DISERTAČNÍ PRÁCE
PLZEŇ, 2011
JUDr. Lukáš Vymazal
1
DISERTAČNÍ PRÁCE k získání akademického titulu doktor v oboru občanské právo JUDr. Lukáš Vymazal Výkon zástavního práva k nemovitostem
Školitel: prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš Datum státní doktorské zkoušky: 8.2.2012 Datum odevzdání práce: 20.12.2011
V Plzni, 2011
2
Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni Ústav státu a práva Akademie věd ČR
DISERTAČNÍ PRÁCE VÝKON ZÁSTAVNÍHO PRÁVA K NEMOVITOSTEM
Prohlašuji, že jsem tuto disertační práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny prameny, z nichž jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým.
JUDr. Lukáš Vymazal, 2011
3
OBSAH DISERTAČNÍ PRÁCE 1. Úvod, cíle disertační práce………………………………………………………1 2. Obecné otázky zástavního práva k nemovitostem………………………….........6 2.1 Zástavní právo – pojem a význam institutu…………………………………6 2.1.1 Pojem a zásady zástavního práva……………………………………....6 2.1.2 Funkce zástavního práva……………………………………………….14 2.1.3 Subjekty zástavního práva……………………………………………...17 2.1.4 Geneze institutu zástavního práva……………………………………...18 2.1.5 Systematika a charakter právních úprav zástavního práva……………..26 2.2 Nemovitost jako zástava……………………………………………………..30 2.2.1 Pojem zástavy…………………………………………………………...30 2.2.2 Rozsah zástavního práva………………………………………………...35 2.2.3 Nemovitost jako zástava………………………………………………...39 2.2.4 Nemovitost jako součást zastaveného podniku………………………….44 2.3 Pohledávka zajištěná zástavním právem k nemovitostem…………………….52 2.3.1 Způsobilost pohledávek k zajištění………………………………………52 2.3.2 Zajištění nepeněžité, budoucí a podmíněné pohledávky…………………56 2.3.3 Maximální zástavní právo………………………………………………...62 2.4 Právní důvod vzniku zástavního práva k nemovitostem……………………….64 2.4.1 Smlouva…………………………………………………………………...64 2.4.2 Úřední rozhodnutí…………………………………………………………71 2.4.3 Zákon……………………………………………………………………...74 2.5 Právní způsob vzniku zástavního práva k nemovitostem………………………76 2.5.1 Obecně……………………………………………………………………..76 2.5.2 Hypotekární a ruční zástavní právo………………………………………..77 2.5.3 Vklad do katastru nemovitostí……………………………………………..79 2.5.4 Zápis do Rejstříku zástav…………………………………………………..84 2.5.5 Jiné způsoby vzniku práva…………………………………………………88 2.5.6 Nabytí zástavního práva od neoprávněného……………………………….91 2.5.7 Odstoupení od smlouvy a zástavní právo třetí osoby……………………...94 2.6 Práva a povinnosti ze zástavního práva k nemovitostem……………………...100 2.6.1 Povinnosti zástavního věřitele……………………………………………100 2.6.2 Povinnosti zástavního dlužníka…………………………………………..103 4
2.7 Zánik zástavního práva k nemovitostem………………………………………113 2.7.1 Zánik zajištěné pohledávky………………………………………………113 2.7.2 Složení obvyklé ceny zástavy…………………………………………….118 2.7.3 Další způsoby zániku za trvání zajištěné pohledávky……………………123 2.7.4 Výmaz zástavního práva………………………………………………….125 3. Výkon zástavního práva k nemovitostem…………………………………………..131 3.1 Uhrazovací funkce zástavního práva…………………………………………..131 3.2 Historické souvislosti realizace zástavního práva……………………………..133 3.2.1 Uspokojení ze zástavy v historickém vývoji……………………………..133 3.2.2 Úprava realizace zástavního práva po roce 1989………………………...136 3.3 Atributy platné úpravy výkonu zástavního práva k nemovitostem……………144 3.3.1 Obecná charakteristika…………………………………………………...144 3.3.1.1 Základní rysy platné úpravy………………………………………...144 3.3.1.2 Zpeněžení vespolných zástav……………………………………….148 3.3.1.3 Zpeněžení zástavy bez vůle zástavního věřitele…………………….149 3.3.2 Veřejná dražba……………………………………………………………152 3.3.2.1 Zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě……………………………….152 3.3.2.2 Obrana proti nepřípustnému prodeji ve veřejné dražbě…………….155 3.3.3 Soudní prodej zástavy…………………………………………………….162 3.3.4 Neplatná ujednání o způsobu uspokojení………………………………...166 3.3.5 Některé specifické otázky výkonu zástavního práva……………………..173 3.3.5.1 Konkurence zástavních práv………………………………………...173 3.3.5.2 Promlčení zástavního práva…………………………………………178 3.4 Výkon zástavního práva k nemovitostem – perspektivy dalšího vývoje……...182 3.4.5 Realizace zástavního práva k nemovitostem ve vybraných zahraničních úpravách ve srovnání s platnou českou úpravou………….182 3.4.5.1 Úvodem……………………………………………………………..182 3.4.5.2 Právní úpravy angloamerické……………………………………….183 3.4.5.3 Právní úpravy evropské……………………………………………..188 3.4.5.4 Mezinárodní projekty (modelové zákony)………………………..194 3.4.5.5 Shrnutí…………………………………………………………….199 3.4.5 Úprava v novém občanském zákoníku………………………………...201 3.4.5.1 Změna pojetí výkonu zástavního práva…………………………..201 3.4.5.2 Dohoda o způsobu uspokojení ze zástavy – forma, 5
obsah, strany a závaznost dohody………………………………...203 3.4.5.3 Smluvní způsoby uspokojení ze zástavy………………………….213 3.4.5.3.1 Přímý prodej zástavy………………………………………...213 3.4.5.3.2 Povinnost odborné péče……………………………………..217 3.4.5.3.3 Zánik zástavního práva při realizaci smluvního způsobu uspokojení………………………………………….219 3.4.5.3.4 Další smluvní způsoby výkonu zástavního práva…………...221 3.4.5.3.5 Požívání zástavy zástavním věřitelem……………………….225 3.4.5.3.6 Exekuční titul jako předpoklad výkonu……………………...229 3.4.5.4 Subsidiární způsoby uspokojení ze zástavy……………………….230 3.4.5.5 Zákonný rámec procesu uspokojení ze zástavy…………………...231 3.4.5.6 Výkon zástavního práva při více zástavních věřitelích…………...234 4. Závěr, zhodnocení výsledků a doporučení na pokračování práce……………...237 Abstract……………………………………………………………………………...243 Kurzfassung…………………………………………………………………………247 Seznam použité literatury a zdrojů………………………………………….............249 Seznam použitých zkratek…………………………………………………………. 263
6
1. Úvod, cíle disertační práce Předkládaná disertační práce se zabývá výkonem zástavního práva k nemovitostem. Pro výběr tohoto tématu jsem se rozhodl především ze dvou souvisejících důvodů. Předně, otázkami zástavního práva se dlouhodobě teoreticky i prakticky zabývám, a práce tedy představuje určité vyústění mého zkoumání této právní oblasti. Dále, problematiku výkonu zástavního práva k nemovitostem považuji za velmi aktuální a významnou. Zástavní právo k nemovitostem lze považovat za institut, který má velký praktický (ekonomický i sociální) význam. Zástavní právo tradičně představuje jeden z nejbezpečnějších právních instrumentů, kterými lze zajistit splnění závazku. Nemovitosti přitom patří v praxi (již od nejstarších dob) k nejvyhledávanějším předmětům zástavního práva, a to zejména s ohledem na jejich relativní materiální stabilitu (trvalost) a sociální a hospodářský význam jejich vlastnictví. Zajištění zástavním právem k nemovitosti poskytuje věcnou záruku splnění dluhu (nebo alespoň jeho části) a vytváří tak ekonomický předpoklad pro rozvoj závazkových vztahů, při nichž má jedna ze stran povinnost plnit později než strana druhá (vztahy úvěrové v širším smyslu). Zaměřuji se přitom zejména na realizační fázi zástavního práva k nemovitostem, neboť ta má z hlediska zástavního práva klíčový význam. Pro zástavního dlužníka znamená výkon zástavního práva nucený zásah do jeho vlastnictví k zástavě, přičemž v důsledku výkonu je zástavní dlužník svého vlastnictví pravidelně zbaven. Z pozice zástavního věřitele představuje výkon zástavního práva proces, jehož prostřednictvím dociluje úhrady své zajištěné pohledávky i bez součinnosti dlužníka ze subsidiárního zdroje uspokojení (zástavy). Výkonem zástavního práva (příp. realizací zástavního práva) se v této práci míní právem vymezený proces, spočívající v uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy; zástavní právo se vykonává tím, že zástavní věřitel přistoupí k uspokojení ze zástavy jako předmětu zajišťovacího vztahu. Výkonem zástavního práva se aktivuje jeho uhrazovací funkce: ta záleží v možnosti zástavního věřitele dosáhnout náhradního uspokojení pohledávky i bez součinnosti dlužníka, a to z prostředků získaných (zpravidla) zpeněžením předmětu zástavního práva. Jak uvádím dále v textu práce, kvalita právní úpravy zástavního práva spočívá do značné míry v kvalitě úpravy výkonu zástavního práva; výkon zástavního práva jakožto formy náhradního plnění uskutečněného ze zástavy je charakteristický větší
7
dynamikou, než spíše statická fáze trvání zástavního práva před splatností zajištěného dluhu. Této dynamice musí odpovídat i pružnější zákonná úprava realizační fáze. Kritéria vhodné úpravy proto splňuje především taková, která zástavnímu věřiteli umožňuje rychlé, nenákladné a co nejvyšší uspokojení ze zástavy, zároveň však náležitě chrání práva zástavního dlužníka a jiných zástavních věřitelů. Z uvedeného je patrné, že úspěšný průběh vykonávací fáze zástavního práva je více – než předchozí fáze zástavního práva – závislý na možnostech, které mu poskytuje právní úprava. S ohledem na uvedené jsem se proto rozhodl analyzovat platnou úpravu výkonu zástavního práva k nemovitostem. Jádro studie spočívá v důkladném rozboru platné úpravy – práce se snaží podrobit současně platnou úpravu detailnímu výkladu a objasnit tak základní východiska a koncepty, na nichž platná úprava stojí. Závěry analýzy recentní úpravy jsou poměřovány především s úpravou v návrhu nového
občanského
zákoníku,
jehož
úprava
výkonu
zástavního
práva
k nemovitostem je také podrobena rozboru. Závěry jsou dále srovnávány s vybranými zahraničními a historickými koncepty – práce však není pojata komparativně, srovnání se zahraničními nebo s historickými úpravami je využito tam, kde je to účelné (zejména kde standardní metody výkladu selhávají nebo vedou k protichůdným výsledkům a komparaci lze využít jako doplňkový interpretační postup). Práce však zároveň podává alespoň základní přehled možných způsobů výkonu zástavního práva, které v zahraničních úpravách, resp. v historickém vývoji, přicházejí v úvahu. Výchozí hypotézou této práce je, že platná úprava výkonu zástavního práva k nemovitostem v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, není vyhovující, tj. že dostatečným způsobem nepřispívá k dosažení účelu institutu zástavního práva. Hypotézou je, že platná úprava adekvátně negarantuje zástavnímu věřiteli právo na přednostní a maximální možné uspokojení ze zástavy, stejně tak jako neumožňuje zástavnímu dlužníku dosažení co nejvyšší hyperochy. S tím souvisí předpoklad, že platná úprava poskytuje stranám zástavněprávního vztahu pouze omezené možnosti, jakým způsobem zástavní právo vykonat. Výstupem práce by mělo být ověření této hypotézy a posouzení, zda platná úprava zástavního práva k nemovitostem obstojí i v současných právních a socioekonomických podmínkách či zda lze kvalitativní posun očekávat spíše od úpravy v návrhu nového občanského zákoníku. Práce je tedy primárně pojata jako studie snažící se analyzovat současnou úpravu zástavního práva k nemovitostem, přičemž největší prostor je věnován oblasti nuceného 8
výkonu zástavního práva. Považoval jsem však za nezbytné vyložit i obecné otázky zástavního práva k nemovitostem, protože bez pochopení podstaty a zákonitostí institutu nelze dobře přikročit k dílčímu výkladu o jeho realizaci. Z uvedeného důvodu se snažím postihnout všechny aspekty zástavního práva k nemovitostem (tedy nikoliv jen jeho vykonávací fáze) a pokouším se vyjádřit ke všem aktuálním či výkladově sporným otázkám, které zástavní právo k nemovitostem obecně zasahují. Pokusil jsem se tedy o relativně komplexní zpracování tématu zástavního práva k nemovitostem, přičemž jsem se detailněji zaměřil především na jeho výkon. V této spojitosti zdůrazňuji, že jsem se zabýval výkonem zástavního práva podle občanského zákoníku a stranou jsem většinou ponechával různá specifika výkonu, upravená zvláštními předpisy (např. zástavní právo zřízené správcem daně apod.). Co se týče použitých metod vědeckého zkoumání, využíval jsem zejména metody logické, tj. metody analýzy, syntézy, abstrakce, konkretizace, indukce a dedukce. Dále jsem postupoval i metodou komparatistickou a uplatnil i přístup systematický a historický. Pokud jde o postup práce, v souvislosti s dílčími tématy podávám vždy přehled o současném stavu problematiky a odkazuji na případné zákonné, judikatorní či literární prameny, které se k věci váží. Zároveň se však snažím k daným tématům přinést nový náhled a pokouším se svébytně vymezovat jednotlivé aspekty, pojmy a principy zástavního práva a samostatně řešit výkladové otázky bez použití cizích zdrojů, tj. byl jsem veden snahou nepostupovat kompilativně. Sporným otázkám jsem se snažil nevyhýbat, naopak jsem je sám aktivně vyhledával a pokoušel se dobrat jejich řešení. Pokud tedy v textu práce není učiněn zřetelný odkaz na sekundární literaturu, jedná se o mé názory a závěry. V této souvislosti lze zmínit, že jsem – kromě vybraných zahraničních zdrojů – prostudoval v průběhu několika posledních let téměř veškerou dostupnou tuzemskou literaturu, která se zabývá zástavním právem. Dovoluji si proto učinit zobecňující – pro mne zprvu překvapující – závěr, že značná část těchto publikací představuje pouze variace textů jiných publikací (zvláště u monografií), u časopiseckých článků (zejména těch z doby posledních dvaceti let) pak vyniká tendence jinými slovy podat text zákona a výkladovým či koncepčním problémům se zcela vyhnout. Uvedený subjektivní názor samozřejmě nedopadá na veškeré prameny, naopak řada publikací (starších i novějších) se vyznačuje pozoruhodnými myšlenkovými konstrukcemi i precizitou zpracování. Za všechny snad mohu jmenovat vynikající Tilschovu Zástavu ruční dle rakouského práva občanského.1
1
TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897.
9
Ve své disertační práci jsem vyšel také z některých svých textů, které již byly publikovány anebo přijaty k publikaci.2 Významná část této práce byla přijata k otištění ve druhém vydání Velkého akademického komentáře.3 Pokud jde o strukturu předkládané disertační práce, v první části práce se zabývám obecnými otázkami zástavního práva k nemovitostem, a to zejména podstatou, funkcí a systematikou institutu, samotnou nemovitou zástavou, zajišťovanou pohledávkou, právními důvody a způsoby vzniku zástavního práva k nemovitostem, právy a povinnostmi plynoucími ze zástavního práva, jakož i jeho samotným zánikem. Druhá část práce se zaměřuje na realizaci zástavního práva, rozebírá znaky platné úpravy a zařazuje je do širších souvislostí. Věnuje se i konkrétním způsobům výkonu zástavního práva k nemovitostem de lege lata a také otázkám s výkonem úzce souvisejícím. Prostor je poskytnut také přehledu realizačních způsobů zástavního práva k nemovitostem ve vybraných zahraničních úpravách (a mezinárodních projektech) a zejména se pak sleduje směr, kterým se vydává návrh nového občanského zákoníku. Pakliže se v textu hovoří o návrhu nového občanského zákoníku, jedná se o znění návrhu zákona schváleného vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády (tj. znění z května 2011).4 V první části disertační práce věnované obecným otázkám zástavního práva si návrhu nového občanského zákoníku hledím spíše doplňkově a zachycuji jen základní pravidla (jinak by nebylo možné zachovat rozumný rozsah práce), druhá část práce se již návrhem zabývá podrobněji. Ve výkladu o platné úpravě výkonu zástavního práva k nemovitostem se návrhem nového občanského zákoníku zabývám spíše dílčím způsobem, podrobněji zejména tam, kde je to kontextuálně vhodné a úzce to navazuje na výklad o úpravě v platném občanském zákoníku (příkladem budiž výklad o zpeněžení zástavy bez vůle zástavního věřitele). Ucelenější rozbor návrhu nového občanského zákoníku v otázce výkonu zástavního práva je pak předmětem samostatné kapitoly. Závěrem se sluší poděkovat všem těm, kteří radou, poznámkou, připomínkou či podnětem ovlivnili následující text. Velké a upřímné autorovo poděkování patří především 2 Jde zejména o následující články: K některým otázkám zastavitelnosti obchodního podílu. Obchodněprávní revue, 2011, č. 7, str. 197 a n. Několik úvah k promlčení zástavního práva. Právní rozhledy, 2009, č. 3, str. 94 a n. Rizika uspokojení zástavního věřitele v exekuci prodejem nemovitosti. Právní rádce, 2007, č. 10, str. 10 a n. Složení obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem a otázky související. Právní rozhledy, 2010, č. 20, str. 726 a n. Výkon zástavního práva k obchodnímu podílu. Obchodněprávní revue, 2011, č. 4, str. 99 a n. Výmaz zástavního práva a institut uvolněné hypotéky. Právní rádce, 2008, č. 6, str. 12 a n. 3 ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. vydání. Praha: Linde Praha, předpokládané datum vydání: 2012. 4 Dostupné na: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html.
10
prof. Dr. JUDr. Karlu Eliášovi, profesoru JUDr. Tomáši Richterovi, LL.M., Ph.D, a Mgr. Kryštofu Čermákovi.
11
2. Obecné otázky zástavního práva k nemovitostem
2.1 Zástavní právo – pojem a význam institutu
2.1.1 Pojem a zásady zástavního práva Pro některé závazkové vztahy je příznačné, že jedna ze stran má povinnost plnit později než strana druhá. Věřitel, kterému má být plněno později, si začasté chce budoucí plnění druhé strany zabezpečit; věřitel vyžaduje záruku, že dlužník své povinnosti dostojí a dluh splní. Taková záruka je i ku prospěchu dlužníkovi, protože její existencí se snižuje míra rizika a tím i zvyšuje ochota věřitele dlužníkovi plnění poskytnout, resp. poskytnout mu jej za nižší cenu (bez navýšení o prémii za riziko). Garanci splnění dluhu může věřiteli poskytnout ručení v širším slova smyslu.5 Ručení přichází v úvahu osobní nebo věcné. Staršího původu je ručení osobní, které se do současnosti dochovalo pouze ve formě ručení určité osoby svým (celým) majetkem.6 Osobní ručení je závislé na proměnlivé majetkové situaci osoby, která záruku dává. Větší jistotu v tomto ohledu může věřiteli skýtat – v závislosti na okolnostech – zajištění věcné. Spočívá v určení konkrétní věci dlužníka, z níž má být věřitel náhradním způsobem uspokojen v případě, že dluh nebude splněn, a to přednostně před ostatními dlužníkovými věřiteli. Z ručení věcí jako pouhého reálného stavu se vyvinulo zástavní právo. Věc, zvláště jde-li o věc nemovitou (tedy věc stálou, nehybnou - non movere), může podle okolností představovat pro věřitele stabilnější záruku než abstraktnější a kolísavé ručení osobní. Nehledě na to, že věřitel obvykle akceptuje věc jako zástavu právě v takové hodnotě, která se mu zdá dostačující jako záruka uspokojení jeho pohledávky. Zástavní právo je zajišťovací právní institut. Poskytuje věřiteli věcnou záruku splnění dluhu. Záleží ve vymezení určité části majetku dlužníka nebo třetí osoby a v přednostním ručení tohoto určeného majetku za splnění dluhu.7 Zástavní právo
5
Jde o zajištění „materielní možnosti uspokojení věřitele“ (SVOBODA, E. Osnova přednášek o věcných právech k věci cizí. Praha: Všehrd, Bratislava: Právník, 1925, str. 70). 6 Původní formy osobního ručení spočívaly v ručení celou osobností zavázané osoby, tj. její fyzickou i právní existencí, a mohly vést až k propadnutí ručící osoby do moci věřitele, příp. si takový ručitel musel dluh u věřitele odpracovat. Existovaly i další formy osobního ručení (srov. STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 37 a n.). Pod osobní ručení lze zařadit i institut ručení dle platného práva; zavázaný neručí svou osobou nebo určitou věcí, nýbrž vším, co jako osoba vlastní. 7 Jak uvádí T. Richter (RICHTER, T. Insolvenční právo. 1. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 73), „ekonomickou podstatou zajištění je, že určité aktivum je vyčleněno z dosahu ostatních věřitelů a vyhrazeno pro přednostní uspokojení věřitele určité zajištěné pohledávky.“
12
nerozmnožuje majetek zástavního věřitele, jeho účelem je pouze „zesílit práva jiná, a to obligační“.8 Zástavní právo tedy zajišťuje splnění dluhu s tím, že nebude-li dluh řádně splněn, může se zástavní věřitel uspokojit ze zástavy a docílit úhrady pohledávky i bez součinnosti dlužníka. J. Vážný hovoří obecně v souvislosti s nesplněním obligace o nutnosti věřitele odebrat cestou soudní dlužníku z jeho majetku hospodářský ekvivalent nesplněného závazku.9 Podané definice charakterizují institut zástavního práva povšechně; pro bližší pochopení jeho podstaty je však vhodné vymezit jeho dílčí vlastnosti a též zásady, které mu jsou vlastní (viz dále). Zástavní právo je ve svém převažujícím pojetí právem věcným, omezeným věcným právem zajišťovacím. Ačkoliv bývá povaha věcných práv někdy relativizována a řazení zástavního práva mezi práva věcná zpochybňováno zvláště v případech, kdy jeho předmětem není hmotná věc (např. pohledávka), bude se následující text (týkající se nemovitých zástav) přidržovat koncepce zástavního práva obecně jako práva věcného. Jak se ostatně přesvědčivě dokládá v nejnovější literatuře, takové pojetí je důvodné a zcela převažující.10 Zástavní právo má absolutní povahu, nepůsobí tedy jen mezi subjekty zástavněprávního vztahu (zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem), nýbrž má právní účinky i vůči všem dalším subjektům vně zástavněprávního vztahu. Bez ohledu na změny v osobě vlastníka zástavy či v osobě věřitele zajištěné pohledávky zástavní právo jakožto právo věcné v zásadě na věci (zástavě) lpí a zajišťuje splnění dluhu. Tato vlastnost mu propůjčuje stabilní charakter a činí z něj významný instrument, využívaný k zajišťování v závazkových právních vztazích. Zástavní právo, které by nemělo absolutní povahu, tj. svými omezenými účinky by působilo pouze mezi účastníky konkrétního zástavněprávního vztahu, by nebylo zástavním právem ve skutečném významu tohoto institutu. Změnila-li by zástava vlastníka, nebyl by
8
VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 229. 9 VÁŽNÝ, J. Římské právo obligační. Část I.-II. 2. vydání. Brno: Čs. A. S. Právník v Brně, 1946, str. 5. 10 Srov. ELIÁŠ, K. Právní povaha věcných práv k cizí věci. Právník, 2011, č. 3, str. 209 a n. K povaze věcných práv a k odlišení pojmu práv věcných a práv absolutních viz ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 509 a n.; jiný pohled podává SPÁČIL, J. in ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 677 a n. Ke spornosti pojetí zástavního práva jako práva věcného srov. přehled různých teorií v: KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Část II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: Všehrd, 1946, str. 282 a n., anebo SPÁČIL, J. Věcné právo. Právník, 1989, str. 641 a n. Vzhledem k tomu, že znakem věcných práv je jejich absolutní povaha, a soudní praxe i velká část literatury užívá označení „věcněprávní“ i pro vystižení absolutní povahy těchto práv, lze se uvedeného termínu přidržet i v dalším textu.
13
tento nový nabyvatel zástavním právem vázán.11 Zástavní dlužník by mohl kdykoliv zbavit věc závady v podobě zástavního práva tím, že by zástavu převedl na jiného. Zástavní věřitel by současně nedisponoval prostředky, jak převodu vlastnického práva k zástavě zabránit. Takto pojaté zástavní právo by nemohlo plnit svou funkci. Absolutní povaha zástavního práva bývá v právních řádech výslovně zmíněná, i bez explicitního odkazu však bývá seznatelná z jednotlivých dílčích ustanovení, resp. z celkového charakteru dané úpravy nebo jejího systematického řazení. Návrh nového českého občanského zákoníku (dále také jen „Návrh“) přímo zakotvuje, že „absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného zákon. Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní. Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon.“12 Oproti tomu platný občanský zákoník neobsahuje obecné výslovné ustanovení o povaze věcných práv, jejich absolutním účinku, kogentní úpravě a jejich uzavřeném katalogu; uvedené však vyplývá z dílčích ustanovení (viz právě § 164 odst. 1 obč. z.) a konstantně jej dovozuje doktrína i judikatura. Platný český občanský zákoník (dále také jen „obč. z.“) naznačenou vlastnost zástavního práva deklaruje v ustanovení § 164. Má-li totiž mít zástavní právo povahu práva věcného, práva absolutního, musí taková povaha jednoznačně vyplývat ze zákona. Zástavní právo podle § 164 odst. 1 působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci (resp. i jiných zastavených majetkových hodnot).13 Kupříkladu slovenský zákonodárce sice také jako základní pravidlo stanoví, že při převodu nebo přechodu zástavy působí zástavní právo i vůči nabyvateli zástavy, nicméně připouští i výjimky (v případě dobrověrného nabyvatele, v případě převodu v běžném obchodním styku v rámci výkonu předmětu podnikání, na základě dohody v zástavní smlouvě, atd.).14 Pravidlo, že zástavní právo působí proti každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, neznamená, že by pozdější vlastník věci byl zavázán z titulu zástavního práva 11
Srov. úpravu zástavního práva v hospodářském zákoníku v období od 1.5.1990 do 31.12.1991. Ustanovení § 970-972 Návrhu. 13 Stranou ponechávám, že zvláštní právní předpisy v některých případech modifikují obecné pravidlo v § 164 obč. z. a určují, kdy zástavní právo na nového nabyvatele nepřechází, resp. kdy tento není zástavním právem vázán v důsledku toho, že změnou vlastnictví zástavní právo zaniklo. K tomu srov. zejména § 6 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění (viz též GRULICH, T. Několik poznámek k otázce vyvlastnění zastavené nemovitosti. Právní rozhledy, 2006, č. 16, str. 588), § 337h odst. 1 o. s. ř., § 117a odst. 5 obch. z., § 58 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, § 299 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 158/2008 ze dne 13.1.2010 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vůči oprávněné osobě, které byla vydána věc podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nepůsobí zástavní právo, zřízené na věci před jejím vydáním), § 396 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, či § 8 nařízení vlády č. 97/1952 Sb., o zániku věcných práv na některých částech národního majetku. 14 Srov. ustanovení § 151h odst. 1, 3 a 4 slovenského občanského zákoníku. 12
14
stejnými povinnostmi jako jeho předchůdce. Na zástavního dlužníka, který zástavu nabyl např. od zástavce, se podle platné úpravy nevztahují práva a povinnosti plynoucí ze zástavní smlouvy. Nový nabyvatel zástavy (zástavní dlužník) nevstupuje do práv a povinností zástavce ze zástavní smlouvy; tento zástavní dlužník je proto vázán pouze zákonnými právy a povinnosti určenými osobě v pozici zástavního dlužníka. Zástavní věřitel tak nemůže požadovat po zástavním dlužníkovi, jenž nebyl současně zástavcem, plnění povinností ze zástavní smlouvy (např. nezatížit zástavu nájemním právem). A stejně tak není zástavní věřitel oprávněn např. užívat zástavu, jestliže k tomu sice dostal souhlas v zástavní smlouvě, ale zástava později změnila vlastníka a tento nový vlastník souhlas nevyjádřil.15 Jinou koncepci zvolil v této otázce například slovenský občanský zákoník. Podle jeho § 151h odst. 2 přechází na nabyvatele zástavy účinností převodu nebo přechodu všechna práva a povinnosti zástavce ze zástavní smlouvy. To má význam mj. při výkonu zástavního práva, neboť v zástavní smlouvě lze sjednat i způsob jeho realizace;16 nabyvatel zástavy tak bude vázán i povinností jeho předchůdce strpět výkon zástavního práva dohodnutým způsobem. Návrh nového českého občanského zákoníku zajišťuje vázanost dalších vlastníků zástavy, pokud jde o sjednaný způsob uspokojení ze zástavy, výslovným ustanovením § 1351 (více viz v kapitole o výkonu zástavního práva). Pokud jde o účinky zástavního práva vůči vlastníku zástavy, z druhého odstavce ustanovení § 164 obč. z. vyplývá, že za zástavního dlužníka musí být považován vždy ten, kdo je v danou chvíli vlastníkem zástavy. Taková osoba má postavení zástavního dlužníka bez ohledu na to, jakým způsobem zástavu nabyla (převodem, přechodem) a zda věděla, nevěděla či měla vědět o existenci zástavního práva. Koncepce nalézá svůj odraz i v procesním právu: pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy je závazné pro každého, proti němuž působí zástavní právo k této zástavě.17 Výkon rozhodnutí na základě tohoto usnesení o nařízení prodeje zástavy tak lze vést (při splnění procesních náležitostí) proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy. Respektování věcněprávní povahy zástavního práva nebylo v tuzemské legislativě vždy běžné. V období od 1.4.1964 do 31.12.1991 bylo zástavní právo v občanském zákoníku nahrazeno institutem omezení převodu nemovitosti. Jeho charakter byl však značně odlišný. Nemovitost, zatíženou tímto zajišťovacím prostředkem, nebylo možné 15
Navzdory tomu, že ustanovení § 162 odst. 2 obč. z. hovoří o souhlasu zástavce, ačkoliv správně má jít o souhlas zástavního dlužníka. 16 Viz ustanovení § 151j odst. 1 slovenského občanského zákoníku. 17 Srov. § 200za odst. 2 o. s. ř.
15
převést na jiného bez souhlasu věřitele. Bylo-li to tak smluveno, vztahovalo se omezení i na dědice vlastníka nemovitosti. Věcněprávní povahu nemělo ani zástavní právo podle hospodářského zákoníku.18 Práva a povinnosti ze zástavního práva podle úpravy v hospodářském zákoníku vázaly pouze strany zástavní smlouvy. Jestliže zástava změnila vlastníka, zástavní právo proti nabyvateli zástavy nepůsobilo (čili nestával se zástavním dlužníkem). Problematickou dikcí z hlediska povahy zástavního práva se vyznačovalo i ustanovení § 151d odst. 2 obč. z. ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000: „Převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci.“ Věcněprávní charakter tak byl oslaben v případech, kdy nabyvatel zástavy nevěděl a nemusel vědět o tom, že zástava je zatížena. U některých předmětů zástavního práva však byla možnost, že by zástavní právo nepůsobilo vůči nabyvateli, z povahy věci omezena: např. právě pokud jde o nemovitosti evidované v katastru, nabyvatel musel (resp. měl) o zapsaném zástavním právu vědět. Novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. získalo citované ustanovení současnou podobu (v § 164); vědomost nabyvatele zástavy o existenci zástavního práva se stala z hlediska účinků zástavního práva nevýznamnou. V dané souvislosti lze ještě zmínit, že se literatura zabývala otázkou, působí-li zástavní právo i vůči pozdějšímu vlastníku zastavené věci, nabyl-li tento věc v dobré víře od neoprávněného (nevlastníka). Dospěla přitom k závěru, že nabyvatel v takovém případě získává věc nezatíženou zástavním právem. Závěr byl založen zejména na užití argumentu a maiore ad minus: pokud totiž při nabývání od neoprávněného ztrácí původní vlastník proti své vůli vlastnické právo (jakožto základní věcné právo), tím spíše musí pozbýt věcných práv i třetí osoby, které jsou oprávněné z věcného práva k věci cizí jakožto limitovaného věcného práva (zástavní věřitelé).19 Tento vyslovený argument by tedy mohl posunout výklad jazykově jednoznačného pravidla v § 164 obč. z., dle nějž zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci (ať již tento nabyl věc od vlastníka nebo nevlastníka).20
18
Srov. § 129c až 129i zákona č. 109/1964 Sb., ve znění účinném od 1.5.1990 do 31.12.1991. Viz též R 64/2000. 19 TÉGL, P. Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 347. 20 Srov. též § 1046 odst. 1 osnovy nového občanského zákoníku, podle nějž závady na věci váznoucí působí vůči nabyvateli pouze, jsou-li zapsány ve veřejném seznamu nebo měl-li a mohl-li je nabyvatel zjistit nebo stanovil-li tak zákon či dohoda stran.
16
Určitý posun se odráží i v textu Návrhu. Jestliže podle Návrhu osoba nabyla k zástavě vlastnické právo v dobré víře, že věc není zástavním právem zatížena, tak podle Návrhu zástavní právo zaniká; ovšem jen za předpokladu, že zástavní právo není zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu (přičemž u nemovitostí je zápis pravidlem).21 Co se týče celkové koncepce přechodu zástavního práva v obsahu Návrhu, výchozí myšlenka je obsažena v ustanoveních o vlastnickém právu,22
kde se stanoví, že kdo
nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci, které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak zákon. Speciální ustanovení, konkretizující citovanou zásadu ve vztahu k zástavnímu právu,23 na nemovité zástavy – s ohledem na veřejnou registraci zástavního práva k nim – v podstatě nedopadají. Jak již bylo konstatováno, Návrh zakotvuje také společná ustanovení pro všechna absolutní majetková práva, přičemž zdůrazňuje jejich absolutní účinky, uzavřený katalog a (částečný) kogentní charakter. S věcněprávním charakterem souvisí princip publicity. Má-li mít zástavní právo absolutní účinky a působit i proti třetím osobám, musí být těmto osobám zřejmé. Musí tedy mít takovou vnější podobu, z níž bude každému zjevné. Publicity je dosahováno zápisem do veřejných seznamů (katastr nemovitostí, rejstřík zástav, jiné speciální rejstříky), držením zástavy zástavním věřitelem (u movitých věcí) anebo takovým označením zástavy, ze kterého bude každému zástavní právo patrné (u movitých věcí, které nepřipouštějí hmotného odevzdání24). Nemůže-li být zástavní právo třetím osobám seznatelné, nemělo by proti nim působit. Uvedené pojetí výslovně zmiňoval např. obecný zákoník občanský (dále též jen „o. z. o.“) v § 451, když v takových případech nepřiznával zástavnímu právu absolutní účinky.25 I současná úprava převážně upírá „nepublikovanému“ zástavnímu právu účinky práva absolutního.26
21
Viz § 1368 odst. 2 Návrhu. Nejsou-li podle osnovy zástava a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu, zástavní právo převodem zástavy zaniká (tj. nepůsobí vůči nabyvateli zástavy), jestliže zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez zatížení zástavním právem (viz § 1368 odst. 3 písm. a) Návrhu). Stejně tak byla-li zástava převedena v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele, zástavní právo zaniká, aniž by tomu musela předcházet dohoda v zástavní smlouvě. Uvedené účinky však nastanou jen v případě, že zástava a zástavní právo nejsou zapsány ve veřejném seznamu (viz § 1368 odst. 3 písm. b) Návrhu). 22 Viz § 1099 odst. 1 Návrhu. 23 Viz již zmíněné ustanovení § 1368 Návrhu. 24 Srov. § 158 odst. 2 obč. z. ve zněním účinném od 1.1.2001 do 31.12.2001. 25 Ustanovení § 451 o. z. o. znělo: „Aby věřitel, který má právní důvod, nabyl skutečně zástavního práva, musí zastavenou věc, je-li movitá, vzíti v úschovu; a, je-li nemovitá, dáti svoji pohledávku vložit způsobem,
17
Zástavní právo je právem k cizí věci (ius in re aliena). Omezuje vlastníkovo právo k věci; může spočívat ve faktickém omezení práva věc držet (při odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli), omezení práva věc užívat nebo může vyústit až v povinnost vlastníka strpět zpeněžení zástavy k uspokojení pohledávky zástavního věřitele čili zbavit ho nadobro vlastnictví k věci. Na rozdíl od jiných práv k věci cizí uspokojuje při zástavním právu věc (zástava) oprávněného nikoliv svou hodnotou užitnou (srov. např. práva odpovídající věcným břemenům), nýbrž svou hodnotou směnnou (jakožto možnost cizí věc prodat).27 K důsledkům splynutí osoby zástavního věřitele s osobou zástavního dlužníka (za tohoto stavu přestává jít o právo k věci cizí) srov. výklad v kapitole o zániku zástavního práva. Od ostatních věcných práv k věci cizí (tedy užívacích a požívacích) se zástavní právo odlišuje svou nesamostatností. Existence zástavního práva je totiž podmíněna existencí pohledávky, kterou zajišťuje. Zástavní právo samo o sobě vlastní hospodářský účel nemá, slouží pouze k zajištění pohledávky. V pravidlu, že bez pohledávky není zástavního práva, se vyjevuje akcesorická povaha tohoto zajišťovacího prostředku.28 Existence zástavního práva závisí na existenci pohledávky, příp. alespoň na odůvodněném předpokladu existence pohledávky.29 Nevznikne-li platně pohledávka, jejíž zajištění se sleduje, nemůže trvat ani zástavní právo, byť jinak byly všechny předpoklady jeho vzniku splněny. Spjatost pohledávky a zástavního práva se projevuje též v případech nakládání s pohledávkou – ať již se pohledávka převádí, přechází, rozděluje,30 zaniká atd.,
který je předepsán pro nabývání vlastnictví k nemovitým statkům. Sám právní důvod skýtá toliko osobní právo k věci nikoli však věcné právo k věci.“ F. Rouček (ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 673) to odůvodňuje: „Jest modem dána jistá publicita práva zástavního.“ 26 Srov. též MIKEŠ, J. in KNAPPOVÁ, M. - ŠVESTKA, J. Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 392: „Zástavní smlouvou vznikne zástavci pouze závazková povinnost k úkonům, které jsou nutné k dosažení vzniku zástavního práva jako věcného práva.“ Srov. však zástavní právo k pohledávce, vznikající již uzavřením zástavní smlouvy. 27 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 284. 28 Srov. TILSCH, E. Právo zástavní. Praha: Všehrd, 1911, str. 3: „Zástavní právo je právo akcesorní, tj. předpokládá právo jiné, jakožto hlavní, ku kterémuž přistupuje jako právo pomocné, sloužící.“ 29 Jde-li o pohledávku, která má v budoucnu vzniknout, anebo jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. 30 Rozděluje-li se pohledávka (např. v důsledku postoupení pouze části pohledávky), jsou obě rozdělené části pohledávky zajištěny i nadále zástavním právem, resp. jde nově o dvě pohledávky a dvě zástavní práva je zajišťující. Obě zástavní práva nadále váznou na celé zástavě a každou pohledávku lze tak uspokojit z celého výtěžku zpeněžení zástavy (vzhledem k tomu, že pořadí obou zástavních práv je stejné, budou pohledávky uspokojeny při případném zpeněžení zástavy poměrně).
18
zástavní právo vždy sleduje její osud.31 Zástavní právo automaticky následuje pohledávku, aniž by k tomu bylo nutné činit jakýkoliv úkon ohledně zástavního práva. Zástavním právem nelze podle platného občanského zákoníku disponovat samostatně, nelze jej např. převést nezávisle na pohledávce.32 Z historie nebo ze zahraničí jsou ale známy i jiné koncepce.33 Tak obecný zákoník občanský upravoval institut uvolněné hypotéky záležející v tom, že zapsané zástavní právo, které již ve skutečnosti zaniklo např. zánikem pohledávky, se mohlo použít pro zajištění jiné (nové) pohledávky. K institutu uvolněné hypotéky se vrací i návrh nového občanského zákoníku.34 Současný německý nebo švýcarský občanský zákoník obsahují mj. úpravu neakcesorického zástavního práva. Jedná se o zatížení nemovitosti formou pozemkového dluhu (německý Grundschuld, švýcarský Schuldbrief), který vzniká nezávisle na zajišťované pohledávce a také jej lze samostatně převádět.35 Zástavní právo je dále prostředkem subsidiárním, jenž umožňuje uspokojení zástavního věřitele až poté (dikcí § 152 obč. z. „pro případ“), co nedojde ke splnění zajištěné pohledávky. Zástava v tomto pojetí představuje pouze podpůrný zdroj uspokojení; zástavu lze zpeněžit a z výtěžku se ukojit jen v případě, že zajištěný dluh nebude řádně a včas splněn. Zároveň je zástava i jediným zdrojem uspokojení z majetku zástavního dlužníka z titulu zástavního práva. Předmětem subsidiárního uspokojení věřitele je jen zástava (věcné zajištění), nikoliv další majetek zástavního dlužníka (zajištění osobní). Tato skutečnost nebrání tomu, aby se zástavní věřitel v případě totožnosti osob zástavního a osobního dlužníka uspokojil i z dalšího majetku zástavního dlužníka; půjde zde ovšem o uspokojení z jiného právního titulu (z titulu splnění dluhu – např. žalobou na zaplacení dluhu). Subsidiarita zde ale neznamená, že by realizace zajištění mohla následovat až po neúspěšném pokusu domoci se uhrazení dluhu po osobním dlužníku. Závisí jen na vůli 31
Za výjimku ze zásady akcesority lze však považovat ustanovení § 155 odst. 5 obč. z. o zajištění nároků zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle níž vznikla zajištěná pohledávka. 32 Zákon umožňuje samostatnou dispozici pouze v tom směru, že lze určitými skutečnostmi přivodit zánik zástavního práva bez současného zániku pohledávky. 33 Případy, kdy se zástavní právo, zajišťující určitou pohledávku, užije k zajištění jiné pohledávky (která se tak stane zajištěnou namísto pohledávky původní), se obecně označují jako zástavní sukcese. 34 Ustanovení § 1371 a n. Návrhu. 35 WOLF, M. Sachenrecht. 10. vydání. München: C. H. Beck, 1991, str. 338 a n. TUOR, P. – SCHNYDER, B. – SCHMID, J. Das Schweizerische Zivilgesetzbuch. Zürich: Schulthess Polygraphischer Verlag, 11. vydání, 1995, str. 857. Švýcarský model se stal vzorem pro přípravu evropského univerzálního zajišťovacího prostředku - tzv. evropské hypotéky (Euro-mortgage). K tomu viz WEHRENS, H. Real Security regarding Immovable Objects – Reflections on a Euro-Mortgage. In HARTKAMP, A. S. – HESSELINK, M. (eds.). Towards a European civil code. Nijmegen: Kluwer Law International, 3. vydání, 2004, str. 775.
19
zajištěného věřitele, zda se nejprve vydá cestou vymáhání dluhu po osobním dlužníku anebo po splatnosti dluhu ihned přistoupí k realizaci zajištění, případně oba postupy zkombinuje. Akcesorická a subsidiární povaha nebyly vždy v historickém vývoji pro zástavní právo charakteristické: ve starším středověkém právu ztělesňovala zástava, která se předávala věřiteli do držby, přímo jakési provizorní plnění. „Při zástavě dlužník neručil vůbec, od něho nebylo lze pohledávati plnění, plnění bylo jeho právem, ne však povinností. Místo dlužníka ručí tu zástava.“36 Věřitel se předem spokojoval se zástavou jako s náhradním plněním dluhu. Tím, že zástava propadala po nesplnění dluhu věřiteli bez ohledu na výši pohledávky, ztrácela na pohledávku i svou akcesorickou vazbu. Vyžaduje-li se ke vzniku zástavního práva jeho zápis do veřejné evidence, zkoumá z úřední povinnosti orgán provádějící zápis, zda byly splněny všechny požadavky pro vznik zástavního práva (princip legality). Státní moc si tak tradičně zachovává u některých zástavních práv dohled při jejich zřizování (souvisí s principem publicity).37 Zástavním právem může být zatížena pouze konkrétně určená věc (princip speciality).38 V tom spočívá podstata zajištění věcného jakožto záruky konkrétní vymezenou částí majetku zástavního dlužníka. Princip speciality neprolamují ani zástavní práva k věci hromadné, podniku nebo souboru věcí, neboť i zde se zastavuje konkrétní věc a tu je nutné přesně označit.39 Historickým opakem citovaného principu bylo zástavní právo generální, které postihovalo celý (konkrétně neurčený) majetek zástavního dlužníka a vztahovalo se i na případné statky nabyté v budoucnu.40
2.1.2 Funkce zástavního práva Právní teorie tradičně rozlišuje zajišťovací a uhrazovací funkci zástavního práva. Domnívám se, že zajišťovací funkci lze dále rozložit na dva důležité základní elementy.
36
KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 45. „Konstituování práv věcných musí v zájmu veřejném v jistých mezích býti udržováno.“ (TILSCH, E. Přednáška proslovená na týdenní schůzi Právnické jednoty v Praze dne 7. prosince 1893. Cit. z: Právník, 1894, str. 182. 38 Princip speciality se pochopitelně projevuje i v nutnosti konkrétního určení zajišťované pohledávky. Již Randa v souvislosti se studiem zápisů do zemských desek hovořil o zárodcích principu speciality; k nabytí práv bylo zapotřebí zápisu „na základě určitého pojmenování toho kterého práva a té které věci, kterých se právní jednání dotýkalo“ (viz RANDA, A. Přehled vzniku a vývinu desk čili knih veřejných, hlavně v Čechách a na Moravě. Praha: Edv. Grégr, 1870, str. 20). 39 Případné změny jednotlivých složek těchto souborných zástav v čase vyplývají z povahy těchto věcí, ale nemění nic na zastavení věci jako celku. 40 V Německu bylo obvyklé již ve 12. stol. a později dosáhlo velkého rozšíření i v českých zemích – srov. STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 39. 37
20
Funkční vymezení institutu je v podstatě i obsahem základních ustanovení § 152 obč. z., resp. § 1300 odst. 1 Návrhu. Zástavní právo zabezpečuje splnění závazku tím, že hrozbou svého výkonu pobízí dlužníka k tomu, aby závazek splnil. Jde o subjektivní složku zajišťovací funkce, vztahující se k osobě (subjektu) dlužníka. Tato složka se může jevit oslabenou v případech, kdy je dlužník obligační odlišný od dlužníka zástavního. Z pozice takového zástavního dlužníka se subjektivní aspekt zajišťovací funkce zdánlivě míjí účinkem, neboť tento zástavní dlužník není povinen dluh plnit, a proto ani k plnění nemůže být pohrůžkou výkonu zástavního práva motivován. Nelze však přehlížet, že zástavní právo může hrozbou svého výkonu pobízet zástavního dlužníka (odlišného od dlužníka obligačního) k tomu, aby zbavil svou věc zatížení v podobě zástavního práva zákonem aprobovaným způsobem (složením obvyklé ceny zástavy). Z pozice obligačního dlužníka (odlišného od dlužníka zástavního) se může zdát hrozba realizací zástavního práva neefektivní, neboť její provedení nezasáhne do jeho majetkových poměrů. Tato představa je ale jen zdánlivá. Zástavnímu dlužníku, jehož věc (zástava) byla zpeněžena k uspokojení pohledávky obligačního dlužníka, vzniká totiž proti obligačnímu dlužníkovi postihový nárok (obč. z. tento nárok výslovně neupravuje, lze jej však dovodit výkladem – viz dále). Striktně formalisticky vzato není plnění, které se věřiteli dostane z výtěžku zpeněžení zástavy, plněním, jež měl dlužník plnit sám, a to vzhledem k odlišnostem v charakteru závazku zástavního a obligačního dlužníka: zástavní dlužník nemá povinnost plnit zajištěný dluh. Materiálně je však zcela nepochybné, že zástavní dlužník přichází vydáním výtěžku zpeněžení zástavnímu věřiteli o hospodářský ekvivalent toho, co měl obligační dlužník plnit sám. Existenci postihového nároku zástavního dlužníka lze proto považovat za zcela důvodnou.41 Soudní praxe tyto skutečnosti akcentovala; podle rozhodnutí Nejvyššího soudu vzniká zástavnímu dlužníkovi, který na úhradu zajištěné pohledávky „plnil zástavou“ (tím, že byla zpeněžena), regresní nárok svého druhu, který je nutno posuzovat analogicky podle § 454 a 458 obč. z. (bezdůvodné obohacení).42 Uvedený závěr se podle soudu uplatní 41
Opačný přístup by znamenal, že by se zástavní dlužník ocital paradoxně v horším postavení než např. obecně spoludlužník, tedy osoba, která je přímým dlužníkem, měla z plnění poskytnutého věřitelem prospěch a nadto disponuje postihovým nárokem v rámci solidární odpovědnosti. 42 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2105/2007 ze dne 22. července 2009. K právní kvalifikaci učiněné zde soudem lze poznamenat, že pokud soud neshledal důvody pro přímou aplikaci norem bezdůvodného obohacení, nabízela se jako příhodnější spíše analogická aplikace norem upravujících regresní právo ručitele (než analogie se skutkovou podstatou dle § 454 obč. z.). Důvodem je zejména příbuzná povaha
21
bez ohledu na to, zda zástavní dlužník plnil dobrovolně anebo byla zástava zpeněžena nucenou cestou. Zástavní dlužník má tedy právo se zpětně hojit na majetku obligačního dlužníka, jenž touto hrozbou může být alespoň nepřímo motivován k plnění dluhu. Diskuze nad povahou postihového nároku zástavního dlužníka by přijetím nového občanského zákoníku měla ztrácet význam, neboť Návrh počítá s výslovnou úpravou regresu zástavního dlužníka. Podle osnovy musí věřitel přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba; souhlasu dlužníka přitom není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje.43 Splněním dluhu vstupuje přitom tato osoba do práv věřitele a má právo, aby jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených.44 Na rozdíl od současně platné úpravy, podle níž původní vztah věřitele a obligačního dlužníka zaniká a zástavnímu dlužníkovi vzniká originární postihový nárok, budoucí úprava stojí na principu subrogace. Zástavní právo zároveň a především pohledávku zajišťuje tím způsobem, že k jejímu přednostnímu uspokojení váže určitou věc, kterou chrání před vlivy ohrožujícími její hodnotu a znemožňuje tak vlastníku věci nebo jiným osobám nakládání s věcí k újmě zástavního věřitele. Můžeme hovořit o objektivní složce zajišťovací funkce, vztahující se k věci-zástavě (objektu). Nedílným prvkem této objektivní složky je způsob, jakým se ochrany (zabezpečení) zástavy dosahuje: zástava se předává zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě do úschovy (týká se jiných než nemovitých zástav) nebo se existence zástavního práva váže na zápis do veřejné evidence, z níž je každému závada seznatelná. Zatímco zajišťovací funkce působí na subjekty od samotného vzniku zástavního práva, uhrazovací funkce nastupuje až při realizaci zástavního práva v případě nesplnění zajištěného dluhu a jejím důsledkem je zpeněžení zástavy a zánik zástavního práva. V ustanovení § 152 obč. z. je uhrazovací funkce přítomna v dispozici dané normy (v rovině textu obsažená ve spojení „lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy“). Uhrazovací funkce tedy záleží v možnosti zástavního věřitele dosáhnout náhradního uspokojení své pohledávky i bez součinnosti dlužníka, a to z výtěžku zpeněžení zástavy přednostně před jinými dlužníkovými věřiteli. postihového práva ručitele a zástavního dlužníka: v obou případech jde o osoby zajišťující závazek třetí osoby, plnění jich obou se sice zakládá na právním důvodu (povinnosti plnit, v případě zástavního dlužníka povinnosti „plnit zástavou“), materiálně se však jedná o náhradní plnění za někoho, kdo měl plnit vlastní dluh. Z tohoto pohledu se normy upravující regresní nárok ručitele jeví jako zvláštní ve vztahu k normám obecné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. Více viz též VYMAZAL, L. Složení obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem a otázky související. Právní rozhledy, 2010, č. 20, str. 726 a n. 43 Ustanovení § 1915 odst. 1 a § 1916 odst. 1 Návrhu. 44 Ustanovení § 1916 odst. 2 Návrhu.
22
2.1.3 Subjekty zástavního práva Platná právní úprava užívá pojmů věřitel, zástavní věřitel, dlužník, zástavce a zástavní dlužník. Zástavní věřitel je označení pro věřitele zajištěné pohledávky. Zástavní věřitel je vždy osobou totožnou s obligačním věřitelem; dojde-li ke změně subjektu věřitele zajištěné pohledávky (např. postoupením), stává se nový věřitel ex lege i zástavním věřitelem. Zajištěnou pohledávku nelze převést na jiného věřitele, aniž by zároveň nedošlo i k převodu zástavního práva (akcesorická povaha zástavního práva). Naproti tomu dlužník, zástavce a zástavní dlužník nemusí být stejnou osobou, ba může jít i o tři rozdílné subjekty. Dlužníkem se míní dlužník pohledávky, jejíž splnění bylo zajištěno zástavním právem. Zástavním dlužníkem je vždy vlastník zástavy. Zástavcem je osoba, která věc zastavila. Zástavce tedy v zástavněprávním vztahu figuruje pouze při jeho vzniku, jde o osobu, která věc dala do zástavy.45 Pokud věc zastavila osoba, která i nadále zůstane vlastníkem, nebude již po dobu trvání zástavního práva označována jako zástavce, ale jako zástavní dlužník. Rozdíl mezi pojmy zástavce a zástavní dlužník však vynikne spíše v případech, kdy po vzniku zástavního práva dojde ke změně vlastnictví k zástavě.46 Praktický dopad rozlišování je významný, neboť určitá práva a povinnosti jsou z povahy věci nebo zákonem vázány pouze k osobě zástavce nebo naopak zástavního dlužníka. Např. právy a povinnostmi ze zástavní smlouvy je vázán jakožto smluvní strana pouze zástavce a nikoliv pozdější zástavní dlužník, je-li osobou odlišnou od zástavce (nestanoví-li taková práva a povinnosti pro zástavního dlužníka zároveň i zákon). Naopak např. některé povinnosti stanovené zákonem váží pouze zástavního dlužníka, nikoliv zástavce (srov. § 162 odst. 1 věta třetí obč. z.). Obligační (tzv. osobní) dlužník může být totožný s osobou zástavního dlužníka, a to od vzniku zástavního práva nebo se jím může stát až v průběhu jeho trvání. Zástavním dlužníkem je vždy osoba, která je v dané chvíli vlastníkem zástavy; postavení osoby jako zástavního dlužníka je spjato právě a jen s vlastnictvím zástavy.47 Na možnost změn osoby vlastníka zástavy v čase pamatují i procesní předpisy – např. občanský soudní řád
45
Termín zástavce je deverbativum, odvozené právě od slovesa zastavit. Typicky v situacích, kdy si dlužník půjčuje peněžní prostředky např. na koupi nemovitosti, která není zatím v jeho vlastnictví. K zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy se zřizuje zástavní právo k převáděné nemovitosti, zástavní smlouvu uzavírá s věřitelem dosavadní vlastník jakožto zástavce. Poté, co dojde ke změně vlastnictví k uvedené nemovitosti, stává se nový vlastník zástavním dlužníkem. 47 Zákon toto pravidlo stvrzuje v § 164 odst. 1 a 2 obč. z. 46
23
umožňuje vést exekuci na základě usnesení o nařízení prodeje zástavy proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy, i když v usnesení je označen předchozí zástavní dlužník. Platný občanský zákoník se však sám správné terminologie striktně nedrží a ačkoliv někdy oba pojmy rozlišuje (např. § 169 písm. a), b) obč. z.), místy užívá výrazů zástavní dlužník a zástavce promiscue (např. v § 162 odst. 2 hovoří o zástavci, ustanovení však dopadá spíše na zástavního dlužníka). Drobná terminologická nekonzistentnost provází i text Návrhu, když tento v § 1350 odst. 2 stanoví, že zástavní věřitel má vůči zástavci právo na náhradu nutných nákladů vynaložených při výkonu zástavního práva. Bezpochyby mu však tento nárok svědčí především proti zástavnímu dlužníku.
2.1.4 Geneze institutu zástavního práva Bližší poznání současných forem zástavního práva by bylo obtížné bez znalosti a pochopení jejich geneze. Starší římské právo civilní neznalo práva zástavního, převládalo v něm výhradně zajištění osobní.48 Zajišťovala-li se pohledávka nikoliv osobní, ale věcnou zárukou, využívalo se k tomu fiduciárního převodu vlastnického práva.49 Fiduciárním jednáním převáděl dlužník na věřitele vlastnické právo k věci, která měla zajišťovat splnění pohledávky. Věřitel se zároveň vedlejší úmluvou zavazoval převést po uspokojení pohledávky věc zpět do vlastnictví dlužníka.50 Převod vlastnictví se tedy uskutečňoval pouze k cíli zajišťovacímu a nebyl zamýšlen jako trvalý a konečný.51 Ačkoliv byla fiducie nejužívanějším způsobem věcného zajištění pohledávky v klasickém právu,52 rozvinutějším závazkovým vztahům nemohla vyhovovat. Tím, že převáděla vlastnické právo na věřitele, poskytovala mu široká oprávnění vlastníka, zejména právo věc zcizit třetí osobě. Dlužník neměl jistotu, že mu bude věc převedena zpět.53 „Bylo tu převodu práva vlastnického použito k účelu, na který se svou hospodářskou povahou vlastně nehodil, neboť v intenci stran zde není, aby věc přešla
48
VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 230. 49 KINCL, J. - URFUS, V. - SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 203. 50 Vlastnictví dlužníka se po řádném splnění pohledávky neobnovovalo automaticky, nýbrž muselo být věřitelem na dlužníka zpět převedeno. Dlužník též mohl za určitých okolností nabýt vlastnictví zpětným vydržením (usureceptio), a to ve zvláštní jednoroční lhůtě. 51 KINCL, J. - URFUS, V. - SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 204. 52 BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: Čs. A. S. Právník v Brně, 1932, str. 479. 53 Hovořilo se proto o převodu vlastnictví věci k věrné ruce – závazek věřitele převést věc zpět byl totiž zprvu pouze závazkem mravním; žalovatelným (actio fiduciae) se stal teprve průběhem doby. Srov. k tomu HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 280-281.
24
trvale do majetku druhého kontrahenta, nýbrž jen aby sloužila k utvrzení jeho pohledávky.“54 Fiducie jakožto vývojový předchůdce zástavního práva vymizela spolu s mancipací a injurecesí55 a v justiniánském právu se již nevyskytuje.56 Jinou formu věcného zajištění pohledávky představovala prostá detence. Dlužník pouze předával jako zajištění svého dluhu věřiteli věc, aniž by však na něj zároveň převáděl vlastnické právo. Dlužníkovi zůstala vlastnická oprávnění, věřitel se stával pouhým detentorem a byla mu propůjčena jen faktická moc nad věcí. Jelikož však postupem doby věřitelovo faktické ovládání věci začal prétor chránit držebními interdikty, dosáhl věřitel (detentor) právního postavení obdobného pozici držitele.57 Touto ochranou věřitele byl vytvořen základ pro institut, který znamenal kompromis mezi úplným převodem vlastnictví (fiducií) a pouhou detencí a lépe vyhovoval povaze zajišťovacího prostředku – šlo o ruční zástavní právo (pignus). Od 2. stol. př. n. l. je doložena i druhá forma zástavního práva, při které nedochází k předání věci (zástavy) věřiteli, nýbrž věc zůstává v držbě dlužníka. Tato forma se vyvinula při pachtu polních pozemků – pachtýř zajišťoval pohledávku na zaplacení pachtovného propachtovateli svými věcmi hospodářské povahy (nářadí, otroci, dobytek), které na pozemek přivedl – tzv. invecta et illata. Uvedené věci nadále používal pachtýř jako vlastník a držitel při hospodaření na pozemku; teprve v okamžiku, kdy nezaplatil pachtovné, mohl se zastavených věcí zmocnit věřitel (propachtovatel). Zástavním právem jako právem skutečně věcným se uvedené zajištění propachtovatele stalo až v souvislosti s ochranou poskytnutou prétorskými interdikty. Těmi byla postupně umožněna držba vnesených věcí propachtovatelem po splatnosti pohledávky (namísto původního svémocného zajetí těchto věci) a poskytnuta ochrana propachtovatele nejen proti pachtýři, ale i proti třetím osobám, jež by mu zastavené věci zadržovaly (actio Serviana).58 Taková ochrana zástavního věřitele znamenala ve svých důsledcích přiznání absolutních účinků zástavnímu právu.
54
VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 230. 55 Vzhledem k tomu, že formou převodu zůstala fiducie omezena na mancipaci nebo injurecesi, sdílela i jejich historický osud – viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 282. 56 VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 231. 57 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 282. 58 KINCL, J. - URFUS, V. - SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 205.
25
Dalším vývojovým stupněm se stalo rozšíření této prétorské úpravy na všechny případy, ve kterých nedocházelo při vzniku zástavního práva k předání zástavy věřiteli. Nic tedy nebránilo zřízení zástavního práva pouhou smlouvou bez odevzdání zástavy i ve vztazích vznikajících mimo sféru pachtu, věřiteli přitom i v těchto případech náležela stejná ochrana (actio quasi Serviana). Připuštěním citované žaloby též u ručního zástavního práva se pak dovršil věcněprávní ráz i u této formy. Pro označení zástavního práva, které vzniká bez odevzdání zástavy, se později59 vžil termín hypotéka (z řeckého hypotheca) – hypotekární zástavní právo. Tam, kde se zástavní právo zřizovalo s předáním zástavy věřiteli (pignus), hovořilo se o ručním zástavním právu. Právo věřitele uspokojit se v případě neuhrazení zajištěné pohledávky ze zástavy nebylo od počátku samozřejmou součástí zástavního vztahu. Realizaci zástavy musela předcházet zvláštní úmluva o způsobu uspokojení; chyběla-li, plnilo zástavní právo pouze funkci zajišťovací.60 Bylo-li to však smluveno, směl si věřitel po splatnosti pohledávky věc nadobro ponechat (lex commissoria) anebo ji prodat, z výtěžku prodeje se uspokojit a přebytek (hyperochu) vydat dlužníkovi. Dohod o propadnutí zástavy bylo věřiteli zneužíváno a císař Konstantin je zakázal.61 Dominantní formou se stal prodej; pakliže původně mohl věřitel prodat věc jen na základě zvláštní úmluvy, od konce 2. stol. n. l. tak směl učinit i bez výslovné dohody stran. Tato tendence vyústila do justiniánského práva, podle nějž byl prodej věci přípustný, i když si strany ve smlouvě sjednaly jeho zákaz.62 Právo na uspokojení (formou prodeje zástavy) se stalo implicitní součástí institutu zástavního práva. Na sklonku římské epochy se tedy již setkáváme se zástavním právem s jeho základními charakteristickými rysy, které mu jsou mutatis mutandis vlastní i v dnešní době.
59
Heyrovský hovoří o pozdním a justiniánském právu (HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 283), Bonfante k tomu uvádí (BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: Čs. A. S. Právník v Brně, 1932, str. 480): „Slovo hypotheca, které by mohlo býti dokladem, že na tvoření tohoto zástavního práva spolupůsobily vlivy řecké, zdá se býti v klasických textech interpolováno od kompilátorů.“ 60 Zástavní věřitel mohl pouze věc dlužníkovi zadržovat. 61 Zákaz se však netýkal dohod, podle nichž má věc připadnout věřiteli za přiměřenou cenu, která bude stanovena odhadem teprve později. Viz VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 233. 62 Srov. BARTOŠEK, M. Ručení věřitelovo a osvobození dlužníkovo při zástavním prodeji podle římského práva. Praha: Zvláštní otisk z časopisu Sborník věd právních a státních XLVII, 1947, str. 123.
26
Pokud jde o vývoj institutu v českých zemích, středověké právo bylo bohaté na nejrůznější formy zástavního práva.63 Základním dělením zůstalo rozlišování zástav s držbou a bez držby. Pokud jde o nemovitosti, vyskytovala se zprvu zejména zástava vlastnická – dlužník převáděl zástavnímu věřiteli nemovitost do vlastnictví.64 Při zástavě užitkové převáděl dlužník na zástavního věřitele pouze držbu; věřiteli příslušelo pobírat užitky plynoucí z nemovitosti.65 Lhůta, po kterou měl věřitel právo brát užitky, nebývala předem určena a končila až splacením zajištěného dluhu.66 Tím se lišila od zástavy umořovací, při které věřitel sice též čerpal užitky z nemovitosti, ale tyto byly započítávány na úhradu zajištěné pohledávky. Často docházelo i k zastavování královských statků, regálů a úřadů a k pobírání užitků z nich plynoucích věřitelem.67 Nepraktičnost zástavy s držbou, vylučující dlužníka z možnosti hospodařit na zastavené nemovitosti,68 způsobila rozvoj jiné podoby zástavního práva – bez držby.69 V Čechách se takové zástavní právo zřizovalo zápisem do zemských desek. V případě nesplacení dluhu byl zástavní věřitel uveden v držbu zastavených nemovitostí (tzv. uvázáním) a docházelo k prodeji nebo ponechání (propadnutí) zástavy.70 Podle Obnovených zřízení zemských bylo možné zřídit zástavní právo s držbou nebo bez ní, podle deklaratorií z r. 1640 vyžaduje se ke vzniku zápis do zemských desek (zástavní práva zřízená pouze listinami nejsou neplatnými, ale nepožívají výhod práv zapsaných). 63
Podrobný přehled rozmanitých podob středověkého zástavního práva v českých zemích podává Jan Kapras: KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903. 64 Podobnost s římskou fiducií je tu nasnadě. 65 Ke zřízení takové zástavy byl podle zemského práva nezbytný zápis do zemských desek. Hovořilo se proto o nemovitostech zapsaných. Mezi užitky patřilo i braní důchodů v souvislosti s vykonáváním pozemkově vrchnostenských práv – srov. VANĚČEK, V. Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. Praha: Orbis, 1964, str. 210. 66 Vaněček k etymologii pojmu dluh vyslovuje domněnku, že lze uvažovat o společném indoevropském základu se slovem dlouhý, čili dluh by podle toho nebyl než „na dlouho“ oddálené plnění. Viz VANĚČEK, V. Historické záhady našeho právnického názvosloví. Naše řeč, 1942, č. 6. 67 V nejstarší době dělo se vůbec ustanovování úředníků nezřídka kdy touto formou; úřad jim byl jako panovníkovým věřitelům zastaven k držení a užívání. Srov. KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 47 a n. 68 Pozemky (resp. jejich substrát půda) byly přitom základním zdrojem obživy středověké společnosti; u nemovitostí se hodnotil jejich užitek, nikoliv podstata (srov. ADAMOVÁ, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 27). 69 V českém právu se zástava bez držby hojně vyskytuje již od 14. století. Pro venkov je však i později typičtější formou zástava s držbou (viz PROCHÁZKA, V. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. stol. Praha: ČSAV, 1963, str. 338). 70 Zastavení movité věci předpokládalo odevzdání věci věřiteli. V pozdějším vývoji se objevuje i zástava bez držby, využívaná pro zastavení movitostí, které se z povahy věci nehodily k odevzdání (např. zásoby obilí, hospodářské nářadí, sudy – viz SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha: nákladem vlastním, 1945, str. 107).
27
Obecný zákoník občanský z r. 1811 obsahoval poměrně stručnou, ale na svou dobu kvalitní úpravu zástavního práva. Vymezil jej jako právo věcné.71 Upravoval hypotekární i ruční zástavní právo, připouštěl vznik zástavního práva k movitým věcem znameními a rozlišil mezi obligačněprávními a věcněprávními účinky zástavního práva (§ 451 o. z. o.). V oblasti dispozic se zástavním právem k nemovitostem připouštělo soudobé civilní právo významné instrumenty: tzv. uvolněnou hypotéku s možností vlastníkovy dispozice touto uvolněnou hypotékou, záměnu (konverzi) zástavních práv či tzv. vlastníkovu hypotéku. V případě uvolněné hypotéky mohl vlastník nemovitosti takové „uvolněné“ zástavní právo (materiálně zaniklé, ale formálně stále zapsané) spojit s jinou pohledávkou, která nepřevyšovala zapsanou pohledávku. Při konverzi zástavních práv vlastník zastavené nemovitosti žádal, aby v pořadí a do výše zapsaného zástavního práva bylo zapsáno nové zástavní právo. Účinnost nového zástavního práva však závisela na tom, zda se podařilo do určité doby starší zástavní právo vymazat. Pokud k výmazu nedošlo, k novému zástavnímu právu se nepřihlíželo. Tzv. vlastníkova hypotéka zahrnovala případy dispozice se zástavním právem poté, co vlastnictví zastavené nemovitosti a hypotéka splynuly v jedné osobě.72 Budování nového právního řádu po roce 1948 vyvrcholilo v rámci právnické dvouletky vydáním občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Ačkoliv si tento předpis kladl za cíl radikálně narušit tradiční civilistickou koncepci spočívající na právu římském, řada institutů zůstala zachována ve své původní podobě.73 Přesto zákoník, již svým kolektivistickým duchem či pokřivením některých institutů (vlastnictví, držba), přikročil k destrukci občanského práva. Ačkoliv si tedy úprava zástavního práva zachovala určité jádro svého předchozího obsahu, negativní změny se dotkly i jí. Šlo např. o zavedení pouze deklaratorního zápisu zástavního práva u věcí evidovaných v pozemkové knize74 či rezignaci na některé dřívější instituty (např. uvolněnou hypotéku);75 další změny působily 71
K pojetí věcných práv v o. z. o. obecně srov. URFUS, V. Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 105: „Právo věcné je tu vymezeno podobně jako v jiných přirozenoprávních kodifikacích, ne jako technický výraz pro práva absolutní na rozdíl od práv relativních, nýbrž jako pojem, který kryje to, co v přirozenoprávní teorii bylo jinak vyjádřeno pojmem majetkového práva.“ Toto pojmové upřesnění nic nemění na tom, že zástavní právo mělo podle o. z. o. charakter absolutního práva se všemi typickými účinky. 72 Vyčerpávající pojednání o tomto institutu podává STIEBER, M. Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypoteky. Praha: nákladem vlastním, 1922. 73 BĚLOVSKÝ, P. in BOBEK, M. - MOLEK, P. - ŠIMÍČEK, V. (ed.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, str. 434. 74 Zástavní právo vznikalo již uzavřením samotné smlouvy; publicita takto vzniklých práv byla značně oslabena. 75 Logicky také jako důsledek toho, že zápis do pozemkové knihy měl jen deklaratorní charakter.
28
nepřímo (zrušení zásady superficies solo cedit). Formálně vcelku nepokroucená úprava zástavního práva však stejně nemohla řádně fungovat ve změněných politických a hospodářských podmínkách. Zásadních změn doznal institut zástavního práva v úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Zákoník znamenal definitivní odklon od základů kontinentální právní kultury a svojí radikálností předčil dokonce model sovětského občanského práva.76 Úprava smluvního zástavního práva byla z občanského zákoníku zcela vypuštěna – od 1.4.1964 tedy nebylo možné dohodou stran zajistit pohledávku zástavním právem. Celý institut zastupovalo jediné ustanovení (§ 495), jež se navíc týkalo zákonného zástavního práva. Důvodová zpráva to vysvětlila tím, že „smluvní zástavní právo je typickým institutem kapitalistické společnosti sloužícím především finančnímu a obchodnímu kapitálu a pro vztahy v socialistické společnosti se nehodí.“ Zástavní právo bylo nahrazeno institutem omezení převodu nemovitosti (v období od 1.4.1964 do 31.12.1991). Podstata tohoto zajišťovací prostředku byla však odlišná od zástavního práva – povinná osoba nemohla převést zatíženou nemovitost na jiného bez souhlasu věřitele, dokud pohledávka nebyla uspokojena; omezení mohlo být sjednáno s právními účinky i pro dědice. Zástavní právo smluvní bylo v období od 1.4.1964 do 31.12.1991 upraveno v zákoníku mezinárodního obchodu.77 Zástavní právo vznikalo přímo písemnou smlouvou anebo odevzdáním věci zástavnímu věřiteli. Působnost zákoníku byla omezena na vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku.78 K opětovnému zavedení institutu zástavního práva do českého právního řádu79 došlo až zákonem č. 103/1990 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník). S účinností od 1.5.1990 až do jeho zrušení ke dni 31.12.1991 obsahoval hospodářský zákoník úpravu zástavního práva v ustanoveních § 129c až 129i. Úprava byla omezená jak samotnou působností zákoníku (týkala se pouze vztahů
76
BĚLOVSKÝ, P. in KUKLÍK, J. a kol. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde Praha, 2009, str. 508. Bělovský zcela oprávněně hovoří o tuzemském zákoníku z r. 1964 jako o „jednom z nejinovativnějších, resp. nejkurioznějších občanských zákoníků historie kontinentálního právního systému“. 77 Podrobnější rozbor úpravy zástavního práva v zákoníku mezinárodního obchodu podává např. PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 1998, str. 178 a n. 78 Srov. vymezení působnosti v § 2 z. m. o. 79 Pomineme-li úpravu zástavního práva v zákoníku mezinárodního obchodu v období od 1.4.1964 do 31.12.1991 a strohou úpravu zákonných zástavních práv v občanském zákoníku v období od 1.4.1964 do 31.12.1991.
29
vznikajících při podnikatelské činnosti hospodářských subjektů),80 tak i pojetím zástavního práva. Zástavní právo podle této úpravy nemělo, jak dovodila i tehdejší judikatura,81 věcněprávní povahu a působilo pouze mezi stranami závazkového vztahu. Má-li mít zástavní právo povahu práva věcného, které působí erga omnes, musí v zájmu právní jistoty adresátů normy taková povaha jednoznačně vyplývat ze zákona. Úprava v hospodářském zákoníku však o takovém pojetí nesvědčila, práva a povinnosti ze zástavního práva se vázaly pouze ke stranám zástavní smlouvy. Pokud došlo ke změně vlastnického práva k zástavě, nestával se nový vlastník zástavním dlužníkem. Zástavní právo vznikalo na základě smlouvy nebo přímo ze zákona, u nemovitých zástav se vyžadoval zápis do evidence nemovitostí. Po splatnosti pohledávky se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení ze zástavy, a to prodejem zástavy prostřednictvím hospodářské arbitráže anebo prodejem z volné ruky, byl-li takový postup písemně sjednán, měl-li zástavní věřitel zástavu u sebe (tato podmínka nemohla být z povahy věci u nemovitostí splněna) a současně při splnění podmínky prodeje za úředně stanovenou cenu. Obchodní zákoník, jenž nahradil s účinností od 1.1.1992 hospodářský zákoník, vymezil v přechodných ustanoveních i právní režim smluv vzniklých podle hospodářského zákoníku. Podle § 763 odst. 1 obch. z. se právní vztahy vzniklé za účinnosti hospodářského zákoníku řídí tímto hospodářským zákoníkem. Vzniklo-li tedy zástavní právo podle tehdejšího hospodářského zákoníku a dosud nezaniklo, řídí se práva a povinnosti z tohoto závazkového vztahu i v současné době již zrušeným hospodářským zákoníkem. Obchodní zákoník zároveň sám obsahoval dílčí úpravu zástavního práva v § 297 až 299. Prvé dva paragrafy se týkaly hypotéčních zástavních listů a zákonem č. 84/1995 Sb. byla tato materie přenesena do zákona o dluhopisech. V obchodním zákoníku zůstalo poté pouze ustanovení § 299, které bylo zrušeno až s účinností k 31.12.2000; od tohoto data upravoval institut zástavního práva již jen občanský zákoník. Ustanovení § 299 odst. 2 obch. z. umožňovalo zástavnímu věřiteli prodat zástavu ve veřejné dražbě, pokud zástavou byla nemovitost; jinou zástavu (než nemovitou) bylo možné ve veřejné dražbě zpeněžit, měl-li zástavní věřitel zástavu u sebe nebo byl-li s ní oprávněn nakládat. Pokud si tak strany sjednaly ve smlouvě, mohl zástavní věřitel prodat zástavu „i jiným vhodným způsobem“. Více o této úpravě se pojednává v kapitole o výkonu zástavního práva. Novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. obnovila s účinností od 1.1.1992 úpravu smluvního zástavního práva v občanském zákoníku a vrátila se k tradiční koncepci 80 81
Viz § 1 zákona č. 109/1964. Srov. R 64/2000.
30
zástavního práva jako práva věcného. Legislativní vývoj institutu prošel od jeho obnovení v občanském zákoníku do současnosti četnými změnami, charakterizovanými do jisté míry i určitou „tvořivou bezkoncepčností“.82 Základem právní úpravy v občanském zákoníku se stala úprava zástavního práva v občanském zákoníku z roku 1950.83 Důsledek inspirace tímto předpisem se projevil v průběhu devadesátých let a zejména na přelomu století častými legislativními změnami, zvláště pak v oblasti realizace (výkonu) zástavního práva. Základní ustanovení § 152 obč. z. v podstatě obsahuje legální definici zástavního práva, byť se na první pohled zdá, že vymezuje pouze účel zástavního práva. Tento účel je však natolik spjat s definičními znaky institutu, že se cum grano salis překrývají. Proto se definice podaná v § 152 příliš neliší od vymezení zástavního práva v § 447 o. z. o., jenž naopak zdánlivě podával jeho zákonnou definici.84 Ustanovení § 152 vyjadřuje poměrně zdařile podstatu zástavního práva, nepřesné je pouze v tom, že uhrazovací funkci váže jen na nevčasné splnění dluhu (stejně tak činí § 165 obč. z.). Nesplněným dluhem je ale nejen dluh, který nebyl splněn včas, ale též takový, jenž nebyl splněn řádně. Nelze se tedy vzhledem ke smyslu zástavního práva domnívat, že by plnění nikoliv řádné neopravňovalo zástavního věřitele k uspokojení ze zástavy. Podle znění účinného od 1.1.1992 do 31.12.2000 byl zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení „z věci zastavené“, od 1.1.2001 „ze zástavy“ a konečně od 1.1.2002 „z výtěžku zpeněžení zástavy“. Přes uvedené formulační rozdíly se právo zástavního věřitele omezovalo vždy pouze na výtěžek zpeněžení zástavy; nejednoznačná formulace v období před 1.1.2002 však vedla k mnoha sporům a definitivně byla vyřešena až judikatorně (viz kapitola o výkonu zástavního práva). S účinností od 1.1.2001 došlo i k přesnějšímu užití pojmů pohledávka a jí odpovídající dluh. Podrobnějšímu výkladu o vývoji právní úpravy po roce 1989 se věnuje kapitola o výkonu zástavního práva (zejména vzhledem k tomu, že většina zásadních legislativních změn se týkala právě výkonu zástavního práva, jakož i ke skutečnosti, že kvalitu celé úpravy zástavního práva odráží právě kvalita úpravy realizační fáze zástavního práva).
82
ELIÁŠ, K. Rekodifikace občanského práva v postmoderní době. Právní rozhledy, 2008, č. 1, str. 2. Zákon č. 141/1950 obsahoval ustanovení o zástavním právu v § 188 až 204. 84 Ustanovení § 447 o. z. o. charakterizovalo zástavní právo jako věcné právo, které je věřiteli propůjčeno, aby z věci dosáhl uspokojení, nebude-li závazek v určený čas splněn. 83
31
2.1.5 Systematika a charakter právních úprav zástavního práva Materie zástavního práva v platném občanském zákoníku je strukturována tematicky do pěti větších celků: úvodní ustanovení vymezují zástavní právo, zástavu, pohledávku a další skutečnosti s tím spojené (§ 152-155), další části se věnují vzniku zástavního práva (§ 156161), právům a povinnostem za trvání zástavního práva (§ 162-164), uspokojení ze zástavního práva (§ 165-169) a zániku zástavního práva (§ 170-172). Zákon zvolil uspořádání podle jednotlivých fází existence zástavního práva a upravil tímto způsobem všechny druhy zástavních práv společně. Takový postup je v našich zemích historicky běžný; v zahraničí se vyskytují i jiné přístupy.85 Právní úpravy zástavního práva v zemích kontinentální Evropy se od úpravy v českém občanském zákoníku většinou liší tím, že upravují jednotlivé druhy zástavních práv zvlášť. Specifika jednotlivých forem zástavního práva bývají totiž natolik výrazná, že úprava jednotného zástavního práva (tak jak ji prezentuje český občanský zákoník) se nepovažuje za vhodnou. Například německý občanský zákoník (BGB) upravuje odděleně zástavní právo k nemovitostem (pozemkům),86 zástavní právo k věcem movitým a zástavní právo k právům.87 Dvěma základními druhy zástavního práva k nemovitostem jsou pozemkový dluh (Grundschuld) a hypotéka (Hypothek). Zatímco existence hypotéky plně závisí na zajišťované pohledávce88 a vykazuje rysy, které jsou příznačné i pro českou úpravu zástavního práva (s určitými odchylkami), pozemkový dluh akcesorickou povahou nemá a lze jej zřídit nezávisle na pohledávce.89 V praxi se nejvíce využívá právě zajištění formou pozemkového dluhu, neboť jeho nevázanost na konkrétní pohledávku poskytuje stranám větší dispoziční pružnost (zvláště v úvěrovém obchodě) než institut hypotéky.90 Třetí forma pozemkového zástavního práva, tzv. důchodový dluh (Rentenschuld), sloužící k
85
Srov. např. německý občanský zákoník. V Německu platí zásada superficies solo cedit a za nemovitosti se považují pouze pozemky; srov. též § 94 BGB definující, co tvoří součást pozemku (vše, co je pevně spojeno s pozemkem). V německém právní řádu se proto pro označení zástavního práva k nemovitostem (český legální termín) užívá označení pozemkové zástavní právo (Grundpfandrecht). Srov. WOLF, M. Sachenrecht. 10. vydání. München: C. H. Beck, 1991, str. 322. 87 BGB obsahuje úpravu zástavního práva k nemovitostem v § 1113-1203, úpravu zástavního práva k movitostem v § 1204-1259 a úpravu zástavního práva k právům v § 1273-1296. 88 Ustanovení § 1153 odst. 2 BGB výslovně zdůrazňuje, že pohledávka nemůže být převedena samostatně bez hypotéky (zástavního práva) a hypotéka samostatně bez zajišťované pohledávky. 89 Viz též BAUR, F. – BAUR, J. Lehrbuch des Sachenrechts. 15. vydání. München: C.H. Beck, 1989, str. 400 a n. 90 Srov. k tomu též WEHRENS, H. Real Security regarding Immovable Objects – Reflections on a EuroMortgage. In HARTKAMP, A. S. – HESSELINK, M. (eds.). Towards a European civil code. Nijmegen: Kluwer Law International, 3. vydání, 2004, str. 775. 86
32
zajištění pravidelně se opakujících plnění, se v současném hospodářském životě vyskytuje spíše okrajově.91 Zástavní právo plní funkci zajišťovací a uhrazovací, právní úprava týkající se realizace zástavního práva nabízí stranám rozmanitější způsoby výkonu než úprava česká (více viz kapitola o výkonu zástavního práva).92 Druhý ze stěžejních kodexů kontinentálního práva, francouzský Code Civil (CC), také uspořádává materii zástavního práva podle jeho jednotlivých druhů. Ve čtvrté knize v čl. 2323-2373 upravuje zvlášť zástavní právo k věcem movitým a nemovitým (gage, hypothèque93). Zajištění týkající se věcí movitých dále člení podle toho, zda jde o věci hmotné nebo nehmotné. Úprava zástavního práva k nemovitým věcem obsahuje samostatné kapitoly věnující se institutům hypotéky a antichrese. Systematičnost francouzské úpravy se projevuje i v dalším třídění těchto dílčích institutů (hypotéka zákonná, soudní, smluvní). Hypotéku připouští Code Civil jako zástavní právo týkající se pouze nemovitostí,94 francouzské právo ale zná, navzdory terminologickému zúžení pojmu v CC, též hypotéku k věcem movitým (nákladní plavidla, lodě, letadla).95 Specifický institut, který v českém právním řádu explicitně nenalezneme96 a který některé zákoníky dokonce výslovně zakazují,97 představuje antichrese.98 Antichretické zástavní právo opravňuje podle CC věřitele k braní plodů ze zástavy, tj. umožňuje mu požívání zástavy (týká se pouze nemovitostí). Užitky se přitom započítávají na úhradu pohledávky: nejprve na její příslušenství a poté na jistinu.
91
Srov. PALANDT, O. Bürgerliches Gesetzbuch. München: C. H. Beck, 61. vydání, 2002, str. 1432 a n. Na to upozorňuje i tuzemská literatura - viz DOLEŽAL, V. - CHOBOLA, T. Ctí české zástavní právo zásadu smluvní svobody? Srovnávací pohled na postavení zástavního věřitele. Evropské a mezinárodní právo, 2004, č. 5 a 6, str. 9 a n. 93 CARBONNIER, J. Droit civil. Introduction. Paris: Presses Universitaires de France, 1992, str. 315. 94 Srov. čl. 2393 CC. 95 Viz MESTRE, J. Francouzské obchodní právo. Praha: Orac, 2002, str. 173, či BROUDE, R. F. Taking Security in France. In BRIDGE, M. – STEVENS, R. (eds.). Cross-border Security and Insolvency. Oxford: Oxford University Press, 2004, str. 72. 96 S výjimkou např. zástavního práva k cenným papírům, viz zejména § 43 odst. 3 a 5 zákona č. 591/1992 Sb. Srov. k tomu PIHERA, V. K právní povaze zástavního práva k cenným papírům (antichrese v českém právu). Právní rozhledy, 2004, č. 7, str. 261, ELIÁŠ, K. K jednomu aspektu účinků zřízení zástavního práva k cenným papírům. Právní rozhledy, 1994, č. 8, str. 271 (tento článek vznikal před přijetím zákona č. 362/2000 Sb., kterým byl § 43 zákona č. 591/1992 Sb. rozšířen o dva nové odstavce). Ustanovení § 162 odst. 2 obč. z. však připouští užívání zástavy a přisvojování si plodů a užitků zástavním věřitelem na základě smluvního ujednání. 97 Srov. např. § 1372 rakouského občanského zákoníku, též viz BARTA, H. a kol. Zivilrecht. Wien: WUV Universitätsverlag, 2. vydání, 2004, str. 928. 98 Čl. 2387-2392 CC. Viz CABRILLAC, M. – MOULY, CH. Droit des sûretés. 6. vydání. Paris: Litec, 2002, str. 796 a n. 92
33
Podrobnější přehled zahraničních úprav se zaměřením na samotný výkon zástavního práva podává kapitola o výkonu zástavního práva. Inspirativním podnětem k zamyšlení nad systematikou a kvalitou tuzemské úpravy zástavního práva k nemovitostem může být také vzorový zákon o zajištěných transakcích, vypracovaný Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj.99 Vzorový zákon je určen pro země střední a východní Evropy s transformující se ekonomikou a model úpravy v něm obsažený vychází z výsledků srovnání mnoha právních řádů. Cílem vzorového zákona je poskytnout dotčeným zemím kvalitní referenční rámec pro úpravu věcného zajištění závazků, neboť jen náležitá právní úprava zajištění může investorům zaručit ochranu jejich investic v těchto zemích. Vzorový zákon se poměrně komplexním způsobem zabývá všemi fázemi, jimiž může zajišťovací vztah projít: od úpravy jeho vzniku, práv a povinností během jeho trvání, zapojení třetích osob, až po zánik zajištění. Model se podnětně zabývá i zástavním právem k podniku. Velmi významná část zákona je věnována úpravě realizace zástavního práva. Vzorový zákon vyzdvihuje některé principy, které pak promítá do konkrétního návrhu úpravy zástavního práva. Předně zákon stranám poskytuje značnou míru autonomie. Nechává na nich, aby si obsah svého vztahu vytvořily v souladu se svými specifickými potřebami.100 Uvedená volnost se týká i způsobu vymezení zajišťované pohledávky a zástavy. Oproti tomu důraz se klade na publicitu zástavních práv. V oblasti výkonu zástavního práva vychází modelový zákon z premisy, že je to zástavní věřitel, kdo má rozhodovat o způsobu, jakým bude zástava zpeněžena k uspokojení jeho pohledávky. K tomu mu poskytuje zákon široká oprávnění (včetně práva prodat zástavu z volné ruky), zároveň však chrání zástavního dlužníka proti zneužívajícímu jednání – notifikační lhůtou, povinností věřiteli uskutečnit prodej za obvyklou cenu, možností uplatnit nárok na náhradu škody atd. Dokladem toho, že vzorový zákon Evropské banky pro obnovu a rozvoj přináší živé myšlenky, může být úprava zástavního práva ve slovenském občanském zákoníku.101 Právě Slovensko se totiž při přijetí velké novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 526/2002 Z.z. inspirovalo citovaným vzorovým zákonem o zajištěných transakcích. Tvůrci osnovy nového slovenského občanského zákoníku proto považují současnou úpravu 99
Viz European Bank for Reconstruction and Developement, Model Law on Secured Transactions, 1994, dostupné na www.ebrd.com. 100 A to i proto, že model je určen pro úpravu zajištění závazků v obchodněprávních vztazích; velkou část materie však lze jako inspiraci využít i v režimu neobchodních závazků. 101 Srov. § 151a až § 151me zákona č. 40/1964 Z.z.
34
zástavního práva za natolik vyhovující, že počítají s jejím převzetím (po provedení dílčích změn) i do nového kodexu.102 Slovenská úprava zástavního práva vyhovuje mnoha požadavkům kladeným na moderní úpravu a oprošťuje se od přílišného státního paternalismu, příznačného dříve zejména pro fázi realizace zástavního práva. Není proto náhoda, že úprava zástavního práva v osnově nového českého občanského zákoníku se platné slovenské úpravě obsahově v jisté míře podobá a následuje ji. Jiným pozoruhodným mezinárodním projektem, který komplexním způsobem zkoumá problematiku zajištění závazků a podává podrobná doporučení k obsahu a formě právní úpravy, je tzv. Legislativní průvodce po zajištěných transakcích (Legislative Guide on Secured Transactions), vytvořený Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL).103 Tento projekt se však věnuje pouze zajišťovacím prostředkům vztahujícím se k movitým věcem, nikoliv nemovitostem; z tohoto důvodu se mu věnuji v dalším textu jen okrajově. Nový český občanský zákoník představuje, pokud jde o systematiku úpravy zástavního práva, určitý kompromis mezi oběma výše nastíněnými přístupy. Základní linie spočívá v obecné úpravě jednotlivých fází zástavního práva v logickém sledu, zároveň však Návrh upravuje některé specifické druhy zástavního práva zvlášť jako komplexní celek (včetně úpravy vzniku takového zástavního práva, jeho výkonu, apod.). Jedná se o zástavní právo k podílu v korporaci, zástavní právo k cennému papíru a zástavní právo k pohledávce.104 Co se týče zástavního práva k nemovitostem, Návrh jej upravuje obecně s dalšími druhy zástavních práv, resp. v rámci obecné úpravy jsou mu věnována dílčí ustanovení, dopadající specificky právě na něj. Návrh charakterizuje zástavní právo v základním ustanovení jako oprávnění zajištěného věřitele uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, případně do výše pohledávky s příslušenstvím, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas. Na základní koncepci zástavního práva jako práva akcesorického, subsidiárního a absolutního se oproti
102
Viz Legislativní záměr slovenského občanského zákoníku schválený slovenskou vládou dne 14.1.2009: „Přes některé nedostatky musí nový obč. z. platnou úpravu zástavního práva v zásadě akceptovat a převzít, protože přinesla nové, moderní trendy, které vytvářejí zejména v oblasti malého a středního podnikání nové možnosti zajištění úvěrových investic a pružnější realizaci uhrazovací funkce zástavního práva.“ 103 Viz United Nations Commission on International Trade Law, Legislative Guide on Secured Transactions, 2010, dostupné na: http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/security-lg/e/09-82670_Ebook-Guide_09-0410English.pdf. 104 V prvých dvou případech došlo k přenesení úpravy (obsahově změněné) ze zvláštních zákonů (obchodní zákoník a zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech) do Návrhu, v případě zástavního práva k pohledávce se scelila (a obsahově proměnila) úprava, původně roztříštěná v obecné úpravě zástavního práva v obč. z.
35
stávajícímu zákoníku nic nemění, významné změny ve vlastním obsahu úpravy zástavního práva však Návrh přináší. Detailnější rozbor Návrhu (se zřetelem k úpravě realizace zástavního práva) je součástí kapitoly o výkonu zástavního práva.
2.2 Nemovitost jako zástava 2.2.1 Pojem zástavy Zástava je předmětem zástavního práva, tedy určitou majetkovou hodnotou, která byla zastavena. Platný zákon taxativně vymezuje, jaké předměty jsou způsobilé být zástavou. Poskytne-li proto dlužník věřiteli jako zajištění předmět, který není uveden ve výčtu ustanovení § 153 odst. 1, nebude se jednat o zajištění zástavním právem. Ustanovení § 153 odst. 1 obč. z. má kogentní charakter a nelze se od něj dohodou odchýlit. Zatímco o. z. o. vymezoval zástavu širokým způsobem („každá věc, která je v obchodě“), občanské zákoníky z let 1950 a 1964 jakékoliv výslovné vymezení postrádají.105 Teprve s účinností od 1.1.2001 se občanském zákoníku objevuje ustanovení § 153 odst. 1, které vyjmenovává, co vše může být zástavou. S účinností k 1.1.2002 dostalo ustanovení současnou podobu. Zákonodárce zvolil pro vymezení pojmu způsobilé zástavy výčtovou metodu. Okruh majetkových hodnot způsobilých stát se zástavou je velmi široký. Z povahy zajišťovací a uhrazovací funkce zástavního práva vyplývá několik vlastností, jejichž nositelem musí předmět být, aby mohl plnit citované funkce. Jako zástava nemůže sloužit věc (hodnota) neexistující. Zástavní právo proto podle platné úpravy účinně nevznikne k věci, která dosud neexistuje. Stejně tak nemůže vzniknout zástavní právo k věci, která (zatím) není ve vlastnictví zástavce (s výjimkou v ustanovení § 161 obč. z.). K problematice zástavního práva k věci neexistující však lze poznamenat, že uzavře-li se zástavní smlouva k věci dosud neexistující a vyhoví-li obligatorním náležitostem na ní kladeným (podle § 156 odst. 2 obč. z. však musí obsahovat mj. označení zástavy), je patrně výkladově nutné připustit obligační účinky takové smlouvy čili akceptovat zřízení zástavního práva. Ke vzniku zástavního práva však nemůže dojít dříve, než vznikne samotná zástava. Záleží však především na tom, zda je možné dosud 105
Pouze jednotlivá ustanovení obč. z. z roku 1950 hovoří o zastavené věci, o zastavené věci movité, nemovité, o zastavené pohledávce, podobně i obč. z. po 1.1.1992.
36
neexistující zástavu vymezit v zástavní smlouvě tak určitým způsobem, aby nevznikly pochybnosti o platnosti smlouvy. Návrh nového občanského zákoníku již výslovně počítá s možností zřídit zástavní právo i k věci, k níž zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu nebo k věci, která dosud neexistuje.106 Zástavní právo vznikne v takovém případě nejdříve až okamžikem nabytí vlastnického práva zástavním dlužníkem (vytvořením věci, převodem vlastnictví na jeho osobu atd.). Do uvedeného okamžiku půjde jen o platnou smlouvu o zřízení zástavního práva, k níž musí později přistoupit další skutečnost, jinak zástavní právo nevznikne.107 Předestřené pravidlo Návrhu najde praktické uplatnění zejména při převodech nemovitostí, příp. při výstavbě domů a jiných staveb, byť v tomto případě se lze spolehnout na důsledky znovupřijetí zásady superficies solo cedit.108 Hodnota (věc), má-li být způsobilá k zastavení, musí být především způsobilým předmětem vlastnictví. Některé věci nemohou být vůbec objektem vlastnictví (např. neovladatelné přírodní síly), a tedy ani předmětem zástavního práva. Zástavce vždy zastavuje předmět vlastnictví, který patří jemu anebo někomu jinému (§ 161 obč. z., § 1301 odst. 2 Návrhu). S uvedeným souvisí i požadavek převoditelnosti zástavy; nepřevoditelná hodnota nemůže být ze své přirozenosti předmětem zástavního práva, neboť zástavní právo nutně předpokládá dispozice se zástavou.109 Např. současný jediný legální způsob uspokojení je dán z výtěžku zpeněžení zástavy; zpeněžení přitom nelze provést jinak než tak, že vlastnictví k zástavě přejde na osobu odlišnou od zástavního dlužníka. Zástava tedy musí být i zpeněžitelná, protože v opačném případě by neplnila svou uhrazovací funkci. Věc, již nelze podle zákona převést vůbec nebo převést za úplatu, nemůže proto sloužit jako zástava. Umožňoval-li by platný zákon i jinou formu uspokojení než zpeněžení zástavy (např. vnucenou správu čili nucené uspokojení věřitele z plodů zástavy, jak to připouštěl o. z. o.), bylo by namístě hovořit spíše o požadavku hospodářské zhodnotitelnosti zástavy, neboť zcizení za účelem zpeněžení by nebylo jedinou formou realizace zástavního
106
Viz ustanovení § 1301 odst. 2 Návrhu. Srov. též důvodovou zprávu k tomu. Zástavní právo může samozřejmě i nadále vznikat tak, že dosavadní vlastník nemovitosti svolí již před převodem nemovitosti na nového vlastníka k zastavení dané nemovitosti; zástavcem tu tedy bude nikoliv budoucí vlastník (jako v případech dle § 1301 odst. 2 Návrhu), nýbrž dosavadní vlastník. 108 Bude-li totiž zastaven pozemek, na kterém stavba vzniká, zástavní právo bude bez dalšího vztahovat i nově vzniklou stavbu. 109 Požadavku převoditelnosti neodpovídají např. práva nebo věci omezené jen na osobu jejich vlastníka (majitele) a od této osoby neoddělitelné. 107
37
práva.110 Neměl-li by věřitel možnost zástavu zhodnotit, nemohl by se ani ze zástavy uspokojit. Speciální zákonné úpravy mohou vyloučit zastavitelnost předmětů, které jinak splňují předpoklady způsobilé zástavy. Typicky jde např. o majetek ve vlastnictví státu nebo různé důchody či dávky vyplácené státem.111 Některé cizí občanskoprávní úpravy nevyužívají metodu taxativního výčtu, ale vymezují zástavu obecně jako každou věc, která je v právním obchodě. Takový přístup se zdá být správnějším; akcentuje všechny požadavky kladené na vlastnosti zástavy (převoditelnost, zpeněžitelnost), zároveň ponechává prostor pro budoucí akceptaci dalších předmětů způsobilých stát se zástavou, aniž by se musel měnit jejich výčet. Návrh nového občanského zákoníku se k takové koncepci, známé již obecnému zákoníku občanskému, vrací. Návrh se přiklonil k pružnému vymezení zástavy jako každé věci, s níž lze obchodovat.112 Přitom je potřeba vyzdvihnout, že Návrh zároveň vychází z pojetí věci v širokém smyslu, neomezeného jen na předměty hmotné: věcí je vše, co je rozdílné od osoby a slouží k její potřebě. Jakákoliv hodnota, která je předmětem právního obchodu, může proto sloužit jako zástava. Součást věci nelze podle platné úpravy samostatně zastavit. Občanský zákoník nepovažuje součást věci za samostatný předmět právních vztahů, a proto s ní nelze ani samostatně disponovat. Oddělí-li se však součást věci trvale od věci hlavní a stane se samostatnou věcí, bude způsobilým předmětem zástavního práva. Dojde-li k rozdělení zastavené věci na více samostatných věcí, zástavní právo bude nadále zatěžovat všechny rozdělené věci pro pohledávku v celé výši. Pokud je tedy např. pohledávka zajištěna zástavním právem k pozemku, který se rozdělí na dvě části, bude pohledávka v celé výši zajištěna zástavním právem k oběma novým pozemkům bez ohledu na to, že v zástavní smlouvě byl pochopitelně uveden pouze původní nerozdělený pozemek. Věcněprávní povaha zástavního práva takto znemožňuje zástavnímu dlužníkovi zkrácení věřitelova uspokojení různými dispozice se zástavou. Stejné pravidlo zůstává
110
Srov. ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 633. 111 Srov. např. § 25 a § 37 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, § 62 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, § 55 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, etc. Zmínit lze též ustanovení o. s. ř., která vylučují některé věci a pohledávky z výkonu rozhodnutí (srov. např. ustanovení § 317 či § 322), a tím nepřímo vylučují i jejich postižitelnost v rámci výkonu zástavního práva. 112 Ustanovení § 1301 odst. 1 Návrhu.
38
zachováno i v Návrhu: při rozdělení zastavené věci zatíží zástavní právo všechny věci vzniklé rozdělením.113 Zástavou může být pouze věc celá nebo spoluvlastnický podíl na věci. Zástavou nemůže být entita, která není samostatnou věcí v právním smyslu. Proto nelze akceptovat jako zástavu pouze ideální část věci, pokud se nejedná o právem aprobovaný podíl na věci. Takový podíl představuje podle platné úpravy jen podíl spoluvlastnický, nikoliv samovlastnický.114 Soudní praxe zaujala k této otázce jiné stanovisko a konstatovala, že vlastník celé věci může dát do zástavy i ideální část věci.115 Soud odůvodnil svůj názor tím, že z platné úpravy není možno dovodit, že by vylučovala oprávnění výlučného vlastníka zastavit pouze ideální část věci.116 Soud přitom vyšel z vymezení vlastnického oprávnění v § 123 obč. z. a dovodil, že může-li dát vlastník do zástavy celou věc, je v tom nutně obsaženo i jeho právo zastavit i jen část takové věci. Soud dále uvedl, že i v takovém případě zůstává dlužník vlastníkem celé, nijak nerozdělené věci. Proti takovému stanovisku soudní praxe lze vznést námitky. Předně oprávnění vlastníka, kterým judikát argumentuje, musí být vykládáno v sepětí s dalšími normami občanského práva a respektovat pojetí věci v platném právu. Soud použil metodu logického výkladu a maiori ad minus izolovaně pouze na ustanovení § 123 a nenahlížel na zmíněné ustanovení v jeho systematických souvislostech, zejména s přihlédnutím k vymezení předmětu právních vztahů v § 118 a n. a § 153 odst. 1 obč. z. Citované oprávnění vlastníka je totiž omezeno právě aplikací norem obsažených v ustanoveních § 118 a n. a § 153 odst. 1, neboť předmětem právních vztahů (a tedy i zástavou) mohou být pouze věci v právním smyslu. Ideální (pomyslný) podíl na věci ve vlastnictví jediného výlučného vlastníka,117 stejně tak jako jen určitá část podílu podílového spoluvlastníka,
113
Viz ustanovení § 1342 Návrhu. Věc ve vlastnictví určité osoby nemůže být jednou polovinou ve vlastnictví této osoby a druhou polovinou ve vlastnictví téže osoby. Nabude-li osoba podíl na věci, na které jí již svědčil jiný podíl, oba podíly v jejím vlastnictví splynou, a to i v případě, kdy podíly nabyla z odlišných titulů (např. jednu polovinu nemovitosti smluvním převodem a druhou ve veřejné dražbě). Srov. patřičnou poznámku J. Mikeše (MIKEŠ, J. in KNAPPOVÁ, M. - ŠVESTKA, J. Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 390): „Zástavce nemůže atomizovat své vlastnictví do více spoluvlastnických podílů a učinit zástavou pouze jednotlivý podíl postačující svou hodnotou k zajištění pohledávky.“ 115 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1268/2002 ze dne 19.12.2002 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu 23/2003, str. 82). 116 Ideální částí věci je zde nutno chápat ideální podíl na věci, nikoliv reálnou část věci. 117 Samotný pojem „ideálního podílu“ u věci ve vlastnictví jediného výlučného vlastníka je právně sporný, včetně vztahu tohoto podílu a reálné části věci. U dispozic s obligačněprávními účinky nic nebrání vlastníkovi v tom, aby např. pronajal část své věci někomu jinému. Tato pronajatá část věci se však nestává předmětem občanskoprávních vztahů, tím je stále celá věc. U dispozic s věcněprávními účinky není takový 114
39
takovou věcí v právním smyslu nejsou.118 Na tom nic nemění ani skutečnost, že výlučný vlastník může převést vlastnictví na jinou osobu tím způsobem, že se z výlučného vlastnictví věci stane podílové (spolu)vlastnictví. Rozdělení věci na ideální podíly a existence plurality vlastníků tu totiž spadá v jedno; ideální podíly na věci vznikají až (a právě jen) nabytím vlastnického práva další osobou.119 Pojetí pomyslné části věci jako zástavy prezentované v citovaném rozhodnutí se příčí smyslu zástavního práva a koliduje s jeho principy. Neodpovídá požadavku převoditelnosti – pokud není samostatnou věcí v právním smyslu, nelze ji ani převést, a tedy ani zpeněžit (když navíc soud konstatuje, že dlužník zůstává vlastníkem celé, nerozdělené věci). Problémem je i publicita takového zástavního práva: není-li věc právně rozdělena,
nemůže
být
např.
k nevymezenému podílu zapsáno.
120
v katastru
nemovitostí
takové
zástavní
právo
Zpochybňuje i zásadu speciality, vyžadující zastavení
konkrétně určené věci.121 Navíc pokud by výlučný vlastník věci dal do zástavy pouze ideální podíl své věci, zástavní právo by se elasticky rozšířilo z tohoto podílu na celou věc.122 Tím pozbývá takové zastavení i praktického smyslu.
postup možný, část věci nelze např. zatížit zástavním právem. Věcná práva mohou vzniknout pouze k celé věci jakožto předmětu občanskoprávních vztahů. 118 Určitá část věci ve vlastnictví výlučného vlastníka se předmětem právních vztahů může stát pouze svým oddělením od věci (za určitých předpokladů) nebo rozdělením na podíly (uvedený postup však předpokládá vlastnickou pluralitu). Pokud by zákon umožňoval, aby i věc ve výlučném vlastnictví jednoho vlastníka mohla být rozdělena na ideální díly v právním smyslu (obdobně jako u podílového spoluvlastnictví), pak by šlo s takovým ideálním dílem disponovat a učinit jej tedy i předmětem zástavního práva. Starší literatura za platnosti o. z. o. takové zastavení připouštěla u věcí movitých, u nemovitostí (s odkazem na knihovní předpisy) jen, pokud se ideální podíl výlučného vlastníka již vyskytoval v pozemkové knize. Za všechny srov. např. KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Část II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: VŠEHRD, 1946, str. 290, či TILSCH, E. Právo zástavní. Praha: Všehrd, 1911, str. 19. Podle § 13 tehdy platného knihovního zákona (zákon č. 95/1871 ř. z.) mohlo být zástavní právo zapsáno „buď na celém knihovním tělesu nebo, je-li vlastnické právo zapsáno pro několik osob, na podílu každého spoluvlastníka, nikoliv však na jednotlivé části knihovního tělesa nebo na části podílu připsaného v pozemkové knize některému spoluvlastníku.“ K tomu srov. HARTMANN, A. Obecný knihovní zákon. 2. vydání. Praha: Kompas, 1934, str. 61. 119 Obecným účelem existence podílů není rozdělení věci, nýbrž vymezení vztahů mezi více vlastníky téže věci. Existenci jakýchkoliv podílů je opodstatněna pouze vlastnickou pluralitou. 120 Je tedy i otázkou správních předpisů upravujících zápis do veřejných evidencí, jakým způsobem se staví k zápisu podílů u výlučného vlastnictví. Obdobně u movitých věcí: zastavený pomyslný podíl nelze odevzdat zástavnímu věřiteli samostatně, přichází v úvahu pouze vznik zástavního práva zápisem do rejstříku zástav. Posouzení povahy podílu na věci výlučného vlastníka však především zůstává záležitostí předpisů občanského práva a zde je nutné opakovat, že ideální část věci ve vlastnictví výlučného vlastníka není způsobilým předmětem zástavního práva. 121 Objevuje se tu obecný problém odlišitelnosti podílů ve vlastnictví jedné osoby: jedné a téže osobě by svědčilo vlastnictví ve výši 1/2 podílu na věci a dále ve výši 1/2 podílu na téže věci. Rozhodne-li se vlastník podíl ve výši 1/2 zastavit jedné osobě a podíl ve výši 1/2 zastavit osobě jiné, stěží se podíly podaří odlišit a je otázkou, zda např. nebude jeden podíl zastaven dvakrát. Stejně absurdní situace by vznikla, pokud by vlastník podíl např. ve výši 2/3 zastavil a poté převedl např. podíl ve výši 1/2 na jiného. Šlo by o podíl zatížený, nezatížený či zatížený částečně? 122 Návrh nového občanského zákoníku obsahuje podobné pravidlo (s omezením) v § 1341 odst. 2.
40
Platná úprava zástavního práva již terminologicky nekolísá a předmět zástavního práva označuje vždy jako zástavu. V dřívějších zněních platného obč. z. (stejně tak i v o. z. o.) se vedle sebe vyskytovaly termíny zástava a předmět zástavy, což není zcela důsledné, protože předmětem zástavy je právě sama zástava.
2.2.2 Rozsah zástavního práva Platný občanský zákoník vymezuje ve druhém odstavci ustanovení § 153 zákonný rozsah zástavního práva. Zástavní právo se podle něj vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. Příslušenstvím věci jsou podle zákonné definice věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Příslušenství je samostatnou věcí v právním smyslu, ale jeho účelová určenost k užívání s věcí hlavní jej spojuje s osudy této hlavní věci. V doktríně se proto uznává, že příslušenství věci sdílí bez dalšího osud věci hlavní;123 současná judikatura však zaujímá opačný názor, byť nikoliv bezvýjimečně.124 Pro oblast zástavního práva zákonodárce výslovně stanovil – a tím vyloučil spory o tom, zda zástavní právo zatěžuje bez dalšího i příslušenství zástavy – v § 153 odst. 2 obč. z., že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství zástavy. Nejde o žádné novum, vztažení zástavního práva i na příslušenství (a přírůstky) explicitně uznávaly všechny tuzemské úpravy již od o. z. o. Příslušenství není nutné v zástavní smlouvě vymezovat, zástavní právo zatíží příslušenství zástavy ex lege, i když si strany o příslušenství ve smlouvě nic nesjednají. Určení příslušenství zastavované věci nepředstavuje podstatnou náležitost zástavní smlouvy.125 Příslušenství bytu a pohledávky vymezuje zákoník v ustanovení § 121 odst. 2 a 3. Lze dovodit, že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, které vznikne teprve později (tj. až během trvání zástavního práva k zástavě jako věci hlavní).126 To vyplývá
123
Srov. např. KNAPP, V. – KNAPPOVÁ, M. in KNAPPOVÁ, M. – ŠVESTKA, J. Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 232, či ELIÁŠ, K. Součást věci a příslušenství věci. Ad notam, 2007, č. 4, str. 103; srov. však i názor opačný: SPÁČIL, J. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. Právní rozhledy, 2010, č. 2, str. 39. 124 Srov. R 75/04 a naproti tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 133/2001 ze dne 14.8.2001. 125 Srov. R 56/2007. 126 Komentářová literatura (KRÁLÍK, M. – MIKEŠ, J. in ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1087) se kloní, s jistými výhradami, k názoru opačnému, odůvodněnému zejména tím, že příslušenství má povahu samostatné věci.
41
z povahy příslušenství, které v daném spojení s věcí hlavní plní úlohu věci vedlejší, vážící se účelovým určením k hlavní věci. Příslušenství je sice samostatnou věcí v právním smyslu, ale právě tím, že jej (v tomto případě v budoucnu) vlastník určí k užívání s věcí hlavní, stává se věc příslušenstvím v daném hospodářském celku a podle § 153 odst. 2 se na něj vztahuje zástavní právo. Původně nezatížená věc tím, že se stává příslušenstvím, vstupuje do nexu zástavního práva.127 Opačný přístup by vedl k absurdním důsledkům – např. na úroky a úroky z prodlení (o nákladech spojených s uplatněním pohledávky ani nemluvě) přirostlé k zastavené pohledávce128 až po uzavření zástavní smlouvy by se tak zástavní právo nevztahovalo. Je přitom zřejmé, že příslušenství pohledávky bude vznikat právě až v průběhu existence pohledávky. Při opačném pojetí by ustanovení o tom, že se zástavní právo vztahuje i na příslušenství, ztrácelo význam. Uvedené samozřejmě platí i pro případy nemovitých zástav a jejich příslušenství.129 Vynětí budoucího příslušenství z rozsahu zástavního práva by navíc ztěžovalo, vzhledem k nejasnému rozsahu zatížení, realizaci uhrazovací funkce. Předpokládalo by proto přesný soupis příslušenství v zástavní smlouvě, aby v budoucnu nevznikly pochyby, na jaké příslušenství se zástavní právo vztahuje a jako takové má být při výkonu zástavního práva postiženo. Výčet příslušenství ve smlouvě však zároveň zpochybňuje institut příslušenství: je-li věc příslušenstvím, sdílí osud věci hlavní právě proto, že je příslušenstvím. Má-li být každá věc ve smlouvě jmenována (byť je příslušenstvím) a má-li mít svůj vlastní právní osud, je otázkou, v čem se zde bude vlastně projevovat kategorie příslušenství.130 Z platného ustanovení § 153 odst. 2 obč. z. nevyplývá, zda se jedná o normu kogentní nebo dispozitivní. Vzhledem k její povaze a systematickému zařazení (a při absenci výslovného oprávnění stran normovat svůj vztah odlišně) se lze patrně domnívat, 127
Zástavní právo se vztahuje na příslušenství i v případě opačném: oddělí-li se podle judikatury příslušenství trvale z vlastnického režimu věci hlavní, zástavní právo, zatěžující nyní již samostatnou věc (původně příslušenství), nezaniká; zaniknout může jen některým ze způsobů uvedených v § 170 odst. 1 obč. z. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2366/2008 ze dne 11.8.2009). 128 Ustanovení hovoří o příslušenství jakékoliv zástavy, nevadí přitom, že příslušenství pohledávky vymezuje přímo zákon v § 121 odst. 3. 129 Rouček pro výklad rozsahu zástavního práva k budoucímu příslušenství zdůrazňuje intenci stran a hospodářské poměry (ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 722). Podle Tilsche přitom čím více se kvalita příslušenství blíží nutnosti, tím spíše se jednání o věci hlavní sluší vztahovat na příslušenství (TILSCH, E. Občanské právo. Část všeobecná. 3. vydání. Praha: Všehrd, 1925, str. 151). 130 Již Tilsch uváděl, že význam příslušenství se jeví v tom, že v pochybnosti se právní jednání o věci hlavní vztahují i na příslušenství. Viz TILSCH, E. Občanské právo. Část všeobecná. 3. vydání. Praha: Všehrd, 1925, str. 151. Dlužno dodat, že více jistoty by v současné době také přinášela úprava, v níž by se příslušenství vymezovalo objektivnějšími kritérii než pouhou vůlí vlastníka.
42
že ustanovení má kogentní charakter. Strany si proto zřejmě nemohou platně sjednat, že se zástavní právo nebude vztahovat na příslušenství zástavy či neoddělené plody zástavy. Zákonodárce zpravidla v případech, kdy v materii kogentních věcných práv dovoluje stranám odchýlit se od zákona, takovou možnost výslovně zmiňuje. Tak to činí např. slovenský občanský zákoník a stejně tak i návrh připravovaného českého zákoníku.131 Zástavní právo se vztahuje i na přírůstky a neoddělené plody zástavy.132 Zástavní právo tedy zatěžuje i to, co k věci přiroste, ať již jde o přírůstek, který se stává součástí nemovité věci (přístavba domu), anebo jde o neoddělené plody nemovité zástavy (fructus pendentes). Neoddělené plody jsou taktéž součástí věci a teprve oddělením se stávají samostatnou věcí.133 Přírůstek ani neoddělený plod nejsou samostatnými věcmi a předmětem zástavního práva se stávají vždy jen jako součást (hlavní) věci. Rozšíří-li se proto nemovitá věc po vzniku zástavního práva přírůstkem (např. vestavbou či přístavbou rodinného domu), zástavní právo bude zatěžovat celou tuto rozšířenou věc (rodinný dům). Není přitom rozhodné, nakolik přírůstek původní věc kvantitativně nebo kvalitativně změnil (jde-li stále o tutéž věc). Zástavní právo bez ohledu na tyto změny a bez ohledu na zhodnocení věci bude váznout na celé věci. U plodů lze rozlišovat plody přirozené (fructus naturales) a plody civilní (fructus civiles), občanský zákoník někdy označuje prvé jako plody a druhé jako užitky. Zástavní právo se ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 obč. z. vztahuje jak na plody, tak na užitky. Teprve oddělením od zástavy se tyto plody stávají samostatnými věcmi v právním smyslu a zástavní právo se na ně od toho okamžiku nevztahuje (arg. a contrario k ustanovení § 153 odst. 2 in fine).134 Oddělením od plodonosné zástavy bude jejich fyzická separace (u plodů přirozených), resp. jejich vybrání (u plodů civilních). Podle Návrhu se zástavní právo vztahuje na zástavu, na její přírůstek i příslušenství. V zástavní smlouvě však strany mohou vymezit rozsah zástavního práva odlišně. Odchýlit 131
Srov. § 151d odst. 2 slovenského obč. z. a § 1337 odst. 1 Návrhu („Zástavní právo se vztahuje na zástavu, na její přírůstek i příslušenství, ledaže zástavní smlouva určí něco jiného.“). 132 Nikoliv každý přírůstek věci je nutně plodem. 133 O. z. o. znal institut zástavního práva omezeného na uspokojení z plodů (quoad fructus). Bylo možné uzavřít smlouvu, podle které věřitel nabyl zástavního práva k plodům, jakmile se od věci oddělily. Zástavní právo vzniklo až k okamžiku separace plodu a exekučně se omezovalo na uspokojení z plodů formou tzv. vnucené správy. Zástavní věřitel se přitom uspokojoval jak z plodů již oddělených, pokud se nacházely na dotčeném statku, tak z plodů dosud neoddělených, jež byl oprávněn vnucený správce od věci separovat. K tomu viz KOBINGER, K. Hypotheca quoad fructus. Právník, 1896, str. 52 a n., TILSCH, E. Právo zástavní. Praha: Všehrd, 1911, str. 21. 134 Oproti tomu např. německý občanský zákoník v § 1120 stanoví, že se zástavní právo vztahuje i na oddělené plody zástavy (pokud ovšem nepřejdou do vlastnictví jiné osoby odlišné od vlastníka pozemku, nejsou z pozemku odstraněny atd.).
43
se naopak podle osnovy nelze – s účinky vůči třetím osobám – od ustanovení, podle kterého se zástavní právo vztahuje na neoddělené plody a užitky. Oddělí-li se od zastavené věci, vystupují ze svazku zástavního. Závěrem lze zmínit, že se obecně připouští, aby pohledávka byla zajištěna zástavním právem na několika samostatných zástavách. Pro jednu pohledávku se tu zastavuje více samostatných věcí, jde o pluralitu zástav, o vespolné (simultánní) zástavní právo.135 Nezáleží přitom na druhu a povaze zástavy, vedle sebe mohou být pro tutéž pohledávku zastaveny různé druhy zástav. Významná není ani skutečnost, zda vlastníkem jednotlivých zástav je stejná osoba. Platí přitom, že zástavní právo vázne na každé jednotlivé zástavě pro celou výši zajištěné pohledávky. Zástavní právo může být vespolným již od svého vzniku, stejně tak se jím může stát až v průběhu svého trvání. K tomu dojde např. tím, že se zástavní věřitel a dlužník dohodnou na zastavení další věci (vedle již existující zástavy), ale i tím, že se původně jednotná zástava rozdělí na více samostatných částí (tj. samostatných věcí) nebo spoluvlastnických podílů.136 Rozdělené části (nebo podíly) jsou všechny nadále zatíženy zástavním právem v plné výši, zástavní právo reálným rozdělením věci nezaniká. To odpovídá absolutní povaze zástavního práva, jehož účinky nemohou být úkony třetích osob vyloučeny.137 Judikatura potvrdila aplikaci uvedeného pravidla i v situaci, kdy dochází k rozdělení zastavené budovy na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále též jen „zákon o vlastnictví bytů“): každá vyčleněná jednotka bude zatížena zástavním právem.138 Simultánní zástavní právo se může konstituovat i mimosmluvně. V úvahu přichází zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech (podle § 338b a n. o. s. ř.), kdy oprávněný označí více nemovitostí, k nimž má být zástavní právo zřízeno.139 Závisí zcela na zástavním věřiteli, jakým způsobem bude postupovat při případné realizaci zástavního práva. Zákon jej opravňuje ke zpeněžení jakékoliv z vespolných
135
Jak vyplývá z důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku (1937), termín vespolné zástavní právo zavedl (namísto dosavadního termínu simultánní zástavní právo) subkomitét pro věcná práva vedený Dr. Stiebrem podle polské wspołności. 136 Srov. též pravidlo v ustanovení § 1342 Návrhu. 137 Platný občanský zákoník v souvislosti s dělením věcí výslovně zmiňuje ochranu zástavního věřitele při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti (srov. § 142 odst. 3 věta druhá obč. z.), o. z. o. zakotvoval podobné pravidlo v § 847 šířeji (rozdělení jakéhokoli společného statku). V platné úpravě lze obecnou zásadu ochrany zástavního věřitele dovodit zejména z ustanovení § 164 odst. 1, parciálně též z ustanovení § 150 odst. 2 obč. z. atd. 138 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 661/2006 ze dne 22.4.2008 (Soudní judikatura 9/2008). 139 Příkladem zákonného vespolného zástavního práva pak může být zástavní právo dle § 672 obč. z. (zástavní právo pronajímatele k movitým věcem, které jsou na pronajaté věci).
44
zástav; při splnění podmínky, že je to třeba k uspokojení pohledávky, může navrhnout zpeněžení i více z nich nebo všech.140 Procesní postup si v takových případech vyžaduje dílčí zvláštní úpravu.141 Návrh nového občanského zákoníku obsahuje obdobnou úpravu vespolného zástavního práva jako stávající obč. z.; v rovině textu přitom neobsahuje podmínku, že ke zpeněžení více nebo všech zástav lze přistoupit pouze tehdy, je-li to nezbytné k uspokojení zajištěné pohledávky.
2.2.3 Nemovitost jako zástava Zástavní právo je možné zřídit také k nemovitým věcem. S ohledem na relativní trvalost (stálost) nemovitostí jako materiálních entit (zvláště pokud jde o pozemky), jakož i na sociální a hospodářský význam jejich vlastnictví, lze označit zástavní právo k nemovitostem ze jeden z nejvyhledávanějších a nejvýznamnějších zajišťovacích prostředků vůbec. Význam zástavního práva k nemovitostem jako institutu je především odrazem významu samotných nemovitostí. Postižení ekonomických, sociálních a kulturních aspektů vlastnictví nemovitostí by mohlo být tématem samostatné práce. Fenomén vlastnictví k nemovitostem se samozřejmě v průběhu věku proměňuje. V období naturálního hospodářství představovala možnost hospodařit na nemovitostech (pozemky-půda, usedlosti) existenční záležitost; pozemky (resp. jejich substrát půda) byly základním zdrojem obživy středověké společnosti, u nemovitostí se hodnotil jejich užitek, nikoliv podstata.142 Podobně – takřka epigramickou formou – shrnuje notoricky známou věc respektované dílo stoupenců historiografické školy Annales: „Po celé přibližně tisícileté období středověku jsou půda a ti, kdo ji obdělávají, základem celé společnosti. (...) Země je zdrojem moci a bohatství, rámcem života: je zdrojem vážnosti a znakem prosperity pro sedm lidí z deseti na březích Středozemního moře, osm až devět ve Francii nebo Germánii, pro všechny dále na sever a na východ.“143 Dlužno dodat, že i ve středověku existoval určitý rozpor v pojetí a významu nemovitostí ve městech a na venkově.144 140
Viz ustanovení § 165a odst. 2 obč. z. Srov. např. § 337d o. s. ř. 142 ADAMOVÁ, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 27. 143 GOFF LE, J. – SCHMITT, J.-C. Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002, str. 563. 144 Z tuzemské literatury lze odkázat na některé dílčí studie, např. KAVKA, F. Majetková, sociální a třídní struktura českých měst v první polovině 16. století ve světle knih a rejstříku městské dávky. Sborník historický, 1959, č. 6, str. 253-294. Jinak pokud jde o vlastnickou vázanost domů a pozemků (polností), zaznamenává V. Procházka rozdílnost staršího českého a německého práva: shledává, že u polabskopobaltských Slovanů se v individuálním vlastnictví nacházely toliko domy a dvory, nikoliv polnosti; 141
45
I v dnešní době je nemovitostem vlastní výrazný majetkový a sociální aspekt; ačkoliv dnes nemovitosti (pozemky, příp. stavby na těchto pozemcích stojící) neposkytují svým vlastníkům vždy obživu v úzkém slova smyslu, plní často funkci bydlení a kumulují v sobě často jedinou významnější majetkovou hodnotu jejich vlastníka. I z tohoto důvodu je nutné klást vysoké nároky na úpravu zástavního práva k nemovitostem jakožto jedinečného statku, protože případný zásah do vlastnictví nemovité zástavy má mimo hospodářského dopadu i efekt sociální. Pokud jde o ekonomickou stránku věci, zajištění zástavním právem k nemovitosti umožňuje – mj. s ohledem na trvalost a relativní cenovou stabilitu nemovitostí – získání zpravidla dlouhodobého a levného úvěru na finančním trhu; zajištění nemovitou zástavou snižuje riziko nevrácení poskytnutých peněžních prostředků a zlevňuje cenu za jejich půjčení. Předestřený význam nemovitostí se tradičně promítá i do zvláštního režimu úpravy zástavního práva k nim; kupříkladu odůvodňuje zdrženlivější režim výkonu zástavního práva, než je běžné například u věcí movitých (i když historicky jsou známy též jiné tendence a ostatně i současný evropský legislativní trend, směřující k progresivnějším způsobům výkonu, nejde v důsledku ke škodě zástavního dlužníka). Sluší se zmínit, že legální pojem nemovitost má v každém právním řádu jiný obsah. Jak přitom uvádí K. Eliáš, naprostá většina civilních kodexů kontinentálního typu se vydala cestou vymezení nemovité věci taxativním výčtem statků nemovité povahy v různé míře podrobností. Jako příklad lakoničnosti uvádí švýcarský občanský zákoník, podle nějž jsou nemovitostmi pozemky, samostatná trvající práva zapsaná v pozemkové knize, doly a spoluvlastnické podíly na nemovitostech; na druhém pólu stojí úprava italská, detailně vypočítávající předměty, které se považují za nemovitosti.145 Základní vymezení pojmu se však víceméně všude odvozuje od faktu, že skutečnou věcí nehybnou (non movere) jsou pouze pozemky jakožto části zemského povrchu; další předměty označované legálně jako nemovitosti se pak k těmto pozemkům určitým způsobem více či méně materiálně váží (jsou s pozemkem pevně spojeny). Pokud jde o vymezování pojmu nemovitost, z hlediska výkonu zástavního práva je významným především dopad zásady superficies solo cedit. Zatímco v zemích, kde zásada individualizováno bylo vlastnictví toliko budov (jimiž se vlastnicky disponovalo), přičemž jednotlivé lány byly k obdělávání toliko propůjčovány, nejsouce příslušenstvím těchto budov (KEJŘ, J. – PROCHÁZKA, V. Právněhistorické glosy k dějinám venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. Právněhistorické studie, 1959, č. 5, str. 305). 145 ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 484.
46
platí, že se při výkonu zástavního práva k pozemku postihuje též vše, co je s ním přirozeně nebo uměle spojeno (neboť se právně jedná o součást zastaveného pozemku), v jurisdikcích, jimž není citovaná zásada vlastní, dochází k realizaci pouze předmětného pozemku, příp. dalších věcí, které byly zvlášť zastaveny. Zatímco tedy v prvém případě při zboření stavby na zastaveném pozemku a postavení nové stavby na témže pozemku je zástavní věřitel oprávněn uspokojit se při případném výkonu z obou hodnot (tj. z pozemku a stavby jako jeho součásti), ve druhém případě (neuznávajícím zásadu, že povrch ustupuje půdě) zástavní právo ke zbořené věci zaniká v důsledku jejího zániku a zároveň nevzniká zástavní právo ke stavbě nově zřízené; stavba je samostatnou věcí (nemovitostí) a věřitel je tak oprávněn se uspokojit pouze z výtěžku zpeněžení pozemku. Podle platné české úpravy jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.146 Pozemek je konkrétně určená část zemského povrchu. Poloha pozemku je neměnná, určitelná souřadnicemi zeměpisné délky a šířky. To také z pozemku činí jedinečnou věc, kterou nelze beze zbytku nahradit žádnou jinou.147 Jako nemovitá zástava přichází v úvahu vždy pozemek, nikoliv parcela. Parcelu vymezuje katastrální zákon jako pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem.148 Za pozemek ale lze považovat i tu část zemského povrchu, která není např. označena parcelním číslem.149 Z toho vyplývá, že některé pozemky jsou parcelami a některé pozemky naopak parcelami nejsou. I pozemek, který není parcelou, je však způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, a tedy i zástavního práva. Dispozice s takovým pozemkem může být ale v praktické rovině ztížena ustanovením § 20 katastrálního zákona, které vyjmenovává závazné údaje pro právní úkony týkající se nemovitostí evidovaných v katastru (parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území). Platná právní úprava nestojí na zásadě superficies solo cedit a stavbu nepovažuje za součást pozemku. Zástavní práva k pozemku a zástavní práva ke stavbě na něm postavené 146
Ustanovení § 119 odst. 2 obč. z. ŠVESTKA, J. - ZOULÍK, F. - KNAPPOVÁ, M. - MIKEŠ, J. Nad vývojem i současným stavem rekodifikace českého soukromého práva. AUC Iuridica 1-2/2003. Praha: Karolinum, 2003, s. 78. 148 Viz § 27 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. K. Eliáš (ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 487) upozorňuje na nepřesnost tohoto pojetí v katastrálním zákoně, neboť parcelou se tradičně rozumí zobrazení pozemku v katastrální mapě. 149 Srov. vymezení pozemku v § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky: pozemkem je část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí druhů pozemků, popř. rozhraním způsobu využití pozemků. 147
47
proto vznikají na sobě zcela nezávisle. Stavba je samostatným předmětem právních vztahů a je-li spojená se zemí pevným základem, jedná se o nemovitost.150 Pokud stavba není samostatnou věcí v právním smyslu, nelze ji z hlediska soukromého práva považovat za stavbu ve smyslu ustanovení § 119 obč. z., byť by ji za stavbu označily předpisy práva veřejného (např. stavební zákon) nebo rozhodnutí vydaná na jejich základě.151 Pokud má jako zástava sloužit stavba spojená se zemí pevným základem, bude se zástavněprávní vztah řídit zásadně ustanovení o zástavním právu k nemovitým věcem. Není-li stavba se zemí spojena pevným základem, nepůjde o nemovitost a aplikují se ustanovení o zástavním právu k movitým věcem. Jelikož se však nikoliv každá stavba, která je nemovitostí, eviduje v katastru nemovitostí, uplatní se jako další kritérium při aplikaci některých ustanovení (týkajících se např. vzniku zástavního práva) právě skutečnost, zda se nemovitost zapisuje nebo nezapisuje do katastru. Katastrální zákon pojem stavby nedefinuje, používá termínů budova,152 rozestavěná budova, drobná stavba. Judikatura vykládá pojem stavby pro účely občanského práva staticky (jako věc v právním smyslu), na rozdíl od dynamického chápání pojmu v právu stavebním.153 Jelikož stavba představuje v reálném světě výsledek určité stavební činnosti, z hlediska práva je významné, kdy stavba jakožto samostatná věcí v právním smyslu vzniká; pouze k takové stavbě může vzniknout zástavní právo. Podle judikatury je pro posouzení vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci.154 S účinností od 1.3.2009 vymezuje nově katastrální zákon pozemek též jako část zemského povrchu oddělenou od sousedních částí hranicí rozsahu zástavního práva.155 Tato změna umožňuje vytvoření pozemku jako samostatné věci i pouhým oddělením od stávajícího pozemku hranicí rozsahu zástavního práva. Jinými slovy, zástavní právo bude
150
Spojení se zemí pevným základem je možno podle judikatury (srov. např. I. ÚS 483/01) charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. 151 Slovo stavba zde reprezentuje dva odlišné pojmy (pro právo soukromé a pro právo veřejné). 152 Viz § 2 zákona č. 344/1992 Sb. („budovy spojené se zemí pevným základem“) či § 27 písm. k) téhož zákona („budovou je nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí“). 153 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1305/96 z 28.1.1998. 154 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 931/99 z 28.2.2001. 155 Viz § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, po novele provedené zákonem č. 8/2009 Sb.
48
možné zřídit jen k části pozemku, přičemž tato část se právě v důsledku zatížení zástavním právem stane samostatným pozemkem, odděleným od původního pozemku hranicí rozsahu zástavního práva. Vznikem zástavního práva k části pozemku se z pozemku stanou v modelovém případě pozemky dva: pozemek zástavním právem nezatížený a pozemek zatížený (nově vzniklý).156 Oddělení části pozemku jen za účelem zřízení zástavního práva se tedy od 1.3.2009 stalo zákonem akceptovaným postupem. Jeho využití si lze představit zejména při financování koupí rozdělovaných částí většího pozemku. Zástavní právo půjde zřídit k části pozemku již před převodem této části na nabyvatele a věřitel bude moci poskytnout kupujícímu zajištěný úvěr před převodem vlastnictví na kupujícího. Podle úpravy účinné před 1.3.2009 nebylo možné část pozemku uvedeným způsobem zastavit a zástavní právo se proto zřizovalo až po převodu části pozemku (nového pozemku) na nabyvatele. Pokud by se totiž zástavní právo zřizovalo před převodem, zatěžovalo by celý pozemek, a nikoliv jen tu část, která má být zcizena. O možnostech zastavení části nemovité věci, podílu a o rozdělení nemovité věci platí jinak to, co bylo řečeno výše v pojednání o pojmu zástavy. Ustanovení katastrálního zákona, opravňující zatížit s účinností od 1.3.2009 zástavním právem jen část pozemku, nic nemění na závěru, že nelze zastavit ideální část věci, naopak jej spíše potvrzuje. I zmíněným zatížením totiž vzniká pozemek nový, nová věc v právním smyslu. Úprava zástavního práva k nemovitostem se užije i pro regulaci vztahů ze zástavního práva k bytům a nebytovým prostorům. Byt a nebytový prostor mohou být předmětem zástavního práva, jestliže se jedná o jednotky ve smyslu zákona o vlastnictví bytů. Jednotkou se rozumí byt nebo nebytový prostor jako vymezená část domu podle zákona o vlastnictví bytů. Pouze byt nebo nebytový prostor jakožto jednotka mohou plnit funkci zástavy. Zákon o vlastnictví bytů stanoví, že se právní vztahy k jednotkám podpůrně řídí ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí.157 Bytem jako předmětem občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 2 obč. z.) se podle judikatury míní místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení.158 Takový byt není vždy jednotkou podle zvláštního zákona. 156
V řízení o zápisu rozděleného pozemku do katastru nemovitostí je potřeba i nadále předkládat souhlas stavebního úřadu s dělením pozemku (srov. § 82 stav. z., § 37 odst. 7 písm. a) vyhlášky č. 26/2007 Sb.). 157 Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. 158 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1010/97 ze dne 22.10.1999. Ponechme přitom stranou, že takové vymezení není vhodné, neboť činí způsobilost předmětu občanskoprávních vztahů (např. i
49
Nachází-li byt např. v domě ve vlastnictví bytového družstva, půjde jistě o byt způsobilý stát se předmětem např. nájmu, nikoliv však o způsobilý objekt zástavního práva (jednotku). Totéž se týká i nebytových prostor.159 Návrh nového občanského zákoníku se vrací k zásadě superficies solo cedit a za nemovité věci považuje pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.160 Důvodová zpráva k Návrhu shrnuje, že se úprava oproti dosavadnímu stavu navrhuje změnit dvojím způsobem: jednak se pojem nemovité věci rozšiřuje i na některá práva (za nemovitou věc se prohlašuje např. právo stavby), jednak se stavba, nejedná-li o stavbu jen dočasnou, prohlašuje za součást pozemku. Pokud jde o výkon zástavního práva k nemovitostem, důsledek nového pojetí nemovité věci se promítne, jak již bylo zmíněno výše, do rozsahu postihovaného majetku zástavního dlužníka. Nemovitou zástavou bude nově pouze pozemek (příp. další jmenované nemovité věci v § 491 Návrhu), stavba jako jeho součást bude spadat do nexu práva zástavního bez dalšího již tím, že vznikne zástavní právo k pozemku, na němž se stavba nachází. Výkonem zástavního práva pak bude postiženo vše, co je se zastaveným pozemkem přirozeně nebo uměle spojeno jako jeho právní součást.
2.2.4 Nemovitost jako součást zastaveného podniku Podle platného práva může být zástavou také podnik nebo jiná věc hromadná. Výslovné zmínky v ustanovení § 153 obč. z. se podnik a jiná věc hromadná dočkaly s účinností k 1.1.2002.161 Za pravdu tak dostala převažující část doktríny, která dovozovala
pro účely nájmu bytu) závislou na rozhodnutí orgánu v rámci práva veřejného (pojetí nezapře inspiraci v někdejším zákoně č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Jinak je nutné nahlížet na totéž vymezení v zákoně o vlastnictví bytů, jelikož ten přímo podmiňuje způsobilost být předmětem vlastnického práva uvedeným rozhodnutím orgánu veřejné moci. 159 Je proto potřeba pro účely zástavního práva rozlišovat nebytový prostor jako jednotku podle zákona o vlastnictví bytů a nebytový prostor vymezený např. zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (podle nějž se za nebytový prostor považují místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení, a jimiž jsou zejména prostory určené k provozování výroby, obchodu, služeb, výzkumu, administrativní činnosti atd., anebo se za nebytový prostor považují byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům). 160 Ustanovení § 491 odst. 1 Návrhu. 161 S účinností k 1.1.2002 byl výčet rozšířen o podnik nebo jinou věc hromadnou; předchozí znění (od 1.1.2001 do 31.12.2001) počítalo s tím, že podnik lze zastavit za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Takový zákon přijat nebyl a na právní úpravu zástavního práva k podniku dopadají proto obecná ustanovení obč. z. o zástavním právu. Vzhledem k velmi specifické povaze podniku se nejedná o vhodné řešení
50
zastavitelnost těchto předmětů i před 1.1.2002. Ani zakotvení podniku a jiné věci hromadné ve výčtu způsobilých zástav však neučinilo přítrž diskuzím v odborné literatuře, neboť zvláštní charakter těchto předmětů, na něž však dopadá obecná úprava, vyvolává logicky mnoho otázek. Platný občanský zákoník pojem věci hromadné nijak nedefinuje a ani jej, až na výjimky,162 nepoužívá. Podle doktrinálního vymezení tvoří věc hromadnou více jednotlivých věcí, jejichž celek sleduje jednu hospodářskou funkci.163 Jednotlivé věci představují vzhledem ke svému účelu jeden předmět, který se také zpravidla označuje společným jménem (stádo, sklad zboží, sbírka motýlů).164 Zástavní právo k hromadné věci není, formálně vzato, zástavním právem generálním. Zástavou je individuálně určená věc (hromadná), jejíž jednotlivé složky se v průběhu času mohou měnit. To ale nic nemění na charakteru hromadné věci jako samostatného zastaveného celku, nezávislého na jednotlivých prvcích. Opustí-li jednotlivá věc celek (hromadnou věc), přestane se na ni zástavní právo vztahovat, stejně tak přibudeli k celku věc nová, zatíží ji zástavní právo. V materiálním smyslu se však o zástavní právo generální do jisté míry jedná: obsah zastavené hromadné věci se může výrazně měnit, hromadnou věc mohou po čase tvořit úplně jiné složky, než při vzniku zástavního práva. Tato určitá abstraktnost hromadné věci, spočívající na proměnlivosti jejího obsahu, nekoresponduje proto zcela s principem speciality. Zástavní právo k podniku nepředstavuje, vzhledem ke kvalitě jeho právní úpravy, nejjistější garanci zajištěné pohledávky. Zmínka o podniku jako způsobilém předmětu zástavního práva se poprvé v zákoně objevuje s účinností k 1.1.2001 s tím, že podnik lze zastavit za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Podle související důvodové zprávy (k zákonu č. 367/2000 Sb.) se vzhledem ke složitosti vztahů, které by zastavením podniku vznikly, vyhrazuje úprava zástavního práva k podniku zvláštnímu zákonu. K přijetí zvláštního zákona však nikdy nedošlo, věta o presumpci přijetí zvláštního zákona byla vypuštěna a podnik se přesunul do výčtu ostatních zástav v prvém odstavci ustanovení § 153 obč. z. Úprava zástavního práva k podniku se tedy cele řídí ustanoveními o zástavním právu v obč. z. (podrobnou kritiku české úpravy zástavního práva k podniku podává RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy, 2004, č. 3 a 4, str. 85 a n.). 162 Ustanovení § 153 odst. 1, § 156 odst. 3 či § 158 odst. 1 obč. z. 163 ELIÁŠ, K. in ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 483. 164 TILSCH, E. Občanské právo. Část všeobecná. 3. vydání. Praha: VŠEHRD, 1925, str. 151. Srov. též § 302 o. z. o.
51
Podnik vymezuje ustanovení § 5 obch. z. jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Ustanovení dále označuje podnik za věc hromadnou. Podnik je souborem, který je v čase proměnlivý, jednotlivé složky se mění, aniž se mění identita podniku.165 Je to právě hodnota podniku jako celku (včetně podnikatelské myšlenky), která jej charakterizuje jako zvláštní předmět právních vztahů nezávislý na složkách, ze kterých se skládá, a nejde tedy jen o prostý souhrn věcí a práv náležejících k podniku.166 V literatuře nepanuje shoda o tom, zda se v případě zastavení podniku jedná o zástavní právo k podniku jako celku anebo o zástavní právo ke všem jednotlivostem podnik tvořícím. Uvedená otázka má přitom mimo jiné zásadní význam pro posouzení, jakým režimem se v tomto ohledu řídí nemovitá věc, která je součástí zastaveného podniku. Vzhledem k výše nastíněné povaze podniku lze mít za to, že předmětem zástavního práva je podnik jako celek, přičemž jednotlivé součásti podniku jsou zatíženy zástavním právem, pokud v danou chvíli k podniku náleží. Přestane-li být složka součástí podniku, přestává se na ni vztahovat zástavní právo, a naopak stane-li se nově součástí podniku, bude zástavním právem zatížena. Tento přístup se zdá být teoreticky správnějším, to ale nijak nezmenšuje praktické potíže spojené s jeho aplikací za stávající zákonné úpravy. V české úpravě především chybí instrumenty, které by patřičně regulovaly průběh zástavního práva k podniku s ohledem na jeho specifičnost. Proměnlivosti jednotlivých složek podniku v čase (včetně nemovitostí) by odpovídala spíše úprava tzv. pohyblivého zástavního práva (floating charge), známá zejména právu anglickému (a jurisdikcím jím ovlivněným).167 Rozsah takového zástavního práva je proměnlivý a pevně určeným se stane až ve chvíli, kdy dochází k jeho výkonu. Úprava přitom respektuje fungování běžícího podniku a umožňuje zástavnímu dlužníkovi nakládat s oběžnými aktivy podniku. Aktiva převáděná na třetí osobu opouští podnik nezatížená zástavním právem.168 165
PELIKÁNOVÁ, I. in PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Obchodní právo. II. díl. 2. vydání. Praha: ASPI, 2001, str. 49. 166 Cena celého podniku může značně převyšovat prostý součet cen jednotlivých složek podniku. 167 Viz GRIFFIN, S. Company law: fundamental principles. Harlow: Pearson Education, 4. vydání, 2006, str. 213 a n. CHANDLER, J. The Modern Floating Charge. In GILLOOLY, M. (ed.). Securities over Personalty. Sydney: The Federation Press, 1. vydání, 1994, str. 1 a n. WOOD, P. R. Comparative Law of Security Interests and Title Finance. London: Sweet & Maxwell, 2007, str. 440 a n. 168 Srov. např. i § 151h odst. 3 slovenského občanského zákoníku, podle kterého zástavní právo nepůsobí vůči nabyvateli zástavy, jestliže zástavní dlužník převedl zástavu v běžném obchodním styku v rámci svého
52
Pohledávka zástavního věřitele je zajištěna k podniku jako celku a vztahuje se na všechny složky podniku v danou chvíli, tedy i ty, které k podniku přibyly až po vzniku zástavního práva. Úprava omezuje zástavního dlužníka ve zcizování aktiv patřících k podniku až v okamžiku, kdy přestává plnit zajištěnou pohledávku. V ten okamžik se pohyblivé zástavní právo v podstatě přemění v zástavní právo fixní a zatěžuje všechny složky k podniku náležející – zástavní dlužník není již oprávněn s těmito fixně zatíženými jednotlivostmi nakládat.169 Platná česká úprava obecného zástavního práva byla koncipována pro materii fixních zástavních práv a k aplikaci na proměnlivé poměry podniku se nehodí. Z občanského zákoníku např. vůbec nevyplývá, zda lze jednotlivé složky podniku zcizovat tak, aby přecházely na nabyvatele nezatížené zástavním právem.170 Z aplikace obecného ustanovení § 164 obč. z. by vycházelo, že zástavní právo na převáděné věci vázne. Odpověď však závisí především na tom, zda zástavní právo vzniká pouze k podniku jako celku či zda se zastavují i jednotlivé věci k podniku náležející, které se evidují ve zvláštních registrech (tedy především nemovitosti). Při akceptaci první možnosti by docházelo k převodu jednotlivých věcí jako nezatížených (např. nemovitostí), velkým problémem však zůstává publicita takových zástavních práv, která by se vyčerpávala pouhým zápisem zástavy podniku jako celku do neveřejného Rejstříku zástav. Přijetí druhé varianty přináší větší právní jistotu založenou na zveřejňování zástavních práv i ve zvláštních registrech (katastru nemovitostí). Na druhou stranu znamená, že jednotlivosti, evidované ve zvláštním registru, nelze převést z podniku nezatížené zástavním právem, pokud zástavní věřitel nebude souhlasit se zrušením zástavního práva v každé takové situaci. Vzniká tu i problém existence zástavního práva k věcem, které se součástí podniku stanou až po vzniku zástavního práva k podniku. Zástavní právo k nim by vzniklo opět až zápisem do příslušného rejstříku. K odpovědím na
předmětu podnikání. Ustanovení se však netýká zástavních práv, vznikajících zápisem do příslušného registru. Slovenská úprava tedy oprávnění dlužníka rozumně omezuje jen na některý majetek, a to navíc pouze za předpokladu, že šlo o převod v běžném obchodním styku v rámci předmětu podnikání. 169 Viz WOOD, P. R. Comparative Law of Security and Guarantees. London: Sweet & Maxwell, 1995, str. 12. GRIFFIN, S. Company law: fundamental principles. Harlow: Pearson Education, 4. vydání, 2006, str. 214 a n. 170 Takové oprávnění zástavního dlužníka (vlastníka podniku) je přitom stěžejním předpokladem pro to, aby podnik mohl fungovat a zástavní právo k němu mělo vůbec nějaký smysl.
53
naznačené otázky zástavního práva k podniku se lze dobrat teoretickými konstrukcemi, ale jakákoliv speciální zákonná úprava a tím i právní jistota chybí.171 Obecná úprava v ustanovení § 163 odst. 1 obč. z., podle níž se má zástavní dlužník zdržet všeho, čímž se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele, nemůže dostatečně odrážet poměry běžícího podniku, při jehož fungování bezpochyby dochází ke změnám v obsahu zástavy. Stávající úprava zároveň nechrání zástavního věřitele pro případ neplnění povinností dlužníkem tak, že by od té chvíle omezovala zástavního dlužníka v nakládání se zástavou (zejména zákazem dalšího zcizování aktiv podniku).172 Za samostatnou kapitolu lze považovat i nedostatečnou úpravu výkonu zástavního práva k podniku. Jak vyplývá z § 158 odst. 1 obč. z., zástavní právo k podniku jakožto hromadné věci vzniká zápisem do Rejstříku zástav. Nejasným ale zůstává vztah vzniku zástavního práva k podniku a vzniku zástavního práva k jednotlivým složkám podnik tvořícím, v daném případě tedy zejména nemovitostem.173 Některé složky podniku (nejen nemovitosti, ale též např. cenné papíry, ochranné známky, atd.) jsou totiž také předmětem evidence zvláštních registrů. V literatuře se objevují k tomuto problému, jak již bylo naznačeno výše, dvě stanoviska. První174 vychází z povahy podniku jako celku a zástavní právo k podniku pokládá za zástavní právo k tomuto celku, nikoliv k jednotlivostem podnik tvořícím. Jednotlivé věci k podniku příslušející spadají do rozsahu zástavního práva k podniku přímo tím, že vzniká zástavní právo k podniku. Podle tohoto mínění se tedy nezapisují zástavní práva k jednotlivým věcem do zvláštních registrů, nýbrž postačí zápis zástavního práva k podniku do Rejstříku zástav. Opačný přístup, tj. kdy by vznikalo zástavní právo zvlášť ke každé jednotlivé složce, která je součástí podniku, by popíral samotný smysl zástavního práva k podniku a způsobilost podniku jako zástavy. Jestliže by zástavní práva vznikala ke každé jednotlivé věci, neumožňovalo by to snadné převádění věcí a tedy i plynulé 171
Uvedená problematika má řadu dalších aspektů, k tomu srov. např. RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy, 2004, č. 3 a 4, str. 85, DVOŘÁK, T. Dispozice s podnikem. Právní rozhledy, 2003, č. 3, str. 119, KULKOVÁ, R. K zástavnímu právu po novelách občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2002, č. 7, str. 318, BREJŠKOVÁ, L. – MAGLIA, M. K vybraným otázkám zástavního práva po novele. Právní rozhledy, 2003, č. 2, str. 81, BAUDYŠ, P. Zástavní právo k podniku. Právní rozhledy, 2003, č. 6, str. 292, BAUDYŠ, P. Zástavní právo k podniku. Ad notam, 2003, č. 1, str. 3. 172 Slovenská úprava zástavnímu věřiteli takovou ochranu poskytuje v § 151l odst. 2 slovenského občanského zákoníku. V českém prostředí nezbývá než se spolehnout na obecnou normu v ustanovení § 163 odst. 1. 173 Pokud se dále hovoří o podniku, platí to obdobně i pro jinou věc hromadnou. 174 Viz např. BAUDYŠ, P. Zástavní právo k podniku. Právní rozhledy, 2003, č. 6, str. 292, BAUDYŠ, P. Zástavní právo k podniku. Ad notam, 2003, č. 1, str. 3, KULKOVÁ, R. K zástavnímu právu po novelách občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2002, č. 7, str. 318, BREJŠKOVÁ, L. – MAGLIA, M. K vybraným otázkám zástavního práva po novele. Právní rozhledy, 2003, č. 2, str. 81.
54
fungování podniku. Pokud by za takové situace měla být jednotlivá věc náležející k podniku zcizena nezatížená, věřitel by se musel zástavního práva v každém jednotlivém případě např. vzdát a následně by se muselo zástavní právo ze zvláštního rejstříku vymazat. Druhý přístup175 se zakládá zejména na interpretaci ustanovení § 5 odst. 2 obch. z.176 a vyvozuje, že zástavní právo k určitým jednotlivostem (nemovitosti, předměty průmyslového vlastnictví atd.), které jsou součástí zastaveného podniku, vzniká až zápisem zástavních práv k těmto jednotlivostem do zvláštních rejstříků. Oba přístupy mají své nesporné opodstatnění. První akcentuje hodnotu podniku jako celku a klade důraz na praktické využití zástavního práva k tomuto celku. Nedostatkem tohoto přístupu je však absence publicity zástavních práv k jednotlivostem podniku, jež se jinak zapisují do veřejných evidencí. Zástavní právo k podniku se sice zapíše do Rejstříku zástav, např. v katastru nemovitostí však nebude u nemovitosti patřící k podniku uvedeno žádné omezení.177 Vzhledem k tomu, že Rejstřík zástav není navíc veřejný, jednalo by o to větší zásah do právní jistoty třetích osob. Tento důsledek popírá princip publicity jako nezbytnou zásadu věcných práv. Jde tu ale nejen o ochranu práv třetích osob, ale i o ochranu zástavního věřitele, neboť pokud bude podnikatel moci zcizit veškeré složky podniku jako zástavním právem nezatížené (jen tím, že opustí podnik), věřitel nebude mít žádnou jistotu, že mu takto zástavní dlužník nevyvede ze zastaveného podniku všechna aktiva. Rozborem právní úpravy lze dospět k závěru, že teoreticky více funkční se jeví pojetí zástavního práva k podniku jako celku, ale zároveň z důvodu ochrany třetích osob i zástavního věřitele je nutné respektovat publicitu zástavního práva k některým složkám podniku ve zvláštních registrech. Zvláštní konstitutivní zápis zástavních práv k jednotlivostem ve zvláštních registrech se týká jen určitých složek podniku (nemovitostí, předmětů průmyslového vlastnictví atd.), zatímco k standardnímu oběžnému majetku (zboží) zákon většinou vznik zástavního práva zápisem do zvláštní evidence nepodmiňuje.
175
Viz např. DVOŘÁK, T. Dispozice s podnikem. Právní rozhledy, 2003, č. 3, str. 119, s výhradami RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy, 2004, č. 3 a 4, str. 85. Relevanci tohoto přístupu podporuje aktuální komparativní pohled do zahraničí i starší tuzemská doktrína (srov. ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 632). 176 Ustanovení § 5 obch. z. zní: „Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.“ 177 Problém by plně nevyřešil ani případný deklaratorní zápis (např. záznamem do katastru nemovitostí).
55
Takové oběživo, pokud se převádí, opouští podnik nezatížené zástavním právem (řečeno slovy starší civilistiky vystupuje z nexu práva zástavního178). Uvedené řešení je v rámci možností, které dává zákon, patrně nejpřijatelnější, i když také není prosto pochybností. Nejasnosti se týkají zejména fáze nuceného výkonu zástavního práva k podniku a jeho vztahu k výkonu zástavního práva k jednotlivé věci zapisované do zvláštní evidence. Výkon rozhodnutí z titulu zástavního práva k podniku lze vést jen prodejem zastaveného podniku (viz § 338zr o. s. ř.), nikoliv výkonem rozhodnutím prodejem pouze určitých složek. Bylo-li by však možné vést samostatnou exekuci na jednotlivou složku podniku jen z toho titulu, že zástavní právo k této složce se konstituuje samostatně zápisem do zvláštního registru, popíralo by to do jisté míry koncepci zástavního práva k podniku jako celku. Takovou možnost lze zřejmě odmítnout s poukazem, že zástavní právo k jednotlivosti vzniká zápisem do zvláštního rejstříku právě za tím účelem, aby byla jednotlivost zastavena jako součást podniku, nikoliv jako samostatný předmět. Slovenský zákonodárce vyřešil tuto věc tak, že zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se nebo domáhat se uspokojení z podniku nebo jeho části jako celku, jen jestliže zástavní právo vzniklo ke všem součástem podniku nebo jeho části.179 Problém reflektuje i Návrh nového českého občanského zákoníku, který jej řeší preventivním zákazem zřídit za trvání zástavního práva k podniku zástavní právo k jednotlivé věci, která k zástavě náleží.180 Takovým zřízením nebude samozřejmě zápis zástavního práva k jednotlivosti do zvláštního registru, uskutečněný v souvislosti se vznikem zástavního práva k podniku. Z toho se dá vyvodit, že nebude možné vést samostatnou exekuci na jednotlivou složku podniku jen z toho titulu, že zástavní právo k této složce vzniká samostatně zápisem do zvláštního registru. Výše rozebírané řešení, které bylo označeno v daném rámci za nejpřijatelnější, částečně respektuje pojetí zástavního práva k podniku jako celku, zároveň ale u významnějších složek chrání publicitou ve zvláštním rejstříku třetí osoby a samotného zástavního věřitele. Zástavní dlužník nebude s to bez součinnosti zástavního věřitele takovou důležitou složku podniku zcizit nezatíženou zástavním právem.181 A naopak, stane-li se např. nemovitost součástí podniku až po vzniku zástavního práva k 178
TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897, str. 24. Ustanovení § 151j odst. 5 slovenského občanského zákoníku. 180 Ustanovení § 1338 Návrhu. 181 Součinnost může spočívat např. v tom, že se zástavní věřitel v jednotlivém případě při zcizení věci zástavního práva vzdá. 179
56
tomuto podniku, bude nezbytné zapsat zástavní právo k této nemovitosti do katastru. Lze si také sjednat s obligačními účinky závazek k zápisům zástavních práv pro případy takového nabytí. Jedná se o přístup méně pružný, s tím však musí strany při zřizování zástavního práva k podniku, vzhledem k jeho charakteru, počítat. Na podobném principu je založena moderní úprava slovenská. Ta vyžaduje pro vznik zástavního práva k podniku zápis do registru zástavních práv. Zároveň podmiňuje vznik zástavního práva k jednotlivým složkám podniku (u nichž to stanoví zákon) zápisem do zvláštních registrů. Zástavní právo podle slovenské úpravy nepůsobí vůči nabyvateli zástavy, jestliže zástavní dlužník převedl zástavu v běžném obchodním styku v rámci svého předmětu podnikání; to se však netýká zástavních práv, vznikajících zápisem do příslušného registru. Francouzská úprava zástavního práva k obchodnímu podniku (fonds de commerce) pak přímo vylučuje, aby se zástavní právo vztahovalo na některé složky podniku.182 Vzhledem k popsaným nejasnostem platného tuzemského zákona a jeho výkladu nelze než uzavřít, že zástavní právo k podniku představuje za současného právního stavu právně podstatně rizikovější zajištění než zástavní právo k jednotlivým věcem podnik tvořícím. Ostatně některé právní řády (německý, rakouský) zastavení podniku ani nepřipouští. Návrh nového českého občanského zákoníku se přiklání ke koncepci zápisu zástavního práva i do zvláštních rejstříků: Návrh váže vznik zástavního práva k hromadné věci na zápis do rejstříku zástav. Jsou-li však součástí hromadné věci složky, které se evidují ve zvláštních seznamech (např. nemovitosti), zapíše se zástavní právo i do zvláštních seznamů. Důvodová zpráva k tomu uvádí: „Zvlášť se řeší případ, kdy hromadnou věc spoluvytvářejí složky samostatně evidované ve zvláštních veřejných seznamech. Tehdy se k zastavení věci vyžaduje jak zápis do rejstříku zástav, tak i do příslušného veřejného seznamu, jak tomu bylo dosud, řeší se však, ke kterému okamžiku vznikne zástavní právo jako k celku.“ Návrh zároveň stanoví, že při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní 182
Viz MESTRE, J. Francouzské obchodní právo. Praha: Orac, 2002, str. 150. Zástavní právo se týká hlavních nehmotných prvků fonds (klientely, štítu, obchodního jména, práva na obchodní nájem nebytových prostor atd.), ze zástavního práva se vylučuje zboží, pohledávky, nemovitosti (fonds de commerce ostatně nemovitosti nezahrnuje). Výroční zpráva Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) nazývá takovou formu zástavy podniku, které je omezena pouze na některé jeho složky (ochranné známky, klientelu, práva duševního vlastnictví), small enterprise mortgage. Srov. United Nations Commission on International Trade Law: UNCITRAL Yearbook, 2002, str. 465.
57
právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí. Návrh dále zakazuje za trvání zástavního práva k závodu (podniku) zřídit zástavní právo k jednotlivé věci, která k zástavě náleží. Vzniklo-li k jednotlivé věci zástavní právo před tím, než byl závod zastaven, použijí se ustanovení o pořadí zástavního práva. Zřízení zástavního práva k jednotlivé věci za trvání zástavního práva k závodu nebude platné.183
2.3 Pohledávka zajištěná zástavním právem k nemovitostem 2.3.1 Způsobilost pohledávek k zajištění Zástavní právo zajišťuje podle platné úpravy pohledávku; ta se nazývá zajištěnou neboli zástavní pohledávkou. Zástavní právo se jako akcesorické vždy váže k určité pohledávce, samostatný účel zástavní právo nemá. Všechny pohledávky nejsou způsobilé být zajištěny zástavním právem. Zástavní právo může zajišťovat jen pohledávky platné. Tím se zcela vylučují pohledávky absolutně neplatné – jestliže právo neexistuje, nemůže být ani zajišťováno. Akcesorní povaha zástavního práva a jeho těsná vazba na zajišťovanou pohledávku se projevuje výrazně právě v otázkách existence a platnosti. Hledí-li se na zajištěnou pohledávku jako na absolutně neplatnou (ex tunc), sdílí tento její osud i zástavní právo, tj. pohlíží se na něj, jako by bylo neplatné od počátku, a to i kdyby jeho základem byla platná zástavní smlouva. Pokud se totiž stane neplatnou zajištěná pohledávka, tím spíše nemůže být platným zástavní právo ji pouze zajišťující (arg. a maiori ad minus). Při akceptaci opačného výkladu by bylo možné obcházet důsledky neplatnosti pohledávky tím, že by se vymáhala prostřednictvím zástavního práva (arg. reductione ad absurdum). Pokud jde o relativně neplatné právní úkony a z nich vycházející pohledávky, ty se považují za platné, pokud se dotčená osoba neplatnosti nedovolá. Zástavní právo k takové pohledávce platně vznikne. Pokud se však dlužník relativní neplatnosti dovolá, pohledávka se neplatnou stává ex nunc a od té chvíle nelze ani na zástavní právo pohlížet jako na platné. To platí i o pohledávkách neplatných pro nedostatek formy (viz ustanovení § 40a obč. z.).
183
Ustanovení § 1339 Návrhu.
58
Některé pohledávky platné jsou, ale jejich jiné vlastnosti ztěžují zajištění zástavním právem. Pokud jde o pohledávky nežalovatelné (naturální), ve starší i novější literatuře lze nalézt výklad, že naturální pohledávku lze zajistit zástavním právem, ale zástavní právo bude též pouze právem naturálním.184 Nabízí se však otázka, jaký význam takovému zástavnímu právu přikládat, když mu v tomto případě nejsou vlastní funkce zajišťovací ani uhrazovací. Lze se proto domnívat, že „naturální“ zástavní právo není v podstatě ani zástavním právem, protože neumožňuje náhradní uspokojení dluhu pro případ, že tento nebude splněn.185 Nejsme pak daleko od závěru, že nežalovatelné pohledávky nemohou být zástavním právem platně zajištěny. Zákon sám ostatně v některých speciálních případech stanoví, že nežalovatelné pohledávky nelze ani platně zajistit (viz ustanovení § 845 obč. z.). Od nežalovatelných pohledávek je potřeba odlišit pohledávky promlčené (ty žalovatelné jsou). Promlčenou pohledávku lze platně zajistit a za určitých podmínek i úspěšně takové zástavní právo realizovat. Uplatní-li dlužník před soudem námitku promlčení, zajištěná pohledávka nebude věřiteli přiznána. Platná právní úprava však stanoví, že se promlčuje též zástavní právo. Důsledky promlčení zajištěné pohledávky na vymahatelnost nároku ze zástavního práva proto nelze vykládat izolovaně bez přihlédnutí k úpravě promlčení zástavního práva. Neplatí přitom pravidlo, že by promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo zaniklo nebo bylo považováno za promlčené.186 Naopak existují situace, kdy lze úspěšně vykonat zástavní právo přesto, že se promlčela zajištěná pohledávka.187 Zástavní právo se de lege lata, zejména s ohledem na přípustnost samostatné zástavní žaloby, promlčuje do jisté míry nezávisle na zajištěné pohledávce. K tomu více v kapitole o výkonu zástavního práva. Zástavní právo se vztahuje přímo ze zákona i na příslušenství pohledávky. Aniž by si to tedy strany sjednaly, bude zástavní právo zajišťovat i úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Zástavní právo zajišťuje veškeré existující i budoucí příslušenství, které se k pohledávce váže. Z výtěžku zpeněžení
184
Srov. např. ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 643. Z novější literatury BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. Zástavní právo v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 7. 185 Na tom nic nemění, že i zde by přicházela v úvahu realizace určitých dílčích aspektů zástavního práva, např. uspokojení zástavního věřitele ze složené obvyklé ceny zástavy. 186 Za platnosti o. z. o. tomu ovšem bylo jinak – srov. ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl šestý. Praha: V. Linhart, 1937, str. 494 a 540. 187 Např. když se v průběhu řízení o soudním prodeji zástavy promlčí zajištěná pohledávka, jestliže zároveň nebude promlčeno zástavní právo.
59
zástavy lze proto uspokojit např. i náklady soudního řízení, ve kterém zástavní věřitel pohledávku úspěšně uplatnil. Naproti tomu případná smluvní pokuta vztahující se k zajištěné pohledávce není ex lege zástavním právem zajištěna, neboť se nejedná o příslušenství pohledávky. Lze ji ale zajistit zvlášť dohodou stran. Zástavním právem lze platně zajistit i jen část pohledávky. K tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu (R 70/06), podle nějž nelze po věřiteli a dlužníkovi s ohledem na princip smluvní volnosti požadovat, aby při sjednávání zajištění pohledávky konkrétním zástavním právem vždy zajišťovali celou pohledávku; pohledávka se zajišťuje jen do takové výše, na které se smluvní strany dohodnou.188 Zvláštní případ zajištění tvoří zajištění pohledávky, která vzniká po odstoupení od smlouvy, na jejímž základě vznikla původní zajištěná pohledávka. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší a spolu se závazkem ze smlouvy zaniká i jeho zajištění jakožto akcesorické právo. Smluvní strany jsou povinny vrátit si plnění, které na základě smlouvy obdržely. Pokud jedna ze stran plnění nevrátí, vzniká jí tím např. bezdůvodné obohacení. Pohledávka druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení je pohledávkou z jiného právního titulu než pohledávka původní (např. pohledávka na splacení poskytnutého úvěru). Zástavním právem však byla stranami zajištěna pouze původní pohledávka. Dlužník se tak dostává do neodůvodněně výhodné pozice: ačkoliv např. poruší povinnost dle původní smlouvy a druhá strana proto od smlouvy odstoupí, původně zajištěná pohledávka se přeměňuje na pohledávku z jiného titulu, ovšem pohledávku nezajištěnou. Možnou obranu věřitele představovalo pouze ujednání v zástavní smlouvě, podle nějž se zástavní právo mělo vztahovat i na případné nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy. Vymezení těchto nároků (na náhradu škody, z bezdůvodného obohacení
atd.) však
muselo
vyhovět
požadavkům
kladeným
na dostatečnou
individualizaci těchto budoucích či podmíněných pohledávek. Zákonodárce na tento deficit právní úpravy zareagoval s účinností k 1.1.2001, kdy rozšířil § 155 obč. z. o ustanovení, podle jehož současného znění se zástavní právo vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla 188
Stejně tak zákon neomezuje strany při výběru zástavy, pokud jde o poměr hodnoty zástavy k výši zajištěné pohledávky – k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1425/2008 ze dne 16.4.2009, podle nějž k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva se nevyžaduje, aby byla dána proporce mezi výší zajištěné pohledávky a hodnotou věci, jež má být zastavena. Zástava může mít několikanásobně vyšší i nižší hodnotu než činí výše zajištěné pohledávky.
60
zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě sjednáno něco jiného.189 Pokud tedy strany v zástavní smlouvě takové zajištění nevyloučí, bude se zástavní právo vztahovat ex lege i na případné nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle níž vznikla zajištěná pohledávka. Typicky půjde o nárok na náhradu škody či nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z formálního hlediska se sice jedná o výjimku z akcesority zástavního práva (neboť zajištěná pohledávka zanikla), materiálně však nikoliv, neboť zástavní právo v podstatě zajišťuje (s trochou zjednodušení) stále totéž plnění, pouze transformované v jiný právní titul.190 Nelze se domnívat, že by se ustanovení § 155 odst. 5 aplikovalo pouze v případech, kdy od smlouvy odstoupil zástavní věřitel. Odstoupil-li od smlouvy dlužník, nebude to nic měnit na zajištění případných nároků zástavního věřitele. Poskytl-li věřitel např. jen část plnění a dlužník z tohoto důvodu od smlouvy odstoupil, je dlužník povinen tuto část plnění věřiteli vrátit a pohledávka věřitele na vrácení částečného plnění bude zástavním právem ze zákona zajištěna. Případné nároky dlužníka proti věřiteli na náhradu škody způsobené jen částečným plněním tím nebudou dotčeny. Ustanovení se dotýká pouze situace při odstoupení od smlouvy; zástavní právo se proto nebude vztahovat na nároky z neplatné smlouvy, podle které vznikla nebo měla vzniknout zajištěná pohledávka. Byl-li např. padělán podpis jednoho z manželů na dlužnické straně smlouvy, kterou se zřizuje zajištěná pohledávka, je taková smlouva absolutně neplatná. Pohledávka zástavního věřitele, např. na vydání bezdůvodného obohacení, nebude zástavním právem zajištěna. Návrh nového občanského zákoníku nepřináší v otázce zajišťovaných pohledávek zásadní změny. Podle Návrhu lze zástavním právem zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý, nepeněžitý, podmíněný nebo i budoucí. Zástavní právo zajišťuje podle Návrhu dluh a jeho příslušenství; smluvní pokutu pouze tehdy, je-li to zvlášť sjednáno. Návrh se snaží být terminologicky konzistentní a v souvislosti se zástavním právem hovoří vždy o zajištění dluhu (nikoliv tedy zajištění pohledávky, závazku, nároku, povinnosti atd.). Podle důvodové zprávy, která toto pojmové zpřesnění vysvětluje, se 189
Od 1.1.2001 do 31.12.2001 poskytoval zákon pouze možnost si takové zajištění smluvně zřídit, teprve od 1.1.2002 zajišťuje zástavní právo nároky z odstoupení ze smlouvy přímo ze zákona, přičemž se však zdůrazňuje dispozitivnost ustanovení § 155 odst. 5 obč. z. 190 Podobně normují i zvláštní předpisy. Např. podle § 506 obch. z. odstoupení věřitele od úvěrové smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.
61
poskytnutím zástavy zajišťuje, že dlužník dluh splní, dává se garance za splnění dluhu, nikoliv za uspokojení věřitelovy pohledávky vůbec. Současně platný občanský zákoník naproti tomu vychází z toho, že zástavní právo zajišťuje pohledávku věřitele, nikoliv dluh dlužníka.191 Tento konceptuální posun není potřeba z praktického hlediska přeceňovat. Je nepochybně dobře, že Návrh bude jednotný v pojetí, co se zajišťuje (nejen v úpravě zástavního práva, ale i v úpravě obligací), na druhou stranu dluh a pohledávka představují úzce spjaté párové pojmy a takto je nutné i s nimi nakládat. Hovoří-li Návrh o zajištěném dluhu, lze jistě za zajištěnou označovat i pohledávku, která danému dluhu odpovídá. Argumentaci důvodové zprávy „poskytnutím zástavy zástavce věřiteli zajišťuje, že dlužník dluh splní, dává garancii za splnění dluhu, nikoli za uspokojení věřitelovy pohledávky vůbec (pohledávka může zaniknout s uspokojením věřitele i jinak)“ nepovažuji za jednoznačně přesvědčivou. Stejně lze totiž argumentovat, že poskytnutím zajištění se garantuje splnění pohledávky zástavního věřitele, nikoli splnění dluhu vůbec. Sám Návrh se nadto vymezené koncepce původně striktně nedržel, když uváděl, že zánikem zajištěné pohledávky zaniká i zástavní právo (stejně tak i v některých dalších ustanoveních hovořil o zajištěné pohledávce). V průběhu legislativního procesu však došlo k pojmoslovné úpravě těchto ustanovení (srov. aktuální znění např. ustanovení § 1306 odst. 2 či § 1367 Návrhu). Přesto se domnívám, že designátem může být i věřitelova pohledávka, nikoli jen jí odpovídající dluh: zajišťovanou entitu je vhodné označovat podle toho, zda je nahlížena z pozic zástavního věřitele anebo zástavního dlužníka; z tohoto pohledu je pak terminologicky přesnější hovořit např. o zániku zástavního práva v důsledku zániku zajištěné pohledávky (nikoli dluhu). Mám za to, že ačkoliv Návrh proklamuje, že zástavní právo zajišťuje dluh, nebude pochybením, bude-li se užívat v některých souvislostech spíše pojmu zajištěná pohledávka.192
2.3.2 Zajištění nepeněžité, budoucí a podmíněné pohledávky Zástavním právem lze zajistit nejen pohledávku peněžitou, ale i nepeněžitou. Jelikož k uspokojení ze zástavního práva dochází tak, že se peněžní částka získaná zpeněžením
191
Srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 851/2003 ze dne 21.12.2005 (Soudní judikatura 7/2006, str. 493). 192 Některá ustanovení Návrhu to ostatně dokládají, srov. např. ustanovení § 1359 odst. 2, podle kterého vznikají zástavnímu dlužníku „úhradou pohledávky ze zpeněžené zástavy“ stejná práva, jako by dluh splnil sám.
62
zástavy převádí do vlastnictví zástavního věřitele, lze zástavním právem zajistit jen pohledávky, které mohou být převedeny na peníze.193 Nezbytná vlastnost zajištěné pohledávky spočívající v její ocenitelnosti v penězích vyplývá i ze zákonného pravidla, podle nějž je nepeněžitá pohledávka zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva.194 Zástavní právo tedy zajišťuje pohledávku nepeněžitou (např. závazek vrácení vzácné knihy), ale vždy se bude vázat k peněžnímu ekvivalentu nepeněžitého plnění.195 Výši obvyklé ceny nepeněžité pohledávky není nutné v zástavní smlouvě sjednávat, lze však takový postup doporučit, neboť se tím předchází budoucím komplikacím při dokazování výše ceny v době vzniku zástavního práva. Ustanovení § 155 odst. 2 platného obč. z. je i směrnicí pro stanovení výše plnění určeného zástavnímu věřiteli při výkonu zástavního práva. Věřiteli náleží při výkonu peněžité plnění do výše obvyklé ceny pohledávky v době vzniku zástavního práva. Zatímco návrh nového občanského zákoníku toto pravidlo výslovně zakotvuje v § 1359 odst. 1, platný občanský zákoník jej obsahuje implicitně v § 155 odst. 2. Důvodová zpráva k Návrhu sice k § 1302 uvádí, že oproti dosavadní úpravě se neomezuje rozsah zajištění nepeněžitého dluhu obvyklou cenou pohledávky v době vzniku zástavního práva, zároveň však Návrh sám tento přístup částečně popírá v ustanovení § 1359 odst. 1. Ten totiž právě stanoví, že věřiteli náleží při výkonu zástavního práva peněžité plnění do výše obvyklé ceny pohledávky v době vzniku zástavního práva. Peněžitá pohledávka je oproti tomu obecně zajištěna ve skutečné výši a uspokojuje se ve výši zafixované k určitému datu (např. k datu rozvrhového jednání) bez ohledu na stav v době vzniku zástavního práva. Takové pojetí by se zdálo vhodnější i pro úpravu nepeněžitých pohledávek, neboť i tyto mohou doznat od doby vzniku zástavního práva významných změn ve svém rozsahu. Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka dosud neexistující, která má teprve v budoucnu vzniknout. Stejně tak lze zajistit i pohledávku, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. Taková oprávnění odpovídají potřebám hospodářského života. Často není vůbec možné nebo vhodné poskytovat plnění předtím, než bude dána záruka návratnosti plnění v podobě zástavního práva.196 193
KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Část II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: VŠEHRD, 1946, str. 286. Od 1.1.1992 do 31.12.2000 obsahoval občanský zákoník úpravu zajištění nepeněžitých pohledávek v § 151a odst. 2. Podle tohoto ustanovení se do výše ocenění nepeněžité pohledávky v době vzniku zástavního práva zajišťovalo peněžité plnění, které by patřilo věřiteli v případě porušení závazku dlužníka. 195 Ať již půjde o přiměřené doplnění zástavy, složení obvyklé ceny zástavy, výkon zástavního práva atd. 196 K zajišťování budoucích pohledávek dochází ve větší míře, než si patrně běžně uvědomujeme. Jestliže se např. zřizuje zástavní právo k zajištění pohledávky z reálné smlouvy (např. smlouvy o půjčce) dříve, než 194
63
Do jisté míry se však jedná o „podmíněně“ vzniklá zástavní práva, protože jejich další trvání závisí na tom, zda budoucí pohledávka vůbec vznikne či zda se splní podmínka, na níž je vznik pohledávky závislý. Zajištění budoucí nebo podmíněné pohledávky se v evropských právních řádech běžně připouští197 a s možností takového zajištění počítá i návrh nového občanského zákoníku.198 Pokud jde o budoucí pohledávky, ke vzniku zástavního práva nepostačuje pouhá abstraktní možnost budoucí pohledávky, ale je třeba mít jistý právní základ, z něhož pohledávka může vzejít.199 I budoucí pohledávka totiž musí být v zástavní smlouvě vymezena nezaměnitelným způsobem. Předpoklady dostatečné individualizace budou splněny, vymezí-li se budoucí pohledávka označením věřitele, dlužníka, předmětem plnění a právním důvodem vzniku.200 V konkrétním případě si může nezaměnitelné označení pohledávky vyžadovat i další specifikaci jinými údaji. V obecné rovině však např. určení výše budoucí pohledávky není nezbytnou náležitostí zástavní smlouvy; mnohdy ani takovou výši strany v době uzavírání smlouvy znát nebudou. Akcesorní povaha zástavního práva se projevuje při zajištění budoucí pohledávky tím, že vady zajištěné pohledávky (neplatnost, neexistence) způsobují zánik zástavního práva bez ohledu na to, že samo zástavní právo vzniklo bezvadně. Uvedený závěr ostatně platí pro veškeré zajišťované pohledávky, nikoliv jen budoucí. Možnost zajistit zástavním právem pohledávku budoucí, zatím neexistující, může vyvolávat pochybnosti o principu akcesority zástavního práva jako jeho pojmového znaku. Při bližším pohledu však lze konstatovat, že k prolamování citovaného principu nedochází. Zástavní právo sice vznikne dříve než zajištěná pohledávka, ale jeho trvání je na existenci této pohledávky závislé: jestliže budoucí pohledávka vůbec nevznikne, platně dochází předání předmětu smlouvy (a tedy vzniku kontraktu), jde vždy o zajištění budoucí pohledávky. 197 Srov. úpravu německou (§ 1113 odst. 2 BGB) či francouzskou (čl. 2421 CC). Podobně je tomu i v Anglii, Belgii, Nizozemí, Řecku, Španělsku, Švédsku a mnoha dalších státech (viz WOOD, P. R. Comparative Law of Security Interests and Title Finance. London: Sweet & Maxwell, 2007, str. 198 a n., či BAR, CH. von – DROBNIG, U. The Interaction of Contract Law and Tort and Property Law in Europe. A Comparative Study. München: Sellier European Law Publishers, 2004, str. 354). 198 Srov. ustanovení § 1302 odst. 1 Návrhu. 199 TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897, str. 20. 200 Starší literatura výstižně hovořila o nutné individualizaci co do kvality, naproti tomu se nevyžadovalo určení co do kvantity, tj. výše budoucí pohledávky nemusela být předem určena (s výjimkou hypotekárního zástavního práva). Srov. ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 642. Současná judikatura apeluje na přesné označení zajištěné pohledávky nejen podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne: má-li být v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako „půjčku“, nikoliv jako „závazek poskytnout půjčku“. Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 ze dne 14.5.2004 (Soudní judikatura 6/2004, str. 428).
64
konstituované zástavní právo již nemůže dále existovat. Zástavní právo se tu nijak neodpojuje od své pohledávky; realizace obou funkcí zástavního práva, zajišťovací i uhrazovací, je tu podmíněna vznikem pohledávky, kterou má zajišťovat. Až do vzniku zajištěné pohledávky představuje zástavní právo jen prázdnou formu. Jelikož zástavní právo podle § 155 odst. 3 obč. z. platně vzniká před vznikem budoucí pohledávky, kterou má zajišťovat, řídí se i jeho pořadí okamžikem vzniku zástavního práva, nikoliv až okamžikem vzniku zajištěné pohledávky.201 To zjednává zástavnímu věřiteli jistotu ohledně pořadí v případné konkurenci jiných zástavních práv. Dokud však nevznikne pohledávka, zástavní právo nelze vykonat. Jestliže se zástava zpeněží k návrhu jiné osoby před vznikem zajištěné pohledávky, nemůže být zástavní věřitel (jemuž sice svědčí zástavní právo, ale pohledávka má teprve v budoucnu vzniknout) z výtěžku zpeněžení uspokojen, a to ani tak, že by byla určitá částka z výtěžku deponována k jeho budoucímu uspokojení.202 Zástavní právo k zajištění budoucí pohledávky vzniká stejně jako zástavní právo jiné, tj. v případě nemovitostí již vkladem do katastru nemovitostí nebo zápisem do Rejstříku zástav. V soudní praxi se objevil názor, podle nějž zástavní právo zajišťující budoucí nebo podmíněnou pohledávku (konkrétně šlo o budoucí pohledávku ze smlouvy o úvěru) „vzniká teprve v okamžiku skutečného čerpání úvěru (vznikem pohledávky)“.203 S tímto názorem se nelze ztotožnit. V prvé řadě se citovaný závěr odchyluje od jednoznačného znění zákona, aniž snáší přesvědčivé argumenty, které by takový postup ospravedlňovaly.204 Občanský zákoník jasně stanoví, k jakému okamžiku jednotlivé druhy zástavního práva vznikají.
201
V období od 1.1.1992 do 31.12.2000 občanský zákoník dokonce uváděl výslovně (v § 151c odst. 2), že doba vzniku zástavního práva je rozhodující pro pořadí k uspokojení ze zástavy i v případě, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné. 202 Za platnosti o. z. o. byl oproti tomu takový postup částečně umožněn, avšak na základě výslovného ustanovení § 224 exekučního řádu (zákona č. 79/1896 ř. z.). Srov. též HARTMANN, A. Exekuční řád a zákon. 2. vydání. Praha: Československý Kompas, 1934, str. 997 a n. 203 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2939/2004 ze dne 25.11.2005. Oproti tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1014/2003 ze dne 3.11.2005 správně dovodilo, že „je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí zajišťovaná pohledávka.“ 204 K odvolávání se Nejvyššího soudu na princip akcesority lze poznamenat, že ani v případě zajištění budoucí či podmíněné (tedy dosud neexistující) pohledávky nedochází k popření tohoto principu: jak již bylo uvedeno výše, zástavní právo sice vznikne dříve než zajištěná pohledávka, ale jeho trvání je na existenci pohledávky závislé. Možnost realizace zajišťovací i uhrazovací zástavního práva se vztahuje až ke vzniku zajištěné pohledávky, zástavní právo se tu proto od pohledávky nijak neosamostatňuje.
65
Přijetí závěru, že zástavní právo vzniká až okamžikem vzniku zajištěné pohledávky, popírá i některé základní principy zástavního práva. Zejména se jedná o negaci principu publicity. Zástavní právo zapsané např. v katastru nemovitostí je každému patrné, a zákon proto váže účinky vzniku zástavního práva jako práva absolutního na vklad do katastru nemovitostí. Oproti tomu skutečnost, zda a kdy zajištěná pohledávka vznikla, se veřejně neeviduje; existenci a skutečnou výši zajištěné pohledávky dokládá zástavní věřitel až v případném řízení při realizaci zástavního práva. Třetí osoby by tak – v případě akceptace závěru Nejvyššího soudu – neměly žádnou právní možnost dozvědět se, zda zástavní právo vzniklo, jelikož se nemohou přesvědčit o existenci zajištěné pohledávky. Dále by byl negován i smysl zajišťování budoucích (a podmíněných) pohledávek vůbec. Jestliže by podle závěru soudu mělo zástavní právo vzniknout až spolu s pohledávkou, nešlo by o zajištění budoucí pohledávky, ale zajišťovala by se pohledávka již existující. Mělo-li by se řídit pořadí zástavního práva okamžikem vzniku zajištěné pohledávky, ztrácel by význam i zápis zástavního práva do katastru, protože k tomuto datu zápisu by se nevázaly právní účinky; právní význam by měl až okamžik vzniku zajištěné pohledávky.205 Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že smyslem zajištění budoucích pohledávek (a odpovídající vázanosti pořadí zástavního práva na provedený vklad práva) je přitom právě to, aby věřiteli vzniklo zajištění na majetku dlužníka předtím, než vznikne pohledávka (tedy než např. věřitel poskytne dlužníkovi úvěr).206 Z hlediska platného zákona lze za více konformní považovat řešení, podle nějž zástavní právo vzniká již okamžikem vkladu do katastru nemovitostí, ale až do vzniku zajišťované pohledávky představuje jen jakousi prázdnou formu – neuskutečňuje ještě plnohodnotně své funkce. K jejich naplnění dojde až ve chvíli, kdy skutečně vznikne zajištěná pohledávka. Do té doby zástavní právo existuje, nelze jej však vykonat: jak již bylo uvedeno, zpeněžuje-li se z podnětu třetí osoby zástava, zástavní věřitel (jehož
205
Vklad zástavního práva do katastru nemovitostí by tak měl význam nanejvýše poznámky upozorňující potenciální věřitele na to, že by k dané nemovitosti mohlo vzniknout v budoucnu zástavní právo. 206 Nepřiměřenost závěrů soudu by kromě toho vynikla v případech tzv. maximálního zástavního práva, tj. kdy se do sjednané výše zajišťují pohledávky určitého druhu, které budou zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi vznikat v určité době (§ 155 odst. 4 obč. z.). Zástavní věřitel by zde např. poskytoval dlužníkovi na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky postupně do určitého limitu (docházelo by např. k postupnému čerpání úvěru na financování výstavby nemovitosti v závislosti na provedených pracích). Podle pojetí zastávaného soudem by tento okruh budoucích pohledávek určitého druhu patrně nebyl zajištěn s účinky ke dni vkladu zástavního práva, nýbrž zástavní právo by vznikalo až v okamžiku skutečně provedených čerpáních úvěru. Dosah takových úvah však také nesvědčí pro přijetí názoru prezentovaného soudem, neboť má-li se jednat v podstatě o více zástavních práv, vznikajících vždy ve chvíli vzniku jednotlivé dílčí pohledávky (jednotlivého čerpání), vytrácí se tím zcela smysl maximálního zástavního práva.
66
„zajištěná“ pohledávka ještě nevznikla) nebude z titulu zástavního práva při tomto zpeněžení uspokojen. Otázkou však je, jak nahlížet na vzniklé zástavní právo v případě, kdy pohledávka, která jím má být zajištěna, vůbec nevznikne. Pokud vyplývá z okolností případu, že zajištěná pohledávka již vzniknout nemůže,207 je nepochybné, že k zapsanému zástavnímu právu nelze přihlížet jako k existujícímu. Jak již bylo řečeno výše, vada zajištěné pohledávky spočívající v nemožnosti jejího vzniku způsobuje, že k zástavnímu právu je nutné hledět tak, jako by tu nebylo.208 Zástavní dlužník by měl být za takové situace s to dosáhnout výmazu zástavního práva. Současná judikatura dovodila, že pokud pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy, ale tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy – ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – zástavní právo nevznikne.209 Ve smyslu výše popsaných úvah lze k tomuto závěru soudní praxe (s nímž lze co do důsledků souhlasit) učinit poznámku. Lze mít za to, že i v soudem jmenovaných případech zástavní právo vznikne, nicméně později – v důsledku vad znemožňujících platný vznik pohledávky – je nutné takové zástavní právo považovat za neexistující (neboť je jisté, že tu provždy bude chybět pohledávka, kterou zástavní právo mělo zajišťovat, a nenapravitelně se tu tedy postrádá obligatorní prvek institutu).210 Shrneme-li výše uvedené závěry, pak lze rozlišit dvě situace. Předně, jestliže budoucí (či podmíněná) pohledávka později vznikne, má se za to, že zástavní právo existovalo již před jejím vznikem (byť jaksi podmíněně) a pro jeho pořadí je významný okamžik vzniku zástavního práva (např. den vkladu do katastru nemovitostí) bez ohledu na datum vzniku zajištěné pohledávky.
207
Např. proto, že smlouva, na jejímž podkladě měla vzniknout zajištěná pohledávka, byla shledána absolutně neplatnou. 208 Při vzniku zástavního práva tu však tato nemožnost nebyla, vznik zajištěné budoucí pohledávky vyloučen nebyl a zástavní právo proto platně vzniklo. 209 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 957/2001 ze dne 4.4.2002 (Soudní judikatura 5/2002). 210 Lze se přitom domnívat, že na zástavní právo je nutné nahlížet, jako by tu vůbec nebylo od počátku (ex tunc). Část literatury (BAUDYŠ, P. K přetváření práva soudy aneb den vzniku zástavního práva k nemovitosti. Právní rozhledy, 2009, č. 22, str. 823) však soudí, že zástavní právo by mělo zanikat v okamžiku, kdy je postaveno na rovno, že zástavním právem zajištěná pohledávka již nevznikne (tedy zřejmě ex nunc).
67
Naproti tomu pokud budoucí (či podmíněná) pohledávka vůbec nevznikne, nenastane skutečnost podmiňující existenci zástavního práva a na toto zástavní právo je proto nutné nahlížet tak, jako by tu nebylo. K takovému závěru však lze dospět až v okamžiku, kdy je jasné, že pohledávka nevznikne, a nikoliv již před tímto momentem dovozovat, že zástavní právo vůbec nevzniklo, protože vzniká až se vznikem pohledávky. Závěry vyjádřené ohledně zajištění budoucí pohledávky lze vztáhnout i na pohledávku, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. K tomu se sluší poznamenat, že režim zajištění budoucích pohledávek bude sdílet pohledávka vázaná na podmínku odkládací (suspenzivní), neboť i její účinnost nastane teprve v budoucnu při splnění podmínky. Znění § 155 odst. 3 obč. z. přitom nenasvědčuje, že by se ustanovení týkalo též podmínky rozvazovací (rezolutivní). Z textu („pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky“) i ze systematického řazení k úpravě zajištění budoucích pohledávek plyne, že se zřejmě jedná pouze o podmínku odkládací. Ostatně rozvazovací podmíněnost pohledávky by v souvislosti se zástavním právem implikovala určité teoretické i praktické problémy.
2.3.3 Maximální zástavní právo Pro právní poměry určitého věřitele a dlužníka může být typické, že mezi nimi v jistém období vzniká více závazkověprávních vztahů. Mají-li strany zájem na tom, aby se pohledávky z těchto vztahů zajistily zástavním právem, mohou zřídit zástavní právo pro každou jednotlivou pohledávku samostatně. Takový postup však strany mohou považovat z různých důvodů (ekonomických, administrativních, právních) za nevyhovující. Platný občanský zákoník proto na podobné situace pamatuje ve čtvrtém odstavci § 155, když připouští do sjednané výše zajištění pohledávek určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době.211 Podstata tohoto tzv. maximálního (kaučního) zástavního práva tkví v tom, že zástavní právo zajišťuje do sjednané výše celou skupinu budoucích pohledávek určitého druhu. Zástavní právo tudíž nezaniká uhrazením zajištěných pohledávek, byť by výše úhrady dosáhla sjednaného maximálního limitu. Naopak, do určené doby budou zajištěny 211
Zrušené ustanovení § 299 odst. 1 obch. z. stanovilo, že zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu. Současné ustanovení § 155 odst. 4 obč. z. se objevilo v zákoně s účinností od 1.1.2001; důvodová zpráva k tomu stroze uváděla: „Zásadnější změnou je navrhovaný § 155 odst. 4, který souvisí s tzv. nettingem.“ Tento institut, zjednodušeně řečeno, spočívá ve vypořádání zisků a ztrát subjektů v určeném vzájemném vztahu za určité období. Viz § 197 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.
68
veškeré pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli proti dlužníku vzniknou. Jestliže však v určitém okamžiku výše pohledávek překročí sjednaný limit zajištění, nebude převyšující část pohledávek zástavním právem v danou chvíli zajištěna. Zástavní právo se tedy do určeného limitu vztahuje na všechny pohledávky z příslušné skupiny. Podstatnými kumulativními náležitostmi úmluvy o zřízení maximálního zástavního práva jsou: vymezení pohledávek určitého druhu, určení doby, ve které budou pohledávky vznikat, a uvedení výše (limitu), do jaké se pohledávky zajišťují. Vzhledem k tomu, že zákon připouští zajištění určitého budoucího okruhu pohledávek, přičemž rezignuje na nutnost individualizace každé pohledávky (postačuje mu vymezení „druhem“ pohledávek), koriguje toto široké oprávnění jinými požadavky. Proto se zdá, že za podstatnou náležitost platí i sjednání výše, do které budou pohledávky zajištěny. Zatímco tedy individualizované pohledávky mohou být obecně zajištěny v absolutní výši,212 zajištění budoucího okruhu pohledávek podle § 155 odst. 4 obč. z. se, zejména z důvodů ochrany právní jistoty třetích osob, omezuje maximální částkou. Dostatečný prostor vůli stran zachovává zákon tím, že ponechává stanovení výše (limitu) na jejich svobodném rozhodnutí. Vymezení doby, ve které mají vznikat pohledávky zajištěné zástavním právem podle § 155 odst. 4, znamená obligatorní určení jak počátku, tak konce této doby, jinak je zástavní smlouva neplatná. Vyhovět požadavku vymezení „určité doby“, ve které mají v budoucnu vznikat zajišťované pohledávky, lze přitom i tím, že se tak bude dít po dobu trvání rámcové dohody upravující vzájemné obchodní vztahy účastníků, z nichž vznikají pohledávky určitého druhu.213 Určení doby má význam stanovení časového rozpětí, ve kterém mohou pohledávky vznikat tak, že budou zajištěny zástavním právem. Takto vzniklé pohledávky budou nadále zajištěny zástavním právem i po uplynutí stanovené doby; zástavní věřitel bude i poté oprávněn realizovat uhrazovací funkci zástavního práva. Na pohledávky nově vzniklé po uplynutí stanovené doby se však již zástavní právo vztahovat nebude. Ustanovení omezuje pouze dobu vzniku zástavního práva, nikoliv dobu jeho trvání. Co se míní pohledávkami určitého druhu, bude třeba vykládat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Typicky půjde o pohledávky ze stejného právního titulu (např. opakovaná plnění stejného druhu prováděná na základě jediné rámcové 212
Krom toho lze dohodou stran zajistit takovou pohledávku i jen do určité výše – zástavní právo vznikne i tehdy, je-li jím zajištěna jen část pohledávky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2939/2004 ze dne 25.11.2005). 213 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 423/2006 ze dne 28.5.2008.
69
smlouvy, pohledávky na zaplacení nájemného, pohledávky vzniklé čerpáním povoleného debetu na běžném účtu atd.). Nelze však automaticky např. všechny pohledávky určitým způsobem související s poskytnutým úvěrem považovat za pohledávky určitého (totožného) druhu, neboť se může jednat i o pohledávky velmi rozličného charakteru.214 Podmínkou aplikace maximálního zástavního práva je dále i to, že pohledávky a jim odpovídající dluhy musí vznikat mezi týmž zástavním věřitelem a týmž dlužníkem. Návrh nového občanského zákoníku rozšiřuje dosah předmětného pravidla i na další okruhy vztahů: podle Návrhu bude možné zástavním právem zajistit i dluhy určitého druhu vznikající v určité době nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.215
2.4 Právní důvod vzniku zástavního práva k nemovitostem 2.4.1 Smlouva Právními důvody vzniku zástavního práva k nemovitostem mohou být smlouva, rozhodnutí soudu, rozhodnutí správního úřadu nebo přímo zákon.216 Zástavní právo se označuje jako dobrovolné, je-li důvodem jeho vzniku smlouva217 nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Zástavní právo vznikající bez ohledu na vůli zástavního dlužníka bývá nazýváno nuceným zástavním právem a vzniká na základě rozhodnutí soudu, správního úřadu nebo přímo ze zákona. Dobrovolné zástavní právo nevzniká již samotnou smlouvou, nýbrž k ní musí přistoupit další právní skutečnost, která teprve vede ke vzniku zástavního práva. Pro nucené zástavní právo není tato dvoufázovost charakteristická – zástavní právo vzniká již tím, že nastane zákonem předvídaná skutečnost (zákonné zástavní právo) anebo
214
Např. pohledávka na splacení jistiny, pohledávka na zaplacení ceny za poskytnutí úvěru, pohledávka na náhradu škody vzniklá porušením úvěrové smlouvy atd. Tomu odpovídá i praxe úvěrujících subjektů (zejména bank), tendující spíše k výčtu jednotlivých zajištěných pohledávek v zástavní smlouvě a koncipující je jakožto individualizované existující, budoucí či podmíněné pohledávky, nikoliv jako pohledávky podle § 155 odst. 4. 215 Ustanovení § 1302 odst. 2 Návrhu. Zajišťuje-li se podle ustanovení § 1303 odst. 1 Návrhu více dluhů, postačí v zástavní smlouvě ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. 216 Za platnosti o. z. o. mohla být právním důvodem zástavního práva i poslední vůle vlastníkova (§ 449 o. z. o.). K tomu srov. též ustanovení § 647 a n. o. z. o. o odkazech. 217 Patrně nejstarší známá zástavní listina v českém prostředí se váže k roku 1215, kdy Přemysl I. zastavil dvě vsi za hřivnu stříbra (KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 50).
70
rozhodnutím orgánu, který tak činí na základě zákonného zmocnění (soudcovské nebo správní zástavní právo). České právo vychází při smluvním vzniku zástavního práva z novověkého učení o titulu a modu; zástavní smlouva je pouhým důvodem (titulem), která sama o sobě ke vzniku zástavního práva nevede. Ke vzniku se vyžaduje ještě právem aprobovaný způsob (modus), kterým se teprve celý proces vzniku zástavního práva zakončuje. Ke vzniku smluvního zástavního práva je proto vedle projevené vůle stran v písemné zástavní smlouvě potřeba též zákonem předvídaného vnějšího aktu (v případě nemovitostí zápisu do veřejné evidence), kterým se zastavení uvádí ve známost a jímž získává zástavní věřitel nad zástavou určitou kontrolu. Zástavní smlouvou se právo zřizuje, ale ještě nevzniká. Zástavní smlouva má účinek obligační – strany se v ní dohodnou na zajištění pohledávky zástavním právem. Zpravidla se strany i výslovně zavazují k úkonům, jejichž provedení teprve povede ke vzniku zástavního práva (např. podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí). I bez sjednání závazku k provedení uvedených úkonů se však takové jednání stran na základě uzavřené zástavní smlouvy nutně předpokládá a zástavní právo vznikne např. vkladem do katastru nemovitostí, i kdyby zástavní smlouva závazek podat návrh na vklad neupravovala. Od zástavní smlouvy se odlišuje smlouva, jejímž obsahem je pouhý závazek uzavřít v budoucnu zástavní smlouvu; tato smlouva vytváří pouze nárok na zřízení zástavního práva, sama však k jeho zřízení nevede. Ustanovení § 156 odst. 1 platného obč. z., dle nějž zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy neznamená, že by snad právo vznikalo přímo účinností smlouvy. Platná a účinná zástavní smlouva pouze vytváří nutný předpoklad pro to, aby na jejím základě mohlo zástavní právo teprve dalším postupem (modem) vzniknout. Ne nadarmo hovořila předválečná civilistika o dvou významech titulu zastavení: titul obsahuje složku determinační – je z něj patrno, proč se stal modus (např. že věc byla dána do zástavy a nikoliv do úschovy). Zároveň titul zajišťuje, aby modem nevznikl jen stav faktický (např. detence), nýbrž stav právní (zástavní právo).218 Podle platné úpravy spočívá způsob (modus) vzniku – jde-li o nemovité zástavy – ve vkladu do katastru nemovitostí nebo zápisu do Rejstříku zástav. Zápisy do těchto evidencí mají tedy konstitutivní účinek; teprve od jejich provedení existuje zástavní právo 218
ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 651.
71
jako právo věcné. Do provedení právotvorného zápisu jsou strany vázány pouze smluvními právy a povinnostmi (např. závazkem podat návrh na vklad zástavního práva) a zamýšlené (smlouvou zřízené) zástavní právo nemá žádné účinky vůči třetím osobám.219 Zástavní právo k nemovitostem může podle platné úpravy vzniknout i rozhodnutím soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví.220 Samotná dědická dohoda ke vzniku zástavního práva nestačí; dohodu musí schválit soud a teprve právní mocí jeho rozhodnutí vzniká zástavní právo. Jedná se o zástavní právo dobrovolné, podmíněné vůlí stran (dědiců); jeho vznik však nezávisí jen na záměru stran, nýbrž k dovršení vede až rozhodnutí soudu. Subjekty i objekt zástavního práva jsou zde omezeny. Zástavním věřitelem i zástavním dlužníkem mohou být pouze dědicové po zůstaviteli z daného dědického řízení. Zástavou se může stát pouze věc či jiná hodnota (tj. samozřejmě i nemovitost), která je předmětem dědického řízení. Předmět zástavního práva je tedy omezen na hodnoty vzešlé z pozůstalosti. Další předpoklad vzniku zástavního práva tvoří vůle dědiců projevená v dohodě o vypořádání dědictví. Není-li takové dohody, soud sám svým rozhodnutím zástavní právo konstituovat nemůže. Soud dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (ustanovení § 482 odst. 2 obč. z.). Obsahem dohody bude typicky zřízení zástavního práva k věci (nemovitosti), která má připadnout jednomu z dědiců. Podíl ostatních dědiců, kteří vlastnické právo k věci nenabyli, bude zpravidla vyrovnán v penězích ze strany dědice, kterému vlastnictví připadlo. Pohledávky ostatních dědiců na vyplacení tohoto podílu mohou být zajištěny zástavním právem na věci, kterou získal vyplácející dědic. Na zástavní smlouvu jakožto právní titul smluvního zástavního práva jsou právní úpravou kladeny nároky co se obsahu a formy týče. Požadavky na formu a obsah zástavní smlouvy vymezují tři odstavce ustanovení § 156 obč. z.221 Zástavní smlouva náležitého obsahu a formy znamená vůbec předpoklad pro to, aby zástavní právo mohlo vzniknout –
219 Výjimkou z dvoufázového procesu vzniku smluvního zástavního práva je zástavní právo k pohledávce, které vzniká již uzavřením smlouvy. Přivodit účinky takového zástavního práva proti poddlužníku je ovšem nutné dalším úkonem – písemným oznámením zástavního dlužníka anebo prokázáním vzniku zástavního práva zástavním věřitelem (viz § 159 odst. 2 obč. z.). 220 Ustanovení § 156 odst. 1 obč. z. 221 Podle Návrhu se zřízení zástavního práva zpravidla děje smlouvou. V ní si strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh se zástavní právo zřizuje. Zástava může být určena jednotlivě, lze ji však označit i jiným způsobem tak, aby ji bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva (ustanovení § 1303 odst. 1 a 2 Návrhu).
72
je-li samotná zástavní smlouva neplatná, nemůže ani účinně dojít k modu jako dovršení vzniku zástavního práva. Z prvého odstavce ustanovení § 156 obč. z. vyplývá, že zástavní smlouva musí mít písemnou formu. Postačí prostá písemná forma, kvalifikovaná (ve formě notářského zápisu) se vyžaduje jen v případech stanovených v odstavci třetím (jedním z případů je přitom zástavní smlouva k nemovitostem neevidovaným v katastru nemovitostí). Podpisy smluvních stran nemusí být na téže listině a nevyžaduje se ani jejich úřední ověření. Zástavní smlouva, na níž nejsou úředně ověřeny podpisy, je způsobilá vyvolat zamýšlené účinky, i kdyby se týkala nemovitosti evidované v katastru nemovitostí. Pokud má vzniknout zástavní právo k nemovitosti evidované v katastru, katastrální úřad zkoumá v řízení o povolení vkladu, zda v zástavní smlouvě jde skutečně o písemné projevy vůle osob v ní uvedených. Katastrální úřad přitom považuje projev vůle osob za zjištěný, jestliže je pravost podpisů na prvopisu smlouvy úředně ověřena. Projev vůle se přesto v řízení o povolení vkladu dá ověřit i jinak, např. uznáním pravosti podpisu před katastrálním úřadem nebo jakýmkoliv jiným vhodným způsobem, jímž se zjistí pravost podpisu.222 Platí přitom, že projev vůle zástavního věřitele v zástavní smlouvě není třeba zjišťovat.223 Na okraj zde lze poznamenat, že ve většině evropských zemí se ke vzniku zástavního práva k nemovitostem nevyžaduje zjištění vůle zástavního věřitele a postačuje pouze projevená vůle osoby, která dává věc do zástavy (zástavce). Z uvedeného pravidla existují výjimky; účast zástavního věřitele se považuje za nezbytnou např. ve Francii nebo v Nizozemí.224 Nedodržení písemné formy činí – za současného právního stavu – zástavní smlouvu neplatnou (viz § 40 odst. 1 obč. z.). Vzhledem k tomu, že písemnou formu zástavní smlouvy vyžaduje zákon (§ 156 odst. 1 obč. z.), jedná se o neplatnost absolutní (viz § 40a obč. z.).225 Absolutně neplatná zástavní smlouva nemůže být za žádných okolností podkladem pro platný vznik zástavního práva. Na takový úkon se hledí, jako by nebyl, a jako takový nemůže založit žádná práva.
222
Oproti tomu za platnosti o. z. o. mohl být vklad proveden jen podle veřejných listin anebo takových soukromých listin, na kterých byly podpisy soudem anebo notářem ověřeny - viz § 31 knihovního zákona (zákona č. 95/1871 ř. z.). 223 Viz § 37 odst. 6 vyhlášky č. 26/2007 Sb. (katastrální vyhlášky). 224 Srov. BAR, CH. von – DROBNIG, U. The Interaction of Contract Law and Tort and Property Law in Europe. A Comparative Study. München: Sellier European Law Publishers, 2004, str. 349. 225 Úkony, které nemají písemnou formu, ačkoliv ji vyžadovala (jen) dohoda stran, stíhá oproti tomu pouze neplatnost relativní.
73
Zástavní smlouvu spolu uzavírají zástavce a zástavní věřitel. Účast dalších osob („vedlejších účastníků“), např. obligačního dlužníka, je-li osobou odlišnou od zástavce, není nezbytná a nemá ani žádný právní význam. Má-li být zastavena nemovitost, jejímiž vlastníky jsou manželé, bude nezbytné, aby zástavní smlouvu podepsali oba manželé. Judikatura dovodila, že zastavení nemovitosti nepředstavuje obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů, kterou by mohl vykonávat jeden z manželů bez souhlasu druhého. Druhý manžel se v takových případech může dovolat neplatnosti úkonu učiněného bez jeho souhlasu. Naproti tomu přímo o absolutní neplatnost půjde, bude-li na zástavní smlouvě padělán podpis jednoho z manželů (zástavců).226 Zastavuje-li se spoluvlastnický podíl na věci, zástavní smlouvu bude jako zástavce uzavírat pouze spoluvlastník, kterému svědčí onen podíl – zřízení zástavního práva k spoluvlastnickému podílu k věci není případem hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. z. a k zastavení se proto nevyžaduje souhlas ostatních spoluvlastníků.227 Pokud jde o formu zástavní smlouvy v budoucí právní úpravě, návrh nového občanského zákoníku spočívá na zásadě bezformálnosti právních úkonů. Návrh obecně nevyžaduje pro zástavní smlouvu písemnou formu.228 Pokud však jde o nemovité zástavy, rozlišuje dva případy. Formu veřejné listiny předepisuje Návrh pro případy, kdy se zástavou má stát nemovitost nepodléhající zápisu do veřejného seznamu (katastru nemovitostí). Naproti tomu zástavní smlouva k nemovitostem evidovaným v katastru písemnou formu mít nemusí, a to ani prostou. Jak již bylo předesláno, platný občanský zákoník (a stejně tak i Návrh) vyžaduje pro zástavní smlouvu k nemovité věci, neevidované v katastru nemovitostí, kvalifikovanou formu notářského zápisu.229 Ustanovení navazuje na pravidlo stanovené v § 158 obč. z., podle nějž zástavní právo k uvedeným nemovitostem vzniká zápisem do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky. Pokud chtějí strany zřídit zástavní právo k takové nemovitosti, musejí požádat o sepsání zástavní smlouvy notáře. Mohou se přitom obrátit na jakéhokoliv notáře bez ohledu na místo, kde se zástava nachází, či bez ohledu na jakékoliv jiné kritérium. Notář, který sepíše zástavní smlouvu ve formě notářského zápisu, je povinen bezodkladně po
226
Srov. R 43/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1723/2007 ze dne 25.6.2008). Viz R 12/2000. 228 Viz ustanovení § 1303, § 1305 Návrhu. 229 Ustanovení § 156 odst. 3 obč. z. 227
74
uzavření smlouvy provést zápis zástavního práva do Rejstříku zástav.230 Notářský zápis je veřejnou listinou. Základní náležitosti zástavní smlouvy stanoví platný občanský zákoník ve druhém odstavci § 156: zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Při absenci některé z těchto obligatorních náležitostí bude zástavní smlouva neplatná.231 S ohledem na požadavek určitosti je třeba označit zástavu i zajištěnou pohledávku takovým způsobem, aby nemohly být zaměněny s jinou zástavou nebo pohledávkou. Přesné vymezení zástavy je předpokladem pro to, aby v rámci modu vzniklo zástavní právo k těm věcem a majetkovým hodnotám, k nimž to strany zamýšlely. Označení zástavy se bude lišit podle jednotlivých druhů zástav. Pokud jde o nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, pozemky postačí označit v zástavní smlouvě parcelním číslem, určením, zda jde o pozemkovou nebo stavební parcelu a uvedením názvu katastrálního území, v němž se pozemek nachází. Již takovéto označení identifikuje daný pozemek jako jedinečný. Žádné další údaje, např. rozlohu pozemku, číslo listu vlastnictví nebo příslušnost katastrálního pracoviště, není nutné uvádět. Stavby se identifikují označením pozemku, na němž jsou postaveny, a dále číslem popisným nebo evidenčním. Jestliže se číslo popisné ani evidenční stavbě nepřiděluje, je nutné uvést způsob využití stavby.232 Nezaměnitelné označení bytu nebo nebytového prostoru spočívá v označení budovy, v níž je byt nebo nebytový prostor vymezen, a uvedením čísla bytu nebo nebytového prostoru včetně pojmenování nebytového prostoru. Pokud se byty a nebytové prostory nečíslují, je nutné nezaměnitelně popsat jejich umístění v budově. Uvedený rozsah údajů odpovídá i požadavkům katastrálních předpisů na obsah listin, které jsou podkladem pro zápis do katastru.233 Jiné zástavy, zapisované do zvláštních registrů, bude třeba nezaměnitelně označit také s přihlédnutím k požadavkům těchto zvláštních registrů na způsobilý zápis práva.
230
Ustanovení § 158 odst. 2 obč. z. Podobně i ve výroční zprávě Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) se konstatuje, že minimální obsah zástavní smlouvy většinou tvoří označení smluvních stran a identifikace zajištěné pohledávky a zastavovaného majetku; bez těchto náležitostí zajištění nemůže platně vzniknout – srov. United Nations Commission on International Trade Law: UNCITRAL Yearbook, 2002, str. 466. 232 Katastrální předpisy dále požadují v určitých případech též uvedení příslušnosti budovy k části obce (viz § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky: v případě budov s číslem popisným či evidenčním je nutné též označení příslušnosti budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena). 233 Srov. § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. Zákon také vymezuje pro účely zápisu práva do katastru náležitosti označení rozestavěných budov, vodních děl, pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem atd. 231
75
V případě nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, klade požadavky na jejich náležité označení zvláštní předpis: označením takové nemovitosti se podle něj rozumí „její obvyklé pojmenování a pozemek, na němž nebo pod nímž se nemovitost nachází, označený jeho parcelním číslem a příslušným katastrálním územím a další údaje uvedené o nemovitosti v zástavní smlouvě nebo v rozhodnutí soudu nebo správního úřadu.“234 Příslušenství jakékoliv zástavy není nutné v zástavní smlouvě vymezovat, neboť zástavní právo zatíží příslušenství zástavy přímo ze zákona (§ 153 odst. 2 obč. z.). Určení příslušenství zastavované věci nepředstavuje podstatnou náležitost zástavní smlouvy.235 Také
zajišťovaná
pohledávka
musí
být
v zástavní
smlouvě
vymezena
nezaměnitelným způsobem. Pohledávku lze považovat za dostatečně individualizovanou, vymezí-li se zejména označením věřitele, dlužníka, předmětem plnění a právním důvodem vzniku.236 V určitých případech si však může označení pohledávky vyžadovat i další konkretizaci: vzniká-li např. mezi stejnými subjekty více pohledávek se stejným předmětem plnění a ze stejného právního důvodu, přičemž má být zajištěna jen některá z těchto pohledávek, bude potřeba zajištěnou pohledávku dále specifikovat (datem smlouvy, registračním číslem, výší pohledávky apod.). A naopak, jak konstatovala judikatura,237 nemá-li osobní dlužník vůči zástavnímu věřiteli v době uzavření smlouvy z typově téhož titulu jinou pohledávku téže výše, platí, že zajišťovaná pohledávka je dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě věřitele a dlužníka, důvod vzniku (smlouva o úvěru) a výše pohledávky. Zajištěná pohledávka je v takovém případě identifikovatelná i přesto, že zástavní smlouva neobsahuje např. registrační číslo smlouvy, z níž zajištěná pohledávka vznikla, či datum uzavření této smlouvy. Obecně tedy např. určení výše pohledávky není nezbytnou náležitostí zástavní smlouvy.238 Zvláštní předpisy, upravující zápisy do veřejných registrů, ovšem jistým způsobem s uvedením výše pohledávky počítají.239 Vzhledem k tomu bude praktické výši 234
Ustanovení § 7 předpisu o Rejstříku zástav, vydaného podle § 35b odst. 8 not. ř. Srov. R 56/2007. 236 Srov. též R 14/2007. 237 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 69/2006 ze dne 25.4.2007. 238 Viz již KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Část II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: VŠEHRD, 1946, str. 288. 239 Podle § 35b odst. 2 písm. b) not. ř., se v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou ČR eviduje výše zajišťované pohledávky (srov. též § 7 předpisu o Rejstříku zástav, vydaného podle § 35b odst. 8 not. ř.). Podle § 11 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky, se v katastru u zástavního práva eviduje mj. výše jistiny zajištěné pohledávky. 235
76
zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě v takových případech uvádět. Je však třeba zdůraznit, že neuvedení výše pohledávky (je-li pohledávka i bez tohoto údaje nezaměnitelná) by nemělo být na překážku dosažení vzniku zástavního práva. Zákon žádné omezení, jaké vyplývalo např. v minulosti z o. z. o.240 nebo z knihovního zákona241 či jaké znají zahraniční úpravy,242 neobsahuje.243
2.4.2 Úřední rozhodnutí Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu.244 Z dikce ustanovení se podává, že úředním rozhodnutím může zástavní právo vzniknout pouze tehdy, obsahuje-li zákon pro takový postup konkrétní zmocnění. Nevyplývá-li taková možnost ze zákona, soud nebo správní úřad nemohou svým rozhodnutím zástavní právo založit. Soud proto např. nemůže při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zřídit zástavní právo k nemovité věci, kterou přikázal za přiměřenou náhradu jednomu ze spoluvlastníků, a to k zajištění pohledávky na zaplacení této přiměřené náhrady. Občanský zákoník totiž v ustanovení § 142 takovou možnost zřízení nuceného zástavního práva neobsahuje. Zákonné zmocnění musí být evidentní;245 v pochybnostech je třeba volit, vzhledem k charakteru zástavního práva vzniklého úředním rozhodnutím jako výjimky, restriktivní výklad.246 Zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká již právní mocí rozhodnutí, případně naplněním jiné skutečnosti stanovené zvláštním předpisem.
240
Viz ustanovení § 451 odst. 2 o. z. o. a jeho požadavek na číselné určení peněžité částky pohledávky v případě zástavního práva k nemovitostem nezapsaným v pozemkových knihách. 241 Viz § 14 odst. 1 zákona č. 95/1871 ř. z., podle nějž mohlo být zástavní právo v pozemkové knize zapsáno jen pro peněžitou částku číselně určenou. 242 Např. německý občanský zákoník (v § 1115 odst. 1) považuje určení výše pohledávky za jeden z nezbytných údajů zapisovaných do pozemkové knihy v souvislosti se vznikem hypotéky. 243 Samotné katastrální předpisy (srov. § 11 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) ostatně počítají s tím, že v případě např. nepeněžité pohledávky, která nebyla oceněna, se výše zajištění v katastru neuvede. Vyznačení výše zajištěné pohledávky ve veřejné evidenci má sice informační hodnotu pro třetí osoby, ovšem jen velmi přibližnou. 244 Ustanovení § 156 odst. 1 obč. z. 245 Srov. např. ustanovení § 338b o. s. ř. 246 To je případ výkladu ustanovení § 135c obč. z. Soud zde např. nemůže při přikázání cizí stavby do vlastnictví vlastníka pozemku za náhradu (podle § 135c odst. 2 obč. z.) zřídit zástavní právo k této stavbě k zajištění pohledávky stavitele na zaplacení náhrady, neboť zákon s ničím takovým nepočítá. K tomu patrně neopravňuje soud ani třetí odstavec § 135c odst. 2 obč. z., podle nějž může soud uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak. Aplikace třetího odstavce přichází v úvahu až tehdy, nebudeli postupováno podle odstavce prvého a druhého. Spojení „i jinak“ nelze vykládat tak, že by šlo v podstatě o postup podle odstavce druhého pouze s tou odchylkou, že vyplacení náhrady bude navrch zajištěno zástavním právem. Mimo to, že nejde o „jiné“ uspořádání poměrů, byl by vlastník pozemku bezdůvodně znevýhodňován. Namístě je restriktivní výklad.
77
Rozhodnutí má konstitutivní účinky. Případný zápis do veřejných evidencí má pouze deklaratorní charakter. Existence zástavního práva je tedy podmíněna: zákonným zmocněním, na jehož základě je soud nebo správní úřad oprávněn za stanovených podmínek vydat rozhodnutí vedoucí ke vzniku zástavního práva, a vydáním takové rozhodnutí, resp. tím, že takové rozhodnutí nabude právní moci. Příkladem zástavního práva, jež vzniká na základě rozhodnutí soudu, je soudcovské zástavní právo na nemovitosti, upravené v ustanovení § 338b až 338e občanského soudního řádu.247 Specifikum tohoto zástavního práva spočívá v tom, že se jím zajišťuje pohledávka již přiznaná vykonatelným rozhodnutím. Oprávněný z exekučního titulu nemusí mít momentální zájem na aktivním provedení výkonu rozhodnutí a svůj nárok si pouze posílí zřízením zástavního práva na nemovitosti – zástavní právo mu zjednává výhodnější postavení při případném pozdějším zpeněžování nemovitosti jinými věřiteli s horším pořadím. Podkladem pro takový postup je tedy nejen existence exekučního titulu, ale i podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Ke vzniku zástavního práva dochází usnesením soudu, kterým se nařizuje výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Vznik soudcovského zástavního práva se následně do katastru nemovitostí pouze zaznamenává,248 analogický postup lze předpokládat u nemovitostí neevidovaných v katastru (na základě § 160 odst. 2 obč. z. půjde o záznam v Rejstříku zástav). Pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, v němž soudu došel návrh na jeho zřízení. Vzniklo-li k zajištění pohledávky, pro niž se zřizuje soudcovské zástavní právo, již dříve zástavní právo smluvní nebo zákonné, řídí se pořadí soudcovského zástavního práva pořadím tohoto dřívějšího práva.249 S účinností od 1.11.2009 obsahuje podobnou úpravu i zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád.250 V ustanovení § 69a umožňuje exekutorovi zřídit na nemovitostech povinného exekutorské zástavní právo, je-li to účelné pro provedení exekuce. Na provádění exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech se přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí 247
Jedná se o samostatný způsob výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. Záznamu předchází zápis poznámky. Poznámku vyznačí na příslušný list vlastnictví katastrální úřad poté, co jej soud vyrozumí o tom, že byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. 249 Viz ustanovení § 338d odst. 1 o. s. ř. 250 K uvedenému datu vstoupila v účinnost novela ex. ř. vyhlášená ve Sbírce zákonů jako zákon č. 286/2009 Sb. 248
78
zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz.251 Nejznámějším případem vzniku zástavního práva na základě rozhodnutí správního úřadu je zástavní právo zřízené správcem daně. Zástavní právo podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bylo do 31.12.2000 koncipováno jako zástavní právo zákonné – vznikalo přímo ze zákona v závislosti na nastoupení zákonem předvídaných skutečností (např. dnem doručení rozhodnutí o vyměření daně). Správce daně svým rozhodnutím pouze vymezoval rozsah zástavního práva, účinky vzniku zástavního práva se však k tomuto rozhodnutí nevázaly. S účinností od 1.1.2001 došlo ke změně a zástavní právo k zajištění daňové pohledávky nově nevznikalo přímo ze zákona, nýbrž rozhodnutím správce daně. S účinností od 1.1.2010 se významně rozšířila úprava zástavního práva v citovaném zákoně o správě daní a poplatků. Podle úpravy obsažené v ustanovení § 72 jmenovaného zákona mohl správce daně zřídit svým rozhodnutím zástavní právo k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství. Rozhodnutí muselo obsahovat označení daňové pohledávky, její výši a předmět zástavního práva. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byl s účinností k 1.1.2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem. Úprava zástavního práva v daňovém řádu (§ 170) obsahově navázala na předchozí úpravu v zákoně správě daní a poplatků (§ 72). Podle ustanovení § 170 odst. 1 daňového řádu může správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo k majetku daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně za podmínek stanovených občanským zákoníkem, pokud daňový řád nestanoví jinak. Odchylka od obecné úpravy se týká mj. okamžiku vzniku zástavního práva. Zákon přesně vymezuje, k jakému okamžiku zástavní právo vzniká, a to i ve vztahu k nemovitostem evidovaným v katastru: zástavní právo vzniká podle ustanovení § 170 odst. 4 daňového řádu doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva daňovému subjektu; zástavní právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, jakož i k dalšímu majetku, o kterém jsou vedeny veřejné registry, vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu, popřípadě tomu, kdo vede veřejný registr.
251
S výjimkou uvedenou v § 69a odst. 3 ex. ř.
79
Daňový řád vytváří v ustanovení § 170 odst. 3 speciální konstrukci, podle níž může správce daně rozhodnout o zřízení zástavního práva k majetku vlastníka, odlišného od daňového subjektu (jehož nedoplatek je zajišťován), a to na základě předchozího písemného souhlasu vlastníka s úředně ověřeným podpisem. Jedná se o zástavní právo vznikající rozhodnutím správního úřadu na základě zákonného zmocnění, zahrnuje však i prvky dobrovolného zástavního práva, neboť je podmíněno souhlasem třetí osoby čili soukromoprávním úkonem. Také zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, umožňuje zřídit zástavní právo rozhodnutím správního úřadu. Podle ustanovení § 104i odst. 4 citovaného zákona může okresní správa sociálního zabezpečení zřídit k zajištění vykonatelné pohledávky na pojistném a penále svým rozhodnutím zástavní právo k majetku plátce pojistného, který má dluh na pojistném nebo penále.
2.4.3 Zákon Vznik zákonného zástavního práva není vázán na žádný úkon (vůli) stran zástavněprávního vztahu nebo rozhodnutí úřadu, nýbrž se dovršuje již tím, že nastane právní skutečnost, s níž zákon vznik zástavního práva spojuje.252 Předpokladem vzniku práva je tedy existence ustanovení, podle nějž se zástavním právem postihují určité věci přímo ze zákona – již na základě zákonem předvídané právní skutečnosti. Touto skutečností začasté bývá vznik pohledávky, kterou má zástavní právo přímo ze zákona zajišťovat. Např. již tím, že pronajímateli nemovitosti vznikne pohledávka z titulu nájemného, vzniká mu podle ustanovení § 672 odst. 1 obč. z. zástavní právo k movitým věcem, které jsou v pronajaté nemovitosti a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti.253 Jinými skutečnostmi, se kterými zákony pojí vznik zástavního práva, jsou např. právní moc rozhodnutí o přisouzení pohledávky,254 vstup zboží na území Evropských společenství,255 vznik společné havárie,256 uskutečnění převodu pozemku,257 atd.
252
„Na základě určené skutkové povahy vzniká zástavní právo samo, nikoli pouze nárok na jeho zřízení.“ Tak charakterizuje zákonné zástavní právo Tilsch (TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897, str. 10). 253 Středověké právo spojovalo takové (tj. bez dalších úkonů nastávající) zajištění především s různými pohledávkami za řemeslnickou práci. Takto např. příslušelo kováři právo ke koni pro pohledávku za podkování. Viz KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 40. 254 Srov. § 13 odst. 2 a § 15 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. 255 Srov. § 305 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon. 256 Srov. § 70 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě.
80
Příkladem zákonného zástavního práva k nemovitostem je zástavní právo k pozemku podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, vznikající k zemědělskému pozemku převáděnému z vlastnictví státu na jinou osobu, a to k zajištění dosud nezaplacené kupní ceny.258 Zákonné zástavní právo vzniká rovněž podle ustanovení § 13 odst. 2 a § 15 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.259 Jen zcela výjimečně vzniká zástavní právo již samou účinností zákona, bez nutnosti naplnění jakýchkoliv dalších skutečností. Na tomto místě je vhodné zdůraznit odlišnost zástavního práva, které se zřizuje rozhodnutím orgánu a jehož okamžik vzniku váže zákon na nějakou právní skutečnost (nabytí právní moci rozhodnutí, doručení katastrálnímu úřadu atd.), od zákonného zástavního práva, které vzniká bez jakéhokoliv rozhodnutí již tím, že nastane jistá zákonem předvídaná skutečnost. Na uvedeném rozlišení nic nemění to, že v určitých případech se může zevní stránka dokonce shodovat: např. zástavní právo na základě rozhodnutí obecně vzniká dnem právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 2 obč. z.), zákonné zástavní právo vlastníků jednotek podle § 15 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů vzniká přímo na základě citovaného ustanovení právní mocí rozhodnutí o přisouzení pohledávky proti povinnému vlastníku. Ačkoliv obě práva vznikají právní mocí určitého rozhodnutí, jejich rozdíl co do konstrukce vzniku je tu patrný. Zákonné zástavní právo tím, že vzniká bez dalšího, nemůže dostatečně reflektovat konkrétní faktickou situaci a vůli zástavního věřitele a dlužníka. Zástavní dlužník ani zástavní věřitel nemohou ovlivnit rozsah a obsah vzniklého zástavního práva. Rozsah 257
Srov. § 10 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. 258 Jiným příkladem zákonného zástavního práva (kdy ovšem zástavou není nemovitost) je zástavní právo pronajímatele nemovitosti k zajištění pohledávky nájemného (§ 672 odst. 1 obč. z.). Platný obchodní zákoník předvídá vznik zákonného zástavního práva hned v několika případech: jde o zástavní právo skladovatele (§ 535), zasílatele (§ 608), dopravce (§ 628 odst. 1), banky (§ 707). Úpravu zástavního práva vznikajícího ze zákona obsahují i některé zvláštní právní předpisy: zákon č. 591/1992, o cenných papírech (§ 34 odst. 10), zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon (§ 305 odst. 2), zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě (§ 70 a § 74), zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (§ 120). Ve všech uvedených případech však zástavou není (nemůže být) nemovitost. 259 Byť samozřejmě jednotka není pozitivněprávně vzato nemovitostí, vztahují se na ní předpisy o nemovitostech. K zajištění pravomocně přisouzených pohledávek oprávněných vlastníků vzniklých z neplnění povinnosti vlastníka jednotky (odstranit závady a poškození, které na jiných jednotkách nebo společných částech domu způsobil) vzniká dnem právní moci rozhodnutí soudu ostatním vlastníkům jednotek zástavní právo k jednotce povinného vlastníka (§ 13 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů). K zajištění pravomocně přisouzených pohledávek vlastníků jednotek vzniklých z neplnění povinností vlastníka jednotky přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku vzniká dnem právní moci rozhodnutí soudu vlastníkům jednotek zástavní právo k jednotce povinného vlastníka (§ 15 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů).
81
zástavního práva proto může být v určitých případech zcela nepřiměřený zajištěné pohledávce. Zatímco smluvní zástavní právo se často vyznačuje absencí jakéhokoliv vztahu zajištěné pohledávky a zástavy, zákonné zástavní právo je charakteristické užší vazbou mezi zajištěnou pohledávkou a zástavou. Zajištěná pohledávka obyčejně nějakým způsobem souvisí se zastavenou věcí (hodnotou): věc bývá nezřídka předmětem závazku, ve kterém vznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat.260
2.5 Právní způsob vzniku zástavního práva k nemovitostem 2.5.1 Obecně V souladu s doktrínou o titulu a modu nevede ke vzniku smluvního zástavního práva samotná zástavní smlouva, nýbrž musí přistoupit ještě zákonem aprobovaný způsob (modus) vzniku, kterým se teprve celý proces vzniku zakončuje. Podle platné úpravy spočívá způsob vzniku zástavního práva k nemovitostem ve vkladu do katastru nemovitostí nebo zápisu do Rejstříku zástav.261 Účelem modu jako druhé fáze vzniku smluvního zástavního práva je zejména publikace zástavního práva. Má-li mít zástavní právo účinky vůči třetím osobám, musí mít tyto osoby možnost se s existencí zástavního práva seznámit. Zveřejnění zástavního práva se obecně dociluje jeho zápisem ve veřejných registrech, detencí zástavy zástavním věřitelem či způsobilým označením zástavy. Publikace zástavního práva též pomáhá ostatním věřitelům vytvářet si věrný obraz o závazcích zástavního dlužníka a ovlivňuje jejich rozhodování o tom, zda vstoupí do smluvního vztahu se zástavním dlužníkem. Veřejná registrace zástavního práva signalizuje všem potenciálním věřitelům a jiným kontrahentům, že majetek zástavního dlužníka je zatížen a hrozí, že tento majetek bude v budoucnu zmenšen uspokojením pohledávky zajištěného věřitele. Někdy se proto v této souvislosti uvádí, že účelem publikace práva je vyvarovat se představy falešného bohatství zástavního dlužníka (false wealth).262 260
Zatímco tedy při převodu zemědělského pozemku z vlastnictví státu na jinou osobu podle zákona č. 95/1999 Sb. vzniká zástavní právo (k zajištění dosud nezaplacené kupní ceny) právě a jen k tomuto převáděnému pozemku a nikoliv k jinému majetku nabyvatele, pro zřizování smluvního zástavního práva je typické, že lze dohodou zatížit jakoukoliv způsobilou hodnotu bez ohledu na to, zda má nějaký vztah k zajišťované pohledávce. 261 Viz ustanovení § 157 odst. 1, resp. § 158 odst. 1 obč. z. 262 WOOD, P. R. Comparative Law of Security and Guarantees. London: Sweet & Maxwell, 1995, str. 110.
82
Publicita zástavních práv také umožňuje snadněji stanovit pořadí nároků jednotlivých zajištěných věřitelů podle doby vzniku jejich zástavních práv. Další důležitý účel druhé fáze vzniku se vztahuje k objektivní složce zajišťovací funkce zástavního práva. Jednou z funkcí zástavního práva je totiž zabezpečení zástavy před vlivy ohrožujícími její hodnotu a znemožnění nakládat se zástavou k újmě zástavního věřitele. Kontroly zástavního věřitele nad zástavou se dociluje právě odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě do úschovy (u movitých věcí) anebo zápisem zatížení do veřejné evidence (u nemovitostí). Faktické dispozice zástavního dlužníka s takto odevzdanou zástavou, resp. se zástavou, k níž se ve veřejné evidenci váže zápis závady v podobě zástavního práva, budou nepochybně ztíženy. S účelem modu souvisí i princip legality, ovládající zápis do veřejných registrů. Státní moc si podržuje u některých zástavních práv (konstitutivně zapisovaných do těchto registrů) dohled při jejich vzniku.263 Orgán provádějící zápis práva zkoumá z úřední povinnosti naplnění požadavků pro vznik příslušného zástavního práva.
2.5.2 Hypotekární a ruční zástavní právo Se způsobem vzniku zástavního práva úzce souvisí i rozlišování hypotekárního zástavního práva a ručního zástavního práva. Dělení zástavního práva na hypotekární a ruční jako dvě základní formy má kořeny hluboko v historii.264 Pro rozlišení hypotekárního a ručního zástavního práva se nabízí dvě kritéria dělení. První sleduje povahu věci (zástavy): zda je zástavou nemovitost (hypotéka) nebo věc movitá (zástava ruční). Druhé kritérion vychází ze způsobu vzniku zástavního práva (modu): dochází-li k němu odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli (zástava ruční) anebo bez takového odevzdání (hypotéka). Oba pojmy se prolínaly i v historickém vývoji; v římském právu znamenal pojem pignus zástavu ruční, jež byla odevzdávána věřiteli, zároveň však toto označení směřovalo k zástavě obecně. Termínu hypotéka bylo užíváno pro zástavní právo, při kterém zástava nepřecházela do vlastnictví ani držby věřitele; již v klasickém právu se jej užívalo volně
263
Přiléhavý je v tomto ohledu již citovaný výrok Tilschův, podle nějž „konstituování práv věcných musí v zájmu veřejném v jistých mezích býti udržováno“ (TILSCH, E. Přednáška proslovená na týdenní schůzi Právnické jednoty v Praze dne 7. prosince 1893. Cit. z: Právník, 1894, str. 182). 264 Viz výklad v kapitole o genezi institutu zástavního práva. K historii zástavního práva k movitým věcem srov. též ZWALVE, W. J. A labyrinth of creditors: a short introduction to the history of security interests in goods. In KIENINGER, E.-M. (ed.) Security Rights in Movable Property in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2004, str. 38 a n.
83
jako termínu pignus, teprve od 17. stol. se pevně ustálil pro zástavu nemovitosti.265 Ačkoliv původně šlo spíše o vystižení rozdílu mezi odevzdáním a ponecháním si zástavy, obecný zákoník občanský zvolil v § 448 vymezení podle povahy zástavy: „Je-li (věc) movitou, nazývá se ruční zástavou, čili zástavou v užším smyslu; je-li nemovitou, sluje hypotekou čili zástavou pozemkovou.“ Taková koncepce se dočkala kritiky v soudobé literatuře.266 Dělení dle povahy věci se s rozlišováním podle způsobu vzniku do určité míry prolíná: zástava, kterou bylo možno předat (zpravidla věci mobiles) se z přirozenosti odevzdávala věřiteli a naopak zástava, kterou fyzicky odevzdat do rukou věřitele nešlo (zpravidla věci immobiles) nebo to nebylo hospodářsky vhodné, se nevydávala. V této ryzí podobě by se rozlišování dle modu a dle povahy zástavy shodovalo. Záleží však i na tom, co pozitivní právo řadí pod pojmy nemovitosti a movitosti. Právní řády v minulosti i dnes zahrnují pod pojem nemovitosti i věci, u nichž lze měnit jejich umístění v prostoru. A naopak: díky různým rejstříkům a jiným veřejným seznamům se umožňuje existence zástavních práv k movitostem, aniž by se odevzdávaly věřiteli. Platný občanský zákoník používá termínů zástavní právo k movitým věcem a zástavní právo k nemovitostem. Termín hypotéka není z hlediska občanského práva termínem legálním a je v současnosti, nepochybně i vlivem definice hypotéčního úvěru v zákoně o dluhopisech,267 vnímán spíše jako označení pro hypotéční úvěr.268 Zákon neužívá ani termínu ruční zástavní právo. Za teoreticky správnější lze považovat rozlišení dle způsobu vzniku bez ohledu na charakter zastavené věci, neboť takové pojetí lépe vystihuje podstatu obou forem zástavního práva, více odpovídá historickému vývoji a nepodléhá možným legislativním změnám vymezujícím pojem nemovitých a movitých věcí. Ruční zástavní právo tedy vzniká odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli a hypotekární zástavní právo bez takového 265
BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, str. 125. Krčmář (KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Část II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: VŠEHRD, 1946, str. 286) podotýká, že „o působnosti předpisů práva zástavního v užším smyslu, po případě práva hypotekárního rozhoduje nikoli snad skutečnost, že zástavu sluší počítati k věcem movitým, po případě nemovitým, nýbrž skutečnost, že věc nebo právo zástavním právem postižené jsou předmětem zápisu do knih veřejných, po případě předmětem takovým nejsou.“ Tilsch (TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897, str. 4) nesouhlasí s tím, že je veškeré zástavní právo k movitostem nazýváno zástavním právem ručním a omezuje jej pouze na případy, kdy zástavní právo „skutečně vzniká teprve a jen odevzdáním věci do rukou věřitelových“. 267 Srov. § 28 odst. 3 zák. č. 190/2004 Sb.: „Hypoteční úvěr je úvěr, jehož splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti, i rozestavěné, když pohledávka z úvěru nepřevyšuje dvojnásobek zástavní hodnoty zastavené nemovitosti.“ 268 Vnímání je ovlivněno jistě i tradicí založenou obecným zákoníkem občanským, v němž byla hypotéka definičně vázána pouze k nemovitostem. Označení hypotéka k movitým věcech není v českém prostředí zažitým termínem a mnoha adresátům může znít nepřirozeně a zmatečně. 266
84
odevzdání. Vzhledem k tomu, že nemovitosti podle platného práva nelze z povahy věci odevzdat do detence zástavního věřitele,269 lze zástavní právo k nemovitostem považovat vždy za hypotekární. U věcí movitých oproti tomu přichází v úvahu jak zástavní právo ruční,270 tak hypotekární.271 Namísto posledně uvedeného termínu se lze u movitých věcí v teorii setkat i s označením mobiliární hypotéka.
2.5.3 Vklad do katastru nemovitostí Český občanský zákoník (stejně tak i návrh nového občanského zákoníku272) spojuje vznik zástavního práva k nemovitým věcem s vkladem do katastru nemovitostí. Intabulační princip spočívající v konstitutivním vzniku práva zápisem do veřejných knih je běžný i v mnoha dalších zemích kontinentální Evropy, např. v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Nizozemsku, Švédsku, Finsku, Slovensku, Itálii či Řecku.273 Zástavní právo k nemovitostem vzniká v těchto státech až registrací ve veřejné evidenci. Před provedením zápisu do příslušného veřejného seznamu zástavní právo neexistuje. Naproti tomu např. ve Francii, Belgii nebo Lucembursku se při vzniku zástavního práva uplatňuje princip konsenzuální – právo vzniká již v okamžiku uzavření zástavní smlouvy u notáře. Následný zápis již vzniklého zástavního práva do veřejných knih jej činí účinným vůči třetím osobám a k okamžiku tohoto zápisu se váže i jeho pořadí ve vztahu k jiným zajištěním. Vklad práva do veřejných knih je v českých zemích tradičním způsobem vzniku věcných práv k nemovitým věcem.
269
Zápis zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí nebo Rejstříku zástav není odevzdáním nemovitosti ve smyslu výše naznačených úvah. Platné právo neumožňuje vznik zástavního práva odevzdáním nemovitosti zástavnímu věřiteli do detence. Na tom nic nemůže změnit ani soudní výrok (viz Soudní judikatura, 2000, č. 5, str. 161), že odevzdáním nemovitosti ve smyslu předmětného ustanovení (§ 151d obč. z.) se rozumí vklad zástavního práva do katastru. Výrok se totiž vztahoval pouze k výkladu ustanovení o zastavení cizí věci v tehdy účinném znění, které nerozlišovalo zastavení cizí věci movité a nemovité, a musel tak vyložit pojem „odevzdání“ použitý v § 151d obč. z. i ve vztahu k nemovitostem, ač zástavní právo k nim mohlo vznikat pouze vkladem do katastru nemovitostí. Platný občanský zákoník nezná ve středověku užívaný převod nemovitostí (statků) do držby zástavního věřitele a výslovně nezakotvuje ani institut antichrese (upravený např. v právu francouzském), jehož podstata spočívá v oprávnění zástavního věřitele pobírat plody ze zastavené nemovitosti. 270 Viz § 157 odst. 2, § 157 odst. 3 obč. z. 271 Viz § 158 odst. 1 obč. z. 272 Viz ustanovení § 1307 Návrhu (Návrh vychází z pravidla, že zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu). 273 Srov. WEHRENS, H. Real Security regarding Immovable Objects – Reflections on a Euro-Mortgage. In HARTKAMP, A. S. – HESSELINK, M. – HONDIUS, E. H. – JOUSTRA, C. – DU PERRON, E. – VELDMAN, M. (eds.). Towards a European civil code. Nijmegen: Kluwer Law International, 2. vydání, 1998, str. 554.
85
Nejstarší formu však představovalo zástavní právo, zřizované pouhou listinou za současného převedení nemovitosti do držby věřitele. Vzhledem k neexistenci veřejné evidence nemovitostí logicky k žádnému zápisu nedocházelo. Později, v souvislosti s rozvojem instituce zemských desek koncem 13. století, se uvedená forma zástavy s držbou začala uskutečňovat také zápisem (kladením) do těchto desek. Zápis měl zprvu deklaratorní charakter, později však nabyl konstitutivních účinků (již za Všehrda).274 Listinný způsob vzniku zástavního práva se přesto dále připouštěl.275 V návaznosti na možnosti vkladu práva do zemských desek se vyvinula a záhy nabyla převahy forma zástavního práva bez držby. Nemovitost zůstávala v držbě zástavního dlužníka a zatížení statku se pouze zapsalo do desek. Zástavnímu věřiteli příslušelo právo vést zkrácenou exekuci.276 Na Moravě se deskové právo tolik nerozvinulo, zástavní právo se uskutečňovalo jako zástava s držbou na základě listiny. Teprve přijetím Obnovených zřízení zemských se deskový zápis prosadil více i na Moravě. Od vydání deklaratorií v r. 1640 vedl v Čechách i na Moravě (zde od r. 1642) ke vzniku zástavního práva k panským statkům již výhradně zápis do zemských desek.277 Zástavní práva zřízená pouze listinami nebyla neplatná, soud jim však nemohl poskytnout ochranu. Zápisy zástavního práva se objevují i v knihách městských, a také v knihách pozemkových, vedených patrimoniálními úřady a podávajících přehled o právních poměrech vesnických poddanských nemovitostí. Tyto vesnické pozemkové knihy, které doznaly od druhé poloviny 16. století nebývalého rozšíření v celé zemi, obsahují četné doklady zápisů zástavních práv (zvláště s držbou, ale i bez držby) k poddanským nemovitostem.278
274
Srov. KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 53. 275 A to i proto, že mnoho statků v deskách vůbec zapsáno nebylo. Předpokladem provedení vkladu byla totiž tzv. způsobilost k deskám. Ta zprvu platila za obecnou, později se její rozsah zužoval a za způsobilé k zápisu se považovaly pouze statky pánů a rytířů (viz KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 54). Ostatní (např. měšťané) mohli deskových statků nabýt (či klást do desek) toliko se svolením krále (s určitými výjimkami - k tomu viz ADAMOVÁ, K. „Kladení“ svobodných nemovitostí měšťany a městy do zemských desek. Právněhistorické studie, 1979, roč. 22, str. 205 a n.). 276 K zástavnímu právu v exekučním řízení imobiliárním srov. URFUS, V. Dva příspěvky k vývoji exekučního řízení v českém právu zemském. Právněhistorické studie, 1959, roč. 5, str. 77 a n. 277 Srov. RANDA, A. Přehled vzniku a vývinu desk čili knih veřejných, hlavně v Čechách a na Moravě. Praha: Edv. Grégr, 1870, str. 23. 278 Srov. PROCHÁZKA, V. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. stol. Praha: ČSAV, 1963, str. 335 a n. (ve většině případů zde podle autora vznikala zástava bez držby jako automatický důsledek zápisu dluhu do knihy bez označení instituce - zástavního práva - jejím jménem).
86
Nové pozemkové knihy v 19. století navázaly na tradici zemských desek a dalších veřejných knih. Zástavní právo k nemovitostem vznikalo podle obecného občanského zákoníku knihovním zápisem; ten se prováděl formou vkladu anebo formou záznamu. V případě záznamu (prenotace) vznikalo podmíněné zástavní právo.279 Zástavní právo k nemovitostem, které se nezapisovaly do veřejných knih, se nabývalo soudním uložením ověřené listiny o zřízení zástavního práva. Předválečný návrh osnovy občanského zákoníku na uvedených pravidlech setrval. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. opustil koncepci vzniku zástavního práva k nemovitým věcem intabulací a stanovil pouze deklaratorní účinky zápisu práva v pozemkové nebo železniční knize. Zástavní právo tedy vznikalo již uzavřením samotné písemné smlouvy. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. se k intabulační zásadě vrátil s účinností k 1.1.1993 v souvislosti se vznikem katastru nemovitostí; od 1.4.1964 do 31.12.1991 neupravoval zákoník smluvní zástavní právo vůbec, od 1.1.1992 do 31.12.1992 vyžadoval k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavovala nemovitost, registraci státním notářstvím, přičemž již samotnou účinností smlouvy vzniklé právo se pouze deklaratorně vyznačilo v evidenci nemovitostí. S účinností od 1.1.1993 vzniká podle občanského zákoníku zástavní právo k nemovitým věcem vkladem do katastru nemovitostí.280 Na skutečnost, že některé nemovité věci nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, zareagoval zákoník s účinností k 1.1.2001. Stanovil, že takové zástavní právo vzniká okamžikem účinnosti zástavní smlouvy. K datu 1.1.2002 se pak váže poslední změna v úpravě vzniku zástavního práva k nemovitostem nezapisovaným do katastru: skutečností rozhodnou pro jejich vznik je zápis do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky. Zástavní právo k nemovitým věcem tedy v současné době vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Zákon obsahuje zvláštní úpravu v ustanovení § 158 odst. 1 obč. z., podle nějž zástavní právo k nemovitým věcem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, vzniká zápisem do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky. Z toho plyne, že zástavní právo vzniká 279
Srov. § 453 o. z. o.: „Nezapíše-li se pohledávka do veřejných knih pro nedostatek zákonné formálnosti v listině; může ji věřitel dáti zaznamenati (prenotovati). Tímto záznamem nabude podmínečného zástavního práva, které, jakmile byla pohledávka spravena způsobem shora § 438 a 439 uvedeným, stane se nepodmíněným od okamžiku, kdy podle zákonného pořádku byla žádost o záznam podána.“ 280 V období od 1.5.1990 do 31.12.1991 obsahoval úpravu zástavního práva i zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Podle jeho § 129d odst. 3 písm. b) vznikalo smluvní zástavní právo k nemovitostem zápisem v evidenci nemovitostí.
87
vkladem do katastru nemovitostí za splnění dvou podmínek: zástavou je nemovitost (ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 obč. z.) a tato nemovitost se zároveň eviduje v katastru nemovitostí. V katastru nemovitostí se podle katastrálního zákona evidují:281 pozemky, budovy spojené se zemí pevným základem,282 byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky podle zvláštního zákona,283 rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory,284 stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní předpis. V katastru se neevidují drobné stavby. Hodí se zdůraznit, že ustanovení § 157 odst. 1 obč. z. se týká jen vzniku smluvních zástavních
práv.
Nedobrovolná
zástavní
práva
(zákonné,
správní,
soudcovské)
k nemovitostem vznikají jinak než vkladem a do katastru nemovitostí se pouze poznamenávají (již vzniklé zástavní právo se záznamem uvádí v patrnost). Vkladem se rozumí zápis (zástavního práva) do katastrálních operátů.285 Podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, lze vklad provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu. Rozhodnutí je výsledkem správního řízení o povolení vkladu (na řízení se vztahuje správní řád, pokud zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nestanoví jinak). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu. Řízení o povolení vkladu se zahajuje na základě písemného návrhu doručeného katastrálnímu úřadu; postačí, je-li návrh podán pouze některou ze stran. Náležitosti návrhu včetně požadavků na připojené listiny upravuje ustanovení § 4 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
281
Srov. § 2 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. A to budovy, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo, příp. budovy, kterým se popisné nebo evidenční číslo nepřiděluje a které nejsou příslušenstvím jiné stavby evidované na téže parcele. 283 S účinností od 1.1.2002 se v § 157 odst. 1 obč. z. výslovně stanoví, že zástavní právo vzniká vkladem do katastru nemovitostí též v případě, že zástavou jsou byty nebo nebytové prostory ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu. Důvodová zpráva k zákonu č. 317/2001 Sb., kterým bylo ustanovení § 157 odst. 1 obč. z. citovaným způsobem rozšířeno, to vysvětlovala tím, že byty a nebytové prostory nejsou nemovitostmi a není patrné, jakým způsobem k nim zástavní právo vzniká. Lze však poukázat na ustanovení § 3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, podle nějž se právní vztahy k jednotkám (tj. bytům a nebytovým prostorám podle zákona o vlastnictví bytů) řídí, pokud zákon o vlastnictví bytů nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí. I bez výslovné zmínky v ustanovení § 157 odst. 1 by tedy – na základě odkazu v zákoně o vlastnictví bytů – vznikalo zástavní právo k bytům a nebytovým prostorám (jakožto jednotkám podle zákona o vlastnictví bytů) stejným způsobem jako k nemovitým věcem, tj. vkladem do katastru nemovitostí. 284 Rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory se do katastru zapisují za podmínek uvedených v § 2 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. 285 Srov. § 14 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. 282
88
Katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá (a to ke dni podání návrhu na vklad), zda jsou splněny zákonné podmínky pro provedení vkladu vypočtené v ustanovení § 5 odst. 1 citovaného zákona, zejména je-li navrhovaný vklad odůvodněn obsahem předložených listin, je-li právní úkon určitý a srozumitelný a učiněný v předepsané formě, jsou-li strany oprávněny nakládat s předmětem právního úkonu, není-li navrhovanému vkladu na překážku stav zápisů v katastru, atd.286 Katastr povolí vklad vždy, jestliže jsou splněny zákonné podmínky. Proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek. Proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu se opravným prostředkem bránit lze; pokud podanému opravnému prostředku katastrální úřad v plném rozsahu nevyhoví, bude o něm rozhodovat soud. Zástavní právo bude na listu vlastnictví příslušného zástavního dlužníka zapsáno v části C. Podle § 11 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky, se v katastru u zástavního práva eviduje zástava, výše jistiny zajištěné pohledávky, popřípadě podíl na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem nebo výší části jistiny, údaje o věřiteli, údaje o zástavním dlužníku pak v případě, že se zástavní právo vztahuje pouze ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti. Pokud bylo zástavní právo sjednáno na omezenou dobu, eviduje se též doba, na kterou bylo sjednáno. Je-li zřízeno zástavní právo pro určitý druh pohledávek, zapisuje se namísto výše jistiny zajištěné pohledávky druh pohledávek, jejich limit a doba, po kterou pohledávky mohou vzniknout. Fyzické pořadí (zobrazení) zápisů na listu vlastnictví nemá vliv na pořadí zástavního práva: pořadí se řídí výhradně datem právních účinků vkladu. Strany si nemohou sjednat odlišný okamžik vzniku zástavního práva, mohou jej však ovlivnit podáním návrhu na povolení vkladu, protože právní účinky vkladu vznikají zpětně ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu. Návrh nového občanského zákoníku naproti tomu umožňuje, aby si zástavní věřitelé ujednali pořadí svých práv.287 Provedený vklad a zástavní právo na jeho základě vzniklé není nutné jakkoliv obnovovat – zástavní právo bude v katastru zapsáno natrvalo, dokud nedojde k jeho výmazu. Na rozdíl od tuzemské úpravy je však v některých státech nutné zapsanou hypotéku (ve smyslu zástavního práva, při němž nedochází k odevzdání zástavy věřiteli) periodicky obnovovat, jinak ztrácí účinky.288
286
Srov. § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Srov. ustanovení § 1363 Návrhu. 288 Srov. např. čl. 2434 a n. francouzského občanského zákoníku. 287
89
2.5.4 Zápis do Rejstříku zástav Přirozená povaha určitých předmětů právního obchodu vylučuje nebo omezuje fyzickou dispozici s nimi. Předně se jedná o věci či jiné předměty právního obchodu, s nimiž nelze hmotně disponovat vůbec (nebo jen velmi obtížně), tedy je ani nelze pro účely vzniku zástavního práva komukoliv odevzdat. V jiných případech je fyzická dispozice s předmětem možná, nicméně se z důvodů, vyplývajících z povahy předmětu (např. jeho hospodářského významu pro dlužníka), jeví subjektům jako neúčelná. Již od nejstarších dob se proto hledaly způsoby, jak docílit věcného zajištění bez toho, aniž by zástavní dlužník musel předmět zajištění předávat zástavnímu věřiteli. Formu zajištění, při níž nedochází k odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě, lze označit za hypotekární zástavní právo. Zástava zůstává i po vzniku zástavního práva v držbě zástavního dlužníka a ten ji může nadále užívat. Hmotné odevzdání není možné nebo účelné zejména u zástav, jakými jsou majetková práva, nemovitosti, movité věci větších rozměrů či specifického hospodářského významu, soubory věcí a hromadné věci.289 V průběhu vývoje vznikalo hypotekární zástavní právo nejrůznějšími způsoby: zápisy do veřejných knih, rejstříků a jiných evidencí (tento způsob se ujal již ve středověku zejména u nemovitostí), zevním označením zastavené věci, vyznačením zástavního práva v listině, s níž byla zástava užívána, ukládáním zástavních smluv u orgánu veřejné moci atd. Pokud jde o nemovitosti, které se neevidují ve veřejných seznamech (evidencích), způsob vzniku zástavního práva k nim si prošel určitým vývojem. Podle obecného zákoníku občanského se nabývalo zástavní právo k nemovitostem, které se nezapisovaly do veřejných knih, soudním uložením ověřené listiny o zřízení zástavního práva. Zástavní právo k nemovitostem podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. vznikalo bezvýjimečně již uzavřením samotné písemné smlouvy. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. zakotvil speciální úpravu týkající se nemovitostí neevidovaných v katastru nemovitostí s účinností k 1.1.2001. Určil, že zástavní právo vzniká okamžikem účinnosti zástavní smlouvy. Od 1.1.2002 pak zákonodárce váže účinky vzniku zástavního práva k nemovitostem neevidovaným v katastru na zápis do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky.
289
Konkrétně může jít např. o lodě, letadla, vozidla, výrobní zařízení, podniky, sklady, zásoby, pozemky, stavby, práva z průmyslového vlastnictví, podíly v korporacích, atd.
90
Nemovitostmi jsou podle platné úpravy pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. V katastru nemovitostí se evidují290 veškeré pozemky; dále se do katastru zapisují budovy spojené se zemí pevným základem,291 byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky podle zvláštního zákona, rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory,292 stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní předpis. V katastru nemovitostí se naproti tomu neevidují např. drobné stavby nebo podzemní stavby. Z uvedeného vyplývá, že způsob vzniku zástavního práva zápisem do Rejstříku zástav se v případě nemovitostí uplatní pouze u staveb, které jsou spojené se zemí pevným základem (v tom případě jde o nemovitosti) a zároveň nejsou evidované v katastru nemovitostí (nikoliv každá stavba, která je nemovitostí, se eviduje v katastru). Je vhodné uvést, že do Rejstříku zástav se s právotvornými účinky zapisují dvě skupiny zástavních práv. První skupinu tvoří zástavní práva k předmětům, pro něž je zápis do Rejstříku zástav jedinou přípustnou možností vzniku zástavního práva. Jedná se o nemovité věci, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, věci hromadné a soubory věcí. Zákonodárce zvolil obligatornost zápisu u jmenovaných věcí zřejmě proto, že tyto nejsou předmětem žádné zvláštní evidence, nehodí se pro ně modus odevzdání a dřívější modus zápisem v listině, označením či (v případě nemovitostí) uložením listiny nebo samotnou účinností zástavní smlouvy se jevil jako nedostatečný. Zástavní právo k těmto předmětům vzniká pouze zápisem do Rejstříku zástav. Smluvní strany se samozřejmě mohou dohodnout i na odevzdání věci (což se nemovitostí z povahy věci netýká) zástavnímu věřiteli či třetí osobě. Na vznik a existenci zástavního práva však toto odevzdání nebude mít žádné účinky. Druhou zapisovanou skupinu tvoří zástavní právo k movitým věcem. Pokud se strany dohodnou v zástavní smlouvě na tom, že má vzniknout zástavní právo, aniž by věc byla odevzdána zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, vznikne zástavní právo zápisem do Rejstříku zástav.293 Subjektům je však zákonem zachována možnost využít jako způsob vzniku i odevzdání movité věci zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě. Zápis do Rejstříku 290
Srov. § 2 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. A to budovy, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo, příp. budovy, kterým se popisné nebo evidenční číslo nepřiděluje a které nejsou příslušenstvím jiné stavby evidované na téže parcele. 292 Rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory se do katastru zapisují za podmínek uvedených v § 2 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. 293 Výkladem ustanovení § 158 odst. 1 lze dospět k závěru, že se hypotéza vyjádřená spojením „aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě“ vztahuje pouze na movité věci, nikoliv již na další jmenované předměty. Svědčí o tom mj. i zákonodárcem provedený odkaz na ustanovení § 157 odst. 2 a 3, vztahující se zřejmě k movitým věcem, nikoliv ke způsobu odevzdání. 291
91
zástav se tak v případě movitých věcí nabízí pouze jako alternativní způsob, podmíněný dohodou o tomto způsobu vzniku v zástavní smlouvě a neodevzdáním věci podle § 157 odst. 2 a 3 obč. z. Rejstřík zástav byl zřízen novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 317/2001 Sb. (účinným od 1.1.2002). Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu bránil většímu rozvoji středního podnikání nedostatek kapitálu, způsobený nedostatečným poskytováním úvěrů. Překážky (zajištěného) úvěrování se shledávaly na obou stranách, dlužnické i věřitelské: dlužník potřeboval věci ke svému podnikání a nemohl je proto věřiteli odevzdat, pro věřitele zase neznamenaly dosavadní způsoby vzniku zástavního práva dostatečnou ochranu jeho práv. Český zákonodárce se inspiroval v Maďarsku a do značné míry maďarskou úpravu převzal. Vzorem mu při tom byl registr zástav movitých věcí vedený Maďarskou notářskou komorou. I v tuzemsku bylo vedení zvláštního zástavního rejstříku svěřeno notářské komoře: Rejstřík zástav spravuje a provozuje Notářská komora České republiky. Zápisy zástavního práva do Rejstříku provádějí notáři a výlučně notářům zákon vyhradil i sepisování zástavních smluv, sloužících jako titul pro zápis do Rejstříku. Ačkoliv jednou z hlavních zásad jakékoliv evidence věcných práv by měla být její veřejnost, v případě Rejstříku zástav se tento požadavek nakonec nepromítl do zákonné úpravy. Důvodová zpráva sice ještě deklarovala, že registr zástav bude veden jako veřejný,294 platný notářský řád však již v úvodním ustanovení k rejstříku uvádí, že „Rejstřík zástav je neveřejný seznam“.295 Koncepce rejstříku jako neveřejného seznamu zcela popírá jeho smysl. Zákon úplně vylučuje možnost do Rejstříku zástav nahlížet, je možné pouze získat opis nebo výpis z Rejstříku nebo potvrzení o tom, že v něm určitá věc není evidována jako zástava.296 Možnost získat uvedený opis, výpis či potvrzení se nadto podmiňuje osvědčením oprávněného zájmu. Tato vágní formulace poskytuje notářům, kteří oprávněnost zájmu posuzují, široké uvážení při aplikaci. Osvědčit oprávněný zájem bude přitom pro žadatele, zvláště např. ve fázi předsmluvních vztahů s budoucím kontrahentem (k jehož majetku má
294
Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 317/2001 Sb.: „Registr zástav by byl veden jako veřejný a zcela v elektronické podobě. Zřízení zástavního práva navrhovaným plně transparentním způsobem je dostatečným zajištěním zejména při poskytování krátkodobých úvěrů.“ 295 Viz § 35b odst. 1 not. ř. 296 Viz § 35b odst. 6 not. ř. Nedůslednost zákonodárce se projevila i v označení „věc“; lze samozřejmě předpokládat, že se označení týká věcí movitých i nemovitých (zákonodárce ovšem dále v odst. 7 stejného zákona formulací „movitá věc“ navozuje představu – zřejmě nezamýšlenou –, že s nemovitostmi při vydávání výpisů a potvrzení nepočítá).
92
být zřízeno zajištění), leckdy velmi obtížné. Povinnosti osvědčit svůj oprávněný zájem se žadatel zprošťuje pouze v případě, kdy předloží písemný souhlas vlastníka věci.297 Dalším problémem spjatým s neveřejností Rejstříku je způsob vyhledávání v něm. Jestliže není možné do Rejstříku nahlížet, žadatel musí mít předem jasnou představu, o kterém konkrétním údaji chce vydat potvrzení (výpis). Přitom je však přirozené, že právě až nahlížením do rejstříku se tato žadatelova představa konkretizuje. Jak navíc výstižně uvádí i literatura, při nemožnosti nahlížet do Rejstříku bude žadatelův úspěch podstatně záviset na zadání klíče pro vyhledávání.298 Podle ustanovení § 29 předpisu o Rejstříku zástav (přijatého sněmem Notářské komory dle ustanovení § 35b odst. 8 not. ř.) lze v Rejstříku vyhledávat na základě údaje v něm evidovaného; rozhodujícím údajem při vyhledávání má být označení zástavy. Takové kritérium vyhledávání však bude zpravidla nutné doplnit dalšími údaji: v Rejstříku se eviduje označení zástavy, výše a právní důvod zajišťované pohledávky, označení zástavního dlužníka, zástavce a zástavního věřitele, den vzniku a právní důvod zástavního práva, datum a čas zápisu. Jako prázdná proklamace se v kontextu neveřejného charakteru Rejstříku jeví další ustanovení, podle nějž proti tomu, kdo jedná v důvěře v obsah zápisu nebo záznamu do Rejstříku zástav, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že obsah zápisu nebo záznamu neodpovídá skutečnosti.299 Pokud jde o provádění zápisů do Rejstříku zástav, občanský zákoník od 1.1.2002 stanoví, že zápis smluvního zástavního práva do Rejstříku se může uskutečnit pouze na podkladě zástavní smlouvy sepsané ve formě notářského zápisu. Samotný zápis práva do Rejstříku provede ten notář, který zástavní smlouvu sepsal.300 Zápis se uskutečňuje prostřednictvím elektronického přenosu dat. Notář, jenž zástavní smlouvu sepsal, je povinen provést zápis do Rejstříku zástav bezodkladně po uzavření smlouvy.301 Výjimkou je situace, kdy si strany zástavní smlouvou zřídily zástavní právo s odkládací podmínku – v takovém případě provede zápis notář až poté, co mu bude prokázáno splnění podmínky.
297
Ustanovení § 35b odst. 7 not. ř. hovoří přitom pouze o souhlasu vlastníka „movité věci“, což může vyvolávat absurdní představu, že např. se souhlasem vlastníka nemovité věci takový postup možný není. Lze tu však spoléhat na výklad, že vlastník věci je vždy osobou, které svědčí oprávněný zájem podle odst. 6 citovaného zákona, a proto osoba, která (ať již jde o věc movitou či nemovitou) předloží souhlas vlastníka, je z toho důvodu vždy osobou s oprávněným zájmem. 298 KULKOVÁ, R. K zástavnímu právu po novelách občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2002, č. 7, str. 323. 299 Viz § 35b odst. 5 not. ř. 300 Ustanovení § 158 odst. 2 obč. z. 301 Ustanovení § 158 odst. 2 obč. z.
93
Ke vzniku zástavního práva dochází okamžikem zápisu do Rejstříku zástav,302 nikoliv již účinností samotné zástavní smlouvy uzavřené v předepsané formě. Posledně uvedené mínění, spatřující v tomto způsobu vzniku zástavního práva prosazení konsenzuálního principu (již účinností smlouvy), je nutné odmítnout. Ze zákona (§ 156, § 158 obč. z.) totiž nepochybně vyplývá, že zástavní smlouva je i v těchto případech pouhým titulem; pokud notář neprovede v souladu s ustanovením § 158 odst. 2 obč. z. zápis do Rejstříku, zástavní právo nevznikne. Tím sice není dotčena případná odpovědnost notáře, to však na tom, že se věcněprávní účinky zástavního práva váží až k zápisu do Rejstříku, nic nemění. Povinnost notáře vyjádřená v druhém odstavci § 158 obč. z. přitom pro smluvní strany představuje záruku, že k úkonu dovršujícímu vznik práva, který strany nemohou ovlivnit,303 dojde ihned poté, co strany projevily vůli k takovému následku v zástavní smlouvě. Podle návrhu nového občanského zákoníku má zástavní právo k nemovité věci nezapisované do veřejného seznamu vznikat zápisem do rejstříku zástav. Zachovává se i pravidlo, podle nějž zápis do rejstříku provede notář, který zástavní smlouvu sepsal, bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.304
2.5.5 Jiné způsoby vzniku práva Nikoliv každé zástavní právo k nemovitostem (ať již evidovaným či neevidovaným v katastru nemovitostí) vzniká vkladem do katastru nemovitostí nebo zápisem do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky. Odlišný způsob vzniku se týká mimosmluvních zástavních práv k nemovitostem. Zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.305 Rozhodnutí má ve vztahu k zástavnímu právu konstitutivní účinky; teprve od okamžiku právní moci rozhodnutí se subjekt stává zástavním dlužníkem a věc v jeho vlastnictví zástavou. K tomuto okamžiku se také váže pořadí zástavního práva v případné konkurenci s právy jiných osob.
Právní
mocí
rozhodnutí vzniká např. zástavní právo na základě rozhodnutí, kterým soud schvaluje dohodu o vypořádání dědictví. Soud tak činí usnesením.306
302
Dikce ustanovení § 158 odst. 1 obč. z. (zástavní právo vzniká zápisem) je jednoznačná. Zápis provádí notář a účinky se váží až k provedení zápisu, nikoliv – jako např. při vkladu do katastru nemovitostí – na úkon stran (podání návrhu na vklad). 304 Srov. ustanovení § 1310 odst. 2 a 3 Návrhu. 305 Ustanovení § 160 odst. 1 obč. z. 306 Srov. § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř. 303
94
Pravidlo, že zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, se uplatní vždy, neobsahuje-li zvláštní právní úprava pravidlo odlišné. Příkladem úpravy, která stanoví okamžik vzniku zástavního práva rozdílně, je úprava zástavního práva v zákoně č. 280/2009 Sb., daňovém řádu. Správce daně může podle ustanovení § 170 odst. 1 tohoto zákona zřídit rozhodnutím zástavní právo k majetku daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně za podmínek stanovených občanským zákoníkem, pokud daňový řád nestanoví jinak. Rozdíl oproti obecné úpravě se týká právě okamžiku vzniku zástavního práva – zatímco podle občanského zákoníku vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí, podle daňového řádu vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva daňovému subjektu.307 Zvláštní pravidlo pak platí podle daňového řádu pro zástavní právo k nemovitostem evidovaným v katastru a zástavní právo k majetku, o kterém jsou vedeny veřejné registry; zástavní právo tu vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu nebo tomu, kdo vede předmětný veřejný registr.308 Zápis zástavního práva v katastru nemovitostí nebo jiném veřejném registru tak má v tomto případě pouze deklaratorní charakter. Identickou úpravu vzniku zástavního práva obsahuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v ustanovení § 104i odst. 4. Zástavní právo k zajištění vykonatelné pohledávky na pojistném a penále vzniká dnem doručení rozhodnutí o zřízení zástavního práva dlužníkovi. Jde-li o nemovitosti evidované v katastru a věci evidované ve veřejných registrech, zástavní právo vzniká dnem doručení rozhodnutí katastrálnímu úřadu nebo tomu, kdo vede registr. Jelikož zástavní právo vzniká v případech soudního nebo správního rozhodnutí již právní mocí takového rozhodnutí (nestanoví-li speciální předpis jinak), má případný zápis zástavního práva do zvláštních registrů pouze deklaratorní charakter. S ohledem na požadavek náležité publicity zástavních práv je přesto potřeba úředním rozhodnutím konstituovaná práva informativně vyznačit v příslušných veřejných registrech. 307
Viz ustanovení § 170 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb. Obdobné ustanovení obsahoval též zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (§ 72 odst. 5). Přijetí citovaného ustanovení (§ 72 odst. 5) vyřešilo spory, které se vedly v literatuře ohledně toho, k jakému okamžiku vznikalo daňové zástavní právo k nemovitostem, které se evidují v katastru nemovitostí. Úprava zástavního práva v zákoně o správě daní a poplatků účinná od 1.1.2010 (a poté přejatá do daňového řádu) zde nezapřela inspiraci úpravou zástavního práva v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. 308
95
Občanský zákoník stanoví v ustanovení § 160 odst. 2 ohledně věcí hromadných, souboru věcí, nemovitých věcí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, a movitých věcí, které nebyly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, že zástavní právo k nim vzniklé rozhodnutím soudu nebo správního úřadu se zaznamenává v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou ČR. Zástavní právo se do Rejstříku zástav pouze zaznamená, na rozdíl od konstitutivního zápisu smluvního zástavního práva do tohoto rejstříku podle § 158 odst. 1 obč. z. Záznamy zástavního práva vzniklého rozhodnutím soudu nebo správního úřadu provádí Notářská komora ČR, nikoliv jednotliví notáři. Na ustanovení § 160 odst. 2 obč. z. navazuje ustanovení § 35b odst. 3 not. ř., podle nějž jsou soudy a správní úřady povinny zasílat notářské komoře k provedení záznamu v Rejstříku zástav pravomocná rozhodnutí o zřízení zástavního práva, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Podobná úprava se váže i k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se zástavní práva, která vznikla ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu, zapisují do katastru záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány. Státní orgán je přitom povinen zaslat příslušné rozhodnutí katastrálnímu úřadu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Záznam provedený katastrálním úřadem má pouze deklaratorní charakter. Vztahují-li zvláštní předpisy309 vznik zástavního práva ke dni doručení rozhodnutí o zřízení zástavního práva katastrálnímu úřadu nebo notářské komoře, nemění to nic na tom, že zápis zástavního práva nebude mít konstitutivní účinky. Půjde opět jen o záznam práva již vzniklého na základě správního rozhodnutí. Obecně lze konstatovat, že koncepce vzniku zástavního práva na základě soudního či správního rozhodnutí značně oslabuje intabulační princip uplatňovaný při vzniku věcných práv. Právními skutečnostmi, se kterými zákon v případech soudního nebo správního zástavního práva spojuje vznik tohoto práva, jsou např. právní moc rozhodnutí nebo okamžik doručení rozhodnutí dlužníkovi či katastrálnímu úřadu. Nejedná se přitom o skutečnosti, které by třetím osobám mohly být známy, na rozdíl od konstitutivního zápisu práva ve veřejně přístupné evidenci. Třetí osoby se tak vystavují nebezpečí, že v době mezi vznikem zástavního práva na základě úředního rozhodnutí a mezi jeho deklaratorním
309
Jak to činí daňový řád a zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
96
zápisem310 budou jednat tak, jako by dlužníkův majetek žádným zástavním právem zatížen nebyl.311 Konstrukce vzniku zástavních práv na základě úředních rozhodnutí vázaná na okamžik jejich právní moci tak odporuje principu publicity věcných práv a neposkytuje v jistém časovém úseku věrnou informaci o poměrech dlužníka. Podle návrhu nového občanského zákoníku vznikne zástavní právo, zřízené rozhodnutím orgánu veřejné moci, vykonatelností tohoto rozhodnutí, ledaže by v něm byla stanovena doba pozdější. Nevylučuje se však, že zvláštní předpisy stanoví v určitých případech dobu vzniku zástavního práva odlišně. Návrh dále nařizuje zápis zástavního práva, které vzniklo rozhodnutím orgánu veřejné moci, do veřejného seznamu, vyžaduje-li se jinak takový zápis ke vzniku zástavního práva. Vzhledem k dikci ustanovení a textu důvodové zprávy lze mít za to, že uvedený zápis zástavního práva (již vzniklého na základě rozhodnutí orgánu) bude mít jen deklaratorní účinky.312
2.5.6 Nabytí zástavního práva od neoprávněného Pro soukromé právo je příznačná zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet – nikdo nemůže na jiného převést více práv, nežli sám má. Zákon připouští z této zásady určité výjimky. V úpravě vzniku zástavního práva je takovou výjimkou ustanovení § 161 obč. z.; podle něj může za určitých předpokladů platně vzniknout zástavní právo i v případě, kdy zástavce není vlastníkem věci (zástavy). Zastavit lze především vlastní věc či jinou majetkovou hodnotu. Pokud jde o zastavení cizí věci či jiné hodnoty, zákon rozlišuje dvě situace. Kritériem dělení je přitom souhlas vlastníka věci s jejím zastavením. Předně je možné zastavit cizí věc či jinou majetkovou hodnotu se souhlasem vlastníka. Zákon takovou možnost výslovně uvádí ve druhém odstavci ustanovení § 161 obč. z. pro nemovitou věc, hromadnou věc, soubor věcí, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví. Jde tedy (s výjimkou věcí movitých) o
310
Teprve od chvíle zápisu bude zástavní právo pro třetí osoby seznatelné. Mezi vznikem práva a jeho publikací přitom může být značná prodleva (podle § 7 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stíhá státní orgány povinnost zasílat k provedení záznamu katastrálnímu úřadu listiny vyhotovené státními orgány, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne jejich právní moci nebo do 30 dnů ode dne jejich vyhotovení). 311 Např. dlužníkovi poskytnou úvěr zajištěný zástavní právem k nemovitosti anebo např. od dlužníka nemovitost smluvně nabudou. V obou případech se může přihodit, že v okamžiku poskytnutí úvěru, resp. vkladu vlastnického práva do katastru, již k nemovitosti vzniklo – aniž by se o tom věřitelé mohli dozvědět – zástavní právo jiného subjektu na základě soudního či správního rozhodnutí. 312 Srov. ustanovení § 1333 Návrhu a důvodovou zprávu k němu.
97
stejný výčet zastavitelných majetkových hodnot, s jakým počítá i ustanovení § 153 odst. 1 obč. z.313 Ostatně zastavení jakékoliv cizí majetkové hodnoty se souhlasem vlastníka by bylo možné, i kdyby se o tom zákon v § 161 výslovně nezmiňoval. Vlastník věci uděluje třetí osobě souhlas k tomu, aby se věc stala předmětem zástavního práva.314 Zákon nevyžaduje pro tento souhlas písemnou formu. Zástavní smlouvu poté se zástavním věřitelem uzavírá svým jménem třetí osoba jakožto zástavce. Zástavním dlužníkem se však stane vlastník věci a z toho titulu se na něj vztahují všechna práva a povinnosti zástavního dlužníka. Výše uvedené nelze zaměňovat s případem, kdy někdo dává do zástavy cizí věc vlastníkovým jménem – tehdy je zástavcem (a posléze zástavním dlužníkem) vlastník věci a nikoliv osoba, která jeho jménem (tedy implicitně i s jeho souhlasem) věc zastavila. Tyto případy, kdy třetí osoba bude (např. na základě zmocnění) jednat vlastníkovým jménem, jsou zcela samozřejmé (umožňují je pravidla týkající se zastoupení) a ustanovení § 161 obč. z. se proto o nich ani nezmiňuje. Zcela výjimečně vznikne zástavní právo k věci i bez souhlasu jejího vlastníka.315 Zákon tak v úzce vymezených případech chrání dobrou víru zástavního věřitele a z důvodu jistoty právního obchodu ji upřednostňuje před ochranou práv vlastníka. Podle platné úpravy vzniká zástavní právo k cizí věci bez souhlasu vlastníka (nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem) pouze tehdy, jde-li o movitou věc, která je odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit.316 Občanský zákoník zakotvoval v období od 1.1.1992 do 31.12.2000 zákonnou domněnku, podle níž v případě pochybností platilo, že zástavní věřitel jednal při přijetí cizí věci v dobré víře. Textace tehdejšího ustanovení § 151d odst. 1 se od současného znění ustanovení § 161 odst. 1 – vyjma uvedené presumpce dobré víry – lišila pouze tím, že
313
Z prvého odstavce ustanovení § 161 obč. z. pak nepochybně vyplývá, že zastavení cizí věci se souhlasem vlastníka se nevylučuje ani v případě věcí movitých. 314 Udělení souhlasu („zapůjčení“ věci k zastavení) bude typicky upravovat smlouva mezi vlastníkem a třetí osobou; takovou smlouvu lze ve shodě s Tilschem (TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897, str. 27) považovat spíše za smlouvu inominátní než za smlouvu o půjčce či výpůjčce. 315 Za zmínku stojí, že stávající občanskoprávní úprava sice připouští nabytí zástavního práva od neoprávněného, naproti tomu však neumožňuje nabýt od neoprávněného vlastnické právo. Tento nekoncepční přístup odstraňuje návrh nového občanského zákoníku, jenž počítá s možností nabytí zástavního i vlastnického práva od neoprávněného. 316 S ohledem na téma práce zaměřené primárně na zástavní právo k nemovitostem se nebudu otázce zastavení cizí movité věci dále věnovat, byť je interpretačně zajímavá. Srov. též TÉGL, P. Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 350.
98
hovořila o „cizí věci“ (nikoliv cizí movité věci).317 Soudní praxe zprvu vykládala předmětné ustanovení tak, že se týká jen věcí movitých, neboť pouze tyto lze odevzdat ve smyslu § 151d odst. 1 obč. z.318 Později se však rozhodovací praxe změnila a Nejvyšší soud konstantně judikoval, že podle citovaného ustanovení mohlo vznikat i zástavní právo k nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti se ve smyslu daného ustanovení rozuměl vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch zástavního věřitele.319 Takový závěr však nelze považovat za nesporný, zejména pokud jde o nemovitosti evidované v katastru nemovitostí. Každý se totiž může přesvědčit o stavu zápisů v katastru jakožto evidenci vlastnických práv k nemovitostem a nelze mu přičítat dobrou víru, pokud z tohoto stavu zápisů při vzniku zástavního práva nevychází.320 Extenzivní soudní výklad ustanovení – rozšiřující možnost zastavení cizí věci nejen na věci movité a nejen na způsob vzniku hmotným odevzdáním věci zástavnímu věřiteli – znamenal výraznější preferenci ochrany dobré víry zástavního věřitele před ochranou práv vlastníka. Nová právní úprava účinná od 1.1.2001 odstranila pochybnosti tím, že výslovně zúžila možnost zastavení cizí věci pouze na věci movité. S účinností k 1.1.2002 přibyl v ustanovení § 161 obč. z. druhý odstavec (současného znění), z něhož nepochybně plyne, že není možné zastavit bez souhlasu vlastníka jiné majetkové hodnoty než movité věci, a to ani kdyby věřitel byl v dobré víře. Současné ustanovení § 161 odst. 2 obč. z. podmiňuje platné zastavení cizí nemovité věci – kromě souhlasu vlastníka – též souhlasem osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Představit si současnou existenci zástavního práva s jiným věcným právem bezesporu lze; vyjdeme-li ze systematiky platného občanského zákoníku, mohlo by jít např. o zadržovací právo či právo odpovídající věcnému břemeni. Otázkou však je, které z těchto věcných práv se vyznačuje požadovanou neslučitelností se zástavním právem. V obecné rovině jsou zřejmě všechna věcná práva kompatibilní se
317
Viz ust. § 151d odst. 1 ve znění od 1.1.1992 do 31.12.2000: „Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.“ 318 Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 85/97 ze dne 28.1.1998. 319 Poprvé zaujal Nejvyšší soud toto stanovisko v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 328/99 ze dne 26.11.1999 (viz i Soudní judikatura 5/2000). Nejvyšší soud vykládal termín „odevzdání“ užitý v ustanovení § 151d odst. 1 široce tak, že pod něj zahrnoval i jiné způsoby vzniku zástavního práva k movité věci než předání věci zástavnímu věřiteli. 320 Srov. též § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem: „Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.“
99
zástavním právem a i v konkrétních případech není jasné, jaké skutečnosti by měly způsobovat neslučitelnost takových věcných práv. Věcná práva ze své podstaty umožňují koexistenci jiných věcných práv k téže věci. Nelze tak mít za to, že např. při zastavení nemovité věci se souhlasem jejího vlastníka podle § 161 odst. 2 obč. z. bude třeba ještě souhlasu třetí osoby, které k nemovitosti svědčí např. právo odpovídající věcnému břemeni. Existence takového práva nevylučuje možnost zřízení zástavního práva (takové právo nebude splňovat podmínku neslučitelnosti podle § 161 odst. 2 obč. z.). Není-li nadto souhlasu uvedené třetí osoby potřeba při zřízení zástavního práva, k němuž dochází přímo vlastníkem jakožto zástavcem, nebude souhlas třetí osoby nutný ani tehdy, zřizuje-li se zástavní právo se souhlasem vlastníka. Z dohody o zřízení věcného břemene sice může vyplývat závazek povinného nezatížit nemovitost po dobu trvání věcného břemene zástavním právem, takový závazek však bude mít pouze obligačněprávní účinky a nepůjde o překážku vzniku zástavního práva.321 Návrh nového občanského zákoníku bez obsahových změn přejímá dosavadní pravidla zakotvená v § 161 obč. z., přičemž formulace ku prospěchu věci zjednodušuje. I nadále se bude vyžadovat souhlas osoby, která má k věci věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Nemovitou věc tedy i podle nové úpravy nebude možné za žádných okolností zastavit bez souhlasu jejího vlastníka (resp. též osoby, jíž svědčí k nemovitosti věcné právo neslučitelné se zástavním právem).
2.5.7 Odstoupení od smlouvy a zástavní právo třetí osoby K otázkám vzniku a trvání zástavního práva k nemovitostem se váže také velmi aktuální a praktická problematika odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva a její důsledky na zástavní právo třetí osoby. Jde o situace, kdy některá ze stran smlouvy o převodu vlastnického práva k věci od této smlouvy po uskutečněném převodu odstoupí. Nabývající strana však po nabytí vlastnického práva k věci (a současně před odstoupením od smlouvy některou ze stran) zřídila k této věci zástavní právo ve prospěch třetí osoby (zástavního věřitele). Jelikož se smlouva o převodu vlastnického práva účinným odstoupením ruší s účinky ex tunc a
321
Návrh nového občanského zákoníku oproti tomu v § 1300 odst. 2 umožňuje sjednat si zákaz zřízení zástavního práva s účinky vůči třetím osobám.
100
obnovuje se tak vlastnické právo původního vlastníka,322 vzniká otázka, zda bude za tohoto stavu věc i nadále zatížena zástavním právem třetí osoby. V soudní praxi procházelo rozporuplným vývojem řešení problému do jisté míry analogického: zda svědčí vlastnické právo třetí osobě i poté, co dojde ke zrušení právního titulu, na jehož základě nabyl vlastnictví předchozí vlastník (tj. předchůdce třetí osoby). Nejvyšší soud zaujal – navzdory převládajícím odlišným názorům teorie i praxe323 – stanovisko, podle nějž se obnovuje vlastnické právo původního vlastníka i v případě, kdy nový nabyvatel mezitím (než dojde k odstoupení od smlouvy mezi původním vlastníkem a novým nabyvatelem) převede věc na třetí osobu.324 Změna nastala až s nálezem Ústavního soudu, podle nějž odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ústavní ochrany a nezaniká.325 Řádně nabyté vlastnické právo tedy nemůže podle citovaného nálezu zaniknout jen proto, že odpadl právní důvod, o nějž opíral své vlastnictví předchůdce vlastníka. Nejvyšší soud poté vydal další rozhodnutí,326 kterým upravil požadavek dobré víry: nabyvatel musí být „v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran předchozí kupní smlouvy mohla od této smlouvy účinně odstoupit.“ Nejvyšší soud dále vyslovil závěr, že pokud nezakotvuje právní úprava domněnku, že osoba je ohledně existence určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost důkazní o této dobré víře osobu, které je dobrá víra (v rovině právní) ku prospěchu; v daném případě tíží tato povinnost podle názoru soudu pozdějšího nabyvatele. Posledně citované rozhodnutí přijala odborná veřejnost kriticky.327 Pokud totiž jde o věcná práva zapisovaná do katastru nemovitostí (jichž se rozhodnutí týkalo), zákonnou domněnku dobré víry obsahuje zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
322
Podle § 48 odst. 2 obč. z. se odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. 323 Srov. např. MIKEŠ, J. – ŠVESTKA, J. Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti pro vlastnictví třetí osoby. Právní rozhledy, 2007, č. 9, str. 317, a literaturu tam uvedenou. 324 Viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2005 ze dne 19.4.2006 (R 40/2006). 325 Viz Pl. ÚS 78/06 (nález pléna Ústavního soudu ze dne 16.10.2007). 326 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005 ze dne 30.1.2008. 327 Srov. např. SPÁČIL, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: opět polojasno? Právní rozhledy, 2008, č. 9, str. 329, MIKEŠ, J. – ŠVESTKA, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: jasno? Právní rozhledy, 2009, č. 8, str. 291, RICHTER, T. Komerční nemovitosti v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Sborník příspěvků z 2. odborného symposia. Právní rozhledy (mimořádná příloha), 2009, č. 5, str. 1.
101
věcných práv k nemovitostem.328 S přihlédnutím k tomu nebude v dobré víře pouze ten nabyvatel, který věděl nebo musel vědět, že zapsaný stav neodpovídá skutečnosti. Nelze proto dobrou víru chápat v tom smyslu, v jakém ji konstruuje Nejvyšší soud, totiž že nabyvatel byl v dobré víře o tom, že neexistuje důvod, pro který by mohla některá ze stran od smlouvy účinně odstoupit.329 Důkazní břemeno by nadto nemělo tížit pozdějšího nabyvatele – ten totiž přirozeně nemůže podat důkaz o tom, že o určité skutečnosti nevěděl („v dobré víře o tom, že zde není důvod“). Závěry vyslovené k trvání vlastnického práva třetí osoby lze do značné míry vztáhnout i na trvání zástavního práva třetí osoby. Důsledek odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva tkví v tom, že se na osobu, která zástavní právo zřídila, později hledí, jako by vlastníkem nikdy nebyla.330 Na druhou stranu však zástavní věřitel nabyl zástavní právo od osoby, která v době vzniku zástavního práva vlastníkem byla. Pokud byl zástavní věřitel v době vzniku zástavního práva v dobré víře, nemělo by mít odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva žádné účinky na jeho řádně nabyté zástavní právo. V případě nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí obsahuje zákon vyvratitelnou domněnku: pokud spoléhá zástavní věřitel na zápis v katastru, tak je v dobré víře vždy, ledaže by věděl nebo musel vědět, že zapsaný stav neodpovídá skutečnosti.331 Jeho případnou vědomost o tom, že stav zápisu není v souladu se skutečností (tj. zapsaný vlastník není ve skutečnosti vlastníkem), by měl prokázat ten, kdo se dovolává nedostatku dobré víry na straně zástavního věřitele. U ostatních předmětů zástavního práva, ohledně nichž neexistuje zákonná domněnka dobré víry (tj. též nemovitostí, které se neevidují v katastru nemovitostí), je třeba také vyjít z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu. Lze mít za to, že zástavní právo zástavních věřitelů, pokud své právo nabyli v dobré víře předtím, než došlo k odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva, nezaniká. Zástavní věřitel musí být v takovém případě v dobré víře i ohledně existence skutečností vážících se k vlastnickému titulu zástavce; jsou-li zástavnímu věřiteli známy skutečnosti, které by zpochybňovaly vlastnický (nabývací) titul zástavce, nemusí být takový zástavní věřitel podle okolností případu
328
Viz § 11 zákona č. 265/1992 Sb.: „Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.“ 329 MIKEŠ, J. – ŠVESTKA, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: jasno? Právní rozhledy, 2009, č. 8, str. 291. 330 Zanikl totiž právní titul, na jehož základě nabyla tato osoba vlastnické právo k věci, a obnovilo se zpětně vlastnické právo původního vlastníka. 331 Viz § 11 zákona č. 265/1992 Sb.
102
v dobré víře.332 Jeho zástavní právo nelze v případě absence dobré víry považovat za existující. I zde by však mělo platit, že existenci skutečností svědčících o absenci dobré víry na straně zástavního věřitele bude prokazovat ten, kdo se nedostatku dobré víry dovolává. Posledně uvedený případ vykazuje znaky podobnosti s úpravou nabytí zástavního práva (ovšem jen k movité věci) od nevlastníka (§ 161 odst. 1 obč. z.): v obou případech musí zástavnímu věřiteli svědčit dobrá víra,333 jinak zástavní právo platně nevznikne (resp. při odstoupení od smlouvy z toho důvodu zanikne). Rozdíl spočívá v tom, že zatímco podle § 161 odst. 1 obč. z. nabývá věřitel zástavní právo od nevlastníka, ve výše popisovaných případech odstoupení od smlouvy nabývá zástavní právo v daném okamžiku od vlastníka, nicméně existence zlé víry na straně zástavního věřitele může později způsobit zánik nabytého zástavního práva.334 Jiné než shora uváděné přístupy k posuzování existence zástavního práva třetí osoby by znamenaly nepřiměřený zásah do ústavních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv zástavních věřitelů a vnášely by velkou nejistotu do právních (zvláště realitních) vztahů. Lze mít za to, že korektiv dobré víry přitom dostatečným způsobem chrání i vlastnické právo (původního) vlastníka. Lze také upozornit, že postavení vlastníka se bude podstatně lišit v závislosti na tom, zda došlo před odstoupením od smlouvy k převodu vlastnického práva na třetí osobu anebo ke zřízení zástavního práva ve prospěch třetí osoby. V případě převodu vlastnictví na třetí osobu se odstoupením od původní smlouvy neobnovuje vlastnické právo původního vlastníka, nýbrž věc zůstává ve vlastnictví třetí osoby, pokud ji nabyla v dobré 332
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 ze dne 12.8.2004 (Soudní judikatura 9/2004) nelze obecně na nedostatek dobré víry zástavního věřitele usuzovat jen na základě toho, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu. Soud dále dovodil, že nelze považovat za opomenutí běžné opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat, pokud se nezabýval tím, zda ve smlouvě byla či nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy pro případ, že kupující řádně a včas nezaplatí kupní cenu. Soud upozornil na to, že zástavní věřitel se může jen velmi obtížně dozvědět o tom, zda zástavce skutečně zaplatil kupní cenu, a zpravidla nemůže předvídat, zda vůbec prodávající využije svého práva odstoupit od kupní smlouvy. 333 Zatímco však při nabytí podle § 161 odst. 1 jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k vlastnickému titulu zástavce, v případě odstoupení od smlouvy rozšířila soudní praxe posuzování dobré víry i na vztahy k dalším skutečnostem (srov. citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005 ze dne 30.1.2008). 334 Např. tehdy, věděl-li sice zástavní věřitel, že nabývá od vlastníka, ale zároveň mu bylo známo, že tento vlastník ještě nezaplatil za věc kupní cenu, nehodlá tak učinit a nadto neskrývá, že motivem zřízení zástavního práva je i budoucí poškození původního vlastníka. Takový postup lze navíc kvalifikovat jako rozporný s dobrými mravy (§ 39 obč. z.) a úkon bude proto stejně absolutně neplatný (v takovém případě zástavní právo ani nevznikne). Je pak otázkou, zda absence dobré víry při vzniku zástavního práva nebude vždy znamenat jednání příčící se dobrým mravům. Lze však zřejmě soudit, že nedostatek dobré víry nemusí vždy vést k hodnocení úkonu jako neplatného podle § 39 obč. z.
103
víře. Oproti tomu v případě zřízení zástavního práva se na základě odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví vrací věc do vlastnictví původního vlastníka; ten ji však získává zatíženou zástavním právem (za předpokladu, že zástavní věřitel nabyl zástavní právo v dobré víře). Závěrem lze poznamenat, že v literatuře objevil názor, podle nějž dojde-li ke vzniku zajištěné pohledávky (ze smlouvy o úvěru) až po vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí a současně poté, co původní vlastník od kupní smlouvy odstoupil, zástavní právo vůbec nevznikne.335 Tento názor vychází z premisy, že zástavní právo vzniká až v okamžiku vzniku zajištěné pohledávky: ke dni vzniku pohledávky (poskytnutí úvěru) již bylo účinně odstoupeno od kupní smlouvy, zástavce není vlastníkem a zástavní právo proto nemůže platně vzniknout. Zástavní věřitel nemůže být podle tohoto názoru při vzniku zástavního práva ani v dobré víře, neboť mu je známo, že došlo k odstoupení od smlouvy a že tedy zástavce není vlastníkem věci (nemovitosti).336 Mám za to, že takové úvahy nejsou správné. Domnívám se, že zástavní právo vzniká (v daném případě) vkladem do katastru nemovitostí, nikoliv vznikem pohledávky, kterou má zajišťovat (k tomu viz výklad v kapitole o zajišťované pohledávce). Nelze zde proto hovořit o tom, že zástavce není vlastníkem. K okamžiku vkladu337 se také bude posuzovat existence dobré víry na straně zástavního věřitele, dojde-li později k odstoupení od kupní smlouvy. Zajištěná úvěrová pohledávka může přitom platně vzniknout i po odstoupení od kupní smlouvy. I v takové situaci může být zástavní věřitel v závislosti na obsahu úvěrové smlouvy povinen poskytnout dlužníkovi úvěr;338 aktuální vlastnické vztahy k zástavě budou přitom z pohledu zástavního věřitele bez významu. Skutečnost, kdo je vlastníkem, zda je tento oprávněn věc zastavit a zda tu nejsou skutečnosti zpochybňující vlastnický titul, bude zástavní věřitel posuzovat pouze v okamžiku podpisu zástavní smlouvy, resp. podání návrhu na vklad zástavního práva. Pouze ve vztahu k těmto úkonům se bude zkoumat dobrá víra zástavního věřitele; pozdější účinky odstoupení od kupní smlouvy mezi zástavním dlužníkem a původním vlastníkem 335
KULICHOVÁ, O. Odstoupení od smlouvy a zástavní právo třetí osoby. Právní rozhledy, 2009, č. 1, str. 30. 336 KULICHOVÁ, O. Odstoupení od smlouvy a zástavní právo třetí osoby. Právní rozhledy, 2009, č. 1, str. 30. 337 Resp. k okamžiku zástavním věřitelem projevené vůle směřující ke vzniku zástavního práva v zástavní smlouvě a při návrhu na vklad zástavního práva. 338 Srov. např. § 501 odst. 1 obch. z.: „Věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu.“
104
by se nabytého zástavního práva neměly dotknout (za předpokladu, že zástavní věřitel byl při vzniku zástavního práva v dobré víře). Skutečnost, že se změnilo vlastnictví k nemovitosti, nemusí mít zpravidla pro plnění závazku z úvěrové smlouvy význam.339 Jestliže není zástavní věřitel povinen podle dané (úvěrové) smlouvy prostředky dlužníkovi poskytnout (resp. má-li právo odmítnout čerpání úvěru vzhledem k porušení úvěrové smlouvy), měl by zvážit případná rizika spojená s tím, že poskytnutím prostředků (vznikem pohledávky) dojde k aktivaci obou funkcí zástavního práva váznoucího doposud jen „formálně“ na nemovitosti, k níž se obnovilo vlastnictví původního vlastníka. Tento vlastník by pak mohl dle okolností proti tomuto úkonu zástavního věřitele namítat, že se např. jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. z.). Pokud však pohledávka, která má být zajištěna, vůbec nevznikne, platně vzniklé zástavní právo nemůže být považováno za existující (viz výklad v kapitole o zajišťované pohledávce). Zástavní právo vzniká v případě zajištění budoucí pohledávky jaksi „podmíněně“, ale „podmíněně“ právě na budoucím vzniku pohledávky, nikoliv v závislosti na jakékoliv jiné skutečnosti (např. na tom, že zástava zůstane ve vlastnictví zástavce). Shrnu-li výše uvedené, lze mít za to, že zástavní právo platně vznikne i tehdy, dojde-li k jeho vkladu do katastru nemovitostí předtím, než původní vlastník účinně odstoupí od smlouvy o převodu vlastnického práva, a to i kdyby ke vzniku zajištěné pohledávky došlo až po odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva. Dále je třeba uzavřít, že dobrá víra zástavního věřitele se bude v takovém případě posuzovat k okamžiku vzniku zástavního práva (tedy vkladu do katastru nemovitostí) a nikoliv k okamžiku vzniku zajištěné pohledávky.340 Podle okolností případu však bude možné namítat neplatnost úkonu zástavního věřitele (tj. poskytnutí peněžních prostředků dle smlouvy) pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 obč. z.341 Návrh nového občanského zákoníku problematiku rozebíranou v této kapitole výslovně řeší. Předně stanoví, že od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. Poruší-li přitom strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit.342 Zachováno zůstává pravidlo, že odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.343 Z hlediska další existence 339
Vzniku pohledávky z úvěrové smlouvy nemusí být na překážku, že zástava přešla do rukou jiného vlastníka. 340 Přitom se uplatní vyvratitelná domněnka dobré víry – viz § 11 zákona č. 265/1992 Sb. 341 K důsledkům skutečnosti, že zajištěná budoucí pohledávka vůbec nevznikne, srov. výklad v kapitole o zajišťované pohledávce. 342 Ustanovení § 1978 odst. 1 Návrhu. 343 Ustanovení § 1980 odst. 1 Návrhu.
105
zástavního práva je klíčovým ustanovení § 1981 Návrhu: podle jeho prvého odstavce zanikají odstoupením od smlouvy v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran, tím však nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře (tj. jistě i zástavní právo). Druhý odstavec citovaného ustanovení pak uvádí, že odstoupení od smlouvy se nedotýká ani zajištění, byl-li dluh zajištěn (toto pravidlo míří zřejmě na ten okruh vztahů, který normuje ustanovení § 155 odst. 5 platného občanského zákoníku).
2.6 Práva a povinnosti ze zástavního práva k nemovitostem 2.6.1 Povinnosti zástavního věřitele Úvodem této kapitoly je třeba uvést, že cíl následujícího pojednání nesměřuje k postižení a analýze všech práv a povinností plynoucích ze zástavněprávního vztahu. Některá práva a povinnosti implicitně vyplývají ze základních znaků a principů institutu zástavního práva344 a jsou předmětem výkladu v jiných částech této práce (srov. např. právo zástavního věřitele uspokojit se ze zástavy a odpovídající povinnost zástavního dlužníka zpeněžení zástavy strpět). Zde mám v úmyslu se zabývat těmi právy a povinnostmi subjektů zástavního práva, které jsou typické pro dobu mezi vznikem zástavního práva a jeho výkonem. Jedná se o práva a povinnostmi, které zaručují nerušené trvání zástavního práva a vytvářejí předpoklady pro jeho budoucí výkon anebo naopak pro jeho řádný zánik (včetně bezvadného vrácení věci zpět zástavnímu dlužníkovi). Platí přitom, že kde se hovoří o povinnostech jednoho ze subjektů zástavněprávního vztahu, koreluje tomu právo druhého subjektu vynutit si dané konání, opomenutí nebo strpění, které je obsahem povinnosti. Platný občanský zákoník stanoví v ustanovení § 162 povinnosti zástavního věřitele pro případ, kdy mu byla věc odevzdána z titulu zástavního práva.345 Vzhledem k tomuto specifickému důvodu detence (zástavu drží pouze za účelem zajištění) je nezbytné, aby 344
Nadto bývají výslovně upraveny v zákoně např. v části upravující výkon zástavního práva. Ustanovení § 162 obč. z. zní: Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich náhradu (odst. 1). Užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky může zástavní věřitel jen se souhlasem zástavce (odst. 2). Dojde-li během doby, v níž zástavní věřitel má u sebe zástavu, ke ztrátě, zničení nebo poškození zástavy, odpovídá zástavní věřitel za vzniklou škodu podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu (odst. 3). Je-li zástava odevzdána třetí osobě, nesmí tato osoba převzatou věc odevzdat další osobě, ani ji použít nebo umožnit její použití jinému; v ostatním má tato osoba práva a povinnosti schovatele (§ 747 a následující), není-li dohodnuto jinak (odst. 4). 345
106
zákon v zájmu ochrany zástavního dlužníka vymezil práva a povinnosti zástavního věřitele týkající se nakládání s věcí, neboť zástavní dlužník ztrácí faktickou moc nad touto věcí. Mám však za to, že ustanovení § 162 obč. z. dopadá jen na zástavní právo k movitým věcem, ačkoliv v literatuře se objevují i názory opačné, podle nichž se ustanovení týká i věcí nemovitých.346 Pro možnost vztažení úpravy jen na movité věci však podle mého názoru svědčí následující. Předně, ustanovení hovoří o zástavě, která byla „odevzdána“. Jedná se o aluzi na ustanovení § 157 odst. 2 obč. z., které umožňuje odevzdání jako právní způsob vzniku zástavního práva pouze u movitých věcí.347 Ustanovení § 162 se týká pouze věcí, které byly odevzdány v souvislosti se vznikem zástavního práva, tedy jen věcí movitých.348 Tomuto závěru napovídá i charakter práv a povinností v ustanovení § 162 obč. z. jako celku.349 Uvádí-li se, že i ve vztahu k nemovitosti se může na základě dohody zástavní věřitel „chopit detence věci“,350 je potřeba říci, že se zástavní věřitel stává v takovém případě držitelem věci z jiného titulu než zástavního práva. Právním základem fyzického ovládnutí věci tu je např. smlouva o nájmu nebo výpůjčce a vztah k věci se bude řídit ustanoveními o nájmu nebo výpůjčce. Nelze tu zaměňovat věcněprávní (tj. zástavněprávní) vztah k nemovitosti s vztahem obligačním (výpůjčka, nájem), na jehož základě se věc dostává do detence zástavního věřitele. Zatímco odevzdáním movité věci zástavnímu věřiteli nastupují věcněprávní účinky spojené se vznikem zástavního práva (§ 157 odst. 2 obč. z.) a aktivují se i práva a povinnosti zástavního věřitele uvedené v § 162 odst. 1 obč. z., v případě přenechání nemovitosti zástavnímu věřiteli se k okamžiku přenechání žádné věcné účinky neváží, přenechání je projevem oprávnění vyplývajícího ze smlouvy. Přenechání nemovité věci zástavnímu věřiteli je jistě možné a může být i součástí dohody v zástavní smlouvě, de iure však půjde v této
části zástavní smlouvy o dohodu o nájmu či výpůjčce
s obligačněprávními účinky.
346
KRÁLÍK, M. – MIKEŠ, J. in ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1128. 347 Stejně tak se ve čtvrtém odstavci ustanovení § 162 normuje o odevzdání zástavy třetí osobě a míní se tím evidentně pouze odevzdání dle § 157 odst. 3, nikoliv jiné odevzdání věci. 348 Obdobně stanovil obecný zákoník občanský v § 1369, že příjemce zástavy musí ruční zástavu řádně opatrovat. 349 Srov. odst. 1 (povinnost chránit věc před ztrátou), odst. 3 (hovoří o tom, že věřitel má zástavu u sebe), odst. 4 (týká se movitých věcí podle § 157 odst. 3). 350 KRÁLÍK, M. – MIKEŠ, J. in ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1128.
107
Nezdá se tedy pravděpodobné, že by na oprávněného ze zástavního práva k nemovitosti mělo dopadat pravidlo zakotvené v prvé větě ustanovení („zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva“). „Odevzdání“351 nemovité zástavy nemá z hlediska úpravy zástavního práva žádný význam (zástavní právo zde vzniká pouze vkladem do katastru nebo zápisem do Rejstříku zástav) a nelze tu aplikovat ustanovení, které se naopak ke způsobu vzniku zástavního práva odevzdáním úzce váže.352 Zástavní věřitel nemůže „držet“ nemovitost po celou dobu trvání zástavního práva, protože úprava zástavního práva k nemovitostem jeho právo na převzetí zástavy od zástavního dlužníka nijak neaprobuje. Odpověď na otázku, do jaké doby je oprávněn nemovitost držet, bude proto záviset na dohodě stran např. ve smlouvě o nájmu. Naproti tomu u věcí movitých, které byly zástavnímu věřiteli jako ruční zástava odevzdány, je oprávněn k jejich držení po celou dobu trvání zástavního práva. Jestliže by se měla aplikovat prvá věta ustanovení § 162 odst. 1 obč. z. i na zástavní právo k nemovitostem a zástavní věřitel by mohl zástavu držet po celou dobu zástavního práva, tak by to při změně vlastnictví k nemovitosti znamenalo, že se nový vlastník nebude moci po dobu trvání zástavního práva ujmout fyzické držby věci.353 Stejně tak lze soudit i ohledně všech dalších odstavců předmětného ustanovení § 162 obč. z.; i druhý odstavec se patrně týká pouze věcí, které byly zástavnímu věřiteli odevzdány. Nemá-li totiž zástavní věřitel zástavu ve své moci, nepřichází přirozeně v úvahu, že by byl s to zástavu užívat nebo přisvojovat si její plody, a proto by bylo nadbytečné stanovovat pro tyto případy pravidlo, že smí zástavu užívat nebo požívat jen se souhlasem zástavce. Je proto nasnadě, že pouze pro případy odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli považoval zákonodárce za potřebné chránit práva vlastníka zástavy.354 Uvedeným závěrům odpovídá i systematický výklad ustanovení § 162 jako celku.355
351
U nemovitostí není nadto odevzdání pojmově myslitelné, stricto sensu lze hovořit spíše o přenechání (např. k užívání). 352 Zástavní právo k movité věci vzniká odevzdáním věci zástavnímu věřiteli a zákon jej následně v § 162 odst. 1 opravňuje takto převzatou zástavu držet po celou dobu trvání zástavního práva. 353 U movitých věcí je tomu jinak: vlastnictví se nabývá (není-li stanoveno nebo dohodnuto jinak) převzetím věci, což předpokládá, že vlastník v okamžiku převodu hmotně disponuje převáděnou věcí. Má-li věc u sebe z titulu zástavního práva zástavní věřitel, převod nebude možné uskutečnit. 354 Samozřejmě je možné, že zástavní věřitel bude oprávněn přisvojovat si plody např. nemovité zástavy, nicméně se tak bude dít nikoliv na základě souhlasu dle § 162 odst. 2, nýbrž na základě jiného smluvního vztahu s vlastníkem zástavy. 355 V této souvislosti lze připomenout i znění dřívějšího ustanovení § 151e obč. z., které obsahovalo pravidlo o užívání zástavy v prvém odstavci, jenž se týkal zástavy svěřené zástavnímu věřiteli.
108
Závěrem lze uvést, že na podobných východiscích stojí i úpravy, které nejsou svým základem tuzemské úpravě vzdálené. Slovenský občanský zákoník kupř. výslovně omezuje povinnost zástavního věřitele chránit zástavu před poškozením, ztrátou a zničením na případy, kdy je zástavou movitá věc, která byla odevzdána zástavnímu věřiteli.356 Návrh nového občanského zákoníku zakotvuje oprávnění zástavního věřitele mít u sebe zástavu po celou dobu trvání zástavního práva, jeho povinnost péče řádného hospodáře a právo na náhradu nákladů spojených s pečováním o zástavu.357 Výkladem dospívám k názoru, že ani nová úprava nevztahuje uvedená práva a povinnosti k nemovitým zástavám.
2.6.2 Povinnosti zástavního dlužníka Zástavní věřitel je z titulu zástavního práva omezen na uspokojení pouze z vymezené majetkové hodnoty zástavního dlužníka (zástavy). Dozná-li tato majetková hodnota újmy, funkce zástavního práva se oslabují, popř. jsou zcela popřeny. Zákonodárce proto stanovil v § 163 odst. 1 obč. z. obecné pravidlo, podle nějž je zástavní dlužník povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Zákon tím chrání zástavního věřitele především při hypotekárním zástavním právu, kdy mu zástava není odevzdána a vlastník zástavy tak není omezen v nakládání s ní.358 Subjektem povinnosti je zástavní dlužník, tedy vlastník zástavy. Předmětem povinnosti je zdržení se takového jednání, kterým dochází ke zmenšení hodnoty zástavy. Škodlivé jednání zástavního dlužníka lze rozdělit na jednání faktické a právní. Pokud jde o faktické úkony zástavního dlužníka, z prvého odstavce ustanovení § 163 obč. z. nesporně vyplývá, že se zástavní dlužník se musí vystříhat takových faktických úkonů, které směřují k narušení hodnoty nebo dokonce samé existence zástavy. Nesmí proto zástavu poškodit, zničit, spotřebovat, ale ani např. změnit její podstatu, snižuje-li se tím její hodnota. Naproti tomu standardní užívání zástavy, jehož důsledkem je její běžné opotřebení, nelze považovat za rozporné s uvedenou povinností zástavního dlužníka. Je otázkou, zda povinnost zástavního dlužníka v sobě zahrnuje i povinnost aktivní péče o zástavu podobně, jako je zavázán zástavní věřitel, kterému byla zástava odevzdána. Kladnou odpověď zpochybňuje kvalitativní rozdíl v postavení obou subjektů: zatímco podle ustanovení § 162 obč. z. opatruje zástavní věřitel cizí věc pro vlastníka, podle 356
Srov. § 151i odst. 2 slovenského občanského zákoníku. Ustanovení § 1347 Návrhu. 358 Ustanovení § 163 obč. z. představuje určitý protipól ustanovení § 162 obč. z., které naopak chrání zástavního dlužníka v případě ručního zástavního práva. 357
109
ustanovení § 163 obč. z. má vlastník svou věc ve své moci a je pouze vázán povinností neznehodnotit ji k újmě věřitele. Takovému závěru by nahrával i izolovaný výklad termínu „zdržet se“, implikující pouze nekonání ve formě opomenutí, tj. zdržení se něčeho, co by jinak vlastník zástavy byl oprávněn činit (např. věc zničit).359 Lze se však spíše přiklonit k výkladu, podle nějž je nutné užité spojení „zdržet se všeho“ vykládat s přihlédnutím k následku, který má být příkazem vyjádřeným v § 163 odst. 1 obč. z. odvrácen. Má-li se zamezit zhoršení zástavy k újmě zástavního věřitele, pak je zástavní dlužník nejen povinen něco škodlivého nekonat, nýbrž je v případě nutnosti sám zavázán aktivně konat tak, aby zástava nedoznala újmy (např. odvrátit hrozící škodu na zástavě).360 Nelze předpokládat, že míra povinnosti vlastníka bude stejně vysoká jako u zástavního věřitele (tj. dle § 162 odst. 1 obč. z. povinnost péče řádného hospodáře), nicméně jejím měřítkem bude vyjádřený účel, tedy neznehodnocení zástavy k újmě zástavního věřitele.361 Pokud jde o právní dispozice zástavního dlužníka se zástavou, existence zástavního práva obecně nebrání zástavnímu dlužníku v takových dispozicích. Zástavní dlužník může zástavu bez souhlasu zástavního věřitele převést na jiného, poskytnout ji jinému k užívání (např. pronajmout), zatížit (např. dalším zástavním právem, věcným břemenem, předkupním právem), odevzdat ji jinému atd. Možnost realizace těchto oprávnění ze strany vlastníka zástavy i za trvání zástavního práva vyplývá z podstaty zástavního práva a pro některé případy je i zvlášť potvrzeno v dalších ustanoveních platného občanského zákoníku.362 Realizace uvedených oprávnění zástavního dlužníka se však musí v každém jednotlivém případě poměřovat s příkazem obsaženým v § 163 odst. 1 obč. z. Dojde-li proto úkonem zástavního věřitele (např. zřízením věcného břemene k zastavené nemovitosti) ke znehodnocení zástavy, vystavuje se zástavní dlužník nejen nebezpečí civilněprávní a trestněprávní odpovědnosti, ale i riziku, že jím provedený úkon bude považován za neplatný. Neplatnost takového úkonu lze vyvozovat z ustanovení § 39 obč. z., podle nějž je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (zde konkrétně 359
Lze tu namítnout, že pokud by zákonodárce chtěl zavázat vlastníka zástavy k řádnému opatrování zástavy, mohl tak učinit např. formulací, že zástavní dlužník je povinen starat se o zástavu tak, aby nedoznala újmy atd. 360 Ostatně ujednání o povinnosti aktivní péče zástavního dlužníka bývají obvykle součástí zástavních smluv. 361 Ponechme přitom stranou paradoxní důsledek pramenící z faktu, že s péčí řádného hospodáře může jednat i vlastník, jenž např. zboří stavbu (zástavu), která se nacházela v havarijním stavu ohrožujícím jiné majetkové i nemajetkové hodnoty, a způsobí tak zánik zástavního práva (zánikem zástavy). 362 Srov. § 152, § 164 odst. 1 či § 169 písm. b) obč. z.
110
normě obsažené v ustanovení § 163 odst. 1 obč. z.). Prokázat, že zástava doznala protiprávním úkonem zástavního dlužníka újmy, bude muset v případném sporu zástavní věřitel. Soudní praxe ale závěr o možné neplatnosti právního úkonu zástavního dlužníka nesdílí. Podle Nejvyššího soudu nemůže být pominuta skutečnost, že i po zřízení zástavního práva zůstává vlastníkem zástavy zástavní dlužník a že úkony jím provedené se především dotýkají jeho majetku; zhorší-li se zástava na újmu zástavního věřitele, současně to zpravidla znamená, že se zmenší majetek zástavního dlužníka. Učiní-li tedy podle Nejvyššího soudu zástavní dlužník právní úkon týkající se zástavy, který vede ve svých důsledcích ke zmenšení majetku samotného vlastníka zástavy, nelze – s ohledem na obsah vlastnických práv zástavního dlužníka a funkcím a účelu zástavního práva – úspěšně dovozovat, že by takový právní úkon odporoval svým obsahem nebo účelem zákonu nebo zákon obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Následkem porušení povinnosti uložené v ustanovení § 151e odst. 2 (dnešní § 163 odst. 1) obč. z. proto nemůže být podle Nejvyššího soudu neplatnost právního úkonu.363 Lze sice souhlasit s argumentem soudu, že zástavnímu dlužníku zůstává vlastnické právo k zástavě a z toho plynoucí důsledky, na druhou stranu na vlastníkově věci vázne závada v podobě zástavního práva a zákon z toho důvodu vlastníka limituje příkazem v ustanovení § 163 odst. 1 obč. z. Mám za to, že právní úkon, kterým by zástavní dlužník zástavu např. zcela znehodnotil, je naopak v hrubém rozporu (a nikoliv v souladu) s účelem zástavního práva, neboť účelem zástavního práva není umožnit zástavnímu dlužníku dispozici se zástavou, nýbrž smyslem je zajistit pohledávku zástavního věřitele a za tímto účelem chránit i zástavu jakožto objekt uspokojení. Takový právní úkon by jako příčící se normě obsažené v ustanovení § 152 i § 163 obč. z. bylo možné považovat za neplatný. Neměl-li by zástavní věřitel možnost účinně se bránit proti úkonům ohrožujícím možné uspokojení ze zástavy, znamenalo by to výrazné oslabení institutu zástavního práva. Možnost požadovat náhradu škody nebo přiměřené doplnění zajištění přitom takovou účinnou obranu nepředstavují. Soudní praxe vyslovila i další důležitý závěr k problematice přípustnosti právních dispozic se zástavou. Podle Nejvyššího soudu „zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu
363
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003 ze dne 16.7.2003 (R 64/2004).
111
nebo do jiného užívání apod. Případná ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, odporují účelu (smyslu) zástavního práva zákonem sledovanému, a jsou proto podle § 39 obč. z. neplatnými právními úkony.“364 Nejvyšší soud argumentoval mj. tím, že zástavní právo je vybudováno jako věcné právo a na principu priority právě proto, aby (na rozdíl od dřívějšího institutu omezení převodu nemovitosti) umožnilo, v zájmu řádného a účelného hospodářského využití zástavy, uvedené nakládání se zástavou, aniž by tím byla (mohla být) dotčena práva zástavního věřitele. S judikatorním závěrem o neplatnosti ujednání, kterými by byl zástavní dlužník vyloučen nebo omezen v nakládání se zástavou, se nelze zcela ztotožnit.365 Předně je třeba vyjít z toho, že zákon prohlašuje za neplatné pouze takové ujednání, jímž je zástavní dlužník omezen v možnosti zástavu dále zastavit jinému, dalšímu věřiteli.366 Toto pravidlo dopadá na případy, kdy je zástavou nemovitost nebo byt či nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona. Zákon stranám nebrání, aby si jiná omezení v dispozicích se zástavou platně ujednaly (zásada smluvní volnosti). Takové ujednání samozřejmě zavazuje jen smluvní strany a nemá věcněprávní účinky: vázán dispozičními omezeními tedy nebude např. pozdější nabyvatel zástavy, jestliže nebyl stranou zástavní smlouvy, z níž omezení pramení. Omezující ujednání nebudou mít žádné účinky vůči třetím osobám: poruší-li proto např. zástavce smluvní zákaz dispozice (jímž byl jako strana smlouvy vázán) a zástavu převede na jiného, bude tento převod platný; tím však není dotčena případná smluvní odpovědnost zástavce vůči věřiteli. Lze se domnívat, že jednání zástavního dlužníka, kterým dochází ke znehodnocování zástavy k újmě zástavního věřitele, je v rozporu s účelem zástavního práva a popírá obě jeho stěžejní funkce (viz argumentace výše). Naopak nelze mít z výše uváděných důvodů za to, že by se účelu zástavního práva příčila ujednání zapovídající
364
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003 ze dne 16.7.2003 (R 64/2004). S citovaným závěrem si však nepřímo protiřečí výrok jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 64/2006 ze dne 31.10.2006), podle nějž je (dlužníkem provedeným) zcizením nemovitosti zatížené zástavním právem zmařeno uspokojení zástavního věřitele výkonem rozhodnutí z dlužníkova majetku. 365 Kritiky se citované rozhodnutí dočkalo i v odborné literatuře, srov. KONEČNÁ, P. Obchodní společnosti a jejich financování v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Sborník příspěvků z 1. odborného symposia. Právní rozhledy (mimořádná příloha), 2008, č. 19, str. 1 (autorka dospívá k odůvodněnému závěru, že výklad provedený soudem nemá právní oporu v zákoně). 366 Ustanovení § 169 písm. b) obč. z. Nelze tu než citovat přesný výrok Tilschův, dle nějž „s věcným účinkem nelze umluviti nic, než co zákonem jest věcně možným uznáno, naopak s obligačním účinkem vše, co není neplatným prohlášeno“ (TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897, str. 44).
112
např. zatížení zastavené nemovitosti věcným břemenem nebo nájemním právem. Nikterak se zde nerozporuje správný závěr soudní praxe o tom, že zástavní dlužník je oprávněn zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno atd. Je nutné však brát v úvahu, že jej přitom omezuje jednak povinnost stanovená v § 163 odst. 1 obč. z., jednak i případná povinnost vyplývající ze smlouvy. Závěrem se sluší poznamenat, že neomezená možnost dispozice zástavního dlužníka se zástavou nepatří k neodmyslitelným atributům zástavního práva a např. speciální úpravy určité dispozice buď zcela vylučují anebo je podmiňují souhlasem zástavního věřitele.367 Hodí se zdůraznit, že nikoliv všechny dispoziční úkony mohou potenciálně vést ke znehodnocení zástavy k újmě zástavního věřitele. Převedení zástavy na jiného vlastníka nebude zpravidla uspokojení ze zástavy na překážku, jinak tomu může být v případě zatížení zástavy věcným břemenem či nájemním právem. Na možné znehodnocení nemovité zástavy je nutné pohlížet prizmatem zákonných způsobů uspokojení ze zástavy. Při zpeněžení zástavy formou soudního prodeje zástavy se postupuje podle o. s. ř. V případě zpeněžení zastavených nemovitých věcí zástavní práva, věcná břemena a nájemní práva zpravidla zanikají,368 ale nikoliv bezvýjimečně. Věcná břemena a nájemní práva právní mocí rozvrhového usnesení nezanikají, jestliže tak bylo rozhodnuto anebo za ně byla poskytnuta vydražiteli náhrada.369 Jestliže věcná břemena a nájemní práva zpeněžením zástavy nezaniknou, představují závadu, která snižuje cenu dražené zástavy. Na tuto skutečnost pamatuje i o. s. ř.: výsledná cena nemovitosti se pro účely dražby stanoví tak, že se od ceny nemovitosti odečtou závady, které prodejem v dražbě nezaniknou.370 Jestliže nebude zástavní věřitel zpeněžením takové nemovitosti plně uspokojen v důsledku toho, že hodnota nemovitosti byla snížena zřízením věcného břemene či nájemního práva, které v dražbě nezanikly, je nasnadě, že zástavní dlužník
367
Zřízení dalších zástavních práv k zástavě zakazuje např. ustanovení § 117a odst. 2 obch. z. (jde-li o obchodní podíl), ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb. (jsou-li zastaveny cenné papíry) či ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, převod vlastnictví k zástavě váže na souhlas zástavního věřitele např. ustanovení § 5b odst. 2 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví (převod zastaveného letadla), nebo ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě (převod zastaveného námořního plavidla) atd. 368 Viz § 337h odst. 1 a 2 o. s. ř. 369 Viz § 337h odst. 2, § 336a odst. 1 písm. c), § 337g odst. 2 o. s. ř. Závadami, které prodejem v dražbě nezaniknou, jsou podle § 336a odst. 2 o. s. ř. věcná břemena, o nichž to stanoví zvláštní předpisy, nájem bytů a další věcná břemena a nájemní práva, u nichž zájem společnosti vyžaduje, aby nemovitost zatěžovala i nadále. 370 Viz § 336a odst. 3 o. s. ř.
113
zřízením věcného břemene či nájemního práva porušil svou povinnost podle § 163 odst. 1 obč. z. Při zpeněžení zástavy v nedobrovolné veřejné dražbě věcná břemena a nájemní práva zásadně nezanikají371 a jejich existence se nutně projeví v ceně dosažené vydražením. Jestliže by platný zákon umožňoval zpeněžení zástavy i jiným způsobem než úřední cestou, např. prodejem z volné ruky, tak by existence věcného břemene či nájemního práva zpravidla zcela vylučovala prodejnost zástavy, případně by výrazně snižovala její cenu. Počítá-li tedy osnova nového občanského zákoníku s možností zpeněžit zástavu i jinak než úřední cestou, bude pro funkčnost takového postupu nezbytné, aby se v praxi nekladly překážky ujednáním o např. zákazu zatížení nemovitosti věcným břemenem či nájemním právem. Koneckonců i za současného stavu by mohl zástavní dlužník získat neoprávněnou výhodu tím, že dosáhne zániku zástavního práva složením obvyklé ceny zástavy, přičemž tato cena bude kvůli nevýhodnému jím zřízenému věcnému břemeni výrazně nižší než při vzniku zástavního práva. Důsledkem zaviněného porušení povinnosti stanovené v § 163 odst. 1 obč. z. může být také odpovědnost zástavního dlužníka za způsobenou škodu. V judikatuře se důvodně konstatuje, že zástavní dlužník odpovídá za škodu, která zástavnímu věřiteli vznikla v důsledku toho, že při zpeněžení zástavy nebyl dosažen takový výtěžek, který by – kdyby nedošlo k zaviněnému protiprávnímu jednání zástavního dlužníka – bylo možné očekávat, jestliže z dosaženého výtěžku nebyla plně uspokojena zajištěná pohledávka s příslušenstvím.372 Zástavní dlužník se může v souvislosti s porušením povinnosti podle § 163 odst. 1 obč. z. stát i subjektem trestněprávního postihu. Tento závěr reflektovala jak dřívější judikatura, tak nová legislativa. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu se trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona373 může dopustit zástavní dlužník, který zatíží zástavu věcným břemenem ve prospěch třetí osoby, jestliže tím poklesne hodnota zástavy tak, že zástavní věřitel nebude moci dosáhnout uspokojení ze zástavy (zřízením věcného břemene dojde ke snížení směnné hodnoty zástavy a poklesu její prodejnosti na trhu, resp. tato bude zřízením věcného břemene natolik znehodnocena,
371
Srov. § 56 zákona č. 26/2000 Sb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003 ze dne 16.7.2003 (R 64/2004). 373 Zákona č. 140/1961 Sb. 372
114
že se stane prakticky neprodejnou).374 Podle nového trestního zákoníku se trestného činu poškozování věřitele dopustí mj. ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou.375 Podle odborné literatury se zástavnímu věřiteli v případě, že zástavní dlužník porušuje svou povinnost podle § 163 odst. 1 obč. z., nabízí ještě další postup.376 Zástavní věřitel se může domáhat žalobou, aby soud zástavnímu dlužníku nedovolené počínání zakázal a uložil mu povinnost zdržet se takového jednání s tím, že případné neuposlechnutí příkazu může být vynucováno pokutami. Zástavní dlužník je také povinen – je-li zároveň i dlužníkem obligačním – bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnit zajištění, ztratí-li zástava na ceně tak, že se zajištění pohledávky stane nedostatečným (k tomu viz níže). Jsou-li zástavní dlužník a obligační dlužník totožnou osobou, přichází v případě porušení povinnosti dle § 163 odst. 1 obč. z. teoreticky v úvahu i postup podle § 42a obč. z. (při splnění tam stanovených podmínek). Zástavní věřitel by se mohl domáhat odpůrčí žalobou určení, že dlužníkův právní úkon (např. zřízení nevýhodného věcného břemene k zastavené nemovitosti), kterým se zkracuje jeho vymahatelná pohledávka, je vůči němu neúčinný. Věřitel by zde sice nemohl z povahy věci uspokojit svou pohledávku z toho, co odporovatelným úkonem z dlužníkova majetku ušlo, mohl by však mít právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z úkonu prospěch (tj. oprávněný z věcného břemene).377 Platný občanský zákoník se zabývá též situací, kdy se hodnota zástavy stane nedostatečnou a práva zástavního věřitele na uspokojení se tak ocitají v ohrožení.378 Pokles ceny zástavy přitom nemusí být způsoben pouze jednáním zástavního dlužníka (viz § 163 odst. 1 obč. z.), nýbrž i jinými skutečnostmi. Může jít o poškozující jednání jiné osoby, ale i o okolnosti na lidské vůli nezávislé (požár, potopa, samovolná zkáza atd.). Ztrátu ceny zástavy mohou zapřičinit i další faktory – typicky půjde např. o pokles hodnoty zástavy v důsledku propadu cen nemovitostí na trhu.
374
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1078/2004 ze dne 30.9.2004 (uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. T 740). 375 Viz § 222 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1.1.2010. Důvodová zpráva k tomu konstatuje, že zde došlo k doplnění dalších, v praxi se vyskytujících forem jednání, které je třeba také postihnout jako poškozování věřitele. 376 Viz KRÁLÍK, M. – MIKEŠ, J. in ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1133. 377 Viz § 42 odst. 4 obč. z. 378 Viz ustanovení § 163 odst. 2 obč. z.
115
Zákon vychází z objektivního kritéria ztráty ceny zástavy. Takové pojetí nebylo historicky v našich zemích samozřejmé; např. obecný zákoník občanský opravňoval věřitele k žádosti o doplnění zajištění pouze tehdy, ukázala-li se hodnota zástavy nedostatečnou vinou toho, kdo zástavu dal, nebo pro vadu věci, která se teprve později vyjevila.379 S účinností od 1.1.1951 spočívá úprava v občanském právu na dnešní konstrukci.380 Relevantní z hlediska dispozice normy obsažené v ustanovení § 163 odst. 2 obč. z. však není každé snížení ceny zástavy, nýbrž pouze takové, které má jistou relaci k výši zajištěné pohledávky. Doplnění zajištění může totiž podle § 163 odst. 2 zástavní věřitel žádat jen tehdy, stane-li se zajištěná pohledávka nedostatečně krytou právě v důsledku ztráty ceny zástavy. Jestliže ztratí zástava na ceně, ale stále svou hodnotou přesahuje výši zajištěné pohledávky, nevzniká věřiteli na doplnění zajištění nárok. Naopak, stane-li se zajištění pohledávky nedostatečným (např. v důsledku nárůstu pohledávky o příslušenství), přičemž však hodnota zástavy zůstává stejná jako při zřízení zástavního práva, není naplněna hypotéza normy (zástava neztratila na ceně) a zástavnímu věřiteli nárok na dozajištění nevzniká. Zástavní věřitel při zřízení zástavního práva danou zástavu přijal jako vyhovující a jde tedy k jeho tíži, stane-li se zástava v budoucnu nedostatečnou z jiného důvodu než poklesu její hodnoty. Ztratí-li zástava na ceně do té míry, že se zajištění pohledávky stane nedostatečným, má zástavní věřitel právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Právo na přiměřené doplnění zajištění má zástavní věřitel proti dlužníkovi zajištěné pohledávky (neboť jeho dluh je zajišťován), nikoliv proti zástavnímu dlužníkovi (může však samozřejmě jít o stejnou osobu). Poskytnutí doplňujícího zajištění ze strany dlužníka se nemusí omezovat jen na zástavní právo (tj. poskytnutí další zástavy); dlužník může svou pohledávku dozajistit jakýmikoliv jinými zajišťovacími prostředky, pokud tyto vyhoví požadavku na přiměřené doplnění zajištění. V úvahu přichází např. ručení, dohoda o srážkách ze mzdy, zajištění postoupením pohledávky, zajištění převodem práva atd. Doplnit zajištění lze samozřejmě i uvedením stávající zástavy do původního stavu. Přiměřeným doplněním má zákon na mysli zřejmě takové, kterým se dosáhne původní hodnoty zajištění, nikoliv snad dosažení hodnoty, postačující k pokrytí zajištěné 379 380
Srov. § 458 o. z. o. Srov. § 196 zákona č. 141/1950 Sb.
116
pohledávky. Nelze mít totiž za to, že by věřitel mohl dosáhnout postupem podle § 163 odst. 2 obč. z. vyššího zajištění své pohledávky, než k jakému směřovaly intence stran při zřízení zástavního práva. Považoval-li zástavní věřitel při zřízení zástavního práva zástavu jako dostačující ke krytí dluhu, je nutné vycházet z toho, že této hodnoty zajištění z doby zřízení zástavního práva má být dosaženo i při jeho pozdějším doplnění. Případné dohodě stran však zákon překážky neklade. Pokud dlužník zajištění po výzvě zástavního věřitele přiměřeně nedoplní, nastoupí sankce: ta část pohledávky, která není zajištěna, se stane splatnou. Splatnost tedy nastane přímo ze zákona marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu, a to bez ohledu na stav samotné zajištěné pohledávky. Zástavní věřitel se poté může domáhat žalobou zaplacení splatné části pohledávky nebo vykonat zástavní právo pro uspokojení této splatné části pohledávky. Vzhledem k dikci ustanovení § 163 odst. 2 nelze soudit, že se zástavní věřitel může žalobou domáhat též toho, aby soud nařídil dlužníkovi zajištění přiměřeně doplnit. Zákon počítá jako s následkem nesplnění povinnosti dlužníka výlučně se sankcí v podobě předčasné splatnosti zajištěné pohledávky. Nikoliv každá ztráta ceny zástavy ústící v nedostatečné zajištění pohledávky opravňuje zástavního věřitele k jednání podle ustanovení § 163 odst. 2 obč. z. Jak již bylo uvedeno výše, bude-li následkem zaviněného porušení povinností zástavním věřitelem znehodnocení zástavy, kterou má zástavní věřitel u sebe (tj. netýká se nemovitostí), nelze požadovat doplnění zajištění vzhledem k principu, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Obdobný závěr s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. z. lze vztáhnout i na případy, kdy zástavní věřitel sice nemá zástavu ve své moci, přesto však svým jednáním zástavu znehodnotí (lze aplikovat i na případy nemovitých zástav). Lze poukázat na praktické nesnáze zástavního věřitele při prokazování, že zástava ztratila na hodnotě, zvláště pokud se zástava nachází v moci zástavního dlužníka (což je zejména právě případ nemovitostí). Zástavní věřitel není ze zákona oprávněn požadovat, aby mu zástavní dlužník zástavu např. za účelem kontroly jejího stavu zpřístupnil. Sankce ve formě splatnosti nezajištěné části pohledávky přitom zástavnímu věřiteli žádnou majetkovou výhodu nezjednává (lze si de lege ferenda představit např. automatické rozšíření zástavního práva na jiná aktiva dlužníka), pouze mu umožňuje domáhat se okamžitého zaplacení (části) pohledávky. Pokud jde o práva a povinnosti stran za trvání zástavního práva v návrhu nového občanského zákoníku, ten jako základní pravidlo stanoví, že zástavní dlužník je povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na úkor zástavního věřitele. Návrh se dále vrací 117
k pojetí, podle nějž má zástavní věřitel právo na doplnění zajištění za předpokladu, že se jistota stala nedostatečnou činem zástavního dlužníka. Bude-li zástava přenechána k užívání jinému bez souhlasu zástavního věřitele, nebude to mít vůči zástavnímu věřiteli právní účinky (pakliže se strany nedohodnou, že takového souhlasu není třeba).381 Posledně uvedený případ bude pokrývat např. situace, kdy zastavená nemovitost bude jejím vlastníkem pronajata třetí osobě. Návrh připouští ujednání o zákazu zřízení zástavního práva s účinky vůči třetím osobám, což představuje výraznou změnu oproti současné úpravě. Podmínkou účinků takové zápovědi vůči třetím osobám je zápis zákazu do rejstříku zástav nebo do veřejného seznamu, anebo vědomost třetí osoby o zákazu.382 Zaváže-li se proto vlastník nemovitosti určité osobě, že nemovitost v budoucnu nezatíží zástavním právem, nemůže jiná osoba úspěšně zajistit svou pohledávku zástavním právem k této nemovitosti, pokud je zákaz zatížení osobě znám nebo je seznatelný z příslušného veřejného rejstříku. Využitelnost uvedeného institutu si lze představit také (a zejména) v situacích, kdy k nemovitosti vzniklo zástavní právo a osoba z něj oprávněná (zástavní věřitel) si zmíněným ujednáním vyhrazuje, že zástavní dlužník nezastaví nemovitost jinému, dalšímu věřiteli. Rozumným způsobem přistoupil Návrh k problematice zakázaných ujednání v zástavní smlouvě, pokud jde o ujednání týkající se dispoziční volnosti zástavního dlužníka. Současná úprava sice zakazuje pouze takové ujednání, podle nějž zástavní dlužník není oprávněn zastavenou nemovitost zastavit dalšímu věřiteli, soudní praxe však zaujala takový výklad, který rozšiřuje neplatnost na veškerá ujednání, kterými by byl vlastník omezen v dispozici se zástavou (viz výklad výše). Návrh nového občanského zákoníku stranám žádná omezení, jde-li o stanovení dispozičních limitů k zástavě, neklade. Ponechává na stranách, aby si vztah normovaly v souladu se svými představami, s tím, že sjednaným omezením samozřejmě zákon nepropůjčuje věcněprávní účinky – ujednání působí jen mezi stranami.383 Za platné (s obligačněprávními účinky) tedy bude nově považováno smluvní ujednání, zakazující zástavnímu dlužníku nemovitou zástavu pronajmout, zatížit či převést na jiného. Důvodová zpráva k Návrhu racionálním způsobem vysvětluje, proč nakonec nebylo v Návrhu zakázáno (zvažované) ujednání, podle nějž zástavní dlužník nesmí 381
Viz ustanovení § 1346 Návrhu. Viz ustanovení § 1300 odst. 2 Návrhu. 383 Výjimku v tomto ohledu představuje ustanovení § 1300 odst. 2 Návrhu, připouštějící ujednání o zákazu zřízení zástavního práva; absolutní charakter získává takové ujednání jen proto, že tak výslovně stanoví zákon. 382
118
převést vlastnické právo k zástavě: „Ujednají-li si strany v zástavní smlouvě, že vlastnické právo k zástavě nebude převedeno, zvyšuje se tím pro věřitele kvalita zajištění, zvláště v případech, kdy hodnota zástavy podstatně závisí na úrovni její správy, a zástavci to dává prostor k ujednání výhodnějších podmínek pro úvěr. Nesprávný je argument, že vlastník má zákonné právo se svou věcí nakládat, a že se jej tedy nemůže ani v zástavní smlouvě vzdát. Podstatné je, jakou vlastník projeví vůli (může-li se vlastník derelikcí vzdát svého vlastnického práva vůbec, může se ve svém vlastnickém právu i omezit, jak se také v praktickém životě běžně děje).“ Novinku v právní úpravě prezentované Návrhem představuje úprava vztahu zástavního věřitele a pojišťovny. Je-li totiž zástava pojištěna a nastane-li pojistná událost, bude pojišťovna plnit z pojistné smlouvy zástavnímu věřiteli, prokáže-li jí zástavní věřitel, že na věci vázne zástavní právo v jeho prospěch (anebo oznámí-li to pojišťovně zástavce či zástavní dlužník). Zástavní věřitel má přitom právo zadržet pojistné plnění a uspokojit se z něho, nebude-li jeho zajištěná pohledávka řádně a včas splněna.384 Podle současné úpravy musí být pohledávka zástavního dlužníka z pojistné smlouvy vinkulována nebo zastavena ve prospěch zástavního věřitele, jinak plnění náleží v případě pojistné události zástavnímu dlužníkovi. Nově se tedy umožňuje zástavnímu věřiteli uspokojit se z pojistného plnění přímo na základě zákonného oprávnění.
2.7 Zánik zástavního práva k nemovitostem 2.7.1 Zánik zajištěné pohledávky Zástavní právo z povahy věci nepřipouští trvalý nebo opětovný výkon – jakmile je vykonáno, zaniká. Z toho plyne, že zástavní právo zanikne také tehdy, nastanou-li okolnosti, vylučující jeho výkon.385 Takovými skutečnostmi jsou např. zánik zajištěné pohledávky, zánik zástavy, uplynutí doby atd. Zatímco pro vznik smluvního zástavního práva je typická dvoufázovost (k zástavní smlouvě musí přistoupit další právní skutečnost, která teprve vede ke vzniku práva), zástavní právo (i smluvní) zaniká bez dalšího pouze tím, že nastane zákonem předvídaná skutečnost. Skutečnosti, způsobující zánik zástavního práva, vypočítává platný občanský 384
Ustanovení § 1345 Návrhu. SVOBODA, E. Osnova přednášek o věcných právech k věci cizí. Praha: Všehrd, Bratislava: Právník, 1925, str. 105. 385
119
zákoník v ustanovení § 170 odst. 1 (návrh nového občanského zákoníku v ustanovení § 1367 a § 1368). Zástavní právo jakožto právo pouze akcesorické zaniká v prvé řadě v důsledku zániku pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zřízeno. Skutečnost, že zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, odráží jeho akcesorickou povahu. Jestliže tu není pohledávka, kterou by mělo zástavní právo zajišťovat (a z výtěžku zpeněžení zástavy uspokojovat), ztrácí existence zástavního práva jakékoliv opodstatnění – zástavní právo nemůže existovat samostatně.386 Zástavní právo podle platného českého občanského zákoníku zaniká ve všech případech, kdy zaniká zajištěná pohledávka. Z hlediska zániku zástavního práva je tak bez významu, zda pohledávka zanikla splněním (včetně uložení do úřední úschovy podle § 568 obč. z.), uplynutím doby, započtením, nemožností plnění, vzdáním se práva, prominutím dluhu, narovnáním, dohodou o zrušení závazku či splynutím práva s povinností v jedné osobě.387 Týká-li se zajištění pohledávek budoucích, zástavní právo zaniká i v případě, že budoucí pohledávka vůbec nevznikne. Jestliže je v konkrétním případě nepochybné, že pohledávka, která měla být zástavním právem zajištěna, již ani vzniknout nemůže, nelze na zástavní právo nadále hledět jako na existentní.388 Stejný závěr platí, jestliže zástavní právo zajišťuje pohledávku, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky (odkládací), přičemž splnění podmínky bude zmařeno. Zánik zajištěné pohledávky sice způsobuje zánik zástavního práva bezvýjimečně, existují však případy, kdy se zástavní právo, které zajišťovalo zaniklou pohledávku, transformuje v zajištění závazku souvisejícího. Dochází-li totiž k formálnímu zániku zajištěného závazku, jenž se však pouze materiálně přeměňuje v závazek nový, zákon v určitých případech vztahuje ex lege zajištění zástavním právem i na tento nový závazek. Zákon tak stanoví v § 155 odst. 5 obč. z.: zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě sjednáno něco jiného. Odstoupením se smlouva od počátku ruší a spolu se závazkem ze smlouvy zaniká i jeho zajištění, zákon však vztahuje zajištění
386
Některé právní řády znají také neakcesorické zástavní právo, jehož trvání nezávisí na existenci konkrétní zajišťované pohledávky. Příkladem budiž úprava tzv. pozemkového dluhu v německém občanském zákoníku. 387 K uvedeným způsobům zániku viz § 559 a n. obč. z. 388 K tomu srov. kapitolu této práce o zajišťované pohledávce i judikaturu tam uvedenou.
120
zástavním právem i na novou pohledávku zástavního věřitele (např. pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení).389 Podobně nahrazuje-li se podle § 570 obč. z. dosavadní závazek na základě dohody novým závazkem, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový (tzv. privativní novace).390 Zástavní právo přitom podle zákona zajišťuje i tento nový závazek; jestliže však zástavní dlužník neprojeví se zajištěním nového závazku souhlas, trvá zajištění jen v rozsahu původního závazku.391 Zástavní právo naproti tomu nezajišťuje ze zákona závazek, který vznikl nahrazením dosavadního závazku na základě dohody o narovnání (dosavadní závazek tím zaniká).392 Pakliže se na zajištění nového závazku zástavní věřitel se zástavním dlužníkem nedohodnou, zástavní právo nebude nový závazek zajišťovat.393 Zvláštní případ zániku zajištěné pohledávky představuje splynutí. Splyne-li osoba zástavního věřitele s osobou obligačního dlužníka (ať již tento je či není totožný se zástavním dlužníkem), zajištěná pohledávka zanikne a tím zanikne i zástavní právo. Splyne-li však osoba zástavního věřitele s osobou zástavního dlužníka,394 který je odlišný od obligačního dlužníka, zajištěná pohledávka nezanikne. Zástavní věřitel se v takovém případě stane vlastníkem zástavy. Při posouzení otázky, zda za těchto okolností zaniká též zástavní právo, se předně nabízí argument, podle nějž zástavní právo je právem k věci cizí a z povahy se tak vylučuje, aby byl zástavní věřitel zároveň svým zástavním dlužníkem.395 Takové zástavní právo by ostatně nemohlo plnit zajišťovací ani uhrazovací funkci. Platný občanský zákoník neupravuje – na rozdíl od o. z. o. – institut vlastníkovy hypotéky, jehož podstata spočívala v možnosti dispozice se zástavním právem poté, co vlastnictví zastavené nemovitosti a hypotéka splynuly v jedné osobě.396
389
Ustanovení § 1981 odst. 2 návrhu nového občanského zákoníku stanoví, že odstoupení od smlouvy se nedotýká zajištění, byl-li dluh zajištěn. 390 Na rozdíl od toho při tzv. kumulativní novaci (viz § 516 obč. z.) původní závazek nezaniká; zástavní právo jej zajišťující dále trvá. 391 Viz § 572 odst. 1 obč. z. 392 Viz § 585 obč. z. 393 Shodně viz RUŽIČ, D. Zánik zástavního práva zejména ve vztahu k Rejstříku zástav. Ad notam, 2009, č. 5, str. 165. 394 Např. tím, že zástavní věřitel nabude zástavu jako dědic zástavního dlužníka. 395 Konfuse osob zástavního věřitele a zástavního dlužníka vedla k zániku zástavního práva již v právu římském – srov. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 283. Také za platnosti o. z. o. zástavní právo konfusí zanikalo, ovšem s výjimkami stanovenými v § 1445 a 1446. 396 Podle § 1446 o. z. o. se práva a závazky, které jsou vloženy ve veřejných knihách, nezrušují splynutím, dokud nebyl vykonán výmaz z veřejných knih. Do té doby může být zapsané zástavní právo převedeno vlastníkem zástavy na třetí osobu (tj. použito k zajištění jiné pohledávky). K povaze institutu srov. STIEBER, M. Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypoteky. Praha: nákladem vlastním, 1922.
121
Lze však najít i argumenty pro postoj opačný. Výčet způsobů zániku zástavního práva jako práva věcného v platném občanském zákoníku (§ 170 odst. 1) lze považovat za taxativní; splynutí zástavního věřitele se zástavním dlužníkem přitom pod žádný z tam uvedených způsobů zániku subsumovat nelze.397 Ustanovení § 584 obč. z. – podle kterého splyne-li právo s povinností (závazkem) v jedné osobě, zaniká právo i povinnost (závazek) – zde není patrně možné aplikovat, neboť se týká zániku závazkového vztahu, nikoliv věcného (zástavního) práva. Lze namítnout, že pokud by se zástava dostala do vlastnictví zástavního věřitele, zástavní právo by nemohlo plnit zajišťovací ani uhrazovací funkci. Jestliže však zástavní věřitel zástavu posléze převede na jiného, funkce by se mohly opět aktivovat. Teorie398 i judikatura399 zastávají prvý z předestřených závěrů, tj. kloní se k tomu, že zástavní právo v uvedených případech zaniká. V praxi se stala aktuální také jiná otázka, a to zda a jak se projeví zánik obligačního dlužníka (dlužníka zajištěné pohledávky) na trvání zástavního práva. Řešení se podle mého mínění odvine od posouzení, zda zánikem obligačního dlužníka dochází také k zániku zajištěné pohledávky. Podle platného občanského zákoníku smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Jestliže pohledávka nezanikla, nezaniklo ani zástavní právo ji zajišťující. V literatuře se však vyskytují i názory opačné. Podle nich „dluh nemůže existovat bez nositele povinnosti, tj. bez dlužníka. Zanikne-li dlužník, aniž by došlo k přechodu dluhu na právního nástupce (např. děděním, zrušením právnické osoby bez likvidace apod.), dluh automaticky zaniká.“400 S citovaným názorem nelze souhlasit. Jestliže dlužník zemře a nemá dědice, který by za pohledávku (do výše ceny nabytého majetku) odpovídal, pohledávka přesto nezaniká (viz § 579 odst. 1 obč. z.). Pouze zde není subjekt, který by za splnění pohledávky odpovídal a stal se obligačním dlužníkem namísto zůstavitele. Pokud je pohledávka zajištěna zástavním právem k majetku třetí osoby, lze toto zajištění realizovat a existující
397
Jak již bylo zdůrazněno, splynutí osob zástavního dlužníka odlišného od osobního dlužníka a zástavního věřitele nezpůsobuje zánik zajištěné pohledávky. 398 MIKEŠ, J. in KNAPPOVÁ, M. - ŠVESTKA, J. Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 406. 399 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1324/2006 ze dne 8.10.2008. 400 FIALA, J. Zánik zástavního práva jako důsledek zániku obligačního dlužníka. Právní rozhledy, 2003, č. 6, str. 290.
122
pohledávku z tohoto majetku uspokojit.401 Zajištění bývá ostatně zřizováno právě proto, aby bylo možné uspokojit pohledávku, pokud dlužník nemůže z jakéhokoliv důvodu plnit. Výše uvedené závěry platí i pro případ, kdy zůstavitel dědice má a tento odpovídá podle § 470 odst. 1 obč. z. za zajištěný dluh nebo jeho část.402 Případnou odpovědností dědice za dluh zůstavitele není dotčeno právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy do výše celé zajištěné pohledávky.403 Zástavní věřitel se tu domáhá uspokojení ze zástavy z titulu zástavního práva, zatímco odpovědnost dědice za zajištěný dluh se zakládá na zcela jiném právním titulu (dědickém právu). Případná omezená odpovědnost dědice za zajištěný dluh tedy nemá žádný vliv na povinnost zástavního dlužníka (ať již je jím přímo dědic anebo třetí osoba) strpět zpeněžení zástavy k uspokojení celé zajištěné pohledávky zástavního věřitele (tedy nejenom do výše, za jakou dědic odpovídá).404 Dospěje-li dědické řízení do fáze likvidace dědictví, pak podle zákona pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění.405 V takovém případě lze rozlišit dvě situace. Je-li zástava součástí dědictví, bude v rámci likvidace dědictví zpeněžena. Zástavní věřitel se z výtěžku zpeněžení uspokojí v závislosti na tom, zda svou pohledávku do likvidace přihlásí či nikoliv. Pravomocným skončením likvidace dědictví zástavní právo zanikne bez ohledu na to, byl-li zástavní věřitel uspokojen.406 Jestliže zástava není součástí dědictví, zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy nezávisle na probíhající likvidaci dědictví. Pravomocným skončením likvidace dědictví sice zaniknou neuspokojené pohledávky věřitelů, ale jen ve vztahu k dědicům. V dědickém řízení se totiž řeší pouze otázka odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele a
401
Pokud zůstavitel nemá žádného dědice, přichází zástavní dlužník o možnost regresu – v tom však spočívá riziko poskytnutí zajištění (faktického regresu je ostatně zbaven i tehdy, když obligační dlužník nezemře, ale nemá žádný majetek). 402 Podle § 470 odst. 1 obč. z. je odpovědnost dědice za zůstavitelovy dluhy (které na dědice přešly) limitována výší ceny nabytého dědictví. 403 Jestliže dědic dluh, za který odpovídá, uhradí, omezuje se tím samozřejmě právo na uspokojení ze zástavy o tuto uhrazenou část. 404 Stranou lze přitom ponechat hodnocení velmi zvláštní (v porovnání s úpravou většiny evropských států) koncepce tuzemského dědického práva, které zvýhodňuje dědice (nabývajícího z dědictví aktiva, ale odpovídajícího za dluh jen omezeně) na úkor třetích osob poskytnuvších zajištění (nenabývají žádná aktiva, ale odpovídají neomezeně až do výše zajištění). 405 Ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. 406 Nelze proto souhlasit s názorem K. Brejlové (BREJLOVÁ, K. Tanec nad třemi paragrafy aneb ještě jednou k likvidaci dědictví z hlediska zániku zástavního práva. Ad notam, 2010, č. 4, str. 31), podle níž v případech, kdy zůstavitel byl pouze zástavním dlužníkem a nikoliv i dlužníkem obligačním, zástavní právo nezaniká (s odůvodněním, že daný zástavní věřitel není věřitelem zůstavitele a nemůže se zúčastnit dědického řízení).
123
nerozhoduje se zde obecně o další existenci či neexistenci dluhů.407 Zástavní věřitel se nemůže po skončení likvidace úspěšně domáhat úhrady pohledávky po dědici, není tím však dotčeno jeho právo uspokojit se ze zástavy ve vlastnictví třetí osoby. Pokud jde o právnické osoby, jasno do problematiky vneslo rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce.408 Soud správně uvádí, že akcesoritu zástavního práva je třeba chápat ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě dlužníka.409 Smysl zajištění pohledávky spočívá podle soudu v tom, že „věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka, má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami.“410
2.7.2 Složení obvyklé ceny zástavy K zániku zástavního práva dochází také tehdy, složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy.411 Složení ceny zástavy je podle platného práva aprobovaným instrumentem, jehož prostřednictvím zástavní dlužník zbaví zástavu jejího zatížení v podobě zástavního práva (jde o „vyplacení“ zástavy – viz § 169 písm. a) obč. z.). Podstata institutu spočívá v nahrazení zástavního práva k zástavě peněžním ekvivalentem zástavy. Ke složeným peněžním prostředkům však zástavní právo nevzniká, zástavní věřitel je pouze drží na základě zvláštního právního titulu (podle § 170 odst. 1 písm. e) obč. z.). Následný osud peněžní částky, představující složenou cenu zástavy, se
407
Absurdita závěru, podle kterého by měla zanikat skončením likvidace pohledávka věřitele jako taková, vynikne zvláště v případě závazku, jehož dlužnickou stranu tvoří více solidárních dlužníků. Pokud by jeden z dlužníků zemřel a věřitel by pohledávku přihlásil do likvidace dědictví, neuspokojená pohledávka (stejně jako její zajištění) by tak podle tohoto pojetí, jež nelze akceptovat, zanikala i vůči ostatním dlužníkům. Stejně tak v případě konvokace věřitelů podle § 175n o. s. ř. se účinky konvokace vztahují pouze k odpovědnosti dědice za dluhy (dědic neodpovídá za pohledávku, kterou věřitel ve lhůtě nepřihlásil, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví) a nijak se nedotýkají otázek dalšího trvání nepřihlášených pohledávek a jejich zajištění. 408 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1198/2005 ze dne 9.2.2006. 409 Jiný než nastíněný přístup by ostatně umožňoval snadné zneužití například tím, že by dlužníci-právnické osoby záměrným přivozením svého zániku zbavovali zastavený majetek třetí osoby jeho zatížení v podobě zástavního práva. 410 Okolnosti týkající se hlavního dlužníka nemohou mít podle závěrů soudu za následek (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik povinností zástavního dlužníka vůči věřiteli. Argumentaci Nejvyššího soudu lze považovat za přiléhavou (opačný názor viz např. MAYER, J. Akcesorita zástavního práva. Bulletin advokacie, 2008, č. 12, str. 24). 411 Adjektivum upřesňující, že se má jednat o cenu „obvyklou“, se v obč. z. objevuje až s účinností k 1.1.2002; do té doby hovořil zákon jen o složení ceny zastavené věci, resp. ceny zástavy.
124
odvíjí od skutečnosti, zda zajištěná pohledávka je v době složení ceny zástavy splatná nebo nikoliv. Pokud zástavní dlužník poskytne zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy před splatností zajištěné pohledávky, zástavní věřitel není oprávněn použít složenou částku na úhradu zajištěného dluhu. Plnění poskytnuté zástavním dlužníkem je zástavní věřitel povinen deponovat; složená částka představuje jakousi náhražku zástavy (peněžní ekvivalent hodnoty zástavy) a její použití na úhradu dluhu před jeho splatností by bylo v rozporu s povahou zajišťovacího institutu i nepřípustným zásahem do práv obligačního dlužníka. Teprve po marném uplynutí lhůty splatnosti zajištěné pohledávky smí věřitel z deponovaného plnění uhradit zajištěný dluh – složená cena v podstatě supluje výtěžek zpeněžení zástavy.412 Převyšuje-li složená cena výši zajištěné pohledávky, vrátí zástavní věřitel přebývající část složené ceny zástavnímu dlužníkovi. Stejně tak je povinen bezodkladně vydat zástavnímu dlužníkovi složenou částku, pokud zajištěná pohledávka v průběhu deponování z jakéhokoliv důvodu (např. splněním) zanikne. Pojem obvyklé ceny zástavy je pojmem občanskoprávním, a proto musí být také v soukromoprávním kontextu vykládán; nelze zde činit rovnítko mezi obvyklou cenou zástavy podle obč. z. a cenou administrativně určenou (zjištěnou dle cenového předpisu),413 byť výsledek (cena) může být v konkrétním případě stejný.414 Přichází-li zástavní věřitel složením obvyklé ceny zástavy o své oprávnění z titulu zástavního práva (přestává být zástavním věřitelem), měla by mu složená částka jeho právo k zástavě adekvátně nahrazovat; složená částka by proto měla odpovídat částce, jaké by se jinak dosáhlo zpeněžením této zástavy.415 Za obvyklou cenu zástavy ve smyslu § 170 odst. 1 písm. e) obč. z. je třeba považovat tržní hodnotu (cenu)416 zástavy, tj. částku, která by byla v daném místě a čase (v době složení) za obvyklých podmínek dosažena prodejem
412
K otázkám následného regresního vztahu mezi zástavním a obligačním dlužníkem srov. BEDNÁŘ, V. – PSUTKA, J. Několik postřehů k plnění zástavního dlužníka namísto dlužníka osobního podle občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2010, č. 7, str. 234 a n. 413 Např. podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. 414 Ohledně vztahu obvyklé ceny a ceny administrativní srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 629/2000 ze dne 17.5.2001 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15.12.1994. 415 VYMAZAL, L. Složení obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem a otázky související. Právní rozhledy, 2010, č. 20, str. 728. 416 Ke vztahu pojmů obvyklá cena a tržní hodnota srov. např. KRATĚNA, J. Několik poznámek k obvyklé ceně a tržní hodnotě. Znalec, 2004, č. 3, str. 8 a n.
125
(zpeněžením) zástavy, resp. jíž se zde dosahuje při prodeji stejných nebo obdobných zástav za standardních obchodních podmínek.417 Obvyklou cenu lze stanovit před jejím složením dohodou mezi zástavním dlužníkem a věřitelem, příp. může určení ceny vyjít ze znaleckého posudku jedné ze stran s tím, že při nesouhlasu druhé strany s jeho závěrem rozhodne o další existenci zástavního práva k návrhu některé ze stran soud. V zástavní smlouvě si strany mohou způsob určení ceny nebo přímo její konkrétní výši dohodnout.418 Liší-li se však v době, kdy zástavní dlužník zástavu vyplácí, skutečná obvyklá cena zástavy od ceny dohodnuté ve smlouvě, pak z hlediska zániku zástavního práva rozhoduje obvyklá cena zástavy v době jejího složení. Bude-li proto obvyklá cena zástavy v okamžiku jejího složení nižší než cena sjednaná v zástavní smlouvě a zástavní dlužník tuto nižší částku věřiteli složí, dojde – přes odchylné ujednání ve smlouvě – k zániku zástavního práva. Složení obvyklé ceny zástavy je jednostranným úkonem, jenž však předpokládá i určitou součinnost zástavního věřitele (přijetí peněžních prostředků). Uvedené ale nelze chápat tak, že by zástavní dlužník nebyl oprávněn dosáhnout zániku zástavního práva bez kooperace se zástavním věřitelem.419 Určení obvyklé ceny zástavy může být sice předmětem dohody mezi zástavním dlužníkem a zástavním věřitelem, zástavní dlužník je však oprávněn složit zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy a docílit tím zániku zástavního práva i v případě, že by věřitel s tímto postupem nebo s výší skládané částky nesouhlasil. Jestliže zástavní věřitel nepovažuje složenou částku za odpovídající obvyklé ceně zástavy a neposkytne z toho důvodu zástavnímu dlužníku součinnost potřebnou k výmazu zástavního práva z veřejných evidencí, nezbývá zástavnímu dlužníkovi než domáhat se u soudu určení toho, že zástavní právo složením dané částky zaniklo. Na základě soudního rozhodnutí, kterým bude konstatována neexistence zástavního práva (zaniklého složením 417
J. Mikeš (MIKEŠ, J. Možnosti zajištění úvěrů zástavními právy v České republice. Právní rádce, 1994, č. 12, str. 11) hovoří o „ceně, která odpovídá tržní úrovni cen, za které jsou srovnatelné věci v daném místě a čase zpeněžitelné“. Srov. též Standardy pro ocenění majetku (osmé vydání, 2007), vytvořené Mezinárodním výborem pro oceňovací standardy (IVSC), podle nichž lze tržní hodnotu vymezit jako odhadnutou částku, za kterou by měla být aktiva směněna v den ocenění mezi ochotným kupujícím a ochotným prodávajícím v nestranné transakci po patřičném průzkumu trhu, kdy obě strany jednají informovaně, rozvážně a bez nátlaku. 418 Nelze však podle konkrétních okolností vyloučit, že takové ujednání bude považováno za neplatné, neboť bude odporovat zákonu (jenž spojuje zánik zástavního práva se složením skutečné obvyklé ceny zástavy) a může být v důsledku způsobilé poškodit zástavního dlužníka, příp. i zástavního věřitele. 419 Shodně viz SALVOVÁ, Z. Zánik zástavního práva složením ceny zastavené věci. Právo a podnikání, 1999, č. 6, str. 2, odlišně KRÁLÍK, M. – MIKEŠ, J. in ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1160.
126
obvyklé ceny zástavy), dosáhne zástavní dlužník výmazu zástavního práva z veřejných evidencí. Platná občanskoprávní úprava nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda je zástavní dlužník (odlišný od dlužníka obligačního) z titulu zástavního práva přímo oprávněn k tomu, aby namísto obligačního dlužníka splnil zajištěný dluh.420 Argumenty se přitom nabízejí pro závěr kladný i záporný. Na jednu stranu z platné úpravy neplyne, že by byl zástavní dlužník povinen nebo oprávněn zajištěný dluh splnit. Zástavní dlužník sice určitou povinnost vážící se k plnění má, ale tato povinnost má specifický charakter (strpět zpeněžení zástavy k uspokojení pohledávky zástavního věřitele). Této specifické povinnosti proto neodpovídá přímé oprávnění splnit zajištěný dluh, nýbrž jen oprávnění zástavního dlužníka vyvázat zástavu ze zástavněprávního pouta složením obvyklé ceny zástavy. Zástavní právo je zajištěním věcným, zástavní dlužník za dluh odpovídá pouze svou věcí (nebo jinou konkrétní hodnotou) a této jeho povinnosti odpovídá i příslušné právo: právo zbavit věc jejího zatížení, nikoliv však právo splnit zajištěný dluh. Vyvázání zástavy ze zástavněprávního nexu lze docílit právě jejím vyplacením (složením obvyklé ceny zástavy). Z tohoto pohledu může zástavní dlužník splnit zajištěný dluh namísto obligačního dlužníka stejně jako jakákoliv jiná třetí osoba způsobem a za podmínek, které občanský zákoník upravuje obecně pro případy plnění za jiného.421 Jeho pozice zástavního dlužníka v zástavněprávním vztahu mu však v tomto směru žádné zvláštní oprávnění neposkytuje, na rozdíl od úpravy obchodněprávní, která nevyžaduje souhlas dlužníka s plněním nabídnutým věřiteli třetí osobou, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil.422 Na druhou stranu nelze pomíjet, že v situaci, kdy se obligační dlužník ocitne v prodlení s placením zajištěného dluhu, bude stěží ospravedlnitelné bránit poskytovateli zajištění ve splnění dluhu, za který se svou věcí zaručil. Subjektivní právo dlužníka splnit vlastní dluh nelze po splatnosti zajištěné pohledávky upřednostňovat na úkor zájmu zástavního dlužníka odvrátit zaplacením dluhu nucené zpeněžení vlastní věci (zástavy). Část literatury proto dospívá k závěru, že zástavní dlužník má oprávněný zájem na 420
Odpověď neposkytuje ani komentářová literatura (KRÁLÍK, M. – MIKEŠ, J. in ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1136): „Není zcela jasné, jak bez výslovné právní úpravy zodpovědět otázku, má-li zástavce, který není dlužníkem, právo odvrátit zpeněžení zástavy uspokojením vymáhané pohledávky za dlužníka, aniž by přitom musel přistoupit k předmětnému závazku.“ 421 Srov. např. § 531, 533, 534 obč. z. 422 Viz § 332 odst. 1 obch. z.
127
zachování si vlastnictví zastavené věci a tomu odpovídající (ústavní konformitou justifikované) právo splnit zajištěný dluh.423 Oponovalo-li by se tomuto názoru tvrzením, že vlastnické právo zástavního dlužníka k zástavě je dostatečně chráněno právě tím, že jej zákon opravňuje k vynětí zástavy z případného postihu (tj. zpeněžení) složením obvyklé ceny zástavy, nemusí jít za všech okolností – měřeno zejména pohledem právního obchodu a praxe – o tvrzení přiléhavé. Vzhledem ke skutečnosti, že obvyklou cenu (tržní hodnotu) zástavy není možné stanovit exaktním výpočtem, nýbrž pouze (odborným postupem) odhadnout, bývá v praxi její skládání provázeno neshodami, pramenícími z rozdílných představ o její obvyklé ceně. Přímá úhrada zajištěného dluhu zástavním dlužníkem představuje jistě racionálnější (a snáze vyčíslitelný) způsob řešení.424 Zániku zástavního práva navíc v případě, kdy hodnota zástavy (i mnohonásobně) převyšuje zajištěnou pohledávku, docílí zástavní dlužník prostřednictvím složení obvyklé ceny zástavy pouze tehdy, složí-li částku odpovídající hodnotě zástavy, což není – vzhledem k zamýšlenému cíli, jímž je zbavení zástavy zástavního práva, vzniklého pro pohledávku v určité výši – příliš účelné řešení.425 Navíc zde není právem aprobovaného důvodu ignorovat shodnou vůli dotčených stran (zástavního dlužníka a věřitele), které s plněním souhlasí.426 Vzhledem k výše uvedenému lze proto přivítat, že návrh nového občanského zákoníku posiluje postavení zástavního dlužníka, když jej opravňuje přímo ke splnění zajištěného dluhu i bez souhlasu obligačního dlužníka.427
423
ELIÁŠ, K. Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem. Právní rozhledy, 2010, č. 4, str. 119. Dále např. M. Hulmák (HULMÁK, M. in FIALA, J. - KINDL, M. a kol. Občanské právo hmotné. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 595) soudí, že ze zákona (§ 152 a n. obč. z.) vyplývá oprávnění zástavního dlužníka plnit za dlužníka obligačního i bez jeho souhlasu. 424 Za připomenutí stojí, že např. zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, dával v § 27 odst. 5 zástavnímu dlužníkovi na výběr, zda ve prospěch konkurzní podstaty vyplatí zajištěnou pohledávku anebo složí cenu zástavy. Soukromoprávní obč. z. v analogické situaci takovou možnost volby nezmiňuje. 425 Nelze samozřejmě vyloučit možnost dohody mezi zástavním dlužníkem a věřitelem, podle níž by si zástavní dlužník budoucí hyperochu rovnou ponechal a neskládal by tedy věřiteli celou částku odpovídající obvyklé ceně zástavy (nýbrž jen částku rovnající se výši zajištěné pohledávky); nepraktičnost takových konstrukcí je však nasnadě. Stejně tak se mohou zástavní dlužník a věřitel po splatnosti zajištěné pohledávky dohodnout, že obvyklá cena zástavy odpovídá výši zajištěné pohledávky, čímž v podstatě docílí složením obvyklé ceny zástavy stejného výsledku (zániku zajištěné pohledávky), jako kdyby složená částka představovala platbu na úhradu zajištěného dluhu. I tento postup má však svá rizika: obč. z. totiž vychází při určení obvyklé ceny zástavy z objektivního kritéria (§ 170 odst. 1 písm. e), cena určená libovolně (byť dohodou) takovému požadavku nevyhovuje. 426 Případný nesouhlas obligačního dlužníka by po splatnosti zajištěné pohledávky – tedy po porušení povinnosti obligačního dlužníka plnit – neměl mít právní relevanci. 427 Srov. ustanovení § 1916 odst. 1 osnovy.
128
2.7.3 Další způsoby zániku za trvání zajištěné pohledávky Zástavní právo zaniká předně v důsledku zániku zajištěné pohledávky, zákon však dále počítá s tím, že zástavní právo může zaniknout i za trvání zajištěné pohledávky.428 V prvé řadě, zástavní právo je právem ke konkrétní věci nebo jiné hodnotě, a proto zaniká současně se zánikem této věci nebo jiné hodnoty.429 Existence zástavního práva je podmíněna existencí zástavy. Z hlediska zániku zástavního práva nemá význam skutečnost, jakým způsobem ke zkáze zástavy došlo. Zástavní právo proto zanikne i tehdy, způsobí-li zánik zástavy svým úmyslným jednáním zástavní dlužník. Pokud se však zástava pouze rozděluje na více samostatných věcí, zástavní právo nezaniká a vázne na každé nově vzniklé věci pro zajištění pohledávky v celé výši. Původně jednotná zástava sice rozdělením de iure zaniká (např. zastavený pozemek je rozdělen na dva nové pozemky), fakticky však zástava v reálném světě nadále existuje (rozdělená na více samostatných částí). Pravidlo, že zástavní právo reálným rozdělením věci nezaniká, stvrdila judikatura i pro případy rozdělení zastavené budovy na jednotky podle zákona o vlastnictví bytů. Zástavní právo bude váznout na každé vyčleněné jednotce.430 Dojde-li naopak k nerozdělitelnému spojení (sloučení) dvou nebo více původně samostatných věcí, z nichž zastavena byla pouze některá, lze mít za to, že zástavní právo se elasticky rozšíří na celou spojenou věc.431 Zánik zástavního práva nastává i tehdy, odstraní-li vlastník zastavené stavby tuto stavbu a na jejím místě postaví stavbu novou. Vzhledem k tomu, že zástavní právo zaniklo zánikem zástavy (původní stavby), nebude nová stavba zástavním právem zatížena. Nadzemní stavba přitom podle judikatury zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím.432 Pokud
428
Viz ustanovení § 170 odst. 1 písm. b) až g) obč. z. Zánik zástavy lze dělit na zánik faktický a zánik právní (ve starší literatuře se jako příklad zániku právního uvádělo vyloučení věci z právního obchodu). 430 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 661/2006 ze dne 22.4.2008 (Soudní judikatura 9/2008). 431 Návrh nového občanského zákoníku takovou situaci výslovně řeší v ustanovení § 1341: Přemění-li se zástava v novou věc, zatíží zástavní právo i věc novou. Spojí-li se zástava s jinou věcí, má zástavní věřitel právo na obnovení předešlého stavu na náklady zástavního dlužníka. Není-li to možné, zatíží zástavní právo celou věc, avšak jen do hodnoty zástavy v době spojení. Byla-li zástava oceněna, má se za to, že cenu zástavy určuje výše ocenění. 432 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 931/99 ze dne 28.2.2001. 429
129
by platila zásada superficies solo cedit a stavba by tvořila součást pozemku, zástavní právo by postihovalo každou nově zřízenou stavbu na zástavním právem zatíženém pozemku.433 Zástavní právo dále zaniká stejně jako každé jiné právo tím, že se jej věřitel vzdá. Pro účinný zánik zástavního práva jednostranným úkonem (vzdáním) předepisuje obč. z. písemnou formu. Na rozdíl od úpravy účinné do 31.12.2000, která vyžadovala pro vzdání se formu notářského zápisu, postačuje podle platné úpravy písemná forma prostá; návrh nového občanského zákoníku písemnou formu nevyžaduje vůbec.434 Provedení úkonu se bude řídit obecnými ustanoveními o jednostranných právních úkonech; zánik zástavního práva nastane v okamžiku účinnosti písemného úkonu zástavního věřitele, kterým se práva vzdává. Zástavní právo dále zaniká, uplyne-li doba, na kterou bylo právo zřízeno. Zástavní právo může být platně zřízeno i na omezenou dobu; uplyne-li doba trvání vymezená zástavní smlouvou, terminované zástavní právo bez dalšího zaniká. Zástavní právo zaniká i tehdy, dohodnou-li se na tom v písemné formě zástavní věřitel se zástavním dlužníkem nebo zástavcem.435 Zástavní právo v takovém případě zaniká okamžikem účinnosti smlouvy. Stranou smlouvy na dlužnické straně by vždy měl být – navzdory dikci ustanovení – vlastník zástavy, tj. zástavní dlužník. Vzhledem k tomu, že obligační dlužník není přímým subjektem zástavněprávního vztahu, jeho vůle je z hlediska dohody dle § 170 odst. 1 písm. f) obč. z. nerozhodná. Zástavní právo dále zaniká i v případech stanovených zvláštními právními předpisy. Zástavní právo podle zvláštních předpisů zaniká na základě nejrůznějších právních skutečností, přičemž nezřídka kdy tato skutečnost souvisí se změnou vlastnictví k zástavě (ať již v důsledku dražebního prodeje, vyvlastnění apod.).436 Zvláštní důvody zániku zástavního práva upravuje i samotný občanský zákoník.437 Převezme-li např. někdo za dlužníka jeho dluh, zajištění dluhu poskytnuté třetími osobami
433
Za účinnosti o. z. o., jemuž byla zásada superficies solo cedit vlastní, se judikovalo, že pokud dům, na němž vázne zástavní právo, shoří a bude znovu vystavěn, bude zástavní právo váznout i na tomto novém domě (viz rozhodnutí ve sbírce Glaser-Unger č. 330). 434 Srov. ustanovení § 1368 odst. 1 písm. b) Návrhu. 435 Ustanovení § 170 odst. 1 písm. f) obč. z. 436 Zvláštní úprava zániku zástavního práva je obsažena např. v § 6 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, § 175v odst. 4, § 337h odst. 1 a § 338e odst. 2 o. s. ř., § 117a odst. 5 a 7 obch. z., § 58 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, § 299 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, § 170 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, atd. 437 Srov. § 672 odst. 2 obč. z. či § 167 odst. 2 obč. z. (ve jmenovaných případech však nejde o zástavní právo k nemovitosti).
130
trvá jen tehdy, jestliže tyto osoby souhlasí se změnou v osobě dlužníka.438 Pokud zástavní dlužník nevysloví se změnou svůj souhlas, na převzetí dluhu to sice nebude mít vliv, nicméně zajištění dluhu zanikne. Co se týče výhledu de lege ferenda, úprava v návrhu nového občanského zákoníku systematicky rozlišuje, zda k zániku zástavního práva dochází v důsledku zániku zajištěné pohledávky či zda je zánik způsoben za trvání zajištěné pohledávky jinou právní skutečností. Jednotlivé způsoby zániku se neliší od způsobů podle současné úpravy (s drobnými odchylkami, např. absencí požadavku písemné formy u jednostranného vzdání se zástavního práva). Oproti stávající úpravě není ve výčtu způsobů zániku v Návrhu uvedeno, že by k zániku zástavního práva vedla i dohoda mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem; vzhledem k zásadě smluvní svobody lze však takovou možnost – bez ohledu na to, že se jedná o oblast věcných práv – pokládat za samozřejmou. Zástavní právo podle Návrhu zaniká i v případě, že další osoba nabyla k zástavě vlastnické právo v dobré víře, že věc není zástavním právem zatížena. Pravidlo se však uplatní pouze, není-li zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu.439 Nejsou-li zástava a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu, zaniká zástavní právo také tehdy, byla-li zástava převedena a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez zatížení zástavním právem. To samé platí, převedla-li se taková zástava (nezapsaná ve veřejném seznamu) v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele – v tom případě zástavní právo zaniká i bez dohody v zástavní smlouvě.440
2.7.4 Výmaz zástavního práva Pro vznik smluvního zástavního práva je typická dvoufázovost – právo nevzniká již na základě samotné zástavní smlouvy, nýbrž musí přistoupit další právní skutečnost, která teprve vede ke vzniku zástavního práva. Zápis zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí nebo do Rejstříku zástav je tedy zápisem konstitutivním, způsobuje 438
Viz § 532 obč. z. Ustanovení § 1368 odst. 2 Návrhu. S ohledem na skutečnost, že zástavní právo k nemovitostem bez zápisu do rejstříku zástav nebo do veřejného seznamu vůbec nevznikne, lze aplikaci uvedeného zákonného pravidla v případě nemovitostí bezvýjimečně vyloučit (teoreticky by snad mohlo dopadat na historická zástavní práva k nemovitostem neevidovaným v katastru, k nimž vzniklo v minulosti zástavní právo např. účinností zástavní smlouvy). 440 Ustanovení § 1368 odst. 3 Návrhu. 439
131
vznik zástavního práva. Naproti tomu výmaz zástavního práva z uvedených evidencí takové hmotněprávní účinky nemá; k zániku zástavního práva dochází přímo na základě určité právní skutečnosti (§ 170 odst. 1 obč. z.) a provedením výmazu se pouze uvádí do souladu stav zápisů ve veřejných evidencích s nastalými hmotněprávní poměry. Výmazem zástavního práva z veřejných rejstříků se dostává publicity skutečnosti, že zástavní právo zaniklo. Pro občanskoprávní úpravu platnou před 1.1.1951 nebyl deklaratorní charakter výmazu
zástavního
práva
z veřejných
knih
zcela
příznačný.
Zástavní
právo
k nemovitostem nezanikalo například zánikem (splněním) zajišťované pohledávky, nýbrž „hypotekární statek zůstával potud zavazen, pokud se dluh z veřejných knih nevymazal“.441 Zástavní právo k zapsaným nemovitostem tedy v uvedeném případě zanikalo až jeho výmazem; dokud nebylo právo z knih vymazáno, mohl zástavní dlužník převést toto „uvolněné“ zástavní právo na jinou pohledávku, nepřevyšující zapsanou pohledávku. Výhoda této tzv. uvolněné hypotéky spočívala v tom, že zástavní právo zajišťující zaniklou pohledávku nebylo nutné vymazávat, nýbrž mohlo být spojeno s novou pohledávkou, čímž se zajištění této nové pohledávky dostalo výhodnějšího pořadí.442 Co se týče současně platné úpravy,443 žádá-li o výmaz zástavního práva zástavní dlužník, musí prokázat, že zástavní právo zaniklo. V případě žádosti o výmaz práva z Rejstříku zástav předkládá zástavní dlužník „listinu, prokazující zánik zástavního práva“.444 Výmazu práva z katastru nemovitostí docílí zástavní dlužník na základě
441
Ustanovení § 469 o. z. o. Pravidlo platilo jen pro případy zániku zajištěného dluhu jeho zaplacením (možnost uplatnění i dalších případech – např. při vzdání se zástavního práva – nepovažovala literatura za jednoznačnou, srov. např. KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Část II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: Všehrd, 1946, str. 346-347). 442 K výmazu zástavního práva se vázaly i další instrumenty, kterých mohl zástavní dlužník využít. Jednalo se předně o tzv. výhradu pořadí: vlastník zástavy si mohl při výmazu vyhradit zřízení nového zástavního práva ve stejném pořadí a nejvýše ve stejné částce. Výhrada zanikala po třech letech od jejího zápisu. V případě institutu konverze zástavních práv mohl vlastník zastavené nemovitosti již před výmazem práva žádat, aby v pořadí a do výše zapsaného zástavního práva bylo zapsáno nové zástavní právo. Nevymazalo-li se však starší zástavní právo do jednoho roku od zápisu nového zástavního práva, nemělo nové zástavní právo právních účinků (ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 792 a 796). 443 Srov. ustanovení § 171 odst. 1 a 2 obč. z.: Zanikne-li zástavní právo k nemovitým věcem, k nimž vzniklo vkladem do katastru nemovitostí, provede se k témuž dni jeho výmaz. Zanikne-li zástavní právo zapsané nebo zaznamenané v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky, provede kterýkoliv notář jeho výmaz, požádá-li o něj zástavní věřitel nebo bude-li mu zánik zástavního práva prokázán. 444 Viz § 19 odst. 1 předpisu o Rejstříku zástav přijatého sněmem Notářské komory České republiky podle § 35b odst. 8 not. ř.
132
„potvrzení o zániku práva vydaným osobou, v jejíž prospěch je zaniklé právo dosud v katastru zapsáno“.445 Občanský zákoník však výslovně nestanoví povinnost zástavního věřitele vydat v případě zániku zástavního práva zástavnímu dlužníkovi potvrzení o jeho zániku; zákon pouze určuje, že věřitele tíží povinnost vystavit (obligačnímu) dlužníkovi na jeho žádost písemné potvrzení o úhradě (zajištěného) dluhu.446 Jestliže zástavní věřitel zástavnímu dlužníku žádné potvrzení o zániku zástavního práva nevydá, nezbývá zástavnímu dlužníkovi než se domáhat prokázání zániku práva soudní cestou. Zástavnímu dlužníku se přitom nabízí několik možností, přičemž za nejúčinnější lze považovat přímo podání žaloby směřované proti zástavnímu věřiteli na určení neexistence zástavního práva. Na takovém určení bude mít zástavní dlužník bezpochyby naléhavý právní zájem.447 Na základě soudního rozhodnutí, kterým se zjišťuje neexistence zástavního práva, provede katastrální úřad, resp. notář, výmaz zástavního práva.448 Docílit výmazu zástavního práva je možné i na základě potvrzení o úhradě zajištěného dluhu.449 Domáhat se potvrzení o úhradě dluhu je oprávněn zástavní dlužník, který je totožný s dlužníkem obligačním.450 Také v tomto případě se při nedostatku součinnosti věřitele uplatní zejména žaloba na určení, že zajištěný dluh zanikl. Zanikne-li zástavní právo k nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí, měla by se tato skutečnost promítnout i ve stavu zápisů na příslušném listu vlastnictví.451 Zákon proto výslovně počítá s výmazem zaniklého zástavního práva z katastrální evidence. Výmaz provádí příslušný katastrální úřad, a to na základě předložených listin.
445
Viz § 40 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky. Viz § 569 odst. 1 obč. z. 447 Podle literatury (DRÁPAL, L. in BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. – KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 357) je na určení naléhavý právní zájem vždy, „má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.“ 448 Srov. § 39 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky, resp. § 19 odst. 1 předpisu o Rejstříku zástav přijatého sněmem Notářské komory České republiky podle § 35b odst. 8 not. ř. 449 Viz § 569 odst. 1 obč. z. 450 Domáhat se kvitance je však zřejmě oprávněn i zástavní dlužník (odlišný od obligačního), který plnil namísto dlužníka obligačního některým z aprobovaných způsobů (např. prostřednictvím složení obvyklé ceny zástavy). 451 Podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, jsou přitom „vlastníci a jiní oprávnění povinni ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí, a to do třiceti dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá.“ Podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zasílají listiny vyhotovené státními orgány, jimiž se dokládá zánik práva, jejich zhotovitelé katastrálnímu úřadu k provedení záznamu do katastru ve lhůtě třiceti dnů od jejich právní moci nebo jejich vyhotovení. Srov. dále též např. § 299 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona. 446
133
Výčet listin, na jejichž podkladě lze provést výmaz zástavního práva, obsahují katastrální předpisy. Katastrální úřad uskuteční výmaz zejména tehdy, bude-li mu předloženo potvrzení o zániku práva vydané osobou, v jejíž prospěch je zaniklé právo dosud v katastru zapsáno (tj. zástavním věřitelem). K výmazu zástavního práva povede dále například pravomocné rozhodnutí státního orgánu (např. konstatující neexistenci zástavního práva), dohoda, jejíž právní účinností dochází k zániku zástavního práva (viz § 170 odst. 1 písm. f) obč. z.), atd.452 Ačkoliv ustanovení § 171 odst. 1 obč. z. výslovně zmiňuje jen zástavní práva vzniklá vkladem do katastru, je nepochybné, že se lze domoci též výmazu zástavních práv konstituovaných jinak než vkladem (např. zákonných zástavních práv). Katastrální předpisy přitom stanoví, jakými listinami lze zánik takového práva doložit.453 Výmaz zástavního práva z Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky provádí jednotliví notáři. Notář zástavní právo vymaže, bude-li mu zánik zástavního práva prokázán nebo požádá-li o výmaz zástavní věřitel. Výmazy z Rejstříku zástav provádí notáři pomocí elektronického přenosu dat.454 Ustanovení § 171 odst. 2 obč. z. se týká výmazu jak zástavních práv konstitutivně vzniklých zápisem do Rejstříku zástav, tak zástavních práv do Rejstříku zástav pouze zaznamenávaných (tj. zástavních práv vzniklých rozhodnutím soudu nebo správního úřadu). Přestože zápisy zástavních práv vzniklých úředním rozhodnutím zaznamenává do Rejstříku zástav Notářská komora ČR, z ustanovení § 171 odst. 2 obč. z. ve spojení s ustanovením § 35b odst. 4 not. ř., plyne, že výmazy týchž zástavních práv by měli provádět samotní notáři (nikoliv Notářská komora ČR). O provedení výmazu lze požádat kteréhokoliv notáře, není tedy nutné obracet se pouze na toho notáře, který zástavní smlouvu (jde-li o smluvní zástavní právo) sepsal. Podle předpisu o Rejstříku zástav provádějí notáři výmazy na základě písemné žádosti zástavního dlužníka, zástavního věřitele nebo jiné osoby.455
452
Viz § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve spojení s § 39, 40, 43 a 44 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky. 453 Srov. § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, resp. § 39 a 40 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky. 454 Ustanovení § 35b odst. 4 not. ř. 455 Žádá-li o výmaz zástavního práva zástavní věřitel, přistoupí notář k výmazu práva na základě pouhé žádosti; zánik zástavního práva věřitel prokazovat nemusí. Podle předpisu o Rejstříku zástav postačí, uvede-li věřitel, že zástavní právo zaniklo a právní důvod zániku. Má-li být proveden výmaz k žádosti jiné osoby než zástavního věřitele (např. zástavního dlužníka), musí být notáři předložena listina, která prokazuje zánik zástavního práva. Předloží-li přitom žadatel listinu, obsahující právní úkon zástavního věřitele, považuje se podle předpisu o Rejstříku zástav úkon za prokázaný, je-li podpis zástavního věřitele na listině úředně
134
Návrh nového občanského zákoníku věnuje otázkám výmazu zaniklého zástavního práva náležitou pozornost a ukládá zástavnímu věřiteli povinnost navrhnout bez zbytečného odkladu výmaz zaniklého zástavního práva zapsaného v rejstříku zástav, čímž posiluje pozici zástavního dlužníka. Stejná povinnost stíhá věřitele i ohledně zástavního práva zapsaného ve veřejném seznamu (tj. např. v katastru nemovitostí) – zde si však strany mohou ujednat, že zástavní věřitel o výmaz nepožádá.456 Návrh zákona deklaruje právo zástavního dlužníka požádat o výmaz zástavního práva a určuje, jakým způsobem musí zástavní dlužník zánik práva prokázat. Nepotvrdí-li zástavní věřitel zástavnímu dlužníkovi na jeho žádost zánik zástavního práva, je povinen nahradit mu škodu z toho vzniklou.457 Návrh obnovuje dva tradiční instituty: uvolněnou hypotéku a záměnu zástavních práv.
458
Podstatu navrhované úpravy uvolněné zástavy charakterizuje ustanovení § 1371
Návrhu: uvolní-li se zástava zánikem zástavního práva a není-li ve veřejném seznamu zápis o zástavním právu ještě vymazán, považuje se zástavní právo za uvolněné a vlastník věci může spojit uvolněné zástavní právo s jiným dluhem, který nepřevyšuje původní dluh. K žádosti vlastníka se do seznamu zapíše, že zástavní právo je uvolněné – nezajistíli vlastník uvolněným zástavním právem jiný dluh do deseti let od zápisu uvolnění, nelze již uvolněné zástavní právo s dalším dluhem spojit. Ochrana zástavních věřitelů se dále zajišťuje možností sjednat si, že zástavní dlužník nezajistí zástavním právem zapsaným ve výhodnějším pořadí nový dluh, dokud trvá zástavní právo věřitele, v jehož prospěch se vlastník zástavy zavázal.459 Úprava institutu záměny zástavních práv je navržena tak, že zástavní dlužník je oprávněn žádat, aby v pořadí zástavního práva váznoucího na jeho věci a k zajištění dluhu, který nepřevyšuje původní dluh, bylo zapsáno do veřejného seznamu nové zástavní právo pod podmínkou, že do roka po zápisu nového zástavního práva bude staré zástavní právo vymazáno.460 Nevymaže-li se do jednoho roku staré zástavní právo, nové zástavní právo uplynutím této doby zanikne. Stejně tak jako v případě uvolněné hypotéky se ani zde nevylučuje dohoda stran o tom, že zástavní dlužník neumožní zápis nového zástavního práva namísto starého. ověřen. Viz ustanovení § 18 až 21 předpisu o Rejstříku zástav přijatého sněmem Notářské komory České republiky podle § 35b odst. 8 not. ř. 456 Ustanovení § 1370 odst. 1 Návrhu. 457 Ustanovení § 1370 odst. 2 Návrhu. 458 Zárodky těchto institutů znalo již právo římské – srov. VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 236. 459 Ustanovení § 1375 Návrhu. 460 Ustanovení § 1376 Návrhu.
135
Oba staronové instituty by měly přispět zejména k pružnějšímu obchodování na trhu s nemovitostmi a usnadnit proces jejich úvěrového financování (viz též důvodová zpráva k Návrhu).
136
3. Výkon zástavního práva k nemovitostem 3.1 Uhrazovací funkce zástavního práva Hovoří-li se v souvislosti se zástavním právem o jeho „výkonu“, je třeba upřesnit, co se tímto termínem míní. Předně je totiž nutné rozlišit výkon samotného zástavního práva od výkonu dílčích práv, která jsou zástavnímu právu vlastní. Zástavní právo je prostředek zajišťovací, garantuje splnění zajištěného dluhu. Zástavní právo jako takové není potřeba v průběhu jeho trvání nějakým způsobem „vykonávat“, zástavní právo ani trvalý nebo opětovný výkon nepřipouští: výkon zástavního práva v pravém slova smyslu spočívá v nuceném zpeněžení zástavy (nebo v jiném vytěžení hodnoty zástavy) za účelem uspokojení zajištěné pohledávky. Užívá-li se proto obecně termínu výkon zástavního práva (případně realizace zástavního práva), míní se tím proces, záležející v uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy a vedoucí k zániku zástavního práva (ke konzumaci zástavního práva461). Určitá práva, jež jsou zástavnímu právu vlastní, mohou v průběhu trvání zástavního práva určitý výkon předpokládat (např. právo požadovat přiměřené doplnění zajištění). Jde nicméně jen o dílčí práva vyplývající ze zástavního práva podle konkrétní právní úpravy, a v případě jejich výkonu se nejedná o realizaci samotného zástavního práva, protože toto zástavní právo existuje dále včetně své složky zajišťovací a uhrazovací i po vykonání dílčího práva. Zástavní právo jako takové se tedy vykonává až ve chvíli, kdy zástavní věřitel přistoupí k uspokojení ze zástavy jako předmětu zajišťovacího vztahu. Uhrazovací funkce zástavního práva spočívá v možnosti zástavního věřitele dosáhnout náhradního uspokojení pohledávky i bez součinnosti dlužníka, a to z prostředků získaných (zpravidla) zpeněžením předmětu zástavního práva. Uhrazovací funkci akcentují jak ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 platného občanského zákoníku, tak ustanovení § 1300 odst. 1 a § 1350 odst. 1 návrhu nového občanského zákoníku. Není-li podle citovaných úprav zajištěný dluh řádně a včas splněn, může se zástavní věřitel uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy. Ve jmenovaných ustanoveních platné i budoucí právní úpravy se zároveň zdůrazňuje subsidiární charakter zástavního práva: uspokojení ze zástavy přichází v úvahu až poté, co nebude splněna splatná zajištěná pohledávka. Zástavní věřitel se přitom může 461
Výjimkou z obecného pravidla může být institut vnucené správy, příp. antichrese, při nichž zpravidla nedochází k jednorázovému vykonání zástavního práva, nýbrž dluh se ze zástavy uspokojuje postupně, a to z její užitné hodnoty.
137
domáhat uspokojení ze zástavy i v případě, kdy nebyla uhrazena pouze část zajištěné pohledávky nebo jen příslušenství pohledávky. Vykonat zástavní právo tak lze např. i pro samotné neuhrazené náklady spojené s uplatněním zajištěné pohledávky.462 Realizovat zástavní právo je zástavní věřitel oprávněn od chvíle, kdy zajištěná pohledávka dospěla a dlužník se ocitl v prodlení s jejím splněním.463 Podle současné tuzemské judikatury vzniká právo na uspokojení ze zástavy v okamžiku, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby byla zajištěná pohledávka uhrazena z výtěžku zpeněžení zástavy; takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil.464 Domáhá-li se zástavní věřitel uspokojení ze zástavy pouze pro (splatnou) část pohledávky (přičemž ve zbytku je pohledávka dosud nesplatná), neznamená to, že by z výtěžku zpeněžení musela být uhrazena pouze tato (splatná) část pohledávky. Vzhledem k tomu, že jediným zákonem aprobovaným způsobem výkonu zástavního práva je v současné době zpeněžení zástavy, tak realizací zástavního práva byť jen pro část zajištěné pohledávky dochází ke zpeněžení celého předmětu zástavního práva a posléze i k zániku zástavního práva v důsledku zpeněžení.465 Má-li přitom zástavní právo zaniknout,466 je přiměřeným zákonné oprávnění zástavního věřitele uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy i zbylou (nesplatnou) část zajištěné pohledávky.467 Tuzemské právní úpravy implicitně zakládají oprávněnému ze zástavního práva nárok na přednostní uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy oproti jiným věřitelům.468 Přednostní právo na uspokojení před ostatními věřiteli (s výjimkami) bývá dále stvrzováno ve zvláštních hmotněprávních předpisech nebo předpisech procesní povahy.469
462
Srov. § 121 odst. 3 obč. z. a § 155 odst. 1 obč. z., § 1300 odst. 1 a § 1304 Návrhu. Srov. § 165 odst. 1 obč. z., stejně tak § 1350 odst. 1 Návrhu („Jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit...“). 464 Viz R 5/2007. K tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2559/2003 ze dne 3.3.2004, podle nějž právo na uspokojení ze zástavy vzniká marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky; okolnost, zda a kdy soud uloží vykonatelným rozhodnutím dlužníku, aby věřiteli uhradil zajištěnou pohledávku, u níž doba splatnosti marně uplynula, nemá z tohoto hlediska žádný právní význam. 465 Návrh nového občanského zákoníku aprobuje i jiné – mimosoudní – způsoby realizace zástavy, což se promítne i do režimu výkonu jen částečně splatných pohledávek; významu nabudou smluvní ustanovení, umožňující dluh učinit celý splatným (v anglosaském právu známé jako tzv. akcelerační doložky). 466 Srov. např. § 337h odst. 1 o. s. ř. či § 58 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Zástavní právo ovšem nezaniká bezvýjimečně – viz § 336h odst. 3 o. s. ř. či § 58 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 467 Srov. např. § 337c odst. 3 o. s. ř., podle nějž se nesplatné pohledávky zajištěné zástavním právem považují při rozvrhu výtěžku za splatné. 468 Srov. např. ustanovení § 165 obč. z. (i ve spojení s § 152 obč. z.) či ustanovení § 1359 odst. 1 (i ve spojení s § 1300 odst. 1 a § 1350 odst. 1) Návrhu. 469 Srov. např. § 331a, § 332, § 337c, § 338a odst. 1 o. s. ř., § 60 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, § 298 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, atd. 463
138
3.2 Historické souvislosti realizace zástavního práva
3.2.1 Uspokojení ze zástavy v historickém vývoji Krátký pohled do historie jednak umožňuje bližší porozumění současným podobám a principům realizační fáze zástavního práva k nemovitostem, jednak názorně ukazuje na rozmanitost způsobů výkonu zástavního práva k nemovitostem obecně přicházejících v úvahu. Římskému zástavnímu právu nebyla zprvu uhrazovací funkce vlastní, zástavní věřitel mohl zástavu dlužníkovi zadržovat, domáhat se uspokojení ze zástavy však byl oprávněn jen tehdy, bylo-li to smluveno. Připouštěla se přitom i dohoda stran o tom, že si věřitel může zástavu po splatnosti zajištěné pohledávky ponechat (propadná zástava). Zneužívání těchto dohod zástavními věřiteli vedlo k tomu, že je císař Konstantin zakázal.470 Základním způsobem uspokojení zástavního věřitele v římském právu byl prodej zástavy zástavním věřitelem z volné ruky (tj. bez vydražení; prodej ve veřejné dražbě byl povinně předepsán jen pro zástavy fiskální).471 Původně opravňovala věřitele k prodeji zástavy pouze smlouva, teprve od konce 2. stol. n. l. mohl zástavu zpeněžit i bez smluvního ujednání s dlužníkem, podle justiniánského práva dokonce navzdory případné smluvní zápovědi prodeje.472 Prodej zástavy mohl být uskutečněn poté, co dlužník nesplnil splatnou pohledávku ani po věřitelově výzvě. Výzva se musela třikrát opakovat (později jednou) a teprve po uplynutí dvou let od tohoto vybídnutí bylo možné zástavu prodat; strany si však mohly sjednat lhůtu kratší.473 Zástavní věřitel byl při prodeji povinen přihlížet k zájmům dlužníka, což znamenalo usilovat o dosažení co nejvyšší ceny. Způsobil-li věřitel dlužníkovi prodejem svou vinou škodu, byl povinen k její náhradě. Zástavnímu dlužníkovi a zástavnímu věřiteli byla koupě
470
Tolerovaly se však dohody, podle nichž měla zástava připadnout věřiteli za přiměřenou cenu, která byla stanovena odhadem teprve později (VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 233). 471 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 287. 472 Srov. BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: Čs. A. S. Právník v Brně, 1932, str. 481. 473 Výzvy nebylo třeba, disponoval-li věřitel proti dlužníkovi rozsudkem. I v takovém případě se však uplatnila dvouletá lhůta před prodejem.
139
věci zakázána.474 Částka utržená z prodeje, která převyšovala zajištěnou pohledávku (hyperocha), se vydávala původnímu vlastníkovi věci nebo pozdějším zástavním věřitelům (zástavním prodejem zanikly všechny závady na věci váznoucí, které vznikly později než realizované zástavní právo).475 Nevylučovaly se ani další alternativy výkonu zástavního práva. Jednak sám zástavní dlužník mohl žádat, aby mu věřitel zástavu propůjčil s tím, že ji zástavní dlužník sám prodá a z výtěžku věřitele uspokojí. Dále se připouštělo, aby zástavní dlužník převedl zástavu do vlastnictví zástavního věřitele namísto splnění zajištěné pohledávky (datio in solutum) nebo mu ji prodal. Taková dohoda učiněná před splatností zajištěné pohledávky byla považována za kupní smlouvu s podmínkou. Později, v souvislosti se zákazem propadných klauzulí (lex commissoria), shledávala se dohoda o převodu zástavy platnou pouze, byla-li jako kupní cena stanovena odhadní hodnota zástavy.476 Zástavní věřitel také mohl žádat, aby mu císař reskriptem přiřknul zástavu za vlastní (impetratio dominii), nepodařilo-li se zástavu prodat. V takovém případě nabyl věřitel vlastnictví k zástavě za cenu stanovenou odhadem. Převyšovala-li určená cena zástavy zajištěnou pohledávku, byl věřitel povinen doplatit zbytek zástavnímu dlužníku; nepostačovala-li zástava k úhradě pohledávky, trvala pohledávka v neuhrazené části i nadále.477 Ve starším (středověkém) českém právu zástava představovala přímo jakési prozatímní plnění. Vlastník předával zástavu zástavnímu věřiteli a ten se pro případ, že dlužník nebude plnit, spokojoval se zástavou jako s náhradním plněním dluhu (dlužník byl oprávněn, nikoliv povinen plnit).478 Zástava věřiteli propadala bez zřetele na její hodnotu v poměru k výši zajištěné pohledávky. Vyvinutější formu představovala zástava prodejná. Prodej se uskutečňoval v exekučním řízení, přípustnou byla i dohoda o zpeněžení zástavy věřitelem. Zástavní věřitel se také mohl dožadovat přiřknutí zástavy za cenu stanovenou odhadem. V případě zástavy bez držby mohl zástavní věřitel využít zkrácené exekuce, dosáhnout uvedení 474 BOHÁČEK, M. Nástin přednášek o soukromém právu římském. Díl II. Praha: nákladem vlastním, 1946, str. 75. 475 Viz VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 240. 476 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 288. 477 V podrobnostech viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 288. 478 KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 45.
140
v držbu zastavených nemovitostí (tzv. uvázáním) a posléze prodeje nebo přivlastnění si zástavy. V pramenech českého zemského práva lze nalézt další doklady četných forem uspokojení ze zástavního práva.479 Při tzv. zástavě vlastnické přecházelo vlastnické právo na zástavního věřitele podmíněně již při zřízení zástavního práva a ten tak dosahoval podmíněného uspokojení v podstatě ex ante. Také zástava umořovací v sobě přímo zahrnovala určitý výkon zástavní práva sui generis, neboť užitky, které věřitel bral ze zastavené nemovitosti, se odpočítávaly ze zajištěného dluhu. Jindy spočívala tato forma zástavy v určení lhůty (obvykle velmi dlouhé – na několik životů), po jejímž uplynutí se mělo za to, že věřitelův dluh je uspokojen.480 Podle obecného zákoníku občanského byl zástavní věřitel po splatnosti zajištěné pohledávky oprávněn „na soudu žádati o dražbu“.481 Takový postup předpokládal získání exekučního titulu.482 Exekučním titulem bylo zpravidla rozhodnutí vydané na základě zástavní žaloby, kterou se domáhal zástavní věřitel, aby byl zástavní dlužník povinen strpět uspokojení pohledávky soudní exekucí na předmět daný do zástavy.483 Zástavní věřitel mohl poté v rámci exekučního řízení navrhnout realizaci zástavy jakýmkoliv ze způsobů, které připouštěl exekuční řád. Výkon zástavního práva k nemovitostem484 tak mohl proběhnout nucenou dražbou485 nebo vnucenou správou.486 Zpeněžit zástavu bez exekučního titulu bylo možné podle čl. 310 a 311 obchodního zákoníku,487 uvedený způsob výkonu se však netýkal nemovitých zástav: zástavní věřitel mohl docílit uspokojení ze zástavy bez toho, aniž by předtím musel dlužníka žalovat pouze tehdy, šlo-li o zástavu ruční mezi kupci pro pohledávku z oboustranných obchodů.488
479
K tomu viz KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903. 480 SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha: nákladem vlastním, 1945, str. 95. 481 Ustanovení § 461 o. z. o. 482 Argumenty pro tento závěr viz ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 744. 483 SVOBODA, E. Osnova přednášek o věcných právech k věci cizí. Praha: Všehrd, Bratislava: Právník, 1925, str. 89. 484 V případě zastavených movitých věcí přicházela v exekuci v úvahu jejich veřejná dražba, prodej z volné ruky (exekuční soud přitom určoval cenu, pod kterou nesměly být věci zcizeny), příp. i jiný způsob zpeněžení (např. zpeněžení věci prodejem vymáhajícímu věřiteli – viz HARTMANN, A. Exekuční řád a zákon. 2. vydání. Praha: Československý Kompas, 1934, str. 1166). 485 Viz § 133 a n. exekučního řádu (zákona č. 79/1896 ř. z.). 486 Viz § 97 a n. exekučního řádu (zákona č. 79/1896 ř. z.). Vykonatelná pohledávka byla při této formě exekuce zapravována z užitků a důchodů dlužníkových nemovitostí. 487 Všeobecný zákoník obchodní (zákon č. 1/1863 ř. z.). 488 Ke zpeněžení zástavy byl přitom věřitel oprávněn mj. i bez soudní ingerence (bylo-li to tak písemně sjednáno, směl prodat zástavu i neveřejně – tj. z volné ruky – prostřednictvím zákonem určené osoby).
141
Obecný zákoník občanský prohlašoval za neplatné úmluvy příčící se povaze smlouvy zástavní. Příkladmo pak za neplatné označoval úmluvy o tom, že zástava připadne po dospělosti pohledávky věřiteli, že věřitel může zástavu zcizit za cenu libovolnou nebo napřed již určenou nebo si ji ponechat, či že věřitel nesmí po dospělosti pohledávky žádat prodej zástavy.489 Přitom bylo dovozováno, že se uvedená omezení vztahují k době uzavření zástavní smlouvy, a proto se např. dohoda o přenechání zástavy věřiteli namísto placení – byla-li uzavřena po dospělosti pohledávky – nepovažovala za neplatnou.490 Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. část pravidel z předchozích soukromoprávních kodexů převzal. Inspiraci ve všeobecném zákoníku obchodním nezapřelo ustanovení, podle nějž mohl věřitel zapsaný v podnikovém rejstříku požádat soud o prodej zástavy, aniž by předtím dlužníka musel žalovat. Nemovitostí se však taková možnost nedotkla: postupovat uvedeným způsobem mohl věřitel pouze při zajištění pohledávky z vzájemného hospodářského styku a současně byla-li zástavou movitá věc.491 Obecně se však (s výjimkou výše) zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení ze zástavy
jen
na
základě
exekučního
titulu
a
způsoby
exekučním
předpisem
aprobovanými.492 Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. až do 31.12.1991 úpravu smluvního zástavního práva – a tedy ani úpravu jeho realizace – neobsahoval.
3.2.2 Úprava realizace zástavního práva po roce 1989 Zástavní právo se do tuzemského právního řádu vrátilo s účinností od 1.5.1990,493 a to v úpravě hospodářského zákoníku.494 Zástavní právo podle této úpravy nemělo absolutní povahu a působilo pouze mezi stranami závazkového vztahu (nadto úprava dopadala jen na vztahy vznikající při podnikatelské činnosti hospodářských subjektů). Po splatnosti pohledávky se zástavní věřitel mohl podle hospodářského zákoníku domáhat uspokojení ze Jednalo se o zástavní právo „privilegované co do své realizace“ (HERMANN-OTAVSKÝ, K. Všeobecný zákoník obchodní. Díl I. Praha: Československý Kompas, 1929, str. 311). 489 Viz § 1371 o. z. o. 490 ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl šestý. Praha: V. Linhart, 1937, str. 69. 491 V daném případě se zástavní věřitel mohl uspokojit ze zástavy i bez soudního řízení a sám uskutečnit prodej ve veřejné dražbě (viz § 199 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.). Prodej zástavy mimo soudní řízení byl podmíněn předchozí písemnou dohodou. Úpravu mimosoudní veřejné dražby (movitých věcí) obsahoval zákon č. 174/1950 Sb., o dražbách mimo exekuci. 492 Srov. § 449 a n. zákona č. 142/1950 Sb., občanského soudního řádu. 493 Nebereme-li v úvahu úpravu zástavního práva v zákoníku mezinárodního obchodu v období od 1.4.1964 do 31.12.1991 a úpravu zákonných zástavních práv v občanském zákoníku v období od 1.4.1964 do 31.12.1991. 494 Srov. ustanovení § 129c až 129i zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Hospodářský zákoník byl ke dni 31.12.1991 zrušen.
142
zástavy, a to prodejem zástavy prostřednictvím hospodářské arbitráže. V úvahu přicházel také prodej z volné ruky, a to za předpokladu, že takový postup byl písemně sjednán, zástavní věřitel měl zástavu u sebe (což se z povahy věci vylučuje u nemovitostí) a prodej se uskutečnil za úředně stanovenou cenu.495 S účinností od 1.1.1992 byl hospodářský zákoník nahrazen obchodním zákoníkem; ten jednak v přechodných ustanoveních vymezil právní režim zástavních smluv vzniklých podle hospodářského zákoníku,496 jednak sám zahrnoval dílčí úpravu zástavního práva v ustanoveních § 297 až § 299, a to až do 31.12.2000.497 Obchodní zákoník umožňoval v ustanovení § 299 odst. 2 zástavnímu věřiteli prodat zástavu ve veřejné dražbě, pokud zástavou byla nemovitost.498 Pokud si tak strany sjednaly ve smlouvě, mohl zástavní věřitel prodat zástavu „i jiným vhodným způsobem“. Obě formy však narážely na aplikační potíže. Co se týká dražeb, prodej movitých věcí bylo možné realizovat postupem podle již zastaralého zákona č. 174/1950 Sb., o dražbách mimo exekuci. Úprava dražeb nemovitostí pak až do přijetí zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, chyběla úplně. Část literatury dovozovala, že i u dražeb nemovitostí se dá analogicky postupovat podle zákona č. 174/1950 Sb., přičemž vydražitel nabude vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí, uskutečněným na základě uzavřené kupní smlouvy mezi zástavním věřitelem a vydražitelem po provedené dražbě.499 Bylo totiž, jak uváděla literatura,500 stěží představitelné, že by příklep ze „soukromě“ organizované veřejné dražby mohl vést k zápisu vlastnického práva nového nabyvatele k nemovitosti. Při absenci zákonné úpravy prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě se pak každý postup jevil spíše jako „jiný vhodný způsob“ a také sám hospodářský život směřoval více k uzavírání dohod v zástavních smlouvách o možnosti jiného způsobu zpeněžení. Za „jiný vhodný způsob“ podle § 299 odst. 2 obch. z. uznala praxe i teorie501 též přímý prodej (tzv. z volné ruky) zástavním věřitelem. Podmínky takového prodeje
495
Ustanovení § 129g odst. 4 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Srov. § 763 odst. 1 obch. z. 497 K tomuto datu bylo zrušeno zbývající ustanovení § 299 obch. z. a obecnou úpravu zástavního práva od této doby obsahuje pouze občanský zákoník. 498 Jinou než nemovitou zástavu bylo možné ve veřejné dražbě zpeněžit, měl-li zástavní věřitel zástavu u sebe nebo byl-li s ní oprávněn nakládat. 499 ZOUFALÝ, V. - VORŠILKA, J. Některé aktuální otázky zajištění závazků formou zástavního práva. Právo a podnikání, 1993, č. 7, str. 6. 500 Např. RYCHETSKÝ, P. Úskalí zástavního práva. Právní rádce, 1993, č. 2, str. 11. 501 Srov. např. MUZIKÁŘ, L. K prodeji nemovité zástavy podle § 299 odst. 2 obchodního zákoníku. Právní praxe, 1995, č. 5, str. 321, ELIÁŠ, K. Několik poznámek k zástavnímu právu (vybrané problémy). Právní praxe v podnikání, 1995, č. 7, str. 13, et al. 496
143
významným způsobem formovala především soudní praxe.502 Podle ní se muselo při prodeji dbát nejen zájmu zástavního věřitele, jenž se vyčerpává sjednáním takové kupní ceny, jejíž výtěžek postačí na vyrovnání jeho pohledávky, ale také zájmu zástavního dlužníka na prodeji za cenu co nejvyšší a též zájmům případných dalších zástavních věřitelů.503 Zájmu zástavního dlužníka přitom neodpovídá, pokud jsou důležité podmínky týkající se prodeje (kupní cena, výběr kontrahenta atd.) závislé výlučně na zástavním věřiteli, příp. na jeho dohodě s kupujícím. Prodával-li zástavní věřitel zástavu podle § 299 odst. 2 obch. z., mohl tak činit bez zmocnění i souhlasu zástavního dlužníka, neboť jej ke zcizení opravňoval přímo zákon (u prodeje „jiným vhodným způsobem“ byl však v podstatě souhlas součástí smlouvy, ve které byl takovýto způsob prodeje sjednán).504 V praxi však byla někdy vyžadována plná moc udělená zástavním dlužníkem. S účinností k 1.1.1992 došlo k obnovení úpravy smluvního zástavního práva v platném občanském zákoníku. Inspirativním zdrojem nové úpravy se stala materie zástavního práva v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. Rovněž v důsledku této skutečnosti pak docházelo v průběhu posledních dvaceti let k četným legislativním změnám, které zasahovaly nejvíce právě oblast výkonu zástavního práva. Předpis, poplatný době svého vzniku, nemohl obstát ve zcela nových společenských podmínkách. Ekonomickému významu zástavního práva jakožto zajišťovacího instrumentu za zaplacení dluhu (zejména úvěru, půjčky) v podmínkách tržního hospodářství, které je do značné míry na úvěru založeno, neodpovídalo adekvátní právní zakotvení institutu zástavního práva (a jeho realizace). Klíčové ustanovení novelizovaného občanského zákoníku vymezovalo uhrazovací funkci zástavního práva jako „oprávnění domáhat se uspokojení z věci zastavené“,505 aniž by v dalších ustanoveních byl způsob provedení tohoto oprávnění konkretizován.506 Výklad se stal předmětem diskuzí v odborné literatuře i soudní praxi; ta posléze dovodila,
502
Viz zejména rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 33 Ca 193/1993 ze dne 29. 11. 1993. Jak bylo dále uvedeno v citovaném rozhodnutí č. j. 33 Ca 193/1993, zástavní věřitel nemůže prodat zástavu jakýmkoliv způsobem, ale jen způsobem vhodným, přičemž lze za vhodný způsob prodeje uznat jen takový, jehož pravidla jsou předem určena se zřetelem ke všem výše uvedeným zájmům. Později též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 363/98 ze dne 24.11.1998 uzavřelo, že smluvní úprava pro přímý prodej zástavy musí vyhovovat kritériu vhodnosti, např. ujednáním o minimální ceně, případně o podmínkách, za nichž má být cena stanovena. 504 Srov. ELIÁŠ, K. Několik poznámek k zástavnímu právu (vybrané problémy). Právní praxe v podnikání, 1995, č. 7, str. 14. 505 Viz § 151a odst. 1 obč. z. ve znění účinném do 31.12.2000. 506 Ustanovení § 151f odst. 1 hovoří opět jen o možnosti zástavního věřitele „domáhat se uspokojení ze zástavy“. 503
144
že v řízení před soudem by měl být nárok na uspokojení ze zástavy vyjádřen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení pohledávky se lze domáhat na základě tohoto titulu pouze z výtěžku prodeje zástavy.507 Při rozdílnosti osob zástavního a obligačního dlužníka bylo nutné pro zdárnou realizaci zástavního práva disponovat vykonatelným rozhodnutím proti zástavnímu dlužníkovi.508 Výklad tedy nepřipouštěl možnost uplatnění tzv. zástavní žaloby, tj. žaloby směřující proti zástavnímu dlužníkovi, jejímž obsahem je však nikoliv požadavek zaplacení zajištěného dluhu, nýbrž požadavek nařízení prodeje zástavy k uspokojení zajištěné pohledávky. Nejrůznější variace zástavních žalob domáhající se uložení povinnosti „strpět prodej zástavy“ nebyly proto podle tehdejší úpravy úspěšné. Jedinou možnost představovala žaloba na zaplacení zajištěné pohledávky s omezením uspokojení této pohledávky z výtěžku prodeje zástavy. Vzhledem k věcněprávní povaze zástavního práva a z toho vyplývající kogentnosti úpravy nebylo možné postupovat při výkonu jinak, než stanovil zákon. Nucený výkon zástavního práva nebylo proto možné realizovat mimosoudně. Neplatnými byla i jiná ujednání: například takové, podle nějž vlastnické právo k zástavě nabude po neuhrazení splatné zajištěné pohledávky zástavní věřitel (tzv. klauzule o propadné zástavě).509 Absolutní neplatnost takových ujednání o přisvojení si zástavy judikovaly konstantně i soudy.510 Neuspokojivý stav úpravy a s ním spojené aplikační problémy vyvolaly zásadnější legislativní změny, které měly lépe odrážet potřeby praxe. S účinností od 1.9.1998 (zákonem č. 165/1998 Sb.) došlo ke zpřesnění formulace týkající se způsobu uspokojení ze zástavního práva; zástavní věřitel mohl podle § 151f odst. 1 obč. z. po splatnosti zajištěné pohledávky navrhnout „u soudu prodej zástavy“. Tato novelizace, která se promítla i do občanského soudního řádu,511 opravňovala zástavního věřitele k tomu, aby navrhl soudu prodej zástavy a uspokojil se z jeho výtěžku, aniž by potřeboval proti zástavnímu dlužníkovi exekuční titul směřující k zaplacení pohledávky. Novela v přechodných ustanoveních výslovně neřešila vztah k zástavním právům vzniklým před její účinností. Soudní praxe proto dovodila, že nároky zástavních věřitelů na 507
Srov. R 46/98. Srov. R 13/96. 509 Srov. KOPÁČ, L. - ŠVESTKA, J. Lze v zástavní smlouvě platně ujednat propadnutí zástavy? Právní rozhledy, 1995, č. 5, str. 189. 510 Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2535/99, 22 Cdo 1053/2001, R 15/07 atd. 511 V ustanoveních § 274 a § 372 o. s. ř. došlo k rozšíření exekučních titulů o usnesení soudu o prodeji zástavy. 508
145
uspokojení ze zástavy vzniklé před účinností novely č. 165/1998 Sb. se řídí dosavadními předpisy, tj. zejména ustanovením § 151f odst. 1 ve znění účinném do 31.8.1998.512 Novou úpravou se tak řídily pouze nároky zástavních věřitelů vzniklé po 1.9.1998; respektovalo se přitom, že právo na uspokojení ze zástavy vzniká v okamžiku, kdy je zástavní věřitel oprávněn požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje zástavy, tj. jakmile se pohledávka stane splatnou. Den splatnosti zajištěné pohledávky je proto skutečností významnou pro posouzení, jakou úpravou občanského zákoníku se budou nároky ze zástavního práva řídit. Významnou novinkou účinnou od 1.5.2000 se stalo rozšíření způsobů výkonu zástavního práva o prodej ve veřejné dražbě.513 Zástavní věřitel byl nově oprávněn zpeněžit zástavu ve veřejné dražbě, pokud na tento zamýšlený výkon písemně upozornil zástavce (myšleno zřejmě zástavního dlužníka) a dlužníka; v dalším odkazoval občanský zákoník na zákon o veřejných dražbách.514 K okamžiku doručení oznámení o zamýšleném výkonu zástavního práva byly vázány účinky zákazu nakládání zástavou ze strany zástavce (zástavního dlužníka). Zákon o veřejných dražbách v ustanovení § 36 odst. 2 umožňoval zpeněžení zástavy nedobrovolnou dražbou i bez vykonatelného exekučního (dražebního) titulu, a to na podkladě pouhého čestného prohlášení zástavního věřitele ve formě notářského zápisu. Navrhovateli dražby tak stačilo učinit prohlášení, že má proti dlužníkovi splatnou neuhrazenou pohledávku a že tato pohledávka je zajištěna zástavním právem. Zákon dovoloval postupovat uvedeným způsobem jen v případě zástavních práv, která vznikla před účinností zákona. Oproti tomu zástavní práva, která vznikla po účinnosti zákona, bylo možné realizovat pouze na základě vykonatelného soudního rozhodnutí nebo obdobného exekučního titulu. Ústavní soud problematické ustanovení § 36 odst. 2 s účinností k 10.5.2005 zrušil, neboť ustanovení jednak zavádělo nerovný přístup k různým skupinám zástavních věřitelů a dlužníků, aniž by pro to byly objektivní a rozumné důvody, jednak připouštělo nucenou dražbu zástavy, aniž by pohledávka byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím
512
Srov. právní větu vyjádřenou v R 70/2000. Jiný pohled viz FIALA, J. Je ustanovení § 151f občanského zákoníku retroaktivní? Právní rozhledy, 1999, č. 10, str. 535. 513 Viz § 151f odst. 3 ve znění účinném od 1.5.2000 do 31.12.2000. Ustanovení bylo doplněno o odstavec třetí přijetím zákona č. 27/2000 Sb., kterým se měnily některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách. Důvodová zpráva k zákonu č. 27/2000 Sb. k tomu uváděla: „Platná úprava realizace zástavního práva neumožňuje realizaci vydražením zástavy. Z tohoto důvodu se navrhuje příslušná úprava ustanovení § 151f; v této úpravě je explicitně vyjádřeno oprávnění věřitele nechat zástavu vydražit.“ 514 Zákon č. 26/2000 Sb.
146
nebo jiným kvalifikovaným aktem skýtajícím záruku věrohodnosti a kontrolovatelnosti.515 S účinností od uvedeného data je tedy existence vykonatelného rozhodnutí nutným předpokladem pro uskutečnění nedobrovolné dražby. Další významné změny se datují k 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 367/2000 Sb. Formálně byla úprava zástavního práva v občanském zákoníku přesunuta z dosavadních ustanovení § 151a až § 151j do ustanovení § 152 až § 172 (šlo o uprázdněnou číselnou řadu v obč. z.) a zpřehledněna užitím nadpisů dílčích úseků. Obsahově došlo k upřesnění formulací (včetně nové definice účelu zástavního práva v § 152),
k vymezení
některých
pojmů
(zástava,
zástavní
pohledávka)
a
celkově
k systematičtějšímu uspořádání úpravy. Výčet způsobilých zástav obsahoval mimo věcí a pohledávek i další majetkové hodnoty (včetně podniku, obchodního podílu, cenného papíru atd.). Novela dále přistoupila k výslovnému výčtu neplatných ujednání v zástavních smlouvách (§ 169 obč. z.) a zavedla jiné drobné změny. Na hmotněprávní úpravu uspokojení ze zástavy nově zakotvenou v § 165 obč. z., umožňující zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy, navázala i nová úprava procesní. V občanském soudním řádu bylo v § 200y a n. zavedeno řízení o soudním prodeji zástavy jako zvláštní samostatný druh řízení. V řízení o soudním prodeji zástavy se na základě žaloby rozhodovalo o přípustnosti (soud „povoloval“) prodeje zástavy. Na toto řízení, svou povahou nalézací, mohlo k návrhu zástavního věřitele navazovat řízení vykonávací, upravené v § 338a o. s. ř.516 V přechodných ustanoveních zákona č. 367/2000 Sb. bylo určeno, že zástavní práva, jejichž rozsah byl vymezen před účinností tohoto zákona, zůstávají zachována se všemi účinky podle dosavadní úpravy. Uspokojení ze zástavy se však má řídit ustanoveními tohoto zákona. Z toho vyplývá, že podle úpravy účinné po 1.1.2001 se budou posuzovat též nároky zástavních věřitelů na uspokojení ze zástavy, které vznikly před účinností zákona č. 367/2000 Sb. Jde-li však o nároky na uspokojení vzniklé v době před 31.8.1998, řídí se tyto nadále úpravou obč. z. účinnou do 31.8.1998.517 Jak potvrdila i judikatura,518 právní úpravou účinnou od 1.1.2001 se řídí v době od 1.1.2001 rovněž nároky zástavních věřitelů na uspokojení ze zástavy, které vznikly podle právní úpravy 515
Srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 8.3.2005, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 181/2005. 516 Část literatury se domnívala, že ve znění zákona účinném do 1.1.2002 není třeba dalšího návrhu a soud by měl sám bez návrhu postupovat výkonem rozhodnutí – srov. např. KOCINA, J. Zástavní právo v České republice po poslední novelizaci. Bulletin advokacie, 2002, č. 5, str. 30-31. Opačně BUREŠ, J. - DRÁPAL, L. - MAZANEC, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 845. 517 Vzhledem k závěrům soudní praxe ohledně účinnosti zákona č. 165/1998 Sb. – srov. R 70/2000. 518 R 24/2003.
147
účinné od 1.9.1998 do 31.12.2000; samotný vznik nároku na uspokojení ze zástavy se řídí úpravou účinnou od 1.9.1998 do 31.12.2000. Novelou provedenou zákonem č. 317/2001 Sb. a účinnou od 1.1.2002 došlo k dalším modifikacím úpravy zástavního práva. Novela se promítla i do ustanovení o. s. ř. o soudním prodeji zástavy. Z přechodných ustanovení vyplývá, že bylo-li řízení o soudním prodeji zástavy zahájeno do 31.12.2001, bude se řídit ustanoveními o soudním prodeji zástavy ve znění zákona č. 367/2000 Sb. Pokud byla podána žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy až po 1.1.2002, bude řízení probíhat podle procesní úpravy ve znění zákona č. 317/2001 Sb. Vzniklo-li právo na uspokojení zástavního věřitele po 1.9.1998 (bez ohledu na to, že samotné zástavní právo vzniklo dříve) a nepodal-li takový věřitel zástavní žalobu do 31.12.2000, bude se v řízení o soudním prodeji zástavy postupovat podle předpisů platných od 1.1.2001, příp. platných od 1.1.2002 (v závislosti na tom, zda žaloba byla podána do 1.1.2002 nebo až po tomto datu). Bylo-li ale samotné řízení zahájeno do 31.12.2000, je nutné postupovat podle ust. § 151f obč. z. ve znění účinném do 31.12.2000, to znamená procesně dokončit prodej zástavy podle ust. § 274 a 372 o. s. ř. v tehdy účinném znění. Rozdíly obou procesních úprav soudního prodeje zástavy dle § 200y o. s. ř. (tj. úpravy účinné do 31.12.2001 a úpravy účinné od 1.1.2002) se týkají zejména okruhu účastníků (podle starší úpravy je účastníkem řízení i obligační dlužník), enunciátu rozhodnutí (podle starší úpravy soud „povoluje“ prodej zástavy, dle nové pak „nařizuje“ její prodej), vztahu k navazujícímu řízení (ze starší úpravy jednoznačně nevyplývalo, zda je vykonávací řízení zahájeno jen k návrhu věřitele) či vykonatelnosti rozhodnutí (původně vykonatelné po uplynutí lhůty jednoho měsíce od právní moci, nově vykonatelné dnem nabytí právní moci). Zmíněný zákon č. 317/2001 Sb. reformoval nejenom úpravu soudního prodeje zástavy. Významným způsobem se dotkl především úpravy vzniku zástavního práva k nemovitostem neevidovaným v katastru nemovitostí. Nově se vyžadovalo ke zřízení takových zástavních práv uzavření zástavní smlouvy ve formě notářského zápisu. Ke vzniku zástavního práva pak došlo až zápisem do zákonem nově zřízeného Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou ČR. Pojmového zpřesnění doznalo i úvodní ustanovení § 152 obč. z., jež uspokojení zástavního věřitele omezilo na výtěžek zpeněžení zástavy (oproti dřívějšímu uspokojení ze zástavy).
148
Podle přechodných ustanovení zákona č. 317/2001 Sb. se tímto zákonem řídí i právní vztahy vzniklé před nabytím jeho účinnosti, vznik těchto vztahů a nároky z nich vzniklé před účinností zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů. Zatím poslední legislativní zásah do úpravy zástavního práva představoval zákon č. 315/2006 Sb., kterým byl podstatně měněn zákon o veřejných dražbách. Novela se dotkla znění § 166 obč. z.; s účinností od 1.9.2006 musí žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy ve veřejné dražbě směřovat nejen proti zástavnímu věřiteli, ale i proti dražebníkovi.519 Novela též zkrátila lhůtu pro podání takové žaloby a stanovila, že za škodu způsobenou oddálením dražby odpovídá ten, kdo podal bezdůvodně žalobu, nejen navrhovateli dražby (zástavnímu věřiteli), ale i dražebníkovi. Závěrem tohoto – pro adresáty právních norem nezáviděníhodně spletitého – přehledu vývoje realizační fáze zástavního práva v platném občanském zákoníku je nutné zdůraznit, že kvalita právní úpravy zástavního práva spočívá do značné míry v kvalitě úpravy výkonu zástavního práva. Přehled vývoje zástavního práva po roce 1989 je proto zvláště nástinem vývoje realizace zástavního práva. Samotný výkon zástavního práva jakožto formy náhradního plnění uskutečněného ze zástavy je charakteristický větší dynamikou, než spíše statická fáze trvání zástavního práva před splatností zajištěné pohledávky (jejíž úspěšný průběh není v tak velké míře vázán na možnosti, které nabízí právní úprava). Této dynamice musí odpovídat i pružnější zákonná úprava realizační fáze. Kritéria vhodné úpravy proto splňuje především taková, která zástavnímu věřiteli umožňuje rychlé, nenákladné a co nejvyšší uspokojení ze zástavy,520 zároveň však chrání práva zástavního dlužníka a jiných zástavních věřitelů. Nastíněným měřítkům vyhoví úprava zástavního práva přijatá po roce 1989 jen stěží. Torzovitá, postupně novelizovaná úprava, tkvící svým základem v deformovaném pojetí zástavního práva v obou socialistických občanských zákonících,521 nenabízela svým
519
Důvodová zpráva k zákonu č. 315/2006 Sb. vysvětluje změnu tím, že dražebníkovi z podané žaloby vyplývají významné povinnosti (např. povinnost nekonat dražbu), přesto se však o žalobě dovídá jen nahodile. Proto je třeba, aby žaloba směřovala nově i proti dražebníkovi. 520 Nezřídka kdy se zapomíná na skutečnost, že výkon zástavního práva se uskutečňuje až ve chvíli, kdy není vyrovnán splatný zajištěný dluh. Jakékoliv realizaci zástavního práva tedy musí předcházet porušení povinnosti ze strany dlužníka. Věřitel tudíž výkonem zástavního práva nezískává nějakou majetkovou výhodu navíc a neobohacuje se na úkor zástavního dlužníka, nýbrž se pouze snaží získat zpět poskytnuté plnění, z nějž měl dlužník profit. 521 K ideovým základům platného občanského zákoníku srov. z poslední doby zejména KUKLÍK, J. a kol. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde Praha, 2009, str. 521, BOBEK, M. - MOLEK, P. ŠIMÍČEK, V. (ed.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, str. 436, ELIÁŠ, K. Legendy o osnově
149
adresátům až do konce devadesátých let ani základní standard. Nejasnosti ohledně možností výkonu zástavního práva, úprava roztříštěná v hospodářském, obchodním a občanském zákoníku, časté novelizace znamenající rozdílné hmotně právní i procesní postavení subjektů jednotlivých zástavněprávních vztahů podle doby vzniku zástavního práva (resp. práva na uspokojení),522 neexistence speciálních úprav (soudní prodej zástavy, veřejná dražba), to byly základní nedostatky, které se podařilo odstranit až novelizacemi počínajícími zákonem č. 165/1998 Sb. Přes tyto změny, které učinily úpravu zástavního práva alespoň prakticky použitelnou v občanském a hospodářském styku, vykazuje úprava nemálo zvláštností a nedostatků a stále v ní chybí i řada instrumentů týkajících se zástavního práva běžných v kontinentální Evropě.523
3.3 Atributy platné úpravy výkonu zástavního práva k nemovitostem
3.3.1 Obecná charakteristika
3.3.1.1 Základní rysy platné úpravy Pro výkon zástavního práva podle platného občanského zákoníku je příznačných několik vlastností. V prvé řadě je to kusá úprava této problematiky. Platný občanský zákoník zakotvuje pouze několik málo pravidel, jimiž se má výkon zástavního práva řídit. Těžiště úpravy je přeneseno do zvláštních zákonů (zákon o veřejných dražbách) či procesních předpisů (občanský soudní řád, exekuční řád). Není samozřejmě žádoucí, aby občanský zákoník byl technickým předpisem, upravujícím v podrobnostech postupy při zpeněžování předmětu zástavního práva, současně platná úprava však představuje opačný extrém a i v základních principech se omezuje na minimum. Významu realizační fáze zástavního
občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2007, č. 17, str. 632, ELIÁŠ, K. Rekodifikace občanského práva v postmoderní době. Právní rozhledy, 2008, č. 1, str. 1, FRINTA, O. - TÉGL, P. O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice (a taky o kontinuitě a diskontinuitě). Právní rozhledy, 2009, č. 14, str. 495, DVOŘÁK, B. Glosa k ideové povaze kořenů platných soukromoprávních úprav. Bulletin advokacie, 2008, č. 7-8, str. 64, et al. 522 Zástavním věřitelům a dlužníkům nezbývá než doporučit věnovat značnou pozornost přechodným ustanovením jednotlivých novel měnících úpravu zástavního práva. 523 Srov. výklad v kapitole o realizace zástavního práva v některých zahraničních úpravách.
150
práva by přitom měla odpovídat i kvalita a rozsah hmotněprávní úpravy; k tomu má na rozdíl od současné úpravy nepoměrně blíže návrh nového českého občanského zákoníku. Dalším znakem platné úpravy je, že subjektům zástavněprávního vztahu nabízí velmi omezené možnosti, jak uspokojení ze zástavy docílit. Zákon uznává pouze dva způsoby výkonu zástavního práva – zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Ustanovení § 169 písm. c) obč. z. zároveň zakazuje ujednání, na jehož základě by byl zástavní věřitel oprávněn uspokojit se z titulu zástavního práva jinak, než stanoví zákon. Tuzemská úprava tak kontrastuje s úpravou v moderních zahraničních kodexech, pro něž je naopak bohatost forem při výkonu zástavního práva charakteristická. Výsledkem realizace zástavního práva podle platného občanského zákoníku je vždy zpeněžení zástavy, tj. v důsledku výkonu zástavního práva dochází ke změně v osobě vlastníka zástavy. Zástavní věřitel se uspokojuje z peněžních prostředků získaných nuceným prodejem (zpeněžením) zástavy; zástava tu uspokojuje věřitele svou směnnou hodnotou. Docílit zpeněžení zástavy lze podle platné úpravy pouze zákonem stanoveným postupem za nezbytné ingerence třetích osob (soudu, dražebníka, exekutora, soudního vykonavatele). Jinými slovy, vykonat zástavní právo lze v současné době v režimu občanského zákoníku pouze v úředním řízení; nepřipouští se soukromá iniciativa stran.524 Zástavní věřitel musí nejprve získat exekuční titul a na jeho základě se domáhat zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním výkonem rozhodnutí. Zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo její soudní prodej jsou tedy v současné době jedinými aprobovanými způsoby výkonu zástavního práva, pakliže občanský zákoník nebo speciální předpis nestanoví jinak.525 Dovolenou formu výkonu zástavního práva tedy představuje pouze nucená přeměna zastavené hodnoty na peníze prostřednictvím jejího prodeje, přičemž zástavní věřitel se uspokojuje z výtěžku tohoto zpeněžení.526 Výkon zástavního práva se přitom uskutečňuje na návrh zástavního věřitele. Dohoda o jakémkoliv jiném způsobu uspokojení ze zástavy není platná a nemůže vyvolat žádné právní účinky. 524
Úpravy zakazující „soukromé“ (svépomocné) zpeněžení zástavy tak činí „s cílem chránit hodnotu reziduálního vlastnického nároku dlužníka na aktivum před morálním hazardem, kterému může věřitel pohledávky podlehnout. Jde o riziko, že věřitel nepovede proces konverze aktiva na peníze s cílem dosáhnout co nejvyššího možného výnosu, ale pouze s cílem dosáhnout výnosu postačujícího k uspokojení zajištěné pohledávky.“ (RICHTER, T. Insolvenční právo. 1. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 76). 525 Srov. např. § 167 odst. 1 obč. z., § 117a obch. z., § 43 a 44 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, atd. 526 Částka, která zbude z výtěžku zpeněžení po uspokojení věřitelů, se vydá zástavnímu dlužníkovi. Platný občanský zákoník tak výslovně nestanoví, pravidlo zakotvují zvláštní předpisy – občanský soudní řád a zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Návrh nového občanského zákoníku již takové ustanovení přímo obsahuje (§ 1361 Návrhu).
151
Obě zákonné formy zpeněžení – veřejná dražba a soudní prodej zástavy – mají společný znak: možnost zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem je zejména podmíněna tím, že zástavní věřitel disponuje exekučním titulem. V případě soudního prodeje zástavy tvoří exekuční titul vykonatelné usnesení o nařízení prodeje zástavy, směřující proti zástavnímu dlužníku.527 Pouze na základě tohoto usnesení lze vést výkon rozhodnutí prodejem zástavy; účastníkem obou fází (nalézací i vykonávací) je tak pouze zástavní dlužník (a zástavní věřitel), nikoliv i osobní dlužník. Naproti tomu prodat zástavu ve veřejné dražbě lze i tehdy, jestliže exekuční titul směřuje proti osobnímu dlužníku a zástavního dlužníka (odlišného od dlužníka osobního) se titul dotýká pouze tak, že jeho obsahem je povinnost splnit pohledávku, která je zajištěna zástavním právem k zástavě ve vlastnictví zástavního dlužníka.528 Zástavní věřitel totiž ani z povahy věci nemůže získat exekuční titul proti zástavnímu dlužníku (odlišnému od dlužníka osobního), neboť zástavní dlužník není povinen pohledávku splnit. Jediným titulem namířeným přímo proti zástavnímu dlužníkovi z právního důvodu zástavního práva je usnesení o nařízení prodeje zástavy podle o. s. ř., jímž se v podstatě přiznává právo na uspokojení ze zástavy. Toto usnesení však nemůže být podkladem pro provedení veřejné dražby, jelikož slouží jako exekuční titul pouze pro navazující řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Zatímco tedy soudní prodej zástavy lze provést pouze na základě jediného exekučního titulu – usnesení o nařízení prodeje zástavy, exekučních titulů pro zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nedobrovolné se zástavním věřitelům nabízí více.529 Je třeba dodat, že zástavní věřitel může docílit – při shodě osoby zástavního a osobního dlužníka – zpeněžení zástavy i jinou cestou než jen podle ustanovení § 165a odst. 1 obč. z. (tj. veřejnou dražbou nebo soudním prodejem zástavy). Zástavní věřitel může využít například žalobu na zaplacení proti osobnímu dlužníku s následným výkonem rozhodnutí, v jehož rámci se zástava zpeněží. V takovém případě však nepůjde o výkon zástavního práva, nýbrž o výkon práva na splnění pohledávky. V případě, že zastavenou nemovitost vlastní osoba odlišná od dlužníka osobního, představuje postup podle ustanovení § 165a odst. 1 obč. z. (tj. zpeněžení ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy) zároveň jedinou možnost zástavního věřitele, jak se ze své vůle uspokojit ze zastavené nemovitosti. Zástavní věřitel je oprávněn domáhat se proti
527
Srov. ustanovení § 200y a n. o. s. ř. Srov. ustanovení § 36 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 529 Srov. § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 528
152
takovému zástavnímu dlužníku pouze zpeněžení zástavy a uspokojení z jejího výtěžku (nikoliv i zaplacení zajištěné pohledávky), a to právě postupem podle ustanovení § 165a odst. 1 obč. z. Závěrem této pasáže lze vyložit, jak platné právo řeší konkurenci nároků zástavního věřitele na plnění zajištěné pohledávky a na uspokojení této pohledávky ze zástavy. Zástavní právo má subsidiární (podpůrný) charakter; tím se však vystihuje pouze skutečnost, že uspokojení ze zástavy je možné teprve po splatnosti zajištěné pohledávky. V žádném případě to neznamená, že by byl zástavní věřitel oprávněn zástavní právo vykonat až poté, co se neúspěšně domáhal zaplacení zajištěné pohledávky po osobním dlužníkovi. Zástavní věřitel je oprávněn realizovat zajištění již ve chvíli, kdy zajištěná pohledávka není splněna, aniž by musel osobního dlužníka jakkoliv vyzývat nebo žalovat.530 Stejně tak ovšem zástavnímu věřiteli svědčí právo domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky po osobním dlužníkovi u soudu bez ohledu na to, domáhá-li se souběžně uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy.531 Ani skutečnost, že osobní a zástavní dlužník jsou týmž subjektem, zde nemá žádný význam, a případný paralelní postup zástavního věřitele (např. současně podanou žalobou na zaplacení a žalobou na prodej zástavy) nepředstavuje dvojí uplatnění téže věci (překážku litispendence, příp. překážku věci rozhodnuté). Jediné omezení spočívá v tom, že bude-li zástavní věřitel v jednom řízení částečně uspokojen, není logicky oprávněn dožadovat se této uhrazené části v druhém řízení. Uspokojením se nemíní přiznání nároku exekučním titulem, nýbrž až skutečné vymožení (části) pohledávky. Až do tohoto okamžiku je zástavní věřitel oprávněn trvat na svém uplatněném nároku v nezměněné výši. Platný zákon tedy nestanoví žádné pořadí žalob a ponechává prostor zástavnímu věřiteli, aby se sám rozhodl, jakým způsobem bude zajištěnou nesplacenou pohledávku vymáhat. Zástavní věřitel by přitom neměl opomíjet, že zajištěná pohledávka a zástavní právo mají jiný režim promlčení, a k této skutečnosti přihlížet při volbě své strategie vymáhání.532
530
Zpeněží-li se zástava k uspokojení pohledávky zástavního věřitele a jde-li o zástavního dlužníka odlišného od dlužníka osobního, vzniká zástavnímu dlužníkovi proti osobnímu dlužníkovi regresní nárok. K tomu viz kapitolu o funkcích zástavního práva. 531 Podkladem tohoto závěru je norma obsažená v ustanovení § 165a odst. 3 obč. z. 532 K promlčení zajištěné pohledávky a zástavního práva viz kapitolu o promlčení zástavního práva.
153
3.3.1.2 Zpeněžení vespolných zástav Jak již bylo vyloženo, tutéž pohledávku lze podle platné úpravy zajistit zástavním právem na několika samostatných zástavách (jde o tzv. vespolné zástavní právo). Zástavní právo v takovém případě tíží každou jednotlivou zástavu do celé výše zajištěné pohledávky, neníli jiného ujednání. Stejně tak rozdělí-li se zástava na více samostatných částí, zástavní právo automaticky lpí na těchto nových částech v nezměněné výši. Význam nemá ani skutečnost, zda zástavy vlastní stejná osoba anebo je tu pluralita zástavních dlužníků. Zástavní věřitel není při výběru, jakou z více zástav zpeněžit k uspokojení své pohledávky, omezen žádným pravidlem. Zástavní věřitel je oprávněn navrhnout zpeněžení kterékoliv ze simultánních zástav podle své vůle. Za podmínky, že je toho třeba k uspokojení zajištěné pohledávky, může zástavní věřitel dokonce navrhnout prodej více nebo všech zástav.533 Prokáže-li zástavní dlužník, že hodnota zpeněžované zástavy plně postačuje k úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím, dostává se návrh zástavního věřitele na zpeněžení další zástavy k uspokojení téže pohledávky do rozporu s hmotným právem. Jestliže však výše pohledávky přesahuje potenciální cenu dosaženou zpeněžením zástavy, byť jen nepatrně, může se zástavní věřitel domáhat prodeje další ze simultánních zástav. Při výkonu zástavního práva totiž nelze uplatnit pravidlo vykonávacího řízení, podle nějž rozsah exekucí postihovaného majetku musí být přiměřený výši vymáhané pohledávky.534 Uvedené pravidlo zde nelze aplikovat, jelikož realizace zástavního práva se vždy provádí zpeněžením zástavy, bez ohledu na poměr výše pohledávky a hodnoty zástavy. Zástava totiž představuje jedinou hodnotu, kterou lze z titulu zástavního práva postihnout.535 Dohodnou-li se případně zástavní věřitel a zástavní dlužník na pořadí, v jakém mají být vespolné zástavy zpeněžovány, bude mít taková dohoda pouze obligační účinky. Pokud se zástavní věřitel rozhodne postupovat podle ustanovení § 165a odst. 2 obč. z. a řídit se oprávněním mu zde pro zpeněžení daným, zástavní dlužník nebude moci takovému postupu úspěšně zabránit. Případná smluvní odpovědnost věřitele z obligačního vztahu tím však nebude dotčena. Pozdějšího zástavního věřitele nebo pozdějšího zástavního dlužníka nezavazuje výše uvedená dohoda – jejímž kontrahentem nebyl – logicky vůbec.
533
Srov. ustanovení § 165a odst. 2 obč. z. Srov. ustanovení § 264 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 47 odst. 1 ex. ř. 535 Zástavce je ovšem tím, že poskytl zástavu, s touto skutečností a s ní spojeným rizikem srozuměn. 534
154
Proces uspokojení pohledávek při vespolném zástavním právu k nemovitostem upravuje občanský soudní řád.536 Postup se liší podle toho, zda byly v dražbě prodány všechny vespolné zástavy anebo jen některé z nich.537
3.3.1.3 Zpeněžení zástavy bez vůle zástavního věřitele Za výrazný nedostatek české úpravy lze považovat skutečnost, že umožňuje zpeněžit nemovitou (ale i jinou) zástavu bez ohledu na vůli zástavního věřitele s nejstarším zástavním právem.538 Jakýkoliv (i nezajištěný) subjekt disponující exekučním titulem proti zástavnímu dlužníkovi je oprávněn vést výkon rozhodnutí na zastavený majetek a dosáhnout zpeněžení zástavy a zániku zástavního práva bez souhlasu (přednostního) zástavního věřitele. Jestliže je zástava předmětem výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. (příp. exekuce) vedeného na návrh osoby odlišné od zástavního věřitele, zástavní věřitel nemá možnost zpeněžení zástavy zabránit a je omezen na pouhé přihlášení zajištěné pohledávky do řízení.539 Nepřihlásí-li nadto svou pohledávku do zahájení dražebního jednání, nebude z výtěžku zpeněžení zástavy nikterak uspokojen, jeho zástavní právo však současně zanikne. Jak se výstižně uvádí v literatuře, taková koncepce „zástavního věřitele naprosto zbavuje možnosti rozhodnout o tom, kdy proces uspokojení ze zástavy zahájit, a kterým z alternativních způsobů uspokojení ze zástavy postupovat. Je to přitom zástavní věřitel, na koho byl zástavním právem přenesen ekonomický obsah vlastnictví k zástavě a kdo má k zástavě (resp. k výnosu jejího zpeněžení) silnější právo než kterýkoliv z pozdějších zástavních věřitelů, nezajištěných věřitelů či zástavní dlužník.“540 V případě veřejné dražby má seniorní zástavní věřitel alespoň možnost ovlivnit, zda jeho zástavní právo zanikne či bude i nadále zástavu zatěžovat. Jestliže totiž zástavní věřitel, jehož zástavní právo k předmětu dražby je z hlediska svého vzniku nejstarší, svou
536
Viz § ustanovení 337d o. s. ř. V podrobnostech viz DLOUHÁ, E. in BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. – KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1668 a n. 538 Na tento velmi praktický problém zástavních věřitelů již v literatuře upozornil T. Richter (RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy, 2004, č. 3, str. 94). 539 Viz ustanovení § 336f o. s. ř. Zástavnímu věřitele v řízení svědčí dílčí práva, např. právo odvolat se proti dražební vyhlášce. 540 RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy, 2004, č. 3, str. 94. 537
155
zajištěnou pohledávku do dražby nepřihlásí, jeho zástavní právo přechodem vlastnictví k předmětu dražby nezanikne a působí vůči vydražiteli.541 Rozebíraný problém má ještě jinou dimenzi: současná úprava znemožňuje v určitých situacích zástavnímu věřiteli zástavní právo fakticky realizovat. Pokud je např. na zastavenou nemovitost vedeno několik exekucí, přičemž exekuce vedená zástavním věřitelem není první v pořadí, nezbývá zástavnímu věřiteli než čekat do chvíle, kdy budou starší exekuce ukončeny nebo dospějí k dražbě. Nezřídka se stává, že ve starší exekuci je vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti,542 nemovitost však zpeněžována není (povinný např. exekutorovi vymáhanou pohledávku splácí). Je-li takových starších exekucí několik, může ke zpeněžení dojít například až za několik let. Taková úprava, která blokuje uspokojení zástavního věřitele, je však zcela v rozporu s účelem tohoto institutu. Zřejmě jediné časově akceptovatelné řešení spočívá v takové situaci v návrhu zástavního věřitele na zahájení insolvenčního řízení a zpeněžení zástavy v tomto řízení již plně pod kontrolou zástavního věřitele.543 Na jiných východiscích, respektujících práva zástavního věřitele, je založena např. úprava slovenská. Podle § 151h odst. 6 slovenského občanského zákoníku lze vést výkon rozhodnutí nebo exekuci na zástavu pouze tehdy, souhlasí-li s tím zástavní věřitel.544 Vzniklo-li na zástavě více zástavních práv a vykonává-li přitom své zástavní právo věřitel, jehož zástavní právo není první v pořadí, převádí se zástava na nabyvatele nadále zatížená zástavními právy s lepším pořadí. Zástavnímu věřiteli zároveň náleží právo zabránit zpeněžení zástavy zástavním věřitelem s horším pořadím tím, že ve lhůtě tomuto pozdějšímu věřiteli oznámí, že sám započíná s výkonem zástavního práva.545 K podobným racionálním zásadám se částečně přiklonil i návrh nového českého občanského zákoníku, který omezuje možnost nepřednostních zástavních věřitelů zpeněžit 541
Viz § 58 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Podle zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, se pořadí provedení exekucí řídí dnem, kdy byl katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz vydaný soudním exekutorem, příp. usnesení, jímž soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí. 543 Je-li však zástavní dlužník odlišný od dlužníka obligačního, není takový postup za současného právního stavu (za platnosti zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona) využitelný, neboť zástavní věřitel nedisponuje proti zástavnímu dlužníkovi pohledávkou a není proto schopen svým návrhem účinně zahájit insolvenční řízení. 544 Slovenské komentáře se tomuto ustanovení významněji nevěnují a v podstatě jen reprodukují zákonný text. Srov. FEKETE, I. Občiansky zákonník. Komentár. Bratislava: Epos, 2007, str. 366, VOJČÍK, P. a kol. Občiansky zákonník. Stručný komentár. 2. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2009, str. 425. V nedávné době se však ve slovenské literatuře objevil článek, reagující na aktuální závěry soudní praxe, které se odchýlily od jednoznačného znění zákona. Autorova přesvědčivá argumentace poukázala na nesprávnost soudního výkladu (viz DEMČÁK, S. Exekúcia bez súhlasu záložného veriteľa založenej nehnuteľnosti. Bulletin slovenskej advokácie, 2011, č. 6, str. 10 a n.). 545 Srov. § 151ma odst. 8 a 9 slovenského občanského zákoníku. 542
156
zástavu bez ohledu na vůli přednostního zástavního věřitele.546 Při zpeněžení zástavy nepřednostním zástavním věřitelem navíc Návrh garantuje všem zástavním věřitelům s lepším pořadím další existenci jejich zástavního práva k předmětné nemovitosti (zástavní právo zpeněžením nezaniká).547 Deficit oproti například slovenské úpravě však lze spatřovat ve skutečnosti, že Návrh limituje – pokud jde o možnost zpeněžit zástavu bez ohledu na vůli přednostního zástavního věřitele – pouze ostatní zástavní věřitele, nikoliv již další (nezajištěné) věřitele. Návrh tedy neřeší jeden z nejpalčivějších problémů dnešní zástavněprávní praxe spočívající v tom, že nezajištění věřitelé s bagatelními pohledávkami vedou na zastavenou nemovitost výkon rozhodnutí (exekuci), v jehož rámci se zastavená nemovitost zpeněží bez ohledu na vůli zástavního věřitele (jehož zajištěná pohledávka nadto nemusí být vůbec po splatnosti). Typickým důsledkem takového jednání není uspokojení pohledávky nezajištěného věřitele (na toho se z výtěžku zpeněžení zástavy často nedostane ničeho), nýbrž jen zánik zástavního práva zástavního věřitele (při plném či jen částečném uspokojení jeho pohledávky). Nastalá situace má i další konotace: narušení vztahů mezi zástavním dlužníkem a věřitelem (narušení režimu úvěrového vztahu), vymáhání neuspokojeného zbytku (nyní již nezajištěné) pohledávky zástavním věřitelem, okamžitý regres zástavního dlužníka proti dlužníku obligačnímu, apod. Případný argument, že jde k tíži zástavního věřitele, že nezahájil včas výkon práva sám, je lichý. Jednak jsem již zmínil, že zajištěná pohledávka nemusí být vůbec po splatnosti a věřitel tak ani nemá možnost výkon zahájit, jednak je nutné vzít v potaz, že pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem jsou typicky pohledávkami z úvěrových vztahů, jejich prostřednictvím dochází k financování těchto nemovitosti (typicky úvěr na bydlení). Proces zahájení vymáhání je v takových vztazích z povahy věci pomalejší: splatnost těchto závazků bývá zpravidla dlouhodobá a věřitelská i dlužnická strana v případě platebních problémů na straně dlužníka primárně preferují mimosoudní dohodu, kterou se pokouší odvracet případný nucený výkon práva na plnění (resp. na uspokojení ze zástavy).
546 547
Viz ustanovení § 1364 odst. 2 Návrhu. Srov. ustanovení § 1366 odst. 1 Návrhu.
157
Domnívám se na základě výše uvedeného, že Návrh v této otázce adekvátně nechrání práva zástavních věřitelů,548 když – na rozdíl od úpravy slovenské – nestanoví, že výkon rozhodnutí nebo exekuci na zástavu lze vést pouze tehdy, souhlasí-li s tím zástavní věřitel. Nelze vyloučit, že podobné pravidlo bude obsahovat některý z navazujících procesních předpisů, nicméně mám za to, že by taková norma měla plynout přímo z obecného hmotněprávního předpisu.
3.3.2 Veřejná dražba
3.3.2.1 Zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě Zpeněžit zástavu ve veřejné dražbě je možné s účinností od 1.5.2000, současné podoby se úpravě v občanském zákoníku dostalo s účinností k 1.9.2006.549 Proces nuceného zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě upravuje zvláštní zákon – zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a to v části třetí nazvané Dražby nedobrovolné. Zmíněný zákon stanoví podmínky, za nichž lze nedobrovolnou dražbu uskutečnit, náležitosti smlouvy o provedení dražby, náležitosti dražební vyhlášky, průběh dražby, postup pro přihlašování pohledávek věřitelů a pořadí uspokojení jednotlivých věřitelů; v podrobnostech lze na tento zákon odkázat (tato práce si neklade za cíl detailně technicky popisovat jednotlivé fáze nedobrovolné dražby; takové údaje jsou patrné z textu zákona).550 Citovaný zákon sám vymezuje pojem dražby jako veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického práva k předmětu dražby; na osobu, která učiní nejvyšší nabídku, přechází příklepem licitátora vlastnictví k předmětu dražby. Vydražitel tedy nabývá vlastnictví originárně (na základě jiné právní skutečnosti stanovené zákonem) bez ohledu na to, že podkladem pro provedení veřejné dražby byla smlouva.551 Vzhledem k tomuto 548
Ochrany nezajištěných věřitelů se obecně dociluje publikací zástavního práva v katastru nemovitostí nebo Rejstříku zástav: takový potenciální věřitel si pak musí zvážit, zda poskytne úvěr dlužníku, jehož majetek již je zatížen zástavním právem. Samozřejmě jsou situace, které uvedené pravidlo nepokrývá (např. nezajištěná pohledávka jednoho věřitele vznikne dříve než zástavní právo zajišťující pohledávku jiného věřitele, nicméně právo na uspokojení z nezajištěné pohledávky vznikne až po vzniku zástavního práva). Kvůli takovému dílčímu riziku pro nezajištěné věřitele však nelze celou úpravu koncipovat tak, že je pro zástavní (tedy obezřetné) věřitele riziková vždy. Pokud pak jde o určité „společensky významné“ pohledávky (např. výživné), záleží na zákonodárci, aby je, shledá-li je výjimečnými, favorizoval zřízením např. zákonného zástavního práva nebo určitou výjimkou. 549 K legislativnímu vývoji úpravy, týkající se prodeje zástavy ve veřejné dražbě, viz kapitolu o vývoji realizace zástavního práva po roce 1989. 550 Viz ustanovení § 36 až § 61 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 551 Zatímco povaha nedobrovolné dražby nebudí pochybnosti, o charakteru dražeb dobrovolných (viz § 17 a n. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) se vedou doktrinální spory. Srov. např. HAVEL, B. Nad
158
závěru a ke speciální povaze zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, lze uskutečněný přechod vlastnictví v dražbě zvrátit pouze jediným způsobem (pomine-li se institut zmaření dražby), a to určením neplatnosti dražby soudem. Nemohou se proto uplatnit instituty odstoupení od smlouvy, odpovědnosti za vady, dovolání se neplatnosti pro omyl atd. Soud může vyslovit neplatnost dražby pouze na návrh vymezeného okruhu osob, přičemž návrh musí být podán v tříměsíční prekluzivní lhůtě počítané ode dne konání dražby.552 Provádění nedobrovolných dražeb svěřil zákonodárce soukromým osobám s příslušným oprávněním – dražebníkům.553 Nedobrovolná dražba se koná k návrhu dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným exekučním titulem.554 Dražebním věřitelem je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu dražby. Předmětem dražby může být vše, co přichází v úvahu jako zástava podle občanského zákoníku. Dražba se uskutečňuje na základě
písemné
smlouvy
o
provedení
dražby,
kterou
uzavírají
navrhovatel
s dražebníkem.555 Zástavní dlužník je od chvíle, kdy mu dražebník doručí písemné oznámení o dražbě, omezen v dispozicích s předmětem dražby tím, že se za neplatný považuje právní úkon, kterým by zástavu zcizil, zatížil, jinak znehodnotil nebo omezil možnost s ní nakládat.
jedním zákonem aneb peripetie kolem dražby. Právní rozhledy, 2001, č. 9, str. 432, RAKOVSKÝ, A. Povaha dražby dle zákona o veřejných dražbách. Jurisprudence, 2000, č. 4-5, str. 3, JIRKA, V. Ke sporům kolem povahy veřejné dražby a k jejich řešení v aktuální judikatuře. Právní rozhledy, 2009, č. 4, str. 142, VESELÝ, J. – RAKOVSKÝ, A. – ŠIMKOVÁ, R. Neplatnost veřejné dražby nedobrovolné. Právní rozhledy, 2001, č. 3, str. 97, MÜLLER, Z. Dražba jako právní institut. Právní rozhledy, 2004, č. 8, str. 275. Na jedné straně stojí názor, že při dobrovolné dražbě se vlastník sám svým projevem vůle (vyjádřeným ve smlouvě o provedení dražby) vzdává vlastnictví a své právo tak převádí. Zastánci názoru, že vlastnictví přechází na základě jiné právní skutečnosti, odkazují na dikci zákona („přechod“) a argumentují dále tím, že v případě koncepce převodu by se mohla uplatnit celá řada prostředků (odstoupení od smlouvy atd.), příčících se povaze dražby. Srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 930/2007 ze dne 6.12.2007. 552 Viz § 48 odst. 3, 4, 5 a 6 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. K tomu srov. VESELÝ, J. – RAKOVSKÝ, A. – ŠIMKOVÁ, R. Neplatnost veřejné dražby nedobrovolné. Právní rozhledy, 2001, č. 3, str. 97. 553 Částí literatury je tato koncepce kritizována. Poukazuje se zde na skutečnost, že zákonodárce přenesl „výlučné pravomoci státu na výkon veřejné moci v oblasti výkonu rozhodnutí do rukou soukromých osob“ (viz RAKOVSKÝ, A. – VESELÝ, J. Veřejné dražby zastavených věcí v zahraničí a srovnání s českou právní úpravou. Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 498). Citovaní autoři zejména zpochybňují, že dražebník jakožto soukromá osoba autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob. 554 Viz § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Zákon původně umožňoval v § 36 odst. 2 zpeněžení zástavy v nedobrovolné veřejné dražbě i bez exekučního titulu, neboť se pro tam vymezené případy spokojoval s pouhým čestným prohlášením zástavního věřitele (ve formě notářského zápisu) o existenci splatné neuhrazené pohledávky vůči dlužníkovi. Ústavní soud toto ustanovení s účinností k 10.5.2005 zrušil (nálezem ze dne 8.3.2005, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 181/2005). 555 Viz § 39 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
159
Zpeněžením
zástavy
(resp.
přechodem
vlastnictví
k předmětu
dražby)
v nedobrovolné veřejné dražbě nezanikají zástavní práva na předmětu dražby váznoucí, která jsou z hlediska svého vzniku starší než nejstarší zástavní práva zajišťující přihlášené pohledávky. Naproti tomu přechodem vlastnictví k předmětu dražby zaniká zástavní právo, zajišťující přihlášenou pohledávku, které je z hlediska svého vzniku nejstarší. Stejně tak zanikají i všechna zástavní práva, která jsou z hlediska svého vzniku mladší než uvedené nejstarší (přihlášené) zástavní právo.556 Zákonodárce tedy při posouzení dalšího trvání zástavních práv hledí k době vzniku těchto práv. Zástavnímu věřiteli s nejstarším zástavním právem se dává oprávnění rozhodnout, zda jeho zástavní právo v dražbě zanikne: jestliže tento zástavní věřitel do dražby svou pohledávku nepřihlásí, zástavní právo tuto pohledávku zajišťující přechodem vlastnictví k předmětu dražby nezanikne a bude působit i vůči vydražiteli. Stejně tak nezaniknou všechna zástavní práva, která vznikla dříve než nejstarší zástavní práva zajišťující přihlášené pohledávky. V tom se úprava liší od úpravy dražby v rámci soudního prodeje zástavy: nepřihlásí-li zástavní věřitel svou pohledávku do výkonu rozhodnutí prodejem zástavy vedeného třetí osobou, jeho zástavní právo zanikne, aniž by byl uspokojen; naproti tomu uskutečnění nedobrovolné veřejné dražby se existence jeho zástavního práva – nepřihlásí-li svou pohledávku – nijak nedotkne. Taková úprava veřejných dražeb sice snižuje prodejnost zástavy (zájemce může odrazovat skutečnost, že na vydraženém předmětu bude lpět závada), na druhou stranu však oprávněně respektuje postavení seniorního zástavního věřitele. Pokud však jde o přihlašování pohledávek zástavních věřitelů, podle zákona se neuplatní výše uvedené kritérium (tj. stáří zástavních práv), nýbrž rozhoduje okamžik vzniku zajištěných pohledávek. Zákon stanoví, že nepřihlášené pohledávky, které jsou z hlediska svého vzniku mladší než nejstarší přihlášená pohledávka, se považují za přihlášené, pokud jsou práva k předmětu dražby tyto pohledávky zajišťující vložena v katastru nemovitostí nebo vyznačena v listinách osvědčujících vlastnictví a nezbytných k nakládání s předmětem dražby.557
556
Viz § 58 odst. 1 a 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Ustanovení § 58 si mezi přihlášenými pohledávkami vybírá tu, která je zajištěna nejstarším zástavním právem, a od ní odvíjí další trvání zástavních práv zajišťujících ostatní pohledávky. Ustanovení § 57 zákona pak určuje, které pohledávky se za přihlášené považují, i kdyby je věřitelé nepřihlásili. 557 Srov. § 57 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
160
Nekoncepční volba dvou odlišných kritérií nezůstává bez praktických následků. Jestliže věřitel přihlásil do dražby pohledávku datem svého vzniku nejstarší, tak se za přihlášenou považuje i pohledávka druhého věřitele, která sice vznikla později než pohledávka prvého věřitele, zajištěna je však starším zástavním právem na předmětu dražby než je zástavní právo prvého věřitele.558 Zástavnímu věřiteli se starším zástavním právem se v takovém případě odnímá možnost rozhodnout o dalším trvání jeho zástavního práva. Jde o zvláštní konstrukci § 57 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, neboť navazující ustanovení § 58 cílí paradoxně právě k tomu, aby nejstarší zástavní právo, nebyla-li pohledávka jím zajištěná přihlášena, nezanikalo. Považuje-li však ustanovení § 57 takovou pohledávku – datem svého vzniku mladší, avšak zajištěnou starším zástavním právem – za automaticky přihlášenou, popírá tím částečně smysl kritéria (stáří zástavního práva) podle § 58 uvedeného zákona. Zákon o veřejných dražbách dále stanoví, že je-li podán navrhovatelem dražby návrh na soudní výkon rozhodnutí, nelze ohledně téže pohledávky a téhož předmětu dražby platně uzavřít smlouvu o provedení dražby. Byla-li již smlouva o provedení dražby uzavřena, stává se podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí neplatnou.559
3.3.2.2 Obrana proti nepřípustnému prodeji ve veřejné dražbě Zatímco zpeněžení zástavy soudním prodejem se odehrává v režii soudu (při výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle o. s. ř.) nebo státem pověřené a dozorované osoby (při exekuci podle ex. ř.), provádění nedobrovolných veřejných dražeb svěřil zákon soukromým osobám – dražebníkům. Vzhledem k tomu, že s provedením veřejné dražby se spojují závažné následky (přechod vlastnictví k předmětu dražby), obsahuje občanský zákoník instrument, kterým lze neoprávněně realizované dražbě zabránit. Prostřednictvím ustanovení § 166 obč. z. vstupuje do procesu zpeněžování prováděného dražebníkem orgán veřejné moci (soud). Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, poskytuje v tomto směru především ochranu následnou: vymezený okruh osob je oprávněn ve lhůtě tří měsíců ode dne konání dražby navrhnout soudu, aby vyslovil neplatnost vykonané nedobrovolné dražby.560
558
Při zajišťování např. budoucích pohledávek je přitom časové rozpětí mezi datem vzniku zástavního práva a datem vzniku zajištěné pohledávky pravidlem. 559 Ustanovení § 39 odst. 11 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 560 Srov. § 48 odst. 3, 4, 5 a 6 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
161
Občanský zákoník nabízí v ustanovení § 166 ochranu preventivní: kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, může se u soudu domáhat určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě.561 Žaloba, jíž se žalobce domáhá určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě podle ustanovení § 166 obč. z., je svou povahou speciální určovací žalobou. Jedná se o zvláštní procesní postup oproti obecné žalobě na určení existence či neexistence práva podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Lze mít proto za to, že postupem podle § 80 písm. c) o. s. ř. se nelze úspěšně domoci vyslovení nepřípustnosti zpeněžení ve veřejné dražbě. Při podání žaloby podle § 166 obč. z. není – na rozdíl od žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř. – nutné prokazovat naléhavý právní zájem.562 Určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle § 166 obč. z. je možné pouze ve vztahu k prodeji zástavy ve veřejné dražbě nedobrovolné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V současnosti se již nelze postupem podle § 166 obč. z. bránit zpeněžení zástavy v rámci soudního prodeje zástavy.563 Aktivně legitimovaným k podání žaloby je „ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný“.564 Zvolená formulace vytváří dojem, že k podání žaloby je oprávněna jakákoliv osoba, která uvede, že prodej ve veřejné dražbě není přípustný. Lze se však domnívat, že ustanovení vytváří prostor pro restriktivní výklad (viz dále). Žalobu lze podat do jednoho měsíce ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě zákonem určeným osobám;565 těmito osobami jsou zástavní dlužník, zástavce, dlužník a dražební věřitelé. Váže-li zákon lhůtu pro podání žaloby na vyrozumění určitých osob, lze předpokládat, že s těmito osobami počítá jako se subjekty, jejichž právního postavení by se provedení dražby mohlo dotýkat, a které tedy mají oprávněný zájem na případné obraně proti uskutečnění dražby.566 Obdobně se určení neplatnosti dražby podle § 48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, mohou dovolávat pouze osoby s určitým vztahem k proběhlé
561
Viz ustanovení § 166 odst. 1 obč. z. Shodně viz VESELÝ, J. – RAKOVSKÝ, A. – ŠIMKOVÁ, R. Žaloba na nepřípustnost veřejné dražby nedobrovolné (tzv. „zástavní žaloba“) podle § 166 ObčZ. Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 78. 563 V období od 1.1.2001 do 31.12.2001 občanský zákoník výslovně připouštěl užití žaloby podle § 166 i na určení nepřípustnosti soudního prodeje zástavy. 564 Ustanovení § 166 odst. 1 obč. z. 565 Ustanovení § 166 odst. 2 obč. z. 566 Důvodová zpráva k zákonu č. 367/2000 Sb. hovoří o „právu zástavního dlužníka i dalších osob dosáhnout rozhodnutí o nepřípustnosti prodeje“. 562
162
dražbě,567 přičemž kumulativně se požaduje, aby „do jejich práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo“. Ačkoliv v případě postupu podle § 166 obč. z. nemusí žalobce prokazovat naléhavý právní zájem, lze mít obecně za to, že osobou úspěšně iniciující jakýkoliv určovací soudní spor musí být někdo, kdo má určitý právní zájem na výsledku řízení (resp. jehož právo je bez požadovaného určení ohroženo). Tento závěr je nepochybně implicitně obsažen i v ustanovení § 166 obč. z.568 Lze se proto domnívat, že aktivní legitimace svědčí tomu, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, přičemž případné uskutečnění dražby se určitým způsobem dotýká jeho právní sféry (může jít např. o oprávněného z předkupního práva k předmětu dražby, jiného dražebníka v případě střetu dražeb apod.). Nemá-li však žalobce na vyslovení nepřípustnosti prodeje žádný právní zájem, lze o jeho aktivní žalobní legitimaci pochybovat. Přestože prodej v dražbě může být v konkrétním případě nepřípustný, měla by se obrana v duchu zásady vigilantibus iura ponechat na osobách, které by mohly být provedením dražby zasaženy. Neprojeví-li vůli osoby, jejichž práv se dražba dotýká, stěží lze ospravedlnit zásah jakékoliv třetí nezainteresované osoby, jejímž prostřednictvím by byl obecný zájem (zájem na neuskutečnění nepřípustné dražby) nadřazován zájmu zúčastněných osob. Pasivně legitimovanými osobami jsou podle ustanovení § 166 odst. 1 obč. z. zástavní věřitel a dražebník. Podle úpravy účinné do 31.8.2006 měla žaloba směřovat pouze proti zástavnímu věřiteli; od uvedeného data musí být jako žalovaný označen i dražebník. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že dražebník, kterému z podané žaloby vyplývají významné povinnosti, se o žalobě dozvídal jen nahodile, a proto je nutné s účinností od 1.9.2006 žalovat i jej.569 Věcně příslušným soudem pro projednání žaloby je okresní soud, místní příslušnost se bude řídit obecnými pravidly (§ 84 a n. o. s. ř.).570 Povinnost tvrzení a břemeno důkazní tíží v řízení vyvolaném žalobou na určení nepřípustnosti prodeje zástavy žalobce. Spektrum skutečností, způsobujících nepřípustnost dražebního prodeje, může být velmi široké a zahrnuje jak hmotněprávní vady (absenci exekučního titulu, neexistenci 567
Mimo zástavního dlužníka, dražebních věřitelů apod. jde zejména o účastníky dražby, tedy osoby přítomné při dražbě, které se dostavily za účelem činit podání. 568 Srov. též jemný posun (byť patrně bez významového záměru) dikce ustanovení: zatímco do 31.12.2001 byl oprávněn podat žalobu „každý, kdo tvrdí...“, s účinností od 1.1.2002 „ten, kdo tvrdí...“. 569 Důvodová zpráva k zákonu č. 315/2006 Sb., čl. IV. 570 Neuplatní se zde (na rozdíl od např. řízení o určení neplatnosti dražby) ustanovení § 88 písm. t) o. s. ř., podle nějž je namísto obecného soudu k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu byla provedena dražba, jde-li o věc veřejné dražby podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
163
zástavního práva či zajištěné pohledávky atd.), tak procesní pochybení (nedostatky v oznámení o dražbě, dražební vyhlášce atd.) či jiné skutečnosti (např. některé zákonné důvody, pro které by mělo být upuštěno od dražby atd.). Jestliže soud žalobě vyhoví, veřejnou dražbu nelze provést. Rozhodnutí soudu má deklaratorní charakter – soud v rozsudku autoritativně konstatuje, že existují skutečnosti, bránící provedení veřejné dražby. Jestliže se však v budoucnu takové skutečnosti změní nebo odpadnou, rozhodnutí soudu nebude překážkou provedení nové dražby.571 V takovém případě bude muset nový dražební proces proběhnout opět od začátku, nikoliv jen od fáze, ve které předchozí proces skončil vydáním rozhodnutí o nepřípustnosti dražby. Domáhat se určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražby je možné pouze v zákonem stanovené lhůtě, jinak toto oprávnění zaniká. Prekluzivní lhůta k podání žaloby činí jeden měsíc a běží ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě zákonem určeným osobám.572 Těmito osobami jsou zástavní dlužník, zástavce, dlužník a dražební věřitelé.573 Lze mít za to, že lhůta začíná běžet od chvíle, kdy bylo doručeno oznámení o dražbě poslední z jmenovaných osob. Lhůta, ve které je dražebník povinen zaslat oznámení o dražbě, není zákonem určena; lhůtu si stanoví strany smlouvy o provedení dražby. Lhůtu k podání žaloby zároveň zákon omezuje tak, že právo lze uplatnit nejpozději sedm dnů přede dnem zahájení veřejné dražby.574 Koná-li se tak dražba dříve než jeden měsíc po dni doručení oznámení o veřejné dražbě určeným osobám, činí lhůta k podání žaloby méně než jeden měsíc a končí nejpozději sedm dnů před zahájením dražby. Vzhledem k tomu, že dražební vyhláška musí být uveřejněna určitý počet dnů před zahájením dražby575 a v týž lhůtách zaslána osobám, kterým se doručuje oznámení o dražbě, lze uzavřít (s přihlédnutím ke skutečnosti, že uveřejnění dražební vyhlášky by mělo následovat až po doručení oznámení o dražbě), že lhůta pro podání žaloby nebude zpravidla činit méně než jeden měsíc. Lhůta pro podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražby je lhůtou hmotněprávní: v poslední den lhůty musí být podání doručeno k soudu.
571
Jedná se o rozhodnutí vydané s výhradou změny poměrů (rebus sic stantibus) a nepředstavující tak pro případ změny poměrů překážku věci rozhodnuté. 572 Viz ustanovení § 166 odst. 2 obč. z. 573 Viz § 40 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 574 S účinností do 31.8.2006 bylo možné žalobu podat do jednoho měsíce ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě zákonem určeným osobám, nejpozději však přede dnem zahájení veřejné dražby. Důvod zkrácení lhůty pro podání žaloby (s účinností od 1.9.2006 nejpozději sedm dnů přede dnem zahájení veřejné dražby) spočíval v tom, že takto mohla být existence žaloby dražebníkovi před zahájením dražby prokázána (viz důvodová zpráva k zákonu č. 315/2006 Sb., čl. IV.). 575 Srov. § 43 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
164
Ustanovení § 166 odst. 3 obč. z. stanoví, že „veřejnou dražbu lze vykonat až po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2; je-li v této lhůtě podána žaloba podle odstavce 1, lze ji vykonat až poté, kdy bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto.“ Uvedené pravidlo zaručuje, že k dražbě nedojde bez toho, aniž by se dotčeným osobám poskytl časový prostor pro obranu proti nepřípustné dražbě. Veřejnou dražbu nelze vykonat před uplynutím lhůty pro uplatnění žaloby na určení nepřípustnosti dražebního prodeje. Nabízí se přitom dvojí výklad pravidla, podle kterého „veřejnou dražbu lze vykonat až po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2“. Podle jednoho výkladu citované pravidlo odkazuje na jednoměsíční lhůtu běžící ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě zákonem určeným osobám. To by zároveň znamenalo, že dražbu nelze provést dříve než jeden měsíc po doručení oznámení o veřejné dražbě. Takový výklad by modifikoval úpravu v zákoně č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, protože ten žádné ustanovení o lhůtě, která by musela uplynout mezi doručením oznámení o dražbě a samotnou dražbou, neobsahuje. Z jiného výkladu spojení „po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2“ se podává, že dražbu lze uskutečnit až poté, co marně uplyne lhůta pro podání žaloby na určení nepřípustnosti dražby, tj. tato lhůta může být i kratší než jeden měsíc. Přiklonit se zřejmě lze k výkladu, podle nějž dražbu není možné provést dříve, než marně uplyne lhůta pro podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje.576 Takové řešení více odpovídá účelu, který má pravidlo zakotvené ve třetím odstavci ustanovení: zamezit provádění dražby do doby, než bude jisté, že již není možné zpochybnit přípustnost dražby žalobou. Takový závěr také konvenuje s normou obsaženou v druhém odstavci ustanovení, podle níž je nutno mimo jednoměsíční lhůty brát v potaz i omezení sedmidenní lhůtou vztahující se k zahájení dražby. Podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě v zákonné lhůtě způsobuje, že veřejnou dražbu lze vykonat až poté, co bude o podané žalobě pravomocně rozhodnuto. Na takovou situaci pamatuje i zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.577 Dražebník v takovém případě neupustí od dražby postupem podle § 46 zákona, nýbrž pouze dražbu ve stanoveném termínu neuskuteční. Pomine-li překážka, tj. např. vydá-li soud pravomocné rozhodnutí, kterým žalobu na určení nepřípustnosti
576
Jasnou odpověď nedává ani důvodová zpráva k zákonu č. 367/2000 Sb., která konstatuje, že „možnost podání žaloby je vázána na poměrně krátkou lhůtu (1 měsíc)“. 577 § 46a zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
165
prodeje zamítne, provede dražebník dražbu do devadesáti dnů od chvíle, kdy se o odpadnutí překážky dozvěděl. Vyhoví-li naproti tomu soud žalobě a vysloví nepřípustnost dražebního prodeje, dražebník je povinen od dražby upustit. Zástavnímu věřiteli nebo dražebníkovi může oddálením prodeje zástavy vzniknout škoda. Prodej zástavy ve veřejné dražbě se přitom oddálí též tehdy, podá-li oprávněná osoba žalobu na určení nepřípustnosti prodeje podle § 166 odst. 1 obč. z. Zákon sankcionuje případné zneužití žaloby tím, že stanoví povinnost k náhradě škody, vzniklé v důsledku oddálení dražby.578 Povinnost k náhradě škody z titulu upraveného v ustanovení § 166 odst. 4 obč. z. (jde o speciální případ náhrady škody) vzniká za následujících předpokladů. Osoba domáhající se určení nepřípustnosti dražby podala žalobu bezdůvodně, tj. žaloba nevedla k pravomocnému rozhodnutí, kterým by soud vyslovil nepřípustnost dražebního prodeje. Oddálením prodeje zástavy byla zástavnímu věřiteli nebo dražebníkovi způsobena škoda; škoda vznikla v příčinné souvislosti s tím, že se dražba nekonala ve stanoveném termínu. Typický příklad takové škody představují náklady dražebníka, marně vynaložené při přípravě dražby (tj. takové, které bude dražebník nucen opětovně vydat při přípravě dražby v novém termínu). Příkladem škody vzniklé na straně zástavního věřitele je ušlý rozdíl mezi částkou obdrženou z výtěžku dražby uskutečněné v pozdějším termínu a částkou, kterou by věřitel získal z výtěžku dražby, kdyby se konala ve stanoveném čase (může jít např. o prokazatelný pokles ceny zástavy v důsledku zhoršení jejího technického stavu). Postižená osoba uplatnila právo na náhradu škody v průběhu řízení o žalobě na nepřípustnost prodeje zástavy ve veřejné dražbě. Právo je možné uplatnit pouze během řízení před soudem prvního stupně. Z dikce ustanovení není patrné, zda se uplatněním práva „v průběhu řízení“ míní uplatnění náhrady škody přímo jako protinároku žalovaného v řízení o určení nepřípustnosti dražby,579 případně zda jde pouze o časové omezení možnosti uplatnit náhradu škody (do skončení řízení o určení nepřípustnosti dražebního 578
Viz ustanovení § 166 odst. 4 obč. z.: „Ten, kdo podal bezdůvodně žalobu podle odstavce 1, je povinen nahradit zástavnímu věřiteli škodu, která mu vznikla oddálením prodeje zástavy za dobu od podání žaloby do dne rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže zástavní věřitel uplatnil právo na náhradu této škody v průběhu řízení o žalobě před soudem prvního stupně; na návrh zástavního věřitele může soud již v průběhu řízení rozhodnout o tom, že je povinen složit do úschovy u soudu zálohu až do výše možné náhrady škody. Ustanovení první věty o zástavním věřiteli platí obdobně též pro dražebníka.“ 579 V tomto řízení jsou žalovanými právě zástavní věřitel a dražebník.
166
prodeje) s tím, že lze podat samostatnou žalobu na náhradu škody. Lze se domnívat, že poškození mohou využít obou variant, tj. jak podat samostatnou žalobu na náhradu škody, tak uplatnit právo formou vzájemného návrhu v již běžícím řízení o určení nepřípustnosti prodeje.580 Rozhodnutí o nepřípustnosti dražby bude každopádně prejudiciální otázkou ve vztahu k rozhodnutí o náhradě škody; teprve po určení (ne)přípustnosti dražby lze rozhodnout, zda vznikl nárok na náhradu škody. Škoda se hradí za období od podání žaloby na určení nepřípustnosti dražby do dne rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Zákon zvolil zvláštní konstrukci, neboť náhradu škody přiznává pouze do okamžiku vydání (nepravomocného) rozhodnutí soudu prvého stupně. Veřejnou dražbu však lze podle zákona vykonat až poté, kdy je o žalobě pravomocně
rozhodnuto;
rozhodnutí
soudu
prvého
stupně
takovým
konečným
rozhodnutím být nemusí. I v době mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a pravomocným rozhodnutím ve věci může zástavnímu věřiteli nebo dražebníkovi vznikat škoda, její náhradu však nelze ze speciálního titulu dle § 166 odst. 4 obč. z. uplatnit.581 Zástavní věřitel nebo dražebník, kteří uplatnili právo na náhradu škody, jsou oprávněni v průběhu řízení o nepřípustnosti dražebního prodeje navrhnout, aby žalobce složil do úschovy u soudu zálohu až do výše možné náhrady škody. Jestliže soud jejich žádosti vyhoví, stanoví zároveň částku, kterou je žalobce povinen do soudní úschovy složit. Určená výše zálohy nesmí přesáhnout předpokládanou výši případné náhrady škody. Zákon nedává soudu vodítko, v jakých případech by měl žalobce ke složení zálohy zavázat. Zůstává proto na uvážení soudu, zda vzhledem k okolnostem případu vyhodnotí povinnost ke složení zálohy jako přiměřenou a nepůsobící nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků řízení. Za relevantní okolnosti, které by se měly promítnout do úvahy soudu, lze považovat např. zjevnou (ne)důvodnost žaloby, charakter škody na zástavě či pochybnosti o možnostech škodu v budoucnu nahradit. Jestliže žalobce zálohu k výzvě soudu nesloží, může to vést k zastavení řízení o určení nepřípustnosti dražebního prodeje. Vyhoví-li soud zástavnímu věřiteli nebo dražebníkovi a přizná jim náhradu škody, použije se složená záloha na úhradu jim vzniklé a soudem přiznané škody. Oprávnění uvedená ve čtvrtém odstavci § 166 obč. z. poskytoval zákon zprvu jen zástavnímu věřiteli. Teprve s účinností k 1.9.2006 se může náhrady škody způsobené
580
Lze přitom předpokládat i procesní spojení věcí nebo naopak vyloučení věcí k samostatnému řízení. Není však vyloučeno, že poškozená osoba se úspěšně domůže náhrady škody uplatněné podle obecných ustanovení obč. z. o náhradě škody.
581
167
oddálením dražby, resp. též uložení povinnosti složit zálohu domáhat i dražebník. Zákon tak akcentoval skutečnost, že také dražebníkovi může vzniknout oddálením dražby újma.582 Návrh nového občanského zákoníku ustanovení obdobné dnešnímu ustanovení § 166 obč. z. neobsahuje. Zpeněžit zástavu ve veřejné dražbě je podle Návrhu možné nejdříve po uplynutí třiceti dnů od oznámení, kterým zástavní věřitel vyrozumívá zástavního dlužníka o započetí výkonu zástavního práva.583
3.3.3 Soudní prodej zástavy Zpeněžit zástavu lze také soudním prodejem zástavy, postupuje se přitom podle občanského soudního řádu.584 Realizovat zástavní právo soudním prodejem zástavy je možné vždy, pokud to zvláštní předpis pro konkrétní případy nevylučuje (v případě nemovitostí tak žádný předpis nečiní).585 Současné podoby doznal proces soudního prodeje zástavy k 1.1.2002.586 Výkon zástavního práva prostřednictvím soudního prodeje zástavy se uskutečňuje ve dvou navazujících fázích, upravených v procesním předpisu.587 Exekuční titul získává zástavní věřitel v samostatném druhu řízení (řízení o soudním prodeji zástavy), zahájeném žalobou, jíž se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy.588 Pasivně legitimovaným je v tomto řízení zástavní dlužník, tj. aktuální vlastník zástavy. Soud žalobě vyhoví, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jestliže zástavní věřitel uvedené skutečnosti doloží, vydá soud usnesení, kterým nařídí k uspokojení pohledávky zástavního věřitele prodej zástavy.589 Na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.590 Výkon rozhodnutí 582
Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 315/2006 Sb., čl. IV. Srov. ustanovení § 1353 odst. 1 Návrhu. 584 Viz ustanovení § 165a odst. 1 obč. z. 585 Například tím, že stanoví jako přípustný pouze ve zvláštním předpise uvedený způsob zpeněžení – srov. např. § 117a obch. z. či § 44 a 44a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. 586 K vývoji úpravy viz kapitola o realizaci zástavního práva po roce 1989. 587 Viz ustanovení § 200y a n. a ustanovení § 258 odst. 3 o. s. ř., resp. ustanovení § 59 odst. 3 ex. ř. 588 Ustanovení § 200y odst. 1 o. s. ř. 589 Neobsahuje-li podle judikatury (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1145/2007 ze dne 11.3.2008) usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy údaj o výši zajištěné pohledávky (případně jejího příslušenství), není z materiálního hlediska vykonatelné. Takový požadavek ostatně plyne i přímo ze zákona – srov. ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. 590 Pouhá skutečnost, že bylo vydáno usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy (resp. že se stalo vykonatelným), právní vztahy k zástavě nijak neomezuje, a proto by tato skutečnost neměla být – jak někdy 583
168
prodejem zástavy lze vést prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souboru věcí a bytů nebo nebytových prostorů ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastavených jiných majetkových práv.591 Výkon rozhodnutí prodejem zástavy probíhá s drobnými odchylkami stejným způsobem jako „obecný“ výkon rozhodnutí týchž nezastavených hodnot. Odchylky od obecné úpravy spočívají při výkonu rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí v tom, že věřitelé vykonatelných pohledávek nejsou oprávněni svou pohledávku do tohoto vykonávacího řízení vedeného zástavním věřitelem přihlásit a uspokojit v rámci rozvrhu výtěžku zpeněžení. Přihlásit svou pohledávku mohou pouze věřitelé pohledávek zajištěných prodávanou zástavou.592 Zástavní věřitel, disponující vykonatelným usnesením o nařízení prodeje zástavy, je oprávněn podat – namísto návrhu na výkon rozhodnutí prodejem zástavy dle o. s. ř. – návrh na exekuci podle ex. ř. Exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitostí.593 Ustanovení občanského soudního řádu se pro tyto způsoby exekuce užijí přiměřeně. Oproti návrhu na výkon rozhodnutí podle o. s. ř. není oprávněný v návrhu na exekuci povinen uvést, jakým způsobem má být výkon proveden, tj. např. nemusí označit zastavenou nemovitost, jejíž prodej navrhuje, tak jak mu ukládá ustanovení § 335 odst. 1 o. s. ř.594 Samotný výkon rozhodnutí prodejem zástavy se provádí, jde-li o nemovitost, jejím prodejem v dražbě.595 Zákon nepřipouští žádný jiný způsob uspokojení ani pro případ, kdy se zastavenou nemovitost v dražbě zpeněžit nepodaří. Stejná pravidla platí při zpeněžování zastaveného podniku.596 Přijetí úpravy soudního prodeje zástavy představovalo posun vpřed, k její koncepci lze ovšem vznést také několik kritických připomínek.
soudy bez právního důvodu činí – poznamenávána do veřejných seznamů, evidujících zástavy (např. katastru nemovitostí). Teprve po podání návrhu na výkon rozhodnutí prodejem zástavy – dojde-li k němu vůbec – a jeho nařízení nastávají určité právní účinky vážící se k zástavě, které by měly být publikovány zápisem ve veřejné evidenci. 591 Viz doslovné znění § 258 odst. 3 o. s. ř. Jednotlivé způsoby výkonů rozhodnutí prodejem zástavy jsou pak upraveny v § 303 a n., § 320 a n., § 338a a § 338zr (prodej zastaveného podniku, v § 258 odst. 3 nezmíněný) o. s. ř. 592 Srov. § 338a o. s. ř. ve spojení s § 336f o. s. ř. 593 Ustanovení § 59 odst. 3 ex. ř. 594 Srov. § 58 odst. 3 ex. ř., podle nějž způsob provedení exekuce určí exekutor. Ten bude pochopitelně v daném případě limitován exekučním titulem (usnesením o nařízení prodeje zástavy). 595 Ustanovení § 335 a n. o. s. ř. 596 Ustanovení § 338zr o. s. ř.
169
Kladem úpravy však bezesporu je, že umožňuje zpeněžit zástavu ve vlastnictví osoby, která není osobním dlužníkem. Poskytuje tak zástavnímu věřiteli skutečnou zástavní žalobu, jíž se lze domáhat práva na uspokojení ze zástavy. Připuštěním přímého procesního postupu proti osobě povinné z titulu zástavního práva se významně posílila praktická realizovatelnost zástavního práva. Další pozitivum úpravy spočívá v tom, že na základě usnesení o nařízení prodeje zástavy lze vést výkon rozhodnutí proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy.597 Zástavní věřitel tak může docílit nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy i proti zástavnímu dlužníku, který nebyl účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy (a proti němuž tedy exekuční titul nesměřuje), avšak je aktuálním vlastníkem zástavy (a tedy povinným ze zástavního práva).598 Pochybnosti lze vyjádřit zejména k samotné koncepci řízení, v němž v podstatě dochází k přesouvání meritorního řešení věci do stadia vykonávacího řízení. V řízení o soudním prodeji zástavy podle § 200y o. s. ř., jež by mělo být svou povahou řízením nalézacím, totiž soud zjišťuje pouze existenci tří skutečností – zajištěné pohledávky, zástavního práva k zástavě a osoby zástavního dlužníka.599 Uvedené skutečnosti nemusí být přitom prokázány (postaveny najisto), nýbrž pro nařízení prodeje zástavy postačí jejich pouhé osvědčení („doloží-li zástavní věřitel“).600 Podle judikatury to znamená, že se skutečnosti jeví z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.601 Ve vztahu k zajištěné pohledávce interpretuje soudní praxe předmětné ustanovení tak, že zástavní věřitel dokládá pouze skutečnost, že mu vznikla pohledávka (nikoliv že stále existuje) a že je zajištěna zástavním právem. Domnívá-li se zástavní dlužník, že zajištěná pohledávka sice vznikla, ale mezitím již zanikla (např. splněním), nejde podle Nejvyššího soudu o způsobilou obranu proti žalobě na nařízení soudního prodeje zástavy, ale jen o důvod k podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.602 Skutečnost, že
597
Srov. ustanovení § 200za odst. 2 o. s. ř. Tím se vylučují negativní následky spojené s případnými záměrně poškozujícími převody zástavy zástavním dlužníkem na jiné osoby a podtrhuje se věcněprávní povaha zástavního práva. 599 Jsou-li splněny zákonné předpoklady podle § 200z odst. 2 o. s. ř., může být ve věci rozhodnuto dokonce i bez nařízení jednání a podle judikatury (R 11/2005) lze v takovém případě doručit žalobu zástavnímu dlužníkovi až spolu s rozhodnutím ve věci samé. 600 Je-li např. zástavou nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, soud nařídí prodej zástavy na podkladě pouhých dvou listin: smlouvy, podle níž vznikla zajištěná pohledávka, a výpisu z katastru nemovitostí, dokládajícím existenci zástavního práva a kdo je zástavním dlužníkem. 601 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 ze dne 2.12.2004 (R 37/2005). 602 Výkon rozhodnutí bude zastaven podle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř. (z důvodu zániku zástavního práva). 598
170
zajištěná pohledávka (a s ní i zástavní právo) zanikla, není podle soudu pro rozhodnutí o žalobě významná.603 V literatuře již bylo na vady takové zákonné koncepce a jejího soudního výkladu pregnantním způsobem poukázáno.604 Autoři se oprávněně pozastavují nad smyslem prvé fáze řízení o soudním prodeji zástavy, neboť soud je povinen v této fázi ignorovat tvrzení a důkaz účastníka o tom, že zajištěná pohledávka zanikla, a vydává usnesení o nařízení prodeje zástavy jako exekuční titul. Tím podle nich soud vědomě rozhoduje v přímém rozporu s hmotným právem. Přisvědčit lze i jejich názoru, že také navazující vykonávací řízení je řízením formálním (výkon rozhodnutí se nařizuje bez slyšení povinného), a zástavní dlužník tak může teprve po proběhnutí dvou řízení vznést věcné námitky a domoci se zastavení výkonu rozhodnutí. Vykonávací řízení neslouží k dalšímu přezkoumávání správnosti exekučního titulu, práva a povinnosti mají být přesně určeny v řízení nalézacím.605 Současná legální podoba řízení o soudním prodeji zástavy, formovaná dále soudním výkladem, má atypický charakter. Za příhodnější lze považovat spíše koncepci, kdy by se všechny relevantní skutečnosti prokazovaly již v nalézacím řízení podle § 200y a n. o. s. ř.; v navazujícím řízení vykonávacím by bylo možné akcentovat pouze skutečnosti, které nastanou po vydání exekučního titulu. Jen takový přístup poskytne zástavnímu dlužníku náležitou ochranu.606 K uvedenému lze připojit praktický poznatek, že okresní soudy – jakožto věcně příslušné k projednávání žalob na nařízení prodeje zástavy – ve velké míře řízení pojímají jako „klasické“ nalézací a korigují zákonný formalismus tím, že trvají na prokázání existence zajištěné pohledávky (včetně její výše), zástavního práva i osoby zástavního dlužníka. Reakci na současné pojetí řízení představuje též rozhodnutí Ústavního soudu, podle nějž je porušením práva na spravedlivý proces, pokud je v řízení o soudním prodeji zástavy – současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy – rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti podle Ústavního soudu je, „aby o nákladech
603
R 37/2005. Viz MIKEŠ, J. – WINTEROVÁ, A. Nad jedním rozhodnutím. Právní fórum, 2007, č. 1, str. 23 a n. 605 MIKEŠ, J. – WINTEROVÁ, A. Nad jedním rozhodnutím. Právní fórum, 2007, č. 1, str. 23 a n. Autoři podotýkají, že ve vykonávacím řízení nemají být řešeny spory o právo nastalé před vydáním exekučního titulu. Nadto podle nich může být spor o to, že právo zaniklo, skutkově i právně komplikovaným sporem, který nelze řešit jen jaksi mimochodem v rámci vykonávacího procesu, který na to není uzpůsoben. 606 Ústavní soud však dovodil, že omezení práv zástavního dlužníka a zvýhodnění zástavního věřitele v řízení o soudním prodeji zástavy je, měřeno pohledem proporcionality, adekvátní (viz II. ÚS 114/06 ze dne 19.4.2007). 604
171
řízení bylo rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu.“607 Rozhodnutí Ústavního soudu je vzhledem k zákonnému pojetí řízení o soudním prodeji zástavy logicky opodstatněné, dokresluje však jen nekoncepčnost tohoto řízení. V rámci výkonu rozhodnutí totiž oprávněný nemá možnost úspěšně uplatnit náklady nalézacího řízení, jež mu nebyly přiznány exekučním titulem (rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení má ostatně konstitutivní povahu).608 Vydáním usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, přitom řízení před soudem rozhodujícím o žalobě končí, a ve smyslu ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. by tak soud měl v tomto usnesení rozhodnout o náhradě nákladů řízení.609 Nepovažuje-li se usnesení o nařízení prodeje zástavy za plnohodnotný exekuční titul („není postaveno najisto, že bylo rozhodnuto po právu“), lze pochybovat o smyslu a významu prvé fáze řízení o soudním prodeji zástavy. Nejvyšší soud předestřené výhrady právní praxe vztahující se k náhradě nákladů řízení akceptoval a vymezil se proti právnímu názoru Ústavního soudu závěrem, že současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy má být vždy rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení.610 Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. dovodil, že zástavní dlužník nemůže být rozhodnutím o náhradě nákladů řízení v usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy poškozen: uplatní-li ve vykonávací fázi zástavní dlužník důvodně obranu proti prodeji zástavy a bude-li proto výkon rozhodnutí zastaven, nemůže být výkon rozhodnutí dále prováděn ani pro vymožení náhrady nákladů řízení (náhrada nákladů řízení je příslušenstvím pohledávky a v rámci výkonu rozhodnutí tak může být uspokojena jen z výtěžku zpeněžení zástavy). Absence výroku o náhradě nákladů řízení může podle Nejvyššího soudu naopak vést ve svých důsledcích k újmě na právech zástavního věřitele.
3.3.4 Neplatná ujednání o způsobu uspokojení Zákonné vymezení neplatných zástavněprávních ujednání bývá tradiční součástí civilních zákoníků v evropských zemí. V tuzemsku se současná podoba výčtu neplatných ujednání datuje víceméně již od platnosti obecného zákoníku občanského: výčet neplatných 607
II. ÚS 114/06 ze dne 19.4.2007. Oprávněný má pouze nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí (§ 270 odst. 2 o. s. ř.). Může tak vzniknout situace, kdy zástavní věřitel dosáhne zpeněžení zástavy, jelikož se jeho nárok na uspokojení ze zástavy ukázal být i ve vykonávacím řízení oprávněným, náklady nalézacího řízení si však ponese ze svého. 609 Nehledě na to, že k další fázi řízení (výkonu rozhodnutí) nemusí vůbec dojít – bude-li např. zajištěná pohledávka uhrazena před podáním návrhu na výkon rozhodnutí, zástavní věřitel se úhrady nákladů vzniklých v řízení o soudním prodeji zástavy nemůže nijak domoci. 610 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1520/2009 ze dne 14.7.2010. 608
172
ujednání v současném ustanovení § 169 obč. z. je v podstatě zcela shodný s výčtem, jaký obsahovaly o. z. o. i občanský zákoník č. 141/1950 Sb.611 V platném občanském zákoníku se úprava neplatných ujednání objevila s účinností od 1.1.2001, již před tímto datem však teorie i praxe neplatnost těchto ujednání dovozovaly. Výklad o neplatných ujednáních zahrnuji do kapitoly o výkonu zástavního práva, neboť většina zapovězených úmluv se určitým způsobem k výkonu zástavního práva váže a modifikuje jej (stanoví limity smluvní volnosti zástavního dlužníka a věřitele). Platný občanský zákoník obsahuje katalog neplatných úmluv v ustanovení § 169. Ustanovení zahrnuje taxativní výčet ujednání, příčících se účelu zástavního práva, a zákonem proto prohlášených absolutně neplatnými. V zákonném výčtu převažují ujednání, která omezují vlastnické právo zástavního dlužníka v rozporu s podstatou zástavního práva a směřují ke zhoršení jeho postavení. Zákon však současně chrání zástavního věřitele, neboť za neplatnou považuje i úmluvu, bránící realizaci zástavního práva. Prostřednictvím ustanovení § 169 obč. z. omezuje zákon smluvní volnost zejména při výkonu zástavního práva a udržuje tak určitou rovnováhu práv a povinností stran zástavněprávního vztahu;612 činí to však způsobem velmi rigidním a autoritářským, jak se podává dále v textu (zejména v kapitole o úpravě zástavního práva v zahraničí a v návrhu nového občanského zákoníku). Zákonem jmenovaná ujednání se považují za neplatná, ať již jsou obsažena přímo v zástavní smlouvě, jiném titulu vedoucím ke zřízení zástavního práva (dohodě o vypořádání dědictví) anebo se jedná o zcela samostatné úmluvy. V ustanovení § 169 obč. z. zapovězená ujednání stíhá absolutní neplatnost, nepůsobí tedy žádné právní účinky. Jsou-li tato neplatná ujednání oddělitelná od zbytku smlouvy či dohody, nezpůsobují neplatnost celé dohody. Výčet neplatných ujednání v § 169 obč. z. lze považovat za uzavřený; to však neznamená, že za neplatné nelze označit jiné ujednání, v ustanovení § 169 neobsažené, které by se příčilo povaze a účelu zástavního práva. Obecný zákoník občanský takové pojetí dokonce zvýraznil, když výslovně stanovil, že všechny podmínky příčící se povaze smlouvy zástavní jsou neplatné, přičemž dále demonstrativně jmenoval některé z těchto neplatných úmluv.613 Podobně normoval i občanský zákoník č. 141/1950 Sb., když
611
Srov. § 1371 o. z. o. a § 201 zákona č. 141/1950 Sb. „Kdo chce zříditi neb míti právo absolutní, musí spokojiti se s formuláři práv absolutních právem objektivním daných.“ (TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897, str. 42). 613 Srov. § 1371 o. z. o. 612
173
v ustanovení § 201 označoval za neplatné úmluvy, kterými se zástavci ukládá více povinností, než zákon dovoluje; příkladmo pak vypočítal některé typické neplatné úmluvy. Pokud jde o jednotlivá neplatná ujednání, zákon v prvé řadě zapovídá ujednání, podle nějž zástavní dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit.614 Vzhledem k povaze oprávnění a povinností zástavního dlužníka (zástavce) vyplývajících ze zástavněprávního vztahu lze mít za to, že ustanovení míří na „vyplacení“ zástavy složením její obvyklé ceny podle § 170 odst. 1 písm. e) obč. z. Z uvedeného plyne, že jakékoliv ujednání, které by zástavního dlužníka omezovalo v možnosti vyvázat legálním postupem zastavený předmět ze zástavního práva, nebude mít žádné právní účinky. Složí-li zástavní dlužník zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy jakožto peněžitý ekvivalent její hodnoty, zástavní právo zanikne, i kdyby smlouva takové jednání zástavnímu dlužníkovi zakazovala nebo vázala na podmínky rozporné s úpravou složení ceny zástavy. Pro zástavní právo je charakteristické, že zásadně nebrání zástavnímu dlužníku v dispozicích se zástavou. Pokud by měl být vlastník zástavy přímo zákonem v dispozicích se svou věcí omezen, příčilo by se to podstatě zástavního práva. Na druhou stranu účelem zástavního práva je zejména zajištění pohledávky zástavního věřitele a potažmo tak i ochrana zástavy jako objektu uspokojení. Nelze proto považovat za nedůvodnou smluvní obranu zástavního věřitele, kterou předchází případným dispozičním úkonům ohrožujícím uspokojení ze zástavy. Zákonodárce si byl této skutečnosti vědom a omezil proto zápověď úmluv na jediný druh dispozice (zatížení zástavním právem) a jediný druh zástav: neplatným je pouze to ujednání, podle nějž zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona zastavit jinému, dalšímu věřiteli. Rozlišit tak de lege lata lze dva druhy smluvních ujednání, kterými se omezují dispoziční oprávnění zástavního dlužníka. Je-li mezi stranami sjednáno, že zástavní dlužník nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona zastavit dalšímu věřiteli, zákon označuje takové ujednání za absolutně neplatné čili se na něj i mezi stranami smlouvy hledí, jako by nebylo. Zakazuje-li však dohoda jiný způsob dispozice s nemovitou (či jinou) zástavou (např. převod na jiného) nebo zastavení jiného předmětu než nemovitosti (resp. též bytu nebo nebytového prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona), lze takové ujednání
614
Totožné ustanovení obsahuje i návrh nového občanského zákoníku (§ 1306 odst. 1).
174
považovat za platné, nicméně jen s obligačněprávními účinky. Ujednání nebude mít účinky vůči třetím osobám a bude působit pouze mezi stranami smlouvy.615 Jestliže strana (zástavce) smluvní zákaz poruší, může za to nést smluvní odpovědnost (např. povinnost hradit smluvní pokutu), nicméně porušení zákazu nezpůsobí neplatnost úkonu (např. převodu zástavy na jiného).616 Zástavní věřitel není s to platně zabránit zástavnímu dlužníkovi v takové dispozici. Nejvyšší soud zaujal k nastíněné problematice odlišné stanovisko. Podle něj případná ujednání, kterými by byl zástavní dlužník vyloučen nebo omezen v nakládání se zástavou (zcizení, další zastavení, zřízení věcného břemene, pronajmutí atd.), odporují účelu zástavního práva zákonem sledovanému, a jsou proto podle § 39 obč. z. neplatnými právními úkony.617 K uvedenému závěru soudní praxe lze vyjádřit pochybnosti – viz kapitola o povinnostech zástavního dlužníka. Podle ustanovení § 169 písm. c) obč. z. není zástavní věřitel oprávněn uspokojit se ze zástavy jiným způsobem, než který určuje zákon (tj. v případě nemovitostí v ustanoveních § 165 a § 165a obč. z.), i kdyby se na odlišném způsobu uspokojení dohodl se zástavním dlužníkem. Taková úmluva není možná ani po splatnosti pohledávky. Současná česká úprava se tak v kontextu ostatních kontinentálních úprav řadí k těm nejméně liberálním, neboť neumožňuje odchylnou dohodu o způsobu uspokojení ani ve chvíli (po splatnosti zajištěné pohledávky), kdy již zástavní dlužník není ve fakticky slabší pozici subjektu poptávajícího úvěr. Na případnou shodně projevenou vůli obou subjektů směřující k volbě vyhovujícího způsobu výkonu zástavního práva zákon ohled nebere a stíhá ji sankcí absolutní neplatnosti. Podle ustanovení § 169 písm. d) obč. z. je dále neplatnou úmluva, podle které by se zástavní věřitel nesměl po splatnosti pohledávky domáhat jejího uspokojení prodejem zástavy. Takové ujednání by popíralo uhrazovací funkci zástavního práva a bylo by zcela v rozporu se samotnou podstatou institutu. Jelikož by zástavní vztah postrádal jeden ze svých obligatorních znaků, nejednalo by se v podstatě ani o zástavní právo.618
615
Uvedené smluvní omezení se ostatně ani nepublikuje zápisem na příslušný list vlastnictví (srov. § 11 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky). 616 Návrh nového občanského zákoníku naproti tomu obsahuje ustanovení (§ 1300 odst. 2), podle nějž si lze sjednat – za tam stanovených podmínek – zákaz zřídit zástavní právo i s účinky vůči třetím osobám. V případě porušení úmluvy zástavní právo třetí osoby platně nevznikne. 617 Srov. R 64/2004. 618 Vztah by plnil pouze funkci zajišťovací (zadržovací).
175
Na druhou stranu zde není legitimní důvod, proč bránit stranám v takovém ujednání v okamžiku, kdy se již zástavní věřitel může uspokojení ze zástavy domáhat (tj. po splatnosti zajištěné pohledávky) a kdy se tedy svobodně rozhodne možnosti prozatím nevyužít. Může být přitom v zájmu obou stran, aby zástavní věřitel po určitou dobu k výkonu nepřistoupil. Návrh nového občanského zákoníku dovoluje ujednat si po dni splatnosti zajištěné pohledávky, že se zástavní věřitel nebude domáhat uspokojení ze zástavy.619 Připouští-li však Návrh uvedenou dohodu bez časového omezení (provždy), lze namítat, že tím zpochybňuje uhrazovací funkci zástavního práva (byť dohoda bude mít pouze obligačněprávní účinky). Pokud si však subjekty zástavněprávního vztahu takový postup shodně přejí, není důvod jim – v souladu se zásadou smluvní volnosti – takovou možnost odpírat. Platný občanský zákoník dále považuje za neplatná ujednání, podle nichž při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.620 Ujednání zástavních smluv o propadné zástavě (lex commissoria) provázejí zástavní právo již od jeho nejstaršího vývoje; stejně dávná je tendence tato ujednání stíhat.621 Podstata klauzule o propadné zástavě spočívá v tom, že vlastnické právo k zástavě automaticky přechází při prodlení s plněním zajištěné pohledávky na zástavního věřitele bez zřetele na hodnotu zástavy a její poměr k výši zajištěné pohledávky. Vzhledem k možnostem zneužití se dohoda o propadné zástavě tradičně zakazuje; pakliže se někdy ve zmírněné podobě připouští, děje se tak za přesně vymezených podmínek, s ohledem na něž pak v podstatě nejde o ryzí propadnou zástavu. Zůstaneme-li na tuzemské půdě, lze odkázat např. na praxi za platnosti o. z. o., kdy se za platnou považovala dohoda o přenechání zástavy věřiteli namísto placení, jestliže dohoda byla uzavřena po splatnosti pohledávky.622 Rovněž Návrh nového občanského zákoníku připouští ujednání o tom, že si zástavní věřitel může zástavu ponechat, dohodnou-li se tak strany po splatnosti zajištěného dluhu. Ujednají-li si přitom strany, si věřitel zástavu
619
Ustanovení § 1306 odst. 2 písm. a) Návrhu. Ustanovení § 169 písm. e) obč. z. Nejrůznější formy neplatných ujednání o propadné zástavě v současné právní praxi zachycuje bohatá judikatura (srov. např. R 15/2007, R 23/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2037/2006 ze dne 3.7.2007, II. ÚS 119/01, atd.). 621 K tomu viz kapitolu o vývoji institutu zástavního práva. 622 ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl šestý. Praha: V. Linhart, 1937, str. 69. 620
176
ponechá, může se tak stát i za cenu libovolnou.623 V daných případech se však nejedná o skutečnou propadnou zástavu, neboť vlastnické právo k zástavě automaticky nepřechází při prodlení s plněním zajištěné pohledávky na zástavního věřitele.624 Určitou variantu ujednání o propadné zástavě představuje dohoda, dle níž si zástavní věřitel může po splatnosti pohledávky zástavu za určenou cenu ponechat (ustanovení § 169 písm. e) obč. z.). Také v tomto případě přechází okamžikem nesplnění zajištěné pohledávky vlastnické právo k zástavě na zástavního věřitele. Od úmluvy o propadnutí zástavy se liší pouze v tom, že určitým způsobem přihlíží k ceně zástavy. Platné ustanovení obč. z. o ponechání si zástavy za určenou cenu lze vyložit tak, že za neplatnou se považuje každá dohoda, dle níž se zástava při prodlení má stát vlastnictvím zástavního věřitele za v dohodě určenou nebo později stanovenou cenu. Zákon tedy postihuje právě ono ujednání samočinného převodu vlastnictví, nikoliv to, že se určitým způsobem stanoví cena zástavy. Neplatností se ujednání postihuje z důvodu, že podle něj vzniká věřiteli právo přisvojit si zástavu, jakmile dojde k prodlení, přičemž věřitel je omezen pouze tím, že zástava přechází do jeho vlastnictví za konkrétní (určenou) cenu. Z tohoto pohledu pak není až tak významné, zda si strany cenu zástavy určí předem anebo se dohodnou, že její cenu vymezí až ve chvíli, kdy zástava v důsledku prodlení má přejít do vlastnictví zástavního věřitele. Stanovením ceny pro futuro samozřejmě může dojít k poškození zástavního dlužníka, nicméně zákon zde brání především tomu, aby zástavní dlužník nebyl předem zbaven volby, zda v případě prodlení zástavu vůbec převede či nikoliv. Za neplatnou se naproti tomu nepovažuje úmluva, učiněná po splatnosti zajištěné pohledávky, podle které zástavní dlužník převede zástavu do vlastnictví zástavního věřitele namísto (částečného) splnění zajištěného dluhu. Na takovém východisku stojí i soudní praxe: podle ní lze případy, kdy je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena ještě předtím, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, kvalifikovat jako nepřípustné sjednání tzv. propadné zástavy. Avšak tam, kde zástavní věřitel má za osobním dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti, není vyloučeno, aby se zástavní dlužník dohodl se zástavním věřitelem, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a že dohodnutá kupní cena bude použita (započtena) jako plnění
623
Srov. ustanovení § 1306 odst. 2 písm. b) Návrhu a contrario. Původní text Návrhu obsahoval jinou formulaci a zapovídal – před splatností zajištěné pohledávky – ujednání o tom, že „zástava propadne věřiteli“. 624 Více viz v kapitole o výkonu zástavního práva v návrhu nového občanského zákoníku.
177
zástavního dlužníka z titulu jeho závazku uspokojit dluh osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy.625 Zákon (ve výkladu provedeném soudem) tedy nebrání dohodě o převodu zástavy na zástavního věřitele uzavřené po splatnosti pohledávky: strany zde projevují vůli zástavu převést až v okamžiku prodlení, zatímco v případě ujednání o „ponechání si zástavy za určenou cenu“ jde o převod s odkládací podmínkou (prodlení s plněním zajištěné pohledávky).626 Dohoda o převodu zástavy na zástavního věřitele uzavřená po splatnosti zajištěné pohledávky neznamená obcházení zákona, nejde o jiný než zákonem povolený způsob uspokojení ze zástavy. Svou povahou se jedná o dobrovolnou úhradu zajištěné pohledávky: dobrovolný prodej zástavy a započtení stranami určené kupní ceny na zajištěnou pohledávku.627 Převyšuje-li cena zástavy výši zajištěné pohledávky, zástavní věřitel je povinen zástavnímu dlužníku rozdíl uhradit. Považuji za vhodné zmínit, že pravidla uvedená v ustanovení § 169 pod písm. e) obč. z. mohou být modifikována úpravou ve zvláštním zákoně;628 žádná ze zvláštních úprav se však nemovitých zástav nedotýká. Závěrem lze uvést, že konstrukce převodu vlastnického práva k zástavě v případě klauzule o propadné zástavě se do jisté míry blíží převodu vlastnického práva při zajišťovacím převodu práva podle ustanovení § 553 obč. z. Zatímco však podle (neplatné) dohody o propadné zástavě dochází k převodu vlastnického práva až v okamžiku prodlení s plněním zajištěné pohledávky (tj. jde o odkládací podmínku), postupem podle § 553 obč. z. se převádí vlastnické právo již při vzniku zajištění s tím, že v případě splnění zajištěné pohledávky se obnoví vlastnické právo převodce (tj. jde o podmínku rozvazovací). Nejvyšší soud vydal v této souvislosti rozhodnutí, ve kterém formuloval a pregnantně odůvodnil zásadu, že je nutné vyloučit takovou aplikaci ustanovení o zajišťovacím převodu práva, jež by vedla k obcházení ustanovení o zákazu propadné 625
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 928/2003 ze dne 27.1.2005. V tomto druhém případě je při uzavření dohody zástavní dlužník v pozici slabší strany a zákon proto považuje dohodu za neplatnou. Nehledě na to, že je-li cena zástavy stanovena předem, může tím být zástavní dlužník poškozen. 627 Jednoznačná není situace, kdy zástavní a osobní dlužník jsou odlišné osoby. Zástavní dlužník není v takovém případě povinen zajištěnou pohledávku plnit; využije-li se však výše uvedená konstrukce Nejvyššího soudu, lze považovat plnění zástavního dlužníka za „plnění z titulu jeho závazku uspokojit dluh osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy“. 628 Např. obchodní zákoník výslovně připouští dohodu o tom, že zástavní věřitel přijme zastavený obchodní podíl na úhradu dluhu. Dohoda je však možná až po dospělosti zajištěné pohledávky a při splnění dalších podmínek. Srov. § 117a odst. 7 obch. z. a k tomu např. PLÍVA, S. K zástavnímu právu k obchodnímu podílu. In Pocta Miloši Tomsovi k jeho 80. narozeninám. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, str. 313, DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. Praha: ASPI, 2008, či VYMAZAL, L. Výkon zástavního práva k obchodnímu podílu. Obchodněprávní revue, 2011, č. 4, str. 99. 626
178
zástavy.629 Podle závěrů soudu je tak „absolutně neplatné ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s plněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Pojímáno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě.“
3.3.5 Některé specifické otázky výkonu zástavního práva
3.3.5.1 Konkurence zástavních práv Platný občanský zákoník v ustanovení § 165 odst. 2 určuje, jakým způsobem se uspokojí zajištěné pohledávky v případě, že na téže zástavě vázne více zástavních práv. Rysem zástavního práva k nemovitostem je, že nevylučuje zřízení jiného zástavního práva k téže nemovité věci (s výjimkami), na jedné zástavě tedy může koexistovat neomezené množství zástavních práv. Takový stav však vyžaduje, aby zákon vymezil pořadí, v jakém se zástavní práva váznoucí na téže zástavě budou uspokojovat. Zákon zvolil časové kritérium (prior tempore potior iure) a jako základní pravidlo stanovil, že se pohledávky zajištěné zástavním právem k téže zástavě uspokojí postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv. Uspokojení ze zástavy se tedy řídí zásadou priority (jejím opakem je zásada rovnosti, resp. poměrnosti): v konkurenci více zástavních věřitelů se při zpeněžení zástavy uspokojuje nejprve pohledávka, která je zajištěna nejstarším zástavním právem. Nezáleží proto na době splatnosti zajištěné pohledávky ani jejím stáří; nerozhodné je i to, kdo z věřitelů inicioval řízení, v němž byla zástava zpeněžena.630 Teprve po uspokojení
629
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15.10.2008. Srov. dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 188/2005 ze dne 5.12.2006. 630 Princip priority při uspokojování konkurujících si zástavních práv se uplatňuje již od nejstarších dob: podle římského práva rozhodovala o pořadí doba, kdy zástavní právo vzniklo – jestliže však byl dlužník již před tím obligačně vázán, vztahovalo se pořadí zástavního práva již k datu této smlouvy (VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 249). Pouze v některých výjimečných případech se princip přednosti neuplatňoval a mělo se za to, že zástavní práva jsou si rovna (princip rovnosti, resp. poměrnosti). K uvedeným principům srov. též HORA, V. O zásadách práva exekučního v případech plurality věřitelů. Studie z rakouského práva exekučního se zřetelem ku právu německému, francouzskému a italskému. Praha: Sborník věd právních a státních, 1905, str. 362 a n.
179
pohledávky zajištěné nejstarším zástavním právem je možné z výtěžku zpeněžení hradit pohledávky zajištěné mladšími zástavními právy. Pozdější zástavní věřitelé tak vzhledem k platnosti zásady priority podstupují riziko, že nebudou ze zástavy uspokojeni. Ve středověku se takovému riziku předcházelo tak, že bylo-li na nemovitosti zapsáno zástavní právo v určité částce, bylo nutné tuto sumu nejprve složit u desek, a teprve poté mohl dlužník zatížit nemovitost dalším zástavním právem. Pokud bylo zástavní právo zapsáno do zemských desek bez udání sumy, nemohlo se další zástavní právo zapsat vůbec.631 Za platnosti obecného zákoníku občanského měli věřitelé široké možnosti, jak se zástavními právy nakládat a měnit jejich pořadí – jednalo se zejména o instituty postoupení přednosti a zajištění pořadí, dále též instituty konverze zástavních práv a uvolněné hypotéky. V současné době některé zvláštní právní předpisy vícenásobné zastavení téže nemovité věci zakazují.632 S konkurencí zástavních práv na téže zástavě souvisí i otázka procesní konkurence: kdo ze zástavních věřitelů je oprávněn iniciovat a provést nucený výkon zástavního práva a jakým způsobem mohou na tomto výkonu participovat ostatní zástavní věřitelé. Jde o přitom o střet dvou základních koncepcí – právo buď zcela favorizuje přednostního zástavního věřitele (přednostního podle hmotného práva) i co do procesního oprávnění provést zpeněžení zástavy, anebo naopak nezjednává přednostnímu zástavnímu věřiteli žádné výhody v tomto směru a umožňuje zástavu zpeněžit i nepřednostnímu zástavnímu věřiteli s tím, že seniorní věřitel je pouze oprávněn uspokojit se z dosaženého výtěžku zpeněžení. Platná česká úprava ignoruje skutečnost, že také zvolený způsob zpeněžení zástavy se může významně promítnout do ceny dosažené zpeněžením zástavy, a neposkytuje zástavnímu věřiteli žádné právní nástroje,633 kterými by mohl zabránit zpeněžení zástavy jiným (zástavním) věřitelem. Kritiku koncepce obsahuje kapitola této práce nazvaná Zpeněžení zástavy bez vůle zástavního věřitele. Návrh nového občanského zákoníku se oproti tomu přiklání k prvému z výše uvedených pojetí a vyhrazuje přednostnímu zástavnímu věřiteli také právo rozhodnout, zda
631
KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 62. Srov. ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. 633 Nepočítám-li insolvenční návrh, jehož využití je však z povahy věci v některých případech také vyloučeno (např. je-li zástavní dlužník osobou odlišnou od dlužníka obligačního). 632
180
tento věřitel provede i samotný výkon (zpeněží zástavu).634 O dalších aspektech této zásady pojednává kapitola týkající se úpravy v návrhu nového občanského zákoníku. Pokud jde o platnou občanskoprávní úpravu, zásada priority zdůrazněná v ustanovení § 165 odst. 2 obč. z. je dále rozvedena v konkrétních předpisech, upravujících zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě a prostřednictvím soudního prodeje zástavy. Jde-li v této souvislosti o zpeněžení nemovité zástavy podle o. s. ř. (jakožto druhé fáze soudního prodeje zástavy), uspokojují se věřitelé při rozvrhovém jednání postupně podle skupin, do nichž je jejich pohledávka zařazena.635 Pohledávky z nižších skupin přitom mohou být uspokojeny až poté, co dojde k úplné úhradě pohledávek z vyšších skupin. V jednotlivých skupinách se pohledávky uspokojují podle svého pořadí; skutečností rozhodnou pro určení pořadí pohledávky zajištěné zástavním právem je den vzniku zástavního práva.636 Poměrné uspokojení pohledávek nařizuje zákon pouze pro případ, kdy pohledávky patří do stejné skupiny a navíc mají i stejné pořadí; u pohledávek zajištěných zástavním právem nastane taková situace pouze, vznikne-li více zástavních práv ve stejný den. Procesní předpis (o. s. ř.) tedy ve shodě s platným občanským zákoníkem vyzdvihuje princip priority nad princip proporcionality. Obdobně se stanoví pro případy zpeněžení zástavy v nedobrovolné veřejné dražbě podle zákona o veřejných dražbách, že pohledávky zajištěné zástavním právem se uspokojují podle pořadí svého vzniku.637 Předpisy, které upravují zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě a soudním prodejem zástavy, počítají s tím, že některá zástavní práva budou mít při rozdělování výtěžku zpeněžení zástavy přednostní pořadí. Tato privilegovaná zástavní práva se uspokojují přednostně bez ohledu na dobu svého vzniku. Zvláštní předpisy v těchto případech modifikují pravidlo zakotvené v ustanovení § 165 odst. 2 obč. z., neboť uspokojení se neřídí dobou vzniku zástavního práva, ale určitým „kvalitativním“ charakterem zástavního práva.638
634
Návrh však nezjednává nejstaršímu zástavnímu věřiteli procesní přednost vůči jiným (nezajištěným) věřitelům. K rozboru této skutečnosti viz kapitola nazvaná Zpeněžení zástavy bez vůle zástavního věřitele. 635 Viz § 337c odst. 1 o. s. ř. 636 Viz § 337c odst. 5 písm. d) o. s. ř. 637 Srov. § 60 odst. 2 písm. c) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 638 Např. podle § 337c odst. 1 písm. b) o. s. ř. se přednostně před pohledávkami zajištěnými zástavním právem uspokojí pohledávky z hypotéčních úvěrů nebo části těchto pohledávek sloužící ke krytí jmenovité hodnoty hypotéčních zástavních listů (hypoteční úvěr je úvěr, jehož splacení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti). Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, však zároveň v § 30 odst. 2 stanoví, že na zastavené nemovitosti nesmí váznout zástavní právo třetí osoby, které by bylo ve stejném nebo v přednostním pořadí před zástavním právem zajišťujícím pohledávku z hypotečního úvěru nebo její část, zahrnutou do krytí závazků z hypotečních zástavních listů v oběhu (s výjimkami tam uvedenými). Podle § 60 odst. 2 písm. a)
181
Co se týče konkurence zástavních práv de lege ferenda, návrh nového občanského zákoníku zachovává v případě plurality zástavních práv zásadu priority: vázne-li podle Návrhu na zástavě více zástavních práv, stanoví se jejich pořadí podle doby vzniku zástavního práva. Má-li být vznik práva zapsán ve veřejném seznamu, rozhoduje pro pořadí okamžik podání návrhu na provedení zápisu.639 Návrh zároveň, věren svému celkovému pojetí akcentujícímu svobodnou vůli stran, nebrání zástavním věřitelům v tom, aby si ujednali pořadí svých zástavních práv. Podmínkou platnosti je písemná forma takové úmluvy; vůči třetím osobám však takové ujednání působí pouze tehdy, je-li zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejného seznamu (rozuměj v Rejstříku zástav nebo v katastru nemovitostí).640 Návrh přitom vyslovuje zásadu (jež by se i jinak dala vyvodit z obecných ustanovení Návrhu), že ujednání nemá právní účinky vůči tomu zástavnímu věřiteli, který na ujednání nepřistoupil a jehož práva jsou ujednáním zkrácena.641 Závěrem této podkapitoly bych rád upozornil na jeden praktický problém de lege lata, a to že platná procesní úprava určitým způsobem oslabuje hmotněprávní postavení zástavního věřitele a zasahuje do jeho stěžejního práva na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 obč. z.). K takovému zásahu může dojít, je-li zastavená nemovitost zpeněžena v exekučním řízení vedeném podle ex. ř. na návrh třetí osoby odlišné od zástavního věřitele. Při rozvrhovém jednání se pohledávky oprávněného i (přihlášeného) zástavního věřitele zařazují do stejné skupiny; o jejich vzájemném pořadí pak rozhoduje skutečnost, zda dříve vzniklo zástavní právo anebo dříve došel k soudu návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).642 Problém zde spočívá v tom, že skutečností rozhodnou pro pořadí oprávněného je podle zákona den podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (resp. návrhu na nařízení exekuce). Podání návrhu na exekuci přitom není veřejně dostupnou informací a v katastrální evidenci se podání návrhu na exekuci žádným způsobem neprojeví.643 Do
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, se nejprve uhrazují pohledávky zajištěné zástavním právem, jsou-li podle zvláštního právního předpisu přednostně uspokojovány bez ohledu na pořadí. 639 Ustanovení § 1362 odst. 1 Návrhu. Druhý odstavec tohoto ustanovení pak upravuje rozhodný okamžik pro posouzení pořadí zástavního práva v případě, kdy je zástavou věc, k níž má zástavci vzniknout vlastnické právo teprve v budoucnu. 640 Ustanovení § 1363 odst. 1 Návrhu. 641 Ustanovení § 1363 odst. 2 Návrhu. 642 Viz § 337c odst. 5 písm. a) a písm. d) o. s. ř. Toto ustanovení se aplikuje i na rozvrhové jednání v rámci exekuce vedené podle ex. ř. (na základě odkazu v § 52 ex. ř.). 643 Naproti tomu při návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti podle o. s. ř. je soud povinen o podaném návrhu vyrozumět příslušný katastrální úřad (viz § 335 odst. 1 o. s. ř.) – oprávněný musí již v návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti označit nemovitost ve vlastnictví povinného, jejíž
182
katastru nemovitostí se zapisuje až poznámka o doručeném usnesení o nařízení exekuce.644 Přestože tedy vznikne zástavní právo na nemovitosti žádným jiným právem ani omezením (např. poznámkou o nařízení exekuce) nezatížené, zástavní věřitel nebude z výtěžku zpeněžení zástavy přednostně uspokojen, pokud byl třetí osobou podán návrh na exekuci před vznikem zástavního práva. Před pohledávkou zástavního věřitele se bude hradit pohledávka oprávněného z exekuce. Takové pojetí však vyvolává pochybnosti. Zástavní právo je právem absolutním a působí vůči všem, naproti tomu závazkový vztah třetí osoby a zástavního dlužníka, ústící v získání exekučního titulu vůči tomuto dlužníkovi, je pouze vztahem mezi těmito subjekty. Relativní charakter tohoto vztahu přetrvává i při podání návrhu na exekuci a teprve nařízením exekuce a vydáním exekučního příkazu se zakládají i jistá omezení, která přesahují vztah zúčastněných stran, a teprve od těchto chvil vznikají i určité vztahy k exekucí postižené nemovitosti.645 Pouhé podání návrhu na exekuci, které se k nemovitosti žádným způsobem nevztahuje, by však nemělo mít zákonem propůjčenou moc zasahovat do věcněprávních vztahů (vzniklých na nezatížené nemovitosti) tím, že později – při rozvrhu výtěžku zpeněžení zástavy – neguje jejich hmotněprávní význam.646 Lze se důvodně domnívat, že rozhodné by pro právní vztahy k nemovitostem měly být ty údaje, které se do katastru zapisují a splňují tak požadavek publicity. Současná úprava však považuje za významnou skutečnost (podání návrhu na exekuci), která se veřejně vůbec neeviduje.647 Jako zcela transparentní se přitom nabízí pojetí, vážící pořadí oprávněného z exekuce na zápis poznámky o nařízené exekuci nebo poznámky o vydaném exekučním příkazu k prodeji nemovitosti do katastru nemovitostí. Obdobné kritérium zvolil i zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Podle něj postihují-li exekuce souběžně stejné prodej navrhuje. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zapíše katastrální úřad na základě takto doručeného oznámení soudu poznámku na příslušný list vlastnictví. Tato poznámka představuje pro věřitele dostatečnou informaci o tom, že právní vztahy k potenciální zástavě mohou doznat změn. Dále popsaná rizika se proto týkají exekuce podle ex. ř., nikoliv výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. (ovšem i u výkonu podle o. s. ř. je pro zástavní věřitele rizikem časová prodleva mezi podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí třetí osobou a vyznačením poznámky o podaném návrhu v katastru). 644 Viz § 44 odst. 3 ex. ř. ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. 645 Povinný je především od okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce limitován – sankcí neplatnosti (§ 44a odst. 1 ex. ř.) – v nakládání se svým majetkem (s výjimkami dle § 44a odst. 2, 3 a 4 ex. ř.), tj. nemůže již nemovitost ani platně zatížit. Nemovitost se v exekučním řízení postihuje až exekučním příkazem vydaným podle § 47 ex. ř.; exekutor se však může zaměřit i na jiný majetek povinného a nemovitost nemusí postihnout vůbec. 646 Viz VYMAZAL, L. Rizika uspokojení zástavního věřitele v exekuci prodejem nemovitosti. Právní rádce, 2007, č. 10, str. 14 a n. 647 A to ani v centrální evidenci exekucí vedené podle zákona č. 329/2008 Sb. – zde se zaznamenávají nařízené exekuce, nikoliv též podané návrhy.
183
nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena; pořadí se přitom řídí dnem, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz vydaný soudním exekutorem (příp. usnesení, jímž soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí), a nikoliv datem podání návrhu na exekuci.648
3.3.5.2 Promlčení zástavního práva Považuji za vhodné věnovat určitý prostor problematice promlčení zástavního práva, neboť se jedná o otázku, která se k výkonu zástavního práva úzce váže (tím, že výkon práva časově limituje). V důsledku promlčení za určitých okolností ztrácí zástavní věřitel svůj nárok na uspokojení ze zástavy. Východiskem úvah o promlčení zástavního práva jsou tři základní pravidla, která vyplývají z platné úpravy. Ze zákona se předně podává, že zástavní právo podléhá promlčení.649 Zákon je však v tomto ohledu nepřesný, neboť zástavní právo jako takové se nepromlčuje. Zástavní právo jakožto prostředek zajišťovací nelze nějakým způsobem vykonávat, čímž se pojmově vylučuje promlčení tohoto práva (promlčení práva totiž předpokládá, že právo nebude ve stanovené době vykonáno).650 V souvislosti se zástavním právem lze proto hovořit spíše o promlčení práva zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (promlčení práva na realizaci zástavního práva). Podle druhého stěžejního pravidla se zástavní právo nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka.651 Zákon zde zdůrazňuje akcesorickou povahu zástavního práva. Dokud není zajištěná pohledávka promlčena, nelze považovat za promlčené ani zástavní právo, i kdyby již marně uplynula lhůta pro uplatnění zástavního práva. K promlčení zástavního práva nemůže nikdy dojít před uplynutím běhu promlčecí doby zajištěné pohledávky – jestliže se promlčecí doba vztahující se k zajištěné pohledávce prodlouží (např. v důsledku uznání závazku), pravidlo zakotvené v § 100 odst. 2 obč. z. způsobuje, že se tím nepřímo prolonguje i promlčecí doba zástavního práva. Z uvedeného také vyplývá, že zajištěná
648
Viz § 14 odst. 1, 2 zákona č. 119/2001 Sb. Viz § 100 odst. 2 obč. z. 650 Literatura hovoří v této spojitosti o pojmové nepřijatelnosti promlčování zástavního práva, neboť „ze zástavního práva sama povinnost nějakého plnění nevyplývá“ (KRÁLÍK, M. – MIKEŠ, J. in ŠVESTKA, J. SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1161). 651 Viz § 100 odst. 2 obč. z. 649
184
pohledávka a zástavní právo se promlčují samostatně,652 byť běh jejich promlčecích dob spolu do jisté míry souvisí. Zákon dále určuje, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.653 Promlčením zajištěné pohledávky nedochází ani k promlčení zástavního práva; akcesorita se vztahuje k otázkám existence práv, nikoliv k otázkám jejich vynutitelnosti. Lze se domnívat, že promlčení zajištěné pohledávky nebrání zástavnímu věřiteli v tom, aby vykonal zástavní právo a uspokojil svou pohledávku z výtěžku zpeněžení zástavy;654 to však jen za předpokladu, že není promlčeno zástavní právo (či přesněji právo na uspokojení ze zástavy). Ustanovení § 170 odst. 2 obč. z. nelze chápat jinak než jako zdůraznění plnohodnotné existence zástavního práva i po promlčení zajištěné pohledávky. Promlčení zajištěné pohledávky nemá právně relevantní vliv na vynutitelnost práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy.655 Ztráta nároku na uspokojení ze zástavního práva se totiž pojí pouze s promlčením zástavního práva – vznese-li zástavní dlužník důvodně námitku promlčení zástavního práva, nelze zástavní právo vykonat. Lze mít za to, že smyslem ustanovení § 170 odst. 2 obč. z. je právě aprobování možnosti realizace zástavního práva i po promlčení zajištěné pohledávky, přičemž limity této realizace lze dovodit z dalších ustanovení obč. z.656 Z těchto dalších ustanovení vyplývá, že se právo na uspokojení ze zástavy promlčuje v obecné tříleté promlčecí době;657 právo se zároveň nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka. Po uplynutí promlčecí doby zástavního práva se jeho výkon stává nevynutitelným. Promlčecí doba běží podle zákona ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. U zástavního práva tedy počíná dnem, kdy se zajištěná pohledávka nebo její část stala
652
A to také vzhledem k překážkám, způsobujícím stavení nebo přerušení běhu promlčení doby i na straně zástavního práva. K tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 687/2007 ze dne 24.1.2008, podle nějž písemně může být uznán co do důvodu a výše nejen dluh ze smlouvy (ze strany dlužníka), ale i zástavní právo (ze strany zástavního dlužníka). V případě uznání zástavního práva zástavním dlužníkem se zástavní právo promlčuje za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. 653 Ustanovení § 170 odst. 2 obč. z. 654 Též viz ŠVESTKA, J. in ŠVESTKA, J. - JEHLIČKA, O. - ŠKÁROVÁ, M. - SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 423: „Zajištění promlčené pohledávky zástavním právem trvá i nadále, takže nic nebrání tomu, aby pohledávka byla vymožena zpeněžením zástavy.“ 655 Ostatně i promlčenou pohledávku lze platně zajistit (a uspokojit se z takto vzniklého zástavního práva). 656 Zejména z § 100 odst. 1 a 2 obč. z. a § 101 obč. z. 657 Režim promlčení zástavního práva se řídí občanským zákoníkem i tehdy, zajišťuje-li zástavní právo pohledávku, na niž dopadá úprava zákoníku obchodního. K tomu viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1918/2005 ze dne 25. 4. 2007.
185
splatnou – od tohoto okamžiku je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zástavy.658 Za uplatnění práva ve smyslu § 112 obč. z., stavící běh promlčecí doby zástavního práva (resp. práva na uspokojení ze zástavy), lze považovat podání žaloby na nařízení soudního prodeje zástavy (tj. zástavní žalobu). V navazujícím vykonávacím řízení pak lze úspěšně zpeněžit zástavu i přes případné promlčení zajištěné pohledávky; jiný výklad by ostatně popíral smysl řízení o soudním prodeji zástavy, neboť podání žaloby na nařízení soudního prodeje zástavy nestaví běh promlčecí doby zajištěné pohledávky.659 Pokud jde o zpeněžování zástavy ve veřejné dražbě, podkladem tohoto postupu je exekuční titul ukládající splnění zajištěné pohledávky;660 vzhledem k pravidlu, že zástavní právo se nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka, se věřitel při veřejné dražbě nemusí promlčení zástavního práva obávat. Možnost výkonu zástavního práva i po promlčení zajištěné pohledávky připouštěly také dřívější úpravy. Podle § 1483 o. z. o. se dokonce ruční zástavní právo nemohlo promlčet, měl-li věřitel zástavu u sebe, v ostatních případech (tj. i v případě zástavního práva k věci nemovité) však podle doktríny promlčení zajištěné pohledávky způsobovalo promlčení zástavního práva.661 Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. obsahoval od 1.1.1992 do 31.12.2000 ustanovení § 151f odst. 1, podle jehož výslovného znění nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, mohl se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka byla promlčena.662 S účinností od 1.1.2001 bylo ustanovení § 151f zrušeno, obsahově však bylo nahrazeno ustanovením § 170 odst. 1 věta druhá (od 1.1.2002 pak samostatným druhým odstavcem § 170), podle nějž promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká. Také zákoník mezinárodního obchodu výslovně umožňoval v § 177 zástavnímu věřiteli, aby se domáhal uspokojení ze zástavy, i když zajištěná pohledávka byla již 658
S výjimkou situace, kdy se zřizuje zástavní právo k již splatné pohledávce, počíná promlčecí doba zástavního práva i zajištěné pohledávky běžet vždy od stejného okamžiku. 659 Podle publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu však přestává promlčecí doba pohledávky běžet tehdy, když věřitel přihlásí nevykonatelnou pohledávku zajištěnou zástavním právem do řízení o výkonu rozhodnutí prodejem dané (zastavené) nemovitosti – přihláška je podle soudu ve smyslu § 402 obch. z. právním úkonem uplatněným věřitelem v již zahájeném vykonávacím řízení za účelem uspokojení věřitelova práva (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 46/2009 ze dne 26.2.2009, Soudní judikatura 6/2009, str. 451). 660 K promlčení takto přiznaného práva viz § 110 odst. 1 obč. z. 661 Viz ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl šestý. Praha: V. Linhart, 1937, str. 494. 662 Od 1.4.1964 do 31.12.1991 upravoval občanský zákoník institut omezení převodu nemovitosti, jenž promlčení podle § 61 zákoníku nepodléhal. Samotné promlčení zajištěné pohledávky mělo ovšem za následek přímo zánik omezení převodu nemovitosti.
186
promlčena. Zákoník zároveň v § 84 stanovil, že se právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy promlčuje v desetileté lhůtě.663 Ustanovení o tom, že se zástavní věřitel může uspokojit ze zástavy realizací zástavního práva i tehdy, je-li zajištěná pohledávka promlčená, obsahuje také současně platný slovenský občanský zákoník (v § 151j odst. 2). Lze ocenit, že problematiku řeší výslovně i návrh nového českého občanského zákoníku. Ten jednak zachovává pravidlo, že zástavní právo se nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka, jednak (a zejména) stanoví, že „promlčení pohledávky nebrání věřiteli v uspokojení ze zástavy“.664 Závěrem lze opět poukázat na jeden praktický problém, který vyvěrá z platné občanskoprávní úpravy a tíží především zástavní dlužníky. Jak bylo vyloženo, zástavní právo svým promlčením nezaniká. Jestliže je promlčené zástavní právo zapsáno ve veřejném rejstříku (v katastru nemovitostí či Rejstříku zástav), výrazně omezuje zástavního dlužníka v dispozicích se zástavou, přestože již zástavní věřitel – za předpokladu, že druhá strana vznese před soudem námitku promlčení – ztrácí nárok na uspokojení ze zástavy.665 Nabízí se proto otázka, zda je zástavní dlužník oprávněn docílit za takovéhoto stavu výmazu zástavního práva z rejstříku. Na jedné straně totiž stojí argument, že zástavní právo promlčením nezaniklo, nadále existuje, a není proto dán důvod k jeho výmazu, neboť výmaz se provádí pouze u práv zaniklých. Bylo by proto věcí zástavního dlužníka, aby si střežil svá práva a v případě pokusu zástavního věřitele o výkon zástavního práva vznesl námitku promlčení a docílil zastavení takového řízení. Na druhou stranu nelze ztrácet ze zřetele aspekt právní jistoty a přiměřenosti. V situaci, kdy zástavní věřitel v zákonem určené době své právo nevykonal, nelze přenášet důsledky takové nečinnosti (spjaté s potenciální ztrátou nároku) na zástavního dlužníka a vystavovat jej riziku opakovaných pokusů o realizaci promlčeného zástavního práva, resp. fakticky jej omezovat v dispozicích se zástavou. Přestože tedy zástavní právo svým promlčením nezaniká, lze podle okolností případu připustit, že se zástavní dlužník může domoci výmazu promlčeného zástavního 663
K uvedenému srov. ŠVESTKA, J. - ČEŠKA, Z. - CHYSKÝ, J. Promlčení a prekluze v čs. právním řádu. Praha: Orbis, 1967, str. 52: „Promlčí-li se zajištěná pohledávka věřitele vůči dlužníkovi, k jejímu zániku však nedojde, nedojde tím ani k zániku akcesorického zástavního práva; to trvá dále. Zástavní věřitel se může domoci i poté, kdy je zajištěná pohledávka promlčena, uspokojení ze zástavy, neboť toto právo se promlčuje až po deseti letech.“ 664 Ustanovení § 607 odst. 1 Návrhu. 665 Nárok je „podmíněn tím, že dlužník nevznese u soudu námitku promlčení“ (R 60/2008).
187
práva. Jako podklad pro provedení výmazu by mohlo posloužit soudní rozhodnutí, v němž bude deklarováno promlčení zástavního práva; soudní řízení by zahájil zástavní dlužník žalobou na určení, že se zástavní právo promlčelo. Vzhledem k důsledkům, jaké přináší zapsané, ale nevynutitelné zástavní právo, lze mít za to, že se mu mohlo podařit prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ačkoliv předestřené pojetí není formálně zcela korektní, neboť umožňuje vymazat nezaniklé právo,666 jiná hlediska (a to hlediska společensky relevantnější, zejména princip právní jistoty a ochrany zástavního dlužníka) takový postup ospravedlňují. Nelze však přehlížet, že zmíněný výklad není nerozporný a mohou vznikat pochybnosti, zda orgán vedoucí veřejný rejstřík výmaz na základě rozhodnutí deklarujícího promlčení práva provede. Návrh nového občanského zákoníku ku prospěchu věci na současnou situaci reaguje a v ustanovení § 610 uvádí, že promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu, vymaže ten, kdo takový seznam vede, právo z tohoto seznamu k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem.
3.4 Výkon zástavního práva k nemovitostem – perspektivy dalšího vývoje 3.4.5 Realizace zástavního práva ve vybraných zahraničních úpravách ve srovnání s platnou českou úpravou
3.4.5.1 Úvodem Skutečnost, že platná česká úprava nabízí svým adresátům velmi omezené možnosti výkonu zástavního práva, odhaluje také komparativní pohled. Cílem následujícího přehledu není ovšem detailní a úplný popis úpravy výkonu zástavního práva k nemovitostem v určitém právním řádu; práce není zaměřena komparativně. Cílem pojednání je upozornit na některé obecné tendence úpravy výkonu zástavního práva
666
Jak se však správně poznamenává v literatuře (LASÁK, J. - VYHNÁNEK, L. Nesnesitelná těžkost existence promlčených zástavních práv aneb první pokus o výkřik. Právní rozhledy, 2008, č. 1, str. 26), zástavní právo vykazuje – jde-li o promlčení – určitá specifika a nemůže být srovnáváno s právy ze závazkových vztahů. Podle autorů na rozdíl od závazkového vztahu, kde se účel promlčení naplňuje již vznesením námitky promlčení, u zástavního práva je tu ještě aspekt evidence práva v katastru, který není úspěšným vznesením námitky promlčení dotčen.
188
v jiných zemích, potažmo poukázat na jiné možné přístupy právních řádů k právům zástavních dlužníků a věřitelů. Výklad má směřovat především k dokumentaci konkrétních způsobů výkonu zástavního práva k nemovitostem, které dané právo připouští. Nepůjde tedy o ucelené pojednání o právní úpravě zástavního práva v určitém konkrétním státě, ale spíše o postihnutí základních koncepcí výkonu zástavního práva ve vybraných (reprezentativních) jurisdikcích.667 Úvodem lze podotknout, že společným znakem většiny právních úprav je jejich liberálnější přístup k výkonu zástavního práva k věcem movitým (a dalším druhům zástav odlišným od nemovitostí) oproti přístupu k realizaci nemovitých zástav. S ohledem na ekonomický a sociální význam vlastnictví pozemku (a jeho součástí) jakožto základní věci nemovité lze považovat takový přístup za odůvodněný. Určitý obecný trend lze ovšem v oblasti zpeněžování nemovitých zástav sledovat: i úpravy, tradičně podřizující proces uspokojení z nemovité zástavy veřejné (zpravidla soudní) regulaci, připouští ve větší či menší míře možnost soukromé (tj. bez ingerence úředních osob provedené) realizace zástavy. Úlohou práva je v těchto případech garantovat svobodnou vůli smluvních stran a umožnit jim rozhodnout se pouze na základě jejich vlastního uvážení, jaká forma realizace zástavy je pro ně nejvýhodnější. Zároveň však právo musí vytyčit mantinely tak, aby náležitým způsobem chránilo slabší stranu zástavněprávního vztahu a také – vzhledem k absolutnímu charakteru zástavního práva – zájmy třetích osob, jimž k zástavě svědčí určité právo.668
3.4.5.2 Právní úpravy angloamerické Pro oblast, reprezentovanou právem anglickým (a jím ovlivněnými jurisdikcemi669), je – pokud jde o výkon zástavního práva k nemovitostem – příznačný důraz na smluvní autonomii.670 Zástavní věřitel bývá oprávněn uspokojit se ze zástavy způsobem
667
Podotýkám navíc, že pojmu „nemovitost“ odpovídá v každém právním řádu jiný obsah, byť ten se vždy víceméně váže k pozemku jako části zemského povrchu. K tomu viz kapitolu o nemovité věci jakožto zástavě. 668 Je nasnadě, že pokud jeden z více zástavních věřitelů svépomocně prodává zástavu (tj. zástavu zatíženou zástavními právy více věřitelů), není jen jeho věcí a věcí zástavního dlužníka, jakým způsobem, za jakých podmínek a za jakou cenu zástavu zpeněžuje, na rozdíl od případu, kdy vlastník prodává nijak nezatíženou nemovitost jiné osobě a kdy si prodávající a kupující mohou stanovit jakékoliv podmínky, které vyhovují právě jen jim. 669 K pojetí zástavního práva k nemovitostem např. v právu australském viz HEPBURN, S. Principles of Property Law. London, Sydney: Cavendish Publishing, 2. vydání, 2001, str. 329 a n. 670 THIELE, A. Collective Security Arrangements: a Comparative Study of Dutch, English and German Law. Amsterdam: Kluwer Legal Publishers, 2003, str. 109. Jak případně poznamenává autorka, důsledkem
189
stanoveným ve smlouvě a není tak omezen jen na soudní zpeněžení zástavy. Pravidlem je soukromý prodej zástavy (tj. z volné ruky). Takový způsob bývá rychlejší a méně nákladný než státem organizovaná nebo dozorovaná dražba, skýtá však rizika pro zástavního dlužníka spočívající v tom, že věřitel nemá zájem na dosažení nejvyšší možné ceny, nýbrž jen ceny, která postačí k uspokojení zajištěné pohledávky. Právo zde proto možnosti zpeněžování limituje např. povinností uskutečnit prodej s přiměřenou péčí a za náležitou částku.671 Zástavní věřitel může na základě smluvního ujednání disponovat širokou škálou prostředků, jimiž se lze domáhat uspokojení ze zástavy. Mimo již uvedeného svépomocného prodeje zástavy může jít například o oprávnění držet zástavu a pobírat příjem z ní plynoucí. V daném případě přitom nejde o absolutní převod vlastnického práva k zástavě, po splacení zajištěného dluhu ztrácí věřitel dispoziční oprávnění k zástavě. K nenávratnému převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele nikoliv na základě prodeje zástavy, jakož i k propadnutí zástavy, přistupují ovšem i tyto úpravy s opatrností a připouští jej pouze výjimečně. Propadnutí zástavy bez soudního nařízení je téměř vždy neplatné, přičemž taková rozhodnutí bývají vzácná: anglické soudy nařizují obvykle prodej zástavy.672 Rozmanité formy výkonu zástavního práva k nemovitostem673 jsou vlastní právu americkému; různorodost pramení již z faktu, že právní úprava se v jednotlivých státech federace liší, a to i výrazně.674 Některé základní principy se přesto zdají být signifikantní pro právní úpravu všech států. Existují přitom i prameny,675 které svými doporučeními
principu široké smluvní svobody je fakt, že právní vztah týkající se zajištění může mít u stejných druhů zástav rozličnou podobu, v závislosti na právech a povinnostech stran sjednaných v zajišťovacích dokumentech. 671 WOOD, P. R. Comparative Law of Security Interests and Title Finance. London: Sweet & Maxwell, 2007, str. 366. Wood odkazuje v této souvislosti na případ Bishop v. Bonham (1988). Existují i jiná omezení široké smluvní svobody: například ve Skotsku nemohou strany dohodou měnit standardní pravidla týkající se svépomocného prodeje a propadnutí zástavy (viz STEVEN, A. J. M. in DROBNIG, U. – SNIJDERS, H. J. – ZIPPRO, E.-J. (eds.) Divergences of Property Law, an Obstacle to the Internal Market? München: Sellier European Law Publishers, 2006, str. 55). 672 WOOD, P. R. Comparative Law of Security and Guarantees. London: Sweet & Maxwell, 1995, str. 138139. 673 V pojetí angloamerického práva spadajícího do skupiny označované jako Security Interests in Real Property. 674 Jak uvádí M. Schill, odlišné úpravy jednotlivých metod výkonu zástavního práva umožňují státům reflektovat jejich rozdílnou sociální a hospodářskou skladbu (SCHILL, M. Uniformity or Diversity: Residential Real Estate Finance Law in the 1990's and the Implications of Changing Financial Markets. Southern California Law Review, 1990-1991, str. 1261). K pojetí výkonu zástavního práva k nemovitostem v americkém právu srov. též BURKHART, A.M. Real Estate Practice in the Twenty-First Century, Missouri Law Review, 2007, str. 1031 a n., a bohatou literaturu tam uvedenou. 675 Jednotné zákony (Uniform Acts), vypracované respektovanou platformou (National Conference of Commissioners on Uniform State Laws), mohou být následně přijímány jednotlivými státy dle jejich uvážení.
190
ovlivňují sjednocování jednotlivých úprav; jmenovat lze například zaznamenáníhodný The Uniform Land Security Interest Act,676 obsahující komplexní modelovou úpravu (s komentářem) zástavního práva k nemovitostem (mortgage), včetně materie jeho nuceného výkonu.677 Z uvedené úpravy budu na následujících řádcích vycházet, neboť citovaná úprava do jisté míry reprezentuje (zobecňuje) úpravy platné v jednotlivých státech federace, které zde není dobře možné s ohledem na jejich různotvárnost výkladově postihnout. Úprava výslovně označuje princip smluvní svobody za stěžejní při výkonu zástavního práva a v návaznosti na to deklaruje, že jí vymezená práva a povinnosti nejsou výlučná, nýbrž že se uplatní pouze vedle práv a povinností stran ze samotné zástavní smlouvy. Stanoví se však určitá práva, jichž se dlužník nemůže smluvně vzdát. Pokud jde o prostředky výkonu zástavního práva k nemovitostem,678 úprava předně opravňuje věřitele – v případě dlužníkova prodlení s plněním zajištěného dluhu – k převzetí držby zástavy (possession) bez nutného absolvování soudního řízení (svépomocí), a to za předpokladu, že si tak strany sjednaly v zástavní smlouvě (v některých případech je však dohoda vyloučena s ohledem na ochranu zástavního dlužníka) a že k převzetí dojde bez porušení veřejného pořádku, resp. pokojného stavu (without breaching the peace).679 Převzít dispoziční oprávnění k zástavě lze i prostřednictvím soudního řízení, zde i bez nutné dohody v zástavní smlouvě. Uvedený způsob výkonu představuje jakýsi „předstupeň“ a alternativu samotného výkonu zástavního práva směřujícího k prodeji zástavy. Aprobace převzetí zástavy věřitelem bez jakékoliv státní či obdobné intervence si podle komentáře klade za cíl eliminovat náklady, které vznikají při řízeném procesu převzetí.680
676
Znění je dostupné např. na: http://www.law.upenn.edu/bll/archives/ulc/fnact99/1980s/ulsia85.pdf. K tématu dále viz GEIS, N. Escape from the 15th Century: The Uniform Land Security Interests Act. Real Property, Probate, and Trust Journal, 1995-1996, str. 289 a n. či RANDOLPH, P.A. Jr. Future of American Real Estate Law: Uniform Foreclosure Laws and Uniform Land Security Interest Act. Nova Law Review, 1995-1996, str. 1109 a n. 677 Upozornit lze přitom i na další jednotné zákony či jejich návrhy, týkající se dané problematiky, např. Multifamily Mortgage Foreclosure Act, Single Family Mortgage Foreclosure Act, Uniform Nonjudicial Foreclosure Act, atd. Jejich přehled podává mj. BURKHART, A.M. Real Estate Practice in the Twenty-First Century, Missouri Law Review, 2007, str. 1033. 678 V následujícím přehledu pomíjím případnou variantu zajištění spočívající v podmíněném převodu vlastnického práva k zástavě na věřitele (viz BOHÁČEK, M. Základy amerického obchodního práva. Praha: Linde Praha, 2007, str. 339), tj. zajišťovací převod práva, a zabývám se jen těmi případy, které odpovídají současnému pojetí institutu zástavního práva v kontinentálním právu. 679 Převzít zástavu lze i prostřednictvím jmenovaného správce, srov. článek 504 rozebírané úpravy. 680 Je nutné dodat, že svépomocně lze zástavu převzít pouze tehdy, umožňuje-li svépomocné převzetí zástavní smlouva.
191
Zástavní věřitel je oprávněn pobírat příjem z držené zástavy plynoucí, např. nájem, a umořovat tak zajištěnou pohledávku.681 Další praktický důvod aplikovatelnosti daného způsobu výkonu spočívá v „ochraně“ zástavy a zachování její hodnoty před připravovaným nuceným prodejem: zástavní dlužník je zbaven správy nemovitosti, čímž lze předejít jeho případným jednáním ve zlém úmyslu (cílené, příp. nedbalostní znehodnocení zástavy). Na druhou stranu, převzetí zástavy vytváří nové povinnosti a odpovědnost na straně zástavního věřitele. Zástavní věřitel je povinen spravovat zástavu s řádnou péčí, nese běžné provozní náklady, vzniká mu povinnost zástavu pojistit atd.682 K samotnému výkonu zástavního práva prodejem (v americkém právu foreclosure) lze přistoupit až po uplynutí určitého vymezeného času od počátku prodlení dlužníka. Nutným předpokladem výkonu zástavního práva je přitom i oznámení o zamýšleném výkonu, které je nezbytné zaslat dotčeným subjektům. Komentář k modelové úpravě správně vystihuje podstatu obou uvedených prerekvizit: účelem je poskytnout dlužníku přiměřenou dobu, během níž může svou vlastní iniciativou odvrátit nucený prodej zástavy (splacením dluhu, refinancováním úvěru, dobrovolným prodejem zástavy, atd.). Po splatnosti zajištěné pohledávky je zástavní dlužník oprávněn zástavu svépomocně prodat, jestliže mu takové oprávnění (power of sale) zástavní (či jiná) smlouva poskytuje. Pokud jej k takovému prodeji smlouva neopravňuje, lze zástavní právo realizovat prostřednictvím soudního prodeje.683 Svépomocně je zástavní věřitel oprávněn prodat nemovitou zástavu ve veřejné dražbě anebo též z volné ruky (by private negotiation). Jako základní podmínka se přitom pro obě varianty stanoví, že všechny složky prodeje, včetně způsobu inzerce, času, místa a podmínek prodeje, musí splňovat kritérium přiměřenosti, resp. rozumnosti (must be reasonable).684,
685
Prodej zástavy tedy není nutné realizovat prostřednictvím třetí
nezainteresované osoby. 681
Takový příjem přitom nemusí být zanedbatelný, představíme-li si například zastavený bytový dům s pronajatými byty. 682 Je však třeba dodat, že rozumné (přiměřené) výdaje spojené s držením zastavené nemovitosti se při případném prodeji zástavy uspokojují z výtěžku prodeje, a to hned za náklady prodeje. K tomu srov. čl. 511 písm. a) rozebírané úpravy. 683 V některých státech (např. v Pensylvánii) lze zástavu zpeněžit pouze prostřednictvím soudního prodeje, svépomocný prodej není dovolen. 684 Prodeji zástavy přiměřeným způsobem odpovídá podle komentáře k modelovému zákonu (str. 75) použití takových běžných metod, které obvykle používají vlastníci nemovitostí, prodávající dobrovolně své nemovitosti na trhu. 685 Předmětné ustanovení připomíná svou dikcí obdobné pravidlo zakotvené v čl. 9-610 amerického Jednotného obchodního zákoníku (Uniform Commerial Code), upravujícího zástavní právo k movitým věcem. Zástavní věřitel může podle citovaného článku movitou zástavu prodat, pronajmout či s ní jinak disponovat za předpokladu, že se tak bude dít komerčně přiměřeným (rozumným) způsobem (zvláště pokud
192
Pokud jde o možnost nabytí zástavy zástavním věřitelem, ve veřejné dražbě se mu žádná omezení nekladou. V případě soukromého prodeje se s ohledem na možné zneužití omezuje oprávnění věřitele nabýt (koupit) zástavu na případy, kdy je prodej provádět osobou, která není s věřitelem spřízněna.686 Úprava se dále podrobně věnuje notifikační povinnosti prodávajícího zástavního věřitele, přičemž je vedena účelem informovat potenciální kupce o prodeji zástavy, jakož i zpravit dlužníka a ostatní zástavní věřitele o skutečnosti, že jejich práva mohou být prodejem dotčena. Jak již bylo zmíněno, druhý základní způsob prodeje představuje zpeněžení zástavy v soudním řízení ústícím v soudní prodej zástavy. Soud v takovém případě vydá k žádosti věřitele rozhodnutí ohledně dlužné částky s příslušenstvím a nařídí prodej zástavy. V rozhodnutí soudu musí být zároveň specifikována osoba, která má prodej zástavy realizovat; soud může v závislosti na okolnostech pověřit prodejem nejenom úředníka či jinou osobu oprávněnou provádět prodeje, nýbrž též zástavního věřitele či dlužníka.687 Osoba zpeněžující zástavu je povinna podat soudu o zpeněžení zprávu, kterou soud následně potvrzuje. Důležité pravidlo se váže k podobě procesu – výkon probíhá způsobem aprobovaným pro soukromý prodej zástavy, ledaže soud stanoví, že prodej se má uskutečnit podle pravidel platných pro exekuční prodej. Jak vidno, soudní zpeněžení zástavy v daném pojetí se od tuzemské koncepce soudního prodeje liší: zatímco podle české úpravy soud (resp. exekutor) celý proces řídí a technicky vykonává, v rozebírané americké úpravě plní soud spíše roli autorizační a dohledovou, proces soudního prodeje zde nese výraznější rysy soukromého prodeje než v tuzemsku. Závěrem lze zmínit ještě dva pozoruhodné instituty, které se vyskytují v americkém právu a slouží k ochraně (zástavního) dlužníka.688 Jednak jde o oprávnění zástavního dlužníka získat v určité zákonné lhůtě zpět zástavu pozbytou v důsledku nuceného prodeje (right of redemption),689 jednak o limitaci zástavního věřitele v možnosti dosáhnout vydání tzv. deficiency judgment. Podstata druhého z uvedených institutů spočívá v ne(možnosti)
jde o způsob, čas, místo a jiné okolnosti nakládání se zástavou). K tomu též BROOK, J. Secured Transactions. New York: Aspen Publishers, 4. vydání, 2008, str. 391 a n. či GILMORE, G. Security Interests in Personal Property. Volume I. New Jersey: The Lawbook Exchange, 2. vydání, 1999, str. 1211 a n. 686 Viz čl. 509 písm. a) in fine rozebírané úpravy. 687 Srov. čl. 510 písm. c) rozebírané úpravy. 688 Americké právo aprobuje i další instituty týkající se výkonu zástavního práva, jaké představují například specifická dohoda mezi zástavním dlužníkem a věřitelem (Deed in Lieu of Foreclosure) či variace zpeněžení zástavy (Strict Foreclosure); těmito se však s ohledem na rozsah výkladu zabývat nebudu. 689 V podrobnostech odkazuji na KORNGOLD., G. – GOLDSTEIN, P. Real Estate Transactions: Cases and Materials on Land Transfer, Development and Finance. New York: Foundation Press, 2002, str. 485 a n.
193
věřitele vymáhat neuspokojený zbytek zajištěného dluhu, který nebyl pokryt výtěžkem prodeje zástavy.690 Úprava vychází v tomto případě z principu, že věřitel si nese odpovědnost nedostatečné zajištění svého úvěru sám.
3.4.5.3 Právní úpravy evropské Další velkou skupinu představují právní úpravy, podřizující proces uspokojení ze zástavy ve větším či menším měřítku veřejné (většinou soudní) kontrole. Sem lze zařadit s vyšší mírou zobecnění značnou část států kontinentální Evropy Základní způsob výkonu zástavního práva tu obvykle tvoří zpeněžení zástavy zákonem regulovaným procesem (zejména veřejnou dražbou). Právní předpisy však obvykle počítají s četnými variacemi pouhého
dražebního
zpeněžení;
v rámci
nuceného
výkonu
zástavního
práva
k nemovitostem lze tak využít např. institut vnucené správy apod. Současně se však v těchto zemích poskytuje subjektům určitý prostor pro jejich smluvní autonomii a zákony tuto volnost při realizaci zástavního práva pouze více či méně omezují.691 Jako příklad poslouží úprava v německém občanském zákoníku (BGB), podle níž mohou strany docílit uspokojení ze zástavy i bez absolvování soudního řízení. Různorodé možnosti výkonu nabízí německá úprava zvláště v případě zástav movitých,692 výběr určitých alternativ výkonu je však stranám k dispozici i při realizaci zástavního práva k nemovitostem. V případě nemovité zástavy se jako pravidlo v BGB stanoví, že k uspokojení zástavního věřitele dochází v exekučním řízení (zahájeného na podkladě exekučního titulu, tzv. věcného titulu693). V jeho rámci se pak nabízí prodej zástavy ve veřejné dražbě nebo vnucená správa.694 Podstata tradičního institutu vnucené správy spočívá v omezení 690
Úprava a podmínky tohoto institutu se v jednotlivých státech liší, někde se oprávnění věřitele domáhat se zbytku pohledávky váže jen k určitému způsobu prodeje, jinde se oprávnění omezuje na určitou částku, některé úpravy věřiteli takové oprávnění nepřiznávají vůbec, atd. Teoretický výklad institutu viz např. KORNGOLD., G. – GOLDSTEIN, P. Real Estate Transactions: Cases and Materials on Land Transfer, Development and Finance. New York: Foundation Press, 2002, str. 493 a n. 691 Příkladem takového omezení budiž ustanovení § 1371 rakouského občanského zákoníku. 692 Je-li zástavou movitá věc, která má burzovní nebo tržní cenu, lze zástavu prodat i bez exekučního titulu z volné ruky prostřednictvím osob jmenovaných v § 1221 BGB. Další mimoexekuční realizaci představuje prodej ve veřejné dražbě (viz § 1235 odst. 1 BGB). Stranám se zároveň v § 1245 odst. 1 BGB dovoluje sjednat si způsob prodeje movité zástavy odlišně od způsobů uvedených v zákoně. Odpovídá-li takový odchylný způsob prodeje oprávněnému zájmu některé ze stran, má tato strana dokonce právo žádat, aby byl prodej tímto způsobem proveden (§ 1246 odst. 1 BGB). Ke zpeněžení zástavy může mimo to samozřejmě dojít i v exekučním řízení vedeném po získání exekučního titulu zástavním věřitelem. 693 V podrobnostech viz např. QUACK, F. (red.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Svazek šestý. 3. vydání. München: C.H. Beck, 1997, str. 1739. 694 Postup je upraven samostatným zákonem o nucené dražbě a vnucené správě z roku 1897 (Gesetz über die Zwangsversteigerung und die Zwangsverwaltung), na nějž odkazuje německý občanský soudní řád (ZPO) v § 869.
194
vlastníka zástavy v jeho právech k zástavě (zejména užívacích a požívacích) a v uspokojování zajištěné pohledávky prostřednictvím plodů a výnosů spojených s vlastnictvím zástavy (může jít např. o zemědělské plody, pohledávky nájemného apod.).695 Na způsoby realizace zástavního práva k nemovitostem má klíčový dopad ustanovení § 1149 BGB: zakazují se zde – pod sankcí absolutní neplatnosti – dohody uzavřené před vznikem nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, jejichž obsahem je oprávnění zástavního věřitele žádat převod zástavy do jeho vlastnictví za účelem uspokojení zajištěného dluhu. Dále se zde – opět pro dobu před splatností zajištěného dluhu – zapovídají úmluvy, na jejichž základě by zástavní věřitel mohl docílit uspokojení ze zástavy jinak než v exekučním řízení. Z citované ustanovení však na druhou stranu vyplývá, že dohody o odlišném způsobu uspokojení uzavřené po vzniku práva zástavního věřitele na uspokojení (tj. po splatnosti zajištěného dluhu) lze považovat za platné (nepříčí-li se jiným ustanovením zákona).696 Zákon tedy rozumně reflektuje skutečnost, že po splatnosti zajištěného dluhu není zástavní dlužník v pozici fakticky slabšího subjektu a že je tedy racionální nechat pouze na vůli dotčených stran, aby se konsenzuálně rozhodli pro takový způsob uspokojení, který nejlépe saturuje jejich potřeby. Podobné možnosti odchylek od rigidního procesu soudního zpeněžování zástav zakotvují v různé míře i další evropské právní řády (nizozemský, francouzský, belgický, španělský atd.).697 Kupříkladu nizozemský občanský zákoník aprobuje dva základní způsoby realizace zástavního práva k nemovitostem: prodej zástavy ve veřejné dražbě a soukromý prodej zástavy. V případě nesplnění zajištěného dluhu je zástavní věřitel oprávněn nechat zástavu zpeněžit ve veřejné dražbě prostřednictvím oprávněného notáře.698 Druhá možnost se aktivuje na základě návrhu zástavního věřitele nebo zástavního dlužníka, kteří jsou 695
V německé úpravě viz § 146 a n. zákona o nucené dražbě a vnucené správě. Jistou obdobou vnucené správy je obecně institut antichrese, záležející v oprávnění zástavního věřitele požívat nemovitou zástavu (brát z ní plody), přičemž vytěžené užitky se započítávají na úhradu pohledávky. Požívání zástavy v tomto ohledu nepředstavuje přímo nucený způsob výkonu zástavního práva (jako je tomu u vnucené správy), nýbrž jde o smluvní formu úhrady zajištěného dluhu. Antichresi výslovně upravuje například francouzský občanský zákoník (CC) v čl. 2387-2392 (v podrobnostech CABRILLAC, M. – MOULY, CH. Droit des sûretés. 6. vydání. Paris: Litec, 2002, str. 796 a n.). 696 Srov. MÜHL, O. (red.). Bürgerliches Gesetzbuch Mit Einführungsgesetz Und Nebengesetzen. Kommentar. Svazek šestý. Stuttgart, Berlin, Köln: W. Kohlhammer, 1989, str. 1391. PALANDT, O. Bürgerliches Gesetzbuch. München: C. H. Beck, 62. vydání, 2003, str. 1520. SCHULZE, R. – GRZIWOTZ, H. – LAUDA, R. (eds.). Bürgerliches Gesetzbuch Kommentiertes Vertrags- und Prozessformularbuch. 1. vydání. Berlin: Nomos, 2010, str. 1793. 697 Srov. např. též WOOD, P. R. Comparative Law of Security and Guarantees. London: Sweet & Maxwell, 1995, str. 138 a n. či STEVEN, A. J. M. in DROBNIG, U. – SNIJDERS, H. J. – ZIPPRO, E.-J. (eds.) Divergences of Property Law, an Obstacle to the Internal Market? München: Sellier European Law Publishers, 2006, str. 55 a n. 698 Čl. 3.268 (1) nizozemského občanského zákoníku.
195
oprávněni žádat soud o schválení soukromého prodeje zástavy (z volné ruky).699 V detailech se oba způsoby zpeněžení řídí úpravou v občanském soudním řádu, na který občanský zákoník přímo odkazuje. Zástavní věřitel se nemůže podle nizozemského práva domáhat uspokojení z nemovité zástavy jiným než některým z uvedených způsobů; případné odchylné ujednání by nemělo žádné právní účinky.700 Zákoník připouští pouze dohodu stran o tom, že zástavní věřitel je v případě nesplnění zajištěného závazku oprávněn převzít správu zástavy (tento postup dále předpokládá zplnomocnění soudem k takovému převzetí).701 Zástavní smlouva může také platně oprávnit zástavního věřitele k získání kontroly nad zástavou, pokud je to potřeba pro účely jejího nuceného zpeněžení. Nizozemský občanský zákoník věnuje pozornost také procesu rozdělení výtěžku, jenž byl dosažen zpeněžením zástavy. Nabyvatel zástavy je povinen zaplatit kupní cenu k rukám notáře provádějícího veřejnou dražbu nebo notáře, který participoval v procesu převodu zástavy soukromým prodejem. Další ustanovení pak upravují mimo jiné postup při rozdělení výtěžku v případě, kdy na zástavě vázlo více zástavních práv.702 Zrcadlo české právní úpravě zástavního práva nastavuje především úprava rakouská; pohled do jejího nitra odhaluje, jakým vývojem si česká úprava zástavního práva prošla, zda a do jaké míry se vzdálila od standardů platných v sousední zemi, s níž v minulosti dlouhá desetiletí společnou úpravu (o. z. o.) sdílela. Základní pravidlo vztahující se k výkonu zástavního práva obsahuje ustanovení § 461 rakouského občanského zákoníku (ABGB). Zástavní věřitel je podle něj – v případě, že splatná zajištěná pohledávka není uspokojena – „oprávněn na soudu žádat o dražbu zástavy“.703
Nucený
výkon
zástavního
práva
probíhá
v takovém
případě
prostřednictvím exekučního řízení; exekučnímu řízení nutně předchází řízení nalézací, zahajované tzv. zástavní žalobou (Pfandrechtsklage) zástavního věřitele. Samotný výkon zástavního práva se řídí ustanoveními rakouského exekučního řádu;704 připouští se dva
699
Čl. 3.268 (2) nizozemského občanského zákoníku. Čl. 3.268 (5) nizozemského občanského zákoníku. 701 Čl. 3.267 nizozemského občanského zákoníku. 702 Čl. 3.270 nizozemského občanského zákoníku. 703 Již starší literatura, vykládající ustanovení stejného znění, dovozovala, že ačkoliv se v předmětném ustanovení uvádí jako způsob realizace jen soudní dražba, výkon se přesto může uskutečnit kterýmkoliv ze způsobů, které připouští exekuční řád (ROUČEK, F. in SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 745). 704 Zákon č. 79/1896, exekuční řád. 700
196
možné způsoby uspokojení z nemovité zástavy, a to dražební prodej zástavy a vnucená správa (Zwangsverwaltung).705 Podstatou vnucené správy v rakouském právu je uspokojování zajištěné pohledávky z plodů a užitků zastavené nemovitosti; výkon se uskutečňuje prostřednictvím soudem jmenovaného správce, vlastník zastavené nemovitosti je přitom omezen ve svém právu brát ze své věci plody a jiné užitky.706 Vnucená správa představuje institut, který v současně platné české právní úpravě chybí. Její potenciální přínos lze přitom podle mého názoru spatřovat ve dvou rovinách. Za situace, kdy výnos zastavené věci je způsobilý v rozumné lhůtě umořit zajištěný dluh, chrání vnucená správa jak zástavního dlužníka, tak věřitele. Zástavnímu dlužníku dává motivující možnost zachovat si vlastnictví věci (a současně splnit závazek), zástavnímu věřiteli zase obstarává postupné plnění zajištěného dluhu s tím, že případně existuje možnost zástavu zpeněžit v dražbě. V případě, že výnosy zástavy nemají potenciál umořit zajištěný dluh, představuje vnucená správa pro věřitele alespoň přechodný zdroj plnění jeho zajištěné pohledávky, a to například pro dobu od nařízení správy do zpeněžení zástavy prostřednictvím dražby. Rakouské právo mimo výše uvedeného připouští i určité varianty mimosoudního výkonu zástavního práva. Zatímco v případě movitých zástav se takový postup opírá přímo o zákonné zmocnění,707 v případě zastavených nemovitostí se k podobným závěrům dospívá na základě výkladu. Klíčem k řešení je přitom souběžná interpretace ustanovení § 461 a § 1371 ABGB. Rakouská doktrína i judikatura považují shodně ustanovení § 461 za dispozitivní,708 čímž neomezují realizaci zástavního práva jen na prostředky exekučního řízení, na něž se v ustanovení § 461 odkazuje.709 Zákonný rámec případných dohod o jiném než v ustanovení § 461 naznačeném způsobu uspokojení je profilován obsahem ustanovení § 1371. Citované ustanovení prohlašuje za neplatné úmluvy příčící se povaze zástavního práva, přičemž některé z těchto zapovězených úmluv příkladmo vypočítává: jde například 705
Pomíjím přitom další zákonnou eventualitu výkonu, kterou představuje nucené zřízení zástavního práva (§ 87 a n. rakouského exekučního řádu). Tento institut, připomínající tuzemské soudcovské nebo exekutorské zástavní právo, není svou povahou jinou (další) formou uspokojení ze zástavy, nýbrž se jedná pouze o zajišťovací institut. 706 K platné rakouské úpravě viz § 97 a n. citovaného exekučního řádu. 707 Viz ustanovení § 466a-466d ABGB. 708 K tomu srov. např. DOLEŽAL, V. – CHOBOLA, T. Ctí české zástavní právo zásadu smluvní svobody? Srovnávací pohled na postavení zástavního věřitele. Evropské a mezinárodní právo, 2004, č. 5 a 6, str. 11, a rakouskou literaturu tam citovanou. 709 Viz KOZIOL, H. – BYDLINSKI, P. – BOLLENBERGER, R. (Eds.). Kurzkommentar zum ABGB. 2. vydání. Wien, New York: Springer, 2007, str. 444.
197
o ujednání, že zástava připadne po splatnosti pohledávky věřiteli, že věřitel může zástavu zcizit za libovolnou nebo předem určenou cenu nebo si ji ponechat, atd. Nevykročí-li ujednání mezi zástavním dlužníkem a věřitelem o jiném způsobu uspokojení ze zástavy z mezí vytyčených ustanoveních § 1371, lze takové ujednání považovat za platné.710 Lze navíc dodat, že pravidla stanovená v § 1371 se váží pouze k době uzavření zástavní smlouvy a neomezují strany v ujednáních učiněných po splatnosti zajištěné pohledávky. Z uvedeného stručného nástinu je patrné, že rakouská úprava je – pokud jde o možné způsoby výkonu zástavního práva k nemovitostem – založena na podobné konstrukci jako úprava německá: v generálním ustanovení se vymezuje soudem regulovaná forma výkonu zástavního práva, přičemž dalšími ustanoveními (zejména o neplatných ujednáních) se stranám nepřímo poskytuje prostor pro realizaci jejich vlastního (mimosoudního) postupu, nepříčí-li se tento zákonu. Také platná česká úprava obsahuje určité základní ustanovení o způsobu uspokojení z nemovité zástavy (§ 165, § 165a obč. z.) a následně katalog neplatných úmluv (§ 169 obč. z.). Zásadní rozdíl však tkví v tom, že česká úprava prohlašuje v kogentním ustanovení § 169 písm. c) obč. z. za absolutně neplatné ujednání, podle nějž může zástavní věřitel uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem; uvedené se vztahuje i na dobu po dospění zajištěné pohledávky. Zatímco tedy např. rakouská úprava zapovídá pouze některé konkrétní dohody, které se příčí povaze institutu, a to jen pro určitou dobu, česká úprava zakazuje veškeré dohody o jiném způsobu uspokojení ze zástavy než je veřejná dražba nebo soudní prodej zástavy. Přirozeným důsledkem takového pojetí je pak kupříkladu publikované tuzemské rozhodnutí, dle nějž je obcházením zákona i vystavení plné moci, kterou zástavní dlužník zmocňuje zástavního věřitele k prodeji zastavené nemovitosti.711 Shodně projevená vůle právního vlastníka nemovitosti (zástavního dlužníka) a „ekonomického“ vlastníka nemovitosti (zástavního věřitele), tedy často jediných subjektů, jichž se realizace dotýká, nemá podle našeho zákonodárce žádný právní význam. Jiným směrem než česká platná úprava se vydala také slovenská úprava,712 která významně posílila pozici vůle stran. V rámci výkonu zástavního práva podle slovenského 710
Srov. např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora 4 Ob 1513/87 ze dne 14.7.1987 (dostupné např. na http://www.ris.bka.gv.at/Judikatur/), dle nějž dohody o mimosoudním zpeněžení zástavy obecně (v zásadě) neodporují ustanovením § 461 a § 1371 ABGB; zástavní věřitel je za dohodnutých okolností (nepříčí-li se pravidlům v § 1371 ABGB) oprávněn vykonat zástavní právo i bez exekučního titulu. 711 R 23/2005. 712 A to od velké novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 526/2002 Z.z. (srov. současnou úpravu zástavního práva v § 151a až § 151me zákona 40/1964 Z.z., občanského zákoníku).
198
občanského zákoníku se zástavní věřitel může uspokojit způsobem určeným ve smlouvě, prodejem zástavy v dražbě podle zvláštního zákona nebo prodejem zástavy podle zvláštních zákonů (v rámci výkonu rozhodnutí).713 V případě dražby zástavy se postupuje podle zákona č. 527/2002 Z.z., o dobrovolných dražbách. Dražba se uskutečňuje na návrh vlastníka nebo osoby oprávněné zvláštním zákonem jednat jménem vlastníka – takovou osobou je právě zástavní věřitel (jednat při prodeji jménem zástavního dlužníka jej výslovně zmocňuje ustanovení § 151m odst. 6 občanského zákoníku).714 Prodejem zástavy podle zvláštních zákonů se míní především prodej v rámci výkonu rozhodnutí soudním exekutorem – nutným předpokladem tohoto způsobu výkonu je existence vykonatelného rozhodnutí. Jestliže se na základě smluvního ujednání zástava zpeněžuje jinak než prostřednictvím dražby, je zástavní věřitel povinen při prodeji postupovat s náležitou péčí tak, aby zástavu prodal za cenu, za níž se stejná nebo podobná věc v daném místě a čase obvykle prodává. Zástavního dlužníka chrání i další ustanovení: zpeněžit zástavu lze až po uplynutí lhůty třiceti dnů od chvíle, kdy zástavní věřitel oznámil započetí výkonu zástavního práva, zástavního věřitele tíží informační povinnosti, atd.715 Zákon zároveň ukládá povinnosti zástavnímu dlužníku – ten např. nesmí (s výjimkami) po oznámení o započetí výkonu zástavního práva zástavu bez souhlasu zástavního věřitele převést na jiného, je povinen poskytnout věřiteli při výkonu zástavního práva potřebnou součinnost, apod. Velmi praktický dopad při svépomocné realizaci zástavního práva má (již zmíněné) ustanovení o tom, že zástavní věřitel jedná při tomto způsobu výkonu jménem zástavního dlužníka.716 Nabyvatel zástavy tak získává vlastnické právo k zástavě, stejně jako kdyby ji prodával sám zástavní dlužník. Další účinek zákonného zmocnění se projevuje v tom, že zástavní dlužník nemůže takové zmocnění – na rozdíl od smluvního zmocnění – odvolat.717 Zákon pod sankcí neplatnosti zakazuje jakékoliv dohody uzavřené před splatností zajištěného pohledávky, opravňující zástavního věřitele k uspokojení ze zástavy tím, že nabude vlastnické právo k zástavě.718 Uvedené pravidlo se však váže jen k době 713 Viz § 151j odst. 1 slovenského občanského zákoníku. V podrobnostech viz např. FEKETE, I. Občiansky zákonník. Komentár. Bratislava: Epos, 2007, str. 368 a n. 714 Viz LAZAR, J. a kol. Občianske právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2006, str. 520. 715 Srov. § 151l a n. slovenského občanského zákoníku. 716 Ustanovení § 151m odst. 6 zákoníku. 717 LAZAR, J. a kol. Občianske právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2006, str. 514. 718 Ustanovení § 151j odst. 3 slovenského občanského zákoníku.
199
předcházející dospělost zajištěné pohledávky, dohody uzavřené později lze považovat za platné. Jiné dohody, týkající se způsobu uspokojení ze zástavního práva, zákoník výslovně nezakazuje, a to ani pro dobu před splatností zajištěného pohledávky. Slovenská úprava uceleně a racionálně normuje velkou většinu otázek vážících se k zástavnímu právu. Pokud jde o úpravu realizační fáze zástavního práva, zákoník uspokojivým způsobem reflektuje oprávněné zájmy zástavního věřitele při současném dostatečném vymezením práv zástavního dlužníka; posiluje se smluvní autonomie stran a výslovně se upravují některé otázky, které by v aplikační praxi mohly vyvolávat nejasnosti (např. pravidla výkonu při existenci více zástavních práv). Stávající úprava vyhovuje společenským vztahům moderní doby a na Slovensku se počítá s jejím převzetím do případného budoucího slovenského občanského zákoníku.719 S ohledem na uvedené kvality je celkem pochopitelné, že návrh českého občanského zákoníku se v příslušné partii slovenské úpravě zástavního práva poměrně výrazně podobá a očividně se jí inspiruje.
3.4.5.4 Mezinárodní projekty (modelové zákony) Shora popsaná slovenská úprava zástavního práva nezapře – od přijetí velké novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 526/2002 Z.z. – inspiraci vzorovým zákonem o zajištěných transakcích vypracovaným Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj.720 Tento vzorový zákon, určený pro země střední a východní Evropy s transformující se ekonomikou, měl za cíl poskytnout referenční rámec pro úpravu věcného zajištění závazků. Vzorový zákon sice primárně upravuje zajištění závazků v obchodněprávních vztazích, jeho podněty však lze využít i při úpravě zajištění neobchodních závazků. Úprava modelového zákona věnuje zvýšenou pozornost procesu vzniku zástavního práva, účinkům práva zejména ve vztazích k třetím osobám, prodeji podniku a zvláště pak se modelový zákon zaměřuje na otázky výkonu zástavního práva. Celý zákon se nese ve znamení myšlenky, vytknuté v úvodu zákona: stranám je potřeba poskytnout takovou úpravu, která jim umožní uspořádat si vzájemný vztah ze zástavního práva v souladu s jejich individuálními potřebami. Za tím účel se modelová úprava profiluje jako minimálně restriktivní a kladoucí důraz na shodnou vůli stran. Úprava obsahuje jasná a přehledná pravidla, doprovázená vysvětlujícím komentářem.
719
Viz Legislativní záměr slovenského občanského zákoníku schválený slovenskou vládou dne 14.1.2009. Viz European Bank for Reconstruction and Developement, Model Law on Secured Transactions, 1994, dostupné na www.ebrd.com. 720
200
Modelový zákon jako základní pravidlo v partii o uspokojení ze zástavy stanoví, že výkon zástavního práva se v prvé řadě realizuje svépomocným jednáním zástavního věřitele.721 Zástavnímu věřiteli svědčí právo zástavu prodat za jasně vymezených podmínek způsobem, který považuje za nejvhodnější. Modelový zákon uvádí jako možnosti např. smluvní prodej na volném trhu nebo veřejnou či soukromou dražbu.722 Uvážení, který způsob bude zvolen, se ponechává na zástavním věřiteli; s ohledem na jeho další povinnosti podle modelového zákona však musí vybrat takový způsob, kterým dosáhne při zpeněžení zástavy spravedlivé (přiměřené) ceny (resp. bude o její dosažení usilovat).723 Zákon ve svém komentáři uvádí, proč se jako kritérium doporučuje vynaložení úsilí k dosažení spravedlivé (přiměřené) ceny (fair price) a nikoliv maximální ceny (best price): jednak je vůbec obtížné určit v době prodeje, jaká je nejvyšší možná dosažitelná cena, jednak existují i jiné faktory (než jen cena), které mohou činit určitý návrh výhodnějším než jiný. Zástavní věřitel odpovídá zástavnímu dlužníkovi za případnou škodu, vzniklou v důsledku porušení povinností při prodeji zástavy (např. povinnosti uskutečnit prodej za spravedlivou cenu). Ochrany zástavního dlužníka se dále dociluje např. stanovením šedesátidenní lhůty běžící od oznámení o výkonu zástavního práva, teprve po jejímž uplynutí – nebude-li zajištěná pohledávka uhrazena – je možné přistoupit k výkonu. Vzhledem k tomu, že ke zpeněžení zástavy dochází bez ingerence soudu, je nutné zajistit správné rozdělení výtěžku dosaženého prodejem zástavy. To je úkolem kvalifikované osoby odlišné od zainteresovaných stran (tzv. depozitáře).724 Výnos z prodeje zástavy je tak směřován nikoliv zástavnímu věřiteli, ale přímo k rukám depozitáře, jenž je povinen deponovat přijatou platbu na odděleném účtu u renomované banky a sestavit rozvrh výtěžku.725 Důležité pravidlo zakotvuje modelový zákon v čl. 29. Jelikož se umožňuje vykonat zástavní právo bez jakékoliv účasti soudu či jiného orgánu, zdůrazňuje se, že strany se
721
Lze přitom soudit, že modelový zákon považuje takové právo zástavního věřitele za implicitní institutu zástavního práva (zde pro oblast obchodněprávních vztahů). 722 Viz čl. 24.4 modelového zákona. 723 Viz čl. 24.3.1 modelového zákona. Zákon dále stanoví domněnku, že věřitel usiloval o realizaci spravedlivé (přiměřené) ceny, pokud prokáže, že jednal jako rozumná osoba (modelový zákon přitom rozlišuje dva stupně takového jednání, v podrobnostech viz čl. 24.5). 724 Srov. čl. 27.1 a 27.2 modelového zákona. Depozitář může být jmenován teprve po uskutečnění oznámení o výkonu zástavního práva. 725 Podle pravidel stanovených v čl. 28 modelového zákona.
201
mohou proti jakémukoliv úkonu v rámci svépomocného prodeje bránit žalobou podanou k soudu.726 Prodejem zástavy zaniká nejen zástavní právo prodávajícího věřitele, nýbrž i zástavní práva ostatních věřitelů, která na zástavě lpí.727 Práva ostatních věřitelů garantuje proces rozdělení výtěžku, který jim v závislosti na jejich pořadí umožňuje participovat na výtěžku zpeněžení. Modelový zákon zároveň stanoví, že v určitých výjimečných případech nepřechází zástava na nabyvatele nezatížená zástavními právy – zákon takový důsledek váže k vědomosti nabyvatele o konkrétně vymezených vadách procesu svépomocného zpeněžení (např. vědomost o tom, že notifikace o zamýšleném výkonu by shledána soudem neplatnou atd.).728 Vzorový zákon o zajištěných transakcích z dílny Evropské banky pro obnovu a rozvoj obsahuje řadu inspirativních myšlenek. Jeho koncepce klade silný důraz na autonomní jednání stran. Ačkoliv se jeho materie primárně hodí k úpravě zajištění obchodních závazků čili dopadá na vztahy profesionálů, vícero pravidel a principů je aplikovatelných i na neobchodní vztahy. Podle tuzemské literatury představuje modelový zákon „garanci rozumné míry autonomie smluvních stran a tím vytváří podmínky pro zvýšení efektivity zejména úvěrového trhu, dbá i na ochranu slabšího článku zástavněprávního vztahu – zástavního dlužníka.“729 Dalším mezinárodním projektem, který se zaměřil na úpravu zástavního práva, byl projekt evropského univerzálního zajišťovacího prostředku – tzv. evropské hypotéky (Euro-mortgage).730 Mapování a návrhy tohoto zamýšleného institutu probíhaly v rámci příprav evropského občanského zákoníku. Vycházelo se ze skutečnosti, že úprava zástavního práva v různých členských státech je poměrně odlišná a není tedy dobře možné zjednodušit a sjednotit úpravu zástavního práva pro celé Společenství. Plánovalo se tedy spíše vytvoření nadnárodního univerzálního zajišťovacího prostředku (evropské hypotéky), využitelného například při přeshraničních transakcích. Vzorem evropské hypotéky se stalo 726
V podrobnostech viz čl. 29 modelového zákona. Také jiné osoby než zástavní dlužník (např. jiní zástavní věřitelé), kteří (by) byli poškozeni v důsledku nesprávného postupu zástavního věřitele při zpeněžení zástavy, se mohou obrátit na soud s žádostí o poskytnutí ochrany (například v období mezi provedenou notifikací o zamýšleném výkonu a samotným zpeněžením) nebo za účelem přiznání nároku na náhradu škody. 727 Nutným předpokladem podle modelového zákona je, že kupující poukáže kupní cenu přímo tzv. depozitáři, tj. osobě odlišné od zástavního věřitele. Zástavní věřitel je povinen upozornit kupujícího na fakt, že se jedná o prodej zástavy a že kupující je povinen zaplatit kupní cenu přímo do rukou depozitáře. 728 Srov. čl. 26.2 modelového zákona. 729 DOLEŽAL, V. - CHOBOLA, T. Ctí české zástavní právo zásadu smluvní svobody? Srovnávací pohled na postavení zástavního věřitele. Evropské a mezinárodní právo, 2004, č. 5 a 6, str. 11. 730 V podrobnostech odkazuji na WEHRENS, H. Real Security regarding Immovable Objects – Reflections on a Euro-Mortgage. In HARTKAMP, A. S. – HESSELINK, M. (eds.). Towards a European civil code. Nijmegen: Kluwer Law International, 3. vydání, 2004, str. 769-786.
202
pojetí švýcarského neakcesorického zástavního práva (Schuldbrief); počítalo se s tím, že evropská hypotéka bude moci vznikat nezávisle na zajišťovaném dluhu a bude samostatně převoditelná. Projekt nicméně nezískal politickou podporu a skončil v zárodku. Za nejvýznamnější mezinárodní projekt posledních let v oblasti zástavního práva lze bezpochyby označit výtvor Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), nazvaný Legislative Guide on Secured Transactions a dokončený po mnohaletém formování teprve v nedávné době.731 Tento „Legislativní průvodce po zajištěných
transakcích“
(dále
jen
„Průvodce“)
představuje
monumentální
mnohasetstránkové dílo zahrnující všechny aspekty zástavního práva. Je však nutno předeslat, že Průvodce se zabývá pouze zajišťovacími instrumenty vážícími se k movitým věcem, nemovitosti zcela pomíjí; z tohoto důvodu se s ohledem na téma práce zmíním o Průvodci pouze ve stručnosti. Některé obecné myšlenky a přístupy k realizaci zajišťovacího prostředku jsou totiž využitelné i pro úpravu výkonu zástavního práva k nemovitostem. Průvodce uceleným způsobem zkoumá problematiku zajištění závazků movitým majetkem a podrobně srovnává možné přístupy k jednotlivým dílčím aspektům takového zajištění; přitom se snaží konzistentně vybírat ty, které nejlépe odpovídají celkové kompozici doporučujících ustanovení. Průvodce je strukturován do tematických celků (vznik zajištění, jeho účinky, výkon atd.), provázených detailním výkladem ke všem složkám zajištění. Výklad vždy ústí v řadu konkrétních dílčích doporučení, přesně vymezujících, co by mělo právo stanovit. Deklarovaným cílem projektu je pomoci státům při přijímání či modernizování jejich právních úprav týkajících se zajištění a v důsledku přispět k harmonizaci úprav jednotlivých zemí. Průvodce provází myšlenka, že moderní právní úpravy týkající se zajištění (zástavního práva) musí být dostatečně flexibilní, aby odpovídaly existujícím a rychle se rozvíjejícím formám finančních závazkových vztahů. Průvodce dále vychází ze zásady, že smluvním stranám musí být poskytnut co nejširší prostor k vymezení jejich vzájemného vztahu plynoucího ze zajištění v zástavní smlouvě; cíle sledované věřiteli a dlužníky mohou být totiž podle Průvodce v moderních ekonomikách velmi různorodé a
731
Viz United Nations Commission on International Trade Law, Legislative Guide on Secured Transactions, 2010, dostupné na: http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/security-lg/e/09-82670_Ebook-Guide_09-0410English.pdf.
203
specifické.732 Omezení zákonné regulace – pokud jde o podmínky smlouvy – na minimální rozsah není podle Průvodce v rozporu s legislativou mířenou na ochranu slabší strany, např. spotřebitelským právem; to se samozřejmě nadále má aplikovat. Pokud jde o výkon práv zajištěného věřitele, Průvodce – jak sám uvádí – opouští historický přístup, spočívající v nutnosti dosáhnout soudního či jiného autoritativního rozhodnutí a na jeho základě se domáhat zpeněžení zástavy prostřednictvím soudního řízení. Průvodce doporučuje, aby zákon nebránil stranám v případné dohodě, že zástava bude zpeněžena mimo rámec soudního řízení.733 Podle Průvodce by právo mělo zajištěnému věřiteli vždy garantovat možnost volby, zda zástavu po splatnosti zajištěného dluhu zpeněží soudně anebo mimosoudně.734 V případě mimosoudního výkonu práva má zástavní dlužník vždy právo obrátit se na soud a žádat o poskytnutí ochrany před jednáním věřitele. V textu Průvodce se dále konstatuje, že úprava, vyhrazující – v tvrzeném zájmu zástavního dlužníka – realizaci zástavního práva výlučně soudnímu či jinému obdobnému řízení, má mimo nákladnosti, časové neefektivnosti a nižší výtěžnosti ještě další dopad: věřitelé promítají svá negativní očekávání ohledně zvýšených nákladů a časové prodlevy při potenciálním vymáhání zajištěné pohledávky do ceny úvěru.735 Pokud jde o ochranu zástavního dlužníka, Průvodce nabízí řadu institutů, jejichž prostřednictvím by měla být garantována jeho práva (notifikace o zamýšleném výkonu učiněná věřitelem, povinnost věřitele jednat komerčně rozumným (přiměřeným) způsobem, soudní ochrana atd.). Zájem zástavního dlužníka je do značné míry chráněn již volbou takového způsobu výkonu, který zaručí maximální možný výtěžek. Průvodce se domnívá, že vzhledem k tomu, že většina zajištěných věřitelů působí v segmentu poskytujícím úvěry, nelze očekávat z jejich strany s ohledem na reputační riziko zneužívání systému svépomocného prodeje.
732
Srov. str. 21-22 Průvodce. Srov. str. 26 Průvodce. 734 Srov. doporučení č. 142 Průvodce. 735 Viz str. 283 Průvodce. 733
204
3.4.5.5 Shrnutí Podaný přehled zahraničních úprav a mezinárodních projektů736 v oblasti zástavního práva naznačil, že současná úprava realizace zástavního práva k nemovitostem v platném českém občanském zákoníku se od zahraničních úprav liší. Cizí úpravy, stejně jako modelové zákony, se v jednotlivostech různí a často i poměrně výrazně. Některé umožňují mimosoudní prodej zástavy, ať již implicitně či na základě dohody zástavního dlužníka a věřitele, jiné nikoliv. Některé úpravy připouští dohodu o jiném než soudním uspokojení ze zástavy, avšak jen tehdy, uzavře-li se takové dohoda po splatnosti zajištěného dluhu. V některých jurisdikcích je výkon zástavního práva podmíněn existencí vykonatelného rozhodnutí, jinde se takové rozhodnutí žádá jen tam, kde má být na jeho podkladě zahájen soudní proces zpeněžení. Existence soudního rozhodnutí může být také podkladem pro mimosoudní (avšak procesně regulovaný) výkon (např. veřejnou dražbou nedobrovolnou). Přes uvedené odlišnosti mají rozebírané úpravy jistý společný rys. V různém rozsahu připouštějí, že zástavní dlužník a věřitel nejsou při výkonu zástavního práva vázáni jen vymezeným zákonným rámcem, nýbrž mohou způsob a další podmínky výkonu přizpůsobit svým individuálním potřebám. Nejdůležitější modifikace zákonného rámce pak spočívá v možnosti zpeněžit zástavu jinak než předepisuje (doporučuje) zákon. Zjednodušeně řečeno, pro kontinentální občanské zákoníky je typické, že za primární způsob realizace považují prodej zástavy v soudním či jiném úředním řízení, zároveň však připouští odlišné dohody stran o formě zpeněžení. Mimosoudnímu prodeji zástavy tyto zákoníky zároveň určují limity, v nichž se musí pohybovat: ať již jde o ukládání povinností (uskutečnit prodej s náležitou péčí) nebo zapovězení určitých ujednání (např. o propadné zástavě). Na rozdíl od anglické a americké úpravy výkonu zástavního práva, založené na upřednostňování vůle dotčených stran a preferující svépomocný prodej zástavy, kontinentální úpravy nekladou takový důraz na smluvní autonomii stran, nicméně k vůli subjektů v různém rozsahu přihlížejí. Trend reprezentovaný nejrůznějšími modelovými zákony se pak přiklání k požadavku co nejširší flexibility zajišťovacích prostředků a k
736
Z dalších projektů lze jmenovat např. tzv. Hlavní principy práva zajišťovacích transakcí (viz European Bank for Reconstruction and Developement, Core Principles for a Secured Transactions Law, 1997, dostupné na www.ebrd.com) či modelový zákon o zajištěných transakcích Organizace amerických států (viz Organization of American States, Model Inter-American Law on Secured Transactions, 2002, dostupné na www.oas.org).
205
související smluvní volnosti při vytyčování obsahu zajišťovacího vztahu (včetně úpravy nuceného výkonu práva).737 Po peripetiích, kterými si česká úprava zástavního práva v devadesátých letech prošla, se možnosti uspokojení ze zástavy nakonec ustálily na zpeněžení zástavy ve formalizovaném řízení (veřejná dražba, soudní prodej zástavy) bez dalších alternativ. Zástavní dlužník a věřitel se nemohou dohodnout na žádném jiném způsobu uspokojení ze zástavy (taková dohoda by byla neplatná dle ustanovení § 169 písm. c) obč. z.). Realizovat zástavní právo bez vykonatelného soudního rozhodnutí není možné. Veřejná dražba podle zákona č. 26/2000 Sb. i soudní prodej zástavy dle o. s. ř. představují ve své současné podobě formalizované, zdlouhavé řízení, neposkytující navíc ani maximální možné uspokojení. V této souvislosti lze poukázat např. na souslednost zákonem stanovených úkonů při prodeji nemovitosti podle o. s. ř. Po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je za účelem ocenění nemovitosti ustanoven znalec (§ 336 odst. 1 o. s. ř.), následuje vydání usnesení o ceně (§ 336a o. s. ř.), po jeho právní moci se vydává dražební vyhláška (§ 336 o. s. ř.). Dražební rok se koná nejdříve třicet dnů po vydání dražební vyhlášky (§ 336d odst. 2 o. s. ř.). Na dražební jednání navazuje usnesení o příklepu (§ 336j o. s. ř.), po jeho právní moci se nařizuje jednání o rozvrhu rozdělované podstaty (§ 337 o. s. ř.). Teprve právní mocí rozvrhového usnesení se celý proces završuje (§ 337h o. s. ř.). Uváží-li se přitom, že se jednotlivá usnesení doručují zainteresovaným subjektům a těmto svědčí právo odvolání,738 je nasnadě, že celý výkon je administrativně, nákladově i časově náročný. Dražba je leckdy vhodným řešením a její průběh zajišťují profesionálové, v právních řádech mnoha evropských zemí se však považuje za standardní, že si adresáti norem mohou zvolit i jinou alternativu výkonu. Český zákonodárce však nepřipouští úmluvu mezi zástavním dlužníkem a věřitelem (a to ani po splatnosti pohledávky739), která by zákonné způsoby uspokojení modifikovala. Zkušenosti s aplikací nového insolvenčního zákona (č. 182/2006 Sb.) přitom ukazují, že věřiteli i zástavními dlužníky často vyhledávaným způsobem zpeněžení je právě prodej z volné ruky. 737
Srov. např. tzv. Hlavní principy práva zajišťovacích transakcí (viz European Bank for Reconstruction and Developement, Core Principles for a Secured Transactions Law, 1997, dostupné na www.ebrd.com): jednou ze stěžejních zásad zde uváděných je, že proces výkonu zástavního práva by měl umožnit rychlou realizaci zástavy za její tržní cenu. 738 Přičemž k další fázi výkonu lze přistoupit vždy až po právní moci usnesení, jímž se předchozí fáze končí. 739 Výraznou garancí ochrany práv zástavního dlužníka by bylo již to, že by se dohoda o jiném způsobu uspokojení připouštěla až po splatnosti pohledávky, tj. ve chvíli, kdy již dlužník není ve vztahu k věřiteli ve fakticky „podřízené“ pozici subjektu, který poptává prostředky (úvěr).
206
Zkušenosti ze zahraničí přitom ukazují, že svépomocný prodej zástavy, který probíhá za zákonem stanovených podmínek a při němž je zástavnímu dlužníkovi zákonem garantována potřebná ochrana, má v právních řádech své nezastupitelné místo.
3.4.5 Úprava v novém občanském zákoníku
3.4.5.1 Změna pojetí výkonu zástavního práva Základní pravidlo návrhu nového občanského zákoníku, vztahující se k výkonu zástavního práva, obsahuje ustanovení § 1350 odst. 1 Návrhu: jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona. Citované pravidlo má pro výkon zástavního práva dalekosáhlé důsledky a zásadním způsobem mění dosavadní koncepci realizační fáze zástavního práva. Předmětné ustanovení patřičně zapadá do celkové koncepce návrhu nového občanského zákoníku, kladoucího zásadní důraz na autonomii vůle právních subjektů. Jak uvádí důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku, Návrh „vychází z faktu, uznaného i českým ústavním pořádkem, že přirozená svoboda člověka má přednost před státem v tom smyslu, že stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem. I podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod stát člověku svobodu nedává, nýbrž zaručuje mu ji. Z tohoto pojetí vychází hledisko autonomie vůle. Autonomie vůle je pojata jako způsob určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce z jeho iniciativy a v důsledku jeho chtění. Je-li první hodnotou právního státu svobodný člověk a ochrana jeho přirozených práv, plyne z toho pro soukromé i občanské právo nezbytnost ponechat co nejširší prostor jeho rozhodnutí, jak je z vlastní iniciativy projeví a uskuteční. A protože člověk nejčastěji sdílí své soukromé záležitosti s jinými osobami, je základním soukromoprávním nástrojem pro uspořádání těchto záležitostí konsens vyjádřený ujednáním.“ V souladu se zmíněným pojetím celého Návrhu se opouští dosavadní rigidní úprava výkonu zástavního práva, aprobující pouze prodej zástavy v úředním řízení (ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy) bez jakéhokoliv ohledu na vůli zástavního
207
věřitele, zástavního dlužníka, případně obligačního dlužníka.740 Návrh zákoníku tak i v partii o výkonu zástavního práva sleduje jako nejvýznamnější hledisko svobodu utváření a spravování vlastních záležitostí dotčenými jednotlivci. V této souvislosti je potřeba zmínit i další zásadní změnu, která se dotkne úpravy všech absolutních majetkových práv (část třetí Návrhu). Podle ustanovení § 972 Návrhu se lze od ustanovení této části Návrhu odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon. Vykládám-li toto ustanovení standardními interpretačními metodami, nutně docházím k závěru, že se lze odchýlit od zákona i v této části upravující věcná práva; odchylná úprava nicméně nebude mít žádné účinky vůči třetím stranám,741 pokud takový odklon nepřipustí v konkrétním případě zákon sám. Návrh například v § 1352 stanoví, že je-li proti dlužníku zapotřebí zvláštních úkonů, aby pohledávka dospěla, musí být tyto úkony při rozdílnosti v osobě osobního a zástavního dlužníka namířeny i proti zástavnímu dlužníku, aby se zástavní věřitel mohl ze zástavy uspokojit. Dohodnou-li se proto například zástavní věřitel a zástavní dlužník, že v daném případě nebude nutné činit zvláštní úkon i vůči osobě zástavního dlužníka, budu takové ujednání sice platným v poměrech těchto dvou osob, osobního dlužníka se však ujednání nemůže dotknout. Osobní dlužník tudíž bude oprávněn účinně namítnout, že onen zvláštní úkon nebyl proveden též vůči zástavnímu dlužníku a výkon zástavního práva tedy nelze zahájit.742 Zástavnímu věřiteli a zástavnímu dlužníku (příp. zástavci) se v návrhu zákoníku předně nebrání v tom, aby si dohodli takový způsob uspokojení, který nejlépe vyhovuje jim samotným.743 Zákonodárce zde akcentuje princip smluvní svobody, čímž zároveň určitým způsobem přenáší odpovědnost za proces a výsledek subsidiárního uspokojení zástavního věřitele ze zástavy na strany zástavněprávního vztahu. 740
Volání po koncepční změně v oblasti výkonu zástavního práva se v posledních letech objevovalo i v tuzemské odborné literatuře, srov. např. DOLEŽAL, V. – CHOBOLA, T. Ctí české zástavní právo zásadu smluvní svobody? Srovnávací pohled na postavení zástavního věřitele. Evropské a mezinárodní právo, 2004, č. 5 a 6, str. 11: „Stávající právní úprava realizační fáze zástavního práva je do značné míry zastaralá a představuje překážku podnikání a rozvoje trhu, zejména v oblasti úvěrových obchodů. Důvod spatřujeme v nedostatku komplexity a přílišném dirigismu této právní regulace. Nemožnost uskutečnit prodej rychlým a efektivním způsobem zvyšuje neochotu věřitelů financovat podnikatelské aktivity a tím celkovou nedostupnost úvěrů.“ Pokud však jde o nemovité zástavy, jmenovaní autoři nepovažují prodej z volné ruky za přiměřený a navrhují spíše jiné způsoby zpeněžení, například soudně regulovaný prodej z volné ruky. 741 Mezi kontrahujícími stranami však ujednání platným bude. 742 Ze strany osobního dlužníka nemusí jít o šikanózní výkon práva, neboť i on může mít – s ohledem na následné subrogační právo zástavního dlužníka – na dodržení zákonné procedury zájem. 743 Lapidárními slovy důvodové zprávy (byť užitými pro jiný případ než zde rozebíraný) jde o projev „přednosti autonomie vůle před hlediskem zákonné šablony“.
208
Stranám se tak umožňuje – v souladu s jejich projevenou vůlí – realizovat zástavní právo bez jakékoli ingerence dalších subjektů, tedy včetně subjektů „úředních“ (soudního vykonavatele, exekutora, dražebníka atd.).744 Tato skutečnost se může projevit nejen v rychlosti realizace a v absenci soudobé takřka excesivní formálnosti, ale zejména též v nákladech realizace a potažmo finančním výsledku všech zúčastněných stran. Nelze totiž přehlížet fakt, že současně platná úprava tím, že na procesu zpeněžování zástavy obligatorně interesuje další subjekty, ukrajuje ze směnné hodnoty zástavy částky, které by jinak mohly připadnout zástavnímu věřiteli nebo zástavnímu dlužníku: např. odměna exekutora činí při zpeněžení zastavené nemovitosti v současné době zpravidla 15 % z ceny dosažené vydražením plus DPH,745 odměna exekutora se přitom uspokojuje z výtěžku zpeněžení zástavy přednostně před všemi dalšími věřiteli včetně věřitele zástavního. Návrh nového občanského zákoníku stanoví dvě základní formy výkonu zástavního práva, přičemž v jejich rámci se otevírají i další alternativní možnosti výkonu (viz dále).
3.4.5.2 Dohoda o způsobu uspokojení ze zástavy – forma, obsah, strany a závaznost dohody Primární způsob výkonu představuje ten, na kterém se v písemné formě dohodne zástavní věřitel se zástavním dlužníkem (zástavcem). Návrh zákona limituje tento způsob výkonu co do formy a obsahu. Pokud jde o formu, návrh zákona předepisuje – zřejmě s ohledem na význam realizace zástavního práva a jeho dopad do právní a majetkové sféry zástavního dlužníka – písemnou formu takového ujednání. Dohodnou-li se zástavní dlužník a věřitel ohledně způsobu uspokojení ze zástavy například pouze ústně, přičemž následně dojde ke zpeněžení zástavy jimi sjednaným způsobem (na podkladě verbální dohody), dopadne na případ norma obsažená v ustanovení § 574 odst. 1 Návrhu, podle nějž není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže
744
V literatuře se k novému pojetí výkonu zástavního práva objevují i kritické hlasy, podle nichž „realizace zástavního práva představuje natolik vážný zásah do majetkové sféry zástavce, že by ochranu jeho práv, stejně jako práv zástavního dlužníka a obligačního dlužníka, měl garantovat nositel veřejné moci, případně alespoň třetí nezávislá osoba. Zájem obchodníků na co nejrychlejším zpeněžení zástavy by neměl být důvodem pro odstranění těchto garancí.“ (LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2007, č. 23, str. 852). 745 Viz § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.
209
strany vadu dodatečně zhojí.746 Půjde však podle mého názoru jen o neplatnost relativní (srov. ustanovení § 580 Návrhu, vymezující absolutně neplatná jednání), a proto nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.747 Zpeněžení zástavy neliterárně ujednaným způsobem tedy nezpůsobí neplatnost daného úkonu, pakliže některá z oprávněných stran kvalifikovaně nezpochybní prováděný způsob výkonu s ohledem na absenci písemné dohody.748 Je nasnadě, že dohodu o jiném způsobu uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 1350 odst. 1 Návrhu uzavírají na jedné straně zástavní věřitel a na druhé zástavní dlužník (případně zástavce). Právě majetku zástavního dlužníka se realizace zástavního práva bytostně týká; právě zástavní dlužník jakožto vlastník majetku, z něhož je zajištěná pohledávka věřitele uspokojována, má největší zájem ovlivnit skutečnost, jak bude jeho majetek zpeněžen nebo jinak užit k uspokojení zástavního věřitele. Obligační dlužník je sice na výsledku zpeněžení také významně zainteresován, realizace zástavy se promítá do obsahu jeho závazkového vztahu s věřitelem (např. změnou výše zajištěné pohledávky), avšak jen nepřímo. Návrh zákona proto logicky a správně označuje zástavního dlužníka jako stranu oprávněnou k uzavření dohody o jiném způsobu uspokojení ze zástavy; obligační dlužník, je-li osobou odlišnou od osoby zástavního dlužníka, není obecně oprávněn se zástavou ve vlastnictví třetí osoby disponovat a nemůže tak být stranou předmětné dohody (samozřejmě s výjimkou, kdy je pouhou vedlejší stranou dohody). Sjednají-li si proto zástavní věřitel a obligační dlužník (odlišný od dlužníka zástavního), že zástavu zpeněží jiným způsobem než ve veřejné dražbě nebo prodejem zástavy podle jiného zákona, aniž by zástavní dlužník byl stranou takové dohody a souhlasil s ní, nebude možné sjednaný způsob výkonu účinně realizovat. Lze mít za to, že takové jednání by bylo absolutně neplatné.749
746
Případu se netýká ustanovení § 574 odst. 2 Návrhu, dle nějž nelze namítnout neplatnost, bylo-li již plněno (za plnění by mohlo být v daném případě cum grano salis považováno provedení sjednaného způsobu realizace zástavního práva). Citované ustanovení se totiž váže pouze k formě právního jednání vyžadované ustanoveními části čtvrté návrhu zákona (tj. části upravující relativní majetková práva). 747 Viz § 578 odst. 2 Návrhu. 748 I zde však bude patrně možné uvažovat o aplikaci ustanovení § 571 odst. 1 Návrhu a poměřovat konkrétní případ s pravidlem, podle kterého způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. 749 Srov. ustanovení § 580 Návrhu, podle nějž soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které zjevně odporuje dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
210
Jinak by zřejmě bylo možné pohlížet na situace, kdy by po uzavření uvedené dohody mezi zástavním věřitelem a obligačním dlužníkem (rozdílným od dlužníka zástavního) došlo ke konfusi osob obligačního a zástavního dlužníka, například v důsledku převodu zástavy na obligačního dlužníka. V takovém případě není možné vykládat ustanovení formalisticky a argumentovat, že v okamžiku uzavření dohody se ve smlouvě na straně „povinné“ nejednalo o zástavního dlužníka. Ratio ustanovení podle mého mínění jednoznačně tkví v tom, aby s daným způsobem výkonu zástavního práva souhlasila osoba, která je v okamžiku výkonu vlastníkem zástavy. K takovému závěru podle mne tenduje i dikce rozebíraného ustanovení, která rozlišuje osobu zástavce (osobu, která dala věc do zástavy při vzniku zástavního práva) a osobu zástavního dlužníka (vlastníka zástavy). V případě zástavního dlužníka pak nepochybně vždy jde o aktuálního vlastníka zástavy. Jediný výklad, který respektuje rozumné uspořádání vztahů mezi stranami je ten, jenž takovou dohodu považuje za platnou (nikoli za neplatnou, byť relativně).750 Pokud tedy dohodu o jiném způsobu uspokojení ze zástavy podepíše za dlužnickou stranu osoba, která se stane zástavním dlužníkem až v budoucnu, nelze sjednaný výkon zástavního práva napadnout, samozřejmě za předpokladu, že ona kontrahující osoba již byla v okamžiku výkonu zástavního práva v pozici vlastníka zástavy. Mám za to, že takovou dohodu bude možné – s přihlédnutím k obsahu konkrétní dohody – vykládat jako dohodu vázanou na splnění podmínky (nabytí vlastnického práva k zástavě) a nelze na ni mimojiné nahlížet jako na dohodu nemožnou, tedy neplatnou.751 Takový výklad může mít i praktické konsekvence, např. při poskytování úvěru věřitelem osobě (obligačnímu dlužníku), která má za poskytnuté peněžní prostředky (úvěr) nabýt nemovitost od jiné osoby (prodávajícího). Pohledávka věřitele na vrácení půjčených prostředků má být dle dohody stran zajištěna zástavním právem k nabývané nemovitosti. Prodávající souhlasí se zastavením nemovitosti již před převedením vlastnického práva, odmítá však návrh dohody o jiném způsobu uspokojení ze zástavy. Zástavní věřitel se
750
Důvodová zpráva k Návrhu ostatně obecně uvádí, že povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost (zásada potius valeat actus quam pereat). Favorizace platnosti právního jednání před jeho neplatností je podle důvodové zprávy k Návrhu významná, vzhledem k tomu, „že přetrvávající tradice formalistického vnímání práva vyrostlá na základech zdejší doktríny 50. a zejména 60. a 70. let minulého století, stále sleduje opačné trendy odrážející se jak v právní praxi, tak zejména v judikatuře. S touto koncepcí odpovídající v podstatě totalitnímu právnímu myšlení a někdejší potřebě totalitního státu šikanovat soukromý život se rekodifikované soukromé právo musí důsledně rozejít.“ 751 Neplatné je podle § 572 odst. 2 Návrhu právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
211
proto na tomto jiném způsobu uspokojení ze zástavy dohodne s kupujícím (úvěrovým dlužníkem) s tím, že takový způsob uspokojení lze uplatnit jen pro případ, že se kupující stane zástavním dlužníkem. Pro zástavního věřitele může mít taková dohoda význam v tom, že po poskytnutí peněžních prostředků se již dlužník fakticky nachází v „silnější“ pozici (peněžní prostředky obdržel, riziko jejich nevrácení nese věřitel) a nemusí mít zájem dohodnout se na způsobu uspokojení, který by vyhovoval i zástavnímu věřiteli. S uvedenou problematikou úzce souvisí i otázka, zda dohoda o jiném způsobu výkonu zástavního práva dle ustanovení § 1350 odst. 1 Návrhu zavazuje i pozdějšího zástavního dlužníka, tj. aktuálního vlastníka zástavy, který však nebyl stranou citované dohody. Odpověď nabízí ustanovení § 1351 Návrhu: „Bylo-li ujednáno, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným způsobem než ve veřejné dražbě, zavazuje to i právního nástupce zástavního dlužníka. Zástavní dlužník upozorní při převodu zástavy nabyvatele na věřitelovo právo prodat zástavu takovým způsobem.“752 Zdánlivě jasnou interpretaci zatemňuje spojení právní nástupce zástavního dlužníka. Hovoří-li zde zákon o právním nástupci, má na mysli osobu, která vstoupila do práv a povinností svého předchůdce-zástavního dlužníka (např. v důsledku dědění) anebo jakéhokoliv budoucího vlastníka zástavy? Respektive, uvádí-li se „zavazuje to i právního nástupce zástavního dlužníka“, vztahuje se to snad jen na nástupce tohoto zástavního dlužníka a nikoliv již na právního nástupce tohoto prvého sukcesora (s ohledem na užitý singulár)? Domnívám se, že pokud zákonodárce chtěl zavázat jakéhokoliv budoucího vlastníka zástavy, mohl zvolit přesnější formulaci, např. že dané ujednání zavazuje „každého pozdějšího zástavního dlužníka“. Takovou dikci bych osobně považoval za preciznější již vzhledem k tomu, že spojení právní nástupce vyvolává konotace vážící se spíše k osobě,753 zatímco pozice zástavního dlužníka se zakládá vždy a jen na vlastnictví určité věci (zástavy); pojem zástavního dlužníka je vždy nutno odvozovat z existence vlastnictví k zástavním právem zatížené věci, nikoliv ze skutečnosti, že určitá osoba je právním nástupcem osoby, která byla zástavním dlužníkem. Přísně pojmově vzato je tedy zástavním dlužníkem vždy vlastník zástavy, nikoliv právní nástupce zástavního dlužníka, ač fakticky půjde o stejné osoby.
752
V této souvislosti nelze nepřipomenout již platné pravidlo slovenského občanského zákoníku, podle jehož ustanovení § 151h odst. 2 přechází na nabyvatele zástavy účinností převodu nebo přechodu všechna práva a povinnosti zástavce ze zástavní smlouvy. 753 Srov. např. též ustanovení § 984 odst. 2 Návrhu, podle nějž „držbu lze nabýt také tím, že dosavadní držitel převede svou držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce dosavadního držitele.“
212
Analyzované ustanovení § 1351 evidentně cílí k ochraně zástavního věřitele. Pravidlo v něm obsažené zjednává zástavnímu věřiteli jistotu, že se jej – pokud jde o dohodnutý způsob uspokojení ze zástavy – nemohou dotknout dispoziční úkony zástavního dlužníka, jimiž by zástavu převedl na jiného. Jelikož znakem zástavního práva je, že vlastník nemovité zástavy může se zástavou během existence zástavního práva dále nakládat tak, jako by jeho vlastnické právo k věci nebylo omezeno (s limity plynoucími ze samé podstaty zástavního práva), tj. včetně oprávnění předmět vlastnictví zcizit, zákon musel hledat cestu, jak zabezpečit zástavnímu věřiteli výkon jeho práv plynoucích z dohody o způsobu upokojení ze zástavy. Jistotu zástavnímu věřiteli totiž negarantuje ani dohoda v zástavní smlouvě o tom, že zástavní dlužník není oprávněn zástavu po dobu trvání zástavního práva převést na jinou osobu. Takové ujednání totiž působí pouze obligačně, účinky má jen mezi stranami zástavní smlouvy – převede-li i přes takový zákaz zástavní dlužník zástavu na jiného, převod bude platný, právo zástavního věřitele na náhradu škody apod. sice nebude dotčeno, nicméně proti novému vlastníku zástavy by již zástavní věřitel nemohl uplatnit postup schválený v původní dohodě o způsobu upokojení ze zástavy. Reakci zákonodárce na daný stav představuje právě ustanovení § 1351 Návrhu. Norma v něm obsažená zaručuje zástavnímu věřiteli, že nemůže být zkrácen na svých smluvních právech týkajících se realizace zástavy tím, že zástavní dlužník převede zástavu na jiného. S ohledem na smysl tohoto ustanovení se jeví jako nepochybné, že dohoda, podle které může zástavní věřitel zástavu prodat jiným způsobem než ve veřejné dražbě, zavazuje i každého pozdějšího zástavního dlužníka. Tento závěr podporuje i interpretační vodítko v ustanovení § 2 odst. 2 Návrhu, podle kterého zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce, přičemž nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Dohoda o jiném způsobu uspokojení ze zástavy podle § 1350 Návrhu tak nabývá jakéhosi „kvasiabsolutního“ charakteru, je nerozlučně spojena s daným zástavním právem a má účinky vůči všem pozdějším zástavním dlužníkům, vůči nimž působí dané zástavní právo. Povinnost zástavního dlužníka strpět realizaci zástavního práva dohodnutým způsobem se tu „odpoutává“ od původní smlouvy a přidružuje se k danému zástavnímu právu; zákon v podstatě propůjčuje (v § 1351) takové povinnosti (resp. jí odpovídajícímu právu) věcněprávní účinky. Zástavní dlužník není s to jednostranným právním úkonem
213
vyloučit nebo omezit možnost věřitele uspokojit se ze zástavy způsobem, který obsahuje smlouva uzavřená dle § 1350 Návrhu. Nabízí se také otázka, jaké účinky má dohoda dle ustanovení § 1350 na pozdějšího zástavního věřitele, tj. takového, který neuzavíral dohodu dle § 1350, nýbrž se stal zástavním věřitelem až později, například v důsledku postoupení zajištěné pohledávky. Řešení je podle mého názoru sporné. Zákon na jednu stranu explicitně nestanoví, že by dohoda dle § 1350 zavazovala i pozdějšího zástavního věřitele, tak jak to výslovně zmiňuje u zástavního dlužníka. Lze mít navíc obecně za to, že pozdější zástavní věřitel nevstupuje přímo do práv a povinností plynoucích ze zástavní smlouvy, uzavřené původním zástavním věřitelem, nýbrž nabývá „pouze“ samotné zástavní právo – skutečnost, že pozdější zástavní dlužník přejímá povinnost z dohody, jíž nebyl účasten, musel stanovit výslovně zákon v § 1351. Ani speciální ustanovení týkající se kupříkladu postoupení pohledávky nic nemění na uvedeném stanovisku. Z opatrnosti by sice bylo možné doporučit využití nového institutu postoupení smlouvy (§ 1874 a n. Návrhu), nicméně i takový postup má svá praktická negativa754 a celkově se pro převod zástavního práva nehodí. Na druhou stranu lze argumentovat, že s ohledem na charakter ustanovení § 1351 Návrhu bude povinnosti pozdějšího zástavního dlužníka strpět uspokojení ze zástavy dohodnutým způsobem odpovídat i právo (jakéhokoliv) zástavního věřitele se daným způsobem uspokojit. Tímto prizmatem by se dohoda dle § 1350 Návrhu zcela osamostatňovala od původní smlouvy a nerozlučně by se spojila se zástavním právem i co do oprávnění věřitele realizovat dohodnutý způsob výkonu. Takový přístup by konvenoval i legitimnímu očekávání zástavního dlužníka, že dojde k realizaci zástavního práva tím způsobem, ohledně nějž vyjádřil zástavní dlužník v dohodě svůj souhlas. Je zde však nutné zmínit, že ryze z hlediska ochrany zástavního dlužníka nemá odpověď na rozebíranou otázku přílišný význam, a to s ohledem na ustanovení § 1356 odst. 2 Návrhu. Ujedná-li se totiž, jak zástavní věřitel zástavu zpeněží, může podle citovaného ustanovení věřitel kdykoli během výkonu zástavního práva změnit jeho způsob tak, že zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo že ji zpeněží podle jiného zákona. Zástavní věřitel je tedy ex lege oprávněn neřídit se uzavřenou dohodou o způsobu uspokojení ze zástavy a rozhodnout se pro jiný způsob výkonu, ovšem pouze za předpokladu, že jím zvolený způsob bude představovat prodej ve veřejné dražbě nebo zpeněžení podle jiného 754
Především se k takovému postoupení vyžaduje souhlas postoupené strany, tj. zástavního dlužníka – srov. § 1874 odst. 1 Návrhu.
214
zákona. Dohoda dle § 1350 Návrhu ve svém důsledku tedy zavazuje jednostranně pouze zástavního dlužníka. Zmíněné ustanovení § 1356 odst. 2 Návrhu hovoří o ujednání, „jak zástavní věřitel zástavu zpeněží“; výraz zpeněží je podle mého názoru v tomto kontextu nutné vykládat extenzivně, tj. že dopadá i na jiný sjednaný způsob uspokojení než představuje směna zástavy za peníze (ustanovení se proto bezpochyby týká i případů, kdy si strany např. dohodly převod zástavy na zástavního věřitele k uspokojení jeho pohledávky). Podobně spojení během výkonu („věřitel může kdykoli během výkonu zástavního práva změnit jeho způsob“) neimplikuje, že by snad věřitel nebyl oprávněn zvolit jiný způsob výkonu předtím, než začne provádět dohodnutý způsob výkon,755 nýbrž zdůrazňuje, že věřitel je oprávněn rozhodnout se pro jiný než dohodnutý způsob výkonu kdykoliv, tedy ještě i v průběhu již započatého dohodnutého výkonu, logicky však nejpozději do jeho skončení. Hodí se zdůraznit, že pozdějšího zástavního dlužníka zavazuje – a to jen na základě zákonného odkazu v ustanovení § 1351 Návrhu – pouze ujednání o způsobu uspokojení ze zástavy, jiná práva a povinnosti dohodnutá mezi zástavním věřitelem a původním zástavním dlužníkem se jej netýkají. Zástavní právo sice působí proti každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, to však neznamená, že by pozdější vlastník věci byl zavázán z titulu zástavního práva stejnými povinnostmi jako jeho předchůdce. Pozdější nabyvatel zástavy nevstupuje do práv a povinností zástavce ze zástavní smlouvy, váží jej pouze zákonná práva a povinnosti zástavního dlužníka. To platí i naopak: zástavní věřitel není oprávněn realizovat svá práva plynoucí pouze ze zástavní smlouvy, pokud aktuálním vlastníkem zástavy je osoba odlišná od strany zástavní smlouvy (zástavce). Česká úprava předestřená v Návrhu se tak liší od pojetí, které zaujal slovenský zákonodárce: podle ustanovení § 151h odst. 2 platného slovenského občanského zákoníku přechází na nabyvatele zástavy účinností převodu nebo přechodu všechna práva a povinnosti zástavce ze zástavní smlouvy. S ohledem na tuto skutečnost již nemusel tvůrce slovenského zákoníku konstruovat zvláštní ustanovení o vázanosti pozdějších zástavních dlužníků dohodnutým způsobem realizace.756
755
Z povahy věci je navíc zřejmé, že jiný způsob výkonu zvolí věřitel právě tím, že takový výkon začně provádět. 756 Také slovenský občanský zákoník umožňuje stranám sjednat si v zástavní smlouvě způsob realizace zástavního práva (§ 151j odst. 1).
215
Další interpretační otázka vyvěrá z rozdílné dikce ustanovení § 1350 odst. 1 a § 1351 Návrhu. Zatímco ustanovení § 1350 odst. 1 opravňuje věřitele k „uspokojení způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem“, ustanovení § 1351 odkazuje na ustanovení § 1350 obratem „bylo-li ujednáno, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným způsobem než ve veřejné dražbě“. Zatímco tedy základní ustanovení vztahující se k výkonu zástavního práva široce a obecně normuje o způsobu uspokojení, doplňující ustanovení § 1351 operuje s užším pojmem prodej. Lze se snad na základě užitých výrazů domnívat, že pozdějšího zástavního dlužníka zavazuje pouze dohoda, zakládající právo na prodej jiným způsobem než ve veřejné dražbě? V takovém případě by však pozdější zástavní dlužník nebyl povinen např. strpět převod zástavy na zástavního věřitele k úhradě splatné zajištěné pohledávky s přihlédnutím k hodnotě zástavy stanovené v okamžiku převodu zástavy,757 neboť se stricto sensu nejedná o prodej. Vzhledem k tomu, že takový výklad nedává žádný rozumný smysl, lze mít za to, že pravidlo v ustanovení § 1351 míří na všechny odlišné způsoby uspokojení ze zástavy než představuje veřejná dražba. Soudím, že tu není důvod, proč favorizovat prodej před jinými formami uspokojení ze zástavy. Nezdá se totiž, že by prodej znamenal z hlediska ochrany práv zástavního dlužníka jakousi bezpečnější a transparentnější formu, která by odůvodňovala rozdílný přístup zákonodárce k oběma skupinám případů (v jednom případě vázanost pozdějších zástavních dlužníků dohodou dle § 1350 Návrhu, ve druhém případě nikoliv). Návrh občanského zákoníku dále stanoví v § 1351 zástavnímu dlužníku povinnost upozornit při převodu zástavy nabyvatele na věřitelovo právo prodat zástavu způsobem dohodnutým ve smlouvě. V této souvislosti se lze ptát, jaké právní následky přivodí fakt, že zástavní dlužník nabyvatele zástavy na věřitelovo oprávnění neupozorní. Důsledky takového nekonání jistě nelze přičítat k tíži zástavnímu věřiteli; pokud by zástavní věřitel nemohl realizovat své oprávnění kvůli chybějící notifikaci ze strany zástavního dlužníka, činila by jej úprava na zástavním dlužníku plně závislým. Takový výklad by zcela popíral smysl ustanovení § 1350 Návrhu. Absence upozornění na věřitelovo právo prodat zástavu jiným způsobem nemůže mít vliv na existenci věřitelova práva uspokojit se ze zástavy způsobem dohodnutým ve smlouvě. Nabyvatel zástavy se musí řídit zásadou vigilantibus iura a v důsledku toho se 757
Takový způsob uspokojení si lze dohodnout již před splatností zajištěného dluhu, tedy již např. v zástavní smlouvě.
216
zajímat o existenci a obsah dohody dle § 1350 Návrhu, případně pak v pochybnostech k převodu zástavy nepřistoupit. Možnosti obezřetného jednání nabyvatele zástavy však nelze z objektivních důvodů přeceňovat. Dohoda dle § 1350 sice musí být písemná, nicméně nikde se veřejně neeviduje (nezmění-li tuto skutečnost navazující předpisy, např. katastrální zákon) a potenciální nabyvatel zástavy se s ní tedy bez součinnosti zástavního dlužníka nemůže seznámit. A nelze vždy spoléhat na to, že ujednání o jiném způsobu uspokojení podle § 1350 návrhu bude součástí zástavní smlouvy, do níž by nabyvatel zástavy nahlédnul ve sbírce listin na katastrálním úřadě: z návrhu totiž vyplývá, že zástavní smlouva k nemovitostem evidovaným v katastru písemnou formu mít nemusí. Důsledky chybějícího upozornění bude tedy možné řešit jen ve vztahu mezi zástavními dlužníky – převodcem a nabyvatelem zástavy. Podle konkrétních okolností přitom nelze vyloučit vznik povinnosti k náhradě škody na straně převádějícího zástavního dlužníka, kdy poškozeným subjektem bude nabyvatel zástavy. Pokračující rozbor stěžejního ustanovení § 1350 návrhu si klade za cíl osvětlit některé další atributy navrhované úpravy výkonu zástavního práva k nemovitostem, které nebyly zmíněny výše. Z Návrhu předně plyne, že ujednání o způsobu uspokojení ze zástavy může být jak součástí zástavní smlouvy, tak zcela samostatnou dohodou. Vzhledem k tomu, že nově se ohledně nemovitostí evidovaných ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí) nevyžaduje písemná forma zástavní smlouvy,758 bude v takových případech (kdy zástavní smlouva nebude písemná) předmětná dohoda nutně uzavírána – s ohledem na její obligatorní literárnost – separátně.759 Dohodu o způsobu uspokojení ze zástavy podle § 1350 mohou strany uzavřít jak před splatností zajištěného dluhu, tak i po jeho dospělosti. Jestliže však dohoda vzniká před splatností zajištěného dluhu (což bude patrně převažující případ), její obsah je významně modifikován výčtem zakázaných ujednání zahrnutých v § 1306 Návrhu. Podle tohoto ustanovení se zakazuje – před splatností zajištěného dluhu – ujednat, že zástavní věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit
758
Naproti tomu zastavení nemovitosti, nepodléhající zápisu do veřejného seznamu, si žádá zástavní smlouvu ve formě veřejné listiny (viz § 1305 odst. 2 písm. b) Návrhu). 759 Respektive může být i součástí zástavní smlouvy, pakliže tato část bude mít písemnou podobu.
217
libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat,760 jakož i že zástavní věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.761 V případě, že zástavcem či zástavním dlužníkem je „spotřebitel nebo člověk, který je malým nebo středním podnikatelem“, se nepřihlíží k ujednání o tom, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat, ani tehdy, když k ujednání došlo po splatnosti zajištěného dluhu.762 Citovaná ustanovení obsahující zakázaná ujednání prošla během legislativního procesu zřetelným vývojem. Pokud jde o ujednání, která se zakazují vůbec (pro jakoukoli dobu), původní návrh zákoníku sem řadil ujednání, podle kterých dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit, jakož i ujednání, dle kterých věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat. Po změnách přijatých Legislativní radou vlády zůstalo v této kategorii absolutně zapovězených dohod pouze ujednání, kterým se vyloučila možnost zástavu vyplatit (složit obvyklou cenu zástavy). Ujednání o zpeněžení zástavy libovolným způsobem (resp. o jejím ponechání za libovolnou či předem určenou cenu) se nově připustilo pod podmínkou, že k ujednání dojde po splatnosti zajištěného dluhu. Vývojem prošla i skupina úmluv, zapovězených pouze přede dnem splatnosti zajištěné pohledávky. Ustanovení o tom, že věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky a že věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy, setrvala v této skupině od původního návrhu až do jeho současné podoby. Ještě před projednáním v Legislativní radě vlády však z výčtu nedovolených úmluv vypadla ta, kterou strany zakazují převod vlastnického práva k zástavě.763 Po změnách provedených Legislativní radou vlády se pak ještě vytratilo z výčtu pravidlo, zakazující si sjednat, že zástava propadne věřiteli. Návrh zákona ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády naopak přinesl nový odstavec tři předmětného ustanovení, chránící spotřebitele (nebo člověka, který je malým nebo středním podnikatelem) v pozici zástavního dlužníka tím, že nelze přihlížet k ujednání o tom, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si
760
Formulace pravidla nezapře podobu s vyjádřením pravidla v ustanovení § 1371 o. z. o. Mimo to se obecně (tj. i pro dobu po dospění zajištěné pohledávky) zakazují ujednání, podle kterých dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit – § 1306 odst. 1 Návrhu. 762 Viz § 1306 odst. 3 Návrhu. 763 Tj. podle posledního znění Návrhu si lze platně sjednat – a to kdykoli –, že vlastnické právo k zástavě nebude převedeno. 761
218
ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat, a to bez ohledu na to, zda k takovému ujednání došlo před splatností zajištěného dluhu nebo poté, co dluh dospěl. Posledně citované pravidlo lze podrobit kritice. Předně, návrh pojem malého a středního podnikatele nevymezuje, na rozdíl např. od pojmů spotřebitel či podnikatel. Ačkoliv lze za užitým spojením tušit evropský původ,764 bez náležitého odkazu působí takový pojem v rámci soukromoprávního kodexu vágně a nahodile.765 Domnívám se přitom, že zákonodárce žádnou povinností plynoucí z evropského práva při přijetí citovaného pravidla vázán nebyl. Mám v této souvislosti za to, že není vhodné bez patřičného důvodu zatěžkávat soukromoprávní předpis obecného rázu technickými termíny veřejného práva; mimojiné to vyvolává otázku, zda termín interpretovat ve smyslu příslušného evropského předpisu anebo čistě soukromoprávně, bez vazby na exaktní kritéria stanovená veřejným předpisem.766 Dále není zcela zřejmé, proč se taková ochrana spotřebiteli a malému nebo střednímu podnikateli poskytuje. Sama důvodová zpráva jinak správně uvádí, že „po splatnosti zajištěné pohledávky se faktické postavení stran mění a není důvod bránit jim, aby nově uvážily svoji pozici a dohodly se na změně vzájemných práv a povinností.“ Spotřebitel přestává být po poskytnutí úvěru „slabší“ stranou zástavněprávního vztahu a není nucen přistoupit na požadavky věřitele pod hrozbou toho, že by neobdržel úvěr. Ještě výstředněji působí pravidlo v případě malých a středních podnikatelů, neboť tito nemusejí být „slabší“ stranou ani při samotném vzniku zajišťované pohledávky. Pakliže by chtěl zákonodárce vůbec zamezit zpeněžení zástavy za libovolnou cenu – a takový zákaz by za úvahu stál –, měl by tak učinit bezvýjimečně: pravidlo zakotvené ve třetím odstavci ustanovení § 1306 zrovna nepřispívá ke konzistenci tohoto ustanovení.
3.4.5.3 Smluvní způsoby uspokojení ze zástavy
3.4.5.3.1 Přímý prodej zástavy Zaměřím-li se nyní při rozboru ustanovení § 1350 odst. 1 návrhu na konkrétní způsoby uspokojení ze zástavy, které přicházejí v úvahu, nesmím pominout i další zákonná pravidla, která nepřímo promlouvají do obsahu citovaného ustanovení. Ustanovení § 1350 764
Nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008, Příloha č. 1. Spojení se vyskytuje v návrhu vyjma ustanovení § 1306 již pouze jednou, a to v § 1942 odst. 3. 766 Za drobného, malého a středního podnikatele se podle čl. 2 Přílohy č. 1 Nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008 považuje podnikatel, který zaměstnává méně než 250 zaměstnanců a jeho roční obrat nepřesahuje 50 milionů EUR nebo jeho bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 43 milionů EUR. 765
219
odst. 1 Návrhu je nutné vykládat především v kontextu ustanovení § 1306 Návrhu (viz dále). Podle § 1350 odst. 1 Návrhu se může zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem. Zákonodárce použil termínu způsob uspokojení ze zástavy, neomezil se tedy ve své dikci jen na užší zpeněžení. S ohledem na smysl daného ustanovení, obsah souvisejících ustanovení (např. § 1306) i text důvodové zprávy lze mít za to, že šlo o záměrnou textaci. Důvodová zpráva koneckonců uvádí, že výkon zástavního práva „se děje zásadně zpeněžením zástavy, nevylučuje se však ani dohoda, k níž dojde po splatnosti pohledávky, podle níž si zástavní věřitel zástavu ponechá.“ Jak bude vyloženo dále, lze si představit i jiné legální způsoby uspokojení ze zástavy, při kterých nedochází ke zpeněžení zástavy, než jen zmíněné převedení zástavy na zástavního věřitele. Stěžejní „neúřední“ formou realizace zástavního práva k nemovitostem se zřejmě stane prodej zástavy, tj. v obecné rovině proces, při kterém se zástava úplatně převede na nového vlastníka a pohledávka zástavního věřitele bude uspokojena z této úplaty. Nová právní úprava skýtá stranám široké možnosti, jak prodej zástavy realizovat. V prvé řadě může jít o přímý prodej (prodej z volné ruky), kdy zástava bude nabídnuta na trhu k prodeji za dohodnutých podmínek, bez nutné ingerence třetí strany a bez toho, aby proces zpeněžení musel projít typizovaným procesním řízením (veřejnou dražbou, soudním prodejem zástavy). Výhoda takového postupu spočívá v tom, že stranám nevznikají při prodeji další náklady (odměna zprostředkovatele prodeje, znalecký posudek, atd.). Přímý prodej (též tzv. soukromý prodej) také umožňuje stranám pružně reagovat na situaci na trhu a upravovat v závislosti na tom podmínky prodeje. Stranám se tak poskytuje oprávnění podřídit proces zpeněžení zástavy jejich ryze individuálním potřebám a preferencím. Pokud dohodnutý způsob uspokojení ze zástavy probíhá souladně se zákonem a rámcem vymezeným stranami, není důvod, aby stát do tohoto soukromoprávního vztahu jakkoliv zasahoval. Aprobace přímého prodeje zástavy v ustanovení § 1350 Návrhu proto představuje výrazný posun v kvalitě úpravy výkonu zástavního práva. Citované ustanovení lze označit z uvedených důvodů bez nadsázky jako klíčové v celé úpravě zástavního práva vůbec.767
767
Zejména s ohledem na význam realizační fáze jakožto zásadního atributu a podstaty zástavního práva.
220
Zkušenosti s aplikací stávajícího insolvenčního zákona768 přitom ukazují, že po možnosti prodat zástavu z volné ruky je v tuzemsku silná poptávka, a to jak ze strany zástavních věřitelů, tak především i ze strany zástavních dlužníků.769 Je logické, že vlastníci zástavy raději zvolí „nízkonákladový“ přímý prodej za cenu, na které se dohodnou s věřitelem, než budou trpně sledovat zpeněžení zástavy např. v rámci exekučního řízení, kdy se zástava prodává za dvě třetiny odhadní ceny770 (při opakované exekuční dražbě již jen za polovinu této ceny),771 přičemž nezanedbatelnou část výtěžku zpeněžení ještě pohltí odměna a výdaje exekutora.772 Běžně se tak za stávající zákonné úpravy zhruba polovina hodnoty zástavy (resp. její peněžitý ekvivalent) „spotřebuje“ na proces jejího zpeněžení. Skutečnost, že takový stav nemůže vyhovovat ani jedné ze stran zástavněprávního vztahu, není snad ani třeba zdůrazňovat. Zapomenout nelze ani na faktor flexibility: zatímco v rámci „úředních“ způsobů zpeněžení, regulovaných procesními předpisy, představuje každá úprava ceny těžkopádnou proceduru, vymezenou a svázanou právními předpisy, přímý prodej umožňuje snadno přizpůsobit kupní cenu zástavy situaci na trhu v daném místě a čase jen na základě dohody smluvních stran. V rámci přímého prodeje lze navíc čelit situacím, kdy o zástavu není na trhu přílišný zájem. Například v rámci současného soudního prodeje zástavy nelze zástavu ani při několikráte opakovaně neúspěšné dražbě nabízet za cenu nižší než je polovina odhadní ceny zástavy,773 přičemž pokud se za tuto cenu zástava neprodá, tak se dražební jednání končí a zástavnímu věřiteli je v podstatě odepřena možnost se ze zástavy uspokojit.774
768
Srov. ustanovení § 286, 289 a 293 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona. Majetkovou podstatu může insolvenční správce zpeněžit také prodejem mimo dražbu, a to se souhlasem soudu a věřitelského výboru. Jde-li o zpeněžení věci, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení. Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. 769 Autor textu může tento trend potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť je jako člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů v mnoha probíhajících insolvenčních řízeních konfrontován s přáním zástavních dlužníků, aby zvoleným způsobem zpeněžení byl právě prodej z volné ruky. 770 Přitom ještě pomíjím fakt, že odhadní cena se zjišťuje postupem podle administrativního předpisu – zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, nejde tedy ani o cenu plně odpovídající ceně tržní (srov. odkaz v ustanovení § 66 odst. 5 ex. ř.). 771 Velká většina nemovitých zástav se přitom v praxi prodá skutečně jen za vyvolávací cenu. 772 Viz vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. 773 Srov. § 336m o. s. ř. 774 Takové pojetí zakotvené v procesním předpisu (o. s. ř., resp. ex. ř.) je v rozporu s hmotněprávní úpravou zástavního práva (srov. § 152 platného obč. z.); platný občanský zákoník totiž logicky neomezuje uspokojení z titulu zástavního práva na případy, kdy se dosáhne určité ceny při zpeněžení zástavy. Připravovaná novela exekučního řádu sice na danou problematiku pamatuje a aprobuje postupné snižování vyvolávací ceny, jí navržený mechanismus však vyvolává oprávněné obavy z toho, že nahraje spekulativním koupím za minimální ceny.
221
Přímý prodej naopak opravňuje strany – za jimi vymezených podmínek – ke stanovení takové ceny, za kterou dojde k úspěšnému prodeji zástavy. S uvedeným souvisí i časový aspekt – prodej z volné ruky vede k uspokojení věřitele pravidelně mnohem dříve, než když se zástava zpeněžuje ve veřejném řízení regulovaném procesními předpisy. Přímý prodej podle ustanovení § 1350 odst. 1 Návrhu je nutné odlišit od možnosti zástavního dlužníka prodat nemovitou zástavu svým jménem a na svůj účet (tzv. dobrovolný prodej). Takové oprávnění zástavnímu dlužníku samozřejmě svědčí i za současného právního stavu a zůstane mu zachováno i nadále. Realizace takového oprávnění zástavním dlužníkem je možná jen v případech, kdy zástavní dlužník není omezen v dispozicích se svou nemovitou věcí. Právně je zástavní dlužník limitován zejména nařízenými exekucemi – po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí totiž povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí; právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný (relativně).775 Fakticky je pak zástavní dlužník do značné míry omezen dalšími právními vadami na nemovitosti váznoucími, např. zástavními právy. Zástavní právo totiž v daném případě zanikne nikoliv prodejem zástavy, nýbrž zánikem zajištěné pohledávky; nepostačuje-li proto výtěžek prodeje k úhradě celého zajištěného dluhu, zástavní právo s převodem zástavy nezanikne a takový převod bude stěží atrakovat případné zájemce (kupce). Při tomto tzv. dobrovolném prodeji zástavy zástavním dlužníkem se nejedná v pravém slova smyslu o výkon zástavního práva. Jde spíše o úhradu zajištěného dluhu zástavním dlužníkem.776 Zástavní dlužník nepotřebuje k realizaci dobrovolného prodeje ani souhlas zástavního věřitele:777 zástavního věřitele se převod přímo nedotýká, zástavní právo bude zatěžovat věc i nadále. Závisí jen na vůli zástavního dlužníka, jak naloží s výtěžkem prodeje. Naproti tomu při prodeji zástavy zástavním dlužníkem jeho jménem na základě dohody uzavřené dle § 1350 odst. 1 Návrhu (i takový způsob prodeje si lze podle mne smluvit, byť to asi nebude běžné a praktické) se jedná o realizaci dohodnutého způsobu uspokojení ze zástavy. Tato skutečnost způsobuje, že zástavní dlužník bude za nastalých 775
Srov. § 44a odst. 1 ex. ř. Výjimku představuje ustanovení § 44a odst. 2, 3, 4 ex. ř. K tomu, jakým způsobem a zda může zástavní dlužník uhradit zajištěný dluh třetí osoby (obligačního dlužníka), viz ELIÁŠ, K. Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem. Právní rozhledy, 2010, č. 4, str. 118 a n., či VYMAZAL, L. Složení obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem a otázky související. Právní rozhledy, 2010, č. 20, str. 726 a n. 777 Návrh nového občanského zákoníku nově připouští (jak nepřímo plyne z § 1306), že zástavnímu dlužníku může být smluvně zapovězeno – s obligačními účinky – převést zástavu na jiného. 776
222
okolností povinen (nikoliv jen oprávněn) zástavu prodat, jakož že i další záležitosti se budou řídit dohodou o způsobu zpeněžení, potažmo zákonem (např. pokud jde o povinnost vydat výtěžek zpeněžení zástavnímu věřiteli). Typickým prodejem z volné ruky podle § 1350 odst. 1 Návrhu bude pravděpodobně prodej uskutečněný samotným zástavním věřitelem nebo třetí osobou, ustanovenou dohodou mezi zástavním dlužníkem a věřitelem. Návrh zákona sám v navazujících ustanoveních hovoří o „zpeněžení zástavy zástavním věřitelem“.778 Tím se podle mého soudu míní nikoliv to, že zástavní věřitel sám bude vykonávat činnost směřující k prodeji, nýbrž se tím označuje skutečnost, že se prodej uskutečňuje ve prospěch (na účet) zástavního věřitele. V tomto ohledu tedy věřitel „zpeněžuje“ zástavu i tehdy, když na jeho účet zástavu prodává třetí osoba (např. realitní kancelář). Smlouvu o zprostředkování prodeje proto v takovém případě uzavírá s třetí osobou právě zástavní věřitel svým jménem. Výslovně takovou skutečnost zmiňuje i důvodová zpráva k návrhu, dle níž „zpeněžuje-li zástavní věřitel zástavu, činí tak vlastním jménem, neboť jej zákon opravňuje naložit s cizí věcí a zástavní dlužník je povinen zpeněžení zástavy strpět.“ Stranám se z povahy věci nabízí rozmanitá paleta forem přímého prodeje. Mimo již zmíněných prodejů, uskutečněných přímo zástavním dlužníkem nebo zástavním věřitelem, si lze dohodnout například prodej prostřednictvím třetí nezávislé osoby anebo prodej jiným určeným způsobem (např. určitému konkrétnímu zájemci za určenou cenu, prodej nejvyšší nabídce apod.). Využít lze i jiné způsoby zpeněžení, které spíše hraničí s prodejem formou dražby, například dobrovolnou dražbu podle zákona o veřejných dražbách779 či různé internetové aukce.
3.4.5.3.2 Povinnost odborné péče Vzhledem k tomu, že způsob a podmínky zpeněžení konkrétní zástavy se budou odvíjet primárně od sjednané dohody o způsobu uspokojení ze zástavy, nelze než doporučit věnovat obsahu této dohody v praxi zvýšenou pozornost. Kromě sjednaného způsobu prodeje bude bezesporu klíčovou náležitostí dohody prodejní cena zástavy, případně procedura jejího určení. Na druhou stranu je nutno uvést, že některá další ustanovení Návrhu (např. § 1306 či 1356) patřičně vymezují určitý legální rámec, v němž se musí sjednaný způsob uspokojení pohybovat. Zástavní dlužník proto bude přímo ze zákona
778 779
Srov. např. ustanovení § 1351, § 1355 odst. 1, § 1356 odst. 1 a 2 Návrhu. Srov. ustanovení § 17 a n. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
223
chráněn i v těch případech, kdy zástavní smlouva (resp. dohoda o způsobu uspokojení) bude ohledně jeho práv mlčet. Zneužití oprávnění zástavním věřitelem by měla zamezit především norma obsažená v ustanovení § 1356 odst. 1 Návrhu: ujedná-li se totiž, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným způsobem než ve veřejné dražbě, je podle citovaného ustanovení povinen postupovat při prodeji s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase. Poruší-li zástavní věřitel tuto povinnost, nedotýká se to práv třetích osob nabytých v dobré víře. Skutečnost, že zákon opravňuje zástavního věřitele nakládat s cizí věcí tak, že nakládání ústí až ve zcizení věci, se musí na druhé straně logicky odrážet ve vyšší míře odpovědnosti subjektu za dispozici s cizí věcí. Návrh zákona proto stanoví věřiteli povinnost postupovat při prodeji s odbornou péčí;780 z ustanovení § 5 odst. 1 Návrhu lze přitom dovodit, co se odbornou péčí míní: jde o jednání se znalostí a pečlivostí, která je s určitým povoláním nebo stavem spojena. Jedná se tedy o činnost, která kvalitou svého výkonu převyšuje například pouhou řádnou péči nebo péči řádného hospodáře.781 Zástavní věřitel bude v případě prodeje nemovité zástavy jednat s odbornou péčí pouze tehdy, uskuteční-li činnost s takovou pečlivostí a znalostí, která je běžná v profesi věnující se prodeji nemovitostí. Péče musí být zároveň vynakládána v souladném zájmu zástavního dlužníka i věřitele: průsečíkem takového zájmu je bezesporu dosažení co nejvyšší možné ceny za prodej zástavy (resp. ceny, kterou lze v daném místě a čase za srovnatelných okolností obvykle získat, tj. nejvyšší reálně dosažitelné ceny).782 Nepostupuje-li zástavní věřitel při prodeji zástavy s odbornou péčí a v důsledku například nedostatečné inzerce783 nezcizí zástavu za cenu, jaké by dosáhl, kdyby odbornou péči vynaložil, nebude to mít vliv na platnost uskutečněného prodeje (s výjimkou případu, kdy nabyvatel zástavy nebyl v dobré víře). Zástavnímu dlužníku vzniká v takové situace pouze právo na náhradu škody vůči zástavnímu věřiteli;784 právo domáhat se neúčinnosti 780
Nižší nároky na prodávajícího věřitele klade například modelový zákon o zajištěných transakcích vypracovaný Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj, jenž ukládá zástavnímu věřiteli povinnost „usilovat o realizaci spravedlivé (přiměřené) ceny“ (čl. 24.3.1 modelového zákona). 781 S odbornou péči je povinen postupovat např. také obchodní zástupce (§ 2461 Návrhu), dopravce (§ 2530 Návrhu), kontrolor (§ 2625 Návrhu), atd. 782 Z pozice zástavního věřitele by totiž mohlo jít jen o snahu dosáhnout ceny postačující k uspokojení jeho zajištěné pohledávky, nikoliv již ceny co nejvyšší, zaručující též zástavnímu dlužníku náležitou hyperochu. 783 Srov. též např. modelový americký The Uniform Land Security Interest Act, podle jehož komentáře k čl. 509 nelze ve většině případů za komerčně přiměřenou inzerci prodeje považovat inzerci uveřejněnou v publikacích typu právních věstníků apod. 784 Zřejmě nikoliv též právo na vydání bezdůvodného obohacení proti nabyvateli zástavy.
224
převodu mu nepřísluší (s výjimkou, kdy nabyvatel není v dobré víře). Škoda může vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním zástavního věřitele i jiným osobám, např. dalším zástavním věřitelům (tím, že jejich pohledávka nebude z výtěžku uspokojena v takové výši, jako kdyby se prodej zástavy uskutečnil způsobem bezvadným).
3.4.5.3.3 Zánik zástavního práva při realizaci smluvního způsobu uspokojení Výklad o přímém prodeji lze zakončit úvahou nad nejvýraznějším potenciálním negativem právního rázu, které se nad úpravou přímého prodeje zástavy (a vůbec smluvního způsobu uspokojení ze zástavy podle § 1350 Návrhu) vznáší. Jedná se o otázku zániku zástavního práva při přímém prodeji zástavy. Z praxe je známé, že ve značné části případů nedochází z výtěžku prodeje zástavy k plnému uspokojení pohledávky zástavního věřitele. Zajištěný dluh tedy zcela nezaniká a tím nezaniká ani akcesorické zástavní právo. Je proto otázkou, zda návrh zákona spojuje s dokončenou realizací zástavního práva dohodnutým způsobem též zánik takového zástavního práva či nikoliv. Pokud by zástavní právo v daném případě nezanikalo, mělo by to zásadní význam pro praktickou použitelnost daného způsobu uspokojení: přímý prodej by měl své opodstatnění jen tam, kde by výtěžek prodeje pokryl celou zajištěnou pohledávku. Pokud by prodejem získaná částka nestačila k úhradě zajištěného dluhu, zástavní právo by nezanikalo a je nasnadě, že o nemovitost s takovou právní závadou by nebyl na trhu žádný zájem. Podle současně platné úpravy dochází realizací zástavního práva k nemovitostem pravidelně k zániku tohoto zástavního práva. Tato skutečnost nicméně nevyplývá z občanského zákoníku, nýbrž z jednotlivých předpisů procesní povahy, které postup při realizaci zástavního práva upravují. Pokud jde o soudní výkon rozhodnutí, resp. exekuci, dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovitosti (s jedinou výjimkou, a to kdy vydražitel převezme dluh vůči zástavnímu věřiteli).785 Ve druhém legálním případě zpeněžení nemovité zástavy, tj. při prodeji v nedobrovolné veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, je situace složitější. Jak již bylo rozebráno v jedné z předešlých kapitol, přechodem vlastnictví k předmětu dražby v nedobrovolné veřejné dražbě nezanikají zástavní práva na předmětu dražby váznoucí, která jsou z hlediska svého vzniku starší než nejstarší zástavní práva zajišťující přihlášené pohledávky. Naproti tomu přechodem vlastnictví k předmětu dražby
785
Viz § 337h odst. 1 o. s. ř. a § 336g o. s. ř.
225
zaniká zástavní právo, zajišťující přihlášenou pohledávku, které je z hlediska svého vzniku nejstarší. Stejně tak zanikají i všechna zástavní práva, která jsou z hlediska svého vzniku mladší než uvedené nejstarší (přihlášené) zástavní právo.786 Lze předpokládat, že zde nastíněná stávající úprava ve zvláštních zákonech zůstane ve své podstatě zachována. Z toho plyne, že zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo prodej zástavy podle jiného zákona (soudní prodej zástavy) povedou pravidelně k zániku zástavního práva. Oproti tomu „soukromé“ zpeněžení zástavy (např. prodej z volné ruky) podle ustanovení § 1350 Návrhu není z povahy věci žádným procesním předpisem ani jiným zvláštním zákonem upraveno, nikde se tedy nic (ani v návrhu zákoníku) ohledně zániku zástavních práv nestanoví. Přesto se domnívám, že zástavní právo zaniká i při takovémto způsobu zpeněžení, a pokusím se pro tento názor snést výkladové argumenty. Předně lze vyjít ze samé podstaty uhrazovací funkce zástavního práva. Zástava uspokojuje oprávněného nikoliv svou hodnotou užitnou, nýbrž svou hodnotou směnnou (jakožto možnost cizí věc prodat).787 Zástava přitom nemůže uspokojovat zástavního věřitele opakovaně (ze své podstaty nepřipouští trvalý nebo opakovaný výkon): je-li prodána, věřitel se uspokojí z její směnné hodnoty, tím se ale pro něj tato hodnota (resp. její peněžitý ekvivalent) vyčerpává.788 Skutečnost, že zástavní věřitel přijal konkrétní zástavu a souhlasil s konkrétním způsobem realizace zástavního práva, jde ku prospěchu i tíži tohoto zástavního věřitele. Nelze proto na další osoby (nabyvatele zástavy) přenášet důsledky toho, že si zástavní věřitel vybral nedostatečně hodnotnou zástavu anebo zvolil nevyhovující způsob uspokojení z této zástavy. Prodává-li se proto zástava některým ze způsobů aprobovaných ustanovením § 1350 odst. 1 Návrhu (např. prodejem z volné ruky) a výtěžek zpeněžení nepokrývá celou zajištěnou pohledávku, mám za to, že zástavní právo zajišťující tuto pohledávku zpeněžením zástavy zaniká.789 Na případný argument, že způsoby zániku zástavního práva jakožto práva absolutního stanoví taxativně zákon,790 lze reagovat odkazem na ustanovení § 1365 odst. 1 786
Viz § 58 odst. 1 a 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 284. 788 Jestliže se zástava převádí mimo rámec výkonu zástavního práva, kupní cena samozřejmě náleží převodci a zástavní věřitel se z ní neuspokojuje, nicméně zástavní právo trvá beze změny dále. 789 Srov. podobné pravidlo výslovně zakotvené pro případ svépomocného prodeje zástavy v čl. 512 písm. a) amerického The Uniform Land Security Interest Act, v čl. 26.1 vzorového zákona o zajištěných transakcích vypracovaného Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj nebo v doporučení č. 161 Legislativního průvodce po zajištěných transakcích z pera Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo. 790 Kupříkladu slovenský občanský zákoník však prolamuje uvedenou zásadu v ustanovení § 151md odst. 1 písm. h), když stanoví, že zástavní právo zaniká také jiným způsobem dohodnutým v zástavní smlouvě. 787
226
Návrhu. Podle tohoto ustanovení, které je v návrhu součástí partie o výkonu zástavního práva při více věřitelích, přechází zástava na nabyvatele nezatížená dalšími zástavními právy, jestliže zástavní věřitel vykoná zástavní právo, které je první v pořadí rozhodném pro uspokojení zástavních práv. Pokud tedy výkonem přednostního zástavního práva zaniká toto právo791 i zástavní práva s horším pořadím, pak stejně tak musí zanikat (přednostní) zástavní právo i v případě, kdy žádné jiné zástavní právo (s horším pořadím) na zástavě nevázne. Uvedené lze podpořit i komparativním argumentem – také slovenská úprava zástavního práva, obsahově se podobající úpravě v Návrhu, nestanovila původně nic ohledně zániku zástavního práva při jeho svépomocném výkonu (obsahovala však v podstatě stejná pravidla o zániku zástavního práva při existenci více zástavních věřitelů, jaká obsahuje český návrh). Na pochyby praxe (zvláště katastrálních úřadů)792 o řešení dané otázky reagoval zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 568/2007 Z.z., kterou rozšířil výčet způsobů zániku zástavního práva. Nově tak slovenský zákoník výslovně stanoví, že zástavní právo zaniká tím, že bylo vykonáno, bez ohledu na rozsah uspokojení věřitele.793 Nelze než věřit, že česká praxe se přikloní k zde nastíněnému výkladu; přesto by bývalo bylo vhodné, kdyby Návrh výslovně stanovil, že zástavní právo za takové situace zaniká.
3.4.5.3.4 Další smluvní způsoby výkonu zástavního práva Jak již bylo vyloženo výše, oprávnění zástavního dlužníka a věřitele dohodnout se na konkrétním způsobu uspokojení ze zástavy pro případ nesplnění zajištěného dluhu je limitováno zejména normou obsaženou v ustanovení § 1306 Návrhu. Návrh v této souvislosti zejména zakazuje ujednání, na jejichž základě by věřitel mohl zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu mohl ponechat.794 Vzhledem k tomu, že Návrh taková ujednání zapovídá jen pro dobu před splatností zajištěného dluhu, lze s použitím argumentu a contrario soudit, že
791
Návrh zákona sice uvádí, že zástava na nabyvatele přechází nezatížená dalšími zástavními právy, z toho však bezpochyby implicite plyne, že přechází nezatížená také přednostním zástavním právem. Takovému závěru nahrává i obsah ustanovení § 1366 odst. 1 návrhu („Vykoná-li zástavní právo jiný zástavní věřitel než přednostní, přechází na nabyvatele zástava zatížená zástavními právy těch zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení předchází jeho pořadí.“). 792 Viz VOJČÍK, P. a kol. Občiansky zákonník. Stručný komentár. 2. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2009, str. 448. 793 Srov. § 151md odst. 1 písm. i) slovenského občanského zákoníku. 794 Ustanovení § 1306 odst. 2 písm. b) Návrhu.
227
nic nebrání uzavření takové dohody po dospění zajištěného dluhu.795 Výjimkou je případ, kdy se v pozici zástavce nebo zástavního dlužníka nachází spotřebitel nebo člověk, který je malým nebo středním podnikatelem: dohodu zmíněného obsahu nelze v takovém případě uzavřít ani po splatnosti zajištěného dluhu.796 Návrh tedy v prvé řadě zakazuje (pro dobu před splatností zajištěného dluhu) takovou úmluvu, která by zástavního věřitele opravňovala ke zpeněžení zástavy libovolným způsobem. Lze soudit, že tím Návrh zcela vylučuje případy, kdy by v dohodě o způsobu uspokojení ze zástavy bylo věřiteli svěřeno oprávnění jednostranně rozhodnout, jakým způsobem zástavní právo vykoná. Zákaz míří nikoliv snad k tomu, že by nebylo možné sjednat určitý neortodoxní způsob výkonu, nýbrž k tomu, že se způsob zpeněžení ponechává zcela na vůli (libovůli) věřitele. Je tedy potřeba, aby způsob výkonu byl v dohodě určitě stanoven, anebo byl alespoň stanoven určitý postup, jakým má být později způsob uspokojení určen.797 Mlčí-li zástavní smlouva o způsobu uspokojení, lze zástavu realizovat pouze některým ze subsidiárních způsobů (veřejná dražba, soudní prodej zástavy). Za hraniční lze považovat případy, kdy dohoda zmocní věřitele k pozdějšímu výběru z více alternativ výkonu; budou-li tyto alternativy součástí dohody, nelze patrně takovou dohodu považovat za neplatnou, neboť věřitel sice bude vybírat libovolně, ale jen z možností předem schválených zástavním dlužníkem. Spojení libovolným způsobem necílí jen na samotnou formu zpeněžení, nýbrž týká se i dalších podmínek zpeněžení. Za neplatné lze proto považovat i ujednání, určující sice konkrétní způsob výkonu (např. prodej věřitelem z volné ruky), avšak ponechávající zásadní náležitosti takového způsobu na vůli věřitele (např. ujednáním, že prodejní cenu stanoví věřitel podle svého uvážení bez nutnosti zohlednit objektivní faktory). Zástavního dlužníka chrání v tomto ohledu i korektiv zakotvený v ustanovení § 1356 odst. 1 Návrhu: ujedná-li se totiž, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným způsobem než ve veřejné dražbě, je povinen postupovat při prodeji s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase.
795
Což ostatně nepřímo potvrzuje i text ustanovení § 1306 odst. 3 Návrhu. Ustanovení § 1306 odst. 3 Návrhu. Poznámky k tomu ustanovení viz kapitola Dohoda o způsobu uspokojení ze zástavy – forma, obsah, strany a závaznost dohody. 797 Např. dohoda o tom, že způsob výkonu určí stranami jmenovaný znalec apod. 796
228
Považují-li však strany zástavněprávního vztahu za vhodné oprávnit po splatnosti zajištěného dluhu zástavního věřiteli ke zpeněžení zástavy způsobem ponechaným zcela na jeho vůli, Návrh jim v tom nebude bránit a sankcionovat jejich ujednání neplatností. Návrh dále zapovídá úmluvu (pro dobu před splatností zajištěného dluhu), podle které si věřitel může zástavu za libovolnou nebo předem určenou cenu ponechat. Přesnější by v tomto směru byla dikce, že věřitel nemá právo žádat, aby na něj byla zástava převedena. Vlastnické ani jiné dispoziční oprávnění k zástavě totiž nepřechází při vzniku zástavního práva na zástavního věřitele a zástavu si tak věřitel posléze nemůže „ponechat“, nýbrž na něj musí být vlastnické právo dalším úkonem převedeno.798 Je otázkou, zda předmětné ustanovení nemířilo na institut propadné zástavy (tj. zda „ponechání“ neznamená ve svém důsledku „propadnutí“). Historický výklad by tomu nenapovídal: původní verze Návrhu obsahovala vedle sebe jak ustanovení, zakazující propadnutí zástavy věřiteli, tak ustanovení o zákazu ponechání si zástavy za libovolnou nebo předem určenou cenu. Ustanovení týkající se propadné zástavy nakonec v Návrhu nezůstalo (důvodová zpráva se k tomu nevyjadřuje). V této souvislosti je potřeba teoreticky zdůraznit, že podstata klauzule o propadné zástavě spočívá v tom, že vlastnické právo k zástavě automaticky přechází při prodlení s plněním zajištěné pohledávky na zástavního věřitele, a to bez zřetele na hodnotu zástavy a její poměr k výši zajištěné pohledávky. Zákazem úmluv o propadné zástavě se proto postihuje zejména ono ujednání samočinného převodu vlastnictví. Umožňuje-li proto Návrh stranám sjednat si, že zástavní věřitel si zástavu ponechá za libovolnou cenu, až v době po splatnosti zajištěného dluhu, nejedná se o propadnou zástavu (lex commissoria). Dohoda o tom, že si zástavní věřitel zástavu „ponechá“ (jinými slovy: že na něj zástavní dlužník převede vlastnické právo), však má s institutem propadné zástavy některé společné rysy, a proto Návrh správně stanoví limity, za nichž lze převod zástavy na věřitele uskutečnit. Již historicky se kladl důraz na to, aby se hodnota zástavy při takovémto převodu adekvátně zohledňovala a promítala se do plnění zajištěného dluhu (datio in solutum).799 V platné tuzemské úpravě se podobné meze stanoví například v úpravě přijetí zastaveného obchodního podílu zástavním věřitelem na úhradu dluhu: v takové smlouvě 798
To platí patrně i u věcí, k nimž vzniklo zástavní právo odevzdáním zástavy věřiteli: i zde je nutné k pozdějšímu převodu vlastnického práva alespoň prohlášení vlastníka (traditio ficta). 799 V římském právu se dohoda o převodu zástavy na věřitele považovala za platnou pouze, byla-li jako kupní cena stanovena odhadní hodnota zástavy (HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 288).
229
musí být uvedeno, že se obchodní podíl převádí na úhradu dluhu, dluh přitom musí být specifikován právním důvodem a výší, hodnota podílu musí být stanovena znalcem jmenovaným soudem na návrh zástavního věřitele a věřitel je povinen po převodu vyplatit zástavnímu dlužníkovi částku, o niž převyšuje takto stanovená hodnota dlužnou pohledávku s příslušenstvím včetně nákladů znaleckého posudku.800 Návrh občanského zákoníku tedy převod zástavy na zástavního věřitele k úhradě dluhu obecně připouští, přičemž dohodnou-li se strany na převodu až po dospělosti zajištěného dluhu, Návrh žádná speciální omezení takové dohodě neklade.801 Dohodnou-li se na tom zástavní dlužník a věřitel, může věřitel zástavu získat i za libovolnou cenu. Dosah těchto úvah je však modifikován ustanovením § 1356 odst. 1 Návrhu, podle nějž prodává-li zástavní věřitel zástavu jinak než ve veřejné dražbě, je povinen postupovat při prodeji s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase. Jak jsem již vyložil výše, citované ustanovení podle mého názoru dopadá na veškeré způsoby zpeněžení, nikoliv jen na prodej. Ačkoliv se tedy zástavní dlužník teoreticky může vzdát svého práva na dosažení adekvátní ceny, převod zástavy na dotyčného věřitele za dohodnutou neodpovídající cenu může poškodit jiné zástavní věřitele. Odchýlit se od pravidla zakotveného v § 1356 odst. 1 Návrhu lze jen s obligačními účinky, převod zástavy na věřitele za neodpovídající cenu tedy nebude účinným tam, kde na zástavě váznou zástavní práva více zástavních věřitelů. Jak vyplývá z Návrhu, dohoda o převodu zástavy na zástavního věřitele k úhradě dluhu je možná i před splatností zajištěného dluhu, nenechává-li určení ceny zástavy na libovůli věřitele nebo neurčuje-li již předem cenu, za kterou bude zástava převedena (ta by totiž jednak mohla být pro zástavního dlužníka jakožto v daném okamžiku slabší stranu stanovena nevýhodně, jednak hodnota zástavy se může v čase měnit). Za přípustnou lze tak například považovat dohodu v zástavní smlouvě, podle níž má zástavní věřitel právo žádat po splatnosti zajištěného dluhu převod zástavy do jeho vlastnictví za cenu stanovenou v okamžiku převodu znalcem z oboru oceňování nemovitostí. Účelem zástavního práva není, aby zástavní věřitel nabyl přímo zástavu jako předmět vlastnického práva, nýbrž aby k uspokojení své pohledávky utržil peněžitý ekvivalent hodnoty zástavy. Převod zástavy do vlastnictví věřitele k úhradě dluhu by měl proto 800
Ustanovení § 117a odst. 7 ObchZ. Srov. však obecná omezení plynoucí z Návrhu, např. že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8) či že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě (§ 6 odst. 1), stejně tak jako že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3).
801
230
představovat spíše výjimku, jejíž obsah a meze důsledně stanoví v zájmu zástavního dlužníka (a dalších věřitelů) zákon. Nezbývá než doufat, že podmínka, vyhrazující možnost sjednání takového postupu až do doby po splatnosti dluhu, bude představovat dostatečnou hráz proti případným zneužívajícím pokusům zástavních věřitelů. Na druhou stranu však přijetí zástavy může zajišťovat zástavnímu věřiteli alespoň nějaké uspokojení v případech, kdy ostatní způsoby zpeněžení selhávají.802 Pokud jde o další návrhem nového občanského zákoníku zapovězená ujednání, Návrh dovoluje stranám potlačit uhrazovací funkci zástavního práva ujednáním (učiněným v době po splatnosti zajištěného dluhu), podle kterého se zástavní věřitel nebude domáhat uspokojení ze zástavy.803
3.4.5.3.5 Požívání zástavy zástavním věřitelem Účelem zástavního práva je v prvé řadě zajistit pohledávku pro případ, že nebude splněna, resp. dosáhnout náhradního uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Užívání nebo požívání zástavy oprávněným ze zástavního práva (zástavním věřitelem) nepatří mezi pojmové znaky institutu.804 Vlastníkem zástavy zůstává i po vzniku zástavního práva zástavní dlužník a jen jemu náleží právo brát ze zástavy plody a jiné užitky (ius fruendi), jakož i právo zástavu užívat (ius utendi).805 Zástavní právo se vztahuje i na neoddělené plody (a nevytěžené užitky) zástavy, na separované plody již nikoliv (není-li jiné dohody).806 Platný občanský zákoník připouští užívání zástavy a přisvojování si plodů a užitků zástavním věřitelem na základě smluvního ujednání.807 Domnívám se, že Návrh uvedené pravidlo pozměnil, resp. rozštěpil režim užívání a požívání zástavy. Užívání zástavy zástavním věřitelem je podmíněno souhlasem zástavního dlužníka (platně uděleným i před splatností zajištěného dluhu) a omezuje se na případy, kdy je 802
V protikladu k tomu viz např. současně platnou úpravu realizace zástavního práva k nemovitostem, podle níž nepodaří-li se zastavenou nemovitost zpeněžit prodejem v dražbě (ať již podle zákona o veřejných dražbách nebo dle o. s. ř. či exekučního řádu), nepřichází žádný jiný způsob uspokojení ze zástavy v úvahu. 803 Ustanovení § 1306 odst. 2 písm. a) Návrhu. K tomu více viz kapitola Neplatná ujednání o způsobu uspokojení (v části práce věnované platné právní úpravě). 804 Na rozdíl od jiných práv k věci cizí uspokojuje při zástavním právu zástava oprávněného nikoliv svou hodnotou užitnou, nýbrž svou hodnotou směnnou. Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 284. 805 Srov. § 1337 odst. 1, § 1347 odst. 2 Návrhu. 806 Srov. § 1337 odst. 1 Návrhu. Jiné pojetí akcentuje např. německý občanský zákoník – podle jeho § 1120 se zástavní právo vztahuje i na oddělené plody zástavy (s výjimkami, kdy plody přejdou do vlastnictví jiné osoby odlišné od vlastníka pozemku, jsou z pozemku odstraněny atd.). 807 Srov. § 162 odst. 2 obč. z. Mám přitom za to, že předmětné ustanovení nedopadá na nemovité zástavy, neboť se týká jen zástavních práv, vznikajících odevzdáním zástavy.
231
zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, tj. nedopadá na případy zástavního práva k nemovitostem. Tento svůj závěr opírám o systematický výklad celého ustanovení § 1347 Návrhu a o pojmovou nemožnost odevzdat nemovitost z titulu zástavního práva.808 Naproti tomu strany se před splatností zajištěného dluhu nemohou dohodnout na požívání zástavy zástavním věřitelem;809 dohoda uzavřená po dospělosti zajištěného dluhu však přípustnou je a může se očividně týkat i zástav nemovitých. Zástavní věřitel tedy získává na základě takové dohody právo přisvojovat si oddělené plody zástavy a zřejmě i právo plody od zástavy oddělovat (resp. těžit užitky).810 V úvahu přitom přichází dva způsoby takové dohody. Při prvním nemá požívání zástavy zástavním věřitelem žádný vztah k zajištěné pohledávce: zástavní dlužník umožní zástavnímu věřiteli přivlastňovat si plody zastavené věci a tento profit není nijak zohledněn při plnění zajištěného dluhu. Zájem stran však může směřovat k tomu, aby se prospěch zástavního věřitele získaný požíváním zástavy promítl do plnění zajištěné pohledávky. Jinými slovy, strany se mohou dohodnout, že se užitky ze zástavy budou započítávat na úhradu zajištěné pohledávky. Smlouva, kterou se zástavní věřitel opravňuje k braní plodů a užitků ze zástavy, se označuje jako antichretická (pactum antichreticum).811 Ačkoliv Návrh připouští dohodu o přisvojování si užitků zástavním věřitelem, není patrné, zda lze (či je naopak nutné) plnění získané tímto přisvojováním započítávat (na základě dohody) na úhradu zajištěné pohledávky. S ohledem na zásadu smluvní svobody lze mít za to, že v Návrhu se stranám nebrání jak v dohodě o tom, že věřitelem přisvojené plody a užitky nebudou žádným způsobem zohledněny ve splácení zajištěné pohledávky, tak ani v dohodě o tom, že hodnota přisvojených plodů a užitků bude započítávána na úhradu pohledávky, příp. že si je věřitel podrží namísto úroků.
808
K tomu viz výklad o platné právní úpravě v první části práce. Ustanovení § 1306 odst. 2 písm. c) Návrhu. 810 Například vybírat nájemné ze zastavené nemovitosti, kterou zástavní dlužník pronajímá třetím osobám. 811 Není přitom zcela jasné, zda lze pod pojem pactum antichreticum v jeho současném chápání řadit jakoukoliv dohodu o tom, že je zástavní věřitel oprávněn brát plody a užitky ze zástavy, anebo jen takovou dohodu, podle níž se vytěžené plody a užitky započítávají na úhradu zajištěné pohledávky nebo si je zástavní věřitel ponechá namísto úroků ze zajištěné pohledávky. Zdá se, že prameny i literatura používají tento pojem promiscue pro všechny nebo jen pro některé z uvedených případů. Lze se nejspíše klonit k závěru, že podstata antichretické smlouvy spočívá v tom, že si zástavní věřitel ponechává všechny plody zástavy namísto úroků pohledávky, a to bez ohledu na počet a hodnotu vytěžených plodů. Viz např. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927, str. 289. 809
232
V konkrétním případě však může platnost takové dohody narazit na korektiv v podobě dobrých mravů. Ostatně smyslem zápovědí antichretických smluv býval a je především boj proti lichvářským praktikám. Má-li zástavní věřitel možnost čerpat veškeré užitky zástavy namísto úroku bez zřetele k výši úroku, bude jistě možné shledat v konkrétních případech takové jednání nemravným. Inspirativní může být v tomto směru historické ohlédnutí. V římském právu měl zástavní věřitel zástavu držící nejen právo, nýbrž i povinnost plody zástavy vytěžit. Jejich hodnotu však musel odečíst od zajištěné pohledávky.812 Připouštěla se i úmluva, že si zástavní věřitel ponechá plody zástavy namísto úroků.813 Taková úmluva se dokonce mlčky předpokládala, jestliže se zastavovala plodná věc pro bezúročnou pohledávku (věřitel si v takovém případě mohl ponechat plody jen do výše zákonných úroků).814 Ve středověku se objevovaly dvě formy zástavního práva zahrnujícího požívání zástavy. Při tzv. užitkové zástavě získával zástavní věřitel zástavu do své držby a byl oprávněn pobírat užitky ze zástavy plynoucí. Užitky čerpal po předem neomezenou dobu, která končila až zaplacením zajištěného dluhu. Při tzv. zástavě umořovací také náležely zástavnímu věřiteli užitky, nicméně ty byly na úhradu zajištěného dluhu započítávány („plody sklízené v dluh se počítaly“).815 Obecný zákoník občanský požívání zástavy zcela vylučoval.816 V § 1372 stanovil, že bez právního účinku je taková úmluva, dle níž má věřitel právo požívat zastavenou věc. Zápověď požívání se dočkala upřesnění v dobové judikatuře.817 Nevylučovala se ovšem možnost propachtovat zástavu za určitou cenu zástavnímu věřiteli. Podle o. z. o. bylo také možné zřídit zástavní právo omezené jen na uspokojení z plodů zástavy (quoad fructus).818 Zástavní právo v takovém případě vznikalo až k okamžiku separace plodu od zástavy a exekučně se omezovalo na uspokojení z plodů formou tzv. vnucené správy. Zástavní věřitel se mohl ukojit jak z plodů již oddělených,
812
KINCL, J. - URFUS, V. Římské právo. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990, str. 261. BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: Čs. A. S. Právník v Brně, 1932, str. 488. 814 VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, str. 241. 815 Srov. KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903, str. 51 a 57. 816 Srov. též STUBENRAUCH, von M. et al. Kommentar zum österreichischen allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche. Díl druhý. Wien: Manz, 8. vydání, 1903, str. 770. 817 Uvedení do držby zastavené nemovitosti a přenechání plodů z ní bylo považováno za neplatné (viz rozhodnutí ve sbírce Glaser-Unger č. 11.206). 818 Srov. § 457 o. z. o. věta druhá. 813
233
pokud se nacházely na dotčeném statku, tak z plodů dosud neoddělených, jež byl oprávněn vnucený správce od věci separovat.819 Úpravou v o. z. o. se inspiroval občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Podle jeho § 201 se za neplatnou považovala úmluva, dle níž věřiteli náležel výnos ze zástavy. Platný občanský zákoník se o přisvojování plodů a užitků ze zástavy zmiňuje až s účinností od 1.1.2001, kdy druhý odstavec ustanovení § 162 získal současnou podobu.820 Některé právní řády kontinentální Evropy antichretickou dohodu výslovně zakazují. Např. podle § 1372 platného rakouského občanského zákoníku nemá právních účinků dohoda o tom, že zástavní věřitel bude požívat zastavenou věc.821 Naproti tomu např. francouzský občanský zákoník (čl. 2387-2392 CC) opravňuje zástavního věřitele na základě dohody k braní plodů z nemovité zástavy s tím, že se užitky ze zástavy započítávají na úhradu zajištěné pohledávky, a to nejprve na její příslušenství a poté na jistinu.822 K výše rozebírané problematice požívání zástavy zástavním věřitelem lze dodat, že ta může být modifikována také úmluvou stran o změně rozsahu zástavního práva: podle Návrhu se zástavní právo vztahuje jen na ty plody a užitky, které nejsou odděleny, nicméně strany se mohou od tohoto ustanovení odchýlit (srov. § 972 Návrhu), byť jen s obligačněprávními účinky. Mohou tedy do nexu práva zástavního zahrnout i oddělené plody a vytěžené užitky, čímž dosáhnou (bude-li zástavní právo realizováno) podobného výsledku, jako kdyby zástavní věřitel byl oprávněn přisvojovat si plody a užitky na základě dohody dle § 1306 odst. 2 písm. c) Návrhu. Závěrem lze konstatovat, že i požívání zástavy zástavním věřitelem, tak jak je aprobováno Návrhem, lze považovat za jeden ze smluvních způsobů výkonu zástavního práva. S ohledem na jeho charakter, blízký institutu tzv. vnucené správy (známému ze zahraničí a z historie), lze s určitým zjednodušením hovořit o jakési „soukromé vnucené správě“.
819
Srov. KOBINGER, K. Hypotheca quoad fructus. Právník, 1896, str. 52 a n., SVOBODA, E. Osnova přednášek o věcných právech k věci cizí. Praha: Všehrd, Bratislava: Právník, 1925, str. 77. 820 Od 1.1.1992 do 31.12.2000 se zákoník vyjadřoval pouze k možnosti užívat zástavu, a to v § 151e odst. 1. Od 1.1.2001 bylo pravidlo o užívání zástavy přesunuto do samostatného odstavce ustanovení § 162 a přibyla k němu i zmínka o plodech, užitcích a přírůstcích; pro užívání i požívání zástavy tak platí stejný režim. 821 K tomu srov. např. BARTA, H. a kol. Zivilrecht. Wien: WUV Universitätsverlag, 2. vydání, 2004, str. 928. 822 Srov. čl. 2389 CC. Podle čl. 2391 CC je takto zástavní dlužník omezen až do chvíle úplného zaplacení zajištěného dluhu.
234
3.4.5.3.6 Exekuční titul jako předpoklad výkonu Důležitou otázkou pramenící z nové úpravy svépomocné realizace zástavního práva je otázka nutnosti exekučního titulu. Jinými slovy: zda se možnost vykonat zástavní právo způsobem dohodnutým ve smlouvě mezi zástavním dlužníkem a věřitelem podmiňuje existencí vykonatelného rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu přiznávajícího právo na plnění zajištěné pohledávky nebo právo na uspokojení pohledávky ze zástavy. Domnívám se, že předpokladem realizace zástavního práva dohodnutým způsobem není existence exekučního titulu, pakliže takový předpoklad nevyplývá z povahy daného způsobu realizace (tj. např. soudní prodej zástavy bude zřejmě i nadále možno navrhnout jen na podkladě vykonatelného rozhodnutí). Pokud jde o svépomocné způsoby realizace (tj. zejména přímý prodej zástavy), Návrh je nepodmiňuje absolvováním předcházejícího nalézacího řízení. Takový požadavek by odporoval samotnému smyslu svépomocného způsobu prodeje, který má rychle a nenákladně vést k maximálnímu možnému výtěžku. Návrh zákona proto stanoví, že „jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl...“.823 Předpokladem zahájení výkonu zástavního práva smluveným způsobem je tedy pouze skutečnost, že nebyl uhrazen splatný zajištěný dluh. Ochrana zástavního dlužníka je nadále garantována, nově jde ale spíše o ochranu následnou – zástavní dlužník se různými právními prostředky může bránit prováděnému nebo již provedenému výkonu. Současně platná úprava kráčí naproti tomu cestou ochrany předběžné – zástavní věřitel si nejprve musí opatřit exekuční titul (existence a splatnost zajištěné pohledávky se staví najisto) a následně dochází ke zpeněžení v procesu přesně regulovaném právními předpisy.824 Zástavní dlužník má však i podle úpravy Návrhu možnost vyloučit svépomocné zpeněžení tím, že na takový způsob výkonu v zástavní smlouvě nepřistoupí. Ačkoliv taková změna působí přelomově, lze mít za to, že tomu tak úplně není. Pomíjí se totiž, že také jiná práva ke svému výkonu nutně nevyžadují, aby byla přiznána autoritativním rozhodnutím orgánu státní moci.825 Obecně platí, že pokud věřitel nebude podávat návrh na exekuci nebo výkon rozhodnutí, postrádá smysl, aby si opatřoval
823
Ustanovení § 1350 odst. 1 Návrhu. Byť veřejná dražba nedobrovolná v dnešním zákonném pojetí nese také určité rysy soukromého zpeněžení zástavy, zachovává možnost předběžné ochrany – viz § 166 obč. z. 825 Koneckonců např. právo jednostranně započíst určitou pohledávku také působí majetkové důsledky na straně povinné osoby a nepodmiňuje se tím, že by pohledávka musela být přiznána rozhodnutím nebo jiným titulem. 824
235
exekuční titul, jehož účelem je právě vytvoření předpokladu pro úspěšné zahájení vykonávacího nebo exekučního řízení.826 Uvedené pojetí výkonu zástavního práva není ostatně výjimečné ani v zahraničí a určité formy jsou známy i z tuzemské historie. Ze současnosti lze zmínit např. úpravu slovenskou, stojící v oblasti výkonu zástavního práva na stejných základech jako Návrh. Ze slovenské úpravy se přitom dá dovodit, že zástavní věřitel se může uspokojit ze zástavy způsobem určeným ve smlouvě, aniž by k tomu potřeboval exekuční titul.827 Námitce, že takový přístup narušuje ústavní maximu v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,828 lze čelit argumentem, že sám zástavní dlužník se svobodně rozhoduje (vůlí projevenou v dohodě o způsobu uspokojení ze zástavy), zda strpí svépomocný prodej zástavy anebo bude trvat na některé z „úředních“ forem zpeněžení. Pokud by se tato úprava v Návrhu zdála být – např. pokud jde o výkon zástavního práva k nemovitostem – příliš razantní, stálo za úvahu začlenit do Návrhu určitý korektiv, umožňující zástavnímu dlužníku preventivně odvrátit zjevně nedůvodný výkon práva zástavním věřitelem. Nabízela by se například možnost zástavního dlužníka podat ve vymezených případech speciální žalobu na nepřípustnost zahájeného výkonu, a to ve třicetidenní lhůtě běžící od oznámení věřitele o započetí výkonu. Podání žaloby by přitom mohlo mít ty účinky, že by zástavní věřitel nemohl do skončení žalobní věci pokračovat v započatém výkonu.
3.4.5.4 Subsidiární způsoby uspokojení ze zástavy Uspokojení pohledávky zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona je druhým, subsidiárním způsobem výkonu zástavního práva. Uplatní se vždy, není-li tu jiné dohody o způsobu zpeněžení anebo dohodnou-li se zástavní věřitel se zástavním dlužníkem právě na tomto způsobu zpeněžení anebo sjednají-li si zástavní věřitel se zástavním dlužníkem jiný způsob realizace zástavního práva (než veřejnou dražbu či prodej zástavy podle jiného zákona) a zástavní věřitel se během realizace rozhodne změnit způsob výkonu tak, že zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo ji zpeněží podle jiného zákona.829 826
Otázkou i je, komu by se vlastně věřitel v případě svépomocného prodeje zástavy exekučním titulem prokazoval či komu ho dokládal. 827 Ustanovení § 151j odst. 1 slovenského občanského zákoníku, k tomu viz např. VOJČÍK, P. a kol. Občiansky zákonník. Stručný komentár. 2. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2009, str. 428 a n., LAZAR, J. a kol. Občianske právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2006, str. 514 a n. 828 „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ 829 Posledně uvedenou možnost výslovně připouští § 1356 odst. 2 Návrhu.
236
Subsidiární způsoby výkonu zakotvené v Návrhu víceméně kontinuálně navazují na stávající zákonné způsoby uspokojení ze zastavené nemovitosti. V ustanovení § 1350 odst. 1 Návrhu zmíněný prodej zástavy podle jiného zákona zřejmě odkazuje na řízení o soudním prodeji zástavy, upravené v současné době v o. s. ř. Lze předpokládat, že základní koncepce tohoto procesního řízení zůstane zachována a zástavní věřitel tak bude oprávněn vykonat zástavní právo prostřednictvím tohoto řízení na základě exekučního titulu směřujícího proti zástavnímu dlužníku. Druhý z uvedených způsobů, prodej zástavy ve veřejné dražbě, naváže na současnou formu zpeněžení veřejnou dražbou nedobrovolnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Některé konkrétní požadavky kladené na realizaci tohoto způsobu zpeněžení vyplynou zřejmě přímo z konkrétního předpisu, jímž se bude průběh dražebního prodeje řídit. Domnívám se, že některá ustanovení Návrhu, regulující proces výkonu zástavního práva, se vztahují jak na smluvní způsoby uspokojení ze zástavy, tak i na uvedené subsidiární formy zpeněžení. Lze mít proto za to, že například povinnost zástavního věřitele oznámit započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi a zajistit zápis tohoto započetí v katastru nemovitostí či Rejstříku zástav se vztahuje nejen na případ prodeje zástavy z volné ruky, nýbrž i na prodej formou veřejné dražby. Rozsáhlejší výklady věnující se veřejné dražbě a soudnímu prodeji zástavy v současně platném pojetí obsahuje kapitola Atributy platné úpravy výkonu zástavního práva k nemovitostem.
3.4.5.5 Zákonný rámec procesu uspokojení ze zástavy Ačkoliv Návrh ponechává stranám široký prostor pro úpravu jejich práv a povinností souvisejících s výkonem zástavního práva, obsahuje zároveň některé povinné základní směrnice procesního postupu. Zástavního věřitele v této spojitosti tíží několik povinností, jejichž splnění je předpokladem účinného výkonu zástavního práva. Návrh v prvé řadě reaguje na neduh stávající úpravy, kdy v případě rozdílnosti osob zástavního a obligačního dlužníka se zajištěný dluh vyvíjel a trval zcela mimo vědomí zástavního dlužníka a tento se o nesplněné povinnosti obligačního dlužníka dozvídal
237
zpravidla až z doručené žaloby, příp. dokonce až z vydaného usnesení o prodeji zástavy.830 Návrh nového zákonku oprávněně vtahuje zástavního dlužníka do vztahu plynoucího ze zajištěné pohledávky ustanovením, podle kterého je-li proti dlužníku zapotřebí zvláštních úkonů, aby pohledávka dospěla, musí být tyto úkony při rozdílnosti v osobě osobního a zástavního dlužníka namířeny i proti zástavnímu dlužníku, aby se zástavní věřitel mohl ze zástavy uspokojit.831 Návrh dále spočívá na principu publicity výkonu zástavního práva. V zájmu zástavního dlužníka se zástavnímu věřiteli ukládá povinnost oznámit započetí výkonu zástavního práva tomuto zástavnímu dlužníku; obligatorní obsahovou náležitostí oznámení je uvedení způsobu, jakým se věřitel hodlá ze zástavy uspokojit. V zájmu jiných věřitelů i dalších osob je přitom zástavní věřitel povinen zajistit zápis tohoto započetí výkonu v katastru nemovitostí či Rejstříku zástav (v závislosti na tom, zda jde o nemovité věci evidované či neevidované v katastru nemovitostí).832 K provedenému oznámení se váží významné účinky. Zástavní dlužník není po provedené notifikaci oprávněn zástavu zcizit bez souhlasu zástavního věřitele.833 A naopak, zástavní věřitel může zástavu zpeněžit nejdříve po uplynutí třiceti dnů poté, co započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi oznámil. V případě nemovitých zástav může třicetidenní lhůta běžet také až ode dne zápisu započetí výkonu do katastru nemovitostí nebo Rejstříku zástav, a to za předpokladu, že započetí výkonu zástavního práva bylo zapsáno do uvedených seznamů až poté, co zástavní věřitel oznámil zahájení výkonu zástavnímu dlužníkovi.834 Z Návrhu se dále podává, že byla-li před oznámením o započetí výkonu ujednána lhůta kratší než třicetidenní, nepřihlíží se k tomu.835 Z uvedeného však zároveň plyne, že po oznámení o započetí výkonu si strany mohou sjednat kratší lhůtu než předepisuje Návrh. Pravidlo, že věřitel může zástavu zpeněžit nejdříve po uplynutí třiceti dnů od notifikace, lze vykládat dvěma způsoby. Podle jednoho lze pravidlo chápat tak, že během uvedené lhůty není věřitel oprávněn činit žádné úkony, které by směřovaly ke zpeněžení 830
Jsou-li splněny zákonné předpoklady podle § 200z odst. 2 o. s. ř., může být ve věci rozhodnuto i bez nařízení jednání a podle judikatury (R 11/2005) lze v takovém případě doručit žalobu zástavnímu dlužníkovi až spolu s rozhodnutím ve věci samé. 831 Ustanovení § 1352 Návrhu. 832 Srov. ustanovení § 1353 odst. 1 a 2 Návrhu. 833 Srov. ustanovení § 1354 Návrhu. Podle téhož ustanovení se však porušení zákazu nedotýká práv nabyvatele, na něhož zástavce převedl vlastnické právo k věci v rámci běžného obchodního styku při svém podnikání, ledaže nabyvatel věděl nebo z okolností musel vědět, že s výkonem zástavního práva bylo započato. 834 Srov. ustanovení § 1355 odst. 1 a 2 Návrhu. 835 Ustanovení § 1355 odst. 3 Návrhu.
238
zástavy (tj. nesmí zástavu ani nabízet k prodeji, uzavírat zprostředkovatelské smlouvy apod.). Podle druhého možného výkladu se zapovídá v uvedené lhůtě pouze samotné zpeněžení, tj. dovršení procesu vedoucího ke změně vlastníka zástavy. To znamená, že v dané lhůtě by nebylo možné například uzavřít kupní smlouvu, jinou aktivitu směřující ke zpeněžení by však věřitel vyvíjet mohl (např. zástavu inzerovat). S ohledem na ratio ustanovení, jímž je zřejmě poskytnout zástavnímu dlužníku čas k vyřešení vzniklé situace (např. vyplacením zástavy), lze považovat za odůvodněný spíše prve jmenovaný výklad.836 Návrh
dále standardním
způsobem
upravuje i
jiné náležitosti procesu
zpeněžování.837 Zástavnímu dlužníku stanoví povinnost strpět výkon zástavního práva a vydat zástavnímu věřiteli zástavu i s listinami potřebnými k převzetí, prodeji a užívání a poskytnout mu další potřebnou součinnost.838 Zástavní věřitel musí podat zástavnímu dlužníkovi bez zbytečného odkladu po zpeněžení zástavy v písemné formě zprávu, ve které uvede údaje o prodeji zástavy a nákladech s ním spojených, jakož i o jiných nákladech, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo, o výtěžku z prodeje a jeho použití.839 Z výtěžku zpeněžení zástavy se hradí zajištěná pohledávka včetně příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo.840 Z uvedeného je patrné, že Návrh ponechává rozdělení výtěžku na zástavním věřiteli, tedy osobě na věci zainteresované.841 Podobné řešení zvolil i slovenský občanský zákoník,842 vzorový zákon o zajištěných transakcích (vypracovaný Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj) přistupuje k věci opatrněji a navrhuje, aby výtěžek rozvrhla
836
Zástavnímu věřiteli asi nic nezabrání v předběžné činnosti spočívající např. v oslovování potenciálních nabyvatelů, náklady takové činnosti si však – nedojde-li nakonec k výkonu – ponese věřitel ze svého (nepůjde o nutné náklady vynaložené při výkonu zástavního práva, na něž by měl věřitel proti zástavnímu dlužníku nárok podle ustanovení § 1350 odst. 2 Návrhu). 837 Některým aspektům zpeněžování (např. povinnosti postupovat s odbornou péčí) se věnuje kapitola o smluvních způsobech uspokojení ze zástavy. Celkově lze konstatovat, že obsah úpravy v této části (práva a povinnosti stran v průběhu zpeněžování) vykazuje výraznou podobu s úpravou slovenského občanského zákoníku. 838 Ustanovení § 1358 odst. 1 Návrhu. V případě svépomocného prodeje nemovité zástavy bude taková součinnost zástavního dlužníka zpravidla nezbytná mj. již k zpřístupnění nemovitosti zájemcům o její nabytí. 839 Ustanovení § 1358 odst. 1 Návrhu. 840 Ustanovení § 1359 odst. 1 Návrhu. 841 Proces rozdělení výtěžku řeší Návrh i v pododdíle, který se věnuje výkonu zástavního práva při více věřitelích. Provádí-li podle Návrhu výkon zástavní věřitel, jehož zástavní právo je první v pořadí a převyšujeli výtěžek z prodeje zástavy jeho pohledávku včetně příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má právo, uloží přednostní zástavní věřitel přebytek do soudní úschovy ve prospěch věřitelů ostatních pohledávek, kterým svědčí zástavní právo, a zástavního dlužníka, nedohodne-li se s nimi jinak. Z přebytku budou ostatní zástavní věřitelé uspokojeni podle pořadí rozhodujícího pro uspokojení zástavních práv, zbytek se vydá zástavnímu dlužníkovi (srov. ustanovení § 1365 odst. 2 a 3 Návrhu). I zde lze očekávat praktické problémy při svépomocném rozdělování výtěžku ze soudní úschovy. 842 Srov. jeho ustanovení § 151m odst. 9.
239
kvalifikovaná osoba odlišná od dotčených stran (tzv. depozitář).843 Výnos ze zpeněžení zástavy má být podle tohoto modelového zákona směřován přímo k rukám depozitáře (nikoliv zástavnímu věřiteli). Depozitář je povinen držet přijatou platbu na odděleném účtu u renomované banky a sestavit rozvrh výtěžku.844 V této souvislosti lze zmínit například také úpravu nizozemskou: podle ní je nabyvatel zástavy povinen zaplatit kupní cenu k rukám notáře, který participoval v procesu převodu zástavy soukromým prodejem.845 Návrh nové české úpravy se tedy v tomto bodě jeví jako poměrně smělý. Dalo by se patrně uvažovat o zákonem stanovené obligatorní účasti třetí nestranné osoby v procesu rozdělení výtěžku, uznávám ale, že by se tím popírala celá koncepce smluvního zpeněžování, stojící na myšlence, že strany mají mít možnost vykonat zástavní právo bez jakékoliv ingerence mocenských autorit, vyhovuje-li jim shodně takový postup. Účast třetí nezávislé osoby při rozvrhu výtěžku si strany zástavněprávního vztahu ostatně mohou dohodnout v zástavní smlouvě. Mám jen za to, že taková dohoda nemusí být pro zástavní dlužníky vždy výhodná, protože k ní bude zpravidla docházet při vzniku zástavního práva. V případě excesů zástavních věřitelů při rozdělování výtěžků846 tak zástavním dlužníkům nezbude než se ex post domáhat soudní ochrany.847 Důležité pravidlo zakotvuje Návrh v ustanovení § 1359 odst. 2: úhradou pohledávky ze zpeněžené zástavy vznikají zástavnímu dlužníku stejná práva, jako by dluh splnil sám. Pohledávka věřitele na něj přechází (splněním dluhu vstupuje do práv věřitele) včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených.848 Zatímco tedy podle platné občanskoprávní úpravy v daném případě původní vztah věřitele a obligačního dlužníka zaniká a zástavnímu dlužníkovi vzniká originární postihový nárok, podle Návrhu vzniká zástavnímu dlužníkovi subrogační právo. K uvedenému více viz kapitola Funkce zástavního práva.
3.4.5.6 Výkon zástavního práva při více zástavních věřitelích Návrh nového občanského zákoníku věnuje samostatný pododdíl úpravě výkonu zástavního práva při existenci více zástavních věřitelů se zástavními právy zatěžujícími tutéž zástavu. V rámci pododdílu řeší Návrh též pravidla pro určování pořadí takových 843
Srov. čl. 27.1 a 27.2 vzorového zákona. Čl. 28 vzorového zákona. 845 Čl. 3.270 nizozemského občanského zákoníku. 846 Na druhou stranu v praxi nezřídka kdy nepostačuje výtěžek zpeněžení ani k úhradě jistiny zajištěné pohledávky, tudíž se výtěžek použije pouze k částečné úhradě zajištěné pohledávky a žádná hyperocha, která by měla být zástavnímu dlužníku vrácena, nevzniká. 847 V praxi se dají očekávat například spory o výši nákladů vynaložených při zpeněžení. 848 Ustanovení § 1916 odst. 2 Návrhu. 844
240
koexistentních zástavních práv849 a obsahuje normy jak pro případy, kdy výkon zástavního práva provádí přednostní zástavní věřitel, tak pro případy, kdy zástavní právo vykonává věřitel, jehož právo není přednostní. Návrh vychází ze zásady, že zástavní věřitel, který zahajuje výkon zástavního práva, je povinen oznámit započetí výkonu také všem zástavním věřitelům, kterým náleží právo na uspokojení v pořadí předcházejícím jeho pořadí.850 Zástavní věřitel nemůže zpeněžit zástavu dříve než po uplynutí třiceti dnů od oznámení všem zástavním věřitelům, jimž náleží právo na uspokojení v pořadí předcházejícím jeho pořadí. Uvedené však podle Návrhu neplatí, oznámí-li mu v této lhůtě zástavní věřitel, kterému náleží právo na uspokojení v pořadí předcházejícím jeho pořadí, že sám započíná s výkonem svého zástavního práva. Nezapočne-li však tento věřitel s výkonem svého zástavního práva bez zbytečného odkladu, k jeho oznámení se nepřihlíží.851 Návrh dále stanoví, že vykoná-li zástavní věřitel zástavní právo, které je první v pořadí rozhodném pro uspokojení zástavních práv, přechází zástava na nabyvatele nezatížená dalšími zástavními právy. Vykoná-li naopak zástavní právo jiný zástavní věřitel než přednostní, přechází na nabyvatele zástava zatížená zástavními právy těch zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení předchází jeho pořadí.852 Pravidlo, že práva přednostního zástavního věřitele nemohou být nijak dotčena realizací zástavního práva zástavním věřitelem s horším pořadím, se obecně uznává a je v různé podobě součástí většiny soudobých zákonných úprav. Nejde přitom jen o hmotněprávní stránku věci, tj. že přednostnímu věřiteli svědčí prioritní právo k výtěžku zpeněžení zástavy. Nutná je i ochrana procesněprávní, založená na zásadě, že je to přednostní zástavní věřitel, který by si měl sám rozhodnout o času a způsobu realizace svého zástavního práva, potažmo o tom, zda má jeho zástavní právo nemovitost nadále zatěžovat. Návrh občanského zákoníku volí v tomto ohledu racionální řešení: nezakazuje pozdějšímu zástavnímu věřiteli zahájit výkon zástavního práva, nicméně dává přednostnímu zástavnímu věřiteli na výběr, zda sám převezme namísto pozdějšího věřitele provádění výkonu anebo zda zůstane pasivní s tím, že prodej zástavy uskutečněný pozdějším zástavním věřitelem se jeho zástavního práva nikterak nedotkne (právo nezanikne). 849
K tomu podrobněji viz kapitola nazvaná Konkurence zástavních práv. Ustanovení § 1364 odst. 1 Návrhu. 851 Ustanovení § 1364 odst. 2 Návrhu. 852 Ustanovení § 1365 odst. 1, § 1366 odst. 1 Návrhu. 850
241
Výše popsaný zákonný mechanismus má především dva významy. V prvé řadě umožňuje přednostnímu zástavnímu věřiteli, aby zástavní právo vykonal způsobem, který považuje za nejlepší (v mezích dohody se zástavním dlužníkem); je to totiž právě on, komu svědčí k zástavě nejsilnější právo.853 Neméně důležitý je i druhý význam: výkon zástavního práva vedený přednostním zástavním věřitelem umožňuje nabyvateli získat zástavu nezatíženou dalšími zástavními právy, což je většinou klíčový předpoklad zpeněžitelnosti (obchodovatelnosti) zástavy. Přijetí výše uvedených pravidel bylo vynuceno koncepční změnou celé úpravy – zatímco v případě zpeněžování zástav podle procesních předpisů upravují otázky výkonu (např. pokud jde o další existenci zástavních práv) přímo tyto předpisy, pro neúřední (svépomocný) způsob realizace bylo nutné taková pravidla stanovit, a to přímo v návrhu zákoníku.
853
Slovy T. Richtera (RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy, 2004, č. 3, str. 94) by se dalo obecně k přednostnímu zástavnímu věřiteli říci, že na něj byl „zástavním právem přenesen ekonomický obsah vlastnictví k zástavě a má k zástavě (resp. k výnosu jejího zpeněžení) silnější právo než kterýkoliv z pozdějších zástavních věřitelů, nezajištěných věřitelů či zástavní dlužník.“
242
4. Závěr, zhodnocení výsledků a doporučení na pokračování práce Tato disertační práce si kladla za cíl potvrdit nebo vyvrátit hypotézu, že právní úprava výkonu zástavního práva k nemovitostem v platném občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) nemůže s ohledem na obsah a koncepci své úpravy obstát i do budoucna. Především šlo o prověření předpokladu, že platná úprava nabízí subjektům zástavněprávního vztahu velmi omezené možnosti, jak mohou zástavní právo realizovat. Práce se přitom zaměřila jak na obecné otázky institutu zástavního práva, které nepřímo na úpravu výkonu dopadají (mj. otázky vzniku, trvání, zániku, funkce, subjektů zástavního práva k nemovitostem apod.), tak na problematiku úpravy samotného výkonu jakožto realizační fáze zástavního práva. Rozborem platné úpravy výkonu zástavního práva k nemovitostem jsem došel k závěru, že současná úprava není vyhovující. Stávající kusá úprava v prvé řadě generuje mnoho výkladových nejasností a neposkytuje tak kýženou jistotu adresátům jejích norem. Tato konkluze se týká jak obecné úpravy zástavního práva k nemovitostem, tak i zákonné materie vztahující se k výkonu zástavního práva k nemovitostem. Konkrétní příklady takových nejasností se podávají v textu práce, vyzdvihnout lze např. otázku regresu zástavního dlužníka vůči dlužníku obligačnímu, otázku oprávnění zástavního dlužníka splnit zajištěný dluh, otázku promlčení zástavního práva, otázku zastavení samovlastnického podílu, otázku vztahu zástavního práva k podniku a zástavního práva zatěžující nemovitost jsoucí součástí podniku, otázku vzniku zástavního práva při zajištění budoucích pohledávek, otázku dopadu odstoupení od kupní smlouvy na zástavní právo třetí osoby, otázku přípustnosti smluvního omezení vlastníka zástavy při dispozicích se zástavou a mnoho dalších. Lze přivítat, že návrh nového občanského zákoníku valnou většinu předestřených problematických otázek řeší, a to výslovně (aniž však propadá zbytečné kazuistice).854 V tom tkví jeden ze zásadních rozdílů oproti současné strohé úpravě zástavního práva, která je naopak ve značné míře dotvářena soudní praxí, často stojící na protichůdných855 854
Příkladem budiž otázka, zda se zástavní věřitel může uspokojit ze zástavy realizací zástavního práva i tehdy, je-li zajištěná pohledávka promlčená. Zatímco současná úprava mlčí a k řešení se dobíráme doktrinálními konstrukcemi, návrh nového občanského zákoníku přímo stanoví, že promlčení pohledávky nebrání věřiteli v uspokojení ze zástavy (ustanovení § 607 odst. 1 Návrhu). 855 Srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 114/06 ze dne 19.4.2007 a naproti tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 1520/2009 ze dne 14.7.2010.
243
nebo rozporuplných856 stanoviscích. Jak se navíc podává v textu této práce, většinu řešení, přijatých novým občanským zákoníkem, lze označit za rozumnou a důvodnou. Konkrétní závěry a úvahy jsou součástí jednotlivých kapitol, kde se o daném dílčím tématu pojednává. Závažné nedostatky platné úpravy shledávám pak zejména v oblasti výkonu zástavního práva. Tuto úpravu lze charakterizovat v kontextu zahraničních úprav a mezinárodních modelových zákonů jako strnulou a regulativní. Platný český zákoník při výkonu zástavního práva žádným způsobem nepřihlíží k vůli stran zástavněprávního vztahu. Zástavní dlužník a věřitel se nemohou dohodnout na žádném jiném způsobu uspokojení ze zástavy než předepisuje zákon, případnou dohodu by stíhala sankce absolutní neplatnosti.857 Zákon sám však mnoho alternativ výkonu práva na uspokojení ze zástavy nenabízí a umožňuje pouze zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. V obou případech se jedná o relativně zdlouhavé, formální procesy, jejichž nezanedbatelným atributem je i nákladnost. Zatímco v případě prodeje nemovitosti z volné ruky lze pravidelně docílit výtěžku odpovídajícího tržní hodnotě zastavené nemovitosti, při prodeji téže nemovitosti prostřednictvím soudního prodeje je výtěžek předem omezen zhruba na polovinu tržní ceny.858 Silný protekcionismus platné úpravy tak jde nezřídka ke škodě osob, jimž má primárně sloužit (zástavním dlužníkům). Realizace zástavního práva je v současné době také bezvýjimečně podmíněna existencí exekučního titulu proti zástavnímu nebo obligačnímu dlužníku. Posouzení výhodnosti či nevýhodnosti konkrétního způsobu zpeněžení je samozřejmě věcí ekonomického úsudku a může jít o subjektivní záležitost.859 Podstatné je však to, že platný občanský zákoník subjektům zástavního práva žádnou možnost volby nedává (nepočítám-li volbu mezi veřejnou dražbou a soudním prodejem). Jde naopak tak daleko, že nepřipouští odchylnou dohodu stran o způsobu uspokojení ze zástavy ani po splatnosti zajištěného dluhu, tedy v okamžiku, kdy není nutné pochybovat o případné
856
Za všechny např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003 ze dne 16.7.2003 (R 64/2004). Srov. ustanovení § 169 písm. c) obč. z. 858 V rámci exekučního řízení se zástava prodává za dvě třetiny odhadní ceny, stanovené nadto podle administrativního předpisu, a významná část výtěžku (standardně 15 % z ceny dosažené vydražením plus DPH) poté ještě přednostně připadne soudnímu exekutorovi (viz § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Zhruba polovina hodnoty zástavy se tak „spotřebuje“ na proces jejího zpeněžení. 859 Předesílám, že nejsem zastáncem toho, aby právo odráželo ekonomické zájmy určitých skupin; nemělo by však také klást rigidní překážky smluvní svobodě svých subjektů, a to ani v oblasti věcných práv (zde samozřejmě za předpokladu vytyčení určitých limitů, v nichž je nutné se pohybovat s ohledem na charakter věcných práv, působících i vůči třetím osobám). 857
244
faktické nerovnováze v postavení stran (naopak je to spíše zástavní věřitel, kterého lze v takové chvíli považovat za slabší stranu vztahu). Moje kritika tedy směřuje právě ke skutečnosti, že stát (zákonodárce) se domnívá, že jen on sám nejlépe rozumí potřebám svých občanů (subjektů) a zcela ignoruje případnou shodnou vůli stran. V jednotlivých pasážích práce jsem se snažil poukázat na konkrétní trhliny takové koncepce. Také komparativní pohled napověděl, že česká úprava výkonu zástavního práva se od moderních kontinentálních (o angloamerických ani nemluvě) úprav odlišuje. Evropské civilní kodexy v různém rozsahu připouštějí, aby se zástavní dlužník se zástavním věřitelem dohodli na takovém způsobu uspokojení, který jim nejlépe vyhovuje (v rámci limitů stanovených zákonem). Strany tak v těchto jurisdikcích nejsou striktně vázány jen na zákonem předepsané způsoby výkonu zástavního práva. Konkrétní příklady jsou dokládány zejména na úpravě (omezím-li se na kontinentální právní řády) německé, rakouské, nizozemské, slovenské, jakož i na respektovaných úpravách tzv. modelových zákonů, týkajících se zástavního práva (srov. zejména Vzorový zákon o zajištěných transakcích vypracovaný Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj či Legislativní průvodce po zajištěných transakcích vyhotovený Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo). Pro evropské občanské zákoníky je příznačné, že za primární způsob uspokojení ze zástavy považují prodej zástavy v soudním či jiném úředním řízení, zároveň však běžně připouštějí odlišné dohody o formě zpeněžení. Jak bylo uvedeno v textu práce, tyto zákoníky současně určují mimosoudnímu prodeji zástavy limity, v nichž se musí prodej pohybovat. Vymezování zákonného rámce mimosoudního prodeje se děje formou ukládání povinností (např. povinnost zástavního věřitele uskutečnit prodej s náležitou péčí) nebo zakazováním určitých ujednání (např. o propadné zástavě).860 Na standardy běžné ve vyspělých evropských zemích navazuje – pokud jde o úpravu výkonu zástavního práva k nemovitostem – i návrh nového občanského zákoníku. Ten znamená v oblasti výkonu zástavního práva zásadní koncepční zlom, neboť klade klíčový důraz na autonomii vůle právních subjektů. Ústředním bodem nové úpravy je pravidlo, podle nějž jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné
860
Angloamerické úpravy pak výrazně preferují autonomii vůle stran a vyzdvihují svépomocný prodej zástavy, mezinárodní modelové zákony zase kladou důraz na co nejširší smluvní volnost při stanovení obsahu zástavněprávního vztahu (včetně úpravy jeho výkonu).
245
formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona.861 Návrh zákona tak rezignoval na dosavadní úpravu, aprobující prodej zástavy pouze v úředním řízení bez ohledu na vůli zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Stranám zástavněprávního vztahu se tak nově umožňuje – bude-li k tomu směřovat jejich vůle – realizovat zástavní právo bez jakékoli ingerence dalších subjektů. Připouštět se tedy bude i – v závislosti na obsahu dohody – například prodej zástavy uskutečněný samotným zástavním věřitelem nebo třetí osobou, ustanovenou dohodou mezi zástavním dlužníkem a věřitelem. Důležitou novinkou (dovozovanou výkladem), logicky spjatou s připuštěním neúředních způsobů realizace, je i možnost realizovat zástavní právo (svépomocným prodejem) bez nutnosti absolvovat nalézací řízení za účelem získání exekučního titulu proti zástavnímu dlužníkovi. Na druhou stranu je nutno kvitovat, že další ustanovení Návrhu patřičně vymezují určitý legální rámec, v němž se musí sjednaný způsob uspokojení pohybovat. Případnému zneužití oprávnění zástavním věřitelem čelí zákon pravidlem, podle nějž je zástavní věřitel povinen postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase.862 Činnost uskutečněná s odbornou péčí přitom nároky na kvalitu svého výkonu převyšuje pouhou řádnou péči nebo péči řádného hospodáře. Způsobům výkonu zástavního práva stanoveným dohodou klade dále návrh zákona omezení v partii o neplatných ujednáních. Před splatností zajištěného dluhu se zakazuje ujednání, podle nějž může věřitel zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou (či předem určenou cenu) může ponechat. Před dospěním zajištěného dluhu se zapovídá také úmluva, na jejímž základě věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky, stejně jako úmluva, podle které se věřitel nebude domáhat uspokojení ze zástavy.863 Úprava výkonu zástavního práva je v Návrhu založena na principu registrace započetí výkonu zástavního práva: zástavní věřitel je povinen oznámit zahájení výkonu zástavnímu dlužníkovi, zajistit zápis započetí výkonu v katastru nemovitostí (resp.
861
Ustanovení § 1350 odst. 1 Návrhu. Ustanovení § 1356 odst. 1 Návrhu. 863 Ustanovení § 1306 odst. 2 Návrhu. A contrario budou uvedené dohody učiněné po splatnosti zajištěné pohledávky platné. 862
246
Rejstříku zástav) a vlastní výkon zahájit až po uplynutí třicetidenní lhůty od takového zápisu. Návrh stanoví i některá další pravidla, která významným způsobem formují celý proces uspokojení ze zástavy z titulu zástavního práva. Jedná se např. o ustanovení, podle nějž dohoda, opravňující zástavního věřitele prodat zástavu jiným způsobem než ve veřejné dražbě, zavazuje i každého pozdějšího zástavního dlužníka. Pozici zástavního věřitele posiluje oprávnění sjednat si, že vlastnické právo k zástavě nebude převedeno; zákaz zatížení nemovitosti zástavním právem si pak lze ujednat dokonce i s účinky vůči třetím osobám.864 Zástavního věřitele také tíží povinnost poskytnout součinnost při výmazu zástavního práva. Návrh obsahuje také samostatný pododdíl věnovaný úpravě výkonu zástavního práva při existenci více zástavních věřitelů a v jeho rámci stanoví i pravidla pro určování pořadí zástavních práv.865 Zástavní věřitelé si nadto sami mohou pořadí ujednat, za určitých podmínek i s účinky vůči třetím osobám. Pregnantní pravidla obsahuje Návrh i co se týče výkonu zástavního práva prováděného přednostním zástavním věřitelem a naproti tomu zástavním věřitelem, jehož zástavní právo není první v pořadí. Skutečnost, že celý návrh nového občanského zákoníku ovládá zásada smluvní svobody, se symbolicky projevuje i v tom, že za primární způsob výkonu zástavního práva se označuje způsob dohodnutý stranami, za subsidiární pak soudní prodej nebo prodej ve veřejné dražbě („uspokojí se způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě...“). Návrh je nutno hodnotit v oblasti výkonu zástavního práva k nemovitostem jako poměrně liberální, konvenující různým soudobým modelovým zákonům a progresivním cizozemským úpravám (mj. slovenské). S určitou mírou zobecnění lze v případě návrhu úpravy výkonu zástavního práva hovořit – v relaci k dosavadní platné úpravě výkonu zástavního práva – o diskontinuitě, zatímco v ostatních oblastech úpravy zástavního práva jde spíše o kontinuální vývoj (byť mnoho dílčích změn zasáhlo i tuto oblast). Domnívám se, že současná úprava výkonu zástavního práva k nemovitostem nemůže vyhovět kritériím kladeným na kvalitní úpravu zajišťovacích prostředků. Naděje lze oproti tomu vkládat do úpravy obsažené v návrhu nového občanského zákoníku. Tento Návrh jednak přináší řadu užitečných (staro)nových institutů, jednak zkvalitňuje tu oblast úpravy, jejíž obsah se oproti předchozí úpravě radikálním způsobem nemění. Návrhu však 864 865
Ustanovení § 1300 odst. 2 Návrhu. Srov. ustanovení § 1362 a n. Návrhu.
247
lze vytknout i dílčí nedostatky, např. že umožní zpeněžení zástavy nezajištěným věřitelem bez nutného souhlasu zástavního věřitele či že neobsahuje výslovné a jednoznačné pravidlo o tom, že zástavní právo zaniká také tehdy, bylo-li vykonáno, bez ohledu na rozsah uspokojení věřitele.866 Závěrem lze zhodnotit výsledky práce pro vědní obor či praxi a doporučit pokračování práce v daném tématu. Uvedené se odvine především od skutečnosti, zda bude přijat nový občanský zákoník. Pokud by tomu tak bylo, otvírá se možnost podrobněji zkoumat další aspekty úpravy zástavního práva v nově přijatém kodexu. Zaměřit pozornost by přitom bylo možné nejen na další jednotlivosti úpravy zástavního práva k nemovitostem, nýbrž i na úpravu zástavního práva k jiným předmětům než nemovitým. Analýzu by si zasluhovala nejen materie zástavního práva k věcem movitým, ale například též komplexní úprava zástavního práva k pohledávce, zástavního práva k podílu v korporaci či zástavního práva k cennému papíru. V případě přijetí návrhu nového občanského zákoníku bude také přínosným sledovat, jakým způsobem se soudní praxe vypořádá s výkladem především těch ustanovení, jež zásadním způsobem mění koncepci úpravy. V případě přijetí návrhu nového občanského zákoníku by snad některé výkladové závěry učiněné v této práci mohly přispět k prvotnímu formování právního povědomí o nových pravidlech. Pokud zůstane nadále v platnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, konkluze vyvozené v této práci snad mohou v určité míře posloužit jako výkladové vodítko v některých sporných otázkách. I v takovém případě by bylo vhodné pokračovat v práci na daném tématu a případně formulovat některé návrhy de lege ferenda.
866
Kupříkladu slovenský občanský zákoník taková pravidla obsahuje.
248
Abstract The thesis deals with some legal aspects of mortgage and, in particular, it is focused on the ways in which a creditor can realize his right in real property serving as collateral in order to settle his secured debt. The goal of dissertation is to analyze the various forms of execution of mortgage which are enabled by Czech laws, to compare the recent Czech regulation with some foreign jurisdictions and international legal projects and to give a concise overview of the regulation of mortgage in the bill of new Czech Civil Code as well as in the relevant historical legislations. Finally, I assess the recent Czech regulation, highlight its weak points and, in the context of comparative survey, recommend some improvements for the future. A mortgage is a means of securing creditor´s claim by granting a specific right in other person's property. Under the Czech law a mortgage covers only land and buildings, in some jurisdictions all assets firmly fixed to a specific land plot are also covered. In the jurisdictions which recognize the rule “superficies solo cedit” all buildings and other things fixed to a certain land plot are legaly considered its part and, therefore, if the land plot is mortgaged all buildings located on it are mortgaged as well. The purpose of a mortgage is to protect the creditor and ensure him some substitute performance in case the secured debt is not performed duly. In such a case the creditor is entitled to satisfy his claim from the proceeds of the sale of the mortgaged real estate. Thus, the secured debt can be settled without any cooperation with the debtor. There are some typical features which characterize a mortgage (lien) as a specific right in real property (right in rem). A mortgage is considered to be an absolute right, which means that its legal impact is not limited only to the mortgagee and mortgagor (as parties to the contract); a mortgage has a legal effect on all entities, including all future owners of
the mortgaged property (no matter who signed the mortgage contract).
Therefore, it is necessary to register mortgages in public land registry (cadaster) in order to ensure that everyone can find out all encumbrances of the respective property (principle of publicity). The continental jurisprudence traditionally distinguishes the securing and compensatory functions of the mortgage. A mortgage strengthens the probability that the secured debt will be repaid by the threat of its execution, which encourages a debtor to fulfill his duty voluntarily (the securing function). The compensatory function is based on
249
the possibility of a mortgage creditor to achieve the substitute performance of his secured claim without cooperation with the debtor (owner of the mortgage). The secured claim is repaid from the proceeds of the sale of the mortgage and the secured creditor with the oldest mortgage has the priority over both the creditors with unsecured claims as well as the creditors with younger mortgages. The compensatory function can be activated only if the secured claim is not repaid duly. The characteristic feature of the recent Czech civil law is that the legislation offers very limited opportunities how to realize the pledge (mortgage). Law recognizes only two possible ways in which a lien (mortgage) can be exercised: either the sale of the collateral in a public auction or the judicial sale. Under the Czech Civil Code the realization of the collateral always ends in its forced sale and the mortgagee's claim is satisfied from the yield of this sale. The current Czech civil law is characterized by strong protectionism and legal restriction of contractual freedom. Provisions of the Civil Code prohibit any contractual arrangements that would entitle the mortgagee to satisfy his claim otherwise than in ways set by law (i.e. otherwise than by obtaining the proceeds of public auction sale or judicial sale). For instance, it is not possible to agree that the property serving as collateral can be sold by the mortgagee. Thus, the domestic law contrasts with the regulation of the matter in modern foreign civil codes which enable various forms of collateral realization. On the basis of comparative survey foreign legislations can be roughly divided into two basic groups, dependant upon their approach to the collateral realization. The first group, represented by the jurisdictions based on common law, is distinctive due to the emphasis on contractual autonomy (freedom of contract). The mortgagee is entitled to satisfy his claim from the collateral in forms which were stipulated in the mortgage contract and is not limited to judicial realization of collateral. Thus, a private sale of the collateral is commonly used (mortgagee is empowered to sell the collateral by the mortgage contract). On the other hand, there exists risk that the mortgagee will not try to get the highest price, but only the amount which is sufficient for repayment of his secured claim. Hence, it is set forth by the statute that the sale must be carried out with reasonable care and for proper price. The second group is made up by most of the European states. The fundamental procedure for the collateral realization in these jurisdictions is the forced sale through the legaly regulated process (especially in a public auction), nevertheless, to certain extent, 250
contractual parties are also enabled to agree on different ways of realization (e.g. private sale of the collateral, transfer of the ownership of the collateral to the creditor, etc.). The main statutory restriction is that the parties are not allowed to make such an agreement before the maturity of the secured claim. As an example of modern approach to the legal regulation of this area can serve the Slovak Civil Code which was inspired by the Model Law on Secured Transactions made by European Bank for Reconstruction and Development. The Slovak Civil Code strengthens the position of contractual parties and emphasizes their own will. A mortgagee can satisfy his claim either in accordance with the mortgage contract or through the sale of the collateral in an auction regulated by law. Even a mere glance abroad shows that the recent Czech legal regulation differs significantly from modern foreign legislations. Whereas, the Czech Civil Code allows a creditor to recover his money only through formal proceedings which are slow and costly, most of foreign civil codes enables some alternative ways, including the sale of the collateral by the creditor. Current experience with informal sale of the collateral by the creditor shows that, supposing there exists some statutory protection of the mortgagor, this form of realization can be convenient both for the mortgagee and mortgagor. A bill of new Civil Code brings more options how to realize the real estate collateral. The number of provisions regulating this area is increased considerably and the regulation follows the standards of continental legislation and, thus, it has also many features common with the modern Slovak code. As a basic rule the Bill states that the mortgagee is entitled to satisfy his secured claim in the way agreed by the parties in a written mortgage contract. If no such an agreement exists the creditor shall be satisfied from the proceeds of the realization of the collateral either in a public auction or through a sale regulated by special law (this probably means a judicial sale of collateral). If the creditor sells the collateral in other way than in a public auction he has a duty to proceed with due diligence and to sell the collateral for the price corresponding with collateral's market value. After the sale, the mortgagee has to submit a report to the mortgagor containing information on the sale, its expenses and net proceeds. The initiation of the sale has to be notified by the mortgagee to the mortgagor in writing; the mortgagor is prevented from transfer of the collateral without the consent of the mortgagee after the notification.
251
The Bill also prohibits some contractual arrangements and thereby sets limits to the ways in which the collateral can be realized. Firstly, it prohibits all arrangements under which the secured creditor would be entitled to sell the collateral in any way or for any price. The arrangement under which the secured creditor is not allowed to execute the mortgage is also invalid. From the legal point of view, the regulation brought by the Bill is certainly a significant improvement in the field of collateral realization for it strenghtens the contractual freedom of the parties and enables them to settle their relations in the way which meets their needs.
252
Kurzfassung Diese
Dissertation
beschäftigt
sich
mit
einigen
rechtlichen
Aspekten
des
Grundpfandrechtes. Vor allem richtet sie sich auf die Umsetzung des Grundpfandrechtes und die Möglichkeiten seiner Umsetzung aus. Das
Ziel
der
Dissertation
ist
es,
verschiedene
Umsetzungsweisen
des
Grundpfandrechtes einer Analyse unterzustellen, die laut der gültigen tschechischen Verfassung in Betracht kommen, darüber hinaus die gültige tschechische Regelung mit ausgewählten ausländischen Rechtsregelungen und internationalen Projekten im Bereich des Grundpfandrechtes zu vergleichen und eine Übersicht über Regelung im vorbereiteten Entwurf des neuen Zivilgesetzbuches sowie über manche historische Zusammenhänge darzustellen. Der Ausstieg der Dissertation sollte Bewertung der gültigen tschechischen Regelung sein, außerdem die Hervorhebung mancher ihren Schwachstellen im Kontext eines internationalen Vergleiches und Empfehlung gewisser Entwürfe, wie die künftige Regelung aussehen sollte. Das Pfandrecht ist ein Sicherungsmittel. Es beruht auf der Abgrenzung eines bestimmten Teils des Vermögens des Schuldners oder des Dritten und auf der vorzügigen Haftung dieses bestimmten Vermögens für Erfüllung der Schuld. Das Pfandrecht sichert also die Erfüllung der Schuld damit, dass wenn die Schuld nicht ordentlich erfüllt wird, sich der Pfandträger aus dem Pfand befriedigen und die Deckung der Forderung auch ohne die Mitwirkung des Schuldners erreichen kann. Das tschechische Recht hält für Immobilien nur Grundstücke und Gebäuden, manche andere Rechtsorden halten für Immobilien nur Grundstücke, wobei Bestandteil eines Grundstücks alles ist, was mit ihm festverbunden ist (samt Gebäuden). Der Zweck des Pfandrechtes ist der Schutz der Rechte des Pfandgläubigers und Gewährung einer Ersatzerfüllung für den Fall der Nichterfüllung der Schuld. Falls die gesicherte Schuld nicht ordentlich erfüllt wird, kann sich der Pfandgläubiger aus dem Erlös des verkauften Pfandes befriedigen. Die Schuld kann also ohne Mitwirkung mit dem Schuldner befriedigt werden. Das Pfandrecht ist ein absolutes Recht und hat Wirkung nicht nur unter den Partnern des Pfandvertrags, sondern wirkt gegenüber alle sonstigen Subjekte. Deswegen ist es unabdingbar, eine öffentliche Evidenz der Pfandrechte (Liegenschaftskataster), so dass sich jeder damit vertraut machen könnte, ob die konkrete Immobilie mit dem Pfandrecht belastet ist.
253
Das charakteristische Merkmal des gültigen tschechischen Zivilrechtes ist es, dass es sehr beschränkte Möglichkeiten bietet, wie das Pfandrecht umzusetzen und dass es auf eine markante Weise die vertragliche Freiheit der Subjekte beschränkt. Das Zivilgesetzbuch anerkennt nur zwei Möglichkeiten: Den Verkauf eines Pfands in einer öffentlichen Versteigerung oder einen gerichtlichen Verkauf des Pfandes. Das Gesetzbuch verbietet
gleichzeitig
alle
vertraglichen
Vereinbarungen,
laut
denen
sich
die
Vertragspartner auf andere Weise auf der Befriedigung aus dem Pfand vereinbaren würden, als das Gesetz bestimmt. Im Gegensatz dazu vertritt die Mehrheit der ausländischen Regelungen eine mehr liberale Stellung. Die angloamerikanischen Regelungen betonen die vertragliche Freiheit beider Partner und der Pfandgläubiger ist berechtigt, sich aus dem Pfand befriedigen auf die Weise, die er mit dem Pfandschuldner im Vertrag vereinbart hat. Die Rechte des Pfandschuldners sind damit behütet, dass der Verkauf des Pfandes mit der entsprechenden Sorgfalt und für einen entsprechenden Preis durchgeführt sein muss. Die meisten europäischen Gesetzbücher bestimmen zwar als die grundlegende Weise der Umsetzung den Verkauf des Pfandes im amtlichen Verfahren (öffentliche Versteigerung), gleichzeitig zulassen aber, dass sich die Partner auch auf anderer Art und Weise der Befriedigung vereinbaren (z.B. privater Verkauf neben der Versteigerung). Der moderne Zugang zur Umsetzung des Pfandrechtes ist z.B. dem slowakischen Zivilgesetzbuch eigen. Eine Änderung in Fassung der Umsetzung des Pfandrechtes könnte ein neues tschechisches Zivilgesetzbuch mitbringen. Dieser Entwurf bietet allen Partnern mehr Möglichkeiten, wie das Pfandrecht umzusetzen. Als Grundregel stellt es fest, dass der Schuldgläubiger berechtigt ist, sich aus dem Pfand zu befriedigen auf die Weise, die er mit dem Pfandschuldner im schriftlichen Vertrag vereinbart hat. Falls keine solche Vereinbarung besteht, kann er sich aus dem Erlös des Verkaufs des Pfandes in öffentlicher Versteigerung oder aus dem gerichtlichen Verkauf des Pfands befriedigen. Falls das Pfand auf andere Weise als in öffentlichen Versteigerung oder im gerichtlichen Verkauf verkauft wird, muss der Verkauf mit fachlicher Sorgfalt und für üblichen Marktpreis gelingen. Der Gesetzesentwurf stärkt also die vertragliche Freiheit der Partner und ermöglicht ihnen, sich die gegenseitigen Beziehungen im Einklang mit ihren individuellen Bedürfnissen zu ordnen.
254
Seznam použité literatury a zdrojů Knižní publikace
ADAMOVÁ, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. BAR, CH. von – DROBNIG, U. The Interaction of Contract Law and Tort and Property Law in Europe. A Comparative Study. München: Sellier European Law Publishers, 2004. BAREŠOVÁ, E. – BAUDYŠ, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1996. BARTA, H. a kol. Zivilrecht. Wien: WUV Universitätsverlag, 2. vydání, 2004. BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994. BARTOŠEK, M. Ručení věřitelovo a osvobození dlužníkovo při zástavním prodeji podle římského práva. Praha: Zvláštní otisk z časopisu Sborník věd právních a státních XLVII, 1947. BOBEK, M. - MOLEK, P. - ŠIMÍČEK, V. (ed.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. BOHÁČEK, M. Nástin přednášek o soukromém právu římském. Díl II. Praha: nákladem vlastním, 1946. BOHÁČEK, M. Základy amerického obchodního práva. Praha: Linde Praha, 2007. BOHUSLAV, J. – HARTMANN, A. Sbírka příkladů knihovních žádostí a usnesení. Praha: V. Linhart, 1941. BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: Čs. A. S. Právník v Brně, 1932. BRIDGE, M. – STEVENS, R. (eds.). Cross-border Security and Insolvency. Oxford: Oxford University Press, 2004. BROOK, J. Secured Transactions. New York: Aspen Publishers, 4. vydání, 2008. BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. Zástavní právo v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1997. BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. – KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. CABRILLAC, M. – MOULY, CH. Droit des sûretés. 6. vydání. Paris: Litec, 2002.
255
CARBONNIER, J. Droit civil. Introduction. Paris: Presses Universitaires de France, 1992. DESSEMONTET, F. (ed.). Introduction to Swiss Law. The Hague: Kluwer Law International, 3. vydání, 2004. DROBNIG, U. – SNIJDERS, H. J. – ZIPPRO, E.-J. (eds.) Divergences of Property Law, an Obstacle to the Internal Market? München: Sellier European Law Publishers, 2006. DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. Praha: ASPI, 2008. ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 2008. FEKETE, I. Občiansky zákonník. Komentár. Bratislava: Epos, 2007. GILLOOLY, M. (ed.). Securities over Personalty. Sydney: The Federation Press, 1. vydání, 1994. GOODE, R. Legal Problems of Credit and Security. London: Sweet & Maxwell, 3. vydání, 2003. GRIFFIN, S. Company law: fundamental principles. Harlow: Pearson Education, 4. vydání, 2006. HÄNSELER, P. – HOCHSTRASSER, D. Real Estate in Switzerland. Frankfurt am Main: Helbing und Lichtenhahn, 1996. HARTKAMP, A. S. – HESSELINK, M. (eds.). Towards a European civil code. Nijmegen: Kluwer Law International, 3. vydání, 2004. HARTMANN, A. Exekuční řád a zákon. 2. vydání. Praha: Československý Kompas, 1934. HARTMANN, A. Obecný knihovní zákon. 2. vydání. Praha: Kompas, 1934. HEPBURN, S. Principles of Property Law. London, Sydney: Cavendish Publishing, 2. vydání, 2001. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vydání. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1927. HLAVSA, P. Exekuční řád. Praha: Linde Praha, 2004. HOLEYŠOVSKÝ, M. Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi. Praha: Newsletter, 1995. HORA, V. O zásadách práva exekučního v případech plurality věřitelů. Studie z rakouského práva exekučního se zřetelem ku právu německému, francouzskému a italskému. Praha: Sborník věd právních a státních, 1905. KAPRAS, J. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Sborník věd právních a státních, 1903.
256
KINCL, J. - URFUS, V. - SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. KNAPPOVÁ, M. - ŠVESTKA, J. Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002. KORNGOLD., G. – GOLDSTEIN, P. Real Estate Transactions: Cases and Materials on Land Transfer, Development and Finance. New York: Foundation Press, 2002. KOZIOL, H. – BYDLINSKI, P. – BOLLENBERGER, R. (Eds.). Kurzkommentar zum ABGB. 2. vydání. Wien, New York: Springer, 2007. KRABEC, T. Oceňování podniku a standardy hodnoty. Praha: Grada Publishing, a.s., 2009. KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Část II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: Všehrd, 1946. KUKLÍK, J. a kol. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde Praha, 2009. KURKA, V. – DRÁPAL, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, 2004. LAZAR, J. a kol. Občianske právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2006. MALAURIE, P. – AYNÈS, L. Cours de droit civil. Les sûretés, la publicité foncière. 7. vydání. Paris: Ed. Cujas, 1995. MAYR, R. Soustava občanského práva. Kniha druhá. Práva věcná. Brno: Barvič a Novotný, 1924. McCORMACK, G. Secured Credit under English and American Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. MESTRE, J. Francouzské obchodní právo. Praha: Orac, 2002. MRŠTINA, F. Odhadní řád. Praha: V. Linhart, 1933. MÜHL, O. (red.). Bürgerliches Gesetzbuch Mit Einführungsgesetz Und Nebengesetzen. Kommentar. Svazek šestý. Stuttgart, Berlin, Köln: W. Kohlhammer, 1989. PALANDT, O. Bürgerliches Gesetzbuch. München: C. H. Beck, 62. vydání, 2003. PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 1998. PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Obchodní právo. II. díl. 2. vydání. Praha: ASPI, 2001. PROCHÁZKA, V. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. stol. Praha: ČSAV, 1963. PROCHÁZKA, V. Příspěvky k dějinám pozemkového práva na území ČSR do r. 1848. Praha: 1959.
257
QUACK, F. (red.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Svazek šestý. 3. vydání. München: C.H. Beck, 1997. RADWAŃSKI, Z. (red.). System prawa prywatnego. Prawo rzeczowe. 2. vydání. Warszawa: C.H. Beck, 2007. RANDA, A. Přehled vzniku a vývinu desk čili knih veřejných, hlavně v Čechách a na Moravě. Praha: Edv. Grégr, 1870. REY, H. Die Grundlagen des Sachenrechts und das Eigentum. 2. vydání. Bern: Stämpfli, 2000. RICHTER, T. Insolvenční právo. 1. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha: nákladem vlastním, 1945. SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. Praha: V. Linhart, 1935. SEDLÁČEK, J. - ROUČEK, F. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl šestý. Praha: V. Linhart, 1937. SCHULZE, R. – GRZIWOTZ, H. – LAUDA, R. (eds.). Bürgerliches Gesetzbuch Kommentiertes Vertrags- und Prozessformularbuch. 1. vydání. Berlin: Nomos, 2010. STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Praha: nákladem vlastním, 1923. STIEBER, M. Původ a povaha úkojného práva dle rak. ex. řádu. Praha: Sborník věd právních a státních, 1904. STIEBER, M. Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypoteky. Praha: nákladem vlastním, 1922. STUBENRAUCH, von M. et al. Kommentar zum österreichischen allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche. Díl druhý. Wien: Manz, 8. vydání, 1903. SVATOŇ, K. Praktická příručka hypotekární. Nákladem vlastním, nedatováno. SVOBODA, E. Osnova přednášek o věcných právech k věci cizí. Praha: Všehrd, Bratislava: Právník, 1925. ŠVESTKA, J. - ČEŠKA, Z. - CHYSKÝ, J. Promlčení a prekluze v čs. právním řádu. Praha: Orbis, 1967. ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – TICHÝ, L. (eds.). Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. Praha : ASPI, 2007.
258
ŠVESTKA, J. - ZOULÍK, F. - KNAPPOVÁ, M. - MIKEŠ, J. Nad vývojem i současným stavem rekodifikace českého soukromého práva. AUC Iuridica 1-2/2003. Praha: Karolinum, 2003. ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. THIELE, A. Collective Security Arrangements: a Comparative Study of Dutch, English and German Law. Amsterdam: Kluwer Legal Publishers, 2003. TILSCH, E. Občanské právo. Část všeobecná. 3. vydání. Praha: VŠEHRD, 1925. TILSCH, E. Právo zástavní. Praha: Všehrd, 1911. TILSCH, E. Zástava ruční dle rakouského práva občanského. Praha: Řivnáč, 1897. TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. TUOR, P. – SCHNYDER, B. – SCHMID, J. Das Schweizerische Zivilgesetzbuch. Zürich: Schulthess Polygraphischer Verlag, 11. vydání, 1995. URFUS, V. Historické základy novodobého práva soukromého. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923. VANĚČEK, V. Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. Praha: Orbis, 1964. VÁŽNÝ, J. Římské právo obligační. Část I.-II. 2. vydání. Brno: Čs. A. S. Právník v Brně, 1946. VOJČÍK, P. a kol. Občiansky zákonník. Stručný komentár. 2. vydání. Bratislava: IURA EDITION, 2009. VOSKA, J. – LEDRER, E. Československé civilní řízení soudní, řízení exekuční a právo konkursní a vyrovnací (Vymáhání pohledávek v tuzemsku). Praha: Státní nakladatelství, 1947. WOLF, M. Sachenrecht. 10. vydání. München: C. H. Beck, 1991. WOOD, P. R. Comparative Law of Security and Guarantees. London: Sweet & Maxwell, 1995. WOOD, P. R. Comparative Law of Security Interests and Title Finance. London: Sweet & Maxwell, 2007.
259
Odborné články
ADAMOVÁ, K. „Kladení“ svobodných nemovitostí měšťany a městy do zemských desek. Právněhistorické studie, 1979, str. 205. BAUDYŠ, P. Den podání návrhu. Právní rozhledy, 2002, č. 3, str. 133. BAUDYŠ, P. K promlčení zástavního práva. Právní rozhledy, 2008, č. 7, str. 260. BAUDYŠ, P. K přetváření práva soudy aneb den vzniku zástavního práva k nemovitosti. Právní rozhledy, 2009, č. 22, str. 823. BAUDYŠ, P. K zajištění pohledávek (i budoucích) zástavním právem. Ad notam, 2002, č. 6, str. 125. BAUDYŠ, P. Zástavní právo k podniku. Ad notam, 2003, č. 1, str. 3. BAUDYŠ, P. Zástavní právo k podniku. Právní rozhledy, 2003, č. 6, str. 292. BEDNÁŘ, V. – PSUTKA, J. Několik postřehů k plnění zástavního dlužníka namísto dlužníka osobního podle občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2010, č. 7, str. 234. BEJČEK, J. K akcesoritě zajištění. Právny obzor, 1996, č. 6, str. 466. BEZOUŠKA, P. Návrh občanského zákoníku a jeho místo mezi evropskými kodexy. Právní rozhledy, 2008, č. 19, str. 711. BIOLEK, V. K otázce používání zastavených movitých věcí předaných do úschovy. Právní rozhledy, 2001, č. 6, str. 273. BREBURDA, J. Zákonné zástavní právo finančního úřadu. Právní rádce, 2000, č. 2, str. 28. BREJLOVÁ, K. Tanec nad třemi paragrafy aneb ještě jednou k likvidaci dědictví z hlediska zániku zástavního práva. Ad notam, 2010, č. 4, str. 31. BREJŠKOVÁ, L. – MAGLIA, M. K vybraným otázkám zástavního práva po novele. Právní rozhledy, 2003, č. 2, str. 81. BÍLEK, P. Rozpaky nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k rejstříku zástav. Ad notam, 2006, č. 2, str. 63. BRANDL, V. Staročeské řízení soudní. Právník, 1869, str. 807. BURKHART, A.M. Real Estate Practice in the Twenty-First Century, Missouri Law Review, 2007, str. 1031. CINKAJZL, V. K zástavnímu právu v daňovém řízení. Poradce, 2003, č. 12, str. 119. ČECH, P. Zrušení § 36 odst. 2 ZVD a zástavní právo k cenným papírům. Právní zpravodaj, 2005, č. 9, str. 5.
260
ČERNÝ, A. K otázce, jak přihlížeti jest k úrokům při rozvrhu nejvyššího podání. Právník, 1899, str. 7. ČVANČARA, P. Zákonné zástavní právo u nemovitostí. Právní rozhledy, 1997, č. 2, str. 74. DEMČÁK, S. Exekúcia bez súhlasu záložného veriteľa založenej nehnuteľnosti. Bulletin slovenskej advokácie, 2011, č. 6, str. 10. DOLEŽAL, V. – CHOBOLA, T. Ctí české zástavní právo zásadu smluvní svobody? Srovnávací pohled na postavení zástavního věřitele. Evropské a mezinárodní právo, 2004, č. 5 a 6, str. 9. DRASLÍKOVÁ, J. – OSIČKA, T. Několik poznámek k zajištění převodem práva. Právní fórum, 2004, č. 2, str. 58. DUŠEK, P. Novela ObčZ umožňuje vytvoření Rejstříku zástav. Právní zpravodaj, 2001, č. 9, str. 1. DVOŘÁK, B. Glosa k ideové povaze kořenů platných soukromoprávních úprav. Bulletin advokacie, 2008, č. 7-8, str. 64. DVOŘÁK, T. Dispozice s podnikem. Právní rozhledy, 2003, č. 3, str. 119. DVOŘÁK, T. Několik úvah k právní úpravě vlastnictví bytů a nebytových prostorů de lege ferenda. Právní rozhledy, 2007, č. 18, str. 669. DVOŘÁK, S. Veřejné dražby a ochrana konkurence. Právní rozhledy, 2001, č. 1, str. 1. DVOŘÁK, S. Zajištění závazku zástavním právem k nemovitosti třetí osoby. Právní rádce, 1998, č. 3, str. 9. ELEK, Š. Vznik smluvního zástavního práva k movitým věcem. Právní rozhledy, 1999, č. 1, str. 1. ELIÁŠ, K. K jednomu aspektu účinků zřízení zástavního práva k cenným papírům. Právní rozhledy, 1994, č. 8, str. 271. ELIÁŠ, K. K otázce zastavení obchodního podílu. Právo a podnikání, 1994, č. 2, str. 2. ELIÁŠ, K. Legendy o osnově občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2007, č. 17, str. 632. ELIÁŠ, K. Návrh českého občanského zákoníku: obrat paradigmat. Právní rádce, 2010, č. 1, str. 4. ELIÁŠ, K. Několik poznámek k zástavnímu právu (vybrané problémy). Právní praxe v podnikání, 1995, č. 7, str. 6. ELIÁŠ, K. Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). Právní rozhledy, 2011, č. 11, str. 410. ELIÁŠ, K. Právní povaha věcných práv k cizí věci. Právník, 2011, č. 3, str. 209. 261
ELIÁŠ, K. Rekodifikace občanského práva v postmoderní době. Právní rozhledy, 2008, č. 1, str. 2. ELIÁŠ, K. Součást věci a příslušenství věci. Ad notam, 2007, č. 4, str. 103. ELIÁŠ, K. Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem. Právní rozhledy, 2010, č. 4, str. 119. FALDYNA, F. K realizaci zástavního práva k nemovitostem v exekučním řízení. Právo a podnikání, 1998, č. 5, str. 2. FALDYNA, F. Nad dalším judikátem Nejvyššího soudu k zástavnímu právu. Právo a podnikání, 1997, č. 1, str. 6. FIALA, J. Iura in re aliena de lege ferenda (s přihlédnutím k věcnému záměru občanského zákoníku). Právní praxe, 2001, č. 1-2, str. 116. FIALA, J. Je ustanovení § 151f občanského zákoníku retroaktivní? Právní rozhledy, 1999, č. 10, str. 535. FIALA, J. Jednotlivé případy vzniku zástavního práva de lege lata. Časopis pro právní vědu a praxi, 2002, č. 1, str. 13. FIALA, J. Kompenzace zastavené pohledávky. Ad notam, 2003, č. 3, str. 49. FIALA, J. Realizace zástavního práva podle § 151f občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 1999, č. 2, str. 28. FIALA, J. Realizace zástavního práva vůči zástavnímu dlužníkovi, který není obligačním (osobním) dlužníkem. Bulletin advokacie, 1997, č. 2. FIALA, J. Soudcovské zástavní právo – způsob zajištění, nebo způsob exekuce? Právní fórum, 2005, č. 6, str. 219. FIALA, J. Zánik zástavního práva jako důsledek zániku obligačního dlužníka. Právní rozhledy, 2003, č. 6, str. 290. FIALA, J. Zastavení cizí věci a osud zástavního práva po odstoupení od smlouvy. Právní rozhledy, 2003, č. 1, str. 25. FRINTA, O. - TÉGL, P. O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice (a taky o kontinuitě a diskontinuitě). Právní rozhledy, 2009, č. 14, str. 495. GEIS, N. Escape from the 15th Century: The Uniform Land Security Interests Act. Real Property, Probate, and Trust Journal, 1995-1996, str. 289. GRULICH, T. Nad zákonem o veřejných dražbách. Právní rozhledy, 2000, č. 5, str. 191. GRULICH, T. Několik poznámek k otázce vyvlastnění zastavené nemovitosti. Právní rozhledy, 2006, č. 16, str. 588.
262
HAVEL, B. Nad jedním zákonem aneb peripetie kolem dražby. Právní rozhledy, 2001, č. 9, str. 432. HOLUB, O. Věc hromadná – soubor věcí. Ad notam, 2002, č. 3, str. 49. CHALUPA, L. Přikázání společné věci zatížené zástavním právem. Právní rádce, 2005, č. 10, str. 20. CHMELÍK, M. Zástavní právo správce daně na pokračování. Právní rozhledy, 2001, č. 12, str. 602. IVIČIC, M. Ještě jednou k akcesoritě zástavního práva. Bulletin advokacie, 2009, č. 5, str. 15. JANKOVSKÁ, M. Úvaha o zástavním právu k obchodnímu podílu. Právo a podnikání, 1993, č. 11, str. 22. JIREČEK, H. Exekucí neboli vedení práva dle starého práva českého. Právník, 1864, str. 397. JIRKA, V. Ke sporům kolem povahy veřejné dražby a k jejich řešení v aktuální judikatuře. Právní rozhledy, 2009, č. 4, str. 142. JOKL, D. J. – JOKL, M. P. Oceňování nemovitostí. Právní rádce, 2000, č. 2, str. 28. KASAL, J. Právo zástavní, podzástavní a zadržovací. Právní rádce, 2001, č. 1, str. 5. KINDL, J. Některé otázky k zajištění budoucích pohledávek zástavním právem. Ad notam, 2002, č. 4, str. 78. KOBINGER, K. Hypotheca quoad fructus. Právník, 1896, str. 52. KOCINA, J. Zástavní právo v České republice po poslední novelizaci. Bulletin advokacie, 2002, č. 5, str. 20. KOPÁČ, L. – ŠVESTKA, J. Lze v zástavní smlouvě platně ujednat propadnutí zástavy? Právní rozhledy, 1995, č. 5, str. 189. KOPÁČ, L. - ŠVESTKA, J. Obchodní podíl – bezpodílové spoluvlastnictví manželů a zástavní právo. Právní rozhledy, 1996, č. 9, str. 393. KOTRADY, P. Vznik pozemku jako věci v právním smyslu. Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 371. KOZEL, R. Soudní výkon rozhodnutí na nemovitosti. Právní rádce, 1996, č. 10, str. 9. KRATĚNA, J. Několik poznámek k obvyklé ceně a tržní hodnotě. Znalec, 2004, č. 3, str. 8. KULICHOVÁ, O. Odstoupení od smlouvy a zástavní právo třetí osoby. Právní rozhledy, 2009, č. 1, str. 30.
263
KULKOVÁ, R. K zástavnímu právu po novelách občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2002, č. 7, str. 318. KULKOVÁ, R. Změny v daňovém řádu – novela od 1.1.2010. Daně a právo v praxi, 2009, č. 8, str. 21. LASÁK, J. K nepeněžitému vkladu v podobě nemovitostí zatížených promlčeným zástavním právem. Obchodní právo, 2007, č. 11, str. 9. LASÁK, J. - VYHNÁNEK, L. Nesnesitelná těžkost existence promlčených zástavních práv aneb první pokus o výkřik. Právní rozhledy, 2008, č. 1, str. 26. LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2007, č. 23, str. 852. MÁDR, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 10. MATĚJKOVÁ, M. Smluvní zástavní právo k věci movité a nemovité. Právní rádce, 1998, č. 11, str. 5. MAYER, J. Akcesorita zástavního práva. Bulletin advokacie, 2008, č. 12, str. 24. MIKEŠ, J. Cui bono? Právní rozhledy, 1997, č. 10, str. 522. MIKEŠ, J. Možnosti zajištění úvěrů zástavními právy v České republice. Právní rádce, 1994, č. 12, str. 11. MIKEŠ, J. – ŠVESTKA, J. Nad jednou otázkou zástavního práva. Všehrd, 1993, č. 5, str. 4. MIKEŠ, J. – ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami zajištění závazků převodem práva. Právní rozhledy, 2001, č. 6, str. 249. MIKEŠ, J. – ŠVESTKA, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: jasno? Právní rozhledy, 2009, č. 8, str. 291. MIKEŠ, J. – ŠVESTKA, J. Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti pro vlastnictví třetí osoby. Právní rozhledy, 2007, č. 9, str. 317. MIKEŠ, J. – WINTEROVÁ, A. Nad jedním rozhodnutím. Právní fórum, 2007, č. 1, str. 23. MUZIKÁŘ, L. K prodeji nemovité zástavy podle § 299 odst. 2 obchodního zákoníku. Právní praxe, 1995, č. 5, str. 321. MÜLLER, Z. Dražba jako právní institut. Právní rozhledy, 2004, č. 8, str. 275. NĚMEC, J. „Ochrana“ zájemců o nemovitosti. Právní rádce, 2000, č. 3, str. 34. PAKOSTA, V. K § 40 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Právní rozhledy, 2004, č. 17, str. 645. 264
PAŘÍZEK, I. Rozhodování o nákladech exekuce při prodeji nemovitosti. Právní rozhledy, 2010, č. 18, str. 669. PELECH, J. Pár poznámek k promlčení zástavního práva a jím zajištěné pohledávky z pohledu de lege lata a de lege ferenda. Právní rozhledy, 2010, č. 8, str. 295. PIHERA, V. K právní povaze zástavního práva k cenným papírům (antichrese v českém právu). Právní rozhledy, 2004, č. 7, str. 261. PEJŠEK, V. Součásti a příslušenství nemovitosti. Právní rádce, 2007, č. 8, str. 16. PLÍVA, S. K zástavnímu právu k obchodnímu podílu. In Pocta Miloši Tomsovi k jeho 80. narozeninám. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, str. 310. POKORNÁ, J. Několik poznámek k zástavnímu právu k obchodnímu podílu. Právo a podnikání, 1994, č. 2, str. 5. PROCHÁZKA, J. – ŽVÁČEK, O. K zajištění pohledávek souvisejících se smlouvou o úvěru zástavním právem. Právní zpravodaj, 2004, č. 1, str. 6. PÝCHA, P. Zástavní právo k obchodnímu podílu. Právo a podnikání, 1994, č. 2, str. 4. RABAN, P. Kodifikace občanského zákoníku – realita nebo nostalgie? Bulletin advokacie, 2010, č. 7-8, str. 31. RAKOVSKÝ, A. Povaha dražby dle zákona o veřejných dražbách. Jurisprudence, 2000, č. 4-5, str. 3. RAKOVSKÝ, A. – VESELÝ, J. Veřejné dražby zastavených věcí v zahraničí a srovnání s českou právní úpravou. Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 498. RANDOLPH, P.A. Jr. Future of American Real Estate Law: Uniform Foreclosure Laws and Uniform Land Security Interest Act. Nova Law Review, 1995-1996, str. 1109. RICHTER, T. Komerční nemovitosti v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Sborník příspěvků z 2. odborného symposia. Právní rozhledy (mimořádná příloha), 2009, č. 5, str. 1. RICHTER, T. Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování. Právní rozhledy, 2004, č. 3 a 4, str. 85. RUŽIČ, D. Zánik zástavního práva zejména ve vztahu k Rejstříku zástav. Ad notam, 2009, č. 5, str. 165. RYCHETSKÝ, P. Úskalí zástavního práva. Právní rádce, 1993, č. 2, str. 11. RYŠKA, M. Smluvní vinkulace pojistného plnění pro případ škody na zástavě. Právní rozhledy, 1998, č. 11, str. 571. SABO, M. K problému primeranosti predmetu zákonného záložného práva. Právny obzor, 1996, č. 6, str. 458. 265
SALVOVÁ, Z. Zánik zástavního práva složením ceny zastavené věci. Právo a podnikání, 1999, č. 6, str. 2. SALVOVÁ, Z. – ZBRANKOVÁ, R. Zajištění budoucích pohledávek smluvním zástavním právem. Právo a podnikání, 1999, č. 2, str. 2. SCHILL, M. Uniformity or Diversity: Residential Real Estate Finance Law in the 1990's and the Implications of Changing Financial Markets. Southern California Law Review, 1990-1991, str. 1261. SLOVÁKOVÁ, Z. K zastavení obchodního podílu, podílu komanditisty a podniku. Právo a podnikání, 2002, č. 3, str. 2. SPÁČIL, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: opět polojasno? Právní rozhledy, 2008, č. 9, str. 329. SPÁČIL, J. Prodej nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvy v českém občanském právu. Právní rozhledy, 2003, č. 7, str. 331. SPÁČIL, J. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. Právní rozhledy, 2010, č. 2, str. 39. SPÁČIL, J. Věcné právo. Právník, 1989, str. 641. STUNA, S. – ŠVESTKA, J. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2011, č. 10, str. 366. SVOBODA, K. Zajišťovací převod práva versus propadná zástava. Právní rozhledy, 2011, č. 4, str. 136. ŠMOLKOVÁ, Z. Ještě k zániku hypotekárního zástavního práva při změně vlastnictví k nemovitosti. Právní rozhledy, 1996, č. 8, str. 363. TELEC, I. O vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 19, str. 677. TÉGL, P. Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného. Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 350. TICHÝ, L. – DUMBROVSKÝ, T. Zástavní právo ve vývoji – Konvence o mezinárodním zajištění pohledávek zastavením mobilního zařízení. Právník, 2006, č. 3, str. 265. URFUS, V. Dva příspěvky k vývoji exekučního řízení v českém právu zemském. Právněhistorické studie, 1959, roč. 5, str. 77. VALKO, E. – KORMUTHOVÁ, P. Záväzkovoprávny účinok zmluvy o prevode nehnuteľnosti versus vecnoprávny účinok vkladu do katastra nehnuteľností. Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 69. VANĚČEK, V. Historické záhady našeho právnického názvosloví. Naše řeč, 1942, č. 6.
266
VESELÝ, J. – RAKOVSKÝ, A. – ŠIMKOVÁ, R. Neplatnost veřejné dražby nedobrovolné. Právní rozhledy, 2001, č. 3, str. 97. VYMAZAL, L. K některým otázkám zastavitelnosti obchodního podílu. Obchodněprávní revue, 2011, č. 7, str. 197. VYMAZAL, L. Několik úvah k promlčení zástavního práva. Právní rozhledy, 2009, č. 3, str. 94. VYMAZAL, L. Rizika uspokojení zástavního věřitele v exekuci prodejem nemovitosti. Právní rádce, 2007, č. 10, str. 10. VYMAZAL, L. Složení obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem a otázky související. Právní rozhledy, 2010, č. 20, str. 726. VYMAZAL, L. Výkon zástavního práva k obchodnímu podílu. Obchodněprávní revue, 2011, č. 4, str. 99. VYMAZAL, L. Výmaz zástavního práva a institut uvolněné hypotéky. Právní rádce, 2008, č. 6, str. 12. ZOUFALÝ, V. – VORŠILKA, J. Některé aktuální otázky zajištění závazků formou zástavního práva. Právo a podnikání, 1993, č. 7, str. 6.
Právní předpisy a modelové zákony
zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Všeobecný zákoník občanský zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem zákon č. 79/1896, exekuční řád zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu 267
zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (katastrální vyhláška) zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon zákon č. 72/1994 Sb., který se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) zákon č. 184/2009 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) občanský zákoník Německa občanský zákoník Nizozemska občanský zákoník Francie občanský zákoník Rakouska občanský zákoník Slovenska Model Law on Secured Transactions Core Principles for a Secured Transactions Law Model Inter-American Law on Secured Transactions Uniform Land Security Interest Act Uniform Commerial Code Legislative Guide on Secured Transactions
268
Seznam použitých zkratek
ex. ř., exekuční řád – zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů not. ř. – zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád obč. z., občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník obch. z., obchodní zákoník – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník o. s. ř., občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád o. z. o., obecný zákoník občanský – zákon č. 946/1811 Sb. z. s. R – Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR zákon o vlastnictví bytů – zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony Návrh – návrh nového českého občanského zákoníku (návrh zákona schválený vládou ve znění změn přijatých Legislativní radou vlády, květen 2011)
269
