poplatky ve zdravotnictví: čas na změnu
zpravodajský časopis roku 2007
THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU
Economist: Čtyři roky po rozšíření EU respekt.cz
23
Dědictví mafiána Mrázka
Předpl atné v Čr: 25 Kč | SK 50 Sk | DE 2,50 € | AT 2,70 € | BE 2,70 €
R o č n í k X I X | 2 . – 8 . 6 . 2 0 0 8 | 3 5 K č
Policejní spis o králi podsvětí sahá do vrcholné politiky
R E S P E K T. C Z
1
Koncepce, projekty, realizace FCC, váš partner pro každou stavbu
Cornlofts Šaldova
Obytný soubor Hanspaulka
Rezidence Rozhledna – West Building
Arena A7, Holešovický pivovar
Pittsburgh Corning, Klášterec nad Ohří
s.n.o.p. cz - Pohořelice
Hotel Ibis Prague Old Town
Avalon Business Center, Plzeň
Hotel Yasmin, Praha
Palác Křižík
FCC – První česká projekční a stavební, a. s., Doudlebská 5/1699, 140 00 Praha 4 2 Tel.:
+ 420 246 086 211 • fax: + 420 246 086 200 • e-mail:
[email protected] ESPEK T 17 | 14. – 20. dubna 2008
23 | 2008 Ročník XIX Adresa redakce: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail:
[email protected] [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky:
[email protected] web: www.respekt.cz Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Vedoucí internetových projektů: František Novák Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Martin Jazairi, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Tomáš Pavlíček, Jaroslav Spurný, Adam Šůra, Jáchym Topol Ekonomika: Tomáš Sachr Zahraničí: Tomáš Lindner, Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Pavel Klusák, Magdaléna Platzová, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Helena Koutná, Zuzana Šťastná Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Tereza Brdečková, Václav Cílek, The Economist, Luděk Niedermayer Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Předseda dozorčí rady: Jan Ruml Generální ředitel: Tomáš Šídlo Marketing: Almíra Pitronová Vedoucí projektů: Petra Sedláčková Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík, Patricie Svobodová, Irena Velebilová, tel. 226 216 776–8, fax 226 216 799 (
[email protected]) Ředitel výroby a distribuce: Jiří Völfl Výroba a distribuce: Jan Smola, Lucie Vodrlindová, Veronika Šalatová, tel. 224 930 999, fax 226 216 799, (
[email protected]) IT správce: Petr Dočkal Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 31. 5. 2008 © Respekt Publishing a. s. Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.
R E S P E K T. C Z
obsah komentáře
51 52 53
10 11 12
Odsouzeni škrtat Marek Švehla Smrtící polibek od profesorky Anneke Hudalla ODS ztrácí nervy Erik Tabery Chapadla Krakatice Jaroslav Spurný 13 Návrat Francie Jaroslav Formánek Z vlastní kapsy Erik Tabery
civilizace 56 58
na pozvání 14
Odcházení Zdenek Slouka Katyň v. Chatyň Igor Lukeš
Zdravotní pojišťovny Ondřej Kundra Pořád drahý roaming Renate ZÖller
svět
téma
36 EU po rozšíření The Economist
rozhovor
42 S Ilijou Trojanowem Tomáš Lindner
kultura
Dědictví mafiána Mrázka Co vše skrývá spis Krakatice.
eseje
Dědictví mafiána Mrázka J. Spurný, O. Kundra Odboráři hlásí jednotu Tomáš Sachr Elitní piloti opouští armádu Silvie Lauder Protikuřácký zákon Ondřej Kundra
32 Čínské pohyby Tomáš Lindner 34 Co nabízejí britští konzervativci Jiří Sobota 35 Slovensko řeší, co s minulostí Peter Javůrek
str. 16
60 Tovární komíny Karolína Vitvarová-Vránková
ekonomika 28 30
Asistovaná reprodukce Iva Skochová Mongolsko bez vody Kateřina Kadlecová
česko
trendy
česko 16 22 24 25
Bytosti schopné zemřít Tomáš Weiss Výtvarník T. Císařovský Jan H. Vitvar Ghetto jménem Baluty Tereza Brdečková Weisel v Divadle U stolu Jan Němec
46 Hudba vlastním nákladem Pavel Klusák 48 Hakl a Zábranský: nové romány Marta Ljubková 50 J. David ze Zdic: Novodobý stav Velké Rusi Viktor Šlajchrt
62 63
Vzdělání a peníze Timothy Garton Ash Slabiny moci Francis Fukuyama
pravidelně
4 anketa Je kauza Římanova syna věcí privátní či veřejnou? 6 krátce 8 z kraje Politici v Nové Pace Kateřina Čopjaková 9 vaše otázky Jak se proplácejí svátky 15 dopisy, rozhovory on-line 27 k věci S Jeronýmem Klimešem o pirátech silnic Tomáš Pavlíček 31 úspěch V. Tvrtković začal znovu Jiří Štefek 54 kulturní servis 55 prvních 15 minut Filmařka K. Doležálková Jan Gregor 64 ve hvězdách Smrt sestry Dorothy Petr Třešňák 65 jeden den v životě Zkouška dospělosti 65 mimochodem Nejkrásnější bobeček Petra Hůlová 66 minulý týden Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.
téma
str. 36
Čtyři roky poté Jak se chopily šancí nové země v EU.
kultura
str. 46
Hudba vlastním nákladem Cesty mimo nahrávací průmysl.
civilizace
str. 56
Dítě s cizím mužem Otazníky kolem umělého oplodnění.
3
„Západní Evropa by si měla uvědomit, že rozšíření Evropské unie nás uchránilo před elegantním úpadkem a artritidou. Udělalo z nás světového hráče a přinutilo rozšířit naše obzory. Měli bychom být za to mnohem vděčnější, než jsme.“ Tyto věty napsal v úvodu k velké příloze o nových členských zemích EU týdeník Economist (téma str. 36–41). Rozšíření přišlo v tom krátkém okamžiku, kdy dějiny pootevřely zemím střední a východní Evropy milostivě dveře. Koncem devadesátých let, když padala zásadní rozhodnutí o rozšíření, ještě nebyla imigrace takovým strašákem jako dnes, ekonomické sebevědomí západní Evropy na tom bylo o poznání lépe a z něho vyplývala i jistá velkorysost, která by se ale dnes hledala už mnohem hůř, a Rusko ještě nebylo opět agresivní velmocí, ale státem otřeseným ze ztráty svého impéria. „Rozšíření by bylo mnohem těžší, kdyby k němu mělo dojít jen o něco později,“ zdůrazňuje David Rennie, korespondent Economistu v Bruselu. To neznamená, že nové členské státy přinesly EU jen výhody a že se z nich stali dobří žáci liberální demokracie. Ve východní a střední Evropě až příliš často vítězí populismus, korupce a organizovaný zločin. Česko nevyjímaje – příkladů je tolik, že média je nestíhají už ani pokrývat. Jeden příklad, jak v Česku organizovaný zločin sahal (a možná dodnes sahá) do nejvyšších pater politiky, si však zaslouží mimořádnou pozornost. Spis s příznačným názvem Krakatice založil koncem devadesátých let bývalý šéf protikorupční policejní jednotky Evžen Šírek. Spis žil léta svým vlastním tajemným životem, dokumentů je mnoho tisíc stran a Šírek redaktorovi Respektu Jaroslavu Spurnému dnes říká: „Radím vám, dejte od toho případu ruce pryč.“ Spurný tuto radu neuposlechl (str. 16–21). A ještě několik slov ve vlastní věci. Týdeník Respekt se stal opětovným vítězem kategorie „Ekonomický a/nebo zpravodajský týdeník“ za rok 2007 a stal se také „Skokanem roku“, protože v loňském roce mu nejvíce narostl počet prodaných výtisků. Ocenění nás velmi těší, stejně tak jako vaše přízeň. Děkujeme. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje MARTIN M. ŠIMEČKA
anketa Zletilý syn ministra Římana zranil nožem spolužáka, který ho žádal, aby se ztišil. Jde o privátní nebo veřejnou věc? foto čtk, archiv, günter bartoš
Editorial
Jiřina Šiklová socioložka
Každý člověk už tím, že vstupuje do politiky, stává se veřejnou osobou. Musí počítat s tím, že bude ve středu pozornosti a bude hodnocen a odsuzován více než ostatní a že toto se vztahuje i na členy jeho rodiny. Jeho rodina nemůže za to, že se jeden jejich člen takto rozhodl, a že proto jsou všichni vydáni kritice i pomluvám. Ale tuto skutečnost nezměníme. Proto by politik, v tomto případě ministr Říman, měl sám za sebe vystoupit a k přečinu svého syna se vyjádřit. V jiné společnosti by tento postup byl asi samozřejmostí. Snad bude jednou taky u nás.
Vladimíra Dvořáková politoložka
Jsem zastáncem jisté míry ochrany soukromí politiků a jejich rodinných příslušníků. Nepovažuji za nutné, aby se pan ministr k dané věci jakkoli vyjadřoval. Za věc veřejného zájmu bych to považovala jen tehdy, pokud by docházelo k jakýmkoli politickým tlakům, které by se snažily ovlivňovat vyšetřování daného případu. To jest, zájem novinářů by se neměl soustřeďovat na pana Římana a jeho interpretaci celé kauzy, ale na to, zda je postup vyšetřování v souladu se zákonem a předpisy.
příštích 7 dní Případ „justiční mafie“ V pondělí 2. června pokračuje u Krajského soud v Praze další jednání v kauze „justiční mafie“. Představitelé justice v čele s nejvyšší státní zástupkyní Renátou Veseckou žalují stínovou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou (ČSSD) za výroky, které Benešová na jejich adresu pronesla v souvislosti s případem lidoveckého předsedy Jiřího Čunka.
Poslední primárky V úterý 3. června proběhnou poslední americké demokratické primárky ve státech Montana a Jižní Dakota. Mnozí superdelegáti dávají také najevo, že tento týden veřejně oznámí svou podporu Hillary Clintonové nebo Baracku Obamovi.
Církevní restituce Sněmovna bude tento týden pokračovat v přerušeném prvním čtení zákona o církevních restitucích. Osud zákona je ale kvůli „rebelům z ODS“ v čele s Vlastimilem Tlustým stále nejistý.
4
Jan Kubáček
Jindřich Šídlo
politolog
novinář
Jde o přečin privátní, avšak stále žijeme v době, kdy je pro mnohé občany vrcholný politik inspirací. Proto by měl ministr Říman v této kauze vystupovat příkladně a trvat na rychlém a jednoznačném vyšetření, přijmout odpovědnost blízkého, průběžný vývoj kauzy zveřejňovat a zasadit se o to, aby se takovéto činy eliminovaly, obzvláště mezi mladými lidmi. Více udělat nemůže. Veřejností bude posuzován za míru otevřenosti, kterou k tomuto případu zaujme. Pak se toto jednání může stát sympatickým precedentem, který mnohé prozradí i o charakteru politika a stane se inspirativním příkladem.
Ministr Říman za svého dospělého syna a jeho chování nezodpovídá a čin, kterého se měl Říman jr. dopustit, nijak nesouvisí s výkonem funkce ministra průmyslu a obchodu, člena vlády a poslance. Pokud ministr Říman nechce celou věc komentovat, má na to právo. Bylo by jednoduché poradit mu, aby se přece jen k celé věci nějak vyjádřil (mohl by mít možná aspoň trochu klid od bulváru), ale to se dobře říká v okamžiku, kdy máme to štěstí, že nás naše děti takové zkoušce nevystavily. Případ by samozřejmě nabral jiné obrátky, kdyby se ministr pokusil vyšetřování svého syna nějak ovlivnit. Nic takového ale není známo.
průzkum Povědomí o Lisabonské smlouvě
Ví velmi dobře �%
Neví vůbec �� %
Ví docela dobře �� %
Jenom matně tuší �� %
Lisabonská smlouva to má těžké, nikdo kvůli ní nedrží hladovku, nikdo nevyhrožuje zradou národních zájmů a nesvolává hlasování o důvěře vládě. Byť je tato smlouva důležitější pro budoucnost země a celé EU než radar, politiky moc nevzrušuje. Jaký to má vliv na veřejnost, je pak patrné, celých �� % Čechů vlastně moc netuší, o co v té smlouvě jde. A stejné procento logicky říká, že je smlouva ani nezajímá. Pochopitelně jsou na tom se znalostí smlouvy lépe vysokoškolsky vzdělaní lidé, protože �� % z nich zná Lisabonskou smlouvu dobře. Naproti tomu u lidí se základním vzděláním to je jen � %. ZDROJ: CVVM
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
Za finanční a mediální podpory statutárního města Ostravy
SinéadHappy O’Connor Mondays Goldfrapp
(IRL) (UK)
(US) (UK)
Gogol
Bordello, Dandy Warhols (US)
Jan Garbarek Group & Trilok Gurtu(NOR/IN) Habib Koité & Bamada (ML), Hawkwind (UK) Daby Touré (MR), Sergent Garcia (FR)
Tosh Meets Marley (JAM), Recycler (FR) Koop (SE), Noa (ISR), Craig Adams &
The Higher Dimension of Praise (US) Shantel & Bucovina Club Orkestar (DE)
Lucie Bílá, J.A.R., Dan Bárta, Ready Kirken, Iva Bittová, Pražský výběr II, Priessnitz, Hypnotix, Precedens a Bára Basiková, Vítkovo kvarteto... Divadla, workshopy, filmy, Dětský svět, Respekt fórum
Hlavní partner:
Velké slevy s Českými drahami / Colours Plus Generální mediální partneři:
Vstupenky
www.colours.cz Hlavní mediální partneři:
Oficiální dodavatelé:
Produktoví partneři:
5
R E S P E K T. C Z Oficiální dopravce
Oficiální pivo festivalu
f ot o č t k , m i l a n j a r o š
krátce
Konec soudce Nagyho
Ústavní soud: poplatky zůstanou
Prezidenta volit přímo
O talár přišel minulý týden mladoboleslavský soudce Pavel Nagy, který si loni vymyslel soudní líčení, k němuž vůbec nedošlo. Nagy na svou funkci rezignoval už v březnu, až do konce června měl ale v práci pokračovat. Okamžitý konec kariéry mu teď však vystavila reportáž televize Nova, usvědčující jej z úplatkářství. Na pásce pořízené novináři soudce přijímá 40 tisíc korun za důvěrné informace ze soudních spisů, vyhrožuje navíc likvidací podnikatele Romana Koláčka, kterému dluží peníze. Reportéři už v březnu vše oznámili vedení mladoboleslavského okresního soudu a teprve poté Nagy rezignoval. Kvůli loňskému falšování soudního spisu mu vyměřil kárný senát Nejvyššího soudu půlroční snížení platu. Za Nagyho působení na mladoboleslavském soudu zmizelo bez povšimnutí i pět kompletních spisů, které teď bude muset soud složitě rekonstruovat. Q
Třicet korun za návštěvu ordinace není v rozporu s právem na bezplatnou zdravotní péči. Minulý týden se na tom usnesl Ústavní soud. „Soud neshledal, že by regulační poplatky měly rdousící efekt a činily pro kohokoli zdravotní péči nedostupnou,“ stálo ve vyjádření soudce-zpravodaje Stanislava Balíka. Uzavřel tím mnohaměsíční boj o reformu veřejných financí, kterou u soudu napadli poslanci ČSSD. Poplatky u lékaře byly poslední položkou reformy, kterou soudci projednali. K výslechu si kvůli nim vůbec poprvé pozvali českého premiéra a ministra zdravotnictví. Spor o poplatky rozdělil soudce na dvě části, pro jejich zachování se vyjádřila jen těsná většina, sedm soudců se proti nim ostře ohradilo. Podle místopředsedkyně soudu Elišky Wagnerové
Strana zelených představila zákon o přímé volbě prezidenta. Oproti starším návrhům se liší dvojitým zapojením voličů: poslanci a senátoři by třípětinovou většinou museli odsouhlasit vyhlášení referenda, jehož výsledek by ovlivnil způsob volby prezidenta. Pokud by se k urnám dostavila nadpoloviční většina oprávněných voličů, jeho výsledek by se stal závazný pro změnu ústavy. Strůjcem zákona je náměstek ministerstva vnitra František Korbel (nominován zelenými), jenž se podle svých slov inspiroval volebním systémem Senátu. „Prostě tříkolová volba s tím, že třetí kolo by probíhalo v případě patové situace,“ upřesnil. Ve sněmovně se příští týden bude projednávat zákon o přímé volbě z dílny opoziční ČSSD, který na rozdíl od zelených chce změnit i prezidentovy pravomoci. Šance na úspěch obou zákonů je nejasná. Poslancům a senátorům za ODS se ani jeden návrh nezamlouvá bez výhrad. Q
6
f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s
f ot o č t k
Stát odškodní Evropské demokraty Ministerstvo financí má vyplatit 800 tisíc straně ED-SNK za to, že jim neoprávněně zadržovalo státní příspěvek za získané mandáty v komunálních volbách. Evropští demokraté získali v roce 2002 patnáct křesel v pražském zastupitelstvu. Tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka (ČSSD) jim ale odmítl příspěvek vyplatit s tím, že strana tehdy nesla v názvu slovo „sdružení“ a podle zákona se příspěvek za mandáty vyplácí jen „stranám, hnutím a jejich koalicím“. Kauzou se postupně zabýval městský, Ústavní a Nejvyšší správní soud a všechny ministrovu argumentaci odmítly. Přesto Sobotka straně příspěvek nevyplatil. K tomu se odhodlal až jeho nástupce Vlastimil Tlustý (ODS) v roce 2007. Ministerstvo teď ještě musí stranu odškodnit za nemajetkovou újmu. Q
totiž sami soudci porušili zákon, když přehlasovali vlastní, šest let starý výrok o tom, že péče v Česku má být bezplatná. „Tvrdím, že dnešním rozhodnutím utrpěla důvěryhodnost Ústavního soudu ČR,“ uvedla soudkyně ve svém nesouhlasném stanovisku. Přes kladné rozhodnutí soudu čekají zákon o poplatcích dílčí změny. Koaliční poslanci chystají novelu, podle které by poplatky nemusely platit děti do tří let. S tím souhlasí i ministerstvo zdravotnictví. Poslanecká sněmovna bude navíc v tomto týdnu projednávat návrh ČSSD na úplné zrušení poplatků. Poslanci ČSSD k tomu oznámili, že nechají rozhodnutí ústavních soudců přezkoumat svými právními experty a případně poplatky u soudu napadnou znovu. Q
Respekt ↑
Despekt ↓
Ostatky čtyř tisíc německých vojáků padlých za druhé světové války na českém území konečně najdou klid a důstojnost – budou pohřbeny v Chebu. Na zřízení válečného pohřebiště se dohodli chebský starosta Jan Svoboda (ODS) s předsedou německého Spolku pro péči o válečné hroby Reinhardem Führerem.
Organizace zvaná Sdružení dárců krve ČR vyzvala občany, aby na protest proti vládní reformě zdravotnictví přestali po tři týdny dávat krev. Pokud by nebylo zbytí, mají si nechat za odběr zaplatit 10 000 Kč. Taková výzva je neetická, např. podle Českého červeného kříže odporuje principům, na nichž má být dobrovolné, bezplatné dárcovství krve založeno.
Spravedlnost pro Tulejovy Okresní státní zástupce Ivo Černík vrátil policii s kritikou k došetření případ šéfa realitní kanceláře Imbex Mariána Budinského. Podezřívá ho, že podvedl rodinu Tulejových, která byla s dalšími romskými obyvateli vystěhována z domu v centru Vsetína za starostování Jiřího Čunka. Tulejovi vzhledem k havarijnímu stavu domu odmítli podepsat kupní smlouvu a museli platit elektřinu přes majitele Budínského. Ten však 20 000 Kč nepřeposlal elektrárenské společnosti a rodině byla elektřina odpojena na celou zimu. Policisté během vyšetřování nevyslechli starostu Zdeňka Madera, který u odesílání peněz Budínskému asistoval. Q R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
↓ inzerce f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s
Francie otevřela pracovní trh Letos v létě, nejpozději na podzim, Francie plně otevře svůj pracovní trh pro občany členských zemí EU, jež do Unie vstoupily v květnu 2004. Tuto zprávu oznámil při návštěvě Varšavy prezident Sarkozy. Skončí tím doba prvotního zákazu, který od roku 2006 nahradil omezený počet pracovních příležitostí. Sarkozyho slova se netýkají Kypru a Malty, jimž vzhledem k nízké populaci byla práce ve Francii ihned povolena. Naopak nejčerstvější členové Unie, Rumunsko a Bulharsko, nadále zůstávají za branami. Francouzi se rozhoupali, poněvadž obávaný příliv pracovníků z Východu, který je strašil v podobě polského instalatéra, se nekonal. Od roku 2006 tam oficiálně pracuje pouhých 4850 lidí ze střední a východní Evropy. Například ve Velké Británii, otevřené od počátku, je to více než milion. Q
Krok k humánnějším válkám Kazetové bomby mají patřit minulosti. V irském Dublinu se na tom minulou středu shodla více než stovka zemí. Podle dohody se státy zavázaly přestat bomby vyrábět a do osmi let zničit své zásoby. Kazetové bomby jsou naplněné stovkami malých bomb, které se ještě v letu rozptýlí na rozsáhlé území. Studie prokázaly, že z 90 procent se jejich obětí stávají civilisté, mnohé bomby nevybuchnou hned, ale mrzačí obyvatele dlouho po ukončení konfliktu. Konvenci však odmítli největší světoví výrobci a uživatelé kazetových bomb – Rusko, Izrael, Čína, Indie, Pákistán i Spojené státy. Nevládní organizace ale věří, že se podaří to samé jako po podpisu konvence o zákazu nášlapných min – Spojené státy ji sice nepodepsaly, ale v jejím duchu přestaly nášlapné miny vyrábět. Q R E S P E K T. C Z
Na Marsu je slunečno Sonda Phoenix je po více než čtvrtstoletí prvním automatem, který bude na Marsu hledat organické látky. Pomocí robotické paže, schopné proniknout až půl metru pod povrch, sonda odebere vzorky půdy a prozkoumá, zda obsahují led a organické látky. Výzkum je součástí snahy NASA nalézt na Marsu důkazy, že tu v minulosti panovaly vhodné podmínky pro jednoduchý život. Phoenix má také za úkol fungovat jako meteorologická stanice. Sonda, která přistála v severních oblastech planety, hlásila po dosednutí slunné počasí a teploty pohybující se od -80 do -30 °C. Počáteční technické problémy se podařilo vyřešit. Phoenix by měl pracovat nejdéle do října. Na přelomu 70. a 80. let hledaly na Marsu organické látky americké sondy Viking. Výsledky nebyly jednoznačné a jsou dodnes předmětem sporů. Q
Ropný protest V několika evropských státech probíhaly minulý týden protesty proti vysokým cenám pohonných hmot. Ve Velké Británii blokovali řidiči kamionů dálnice a rybáři bránili vjezdu do přístavů v kanálu La Manche. Rybáři blokovali přístavy také ve Francii a v Portugalsku, kde v pátek nevyplula kompletní rybářská flotila. Stávka probíhá také v Belgii, Itálii, Španělsku a Nizozemí. Protesty reagují na vysokou cenu ropy, jež se za poslední tři roky zečtyřnásobila. Francouzský prezident Sarkozy minulý týden navrhl stanovení stropu daňového zatížení pohonných hmot, Brusel však jeho návrh odmítl. S návrhem odpustit řidičům daně z benzinu po dobu prázdnin přišli již dříve také američtí prezidentští kandidáti John McCain a Hillary Clintonová. Q
1 1 1
V
ÝHODA NEJVĚTŠÍ POČET PŘEPÁŽKOVÝCH PRACOVIŠŤ
Z
DRAVÍ NEJŠIRŠÍ SÍŤ SMLUVNÍCH ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍ
P
ARTNER SPOLEHNUTÍ V KAŽDÉ ŽIVOTNÍ SITUACI
V roce 2008 jsme pro vás připravili: • až 1 000 Kč na ozdravné tuzemské pobyty dětem do 15 let • až 500 Kč na sportovní přilby a chrániče dětem do 15 let • až 1 000 Kč těhotným ženám na cvičení a plavání a na kurzy přípravy k porodu • až 2 000 Kč těhotným ženám na léčbu závislosti na tabáku • až 1 000 Kč matkám a dětem do tří let na cvičení a plavání • 500 Kč dívkám od 13 do 18 let na každou ze tří dávek očkovací látky proti karcinomu děložního hrdla • až 500 Kč všem klientům na léčbu obezity a nadváhy • až 1 000 Kč všem klientům na léčbu závislosti na tabáku • až 500 Kč všem klientům na různé druhy očkování.
www.vzp.cz
infolinka 7 844 117 777
f ot o m at ě j st r á n s k ý
Nemáme důvod něco tajit. (Starosta Cogan) F ot o m at ě j st r á n s k ý
z kraje
Nová Paka
Na tohle se kouknu Politici v Nové Pace se rozhodli ukázat lidem svoje účty
Z
ískat přehled o majetkových poměrech politiků je v Česku ještě pořád složité. Ne, už tak v Nové Pace, kde se starosta Josef Cogan se svými radními rozhodl jít cestou zveřejnění „bez podmínek“.
Je to naše heslo Ty uvozovky jsou důležité. Veřejní funkcionáři už dnes podle zákona o střetu zájmů informace o svých účtech zpřístupňují, ale není to jen tak. Zvídavý občan se musí osobně zaregistrovat na úřadě, na němž jejich delegáti působí. Poté, co uvede své rodné číslo a trvalé bydliště, získá sice přehled o dluzích, příjmech a podnikatelských aktivitách vybraného delegáta, ale dále je nesmí šířit. Poslanci zákon nedávno novelou zjednodušili, ale prezident Klaus jejich krok v polovině května vetoval jako „zbytečný zásah do soukromí“. V Nové Pace si čekání na to, zda poslanci Klause do konce června přehlasují (vypadá to, že se tak stane a novela projde), zpestřili ráznou akcí. Místní rada jednohlasně odklepla, že nehledě na velkou politiku informace o svých majetkových poměrech na začátku prázdnin zveřejní. A to přímo na novopac-
8
kém webu, aby se zájemci nemuseli registrovat ani na internetu ani u tajemníka radnice. „Prostě nám to přijde jednodušší. Informace se dostanou k lidem a tajemníkovi nepřibude papírování,“ říká starosta Josef Cogan vystupující pod sdružením Sportovci pro Novou Paku (v minulosti společně se svými kolegy zařídil občanům třeba odvoz odpadu zdarma nebo zrušení poplatků pro pejskaře). „Nevím, proč je kolem toho takový humbuk. Ať si každý klidně zkontroluje, v jakých firmách radní figurují nebo jaký majetek za poslední rok nabyli,“ říká starosta Cogan. Mezi kolegy jeho přístup žádné nadšení nebudí. Právě naopak – někteří starostové jej obvinili z podbízení se voličům. „Své zákonné povinnosti si samozřejmě splním, ale nějaká populistická gesta v podobě zveřejňování majetkového přiznání na internetu rozhodně dělat nebudu. U nás budou informace po předchozí registraci k nahlédnutí u tajemníka přesně tak, jak ukládá zákon,“ rozčiloval se třeba starosta Jičína Martin Puš v deníku MF Dnes. I předsedovi Sdružení místních samospráv se to zdá trochu moc: „Dají-li se tyto informace na internet, bude to, jako by se někdo volně procházel u mě doma.“
Cogana tenhle pohled trochu vyvádí z míry. „Do voleb jsme vstupovali s tím, že budeme otevřenější a transparentnější. Rozhodnutí zveřejnit majetkové poměry není žádný výkřik do tmy,“ zlobí se novopacký starosta a vyjmenovává předcházející vstřícné kroky své radnice. „Zveřejňujeme na webu všechny zápisy z jednání zastupitelstva a také, kdo a jak hlasoval. Za pár korun si občané u nás mohou vyzvednout cédéčko s audiopřenosem ze zastupitelstva. I jednání rady jsou ve většině případů přístupná občanům, i když to není povinné. Je to prostě jenom další krok,“ vysvětluje Cogan. Informace o majetkových poměrech pěti radních by se na internetu měly objevit v první polovině července. Je jasné, že ne všichni obyvatelé devítitisícové Nové Paky už o plánovaných změnách vědí. „Netušil jsem, že se něco podobného chystá, ale určitě je to dobrý nápad. Na obecní web občas zajdu, takže se kouknu,“ říká Vojtěch Morávek, zaměstnanec expedičního oddělení místní firmy. „Jo, o tom vím,“ přerušuje tazatelku prodavačka Martina Šecová. „Nahlížet na radnici do nějaké kartotéky bych nikdy nešla, ale na internetu? Proč ne?“ Q KATEŘINA ČOPJAKOVÁ
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
vaše otázky
Jak se proplácí státní svátky? Mám dotaz týkající se státního svátku a jeho proplácení u zaměstnanců nepřetržitého provozu. Normální zaměstnanec si den státního svátku napíše do fondu pracovní doby a je mu proplacen. V nepřetržitém provozu není podle zákoníku práce nárok na proplacení státního svátku. Potud vše jasné. Pokud ale v den státního svátku nepracuji, neměl bych si podle mého názoru psát tento den do fondu pracovní doby, což ovšem můj zaměstnavatel dělá, takže nejen že nemám státní svátek proplacen jako ostatní zaměstnanci, ale ve skutečnosti ho musím ještě nadpracovat. Cítím se dvojnásobně poškozen. Jak by to tedy mělo být? Tento problém se týká například řady sester v nemocnicích, a vezmete-li si počet státních svátků v roce, je to suma aspoň ve výši poloviny měsíčního platu. Jan Mašek, Brno
Zeptali jsme se mluvčího ministerstva práce a sociálních věcí Jiřího Sezemského: Zaměstnanci nepřetržitého provozu mají zvláštní pracovní podmínky – obvyklým pracovním dnem pro ně může být kterýkoli den v týdnu a naopak dny odpočinku mohou připadnout na dny mimo víkendu. Takový zaměstnanec pracuje 37,5 hodiny týdně. Protože se při takovém pracovním režimu pracuje nepřetržitě, zaměstnavatel vypracuje předem harmonogram směn, a to bez ohledu na to, na který den připadne svátek. Svátek při tomto pracovním režimu (při rozvrhování směn) nehraje žádnou roli, do týdenní stanovené pracovní doby se samozřejmě započítává a zaměstnanec z rozvrhu směn
v den svátku buď pracuje, nebo má volno. S tzv. „fondem pracovní doby“ to nemá nic společného. Za této situace mohou pro zaměstnance odměňovaného platem nastat tři případy: A) Zaměstnanec v den svátku odpracuje směnu a zaměstnavatel mu za práci ve svátek poskytne náhradní volno v rozsahu vykonané práce. Musí to udělat nejpozději do tří měsíců nebo v jiném dohodnutém termínu. Náhradní volno dostane zaměstnanec zaplaceno a započte se mu do stanovené pracovní doby jako doba odpracovaná. B) Zaměstnanec v den svátku odpracuje směnu a zaměstnavatel se s ním může dohodnout, že místo náhradního volna mu za tuto práci zaplatí přípla-
PTEJTE SE VÁŽENÍ ČTENÁŘI, POKUD MÁTE NA POLITIKY NEBO ÚŘEDNÍKY NĚJAKOU OTÁZKU, NAPIŠTE NÁM JI. MY VÁM V RÁMCI MOŽNOSTÍ ZAJISTÍME SROZUMITELNOU ODPOVĚĎ. PIŠTE NÁM NA →
[email protected]
tek ve výši průměrného hodinového „svátečního“ výdělku. Doba se započte jako odpracovaná. C) Ve sváteční den zaměstnanec nepracuje, protože je díky svátku omezen provoz. Směna mu tedy odpadla a doba, po kterou nepracoval, se posuzuje jako výkon práce, a započítává se do stanovené týdenní pracovní doby v příslušném týdnu jako odpracovaná. Pokud je zaměstnanec odměňován mzdou, pak řešení daného problému rovněž upravuje zákoník práce (v § 115, § 348 odst. 1 písm. c a d). Problematiku vazby svátku a pracovní doby je nicméně nutné vždy hodnotit ve vazbě na zákoník práce, tedy na stanovenou týdenní pracovní dobu, nikoli ve vztahu k fondu pracovní doby v počtu dnů nebo hodin za kalendářní měsíc nebo k ročnímu fondu pracovní doby. Domníváte-li se, že váš zaměstnavatel porušuje pracovněprávní předpisy, pak požádejte místně příslušný inspektorát práce o prověření situace. Q ↓ inzerce
R E S P E K T. C Z
9
komentáře prezidentské volby v německu str. 11
KULTURA A ODS
Smrtící polibek od profesorky
ODS ztrácí nervy
Chapadla Krakatice
Návrat Francie
Anneke hudalla
erik tabery
JAroslav spurný
Jaroslav formánek
Prezidentské volby se v Německu sice konají až za rok, ale už nyní hýbou politickou scénou. Vážně ohrožují sociální demokraty.
str. 12
Přezíravým postojem k připomínkám pražských divadelníků může ODS v hlavním městě přijít o prvenství.
GLOSA
str. 12
Policejní spis nazvaný Krakatice si zaslouží maximální pozornost. Sloužil totiž jako zdroj kompromitujících materiálů.
FRANCIE A STŘEDNÍ EVROPA
str. 13
Zahraniční politika Paříže se začíná měnit. Zejména ve vztahu ke střední Evropě, kterou přestala přehlížet.
zdravotnické poplatky
Odsouzeni škrtat Češi si prostřednictvím ústavních soudců řekli o úlevy v reformách Čert ví, proč Česko získalo v 90. letech pověst pravicově laděné, liberální země. Brzy jsme sice uvolnili obchod či přístup cizinců na pracovní trh, řada indicií ale ukazuje, že Čechům sedí víc „osvědčené“ levicové přístupy a nezáleží na tom, která z politických stran je zrovna u moci. Strach z modernějších, tržnějších koncepcí, které se týkají sociálních reforem, zdravotnictví, školství je nepřehlédnutelný. Proto stále neplatíme v Evropě běžné poplatky na vysokých školách, anachronicky regulujeme nájmy bytů, moderní recepty důchodových reforem akorát tak zpovzdálí glosujeme. Stát drží státní poštu, železnici, téměř monopol panuje v tradičních telekomunikacích (pevných linkách), energetice. Minulou středu rozhodoval Ústavní soud o zachování jedné z mála trhlin, kterou do hráze poněkud staromódně socialistické koncepce českého státu navrtal ministr zdravotnictví Tomáš Julínek svými poplatky za lékařské ošetření. Rozhodnutí ústavních soudců poplatky zachovat by přitom vládní reformátoři neměli vnímat jen jako potvrzení svého reformního kurzu. O potvrzení se skutečně jedná, ovšem potvrzení toho, jak nerada a těžko se česká společnost reformami prokousává. To je třeba vzít v úvahu a hledat širší společenský konsensus.
Nejasné záruky Jednání Ústavního soudu o poplatcích se dlouho vleklo a vyvolalo vlnu kritiky, výsledný dojem ale není až tak špatný. Prvním kritizovaným byl ministr Julínek. Napřed své kroky slabě obhajoval, nedokázal soudcům například pořádně vysvětlit, proč vybírá poplatky i za novorozence, když mají sloužit jako obrana proti zbytečným návštěvám u lékaře. Později byl kritizován za to, že neumí prokázat přínos poplatků. Hodnotit Julínkovu obhajobu je ale věc názoru, přitom víme, že mnohem snazší je poplatky odsoudit jako antisociální než je obhajovat jako ne zcela měřitelný, byť osvědčený nástroj regulace zdravotnických výdajů.
10
Jednání ústavních soudců především ukázalo, jak je těžké shodnout se na pojmech, které znějí zdánlivě jasně. Pokud ústava mluví o nároku na bezplatné zdravotnictví, je možné chtít za ošetření třicet korun? Osm soudců proti sedmi rozhodlo, že ano. Znamená to tedy, že by se deklarativní, nevymáhatelné, věcně zdánlivě nesmyslné paragrafy, v nichž si evropské státy libují, měly co nejrychleji zrušit? Není to bezpodmínečně nutné. Právo na práci nemusí znamenat, že se každému člověku stát o práci musí postarat, ale že nikdo nesmí být například z rasových důvodů z práce vylučován.
Stejně tak lze nahlížet na záruku „bezplatného“ zdravotnictví. Všichni přirozeně musí vědět, že zdravotnictví není bezplatné. Nebo – je asi tak bezplatné, jako jsou bezplatné hodiny tenisu, které si člověk zaplatí na začátku roku na celou sezonu dopředu. Víc než na hru se slovíčky je tedy nutné soustředit se na podstatu. Za prvé – české zdravotnictví zůstává „bezplatné“ v tom smyslu, že kohokoli s českým pasem skutečně bez nároku na uhrazení výdajů a v potřebném rozsahu ošetří. Do toho nelze míchat poplatek třicet korun, který přirozeně nemůže ani z oken Lidového domu připomínat skutečnou úhradu nákladů. Je jen jakousi vstupenkou do ordinace. A za druhé – onu bezplatnost je možné vnímat i jako skutečnou bezplatnost pro lidi bez práce (děti, penzisty, nezaměstnané), kterým zdravotní výlohy platí stát. Je samozřejmě otázka, nakolik jsou vstupenky do ordinace politicky únosné, to už si však mezi sebou musí vyřídit politici v otevřené politické soutěži. Minulý týden jsme slyšeli, že nejsou protiústavní, a to je podstatné. A těsná většina pouhého hlasu na tom nic nemění. Poplatky ve zdravotnictví samozřejmě nejsou samospasitelné. Jde je navíc snadno zrušit, což levice v případě svého vítězství ve volbách patrně udělá. Přesto je ale rozhodnutí Ústavního soudu velmi závažné: říká totiž, že i tržní recepty na zkrocení rostoucích výdajů ve zdravotnictví (mezi něž poplatky za ošetření patří) jsou s českou ústavou slučitelné. To je pro modernizaci státu a další reformy podstatné. Opačný výnos by naopak reformy zbrzdil, neboť měnit ústavu a vyškrtat z ní anachronicky znějící, deklarativní paragrafy není a nebude v české politické konstelaci průchodné. Nález Ústavního soudu tedy pomůže nutným reformám (minimálně jim neublíží) a pro život v Česku nestvrzuje žádné fatální sociální problémy. Ústavní soudci sice poplatkům vyčetli, že R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
postihují chudé, zejména staré lidi, žijící na hranici životního minima. To je samozřejmě pravda, od toho má ale Česko sociální politiku, aby chudým lidem stát ulehčil – ať už odpuštěním poplatků nebo ze státní kasy.
Ponaučení z Brna Jedno zcela zjevné poučení ale v Brně dostali vládní politici. Těsnou výhru by měli využít ne-
jen k pokračování reforem, ale také k jejich přehodnocení. Nejde totiž jen o rozhodnutí patnácti soudců. V jejich těsném hlasování je nutné vidět i velmi zřetelné volání české společnosti po sociálních úlevách. Rozumná administrativa státu by tohle vzala na vědomí a navrhla způsob, jak nejvíc postiženým skupinám ulehčit. Nejčastěji se mluví o malých dětech. Julínek přitom oponuje tím, že nejde o reálný problém, neboť rodiče ma-
lých dětí se proti poplatkům neohrazují. Pokud by však mělo jít jen o tohle kritérium, pak by musel Julínek zrušit poplatky starým lidem, kteří se ozývají poměrně zřetelně. Přitom zda škrtat plošně celým skupinám, nebo jen lidem s nízkými příjmy (to by bylo logičtější), je technická věc. Hledat širší konsensus se však vyplatí už kvůli samotným reformám. Q MAREK ŠVEHLA
prezidentské volby v německu
Smrtící polibek od profesorky V německých prezidentských volbách nejde o to, kdo vyhraje – ale díky komu
J
ak se jmenuje německý prezident? V českém vydání pořadu „Chcete být milionářem?“ by nad touto otázkou dlouho přemýšlela asi většina kandidátů. A není důvod se za váhání stydět. V porovnání třeba s českým prezidentem je totiž role německé hlavy státu natolik omezená, že jméno aktuálního „náčelníka“ všech Němců znají v zahraničí jenom opravdoví „političtí narkomani“. Skutečnost, ze se v květnu příštího roku bude volit nový německý prezident, tedy žádný důvod k vzrušení vlastně nepředstavuje. Přesto ten, kdo v těchto dnech otevírá německé noviny, musí získat dojem, že tato volba je alespoň stejně důležitá jako souboj mezi Barackem Obamou a Johnem McCainem. A skutečně: volba příští hlavy SRN by se mohla ukázat jako osudová. V prudkých debatách, které média a politici mezi sebou nyní vedou, totiž nejde tolik o otázku, jestli nejvyšší státní funkci bude v příštích pěti letech zastávat současný prezident Horst Köhler (CDU) anebo jeho vyzývatelka Gesine Schwanová (SPD). Mnohem důležitější je, že nominací Schwanové SPD sama sebe připravila o šanci na slušný výsledek v příštích volbách do německého parlamentu. A tím se Německo čím dále tím více smýká do politické krize, která v mnohém připomíná to, co se už dvanáct let odehrává v Praze.
Chcete dřevo, nebo šarm? Ještě před pár týdny všechno nasvědčovalo tomu, že prezidentské volby budou naprosto formální záležitost: do dubna totiž mělo vedení SPD pro Horsta Köhlera jen slova chvály. „Nemáme proti jeho práci žádné námitky,“ zaznělo ze stranického ústředí v Berlíně. „A koneckonců Horst Köhler je velmi oblíbeným prezidentem.“ Což je pravda, až 85 procent Němců je s prací současné hlavy státu spokojeno. CDU proto vycházela z představy, že koaliční partneři z SPD budou znovuzvolení Köhlera samozřejmě podporovat. O to více byli proto zděšení, když sociální demokraté koncem května najednou prezentovali vlastní kandidátku Gesine Schwanovou – zřejmě s úmyslem, aby se po dlouhých měsících pobytu ve stínu CDU zviditelnili a posílili pošramocené sebevědomí. A skutečně: na první pohled se může zdát, že Gesine Schwanová je tím správným prostředkem, R E S P E K T. C Z
jak stranu dostat z deprese, ve které se kvůli historicky nízkým volebním preferencím už delší dobu nachází. Pětašedesátiletá profesorka a prezidentka německo-polské univerzity Viadriny ve Frankfurtu nad Odrou se vyznačuje velkou jazykovou obratností nejen v němčině. Také plynně mluví francouzsky a polsky. Zároveň z ní vyzařuje šarm, obratnost, humor a intelektuální síla, což mnoho lidí u Horsta Köhlera postrádá. V roce 2004, když kandidovala poprvé, s Köhlerem prohrála jen velmi těsně – přičemž získala hlasy také z řad CDU a FDP. Její šance na to, aby Köhlera příští rok z funkce vytlačila, tedy nejsou úplně malé. A přesto hrozí, že se Gesine Schwanová pro SPD neukáže jako zachránkyně života, ale spíše jako anděl smrti. K tomu, aby byla zvolena prezidentkou, by totiž nutně potřebovala hlasy ze strany Levice (Die Linke). A tím SPD zase čelí problému, který ji už na jaře stál hodně sympatií a hlasů: Může spolupracovat s populistickými postkomunisty kolem Oskara Lafontaina a Gregora Gysiho? A pokud ano, tak v jaké formě?
Žádná spolupráce, pokud se nehodí Není tomu tak dávno, co Kurt Beck, předseda SPD, v této záležitosti vydal jasné heslo: Ve východním Německu, kde je Levice v několika spolkových zemích druhou nejsilnější stranou, může SPD s postkomunisty vytvořit zemské vlády. Na západě a především na úrovni spolkové politiky je ale veškerá spolupráce naprosto vyloučená. Tak zněl příkaz shora, ale jen do konce ledna, kdy se konaly zemské volby v západoněmeckém Hesensku. Poněvadž mandáty získané SPD nestačily k vytvoření vytoužené koalice SPD a Zelených, Beck najednou „dovolil“ spolupráci s Levicí také stranickým organizacím na západě. A tím své straně prokázal medvědí službu: Zatímco totiž jednání o koalici s Levicí v Hesensku nakonec ztroskotalo, celá SPD od té doby čelí výčitkám, že nemá vůči Levici jasnou pozici, že po volbách nedodrží, co předtím slíbila, zkrátka že je nedůvěryhodná a zřejmě trpí nedostatkem politického vedení. A přesně tyto výčitky nyní potvrzuje chování SPD ohledně volby prezidenta. Nejenže Kurt Beck zase navodil dojem, že nemá svou stranu pod kontrolou. S nebývale vel-
kou intenzitou se navíc vrátila otázka, co voliči mohou od SPD čekat po volbách. Beck sice znovu a znovu zdůrazňuje, že eventuální podporou Levice pro Gesine Schwanovou by nevznikl žádný precedens a že spolupráce mezi SPD a Levicí po volbách do Spolkového sněmu na podzim 2009 nepřichází v úvahu. Vzhledem k scestnému programu postkomunistů se účast Levice na spolkové vládě skutečně zdá být spíše nepravděpodobná. Ani to SPD ale moc nepomůže. Problém je totiž v tom, ze Kurtu Beckovi už nevěří ani příznivci vlastní strany.
Na cestě k pražským poměrům Podle aktuálního průzkumu je 65 procent voličů SPD přesvědčeno, že v otázce spolupráce s Levicí je Beck „nedůvěryhodný“. Lze proto čekat, že za další flirt s Levicí SPD příští rok v parlamentních volbách zaplatí vysokou cenu. I když totiž SPD, Levice a Zelení fakticky disponují většinou v německém parlamentu už dnes, formální koalici či spolupráci mezi těmito třemi stranami si většina Němců nepřeje. A proto je pravděpodobné, že po chaotickém jednání SPD bude mnoho jejích voličů natolik znejistěno, že se voleb buď vůbec nezúčastní, nebo svůj hlas dají raději jiným stranám. CDU a FDP sice mohou nad bezradností a nepořádkem, které zřejmě v SPD panují, jásat. Dlouhodobě však i oni mají zájem o sociální demokracii, která je dost silná a stabilní na to, aby voličům nabízela politickou alternativu – a to bez podpory Levice. Jaké důsledky slabá SPD a silná Levice může mít, se totiž už dnes ukazuje v již zmíněném Hesensku: Ani za čtyři měsíce po volbách se tam nepodařilo vytvořit vládu. SPD by se proto měla snažit, aby své voliče neznejisťovala překvapivými tahy a vnitrostranickými spory, ale přesvědčila je věcnou politickou prací. A CDU by měla pochopit, že krize SPD není v první řadě příležitost k vlastnímu triumfu, ale ohrožení celého politického systému. Jinak se může stát, že se kancléřka Angela Merkelová bude muset už brzy přijet poradit do Prahy. Jak vládnout v neustále zablokovaném systému pěti slabých stran – v tom přece nikdo nemá bohatší zkušenosti než právě politici v Česku. Q ANNEKE HUDALLA
11
komentáře Kultura a ODS
glosy
ODS ztrácí nervy
Chapadla Krakatice
Zatímco hlavní město objevuje svoji sílu
P
ředstavitelé ODS by si měli v kalendáři poslední týdny pečlivě založit stužkou (klidně modré barvy), aby se jim později snáze hledalo, kdy že to začal konec jejich nadvlády nad Prahou.
Pryč s revolucí V podání pražského primátora a jeho strany vypadá spor o financování kultury jasně: divadelníci se nechtějí odtrhnout od štědrého prsu magistrátu a my jen chceme šetřit veřejné finance a lépe je distribuovat. K tomu dále padají slova o nevychovaných umělcích, revolucionářích, kulturní frontě a kdo ví co ještě. Divadelníci se bouří, po marných jednáních sáhli k demonstracím. Občanským demokratům to může přijít jako banální moment, ale stejně se tak mohou osudově mýlit. Podobné akce totiž připomínají, že správa města je poměrně náročný úkol, že nestačí jen budovat předražené okruhy, metro či tunely. Západní (pro nezasvěcené tedy kapitalistická) města horlivě pracují na vymýšlení koncepce rozvoje, na své výjimečnosti, která rezidentům zpříjemňuje život a návštěvníky láká opět přijet. Znovu se nám připomíná, že dobrý správce se pozná v krizi. A tady nastává onen možný bod zlomu, který (pokud se
Občanští demokraté úspěšně pracují na obnovení pověsti strany, které jde výhradně o trh, a to ještě jen tehdy, když na tom sama vydělá. nic nezmění) bude stát ODS čelné místo v Praze. Jde totiž o první a navíc jasně viditelný střet veřejnosti s pražskou radnicí. Občanským demokratům se bude těžko přesvědčovat veřejnost, že brání její finance před nenasytnými boháči. Aby bylo jasno: mladý herec bere v městských divadlech kolem patnácti tisíc a hvězdy scén pak kolem dvaceti. Horko těžko se tedy dostanou na průměrnou mzdu v této zemi a za tyhle peníze v Praze nepracuje téměř ani uklízečka. Tak asi nevypadají finanční násoskové. ODS trvalo více než dekádu, než se zbavila pověsti strany, která řeší jen trh a má raději tuneláře než umělce, protože s těmi prvními se aspoň může bavit o společném tématu – o penězích. Mirek Topolánek vložil hodně energie do odbourání tohoto mnohdy nespravedlivého klišé. Dnes se jeho snaha propadá do zapomnění. Je tu zase ta ODS, která
12
snad zná jen kalkulačku a aroganci moci. Například na dopis brněnských studentů uměleckých škol, kteří podpořili pražské kolegy, odepsala pražská zastupitelka Alenka Samková toto: „Chápu, že volby se blíží a že je nutno zapojit všechny síly do boje proti ODS. Přeji Vám hodně zdravého úsudku a štěstí v budoucí volbě vůdců ,revoluce‘... Jsem v komunální politice již od roku 1994 a vím, jak snadno je jakékoliv téma před volbami uchopitelné. Jednou se za své angažmá budete hluboce stydět. Ale dnes je dnes... Ať žije pravda a láska, která je ufinancovatelná.“ Formulace takové reakce zabere možná pět minut, její dopad však přetrvá i několik let.
Naslouchat, ne poslouchat Na řeči o tržním prostředí navíc dnes snad skočí jen modelky. Politici o „trhu“ mluví jen tehdy, když něco odmítají a hledají prázdné odůvodnění, a nejčastěji, když jde o jejich zájmy. Jinak bychom nemohli být svědky tolika předražených zakázek, nesmyslně megalomanských projektů a naopak malé invence ve prospěch obyvatel a návštěvníků Prahy. Kde byly řeči o férovém tržním prostředí, když se zadávala zakázka na dodání tramvají v hodnotě 17 miliard korun? I brněnský soud prohlásil, že zakázka byla evidentně šitá na míru jedné firmě. Kde byly námitky o potřebě šetřit, když se prodražovala stavba metra? Jak to, že lidé blízcí ODS dostávají bez problémů stavební povolení tam, kde je jiní nedostávají? Atd. ODS není konzistentní ani v principiálních otázkách. V roce 2000 si ODS a ČSSD schválily výrazné zlepšení financování parlamentních stran (mimo jiné měly za jednoho zákonodárce dostávat milion korun), což záhy zrušil Ústavní soud, protože podle něj nemají být strany závislé na státu, ale na svých členech a sponzorech. Reakce politiků? Během tří dnů sepsali, schválili a podepsali nový zákon, kde si za jednoho poslance či senátora navrhli 900 000 korun. To byl rychlostní rekord, a navíc podvod na Ústavní soud. A vysvětlení ODS? „My tady nikdy nebudeme mít tolik členů, abychom mohli stavět financování na nich,“ odpověděl tehdy autor návrhu Marek Benda (ODS). Ano, má pravdu (byť výše dotací stranám je nehorázná) a stejně je to s divadly. V Česku prostě menší divadla nemohou dosáhnout na štědré dary, které by je uživily. ODS loni od sponzorů získala jen 18 milionů a od státu 203 milionů korun, a to má svým dárcům rozhodně co nabízet. Na rozdíl od divadelníků. Když se radní z ODS zamyslí, tak řešení je vlastně jednoduché, začít normálně naslouchat. Ne poslouchat, ale naslouchat argumentům těch, kteří dělají divadlo. S překvapením pak zjistí, že nežádají nic tak převratného. Q ERIK TABERY
Jméno Krakatice se pomalu začíná vrývat do paměti české veřejnosti. Název policejního svazku – koncem minulého desetiletí založeného na známého mafiána Františka Mrázka – vznikl v hlavách detektivů, kteří tehdy začali při pátrání sledovat dosud neznámý trend. Trend, který až mnohem později nazval šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice prorůstáním organizovaného zločinu do státní správy. Respekt se v minulých týdnech věnoval pátrání po tom, kde Krakatice skončila a jaké policejní bohatství desítky tisíc stran toho svazku představují. Podle sdělení našich neoficiálních zdrojů je spis záznamem stýkání gangsterů a mafiánů s lobbisty, státními úředníky, různými vlivnými poradci politiků i politiky samotnými. Informace, které máme k dispozici, zároveň dost silně přesvědčují, že spis Krakatice sloužil mocným jako studna kompromitujících materiálů. Nejen na konkurenční politiky, ale i na policisty, podnikatele, nebo dokonce soudce. Touha využívat citlivé a tajné informace ve prospěch udržení moci a vyřazení konkurenta, ať už v politice, podnikání nebo třeba kariérním postupu ve státní správě, je stará, a neobjevujeme tedy žádnou novinku. Existence Krakatice nám dech nijak nevyrazí. Přestože se zpráva o „Mrázkově“ spisu dostala na světlo. Dnes tušíme, že je důležitým záznamem jedné éry vládnutí. Éry opoziční smlouvy a následné koalice v čele se sociální demokracií. Jde o dobu, která je spojena s temnými obchody, předem domluvenými privatizacemi, neuvěřitelně předraženými státními zakázkami, politiky připravenými konzultovat své záměry s gangstery. Podle našich informací je leccos z podrobností o těchto kšeftech v Krakatici zaznamenáno. Spis je dnes částečně rozkraden, ale přece jen se jeho podstatná část zachovala. Je načase, aby se veřejnost dozvěděla, co spis obsahuje. Samozřejmě, nejde o šmírování nějakých lechtivých informací, ale o zásadní sdělení, jak daleko prokazuje spis temnotu té politické doby. Je také záhodno, aby nám odpovědní lidé vysvětlili, kdo a jak informace ze spisu využíval, kdo a jak byl potrestán za možné zneužití údajů a jestli náhodou chapadla spisu Krakatice nezasahují do současné politiky. Z různých náznaků se jeví, že ano. O to důležitější je, aby ministerstvo vnitra předložilo vyčerpávající zprávu o Krakatici. Možná to bude první krok, který by mohl veřejnost přesvědčit, že reforma policie a vůbec bezpečnostní strategie, prosazovaná Ivanem Langrem, jde správným směrem. JAROSLAV SPURNÝ
více k tématu → na straně 16
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
komentáře francie a střední evropa
Z vlastní kapsy Na tento verdikt jsme čekali dlouho, ale stál za to. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že Evropským demokratům náleží 15 milionů korun, a navíc ještě odškodnění v hodnotě 780 tisíc korun. Proč? Tato strana měla od státu dostat za výsledek v komunálních volbách v roce 2002 přibližně 15 milionů korun, ale tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka hledal absurdní právní kličky, jak se zaplacení vyhnout. Stejně postupoval i jeho nástupce Vlastimil Tlustý. I když jim soudy hned několikrát řekly, že postupují proti zákonům, trvali na svém. Nejde o banální soudní při, fakt, že ministerstvo financí odmítlo vyplatit politické straně peníze, na které měla nárok, znamenal největší porušení volební soutěže od roku 1989. A zarputilost, s jakou na svém ministři financí trvali (zejména Sobotka, protože Tlustý se stal ministrem až po volbách), vzbuzuje podezření, že to byl záměr. Není třeba vysvětlovat, že o vítězství ve volbách do značné míry rozhoduje volební kampaň, která je ale dost nákladná. Evropští demokraté tedy byli poškozeni a soud jim dal za pravdu. Za tak razantní zásah do fungování parlamentní demokracie by však odškodnění mělo být mnohem vyšší. V této otázce je jasno. Nezodpovězené ale zůstává, kdo to zaplatí. Podle zákona je možné požadovat uhrazení odškodnění, které byl nucen stát zaplatit za nesprávný postup státních úředníků, od těch, kteří o tomto postupu rozhodli. To znamená, že stát by mohl chtít peníze po Tlustém a Sobotkovi. A rozhodně by se o to měl pokusit. Politici a úředníci začnou své kroky vážit jinak až tehdy, když jim bude hrozit vlastní finanční újma. Tento případ se zdá jasný, a to i z toho důvodu, že postup obou ministrů byl skutečně absurdní. Proč to máme platit my z našich daní? Sobotka nepochybně odmítal vyplatit peníze s klidným úsměvem, domníval se, že mu nic nehrozí, maximálně kritika médií a odborníků. Úhrada několika set tisíc korun by jej zřejmě probrala a přivedla k tomu, aby to v budoucnu už neopakoval. A protože Tlustý tvrdí, že je proti církevním restitucím, protože chce šetřit státní kasu, měl by peníze nabídnout sám od sebe. Vzhledem k tomu, že peníze by musel chtít stát, tedy vláda, je pravděpodobné, že nic chtít nebude, aby netrápila koaličního poslance Tlustého. Navíc by požadování úhrady znamenalo precedens i pro současné ministry, čemuž by se určitě raději vyhnuli. ERIK TABERY
aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz
R E S P E K T. C Z
Návrat Francie Prezident Sarkozy objevil střední a východní Evropu
F
rancie mění Evropu, nebo Evropa mění Francii? Po dlouhá léta platilo to první, neboť Francie spolu se západním Německem představovaly hnací motor všech důležitých procesů sjednocování Evropy. Potom Francii postihla politická křeč, poněvadž jejím vnímáním starého kontinentu otřásly dějinné události. Dnes to vypadá, že Evropě se přece jen podařilo Francii změnit a svědčí o tom i návštěva prezidenta Sarkozyho ve Varšavě minulý týden. Zdá se, že si francouzští politici konečně uvědomili, že nové členské státy Evropské unie nejsou jen jakýsi bezvýznamný přívěšek, ale rovnocenní partneři. Zásadní zvrat ve francouzské politice vůči střední a východní Evropě potvrdil i nedávný pobyt ministra zahraničí Bernarda Kouchnera v Praze.
Fantomové bolesti Francouzi měli po roce 1989 ke své křeči jistý důvod. Zaskočilo je sjednocení Německa, které se doslova přes noc změnilo na suverénní a velký evropský stát. Navíc před branami Unie stála řada postkomunistických zemí, volajících po návratu do Evropy. Prudence – obezřetnost –, nabádal ještě ve druhé polovině devadesátých let prezident Jacques Chirac. Když se v roce 2004 EU rozšířila na východ, nervozita Francie výrazně narostla. V očích Paříže žil v této neznámé části Evropy onen děsivý polský instalatér, symbol nájezdu nenasytných kobylek na francouzský trh práce, a on byl také jeden z hlavních důvodů hysterického odmítnutí evropské ústavy v referendu v roce 2005. Francie navíc s obavami sledovala posilování Německa v evropské diskusi – nové členské státy totiž vnímala jako tradiční oblast německého vlivu. Do slepé uličky nevědomosti se však Francouzi zahnali sami. Francouzské vlády nepřišly po válce s žádnou politickou ani ekonomickou strategií vůči této části Evropy, což je paradox, protože nástupnické státy po Rakousku-Uhersku, a zejména Československo, z velké části vděčí za svůj vznik právě Francii. Od rozpadu své koloniální říše šlo v zahraniční politice Francouzům vždy o jediné. Jakýmkoliv způsobem opět získat někdejší velikost, grandeur. Unie, jakožto nástroj v prosazování francouzských zájmů, především vůči USA, jim bývalou důležitost až do roku 2004 částečně kompenzovala. Po rozšíření však Francouzi nabyli přesvědčení, že jejich pozice zeslábla i tady. Z těchto starostí se zrodily francouzské úvahy o několikarychlostní Evropě či vážně myšlený plán unijního „superjádra“ v podobě politického i ekonomického splynutí s Německem anebo čerstvá iniciativa nového prezidenta Sarkozyho vytvořit unii států z okolí Středozemního moře pod francouzským vedením.
Naštěstí pro Evropu se nic z toho neuskutečnilo a příkré odmítnutí Středomořské unie německou kancléřkou Angelou Merkelovou přivedlo Sarkozyho k podstatným ústupkům. Unie pro Středomoří sice v červenci vznikne, ale na její činnosti se budou podílet všechny členské státy EU. Z našeho pohledu je ale daleko důležitější obrat pařížské politiky vůči východní Evropě. A to nejen symbolickým oznámením o připravovaném otevření francouzského pracovního trhu. Důkazem zvýšeného zájmu Francie o srdce a východ Evropy je především Sarkozyho pobyt ve Varšavě. Francie s Polskem podepsala smlouvu o strategickém partnerství. Stejný krok se očekává i při červnové návštěvě prezidenta v Česku, kde by se měl Sarkozy rovněž sejít s hlavami států Visegrádgské skupiny a konzultovat s nimi evropské projekty Francouzů pro období, kdy od 1. července převezmou předsednictví EU. Právě snaha konzultovat neboli jednat jako rovný s rovným představuje obrovský posun ve francouzské politice vůči tomuto regionu. Čas někdejšího přezírání tak podle všeho skončil. V odpovědi na otázku Respektu to v Praze jasně potvrdil i ministr Kouchner (s nepřímým odkazem na slavný arogantní Chiracův výrok): „Nejsou už
Konec přezírání střední Evropy znamená velký posun. země, které by jako jediné měly právo mluvit, a druhé, které by měly mlčet.“ Cílů ofenzivy do oblastí, kudy kdysi táhla Napoleonova vojska, je několik. Francouzi by za svého předsednictví například rádi rozjeli budování evropské obrany. V tomto směru nemohou počítat se zesláblým britským premiérem Gordonem Brownem, ale ani s výraznou podporou Merkelové, kterou za rok čekají volby. Spojence by Francie proto ráda našla ve střední a východní Evropě. Usnadňuje jí to i fakt, že se zřekla svého plánu pojímat evropskou obranu jako protiváhu NATO a urovnala vztahy s USA. Mimoto Paříž hledá podporu i pro své plány v energetice. Polsku a baltským zemím, závislým na ruském plynu, nabídla úzkou spolupráci – jinými slovy výstavbu francouzských atomových elektráren. S Prahou pak musí úžeji spolupracovat už z toho důvodu, že to bude Česká republika, kdo po Francii převezme evropské otěže. Současná Evropa tedy mění Francii? V zahraniční politice určitě a v zájmu všech členských zemí EU tomu lze jenom zatleskat. Q Jaroslav Formánek
13
na pozvání Z nepohodlného řádu lze zmizet různě: buď si vezmete život, nebo své miliony na nějaký ostrov
Dvě techniky lhaní o vraždách v katyňském lese
Zdenek Slouka
(1923) je profesorem politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University, dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposled na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.
Osmnáctiletá Monika a dvacetiletý Jakub, studenti, myslící lidé, oznámili svým rodinám, že se jim nelíbí svět, který je obklopuje, a že jej tedy opouštějí. Krátce nato, uprostřed máje L. P. 2008, jej společně navždy opustili. Jistě ojedinělá tragédie, zlom, odchod. Ale ojedinělá je jen svým provedením, svým otřesným konečným řešením, svou neodvolatelností. I když mohli mít i jiné motivace, Monika a Jakub vystoupili z řádu společnosti a světa, k němuž nechtěli patřit, a cítili, že v dnešní konstelaci moci jej sami nezmění. I jiní mladí lidé vystupují z řádu světového společenského uspořádání, vzdorují mu a buší do něj rozzuřenými pěstmi. To není nový jev. Jen jeho rostoucí rozměry jsou nové a nové jsou jeho hrůzné deformace. Nevědouce, čeho se chytit a jak artikulovat svůj vzdor, propadají chorobným hnutím, pod jejichž neonacistickými, fašistickými, anarchistickými a komunistickými vlajkami berou do rukou dlažební kostku a roztříští výkladní skříň společenského pořádku, zmlátí železnou tyčí policistu představujícího řád, ničí symboly řádu, zákony, památníky i hřbitovy. Racionalita v tom není. Do jejich vědomí neproniká, že svým konáním jen zhoršují právě ty stránky společenského řádu, proti nimž jdou kamenem.
Vzdor v různých barvách Základní prvky tohoto všeho – rostoucí vzdor proti řádu, vedoucí jen k ztopoření jeho vad – lze najít i jinde v různých barvách. Jsou víc než viditelné v terorismu, nejen muslimském, i na zcela jiném pólu v násilnictví fotbalových fanoušků. Je přitom lhostejné, zda je za tím fanatismus kvazináboženský nebo kvazifotbalový, oba dovolují řádit proti řádu, zabíjet bombami nebo klacky rozbíjet hlavy a věci. Ale nelze zůstat jen u začátku, vzdor proti společenskému a světovému řádu není jen doménou mladých lidí, i jiní z něj odcházejí, aby byli co nejvíce mimo řád a nepodléhali jeho normám, které jim nevyhovují. Ani tady není nic nového, jen jde opět o větší rozměry, intenzitu, míru bezohlednosti. Nemámli dost beznaděje a síly řád zcela opustit ani si netroufnu dát mu najevo svůj vzdor dlažební kostkou nebo kopancem do policisty, udělám to penězi. Nějakých pár tisíc na to nestačí. Ale s miliony, s pár stovkami milionů, je už snadné vymanit se z daného, nepohodlného řádu. Chytrák, který křivě vyzískal pár desítek tisíc, padne řádu za oběť. Chytřejší chytrák, obtěžkán mnoha miliony, odchází mimo řád, který mu nevyhovuje. Najde si ostrov v moři. Je-li nadán také politickým křeslem, uchýlí se na svůj vlastní ostrov uvnitř řádu samého, dobře ohlídaný miliony. Rozhlédněme se a trpělivě je počítejme, není jich málo, a svým odcházením do skrýší mimo řád jen prohlubují slabiny řádu a živí ohniska vzdoru. Nemám zdání, jak velké procento mladých a těch ostatních se ať už slepě či sebestředně pouze odcizuje společenskému řádu bez viditelné snahy jej zlepšovat – odcházení a odcizení nic neřeší. Jistě, je to vše jen na okraji společnosti, ale oči i cit mi napovídají, že se ten okraj rozšiřuje. A že jsem při svém věku pesimista? Tak to mě snad ještě nepotkalo. Kdybych byl pesimista, proč bych o tom psal a raději nešel na ryby? Q
14
f ot o m a r t i n u h l í ř
Katyň v. Chatyň
f ot o i va n k u ť á k
Odcházení
Igor Lukeš
(1950) je profesorem na Bostonské univerzitě, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Publikoval několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis anebo Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu.
Každý národ má své historické martyrium. Jeho hrůzu umocňuje pocit, že ho uznává jen on sám, zatímco jiní ho bagatelizují, nebo dokonce jeho existenci popírají. Národ pak nad svou ztrátou stojí v osamění, asi jako by vám někdo umřel, ale kromě vás mu na pohřeb nikdo nepřišel. Pro Čechy je to Mnichov, pro Poláky Katyň. Andrzej Wajda nedávno natočil o Katyni film a při té příležitosti vyšlo v českém tisku na to téma několik článků. Šlo v nich hlavně o popis té tragické události. Chtěl bych čtenáři ukázat, že věc má i jiné dimenze, které jdou za rámec toho, co se stalo s polskými důstojníky v sovětském zajetí. Nejprve holá fakta. Stalin spolu s Hitlerem napadli Polsko v září 1939. V části země, která se ocitla pod vládou Moskvy, proběhly deportace politicky nespolehlivých Poláků do různých částí Sovětského svazu. Katyňský příběh se týká 15 570 polských důstojníků, které NKVD držela v táborech Ostaškov, Kozielsk a Starobělsk. Jen 448 zajatců projevilo ochotu ke spolupráci s nepřítelem; jen oni přežili. Ostatní byli mezi dubnem a květnem 1940 zavražděni sovětskou bezpečností. Jedním z míst, kde se popravovalo, byl katyňský les blízko města Smolensk. V roce 1943 tam Němci odhalili hroby, v nichž bylo 4143 polských důstojníků.
Co na to encyklopedie Moskva odmítla veškerou odpovědnost a prohlásila, že Poláky zavraždili nacisté. Churchill a Roosevelt Stalinovu lež nejen oficiálně přijali, ale dokonce ji i aktivně šířili. Jakýkoli pokus ukázat prstem na pravého viníka v Kremlu oba tvrdě potlačili. Rusové se snažili katyňské vraždy hodit na krk Němcům ještě v Norimberku; pokus trapně zkolaboval. Britští a američtí soudci vše viděli, ale ani nepípli. Americký Kongres věc důkladně vyšetřil a ukázal, že vraždy spáchala NKVD. Když se ale svou zprávu pokusil předat prezidentu Trumanovi, ten ji ze strachu odmítl přijmout. Katyňská tragédie žila dál jen v srdcích pozůstalých. Koncem 60. let začali zahraniční Poláci budovat svým katyňským obětem pomníky. Moskva na to reagovala protesty a dál tvrdila, že důstojníky popravili nacisté. Zároveň si vymyslela novou formu lhaní. Aby zakryla sovětské vraždy v Katyni, vybudovala velkorysý památník obětem nacismu v Chatyni. Katyň je ve smolenské oblasti a Chatyň blízko města Minsk. Kdo si dá tu práci, zjistí: mapa ve Velké sovětské encyklopedii z roku 1954 neuvádí „Chatyň“. Táž publikace z roku 1956 uvádí „Katyň“. Oficiální sovětský atlas z roku 1959 neuvádí ani „Katyň“, ani „Chatyň“. Stejná publikace z roku 1974 uvádí pouze „Chatyň“, „ale „Katyň“ už pro ni neexistuje. Celá řada světových osobností, včetně prezidenta Spojených států, byla v Chatyni poklonit se sovětským obětem nacismu. Protože však „Chatyň“ a „Katyň“ zní americkému uchu identicky, slavný novinář Bob Woodward, týdeník Time, stejně jako deník New York Times běžně píší o fiktivním nacistickém zločinu v Katyni. Wajdův film o skutečném sovětském zločinu na Polácích zatím nenašel amerického distributora. Q R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
dopisy tajuplná veřejnost Respekt 18/08
Jedna ze dvou možností Jan Hartl jako jeden z prvních poukázal na paradoxní postoje naší veřejnosti. Veřejné mínění je schopno na jedné straně vygenerovat zcela správné postoje ohledně cílů naší obrany či našeho zdravotnictví, na druhé straně je schopno většinově odmítat kroky, které k těmto cílům vedou – v našem případě americký radar či poplatky u lékaře. Psychologie i psychiatrie tento jev u pacientů popisují jako „ambivalentní postoje“. Při popisování pacientovy neurózy tito odborníci zjišťují, že chce zároveň dvě protichůdné věci, což vede ve výsledku k jeho onemocnění. Chce být například zároveň dítětem i dospělým, aby mohl těžit
z výhod obojího. Chce být zároveň svobodným i ženatým, chce zároveň užívat výhod alkoholu i abstinence, nemá však odvahu si vybrat pouze jednu ze dvou možností. Terapeut má v daném případě za úkol pomoci pacientovi učinit ono bolestné rozhodnutí a pomoci mu tak dozrát k dospělému přijetí vlastního života. V našem případě je úkolem politiků, aby byli schopni popsat ambivalentní postoje vlastních voličů a aby měli odvahu prosadit nepopulární a nepopulistické kroky. Domnívám se, že naše vláda tuto odvahu má. Výzkumy veřejného mínění by jí v tom mohly pomoci tím, že by kromě zjišťování „nálad veřejnosti“ mohly stanovovat i tzv. koeficienty ambivalence. Návod k sestavení těchto koeficientů nám popsal Jan Hartl právě při popisu paradoxních postojů naší veřejnosti. MUDr. Vít Šlechta
Nevykej mi a drž Respekt 22/08
Agresivní pivovar V článku použila autorka ve větě „v kuloárech nad tím u sklenice gambrinusu“ skrytou reklamu agresivnímu plzeňskému pivovaru, který nadstandardními výhodami hostinským vytlačuje z českých hospod rozličné značky piv, a tím likviduje charakteristickou chuť českého piva. Jeho agresivní reklama je všude, máme i Gambrinus ligu, čímž dává najevo, že příznivci kopané by měli pít jedině toto pivo. V Česku uvidíte téměř všude tuto značku – je to smutný pohled věštící brzký konec někdejší rozmanitosti českého piva. A snobské minipivovary s pivem za cca 60 korun pěnu českého piva nespraví. Martin Kubík, Praha
rozhovory.respekt.cz Diskuse s Vladimírem Dlouhým Z dosavadních veřejných prezentací Pačesovy komise, jejímž jste členem, vyplývá, že velký důraz je kladen na zabezpečení výroby tepla. Více než třetina vyrobeného tepla pochází z hnědého uhlí, jehož těžba je však blokovaná územními těžebními limity. Dagmar Blažejová (
[email protected]) Na analýzu problémů kolem tepla klademe velký důraz. Nechceme se však vyjadřovat ke konkrétním otázkám, jako jsou limity, před dokončením zprávy. Možná ale jeden postřeh: dnešní efektivita hnědouhelných elektráren se pohybuje kolem 30 %, při použití nejmodernějších technologií kolem 40–43 %, zatímco při kogenerační výrobě tepla a elektřiny to může být až 60–70 %: pokud
chceme dále využívat hnědé uhlí, pak především do kogeneračních výrob a nové zdroje na výrobu elektřiny orientujme na plyn či jádro. Pro teplo zůstane hnědé uhlí patrně stále efektivní, a to i když dojde ke změně ve výchozí ceně emisních povolenek po roce 2012.
Jak se díváte na intenzivní úsilí vlády Slovenské republiky o stavbu jaderného zdroje za každou cenu? Juraj Vechter (
[email protected]) Domnívám se, že země jako Česká republika či Slovensko mají potenciál v jaderné energetice. Závisí na těch subjektech, které v energetice podnikají, zda jejich manažeři budou tuto inves-
tici považovat za dlouhodobě realizovatelnou a návratnou. Státy (vlády) by jim v tomto rozhodování neměly klást žádné překážky, což se bohužel dnes děje, ať pod vlivem politických faktorů či pod tlakem některých názorových skupin. To samozřejmě neznamená, že stát nemá v případě jaderné energetiky významnou regulační roli – má a vzhledem k povaze jaderné energetiky podstatnou. Špatné však je, když vznikne situace, kdy se předem diskuse o další výstavbě jaderných zdrojů vylučuje.
→ ROZHOVORY.RESPEKT.CZ
↓ inzerce
R E S P E K T. C Z
15
česko odbory
str. 22
piloti gripenů
str. 24
k věci
Za jeden provaz
Když se tygr zlobí
Potřebujeme víc křiku
tomáš sachr
Silvie lauder
tomáš pavlíček
Čeští odboráři hlásí jednotu a připravují se na velkou stávku. Vládě vyčítají tvrdé reformy a na obou stranách padají silná slova.
Stíhací piloti patří právem k armádní elitě. Jenže česká armáda svou extratřídu ztrácí. Proč odcházejí piloti gripenů?
str. 27
S psychologem Jeronýmem Klimešem o tom, proč počet mrtvých a zraněných na našich silnicích prudce stoupá.
politická korupce
Dědictví mafiána Mrázka Začalo to jako spis proti králi podsvětí a skončilo jako sbírka materiálů na vydírání mocných. Skončilo?
Ten muž má strach. „Už mi nevolejte, prosím. Po schůzce s vámi jsem našel ve schránce zlomenou tužku.“ Bývalý policista Karel Tichý bere ten mafiánský vzkaz opravdu vážně. Šest let byl jedním z šéfů týmu, který monitoroval styky politiků s velkými byznysmeny a úspěšně podnikajícími gangstery. Na jeho stole se scházely odposlechy, zprávy sledovačky, udání práskačů i tajně nasazených policistů, informace o někdejších, ale i dnešních politických špičkách. Třeba o tom, jak policie před pěti lety v bordelu Libuše Barkové odposlouchávala schůzku Stanislava Grosse a Vlastimila Tlustého. Stovky podobných informací podle znalců obsahuje policejní spis s názvem Krakatice, který Tichý a jeho muži vedli. Desítky, možná stovky tisíc stránek, jejichž obsah údajně rozdával politické a mocenské karty za vlád sociální demokracie a ovlivňuje i současnou vládu.
Osudový zlom Restaurace hotelu Olšanka na pražském Žižkově je ve slunečném květnovém dni opravdu nepřívětivá. Slunce pálí přes obrovská okna do velké místnosti, ve které sedí jen pár hostů. Komunističtí architekti si nelámali hlavu ani s elegancí, ani s praktičností. Přesto si muž, který sedí proti nám, přál schůzku právě zde. Jeho jméno si dnes pamatují jen zasvěcenci. Bez Evžena Šírka by však Krakatice neexistovala. „Já vám nic neřeknu, ale radím vám, dejte od toho případu ruce pryč. Přinese vám to jen problémy,“ říká současný šéf odboru rozvoje informatiky na ministerstvu vnitra, podle znalců funkci dostal jako trafiku za mlčení. Před devíti lety byl Šírek úspěšným šéfem protikorupční policejní jednotky. V únoru 1999 připravovali jeho detektivové – na základě informací ze
16
spisu Krakatice – razii v mnoha pobočkách České spořitelny. Pokud by tato akce byla úspěšná, mohla tehdy dostat za stamilionové úvěrové podvody do vězení lidi jako František Mrázek, Miroslav Provod, ale také možná bezpečnostního šéfa Národního bezpečnostního úřadu Martina Hejla a několik podnikatelů spojených s politickými špičkami sociální demokracie (třeba proslulého náměstka ministra financí Ladislava Zelinku nebo ministerského poradce Vojtěcha Slowika), kteří se na obchodech s Mrázkovými úvěry podíleli. Jenže Šírek byl v předvečer razie zatčen, obviněn z úniku tajných informací a později postaven mimo službu. Dnes už se dá s jistotou říct, že jeho tehdejší zadržení bylo zlomem. Chvílí, kdy tuzemská policie přestala vážně vyšetřovat korupci a protikorupční jednotka se postupně stala jakousi zneužívanou filiálkou na shánění kompromitujících materiálů k politickému vydírání či manipulaci. A také místem, kde se vyšetřování závažné korupce zametalo pod koberec. Evžen Šírek sice ještě rok a půl bojoval, tlaku svých šéfů, především policejního prezidenta Koláře, neodolal, a když mu byla za smyšlené provinění odňata bezpečnostní prověrka, byl z místa v létě 2000 odvolán. V té době nebyl pád významného představitele bezpečnostní instituce nijak mimořádnou událostí. Podobnému útoku čelil tehdy třeba šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice, jehož špičkoví detektivové museli po zmanipulovaných obviněních opustit policii (a samotného Kubiceho tehdy zachránil prezident Václav Havel, který mu udělil vyznamenání, takže pro manipulátory v policejních špičkách bylo nemožné odvolat vyznamenaného muže). Židle se třásly i pod představiteli tajných služeb. Už tehdy se tušilo, R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
f ot o m a fa / da n m at e r n a
f ot o i s i fa
Chci tvoji hlavu... (Gross)
že za změnami v policii a tajných službách stojí různí mafiáni, gangsteři s vlivem na politiky, ale jasnější informace, jak to tehdy bylo, jsme získali až v poslední době. Deník MF Dnes zveřejnil loni na podzim pár odposlechů z dosud neznámého spisu Krakatice a vyšla najevo překvapivá věc: šéf protikorupční jednotky Šírek dopředu věděl, že gangsteři typu Františka Mrázka připravují ve spolupráci s mocným šéfporadcem premiéra Zemana Miroslavem Šloufem a některými představiteli Národního bezpečnostního úřadu jeho odvolání. Teď Respekt získal z neoficiálních zdrojů informace, že klíčovou osobou ve snaze o likvidaci Šírka byl tehdejší místopředseda sněmovny a zástupce předsedy sociální demokracie, pozdější premiér Stanislav Gross. Jako bezpečnostní expert strany navštívil několik Šírkových podřízených a snažil se od nich získat něco, čím by Šírkovi mohl podrazit nohy. „Ano, věděl jsem to, ti podřízení si návštěvy Grosse nahráli a předali mi je,“ potvrzuje Šírek. „Takže jsem tušil, že za náhlými veřejnými útoky předsedy vlády Zemana proti mně a mému týmu stojí Gross,“ dodává.
Sedm let pod pokličkou Evžen Šírek měl jako šéf protikorupční policie už v roce 2000 – jak aspoň dnes tvrdí zasvěcenci – řadu výbušných informací, které mohly vést k obvinění R E S P E K T. C Z
...ale nebude to zadarmo. (Šírek)
významných podnikatelů, lobbistů nebo gangsterů. Hodně z nich shromažďovali jeho lidé ve spisu Krakatice, o jehož existenci vědělo kromě Šírka jen pár důvěryhodných policistů. „Kdyby na přelomu tisíciletí protikorupční policie dotáhla aspoň polovinu případů, které měli rozdělané jejich operativci, asi bychom se vyhnuli několika pozdějším korupčním skandálům, jako byl třeba Unipetrol,“ tvrdí jeden z bývalých představitelů protikorupční policie. „Řada lidí, kteří byli v pozdějších skandálech namočeni, by totiž asi seděla ve vězení.“ Tak třeba Františku Mrázkovi nehrozilo jen obvinění z úvěrových podvodů ve spořitelně. Šírkovi muži měli podle našich informátorů k dispozici dokument o převodu desítek milionů korun na Mrázkovy účty z konta Baraka Alona, podnikatele, který za dodnes zcela nevyjasněných okolností připravil Komerční banku o osm miliard korun. Šírkovi muži zachytili také první signály o připravovaném vládním prodeji stamiliardového ruského dluhu, o zájmu Mrázka a Alona tento dluh koupit a monitorovali i schůzku, na které Mrázek o koupi jednal s tehdejším sociálnědemokratickým ministrem financí Ivem Svobodou a dalším významným členem strany Michalem Krausem. Spis prý obsahoval i odposlechy dnešní právnické hvězdy a hlavního sociálnědemokratického lobbisty Miroslava Jansty, které tehdy prozrazo-
valy jeho roli v Mrázkově dvacetimilionové půjčce sociální demokracii a stopy k tomu, kdo zastřelil dalšího věřitele sociální demokracie Ivana Lhotského. Jednou z dalších důležitých akcí detektivů bylo odposlouchávání šéfů Národního bezpečnostního úřadu kvůli podezření, že berou úplatky za machinace v udělování bezpečnostních prověrek firmám ucházejícím se o lukrativní obchody (takové neudělení prověrky vyřadilo konkurenta – a NBÚ své rozhodnutí vůbec nemusel vysvětlovat). „To už se Šírek vylekal. Šéf NBÚ Tomáš Kadlec byl podle jeho názoru příliš nebezpečné sousto. Obrátil se proto na ředitele civilní kontrarozvědky Jiřího Růžka a dohodli se, že BIS bude sledovat Kadlece a my jeho bezpečnostního náměstka Hejla,“ říká jeden z tehdejších členů protikorupční policie. Pak ale přišlo odvolání Šírka. Jak je možné, že informovaný Šírek nedokázal útoku politiků na svůj tým zabránit nebo kolem něj udělat aspoň pořádný humbuk? Jak to, že všechny informace o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy zůstaly pod pokličkou dlouhých sedm let a pravděpodobně by tam byly dodnes, kdyby na některé informace neupozornil ve vzrušené předvolební atmosféře před dvěma lety tehdejší šéf Útvaru pro boj s organizovaným zločinem Jan Kubice ve své proslulé zprávě? →
17
→
f ot o j a r o s l av k m e n ta
česko Jistou pochopitelnou odpověď na Šírkovo hluboké mlčení dává strach, který je ze slov někdejšího protikorupčního šéfa cítit i po osmi letech v restauraci Olšanka. Ale co udělali další odpovědní lidé? O existenci Krakatice, přesněji řečeno o vzrůstajícím vlivu zločinců na státní správu, věděl například šéf BIS Jiří Růžek, státní zástupci, policejní šéfové včetně prezidenta Jiřího Koláře, a podle Šírkových slov dokonce Jan Kubice. Co udělali poslanci bezpečnostního výboru, kteří také v roce 2000 dostali několik důležitých informací?
Dobrá schovka Než začneme pátrat po těchto odpovědích, připomeňme si ještě jeden příběh. Evžen Šírek byl evidentně odvolán kvůli operacím prováděným nebo připravovaným na základě informací ze spisu Krakatice, protože se dotýkaly některých vlivných politiků sociální demokracie nebo jejich chráněnců. A vlastně se nemohl opřít ani o konkurenční ODS: jeho muži totiž vyšetřovali tajemné „švýcarské konto“ ODS – tedy podezření, že Klausova strana si ulila do zahraničí špinavé peníze z úplatků privatizace – a bezpečnostní experti ODS neřekli na obranu Šírka ani slovo. Nicméně při vší té snaze protikorupčního policistu umlčet je na první pohled překvapivé, že lidé, kteří setnuli Šírkovu hlavu, nechali jeho tým pracovat dál. Skupina byla dokonce posílena a do Krakatice ještě dalších skoro pět let plynuly další a další peníze na techniku a na platy a oplátkou za to se v jejích registrech hromadily další a další choulostivé informace. Než byl spis konečně uzavřen a skryt do archivu, nabobtnal podle očitých svědectví do hory představující jeden velký trezor písemností. Jeden rozdíl od Šírkových časů tu však byl. Zatímco pod ním vedly (přesně řečeno Šírek se o to před svým odvoláním aspoň pokusil) informace ke skutečným policejním raziím a obviněním, po jeho odchodu nebyl na základě infomací ze spisu nikdo obviněn ani nějak vyšetřován. Přitom se nedá říct – aspoň podle zpráv několika našich policejních zdrojů –, že by nové informace ve spisu ztrácely svou výbušnost. Krakatice byla operativní spis (viz rámeček). Dala se do něj tudíž schovat jakákoli informace – a vůbec nemusela souviset s nějakým konkrétním trestným činem – stačilo pouze podezření, že se nějaký zločin může stát. Spis vznikl v roce 1999 kvůli Františku Mrázkovi. Později se okruh „zájmových“ osob, jak je nazývají naše zdroje, rozšiřoval. Odposloucháváni a sledováni byli podnikatel a fotbalový boss Jan Gotvald, majitel Setuzy Tomáš Pitr, Radovan Krejčíř, František Starka a spousta dalších lidí z podsvětí. Detektivové zjistili, že si často volají s různými lobbisty. Třeba Andrejem Surňakem, mužem, který měl významný vliv na Stanislava Grosse, anebo už zmíněným Miroslavem Janstou, ale podle detektivů byl v této branži hlavní postavou Miroslav Šlouf. Opakovaně byl nasazován odposlech na šéfa NBÚ a později ředitele strategického podniku Čepro Tomáše Kadlece. A s těmito lidmi si pochopitelně často volali politici. O čem se spolu bavili? Informace, které má Respekt o těchto rozhovorech k dispozici, vyvolávají jednu pochybnost. A sice tu, zda Krakatice spíše než policejním spisem nebyla studnou kompromi-
18
Hlavně nebýt poznat. (Mrázek)
tujících materiálů využívaných sociálnědemokratickými bossy v boji o politickou i ekonomickou moc.
Sejdeme se v bufetu Shánět kontakt na dlouholetého šéfa týmu Karla Tichého, který vedl spis Krakatice, je hodně složité. Nakonec se ale informace, že s ním chceme hovořit, k němu dostala přes jeho bývalé kolegy, s nimiž jsme už hovořili. Přes jednoho z nich se ozval. Krátká schůzka v jedné z dejvických kaváren prozrazuje, že tento člověk žije pod velkým tlakem. Od policie odešel během zhruba rok staré „výměny kádrů“ nového ministra Ivana Langra. Co dělá, nechce prozradit a se špatně skrývanou
Spíše než policejním spisem byla Krakatice studnou kompromitujících materiálů.
nervozitou opakuje pořád dokola: „Buďte si jistý, že o této schůzce ví BIS.“ Čím naše setkání vzbuzuje zájem tajné služby, se nedozvíme a o Krakatici také nic. „Blázníte? Myslíte, že budu mluvit poté, co se mnou už jedenkrát zametli?“ říká bývalý policista Tichý s připomínkou, že je stále ještě vyšetřován policejní inspekcí kvůli podezření, že některé informace ze spisu Krakatice – například záznam Šloufova rozhovoru s Mrázkem – poskytl před časem deníku MF Dnes. Rozcházíme se s neurčitým příslibem druhé schůzky, tu však posléze zhatila ona zlomená tužka. Nakonec na setkání místo šéfa Tichého kývl jiný bývalý člen protikorupční jednotky, který skoro celou dobu na Krakatici pracoval. I on se
nechal dlouho přemlouvat k rozhovoru, ale nakonec kývl a stejně jako předtím bývalý ředitel Šírek si sám vybral místo srazu: poněkud nevábně vyhlížející bufet na pražském Masarykově nádraží. Konspirační strategie je jednoduchá: kdokoli vkročí do sálku plného bezdomovců a ztracených existencí po nás a bude vypadat „normálně“, schůzku zhatí: takový člověk totiž může být z policejní sledovačky, nepřipravený na bufeťáckou kulisu. „Jsem přesvědčen, že minimálně první rok po pádu Šírka náš tým Kruh – tak se jmenovala skupina detektivů pracujících na Krakatici – fungoval hlavně proto, že nikdo nenašel odvahu jej zrušit,“ říká náš společník. Nadřízení prý však zametali zjištění profesionálů z Kruhu pod koberec, nový náměstek policejního prezidenta pro trestní řízení Jaroslav Macháně nechával detektivy znovu a znovu dokládat a ověřovat informace ze spisu. Počátkem roku 2002 se o práci týmu začal zajímat ministr vnitra Stanislav Gross. Proč? „Nevím,“ říká bývalý policista. „Nechal si předložit ukázky dokumentů a rozhodl se tým podpořit nejen špičkovou technikou, auty, financemi na detektivní akce, ale postavil také další policejní tým Mlýn, který měl naši činnost podpořit. Vytušil snad ministr v Krakatici zajímavou databázi kompromitujících materiálů využitelných v politickém boji? „Na to, abych to mohl říct, nemám žádný důkaz,“ říká muž z bufetu. „I když jeden by se možná našel.“ Přesně si prý to datum nepamatuje, bylo to někdy koncem roku 2002. Gross se prý obrátil na policejního prezidenta, že má schůzku s Vlastimilem Tlustým a obává se, že mu může být učiněn nějaký korupční návrh. Oba politici se sešli v bordelu Escade Libuše Barkové, přítelkyně manželů Grossových, ministr vnitra byl vybaven nahrávacím zařízením. Podle našeho společníka se muži bavili o arbitráži mezi českým státem a firmou Nomura, u níž bylo podezření, že jí Vlastimil Tlustý jde na ruku. Problém s touhle historkou je, že není jasné, jestli to bylo opravdu tak. „S panem Grossem jsem R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
mluvil mnohokrát, ale nikdy ne v nevěstinci,“ říká Tlustý. „No víte, já ten dům pronajímala a nevím, kdo tam chodil,“ říká Libuše Barková. Gross nemluví vůbec, záznam neexistuje nebo je zamčený někde v trezorech. A stejné je to s dalšími „zaručenými materiály“ v Krakatici, o nichž jsme během půlhodiny v bufetu slyšeli. O telefonním odposlechu, na kterém si prý jeden ze současných ministrů domlouval s šéfem podniku Čepro Tomášem Kadlecem ropný kšeft, z něhož by prostřednictvím státního Čepra odtekly do stranické kasy zmíněného ministra miliony korun. O telefonátech jednoho z nejvýše postavených současných ústavních činitelů s člověkem sledovaným policií kvůli kontaktům se zahraničními mafiány. O tom, jak si významný představitel bezpečnostních složek po svém odchodu do civilu vymohl zásluhou kompromitujících informací z Krakatice zařazení na kandidátku do parlamentních voleb. Dalo by se pokračovat dlouho a některé informace potvrdilo více zdrojů. Neměli jsme však možnost vidět jejich písemnou podobu, a navíc nešlo vyloučit, že sdělením zrovna těchto vybraných fakt sledují naši informátoři nějakou svoji neprůhlednou hru. Zda se třeba nesnaží zvýšit svou cenu na trhu s kompromitujícími materiály, kterých může být spis plný.
Žalobkyně říká „nevím“ Nevíme tedy, co všechno spis Krakatice obsahoval. Nevíme ani to, kolik informací ze spisu zmizelo. Některé byly podle našich zdrojů zničeny, aby mohly zakrýt fakt, že policie mohla pracovat na politickou zakázku a že jejím hlavním cílem bylo shánět kompromitující materiály na politické oponenty. Jiné si „někdo“ možná odnesl, aby je v budoucnu zneužil k vydírání. Ministerstvo vnitra už přiznalo, že se ze spisu ztratilo „někdy v minulosti“ šestnáct set stránek. Ale je tu jedna velká záhada. Nežijeme v totalitní zemi a operativní policejní tým pracuje pod dohledem policejních šéfů i státních zástupců. Dokonce i důstojníci BIS, kteří s policejním týmem Kruh spolupracovali, podávali hlášení šéfům a některé informace z Krakatice týkající se Národ-
f ot o č t k
česko
Ta doba jim přála. (Pitr a Starka)
ního bezpečnostního úřadu se dostaly na pořad jednání poslaneckého výboru, který se na jejich podkladě zabýval možnou korupcí špiček NBÚ; jednání tehdy vedlo k rezignaci bezpečnostního šéfa úřadu Martina Hejla. Co všichni tito odpovědní lidé vědí o práci týmu a o informacích, které získával? A pokud šlo o zneužívání policie při získávání vyděračských informací, jak to, že celou dobu nikdo nezasáhl? Po celou dobu existence týmu Kruh byl policejním prezidentem Jiří Kolář. Od muže, který na počátku své kariéry pomohl likvidovat lidi, jako byl Evžen Šírek, a pod jehož vedením dostala policie přezdívku Grosstapo, se asi nedá čekat velká otevřenost a snaha přivést veřejnost k pochopení, proč existovala Krakatice. A opravdu, současný policejní přidělenec v Bratislavě – jak zní název Kolářovy sou-
Jak zlikvidovat Šírka Evženu Šírkovi začaly problémy hned poté, co se dostali k moci sociální demokraté podporovaní opoziční smlouvou s ODS. „Protikorupční služba nemá žádné výsledky, bude potřebovat změnu,“ nechal se hned na podzim po volbách slyšet čerstvě jmenovaný policejní prezident Jiří Kolář. Práci služby napadl ve veřejném projevu Miloš Zeman. Místopředseda ČSSD Stanislav Gross dokonce podle našich neoficiálních zdrojů navštívil několik expozitur protikorupční jednotky a snažil se mezi Šírkovými podřízenými najít na šéfa služby nějaký kompromitující materiál. Ti si návštěvy Stanislava Grosse nahráli a nahrávky Šírkovi předali. Za veškeré útoky mohla podle lidí z tehdejší jednotky práce na několika podezřelých – stamilionových – půjčkách, které dlužníci nevraceli bankám a které začali Šírkovi muži
R E S P E K T. C Z
prověřovat. Ty skutečně důležité informace, které při tomto pátrání Šírkovi muži zjistili, byly v přísně tajném a střeženém spisu Krakatice. Jenže ani to nepomohlo, pár informací uniklo a dál už je ten příběh známý. Šírka navštívil pár dnů před operací ve spořitelně Martin Hejl a žádal jej, aby vyšetřování zastavil. Šéf protikorupční jednotky ho neposlechl a v předvečer akce byl obviněn, že má svůj domácí počítač napojen na pracovní a ohrožuje přísně tajné informace své jednotky. Policejní prezident Kolář odňal Šírkovi bezpečnostní prověrku a odvážný policista jako šéf protikorupční služby prakticky skončil. O tři roky později rozhodl soud, že Šírek se ničeho protizákonného ani nepředpisového nedopustil a že jeho stíhání bylo zmanipulováno. V té době už byl Šírek řadovým referentem na ministerstvu vnitra.
časné trafiky – očekávání nezklame. „Ne, je to zbytečné sem jezdit,“ říká do telefonu Kolář. „O Krakatici ani o ničem jiném se s vámi bavit nebudu.“ I čas bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové ve funkci se téměř kryje s dobou bobtnání Krakatice. Dnešní stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD pracuje jako advokátka, její kancelář sídlí v pečlivě strážené budové firmy KKK miliardáře Karla Komárka, pro něhož dnes Benešová pracuje. Benešová byla známá – aspoň podle jejích slovních výroků – jako bojovnice proti korupci. Bylo by logické, kdyby právě ona nebo speciální tým, který kvůli boji proti korupci zřídila na Nejvyšším státním zastupitelství, byly oporou týmu Kruh. Dali jí podřízení někdy zprávu o choulostivých informacích ze spisu? „Já jsem nevěděla ani o týmu Kruh, ani o Krakatici a určitě o tom nevěděli ani mí lidé v úřadu,“ říká Benešová. „Teď jsem o Krakatici četla a dost mě pobuřuje, že jsem o tom nevěděla. Sice nemám právo zasahovat do policejní práce, ale některé informace jsme mohli asi při naší práci využít,“ dodává. Jak je možné, že jí něco tak významného podřízení zatajili? „Nevím,“ říká Benešová a zní to dost bezradně. „Oni si to dělali všechno v Praze, tam to vedl Jarda Dolejší a on o tom nikdy nemluvil.“ Nutno říci, že nemluvnost pražskému státnímu zástupci Dolejšímu vydržela. „Nejsem zbaven mlčenlivosti,“ říká na otázku po Krakatici muž, kterého proslavil případ Radovana Krejčíře. Byl to právě Dolejší, který se účastnil domovní prohlídky, při které Krejčíř uprchl, a měl podíl i na dvou předchozích podivných propuštěních Krejčíře z vazby. Krejčíř dnes tvrdí, že jej Dolejší tehdy pustil ven, aby mu z tajného úkrytu donesl směnku na šedesát milionů, které tento kombinátor – jak alespoň od svého útěku vytrvale opakuje – půjčil v roce 2002 Stanislavu Grossovi výměnou za slib privatizace podniku Čepro. Uprchlý podfukář zatím své řeči nijak neprokázal, faktem ale je, že Jaroslav Dolejší vedl na vrchním státním zastupitelství obor →
19
f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s
česko
Bez něj by to nešlo. (Krejčíř)
→ dohlížející na vyšetřování všech závažných hospo-
dářských kauz a na práci protikorupční jednotky, včetně Kruhu a Mlýnu – a jak víme, ani jeden z vyšetřovaných případů, vyjma Radovana Krejčíře, nikdy neskončil před soudem.
Žiletka pro kamaráda Před slovem Krakatice uhýbají všichni oslovení. O spisu přitom věděli šéfové tajných služeb, vládní i stínoví ministři vnitra, ale i třeba premiér Vladimír Špidla. V roce 2003 se posledně jmenovaný podle jednoho z našich policejních zdrojů sešel ve svém úřadě s ministrem vnitra Grossem a řešili problém, co vlastně o „králi prověrek“ a klíčovém muži ČSSD v bezpečnostních složkách Kadlecovi ví spis Krakatice. Přítomen byl údajně i policejní prezident Kolář, náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně, Karel Tichý a další policisté. Po této schůzce Kadlec musel odejít z NBÚ a podobně dopadl i šéf BIS Jiří Růžek. Jejich šéfové odchod obou interpretovali, že prostě není možné, aby tak významní členové bezpečnostních institucí „byli ve válce“. Gross uhájil bezúhonnost Kadlece a vzápětí jej jmenoval šéfem podniku Čepro. „Já o žádné Krakatici nikdy neslyšel,“ říká nad koblihou v pražské kavárně Imperial bez mrknutí oka Růžek, za jehož éry uzavřela tajná služba se Šírkem dohodu o spolupráci a jehož lidé spolupracovali s týmem Kruh celých šest let. „To byli asi mí podřízení a ke mně se nic nedoneslo,“ říká Růžek. Ale, jak dodává, i kdyby jeho služba narazila na spis plný těch nejprokazatelnějších informací o úplatkářství politiků, stejně by nic nepodnikla. „Tak si to představte – vyrazíme po korupci těch nejmocnějších. Co by se asi stalo? Do týdne by nás vláda rozpustila,“ říká Růžek. Ostatní účastníci údajné schůzky nechtějí mluvit a dostat Vla-
20
dimíra Špidlu k telefonu v jeho bruselské komisařské pevnosti je vyloučená věc. V Krakatici nešlo jen o korupci, podstatnou roli tam hrálo podsvětí a policie prý měla informace, které ji mohly přivést k vyšetření vražd, únosů nebo vydírání. Aspoň to tvrdí bývalý detektiv Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jeden z několika desítek detektivů, kteří ÚOOZ letos opustili zároveň se svým šéfem Janem Kubicem. Podobně jako z bývalého šéfa při letošním dobrovolném odchodu je z něj cítit skepse, že by současná policie
Jít po korupci mocných? To by nás vláda rozpustila. (Růžek)
byla schopna a ochotna vyšetřovat zločiny spojené s mocnými. „Doufal jsem, že se to změní s novou vládou, ale možná je to ještě horší. Mafiáni se radují,“ říká. „Nevěřím, že Langer má ambici policii opravdu změnit, anebo možná ano, ale bez nás, protože podle mě hájí zájmy některých lidí, které jsme prověřovali, třeba Andreje Babiše,“ říká bez bližšího vysvětlení. „O Krakatici jsme věděli někdy od roku 2000,“ říká muž. „Když jsme začali vyšetřovat vraždu Františka Mrázka, s úžasem jsme od nějakých kontaktů v policii zjistili, co je Krakatice zač a že by nám mohla pomoct ve vyšetření nejen vraždy Mrázka, ale i dalších zločinů kolem něj. Jenže jsme z ní dostávali jen takové kusé zprávy, celou jsme nikdy ani nezahlédli, i když jsme o ni opakovaně
žádali.“ Proč takové tajnosti? „To už bylo v době, kdy jsme vyšetřovali biolihovou aféru, do níž byli namočeni lidé kolem ČSSD, nikdo nevěděl, jak vysoko to půjde. Jsem si jist, že při spolupráci s týmem kolem Krakatice bychom to možná dokázali rozkrýt,“ říká detektiv. Proč spolupráci neprosadili? „To se zeptejte Brycha,“ zní odpověď. Miroslav Brych v tu dobu šéfoval protikorupční jednotce a tudíž i týmu Kruh. „Určitě přijďte, médiím se nevyhýbám,“ říká do telefonu přátelsky. A v přátelský je i o pár hodin později, když se setkáváme na okraji travnatého hřiště fotbalového klubu Aritma Praha, kterému teď bývalý policejní boss dělá sekretáře. Protikorupční jednotku musel Brych opustit před dvěma lety, poté co se jeho jméno objevilo v „Kubiceho zprávě“. Podle odposlechů nařízených Kubiceho lidmi informoval Brych šedou eminenci a důvěrníka bývalého premiéra Grosse, Pavla Přibyla, že jeden z vyšetřovacích spisů je už prázdný (neboli řečeno žargonem onoho telefonátu „je z něj žiletka“) a že se tudíž Přibyl už nemusí bát prozrazení. Kubiceho lidé se domnívali, že jde o Krakatici a že Brych byl mocenskými stratégy ČSSD poslán na protikorupční policii právě proto, aby tento spis před volbami „vyčistil“ od možných delikátních informací. „Spolupráci s ÚOOZ jsem se nebránil,“ říká s úsměvem Brych. Tak proč nepředal Kubiceho útvaru spis důležitý pro další práci na biolihové korupci, podvodech v Čepru a vraždě Františka Mrázka? „Detaily si už nevybavuji. Vedle toho jsem spis dal svým lidem k analýze, museli ho mít u sebe,“ říká Brych. A jak analýza dopadla? „To nevím,“ říká fotbalový sekretář. „Skončila v době, kdy už jsem v čele protikorupční policie nebyl. Že bych spis čistil je samozřejmě nesmysl,“ říká Brych. R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
česko Pavučiny ze všech koutů V roce 2005 – přesně nevíme na čí rozkaz – končí Krakatice v archivu. Tým Kruh, mezitím z důvodů nového utajení přejmenovaný na Olej, je rozpuštěn. Téměř nikdo z týmu dnes už nepracuje u policie. Tři členy týmu včetně šéfa Tichého vyšetřuje policie pro podezření, že vynášeli informace ze spisu do médií. U policie už nepracuje ani skoro nikdo další z policejní úderky Mlýn. Před čtyřmi lety jí média věnovala velkou pozornost. Členové skupiny se zodpovídali jen ministru Grossovi, jejich práce byla utajená a dodnes nebylo zveřejněno, co skupina dělala a proč existovala. Podle informací některých našich zdrojů se Mlýn měl stát hlavním „kanálem“, kterým šly informace z Krakatice ke Grossovi. Kromě toho Mlýn souvisí s kdysi proslulým, dnes už pozapomenutým jménem Grosstapo. Na jaře roku 2004 s ním přišel šéf ODS Mirek Topolánek, když vyšlo najevo, že jej v rámci vyšetřování jedné údajné korupční kauzy odposlouchávali policisté – a šlo právě o lidi z týmů Kruh a Mlýn. Byly tedy obě skupiny opravdu Grosstapem – služebnými policejními oddíly zneužívanými mocí k politickým kauzám? Topolánek je dnes premiérem vlády a jeden z jeho mužů ministrem vnitra; dalo by se čekat, že nechají své někdejší podezření – Krakatici, Kruh i Mlýn – důkladně prošetřit. „Ano, už jsem pověřil inspekci a protikorupční, ať vymetou pavučiny ve všech rozích a zjistí, co se před námi skrývalo. Nebo kdo a jak zneužíval svou pravomoc,“ říká k tomu ministr Ivan Langer. Jak vymetání pavučin dopadlo? Inspekce zatím stále vyšetřuje, a o případu tudíž neposkytuje vůbec žádné informace. Šéf protikorupčního Jiří Novák je o něco otevřenější. „Moji lidé neobjevili ve spisech nic nového,“ říká. „Nic, co by nám umožnilo vymést věci na světlo a zahájit nějaké vyšetřování.“ Podle Nováka představuje Krakatice „neefektivní způsob práce“. „Bylo to sbírání informací do šířky, to snad může dělat tajná služba, ale policie se vždy musí soustředit na konkrétní trestný čin,“ říká Novák. Přeloženo to znamená, že policie místo pátrání po zločinech sbírala informace. Takže stručně a k závěru řečeno. Krakatice byla evidentně spisem, který se zabýval prorůstáním organizovaného zločinu do státní správy, ale skončil jako sbírka kompromitujících materiálů na politiky. Víc toho o ní zatím nevíme. Nevíme ani, zda si policisté kolem ní byli vědomi, jak může být – či jak
Operativní spis Když to zjednodušíme, existují dva druhy spisů. Ty, které policie vede v rámci trestního řízení, se zakládají v okamžiku, kdy je někdo obviněn z nějakého trestného činu. To jsou spisy, které případně můžeme znát z následujících soudních řízení. Asi nejznámějším současným spisem tohoto druhu je svazek o vyšetřování úplatku pro Jiřího Čunka. Důležité je, že tyto spisy jsou po ukončení soudního jednání veřejně přístupné. Druhý typ vede operativa, což jsou policisté, kteří se snaží sehnat informace o zločinu průnikem do zločineckého prostředí. Pracují s agenty, patří mezi ně přestrojení policisté vydávající se za zločince. Nejčastěji používaným nástrojem operativy jsou odposlechy (samozřejmě povolené soudem), sledování,
je – jejich práce zneužívána. Nevíme, kdo byl motorem sbírání informací, co dělali policisté na vlastní zodpovědnost a co na pobídku – samozřejmě zprostředkovanou přes nějakého policejního šéfa – někoho z výkonné moci. Nevíme, jak výbušné materiály Krakatice obsahuje, nevíme, co obsahuje oněch ztracených 1600 spisových stran a koho z politiků se mohou týkat. I sám ministr vnitra Ivan Langer si
Ve sboru začala generační výměna a ta snad přinese lepší časy.
v médiích o sobě přečetl, že v Krakatici je záznam o tom, jak se před osmi lety pokusil ovlivnit miliardový obchod ve prospěch lidí kolem Františka Mrázka. Za svou intervenci měl dostat deset milionů korun. Žádné důkazy neexistují a Langer jakoukoli korupci a známost s Mrázkem popřel. Zdá se, že ještě nějakou dobu na nás budou z médií vykukovat zprávy z Krakatice a samozřejmě se můžeme domnívat, že ty výbušnější a prokazatelnější, než je ta o Langrovi, mohou vážně – a pro oči veřej-
hovory s informátory, záznamy z kamer, ale třeba i otevřené zdroje, jako je tisk. Samozřejmě, aby tato činnost nemohla být zneužita, vedou se o ní písemné záznamy, kontrolované nadřízenými a také státními zástupci. Krakatice je příkladem takových záznamů. Policisté mají právo používat všechny operativní prostředky v případě podezření na spáchání zločinu. Což je velmi široké vymezení a „operativně rozpracovat“ se dá řečeno s jistou nadsázkou kdekdo. Třeba autor této reportáže kvůli svým schůzkám s lidmi kolem Krakatice, protože hrozí jejich vyšetřování za únik informací. Spis není nikdy veřejný a po ukončení se ukládá na deset let do archivu.
nosti i třeba nepozorovaně – zasahovat do chodu české politiky. To je prostě odkaz Grossovy policie. Otázka ale je, zda můžeme vyloučit, že dnes nemá policie založenou nějakou novou „Krakatici“, zda opět někde pro někoho nehromadí kompromitující materiály na politické odpůrce, o nichž se budeme jednou dočítat jako teď o informacích z Krakatice. Pochybnosti tu jsou. Stačí připomenout, s jakou lehkostí nechal ministr Langer odejít Kubiceho a jeho lidi, což vážně rozložilo jedinou jednotku schopnou tady v bitvě proti prorůstání organizovaného zločinu do státní a policejní správy proměnit své informace v čin, akci a obvinění. Pochybnosti jsou tu i proto, s jakou lehkostí Kubiceho nástupci zastavují vyšetřování věcí, které jejich předchůdci rozjeli. Zárukou, že se „Krakatice“ nebude opakovat, samozřejmě nemůže být ani současné státní zastupitelství s jeho nejvyšší reprezentantkou Renátou Veseckou, která čelí podezření, že šla na ruku vysokým představitelům vlády v případě zastavení korupčního případu vicepremiéra Jiřího Čunka. Příliš velké očekávání nelze spojovat ani s novými policejními šéfy, kteří zatím na znepokojené otázky ohledně nekorumpovatelnosti a zneužitelnosti podřízených odpovídají vyhýbavě a ve frázích. Nicméně ve sboru začala generační výměna a ta snad přinese lepší časy. Q Jaroslav spurný, ondřej kundra
každý chce mít
Triko k PŘEDPLATNÉMU ZDARMA
R E S P E K T. C Z
PREDPLATNE.RESPEKT.CZ
21 800 100 634
česko odbory
Za jeden provaz Čeští odboráři hlásí jednotu a připravují se na velkou stávku
B
ude to opravdu velký humbuk. Alespoň na zdejší poměry – za tři týdny se na hodinu zastaví většina veřejné dopravy včetně pražského metra, na celý den se zavřou ordinace lékařů a chvíli předtím i školní třídy. Demonstrace předcházející největší odborářské akci posledních let jsou v plném proudu už teď. Odboráři vládě vyčítají „tvrdé reformy“ i neprůhledné plány se zdravotnictvím. Na obou stranách padají silná slova, ve víru napětí ale stojí za to se na chvíli zastavit a podívat, co jsou dnes čeští odboráři zač a kde se bere jejich nečekaná energie.
Řehtačky a skafandr Tramvajové koleje zmizely pod barevnou masou a řidič s rezignovaným gestem otvírá noviny. Cestu mu blokují tisíce lidí, v ryku řehtaček a píšťalek se jakákoli výzva o organizovanější pohyb stává nadlidským úkolem. Štrúdl těl se přesto pomalu posunuje a blízkost cílovému bodu hlásí i Krylova píseň Chudák důchodce dunící z přistavených reproduktorů. Je poslední květnová středa, tři hodiny po poledni a před sídlem české vlády se odehrává zatím poslední z odborářských klání s podtitulem „Důchody in memoriam“. Podsaditý vousáč Karel se chlubí, že má dnes narozeniny a tohle je skvělý dárek, parta mladíků s odborářskými kšiltovkami a odznáčky volá do dveří přilehlé hospody, proč že tu nemají slivovici. Na pódium se mezitím pomalu souká postava ve stříbrném skafandru. Mezi domy padají hřejivé paprsky jednoho z prvních tropických dní tohoto roku, ve vzduchu je uvolněná nálada. Blyštící se figura na pódiu však upozorňuje, že situace je vážná. „Nechtějí nás poslouchat,“ hřímá do mikrofonu Josef Středula, šéf největší české odborové organizace Kovo, sdružující zhruba 170 tisíc lidí ze strojírenských a hutnických firem.
Předsedovo tělo připomíná figurínu obalenou staniolem. Těžký azbestový oblek používaný kvůli nesnesitelnému žáru slévači v železárnách míří k zákonu, čekajícímu aktuálně na druhé čtení ve sněmovně. Podle něj by totiž Češi měli do důchodu odcházet až o pět let později než dosud, a to bez výjimky. „Pro lidi, nosící něco takového, je to naprosto šílená představa,“ rozpřahuje ruce odborářský předák. Jeho slova vzbuzují další z mnoha vln potlesku a pískotu. Dvaapadesátiletý František Hutera, postávající v hloučku na okraji davu ale v odpověď jen beze slova pokyvuje hlavou. Na rozdíl od kolegů z Kova nemá kšiltovku, natož transparent nebo řehtačku. „Já na tyhle akce moc nejsem, ale
Odbory zažívají vlnu celospolečenské podpory. Vstupují k nim desítky tisíc nových členů. Co přinese nadcházející protestní vlna?
ta důchodová reforma mě fakt děsí,“ vysvětluje, proč sem podobně jako tři a půl tisíce dalších lidí přijel. V ostravských hutích, kde se s oním stříbřitým azbestovým oblečením setkává na každém rohu, pracuje jako údržbář. Díky přesčasům si vydělává na Ostravsko velmi slušných jednadvacet tisíc čistého, což mu podle předpokladů mělo stačit na „rozumnou“ penzi. „Jenže podle nových plánů bych měl pracovat o tři roky déle a místo poloviny dostat důchod odpovídající čtvrtině platu,“
Objednávka předplatného 24 měsíců 18 měsíců Roční Pololetní Čtvrtletní Podklady pro platbu mi zašlete:
poštou emailem
Tištěný týdeník do vaší schránky 25 Kč Přístup k aktuálnímu číslu na internetu 25 Kč Přístup do archivu na internetu 20 Kč + + +
+
= 30 Kč
= 25 Kč
+
= 30 Kč
+
= 25 Kč
Sleva 5 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na
[email protected]
Zašlete mi darovací certifikát.
PREDPLATNE.RESPEKT.CZ 22
Jméno, příjmení
zlobí se pan Hutera a ukazuje na třináctiletého syna, kterého přivezl narvaným odborářským autobusem s sebou. „On si na stáří naspoří, já už to ale nestihnu.“
Nikdo s námi nemluví Protest proti chystaným úpravám důchodů, který se minulý týden odehrál před sídlem vlády, je zatím poslední kapitolou aktuální odborářské série. Po loňském schválení daňových úprav a poplatků ve zdravotnictví míří do parlamentu i další důležité zákony, kromě důchodů třeba další části zdravotnické reformy. A odboráři se začínají proti vládním plánům stále hlasitěji ozývat – před dvěma týdny zaplnila plac před Úřadem vlády tisícovka lidí kvůli plánům na privatizaci zdravotních pojišťoven, tuto středu se tam protočí demonstranti kvůli daňovým reformám a týden později i kvůli špatně financovanému školství. O plánech na následnou celostátní stávku ještě bude řeč. Pro nepřipraveného diváka, zvyklého na český poklid, to ale už teď vypadá docela divoce. Vládní politici odmítají jednat a posílají směrem k odborářům ostrá slova. „Je to PR agentura opoziční ČSSD,“ prohlásil například ministr práce Petr Nečas a odmítl o důchodové reformě jednat s tím, že za protesty jsou blížící se krajské volby. Poté strhl poprask sám premiér Topolánek, který odboráře na posledním setkání tripartity označil za lháře, kteří mu se svým odmítavým postojem ke zrušení stravenek „naplivali do ksichtu“. Premiér se vzápětí omluvil, ale nervozita je evidentní. Zkusme tedy zapátrat, co se skrývá za pouličními hesly. O čem se mluví v kancelářích slavné dvanáctipatrové centrály na úpatí pražského Žižkova? Okachlíkovanou funkcionalistickou krychli nelze přehlédnout, stejně jako její mramorové před-
P L Á TC E
ODBĚRATEL pokud se liší od plátce
Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail
800 100 634
Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 R E S Ps prvním E K T 2 3výtiskem | 2 . anebo – 8 . e-mailem. č er v n a 2 0 0 8 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte
česko
Proč nás nikdo neslyší? (Odborářský šéf Štěch – s mikrofonem – a Josef Středula v „šílené představě“) F ot o t o m k i n ě m e c
sálí, uprostřed něhož sedí za malým stolkem trochu ztracený vrátný v ošoupané uniformě. Mezi kolemjdoucími hlaholí přátelské „ahoj“ – ačkoli dnes v budově sídlí kromě odborářů desítky různých firem, většina ranních obyvatel jsou právě pracovníci stohlavého odborového ústředí. V labyrintu přilehlých chodeb má kancelář i čtyřicetiletý vůdce demonstrantů Josef Středula. Lepenkové nástěnky z vestibulu vystřídaly barevné obrazy, na novém pracovním stole bliká elegantní plochý monitor. A rovněž vůdce Středula vypadá jinak než na pódiu s mikrofonem. Hosty vítá v černých kalhotech a pečlivě vyžehlené košili, mluví klidně a v dlouhých souvětích. „O potřebnosti reforem nikdo nepochybuje. Jenže jejich dopady by měly být rozprostřené na všechny,“ začíná vysvětlovat, co mu na čerstvých vládních plánech vadí nejvíc. „Co se týče penzí, spořit si na ně všichni budeme muset. Připlatit by ale podstatněji měli i zaměstnavatelé a třeba nejbohatší lidé by neměli mít na sociální odvody žádné stropy,“ vypočítává návrhy, které by podle něj přinesly mnohem účinnější cestu k chybějícím penězům než protahování věku odchodu do důchodu. Co bude v pokladně chybět, zajistí prý miliardy z plánovaných privatizací státních podniků, jako je ruzyňské letiště. Nechme stranou, že nad podobnými plány kroutí ekonomové hlavou. Sám předák strojírenských odborů jasně říká, že největším problémem není váha protiargumentů, ale to, že se s ním o jeho námitkách nikdo z vlády nechce bavit. „Na naše výzvy nikdo z vlády nereaguje,“ stěžuje si Středula s tím, že vedle něj stojí v řadě hned několik podobně frustrovaných odborářských lídrů. Obavy z proměny státního systému v konkurenční soukromý byznys opakují stále hlasitěji lékaři a zdravotníci. Peníze chybějící R E S P E K T. C Z
k dorovnání platů na úroveň inflace řeší učitelé i státní úředníci.
Cítím silnou podporu S ohledem na nedávnou minulost je ta dávka odborářské energie docela překvapující. Poslední organizovaná akce, železničářská stávka, která zasáhla do života celé země, se datuje do roku 1997. Zdejší média potom plnily spíše články o ubývajících členech a slábnoucím vlivu odborů. To ale může být mylný dojem. Ačkoli odborářů skutečně stále ubývá, členských průkazek s razítkem Kovo nebo jedné z desítek dalších organizací je v Česku v procentech zhruba o polovičku víc než v tradičně silných odborářských zemích jako Německo nebo Francie – zhruba jedna šestina, tedy asi 750 tisíc lidí. Můžeme se přít, co to znamená (za komunismu byli v odborech všichni a spousta Čechů je tam ze setrvačnosti dodnes), ale jsou tu patrné zajímavé pohyby. Například právě v centrále Kovo –
největší odborové organizaci v zemi – loni přibylo dvanáct tisíc nových členů. A díky stále silnějšímu nedostatku pracovní síly se odborářským bossům daří vyjednávat lepší platy a získávat zpětně další podporu. A právě Středulovi silní kováci patří k tradičně hlasitým odborům (při protireformní kampani „zastavte škrtformu“ je ostatně bylo vidět v ulicích Prahy už v létě loňského roku). Dnešní situace je ale podle všeho mnohem výbušnější. Ten náboj je v jednotě. Již zmiňovaní lékaři a učitelé dosud organizovali své protesty téměř výhradně samostatně. Chystaná stávka i aktuální shromáždění před budovou vlády jsou ale plně v režii Českomoravské konfederace odborových svazů, která právě Kovo a dalších jednatřicet organizací zastřešuje. Co tahle nová vlna jednoty a solidarity znamená? Zaznamenat a zhodnotit detaily čerstvého pnutí uvnitř odborů není jednoduché. „Tím tématem se u nás několik posledních let nikdo nezabýval. Bez hlubších analýz je těžké určit nějaké jednoznačné trendy,“ říká odborník na sociální strukturu společnosti z Akademie věd ČR Milan Tuček. A zdrženliví k dalšímu vývoji jsou i politologové. Tahle opatrnost nic nemění na tom, že k protestům se připojuje stále více organizací, které fungují i úplně mimo konfederaci, i těch, které až donedávna nechtěly mít s žižkovskými předáky nic společného. „Vláda se evidentně rozhodla s nikým nejednat. Je třeba jí naznačit, že tohle je už za hranicí. Konfederace má naši podporu,“ vysvětluje důvod, proč se koncem června zastaví na hodinu vozy metra a autobusy, předák z pražských dopravních podniků Jiří Obitko (jeho organizace přitom opustila konfederaci před devíti lety kvůli „mocenským šarvátkám zpolitizovaného vedení“). Jak tohle všechno dopadne, zatím není jasné. Na téma důchodové a zdravotnické reformy se podle Topolánkových ministrů žádná diskuse s odboráři nechystá (pouze ministr Liška obnovil jednání s učiteli o platech). „Termín stávky platí beze změny. Teď se jen vyjednává se zaměstnavateli, jak velká akce to bude,“ říká dnes předseda ČMKOS Milan Štěch. „Pokud s námi vláda nezačne jednat, další stávky nebo demonstrace vyloučit nemůžeme. Cítíme opravdu nebývale silnou podporu.“ Q TOMÁŠ SACHR
Kdo je tady politik? Prodloužená ruka sociální demokracie či přímo její PR agentura. Přídomky, které si vysloužili čeští odboráři od vlády, padají především na hlavu jejich předsedy. Milan Štěch působí už dvanáctým rokem jako senátor za opoziční ČSSD. Někomu to může být nepříjemné, ale faktem je, že provázanost odborářů s politikou není žádnou českou specialitou. Najít jednoduchý vzor není snadné, ale obecně platí, že zatímco v anglosaských zemích stojí odbory spíše mimo politické instituce i sociální správu státu, ve většině
zemí pevninské Evropy jsou jejich důležitou součástí. V evropských vládách běžně zasedají ministři, kteří byli nebo jsou odborovými předáky. V Belgii odbory zajišťují služby úřadů práce, ve Švédsku distribuci sociálních dávek. Příkladem toho, jak úzký vztah si odbory mohou vybudovat s politickými stranami, je sousední Německo. Mnoho odborových funkcionářů je členy SPD, odboráři dokonce tvoří 75 procent poslanců strany ve Spolkovém sněmu. Členy odborů je také zhruba třetina poslanců německých Zelených.
23
česko piloti gripenů
Když se tygři zlobí a nikomu to nevadí Proč elitní piloti opouštějí své gripeny
Tak po tří tisící a dost! (Start na základně v Čáslavi)
N
a ostatní vojáky se dívají s nepřehlédnutelnou dávkou shovívavosti jako na „zelené“. Pro ty, jimž tahle armádní latina nic neříká, dodejme, že mluvíme o letcích, kteří jsou přece „modří“. Stíhací piloti patří všude na světě k armádní elitě a i piloti českých gripenů jsou na sebe patřičně hrdí. Jenže česká armáda svou extratřídu ztrácí: jen za poslední rok odešli čtyři piloti z jedenadvaceti. Není to nic, co by armádu rozkládalo. Na volná místa si brousí zuby desítky nováčků, mladí letci by měli usednout do kabin ještě před koncem roku. Potíž je spíš v netečnosti, s jakou místní vojenští šéfové zkušené letce s tisícovkami nalétaných hodin nechávají odejít. Proč piloti končí? A proč to nikomu v armádě, která do elitní letky investovala desítky milionů, nevadí?
Pravidelná euforie I se špunty v uších se ten řev zařezává hluboko do mozku. Zvlášť když od nastartovaného gripenu stojíte jen pár metrů. Petr Mikulenka (42) právě opustil svou kancelář velitele letecké základny, vyzdobenou modely a fotkami všech možných letadel, a ve speciální kombinéze a helmě vyrobené na míru se teď v kokpitu stíhačky připravuje na hodinový let. Krátce „zavrtí“ strojem, vyzkouší jeho další funkce a zamává na tři techniky, kteří s klapkami na uších čekají hned vedle, že je vše v pořádku. Technik odtáhne od kola letadla žlutou trojúhelníkovou „brzdu“ a štíhlé šedivé tělo gripenu se za stupňujícího řevu dává pod proudem horkého
24
vzduchu do pohybu. Za pár minut nám stíhačka hučí nad hlavami a během několika sekund zmizí na obzoru. „Pokaždé je to euforie. Při každém přistání je člověk nafetovaný endorfiny,“ snaží se překřičet motory pilotův kolega, velitel gripenové „tygří letky“ (podle členství v Tygří asociaci NATO, která sdružuje vojenské piloty) Jaroslav Míka. Ne každému ale tohle stačí. Zhruba sto kilometrů východně od burácející stíhačky a letecké euforie se v tichu prázdné chodby pokouší rozložitý muž v kostkované košili návštěvníkům vysvětlit, co znamenají desítky tlačítek a páček na vystavené palubní desce „vykuchané“ ze starého ruského migu. Ještě loni v prosinci se Michael Bo-
Kromě platu hraje klíčovou roli ještě to, jak se o ně armáda postará, až odejdou.
růvka (43) proháněl stejně jako jeho letitý kolega Mikulenka nadzvukovou rychlostí nad Čáslaví, velel jednadvacetičlenné „gripenové“ letce, a pár měsíců před tím dokonce dostal od ministryně obrany kříž za zásluhy. Dnes opravuje testy a zkouší studenty z teorie taktiky letectva na Univerzitě obrany v Brně. Rodák z Jihlavy opustil hukot stíhaček loni v zimě po dlouhé a pečlivé úvaze. Důvodů pro tak zásadní
Dávka endorfinů pro velitele. (Mikulenka)
rozhodnutí měl celou řadu. „Jednak jsem zestárl,“ říká stíhač s čtvrtstoletím praxe, během nějž nalétal přes dva tisíce hodin, z čehož na gripenech čtyři stovky hodin (přistál odhadem asi 3000krát – kdyby letěl každý den jen jednou, vydalo by to na víc než osm let v řadě). „Pořád mě to strašně bavilo a rád jsem létal, ale na mezinárodních cvičeních jsem zjišťoval, že jsem tam nejstarší. Bylo načase a namístě, abych uvolil místo mladším.“ Na tom není nic divného. Fyzické nároky na letce jsou přísné a málokdo je fit donekonečna (i když povinnost odejít do důchodu mají stíhači až v pětapadesáti). Ostatně i další ze čtyř letců, jehož jméno armáda odmítá zveřejnit, odešel ze zdravotních důvodů: zhoršil se mu zrak a oči musí mít stíhač v bezvadném pořádku (dostupné je naopak jméno bývalého velitele čáslavské základny Jiřího Vernera, který odešel do bruselské centrály NATO). Jenže u Michaela Borůvky hrály roli ještě další věci, které nemají s přírodou nic společného. A navíc některé jeho důvody by vedení armády měly enormně zajímat, protože je víceméně sdílejí i ostatní piloti, kteří v Čáslavi zůstávají. Jako v tolika jiných případech i tady jde o peníze – čáslavští piloti mají průměrný plat kolem pětadvaceti tisíc, s bonusy za lety, přesčasy či odsloužené roky to třeba u nejlépe placeného velitele gripenové letky dělá padesát tisíc hrubého. Maximálně tedy čtyřicet tisíc čistá ruka. Voják, který má na povel letadla za miliardy a tým nejlepších armádních pilotů, tak vydělává dvojnásobek průměrného platu a zhruba tolik, na kolik si přijde třeba letuška u ČSA po pár letech na R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
česko
Ostrá mise je nečeká, ale plat letušky je málo. (Čáslav)
palubě. Piloti v civilní sféře běžně berou i čtyřnásobek. „Armáda obecně má problém zaplatit špičkové lidi,“ říká Borůvka. „Peníze problém jsou,“ potvrzuje Borůvkův nástupce v čele gripenové letky Jaroslav Míka. Obratem ale odmítá roli někoho, kdo automaticky požaduje víc. „Samozřejmě, že ve srovnání se zahraničními kolegy máme málo. Jenže mě ta práce opravdu uspokojuje.“
Pořád ve vzduchu Potíž je mnohem spíš v kombinaci platu a nasazení. Piloti českých gripenů nečelí žádnému enormnímu riziku (jejich stroje nejsou v rámci NATO nasazovány do bojových akcí a s výjimkou hypotetického teroristického útoku je nečeká žádná riskantní „ostrá mise“). To ale neznamená, že by neměli nabitý program. To platilo především před pár lety, těsně poté, co si armáda v roce 2005 švédské stroje pronajala. K jejich pilotování bylo v první várce vycvičeno jen osm lidí (plný stav je 21). „Byli jsme ohromně vytíženi,“ říká Michael Borůvka, který se jako první z českých pilotů gripenem proletěl. „Létali jsme na cvičení, školili jsme další piloty, do toho se vršily různé prezentace a letecké dny. Gripeny byly hodně populární, pořád se něco dělo, volný jsme měli jeden víkend v měsíci.“ Kromě platu hraje u vojáků (a piloti nejsou výjimkou) klíčovou roli ještě jedna věc: jak se o ně armáda postará, až od ní odejdou. Mají totiž po patnácti odsloužených letech nárok na výsluhu: jakýsi armádní důchod. Jenže výsluhy ukrajují R E S P E K T. C Z
z rozpočtu ministerstva obrany stále zvětšující se díl (v roce 2003 něco přes miliardu a půl, loni už dvě a čtvrt miliardy z padesátimiliardového rozpočtu) a čas od času se objevují zvěsti, že obrana plánuje výsluhy seškrtat. „Ano, riziko změny výsluhových náležitostí tu bylo,“ říká Borůvka. A tyto obavy – byť ministerstvo obrany oficiálně nepotvrzuje jejich oprávněnost – u aktivních stíhačů hodně rezonují. „Strach z budoucnosti hraje jistou roli, protože se pořád něco šušká o změnách výsluh,“ říká Jaroslav Míka. „Pokud by k nim mělo dojít, tak se obávám, že to personálně neustojíme.“ Toto varování není nutné číst tak, že by se čáslavská letka rozpadla. Letci si spíš stěžují na to, že výraznější odchod by způsobil citelný propad v její kvalitě.
Prostě jsem zestárl. (Borůvka)
Směr je dobrý Tohle všechno určitě spoustu lidí vůbec nedojímá. Problém se zaplacením špičkových lidí má státní správa na celém světě a sami piloti reprezentativní čáslavské letky uznávají, že mají skvělou práci. To, co nutí k opravdové pozornosti, je situace o pár pater výš. Když na odchody z tygří letky před deseti dny upozornily Hospodářské noviny, armádní špičky jen lhostejně mávly rukou. Prý jde o běžnou personální výměnu. Ani ministerstvo obrany, ani Generální štáb, ani velitel vzdušných sil – nikdo ze jmenovaných nepátral po tom, co stíhače k odchodu vedlo. „Velitel se pilotů na důvody neptal, ani je nepřesvědčoval, aby u armády zůstali,“ tlumočí vzkaz hlavy českých vzdušných sil Ladislava Minaříka (který je v současnosti na „preventivní rehabilitaci“ v lázních) jeho mluvčí Zdeněk Kroutil. Proč ne? Argument o „běžné fluktuaci“ přece neobstojí. Je fakt, že dnešní odchody se nevyrovnají vlně, která nastala před čtyřmi lety, kdy bývalý ministr a čerstvý šéf ČSA přetáhl do této firmy desítky vojenských pilotů. Přesto ta situace úplně běžná není. U švédských stíhaček se to stalo za tři roky jejich využívání vůbec poprvé. A věc má i symbolickou rovinu – armáda nechává bez rozloučení odcházet své nejlepší lidi právě v době, kdy rozjíždí náborovou kampaň. Ladislav Minařík ale trvá na svém. „Je to otázka nabídky a poptávky, chtěli odejít, tak odešli,“ dodává k tomu mluvčí Kroutil. A protože armádní šéfové nevidí žádný problém, nechystají ani žádné změny. Podle šéfa letky →
25
česko jiné oči
Pro a proti znovu Velké pozornosti se nyní těší odpůrci amerického radaru v České republice. Zasloužily se o to hlavně práce a webové stránky organizací, jako jsou www.nenasili.cz a www.nechciradar.cz, jakož i hladovka jejich ředitele Jana Tamáše. Petici proti radaru již podepsalo přes sto tisíc lidí. Odpůrci radaru se podle mé zkušenosti setkali s dvojí odpovědí – naprostou podporou a naprostým odmítnutím. Podle Tamášových kritiků jsou jeho aktivity hloupé a bezvýsledné, nedosahují do skutečných center politického rozhodování a ignorují reálnou politiku současných mezinárodních vztahů, ve které se Česko musí pohybovat. Jenže pokud radar odmítají dvě třetiny Čechů, znamená to také, že ho třetina schvaluje. A mě zajímá, kde tito lidé jsou? Kdy je uslyšíme a uvidíme protestovat? Neslyšíme o nich, protože byl prostor pro veřejnou debatu o radaru uzavřen ještě dříve, než se o něm rozhodlo. Politici se ani nesnažili získat podporu veřejnosti a bránit se obvinění, že občany přehlížejí a prosazují jen své zájmy. Podpora třetiny obyvatelstva by přitom vládní koalici určitě pomohla, jenže by musela být slyšet. Opozice se pokusila vytvořit nový, mimoparlamentní prostor pro diskusi a v dlouhodobém horizontu i změnit stávající politiku. Jen kritika už odpůrcům radaru nestačila. Pokusili se nejprve vytvořit prostor pro veřejnou diskusi. Tento prostor vláda zmenšila, a poté i uzavřela dosažením smlouvy o radaru bez snahy získat podporu veřejnosti. V tuto chvíli už stoupenci radaru do diskuse snadno proniknout nemohou, nebudou už schopni prosadit své argumenty, protože je na to příliš pozdě. Budou vypadat militantně a konzervativně a jejich úsilí možná bude dokonce kontraproduktivní. Oč jde? Důležitost tohoto problému je v kontextu zvyšujícího se politického napětí v Evropě, mezi EU (zvláště jejími velkými státy), Spojenými státy a Ruskem zřejmá. Přispívá k ní ještě historická zkušenost Čechů s okupací cizími vojsky. Přesto je úplně klíčová jiná, širší otázka: jak se vytváří veřejná diskuse a kdo ji vytváří. V tomto případě jednání vlády umlčelo jakýkoli prostor pro debatu, který by jejím stoupencům dal stejně prostoru, jakého se dostává odpůrcům radaru a opozici. Zůstal však dojem, že se mocní o názor obyvatel nestarají, byť by jim byl nakloněný. V Česku je nutné debatu posunout od sporů „Ne bombám“ versus „Ne Rusku“. Je potřeba se více bavit o tom, kam chceme zemi směřovat a jaké hodnoty chceme prosazovat. Benjamine Beebe
Autor je Američan, v Česku učí angličtinu.
26
„Odchody vojsku prospívají. Aspoň nám nezestárne.“ (Náčelník generálního štábu Picek)
→ gripenů Jaroslava Míky by se ale něco stát mělo.
Měly by se především zpřísnit závazky, které mají piloti u armády odsloužit (většinou je to několikanásobek určitého výcviku nebo kurzu; čtyři noví piloti gripenů, kteří odletí na tříměsíční kurz do Švédska, budou muset u armády zůstat pětinásobek té doby). Náčelník Generálního štábu AČR Vlastimil Picek si ale nemyslí, že je to potřeba. „Nehodlám nic měnit,“ říká Picek s tím, že „výměny“ prý vojsku naopak prospívají: obměna personálu má zaručit, aby „nám armáda nezestárla“.
Třeba zadarmo A na tom opravdu něco je. Důkaz koneckonců leží přímo na ploše čáslavského letiště, kde Jaroslav Míka mluví o nekončící euforii – na jednoho pilota, který odešel, stojí před armádními vraty dvacet nových. Tenhle smělý předpoklad vychází ze statistik Univerzity obrany (podle nich připadá stabilně na jednoho přijatého na obor devatenáct odmítnutých). Anebo si stačí promluvit s uchazeči či absolventy. V brněnské hospodě Na Severce, pár kroků od vojenské univerzity, se to zelená uniformami – učitelé i studenti sem chodí na pivo nebo na oběd. Martin Škubala (23) a David Sochacký (30) tu ale svou matonku popíjejí v civilu – za pár týdnů je totiž čekají bakalářské zkoušky a oni uniformu nosí, jen když chodí do školy. Proto, aby od státnic odešli s titulem v oboru „pilot vojenského letadla“, teď sedí doma a biflují. A nejen kvůli titulu, skutečnými stíhacími piloty mají šanci se stát jen ti s nejlepšími studijními výsledky. Cesta mladšího Martina byla přímočařejší – z pardubického sportovního gymnázia se člen aeroklubu a držitel průkazu na větroně rovnou přihlásil na vojenskou vysokou. „Proč, to je jednoduché – stát se pilotem byl můj dětský sen,“ říká. Čerstvý třicátník a vystudovaný inženýr David to vzal oklikou přes studium letecké konstrukce a až
po půl roce práce v Aeru Vodochody zjistil, že by letadla raději pilotoval, než navrhoval. Oba už se nemohou dočkat, až se posadí do kokpitů, a netají se ambicemi, že by nejraději seděli právě v gripenu. „Každý chce na gripeny, to je nejvyšší meta,“ říká David. Slovo „každý“ znamená dvaadvacet jejich spolužáků, kteří v létě
Na místě jednoho, co odchází, čeká 20 nováčků, ochotných létat i zadarmo. končí spolu s nimi. Po letních státnicích je čeká pilotní výcvikové kolečko – nejdřív míří na povinné cvičení všech vojáků do Vyškova, pak by měli nalétat v Pardubicích 200 hodin na cvičném stroji L-39 a odtud se přesunou na základnu v Náměšti nad Oslavou, kde budou trénovat na složitějším letounu L-159. Kdo bude hodně dobrý, může dostat šanci na čáslavské základně a pokračovat na L-159. A kdo bude extratřída, má šanci i na gripeny. Budoucí stíhači jsou v názorech na fungování české armády opatrní. „Nechci dělat rychlé soudy, jsem u armády chvilku,“ říká David a Martin přikyvuje. „Za víc peněz se ale určitě zlobit nebudeme,“ dodává David. „Obecně by to mělo fungovat jako vztah firmy a zaměstnance – podnik se nemůže spoléhat na to, že jí zaměstnanec bude slepě oddán, ale musí mu nabídnout dobré podmínky.“ Tuhle opatrnou diplomacii ale nakonec stejně jasně přebíjí touha sedět ve stíhačce. „Lítal bych na nich i zadarmo,“ říká na adresu čáslavských gripenů Martin. Q SILVIE LAUDER foto milan jaroš
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
k věci
Potřebujeme víc křiku f ot o g ü n t e r b a r t o š
Rozhovor s psychologem Jeronýmem Klimešem Jak si vysvětlujete rizikové chování českých řidičů? Každý pachatel odvozuje svoje chování od pravděpodobnosti postihnu, hodnotí riziko a dělá odhad. To znamená, že když člověk ví, že jakmile provede cokoliv, tak bude okamžitě následovat trest, tak to většinou nedělá nebo má tendenci od toho upustit. Naproti tomu když čeká, že postih nepřijde buď vůbec, nebo za hrozně dlouho a bude mírný, tak to na něj prakticky nemá žádný vliv. Vám za dopravní přestupek hrozí dejme tomu 2000 korun pokuty s rizikem chycení asi 4 procenta. To znamená, že vás chytnou v jednom případě z padesáti. Takže riskujete pakatel – pouhých čtyřicet korun. Na druhé straně stojí zisky, které zřetelně převažují.
V Lidových novinách zazněl názor, že by se měla obrátit celá filozofie postihů. Místo soustředění se na pár pirátů jezdících obcí stotřicítkou začít pokutovat celou tu masu řidičů překračujících rychlost o pět deset kilometrů. Souhlasíte?
Jaké zisky máte na mysli? Ziskem je například na motorce se vytáhnout před kamarády, rychle dojet na místo, zvednout si adrenalin z rychlé jízdy. Někdo jede na pracovní schůzku na poslední chvíli, ale chce ten skluz dohnat na silnici. Nebo když jste ve společnosti, na zábavě, tak se vám nechce být na suchu jenom proto, že jedete autem.
Hraje nějakou roli celková atmosféra? Tedy jestli se všeobecně zákon respektuje, nebo ne? Ta je určitě hlavní. Nesouvisí jenom s děním na silnicích, ale vlastně všude. Když se v běžném životě setkáte s korupcí a není nijak postižená, tak nabudete dojmu, že je všechno beztrestné. Důležitou roli tady hrají opinion lídři, lidé, na které je víc vidět a kteří určují nějakou normu, myslím politiky. Ti jsou u nás přední figury porušující pravidla silničního provozu, rychlost překračují premiéři, ministři i policejní prezident. Takže běžný člověk si řekne, když to dělají oni, proč bychom to nedělali my. Ta atmosféra strhává i lidi, kteří by za jiných okolností pravidla dodržovali. V Česku vyžaduje respektování předpisů ohromné mravní úsilí. Člověk, který jede přikázanou třicítkou, si připadá jako marťan, protože z vedlejšího sedadla na něj křičí spolujezdec, aby zrychlil, všichni ho předjíždí, troubí na něj, vztyčují prostředníček, zkrátka je na něj vyvíjen velký sociální tlak, aby jel rychle, neměl rozestupy. Tito lidé jsou v takhle nastaveném systému nejvíc biti.
Jaké existují recepty, jak to změnit? Jednoznačně zesílit represi. Může to znít překvapivě, ale od všeobecné nálady předpisy nedodržovat je jen krůček k tomu začít je dodržovat. Tu náladu vysoudíte z toho, co o tom lidé říkají. R E S P E K T. C Z
rétorika, že dodržovat předpisy má smysl. To je to, co vidíme na přechodu z Rakouska do Čech. Tam lidé odhadují nebezpečí jinak. Čech, který tam cestuje, najedou zpomaluje, nepřejíždí plnou čáru, zastavuje u přechodu. A naopak Rakušan, který přijede sem, odkouká to chování od zdejších řidičů taky velmi rychle a šlape víc na plyn. Je to podobné jako u teorie papírků. Když nejsou na zemi poházené papírky, tak je tam lidi nehážou, když je jich plno, tak ho nemají problém odhodit. Prostě přebírají normu.
Když Čech vyjede na silnici, má dvakrát větší šanci, že nepřežije, než Švéd nebo Nor. Navzdory „evropskému“ bodovému systému trestů, potvrzují poslední statistiky zabitých na zdejších cestách, že se tenhle problém nedaří zkrotit. Ve veřejné debatě už zaznívají názory, že problém není v hrstce „pirátů silnic“, ale v mase slušných občanů, kteří zdánlivě drobnými přestupky podporují atmosféru neúcty k dodržování pravidel.
Dnes většinou tvrdí, že předpisy jsou k ničemu, že je to jenom způsob, jak z lidí vytáhnout peníze. Stačí ale málo a celý společenský modus se úplně přecvakne. Stačilo by zvýšit postihy nebo jejich frekvenci. Když to nebude dva tisíce, ale dvacet tisíc, tak si chytrý člověk řekne, že se mu to nevyplatí. A od toho se může odvodit celková
To je pravda, důležité je, aby nebyl skok mezi pokutou a nepokutou. Jakmile tu pravděpodobnost postihu je, jakmile budete postihován za každý kilometr nad padesátku, byť třeba menší částkou, tak se citlivost rázem zvýší. To je nulová tolerance, s tou uspěl starosta New Yorku Rudy Giuliani. Šel jste mimo přechod pro chodce a rovnou jste se dostal do vězení. A za krátkou dobu se New York změnil v bezpečné město.
Po tomhle jednoduchém řešení se tu volá léta, ale nic výjimečného se nestalo. Proč? Protože se ještě nezvedla vlna veřejného mínění, která by k tomu politiky přiměla. I v případě zmiňovaného Rudyho Giulianiho už musel být New York z obrovské zločinnosti zoufalý, bylo tam velké volání po změně, a proto mohl přijít s nulovou tolerancí. Kdyby nebyli lidé nespokojení, neměla by tahle politika šanci. Tady také musí být principiální nespokojenost. Když budou lidé křičet, že se jim to nelíbí, vznikne morální tlak a je větší šance, že se toho nějaký politik chopí jako předvolebního tématu. Závisí to také na míře frustrace. Čím víc jsou lidé frustrovaní, že nemůžou ve vesnici přejít přes silnici, aniž by se tam prohnala motorka stokilometrovou rychlostí, tím větší je šance, že vznikne poptávka po represi a změně atmosféry. Možná se tomu okamžiku už blížíme, počty mrtvých se zvyšují a mění se také jejich skladba. Nezřídka zvedne hladinu mínění nějaký otřesný jednotlivý případ. Možná to bude znít cynicky, ale aby se něco změnilo, budeme potřebovat víc mrtvých nebo bude nutné víc křičet. Q TOMÁŠ PAVLÍČEK
27
ekonomika ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY
str. 28
ROAMING
str. 30
ÚSPĚCH
Dr. Doul by se divil
Pořád drahý roaming
Chuť Balkánu
ondřej kundra
renate zÖller
JIŘÍ ŠTEFEK
Již před rokem slíbila VZP, že otevře veřejné kontrole neprůhledné účty lékařů. Dosud se tomu tak nestalo.
Přestože evropská komisařka Redingová nařídila zavést EU tarif pro volání ze zahraničí, praxe ukazuje něco jiného.
str. 31
Vedran Tvrtković přijel do Prahy ze Sarajeva a se svou rodinou si otevřeli již druhou restauraci s balkánskými specialitami.
ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY
Dr. Doul by se divil f ot o h y n e k p e t r á k
Zdravotní pojišťovna opět zahodila bič na nepoctivé lékaře Jméno na jeho hrobě už dnes nezakrývají desítky svíček a čerstvých květin a v jeho ordinaci úřaduje nová lékařka. Ne že by na něj zdejší úplně zapomněli, ale tu událost zkrátka překryl čas. Přitom sebevražda známého prachatického lékaře Bohumíra Doula znamenala pro většinu místních před rokem doslova šok. Z médií se totiž dozvěděli, že si jejich oblíbený lékař sáhl na život poté, co kontroloři Všeobecné zdravotní pojišťovny objevili v jeho šanonech statisíce korun naúčtovaných za nikdy neprovedenou péči. Ta dvojnásobně tragická zpráva s sebou nicméně nesla naději. Díky vzedmutým emocím totiž pojišťovna tehdy slíbila, že neprůhledné účty lékařů à la Doul, které nahrávají zmatkům a podvodům, konečně otevře veřejné kontrole. Uběhl téměř rok a nic se nestalo. Šéfové zdravotnictví vyhlásili přísnou finanční reformu a vedou tvrdý boj o peníze za každou návštěvu u lékaře. Proč je nezajímá miliarda, na kterou lze dosáhnout tak snadno a bez nákladů pro pacienty?
Vtáhneme vás do hry
Marná smrt? (Doul)
28
Po sebevraždě doktora Doula se otevřela jedinečná šance rozetnout letitý problém: podvody některých lékařů s hlášením nikdy nevykonané práce pojišťovnám. Odhady říkají, že ročně se tak ve zdejším systému rozkrade nejmíň miliarda korun. Recept na léčbu je přitom známý a Doulova smrt ho opět důrazně připomněla. Stačilo by, aby pojišťovny každý rok posílaly svým klientům přehledný seznam léčby, kterou na ně doktoři během sledovaného roku účtovali. Každý člověk si dobře pamatuje, s čím byl v ordinaci, takže by se mnoho lidí jistě pozastavilo nad úkony, které sice stojí v seznamu, ale nikdy se nekonaly. Odhalení by pak pacienti mohli oznámit na centrálu své pojišťovny a ta by pak obratem mohla k podezřelému lékaři poslat rychlou kontrolu. Že tenhle systém funguje, zvlášť když je doplněný nějakým dobrým motivačním programem, R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
třeba slevou na zdravotním pojištění, ukazuje například zkušenost z USA. Od té doby, co zde platí zákon, že pojišťovny musí zasílat výpisy automaticky, se zvýšila aktivita tamních pojištěnců hlásit podezřelé machinace doktorů a v důsledku toho došlo v systému zdravotního pojištění k výrazné úspoře. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP), která shromažďuje dvě třetiny zdejších pacientů, se přesto automatickým výpisům léta brání. Své informace posílá – formou složitých, mnohastránkových a různými kódy protkaných zpráv – jen lidem, kteří si je od ní přímo vyžádali. Takových je ale málo. Z více než šesti milionů klientů VZP chtělo výpis loni zaslat jen třicet sedm tisíc a pouhých několik desítek z nich pak podalo podnět ohledně nesrovnalosti. V zemi, kde jde v rámci Evropy téměř nejsložitěji změnit lékaře, se totiž pacienti bojí na případný problém upozornit. Navíc konzument bezplatné péče, který nemá podezření, že byl lékařem nějak osobně poškozen a okraden, nemá sám od sebe důvod výpis žádat. Zájem o spolupráci s občany by měl mít naopak stát a okradené pojišťovny. Po Doulově smrti to tak opravdu chvíli vypadalo. VZP ohlásila, že vážně zvažuje rozesílání srozumitelných výpisů všem svým klientům, což její tehdejší šéf Pavel Horák komentoval v médiích stručně: „Vyplatí se nám to. Ušetříme peníze, a navíc lidi vtáhneme do hry. Tím, že dostanou informace, budou vyvolávat tlak, aby systém pracoval lépe.“ Pak ale nastalo dlouhé ticho. A to teď prolomila sama pojišťovna, když veřejně ohlásila, že už ohlášenou změnu nespustí. To samozřejmě vyvolalo údiv a zvědavost. Co tak zásadního brání šéfům VZP v kroku, jehož výhodnost – testovanou s úspěchem v zahraničí – předtím sami uznali?
Solidní nejistota Foyer pražské centrály VZP přesekávají v půli železné zábrany, přes které nelze bez svolení vrátného proniknout. „Vedení tu není,“ říká vládce vstupní kukaně a nechce nás pustit dál. V tu chvíli už máme za sebou několikadenní neúspěšný pokus o osobní kontakt s mluvčím VZP a ředitelem pojišťovny. Prosba je jednoduchá: najít ve VZP někoho ochotného a schopného nám poskytnout rozhovor o strategii kolem výpisů a o důvodech, proč zatím nebudou. „Teď to není možné,“ opakuje do sluchátka mluvčí VZP Jiří Rod. „Ředitel a kompletně celé vedení pojišťovny je na týdenní cestě v zahraničí. Co tam přesně dělají, ne-
Jak dopadl případ Doul Začalo to na jaře roku 2005 – tehdy udělala Všeobecná zdravotní pojišťovna ojedinělou celorepublikovou hloubkovou razii a kontroloři zjistili, že Bohumír Doul podobně jako jeho několik dalších kolegů na Prachaticku vykazuje pojišťovně osminásobně vyšší náklady na zdravotní péči než jejich kolegové po celém Česku. Podle svých vlastních papírů žádal Doul například proplacení práce za více než dvacet čtyři hodin denně, fakturoval výkony, které nikdy neprovedl, nebo byl ve stejné době na dvou místech. Peníze, o které pojišťovnu připravil, vyčíslili její kontroloři na 660 tisíc korun. A na základě trestního oznámení VZP kvůli podezření na podvod se Doulovým podnikáním začala zabývat kriminálka. Případ ale bez jasného výsledku uzavřela kvůli Doulově sebevraždě. Tu lékař spáchal loni v létě zřejmě z obavy z ostudy a i kvůli narůstajícím dluhům.
vím, ale mají tam špatné spojení. Já se s vámi také nemůžu sejít, protože odjíždím na služební cestu mimo Prahu. Ale pošlete své otázky e-mailem.“ Po několika dnech odpovědi skutečně přicházejí. Jasno si z nich ale moc udělat nejde. Podle mluvčího pojišťovnu od nápadu odradilo, že „efekt zasílání výpisů čerpané péče by mohl být ve finále poněkud sporný“, protože pojišťovna si vedle dalšího není jistá, zda by o ně byl mezi klienty zájem a zda by pak na jejich základě sdělovali případné nesrovnalosti. Vedle toho by prý zasílání představovalo pro pojišťovnu nezanedbatelné náklady. Jak vysoké by byly náklady operace, už mluvčí nesděluje (ještě před časem pojišťovna uváděla, že zasílání výročních zpráv nebude dražší než dvě stě milionů; na druhé straně je možná úspora ve výši miliardy, o níž VZP ročně přichází na neodhalených podvodech). Trochu víc světla do věci by mohli vnést členové správní rady pojišťovny. Ti totiž mimo jiné mají ze zákona povinnost dohlížet na to, aby VZP prostředky svěřené jí občany nevynakládala neefektivně. Proč tedy pojišťovna znovu odstoupila od slíbených kontrolních výpisů? „Netuším,“ říká člen
správní rady a bývalý poslanec US-DEU Vlastimil Ostrý. „Já jsem doteď hlídal jiné věci, třeba přebudování struktury poboček VZP z územních na krajské.“ Podobně jsou na tom i další členové správní rady. „Já se staral spíš o to, aby se VZP nedostala do dluhů, třeba aby nezaměstnávala a neplatila zbytečně moc lidí,“ říká poslanec ODS Jozef Kochan. „Úsporu ze zavedení výpisů jsem nepovažoval za tak významnou částku, abych se tím zabýval.“ Podobně jako v USA by mohlo pojišťovně nařídit povinnost zasílat výpisy ministerstvo zdravotnictví. Mapovalo si nějak, co VZP přimělo ustoupit od jejího původního slibu výpisy automaticky distribuovat? A chystá v tomhle směru nějaké změny? „V současné době zvažujeme, zda do zákona dát, jestli výpisy zasílat automaticky, či ne. A také pracujeme na tom, jak je nastavit, aby byly srozumitelné,“ říká první náměstek ministra zdravotnictví Marek Šnajdr. Obě dvě otázky ale přece už před rokem vyřešila samotná VZP. Jaké nové překážky se tedy ve věci objevily? „Nejsme si jistí, že kdybychom to nařídili rozesílat automaticky, byl by o to mezi klienty zájem, a že by to tudíž vedlo k větší efektivitě,“ opakuje Šnajdr téměř doslova argumenty mluvčího VZP. Znamená to, že ministerstvo nemá zájem na ušetření miliardy nebo navrhuje nějaké jiné, efektivnější řešení dlouhodobého problému? „Zvažujeme a diskutujeme teď různé možnosti,“ říká Šnajdr. „Až budeme rozhodnutí, výsledky oznámíme.“
Pozor, pane ministře Podle šéfa Svazu pacientů ČR Luboše Olejára je hlavním problémem, na kterém tu automatické zasílání výpisů zatím krachuje, malá odvaha politiků. „Bojí se reakce lékařů,“ říká Luboš Olejár. „Zatímco totiž poplatky dopadají na občany, tohle opatření dolehne přímo na lékařskou obec – řada jejích členů by si oproti dnešku už nemohla být tak jistá, že se na jejich podvody a machinace nepřijde. Takže pokud by ministr Julínek nařídil povinné výpisy, postavil by si proti sobě silné protivníky. Proto asi ve věci nic nepodniká.“ Jak si ale vysvětlit kličkování VZP, ta se přece bát reakce lékařů nemusí? „Její vedení asi vytušilo, jaký postoj mají k věci politici. Ve chvíli, kdy ministr čelí kritice za své reformy, mu zřejmě VZP nechce přidělávat ještě další problémy tím, že proti němu postaví lékaře,“ říká Olejár. „A tak se zatím ve věci výpisů nic neděje.“ Q ONDŘEJ KUNDRA
↓ inzerce
PETR KVÍČALA VLNY / WAVES WANNIECK GALLERY BRNO 17. 4. _ 7. 9. 2008 KURÁTOR VÝSTAVY TOMÁŠ POSPISZYL
Ve Vaňkovce 2, Brno, www.wannieckgallery.cz. Otevřeno denně mimo čtvrtek od 10 do 18 hodin.
Generální partner
R E S P E K T. C Z
Mediální partneři
29
ekonomika
Pořád drahý roaming f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s
Evropská komisařka hrozí operátorům, že jim ceny seškrtá zákonem
Redingová: Trochu víc odpovědnosti k zákonům, prosím.
J
e skvělé, že roaming už je regulovaný,“ napadlo Tomáše, když přejížděl hranici z Česka do Německa, a vesele pokračoval v telefonním hovoru. Pod tlakem evropské komisařky Viviane Redingové museli zdejší mobilní operátoři zavést EU tarif : minuta volání z ciziny nesmí stát víc než 58 centů, minuta přijatého hovoru polovic. Přesto však Tomáš našel později ve schránce vysoký účet. EU tarif? Ano, ten máme, ale klient si ho nejdřív musí sám aktivovat – vysvětlili mu na centrále jeho operátora poté, co se zeptal. Tomášova zkušenost by nepochybně zajímala paní Redingovou, která se teď v květnu obrátila na operátory a jejich zákazníky s otázkou, jak se regulace osvědčila v praxi. Očividně existuje ještě dost nedostatků.
Tajemství K mrzutosti paní Redingové se špičky telekomunikační branže tvrdohlavě vzpírají požadavkům jejího komisariátu. Jde především o příkaz přizpůsobit ceny za celoevropské služby skutečným výdajům a zavést férovou a „transparentní“ cenovou politiku. Neochota je tak velká, že komisařka už plánuje příští projekt: hrozí, že poplatky za přenos dat a SMS sníží Evropská komise zákonem. „Posílat mobilem data nebo SMS ze zahraničí nemůže výrazně překračovat cenu, za kterou se tato data posílají doma,“ vysvětluje Redingová ve zprávě svého komisariátu. „Taková je logika volného trhu uvnitř Evropské unie. Vyšší poplatky za roaming musí být ospravedlněné dodatečnými náklady, nebo musí zmizet.“
30
Přesně to ale je ten problém: Nikdo mimo samotné firmy totiž neví, na kolik operátora provoz dat fakticky vyjde. „Operátoři nemají povinnost informovat veřejnost o marži v tomto obchodu. To je obchodní tajemství,“ vysvětluje Vilém Veselý z Českého telekomunikačního úřadu, kde má na starosti provozovatele mobilů. Za zeď tohoto tajemství pronikl v roce 2005 tým projektu „International Roaming Tariff Transparency“, který vypočítal, jaké ceny by byly realistické – poplatky pro volání z ciziny byly až pětkrát vyšší. Tahle analýza přesvědčila bruselské úředníky o nutnosti celoevropské regulace. Svévolně vysoké ceny Veselý vysvětluje historicky: monopoly státních telekomunikačních gigantů padly teprve nedávno. Zhruba před deseti lety na trh vtrhlo několik „mobilních“ operátorů – nováčků. Ze začátku byly služby typu hovorů do zahraničí, SMS nebo MMS opravdu drahé, protože nové společnosti musely stále modernizovat techniku. Čekalo se ale, že tlak ze strany spotřebitelů postupně operátory donutí snížit ceny. U některých služeb – například u volání do ciziny – k tomu však nedošlo. Nabízí se podezření, že operátoři se tajně domluvili na společném postupu, který jim dovolil porazit obyčejná pravidla trhu. Otázka, zda se 750 členů zastřešující organizace GSM World (Global System for Mobile Communications) domluvilo kromě sjednocení technických otázek i na harmonizaci cen, zůstává zatím jen spekulací. „Neexistuje pro to žádný důkaz,“ říká k možné cenové domluvě Veselý. „Ale já si sám pro sebe vůbec nejsem jistý, že k tomu nedošlo.“
Počkáme si Za takové situace považuje kontrolor Veselý evropskou regulaci za oprávněný zásah. Počet klientů využívajících EU tarif stoupá. Tlak na co nejnižší ceny vedl k tomu, že operátoři už dneska nabízejí dokonce ještě levnější tarify – nejenom ten EU tarif, ale i leckteré tarify, které jsou dokonce výhodnější. Například hovor ve Smart Roaming od O2 stojí zákazníka za minutu o pět korun méně, než je zmíněných 16,60 v EU tarifu. Mnoho občanů se však stále nevyzná v tom, jaká nabídka pro ně je příznivější. Operátoři sice vysvětlují tarify na internetu, ale orientovat se v jejich číselné džungli není jednoduché. Starším konzumentům, kterým dělá potíže neztratit se na „informační dálnici“, často nezbývá než věřit, že jim příjemný pracovník v O2-shopu doporučuje nejlepší smlouvu. „Ano, tak to je,“ přitakává Veselý s tím, že na tomto stavu regulace nic nezmění: „My můžeme operátorům poručit, aby připravili balík levných nabídek. A jak oni o tom informují, to už je jejich věc.“ Úplně neprůhledná je také cenová politika uvnitř nadnárodních koncernů, stále rozdělených podél mizejících hranic. SMS z Německa do Česka stojí českého klienta O2 11,90 koruny (skoro 48 centů), ale německý klient stejné firmy zaplatí za SMS z Česka do Německa 29 centů. Přitom běží o jeden a tentýž podnik – Telefóniku. Překvapuje i tohle: když pošle ze zahraničí přes MMS například jednu fotografii klient německé pobočky O2, vyjde ho to dráž než poslat jednu SMS – platí 39 centů. Český klient naproti tomu platí víc za poslání SMS, MMS z Německa ho stojí jenom 9,50 koruny (38 centů). Jak takový rozdíl v cenách může vzniknout? Obchodní tajemství. „Jedná se o interní informace, které nezveřejňujeme,“ říká mluvčí Telefóniky Martin Žabka. Takže jak už bylo řečeno, Redingová se rozmýšlí, zda nepřikročit k další intervenci. Spolu s tím se ovšem vede debata, zda jsou příkazy tím pravým lékem, jestli by spíš trh neměl léčit sám sebe. Úředník Veselý je přesvědčen, že „přílišná regulace by mohla škodit“. A stejně argumentují i lidé z branže. Ostatně sama Redingová v této tiskové zprávě říká: „K nové regulaci nemám chuť.“ Ale míč je podle ní na straně operátorů: „Aby se vyhnuli regulaci, musí dokázat svůj pocit odpovědnosti pro věc konzumentů. Musí hodnověrně snížit velkoobchodní i maloobchodní ceny za přenos dat. A musí sestavit srozumitelné nabídky odpovídající duchu vnitřního trhu EU.“ Testovací lhůta běží. Prvního července 2008 chce Redingová rozhodnout, zda mobilní telefonování přes evropské hranice potřebuje další předpis cen, nebo ne. Očekávané sebeomezení firem asi nenastane ani tentokrát. Nasvědčuje tomu alespoň reakce mluvčího O2. „Pokud k regulaci dojde,“ říká Martin Žabka, „budeme v souladu s ní zavádět nařízené ceny.“ Q RENATE ZÖLLER
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
úspěch
Chuť Balkánu Proč Vedran Tvrtković vyměnil Sarajevo za Žižkov
J
eho jinak skvělá čeština je měkčí, než jsou sousedé na pražském Žižkově zvyklí. Není divu – Vedran Tvrtković je dnes sice skoro „Pražák“, ale narodil se před jedenatřiceti lety v Sarajevu. V roce 1993, když se rozpadlá Jugoslávie naplno brodila ve válečném konfliktu, ujel jako sedmnáctiletý s rodiči a sestrou do České republiky. V Sarajevu řídili restauraci a chystali se navázat na rodinnou tradici, ale v neznámém městě to samozřejmě nebylo jednoduché. Čekalo je sedm let tvrdé dřiny v pražských barech a hospodách. Čtrnáctihodinové směny a léta bez dovolené se někdy protahují až dodnes, ovšem přibyl zásadní zlom: v roce 2000 si Vedran a jeho otec otevřeli pod jménem Mon Ami na pražském Žižkově vlastní restauraci, zaměřenou na balkánské speciality. „Představoval jsem si to jednodušší. Dnes každému říkám, že otevření hospody je třeba si dvakrát rozmyslet,“ usmívá se Vedran. Je to nadsázka: jemu totiž plán vyšel dokonale. A nezviklalo ho ani to, že situace doma se zklidnila a Vedranův otec propadl touze vrátit se do Sarajeva. Syn se už ale cítil doma v Praze a nakonec rodinu přesvědčil. A po čtyřech letech si otevřeli v nedaleké Kodaňské ulici pod stejným názvem další podnik.
Daleko k idyle Tvrtkovićovi si k pražskému startu nevybrali ideální dobu. Na přelomu milénia v Praze rostly restaurace s cizokrajnou kuchyní jako houby po dešti. „Byla to práce od rána do večera. Starali jsme se o všechno úplně sami, ve čtyřech lidech,“
Opět jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Začínat znovu se nám nechtělo. vzpomíná na rozjezd vlastního podniku Vedran, který si po příchodu do České republiky v Praze ještě dodělával elektrotechnickou průmyslovku a pak strávil několik semestrů na vyšší soukromé škole bankéřství a ekonomie. Studium nebylo zadarmo, a tak se musel otáčet: po škole chodil na šichty do hostelu na Žižkově, rok strávil jako číšník v jedné z restaurací na Malé Straně. Rodiče pracovali v baru na Proseku. „Byla to hrozná dřina. Párkrát jsme si říkali, že s tím praštíme. Potom jsme si ale uvědomili, do jaké nejistoty bychom se vraceli, a rozhodli se pokračovat. Chtěli jsme zůstat pohromadě a udržet ducha rodiny,“ dodává Vedran. R E S P E K T. C Z
Redingová: Trochu víc odpovědnosti k zákonům, prosím. f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s
Je fakt, že už měli na čem stavět: pronajali si totiž končící podnik, a nemuseli tedy začínat úplně na zelené louce. „Ale rozhodně to nebylo rovnou k nastěhování,“ vysvětluje Vedran dobové okolnosti. Museli sáhnout hluboko do kapsy a postupně předělávat restauraci ke svému obrazu. Jen občas využili najaté řemeslníky, do většiny prací se pustili sami. Na rozjezd restaurace nakonec potřebovali asi 300 tisíc korun (polovinu měla rodina naspořenou, zbytek si půjčila u banky). Další investice přicházely postupně a Vedran je pyšný na to, že už je plně hradili příjmy z tržeb. Rodina si sice už nemusela půjčovat, ale nové kávovary a další kuchyňské a barové vymoženosti znamenaly nutnost ještě pár měsíců pokračovat v asketickém životním stylu, s nímž v Česku začínali. Ale stálo to za to.
Znovu od nuly Vysněnou restauraci Mon Ami na Žižkově, kde si můžete vybrat z bohaté nabídky salátů, pizzy, ryb nebo balkánských specialit (jako je plejskavica, pečené jehněčí, paella či pravé čevabčiči), Tvrtkovićovi otevřeli v květnu 2000. A podnik se chytil. Fanoušci restaurace si tady pochvalují na pražské poměry kvalitní kuchyni a zároveň přijatelné ceny – tedy kombinaci, která ve své době nebyla ve městě rozhodně běžná. A Tvrtkovićovi sázejí i na „jugoslávskou kartu“: Balkán, a především území bývalé Jugoslávie před-
stavují pro mnoho Čechů důvěrně známý prostor a mnozí si návštěvou podniku, kde hraje po celý den balkánská hudba, připomínají svou milovanou letní destinaci. Příznivý dojem posiluje i na zdejší poměry mimořádně ochotná obsluha. Ta je připravena – podobně jako tomu bývá spíš v mnohem luxusnějších podnicích – s jižním šarmem nejen obsloužit hosty, ale v případě zájmu a potřeby s nimi posedět i po oficiální zavírací době. Oba zakladatelé už v lokále netráví těch zmíněných čtrnáct hodin: za barem i na placu už je pravidelně zaskakují čeští zaměstnanci. Idyla měla zatím jedinou trhlinu. Na konci roku 2004 se majitel domu, v němž restaurace sídlí, rozhodoval, jestli prostor pro Mon Ami neuvolní pro své další plány. „Opět jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Začínat zase jinde od nuly se nám nechtělo,“ vzpomíná Vedran. Nakonec však od nuly přece jen začali: v nedaleké Kodaňské ulici si totiž ještě ve stejném roce otevřeli další stejnojmennou restauraci. „V Kodaňské ulici to řídí matka se sestrou, my s otcem zůstáváme tady,“ osvětluje rozdělení sfér rodinného podniku Vedran. Dnes oba podniky zaměstnávají dohromady 15 lidí. A na otázku, zda příští rok (kdy uběhne dalších pět let od roku 2004) neplánuje otevření další restaurace, se Vedran jen usmívá: „Myslím, že nám stačí to, co máme. Práce máme zatím víc než dost.“ Q JIŘÍ ŠTEFEK
Autor pracuje jako projektový manažer.
31
svět ČÍNA
str. 32
VELKÁ BRITÁNIE
str. 34
SLOVENSKO
Čínské pohyby
Maják na poušti
Otevřít, nebo zavřít?
tomáš lindner
jiří sobota
Peter javůrek
Čínská vláda po zničujícím zemětřesení překvapila svět. Jsme svědky milníku na cestě ke svobodnější Číně?
Britští konzervativci jsou opět v oblibě. Základem jejich nového programu již není „trh“, ale „komunita“.
str. 35
Na Slovensku se opět diskutuje o minulosti. Budou mít přístup k archivům StB zase jen vyvolení?
ČÍNA
Čínské pohyby Zemětřesení v Číně si vyžádalo až osmdesát tisíc lidských životů. Nepopraskaly jen fasády domů, ale také dosud nepřístupná tvář režimu. Pekingská vláda občanům a světu ukazuje novou, překvapivě vlídnou tvář.
Profily celebrit na internetové sociální síti Facebook obvykle zakládají oddaní fanoušci herců, zpěvaček či fotbalistů. Dne 14. května, dva dny po zničujícím zemětřesení na jihozápadě Číny, se však mezi nimi objevil překvapivý přírůstek – stránka věnovaná čínskému premiérovi Wen Ťia-paovi. Kdo profil založil, známé není, během dvou týdnů si však ve virtuálním světě získal přes dvacet tisíc „fanoušků“. „Musíme o téhle stránce napsat svým kamarádům a známým, aby se také stali Wenovými příznivci. Pokusme se z něj udělat nejoblíbenějšího politika na Facebooku!“ píše na nástěnce profilu absolventka Harvardu Kchaj Wang. Nejoblíbenějším politikem na sociální síti je zatím suverénně Barack Obama s více než osmi sty tisíci „fanoušky“, ale čínský premiér se už dostal do první desítky a jeho stoupenců přibývá denně několik tisíc. „Je to nejlepší premiér na světě!“ komentuje na nástěnce webu Jay Wen studující v belgickém Waterloo. „Jsi skvělý. Je úžasné vidět někoho tak vysoce postaveného, a přesto tak starostlivého a blízkého lidem,“ vzkazuje z Ameriky členovi politbyra Komunistické strany Číny Ming Ku, další z mladých příznivců nejoblíbenějšího čínského politika.
Slzy dědečka Wena Z fotografií zavěšených na Facebooku je zřejmé, proč dnes Číňané svého „dědečka Wena“ tak zbožňují. Na jedné z nich premiér dřepí jen několik metrů od záchranářů vyprošťujících z trosek školy mrtvé děti a pláče. Na jiné hladí po tváři raněnou dívku vysvobozenou z ruin základní školy. Wen do oblasti zkázy vyrazil pouhé dvě hodiny poté, co otřesy země zmařily šedesát až osmdesát tisíc životů a o střechu nad hlavou připravily více než pět milionů lidí. Novináři sledovali, jak předseda vlády mezi troskami vzrušeně spílá generálům, s křikem po nich žádá větší nasazení a poté vzteky nad svou bezmocí rozbíjí mobilní telefon. Fotoaparáty a kamery zachycovaly slzy v jeho očích a volání k dětem uvězněným v zasypané škole: „Děti, tady je dědeček Wen Ťia-pao, musíte vydržet!“
32
Po prvních zprávách o zemětřesení svět nic zvláštního nečekal. Po březnových nepokojích v Tibetu, stalinistické rétorice politiků na adresu tibetského dalajlamy a nacionalistických projevech čínské komunity po celém světě se o „říši středu“ tiskly jen kritické titulky. Po nynější živelní katastrofě s ní ale soucítí celý svět, a dalajlama dokonce vyzval stoupence tibetské nezávislosti, aby přestali demonstrovat před čínskými ambasádami. Plačící premiér pochodující v holínkách mezi ruinami měst nabourává tradiční obraz čínských technokratů. Zdejší politici dosud vždy zachovávali chladnou tvář, neprojevovali své emoce a pohybovali se daleko od veřejnosti. Během nynější pohromy se však chovají jinak – jako vládci, kterým záleží na každém lidském životě a kteří jako by měli jednou ze svých činů skládat účty. Poprvé v čínských dějinách byl kvůli vzpomínce na řadové občany vyhlášen třídenní státní smutek, dosud se vždy nařizoval jen po smrti komunistických pohlavárů. „Zdá se, že je poprvé sjednocených opravdu všech 1300 milionů Číňanů, reakci vlády chválí i disidenti,“ popisuje atmosféru v zemi zpravodaj německého týdeníku Die Zeit. A není to jediná novinka minulých dvou týdnů.
Čínská glasnosť „Pro úspěšnou komunikaci s veřejností během krizových situací platí tři zásady: říkej pravdu, vyslov ji rychle a jako první. Čínská vláda tato pravidla zanedbala během povstání v Tibetu. Jejich reakce na zemětřesení však vůbec poprvé splňovala měřítka vyspělých zemí,“ řekl týdeníku Newsweek Š’ An-pin, profesor mediálních studií na Čching-chua univerzitě. Nedemokratické režimy nerady přiznávají svou zranitelnost. Obrazy zkázy před světem a vlastními obyvateli obvykle skrývají. Činí tak dnešní vojenský režim v Barmě a v minulosti se jinak nechovala ani čínská vláda. Před pěti lety zamlčovala informace o šíření nemoci SARS a například počet obětí zemětřesení v roce 1976 se dostal na veřejnost až díky odvážnému novináři v 80. letech. R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
f ot o p r o f i m e d i a . c z / a f p
Dědeček Wen je s námi. (Veřejná sbírka Červeného kříže v Číně, v pozadí snímek premiéra Wena s oběťmi zemětřesení, 18. května)
Přestože tehdy zahynulo 240 tisíc lidí, vláda rozsah škod bagatelizovala a odmítla jakoukoli pomoc ze zahraničí. Tentokrát však vláda navzdory původnímu odporu armádních generálů nabídku zahraniční pomoci přijala. Nová je situace také pro čínské novináře. V první reakci na zprávy o zemětřesení sice oddělení propagandy instinktivně zakázalo čínským i zahraničním novinářům do postižené oblasti odcestovat. Ti však přesto do terénu vyrazili a čínská státní televize od té doby z míst neštěstí přináší nepřetržité zpravodajství. Západní reportéři potvrzují, že jejich čínští kolegové mohou psát svobodně. „Předhazovat teď vládě cenzuru by bylo nefér. Zpravodajství je vážně dobré, což ale ještě neříká nic o svobodě projevu v budoucnosti,“ řekl týdeníku Die Zeit Li Ta-tchung, který kvůli kritice vlády před dvěma lety přišel o místo šéfredaktora jednoho pekingského deníku. Živo je i na webových fórech, kde v současné době úřady diskuse o zemětřesení omezují jen minimálně. Novináři a blogeři si všímají toho, že v mnoha postižených městech zůstaly stát vládní budovy, zatímco školy se sesypaly a pohřbily tisíce dětí. Čínu proto čeká další ostrá debata o korupci lokálních komunistických funkcionářů, kteří za úplatky umožnili stavitelům obcházet bezpečnostní pravidla.
Nová fasáda Čínská vláda teď propagandu ani nemá zapotřebí, protože si je sama sebou jistá. Logistika a mobilizace armády, na kterých úspěch záchranných R E S P E K T. C Z
prací závisí, patří k silným stránkám režimu. Pocit křivdy z mezinárodní kritiky čínského počínání v Tibetu navíc v předešlých měsících vyvolal nacionalistické vášně. Zemětřesení v provincii S-čchuan ukázalo druhou, příjemnější stranu vlastenecké mince – ochotu pomáhat. Zatím nedochází k případům rabování a Číňané na charitu darovali již miliardu dolarů. Na konta pomoci přispívají malé děti, dělníci i bohatí podnikatelé. Nesmírná dobrovolnická angažovanost především mladých Číňanů a náhlá otevřenost režimu nastoluje velké otazníky do budoucnosti. Nikdo
Nikdo zatím neví, jestli vládě jde jen o lepší pověst před olympiádou, nebo jestli nezažíváme první viditelnou známku proměny režimu. zatím neví, jestli vládě jde jen o zlepšení image před olympiádou, anebo jestli nezažíváme první viditelnou známku proměny režimu. Již delší dobu totiž ke změnám po malých krůčcích dochází. Na východočínských univerzitách se kriticky diskutuje o možnostech demokracie a o zahraniční politice. Čínští jestřábové, po vzoru amerických neokonzervativců přezdívaní „neo-
comms“, hájí jednostrannou politiku síly v mezinárodních vztazích, liberálové naopak požadují silnější zapojení do nadnárodních struktur. I pod fasádou jednoty komunistické strany se začíná odehrávat napínavý příběh s nejasným koncem. Na loňském sjezdu strana poprvé de facto uznala existenci dvou mezi sebou soutěžících názorových křídel (více tržně a více sociálně orientovaným), které si rozdělily funkce v politbyru a mezi jejichž lídry se rozhodne o příštím prezidentovi. Současný prezident Chu Ťin-tchao chce o řadě funkcionářů na nižší úrovni správy nechat rozhodovat voliče. Ve vězeních však nadále sedí disidenti i blogeři, kteří se odvážili vševědoucí straně odporovat, a tibetská a ujgurská menšina zatím marně bojují o přežití své kultury. Čína se však hýbe. „Bohatnutí, vznik střední třídy, vyšší vzdělanost a mezinárodní kontakty pomalu podemílají vládu jedné strany, vyžadují si nový druh politiky. Letošní zemětřesení možná bude jednou připomínané jako milník na této cestě,“ tvrdí komentátor listu The New York Times Nicholas Kristof v komentáři s příznačným názvem „Čínská glasnosť“. Dnešní Čína Kristofovi připomíná Tchaj-wan či Jižní Koreu osmdesátých let, kdy mladší vzdělaná elita v rychle bohatnoucích státech zavrhla diktátorské režimy a postupně vytvořila vlastní formy demokracie. Na zahraničních univerzitách teď studuje devět set tisíc mladých Číňanů. Zatím jen klikají myší na virtuální profil oblíbeného premiéra. Jejich generace možná otřese starými pořádky a do bohatnoucí země přinese i více svobody. TOMÁŠ LINDNER
33
svět Velká Británie
Maják na poušti David Cameron sepisuje konzervativní nabídku budoucnosti
Osamělá Margaret „Noví“ konzervativci přicházejí se zásadním obratem – nevymezují se jenom vůči labouristům, ale i vůči legendární éře Margaret Thatcherové. Právě v dobách jejích liberálních ekonomických reforem leží podle nich počátek dnešního marasmu, labouristé pak se svým státním řízením a kulturní revolucí proces „desertifikace společnosti“ ještě urychlili. Za Thatcherové prohrály rodinné obchůdky v konkurenci se supermarkety a místní hospody se staly součástí celostátních řetězců. Za Blaira s Brownem londýnští úředníci zregulovali i otvírací dobu ordinace kdesi na skotské vesnici a práva etnických a sexuálních menšin vládu zaměstnávala více než rozpad „anglické“ rodiny. Obojí je teď v Británii zjevně „out“. Noví konzervativci postavili do středu svého programu obranu zájmů místních společenství a ekonomiku učinili pouhým nástrojem. Projevy Davida Camerona jsou plné odkazů na „sociální spravedlnost“ a „rovnováhu mezi prací a životem“. Ze stranického programu se dokonce vytratilo snižování daní
34
f ot o p r o f i m e d i a . c z / a f p
V
elká Británie má za sebou další ošklivý víkend. Pět výrostků ve věku od dvanácti do patnácti let umlátilo k smrti sedmnáctiletého Amara Aslama. Osmnáctiletý Robert Knox, představitel jedné z vedlejších rolí v novém díle Harryho Pottera, byl ubodán v hospodské rvačce. Z jiné hospodské mely vyvázlo pět mladíků „pouze“ s řeznými a bodnými ranami. Jenom v Londýně bylo letos v pitkách a válkách gangů zavražděno už čtrnáct mladistvých. Šéf místní policie vyzval minulý týden naléhavě rodiče, aby nezapomněli dětem před odchodem z domova zabavit nože. Strach o děti i z dětí měl nepochybně na mysli čerstvě zvolený starosta Londýna, konzervativec Boris Johnson, když do svého programu zahrnul instalaci bezpečnostních rámů k odhalení lehkých zbraní na zastávkách hromadné dopravy. A násilnou kriminalitu mladistvých, jež jenom za poslední tři roky stoupla v Británii o třetinu, bral v úvahu jistě také Danny Kruger, bývalý novinář a nynější poradce lídra Konzervativní strany Davida Camerona, když při sepisování pamfletu O bratrství mluvil o proměně Británie v sociální poušť. Krugerova hojně diskutovaná knížečka se stala základem nového programu Konzervativní strany, jenž vzniká v úzkém okruhu lidí kolem Camerona a think tanku Policy Exchange. Její základní teze spolu s vitalitou nového lídra už přitom za dva roky dokázaly víc než jenom pomoci vyprovodit Kena Livingstona z londýnské radnice. Cameronova parta po letech bez nových nápadů zjevně trefila do černého – kdyby se zítra konaly parlamentní volby, rozmáčkla by labouristy jako malinu.
Na cestě vzhůru. (Předseda britských konzervativců David Cameron, Londýn 2007)
To je ostrá otočka – pro jejich předchůdce, řečeno slovy Margaret Thatcherové, „neexistovala žádná taková věc jako společnost“, byl tu jenom jednotlivec, o jehož svobodu usiloval stát. Cameron je úplně jinde. „Dříve jsme hájili zájmy jednotlivce,“ prohlásil nedávno. „Jenže zájmy jednotlivce jsou k ničemu, když se rozpadá společnost. Teď hájíme zájmy rodiny, sousedství, čtvrti – jedním slovem společnosti.“
Nový konzervativní program je zatím pouze v obrysech.
Nádherný obrys Dosti teorie. Camerona nejdříve kdekdo podezříval, že pouze populisticky napodobuje labouristy. Jeho jízdy na kole do práce a inspekce k tajícím ledovcům v Norsku určitě byly dobrým reklamním tahem, zároveň však v kontextu nového programu dávají smysl. Když se totiž zájmy komunity přeloží do praktických kroků, vyloupne se překvapivý program pravicové strany. Samotné téma globálního oteplování přestane vypadat jako výstřelek, pokud je smyslem politiky zachování komunity jako celku. Jednotlivec se snadno odstěhuje za hospodářskou soutěží jinam, společnost je však závislá na svém životním
prostoru. Pokud o něj třeba kvůli dramatickým změnám klimatu přichází, zaniká spolu s ním. Tendence přesunout co nejvíce pravomocí na úroveň svéprávné komunity je všudypřítomná. Nepřítelem zůstává EU jako příklad superbyrokracie, na níž bude potřeba vyjednat nové výjimky z Lisabonské smlouvy. Cameron mluví o „postbyrokratické době“ a slibuje třeba po švédském vzoru právo rodičů zakládat si se státní podporou nové školy nebo rozhodovat v referendech o regulaci dopravy. Nevlídně se pohlíží na supermarkety nebo prefabrikovanou předměstskou zástavbu, ale také na jaderné elektrárny. „Je vůbec podivné, že byla jaderná energie považována za pravicové řešení,“ píše již zmíněný Cameronův poradce Kruger. „Spoléhá se přece na monopolního dodavatele se státní licencí.“ Konzervativci sní o decentralizaci a udržitelnosti, v tomto případě o výrobě elektřiny z různých lokálních zdrojů. Jejich zelenou agendu doplňují ekologické daně, jejichž výtěžek jde na podporu mladých rodin. Nový konzervativní program je zatím dva roky před volbami pouze v obrysech. Cameron neúnavně předkládá voličům základní myšlenky a představil čtyři podrobnější Bílé knihy, součástí přitažlivosti je ale nepochybně také značná neurčitost. Vloží konzervativci ve sporu o výstavbu nové dráhy na letišti Heathrow pravomoci do rukou obyvatel přilehlé obce, nebo rozhodnou direktivně ve prospěch celé jižní Anglie? Zbývá sepsat ještě dvacet kapitol. Q JIŘÍ SOBOTA
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
svět slovensko
Otevřít, nebo zavřít
každý chce mít
Slovensko znovu řeší dilema co s minulostí
P
ředstavitelé slovenského Ústavu paměti národa (ÚPN) si na začátku roku svou práci pochvalovali. Neomezený přístup pro veřejnost totiž v roce 2007 zvýšil počet zájemců o informace z archivů komunistické rozvědky. Historici tehdy asi netušili, že si tím vystavují rozsudek politické smrti. Hned v dubnu vládní Slovenská národní strana (SNS) navrhla ÚPN zrušit. V prvním kole neuspěla, ale její představitelé teď navrhují alespoň novelizaci zákona, který by omezil činnost úřadu. Slovenská zkušenost ukazuje, co může v budoucnu hrozit i českému Ústavu pro studium totalitních režimů, který současná česká opozice odmítá. Záminka pro zneškodnění ÚPN je netypická. Začátkem dubna přinesla komerční televize Markíza zprávu, že se podle archivů StB v roce 1971 tehdy sedmnáctiletý dnešní šéf SNS Ján Slota podílel na vykradení obchodu s textilem. S partou svých kompliců potom překročil hranici do Rakouska a po několika dnech se vrátil zpět do Československa. Tyto informace prý vyplývají ze
Z úsilí Slováků podívat se bez bázně na svou minulost se brzy může stát jen krátká epizoda.
spisu, který StB vedla na Slotova otce, registrovaného agenta. Slota mladší tehdy prý dostal podmíněný trest za nelegální opuštění republiky, avšak za údajné krádeže nebyl ani obžalovaný a později vystudoval báňskou vysokou školu. Několik dní po zveřejnění této informace přinesli poslanci SNS včetně Jána Sloty do parlamentu podnět na zrušení ÚPN, protože „ústav přestal plnit svoji veřejnoprávní funkci“. K iniciativě se připojil i Vladimír Mečiar. Záměr těchto dvou členů vládní koalice však ztroskotal na odporu třetího, nejsilnějšího člena vlády, strany Smer premiéra Roberta Fica. Ne že by Ficovi na zveřejňování osob, které si zadaly s totalitním režimem, zvlášť záleželo, za existenci ústavu se však postavili někteří prominenti Smeru, například místopředseda vlády, historik Dušan Čaplovič nebo „ideolog“ strany Boris Zala. Sám Fico celou kauzu komentoval slovy, že mezi jeho prioritami je ÚPN „až někde na třicátém místě“.
Hrátky s archivem ÚPN byl životním dílem disidenta a federálního ministra vnitra Jána Langoše, který byl také jeho prvním ředitelem. V roce svého vzniku 2003 byl ústav považovaný za tečku za devadesátými léty, R E S P E K T. C Z
které se na Slovensku nesly ve znamení Mečiarových vlád. Mečiar otevřel dveře do politiky všem estébákům, agentům i profesionálům. Vrcholem bylo jejich ovládnutí tajné služby SIS, která potom pracovala podle vzoru StB. Na politickou objednávku sledovala opozici a novináře a v srpnu 1995 se dokonce podílela na únosu syna Mečiarova oponenta, prezidenta Michala Kováče. Ten stejný Mečiar zároveň využíval informace z estébáckých archivů, ke kterým měl sám přístup, proti svým rivalům i kolegům. Dobře věděl, že veřejnost i přes politiku „tlustých čar“ minulost stále zajímá. V postmečiarovských časech vlády Mikuláše Dzurindy nebylo pochyb, že bude lepší, když bude svazky podle německého a polského vzoru spravovat jediná nezávislá instituce. Jenže ani tak to neměl Langoš lehké. Byl sice zastánce „totální otevřenosti“ archivů pro veřejnost, ale politici dostali strach, že se média na spisy vrhnou. Vynutili si tedy, aby do svazků příslušníků StB mohli nahlížet jen ti, o nichž je v nich zmínka (zákon už ale nebránil člověku, který „svůj“ spis našel, ho zveřejnit). I tak se na veřejnost dostalo několik zajímavých případů a ÚPN také zveřejnil na internetu databázi registru svazků agentů StB a dalších kategorií.
RESPEKT OPĚT ČASOPISEM ROKU
Respekt se stal potřetí za sebou Časopisem roku v kategorii „zpravodajské a/nebo ekonomické týdeníky“. Získal i titul „Skokan roku 2007“ za největší meziroční nárůst prodaného nákladu. Děkujeme všem čtenářům! LITERÁRNÍ VEČER V RESPEKT KAVÁRNĚ
Tereza Brdečková a Jaroslav Formánek čtou a besedují o životě mezi dvěma zeměmi. 10. 6. od 19.00 v knihkupectví a antikvariát Fryč v Liberci. KAVARNA.RESPEKT.CZ KONFERENCE
Jak může klimatická změna ovlivnit migrační proudy? I další otázky si položí účastníci panelové diskuse 5. 6. od 15.30 v Domě OSN, nám. Kinských v Praze. RESPEKTINSTITUT.CZ ON-LINE ROZHOVORY
3. 6. od 1100 – Ondřej Černý; 4.6. od 1100 – Václav Dvořák; 2.6. od 1000 – Zdeněk Duspiva. ROZHOVORY.RESPEKT.CZ VIDEOPREMIÉRA
Francouzské drama s překvapivou pointou Sous les pavés na VIDEO.RESPEKT.CZ
Veřejná debata týdeníku
Studnice informací i špíny V červnu 2006 zahynul Ján Langoš při autonehodě a ve volbách zvítězil Ficův Smer, který do vlády pozval Slotovu SNS a Mečiarovo HZDS. Langošovým nástupcem se stal mladý historik Ivan Petranský, jehož nominovala SNS. Zpočátku to vypadalo tak, že právě on se má stát hrobařem ÚPN, anebo že přinejmenším utlumí činnost ústavu. Petranský však byl pro SNS velkým zklamáním, protože právě pod jeho vedením ÚPN otevřel své archivy ještě víc než za Langoše (Petranský zpřístupnil spisy StB jakémukoli zájemci s odvoláním se na zákon o archivnictví, který to umožňuje). Tak se dostali k příběhu mladého Jána Sloty novináři z televize Markíza. Petranský své rozhodnutí obhajuje jako historik: „Je potřeba si uvědomit, že kdyby se materiály zpřístupňovaly jen těm, kterých se týkají, tak by to byl konec veškerého vědeckého bádání v archivech ÚPN,“ řekl deníku Sme. Spor o to, zda smí ÚPN zpřístupňovat spisy komukoli, vedl tedy k podnětu SNS zrušit ústav jako takový. Když neuspěla, přichází s novou iniciativou, jejímž cílem bude novelou zákona zavřít archivy na zámek a dostat je pod svou kontrolu. V této snaze ji určitě podpoří Mečiarovo HZDS a je možné, že Smer se přidá. Za několik měsíců se tak může z velkolepého úsilí Slováků podívat se bez bázně na svou minulost stát jen krátká, zapomenutá epizoda. Q PETER JAVŮREK
Mýty roku 1968 Byla alternativa pražského jara životaschopná a zásadní? Přetrvává odkaz pražského jara dodnes? Debatují historikové Milan Otáhal a Petr Blažek a novináři Jiří Dienstbier a Erik Tabery. Datum a místo konání: 10. 6., kino Aero 19.00 – 20.00 Debata se koná ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů v rámci festivalu Film a dějiny 2008: 1968 – zmařené naděje. respektinstitut.cz
Autor pracuje ve slovenském týdeníku Žurnál.
35
téma
Čtyři roky poté Před čtyřmi lety se Evropská unie rozšířila o nové členy, posunula své hranice směrem na východ a zvýšila počet svých obyvatel na půl miliardy. Je to, jednoduše řečeno, největší úspěch EU, píše týdeník The Economist. Ve svém nejnovějším vydání analyzuje schopnost nových zemí chopit se svých šancí. Vybrali jsme pro vás dva texty (o Slovensku a o Polsku), jejichž tématem jsou globalizace a evropské fondy.
Odvrácená strana globalizace Před nějakými deseti lety byl západoslovenský Šamorín, malé město na Dunaji, jedním z ukázkových příkladů, jak na střední Evropu působí globalizace. Ve městě byla spousta levných, kvalifikovaných pracovníků, kteří potřebovali práci; nezaměstnanost tu dosahovala 20 procent. Dle očekávání se dostavili zahraniční investoři, jme-
36
novitě americký výrobce zavazadel Samsonite, který si tu v roce 1997 postavil továrnu. Svoji roli sehrála i lokalita. Město leží poblíž slovensko-maďarsko-rakousko-českého čtyřmezí v husté síti silničních a železničních tahů. Podobných měst, která nákladnější a více regulované pracovní trhy na Západě připravila o pracovní místa, jsou v regionu desítky. Každou továrnu, která se přestěhovala na východ, dělníci, odbory i politici ve staré Evropě oplakali. Jistý představitel Evropské komise nám však mimo záznam vysvětlil, že se s takovými přesuny počítalo: „Při rozšiřování přece šlo v první řadě o offshoring.“ Pro leckoho byl tento proces sice bolestivý, ale Evropská unie jako celek díky němu získala mnohem vyšší konkurenceschopnost a přínosy plynoucí z globálního obchodu se rozšířily do všech koutů Evropy.
Až potud je to známá historie. Ale v Šamoríně nezůstalo při tom. I když nové investice na Slovensko stále tečou, pracovní příležitosti vznikají a malá vzdálenost pořád hraje v jeho prospěch, toto podunajské město už přišlo kvůli offshoringu o továrnu. V roce 2006 Samsonite svůj závod zavřel, propustil všech 350 zaměstnanců a výrobu přesunul do Číny.
Divoký východ Vlivem přírůstku nových pracovních míst a odlivu množství lidí na Západ došlo na Slovensku, tak jako v sousedních zemích, k rychlému růstu mezd. Míra nezaměstnanosti je ve většině nových členských zemí nejnižší od počátku roku 2000. Rostoucí mzdové náklady jsou však jen součástí složitějšího problému. Slovensko je pořád ještě levnější než Česká republika. V Šamoríně si R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
A snad se objeví i zahraniční investor. (Dívky oslavují vstup Slovenska do EU, Kremnické Bane, květen 2004) f ot o t o m k i n ě m e c
nekvalifikované síly měsíčně přijdou na 12–15 tisíc slovenských korun. Mzdové náklady rostou rychleji i v jiných nových členských zemích EU. V Lotyšsku, které se potýká s přehřátou ekonomikou, byly platy v posledním čtvrtletí roku 2007 o 30 procent vyšší než ve stejném období v předchozím roce (viz graf Divoký východ). Šamorín je ukázkou toho, jak se globalizace tříští, jak se dodavatelské řetězce štěpí na stále menší úseky a pracovní místa se přesouvají na všechny strany. Agentura EU Evropský monitor pro restrukturalizaci (ERM) provedla analýzu asi dvou desítek případů, kdy došlo k offshoringu z nových zemí EU, často za složitých přesunů. V jenom případě se německá firma na výrobu svítidel zbavila 400 zaměstnanců ve Slovinsku a místa ve výrobě přesunula zpátky do Německa. Jindy zase R E S P E K T. C Z
hongkongský textilní výrobce zavřel krám v Lotyšsku s odvoláním na „nedostatek pracovních sil“ v regionu a přestěhoval výrobu do Makedonie a Vietnamu.
Občané všech zemí Slovensko je momentálně nejzanícenějším zastáncem otevřených trhů a volného obchodu v Evropě. Podle loňského průzkumu veřejného mínění Pew Global Opinion byli Slováci většími nadšenci do nadnárodních společností než Američané, Švédi nebo Britové. S názorem, že velké zahraniční firmy jsou jejich zemi prospěšné, se ztotožnilo 72 procent Slováků, což je evropský rekord. (Prvenství na opačném pólu drží Francie, kde 55 procent respondentů uvedlo, že zahraniční firmy zemi škodí.) Budou ale Slováci stále
stejně optimističtí, až nová pracovní místa vznikat přestanou? Vladimír Osvolda, někdejší šéf šamorínské továrny Samsonitu, se domnívá, že jeho spoluobčané nemají na vybranou. Podle něj Západoevropané starší 40 let pamatují „velmi pohodlný“ pracovní život: železná opona stála v cestě konkurenci ze střední a východní Evropy, Čína ještě nepředstavovala hrozbu a zájmy pracujících hájily silné odbory. Podle něj Východoevropané takový pohodlný život nikdy neměli a mít nebudou. I sám Osvolda přišel o místo, když si Samsonite sbalil kufry; nyní řídí továrnu jedné italské firmy. Má pochybnosti, zda si všichni jeho zaměstnanci uvědomili, že ztratili práci kvůli globalizaci. Věděli jen to, že byli propuštěni pro nadbytečnost už pětkrát předtím, v krušných le- →
37
téma
Je to na skok do Br
→ tech po pádu socialismu, a tak pociťovali spíš re-
zignaci než šok. Vladimír Osvolda továrnu Samsonitu v roce 1997 rozjížděl. Vzpomíná, že Šamorín fungoval jako pravý opak továrny v belgickém městě Turnhout. „Oni sto lidí propustili, my jsme sto lidí najali.“ Když jeho zaměstnavatelé propouštěli v západní Evropě, měli co do činění se třemi odborovými organizacemi. „To u nás žádné odbory nebyly.“ Ne že by se Američané chovali bezohledně, dodává Osvolda. Lidi v Šamoríně spíš přepláceli. Mzdové náklady byly vyšší než v Asii, ale tamější nižší ceny přebila výhodná lokalita Šamorína. Závod měl za úkol zvládat nárazovou poptávku po výrobcích v nejvyšší cenové hladině. Jeho továrně se stal osudným dopad vyšších mzdových nákladů na dodavatele, kteří se jeden po druhém přesunuli do Asie. Aby mohla továrna zpracovávat urgentní
zakázky, musela ke konci materiál za drahé peníze dovážet letecky. „Samsonite působil v Belgii 30 let, a teprve pak jeho vedení usoudilo, že perfektním řešením je investovat na Slovensku,“ dodává Vladimír Osvolda. Šamorínský podnikatelský model vydržel jen devět let. „Všechno se čím dál víc zrychluje.“ Ne všichni lidé z východní Evropy však sdílejí Osvoldův stoický přístup. Velká zkouška přijde, pokud (nebo spíš když) tempo růstu zemí někdejšího komunistického bloku zpomalí na úroveň západoevropských zemí a reálné mzdy klesnou. Ve firmách se silnými odbory – tedy většinou v někdejších státních podnicích – se už kvůli mzdám stávkovalo. Rumunští dělníci například nedávno zastavili práci v dceřiné společnosti Renaultu, která vyrábí levná auta Logan. Nils Muiznieks z Lotyšské univerzity tvrdí, že jeho malá země si nemůže dělat naděje, že by si
Divoký východ
Hvězdy a opozdilci
Index mzdových nákladů, HDP a inflace procentní nárůst oproti předchozímu roku
Bodové rozdíly mezi národními výsledky a průměrem OECD u patnáctiletých studentů
�
�
��
��
��
��
��
���
Lotyšsko
Estonsko
Rumunsko
Slovinsko
Estonsko
Česká republika
Litva
Maďarsko
Bulharsko
Polsko
Polsko
Lotyšsko
Slovensko
Slovensko
Maďarsko
Litva
Česká republika
Bulharsko
Slovinsko
Rumunsko
Index mzdových nákladů, �. čtvrtletí ���� HDP, �. čtvrtletí ���� Inflace, březen ���� ZDROJ: THE ECONOMIST
38
��
Přírodověda
��
�� – � � ��
Čtení
��
Matematika ZDROJ: THE ECONOMIST
zahraniční hrozby udržela od těla. Pokud se tu někomu nelíbí jeho vyhlídky, pak podle něj „není řešením protekcionismus, ale emigrace“. Meglena Kunevová, bulharská zástupkyně v sedmadvacetičlenné Evropské komisi, nerozděluje Evropu na starou a novou, ale na „línou a nadše-
Slovensko je momentálně nejzanícenějším zastáncem otevřených trhů a volného obchodu v Evropě.
nou“. Novým členům se podle ní bude dařit, pokud nezleniví. Prozatím zůstávají vlády nováčků v EU dost liberální v záležitostech, jako je pružný trh práce a daňová politika (s podporou volného obchodu je to už o poznání horší). Například slovenský premiér Robert Fico vyhrál volby jako ohnivý levicový populista, ale raději nezrušil opatření přátelská vůči podnikové sféře, jako například rovnou daň, kterou zavedla předchozí vláda. Günter Verheugen, nový evropský komisař pro obchod a průmysl, již navštívil celou řadu nových členských států a varoval jejich vlády, ať se připraví na stoupající mzdové náklady. Podle Verheugena byl úspěch nováčků založen na třech pilířích: levné pracovní síle, kvalifikovaných a motivovaných dělnících a stávající průmyslové základně. Nyní náklady stoupají, ale produktivita roste bolestně pomalu, z nízkého základu. Nováčci čelí stejnému problému jako Španělsko a Portugalsko krátce po vstupu: příliš se spoléhají na to, že právě zahraniční investoři přivezou technologie a pracovní místa, namísto aby sami vytvořili domácí centra výzkumu a vývoje. Pokud noví členové EU „nemohou dlouhodobě konkurovat cenami, musí konkurovat kvalitou a inovací“, tvrdí Verheugen. Klišé, že východní Evropa je plná vysoce vzdělaných vědců a intelektuálů, kteří co chvíli deklamují verše, bylo již dávno vyvráceno. Podle posledního průzkumu PISA, jenž v zemích OECD R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
f ot o t i b o r s o m o gy i
téma
ratislavy i Vídně, ale Čína je prý blíž. (Šamorín, město, v němž Američané a firma Samsonite vydrželi jen devět let)
zkoumá úroveň gramotnosti v přírodovědě, čtení a matematice, se ve všech třech oblastech umístili nad průměrem OECD jen mladí Estonci a Slovinci. Mladí Bulhaři a Rumuni skončili hluboko pod průměrem (viz graf Hvězdy a opozdilci).
Opravdu nejsou lidi? V celé střední a východní Evropě kupodivu zakořenila myšlenka, že nejnaléhavějším problémem je nedostatek pracovní síly. Každý den noviny tisknou zprávy o plánech dovézt vietnamské textiláky, ukrajinské silničáře nebo moldavské číšníky, aby
bylo čím obsadit volná pracovní místa. A ani imigrace nebude zázračným všelékem, jak někteří podle všeho očekávají. Do ospalého Šamorína se za prací přistěhovali zejména dělníci z chudšího východu Slovenska. Tam se sice dá dojet autem za pár hodin, ale místní pokládají „východniary“ za úplně jiný národ. Opíjejí se a někdy se porvou, říká o nich Irvin Šarmány z místní radnice. Někteří místní viní přistěhovalce z vlny vloupání. Miroslav Beblavý, ředitel think tanku SGI (Inštitút pre dobre spravovanú spoločnosť), tvrdí, že vlády nováčků v EU by se měly soustředit na
zlepšení domácí politiky. Zaměstnanost na Slovensku, v Maďarsku a Polsku se pohybuje kolem 60 procent práceschopné populace nebo ještě níže, oproti takovému Dánsku, kde činí 77 procent. „Nemůžete si stěžovat na nedostatek pracovní síly, když tolik lidí nepracuje,“ argumentuje Beblavý. V rámci celého regionu se vládám nedaří udržet lidi nad 55 let v práci, a to je vzhledem k prudkému stárnutí populace v zemích někdejšího komunistického bloku vážný problém. Miliony Romů jsou všeobecně považovány za „nezaměstnatelné“. Na univerzitu dnes každý rok nastupuje velký počet mladých, jenže až moc jich studuje módní společenskovědní obory, a ne strojírenství či programování. Pomohly by malé, všední změny. V některých zemích přijdou o penzi všichni lidé, kteří předčasně odejdou do důchodu a pak zase začnou pracovat. Bulharsko nemá žádné zákony upravující krátkodobý pracovní poměr. Vladimír Osvolda začal ve své nové továrně v Šamoríně nabírat nástrojáře a další kvalifikované dělníky z východního Slovenska. Poznamenává však, že jakmile je přesvědčí zvednout kotvy a přestěhovat se 300–400 kilometrů na západ, někteří pak zamíří do Británie či Irska, kde si vydělají dvojnásobně až trojnásobně více. Všechno je čím dál mobilnější, což komplikuje život. Ale mnozí pracovníci ze střední a východní Evropy pamatují časy, kdy se za hranice nemohli vůbec ani podívat. Jsou houževnatí, pružní a nemyslí si, že se svět zrovna kvůli nim přestane točit. Ještě že EU takovéhle lidi má. → ↓ inzerce
Volná místa v Respektu!
• Art Director • Account Manager
inzertního oddělení
• Project Manager • Traffic/Produkční Svůj životopis posílejte na
[email protected]. Do předmětu zprávy prosím napište název pozice, o kterou se ucházíte. Více o jednotlivých pozicích na ZAMESTNANI.RESPEKT.CZ
R E S P E K T. C Z
Skoda_inz Sasa_100x132_Respekt2.indd 1
39
23.5.2008 15:40:19
f ot o p r o f i m e d i a . c z
téma
Polští instalatéři, vraťte se, jde se vrtat metro. (Centrum Varšavy)
Utrácej, dokud můžeš Červenobílé vozy varšavského metra v dubnu konečně vjely do stanice Slodowiec na severu polské metropole a připojily tak 18. stanici k podzemní dráze sestávající z jediné trasy. Vrtání tunelu trvalo tedy s přestávkami 25 let. V létě bude přidělena zakázka na výstavbu druhé trasy metra vedoucí z východu na západ. Podle zadání musí být základní část trasy v centru otevřena pro dopravu cestujících za 46 měsíců, tedy do zahájení evropského šampionátu ve fotbale v roce 2012, jehož je Polsko spolupořadatelem. Tato převratná změna tempa bude vyžadovat dvojí: hodně peněz a radikální změnu přístupu státní správy. Peníze jsou. Před stanicí Slodowiec stojí velký billboard s modrozlatou vlajkou EU, kde se uvádí, že více než třetina nákladů na vybudování nového úseku ve výši 858 milionů zlotých (251 milionů eur) pocházela z prostředků EU. Bez zemědělských dotací, jejichž objem se do roku 2013 odhaduje na 14 miliard eur, bude polský podíl na hrubých platbách z EU více než 80
40
miliard eur, v přepočtu 2000 eur na každého Poláka. Z toho 13,2 miliardy je určeno na rozvoj venkova (čili cestovní ruch nebo drobný průmysl na venkově), 734 milionů pro rybáře a neuvěřitelných 67 miliard půjde na politiku soudržnosti, která má pomoci zaostalým oblastem EU dohnat náskok ostatních. Prostředky z Fondu soudržnosti jdou na úhradu věcí, jako je rekvalifikace, vyčištění znečištěných řek a zejména na silnice, mosty, kanalizace a další podobnou infrastrukturu. Jak je u nováčků tradicí, Polsko zápasilo s tím, jak utratit i poměrně omezené prostředky, které byly k dispozici během prvních let členství. Od roku 2007,
Špatná zpráva pro Poláky spočívá v tom, že pro velké státy může být obtížnější všechno dobře zvládnout.
kdy v EU začalo nové sedmileté rozpočtové období, se penězovody otevřely naplno. Peníze z EU se musí utratit během několika málo let, nebo se vrátí zpátky do společného rozpočtu, a tak se vlády v celém regionu musí důkladně připravit – zejména ta polská. Slovinsko a Slovensko mají dobré dálnice. V Rize je zbrusu nové letiště. Vlak Pendolino jezdící z Prahy
do Bratislavy je tak impozantní, že se dokonce objevil v bondovce Casino Royale, přestože tam byl vydáván za vlak z Černé Hory. Zato Polsko má jen 500 kilometrů dálnic a většina velkých měst je stále spojena nebezpečnými dvouproudovými silnicemi přecpanými kamiony. Třistakilometrová cesta z Varšavy do Krakova může trvat i pět hodin. Vysokorychlostních vlaků je poskrovnu a dokonce i výstavba letos otevřeného letištního terminálu ve Varšavě byla provázena sérií prodlení a spory o financování. A s tím souvisí ona druhá změna. Ministři polské vlády tvrdí, že už si uvědomili potřebu postupovat rychleji, zlepšit nepružný systém zadávání veřejných zakázek a hrát podle pravidel EU. V příštích šesti letech Poláci plánují vybudovat 1200 km nových dálnic a celková délka železničních tratí by se měla ztrojnásobit. Zahraniční stavební a inženýrské společnosti hrnoucí se do Varšavy pochybují, že se to všechno zvládne včas. Předchozí polské vlády podle nich při velkých veřejných projektech promrhaly hodně času neshodami. Nově nastupující vlády vždy rušily plány, které odsouhlasily ty před nimi. Podle jednoho zahraničního manažera nejsou šéfové vládních úřadů schopni přijímat rozhodnutí. Firmy, které prohrají výběrová řízení, se podle zákona mohou donekonečna odvolávat. A v neposlední řadě státní úředníci často prokazují naprostou neznalost ekologických požadavků a hlavně toho, jak vážně jejich dodržování EU sleduje. Elżbieta Bieńkowska, jmenovaná v loňském listopadu ministryní pro regionální rozvoj ve vládě R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
téma Donalda Tuska, souhlasí, že výsledky nejsou valné. Přiznává, že je potřeba přijmout nový zákon o zadávání veřejných zakázek, a slibuje, že bude už brzy předložen: „Společnost, která ve výběrovém řízení neuspěje, se může odvolávat a odvolávat – a mezitím se financování vypaří.“ Pravidla pro veřejné zakázky vypracovali „poslanci s puntičkářským přístupem“, potvrzuje vysoce postavený polský úředník. Přemíru byrokracie si lze vykládat jako reakci na „divoký kapitalismus“ devadesátých let, „kdy bylo možné všechno“.
Tak takhle ne Peníze z EU mohou vytvořit podmínky pro ekonomickou transformaci nebo například odstranit mezery v infrastruktuře. Ale to je pouze začátek. Portugalsko a Řecko se často uvádějí jako varovný příklad toho, jak lze výhody vstupu do EU promrhat. Portugalsko postavilo pár nádherných silnic, ale neuspělo ve zlepšování konkurenceschopnosti své ekonomiky. Řecký příjem na hlavu ve srovnání se zbytkem evropského klubu dokonce v prvních deseti letech členství poklesl. Špatná zpráva pro Poláky spočívá v tom, že pro velké státy může být obtížnější všechno dobře zvládnout. V malé zemi může dávka peněz z EU vést k relativně velkým dopadům, vysvětluje španělský odborník na EU José Ignacio Torreblanca: „Stačí jim jedna kvalitní dálnice na to, aby mohlo veškeré zboží jít na vývoz.“ Španělsko, které má 40 milionů obyvatel, tedy v podstatě stejně jako Polsko, se často uvádí jako vzorový příklad dobrého využití prostředků z EU. Ve studii Elcano Royal Institute již zmíněný José Torreblanca konstatuje, že ve dvaceti letech následujících po vstupu do EU v roce 1986 Španělsko obdrželo čisté transfery ve výši 93,3 miliardy eur (v cenách z roku 2004), což odpovídá navýšení růstu HDP o 0,83 % ročně po dobu dvaceti let. Nové členské státy tuší, že nebudou dostávat štědrou pomoc po dobu dvaceti let, jako tomu bylo v případě Španělska a dalších jihoevropských států. Rozšiřování je drahou záležitostí a staré členské státy nemají náladu utrácet. Bývalá prezidentka Lotyšska Vaira Vike-Freibergová popisuje situaci, ve které se bývalé komunistické státy ocitly, jako rozevřené nůžky. Na jedné straně musí dohnat 50 promrhaných let. Na druhé straně si není jistá, zda „starší členové EU jsou k novým členům tak štědří, jako byli v minulosti k sobě navzájem“. Provádí se nyní rozšiřování levně? Takovou kritiku lze slyšet často, ale porovnávat je složité. Všechny členské státy přispívají do společné pokladničky a z ní se jim pak něco vrací. Bohaté přispívají mnohem více, než se jim vrátí, a chudé čerpají víc, než dávají. Rozhodující jsou čisté transfery. V prvních třech letech svého členství na tom Polsko bylo mnohem lépe než Španělsko ve srovnatelném období, protože mělo nárok na přibližně 6 miliard eur čistých transferů v porovnání se dvěma miliardami španělskými (v cenách z roku 2004). Španělské dotace z EU dosáhly maximálního objemu kolem roku 1990. V sedmi následujících letech obdržela tato země asi 30 miliard eur (v cenách z roku 2004) čistých transferů. Je předčasné nyní odhadovat, kolik přesně Polsko dostane v letech 2007–2013, ale bude to přinejmenším tolik jako Španělsko. R E S P E K T. C Z
Velký rozdíl nicméně nastane později. EU posílala Španělsku značné částky i po větší část druhého desetiletí členství, přičemž jen málo lidí si myslí, že evropské peníze potečou do střední a východní Evropy stejně dlouho. Lope Seco Gonzalez, který řídí polskou pobočku španělské inženýrské firmy Sener, říká, že Polsko prochází stejnou zkušeností jako Španělsko před dvaceti lety až na to, že „tentokrát to bude mnohem, mnohem rychlejší“.
Malá domů Několik stavebních firem, které se nejusilovněji snaží získat infrastrukturní zakázky v Polsku, pochází právě ze Španělska. Stanici metra Slodowiec postavil Mostostal, polská firma, v níž má 49,9procentní (v podstatě kontrolní) podíl španělská společnost Acciona. Čtyři z pěti konsorcií ucházejících se o stavbu druhé trasy metra ve Varšavě vedou španělské nebo španělským kapitálem vlastněné společnosti. Kolem sladkého koláče evropských peněz začínají kroužit také rakouské, portugalské, řecké, a do-
konce čínské firmy. Španělské firmy však nepřinášejí pouze znalost pravidel financování v EU, jak uvádí Lope Gonzalez. Značnou část devadesátých let totiž mohutně investovaly v Jižní Americe a mnoho z nich tam zažilo krušné doby. Španělské firmy tvrdí, že jsou odolnější než jejich rivalové z Francie nebo Německa, jsou také o něco levnější a dokážou se poprat se spletitou byrokracií. „Jsme trochu jako terénní vůz,“ přirovnává to Lope Gonzalez. Zahraniční dodavatelé a jejich polští partneři budou bezesporu potřebovat co nejsilnější motor. V některých zemích se mohou prostředky z EU stát jakýmsi „prokletím zdrojů“, varuje Andre Wilkens z Open Society Institute, organizace založené zkušeným finančníkem Georgem Sorosem. Andre Wilkens tím naráží na neblahé dopady velkých zisků z ropy nebo surovin tekoucích do nestabilních států. V příští dekádě poteče ve střední a východní Evropě spousta betonu. Zdejší nováčci se musí postarat o to, aby tekl na správná místa. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2008 ↓ inzerce
EXOTICKÁ DOVOLENÁ A JAKO DALŠÍ ZÁŽITEK SKVĚLÝ POCIT, ŽE JSTE POMOHLI S mezinárodní kreditní kartou UniCredit Bank si nejen vytvoříte rezervu pro neočekávaná finanční vydání, ale navíc pomůžete dobré věci. Při aktivaci kreditní karty přispívá UniCredit Bank jednorázově 100 Kč a následně za každou platbu kartou 1 Kč na účet jedné z těchto neziskových organizací: Nadace Partnerství, Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY, Nadace Terezy Maxové. Jaké z nadací bude příspěvek zasílán, si zvolíte sami. Vydání této kreditní karty je bez poplatku.
WWW.UNICREDITBANK.CZ
l
800 144 441
41
rozhovor
Afričanky to vidí jinak Se spisovatelem a cestovatelem Ilijou Trojanowem o dobrodružných cestách, naději Afriky a pohyblivé identitě Narodil se v Bulharsku, ale vyrůstal v Keni a v Německu, kde studoval etnologii a práva. Několik let žil v indické Bombaji a v Jihoafrické republice, prošel pěšky Tanzanii. Cestovatel, spisovatel a překladatel Ilija Trojanow říká, že ho na výpravy žene „patologická“ zvědavost. „Neznámé může děsit, ale pro mě má až erotický náboj. Není to volba, ale povahový rys.“ Jeho knihy v Německu přitáhly statisíce čtenářů a jedna z nich, román Sběratel světů, právě vychází i v češtině. 42
Hrdinou románu Sběratel světů je slavný britský cestovatel sir Richard Francis Burton, který jako první běloch podnikl pouť do Mekky. Proč jste si vybral právě jeho příběh? Chtěl jsem napsat knihu, ve které vyprávění Evropana a lidí z jiných kultur mají stejnou váhu. V evropské literatuře se to tak před Burtonem moc nedělo. „Domorodci“ v příbězích obvykle vystupují jako poznámky pod čarou, často v roli různých pomocníků, sluhů. Nejsou prostě moc vidět a jejich pohled na svět není roven bělošskému vypravěči a hrdinovi. Chtěl jsem napsat knížku, ve které tito němí lidé promluví, ve které vystoupí ze stínu, do něhož byli odsouzeni dřívějšími autory. Proto jsem potřeboval najít hrdinu, který se domorodcům přiblížil natolik, že i oni sami si vyprávěli a psali o něm příběhy. → R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
R E S P E K T. C Z
43
rozhovor →
Burton ale nebyl jediným citlivým dobrodruhem své doby. Co vás na něm tak zaujalo?
mezi evropské mocnosti, především Francii a Velkou Británii. Tehdy antropologové začali poprvé systematicky odůvodňovat rasismus, a dokonce i velký liberál John Stuart Mill ve vztahu k Indům opustil všechny své zásady. Rozšířil se názor, že pro nás Evropany platí určité principy – občanská práva, právní stát –, které však neplatí pro domorodé národy. Vzniklo „dvoutřídní“, „dvourasové“ myšlení, které přetrvalo až do 20. století.
Působil jako britský špion v Indii, kde přeložil Kámasútru; v převleku za Araba prožil svatou pouť do Mekky a konvertoval k islámu; ve východní Africe hledal pramen Nilu... Ten člověk v sobě nosil tolik protikladů jako snad nikdo jiný v 19. století. Byl to rebel, který však chtěl patřit do společnosti; chtěl proniknout do cizích světů, ale byl přitom plný předsudků viktoriánské éry; žil v pruderní době, ale stejně to byl erotoman; choval se provokativně, brutálně, ale nikdy nikoho nezabil ani nezranil. Jeden spisovatel o něm řekl, že byl orchestrem bez dirigenta – měl spoustu talentů, ale žádné jasné zaměření. Takový člověk je ideálním charakterem pro románovou postavu. Není nic lepšího než takováhle lidská hádanka.
Utváří tohle myšlení 19. století dodnes náš pohled na mimoevropské země? A není to jen klišovité sebemrskačství Západu? Samozřejmě. Vezměme si třeba hinduismus – pojem hinduismu je britský, nikdy předtím nic takového nebylo. V Indii existovala řada místních náboženství, ale žádný jejich společný koncept. Pak přišlo evropské vědecké myšlení s potřebou všechno kategorizovat. Vytvořilo si tehdy pohled na indické náboženství, který vycházel z vlastních tradic křesťanského náboženství.
Jak to souvisí s jeho stylem cestování? To je na něm to hlavní. Burton chtěl splynout s navštívenými kulturami, a proto užíval kamufláž až na hranici, kdy nebylo úplně jasné, co je ještě maska a co skutečnost. Ostatně asi ani on sám to nevěděl. Navíc poznal, že klíčem k poznání jiných kultur je znalost cizí řeči, měl obrovský talent se je učit, domluvil se asi třiceti jazyky.
Vy jste žil a cestoval po stejných místech jako on – v Indii, Tanzanii... Jaký je váš styl putování? Mám obsesi se co nejvíce přiblížit tomu, co mě zajímá, co nejvíce to pochopit. Když jsem šel třeba po Burtonových stopách v Africe, musel jsem pochodovat pěšky. Jenom tak jsem mohl porozumět pomalosti té doby. Tři měsíce jsem šel přes Tanzanii. Člověk pak tu zemi vnímá úplně jinak, vidí ji celým tělem. Zná to každý – z vlaku nebo z auta pozorujeme jen očima. Byla to úžasná zkušenost. Už jenom to, že jsem do nějaké vesnice vstoupil pěšky, mi hodně pomohlo. Kdybych přijel autem, tak bych se hned stal reprezentantem privilegovaného světa. Ale takhle jsem spadal do kategorií, kterým ti lidé dobře rozumějí. Byl jsem unavený, vyčerpaný, potřeboval jsem vodu, pomoc, čaj, nechal jsem se pohostit... Přijali mě samozřejmě a přirozeně.
Burtonův přístup s sebou nevyhnutelně nesl problémy s identitou. Pod všemi svými maskami často sám nevěděl, kým vlastně je. Jak jste na tom vy? Vycházíte z toho, že identita je něco neměnného, ale já to vnímám jinak. Skutečná, živá identita je pořád v pohybu, zvláště v dnešní době, kdy se člověk může na tolika místech inspirovat. Když si obyvatel Prahy přes jógu může najít nový přístup ke svému tělu, ztrácí tím snad svou českou identitu? To je přece hloupost. Zkušenosti z dětství, z místa, kde člověk vyrůstal, se ztratit nemohou. Ztratit se můžete jen tehdy, když vám někdo namluví, že musíte zůstat stát na místě. Strnulý a zkamenělý.
Špatné myšlení
Váš hrdina se pohybuje v 19. století. Evropané ale přece objevili svět mnohem dříve. Proč jste zvolil zrovna tuhle dobu? Pro mě je ta doba naprosto klíčová. Dodnes určuje způsob, jakým mluvíme o Asii, Africe a arabských zemích. Pořád užíváme tehdejší
44
Ilija Trojanow *1965, Sofie, Bulharsko V roce 1971 jeho rodina emigrovala do Německa. Další rok se přestěhovala do Keni, kde Ilija navštěvoval německou školu. V roce 1985 se vrátil do Německa, kde vystudoval práva a etnologii na mnichovské univerzitě. Poté žil několik let v Bombaji a Kapském Městě. Věnoval se africké literatuře, kterou překládá do němčiny. Dnes žije ve Vídni. Je autorem 19 knih, z nichž vyšly česky Sběratel světů a Moje Afrika: Mýty a všední realita.
pojmy a stereotypy. V 18. století převládala zvědavost a vládla jistá otevřenost vůči jiným kulturám a náboženstvím. To se však definitivně změnilo přibližně kolem roku 1830, kdy francouzským dobytím Alžírska začal závod evropských mocností o kolonizaci Afriky. Politiku tehdy začala pohánět touha podmanit si celý mimoevropský svět. Potřebovala ideologické ospravedlnění, které dříve nebylo nutné. Z nutnosti teoretické opory imperiální politiky tehdy převládla ideologie západní nadřazenosti. Z rasistických předsudků se v 19. století stala „vědecky“ odůvodněná a prokázaná teorie. Idea rovnosti mezi koloniálními a domorodými národy úplně zmizela.
Jak se to projevovalo v běžném životě? Změnu lze dobře pozorovat na příkladu Indie. V 18. století tu Britové přebírali způsob života Indů, inspirovali se tamním náboženstvím, brali si indické manželky a hlavně se k Indům chovali jako k sobě rovným. V 19. století však nastal zlom – došlo k naprostému oddělení, ke ghettoizaci britského obyvatelstva. Styk s Indy, přizpůsobení se jejich způsobu života začaly být zesměšňovány.
To všechno dokázala otočit cílená politika tehdejší elity? Byl to velký politicko-hospodářský imperiální projekt. Bílá místa na mapách měla být zabarvena, svět rozparcelován a kontrola nad ním rozdělena
Dobře, ale Indové to vcelku přirozeně přijali a nezdá se, že by jim to ničilo životy. Pravda, horší důsledky tahle evropská konstrukce přinesla Africe. Dosud se často říká, že se všechny problémy a konflikty kontinentu dají vysvětlit kmenovým uspořádáním. Jenže „kmeny“, jak je známe dnes, také často vznikaly až během kolonialismu. Potkal jsem v Keni spoustu starých lidí, kteří ani nevěděli, k jakému „kmeni“ vlastně patří. Identity byly předtím průchodné a pevné hranice často úplně uměle vytvořili Evropané. Když se třeba lidí, které navštívil, zeptal: „Jak si říkáte?“ Oni svým jazykem odpověděli, že sami sebe považují za „lidi“. Úředník si to pro něj cizí slovo zapsal a vytvořil nový „kmen“, který pojmenoval tím slovem. Některé „kmeny“ pak začaly být zvýhodňovány na úkor jiných a tím se nová kmenová identita začala upevňovat.
Podle znalců scény bylo právě tohle jednou z příčin genocidy ve Rwandě. Ano, to je asi nejděsivější memento. Západní média ji mnohdy vysvětlovala jako konflikt dvou odjakživa znepřátelených etnik – Hutuů a Tutsiů. Jen málo se mluvilo o tom, že před příchodem kolonialistů mezi oběma skupinami neexistovaly pevné hranice, byly to spíše jen propustné sociální vrstvy. Hutu se stal Tutsiem, když získal určitý počet kusů dobytka. Jenže belgičtí kolonialisté složitou strukturu zjednodušili na protiklad Hutuové versus Tutsiové. Tyhle dvě identity pak zapsali obyvatelům do průkazů a ve státní správě, ve školství a v ekonomice zvýhodňovali Tutsie, kteří podle nich byly jakousi „vyšší rasou“. K čemu tato uměle vytvořená nenávist před čtrnácti lety vedla, to všichni víme.
Západní škola
Žil jste na třech kontinentech v několika odlišných kulturách. Je někde snazší nebo těžší zapadnout mezi místní? V tom jsem rozdíl skutečně vnímal. Nejtěžší to bylo jednoznačně v Africe.
Proč? Je to svým způsobem zničený kontinent. Afričanům často chybí sebevědomí, které je nutné R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
rozhovor k rovnoprávnému vztahu. Po staletí byli vystaveni ideologii považující je za méněcenné jen kvůli barvě pleti. Tuhle hrůzu si musíme všichni nejprve zkusit představit. Právem bylo tolik knih a statí napsáno o antisemitismu, ale historie evropského rasismu byla podobně chorobná a strašlivá. Nejednalo se o myšlenkové úchylky, velká část inteligence rasistickým teoriím věřila a používala je jako záminku a ospravedlnění masakrů, vraždění, zotročení. O vyvražďování Afriky jsme v Evropě ještě ani pořádně nezačali diskutovat. Třeba v Kongu jen během 23 let vlády belgického krále Leopolda II. zahynulo následkem pracovního vyčerpání, poprav a masakrů zhruba deset milionů obyvatel.
let o tom, co z vlastní tradice se přežilo a co zůstává i nadále adekvátní. Prostě najít si vlastní odpověď na výzvy modernity. Například všichni významní nositelé informací v tradičních společnostech jsou dnes úplně na okraji – přírodní lékaři, homeopaté, rostlinní lékaři, přírodní filozofové, politické rady starších. Tohle dědictví bylo hozeno přes palubu a nahrazeno pervertovanou podobou západních systémů – diktaturami a oligarchiemi.
O vyvražďování Afriky Evropané ještě nezačali diskutovat.
Situace ale přece není všude stejná. Samozřejmě. Pro bílého je dnes asi nejtěžší být v Jihoafrické republice. Pro mě bylo hodně bolestivé tam žít. Pořád jsem tam narážel na kategorie z doby apartheidu, na každém kroku jsem cítil, že jsem běloch. Vyrůstal jsem v Keni a získal jsem tam pocit, že s určitou otevřeností, vstřícností se dají minulé nespravedlnosti napravit. Ale v Jihoafrické republice jsem nic podobného, bohužel, neviděl. Zničující síla apartheidu je mocná. A ještě dlouho bude.
Chyby bílého muže známe. V čem komplikuje nápravu situace místní černá komunita? Místní elita pohrdá jako skoro všude v Africe vlastními tradicemi a minulostí. Třeba v Indii jsou některé elity významnými hráči v globálním byznysu, ale doma jsou to hrdí Indové: nosí tradiční oblečení, vyznají se v sanskrtu, ve starých dramatech a textech i v náboženských ritech. To v Africe moc časté není, většina elity je naprosto pozápadnělá.
Je postoj k vlastním tradicím až tak zásadní? Teď jsme o tom problému diskutovali s německým prezidentem Horstem Köhlerem, kterého Afrika hodně zajímá a který každoročně svolává poradní skupinu složenou z akademiků, novinářů, spisovatelů, kteří se Afrikou zabývají. Většina z nás se shodla na tom, že Afrika se musí vrátit právě ke své minulosti. Je potřeba přemýš-
Jak jsou na tom mladí Afričané, kteří mají to štěstí, že vyrůstají v nezávislých státech? Bohužel místní vzdělávací systém pořád ještě nebyl přizpůsoben africkým potřebám. Pořád je to jak za kolonialismu, kdy se žáci v dnešním Senegalu, tehdy francouzské kolonii, učili, že jejich předkové byli Galové... I dnes afričtí studenti čtou Austinovou a Shakespeara, a nikoli skvělé vlastní autory – třeba Nigerijce Achebeho, Somálce Faraha a řadu dalších, kteří píší příběhy z africké perspektivy. To je přece perverzní. V globalizovaném světě je síla v tom, že můžeme číst jak Haška a Čapka, tak Shakespeara.
Za model vzdělávání je teď zodpovědná elita nezávislých států. Proč to nezmění? Všichni její členové studovali v zahraničí, v Praze, v Moskvě, v Londýně, v Paříži. Mají elitní západní vzdělání, které často považují za jedinou známku a podmínku pokroku a kulturnosti. Vlastními tradicemi mnohdy přímo pohrdají. Je to kruh. Často se mluví o tom, že takový postoj ke světu jim dnes sugeruje převažující model západní rozvojové pomoci, který přece vychází z předpokladu, že si Afričané sami své vlastní problémy neumí řešit. To je přece ponižující a není to ani pravda. V afrických společ-
nostech existuje hluboké ekologické know-how. Oni vědí, jak udržitelně hospodařit. Právě takové vědomosti jsou klíčové pro budoucnost kontinentu. Máme tisíce důkazů, že „dovezené“ průmyslové zemědělství na místě končívá úplnou katastrofou. Ale aby bylo jasno, já pořád věřím v to, že existuje účinná a potřebná pomoc.
Jaká? Například plošný boj s nemocemi, s malárií. Pomoc ovšem musí být udržitelná, to znamená neprodávat západní produkty, ale pomáhat stavět místní kapacity, místní zdravotnické systémy. Pomoc je také nutná k tomu, aby vyvážila některé perverze trhu – je například nutné investovat do vývoje určitých léků na zdravotní potíže obyvatel chudých zemí, protože farmaceutický průmysl se řídí nabídkou a poptávkou na Západě, kde mají pacienti tlustou peněženku.
Bohatí a bez srdce?
Teorie říká, že rozvojová pomoc by měla být postavena na partnerství obou stran. Co se my, Evropané, můžeme přiučit od obyvatel Indie nebo Keni? Každý, kdo v těch zemích žil, si odnáší zpátky pocit hrdosti tamních lidí, kterou si udržují navzdory těžkým osudům a problémům v každodenním životě. Zní to jako klišé, ale je to tak. Druhá obdivuhodná vlastnost je způsob, jak chudí lidé reagují na problémy. Jsou neuvěřitelně flexibilní, zvyklí pomoct si sami, zapojit kreativitu, jakmile se nějaký problém objeví. Ale hodně věcí začíná splývat. Makléř v Bombaji žije samozřejmě ve stejném stresu jako makléř v Evropě.
A jaké jsou v Africe a Indii nejrozšířenější předsudky vůči Evropanům? Evropané prý nemají srdce a všichni mají hodně peněz. Nejradši bych všechny ty stereotypy vymazal. Třeba ten evropský, že afričtí chlapi jsou v posteli divocí, živí, animální. Afričanky na to mají jiný názor. Q TOMÁŠ LINDNER FOTO karel cudlín
↓ inzerce
Pomáhat nemusí nikdo, někdo ale chce
POŘÁDÁ
9. VELETRH NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ 10. červen 2008, Malé náměstí, Praha 1
vstup zdarma bohatý doprovodný program patronát Terezy Kostkové záštita Václava Havla a primátora hl. města Prahy Pavla Béma R E S P E K T. C Z
Informace na: www.forum2000.cz/ngomarket DESIGN: DOBROVODSKY.CZ & NIKOLAJ.CZ
45
kultura Literatura
str. 48
výtvarné umění
str. 51
film
str. 52
divadlo
Drogy a porno to nezachrání
Zápotocký měl sloní uši
Dlouhý poločas rozpadu
Soud nad Bohem
MARTA LJUBKOVÁ
JAN H. VITVAR
TEREZA BRDEČKOVÁ
JAN NĚMEC
O nových, netrpělivě očekávaných románech Emila Hakla a Davida Zábranského.
Malíř Tomáš Císařovský svedl souboj s Gustávem Husákem a dalšími despoty.
Unikátní filmový, obrazový a svědecký projekt hledá své publikum.
str. 53
Mrazivá inscenace textu Elieho Wiesela v Divadle U stolu.
Samovydavatelé
Česká hudba vlastn Umělec jednadvacátého století zase míří do undergroundu
Inspiraci hledej u dopravního podniku. (Jan Čechtický) f ot o m at ě j st r á n s k ý
Pokladny supermarketů a novinové stánky. Na těchto místech je dnes mnohem živěji než ve starých klasických prodejnách s hudbou. Nejen u nás. Ve Spojených státech nedávno proběhl Den hudebních prodejen: ve specializovaných obchodech koncertovaly stovky hudebníků, konaly se lákavé akce, vše kvůli tomu, aby distributoři lidem připomněli, že něco takového jako hudební prodejna ještě stále existuje. Jak může v takovém čase postupovat muzikant, který chce nabídnout posluchačům novou nahrávku? Mnozí si ji prostě vydají sami: ať už přes internet jako popoví Ohm Square nebo na půvabně anachronickém vinylu jako laureáti letošní ceny Anděl Birds Build Nests Underground.
Rozjet to jako autobus Kapela Ohm Square patří ke generaci taneční scény, pro kterou tu byla obtížná distribuční si-
46
tuace už od devadesátých let. Skupina se stala dost populární, zdaleka nejen díky tomu, že její člen Jan Čechtický dostal jednu z hlavních rolí v Ondříčkově filmu Šeptej. Když ale jejich předposlední album vydal velký Universal Music, působilo to, jako by hudba vzešlá z klubové subkultury definitivně srazila paty a zařadila se mezi nevzrušivý a nenápaditě marketingovaný pop pro masy. Čechtický dnes říká, že zkušenost s minulým albem jejich aktuální rozhodnutí neovlivnila. „Spíš situace v hudebním průmyslu. Všechny pokusy včetně vzniku serveru I-legálně nám připadaly zkostnatělé či nefunkční, měli jsme pocit, že tu bohužel pro kapelu našeho typu není jiné cesty než DIY,“ připomíná fenomén do it yourself čili udělej si sám. Obchodníci shodně s muzikanty tvrdí, že s internetovým prodejem české R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
vydavatelské pobočky váhaly nešťastně dlouho. Na síti několik let neexistoval legální rychlý a praktický přísun hudby, publikum se tedy masově naučilo sdílet a stahovat hudbu načerno. To dodnes ovlivňuje menší zájem o virtuální prodejny typu I-legálně. Ohm Square se rozhodli pro akci. Hlavní impulz přitom přišel z nečekaného prostředí: pražský dopravní podnik začal prodávat jízdenky přes SMS. „Ideu prodávat touto cestou jsme měli v hlavě několik let, ale když jsme viděli, že ji zavedla v praxi taková instituce jako dopravní podnik, neváhali jsme a začali oslovovat SMS brány.“ Ohm Square promýšleli počítačový program, který by generoval zákaznické kódy a bezpečně komunikoval s SMS bránami. „Nakonec skript napsal Andrej
dnes, jen budou asi hrát ještě větší roli mobily jako opravdu multifunkční přístroje.“
Obešel já Polí pět V pražské prodejně Polí pět (nazvané podle citátu z Ladislava Klímy) se podiví každý, kdo si dosud myslel, že nezávislou scénu u nás reprezentuje label Indies. V Dittrichově ulici se mu otevře spojitá krajina kompaktních disků, vinylů, samizdatových komiksů, triček, nezávislých filmů nebo multimediální dokumentace happeningů. Jsou tu schody do rozsáhlého nižšího podlaží subkultury, o které většinová distribuční síť nic moc neví. „Jde o to, koho chcete ještě pokládat za samovydavatele,“ říká vedoucí (kamenného i virtuálního) obchodu Josef Jindrák. „Pro některé tvůrce je nepři-
ím nákladem
Vítejte v nižším podlaží subkultury. (Josef Jindrák) f ot o m at ě j st r á n s k ý
Lažo, který se na našem albu podílel jako zvukař. Teď program máme a můžeme ho nabízet i dalším zájemcům.“ K elektronické „easy“ muzice Ohm Square se technicistní a odosobněný prodej přes koupený kód na její internetové stránce hodí. Pár týdnů po vydání alba se prodeje pohybují podle kapely „řádově ve stovkách“, s čímž jsou Ohm Square nadmíru spokojení. „Zřejmě hraje velkou roli cena a taky jednoduchost systému,“ míní Čechtický. Celá deska stojí stovku, jednotlivé skladby jsou po patnácti korunách. Kapela sice na albu nevydělá horentní sumy, nicméně dostává ho k publiku nezávisle a svižným tempem: co by za to jiní dali. Trefila se do pohyblivého cíle v éře, kdy nikdo neví, co bude za pár měsíců. „Jak se bude distribuovat moje muzika za pět let?“ uvažuje Čechtický. „Možná podobně jako R E S P E K T. C Z
jatelným establishmentem už i label Silver Rocket.“ Když se tak rozhlížíte po kartonových obalech, ručně kolorovaném designu, provázky omotaných dílech a číslovaných sériích, zdá se opravdu disk v plastu s tištěným bookletem jako něco archaického. Není tenhle svět vyhrazen příliš menšinové kultuře? Zdaleka ne vždy. Sám Jindrák právě vydal album lo-fi písničkáře Květoslava Dolejšího, o němž Respekt psal už před několika lety a který má pověst kultovního samorosta. Leckterých titulů si objednávají překvapivé množství zasvěcenci z ciziny. Odsud také přichází jiné malonákladové artefakty – třeba od psychedelických folkařů nebo jednoho z vídeňských akcionistů, dlouholetého pořadatele radikálních krvavých rituálů Hermanna Nitsche. Některé kapely navíc vydávají ve vlastní malé edici jen část své produkce, jinou pak distribuují
přes největší světové firmy. Příkladem jsou newyorští Sonic Youth, kteří právě vydali „bestofku“ u kavárenského koncernu Starbucks. Jejich abstraktnější snímky však lze najít po světě právě v takových kutloších, jakým je Polí pět. Čeští vyznavači samovydavatelství se pochopitelně ne vždy zabývají legálními náležitostmi. Oficiální zápis do rejstříku firem totiž automaticky přináší komunikaci s nemilovaným Ochranným svazem autorským. Mnozí nad tím mávnou rukou, případně berou ignoranci coby součást svého postoje. Paradoxní situace nastane, když se takto vydaná hudba během pár let proslaví. Převzít debut pro „velké“ vydání je pak dost složité: znamená to najít cestu, jak doznat existenci nahrávek, jež dosud visely ve vzduchu lehce mimo zákon.
Anděl pro 333 vinylů Pro nevelkou českou uměleckou scénu je vydávání „v malém“ úměrné zdejším podmínkám. Kdo udá převážnou většinu nákladu na domácí scéně, nemusí mít z malých čísel komplex: všichni přece víme, jak rozsáhlé je u nás publikum současného umění. Dá se ale vůbec dostat do povědomí lidí, když vydáte gramofonový vinyl v číslovaném nákladu 333 kusů? Někdy ano. Duo Birds Build Nests Underground získalo právě za takový titul letos hudební cenu Anděl. Porota alternativní části soutěže vyzdvihla jeho album Night Night, které tvoří koláž recyklovaných zvuků, pocházejících výhradně z gramofonových alb. Polovičku dua tvoří Petr Ferenc, který je zároveň hudebním publicistou. „Většina hudby, kterou sledujeme, vychází po světě na labelech, které vydávají v relativně malých nákladech umělce, za nimiž si stojí. V jejich čele nejsou profesionální manažeři, ale lidé, kteří chtějí hudbě, kterou milují, pomoci na svět,“ říká Ferenc a připomíná značky Dekorder, For4Ears nebo Rune Grammofon. „Samovydávání už dávno není výsadou punkové a hardcorové produkce. Dá se dělat i mnohem zajímavěji než stylem vypálený disk plus xeroxový obal.“ Novinářům svou hudbu duo raději rozeslalo na kompaktu – co kdyby nepatřili k nadšencům pro starý dobrý gramofon. Vinyl však vydalo hrdě a bez obav, že by si tím zužovalo posluchačskou obec. „LP jsme vydali ze tří důvodů,“ vypočítává Ferenc. „Máme ten nosič rádi, tvoříme pro něj a chceme nabízet exkluzivní výrobek. V malém nákladu, pro fajnšmekry. Navíc, jak se zdá, doba zajímavě vypraveným, nízkonákladovým edicím přeje.“ Podle Ference si totiž takový pěkný barevný vinyl v číslovaném nákladu a s ručně vyrobeným obalem posluchač raději koupí, než by si ho nelegálně stahoval z internetu. „Z artefaktu vám pak zbudou jen jedničky a nuly. Kdo si nás pustí z desky, je spoluúčastníkem tvůrčího procesu – čím víc ji ohraje, tím víc jsme to my.“ I umělec jednadvacátého století půjde do undergroundu, parafrázuje Ferenc Marcela Duchampa. Ale romantizující vize hudebníka, o něhož je menší zájem než dřív, nemusí být jedinou verzí budoucnosti. Jak bylo řečeno o hudební distribuci: nikdo dnes nedokáže říct, co přinesou příští měsíce a roky. Q PAVEL KLUSÁK → klusak.blog.respekt.cz
47
kultura literatura
Drogy a porno to nezachrání O nových románech Emila Hakla a Davida Zábranského
Psát sám o sobě – a hlavně si nezapomenout vzít na noc prášek. f ot o t o m k i n ě m e c
N
a tyto dva romány se netrpělivě čekalo. Autor prvního z nich, Emil Hakl (1958), je také díky své nedávno zfilmované novele O rodičích a dětech jedním z uznávaných pilířů současné české prózy. David Zábranský (1977) je zase vavříny ověnčený debutant, který by druhou knihou měl potvrdit své kvality. Stojí tedy zato podívat se na to, co mají knihy, které najednou a pod společným reklamním sloganem „nová česká próza“ vydalo nakladatelství Argo, společného. A že něco společného mají, je jasné hned po několika stránkách. Upřímně řečeno, najít spojnice mezi oběma romány je až znepokojivě snadné. Jako by se jejich
48
tvůrci sytili ze stejných zdrojů. Bohužel nelze říci, že to jsou zdroje mimořádným způsobem blahodárné, jedná se totiž o autory samé. Oba spisovatelé jsou sveřepí ve svém odhodlání psát sami o sobě a předstírat čtenářům, že to je jediná možná a zcela jistě nejuspokojivější látka. A třebaže Hakl není Zábranský a naopak, jejich vnitřní světy se navzájem překvapivě podobají. Podobné rysy přes určitý věkový rozdíl vykazují i jejich hrdinové. Haklův Karel v Letu čarodějnice i Zábranského Štern ve Šternově pokusu milovat jsou oba svým způsobem výjimeční muži: Karel pracuje v redakci časopisu jako editor, Štern je fotograf. Oba se vydávají na cestu, která je má dovést R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
kultura k určitému sebepoznání. Oba mají za sebou krachující vztahy a oba milují půvabné dívky.
Zmarněné naděje Emil Hakl (vlastním jménem Jan Beneš) patří k etablovaným autorům, začal jako básník, pak vydal román a několik knih povídkových (naposledy O létajících objektech, 2004). Jeho hrdinou je většinou muž potácející se v krizi středního věku, který prochází fází sebereflexe. Poslední titul naznačoval, že se autor vymaňuje ze svého stereotypu a snad se vydává novou cestou. Začal experimentovat s vypravěčskou perspektivou a značně rozšířil svůj metaforický a vlastně i tematický záběr. Román Let čarodějnice tyto naděje ovšem nenaplnil. Haklovi kritika často aplaudovala zejména za jazyk a styl vyprávění vystavěný na řetězení drobných historek, mnohdy spojených s prostředím hospody. V Letu čarodějnice žádné takové historky nenajdeme. Hrdina je jediným středem událostí i jejich hybatelem. Vydává se na cestu ať už symbolicky (posílen vaječnou omeletou okořeněnou notnou dávkou marihuany, kterou začne pravidelně snídat kdesi v první části románu) nebo skutečně, když odjíždí do Lisabonu a na čas se zde usazuje. Předtím však ještě stačí vrazit nůž do muže z ochranky v supermarketu a nikým nespatřen odchází. Tento katarzní, drastický a trochu nevěrohodný okamžik spouští celou knihu, bohužel se však nedá říct, že by spustil děj. Z Karla je vrah, ale jinak se
Jsou to znalecká povzdechnutí nad tím, jak je ten svět kolem nás krásný, naleštěný, půvabný a tak trochu krutý.
neděje nic. Kdyby nebylo detailně líčených narkotických stavů, jež prožívá tu v osamění, tu s kamarádem, při sledování filmu nebo při cestě městskou dopravou, neměli bychom snad ani co číst. Historky se z prózy vytratily, zůstalo zálibné sebevzhlížení. Podivným přerodem prošel Haklův jazyk. Tam, kde se dříve inspiroval mluveným slovem, přešel teď místy až k nesnesitelné manýře. Text se hemží módními a záměrně infantilními výrazy, žádné substantivum se neobejde bez zdobného adjektiva a přirovnáními se taky nešetří: témbr je tedy „rozmázlý“, hlavu člověk nemá, spíš jí „disponuje“, v kuchyni čeká překvapení „ve formě starce s harfovitým obočím“ a tak dále. Jazyková jalovost souvisí nejen s konstrukcí příběhu (a jeho vyústěním), ale i s hlavním hrdinou: editor, cestovatel, příležitostný feťák, milovník a svým způsobem fatální muž jako by představoval projekci zmarněných nadějí generace, jíž střední věk pomalu končí, ale jen stěží si to dokáže připustit.
Ber kde ber David Zábranský je v literatuře relativní nováček. Debutoval roku 2006 románem Slabost pro kažR E S P E K T. C Z
dou jinou pláž, za nějž získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Hned prvním dílem se přihlásil ke Kunderovi a sofistikované postmoderně, jejímž ústředním rysem je všeobjímající a kosmopolitní tematická rozkročenost. Z jeho druhé knihy Šternův pokus milovat lze soudit, že ze svých nároků neslevil. Titulní hrdina Štern se potýká s životní skepsí třicátníka. Přijíždí do Karlových Varů na filmový festival, jehož hemžení sleduje z intelektuálního nadhledu. Jeho pozornosti nemůže uniknout půvabná dívka pracující v charitě ani vnadná pornoherečka. Dvě dívky tvoří efektní protiklad, pro Šterna nebude problém dostat obě. A vypořádat se s případnými konkurenty. O nic jiného tu v podstatě nejde, tak zdatný v předstírání autor ještě není. Ovšem čím jednodušší zápletka, tím složitější konstrukce. Zábranský rozvíjí spletitý příběh ve třech částech, v množství graficky oddělených odstavců, vertikálně i horizontálně na ose časové, místní i motivické a neopomene samozřejmě své oblíbené lehké filozofování nad světaběhem. Zatímco první část ještě drží pohromadě, později se román dále a dále rozpadá: vysychající obsah sdělení je nepřímo úměrný potřebě pokračovat a snad nikdy neskončit. V poslední části, poté co autor zcela mimo kontext zapojí do hry i své úvahy nad válkou v Bosně, se z textu stává už jen snůška výkřiků („Srna v poli! Ve stráni. Stojí tam.“ – v tuto chvíli, pokud se nemýlím, už čtenář disponuje informací, že srna nečte Heideggera). Je skoro těžké se ubránit pocitu, že smlouva v nakladatelství byla podepsána na počet znaků, ber kde ber. Zábranský ovšem ví, kde brát, vždyť naše současnost je plná odkazů, narážek a aluzí, a kupříkladu i takový les dává možnost zastavit se a se čtenářem se spravedlivě podělit („V lese nemusím tolik kouřit, určitě v lese kouřím míň. Uklidní mě, určitě, ale taky beru do rukou ty kousky lesa, můžu si s tím hrát. Necítím potřebu si zapálit, jednoduše. Nevím, proč to tak rozvádím. Nejvíc kouřím mezi lidmi. Víc už o tom ani slovo.“). V tomhle balastu, s nímž má autor pozitivní zkušenosti už z debutu, se sice ztratí rozpaky, kudy se vydat dál, ale s tím také několik formulačně i formálně silnějších míst. Zábranský nejistotu svého autorského směřování halí do mondénního značkového světa (ten si překvapivě oblíbil i Hakl), realitu zobrazuje jako zcela vyprázdněnou, nicméně plnou trendového oblečení, na které nahlíží s neskrývaným obdivem. Ale znalostí značek řídkost své prózy rozhodně nezachrání. Hlubší rozměr jí nedodají ani pornografické pasáže, stejně jako jej Haklovu románu nedodaly ty narkotické. Jak by se daly ve stručnosti charakterizovat dvě nové české prózy? Jako znalecké povzdechnutí nad tím, jak je ten svět kolem nás krásný, naleštěný, půvabný a tak trochu krutý. To je v případě autorů, které chceme považovat za oporu české literatury, poněkud málo. Sebezahleděnost tu navíc nedovoluje už ani historkaření, které sice mohlo být odvozené, ale ne tak egoisticky dusivé. Q MARTA LJUBKOVÁ
Autorka je bohemistka. Emil Hakl: Let čarodějnice Argo, 268 stran David Zábranský: Šternův pokus milovat Argo, 216 stran
novinky Steve Jones: Y: Původ mužů Přeložil Arnošt Kotyk, Paseka, 229 stran
Navzdory překladu, který si láme zuby zvláště na suchém anglickém humoru profesora genetiky Jonese, je to kniha, která stojí za přečtení. Hlavním hrdinou je chromozom Y, kterým se muži odlišují od žen. Dozvídáme se nejen, že muži už od stavu embrya musí bojovat o to, aby „nesklouzli“ zpět do stavu pasivního ženství (chromozomy XX), ale také například, že hranice mezi pohlavími není zdaleka tak jasně vedena, jak by se mohlo zdát. Že vedle prvního a druhého pohlaví (na rozdíl od Simone de Beauvoirové tvrdí Jones, že tím „druhým“ jsou muži) existuje ještě celá řada mezistupňů a kombinací, přičemž některých si ani nevšimneme. Genetik vysvětluje, jak lidské vzorce chování souvisí s pohlavím a rozmnožovacím pudem. Ale chromozom Y dokáže mnohé vypovědět i o minulosti lidstva, například o migraci a o tom, které národy jsou si geneticky blízké. Závěrečné otázky se týkají budoucnosti: Nastává pokles virility? Lze mužství ovlivnit chemií? Bude 21. století stoletím žen? Italská čítanka. Gutenbergova čítanka současné italské prózy. Italsko-české vydání, Labyrint-Gutenberg, 325 stran
Po Britské, Africké, Francouzské, Slovenské, Německé a Kubánské čítance přichází na řadu Italská. Editor Jiří Špička do ní zařadil jména více i méně známá tak, aby obraz byl co nejkomplexnější. Deset autorů pochází z různých koutů Itálie a patří k různým generacím: nejstarší je nositel Nobelovy ceny Dario Fo, nejmladší třicátník Enrico Brizzi. Nalezneme tu fantasy z Neapole od Guiseppa Montesana, pikareskní příhody z pera Daria Foa, psychologickou povídku u nás oblíbeného Antonia Tabucchiho, drsný milostný příběh z Ameriky z doby vlny italských přistěhovalců od Melanie Mazzuccové nebo obrazy konzumně-apokalyptického šílenství od Alda Novy: „Než přišel jogurt, byl svět nepoddajný, plný dinosaurů a jiných potvor, popisovaných v encyklopedii prehistorických zvířat. Lidé nejedli jogurt a byli úplně blbí.“ Interpretace ruské revoluce 1917 Editoři Jiří Hanuš, Radomír Vlček, Centrum pro studium demokracie a kultury, 179 stran
Ruská revoluce v roce 1917 změnila politickou, hospodářskou i kulturní situaci v mnoha zemích. Filozofická fakulta MU v Brně uspořádala roku 2007 konferenci a její příspěvky byly shrnuty do této knihy. Témata jsou různá: Masarykův pohled na Rusko, problematika ruských Čechů, pohled na emigraci v dílech ruských emigrantů. Součástí jsou i příspěvky věnované ruské kinematografii nebo studie, jak o revoluci učit na základních a středních školách.
49
kultura literatura
Jezuita objevuje Moskvu
Krtci na denním světle
Pozoruhodná reportáž ze staré Rusi
Osm francouzských básníků, kteří nedokázali přežít
V chronologických přehledech význačných jedinců působících v českých zemích narážíme tu a tam na zvláštní mezery. Jako by nikdo z generací, které v určitém období vstupovaly na scénu, nestál za zmínku. Nápadný je tento deficit v druhé polovině 17. století. Jistě, střední Evropu tehdy zpustošila třicetiletá válka a významná část elit odešla do exilu, ale přesto se tady nadále nějak žilo a přemýšlelo. Zřejmě však způsobem, který se později nehodil do koncepce národních dějin. Takto „vynechána“ byla i generace jezuity Jiřího Davida ze Zdic (1647– 1713), autora pozoruhodného cestopisu z Velké Rusi neboli Moskevska. Je příznačné, že z jeho vrstevníků má dnes pevné místo v obecném povědomí snad jen chodský rebel Jan Kozina Sladký (1652–1695), jinak známe osobnosti narozené buď o třicet let dřív, nebo o třicet let později.
Antologie jsou vždycky příležitostí představit málo známé nebo neznámé tváře. Aby ale v českých zemích vznikla antologie francouzských básníků, kteří jsou i ve Francii neznámí, to je něco mimořádného. Autoři z knihy Bytosti schopné zemřít jsou i doma teprve in memoriam postupně uváděni na scénu. Narodili se mezi lety 1915 až 1940 a zemřeli mezi třicátým a čtyřicátým rokem života vlastní rukou nebo na následky vážné nemoci. Když se chtěli editoři a překladatelé Petr Zavadil, Erik Lukavský a Václav Jamek dostat k jejich básním, museli u většiny z nich žádat o xerokopie jejich mininákladových sbírek nebo rukopisů Národní knihovnu v Paříži. Po několika letech tak vznikl český literární unikát, inspirovaný výběrem autorů v knize Prokletí básníci dneška, kterou v roce 1972 vydal pařížský básník a nakladatel Pierre Seghers.
Přízrak budoucnosti
Ne prokletí, ale proklínající
Davidova zpráva zaujme už svým věcným, překvapivě moderním stylem. Učený hebraista a doktor filozofie, jenž před cestou do Moskvy přednášel na olomoucké univerzitě, vykresluje ruskou realitu s přesností, jakou by mu mohli závidět agenti zahraničních rozvědek. Svými analýzami ruských poměrů cestovatel předjímá ve své době dosud neustavené vědní obory, jako je politická ekonomie nebo sociologie. Rozebírá problematiku státní správy, trestního práva, vojenství, náboženství, klimatických a přírodních podmínek. Je diplomaticky rezervovaný, dovede však naznačit i citovou účast. Má smysl pro humor, libuje si v téměř neznatelné ironii, ale občas je ruskými absurditami upřímně zděšen. V Moskvě pobýval tři roky a zažil zde historický okamžik, kdy se mladičký Petr Veliký zmocnil vlády. Poznal tak starou svatou Rus krátce před její agonií, během níž se proměnila v militaristické impérium. Rusko jej už tehdy šokovalo zvláštní směsí civilizační zaostalosti a dokonale propracovaného státního dohledu. Každý obyvatel i cizinec tu je přísně evidován a průběžně sledován, „aby nemohl uniknout“, jak se psalo v carských výnosech. Moskvané „toho mezi sebou mnoho nenamluví, chovají se opatrně, jeden se bojí druhého, nemají k sobě navzájem důvěru, jsou podezřívaví a nevěří si“, píše jezuita. Pozastavuje se i nad tím, že v Rusku neexistuje žádný psaný zákon, vše se řídí vůlí, popřípadě jen okamžitou náladou cara. Základním mechanismem vládnutí je všeobecné donašečství. Tresty jsou přísné – popravy, bití, vyhnanství do mrazivých pustin. Brutalitu světské moci doplňuje neuvěřitelná omezenost pravoslavného duchovenstva, které často nezná ani otčenáš. Davidův interní jezuitský spis z roku 1690 jako by obnažoval kořeny, z nichž později vybujel stalinismus. Ten se sice šminkoval importovaným marxismem, mízu však čerpal právě z velkoruských tradic. Autor nepsal pro veřejnost, ale pro své řádové představené; nezdržoval se proto propagandou, ale mířil přímo k věci. Představitel sil, které se v českých zemích dlouhodobě pojí s představou temna, působí na pozadí ruských reálií jako osvícenec, ovšem bez iluzí a utopií pro tehdejší dobu typických. Jako bystrý pragmatik západního střihu, jenž v Moskvě rozpoznal přízrak budoucnosti. Q
Před sebou máme básně solitérů, kteří se po válce pokoušeli umělecky sdělit, že pro ně všechno, kromě jejich psaní, ztratilo smysl. Nešlo o žádnou skupinu. Tito lidé se navzájem nestýkali a pravděpodobně o sobě ani nevěděli. Inspirací umělecké svobody třeba pro Jacquese Prevela (1915–1951) byl Antonin Artaud, který mu v blázinci diktoval svoje vize. Jiní zase měli blízko k surrealismu. Jeana-Pierra Dupreye (1930–1959) například obdivoval André Breton. Některé bychom mohli onálepkovat i jako francouzské beatniky. Ale zatímco Ginsberg, Ferlinghetti nebo Corso se s radostí stylizovali do Rimbauda, Baudelaira nebo Verlaina, nenajdeme v básních jejich francouzských současníků – Geralda Neveua (1921–1960), Rogera–Arnaulda Riviéra (1930–1959) nebo Jeana–Phillippa Salabreuila (1940–1970) – ani navztekanost a bojovnost původních proklatců z 19. století, ani stín po společenské angažovanosti a velkohubosti amerických jazzových Villonů. Naopak. Tito psali básně privátní, velmi osobní, rezignované, smutné a tradičně francouzsky afektované. Jejich poezie je především autopsychoanalýzou. Tito básníci nejsou ani tak prokletí jako proklínající. Proklínají chvíli, kdy se narodili a kdy začala jejich cesta ke ztrátě životního smyslu. Cesta do izolace, kde se nemohou dorozumět s druhými. Jsou to umělci, kteří se nemohou zbavit pocitu nahých v trní, krtků na denním světle, autistů, jimž někdo přeskládal oblíbený vzorec na dlažbě chodníku. Jsou psychosomaticky křehcí nebo si podlomili zdraví sebezničujícím dvojbojem drog a nespaní. O tom píšou a je to psaní o život. Jediná žena výboru, krásná a neúspěšná herečka Gilberte H. Dallasová (1919–1959), umírá rozežraná rakovinou, z jiného vyždímají krev souchotiny. Zbytek se pak pozabíjí plynem, provazem anebo v jejich úmrtních listech stojí: „…za nejasných okolností.“ Po všech stránkách výjimečně z antologie vyčnívá Stanislas Rodanski (vl. jménem Bernard Glucksmann, 1927–1981). Jako jediný přežil padesátku, i když hlavně díky dobrovolné internaci na psychiatrii, kam se uchýlil ve dvaadvaceti letech, poté co přežil pochod smrti. Jeho básně připomínají jiného podivína, nedávno objeveného kyjovského fotografa Miroslava Tichého. V neostrých obrysech a skvrnách jeho obrázků cítíme zvláštní sílu, podobnou té v Rodanského vychrlených „kázáních“, která balancují na tenké hranici mezi blábolením a genialitou. Q
VIKTOR ŠLAJCHRT
Autor je básník a kritik.
Jiří David ze Zdic: Novodobý stav Velké Rusi neboli Moskevska Přeložil Josef Koláček, Refugium Velehrad-Roma, 143 stran
50
TOMÁŠ WEISS
Bytosti schopné zemřít Přeložili Erik Lukavský, Petr Zavadil, Václav Jamek, Fra, 272 stran R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
f ot o g a l e r i e č e s k é s p o ř i t e l n y
kultura výtvarné umění
Zápotocký měl sloní uši Tomáš Císařovský svedl souboj s Gustávem Husákem
Z
Už v 80. letech vytvořil cyklus věnovaný československým legionářům, později maloval symboly masarykovské republiky, šlechtice, ale i ikony normalizačního popu. Čím blíže současnosti přitom jeho plátna jsou, tím zřetelněji se v nich odrážejí autorovy emoce. Jako by hrdiny od Zborova Císařovský maloval v naprostém uvolnění, zatímco u Heleny Vondráčkové musel ujít velmi klopotnou cestu, než se dopracoval k jejímu strnulému výrazu oživlé voskové figuríny. „To je pravda, teď byl nejhorší Husák. Je to jediná figura ze souboru, kterou jsem zažil; maloval jsem ho zpaměti a dost jsem se s tím natrápil. Vždycky na mě působil krutě, ten technokrat moci.“ Tomáš Císařovský je jedním z autorů nedávné iniciativy Čas na změnu, která žádá ministra kultury, aby vypsal mezinárodní konkurz Zvuk plechových poklic na nového šéfa Národní galerie. Až na tuhle akHeydrich běží ulicí kolem opadaných poklic z kol tivitu zamířenou proti neustále natahovanému svého mercedesu a soudě podle krkolomného angažmá Milana Knížáka však Císařovský nepaúhlu jeho levé nohy ho v příští vteřině čeká netří mezi výtvarníky, kteří se snaží soustavně akvyhnutelný pád. Goebbels se samolibým úsmětivně zasahovat do společenského dění. vem vyhlíží z Rudolfina a těší se na večer s Lídou S kritikou veřejně vystoupí, až když mu situBaarovou. Hácha ve vycházkovém obleku hledá ace přijde už opravdu neúnosná. Jako teď v Náhouby, košík má zatím prázdný. Zápotocký juchá rodní galerii. A stejné je to s jeho tvorbou: mana tancovačce se svou ženou, až se mu plácají luje českou krajinu podél silnic, americké prérie, ušní boltce. Husák drží za slechy uloveného zaobyvatele peruánských vesnic nebo propletená jíce, v druhé ruce má nezapálenou cigaretu. těla anonymních zápasníků. A pak najednou „Nejsem historik ani žurnalista. Vlastně se ani přijde s něčím podobně bolestným, jako je teď tak nezabývám historií jako pamětí. Heydrichův Plná moc. obraz třeba vznikl na základě vzpomínky svědka Ještě před pár lety byla malba označovaná za atentátu, který nemohl do smrti zapomenout na mrtvé médium, dnes už ale málokdo pochybuje zvuk plechových poklic, které se po výbuchu řítily o tom, že naopak prožívá nečekaně plodné obpo kočičích hlavách,“ vysvětluje Císařovský. RespVychova100x64.qxd 5/25/08 10:59 PM Stránka 1 ajímá mě příběh jako celek. Proto se nedokážu vztahovat k přítomnosti, to, co se děje právě teď, je totiž zatím přirozeně bez pointy.“ Malíř Tomáš Císařovský (1962) se raději obrací do minulosti. Není to ovšem žádný staromilec. Své historické výjevy sice označuje za „prodestilovanou realitu“, ale při destilování ze skutečnosti neodstraňuje tíživé vzpomínky, aby je nahradil shovívavým sentimentem. Spíš naopak. V pražské Galerii České pojišťovny nyní vystavuje svá plátna věnovaná despotům, kterým během 20. století prošlo rukama Československo. Císařovský říká, že se mu cyklus Plná moc maloval neobyčejně těžce. A že se těší, jak si teď oddychne při práci na výjevech ze své nedávné cesty po Islandu.
Technokrat na šoulačce.
dobí: s nástěnným obrazem experimentuje kdekdo včetně nejmladší generace, která přinesla několik skutečných talentů, jaké česká malba neměla léta. Císařovský se proto ještě před padesátkou dostal do divné pozice: je z něj klasik, od kterého se nečeká, že malbu posune někam dál. Jenže stačí si teď zajít na jeho novou výstavu a hned je zřejmé, že tak jednoduché to nebude. Otevírá tu totiž nepříjemná témata, na která si u nás málokdo troufne, a to je posun hodně znatelný. Za pár let prý možná něco namaluje i ze života Václava Havla. „To by nemuselo být tak depresivní, i když i tam jsou nějaké deziluze. Logicky: život není žádná pohádka.“ Momentálně ale hlavně vzhlíží ke zmiňovanému Islandu. „To se člověk při malování znovu vrací do té krajiny a znovu dýchá ten vzduch. Nemusí řešit, jestli měl Zápotocký takhle sloní uši.“ Q JAN H. VITVAR
Tomáš Císařovský: Plná moc Galerie České pojišťovny, 16. 5.–22. 6. ↓ inzerce
Agora CE ve spolupráci s Úřadem vlády ČR, Lidovými novinami a Respektem
vás zve na veřejnou debatu
Výchova bez násilí 11. června
od 1900 hod. 2008
Moderuje: Hosté:
CITI FOUNDATION a NADACE VIA vyhlašují 11. ročník ceny za firemní a individuální filantropii
G A L E R I E LANGHANS Vo d i č k o v a 3 7, P r a h a 1
Václav Sochor (BBC, ČRo, Strategie)
Jaromír JIRSA - prezident Soudcovské unie ČR Zora DUŠKOVÁ - ředitelka pražského Dětského krizového centra Michaela ŠOJDROVÁ - poslankyně KDU-ČSL VSTUP Džamila STEHLÍKOVÁ - ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Eva VANÍČKOVÁ - odbornice v oblasti sociální pediatrie a preventivního lékařství
ZDARMA
VIA BONA 2008
Cena VIA Bona je určena firmám i jednotlivcům, kteří pomáhají svému okolí. Ceny VIA Bona lze získat v šesti kategoriích: Cena pro velké firmy Cena pro malé a střední firmy Cena pro individuálního dárce – mecenáše Cena za zapojování zaměstnanců do dárcovství a dobrovolnictví Cena za odvahu podpořit inovativní projekt Cena za dlouhodobé partnerství Nominace na cenu mohou zasílat neziskové organizace, a tak poděkovat svým dárcům, firmy a PR agentury, které chtějí dát vědět o svém dárcovství, i jednotlivci.
w w w. l i d o v k y. c z
R E S P E K T. C Z
w w w. a g o r a - c e . c z
w w w. r e s p e k t . c z
Uzávěrka nominací je 18. 7. 2008. Formulář přihlášky a další informace najdete na www.nadacevia.cz.
51
kultura film
Dlouhý poločas rozpadu Unikátní filmový, obrazový a svědecký projekt hledá své publikum
B
aluty, to je rozlehlá centrální čtvrť v Lodži. Má špatnou pověst: alkoholismus, pouliční gangy, zanedbané domy, špinavé dvorky. A temnou minulost: na podzim 1941 sem Němci svezli 200 tisíc Židů z okupovaných území. Pět tisíc z protektorátu Čechy a Morava, vesměs asimilované Čechoslováky bez víry a znalosti jidiš. Mezi polskými Židy se ocitli jak ve vosím hnízdě: i pro ně byli nepřátelé. Přežilo jich jen 270. Režisér Pavel Štingl (1960) jel původně do Balut jako turista. Doprovázel pár pamětnic, které přežily internaci a chtěly se podívat na novou pamětní desku. „Tohle byl přece náš dvorek, tamhle naše okno, tam jsme se schovávaly při selekcích do transportu,“ začaly překvapené ženy vzpomínat. Baluty totiž nikdo nestrhl, nepřestavěl, nezměnil. Krok za krokem Štingl objevoval, že ghetto zůstalo ghettem. Lidé v Balutech jsou dodnes jiní než ti venku a všude leží zvláštní tíha, jako by válečné události měly dlouhý poločas rozpadu. Štingla ten fenomén přitahoval – co má minulost společného s přítomností, jak do ní přesahuje? S Miroslavem Jankem jako kameramanem začali natáčet dokument, kde se výpovědi českých lodžských veteránů střídají se situacemi a rozhovory s Poláky, kteří v Balutech žijí dnes.
Kino není řešení Režisér oslovil Karla Cudlína, aby v Balutech fotografoval. A ukázalo se, že Cudlín byl v Balutech fotit už několikrát a nepochopitelně se se Štinglovým štábem míjel. Výsledkem spolupráce Štingl –Janek–Janková–Cudlín je unikátní audiovizuální projekt nazvaný Ghetto jménem Baluty. V kompletní formě je to devadesátiminutový film, výstava fotografií a beseda s lodžskými veterány,
Mít svou hrdost a udržovat tvrdý životní styl. (Obyvatelka Balut) f ot o k a r e l c u d l í n
stat film k divákům. Od výletů po venkovských sálech s vlastním DVD v kapse až po složité projekty, jako jsou právě Baluty. Pro Čechy narozené v padesátých letech je vztah k domácím dějinám určující. Štingl ho už dvacet let hledá skrz osudy lidí, kteří žijí jako cizinci ve vlastní zemi anebo vzdorují diktatuře. Točil v Albánii, Jižní Africe, bývalém Sovětském svazu, natáčel indiány v Novém Mexiku. Jeho nejznámějším filmem je Příběh trosečníků Patrie
Film nikoho nesoudí. Jenom z něj plyne, že místo jako Baluty se neudržuje v původním stavu pouhou náhodou.
kteří ve filmu vystupují. Minulý týden měl premiéru v pražském kině Oko, přes léto se rozjede po několika festivalech. Autoři ale hlavně spoléhají na zájem škol a rádi by s projektem na podzim vyrazili na turné. „Už mě nebaví dva roky točit, pak se na svůj film hodinu dívat v televizi a pak ho uložit k ledu,“ říká Pavel Štingl. „Ani kino není řešení, tak depresivní film, jako jsou Baluty, nemůže mít nikdy velkou návštěvnost. Ale jde tady přece o víc než jen o počet prodaných lístků.“ Štingl spolupracuje s muzeem v Lidicích a podobně jako Janek a další dokumentaristé hledá nové cesty, jak do-
52
z roku 1996 o židovských uprchlících, které roku 1940 odmítla přijmout britská vláda v Palestině. Štingl pracuje klasickou „špátovskou metodou“: dlouhá příprava podkladů, minimum improvizace, jasný silný příběh. Chce to někdy i léta těsného kontaktu s natáčeným prostředím.
Stále plodné podhoubí „Lidé, kteří přežili holocaust, mohou mluvit hodiny a pořád je to strhující – na to přišel už Claude Lanzmann, když točil Šoa. Ale jak to dělat dnes, když už existuje tolik filmů?“ uvažoval Štingl. Prošel tisíce stran archivních materiálů a o lodžském ghettu
dnes vypráví příběhy, které by vydaly i na padesátidílný seriál. Třeba o Chaimu Rumkowském, bývalém správci sirotčince, kterého Němci pověřili vedením samosprávy. Ghetto proměnil v efektivní výrobnu a zachránil ho tak před likvidací. Založil tu filharmonii a divadlo. Zároveň však posílal do transportů všechny lidi práce neschopné, včetně malých dětí, o které se sám staral. Po válce se do osvobozeného lodžského ghetta nastěhovali bezprizorní Poláci. Nebyla to vždycky nutnost. Být „Balutář“ totiž znamená mimo jiné mít svou hrdost na vlastní čtvrť a určovat tvrdý životní styl. V Balutech není bezpečno, ale je tam největší pouliční trh ve městě. Přestože v Lodži dnes nebydlí žádní Židé, v Balutech kvete antisemitismus. „Není pravda, že Poláci Židům nepomáhali. Pomáhali! Ale museli z toho přece něco mít!“ říká ve filmu jeden z místních. Že je to otřesné a mělo by se s tím něco dělat? Film nikoho nesoudí. Jenom z něj plyne, že místo jako Baluty se neudržuje v původním stavu pouhou náhodou. Je iracionální, ale zároveň nám jasně a racionálně připomíná, že podhoubí pro nacismus je stejně plodné jako kdysi a že stavět pomníky na atraktivních místech nás do budoucna nezachrání. Jen holčička, která v závěru filmu jezdí po dvorku na koloběžce, o tom zatím nic neví. Q TEREZA BRDEČKOVÁ
Ghetto jménem Baluty Režie Pavel Štingl, premiéra 26. 5. R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
f ot o d i va d l o u st o lu
kultura divadlo
Soud nad Bohem Mrazivá inscenace Wieselova textu v Divadle U stolu
Z
ačíná to jako chasidská anekdota: Setkali se tři rabíni… Nebýt toho místa: Setkali se tři rabíni v koncentračním táboře. A zatímco se nad nimi převaloval zápach páleného masa, snažili se zapojit všechnu svou učenost a zbožnost, aby pochopili, proč to Bůh dopouští. Mladík číslo A-7713, pozdější nositel Nobelovy ceny za mír a světoznámý spisovatel Elie Wiesel (1928), tam byl s nimi. O třicet let později ho situace inspirovala k napsání hry Šamhorodský proces. V české premiéře ji uvedlo brněnské Divadlo U stolu, známé a výjimečné nekompromisně existenciálním repertoárem. Drama vlastně řeší otázku starou jak samo monoteistické náboženství: existuje-li Bůh, všemohoucí, dokonalý a spravedlivý, odkud se pak bere zlo? Zkušenost holocaustu tázavou výčitku opatřila šesti miliony vykřičníků. Nebo jak to zazní ve hře: „Noc křičí a její výkřiky se mění ve hvězdy.“
Odsouzen v nepřítomnosti Podobně jako v jeho nejznámějším prozaickém textu Noc, ani v Šamhorodském procesu Wieselova síla nespočívá v expresivním poukazování na hrůzy vraždění. „Viděla jsem všechno a nevím nic,“ říká naopak jedna z postav. Šamhorodský proces se ani neodehrává přímo v koncentračním táboře, ale ve vesnici, kterou postihl pogrom. O svátku Purim sem přijíždějí herci, aby sehráli tradiční rozpustilou hru, purim spiel. Najdou jediného Žida, který pogrom přežil, a tento krčmář jim dovolí hrát pouze pod podmínkou, že sám určí, o čem hra bude. Ve své zahořklosti chce inscenovat soud nad Bohem. A vyhrazuje si roli žalobce.
Viděl jsem všechno a nevím nic. (Ladislav Kolář jako žalobce)
Tak začíná velký ideový souboj ve stylu barokního žánru hádání mezi krčmářem Berišem a tajemným Samem, jediným obhájcem Boha, který se najde. Wieselovi se podařil skvělý dramatický tah: nejenže zdařile používá princip divadla na divadle, vypůjčil si zároveň přehledné formální figury velké soudní scény, kterou vrcholí velkofilmy, a naplnil je autenticky existenciálním obsahem člověka bojujícího o svou víru. Ano, repliky občas zašustí papírem, sem tam divák spatří víc z herce než z postavy, ale ideový a dramatický spád textu je veliký. Režisér František Derfler zůstal jako vždy pokorný vůči autorovi. Na několika místech ho podpořil židovskými písněmi, magičtější prvek přinášejí v jeho režijním rukopise už tradiční masky. Představení ovšem stojí na vynikajících výkonech herců. Ladislav Kolář v roli žalobce i Viktor Skála jako obhájce odevzdávají těžké předloze maximum životnosti a jejich duely řinčí kovem. Bára Jelenová jako znásilněná a po pogromu zešílivší Berišova dcera Hana přináší do hry cosi jiného už svými bílými šaty. Ty září v šerosvitu minimalistické scény a odrážejí se od tmavých kostýmů všech mužů. Elie Wiesel neříká, jak skončili oni tři rabíni, kteří se jednoho zimního večera sešli v koncentračním tá-
boře. Wiesel přežil a v novele Noc napsal, že nikdy nezapomene na plameny, které navždy strávily jeho víru. Přesto se nestal ateistou. Židovská mystika tvrdí, že Bohu je třeba odmlouvat a přít se s ním, aby přišel. Má to být jedna z posledních možností, jak ho vyprovokovat z chronické nepřítomnosti. Celý Šamhorodský proces se odehrává v tomto ovzduší. Bůh visí na vlásku, žalobce má téměř neustále převahu nad obhájcem. Tomu nezbývá než čistě juristicky poukazovat na logické nedostatky v argumentaci. Ale vnitřně nemá, co by proti Berišově zlobě a beznaději postavil. Tvrdí, že emoce nejsou důkazem, a požaduje další svědky. Jenže těmi tu jsou právě všichni ti nepřítomní. Spor graduje, další pogrom se blíží. A poslední obraz místo alespoň symbolické naděje přinese mrazivou pointu, která vše učiní ještě více infernálním. V Divadle U stolu se podařila inscenace, která si nezaslouží potlesk, ale ticho. – A potom také potlesk. Q JAN NĚMEC
Autor je redaktorem časopisu Host. Elie Wiesel: Šamhorodský proces Režie František Derfler, premiéra 15. 5. ↓ inzerce
Kašpar Divadlo v Celetné
objevovat a otevírat svůj hlas Vladislav Vančura
Rozmarné léto
)MBTKFOFKQÐJSP[FOÄKtÅNO¹TUSPKFNLBxEÁIP ÀMPWÄLB%ÅMOZKTPVVSÀFOZWtFNUÄN LUFÐÅ NBKÅ[¹KFNKFK [OPWV PCKFWPWBU PUFWÅSBU VÀJUTFOPWÁNV7ÅUBOÅKTPV[¹KFNDJCF[ PIMFEVOBNÅSV[LVtFOPTUJ
1°54*;1¥7"5EÅMOBWZDI¹[FKÅDÅ[MJEPWÕDI QÅTOÅT/"5"-,0610-07:/,06 6,3"+*/"
TPCPUBBOFEÄMFÀFSWOB
Lampy, kouzelný klobouk a strmý provaz... Jak je to krásné býti kadeřavým!
a5PVIB[QÅWBUPTWPCP[VKFIMBT+FUPSP[IPEOVUÅVEÄMBULSPL EPQÐFEV OBtFPTPCOÅPEQPWÄÇOBTLVUFÀOPTU xFN¹NF LEJTQP[JDJEBSn
Jan Potměšil / Miroslav Hanuš, Tomáš Karger, Rostislav Čtvrtlík / František Kreuzmann, Eva Elsnerová, Václav Jakoubek, Eliška Boušková, Jakub Špalek, Jitka Nerudová Režie: Jakub Špalek
7ÅDFJOGPSNBDÅ
pouze v červnu až září v Divadle v Celetné www.divadlovceletne.cz
Mediální partneři – respekt, stereo & video, rádio 1, facility
R E S P E K T. C Z espekt_100x64_KasLt08.indd 1
XXXIMBTPIMFED[
13.5.2008 11:07:56
53
kultura HUDBA
VÝtvarné umění
Matmos: Supreme Balloon
TELEVIZE
Josef Hoffmann — Donald Judd: Hypotéza
Matador / CDirect Americké duo vynalézavých, manuálně zručných a společensky kritických elektroniků se tentokrát soustředí výhradně na starožitné analogové syntezátory. Naživo je přivezou do pražské Archy, kde vystoupí v rámci Festivalu Stimul (18. 6.).
Nešika u moře
f ot o l i ss a i v y t i e g e l
f ot o č e s k á t e l e v i z e
Moravská galerie v Brně, Muzeum Josefa Hoffmanna, Brtnice u Jihlavy, 3. 6.–26. 10. Jak by to asi vypadalo, kdyby se setkala díla rakouského architekta a návrháře Josefa Hoffmanna (1870–1956) s pracemi amerického experimentátora Donalda Judda (1928–1994)? Odpověď nabízí společný projekt Moravské galerie a Muzea užitého umění ve Vídni.
Jiří Příhoda: e-shape, e-space, e-scape
Hunt Kastner Artworks, 16. 5.–15. 7. Dvaačtyřicetiletý vedoucí ateliéru monumentální tvorby na pražské AVU galerii nedaleko Letenských sadů upravil do podoby obří prolézačky. Zároveň návštěvníky vybízí: „Nevěšte si do svých bytů a domů obrazy a nestavte sochy, nechte si je kompletně přetvořit do formy individuálního díla, které změní váš život.“ Tak směle do toho!
Flying Lotus: Los Angeles
Renée Levi: Obrazy
Warp / Maximum Underground Černý producent a jeho vrstevnaté, lehce chaotické beaty už si vysloužily přezdívky „hiphopový Tarantino“, „futurojungle“ nebo „zpocení sloni“. Podporuje Obamu a vystoupí na bratislavském festivalu elektronické hudby Wilconic (6.–7. 6.).
Dům umění České Budějovice, 21. 5.–22. 6. Rodačka z Istanbulu Renée Levi (1960) vyrůstala a žije v Basileji. Vyjadřuje se především pomocí sprejů, kterými vytváří podmanivé prostorové obrazy zářící fluorescentními barvami.
Kardinál František z Dietrichsteina (1570–1636)
Yael Naim Warner Music France Mladá Pařížanka izraelského původu zpívá anglicky a hebrejsky vzdušný intimní pop s dotykem jazzu i folku. Popěvek New Soul zní v reklamě na počítače Apple, díky čemuž ji objevil zbytek světa.
Muzeum umění Olomouc, Arcidiecézní muzeum Kroměříž, 29. 5.–7. 9. Pobělohorský gubernátor Moravy byl dlouhá léta interpretován pouze jako nenáviděný symbol násilné rekatolizace. Je načase se na život velkého mecenáše a stavebníka podívat objektivnějším pohledem.
OTK: Okolo
Murray Perahia: Bach – Partitas Sony Classical Pověstně precizní americký klavírní virtuos a dirigent se vrací k Bachovi, za jehož interpretaci už má doma cenu Grammy. – P@K –
54
– JHV –
f ot o m u z e u m u m ě n í o l o m o u c
Silver Rocket „Na rozpočtu nezáleží, nesmíš se vesmíru bát.“ Ondřej Ježek po čase mění post zvukového mistra za kapelnický; jeho kapela i po pauze setrvává na pozicích hlučno-alternativa-poezie.
„Poprvé jsem si uvědomil, že komedie může být vtipná a zároveň krásná,“ řekl na adresu filmu Prázdniny pana Hulota (1953) Terry Jones. Jeden z členů skupiny Monty Python tak vystihl těžko definovatelné fluidum, které z více než padesát let starého snímku Jacquese Tatiho dodnes čiší. Zvláštní nostalgická atmosféra dýchne na diváka už v úvodní titulkové sekvenci, v níž se šum rozbouřeného oceánu prolíná s chytlavou jazzovou melodií. V následujících minutách režisér uvádí na scénu řadu svérázných typizovaných postaviček, které do bretaňského přímořského městečka svedla touha odpočinout si od všedních starostí. Největším exotem mezi nimi je samozřejmě pan Hulot, z něhož Jacques Tati – původně mim – udělal jednoho z nejvýraznějších filmových komických hrdinů druhé poloviny dvacátého století. Pan Hulot je chodící katastrofa a magnet na problémy všeho druhu. Už svou švihlou chůzí a nekoordinovanými pohyby se tenhle elegán v pomačkaném plášti s věčně vyhasínající lulkou v koutku úst stává přímým ohrožením nejen pro lidi, kteří s ním přijdou do styku, ale i pro všechny neživé předměty, které se ocitnou v jeho dosahu. Způsobuje chaos všude, kudy chodí nebo jezdí svým rozhrkaným autíčkem z dvacátých let, které drží pohromadě snad jen nějakým zázrakem. Ať už se přimotá k cizímu pohřbu nebo rozvrátí anglickým gentlemanům představu, jak se hraje tenis, nezdá se, že by si uvědomoval, jaké rozpaky
u měšťáckých rekreantů vyvolává. Jisté pochopení nachází jen u dětí nebo u nedostupné blonďaté krásky, které Hulotovy neuvěřitelné eskapády přijdou alespoň zábavnější než sucharské dvoření intelektuálského mladíčka zahlcujícího dívku socialistickými proklamacemi. Hulot, který se jako hlavní postava objevuje ve čtyřech Tatiho filmech, jasně vychází z poetiky němých filmů a komiků typu Bustera Keatona nebo Charlese Chaplina. Ve snímcích s Hulotem se téměř nemluví – o to větší důraz se tu klade na práci se zvukovou stopou. Tatiho fyzickým herectvím se naopak zase jasně inspiroval třeba Peter Sellers a bez nadsázky lze říci, že nebýt pana Hulota, nezrodil by se Atkinsonův Mr. Bean. Ale Tatiho přínos filmové historii je hlavně v jeho originální filmové řeči. Rozvolnil strukturu vyprávění a ukázal tak cestu francouzské nové vlně. Svou poetiku stavěl na statických, pečlivě komponovaných záběrech, většinou celcích, v nichž se komické situace odehrávají v druhém nebo třetím plánu obrazu. Některé vtipy divák zaregistruje až po několikerém zhlédnutí. Jeho humor je založen na pečlivém načasování gagů. Jak se například dala natočit scéna, v níž Hulot zády k moři natírá lodičku a příliv mu střídavě přináší a odnáší kbelík s barvou, nad tím dodnes zůstává rozum stát. – JG –
Prázdniny pana Hulota ČT 2, 2. 6., 0.25 R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
© l a by r i n t, 20 0 8
prvních 15 minut
Trudný život jaka
alois nebel
Klára Doležálková nachází inspiraci na cestách
D
ělá videoart, kreslí komiksy, tancuje, experimentuje se zvukem. Chcete-li dostat Kláru Doležálkovou (1985) do rozpaků, zeptejte se jí, čím se cítí být nejvíc. „Dobrá otázka. Taky si ji často kladu,“ směje se studentka třetího ročníku Centra audiovizuálních studií na FAMU. „Stejně tak nemá cenu ptát se, čemu se chci věnovat po skončení školy,“ říká skoro omluvně. Nabitá dojmy z nejrůznějších workshopů se před týdnem vrátila ze semestrální stáže v Reykjavíku. Přivezla s sebou mimo jiné vlastní knihu gra-
Jakovi je všechno jedno. FOTO m at ě j st r á n s k ý
Netvoří na základě racionálních konstruktů.
fických listů Guns“R“Us, inspirovanou protesty proti otevření první prodejny globálního hračkářského řetězce Toys“R“Us na Islandu. Ten je obviňován z toho, že v Číně využívá dětskou pracovní sílu. S touto zemí má Doležálková koneckonců zkušenost z loňského léta, kdy ji s kamarádem prošli a projeli od kyrgyzstánských hranic až po Peking. R E S P E K T. C Z
Zážitky z putování zachycovala formou kolektivního komiksového deníku. Na jeho stránky jí totiž přispívali i domorodci nebo turisté. Po návratu jí zbýval měsíc do klauzur. Inspirovala se deníkem a výsledkem byl Jaka čas, snímek popisující flegmatickou cestu nejrozšířenějšího čínského hospodářského zvířete od narození ke trudné smrti. „Jakovi je všechno jedno. Občas si musí odfrknout hlubokým tónem. A pointa? Jaka občas zabijou. Au, au, au...“ Vtipně lakonický komentář dokresluje sérii fotografií, v nichž jsou papírové figurky jaků aranžovány na louce, v písku, hlíně, kamení do různých hravých, naivistických situací. „Je to poměrně banální vyprávění, ale myslím, že má obecnější přesah,“ komentuje autorka obsah svěžího dvouminutového dílka, které porota na posledním Famufestu ocenila Zvláštním uznáním. Na nově založeném interdisciplinárním oboru, který na FAMU existuje pouze tři roky a mapuje prudce se rozvíjející oblast nových médií, oceňuje Klára Doležálková, že může pracovat pouze na vlastní pěst a nemusí se spoléhat na podporu spolužáků z jiných kateder. „Nejsem typ, který by tvořil na základě složitých racionálních konstruktů. Moje věci vznikají spontánně.“ Jako třeba video Jimmi není nemocný, natočené na osmičku na pláži ve Španělsku, v němž svou dětskou fobii z hluboké vody zpracovala pomocí motivů z grafického románu Chrise Warea Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě. Centru audiovizuálních studií dala Doležálková přednost před třemi dalšími školami, na které se současně dostala. Oželela dokonce i japanistiku. Její slabost pro Japonsko přitom poznáte už podle toho, že při rozhovoru mimoděk zaměstnává své ruce skládáním origami z pohozených reklamních letáků. Před dvěma roky se zúčastnila pražské tvůrčí dílny jednoho z žáků slavného propagátora fyzického tance bútó Mina Tanaky. „To byl opravdu hluboký zážitek. Začneš si najednou tělo uvědomovat úplně jinak,“ vzpomíná na workshop zakončený představeními v Divadle Archa. A v neposlední řadě: teoretickou bakalářskou práci hodlá psát o japonském populárním seriálu Death Note. Chce srovnat jednotlivé formy, které na sebe série bere – mangu, anime, hraný film a počítačovou hru. Kvůli praktické části ukončení tříletého školního cyklu se potom v létě vrátí na Island. „Ten film bude víc abstraktní, experimentální než narativní, ale úplně přesnou představu o něm zatím nemám.“ Klára Doležálková se zkrátka opět nechává vést intuicí, jak se jí už v minulosti několikrát vyplatilo. Q JAN GREGOR
jaroslav rudiš | Jaromír 99 → komiks.respekt.cz
55
civilizace ASISTOVANÁ REPRODUKCE
str. 56
VODA V ROZVOJOVÉM SVĚTĚ
Dítě s cizím mužem
Město jako vyprahlý terč
iva skochová
KATEŘINA KADLECOVÁ
Jakým způsobem jsou testováni dárci spermií? Kolik se toho žena v Česku dozví o budoucím otci svého dítěte?
str. 58
Mongolsko se stává jevištěm, na němž defilují problémy rozvojového světa. Jedním z největších je nedostatek vody.
TRENDY
str. 60
Svislé dědictví
Ze starých komínů trčících nad městy se už nekouří a často mizí. Ty zbývající evidují členové Svazu českých komínářů. Karolína vitvarová-vránková
asistovaná reprodukce
Dítě s cizím mužem Zdravá žena a neplodný muž – to je situace, v níž se ocitá stále více párů. Jedinou cestou k vlastnímu dítěti může pro ženu být umělé oplodnění dárcovskými spermiemi. Není to ovšem jednoduché rozhodnutí. „Zkumavkové“ děti slaví 30 let
Když byla Daniela mladší, těhotenství si představovala jako jeden z nejromantičtějších okamžiků života. Její manžel je však neplodný a Daniela se ve svých 34 letech smiřuje s tím, že další kroky k vysněnému dítěti budou nejen krajně neromantické, ale zřejmě se také obejdou bez pohlavního styku. Zato v nich bude znít spousta cizích slov. Hormonální stimulace vajíček. Anonymní dárce spermií. Inseminace nebo oplodnění ve zkumavce. Implantace embryí do dělohy. Čekání, jestli se chytnou. „Takhle jsem si to nepředstavovala, ale co se dá dělat,“ krčí rameny Daniela (její jméno je kvůli zachování anonymity změněno). „Adopce není pro mě. Já jsem zdravá, a tak chci mít své dítě. Sama ho odnosit a porodit. Chci, aby mělo aspoň moje geny.“ Jenže právě geny jsou tím, co dělá Daniele u anonymního dárce největší starost. „Nevěřím, že ty dárce nějak moc testují. Dítě pak může zdědit nějakou vážnou psychickou nemoc po úplně neznámém člověku,“ říká Daniela a nahlas pochybuje, že darovat sperma chodí „normální chlapi“.
Přiveď te kamarády Umělé oplodnění (in vitro fertilizace, IVF) se provádí již od roku 1978. V červenci oslaví své třicetiny první „zkumavkové“ dítě světa, Britka Louise Brownová, která v roce 2006 porodila vlastního zdravého potomka. O bezpečnosti IVF se nicméně stále vedou spory. Kontroverzní australská studie z roku 2004 zjistila, že děti „ze zkumavky“ mají o 30–40 procent vyšší riziko vrozených defektů. Podle většiny výzkumů jsou ale tyto děti stejně zdravé jako děti počaté přirozenou cestou. Metoda IVF spočívá v chirurgickém odběru vajíček z ženských vaječníků, jejich oplodnění mimo tělo ženy a vložení vzniklých embryí zpět do dělohy. V Česku přichází pomocí metody IVF na svět skoro 4 % všech narozených dětí. Celkem se po léčbě neplodnosti (která může probíhat i jiným způsobem) v ČR narodí kolem 10 % všech dětí.
56
Dárcovství spermatu a vajíček je u nás sice oficiálně bezplatné, ale každé pracoviště asistované reprodukce poskytuje dárcům „náhradu ušlého zisku“, takže v praxi je dárcovství vnímáno jako příležitost k výdělku. Na diskusní stránce jednoho z českých center reprodukční medicíny najdou potenciální dárci spermatu výmluvnou informaci: „Platba za jednu porci je 1000 Kč a většinou je jich 10–20. Těšíme se. Dárců je málo, přiveďte kamarády.“ Takové vábení dárců znamená pro Danielu noční můru a jiné ženy v podobné situaci to nejspíš vnímají stejně. Kdo na podobnou nabídku může reagovat? Je rozumné počít dítě s cizím mužem, jenž za tisícovku ochotně chodí masturbovat do reprodukčního centra? Dárci procházejí poměrně jednoduchými zdravotními testy, ženám jde ale zpravidla o víc než jen o to, aby se dozvěděly, že budoucí biologický otec jejich dětí je HIV negativní a nemá žloutenku či pohlavní
nemoc. Chtějí vědět, jaký je to člověk. V Česku dárce nejen nemohou poznat osobně, ale nelze si vyžádat ani jméno nebo fotografii, jako je tomu třeba ve Spojených státech. Identitu dárce chrání zákon. Co když je to alkoholik? Cholerik? Člověk s dědičnými sklony ke schizofrenii či rakovině? Podle Šárky Vilímové, embryoložky působící v Centru reprodukční genetiky při nemocnici v Motole, lze podobné informace shromáždit jen stěží. Lékaři u dárců provádějí vyšetření chromozomů a zjišťují, zda nejsou nakaženi některými infekčními chorobami a zda nemají gen pro cystickou fibrózu, nejčastější vrozené metabolické onemocnění v Evropě. Sklony k většině geneticky podmíněných chorob však toto vyšetření neodhalí. Jak je to třeba se zhoubnými onemocněními? Člověk, který se chce stát dárcem a prodělal rakovinu, bude sice vyřazen, ale zájemce, jenž má mutovaný gen, rakovina u něj však ještě nepropukla, vyřazen pravděpodobně nebude – právě proto, že testy na příslušné geny se běžně nedělají. Dárci musejí také vyplnit takzvané rodokmenové dotazníky, pomocí nichž se lékaři snaží riziko přenosu mutovaných genů snížit. Pokud zájemce o darování spermií například uvede, že má v rodině dvě ženy v reprodukčním věku s diagnózou rakoviny vaječníku nebo prsu, neuspěje. Jenže pokud dárci nejsou schopni tyto údaje dohledat nebo zamlčí v dotazníku pravdu, nemohou lékaři nic dělat. „Nemáme žádné nástroje, jak ty informace ověřit,“ říká Vilímová. Jan Payne, předseda Společnosti lékařské etiky ČLS JEP, v tom vážný problém nevidí. Předpokládat podvod u někoho, kdo je dobrovolným dárcem, není podle něj zcela přiměřené. „Očekával bych to leda snad u nějakého psychopata,“ uvádí. V tom je právě ta potíž. Jak příjemce zjistí, že dárce spermií nebo vajíček psychopat není? Současná věda by dokázala testovat dárce mnohem podrobněji. Otázka je, nakolik toho lze využít. Vynořuje se tu obrovské množství problémů, a Daniele proto není jednoduché na její otázky odpovědět. R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
Vybrat si z katalogu Dárcem se pochopitelně nemůže stát kdokoliv. Každé centrum má trochu jiná kritéria, většinou ale upřednostňují muže s minimálně středoškolským vzděláním, věkem do 40 let a kvalitními spermiemi. Sítem úspěšně projde jen zhruba deset procent dárců spermií (a přibližně polovina dárkyní vajíček). Reprodukční centra mají dárců nedostatek a každé další omezení by situaci zhoršilo. Pokud by lékaři striktně odmítli každého, kdo má v rodině jakékoli onemocnění s podílem genetických faktorů, v podstatě by jim žádní dárci nezůstali. Například cukrovka II. typu (takzvaná cukrovka dospělých) se vyskytne téměř v každé rodině. V lidském genomu je navíc podle posledních odhadů kolem dvaceti tisíc genů. Testy, které by se snažily zachytit všechny typy genetických mutací, jsou proto zatím příliš drahé a časově náročné. „Jistě je možné u každého provádět vyšetření na spoustu různých genů, avšak musíme počítat s tím, že každé stojí desítky tisíc korun, což by umělé oplodnění výrazně prodražilo,“ říká Payne. V současnosti proto lékaři sahají po takových testech jen tehdy, existuje-li k tomu pádný důvod. Pokud má například žena v rodině mutovaný gen, který znamená vyšší riziko rakoviny tlustého střeva, může požádat, aby lékaři prověřili, zda dárce spermií není rovněž nositelem této mutace. Technologie testování DNA ovšem prodělává bouřlivý rozvoj srovnatelný s počítačovou revolucí; až klesnou ceny a zvýší se rychlost testů, nynější praxe se možná změní. R E S P E K T. C Z
Něco se však budoucí matky přece jen dozvědí už dnes. „Příjemkyním dáváme na výběr většinou ze dvou až tří dárců. Sdělíme jim všechny údaje, které sdělit lze: výšku, váhu, tělesnou konstituci, barvu vlasů, očí, vzdělání, věk dárce,“ říká Vilímová. Další informace, například IQ test nebo psychologické vyšetření budoucího otce či matky, zůstávají nicméně českým ženám nedostupné. Důvodem je již zmíněný nedostatek dárců; lékaři v centrech asistované reprodukce nechtějí zájemce odrazovat dalšími požadavky. Daniela proto zvažuje, zda nebude raději hledat v cizině. V některých zemích jsou totiž k dispozici katalogy dárců. Vybírat se v nich dá třeba podle fotografií, výšky a IQ dotyčného muže.
Nejít proti přírodě? Problémy, s nimiž se Daniela nyní potýká, jsou přitom jen částí etických dilemat, která asistovaná reprodukce přinesla. Sporná je například skutečnost, že lékaři zpravidla z různých důvodů vytvářejí „ve zkumavce“ více embryí, než kolik potom vnášejí do dělohy. Většinu těch nadbytečných už nikdy nikdo nedonosí a nepřivede na svět. Někteří odborníci na etiku s asistovanou reprodukcí jako takovou problém nemají, žádají ale, aby lékaři nadbytečná embrya nevytvářeli. „Nikdo nemá nárok na to, aby nutil medicínu vzdorovat přírodě za jakoukoliv cenu,“ říká Jiří Vácha z Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Rýsují se také další kontroverzní otázky. Za určitých okolností podrobují lékaři vytvořená
embrya genetickému testu a vybírají ta zdravá. V budoucnu by to mohlo znamenat výrobu dětí na zakázku metodami genetického inženýrství. „Na vyřazení embryí s výraznými genetickými defekty bychom se snad shodli, co když si ale rodiče budou časem chtít objednávat pohlaví, barvu očí a hudební nadání potomka?“ ptá se Vácha. Předzvěst něčeho takového tu ostatně máme již dnes: pohlaví potomka na přání. Rodiče, kteří si chtějí vybrat chlapečka nebo holčičku, se nemusejí setkat s odmítnutím. „Netvrdím, že některá pracovišti těmto párům nevyjdou vstříc, ale je to krajně neetické,“ říká Vilímová. Etické hranice, které bychom neměli překročit, se přitom jen obtížně nastavují plošně. Odborníci i veřejnost již léta polemizují o tom, v jakém stadiu představuje asistovaná reprodukce ještě jednoduchý lékařský zásah, a kdy už je „hraním si na Boha“. Kam na takové škále zařadit dárcovské spermie? Univerzální odpověď neexistuje. Daniela paradoxně zjišťuje, že čím víc se snaží „nejít proti přírodě“, tím hlubší je její morální dilema. „Možná se nakonec na nějakého anonymního dárce vykašlu a řeknu nějakému zdravému, hezkému kamarádovi, aby mě prostě oplodnil přirozeně,“ říká Daniela a do očí se jí na okamžik vrací jiskra romantiky. „Jenže to taky není jednoduché. Manželovi bych to říct nemohla a ono by se to asi jednou provalilo.“ Q IVA SKOCHOVÁ
Autorka je novinářka.
57
civilizace VODA V ROZVOJOVÉM SVĚTĚ
Město jako vyprahlý terč f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s
Metropole Mongolska strádá nedostatkem vody a nedokáže se vyrovnat s přílivem nových obyvatel
Je to otrava, ale v zimě to bývá horší. (Čekání na vodu u studny v Ulánbátaru)
O
točím kohoutkem v takřka luxusní hotelové koupelně. Voda tentokrát vytryskne, což v centru Ulánbátaru není nikdy stoprocentně zaručené, jenže pouze ledová. Protočila jsem sto litrů a čekala na vlažnou vodu víc než deset minut. Následující týden jsem se raději sprchovala studenou, což ulánbátarští „plýtvači“ v panelákových bytech nedělají: každý z nich denně spotřebuje průměrně 260 litrů vody. Běžný obyvatel jurtovišť kolem centra mongolské metropole přitom žije z pouhých sedmi litrů vody na den. Sedm litrů denně – tři v mongolském suchu vypiju, ve dvou si umyju věčně zaprášené ruce a obličej... a ve zbylých dvou bych jako obyvatelka jurty musela vyprat prádlo, vykoupat se, umýt nádobí, děti a ovoce a uvařit z nich rodině polévku. Ještě že většina latrín v okolí jurt, kruhových stanů, není splachovací; na to už by denní příděl vody nestačil. Navíc není jisté, že bych nějakou vůbec získala – podle posledních údajů Rozvojového programu OSN (UNDP) má v dvouapůlmilionovém Mongolsku přístup k pitné vodě jen 66 % obyvatel, podle
58
humanitární organizace World Vision pouze 36 % obyvatel. Dnešní západní svět zajímá ekonomická krize v USA, cena ropy a problematika biopaliv. Voda počká – byla tu dřív, bude tu i dál. Obyvatelé Asie už dávno vědí, že to není tak jednoduché. Číňanům před očima vysychá Žlutá řeka, jejíž tok se v roce 1997 dokonce na sedm měsíců úplně zastavil. Mongolsko má sice čisté vody dost, ne však tam, kde ji potřebuje. Jezero Hövsgöl při hranicích s Ruskem skýtá bohaté zásoby, jenže lidé bydlí jinde. V Ulánbátaru, jehož obyvatelstvo se za poslední tři dekády ztrojnásobilo, vody ubývá.
Hrdí pastevci míří do měst Když prokličkujeme z věčného dopravního chaosu centra metropole, ocitneme se v jurtovišti, které se táhne až k obzoru. Ulánbátar připomíná lukostřelecký terč (ostatně jako mnoho „rozvojových“ měst) – čím dále od středu se trefíte, tím méně bodů získáte. Rozdíl mezi centrem a periferií je obrovský. Kolem mizerné silnice, kterou křižuje
náš džíp (vyhýbáme se nejen výmolům, ale i kravám a psům, ať živým nebo mrtvým), posedávají před dřevěnými chajdami a zaprášenými jurtami důchodci a prodávají v pytlích černé uhlí, ačkoli jejich usmolená vnoučátka už pobíhají venku v tričkách a v závěji odpadků válejících se podél pomyslné krajnice sbírají plastové láhve, které pak prodají do sběrny. Je to zřejmě jediný funkční způsob úklidu a snad i recyklace ve městě. Když kluky s nůšemi PET láhví míjíme, přestávají pracovat. Oni by se přece k hrabání v odpadcích nesnížili! Mongolové jsou hrdí. A poctiví; když jsme na tržišti zapomněli část koupeného zboží, běžela za námi prodavačka s taškou a volala, že se nechce na náš úkor obohatit. Někdejší nomádi se do Ulánbátaru stěhují v touze po moderním životě bohatých Američanů, který viděli v televizi. Zatímco v Evropě a Severní Americe lidé podobným způsobem mířili do měst před 150 lety v dobách industrializace, rozvojový svět je týrán cestovní horečkou zvanou urbanizace až teď. Města proto stále rostou – zatímco R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
civilizace roku 1950 v nich bydlela třetina obyvatel Země, dnes je to více než polovina. Obyvatelé Mongolska už nechtějí závodit na koních a dojit jaky. Touží po džípu a domu, který má základy a nedá se složit jako jurta. A nechtějí je zadarmo – rádi by si na ně vydělali prací, ale placenou, ne jako když se ve stepi namáhají za jídlo a pár drobných stržených za prodej masa a kumysu. V Ulánbátaru, kde nyní žije milion lidí, však pro nekvalifikované pastevce moc práce není. Snaží se proto i s rodinami přežít na okraji města – dokud nepřijde léto. Pak mnozí marný boj o obživu vzdají, sbalí stan a odjedou za zbytkem rodinného klanu zpět do stepi, aby se na zimu zase vrátili. Tak se Ulánbátar (a vlastně celé Mongolsko) stává jevištěm, na němž defilují problémy rozvojového světa jako na přehlídce. Jedním z největších je právě voda.
Příroda se zlobí a Tuul vysychá Sainbayr je bývalý nomád, který přišel do města za prací. Uprostřed vyprahlého jurtoviště posedává na prázdných barelech ve frontě před jednou z veřejných studní. Má na sobě holínky, tepláky a děravý svetr. V jeho nehybné tváři s ostrými rysy se neobjevuje ani náznak úsměvu. „Pro vodu musím jezdit dva kilometry od domova,“ říká. „Z Tuulu bych ji nebral, i když ostatní to dělají. Lidi v řece myjí auta, perou tam prádlo. Proto se příroda zlobí a Tuul do několika let vyschne.“ Tuul je skutečně nemocná řeka: na horním toku hyne vegetace, břehy proto erodují a koryto je stále mělčí. Na dně spočívají tunové zásoby rtuti a kyanidu, vypouštěné desítkami zdejších legálních i nelegálních zlatých dolů. V Ulánbátaru pak katastrofu prohlubují kyselé deště způsobené tím, že většina obyvatel topí uhlím a město halí šest měsíců v roce příkrov smogu. Mnoho ryb v Tuulu nenajdete, alespoň ne těch živých. Většina obyvatel stanových předměstí chodí pro vodu pěšky. Pokud se jim podaří najít práci, pak ji obvykle sežene muž, takže starost o nošení vody paradoxně připadá na fyzicky slabší členy rodiny. Děti často musejí v třicetistupňových mrazech čekat ve frontě na vodu a nezřídka přijdou pozdě do školy. Protože se pro vodu nevyplatí cho-
Mise H 2 O Mongolsko pro ČR představuje jednu z osmi prioritních zemí v oblasti rozvojové pomoci – mezivládní dohoda byla podepsána na pět let, od roku 2006 do roku 2010 budou z ČR do Mongolska přicházet rozvojové projekty i finance. Jejich objem je ovšem řádově nižší než u „starých“ zemí EU – za rok 2007 činil přibližně 57 milionů Kč. Mongolsko se stejně jako ostatních 190 států OSN zapojilo v roce 2000 do kampaně Rozvojové cíle tisíciletí (MDG), v jejímž rámci se zavazuje, že do roku 2015 sníží počet lidí bez přístupu k pitné vodě o polovinu. V té době vzroste podle odhadů Světové banky počet obyvatel v Ulánbátaru na 1,4 milionu. Všichni budou soupeřit o vodu a budou také potenciálními znečišťovateli. Otázkou je, zda do té doby v regionu ještě nějaká pitná voda zůstane.
R E S P E K T. C Z
dit každý den, nemohou si zdejší lidé dopřát ani absolutní minimum doporučené OSN i Světovou bankou – 20 litrů na osobu denně. Pro srovnání: průměrný Evropan spotřebuje zhruba 300 litrů vody denně a Američan dokonce dvakrát tolik. Studna, u níž stojíme, vznikla stejně jako mnoho ostatních díky penězům z rozvojové pomoci, která míří do Mongolska i z ČR. Čistá voda však nemusí z podzemí proudit věčně. Špinavá není jen řeka Tuul, ohrožená je i spodní voda v její nivě. Město se totiž skoro vůbec nestará o odpad; k znečištění, které způsobuje průmysl, se připojují latríny v různém stupni rozpadu a četné skládky plné zvířecích mršin. Niva Tuulu je hlavním zdrojem vody pro celé město. „Veškeré zásobování je zajišťováno pomocí hlubinných vrtů. V jímacích oblastech vrtáme dvacet až čtyřicet metrů hluboko, abychom našli spodní vodu na puklinových systémech, kam proudí z okolí,“ vysvětluje Dalibor Slavík, zaměstnanec pražské firmy, která v rámci rozvojové pomoci zajišťuje pitnou vodu v nově osidlovaných částech Ulánbátaru. Vybudování jedné studně stojí zhruba 25 000 dolarů a voda z ní zásobuje tisíce lidí v okolí. Právě nejchudší obyvatelé, kteří nemají doma vodovod, platí za vodu nejvíc; ta ze studny stojí osmdesátkrát více, než kolik za ni státu odvádějí elektrárny nebo důlní společnosti. Největší ulánbátarská tepelná elektrárna například každou hodinu spotřebuje 1100 tun vody – a to by bylo, aby nedostala množstevní slevu.
Pošramocený koloběh vody Přelidnění, globální oteplování, plýtvání vodou, její nadměrné užívání a znečišťování. To vše způsobuje úbytek strategické tekutiny a obnovitelného zdroje energie, jehož zásoby nejsou konečné. Ulánbátarské vrty zatím zásobuje nejen vysychající řeka, ale také letní srážková voda a v zimě tání sněhu. „Obojího je rok od roku méně,“ je si po šesti letech strávených v Ulánbátaru jist Dalibor Slavík. Na venkově je to s vodou ještě horší než ve městech. Stejně jako některé části sousední Číny a Ruska prochází totiž i Mongolsko dlouhodobou aridizací a desertifikací, tedy procesy vysoušení a šíření pouští. V letech 2003 až 2007 vyschlo v Mongolsku téměř 4000 potoků, říček a jezer. Děje se tak zejména kvůli změnám teplot ovlivňujících vypařování, výchylkám v průměrných srážkových úhrnech i kvůli nezodpovědné těžbě dřeva a chovu dobytka. Žíznivá a hladová stáda spásají trávu často i s kořínky a dovolují tak písku nekontrolovatelně se šířit. V zemi působí stovky rozvojových organizací a firem, které v rámci humanitární pomoci staví studny, čistí vodu a zvyšují povědomí o tom, jak ji užívat. Mongolsko samo jim však hází spoustu klacků pod nohy. V zemi s nerozvinutou infrastrukturou, všudypřítomnou korupcí (kolikrát už se za „rozvojové“ peníze vrtaly studny pro soukromé hotely!), nesmyslnou byrokracií a bídnou legislativou se těžko plní dobrá předsevzetí. Humanitární pomoc přesto řadě zdejších lidí přináší alespoň trochu snesitelný život. Na skutečnosti, že pitné vody na světě přes veškeré tání ledovců ubývá, však mnoho změnit nedokáže. Q KATEŘINA KADLECOVÁ
žádná věda
V době auditů Ještě nikdy nebylo tak jednoduché změřit kvalitu vědce jako dnes. Stačí si zajistit přístup do celosvětové databáze Web of Science a naťukat jméno. Během několika sekund se objeví seznam publikací dotyčného badatele. Měří se přitom nejen počet článků, ale i význam příslušných odborných časopisů, který se určuje takzvaným impakt faktorem. Toto číslo zhruba řečeno udává, kolikrát za rok je v průměru citován článek v daném časopise. Jeho výše závisí nejen na kvalitě časopisu, ale i na šíři záběru a velikosti čtenářské obce. Nejlepší domácí časopisy tak mají faktor kolem jedné, zatímco slušná světová periodika se pohybují mezi dvěma a deseti a prestižní Science a Nature dosahují hodnoty zhruba třicet. Z databáze lze také lehce zjistit, kolikrát byl daný vědec citován v publikacích svých kolegů. Z toho vychází nový, nedávno zavedený způsob hodnocení – takzvaný Hirschův index. Autor této metody, americký fyzik Hirsch, uvádí, že index kolem 12 by měl stačit na docentské a index přes 18 na profesorské místo na dobré univerzitě. A číslo větší než 40 by už mělo signalizovat zcela výjimečnou vědeckou osobnost. Badatele, kteří mají tak vysoký Hirschův index a působí v Česku, lze spočítat na prstech jedné ruky. Na americký profesorský standard jich už dosáhne víc, ale stále to bude jen několik desítek. Nejlepší cestou, jak zlepšit hodnocení domácích vědců i odborných časopisů, je přitáhnout mladé badatele, ať už Čechy či cizince, kteří se školí na nejlepších zahraničních univerzitách. Jde jen o to nabídnout jim slušné podmínky k nezávislému bádání a nebát se, že těm starším pak třeba vědecky přerostou přes hlavu. Jsou ale velké počty publikací a citací opravdu neklamnou známkou skvělého badatele? Pokud by tomu tak bylo, pak lze posuzování vědecké práce plně svěřit libovolnému ministerskému úředníkovi s přístupem na síť. Ve skutečnosti jsou pro excelenci v dnešním vědeckém světě publikační aktivita a citační ohlas podmínkou nutnou, ale nikoli postačující. Systém hodnocení vědců se v Česku nyní mění, počty publikací a citací hrají stále významnější roli. Zásada, že vědci by měli být hodnoceni úředníky podle své publikační aktivity, je nutná a správná; vědecká genialita však znamená víc než tisíce citací. Nelze ji tak lehce uchopit a změřit, ale mezinárodní vědecká komunita ji dokáže rozpoznat. Uznání od kolegů po celém světě a nakonec i badatelův vlastní dobrý pocit tak zůstávají důležité i v době úřednických auditů. PAVEL JUNGWIRTH
Autorka je spolupracovnicí Respektu. Reportáž byla pořízena během autorčina týdenního pobytu v Mongolsku díky podpoře Rozvojového programu OSN (UNDP).
Příští týden píše → jiří suk
59
f ot o m at ě j st r á n s k ý
Na komín nelze nevylézt. (Martin Vonka v Radlicích)
trendy
Svislé dědictví Sloupy, které „trůn boha průmyslového, sobeckého a necitelného drží“, tak viděl tovární komíny Stanislav Kostka Neumann. Dnes už vesměs nevypouštějí „smrduté větry v nebesa“. Ale moc se neví, co s nimi. Z vršku komína v Radlicích je vidět přesně na místa, kterými se toulal rudý pěvec Neumann, fascinovaný komíny pro „jich krásu, jich vznešenost“. Komínáři, tedy dnešní milovníci komínů, to vidí nějak podobně a právě se tou krásou kochají. Posedali si po jeho obvodu, nohy jim visí do dvacetimetrové černé díry, hluboko pod nimi chodí lidé. Nikoho z kolemjdoucích však nenapadne podívat se nahoru na postavy, které tráví odpoledne na špičce komína. Je mezi nimi i třicetiletý stavební inženýr Martin Vonka: „Nádherně zachovaný,“ hodnotí komín, „takhle pěkný oktagon jsem už dlouho neviděl.“ Komín je skutečně oktagonální čili osmihranný, což značí, že patří k nejstarší generaci. Oktagonální komíny se stavěly ve druhé polovině 19. století. Členové Svazu českých komínářů (SČK) po chvíli slezou, rozloučí se s majitelem a doma zanesou do databáze, takzvaného Pregionu, veškeré údaje o stavu a stáří komínu. SČK vznikl původně jako čistě recesistická organizace, jejíž členy bavilo občas vylézt někam vysoko. To se nezměnilo, zlézáním komínů se dnes baví přibližně šest set lidí po republice. Zároveň však mají komínáři nejobsáhlejší databázi českých továrních
60
komínů, která čítá zhruba tři tisíce tři sta položek. A rychle přibývají další. Martin Vonka jich zanesl už stovky. Naposledy s kamarády komínáři měřili třeba osm exemplářů v Děčíně. „Komínářský kolega přemluvil majitele, ten nás tam pustil pod podmínkou, že mu je změříme, protože na ně chce umístit reklamu,“ vypráví Vonka. Komíny prý byly staré, řemeslně krásně zpracované, s ozdobnou hlavicí. „Ale když jsme na ni sáhli, vypadalo to, že se každou chvíli rozsype,“ vypráví Vonka; z tohohle komínu lezli prý dolů docela rychle. Je dost pravděpodobné, že majitel hlavici brzy ubourá. Staré komíny mizí, tak jako ty děčínské se mnohdy doslova drolí pod rukama.
Komíny a kostely S komíny je to jako s většinou průmyslového dědictví, o jehož hodnotě se společnost teprve musí dohodnout. Možná je to ještě komplikovanější než se samotnými továrnami: ty mohou projít proměnou v něco užitečného. Komíny svůj účel často ztratily a zůstávají tu jako pouhé památníky, navíc ještě drahé na údržbu. Historici architektury mají komíny rádi: „Jsou to ukázky řemesla, architektonicky krásná díla,“ vy-
Nejen komíny, ale též prekiontrické objekty.
stihuje to Benjamin Fragner z Výzkumného centra průmyslového dědictví. Kromě toho značkují typickým způsobem krajinu a mají také svou historickou cenu, připomínají doby, kdy byly české země nejprůmyslovější končinou monarchie a kdy úspěch hlásala právě oblaka kouře nad komínem. Jenže historie komínů je zatím neprozkoumaná, amatérské bádání komínářů anebo řemeslníků, kteří komíny opravují, je vlastně jediným zdrojem informací. Není tedy jasně řečeno, jaké komíny kde jsou, jakou mají cenu, ani co přesně chránit. A tak nekontrolovaně mizí, často bez záznamu a beze stopy. Jejich typologie a způsoby provedení jsou přitom pestré. Nejprve se stavěly osmihranné komíny, později s kruhovým průřezem. Na podstavci mívají reliéfy a další dekorace, často jsou zdobeny mozaikou; má se za to, že každý stavitel používal jiný vzor. Některé komíny jsou uprostřed rozšířené; to je vodojem. Takových exemplářů je už jenom pár, v databázi komínářů jich je osmnáct, sedm bylo v posledních letech zbořeno; komín s vodojemem ve Vysočanech nezachránilo ani to, že byl prohlášen kulturní památkou. Zajímavých komínů zmizelo za poslední dobu mnohem víc. Například v První pražské sladovně v Podbabě; stará budova byla dokonce součástí slibného developerského plánu, společnost ICKM Real Invest lákala kupce právě na blízkost průmyslové památky a na „laskavou atmosféru Hrabalových Postřižin“. Loni na podzim však celá idyla beze stopy zmizela, staví se tu tuctové byty. V roce 2006 zmizel zřejmě nejvyšší oktagonální komín v ČR, který stál v bývalé přádelně v Mladé Boleslavi. Letos v zimě byly za dotace z Evropské unie zbourány komíny cukrovaru v Kojetíně, stejně jako celý cukrovar. A tak dále. Demolice přitom není jediné řešení, na mnoha místech se povedlo uhelné komíny přestavět na plyn, specializované firmy dokážou komín přebudovat, opravit i narovnat. Oprava je často dokonce levnější než demolice, která může stát jeden až dva miliony korun; právě vysoká cena za zboření R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
f ot o fa b r i k y . c z
po nákupech Lýkovky s příběhem
a za uložení toxického zdiva zatím hodně českých komínů uchránila před zánikem.
Vysílat, nebo zbořit Na pozemku Žákových na Křivoklátsku stávala kdysi parní pila. Budovy už jsou dávno pryč, zůstal jen komín. Stál úplně bez užitku kus za domem a bylo jasné, že dřív nebo později se začne jeho ozdobná hlava drolit a bude potřeba ho zbourat. Nabídka z T-Mobile přišla jako na zavolanou. Firma cihlový pozůstatek opravila, umístila tam svoje antény a komín si teď vydělá každý měsíc několik tisíc korun. Mobilní operátoři komíny aktivně vyhledávají, protože je to pro ně mnohem levnější než stavět nové vysílače, a jsou tak vlastně jediní, kdo o jejich záchranu skutečně stojí. Komín osazený vysílačem může majiteli vydělat třeba i sto tisíc za rok. Další cesta, jak svůj komín zužitkovat, je vyvěsit na něj reklamu, která ovšem jeho starobylý půvab zrovna nepodtrhne. Někde se ovšem našly i vkusnější způsoby,
Předělat na vysílač? Poslat k zemi? Co s komíny dnes? jak komín vrátit do života. V obci Chřibská u Rumburka je na komíně cvičná horolezecká stěna. Velmi často se využije jenom to, že staré komíny jsou krásné. Například v luxusním loftovém bytě za osm milionů v pražských Nuslích mají komín přímo v obýváku. V bývalé kotelně ČKD Karlín jsou dnes kanceláře. Mohutný podstavec komína stojí hned ve vstupní hale a jeho špička slouží jako orientační bod; vždycky tu radí návštěvám, aby hledaly budovu „pod komínem“. „Dnes už řada developerů pochopila, že starý komín může místo ozvláštnit,“ uvažuje Benjamin Fragner. Někdy je to ale trochu samoúčelné, když celá fabrika zmizí a zbude jenom komín jako osamělý vykřičník. To se stalo například v ModřaR E S P E K T. C Z
nech: celý cukrovar je bezezbytku pryč, zůstal tu jenom vztyčený prst, který se už brzy ztratí mezi věžáky nového sídliště Neocity. Lystecitní trepariozóm není morfolní trepariozóm. První je schour, ale nemusí být ubožák. Tohle kuriózní názvosloví vymysleli zakladatelé Svazu českých komínářů a značí, že staré komíny nemají jen historickou a architektonickou hodnotu. Pro celou jednu skupinu lidí v Česku znamenají především zdroj trochu excentrické zábavy. Podle komínářů je lystecitní trepariozóm čili schour komín do padesáti metrů, morfolní trepariozóm je komín o výšce 50–100 metrů a ubožák je komín bez ochozu. Zní to trochu jako z Alenky v říši divů, stejně jako vyprávění jednoho ze zakladatelů spolku, místopředsedy Vladimíra Randýska. „Když mi bylo devatenáct let, postavili nám u domu komín teplárny Michle, vysoký sto čtyřicet metrů. Každý den jsem ho viděl okýnkem od záchodu. To už se nedalo vydržet,“ vypráví. A tak jednoho dne s kamarády prostě vešel do objektu, vylezli na vrchol a vyvěsili tam bílé prostěradlo. To bylo 9. května 1981, dnes panu Randýskovi a dalším zakladatelům chybí už jen pár let do padesátky. Na komíny lezou pořád, zakladatel a současný předseda Martin Vyštejn minulý týden uskutečnil tisící výstup. Z komínářství čili prekiontrie se za ta léta stal svérázný český sport, který se dokonce i exportuje: čeští komínáři už lezli na komíny ve Francii, v Německu, zlezli i nejvyšší evropský globon (nejvyšší kategorie komínů) ve slovinském Trbovlje, vysoký 360 metrů. Teď se skupinka komínářů včetně předsedy shromáždila pod komínem Akciového parostrojního pivovaru kousek od Nuselského mostu. „Vy jste od toho filmu?“ prověřuje ochranka. „Hm, vlastně, tak trochu,“ komínáři se tváří neutrálně. Muže z ochranky to uklidní, a když jde za chvíli kolem, už si ani nevšimne, že třicet metrů nad jeho hlavou visí šestice lidí. Je to docela dobrodružné a Martin Vonka to shrnuje za všechny. „Proč lezeme na komín? Protože je krásný. A protože jsme na něm ještě nebyli.“ Q
MARKÉTA PILÁTOVÁ
f ot o e g p
Zleva: komín v Ostravě-Vítkovicích, komín s vodojemem ve Vilémově-Zahořanech a ve Smržovce)
V nějaké moudré knize o špatnostech konzumního způsobu života jsem kdysi četla, že méně špatné je, když člověk konzumuje zboží „s příběhem“. Tedy pokud možno ušlechtilým příběhem o tom, že při jeho výrobě nikdo netrpí a naopak jeho vznik třeba někomu pomůže přežít chudobu. Od té doby vždycky, když narazím na věc „s příběhem“, většinou tahám z kapsy peněženku. Píšu do diářů, jež vyrábí ženské indiánské sdružení z chudého mexického státu Chiapas, piju „fairtradeovou“ kávu z Kolumbie a teď budu chodit v botkách s lýkovou podrážkou zvaných „alpargatas“ značky TOMS. A teď ten příběh. Před dvěma lety v létě přijel do Argentiny jeden americký hráč póla. Jmenoval se Blake Mycoskie a v životě na sobě neměl botu s lýkovou podrážkou. Na rozpálených ulicích Buenos Aires si všiml nesmírného množství lidí, kterým vedro ulehčovaly pohodlné plátěnky s podrážkou oblepenou lýkem, a jedny si taky koupil. Prodavačka mu vysvětlila, že se jedná o tradiční obuv honáků, tedy gaučů, kteří to zase odkoukali od přistěhovalců z Katalánska. „Lýkovky“ se totiž v létě nosí od 14. století na celém jihu Evropy. V Argentině se nejvíc nosily v 50. letech za Perónovy diktatury jako symbol chudých, ale hrdých dělníků. Hráč póla Blake byl nadšen. Příběhem, pohodlím svých nohou a tím, jak báječně se lýkovky hodí k tradičním globálním džínům. Svěřil se svému argentinskému trenérovi póla Alejovi Nittimu a založili společně značku TOMS, Shoes For Tomorrow. Nová firma se navíc sama sobě zavázala, že ke každému prodanému páru bot jeden věnuje chudým dětem, jež navštěvují tzv. „sociální jídelny“ pro chudé bezdomovce v Buenos Aires. Dnes boty s novým designem – puntíkované, zlaté, s kotvičkou, s palmičkou, kostkované nebo pruhované – nosí 15 000 chudých argentinských dětí. Firma svůj nápad první dva roky prodávala především v USA, Austrálii a Japonsku, ale teď míří i na evropský a latinskoamerický trh. A jako každá značka s příběhem má také svou webovou stránku www.tomshoeslatino.com, na níž stačí udělat klik na botu, která se vám nejvíc zamlouvá. A s vaším klikem si další dítě v sociální jídelně odnese s obědem jeden pár bot.
Pro stylové i pro chudé.
KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ
61
eseje
Vzdělání a peníze f ot o p r o f i m e d i a . c z
Evropa stojí před otázkou, zda její univerzity udrží krok se světem Timothy Garton Ash
(1955) je britský politolog a historik, jeden z nejvlivnějších autorů dnešní doby. Je profesorem evropských studií Oxfordské univerzity a v posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět – Amerika, Evropa a budoucnost Západu.
Svůj akademický život dělím mezi dvě univerzity, britský Oxford a americký Stanford. Stanford si v roce 2006 usmyslel získat finance ze soukromých zdrojů ve výši 4,3 miliardy dolarů. A Oxford minulý týden zahájil kampaň s cílem získat 2,5 miliardy dolarů (přepočteno z liber) – největší sumu, o jakou se kdy evropská univerzita pokusila. Za touhou Oxfordu hrát první ligu v příjmech v americkém stylu se skrývá vážnější otázka: obstojí evropské univerzity, kolébky moderního vzdělávání, v konkurenci světové výzkumné špičky i za deset let? Tato otázka je součástí dalšího hlavolamu: jak Evropa obstojí ve stále více expandujícím neevropském světě.
Honička na ty nejlepší Vzdělávací příloha The Times řadí mezi prvních deset světových univerzit čtyři evropské, a všechny jsou britské (Oxford, Cambridge, Imperial College London, University College London). V žebříčku, který sestavila univerzita v čínské Šanghaji, zůstaly v první desítce jen Oxford a Cambridge, osm dalších jsou americké univerzity a Čína plánuje brzy prorazit do této desítky. Oxford v kampani, která má univerzitě přinést peníze od soukromníků, zdůrazňuje „nejistotu státního financování školství a rostoucí globální soutěž“. Jsem svědkem každodenní honičky na nejlepší učitele a studenty, dělají to v Oxfordu i ve Stanfordu. Tržní princip funguje v tomto případě úplně stejně jako na globálním trhu s počítači, ropou či finančními produkty. Oxford se sice drží mezi nejlepšími, ale upřímně řečeno, s odřenýma ušima. Starobylá nádvoří, noblesní večeře se studenty a úžasně bohatá intelektuální tradice nemůže být donekonečna pro mladé akademiky kompenzací za to, že mají menší platy, vyšší životní náklady a větší byrokracii než třeba ve Stanfordu. Jistě, peníze nejsou jedinou výhodou na tomto globalizovaném trhu vyššího vzdělání, ale pomáhají. Veřejné financování vysokého školství se v Británii za vlády labouristů sice zlepšilo – po strašlivém propadu za vlády Margaret Thatcherové –, ale ani tyto peníze nestačí na udržení široce rozvětveného univerzitního světa, který je
62
navíc prolezlý byrokracií a politickými vlivy. Koneckonců, finanční a intelektuální nezávislost jdou spolu ruku v ruce, jak zdůrazňuje jedna kapitolka s jadrným názvem „Svoboda“ z oxfordské brožury vydané ke kampani. Defétisté vzhlížejí k Harvardu a jeho nadaci s majetkem 35 miliard dolarů a říkají, že „to se nám asi nepodaří“. Jenže Harvard je přece jen jiná liga. Stanford má něco přes 17 miliard, Princeton téměř 15. Když spočítáte nadační základny všech oxfordských „colleges“ a další přidružené fondy a výnosy ze ziskového Oxford University Press, dosáhnete sumy 11 miliard dolarů. (A to nepočítám majetek nadací, který spočívá ve vlastnictví oxfordských pozemků, jejichž ocenění se provádělo naposledy v šestnáctém století.) Pokud bude současná oxfordská kampaň úspěšná, s těmi 2,5 miliardy navíc budeme Princetonu nadosah.
Kam s chudými studenty Jenže nadace, veřejné a soukromé financování výzkumu, komerční partnerství a jiné vedlejší produkty jsou jen jednou částí příběhu. Americké špičkové univerzity totiž mají také vyšší příjem ze školného. Školné na všech britských univerzitách (s výjimkou studentů ze zemí mimo EU, kteří platí víc) je britskou vládou omezeno na maximálně 3 tisíce liber ročně – a tato suma patří k nejvyšším v Evropě. Univerzita zjistila, že i s velkorysým příspěvkem vlády na oxfordský speciální vzdělávací systém potřebuje vynaložit na každého studenta navíc 7 až 8 tisíc liber ročně. Pokud by měl Oxford následovat americký finanční model, musel by zvednout školné nejméně čtyřnásobně a z nadačních zdrojů potom poskytovat stipendia studentům z chudších rodin. Možná se Oxford vydá touto cestou (měl by), ale nebude to hned a nebude to bez dlouhé diskuse a vyjednávání – protože Oxford je v Evropě, nikoli v Americe. Nejde jen o to, že se oxfordští profesoři a studenti pohybují v evropském prostoru nasáklém liberálním a sociálnědemokratickým kontextem; oni jsou jeho součástí a sdílejí jeho hodnoty. Je jim jasné, že jít třeba jen kus cesty
vstříc modelu Stanfordu vyvolá vážné otázky na téma rovnost a sociální spravedlnost. Nemohu se zabývat všemi aspekty problému, dotknu se alespoň britského příkladu. Hranice školného ve výši tři tisíc liber a systém státních půjček – to bude otázka pro vládu už v příštím roce, ale zřejmě na ni do voleb neodpoví. (Labouristé ani konzervativci nechtějí udělat z horkého bramboru předvolební téma.) Ale vláda chápe školné/ půjčku jako způsob, jímž lze na státních univerzitách – na rozdíl o soukromých – zlepšit podmínky pro vzdělání mladých lidí z chudších vrstev. Oxford má sice chvályhodně přísné nároky na kvalitu studentů, které přijímá (mnohem přísnější než některé přední americké univerzity, čehož dokladem budiž absolvent Yale G. W. Bush), ale mnoho nadějných mladých lidí z chudších rodin odradí svou škrobeností, depresivními profesory a vleklou pověstí školy pro privilegované. Když tohle všechno smícháme dohromady a příštím premiérem se stane lídr konzervativců David Cameron jako dvacátý šestý absolvent Oxfordu v této funkci, bude ten horký brambor pěkně výbušný. Nejde však jen o politickou image, ale také o reálné politické dilema. Pokud vláda zvedne hranice školného, prosadí také zvýšení studentské půjčky? Pokud ano, povede to k vyššímu zadlužování a větším veřejným výdajům. Anebo se vláda odhodlá k tomu, že ubere zdravotnictví, státnímu školství a sociální síti? Anebo vyzve univerzity, aby si na své studenty doplatily ze svého? Pokud by kampaň Oxfordu byla úspěšná, mohla by financovat studenty z méně majetných rodin z výtěžku nadace, jako to dělá Harvard či Stanford. Jenže Oxford a Cambridge jsou zřejmě jedinými univerzitami v Evropě, které si takový sen můžou dovolit. Ostatní univerzity tuto šanci nemají, včetně těch špičkových v Londýně. Takže pokud se hranice školného zvedne a univerzity to využijí – a ty kvalitní na to rozhodně budou mít právo –, kdo za ně doplatí na méně majetné studenty? Anebo se všechny tyto elitní školy – s výjimkou Oxfordu a Cambridge – stanou školami pro bohaté zahraniční studenty?
Oxfordská otázka Neznám odpovědi na tyto otázky, a to jsem ještě nevyslovil ani polovinu z nich. Ale vím, že v následujících letech musí dojít k důkladné debatě o budoucnosti vzdělávání nejen v Británii, ale v celé Evropě. Základní otázka – nazývejme ji oxfordskou otázkou –, která podmiňuje všechny další, je tato: můžeme v Evropě zachovat sociální spravedlnost a současně se udržet ve světové třídě výzkumných univerzit? Anebo si budeme muset vybrat? Q R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
d
Slabiny moci f ot o p r o f i m e d i a . c z
Svobodu občanů nejlépe zaručí rovnováha sil mezi centrální vládou a místními úřady Francis Fukuyama
(1952) je filozof a spisovatel, žije ve Washingtonu. Patří k zakladatelům měsíčníku The American Interest, je předsedou jeho redakční rady, působí též jako děkan Školy pokročilých mezinárodních studií při Univerzitě Johnse Hopkinse. Světovou proslulost si získal knihou Konec dějin (1989). Fukuyama vydal později (1993) volné pokračování původní knihy, česky vyšla pod názvem Konec dějin a poslední člověk (2002). Předloni pak u nás vyšla kniha Velký rozvrat.
10.4.2008
12:25
Page 1
Problém Číny většinou vidíme v tom, že je to komunistická diktatura, v níž centralistický stát ignoruje práva občanů. Možná to platí v případě Tibetu a náboženského hnutí Fa-lun-kung. Hlavní problém Číny však dnes vyplývá z toho, že centrální moc státu je v jistých ohledech příliš slabá. V drtivé většině případů porušování práv obyčejných čínských občanů – sedláků, kterým zabírají půdu bez řádného odškodnění, dělníků nucených pracovat v příšerných podmínkách nebo vesničanů otrávených ilegálními skládkami odpadu – nedochází na úrovni pekingské vlády, ale podstatně níže. Motorem čínské cesty k modernizaci po roce 1978 byly „obvodní a vesnické podniky“ – místní orgány dostaly volnou ruku při zakládání firem a pro vstup do rodícího se tržního hospodářství. Byly neuvěřitelně úspěšné a mnohé z nich získaly obrovské bohatství a moc. Právě tyto místní úřady, společně se soukromými developery a firmami, vytvořily v dnešní Číně podmínky podobné ďábelským továrnám rané průmyslové revoluce v Anglii. Centrální vedení by podle všeho chtělo těmto praktikám místních úřadů zamezit, ale nemá na to dostatečnou kapacitu, a navíc je na nich
– jako na zdroji pracovních míst a příjmů – závislé. Komunistická strana si uvědomuje, že je to hra s ohněm. Každý rok dochází k tisícům násilných protestů, které státní moc sice potlačuje a izoluje, ale s hlubšími příčinami nepokojů si neumí poradit.
Rovnováha a demokracie Američané tradičně nedůvěřují ústřední vládě a dávají přednost federalizovanému systému s rozdělením moci mezi státní a místní orgány. Přesun centra vlády co nejblíže k obyvatelstvu má svoji logiku, nesmíme však zapomínat, že místní oligarchie mohou rozpoutat stejnou tyranii jako centrální moc. Skutečnou kolébkou svobody v anglofonním světě není ani natolik schopnost místních orgánů kontrolovat ústřední úřady, jako spíše rovnováha sil mezi místními úřady a silnou centrální vládou. Přesně na tento jev upozornil už v 19. století britský profesor práv sir Henry Sumner Maine ve vynikajícím eseji nazvaném „Francie a Anglie“, který vyšel v knize Rané právo a zvykové právo. Všiml si, že zdaleka nejvíce rozšířeným druhem stížností v předvečer Francouzské revoluce byly stížnosti sedláků na to, že jim místní soudy neoprávněně zabírají majetek. Francouzské soudnic-
tví bylo podle Maina decentralizované a podléhalo místní šlechtě. Naproti tomu anglická monarchie od časů normanské invaze dokázala vytvořit silný, sjednocený a centralizovaný právní systém, v němž královské soudy poskytovaly ochranu méně elitním společenským vrstvám před drancováním ze strany místní šlechty. Francouzské monarchii se podobným způsobem omezit moc místních elit nepodařilo, a proto sedláci, když začali za revoluce plenit šlechtická sídla, mířili vždycky nejdřív tam, kde byly uloženy vlastnické listiny týkající se majetku, o který byli okradeni. Slabost státu může oslabit svobodu jako takovou. Polská a maďarská šlechta nedokázala svým králům vnutit vlastní verzi Magna charty a centralizované vlády v těchto zemích byly na rozdíl od jejich anglického protějšku příliš slabé na to, aby ochránily další pokolení sedláků před místním panstvem, o ochraně země před invazí zvenčí ani nemluvě. To platilo také o Spojených státech, kde pod heslem „práv států“ a ve jménu federalismu utiskovaly místní elity před občanskou válkou i po ní Američany afrického původu. Americké svobody jsou výsledkem decentralizace vlády, vyvážené silnou centrální mocí. Mocí, která je v případě potřeby schopna vyslat Národní gardy do města Little Rock, aby ochránila právo černých dětí na školní docházku. Těžko říci, zda a kdy zavládne v Číně svoboda (je možné, že to bude první země, kde se lidé začnou bouřit proti moci v první řadě kvůli otrávenému životnímu prostředí). Ale tato chvíle nastane až tehdy, kdy obyvatelé, volající k odpovědnosti místní úřady a komerční firmy, budou mít podporu centrální vlády a ta bude dost silná na to, aby dokázala přinutit místní elity dodržovat pravidla, která platí pro celou zemi. Q ↓ inzerce
Lítejte si po Evropě!
od 859 Kč! Včetně všech poplatků!
www.smartwings.com
R E S P E K T. C Z
Tereza Brdečková a Jaroslav Formánek čtou a besedují o životě mezi dvěma zeměmi
Úterý 10. června od 19.00
Knihkupectví a antikvariát Fryč (Pražská 14, Liberec) kavarna.respekt.cz antik-fryc.cz 63
ve hvězdách
Anděl z pralesa
1931
Sestra Dorothy zemřela za hříchy amazonských těžařů f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s
B
laze těm, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Slova, která z Evangelia svatého Matouše přečetla útlá bělovlasá žena dvěma mužům s revolvery v rukou, byla její poslední. Podle svědků oba nájemní pistolníci chvíli přemýšleli a pak spustili palbu. Řádová sestra Dorothy Stangová zemřela tak, jak očekávala. Během několika desítek let neúnavného boje za brazilský deštný prales a práva jeho obyvatel si udělala příliš mnoho nepřátel. Pro drobné farmáře lesnatého státu Pará ovšem zůstává hrdinkou a pro světový tisk „mučednicí Amazonie“. A navzdory tomu, že sestra Dorothy zemřela teprve před třemi lety, arcibiskup v jejím rodném Ohiu už mluví o svatořečení.
Žít a nekácet Katolické misionáře v Jižní Americe si člověk často spojuje s násilným prosazováním křesťanství mezi domorodými indiány. Platí to jen zčásti: z řad duchovních se rekrutovali nejen fanatici, ale také první ochránci indiánů, divočiny a později i chudých farmářů bez ohledu na etnický původ. A právě ve stopách misionářů-aktivistů šla Dorothy Stangová. Narodila se právě před 77 lety ve městě Dayton v americkém státě Ohio v početné katolické rodině. Duchovní služba ji lákala od dětství, takže hned po střední škole vstoupila do řádu sester Notre Dame de Namur. V duchu poslání řádu – dbát o sociální spravedlnost a pomáhat zejména chudým ženám a dětem na celém světě – přijíždí mladá americká řeholnice v 60. letech 20. století do Brazílie. Rozmanitou zemi si sestra Dorothy okamžitě zamiluje a časem získá i její občanství. Nejprve se věnuje zakládání škol pro chudé, vzdělávání dětí a učitelů. Uvědomí si ale, že v tropickém pralese se většina sociálních problémů odvíjí od vztahu k půdě a časem změní agendu. Od 70. let sužuje Amazonii kácení a také nekonečné konflikty kvůli půdě, v nichž pravidelně triumfují těžaři spolu s velkofarmáři nad chudými bezzemky a indiány. Dorothy Stangová začne bojovat za práva těch druhých. Časem se proslaví a stane se advokátkou konceptu trvale udržitelného hospodaření v pralese. Na sever Brazílie míří tisíce drobných rolníků, kteří museli ustoupit těžbě na jihu. Jsou zvyklí pokácet a vypálit stromy a pak farmařit, dokud je z políčka nevystrnadí někdo větší. Sestra Dorothy je to učí jinak a zakládá komunity, v nichž rolníci hospodaří uprostřed lesa, bez toho že by museli významněji kácet. Těžaři, kterým stále populárnější řeholnice komplikuje zabírání půdy, ji nenávidí. Když si na ně stěžuje u státních úředníků, nazvou ji teroristkou a obviní, že vesničanům rozdává zbraně. „Byla na seznamu smrti. A oni z něj pomalu odškrtávají jména,“ řekla po Dorothině smrti její přítelkyně Nilde Souseová.
64
„Smrt lesa znamená konec našeho života.“ (Sestra Dorothy ve svém oblíbeném tričku)
V odlehlých končinách Amazonie se spory o půdu často řešily brutálním násilím, aniž by s tím úřady dokázaly něco dělat. Uvádí se, že od roku 1984 bylo kvůli pozemkům zavražděno přes 1300 lidí. Krajem se potulovali nájemní pistolníci, které policie občas dostala za mříže, ale takřka nikdy spravedlnost nedosáhla na ty, kdo vraždy objednali. A aktivisté byli spolu s drobnými rolníky první na ráně.
Nechci utéci z bitvy Po roce 2000 prudce stoupl zájem o dřevo, maso i sóju a kácení v Amazonii mohutně zesílilo. A s nimi přibylo i vražd. Dorothy zpočátku doufala, že si ve zbožné Brazílii, kde v Boha věří 90 % obyvatel, nikdo netroufne zavraždit jeptišku. Časem jí ale začalo být jasné, že násilnému konci neunikne. Dostává anonymní dopisy hrozící smrtí. „Nechci utéci ani opustit v bitvě farmáře, kteří žijí v lese bez jakékoli ochrany,“ vysvětlovala přátelům, kteří ji upozorňovali na narůstající nebezpečí. „Mají právo na lepší život a půdu, na které mohou důstojně a s respektem k životnímu prostředí žít.“ V letech 2003–2004 střety kvůli půdě a kácení eskalují. Vláda nového prezidenta Luly da Silvy prohlašuje, že drancování Amazonie zabrání, ale v praxi se jí to nedaří. Těžaři se proti restrikcím bouří, blokují silnice a hrozí, že otráví vodní toky. A prezident ustupuje. V tutéž dobu sílí tlak na komunitu poblíž města Anapu, kde za podpory sestry
Dorothy žije 400 menších farmářů v pralese. Řeholnice se schází s muži, kteří chtějí v oblasti kácet a podle svědků končí rozmluva prudkou hádkou. Druhý den je Dorothy Stangová při cestě na shromáždění farmářů zastřelena. Vražda oblíbené misionářky Brazílii pobouří. Sám prezident Lula volá po důsledném potrestání a posílá do oblasti 2000 ozbrojenců, aby pátrali po pachatelích a zajistili v regionu bezpečí. Na rozdíl od stovek předchozích je případ skutečně vyřešen a do vězení na 30 let putují střelci i ti, kdo je najali. Prezident navíc sebere odvahu a za potlesku světových ekologických organizací navrhne vyhlášení dvou nových chráněných rezervací v Amazonii. Pohřeb Dorothy Stangové se stal masovou demonstrací a stejně tak každé soudní stání s pachateli. Stovky lidí cestují ze všech koutů Amazonie desítky hodin autobusem a táboří v parku naproti budově soudu. Arcibiskup Daniel Pilarczyk z amerického Ohia, kde se jeptiška narodila, poté prohlásil, že dá podnět k zahájení procesu svatořečení. „Mnohokrát jsem sloužil mše za mučedníky, kteří zemřeli před staletími,“ řekl duchovní během bohoslužby za zavražděnou. „Dnes budeme oslavovat mučednici, jejíž krev je ještě teplá.“ Pokud by se jeho slova v budoucnu naplnila, stala by se sestra Dorothy teprve třetím Američanem v dějinám, který byl prohlášen za svatého. Q PETR TŘEŠŇÁK
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
jeden den v životě
mimochodem
Nejkrásnější bobeček
Zkouška dospělosti Jeden den (a noc) po maturitách
Až do úsvitu Podruhé za den stojím u květinového stánku před Viktorkou a zrak mi z těch barev přechází. V sedm večer, kdy začíná v Karlíně náš večírek, pořád sedím v pokoji u psacího stolu a obkresluji mapu Francie na přáníčko. Máma je z nezvyklé situace, kdy mě vidí něco tvořit do školy, značně vyvedená z míry. Stepuje mi za zády a pak šoupe ze dveří s argumentem, že než tam dorazím, budou všichni na odchodu. Jdu známou, čtyři roky vyšlapanou trasou dolů Žižkovem k tunelu pod Vítkovem a potom dál do Karlína. Na hlavě klobouk, který chci vrátit spolužákovi, na uších náušnice z pravých žárovek, které jsem si o svaťáku vydražila na dobročinné aukci, v ruce pugét a v hlavě mi vyhrávají moje happy songy. Dělníkům na přilehlé stavbě se žárovky na uších podle všeho líbí. Volají na mě, cvrnkají si do uší a obdivně pokyvují hlavami. Skromně, ale souhlasně se usmívám. Za tunelem pak zabočím vlevo, kolem kostela a filmovými dekoracemi do restaurace, kde už je večírek v plném proudu. Po zdravicím kolečku u všech stolů a dobrém základu z obložených mís nenechávám pípu odpočinout. V devět začíná disR E S P E K T. C Z
f ot o m i l a n j a r o š
N
a našem gymplu skončil maturitní týden. Je pátek ráno a přede mnou slavnostní předávání maturitních vysvědčení. Ve všeobecném šrumu se podle abecedy zmateně řadíme do zástupů. Dodatečně si ještě gratulujeme a sdělujeme zážitky z našich čtyřikrát „patnácti minut slávy“ právě uplynulých pěti dnů. Naposledy jsme se společně viděli na slavnostním zahájení v pondělí ráno. Teď už ale mezi sebou mačkáme květiny pro profesory a vše začíná. Školní sbor nezúčastněně odzpívá pár osvědčených pecek a na pódiu se střídají proslovy. Zaslechnu něco o tom, že končí pohádka a začíná realita. Hmmm... Dotyčný zjevně nevyrůstal na Žižkově a nestrávil čtyři roky v karlínském parku. O tom se ale na vysvědčení, které dostávám spolu s hrníčkem, na němž se skví logo školy, nepíše nic. Máma dobíhá chvíli před mým „absolvenstvím“ a s dojatě uslzenýma očima mě tiskne v náruči a obdarovává růžemi. Jdeme na oběd do restaurace, kde už se očividně připravují na náš pomaturitní večírek, který zde za pár hodin vypukne. Po obědě jdu domů a cestou naší ulicí na mě mává barman z protějšího nonstopu U Nudle. Zastavím se a nad hlavou máchám vysvědčením i květinami. Přes silnici hulákám, že to mám! Jeho palce letí nahoru a široký úsměv z hlubin ztemnělé Nudle značí gratulaci, vodka už se prý chladí. Nemůžu, slíbila jsem ještě zařídit pugét a přání pro francouzštinářku.
Pohádka končí. Začíná realita.
kotéka osmdesátých let. Některé hity jsou bohužel v Čechách skutečně nesmrtelné a tak se okolo druhé hodiny, kdy opouštíme podnik, protančíme vypalovačkami typu Holky z naší školky apod. Na budoucích abiturientských srazech už to zřejmě nebude jiné. Zdravé jádro se přesouvá přes ulici do nejbližšího nonstopu. Výčepní je protivnost sama. Náš společensky unavený kolektiv se proto postupně vytrácí a před očima se mi střídá jeden exemplář z panoptika návštěvníků za druhým. Kolem sedmé hodiny ráno odcházím domů. Venku je den. Takže kolem kostela a tunelem... Na hlavě klobouk, co jsem nevrátila, na uších dosti pronesené žárovky, v podpaží nafukovací Godzillu, kterou mi věnoval náš zeměpisář, zřejmě i ze sympatií k mým žárovkám. Jsou totiž dosti spořivé. Na chvíli si lehnu, pro což ovšem naše fena záhy nemá pochopení. A tak už zas pletu nohama směrem ke kopci Parukářka, který je v zajetí hudebního festivalu Žižkovská smršť. Pes aktivně vyštěkává všechno, co se hýbe. Neslyšně se usadím a začínám psát Jeden den. Přikulhá ke mně živoucí důkaz toho, že punk’s not dead. Jen chabě mu vysvětluji, že se snažím něco napsat v postalkoholové demenci. Po této informaci zbystří a jako možnou inspiraci nadšeně vyhrkne: „A bude hůř.“ Q JOHANA SCHMIDTMAJEROVÁ
Tak a je tu s námi. Kluk jako buk a brzy mu budou dva týdny. O porodu jsem si předem leccos přečetla. V knihách, v časopisech, ale hlavně na webových fórech, kde líčí rodičky své vlastní zkušenosti. Často jsou otřesné a těhotná žena tu snadno získá dojem, že i když bude po zdravotní stránce vše v pořádku, bude porod zaručeně martyrium vinou nemocničního personálu. Ten má v těchto porodních kovbojkách roli zlouna, který pro samý úspěch „operace porod“ zapomíná na skutečnost, že rodičky mají také stud, pocity a přání. Porodu jako takovému ostatně v podání těchto zpovědí, z pohledu zdravotnického personálu, ženy stejně příliš nerozumí a jejich přání jen lékařům zbytečně komplikují práci. Jde přece především o zdraví novorozence, tak jaképak pocity. Tolik hořká porodní vyprávění, kterých najdete na webu desítky. To, že úmrtnost českých novorozeňat patří mezi nejnižší na světě, je jistě velký úspěch, který se nepatří bagatelizovat. V našich porodnicích se nedostává leckdy jen zdánlivých banalit. Intimního osvětlení, vany s teplou vodou, možnosti alternativních porodních poloh a přirozeného, tedy nemedikalizovaného porodu. Drobností, které umožňují ženě pocítit, že je to ona, kdo má porod pod kontrolou, a málokdo by zpochybnil, že pocit bezpečí a psychika obecně hrají při porodu svou roli. Navíc jádro pudla je v něčem jiném, než jsou zkostnatělé praktiky porodního personálu. Jádro pudla je v tom, že porod, jedinečná událost pro dítě a celou jeho rodinu, je pro všechny ostatní v porodnici nevyhnutelně rutinou. Matka je tu především pacientkou a šmytec a dítě musí přežít a nejlépe zdravé. Jako by se právě neděl zázrak, ale operoval se žlučník a jak také jinak, když další rodičky už čekají v předsálí. Neopakovatelnost okamžiku by mnohem lépe podtrhla chýše plná šamanského zaříkávání nebo alespoň porod doma. Jen nevím, jestli by se tam tak účinně jako před těmi pár dny v nemocnici podařilo zastavit to nečekané krvácení na závěr zprvu bezproblémového porodu. O čem mi nikdo na webu neřekl, zdroj mého největšího překvapení, ovšem platí v chýši, doma i na porodním sále. Rození nového života, že je sice nesrovnatelné svou bolestivou intenzitou, ale jinak velmi podobné pocitu, když je člověk na velké. Tak moc, až jsem měla chvílemi obavy, že se naše miminko neklube tou správnou cestou. Klubalo. Je to náš nejkrásnější bobeček. PETRA HŮLOVÁ
PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → markéta pilátová
65
minulý týden
Po deštivých dnech přišly tropy. Na severu Marsu přistála americká sonda Phoenix a začala zde pod povrchem hledat vodu pro příští pilotované lety s lidskou posádkou. Premiér Mirek Topolánek odjel na dovolenou do Itálie. Zlevnilo máslo. Ústavní soud většinou jednoho hlasu rozhodl, že poplatky za návštěvu lékaře jsou ústavní, a skupina nesouhlasících ústavních soudců potom nazvala verdikt své instituce „protiústavním“. Gipsy.cz vydali album Reprezent. Česká tenisová jednička Nicole Vaidišová vypadla v 1. kole na French Open. Na protest proti uznání nezávislého Kosova českou vládou opustil Prahu srbský velvyslanec. Vláda přijala zákon přikazující armádě starat se o své válečné veterány a podporovat je. Vedení Českomoravského fotbalového svazu se omluvilo Litevskému fotbalovému svazu a velvyslanectví Litvy za to, že organizátoři přátelského utkání české a litevské reprezentace v Praze vyvěsili nad stadionem omylem lotyšskou vlajku a nechali odehrát hymnu Lotyšska. Můj muž má fluidum, že byste se divili, popsala lákavost svého
Červíček to označil za „mimořádný výkyv“, kvůli němuž nemá cenu přijímat jakékoli obranné kroky; ministerstvo dopravy naopak nabádá strážníky, aby v zájmu rychlejšího silničního provozu „zbytečně nešikanovali“ řidiče porušující předpisy „jen drobně“ – například tím, že jedou přes obec rychlostí 53 místo povolených padesáti kilometrů v hodině. Noviny informovaly, že se přestala naklánět šikmá věž v Pise. Statistikové dospěli k závěru, že Česko bude v budoucnu potřebovat víc kanceláří. V pražské Aréně Sparta zpíval Nick Cave. Vnitro zahájilo přípravné práce na registru fotbalových chuligánů. Bruselská centrála zvedla o sto procent – na 175 tisíc měsíčně – platy europoslanců. Vedení armády zastavilo slavnostní přebírání nakoupených náklaďáků Tatra Kopřivnice, protože se ukázalo, že do vozů poklopem ve střeše teče voda. Francie otevřela Čechům svůj pracovní trh. V Praze se konala mezinárodní konference na téma Evropské vize a bývalý český prezident na ní prohlásil, že EU spíš než honbu za hospodářským růstem potřebuje „rehabilitaci ducha“. My lidé jsme se
manžela nová žena bývalého premiéra a současného předsedy ČSSD Petra Paroubková. Drahá nafta zdražila autobusy. Dvojice aktivistů hladovějících v Praze na protest proti plánu české vlády umístit v Brdech americkou radarovou základnu se nechala jedenáctý den hladovky zvážit v pražské Thomayerově nemocnici a poté vydala zprávu, že přes úbytek tělesné hmotnosti chtějí ve svém protestu zatím pokračovat. Kapitánem české fotbalové reprezentace pro mistrovství Evropy se stal Ujfaluši. Zemřel Sydney Pollack. Po šedesáti letech váhání se úřady konečně rozhodly, že postaví pomník hrdinům, kteří v roce 1942 spáchali atentát na význačného nacistu a říšského protektora Reinharda Heydricha. Vyšlo najevo, že na infarkt v Čechách umírá víc žen než mužů. Z Mnichova až do Tachova pronásledovali němečtí policisté prchajícího českého zloděje aut. Pražská radnice vydala vyhlášku zakazující pod pokutou třicet tisíc korun vyplivnout žvýkačku na chodníku či ulici hlavního města Prahy. 25 lidí zahynulo za jediný týden na českých silnicích a šéf dopravní policie Martin
ve skutečnosti nezměnili, nejsme o chlup lepší než naši dědové a otcové, kteří připustili Osvětim, gulagy či Srebrenici – člověk je a zůstává zlomyslná masožravá opice, která má poctivou radost z toho, svého bližního zabíti, prohlásil na téže konferenci ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v projevu, jímž na historických příkladech varoval před důsledky pasivity vůči tyranii a potlačování lidských práv. Policie ukončila vyšetřování bývalého komunistického bachaře a dnes komunistického poslance Josefa Vondrušky a navrhla jej obžalovat z mučení politických vězňů v 80. letech. Starosta Chebu Jan Svoboda a předseda německého Spolku pro péči o válečné hroby Reinhard Führer podepsali smlouvu o vzniku německého válečného pohřebiště na chebském hřbitově. Ministerstvo zdravotnictví připravilo do vládní debaty návrh zákona, který dává lidem právo rozhodnout o své smrti. Meteorologové ohlásili, že současné letní počasí bude trvat ještě nejmíň další týden. Q
[email protected]
návrat Politické písně
Politická píseň se vrací na scénu. Na koho dnes míří? Na Čunka, Richtera a Čínu.
66
f ot o m i l a n j a r o š
f ot o g ü n t e r b a r t o š
připravujeme alkohol u mladistvých
Nezletí holdují alkoholu čím dál tím více. Co to signalizuje a proč se tím nikdo nezabývá?
R E S P E K T 2 3 | 2 . – 8 . č er v n a 2 0 0 8
Díla respektovaných autorů CD
Načeva: možnosti tu sou... Legendární setkání hlasu Moniky Načevy, hudby Michala Pavlíčka a textů Jáchyma Topola. 17 remasterovaných písní & video Udržuj svou ledničku plnou.
NAČΣVA
K dostání na eshop.respekt.cz.
možnosti tu sou... Již vyšlo:
CD 209 KRESEB A 33 OBRAZĴ
Načeva, Pavlíček, DJ Five: Mami
Kniha
Kniha
Kniha
Kniha
Pavel Reisenauer: 209 kreseb a 33 obrazů
Erik Tabery: Vládneme, nerušit
Pavel Brázda: Obluda čeká, obluda má čas
Václav Havel: Odcházení
Výběr z díla kreslíře Respektu.
Ucelený pohled na současnou politiku.
Životní příběh výtvarného outsidera, který se proslavil.
Active Chillout
První hra Václava Havla po jeho odchodu z politiky.
EDICE.RESPEKT.CZ
68
RESPEK T 17 | 14. – 20. dubna 2008