Dějiny architektury 19. století

CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2013 • http://vygosh.borec.cz

Dějiny architektury 19. století Století osvícenství, vítězství rozumu, racionality, progrese, postupná sekularizace společnosti, bůh pokroku a rozumu. Století páry, strojů, železnice, průmyslové revoluce, století inženýrů, zrodila se nová industriální epocha a industriální společnost. Významné vědecké objevy, archeologické nálezy, zpřesněná badatelská činnost. Výsledek mnoha vlivů, jež provázel politický, ekonomický a kulturní vývoj sekularizované (tzn. Ne tak náboženské) společnosti. Toto myšlení začíná začátkem Velké francouzské revoluce (1789) a trvá až do roku 1917, roku Velké říjnové socialistické revoluce, kdy začalo z hlediska architektury 20. Století se změnami forem, podob i zdrojů moderní architektury.

Charakteristické rysy Architektura je ve znamení historismů, opakováním všech historických slohů (neoklasicismus, nerománská, neogotická, neorenesanční, nebarokní, nerokoková architektura, společně potom architektura eklektismu [vybírání kousků z historie] až synkreze [spojení všeho dohromady, mišmaš]), což této architektuře v očích historiků ubírá na kvalitě. Do architektury se ale výrazně promítá nová technika a moderní technologie (konstrukční železo, ocel, železový beton). Typologie budov je podpořena vydáváním technických příruček (obvykle v němčině - Handbuch), většinou v druhé polovině 19.stol. Velkým tématem je urbanismus, vznikají metropole s požadavky na estetiku, hygienu, infrastrukturu, rodí se idea sociální utopie, významnou roli hraje teorie architektury a filosofie. Významným hnutím je Arts and Crafts, hnutí uměleckých řemesel, bývá považováno za základ moderního myšlení. Nechce jen využívat historické slohy, začíná se formovat nový názor na podobu architektury – je nazvána moderní, art noveau, secese, Jugendstil, modern style. Architektura je souborné umělecké dílo, jednolitá výtvarně-estetická a koncepční práce s jedním estetickým názorem – všechny části domu mají souznít, od fasády až po kliky. Její vývoj vrcholí kolem roku 1910.

Teorie architektury, filosofie a sociální utopie, reformace Roku 1635 založil kardinál Richelieu Francouzskou Akademii. Postupně vznikají jednotlivé akademie uměleckých a vědeckých oborů. 1671 je založena Královská Akademie Architektury. Je první institucí, kde je systematicky studována nauka o architektuře, včetně doplňkových technických oborů – čtení historických děl (Vitruvius, renesance – Alberti, Palladio, Vinci, baroko – Vignola, Scamozzi, Serlio), na kterém je stavěna architektura klasicistní jak ve Francii, tak i ve zbytku Evropy a v Americe. Z významných teoretiků 17. století - Francois Blondel, Pierre Bulet. V 18. století – Etienne-Louis Boullée a Claude Nicolas Ledoux – významní profesoři tehdejších architektonických škol. Vytváří se dvě podoby architektonických škol – Škola krásných umění (École des Beaux Arts), původně učiliště, nakonec státní vysoká škola, proti které se utváří civilní nejprve vojenské ženijní školy a z nich civilní inženýrské školy, polytechniky (École Polytechnique), které až do 20. století produkovaly univerzální všeoborové inženýry. Eugene Emmanuel Viollet-le-Duc je označován jako poslední velký teoretik architektury všech dob, vytvořil Dictionnaire Raisonné de l’Architecture. Také stál u zrodu památkové péče pramenící z nacionalismu. August Choisy – inženýr, popsal celé dějiny architektury z hlediska technologického vývoje (Historie de l’Architecture), což byla dosud nepoznaná metoda (kromě některých částí Vitruvia a Albertiho). Utopičtí socialisté ve Francii – ideální urbanismus z myšlení Claud-henriho de Saint Simon, uplatnil jej Charles Fourier (falanstéra – velká kolektivní budova s odkazem na Versailles) a André Godin (familistéra). Ve zbytku Evropy - Karl Friedrich Schinkel, Leo Klenze, Gottfried Semper (dílo Der Still), August Welby, John Ruskin (Stones of Venice), William Morris (News from nowhere).


Architektura Opakování historických slohů, eklektismus, synkreze - např. mísení klasických sloupových hlavic, které Vitruvius sice poznal, ale nikdy nenakreslil, nyní publikace přinášejí také bohaté kresebné ilustrace, což se okamžitě propisuje do soudobé architektury, která tyto nové teoretické publikace využívá, spolu s novými poznatky archeologie. Kromě stylově čistých a synkretických staveb vznikají ale i stavby stylově nečisté, které využívají i vzdálenější slohy (výměna – evropské styly do kolonií, exotické styly z kolonií). Obecně ale v architektuře převládal klasický řád. Kromě rekonstrukcí a dostaveb se objevuje také využití gotiky pro jiné než sakrální stavby – londýnský a budapešťský parlament.

Technika, technologie, průmysl Velká proměna obrazu města, krajiny, zrychlení pohybu. Technologie – zkvalitnění výroby železa a ocele - konstrukční železo, železový beton – prosklené střechy, velké skleníky, železné mosty (příhrady, oblouky). Města i krajinu ovládla průmyslová výroba umožněná parním strojem. Podniky byly závislé na parním stroji, tedy i palivu a vodě (ta poháněla manufaktury ještě před parními stroji). Velké fabriky znamenaly velké, několikapatrové budovy. Kromě jednotlivých budov např. textilních závodů vznikly už ne tak půvabné železárny, které především velmi znečišťovaly své okolí. Velkým přelomem byla železnice, pro kterou vznikaly koleje, mosty, koridory, nádraží.


(Neo)klasicismus v architektuře termín klasicismus je užíván v německé oblasti (tedy i u nás), neoklasicismus všude jinde. Principy – řád v architektuře – klasické historické předlohy, tektonika, zachován a zvýrazněn princip podpory a kladí včetně jejich uměleckého ztvárnění. Nově je ale architektura pojata jako tvorba prostoru (do té doby pojímána jen jako geometrie), prostor (německy Raum) je vyjádřen geometricky – nebeská klenba – universum jako sférická klenba koule, nejdokonalejší tvar. Klaisicismus zpřesnil slohové principy a vytvořil i významná díla, která nebyla jen napodobeninami. Vzory jsou antické chrámy – Parthenon s podélnou (longitudinální) dispozicí a Panteon – centrála. Klasický řád se ale neuplatňuje v průmyslové architektuře, i když i ta zachovává například trojdělení. Utopická ideální díla přebírají tvary koule s nebeskou klenbou uvnitř (Newtonův kenotaf, Etienne Boulée). Klasicismus se projevuje ve Francii, Německu, Rusku, Anglii a Spojených státech, kam se zprvu přenáší prostřednictvím vzdělanců (Thomas Jefferson), později vlivem vojenských a civilních inženýrů. Vzniká plán města Washington.

Neoklasicismus ve Francii Vyhlášen oficiálním slohem francouzské revoluce, za Napoleona nazván empírem. Jde o sloh monumentálních památníků, ale i drobné architektury, nové typologie a technických staveb. První klasicistní tendence navazují na barokní principy, tedy čistě geometrickou tvorbu. Počátky klasicismu jsou spojeny s vydáním významných děl o antických památkách (J.B. le Roy – Zříceniny nejkrásnějších řeckých památek, 1758). Francie byla v této době výjimečná jak novátorskými tendencemi, tak především centralismem a vytvářením institucí pro všechny možné problémy - 1793 je založena Pařížská umělecko-plánovací komise, 1833 vzniká Urbanistický návrh ozelenění Champs Elysées v Paříži, je navrženo také Place de l’Etoile (hvězdicovité náměstí, dnes Charlese de Gaulla) a Place Concorde (náměstí svornosti) – Jacques Hittorf. • Saint–Sulpice, Giovanni Niccolo Servandoni, 1729-32 – klasicistní portikus, barokní věže. • Salines Royales de Chaux (královské solnice Chaux), Claude Nicolas Ledoux, 1772-75, ideální město (zcela soběstačné, jak finančně, tak potravinově), centrem je správní budova a na ni navazující dvě průmyslové budovy (solnice), vše v přísné barokní geometrii na oválném půdoryse, zbudována jen polovina. Rustikální portiky. • Domek zahradníka v ideálním městě La Chaux – 1804, C. N. Ledoux – kulatá budova (nebeská sféra) se čtyřmi schodišti na dvou na sebe kolmých osách a čtyřmi vstupy (přepis historického schématu – vila rotunda apod.), ačkoli jde jen o malý domek, nikdy nerealizován. Jde o tzv. mluvící architekturu – dům vypovídá o povolání majitele. Např. domem strážce vodního toku tak prochází akvadukt apod. • Basilika St. Genevieve, 1755-81, od 1785 zvána Pantheon, Jacques Germain Soufflot, centrála s latinským křížem. • Rue de Rivoli, Charles Percier, Pierre-Francois-Leónard Fontaine, zahájení 1802, nájemní činžovní domy. Podloubí obohacené o mezanin a obchody, nad tím obytná patra, poslední patro ve formě dvoupatrové mansardy, tedy barokní prvky. • Sloup Velké armády na náměstí Vendome, Paříž, bronzová kopie Trajánova sloupu, Jacques Gondoin, 1805. • Carrousel, vítězný oblouk, Paříž, Percier, Fontaine, 1806-8, opsáno od oblouk septima Severa. Tento typ oblouku se promítá (např. do vstupů nádraží) jako symbol vítězství myšlenek a techniky. • Triumfální oblouk Francie • Chrám svaté Magdalény – uvnitř tři barokní centrály.


Neoklasicismus v Anglii Paralelní vývoj s tendencemi neogotiky, která zde měla hluboké kořeny. Snaha o připodobnění antickým a renesančním vzorům. Počátky sahají do 18. stol. • Katedrála Sv. Pavla, Sir Christopher Wren, 1700, monumentální, stále ještě barokní, obraz Sv. Petra v Římě, s řádem se ale pracuje zjednodušeně a zploštěle, tedy už klasicistně. Wiliam Chambers, J. Stuart, Robert Adam a hlavně John Nash, významný urbanista, tvůrce (rozvolněné, nikoli barokně monumentální a přísné) osy Londýna – Královská míle, kterou lemují soubory Regent Streer (1811-35), Crescent Park, Chester, Cumberland Terrace. Upravil také zahradní průčelí Buckinghamského paláce. Před průčelím postavil triumfální oblouk. Neoklasicismus v Anglii zdomácněl také jako sloh obytných domů i jejich vnitřní vybavenosti. Měly spíš palácovou formu, ale tvarosloví bylo výrazně zjednodušené a zploštělé. • Národní galerie, Londýn 1836-47, WiIliam Wilkins • British Muzeum, Londýn 1825-47, Robert Smirke • Covent garden Theater, Londýn, Robert Smirke Anglický klasicismu utvářející knihy: • Robert Wood: Ruin sof Palmyra, 1753 • James Stuart, Nicholas Revett: The antiquities of Athéna, 1762-87

Neoklasicismus v Rusku Neoklasicismus oficiálním slohem v přímé vazbě na Petra Velikého a Kateřinu II., snaha o přiblížení západní Evropě a vybudování imperiální velmoci. 1703 v deltě řeky Něvy s barokní Petropavlovskou pevností založen Petrohrad – jednoduchá kompozice trojzubce (tři do náměstí se sbíhající třídy, barokní schéma), kolem východní krajní osy vznikají obdivuhodné veřejné stavby, dominanty celého města. Na ostrově soustředěna bytová zástavba, v čele naproti pevnosti a náměstí ale umístěna moderní budova burzy. 1712 – 1917 hlavním městem Ruska, 1717 první urbanistický plán Petrohradu, Le Bond. Do konce 18. století je řeka brána jen utilitárně dopravně, nefunguje jako komponent urbanismu. V Petrohradu princip převrácen – na nábřeží musí být nejvýznamnější a nejvýstavnější budovy (Zimní palác, Admiralita, Ermitáž, divadlo, burza). Na všech těchto budovách pracovali významní evropští architekti. Používaly se nejdražší materiály. Nábřeží bylo regulováno zpevněním břehů pro zabránění záplavám. • Iskajevký dóm, Auguste Montferrand, Vassilij Strassov, 1748-64, centrální kupole plátována zlatem, jinde mramor apod. • Zimní palác, 1754-62, Bartolomeo Rastrelli, převážně barokní stavba s klasicistními prvky. • Bursa s majákem, Thomas de Thomon, čistě klasicistní budova • Věž Admirality, Zacharov, vévodí celé koncepci • Kazaňský dóm, Voronichin, 1801-11, nejvýznamnější klasicistní stavba • Generální štáb na carském náměstí, Karel Ivanovič Rossi

Neoklasicismus v USA Zde zdomácněl na konci 18. století, v době vzniku samostatného státu (tři principy moci – vláda (bílý dům), parlament (kapitol) a soudy), a přetrval až do poloviny 20. století. prvními nositeli obvykle lidé s jiným než architektonickým vzděláním, např. Thomas Jefferson (právník a prezident), dosáhli výrazné stylové čistoty se vzory v řecké antice a Palladiovských principech manýrismu, které přinesli francouzští architekti, inženýři a geometři. Neoklasicismus ovlivnil půdorysné založení významných měst (Washington, Boston, Filadelfie, Detroid, New Orleans). Architekti studovali v Evropě, odkud chtěli přinést vše nejlepší - celkově tak měla americká architektura až příliš mnoho vzorů. • Plán Washingtonu, 1791, Pierre Charles L’Enfant • Založení New Yorku (plánovaný urbanismus Manhattanu, město existovalo už dříve), 1811 • Založení New Orleans (plán po zakoupení města od Francie), 1815


Významné stavby: • Kapitol, Richmond, Jefferson, 1785 • Residence Monticello, Jefferson 1770-1808, Jeffersonova vlastní rezidence, vzory v Palladiovi, ale až dogmatické opakování jeho paradigmat (velkých vzorů). Velkou inspirací Villa Rotonda. Dnešní podoba za 19. století. • Universita ve Virginii, Jefferson, 1817-26, hlavní budova - inspirace v Panteonu, dovnitř lze vepsat kouli. Dnešní podoba za 19. století. Vedlejší pavilony propojeny sloupovou kolonádou. • Charleston County Courthouse, James Hoban, 1790, soudní dvůr • Bílý dům, vítězný projekt ze soutěže (první veřejná soutěž na světě a poslední státní v USA), James Hoban 1792-30 • Kapitol ve Washingtonu, William Thornton, B. H. Latrobe 1792-1864, centrální rotunda přestavěna 1859, ve 20. století dostavěna velká boční křídla. • Greek Revival, Bank of Pensylvania, Latrobe, čistý přepis řecké architektury.

Neoklasicismus v Německu Důležitou roli hrály teoretické spisy Josefa Joachima Wickelmanna o starověkém umění a Berlínská stavitelská akademie pod vedením barokního architekta K. G. Langhanse. • Braniborksá brána, Berlín, Langhans 1789-91, barokní s klasicistními principy, prostý vítězný oblouk s architrávem namísto archivolt. • Stará mincovna, Berlín, Heinrich Gentz, 1798-1800, dnes zbořená. • Návrhy divadla, Friedrich Gilly, 1797 • Mnichov, Ludwigstrasse – rundbogenstill (obloučkový styl) – prosté dlouhé domy s okny zakončenými oblouky namísto architrávu ve všech patrech trojdělení. • Walhalla, Regensburg, Leo Klenze 1830-42, pamětní síň, řecký chrám z mramoru na velké stupňovité terase. • Královské náměstí, Mnichov, Leo Klenze, 1836-62. Tři budovy: propyleje (brána, použity jako paradigma nacistické architektury), pinakotéka (obrazárna, zasklené arkády v patře, August Voit), glyptotéka (muzeum soch, Klenze).

Karl Friedrich Schinkel • • • • •

Nová stráž, Berlín, Karl Friedrich Schinkel Staré muzeum, Berlín, K. F. Schinkel, 1822-28 – nový model –budova panteonu v centru kompozice. Stavební akademie, Berlín, Schinkel 1831-36, spíše průmyslový charakter, neokázalá, za války zbořena, dnes jen kulisa na lešení. Činoherní divadlo, Schinkel, 1818-21 Berlín, reprezentace nástupu činohry a opery, podoba řeckého chrámu. Kostel Sv. Mikuláše, Schinkel 1833-37, Postupim, původně jednoduchá obdélná stavba, postupně dostavována až do podoby velké centrální kupole s tamburem korintského řádu a antické průčelí.


Neoklasicismus v Českých zemích Čechy součást Rakouska-Uherska, provázány i s příchodem neoklasicismu, který pak ovlivnil i stavbu měst. Měřítko našeho klasicismu je drobnější než v zahraničí, zato je styl ale velmi čistý, existovalo zde architektonické školství. • Zasypání hradebních příkopů prvního pražského hradního okruhu, vznik ulice Na Příkopě. • Pevnostní města Terezín a Josefov (od 1790) barokní typ opevnění, uvnitř jednoduchá šachovnicová soustava pravoúhlých boků se čtvercovým náměstím. Opevnění složeno z předpolí (korunní, nárazová pevnost) a vlastního města za řekou. Vycházejí z konceptu ideální pevnosti staroitalské školy (centrální hvězdicovité uspořádání) a ze systému francouzského maršála Vaubana (složitý systém předsunutých dělových lunet až k vnitřnímu systému bastionů. Opevnění zastarala ale okamžitě po dokončení, počítala totiž s děly omezeného dostřelu a průraznosti, což už bylo překonáno. • Lázeňská města Františkovy lázně, Mariánské lázně, Teplice – otevřený mírumilovný urbanismus • Založení Chotkových sadů – 1833 • Přestavba kostela u Hybernů, Jiří Fischer, 1808-11, původně barokní kostel, na přestavbu použit zdeformovaný dórský sloh. • Kostel sv. Kříže na Příkopě, Praha, Jiří Fischer 1816-24, čistší použití iónského řádu, drobné, ale monumentální průčelí. Interiér je jednoduchý a dokumentuje tak změnu katolického názoru od doby Baroka. • Zámek Kačina – 1796, 1802-22, Schuricht, Joendl, Antonín Arche, Jiří Fischer, na přelomu století, zejména interiéry jsou nejklasičtější klasicismus u nás. Borominiovské zaoblené sloupořadí spojuje centrální hlavní budovu s budovami divadla a knihovny. • Letohrádek Kinských, Petřínské sady, Koch


Historismy a typologie druhé poloviny 19. století Divadla, muzea, peněžní ústavy,… jako příklady užití neostylů v architektuře – historické slohy vždy doprovázela nějaká charakteristika společnosti, tehdy vzniklé typy nyní vznikají v náležejících neostylech. Neorenesanční tak byla divadla, muzea, humanistické věci. Neogotické pak budovy související s národy a národností, v období gotiky vznikaly katedrály a další symboly národů, o které se vzniklá nacionální tendence opíraly. Neorománský sloh spojený s temným a nebezpečným dávnověkem pak panoval vojenským zařízením. Vznikla první památková hnutí, bezpochyby také související s nacionalismem a odkazy ke starým hodnotám.

Neorenesance v Evropě Neorenesance vyjadřovala ideály humanismu, odvolávala se na renesanci a antiku. Nejčastější typy: divadla, muzea, koncertní síně, vědecké ústavy, nádraží. Vznikají i neorenesanční vily jako ideál kvalitního bydlení. Úzká vazba mezi architekturou a výtvarným uměním. 1844 – Sjezd německých architektů v Praze s otázkou, v jakém slohu napříště stavět – odkazy antiky už nestačily, bylo potřeba hledat nové zdroje. 1860-63, Gottfried Semper: Der Stil den technischen und tektonischen Künsten (v češtině Styl). Tvarosloví: významnější používání základních řad odvozených od Vignoly a Palladia (sloupořadí, římská arkáda [spojení oblouku a předsazeného sloupy libovolného řádu – dórský, toskánský, iónský, korintský, kompozitní], která zbohacuje fasádu. Průčelí se vstupy jsou vždy zvýrazněné, typicky s motivem tří stupů (triumfální oblouk).Typicky novorenesanční jsou arkády s vysokým stylem. Významné stavby • Royal Albert Hall, Londýn, Henry G. Scott, 1867-71, červená krhová budova, novorenesanční • Uměleckohistorické a přírodovědné muzeum, Vídeň, Gottfried Semper, Karl Hasenauer, 1872-81, vzniká nový typový model instituce – muzea • Říšský sněm, Berlín, Paul Wallot, 1884-94, inspirace pro české národní muzeum (čtvercová kupole, hranaté věže na nárožích). • Národní muzeum, Praha

Česká neorenesance Nejrozšířenější sloh druhé pol. 19. stol u nás. Vzory v italské renesanci, odkaz k humanismu, architektura spjata s národním obrozením, specifická podoba ve spojení s národními motivy vyjadřovanými sgrafity či malbami na fasádách a interiérech. Zobrazování národní tématiky na stěnách a v lunetách apod. = forma politického protestu proti Rakousko-uherské monarchii. Velké realizace – Národní muzeum , Rudolfinum, Národní divadlo, mnohdy pod vlivem vídeňských a berlínských vlivů. • 1862 - založen Sokol • 1863 - vznik Umělecké besedy • 1868 - základní kámen Národního divadla v Praze Významné stavby: • Vyšší dívčí škola, Praha 1867, Ignác Vojtěch Ullman – sgrafita • Nádraží severozápadní dráhy, Karl Schlimp, Praha – Těšnov, 1872-75, velký triumfální oblouk (Konstantinův z Říma) v průčelí, znaky technické architektury • Rudolfinum, koncertní sál a galerie, Josef Zítek, Josef Schulz, Praha 1876-84 • Obytný dům č.p.1035 v ulici Karolíny Světlé, Antonín Wiehl, Praha 1876, sgrafity zdobená lunetová římsa. • Wiehlův dům, Antonín Wiehl, Václavské náměstí


Anglická, francouzská a německá novogotika, romantický historismus Rozmanitost a touha po volnosti, romantické představy o životě spojeném s přírodou. Poučení z gotiky vyjadřované skeletovou a žebrovou konstrukcí, konstrukční logika staveb (Viollet-le-Duc). Opis gotického tvarosloví. Novogotika také idealizovala středověké uspořádání města a vyzdvihovala ho novogotickou podobou radnic. Architekti v této době ovšem obvykle zvládali všechny neostyly, obohacené i o vlivy orientální architektury (John Nash, Královský pavilon v Brightonu). S gotikou je spojený tzv. historický romantismus, který definuje především dva typy parků – francouzský vycházející z baroka a romantickou parkovou anglickou zahradu. Eugene Emmanuel Viollet-le-Duc – teoretická činnost i celá řada realizací, práce se středověkou strukturou i detaily, železné konstrukce. • Královský pavilon v Brightonu, John Nash, 1815-18, inspirace dálným východem (islám, indie), orientálně bohaté interiéry bez řádové ukotvenosti. • Arsenal, Vídeň, Eduard van der Null, August Siccardsburg, 1856, vojenské zařízení mimo samotné město, duch vojenského pořádku, ale také pečlivé řešení parkových úprav. Novorománská architektura (celkové vyznění – tíha, nedobytnost, jinak gotické prvky a cihlové zdi). • Zemská porodnice v Praze, Josef Hlávka, 1867-75, novogotika (hlavní část, kaple) + inklinace k německé pozdní gotice na pavilonech – styly nejsou přesně vymezeny. • Hrobka Schwarzenbergů, Třeboň • Radnice, Vídeň 1872-82, Friedrich Schmidt • Přestavba zámku v Lednici, Jiří Wingelmuller, novogotika

Evropské hutě a hnutí za obnovu středověkých katedrál 1814-16 je v Německu založena Huť pro dostavbu Kolínské katedrály Podobně vznikají hutě i v jiných zemích (Vídeň, Praha,…). Roku 1831 je ve Francii ustavena Komise pro historické památky. Rodí se památkové hnutí, vzniká až nezdravý památkový purismus, který odstraňuje ze staveb všechny pozdější nánosy, zároveň vznikají nové realizace, často nepříliš povedené a až paskvilní, nejde totiž ani o architekturu moderní, ani o středověkou. U nás takto proslul zejména Josef Mocker při přestavbě a dostavbě Karlštejna. Novogotika se zapsala i do siluet měst (Praha, Čáslav,…) díky obnově, nebo spíš znovuvýstavbě gotických věží. • 1854-68 – Viollet-le-Duc: Slovních francouzské architektury 11. až 16. století - konstrukční logika, skeletovitost. • 1863-72 – Viollet-le-Duc: Entretiens sur l’architecture • 1916 – Max Dvořák: Katechismus der Denkmalpflege (katechismus památkové péče) – pojem stáří jako největší hodnoty architektury = odmítnutí památkového purismu a syntetické metody (rezignace na ambice a nečistá nápodoba), propagace analytické metody = zachování všech historických prvků staveb, zachování kontinuálního vývoje. • 1859 – ustavena Jednota pro dostavbu chrámu sv. Víta v Praze • 1899 – ukončení činnosti Mockera • 1929 – stavba katedrály dokončena pod vedením Kamila Hilberta Významné stavby: • Zámek Pierrefonds, Viollet-le-Duc, čistě historická rekonstrukce hradu z ruin, analogický návrh bez konkrétních podkladů, v podstatě postavení hradu znova. • Dostavba města Carcassone, V.-le-Duc, zachovalé historické části, většina novogoticky dostavena. • Přestavba zámku Hluboká, František Beer, Daman Deworecky • Karlštejn, Křivoklát


Eklektismus Od 60. let 19. stol. se přestávají používat čisté historizující slohy, začínají se míchat a kombinovat, prosazuje se větší volnost a architektonická svoboda, dochází k synkrezi, stylu, který umožňuje kombinovat prvky jednotlivých stylů na jedné stavbě. Porušují se obvyklé harmonie a proporce, stylové prvky jsou rozdílné i velikostí , často monumentalizují až do absurdních rozměrů. Jinak se pracuje i s formami (longitudinální forma s vloženou centrálou, sakrální formy ve světské architektuře apod.). Stavby ale v sobě často skrývají moderní konstrukce a dispozice. Architektura v této podobě přežívá až do prvních let 20. stol., i když se už souběžně formuje odlišná koncepce i výraz, označovaný u nás jako secese. • Bursa, Léon P. Suys, Brusel 1874, kombinace klasicismu (antický portikus), baroka (sochy nad štítem) a manýrismu (zdvojování sloupů), skrytá forma sakrální centrály – řeckého kříže s kupolí. • Palác spravedlnosti, Joseph Poeleart, Brusel 1866-83, soustředění všech druhů soudů do jedné budovy, pod eklektickou slupkou je skryta pokročilá ocelová konstrukce a teplovzdušné vytápění. • Rijks museum, Amsterodam, P. Josephus Hubertus Cuijpers, 1880-89, kombinace novorenesančních a novogotických prvků. • Pomník Vittorio Emanuelle II., Giuseppe Sacconi, Řím 1885-1906. Fellner a Helmer – architektonická kancelář v našich zemích od 80. let do začátku 10. století, umírněnější, jasně čitelné prvky (klasicistní průčelí, neorenesanční vstup,… obálky budov však nijak nekomunikují se stylově odlišným interiérem). • Karlovy Vary, Sadová kolonáda • Grandhotel Pup, 1913, Karlovy Vary • Státní opera, Praha • Městské divadlo, Liberec


Vývoj půdorysu a architektury divadelní budovy v 19. století Divadla už nejsou jen pro aristokracii a vyšší třídy, přinášejí národní dědictví širokým masám. Do té doby je nejoblíbenější typ populárního umění opera, nyní se rozvíjí činoherní divadlo, z něj se mnohdy stávají polyfunkční objekty (taneční sál, hotel, kanceláře). • Činoherní divadlo (Schauspielhaus, návrh), Gilly, Berlín 1789, podkovovitá forma kukátkového divadla, tvar se promítá vně budovy (kombinace kruhové apsidy a antického chrámu). • Altes Hoftheater, Gottfried Semper, 1838- 1841, poprvé realizováno promítnutí formy interiéru do vnějšího objemu stavby (novorenesanční podoba). Vnější prostory (vše kromě sálu) jsou už rozšířenější než dřív, tvoří je korza a foyer. • Novoměstské divadlo, Josef Niklas, Praha 1855, dřevěná stavba, podoba výše uvedenému. • Staatsoper, Wien, 1861-69, Siccardsburg a van der Nüll, realizace Josef Hlávka, divadlo už pojato jako místo pro společenská setkání. Opera prodělala velký vývoj – je akčnější, má větší spád a potřebuje větší změnu kulis, což potřebuje velké zázemí a delší přestávky mezi dějstvími (i ty ale mají své proměny kulis, jen ne tak zásadní). Proporčně se tak zmenšuje divadlení hleditě, víc prostoru už zabírá foyer a technické zázemí, vzniká provaziště na rychlou výměnu kulis, je ale ještě zakryté pod společnou střechou. Celá budova je velice mohutná, postavená v čisté florentské novorenesanci. • Opéra de Paris, Charles Garnier, 1862-75, jednotlivé části vypracovány do velkých celků – pásem (foyer, divadlo, zázemí – provaziště s jevištěm), každá část je jinak zastřešená, vše je pojato eklekticky a bohatě architektonizováno. Foyer je několikapatrové, zabíhá až pod jeviště, vlastní divadlo (hlediště) je oproti celé budově velice malé (pět pater, největší divadlo- San Carlo - jich má víc). Interiéry jsou bohatě manýristicky a eklekticky zdobené. • Neues Hoftheater, Gottfried Semper – podobné uspořádání jako Opera de Paris, technické zázemí velikostně rovnocené se společenskou částí, zadní scéna. • Festspielhasu, Bayreuth 1872-6, Otto Brückwald, postaveno ve spolupráci s Richardem Wagnerem pro předvádění jeho oper, divadlo se tak vymaňuje z řady ostatních, architektura není tak velkolepá, spíše prostá, z cihel, portikus je malý a chudý. Úplně odstraněno foyer, do divadla se má chodit na hry a hudbu, ne na povídání o přestávkách, polovinu stavby tak tvoří amfiteátr a druhou polovinu zázemí, které je přebudováno. Orchestřiště je zahloubeno pod scénou a klesá, pomocí dřevěných přepážek hudba míří na hlediště. Foyer dnes nahrazeny venkovními přízemními kolonádami. • Národní divadlo – Josef Zítek, návrh 1865, pozemek 1. hradebního okruhu, na postupně vykupovaných pozemcích vzniklo nejprve prozatímní divadlo (1862), až pak divadlo národní. Novorenesanční sloh uvažován komplexně – řádové tvarosloví + výtvarná podoba – modelace celé architektury v souznění se sochařskými prvky už od počátků návrhu = souborné umělecké dílo, Gesamkunstwerk. Osa souměrnosti je pouze zdánlivá, lichoběžníkový pozemek je maximálně využitý, stavba je navíc navázána na prozatímní divadlo – 1853-62, Ulman, vybudováno u nově postavené vysoké regulaci Vltavy, která začala právě na místě stavby divadla. Přes ulici vyrostl Palác Lažanských. Před požárem byly obě budovy jasně čitelné a oddělené a fungovaly obě. Národní divadlo využívá Paladiovy prvky – kulatá okna v arkádách, serliána, možná inspirace bazilikou ve Vincenze a Belvederem v Praze. Josef Zítek učil německy na pražské německé technice, kde založil knihovnu dějin umění. Po požáru ze stavby odešel, 1881 – 1883 opravoval divadlo Josef Schultz. Do oprav zahrnul i prozatímní divadlo, které přestavěl (zrušil scénu) a dobudoval tzv. Schultzův dům, kam soustředil dosud nedostatečné šatny, vzduchotechniku a vstup pro herce a zaměstnance. Architektura je i z vnějšku sjednocena do jednoho objektu (sjednocena fasáda). Kapacita divadla byla 1000 lidí (velká divadla do té doby měla 2000-2500, největší 3500). • Auditorium Hotel Theatre Building, Chicago 1886-89, Dankmar Adler, Lois H. Sullivan – multifunkční objekt, jednotná a nic neprozrazující fasáda, vlastní divadlo je postaveno vlastně na dvoře bloku. Vstup do divadla zdůrazněn věží. Kapacita 4500 lidí. Šlo o operní scénu a zároveň o shromaždiště politických stran. Divadlu chybí oddělené foyer, to je zde napojeno přímo na hlavní prostoru. K překlenutí sálu využity ocelové mostní nosníky.


Vliv inženýrů na architekturu 19. století. Nástup inženýrů byl důsledkem vývoje technického vysokého školství v evropských vyspělých zemích (Francie, Anglie, Německo). Školy produkovaly kádry v profesích důležitých pro rozvoj společnosti, měst i stavebních konstrukcích. Nejprve se vývoj projevuje na mostech a továrnách, až posléze se nové materiály prosazují na civilních stavbách, zato se však záhy přestávají skrývat a přímo se stávají částí architektury. Ocel umožňuje velké rozpony – uvolnění vnitřního prostoru. V 19. století tak došlo k největšímu přelomu v chápání architektuře, která se stala záležitostí prostoru. 1783 – Corte – výroba kujného železa pudlováním 1854 – Bessemer – výroba plávkové oceli 1879 – Thomass – výroba oceli s použitím Thomassovy moučky, ocel je ušlechtilá a vhodná pro kce namáhané v tahu. Univerzální výstavy – vznikají v polovině 19. století, jsou ukázkou novodobých vztahů na poli obchodu a nabízení zboží, prostředníkem mezi výrobcem a zákazníkem, který se vyvinul v samostatnou instituci a prestižní záležitost. 1851 – Londýn – modelem moderní architektury byl Křišťálový palác. 1889 – Paříž – Eifellova věž. • Litinový most přes řeku Severn, Shorpshire, Thomas Farnolls Pritchard, Abraham Darby rozpětí paralelních pěti žeber 30, 62 m, 1777-9 • Litinový most v Podzámecké zahradě, Kroměříž, Antonín Arche, 1828 • Pont des Arts, Paříž, L. A. Cessart, 1891-3, železný ocelový most. Kamenné pylony, na nich sedí železné mostní oblouky subtilní konstrukce. • Menai Bridge, Anglie, 170 m rozpon (dramatické zvětšení oproti litinovým), první zavěšený řetězový most, Thomas Telford, 1818-26 • Clifton Suspension Bridge, Bristol, Avon Gorge, I. Kingdom Brunel, 1843-64, překlenutí hlubokého příkrého údolí řeky, lanový most s původně dřevěnou mostovkou. • Most císaře Františka Josefa I., zvaný Eliščin most, Ordisch, Lefeuvre, Karel Wessely, 1965-68, Praha, pokračování revoluční ulice směrem k dnešnímu letenskému tunelu, pozdeji odstraněn kvůli příliš úzké mostovce. • Železná lávka na Klárov, Karel Wessely, 1868-69 • Železná konstrukce střechy Halle au blés, Paříž 1806-11, F. J. Bélanger. Obilní burza, kruhový půdorys s prvním použitím železa na kupolové zastřešení. • Knihovna Ste. Genevieve, Paříž 1843-50, Henri Labrouste. Dvoulodí. • Národní knihovna, Paříž 1858-68, Labrouste, novorenesanční, konstrukci tvoří ocelový skelet s kupolemi stojícími na cípech. Sklad knih umístěn ve stejné prostoře jako čítárna, v několika patrech na ochozu kolem apsidy. • The palm house, Kew Gardens, Londýn, 1847, Decimus Burton, Richard Turner. Velkoprostorový skleník, jasně viditelná ocelová konstrukce. • Křišťálový palác, Hyde Park, 1851, Londýn, univerzální výstava, Joseph Paxton. Šlo o demontovatelný pavilon. Velký dlouhý prostor (1851 stop = cca 600 m, 140 m na šířku). Stylizace historické architektury – římských arkád, provedení v subtilní železné konstrukci. Interiér byl spíše historizující, centrem byla kašna. Palác byl po výstavě rozebrán, Paxton jej sám odkoupil a přestěhoval za Londýn, kde ho pronajímal až do jeho shoření ve 30. letech 20. století. • Křišťálový palác Mnichov, August Voit. Třetinová velikost oproti londýnskému. • Tržnice Les Halles, Paříž 1854-57, Victor Baltard, Félix Callet, inženýr Cesar Jolly. Šlo o trvalou stavbu, demolice proběhla až roku 1971. Šlo o tucet pavilonů propojených pasážemi, vše bylo ocelové a prosklené.


• Passage des Princes, 1860, Paříž – obchodní ulice zastřešená prosklenou železnou konstrukcí. • Obchodní dům Bon Marché, Paříž 1873-76, Louis Charles Boilleau, Gustave Eiffel. Dům s vnitřní prosklenou dvoranou obklopenou ochozu, vše v honosném duchu. • Kostel sv. Augustina, Paříž 1860-71, Victor Baltard, synkretizující směsice stylů (novorenesance, gotika,…), železná konstrukce (dekorativně pojatá klenební žebra, pandantivy a sloupové svazky), železné jsou i některé venkovní prvky (tambur kupole apod.). • Nyugati pálvaudvár, Budapest, nádraží, A. de Serre, Gustave Eiffel (zastřešení peronů). • Viaduc de Carabit, Eiffel. 500 m délka, 120 m výška. Začátek použití příhradové konstrukce, systém podpůrného oblouku s velkým rozponem a příhradové mostovky, montáž letmo, bez podpůrných konstrukcí. Přišly také doslova megakonstrukce: • Vyhlídková věž na Universální výstavě, Paříž, architekt Stephen Sauvestre, stavitel a konstrukční návrhář Gustave Eiffel, 1889. V té době nejvyšší stavba světa. Původně měla červenou barvu (nátěry odstraněny nebyly a jsou teď pohřbeny pod spoustou dalších nánosů) a dekorativněji pojatá než dnes. Jednotlivé prvky byly pečlivě rozkresleny a z výroby dováženy až v době montování (proudový systém výstavby). Šlo většinou o uzavřené a U profily. • Socha svobody – konstrukce od Eiffela, uvnitř vřetenová konstrukce schodiště. • Galerie strojů – 1889, Duterd a Contamin, zbořena 1910, obrovská hala na rozpon 110 m, trojkloubový nýtovaný nosník, nýty se stávají estetickou součástí architektury. • Příhradový most Firth of Forth, Edinburgh, Baker a Fowler 1881-89, vzdálenost mezi oblouky je 520 m, celková délka mostovky je 1 míle, gigantická konstrukce. Největší a nejslavnější technicky působící stavby měly své drobnější nápodoby: • Rozhledna v Lyonu – podle Eiffelovky, jen 80 m vysoká. • Elevador de Santa Justa – Lisabon, De Ponsar 1902, železný, ale proveden v novogotice. • Rozhledna v Praze u příležitosti Jubilejní výstavy – Praha, Prášil 1891, 60 m. • Průmyslový palác na Jubilejní výstavě v Praze – Müntzberger 1891, rozpon 40 m, trojkloubový nosník. • Pavilon Knížecích hanavských železáren Komárovských, Hieser 1891 • Litinová kolonáda, Karlovy Vary, Fellner a Helmer Spolu s rozmachem přiznání technické konstrukce se s rokem 1900 v architektuře opět objevuje použití kamenné fasády, a to i u výstavních pavilonů: • Grand Palais, Paříž 1900, eklektická řádová architektura na robustní kamenné fasádě, železná konstrukce zakrývá výstavní prostory za fasádou a zvenčí tak není příliš přiznaná. Železné konstrukce nejen tvoří architekturu, ale nabývají i zcela estetických forem: • Most Bir Hakeim, Paříž, Louis Biette 1903-1905 • Vstup do metra v Paříži, Hector Guimard, kolem 1900-13, celkem cca 90 drobných stavbiček v různých variantách a estetice art noveau, použití litiny, železa a skla.


Chicago School Rozkvět chicagské školy souvisí s železnými konstrukcemi. Po pořáru 1971 potřebovalo město rychlý koncept nové výstavby, Zrodil se mrakodrap a ocelová skeletová konstrukce (sloup, průvlak, trámy, keramické výplně ztužené betonem ukrývajícím také rozvody a pokrytým prkny), která umožnila rychlý nárůst ploch především pro komerční účely v centru. Výškové budovy byly podmíněny vynálezem bezpečnostního výtahu v roce 1857 (v New Yorku, na parní pohon, firma OTIS, při poruše hnacího systému se kabina zastavila). Výška domů byla regulovaná, spodní půdorys směl sahat jen do určité výšky, pak musel následovat odskok kvůli lepšímu oslunění ulic. Původní představa urbanistů byla, že odskočené nástavby budou mít různé historizující, nejčastěji novogotické podoby, to však vůbec nesouviselo s moderní konstrukcí. Standard a typizace se staly důležitými pojmy, které se racionálně uplatnily v nebývalém rozsahu, například i u rodinných domů, které se stavěly systémem Balloon frame, z typických hranolů spojovaných jen hřebíky. Nejvýznamnějším architektem chicagské školy byl Louis H. Sullivan. Je autorem nejslavnější proklamace – poučky moderní architektury „Form Follows Function“, tedy „forma následuje funkci“. Zcela jednoduchá a racionální byla vnitřní dispozice domů. Mrakodrapy se nacházely na nárožích čtvercových bloků a dvě jeho zdi tak byly takzvaně požární, z většiny slepé. Tomu musela odpovídat dispozice uvolněná skeletovým systémem. Veškeré vedlejší provozy, komunikace a instalace, tedy schodiště, výtahy a hygienické zázemí byly umístěny právě u požární zdi. Objevují se nahoru vysouvací trojokna, později takzvaná bow window, trojokna v podobě arkýřů. Dekorativnost architektury je odlišná od evropské architektury, je zde snaha o vyjádření národního stylu (Sullivan, i teoretické traktáty). První mrakodrapy: • Leiter Building, Chicago, 1879 • Home instance Building, Chicago, Jenney 1884-5, palácové trojdělení: spodní rustikální patro nobile, nad ní jednoduchá výplň a nahoře zvýrazněná římsa. • Auditorium Building, Chicago, Adler, Sullivan, 1886-89, divadlo, administrativa, hotel • Reliance Building, Chicago, vyšší výška oproti menší ploše, vepředu uprostřed rizalit. • Carson Building, 1899, Sullivan, Adleer, oblé nároží s americkým železným dekorem v přízemí. • Flatiron Building, New York, „žehlička“, Daniel Burnham, 1902-3, ocelový sklet pokrytý tradiční formou fasády ve velmi kombinovaných a neurčitých stylech. Kolumbijská výstava – věnovaná objevení Ameriky (na počest Kryštova Columba), 1893, ukázalo se, že architekti mrakodrapů svá díla nepovažovali za velkolepou architekturu, nýbrž jen za komerční díla. Výstavu totiž vyřešili v klasické řádové architektuře a snažili se vytvořit iluzi lesku starých evropských paláců z bílého mramoru.


Počátky železobetonových konstrukcí Železobeton, podobně jako ocel, se stal moderním materiálem, který výrazně ovlivnil charakter, podobu i samotnou estetiku stavebního díla ve dvacátém století. Jeho počáteční užití poznáme již od poloviny 19. století. 50. léta - Monier - beton vyztužený drátěným pletivem. 1855 – Lambote – cementový člun. 1877 – Hyatt – experimenty s armovaným betonem 90. léta - využitelný konstrukční systém (Hennebique), převedení ocelového systému sloup-průvlaktrám-deska do železobetonu. První železobetonové konstrukce výrazně imitují dřevěnou trámovou konstrukci, napodobují i pro dřevo typické zkosení hran jednotlivých prvků. •

•

• •

Kostel sv. Jana, Montmartre Paříž, Anatole de Baudot 1894-7 – první užití ŽB u občanských staveb, kopie středověké architektury s půdorysem i klenebním systémem, jen v jiném materiálu. Fasáda je zcela gotizující, i když originální a subtilně působící. Obytný dům na Rue Franklin, Paříž, Auguste Perret 1903 – dispoziční uvolněnost,racionální americký způsob uvažování; fasáda je prolomena dovnitř, aby se lépe prosvětlil interiér a hloubka budovy mohla být větší bez nutnost světlíků a dvorů (otočení dvora do ulice). Fasáda je tvořena keramickými výplněmi. Garáže na Rue Ponthieu, Paříž, Perret 1902-05, patrové garáže s výtahem, zbořeno Lingotto, továrna Fiat, Turín, Matté, zkušební automobilová dráha umsítěná na střeše.

U nás se nejprve užíval Monierův konstrukční systém od firmy Ways & Freytag. Systém více pracoval s tradičním zděným systémem, železobetonové byly jen stropy, chyběla tak provázanost se sloupy. Až posléze se prosadil Hennebigueův systém firmy Bechyně. • Palác Lucerna, Praha 1910-18, architekt Vácslav havel, konstrukce Stanislav Bechyně, pod zemí je ukrytý velký sál s rámovou konstrukcí, na kterém pak stojí celá budova. Bill Addis, Building – 3000 Years of Design and Construction, Phaidon


Zrození moderního urbanismu Moderní urbanismus souvisí s velkým nárůstem obyvatel ve městech. Pohyb obyvatel a zboží zrychluje železniční doprava (1825, 1829 Stephenson). Vznikají tzv. metropole, které kromě bydlení zahrnují i výrobu, dopravu a relaxační místa. V období neoklasicismu a nastupujícího romantismu byly všechny urbanistické změny ještě zcela estetické a řídily se pravidly barokních kompozičních zásad. Se vznikem metropolí se objevuje potřeba je nějak urbanisticky vyřešit, vznikají ideje ideální i utopické. Předobrazem bylo město La Chaux v Arc-et-Senans od C. N. Ledouxe. První idealisté vkládali výrobu do centra města, pozdější investoři pak většinou stavěli dva oddělené celky – bydlení a výrobu. Svou vizi – drobná, v krajině opakovaná Vesnice harmonie a spolupráce představuje Owen. Ideální město v zeleni navrhuje J. S. Buckingham Objevily se snahy vybudovat tzv. falanstéry vnitřně zcela samostatné kolektivní budovy obrovských rozměrů (dlouhé přes kilometr, Fourier), vlastně město v jedné budově. Fourierův návrh má podovu Versailles – lidové bydlení na aristokratickém půdorysu, socializovaný palác věnovaný humanitě – vždy se mělo jednat o bydlení pro dosud nemajetné. Objevilo se zde i rozdělení rodiny, ta je zde rozprostřena do více pater podle věku. Vznikly také familistéry, 1895 ve městě Guise od J. B. Godina - u továrny na kamna vybudoval malé městečko principielně postavené jako aristokratické sídlo složené ze třech bloků s dřevěnou prosklenou konstrukcí zastřešenými dvory. Namísto hospodářských budov zde ale byly jesle a mateřská škola. Tyto snahy vedly ke vzniku dělnických kolonií – Schio v Itálii financovaná Alessandrem Rossim. Santa Coloma de Cervelé. Colonia Güell [gwel] od A. Gaudího, financovaná Eusebio Güellem roku 1890 obsahovala i obchody a divadlo Vyvrcholením byla teorie zahradního města, kterou publikoval E. Howard v knize Tomorow roku 1902. Na to pak navázala vznikající předměstí velkých měst. Nejdůležitější jsou ale příklady z reálného urbanismu: Zásadní věcí velkých měst je hygiena, která do 19. století nebyl nijak zvlášť sledována a měla za vinu většinu epidemií a zápach k tomu, neexistovala totiž kanalizační síť. Bylo třeba provést radikální zásahy a zavést potřebnou legislativu, což obojí vyžadovalo autoritu.

Přestavba Paříže Eugena Haussmanna Tyto předpoklady měla nejlepší Francie pod vládou Napoleona III. v polovině 19. stol. V Paříži už navíc byly provedeny velké urbanistické zásahy v době Baroka (Martova pole, Invalidovna a Pařížský diametr), město ale bylo složitou živelně rostlou strukturou. Přestavba měla upevnit monarchii a zabránit budoucím revoltám (Široké ulice měly zabránit vzniku barikád, umožnit rychlé přesuny armád a policie.) a zároveň vyřešit hygienické a infrastrukturní problémy. Do města měla být zavedena veřejná doprava a veřejná zeleň. Radikální přestavba ulic nenásledovala šachovnicový systém, ale původní složitou strukturu doplnila o okružní bulváry a kolmé osy. Napoleon potřeboval silný a schopný tým a tak jmenoval prefektem Paříže Eugene Haussmanna se svěřeným úkolem přestavby. Ten povolal velký tým odborníků, kteří měli dosáhnout Napoleonových cílů. Pro přestavbu byl důležitý vzniklý stavební zákon a soubor finančních zákonů, které daňově zvýhodňovaly stavebníky a podporovaly tak stavební ruch. Vznikl také zákon o architektuře a zákon, který dovoloval vyvlastňovat stavby a pozemky v dosahu plánovaných prací. Haussmann při přestavbě uvažoval v kategoriích: 1) silniční práce – urbanizace periferie, otevření nových tepen ve starých čtvrtích, rekonstrukce budov v okolí nových linií (celkem postaveno 144 kilometrů nových silnic). Třídy byly 20 m široké, vyhnul se destrukci památek a zároveň je otevřel novým pohledům. Zavedl nový


2)

3)

4)

5)

pořádek stavění budov (povolená výška se vztahovala k šířce ulice (širší 1:1, užší 1:1,5) a nové předpisy. Veřejná doprava byla zajištěna tzv. omnibusy – velkými kočáry pro více lidí taženými koňmi. architektura – administrativní objekty, knihovny, tržnice, vojenské budovy a mosty, přizváni architekti Labrouste, Baltard, Hittorf, Vaudremer, spíš eklektismus, málo progresivní architektura; státní intervence pro nemajetné při výstavbě sociálních bytů – Cité Napoleon na třídě Rouchechourar, 1852 Napoleon uvolňuje 10 mil. franků na financování komplexů Neuilly a Batugnolles. V domech převažoval příčný konstrukční systém (lze jasně poznat podle komínů). parky, zeleň a hřbitovy – již existují Champs Ellysées, Tuilleries, Champs de Mars, Luxembourg. Zpřístupňuje lesíky Bois de Vincennes a Bois de Boulogne pro širokou veřejnost. Významným spolupracovníkem byl Adolphe Alphand. Zeleň přispěla k ospravedlnění celého zásahu, byla i na bulvárech (jednoduché aleje po stranách užších ulic, dvojité po stranách ulic širších). infrastruktura – zavedení vody do každého domu (zvětšení spotřeby ze 112 tisíc m3 na trojnásobek, zvětšení sítě na dvojnásobek, odpadní kanály zvětšeny trojnásobně, použito jen 15 km původních, vybudováno 545 km nových. Ztrojnásobeno veřené plynové osvětlení a zavedena již zmiňovaná veřejná doprava. Vypracován důkladný polohopisný plán hlavních sběračů soustavné kanalizace, Haussmann přebudoval vypouštění splašek do řeky přímo ve městě na převádění do sběračů za město, odkud se vypouštěly do řeky na několika od sebe vzdálených místech. Byl zbořen druhý (barokně klasicistní) hradební okruh a na jeho místě vybudován okružní dopravní systém. administrativa – 12 čtvrtí je rozšířeno na 20 na šnekovitém plánu, vybudovány nové radnice apod.

Kritika radikalismu přestavby byla přebita především pozitivním vlivem na hygienu a množstvím zeleně. Přestavba zamezila epidemiích a vytvořila příkladné podmínky pro přežití moderní civilizace. Vliv na přestavbu dalších měst: • Rouen, Marseille, Lyon, Avignon, Montpellier • Brusel, Florencie (G. Poggi) • Stockholm (Lindhagen) • Barcelona (Cerda)

Barcelona a Ildefonso Cerda Barcelona byla původně římské Castrum, jeho struktura se pak ale změnila ve středověké přístavní město na antickém půdoryse dvou hlavních na sebe kolmých ulic. V 19. století bylo město v hradbách obklopené různě zastavěnými plochami. Město vypsalo soutěž na vybudování nového města. Všechny návrhy byly klasicizující s dostřednou tendencí ke středověké části s nejdůležitější třídou z barokní doby (La Rambla). Zvítězil projekt, který hlavní trasy odkláněl do dvou na sebe kolmých diagonál protínajících soustavu různě otevřených bloků a volných náměstí, které by zpříjemňovaly město. Mohutná výstavba nové čtvrti Eixample vycházela z urbanistického plánu z roku 1859, který nakreslil urbanista a architekt Ildefonso Cerda. Vyšel z půdorysu klasického ideálního města na šachovnicové osnově navazující na historické město, kterou přeťal diagonálou. Osnovu doplnil o náměstí se zkosenými hranami, aby zamezil stereotypu nároží. Ne vše se podařilo vybudovat dle plánu – nakonec jen jedna diagonála, žádné dodatečné prolomení starého města a bez otevřených bloků, těm zabránilo postupné rozprodávání pozemků s jinou než Cerdem požadovanou parcelací a bloky tak vznikly všechny uzavřené. Zůstaly ale alespoň zkosené rohy otevírající malá náměstíčka. Cerda prováděl mnohé průzkumy a vše zdůvodňoval, například návrhy kanalizace.


Vídeň v druhé polovině 19. století Vídeň svou velikostí odpovídala a odpovídá velikosti Rakouska-Uherska. V roce 1857 vypsal rakouský císař konkurs na úpravu a zastavění terénu na místě zbořeného hradebního okruhu (plocha široká až 200 m) Vídně se striktními požadavky na volnost pohybu vojska ve směru severojižním. V soutěži zvítězil Ludvík Foerster (Ludwig Förster), realizaci v roce 1859 provedl M. Loehr. Vytvořením Ringstrasse vznikla ozeleněná třída, která kolem sebe soustředila významné nové společenské a kulturní budovy opery, university, císařského paláce, justičního paláce, dvorního divadla, muzeí, parlamentu a radnice a ponechala historické jádro nedotčené. Také Ringstrasse měla bulvárový charakter se zelenými alejemi a systémem tramvajové dopravy. Tento model pak zopakovala všechna města, která po zboření hradeb propojila vzniklá předměstí s historickým centrem (Praha, Brno, České Budějovice,…Kodaň, Lipsko,…). Na městě pracovali architekti Schmidt, Semper, Hasenauer. Na nové budovy byly použity všechny historizující slohy. Přestavby v 19. století stanovily výškové hladiny, hlavní tepny a rozměry měst, všechny další snahy o úpravy se pak většinou ukázaly být slepými uličkami.

První kroky k zahradnímu městu Vznik nových zelených čtvrtí navazujících na sociální utopii. Mělo jít o město na okraji metropole, propojení s ní systémem veřejné dopravy, s individuální formou bydlení a blízkostí přírody. • Bedford Park v Chiswicku, 1896 - Objevují se zde charakteristické typy individuálního bydlení – domky na limitu prostorové únosnosti, které se posléze staly jakýmsi ideálním vzorem pro zahradní města v Evropě. Ebenezer Howard: teorie zahradního města: Předpoklady vytvořit zahradní satelity a parkem s veřejnými budovami v centru, rozmístěné v segmentech okolo většího města s 30 000 obyvateli. Domy měly být malé, ekonomice mělo být pomoženo jednotným řešením a provedením plotů, osvětlení apod. Vyšel z metafory tří magnetů – města, venkova a krajiny. V ideálním případě mělo být historické město obklopené kruhem železnice, která měla tečovat a ve smyčce objíždět jednotlivého středově souměrného zahradního města uprostřed zemědělské krajiny, kterou by procházely cesty protínající střed satelitu. Uprostřed měla být zahrada, pak veřejné stavby, dvě řady bloků domů, velká okružní avenue, další dvě řady bloků a okraj s výrobními prostory a nádražím. • Letchworth – výstavba zahájena 1902 ve spolupráci s architekty Parkerem a Unwinem.. Vše bylo regulováno (ploty, plakáty, domácí zvířata, umístění obchodů). • Welvyn Garden City Zahradní města jsou charakteristická propojením se zelení a ekonomičností – napojování domů do řad, jednotné ploty,… vlastníkem pozemků a zřizovatelem měst byly obce či města, která pozemky zahradního města neprodávaly, ale jen pronajímaly na dlouhé doby (99 let apod.). Postupná transformace ideálních představ vykrystalizovala v Evropě celou řadou obdobně řešených nových čtvrtí. • čtvrť Hellerau, 1906, Riemerschmidt, volné uspořádání, dány jen velké významné stavby. • dělnická kolonie Bournville, Birmingham • zahradní město Falkenberg, Berlín 1912 • Kotěrova kolonie, Louny, Jan Kotěra 1909-11, pro zaměstnance železnice, postavena jen vilová část, veřejné budovy už ne. • zahradní město LOGIS – Floréal, Brusel, 1920 • projekt lineárního města, Artur Soria, Mata 1882 • regulační plán Ostrava – Přívoz, Mariánské Hory, Olomouc, Camillo Sitte • ideální průmyslové město, Tony Garnier, zahradní bydlení v železobetonu

Dějiny architektury 19. století

Recommend Documents