Deníky dávného prokletí

Argo

t-style:normal;color:grey;font-family:Verdana,Geneva,Kalimati,sans-serif;text-decoration:none;text-align:center;font

==
==Ukázka elektronické knihy==
, UID: KOS200368

Deníky dávného prokletí

==
, UID: KOS200368

==
, UID: KOS200368

Stephen Lloyd Jones

Deníky dávného prokletí Přeložila Veronika Volhejnová

Argo

==
, UID: KOS200368

Pro Julii a pro tři chlapce, kteří už změnili svět

==
, UID: KOS200368

Ka pi t ola 1 Snowdonia, Wales Nyní Teprve když Hannah Wildeová krátce po půlnoci dorazila k farmě, zjistila, kolik krve její manžel ztratil. Cestou do Llyn Gwyr mluvili málo. Hannah se soustřeďovala na řízení, protože pro déšť a slzy dobře neviděla. Nate seděl vedle ní, zhroucený do sedadla terénního Fordu Discovery jako pokřivený stín. Jak se zvětšovala vzdálenost mezi nimi a tím, co nechali za sebou, troufla si občas se po něm podívat, ale takhle za jízdy nedokázala odhadnout, jak zlá ta jeho zranění jsou. Kdykoli navrhla zastávku, Nate zavrtěl hlavou a pobídl ji, ať jede dál. Dojeď až na farmu, Hannah. Já to zvládnu. Věř mi. K půlnoci, po čtyřech hodinách za volantem, si všimla, že anglická jména, která se míhala v reflektorech discovery, ustupují svým velšským příbuzným: Cyfronydd, Llangadfan, Tal-y-llyn. O noc se nemuseli dělit s žádnými dalšími auty. A ačkoli Hannah neviděla skoro nic než to, co měla přímo před sebou, cítila, jak se krajina stává divočejší, jak se kolem ní otevírá. Silnice se kroutila a vzpínala, jako by se je pokoušela setřást. Chvilku se předháněli s pospíchavým horským potokem, o jehož přítomnosti svědčily jen roztříštěné diamanty měsíčního světla, odrážející se od jeho hladiny. Pak se silnice stočila a začala stoupat a odrazy zhasly, vytratily se do noci. Necelý kilometr od Llyn Gwyr, těsně pod vrcholem kopce, Hannah přibrzdila tak, že se teréňák sotva plížil, a zhasla světla. Pomaličku vyšplhala posledních pár metrů, ke skupince jasanů. Chvilku pozorovala pohybující se holé větve. 9


Hannah zhasla motor. Jeho zvuk až dosud přehlušoval hukot větru. Ale tady, na vrcholu kopce, vítr zpíval všude kolem nich a opíral se do auta, až se na pérech pohupovalo. Proboha, co tě to napadlo? Opravdu sis myslela, že tady bude bezpečno? Nate se vedle ní probral a zvedl hlavu. Zamžoural z okna. „Co vidíš?“ Za stromy terén klesal ke břehu jezera mandlového tvaru. Měsíc se zahalil do dešťových mraků táhnoucích od západu, ale hladina dosud světélkovala. Černá čára řeky, vinoucí se z hor, napájela jezero v nejzápadnějším cípu. Farma Llyn Gwyr stála na protějším břehu jezera. Od hlavní silnice k ní vedla prudká štěrková cesta a kamenný most přes řeku. „Jsme ještě strašně daleko, nevidím skoro nic,“ odpověděla. „Aspoň takhle ve tmě ne.“ „Ve dveřích je dalekohled. Zkontroluj nejdřív most. Zjisti, jestli je volný.“ Hannah našla dalekohled a pozvedla ho k očím. Zamířila jím směrem k řece. Chvilku jí trvalo, než se zorientovala, a pak našla most. Jeho rozpadající se kamenný oblouk vypadal, že taktak unese váhu jejich Land Roveru. Na samotném můstku ale žádné trosky nebyly. Pod ním se nic neskrývalo. Nic nenasvědčovalo nějaké léčce. „Most je čistý.“ „Fajn, tak teď prohlídni dům.“ Slyšela, jak se v sedadle pohnul a pokusil se potlačit bolestné zajíknutí. Okamžitě odložila dalekohled. „Nate? Co je? Co chceš?“ „Nic, Han. To je dobré.“ Chraptěl vyčerpáním.“ „Zkontroluj ten dům, ano?“ Znovu zvedla dalekohled a tentokrát se zaměřila na farmu. Nabílené kamenné zdi svítily odrazem zamlženého měsíce. Našla siluetu pokleslé střechy; z fotografií věděla, že je břidlicová. „Co mám hledat?“ „Nejdřív prohlídni okna. Jsou celá?“ Pauza, než zkontrolovala všechny čtyři. „Ano. Aspoň ta, co vidím.“ „Dobře. A co dveře? Jsou otevřené? Vypadá to, že se tam někdo vloupal?“ „Těžko říct, ale –“ Zamračila se. „Ne, myslím, že jsou zavřené.“ „To je dobře, Han. Skvěle. Podívej. Myslím, že tam nikdo není, že tam ani nemůže být. Ale přesto musíme být opatrní. Nerozsvěcej, dokud nesjedeme ze silnice, a pojedeme hodně pomalu. Výjezd je přímo před námi. Pokud si dobře vzpomínám, cesta je až k mostu dost prudká. 10

==
, UID: KOS200368

Pak se vyrovná. Zaparkujeme za domem, aby nikdo ze silnice neviděl naše auto.“ Zarazil se a sykl mezi zuby, protože se znovu pokusil poposednout. „Jsi připravená?“ Hannah prudce vydechla a kývla. „Vezmi si ten dalekohled.“ Podala mu ho. Cítila, jak se jejich ruce dotkly. Jeho prsty byly vlhké, lepkavé. Uvědomila si, že se jí stahuje hrdlo. „Nate, ty ještě krvácíš?“ „To je jedno. Jedeme. Už jsme skoro v bezpečí.“ Najednou se to prostě musela dozvědět. I přes jeho chlácholivá slova a povzbuzování se pořád ještě nevzpamatovala ze šoku dnešních událostí. Než pojedou dál, musela vědět přesně, co ji čeká. Z náhlého popudu sáhla po stropním světle. Rozsvítila ho. Až do té chvíle se Hannah zuby nehty držela naděje, ale ta teď zemřela, když viděla, v jakém stavu skutečně je. Zaťala zuby a donutila bradu, aby se nerozklepala – byla rozhodnutá nedat na sobě znát, jak moc s ní jeho vzhled otřásl. Byl promáčený krví. Vlněné sako jí bylo úplně nasáklé. Košile se leskla a propouštěla kapky. Mezi nohama měl loužičku krve. Krev se sbírala v záhybech sedadla. Máčela mu džíny. Když Hannah pozvedla oči k jeho tváři, sebeovládání ji zradilo a ona se rozvzlykala. Nate umírá. O tom nebylo pochyb. Nemohl v něm už zůstat víc než stín života. Rty ztratily všechnu barvu. Tváře, aspoň tam, kde o ně neotřel krev, byly bílé jako mléko. V autě bylo chladno, ale jemu přesto stál na čele pot. Nate se pokusil usmát, ale když se jeho rty rozevřely, viděla Hannah, že se na ni šklebí mrtvola. „Myslím, že to krvácení už se zpomaluje.“ Hlas se jí třásl a měla co dělat, aby nezačala ječet. „Musíme do nemocnice, Nate. Hned teď.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. To nejde. To bude dobré. Věř mi.“ „Nate, my –“ „Ne. Hannah, poslouchej mě.“ Nate se zarazil a ona viděla, že lapá po dechu. „Prostě nemůžeme riskovat. Víš to dobře, já vím, že to víš. Co se stane se mnou, na tom nezáleží. Musíme chránit Leu.“ Ten výkřik šimral Hannah v hrdle a jako by se nabízel. Při zmínce o Lee se obrátila a podívala se na dceru, která spala na zadním sedadle. Pohled 11

==
, UID: KOS200368

na její hladkou tvář, tak křehkou a tak vyrovnanou, ji vyděsil a povzbudil zároveň. Měl pravdu – neměli na vybranou. Ale jak se může Natovi podívat do očí a bez protestu s ním souhlasit? Jak se může stát spoluviníkem takové oběti? V jejím nitru se něco trhalo. Na celém světě takhle milovala jen dva lidi. Dát přednost jednomu před druhým bylo nemyslitelné. Stejně jako naopak. Nate opatrně vytáhl ruku zpod saka a podíval se na zkrvavené prsty. „Tohle se dá přežít, Han. Věř mi. Ztratil jsem spoustu krve, to vím. Já si uvědomuju, jak zle to vypadá, ale už jsem takováhle zranění viděl a dá se to přežít, přísahám. Jen když se brzy dostanu pod střechu.“ Hannah zamrkala, aby zahnala slzy. Nevěřila mu. Byl z něj duch. Ale skoro bez vlastní vůle polkla slzy a otočila klíčem v zapalování. „Tak vydrž. Jsme tam za pár minut. Sedí se ti dobře?“ „To myslíš vážně?“ Přinutila se zasmát. Znělo to, jako by se dusila. Povolila ruční brzdu a auto se pomalu rozjelo. Překulili se přes vrchol kopce a začali klesat. Les po nich sahal pažemi smrků a douglasek. Po levé straně uviděla výjezd a zabočila tam. Když vyjeli ze silnice a schovali se mezi vysoké jehličnany, riskla aspoň klopená světla. Cesta pod nimi byl v podstatě jen kamenitý svah. Musela jet krokem, aby se stačila vyhnout větším balvanům a moc s Natem neházela. Přesto ale každých pár metrů zasténal, když pneumatiky sklouzly po kamenech nebo se zase chytily. Při každém tom zvuku sebou škubla. K čertu s pravděpodobností, rvi se, dokud ti ještě vůbec něco zbývá. To přece byla oblíbená věta jejího otce. Tenhle pocit bezmoci, tenhle strach ničemu nepomůže. Přiměla se uvažovat o tom, co ví o ztrátě krve. Jestli má mít Nate vůbec nějakou šanci na přežití, nesmí upadnout do šoku. To namáhavé dýchání a pot naznačovaly, že ztráta krve je opravdu vážná. Musí zastavit krvácení. Musí ho udržet v teple. A musí do něj dostat tekutiny. Projeli kolem dřevěné směrovky, černé písmo na trouchnivějícím, vybledlém prkně. LLYN GWYR. Jedna z připravených skrýší jejího otce. Skončil sráz a zároveň se vylepšila i cesta. Hannah vytočila zatáčku, opatrně přejela kamenný mostek a zamířila k farmě. Reflektory se otřely 12

==
, UID: KOS200368

o stěny a osvětlily všechno kromě oken. Jejich černé tváře zůstávaly zatvrzele neproniknutelné. Cesta obkroužila dům. Minuli kamenné stáje a prázdný kravín. Pod pneumatikami discovery zakřupal štěrk, jak Hannah zastavila za domem. Zhasla motor, pak světla. Vytáhla klíčky ze zapalování. „Jdu odemknout. Za chvilku se vrátím a pomůžu ti dovnitř.“ „Vezmi si baterku.“ Kývla, sáhla za sedadlo a vytáhla silnou čtyřčlánkovou Maglite. Naklonila se k němu a políbila ho. Rty měl studené a lepkavé. „Ne abys mi někam utekl,“ řekla. „Stejně jsem si zapomněl pohorky.“ Ještě pořád je schopen vtipkovat, to je dobře. Ale jeho hlas skoro neslyšela. Hannah váhavě položila ruku na páčku. Když teď byli na místě, nechtělo se jí opustit discovery, který byl po uplynulých pět hodin jejich útočištěm. A vítr, jako by ji chtěl odradit, se do auta opřel ještě silněji. Teď záleželo na každé minutě. Už to nesměla odkládat. Otevřela dveře auta a seskočila na cestu. Okamžitě ji uhodil vichr, až se zapotácela. Točil se a bičoval ji vzteklými poryvy, vlasy jí švihal do tváře a z očí jí vymáčkl nové slzy. Zabouchla dveře, sklonila hlavu, dopnula bundu ke krku a vykročila. Oči si sice ještě úplně nezvykly na tmu, ale přesto rozeznala siluetu domu proti nebi, temnější čerň oken, zadní dveře, zimní zahradu. Nejasně tušila i další budovy po své levici. Rychle přeběhla od auta k obytnému domu. Cestou uvažovala, co tam asi najde. Věděla, že tu roky nikdo nebydlel. Otec někomu platil, aby se sem čas od času zašel podívat, neměla ale ponětí, jak často. Všimla si, že jedno z přízemních oken – snad do obýváku – je rozbité. To nebylo dobré. Neměla ovšem čas na jakoukoliv opatrnost. Musela dostat Nata dovnitř. Hannah došla k zadním dveřím a nahlédla oknem do kuchyně. Uvnitř nic než tma. Našla klíč a právě ho strkala do dveří, když za sebou uslyšela nějaký pohyb. Ztuhla, pravou ruku na klice, levou na řetízku klíče. Zvuk ustal tak náhle, jako se ozval. A pak ho uslyšela znovu – za ní se sypal uvolněný štěrk. Zase zmizel – zakryl ho déšť a vítr. 13

==
, UID: KOS200368

Strčila baterku pod levou paži. Neměla sice nic jiného, čím by se mohla bránit, ale baterka byla důkladná, z opracovaného hliníku. Ten zvuk za ní nemohl být Nate, byla by ho slyšela otevírat dveře auta. Přehodila si baterku do pravé ruky a uchopila ji jako obušek. Ukazováček si připravila na vypínač. V uších slyšela pulzování krve. Jsou na tobě závislí. Nate a Lea. Nemají nikoho než tebe. Pomalu, pomalinku se otočila. Za štěrkovou cestou ležela zanedbaná zelinářská zahrada. Na jejím konci, za plaňkovým plotem, se rozkládala pole, která k farmě patřila. Spatřila porost, osvětlený kalným měsíčním světlem, jak ve větru ohýbá hlavu. V dálce bylo vidět siluety hor. Jen pár metrů od ní něco stálo na cestě. V té tmě to dobře nerozeznala, ale bylo to velké. Větší než ona. Hannah slyšela basové heknutí. Odfrknutí. Ať to bylo, co chtělo, bylo to blíž než auto. Ztuhla a rozsvítila. V ostrém paprsku baterky stál největší jelen, jakého Hannah kdy viděla. Srst měl červenavě hnědou, na krku tmavší. Z hlavy mu vyrůstalo paroží se spoustou výsad. Dvě vlhké oči se na ni zadívaly. Nemohla od nich odtrhnout zrak. Baterka jelena zřejmě polekala. Viděla, jak se mu na boku stahují a poškubávají svaly. Z nějakého důvodu ale neprchal. Udělal krok stranou, rozhrábl kopyty štěrk, nato vysoko zvedl čumák a začenichal. Pár okamžiků stál bez hnutí, pak sklonil hlavu ke straně. Hannah si uvědomila, že tají dech. Kdyby se to zvíře rozhodlo, mohlo ji probodnout – mělo na to sílu i dost ostré paroží. Viděla, jak se mu svaly znovu stáhly, a sama ztuhla také. Jelen sklonil hlavu doprava a prohlížel si ji lesklým okem. Pak, tak náhle, že leknutím skoro vykřikla, se obrátil, až se štěrk rozlétl všude kolem, a třemi skoky zmizel. Hannah hleděla do tmy, fascinovaná tím, co se právě stalo. Určitě to byl jelen lesní, nikdy ale neslyšela o tom, že by žili ve Snowdonii. To ale teď nebylo důležité. Musela myslet na Nata. Obrátila se zase k farmě. Otevřela dveře a vstoupila do kuchyně. Přejela kolem sebe baterkou. Uviděla velkou místnost s nerovnou dlažbou. Krb ve výklenku. Pohovku a dvě židle. Prosklené skříňky a zaprášený kuchyňský pult. Dvě 14

==
, UID: KOS200368

kredence: v jedné byl vystavený porcelán, druhá přetékala brožovanými knihami, rybářskými vlasci, svíčkami, balíčky semínek, zápalkami: byla tu taky lékárnička. Kulatý stůl pod oknem. Dveře do neosvětlené haly. Na nejbližší zdi zahlédla elektrický vypínač. Zkusila s ním zacvakat, ale nestalo se nic. Pak si vzpomněla, jak jí Nate říkal, že farma je příliš odlehlá a není napojená na síť. V některé z přilehlých budov musí být generátor. Jenže ten, a s ním i elektrické osvětlení, bude muset počkat. Hannah popadla zápalky, postavila baterku na podlahu a klekla ke krbu. Někdo v něm nechal naskládaná polínka a třísky na podpal. Netrvalo ani minutu a v krbu plápolal oheň. Vzala z kredence dvě svíčky a zapálila je. Jednu postavila na stůl, druhou na pult. Potom jich rozsvítí víc. Teď ale musí dostat manžela dovnitř. Vítr venku ještě zesílil. Z hor se sem valil ledový vzduch a mrzlo, až to bolelo. Hannah se přikrčila a doběhla k autu. S námahou otevřela dveře. Nate seděl celý zhroucený, v bezvědomí, bílý jako plátno. „Hej!“ popleskala ho po tváři a povedlo se jí ho probrat. Trhl sebou a viděla, že se snaží zaostřit, ale oči mu pořád plavaly. „Držím tě, Nate, slyšíš? Nemluv. Je to jenom kousíček. Zatopila jsem. Musíš mi teď jenom chviličku pomoct. Bohužel to asi bude trochu bolet.“ Hannah se zapřela, jak mohla, a jemu se nějak povedlo vykutálet se z auta do jejího náručí. Musela vynaložit všechnu sílu, aby ho udržela, a všechnu odvahu, aby ignorovala jeho výkřik. „Fajn. Dobře, Nate. Tohle je nejtěžší. Už jenom pár kroků.“ Hannah se ohlédla po spící dceři. Je jí devět. Jak se nám něco takového může dít? „Leo, miláčku, já se pro tebe vrátím.“ Kopla do dveří, aby se k holčičce nedostala řádící bouře. Přehodila si Natovu paži kolem ramen a bok po boku se došourali do kuchyně, kterou už pomalu začal vyhřívat oheň. „Gauč,“ řekl nezřetelně. „Tam tě vedu.“ Opatrně ho na něj složila. Podložila mu pod hlavu polštář. Nadzvedla mu nohy. „Potřebuju vidět pod košili.“ Nate svěsil ruce. Rozhrnula sako a roztrhla košili, až se knoflíky rozlétly. Tělo se mu lesklo krví. Okamžitě viděla dvě bodné rány, každou asi dva nebo tři centimetry dlouhou. Jedna byla těsně nad spodním žebrem. Nedokázala odhadnout, 15


jestli mu probodla plíci – z biologie si nepamatovala, jak hluboko v hrudním koši plíce sahají. Druhá rána byla ještě níž, v břiše. Hannah donesla z kredence lékárničku – zelenou plastovou aktovku. Otevřela víko a prohrábla obsah. Našla ubrousky a rychle mu otřela rány. Během pár vteřin z nich zase začala prosakovat krev. Aspoň že vysloveně nevytékala. Jenže na druhou stranu už jí ztratil strašně moc. Našla balíček náplastí určených k stahování ran a pokusila se bodnutí uzavřít, jak nejlépe uměla. Přes náplasťové stehy přiložila gázové polštářky a přitáhla je pevně obvazem omotaným kolem těla. Věděla, že ho to nezachrání. To by teď už dokázala jen profesionální lékařská péče. Přikryla ho dekou z jednoho křesla. „Nate, zůstaň vzhůru, ano? Musíme do tebe dostat nějakou tekutinu.“ Kývl a zašeptal: „Miluju tě.“ Loučil se. Hannah se odvrátila a otřela si oči. Odpovědět nebyla schopná. U výlevky našla sklenici a naplnila ji vodou. V jedné ze skříněk objevila sáček cukru, přisypala trochu do sklenice a zamíchala lžičkou. „Vypij to.“ Přidržela mu sklenici u rtů a zároveň mu podpírala hlavu, když srkal vodu. Vypil ještě dvě sklenice, než jí naznačil, že mu to stačí. Pak se mělce nadechl. „Han… v hale. Skříň.“ Mluvil tak tiše, že ho skoro neslyšela. „Věci… na jezero.“ „Jaké věci, Nate? Co myslíš?“ „Potá… pění.“ Hannah se zamračila, ale potom jí to došlo. Vyšla do temné haly. S baterkou našla skříň pod schody. Uvnitř, mezi kabáty, overaly a čepicemi, stála potápěčská bomba a regulátor. Namířila paprsek světla na otlučený bílý válec. Na boku černými písmeny stálo: Obohacený vzduch NITROX. Nad tím bylo na loupající se nálepce rukou připsáno MOD 27 m. 36% O2. Zaklepala na láhev, nahnula ji. Plná. Obohacený vzduch mu pomůže dýchat, do těla se mu dostane víc kyslíku. Možná tím získají trochu času. Povzbuzena tím objevem dovlekla láhev do kuchyně, přimontovala regulátor a přitiskla náústek Natovi ke rtům. „No, módní policie by tě asi pěkně ztrhala. Ale dýchej. Pěkně pomalu.“ 16

==
, UID: KOS200368

Deníky dávného prokletí

Recommend Documents