Diskriminace jako porušení lidských práv?

Marcel Baláš

Diskriminace jako porušení lidských práv?

Diskriminace jako porušení lidských práv? Marcel Baláš Představte si, že u Vašeho bytu zazvoní návštěva. Z jistých důvodů, které mohou být i čistě osobního rázu, se rozhodnete tuto návštěvu odmítnout, nevpustit ji dovnitř a neobsloužit ji. Za nějakou dobu však dostanete soudní obsílku k dostavení se k soudnímu přelíčení jako žalovaná strana, neboť odmítnutá návštěva na Vás podala trestní oznámení ve věci odmítnutí poskytnutí požadovaných služeb. Že je tato představa nemyslitelná? Skutečně, na první pohled ano. Zřejmě se ani nenajde žádný rozumný člověk, který by se připojil k trestnímu oznámení žalobce. Avšak podobné – ve své podstatě stejně založené – případy jsou v současné době nejen myslitelné, ale i skutečné. . . Čas od času se v našich médiích objeví zmínka o případech, kdy majitel restaurace či zaměstnavatel odmítnou obsloužit, respektive přijmout do zaměstnání určitý typ lidí – ve své většině se jedná o příslušníky romského etnika, ale nejsou výjimkou ani příslušníci hnutí skinheads, anarchisté a další skupiny odlišující se nějakým způsobem od většiny společnosti. Někdy se spustí velký křik různých obhájců lidských ”práv”, obvykle mediálně známých osobností, které si tak dělají u veřejnosti dobrou reklamu poukázáním na svou ”humanitu” prostřednictvím boje proti diskriminaci. Diskriminací rozumím nerovné zacházení s jistou skupinou lidí na základě specifických znaků – konkrétně to může znamenat záměrné vyloučení nějaké skupiny obyvatel z rozhodování, apriorní odmítnutí poskytnutí služby, či třeba zákaz službu poskytnout. Musím ale říci, že jsou případy, kdy diskriminace může mít velmi racionální jádro, a to i v případě rasové selekce1 jakožto biologické odlišnosti projevující se odlišnými schopnostmi – například v oblasti (některých) sportů. Tento postoj by však neměl být principiálně založen a podobnou racionální, odůvodněnou diskriminaci můžeme najít v mnoha dalších oblastech – například na těžší manuální práci jsou obvykle odmítány bytosti něžného pohlaví, rovněž převaha mužů na pozicích analytiků a programátorů nemusí být projevem nějakého ”maskulinního spiknutí”, nýbrž důsledkem biologických daností.2 Existují však diskriminační případy, které jsou ze své podstaty iracionální a nemorální – bude-li si zaměstnavatel vybírat zaměstnance skutečně jen podle jejich barvy pleti, nezaslouží si nic jiného než opovržení od každého inteligentního jedince. (První – ”tržně-morální” – intermezzo: Takový zaměstnavatel se tímto staví sám proti sobě, neboť bude-li zaměstnávat horší pracovníky, byť s tou ”správnou” barvou pleti, nebude dosahovat takové produktivity a takových úspěchů, jakých by 1

Výborné argumenty poskytuje Roman Joch ve svém textu Úřad proti diskriminaci – pomoc, nebo šaškárna? uveřejněném 26.9.2003 v MF DNES. K rasové diskriminaci kupříkladu uvádí: Vezměme např. vznikající romské hudební těleso. Co je špatné na tom, když si jeho vedoucí dá inzerát, že hledá hudebníky a zpěvačky, ale pouze Romy? Že tudíž gadžové (ti, kdo nejsou Romové) se hlásit nemusí, neboť přijati nebudou. Má být tato neškodná zábava – a s ní i svoboda spolčování – zakázána jen proto, aby perverzní touhy fanatických rovnostářů byly ukojeny? A co dívčí školy – tedy školy, jež při přijímání žáky diskriminují, neboť přijímají pouze dívky? Mají snad být taky rozmetány? 2 Viz například http://www.blisty.cz/txt.php?id=13901. Další informace viz odkazy na této stránce.

1

Marcel Baláš


dosáhl v případě překročení své vlastní mentální omezenosti a ignorování této objektivně irelevantní vlastnosti. Toto pak může ve svých důsledcích vést ke zhoršení jeho situace na trhu, což jistě není pro podnikatele pozitivní zpráva. Uplatňování podobných praktik však představuje ještě další problém – bude-li o nějakém podnikateli veřejně známo, že na své zaměstnance či zákazníky uplatňuje rasovou selekci, bude ho řada potenciálních zákazníků (mezi jinými i autor a korektor tohoto textu) bojkotovat, což prospěje pouze konkurenci. Z opačné strany rovněž chování podnikatele-nerasisty, jenž odmítne zaměstnat zaměstnance (obsloužit zákazníka) hlásícího se ke hnutí skineheads, může mít i jistý morálně-výchovný charakter a koneckonců tento pevný etický postoj se může i pozitivně odrazit v nazírání spoluobčanů na jeho osobu a podnikání.)

Za iracionální považuji přinejmenším takovou diskriminaci, jež nemá s předmětem diskriminace nic společného (srovnej (racionální, opodstatněnou) diskriminaci (většiny) žen při přijímání na fyzicky těžkou práci a například diskriminaci žen při přijímání do škol založenou jen na jejich odlišném pohlaví, resp. odlišném pohledu na ”roli ženy ve společnosti”, jak se tomu děje v islámských zemích. . . alespoň v tomto už západní společnosti vyspěly). Vraťme se ale zpět k volání některých aktivistů po uvalení trestu na takovéto chování. Na jakém základě je vůbec toto trestní řízení postaveno? Obhájci trestnosti diskriminačních činů zpravidla argumentují, že v těchto případech došlo k ”porušení lidských práv”.3 Nyní se tedy pokusím zanalyzovat tento argument a rozhodnout, zda mají pravdu či nikoliv. Tento rozbor úzce souvisí s pojmem (vlastnických) práv. Pojem ”právo” je odvozeno z latinského rectum, jež je příčestím minulým od regere, což znamená ovládat, kontrolovat, spravovat.4 Právo je morální koncept, který chrání jedince - jeho život jakožto lidské bytosti5 a majetek, tj. veškeré jeho vlastnictví – před zvůli společnosti, ostatních lidí. Tato práva vznikla právě proto, aby se spory mezi jednotlivci neřešily silou (”právo” silnějšího), nýbrž kultivovaně, argumentační ”silou”, která člověku jako rozumové bytosti náleží. Tvrdí-li tedy někdo, že odmítnutému žadateli o práci – ať již z jakéhokoliv důvodu – bylo porušeno jedno z jeho práv, implicitně tím přijímáme tvrzení, že tato konkrétní práce mu musela patřit, že na ni měl nárok. Ovšem již sám žadatel o tuto práci, jenž se rozhodl jít na pohovor/konkurs, tím dal implicitně najevo, že je srozuměn s pravým 3

V mnohých listinách a zákonech se diskriminace vymezuje jako omezování práv některých skupin. Záměrně jsem se této definici vyhnul a v textu vymezuji diskriminaci nezávisle na porušení práv. Ačkoliv, kdybych se držel striktně této definice, dojdu k zajímavému závěru, totiž že diskriminační je pouze chování státu (důvody dále v textu). 4 Viz Frank van Dun: Natural Law, Liberalism, and Christianity, elektronicky dostupné na http://www.mises.org/journals/jls/15 3/15 3 1.pdf 5 Zde mám na mysli skutečně lidskou bytost jako komplex, nikoliv jen jeho tělesnou schránku - to jest včetně jeho inherentních vlastností, jakou je například volní schopnost. Z té následně plyne - nemá-li být porušována lidská přirozenost - i právo na svobodu.

2

Marcel Baláš


opakem, a koneckonců je to patrné již ze samotného významu slova žadatel. Obdobně to platí v případě odmítnutí obsloužení v restauraci a mnoha dalších (například podle mého názoru neexistuje více diskriminační jev, než výběr svého životního partnera. . . což takhle začít potírat seznamovací inzeráty?). (Druhé – ”právně-logické” – intermezzo: Existence ”práva na práci” je sporná i z dalšího hlediska – chce-li si toto ”právo” činit nárok na filosofické zdůvodnění (tj. vyhnout se nařčení z arbitrárnosti), pak musí mít obecnou platnost. V tomto případě však (a patří sem i ”právo na bydlení” a jiné nároky) nutně musí existovat skupina lidí, kteří nejenže toto právo nemají, ale jsou povinni práci (bydlení, a další) poskytnout. Tehdy, kdy se všichni občané najednou rozhodnou využít své ”právo na práci”, společnost se zhroutí. Je tedy evidentní, že podobná práva si nikdy nemohou klást nárok na svoji obecnou platnost, což pochopitelně neplatí pro práva skutečná – právo na život, soukromé vlastnictví, právo nebýt terčem násilí druhých (neboli právo na svobodu), a jejich specializovaná ”subpráva”.)

”Právo” na práci (či ”právo” na obsloužení v restauraci) tedy argumentačně neobstojí. A co ”právo na důstojné zacházení”, kterým se také často mnozí zaklínají? Je možné, aby vůbec takové právo existovalo? Pojem právo lze použít jen v případě, kdy lze mezi objektem a subjektem práva nalézt nějaký objektivní vztah, nestačí pouze na něco ukázat a říci ”to je moje”. (Právo člověka na nějakou věc vzniká tehdy, je-li tento člověk prvním majitelem (využívá věci, která byla dosud volná, nikomu nepatřící), nebo ji nabyl nějakým nenásilným způsobem - koupí, darem, děděním apod.) Zakazovat diskriminační projevy (jako například odmítnutí obsloužit v restauraci příslušníky romského etnika jen pro jejich barvu pleti), znamená zastávat názor, že takový člověk nemá na vyjádření těchto postojů nárok, tedy nemá na to právo, tj. neexistuje žádný objektivní vztah mezi jím samotným a jeho myšlením, respektive jeho majetkem (restaurací, firmou, . . . ). Dostáváme se ke zřejmému sporu. Z tvrzení, že člověk má ”právo na důstojné zacházení ve společnosti”, docházíme k tomu, že takový člověk má nárok na názory a postoje ostatních lidí ve společnosti (má právo je kontrolovat), tj. že vlastní jejich myšlení a svědomí, respektive majetek, na kterém tyto názory byly vyřknuty. Opět spor. Pro konečné rozhodnutí je tedy důležité, zda ”diskriminátor” tyto své postoje vyjadřuje na svém majetku (což v případě majitele restaurace i zaměstnavatele platí, stejně jako v úvodním příkladu nechtěné návštěvy. . .v tomto směru není mezi těmito případy žádný rozdíl, vždy jde o soukromý majetek), případně na takovém soukromém majetku, kde mu toto nikdo nezakazuje. V opačném případě se jedná o porušení práv vlastníka majetku a může následovat trest. (Například majitel parku, jenž odmítá jakékoliv projevy rasismu, má právo vyvést ven kohokoliv (i svého zaměstnance), kdo se proti tomuto jeho nařízení proviní, a to z jednoduchého důvodu - jako vlastník spravuje tento majetek a má bezvýhradné právo s ním podle svého uvážení nakládat.) Za předpokladu, že zákony mají vycházet z morálních principů a nemají porušovat přirozená práva člověka, z této analýzy vyplývá, že tato forma diskriminace nemůže být trestná. Pojem trestnosti by se měl vztahovat jen na takové činy, které porušily něčí práva. 3

Marcel Baláš


Každý z nás si může činnost výše zmíněného zaměstnavatele-rasisty pojmenovat jakýmkoliv slovem s pejorativním významem – nehumánní, sprostá, iracionální –, avšak toto ještě neimplikuje trestnost. I taková manželská nevěra je projevem minimálně neúcty ke svému druhu, v mnohých případech velmi nemorální, přesto by málokdo z nás souhlasil s jejím prohlášením za trestnou. . . Nyní se podívejme na další projev diskriminace – takzvanou pozitivní diskriminaci s jejími možnými formami. Lze říci, že pojem pozitivní diskriminace je duální k pojmu diskriminace (bez adjektiva) – zatímco tam byla jedna skupina záměrně ignorována či ostrakizována, zde jde naopak o její upřednostnění před ostatními. Diskriminaci na základě odlišnosti barvy pleti jsem výše označil za opovrženíhodný čin. Mohu ale v případě pozitivní diskriminace použít jiný výraz? Nikoliv – vyzdvihuji-li jednu rasu kvůli odlišnosti barvy pleti6 , implicitně přijímám tezi, že ostatní rasy jsou vůči ní z tohoto důvodu podřízené, čímž se dostávám k závěru, že tato pozitivní diskriminace má stejnou bázi jako výše popsaná (obyčejná) diskriminace. Postavil-li tedy někdo svou argumentaci proti diskriminaci na kritice iracionality, nemorálnosti, nehumánnosti, pak stejný princip musí použít i v případě pozitivní diskriminace. Je ovšem nanejvýše pozoruhodným paradoxem, že většina mediálně proslavených odpůrců diskriminace je zároveň přívržencem – byť třeba jen v jisté, nevelké míře – pozitivní diskriminace. Jde-li nám však o princip, nemůže platit žádný poukaz na míru, rozsah. Jak již bylo řečeno, diskriminace nemůže být trestným činem, a tedy pro pozitivní diskriminaci, jakožto pojem duální, platí totéž. Je tu ovšem jeden ”háček” – dosud jsem hovořil pouze o (pozitivní) diskriminaci v rámci společenských postojů a vztahů, uplatňovanou soukromými subjekty na jejich majetku. Potíž nastane tehdy, je-li pozitivní diskriminace uzákoněna a státem vymáhána na soukromých vlastnících. V takovém případě se dostávám k zajímavému závěru, totiž že takové jednání je protiprávní (myšleno v rozporu s individuálními právy člověka, nikoliv s vládní legislativou). V případě, že stát zabrání určité skupině subjektů provozovat na svém majetku jisté činnosti, které (což je důležité) nejsou v rozporu s právy ostatních, jde o diskriminaci, jež porušuje výše zmíněná individuální práva těchto majitelů. To platí i tehdy, je-li tento majetek využíván k podnikání a nabízen ostatním lidem k využití nějaké služby. Tento stav stále nic nemění na tom, že jde o soukromý majetek, tudíž zůstávají v platnosti i všechna práva, jež majiteli patří – stejně jako tehdy, kdy je majetek využíván zcela soukromě (domácnost). Současná situace nám hned nabízí jeden ukázkový příklad (přiznávám, že to byl ode mne čistý kalkul – takto ”zabiji dvě mouchy jednou ranou” a ušetřím čas, neboť nemusím psát dva samostatné texty). V mnohých koutech naší krásné planety v poslední době dochází k urputnému tažení proti kuřákům. Starosta New Yorku, republikán Michael Bloomberg, před nedávnem vydal nařízení, ve kterém zakazuje kouření ve všech newyorských 6

Jako odstrašující příklad uvedu kupříkladu nedávný spor o přijímacím řízení na Michiganské universitě. Uchazeč může v přijímacím řízení obdržet maximálně 150 bodů. Z toho například za splnění náročné zkoušky SAT na nejvyšší úroveň dostane student 12 bodů, za svou příslušnost k minoritní skupině afroameričanů, hispánců či indiánů však dostane hned bodů 20.

4

Marcel Baláš


restauracích, barech a podobných zařízeních. Několik dní nato přispěchalo s podobným nařízením i Dánsko – územní působnost tohoto předpisu je již však roztažena na celý stát (domácností se to však dosud netýká). Evropská komise a naše socialistická vláda na sebe rovněž nenechali dlouho čekat, a tak mimo toho, že bude zakázána jakákoliv reklama na tabákové výrobky, uvažuje se rovněž i o zákazu kouření po vzoru rychlejšího Dánska. Argumenty socialistických (lidoveckých nevyjímaje) zákonodárců zde snad není třeba vypisovat, každý z nás je velmi dobře zná. Důležitější jsou dle mého názoru slova ”pravicových” zákonodárců, kteří svoji argumentaci stavějí na tom, že je tak ”pošlapávána svoboda občanů-kuřáků”. Bohužel, není se čemu divit, že tito politici v posledních letech přicházejí o další a další voliče, jestliže mají o svobodě takto pokroucené představy. Argument, že tímto předpisem je omezena svoboda občanů je sice pravdivý, avšak nikoli občanů-kuřáků, ale občanů-majitelů restaurací, hospod, barů a dalších zařízení, na které se tento předpis vztahuje. Občan-kuřák je, pravda, tímto předpisem diskriminován, ale teprve v případě vlastníků těchto zařízení jde o zřejmou diskriminaci porušující jejich přirozená vlastnická práva, neboť je jim zakazováno nakládat se svým majetkem takovým způsobem, jaký uznají za vhodný a který není v rozporu s právy ostatních. Návštěvníci těchto zařízení si samozřejmě nemohou dělat, co chtějí, a tak – v souladu s tím, co jsem již napsal –, rozhodne-li se majitel takového zařízení, že jakékoliv kouření nepřipustí, tito návštěvníci se tomuto nařízení musí podřídit.7 Nebude-li se jim toto nařízení líbit, nemusí se na takovém místě vůbec zdržovat. Stejně tak to platí i v opačném případě – tj. tehdy, povolí-li majitel ve svém zařízení kouření. Ani tehdy nikdo nikoho nenutí na takovém místě vegetovat. Představa, že tímto předpisem dochází k porušení práv samotných kuřáků (či snad dokonce samotných zaměstanců daného zařízení), je, jak vidno, nesmyslná a ve svém důsledku vede i k takovým absurdním situacím, kdy se jeden z rotterdamských návštěvníků knihovny v Delftu pře s jejím vedením kvůli (individuálnímu) zákazu zouvat si v čítárně boty (z důvodu silného zápachu nohou rušícího ostatní čtenáře, o čemž se prý mohl přesvědčit i sám soudce). Nepochybně se tento pán nechal inspirovat dnešními politiky a jejich prohlášeními o ”porušování osobní svobody” nezávisle na pravidlech ustavených vlastníkem majetku, tj. nezávisle na vlastnických právech.8 Bohužel, ačkoliv jsou antidiskriminační zákony v příkrém rozporu s vlastnickými právy člověka, v dnešních státech blahobytu jejich síla ještě vzrůstá. Evropská unie považuje potírání diskriminačních projevů za jeden z jejích hlavních prostředků k nastolení ”rovné společnosti”. V evropském právu existuje mnoho směrnic9 , které zakazují rasovou dis7

V současné době nalezneme téměř v každé restauraci nekuřácký salónek. Je pravděpodobné, že v případě velikého zájmu o zcela nekuřácké prostředí by vznikaly i restaurace zakazující jakékoliv kouření, a to zcela přirozeně jako reakce na přání zákazníků. Postupem času by tak mohlo docházet ke zcela přirozenému (nenásilnému, státem nevynucenému) vyčlenění kuřáků. 8 Pro inspiraci v rámci české kotliny nemusím chodit daleko – stačí si vzpomenout na rozhořčené prohlášení grémia ODS, ve kterém označují rozhodnutí MF DNES a Lidových novin neotisknout jejich předvolební inzerát dehonestující podnikatele a toho času senátorského kandidáta Václava Fišera za ”formu cenzurního zásahu”, se kterým se nemohou smířit. Viz http://www.ods.cz/clanky tz/1999/990824grem.html 9 Zdůrazňuji, že směrnice jsou pro členské státy závazné, tedy povinné. Pro zájemce uvádím pře-

5

Marcel Baláš


kriminaci v mnoha oblastech (školství, zdravotnictví, sociální péče a dalších), přičemž obětem zaručují právo na odškodnění, vyžadují rovné zacházení s oběma pohlavími na pracovním trhu a mnohá další ustanovení. Evropská unie zároveň vyžaduje, aby členské a kandidátské státy unie nejpozději do července 2003 ustanovily orgán na ”podporu rovného přístupu”. Jak je vidět, diskriminace je (nejen) bruselským politikům a úředníkům velkým trnem v očích, avšak paradoxně, jak již bylo zmíněno výše, evropské právo umožňuje i některou z forem pozitivní diskriminace (kupříkladu ženy ve veřejném sektoru jsou upřednostňovány před stejně kvalifikovanými muži)10 . Rovněž je třeba zmínit i další pokrytectví politik těchto států – zkuste se někdy dotázat politiků, jak jdou logicky dohromady antidiskriminační zákony postihující jednotlivce za vyjádření jejich preferencí, postojů na straně jedné a státem vynucený zcela neoddiskutovatelně diskriminační přístup k příslušníkům jiných národností na straně druhé. Popřemýšlejte o logickém rozporu mezi článkem 14 b) směrnice 43/2000 Rady Evropské unie, v němž se píše: ”všechna ustanovení, která jsou v rozporu se zásadou rovného zacházení. . . jsou neplatná, nebo se mohou vyhlásit za neplatná, nebo se změní a doplní,” a bodem 13 (úvodní část) téže směrnice, kde se lze dočíst: ”Tento zákaz diskriminace. . . se neuplatňuje na rozdíly v zacházení podle státní příslušnosti a netýká se ustanovení, které upravují vstup a pobyt státních příslušníků z třetích krajin a jejich přístup k zaměstnání.” Člověk z jiného státu tedy například nemůže být zaměstnán, aniž by k tomu neměl pracovní povolení vydávané státními úřady, přestože zaměstnavatel by jej rád zaměstnal. Podobné diskriminační pravidlo je používáné i na zboží dovážené z cizích zemí (cla, kvóty, . . . ), o volném pohybu osob ani nemluvě. . . Zajímavá je v tomto světle rovněž směrnice 89/552/EHS nařizující televizním stanicím členských států věnovat majoritní podíl vysílacího času evropským pořadům. Jasnější příklad uzákoněné (pozitivní) diskriminace již zřejmě nelze nalézt. Alespoň že eurolegislativcům zůstává i při té náročné práci a neutuchájící aktivitě smysl pro humor – směrnice má totiž vzhledem k jejímu obsahu skutečně humorný název ”Televize bez hranic”. Jak je tedy možné, že vládám vadí jistá forma diskriminace (navíc taková, jež neporušuje práva člověka), a přitom se samy chovají diskriminačně, nebo takovouto diskriminaci vyžadují od občanů (a jedná se o diskriminaci individuální práva porušující)? Shrnuto a podtrženo, princip by zde člověk – ostatně jako v drtivé většině současné legislativy – pohledal. To už jsem ovšem dál, než jsem původně zamýšlel – o absenci vědeckého a (racionálního) filosofického zázemí politiků (a u některých abstraktního myšlení vůbec) až zase někdy jindy, přestože právě toto je jednou z příčin dnešní logicky rozporuplné, pojmově zmatené a (tudíž) neobhajitelné situace nejen v oblasti diskriminace. hled některých směrnic týkajících se diskriminace: 76/207/EEC, 86/613/EEC, 92/85/EEC, 96/34/EC, 97/80/EC, 43/2000. 10 Dokonce i Charta základních práv Evropské unie obsahuje v Článku 23 o rovnosti mužů a žen tuto klauzuli: ”Princip rovnosti nebrání tomu, aby byla řijata jistá opatření stanovující zvláštní výhody ve prospěch menšinově zastoupeného pohlaví.” Všem, kteří se v tomto pokusí najít nějakou logiku, přeji pevné nervy.

6

Marcel Baláš


Za korekturu textu děkuji Michalu Krčmovi.

7

Diskriminace jako porušení lidských práv?

Recommend Documents