Damijan Šinigoj

Damijan Šinigoj se narodil roku 1964 v Novém městě ve Slovinsku. Je šéfredaktor nakladatelství Goga Park, prozaik, překladatel z bosenštiny, filmový scenárista, redaktor a publicista. Napsal dva romány: Vojáky zabíjejí, nebo ne? (1991), Nevystřelený náboj (1994) a tři sbírky krátkých próz. Podle jeho scénářů byly realizovány dokumentární film: Když válka klepe na dveře (2002) a celovečerní snímek 1991 – Nevystřelený náboj (2011). V nakladatelství Větrné mlýny vyšla jeho kniha Tátovy zápisky. Nevystřelený náboj „Měl jsem dvacet šest let, když jsem se dobrovolně přihlásil do teritoriální obrany a ještě dnes nevím, jestli mi nebude líto, že jsem nevystřelil ani jeden, jediný náboj...“ Damijan Šinigoj. Nevystřelený náboj je první větší literární dílo o válce ve Slovinsku v roce 1991. Nebere si za úkol podat svědectví o hrdinských činech, ale plasticky vyobrazit složitost války se silnou protiválečnou filozofií. Jedná se o kolektivní román, který v prvé řadě poukazuje na válku jako na silný racionální mechanismus, který ničí vše, co mu přijde do cesty…

28. červen '91, Medvedjek Rac a jeho oddíl leželi pod břehem, který je ukrýval před federální armádou. Leželi téměř až na konci kolony. Nevěděli, co se děje kolem nich: byli bez spojení se štábem a s ostatními jednotkami. Leželi a prohřívali si ztuhlé končetiny. Na obrněnce kašlali. Doktor Pogačar, který byl k jednotce přidělen jako zdravotník, dychtivě prohrabával brašnu první pomoci, aby nakonec s překvapením zjistil, že v ní není téměř nic. „Hele, kluci, ne že budete moc jančit“ řekl žertovně, „jsou tady obvazy jen pro jednoho, ostatním můžu ledatak držet prst na díře..“ Všichni se rozesmáli a konečně z nich opadlo napětí. Bylo půl desáté dopoledne. --------------------Dřepěli u neomítnutého domu, kam provizorně umístili štáb. Dohodli se, že zaútočí přesně o třičtvrtě na deset, a to výstřelem čtyř armbrustů na druhý obrněnec v koloně. Na místo se dostavili všichni velitelé jednotlivých oddílů a kapitán jim přidělil poslední instrukce. ----------------------Čtveřice, která měla vystřelit první rakety, požádala přítomného novináře, aby je vyfotil. Co kdyby to nepřežili? Objektiv odrážel jejich bezstarostné dětské pitvoření, jako by byla smrt tím posledním, na co myslí. Novinář stiskl spoušť. O třičtvrtě na deset se nad malou slovinskou vesničkou Medvedjek, o které dosud nikdo nikdy neslyšel - její jméno si možná zapamatovali pouze netrpěliví řidiči, kteří to do kopečka pěkně rozpálili a v předjížděcím pásu předháněli pomalé náklaďáky – rozpoutalo peklo. Velitel dal zmíněné čtveřici znamení k útoku. Rakety ještě nezasáhly druhý obrněnec, když zaskřípala protiletadlová děla. Federální armáda byla připravena, s prsty na spouštích... -------------------------

Úderná síla kolony byla ohromující, děla pálila ostošest. Cílila zejména na shluk domků nad silnicí, kde pobývali velitelé se štábem. Zasaženo bylo několik osobních aut a intenzita 20 mm protiletadlových střel způsobila i výbuch neomítnutého domu. Na některé vojáky novoměstské čety, kteří si v blízkosti postavili ten nejbezpečnější bunkr na světě (aspoň si to tak mysleli), dopadla železniční kolej, kterou před tím použili ke svému opevnění... -----------------------Kapitán Kršské čety usilovně přemýšlel, jak vystřelit z nové protipancéřové zbraně, armbrustu. Na předváděčce mu bylo vysvětleno, že kulka je extrémně citlivá a kumulativní náboj se v ní aktivizuje pouhým dotykem sebemenšího nárazu. Odpálení armbrustu však znemožňovaly větve, dělící je od obklíčené kolony. Ať se snažil sebevíc, řešení stejně nenašel. Sekat větve? To přece nemohli... Najednou to bouchlo. Ani ne tak bouchlo, jako by se ženili všichni čerti! Z leknutí a strachu se málem podělal do kalhot. Když se vrhl na zem, udeřil se armbrustem po hlavě, až cítil, že mu na čele roste boule. Zahanbeně ji zamáčkl a zrudlý, jako by udělal něco, za co se musí stydět, se pokradmu podíval na své vojáky, jestli se mu smějí: kromě něj tam zbyli jen čtyři... -----------------------Raca s jeho kumpány zasáhla exploze jak blesk z čistého nebe. Leželi na trávě a absolutně netušili, že začne útok – nikdo jim totiž nic nesdělil. A teď to tedy začalo, běželo mu hlavou, teď přijde zúčtování! Lidské postavy se jak v groteskním baletu bláznivého choreografa vrhali na zem, jiní napřeskáčku běželi směrem do údolí, k lesu, další se najednou plížili, čtvrtí se vrávoravě stavěli na nohy. Nepopsatelný bláznivý zmatek, konec světa. Někdo v náhlé panice vyskočil na nohy, vytočil piruetu, jako by ho trefila kulka, a v děsivém poklonu upadl na obličej, převalil se na záda, zvednul svírajíc automat prosebně ruce a stiskl spoušť. Rac sledoval jeho tvář, která se proměnila v zaprášenou umouněnou masku, a připadalo mu, jako by v těch několika krátkých vteřinách zestárl o celé roky. Vrásky mu vyhloubily obrovské rýhy. Do obličeje se mu zpět vrátila barva, ale ohřála se na něm jen několik chvil, jako by se jen lehce začervenal, potom se pokožka znovu proměnila v koženou podrážku popelavé barvy a oči mu vystoupily z důlek. Směsice křiku, pláče, slz nevýslovné hrůzy a strachu odtékal současně s prázdnými nábojnicemi, které křečovitě vypouštěl k jasné obloze. Rac jako bezmocný pozorovatel už ani nevnímal celý ten děsivý výjev apokalypsy, která se před ním odehrávala. Toho chlapíka si všiml těsně před tím, když ležel pod malým, košatým stromem, pod který se schoval před deštěm. Hladil pušku, jako by šlo o nějaký sexuální předmět, vsouval prst do hlavně, šťáral se v ní a byl natolik zvědavý, že nahlédl i do malé, temné dírky. Čert ví, proč se u toho škrábe na koulích? pomyslel si Rac a napadlo ho, jestli se mu při tom náhodou nepostavil. Jeho současný znetvořený obličej se ani za mák nepodobal tomu předchozímu, klidnému a spokojenému – jako by šlo o dvě různé osoby... Zavřel oči a rukou si usušil tvář; byl promočený na kost. Dlaň si utřel o hrubou nohavici a palcem a ukazováčkem jedné ruky zatlačil oči hluboko do oční jamky, až pocítil zablesknutí a ostrou bolest. Mlha před očima se rozplynula a vrátil se mu sluch. Země se pod ním otřásala od neustálých detonací. Po své pravici spatřil skupinu asi dvaceti pěti teritoriálců, kteří splašeně běželi do údolí. Slíbil si, že jestli toto přežije, nikdy v životě nezapomene na jejich výraz – poprvé na vlastní oči viděl, jak dokáže strach zohavit lidský obličej. Znenadání ho napadlo, jestli nevypadá taky tak, jestli i jeho rysy neodráží hrůzu a běs. Federálci znetvořili jejich obličeje, jejich bledé tváře a planoucí oči, které hořely pro jediné, šílené přání – pryč, pryč, co nejrychleji odsud pryč! To nebyl útěk, ani dezerce, to byl hromadný úprk a lavina,

která s sebou strhávala stromy a lidi. Ale to ještě není konec, to pravé peklo nás teprv čeká, pomyslel si a nemýlil se: ani koňmi ani silou by nedokázal zastavit lidi, kteří prchali z boje, a přesvědčit je, aby se spojili. Nohy ho však stejně neposlouchaly. Snad to tak má být, snad až do poslední kapky krve musí okusit ďábla a možná pak i on bude utíkat ještě rychleji než jeho spolubojovníci s příslibem diplomu za první místo... Na okamžik ho napadlo, aby utíkal s nimi, ale dokázal se ovládnout a uklidnit se – přece jsem si vybral takové místo, kde mě nemůžou střílející vojáci trefit a udělám ještě líp, když se nebudu hýbat. Nohy měl stále jako ze dřeva. Panika postupem odcházela, protože zapojil veškeré své mozkové buňky, rozum a chladnou mysl. Vtloukal si do hlavy, že z boje v žádném případě nezdrhne. Dřív se nikdy nenechal podobnou situací vytočit, a to ve své fantazii prožil ledacjakou bitku, i o mnoho krvavější, než byla ta, ve které by vlastně mohl sehrát svou partičku. Tehdy ale, v myšlenkách a fantazii to bylo jiné – jaksi realističtější. Z vyfantazírovaných bitev ale nikdo neutíkal! A to ani nepřítel, přirozeně! Ještě před týdnem měl pocit, že ho nedokáže nic rozhodit; věci přijímal se samozřejmou jistotou a svůj mozek nezatěžoval myšlenkami, co je a není správné. Teď se však musel poprat s novou, děsivou a nebezpečnou situací, s reálnými náboji. Skutečnost, že může umřít, nebyla jen řádkem na papíře. Napadlo ho najednou, že útěk nemusí být tou nejhorší variantou – když opomine pravděpodobnost, že ho zabijí, je ve hře ještě jeho nezkušenost. S holýma rukama je postaven milionkrát vyzbrojenější a vycvičenější síle, která byla zahnaná do kouta a neměla co ztratit! Musel si otevřeně přiznat, že vůbec neví, co má dělat. To, co si dosud představoval ve své fantazii, najednou ztratilo jasné obrysy... Všechny jeho zkušenosti se pod tlakem událostí ukázaly jako neúčinné; všechno, co uměl a co se naučil, najednou nic neznamenalo! Uvědomil si, že se nezná – kdo doprdele je? A kdo ho zná, když ne on sám? Kdo může vědět, co udělá za pět minut? Kromě Boha, jehož existence byla diskutabilní, byl jediným, kdo to mohl rozlousknout. Ale nevěděl nic! Musel by sám sebe prozkoumat, zahnat tu neznámou bytost ze svého těla, jako ji vyháněl už tolikrát, když byl malý, když se musel postavil tváří v tvář neznámé a neprožité budoucnosti! Zná své dobré vlastnosti, které mu teď jsou však houby platné. Musí poznat své skryté slabosti, aby jim dokázal co nejlépe čelit... Nechce se zařadit do zástupu pomatenců a panikářů! Nech toho! Křičeli na kluka, který ještě před chvílí laškoval s puškou a který ohrožoval všechny kolem sebe, ti, co leželi blízko něho. Přestal, jen plakal. Racovi se zdálo, že volá matku... Nehnutě, jak v extázi, sledoval celý výjev. Federálce ani obrněnce neviděl, protože mu seděli přímo za krkem, jen o několik metrů níž. Chránil ho tlustý, přírodní násep, který by zadržel i raketu z armbrustu. Zaujatě vnímal nejrůznější reakce na téma ´jak přežít´a ani ho nenapadlo, že svírá pušku, kterou může aktivně zasáhnout do celého dění. Všechno okolo mu připadalo jako velmi vzdálená hra, které jen přihlíží a která si žije vlastním svébytným životem. Nezbývalo mu, než ji kvůli jejímu zvláštnímu půvabu akceptovat. Jako by sledoval v televizi nějaký akční film. Pomalu, zaujatě a systematicky vstřebával jednotlivé záběry a náhle zatoužil po cigaretě, kterou si stejně netroufal zapálit – v kinosále je totiž kouření přísně zakázáno... Cítil, jak mu něco leze po tkáních, jak mu mravenčí končetiny a po celém těle se mu rozlévá tekutina; i když ležel, byl napnutý jako pérko, které čeká na příležitost k vystřelení. Ležel, poslouchal, ale nic neslyšel. U žaludku ho něco pevně sevřelo, jako by měl dostat průjem. Nic necítil, žádné pocity, žádný strach, nenávist, přání po pomstě, touhu přežit. Prožíval apokalyptickou scenérii, aniž by toužil po jejím vysvětlení, po její stopě ve svě paměti. Jen se díval. Kdyby na celý obraz pohlédl někdo z minulosti, mávnul by jen rukou, vždyť toto všechno jsme už kdysi viděli a prožili. Pokud by přišel někdo z budoucnosti – jako on nahlížel na partyzánskou válku svého dědy – mávnul by rukou úplně stejně. O co jde, aspoň jsi dostal svůj žold, ne?! Jak to zpětně budou hodnotit federálci a jak teritoriálci? Záleží asi na tom, kdo

zvítězí! A jak sám to bude prožívat za deset let, když bude na kolenou pohupovat svá vnoučata a bude je nudit ´partyzánskými´historkami´? Pocítí nostalgii za ztracené mládí nebo bolestnou vzpomínku na to, jak musel unikat nebezpečí? A co zítra? Budou se historky všech aktérů shodovat? Nebo ještě jinak - vidí někdo to, co vidí on sám? O kus dál leží neozbrojený zdravotník a nos tiskne do rozmočené a zablácené země. Rozpozná ho díky pásce na rukávu. Co asi vidí, na co bude vzpominat on? Ještě dál leží malý, obtloustlý chlápek ve středním věku s prořídlými vlasy, které zkoušel kompenzovat ještě řidčími vousky. Podobal se spíš strašáku, ležel bez čepice, s uniformou ušpiněnou od bláta. Náhle se podíval směrem k němu, ucítil jeho pohled. Okamžitě přestal střílet. Opravdu ale střílel? Na koho? Podíval se na Raca a nejspíš si myslel, no heleďte ho, vypadá jak strašák do zelí, ani vrabce by nezahnal. Potom znovu zaměří a stiskne spoušť. To mě podrž, podivil se Rac, on fakt střílí. Když před pár dny, co před dny, před lety odcházeli společně do armády, posmíval se mu, že federálce rozmačká napadrť svým panděrem. Teďka je chlapík potají srovnával navzájem – Racovu vysportovanou postavu a svou tlustou a zanedbanou. Racovi neušel jeho zklamaný povzdech. A kdo teďka střílí? On. Na co on bude vzpomínat, až nastanou dlouhé zimní večery? Až si bude u kamen prohřívat své revmatické kosti a napínavě bavit lidi okolo? Oba leží na stejném břehu, na stejné frontě, ale přesto to nevidí stejně. O tom byl Rac přesvědčen. Spojuje je společný cíl, jejich cesty se však různí. Z nicnedělání dostal špatnou náladu, ale stejně tu nebyl nikdo, kdo by uvolnil pojistku a vymrštil pružinu. Odněkud se přiřítil Sero a křičel, že to jednoho roztrhalo na cucky. Nejdřív se mu podíval do očí; nevyčetl z nich žádnou stopu po strachu či panice, z očí mu probleskovala jen čirá hrůza. Vzpomněl si, jak kdesi četl, že hrůza je kosmický strach, projevující se v momentu, kdy nejsme schopni porozumět situaci a naše vůle se roztřýští do molekulárního stavu, ve kterém se člověk chvěje před neznámou silou. Nyní se celou svou bytostí vyburcoval k tomu, že vyskočil na nohy – ty ale překvapivě vzdorovaly – a šejdrem se rozběhl směrem, odkud přiběhl Sero. Žádny tělesný pocit, nával průjmu či mravenčení v údech, neměl šanci. Jeho jedinou ambicí bylo zůstat aktivní, daleko aktivnější než malý tlouštík s prořídlými vlasy, který na střelbu zareagoval střelbou a netvářil se, jako by se ho to ani trochu netýkalo. No, aspoň že nezdrhl, už to byl nadlidský počin... Připojil se k němu nějaký neznámý člověk. Koutkem oka sledoval jeho nachýlenou postavu, která upalovala po jeho boku, v pravačce pevně svírajíc automat. Vypadal jak učiněný profesionál, pomyslel si se závistí. Možná si teritoriálci, kteří mě mají na mušce, taky myslí, že vypadám jako profesionál! Jestli se teda nosy nerochní v bahně nebo se nezabývají střílením! Někde poblíž zahvízdaly kulky, které ho vytrhly ze zamyšlení. Sklonil se ještě níž a bleskově odhodil dotěrné, závistivé a banální myšlenky. Přiběhli na vršek svahu právě ve chvíli, kdy se přes něj převalil Silvo. Bezradně pohlídl na Raca. Působil nejistě, rozedraně, až dojemně, jak tam stál beze zbraní, a jen jeho oči prozrazovaly němé volání, které se rozhléhalo až do nebe: „Pomoz mi, Kriste, prosím pomoz mi“ A tehdy se až do dna své duše zastyděl, že selhal jako člověk a kamarád... -------------------------------Když to na Medvedjeku bouchlo, zrovna spali a zdálo se jim o všem jiném než o válce. Plesničar, který ležel na prvním sedadle, se hbitě vymrštil k zadním dveřím dodávky, dokonce o něco dřív, než Kumer se Zokem nazvedli své ospalé obličeje. Bouchnutím otevřel dveře, podřepl za auto a zakřičel na ně, aby mu hodili pušku. Rozespalý Kumer mu ji poslušně podal a díval se, jak Plesničar prokličoval mezi auty do lesa. Než se oba oblékli a obuli si holínky, tak do sebe nejrůzněji strkali a překáželi si, ani na chvíli však nedali pušku z rukou. Dodávka, která stála před tatrou a ve které trávili většinu noci, hořela – jako první vlaštovka boje. Beze slov na sebe pohlédli a utáhli si opasky. Narychlo ještě zkontrolovali, jestli jsou upravení a

mají při sobě vše důležité k boji, potom Kumer otevřel postranní dvířka. Chtěl zamířit přes vozovku na tři metry vzdálený násep, který se pozvolna spouštěl do údolí, když náhle vzduchem přiletěla kulka tak blízko, až si k ní mohl přivonět. Její zvuk ho velmi překvapil – ve filmech kulky pronikavě hvízdají, ale tato proletěla pomalu, jako starý, unavený čmelák. Ty vole, co se člověk všecko nedozví, smutně si povzdechl a vyděšeně zakřičel, když se ho Zok pokoušel vystrčit ven. Jemu se to spěchá, pomyslel si Kumer, to bylo bylo o něčem jiným, kdyby si přičich k letící kulce. Naštvaně mu uvolnil dveře a dokonce se uklonil jako nějaké středověké páže, přičemž udeřil puškou ledabyle o plech. Zok se zamračeně vmáčkl vedle něho a už našlapoval jednou nohou na asfalt, když těsně vedle něj profrčela kulka. Jen zahvízdala. Bleskově s sebou hodil zpátky do auta. „Střílejí,“ jen ze sebe vydal, až se Kumer musel pousmát. Nízký strop v dodávce je nutil, aby stáli se skloněnou hlavou a do toho se jim mezi nohy pletly jejich pušky. Oba zírali na tatru, před kterou hořela dodávka, a ještě o něco dál stáli obrněnci střílející jejich směrem. „Co budem dělat?“ Kumer pokrčil rameny. „Nevím, ale musíme odcaď.“ „Jakože odejít?“ namítal Zok s bušícím srdcem. Uvědomil si, že význam slova ´odejít´ znamená zdolat část silnice, kde poletovaly kulky. „Jo“ hlesl pomalu a intenzivně přemýšlel, co dodat: „Jsme jim přímo na raně. Jestli nastartujou, tak nás mrdne...“ Oba se nahnuli opatrně dopředu, aby se skrz kulky podívali na postup obrněnců. Čelo se jim z toho orosilo. „OK, máš pravdu,“ Zok náhle souhlasil. „Vypadnem!“ Postrčil kamaráda ke dveřím. Kumer se bránil zuby nehty. „Seš debil?“ zakřičel hystericky. „Já ale nejdu jako první!“ „Já taky ne,“ zakřičel ještě víc Zok a na chvilku oba zapomněli na to, že se střílí a dívali se na sebe jako pes a kočka. Kumera při tom napadlo, že si namlátí. Potom si rozpačitě sedli na napěchovaná sedadla a poslouchali, jak střílení kolem nich ještě zesiluje. Jejich oboustranné váhání a vědomí, že musí okamžitě pryč a že ani jeden z nich neopustí své místečko dobrovolně, vnuklo Kumerovi myšlenku přinutit kamaráda, klidně i s puškou v ruce, aby auto opustil jako první. Sotvaže kolem profrčelo pár kulek, radši se svého nápadu opustil. Bylo by příliš kruté, kdyby ho poslal smrti naproti... Náhle si vzpomněl: „Hele, tak rozhodnou zápalky...“ Zok se na něj zatvářil nejdřív vyjeveně, pak přikývl, že souhlasí. Kumer vytáhl z náprsní kapsy krabičku zápalek, zašmátral v ní a odebral dvě s černou hlavičkou. Jednu v polovině přelomil, potom obě stisknul mezi palcem a ukazováčkem levé ruky, až mu z toho zbělely klouby a ven vykukovaly jen hlavičky. Zok bez rozmyšlení uchopil a vytáhnul tu na kraji. Zaklel, mrštil s ní o zem a zatvrdil se. Za žádnou cenu nepůjde. Znovu se do krve pohádali a po chvilce trucovitého mlčení Zok znenadání vstal, otevřel dveře, počkal, až kolem něho probzučí kulka, a bez rozloučení nebo nějakého povzbuzení se vydal přes silnici.Ve dvou skocích se ocitl u náspu, třetím skokem přes něho přeletěl a byl za vodou. Kumer na něho zíral s otevřenou pusou. Nemohl věřit tomu, že ho kamarád opustil uprostřed boje a právě tehdy, když mu chtěl přiznat, že podváděl – nehtem prsteníčku zlomil i druhou zápalku, takže by vyhrál v každém případě... Stál v otevřených dveřích dodávky a otevřenou pusou hypnzotizoval místo, kam zmizel Zok; bylo to tak blizoučko, a přitom tak daleko... Když už si začal myslet, že díky zápalkám zvítězil, poznal, že prohrál! Zas přisvištěla kulka, pomalá a podobná čmelákovi. Modlit se neuměl, Biblí ze zvědavosti prolistoval jen párkrát. S kostelem to bylo podobně, spíš ho zajímala architektura a umělecká hodnota než setkání s Bohem. Nyní, před otevřenými dveřmi, ho poprvé v životě oslovil a ani se nezastyděl, že si na něj nevzpomněl dřív. Ať mu teď pomáhá, jestli existuje! Pronikavě zařval a uskočil před kulkou, která vedle něho profrčela, jako by lovil pomalého

čmeláka. Pelášil co mohl, letěl vzduchem, strom, který si vyhlídl jako své útočiště, se však víc a víc vzdaloval. Nevěděl, jestli se mu to jen nezdá. Cítil se jak osel přivázaný u tyče, kterého ovládají podbízenou mrkvičkou. Běžel a čekal, kdy ho to trefí. Těch pár metrů by za normálních podmínek přeskočil naráz, náhle se mu však nadmuly do velikosti transsibiřské železnice. Nedaleko od něj znovu zacvrlikala kulka, rychlá a hvízdavá. Zamhouřil oči a skočil. Prolétl vzduchem jako skokan do vody. Kolenem se udeřil o něco tvrdého. Hlavu schoulil mezi ramena a cítil, jak se kutálí dolů ze srázu. Zachránil se, skutálel se až za břeh. Tady ho nedostanou! Tvrdým nárazem do buku se zastavil, ale necítil žádnou bolest. Už mu nic nehrozí. Ležel na zádech, hlasitě dýchal a hleděl do nebe. Někde daleko se rozléhalo střílení, ale tím se nezabýval. Bylo to moc daleko. Náhle si vpomněl na kamaráda. Zvedl se na lokty a podíval se kolem sebe. Ležel v hustém trní. Kde je Zok? „Máš papír?“ Hlas přicházel odněkud zblízka; to je přece Zok! Radostně vyskočil na nohy. „Zoku, jsme z toho venku,“ zakřičel a stoupl si ke stromu. „Hele, chtěl jsem po tobě papír,“ zahučel kamarád, který dřepěl s kalhotama dole za bukem. „Asi sem se trochu po...“ Čemu by se dřív posmíval, bral najednou smrtelně vážně. Když toaleťák, podal mu hadříky na čištění pušky. Stoupl si opodál – ani ne z ohleduplnosti, ale kvůli smradu – a počkal, až se Zok otřel. Potom se spolu prodírali trnovým houštím k místu, kde se naposledy nacházel jejich oddíl. Dostali se na mýtinu, kde měli obrněnce jak na dlani, a Kumer na ně dvakrát vystřelil. Jen tak, aby ukázal, že existují. Jejich místo je jinak dokonale chránilo před nepřítelem. Svůj oddíl dostihli právě ve chvíli, kdy se Silvo zhroutil před Raca. Všichni tři leželi pod nízkým hřebenem, kulky nad nimi hvízdaly jak pominutí sršni. Měl pocit, že střílejí jen na něho, aby mu znemožnili odnést raněného, přes kterého ležel a chránil ho svým tělem. Nemohl nadvezdnout ani hlavu, protože vzduchem lítaly kousky země, kterou nemilosrdně cupovaly kulky. Mimoděk si vybavil událost z dávného dětství, a i když se hodně snažil, aby ji ze své mysli vytěsnil, vždycky ho to vrátilo zpátky, zpět do minulosti, kdy na něho nikdo nestřílel, kdy nemusel vytáhnout raněného kamaráda z obtížné situace. Jako všechny děti z jejich party si nejradši hrál u potoka; znaly tam každý koutek a věděly samozřejmě i o sršním hnízdě, které se nacházelo v dutém stromu, skloněném nad špinavou a kalnou vodou. Hnízdo je lákalo jako magnet a i přes mnohé boláky, dokonce i přes nebezpečné štípnutí malého hmyzu se k onomu stromu nepřetržitě vracely, dokud někdo nepřinesl láhev s benzínem a zápalky. Ten někdo byl samozřejmě on. Troufale vylezl s láhví v ruce na strom a na zádech cítil obdivné, možná až závistné pohledy. Nad hnízdem se na kamarády vítězoslavně podíval - hověl si v jejich obdivu - potom však do dutiny stromu nalil benzín. Když z kapsy vytahoval zápalné hlavičky, seskupil se nad ním oblak rozdrážděného hmyzu, kterého zneklidnil silný zápach naftového derivátu, ale Rac se nebál; děti si svou odvahu mnohokrát dokazovaly způsobem, že se postavily mezi sršně, protože věděly, že pokud sršně nerozdráždí, nic se jim zlého nestane. Škrtnul zápalkou a chvíli fascinovaně zíral na zářící plamínek, který si pomalu razil cestu k sršnímu hnízdu. Děti stály dole potichu jak v kostele a tajily dech. Potom se Rac zhluboka nadechl a upustil zápalku - a rozpoutalo se peklo. Sršni se jak pominutí scukli v hustý oblak. Mávání jejich křidýlek bylo tak silné, až ho začaly bolet uši a ztuhla mu krev v žilách. Chvíli ohromeně sledoval jejich zběsilou reakci, kterou zapříčinil a pomyslel si, že nastal jeho konec. Zburcoval se v něm pud sebezáchovy a vůle k životu. Jedním skokem se ocitl na trávě u svých zkoprnělých kamarádů a rychlým během se snažil dostat domů. Koutkem oka zahlídl, že se hustý, živý a hlučný oblak rozparáděných sršňů hnal přímo za ním, jako když pes prohání kočku, dřív než se nahrbí. Chtěli ulovit přímo jeho a jeho kamarádů, kteří tam jen postávali, si vůbec nevšímali. Po zádech mu proudil studený pot. Pochopil náhle, že musí běžet jinudy. Instinktivně a v mírném úklonu změnil směr k potoku a podařilo se mu skočit do studené a špinavé vody, dříve než ho

pominutý hmyz dohonil. Ponořil se pod hladinu. Se strachem poslouchal vzdálené a neustálé bzučení sršňů, kteří vydávali zvuk amerických bombardérů, majících v úmyslu setřást svůj smrtonosný náklad na fašisty. Přemýšlel, jestli mu vzduch bude stačit, než bombardéry odletí. Nezbývalo mu nic jiného, než sedět pod vodou, držet se za kluzký kořen a čekat. Bolest v plicích byla čím dál silnější a nesnesitelnější, ale vymrštil se až tehdy, kdy ho jeho tělo katapultovalo nad hladinu. Studený vzduch, který nadechl do plic, pronikavě zapískal a on věděl, že je zachráněn - sršni odletěli k hořícímu hnízdu. Doma ho otec i matka zřezali jako žito a při tom ho ujišťovali, že to dělají jen a jen pro jeho dobro. Tehdy tomu nerozuměl, ale nyní, kdy pod ním ležel umírající člověk a nad hlavou mu znovu bzučeli sršni, měl pocit, že tomu rozumí. Na tváři se mu objevil kyselý úsměšek - odletí ti sršni někdy? Bude ho zas někdo na střídačku bít? Svítilo slunce, a přestože tolik nepálilo, byl celý propocený a nedokázal se zbavit strachu. Asi to tak musí být, pomyslel si. Když se však rozhodl, že pomůže raněnému kamarádovi, strach ustoupil, stáhl se. Možná se jen přeměnil ve zběsilost, která ho nutila jít dál. Nakonec si však tělo vybralo svou daň a ať chtěl či nechtěl, podvolil se absolutní únavě a vyčerpání. Záleželo mu na jediné věci, a to vrátit se zpět do dětství. Teď, když by musel jednat, přesunovat se, zachraňovat, ho strach dohonil, čapl ho a zajal ho. Ležel na něm a zesiloval do té míry, že se zmohl jen na němé posunky svých rtů, jako by odříkával tichou modlitbu. Zkušenost se sršni mu paradoxně napomohla, protože věděl, že nikdy není až tak zle, jak si člověk myslí. Někteří přežijí a někteří taky ne! Ten pod ním to koupil, ale on to možná slízne dosyta. Situace není nikdy tak černá, jak ti připadá, když se octneš v životním nebezpečí! Ale mozek, nevyzpytatelná část každého z nás, se vzpírá, jemu se nikdo nemůže ubránit. Já to taky slíznu? Deset sršňů je za jednu zmiji, křičela matka, nad tebou jich pak bylo sto. Kdo jí prozradil jejich číslo? A kolik sršňů je nad ním teď? Kolik těch bzučících věcí, které nad ním svědomitě a bezohledně cupují trávník, odpovídá jedné zmiji? Budu to tentokrát já, který to odnese? Nejdřív ho strach čapnul za žaludek, potom ho sevřel jako ruka, škrtící krk husy na svatomartinské posvícení. Cítil se, jako by mu ledové prsty vytrhly z žaludku vnitřnosti...