Dcera. Vyšlo také v tištěné verzi. Objednat můžete na

Dcera Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.cooboo.cz www.albatrosmedia.cz

Kiera Cassová Dcera – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

DCERA q

KIERA CASSOVÁ

Přeložila Jana Montorio Doležalová

Jimovi a Jennie Cassovým. Za mnoho věcí, ale obzvlášť za to, že zplodili Callawaye.

Kapitola 1

q

Dech na sedm minut zadržet nedokážu. To ani na jednu. Kdysi jsem zkusila uběhnout za sedm minut kilometr a půl, jelikož mi někdo řekl, že sportovci to zvládnou i za čtyři, ale naprosto jsem pohořela, když mě asi v polovině odrovnalo píchání v boku. Každopádně něco jsem za sedm minut dokázala a leckoho by to ohromilo: Stala jsem se královnou. O pouhých sedm minut jsem při narození předběhla svého bratra Ahrena, čímž jsem získala trůn, který měl být původně jeho. Ještě v předchozí generaci by na tom nezáleželo a Ahren by byl právoplatný dědic jenom proto, že je muž. Bohužel máma s tátou nepřipustili, aby se jejich prvorozeněti odňal titul jen kvůli nešťastnému, ač poměrně rozkošnému páru ňader. Proto změnili zákon, což lid jedině přivítal, a mně začal dennodenní trénink na příští vládkyni Illey. Rodičům ovšem nedošlo, že jejich snaha o spravedlnost v mém životě byla podle mě poněkud nespravedlivá. 7

Ne že bych si stěžovala, vždyť mi bylo jasné, jaké mám štěstí, ale byly dny, někdy i měsíce, kdy to na mě všechno padlo a na jednoho člověka bylo té tíhy opravdu přespříliš. Zalistovala jsem v novinách a narazila na článek o dalších nepokojích v zemi, tentokrát v Zuni. Když se můj otec stal před dvaceti lety králem, nejprve nechal zrušit kasty. Trvalo celý můj život, než se od starého systému pozvolna úplně upustilo. Vždycky mi přišlo šílené, že lidi podle těchto omezujících a zároveň náhodných nálepek kdysi skutečně žili. Máma byla Pátá, kdežto táta byl První. Nechápala jsem to, vždyť na pohled mezi nimi nebyl jediný rozdíl. Podle čeho bych měla poznat, jestli vedle mě jde Šestý nebo Třetí? A proč by na tom mělo vůbec záležet? V době, kdy otec vyhlásil, že se kasty ruší, lidé v celé zemi byli nadšení. Táta předpokládal, že během jedné generace se provedené změny ujmou a dnes už bude všechno klapat jako po drátkách. Jenže to se nestalo a poslední rozbroje v Zuni byly jen další známkou neklidu v řadě. „Káva, Vaše Výsosti,“ oznámila Neena, přičemž na stůl přede mnou položila šálek. „Děkuju. Talíře už můžeš odnést.“ Zběžně jsem si očima projela článek. Tentokrát šlo o jakousi restauraci, kterou spálili na popel, protože majitel odmítl povýšit číšníka na kuchaře, přestože mu to prý slíbil. Číšník tvrdil, že povýšení nedostal kvůli své rodinné minulosti. Při pohledu na ohořelé trosky jsem opravdu nevěděla, na čí stranu bych se měla postavit. Majitel má přece právo povýšit či propustit, koho chce, a na číšníka by se zase nemělo pohlížet jako na něco, co už technicky neexistuje. Odložila jsem noviny stranou a vzala do rukou šálek kávy. 8

Tátu to muselo rozladit a bylo mi jasné, že už hloubá nad tím, jak to dát do pořádku. Jenže i kdybychom dokázali napravit škodu, všechny projevy diskriminace založené na bývalých kastách jsme zarazit nemohli. Daly se vysledovat jen těžko a docházelo k nim příliš často. Vrátila jsem prázdný šálek na stůl a přešla jsem k šatně. Den právě začínal. „Neeno!“ zavolala jsem. „Kde jsou ty šaty ve švestkové barvě? Ty se stuhou v pase.“ Přiběhla mi na pomoc a soustředěně přivřela oči. V paláci byla poměrně nová. Začala pro mě pracovat teprve před půl rokem, když moje předchozí komorná na dva týdny onemocněla. A jelikož byla mnohem příjemnější a navíc dokonale rozuměla mým potřebám, nechala jsem si ji. Taky jsem obdivovala její cit pro módu. Teď zírala do rozlehlého prostoru. „Asi bychom to tu měly přeorganizovat.“ „To klidně můžeš, jestli najdeš čas. Já se do takových projektů nehrnu.“ „Jistě, protože na hledání oblečení máte mě,“ rýpla si. „Přesně tak!“ Pochopila, že to myslím z legrace, a se smíchem se dala do pátrání mezi sukněmi a kalhotami. „Dnes jsi hezky učesaná,“ pochválila jsem ji. „Děkuju.“ Třebaže nosila čepec jako všechny komorné, stále si dokázala se svými vlasy vyhrát. Někdy jí obličej lemovalo pár černých kudrlinek, jindy si všechny prameny zapletla dozadu. Tentokrát měla kolem hlavy obtočené silné copy, které se ztrácely se zbytkem vlasů pod čepcem. Líbilo se mi, že dokáže svůj stejnokroj zkrášlit a odlišit od ostatních. 9

„Aha! Tady jsou.“ Vytáhla šaty dlouhé po kolena a rozhodila si je po tmavé paži. „Výborně! A našla bys mi k nim i sáčko? To šedé s tříčtvrtečními rukávy.“ S kamenným výrazem na mě zůstala hledět. „Rozhodně to tu musím přeorganizovat.“ Zahihňala jsem se. „Ty hledáš, já oblékám.“ Převlečená a učesaná jsem byla připravená na další den jakožto budoucí tvář monarchie. V šatech a sáčku jsem působila stále jemně žensky, zároveň ale dost silně na to, aby mě okolí bralo vážně. Dosáhnout takového souladu nebylo jednoduché, nicméně jsem se o něj snažila každý den. Podívala jsem se do zrcadla a promluvila ke svému odrazu. „Jsi Eadlyn Schreaveová, příští vladařka téhle země a úplně první žena na trůně. Nikdo…“ pronesla jsem, „… nemá takovou moc jako ty.“ Táta už byl u sebe v pracovně a se staženým obočím četl onu novinu. Kromě očí jsem se mu ničím nepodobala. To ale ani mámě. S tmavými vlasy, oválným obličejem a pletí, která zůstávala po celý rok lehce snědá, jsem nejvíc připomínala svou babičku. Na chodbě ve třetím patře visel její portrét z korunovace. Jako malá jsem si ho často prohlížela ve snaze odhadnout, jak budu vypadat, až dospěju. Babička na obraze byla asi tak ve stejném věku jako já teď, a třebaže jsme nebyly úplně stejné, občas jsem si připadala jako její odraz. Přešla jsem na protější konec místnosti a  políbila tátu na tvář. „Dobré ráno.“ „Dobré. Četla jsi noviny?“ zeptal se. 10

„Četla. Tentokrát aspoň nikdo neumřel.“ „Ještěže tak.“ Nejhorší zprávy byly o  lidech, kteří umírali na ulici nebo se pohřešovali. Svíralo se mi srdce, když jsem četla o mužích, které někdo zmlátil jen proto, že se s rodinou přestěhovali do hezčí čtvrti, nebo o ženách napadených za to, že se pokusily najít si zaměstnání, jež by pro ně v minulosti bylo tabu. Pachatele těchto zločinů a jejich motiv jsme někdy vypátrali okamžitě, ale velmi často jsme naráželi na hanebné osočování a  plané pomluvy. Bezmocně sledovat všechen ten chaos mě vyčerpávalo a pro tátu to bylo nepochybně ještě těžší. „Já to nechápu.“ Sundal si brýle na čtení a promnul si oči. „Sami o kasty nestáli, tak jsme jim je zrušili, a to hezky pomalu, aby si mohli zvyknout. A oni teď podpalují budovy.“ „Nedá se tomu nějak předejít? Nemůžeme vytvořit výbor zabývající se jen stížnostmi?“ Podívala jsem se znovu na fotku u článku. V jejím rohu byl vidět syn majitele restaurace, jak pláče nad ztrátou rodinného podniku. V hloubi duše jsem tušila, že stížnosti by přicházely rychleji, než by se na ně stíhalo odpovědět, zároveň jsem ale věděla, že táta nesnesl nicnedělání. Pohlédl na mě. „To bys udělala ty?“ Usmála jsem se. „Ne, já bych požádala o radu svého otce.“ Povzdychl si. „Na to se nemůžeš spoléhat navždycky, Eadlyn. Musíš být silná a rozhodná. Jak bys řešila tenhle konkrétní případ?“ Zauvažovala jsem. „Podle mě to vyřešit nejde. To, že číšníkovi upřeli povýšení kvůli minulým kastám, se nedá nijak dokázat. Můžeme jedině vypátrat, kdo založil požár. Ta rodina přišla o  své živobytí a  za to musí někdo nést odpovědnost. Spravedlnosti se žhářstvím nedomůžeš.“ 11

Táta zavrtěl nad novinami hlavou. „Asi máš pravdu. Rád bych jim pomohl. Kromě toho ale musíme přijít na způsob, jak zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo. Dochází k tomu stále častěji, Eadlyn, a to je děsivé.“ Hodil noviny do koše, pak vstal a přešel k oknu. I na jeho postoji bylo poznat, jak je celý napnutý. Role, již zastával, mu přinášela mnoho radosti třeba při návštěvách škol, které se snažil neúnavně zlepšit, nebo při pohledu na prosperující obyvatelstvo poválečné éry, již započal. Jenže takových okamžiků stále ubývalo. Poslední dobou si dělal velké starosti o stav země a úsměvy před kamerami pouze předstíral. Snad v naději, že se jeho očividný klid přenese na všechny ostatní. S těžkým břemenem mu hodně pomáhala máma, ale osud země spočíval jen na jeho ramenou. A jednou měl spočívat na mých. Podle toho, jak zoufale se to zatím vyvíjelo, jsem se obávala, že předčasně zešedivím. „Poznamenej si, Eadlyn, že musím napsat guvernéru Harpenovi v Zuni. A upřesni, že jde o Joshuu Harpena, a ne o jeho otce. Pořád zapomínám, že v posledních volbách vyhrál on.“ Všechno jsem to zapsala elegantním psacím písmem, protože jsem věděla, že tátu potěší, až ho později uvidí. Ohledně krasopisu mi dával pořádné kapky. Sama pro sebe jsem se potichu zahihňala, ale smích mě přešel, sotva jsem se otočila zase na tátu. Mnul si čelo a zoufale se snažil vymyslet, co se všemi těmi problémy. „Tati?“ Obrátil se na mě a instinktivně se narovnal, jako by musel vypadat silný dokonce i přede mnou. „Proč si myslíš, že se to děje? Vždycky to takové přece nebylo.“ 12

Nadzvedl obočí. „To rozhodně ne,“ uznal tiše, skoro jako by to říkal sám sobě. „Zpočátku to vypadalo, že jsou lidi rádi. Slavili pokaždé, když jsme zrušili další kastu. Takhle je to teprve pár let. Jde to z kopce od doby, kdy se oficiálně smazaly všechny rozdíly.“ Zahleděl se ven z okna. „Kdo vyrostl v kastách, ví, že dnes je to mnohem lepší. Pracovat a ženit se je o moc snazší. Rodinné příjmy nezaručuje jen jediný pracovní obor. Větší výběr existuje, i pokud jde o vzdělání. Ovšem kdo vyrůstá bez kast, a přesto není spokojený… Podle mě asi nemá co na práci.“ Podíval se na mě a pokrčil rameny. „Potřebuju čas,“ zamumlal. „Potřebuju to všechno nějak zastavit, opravit a pak spustit znovu.“ Všimla jsem si hluboké vrásky mezi jeho obočím. „To asi nebude možné, tati.“ Uchechtl se. „V minulosti jsme to už přece udělali. Vzpomínám si…“ Výraz v jeho očích se změnil. Chvíli na mě hleděl, jako by se mě beze slov na něco ptal. „Tati?“ „Ano?“ „Jsi v pořádku?“ Několikrát zamrkal. „Ano, drahá, v naprostém. Proč se nepustíš do těch škrtů v rozpočtu? Odpoledne si projdeme tvoje návrhy. Teď si musím promluvit s tvou matkou.“ „Jistě.“ Jelikož mi matematika zrovna moc nešla, na jakémkoli návrhu na škrty v rozpočtu či na finanční plán jsem musela makat dvakrát déle než otec. V žádném případě jsem si ale nehodlala vzít na pomoc některého z jeho rádců, aby mi stál s kalkulačkou za zády a opravoval chyby. Třebaže jsem leckdy musela zůstat vzhůru celou noc, vždycky jsem odevzdala pečlivě odvedenou práci. 13

Ahren byl na matematiku samozřejmě přirozený talent, jenže on na schůzích o rozpočtu, o přerozdělování pozemků a zdravotní péči sedět nemusel. Beztrestně se z nich vykroutil už po sedmi pitomých minutách. Než táta zmizel z  místnosti, poplácal mě po rameni. Ještě dlouho potom jsem se na čísla před sebou nedokázala soustředit. Pořád jsem měla před očima ten zvláštní výraz v jeho obličeji a něco mi říkalo, že souvisí se mnou.

Kapitola 2

q

Po několika hodinách práce na rozpočtovém plánu jsem uznala, že si zasloužím přestávku, a  šla jsem do své komnaty za Neenou, od které jsem si chtěla nechat namasírovat ruce. Podobný luxus jsem si dopřávala velmi ráda. Šaty šité na míru, exotické zákusky každý čtvrtek a nekonečné zásoby krásných věcí patřily mezi výhody mého postavení a na své práci jsem je měla rozhodně nejradši. Z  oken mé komnaty byl výhled do zahrad. S  plynoucím dnem se světlo v ní zbarvilo do hřejivé medové a stěny ozařovalo až k vysokým stropům. Vnímala jsem jen teplo a Neeniny šikovné prsty. „Tvářil se prostě divně. Jako by byl na chvíli myslí někde jinde,“ pokoušela jsem se jí popsat tátův podivný odchod, což se mi zrovna moc nedařilo. Ani jsem nevěděla, jestli mámu nakonec našel, nebo ne, protože do pracovny už se poté nevrátil. „Myslíte, že by mohl být nemocný? Poslední dobou vypadá 15

opravdu unaveně.“ Neena při řeči pokračovala v kouzlení rukama. „Opravdu?“ podivila jsem se. V jeho výrazu ale nebyla únava. „To bude nejspíš jen stres. Žádný div, má toho příliš moc na rozhodování.“ „A  jednoho dne to bude na vás,“ poznamenala tónem, v němž se mísila upřímná obava se škádlením. „Což znamená, že mi budeš muset masírovat ruce dvakrát tolik.“ „No, nevím,“ pronesla. „Myslím, že za pár let bych mohla dělat už něco jiného.“ Zašklebila jsem se na ni. „Co jiného? Nejlepší zaměstnání je v paláci.“ Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a Neena mi nestačila odpovědět. Vstala jsem, znovu jsem si oblékla sáčko, abych vypadala úředněji, a kývla jsem na ni, ať uvede hosty. Do dveří vstoupila nejdřív usměvavá máma a  táta v  jejích patách vypadal taky spokojeně. Neuniklo mi, že takhle to bylo vždycky. Při státnických událostech a důležitých večeřích stála máma obvykle vedle něj nebo za ním, ale když někam vystupovali jen jako manželé a nikoli jako královský pár, táta všude následoval ji. „Ahoj mami.“ Vyšla jsem jí vstříc a objala ji. S úsměvem mi zastrčila vlasy za ucho. „Sluší ti to.“ Pyšně jsem před ní ustoupila a dlaněmi jsem si uhladila šaty. „Ty náramky tomu dodávají šmrnc, nemyslíš?“ Zahihňala se. „Vynikající smysl pro detail.“ Máma mi už párkrát dovolila, abych pro ni vybrala šperk nebo třeba boty, ale to bylo opravdu spíš vzácné. Pro ni móda nepředstavovala 16

velkou zábavu a na doplňky moc nedala. Je pravda, že to ani nepotřebovala. Líbilo se mi, že byla taková klasická. Otočila se na Neenu a dotkla se jejího ramene. „Můžete jít,“ pověděla jí tiše. Neena se okamžitě uklonila a nechala nás samotné. „Děje se něco?“ vyzvídala jsem. „Nic, zlatíčko. Jen s tebou chceme mluvit o samotě.“ Táta nám rukou naznačil, abychom se všichni posadili ke stolu. „Rádi bychom si s tebou promluvili o jisté příležitosti.“ „Příležitosti? Někam pojedeme?“ Zbožňovala jsem cestování. „Prosím, řekněte mi, že vyrazíme k moři. Jen nás šest.“ „To zrovna ne. My nikam nepojedeme, to spíš někdo přijede k nám,“ vysvětlila máma. „Aha. Budeme mít společnost? Kdo přijede?“ Podívali se jeden na druhého a máma pokračovala: „To ještě není úplně jisté. Víš, lidé v téhle zemi jsou teď neklidní a nespokojení a my nevíme, jak to napětí zmírnit.“ Povzdychla jsem si. „To vím.“ „Snažíme se přijít na způsob, jak jim zvednout náladu,“ dodal táta. Zbystřila jsem. Zvedání nálady obvykle zahrnovalo nějakou slavnost. A mě slavnosti děsně bavily. „A  co vás napadlo?“ V  duchu jsem si už začala navrhovat nové šaty, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašila. Tím se teď zaobírat nemůžu. „No…“ Táta poněkud zvážněl. „Veřejnost reaguje nejlépe na dobré zprávy týkající se naší rodiny. Když jsme se s tvou matkou vzali, v zemi zavládl klid, jaký tu dlouho předtím nebyl. A vzpomínáš, jak lidé oslavovali v ulicích, když se dozvěděli, že Osten je na cestě?“ 17

Usmála jsem se. Bylo mi osm, když přišel na svět, a nikdy nezapomenu, jak byli z toho oznámení všichni nadšení. Tehdy jsem ze své komnaty slyšela hudbu venku až do úsvitu. „Vzpomínám, bylo to úžasné.“ „To opravdu bylo. Nyní lidé upírají pozornost k tobě. Zanedlouho budeš jejich královna.“ Táta se na okamžik odmlčel. „Napadlo nás, že bys možná ráda udělala něco veřejného, něco, co by lidi nadchlo a co by zároveň bylo přínosné i pro tebe.“ Podezřívavě jsem přivřela oči. Kam tím míří? „Poslouchám.“ Máma si odkašlala. „V minulosti se princezny často provdávaly za prince z jiných zemí, aby se tak upevnily naše mezinárodní vztahy.“ „Slyšela jsem správně, že jsi použila minulý čas, že ano?“ Máma se zasmála, ale mě to moc nepobavilo. „Ano.“ „Dobře, protože princ Nathaniel vypadá jako zombie, princ Hector tančí jako zombie, a pokud se princ z Německé federace do vánočního večírku nenaučí základy osobní hygieny, neměl by patřit mezi pozvané.“ Máma si ze zoufalosti začala mnout spánek. „Eadlyn, ty jsi odjakživa hrozně vybíravá.“ Táta pokrčil rameny. „To se možná hodí,“ řekl, čímž si od mámy vysloužil ostrý pohled. Zamračila jsem se. „O čem to proboha mluvíte?“ „Víš přece, jak jsme se tvoje matka a já seznámili,“ nadhodil táta. Zakoulela jsem očima. „To ví každý. Prožili jste hotovou pohádku.“ Při těch slovech jim zněžněly oči a  na tváři se jim objevil úsměv. Jejich těla se k sobě mírně přiblížila a táta se při pohledu na mámu kousl do spodního rtu. 18

„Promiňte, je tu s vámi vaše prvorozená, když dovolíte!“ Máma zrudla, táta si odkašlal a pokračoval: „Nám to v Selekci vyšlo, a přestože mí rodiče měli své problémy, vyšla vlastně i jim. Takže… doufali jsme…“ Najednou jako by se vyhýbal mým očím. Jejich narážky mi docházely hodně pomalu. Věděla jsem, co je Selekce, ale nikdy, ani jedinkrát nepadlo slovo o tom, že by mohla potkat někoho z nás, natož mě. „Ne.“ Máma zvedla ruce jako na obranu. „Jen si poslechni…“ „Selekce?“ vypěnila jsem. „Vy jste zešíleli!“ „Eadlyn, uklidni se.“ Pohlédla jsem na ni. „Slíbila jsi mi – slíbili jste mi – že mě nikdy nebudete nutit, abych si vzala někoho jen kvůli spojenectví. V čem je tohle jiné?“ „Vyslechni nás,“ naléhala na mě. „Ne!“ vykřikla jsem. „To nikdy.“ „Nerozčiluj se, zlatíčko.“ „Nemluv na mě takhle. Nejsem malé děcko!“ Máma si povzdychla. „Ale chováš se tak.“ „Zničíte mi život!“ Zabořila jsem si prsty do vlasů a několikrát se zhluboka nadechla v naději, že mi to pomůže přemýšlet. Tohle nemůže být pravda. Tohle se netýká mě. „Je to velká příležitost,“ trval na svém táta. „Chcete mě předhodit naprosto cizímu člověku!“ „Já ti říkala, že bude paličatá,“ zamumlala máma k tátovi. „Po kom to asi má?“ ucedil k ní s úsměvem. „Nedělejte, jako bych tu nebyla!“ „Nezlob se,“ řekl táta. „Chceme jenom, abys to vzala v úvahu.“ „A co Ahren? Nemůže to udělat on?“ 19

„Ahren není budoucí panovník. Kromě toho má Camille.“ Princezna Camille byla dědička francouzského trůnu a před pár lety se jí podařilo promrkat si cestu až do Ahrenova srdce. „Tak jim vystrojte svatbu!“ žadonila jsem. „Z Camille bude královna, až přijde její čas, a stejně jako ty, i ona bude muset požádat svého partnera o ruku. Kdyby to bylo na Ahrenovi, tak bychom o tom uvažovali, jenže na něm to nezávisí.“ „A co Kaden? Nemůže to udělat on?“ Máma se zasmála bez špetky pobavení. „Vždyť je mu čtrnáct! Tak dlouho čekat nemůžeme. Lidé se potřebují pro něco nadchnout hned teď.“ Upřela na mě oči a  přivřela je. „A upřímně řečeno, není už čas, aby sis našla někoho, kdo by vládl po tvém boku?“ Táta přikývl. „Pravda. Tohle břemeno nemůžeš nést sama.“ „Jenže já se nechci vdávat,“ zaúpěla jsem. „Nenuťte mě do toho, prosím vás. Je mi teprve osmnáct.“ „Což mně bylo také, když jsem se vdala za tvého otce,“ poznamenala máma. „Nejsem připravená,“ přemlouvala jsem je. „Nechci manžela. Prosím, tohle mi nedělejte.“ Máma se natáhla přes stůl a zakryla mi hřbet ruky svou dlaní. „Nikdo ti nic nedělá. Zato ty bys mohla udělat něco pro svůj lid. Potěšila bys ho.“ „Chceš říct svým falešným úsměvem, když bych přitom radši brečela?“ Na okamžik se zamračila a podotkla: „To je odjakživa součást tvojí práce.“ Zůstala jsem na ni hledět a v tichosti jsem čekala na nějakou lepší odpověď. 20

„Eadlyn, proč si nenecháš čas na rozmyšlenou?“ navrhl táta klidným hlasem. „Vím, že tě žádáme o hodně.“ „Takže mám na výběr?“ Táta se zhluboka nadechl a zauvažoval. „No, drahoušku, ve skutečnosti jich máš na výběr třicet pět.“ Vyskočila jsem z židle a ukázala ke dveřím. „A ven!“ rozkázala jsem. „Okamžitě! Ven!“ Bez dalšího slova opustili mou komnatu. Copak nevědí, kdo jsem? Na jakou roli mě celý život připravovali? Já jsem Eadlyn Schreaveová. Nikdo nemá takovou moc jako já. Takže pokud si myslí, že se vzdám bez boje, tak se šeredně mýlí.

Kapitola 3

q

Rozhodla jsem se, že se navečeřím u sebe v komnatě. Neměla jsem chuť vidět kohokoli z rodiny. Zlobila jsem se úplně na všechny. Na rodiče za jejich štěstí, na Ahrena, že si před osmnácti lety nepospíšil, a na Kadena a Ostena za to, že jsou tak mladí. Neena mě obešla, a  zatímco mi nalévala šálek, nadnesla: „Myslíte si, že se tomu dokážete vyhnout, slečno?“ „Ještě pořád se snažím přijít na to jak.“ „Co kdybyste řekla, že už jste do někoho zamilovaná?“ Zavrtěla jsem hlavou a rýpla vidličkou do jídla. „Tři nejpravděpodobnější nápadníky jsem před nimi shodila.“ Doprostřed stolu položila talířek s  čokoládkami, jelikož správně uhádla, že ty mi přijdou k chuti asi víc než losos obložený kaviárem. „A co třeba do nějakého strážce? Komorným a služkám se to stává často,“ navrhla s chichotáním. Ušklíbla jsem se. „Pro ty jsou strážci akorát, já až tak zoufalá nejsem.“ 22

Její chichotání ustalo. Došlo mi, že jsem ji urazila, ale byla to pravda. Já bych nemohla klesnout k tomu, abych se zamilovala do někoho starého, natož do některého ze strážců. Jen myšlenka na to byla ztráta času. Potřebovala jsem se z té situace nějak vymotat. „Nemyslím to zle, Neeno. Jde o to, že lidi ode mě očekávají jistou úroveň.“ „Samozřejmě.“ „Pro dnešek stačí, můžeš jít. Jídelní vozík nechám po jídle na chodbě.“ Přikývla a beze slova odešla. Než jsem vzdala jakékoli další sousto, zhltla jsem čokoládky a převlékla se do noční košile. S mámou a tátou jsem momentálně mluvit nemohla a  Neena mi nerozuměla. Potřebovala jsem to probrat s  jediným člověkem, který se mohl vžít do mé situace a jenž mi občas připadal jako moje spřízněná duše. Potřebovala jsem Ahrena. „Neruším?“ zeptala jsem se mezi pootevřenými dveřmi. Ahren seděl u psacího stolu a něco sepisoval. Blonďaté vlasy měl ke konci dne už rozcuchané, ale jeho oči nevypadaly ani zdaleka unavené. Až děsivě se podobal tátovi, jak jsem ho znala z fotek, na kterých byl mladý. Ahren se od večeře ještě nepřevlékl, jen si sundal sako a kravatu, aby mu bylo pohodlněji. „Neumíš klepat, proboha?“ „Já vím, já vím, ale tohle je naléhavé.“ „Tak si sežeň strážce,“ ucedil a vrátil se ke svým papírům. „To už mi někdo navrhoval,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Mluvím vážně, Ahrene. Musíš mi pomoct.“ 23

Ahren se na mě ohlédl přes rameno a  bylo poznat, že to vzdává. Jednou nohou nedbale postrčil židli, která stála kousek od něj. „Vstup do mojí kanceláře.“ S povzdychem jsem se posadila. „Co píšeš?“ Honem na rozepsaný papír naskládal hromádku dalších. „Dopis pro Camille.“ „Můžeš jí přece jednoduše zatelefonovat.“ Zazubil se. „To taky udělám. Potom jí ale pošlu tohle.“ „To je na hlavu. Netvrď mi, že toho máte na povídání tolik, že si musíte telefonovat a ještě k tomu psát.“ Naklonil hlavu na stranu. „Pro tvou informaci, tyhle dvě věci slouží každá k něčemu jinému. Telefonáty jsou k tomu, abychom si řekli, co je nového a jaký byl den, kdežto v dopisech můžeš napsat to, co obvykle nahlas neřekneš.“ „Vážně?“ Natáhla jsem se pro papíry, ale než jsem se k nim stihla jen přiblížit, Ahren mě popadl za zápěstí. „Uškrtím tě,“ pohrozil mi. „Fajn,“ odsekla jsem. „Tak se z tebe aspoň stane dědic, Selekce bude na tobě a se svou milovanou Camille se můžeš rovnou rozloučit.“ Ahren nakrabatil čelo. „Cože?“ Otráveně jsem se svezla na židli. „Lidi potřebují zvednout morálku a naši se rozhodli, že v zájmu Illey…“ Uchechtla jsem se. „… si mám projít Selekcí.“ Čekala jsem, že se upřímně zhrozí nebo mi možná soucitně položí ruku na rameno, jenže Ahren zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. „Ahrene!“ Nepřestával kvílet, zlomil se v pase a plácal se do kolen. 24

„Zmačkáš si oblek,“ varovala jsem ho, což ho akorát víc rozesmálo. „Panebože, přestaň! Co mám podle tebe dělat?“ „Jak to mám vědět? Nechápu, jak si naši můžou myslet, že by to mohlo vyjít,“ dodal stále s úsměvem. „Co tím chceš říct?“ Pokrčil rameny. „Nevím, tak nějak jsem si myslel, že pokud se vůbec někdy vdáš, tak hodně pozdě. Podle mě to tak viděl každý.“ „A co chceš říct tímhle?“ Vzal mě za ruku a konečně mi věnoval onen hřejivý dotek, v který jsem doufala. „Ale no tak, Eady. Odjakživa jsi nezávislá. Je v tobě skutečná královna. Líbí se ti rozhodovat a jednat podle svého. Nevěřil jsem, že by sis někoho našla předtím, než budeš nějakou dobu panovat.“ „Ne že bych tedy měla na vybranou,“ zamumlala jsem, přičemž jsem sklonila hlavu, ale oči jsem nechala upřené na svého bratra. Našpulil rty. „Chudinko princezničko, ty nechceš vládnout světu?“ Plácla jsem ho po ruce. „Sedm minut. Měl jsi to být ty. Mnohem radši bych posedávala sama a něco si smolila, než abych musela věčně procházet to stupidní papírování. A  k  tomu tenhle nesmysl s pitomou Selekcí! Copak nechápeš, jak je to všechno příšerné?“ „Jak tě do toho vlastně uvázali? Myslel jsem, že je s tím už konec.“ Protočila jsem panenky. „Nejhorší na tom je, že to se mnou nemá nic společného. Veřejnost teď není zrovna spokojená a táta ji chce něčím rozptýlit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je to čím dál horší, Ahrene. Lidi si navzájem ničí domovy a podniky. Už 25

jsou i mrtví. Táta neví přesně, kdo je na vině, ale podle něj by to mohli být mladí v našem věku, generace, která už vyrostla bez kast.“ Ahren se zašklebil. „To nedává smysl. Jak by mohli být nespokojení, když vyrostli bez všech těch omezení?“ Na okamžik jsem se zamyslela. Jak bych mohla vysvětlit něco, co se dá pouze odhadovat? „No, já jsem vyrostla s tím, že jednou budu královna. Bylo to dané. Neměla jsem na výběr. Ty jsi vyrostl s vědomím, že máš různé možnosti. Mohl bys vstoupit do armády, mohl by z tebe být velvyslanec, mohl bys toho dělat spoustu. Co kdyby to tak ale nebylo? Co kdybys neměl všechny příležitosti, které jsi očekával?“ „Ehm,“ zarazil se. „Chceš říct, že jim někdo upírá zaměstnání?“ „Zaměstnání, vzdělání, peníze. Slyšela jsem, že někteří nedovolují svým dětem, aby se oženily nebo vdaly, a to jen kvůli starým kastám. Neprobíhá to zrovna tak, jak si táta myslel, a téměř se to nedá ani kontrolovat. Jak můžeme lidi donutit, aby byli spravedliví?“ „A na to se teď táta snaží přijít?“ zeptal se skepticky. „Ano a já jsem takový zastírací manévr, který by měl upoutat jejich pozornost, než táta něco vymyslí.“ Ahren se uchechtl. „Tak tomuhle rozumím víc, než kdyby z tebe zničehonic byla romantická duše.“ Zvedla jsem pyšně bradu. „Nech toho, Ahrene. Tak mě manželství nezajímá, co na tom záleží? Jiné ženy můžou zůstat svobodné.“ „Jenže od jiných žen se neočekává, že porodí dědice trůnu.“ Znovu jsem ho plácla. „Pomoz mi! Co budu dělat?“ Očima vyhledal ty moje a stejně jako já jsem v něm mohla 26

číst jako v knize, tak i on poznal, že jsem doopravdy vyděšená. Ne podrážděná nebo naštvaná. Ani pobouřená nebo znechucená. Byla jsem vystrašená. Jedna věc byla vládnout a  nést tíhu milionů lidí na svých bedrech. To byla moje práce, můj úkol. Odškrtávat provedená zlepšení ze seznamu, pověřovat zástupce. Jenže tohle bylo něco mnohem osobnějšího. Další kousek mého života, který měl patřit jenom mně, ale nepatřil. Ahrenovi se z tváře vytratil pobavený úsměv. Přiblížil se ke mně i se svou židlí. „Jestli jim jde o to, aby se lidi zatím rozptýlili, mohla bys jim navrhnout nějaká další… řešení. Vyhlídka na svatbu není jediná možnost. Pokud ale máma s tátou došli k tomuhle závěru, pravděpodobně už všechny jiné návrhy vyčerpali.“ Skryla jsem si hlavu do dlaní. Nechtěla jsem mu přiznat, že jsem se to pokusila hodit na něj, a dokonce i na Kadena. Došlo mi, že má pravdu a že Selekce je pro rodiče poslední nadějí. „Jde o to, Eady, že ty budeš první žena, která získá trůn naprosto po právu. Lidi toho od tebe hodně očekávají.“ „A podle tebe to nevím?“ „Ale,“ pokračoval, „to ti dává taky velkou moc při smlouvání.“ Zvedla jsem k němu malinko hlavu. „Jak to myslíš?“ „Jestli to od tebe vážně potřebují, tak zkus vyjednávat.“ Posadila jsem se zpříma a z toho, jak jsem se snažila přijít na to, co bych po nich mohla chtít na oplátku, mi úplně vířilo v hlavě. Nakonec bych to mohla mít i celkem rychle z krku a vůbec by to nemuselo skončit žádostí o ruku. Žádná žádost o ruku! 27

Když budu mluvit dost rychle, možná se mi tátu podaří přesvědčit, aby mi kývl prakticky na cokoli, pokud mu slíbím, že do Selekce půjdu. „Vyjednávat!“ zašeptala jsem vzrušeně. „Přesně tak.“ Vstala jsem, popadla Ahrena za obě uši a vlepila jsem mu pusu přímo doprostřed čela. „Jsi můj hrdina!“ Usmál se. „K vašim službám, má královno.“ Zahihňala jsem se a dloubla jsem do něj. „Díky, Ahrene.“ „Dej se do práce.“ Mávl směrem ke dveřím, jako že musím přece utíkat a  vymyslet nějaký plán, ale já jsem spíš pojala podezření, že se hlavně nemůže dočkat, až se vrátí ke svému dopisu. Vyběhla jsem z jeho komnaty a spěchala do své, abych honem sehnala kus papíru. Musela jsem si to celé promyslet. Jak jsem zahnula za roh, do kohosi jsem vrazila, a  to tak prudce, že jsem pozadu spadla na koberec. „Au!“ postěžovala jsem si, když jsem zvedla oči a uviděla Kilea Woodworka, syna paní Marlee. Kile a ostatní Woodworkovi bydleli na stejném podlaží jako naše rodina, což byla neobyčejná pocta. Nebo spíš otrava. Záleželo na tom, komu se Woodworkovi líbili a komu ne. „Jsi normální?“ vyštěkla jsem na něj. „Já jsem neutíkal,“ namítl, zatímco sbíral knihy, které mu popadaly. „To ty ses měla dívat, kam se ženeš.“ „Džentlmen by měl teď dámě nabídnout ruku,“ připomněla jsem mu. Kile na mě upřel oči a přitom mu do nich spadly vlasy. Nutně potřeboval ostříhat i oholit a na sobě měl moc velkou košili. Nevěděla jsem, za koho se mám stydět víc – jestli za něj 28

a za jeho neupravený vzhled, nebo za svou rodinu, která byla s takovým exotem k vidění. Ještě víc mě štvalo, že Kile nebyl takhle zanedbaný odjakživa a rozhodně nemusel být ani nyní. To je tak těžké projet si vlasy hřebenem? „Ty jsi mě ale za džentlmena nikdy nepovažovala, Eadlyn.“ „Taky pravda.“ Zvedla jsem se bez jeho pomoci a uhladila jsem si šaty. Posledního půlroku jsem byla jeho ani zdaleka příjemné společnosti ušetřená, jelikož byl na Fennleyho univerzitě. Zapsal se tam na nějaké souhrnné kurzy a jeho matka od jeho odjezdu jen naříkala, jak jí chybí. Netušila jsem, co tam jel studovat, a  bylo mi to celkem jedno. Jenže teď byl zpátky a jeho přítomnost byla jen další položkou na mém stále rostoucím seznamu stresů. „A jak to, že tady taková lady takhle pobíhá?“ „Na to, abys to pochopil, jsi moc tupý.“ Rozesmál se. „Jasně, protože jsem hrozný hlupák. Je vůbec zázrak, že se dokážu sám vykoupat.“ Málem jsem se zeptala, jestli se skutečně vykoupal, protože vypadá, jako by prchal před čímkoli, co se jen podobá mýdlu. „Doufám, že máš mezi těmi knihami nějakou učebnici o slušném chování. Opravdu by sis ho měl zopakovat.“ „Ještě nejsi královna, Eadlyn, takže si dej pohov.“ Načež odkráčel a já jsem málem pukla vzteky, že jsem neměla poslední slovo. Pospíšila jsem si do své komnaty. Život mi otravují větší problémy než jen Kileovo hulvátství. Nějakým hašteřením nemůžu ztrácet čas a taky nesmím dovolit, aby mě rozptylovalo cokoli, co neodvrátí Selekci.

Kapitola 4

q

„Tak na rovinu,“ řekla jsem, když jsem se posadila u táty v pracovně. „Nemám nejmenší chuť se vdát.“ Přikývl. „Chápu, že zatím se vdávat nechceš, ale odjakživa víme, že svatba tě nemine, Eadlyn. Ty se musíš vdát, aby pokračovala královská rodová linie.“ Nesnášela jsem, když se takhle vyjadřoval o mé budoucnosti. Jako by intimní styk, láska a děti nebyly šťastné události, ale povinnosti, na kterých závisí fungování celé země. Bralo mi to veškerou radost. Neměly by právě tyhle věci být skutečným potěšením, tím nejlepším, co mě v životě potká? Zaplašila jsem černé myšlenky a zaměřila se na svůj úkol. „Rozumím. A  souhlasím, že je to důležité,“ odpověděla jsem diplomaticky. „Vzpomeň si ale, když jsi byl v  Selekci ty. Copak ses nikdy nebál, že mezi vybranými dívkami nenajdeš tu pravou? Nebo že jsou tam všechny ze špatných důvodů?“ 30

Jeho rty se zkroutily do úsměvu. „Toho jsem se bál neustále. Myslím, že dokonce i ve spánku.“ Kdysi mi vyprávěl historky o jakési dívce, která mu tak podlézala, že ji nemohl vystát, a o jiné, která se snažila soutěž opakovaně zmanipulovat. Žádná jména či další podrobnosti jsem neznala, ale to mi vyhovovalo. Nedokázala jsem si představit, že by se táta tehdy mohl zamilovat do někoho jiného než do mámy. „Jelikož budu první ženou, která bude vládnout naší zemi, nemyslíš, že by se měly vzít v úvahu… jistá kritéria pro toho, kdo by jednou mohl sedět po mém boku?“ Zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Pokračuj.“ „Předpokládám, že existuje způsob, jak prověřit, že se takhle do paláce nedostane nějaký psychopat. Je to tak?“ „Samozřejmě.“ Zazubil se, jako by tahle obava byla naprosto zbytečná. „Jenže já nemůžu důvěřovat jen tak komukoli, pokud mě čeká tak důležitá práce. Takže…“ Zhluboka jsem se nadechla a dlouze vydechla. „… na tuhle směšnou frašku přistoupím, pokud mi slíbíš pár maličkostí.“ „Není to fraška. Dosud měla vynikající výsledky. Ale dobře, holčičko, řekni mi, co bys chtěla.“ „Za prvé chci, aby měli účastníci právo dobrovolně odstoupit. Pokud někdo z nich nebude mít zájem o mě ani o korunu, nebudu ho nutit, aby zůstal.“ „S tím plně souhlasím,“ pronesl důrazně. Nejspíš jsem tnula do živého. „Výborně. Tohle se ti možná líbit nebude, ale pokud na konci nenajdu nikoho vhodného, celé to odvoláme. Žádný princ, žádná svatba.“ 31

„Aha,“ zamumlal. Pak se ke mně naklonil a namířil na mě vyčítavý prst. „Pokud na tohle přistoupím, všem jim dáš košem hned první den. Ani to nezkusíš!“ Na okamžik jsem se zamyslela. „A  co když ti zaručím, že po určitý čas vydržím? Že v Selekci zůstanu… řekněme… tři měsíce a během té doby opravdu zvážím své možnosti. A pokud poté nenajdu vhodného kandidáta, všechny je pošleme domů.“ Táta si přejel prsty po rtech a  poposedl na židli, načež se očima zabořil do mých. „Eadlyn, uvědomuješ si, jak moc je tohle důležité, že ano?“ „Jistě,“ odvětila jsem bez váhání, naprosto uvědomělá. Tušila jsem, že stačí jeden špatný krok a můj život se stočí cestou, po které se už nebudu moct vrátit. „Ty to musíš udělat a  musíš to udělat dobře. Kvůli všem. Posláním nás všech je sloužit našemu lidu.“ Odvrátila jsem od něj pohled. Připadalo mi, že máma, táta a já jsme jako obětní trojice, zatímco ostatní dělají, co je jim libo. „Nezklamu tě,“ slíbila jsem mu. „Poskytnu ti dostatek času na to, abys vymyslel plán, abys našel způsob, jak veřejnost uklidnit.“ Zamyšlený upřel oči do stropu. „Tři měsíce? A přísaháš, že tomu dáš opravdu šanci?“ Zvedla jsem dlaň. „Dávám ti své slovo. Klidně ti to podepíšu, jestli chceš, ale to, že se zamiluju, ti slíbit nemůžu.“ „Na tvém místě bych si nebyl tak jistý,“ prohlásil vševědoucně. Jenže já jsem nebyla on a nebyla jsem ani máma. Podle něj to bylo možná romantické, ale já jsem měla před očima pouze třicet pět hlasitých, protivných, podivně zapáchajících kluků, 32

kteří se chystali okupovat můj domov. Na tom mi nepřišlo nic kouzelného. „Tak domluveno.“ Vstala jsem a nejradši bych se dala do tance. „Vážně?“ „Vážně.“ Potřásla jsem si s ním rukou, čímž jsem svůj osud zpečetila. „Děkuju, tati.“ Honem jsem odešla z jeho pracovny, aby neviděl, jak moc se usmívám. V  hlavě už se mi rodily všelijaké plány na to, jak většinu kandidátů donutím, aby ze své vlastní vůle odstoupili. Pokud bude třeba, klidně je zastraším nebo jim velice znepříjemním pobyt v paláci. Jako tajnou zbraň bych mohla použít Ostena, který byl největší rošťák z nás všech a jistě by se nenechal dvakrát přemlouvat, aby mi pomohl s nějakou tou zákeřností. Na jednu stranu jsem obdivovala, že i nějaký obyčejný kluk může mít dost kuráže na to, aby čelil takové výzvě, jakou je možnost stát se princem, na druhou stranu jsem nehodlala nikomu dovolit, aby mě svázal ještě předtím, než budu připravená. Rozhodla jsem se, že těm pitomým ubožákům ukážu, do čeho se to přihlásili. V natáčecím studiu se netopilo, ale jakmile se rozsvítily reflektory, člověk měl pocit, že je snad v peci. Už před lety jsem se naučila, že na Zprávy se musím oblékat do vzdušných šatů, a proto jsem si na dnešní večer zvolila model se spadlými rukávky. Jako obvykle jsem vypadala velice nóbl, přitom jsem netrpěla vedrem. „Tyhle šaty jsou dokonalé,“ poznamenala máma a přejela rukou po voláncích na mém rameni. „Moc ti to sluší.“ 33

„Děkuju. I tobě.“ Usmála se a začala mi upravovat šaty. „Děkuju, zlatíčko. Já vím, že je toho na tebe trochu moc, ale myslím, že Selekce bude mít přínos pro každého. Jsi hodně sama a nakonec bychom ti stejně navrhli, aby sis…“ „Já vím. A navíc to potěší lidi.“ Pokusila jsem se zakrýt smutek v mém hlase. Od handlování s královskými dcerami jsme technicky vzato upustili, nicméně… tohle mi nepřipadalo moc odlišné. Copak to máma nevidí? Pohledem vyjela od mých šatů k mému obličeji. Cosi v jejích očích mi prozradilo, že je jí to líto. „Vím, že to bereš jako velkou oběť, a je pravda, že v životě, který má sloužit ostatním, je mnoho věcí, které neděláme, protože bychom chtěli, ale protože musíme.“ Ztěžka polkla. „Díky tomuhle jsem ale našla tvého otce a své nejbližší přátele a zjistila jsem, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela. Vím, na čem jste se s  tatínkem dohodli, a  pokud nenajdeš toho pravého, ať je tedy po tvém. Moc tě ale prosím, aby sis z toho doopravdy zkusila něco odnést. Třeba tě to posílí, třeba se naučíš něco nového. Taky doufám, že nás za tohle nebudeš nenávidět.“ „To se nestane.“ „Možná jsi nás nenáviděla, když jsme ti to navrhli,“ nadhodila s úsměvem. „Možná jen na vteřinku?“ „Je mi osmnáct. Jsem geneticky naprogramovaná k  tomu, abych se hádala s rodiči.“ „Hádky mi nevadí, pokud nikdy nezapomeneš, jak moc tě mám ráda.“ Objala jsem ji. „Já tě mám taky ráda. Opravdu.“ 34

Na chvíli mě sevřela, pak se odtáhla, a než odešla za tátou, ještě mi naposledy uhladila šaty. Šla jsem se posadit na své místo vedle Ahrena, který na mě škádlivě zastříhal obočím. „Vypadáš hezky, sestřičko. Hotová nevěsta.“ Podržela jsem si sukni po stranách a elegantně jsem se posadila. „Ještě slovo a ve spánku ti oholím hlavu.“ „Taky tě mám rád.“ Přestože jsem se snažila, nedokázala jsem se ubránit úsměvu. Ahren věděl, jak na mě. Místnost naplnili naši nejbližší v paláci. Paní Lucy přišla sama, jelikož generál Leger sloužil, a pan a paní Woodworkovi se posadili i s Kilem a Josie za kamery. Vzhledem k tomu, že máma paní Marlee zbožňovala, nechávala jsem si mínění, že obě její děti jsou naprosto příšerné, jen pro sebe. Kile nebyl tak protivný jako Josie, ale během všech těch let, co jsem ho znala, jsem s ním nezapředla jedinou ani vzdáleně zajímavou konverzaci. Pokud bych někdy trpěla nespavostí, pozvala bych si ho na pokec k sobě do pokoje. A měla bych po problému. Co se týče Josie… ta holka byla tak mimo, že slova nestačí. Dostavili se i tátovi poradci a řádně se nám poklonili. V tátově úřadu byla jen jediná žena, lady Brice Mannorová. Byla moc hezká a drobná a já jsem nikdy nepochopila, jak se někdo tak plachý dokáže v politice udržet nad hladinou. Nikdy jsem nezažila, že by zvýšila hlas nebo se rozčílila, přesto na ni ostatní dali. Mě muži poslouchali, jen pokud jsem působila přísně. Její přítomnost ve vládě mě inspirovala. Co kdybych měla jednou v úřadu pouze ženy? Mohl by to být zajímavý experiment. Poté, co předsedové výborů a poradci přednesli svá oznámení a sdělili, co je nového, na scéně se objevil Gavril. 35

Gavril Fadaye měl dozadu ulízané stříbřité vlasy a velmi pohledný obličej. Poslední dobou mluvil o odchodu do důchodu, ovšem kvůli jisté veliké události ho musel ještě odložit. „Dnes večer, Illeo, uzavřeme náš program velmi vzrušujícím oznámením, kterého se nezhostí nikdo menší než samotná budoucí královna, krásná Eadlyn Schreaveová.“ Vznešeně mávl rukou mým směrem a já jsem se s širokým úsměvem a za zdvořilého potlesku vydala po koberci na pódiu až k němu. Gavril mě zlehka objal a políbil mě na obě tváře. „Vítejte, princezno Eadlyn.“ „Děkuji, Gavrile.“ „Musím být upřímný. Připadá mi to jako včera, když jsem na tomto místě oznamoval, že jste se vy a váš bratr Ahren narodili. Nemůžu uvěřit, že od té doby uběhlo už osmnáct let!“ „Pravda. Oba jsme už vyrostli.“ Otočila jsem se ke své rodině a věnovala jsem jí vřelý pohled. „Jste jen kousek od toho, abyste se zapsala do historie. Myslím, že celá Illeá netrpělivě očekává, co v prvních letech po své korunovaci učiníte.“ „To bude jistě velmi vzrušující období, jen si nejsem jistá, jestli se mi na onen zápis do historie chce ještě čekat.“ Škádlivě jsem do něj dloubla loktem a on zahrál překvapeného. „Proč nám, Vaše Výsosti, neprozradíte, co máte na mysli?“ S úsměvem jsem se napřímila před kamerou C. „Naše velká země prošla v posledních letech mnoha změnami. Během vlády mého otce rebelské síly v  naší zemi prakticky zanikly, a  přestože ještě stále čelíme různým výzvám, náš lid netrpí pod vlivem žádného kastovního systému, který by ho rozděloval do pomyslných škatulek. Žijeme v éře neobyčejné svobody 36

a s očekáváním se těšíme, že náš národ využije všech možností, které má.“ V duchu jsem si připomněla úsměv a správnou artikulaci. Mnohaleté lekce veřejného vystupování do mě vryly tu správnou techniku a já jsem si byla moc dobře vědomá toho, jak přesně mám svoje oznámení předložit. „To všechno je úžasné, ale… já jsem přece osmnáctiletá dívka.“ Malé publikum složené z  poradců a  hostů ve studiu se zahihňalo. „Víte, trávit většinu dne v pracovně s vaším otcem je malinko nuda. Bez urážky, Vaše Veličenstvo,“ dodala jsem k tátovi. „V pořádku,“ odpověděl mi. „Proto jsem se rozhodla, že se potřebuji trochu rozptýlit. Nastal čas, abych si našla nejen spolupracovníka k tomuto velice náročnému zaměstnání, které mě čeká, ale také partnera, jenž by mě v životě doprovázel. Upřímně doufám, že mě Illeá podpoří v mém přání vyhlásit Selekci.“ Lidé kolem zalapali po dechu a začali si šuškat. Všude jsem viděla šokované výrazy. Najednou bylo jasné, že o tom věděl jen Gavril, což mě překvapilo. „Zítra budou všem způsobilým mladíkům v Illeji rozeslány dopisy. Budou mít dva týdny na to, aby se rozhodli, zda se chtějí o mou ruku ucházet, či ne. Samozřejmě si uvědomuji, že tohle je pro naši zemi něco naprosto nevídaného. Dosud jsme nezažili Selekci, kde by se vše točilo kolem ženy. Přestože mám tři bratry, velice se těším na shledání s dalším illejským princem. Doufám také, že celá Illeá bude oslavovat se mnou.“ Mírně jsem se uklonila a vrátila jsem se na své místo. Máma s tátou se úplně dmuli pýchou, tak jsem si zkoušela namluvit, že mi stačí tahle jejich reakce. Cítila jsem ale, jak mi krev 37

v žilách divoce pulzuje. Jako by mi cosi říkalo, že jsem něco neodhadla dobře, že v síti, do které jsem se dobrovolně lapila, je díra. Nedalo se ale nic dělat. Prostě jsem seskočila z římsy.

Kapitola 5

q

Věděla jsem, že máme v paláci celou armádu služebnictva, ale byla jsem přesvědčená, že až do dneška byla většina z nich někde zalezlá. Jakmile se zpráva o  nečekaně vyhlášené soutěži rozšířila, neběhali kolem mě pouze komorné a komorníci, ale i lidi, které jsem nikdy předtím neviděla. Moje každodenní nálož hlášení, která jsem musela přečíst, a schůzek, jichž jsem se musela účastnit, šla stranou. Teď jsem byla ústředním bodem příprav na Selekci. „Tahle je o něco levnější, Vaše Výsosti, nicméně stále neuvěřitelně příjemná a ladila by i s dosavadní výzdobou.“ Neznámý muž přede mnou roztáhl široký kus látky a zakryl jím dvě předchozí. Na dotek mě látka okouzlila, ačkoli bylo jasné, že není určená k nošení. „Nechápu, proč tohle děláme,“ přiznala jsem se. Muž, který patřil k dekoratérům paláce, stiskl uraženě rty. „Máme za to, že některé z  pokojů pro hosty jsou poněkud 39

dámské a že vaši nápadníci by se cítili lépe v něčem, jako je tohle,“ vysvětlil a vytáhl další vzorek. „Stačí obyčejná přikrývka a komnata bude vypadat úplně jinak,“ ujistil mě. „Dobře,“ přikývla jsem, třebaže se mi zdálo naprosto zbytečné, aby se někdo vzrušoval kvůli povlečení. „Musím to ale rozhodnout já?“ Vlídně se usmál. „Na všem, co se týká Selekce, budou vaše otisky prstů, slečno. I pokud tu látku nevyberete vy, lidi budou předpokládat, že jste ji vybrala. Proto s vámi radši probereme všechno.“ Zahleděla jsem se na látku. Už jsem byla unavená přemýšlením o tom, jak by mi tyhle malicherné detaily mohl někdo vyčítat. „Tahle.“ Zvolila jsem tu nejlevnější variantu. Tmavozelenou a na tříměsíční pobyt rozhodně dostačující. „Velmi moudré, Vaše Výsosti,“ pochválil mě dekoratér. „Nyní přejdeme k výběru nových uměleckých předmětů, ano?“ Zatleskal a do místnosti se začala hrnout řada komorných s obrazy v rukou. S povzdychem jsem se rozloučila s celým odpolednem. Následujícího rána si mě nechali zavolat do jídelního sálu. Doprovodila mě tam pouze máma, protože táta se nemohl uvolnit z práce. Muž, který byl pravděpodobně náš šéfkuchař, se před námi uklonil tak akorát, jak mu dovolilo jeho velké břicho. Obličej měj spíš červený než růžový, ale nepotil se, což mě přivedlo na myšlenku, že léta strávená v naší kuchyni ho nejspíš jednoduše podusila. „Velice děkuji, že jste se k nám připojily, Vaše Veličenstvo, Vaše Výsosti. Personál kuchyně pilně pracoval celý den a celou noc, aby vymyslel vhodné pokrmy pro možné menu k první 40

večeři s vašimi nápadníky. Budeme servírovat sedm chodů, samozřejmě.“ „Jistě!“ zvolala máma. Šéfkuchař se na ni usmál. „Přirozeně bychom rádi, abyste finální menu sestavily vy samy.“ V duchu jsem zabručela. Večeře o sedmi chodech by mohla od prvního loku koktejlu až po poslední kousek čokolády trvat i šest hodin. Jak dlouho zabere ochutnávka všech možností ke každému chodu? Asi osm hodin, jak se ukázalo, a po celý zbytek dne mě příšerně bolelo břicho. Tím méně jsem byla nadšená, když mě kdosi požádal, abych na první večer vybrala i hudbu. Chodby paláce připomínaly zalidněné ulice. Na každém rohu se hlučelo a spěchalo. Snažila jsem se to vydržet, jak se dalo, dokud mě jednoho dne na chodbě nezastavil táta. „Napadlo nás, že bychom nechali připravit jeden sál pouze pro tvé nápadníky. Co bys řekla…“ „Dost!“ povzdychla jsem si, celá podrážděná. „Je mi to úplně jedno. Nemám potuchy, co by v  něm nějaký kluk chtěl, takže ti radím, aby ses zeptal někoho s testosteronem. Budu v zahradě.“ Táta pochopil, že nemám daleko k psychickému zhroucení, a tak mě nechal odejít bez dohadování. Za malou přestávku jsem byla neskonale vděčná. Na trávníku před lesem jsem si rozložila deku a natáhla jsem se na ni jen v bikinách. Tak jako už mnohokrát předtím jsem zalitovala, že nemáme bazén. Obvykle jsem dokázala dosáhnout svého, ale ohledně bazénu táta nikdy nepovolil. Až budu vládnout já, bazén bude první, čím palác vylepším. 41

Abych se trochu uvolnila, kreslila jsem si do skicáku návrhy šatů. Sluníčko mě hřálo a škrábání tužky o papír společně s šustěním listí vytvářelo příjemnou, uklidňující hudbu na pozadí. V duchu jsem oplakávala nadcházející ztrátu soukromí. Tři měsíce, opakovala jsem si. Tři měsíce a všechno se vrátí do normálu. Klid v zahradě zkazil pronikavý smích. „Josie,“ zamumlala jsem si pro sebe. Otočila jsem hlavu, dlaní jsem si zastínila oči a uviděla jsem ji kráčet směrem ke mně. Byla s jednou ze svých kamarádek, s dívkou z lepší rodiny, kterou si vybrala, jelikož společnost z paláce jí nestačila. Zavřela jsem skicák, abych své kresby schovala, překulila jsem se na záda a vystavila se slunci. „Pro všechny to bude skvělá zkušenost,“ zaslechla jsem, jak povídá své kamarádce. „S  kluky se do řeči moc často nedostanu, takže bude fajn s nějakým si promluvit. Až mi jednou vystrojí svatbu, ráda bych byla schopná vést slušnou konverzaci.“ Protočila jsem panenky. Kdyby mě kluci v Selekci jen minimálně zajímali, asi by mě celkem štvalo, že si je Josie přisvojuje. Jenže Josie si myslela, že všechno na světě existuje jen pro ni. A k smíchu byla i ta její představa, že je natolik důležitá, aby jí někdo vystrojil svatbu. Mohla by si vzít kohokoli z ulice a každému by to bylo úplně jedno. „Moc ráda bych tě navštívila během Selekce,“ nadnesla její kamarádka. „To by byla legrace!“ „Samozřejmě, Shannon! Pozvu všechny svoje kamarádky. I pro vás to bude přínosné.“ To je od ní skutečně milé, že svým malým přítelkyním nabízí můj domov a významnou událost mého života jako studijní 42

příležitost. Zhluboka jsem se nadechla. Musím se soustředit na relaxaci. „Eadlyn!“ vykřikla Josie, když mě zmerčila. Se zabručením jsem zvedla ruku na znamení, že ji vnímám. Doufala jsem ale, že moje mlčení jí naznačí, že si přeju soukromí. „Jak se těšíš na Selekci?“ zavolala, přičemž se stále blížila ke mně. Neměla jsem chuť pokřikovat na ni jako nějaký nádeník, tak jsem prostě neodpověděla. Chvíli nato mi Josie a její kamarádka zastínily slunce. „Ty jsi mě neslyšela, Eadlyn? Těšíš se na Selekci?“ Josie mě nikdy neoslovovala, jak měla. „Jistě.“ „Já taky! Podle mě bude úžasné, že budeme mít tak velkou společnost.“ „Ty nebudeš mít žádnou společnost,“ připomněla jsem jí. „Ti kluci budou moji hosté.“ Rychle kývla hlavou, jako bych říkala něco naprosto zřejmého. „Já vím! I tak ale bude fajn, že tu kolem bude víc lidí.“ „Josie, kolik ti je?“ „Patnáct,“ odvětila hrdě. „To jsem si myslela. Pokud opravdu chceš, jsem si jistá, že venku si můžeš najít spoustu kamarádů úplně sama. Jsi už dost velká.“ Usmála se. „To asi ne. To by se neslušelo.“ Tohle jsem s ní znovu probírat nechtěla. To já se nemůžu jen tak sbalit a odejít z paláce bez dovolení. Než by mě to vůbec stačilo napadnout, už by bylo nutné zaručit bezpečnostní opatření, vydat úřední oznámení a důkladně naplánovat celý průběh takové procházky. 43

Navíc jsem musela brát neustále v potaz, v čí společnosti se pohybuju. Nemohla jsem si dovolit, aby mě lidi viděli jen tak s  kdekým. Stačila jedna nelichotivá fotografie, která by navždycky zůstala v databázi, odkud ji noviny mohly vytáhnout, kdykoli měly chuť mě kritizovat. Neustále jsem byla ve střehu, abych zabránila čemukoli, co mohlo jakkoli pošpinit můj obrázek, obrázek mé rodiny či celé země. Josie byla prostá občanka. Na ni se podobná omezení nevztahovala. To ji ovšem nezabránilo v tom, aby se tak nechovala. „No, alespoň že máš společnost na dnešek. Pokud dovolíte, snažím se odpočívat.“ „Samozřejmě, Vaše Výsosti.“ Její kamarádka se mírně uklonila. Fajn, nebyla tak špatná. „Uvidíme se na večeři!“ zvolala Josie trochu moc nadšeně. Pokusila jsem se opět ukolébat do relaxace, ale pořád ke mně doléhal Josiin pronikavý hlas. Nakonec jsem sebrala deku i skicák a vydala jsem se dovnitř. Když tu nemůžu mít klid, nebudu tu ztrácet čas. Jakmile jsem ze zahrady zalité sluncem vstoupila do haly paláce, moje oči si potřebovaly zvyknout na její příšeří. Musela jsem několikrát zamrkat, abych rozpoznala tvář člověka, který se ke mně spěšně blížil. Osten proběhl halou s dvěma sešity v rukou. Strčil mi je do náruče a řekl: „Schovej je u sebe v komnatě, dobře? Kdyby se někdo ptal, neviděla jsi mě.“ A stejně rychle, jako se objevil, taky zmizel. Zmohla jsem se jen na povzdychnutí, jelikož jsem věděla, že nemá smysl snažit se ho pochopit. Někdy jsem opravdu nesnášela všechen ten tlak, který se na mě jako na prvorozenou vyvíjel, ale naštěstí 44

jsem ho musela trpět já, a ne Osten. Kdykoli jsem si představila, že by měl jednou u kormidla stát on, rozbolela mě z toho hlava. Zvědavá, co má zase za lubem, jsem sešity prolistovala, načež jsem zjistila, že nepatří jemu, ale Josie. Poznala jsem její dětské písmo, ale to, že sešity jsou její, by mi prozradila i nakreslená srdíčka s jejím a Ahrenovým jménem uvnitř. Kromě Ahrena milovala očividně i všechny čtyři členy oblíbené chlapecké kapely Lepší včerejšek a taky jakéhosi herce. Pravděpodobně jí stačil kdokoli s nějakým vlivem. Rozhodla jsem se, že sešity nechám na podlaze u dveří do zahrady. Ať už měl Osten v  plánu cokoli, nemohlo to Josie vyděsit tak, jako když o ně klopýtne, sotva vejde dovnitř, a nebude tušit, kde se tu vzaly, ani kdo všechno je viděl. Na někoho, kdo se považuje za osobu blízkou královské rodině, se má ještě hodně co učit o diskrétnosti. Jakmile jsem se vrátila do své komnaty, Neena už čekala připravená a vzala mi deku z rukou. Neměla jsem náladu zabývat se svým oblečením, tak jsem na sebe jen něco hodila. Chystala jsem si sepnout vlasy, když jsem si všimla nějakých svazků na stole. „To vám tady nechala lady Brice,“ vysvětlila Neena. Zůstala jsem na složky bezradně hledět. Přestože to byla moje první skutečná práce za celý týden, nedokázala jsem se jí teď věnovat. „Podívám se na to později,“ slíbila jsem, ačkoli jsem věděla, že to tak pravděpodobně nebude. Možná až zítra. Dnešek je můj. Sepnula jsem si vlasy, zkontrolovala si make-up a  vydala jsem se hledat mámu. Měla jsem chuť na společnost a  byla 45

jsem si poměrně dost jistá, že máma po mně nebude chtít, abych vybírala nějaký nábytek či jídlo. Našla jsem ji samotnou v  Dámském salónu. Cedulka na dveřích tvrdila, že místnosti se nově říká Knihovna C. Newsomeové, ale kromě mámy jí tak nikdo neříkal. Scházely se v ní dámy, takže původní název mi připadal vhodnější. To, že je máma uvnitř, jsem poznala ještě předtím, než jsem otevřela dveře, jelikož jsem ji slyšela hrát na klavír. Nikdo nehrál tak jako ona. Strašně ráda nám vyprávěla historku o tom, jak ji táta po svatbě nechal, aby si vybrala čtyři úplně nové klavíry, každý s  malinko odlišnými vlastnostmi. Všechny je rozmístili různě po paláci. Jeden stál v mámině apartmá, jeden v tátově, další byl tady a poslední v nepoužívaném salónku ve třetím poschodí. Máma hrála tak, jako by to bylo nesmírně snadné, a to jsem jí záviděla. Pamatovala jsem si, jak mi jednou řekla, že čas ubere jejím prstům na šikovnosti a  pak že zvládne ťuknout tak akorát do jedné či dvou kláves zároveň. Zatím ovšem nad časem vítězila. Ačkoli jsem se snažila být jako myška, stejně mě zaslechla. „Ahoj miláčku,“ zavolala a sundala prsty z klávesnice. „Pojď si sednout ke mně.“ „Nechtěla jsem tě vyrušit.“ Přešla jsem místností a posadila jsem se vedle ní na lavičku. „To nevadí. Jen jsem si čistila hlavu a už je mi líp.“ „Děje se něco?“ Pobaveně se usmála a pohladila mě po zádech. „Ne. Jen každodenní třenice.“ „Já vím, jak to myslíš,“ řekla jsem, přičemž jsem prsty přejela po klávesách, aniž by vydaly jakýkoli zvuk. 46

„Myslela jsem si, že se jednou dostanu do bodu, kdy už budu všechno znát a budu mít svou práci jakožto královna dokonale zvládnutou. Než se to ale stane, všechno se změní. Jsou věci… Ne, dneska máš svých starostí dost. Nebudeme se tím teď zabývat.“ Trochu namáhavě vykouzlila na svém obličeji opět úsměv, a  třebaže jsem chtěla vědět, co ji trápí (protože nakonec to byly i moje starosti), dala jsem jí za pravdu. Dneska to řešit nedokážu. A zdálo se, že ona je na tom podobně. „Litovala jsi toho někdy?“ zeptala jsem se jí, když jsem v jejích očích uviděla smutek, který se jí přes všechny snahy nedařilo skrýt. „Toho, že jsi vstoupila do Selekce a stala se královnou?“ Ulevilo se mi, když okamžitě neodpověděla ano nebo ne, ale mou otázku opravdu zvážila. „Určitě nelituju toho, že jsem si vzala tvého otce. Někdy si říkám, jaký by můj život byl, kdyby mě do Selekce nevybrali nebo kdybych z ní vypadla. Myslím, že bych se měla i tak dobře. Nebyla bych méně šťastná, jen bych nevěděla, o co přicházím. Každopádně ta cesta nebyla vůbec jednoduchá, hlavně proto, že jsem po ní jít nechtěla.“ „Nechtěla?“ Zavrtěla hlavou. „Přihlásit se do Selekce nebyl můj nápad.“ Překvapením mi poklesla čelist. Tohle mi nikdy neřekla. „A čí teda?“ „Na tom nesejde,“ odvětila honem. „Můžu tě ale ubezpečit, že rozumím, proč se ti do ní nechce. Uvidíš, že se z ní dozvíš hodně o sobě samé. Doufám, že mi nepřestaneš důvěřovat.“ „Důvěřovala bych ti mnohem víc, kdybych věděla, že to dě47

láš kvůli mně, a ne proto, aby sis zajistila klid.“ Ta slova ze mě vypadla mnohem ostřeji, než jsem je mínila. Máma se zhluboka nadechla. „Teď ti to od nás přijde sobecké, já vím, ale uvidíš sama. Jednoho dne bude blaho téhle země na tvých bedrech a  samotnou tě překvapí, co všechno budeš schopná podniknout, jen abys ji zachránila před pádem. Nikdy mě nenapadlo, že by byla nějaká další Selekce, jenže když se to po tobě žádá, musíš své plány změnit.“ „Po mně se toho teď žádá trochu moc,“ ucedila jsem. „Za prvé, dávej si pozor, jakým tónem se mnou mluvíš,“ pokárala mě. „A za druhé, ty zatím vidíš jen zlomek práce, která tě čeká. Neumíš si představit, pod jakým tlakem je tvůj otec.“ Zůstala jsem mlčky sedět. Měla jsem chuť odejít. Jestli se jí nelíbí můj tón, tak proč mě k němu nutí? „Eadlyn,“ promluvila klidně. „Tohle přišlo, protože to asi přijít mělo. Nicméně dřív nebo později bych nejspíš stejně něco udělala.“ „Jak to myslíš?“ „Připadá mi, že se trochu moc straníš. Vzdaluješ se svému lidu. Vím, že se pořád bojíš, co všechno se po tobě jako královně bude chtít, ale nadešel čas, aby ses starala i  o  potřeby ostatních.“ „A podle tebe se nestarám?“ Copak nevidí, co celé dny dělám? Na okamžik semkla rty. „Ne, zlatíčko. Ne, pokud to narušuje tvoje pohodlí.“ Nejradši bych na ni začala řvát. A na tátu taky. Jistě, zvykla jsem si na dlouhé koupele a na drinky po večeři, ale to snad neznamenalo tolik – alespoň vzhledem k tomu, co jsem obětovala. 48

„Netušila jsem, že si o mně myslíš, že jsem tak špatná.“ Vstala jsem a otočila se k východu. „Nic takového neříkám, Eadlyn.“ „Ale ano. Dobře.“ Vydala jsem se ke dveřím. Její obvinění ve mně vyvolalo vztek, jaký jsem udržela jen stěží. „Eadlyn, miláčku, chceme jenom, aby z  tebe byla nejlepší královna, jakou můžeš být, to je celé,“ zavolala za mnou úpěnlivým hlasem. „To taky budu,“ odpověděla jsem jednou nohou v chodbě. „A rozhodně nepotřebuju, aby mi nějaký kluk ukázal, jak se to dělá.“ Cestou pryč jsem se snažila uklidnit. Bylo mi, jako by se proti mně spikl celý vesmír, jako by mě svými dlaněmi střídavě přimačkával k zemi. Znovu jsem si v duchu opakovala, že půjde jen o tři měsíce, jen o tři měsíce… dokud jsem neuslyšela jakýsi pláč. „Seš si jistá?“ Znělo to jako hlas generála Legera. „Mluvila jsem s ní dneska ráno. Rozhodla se, že si to nechá.“ Paní Lucy se přerývaně nadechla. „Řekla jsi jí, že tomu dítěti můžeme dát úplně všechno? Že máme víc peněz, než utratíme? Že bysme ho milovali, i kdyby nebylo dokonalé?“ Slova generála Legera se podobala jednomu rychlému šeptavému přívalu. „To i všechno ostatní,“ trvala na svém paní Lucy. „Že víme, jak vysoké je riziko, že se narodí s  duševní poruchou, a  že bysme se postarali o všechno, co by potřebovalo. Že by nám s  tím pomohla i  sama královna. Řekla, že o  tom mluvila se svou rodinou a že jí pomůžou. A že původně vůbec neuvažovala o tom, že by se ho vzdala. Adopce ji napadla jen proto, že se bála, že zůstane sama. Stále dokola se mi omlouvala, jako by to tak mohla napravit.“ 49

Paní Lucy popotahovala a  snažila se utišit svoje vzlykání. Natáhla jsem se blíž k rohu, abych slyšela lépe. „Moc mě to mrzí, Lucy.“ „To je v pořádku. Není to tvoje chyba,“ pronesla laskavým a statečným hlasem. „Asi bysme si měli přiznat, že je po všem. Všechny ty roky léčení, všechny ty potraty, tři nevydařené adopce… nejspíš to máme prostě vzdát.“ Nastala dlouhá pomlka a  po ní promluvil generál Leger. „Jestli myslíš, že to tak bude nejlepší.“ „Myslím,“ potvrdila pevným hlasem, ale hned nato opět propukla v pláč. „Nemůžu uvěřit, že nikdy nebudu matka.“ O vteřinu později se její vzlyky ztlumily a mně došlo, že si ji manžel přitáhl na svou hruď, aby se ji pokusil ukonejšit. Vždycky jsem si myslela, že Legerovi se k bezdětnému partnerství rozhodli sami. To, že má paní Lucy podobné problémy, se během žádného rozhovoru v mojí přítomnosti ani nezmínilo, a když jsem byla malá, připadalo mi, že je spokojená, že si s námi může pohrát a pak nás zase poslat za rodiči. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mohli mít tak velikou smůlu. Má snad moje matka pravdu? Že bych se o ostatní nestarala tolik, kolik si myslím? Paní Lucy byla jedním z mých nejoblíbenějších lidí na světě. Jak to, že jsem si jejího trápení nikdy ani nevšimla?

Kapitola 6

q

V pracovně stálo třicet pět velkých košů naplněných snad desítkami tisíc přihlášek v obálkách beze jména. Kvůli přítomným kamerám jsem se snažila působit natěšeně, ale bylo mi, jako bych se měla každou chvíli do jednoho z těch košů vyzvracet. Tím by se alespoň výběr zúžil. Táta mi položil ruku na rameno. „Tak, Eady. Prostě běž a z každého koše vytáhni jednu obálku. Já ti je budu držet, abys měla volné ruce. Otevřeme je během živého vysílání dneska večer. Snadné, že ano?“ Snadné, a přece až neuvěřitelně strašlivé. Na druhou stranu, od vyhlášení Selekce mě věčně něco ohromovalo, takže tohle by mě zase nemuselo tolik šokovat. Upravila jsem si svou oblíbenou korunku a uhladila si měňavé šedé šaty. Chtěla jsem vypadat jako vždy oslnivě, ale když jsem se ještě ve své komnatě podívala do zrcadla, dívka v něm vyděsila dokonce i mě samotnou. 51

„Takže si je vyberu sama?“ zašeptala jsem, přičemž jsem doufala, že mě nezabírají kamery. Táta se na mě malinko usmál a řekl: „Tohle je privilegium, které jsem já neměl. Do toho, zlato.“ „Jak to myslíš?“ „Později. Teď už běž.“ Ukázal na hromady a hromady přihlášek. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle zvládnu. Ať už lidi doufají v cokoli, já mám plán. A to spolehlivý. Z tohohle vyjdu bez újmy. Jen pár měsíců života (což zase není tak moc) a vrátím se ke své práci a k přípravám na pozici královny. Sama. Tak proč ještě váháš? Zmlkni. Přistoupila jsem k prvnímu koši označenému cedulkou, která prozrazovala, že všichni přihlášení pocházejí z Clermontu. Vytáhla jsem jednu obálku, blesky foťáků se zablýskly a hrstka lidí v  místnosti zatleskala. Rozrušená máma objala Ahrena, který se na mě nenápadně zašklebil. Paní Marlee potěšením vydechla, zatímco paní Lucy v pracovně chyběla. Nebyl tu ani Osten, což mě nepřekvapilo, zato Kaden to všechno sledoval s nelíčeným zájmem. Pro každý koš jsem použila jinou techniku. Z jednoho jsem vzala hned vrchní obálku, do jiného jsem ponořila celou paži. Diváci se výborně bavili, když jsem došla ke koši z Karolíny, máminy domoviny, a  vytáhla jsem z  něj dvě obálky. Chvíli jsem je jako by vážila v rukou, načež jsem jednu z nich vhodila zpátky. Nakonec jsem tátovi předala i  úplně poslední obálku. V  místnosti se ozval ještě jednou potlesk a  foťáky opět zacvakaly. Než přítomní reportéři opustili pracovnu a šli své ex52

kluzivní svědectví zpracovat, věnovala jsem jim úsměv, který měl být nadšený. Odešli i Ahren a Kaden, kteří si neodpustili pár vtípků, máma mě rychle políbila do vlasů a  spěchala za nimi. Sice jsme spolu zase mluvily, ale neměly jsme toho moc, co bychom si řekly. „Vedla sis skvěle,“ pochválil mě táta, když jsme zůstali sami. V jeho hlase byl znát upřímný obdiv. „Opravdu. Umím si představit, jaké to musely být nervy, ale byla jsi úžasná.“ „Víš jistě, že si to umíš představit?“ Dala jsem si obě ruce v bok. „Vždyť ty sis přece sám nevybíral.“ Polkl. „O tom, jak jsme se s tvojí matkou našli, nevíš úplně všechno. Jsou jisté podrobnosti, které je lepší nechat pod pokličkou. Tohle ti říkám jen proto, abys pochopila, že máš velké štěstí.“ Přikývla jsem, ačkoli jsem nechápala, kam tím míří. Zhluboka se nadechl. „Moje Selekce nebyla fraška, ale neměla do ní daleko. Můj otec vybral kandidátky sám, přičemž chtěl dívky vhodné pro politické styky, dívky z vlivných rodin nebo dívky natolik okouzlující, že by jim lidé zobali z ruky. Aby výběr vypadal náhodný, přidal do něj i tři dívky z páté kasty, ale do nižší už nesáhl. Páté mu měly posloužit jen k tomu, aby nikdo nepojal podezření.“ Došlo mi, že mám otevřenou pusu, tak jsem ji okamžitě zaklapla. „Máma?“ „Měla ze soutěže co nejdřív vypadnout. Popravdě řečeno, otec se mi ji snažil několikrát vymluvit, a málem ji dokonce sám vyloučil. A podívej se na ni dnes.“ Výraz v jeho obličeji se rázem změnil. „Nikdy bych tomu nevěřil, ale ona je ještě oblíbenější než moje matka. K tomu mi dala čtyři krásné, chytré a silné děti. A je neustálým zdrojem štěstí v mém životě.“ 53

Líně převrátil obálky, které měl stále v rukou. „Nevím, jestli existuje něco jako osud nebo úděl. Někdy se ale stává, že ten, po kterém jsi vždycky toužila, jednoho dne projde dveřmi, odhodlaný ti odolat. A ty mu přesto dokážeš, že jsi ho hodna.“ Až dosud jsem byla přesvědčená, že zamilovaný příběh svých rodičů znám úplně celý. Ovšem poté, co mi táta prozradil, že máma původně nepřipadala jako královna v úvahu, a co se mi máma svěřila, že nejdřív do Selekce vůbec nechtěla, jsem moc nechápala, jak se ti dva mohli dát vlastně dohromady. Z výrazu tátovy tváře bylo jasné, že to stěží chápe i on sám. „Zvládneš to, neboj se,“ povzbudil mě, celý hrdý. „Proč si to myslíš?“ „Jsi jako tvoje matka a taky jako moje matka. Jsi odhodlaná. A navíc, což je asi nejdůležitější, nerada selháváš. Jsem si jistý, že to vyjde, i kdyby jen proto, že nedovolíš, aby to skončilo jinak.“ Málem jsem mu to řekla. Málem jsem se mu přiznala, že jsem popsala několik stránek různými nápady, kterými jsem chtěla ty kluky odpálkovat. Měl totiž pravdu: Nechtěla jsem selhat. Jenže pro mě by selhání znamenalo, kdyby mi život řídil někdo jiný. „Všechno určitě dopadne tak, jak má,“ řekla jsem trochu posmutněle. Zvedl ruku a přiložil mi ji k tváři. „Tak to obvykle bývá.“

Kapitola 7

q

Pódium ve studiu bylo mírně upravené. Obvykle jsme na něm vedle rodičů seděli jen já s  Ahrenem, ale dnes večer dostali křesílka i Kaden s Ostenem. Na protější straně seděl hlouček tátových úředníků a uprostřed mezi námi stála skleněná nádoba s obálkami, které jsem dopředu vylosovala. Hned vedle byla prázdná nádoba, do níž jsem je měla vkládat po otevření. Původně jsem měla výhrady k tomu, abych jména četla nahlas já, ale nakonec jsem uznala, že alespoň na pohled to mohlo dělat dojem, že mám vše pod kontrolou. Za kamerami byly řady sedadel zaplněné dalšími členy naší domácnosti. Viděla jsem generála Legera, jak vtiskl polibek na čelo paní Lucy a cosi jí zašeptal. Od toho, co jsem zaslechla jejich rozhovor, uplynulo už několik dní a pořád mi jí bylo líto. Ze všech lidí na světě, kteří si zasluhovali být rodiči, to byli právě Legerovi. A ze všech lidí na světě, kteří měli pomáhat a nacházet řešení na cokoli, to byli právě Schreaveovi. 55

Přesto jsem nedokázala přijít na to, jak bych jim mohla pomoct. Paní Marlee šeptem okřikla Josie. Nespíš za to, že se smála nějakému vlastnímu vtipu, který postrádal jakýkoli humor. Nikdy jsem nepochopila, jak někdo tak báječný mohl porodit tak strašné děti. Moje nejoblíbenější korunka? Ta, kterou jsem měla právě na hlavě? Tak ta byla moje nejoblíbenější jenom proto, že Josie mou první nejoblíbenější ohnula a z mé druhé nejoblíbenější ztratila dva kamínky. Přitom na ně neměla vůbec co sahat. Nikdy. Hned vedle ní seděl Kile a četl si. Jelikož všechno, co se týkalo naší země a našeho domova, ho samozřejmě příliš nudilo. Takový nevděčník. Zvedl oči od knihy, a když viděl, že se na něj koukám, zašklebil se na mě a vrátil se ke čtení. Proč tu vůbec je? „Jak se cítíš?“ Najednou u mě byla máma a objala mě kolem ramen. „Fajn.“ Usmála se. „Fajn ti není ani náhodou. Vždyť je to příšerná situace.“ „Proč, jo, to je, ano. To je od tebe opravdu laskavé, že mě vystavuješ takové příjemnosti.“ Zkusmo se zahihňala, aby poznala, jestli jsme spolu opět zadobře. „Nemyslím si, že jsi špatná,“ pronesla tiše. „Myslím si, že jsi tisíc nádherných věcí. Jednoho dne sama poznáš, jaké to je, dělat si starosti o své děti. A o tebe si dělám starosti víc než o ostatní. Ty nejsi jen tak ledajaká dívka, Eadlyn. Ty jsi ta dívka. A já pro tebe chci úplně všechno.“ Nevěděla jsem, co bych jí na to měla říct. Rozhodně jsem se s ní nechtěla hádat, ne před tak velkou událostí. Její ruka spo56

čívala stále na mém rameni, tak jsem se k ní přivinula a ona mě políbila do vlasů, hned pod korunku. „Je mi dost nepříjemně,“ svěřila jsem se jí. „Tak mysli na to, jak je asi těm klukům. Pro ně je to taky ohromná událost. A mysli na to, že potěšíte celou zemi.“ Soustředila jsem se na svůj dech. Tři měsíce. Svoboda. To je hračka. „Jsem na tebe pyšná,“ řekla a naposledy mě sevřela. „Hodně štěstí.“ Nato odešla pozdravit tátu a ke mně se došoural Ahren. Cestou si uhlazoval oblek. „Pořád nevěřím, že se to fakt děje,“ nadhodil a v jeho hlase bylo poznat upřímné vzrušení. „Vážně se těším na společnost.“ „Prosím tě, to ti Kile nestačí?“ Znovu jsem očima přelétla ke Kileovi, který byl stále zabořený nosem do knihy. „Já nevím, co proti němu máš. Je děsně chytrý.“ „To má být slovo pro nudný?“ „Ne! Těším se ale, že potkám nové lidi.“ „Já ne.“ Založila jsem si ruce na hrudi, zčásti ze vzteku, zčásti na obranu. „No tak, sestřičko. Bude to legrace.“ Rozhlédl se po místnosti a ztišil hlas. „Jsem vážně zvědavý, co sis pro ty chudáky připravila.“ Snažila jsem se potlačit smích, ale při představě, jak se budou svíjet, se mi to moc nedařilo. Ahren zvedl jednu z obálek a plácl mě s ní přes nos. „Teď se připrav. Jestli ovládáš jen základy naší řeči, měla bys tuhle část v pohodě zvládnout.“ „Moc vtipný,“ odsekla jsem a praštila ho do nadloktí. „Mám tě ráda.“ 57

„Já vím, že máš. A neboj se. Tohle bude brnkačka.“ Pak nás všechny vyzvali, abychom se posadili, a Ahren vhodil obálku zpět do nádoby, vzal mě za ruku a doprovodil mě na místo. Začalo se natáčet a táta Zprávy zahájil novinkami o obchodní dohodě, kterou měl co nevidět uzavřít s Novou Asií. Poslední dobou jsme s  touto zemí spolupracovali tak úzce, že bylo těžké představit si, že jsme proti sobě kdysi válčili. Krátce promluvil o  nových imigračních zákonech a  po něm se slova ujali jeho poradci, včetně lady Brice. Měla jsem zvláštní pocit, jako by se čas nekonečně vlekl a zároveň jako by uběhl jako voda. Když mě Gavril ohlásil, na okamžik jsem nevěděla, co přesně mám dělat. Pak jsem ale vstala, přešla jsem po pódiu a zaujala své místo za mikrofonem. Podívala jsem se přímo do kamery a blýskla oslnivým úsměvem. Věděla jsem, že dnes večer bude před televizními obrazovkami snad celá Illeá. „Jsem si jistá, že se nemůžete dočkat stejně jako já, a proto přejdu rovnou k tomu, co chceme všichni slyšet. Dámy a pánové, zde je třicet pět mladíků, které tímto zvu k účasti v letošní převratné Selekci.“ Sáhla jsem do nádoby a vytáhla z ní první obálku. „Z Likely,“ přečetla jsem a před otevřením udělala krátkou pauzu. „Pan MacKendrick Shepard.“ Zvedla jsem jeho fotografii a osazenstvo místnosti zatleskalo. Vložila jsem obálku do druhé nádoby a natáhla se pro dalšího kandidáta. „Ze Zuni… pan Winslow Fields.“ Po každém jméně následoval povrchní potlesk. Holden Messenger. Kesley Timber. Hale Garner. Edwin Bishop. 58

Když jsem sahala pro poslední obálku, měla jsem pocit, jako bych jich otevřela už stovku. Pálily mě tváře a doufala jsem, že se máma nebude zlobit, když se neobjevím na večeři a najím se u sebe v komnatě. Podle mě jsem si to vážně zasluhovala. „Á! Z Angeles.“ Roztrhla jsem papír a vytáhla údaje o posledním kandidátovi. Úsměv mi určitě ochabl, nedokázala jsem ho dál předstírat. „Pan Kile Woodwork.“ V  místnosti to zašumělo. Někdo zalapal po dechu, kdosi se zasmál, ale úplně nejzřetelněji jsem slyšela Kileovu reakci. Upustil knihu na zem. Prudce jsem se nadechla. „Tak tady je máte. Zítra k těmto třiceti pěti kandidátům pošleme poradce, aby je začali připravovat na dobrodružství, které je čeká. Už za týden všichni dorazí do paláce. Do té doby se ke mně, prosím, připojte s gratulacemi.“ Zatleskala jsem jako první a ostatní v místnosti se ke mně přidali. Pak jsem se vrátila na své místo, přičemž jsem se snažila nevypadat tak hrozně, jak jsem se cítila. Proč mě Kileovo jméno mezi ostatními kandidáty tolik šokuje? Nakonec z nich přece nikdo nedostane šanci. Něco se mi na tom ale nezdálo. Sotva Gavril přímý přenos ukončil, kolem propukl chaos. Máma s tátou šli za Woodworkovými. Já jsem zamířila za nimi a jako maják mě naváděl Josiin smích. „Já jsem se nepřihlásil!“ trval na svém Kile. Když jsem se přiblížila, setkali jsme se pohledem. Poznala jsem, že je stejně rozladěný jako já. „Záleží na tom?“ nadhodila máma. „Soutěž byla otevřená pro kohokoli, kdo splňoval věkovou podmínku.“ 59

Táta přikývl. „To je pravda. Je to sice trochu zvláštní situace, ale není na ní nic nelegálního.“ Kile se na něj prosebně podíval. „Jenže já se toho účastnit nechci.“ „Kdo tě přihlásil?“ zeptala jsem se. Kile zavrtěl hlavou. „To netuším. Bude to omyl. Proč bych se hlásil, když nechci soutěžit?“ Máminy oči přelétly ke generálu Legerovi a  připadalo mi, jako by se oba smáli. Na tomhle ale není k smíchu vůbec nic. „Pardon!“ protestovala jsem. „Tohle je nepřípustné. Bude to někdo nějak řešit?“ „Vyber někoho jiného,“ navrhl Kile. Generál Leger zavrtěl hlavou. „Eadlyn tvé jméno vyhlásila před celou zemí. Jsi kandidát za Angeles.“ „Správně,“ souhlasil táta. „To, že Eadlyn ta jména přečetla veřejně, je jako úřední potvrzení. Nemůžeme tě nahradit.“ Kile obrátil oči v sloup. To dělal často. „Tak ať mě vyloučí hned první den.“ „A kam tě asi tak pošlu?“ zeptala jsem se. „Vždyť jsi doma.“ Ahren se uchechtl. „Promiňte,“ řekl, když si všiml našich přísných pohledů. „To by se ostatním klukům asi nelíbilo.“ „Pošli mě někam pryč,“ snažil se ještě Kile. Zněl upřímně zděšeně. „Kile, říkám ti to už po sté, nikam nepojedeš!“ pronesla paní Marlee tak rozhodně, jak jsem ji nikdy dřív neslyšela. Přiložila si jednu ruku ke spánku, pan Carter ji objal a cosi jí pošeptal do ucha. „Ty chceš někam jinam?“ užasla jsem. „To ti palác není dost dobrý?“ „Není to můj palác,“ řekl Kile, přičemž mírně zvýšil hlas. 60

„A abych byl upřímný, mám ho už trochu dost. Nebaví mě všechna ta pravidla a to, že jsem tady jenom host, a to tvoje namyšlené chování už mi taky leze krkem.“ Zalapala jsem po dechu a paní Marlee mu dala pohlavek. „Omluv se!“ nařídila mu. Kile semkl rty a sklopil oči. Založila jsem si ruce na prsou. Nepůjde nikam, dokud se mi neomluví. Donutím ho k tomu tak jako tak. Nakonec potřásl hlavou a jakousi omluvu zabrblal pod vousy. Odvrátila jsem se od něj, aby viděl, že je mi úplně jedno, jak se snaží. „Jedeme prostě dál podle plánu,“ prohlásil táta. „Tohle je Selekce jako všechny před ní. Jde tu o možnosti a volby. Zrovna teď je na tom Kile stejně jako ostatní a určitě se shodneme, že Eadlyn mohla dopadnout mnohem hůř.“ Díky, tati. Letmo jsem se podívala, jak se tváří Kile. Civěl pořád do země a zdálo se, že je mu trapně a je naštvaný. „Prozatím bychom se měli najíst a trochu to oslavit. Tohle je výjimečný den.“ „Pravda,“ přitakal generál Leger. „Pojďme se najíst.“ „Jsem unavená,“ řekla jsem a otočila se k nim zády. „Budu ve své komnatě.“ Ani jsem nečekala na dovolení. Po dnešním večeru nikomu nic nedlužím. Dala jsem jim všechno, co chtěli.

Kapitola 8

q

O víkendu jsem se všem vyhýbala a zdálo se, že to nikomu nevadí, dokonce ani mámě. Když jsem teď znala jména kandidátů, Selekce mi připadala jaksi reálnější a s každým ubývajícím dnem o samotě jsem byla stále smutnější. V pondělí před příjezdem soutěžících jsem se konečně vrátila do světa lidí a zašla jsem si do Dámského salónu. Našla jsem tam i paní Lucy, která vypadala opět veselá jako obvykle. Pořád jsem si přála, abych jí mohla pomoct. Jasně, štěně není jako člověk, ale nic lepšího mě zatím nenapadalo. Máma mluvila s paní Marlee, a jak jsem prošla dveřmi, hned na mě zamávaly. Když jsem se k nim posadila, paní Marlee mě vzala za ruku. „Chci ti vysvětlit to s Kilem. Nechce odjet kvůli tobě. Mluví o tom už dlouho a já jsem doufala, že pokud stráví semestr na škole mimo palác, přejde ho to. Kdyby odjel, utrápila bych se.“ „Dřív nebo později mu budeš muset dovolit, aby se rozhodl 62

sám,“ naléhala na ni máma. Legrační, zrovna ona, která se snaží provdat dceru za úplného cizince. „Já ho nechápu. Josie o odchodu nikdy nemluví.“ Protočila jsem panenky. Jistě že nemluví. „Co chceš ale dělat? Nemůžeš ho přece nutit, aby zůstal.“ Máma nalila do šálku čaj a postavila ho přede mě. „Najala jsem pro něj nového učitele. Tenhle má hodně praktických zkušeností a  může Kileovi předat mnohem víc než knihy. Snad tak získám víc času. Pořád doufám…“ Vtom do místnosti vtrhla teta May. Vypadala, jako by právě vystoupila z módního časopisu. Vyskočila jsem a rozběhla jsem se k ní. Do náruče jsme si doslova vletěly. „Vaše Výsosti,“ pozdravila mě. „Mlč, prosím tě.“ Se smíchem si mě odtáhla od těla na délku paží a pohlédla mi přímo do očí. „Chci slyšet všechno o Selekci. Jak je ti? Podle těch fotek tam máš i hezouny. Už ses zamilovala?“ „To ani náhodou,“ odpověděla jsem, celá rozesmátá. „Však jim dej pár dní.“ Taková byla teta May. Každých pár měsíců nová láska. K nám čtyřem (a k naší sestřenici Astře a k bratranci Leovi) se chovala jako k vlastním dětem, jelikož se sama nikdy neusadila. Já jsem její společnost milovala a v paláci s ní byla vždycky větší legrace. „Jak dlouho se zdržíš?“ zeptala se jí máma, když mě May vzala za ruku a společně jsme se vydaly k ní. „Odjíždím zase ve čtvrtek.“ Hrklo ve mně. „Já vím. Přijdu o všechnu zábavu!“ Našpulila rty. „Jenže Leo má v pátek odpoledne zápas a Astra má v sobotu taneční před63

stavení. Slíbila jsem jim, že se přijdu podívat. Astra je vážně moc šikovná,“ řekla a obrátila se na mámu. „Je poznat, že měla mámu umělkyni.“ Usmály se na sebe. „Taky bych se šla ráda podívat,“ postěžovala si máma. „Tak proč nejdeme?“ navrhla jsem a vzala si k čaji pár máslových sušenek. Teta May na mě zvědavě pohlédla. „Ty snad nevíš, že na víkend už máš plány? A to velké? Takové, co ti změní život?“ Pokrčila jsem rameny. „Klidně si je nechám ujít.“ „Eadlyn,“ pokárala mě máma. „Pardon! Je toho na mě prostě moc. Já bych nechala všechno tak, jak je.“ „Kde máš ty fotky?“ vyzvídala May. „V komnatě na stole. Snažím se naučit jejich jména, ale zatím mi to moc nejde.“ May mávla na služku. „Zlatíčko, mohla bys nám z princezniny komnaty přinést přihlášky všech kandidátů Selekce, které by měly ležet na stole?“ Služka se rozzářila, uklonila se a odběhla. Vsadila bych se, že si je cestou zpátky prohlédne. Máma se ke své sestře naklonila. „Chci ti jen připomenout, že nejsou k mání, a i kdyby byli, jsou asi o polovinu mladší než ty.“ Paní Marlee i já jsme se rozesmály, zatímco paní Lucy se jen mírně usmála. Nikdy si z tety May neutahovala tak jako my. „Nechte ji,“ bránila ji. „Určitě má s těmi fotkami jen ty nejlepší úmysly.“ „Děkuju ti, Lucy. Nedělám to pro sebe, ale pro Eadlyn!“ přísahala. „Pomůžeme jí, aby získala náskok.“ 64

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.