qwertyuiopasdfghjkl zxcvbnmqwertyuiop asdfghjklzxcvbnmq wertyuiopasdfghjklz Táborová dobrodružství
xchbnmqwertyuiopa Vzpomínky sdfghjklzxcvbnmqw Jakub Čerňanský
ertyuiopasdfghjklzx cvbnmqwertyuiopas dfghjklzxcvbnmqwe rtyuiopasdfghjklzxc
Táborová dobrodružství Obsah Úvod…………………………………….3 První pocity……… …………………….3 Táborová hra…………………………...5 Projížďka po řece………………………7 Ztráta praktikanta………………………9 Večerní povídání……………………….11 Hledání pokladu………………………..12
1
Úvod Kniha pojednává o mých zážitcích a pocitech z letního tábora. Na tábory jezdím již několik let, ale ten letošní byl jeden z nejlepších a do dnešního dne na něj velice rád vzpomínám.
První pocity Byl první školní den, a mě už se stýskalo po velkých prázdninách. „Budu muset čekat další rok na další prázdniny.“ Doma mě napadlo, vyjít si se svým psem na procházku a trochu zavzpomínat. Sešel jsem tedy ze schodů od bytu, vzal vodítko s obojkem a zavolal na svého psa: „ Asto!“ „Pojď, jdeme na procházku.“ Vyšli jsme z vrat a zamířili skrz les až na louku za lesem. „Asta“ běhala kolem mě, a já zavřel oči, sedl si pod strom a vzpomněl si na tábor.
Vše to začalo příjezdem do tábora, který ležel u menší řeky obklopen lesem. V táboře bylo několik chatek a dvakrát tolik stanů pro dvě osoby. Vybrali jsme si s několika kamarády chatku, do níž bychom se rádi ubytovali. Jenže v tom byl malý problém.
2
Přišel k nám jeden z vedoucích Martin a vzal nás středem tábora a říkal: „Tak buď tenhle nebo tenhle nebo tamten.“ Ukazoval při tom na několik stanů rozmístěných mezi chatkami. „Musíme si to rozmyslet.“ Napadlo mě. Zavolal jsem na svého kamaráda: „Tady tenhle bychom si mohli vzít, co říkáš?“ Vybrali jsme si tedy jeden ze stanů. Ale teď před námi ležel další problém. Rozdělování. To znamenalo, že nás rozdělí do příslušných týmů. Vždycky je to takový divný pocit nejistoty před rozdělením, ale dá se to zvládnout.
Začala hrát hudba a to znamenalo sejít se před chatkou vedoucích a počkat na rozdělení. Celý tábor se sešel na určitém místě, před nás nastoupili všichni vedoucí. Slovo si vzala hlavní vedoucí Iva a promluvila: „ Všechny vás tu vítám a přeji úspěšný pobyt a hodně zábavy.“ Potom představila všechny vedoucí a praktikanty. Přešla k rozdělování do týmů. Iva postupně přečetla
3
skoro všechny děti a zbylo nás tam jen pár větších, kteří měli být rozděleni na konec.Rozdělila další dvě děti a pronesla: „Kuba Čerňanský.“ ---„Modří,“ řekla a mně se obrovsky ulevilo, jak mi spadl kámen ze srdce, protože pocit stresu a nejistoty byl pryč. Takže to dopadlo, jako každý rok. Zase v týmu u modrých! Být v modrých je taková moje tradice, kterou nerad opouštím. A proto mi bylo dobře, jelikož jsem skončil zase ve svém družstvu.
Táborová hra Jedna z prvních her, co jsme hráli, byl orientační běh. Tahle hra byla velmi důležitá, protože za ní bylo mnoho bodů do celotáborové hry, a tak jsme se chtěli s naším týmem pokusit jí vyhrát. Začala hrát hudba a celý náš tým se shromáždil před velitelskou chatkou. Iva nám vysvětlila průběh orientačního běhu: „Intervaly budou po deseti minutách. Dráha je dlouhá asi kolem 2-3 kilometrů.“ Po její řeči se týmy rozešly a šly se připravit na běh. Já s naším praktikantem Michalem jsme došli natočit pití a říkali si přitom, že bychom se měli spíš soustředit na správnost otázek. Pro nás bylo lepší soustředit se na správnost otázek než na rychlost, protože jsme měli v týmu mnoho malých dětí. Běželi jsme jako druzí. Připravili jsme se k táborové závoře a čekali na pokyn ke startu. Michal s sebou nesl batoh s pitím a schovanou knížku s nápovědami ( Morseova abeceda, značky, uzle atd.). Za chvilku přišel pokyn ke startu a vyběhli jsme na trať. Asi po pěti minutách někdo našel první otázku. Tu jsme vyřešili a pokračovali dál, jak nejrychleji to šlo. Když se náš tým dostal asi do tří čtvrtin závodu a vyřešil 7 úkol, začalo si pár menších dětí stěžovat, že už nemůžou dál. Já a Michal jsme oba
4
vzali jedno dítě na záda a běželi do cíle. Doběhli jsme jen taktak. Já odevzdal papírek s řešením úkolu. Někdo se ptal na zaběhnutý čas, ale nikdo mu nic neřekl. Odvedli jsme tedy tým do jídelny, aby se všichni napili. Potom co se všichni napili se rozešli do svých chatek a stanů. Já s Michalem jsme šli k praktikantům do chatky a poradili se, jak budeme soutěžit dál. Za chvíli doběhly i ostatní týmy a šlo se na oběd. Po obědě následoval dvouhodinový polední klid, který praktikanti strávili díváním se na film. Po poledním klidu si všichni zašli na svačinu. Ten den byl chléb s pomazánkou. Když jsme dosvačili, muselo se na nástup a na vyhlášení výsledků. Předstoupil před nás Martin a začal sdělovat výsledky. Vzal to od konce. „ Poslední byli červení, předposlední oranžoví, čtvrtí černí, třetí žlutí, druzí zelení a první modří.“ Celý náš tým se radoval, neboť vyhrál. Tohle naše vítězství nás posunulo a velký kus dopředu v celotáborové hře. Předtím byl náš tým skoro poslední a to je co říct, že to takhle vytáhnul. Všichni byli rádi, že to tak je a šli spát spokojení.
5
Projížďka po řece Jednou před obědem jsme si s praktikanty řekli, že bychom se mohli projet po řece, když už tu ta řeka je. Nedaleko od ní bylo několik lodí (2 pramice a 2 kánoe). Nejdříve nám to však musela dovolit hlavní vedoucí. Odložilo se to tedy po obědě. Po jídle Kuba zašel za Ivou, jestli bychom tedy mohli vzít loďku a vyrazit proti proudu. Dovolila nám to, a tak jsme vzali modrou pramici, snesli jí k vodě, přinesli pádla, vesty a rozřízlé láhve, kdyby do lodi náhodou zatékalo. Jakmile se všechny děti vrátily z oběda do chatek, daly se věci do lodi, nasedlo se, a odrazilo se od břehu. Chvilku nám trvalo, než ostatní začali pádlovat, potom však byli všichni sehraní a jeli jsme přímo proti proudu. Všichni se hrozně smáli, ale až do doby, než si uvědomili, že do lodi teče voda. Netekla tam ovšem jen trošku, ale skoro proudem. „Co budeme
6
dělat?“ Pomyslel jsem si. Uprostřed řeky a do lodi nám tekla voda. Ihned všichni začali vylévat vodu láhvemi a zbytek začal co nejrychleji pádlovat ke břehu. Dokázali jsme to, loď byla u břehu, ale plná vody. „Tím asi naše budoucí vyjížďky končí.“ Řekli si praktikanti. Loď se vylila a povytáhla na břeh. Po dohodě s kamarádem jsme řekli, že bychom mohli vyzkoušet tu druhou pramici. Tak tedy byla po odpoledním programu snesena k vodě druhá pramice a nasedlo se do ní. Všichni ihned začali pádlovat a po chvíli jsme popojeli asi o nějakých 50 metrů. Takhle to nepůjde. Musíme zpátky, opět to vypadalo jako předtím. Ostatní ale byli odhodlaní dojet alespoň k jezu, který ležel asi 350 metrů proti proudu. „ Chtělo by to motor,“ volám na kamaráda.
Druhý den jsme se zeptali, jestli se můžeme podívat do skladu. Vedoucí nám řekla, že si ze skladu, můžeme vzít, co budeme chtít. Tak tedy po snídani následovalo hledání ve skladu. Byla to taková úzká místnost plná krámů. Zdálo se mi, že úplně vzadu vidím lodní šroub od motoru. Byl to motor. Přelezl
7
jsem hromadu věcí a vyndal jsem ho. Nádhera! Motorek byl na elektrický proud s připojením na baterku od auta. Ve skladu byla ještě nabíječka na autobaterii a malá baterka. Po dohodě se syny majitele tábora nám půjčili dvojitou autobaterii. Nezbývalo nám než vyrazit. Připravili jsme tedy velký kýbl na baterii, aby se nenamočila, připevnili motorek k loďce, vzali k tomu navíc ještě pádla, a kdyby bylo potřeba vesty. Všichni už byli v lodi. Odrazili jsme loď, začali pádlovat a Marek řídil motorek. Ze začátku jsme se točili na místě, ale po chvíli se loď otočila proti proudu. Dojeli jsme až k jezu a zastavili se na malém ostruhu asi 30 metrů pod jezem, vedle kterého ležel starý mlýn. Michal vylezl první z lodi, zapadl až po kolena do říčního bláta. Udělal pár namáhavých kroků a vylezl na písečný břeh. V blátě ovšem ztratil boty. Kuba mu šel na pomoc a boty ztratil taky. Potom přitáhli loď ke břehu. Chvíli jsme se pod jezem vykoupali, nalezli do lodi a vyrazili zpátky, abychom byli v táboře včas. Cestou zpět nikdo vůbec nemusel pádlovat, protože to jelo po proudu a ještě nás táhl motorek. Vše bylo fajn až na kamarády, kteří celou cestu nadávali, že ztratili svoje boty. Naposledy byla vyjížďka s pramicí i kánoemi.Tyto „malé výlety“ byly vítaným zpestřením. Bylo na nich super, že jsme si odpočinuli od táborového ruchu.
Ztráta praktikanta V táborové hře jsme byli kousek od prostředku, ale začínalo se nám soutěžit hůře a hůře. „ Zrovna dnes hrajeme další hru do celotáborové hry.“ Myslím.
8
„Počkej na mě,“ volám na našeho praktikanta Michala. „ Jak to bude s tou dnešní hrou?“ zeptal jsem se. „Budeme běhat do lesa a hledat slova, která budeme hláskovat, pomocí stoupání si na písmena.“ „Připravit, pozor, teď!“ A už jsme běželi do kopce, do lesa. Najít všechna slova bylo dost náročné. Ale náš tým dokázal najít všechna. „ A teď hurá do tábora!“ zavolal jeden z menších dětí. Doběhli jsme do tábora a vyhláskovali slova. Po skončení soutěže si celý tým dal oběd a praktikanti se rozhodli, že bychom si mohli znovu vyrazit na pramici k jezu. Cestou tam, najednou řekl Michal, že bude muset odjet kvůli fotbalovému soustředění. Docela mě to ranilo. Mezitím ostatní pádlovali k jezu a já přemýšlel o tom, co budu já a náš tým dělat, až odjede Michal.Nepřipadala mi to ani jako pět minut a Michal už uvazoval loď. Někoho napadlo, že bychom mohli zkusit přejít řeku, aby byla nějaká sranda. Já a Kuba jsme šli jako první. Za námi šel zástup ostatních, kteří se drželi za ruce, pro případ, že by někdo z nich spadl. Řeku všichni bezpečně přebrodili a vrátili se zase zpět. Užívali jsme poslední chvíle, které s námi trávil Michal. Hned po příjezdu do tábora, si šel Michal sbalit a já s Kubou odnesli pádla a vesty. Když jsem nesl vestu okolo chatky, před kterou stál náš oddílový vedoucí Ondra a hlavní vedoucí Iva zaslechl jsem svoje jméno. Kubo! „Pojď sem na chvilku,“ řekla Iva. Ondra, který byl náš oddílový vedoucí, mi podal ruku a řekl: „Teď budeš praktikant ty, místo Michala.“ „Pane bože, musel sem to být já?“ problesklo mi v hlavě. Jednalo se sice jen o dva poslední dny, ale i tak mi to naprosto stačilo.
9
Večerní povídání Jednoho dne večer, potom co Michal odjel, jsme si s ostatními praktikanty sedli v jejich chatce, a začali si vyprávět srandovní povídky. Začínal Vašek se svým vtipem. „Víte, proč nesmí malé děti sedět vedle řidiče? No přece proto, aby se nenaučili nadávat.“ Potom byl na řadě Kuba. Potkají se dvě kamarádky na policejní stanici a jedna říká: „Jak se máš? Hrůza. Poslala jsem muže pro brambory a srazilo ho auto. Jé a co budeš dělat? Já nevím, asi rýži.“ A nakonec následoval můj táborový vtip. „Přijede chlapec z tábora domů, a rodiče se ho ptají: „ Jak bylo na táboře?“.
10
Celkem dobře řekl chlapec, pršelo jen dvakrát jednou pět a podruhé devět dní.“ Povídání pokračovalo dlouho do noci a hrozně se všichni nasmáli všemu možnému. Po tak vydatném večeru jsme spali, jako kdyby nás do vody hodili.
Hledání pokladu Na konci každého tábora se tradičně hledá poklad. K tomu je potřeba nasbírat určitý počet bodů. Body se sbírají hraním celotáborové hry, vždy podle toho, jak se který tým umístí. Poslední hra do celotáborové hry byl čtvrtý orientační běh. To bylo dva dny před koncem tábora a já už zastupoval Michala. Orientační běh měl být až po obědě. Běh se měl konat na druhém břehu řeky. Vedoucí si však mysleli, že přepraví celý tým na pramici pouze s motorkem. To nám, kteří jezdili s pramicí bylo divné. Nezdálo se nám totiž, že by motorek utáhl několik lidí a to ještě v silném proudu. Nakonec jsme se s Kubou rozhodli přetáhnout přes řeku lano. Tak se sehnala lana, svázala se dohromady a naložila se do kánoe. Jeden konec jsme si přivázali za loď a vyrazili s Kubou na druhou stranu řeky k silnému stromu. Jenže co se nestalo. Lano, přivázané k zádi chytil proud a začal nás stahovat po proudu pryč. Naštěstí byl druhý konec na břehu, kde stál Vašek. „Vytáhni nás!“ Zavolali jsme na něj. Zavolal tedy ještě několik kluků a přitáhli nás zpět ke břehu. Takhle to šlo ještě dvakrát za sebou a potom se nám konečně podařilo lano natáhnout. Sice jsme kvůli tomu museli do vody, ale stálo to za to. „Teď už jen vyřešit, jak vyhrát běh.“
11
Po obědě si děti odpočinuly a připravily se na běh. Každý si ještě měl vzít s sebou asi třicet korun. Začala hrát hudba a všichni šli na nástup. Po seznámení s průběhem si zástupci týmů vylosovali čísla. Náš tým si vylosoval číslo tři. Intervaly byly po dvaceti minutách. Znovu se náš tým rozešel a po půl hodině jsem tým opět svolal. Přišli jsme na start, kde nám dali papír s topografickými značkami. Značky jsme si měli zapamatovat. Po trase běhu byly totiž vyvěšené papíry buď s názvem, nebo s obrázkem značky. Na náš vlastní papír měly být napsané nebo nakreslené vždy opačné možnosti. Po rozdělení, kdo si zapamatuje jakou značku, byly i menší děti připraveny vyrazit. Seřadili jsme se na břehu a přepravili nás lodí na druhý břeh. Tam už čekali vedoucí Martin a Bára, kteří nám měli dát pokyn ke startu.
Ani jsem se nenadál a běželo se. Neustále se náš tým povzbuzoval, že vyhraje. Když byla za námi asi polovina, udělali jsme si krátkou zastávku na pití a pokračovali v běhu. Po pěti
12
minutách se seběhl kopec směrem k řece a dál se běželo podle řeky zahradnickou kolonií. Před námi se objevila značka s číslem 29. „Super,“ říkali některé děti, máme to za sebou. Poslední značka a bylo hotovo. Už jen doběhnout rovinku do cíle a následoval pořádný odpočinek. Potom co doběhly i ostatní týmy, jsme si ve městě zašli na zmrzlinu se všemi členy týmu. Všichni si ji totiž pořádně zasloužili. Po zmrzlině se všech šest týmu vrátilo do tábora. Všichni se moc těšili na večerní nástup a na vyhodnocení orientačního běhu. Zaběhli jsme to celkem rychle, správně a náš tým skončil první. Tým byl štěstím bez sebe. Postoupení na první příčku nám zajistilo hledání pokladu jako prvním. Nezbývalo, než vyrazit hledat. Naše nápověda byla: „ Kde starý je sťat, nový roste.“ Proto se hledal pařez, od kterého rostl nový stromek. Asi po patnácti minutách byl poklad nalezen. Našel ho malý Šimon. Poklad byl zakopán v zemi v prohlubni, hned vedle pařezu. „Jupí a máme ho!“ ozývalo se od dětí. Byl jsem spokojený. Poklad jsme našli a to je hlavní.
Jak už bylo řečeno, poklad se našel, hra se dohrála a byli jsme na vrcholu blaha. Den potom, co byl nalezen poklad, se celý tábor sbalil, všude se uklidilo a připravilo k odjezdu. Všichni
13
dostali svačinu a pití. „Teď jen počkat na autobus.“ Autobus přijel a jelo se domů. „Už se těším na příští rok! Napadlo mě.“
Najednou jsem procitl, protože mi něco olizovalo obličej. To něco byla „Asta“ Uvědomil jsem si, že už se začíná smrákat a je nejvyšší čas jít domů. Doma se mě potom ptali, kde se celou tu dobu toulám. A já jen řekl: „ Trochu jsem vzpomínal na procházce.“
14
Autor: Jakub Čerňanský Nakladatelství: Zárybská s.r.o. Rok vydání: 2013 Fotoarchiv: Iva Nováková
15
16
