žije bytost, duše, která se s rostlinou zrodí, žije a umírá. Jsou jejich součástí. Vnímají tento svět jinak a tak vycítí, jestli máš dobrý či špatný úmysl. Máš-li ho špatný, vytrestají tě. Naleznou tvůj největší strach, ukáží ti ho a vyženou tě. Ale pokud máš úmysl dobrý, pomohou ti. Ukáží ti cestu. Proto mohou v temných lesích žít lidé, ti všichni byli vyhnáni nebo utekli z Herumorova království. Herumor využívá černé magie. Každý zmařený život, každý, koho erumor zabije, mu dává sílu.“ „Ano, dědo, to chápu, ale když jsem vyvolený, tak bych já měl mít ten nejlepší úmysl. Proč bych tedy měl překonávat nástrahy, abych se k těm lidem dostal? A taky mi vrtá hlavou, jak je možné, že se k nám Herumor dostal až teď.“ „To je jednoduché. Herumor se přes temné lesy nedostal, protože mu to proroctví nedovolilo a také neměl dobrý úmysl. Věděl, že tě ukrýváme tady a předpokládám, že teď pěkně zuří. Už byl tak blízko,“ zasmál se Noldo a pokračoval: „No ale zkrátka- dostal se přes lesy, hodně‘ rychle, což není dobré znamení. A abys rozuměl, dostat se k uprchlíkům nebudeš mít lehké, přestože jsi vyvolený. Na tom už nic nezměníš. Bylo to určeno od chvíle, kdy bylo proroctví vyřčeno.“ „A kdo ho vlastně vyřkl?“ zeptal se Eruann se zvědavostí. 91

„Tvoje matka. Věnovala magii mnoho času. Krále nenáviděla stejně tak jako všichni ostatní a tak, když ses narodil v temných lesích, vyřkla to proroctví. Bylo to zaklínadlo. Nedokázala se dívat na bolest ve tvářích ostatních lidí. Jediná část toho kouzla, kterou ještě neznáš, zní takto: Ty, Eruanne, budeš ten, kdo vrátí život v tuto zem. Potom tě řízla lehce do dlaně, aby získala kapku tvé krve, teprve pak mohlo být kouzlo dokončeno. Nakonec se přihnal Herumor, věděl, že se tvá matka o něco pokusí, vyrval ji z rukou střep a dál jsem ti to už říkal. Nevím, co víc ti říct. Snad už jen to, abys šel už spát, za úsvitu vyrážíme. Sice to není daleko, ale bude to náročná cesta. Dobrou noc, Eruanne.“ Eruann se ještě chvíli díval vřes vrcholky stromů na hvězdy. Trvalo dlouho, než dokázal usnout… *** Odbila půlnoc, když se král konečně vrátil do svých komnat. Byl velice rozzuřený. Ten jediný, kdo ho může zničit, mu proklouzl mezi prsty jako písek. A k tomu ta kramářka. Musel čekat dlouho, než hrad utichl. Teprve pak se mohl vydat do vozu těch kramářů. Procházel temnými chodbami bez louče a neustále si opakoval: „Nikdo mě nesmí vidět. Nikdo mě nesmí vidět.“ Přitom sám nevěděl proč. Dorazil k vozu. Dříve než stihl vůbec zaťukat, zevnitř se ozvalo: „Pojď dál, králi, očekávala jsem tě a neboj, mí přátelé jsou pryč.“ Král odkryl plachtu a vešel dovnitř. Plamínek měděné lampy jen skromně osvětloval vnitřek vozu. Pestré látky a hrubě tkané koberce

92

se ztrácely v temných koutech a ve vzduchu byla cítit vůně cizokrajných bylin. „Proč jsi za mnou přišel, králi?“ zeptala se kramářka. Král jen mlčel, tak pokračovala: „Chceš vědět, jak vím, co vím. Chceš vědět, jestli vím něco víc. Chceš vědět, jak zničit Eruanna.“ „Jak to…?“ „Ššš… Prostě to vím. Má jediná rada zní takto: láska je nejsilnější cit, když ji zničíš, vyhráls.“ Král pomalu přešel ke kramářce a zeptal se: „Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“ „Furu,“ odpověděla klidně. „A když tedy víš, co víš, víš taky, co se stane těm, kdo toho vědí příliš mnoho?“ Vzal Furu pod krkem a vytáhl svou dýku. Furu stále stejně silným a klidným hlasem řekla: „Okusí chlad oceli.“ V ten moment probodl král kramářce srdce a ta z posledních sil řekla: „Ta aky vím, že získá-získáváš sílu z těch, kterým ži- život vezmeš.“ A poté Furu naposledy vydechla. V ten moment jako by krále bodaly do hlavy tisíce nožů. Tuhle bolest cítil jen jedinkrát předtím. Poté se mu v hlavě ozval kramářčin hlas. „Ale ne sílu čarodějek.“ *** Po několika hodinách cesty se Eruannovi s Noldem před očima rozprostíraly na obzoru temné lesy. Noldo zastavil a promluvil k Eruannovi: „Podívej, Eruanne, tohle jsou temné lesy. Půjdu s tebou k nim, ale pak 93

se odpojím. Neboj, zvládneš to. Bude to těžké, to ano, ale musíš vytrvat. Cesta se ti ukáže sama. Možná to bude chvíli trvat, ale ukáže se. A Eruanne, tohle si pamatuj a stále připomínej: Ať už tam uvidíš cokoli hrozivého, není to skutečné. Stále si to připomínej, není to skutečné. Ano? Dobrá, tak jedeme.“ Pobídli Rocca s Tarou a vyrazili k lesům. Když dojeli k prvním stromům, sesedli z koní. „Eruanne, dej mi Rocca, budou se ti hodit volné ruce. A teď už jdi, potkáme se v táboře. Hodně štěstí, chlapče, hodně štěstí.“ „Děkuji, dědečku,“ řekl Eruann a vyrazil vstříc svému osudu. Jako brána se před ním otevřel průchod do temného hvozdu. Větve se rozestoupily a povolily mu vejít. Když nejistě prošel, zase se za ním spojily a vytvořily jednu velkou černou zeď. *** Eruann utíkal před mrakem temnoty a říkal si: „Není to skutečné, není to skutečné.“ Snažil se své tělo přimět zastavit a postavit se temnotě, ale nešlo to. Až se z posledních sil své vůle se otočil a zůstal odhodlaně stát. Viděl, jak je mu temnota čím dál blíž a blíž, ale vytrval. Poté, když už byla temnota přímo u něj, se zastavila. Vytvořila kolem něj temný štít, který se pomalu zmenšoval a zmenšoval, až nakonec vstoupila přímo do něj. V tu chvíli Eruann omdlel… „Sailone, už se začíná probírat,“ řekla nějaká dívka tichým hlasem.

94

Co to říkala? Sailon, Sailon- to mi něco říká… Ach ano, to je přece Noldův bratr… Eruann byl pořádně zmatený: nevěděl, co se stalo a kde vůbec je. „Výborně. Elviro, dojdu pro Nolda ,strašně se o něj bál. A ty se zatím o něj postarej.“ Eruann ten chraplavý hlas poznával. Byl to Sailon. Pomalu otevřel oči. Nakláněla se nad ním nějaká dívka, nejspíš Elwira. Vypadala, jako by se právě vrátila z lovu, a jako kdyby dva dny nespala. Měla dlouhé vlasy černé jako noc a oči modré jako jasná denní obloha. Koutky úst měla lehce stočené do úsměvu. „Dobře, že ses nám už probudil, spal si skoro dva dny,“ řekla. „Cože?“ Eruann se prudce posadil a jeho ruka vyletěla k hlavě. „Auu… Moje hlava…“ „Opatrně, měl by si ležet!“ nařídila mu. „Už je to v pořádku, zůstanu sedět. Kdo jsi? A kde vlastně jsem?“ zeptal se Eruann. „Jmenuju se Elwira. Jsem ochránkyně všech - to je význam mého jména. Ty jsi zase boží dar. A kde jsi? V táboře uprchlíků. Já jsem se tu narodila a vyrostla, tohle je můj domov.“ „Eruanne! Eruanne! Bože, jsem tak rád, že ses probral! Měl jsem o tebe takový strach. Stále ses nevracel a pak přišla Elwira, že tě prý našla, ale že jsi zraněný. Eruanne, co se stalo?“ sypal ze sebe Noldo, který se do stanu přihnal jako vítr a hned za ním přišel i Sailon.

95

„Dědo, já nevím. Jediné, co si pamatuji, je to, že mne obklopil mrak temnoty, vytvořil kolem mne něco jako štít a pak jsem se probudit tady.“ „Říkáš mrak temnoty?“ „To by znamenalo,“ „že to opravdu-“ „udělala,“ doplňovali se vzájemně Sailon a Noldo. „Kdo co opravdu udělal?“ vyhrkli dvojhlasně Elwira a Eruann. „No… Řekněme, že tvá matka uvažovala o tom, že se vzdá své moci ve tvůj prospěch. Ta moc by potom měla vstoupit do tebe. Chtěla mít zaručeno, že Herumor opravdu padne,“ začal Noldo a Sailon pokračoval: „Jistě víš, že když prováděla to kouzlo, z kterého vzešlo proroctví, přišel tam Herumor a málem vše zkazil. Mysleli jsme, že to nedokázala, že se nevzdala své moci. Ale naštěstí jsme se mýlili.“ „Ta temnota, která tě obklopila, byla moc tvé matky, hledala tě, a když tě našla, udělala to, co měla. Stala se tvou součástí. Teď máš moc své matky a musíš se naučit ji ovládat. Teprve pak se můžeš postavit králi,“ převzal slovo Noldy. „Elwiro, budeš ho učit,“ řekl Sailon a Elwira přikývla na souhlas. „Soustřeď se, musíš cítit, jak tebou prostupuje energie a jak stále sílí. Musíš ji cítit všude kolem sebe a musíš věřit, že to, co chceš, aby se stalo, se stane,“ vysvětlovala Eruannovi Elwira, která kolem něj obcházela. Už byl v táboře týden a od chvíle, kdy se probral, se nepřestal učit. Dozvěděl se, že Elwira je v táboře nejlepší bojovnice a kožená tunika a plášť s kápí je její obvyklé oblečení. Teď stáli Eruann a Elwira stáli v lese u malého potůčku. Elvira ho učila, jak má vnímat energii, která je zapotřebí k magii, a jak ji využít 96

při boji s mečem. To už mu docela šlo, teď se učil přírodní magii. Měl se pokusit přivolat vítr. „Teď tu energii prudce uvolni a změň ji ve vítr.“ Eruann se soustředil, jak nejvíce mohl. Cítil, jak ho svrbí celé jeho tělo, věděl, že to je jeho moc a zkusil udělat to, co mu Elwira nařídila. Nadechl se, zavřel oči a svou moc vypustil do okolí. Za malý okamžik ucítil, jak mu poryv větru naráží do zad. „Výborně! Zkus to udržet! Alespoň chvíli!“ křičela do kvílícího větru Elwira. Eruann se snažil ze všech sil udělat, co si Elwira žádá, ale nešlo to, cítil, jak vítr slábne a slábne. „Nevadí, zkusíš to příště. Každopádně ses už hodně zlepšil. Na. Napij se,“ řekla Elwira a podala Eruannovi měch s vodou. „Až to vypiješ, vyrazíme zpět do tábora. Cvičit budeme zase až zítra, máš se toho ještě hodně co učit, ale lepšíš se každým okamžikem.“ Za chvíli už mířili mezi stromy zpět do tábora, když se Eruann zeptal: „Jak to, že toho umíš tolik? Jsi nejlepší v lukostřelbě, v boji taky všechny porazíš. A magii ovládáš tak, jako kdyby to bylo normální - donutit vodu vznášet se, přivolat déšť, donutit semena, aby vyrostla rychleji, než je obvyklé, vytvořit oheň a jen tak si s ním pohrávat v ruce...“ „Je to normální. Já… jsem dcera lesů. Narodila jsem se z nich. Pro mne je magie normální. A lukostřelba a boj se dají naučit.“

97

„A proč jsi mi to neřekla dřív? Nemusel jsem si připadat jako úplný ucho,“ zasmál se Eruann a pokračoval: „Kdo je vlastně ta princezna? Jsem tu už přes týden a ještě jsem ji neviděl.“ „Ale ano, viděl jsi ji. Ta princezna jsem totiž já. Mé celé jméno je Elwira Aranel Ingöletauri a celé to znamená princezna ochránkyně z lesů zrozená.“ „Ehh… to, proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se zaskočený Eruann. „Neptal ses,“ pokrčila rameny. „Takže s tebou půjdu do té bitvy. No tak to musíme vyhrát, jsi úžasná.“ „Ne, to neříkej, Herumor užívá černé magie a ta je zatraceně silná. I když to, co je vyřčeno v proroctví, se má vyplnit, stejně mám strach. Nebude to snadné a bude nás to stát mnoho životů.“ „Neboj se, to zvládneme. Co se má stát, stane se. A proroctví přece říká, že zvítězíme.“ „Ano, to ano, ale...“ „Ale co? Budu se učit, a pak půjdeme bojovat. Zvládneme to,“ uklidňoval Eruann Elwiru. Pak už mlčky pokračovali dál v cestě do tábora. *** Uběhlo půl druhého měsíce, než se Eruann naučil svou moc ovládat naplno. Dokázal teď přivolat bouři i blesky, vytvořit oheň a pohrávat si s ním a ještě mnohem, mnohem víc. Za tuto dobu našli v sobě Eruann a Elvira zalíbení, našli ten nejsilnější cit. Lásku. Nyní seděli v plné zbroji 98

na černých koních a chystali se vyrazit do bitvy. Za nimi se řadilo vojsko odhodlaných bojovníků. Vyhnanců, kteří už nechtěli být navždy vyhnanci. „Připraven?“ zeptala se Elwira. „Vždycky. A ty?“ odpověděl Eruann a Elwira jen přikývla. „ Tak, jedeme.“ řekla a oba pobídli koně. Cvalem vyrazili vstříc svému osudu. Vyrazili do bitvy, z které se už možná mnozí nevrátí. Ale pokud věříte na proroctví, mají naději. Snad bitvu vyhrají a budou spolu vládnout až do smrti. A proroctví, ta se v hrdinských příbězích vždy vyplní.

99