DIPLOMOVÝ SEMINÁŘ 1 URČENO PRO VZDĚLÁVÁNÍ V AKREDITOVANÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMECH RADIM FARANA

DIPLOMOVÝ SEMINÁŘ 1 URČENO PRO VZDĚLÁVÁNÍ V AKREDITOVANÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMECH

RADIM FARANA

ČÍSLO OPERAČNÍHO PROGRAMU: CZ.1.07 NÁZEV OPERAČNÍHO PROGRAMU: VZDĚLÁVÁNÍ PRO KONKURENCESCHOPNOST OPATŘENÍ: 7.2 ČÍSLO OBLASTI PODPORY: 7.2.2

INOVACE VÝUKY INFORMATICKÝCH PŘEDMĚTŮ VE STUDIJNÍCH PROGRAMECH OSTRAVSKÉ UNIVERZITY REGISTRAČNÍ ČÍSLO PROJEKTU: CZ.1.07/2.2.00/28.0245

OSTRAVA 2014

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky Recenzent: prof. Ing. Miluše Vítečková, CSc.

Název: Autor: Vydání: Počet stran:

Diplomový seminář 1 Radim Farana první, 2014 110

Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídá autor.

© Radim Farana © Ostravská univerzita v Ostravě

Diplomový seminář 1

OBSAH 1

VSTUP DO PROBLEMATIKY .......................................................... 7

2

METODOLOGIE ODBORNÉ PRÁCE ............................................. 9 2.1 VÝBĚR TÉMATU A POSTUPU .............................................................. 10 2.1.1 Orientace v problematice zvoleného tématu ............................. 11 2.1.2 Upřesňování tématu .................................................................. 12 2.1.3 Stanovení cíle ............................................................................ 12 2.1.4 Předběžná struktura práce ........................................................ 13 2.1.4.1 Obsah .....................................................................................13 2.1.4.2 Úvod ......................................................................................13 2.1.4.3 Jednotlivé kapitoly.................................................................14 2.1.4.4 Závěr ......................................................................................14 2.1.4.5 Seznam literatury ...................................................................14 2.1.4.6 Přílohy ...................................................................................14 2.2 VLASTNÍ ODBORNÁ PRÁCE ................................................................ 14 2.2.1 Vědecké vyjadřování a specifikace a charakter textu ............... 14 2.2.2 Čtení odborných textů ............................................................... 15 2.2.3 Neustále si dělat poznámky! ..................................................... 16 2.3 PSANÍ ODBORNÝCH TEXTŮ ................................................................ 17 2.3.1 Autor ......................................................................................... 17 2.3.2 Čtenář ....................................................................................... 18 2.3.3 Ostatní ....................................................................................... 18 2.3.4 Práce s literaturou: ................................................................... 18 2.4 STAVBA VĚDECKÉHO ODBORNÉHO TEXTU, STRUKTURA VĚDECKÉ ODBORNÉ PRÁCE ................................................................ 21 2.4.1 Úvod .......................................................................................... 21 2.4.2 Jádro ......................................................................................... 21 2.4.3 Závěr ......................................................................................... 22 2.5 DRUHY ODBORNÝCH TEXTŮ .............................................................. 22 2.5.1 Kompilace ................................................................................. 22 2.5.2 Komparace ................................................................................ 22 2.5.3 Původní teoretická stať ............................................................. 23 2.5.4 Odborná esej ............................................................................. 23 2.5.5 Recenzní stať ............................................................................. 23 2.5.6 Přehledová stať ......................................................................... 23 2.6 ETAPY PSANÍ TEXTU .......................................................................... 24 2.6.1 Koncept textu ............................................................................ 24 2.6.2 Druhá verze textu ...................................................................... 24 2.6.3 Konečná verze textu .................................................................. 24 2.7 FORMÁLNÍ ÚPRAVA ODBORNÉHO TEXTU ........................................... 25 2.7.1 Stránkování, písmo, odstavce .................................................... 25 2.7.2 Základní interpunkce – psaní .................................................... 26 2.7.3 Psaní zkratek ............................................................................. 27 2.7.4 Tabulky, grafy, přílohy.............................................................. 27 2.7.4.1 Tabulky ..................................................................................28 2.7.5 Obrázky, náčrty, skice ............................................................... 28 2.7.6 Grafy, schémata, diagramy ....................................................... 29 2.7.7 Fotografie ................................................................................. 29

3

Diplomový seminář 1 2.8 ŘAZENÍ ČÁSTÍ PRÁCE ........................................................................ 29 2.9 POUŽÍVÁNÍ ZDROJŮ A JEJICH CITACE ................................................. 29 2.9.1 Co jsou všeobecně známá fakta? .............................................. 30 2.9.2 Jaká myšlenka je původní? ....................................................... 30 2.9.3 Co je citace? ............................................................................. 30 2.9.4 Seznam literatury ...................................................................... 31 2.9.5 Poznámkový aparát .................................................................. 32 2.9.6 Bibliografická citace ................................................................. 32 2.10 PREZENTACE VÝSLEDKŮ PRÁCE ........................................................ 32 2.10.1 Příprava prezentace.................................................................. 32 2.10.2 Struktura prezentace ................................................................. 33 2.10.3 Hlavní zásady ústního projevu.................................................. 34 2.10.4 Vizuální doprovod a použití techniky ....................................... 35 3

JAK PSÁT DIPLOMOVOU PRÁCI SPRÁVNĚ ČESKY ............. 37 3.1 ČEŠTINA JAKO NÁRODNÍ JAZYK ........................................................ 38 3.1.1 Místo spisovné češtiny .............................................................. 38 3.1.2 Úzus, norma a kodifikace ......................................................... 38 3.2 AKTUÁLNÍ KODIFIKAČNÍ PŘÍRUČKY .................................................. 38 3.3 ZÁKLADNÍ RYSY ČESKÉHO PRAVOPISU .............................................. 39 3.3.1 Funkce a principy českého pravopisu....................................... 40 3.4 CHARAKTERISTIKA PRAVIDEL ČESKÉHO PRAVOPISU ........................ 41 3.4.1 Co si zapamatovat o českém pravopise .................................... 41 3.4.2 Pravopisné aktuality a tipy ....................................................... 41 3.5 TERMINOLOGIE A PŘEJATÁ SLOVA .................................................... 42

4

JAK PSÁT DIPLOMOVOU PRÁCI SROZUMITELNĚ .............. 45 4.1 DIFERENCIACE ODBORNÝCH TEXTŮ PODLE ZAMĚŘENÍ ...................... 46 4.1.1 Vědecký (teoretický) text ........................................................... 46 4.1.2 Praktický (pracovní, jednací) text ............................................. 47 4.1.3 Učební text ................................................................................ 47 4.1.4 Populárně naučný (popularizační) text .................................... 48 4.1.5 Esejistický text .......................................................................... 49 4.2 RÁMCOVÉ PRVKY ODBORNÉHO TEXTU .............................................. 50 4.2.1 Titulek, jeho funkce a typy ........................................................ 50 4.2.1.1 Titulek naznačující téma odborné práce ................................ 51 4.2.1.2 Titulek formulovaný jako otázka .......................................... 52 4.2.1.3 Titulek obsahující výsledek odborné práce ........................... 52 4.2.1.4 Titulek specifický .................................................................. 52 4.2.2 Anotace ..................................................................................... 52 4.2.3 Abstrakt a resumé ..................................................................... 53 4.3 POŽADAVKY KLADENÉ NA ODBORNÝ TEXT ....................................... 54 4.3.1 Úspornost versus rozvitost textu ............................................... 54 4.3.2 Logicky propracovaný obsah a přehledné uspořádání sdělované informace ................................................................. 55 4.3.3 Srozumitelná větná stavba ........................................................ 55 4.3.4 Potřeba srozumitelnosti a odborné názvosloví ......................... 55 4.3.5 Subjektivnost a objektivnost ve vědeckém diskurzu ................. 56 4.3.6 Označování autorského subjektu .............................................. 56

4


4.4 4.5

STRATEGIE

PSANÍ ODBORNÉHO TEXTU A MOŽNOSTI JEHO KOMPOZICE ............................................................................... 57 FORMÁLNÍ A TECHNICKÉ PARAMETRY ODBORNÉHO TEXTU ............................................................................................... 59

4.5.1 Citace a publikační etika .......................................................... 59 4.5.2 Bibliografické citace ................................................................. 60 4.5.3 Poznámkový aparát ................................................................... 60 4.5.4 Průvodní aparát ........................................................................ 61 4.5.5 Několik poznámek ke grafické úpravě odborného textu ........... 61 4.6 STRUKTURA OBSAHU TEORETICKY ZAMĚŘENÉ PRÁCE....................... 62 4.6.1 Úvod .......................................................................................... 62 4.6.2 Hlavní část ................................................................................ 63 4.6.3 Závěry ....................................................................................... 63 4.6.4 Soupis použité literatury ........................................................... 63 4.6.5 Přílohy ...................................................................................... 63 4.7 ZÁKLADNÍ STRUKTURA OBSAHU EMPIRICKY ZAMĚŘENÉ PRÁCE ............................................................................................... 64 4.8 PODROBNÁ STRUKTURA EMPIRICKY ZAMĚŘENÉ PRÁCE ..................... 65 4.9 KOMENTÁŘ KE SCHÉMATU EMPIRICKY ZAMĚŘENÉ PRÁCE ............................................................................................... 67 4.10 ZÁKLADNÍ STRUKTURA EMPIRICKO-TEORETICKÉ PRÁCE, NÁVRH ŘEŠENÍ PROBLÉMU ................................................................ 72 5

VYHODNOCOVÁNÍ DAT................................................................ 75 5.1 ETAPY STATISTICKÉHO ZKOUMÁNÍ ................................................... 76 5.1.1 Statistické zjišťování ................................................................. 76 5.1.2 Zpracování statistických údajů ................................................. 76 5.1.3 Vyhodnocení zpracovaných údajů a jejich analýza .................. 76 5.2 NEJISTOTY MĚŘENÍ ........................................................................... 77 5.2.1.1 Popis nejistot měření .............................................................80 5.2.1.2 Zdroje nejistot ........................................................................81 5.2.1.3 Standardní nejistota ua – přímé měření jedné veličiny ..........82 5.2.1.4 Standardní nejistota uB – přímé měření jedné veličiny..........83 5.2.1.5 Kombinovaná standardní nejistota uC – přímé měření ..........83 5.2.1.6 Standardní nejistota uA – nepřímé měření .............................83 5.2.1.7 Standardní nejistota uB – nepřímé měření .............................84 5.2.2 Udávání nejistot ........................................................................ 84 5.3 TŘÍDĚNÍ STATISTICKÝCH DAT............................................................ 86 5.4 VYBRANÉ STATISTICKÉ CHARAKTERISTIKY ...................................... 87 5.4.1 Střední hodnoty (míry polohy) .................................................. 87 5.4.1.1 Aritmetický průměr ...............................................................87 5.4.1.2 Medián ...................................................................................87 5.4.1.3 Modus ....................................................................................88 5.4.2 Míry variability ......................................................................... 88 5.4.2.1 Variační rozpětí .....................................................................88 5.4.2.2 Výběrová směrodatná odchylka ............................................88 5.4.2.3 Relativní směrodatná odchylka .............................................89 5.4.2.4 Směrodatná odchylka průměru ..............................................89 5.5 POPIS VÍCEROZMĚRNÝCH STATISTICKÝCH SOUBORŮ ......................... 90 5.5.1 Lineární regrese ........................................................................ 90

5


5.5.2 Korelace .................................................................................... 91 5.5.3 Testování ................................................................................... 92 5.5.4 Procentuální interval shody ...................................................... 92 5.5.4.1 Testování shody experimentálních výsledků s tabulkovými hodnotami procentuálním intervalem shody ..................................................................................... 92 5.5.4.2 Testování shody experimentálních výsledků mezi sebou ..................................................................................... 92 5.5.4.3 Testování kvantitativních znaků ............................................ 93 5.5.4.4 Testování kvalitativních znaků .............................................. 94 5.5.4.5 Testování kvality aproximace ............................................... 95 5.6 ZAOKROUHLOVÁNÍ ........................................................................... 97 5.6.1 Aritmetický průměr (střední hodnoty) ...................................... 97 5.6.2 Míry variability ......................................................................... 97 6

REJSTŘÍK .......................................................................................... 99

7

LITERATURA ................................................................................. 105

6


1

Vstup do problematiky

Cíl: Tento učební text navazuje na Diplomový projekt, doplňuje a rozšiřuje jej o zásady tvorby odborné práce, postupy a metodiku psaní textu diplomové práce a zejména o statistické vyhodnocování naměřených dat a výsledků získaných při řešení diplomové práce, o otázky vědecké etiky (používání zdrojů, diskuse, polemika, kritika), organizace vlastní odborné práce a předpokladů jejího úspěšného obhájení před komisí pro státní závěrečné zkoušky. Po jejím prostudování byste měli být schopni: – –

Efektivně vytvořit diplomovou práci. Sestavit text diplomové práce s logickou strukturou a dodržením obvyklých typografických zásad a při vystříhání se obvyklých chyb. – Řádně zpracovat naměřená data nebo výsledky získané jako výsledky řešení diplomové práce. Klíčová slova této kapitoly: Diplomová práce, diplomový projekt, data, prezentace, státní závěrečné zkoušky. Doba potřebná ke studiu: 0,15 hodiny

Průvodce studiem Tento učební text je cíleně zaměřen na tvorbu diplomové práce, řešenou jako individuální projekt. Popsané metody a postupy jsou však obecné a jejich zvládnutí tak napomůže studentům i v jejich úspěšném zapojení do řešení dalších projektů v jejich profesní praxi. Učební text je sestaven podle standardů používaných pro elektronické učební texty včetně obvyklých grafických symbolů, polotučnou kurzívou jsou psány hlavní pojmy, které je třeba znát, zatímco pouze tučné písmo slouží ke grafickému zvýraznění části textu. V uvozovkách jsou uváděny základní definice.

7

Diplomový seminář 1 Seminární práce V průběhu studia modulu studenti pracují na své diplomové práci pod vedením vedoucího diplomové práce a případně také ve spolupráci se stanoveným konzultantem, vytvořený písemný dokument je základem jak diplomové práce, tak jím prokazují své schopnosti k úspěšnému absolvování předmětu. Následně studenti prezentují rozbor řešené problematiky, stanovené cíle své práce a dosažené výsledky pomocí vhodné prezentace. Tím prokazují své schopnosti k úspěšnému zvládnutí předmětu.

8


Metodologie odborné práce

2 Cíl:

Cílem této kapitoly je systematizovat postup řešení diplomové práce a poskytnout studentům návod na sestavení diplomové práce odpovídající současným požadavkům. Obdobnou strukturu pak mají i další výzkumné a technické zprávy, které budou jako absolventi vytvářet v rámci svého pracovního zařazení z odborných firmách. Text proto upozorňuje na řadu zkušeností ze spolupráce s odbornými firmami a naší univerzitou. Po jejím prostudování byste měli být schopni: – – – – – – – – – – – –

Stanovit si adekvátní postup řešení diplomové práce. Zajistit vědecký obsah řešení diplomové práce. Orientovat se v problematice řešení diplomové práce. Sestavit správně strukturu diplomové práce. Rozumět požadovanému obsahu jednotlivých částí diplomové práce. Znát zásady pro efektivní studium podkladů diplomové práce. Znát zásady pro psaní odborných textů. Rozlišovat správně druhy odborných textů. Znát správné etapy psaní odborného textu. Znát požadavky na formální úpravu odborných textů. Znát obvyklé řazení jednotlivých částí diplomové práce. Znát zásady prezentace výsledků práce.

Klíčová slova této kapitoly: abstrakce, abstrakt, aforismus, aktivní čtení, analogie, anotace, autor, bibliografie, cíl, citace, citát, copyright, čárka, části práce, čtenář, čtení, aktivní, dedukce, diagram, druhá verze, dvojtečka, excerpce, fakt, formální úprava, fotografie, generalizace, graf, hlas, hodnotová analýza, idealizace, indukce, interpunkce, jádro, kapitálky, kapitola, kartotéka, klást otázky, komparace, kompilace, koncept, konec řádku, konečná verze, konspekt, kontakt, kurzíva, literatura, lomítko, model, myšlenková operace, náčrt, neverbální projev, obrázek, obsah, odborná esej, odborná literatura, odstavec, operace, myšlenková, otázka, otazník, parafráze, paragraf, písmo, pomlčka, poznámka, příloha, prezentace, primární pramen, procento, proložení, přehledová stať, příloha, recenze, recenzní stať, resumé, rešerše, rovnítko, seznam literatury, seznam příloh, schéma, skice, spojovník, stránkování, strategie uvolnění, struktura práce, struktura prezentace, středník, stupeň, syntéza, tabulka, tečka, téma, teoretická stať, tréma, tři tečky, tučné písmo, typ písma, ústní projev, úvod, uvozovky, vědecká informace, vědecká práce, vědecké vyjadřování, vědecký charakter, verzálky, vícenásobná analýza, vizuální doprovod, vyjadřování, vědecké, vykřičník, výstřižkový archiv, výtah, zarovnání textu, závěr, závorky, zkratka

Doba potřebná ke studiu: 6 hodin

Průvodce studiem Tato kapitola popisuje jak systematicky postupovat při tvorbě diplomové práce, upozorňuje na hlavní požadavky a představuje zásady pro jejich splnění. Jedná se především o zásady tvorby vědeckých prací, správné strukturování a postup při efektivním tvoření diplomové práce. Po jejím prostudování by studenti měli být schopni efektivně a korektně sestavit diplomovou práci, která bude úspěšně obhájena před komisí pro státní závěrečné zkoušky.

9


2.1 Výběr tématu a postupu téma informace fakt

Správně zvolené téma nás přivede k postupnému shromažďování informací a faktů z nejrůznějších zdrojů, které postupně analyzujeme, kriticky posuzujeme a vytváříme si z nich svůj vlastní názor. Je souhrnem vlastních poznatků a rozvinutím poznatků získaných. Po shrnutí všech poznatků a souhrnu vlastního vkladu autor vytvoří závěry, které buď potvrdí nebo vyvrátí předběžné pracovní hypotézy. Zvolení vhodného tématu je vstupenkou k úspěchu: příliš široké téma vyžaduje širší záběr získání poznatků o současném stavu jeho zpracování a může být nad síly autora, příliš úzce vymezené téma pak může dovést autora do slepé uličky. Je třeba provést analýzu dosud publikovaných informací a uvědomit si, jak je možné dané téma obohatit vlastním přístupem.

vědecký charakter

vědecká práce

Výzkum má vědecký charakter, pokud splňuje následující kritéria: 1. Předmětem výzkumu je poznatelný či identifikovatelný předmět, jenž musí být označován a definován tak, aby byl poznatelným a identifikovatelným rovněž pro ostatní. Pojmenovat předmět znamená určit podmínky, za nichž o něm můžeme mluvit, a to na základě pravidel, která stanovíme nebo která stanovili jiní již dříve. Určíme-li pravidla, máme k dispozici nástroje, které činí náš předmět poznatelným a identifikovatelným. 2. Výzkum se musí dopracovat k tomu, aby o předmětu našeho zájmu sdělil věci, které ještě řečeny nebyly, anebo aby se podíval novým pohledem na věci, které již řečeny byly. I kompilační dílo má určitý vědecký smysl, pokud ještě nic podobného v daném oboru neexistuje. Kompilátor shromažďuje a organicky spojuje názory, které byly vysloveny různými badateli na dané téma. 3. Výzkum musí být užitečný a prospěšný pro ostatní. 4. Výzkum musí poskytnout předpoklady pro potvrzení nebo vyvrácení předpokladů, z nichž vychází. Nesmí znemožnit to, aby kdokoliv jiný mohl v uvedeném bádání pokračovat. Práce bude vědecká v míře, v níž obecně přístupným a kontrolovatelným způsobem autor doloží konkrétní zkušenost získanou v praxi a umožní komukoliv, aby podobné pokusy prováděl dál. Badatel předkládá pracovní hypotézu, důkazy a zároveň možnost, aby jeho teze byly potvrzeny nebo vyvráceny. V tomto smyslu není žádný vědecký postup ztrátou času: buď posouvá vědění kupředu, nebo ukazuje ostatním, kudy nemá smysl se vydávat. Které téma není vhodné volit pro bakalářskou nebo diplomovou práci? - téma, které by vedlo k banálním výsledkům (lze si je snadno domyslet); - téma, které je teprve ve stadiu řešení nebo téma právě diskutované (nebývá k němu obvykle dostatek literatury), i když zde to může být naopak přínosem; - téma, které neposkytuje dostatečný prostor pro tvůrčí přínos studenta - téma vyloženě polemické nebo příliš konfrontační (může vyvolat konflikty a napětí, resp. problémy při obhajobě)

10


-

-

2.1.1

téma, jehož zpracování je podmíněno předchozím zpracováním jiných problémových okruhů, případně téma, které je úzce spjato s cizojazyčnými znalostmi, kterými autor nedisponuje; téma, které přesahuje schopnosti autora, případně neodpovídá jeho zaměření.

Orientace v problematice zvoleného tématu

Prameny vědeckých informací můžeme rozdělit do dvou základních skupin: - primární prameny - sekundární prameny Na cestě za informacemi je vhodné (možná pro někoho paradoxně) začít orientací v sekundárních pramenech, to znamená v informacích, které samy o sobě nepřinášejí nové odborné informace, zato v sobě ukrývají odpověď, kde se tyto informace, které označíme za primární, nacházejí. Sekundární prameny také přinášejí zkrácený výtah, jakési resumé, z primární informace a slouží k rychlé orientaci v základních pojmech nebo vyhledání informací o daném problému. Jsou to: - slovníky, lexikony a encyklopedie, - biografické nebo výkladové slovníky bibliografické katalogy knih a článků v časopisech, - předmětové a systematické kartotéky, rešerše všeho druhu Primární prameny jsou pak důležitými zdroji informací ke zpracování daného tématu. Jsou to monografie k danému tématu, tedy odborné knihy, učební texty, sborníky článků, vydávané buď u příležitosti konferencí nebo jako neperiodické publikace, odborné časopisy v písemné i elektronické podobě, diplomové a doktorské práce na obdobné téma, firemní literatura, interní materiály, právní literatura, patenty a normy. Odbornou literaturu můžeme vyhledávat v knihovnách – podle autorského katalogu (katalog jmenný), podle předmětového katalogu (knihy jsou řazeny podle určitých okruhů, hesel, je třeba zvážit, pod jakým nejbližším heslem se tématika, kterou zkoumáme, bude vyskytovat. Katalog názvoslovný řadí knihy podle abecedního pořadí jejich názvů, řada především vědeckých knihoven má své firemní oddělení a další speciální knižní fondy. Mezi primární prameny můžeme počítat i v dnešní době stále více se rozšiřující internet. Výhodou je aktuálnost informací, dostupnost v podstatě bez časového omezení, informace máme hned v elektronické podobě a je možné s nimi ihned pracovat. Vyhledávat lze dvěma způsoby – vyhledávačem katalogovým nebo vyhledávačem fulltextový. Je však třeba upozornit, že internetové zdroje je nutné ověřit, protože na rozdíl od klasicky vydávaných primárních pramenů informace www neprocházejí oponentním řízením ani kritikou odborníků toho kterého vědního oboru. Získávání informačních zdrojů je důležitým momentem přípravy práce: je třeba nalézt potřebné a důležité informace bez zbytečné námahy a časové ztráty. Je

11

pramen vědecká informace

primární pramen

odborná litaratura

Diplomový seminář 1 třeba rozvíjet již objevené, prozkoumané a pokračovat tam, kde autoři skončili – nemá smysl „vynalézat“ již vynalezené. Základní otázky v této fázi výzkumu jsou:  v jakém oboru nebo jaké vědní disciplíně se problém nachází – možnost interdisciplinární spolupráce  zda vůbec a do jaké míry byl daný problém řešen, případně zda nebyl již problém úspěšně vyřešen  zda existují výzkumy podobného charakteru (analogie)  zda mohou poznatky z jiných vědních oborů přispět k řešení. Informační příprava tak zahrnuje bibliografický průzkum (vyhledání sekundárních a primárních pramenů), faktografický průzkum (z pramenů získáme faktografické údaje pro potřeby svého tématu), informace zhodnotíme z hlediska daných požadavků a zpracujeme je tvůrčím, kreativním způsobem pro potřeby práce.

2.1.2

Upřesňování tématu

Při postupném seznamování s literaturou se téma či název práce zpřesňuje, případně zúží. Je praktické si navrhnout předběžnou strukturu práce, jakousi osnovu. Pomáhá pak při vlastním zpracovávání dostupných pramenů, které je nutné řadit podle předem stanovené osnovy do kartotéky. Prameny, literaturu, další informační zdroje (dnes také stále více www stránky) je nutno studovat podrobně a dělat si průběžně představu o stupni zpracování dané problematiky. Je nutné zkoumanou problematiku zasadit do širších souvislostí, které je třeba ovšem relativně přesně vymezit. kartotéka

Kartotéka je zvláště užitečným pomocníkem při využívání nastudované či excerpované látky. Zařazujeme do ní stručné výpisky z literatury, bibliografické záznamy o literatuře – z knih, časopisů, případně celé články, vlastní nápady a myšlenky apod. U kartotéčních lístků (jejich forma není důležitá – může jít o lístky, kartičky, také i poznámky v PC) zachováváme jednotnou úpravu – nahoře uvedeme problémový okruh (hlavní, vedlejší), případně kapitolu, pro kterou by zdroj byl vhodný, dole pramen, také datum, kdy jsme záznam provedli. Třídění v kartotéce bude v době jejího založení jednoduché, postupně se však bude více rozrůstat do více skupin a podskupin.

výstřižkový archiv

Výstřižkový archív doplňuje kartotéku a další shromažďované materiály. U výstřižků, případně kopií či výtahů z internetu je třeba je označit bibliografickou citací.

2.1.3 cíl

Stanovení cíle

Spolu s tématem je třeba si vytýčit cíl, ke kterému chceme dojít. Tento cíl je nutno mít stále před očima, u všech fází zpracovávání tématu, cíl se stejně tak jako téma práce postupem výzkumu precizuje, upravuje a zpřesňuje a je základním stavebním kamenem práce. Čím přesněji stanovíme cíl práce, tím rychleji, přehledněji a snáze k němu nalezneme cestu. S cílem práce souvisí také odpověď na otázku, komu je vlastně práce určena – pokud chceme ve 12

Diplomový seminář 1 výzkumu tématu pokračovat, je vhodné myslet na toto pokračování již v první fázi přípravy. V procesu výzkumu se v souvislosti se stanovením cíle stanovuje určitá hypotéza, čili formuluje se určitá domněnka o stavu zkoumaného tématu, která se postupně v dalších fázích výzkumu buď potvrdí nebo vyvrátí. Hypotézy a jejich stanovení jsou důležitou součástí vědeckého poznání, protože překonávají určité hranice dosavadního vědění. Jejich ověřování pak často vyžaduje nové výzkumy, výpočty, nové experimenty a nová pozorování.

2.1.4

Předběžná struktura práce

Po tom, co se autor seznámil s dostupnou literaturou, je třeba rámcově stanovit osnovu práce. Je to v podstatě budoucí struktura práce a stanovení jednotlivých kapitol je třeba věnovat velkou, opravdu velkou pozornost. Je třeba stanovit postup, promyslet nejen náplň jednotlivých kapitol, ale také jejich myšlenkovou provázanost. -

Obsah Úvod Kapitoly řazené do hlavních kapitol a podkapitol Závěr Seznam literatury Přílohy

2.1.4.1 Obsah Zdánlivě jednoduchá součást práce může zkušenému oku čtenáře práce leccos prozradit: - je první informací o kvalitě práce; - lze zjistit, zda názvy jednotlivých kapitol odpovídají řešení problému; - perfektní grafická úprava včetně důsledného uvedení stránek (které odpovídají skutečnosti) je zde zcela nezbytná, stejně jako přehlednost celého textu. 2.1.4.2 Úvod Tuto část práce píšeme spolu se závěrem až nakonec. Úvod by měl rozvést zvolené téma, stručně ho zasadit do souvislostí a odpovědět na otázku, proč bylo toto téma zvoleno. V odstavci uvedení do souvislostí je také vhodné uvést, kterými okruhy tématu se autor nezabývá, aby bylo zcela zřetelně odděleno, co je autorovým cílem a co nikoliv. S tím souvisí také důležitá část úvodu – totiž analýza současného stavu zkoumané problematiky, případně uvedení, s jakými problémy je možné se setkat. Důležitou částí úvodu je stanovení cíle práce. To znamená přesnou formulaci problematiky a uvedení konkrétního plánovaného přínosu autora v daném tématu. Dále je uvedena metoda zpracování a stručně se zde představí struktura celé práce – krátce se představí obsah jednotlivých kapitol.

13

struktura práce

obsah

úvod


kapitola

závěr

literatura

příloha

2.1.4.3 Jednotlivé kapitoly Při členění textu je třeba mít na paměti dvě základní pravidla: 1. V první části práce jsou uvedeny spíše teoretické části, poznatky či východiska, s důsledně uváděnými zdroji (viz uvádění zdrojů informací), většinou jde totiž o část práce převážně kompilačního charakteru s mnoha citacemi. 2. Druhá část práce by měla být spíše analytická, to znamená již s rozpracovanými výsledky, doplněnými případně i tabulkami, grafy (podle charakteru zvoleného tématu). 2.1.4.4 Závěr Je to nejdůležitější část práce, která odpovídá na míru splnění cíle, který byl stanoven a na otázky, které byly položeny v úvodu práce. Často se stává, že čtenář, který se chce pouze informativně seznámit s prací, nalistuje obsah, úvod, přečte závěr práce a použitou literaturu, případně informativně prolistuje prací. Proto je třeba závěru věnovat pečlivou pozornost. Závěr práce shrnuje poznatky, které práce přináší a podtrhuje nové skutečnosti, kterými autor sám obohatil stav poznání. V závěru je také možné uvést, kterým směrem by se mělo ubírat pokračování výzkumu daného tématu, případně zda autor sám se touto problematikou bude dále zabývat. 2.1.4.5 Seznam literatury Také tato část práce vyžaduje pečlivé zpracování, především formálně správně uvádět bibliografické citace (včetně dodržování typografických zásad). 2.1.4.6 Přílohy Jsou ovlivněny charakterem zvoleného tématu – uvádějí se tabulkové části, grafy, doplňující texty, dokumenty v přesném a původním znění apod. Pokud je příloh více, zhotovuje se „Seznam příloh“.

2.2 Vlastní odborná práce 2.2.1 vědecké vyjadřování

Vědecké vyjadřování a specifikace a charakter textu

Vědecké vyjadřování mělo ještě donedávna převahu v psané formě, v posledních letech se stále více ukazuje, že hlavním měřítkem působení vědeckého vyjádření je komunikace ve vědě. Tento posun je dán také nárůstem druhů a typů vědeckých textů: Vedle klasických monografií, vědeckých odborných článků, bakalářských, diplomových, disertačních a habilitačních prací, recenzí apod. se objevují nově formulace grantových projektů, zprávy o průběžných a závěrečných výsledcích, rozšiřují se typy prezentace vědeckých výsledků, přibývá shrnujících materiálů ve tvaru abstraktů, anotací a resumé.

14

Diplomový seminář 1 Setkání vědců na konferencích již dnes není jen přehlídkou referátů, které se předčítají z napsaného textu: využívá se projekce, texty jsou zhuštěny do komentované podoby a konference se stává spíše diskusním fórem vědců. Ve vědeckém vyjadřování se tak zvyšuje podíl mluvené formy komunikace ve vědě, s ní roste důraz na umění prezentovat výsledky svého bádání, nicméně v psané formě ovlivňuje vědecké vyjadřování také kontakt se zahraničím a s cizími jazykovými normami. Psaní vědeckých textů napomáhá rozvoji osobnosti a jejího myšlení. Jeho autor se musí zhostit dvou základních úkolů:  vyjádřit myšlenky v jazyce;  uspořádat tyto myšlenky do psané struktury, které čtenář pochopí a zároveň budou vyhovovat záměrům autora textu. Vědecké vyjadřování však musí mít na paměti, komu je psaný text určen, je třeba vést skrytý dialog. To lze však vyjádřit i obráceně – je třeba také odborné texty umět číst.

2.2.2

Čtení odborných textů

Hlavní zásadou je tzv. aktivní čtení. I když se bez poznatků neobejdeme, znalosti jsou předpokladem studia a předpokladem dalšího poznávání. Odborný text předpokládá aktivního čtenáře (a naopak). Odborná literatura je nástrojem spolupráce a komunikace společenství badatelů a odborníků, kteří budují a rozvíjejí určitý obor. Proto je vždy spojen s výsledky práce, tedy je tam cíl, který si autor vytkl, (na jaké otázky chce odpovědět), z jakých předpokladů vycházel, jak probíhala jeho badatelská činnost (jakých použil metod) a k jakým výsledkům dospěl.

aktivní čtení

Zásady studia odborných textů  nutno textu a problému porozumět, předpokladem je aktivní čtení;  je nutno číst hospodárně (efektivně), jen tolik, kolik můžeme aktivně zpracovat. Aktivní čtení je neustálá komunikace s autorem: klademe autorovi virtuálně otázky a odpovědi hledáme v textu. Naučit se klást otázky, které vedou k jasným a jednoznačným odpovědím, je základním předpokladem uspořádaného myšlení a také každé odborné a vědecké práce. Učíme-li se aktivně číst, zároveň se tím učíme srozumitelně psát. Textu jsme porozuměli, když známe odpověď na otázky: 1. Jakým problémem se autor zabývá (jaké otázky si klade on sám)? 2. K jakým závěrům dospěl (jak na otázky odpověděl)? 3. O co své závěry opírá (jaké argumenty na jejich podporu uvádí)? Nejdříve celý text přečteme celý, pátráme po jádru textu, kde tušíme odpovědi na naše otázky (metoda „síto“), odstavce čteme podrobněji. Někdy je třeba překonat komplikovanou větnou skladbu nebo neznámé termíny. V další fázi je

15

kladení otázek

Diplomový seminář 1 třeba přejít k tzv. kritickému čtení – zkoumání hodnověrnosti argumentů, přesvědčivost závěrů, ke kterým autor došel (předpokladem je však důkladná analýza a interpretace textu celého). Texty čteme nejméně dvakrát.

2.2.3 poznámka

konspekt

kartotéka

Neustále si dělat poznámky!

Poznámky děláme tužkou přímo do textu – pokud jde o naše vlastní podklady (knihu, časopis, kopie dokumentů apod.), případně na okraj vedle textu; Pořizujeme si konspekty (stručný výtah z textu, záznam hlavních myšlenek díla:  Na zvláštní list papíru, kartičku, přičemž zde má jít nejen o celkové shrnutí myšlenek, ale také o citace definic (v doslovném znění), základních myšlenek, argumentů a tvrzení apod.;  Při druhém čtení – tzv. kritickém – je vhodné si své postřehy zaznamenat, ať už se jedná o nápady, pochybnosti, protimluvy, nápady;  Vzniká tak kartotéka – jejím základem jsou přesné citace zdrojů (bibliografické údaje) s údajem, na které stránce se citát nachází, pečlivost se vyplatí dvojnásob! I když není možné prostudovat a přečíst vše, co je k tomu kterému tématu k dispozici, přece jen existují důležité rady, jak na to:  východisko: veškerou literaturu prostudovat prostě není možné;  literaturu je třeba nejprve přečíst zběžně, letmo, informativně;  je jasné, že si nelze zapamatovat vše, co bylo přečteno, proto je nutné si o tom pořídit záznam (i o letmo přečtených, abychom se k nim znovu nevraceli, také ale zapsat, proč tento text považujeme za nepoužitelný); Odborníci a zkušení badatelé texty zřídka čtou, osvojili si schopnost po zběžném prolistování určit pasáže, které jsou pro jejich téma práce podstatné, ve kterých se doví, co nového autor přinesl, a ty si pak prostudují. Tím lze udržet aspoň rámcový přehled o literatuře v oboru. Čas, který „ušetříme“ ledabylou dokumentací ztratíme, když něco nemůžeme najít při psaní. Získání přehledu o existující literatuře z české, ale i zahraniční produkce, je součástí vědecké odborné práce. Je to úkol velmi složitý, protože informačních toků přibývá. Existují pomocné pomůcky, které usnadňují získání přehledu a přinášejí stručné informace o publikovaných pracích (článcích, knihách případně výzkumech:

abstrakt

abstrakt (resumé) – znamená stručnou charakteristiku nějakého textu, výtah, shrnutí. Najdeme zde informaci o tom, zda se text zabývá problémem, který nás zajímá (někdy název nemusí odpovídat obsahu statě či knihy), jak byl zpracován a k čemu novému autor dospěl. V odborných časopisech bývá abstrakt v cizím jazyce (většinou před statí), resumé pak bývá někdy ve formě shrnutí na závěr textu. Abstrakt bývá také povinnou součástí diplomových prací (viz kapitola 4. 3). V poslední době se abstraktů stále více používá jako součásti

16

Diplomový seminář 1 přihlášek na nejrůznější vědecké konference či workshopy, podle nich lze dopředu zjistit obsah vystoupení; anotace – krátké a stručné sdělení o obsahu knihy, buď v odborných časopisech, nebo také na přebalu knihy či v programech nakladatelství. Součástí anotace je úplný bibliografický údaj o knize. Anotace neobsahuje hodnocení knihy, její výhodou je, že je zveřejněna brzy po vydání knihy (na rozdíl od recenze); recenze – zhodnocení díla, které je napsáno odborníkem (nebo více odborníky) toho kterého oboru. Recenze obsahuje anotaci díla, v jejím textu se mísí informace o knize s hodnotícími prvky. Výsledkem by mělo být konstatování, jak recenzovaný text přispěl k rozvoji oboru. Recenze však také hodnotí i způsob zpracování, zvládnutí „řemesla“, jazykovou i stylistickou úroveň, použitou metodologii případně i další souvislosti s jinými tématy či obory. Recenze mohou být také vodítkem pro srovnání našich názorů po přečtení knihy s názory recenzenta.

anotace

recenze

Neplést si fakta s domněnkami, informace tzv. „z druhé ruky“ je třeba ověřit, stejně jako nepodložené informace, spekulace nebo polopravdy, což platí především pro zdroje ze stránek www.

2.3 Psaní odborných textů Odborný vědecký text se liší od jiných především tím, že je (nebo by měl být) zprávou o výzkumu a jeho výsledcích. Odborné texty především ve společenských vědách jsou psány různými styly. Než přistoupíme k samotnému psaní, je třeba si ujasnit několik důležitých věcí:

2.3.1

Autor

Při psaní odborného textu je autor konfrontován s nutností rozhodnout se, v jaké osobě bude text psát:  v autorském plurálu – v 1. osobě množného čísla (je to často používaná konvence u odborných textů), někdy je tato forma označována termínem  „plural maiestaticus“ – např. pokusíme se, věnujme se, ukážeme apod.  v neosobním vyjadřování – např. má se za to, tvrdí se, je věnována pozornost apod.  v autorském singuláru – v 1. osobě jednotného čísla, někdy se hovoří o tzv.  „ich-formě“ – např. pokusím se odpovědět, tvrdím apod. Nelze jednoznačně rozhodnout, kterou z forem zvolit, je to ryze individuální, každá z těchto forem má své zastánce i odpůrce. Zásadou je, abychom v textu tuto formu dodrželi v celé koncepci díla.

17

autor


2.3.2 čtenář kontakt

Čtenář

Autor odborného textu čtenáře nezná (s výjimkou prací univerzitních, kdy nejsou anonymní). V každém případě je snahou každého autora navázat se čtenářem kontakt. Proto je nejen důležité vkládat do textu nepřímá oslovení, klást rétorické otázky, ale také dávat věci do souvislostí, porovnávat, používat přirovnání, příklady. U popularizačně zaměřených textů je velmi častou strategií tzv. navazování na společnou znalost. Je chybou i velmi odborných textů, když jde ohled ke čtenáři stranou, je možné to považovat za chybu autora a vadu textu.

2.3.3

Ostatní

Do komunikace v odborném textu jsou také zahrnuty další subjekty, a jejich názory – názory mnoha dalších autorů, které jsou citovány nebo ke kterým se odkazujeme, ať už souhlasně nebo kriticky. Dialog mezi jednotlivými autory pak může pokračovat v jiných rovinách – hodnotící stanoviska mohou mít i ráz kritiky (od kritiky zdvořilé až po kritiku ironizující). strategie uvolnění citát aforismus

Při psaní odborných textů je třeba mít na paměti ještě jeden důležitý aspekt – text by měl přes všechnu vědeckost působit živě, barvitě. I když tyto vstupy patří spíše do mluveného sdělení, přece jen je třeba sledovat jistou strategii uvolnění v textu – zařadit vhodné citáty, třeba i aforismy, srovnávací poznámky apod. Je ovšem třeba dát pozor, aby to nebylo pouze samoúčelné a násilné.

2.3.4 literatura anotace

bibliografie citace excerpce kompilace konspekt parafráze resumé rešerše

Práce s literaturou:

Základní pojmy v práci s literaturou:  Anotace – stručná charakteristika slovesného díla s údaji o obsahu, zaměření, významu, autorovi, úpravě, určení aj. (jako doplněk bibliografického a katalogizačního popisu). Připojování poznámek k textu; poznámka, vysvětlivka k textu.  Bibliografie – zaznamenávání a popis knižních a časopiseckých prací; soupis tištěných literárních pramenů (knih, časopisů, novin, článků) zpracovaný podle určitých zásad a hledisek. .  Citace – doslovně uvedený cizí výrok, text. .  Excerpce – pořizování výpisků z literárního díla;, záznam ze studovaného díla, zejména jeho části, které jsou pro zpracovatele nějak významné. .  Kompilace – nepůvodní dílo odborné nebo vědecké literatury, vzniklé sestavením poznatků z jiných prací bez uvedení pramenů. .  Konspekt – stručný zhuštěný přehled, obsah. .  Parafráze – volné zpracování cizí předlohy tématu, myšlenky; vyjádření stejné myšlenky nebo děje jiným způsobem, formulování cizí myšlenky vlastními slovy. Resumé (i résumé) – obsah, výtah; shrnutí závěrů. ..  Rešerše – hledání, pátrání; ověřování faktů; soupis výsledků takového hledání. .

18

Diplomový seminář 1  Výtah – stručný, zhuštěný obsah, shrnutí, resumé.

výtah

Metodická doporučení k práci: Řešení úkolů je často spojeno s mnoha nesnázemi. Řadu z nich zaviní skutečnost, že zadavatel neumí formulovat své skutečné potřeby a svá přání, ten, který má úkol zadán pak nezkoumá požadavky zadání práce a navíc pak ani nedomýšlí důsledky svého řešení. První nápad nemusí být to nejlepší řešení. Je třeba nejprve důkladně prozkoumat a stanovit skutečnou potřebu a reálné předpoklady řešení, a to kritikou analýzou a postupnou kombinací různých variant. Přitom je nutné zachovávat zvolené myšlenkové postupy, zároveň je nutné soustavně prověřovat všechny dosavadní poznatky. Při řešení se pohybujeme v kruhu, který propojuje:  cíle (co) místo (kde) způsob (jak) čas (kdy)  náklady (za kolik)  lidé (kdo)  důvody (proč) Postup při realizaci této metody napomáhá tím, že racionalizuje shromažďování a hodnocení informací a snáze tak vznikají nápady.  Přezkoušej současné údaje a specifikuj ty požadavky, které v zadání nejsou výslovně uvedeny.  Urči skutečnou souhrnnou potřebu a rozsah dílčích požadavků. Vytvoř za pomoci různých metod nové nápady.  Rozpracuj tyto nápady a prověř jejich použitelnost. Porovnej parametry návrhu a výsledky Výzkum pomáhá k rozšiřování stavu poznání a jako takový má samozřejmě řadu dimenzí a teorií, které se vzájemně prolínají. Mezi další metody např. patří:  Vícenásobná analýza – mnohostranná soustava řešitelských postupů založená na vícenásobné analýze úlohy, na všestranném postupu tvorby variant řešení;  Hodnotová analýza – systémově orientovaný komplexní postup, jehož cílem je nalezení a navržení zlepšeného nebo nového řešení funkcí zkoumaného objektu. Cílem této metody je zvýšení jeho efektivnosti. Systematická heuristika – otevřená soustava principů a programů usilujících o maximální systemizaci a racionalizaci rutinních postupů duševní práce, aby se řešitelská kapacita uvolnila pro skutečnou kreativní a vynalézavou činnost.

vícenásobná analýza hodnotová analýza

Pro dokončení poměrně složité kapitoly si uveďme ještě některé kategorie základních myšlenkových operací, se kterými ke možné se v přípravě odborné práce setkat:

myšlenkové operace

abstrakce – myšlenkový proces, který se vyznačuje analytickými a syntetickými postupy, jehož prostřednictvím se vymezují určité charakteristiky,

abstrakce

19

Diplomový seminář 1 vlastnosti a vztahy reality. Výsledkem abstrakce jsou pojmy, teorie, modely, které postihují podstatné stránky předmětů, jevů a procesů. Abstrakce znamená odhlížení od nepodstatných vlastností a vztahů; analogie

analýza

dedukce

generalizace

analogie – obdoba, shoda, podoba; druh úsudku o shodě dvou jevů na základě shody některých vlastností; stanovení podobnosti některých stránek, vlastností a vztahů mezi netotožnými objekty. Úsudky podle analogie jsou závěry, které se dělají na základě takové podobnosti. Analogie má charakter pravděpodobnosti, nemá hodnotu důkazu; analýza – rozbor, rozklad, rozdělování; myšlenkové rozčleňování zkoumaného objektu na jednotlivé, jednodušší části, aby mohly být stanoveny podstatné znaky. To umožňuje odhalit strukturu celku, umožňuje oddělení podstatného od nepodstatného, složité redukovat na jednoduché. Cílem analýzy je poznat části jako prvky složitého celku. Analyzovat objekt neznamená jen ho rozkládat a popisovat jeho části, ale i přijímat nové teoretické předpoklady vzhledem na získané elementy, vytvářet určité abstrakce a idealizace. Analýzu doplňuje syntéza a tvoří s ní nerozlučný celek; dedukce – vyvození, závěr; odvození výroků z jiných platných výroků. Důkaz nebo odvození tvrzení z jednoho nebo několika jiných tvrzení (často je užíván termín premisa) na základě zákonů logiky. Odvození dílčího a zvláštního ze všeobecného, opačný postup než u indukce; generalizace – zobecňování, zevšeobecnění; získání obecných pojmů a zákonitostí vyloučením společných znaků z jednotlivých případů. Je to proces přechodu od jedinečného k obecnému, od méně obecného k obecnějšímu poznatku. Ve formální logice se zobecněním rozumí přechod od pojmu druhu k pojmu rodu. Zobecňování je zaměřeno na rozsah pojmu, zatímco abstrakce je zaměřena na obsah pojmu;

idealizace

idealizace – vytváření nových, abstraktních objektů. Konstrukce objektů na základě reálných objektů, jevů a procesů takových vlastností a charakteristik, které v objektivní realitě neexistují. Idealizované objekty jsou prostředkem vědecké analýzy některých reálných objektů, základem pro vytváření jejich teorie;

indukce

indukce – forma úsudku, kterým se ze zvláštních výroků získávají výroky všeobecné. Je to přechod od jednotlivých faktů k obecným tvrzením, opačný postup než u dedukce;

klasifikace

komparace

klasifikace – třídění, hodnocení, řazení pojmů do skupin podle určitých hledisek (rozdělení obsahu pojmů) a kritérií. Za základ dělení při klasifikaci se vybírají znaky, které jsou pro dané předměty, jevy a procesy podstatné. Každá klasifikace přináší určité zjednodušení skutečných hranic mezi jednotlivými druhy; komparace – srovnávání, přirovnávání; porovnání objektů za účelem stanovení jejich shodných nebo rozdílných znaků. Komparace je nejdůležitějším předpokladem zobecnění a hraje významnou úlohu v úsudcích podle analogie; 20


model – vzor, příklad, předloha; určitý systém ideálních objektů, které splňují základní vztahy, vlastnosti a zákonitosti systému, který je jeho vzorem, prototypem (originálem). Z modelu je možné konstruovat jeho lepší poznání;

model

syntéza – spojení, sjednocení; proces sjednocování částí, vlastností a vztahů, vydělených prostřednictvím analýzy v jeden celek. Syntéza doplňuje analýzu a tvoří s ní nerozlučný celek.

syntéza

2.4 Stavba vědeckého odborného textu, struktura vědecké odborné práce Nejprve byl formulován problém, úkol, téma, v podobě otázky (zadání, titulu díla), potom se zjišťovalo, nakolik vše bylo zodpovězeno a ve kterých oblastech zůstala bílá místa. V takto vymezeném kontextu bylo téma zpřesněno a byly hledány pravděpodobné odpovědi, podklady k prověření hypotéz a nakonec byl učiněn závěr. Základní prvky stavby odborného textu jsou tři základní:  úvod,  jádro,  závěr.

2.4.1

Úvod

Úvodu práce by měl autor věnovat velkou péči, protože jde o pasáž, kde má být jasně popsána problematika výzkumu, o kterém text práce pojednává. V rámci výkladu problému je třeba podrobněji vyložit, na jaké výzkumy či autory práce navazuje, jaké metody v ní bylo použito a stručně by v něm být nastíněn obsah jednotlivých kapitol.

úvod

Z úvodu by měla být patrná cesta, kterou se autor ubíral, které problémy řešil a který nikoliv. V úvodu tak je možné nalézt návod, jak text číst.

2.4.2

Jádro

Odborný text ve svém jádru by měl informovat nějakém výzkumu či objevu. Jádro má odpovědět na otázku, jak autor postupoval při ověřování odpovědí na své otázky, proč se rozhodl pro takový postup a o jaké argumenty se při své odpovědi opírá. Ve společenskovědních oborech jsou argumenty především texty, které autor podrobil kritické analýze. Je však v tomto případě nutné tyto použité texty charakterizovat z hlediska tématu.

21

jádro


2.4.3 závěr

Závěr

V závěru autor nejen shrnuje výsledky svého snažení, ale také upozorňuje na úskalí, se kterými se při výzkumu setkal, nabízí jakousi diskusi o předpokladech, ze kterých vycházel, možná uvede i pochybnosti a zamyslí se nad tím, jak je zmenšit. Závěr by měl být vyvrcholením předchozího textu a je zhodnocením jádra stati.

2.5 Druhy odborných textů 2.5.1 kompilace

Kompilace

Tento žánr je předmětem sporů: podle řady encyklopedií je to „dílo vzniklé výběrem cizích poznatků, sestavením názorů různých autorů k problému, bez tvůrčího přínosu, dílo, které je považováno za nepůvodní. Důkladná kompilace však může být systematickým shrnutím toho, co kdo kdy o zkoumaném tématu napsal a že může být kvalitní a užitečná. Potom je výsledkem tvůrčího přístupu a může často představovat startovací dráhu pro další, větší projekt. Autor by měl – stejně tak jako u dalších odborných textů – v úvodu vysvětlit, proč považuje své téma za důležité, měl by zhodnotit problém, který chce řešit. V další části by měly být charakterizovány zdroje informací, měl být zdůvodněn jejich výběr. V kompilační práci jsou více než v jiných důležité odkazy. V závěru by měl autor shrnout, k čemu dospěl. „Kvalitní kompilaci lze přirovnat k jakési koláži, kdy z výsledků práce druhých tvoříme nové, originální a promyšlené dílo.“ nebo „kriticky přehlédl větší část existující literatury (spisů, které již byly v daném oboru napsány a publikovány), že je schopen stávající problematiku jasně vyložit a že dokáže dát do vzájemných souvislostí různé přístupy a názory tak, aby vznikl inteligentní, syntetický přehled, který by pak mohl posloužit jako zdroj důležitých informací i odborníkovi z daného odvětví, který se studovaným tématem nikdy nezabýval konkrétně a do hloubky.“ Hodnotná kompilační práce je tvůrčí syntézou cizích myšlenek, nikoliv jejich bezmyšlenkovitým a mechanickým spojením.

2.5.2 komparace

Komparace

Komparace nebo-li srovnání je základní metodou takovéhoto odborného díla. Je to výzkum o průběhu a výsledcích porovnání dvou nebo více textů, přístupů, pojetí či jiných skutečností. Srovnávat se dá v podstatě cokoliv. V úvodu komparace by proto mělo být pečlivě zdůvodněno, proč ke komparaci dochází, nakolik je důležitá a aktuální, nastíní strukturu práce.

22


2.5.3

Původní teoretická stať

Autor v tomto žánru koncipoval nové, vlastní, nové, teoretické či jinak pojaté řešení problému či tématu. Ve společenských vědách však téměř v každém případě autor původní teoretické statě navazuje na jiná díla či již známé teorie, které posunuje na novou, kvalitativní úroveň. Teoretická stať může být výsledkem náročné intelektuální práce, předpokládá značný teoretický rozhled a praktickou zkušenost, patří ke špičkovým formám odborné vědecké práce.

2.5.4

Odborná esej

Tento druh textu je víceméně úvahou, která má za úkol navrhnout řešení nějakého problému, nějaké otázky. Vyznačuje se bohatým jazykem i vzletným stylem, vyjadřuje také autorův názor na odborný problém. Je poměrně svobodným jazykovým útvarem, přesto náročným – klade velký důraz na široké odborné znalosti autora textu v dané problematice. Kvalitní odbornou esej tak může napsat zkušený badatel a odborník.

2.5.5

recenzní stať

Přehledová stať

Můžeme ji chápat buď jako samostatný druh žánru, většinou však jde často o úvodní kapitolu většího díla – je to pojednání o tom, co bylo k problému napsáno s důrazným hodnotícím stanoviskem. Přehledové statě jsou často tématy bakalářských nebo diplomových prací, důležitým momentem je výběr správného tématu tak, aby nebyl ani příliš široce postaven, ani příliš úzce a specializovaně. Je vhodné při výběru tohoto druhu textu nejprve prostudovat a seznámit se s tematicky odpovídající literaturou a teprve potom vymezit a konkretizovat téma.

23

odborná esej

Recenzní stať

Jde o text, který je zaměřen na zhodnocení nějakého díla či souboru děl, které se zabývají podobným tématem. Je do jisté míry i komparací, protože se tato díla většinou dávají do souvislostí, také se autor nevyhne hodnotícího aspektu. Recenzní stať tak má kromě popisu recenzované práce (prací) zasadit problematiku do širšího kontextu.

2.5.6

teoretická stať

přehledová stať


2.6 Etapy psaní textu Veškeré zásady, o kterých je řeč, se týkají jak monograficky koncipovaných, větších prací, bakalářských a diplomových prací, ale také kratších odborných textů, jako jsou odborné články nebo třeba i seminární práce.

2.6.1 koncept

Koncept textu

V podstatě tento hrubý nástin textu začíná již v době předchozích fází přípravy práce, kdy si tvoříme nejrůznější teze, tvoříme postupně strukturu jednotlivých částí práce, kapitol. Tak nejlépe propracujeme dějovou linii celé práce a vyvarujeme se nedostatku informací nebo zbytečného odbočení do nepotřebných podrobností. Tento koncept práce je první, spíše heslovitou podobou práce. V této fázi tvoříme jádro celé práce, jen jakousi předběžnou představu závěru, úvod, který by měl být spíše návodem, jak k práci přistupovat a jak s ní zacházet, píšeme opravdu nakonec, před formální úpravou textu. Důkladnou přípravou konceptu celé práce šetříme čas pro další etapy. V konceptu dbáme především na logickou návaznost kapitol, konkrétní formulace necháváme na další fázi práce.

2.6.2 druhá verze

První náčrt práce je nutné rozpracovat a dát mu již formulační podobu odborného textu. V této fázi můžeme začít propracovávat kapitoly, nejlépe je začít u té kapitoly, která nám připadá nejsnadněji zvládnutelná (literatura se shoduje v tvrzení, že nejdůležitějším krokem je napsat první větu, někteří dokonce hovoří o „syndromu první věty“; zkušenost napovídá, že chvilku trvá, než se „rozepíšeme“. V této fázi se také rozhodneme, v jaké osobě budeme text psát. Dalším důležitým momentem je uvědomit si, zda konstrukce celého díla bude srozumitelná i čtenáři, zda pochopí, o jaký problém řešení jde a jakými cestami se ubírá myšlenková konstrukce. K tomu slouží nejen úvod celé práce, který již pomalu začínáme promýšlet, ale především celá struktura práce. Musí být jasné, jakému čtenáři je text práce určen (je to ostatně součástí každé anotace). Užitečnou radou v této fázi práce je, abychom si práci vytiskli ve dvojitém řádkování a s širšími okraji, text pozorně přečetli s tužkou v ruce a vpisovali poznámky, jiné či nové formulace, případně vkládali další pasáže. Úpravy pak zaneseme do textu, necháme pár dní ležet a věnujeme se jiné práci. Tak lze získat patřičný odstup. .

2.6.3 konečná verze

Druhá verze textu

Konečná verze textu

Než přistoupíme ke konečné verzi celé práce, bylo by vhodné nechat svou práci nechat přečíst ještě někomu jinému a požádat ho o připomínky. Že je to práce náročná a zároveň i nevděčná, potvrdí každý, kdo má v tomto směru nějakou zkušenost. Všechny připomínky k textu musí zvážit autor sám, protože ne všechny musí být patřičné. Není to snadná etapa práce.

24


2.7 Formální úprava odborného textu Zásady formální úpravy řeší kromě řady doporučujících odborných publikací i konkrétní požadavky institucí, pro který je text psán, případně které text vydávají. Existují však obecně platné zásady, jejichž hlavní části si připomeňme.

2.7.1

formální úprava

Stránkování, písmo, odstavce

Jednotlivé stránky číslujeme průběžně od s. 1 dále, přičemž je možné začít s číslováním od titulní stránky, takže úvod bude mít např. číslo stránky č. 5, nebo bude kapitola Úvod začínat stránkou 1. Důležité je, aby bylo stránkování v celé práci jednotné.

stránkování

Kapitoly začínáme vždy na nové stránce. Písmo volíme pro normální text velikosti 10-12 bodů v textovém editoru. Nadpisy kapitoly mívají velikost 20-24 bodů, podkapitol 14-16 bodů. Písmo v poznámkách pod čarou bývá o jednu až dvě velikosti menší než hlavní text. Vybereme vhodný font – velmi často se používá Times New Roman.

písmo

Typ písma volíme tak, aby byl text čitelný. V jednom dokumentu by neměly být více než tři druhy písma, pro rozlišení textu slouží grafické rozlišení, typografická úprava:  kurzíva je velmi používaná, kromě citací v textu se používá u bibliografické citace pro název monografického díla a nebo název časopisu;  p r o l o ž e n í znaků není příliš vhodným zvýrazněním textu, protože zhoršuje jeho čitelnost;  tučná verze písmen upoutá pozornost a používá se pro zdůraznění slov či vět v textu, případně k označení kapitol a podkapitol;  VELKÁ PÍSMENA (verzálky nebo kapitálky) se používají v bibliografických citacích při psaní jmen autorů, případně pro psaní nadpisů.

typ písma

Okraje a zarovnávání odstavců dnes řeší nastavení textových editorů a jejich možnosti jsou velmi široké. Nejčastějším způsobem úpravy odstavce je odsazení jeho prvního řádku odstavcovou zarážkou. Před a za odstavcem je mezera, která většinou odpovídá jednomu volnému řádku. Zarovnání textu se používá na levý okraj (často používané, protože zaručuje stejnoměrné mezery mezi slovy), na pravý okraj (u tabulek při číselných řadách), do bloku (maximálně využíváme plochu stránky) nebo na střed. Úprava zakončení řádků se dělá až před poslední korekturou práce. I když dnes existují programy, které tyto záležitosti upravují, neměly by na konci řádku zůstat:  jednohláskové předložky a spojky – např. a, i, k, s. apod.;  pomlčky;

25

kurzíva proložení znaků tučné písmo verzálky kapitálky

odstavec

zarovnání textu

Diplomový seminář 1  jednopísmenné názvy veličin a proměnných, pokud za nimi nenásleduje interpunkční znaménko, zalomení odstavce nebo nový řádek; konec řádku

Konec řádku nesmí oddělit:  zkratky dvou nebo více slov;  zkratku, resp. značku a její subjekt (např. titul a příjmení, pan jako „p.“ a příjmení apod.);  iniciálu jména a příjmení;  číslici a jí označovaný nebo s ní se pojící předmět, jednotku apod.;  číselné údaje, které tvoří jeden celek;  odsazené oddělovací znaky v bibliografických citacích.

interpunkce

2.7.2

tečka čárka

dvojtečka středník otazník vykřičník uvozovky

Základní interpunkce – psaní

Tečka. Čárka, Píší se za slovo bez mezery a za ní následuje mezera; mezera není v případě dalšího interpunkčního znaménka. Tečka ani čárka se nepíše za nadpisem a jménem stojícím na samostatné řádce. Dvojtečka: Středník; Otazník? Vykřičník! Mezery u nich píšeme stejně jako u tečky a čárky, výjimkou je dvojtečka mezi čísly, kde se mezera nepoužívá. „Uvozovky“ Zásadně píšeme první znak dole a druhý nahoře, není přípustný (¨uvozovky¨) tvar, který se objevuje u některých textových editorů. Uvozovky se přisazují ke slovu, mezery se píší vně uvozovek .

závorky

(Závorky) Přisazují se těsně ke slovu, mezery se píší vně závorky. Podle normy pro psaní rukopisů se používají kulaté závorky ( ) přednostně, rovné závorky / / psané na stroji nevyhovují, protože není možné zjistit začátek a konec textu. Hranaté závorky […] se používají k označení vynechaného textu, citaci díla autora příslušným číslem.

pomlčka

Pomlčka – Pomlčka od sebe výrazně odděluje části textu, používá se místo čárky, pokud chce autor zdůraznit následující část sdělení, případně ho doplnit. Pomlčka je v textu oddělena zepředu i odzadu mezerou, kterou však neděláme, pokud pomlčku použijeme v letopočtu, u kapitol, číslování stránek apod. od–do (např. 1990–1995).

spojovník

Spojovník Je ho nutno odlišovat od pomlčky – na rozdíl od ní je kratší, připojuje se bez mezer, neboť spojuje části složených slov, případně částici –li, používá se při dělení slov na konci řádků (v titulcích a nadpisech se slova zásadně nedělí, pokud to ovšem není záměr autora).

26

Diplomový seminář 1 Tři tečky… Používají se pro označení vypuštěné části textu nebo naznačují neúplnost položek nějakého výčtu. Před nimi i za nimi se dělá mezera, pokud naznačují vynechaný text, připojují se zpravidla těsně k uvedenému slovu…

tři tečky

X&Y Odděluje se mezerou z obou stran, obvykle označuje spojení jmen ve firemním označení. Paragraf § Píšeme s mezerou za znakem

paragraf

Procento % Od předcházejícího čísla důsledně oddělujeme mezerou, výjimkou je situace, kdy je znak ve významu přídavného jména, pak mezeru vynecháme.

procento

Rovnítko = Mezera zůstane z každé strany. Lomítko / Tento znak má několik funkcí – ve zlomcích, v oddělení údajů, při psaní dat, při psaní telefonních čísel apod. Tento znak se píše bez mezer z obou stran. Stupeň ° Je přiřazen k jednotce, v případě přídavného jména ho píšeme těsně ke slovu. Copyright © registred® trade mark™ Copyright píšeme před jméno vlastníka s mezerou, registred a trade mark těsně za název bez mezery – jsou to autorské a ochranné značky.

2.7.3

Tabulky, grafy, přílohy

Ve vědecké odborné práci je mnoho údajů jiné než textové podoby, které je nutné sdělovat vhodným a odpovídajícím způsobem. Používají se k tomu názorné prostředky, kterými jsou tabulky, grafy, obrázky, náčrty a skice, schémata, diagramy, případně fotografie. Dávají rychlý přehled a doplňují text odborné práce.

27

lomítko

stupeň

copyright

Psaní zkratek

Zásadou všech zkratek, které jsou uvedeny v textu, že při prvním použití zkratky je nutné ji uvést v závorce za plným názvem – např. Katedra aplikované ekonomie (dále jen KAE). Na konci práce je pak vhodné při větším počtu zkratek v textu zařadit jejich seznam, neboť nemusí být všem čtenářům srozumitelné. Do seznamu nepíšeme zkratky, které jsou ustálené – tyto zkratky se píší dohromady a je za nimi tečka – atd., aj. např. apod.

2.7.4

rovnítko

zkratka


tabulka

2.7.4.1 Tabulky Tabulky v textu číslujeme průběžně, každá tabulka musí být opatřena názvem a popsána v příslušném textu práce s tím, že je tam na ni uveden odkaz (např. srov. tab. č. 1). Pokud není tabulka zařazena bezprostředně u textu, který o ní pojednává, je třeba v odkazu uvést i číslo stránky, na které se tabulka nachází. Formální úprava tabulek se řídí následujícími pravidly:  každá tabulka musí mít popis (pořadové číslo a název;  umístění popisků musí být v celé práci jednotné;  tabulky se číslují v celé práci průběžně, pokud se jedná o rozsáhlejší práci, číslo tabulky se skládá z čísla kapitoly a pořadového čísla tabulky v rámci kapitoly;  číslo tabulky se píše arabskými číslicemi;  záhlaví a legenda se výrazně oddělí od ostatních částí tabulky (např. tloušťkou čáry, rámečky, stínováním apod.), v záhlaví tabulky je stručný popis obsahu sloupců;  v legendě tabulky je stručný popis obsahu řádků – legenda tak usnadní orientaci v údajích a zajistí srozumitelnost tabulky i bez nahlédnutí do popisu tabulky v textu práce;  čísla v tabulce by měly mít stejný počet desetinných míst;  popisy tabulky a údaje v ní se píší o bod menším písmem než základní text, popis se píše kurzívou, uvnitř tabulky se kurzíva nepoužívá;  v tabulce by mělo být více řádků než sloupců;  šířka všech sloupců by měla být stejná;  v každém poli tabulky se uvádí jen jeden údaj;  údaje se zarovnávají k pravému okraji sloupce, pokud jsou stejně dlouhé údaje, pak zarovnáme na střed;  konečné výsledky je vhodné zvýraznit tučným písmem;  pokud nejsou tabulky nepostradatelnou součástí textu, je vhodné je uvádět v příloze (jde především o přehledové tabulky většího formátu, které se do textu hůře srovnávají);  větší tabulky je vhodné rozdělit na několik samostatných částí;  pokud je z tabulky vytvořen také graf, je vhodné ho umístit spolu s tabulkou na jedné stránce.

obrázek náčrt skice

2.7.5

Obrázky, náčrty, skice

Do textu se tyto názorné formy vkládají pouze v tom případě, pokud bezprostředně dokumentují výklad problematiky, v ostatních případech se zařazují do příloh. Označují se zkratkou „obr.“ A jsou v celé práci průběžně číslovány. Stejně tak jako u tabulek musejí být opatřeny názvem, případně legendou. Pokud převezmeme obrázek z jiné publikace, musí být v textu uveden zdroj.

28


2.7.6

Grafy, schémata, diagramy

Tyto názorné tvary mají za úkol ilustrovat vysvětlení v textu. Jsou vhodné pro vytvoření jasné představy o sledovaném jevu. Grafické znázornění nenahrazuje tabulky, jeho význam spočívá v názornosti a výraznosti sdělení. Stejně tak jako u předchozích forem je nutné je průběžně číslovat arabskými číslicemi, název by měl vyjadřovat obsah grafu.

2.7.7

Fotografie

graf, schéma, diagram

fotografie

Mají v práci především dokumentační funkci (pokud se nejedná o odborné fotografické dílo), průběžně se číslují a u každé je nutný popis.

2.8 Řazení částí práce Náležitosti odborného textu se řídí jeho charakterem a žánrem. Uveďme si pro příklad řazení kapitol a částí u diplomové (bakalářské) práce:  Přední strana desek (nezapočítává se do číslování stran)  Titulní strana (pokud se započítává do číslování, číslo stránky se sem nepíše) Kopie zadání práce (totéž jako u titulní strany)  Prohlášení (totéž jako u titulní strany) Poděkování (totéž jako u titulní strany) Obsah  Úvod (je možné začít stránkování č. 1; před úvodem může být v odborných pracích také předmluva)  Text práce rozčleněný na kapitoly a podkapitoly  Závěr  Poznámky (pokud nebyly uváděny pod čarou nebo na konci kapitol) Resumé nebo abstrakt (česky a v cizojazyčné verzi)  Seznam pramenů Seznam literatury Seznam zkratek  Seznam obrázků, grafů, schémat  Seznam tabulek Seznam příloh Přílohy  Rejstřík

části práce

2.9 Používání zdrojů a jejich citace Přírodní vědy jsou v oblasti výzkumu a vědecké a odborné práce odkázány na práce více lidí, společnosti odborníků, kteří se zabývají podobnými problémy. Jejich spolupráce je daná výměnou zkušeností prostřednictvím právě odborných publikací všech žánrů. Jedni navazují na druhé, proto je vždy potřeba se na začátku výzkumu seznámit s tím, co již bylo vykonáno. Tvoří pak základnu pro další výzkum, východisko pro další argumentaci apod. Etické východisko je nutné pro serióznost odborné práce. Je třeba podat úplné informace o všech využitých zdrojích, odlišit vlastní myšlenky a texty od převzatých a použité texty co nejpřesněji reprodukovat. Nejde pouze o to, že bychom se mohli chlubit cizím peřím, ale také o to, že by bylo možné druhým podsunout něco, co nikdy nevyslovili či nenapsali. Je třeba odkázat na zdroj nejen tam, kde doslova opisujeme, ale i tam, kde vlastními slovy 29

citace

Diplomový seminář 1 reprodukujeme původní myšlenku někoho cizího. Povinnost odkazů se vztahuje ke všem faktickým informacím, pokud se nejedná o všeobecně známá fakta.

2.9.1

Co jsou všeobecně známá fakta?

 neoddiskutovatelné události,  vše, co se považuje za součást všeobecného vzdělání základní poznatky daného oboru. U posledně jmenovaného to může být do jisté míry problémem, ovšem v podstatě jde o fakta, která se uvádějí v základních dílech, učebnicích či uznávaných odborných monografiích.

2.9.2

Jaká myšlenka je původní?

Tento dialog je někdy velmi složitý, protože se může stát, že některé nápady a myšlenky autor převzal, aniž si to uvědomil – mohlo to kdysi někde číst či slyšet. Tento nápad může být také i impulsem pro další výzkum.

2.9.3

Co je citace?

Myšlenky, které jsme převzali, lze v práci uvést dvojím způsobem: 1. opíší se v originální verzi, popřípadě se některá slova vypustí a označí v textu tečkami; 2. přeformulují se, čímž vznikne parafráze V obou případech nelze změnit původní smysl! U citací musí jít o přesnou kopii originálu, je třeba dodržet i interpunkci a všechny zvláštnosti, tato citace je celá v uvozovkách, za nimiž následuje odkaz, odkud citát pochází. Někdy je možné citované pasáže napsat jiným typem písma. Pokud autor chce v citátu něco podtrhnout, vyznačit, případně dodat, vždy je nutné přidat vsuvku, že jde o poznámku autora, či napsat jeho iniciály. Pokud citujeme vícekrát, není třeba údaj o zdroji opakovat, používá se zkratka c. d., tedy citované dílo, pokud citujeme ze stejného zdroje za sebou, napíšeme tamtéž (někteří autoři používají zkratky ibid. – z latinského ibidem). U parafrází je taktéž nutné v odborném textu uvést zdroj, parafráze bývá kratší než původní text. Zásadou by mělo být citovat z původního textu, i když je někdy velmi obtížné ho získat (naše knihovny nejsou tak bohaté a často působí zákon schválnosti, že knihu, kterou nutně potřebujeme, si někdo půjčil či dokonce ztratil). Je tu totiž riziko v tom, že převzatý citát může být myšlen v jiném kontextu a je možné se pak popustit nepřesnosti. U citací z cizojazyčné literatury bychom měli vycházet z originálu, praxe se ovšem spíše přiklání k citacím překladu uvedených pasáží, aby se nesnížil počet čtenářů (zkušenost také říká, že je to

30

Diplomový seminář 1 velmi únavné). Je ale zcela nevyhnutné uvést v poznámce, zda jde o překlad vlastní nebo je citováno z českého překladu, který byl opublikován. Citát je kopie textu, který citujeme v přesném znění, případné úpravy či dodatky je v něm nutné vyznačit. Původ myšlenky je nutné označit též u převyprávěného citátu, tedy parafráze. Nejčastější chyby v citacích: – Citování díla, které autor nepoužil – často je velkým nešvarem vkládat do seznamu použitých pramenů nejrůznější uznávané autory, i když s tématem práce všechny nesouvisí; – Necitování díla, které autor použil; – Citování vlastních prací, které s nově napsaným textem nemají souvislost – hovoříme o autocitaci. Někteří autoři tak propagují jiná svá díla, může to působit přinejmenším zvláštně; – Nepřesné citování – může znesnadnit dohledání původního textu pro toho, kdo by se chtěl o uvedené myšlence dovědět něco víc; – Seznam literatury není úplný – autor ocitoval nějaké dílo (třeba uvedl i v poznámce), ale v seznamu toto dílo chybí; – V seznamu se objevila chyba ve jménu autora – může nastat problém při hledání tohoto díla v katalogu; – V seznamu se objevila chyba v roku vydání knihy – může nastat stejný problém – Autor může pracovat s různými vydáními jednoho díla – případně s různými překlady a opomene je uvést v seznamu literatury; – Autor není důsledný – jednotlivé poznámky v práci nemají jednotnou úpravu.

2.9.4

Seznam literatury

Bibliografický záznam slouží k zápisu identifikačních údajů o zdroji. Údaje o zdroji se uvádějí buď v poznámkovém aparátu pod čarou na stránce, kde se poznámka nachází, nebo v seznamu literatury za textem. Někdy se poznámky objevují za příslušnou kapitolou nebo dokonce za celým textem (znesnadňuje to ovšem studium textu). V poznámkách se však, jak již bylo řečeno, neopakuje název titulu – pokud chceme zjistit, o jakou práci jde, je nutné pracně hledat, kdy se titul v poznámkách objevil poprvé. Z toho důvodu se řada autorů přiklání spíše k tomu, že se na konci díla (monografie, práce, odborné statě) objevuje úplný seznam použité literatury v abecedním pořadí. Do seznamu literatury patří všechny zdroje, které autor citoval nebo parafrázoval. V poslední době se velmi rozšířilo uvádění děl, která nebyla v textu využita – jednou z příčin může být požadavek zvýšení citačního indexu autorů (vyžadovaného u nejrůznějších hodnocení a zvyšování kvalifikace). Zvláště u odborných článků někdy poznámkový aparát s uvádění citovaných děl narůstá do té míry, že je delší, než vlastní text a působí poněkud podivně.

31

literatura


2.9.5 poznámka

Poznámkový aparát

Především je třeba si ujasnit, co rozumíme pod tímto pojmem: jsou to poznámky, které jsou umístěny pod čarou na příslušné stránce nebo vzadu za textem. Uvádějí: 1. bibliografický záznam, odkud citát pochází – pramen nebo zdroj informace; 2. vysvětlení, komentování nebo podrobnější vysvětlení a rozvedení určité myšlenky z textu (které by v textu působilo nesourodě), je možné uvést i další díla, která se příslušným problémem blíže zabývají; 3. odkázání na související pasáže v textu, které s myšlenkou souvisejí. Je používáno více způsobů zařazení poznámek do textu: 4. Poznámky se v textu číslují pomocí symbolu (tzv. horní index), číslování v počítačových textových editorech poznámky číslují automaticky. Je možné zvolit číslování průběžně v celé práci, nebo číslovat zvlášť každou kapitolu; 5. U citace díla se může zařadit číslo v hranaté závorce (např. [3]), které znamená pořadí díla v úplném seznamu literatury; pokud chceme uvést odkaz na stranu tohoto díla, uvedeme za číslo ještě stranu (např. [3, s. 31]); 6. Jiným způsobem citace v poznámce může být uvedení jména autora, kdy v hranaté závorce za ním najdeme rok vydání díla a stránku, kde nalezneme uvedený text (např. Kubátová [2005, s. 85-96]) – tento způsob citací je používán poměrně často.

2.9.6

Bibliografická citace

Bibliografické citace jsou podobně popsány ve skriptech pro předmět Diplomový projekt, který předchází tomuto předmětu.

2.10 Prezentace výsledků práce prezentace

Kromě psané formy komunikace mezi odborníky, kterou můžeme registrovat nejen v reakcích odborné veřejnosti na statě, monografie apod., se odborníci setkávají také na konferencích, seminářích, workshopech, případně se autoři bakalářských i diplomových prací setkávají s odborníky při jejich obhajobě. Zvláštní formou prezentace je v poslední době stále častěji se objevující křest knih, dnes již nejen u krásné literatury, ale čím dál častěji u vědeckých monografií a dalších děl. Nám jde však o prezentaci díla, jehož jsme autorem, povězme si tedy něco o zásadách, které by měly při obhajobě být dodrženy.

2.10.1

Příprava prezentace

Základem přípravy je nejen hlasový projev (aby nebyl jednotvárný a monotónní, aby měl logickou strukturu, aby byl jazykově správný a nevkrádala se do něj tzv. „vata“, známé vlastně, tedy, tak, prostě apod.), správnou gestikulaci, tedy nonverbální sdělení posluchačům, popereme se s trémou a pocity stresu, ale hlavně příprava podkladu pro prezentaci.

32


Sdělení všeho, co máme v úmyslu, a dodržet přitom časový limit, vyžaduje důkladnou přípravu. Důležité: přípravu nepředčítáme posluchačstvu. (Sice si připravujeme text v písemné formě, mluvíme ovšem jinak! Je třeba tvořit jednoduché, kratší věty.) Volba podkladů je zcela individuální, některé postupy se osvědčily. Je vhodné si přípravu napsat heslovitě, v bodech, na kartičky formátu A6 (pro přednášku tato forma však nemusí vyhovovat), které průběžně očíslujeme. S takovými kartičkami se potom lépe manipuluje. Je také vhodné mít – především u začátečníků – pomocný text, de facto tahák, který má však spíše psychologický efekt a navodí pocit jistoty. Při prezentaci je však důležité mít tento text připraven ve formě ústního projevu – kratší věty, jednoduchá spojení. Předem si prezentaci zkoušíme nanečisto nejen proto, abychom si ujasnili postup, ale také proto, abychom se vešli do časového limitu, který je k dispozici: Připravujeme se s hodinkami v ruce! Zvláště při vypjatých okamžicích obhajoby bakalářské nebo diplomové práce čas plyne rychleji posluchačům a jinak řečníkovi! Je proto dobré si prezentaci či obhajobu zkusit před někým, kdo by simuloval budoucí publikum. Tak se dá vyvarovat výkyvům v tempu řeči, vyzkoušet si práci s případným použitím techniky, a hlavně předvést takovou prezentaci, která posluchače neotráví, neunaví či dokonce neuspí.

2.10.2 – – –

Struktura prezentace

sdělení toho, co bude řečeno vlastní řeč sdělení toho, co bylo řečeno

Ve srovnání s psaným textem nemá posluchač možnost se k něčemu, čemu neporozuměl, vrátit. Proto je bezpodmínečně nutné tyto nedostatky zmírnit: posluchač musí nejprve zjistit, jaká bude struktura vystoupení v podobě základních tezí, které pak jasně, nejlépe v bodech, vysvětlí, závěrem shrne podstatu svého sdělení. Můžeme je rozdělit do tří částí: 1. úvod Nejprve posluchače oslovíme a uvedeme, na jaké téma budeme hovořit, vymezí problém, ke kterému bude hovořit, a nastíní zhruba celou osnovu svého vystoupení. Tuto osnovu je pak potřeba v celém vystoupení dodržet. 2. jádro Výklad problému, kterým jsme se zabývali a který chceme představit, je třeba pojednat co možná nejnázorněji a nejsrozumitelněji. Může tomu přispět i použití techniky (viz dále). Složitější souvislosti a některé

33

struktura prezentace

Diplomový seminář 1 detailnější zajímavosti je nutné (a možné) odsunout do případně diskuse. Ve výkladu je nejvhodnější postupovat od celkového pojetí k detailům, od známého k novému. 3. shrnutí Základní myšlenku, kterou jsme se v prezentaci pokusili představit, je v závěrečné fázi prezentace nutné zopakovat a shrnout vše, k čemu jsme v práci dospěli. Zároveň je dobré připomenout, k čemu jsme se nevyjadřovali a které otázky zůstávají k řešení do budoucna. K dobrým mravům také patří posluchačům poděkovat za pozornost. Pokud jde o vystoupení odborníků, měla by se jejich délka pohybovat kolem 45 minut do hodiny. Protože jde především o to, abychom udrželi pozornost posluchačů, je nutné prezentaci strukturovat tak, aby byly náročné části střídány částmi pro odlehčení. Jednou z variant může být zopakování řečeného na příkladech, volně vložených do vystoupení, může být použita technika k promítnutí obrázků, grafů apod. Jistou formou prezentace nebo odborného vystoupení může být i referát, případně koreferát (doplňující referát o nějakou skutečnost, analyzující speciální část problému hlavního referátu apod.). Stejnou formu výkladu by měla mít i krátká odborná sdělení, která se často vejdou do 20 minut. Jsou to sdělení o prvních výsledcích výzkumu, nebo to mohou být shrnutí výzkumných zpráv. Některé vědecké konference jsou organizovány právě pouze na základě přednesení krátkých sdělení a hlavním úkolem takové konference je zprostředkovat kontakty odborníků, kteří se zabývají podobnými tématy výzkumu.

2.10.3

Hlavní zásady ústního projevu

ústní projev

Pokud jsme se včas a důkladně připravili, je třeba si celé vystoupení, jak již bylo řečeno, připravili na nečisto předem. Je dobré také požádat někoho z okolí (z kolegů, přátel, případně vedoucího práce), aby byl pro tento účel naším posluchačem. Je možné tak nejen ověřit skutečnou délku vystoupení, ale také si vzít k srdci postřehy „z publika“.

hlas

Hlas a neverbální projev Je třeba se připravit na barvitě působící projev, to znamená, že v žádném případě nehovoříme monotónně a potichu. Také je třeba ošetřit častou chybu – na konci věty klesnout hlasem. O struktuře a nutném zpestření již byla řeč, tímto zpestřením je i řeč těla. Ovládnutí této mluvy je často také nedílnou součástí úspěchu (nejen v případě prezentace či obhajoby). Volíme odpovídající gestikulaci a hlavně koncentraci na posluchače – v žádném případě nesledujeme strop nebo okno, ale sledujeme očima plénum. Někdy je dobré se soustředit na jednoho z posluchačů a k tomu promlouvat.

neverbální projev

tréma

Tréma Na téma trémy bylo již popsáno hodně papíru a je to záležitost velmi individuální. Tréma může působit aktivačně (řekneme i to, co nevíme, jsme úžasně akceschopní – je to v případě spíše menšího stupně trémy) nebo může zcela ochromit. Zrudnutí v obličeji, studené a zpocené ruce, poruchy dechu apod. je možné zmírnit: je třeba si uvědomit, že patříme v místnosti k těm, kteří

34

Diplomový seminář 1 o tématu vědí nejvíce; že jsme přípravě věnovali maximum a nyní je třeba to zhodnotit. Pomůže také trému vydýchat – zhluboka se několikrát nadechnout, začít zvolna.

2.10.4

Vizuální doprovod a použití techniky

Nedílnou součástí přípravy prezentace je také příprava materiálů a komentářů k nim ve vizuální části: používáme fólie, meotar, PC nebo notebook, pokud není k dispozici technické vybavení, můžeme použít tabuli, tzv. flip chart – velký papírový blok na stojanu. Ať je již forma jakákoliv, jedno mají všechny společné: stávají se součástí obsahové i časové roviny prezentace. U technických součástí je nutné se seznámit PŘEDEM s jejich obsluhou; Někdy je dobré mít s sebou připraveny na rozdání např. tabulky nebo třeba osnovu celého vystoupení; V žádném případě nepromítáme celé texty, které pak při projekci předčítáme – takové kolektivní čtení. Musíme pracovat tak, abychom měli čisté svědomí. Důležité je pracovat se zaujetím a s chutí. Kontrolní otázky: 1. Jaká kritéria musí splnit výzkum aby prokázal svůj vědecký charakter? 2. Jaké druhy pramenů rozlišujeme? 3. Jaké zásady máme dodržovat při stanovování cíle práce? 4. Jakou základní strukturu má mít diplomová práce? 5. Jaké zásady máme dodržovat při tvorbě poznámek k diplomové práci? 6. Jaké základní pojmy potkáváme při práci s literaturou? 7. Jaké metody výzkumu znáte? 8. Jaké etapy psaní textu odborné práce rozlišujeme a jaké jsou jejich hlavní úkoly? 9. Jaké hlavní zásady máme dodržovat při formální úpravě odborného textu? 10. Jak vypadá správná citace? 11. Jaké hlavní zásady máme dodržovat při tvorbě prezentace diplomové práce? Korespondenční úkol: 1. Sestavte strukturu diplomové práce a její hlavní části. Zaměřte se na vyvážení obsahu a rozsahu práce pro dosažení požadovaných cílů práce. Shrnutí obsahu kapitoly V této části textu jsme se seznámili s tím, jak systematicky postupovat při tvorbě diplomové práce, byly představeny hlavní požadavky a zásady pro jejich splnění. Především byly představeny zásady tvorby vědeckých prací, správné strukturování a postup při efektivním tvoření diplomové práce.

35

vizuální doprovod


36


Jak psát diplomovou práci správně česky

3 Cíl:

Tato část byla převzata s laskavým svolením paní prof. PhDr Jany Svobodové, CSc. z publikace SVOBODOVÁ, J., SEKEROVÁ, K. Jak psát projekty česky a srozumitelně, vydané Ostravskou univerzitou v roce 2006. Než se pustíte do jazykového ztvárnění své diplomové práce, zkuste se zamyslet nad základními pojmy týkajícími se češtiny. Může se zdát, že „pouhé“ jazykové vyjádření je až druhotné, protože prvotní a podstatná je sama myšlenka. Nicméně někdy se nepodaří přičlenit k hodnotným významům náležitá výstižná pojmenování, a tak se může vinou neobratných formulací nebo chybného pravopisu i vynikající obsah zatemnit, překroutit či jinak znehodnotit, i geniální myšlenka může vyznít málo přesvědčivě, nebo dokonce zůstat nepochopena, přinejmenším může působit trapně a vyvolávat rozpaky, když je napsána primitivním jazykem s řadou nedostatků. Tato část se soustředí na to, kde si lze ověřit správnost (spisovnost) textu a kde si zjistit potřebné jazykové informace. Cílem celé části je připomenutí a prohloubení poznatků o češtině jako národním jazyku, o jejích útvarech a současné kodifikaci. Po jejím prostudování byste měli být schopni: – –

Pochopit úlohu spisovné češtiny v našem životě a odborné činnosti. Znát hlavní kodifikační příručky spisovného jazyka a vědět, co v nich hledat. – Umět se orientovat v různých příručkách a umět je účinně použít. Klíčová slova této kapitoly: Národní jazyk, spisovný jazyk, úzus, norma, kodifikace, kodifikační příručka, Slovník spisovné češtiny (SSČ), mluvnice, Pravidla českého pravopisu (PČP), pravopis, ortografie, funkce pravopisu, pravopisný jev, fonologický přístup, historický přístup, přejaté slovo, cizí slovo, zkratka, interpunkce, neologizmus. Doba potřebná ke studiu: 4 hodiny

Průvodce studiem Tato kapitola popisuje, jak psát text kvalifikační práce při dodržování základních zásad spisovné češtiny. Po jejím prostudování by studenti měli být schopni napsat práci korektně česky a vystříhat se obvyklých chyb a problémů. Současně by měli být schopni využít dostupné informační zdroje z této oblasti.

37


3.1 Čeština jako národní jazyk národní jazyk

Označení národní jazyk napovídá, že jazyk se chápe jako významný, přímo určující znak každého novodobého národa. Je vnímán jako výraz národní jednoty, sjednocující a stmelující prvek národa, neboť slouží ke komunikaci příslušníkům všech společenských vrstev, kromě toho reprezentuje daný národ i navenek. Jazykovou úroveň, propracovanost a vytříbenost sledují sice odborníci-lingvisté, avšak nositeli národního jazyka jsou všichni ti, kdo se jím dorozumívají. Na nositelích jazyka záleží, nakolik se budou udržovat vžité tradice i jakými cestami se bude národní jazyk vyvíjet a obohacovat.

3.1.1 spisovný jazyk

Národní jazyk je vnitřně členěn (diferencován) na dílčí útvary čili variety: jazyk spisovný, interdialekty (nadnářeční útvary), dialekty (nářečí), slangy a argot. Nejdůležitější je spisovný jazyk – spisovná čeština. Slouží jak v psané, tak i mluvené podobě a nachází uplatnění především při oficiálních (veřejných) příležitostech. Je považována za útvar prestižní a celonárodně závazný, je nejpropracovanější a má nejbohatší výrazové prostředky. Právě spisovné češtině je věnována průběžná odborná péče: lingvisté sledují proměny a posuny v normě a zabývají se potřebnými kodifikačními zásahy tak, aby spisovná čeština byla schopna zajistit přesné a kultivované vyjadřování.

3.1.2 úzus norma

kodifikace

Místo spisovné češtiny

Úzus, norma a kodifikace

Jazykový úzus je užití jazyka v celé jeho šíři, tedy uplatňování nejrůznějších (i nespisovných) prostředků v komunikaci veřejné nebo soukromé. Za jazykovou normu se považuje ta škála jazykových prostředků, která je v dané době pokládána za náležitou a která je poučenými uživateli jazyka preferována pro takové komunikáty, jimiž se nechtějí odchylovat od spisovné češtiny. Jako kodifikace se označuje zakotvení, uzákonění těchto prostředků v kodifikačních jazykových příručkách. Kodifikace má podobu závazných pravidel, jimiž je třeba se řídit při realizaci různých typu sdělení psané či mluvené povahy spisovným jazykem. Pro účely odborné a vědecké komunikace slouží spisovný jazyk v kodifikované podobě.

3.2 Aktuální kodifikační příručky

slovník spisovné češtiny

Velmi užitečné je naučit se pracovat s moderními slovníkovými příručkami, kde lze najít aktuální slovní zásobu spisovné češtiny. Jako základní pomůcka může být označen jednosvazkový Slovník spisovné češtiny (ve zkratce SSČ), který podává komplexní lexikografický popis téměř padesáti tisíc heslových slov dnešní češtiny, přihlíží k současnému vývoji jazyka i společnosti. Uživatel zde najde poučení o pravopise a výslovnosti slov, údaje týkající se jejich skloňování a časování, u přejatých slov i jejich původu. Přílohy obsahují přehled tvoření slov v češtině, soupis rodných jmen a příjmení, zeměpisných jmen i běžných zkratek a značek. Ve slovníku si lze ověřit zvláštnosti ve

38

Diplomový seminář 1 skloňování a časování ohebných slovních druhů, upřesnit si výklady dílčích slovních významů, zjistit synonyma (souznačná slova), antonyma (protikladná slova) či homonyma. Přejatá slova, jimž se tradičně říká cizí, si ověřujeme v různých slovnících cizích slov. Mluvnickou kodifikaci představuje přístupnou formou buď Stručná mluvnice česká; ta je pravidelně aktualizována a vydávána s nejnovějšími úpravami, které odrážejí posuny v jazykové normě, anebo Základní mluvnice češtiny, původně doplňková učebnice k řadě školních učebnic češtiny pro základní školu, vydané nakladatelstvím SPN. Existují také další mluvnice, jsou však pojaté spíš odborně a mohou jen stěží sloužit pro potřeby širší veřejnosti včetně badatelůnelingvistů (např. Příruční mluvnice češtiny).

mluvnice

Pravopisná kodifikace je obsažena v Pravidlech českého pravopisu. Ukázka ze Slovníku spisovné češtiny: homonymum, -yma s < ř > slovní tvar n. morfém znějící n. psaný stejně jako něj. jiný, mající však zcela různý význam (slovní nebo gramatický) (např. box1, box2, pily – tvar podst. jm. a slovesa)

3.3 Základní rysy českého pravopisu Pravopis (odborně ortografie) není jazykovědná disciplína, ale označujeme tak dohodnutý soubor zásad. Těmito zásadami se řídíme při záznamu jazykového projevu písmem. Odborníci-jazykovědci zpracují pravopisnou kodifikační příručkou – pro češtinu jsou to nyní Pravidla českého pravopisu (dále také ve zkratce PČP). Pravidla vycházejí ve dvou podobách: a) Rozsáhlejší akademické vydání PČP (vydává je nakladatelství Academia) je považováno za skutečnou kodifikační příručku. Sdružuje větší počet jednotlivých heslových slov, avšak další údaje u každého z hesel jsou krátké, stručné, věnují se cíleně zvl. pravopisné charakteristice každého slova. Kromě pravopisných výkladů a slovníkové části jsou k nim přičleněny seznam rodných jmen, seznam antických jmen a přehled nejběžnějších zeměpisných názvů. Ukázka podoby dvou hesel z akademického vydání PČP: exekuce ž. znalec m. b) Používanější školní vydání PČP (nyní vydává nakladatelství Fortuna) je chápáno jako doplňková příručka pro školu. Obsahuje menší počet hesel, protože vynechává některá slova méně běžná nebo odborná, zato však v něm najdeme další pomocné údaje, například o zakončeních nebo o dvojích tvarech slova, o slovech příbuzných apod. Tím školní vydání PČP zčásti poslouží jako náhrada Slovníku spisovné češtiny, případně se dá využít pro zjištění základní informace o skloňování či časování (místo rozsáhlejší mluvnické příručky). Bližší podrobnosti je ovšem třeba hledat právě ve slovnících a v mluvnicích. Slovníky (tzv. výkladové) upřesňují význam slov, mluvnice se důkladně zabývají např. skloňováním, časováním a dalšími vlastnostmi slov v textu.

39

pravopis ortografie

Diplomový seminář 1 Zapamatujte si, že Pravidla českého pravopisu nejsou jediná pomůcka, s jejíž pomocí zjistíme užitečné údaje o českých slovech a pojmenováních! Ukázka podoby dvou hesel ze školního vydání PČP: exekuce [egze-], ž. znalec, -lce m.; znalkyně, ž., mn. 2. -yň i -yní Například druhé z hesel je ve Slovníku spisovné češtiny objasněno takto šíře: znalec, -lce m kdo zná něco jako odborník n. ze zkušenosti: vynikající znalec české literatury; z. písma; soudní z. expert; znalkyně, -ě ž (2. mn. -yň, -yní); znalecký příd.: z. posudek expertiza

3.3.1 funkce pravopisu

pravopisný jev

fonologický princip historický princip

Funkce a principy českého pravopisu

Český pravopis plní dvě hlavní funkce: zaznamenávací a vybavovací. Tento soubor ujednaných pravopisných zásad má zajistit, že jako uživatelé téhož jazyka shodně zapisujeme (písmem zaznamenáváme) totéž, a to proto, aby si kdokoli další mohl podle zaznamenaného slova vybavit stejnou osobu, jev, věc, událost apod. Důležitější z obou funkcí pravopisu je tedy funkce vybavovací, neboť nepíšeme jen proto, abychom cokoli zaznamenali, naopak zaznamenáváme kvůli tomu, abychom si my sami nebo jiný čtenář náležitě vybavili stejný obsah. Pravopisné jevy v češtině se dělí na gramatické a negramatické. Gramatické jevy se opírají o českou mluvnici, kdežto jevy negramatické jsou stanoveny bez souvislosti s mluvnickými pravidly a postupy. Typický negramatický jev je např. pravopis velkých písmen, který je opřen o znalost skutečnosti a o platné podoby oficiálních názvů různých zeměpisných položek, států, útvarů, ale i úřadů, škol, ulic apod. Pravopis v češtině respektuje zásadu, že není vhodné, aby se vyslovovaná podoba slova příliš vzdalovala od podoby psané. Této zásadě se odborně říká fonologický princip českého pravopisu. Je pravda, že kromě principu fonologického je třeba respektovat další dílčí principy, jejichž působením se pravopis komplikuje. Jeden z nich je např. princip tradiční neboli historický, který nás nutí neměnit to, co už z dřívějších dob v souboru pravopisných zásad pevně zakotvilo. Proto se např. v češtině stále udržuje psaní písmena i vedle písmena y, třebaže ve spisovné výslovnosti se jedná o stejnou hlásku. Podobně se naprosto stejně vyslovuje (čte) písmeno ú i ů.

40


3.4 Charakteristika Pravidel českého pravopisu 3.4.1

Co si zapamatovat o českém pravopise



Pravopisná pravidla neplatí neomezeně beze změn, proto máme vždy sledovat a používat aktuální, nové (kodifikační) pravopisné příručky.



Pravopis nejužívanějších českých slov můžeme zjistit také z jednosvazkového Slovníku spisovné češtiny. Je v něm uvedeno necelých padesát tisíc hesel, mezi nimi jsou také běžná pojmenování cizího původu.



Úprava českého pravopisu z roku 1993 byla doplněna tzv. Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR z roku 1994 (dále Dodatek), ten se týkal zejména pravopisu slov přejatých z jiných jazyků a opět umožnil psaní dvojích variant (tzv. dublet), např. citron i citrón, benzin i benzín, kurz i kurs apod.



POZOR! Obtíže se správným pravopisným záznamem často vznikají právě při používání slov přejatých z jiných jazyků, kterým se také říká cizí slova. Tato slova jsou vysvětlena v různých slovnících cizích slov. Jejich pravopisnou podobu je dobré konfrontovat s výše zmíněným Dodatkem, neboť slovníky cizích slov mohou uvádět pouze jednu z obou povolených pravopisných variant. Pokud jsou uvedeny obě dublety, platí, že progresivnější, modernější varianta (dubleta) je uvedena jako první v pořadí. Tato zásada je uplatňována i při řazení jiných mluvnických nebo pravopisných dublet v různých slovníkových příručkách.

přejaté slovo cizí slovo

Ukázka podoby hesla z elektronické verze Velkého slovníku cizích slov: interpunkce -e ž < l > 1. lingv. soustava rozdělovacích znamének sloužících k významovému členění textu; užívání těchto znamének v textu 2. film. filmová i. významové členění časově a prostorově oddělených scén; interpunkční příd. k 1: lingv. i. znaménka rozdělovací (tečka, čárka, středník, otazník, vykřičník, dvojtečka, uvozovka, pomlčka, závorka) V odborných a vědeckých textech je důležité správně používat zkratky akademických a dalších titulů, jejich přehled a pravidla užívání jsou rovněž uvedeny v PČP.

3.4.2

Pravopisné aktuality a tipy

Výbornou a rychle dostupnou pomůckou je Internetová jazyková příručky na adrese http://prirucka.ujc.cas.cz/, tam jsou jak teoretické výklady (například o pravopise, o skloňování, o zkratkách, značkách aj. – je tam i pasáž týkající se základní terminologie a rozlišení různých typů jazykových prostředků. Tato příručka vyšla také knižně (obohacená o některé další výklady) pod názvem Akademická příručka českého jazyka. Toto je nejmodernější zdroj k současné

41

zkratka

Diplomový seminář 1 češtině. Elektronická podoba http://prirucka.ujc.cas.cz/ se stále aktualizuje výhodou je, že u dílčích jazykových hesel se dá prokliknout dál, třeba na slovník SSČ (Slovník spisovné češtiny), případně i na SSJČ (starší, ale rozsáhlejší Slovník spisovného jazyka českého). Do vyhledávače (ten funguje u výkladové i u slovníkové části) se nejdřív napíše slovo, o které máme zájem – a je pak zobrazeno s kompletním poučením. Další možností je zaslat dotaz k Pravidlům českého pravopisu. Dotazy můžete posílat e-mailem na adresu: [email protected]. Dotazy vždy posílejte bez příloh. Kromě toho je možno zatelefonovat každý pracovní den od 9 do 12 hodin na telefonní číslo 257 531 793. Nejčastější otázky a odpovědi na ně najdete na http://www.ujc.cas.cz v rubrice Jazyková poradna. Poštovní adresa této poradny je: Jazyková poradna Ústav pro jazyk český AV ČR Letenská 4 118 51 Praha 1 Další jsou Pravidla českého pravopisu v elektronické podobě s vyhledávačem hesel můžete využít také na adrese http://www.pravidla.cz; tato adresa však nepatří Ústavu pro jazyk český AV ČR. interpunkce

Potřebné poučení o interpunkci (psaní členících čili interpunkčních znamének ve větných celcích) lze načerpat jak z PČP, tak ze specializovaných učebnic, např. z příručky Jany Svobodové Průvodce českou interpunkcí, která má obsáhlý teoretický úvod s příklady a celkově je pojata jako cvičebnice s klíčem. V interpunkci se nejčastěji chybuje, protože si ji nelze ověřit tak snadno v abecedně řazené slovníkové příručce jako dílčí slovo nebo slovní spojení.

3.5 Terminologie a přejatá slova Podle Pravidel českého pravopisu (a k nim přičleněného Dodatku) jsou upravena také hesla v dalších českých slovnících. Užitečné je používat aktuální slovník cizích slov (např. Akademický slovník cizích slov z roku 2001 nebo Nový akademický slovník cizích slov z roku 2005, v knižní podobě oba vydalo nakladatelství Academia Praha). Slovník cizích slov je dostupný také v elektronické verzi jako CD-ROM, který připravilo a distribuuje nakladatelství LEDA Praha. Tyto výkladové slovníky definují jednotlivé pojmy, objasňují jejich původ, uvádějí výslovnost i základní mluvnickou charakteristiku. Další informace ke slovníkům: Velký slovník cizích slov z nakladatelství LEDA (CD-ROM)  www.leda.cz; Nový akademický slovník cizích slov A–Ž (Praha : Academia, 2005)  www.academia.cz. Ve slovnících jsou uváděny také pravopisné dublety (dvě varianty psaní). Je dobré ověřit si, která z variant je progresivnější, ta se také jeví perspektivní, proto bychom k ní měli sáhnout spíš než k variantě zastarávající, ustupující. 42

Diplomový seminář 1 Ve slovníku se pozná progresivnější varianta tak, že je uvedena na 1. místě. Nevýhodou aktuálních českých slovníkových a pravopisných příruček je, že sice respektují Dodatek MŠMT ČR z roku 1994, ale do slovníkových hesel se u psaní přejatých slov dublety nepromítly a zůstaly jen zmodernizované podoby podle Pravidel 1993. Srov. podoby hesel, které uvádějí novější varianty přejatých slov citron, filozofie, prezident (aniž jsou přidány na 2. místo ještě také možné, avšak už ustupující dublety citrón, filosofie a president). Pokud nezjistíte údaj o pravopisné podobě některého cizího slova ve slovníku cizích slov, zkuste hledat v publikaci Nová slova v češtině – Slovník neologizmů. Tento speciální slovník byl zpracován týmem autorů pod vedením Olgy Martincové. 1. svazek vyšel v Praze v nakladatelství Academia v roce 1998, 2. svazek tamtéž v roce 2004. Obsahuje výrazy různé povahy – od názvů profesních a odborných až po náhodné, příležitostné aktualizace typu okazionalismů (srov. níže v závěru této kapitoly příklad: 2 významy přejatého slova, které se chová jako homonymum; v našem textu platí 2. uvedený význam, ten je označen horním indexem 2). U terminologie a dalších výrazů přejatých z jiných jazyků počítáme s procesem postupného zdomácňování slova v češtině, které se projeví počešťováním pravopisu a odstraňováním rysů češtině vzdálených (např. zdvojování písmen: původní slovo motto – ve významu heslo, citát – lze psát už také moto, jde o pravopisnou dubletu; na 1. místě je uvedena progresivnější varianta moto). Časem může jeden z výrazů vymizet a místo dublety zůstane opět jen jedna možnost zápisu, srov. např. dnešní podoba esej (místo někdejšího essay, jak bylo v Pravidlech z r. 1941, nebo dublety esej i essay, jak uváděla Pravidla z r. 1958). Postupné počešťování pravopisu přejatých slov (nyní hl. z angličtiny) je zjevné, srov. např. sprej, ranvej aj. Ukázka podoby hesel z knižní verze Akademického slovníku cizích slov: okazionalismus1, -mu m < l > filoz. směr franc. a nizozemské filozofie 17. a počátku 18. stol. pokoušející se vyřešit Descartovo uvedení psychofyzického problému tím, že k jakémukoli spojení psychického a fyzického dochází jen příležitostně (okazionálně) zásluhou božího zásahu okazionalismus2 , -mu m < l > lingv. slovo n. jiný jazykový prostředek užitý n. vyskytující se v řeči náhodně, řídce, příležitostně, mimořádně (např. kosooký, mlčitel) homonymum, -yma s < ř > 1. lingv. slovo n. jiná jazyková jednotka, popř. její tvar (morfém, gramatický tvar, slovo, spojení slov, věta), znějící n. psaná stejně, ale růz. významu: homonyma lexikální (např. zapřít podepřít – zapřít nepřiznat); homonyma morfologická (např. bábovka ž – bábovka m); homonyma slovnědruhová (co zájm., sp., část., sláva – podst. jm., citosl.) 2. biol. jedno ze dvou n. více totožných jmen v nomenklatuře vztahující se k růz. taxonům v rámci skupiny rodu n. čeledi organizmů

43

neologizmus


Kontrolní otázky: 12. Jak chápeme jazykový úzus? 13. Co znamená kodifikace spisovné češtiny? 14. Jaké aktuální kodifikační příručky spisovné češtiny znáte? 15. Jak chápeme pravopis? 16. Jaké funkce má český pravopis? 17. Jaké pomůcky pro řešení pravopisných problémů znáte? Korespondenční úkol: 2. Zkontrolujte dosavadní text diplomové práce a zaměřte se na jazykovou správnost textu. Neváhejte své nejasnosti konzultovat s vhodným zdrojem informace. Shrnutí obsahu kapitoly V této části textu jsme se seznámili se zásadami spisovné češtiny, hlavními pojmy z této oblasti a dostupnými pomůckami a informačními zdroji. Po jejím prostudování by studenti měli být schopni řešit problémy se správným zněním svých textů včetně účinného využití dostupných informačních zdrojů.

44


Jak psát diplomovou práci srozumitelně

4 Cíl:

Tato část této studijní opory předkládá několik praktických rad a zásad, které lze využít při psaní odborně zaměřených textů. Nejdůležitějším předpokladem je odborná kompetence daného tvůrce. Výklad této části studijního textu je zaměřen na stručné představení různých typů odborných projevů (podle jejich zaměření a účelu) a na rámcové nastínění základních formálních a technických požadavků, které jsou v současnosti kladeny na projevy vědecké komunikace. Prioritou je tedy nabídnout co nejvíce možností, pomocí nichž lze vytvořit přehledný, jasný a srozumitelný odborný text, resp. projekt; to vše zejména s ohledem na jeho adresáta a celkový záměr komunikátu. Na konci kapitoly jsou představeny typické struktury různých typů odborných prací. Po jejím prostudování byste měli být schopni: – – – –

Znát zásady tvorby různých typů textů a jejich hlavní znaky. Znát základní části textu a požadavky na jejich obsah. Znát zásady tvorby srozumitelného odborného textu. Znát doporučenou strukturu základních typů odborných prací.

Klíčová slova této kapitoly: Vědecký text, praktický text, pracovní slang, učební text, popularizační text, esejistický text, abstrakt, resumé, titulek, jmenná fráze, předložka, dvojčlenná výpověď, prosté sdělení, anotace, úsporný text, rozvitý text, posloupnost textu, uspořádání textu, složitost textu, domácí ekvivalent, subjektivnost, objektivnost, autor, úvaha, konstatování, model IMRAD, úvod, materiál, metody, výsledky, diskuze, odborný projev, citace, citační etika, známý fakt, seznam literatury, citát, parafráze, bibliografický odkaz, poznámka, příloha, seznam literatury, rejstřík, seznam vyobrazení, normovaná strana, nadpis, odsazování textu, výčet, teoretická práce, empirická práce, empiricko-teoretická práce. Doba potřebná ke studiu: 5 hodin

Průvodce studiem Tato kapitola shrnuje požadavky na vytvoření srozumitelné práce na požadované odborné úrovni. Byly prezentovány základní prvky vědecké práce, požadavky na jejich obsah a řada ilustračních příkladů. Na závěr jsou prezentovány typické struktury různých druhů odborných prací a specifické požadavky na jejich jednotlivé části.

45


4.1 Diferenciace odborných textů podle zaměření Cílem následující kapitoly je jednoduchá diferenciace odborných textů podle jejich zaměření a účelu. Součástí výkladu jsou pak konkrétní rady a doporučení týkající se volby optimálních jazykových prostředků, které berou ohled na osobu adresáta a možnosti jeho recepce. Už od základní školy se neustále setkáváme s potřebou formulovat odborný text – obvykle směřujeme od podoby jednoduššího referátu přes pozdější rozsáhlejší seminární práci a mnohdy končíme až u čistě vědeckého článku. Se zvyšující se kvalitou a kvantitou informací, které v průběhu této cesty načerpáme, by měla úměrně růst také naše snaha poučit se a následně zlepšit výstavbu těchto projevů. Dostačující pojednání o stylizaci odborných textů můžeme vyhledat v nejrůznějších jazykovědných příručkách, zejm. v učebnicích stylistiky – např. (Čechová 1997, Mistrík 1997). Jako stávající nebo budoucí autor vědeckého článku musíte mít neustále na mysli příjemce svého textu (adresáta). Vědecké sdělení přece neformulujete sami pro sebe! Musíte si uvědomit, zda je čtenář v dané oblasti odborník, zda se o zpracovávanou tematiku alespoň zajímá, nebo je úplný laik. Na základě této vstupní informace zvolíte vhodné prostředky odborného vyjádření. Podle zaměření (účelu) rozlišujeme několik typů odborných textů. Jak je z předcházejícího komentáře zřejmé, určení textu úzce souvisí s ohledem autora na osobu adresáta a možnosti čtenářské recepce takto pojatého textu. Vzhledem k našim potřebám postačí, představíme-li si jen pět základních typů textů, které vykazují různou míru „vědeckého“ zaměření v následujících podkapitolách.

4.1.1 vědecký text

Vědecký (teoretický) text

Zahrnuje projevy, které přispívají k rozvoji věd v rovině teoretické. Tyto komunikáty jsou určeny úzkému okruhu odborníků, kteří užívaným odborným názvům (termínům) bez problému rozumějí. V čistě vědeckých projevech se upřednostňuje mezinárodní terminologie zahrnující slova cizího původu, zejm. internacionalismy z řeckých nebo latinských základů. Kompozice teoretických textů je velmi pečlivě propracovaná, neboť veškeré podávané informace musí být úplné, jednoznačné a věcně přesné. Užité jazykové prostředky jsou výhradně spisovné, mohou vykazovat rysy knižnosti. Daleko častěji než u ostatních typů vědeckých textů se zde objevuje jmenné vyjadřování (např. podstatná jména slovesná, slovesa v trpném rodě, přísudek jmenný se sponou). Zhuštění větné skladby se dosahuje použitím větných členů místo vedlejších vět, případně dnes archaickými přechodníkovými vazbami.

… Nazíráme-li příčiny současných antropologických problémů a zvažujeme-li způsob jejich řešení, spatřujeme východisko v konverzi hodnotové orientace lidstva ve směru k těm hodnotám, které podmiňují šťastné a radostné prožívání života. K tomu by měly směřovat i pedagogické programy, které by – fundované filozoficky, sociologicky a psychologicky – mohly s rozšířeným a inovovaným instrumentářem vyprovokovat lidské společenství k úctě a hodnotám, ke 46

Diplomový seminář 1 konsensuálnímu myšlení a plodné kooperaci. Především proto, že i na výchovných aktivitách řízených učitelem (pochopitelně nejen v rámci školy) spočívá odpovědnost za budoucí podobu lidského soužití … (V. Spousta: Axiologická dimenze osobnosti učitele a jeho hodnotový systém. In Pedagogická orientace, č. 1, 2003, s. 12)

4.1.2

Praktický (pracovní, jednací) text

Realizuje projevy, které uvádějí teoretické poznatky vědních disciplín do praxe a odrážejí tak jejich praktické využití. Tyto komunikáty jsou určeny všem, kteří v daném oboru pracují. Typickými znaky prakticky pojatých textů jsou určitost, věcnost, přehlednost, srozumitelnost, stručnost vyjádření a šablonovitost (u textů administrativní povahy můžeme hovořit o tzv. textových modelech). Subjekt autora je většinou zcela potlačen, vyjadřování je neosobní, poměrně častý je výskyt ustálených pojmenování a pasivních konstrukcí. Vyjadřování je prostší, užívají se běžné termíny, tedy domácí ekvivalenty internacionalismů (např. imerze = ponoření, vnoření). Také kompozice je jednodušší. Setkáváme se zde sice s dlouhými větami, nejčastěji se však jedná o formu obsáhlých výčtů. Jazyk je zpravidla spisovný, ve slovní zásobě se však mohou objevit nespisovné výrazy profesní mluvy, které označujeme jako tzv. pracovní slang.

… Kontraindikace

praktický text

pracovní slang

HELICID® 10 (Omeprazolum) tvrdé tobolky k perorálnímu podání

Helicid nesmíte užívat, pokud jste alergický(á) na kteroukoli složku přípravku (např. ve formě vyrážky). Informujte proto svého lékaře, pokud jste měl(a) nějakou neobvyklou reakci na jiné léky. Přípravek užívejte pouze podle rady lékaře. Nežádoucí účinky Helicid se obvykle dobře snáší. Nežádoucí účinky, které se přesto mohou v průběhu léčby vyskytnout, jsou obvykle mírné a vymizí při přerušení léčby. Může se objevit bolest hlavy, průjem, zácpa, bolest břicha, nucení na zvracení, zvracení a plynatost … (příbalová informace k léku HELICID® 10)

4.1.3

Učební text

Zprostředkovává informace, kontroluje míru jejich osvojení a záměrně působí na adresáta, aby aktivizoval jeho zájem. Na tento druh vědeckého textu jsou kladeny nejen požadavky odborné, ale také didaktické, neboť autor objasňuje, vysvětluje, dokládá příklady apod. Způsob vyjadřování i větná stavba jsou poměrně jednoduché. Velmi výrazně se zde však uplatňují prostředky členění textu – např. grafické prostředky (různé typy písma, velikost, zvýraznění, schémata, tabulky, grafy apod.). 5 Možnosti školní sítě z pohledu správce 5.7 Konfigurace a správa prostředí Windows 2000 … Jedná se především o nastavení, která zajímají koncového uživatele. Tj. taková nastavení, která radikálním způsobem neovlivňují chod operačního 47

učební text

Diplomový seminář 1 systému, ale pouze nastavují jeho grafický výstup, nebo naopak ovlivňují způsob vkládání dat … Konfiguraci prostředí Windows 2000 Professional začneme u programu s názvem Systém, který v několika záložkách obsahuje jak informace o systému jako celku, tak informace o jednotlivých hardwarových součástech. Dále poskytuje konfiguraci hardwarových a uživatelských profilů, informace o připojení k síti a upřesňující informace pro spouštění a zotavování systému. Program Systém obsahuje následující záložky: o Obecné o Identifikace v síti o Hardware o Profily uživatelů … (průvodce kurzy Základy obsluhy a provozu školské sítě a Obsluha školské sítě. Praha : AutoCont On Line, 2003, s. 95–96)

4.1.4 popularizační text

Populárně naučný (popularizační) text

Předkládá výklad vědeckých poznatků způsobem srozumitelným široké veřejnosti. Schopnost autora popularizovat vědu charakterizuje Daneš (1996, s. 209) jako schopnost „… správně pochopit podstatu a význam vědeckého poznatku a mít stále na mysli své čtenáře, tedy nikoli jen opakovat někde vyčtená slova, nýbrž zpracovat jejich smysl přístupným způsobem.“ V souvislosti s těmito snahami hovoříme o tzv. „popularizační pyramidě“, v rámci níž rozlišujeme 3 stupně popularizace: a) nejvyšší stupeň pyramidy – zde se nacházejí práce předních vědců určené jak odborníkům dané specializace, tak představitelům příbuzných oborů; b) střední stupeň pyramidy – zahrnuje práce adresované poučeným zájemcům ze vzdálenějších oborů; c) nejnižší stupeň pyramidy – obsahuje zpravidla články populárních časopisů a novin, které se obracejí k co nejširšímu laickému publiku; autory těchto prací jsou většinou neodborní spisovatelé, publicisté a novináři. Je třeba mít stále na paměti, že práce „popularizátora vědy“ na kterékoli ze zmíněných úrovní je nelehká a především velmi odpovědná! Daneš (1996, s. 207–209) uvádí následující charakteristiky zdařilé popularizace: – podat skutečnost jednoduše a přístupně, aniž by byla ohrožena věcná správnost; – omezit užití úzce odborných termínů, nahradit je domácími ekvivalenty, popř. je alespoň čtenáři objasnit (většinou v závorce); – zjednodušit větnou stavbu; – aktivizovat čtenáře, probudit jeho zájem – např. odkazem na aktuální událost, dovoláváním se čtenářovy zkušenosti, vtipným úvodem apod.; – formulovat výstižný, čtenářsky atraktivní, popř. vtipný název; – podat text populárního výkladu přehledně, co se jeho struktury týče.

48

Diplomový seminář 1 Lvi mají z lidí žaludeční vředy Velké kočkovité šelmy byly zdatnými lovci lidí. Svědčí o tom bakterie, které nám i lvům způsobují bolesti žaludku a žaludeční vředy … Původce tohoto onemocnění u lidí se jmenuje Helicobacter pyroli, ten „kočičí“ je Helicobacter acinonychis. Většina ostatních zvířat má vlastního původce vředů, který je s lidským H. pyroli příbuzný jenom vzdáleně. Podobnost lidských a lvích bakteriálních původců žaludečních vředů přivedla vědce k domněnce, že se oba druhy mikrobů nejspíše postupně vyvinuly ze společného předka. Ten se dostal z břicha jednoho druhu do žaludku druhého pravděpodobně při jídle … (podle Lidových novin ze dne 30. června 2006, s. 17) Úkol: Na základě informací, které jste dosud získali o popularizaci a jejich variantách, se pokuste určit, do kterého stupně popularizační pyramidy spadá předchozí ukázka, kdo je jejím autorem a kdo případným příjemcem.

4.1.5

Esejistický text

Představuje rozhraní stylu odborného a uměleckého (příp. publicistického). Autor zde sice zpracovává odborné téma, ale pojetí textu vyjadřuje jeho osobní zaujetí. Tento typ textu je využíván zejména ve společenskovědních oborech.

… které z lidských děl v našem dohledu je tisíc let staré. Pomineme-li exponáty muzeí, protože ty už většinou věcně nefungují, pak žádné. Snad jen nejstarší románské rotundy, na Řípu a ve Znojmě, se svým trváním přibližují tisíciletí nejvíc. Ale jsou to jen osamělé památky, za nimiž se vypravujeme zřídka a někdy daleko. Ale tisícileté češtiny máme kolem sebe plno, v různých podobách a obměnách, které jsou živé … To, že si její stáří neuvědomujeme, je jí ke cti: slouží a funguje jako dokonalý mechanismus v nejlepší své éře … (D. Šlosar: Tisíciletá, Praha : Dokořán, 2005, s. 100) Ačkoli se dnes také v rámci vědecké komunikace výrazně prohlubuje mezinárodní spolupráce, je možno v psaní odborných textů stále identifikovat některá specifika národních tradic. Podle převažujícího způsobu vyjadřování rozlišujeme 3 základní kulturně odlišné vědecké styly (Šanderová, s. 56–58): 1. Německá vědecká kultura, k níž se řadí také česká a polská vědecká komunita Způsob prezentace těchto odborných textů je poměrně náročný. Klade důraz na vědeckost a intelektuálnost, užívá dlouhá a složitá souvětí, v nichž záleží na každém slovu. Na osobu příjemce a jeho schopnost porozumět textu nebere příliš ohled, dopředu počítá se snahou čtenáře dešifrovat text za každou cenu. 2. Anglosaská vědecká kultura Z hlediska srozumitelnosti jsou tyto texty často podobné textům neodborným, jelikož se snaží být co nejjednodušším výkladem. Autorovým záměrem je především snaha o jednoznačnost a srozumitelnost. 3. Francouzská vědecká kultura Je charakteristická vybroušeným jazykem, užitím vzletných formulací či neobvyklých přirovnání. Autor je natolik zaujat snahou 49

esejistický text

Diplomový seminář 1 o vybrané vyjadřování, že mu často uniká skutečný smysl odborné práce.

4.2 Rámcové prvky odborného textu abstrakt resumé

Tato kapitola vymezuje klíčové rámcové prvky odborného textu. Na konkrétních příkladech se snaží o diferenciaci nejrůznějších typů titulků a specifikuje jejich základní funkce. V neposlední řadě informuje o náležitostech anotace a o rozdílech mezi abstraktem a resumé. Rámcové složky projevu se od ostatních částí textu významně liší. Většinou nejsou součástí daného textu, ale stojí samostatně mimo něj. Jedná se o nejvýraznější části projevu, které nás informují o jeho začátku či konci a projev celkově dotvářejí. Mezi nejdůležitější rámcové složky odborných komunikátů řadíme především: TITULEK (titul, název, nadpis) je umístěn na nejvýraznějším místě a jeho význam je dán skutečností, že nám přináší závažné informace o konkrétním projevu. Jeho funkcí je především stručně informovat, uvádět do textu, přitahovat pozornost adresáta a přesvědčovat. ANOTACE je v rámci odborného stylu chápána jako stručná charakteristika slovesného díla s údaji o obsahu, zaměření, významu, autorovi, úpravě a určení. ÚVOD je nutný především ve věcných výkladových textech, kde se vyskytuje jako samostatná kontextová jednotka. Přináší klíčové informace a napomáhá základní orientaci čtenáře v textu. PŘEDMLUVA má v textu čistě informační funkci. Je pouze součástí knihy, nikoli základního textu. DOSLOV má podobné postavení jako předmluva pouze s tím rozdílem, že jeho vazba na text, z něhož vychází a který uzavírá, je daleko silnější. ZÁVĚR představuje shrnující část výkladového textu. Jedná se o jakési vyvrcholení výkladu, které je pevnou součástí textu. SHRNUTÍ má podobnou funkci jako závěr, ale stojí mimo text. Jeho úkolem je velmi stručně zopakovat to, co se ve výkladu detailně popisovalo. Ve vědecké literatuře se můžeme setkat s tzv. resumé, které má stejný význam jako shrnutí, ale je přeloženo do dvou až tří světových jazyků. ABSTRAKT představuje stručnou charakteristiku vědeckého textu, která přináší informaci o autorových cílech a závěrech. Z hlediska obsahu je téměř totožný se shrnutím (resumé), nebývá však tak rozsáhlý.

4.2.1 Titulek, jeho funkce a typy titulek

Jak již bylo uvedeno v předchozí části této kapitoly, titulek zabírá nejexponovanější místo celého textu. Výjimečnost jeho pozice je dána především skutečností, že je nositelem velmi důležitých informací. O tom, zda se čtenář rozhodne věnovat svůj čas právě vašemu článku, rozhodujete ve chvíli, kdy formulujete znění titulku. Proto se rozhodně vyplatí věnovat jeho stylizaci náležité úsilí i čas. 50

Diplomový seminář 1 Co se týče délky titulků, platí pravidlo, že titulek by měl s použitím minimálního počtu slov adekvátně a přesně vyjádřit téma textu. V praxi to znamená, že příliš krátký titulek čtenáři nic nenapoví o zaměření a účelu textu, naopak příliš mnoho slov může spíše odradit. Při stylizaci názvů vědeckých textů máme několik možností. Čmejrková a kol. (s. 64–71) rozlišujete tyto typy titulků, popsaných v následujících podkapitolách. 4.2.1.1 Titulek naznačující téma odborné práce Název naznačující téma, kterým se autor hodlá ve své odborné práci zabývat, představuje v současnosti zřejmě nejvyužívanější formu. Nejčastěji bývá tento typ vyjádřen pomocí jmenné fráze v 1. pádě jednotného nebo množného čísla – např. Vhodné metody práce s mladistvými pachateli/ Řízený postup k řešení jednoho matematického problému/ Nový marketing a jeho vliv na konkurenceschopnost podniků.

jmenná fráze

U titulku naznačujícího téma se autoři velmi často dopouštějí hromadění jmenných frází. Takový titulek pak obsahuje nadměrné množství podstatných jmen slovesných v 2. pádě a pro čtenáře je méně přehledný – např. Hodnocení výsledků učení informačních technologií/ Provádění opatření k zamezení neefektivního působení … Další variantou, která se v rámci českého vědeckého diskurzu objevuje poměrně často, je titulek formulovaný pomocí předložek. Zpravidla se jedná o předložky „o“, „k“ a „ke“, dosti frekventované je také spojení „na okraj“. Užití takto stylizovaného titulku je vhodné především v těch případech, kdy se autor vyjadřuje pouze k jistému aspektu zvoleného tématu – např.: K některým současným vývojovým trendům v oblasti české slovotvorby/ O některých klíčových kompetencích učitele přírodovědy na 1. stupni ZŠ/ Na okraj vzdělávání dětí žadatelů o azyl. Dosud jsme věnovali pozornost výhradně titulkům vyjádřeným větou jednočlennou. Pokud se setkáme s dvojčlennou výpovědí (spojujícím výrazem je většinou spojka „a“, pomlčka či dvojtečka), sleduje titulek jediný záměr, a to co nejvíce avizované téma zpřesnit – např.: Stáří jako období v životě člověka – jeho vymezení a periodizace/ Dětský lidový chordofon a možnost jeho využití v hudebně-výchovném procesu/ Dětská literatura od puritanismu k dnešku: několik poznámek o knihách pro děti v USA. V pracích popularizačního charakteru si autor vzhledem k zaměření svého článku může dovolit jistou dávku odlehčení. Velmi vhodnou a čtenáři dobře přijímanou variantou je v těchto případech titulek ozvláštněný tzv. hrou se slovy (popř. zvláštností jejich spojení či specifickým slovosledem) nebo titulek využívající možnosti obrazného pojmenování (metafory, paradoxu, přísloví) – např.: O nehodných hodnotách/ Anonymní veřejnost/ Kde domov můj …

51

předložka

dvojčlenná výpověď

Diplomový seminář 1 4.2.1.2 Titulek formulovaný jako otázka Titulky stylizované do podoby otázky velmi dobře navozují kontakt s případným adresátem. Otázka v názvu vyžaduje odpověď a tím vzbuzuje žádoucí pozornost. Otázky v titulku rozděluje Čmejrková a kol. (s. 69–70) do 4 základních skupin: a) Otázky zjišťovací – lze na ně odpovědět krátce „ano“ nebo „ne“ – např.: Je elektronická hudba jako hudební styl součástí majoritní kultury?/ Pomáhají učebnice českého jazyka rozvíjet mluvený projev? b) Otázky doplňovací – vyžadují poněkud rozvitější odpověď – např.: Co se skrývá v arše? (Globálně a archetypálně na internetu)/ Co budou dělat? Kam se podějí?/ Proč je potřebná filosofie výchovy ve vysokoškolské přípravě učitelů primárního vzdělávání? c) Otázky řečnické – autor na ně zpravidla odpovídá hned v úvodu svého odborného pojednání – např.: Má bulvár hranice?/ Kde jsou hranice lidské intimity? d) Otázky rozvažovací – mají povahu diskusních (provokujících) dotazů, na něž nelze nalézt jednoznačné odpovědi – např.: Třetí etapa aneb Špatně položená otázka?/ Je lež běžnou součástí novinářské práce? prosté sdělení

4.2.1.3 Titulek obsahující výsledek odborné práce Titulky uvádějící konkrétní výsledky autorova vědeckého bádání mívají nejčastěji podobu prostého sdělení – např.: Romové jsou sociálně vyloučená skupina/ Kvalita výuky fyziky stále klesá/ Mistři odborné výchovy jsou také pedagogičtí pracovníci. Pouze v ojedinělých případech se můžeme na tomto místě setkat s větou zvolací. Ta má za úkol především upoutat adresáta a přesvědčit ho o pravdivosti sdělení – např.: Současná výuka hudební výchovy potřebuje naši pomoc! 4.2.1.4 Titulek specifický Výjimečnost posledního typu je založena hlavně na skutečnosti, že tyto titulky obsahují citace nebo využívají konkrétních výroků, čímž upoutávají pozornost svého čtenáře. Titulky zahrnující úryvky z dialogické řeči se logicky objevují především v jazykovědných odborných pojednáních, zejména v těch, které se systematicky věnují zkoumání autentických řečových projevů – např.: … protože já bavím spolu vypravovat (Komunikace v dopisech českých neslyšících).

4.2.2 Anotace anotace

Útvar anotace je v rámci vědeckého vyjadřování teoreticky popisován jako stručná charakteristika odborného díla, která obsahuje údaje o obsahu, významu, autorovi, úpravě, zaměření či účelu textu. Anotace neobsahuje hodnocení. Z hlediska prostoru se jedná o kratší textovou jednotku. Bývá realizována menším písmem než text odborné stati a je jí věnována zhruba polovina tiskové strany.

52

Diplomový seminář 1 V kontextu současného vědeckého vyjadřování se setkáváme se dvěma typy anotací (Šanderová, s. 43): 1. anotace na obálkách knih nebo v nakladatelských katalozích; 2. anotace v odborných časopisech, která je stručnou informací o textu daného oboru, přičemž její autor nesmí zapomenout uvést, o čem popisovaný text pojednává; jak je horizontálně členěn (většinou jsou uváděny názvy hlavních částí textu) a jaká je obsahová náplň jednotlivých částí textu. Záhlaví každé anotace musí obsahovat plné jméno autora; jméno překladatele (pokud se nejedná o originál); úplný název textu (hlavní titul i podtitul); místo vydání; nakladatelství; rok vydání; počet stran; informace o vydání (s výjimkou vydání prvního); ediční řadu, v níž je text vydán; rozsah příloh (tabulek, grafů, obrázků). Christine Lister-Ford – Transakční analýza v poradenství a psychoterapii (Praha : Portál, 2006, 224 s.) Překlad: neuvedeno Autorka seznamuje čtenáře se základními prvky práce s klientem v transakční analýze – s ego stavy, transakcemi, hrami a scénáři. Popis každého konceptu či techniky je zasazen do poradenského či psychoterapeutického procesu, v němž je jejich užití žádoucí, a ilustrován na praktických cvičeních. Transakční analýza je členěna do čtyř částí. První se zaměřuje na vybudování a rozvoj terapeutické aliance mezi terapeutem a klientem a vede k vytvoření struktur, ve kterých může společná práce probíhat. Druhá část se soustředí na rozvoj klientovy vnímavosti a na jeho schopnost jasně přemýšlet o problémech a řešit je. Třetí část popisuje práci na uvědomění si osobního příběhu, který tkví za klientovými problémy, a na kontaktu s vlastním vnitřním dítětem. Závěrečná část se týká práce na klientově autonomii, jež je výsledkem integrace procesu, kterým spolu s terapeutem prošel. (podle časopisu Psychologie dnes, č. 7–8, r. 12, s. 49) Úkol: Porovnejte vlastní anotaci s informacemi, které jste o psaní tohoto útvaru načerpali v předchozím výkladu. Koresponduje váš text s požadovanými parametry? Pokud ne, pokuste se o nápravu. Jestliže s tímto útvarem ještě nemáte vlastní zkušenosti, vyhledejte libovolný vědecký text (např. v odborném časopise) a zpracujte k němu anotaci o rozsahu 15 až 30 řádků.

4.2.3 Abstrakt a resumé Povinnou součástí každého rozsáhlejšího odborného textu nebo projektu je tzv. abstrakt (výtah) či resumé (shrnutí, summary). V podstatě se jedná o totéž, ale méně znalý pisatel může pociťovat jisté rozpaky a nejistotu, pokud od něj redakční rady časopisů a editoři sborníků chtějí pokaždé něco jiného. Čeští autoři se navíc dostávají do poněkud složitější situace, neboť většina časopisů (i českých) požaduje abstrakt v cizím jazyce (především v angličtině). Jak abstrakt, tak resumé lze označit jako ne příliš obsáhlou charakteristiku textu, která přináší stručné informace o cílech a závěrech autorova odborného

53

Diplomový seminář 1 snažení. Jediný podstatný rozdíl mezi oběma útvary spočívá v rozsahu informací, které svému čtenáři poskytují. abstrakt

resumé

Abstrakt bývá většinou informačně mnohem úspornější než resumé, jeho délka by neměla přesáhnout 20 řádků (150 až 200 slov). Abstrakt předkládá jen klíčové informace, popisuje řešený problém a shrnuje závěry výzkumného šetření. Tyto útvary mohou být publikovány jak společně s odbornými texty (zpravidla na jejich začátku), tak v samostatných výtiscích, kde čtenář nemá konkrétní odbornou stať k dispozici. Proto jsou na abstrakty kladeny velké požadavky ve smyslu jejich srozumitelnosti. Nesmí obsahovat žádnou informaci, která by nebyla součástí výchozí stati. Resumé poskytuje informací více, což se přirozeně projeví v jeho délce. Vedle představení základního problému a nastínění závěrů nabízí resumé také klíčové argumenty podporující předkládané řešení. Vždy je umístěno na konci odborného pojednání.

4.3 Požadavky kladené na odborný text Následující kapitola je zaměřena na představení celé řady specifik, která v současné době vykazuje psaní odborných textů, popř. grantových projektů. Jejím cílem je pak dosažení konkrétní dovednosti napsat projev odborného zaměření přehledně, jasně a srozumitelně, a to především s ohledem na jeho zaměření a adresáta. U zpracování textů vědeckého charakteru je důležitá nejen skutečnost, že jejich obsah musí být vyjádřen jednoznačně, určitě a s věcnou přesností, ale také jejich ohled na čtenáře – tedy srozumitelnost a přehlednost. K základním požadavkům, které vedou k vytvoření, jasného, přehledného a čtenářsky srozumitelného odborného textu řadí Čmejrková a kol. (1999, s. 201–219):

4.3.1 úsporný text rozvitý text

Úspornost versus rozvitost textu

Každý autor se musí na počátku psaní nejprve rozhodnout, co z obsahu svého vědění o zpracovávaném tématu vybere pro konkrétní sdělení. Jak ale určit hranice tohoto výběru? Výsledek by rozhodně neměl být nadmíru úsporný, neboť informační nedostačivost by mohla vést k věcné neúplnosti. Naopak obsahově nadbytečný a příliš rozvitý text také není právě nejvhodnější možností, jak se lze vyjádřit. Jakákoli stylistická příručka vám ohledně obsahové nasycenosti odborných textů poskytne jednu radu: Uvádějte jen takové skutečnosti, které jsou podstatné a v rámci dané problematiky relevantní. Konkrétní rozhodnutí je tedy na vás. Jistým návodem snad mohou být slova B. Pascala, který řekl: „Omlouvám se za tak dlouhý dopis; neměl jsem čas napsat kratší.“ Nezapomeňte také, že váš text by měl brát ohledy na potenciální adresáty, na jejich znalosti, zkušenosti a sklony.

54


4.3.2

Logicky propracovaný obsah a přehledné uspořádání sdělované informace

Jestliže je cílem autora odborného projevu předat sdělovaný obsah čtenáři se vším všudy, musí být způsob prezentace jeho myšlenek propracován do posledního detailu. V případě, že se čtenář v textu špatně orientuje, nebo autorovy myšlenky nepochopí, následuje přirozený pokles jeho zájmu. Základním požadavkem zpracování jakéhokoli (nejen odborného) textu je posloupnost výpovědí, která je dána spojováním jednotlivých obsahových celků na základě jejich zřetelně deklarovaných vazeb. Dalším důležitým kritériem porozumění textu je jeho adekvátní uspořádání. To spočívá především v odstupňovaném „dávkování“ jednotlivých faktů. U čtenáře, jemuž je celé kvantum informací podáváno najednou, může opět dojít k poklesu schopnosti orientovat se v textu. Poučený autor tedy pečlivě promyšlený obsah svého textu vhodně rozčlení na takové úseky, které bude čtenář schopen bez větších problémů mentálně „zpracovat“.

4.3.3

posloupnost textu

uspořádání textu

Srozumitelná větná stavba

Častou příčinou zhoršené srozumitelnosti textu bývá společně s nepřehledným uspořádáním také málo propracovaná gramatická stavba. Autor odborného projevu se musí vyvarovat zejména přílišné délky svých výpovědních celků a s tím související obsahové složitosti. Posuďte sami srozumitelnost následující ukázky: Polysacharidy jako látky mající různé vlastnosti a v organismu plnící různé funkce (stavební, zásobní, speciální) vznikají polykondenzací monosacharidů za odštěpení vody, vazbou mezi poloacetalovým hydroxylem jednoho monosacharidu a alkoholovým hydroxylem druhého monosacharidu, přičemž k takto vzniklým lineárním řetězcům mohou být dalšími vazbami připojeny boční řetězce, které mají za následek vznik rozvětvených makromolekul např. amylopektinu či glykogenu. (upraveno podle A. Romanovský a kol.: Obecná biologie. Praha : SPN, 1988, s. 48)

složitost textu

Pokud vytvoříte dostatečně dlouhé a spletité souvětí, nevypovídá to zhola nic o vaší odborné „velikosti“. Budou to právě snadněji stylizované větné celky s jasněji formulovaným věcným obsahem, které přesvědčí čtenáře, aby věnovali svůj čas právě vašim textům. Vždyť sám velký A. Einstein jednou pronesl: „Věci skutečně neporozumíte, dokud ji neumíte vysvětlit vlastní babičce.“

4.3.4

Potřeba srozumitelnosti a odborné názvosloví

Užití čistě odborného názvosloví by mělo být odvislé od zaměření a funkce daného textu. Je na zvážení každého autora, zda ve svém výkladu použije toho či onoho termínu. Obecně však platí, že v textech učebních, esejistických a popularizačních je nutné (s ohledem na adresáta) speciální termíny náležitě objasnit, popř. nahradit vhodnějšími domácími ekvivalenty.

55

domácí ekvivalent

Diplomový seminář 1 Zcela nepřijatelné je však veřejné užívání výrazů tzv. profesní mluvy, která zahrnuje nespisovné termíny. Pokud se přece jen v našem textu objeví (např. pro ozvláštnění či odlehčení), měli bychom se od nich alespoň graficky distancovat (např. uvozovkami).

4.3.5 subjektivnost objektivnost

Subjektivnost a objektivnost ve vědeckém diskurzu

Léty zažitá a velmi dobře známá představa o podstatě vědeckého vyjadřování staví především na požadavku co největší přesnosti, věcnosti, logického uvažování a objektivity. V současné době se však začíná prosazovat poněkud odlišné pojetí vědeckého vyjadřování: „… Věda se chápe spíše jako trvalý proces, jako jistý způsob myšlení a jako diskuse, přičemž do tohoto poznávacího procesu je třeba zahrnout i osobnost vědce, který koná pozorování, a jeho činnost. Nelze dost dobře přehlížet úlohu badatelského subjektu, i s jeho emocionalitou a do jisté míry i iracionalitou …“ (Čmejrková a kol., s. 219). Osobitost a přijatelná dávka subjektivity mohou být vědeckému textu ku prospěchu, ale rozhodně bychom neměli čtenáře obtěžovat přehnanými citovými výlevy. Je třeba si dát také pozor, abychom i při tomto „volnějším“ vědeckém zpracování dbali na důsledné dodržování všech pravidel psaní odborného textu.

4.3.6 autor

Označování autorského subjektu

Až do této chvíle jsme o osobě autora odborného projevu hovořili obecně – jako o vědci a badateli. Subjekt, s nímž se seznamujeme v průběhu četby vědeckého pojednání, ale není pouze vědec, je především autor. Existuje několik možností, jak se autor v rámci svého vlastního textu označuje: a) autorský plurál spočívá v tom, že pisatel označuje sám sebe pomocí 1. osoby množného čísla (např. Nyní si ukážeme …/ Na počátku našeho snažení musíme podotknout, že …); b) inkluzivní plurál, kdy užití 1. osoby množného čísla slouží k zahrnutí autora i čtenáře do společné skupiny (např. Věnujme teď svůj čas podrobnějšímu pojednání o …/ Podívejme se na daný problém z pohledu …); c) neosobní vyjádření je v české vědecké komunikaci nejčastějším způsobem, který autor volí pro označení sebe sama; pomocí pasivních konstrukcí popisuje, jak je problém „nazírán“, jak „se“ dané téma „řeší“ (např. Většinou se mezi základní charakteristiky řadí …/ V práci jsou zmíněny …); d) autor v 1. osobě jednotného čísla se v českých textech vyskytuje poměrně zřídka; častější užití tohoto modelu je příznačné pouze pro ty části odborných článků a monografií, v nichž autor zřetelně formuluje svůj vlastní názor.

56


4.4 Strategie psaní odborného textu a možnosti jeho kompozice Tato kapitola předkládá několik rad a doporučení, jak může autor odborného textu postupovat v rámci vlastního procesu psaní. Nabízí různé možnosti kompozice textu a zároveň se snaží o stručný popis všech kladů a záporů jednotlivých kompozičních pojetí. Jak jsme na předcházejících stranách několikrát zopakovali, výstavba a stylizace odborného textu nepatří k dovednostem, které by každý bez větších problémů zvládal. G. B. Shaw kdysi na otázku, jak má vlastně člověk začít psát, odpověděl velmi prostě: „Vlevo nahoře!“ Praxe však většinou tak jednoduchá nebývá. Vlastní psaní představuje zhruba polovinu práce, které předchází badatelská činnost, o jejímž průběhu text informuje a jehož výsledky představuje. O požadavcích, jež jsou na každý takový text kladeny, jsme již pojednali (viz kapitola 2.2). Na tomto místě se pokusíme shrnout několik rad, které nám napomohou rozvrhnout si samotný postup práce při tvorbě vědeckého projevu. Podle M. Čechové (1994/1995, s. 158–161) má tvůrčí proces psaní probíhat v několika klíčových fázích: 1. identifikovat téma a rámcově rozvrhnout postup odborné práce; 2. vyhledávat, sbírat a následně třídit výchozí materiály; 3. věnovat pozornost starším výzkumům a jejich výsledkům; 4. na základě dosavadních zkušeností a prostudované literatury formulovat hypotézy (východiska) odborné práce; 5. podle jednotného třídicího principu zpracovat veškerý nashromážděný materiál – pokud není vzorek dostatečně reprezentativní, je nutné vyhnout se zobecňování výsledků; 6. statisticky vyhodnotit získaná data; 7. připravit si obrys osnovy, promyslet si základní „stavební kameny“ budoucího textu; 8. formulovat text – nejedná se o jednorázovou záležitost, k textu je nutné neustále se vracet, opravovat apod.; 9. pořídit poznámkový aparát a seznam použité literatury (viz kapitola 2.5). Pokud už se tedy vědec pustí do psaní, může se vydat dvěma základními směry: a) text formulovaný jako hledání a nalézání odpovědí, jako úvaha – častěji využívaný v humanitních vědách; b) text formulovaný jako konstatování – typický pro přírodovědné obory. Pro ztvárnění obou těchto typů lze využít hned několika variant kompozičních modelů (Čmejrková a kol., s. 84–92; Šesták, s. 81–88): 1. Model PROBLÉM – ŘEŠENÍ neboli model ÚVOD – STAŤ – ZÁVĚR Tento model představuje dnes již tradiční strukturu většiny českých odborných článků a pojednání. Úvod textu vymezí problematiku autorova zájmu a předkládá co možná nejširší souhrn vědění o daném tématu. Zaujetí postojů autora, vyslovení tezí, seznámení s průběhem vědecké práce, popř. argumentace tvoří náplň druhé části tohoto modelu 57

úvaha konstatování


model IMRAD

úvod

materiál metody výsledky

diskuze

– tzv. stati. V samotném závěru jsou pak formulovány výsledky bádání a jeho další možné pokračování. 2. Model DOGMA – NESOULAD – KRIZE – HLEDÁNÍ – NOVÝ MODEL V současném pojetí psané vědecké komunikace se s touto strukturou setkáváme poměrně často. U celé řady odborných prací můžeme nalézt začátky prezentující tzv. všeobecně známá fakta (např. Obecně platí …/ Odborné kruhy jsou toho názoru … apod.). Ta však v praxi často fungují poněkud jiným způsobem, než jak je předkládá odborná literatura – nastává tzv. nesoulad. Následuje autorova snaha najít řešení, popř. návrh nového pojetí daného problému. 3. Model IMRAD Kompoziční struktura IMRAD je ze všech jmenovaných modelů autorsky nejnáročnější variantou. Je užívána především v anglosaském vědeckém prostoru (nejčastěji v přírodovědných oborech), ale vzhledem k postupující globalizaci se rychle šíří v rámci celé oblasti odborné komunikace. Hlavní předností modelu IMRAD je zejména jednoduchost, přehlednost a vysoká míra logiky. Název IMRAD zkracuje anglická slova Introduction (úvod), Materials and Methods (materiál a metody), Results (výsledky) and Discussion (diskuse). Šesták (s. 81) doporučuje rozšíření schématu do výsledné podoby znázorňované zkratkou TAIMRD. Tento model je doplněn o oddíl Title (nadpis, titulek – viz kapitola 2.2.1) a Abstract (abstrakt – viz kapitola 2.2.3). Úvod odborného článku představuje problém, který je v práci řešen.Pro řadu autorů je právě tvorba úvodní části tím nejtěžším. Je třeba se rozhodnout, kolik známých informací je vhodné do úvodu zařadit, jaké pojmy zmínit a definovat, jakou taktiku zvolit vzhledem ke čtenáři apod. Materiál a metody jsou většinou nejrozsáhlejší částí vědecké práce. Čtenář je zde seznámen s průběhem sběru dat a s přesným popisem veškerých metod, které byly pro výzkumnou práci použity. Výsledky zahrnují přehledně zpracované rezultáty všech pokusů a pozorování, přinášejí tedy nové poznatky. Pokud to umožňuje charakter výzkumného šetření, je vhodné předkládat nová zjištění v podobě tabulek, grafů či statistických přehledů, neboť pomocí optického vnímání získáváme až 90 % všech podnětů. Diskuse slouží ve své podstatě ke vzájemné konfrontaci mezi zjištěnými výsledky a dosavadní vědeckou teorií a praxí. Teprve v tomto oddíle se získaná data interpretují a přikládá se jim význam.

58


4.5 Formální a technické parametry odborného textu Tato kapitola si klade za cíl stručně vymezit základní formální a technické požadavky, které jsou kladeny na odborný projev. Výsledným záměrem je dosáhnout u autora-vědce takové míry tvůrčí úrovně, aby byl schopen samostatně realizovat text odpovídající veškerým kritériím současné vědecké komunikace. Stejně jako jiné texty také odborný projev je útvar heterogenní. Kromě postupného členění na jednotlivé části, kapitoly, podkapitoly a odstavce (typickým příkladem je tato studijní opora) obsahuje i další složky, které je možno chápat jako oddíly doplňující či pomocné. Ty nejdůležitější si představíme na následujících stranách.

odborný projev

4.5.1 Citace a publikační etika Jistě není pochyb o tom, že v rámci odborného textu je nutné zřetelně upozornit na každý názor nebo údaj, který není původní myšlenkou samotného autora, a to i v případě, kdy dané informace neuvádíme v doslovném znění.

citace

Jedinou výjimku z hlediska citační etiky tvoří tzv. všeobecně známá fakta, jež lze uvést bez odkazu. Ve skupině všeobecně známých skutečností rozlišujeme tři skupiny informací (Šanderová, s. 87): 1. neoddiskutovatelné události, které jsou veřejně známé a lze o nich bez problémů nalézt nějaký doklad (např. významné historické události); 2. informace, které jsou pokládány za součást základního vzdělání, běžně se objevují v mezilidské komunikaci nebo ve sdělovacích prostředcích; 3. klíčové poznatky daného oboru, které se vyskytují v základních učebnicích.

citační etika známý fakt

Citace může být v odborném textu realizována jako: a) citát (doslovné opsání myšlenky jiného autora); b) bibliografický odkaz (citace jiného pramene). Oba druhy citace vedou k seznamu literatury, který je umístěn v samotném závěru odborné práce. U citátu nestačí dodržet doslovné znění vybraného úryvku, je třeba zachovat i veškeré zvláštnosti výchozího textu (různé typy písma, závorky, zkratky apod.). K odlišení citované pasáže od ostatního textu se užívá buď uvozovek, nebo kurzivního typu písma (popř. obojího). Pokud některá slova nebo část citovaného textu vypouštíme, nahrazujeme je třemi tečkami, které mohou, ale nemusí být v závorkách. Existuje obecná zásada, která říká, že odborně korektní je pouze citace vycházející z původního textu. Pokud totiž přebíráme citáty z prací jiných

59

seznam literatury citát

Diplomový seminář 1 autorů, musíme počítat s kontextem, který nemusí vždy korespondovat s původním vyzněním. parafráze

Jinou variantou citátu je tzv. parafráze. Ta může být definována jako autorova snaha o zkrácení původního textu tím způsobem, že výchozí myšlenku přeformuluje (zachování původního smyslu je však nutnou podmínkou). Sebemenší zásah do původního textu musí být i zde zřetelně vyznačen a doplněn o přesnou informaci, kde lze danou pasáž nalézt.

bibliografický odkaz

Bibliografický odkaz spojuje určitou odbornou práci s dalšími texty daného oboru. Odkazový aparát je buď součástí souvislého textu (jako v této studijní opoře), nebo má podobu poznámek pod čarou. V textu se zpravidla odkazuje jménem autora, rokem vydání daného díla a uvedením stránky, na které lze informaci najít. Pokud se bibliografický odkaz vztahuje k více než jedné straně, uvádí se buď celý rozsah primárního textu (např. s. 142–151), nebo se rozsah vyjádří tímto způsobem – s. 142n. (= a následující). Další možností je vyčlenění odkazu do kulatých závorek. V takovém případě se uvádí pouze příjmení autora, rok vydání díla a stránkový údaj, např. … příslušná klasifikace (Češka, 1994, s. 142n.) je založena na …. Je-li v bibliografickém odkazu zmíněno více autorů, oddělují se středníkem. Stále více se i u nás začíná prosazovat tzv. anglosaský způsob odkazování, kdy jsou jednotlivé údaje odděleny dvojtečkou – např. Češka (1994: 142), přičemž první údaj v závorce představuje rok vydání, druhý stranu, z níž byla informace získána. Zvláště v technických oborech se pro odkazování velmi často užívá jen čísla umístěného do hranatých závorek, které souvisí s číslovaným seznamem literatury na konci práce.

4.5.2 Bibliografické citace Bibliografické citace jsou podrobně popsány ve skriptech Diplomový projekt.

4.5.3 Poznámkový aparát poznámka

Poznámkový aparát odborného textu představují průběžně číslované poznámky, které jsou umístěny buď pod čarou (tzv. patové poznámky), nebo za textem (tzv. koncové poznámky).1 Obsahovou náplní poznámkového aparátu je zpravidla: 1. uvedení citovaných pramenů; 2. podrobnější komentování, vysvětlení nebo rozvedení určité myšlenky; 1

Poznámky pod čarou jsou mnohem ohleduplnější ke čtenáři. Technicky snazší je však umisťovat poznámkový aparát souhrnně za celý text či na konec jednotlivých kapitol.

60

Diplomový seminář 1 3. odkazování na předcházející nebo následující části dané práce. Citování pomocí poznámkového aparátu je hojně využíváno především v historických či filozofických vědeckých pracích. Pokud se v několika poznámkách stále opakuje jeden a tentýž zdroj, je možné bibliografickou informaci zjednodušit, a to hned několika způsoby:  pokud citace následují bezprostředně za sebou, uvádíme: Tamtéž, s. 142 nebo Ibidem (popř. Ibid.), s. 142;  pokud se opakuje i tatáž strana, používáme zkratku l. c. (tj. loco citato = na uvedeném místě).

4.5.4 Průvodní aparát Pevnou součást průvodního aparátu představují přílohy, seznam literatury, rejstříky a popřípadě také seznam vyobrazení (tabulek, grafů, schémat či obrázků). Přílohy odborné práce se umisťují buď přímo k textu, který se k příloze vztahuje, nebo na úplný konec práce v podobě samostatné části (v textu je pak pouze odkaz na příslušnou přílohu). Přílohy jsou v záhlaví stránky číslovány a opatřeny popiskem, např.: Příloha č. 3 – Ukázka střídání horizontálních a vertikálních linií v deníku Blesk. Seznam literatury neboli bibliografie se nachází na konci (před případnými přílohami) vědecké práce. Obsahuje abecedně seřazený (podle příjmení autorů) přehled nejdůležitější literatury vztahující se k danému tématu a veškeré prameny, z nichž autor čerpal. Uvádíme-li v seznamu literatury více děl téhož autora, řadíme tyto položky buď abecedně (podle prvního písmene názvu díla), nebo chronologicky podle roku vydání.

příloha

seznam literatury

Rejstřík tvoří součást vědeckého textu pouze u rozsáhlejších prací. Rozlišujeme rejstříky jmenné a věcné. Pomocí jednotlivých položek rejstříku je čtenář odkazován k příslušným stránkám, na nichž najde určité heslo, klíčové slovo nebo citovaného autora.

rejstřík

Seznam vyobrazení obsahuje názvy všech tabulek, grafů, schémat a obrázků daného textu. Neměla by chybět ani specifikace stránky, na níž lze konkrétní vyobrazení nalézt.

seznam vyobrazení

4.5.5

Několik poznámek ke grafické úpravě odborného textu

K významným požadavkům, které jsou na odborný text kladeny, nepatří jen optimalizace jejich odborné a formální stránky. Odborný text musí splňovat i určitá technická kritéria. Ta jsou opět dána celostátně platnou normou. O některých z nich teď v krátkosti pojednáme.

61


normovaná strana

Normovaná strana odborného textu musí mít formát A4. Jednou normovanou stránkou se rozumí 30 řádků textu po 60 úhozech (zahrnuty jsou i mezery), tedy celkem 1800 znaků.

nadpis

Nadpisy neboli titulky se umisťují na střed nebo k levému okraji stránky. Zpravidla jsou graficky zvýrazněny (nadpisy větších částí textu – tučně, velikost písma 14; podnadpisy – tučně, velikost písma 12) a píší se bez tečky na konci. U větších výpovědních celků by měly být odděleny dvěma vynechanými řádky od předcházejícího textu a jedním vynechaným řádkem od textu následujícího. Dílčí nadpisy, které nejsou číselně ani abecedně označeny, je možné psát na začátek odstavce. V tomto případě se oddělují tečkou a bezprostředně za nadpisem následuje běžný text, např.: Pojetí masové komunikace. Určitá pojetí masové komunikace jsou pevně svázána …

odsazení textu výčet

Pro odsazení textu se užívají dva způsoby. Začátek nového odstavce se realizuje buď zarážkou pomocí tabulátoru nastaveného na pět úhozů, nebo se mezi odstavci vynechává jeden řádek. Kombinace obou způsobů je však nevhodná. Poměrně velkou neznámou bývá při tvorbě odborného textu prezentace výčtů. Obvykle je výčet naznačen uvozovací větou, která je zakončena dvojtečkou. Jednotlivé položky výčtu jsou pak označeny pomocí číslic, písmen abecedy, odrážek či jiných značek. Začínají-li položky malým písmenem, oddělují se na konci čárkou nebo středníkem, za posledním bodem je pak tečka. V případě, že začínají velkým písmenem, je každá položka zakončena tečkou. Nová norma však připouští absenci jakéhokoli interpunkčního znaménka, a to v případě, že jsou jednotlivé body výčtu dostatečně graficky odlišeny od zbytku textu (např. umístěním na samostatný řádek).

4.6 Struktura obsahu teoreticky zaměřené práce teoretická práce

V tomto návrhu se vyžaduje od autora práce, aby prokázal vhodným návrhem řazení kapitol a subkapitol (i jejich označením), že dokáže podat téma a řešení přehledným a logickým způsobem.

4.6.1

Úvod

Představuje zpracovávané téma nebo problém, zdůvodnění volby tohoto tématu i výzkumné otázky a má také vytvořit vztah se současnou teoretickou diskusí nebo aktuální problematikou v praktické sféře. Úvod by měl pomocí podkapitol zodpovědět pět aspektů: 1. Zdůvodnění tématu (proč je téma vůbec důležité?) 2. Výzkumnou otázku nebo specifikaci problému (Jaké otázky bude práce řešit? Jaké je specifické určení tématu nebo problému?) 3. Kontext problému (Přehled literatury o dosavadním stavu výzkumu a znalostí v dané oblasti).

62

Diplomový seminář 1 4. Jak se bude postupovat (jakých metod se využije při řešení otázek?) 5. Jaká bude organizace hlavní části práce (stručný popis organizace a obsahu jednotlivých kapitol). Při zpracování se odvoláváme na základní bibliografické prameny.

4.6.2

Hlavní část

Organizuje se do vhodně zvolených podkapitol se zpracováním jednotlivých částí úkolu. Doporučuje se nejdříve jasně popsat základní body práce (problémy, otázky, teorie atd.) a teprve pak se propracovávat k jednotlivým subproblémům Obrácená cesta od zvláštního k obecnému se nedoporučuje. Tato část také obsahuje zpracovaný přehled literatury o dosavadním stavu bádání. Celé zpracování je vedeno vůdčí představou, která byla sdělena v úvodu. Téma a řešené problémy mají být zasazeny do kontextu současné vědecké diskuse nebo problémů praxe. Proto se také na vhodném místě uvádí přehled definic a pojmů a ohraničení k jiným příbuzným tématům a pojmům. Podkapitoly se doporučuje dělit na části typu úvod, hlavní část a souhrn. To přispívá k přehlednosti a dělá dobrý dojem při posuzování práce.

4.6.3

Závěry

V závěrečné kapitole se provede stručný přehled výsledků práce a odpovědí na výzkumné otázky, které byly položeny v úvodu. Zcela na konec ve zvláštní kapitolce se student vyjadřuje k možnostem dalšího výzkumu nebo uplatnění výsledků a uvádí osobní poznámky.

4.6.4

Soupis použité literatury

4.6.5

Přílohy

Příloha A, B, ...

63


4.7 Základní struktura obsahu empiricky zaměřené práce empirická práce

I. Uvozující povinná část II. Obsahová část 1. Úvod Seznámení s problémem a jeho aktuálností, stručná charakteristika pracovní hypotézy a úkolů práce. 2. Přehled dosavadních poznatků a teoretická východiska Přehled literatury, návaznost na práce jiných autorů, přehled užívaných metod výzkumu, vysvětlení a definice základních pojmů, vytvoření teoretického rámce. 3. Cíle práce, výzkumné otázky a hypotézy Přesné vymezení úkolu a cílů práce, zdůvodnění a formulace hypotéz. 4. Metodika výzkumu 4.1. Obecná charakteristika výzkumného plánu 4.2. Identifikace a popis cílové populace a výběru 4.3. Popis intervence (pokud jde o evaluaci terapie nebo programu) 4.4. Popis instrumentů a technik měření 4.5. Prezentace způsobu sběru dat 4.6. Prezentace procedur pro uchování dat 4.7. Vysvětlení způsobu analýzy dat 4.8. Popis procedur pro zabezpečení zvláštních událostí 4.9. Diskuse zaručení externí a interní validity studie. Zde také může být informace o Omezení a vymezení studie. 5. Výsledky Výsledky stručně komentované, fotografie, tabulky, grafy, výsledky statistických testů. 6. Diskuse

64

Diplomový seminář 1 Zhodnocení výsledků ve vztahu k zadání, jejich rozbor na základě dosavadních poznatků, upozornění na chyby a nedostatky ve vztahu k interní a externí validitě. 7. Závěry Stručné zhodnocení celé práce, význam pro vědu a praxi, doporučení dalšího výzkumu. Soupis použité literatury Přílohy Příloha A, B, ...

4.8 Podrobná struktura empiricky zaměřené práce 1. Úvod 2. Problém 2.1.Zdůvodnění, význam a potřeba studie 2.2.Teoretický rámec navrhované studie 2.3.Formulace problému 2.4. Výzkumné otázky, teorie, hypotézy nebo prvky problému, které se budou zkoumat 2.5.Omezení a vymezení studie 2.6.Definice pojmů 2.7.Souhrn 3. Přehled literatury 3.1. Historický přehled 3.2. Teoretická a výzkumná literatura specifická pro M/D téma 3.3. Výzkum v příbuzných oblastech relevantních pro M/D téma 3.4. Kritika validity dostupné teorie a výzkumných prací 3.5. Souhrn toho, co je známé a neznámé v souvislosti s M/D tématem 3.6. Příspěvek této studie pro vědu

65

Diplomový seminář 1 4. Výzkumné metody 4.1. Výzkumná metodologie 4.2. Zkoumaná populace nebo výběr 4.3. Měřící procedury 4.4. Pilotní studie 4.5. Sběr dat 4.6. Analýza dat 4.7. Řešení zvláštních situací 4.8. Specifické procedury 4.9. Souhrn 5. Výsledky 5.1. Plán výzkumu (komentář realizace) 5.2. Popis dat (data, tabulky, grafy, popisné statistické charakteristiky) 5.3. Evidence pro podporu nebo zamítnutí hypotéz nebo výzkumných otázek 5.4. Neočekávané výsledky 5.5. Souhrn toho co se nalezlo 6. Diskuse, důsledky a doporučení 6.1. Diskuse 6.1.1.Závěry vyplývající z výsledků 6.1.2.Alternativní vysvětlení výsledků 6.1.3.Vztah výsledků a závěrů k dosavadním poznatkům a vědecké literatuře 6.1.4.Síla, slabosti a omezení studie 6.2. Důsledky 6.2.1.Důsledky pro praxi nebo rozhodování

66

Diplomový seminář 1 6.2.2.Důsledky pro vědecké porozumění v oblasti 6.2.3.Důsledky pro vytváření teorie 6.2.4.Důsledky pro další výzkum 6.3. Doporučení 6.3.1.Doporučení pro další výzkum nebo změnu metodologie výzkumu 6.3.2.Doporučení pro změny vědeckých konceptů, nebo praxe 6.3.3.Doporučení pro změnu nebo modifikace dosavadních teoretických konstruktů 6.3.4.Doporučení, která se týkají změny organizace, procedur, praktik, chování 7. Souhrn Soupis použité literatury Přílohy Příloha A, B, ...

4.9 Komentář ke schématu empiricky zaměřené práce 1. Úvod Seznámí krátce čtenáře s tématem. O čem studie bude a proč je významná. Slouží ke vzbuzení pozornosti toho, kdo je vzdělaný, ale není na slovo vzatým odborníkem v dané oblasti. Celé povídání kulminuje v určení problému 2. Problém 2.1. Důvod, význam a potřeba výzkumu Prováže se s předchozí kapitolou úvodní větou. V tomto odstavci jde o upřesnění účelu studie. Komise očekává, že autor přesvědčivě podá důvod pro výzkum, potenciální užitek a aktuálnost (3 až 4 věty). 2.2. Teoretický rámec pro navrhovaný výzkum Vyjasněte zda rámec studie bude volen pragmaticky (jde o aplikovanou studii bez nutnosti použít teorii), eklekticky (rámec je tvořen několika teoriemi, které jsou užitečné pro účel splnění úkolu) nebo se zaměřením na jednu teorii. Vysvětluje se proč. V každém případě rámec se musí odvolat na vhodnou teoretickou literaturu, kde se nalezne plné vysvětlení teorie. 67


2.3. Stanovení problému Krátký odstavec, ale snad nejdůležitější. Představuje průvodce pro vše, co následuje. Vlastně se jedná o dohodu mezi výzkumníkem a fakultou o podstatě výzkumu. Ozřejměte koncept problému jasným způsobem. Opírejte se o úvod. Uveďte důvody pro studii, co se udělá a jaké jsou očekávané výsledky Problém se může vyjádřit otázkou nebo jako tvrzení, což závisí na výzkumníkovi nebo povaze problému. Toto tvrzení dává směr celé studii, sděluje informaci o rozsahu studie a bez podrobností říká, jak se studie provede. 2.4. Co se bude podrobovat zkoumání: prvky, hypotézy, teorie, výzkumné otázky Prvky problému se uvádějí, pokud se nepožaduje formulování hypotézy. Prvky M/D představují pak vlastně výzkumné otázky. Určují specificky části problému a ohraničují celý výzkum. Hypotéza se stanovuje jako řešení problému nebo vztah mezi specifikovanými proměnnými. Ponechává si charakter dohadu, dokud se nenalezne evidence pro vyvrácení nebo podpoření její platnosti. Může se stanovit jedna nebo více hypotéz podrobným zkoumáním teoretického i faktuálního rámce výzkumného problému. Bez formulování hypotéz výzkumník maří čas činností bez určitého zaměření. Když stanovujeme hypotézy, měly by být dobře formulované. Používáme jednoduchý jazyk a snažíme se, aby vyhovovaly následujícím kritériím: a) Existují důvody, fakta, teorie nebo zkušenosti, které jí zdůvodňují? je hypotéza konstrukčně validní? b) Je možné shromáždit evidence a analyzovat ji tak, že tím přezkoušíme platnost hypotézy. Je hypotéza testovatelná? c) Má hypotéza vztah k problému, který se řeší? Je hypotéza relevantní? Dalším důležitým prvkem je teorie. teorie vysvětluje vztahy mezi událostmi a fakty. Jedná se o princip nebo množinu principů, která vysvětluje určité fenomény. Teorie může vytvořit rámec pro generování hypotéz nebo otázek nebo problémových prvků Ty pak určují výzkumné procedury, cíle a způsob sběru dat Je však důležité poznamenat, že hypotézu není nutné formulovat, pokud hledáme odpověď na určité otázky. Pokud však se domníváme, že existuje nějaký vztah a má být verifikován, hypotéza je nejlepší cestou, jak ukázat, o co ve výzkumu půjde. Analýzou a diskusí je zapotřebí osvětlit, zda se k tématu nejlépe přiblížíme tím, že definujeme nějaké hypotézy, položíme otázky nebo vyjmenujeme prvky problému nebo zvolíme kombinaci těchto tří přístupů. Je důležité ujasnit význam používaných pojmů problém, cíle výzkumu, výzkumná otázka hypotéza.

68

Diplomový seminář 1 Vztahy mezi výzkumnými proměnnými popisujeme i graficky, abychom usnadnili čtenáři pochopit zkoumaný problém. Na obrázku je příklad volby schématu, který vychází z teorie systémů. Autor dosadí za nezávislé, závislé a rušivé proměnné, výzkumné proměnné, které bude zkoumat. 2.5. Omezení a vymezení studie Omezení studie jsou dána faktory, které mohou ovlivnit výsledek výzkumu, ale nejsou kontrolovány výzkumníkem. Obvykle závisí na tom, jak dobře je navržen výzkumný plán. Snažíme se určit a diskutovat všechny faktory, které mohou způsobit zkreslení našich výsledků. Každá studie má nějaká omezení. Například při výzkumu pomocí dotazníku se musíme ptát, zda informant chce vůbec odpovědět na položené otázky. Omezení studie se stanou problémem, pokud výzkumník o nich neví. Vymezení je určeno faktory, které máme pod kontrolou. Ty vymezují, co je do výzkumu zahrnuto a co nikoliv. Vymezení je integrální součástí plánu výzkumu. Například se z určitých důvodů omezujeme na zkoumání nějaké skupiny. 2.6. Definice pojmů Existují dva důvody pro nutnost definovat použité pojmy. Každé slovo může mít více významů, pokud pro účely komunikace ho nevymezíme jednoznačně. běžně používaná slova se mohou ve výzkumu použít ve spaciálním významu. Někdy je vhodné v této části uvést operacionalizaci určitých konstruktů a pojem vymezit operacionálně. Tedy způsobem, že ukážeme, jak přiřadíme příslušné proměnné určité hodnoty. Při analýze používání pojmů se opíráme o práce význačných vědců z dané oblasti. Také lze provést přehled, jak se pojmy využívají a po analýze pojmů vybereme pro nás nejužitečnější způsob. 3. Přehled literatury Po přehledu v návrhu práce se nepožaduje vždy úplnost. To je v tom případě, kdy návrh projektu nemusí mít více než 15 stránek. Pak se soustředíme na ty nejdůležitější prameny a anticipujeme přehled, který se objeví ve vlastní práci. Je však výhodné, když se student před výzkumem seznámí s literaturou co nejdůkladněji. Jiní argumentují, že projekt bude lépe koncipován, budou v něm navrženy kvalifikovanější výzkumné cíle a procedury, pokud je přehled důkladně zpracován. Práce na přehledu literatury vede k tomu, že student si uvědomí úskalí výzkumné problematiky. Také pomáhá posuzovací komisi při vyhodnocování oprávněnosti a perspektivnosti projektu. Uvádíme příklad struktury této kapitoly. 3.1. Historický přehled 3.2. Teoretická a výzkumná literatura specifická pro M/D téma 3.3. Výzkum v příbuzných oblastech relevantních pro M/D téma 3.4. Kritika validity dostupné teorie a výzkumných prací 3.5. Souhrn toho, co je známé a neznámé v souvislosti s M/D tématem 69

Diplomový seminář 1 3.6. Příspěvek této studie pro vědu 4. Výzkumné metody 4.1. Základní použitý metodologický princip Tato část práce identifikuje pomocí metodologie výzkumné metody, které autor použije (případovou studii, experiment). Podrobnější popis jednotlivých procedur se objeví v dalších odstavcích. 4.2. Zkoumaná populace nebo výběr Výběr je část populace, říká se také někdy vzorek. Může jít o lidi, ale také o objekty (školy, třídy, v meta-analýze jde o provedené studie). Zdůvodňujeme výběr z populace nebo subpopulace a vhodný počet jedinců. Popisujeme, jak získáme přístup k podmnožině populace. Kvalitativní výzkum používá jiné metody výběru subjektů než výzkum založený na statistickém šetření nebo experimentech. Neuvažuje se o vhodném počtu subjektů, ani o náhodném výběru nebo randomizaci jako v kvantitativním výzkumu. Kvalitativní výzkum používá se například metodu výběru extrémního případu, typického případu nebo metodu sněhové koule. Případy se vybírají s ohledem na generovanou teorii, jejíž návrh je mnohdy cílem tohoto typu výzkumu 4.3. Měřící techniky a metody sběru dat Popis měřících a jiných procedur pro získávání dat spolu s udáním o validitě a spolehlivosti s ohledem na typ výzkumu. 4.4. Pilotní studie Pokud provedeno popisují se zkušenost z pilotní studie. Pilotní studie vede k modifikaci celého plánu. 4.5. Sběr dat Způsob aplikace měřících a jiných procedur pro získávání dat pro daný vzorek populace a typ výzkumu (rozhovorem, poštou, po telefonu). 4.6. Analýza dat Popis statistických procedur nebo jiných procedur pro analýzu. dat. Pokud nejsou obvyklé popíšeme procedury podrobněji. Uvádíme odkazy na příslušnou odbornou literaturu. 4.7. Řešení ¨zvláštních situací Návrh řešení etických problémů. Zde se také uvádí, jakým způsobem přistupovat k dalším předvídatelným situacím, které mohou ohrozit zdar projektu. 4.8. Specifické procedury Čtenáři se sdělí krok za krokem v chronologickém pořadí, jak se bude ve výzkumu postupovat. To zahrnuje korespondenci, návrh dotazníků, pilotní studii, provedení intervence rozhovorů, konzultace a další akce. 4.9. Souhrn Stručně shrneme nejdůležitější informace z této kapitoly

70

Diplomový seminář 1 5. Výsledky Tato část začíná popisem relevantního materiálu, který se získal během výzkumu. Popisuje se také příprava dat ke zpracování a příslušné statistické nebo jiné postupy pro analýzu dat v konkrétním kontextu. Uvádějí se shrnující údaje jako popisné statistiky, tabulky, grafy. Obvykle se vyhýbáme duplicitnímu popisu dat. Jednotlivé údaje komentujeme vzhledem k nalezeným trendům, rozdílům nebo zvláštnostem. Nekomentované údaje raději zařazujeme do přílohy. Popisujeme výsledky inferenční statistiky (t-test, F-test, atd.) a ostatní pro interpretaci důležité parciální výsledky (střední hodnoty, korelace, četnosti). Nenecháváme čtenáře pouze se samotnými čísly, ale vhodně ho prezentovaným materiálem provádíme. Podle významu strukturujeme materiál pomocí podkapitol. Výsledková část kvalitativního výzkumu má rozdílnou podobu. Nenajdeme v ní čísla, ale převážně texty: popis prostředí, úryvky z rozhovorů a jejich komentáře výzkumníkem. Výzkumník hledá v materiálu nové kategorie, konfigurace a témata a vnáší do materiálu určitý pohled. Třídí a shlukuje zkušenosti účastníků a fenomény, které mají společné charakteristiky. Výsledky svého zkoumání ilustruje na příkladech z nasbíraných dat. Prezentace výsledků může také využívat grafického znázornění. 6. Diskuse, důsledky a doporučení Dodržujeme rozdělení na výsledkovou část a interpretační. Výsledková část informuje a výsledcích úplně a objektivně. V této části má autor příležitost vnést do posuzování výsledků svůj osobní názor. Ten však musí být podpořen přesným a logickým usuzováním. Výsledky interpretujeme ve vztahu k úkolům práce, k použitým teoriím a k definovaným hypotézám a otázkám. Na základě výsledků navrhujeme modifikace teorií nebo praxe. Výsledky dáváme do vztahu k dosavadním poznatkům dané oblasti vědy nebo profesionální činnosti. Odděleně hodnotíme implikace pro teorii a praxi případně navrhujeme další výzkum pro zkoumání nových hypotéz nebo potvrzení našich výsledků. V ideálním případě výzkumník na začátku zopakuje účel studie, aby umožnil čtenáři adekvátně sledovat další výklad. Dále shrne výsledky bez použití číselného vyjádření. Výzkumník se také pokouší určit alternativní vysvětlení výsledků, pokud nejsou v souladu s předpokládanými hypotézami. Je důležité, aby autor systematicky probral všechny výsledky, které jsou v nějakém rozporu s očekáváním a připojil úvahu, proč se tak stalo. V této sekci je také potřebné znovu se dotknout omezení studie. Autor specificky zkoumá výzkumné metody i výběr subjektů s cílem komentovat vliv na interní a externí validitu výsledků. Prakticky každá studie má tyto omezení a autor má na ně upozornit.

71

Diplomový seminář 1 Na konci autor navrhuje další směry výzkumu, ale specificky, ne pouhou obecnou frází. Tato část je významná pro výzkumníky, kteří mají zájem o další výzkum. Na druhé straně i ostatní čtenáři se zajímají o nové oblasti výzkumu, protože to osvětluje, co je ještě zapotřebí udělat a co není známé.

4.10 Základní struktura empiricko-teoretické práce, návrh řešení problému empirickoteoretická práce

Tato struktura se doporučuje při zpracování problému praxe. I. Úvod Tato kapitola obsahuje: – zdůvodnění aktuálnosti tématu a nastínění problému, který student bude řešit, – současný stav problematiky a přehled existující literatury vztahující se k danému tématu, – stanovení cíle (cílů) a pracovních hypotéz diplomové práce. II. Teoreticko-metodologická část práce Tato část přehledně uvádí: – teoretické poznatky, vztahující se k danému problému; v této části by měl student prokázat vědomosti, které získal studiem; – charakteristiku metod a postupů, které budou pro řešení problému použity. III. Analytická část Tato část, jež tvoří jádro závěrečné práce, obsahuje vlastní řešení problému. Především z této části musí být patrné, že student zvládl zadané téma, že je schopen aplikovat poznatky získané studiem a formulovat vlastní stanovisko k řešeným problémům. Na základě zjištěných skutečností diplomant formuluje vlastní návrh na řešení existujících problémů, případně uvádí výsledky formativní evaluace. Pokud jde o případovou práci zaměřenou na řešení problémů nějaké instituce nebo firmy, uvádí na začátku této kapitoly podrobně příslušný popis zkoumaného systému. IV. Závěr Závěr obsahuje shrnutí práce. V této části se student vrací k cílům pracovním hypotézám, které formuloval na počátku práce a hodnotí, zda se je podařilo potvrdit, vyvrátit, nebo zda bylo nutné je upřesnit nebo zcela opustit. Je vhodné, aby student na tomto místě nastínil další problémy, kterým by bylo účelné věnovat pozornost, jejichž řešení by však přesáhlo rámec diplomové práce. Důležitou součástí závěrečných prací s praktickým zaměřením je nástin doporučení a návrhů, jejichž realizace v praxi by pomohla vyřešit zkoumaný problém.

72

Diplomový seminář 1 Doporučené uspořádání diplomové práce založené na empirickém výzkumu: Úvod Všeobecné zaměření práce, všeobecně vyjádřený záměr výzkumu, aktuálnost problematiky, očekávaný přínos apod., vše jen velmi stručně, všeobecně; Přehled literatury Rešerše autorů zabývajících se daným tématem a metodami výzkumu, jejich kritické zhodnocení ve vztahu ke zkoumané problematice práce; Definice základních pojmů Vysvětlení, proč autor akceptuje či zamítá určitá stanoviska, a proč se přiklání ke své uvedené pracovní definici; Zdůvodnění výběru problému Na základě přehledu poznatků, přínos jeho vyřešení pro další rozvoj vědy; Jasná stručná formulace cíle (popř. i dílčích úkolů); Formulace obecné vědecké otázky Tj. předpokládané obecné vědecké zákonitosti a z ní vyplývající dílčí hypotézy, které mají být výzkumem řešeny, zdůvodnění hypotéz (dílčích zákonitostí); Obecné metody výzkumu z hlediska metodologie vědy Kterých bude použito, metodologická a logická konstrukce celého výzkumu (např. plán experimentu dvoufaktorového v přirozených podmínkách podle logické metody kombinace shody a rozdílu nebo pedagogické pozorování ve formě analytických průřezů, apod.; Způsob konkrétní realizace Výzkumné obecné metody; Metodika zjišťování empirických dat (např. pedagogické pozorování, dotazník, testování, měření, apod.), údaje o její standardizaci, validitě, spolehlivosti, chybách atd. v literatuře (příp. způsob ověření její validity, jde-li o metodiku zcela novou, srovnávání údajů o standardizaci s příbuznými metodikami); Způsob kvantifikace a kódování dat (typ použitých škál apod.); Metoda výběru zkoumaných osob Jde-li o použití statistických testů hypotéz, pak definice populace (základního souboru), z níž byl výběr pořízen a na kterou chce autor 73

Diplomový seminář 1 své výsledky zobecnit, popis použité metody pravděpodobnostního výběru (přímý, prostý dle tab. náhodných čísel, vícestupňový atd.), kterým se zajistila reprezentativnost výběru osob; Statistické aj. metody zpracování dat Zdůvodnění jejich volby z hlediska relevantnosti k hypotézám, stručný výklad jejich smyslu a možnosti interpretace jejich výsledků (jde-li o metody běžné, jako např. korelace, regrese apod. neuvádět vzorečky, ale odkázat na literaturu), použití a původ softwaru (např. zpracováno paketem programů EPIINFO, NCSS, SPSS, BMDP ap.); Výsledky Prezentace hlavních výsledků (nejdůležitějších tabulek a grafů) v textu, komentář zdůrazňující hlavní interpretaci vzhledem k hypotézám (údaje uvedené už v tabulkách se nemají zbytečně opakovat v textu); Diskuse všeobecné zhodnocení získaných výsledků, rozbor okolností, které by mohly vést ke zpochybnění závěrů (např. důvody k pochybám o věrohodnosti odpovědí v dotazníku, nečekané, nekontrolované vlivy, které mohly zkreslit výsledek experimentu, jak velké procento dotazovaných neodpovědělo, jak byla při výběru osob zkreslena jeho reprezentativnost apod.), srovnání vlastních výsledků s obdobnými výzkumy jiných autorů; Závěry Pro rozvoj vědy, tj. pro teorii daného oboru - konkrétní stanovisko k přijetí či zamítnutí hypotéz, důsledky pro vědecký obor po začlenění nových poznatků do jeho vědecké teorie, obecné možnosti využití; Kontrolní otázky: 18. Jaké druhy prací rozlišujeme podle jejich vědeckého zaměření? 19. Jaké rámcové prvky odborného textu rozlišujeme? 20. Jaké druhy titulků rozlišujeme? 21. Jaké jsou požadavky na vytvoření anotace? 22. Jak se liší abstrakt a resumé? 23. Jaké jsou obvyklé způsoby označování autorského subjektu? 24. Jakou kompoziční strukturu má model IMRAD? Shrnutí obsahu kapitoly V této kapitole byly shrnuty požadavky na vytvoření srozumitelné práce na požadované odborné úrovni. Byly prezentovány základní prvky vědecké práce, požadavky na jejich obsah a řada ilustračních příkladů. Na závěr byly prezentovány typické struktury různých druhů odborných prací a specifické požadavky na jejich jednotlivé části.

74


Vyhodnocování dat

5 Cíl:

Řada kvalifikačních prací nějakým způsobem pracuje s daty. Často se jedná o naměřená data ze zkoumaného procesu, se kterými pracujeme, zkoumáme je, analyzujeme, a na základě těchto analýz např. predikujeme budoucí chování systému. Dosažené výsledky je nutné korektně vyhodnotit a například zhodnotit která predikční metoda poskytuje lepší výsledky. K takovému vyhodnocení nemůžeme přistupovat „okovizní metodou“ – neboli „všichni vidí, že tento průběh je lepší“, ale korektními metodami zpracování dat. Tato kapitola ukazuje použití základních statistických metod pro zpracování dat, odpovídající typickým výstupům kvalifikačních prací, řešených v poslední době. Podrobnější informace jsou dostupné v odpovídající odborné literatuře z této oblasti. Po jejím prostudování byste měli být schopni: – – – –

Určit nejistoty měření. Korektně vyhodnotit výsledky získané měřením a určit nejistoty měření. Vybrat lepší výsledek aproximace a prokázat jeho kvalitu. Uvádět výsledky měření nebo výpočtů v přesnosti odpovídající zdrojovým datům.

Klíčová slova této kapitoly: Statistické zkoumání, statistické zjišťování, zpracování dat, nejistoty měření, chyby měření, chyba absolutní, chyba relativní, chyba systematická, chyba náhodná, chyba hrubá, třída přesnosti, standardní nejistota, standardní nejistota typu A, standardní nejistota typu B, kombinovaná standardní nejistota, rozšířená standardní nejistota, výběrový průměr, výběrový rozptyl, výběrová směrodatná odchylka, rozptyl výběrových průměrů, směrodatná odchylka výběrových průměrů, přímé měření, nepřímé měření, udávání nejistot,třídění statistických dat, aritmetický průměr, medián, modus, variační rozpětí, relativní směrodatná odchylka, směrodatná odchylka průměru, vícerozměrný statistický soubor, nezávisle proměnná, závisle proměnná, lineární závislost, lineární regrese, metoda nejmenších čtverců, korelace, korelační koeficient, koeficient determinace, statistický test, procentuální interval shody, t-test, Studentův test, analýza variace, chí-kvadrát test, test nezávislosti, kontingenční tabulka, kvalita aproximace, kvadratická plocha, součet čtverců odchylek, zaokrouhlování. Doba potřebná ke studiu: 6 hodin

Průvodce studiem Tato kapitola prezentuje základní poznatky z metrologie věnované nejistotám měření a jejich vyhodnocení. Jsou představeny základní postupy pro přímé i nepřímé měření. Dále jsou představeny základní statistické testy pro zhodnocení hypotéz a testování shody. Poslední část je věnována konkrétnímu příkladu testování kvality aproximace. Pokud se ve své práci zabýváte měření nebo zpracováním experimentálních dat, věnujte této kapitole potřebnou pozornost a vypočítejte všechny předložené příklady.

75


5.1 Etapy statistického zkoumání statistické zkoumání

Jako jednotlivé etapy statistického zkoumání označujeme pracovní fáze shodné s postupem při realizaci experimentů v rámci vědeckého zkoumání (Dvořák 2014). Předtím, než začneme zkoumat či měřit nám dosud nedostatečně známý proces, je potřeba se v dostupné literatuře seznámit s dřívějšími teoreticky či prakticky dosaženými výsledky. Cílem kvalifikačních prací není opakovat známé chyby. Na druhé straně bylo dokumentováno několik případů, kdy se dlouhou dobu přijímal chybný výsledek a na něm se stavěl další výzkum. Než někoho napadlo si tato výchozí data ověřit. Příkladem jsou dlouhá léta zkoumané záhadné vlastnosti delfíní kůže snižující odpor vody, které vycházely z chybně určeného výkonu svalové hmoty delfína. Až po přezkoumání původního výzkumu se zjistilo, že delfíní kůže žádné zvláštní vlastnosti nemá, protože výkon jeho svalů je ve skutečnosti mnohem větší než se původně předpokládalo. O to důležitější je seriózní přístup k výsledkům výzkumu a jeho objektivní zhodnocení.

5.1.1 statistické zjišťování

Je etapou získání dat, tedy souboru naměřených hodnot. Je to nejdůležitější část experimentální práce, protože chybně získané nebo neúplné údaje žádnými dalšími sebepečlivějšími postupy nemůžeme nahradit. Zde se plně uplatní pečlivost záznamu všech podmínek, za kterých byla data získána.

5.1.2 zpracování dat

Statistické zjišťování

Zpracování statistických údajů

Představuje etapu třídění naměřených hodnot, jejich sestavení do tabulek a grafů, výpočet statistických charakteristik, korelační a regresní analýza apod. Tabulky všech naměřených hodnot, výsledné statistické charakteristiky a grafy představují v odborných a vědeckých publikacích části označované jako výsledky. Vhledem ke svému rozsahu se tabulky naměřených dat v kvalifikační práci obvykle zařazují do příloh a do vlastního textu se umísťují pouze výsledky jejich zpracování.

5.1.3 vyhodnocení dat

Vyhodnocení zpracovaných údajů a jejich analýza

Vyhodnocení představuje konečnou etapu statistické práce. V publikacích bývá označena jako diskuse a závěr. Představuje porovnání námi získaných výsledků s teoretickými předpoklady, s výsledky uvedenými v literatuře apod. V případě odchylek pak jejich zdůvodnění, případně návrh postupu dalšího výzkumu.

76

Diplomový seminář 1 V závěru se uvádí konečný výsledek – nejčastěji střední hodnota a míra její variability, která bývá vyjádřena intervalem shody pro určitou pravděpodobnost (v přírodních vědách a medicíně většinou 95 %, přičemž u souborů s „normálním“ rozdělením se nejčastěji používá aritmetický průměr a směrodatná nebo relativní směrodatná odchylka jako míra variability našeho měření, směrodatná odchylka průměru pak při porovnání průměrů základního a výběrových souborů. Pokud nemůžeme zamítnout nulovou hypotézu v testu normality, je správnější jako míru polohy uvádět medián a/nebo modus; jako míru variability, vzhledem k jednoduchosti výpočtu nějaké vhodné rozpětí). Právě vzhledem k pravděpodobnostnímu charakteru zkoumaných jevů není matematicky možné přesně vystihnout všechny kvantitativní i kvalitativní vlastnosti systému. Tato skutečnost vyžaduje v praxi vždy určitou opatrnost při formulování závěrů a především rozsahu jejich platnosti.

5.2 Nejistoty měření V praxi není žádné měření, žádná měřicí metoda ani žádný přístroj absolutně přesný. Nejrůznější negativní vlivy, které se v reálném měřicím procesu vyskytují, se projeví odchylkou mezi naměřenou a skutečnou hodnotou sledované veličiny. Výsledek měření se tak vždy pohybuje v jistém „okolí“ kolem skutečné hodnoty, ale téměř nikdy nenastává ideální shoda obou hodnot. Výsledný rozdíl mezi oběma hodnotami je někdy tvořen i velmi složitou kombinací dílčích faktorů (Hlaváč 2014). Dosud bylo zvykem při vyhodnocování souborů naměřených hodnot pracovat s chybami měření. Nově je vyhodnocování prováděno prostřednictvím vyjádření nejistot měření. Připomeňme si nyní stručně základy teorie chyb, aby je bylo možné lépe porovnat s novou koncepcí nejistot, která koncepci chyb nahrazuje.

nejistoty měření

chyby měření

Chyby se vyjadřují v absolutních nebo relativních hodnotách. Podle jejich působení lze chyby rozdělit na systematické, náhodné a hrubé. Podle svého zdroje se rozdělují na chyby přístroje, metody, pozorování a vyhodnocení. Jako absolutní chyba Δy se označuje rozdíl mezi hodnotou naměřenou ym a skutečnou xs. Podělíme-li absolutní chybu skutečnou hodnotou, dostaneme poměrné vyjádření chyby, tj. relativní chybu δx. Platí tedy  y  ym  xs ,

y 

y xs



y m  xs . xs

chyba relativní

(1)

(2)

Systematické chyby jsou při stálých podmínkách také stálé co do velikosti i znaménka a svým působením systematicky ovlivňují výsledek měření. Ke stanovení jejich velikosti zpravidla postačuje vztah (1). Z hlediska uživatele měřicí techniky jsou systematické chyby sympatické tím, že je lze z velké části

77

chyba absolutní

chyba systematická

Diplomový seminář 1 určit a jejich vliv je možné zmenšit, např. pomocí korekce, kompenzace apod. Takto se zpravidla podaří odstranit podstatnou část jejich negativního vlivu na měření, ale zůstane ještě zbytek, který lze označit jako nevyloučené (nevylučitelné) systematické chyby. Právě toto je jedna z oblastí, kterou mnohem lépe postihuje nový koncept nejistot měření. chyba náhodná

Náhodné chyby působí zcela nahodile, jsou těžko předvídatelné a nelze je vyloučit. Při opakování měření se mění jejich velikost i znaménko, jak odpovídá předpokládanému zákonu rozdělení pravděpodobnosti. Pro určení jejich velikosti se vychází z opakovaných měření s použitím statistických metod, odpovídajících patřičnému pravděpodobnostnímu modelu, reprezentovanému zákonem rozdělení příslušné náhodné chyby. V praxi velmi často jde o rozdělení normální – Gaussovo, které se používá ve většině aplikací. Výsledek měření, stanovený ze souboru opakovaných měření realizovaných za stejných podmínek, je pak reprezentován aritmetickým průměrem získaným při n opakováních z hodnot y1, y2, …, yi, …, yn, tj. y

1 n  yi . n i1

(3)

Náhodnou chybu v klasické teorii chyb nejčastěji zastupuje směrodatná odchylka výběrového souboru s, méně často směrodatná odchylka aritmetického průměru sx, získané ze vztahů n

s

 2yi i 1

n 1

n

(y



i 1

s  n

 y)2

,

n 1

n

sy 

i

(y i 1

i

(4)

 y)2

n(n  1)

.

(5)

Obě směrodatné odchylky patřičným způsobem blíže charakterizují chování náhodných chyb. chyba hrubá

Hrubé chyby jsou z předchozího pohledu zcela nevyzpytatelné. Měření zatížené hrubou chybou znehodnotí celý experiment, a proto naměřené hodnoty, které výrazně „vybočují z řady“, což bývá velmi často projevem tohoto druhu chyby, se vyloučí z dalšího zpracování. Omezit riziko jejich výskytu lze důsledným dodržováním příslušných měřicích postupů, podmínek měření a pozorností obsluhy. Výsledná chyba měření je vyjadřována jako součet systematické a náhodné složky, což lze zapsat x  e  

(6)

a její maximální hodnotu je možné odhadnout jako:

78

Diplomový seminář 1  y max  ( y  ys )  2s

(7)

kde je:

e  y  ys

– systematická složka, ε = s, popř. ε = 2s – náhodná složka. Součinitel rozšíření směrodatné odchylky souvisí s pravděpodobností pokrytí intervalu a typem rozdělení. Dvojka u Gaussova rozdělení přísluší často užívané 95% pravděpodobnosti. Přesnost přístroje je definována jako schopnost udávat za stanovených podmínek pravou hodnotu měřené veličiny. Pravou hodnotou měřené veličiny přitom rozumíme hodnotu, která charakterizuje veličinu dokonale definovanou za podmínek existujících v okamžiku jejího zjištění. Chyby přístrojů jsou způsobeny nedokonalostmi použitých měřicích prostředků, které mohou vznikat ve výrobě, montáži, popř. i opotřebením. Svou roli sehrává i změna charakteristik a parametrů přístroje v čase (stárnutí). Třída přesnosti Tp měřicího přístroje vyjadřuje maximální relativní chybu přístroje vztaženou na rozpětí přístroje Tp 

kde je:

ymax .100 . yma  ymin

(8)

y

– maximální přípustná absolutní chyba přístroje, ymax – ymin – měřicí rozpětí přístroje. Vypočtená třída přesnosti se zaokrouhlila směrem nahoru na nejbližší hodnotu upravené řady R5, tedy: 4 – 2,5 – 1,6 – 1,0 – 0,6 – 0,4 – 0,25 – 0,16 – 0,1 – atd. Třída přesnosti byla vyznačena na měřicím přístroji jako jeden z jeho významných parametrů. K zamyšlení: Když si uvědomíme, jak se určuje třída přesnosti (viz 8), a skutečnost, že maximální relativní chyba zatěžuje každou naměřenou hodnotu, pochopíme proč je žádáno, abychom při měření využívali vždy horní polovinu měřicího rozsahu. Tomu také odpovídá přepínání měřicích rozsahů na přístroji, které se zdánlivě hodně překrývají. Ale jaká by byla chyba měření napětí 4 V, kdyby byly dostupné pouze rozsahy 0 ÷ 1 V a 0 ÷ 10 V? Tento požadavek se dobře dodržoval při použití ručkových měřicích přístrojů, ale platí to samozřejmě i pro současné elektronické měřicí přístroje. A při měření je potřeba nad vhodným měřicím rozsahem přemýšlet. K zamyšlení: Dalším problémem je přesnost uvádění odečtené hodnoty, která opět souvisí s třídou přesnosti měřidla. A musíme si uvědomit, že současná elektronická měřidla s digitálně zobrazovaným výstupem mají často tendenci nás svádět na scestí, když z marketingových důvodů

79

třída přesnosti

Diplomový seminář 1 přidávají další číslice, které vzhledem k přesnosti měřidla nemají opodstatnění. V době používání ručkových měřidel se používalo velmi jednoduché pravidlo – odečítala se hodnota s přesností na dílek, maximálně polovinu dílku. Podrobnost škály měřidla totiž odpovídala jeho přesnosti. Laici měli občas snahu odečítat hodnoty přesněji, například pokud škála měřidla byla velmi „řídká“. Typickým příkladem jsou orientační tlakoměry (zejména s Bourdonovou trubicí) s třídou přesnosti 1 nebo horší. Dalším zdrojem chyb je nevhodná instalace nebo uložení (ustavení) přístroje na pracovním místě, stole apod. Chyby metody mají svůj původ v nedokonalosti, nebo zjednodušení použité měřicí metody. Chyby pozorování, nebo spíše pozorovatele, jsou do měření vnášeny jako chyby osobní, zapříčiněné buď nedokonalostí smyslů pozorovatele, nebo jeho nesoustředěností (dříve byly vzhledem k používání ručkových měřicích přístrojů významnější než dnes při používání elektronických přístrojů). Chyby, mající svůj původ ve vyhodnocení, jsou časté jako výpočtové, vznikající v důsledku aplikování přibližných vztahů, zjednodušení, ale také použitím linearizace, interpolace, extrapolace, zaokrouhlování, nedostatečným vyčíslením konstant apod.

nejistoty měření

standardní nejistota

5.2.1.1 Popis nejistot měření Nejistoty měření se stanovují při vyhodnocování měření ve výzkumu a technické praxi a to při: – experimentálním ověřování fyzikálních zákonů a určování hodnot fyzikálních konstant, – definičních měřeních, reprodukci jednotek fyzikálních a technických veličin a vyhodnocování metrologických vlastností primárních etalonů, – kalibraci sekundárních etalonů a pracovních (provozních) měřidel, – typových zkouškách měřidel a vyhodnocování jejich technických a metrologických vlastností, – vyhodnocování přesných měření v oblasti zkušebnictví a kontroly jakosti výrobků, – úředních měřeních ve smyslu zákona o metrologii, – ostatních přesných a závazných měřeních v technické praxi, např. přejímacích a garančních zkouškách, měření množství látek a energií v hospodářském styku, měření složení a vlastností materiálů apod. Nejistota měření charakterizuje rozsah naměřených hodnot okolo výsledku měření, který lze zdůvodněně přiřadit k hodnotě měřené veličiny. Nejistota měření se týká nejen výsledku měření, ale i měřicích přístrojů, hodnot použitých konstant, korekcí apod., na kterých nejistota výsledku měření závisí. Základem určování nejistot měření je statistický přístup. Předpokládá se určité rozdělení pravděpodobnosti, které popisuje, jak se může udávaná hodnota odchylovat od skutečné hodnoty, resp. pravděpodobnost, s jakou se v intervalu daném nejistotou může nacházet skutečná hodnota. Mírou nejistoty měření je směrodatná odchylka udávané veličiny. Takto vyjádřená nejistota se označuje jako standardní nejistota -u a představuje rozsah hodnot okolo naměřené hodnoty. Standardní nejistoty se dělí na standardní nejistoty typu A a typu B. Udávají se buď samostatně bez znaménka, nebo za hodnotou výsledku se znaménkem  .

80

Diplomový seminář 1 Standardní nejistoty typu A – uA jsou způsobovány náhodnými chybami, jejichž příčiny se považují všeobecně za neznámé. Stanovují se z opakovaných měření stejné hodnoty měřené veličiny za stejných podmínek. Tyto nejistoty se stoupajícím počtem opakovaných měření se zmenšují. Přitom se předpokládá existence náhodných chyb s normálním rozdělením. Standardní nejistoty typu B – uB jsou způsobovány známými a odhadnutelnými příčinami vzniku. Jejich identifikaci a základní hodnocení provádí experimentátor. Jejich určování nebývá vždy jednoduché. U složitých měřicích zařízeních a při zvýšeném požadavku na přesnost, musí se provést podrobný rozbor chyb, což vyžaduje značné zkušenosti. Tyto nejistoty vycházejí z různých zdrojů a výsledná nejistota typu B je dána jejich sumací - přitom nezávisí na počtu opakovaných měření.

standardní nejistota typu A

standardní nejistota typu B

Kombinovaná standardní nejistota – uC je sumací nejistot typu A a B. Hodnotí-li se výsledek měření touto nejistotou, není třeba rozlišovat nejistoty typu A a B. Kombinovaná standardní nejistota udává interval, ve kterém se s poměrně velkou pravděpodobností může vyskytovat skutečná hodnota měřené veličiny. V praxi se dává této nejistotě přednost.

kombinovaná standardní nejistota

Rozšířená standardní nejistota – U se zavádí v případě, že je třeba zajistit ještě větší pravděpodobnost správného výsledku měření. Získá se tak, že se kombinovaná standardní nejistota uC vynásobí součinitelem ku = 2.

rozšířená standardní nejistota

Při zjišťování jednotlivých standardních nejistot se postupuje podle toho, zda se jedná o přímé nebo nepřímé měření jedné nebo více veličin. Při výpočtech se hodnoty koeficientů a nejistot zaokrouhlují na tři platné číslice. Udávaná výsledná nejistota se zaokrouhluje na dvě platné číslice. 5.2.1.2 Zdroje nejistot Jako zdroje nejistot můžeme označit veškeré jevy, které mohou nějakým způsobem ovlivnit neurčitost jednoznačného stanovení výsledku měření, a tím vzdalují naměřenou hodnotu od hodnoty skutečné. Značnou roli zde sehrává také skutečnost, zda jde o měřicí metody přímé nebo nepřímé. Na nejistoty působí výběr měřicích přístrojů analogových nebo číslicových, použití různých filtrů, vzorkovačů a dalších prostředků v celé trase přenosu a úpravy měřicího signálu. K nejistotám velmi výrazně přispívají rušivé vlivy prostředí v tom nejširším slova smyslu. Vyjmenovat zde veškeré možné zdroje nejistot nelze, takže se pokusme uvést alespoň ty, které se vyskytují nejčastěji: 1. nedokonalá či neúplná definice měřené veličiny nebo její realizace, 2. nevhodný výběr přístroje (rozlišovací schopnost aj.), 3. nevhodný (nereprezentativní) výběr vzorků měření, 4. nevhodný postup při měření, 5. zjednodušení (zaokrouhlení) konstant a převzatých hodnot, 6. linearizace, aproximace, interpolace anebo extrapolace při vyhodnocení, 7. neznámé nebo nekompenzované vlivy prostředí, 8. nedodržení shodných podmínek při opakovaných měřeních, 81

Diplomový seminář 1 9. subjektivní vlivy obsluhy, 10. nepřesnost etalonů a referenčních materiálů. Některé ze zdrojů se projevují výhradně, nebo výrazněji v nejistotách vyhodnocovaných nejistotou typu A, jiné při použití nejistoty typu B. Mnohé zdroje ale mohou být příčinou obou skupin nejistot, a zde právě číhá největší nebezpečí v podobě opomenutí jedné ze složek, což může mít i velmi výrazný zkreslující účinek.

výběrový průměr

5.2.1.3 Standardní nejistota ua – přímé měření jedné veličiny Odhad údaje y měřené veličiny je dán výběrovým průměrem y z n-naměřených hodnot yi podle vztahu: n

y

výběrový rozptyl

y i 1

n

i

.

(9)

Odhad rozptylu naměřených hodnot, označovaný jako výběrový rozptyl s2(yi) se určí ze vztahu: n

s 2 ( yi ) 

výběrová směrodatná odchylka rozptyl výběrových průměrů směrodatná odchylka výběrových průměrů

(y

i

i 1

 y)2

.

n 1

(10)

Odmocninou výběrového rozptylu se získá výběrová směrodatná odchylka s(yi), která charakterizuje rozptyl naměřených hodnot kolem výběrového průměru y . Rozptyl výběrových průměrů s 2 ( y ) se určí ze vztahu s 2 ( y) 

s 2 ( yi ) . n

(11)

Směrodatná odchylka výběrových průměrů s( y ) je zvolena za standardní nejistotu typu A, tedy n

u A  s( y ) 

(y i 1

i

 y)2

n.(n  1)

.

(12)

Pokud je počet opakovaných měření menší než deset a není možné učinit kvalifikovaný odhad na základě zkušenosti, určí se korigovaná nejistota uAk ze vztahu

u Ak  k.s( y ),

(13)

82


kde je – koeficient závislý na počtu opakovaných měřeních, jak je uvedeno v tabulce 1.

k

n k

Tabulka 1: Hodnoty korekčních koeficientů pro různé počty opakovaných měření. 8 7 6 5 4 3 1,2 1,3 1,3 1,4 1,7 2,3

9 1,2

2 7,0

5.2.1.4 Standardní nejistota uB – přímé měření jedné veličiny Postup při zjišťování standardní nejistoty typu B je následující: Vytipují se možné zdroje nejistot Zj; jsou jimi např. nedokonalé měřicí přístroje, použité měřicí metody, nepřesné hodnoty konstant, způsob vyhodnocování a někdy i malé zkušenosti pracovníků v laboratoři.

přímé měření

Odhadne se rozsah odchylek  Z max od jmenovité hodnoty tak, aby jeho překročení bylo málo pravděpodobné. Dále se odhadne, jakému rozdělení pravděpodobnosti odpovídají odchylky Z v intervalu  Z max a určí nejistoty uz ze vztahu uz = Zmax/m. Hodnota m závisí na druhu rozdělení: m = 2 pro normální, m = 1,73 pro rovnoměrné a m = 2,45 pro trojúhelníkové rozdělení. Určí se standardní nejistoty uz těchto zdrojů (např. převzetím hodnot nejistot z technické dokumentace jako jsou certifikáty, kalibrační listy, technické normy, údaje výrobců, technické tabulky apod.) a přepočítají na složky nejistoty měřené veličiny - uzj,. Výsledná standardní nejistota typu B se vypočítá ze vztahu uB 

m

u j 1

2 zj

.

(14)

5.2.1.5 Kombinovaná standardní nejistota uC – přímé měření Tato nejistota se určí ze vztahu:

uC 

u

2 A



 uB . 2

(15)

5.2.1.6 Standardní nejistota uA – nepřímé měření Když je zjišťována výsledná hodnota veličiny V nepřímým měřením, tzn. že se přímo měří veličiny Xj a parametry Ph, které veličinu vyjadřují vztahem

83

nepřímé měření


V = f(Xj, Ph).

(16)

je výsledkem měření hodnota v  F ( x j , ph ) , kde x j jsou výběrové průměry jednotlivých měřených veličin a Ph jsou hodnoty parametrů Ph. Velikost standardní nejistoty uA se určí ze vztahu: m

m

u A  s( y ) 2   Axj .s( x j ) 2  2 Axj . Axk .s( x j ) , 2

2

j 1

(17)

j 2

kde jsou: Axj a Axk – převodové koeficienty aktuálních hodnot x a p. 5.2.1.7 Standardní nejistota uB – nepřímé měření Základní postup se shoduje s přímým měřením.

5.2.2 udávání nejistot

Udávání nejistot

Údaje o nejistotách musí obsahovat formulace a zápis výsledných hodnot, způsobu výpočtu a nutné informace o pramenech. Výpočet nejistot je neoddělitelnou částí zpracování výsledků měření. Nejistoty musí být specifikovány. Při udávání rozšířené nejistoty musí být uveden použitý koeficient rozšíření (k), popř. odpovídající konfidenční pravděpodobnost. Je možno udávat jak absolutní, tak i relativní nejistoty, popř. obojí. Hodnoty nejistot se zásadně zaokrouhlují na dvě platná místa a to přednostně nahoru. Je třeba také uvádět odkazy na použité normativní dokumenty. Některé tyto dokumenty přímo předepisují náležitosti a formulace při udávání výsledků měření včetně nejistot. Do certifikátů o kalibraci se uvádí výsledek měření s rozšířenou nejistotou ve formě ( y  U) s následujícím dodatkem: ”Uvedená nejistota představuje dvě směrodatné odchylky. Směrodatná odchylka byla vypočtena z nejistoty měřicího etalonu, kalibračních metod, vnějších vlivů, krátkodobého vlivu kalibrovaného objektu ...” Příklad – Měření teploty (Hlaváč 2014) Pro jednoduchost předpokládáme měření teploty např. v místnosti, a to běžným skleněným lihovým teploměrem, na který nepůsobí jiné než pro daný případ zanedbatelné negativní vlivy (vliv vyčnívajícího vlákna, sálání, proměnná teplota okolí, změny proudění v místnosti apod.). Přesnost teploměru je zadána jako chyba odečítání o velikosti jednoho dílku stupnice, tj. ±1 °C. Přesnost je zde zadána „klasicky“ prostřednictvím chyby, tedy nikoliv jako nejistota, jak by bylo vhodnější či jak lze předpokládat, že bude v příštích letech

84

Diplomový seminář 1 vyžadováno. Aby byla zachována názornost celé analýzy nejistot podle popisu v předchozím textu, může být teplota měřena opakovaně na několika místech tak, aby bylo možné stanovit průměrnou teplotu v místnosti. Předpokladem takového experimentu ovšem je, že teplotní pole v měřeném prostoru je dostatečně homogenní. Je-li tato podmínka splněna a není důvod uvažovat ještě nějaké další přídavné korekce, je postup např. následující. Opakovaným měřením, při dostatečné době ustálení údaje teploměru (aby nevznikla přídavná dynamická chyba), se získá potřebných deset naměřených hodnot (tab. 5). Odhadem průměrné teploty t je aritmetický průměr ze všech deseti naměřených hodnot: t = 24,5°C. Standardní nejistota typu A je reprezentována směrodatnou odchylkou souboru naměřených hodnot od aritmetického průměru: u A (t ) 

n 1 (ti  t ) 2  0,270 C  n(n  1) i1

Standardní nejistota typu B má při daném zjednodušení jediný zdroj, kterým je chyba odečítání s hodnotou ±1 °C. Za oprávněného předpokladu rovnoměrného pravoúhlého rozdělení platí: 1 u B (t )   0,578 C 3 Standardní nejistota kombinovaná se získá sloučením obou složek: uC (t )  u A2 (t )  uB2 (t )  0,2702  0,5782  0,638 C

Tabulka 2: Naměřené hodnoty teploty v místnosti Číslo měření 1 2 3 4 5 6 7 8 Údaj teploměru 25 24 25 23 24 25 26 24 ti (°C)

9 25

10 24

Výsledek měření si zaslouží zcela jistě prezentaci pomocí nejistoty rozšířené s koeficientem rozšíření kr = 2 (skutečná průměrná teplota se nachází v intervalu nejistoty s asi 95% pravděpodobností), takže zápis nabude formy t = (24,50 ± 1,28) °C (při zaokrouhlení na dvě platná místa). Zejména s ohledem na přijatá zjednodušení vyžaduje tento příklad několik poznámek: 1. Jde o postup ne právě obvyklý. Jednak se předpokládá poměrně nesnadno dosažitelná (a prokazatelná) homogenita teplotního pole, jednak je u takto jednoduchých úloh dosti neobvyklé měření tolikrát opakovat. V praxi byl počet opakování spíše menší a při analýze by se s výhodou využilo i zkušeností z dřívějších měření. 2. Významným problémem při měření teploty je dynamika. Teploměry, zvláště zde uvažovaný skleněný, se vyznačují relativně velkou časovou konstantou, takže je nebezpečí vzniku že je nebezpečí vzniku přídavné

85


3.

dynamické chyby. Této složce chyby při měření se lze vyhnout, ale je třeba dlouho čekat na ustálení údaje měřidla, přičemž se doba měření prodlužuje, často neúměrně. Při kalibraci teploměru by bylo nejen třeba zvážit dodržení podmínek kalibrace, ale při kolísání teploty okolního prostředí i zahrnout do analýzy změny způsobené změnou rozměrů kapiláry a stupnice teploměru v závislosti na teplotě, stejně jako vliv změn součinitele objemové roztažnosti lihu a součinitelů délkové roztažnosti stupnice a skla kapiláry s teplotou.

5.3 Třídění statistických dat třídění statistických dat

Třídění navazuje na etapu zjišťování dat (Dvořák 2014). Účelem je rozčlenit a uspořádat data podle jednoho nebo více znaků (hledisek, vlastností, kritérií apod.). Při variačním třídění, což je třídění do skupin (intervalů, tříd) podle variant (obměn) třídícího znaku, který má kvantitativní charakter je třeba dodržet následující: - skupiny musí být vytvořeny tak, aby bylo možné do nich začlenit všechny hodnoty souboru a pro každou hodnotu musí platit zcela jednoznačně, do které skupiny bude zařazena, - má-li třídící znak nespojitý (diskrétní) charakter s malým počtem obměn, pak třídíme do skupin podle všech těchto obměn, - je-li třídící znak spojitý nebo nespojitý s velkým počtem obměn, nemůžeme vzhledem k přehlednosti třídit podle všech těchto obměn. V těchto případech je třeba sloučit blízké obměny třídícího znaku do společných intervalů, čímž získáme skupinové (intervalové) rozdělení četností - počet intervalů nejčastěji označovaný k by se měl pohybovat mezi 6 až 20, - pokud je to možné, tvoříme intervaly o stejné šířce (rozdíl mezi krajními hodnotami intervalu je vždy stejný), která má být volena tak, aby se zachovaly informace o původních datech. Proto by neměly být příliš široké, - všechny intervaly by měly mít dostatečný počet jednotek, což však není vždy podmínkou, mohou být i prázdné intervaly, - je vhodné volit středy intervalů jako celá (zaokrouhlená) čísla. Vlastní technika třídění je taková, že po vymezení intervalů uděláme pro každou jednotku ze souboru čárku v příslušném intervalu pracovní tabulky (čárkovací metoda). Počet čárek v jednotlivých intervalech, tedy počet jednotek nazýváme intervalová četnost. Součet všech intervalových četností se musí rovnat rozsahu souboru, což je nejběžnější kontrola toho, že jsme roztřídili celý soubor. Četnosti pak můžeme dělit na absolutní, výše uvedené a relativní, které nám udávají procento z rozsahu celého souboru, tedy součet relativních četností ve všech intervalech musí být roven 100.

86


5.4 Vybrané statistické charakteristiky Následující kapitola obsahuje pouze výběr základních statistických metod zpracování přímo využitelných v běžné praxi. Její členění je tedy účelové a neodpovídá uspořádání a rozsahu učebnic statistiky. Tam jsou též podrobně vysvětleny odvozovací postupy u jednotlivých vzorců.

5.4.1

Střední hodnoty (míry polohy)

5.4.1.1 Aritmetický průměr Získáme-li n opakovanými měřeními jedné veličiny (vlastnosti) označené X hodnoty x1, x2, až xn (obecně xi), pak nejlepším odhadem (nejpravděpodobnější hodnotou) veličiny X je aritmetický průměr, který se označuje x (čti s pruhem) na rozdíl od značek používaných pro technický průměr (rozměr ). xi  1 1 i . (18) x   x1  x 2  ...x n    xi  n n i n

aritmetický průměr

Nezapomínejme, že aritmetický průměr má stejnou jednotku jako měřené veličiny (např. bude-li jednotka veličin xi [g] – stanovení hmotnosti, musí být také x vyjádřeno jednotkou [g]). 5.4.1.2 Medián Medián je definován jako hodnota znaku stojícího přesně uprostřed souboru, který byl uspořádán podle velikosti. Jeho stanovení je u souborů s lichým počtem členů jednoduché. Stačí seřadit hodnoty podle velikosti a najít střed (např. n = 23, pak medián je hodnotou dvanáctého znaku). U souborů se sudým počtem znaků je medián průměrem dvou sousedních hodnot ležících kolem středu posloupnosti (např. n = 22, pak medián je průměrem hodnot jedenáctého a dvanáctého znaku v pořadí podle velikosti). V případě skupinového rozložení četností určíme polohu mediánu lineární interpolací v prostředním intervalu. Medián je možné též stanovit graficky spuštěním kolmice z průsečíku grafu kumulativní četnosti sestupné a vzestupné na osu x, kde jsou vyneseny hranice třídícího znaku. x (s vlnovkou) a má následující vlastnosti: Medián má značku ~ - dělí vždy řadu hodnot na dvě stejné poloviny, - je necitlivý k extrémním hodnotám, - k jeho určení není nutné znát zcela přesně všechny hodnoty souboru (s výjimkou středních). Z výše uvedeného vyplývá jeho využití. Je to všude tam, kde se vyskytují hodnoty označené jako nižší než mez detekce přístroje. Dále tam, kde se nám objeví několik extrémních hodnot, které do souboru patří (nejsou chybou), ale jejichž velikost je natolik odlišná, že výrazně ovlivní aritmetický průměr.

87

medián


modus

5.4.1.3 Modus Modus představuje hodnotu, která se v souboru vyskytuje nejčastěji (má nejvyšší četnost) a je pro soubor charakteristická. Modus má největší význam při šetření kvalitativních znaků, kvantitativních diskrétních znaků a také tam, kde potřebujeme vystihnout typickou hodnotu znaku a kde průměr není vhodným ukazatelem. U některých typů rozdělení, především těch, jejichž křivky nemají výrazný vrchol nelze modus použít (antimodální rozdělení). U intervalového rozložení četností nalezneme modus většinou mezi hodnotami intervalu s nejvyšší četností tzv. modální interval. Přibližnou hodnotu modu pak vypočteme podle vzorce

xˆ  L 

D1 h, D1  D2

(19)

kde je L – dolní hranice modálního intervalu, D1 – rozdíl četností modálního intervalu a četností jemu předcházejícímu intervalu, D2 – rozdíl četností modálního a následujícího intervalu, H – je šířka intervalu (vymezení intervalu, podle kterého bylo provedeno rozdělení do intervalu).

5.4.2

Míry variability

Z dříve uvedeného je patrné, že vypovídací schopnost průměru potřebuje ještě jeden ukazatel. Tím jsou ukazatele variability (proměnlivosti). Takto lze jedním číslem charakterizovat variabilitu sledovaného souboru. Variabilita tedy znamená způsob uspořádání jednotlivých hodnot uvnitř souboru vzhledem k jeho střední hodnotě, v našem případě tedy k aritmetickému průměru. V praxi se nám může stát, že dva soubory hodnot stejné fyzikální veličiny mohou mít shodný průměr, ale odlišnou variabilitu.

variační rozpětí

5.4.2.1 Variační rozpětí Variační rozpětí je nejjednodušší mírou variability

R  xmax  xmin.

(20)

Rovněž variační rozpětí má stejný rozměr jako měřené hodnoty.

výběrová směrodatná odchylka

5.4.2.2 Výběrová směrodatná odchylka Výběrová směrodatná odchylka se označuje s. Je charakterizována výpočtem odmocniny rozptylu, přičemž rozptyl je definován jako součet čtverců odchylek jednotlivých hodnot znaků od aritmetického průměru dělený (n – 1). V našem případě budeme používat dva různé vzorce pro výpočet: a) pro rozsah souboru menší než 8 (n < 8)

88


s  R  kn ,

(21)

kde je kn – koeficient, jehož hodnoty jsou pro různá n uvedeny v tabulce 3, R – variační rozpětí

Tabulka 3: Tabulka hodnot kn 4 5 6

n

3

kn

0,591

0,486

0,430

0,395

7 0,370

b) pro rozsah souboru 8 a větší (n  8)

s

 (x

i

 x) 2

i

n 1



x i

2 i

1  ( x i ) 2 n i . n 1

(22)

Směrodatná odchylka má stejný rozměr jako aritmetický průměr (jestliže má hodnota průměru jednotku kg, pak též směrodatná odchylka musí mít jednotku kg). 5.4.2.3 Relativní směrodatná odchylka Relativní směrodatná odchylka (variační koeficient vk) se označuje sr. Její výpočet usnadňuje rychlejší orientaci, neboť se vyjadřuje jako procentní část aritmetického průměru. Udává se v procentech. Vypočítá se podle vztahu:

sr 

s 100(%) . x

relativní směrodatná odchylka

(23)

5.4.2.4 Směrodatná odchylka průměru Směrodatná odchylka průměru (střední chyba průměru) se označuje s x . Její číselná hodnota charakterizuje interval kolem aritmetického průměru výběrového souboru x , ve kterém se pro určitou pravděpodobnost nalézá aritmetický průměr základního souboru X . Takto jsme získali údaje o základním souboru, přestože jsme pracovali pouze s jeho částí, tedy náhodným výběrovým souborem.

89

směrodatná odchylka průměru

Diplomový seminář 1 Směrodatnou odchylku průměru vypočteme podle následujícího vzorce:

sx 

s  n

 ( x  x) i

i

n(n  1)

2



x

1  ( xi ) 2 n i . n(n  1)

2 i

i

(24)

Její hodnota se uvádí po znaméncích  za aritmetický průměr. Rozměr lze uvést pouze jednou, pokud jsou obě hodnoty ve společné závorce.

5.5 Popis vícerozměrných statistických souborů vícerozměrný statistický soubor

nezávisle proměnná závisle proměnná

lineární závislost

lineární regrese

V předchozí podkapitole jsme se zabývali soubory, u nichž byl sledován pouze jediný kvantitativní znak, tj. statistickými soubory jednorozměrnými. V našich úlohách se však setkáme s případy, kdy jedné fyzikální veličině budeme přiřazovat hodnoty jiné fyzikální veličiny, týkající se stejného předmětu zkoumání. Mezi těmito zkoumanými veličinami mohou existovat závislosti. Veličinu, která bude mít charakter příčiny nazýváme nezávisle proměnnou (její hodnoty máme možnost určit sami) a veličinu, která vyjadřuje účinek pak nazveme závisle proměnnou (jsou to námi naměřené výsledky). Závislosti, kde určité hodnotě nezávisle proměnné odpovídá jediná hodnota závisle proměnné nazýváme funkční závislostí dvourozměrného statistického souboru (např. ke každé námi zvolené denní době přiřadíme jednu hodnotu intenzity provozu počítačové sítě, v jiném případě ke každé zvolené teplotě přiřadíme jednu hodnotu velikosti proudu, kterou jsme získali měřením). Ty mohou představovat jak hodnoty jednotlivé, tak i hodnoty střední. Nejjednodušší funkční závislostí je závislost lineární. Graficky ji můžeme vyjádřit jako přímku v grafu, kde na osu x vynášíme hodnoty nezávisle proměnné a na osu y hodnoty závisle proměnné. Jak bylo uvedeno dříve, reálně se nesetkáváme s ideálními případy, tj. že skutečně naměřené body budou ležet ideálně na této přímce. Získáme-li skupinu bodů, u jejichž polohy předpokládáme linearitu, je naším úkolem proložit mezi nimi přímku. Tomu slouží následující statistické metody.

Lineární regrese

5.5.1

Matematicky můžeme vyjádřit rovnici přímky v parametrickém tvaru. y = bx + a,

(25)

kde je b a metoda nejmenších čtverců

– tangens úhlu, sevřeného přímkou a osou x, – úsek, který přímka vytíná na ose y.

Pro výpočet parametrů a a b lineární regrese používáme velmi často metodu nejmenších čtverců. Parametry a, b jsou vypočteny tak, aby platilo, že součet čtverců (druhých mocnin) odchylek závisle proměnných yexp (tj. experimentálně

90

Diplomový seminář 1 získaných hodnot) od hodnot ležících na optimalizované regresní přímce, tedy vypočtených pro tutéž hodnotu x z rovnice přímky yvyp = a + bx, byl minimální. Pro vlastní výpočet použijeme následující vzorce:

b

 ( xi  x )( yi  y ) i

 ( xi  x )

2



i

a

5.5.2

 yi i

n

b

 xi i

n

n  xi yi   xi  yi i

i

n  xi2 i

i

 (  xi ) 2

,

(26)

i

 y  bx .

(27)

Korelace

Výše uvedená metoda (ani další, zde neuvedené) zpracování lineární závislosti však málo říkají o velikosti (těsnosti) závislosti mezi dvěma sledovanými proměnnými. Metodou lineární regrese vypočítáme parametry přímky proložené jak body ležícími velmi blízko této ideální přímky, tak i body, které tvoří nepravidelný shluk. Můžeme pouze testovat, zda se korelační koeficient b liší od 0. Z výše uvedeného je patrné, že regresní přímku je třeba doplnit o tzv. korelační koeficient, který se označuje r. Jedná se o bezrozměrné číslo, které se pohybuje v intervalu od -1 do +1. Znaménko „-“ mají všechny závislosti ve kterých s růstem jedné proměnné klesá druhá a naopak. Čím větší (těsnější) je závislost mezi oběma proměnnými (čím více leží všechny body na přímce), tím více se korelační koeficient blíží hodnotě 1. Ve statistice se často používá termín těsnost závislosti. Korelační koeficient můžeme vypočítat podle následujícího vzorce:

r

korelační koeficient

n xi yi   xi  yi i

   n xi2    xi   i   i

i 2

  

i

2     2 n yi    yi    i    i

.

(28)

Vypočítanou hodnotu korelačního koeficientu zaokrouhlujeme většinou na tři (nebo méně) desetinná místa. K nejlepší orientaci jak hodnotu r interpretovat nám poslouží tzv. koeficient determinace, což je druhá mocnina koeficientu korelace vynásobená 100. Koeficient determinace udává v kolika procentech se body blíží ideálnímu umístění na přímce. Např. pro r = 0,800 to bude 64 % všech naměřených hodnot a můžeme také napsat, že v 64 % případů ze sledovaného celku existuje mezi oběma sledovanými vlastnostmi těsná závislost. V běžné laboratorní praxi bychom u kalibračních přímek měli dosáhnout hodnoty nejméně r = 0,900. To se však samozřejmě netýká takových stanovení, kde jsme nuceni pracovat s koncentracemi, které se blíží mezím detekce daného přístroje. Obecně tedy platí, že vypočítanou hodnotu koeficientu korelace nelze hodnotit vždy stejně a velmi zde záleží na logické úvaze v závislosti na konkrétních sledovaných parametrech.

91

korelace

koeficient determinace


5.5.3

statistický test

Pokud máme prokázat shodnost nebo rozdílnost několika souborů získaných dat je třeba provést testování statistických hypotéz. V praxi se nejčastěji setkáme s problémem porovnání výsledků získaných různými metodami nebo při vyhodnocování výsledků získaných více metodami vůči sobě nebo vůči kontrolním výsledkům. Zjednodušeně řečeno je statistická hypotéza tvrzení o nějaké vlastnosti výběrového (základního) souboru, která není přesně známa. Postup přijetí nebo zamítnutí této hypotézy se nazývá statistický test. Našim úkolem je vypočítat hodnotu tzv. testovacího kritéria a tuto hodnotu porovnat s hodnotou „kritickou” (nalezneme v tabulkách). Tato kritická hodnota je vázána na pravděpodobnost s jakou provádíme testování. Nejpoužívanější je pravděpodobnost P = 95 % a P = 99 %, které jsou vyjadřovány jako hladina významnosti testů α = 0,05 a α = 0,01 (často se místo označení α méně správně používá p).

5.5.4 procentuální interval shody

Testování

Procentuální interval shody

Tyto metody jsou poněkud zjednodušující, nicméně pro naše účely jsou přijatelnou náhradou metod složitějších. 5.5.4.1 Testování shody experimentálních výsledků s tabulkovými hodnotami procentuálním intervalem shody V některých úlohách porovnáváme dosažené výsledky s teoretickými (tabulkovými) hodnotami. V tomto případě budeme používat procentuální interval shody průměrné experimentální hodnoty s hodnotou tabulkovou. Postup: Experimentální hodnotu vyjádříme jako procento hodnoty tabulkové (ta je 100 %). Pokud se obě hodnoty shodují v intervalu: ± 1 % – shoda je velmi vysoce významná, k experimentální hodnotě přidáme označení ***; (orientačně odpovídá α = 0,01) ± 5 % – shoda je vysoce významná, k experimentální hodnotě přidáme označení **; (orientačně odpovídá α = 0,05) ± 20 % – shoda je významná, k experimentální hodnotě přidáme označení *; (orientačně odpovídá α = 0,2) > 20 % – shoda není významná, k experimentální hodnotě přidáme označení #. V případě nevýznamné shody se pokusíme v diskusi vysvětlit příčinu rozdílu experimentálních výsledků od teoretických. Příklad: Jestliže je tabulková hodnota 10 a experimentální hodnota 9, pak se obě hodnoty shodují v intervalu ± 10 %. V tomto případě k experimentální hodnotě 9 přiřadíme * (9*). 5.5.4.2 Testování shody experimentálních výsledků mezi sebou V některých úlohách porovnáváme výsledky dosažené různými metodami mezi sebou. V tomto případě postupujeme obdobně jako výše s tím rozdílem, že

92

Diplomový seminář 1 jednu z experimentálních hodnot budeme považovat za 100 % (volíme číselně střední hodnotu) a ostatní hodnoty vyjádříme procentuálně z této hodnoty. Příklad: Chceme porovnat mezi sebou 3 experimentální hodnoty dosažené různými metodami. První hodnota x1 = 10,0, druhá x2 = 10,1, třetí x3 = 9,0. Pak střední hodnotu (tj. x1) považujeme za 100 % a x2 a x3 vyjádříme procentuálně z hodnoty x1. Výsledkem je: x1 = 100 % x2 = 101 % x3 = 90 %, x2 se shoduje s x1 v intervalu ± 1 %, x3 se shoduje s x1 v intervalu ± 10 %. Hodnotíme-li celek, pak všechny 3 hodnoty se shodují v intervalu ± 10 % (k hodnotám x2 a x3 přiřadíme *). 5.5.4.3 Testování kvantitativních znaků V našem případě si uvedeme pouze nejjednodušší (v praxi nejpoužívanější) test hypotézy o rozdílu průměrů kvantitativních znaků dvou souborů (označených A a B) „Studentův“ t - test. Testové kritérium t se vypočítá dle vzorce: 1/ 2

 s2 s2  t1    x A  x B :  A  B   s A nB 

.

(29)

kde je: s2 ν n

x

– – – –

rozptyl (kvadrát směrodatné odchylky), počet stupňů volnosti, rozsah souboru (počet měření), aritmetický průměr.

Kritické hodnoty Studentova t rozdělení jsou ve statistických tabulkách označovány jako kvantily pro počet stupňů volnosti ν. Počet stupňů volnosti odlišuje výběrový soubor od souboru základního tím, že nahrazuje rozsah souboru. Výpočet stupňů volnosti je různý. Bude-li platit, že sA2 ≠ sB2 , pak pro výpočet ν použijeme dále uvedené vztahy:

1  c  , 1 c2   v nA  1 nB  1 2

(30)

přičemž 1

s2  s2 s2  c  A  A  B  . n A  n A nB 

93

(31)

t-test Studentův test


hladina významnosti (α) 0,05 0,01

Tabulka 4: Hodnoty kvantilů rozdělení t(ν) (ν) 6 7 8 9 10 11 12 14

16

20

50

2,45 2,36 2,31 2,26 2,23 2,20 2,18 2,14 2,12 2,09 2,01 3,71 3,50 3,36 3,25 3,17 3,11 3,06 2,98 2,92 2,84 2,68

Je-li hodnota vypočítaného testovacího kritéria t1-α(ν) větší než hodnota kvantilu t(ν) nalezeného v tabulkách, existuje mezi aritmetickými průměry souborů statisticky průkazný rozdíl na hladině významnosti (s pravděpodobností odpovídající zařazení (řádku) tabelárního kvantilu. analýza variace

chí-kvadrát test

Při testování většího počtu souborů než dva používáme analýzu variace někdy označovanou ANOVA. K výpočtu můžeme použít např. prostředí MS-EXCEL. 5.5.4.4 Testování kvalitativních znaků Mimo znaky kvalitativní můžeme také testovat nespojité znaky kvantitativní rozdělené do tříd. Uvedeme si nejjednodušší příklad testování rozdělení dvou souborů podle dvou alternativních kvalitativních znaků. Máme tedy ověřit, jestli existuje mezi dvěma kvalitativními znaky vztah. K tomu se používá χ2 (chí-kvadrát) test. Výchozí údaje je třeba uspořádat v tabulce 2x2, kde uvádíme četnost obměn kvalitativních znaků pro každý soubor.

obměny podle souborů suma

obměny kvalitativního znaku a b

suma a+b

c

d

c+d

a+c

b+d

n

Testové kritérium χ2 pak vypočítáme podle vzorce: x2 

ad  bc 2 . a  b2 c  d 2 a  c 2 b  d 2

Je-li hodnota vypočítaného testovacího kritéria χ2 větší χ2(ν) nalezeného v tabulkách, existuje mezi dvěma statisticky průkazný vztah na hladině významnosti odpovídající zařazení (řádku) tabelárního kvantilu. Pro ν = 1.

(32)

než hodnota kvantilu kvalitativními znaky (s pravděpodobností) 2 soubory a 2 znaky

pro α = 0,05 χ2(1) = 3,84 α = 0,01 χ2(1) = 6,63

94

Diplomový seminář 1 V případě většího počtu souborů nebo znaků použijeme test nezávislosti v kontingenčních tabulkách. Další informace a metody zpracování dat jsou dostupné v odborné literatuře, např. (Tvrdík 2008). 5.5.4.5 Testování kvality aproximace V oblasti aplikované informatiky se velmi často setkáváme s použitím různých aproximačních metod, kdy například na základě historických dat sestavíme aproximační funkci (naučíme neuronovou síť, určíme parametry F-transformace atd.). Výsledek pak ověříme na zkušební množině dat a vyhodnotíme kvalitu aproximace. Získáme tak tabulku hodnot pro jednotlivé použité aproximace, viz tabulka 2. Je zřejmé, že takto prezentované výsledky nemají velkou vypovídací schopnost, proto je zobrazíme graficky, typicky v podobě průběhů původní a aproximovaných veličin v závislosti na nezávislé proměnné, viz obrázek 1. Tabulka 5. Průběh aproximace provedené dvěma metodami výchozí metoda A metoda B data

x 6,4 6,5 6,6 6,7 6,8 6,9 7 7,1 7,2 7,3 7,4 7,5 7,6 7,7 7,8 7,9 8 8,1 8,2 8,3 8,4 8,5 8,6 8,7 8,8 8,9 9 9,1 9,2 9,3 9,4 9,5 9,6 9,7 9,8 9,9 10 10,1 10,2 10,3

95

2,975 3,025 3,029 3,013 3,043 3,012 3,064 3,116 3,113 3,088 3,149 3,157 3,158 3,059 3,149 3,154 3,128 3,125 3,118 3,135 3,114 3,121 3,115 3,066 2,975 2,962 2,990 2,968 2,942 2,942 2,915 2,945 2,933 2,868 2,817 2,885 2,775 2,797 2,729 2,747

2,988 3,001 3,014 3,025 3,035 3,045 3,053 3,060 3,066 3,071 3,075 3,078 3,079 3,080 3,079 3,078 3,075 3,071 3,066 3,060 3,053 3,045 3,035 3,025 3,013 3,001 2,987 2,973 2,957 2,941 2,924 2,905 2,886 2,866 2,845 2,823 2,800 2,776 2,752 2,727

3,025 3,038 3,049 3,059 3,069 3,077 3,085 3,092 3,097 3,102 3,105 3,108 3,109 3,110 3,110 3,108 3,106 3,102 3,098 3,092 3,086 3,078 3,070 3,061 3,050 3,039 3,027 3,014 3,000 2,985 2,969 2,952 2,935 2,916 2,897 2,877 2,856 2,835 2,813 2,790

test nezávislosti kontingenční tabulka

kvalita aproximace


Porovnání dvou metod aproximace 3,200 3,150

Závislá proměnná

3,100 3,050 3,000 2,950 2,900 2,850 2,800 2,750 2,700 6,4

6,6

6,8

7

7,2

7,4

7,6

7,8

8

8,2

8,4

8,6

8,8

9

9,2

9,4

9,6

9,8

10

10,2

Nezávislá proměnná výchozí data

metoda A

metoda B

Obrázek 1. Průběh původních hodnot a dvou metod aproximace Autor se pak pokouší zhodnotit kvalitu výsledků „okovizní“ metodou a tvrdí „…z obrázku vidíme, že průběh získaný metodou A je lepší…“. Pro takové závěry však potřebujeme objektivní a ne subjektivní zhodnocení. Cestou ke jeho dosažení je použití např. odchylek aproximovaných hodnot od testovacích, které opět můžeme zobrazit graficky, viz obrázek 2. Porovnání dvou metod aproximace 0,1000 0,0800

Odchylky závislé proměnné

0,0600 0,0400 0,0200 0,0000 6,4

6,6

6,8

7

7,2

7,4

7,6

7,8

8

8,2

8,4

8,6

8,8

9

9,2

9,4

9,6

9,8

10

10,2

-0,0200 -0,0400 -0,0600 -0,0800 -0,1000 Nezávislá proměnná odchylky metody A

odchylky metody B

Obrázek 2. Průběh odchylek průběhů jednotlivých aproximačních metod

kvadratická plocha

Ani tyto průběhy však není možné hodnotit subjektivními metodami. Je třeba využít nějakou objektivní metodu. Můžeme vhodně využít metody známé z hodnocení kvality regulace, známé jako integrální kritéria, například kritérium kvadratické plochy (ISE = Integral of Squared Error): 

I ISE   e 2 (t ) d t ,

(33)

0

kde je: e(t)

– rozdíl mezi žádanou a skutečnou hodnotou,

96

Diplomový seminář 1 resp. pro diskrétní průběhy a ekvidistantní rozložení naměřených dat můžeme přejít na součet čtverců odchylek: I SSE   ei2   yi ,aprox  yi ,data  , n

n

i 1

i 1

2

součet čtverců odchylek

(34)

kde je: yi,data – hodnota výstupní veličiny původních (testovacích) dat, yi,aprox – hodnota výstupní veličiny aproximovaných dat. Pro náš případ získáme: Metoda A ISSE = 0,0824 Metoda B ISSE = 0,0812 Závěr tedy je, že výsledek získaný metodou B je přesnější, ale výsledek získaný metodou A je jen cca o 1,5 % horší. Kritérií hodnocení kvality je k dispozici více, nejčastěji se používají: IE = Integral of Error IAE = Integral of Absolute Error ISE = Integral of Squared Error ITAE = Integral of Time multiplied by Absolute Error a další. Zejména poslední kritérium ITAE se často používá pro časové průběhy, protože zdůrazňuje odchylky v pozdějším čase.

5.6 Zaokrouhlování 5.6.1

Aritmetický průměr (střední hodnoty)

Aby nedošlo k domněle zvýšené přesnosti měření (výpočtem), je potřeba zaokrouhlit aritmetický průměr na stejný počet platných číslic, jako mají naměřené hodnoty. Tedy zaokrouhlený průměr dává jasnou informaci o přesnosti měření. Rozlišení měření odpovídá minimálnímu rozdílu hodnoty, který může použitá metoda zjistit. Zejména ve fyzikálních měřeních by se mělo rozlišovat mezi přesností (precision), správností (accuracy) a rozlišením (resolution).

5.6.2

Míry variability

Vzhledem k tomu, že míry variability definují rozptyl naměřených hodnot kolem střední hodnoty (další informace o souboru), zaokrouhlují se o jednu platnou číslici více než mají střední hodnoty. Výjimkou je relativní směrodatná odchylka udávaná v %. Protože se jedná o přehlednou hodnotu, zaokrouhlování zůstává na úvaze autora. Ve většině případů plně vyhovuje zaokrouhlování na celá čísla, pouze v případě, že

97

zaokrouhlování

Diplomový seminář 1 hodnota Sr nabývá významných hodnot až na dalších desetinných místech, použijeme větší počet desetinných míst. V experimentální praxi je to většinou tak, že pokud soubor obsahuje desítky prvků zaokrouhluje se na desítky procent, v případě, že se jedná o stovky měření, na jednotky procent atd.

Kontrolní otázky: 25. Jaké druhy nejistot měření znáte? 26. Jaký význam má třída přesnosti měřidla a jak se stanovuje? 27. Jak se liší přímé a nepřímé měření? 28. Jak se udávají nejistoty měření? 29. Jaké statistické charakteristiky znáte? 30. Jak se realizuje lineární regrese, jaký význam má korelační koeficient? 31. Jakým způsobem byste otestovali shodnost nebo rozdílnost několika souborů získaných dat? 32. Jakým způsobem se zaokrouhluje aritmetický průměr a jak míra variability? Shrnutí obsahu kapitoly V této kapitole byly prezentovány základní poznatky z metrologie věnované nejistotám měření a jejich vyhodnocení. Byly představeny základní postupy pro přímé i nepřímé měření. Dále byly představeny základní statistické testy pro zhodnocení hypotéz a testování shody. Poslední část byla věnována konkrétnímu příkladu testování kvality aproximace

98


6

Rejstřík A

absolutní chyba ........................ 77 abstrakce .................................. 19 abstrakt ........................ 16, 50, 53 aforismus ................................. 18 akademický titul ...................... 41 aktivní čtení ............................. 15 analogie.................................... 20 analýza ..................................... 20 hodnotová............................ 19 vícenásobná ......................... 19 analýza variace ........................ 94 anotace ......................... 17, 18, 52 archiv výstřižkový.......................... 12 aritmetický průměr .................. 87 autor ................................... 17, 56

B bibliografický odkaz ................ 60 bibliografie .............................. 18

C cíl ............................................. 12 citace ............................ 18, 29, 59 citační etika .............................. 59 citát .................................... 18, 59 cizí slovo .................................. 41 copyright .................................. 27

Č čárka ........................................ 26 části práce ................................ 29 čtenář ....................................... 18 čtení aktivní ................................. 15

D data třídění .................................. 86 vyhodnocení ........................ 76 zpracování ........................... 76 dedukce .................................... 20 diagram .................................... 29 diskuze ..................................... 58

99

domácí ekvivalent.................... 55 druhá verze .............................. 24 dvojčlenná výpověď ................ 51 dvojtečka ................................. 26

E empirická práce ....................... 64 empiricko-teoretická práce ...... 72 esej odborná ............................... 23 esejistický text ......................... 49 etika citační.................................. 59 excerpce ................................... 18

F fakt ........................................... 10 známý.................................. 59 fonologický princip ................. 40 formální úprava ....................... 25 fotografie ................................. 29 fráze jmenná ................................ 51

G generalizace ............................. 20 graf........................................... 29

H historický princip ..................... 40 hlas........................................... 34 hodnotová analýza ................... 19 hrubá chyba ............................. 78

Ch charakter vědecký ............................... 10 chí-kvadrát test ........................ 94 chyba absolutní.............................. 77 hrubá ................................... 78 náhodná ............................... 78 relativní ............................... 77 systematická........................ 77 chyby měření ........................... 77


I idealizace ................................. 20 indukce .................................... 20 informace ................................. 10 vědecká ............................... 11 integrální kritérium .................. 96 interpunkce ........................ 26, 42

J jádro ......................................... 21 jazyk národní ................................ 38 spisovný .............................. 38 jmenná fráze ............................ 51

K kapitálky .................................. 25 kapitola .................................... 14 kartotéka ............................ 12, 16 klást otázky .............................. 15 kodifikace ................................ 38 koeficient determinace ......................... 91 korelační ............................. 91 kombinovaná standardní nejistota81 komparace ......................... 20, 22 kompilace .......................... 18, 22 koncept .................................... 24 konec řádku ............................. 26 konečná verze .......................... 24 konspekt............................. 16, 18 konstatování............................. 57 kontakt ..................................... 18 kontingenční tabulka ............... 95 korelace ................................... 91 kurzíva ..................................... 25

L lineární regrese ........................ 90 lineární závislost ...................... 90 literatura....................... 14, 18, 31 anotace ................................ 18 bibliografie .......................... 18 citace ................................... 18 excerpce .............................. 18 kompilace............................ 18 konspekt .............................. 18 odborná ............................... 11 parafráze ............................. 18

resumé..................................18 rešerše ..................................18 seznam ...........................59, 61 výtah ....................................19 lomítko .....................................27

M materiál .....................................58 medián ......................................87 měření chyby ...................................77 nejistoty .........................77, 80 nepřímé ................................83 přímé ....................................83 metoda nejmenších čtverců ......90 metody ......................................58 mluvnice ...................................39 model ........................................21 model IMRAD..........................58 modus .......................................88 myšlenková operace .................19

N náčrt ..........................................28 nadpis .......................................62 náhodná chyba ..........................78 národní jazyk ............................38 nejistota standardní ............................80 kombinovaná C ..........81 rozšířená .....................81 typu A .........................81 typu B .........................81 udávání ................................84 zdroj .....................................81 nejistoty měření ..................................77 nejistoty měření ........................80 neologizmus .............................43 nepřímé měření .........................83 neverbální projev ......................34 nezávisle proměnná ..................90 norma........................................38 normovaná strana .....................62

O objektivnost ..............................56 obrázek .....................................28 obsah.........................................13

100

Diplomový seminář 1 odborná esej ............................. 23 odborná literatura..................... 11 odborný projev......................... 59 odchylka směrodatná .......................... 88 odkaz bibliografický ...................... 60 odsazení textu .......................... 62 odstavec ................................... 25 operace myšlenková ......................... 19 ortografie ..................viz pravopis otázka ....................................... 15 otazník ..................................... 26

P parafráze ............................ 18, 60 paragraf .................................... 27 písmo ....................................... 25 kapitálky.............................. 25 kurzíva ................................ 25 proložení ............................. 25 tučné .................................... 25 typ ....................................... 25 verzálky............................... 25 plocha kvadratická .......................... 96 pomlčka ................................... 26 popularizační text .................... 48 posloupnost textu ..................... 55 poznámka ..................... 16, 32, 60 práce části ..................................... 29 empirická ............................ 64 empiricko-teoretická ........... 72 kapitola................................ 14 literatura .............................. 14 obsah ................................... 13 příloha ................................. 14 struktura .............................. 13 teoretická ............................. 62 úvod .................................... 13 vědecká ............................... 10 závěr .................................... 14 pracovní slang .......................... 47 pracovní text ............................ 47 pramen ..................................... 11 primární............................... 11 pravopis ................................... 39 funkce.................................. 40 101

jev ....................................... 40 pravopisný jev ......................... 40 prezentace ................................ 32 struktura .............................. 33 primární pramen ...................... 11 princip fonologický ......................... 40 historický ............................ 40 procento ................................... 27 procentuální interval shody ..... 92 projev ústní .................................... 34 proložení .................................. 25 proměnná nezávislá ............................. 90 závislá ................................. 90 prosté sdělení ........................... 52 průměr aritmetický .......................... 87 výběrový ............................. 82 předložka ................................. 51 přehledová stať ........................ 23 přejaté slovo ............................ 41 přesnost .................................... 79 příloha................................ 14, 61 přímé měření............................ 83

R recenze ..................................... 17 recenzní stať ............................ 23 regrese lineární ................................ 90 rejstřík ...................................... 61 relativní chyba ......................... 77 resumé ..... 18, 50, 53, viz abstrakt rešerše ...................................... 18 rovnítko ................................... 27 rozpětí variační ............................... 88 rozptyl výběrový ............................. 82 rozšířená standardní nejistota .. 81 rozvitý text ............................... 54

S sdělení prosté .................................. 52 seznam literatury ......... 14, 59, 61 seznam příloh .......................... 14

Diplomový seminář 1 seznam vyobrazení .................. 61 schéma ..................................... 29 skice ......................................... 28 slang......................................... 47 slovník ..................................... 38 slovo cizí....................................... 41 přejaté ................................. 41 složitost textu ........................... 55 směrodatná odchylka ......... 82, 88 součet čtverců odchylek .......... 97 spisovný jazyk ......................... 38 spojovník ................................. 26 standardní nejistota .................. 80 kombinovaná....................... 81 rozšířená.............................. 81 typu A ................................. 81 typu B ................................. 81 stať přehledová........................... 23 recenzní ............................... 23 teoretická............................. 23 statistické zjišťování ................ 76 statistické zkoumání ................ 76 statistický test .......................... 92 strana normovaná .......................... 62 stránkování .............................. 25 strategie uvolnění .................... 18 struktura práce ......................... 13 struktura prezentace ................. 33 středník .................................... 26 Studentův test .......................... 93 stupeň....................................... 27 subjektivnost ............................ 56 syntéza ..................................... 21 systematická chyba .................. 77

T tabulka ..................................... 28 kontingenční ....................... 95 tečka......................................... 26 téma ......................................... 10 teoretická práce........................ 62 teoretická stať .......................... 23 test chí kvadrát .......................... 94 statistický ............................ 92 Studentův ............................ 93 t 93

test nezávislosti ........................95 text abstrakt ..........................50, 53 anotace .................................52 autor .....................................56 diskuze .................................58 druhá verze ..........................24 esejistický ............................49 formální úprava ...................25 koncept ................................24 konečná verze ......................24 materiál ................................58 metody .................................58 nadpis ...................................62 odsazení ...............................62 popularizační .......................48 posloupnost ..........................55 praktický ..............................47 resumé............................50, 53 rozvitý ..................................54 složitost ................................55 titulek .............................50, 62 učební ..................................47 úsporný ................................54 uspořádání............................55 úvod .....................................58 vědecký ................................46 výsledky ...............................58 zarovnání .............................25 titul akademický ..........................41 zkratka .................................41 titulek..................................50, 62 tréma .........................................34 tři tečky.....................................27 třída přesnosti ...........................79 třídění statistických dat.............86 t-test ..........................................93 tučné písmo ..............................25 typ písma ..................................25

U učební text ................................47 udávání nejistot ........................84 úsporný text ..............................54 uspořádání textu .......................55 ústní projev ...............................34 úvaha ........................................57 úvod ..............................13, 21, 58 uvozovky ..................................26 102

Diplomový seminář 1 úzus .......................................... 38

V variace analýza ................................ 94 variační rozpětí ........................ 88 vědecká informace ................... 11 vědecká práce .......................... 10 vědecké vyjadřování ................ 14 vědecký charakter .................... 10 vědecký text ............................. 46 verzálky ................................... 25 vícenásobná analýza ................ 19 vizuální doprovod .................... 35 výběrový průměr ..................... 82 výběrový rozptyl ...................... 82 výčet ........................................ 62 vyhodnocení dat....................... 76 vyjadřování vědecké ............................... 14

103

vykřičník .................................. 26 výsledky................................... 58 výstřižkový archiv ................... 12 výtah ........................................ 19

Z zaokrouhlování ........................ 97 zarovnání textu ........................ 25 závěr .................................. 14, 22 závisle proměnná ..................... 90 závislost lineární ................................ 90 závorky .................................... 26 zdroj nejistot ............................ 81 zjišťování statistické ............................ 76 zkoumání statistické ............................ 76 zkratka ............................... 27, 41 zpracování dat.......................... 76

Diplomový seminář 1 Vysvětlivky k používaným symbolům Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality, apod. Pojmy k zapamatování.

Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly.

Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků. Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému zvládnutí následující látky. Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu. Úkoly k zamyšlení.

Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže a úkoly jsou dobrovolné. Testy a otázky – ke kterým řešení, odpovědi a výsledky studující najdou v rámci studijní opory. Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy.

104


7

Literatura

BAJER, L. 2009. Není mapa jako mapa [on-line], 2009 [cit. 2013-10-06] PDF formát. Dostupný z webu BOLDIŠ, P. 2004. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2. Část 2 – Modely a příklady citací u jednotlivých typů dokumentů. Verze 3.0 (2004) [PDF]. poslední aktualizace 11. 11. 2004 [cit. 2008-03-14]. Dostupný z www: BRATKOVÁ, E. 1996. Bibliografické odkazy pro seznamy a citace. Oficiální výukové stránky Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK. [online]. Praha: Univerzita Karlova, 1996-11-06, poslední aktualizace 2007-10-02. [cit. 2008-03-14]. Dostupný z www: BRIN, S., PAGE, L. 2001. The Anatomy of a Large-Scale Hypertextual Web Search Engine [on-line]. Stanford University, Computer Science Department, , Stanford, 2001. [cit. 2013-05-12 ]. Dostupný z webu: . BUZAN, T. 2007. Mentální mapování. Přeložil J. Foltýn. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, 168 s. ISBN 978-80-7367-200-3. COOPER, D. R. EMORY, C.W. 1995. Business research methods. 5th ed. Chicago: Irwin, 1995, 681 s. ISBN 02-561-3777-3. COVEY, S. R. 1989 The seven habits of highly effective people: restoring the character ethic. New York: Simon and Schuster, 1989, 340 p. ISBN 06716-6398-4. CROFT, A., DAVISON, R. & HARGREAVES, M. 1992. Engineering Mathematics. A Modern Foundation for Electronic, Electrical and Control Engineers. Wokingham-Reading: Addison-Wesley Publishing Company, Inc. 1992. ČECHOVÁ, M. 1995. Postup při tvorbě odborného textu (na základě zkušeností s vedením studentských prací. Český jazyk a literatura, 1994–1995, roč. 45, č. 7–8, s. 156–162. ČECHOVÁ, M. a kol. 1997. Stylistika současné češtiny. Praha: ISV, 1997. ISBN 80-85866-21-8. ČERNÁ, A. aj. 2002. Na co se náš často ptáte. Praha: Scientia, 2002. Česká přísloví přeložená do vědecké češtiny. [online], [cit. 2004-11-30]. Dostupný z www: . Čmejrková, S. 1996. Jak napsat odborný článek. In Čmejrková, S. a kol. Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1996, s. 203–206. ISBN 80-200-0589-7. ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F. & SVĚTLÁ, J. 1999. Jak napsat odborný text. 1. vyd. Praha: LEDA, 1999. 255 s. ISBN 80-85927-69-1. ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. 1999. Jak napsat odborný text. Vyd. 1. Praha: Leda, 1999, 255 s. ISBN 80-859-2769-1. ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. 1999. Jak napsat odborný text. Voznice: Leda, 1999. ISBN 80-85927-69-1. ČSN 01 6910 Úprava písemností psaných strojem nebo zpracovaných textovými editory. Praha: Český normalizační institut, srpen 1997. 36 s.

105

Diplomový seminář 1 ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory nebo psaných strojem. Praha: Český normalizační institut, 2002. ČSN ISO 690 Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. Praha: Český normalizační institut, 1996. 32 s. ČSN ISO 690-2 Informace a dokumentace – bibliografické citace. Část 2, Elektronické dokumenty nebo jejich části. Praha: Český normalizační institut, 2000. ČVUT 2002. Bibliografické citace [online]. Výpočetní a informační centrum ČVUT, oddělení knihoven, poslední aktualizace 14. 1. 2002 [cit. 200803-14]. Dostupný z www: DANČO, V. 1995. Kapesní průvodce (počítačovou) typografií. 1. vyd. Praha: Labyrint, 1995, 135 s. ISBN 80-859-3500-7. DANEŠ, F. 1996a. Čeština ve vědě dříve a dnes. In Čmejrková, S. a kol. Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1996, s. 168–171. ISBN 80-2000589-7. DANEŠ, F. 1996b. Jak popularizovat vědu. In Čmejrková, S. a kol. Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1996, s. 206–209. ISBN 80-2000589-7. DANEŠ, F. 1997. Jazyk vědy. In Daneš, F. a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997, s. 68–83. ISBN 80-200-0617-6. DVOŘÁK, P. 2014. Základy statistického vyhodnocování výsledků [online]. FVHE VFU Brno [cit. 2014-02-25]. Dostupný z www: ECO, U. 1997. Jak napsat diplomovou práci. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1997, 271 s. ISBN 80-719-8173-7. FARANA, R., SMUTNÝ, L. & VÍTEČEK, A. 1999. Zpracování odborných textů z oblasti automatizace a informatiky. 1. vyd. Ostrava: VŠB-TU Ostrava, 1999. 68 s. ISBN 80-7078-737-6. FARANA, R., SMUTNÝ, L., VÍTEČEK, A., VÍTEČKOVÁ, M. & WAGNEROVÁ, R. Doporučení pro psaní odborných textů z oblasti automatizace a informatiky. 1. vyd. Ostrava: VŠB-TUO, 2008. 80 s. ISBN 978-80-2481925-9. FARKAŠOVÁ, B. & KRČÁL, M. 2008. Projekt bibliografické citace dle normy ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 [online]. 2004 – 2008 [cit. 2008-03-14]. Dostupný z www: FREML, V. 1994. Normalizovaná úprava písemností. 1. vyd. Praha: SPN, 1984. 130 s. FRIEBELOVÁ, J. Vícekriteriální analýza variant za jistoty [on-line]. PDF formát. Dostupný z webu: GESCHWINDER, J. 1977. Metodika psaní diplomových prací. 1. vyd. Ostrava: Pedagogická fakulta v Ostravě, 1977, 135 s. HAVELKA, J. 1995. Počítačová typografie pro každého. 1. vyd. Praha: Grada, 1995. 248 s. ISBN 80-7169-165-8. HAVRÁNEK, B., JEDLIČKA, A. 2002. Stručná mluvnice česká. 26. vyd. Praha: Fortuna, 2002. HLAVÁČ, V. 2014. Technická měření [online]. FS ČVUT v Praze [cit. 2014-0225]. Dostupný z www:

106

Diplomový seminář 1 HOLOUBEK, J. Co je to „TM“ - definice Time Managementu [on-line]. PDF formát [cit. 2013-08-16]. Dostupný z www: CHADIM, O. 2001. Jak bysme (bychom) měli mluvit, kdybysme (kdybychom) chtěli: složit maturitu, stát se manažery, jít do televize, vydělávat 100 000 Kč měsíčně a v nejhorším případě kandidovat do Parlamentu. Praha: Adonai, 2001, 131 s. ISBN 80-865-0036-5. CHLOUPEK, J., KREISELOVÁ, D. 1997. Stylistika pro učitele. Ostrava: PdF OU, 1997. ISBN 80-7042-119-3. ISO 2004. Excerpts from International Standard ISO 690-2. Information and documentation -- Bibliographic references - Part 2: Electronic documents or parts thereof [online]. Ottawa: ISO (International Organization for Standardization), 2004, last update 2002-08-22. [cit. 2008-03-14]. Dostupný z www: KAMRÁD, T., MOJŽÍŠ, L., SVITANEK, M. & TREMBACZ, M. 2013. Pokročilé znalosti a dovednosti v informačních systémech univerzity ve vztahu k výukovým procesům. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013, 61 s. KAPOUNOVÁ, J. & HRADILOVÁ, A. 2012. Počítačové zpracování diplomových prací. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2012, 61 s. KLIMEŠ, C., FARANA, R. 2013. Diplomový projekt. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. 171 s. KOČIČKA, P. & BLAŽEK, F. 2000. Praktická typografie. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2000. 288 s. ISBN 80-7226-385-4. KOL. AUTORŮ 1995, Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství LN, 1995. KOL. AUTORŮ 1998. Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Academia, 1989. KOL. AUTORŮ 1999. Pravidla českého pravopisu. Školní vydání. Praha: Fortuna, 1999. KOL. AUTORŮ 2001. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001. KOL. AUTORŮ 2002. Pravidla českého pravopisu. Akademické vydání. Praha: Academia, 2002. KOL. AUTORŮ 2004a. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Voznice: LEDA, 2004. (CD-ROM) KOL. AUTORŮ 2004b. Velký slovník cizích slov. Praha: LEDA, 2004. (CDROM) KOL. AUTORŮ 2004c. Základní mluvnice českého jazyka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 2004. KOL. AUTORŮ 2005. Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha: Academia, 2005. KOL. AUTORŮ 2005. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2005. (knižní podoba) KOLAŘÍK, J. 2010. Jak na time management v 10 bodech [on-line]. Koldovo blog. HTML formát [cit. 2013-08-16]. Dostupný z www: KOLB, D. A, RUBIN, I. M. MCINTYRE. J. M. 1979. Organizational psychology: a book of readings. 3d ed. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall, 1979, 563 p. ISBN 01-364-1274-2. 107

Diplomový seminář 1 KRAUS, J. & HOFFMANNOVÁ, J. 1995. Písemnosti v našem životě. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1996. 160 s. ISBN 80-7168-301-9. KRAUS, J. 1994. K současným vývojovým proměnám vědeckého a odborného vyjadřování. Naše řeč, 1994, roč. 77, s. 14–19. KROBOTOVÁ, M. 2004 Úvod do české stylistiky. Olomouc: PdF UP, 2004. ISBN 80-244-0315-3. KULDOVÁ, O. & FLEISCHMANNOVÁ, E. 1995. Jak psát obchodní dopisy a jiné písemnosti. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1995. 192 s. ISBN 80-7168-192-X. LIŠKA, V. 2003. Diplomová (seminární, bakalářská, absolventská) práce: zpracování a obhajoba. 2. vyd. Praha: Ivo Ulrych - Růžičkův statek, 2003, 114 s. ISBN 80-865-7911-5. LOKŠOVÁ, I. A LOKŠA, J. 2003. Tvořivé vyučování. Praha: Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0374-2. MISTRÍK, J. 1997. Štylistika. Bratislava: SPN, 1997. ISBN 80-08-02529-8. MOLNÁR, Z. Úvod do základů vědecké práce. SYLABUS pro potřeby semináře doktorandů [on-line]. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, DOC formát. [cit. 2013-08-18]. Dostupný z webu PALEČEK, M. 2011 Time management: Učební texty k semináři [on-line]. Brno: VUT v Brně, 1. 4. 2011, PDF formát, 14 s. [cit. 2013-08-16]. Dostupný z www: POKORNÝ J., SNÁŠEL V., KOPECKÝ M., 2005. Dokumentografické informační systémy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005. POKORNÝ, J. 1994. Diplomová práce - příležitost k seberealizaci: (metodologické předpoklady zpracování odborné písemné práce). Brno: CERM, 1994, 71 s. ISBN 80-858-6759-1. POLÁCH E. 1998. Pravidla sazby diplomových prací. Interní předpisy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. [online]. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 12. 10. 1998, poslední aktualizace 26. 1. 2000. [cit. 2008-03-14]. Dostupný z www: POSTLER, M. 1994. Metodika zpracování a úprava diplomových prací (určeno pro inženýrský stupeň studia). 1.vyd. Praha: VŠE, 1994, 57 s. příl. ISBN 80-707-9976-5. PTÁČEK, M. 1996. Češtinářský rádce. 1. vyd. Náchod: MANUÁL, 1996. 100 s. ISBN 80-901824-3-7. REKTORYS, K. aj. 1973. Přehled užité matematiky. 3. vyd. Praha: SNTL, 1973. 1140 s. SARKÓZI, R. 2011A. Moderní vyučovací metody – 1. díl – Brainstorming a jeho variace [on-line]. Abeceda, o. s., 2011 [cit. 2013-10-06] HTML formát. Dostupný z webu SARKÓZI, R. 2011B. Moderní vyučovací metody – 2. díl – Myšlenkové mapy [online]. Abeceda, o. s., 2011 [cit. 2013-10-06] HTML formát. Dostupný z webu SEDLÁČEK, M. 1993. K vývoji českého pravopisu. Naše řeč, 1993, roč. 76, část 1 – s. 57 až 71, část 2 – s. 126 až 138.

108

Diplomový seminář 1 SEHNALOVÁ, V. 2012. Zpracování závěrečné práce s využitím PC. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2012, 156 s. SGALL, P., PANEVOVÁ, J. 2004. Jak psát a jak nepsat česky. Praha: Karolinum, 2004. SGALL, P., PANEVOVÁ, J. 2004. Jak psát a nepsat česky. Praha: UK, 2004. ISBN 80-246-0871-5. SKINNERS, S. M. 1992. Modern Control System Theory and Design. New YorkChichester: John Wiley and Sons, Inc., 1992. SMOLKA, P. 2010. Vyhledávání na www s využitím fuzzy přístupu. In: Sborník konference Mladí vedci 2010, Nitra, 2010. SOUČKOVÁ, B., DIBUSZOVÁ, E & ZNAMENÁČEK, J. 2008. Generátor citací vydavatelství VŠCHT Praha [online]. Vydavatelství VŠCHT Praha, 2008 [cit. 2008-03-14]. Dostupný z www: STANĚK, V. 1993. Poznámky k úrovni odborného stylu v dnešní písemné praxi. Český jazyk a literatura, 1993–1994, roč. 44, č. 1–2, s. 21–27. STICH, A. 2004. Jazykověda – věc veřejná. Praha: Nakladatelství LN, 2004. SVIJANEK, M., HINNEROVÁ, L. 2013 Dipl 2. Stručný manuál vysokoškolské kvalifikační práce. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013, 55 s. SVOBODOVÁ, J. 2003. Průvodce českou interpunkcí. b. m.: Vade mecum Bohemiae, 2003. SVOBODOVÁ, J., SEKEROVÁ, K. 2006 Jak psát projekty česky a srozumitelně. Ostravská univerzita v Ostravě, 2006. SVOZILOVÁ, N. 2003. Jak dnes píšeme / mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině. Jinočany: Nakladatelství H & H, 2003. SYNEK, M., SEDLÁČKOVÁ, H. 2002. Jak psát diplomové a jiné písemné práce. Vyd. 3., přeprac. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2002, 59 s. ISBN 80245-0309-3. ŠANDEROVÁ, J. 2006. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Praha: Slon, 2006. ISBN 80-86429-40-7. ŠESTÁK, Z. 1999. Jak psát a přednášet o vědě. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0755-5. ŠESTÁK, Z. 2000. Jak psát a přednášet o vědě. Praha: Academia, 2000. 204 s. ISBN 80-200-0755-5. ŠVINGALOVÁ, D. 2003. Metodické pokyny pro zpracování bakalářských prací. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2003. 43 s. ISBN 807083-704-7. ŠVINGALOVÁ, D. 2003. Metodické pokyny pro zpracování bakalářských prací. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, Fakulta pedagogická, 2003, 43 s. ISBN 80-708-3704-7. TAUFER, I., KOTYK, J. & JAVŮREK, M. 2009. Jak psát a obhajovat závěrečnou práci bakalářskou, diplomovou, rigorózní, disertační, habilitační. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2009, 40 s. ISBN 978-80-7395-157-3. TVRDÍK, J. 2008. Analýza dat. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. 83 s. WATTS, N. 1998. Umění psát. 1. vyd. Překlad R. Matulík. Praha: Grada, 1998, 217 s. ISBN 80-716-9570-X.

109

Diplomový seminář 1 WILIAMSOVÁ, R. 2002. Grafická úprava pod vedením profesionálů: základní principy grafického návrhu a typografie pro vizuální nováčky : na cestě k dokonalosti... 1. vyd. Praha: Mobil Media, 2002, 144 s. ISBN 80-8659332-0. ŽÁK, P. 2004. Kreativita a její rozvoj. Brno, Computer Press, 2004, 315 s. ISBN 9788025104576.

110

DIPLOMOVÝ SEMINÁŘ 1 URČENO PRO VZDĚLÁVÁNÍ V AKREDITOVANÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMECH RADIM FARANA

Recommend Documents