Copyright © 2012 by Jen Calonita Translation © Lenka Faltejsková, 2016 Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Ze srdce věnováno mé vnučce Emmě. Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Z anglického originálu Belles přeložila Lenka Faltejsková Redakční úprava Otilie Grezlová Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v edici Klokan, 2014
[email protected] Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno Vydání první ISBN 978-80-7466-???-?
1 isabelle scottová kopla nohama a vynořila se na hladinu oceánu. Plíce ji prosily o nádech. Rozhlédla se po úzkém písečném pásu na břehu moře v Severní Karolíně, kde byla posledního patnáct a půl roku doma. I v pět odpoledne bylo na pláži plno. Dvojice odpočívaly na dekách, děti se zahrabávaly do písku, cachatly se, starší se pokoušely udržet na bodyboardech, ale za částí ohrazenou pro plavce se Isabelle vznášela ve vodě sama. Tak to měla nejradši. Tedy předtím, než poznala Braydena Townsenda. Jako na zavolanou k ní připádloval na surfovém prkně. „Tak do toho, Iz, můžeš se vytahovat,“ pobídl ji a neznělo to ani trochu zadýchaně, třebaže plavba příbojem byla namáhavá. Braydenův oblíbený černý neoprenový oblek s pirátskou lebkou na prsou se zdál sotva namočený, ačkoli už byli ve vodě téměř hodinu a půl. Izzie, nebo také Iz, jak jí Brayden říkal (Isabelle jí říkala jedině babička, pokud měla světlou chvilku a poznala ji), se opřela rukama o prkno poskakující na vlnách. Neubránila se a ušklíbla se na Braydena. „Nic jsem neřekla.“ „Ani jsi nemusela,“ odsekl, ale v zelenomodrých očích mu vesele jiskřilo. Z krátkých hnědých vlasů mu kapala slaná voda. „Vyhrálas, Iz. Jsem chlap, dokážu přiznat, že jsi sem doplavala rychlejc než já dopádloval, ale,“ dodal, než
J en C alo ni ta
Krásky
mohla něco říct, „nezapomínejme, že jsem táhnul dvě prkna a k tomu se na mě slítli pelikáni.“ Izzie klepla o prkno nehty s olupujícím se fialovým lakem. Teplá voda jí narážela do zad, jediné části těla nezakryté nelichotivými modrými plavkami Speedo, které musela nosit do práce. Dělala totiž na pláži plavčíka. Po čtvrté hodině odpoledne už nebyla ve službě, ale na rozdíl od některých svých kolegů se po práci nepřevlékala do vlastních plavek. Nač ztrácet čas? Když nepracovala, nebyla nikde radši než ve vodě. A Brayden to viděl stejně. Seznámili se teprve v polovině července, ale od té doby se scházeli v podstatě denně, pozdní odpoledne k tomu byla jako stvořená. Kolem páté už úmorné horko v Severní Karolíně polevovalo, dokonce se zvedl mírný vánek. Slunce ještě svítilo, ale viselo už dost nízko, takže nepotřebovali opalovací krém, a ve vodě ubylo cákajících se dětí a dospělých, kteří sotva uměli plavat. Pátá byla zkrátka Izziina šťastná hodina a ve společnosti Braydena ještě lepší. „Trvalo ti půlku července a celej srpen, než jsi pochopil, že vím o vodě tady u nás v podstatě všechno,“ dobírala si ho a prohlížela si jeho náhrdelník spletený z provázků, na němž visela pirátská mince. „Vy surfaři jste všichni stejní. Hrozně nafoukaní.“ „Hele,“ zaprotestoval s tím svým okouzlujícím úsměvem. „Neříká se tomu nafoukanost, ale sebedůvěra. V tom je rozdíl a na to vy, plavčíci, zapomínáte.“ Izzie si odhrnula z oříškově hnědých očí hnědé vlasy, dlouhé po ramena. „Nemůžeš se divit, když vás musíme nejmíň jednou za den vytahovat z vody.“ Brayden se zamračil. „Říkal jsem ti stokrát, že jsem v pohodě.“ „Ale nevypadalo to tak,“ podotkla a nakrčila pihovatý nos. „Šel jsi…“
„Proti proudu místo s ním,“ skočil jí do řeči a zavrtěl hlavou. V levé tváři se mu objevil dolíček. „Musíš mi to pořád připomínat?“ „Asi jo,“ odtušila vesele. Cítila se s ním báječně. Byli jen kamarádi – byť to mezi nimi pořádně jiskřilo –, ale z nějakého důvodu to Izzie nevadilo. Tedy trochu možná ano, ale cítila se s ním tak dobře, že se jí většinu času dařilo nemyslet na to, že spolu nechodí. Věděla o něm v podstatě všechno, znala dokonce i jeho oblíbený playlist na iPodu. Líbily se jim stejné kapely, dávali přednost vodě před souší a oba by si radši dali pizzu než hot dog. Možná proto ji začínalo děsit, že už za dva týdny začíná škola. Budou se vídat i pak? Scházeli se jedině na pláži, Izzie ani netušila, kde Brayden bydlí. Pokaždé, když se na to zeptala, odpovídal stejně: „Není to daleko.“ Brayden se pohupoval na prkně a díval se na pobřeží a Izzie se snažila neokukovat jeho svalnaté paže. „Tak co, připravená zkusit zase surfování? Třeba se ti dneska podaří udržet se na prkně.“ Izzie se vytáhla na svůj surf a dopádlovala k němu. Všimla si, jak odřená a modrá má Brayden kolena po tvrdých přistáních. „Vážně musíme?“ zaúpěla. „Proč se mám učit surfovat?“ „Už jsem ti to říkal – abys to mohla dělat se mnou. Tak jdeme na to, jo?“ prohlásil nesmlouvavě. „Víš co, mám návrh. Jestli se ti tentokrát podaří zůstat na prkně, zvu tě na zmrzlinu.“ Izzie se zazubila. „Beru, mistře surfaři.“ Připnula si popruh ke kotníku. Minulý týden se poučila, jak je to důležité – prkno jí uplavalo a dalo pořádnou fušku ho dohonit. Pádlovala za Braydenem a snažila se myslet na všechno, co ji učil – kdy se postavit, jak se nahýbat doleva a doprava po vlně, aby udržela rovnováhu, jak držet nohy. Brayden jí tohle prkno daroval, protože si koupil nové, s obrázkem pirátské lodi. Dárek měl ovšem jednu podmínku – že
J en C alo ni ta
Krásky
bude Izzie obě prkna schovávat v záchranářském přístěnku. To jeho prý se mu prý nevejde dozadu do džípu. Bylo mu šestnáct a rodiče mu auto koupili k narozeninám. To Izzie vedlo k přesvědčení, že zas tak blízko od Harborside nežije, protože tady žádné dítě auto nemělo, natož nové. Izzie se podívala na značky, které jí Brayden vyznačil na prkně voskem, a pokoušela se postavit přesně na ně. Sledovala Braydena, který se plavil asi pět metrů před ní – v odpovídající bezpečnostní vzdálenosti –, jak se bez námahy postavil na prkno, když se začala zvedat vlna. Snažila se nezapomínat na poučky. Zvedla se, nohy nechala rozkročené a prkno svírala chodidly. Brayden jí říkal, že by u toho měla vypadat jako zápasník sumo. A fungovalo to. Skutečně se postavila! Viděl to? Dokonce měla nohy ve správné pozici! Jenže o dvě vteřiny později spadla a proklínala se za to, že se podívala dolů, před čímž ji Brayden varoval. Kolem ní zavířil příboj. Vyplavala na hladinu a ještě se přitom praštila o prkno do hlavy. O pár minut později vytahovala surf na pláž a kabonila se jako bouřkový mrak. Brayden stál vedle dvou chlapečků, kteří si v písku hráli s plastovými vojáčky, a pozoroval ji. Prkno měl postavené vedle sebe a vypadal jako někdo, kdo právě vyhrál velkou cenu o nejlepšího surfaře. Ovšem titul nejhezčího surfaře by mu klidně patřit mohl, kdyby žil o čtyři tisíce kilometrů dál v Kalifornii a objevil ho nějaký filmový agent. Kam se na něj hrabe Robert Pattison. „Taková škoda, proč ses podívala dolů, Iz? Šlo ti to tak dobře!“ plísnil ji, jako by to potřebovala připomínat. Zamnula si čelo. „Jo, já vím. Za trest budu mít pořádnou bouli.“ Brayden ji vzal kolem ramen. Voněl po kokosech a slané vodě. Černý neopren obepínal jeho pevné břicho a Izzie vázl dech v hrdle. „Nakonec se to naučíš, plavčice. Anebo možná ne.“ Pocuchal jí vlasy, jako by byla jeho mladší bratr. „Abys
věděla, stejně tě zvu na zmrzlinu, i když jsi to zvorala.“ Izzie chtěla protestovat, ale nenechal ji domluvit. „Radši si ten svůj mizernej plat šetři.“ O čtvrt hodiny později už byli oba převlečení, Izzie se oblékla do roztřepených džínových šortek a tílka. Pustili se po přeplněné promenádě ke zmrzlinárně, kde pracovala její kamarádka Kylie Brooksová. Izzie si říkala, že je asi hloupé mít tak ráda nějaké místo, ale na promenádě bylo všechno, co v Harborside milovala. Naučila se tu hrát taneční hru Dance Dance Revolution, dala první jamku na minigolfu, spolu s babičkou vyrobila svou první pizzu v Harbor’s Finest, získala první brigádu ve zmrzlinárně a na horské dráze v zábavním parku dostala první pusu. Ze všeho nejraději ale měla zdejší komunitní centrum. Bylo vmáčknuté mezi promenádu a hlavní silnici a od té doby, co jí zemřeli rodiče, jí suplovalo rodinu. „Koukněte, kdo přišel! Plážovej povaleč a plavčice!“ zvolala Kylie, když zacinkání zvonku nade dveřmi ohlásilo jejich příchod. Její pokřik vylekal několik zákazníků sedících u malých stolků. Izzie s Braydenem došli k dlouhému pultu, kde Kylie připravovala zmrzlinový pohár. „Tak co si dáte?“ zeptala se jich. Posunula pohár překvapenému zákazníkovi a naklonila se k Izzie, až jí do tváře spadly blond kadeře. „Ehm,“ ozvalo se z druhého konce pultu, „myslím, že teď jsme na řadě my.“ Izzie si všimla dobře oblečené mladé dvojice. Mladík do dívky nepatrně strčil, ta se na něj ušklíbla. „Co je? Chtěl jsi přece domácí zmrzlinu, ne?“ zašeptala. „Ráda bych odsud vypadla dřív, než mi někdo ukradne tu kabelku Tory Burch.“ Mladík obrátil oči v sloup. „Nepřeháněj, Hannah.“ „Slyšel jsi, co říkal ten taxikář,“ hájila se tlumeně. „Ty to máš rád ‚opravdový‘, ale já nebudu celej večer trčet na nebezpečný promenádě, když máme u hotelu soukromou pláž.“
10
11
J en C alo ni ta
Krásky
Promenáda v Harborside se sice těšila velké oblibě, ale tohle léto se tu množily historky o ganzích mladistvých a o tom, jak je to tu nebezpečné. Jeden ze zdejších obchodů vyloupili a rvačka, která během prázdnin vypukla mezi místními a gangem, dopadla ošklivě. Netýkalo se to nikoho z Izziiných známých. Její přátelé sice na promenádě trávili večery, ale nebyli to zlodějové ani gangsteři. Zkrátka nebylo kam jinam jít. Izzie si uvědomovala, že nežije v Beverly Hills, ale pokud člověk věděl, čeho se vyvarovat, bylo tu stejně bezpečno jako jinde. Mrzelo ji, že nemá odvahu to těm dvěma vysvětlit. „Kylie, běž je obsloužit,“ řekla jen. „Přišli před námi.“ Kylie obrátila oči v sloup a zatahala se za bílé tričko se skvrnami od zmrzliny. „No jo.“ Jako většina Izziiných kamarádů se nenamáhala zakrývat své pocity. „Tak co si dáte?“ Brayden se podíval na hodinky. „Musím se ohlásit našim. Objednáš mi?“ požádal Izzie a mrkl na ni. „Dá ti posyp navíc.“ Vytáhl z batohu telefon a vyšel ven. Izzie si prohlížela denní nabídku příchutí. Když Kylie obsloužila nafoukanou slečnu tím nejmenším kornoutem vanilkové zmrzliny bez tuku, opřela se o pult před Izzie a spiklenecky se zazubila. „Tak co?“ nadhodila. „Co co?“ „Už jsi řekla svýmu hezoučkýmu surfařovi, že bys mu ráda dělala polevu osobně?“ Izzie zčervenala. Co kdyby ji Brayden slyšel? Pomalu se otočila. Brayden se naštěstí venku opíral o výlohu a telefonoval. „Ježíši, Kylie!“ oddechla si a vrátila se jí normální barva. „Už jsem ti stokrát říkala, že jsme jen kamarádi.“ Kylie se zatvářila samolibě. „Nevypadá to tak.“ Izzie se zadívala na zmrzlinu pod sklem. Kdyby se podívala na Kylie, mohla by se prozradit. „Každopádně jsme kamarádi, tak dej pokoj, jo? Na kluka stejně nemám čas.“
„To je fakt,“ odtušila Kylie a odešla umýt naběračky na zmrzlinu v malém dřezu. „Vůbec nechápu, kdy spíš. Pracuješ, trénuješ plavání, staráš se o babičku, nakupuješ…“ Izzie pokrčila rameny a odhrnula si ještě vlhké vlasy za uši. „Není to tak zlý.“ „Je to docela síla,“ oponovala Kylie a usmála se. „Právě proto by ti prospělo trochu se pobavit.“ Prohlédla si Braydenův zadek a vzdychla. „A s tím tvým surfařem by zábava rozhodně byla.“ „Kylie,“ napomenula ji Izzie rozzlobeně a cítila se trapně. „Nech toho.“ Kylie znovu protočila panenky. „No jo. Ale měla bys ho klofnout, než ti ho někdo vyfoukne.“ Zvonek zacinkal a Brayden se vrátil, jeho žabky pleskaly o podlahu. „Už ses rozhodla, co si dáš?“ „Jasně že ví, na co má chuť,“ neodpustila si Kylie a věnovala Izzie významný pohled. „Jen ještě nepřišla na to, jak si to objednat.“ „Jeden kopeček Oreo, jeden Marshmallow a jeden karamelové,“ řekla Izzie rychle. „S želatinovými medvídky.“ Brayden se zatvářil pobaveně. „Jsem ve vývinu,“ bránila se. „V pohodě,“ ujistil ji. „Mám rád holky, co jedí normálně.“ Než se Izzie zmohla na odpověď, začal jí v kapse vibrovat telefon. Číslo nepoznávala, ale stejně hovor přijala. „Haló?“ Vzápětí litovala. „Ne. Jsem na pláži.“ Pauza. „Ne. Nejdřív se musím zastavit v komunitním centru. Zapomněla jsem vyplnit přihlášku na plavecké závody.“ Její úsměv pomalu pohasínal. „Dobře, budu tam o půl sedmé. Na shledanou.“ Zaklapla telefon a rychle zamrkala, musela se chytit pultu. Určitě to nic neznamená. „Využiju to pozvání na zmrzlinu zítra,“ řekla tiše a na Braydena se nedívala. „Děje se něco?“ zeptal se trochu znepokojeně. „Copak, babička se zase zamkla?“ vyzvídala Kylie, navršila kopečky do kornoutu a podala ho Izzie.
12
13
J en C alo ni ta
Krásky
„Ne, ale musím domů.“ Uhnula pohledem. „Odvezu tě,“ nabídl se Brayden. Výborně. Brayden jí poprvé nabídne svezení, a ona musí odmítnout. „Potřebuju se nejdřív zastavit v centru,“ vysvětlila. „A odtamtud to mám kousek. Jen tu zůstaň a bav se, uvidíme se zítra.“ Brayden se usmál. „Tak fajn, protože vážně potřebuješ další lekci surfování.“ Přinutila se žertovně zaúpět. „Jako kdybych to nevěděla. Tak ahoj, Kylie,“ vymáčkla ze sebe s úsměvem, ačkoli měla pocit, že jí někdo vytrhl podlahu pod nohama. Vyšla z cukrárny, odemkla kolo od stojanu a rozjela se po cyklistické stezce. Vítr jí hnal vlasy do obličeje, jako by seděla až nahoře na ruském kole. Po chvíli zpomalila. Žádná horská dráha dnes nebude. Za chvíli se vrátí domů, kde na ni čeká sociální pracovnice Barbara Sanchezová. Hlavou jí vířily otázky. Bude ji Barbara opět nutit k pěstounům? Probírala to s babičkou už loni, kdy se babiččin zdravotní stav začal zhoršovat, ale Izzie zarputile odmítala. Dokud babičce ještě sloužila paměť (což se dnes zdálo nekonečně dávno), říkávala, že je tu ještě jedna možnost, a to najít nějaké příbuzné, ke kterým by Izzie umístili, ale jí se nelíbil ani tenhle nápad. Žila s babičkou od té doby, co ji matka přinesla domů z porodnice. Otce nikdy nepoznala a matka nikdy nikomu neřekla, kdo to je. Když matka před několika lety zemřela při autonehodě, stala se Izziinou opatrovnicí babička. Jenže ta teď byla vážně nemocná a Izzie se naopak musela starat o ni. Nikdo jiný už jí nezůstal. Nehodlala připustit, aby ji stát připravil i o tohle. Prudce zabrzdila před grilem, z něhož se na ulici linula známá vůně masa a smažených batátů. Přemítala, proč se k nim Barbara vypravila. Vůbec se jí to nelíbilo, hlavou se jí honil jeden černý scénář za druhým. Bez přemýšlení znovu šlápla do pedálů a za chvíli už brzdila před komunitním centrem.
Nebyla to nijak působivá stavba, kolem zdí s popraskanou omítkou rostl plevel, okna pokrývala vrstva špíny. Byť ale zvenčí vypadala budova neudržovaně a zanedbaně, uvnitř to bylo něco docela jiného. Mezi cihlovými stěnami, pomalovanými výjevy z pláže, bylo veselo a živo. Na nástěnkách visely barevné letáky zvoucí na lekce samby, kroužek pečení, xboxové turnaje a příští plavecké závody. O prázdninách tu probíhal příměstský tábor, po večerech lekce pro dospělé, potkávali se tu staří i mladí. Izzie většinu z těch lidí znala, cestou k bazénu je zdravila a mávala jim. Náhle ji Mimi Graysonová popadla mokrýma rukama. „Tak co, už jsi skončila se zachraňováním životů, Izzie?“ Izzie ji pohladila po kudrnatých vlasech. „Pro dnešek.“ Žertem se zatvářila přísně. „A co ty? Trénovala jsi dneska?“ Mimi vážně přikývla. „Přesně jak jsi mi ráno ukazovala na hodině plavání.“ Napodobila žábu a předvedla Izzie, jak plave prsa. To byl pro začátek nejjednodušší styl. „Výborně,“ pochválila ji Izzie s úsměvem a začala máchat rukama kolem dokola. „Zítra zkusíme tohle, ano?“ „To nezvládnu.“ Mimi posmutněla. „Nejsem na to dost rychlá.“ „Co ti pořád opakuju?“ opáčila Izzie a vzápětí jednohlasně zadeklamovaly: „Kdo nemá kuráž, nikam to nedotáhne.“ Dobromyslně holčičku šťouchla loktem a Mimi se usmála. „Tak zítra v devět ráno.“ „Díky.“ Mimi si kolem sebe utáhla ručník a rozběhla se po chodbě. „A neběhej v těch žabkách!“ zavolala za ní Izzie pobaveně. Otočila se a jako pokaždé se zastavila přede dveřmi k bazénu, rozhlédla se po skleněné vitríně s plaveckými cenami a fotografiemi. Dotkla se skla v místech, kde byla vystavena fotografie plaveckého týmu z roku 1988. Z ní se na
14
15
J en C alo ni ta
Krásky
ni usmívala maminčina mladší tvář. Byla vyšší a hubenější než Izzie ve stejném věku, ale trenér Bing prohlašoval, že mají obě stejnou jiskru a odhodlání.
mince z objetí a vrátila se do bazénu. „Kdo nemá kuráž, nikam to nedotáhne,“ zopakovala a potopila se pod vodu, až z jí z nosu vyběhly bubliny.
„Já to nezvládnu,“ řekla Izzie mamince. Pamatovala si to, jako by to bylo včera. Tehdy jí bylo pět. Stály spolu v bazénu a ona se tiskla k matčinu tělu, jako by to byl záchranný kruh. „Nebudu moct dýchat!“ „Isabellko, uklidni se,“ pronesla matka rozvážně. Posadila Izzie na kraj bazénu. „Pod vodou neumí dýchat nikdo, pokud nemá kyslíkovou bombu nebo šnorchl.“ Pohladila ji po tváři. „Samozřejmě kromě ryb a malých běluh.“ Běluha byla Izziino nejoblíbenější mořské zvíře. Zamilovala si písničku o malé velrybě a chtěla se naučit plavat jako ona. „Ale ty se potápíš,“ připomněla mamince. „A děláš tolik temp!“ Maminka přikývla. „To ano, přesto ani já pod vodou neumím dýchat.“ „Tak jak to děláš?“ Izzie si objala mokrá ramena, aby se tak netřásla. Voda byla teplá, ale vzduch chladný. Sledovala, jak ostatní děti dychtivě skáčou do bazénu. Náramně se bavily. Matka na ni vážně pohlédla. „Dělám přesně to, co jsem říkala tobě, Isabellko. Vydechuju.“ Předvedla to. „Zhluboka se nadechnu. Pak vyfouknu bubliny, pamatuješ, jak jsme to zkoušely?“ A v Izzie cosi zapadlo na své místo. Ve strachu z potápění pokaždé zapomněla na tu část s bublinami. Maminka ji pohladila po zádech. „Kdo nemá kuráž, nikam to nedotáhne, broučku. Chceš to ještě zkusit?“ Izzie si na stěně všimla přihlášky do dívčího plaveckého oddílu. Vždycky chtěla být v oddílu jako kdysi její matka. Ale dosáhnout toho mohla jen jediným způsobem. Vyklouzla ma-
„Izzie! Tys to beze mě nemohla vydržet?“ Trenér Bing ji vytrhl ze vzpomínek. Všimla si, že má obvyklý úbor: plavecké šortky a tričko se znakem komunitního centra Harborside. Trenér vždycky vtipkoval, že když můžete chodit do práce v plavkách a v tričku, máte dobré zaměstnání. Otevřel těžké dveře k bazénu a přidržel je Izzie. „Jdeš zase trénovat? Vždyť jsi tu byla ráno!“ Od klenutého stropu se odrážely hlasy dětí, vzduch byl cítit chlórem. Starší lidé pomalu plavali ve vyznačených drahách, každou chvíli se zastavili a rozčileně se ohlédli po nějakém děcku, které je pocákalo. „Zapomněla jsem si vyzvednout omluvenku kvůli dalším závodům,“ překřikovala Izzie ten rámus. „Chci si ji večer nechat od babičky podepsat.“ Lhářko! ozval se v ní tichý hlásek. Babička nedokázala udržet pero v ruce už několik měsíců. Izzie se naučila dokonale falšovat její podpis na všechny omluvenky, do žákovské i na složenky s penzí (za co by jinak žily?). Trenér na ni upřel vlídný pohled. „Izzie, já vím, že si je podepisuješ sama.“ Takže ho neoblafla. Kolik dalších lidí asi ví, jak se věci ve skutečnosti mají? Pohladil ji po rameni. „Netrap se tím, podepsal jsem to. Tvoje sociální pracovnice říkala, že je to v pořádku. Můžeš na závody.“ Izzie přikývla, snažila se nedat znát rozpaky. „Děkuju.“ „Nemáš za co.“ V tu chvíli je zasáhla sprška vody. „Hej! Voda patří do bazénu, ne ven z něj,“ okřikl trenér rozjívené děti. Okamžitě se uklidnily. Trenér Bing byl jako pes, který štěká, ale nekouše. Otočil se zpátky k Izzie. „Jak na tom babička je?“
16
17
J en C alo ni ta
„Výborně,“ zalhala Izzie znovu. Bylo to tak snazší. Pravda by jí vynesla jen soucitný a ustaraný pohled, a takové pohledy vedly k telefonátům Barbaře Sanchezové. Izzie věděla, že to všichni myslí dobře – trenér i sousedé, vlastně se o ni celé roky starali. Znali její matku i babičku a Izzie se díky nim nikdy necítila osamělá. Trenér se netvářil zrovna přesvědčeně, ale nekomentoval to. „Tohle jsem ti chtěl dát zítra,“ řekl a vedl ji do své kanceláře. Zůstala stát ve dveřích a sledovala, jak otevírá malou lednici a vytahuje z ní tácek zabalený v alobalu. „Tara pro tebe a pro babičku upekla lasagne. A Ricky z Harbor’s Finest ti vzkazuje, že v pátek přinese špagety, masové kuličky a pizzu.“ „Díky,“ usmála se vděčně. „Ale jestli mě takhle budete ládovat uhlovodany, při příštím tréninku se neodlepím ode dna.“ Zasmál se. „Z toho strach nemám. Na to jsi moc čiperná.“ Kdosi zaklepal na dveře, oba se otočili. Mračila se na ně starší dáma v plavkách, celá mokrá. „Nemůžete ty děti okřiknout, aby se nehoupaly na lanech, co oddělují dráhy?“ Trenér a Izzie si vyměnili pohled. „Radši už půjdu,“ řekla Izzie. Když odcházela, zalétla pohledem k hodinám na stěně. Bylo půl sedmé. Už měla být doma. To byla jedna špatná zpráva. Druhou představovala Barbara Sanchezová. Sociální pracovnice nechodila jen tak na návštěvu. Něco se děje. A to nevěstilo nic dobrého.
18
2 když měla babička jeden z těch lepších dnů
a sloužila jí paměť – na rozdíl od těch, kdy si ani nevzpomínala, že má nějakou vnučku –, ráda vyprávěla, jaké to kdysi bývalo v Harborside. Její popis městečka z dob, kdy se Izzie narodila, byl jako vytržený z hollywoodského filmu (a vzhledem k babiččiným výpadkům paměti bylo docela dobře možné, že si leccos přikrášlila): sousedé nosili sousedům domácí koláče, pořádaly se večírky, dospělí muži hráli softball, ulice byly bezpečné a nikdo nezamykal. Dnešní Harborside byl docela jiný. Před deseti lety zkrachovala továrna na cereálie, ceny nemovitostí závratně klesly a cedulí hlásajících uzavření obchodů se objevilo jako hub po dešti. S Harborside to šlo od desíti k pěti. Izzie město dobře znala, přesto si dávala pozor, ve kterých částech se pohybuje. Například cestou na kole domů. Kdyby to od komunitního centra vzala přes Pobřežní park, byla by doma za sedm minut. Jenže jízdou přes park by si koledovala o problémy. Navíc už by mohl být zavřený. Další možností bylo jet po Second Avenue. Tahle cesta byla delší a bezpečnější, i když tu postávaly hloučky před obchody, bary a stánky, a každou chvíli ji někdo okukoval. Rozhodla se pro druhou možnost. Jela tak pomalu, jak mohla, aby nespadla. Zanedlouho už zatočila doprava na Hancock Street, kde bydlela. Objela několik rozbitých láhví od piva a zamávala 19
J en C alo ni ta
Krásky
pětiletým dvojčatům McGrawovým, která si hrála na zarostlé předzahrádce. Když míjela skupinku zjevně se nudících kluků, dala si pozor, aby se na ně nedívala. Zahlédla Barbařin červený taurus zaparkovaný před domem. Otevřela rozbitou branku a odvezla kolo dozadu do kůlny. Pokusila se to tu vidět Barbařinýma očima. Trávník potřeboval posekat – a to už před delší dobou. Plot někdo posprejoval, okno koupelny v prvním patře bylo rozbité, pravděpodobně vzduchovkou (skupina dětí si celé léto brala na mušku okna domů a zaparkovaných automobilů, jako by šlo o lovnou zvěř). Schody na verandu brala Izzie po dvou, rozbitému se vyhnula. Zhluboka se nadechla, odemkla si a vešla dovnitř. „Jsem doma!“ ohlašovala s falešným veselím. Už dávno se naučila, jak to musí na sociální pracovnici hrát. Chovat se k ní jako ke kamarádce, přestože nic takového není. Čím dřív ji přesvědčí, že si s babičkou báječně žijí, tím rychleji se o ni Barbara přestane zajímat. Barbara seděla u jídelního stolu z třešňového dřeva, který patřil rodině Scottových už přes sto let. Květované tapety na stěnách tu podle všeho byly asi tak stejně dlouho. Vyměnit nepotřebovala jedině dřevěná podlaha. Kdykoli sem za babičkou někdo přišel – v dobách, kdy za ní ještě chodily návštěvy –, vždycky chválil, jak je podlaha krásná. Babička se pyšně usmívala a říkávala: „My staří máme tuhý kořínek. Mně ani týhle podlahy se hned tak nikdo nezbaví.“ Bylo těžké si představit, že ta křehká stařenka u okna v jídelně je tatáž žena, která sama vychovala svou jedinou vnučku, když jí zemřeli dcera a manžel v rozmezí pouhého roku. Izzie tehdy bylo deset. Políbila babičku na čelo. „Ahoj, babi, jak ses měla?“ Babičce prořídly a ustoupily vlasy a její čelo se zdálo vysoké. Oči připomínaly dva zakalené skleněné korálky. Neodpověděla, dívala se dál z okna, jako by vnučku vůbec neslyšela.
Izzie nasadila zářivý úsměv. „Dobrý den, Barbaro,“ pozdravila s předstíraným nadšením. Barbaru jí přidělili před rokem. Ze všech sociálních pracovnic, které sem začaly docházet zhruba před třemi lety, kdy se babiččin zdravotní stav začal zhoršovat, ji měla nejraději. Tedy pokud vůbec mohl mít člověk rád někoho, kdo chodí kontrolovat, jak žijete. Barbara si vyhrnula rukáv tmavě modré halenky a podívala se na hodinky. Hladké černé vlasy měla tak dlouhé, že jí spadaly přes tmavě modrý kožený diář, do něhož si zaznamenávala schůzky. „Už jsem si začínala dělat starosti, Izzie,“ vzdychla místo pozdravu. „Dohodly jsme se na půl sedmé.“ Izzie se zatvářila omluvně. „Promiňte, zapovídala jsem se s trenérem Bingem a zapomněla na čas.“ Podívala se na babičku, která se od jejího příchodu sotva pohnula. „Pozdravuje tě, babi, a posílá nám na večeři lasagne, co pekla jeho žena.“ Izzie postavila tácek na jídelní stůl. „Lidi nám posílají jídlo minimálně třikrát do týdne. Máme vážně báječné přátele.“ Barbara ji probodávala pohledem. „To máte.“ Klepla propiskou. Izzie si toho všimla hned – Barbara byla nervózní. Izzie se v lidech naučila číst a strávila už v Barbařině společnosti dost času na to, aby dokázala odhadnout její rozpoložení. Dnes večer byla nervózní a z toho byla pro změnu nervózní Izzie. Nevěděla, co má dělat, tak mluvila dál. „Je to vážně fajn, tohle mám na Harborside ráda. Že si tu navzájem pomáháme. Trenér Bing nám posílá dobroty, já zase v komunitním centru učím plavání zadarmo.“ Izzie ukázala na zlatou medaili pověšenou na zrcadle v jídelně. „První místo na posledních závodech. Babička mi byla fandit, viď, babi?“ Fandit bylo asi trochu silné slovo, ale byla tam. Přivedl ji soused, jehož dcera byla také členkou plaveckého oddílu. Barbařin výraz zůstával nečitelný. „Už ses pochlubila. Mám z tebe radost.“
20
21
J en C alo ni ta
Krásky
„Díky!“ vyjekla Izzie. Ouvej. Nebyla si jistá, jak dlouho se ještě vydrží chovat roztomile jako roztleskávačka. Začínala ji z toho bolet hlava. „Tohle léto si vedeme moc dobře. I v práci je to senzační, baví mě to a vydělávám skoro osm dolarů na hodinu. Jsem jedna z nejmladších plavčic, co tu měli, ale Brian říkal, že mě vzal, protože jsem odhodlaná a soustředěná.“ Vážně se tu musí takhle chvástat? „Izzie,“ přerušila ji Barbara, „tohle falešné nadšení si můžeš odpustit. Taková přece nejsi.“ Izzie si začala hrát se stříbrným prstýnkem, který nosila na prostředníku pravé ruky. „Já vím,“ vzdychla. „Chtěla jsem trochu odlehčit náladu.“ Barbara se usmála. „Díky za pokus.“ Odtáhla těžkou židli vedle sebe. „Pojď se ke mně posadit, musíme si promluvit.“ Dívka se chytila opěradla babiččina křesla. „Já radši postojím.“ „Myslím, že bude lepší, když se posadíš,“ trvala Barbara na svém. „Poslyšte, jestli jde o péči o babičku, začala brát nové léky a vypadá to vážně dobře. Předepsal jí je doktor Finniman. Prý ta její kyčel vypadá dobře, možná ani nebude muset na operaci. Dokonce by mohla brzy odložit hůl.“ „To je skvělé, ale…“ Barbara pohlédla na hodiny s kukačkou, které visely na stěně. V pokoji se rozhostilo ticho, které rušil jen pravidelný tikot. Izzie došla ke dveřím do kuchyně a zoufale ukázala na lednici, kde visela tabulka, popsaná různobarevnými fixy. „Sepsala jsem všechny prášky, které bere, jsou v barevně označených krabičkách na lince. Většinou jí dává léky ošetřovatelka, ale někdy se tu zastaví babiččina kamarádka Ida. Vyplnily jsme žádost o přidělení ošetřovatelky k celodenní péči a…“ „Nedostane ošetřovatelku k celodenní péči, Izzie,“ přerušila ji Barbara. „Mluvila jsem se zdravotní pojišťovnou,
žádost zamítli. Mají pocit, že pro babičku bude mnohem vhodnější pobyt v domě s pečovatelskou službou, kde probíhá zároveň fyzioterapie.“ Rychle pokračovala, než jí Izzie skočí do řeči. „Věděly jsme, že tenhle den jednou přijde, a taky jsme se na něj s tvou babičkou připravily. Vedeš si výborně a zvládáš péči o babičku i o sebe, ale to není tvůj úkol. Tvůj úkol je být dítětem.“ „Nejsem dítě,“ ohradila se Izzie. Nutkání chovat se roztomile ji přešlo. „Je mi patnáct.“ „Pořád jsi nezletilá a někdo by se o tebe měl starat, ne naopak.“ Barbara na ni upřela smutný pohled. „Už před několika měsíci jsme s babičkou přichystaly řešení pro takový případ, ale čekaly jsme, než se vyřeší všechny náležitosti. Myslím, že jakmile trochu vstřebáš, co ti teď povím, budeš mít radost, Izzie.“ „Jak to myslíte, že jste to domluvily s babičkou?“ Izzie stočila pohled k oknu. „Vždyť ani neví, co je za den. Jak by mohla rozhodovat o své nebo o mé péči?“ „Loni v zimě mi zavolala a řekla mi, že našla nějaké informace o své rodině,“ vysvětlovala Barbara. „Byla plně při smyslech. Prý objevila strýce z tvé strany, který má manželku a tři děti a bydlí jen dvacet minut odsud. Měla z toho radost.“ Izzie přešlápla, žabky jí najednou připadaly těžké. „Babička vám volala?“ Proč by babička měla říkat Barbaře o nějakém strýci, když o něm nepověděla ani své vnučce? Přece se navzájem svěřovaly úplně se vším. Nebo aspoň kdysi. „Trvala na tom, abych zavolala tvému strýci,“ pokračovala Barbara. „Sama s ním mluvila, setkali se a…“ začala klepat propiskou o stůl, „strýc chce, abys žila s nimi.“ Izzie zůstala zírat. „Tvoje babička si to přeje. Vyplnila žádost o změnu opatrovnictví, abychom byly připravené, až přijde čas.“ Z hodin vykoukla kukačka, až se obě lekly, a začala ohlašovat sedmou hodinu.
22
23
J en C alo ni ta
Krásky
Izzie sklopila hlavu, připadala si jako ten malý ptáček – uvězněná. „Ne,“ pronesla a doufala, že to jen špatně pochopila. „To by mi babička neudělala.“ „Přála si, aby o tebe bylo dobře postaráno, Izzie.“ Barbara vstala. „Věděla, že už to sama nezvládne, a chtěla dát všechno do pořádku.“ „To ne,“ protestovala Izzie ještě naléhavěji, ucouvla a klopýtla. Barbara ji chtěla zachytit, ale dívka ji odstrčila a zadívala se na babičku, která se za celou dobu nepohnula. „My dvě patříme k sobě. Vždycky to říkávala. Neopustím ji jen proto, že se jí dočasně přitížilo.“ „Tohle není dočasné, Izzie,“ konstatovala Barbara bez obalu. „Babička, kterou jsi znávala, už tu není. Věděla, že to přijde, a připravila všechno, abys nemusela někam k pěstounům. Takhle si to přála.“ Izzie se najednou špatně dýchalo. Rozhlížela se kolem a nevěděla, co má udělat. Nejraději by utekla někam daleko. Jenže kam? „Tvůj strýc se jmenuje Bill Monroe,“ sdělila jí Barbara, jako by to jméno mělo něco znamenat. Izzie nic neříkalo. „Je senátor a bydlí v Emerald Cove. Budeš tam chodit do soukromé školy a získáš možnosti, o jakých se ti nesnilo. Spousta lidí by za takovou příležitost zabíjela.“ Izzie sklopila oči k podlaze, která jako by se jí zvedala pod nohama. „Mně se líbí tady.“ „Babičku budeš moct navštěvovat,“ pokračovala sociální pracovnice, jako by ji neslyšela. „Tvůj strýc jí zajistí péči v tom nejlepším domově pro seniory, v pátek tam dokonce…“ Izzie začalo zvonit v uších, přestala Barbaru vnímat. Zdálo se jí, že se stěny kolem ní svírají. Rozběhla se k babičce a vzala ji za ramena. „Babi! Řekni něco! Řekni Barbaře, ať to nedělá.“ Babiččiny modré oči se rozsvítily a Izzie se ulevilo. Všechno se dá do pořádku. Vydržely spolu až doteď, vydrží i dál. Jenže jakmile babička promluvila, úleva byla pryč.
„Chloe, kdypak jsi přijela?“ zeptala se babička. „Doufala jsem, že se tu před cestou do New Yorku zastavíš.“ Zahrozila na Izzie prstem. „Pořád myslím, že bys tam neměla jezdit. To není město pro tebe.“ Izzie zůstala jako solný sloup. Cítila na sobě Barbařin pohled. Chloe byla její matka. „Babi, to jsem já,“ řekla tiše. „Tvoje vnučka Isabelle.“ Babička ji nevnímala. „Chloe, je tu průvan, mohla bys mi donést šál?“ Jenže šál už měla dávno na ramenou. „Dobře, babi,“ přitakala Izzie a předstírala, že jí šál natahuje. Mrkala, aby zaplašila slzy. Před Barbarou brečet nebude. „Izzie, ona věděla, jak to s ní bude,“ poznamenala sociální pracovnice jemně. „Měla takovou radost, že ti našla rodinu. Přála si, abys měla všechno, co budeš potřebovat.“ „Já potřebuju ji,“ bránila se Izzie zoufale. „Kdybyste nám dala trochu času, ty nové léky určitě zaberou, babička se zase vzpamatuje a…“ V tu chvíli zazvonil zvonek. Barbara nehnula brvou, zato Izzie to překvapilo. Podívala se z okna a spatřila bílou dodávku s nápisem Pobřeží, domov pro seniory. Přede dveřmi stáli muž a žena s identifikačními průkazy na krku. Izzie se rozbušilo srdce. „Přijeli pro babiččiny věci, aby jí pomohli se stěhováním,“ vysvětlila Barbara tiše. „Zbytek můžeš probrat, než se dům prodá, právník, kterému tvá babička zaplatila, se postará o dům i o nábytek a…“ „Počkejte, to všechno se má stát už dneska?“ Izzie měla pocit, jako by se kolem ní ovíjel had škrtič. Vyhrkly jí slzy, přestože si umiňovala, že plakat nebude. „Odvezou babičku a ubytují ji, my pojedeme k tvému strýci. Máš půl hodiny, aby sis sbalila to nejnutnější. Ostatní věci ti pak pošlu.“
24
25
J en C alo ni ta
Izzie v tomhle domě prožila celý život a teď má do půlhodiny nacpat celý svůj svět do batohu a rozloučit se? Ne. Tohle není správné! Všechno se s ní roztočilo. Mimi čeká, že ji ráno bude učit kraul… Od jedné do pěti má směnu na pláži… Brayden jí slíbil další lekci surfování… A v sobotu jsou plavecké závody. Jak by mohla jen tak zmizet a ani se nerozloučit? „Já dnes večer nemůžu,“ prohlásila. „Už mám na zítřek domluvené věci.“ „Dáme všem vědět,“ navrhla Barbara laskavě a podala jí velký batoh, který vytáhla ze skříně na chodbě. Izzie překvapilo, že o něm sociální pracovnice vůbec věděla. „Všechno dopadne dobře, Izzie. Věř mi.“ Izzie si tím vůbec nebyla jistá. Právě naopak, najednou měla pocit, že v jejím životě už nikdy nic dobře nedopadne.
26
3 vzduch u bazénu
ve sportovním klubu Emerald Cove byl dusný a lepkavý. Mirabelle Monroeová se obávala, že bude brzy vypadat jako vařený humr. „Já končím,“ oznámila a po čele se jí skutálela kapka potu, přistála na špičce nosu. „Nechci dostat rakovinu kůže! Namažu se opalovacím krémem.“ Mira sáhla do plátěné tašky pod lehátkem pro tubu s krémem, ale štíhlá opálená ruka ji zadržela. „Mirabelle!“ Savannah Ingramová ji kupodivu oslovila celým jménem, což bylo nezvyklé. Upřela na Miru přísný pohled, v tu chvíli připomínala jednoho z těch drsných policistů, které vídala při ukázkách policejní práce pro veřejnost, jimiž byl její otec tak posedlý. „Slíbily jsme si, že než začne škola, budeme dobronzova opálené. Opalovací krém to pokazí.“ Savannah Miře vyškubla tašku a umístila ji z druhé strany svého lehátka. „Jestli si ty svoje bílý nohy ještě namažeš, lidi se tě budou plést s alpakou.“ Mira se opatrně posadila a zakryla si hrudník, aby jí nesklouzl vršek oblíbených zelených bikin a neposkytla tak podívanou celému sportovnímu klubu. „S alpakou?“ opáčila a rozesmála se. Kamarádčiny dlouhé blond vlasy ležely rozložené přes horní okraj lehátka jako koruna. I ona se rozesmála. „No dobře, tak jsem byla včera dlouho vzhůru a viděla kousek dokumentu o farmě, kde chovají alpaky.“ Přestala se 27
J en C alo ni ta
Krásky
smát a upřela na Miru oči. „Jestli o tom někomu cekneš, jsi mrtvá.“ Mira naznačila, že si zapíná pusu na zip. Spustila dlouhé, a rozhodně ne bílé nohy z lehátka, naklonila se k Savannah a vzala si svou tašku. Kamarádka se zamračila. „Opálení ještě neznamená, že si člověk užil léto,“ prohlásila Mira a vymáčkla si na pravé stehno pořádnou dávku krému. Savannah se pohrdavě ušklíbla, Mira si toho nevšímala. „Sice jsem nestrávila prázdniny v Paříži jako ty, ale byli jsme dva týdny v Kostarice a díky tátově kampani jsem viděla devadesát procent Severní Karolíny. A hlavně, s Taylorem nám to klape víc než kdy předtím.“ To byla pravda. Ostatní spoluhráči z Taylorova fotbalového mužstva odjeli na prázdniny na Maine nebo na Floridu a Mira měla svého přítele jen pro sebe. Užívala si to. Trávit čas spolu s Taylorovými kamarády z týmu bylo někdy dost otravné. Savannah prozkoumala jeden ze svých nehtů natřených světle růžovým lakem. „No dobře, dejme tomu, žes těch osm týdnů tak úplně nepromrhala.“ Usmála se na Miru. „Ale teprve příští léto to bude pecka. Teď je tvůj táta senátor Severní Karolíny, ale až ho zvolí do senátu USA, budeme lítat soukromým letadlem do Washingtonu na filmové premiéry s prezidentovými dcerami.“ Zasněně se zadívala do slunce. „Pokud tátu zvolí,“ upozornila ji Mira. Všimla si louže kousek od lehátka. Slunce právě zapadlo za mrak a stín v kaluži jí připomínal cválajícího koně. „Ještě ani nekandiduje,“ dodala nepřítomně. „Vyhraje,“ prohlásila Savannah a napila se ledového čaje. „Můj táta se o to postará. Jakmile bude kampaň tvýho táty oficiální, podpoří ho spoustou peněz.“ Povytáhla zamyšleně obočí. „I kdybys vypadala jako alpaka.“ Miranda po ní hodila ručník. Savannah se vyhnula a zadívala se na někoho na druhé straně bazénu.
Mirandě bylo hned jasné, koho Savannah sleduje. Její nejlepší kamarádka se spokojeně usmívala a pozorovala oplácanou dívku u snack baru, která si vzala plavky nelichotivého střihu, v pase mírně vyboulené. Stála s kamarádkou, vypadala značně nesebejistě a pila mléčný koktejl. Mira na něj dostala chuť. „Kristen Thompsonovou by neměli k mlíku vůbec pouštět,“ pronesla Savannah opovržlivě. „Koukni, jak jí ztloustly stehna!“ Téměř jako by je slyšela, Kristen právě v tu chvíli vzhlédla a zadívala se na ně. Zamávala. „Ahoj, Kristen!“ křikla Savannah přes zaplněný bazén. „Pěkný plavky!“ Nasadila falešný úsměv a tiše přitom ucedila: „Ta holka by měla sem do klubu nosit šaty až na zem, nedá se na ni koukat.“ Kristen nebyla hloupá. „Dík,“ zavolala, přitom se nešťastně zatahala za spodní okraj plavek a doufala, že se jí podaří zakrýt trochu víc. Nepodařilo. Mira se přátelila se Savannah už tři roky, ale pořád jí bylo nepříjemné, jak je kamarádka na ostatní protivná. K těm, kdo měli to štěstí a patřili mezi její vyvolené, se chovala úžasně. Ale běda všem, kteří se neoficiální královně gymnázia v Emerald Cove něčím znelíbili. Dokázala být jedovatá a ostrá jako břitva. Kristen doplatila na to, že před celou třídou zpochybnila její referát z dějepisu. Devadesát procent studentů zdejší gymnázia Savannah zbožňovalo, osmdesát sedm procent se od ní nedočkalo jediného pohledu, pokud je právě nezesměšňovala. Než mohla Mira něco říct, chytily ji kolem pasu urostlé paže a málem ji zvedly z lehátka. „Taylore,“ vypískla. „Jsi mokrej!“ Taylor Covnigton ji stiskl a políbil ji na šíji. „No jasně, že jsem mokrej, právě jsem uplaval pětadvacet bazénů. Všimla sis, jak umím zabrat?“ Předvedl všem okolo vyboulené bicepsy.
28
29
J en C alo ni ta
Krásky
Nevšimnout si Taylora bylo těžké, i když měl paže zakryté dlouhým rukávem. Měřil téměř sto devadesát centimetrů a vypadal přesně jako prototyp kalifornského sportovce, od něhož se čeká spíš surfování v příboji než složení zkoušky z literatury. Měl blond vlasy a světle modré oči v odstínu spořiče na Miřině Macu. Vypadal skvěle v plavkách i v obleku. Miřin bratr Hayden mu žertem přezdíval Ken. Skutečně trochu připomínal Barbiina dokonalého přítele v životní velikosti. A k závisti všech studentek gymnázia patřil jen Miře. Jemně mu stiskla sval. „Nádhera. Moc ti to tam slušelo.“ Samozřejmě se na něj při plavání nedívala, ale to nebylo třeba roztrubovat. Jeho stín změnil odraz v kaluži, teď Miře připomínal malého psa nebo možná kočku. Taylor se rozzářil. „Díky, kotě.“ Sklonil se a znovu ji políbil. „Ježíši, nechcete jít jinam?“ Savannah obrátila oči v sloup, lehla si zpátky na lehátko a pečlivě si rozprostřela vlasy. Taylor se ušklíbl. „Kdyby tady byl tvůj kluk, už byste se dávno vykousli. Kdy vůbec dodělá tu loděnici?“ „Jak to mám vědět? Vůbec nechápu, proč s tou stavbou musí pomáhat, na to se snad najímají dělníci, ne?“ Podívala se na své hodinky značky Movado. „Už jsem mu čtyřikrát posílala esemesku, kdy dorazí. Jsou tři odpoledne a ještě se ani nenamáhal odpovědět.“ „To už jsou tři?“ Taylor vyskočil. „Jdu se osprchovat, ve čtyři mi začíná trénink.“ Vzal si od procházející obsluhy ručník. „Zastavíš se tam, viď?“ zeptal se Miry. „Po tréninku jdeme všichni na večeři ke Corkymu.“ Pohladil ji po holém rameni. „Třeba pak můžeme skočit sami na zmrzlinu.“ Fotbalová sezóna začíná. Mira v duchu vzdychla. Svého přítele zbožňovala, ale během fotbalové sezóny ji to s ním občas nebavilo – chtěl se svými spoluhráči trávit čtyřiadvacet hodin denně a s Mirou po boku. Řídili se tím, co a kdy chtěl dělat Taylor, a Mira si často připadala spíš jako oceňo-
vaná roztleskávačka než jako jeho přítelkyně. Možná to letos bude jiné. Taylor přece právě navrhl, že by někam mohli jít sami, ne? Zadívala se do kaluže. Tentokrát jí odraz připomínal nádhernou pivoňku. Moc ráda by ji nakreslila. Vzápětí odraz překryl Taylorův stín a obrázek byl pryč. „Takže se uvidíme?“ zopakoval a čekal na odpověď. Mira přikývla. „Jasně, promiň. To víš, že si to nenechám ujít.“ „Nechala bys, kdybysme měly něco v plánu spolu,“ podotkla Savannah, jakmile Taylor odešel. „Nechceš přece tvrdnout na lavičce a dívat se, jak trénujou. Nešla bys radši se mnou nakupovat oblečení do školy v příjemně klimatizovaném nákupním centru?“ Mira se nad tím zamyslela. „Jo, to bych mnohem radši, ale Taylor by to nepřežil. Už tak si myslí, že nesnáším celej jeho tým.“ „Prosím tě, to je jako bys musela chodit s nima všema.“ Savannah dopila čaj. „Kde je ten číšník, když ho člověk potřebuje? Musíme vyrazit na nákupy!“ „Ještě jsem neřekla, že půjdu,“ ohradila se Mira žertem. Savannah zatřásla prázdnou sklenkou, v níž zachrastily kostky ledu, a usmála se. „Jako bys mě někdy mohla odmítnout.“ Svannah byla sice nejoblíbenější dívka na gymnáziu, ale pokud šlo o módní vkus, měla přece jen jisté nedostatky. Proto potřebovala Miru. Daly se dohromady v sedmé třídě, někdy v době, kdy Miřin otec získal křeslo ve státním senátu a Savannina osobní nákupčí se odstěhovala do New Yorku. Mira se stala její novou stylistkou a Savannah ji odměnila místem na výsluní. Miru dodnes překvapovalo, že patří k nejoblíbenějším studentkám ve škole. Savannah rozčileně mávla na číšníka na druhé straně bazénu. „Říkala jsem si, že začneme v Nordstromu, a jestli se nám tam nebude nic líbit, můžeme jít do Anthropologie a…“
30
31
J en C alo ni ta
Miře pípnul telefon. Oficiálně byly telefony na území klubu zakázané, ale stejně se tím nikdo neřídil. LUCAS: Zrus vsechno, co mas v planu. Tvuj otec svolava nalehavou rodinnou schuzku na pul sestou v restauraci Buona Terra. Ucast povinna. Zavolej, kdybys potrebovala odvoz. Mira si zastrčila vlasy za uši. „Takže z nakupování ani z fotbalu nic nebude,“ povzdechla si truchlivě a posbírala si věci. Už se naučila, že když jí napíše Lucas Hale, musí se přizpůsobit. Manažer otcovy kampaně se ozýval jedině v případě, že se dělo něco zásadního, jinak byla poslem špatných zpráv Miřina matka – například že se otec nestačí dostavit na zápas v pozemním hokeji nebo musejí vynechat letní festival, protože je třeba, aby se celá rodina účastnila akce UNICEF ve Washingtonu. „Táta svolává nějakou naléhavou schůzku.“ Zamračila se, semkla rty. „To by mě zajímalo, co se děje tentokrát. Myslíš, že se hurikán Harold vážně blíží k pevnině? Myslela jsem, že se vzdaluje na moře.“ „Jestli se dneska nedostanu na nákupy, budu mnohem horší než hurikán!“ pohrozila Savannah. Prudce se zvedla a ramínka růžových bikin se jí svezla z ramen. „Ježíši, co ten tvůj táta pořád má s těma rodinnýma schůzkama? To prostě nemůže zavolat nebo napsat, když ti něco chce, jako normální táta? Já toho svýho už týden neviděla.“ „Promiň, Vanno, ale fakt musím.“ Mira hodila do tašky poslední číslo Us Weekly, telefon a opalovací krém. „Víš, jak vyvádí, když přijdeme pozdě. Poslal by pro mě jednu z těch svých goril.“ „Lucas mi připadá celkem sexy,“ pronesla Savannah a na chvíli zapomněla, že se zlobí. „Takovým tím upjatým způsobem.“ 32
Krásky
Miranda se zatvářila znechuceně. „Je mu skoro třicet. A ty máš kluka.“ Savannah pokrčila rameny. „Dívat se snad můžu.“ „Hnus.“ Mira potlačila smích. „Slibuju, že nakupovat vyrazíme zítra, jo? A přinutím mámu, aby mi dala svou platinovou kreditku. Můžeme si dát na oběd suši tam, co to máš ráda.“ Savannah se zazubila. „No vida, konečně rozumná řeč.“ Nasadila si sluchátka od iPodu, zavřela oči a opět si lehla. Přesně to by ráda udělala i Mira. Vlastně ji napadal asi tak milion věcí, které by dělala raději, než aby jeden z posledních volných dnů trávila ve společnosti Lucase Halea.
O hodinu později Mira čekala na příjezdové cestě před klubem. Dlouhé vlnité hnědé vlasy měla mokré, stačila se jen osprchovat, obléknout do hezkých růžových šatů bez ramínek, přetřít rty leskem a použít tužku na oči. V rodinné skříňce v klubu si nechávala několikero šatů právě pro podobné příležitosti. Lucas zdůrazňoval důležitost rodinné image a zbláznil by se, kdyby se Mira objevila v restauraci jen v plážových šatech. „Promiň, že ti kazíme opalování,“ dobíral si ji starší bratr Hayden, když ji vyzvedl v červeném kabrioletu audi. Kdykoli ho Mira viděla za volantem, záviděla mu. Bylo jí patnáct, ale rodiče jí odmítali povolit řidičský průkaz, až v šestnácti. Snad otec do té doby koupí Haydenovi něco nového a audi bude mít ona. „Savannah určitě vyváděla, že ji opouštíš,“ dodal bratr. „Stalkuješ moje facebookový stránky, co?“ zažertovala Mira a nasedla. „Jo,“ odpověděl vážně a upravil si límeček bílého trička, které zvýrazňovalo jeho opálení. „Nechávám si každý ráno přinést do kanceláře výpis tvých statusů a denního rozvrhu.“ 33
J en C alo ni ta
Krásky
Praštila ho do ramene. Její bratr byl tak okouzlující a hezký, že žasla, proč ještě nemá přítelkyni. Každá holka, kterou znala, do něj byla zamilovaná (nebo do Taylora), ale Hayden se věnoval přespolnímu běhu a spolupracoval s otcem a na podobné věci neměl vůbec čas. Zatímco Mira se podobala otci, Hayden a jejich šestiletý bratr Connor zdědili matčin vzhled – světle blond vlasy, výrazné rysy a zelené oči. Hayden vypadal tak dobře, že by to každému druhému stouplo do hlavy, přesto byl snad nejskromnější kluk, jakého Mira znala. „Mě zas mrzí, žes musel odejít z práce dřív – protože jak tě znám, určitě ti to vadilo,“ podotkla suše. „Myslela jsem, že mě sveze máma, většinou sem v úterý chodí na tenis.“ Stálo to tak ve velkém plánovacím kalendáři, který visel doma v kuchyni. „Ale když jsem jí psala, odpověděla mi, abych jela s tebou, prej má ‚schůzku‘.“ Mira naznačila uvozovky. „Možná jde konečně s dobou a objednala se na botox.“ Hadyen ji zpražil pohledem. „Máš kliku, že jsem měl ráno trénink. Jinak bych tě nemohl vyzvednout ani já. A mimochodem, máme už je s tátou. Vlastně jsou spolu od rána. Lucas říkal, že musejí vyřídit nějaké rodinné záležitosti.“ Povytáhl obočí. „Pochopitelně nesměl prozradit, o co jde.“ „No jasně.“ Mira vzdychla. Vyrazit z Lucase odpověď bylo jako pokoušet se vloupat do nedobytné pevnosti. „A netušíš aspoň něco?“ Hayden zavrtěl hlavou. Mira si nasadila velké sluneční brýle a opřela si hlavu. „Stejně to brzo zjistíme.“ „Mám nechat střechu nahoře, nebo stáhnout?“ zeptal se Hayden, ještě než vyjel. Nečekal na odpověď. „Předpokládám, že nahoře, určitě si nechceš rozcuchat vlasy. Mira se uličnicky zazubila a dotkla se vlasů, byly ještě mokré. „Připrav se na šok – střechu dolů!“ „Páni! Novej školní rok, nová Mira Monroeová.“ Hayden se usmál. „Co přijde dál? Tenisky i mimo tělocvičnu?“
Zavrtěla hlavou. „To nikdy.“ Jaký má smysl nosit tenisky, když člověk neběhá? Mira to nechápala. Zato si dovedla představit, co by řekl přísný manažer otcovy kampaně, kdyby se v restauraci objevila s mokrou hlavou. Protřásla si kadeře a modlila se, aby během desetiminutové jízdy se staženou střechou stačily uschnout.
34
35
Krásky
Mira měla vlasy stále ještě vlhké, navíc nevzhledně zkrabacené. To má Lucas za to, že jí nedal čas pořádně se upravit. Mira nechápala, co se může dít tak naléhavého – krize státního rozpočtu? Další únik ropy? Hurikán Harold se blíží k pevnině? Lucas dokázal využít každou katastrofu ve prospěch kampaně Billa Monroea a obvykle to odskákala i rodina. Lucasovým hlavním úkolem bylo dopomoci otci ke křeslu ve federálním senátu, byť otec kandidaturu ještě oficiálně neohlásil. Miře z Lucase naskakovala husí kůže. Kvůli němu měl otec diář tak nabitý, že ho viděla jen zřídka, pokud s ním neměla předem dohodnutou schůzku nebo nedošlo k nějaké mimořádné události (jako například dnes). Obvykle to znamenalo, že musí otec okamžitě odcestovat z města kvůli jakési krizové schůzce nebo příležitosti objevit se v televizi („Dobré ráno, Ameriko! Bill Monroe vám něco poví o tom, co letos ohrožuje sklizeň broskví v Severní Karolíně…“). Lucas byl jako jeho soukromý BlackBerry, neustále mu něco našeptával, volal mu ve dne v noci, probíral s ním kampaň a radil mu. Navíc Miře a jejím bratrům mluvil úplně do všeho od mimoškolních aktivit po šatník. Lucas se zkrátka staral, aby jméno Monroe získalo do voleb ten správný zvuk. Mira to všechno nesnášela.
Haydenovi se naopak líbilo být součástí politického soukolí. Během prázdnin dělal praxi v otcově kanceláři a politika ho zajímala jako nikdy dřív. Mira nechápala, jak dokáže Lucase vystát, ale Hayden prohlašoval, že ta praxe je příliš dobrá příležitost, než aby si ji nechal utéct. Jméno Monroe ho dostane daleko, ačkoli toho Hayden nechtěl zneužívat. „Vsadím deset dolarů, že dnešní večeře nijak nesouvisí s přírodními katastrofami, ale týká se jubilea Emerald Cove,“ prohlásil bratr cestou k soukromé terase italské restaurace s vyhlídkou na zátoku. Zhruba jednou týdně sem celá rodina zašla na večeři. Otec totiž miloval humry. „Lucas dneska pořád mlel o přestřihávání pásek a státnických večeřích za dvě stovky dolarů, přitom to výročí bude až za dva roky.“ „Budu radši, když půjde o výročí, než kdyby nám táta oznámil, že musí na šest týdnů pryč,“ poznamenala Mira. Zamířili k obvyklému stolu. „Ať si Lucas mele o těch oslavách, jak chce, hlavně když se mě nebude snažit nacpat do plánovacího výboru u nás ve škole. Mám svých starostí dost, a to ještě ani nezačala škola.“ Mezi povinně volitelnými předměty, tréninky v pozemním hokeji a schůzkami dobročinného spolku Společenských motýlků už jí skutečně nezbýval čas na nic jiného. Někdy litovala, že nedělá víc věcí, které by ji doopravdy těšily, místo těch, které zkrátka dobře vypadají. Díky Společenským motýlkům získá body navíc k přihlášce na vysokou školu, ale raději by se věnovala něčemu vlastnímu. Vzala si sklenici, zatočila jí a sledovala, jak voda stéká po stěnách. Vlastně ani sama nevěděla, co jí schází. Hayden povytáhl obočí a povolil si vázanku. „Podle mě byste byly ty a Savannah do toho výboru ideální. Nikdo neumí přesvědčovat ostatní líp než vy dvě.“ Mira ho plácla plátěným ubrouskem. Do restaurace vešel jejich mladší bratr Connor v doprovodu dvou otcových ři-
36
37
4 když zaparkovali před restaurací,
J en C alo ni ta
Krásky
dičů. Šestiletý Connor měl na sobě společenské khaki kalhoty a košili, standardní uniformu základní školy, která zahajovala výuku o několik dnů dříve než gymnázium, a vypadal jako miniaturní verze svého otce senátora. Mračil se. „Už zase jsem musel vynechat fotbal.“ Posadil se nakvašeně ke stolu. „Kam táta jede tentokrát?“ Oči se mu nakrátko rozzářily. „Do Afriky? Pustila by mě máma s ním?“ Connor toužil podívat se na skutečné safari. Safari projížďky v Disneyho zábavním parku se nepočítaly. „Pochybuju, že by šlo o Afriku, promiň, bráško,“ řekl Hayden a pocuchal Connorovi blond vlasy. Podíval se na hodinky. „Nemáme páru, co se děje nebo kde táta je. Má zpoždění, to se snad ještě nestalo.“ Mrkl na Miru. „Ty a táta se nikdy neopozdíte ani o půl minuty.“ „Ne,“ souhlasila Mira samolibě. Byla důsledně dochvilná a nesnášela, pokud někdo nebyl. Opřela se a zadívala se na zpěněnou zátoku. Tady venku na terase si člověk připadal jako na nějakém parníku proplouvajícím Středozemním mořem. Miře se líbilo být obklopená vodou. Jen nebyla ráda ve vodě. „Jestli má táta zpoždění, může za to určitě Lucas. Třeba ho přinutil odvézt štěňata do útulku pro zvířata.“ „To není tak špatný nápad, Mirabelle.“ Jakmile se ozval Lucasův nevzrušený hlas, Mira strnula. „Soucit s opuštěnými zvířaty by kampani určitě posloužil,“ dodal Lucas a vycenil dokonalý chrup. „Ale dnes se váš otec zdržel,“ zdůraznil to slovo, „protože s vaší matkou museli podepsat nějaké dokumenty.“ „Jaké dokumenty?“ vyzvídal Hayden. Lucas jako obvykle odpověděl otázkou, ten zlozvyk Miru doháněl k šílenství. „To už do školy nemusíte nosit vázanku?“ Dotkl se Connorovy košile. Když se otočil, chlapec na něj vyplázl jazyk. „Hayden ji aspoň předtím měl, jak doufám.“ Hyden zašmátral v kapse pro zmuchlanou kravatu. Miru Lucas přelétl nesouhlasným pohledem. „Tos neměla
čas vysušit si vlasy? Měli byste se začít snažit dřív, než oficiálně zahájíme kampaň.“ „Tohle je rodinná večeře, Lucasi,“ namítla Mira a pokoušela se nemluvit příkře. K dospělým byla zdvořilá, ale Lucasovi bylo dvacet devět a zas o tolik starší jí nepřipadal. Hayden si uvázal kravatu a Lucas souhlasně přikývl. „Tak je to lepší,“ prohlásil a strčil ruce do kapes svého prvotřídního obleku. „Tak jaký byl zbytek prázdnin?“ Connor obrátil oči v sloup. Nikdo ze sourozenců se s Lucasem nebavil rád. Vůbec nechápali, proč si ho jejich otec tak oblíbil. Přestože začal dělat kariéru teprve před třemi lety a dovedl dva státní senátory k vítězství ve volbách do federálního senátu, byl slizký jako had. Jejich otec však Lucasovy ambice oceňoval. „Léto bylo prima, jakmile jsme mohli konečně dělat normální věci,“ utrousil Connor. Lucas se zasmál. „Trefa. Dost jsem vás zaměstnával. Ale děláte to pro svého otce, nebo ne?“ Poplácal Haydena po zádech. „Chceme přece, aby se dostal do Washingtonu, je to tak?“ Dveře na terasu se otevřely dřív, než Mira vymyslela odpověď. Rodiče vešli, jako by se měli setkat s vládou. Matka si vzala vypasované, tmavě modré šaty se skládanou sukní, dlouhé blond vlasy měla sčesané dozadu, aby vynikl jednoduchý diamantový přívěsek, který nosila téměř každý den. Otec byl v obleku (kupodivu) a mírně prošedivělé hnědé vlasy měl jako obvykle sčesané ke straně v kennedyovském stylu. Rodiče vypadali jako jindy, jen jejich napjaté úsměvy byly nezvyklé. „Hezké šaty, Mirabelle,“ řekla matka a znělo to neobyčejně unaveně. „Mrzí mě, že jsem tě nemohla svézt. Musela jsem zrušit všechno, co jsem měla na dnešek v plánu, včetně tenisu.“ Zastrčila si vlasy za uši. Mira dobře věděla, že tohle matka dělá, jen když se chystá tlumočit špatné zprávy. Vzápětí se však matčiny zelené oči rozzářily. „Ráno jsem po-
38
39
J en C alo ni ta
Krásky
tkala ředitele školy. Představte si, že chtějí od příštího roku změnit školní uniformu! Říkala jsem mu, že už bylo načase. Děvčata rozhodně potřebují něco lichotivějšího.“ V tu chvíli jí zavibroval telefon. Rychle začala psát zprávu a šla pozdravit Connora s Haydenem. „Ahoj, broučku.“ Otec dal Miře pusu na tvář. „Jak bylo v klubu?“ Založil si ruce. „Líbil se panu Connickovi dárek?“ Myslel tím podepsanou baseballovou pálku Chippera Jonese. Humorné bylo, že Bill Monroe byl dnes v kurzu víc než před patnácti lety, kdy hrál za Atlanta Bravers. Uměl vyprávět báječné sportovní historky a doma měl tolik cen, pohárů a fotografií ze Síně slávy, že se s ním chtěl každý seznámit. Po úspěšné sportovní kariéře vybudoval veleúspěšnou obchodní společnost a stal se senátorem Severní Karolíny, což jeho cenu jen zvýšilo. „Byl nadšením bez sebe,“ odpověděla Mira. „Ale stejně ho prý mrzí, že už se nescházíte jednou týdně na čaj.“ „To jsme dva.“ Otec vzdychl. „Mám toho moc…“ Podíval se na Lucase. „Ano. Asi bychom měli začít.“ Lucas všem naznačil, aby se posadili. „Přijedou k vám kolem deváté, Bille.“ Vzápětí se u nich objevil číšník s jídelními lístky. „Kdo přijede?“ chtěl vědět Connor. „Nejdřív si objednáme,“ rozhodla maminka. „Dáme si předkrm, Bille? Asi bychom měli, že?“ Mira se ohlédla na Haydena. Odkdy si jejich matka dělá starosti s objednáváním v restauraci? Většinou si stejně nedá víc než rybu a salát. „Dáme si to, co obvykle,“ rozhodl Miřin otec a vrátil číšníkovi jídelní lístek. Jakmile obsluha zmizela, obrátil se ke své rodině. „Máme pro vás důležitou novinu. Velmi zásadní.“ Dlouze vydechl. „Doufáme, že projevíte pochopení.“ Mira čekala, až bomba dopadne. Šplouchání vody, narážející do mola pod terasou, jí najednou připadalo ohlušující.
Téměř s jistotou očekávala, že odteď bude mít soukromého učitele a příští tři měsíce bude přespávat v nepohodlném autobusu, neboť začíná kampaň. Lucas něco podobného už nejednou naznačoval. Všichni tři budou muset přerušit sportovní trénink. A co tomu řekne Taylor? Jestli vynechá některý z jeho zápasů, bude vyšilovat. „Čekáte dítě!“ vyhrkl Connor. Miře se sevřel žaludek. „Ne!“ Maminka se rozesmála. „To by bylo… ale ne. Vzhledem k veškeré práci, kterou dělám pro charitu, a vám třem, kde bych vzala čas na vyměňování plínek? Tohle není ono, ale…“ Nedopověděla. „Určitě jste si mysleli, že svolávám schůzku, abych vám oznámil, že musím odjet nebo že vyrážíme na turné v rámci kampaně.“ Miřin otec hleděl své ženě do očí. „Ale rodinná cesta se odkládá.“ Díkybohu, pomyslela si Mira a odolala nutkání zajásat. „Jde o něco mnohem důležitějšího,“ dodal otec a rozhlédl se po všech přítomných. „Asi vás to zaskočí. I nás to překvapilo.“ Mira chytila Haydena za ruku. Začínala být nervózní. Co se děje? „Nevím, jak to vysvětlit, ale vůbec jsme netušili…“ Otec obcházel kolem horké kaše, což se mu nepodobalo. Snad se rodiče nechtějí rozvést? Zdáli se spolu tak šťastní. „Budeme…“ „V pohodě, vím, že toho zlatýho retrívra mi nekoupíte,“ prolomil ledy Hayden. „Už jsem se s tím smířil, je to šest let.“ Otec se sotva usmál. „Tati, tak už to vyklop.“ Otec ztěžka vzdychl. Snad ještě nikdy nevypadal tak nejistě, a to ho Mira viděla v dosti ožehavých situacích, jako když se během dobročinné akce seznámil s Angelinou Jolie nebo když ho uvedli do baseballové Síně slávy. „Promiňte, ale je to opravdu velká novina. Naši rodinu čeká nový přírůstek, Connore, ale není to mimino – ani zlatý
40
41
J en C alo ni ta
Krásky
retrívr,“ dodal po chvíli a Hayden zavrtěl hlavou. „Před několika měsíci nám zavolala moje vzdálená příbuzná, která vychovávala děvče ve tvém věku, Mirabelle. Té paní ale nedávno diagnostikovali Alzheimerovou nemoc a ona měla obavu, co s vnučkou bude, až se její stav zhorší,“ vysvětloval. „Hodně jsme o tom sami zjišťovali, skutečně jsme jejich jediní žijící příbuzní. Bohužel stav té paní se rapidně zhoršil a dnes večer – inu, vaše sestřenice se stěhuje k nám. Natrvalo.“ Zdálo se, že se otci ulevilo, zato Miře ne. Připadala si ochromená. Mají sestřenici, která u nich bude bydlet? Napořád? Co je zač? Upřela oči do sklenice s vodou. Téměř slyšela, jak v ní praská led. „A už jsme ji někdy viděli?“ zeptal se Hayden překvapeně. „Ne,“ odpověděla maminka tiše. „Ani my ne.“ Napjatě pohlédla na manžela. „Je to velký závazek, my si to uvědomujeme. Byla bych ráda, kdyby se to všechno stalo nějak jinak, ale nedá se nic dělat. Dozvěděli jsme se o celé situaci v zimě, ale tehdy na tom ta babička nebyla tak špatně a zdálo se, že není třeba žádných unáhlených kroků.“ Dívala se na moře a nepřítomně si pohrávala s přívěskem. „Mysleli jsme, že bude dost času seznámit se s tou dívkou, všechny vás představit a pak věci v klidu probrat. Jenže sociální pracovnice, kterou jim přidělili, konstatovala, že situace nabrala ošklivý spád. Minulý týden začalo být zřejmé, že je třeba okamžitě najít řešení. Ještě že má Lucas styky.“ Usmála se na něj. Bylo to čím dál podivnější a Miře se něco nezdálo. „Já to nechápu,“ namítla. Pokoušela se poskládat si celý obrázek. „Copak ta holka vážně nemá jiné příbuzné? Přece by určitě radši bydlela u někoho, koho zná!“ „Moc nám to vysvětlování nejde, co?“ nadhodil otec nervózně. Ohlédl se na Lucase, pak se podíval na svou dceru. „Je to komplikované, ale té dívence umřela matka, když jí
bylo deset, otce nikdy nepoznala a babičce je přes osmdesát. Je na tom tak špatně, že musí okamžitě do domova pro seniory.“ „Takže buď my, nebo pěstounská péče,“ dodala maminka zachmuřeně. „Jiná možnost není. Ta sociální pracovnice říkala, že je to správné děvče. Je členkou plaveckého oddílu a dělá plavčici, ale neměla to snadné. Stará se o babičku, chodí do školy a pracuje. Opravdu bychom jí měli pomoct a usnadnit jí život.“ Oči se jí leskly stejně, jako když si vymyslela nový program pro opuštěná zvířata. „A proč má vlastně sociální pracovnici?“ zeptal se Hayden. „Vesměs kvůli tomu, v jaké je situaci,“ odpověděl otec a klepl prsty o stůl. „Nebyli… na tom právě nejlíp. Vaše sestřenice vyrůstala v Harborside.“ „V Harborside?“ opakovala Mira zaskočeně. Společenští motýlci o prázdninách na děti z Harborside vybírali peníze. Bylo to místo, kde žila spousta lidí jen v obytných přívěsech a ve zprávách se každou chvíli objevilo hlášení o nějakém vloupání nebo příležitostné rvačce gangů. Rozhodně nešlo o úctyhodné město. Několik Miřiných známých už se bylo podívat na tamní promenádu, ale ji rodiče nikdy nepustili. Je jejich sestřenice stejně drsná jako město, z něhož pochází? Panebože, napadlo Miru, budu si muset na noc schovávat peněženku pod postel? Zčervenala. Zastyděla se, že ji něco takového napadlo. „A jak je s námi příbuzná?“ „Je to vzdálená sestřenice,“ odpověděl kupodivu Lucas. „Ze strany vašeho otce.“ „Která sestřenice?“ naléhala Mira, protože si chtěla představit konkrétní příbuzné. „Je to dcera mé třetí sestřenice,“ pronesl otec. „A to je která?“ nechápal Hayden. „Je Tracyina dcera, že, Bille?“ ozvala se maminka. „To je ta šilhavá?“ zeptal se Connor a matka ho zpražila pohledem.
42
43
J en C alo ni ta
Krásky
„Tracy je ta s třinácti kočkami,“ vzpomněla si Mira. „Bydlí v Oklahomě a u ní doma je to cítit naftalínem.“ Hayden se zasmál. „No jo. Jednou jsme tam museli přespat, když bylo rodinné setkání, protože v žádným hotelu neměli volno. Tys pořád kýchala, protože máš na kočky alergii.“ Mira se rozesmála, vzápětí se však zarazila. „Tracy děti neměla.“ Podívala se na rodiče. „My na tom setkání byli nejmladší.“ „Ale ne, je to dcera sestřenice Chloe,“ řekl rychle otec a napil se vody. „Tu neznáte. Moc jsme se nestýkali. Přesto je tohle děvče dcera mé sestřenice a my s maminkou cítíme potřebu zasáhnout a pomoct jí.“ Mira se dívala na moře a měla pocit, že se vlny každou chvíli zvednou a restauraci zaplaví. Rodiče jindy bez porady nevkročí ani do restaurace, která by nebyla uvedena v oficiálním výběru nejlepších podniků, a najednou se chtějí úplně bez rozmyslu ujmout docela cizí holky? Která je navíc z Harborside? Copak se nebojí, jak se sžije s rodinou? Mira viděla v televizi několik seriálů na podobné téma, a v žádném se situace nevyvíjela dobře. A co řeknou její kamarádky? Pořád to nechápala, ale než mohla něco namítnout, promluvil Lucas. „Tohle pro vás tři asi není lehké, ale dovedete si představit, jak je na tom vaše sestřenice? Přijde o jediný domov, který kdy měla.“ Lucas se tvářil vážně. „Bude potřebovat psychologa, Bille. Taky musíme probrat, jak tuhle zprávu prezentovat v tisku.“ Miře vadilo, že se do toho míchá. „To probereme později,“ odtušil otec. Zadíval se na své děti. „Je to hodně narychlo, já vím, ale důkladně jsme to s maminkou probrali a dohodli jsme se, že musíme udělat, co je správné. Doufáme, že naše rozhodnutí pochopíte.“ Trochu se zajíkl a Mira se zastyděla, že ho předtím zasypávala nepříjemnými otázkami.
Dva číšníci přinesli podnosy s večeří. Pro Haydena, rodiče a pro ni humra, pro Lucase filet mignon, pro Connora obvyklé těstoviny se sýrem a jablečnou omáčkou. Mira ale neměla na jídlo ani pomyšlení. Ještě před hodinou si dělala starosti, jestli po večeři stihne Taylorův trénink, a najednou má sestřenici. Bylo toho na ni moc. Neměla změny ráda. Poslední tři roky používala stejný laptop, protože si nechtěla zvykat na novou klávesnici. Odmítala vyměnit hokejku, jelikož by jí to mohlo přinést smůlu, a odmalička si na spaní nechávala pod polštářem mexickou panenku, protože jí jeden číšník řekl, že odhání zlé sny. Po dnešní novině by si takových panenek měla možná pořídit do zásoby. „A ona o nás ví?“ Hayden obratně oddělil humří ocas od těla. „Myslím, že teprve ode dneška,“ odpověděl otec a zdálo se, že volí slova velmi pečlivě. „Sociální pracovnice ji má přivézt v devět hodin.“ Mira zůstala zírat, musela se ovládnout, aby neupustila vidličku. „Pokoj pro hosty už je připravený,“ oznámila maminka. „Paula jí povlékla postel a dala do vázy květiny, taky jsme ji zapsali do školy. Uniformu jí pořídíme, až zjistíme, jakou má velkost.“ Maminka začala vypočítávat, co vše bude třeba zařídit, jako by stačilo nakoupit nové věci a všechno ostatní se vyřeší samo. „Představíme ji veřejnosti nejspíš příští týden nebo ten přespříští u večeře,“ poznamenal Lucas zamyšleně. „A připravím tiskovou zprávu. Reakce budou jistě pozitivní. Od vaší rodiny jde o obdivuhodný skutek.“ Miře bylo na zvracení. Samozřejmě že Lucas už zvažuje tuhle stranu mince, zato ona se stále snažila přijít na to, jak jsou s tou záhadnou dívkou vlastně příbuzné. Otec se na ni podíval. „Na co myslíš, beruško?“ Tak jí říkával, když byla malá. A právě teď si malá připadala.
44
45
J en C alo ni ta
„Je to dost velká změna.“ Naklonila skleničku a zakroužila ledem po hladině. Otec už se jí většinou na názor neptal. Dřív to dělával, ale v poslední době měl moc práce na to, aby zjišťoval, jak se Miře líbí jeho vázanka. Dnes však její souhlas potřeboval a Mira cítila, že ho nesmí zklamat. Nikdy ho nezklamala. Vzdychla. „To, co děláte, je vážně skvělé.“ „Děláme to všichni,“ podotkl a stiskl jí ruku. „Postaráme se, aby se jí u nás líbilo, a než se nadějete, bude to, jako by do rodiny patřila odjakživa.“ „Ani jste nám neřekli, jak se jmenuje,“ uvědomila si Mira. „Isabelle,“ prozradil otec a usmál se. „Isabelle Scottová. Isabelle zní dost podobně jako tvoje jméno, Mirabelle,“ dodal po chvíli. Maminka přikývla na souhlas. „Které je mimochodem moc hezké.“ „Jo, zní to jako tvý jméno!“ zvolal Connor. „No jo,“ připustila Mira a nebyla si jistá, jestli je ráda, nebo ne. Vlastně vůbec nevěděla, co si má o tom všem myslet, a nezbývalo jí moc času na to přijít. Protože tak jako tak je Isabelle Scottová na cestě.
46
5 od domu číslo 22 na Hancock Street, jakmile se od chodníku odlepil vůz domova pro seniory s babičkou uvnitř. Izzie se dívala dozadu, dokud jí dům nezmizel z očí. Měla pocit, že ho vidí naposledy. Barbara ji cestou k hovoru nenutila. Už se o to marně pokoušela celou dobu, co si Izzie balila. Copak to nechápe? Izzie dostala půl hodiny na to, aby si sbalila celý svůj život, těžko by u toho ještě dokázala vést společenskou konverzaci. Vzala si s sebou první medaili z plaveckých závodů a zarámovanou fotografii sebe a maminky na pláži z léta předtím, než matka zemřela. Uložila rámeček mezi tričko s Michaelem Jacksonem a plavčickou vestu, aby se nerozbil. Levandulovou přikrývku, kterou jí koupila babička a kterou Izzie neměla ráda, „omylem“ nechala doma spolu se sbírkou plyšáků, již už by byla dávno vyhodila, kdyby jí v tom babička nebránila („Vždyť jsi za ně utratila všechno kapesné, děvenko!“) Izzie si zarputile strkala věci do batohu. Uvědomovala si, že Barbara jen dělá svou práci. Jenže sociální pracovnice nemůže vidět všechno. Nechápala, že ačkoli Izzie nenávidí fialové tapety (pročež rozvěsila všude po pokoji černobílé fotografie z různých pláží) a nebude jí scházet zelený stůl z bazaru, u něhož si dělala úkoly, pořád je to její pokoj, jediný, který kdy měla. Nedokázala si představit, že by to mohla mít stejně ráda někde jinde. Líbilo se jí, jak jí ohlazené dřebarbařino auto vyrazilo
47
J en C alo ni ta
věné zábradlí klouže pod rukou, když pospíchala po schodech dolů (jako obvykle pozdě do školy) a jak do chodby dopadá světlo starým oknem. Dokonce jí bude chybět i rozvrzaná veranda s křivou houpačkou. Už nikdy nepojede na kole do obchodu, nikdy se na něm nepořítí po promenádě s větrem ve tváři. Radši ani nemyslela na to, jestli ještě uvidí své kamarády, komunitní centrum nebo plavecký oddíl. Možná by se mohla dostat aspoň na závody. A pak se svézt autobusem na pláž, ne? Monroeovy sice neznala, ale jistě ocení, že si chce přivydělávat na živobytí. Jestli si udrží místo plavčice, bude se dál vídat s Braydenem. Dokázala zachovat klid jedině proto, že si představovala jeho tvář. V duchu byla bez sebe. Rychle poslala esemesku jemu a Kylie, aby věděli, kam se poděla.
Krásky
Nakonec oči otevřela a podívala se ven, doufala, že třeba přijde na jiné myšlenky. Projížděly po silnici mezi lesy. Tady Izzie nikdy nebyla. Vlastně Harborside nikdy neopustila s výjimkou několika pěších výletů. Po chvíli zůstaly lesy za nimi, cesta se stáčela pobřežními městečky s loděnicemi a obchody s námořnickou výstrojí. Navigace Barbaru upozornila, že má zatočit doprava. Zpomalily. Izzie zahlédla velkou dřevěnou ceduli. EMERALD COVE HNÍZDIŠTĚ KARDINÁLA ČERVENÉHO ZALOŽENO ROKU 1888
Nepřehání to, když chce poslat „stýská se mi“ i Braydenovi? Než se nad tím stačila pořádně zamyslet, zmáčkla Odeslat. Barbara zatočila na hlavní výpadovku. Izzie přitiskla obličej k oknu a sledovala, jak se kolem míhají průčelí známých obchodů. Když míjely komunitní centrum, ucítila bolest tak prudkou, že musela sevřít kliku u dveří. Měla pocit, že ji Barbara mučí a schválně jede pomalu, ve skutečnosti však sociální pracovnice jezdila šnečím tempem vždycky. „Mám pustit nějakou muziku?“ přerušila Barbara ticho. „Ne.“ Izzie měla dlaň položenou na okně a dívala se, jak jí centrum mizí z očí. Celá schlípla. Pokud šlo o ni, nic dalšího už vidět nepotřebovala. Projely kolem školy, ale detektory kovu a prohlídky batohů jí scházet nebudou. Zavřela oči a rozhodla se prospat, hučení motoru jí však bránilo usnout.
Harborside žádnou uvítací ceduli neměl. Nápis Emerald Cove byl vyveden zlatými gotickými písmeny, která naznačovala, jaké má město postavení. Izzie nestačila zírat. Na rozdíl od malých viktoriánských domků v Harborside tu měl každý dům trávník o velikosti fotbalového hřiště. Domy stály na návrších a byly tak rozložité, že by se do nich vešla celá Izziina ulice (no dobrá, to bylo přece jen maličko přehnané). Míjely ozdobné nápisy jako Jachtařský klub Emerald Cove, Gymnázium Emerald Cove, Letiště, Základní škola. Konečně přejely po mostě na hlavní ulici, která vypadala jako z nějakého filmu. Stály tu malé přízemní obchody s půvabnými sladěnými výlohami: cukrárna, Gap, dvě různá knihkupectví, obchod s plaveckými potřebami, italská restaurace, jakási knihovna, která ve skutečnosti vypadala, jako by se uvnitř podávalo jídlo, obchod Apple, pekárny a kosmetika, která měla ve výloze bílé umělohmotné figuríny. Jediné, co sem zdánlivě nepatřilo, byla restaurace à la padesátá léta s neonovým nápisem U Corkyho. Barbara projela kolem parku, kde vyhrávala kapela, a zastavila před strážní budkou. „Dobrý den. Jedeme k Monroeovým na Cliffside Drive,“ ohlásila Barbara vrátnému v uniformě.
48
49
IZZIE: Nedeste se. Jsem ok, ale musim odjet z mesta a asi na dlouho. Babicku odvezli do duchodaku. Mne vezou do novyho domova. Nevim, co bude dal. Vsechno vysvetlim, az se objevim. Styska se mi uz ted. Xoxo Iz
J en C alo ni ta
Krásky
„Vaše jména, prosím?“ „Barbara Sanchezová a Isabelle Scottová.“ Člověk potřebuje povolení, aby mohl projet jejich ulicí, pomyslela si Izzie ohromeně. Co je to za lidi? Vrátný zvedl telefon a ohlásil jejich jména. Vzápětí se zvedla závora a Barbara směla vjet mezi velkolepá sídla, jaká Izzie v životě neviděla. „Jsme tady,“ oznámila Barbara a zastavila před úchvatnou koloniální vilou obehnanou verandou. Izzie zírala s pusou dokořán. Na příjezdové cestě stály tři nablýskané automobily, které vypadaly zbrusu nové, a přede dveřmi kolo, nad nímž tuhle slintala v obchodě s cyklistickými potřebami. Ne že by Izzie opustil smutek, ale neubránila se úžasu. Tady teď bude bydlet? Barbara jí vrazila batoh do náruče. „Můžeme?“ zeptala se a vytrhla ji z rozjímání. Ne? Izzie byla úplně mimo, přesto jako ve snách vystoupila z auta a vydala se za Barbarou ke vchodu. Barbara zazvonila na zvonek a vzápětí jim otevřela žena v tmavě modrých šatech a s blond vlasy. „Tak už jste tady!“ zvolala radostně i nervózně zároveň. Izzie se cítila navlas stejně. „Je tu!“ křikla do haly. Rozzářené oči přesunula k Izzie. Sundala jí batoh dřív, než mohla dívka něco namítnout. „Jsi tak krásná!“ vydechla a prohlížela si ji, vzápětí se však vzpamatovala. „Omlouvám se, chovám se nemožně.“ Napřáhla štíhlou ruku. „Moc ráda tě poznávám, Isabelle. Jsem tvá teta Maureen.“ „Dobrý den,“ pozdravila Izzie a nevěděla, co dál. Co řeknete někomu, kdo se vás ujal, aniž vás kdy viděl? Díky, že si mě tu necháte? Teta se otočila na Barbaru. „Zamlouvá se vám náš dům? Doufám, že jste neměly příliš dlouhou cestu. Chtěla jsem, aby vám Billův asistent poslal instrukce, kudy je to k nám blíž, ale…“ „Isabelle.“ Vysoký prošedivělý muž pronesl její jméno tak vážně, že to Izzie připomnělo nástupy ve škole. Barbara i teta
umlkly, muž vzal Izzie za ruku. „Já jsem tvůj strýc Bill.“ Stiskl jí dlaň. „Moc rád tě poznávám,“ dodal ochraptěle a pustil ji. „Já jsem… jsme tak rádi, že tu budeš s námi.“ Poslední věta zněla trochu legračně, jako by ji pozvali na večírek. „Díky,“ vypravila ze sebe Izzie a sklopila oči ke svým žabkám. „Jelo se vám dobře?“ zeptal se strýc Barbary. „Ano, pane senátore, nikde žádná zácpa. Zvládly jsme to celkem rychle.“ Senátore, uvědomila si Izzie. Její strýc je senátor. Není divu, že žije na takovém místě. Všichni chvíli tiše a rozpačitě stáli, zatímco někde uvnitř hlasitě tikaly hodiny. Nikdo zřejmě nevěděl, jak navázat hovor s dívkou, která jim téměř bez varování přistála na prahu. Izzie cítila, jak si ji strýc prohlíží. Zvedla oči a on zčervenal. „Promiň, nechtěl jsem… jen… jsi Chloe tak podobná.“ V Izzie se všechno sevřelo. Jako pokaždé. Přestože od smrti její matky uplynulo několik let, nebolelo to o nic méně. Nemůže o matce mluvit, ne dnes večer. Přišla o babičku, o domov, přijela sem… nedokázala by ze sebe vypravit nic smysluplného. „I když jsem tvou maminku už dlouho neviděl…,“ pokračoval honem strýc. „Nemáš hlad?“ změnil téma. „Určitě ano. Něco ti připravíme. Nebo jsi unavená? Chceš vidět svůj pokoj?“ „Ano, Mirabelle ti ukáže tvůj pokoj,“ přidala se teta. „Budou spolu s Isabelle chodit do třídy,“ otočila se na Barbaru, „tím se Isabelle zjednoduší přechod na novou školu.“ Izzie se rozhlédla po prostorné hale. Nalevo se nacházel obývací pokoj s ohromným krbem, napravo jídelna. Lustr nad stolem byl tak velký, že kdyby se zřítil, ze stolu by zbyly jen třísky. V tu chvíli k nim přistoupili dva chlapci ve společenských kalhotách a vyžehlených košilích. Mladší nesl fotbalový míč. Oba měli světle blond vlasy a zelené oči, podobali se své matce.
50
51
J en C alo ni ta
Krásky
„Ty jsi Isabelle, viď?“ řekl ten starší. Přikývla. „Já jsem Hayden,“ představil se. „A tohle je Connor.“ Mladší chlapec se usmál a podal jí ruku. „Rádi tě poznáváme.“ Izziina teta se zamračila. „Kde je Mirabelle?“ „Jsem tady!“ Po schodech seběhla krásná dívka s vlnitými hnědými vlasy. Izzie neušlo, jak ji rychle přelétla pohledem. Hnědýma očima spočinula na Izziiných odřených žabkách. Mirabelle byla oblečená jako na večírek. „Pardon! Měla jsem telefon. Drama s kamarádkama!“ Obrátila oči v sloup a zasmála se. „Ahoj,“ řekla Izzie a podala jí ruku. „Jsem Mirabelle, ale všichni mi říkají Mira.“ „Tvý kamarádky se věčně hádají,“ utrousil Connor. „První rada u Monroeových,“ začal Hyden, „když Mira telefonuje s někým, kdo se jmenuje Taylor nebo Savannah, radši použij svůj mobil.“ Mira se po něm ohnala. „Nech toho!“ Usmála se na Izzie. „Rozhodně netelefonuju od rána do večera. A nikdy nechodím pozdě.“ „To je fakt,“ uznal Izziin strýc. „Dochvilnost je naše rodinné heslo.“ Izzie raději nezmínila, že heslo Scottových je přesně opačné – nikdy včas. „Potřebuješ pomoct s věcma?“ nabídl se Hayden a všichni vyhlédli ven k Barbařině starému tauru. „Dobrý nápad,“ prohlásila Izziina teta. „Máš v autě nějaké krabice? Nebo k vám máme poslat stěhováky? Mrzí mě, že jsme ti nebyli pomoct, ale všechno se to seběhlo tak rychle,“ omlouvala se a zastrčila si pramen vlasů za ucho s diamantovou náušnicí o velkosti golfového míčku. „Nebo můžeme pro tvé věci zajet ráno, až ti pojedeme koupit školní uniformu.“ „Vzala jsem si všechno s sebou,“ řekla Izzie a trochu zčervenala. „Pokud nepotřebujete poslat pro mou postel a prádelník.“ Barbara s sebou vzala dvě velké krabice, ty zůstaly
v autě, ale jinak měla Izzie všechno, co potřebovala. Nebo si to aspoň myslela, protože se ještě nestačila vzpamatovat. „Na střeše mám její kolo,“ dodala Barbara. „To je vážně všechno, co sis vzala?“ divila se Mira. „To já bych potřebovala celej kamion.“ Matka ji zpražila pohledem a Mira okamžitě zmlkla, ale pozdě. Izzie už pochopila, že její sestřenice je úplně jiná, a Miru pravděpodobně napadlo totéž. Teta vzala Izzie nejistě za ruku. „Počítám, že nás o víkendu čeká nakupování. Ale jsi v dobrých rukou, Isabelle, na nakupování jsem odbornice.“ „Nejlepší zákaznice American Express,“ zasmál se její manžel a Hayden s Mirou se přidali. „Neboj se, všechno obstaráme, než začne škola,“ dodala teta sebejistě. Izzie bylo nepříjemné, že ji ještě pořád drží za ruku. „Už jsem do obchodu volala, mají uniformy ve všech možných velikostech. Možná ti přes víkend stihneme koupit i nějaké šaty.“ Mrkla a podívala se na Izziin batoh. „A asi budeš potřebovat taky laptop a… máš mobil? No to je jedno, stejně tě musíme převést na náš rodinný tarif. Doufám, že se stačíme dostat do Applu ještě před obědem v klubu. Hmm.“ Teta mávla rukou. „Ale to nic, na tohle máme dost času. Do pondělka budeš připravená, slibuju.“ Usmála se. „Je to pro tebe úplně nový začátek, Isabelle, rádi bychom, abys měla všechno, co potřebuješ.“ Uniformy? Laptopy? Šaty? Izzie na sebe žádné nevzala od šesté třídy. Měla pocit, jako by se ocitla v nějakém televizním seriálu. Vždyť ty lidi skoro nezná, a oni jí nabízejí všechno, co bude potřebovat. Kdyby nebyla tak nešťastná, nadchlo by ji to. „Co kdybyste, děti, provedli Isabelle po domě? My zatím vyřídíme pár věcí s paní Sanchezovou,“ navrhla teta. „Můžeme se sejít u dezertu tak za půl hodiny, ano?“ Podívala se na hodinky a Izzie napadlo, jestli si nenastavila stopky.
52
53
J en C alo ni ta
Krásky
„Kdybys, Isabelle, cokoli potřebovala, řekni Mirabelle. Pyžamo, kartáček na zuby – všechno ti přinese.“ Teta, strýc a Barbara odešli a tiše spolu přitom rozmlouvali. „Asi šli k tátovi do pracovny. Půjdeme tudy,“ prohlásila Mira s úsměvem a vedla je na opačnou stranu. „Takže tohle je obývák,“ řekla v místnosti s žulovým krbem a ohromnou knihovnou podél celé jedné stěny. Na policích stálo několik osvětlených cen a fotografií, na jedné z nich pan Monroe s prezidentem. No nazdar. „Do kterýho ročníku chodíš?“ zeptal se Hayden, když prošli kolem jídelny k dalšímu pokoji. Izzie se soustředila na počítání krbů a málem otázku přeslechla. „Teď mám jít do druháku.“ „Já taky!“ vypískla Mira. „No to je bezva! Hayden jde do třeťáku a Connor na základní školu do první třídy. Děláš nějakej sport? Já hraju pozemní hokej.“ Izzie pohladila mahagonový stůl. „Plavu.“ „Moje nejlepší kamarádka je v plaveckém oddílu!“ rozplývala se Mira. „Savannah si určitě oblíbíš.“ Hayden zakašlal. „To těžko.“ Izzie se kousla do rtu. Měla pocit, že tenhle kluk se jí bude zamlouvat. „Rozřazovací zkoušky do oddílů jsou druhý školní týden,“ pokračovala Mira. „V jakém jsi byla oddílu? Plaveš dlouho? Protože…“ Mira se dotkla zlatého řetízku na krku, „naše škola je hrozně soutěživá. Je to nejprestižnější střední škola ve státě. Není lehké se na ni dostat, ale s tím si nedělej starosti, ty už tam jsi. Nepojmenovali nový sportovní komplex po našem tátovi pro nic za nic! Počkej, až uvidíš bazén.“ Mira mluvila tak rychle, že ji Izzie stěží dokázala sledovat. „Náš plavecký oddíl poslední dva roky ve své kategorii zvítězil. Ne že bych si myslela, že nejsi dobrá, ale jen abys věděla, co tě čeká.“ Izzie se nervozitou sevřel žaludek. Nová škola se zdála báječná i děsivá zároveň.
„Neboj, můžeš před zkouškama trénovat tady u nás. Máme na zahradě bazén a taky jeden s protiproudem. Stejně ho nikdo nepoužívá. Táta si myslel, že začne plavat, ale asi zapomněl, že na to člověk potřebuje čas.“ „Náhodou je ten bazén bezva,“ zvolal Connor. „Počítá tempa a měří čas a vůbec. Někdy tam jdu se šnorchlem jen blbnout.“ „Jaký je tvůj nejlepší čas?“ naléhala Mira. „A který styl máš nejradši? Kdy ses naučila…“ Izzie se rozhlížela po místnosti, která se jí zatím líbila nejvíc. Pod plochou televizní obrazovkou plápolal oheň v krbu a hnědá kožená pohovka vypadala tak pohodlně, že by se na ni nejraději natáhla a prospala celý týden. Na jedné stěně visely zarámované fotografie dětí Monroeových. Hayden při běhu, Connor na skalách u pláže a Mira na zahradě – její fotografie vypadala jako vytržená z Vogue. Mira by klidně mohla dělat modelku. Izzie se nedokázala soustředit. Jak sem zapadne? Ještě před třemi hodinami jela domů na kole a hádala, proč přijela Barbara, a najednou je v ohromném sídle, které se má stát jejím domovem, a baví se o soukromých školách a bazénech. Měla by být nadšená. Connor měl pravdu – bazén s protiproudem já vážně bezva. Stejně jako výlet do nákupního centra pro nové oblečení a laptop, který si vždycky přála. Jenže jakmile začala propadat nadšení, vzpomněla si na babičku a na Harborside a měla výčitky. Šla jí z toho všeho hlava kolem. Je v pořádku žasnout nad tímhle novým životem, který se jí naskytl? Nebo by se měla stydět? Hayden ji pozorně sledoval. „Asi máš za sebou náročnej den, co?“ Mnohem horší než náročný, pomyslela si a byla vděčná, že to Haydenovi došlo. „Jo, omlouvám se. Mohli bychom tu prohlídku zkrátit a jít do mého pokoje? Ráda bych si lehla.“
54
55
J en C alo ni ta
Krásky
„Ale ještě jsi neviděla všechno,“ namítla Mira zklamaně. „A dole čeká dezert. Paula udělala jablečný štrúdl, je přímo božský!“ „Kdy jsi její štrúdl naposledy ochutnala?“ opáčil Hayden prostořece. „Hezky voní,“ bránila se Mira a založila si ruce. Na zápěstí jí zacinkaly stříbrné náramky. „Nechám si ho napříště,“ řekla Izzie a ohlédla se k velké kuchyni. Na kuchyňském pultu už čekal závin, talířky, příbory, sklenky a také šampaňské. „Studený ke snídani bude ještě lepší,“ přikývl Hayden. „Ukážeme ti tvůj pokoj.“ V poschodí bylo všechno zařízeno stejně oslnivě jako dole. Nakrátko zastavili u Connorova pokoje, chlapec jí ho toužil předvést. Místnost byla zařízena v baseballovém duchu, na stěnách viselo několik velkých samolepek a jedna z jeho pálek. Hayden dodal, že Iziie a Mira mají pokoje ve svém vlastním křídle. „Budeme si muset domluvit rozpis používání koupelny,“ poznamenala Mira, „aby kvůli tomu žádná z nás nenabrala zpoždění. Pokud samozřejmě nechceš používat jednu z dalších čtyř koupelen tady nahoře.“ Hayden si odkašlal, ale Mira si toho nevšímala. „Co bychom ti ještě tak řekli?“ Zamnula si ruce, až jí zacinkaly náramky. „Každodenní záležitosti má na starosti naše hospodyně, například nám připravuje obědy do školy – ne že by si je někdo z nás bral s sebou. A můžeš jí dát seznam jídel, co máš ráda, aby zásobila kuchyni. Pokud jde o praní prádla…“ „Connore, co kdybys Isabelle ukázal ty fotky, co tu máš?“ navrhl náhle Hayden. Nebylo těžké pochopit, o co se pokouší. Chtěl mluvit se svou sestrou a myslel si, že přes Connorovo štěbetání je Izzie neuslyší. Jenže slyšela. „Nemohla bys to na ni přestat valit?“ sykl Hayden. „Zní to tak falešně.“
„Snažím se chovat přátelsky!“ bránila se Mira. „Tohle všechno je fakt divný. A já se snažím, což se o ní říct nedá.“ Izzie zahořely tváře. Tohle si Mira myslí? Ne že by byla nešťastná – vlastně vůbec nevěděla, co cítí, kromě silné únavy. Přála by si, aby Mira pochopila, že i pro ni je všechno divné. Jediná možnost byla soustředit se na to, co se bude dít dnes večer, a zbytek nechat na zítřek. Izzie chtěla být vděčná – byla vděčná –, ale netušila, jak to dát najevo. Místo toho se jí podařilo Miru podráždit. Mrzelo ji to, jenže na veselé klábosení, o které se Mira pokoušela, byla příliš unavená. „Je utahaná,“ podotkl Hayden. „Tohle je pro ni určitě tvrdý.“ „Pro nás taky,“ sykla Mira. „Stejně jako pro ni.“ „Mluvíš jako Savannah,“ zvýšil Hayden nepatrně hlas. „Co to s tebou je? Od tý doby, co s ní kamarádíš, jsi…“ „Savannah do toho netahej,“ procedila přes zaťaté zuby. „Tohle je tvrdý úplně pro všechny. Mohla by se aspoň snažit…“ „Isabelle, pojď, ukážeme ti tvůj pokoj,“ přerušil ji Hayden. „Miro, povíš jí k němu něco?“ „No jasně,“ odtušila Mira a nasadila úsměv. Izzie žasla. Vážně si myslí, že neslyšela, co právě říkala? „Máma slíbila, že ti tu nechá vymalovat podle přání a taky ti pořídí nové ložní prádlo,“ vykládala Mira, ale Izzie dokázala jen zírat. „Je hezkej a útulnej, ne?“ Hezký to nemohlo vystihnout. Pokoj byl čtyřikrát větší než Izziin starý. Stěny měly krémově žlutou barvu, stála tu ohromná postel s kvítkovanou přikrývkou a spoustou polštářů, dva noční stolky, na zdi visela zarámovaná Renoirova reprodukce. Nebo možná Monetova. Izziiny krabice už čekaly v koutě i s jejím batohem. „Máma hrozně ráda zařizuje interiéry,“ dodala Mira. Náhle se u stropu ozvalo praskání elektřiny a vzápětí tetin hlas: „Jsme připraveni dát si dezert!“
56
57
J en C alo ni ta
Krásky
„Interkom,“ vysvětlil Connor. „Chápej, protože je tenhle dům tak ohromnej.“ Mira došla k malé krabičce u dveří a stiskla tlačítko. „Je unavená, mami. Nechce dolů.“ „Ale vždyť tu máme jablečný závin! Aspoň jeden kousek?“ Ozvalo se mumlání na pozadí. „A Barbara by se ráda rozloučila.“ Všichni se otočili na Izzie. Dívka se zhluboka nadechla. Jak je může odmítnout, když kvůli ní mění celý život? „Tak jo.“ „Přijde,“ nahlásila Mira. V kuchyni už na ně všichni čekali. Teta ukrajovala kousky závinu, Barbara mezitím hovořila s mužem, jehož Izzie ještě neznala, ale jakmile se objevila u stolu, usmál se na ni. Byl mladý, tak nanejvýš kolem třicítky, s blond vlasy a hnědýma očima. Na sobě měl tmavě modrý oblek a byl cítit cigaretami, pižmem a deodorantem. „Ahoj, Isabelle! Omlouvám se, že ruším,“ řekl a stiskl jí ruku. „Chtěl jsem se ti představit. Lucas Hale. Jsem manažer kampaně tvého strýce, chystá se kandidovat do federálního senátu Spojených států. Už jsem o tobě hodně slyšel.“ Ještě stále jí pumpoval rukou a Izzie nevěděla, jak se mu vymanit, aby to nepůsobilo nezdvořile. Ohlédla se na Miru a zjistila, že její sestřenice se na Lucase mračí. „Doufám, že se co nejrychleji zabydlíš. Po víkendu tě můžeme představit tisku a…“ „Mluvili jsme o tom, než jste přijel, Lucasi, a dohodli jsme se, že bude lepší dát Izzie pár týdnů,“ skočila mu Barbara do řeči. „Myslíme si s Maureen, že bychom to děvče měli nejprve do všeho zasvětit, než se na ni zaměří veškerá pozornost, teď na to není správná chvíle.“ „Snad jsme se dohodli, že vydáme zprávu pro tisk hned, aby nedošlo k žádným dohadům a komplikacím?“ pronesl Lucas pomalu, ale i Izzie poznala, že je rozčilený. „Bille, vážně myslím, že je třeba zabránit skandálu a nejlepší bude, když s tou zprávou vyrukujeme jako první my.“
„Souhlasím,“ přitakal strýc, byť ho jeho žena probodávala pohledem. „Drahoušku, Lucas ví, co dělá. Takhle je to nejlepší, aby nás nic nepřekvapilo.“ Manželka mu podala talířek se závinem, ani se na něj nepodívala. „Isabelle začíná v nové škole. Opravdu by se tolik stalo, kdybychom tu zprávu o týden nebo o dva pozdrželi? Potřebuje čas, aby se usadila, než se ocitne pod drobnohledem.“ Izzie se rozhlédla po ostatních u stolu, ničemu nerozuměla, ale její bratranci a sestřenice se netvářili překvapeně. Mají ji představit tisku? Proč by měli sestavovat prohlášení pro tisk o ní, Isabelle Scottové? Rozpačitě se odvrátila a všimla si, jak Connor nenápadně ukradl sušenku z podnosu na stole. „Souhlasím s Maureen,“ přidala se Barbara. „Občas se tu zastavím na kontrolu. Upřímně doufám, že zájmy Izzie pro vás budou nejdůležitější.“ „Budou,“ přitakal strýc a zadíval se na Lucase. „Tahle zpráva, myslím, týden nebo dva počká. Každopádně to můžeme probrat později.“ Lucas škrobeně přikývl a odmítl závin, který mu nabízela Maureen. „Rozhodně bych to doporučovala,“ nechala se slyšet Barbara. Vzala si kabelku a klíče od auta a téměř provinile se otočila k Izzie. „Budu muset vyrazit. Zítra se ti ozvu, ano?“ Izzie se na ni ještě pořád zlobila, ale při představě, že má odjet jediný člověk, kterého v téhle místnosti zná, se jí bolestivě sevřelo srdce. „Chceš se ještě na něco zeptat?“ pobídla ji Barbara jemně. Izzie jednu otázku měla. „Mohla bych vědět, jak jsme vlastně příbuzní?“ „Jsme… Bille, pověz jí to ty,“ ozvala se Maureen. Její muž sklopil oči k závinu a kousek si ukrojil. „Tvá maminka, Chloe, byla má vzdálená sestřenice.“ Izzie o tom chvíli přemítala. „Myslela jsem, že babička i děda byli jedináčci.“
58
59
J en C alo ni ta
Krásky
„Babička měla příbuzné,“ oponoval Bill a otočil se na Barbaru. „Že?“ „Pokud to stálo ve zprávě,“ pronesla sociální pracovnice po dlouhé odmlce, „pak ano.“ Tím se ovšem nevyjasnilo vůbec nic. Jako by ani sami Monroeovi a Barbara nevěděli, jak jsou spříznění, a přece je teď v jejich péči. Izzie náhle přepadla taková únava, že nedokázala udržet oči otevřené. „Zítra musím do práce, radši už si půjdu lehnout.“ „Pokud jde o tu práci plavčíka,“ ozval se Lucas, „na tom se všichni shodneme. Sice obdivujeme tvou píli, ale myslíme si, že by bylo lepší, kdyby sis našla něco tady. Jestli vůbec budeš chtít. Promenáda je odsud docela daleko a – řekněme – není to zrovna ideální místo.“ „Ty pracuješ u promenády?“ žasl Connor. „Máma s tátou mě tam nikdy nevzali! Matthew od nás ze třídy říkal, že se tam věčně někdo rve a že se na to můžeš klidně koukat.“ S Izzie se všechno zatočilo. „Já nikdy žádnou rvačku neviděla, a to tam žiju od narození,“ řekla Connorovi, ale v podstatě to adresovala všem členům rodiny. „Naše pláž je naprosto bezpečná a dá se tam užít spousta zábavy.“ „Snad. Přesto si nemyslíme, že bys tam měla pracovat, když teď bydlíš s námi,“ podotkl jemně strýc. Mrzelo ji, že nejsou upřímní: potíž nebyla v promenádě u moře, ale v Harborside. Podobné reakce už párkrát zažila. „A co můj plavecký oddíl?“ zeptala se, ačkoli odpověď už znala. „V sobotu máme závody.“ Dospělí si vyměnili pohled. Nakonec promluvila teta. „Je mi líto, na každodenní tréninky je to odsud moc daleko. Ale můžeš zkusit zkoušky do místního oddílu, je vynikající.“ „Bude se ti tam líbit,“ přidala se Mira. Izzie si všimla, že sestřenice pije vodu a vůbec si nevzala talířek se závinem. Izzie najednou přešel hlad. Odstrčila ten svůj.
Měla pocit, že jí snad pukne srdce. Už nebude dělat plavčíka, žádné komunitní centrum, žádné lekce v surfování. Vzpomněla si na Braydena. Uvidí ho ještě někdy? Zatím jí na esemesku neodepsal. Kylie jí naopak už několikrát telefonovala, ale zatím na rozhovor s kamarádkou nebyl čas. „A zamluvili jsme ti práci plavčíka v našem sportovním klubu,“ dodala teta nadšeně. „I když tam se v podstatě nikdo nekoupe, překvapovalo by mě, kdybys musela někoho doopravdy zachraňovat.“ „To zní vážně lákavě, mami,“ poznamenal Hayden ironicky. Ale Izzie se neusmála. Měla zachraňování ráda, ten adrenalin jí pokaždé vydržel ještě několik dnů. Najednou jí bylo tak smutno, že se málem rozplakala. Ale před těmihle cizími lidmi to neudělá. Ani před Barbarou. „Můžete mě, prosím, omluvit?“ požádala tiše. „Jistě,“ přitakala teta a ustaraně se ohlédla na manžela. „Tohle byl náročný den pro všechny. Ostatní věci probereme zítra.“ „Jsme moc rádi, že tě tu máme,“ dodal strýc. „Děkuju, že jste se mě ujali,“ pronesla Izzie automaticky. Odnesla netknutý talířek ke dřezu a cítila, jak ji Mira pozoruje. „Izzie, není už nic, co bys ráda, aby o tobě Monroeovi věděli, než si půjdeš lehnout?“ nadhodila Barbara. Izzie se otočila a rozhlédla se po všech, kteří si ji prohlíželi. „Je. Říkejte mi Izzie,“ požádala tiše. „Izzie,“ zopakoval Lucas, jako by se učil cizí jazyk. Zvedl šálek kávy v přípitku. „Vítej do rodiny Monroeových.“
60
61
Krásky
bylo i gymnázium v Emerald Cove, byť v poněkud extravagantnějším měřítku. Ještě i po třech letech mluvili všichni o tom, jak otec Perryho Stantona údajně koupil řediteli školy range rover, aby Perryho udržel ve fotbalovém mužstvu. Neuplynul týden, aby někdo nezmínil starý pirátský poklad, který je prý zakopaný někde na školních pozemcích. Mira měla nejradši historky o podzemní železnici, která vedla kdysi pod školní budovou. Tolik by si přála, aby to byla pravda. Přišel její první den v sextě, a přece by nejradši našla ten tunel, schovala se do něj a počkala, než se přestane mluvit o její rodině. Jak bylo pro Lucase typické, dotlačil otce, aby vydali tiskové prohlášení o Izzie hned – byť bylo zjevné, že jeho žena i Barbara jsou jednoznačně proti. Lucasova pohádková verze příběhu ze života se šťastným koncem se objevila ve všech novinách, dokonce i v televizi a v rozhlase. Kdo by nehltal příběh o chudé dívce z Harborside, jíž se ujala rodina zámožného basketbalisty a senátora v jedné osobě? Lucas vypadal jako dítě, kterému někdo koupil celou cukrárnu. V sobotu odlákal Billa z domu, aby poskytl několik rozhovorů o „pomáhání těm, kdo neměli takové štěstí jako my“. Všichni chtěli dívku, z níž se přes noc stala princezna, poznat, ale Miřina matka – která s manželem přestala mluvit, jakmile příběh vyšel na světlo –, vzala Izzie do Atlanty v na-
ději, že návaly reportérů do návratu prořídnou. Podle toho, co Miře povídal Hayden, neměla Izzie ponětí, že najednou ví celý svět o Isabelle Scottové úplně všechno. Odpojili jí starý telefon a dali nový, ale Izzie si stěžovala, že s ním má potíže a nedokáže si vyzvedávat esemesky. Ne že by to řekla přímo Miře. Kdepak, přestože se Mira mohla přetrhnout, aby z ní byla ta nejmilejší hostitelka v Severní Karolíně, Izzie s ní prohodila sotva dvě slova. V podstatě se uzavřela do sebe. Mira z toho všeho začínala šílet. Všem se kvůli ní změnil život, a ona na ně na všechny kašle! Hayden Miře řekl, že toho po ní chce moc. „Když přes noc přijdeš o život, jak ho znáš, nevrhneš se hned po hlavě do dalšího,“ poznamenal moudře. Ale Mira chtěla, aby Izzie projevila nějaký vděk. Žádala snad tolik? Zlobila se hlavně na rodiče. Obvykle neměli sklony k unáhlenosti. Otec většinou všechno rozebral do posledních podrobností, ať už šlo o výměnu poskytovatele kabelové televize nebo jak se má rodina postavit během slavnostního přestřihávání pásky. A přitom přijal do rodiny dalšího člena a neřekl ani popel? To bylo dost divné. Mira sledovala své spolužačky, přicházející do třídy, a odhadovala, co si o Monroeových myslí. Vzhledem k tomu, že byla dcerou senátora – a Savanninou nejlepší kamarádkou –, ji všichni sledovali a někdy měla pocit, že si na to ještě stále nezvykla. Mělo by jí být jedno, co si o ní myslí, jenže nebylo, obzvlášť teď. Od té doby, co se zpráva objevila v novinách, ještě nemluvila s nikým kromě Taylora a ten se o ničem nezmínil. Větší starosti mu dělaly nové dresy, které dostalo jeho fotbalové mužstvo. Mira se ještě nikdy nebála reakce kamarádek jako teď. „V té budově tamhle je výtvarný ateliér Monicy Holbrookové,“ vykládal Hayden Izzie cestou přes hlavní halu. Ujal se role průvodce, protože Mira tvrdila, že ji bolí hlava. „Jsou tam ale i normální třídy a dnes máte s Mirou první tři ho-
62
63
6 každá škola je plná drbů a stejné
J en C alo ni ta
Krásky
diny právě tam.“ Vzal do ruky její rozvrh a prohlédl si ho. „Pak se budeš muset přesunout do jiného pavilonu, kde jsou učebny biologie a chemie. Měla bys mít na to mít dost času. Přestávky trvají šest minut, sice je v areálu všechno dost roztahané, ale učebna biologie je hned tamhle.“ Ukázal přes zelený trávník k nízké stavbě, před níž postávali studenti a vyprávěli si, jak se měli o prázdninách. „Šest minut,“ opakovala Izzie a trochu se v tmavě modrém sáčku se žlutým znakem gymnázia ošívala. Miřina matka jí předvedla, jak si má oblékat bílou halenku a vázanku a které podkolenky se nosí do školy a které na školní akce. Naštěstí Izzie přesvědčila, aby si odlakovala modrý lak z nehtů a nechala doma chřestící stříbrné prstýnky. „Děkuju za pomoc, Haydene,“ řekla ostýchavě. „Vím, že to tu je trochu náročný, ale zvládneš to,“ ujistil ji. Netvářila se dvakrát přesvědčeně. Zalétla pohledem k příjezdové cestě o pár metrů dál. Několik učitelů a asistentů kontrolovalo kolonu BMW, sportovních vozů a range roverů, z nichž vyskakovali uniformovaní studenti všech ročníků. Když šli kolem, Izzie je zaslechla vykládat o prázdninách na Key West nebo o nové tašce Gucci, kterou jim matka koupila u příležitosti zahájení nového roku. Mira dobře věděla, jak děsivě může gymnázium působit. I ona z něj měla hrůzu, když nastoupila do prvního ročníku. Bylo mnohem větší než základní katolická škola, kterou s Haydenem navštěvovali. Hlavní budova byla ohromná a majestátní, pozemek vypadal jako zahrada Bílého domu, všechny cestičky lemovaly květinové záhony, byla tu zákoutí s fontánami a tiché učební koutky. Na gymnáziu se provozovaly veškeré sporty, jaké si člověk zamanul, a kdyby někomu přece nějaký scházel, stačilo, aby rodič vznesl požadavek na rodičovských schůzkách a přidal nějaké peníze do začátku, a do rána byl nový oddíl na světě. Sportovci gymnázia nejezdili na závody autobusem, ale v limuzínách Hummer. Před
sportovním komplexem vedla lanovka. V restauraci se podávaly gurmánské pokrmy připravované bývalým kuchařem celebrit. Když sem Mira začala chodit, nedokázala najít cestu ani do fronty na oběd, natož na záchod. Neznala tu nikoho kromě Haydena. Naštěstí se hned v prvním ročníku spřátelila se Savannah poté, co obě poznaly, že zástupkyně ředitele nosí kabelku Tory Burch, která je ve skutečnosti jen imitace. Mira by o tom Izzie všechno pověděla, kdyby se na ni Izzie aspoň jednou podívala. Jenže to se nestalo. Mira měla dojem, že ji sestřenice zkrátka nemá ráda. „Musím běžet,“ oznámil Hayden, když zazvonil zvonek na znamení, že do začátku vyučování zbývá deset minut. „Buďte hodné, dámy,“ dodal ještě, narovnal si tmavě modrou vestu a mrkl na Miru. „Hlavně ty.“ Mira na něj vyplázla jazyk a Hayden odběhl přes trávník. Mira vzdychla. Litovala, že má Hayden třídu v jiném pavilonu. V jeho přítomnosti se Izzie nezdála tak uzavřená. Dívky si vyměnily rozpačitý pohled. „Měly bychom taky vyrazit,“ řekla Mira a zkontrolovala, jestli nemá skládanou kostkovanou sukni nikde pomačkanou. Upravila si čelenku, posunula tašku s kašmírovým vzorem výš na záda a rozhlédla se, jestli neuvidí Savannah nebo Taylora. Bohužel. Studenti gymnázia pocházeli z více než pětadvaceti měst, měli různou postavu, barvu pleti i vlasů, ale v tmavě modrých uniformách vypadali všichni stejně. To se Miře vždycky líbilo. Sice dychtivě odebírala Vogue, ale uniformy jí šetřily každodenní dilema, co si vzít na sebe. Zbytek cesty ušly mlčky. Mira s těžkým srdcem otevřela dvoukřídlé dveře pavilonu a vedla Izzie do atria. Všimla si, jak Izzie zírá. Na obrovském osmiúhelníkovém stropě se skvěla malba na motivy občanské války. Mira sklopila oči ke svým drahým balerínám, cestou do třídy se vyhýbala všem pohledům. Nechtěla přijít pozdě a vysvětlovat každému, co je Izzie zač, by bylo na delší lokte. Jenže s Izzie by mluvit
64
65
J en C alo ni ta
Krásky
měla, ne? Jak to, že s Haydenem se sestřenice zdaleka tak neostýchá, zato když je s ní, tváří se, jako by jí trhali zuby? „Tak co říkáš na gymnázium?“ nadhodila. „Je parádní, ne?“ Izzie připomínala lapenou srnu. „Je obrovský.“ „To je, ale jakmile si tu zvykneš, nezabloudíš,“ ujistila ji Mira cestou po schodech. „Prvních několik hodin máme společně, pak už půjdeš jinam než já. Ale kdybys něco potřebovala, zavolej mi. Sice ve škole nemáme používat mobily, ale v naléhavých případech můžeš telefonovat na chodbě.“ „Určitě nějak trefím,“ opáčila Izzie a Mira si nebyla jistá, jestli to sestřenice myslela upřímně, nebo nezdvořile. Měla podezření, že šlo o tu druhou možnost, a najednou dostala sto chutí nechat Izzie stát na chodbě. „Tak fajn, jsme tady.“ Otevřela dveře do třídy. Hluk okamžitě zesílil. Savannah trůnila v rohu s Leou Priceovou a několika dalšími kamarádkami. Když si všimla Miry, zamávala. Krásné blond vlasy jí zakrývaly pravou stranu obličeje, přesto bylo vidět, že okamžitě upřela hnědé oči na Izzie. Stejně jako všechny ostatní. Čas na seznámení, pomyslela si Mira s obavami. Nasadila tón roztleskávačky. „Ahoj, všichni! Chci vám představit svou sestřenici Izzie.“ „Dizzie?“ zopakovala Lea. Zoufale se pokoušela vetřít Savannah do přízně a udělala by cokoli, aby ji zaujala. „Ne. Izzie jako Isabelle,“ upřesnila Mira trpělivě. „Právě se přistěhovala.“ „Z Harborside, že jo?“ neodpustila si Svannah, sladce se usmála a prohlédla si Izzie od hlavy k patě. „Ráda tě poznávám, Izzie. Já jsem Savannah, Miřina nejlepší kamarádka.“ „Ahoj,“ řekla Izzie a posunula si popruh tašky na rameni. „Jak se ti v Emerald Cove líbí?“ vyzvídala Savannah a zatočila prstýnkem na prostředníku. „Já si nedovedu představit, že bych bydlela někde jinde.“
„A jak se ti líbí jejich dům?“ přidala se Lauren Salbrooková a upravila si čelenku, která jí přidržovala dlouhé hnědé vlasy. „Strašně Miře závidím koupelnu. Má tam jacuzzi!“ Mira se trochu uvolnila. Kamarádky se chovají vážně hezky! Nebude to tak zlé, jak se obávala. Pravděpodobně Izzie litují po tom, co si o ní přečetly, uvědomila si Mira s mírným studem. Ona sama na to zatím nestačila ani pomyslet. „A Miřin táta je tak zlatej,“ dodala Lea. „Máš vášně kliku, že budeš bydlet u Monroeových,“ prohlásila Savannah a zadívala se Izzie na boty. Miřina matka jí koupila stejné baleríny jako své dceři. „Pěkný boty! Mám stejný.“ „Díky,“ vypravila ze sebe Izzie už pokolikáté. Mira se posadila na židli vedle Savannah. Nesmírně se jí ulevilo. Otevřela tašku a začala vytahovat pomůcky. Izzie si chtěla sednout vedle ní, ale Lea na prázdnou židli rychle položila sešit. „Hrozně mě to mrzí, ale tohle místo si zamluvila Jill,“ omlouvala se. „Dorazí každou chvíli.“ „Dobře.“ Izzie se tedy otočila k lavici před Mirou. „Tohle místo je taky zabraný,“ oznámila Lauren a vystrčila ruku jako dopravní policistka. „Bernadette mi psala esemesku, že tu hned bude.“ Chodí vůbec Bernadette na tuhle hodinu? napadlo Miru. „Bože, musíš si myslet, že jsme hrozně nevychované!“ usmála se na Izzie Savannah. „Sedíme takhle už od začátku školy. Ale pár míst je pořád volných.“ Savannah se rozhlédla a ukázala na řadu vepředu, kde seděly šprtky. „Tamhle je jedno.“ Izzie nepatrně změnila výraz. „Díky, tak se uvidím pak.“ „No jasně!“ přikývla Savannah. „Uvidíme se po hodině.“ Mira zčervenala. Chápala přesně, co se děje. Vyloučily Izzie přesně tím stylem, jak měla elita gymnázia ve zvyku – zdvořile, mile a rafinovaně.
66
67
J en C alo ni ta
„Je roztomilá,“ poznamenala Savannah a prohlížela si Izzie, která rázovala k první řadě, až se jí hnědý ohon pohupoval. Mira si všimla, jak se Izzie pokouší představit neohrabané holce, vedle níž se posadila. Proč se tak snaží s někým úplně cizím a s ní ne? „Je hezká,“ souhlasila. Savannah naklonila hlavu ke straně. „Ty její nevýrazné hnědé vlasy by potřebovaly melír jako sůl, co ty na to?“ Miru to do té doby nenapadlo, ale přikývla. „Vážně je neuvěřitelný, co vaši udělali, Miro.“ „Tak velkorysý,“ přitakala Lea a napila se z láhve, kterou měla na lavici. „Zvlášť vzhledem k tomu, odkud je,“ neodpustila si Savannah a namotala si na prst pramen blond vlasů. „Máma říkala, že Harborside je ghetto. Doufám, že si tvoje máma dala šperky pod zámek. Má vážně přepychový kousky.“ Lauren vyjekla. „To mě nenapadlo. Myslíš, že by je ukradla?“ „No, samozřejmě ji z ničeho neobviňuju, ale je to v podstatě jistý vzhledem k tomu, kde vyrůstala,“ prohlásila Savannah a zastrčila si vlasy za uši. „Prostě ji vychovali jinak než nás. Ne že by na tom bylo něco špatnýho,“ dodala a pohlédla na Miru. „Podle mě taková není,“ namítla Mira rozpačitě. Původně měla stejné obavy. Izzie byla poněkud odměřená, ale rozhodně nepůsobila jako zločinec. Považují za něj automaticky každého, kdo pochází z místa jako Harborside?
Krásky
Než skončila třetí hodina, byla už Mira pořádně unavená. Její kamarádky si Izzie celé dopoledne držely od těla – samozřejmě by žádná nepřiznala, že za to může její původ. „Nechci, aby nás dal profesor dohromady na projekt z Illiady,“ prohlásila jedna z nich, když si během hodiny anglič-
tiny spěšně přesedla. „Co když si bude myslet, že Homér je Homer Simpson?“ Jakmile Izzie odešla sama na čtvrtou hodinu, aniž Miře třeba jen poděkovala za ranní doprovod, Mira se rozhodla, že musí něco udělat s bolestí hlavy, která ji od rána týrala a byla čím dál horší. Usoudila, že jí pomůže kola. V přízemí budovy stál automat s nápoji a Mira hned po zvonění k němu zamířila. Tolik prahla po té sladké chuti, že ke konci cesty už téměř běžela. Zakopla a musela se chytit stěny, aby neupadla. V tu chvíli si všimla, že stěnu zdobí akvarelové obrázky zavěšené na šňůře. Její visel přímo uprostřed. Vždycky měla ráda impresionisty – její matka tvrdila, že když jí byly čtyři roky, nechtěla se hnout od Monetova obrazu Malířova zahrada ve Vétheuil, nakonec ji matka musela doslova odvléct. Možná proto ji to vždycky táhlo k akvarelům a snovým malbám květin nebo moře, kdykoli si měla při hodinách výtvarné výchovy vybrat vlastní téma. Myslela si, že z tohoto předmětu dostává jedničky každý, proto byla upřímně překvapená, když profesor Capozo loni na jaře trval na tom, že její akvarel vystaví v loděnici. Učitel prohlásil, že má Mira umělecké vidění. Ona. Dívka, která jinak zřídkakdy malovala něco jiného než oční linky. Najednou Mira na kolu dočista zapomněla. Zatoužila si svůj obrázek odnést. Rozhlédla se, jestli nikdo nejde, a odepnula papír ze šňůry. Rychle ho srolovala a opatrně vložila do tašky. „Začít školní rok krádeží obrazu, to je teda něco,“ ozval se za ní hluboký hlas. Mira se otočila a přitiskla tašku k sobě. O kus dál stál ve dveřích hezký kluk se založenýma rukama, na sobě zamazaný malířský plášť. „Vzít si něco, co je tvoje, není krádež,“ prohlásila Mira přesvědčivě, ačkoli se uvnitř třásla. Vytáhla obrázek a rozvi-
68
69
J en C alo ni ta
Krásky
nula ho, ukázala na svůj podpis. „Tohle jsem já. Já ho namalovala, tak proč bych si ho nemohla vzít zpátky?“ V zelených očích mu uličnicky zajiskřilo, odhrnul si z čela světlé vlasy. „Dělám si z tebe srandu. Tyhle obrázky se stejně budou dneska sundávat. Ukaž mi ho, jestli stál za ukradení.“ Než mohla odmítnout, vzal jí obrázek z ruky a prohlédl si ho. Nemohla si nevšimnout, že má na prstech zaschlou zelenou barvu. „Není špatnej,“ řekl, pak se zamračil. „Ale v tom západu slunce bys mohla mít víc žlutý.“ Mira mu papír vytrhla. „Nikdo se na tvůj názor neptal.“ „Netýkavka.“ Usmál se. „Jsi dobrá, kdybys chodila na rozšířenou výtvarku, byla bys ještě lepší. Zajímají tě spíš akvarely, nebo kresba?“ „Nemám na výtvarku čas,“ ohradila se. Co ji má co kritizovat? Pokrčil rameny. „Tvoje smůla. Musím se vrátit ke svý práci, ahoj.“ Chtěl odejít, ale tím ji popudil ještě víc. „A ty si myslíš, že maluješ líp?“ Následovala ho do ateliéru, připravená pořádně jeho obraz ztrhat. Docházeli sem studenti, kteří si jako povinně volitelný předmět vybrali kresbu, malbu nebo sochařství. Mira si místo toho vybrala komunikaci a rétoriku. V místnosti stálo v řadě za sebou dvanáct stojanů, před nimi se nacházelo malé pódium, kde zřejmě pózovali modelové. Chlapec už stál u svého stojanu se štětcem a paletou v ruce. „Páni, to je vážně dobrý,“ uznala Mira, když přišla blíž. Jeho obraz byl realističtější, ostré hrany a tmavé barvy. Vlastně by ho na první pohled mohla docela dobře považovat za fotografii fontány za oknem učebny. „Kdys to namaloval?“ „Teď,“ zazubil se. „No dobře, během třetí hodiny a teď. Mám volnou hodinu, tak jsem to sem přišel dodělat.“ „Ty sem můžeš chodit i o volných hodinách?“ žasla Mira.
Přikývl. „Všichni, kdo si vybrali rozšířenou výtvarku. Ale jak už jsi řekla, na tohle ty nemáš čas, ne?“ Ušklíbl se. „Do kterýho ročníku vlastně chodíš?“ „Do druháku,“ odpověděla Mira odměřeně. Ten kluk ji vyváděl z míry. „A ty?“ „Do třeťáku.“ Do nádrže fontány, kterou maloval, přidal dlouhý tah modrozelenou barvou. Podíval se na Miru a jí maličko poskočilo srdce. Byl vážně hezký. „Jmenuju se Kellen Harper. Podal bych ti ruku, ale jak vidíš, zrovna něco dělám.“ „Mira,“ představila se, ale jen křestním jménem. Jakmile totiž lidé zjistili, jaké je její příjmení, měli tendenci chovat se k ní jinak. „Tak dobře, Miro, kdyby ses někdy zapsala na skutečný výtvarný hodiny místo těch standardních, kde se vystřihujou hlavy z papíru, můžeme se porovnat.“ Vážně se na ni zadíval. „Kdybys na sobě zapracovala, mohla bys být fakt dobrá.“ Mira zčervenala. Vážně si myslí, že jí malování jde? Ale co na tom. Na umělecké předměty chodí jen nezávislé typy a mezi ty by rozhodně nezapadla. Jenže Kellen tak vůbec nepůsobil. Mira se toužebně zahleděla na jeho stojan. „Nemám čas, ale díky.“ Pokrčil rameny. „No jasně, tady nemá čas nikdo. Já kupodivu stíhám dělat mentora v projektu Velkej brácha, kde se starší kluci starají o ty mladší, přespolní běh a ještě něco, co mě fakt baví – malovat. Zajímavý, ne?“ Kellen se věnuje přespolnímu běhu jako Hayden? Jak to, že si ho ještě nevšimla? A dělá navíc pro dobročinnou organizaci? Vůbec nevypadal jako ostatní umělecké typy ze školy, přesto si Mira nedovedla představit, že by do takového světa zapadla. Ačkoli by se k smrti ráda chopila štětce. Vycouvala z ateliéru, skoro jako by se bála, že jinak už se neodlepí od podlahy. „Ráda jsem tě poznala, Kellene.“ „Já tebe taky. A Miro? Ať už tě víckrát nepřistihnu při krádeži obrazu,“ dobíral si ji.
70
71
J en C alo ni ta
Krásky
Zavrtěla hlavou, ale pořád musela myslet na to, co jí řekl předtím. Zdál se celkem fajn – i když spolu mluvili asi tak pět minut – a chodí na uměleckou malbu. Bylo by vážně tak divné, kdyby se taky přihlásila? Hodila dolar do automatu a zespoda vypadla dietní kola. Vlastně by o tom nemusel nikdo vědět, uvědomila si. Vyšla ven a posadila se na fontánu, kterou Kellen právě maloval. Možná ji tam uvidí. Vzápětí se k ní přihnala Savannah a sedla si jí málem na klín. „Miro, tady venku vypadáš hrozně bledá! Kde máš to opálení, na kterém jsme se domlouvaly?“ Mira se dotkla tváře. „Použila jsem samoopalovací krém.“ Nebo ne? Viděl ji právě Kellen s těstovitě bledou tváří? A proč by ji to mělo zajímat? Má přece kluka! Savannina pleť vypadala dokonale, přesně s tou správnou směsicí tvářenky a bronzového lesku, a to i po několika hodinách v horku. Mira nechápala, jak to dělá. „Fakt?“ podivila se Savannah a kriticky si ji přeměřila. „Toho jsem si teda nevšimla.“ Položila Miře ruku na rameno. „Jsi hrozně bílá, ale vzhledem k tomu, co se teď u vás doma děje, se nedivím. Jsi z toho vedle?“ „Jo,“ připustila Mira, byla ráda, že se konečně může někomu svěřit. „Jednu chvíli jsem byla s tebou v klubu, a najednou se u nás objevila Izzie a já jí ukazovala nový pokoj. Naši se teprve před pár měsíci dozvěděli, že vůbec existuje, a teď je u nás natrvalo! Jiné příbuzné prý nemá.“ „No jo, to říkali i v show Today,“ přitakala Savannah. „Je hrozně divný mít doma cizího člověka, zvlášť když je stejně stará, a přitom nemáme vůbec nic společnýho,“ stěžovala si Mira. „Musím být pořád k dispozici!“ Savannah chápavě přikývla. „Nechce se mi věřit, že ti vaši něco takovýho udělali! Úplně skočili na tu historku o Popelce, kterou o sobě Izzie šíří.“ „No, vlastně ji šíří Lucas,“ přiznala Mira.
„No a? Stejně je to blbost. Jak byste mohli být její jediní příbuzní? Jak vás vůbec našla?“ Mira jí to chtěla vysvětlit, ale Savannah neměla ve zvyku pouštět druhé ke slovu. „Jde jí o slávu! Myslí si, že bude jezdit s tvým tátou na večírky do Washingtonu a všichni tady ve škole ji budou litovat. Jenže to se plete. Jakmile se v novinách objeví nějaká jiná dojemná historka, už po ní ani pes neštěkne. Tak to přesně dopadlo s Miss Teen.“ Dívka, která v soutěži krásy od patnácti do devatenácti let zvítězila, s nimi také chodila do školy a Savannah ji nesnášela. „Je jedno, jak bude slavná. My ji mezi sebe nevezmeme.“ „Nezdá se mi, že by šlo Izzie o popularitu,“ poznamenala Mira zamyšleně. „Podle mě je spíš tichá, ale občas ji přistihnu, jak se směje a vtipkuje s Haydenem, a to se pak chová úplně jinak.“ Celá situace byla stejně matoucí i o týden později. „Vědělas, že výborně plave a dělala plavčíka?“ Svannah přimhouřila oči. „Četla jsem o tom, ale tím se nic nemění. Naše kamarádky jí věřit nebudou.“ Jak to s tím souvisí, nechápala Mira. Věděla ale, že není nejmoudřejší pochybovat o čemkoli, co Savannah řekne. Kamarádce zavibroval telefon. „To je máma. Odjela do Hilton Head, musím to vzít. Tak se uvidíme na obědě, jo? Mami, vydrž chvíli.“ Savannah přikryla mikrofon telefonu a podívala se na Miru. „Musíš sedět s ní, nebo sedíš s náma?“ „No…“ Mira o tom ještě nepřemýšlela. Kdyby s sebou vzala Izzie, skutečně by ji Savannah vykázala od stolu? „Není tam pro ni místo,“ vzdychla Savannah dramaticky. „Je mi líto.“ „Ne, já vím, ale…“ Má nechat Izzie sedět samotnou? Taková potvora zase není. „Jak jsi sama řekla, nemá s náma nic společnýho. Izzie,“ vyplivla Savannah její jméno. „Čím dřív to pochopí, tím líp
72
73
J en C alo ni ta
pro ni. Však ona brzo zjistí, kde je její místo.“ Usmála se. „Může se kamarádit s těma, co jsou tu na stipendiu.“ Říkala to s naprostou sebejistotou, zato Mira si tak jistá nebyla. Vlastně ji napadlo, jestli právě neudělala všechno ještě horší – Izzie i sobě.
7 izzie to nechápala.
Prostě to nedovedla pochopit. Uvědomovala si, že byla celý víkend nezvykle zasmušilá (kdo by taky nebyl, když se mu svět ze dne na den obrátí vzhůru nohama!), ale opravdu chtěla dát nové škole šanci – přestože gymnázium připomínalo spíš Harvard ovládaný partou namyšlených holek. Když po areálu chodila podle mapy (která škola je tak velká, že se neobejdete bez mapy?), potkala spoustu lidí a všichni se k ní chovali zdvořile. A přece to všechno působilo… jak to jen vystihnout? Falešně? Každá dívka, kterou potkala, se chovala jako Mira. Jako roztleskávačka na Red Bullu. Realitní agentka v zácviku. Jako by měly nějakou tajnou příručku, jak okouzlovat nové studenty. Ale jakmile se s nimi Izzie pokusila zapříst normální rozhovor, okamžitě ochladly. Co proboha udělala, že všechny tak rychle odradila? Vždyť téměř nepromluvila! Jako kdyby každý, s kým se tu seznámila, patřil k nějaké pro ni zapovězené sektě. Nová domácnost byla úplně jiná, stýskalo se jí po babičce a teď tu chodí po pozemku soukromé školy v balerínách za sto dolarů a v nepohodlné uniformě, která v ní probouzela chuť vzít nohy na ramena. Ani laptop v tašce na rameni ji neuklidňoval. Nikdy předtím počítač neměla. Co když ho upustí? Nebo jí ho ně74
75
J en C alo ni ta
Krásky
kdo ukradne? Už sice pochopila, že na tomhle gymnáziu se asi moc nekrade, ale stejně. Byla z toho nervózní. „Ahoj! Ty jsi Miřina sestřenice, viď?“ vyjekla blondýnka vysokým hlasem, když Izzie o čtvrté hodině přistoupila k její lavici v laboratoři. „Vítej na naší škole.“ Izzie začínala mít pocit, že všechno to nadšení neunese, ale třeba bude tahle dívka jiná. „Díky. Nevíš náhodou něco o zkouškách do plaveckého oddílu?“ zeptala se napjatě. „Slyšela jsem, že budou příští týden, ale…“ Chtěla se posadit na volnou židli vedle ní, jenže dívka vystrčila ruku vpřed tak rychle, že jí na ni málem sedla. „Promiň, já jen, že většinou sedím sama.“ Dívka se potila a rozhlížela se po třídě, jako by ji někdo mohl sledovat. „Protože, no… moc mi nejdou laborky ve dvou.“ Izzie se na ni tázavě zadívala, ale začínala si na podobné chování zvykat. „Budeš litovat, umím to skvěle se zkumavkama.“ Ať už to znamená, co chce. Blondýnka na ni překvapeně pohlédla, Izzie si dala tašku k lavici před ní. Sice se tu ještě moc nevyznala, ale ta dívka rozhodně nevypadala jako někdo, kdo patří k hloučku vyvolených. Tahle pozice byla očividně vyhrazena Miře a jejím kamarádkám. Izzie to pochopila, ještě než začala první hodina. Hayden bude nejspíš taky na předních příčkách žebříčku – a zaslouží si to. Zdál se jako opravdu milý kluk. Ale proč se tedy ostatní nesnaží chovat příjemně k někomu, kdo je jejich příbuzný? Nepotřebovala výjimečné zacházení, ale někdo do dvojice v laboratoři by se hodil. „Kde je slečna Scottová?“ otázal se profesor Preston, který učil biologii. Izzie zvedla ruku. „Á, dobrý den, rád konečně poznávám naši slavnou novou studentku.“ „Slavnou?“ opakovala Izzie zaskočeně. Učitel vypadal jako Ichabod Crane a měl zrovna tak upjatý úsměv. „Obvykle se nedozvídám důvěrné podrobnosti o svých studentech dřív, než je poznám,“ poznamenal a prohlížel si
ji přes obroučky brýlí. „Ale tenhle víkend jsem si rád početl o vašich plaveckých schopnostech nad šálkem kávy. A hezká fotka.“ Zvedl před sebe nedělní vydání novin. Na titulní straně spatřila Izzie fotografii sebe v plavkách, a pod ní článek na celou stranu. Titulek hlásal: Dojemný příběh: senátor Monroe adoptoval chudou dívku z Harborside. Izzie zbledla. „Rádi vás tu máme,“ pokračoval učitel. Izzie na sobě cítila pohledy celé třídy. Najednou jí bylo horko. „Vím, že teď prožíváte pohádku, ale nemyslete si, že se za jméno vaší nové rodiny něco schová,“ zahrozil na ni žertovně prstem. Izzie nehnula brvou. „Všichni si své úspěchy musí zasloužit. Dokonce i Monroeovi.“ Zatímco mluvil o tom, co budou v letošním roce probírat, Izzie zírala na noviny položené katedře. Napsali o ní článek! Když profesor konečně všechny vyzval, aby si došli pro pomůcky, a šel odemknout skříň, natáhla se, popadla noviny a schovala si je do sešitu, aby si je ve své lavici mohla přečíst. Jenže jakmile dočetla, udělalo se jí zle. Bylo tam úplně všechno – všechno – od matčiny smrti přes babiččino zhoršující se onemocnění a chudobu až po to, jak Izzie v podstatě vychovala místní komunita, dokud nezasáhli svatí Monroeovi. „Pěkná fotka,“ poznamenal spolužák, který kolem ní procházel s mikroskopem a sklíčky. Izzie se noviny pokusila schovat, vzápětí však pochopila, že se ten kluk jen snaží navázat hovor. Možná s ní dokonce flirtuje. „Líbí se mi holky v jednodílných plavkách, ale na tý fotce, co ukazovali v Today, jsi vypadala ještě líp.“ „Co? V Today?“ Izzie rychle vrátila noviny na stůl profesora Prestona a posadila se na své místo. Kluk se na chvíli zamyslel. „Nebo to bylo v Good Morning America? Už nevím.“ Opřel se o její lavici a usmál se. „Tenhle víkend jsi byla úplně všude.“
76
77
J en C alo ni ta
Krásky
Tak proto se k ní všichni chovají tak divně. Není jen Miřina a Haydenova sestřenice. Je ta sestřenice. Ta chudá z Harborside. Zatímco byla s tetou na nákupech v Atlantě, všichni v Emerald Cove četli o její proměně z Popelky v princeznu. Jak to, že ji nikdo nevaroval? V tom článku dokonce citovali jejího strýce, tím pádem se dalo předpokládat, že poskytl rozhovor i pro televizi. Copak v Emerald Cove tolik záleží, odkud člověk je? Koutkem oka pohlédla na blondýnku, která si zarputile špitala s jinou spolužačkou nad Bunsenovým kahanem. Když si všimly, že se na ně Izzie dívá, zmlkly, nasadily úsměv a zamávaly. Studentům zdejšího gymnázia na původu očividně záleží. Izzie se přinutila soustředit na mikroskop, ačkoli by ze všeho nejraději utekla domů. Do svého skutečného domova, do staré školy, ke starému životu. Samozřejmě si uvědomovala, že začínat v nové škole nebude snadné, ale tohle nečekala. Večer nemohla dlouho usnout, ležela v posteli se svou plyšovou ovečkou a dívala se na růžový lustr. Nechtěla si hledat nové přátele, zjišťovat, kudy se jde do tělocvičny – tedy pardon, do sportovního komplexu Billa Monroea – nebo si lámat hlavu, kde se naobědvá. Věděla, že kdyby požádala Miru, všechno jí ukáže a představí ji ostatním, jenže nebyla hloupá. Ani Mira o ni nestojí. Jako by měla strach, jak se na ní Izziina společnost podepíše v očích ostatních. Copak nechápe, jak je Izzie vyděšená? Biologii měla vždycky nejraději, přesto se těch pětačtyřicet minut zdálo nekonečných. Po skončení hodiny vyklouzla z pavilonu bočním východem, vytáhla svůj nový telefon a vymačkala číslo. Kylie místo pozdravu nadšeně vyjekla. „To jsi ty!“ „No jo, jsem!“ Izzie se rázem cítila lépe. „No ko-neč-ně,“ protáhla Kylie. „Když jsem od tebe dostala tu první esemesku, byla jsem z toho vedle, pak jsem dostala druhou s novým číslem a byla jsem vedle ještě víc,
protože jsi to na tom čísle vůbec nebrala. I ten hezkej surfař se po tobě sháněl.“ Izzie poklesla na duchu. „Brayden?“ „Jo. Třikrát se mě přišel zeptat, jestli ses neozvala. Prej ti taky poslal esemesku, ale asi má ještě starý číslo. Zdálo se mi, že se o tebe zajímá trochu víc, než by se zajímal kamarád. Jen konstatuju. Měla bys mu zavolat.“ Izzie se usmála. „Dobře.“ Držela telefon mezi ramenem a bradou, přitom dolovala z tašky mapu školního areálu, aby trefila na oběd. „Mrzí mě, že jsem se neozvala dřív. Všechno to bylo úplně šílený, a pak mě vzala teta na nákupy do Atlanty a…“ „To není šílený, ale super!“ zvolala Kylie upřímně. „Jak se ti s tou slávou vlastně žije? Je z tebe celebrita! Dokonce i Barbara Waltersová zná tvoje jméno, Iz! Máma to ráno počítala – Barbara ho v televizi vyslovila hned třikrát.“ Izzie se zasmála. „Všichni o tobě mluví,“ dodala Kylie, ale už to neznělo tak nadšeně. „O Harborside psali v novinách dost hrozně.“ Izzie vzdychla. „Viděla jsem jen jeden článek. Je to hodně zlý?“ „Je. A je to všude.“ „Sice je fajn, že o mně mluvila Barbara Waltersová, ale byla bych radši, kdyby o mně nikde nepadlo ani slovo.“ Rychle kamarádce popsala, co se děje. „Jsem tady tak známá, že se teď v podstatě schovávám za školou, abych nemusela na oběd.“ „Hm, vsadím se, že tam budete mít něco lepšího, než my tady,“ prohlásila Kylie. „Běž se najíst! A nenech se od těch nafoukanejch krasavic komandovat. Přeprala bys je, i kdybys měla ruce svázaný za zádama.“ Izzie se rozesmála. Zakručelo jí v břiše. „Ne nalačno. Tak já ti zase zavolám, jo?“ „No to si piš!“
78
79
J en C alo ni ta
Krásky
Když Izzie zavěsila, cítila se o něco lépe, jen v mapě se pořád nevyznala. „Kam hledáš cestu?“ ozvala se tmavovlasá dívka, která procházela kolem. Měla oválné tmavé oči a vlasy stažené kostkovanou čelenkou, která připomínala Miřinu. „Jé, ty jsi Isabelle, viď? Chodíme spolu na biologii. Dám ti dobrou radu: nikdy si nesedej blízko Prestona – hrozně prská.“ „Pozdě, už jsem to zjistila. Ale díky.“ Dívky se na sebe usmály. Už si zvykla, že jakmile se pokusí pokračovat v rozhovoru, všichni se rychle rozutečou. Přišel čas ověřit si to. „Nemáš u sebe náhodou navigaci, která by mi pomohla najít cestu do restaurace?“ Dívka se zasmála a rychle jí vysvětlila, kudy má jít. „Bohužel teď musím za výchovnou poradkyní, jinak bych tě tam dovedla.“ „Vi! Jdeš už?“ křikla na ni blondýna, která čekala na schodech pavilonu biologie. „Nechci hned první den přijít pozdě!“ „Jasně, Nicole, už jdu!“ zavolala hnědovláska. Usmála se na Izzie. „Mimochodem, jmenuju se Violet. Snad se uvidíme příští týden na zkouškách do plaveckého oddílu. A dobrou chuť. Dělají tu boží těstoviny se sýrem.“ Violet taky plave! Možná si přece jen kamarádky najdu, pomyslela si Izzie. A možná ne. Restaurace Jacka Eunice ničím nepřipomínala její bývalou školní jídelnu. Jack Eunice, ať už to byl, kdo chtěl, do zařízení očividně investoval. Z reproduktorů zněla vážná hudba, zatímco se studenti krmili krevetami, saláty ze samoobslužného pultu a těstovinami s humrem a sýrovou omáčkou. Místnost byla tak spoře osvětlená, že Izzie nechápala, jak vůbec vidí, co jedí. Proč jen má Hayden pauzu na oběd jindy? Izzie si tiskla podnos s pizzou, chipsy a jablečným džusem k hrudi a modlila se, aby zahlédla aspoň jednu přátelskou tvář. Ne-
chtěla obědvat sama. To by vypadalo zoufale. Druhá možnost: odnes tác a vezmi si pizzu ven, pomyslela si. Zamířila k francouzským dveřím na pravé straně jídelny. V tu chvíli zaslechla Miřin přeslazený smích. Ohlédla se k jejímu stolu. Ale nesmála se Mira, ta se právě líbala s vysokým opáleným klukem s blond vlasy. Líbal ji, ale přitom se stačil rozhlížet, kdo všechno je pozoruje. Smích patřil Savannah. Jakmile spatřila Izzie, strnula. Mira se otočila. „Izzie!“ Nedokázala zakrýt překvapení. Tváře měla zardělé a Izzie netušila, jestli proto, že ji přistihla, nebo proto, že se za ni stydí. „Ahoj, hledala jsem tě, ale… copak nemáš pauzu na oběd až šestou hodinu?“ „Ne, pátou,“ konstatovala Izzie. „Aha, tak jo. Někoho ti představím. Leu, Lauren a Savannah už jsi viděla ráno, tohle je můj přítel Taylor.“ „Ahoj,“ pozdravil sametovým hlasem a podal jí velkou dlaň. Vzápětí ukázal na podnos. „Teď si asi nepotřeseme, co?“ „Leda by mi narostla další ruka,“ zavtipkovala Izzie. Přešlápla, tác začínal být těžký. Opřela si ho o kraj stolu a Lea se okamžitě nervózně ohlédla na Savannah. „U našeho stolu obvykle není místo, ale jestli chceš, můžeš si pro dnešek přisednout,“ navrhla smířlivě Savannah. „Stejně za chvíli odcházíme.“ To tedy znělo lákavě. „Díky. Jdu se najíst ven.“ Izzie tác zase zvedla. Savannah vykulila oči. „No super! Je tam krásně.“ Všechny ostatní horlivě přikyvovaly. „To je stejně hustý, žes vyrůstala v Harborside!“ nechal se slyšet Taylor, jemuž zřejmě rozpaky unikly. „Jaký to bylo? Měli jste na oknech mříže a tak?“ Mira ho zpražila pohledem. „Co je? V tom článku v EC Tribune psali, že bydlela v nejhorší části města.“ Izzie se zachmuřila. Co o ní v těch
80
81
J en C alo ni ta
Krásky
článcích napsali ještě? Měla sto chutí někam běžet a sehnat jeden výtisk Tribune. A vůbec nejraději by všechny noviny spálila. Taylor ji vyčkávavě sledoval. Byl tak hezký, připomínal Kena čerstvě vybaleného ze setu s panenkou Barbie. Na rozdíl od děvčat se ale nechoval opovržlivě, zdál se zkrátka jen nevědomý. „Škola, do které jsem chodila, byla rozhodně úplně jiná než tahle,“ pronesla Izzie s očima upřenýma na obrovskou plochou televizní obrazovku na stěně, v níž běžela různá upozornění a živý přenos z tréninku přespolního běhu. „Ale neměli jsme tam žádné mříže ani ozbrojenou ochranku. Nebylo to vězení.“ „Jo, ale ty a tví kámoši určitě víte, jak sehnat nějaký pivko, ne?“ vyptával se Taylor dychtivě. „Máte falešný občanky, že jo?“ „Proboha, Taylore, nech ji na pokoji,“ napomenula ho Savannah a podívala se na Izzie. „Promiň, kluci jsou hrozně zvědaví.“ Izzie si znovu posunula tác. „Nepiju, takže jsem nikdy falešnou občanku nepotřebovala.“ „Tak to nevíš, o co přicházíš,“ zasmál se Taylor a Lauren si odfrkla. Lea si prohlížela, co má Izzie na tácu. „To chceš fakt sníst tu pizzu? Vždyť má tak tisíc kalorií na jeden dílek!“ „Spálí je při plavání,“ odtušila Savannah. Sama měla na podnosu malý jogurt a vodu. „Mira říkala, že ses ve svém bývalém oddíle dobře umístila. To je fajn,“ prohlásila, ale neznělo to moc upřímně. „Určitě jsi byla vděčná, že jste v tom komunitním centru měli bazén.“ Izzie sevřela tác, až jí zbělely klouby. „Uvidíme se na zkouškách do oddílu. Letos budu kapitánka.“ „Fakt?“ ozvala se nadšeně Lauren. „Kdy ti to řekli?“ „Ještě to není oficiální,“ odtušila Savannah a napila se vody. „Zkoušky budou příští týden, ale je to v podstatě ho-
tová věc.“ Samolibě se ohlédla na Izzie. „Letos budu nejlepší na vodě i na suchu.“ „Tím bych si nebyla tak jistá,“ opáčila Izzie nenuceně. Nedokázala si pomoct. „Ještě jsi nezměřila síly se mnou.“ Taylorovi málem vystříkla sodovka z nosu. Mira se zatvářila zděšeně, ale Savannah se jen usmála. Izzie tenhle nenápadný souboj připadal vyčerpávající, chvíli se cítila na koni a chvíli úplně u dna. „No nic, už půjdu.“ Otočila se a pospíchala z jídelny, jenže se v rozrušení nedívala na cestu a vzápětí do kohosi vrazila a vyrazila mu podnos z rukou. Do vzduchu vyletěl sendvič, do hlavy ji zasáhl sáček chipsů a láhev s džusem se rozprskla na podlaze. Oba skončili na zemi. „Hrozně mě to mrzí,“ omlouvala se Izzie a začala sbírat zbytky pizzy. Když zvedla oči, strnula. „Braydene?“ „Iz?“ Brayden připomínal stopnutý záběr na člověka s vidličkou v ruce. Místo pirátského náhrdelníku a kšiltovky měl bílou košili a vázanku, nyní potřísněnou rajčatovou omáčkou z pizzy. Izzie by ho nejradši popadla kolem krku, takovou měla radost, že ho vidí. Možná by mu dokonce mohla říct, že se jí po něm stýskalo, protože to byla pravda. Stýskalo, a hodně. „Ty chodíš sem? Vlastně no jo, kam jinam!“ vypravila ze sebe. „Nemůžu uvěřit, že jsi to ty.“ Poprvé po několika dnech se upřímně usmála. „Mluvila jsem s Kylie, říkala, žes mě sháněl. Dostala jsem nový telefon a neuměla jsem na něm otevřít esemesky a…“ V jeho zelenomodrých očích se odrážela změť emocí, které se na ni vrhaly jako ti nenechaví rackové, pokoušející se jí vždycky ukrást oběd. „Já jsem…“ vykoktal. „Kde jsi… co…“ „Braydene? Miláčku? Co děláš na podlaze?“ Izzie se pomalu otočila. Za nimi stála Miřina nejlepší kamarádka se založenýma rukama a nezdála se vůbec potěšená
82
83
J en C alo ni ta
tím, že je spolu vidí na jedné hromadě. Lea, Lauren, Mira i Taylor přihlíželi, stejně jako zbytek osazenstva, ale Izzie vnímala jen to slovo: miláčku. Brayden a Savannah spolu chodí? „O nic nejde, Savannah,“ řekl Brayden, shrábl všechno jídlo na jeden tác. „Nekoukal jsem na cestu a vrazil jsem do ní. Není ti nic?“ zeptal se Izzie. Vstal a podal jí ruku. Nechytila se jí. „Není,“ hlesla a oprášila si sukni. Na halence měla červené skvrny od pizzy a na ruce řeznou ranku od skleněného střepu. „Ty ses pořezala?“ Savannah se ovinula kolem Braydena. „B., musíš dávat pozor na cestu. Mohl jsi Miřinu sestřenici zabít.“ Vykulil oči. „Ty jsi Miřina sestřenice?“ „Svět je malej, co?“ prohodila Izzie. Nedokázala se dívat, jak se k němu Savannah tiskne. Je to jasné, chodí spolu. „Iz,“ vyhrkl Brayden a odlepil se od své přítelkyně, „teče ti krev. Měla by sis to nechat ošetřit.“ „To nic není, Braydene,“ odbyla ho. Všechno se s ní točilo. Najednou na něj dostala vztek. Strávili spolu téměř celé léto. Jak se mohl nezmínit, že má přítelkyni? Nebo neříct, odkud je? Možná se neznají tak dobře, jak si myslela. „Iz?“ zopakovala Svannah zvědavě a její výraz potemněl. „Vy dva se znáte?“ Brayden se na Izzie rozpačitě podíval. „Já… my jsme…“ Izzie už to nedokázala snést. „Ne,“ skočila mu do řeči a snažila se, aby na ní nebylo znát, jak ji to ranilo. „Vlastně se vůbec neznáme.“ Otočila se a utekla z restaurace dřív, než někdo zahlédne slzu, která se jí skutálela po tváři.
84
8 „co se ti stalo?“ Hayden odložil batoh a posadil se do koženého křesla v pokoji vedle Izzie. V televizi dávali nějaký nesmyslný pořad a Izzie neměla sílu hledat ovládač, aby ji vypnula. Myslela si, že jí epizoda seriálu Útesy zvedne náladu, ale cítila se ještě hůř. Hlavní představitelky, Marleyna a Brooke, jí připomínaly ji a Savannah, a jakmile si vzpomněla na Savannah, musela myslet na Braydena. Přitom si na něj přála zapomenout. „Izzie? Haló?“ Hayden jí zamával rukou před očima. „Myslel jsem, že se mnou po třetí hodině pojedeš domů. Zkoušel jsem ti třikrát volat.“ „Promiň.“ Zdejší gymnázium byla jediná škola, o které kdy slyšela, že by měla hned první týden školního roku rozhovory učitel – rodič. Ačkoli nastoupila teprve před čtyři dny, její teta právě teď probírala s učiteli, jak ji hodnotí. Těžko říct, o čem se mohou bavit, když ji nikdo včetně tety ještě pořádně nezná, ale i tak byla Izzie za rozhovory vděčná. Díky nim mohla odejít ze školy ve čtvrt na dvanáct, což znamenalo, že může vynechat oběd, vyhnout se Braydenovi a nemusí hledat někoho, s kým by si mohla sednout ke stolu. Hayden si zul boty a dal si nohy na pohovku. „Jak ses dostala domů?“ „Pěšky,“ odpověděla, jako by to bylo samozřejmé. 85
J en C alo ni ta
Krásky
„Vždyť je to přes tři kilometry!“ Pokrčila rameny. „Promenáda u nás je taky tak dlouhá a chodíme po ní v jednom kuse.“ Hayden se zasmál. „Ty vůbec nejsi jako holky odsud. Většina by se radši svezla i jen do vedlejší ulice, aby neriskovaly, že si ulomí nehet na noze.“ „Aha, tak proto se mnou nechtějí nic mít,“ opáčila Izzie dřív, než si uvědomila, co říká. Hayden na ni upřel pátravý pohled a ona se rychle odvrátila. Nechtěla si stěžovat. „No tak,“ položil jí ruku na koleno, „co se děje?“ „Nic.“ Pokoušela se předstírat, že sleduje reklamu na šampon. Proč se všechny ženské v reklamách na šampony chovají, jako by mytí vlasů bylo něco ohromně vzrušujícího? „Nelži.“ Hayden se natáhl pro ovládač a televizi vypnul. „Sice se ještě moc neznáme, ale můžeš se mi svěřit, jestli chceš.“ Pravda, neznali se, ale jestli se s někým z téhle domácnosti cítila dobře, tak s ním. Komu jinému by to měla říct? Kylie situaci úplně nechápala, myslela si, že stačí, aby dala Izzie těm budoucím Miss Severní Karolíny pár facek, a všechno se vyřeší. Babička na tom nebyla tak, aby jí mohla zavolat, a tetě záleželo jen na tom, aby měla dost šperků, které se hodí k uniformě. Nezbývalo jí než svěřit se právě Haydenovi, protože cítila, že jestli někomu nepoví, co ji trápí, ta tíha ji brzy rozmačká. Jindy by jí ulevilo plavání a práce, jenže o obojí přišla. Vzdychla. „Fakt to chceš slyšet?“ „Proč bych se jinak ptal?“ Hayden se usmál. „Tak povídej.“ „Dobře.“ Izzie si k sobě přitáhla polštář. „Vím, že jsem ve škole nová a nestane se ze mě přes noc nejoblíbenější holka ze třídy, ale připadám si jako společensky malomocná.“ „Fakt?“ Hayden se zatvářil překvapeně. „Protože Mira říkala…“
„Holky se mnou mluví,“ skočila mu do řeči. Uvědomovala si, že se nevyjádřila moc jasně, jenže sama v tom měla zmatek. O Miřině chování se nezmínila. Nevypadalo to, že by z nich mohly být nejlepší kamarádky, přesto ji její přístup mrzel. „Když se se mnou seznámí, chovají se mile, až přeslazeně. Ale jakmile se s někým pokusím normálně bavit, odpálkujou mě, nikdo se mnou nechce ani sedět v lavici při laborkách.“ Vadilo jí, jak zoufale to zní. „Já ale nechápu… proč by to měly dělat?“ Zdálo se, že to Haydena upřímně překvapilo. „Mí kámoši si myslí, že jsi v pohodě.“ Mrkl na ni. „Asi už jsme přece jen trochu dospělejší,“ zavtipkoval, pak zvážněl. „Jsou na tebe Miřiny kamarádky hnusný? Některým z nich se i já vyhýbám jako moru.“ Cítila, že našlapuje po tenkém ledu. Gymnázium byla i Haydenova škola a Mira jeho sestra. Opravdu by mu tohle měla říkat? „Možná se tak chovají kvůli tomu, co se o mně psalo všude v novinách,“ podotkla, ale radši se dívala jinam. „Nejspíš je děsí, že jsem z Harborside.“ „To je přece blbost,“ prohlásil rozhořčeně. „Řekla to některá nahlas?“ Haydena měla ráda, tím těžší pro ni bylo všechno vysvětlit. „Ne, prostě mám jen takový pocit. Možná si myslí, že si to tu nezasloužím.“ Pokrčila rameny. „A asi se jim nedivím, je to fakt trochu jako pohádka o Popelce, jak psali v novinách.“ Upřela na něj oči. „Jenže já se o to neprosila. Před čtrnácti dny jsem ani nevěděla, že Emerald Cove existuje, natož že tu budu bydlet. Ale teď jsem tady a snažím se. Už kvůli babičce, jenže…“ Vyhrkly jí slzy. „Haydene, ony o mně vědí všechno. Že mi umřela máma, že babička neměla peníze, jak to vypadalo u nás doma,“ zašeptala. „V některých novinách dokonce otiskli rozhovor s našimi sousedy. Prostě jsem vůbec neměla šanci.“
86
87
J en C alo ni ta
Krásky
„To mě mrzí, Izzie.“ Hayden zavrtěl hlavou. „Nečekal bych, že tu lidi budou takoví. Mí kamarádi nejsou, věř mi, ale Miřina třída si myslí, že už teď vládne světu. Nebo minimálně tomuhle městu.“ Zachmuřil se. „Až se Mira vrátí, tak…“ „Ne,“ zarazila ho. „Já to nějak zvládnu. Nikdy jsem nebyla ten typ, co zaleze do koutka a trpí.“ Nabrala trochu síly. „Jen jsem chtěla, abys věděl, proč nejsem zrovna veselá. Nějak si poradím. Ta televize a články mě rozhodily.“ „Máma kvůli tomu poprasku chtěla tátu zabít a Lucase by nejradši přetrhla. V podstatě nás donutila, abychom ti nic neřekli. Proto s tebou taky odjela do Atlanty, myslela si, že třeba nic nezjistíš. Asi to od nás bylo dost hloupý, co?“ „Ne,“ usmála se Izzie, „vlastně to bylo milý.“ Dojalo ji, že se ji teta pokoušela ochránit. Jak by se na ni mohla zlobit? „Táta taky není špatnej, ale nechává se moc ovlivňovat Lucasem. Ten chlap nevynechá žádnou příležitost ke zviditelnění. Měli tě nechat na pokoji. Zachovali se hloupě, stejně jako Miřiny kamarádky. Ale nenech se Mirou, Savannah a jejich nohsledkama rozházet.“ Izzie sklopila oči k hedvábnému polštáři, který ještě stále držela v náručí. „Můžeš se bavit s mýma kamarádama. Jsme rodina, musíme držet při sobě.“ „Já si moc jako z rodiny nepřipadám,“ přiznala po pravdě. „No jo, někdy ani já,“ poznamenal kupodivu Hayden. „Aspoň občas. Táta kdysi vyklopil můj příběh na tiskovce. Všem vylíčil, jak mě adoptoval.“ Izzie vykulila oči. Hayden vzal do ruky svůj batoh a ukázal na monogram: HDM. „Bill není můj skutečnej táta, to D znamená Denton. Tak se můj táta jmenoval. Byl to mariňák a padl ve službě, když jsem byl ještě malej. Máma pak začala chodit s Billem a nakonec se vzali. Lucas tátu loni přinutil použít tuhle historku v proslovu.“ Odhodil batoh na zem. „Tenkrát o mně taky mluvila celá škola.“
„To je tak nespravedlivý!“ Zlobilo ji, že někdo Haydenovi ubližoval. „Na svýho vlastního tátu už si vůbec nevzpomínám.“ Hayden upřel oči do prázdného krbu. „Ale naštvalo mě, že mě Lucas takhle využil.“ Izzie chápavě přikývla. „Nakonec jsem se přes to přenesl, lidi to přestalo zajímat. A těch, co mi vykládali, že nejsem skutečnej Monroe, jsem si nevšímal. Vím, kdo jsem. V pokoji mám tátovu fotku, ale jinak je Bill jedinej otec, kterého jsem poznal. Adoptoval mě, takže jsem teď oficiálně Monroe, přesto ne vždycky uvažuju jako oni. Pořád se stýkám s tátovou rodinou a ti rozhodně tolik peněz nemají.“ Rozhlédl se po pokoji, který byl zhruba stejně velký jako celé přízemí u Izziiny babičky. „Dobře vím, jaký je žít ve dvou světech najednou.“ „Mně umřela máma, když mi bylo skoro deset,“ řekla Izzie najednou a vlastní hlas jí zněl cize. „Autonehoda.“ „To je hrozný. Mrzí mě to. Člověk si na to nikdy nezvykne, viď?“ „Ne,“ souhlasila. Jak se ukázalo, mají s Haydenem společného mnohem víc, než si myslela. On si možná na otce nevzpomíná, ale Izzie si na maminku dobře pamatovala a často na ni myslela. Bylo těžké nepředstavovat si, jaký by byl život, kdyby maminka žila. „Neboj, všechno se to poddá,“ ujišťoval ji Hayden. „Dej tomu pár týdnů. I na naší škole je spousta fajn lidí. Určitě jsi potkala aspoň jednoho, kdo se ti zamlouvá.“ Vybavila si Braydenovu tvář. Proč? Vždyť ani nepřiznal, že se znají. Ale než se stačila zeptat na něco dalšího, otevřely se hlavní dveře. Z haly se ozval cvakot podpatků. „Ahoj všichni! Haydene? Isabelle?“ „Díky.“ Izzie konečně pustila polštář, který svírala. Naaranžovala ho na původní místo.
88
89
J en C alo ni ta
Krásky
„Nemáš za co,“ řekl, vstal a protáhl se. „Však uvidíš, za měsíc už se ti tu bude líbit. „Co se jí bude líbit?“ chtěla vědět teta, která právě vešla do kuchyně se dvěma nákupními taškami. Blond vlasy měla stažené do ohonu, na sobě bílý svetřík s krátkým rukávem a khaki tříčtvrťáky. Následoval ji Connor s batohem Hvězdné války a Mira, která se soustředěně dívala jinam. Od setkání v jídelně mezi nimi vládla obzvlášť napjatá atmosféra. Ve škole se Mira chovala slušně, ale doma se o tom, co se stalo, ani nezmínila a Izzie zrovna tak. Navenek Mira projevovala až přehnanou ochotu, zvlášť když se bavily o tak obyčejných věcech, jako je zubní pasta („Nechceš zkusit tuhle pastu Colgate Total Whitening? Zuby jsou po ní dokonale bílé!“). Hayden na Izzie mrkl. „Bavili jsme se o regatě, která bude tenhle víkend.“ „Vidíš, úplně jsem ti o tom zapomněla říct, Isabelle,“ zděsila se teta. „Je to největší událost celého podzimu,“ vysvětlil Hayden. „Místo, kde se člověk musí nechat vidět, jak by řekla Mira.“ Mira ho zpražila pohledem. „Budou tam všichni z naší školy,“ prohlásila a znovu se začala chovat jako průvodkyně. „Regata se koná v loděnici a mámin charitativní spolek věnuje stejnou částku, jaká se vybere na vstupném, na dobročinné účely. Na co ty peníze půjdou letos, mami?“ Vzala si z košíku jablko. „Na kardinály červené,“ odpověděla teta Maureen vážně. „Je naším úkolem postarat se, aby tihle ptáci byli v bezpečí. Jsou maskotem Emerald Cove a národním ptákem Severní Karolíny.“ Izzie se kousla do rtu. Pokud věděla, nepatřili kardinálové k ohroženým druhům. Teta začala vytahovat nakoupené ovoce a láhve s minerálkou. „Mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív, Isabelle. Budeme
muset znovu vyrazit na nákupy.“ Zarazila se. „Nezlob se, moje milá, ale probrala jsem ti tuhle šatník a nemáš tam ani jedny šaty.“ Izzie si nebyla jistá, jestli další nakupování přežije, ale teta si zřejmě myslela, že to má terapeutické účinky. Celé tři hodiny vybíraly v obchodě dokonalou přikrývku, která by nejlépe vystihovala její osobnost. „Zdrhej, dokud můžeš,“ pošeptal jí Hayden. „A musím mít šaty?“ zeptala se napjatě. „Nemůžu jít v těch kalhotách, co jsi mi koupila?“ „V kalhotách?“ Teta to slovo vyslovila jako vulgarismus. „Na koktejl party nemůžeš mít kalhoty.“ Postavila rezolutně sáček jablek na stůl. „Už jsem řekla. Udělej si volné odpoledne.“ „Stejně jsem neměla nic v plánu,“ připustila Izzie. Do zkoušek do plaveckého oddílu, které se měly odehrávat příští týden, ji nic zvláštního nečekalo. Místo plavčíka ve sportovním klubu zatím nevzala, protože ji vůbec nelákalo. Tetě se ulevilo. „Výborně. Vyrazíme na nákupy!“ „Ale nemusíme,“ bránila se Izzie. Přesně proto by potřebovala najít tu Violet a skamarádit se s ní – aby se vyhnula podobným věcem. „Vždyť už jsi mi nakoupila tolik věcí. Počítač, telefon…“ „Přece jsi je potřebovala,“ namítla teta. „Stejně jako potřebuješ nějaké oblečení. Isabelle, vždyť nemáš co na sebe do tanečních.“ „Do tanečních?“ Izzie se ohlédla na Haydena, který předstíral, že se škrtí. „Ale to se předbíhám,“ zavrtěla hlavou teta Maureen. „Ty budou až později na podzim. Teď potřebujeme Veru Wang a možná nějaký ten kašmír.“ Jako by mluvila cizím jazykem. „Mirabelle, nechceš mi pomoct dát jí dohromady šatník?“ „Moc ráda bych, ale jsem domluvená se Savannah,“ odpověděla Mira mezi sousty.
90
91
J en C alo ni ta
„S ní se přece můžeš sejít kdykoli jindy,“ nedala se matka. „Isabelle nás potřebuje.“ Pronesla to tak zapáleně, že to Izzie připadalo, jako by mluvila o své misi za záchranu kardinálů, ne o nakupování šatů. „Chci vám pomoct,“ usmála se Mira napjatě, „ale Savannah…“ „… to pochopí.“ Matka zamířila ke dveřím. „Tak jdeme, děvčata, Christoff’s čeká.“ Mira a Izzie si vyměnily pohled. Izzie napadlo, že v jednom se shodují: nechtějí trávit čas společně. „Této Maureen, to vážně není třeba,“ pokusila se tetu umluvit. „Stejně na šaty moc nejsem.“ Maureen se zatvářila zděšeně a Izzie zalitovala, že nemlčela. Jako by právě oznámila, že je komunistka. Vzápětí se teta usmála a zelené oči jí zazářily. „To proto, že jsi ještě nenakupovala s tím správným doprovodem, zlato.“
9 „začneme v christoff ’s, a kdyby se nám tam nic nelíbilo, můžeme zajít do Saks. V nejhorším případě vyrazíme zítra do Nordstromu. Bylo by nejlepší zjistit ještě dnes, jestli nebudeš potřebovat něco upravit, abychom to včas domluvily s mou švadlenou.“ Matka mluvila, jako by Izzie zasvěcovala do strategie plánované bitvy. Mira sváděla svůj vlastní boj. Napsala Savannah, že musí zase s Izzie, ale kamarádka zatím neodepsala a ona z toho byla nervózní. Rozhodně si Savannah nechtěla znepřátelit. Ta měla tenhle týden už tak mizernou náladu kvůli Braydenovi. Říkala, že se prý chová divně. Mira zavřela oči. Vzápětí jí zavibroval telefon. TAYLOR: Prijdes dneska na trenink? Chybis mi. Mira zasténala. Taylor! Docela na ten trénink zapomněla. Od začátku školního roku nebyla ani na jednom, jenže mu nemohla říct proč. Nikomu se s tím nesvěřila, ale rozhodla se přece jen chodit na rozšířenou výtvarnou výchovu. Dokonce na dvě hodiny, pokud se jí podaří nacpat je do rozvrhu – malování a sochařství! Sešla se s výchovnou poradkyní, domluvila se s ní, že skončí s komunikací. Na malování by docházela během volné hodiny, takže by to zvládla. Možná
92
93
J en C alo ni ta
má skutečně výtvarné vidění, jak prohlašoval profesor Capozo. Zjistit se to dá jen jedním způsobem. Přesto se rozhodla všechno utajit, aby se jí kamarádky nepošklebovaly. Proto také vymyslela plán: bude si nechávat výtvarné potřeby v hezké tašce na dně skříňky a musí si dát pozor, aby nikdy neodcházela z hodin s prsty od barvy jako Kellen. Částečně doufala, že ho při hodinách bude vídat, ale to zjistí až příští týden, kdy předmět začne.
Krásky
„Dnes to asi všechno nestihneme, ale můžeme se vrátit zítra, až mi skončí schůzka dobročinného spolku, a najít ti boty a… jak jsi na tom s podprsenkami, moje milá?“ zeptala se Miřina matka opatrně. Zamračila se. „Nevypadá to, že by ti sloužily, jak mají.“ Miře znovu zabzučel telefon. Ok, napsal Taylor. Nic víc. Ok. Zlobí se? Pro jistotu mu napsala něco sladkého a vrátila telefon do tašky. Situace s Izzie všechno komplikuje. Copak matka nechápe, že se musí taky věnovat svým kamarádům? „Podprsenka je prostě podprsenka, ne?“ prohlásila Izzie. Miřina matka se rozesmála. „Ale ne! Musíme tě vzít do Victoria’s Secret. Budeš potřebovat nějaké pevné bez ramínek pod nové šaty.“ „To už je vážně moc,“ bránila se Izzie. „Budou mi stačit jedny šaty, podprsenky, které mám, jsou úplně v pořádku, vážně. A černé lodičky taky mám, koupila jsem je za babku v Levném zboží.“ Mira a její matka si vyměnily pohled ve zpětném zrcátku. Miře bylo maminky vlastně líto, svým způsobem se s Izzie pokoušela sblížit. Její matka mluvila dvěma jazyky: buď jako politikova manželka, což zahrnovalo i dobročinné akti-
vity, nebo jako profesionální nákupčí. Izzie však neovládala žádný z nich. „Až uvidíš, jak nádherné věci mají v Christoff’s, neodoláš,“ ozvala se Mira. „Nikdo u nich nerozezná Veru od Stelly líp než máma.“ Matka ji odměnila úsměvem. „Vidíte, zapomněla jsem vám říct, děvčata, že volal Lucas. Váš otec – a strýc,“ dodala rychle, „se zítra zúčastní večírku v loděnici a chce tam zapózovat pro první rodinnou fotografii s Isabellou. A taky chce, abychom v sobotu přišli na regatu.“ „Mami,“ zaúpěla Mira, „už jsem si něco domluvila. Neviděla jsem kamarádky celý týden!“ Kvůli hlídání Izzie, dodala by ráda. Matka vzdychla. „Možná bude stačit, když vezmu jen Connora, ale nezapomínej, Mirabelle, že až tvůj otec vyhraje kandidaturu, budeme se muset objevovat na veřejnosti mnohem častěji. A co ty, Isabelle? Máš na sobotu něco v plánu?“ „Ráda bych navštívila babičku.“ „Aha, jistě, domluvíme ti řidiče, aby tě tam zavezl,“ souhlasila poněkud neochotně Miřina matka. „Hayden se nabídl, že mě tam vezme,“ namítla Izzie. „Chtěla bych se zastavit doma, je to po cestě, a vyzvednout si pár věcí, taky bych Haydenovi ráda ukázala promenádu.“ „Tak co kdybychom pro tvé věci někoho poslali?“ navrhla paní Monroeová. „Sepiš mi seznam, ano?“ Znovu nasadila veselý tón. „A k babičce tě zaveze náš řidič, Hayden musí na ty závody, protože pracuje pro svého otce.“ „Dobře,“ přitakala Izzie poněkud zklamaně. Její matka by to nahlas nikdy neřekla, Mira ale poznala, že ji Izziin původ děsí stejně jako všechny ostatní (jenže dámy o takových věcech nemluví). Pro Miřiny kamarádky představovala Izzie šťavnatý námět hovoru – pokud samozřejmě nebyla v doslechu. Všechny vyzvídaly, jaká Izzie je. Má nůž?
94
95
MIRA: Mama me donutila jit nakupovat s ni a s Izzie (nerikej to S). Zitra, prisaham.
J en C alo ni ta
Krásky
Je sprostá a drsná? Jedna se dokonce Miry ptala, jestli si na noc schovává náramek Pandora (ale rychle tu otázku vzala zpátky). Mira si uvědomovala, že to přehánějí, ale takové zkrátka byly. Dělily své vrstevnice do dvou kategorií: na ty, které si mohou dovolit Louise (Vuittona pochopitelně, to nebylo třeba dodávat), a ty, které nemohou. Ty, jejichž rodiče patřili k čestným sponzorům školy, a ty, které chodily na gymnázium jedině díky stipendiu. „Jestli si myslí, že když je teď Monroeová, bude jednou z nás, tak se plete,“ zasyčela Savannah, když zůstaly jen se svými nejvěrnějšími. Na veřejnosti se k Izzie všechny chovaly mile, Mira ale věděla, co si o ní ve skutečnosti myslí. Vadilo jí, že Izzie nikdy nepřijmou. Přitom si nebyla jistá, jestli to sama dokáže. Chtěla se o to pokusit, ale jak se má sblížit s někým, kdo je úplně jiný? O deset minut později už byly v obchodě a mířily k oddělení společenských oděvů. Izzie se tvářila nervózně. Mira byla ráda, že se stačila převléknout z uniformy do černého tílka a hnědé poschoďové sukně. Obojí se snadno svlékalo a oblékalo. Samozřejmě sem technicky vzato nepřijely nakupovat pro ni, přesto neviděla důvod, proč si nepořídit něco nového. Byla tu jen před pár týdny, ale už nyní měla přes ruku několikery šaty, které si hodlala vyzkoušet. Teprve po chvíli si uvědomila, že by měla hledat spíš něco pro Izzie. Zahlédla hedvábné šaty s černou šerpou a stříbrným lemem. Pokud by chtěla Izzie mít něco netuctového, tyhle šaty by byly dokonalé. „Izzie, podívej se na ně!“ Mira jí šaty nesla opatrně jako nemluvně. „Nejsou senzační? Koukni, jak jim ten stříbrný lem dává šmrnc, a ty hedvábné kytičky! No co jim říkáš?“ Mira si nemohla pomoct, šaty ji uchvátily, pokud šlo o ni, bylo to hotové umělecké dílo. S nadějí se zadívala na sestřenici. Stačí jeden doušek prvotřídní módy a Izzie se taky nakazí.
„Přišly tenhle týden,“ ozvala se prodavačka, která se u nich objevila. Usmála se a přelétla skupinku pohledem. Mira vždycky žertovala, že než jde člověk nakupovat do Christoff’s, musí si dát pořádně záležet, co si vezme na sebe. Její matka ale tuhle moudrost očividně nepředala Izzie, která měla na sobě džínové kraťasy a tílko. „Že jsou božské?“ vydechla prodavačka a dotkla se šerpy. „V živůtku jsou kostice a sukně je nadýchaná a zároveň plná.“ Izzie se podívala na cenovku. „Vážně stojí sedm set devadesát osm dolarů?“ „Ano, To je Tadashi Shoji,“ vysvětlila prodavačka. „Jsou z dovozu.“ „Každopádně jsou úžasné,“ souhlasila Miřina maminka, přešlápla a přidržela šaty na délku paže před sebou. Izzie si ještě žádné nevybrala. „Má neteř se k nám přistěhovala, chceme, aby na první společenské příležitosti zazářila, proto hledáme něco výjimečného. Tohle by mohlo být ono.“ „Paní Monroeová, že?“ Prodavačka se otočila na Izzie. „Ano, váš příběh jsem, myslím, viděla v televizi.“ Napřáhla štíhlou ruku. „Jmenuji se Catherine, ráda vás dnes budu obsluhovat.“ „Izzie, musíš si tyhle šaty zkusit,“ naléhala Miřina matka a na komentář o televizi nereagovala. Pro ni šlo o nepříjemnou připomínku. Poté, co v pořadu Good Morning, America odvysílali tu reportáž, se svým manželem dva dny nepromluvila. „Ne,“ zavrtěla Izzie hlavou, jako by ji módou krmily násilím. „To je moc peněz.“ „Zkus si je.“ Miřina matka do ní jemně šťouchla. „Mira má pravdu, ohromně by ti slušely.“ „Určitě máme vaši velikost, je to třicet šest, že?“ odhadovala Catherine. „Asi.“ Izzie si přitiskla dlaně na kolena. „Někdy se nacpu i do třicet šestky, nebo můžu nosit třicet osmičku, když se
96
97
J en C alo ni ta
Krásky
trochu zabere,“ dodala. V obchodu s levnou módou v Harborside měli jen omezený počet velikostí, obvykle musela Izzie vystačit s tím, co sehnala. Catherine se zatvářila trochu pohoršeně. „Tak tedy začneme s třicet šestkou.“ „Díky,“ řekla Miřina matka a vzala Izzie kolem ramen. „Pojďme do kabinky.“ Když se však přiblížily ke zkušebním prostorám, ozvalo se vyjeknutí. „Maureen, jsi to ty?“ Na kulaté pohovce před zrcadlem seděla Vivian Ingramová, Savannina matka. V jedné ruce držela mobil, ve druhé kelímek s kávou. Mira zbledla. Tím pádem je tu i Savannah. A Mira jí nenapsala, kam jde. Paní Ingramová vstala a políbila Miřinu matku na tvář. „Jak se máš? Včera večer jsem se vrátila z Hilton Head, proto jsem taky zmeškala naše pondělní setkání, ale slyšela jsem, že máte doma nového strávníka!“ Věnovala Miřině matce soucitný pohled. „Jak to zvládáš, drahoušku?“ „Ráda bych ti představila naši neteř Isabelle,“ řekla Miřina matka a přitáhla Izzie k sobě. „Kupujeme jí šaty na party před regatou. Bude to její první slavnost v Emerald Cove.“ „Isabelle, ráda tě poznávám.“ Savannina matka napřáhla ruku a přelétla Izzie pohledem. „Jsem Vivian Ingramová, Savannah je má dcera. Tolik mi o tobě vyprávěla.“ Miře bylo jasné, co to znamená. Paní Ingramová Izzie vlažně stiskla ruku a otočila se k Miře. „A tobě musím blahopřát. Slyšela jsem, že budete letos se Savannah předsedat Motýlkům. Tyhle dvě jsou přesně to, co ten spolek potřebuje, nemám pravdu, Maureen?“ „To rozhodně,“ přitakala Miřina matka. „Dnes už to tam chodí úplně jinak, než když jsme byly členkami my. Ale to není nic divného. Společenští motýlci přece vždycky vymýšleli inovace…“ K Miřině zděšení Izzie nepočkala, až konverzace skončí, a odešla stranou. Zatímco se její a Savannina matka bavily
o chystaných návrzích nového hřiště pro sportovní klub a změny dopravního uspořádání na Main Street, Mira sledovala, jak se Izzie probírá šaty na stojanech. Dvakrát vytáhla stejné tmavě modré, než je vrátila zpátky. Poté přešla k dlouhé vitríně se šperky. Nejlepší na nakupování v Christoff’s bylo, že vám prodavačky přinesly drahé šperky a boty, abyste si je mohli vyzkoušet spolu s večerními šaty. Než tomu Mira mohla zabránit, Izzie otevřela zásuvku, vytáhla z ní dlouhou šňůru růžových perel a přidržela ji na světle. „Slečno!“ Catherine už se hnala k ní. Miřina matka a paní Ingramová byly vyrušeny z rozhovoru. „Promiňte, slečno!“ opakovala prodavačka, ale Izzie si neuvědomila, že to patří jí, dokud jí Catherine opatrně nevyprostila perly z ruky. „Nemůžete sama otevírat vitrínu se šperky. Tyhle perly mají cenu dva tisíce dolarů!“ „Ježiši, měli byste na nich mít bezpečnostní kód!“ zděsila se Izzie. Nikdo se nezasmál. „Omlouvám se, nevěděla jsem, že do téhle vitríny se nesmí.“ „Kde mám klíč?“ starala se prodavačka a obhlížela vitrínu, pak si osahala kapsy. „Myslela jsem, že je vitrína zamčená.“ Mira si všimla, že se všichni dívají na Izzie stejně jako ona. Prodavačka přimhouřila oči a upřela je někam blízko Izziiny pravé nohy. Sehnula se a zvedla stříbrný klíček. „Tady je! To by mě zajímalo, jak se sem dostal.“ A bylo to oficiální. Mira už se v Christoff’s víckrát nemůže objevit. „Isabelle? Co kdyby sis šla vyzkoušet ty šaty?“ navrhla Miřina matka klidně a postrčila dívku ke zkušebním kabinkám. „Catherine? Ve kterém jsou čísle?“ Kdo otevírá vitrínu bez ptaní? pomyslela si Mira. Věděla, že Izzie nechtěla ty perly ukrást, zato paní Ingramová ne.
98
99
J en C alo ni ta
Krásky
Doslova probodávala Izzie pohledem. Do zítřka se tahle historka roznese po celé škole. Mira se tak styděla, že už si ani nechtěla žádné šaty vyzkoušet. „Maureen,“ pronesla paní Ingramová, „to se mi snad…“ „Jak jsi strávila zbytek léta, Vivian?“ přerušila ji Miřina matka, přešla celé faux pas a navázala na předchozí rozhovor. „Jsem tak ráda, že náš dobročinný spolek zase začne pracovat. Mám tolik nových plánů!“ „Slyšela jsem, že se Bill chce vážně zaměřit na ten projekt revitalizace pobřeží,“ poznamenala paní Ingramová a dočasně na perly zapomněla. „Holden se nemůže dočkat, až to spustí a…“ Dveře kabinky před Mirou se otevřely a z nich vyšla Savannah, přidržovala si lem dlouhých šatů. Díky blond vlasům a opálené pleti jí šaty v krémové a hnědé barvě neuvěřitelně slušely. „Ahoj, holky,“ pozdravila přívětivě, přestože po Izzie střelila nepřátelským pohledem. „Vydaly jste na nákupy? Miro, proč jsi mi neřekla, že si chceš vyrazit s Izzie?“ Miře zahořely tváře. „Bylo to na poslední chvíli. Máma chtěla, abych Izzie pomohla vybrat šaty na tu party.“ „Tvoje první značkové šaty!“ zvolala Savannah téměř výsměšně. „Taková událost!“ Izzie se upjatě usmála. „Jdu si tyhle zkusit.“ „Užij si to!“ dodala Savannah a Izzie se zavřela v kabince. Savannah obrátila oči v sloup. „Doufám, že ví, že si při zkoušení musí nechat spodní prádlo. Jinak ty šaty budou muset spálit, jestli si je nekoupí.“ Mira sevřela vybrané oděvy v náručí. Savannah dovedla občas být až krutá. Kamarádka ji vzala za loket. „Odpouštím ti, že ses na mě vykašlala, když tu stejně jsi. Tak mi řekni, milá módní poradkyně: co tomu říkáš? Nejsou tyhle šaty božské? Až mě v nich uvidí Brayden, padne.“ Mira si všimla, že v kabince čeká několikero dalších šatů všech barev a stylů, až je Savannah oblékne na své štíhlé tělo.
Dívka se zatočila před zrcadlem. „Vanno, jsou nádherné,“ vydechla Mira. Savannah obdivovala vlastní odraz v zrcadle. „V tom případě je rozhodnuto. Vezmu si je. A ty ostatní taky, možná si některé vyberu na své šestnácté narozeniny.“ „Myslela jsem, že na oslavu už šaty máš,“ podotkla Mira. Ve skutečnosti si jich Savannah k této příležitosti pořídila hned několik. „Ještě jsem si nevybrala.“ Znovu se zatočila. „Možná zvítězí tyhle, a kdyby ne, co na tom? U mě v šatně se jim bude líbit. Nemůžu přece tátovu kreditku nechat zahálet.“ I Miře rodiče dopřáli téměř všechno, po čem zatoužila, ale nikdy toho nezneužívala. Vyzkoušela si několikero šatů a rozhodla se pro jedny z šedého šifonu, v nichž si připadala jako filmová hvězda. Mohla by si je vzít zítra na večírek. „Tak jak jsme na tom, dámy?“ přistoupila k nim Miřina matka a paní Ingramová. „Napadlo nás, že bychom mohly společně povečeřet, než vyrazíme domů.“ Savannah se chytila za neviditelné břicho. „Já si nic nedám, potřebuju se zítra večer nacpat do těch šatů.“ „Určitě budou mít salát,“ opáčila paní Ingramová. „Co kdyby ses převlékla, ať můžeme vyrazit?“ „Kde je Isabelle?“ zeptala se Miřina matka. „Je tak tichá, že jsem na ni úplně zapomněla.“ „Já ne,“ pošeptala Miře Savannah. „Nevšimla jsem si, že by odcházela,“ podotkla Mira a zastyděla se, že si na sestřenici ani nevzpomněla. Pohroužila se do zkoušení šatů a nezašla se za ní ani podívat. „Isabelle?“ zavolala Miřina matka. Dveře na konci řady se otevřely a z nich vyšla Izzie v tmavě modrých šatech, které předtím obdivovala na stojanu. Byly z hedvábí a bez ramínek a dokonale jí sedly, sukně splývala v kaskádách vrstev až na zem. Mira zůstala zírat. Kdo
100
101
J en C alo ni ta
Krásky
by to čekal, že má Izzie tak dokonalou postavu? Vypadala nádherně. „Isabelle, vypadáš úchvatně,“ žasla Miřina matka. „Že jí to ohromně sluší?“ Paní Ingramová a Savannah mlčely, ale Savannah z Izzie nedokázala spustit oči. „Tyhle si musíš zítra vzít,“ řekla Mira bez přemýšlení, což jí od Savannah vyneslo nevraživý pohled. Izzie se podívala do zrcadla. „Myslíš?“ Mira si všimla, jak se jí nepatrně zvedly koutky v úsměvu. „Jsou ve slevě, za sto padesát dolarů. Není to moc?“ zeptala se Miřiny matky, jako by šlo o něco nehorázného. „Mají malou skvrnku od rtěnky, takže je možná ještě zlevní.“ „Mají skvrnku?“ zopakovala Savannah. „Tak ať ti přinesou jiné!“ „Je to výprodej, žádné další nemáme,“ ozvala se za nimi Catherine. Savannah měla sto chutí ušklíbnout se. „A slevy obvykle nedáváme.“ „Jsem si jistá, že bychom se s vedoucí prodejny na nějaké slevě mohly domluvit, jestli jsou tyhle šaty poslední, viďte, Catherine?“ pronesla Miřina matka pomalu. Slevy, to pro ni bylo něco docela nového. „Vážně ti sluší, Izzie, ale na tuhle sezónu budeš potřebovat víc než jedny šaty. Opravdu nechceš i ty od Tadashiho Shojiho?“ Izzie se ohlédla na své vrstevnice. „Nepotřebuju šaty za tisíc dolarů. Tyhle se mi líbí, a kdybych potřebovala další, určitě se najdou nějaké pod dvě stovky. Připadá mi šílené utratit za jediné šaty víc.“ „To je velmi rozumné, Isabelle,“ souhlasila Miřina matka, jako by šlo o dosud neprobádaný koncept. Pyšně si neteř prohlížela. „Vidím, že tu máš skvělou lovkyni slev, Maureen,“ poznamenala paní Ingramová.
Miřina matka přikývla. „Tak se, děvčata, převlékněte, sejdeme se u pokladny.“ Miře zahořely tváře. Šaty, které si vybrala, stály přes tisíc dolarů. Savanniny úlovky dohromady asi třikrát tolik. Ta poznámka byla rozhodně určena jim. Pohlédla na Savannah. Kdyby se dalo vraždit pohledem, padla by Izzie mrtvá k zemi. Izzie mlčela, ale než se za ní zavřely dveře kabinky, na rtech se jí objevil nepatrný úsměv. A všimla si toho i Savannah. Mira odhadovala kamarádčinu reakci. Savannah nemohla vystát, když ji někdo setřel – zvlášť na veřejnosti. „Vanno, já jsem…“ „Vykašli se na to. Za tohle ty nemůžeš.“ Savannah ji vzala kolem ramen a odvedla zpátky ke kabinkám. „Tohle je její dílo. Ta běhna z ulice,“ zašeptala, „potřebuje lekci.“
102
103
Krásky
že se na ni ze zrcadla dívá někdo jiný. Jak by tou dívkou v drahých pohádkových šatech mohla být ona? Skutečná Isabelle Scottová nevlastní žádné šaty za osm set dolarů, zlevněné na sto dvacet pět kvůli skvrně od rtěnky. Moc se jí líbily, nechápala, proč si teta myslí, že si je vezme jen jednou (vzít si stejné šaty dvakrát za sezónu byl v Emerald Cove zřejmě neodpustitelný prohřešek). Proč by měla tak nádherné šaty po jednom nošení odložit? Líbily se jí tak, že kdyby to šlo, vzala by si je snad i na spaní. Nikdy si nemyslela, že by jí šaty mohly slušet – a rozhodně nikdy nenosila boty na podpatku –, ale teď musela uznat, že teta měla pravdu: ve správném a kvalitním oblečení se člověk cítí jinak. Narovnala se, vrátila se jí sebedůvěra. V Emerald Cove to bylo úplně jiné než v Harborside, ale možná sem v šatech, ve kterých si připadala jako Popelka na bále, konečně zapadne. Nezapomínala však, jak to s Popelkou dopadlo, jakmile odbila půlnoc. Izzie v těch šatech sice vypadala, jako by se v Emerald Cove narodila, v duchu se však kroutila jako preclík. Jeden den měla pocit, že to tu začíná zvládat, druhý den by se nejraději rozběhla zpátky do Harborside. Přinejmenším jednou denně si pokládala stále stejnou otázku: Co tady dělám?
Teta jí na začátku týdne nechala na posteli hromadu katalogů se vzkazem: Rádi bychom, aby ses ve svém pokoji cítila dobře. Vyber si, co by se ti líbilo, a zakroužkuj to. Nikdy předtím pokoj nezařizovala. Nábytek u babičky byl po její matce a nejlepší roky už měl dávno za sebou. Jenže jakmile se na zařizování pokoje začala těšit, přihlásily se výčitky, zvlášť při pohledu na ceny v katalogu. Sedmdesát dolarů za stojan lampičky? Pět stovek za malý kobereček? Nedokázala něco podobného zakroužkovat. Jak by mohla po tetě a strýci chtít, aby za ni utráceli tolik peněz, když už pro ni už tolik udělali? Za jediný týden dostala notebook, nový telefon, přikrývku a polštář a plnou šatnu oblečení. Tolik za oblečení neutratila za celý život. Teta ale byla mazaná. Všimla si v katalogu založené stránky, kde byl pokoj zařízený černými a bílými doplňky s kvítky, který si Izzie tajně zamilovala, a o týden později vše doručili. Izzie teď měla novou postel s knihovnou, psací stůl, černobílou kvítkovanou přikrývku, závěsy a černý kobereček s bílými puntíky. Příští čtvrtek ti sem přijdou vymalovat tak, jak to bylo v tom katalogu, stálo ve vzkazu na posteli. Všechno to připomínalo krásný sen. Přesto měla Izzie smíšené pocity a moc se jí stýskalo po babičce. I po matce. Pohled na novou postel jí připomněl tu starou. Odlupovala se z ní barva a maminka jí říkávala, že je to tím, že postel vyrobili ze dřeva z potopené pirátské lodi. Izzie celé roky věřila, že by uvnitř jednou mohla najít poklad. „Isabelle?“ Teta zaklepala na dveře, ačkoli byly pootevřené. Na sobě měla úchvatné šaty z krémového hedvábí a špičaté lodičky na vysokém podpatku. Vlasy si vyčesala do drdolu a dokonale se nalíčila. V rukou držela dvě malé sametové krabičky. „Smím dál?“ „Samozřejmě,“ odpověděla Izzie. „Jak se ti líbí tvůj pokoj?“ zeptala se teta nedočkavě.
104
105
10 izzie měla pocit,
J en C alo ni ta
Krásky
„Strašně moc,“ přiznala Izzie a znovu se rozhlédla kolem. „Opravdu za to děkuju.“ „Nemusíš mi děkovat, moje milá. Tenhle pokoj, to jsi ty.“ Maureen ji přelétla uznalým pohledem. „Stejně jako ty šaty. Jsem ráda, že sis je vybrala. Navíc byly za neuvěřitelně rozumnou cenu a v čistírně si s tou skvrnkou poradili jako nic. Vůbec bych nepoznala, že na nich nějaká byla.“ Dotkla se látky. Izzie dojímalo, jak se teta snaží. „V našem obchodě s použitým oblečením to byla malá skvrnka jako talisman pro štěstí.“ Teta se rozzářila. „Znáš to tam? Náš dobročinný spolek se spojil s majiteli, pomáháme shánět prostředky pro jejich komunitní centrum. V podstatě tam nemají žádné umělecké kroužky, tak se to pokoušíme změnit. Celé to místo se rozpadá. Pořádali tam taneční s hudbou z magnetofonu, dovedeš si to představit?“ Zavrtěla hlavou, až se jí rozkývaly diamantové náušnice. „Příští měsíc chceme uspořádat módní přehlídku matky–dcery a vybrat nějaké peníze na pořádnou zvukovou aparaturu a umělecké kroužky. Taky jsem doufala, že bychom tam mohly zařídit kroužek aranžování květin, dát k sobě správné květy, to je rozhodně umění,“ vykládala. Izzie se kousla do rtu. „To by možná bylo vyhazování peněz,“ podotkla opatrně. „Zato taková gymnastika by byla skvělá. Už dlouho jsme ji tam chtěli, ale nebyly peníze na nákup vybavení.“ Myšlenka, že by komunitní centrum prodělalo podobnou proměnu jako její pokoj, ji nadchla. „Umělecké kroužky by byly prima. Možná by taky neuškodil kroužek nástěnných maleb, aby pak lidi nečmárali po každé ohradě. Kazeťák mi k tancování nevadí, ale komunitní centrum by potřebovalo víc lektorů. Kdyby otevřeli kroužek hip-hopu, víš, kolik dětí by se přihlásilo?“
Teta trochu pobledla, nepřítomně si pohrávala s řetízkovým náramkem. „Já… nevěděla jsem, že to je to tvoje komunitní centrum.“ „Je tam jediné. A není to vyloženě ruina,“ dodala Izzie. „Neuškodila by mu trocha vylepšení, ale aspoň je pořád otevřené. Stát se ho pokouší zavřít kvůli nedostatku prostředků. Ale kdyby neexistovalo, tak bych se nenaučila plavat.“ Najednou ji něco napadlo. „Jestli se chystáš vybírat pro centrum nějaké peníze, ráda bych pomohla. Kdybys chtěla.“ Teta ještě pořád vypadala otřeseně, ale zmohla se na úsměv. „To by bylo hezké. Málem jsem zapomněla, proč jsem za tebou přišla. Něco pro tebe mám.“ Pohladila krabičky, které si položila do klína. „Říkala jsem si, že by to k těm šatům chtělo nějaké doplňky, a tenhle náramek a náhrdelník Swarovski by mohly být to pravé. Taky jsem ti koupila náušnice.“ Zamračila se. „Máš propíchnuté uši?“ Izzie si zvedla vlasy a odhalila dvě dírky v lalůčku a třetí o kus výš. „Aha. Koupila jsem jen jeden pár, ale…“ Vzala mezi prsty Izziiny vlnité vlasy a odhrnula jí je z obličeje. „Bude to stačit. Co bys řekla, kdybych ti vyčesala vlasy?“ O půl hodiny později si Izzie připadala jako jehelníček. Když jí teta upravila vlasy a nalíčila ji, vůbec se v zrcadle nepoznala. Znovu zadoufala. Dnes to bude jiné, pomyslela si. Kdyby už všichni nevěděli, že je osiřelá neteř Billa Monroea, nikdy by nepoznali, že sem nepatří. Teta se postavila za ni a spokojeně se usmála. „Myslím, že jsi připravená na první party v Emerald Cove.“
106
107
Krásky
k obsluze parkoviště před loděnicí, Miře naskočila husí kůže. Zbožňovala party a tahle, která zahajovala sezónu, byla vždycky výborná. Loděnice představovala ideální útočiště. Byl odsud výhled na zátoku, čili i šance opálit se, a matčin dobročinný spolek se postaral, aby vše, co nemá pod kontrolou matka příroda, bylo dokonalé. V areálu se nabízelo prvotřídní občerstvení, všude stály vázy s květinovými aranžmá, pro hosty parkoviště s obsluhou, a hudbu zajišťoval orchestr a dýdžej. Mira sledovala, jak z limuzín vystupují vyšňořené páry a její spolužáci (na podobné události si všichni vzali řidiče). Dnešek zkrátka sliboval skvělý zážitek. Nebude muset hlídat Connora, protože ten byl na účast moc malý, její rodiče se budou neoficiálně věnovat kampani a Hayden bude otce doprovázet. Takže stačí vymyslet, co s Izzie. Ohlédla se na sestřenici. Izzie vypadala, jako by jí bylo na zvracení, ale v těch modrých šatech jí to ohromně slušelo. Mira se musela šlechtit celé hodiny, aby dosáhla stejného efektu. Než si vzala šedé koktejlové šaty a páskové sandály na podpatku, nechala se nastříkat opalováním ve spreji. Ve vlasech měla celé hodiny natáčky, aby vypadaly dobře. „Nemůžu se dočkat,“ vydechla, když auto popojelo o kousek blíž. Snad podesáté se podívala na telefon, jestli nemá zprávu od Taylora nebo Savannah. Vždycky si psali, jakmile
někam dorazili, aby mohli být spolu. Prozatím nepřišlo nic. „Prý sem dostali dýdžeje Backslidea, přitom je zabraný na rok dopředu! Zajímalo by mě, jak se jim to povedlo.“ „Táta.“ Hayden se ze sedadla spolujezdce ohlédl. Měl na sobě tmavě modrý oblek a vlasy uhlazené dozadu jako ve Velkém Gatsbym. „Organizátoři nemohli sehnat nikoho významného, tak si táta vybral laskavost. Zná Backslideova otce.“ „Já jsem hlavně ráda, že vy máte svého dýdžeje, a my dospělí orchestr.“ Miřina matka zkontrolovala v zrcátku svůj mejkap. „Tihle dýdžejové jsou hrozně hluční. Vůbec v takovém randálu nedokážu přemýšlet.“ „Tak moment. My nejdeme na stejnou party?“ Izzie se zatahala za křišťálovou náušnici. V horních dvou dírkách v uchu měla jako obvykle laciné pecičky. „V Emerald Cove tyhle věci probíhají trochu netradičně,“ vysvětlil jí Hayden. „Rodiče se nechtějí míchat s nikým pod jednadvacet, tak se někdy dělají dvě akce najednou. My máme dýdžeje, máma s tátou orchestr a kasino.“ „Ne že bychom nechtěli být s vámi,“ dodala paní Monroeová spěšně především kvůli Izzie. „Jen ze zkušenosti víme, že vy mladí dáváte přednost jiné atmosféře než my.“ „No jasně, mami.“ Hayden na Izzie zamrkal. „Pro vašeho otce je dnešek moc důležitý,“ připomněla všem matka. Uhladila si šaty a otočila se k Izzie. „Chce, aby se o něm před primárkami mluvilo co nejvíc, a vynaložil velké úsilí, aby tahle party i ty další byly úspěšné. Patří k pořadatelskému výboru regaty.“ „A to je těch akcí kolem závodů lodí víc?“ podivila se Izzie. „Dvě,“ odpověděla Mira. „Nebo vlastně tři, ale na závody samotné nikdo nechodí.“ „Ty na ně nechodíš,“ opravil ji Hayden. „Někdo se rád přijde podívat na závody, kvůli kterým se tahle party pořádá.“
108
109
11 když se limuzína blížila
J en C alo ni ta
Krásky
„Jak to myslíš?“ ohradila se Mira nedůtklivě. „Isabelle, cítíš se dobře?“ zeptala se Miřina matka a vzala Izzie za ruku. Izzie přikývla a otočila se k oknu. Maminka střelila pohledem po Miře. „Určitě si to náramně užijete. Budou tu všechny Miřiny kamarádky, postarají se o zábavu.“ To od ní matka skutečně čeká, že bude Izzie hlídat? Těšila se, že bude chvíli sama s Taylorem. Tenhle týden ho viděla jen ve společnosti jeho spoluhráčů. Na dnešní večer si naplánovala společné ploužáky a procházku po přístavu jako loni. Tehdy se poprvé políbili. Když se konečně dostali do cíle, auto zastavilo a obsluha jim otevřela dveře. Mira vystoupila jako první. Kolem bylo plno dalších asistentů se sluchátky na hlavě, kteří hostům ukazovali, kudy mají jít. Loděnice ležela přímo před nimi a Mira už viděla okny, která sahala od podlahy ke stropu, že se vevnitř tančí. Po pravé straně se odehrávala party pro rodiče. Ve třech bílých stanech hrál orchestr a ženy v dlouhých robách roznášely aperitivy. „Jste tu právě včas, přesně jak to mám rád,“ zaslechla Mira otcův hlas. Otočila se a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli se opodál skrčil fotograf a vyfotil je. „Krásné šaty, holčičko.“ Otec měl na sobě šedý oblek a červenou vázanku s lodičkami – oficiální kravatu letošní regaty. „Bav se dobře, ano? Ale ne až moc dobře, musíme jít příkladem.“ Mira vzdychla. Proč tyhle věci pokaždé říká jen jí? „Já vím, tati.“ Rozhlédla se, jestli neuvidí Savannah nebo Taylora. „A dohlédni na Isabelle, ano?“ dodal šeptem. „Tvá matka si myslí, že je z té pozornosti tisku a televize nesvá, ale mně připadá, že je všechno v pořádku, ne?“ Mira raději neodpověděla. „Každopádně je tohle její první akce s rodinou a oba bychom si s maminkou přáli, aby všechno proběhlo dobře.“
„Proběhne,“ ujistila ho. Kéž by měl Izzie na krku Hayden. Zdálo se, že jeho kamarádům nevadí, odkud Izzie pochází, zatímco Miřiným očividně ano. Izzie vystoupila jako poslední. Miřin otec jí podal ruku, aby jí pomohl. „Vypadáš překrásně, Isabelle,“ vydechl poněkud zastřeným hlasem. „Díky,“ řekla nesměle. Lucas podal otci průhlednou krabičku a ten ji předal Izzie. „Tohle jsem ti přinesl na dnešní večer.“ Otevřel krabičku a Mira spatřila růžovou kytičku na stužce, která se nosila na zápěstí jako náramek. Jí otec žádnou nekoupil od loňského plesu, protože je odmítala nosit. Připadaly jí příliš obyčejné. Izzie se však rozzářila. „Tohle je tvá první oficiální party ve městě a s námi, tak jsem si říkal, že by se ti to mohlo líbit. Ale jestli nechceš, nemusíš si ji brát,“ dodal spěšně. Miru překvapilo, jak je nejistý. „Líbí se mi.“ Izzie si stužku připevnila na zápěstí. A Miře se najednou ta růže docela zalíbila. „Díky.“ „Rádo se stalo.“ Otec Izzie rozpačitě pohladil po rameni. „Tak se, děti, bavte,“ dodal, Lucas už ho postrkoval pryč. „Pošlu vám esemesku, až přijde chvíle na rodinnou fotografii.“ „Já je tam nejdřív doprovodím, tati,“ řekl Hayden a nabídl oběma dívkám rámě. „Proč? Jdeš pak někam pryč?“ chtěla vědět Izzie. Zamračil se. „Nikdo ti to neřekl? Musím obsluhovat stánek regaty na party pro dospělé.“ Hayden se usmál, protože v tu chvíli je nějaký fotograf vyfotil. Izzie zamžikala. „Mira se od tebe nehne na krok, viď, Miro?“ Jenže Mira nevnímala. O pár metrů dál právě zahlédla Kellena, který se bavil s učitelem výtvarné výchovy, a nedokázala z něj spustit oči. Vypadal skvěle, na sobě měl hnědý oblek, právě zvrátil hlavu, smál se něčemu, co řekl profesor. Blond vlasy mu čechral vítr. Mira se vyprostila z Haydenova rámě. „Doprovoď Izzie, ano? Najdu si ji uvnitř.“
110
111
J en C alo ni ta
Krásky
Nepočkala na odpověď. Kellen ji přitahoval jako magnet. Než se k němu dostala, profesor zmizel. Kellen ji zahlédl a usmál se. „Hele, moje oblíbená zlodějka obrazů.“ „Co tady děláš? Připravuješ vlastní loupež?“ Kellen se trochu zamračil. „Dělám si legraci,“ dodala rychle. „Hledala jsem tě.“ Okamžitě zalitovala, že jí to uteklo, zvlášť když se rozpustile usmál. „Nemůžeš na mě přestat myslet, co? To se mi stává často.“ Miře zahořely tváře. „Myslela jsem v ateliéru. Nějak, ehm, se mi podařilo najít trochu času, takže od příštího týdne začínám s malířstvím a sochařstvím.“ Povytáhl obočí. „Fakt? V tom případě už možná nebudeš malovat tak lajdácky.“ Zamračila se na něj. „Kterou hodinu budeš chodit?“ „Čtvrtou a šestou,“ odpověděla. V kabelce jí zavibroval telefon, ale nevšímala si toho. Kellen se zazubil. „V tom případě mě můžeš přestat pronásledovat, chodím ve stejnou dobu.“ „Nepovídej.“ Mira se pokoušela nedat znát radost. „Profesor Capozo je přísnej,“ varoval ji Kellen. „Doufám, že jsi připravená na to peklo.“ „To jsem, jen se neboj,“ opáčila. „A ty? Protože tenhle týden jsem tě v ateliéru vůbec neviděla.“ Protáhl se. „Promiň, věnoval jsem se přípravě. Rád chodím studovat mistry – Allana Housera, Frederika Remingtona, Bufana.“ „Bufana?“ Zapůsobilo na ni, že zná díla známých sochařů. Ona pochopitelně viděla Michelangelova díla, ale ta ostatní jména, která Kellen zmínil, znala jen díky samostudiu, které podnikla, aby výchovné poradkyni dokázala, že do třídy sochařství patří. „Pár věcí od nich mají v muzeu Gem,“ řekl Kellen. To Mira věděla. A muzeum Gem si oblíbila. „Chodím tam cel-
kem často jen tak. Tenhle týden jsem s sebou vzal kluka, kterého učím keramiku. Dělají tam skvělé programy pro děti.“ „To jsem nevěděla,“ odtušila Mira. „Mám šestiletého brášku, určitě by se mu to líbilo.“ „V tom případě byste někdy mohli jít taky,“ navrhl Kellen a opřel se o stěnu. „Tomu klukovi, co ho připravuju, je sedm. Určitě by si s tvým bratrem rozuměl víc než se mnou,“ zazubil se. Mira se pokoušela vymyslet pádnou odpověď, náhle jí však někdo položil ruku na rameno. Taylor ji otočil k sobě, políbil a objal kolem pasu. Strnula a bez přemýšlení se odtáhla. „Všude jsem tě hledal,“ stěžoval si Taylor. Měl na sobě tmavě modré kalhoty, světle modrou košili a tmavě modrou vázanku. Ohromně mu to slušelo. „Copak jsi nedostala esemesku?“ Podíval se na Kellena a podal mu ruku. „Ahoj, asi se neznáme. Jsem Miřin přítel Taylor.“ „Kellen,“ představil se mladík. Jestli mu Taylorovo chvástání bylo proti srsti, nedal to najevo. Ale Miře vadilo. Měla pocit, jako by si na ni dělal nárok. Nemělo by jí to připadat milé? „Odkud se znáte?“ chtěl vědět Taylor. Mira strnula. Nesmí dovolit, aby Kellen prozradil, že spolu budou chodit na malířství. Znemožnilo by ji to. „Ze školy,“ vyhrkla poněkud pisklavě. Chlapci se na ni překvapeně podívali. „Kellen chodí do septimy. Seznámili jsme se u poradkyně, viď? Já tam potřebovala, ehm, probrat něco kvůli komunikaci.“ „Jasně.“ Kellen se nepatrně ušklíbl. „Prima.“ Taylor přikývl a vzal Miru za ruku. „Musíme jít, lásko, všichni na nás čekají. Tak zatím,“ řekl Kellenovi a táhl Miru pryč. Otočila se a naznačila slůvko „promiň“. Kellen jen zavrtěl hlavou. Taylor se jí na Kellena nevyptával a Mira se trochu uklidnila. Večírek se zdál báječný. Na tanečním parketu tančily
112
113
J en C alo ni ta
Krásky
dívky v hloučku, u stolů ozdobených dortovými věžemi s malými lodičkami z polevy se večeřelo. Ze stropu visely skutečné loďky a na stěnách byly vystaveny oficiální plakáty regaty, které se daly zakoupit, přičemž výtěžek měl jít rovněž na dobročinné účely. Mira se nemohla dočkat, až se dostane na parket. Nejprve ale musí najít stůl, kam by si odložili věci. Zamířila k prvnímu volnému, ale Taylor se nezastavil. „Můžeme si sednout sem,“ zavolala na něj přes hudbu. Už teď jí bylo jasné, že Backslide je skvělý. Za tu dobu, co byla v sále, hrál dvě písničky, které milovala. Stál za dýdžejským pultem, měl krátké ježaté černé vlasy, byl vysoký a hubený, ale nemohl být o moc starší než ona. „Kluci čekají venku,“ křikl Taylor. Když viděl, jak se zatvářila, vzdychl. „Budu hádat – nechceš za nima.“ „To jsem neřekla.“ Musela křičet, aby ji slyšel. Kolem prošla Riley Danfordová ruku v ruce s druhým obráncem mužstva a tvářila se, jako by právě vyhrála v loterii. „Vidím to na tobě,“ poukázal Taylor hlasitě. Znělo to, jako by se hádali, ale nehádali se. Nebo ano? „Myslel jsem, že už jsme tohle probrali, Miro. Je fotbalová sezóna a já patřím ke klukům z týmu. Jsme pořád spolu, na hřišti i mimo něj.“ Mluvil, jako by citoval jeden z těch hloupých motivačních plakátů, které obvykle zachycují západ slunce nebo kočku na stromě. Mira se odvrátila, nechtěla se dohadovat a překřikovat muziku. „Dřív jsi mě podporovala, ale od začátku sezóny jsi ještě nebyla ani na jednom tréninku,“ připomněl jí Taylor. „Chtěl bych zpátky svýho maskota.“ Tak jí vždycky říkal. Od té doby, co spolu začali chodit, se Taylorovi v každém zápasu, na který přišla, podařilo skórovat nebo jeho mužstvo vyhrálo. Zato při těch několika, kdy se loni na zápas nedostala – obvykle to souviselo s plány otcovy kanceláře –, vždycky prohráli. Snad
to byla pověrčivost, ale Taylor Miru nutně potřeboval nablízku. Byla ráda, že o ni stojí, ale někdy by si raději zařídila volno podle svého. Vzhledem k tomu, jak ji matka zapřahala kvůli Izzie, Taylora v poslední době zanedbávala a teď si to vyčítala. Objala ho. „Promiň, lásko.“ Zabořila mu prsty do blond vlasů. „Příští týden přijdu na trénink i na sobotní zápas, slibuju.“ Taylor se usmál a odhalil tak malou mezeru mezi předními dolními zuby (tvrdil, že mu dodává na přitažlivosti, a Mira musela souhlasit). „Přísaháš?“ „Přísahám.“ Políbil ji. „Tak co, už můžeme ven? Z toho randálu mě bolí hlava.“ „Nechceš si aspoň jednou zatancovat?“ zeptala se toužebně. Backslide začal hrát pomalou písničku. „Nebo se na chvíli projít po přístavu?“ Taylor se ohlédl na verandu. „Možná pak, zlato, jo?“ Začínala si myslet, že už si ani nepamatuje, kde se poprvé políbili. „Tak dobře.“ Nechtěla, aby to znělo zklamaně. Neochotně za ním šla ven. Byla tam už dobře polovina týmu s přítelkyněmi, několika roztleskávačkami a dívkami z plaveckého oddílu. Tady venku byl větší klid a nádherný výhled na západ slunce, ale party se odehrávala uvnitř. Mira zalitovala, že tam není i ona. „Miro!“ Savannah ji objala a málem porazila. Pohladila Miru po hlavě a uplácla jí přitom vlasy. Byla neobvykle nemotorná. „Není ti nic?“ zeptala se Mira a pokusila se vyprostit z její náruče. Znovu jí začal vibrovat telefon, ale teď nebyla vhodná chvíle. Savannah se přihlouple usmívala. „Ani náhodou! Možná jsem si dala něco na rozjezd.“ Ukázala do rohu, kde sedělo několik lidí s láhví vodky.
114
115
J en C alo ni ta
Krásky
Mira se zamračila. Copak tu není dost jiné zábavy? Savannah se jí v podstatě svezla do klína, Mira ji rychle zachytila. „Nechceš se posadit?“ Savannah si narovnala černobílé šaty bez ramínek. Byly krátké, na bocích nabírané. Něco takového si mohla vzít jedině Savannah. „Ne! Brayden mi šel dovnitř pro sprite.“ Obrátila oči v sloup. „Že prej začínám být opilá.“ To jsi, měla Mira chuť zavřísknout. Napadlo ji, jestli by Savannah takhle pila, kdyby věděla, jak hloupě vypadá. Kamarádka do ní prudce strčila a Mira málem upadla. „Běž se taky napít!“ Mira zavrtěla hlavou a sledovala, jak jeden z Taylorových spoluhráčů roznáší plastové kelímky. Uvnitř mají normální skleničky. Mira měla pocit, jako by z party odešla do Penny Marketu. „Ne, díky, táta je tu pracovně, takže bych neměla.“ Připadalo jí lepší vymluvit se na otce, než přiznat pravdu – že by se nikdy nechtěla chovat tak směšně jako Savannah. Ta obrátila oči v sloup. „S tebou není žádná zábava. Leo, dones mi ještě!“ zavolala na jinou dívku. „Někdy jsi hrozně nudná, Miro,“ zablekotala. Mira nesnášela, když se Savannah takhle chovala. Zato před Brandonem byla samý úsměv jako letuška. Lea podala Savannah kelímek a pověsila se Miře na krk. Její horký dech páchl alkoholem. „Nechceš taky?“ „Její táta pracuje, kecy, kecy, kecy,“ pošklebovala se Savannah a opřela se o Leu. Vypadaly jako šikmá věž v Pise. Mira se obávala, že se všechny tři každou chvíli svalí na zem. „Věčně výmluvy. Tak najdi tu svou socku z Harborside. Ta by se určitě nalila natotata.“ Lea se rozesmála. „Pravděpodobně by nás dokázala všechny opít, že bysme se nezvedly z podlahy, a pak by nám ukradla šperky,“ dodala Lauren. Alkohol je připravil o obvyklou zdrženlivost. „Měly jste ji vidět včera v Christoff’s,“ neodpustila si Savannah. To už si k nim přisedlo několik dalších lidí. „Před-
stavte si, že chtěla slevu kvůli fleku od rtěnky na šatech!“ Lea říhla a vyprskla smíchy. Mira otáčela na prstě prstýnkem s rubínem. Vážně to Savannah musí přede všemi rozmazávat? „Teď už má aspoň nějaký šaty,“ rýpla si Lauren. „Nemá žádnou úroveň. Tuhle ve škole vstala a Preston se jí ptal, kam jde. Řekla, že musí čurat!“ „Fuj!“ vyjekly Lea a Savannah. „Kdo řekne něco takovýho?“ Savannah pokrčila rameny. „Ale tohle je teď Miřina rodina.“ Všechny se rozesmály, dokonce i Taylorovi to zřejmě připadalo zábavné. V Miře sílilo rozčilení. Kdyby dosáhla na stříbrné balonky pod stropem uvnitř, všechny by je propíchala. V poslední době už nikdo nemluví o ničem jiném než o Izzie a o tom, jak na školu nepatří. Copak nechápou, že Mira s tím nemůže nic dělat? Tohle zavinili její rodiče! Není Izziina chůva. Už měla plné zuby toho, jak jí tuhle roli neustále vnucují. „Doufám, že tvoje máma nechce Izzie přihlásit k Motýlkům,“ zaslechla Mira Savannah. V tu chvíli v ní něco prasklo. „Izzie k Motýlkům chodit nebude.“ Dobročinný spolek byl její, nehodlala se dělit. Vlastně už se nechtěla s Izzie dělit vůbec o nic! Než sem přišla, byl Miřin život dokonalý. Teď se všechno obrátilo vzhůru nohama. Jako tahle party. Těšila se na ni kolik týdnů a teď se z ní vyklubala katastrofa. V tu chvíli si vroucně přála, aby Izzie prostě zmizela. „Jestli máma jen přemýšlí o tom, že by měla být v našem klubu, odcházím,“ soptila Mira. „Izzie je Motýlek asi tolik, jako jsem já… jako jsem…“ Přirovnání jí nikdy moc nešla, obvykle ji vhodný výraz napadl až o několik hodin později. „… jako jsem já bezdomovec,“ vyprskla hořká slova. „Konečně!“ zvolala Savannah a upřela oči na oblohu. „Moje nejlepší kamarádka konečně prozřela.“
116
117
J en C alo ni ta
Mira zuřila a cítila ochromující touhu být krutá. „Měly byste ji vidět, s čím se nastěhovala – měla pár krabic a batoh! Máma jí v podstatě musela koupit i spoďáry.“ Všichni se rozesmáli. Kolem se sbíral stále větší hlouček a Mira cítila, že ji konečně zase všichni berou. „Jo a představte si – řekla mámě, že ty boty, co si chtěla dneska večer vzít, jsou z Levné obuvi!“ Savannah zaryčela (což by za střízliva nikdy neudělala). Vodka se jí rozstříkla po šatech, ale ani si toho nevšimla. „Překvapuje mě, že sem dneska vůbec chodila,“ dodala Mira, která si užívala náhlou popularitu. Napodobila Izziiny obavy: „Co to vlastně je, koktejl party? Tam se tancuje? Já pocházím z místa, kde je člověk rád, když má jeho dům podlahu.“ Savannah přímo chrochtala blahem, Taylor i ostatní se smíchy popadali za břicha. Náhle však veselí utichlo. Mira se instinktivně otočila. A sakra. Izzie zřejmě přišla bočními dveřmi z loděnice, aniž si jí někdo všiml. Mira netušila, jak dlouho tam už stojí, ale očividně to stačilo. Ve tváři byla bledá, čišelo z ní napětí. Rozhlédla se po ostatních, zastavila se pohledem na Miře. Mira na ní jasně viděla, jak jí ublížila. Najednou se jí udělalo zle. Ale než se zmohla na slovo, Izzie se otočila na patě a zmizela uvnitř a dala tak Miře spoustu času přemýšlet o tom, jak hluboko klesla.
118
12 izzie za sebou práskla dveřmi a prodírala
se davem, chtěla se od Miry dostat co nejdál. Po tvářích se jí řinuly horké slzy. Kdyby se za ní Mira rozběhla, Izzie by všem dopřála pořádné představení. Chtějí vidět, jak se chová buran? Tak by jim předvedla pořádnou ukázku. Nejprve by Miře strhla šňůru perel z krku a pak jí zasadila jednu do zubů. Ráda by viděla, jak se Mira pokouší o ten svůj přezíravý smích bez předních zubů. Konečně se zastavila a opřela se o stěnu. Co si to namlouvá? Tohle by nikdy neudělala. Myslela si, že když si vezme drahé šaty a tetiny šperky, přijmou ji mezi sebe, nyní ale pochopila, že to se nikdy nestane. Nikdo ze školy jí nedá šanci, zvlášť ne Mira. Věděla, že je sestřenice jiná než ona, ale netušila, že ji Mira skutečně nenávidí. Izzie změnila názor. Nemůže se stát součástí tohoto světa. Proč by o to vůbec měla stát? Vytočila Kyliino číslo, ale dostala se do hlasové schránky. Kdyby to Kylie vzala, byla by ji poprosila, aby si půjčila auto své matky a odvezla ji z Emerald Cove jednou pro vždy. Ještě před půlhodinou ujišťovala Haydena, že si na party poradí i sama, ale po pravdě jí bylo trapně. Pokoušela se najít Violet nebo jinou spolužačku, ale nikdo se netvářil, že by měl zájem se s ní bavit. Nakonec se zeptala jedné dívky, jestli neviděla Miru, a ta jí ukázala na terasu. Jít tam byla 119
J en C alo ni ta
Krásky
velká chyba. Teď si nepřála nic než utéct domů. Do svého skutečného domova. Do domu, který je teď na prodej a má o něm zájem nějaký doktor, který si místo něj chce postavit ordinaci. Izzie chvíli stála a sledovala, jak dívky v drahých šatech tančí na písničku, kterou pouštěl DJ Backslide. Cítila, jak v ní roste vztek. Tyhle holky berou všechno jako samozřejmost. Pravděpodobně ani netuší, kolik stála vstupenka na tuhle party (dvě stě dolarů!). Nemají páru, na co se vlastně mají tímhle večírkem vybrat peníze, a i kdyby to věděly, bylo by jim to jedno. Studentky z místního soukromého gymnázia se nestaraly o nic z toho, co se odehrávalo mimo jejich malou bublinu, v níž žily. Už jen při představě, že by s nimi měla v téhle škole strávit celé tři roky, se jí dělalo špatně. Slzy se nedaly zastavit. „Iz?“ Blížil se k ní Brayden se dvěma sklenkami v ruce. Na sobě měl bílou košili, khaki sako a tmavě modré kalhoty. Na komkoli jiném by tahle kombinace působila nudně, ale Brayden vypadal, jako by vystoupil ze stránek katalogu J. Crew. Když si všiml, že pláče, rychle odložil nápoje a položil jí ruku na paži. „Iz? Co se stalo?“ Setřásla ho a otřela si oči. Brayden jí nemá co říkat Iz. „Co je ti do toho?“ utrhla se na něj, překvapená záští ve vlastním hlase. „Páni,“ vydechl překvapeně, „jsi to vůbec ty?“ Izzie upřela oči na papírovou loďku zavěšenou vysoko u stropu. Mlčela. „Takže se mnou nemluvíš?“ Prohrábl si hnědé vlasy. „No dobře, máš pravdu, zasloužím si to a možná i něco horšího, třeba pěstí do žaludku. Ale vyslechni mě, prosím tě. Mrzí mě to. Tuhle v jídelně jsem zachoval hloupě. Došlo mi to, jakmile ses vyřítila ven. Od tý doby se tě pokouším najít, abych se ti omluvil, ale ve škole jsem tě ani jednou neviděl. Jsi jako duch.“ No prosím. Dokonce i Brayden si myslí, že je neviditelná.
„Nechodíš s Mirou, nechodíš na obědy,“ dodal, „a k vám domů jen tak zajít nemůžu. Tvoje sestřenice je nejlepší kamarádka mý holky. To by nedopadlo dobře.“ Izzie se na něj konečně podívala. V zelenomodrých očích viděla upřímnou lítost. „Připadám si jako pitomec, Iz. Fakt mě to mrzí, klidně to zopakuju třeba tisíckrát, jestli to pomůže.“ Izzie se odvrátila. Chtěla by mu věřit, ale po všem, co se stalo, měla pocit, že nemůže věřit vůbec nikomu. Brayden se nevzdával. „Ani ve snu mě nenapadlo, že tě potkám zrovna v naší škole. Asi jsem jedinej člověk na světě, kterýmu unikly ty články v novinách. Byli jsme ten víkend v Key West, ale já celou dobu myslel jen na tebe,“ přiznal. „Už jsem tě chtěl nahlásit jako pohřešovanou! Poslala jsi mi jednu esemesku, že odjíždíš z města. Já ti jich napsal mraky, ale ty ses neozvala. Netušil jsem, kam tě odvezli, ani Kylie ne. A najednou se srazíme u nás ve škole. Tak se nediv, že mě to rozhodilo.“ „Měla jsem dost náročný období, jestli sis nevšiml.“ Založila si před sebou paže jako štít. „Asi jsem ti měla napsat, ale podívej se, jak jsi zareagoval, když jsi mě uviděl. Jako bys mě vůbec neznal!“ Zpražila ho pohledem. „Jen to přiznej, Braydene, nejsou tu tví kamarádi ani tvá přítelkyně. Ignoroval jsi mě, protože ses styděl přiznat, že jsi strávil léto v Harborside s někým, jako jsem já.“ Brayden na ni užasle zíral. „Přesně to jsem si myslela, nemáš, co na to říct. Už zase. Jsi stejně falešnej jako všichni v tomhle městě.“ Chtěla odejít, ale chytil ji za ruku. „Tak to se pleteš,“ oponoval zapáleně. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že se známe, Iz. Naopak jsem se spíš styděl, že jsi zjistila víc o mně.“ „Proč by ses měl zrovna ty stydět za to, odkud jsi?“ opáčila nevěřícně. Brayden se ostýchavě zadíval na taneční parket. „Sama vidíš, jak to u nás na škole chodí. Všichni se starají jen o to,
120
121
J en C alo ni ta
Krásky
kolik auťáků mají tví rodiče nebo kde jsi byla na dovolený. Já ale nikdy neměl zájem přetahovat se, kdo má větší letní sídlo v Maine. Proto jsem začal jezdit na pláž v Harborside. Měl jsem po krk toho divadla tady.“ Dnešní party byla skutečně jako divadelní představení. Číšníci podávali kaviár a ovocné nealkoholické koktejly na stříbrných podnosech. Zamluvit dýdžeje Backslidea stálo pravděpodobně několik tisíc dolarů. Izzie by ráda věděla, jestli by po něm tihle snobové tak prahli, kdyby věděli, že je jako ona z Harborside. „Proč jsi mi neřekl, odkud jsi?“ zeptala se tiše a sklopila oči ke špičkám bot. „Pořád jsi mluvila o tom, jak pro babičku nakupuješ a podobně. Tak co jsem měl dělat?“ opáčil Brayden bez obalu. „Vytasit se s historkou, jak naši koupili novou jachtu? Přiznej si to, nechtěla bys se mnou trávit čas, kdybys věděla, odkud jsem.“ „To není pravda,“ oponovala, ale v duchu zapochybovala: skutečně by se v jeho společnosti cítila tak uvolněně, kdyby věděla, že se narodil se stříbrnou lžičkou v puse? „Měl jsem v tý jídelně říct, že tě znám. Já to vím, ale připadal jsem si v pasti,“ vysvětloval. „Mí kamarádi i Savannah si mysleli, že jsem celý léto stavěl rodičům loděnici. Ne že jsem surfoval. Naši by šíleli, kdyby zjistili, že mám surfovací prkno.“ „Nechtěl ses prozradit,“ dopověděla za něj Izzie, „tak jsi mě obětoval. Chápu.“ „To ne,“ ohradil se a pokoušel se najít vhodná slova. „Jenže dokud nikdo nezjistí, kam jsem jezdil, nebudou mi moct bránit vracet se tam. Chtěl jsem Savannah říct, že tě znám, ale nenapadalo mě, jak to mám udělat, aniž bych se prozradil.“ Říkal to téměř zoufale. „Předtím jsem měl všechno vymyšlené. Stavba loděnice trvá roky a naši se ani nezeptali, jak to postupuje. Takže bych mohl v klidu surfovat spoustu dal-
ších let. Nechtěl bych o to přijít. Na pláži to tam miluju, a kdyby to šlo, trávil bych tam každej den. Někdy mám sto chutí vykašlat se na fotbal a vyrazit do vln. Není to trochu uhozený?“ Nebylo. Izzie pomalu chápala, že její dřívější bydliště je pro Braydena stejně důležité jako pro ni. A především si uvědomila něco, co jí svým způsobem zlomilo srdce. Brayden se nestydí za ni. Stydí se za sebe. „Myslela jsem, že jsi mě zapřel, protože nechceš, aby tě se mnou někdo viděl,“ připustila. „Vážně?“ Nebylo zřejmé, jestli to Braydena vyděsilo nebo ranilo. „Iz, jsi pro mě lepší kamarádka než všichni odsud. Včetně mý holky. Mám pocit, že už ji vlastně vůbec neznám,“ poznamenal téměř sám pro sebe. „Podle mě jsi prostě neuvěřitelná a jsem hrozně rád, že jsme kamarádi. O tom nikdy nepochybuj.“ Nespouštěl z ní oči. Kamarádi. Ne že by někdy byli víc. Přesto ji tahle oficiální nálepka kupodivu rozesmutnila. „Kamarádi,“ zopakovala. „Fajn.“ Zdálo se, že se mu ulevilo. „Tak jestli jsme už zase kamarádi, co kdybys mi řekla, jak ses dostala ze zmrzlinárny v Harborside na snobskou party v Emerald Cove.“ „Nečeká na tebe někdo?“ Nedokázala vyslovit Savannino jméno, ale ráda by se ho zeptala, proč chodí zrovna s ní, zvlášť když o ní pochybuje. Copak není Savannah dokonalým příkladem toho, co Braydenovi na Emerald Cove vadí? Ale neměla právo se na to ptát. „Nikdo si nevšimne, že jsem zmizel.“ Ukázal na dvě židle u prázdného stolu. „Jsem jen tvůj, tak už spusť.“ Izzie netušila, jak dlouho tam s Braydenem seděli, ale když domluvila, dýdžej Backslide ohlásil přestávku. Brayden o babiččině nemoci věděl, proto ho příliš nevyvedlo z míry, že ji nyní přestěhovali do domova pro seniory. Zato ho uzemnilo, nakolik nepřátelská atmosféra Izzie v nové škole uvítala.
122
123
J en C alo ni ta
Krásky
„Hayden je fajn a Mira je milá,“ řekl opatrně. „Kamarádí se Savannah dýl, než s ní já chodím.“ „Možná se navzájem nakazily,“ podotkla Izzie, ale zarazila se. Nechtěla před ním pomlouvat jeho přítelkyni. „Mira mě překvapila. Nedošlo mi, jak moc jí vadím. Nesnáší mě a po dnešku myslím, že já ji taky nesnesu. Nezáleží jí na nikom kromě sebe.“ „U té Iz, kterou znám, by jí takové chování jen tak neprošlo,“ ušklíbl se Brayden. Izzie zavřela oči, jako by se chystala zamnout kouzelnou lampu. „Tak ráda bych teď byla na pláži. Je to jediné místo, kde má všechno smysl.“ Brayden shrábl ze stolu konfety a nasypal jí je na ruce. „Nemůžu tě vzít na pláž do Harborside, ale můžu tě vzít někam jinam.“ Napřáhl ruku. „Pojď se mnou.“ Zvědavě se nechala vyvést postranním východem kolem stanu s občerstvením, kde je málem srazil číšník, který právě někomu nesl humra. Propletli se mezi hosty party pro dospělé a pak už ji Brayden vedl po dřevěném molu a po pěšině ve vysoké zelené travě. O pár minut později už se dívali na tmavnoucí oblohu a – co bylo ještě lepší – na moře. „Není to Harborside, ale aspoň můžeš zabořit nohy do písku,“ řekl Brayden s pohledem upřeným na zátoku. Světla města na protější straně zářila do houstnoucího šera. „Tak pojď, namoč si nohy, bude ti líp.“ Sundal si boty. Izzie si zula lodičky a vykasala si šaty nad kolena. Mokrý písek byl příjemný. Do této chvíle si ani neuvědomila, jak moc se jí po moři stýská. Několikrát si byla zaplavat v Monroeovic bazénu, aby byla připravená na zkoušky do plaveckého oddílu, ale tohle bylo jiné. Vdechovala slaný noční vzduch. Máchla nohou ve vodě. „Bože, zabíjela bych, abych si teď mohla zaplavat.“ „Tak proč to neuděláš?“ Jemně ji postrčil dopředu, až se jí namočil lem šatů.
„Mám přece plesový šaty!“ zasmála se. Strčila do Braydena a on si namočil nohavice. Ještě chvíli na sebe cákali. Než se vrátili na břeh, Izzie se rozpadal účes a šaty měla mokré. Braydenova košile vypadala jako právě vytažená z pračky, kalhoty si zamáčel do půli stehen. Ale bylo jim to jedno. Ještě před hodinou se Izzie na Braydena zlobila, a teď jí bylo po dlouhé době dobře. „Tohle je ten úsměv, co si pamatuju.“ Neuvědomila si, že se na ni Brayden dívá. Hodil jí přes ramena své sportovní sako, které si moudře sundal, než začali dovádět ve vodě. „Ty to zvládneš, Isabelle,“ řekl tiše. „Myslíš?“ Najednou mohla sotva dýchat. Stál tak blízko, že cítila vůni jeho kolínské. „Jo. Protože na to máš. Nenecháš se tímhle místem převálcovat. Naopak, všichni si před tebou sednou na zadek. Vím to.“ Izzie se při té představě usmála. Chvíli nato už se zase smáli něčemu praštěnému. Když však došli na kraj pláže, spatřila Izzie Lucase. Uháněl k nim a vypadal nepříčetně. „Všude tě hledáme,“ prskl a přelétl její neupravený vzhled i Braydena opovržlivým pohledem. „Copak nemáš mobil? Domluvili jsme focení, tisk čeká. Strávil jsem celou noc přípravami, abych se postaral, že tvůj úvod do společnosti proběhne hladce, a podívej se na sebe! Celá rodina na tebe čeká před loděnicí.“ Telefon měla Izzie v kabelce a tu si nechala v šatně. Vůbec ji nenapadlo mít telefon u sebe. „Omlouvám se,“ vypravila ze sebe a pocit, že je tu navíc, byl zpátky. Dotkla se mokrých vlasů. „Vydržte pár minut, dám se do pořádku…“ Lucas ji přerušil. „Nedovolím, aby někdo pokazil naše šance v téhle kampani. Nemůžeš se poprvé objevit na fotce se svým strýcem a vypadat takhle! Ne. Povím jim, že jsem tě
124
125
J en C alo ni ta
nemohl najít.“ Z jeho hnědých očí sršely blesky. „Něco se sebou udělej, než tě někdo uvidí,“ štěkl a otočil se k odchodu. Izzie se roztřásla. Hned tak něco ji z míry nevyvedlo, ale Lucas to rozhodně dokázal. Ohlédla se na Braydena. „Pitomec,“ šeptl. Izzie si přitáhla jeho sako kolem ramen. „A Isabelle?“ zavolal Lucas a otočil se na ni. „Ať se nic podobného víckrát neopakuje. Teď jsi Monroeová, koukej se tak začít chovat.“
13 a čekala na signál. Když se ozvalo pípnutí, skočila do chladné vody a pustila se na druhou stranu. Vybrala si prsa, svou specialitu. Prostě plav, přikazovala si. Zapomeň na trenérku Greffovou a na to, co si napíše do desek. Vytěsni tu hromadu holek, co sedí na lavičkách a sledují každé tvoje tempo. Vykašli se na ty obrovské tikající hodiny, které ti odpočítávají sekundy. V duchu slyšela hlas své matky: Kdo nemá kuráž, nikam to nedotáhne. Plavala co nejrychleji. Když se rukama konečně dotkla protější stěny bazénu, sundala si plavecké brýle Speedo a podívala se na hodiny. Christie Greffová, trenérka plaveckého oddílu gymnázia, se zazubila. „Těsně pod minutu a deset vteřin. Výborně.“ Drobná blondýna s píšťalkou na krku seděla v podřepu u kraje. „Jsi vždycky tak rychlá?“ „Jsem,“ odpověděla Izzie potěšeně. „Rekord mám ještě o pár vteřin lepší.“ „To ráda slyším.“ Trenérka si zapsala hodnocení do bloku. „Myslíš, že bys to mohla zopakovat?“ „Ano,“ odpověděla a snažila se krotit nadšení. Věděla, že zdejší plavecký oddíl je hodně soutěživý. Poslední tři roky zvítězil ve své kategorii. Bylo štěstí, že se letos uvolnila čtyři místa. Izzie o jedno zoufale stála. V noci po regatě hodně izzie stála na kraji bazénu
126
127
J en C alo ni ta
Krásky
myslela na to, co jí řekl Brayden. Nikdy nic nevzdávala předem a neudělá to ani tentokrát. Musí tomuhle městu ukázat, že ji nezlomí. Trenérka na ni pohlédla. „Jak vidím, umístila ses v komunitním centru v Harborside v potápění. A v plavání prsou. V létě jsi dělala plavčici? Máš pro tenhle oddíl nejlepší předpoklady.“ Nepatrně se zamračila. „Pokud si ovšem trochu vylepšíš známky.“ Izzie přikývla. Uvědomovala si, že trojky, které nosila domů v Harborside, tady nebudou stačit. Teta se strýcem už ji na to upozornili. Když teď nebude chodit do práce, bude mít víc času na učení (a taky proto, že se nemusím starat o babičku, pomyslela si provinile). Dokáže to. Zlepší se. Přesně to také řekla trenérce. Ta se usmála. „Dobře, tak se posaď, za pár minut se poměříš s děvčaty, ráda bych viděla, jak si poradíš v polohovém závodu.“ Ten obnášel čtyři různé styly: volný styl, prsa, motýlek a znak. Hned po prsou byla v téhle disciplíně nejsilnější. Izzie se vytáhla z vody, ovázala si ručník kolem pasu a zamířila k lavičkám, přitom se pohledem soustředěně vyhýbala přihlížejícím plavkyním, které ji pozorovaly. Nepoznala, jestli na ně zapůsobila svým výkonem, nebo jestli jen trousí jízlivé poznámky. Pomalu si zvykala, že ji věčně někdo pozoruje. Savannin šepot se nesl k vysokému stropu. Ji ignorovat bylo nejtěžší. Měla na sobě limetkově zelené jednodílné plavky a modrou koupací čepici se zelenými puntíky. Dokonce i koupací čepice má podle módy, pomyslela si Izzie. Posadila se na spodní lavičku a sklopila oči k prstům u nohou. Nehty si pro štěstí nalakovala na zeleno, to byla barva jejího bývalého oddílu. Zatímco zkoumala svou nepříliš dokonalou pedikúru, někdo si k ní přisedl. „Ahoj. To bylo slušný,“ řekla Violet, dívka, která ji první den školy zastavila cestou na oběd. Nebo si to Izzie aspoň
myslela. Těžko říct, vlasy měla ukryté pod čepicí, ale její tmavé oválné oči se zdály povědomé. „Ty jsi Violet, viď?“ zeptala se Izzie pro jistotu a dívka přikývla. „To je fajn, protože mám pocit, že jsem tě celou dobu neúspěšně pronásledovala – nemyslím jako úchyl,“ dodala rychle. „Jsi jeden z nejnormálnějších lidí tady ve škole, ale mluvila jsem s tebou jen jednou. To znamená dost osamělou existenci.“ Violet se zasmála. „Ráda slyším, že jsem se dostala do výběru normálních.“ Naklonila se blíž. „Úplně ti rozumím. Tohle je Nicole,“ představila blonďatou dívku, která k nim sestoupila z horní lavičky a málem přitom uklouzla. Nicole byla krásná a měla postavu amazonky, ale taky byla trochu nemotorná, takže nepůsobila nijak děsivě. Kdykoli ji Izzie zahlédla ve škole, právě o něco zakopla nebo něco upustila, a jeden den dopoledne dokonce smíchala špatné látky během pokusu na biologii a vykouřila celou třídu. „Ty jsi Miřina sestřenice, viď?“ zeptala se Nicole. „Slyšela jsem o tobě a Braydenu Townsendovi! Fakt jste spolu randili na party před regatou? Savannah je nepříčetná,“ šeptala spiklenecky. „V šatně si kvůli tomu stěžovala Miře. Myslela, že si zavazuju tkaničky a poslouchám muziku z iPodu, protože jsem měla sluchátka, ale já si iPod zapomněla zapnout, takže jsem všechno slyšela.“ „Nicole, možná by bylo lepší ‚ahoj, ráda tě poznávám‘,“ napomenula ji Violet. Izzie zaslechla Savannin smích a všechno se v ní sevřelo. Ani trochu se jí nebála, ale nechtěla ji s Braydenem dráždit ještě víc. „Savannah se neboj,“ uklidňovala ji Violet. „Udělala peklo ze života spoustě holek – včetně mě a Nic. Jsem ráda, že se v jejím dokonalým světě konečně taky něco nepovedlo. Jednou mě zamkla, abych nemohla do jídelny, protože jsem měla stejnej sáček se svačinou jako ona,“ vyprávěla Violet.
128
129
J en C alo ni ta
Krásky
„U nás by ji za něco takovýho nacpali do šatní skříňky, ale tady to udělat nemůžu. Jsem tu na stipendiu.“ Izzie utěšilo, že ani Violet si nemůže dovolit zaplatit za školu dvacet tisíc dolarů ročně. „Chodíš sem už od prváku?“ zeptala se. Vilot se podívala na hodinky, které vypadaly jako pomeranč. „Ne, loni jsme se přistěhovali z New Yorku. Je to celkem v pohodě, ale mají tu trochu moc těchhle primadon.“ Zazubila se. „Na začátku jsem Svannah nevadila, ale pak zjistila, že ne každej z New Yorku patří ke smetánce.“ „Mě sem vzali, protože jsem pravnučka zakladatele školy,“ přiznala Nicole. „Přijmout všechny Jameseovy, to je v podstatě ve školním řádu.“ „Ještě že tak, jinak by tě hned vyhodili,“ dobírala si ji Violet a vzápětí se začaly žertem hašteřit. „Nebyla jsem na party s Braydenem.“ Izzie cítila potřebu to říct. Obě zmlkly a zadívaly se na ni. Izzie se rychle ohlédla na Savannah. Právě něco probírala s ostatními členkami oddílu. „Nebo byla, ale ne takhle. Jsme kamarádi.“ Ještě i po týdnu ji slovo kamarádi bolelo. „V tom případě jste asi hodně dobří kamarádi,“ podotkla Nicole. „Nevšímal si Savannah půlku večera, protože byl s tebou. Nebo to aspoň říkala Miře. Brayden je jeden z nejlepších kluků v ročníku. Nechápu, proč se Savannah pořád je.“ „Netuší, jak je příšerná, protože kdykoli je nablízku, chová se Savannah jako cukroušek,“ poznamenala Violet. „Chodíš s ním na nějaký předmět?“ Jak by jim mohla Izzie vysvětlit, odkud se znají, když nesmí prozradit, že se seznámili v Harborside? „Znám ho od Monroeových,“ odpověděla a pokoušela se, aby to znělo přesvědčivě. Nicole se zatvářila zklamaně. „Škoda. Ráda bych věděla, jak umí líbat.“
„To bych ti neradila,“ varovala Violet. „Savannah je hrozně žárlivá. Loni si během pečení pro charitu myslela, že Nic s Braydenem flirtuje, a hodila jí do klína borůvkovej koláč.“ „A taky mi vylila latté na nové boty,“ postěžovala si Nicole. „Teď bych si kafe vážně dala. Většinou si ho před osmou hodinou koupím, ale dneska jsme musely přijít dřív.“ „Mně připadá pořád neuvěřitelný, že je tu ve škole kavárna,“ poznamenala Izzie. Některé věci ji nepřestávaly překvapovat. „Je to trochu moc, viď?“ souhlasila Violet. „Vítej v Eemerald Cove.“ Ve škole měli vlastní Starbucks v budově Walburnovy knihovny. Izzie kavárnu ještě nenavštívila. Ledové moccacino stálo čtyři a půl dolaru. Nedokázala by utrácet tetiny peníze za takové věci. Vlastně jí vůbec připadalo nehorázné, že by měla něco utrácet, když už nepracuje. „Máme radši kavárnu, co je ve městě,“ vysvětlila Violet. „Není tak hogo fogo jako ta ve škole.“ Ozval se bzučák a do vody skočila další dívka. Violet ukázala k bazénu. „Vypadá to, že jsi v podstatě přijatá.“ „Doufám,“ vydechla Izzie. „U nás jsem byla v oddílu komunitního centra, naše škola žádný neměla. Ale to už asi všechno víte.“ „Že jsi z Harborside? A co na tom?“ Violet pokrčila rameny. „Mě to neděsí, já jsem z Brooklynu. Navíc rozhodně nevypadáš jako někdo, kdo by mě zmlátil trubkou.“ Izzie povytáhla obočí. „Ale nebiješ lidi, že ne?“ Nicole si strčila do pusy pramen vlasů, který jí vykoukl zpod koupací čepice. Violet do ní šťouchla. „Co je?“ „Nemlátím lidi,“ ujistila ji Izzie. „Aspoň to někdo konečně řekl upřímně. Všichni ostatní se tváří hrozně mile, a ve sku-
130
131
J en C alo ni ta
Krásky
tečnosti chtějí vědět, jestli z nás v Harborside vychovávají zločince.“ Nicole se zatvářila úzkostně. „Nevychovávají.“ „Ale byl by to hodně zajímavej kroužek,“ zasmála se Violet. Izzie se rozesmála. Konečně našla někoho, s kým se může bavit. Kde se celou tu dobu schovávaly? Ale možná se neschovávaly, třeba to byla ona, kdo se skrýval. „Páni,“ zvolala Violet a Izzie zvedla oči. Plavkyně už se dostala na protější stranu. Ve volném stylu dosáhla času padesát osm vteřin. „Ta se do oddílu dostane celkem jistě.“ O jedno místo pro mě míň, pomyslela si Izzie a sledovala dívku z prvního ročníku. Violet do ní strčila. „Jen se neboj, do oddílu se dostaneš. Vidělas holky, co to tu dneska zkoušely? Zázrak, že aspoň umí vydechovat nosem pod vodou.“ „Takže teď bych ráda vyzkoušela ve smíšeném stylu Isabelle Scottovou, Savannah Ingramovou a Millie Lennonovou,“ oznámila trenérka megafonem. „Zlom vaz,“ řekla Violet a Nicole hlasitě zatleskala. Izzie došla ke kraji bazénu a zaujala místo vedle Millie, dívky, která právě předvedla dokonalý volný styl. Zdála se vyděšená. Savannah Izzie rychle zastoupila cestu. Chladně se na ni usmála. „Podívejme, kdo nám to tu plave jako ryba. Aspoň že dneska se namočit máš.“ Nahnula se blíž a pošeptala Izzie: „Nevím, cos dělala s mým klukem, ale ať se to víckrát neopakuje! Rozumíš? Drž se od něj dál. Nebo se postarám, abys toho litovala.“ „Připravte se, děvčata,“ vybídla je trenérka. Každá došla na svou značku. Izzie sklopila hlavu. Teď se nebude hádat. Musí se soustředit. „Ahoj, Savannah,“ ozvala se nervózně Millie. „Já jsem Millie. Jsi vážně dobrá.“
„A ty ne,“ opáčila Savannah bez obalu. „Hodně štěstí příští rok.“ Millie se nešťastně zadívala na louži u svých nohou. „Takže, děvčata, tohle je polohový závod,“ oznámila trenérka megafonem z druhé strany bazénu. „Savannah zatím drží rekord, chci vidět, jak proti ní uspějete. Hodně štěstí.“ „Budete ho potřebovat,“ ucedila Savannah a zaujala ladnou pózu na startovacím bloku. Izzie si nasadila brýle, vylezla na blok a čekala na signál. Když se ozval, skočila a začala plavat. Voda jí vířila kolem nohou, potápěla se a nořila se pro nádech. Neměla čas sledovat, jak si vedou Savannah a Millie. Musela plavat co nejrychleji a v duchu počítat tempa. Dvě volný styl… dvakrát prsa… dvakrát motýlek… a pak narazila do stěny bazénu a rychle se přetočila na záda na další dvě tempa znakem. Teď už zase vnímala pokřik. Připadal jí čím dál hlasitější, ale nebyla si jistá a nehodlala ztratit ani vteřinu. Když se konečně dotkla stěny, ohlédla se po ostatních drahách. Voda kolem ní rozbouřeně vířila. Když zjistila, že Millie už je v cíli, poklesla na duchu. Ale kde je Savannah? Bzučák zapípal znovu. Znamenalo to, že poslední závodník doplaval do cíle. A nebyla to ona! Savannah si zlostně strhla čepici. „Časy,“ oznamovala trenérka. „Millie Lennonová: dvě minuty a padesát čtyři vteřiny. Isabelle Scottová: dvě minuty a padesát šest vteřin. A Savannah Ingramová, ve svém osobním rekordu tři minuty.“ Zavrtěla užasle hlavou. „Holky, byly jste fantastické! Millie, Isabelle, vítejte v oddílu.“ Z laviček se ozvalo sborové jásání. Savannah všechny zpražila pohledem. „Také bych ráda přivítala Holly Abramsovou z druhého ročníku a Carly Banksovou ze třetího. Ostatním díky za zájem.“ Izzie byla radostí bez sebe. Tak ráda by se s někým podělila o svůj úspěch. Mohla by zavolat babičce, ale když ji byla minulou sobotu navštívit, babička už ji vůbec nepoznala, což
132
133
J en C alo ni ta
bylo skličující. Umínila si, že později zavolá Kylie. Brayden by měl určitě taky radost, ale tomu volat nechtěla. Utřela si tvář do ručníku a zvažovala, jestli mu nenapíše esemesku. Najednou jí někdo vytrhl ručník z ruky. „Vítej v oddílu, rybičko!“ zvolala Violet a Nicole ji objala. „Vyrazíme to oslavit ke Corkymu.“ Izzie si téhle hamburgerové restaurace všimla hned při příjezdu do města. Mira tam chodila pravidelně, ale Izzie dosud neměla s kým. Usmála se. „Nemusíte mi kvůli tomu lámat ruku, ráda půjdu.“ „Zapomeň na Corkyho,“ ozval se někdo. Izzie se otočila. Savannah stála vedle nich s rukama v bok, ale usmívala se, což bylo trochu znepokojivé. „Blahopřeju k přijetí do oddílu! Věděla jsem, že to zvládneš.“ „Ehm, díky,“ vypravila ze sebe Izzie a čekala zásah. „Jestli máme být v jednom oddílu, měla bys jít s náma na oslavu zkoušek do oddílů,“ oznámila Savannah. „Naplánovaly jsme party u bazénu a večeři ve sportovním klubu. Je to taková místní tradice. Přivítání do oddílu.“ Nicole se zamračila. „Nevzpomínám si, že byste mě loni pozvaly.“ „Nepozvaly,“ konstatovala Savannah. Podívala se na Izzie. „Koukni, předtím jsem byla trochu vytočená, ale jestli jste s Braydenem fakt jen kamarádi, překousnu to,“ pokrčila rameny. „Oddíl pro mě hodně znamená, máme tu novej rok a nový složení. Bude nejlepší spolu vycházet, ne?“ Usmála se na Violet a Nicole. „Millie jde taky, i spousta dalších holek z oddílu. Přijdete?“ Izzie se tázavě zadívala na své kamarádky. Skutečně jim Savannah nabízí příměří? Izzie si opravdu přála zapadnout a stát se součástí oddílu. Kdo nemá kuráž, nikam to nedotáhne. „Tak dobře,“ rozhodla a Savannah se usmála. „Půjdeme.“
134
14 když se mira dostala do sportovního klubu,
oslava zkoušek už byla v plném proudu. Děvčata z oddílů pozemního hokeje, plavání a roztleskávaček (které byly na rozdíl od oddílu přespolního běhu pozvané), se převlékla ze sportovního. Seděla na lehátkách a na kraji bazénu. Ke každému lehátku byly přivázané modré a zelené balonky, stál tu dlouhý stůl plný zelených dárkových tašek (pozornost od Savanniny matky) s opalovacím krémem, plaveckými brýlemi a speciálními plážovými osuškami s nápisem Zkoušky, jimiž se ty šťastné, které byly pozvané, budou chlubit ve škole. Mira si právě brala svou tašku, když k ní přistoupila Savannah. „Kdes byla?“ chtěla vědět a vypadala naštvaně, ale v zelených jednodílných plavkách jí to slušelo. Mira měla navlas stejné, jen růžové, koupily si je společně. Mira si sice připravila výmluvu, ale tváří v tvář Savanninu mrazivému výrazu zaváhala. „Já jsem…“ Dodělávala jsem zátiší s leknínem na výtvarce, zněla by pravdivá odpověď. Vlastně by i teď byla mnohem raději s Kellenem v ateliéru. Mohla by poslouchat, jak básní o Paulu Gauguinovi a dalších malířích, ale po třech esemeskách a dvou hysterických telefonátech od Savannah se rozhodla, že radši půjde do klubu, než to bude ještě horší. 135
J en C alo ni ta
Krásky
„Čekám tu na tebe už hodinu!“ rozčilovala se Savannah. „Copak jsi nedostala esemesky? Mělas mi to tu pomoct připravit.“ Podezíravě přimhouřila oči. „Kde jsi byla?“ „V laboratoři,“ zalhala Mira a potajmu si prohlížela ruce, jestli na nich nemá zbytky barvy. „Musela jsem dodělat ten pitomej pokus o tom, jak na rostliny působí zvuky, a asi jsem nechala telefon v tašce. Promiň, Vanno.“ Škádlivě do ní strčila. „Ale vypadá to, že se sis skvěle poradila i beze mě. Všem se tu moc líbí.“ Zatřásla dárkovou taškou. „Ta osuška je nádherná.“ Savannah se uvolnila. „Hezká, že jo? Ale to není nic v porovnání s odpolední zábavou.“ Ukázala na čtyři dívky na kraji bazénu. Mira hned poznala Violet a Nicole v oddílových plavkách. Třetí dívka byla očividně z prvního ročníku, ale překvapila ji ta čtvrtá. Byla to Izzie. Seděla mezi nimi, něco vyprávěla a máchala nohama ve vodě. Vzápětí zvrátila hlavu a rozesmála se. Mira ji ještě neviděla smát se. Konečně vypadala, jako že je jí dobře. A zvládla to beze mě. Od party v loděnici mezi nimi vládla mrazivá atmosféra. Izzie nebyla hloupá. Věděla, že ji Mira nemá ráda, a vyhýbala se jí. Mira by čekala, že se jí uleví, když už nemusí nic předstírat, místo toho ji trápilo, jak se zachovala. V duchu pořád viděla Izziin raněný výraz ten večer na terase. „Dnes je den D,“ prohlásila Savannah. „Odplata. Potopíme Izzie dřív, než se naučí plavat. V přeneseném smyslu, samozřejmě.“ Miře se okamžitě přitížilo. „Jak to?“ „Ztrapňuje tebe i celou vaši rodinu, Miro. Přiznejme si to – její přítomnost degraduje tvé společenské postavení.“ Mira zamžikala. „A ještě horší je, že se plete do života mně.“ Savannah po Izzie střelila pohledem. „Dneska mě porazila v polohovém závodu! Na party se bavila s mým klukem!“ Zvýšila hlas. „Je to ponižující! Nedovolím, aby mě takhle
shazovala. Brayden měl tu drzost mi říct, že si budu muset zvyknout, že se s ní kamarádí. Věřila bys tomu?“ To už téměř ječela. „Nikdy mi takhle nevzdoruje. Nikdy. Nechápu to. Proč by mu mělo tolik záležet na přátelství s holkou, kterou teprve poznal?“ Zatvářila se ztrápeně a zašeptala: „Nikomu to neříkej, jo? Umřela bych, kdyby někdo věděl, že jsme se s Braydenem pohádali kvůli ní.“ Mira ji ještě neviděla tak vyvedenou z míry. Takže Brayden a Izzie jsou skutečně přátelé? Slyšela, co se stalo na party, ale myslela si, že se jen náhodou potkali a příběh se trochu nafoukl. Jenže Brayden se k přátelství přiznal a bylo mu jedno, že Savannah zuří, to musí něco znamenat. „Vanno, neblázni, víš, že tě miluje,“ domlouvala jí. Savannah jako mávnutím kouzelným proutkem nasadila úsměv. „Jasně že mě miluje. A jakmile zjistí, že jsou s Izzie jen problémy, víckrát si na ni nevzpomene.“ Uhladila si vlasy, ale nespustila z Izzie oči. „A ta změna začne dneska.“ Pokynula Lauren a Lee, které seděly opodál. „Půjdeme pozdravit Miřinu sestřenici,“ řekla jim. Mira je následovala jako váhavé štěně. Jakmile je Izzie zahlédla, zachmuřila se. „Ahoj!“ vyjekla Savannah. „Jak se bavíte?“ „Je to trochu větší oslava než jsi říkala.“ Violet se rozhlédla. „Mně připomíná reality show Můj mejdan,“ poznamenala Izzie a rozhodně to neznělo jako kompliment. „Tu miluju!“ zvolaly Nicole s Violet zároveň a všechny tři se rozesmály. „Už je skoro jistý, že budou příští rok natáčet i u nás,“ prozradila Savannah. „Máma to s nima domluvila.“ Posadila se na kraj bazénu a všechny její kamarádky udělaly totéž. „Jsem ráda, že jste dneska přišly. Začneme znova.“ Savannah se ohlédla na Miru. „Už ti Izzie říkala, že se dostala do oddílu? Je skvělá.“ Izzie se tvářila ostražitě.
136
137
J en C alo ni ta
Krásky
„To je prima, Izzie,“ řekla Mira a myslela to vážně, ale sestřenice nereagovala. A proč by měla? „Tohle je naše další nová členka Minnie,“ dodala Savannah a ukázala na drobnou brunetku. „Jsem Millie,“ upřesnila dívka. Určitě byla z prvního ročníku, nikdo jiný by se neodvažoval Savannah opravovat. „Když jsme teď všechny tady, je čas začít s iniciací,“ oznámila Savannah. „S iniciací?“ opakovala nejistě Izzie. Ani Miře se to nechtělo líbit, pokud si pamatovala, nikdy nic podobného nedělaly. Vlastně na škole vůbec žádné iniciační obřady neprovozovali. „Je to na naší škole tradice,“ prohlásila Savannah, aniž hnula brvou. Lhát uměla naprosto dokonale. „Iniciace se na naší škole dělají odjakživa, ale tyhle v den zkoušek do oddílů jsou vlastně nové.“ „A týkají se všech oddílů? Nebo jen našeho?“ chtěla vědět Izzie. Mira na ní pozorovala změnu. Netušila, jestli je to tím, že se Izzie dostala do oddílu, nebo že si konečně našla kamarádky, ale najednou jí nedělalo problém se Savannah postavit. „Každý oddíl má svou vlastní iniciaci a některé dokonce jiný den,“ odpověděla Savannah, „ale ta naše probíhá tady. Kde jinde než u bazénu?“ Millie měla oči navrch hlavy. „A co máme udělat?“ „Ukrást klubový smaragdový náhrdelník,“ odtušila Savannah, jako by šlo o tu nejsnazší věc na světě. „Vyfotit se s ním u bazénu a vrátit ho zpátky.“ Mira si uvědomovala, že je to rozsudek smrti. Victor Strausburg, zakladatel Emerald Cove, zbohatl těžbou smaragdů a dalších drahokamů v Blue Ridge Mountains v Severní Karolíně. Své první vytěžené smaragdy nechal zasadit do náhrdelníku pro svou ženu Audrey. Šperk měl cenu mili-
onů dolarů. Dědil se z generace na generaci a dnes byl uložen v klubu v zamčené temperované vitríně. „Tak to je brnkačka. Možná si ten náhrdelník nechám a vezmu si ho taky na první schůzku Motýlků,“ ušklíbla se Violet. Chtěla Izzie vysvětlit situaci. „Ten náhrdelník, který chce, abychom ukradly…“ „Vypůjčily si ho,“ opravila ji Savannah. „… je zamčený ve vitríně,“ pokračovala Violet. „Tohle město ho přímo uctívá, loni dokonce odmítli žádost starostky, která si ho chtěla zapůjčit na vládní ples.“ Violet probodla Savannah pohledem. „To se udělat nedá. Ten náhrdelník je hlídanej víc než banka Gringottových.“ Savannah se napila limonády. „Nepřeháněj. Přece bychom to nenavrhovaly, kdyby se to nedalo provést. Vím, kde je klíč.“ Izzie přimhouřila oči. „Jak to?“ „Záleží na tom?“ opáčila Savannah. „Jde o to, že vás můžu dostat ke klíči, vy můžete projít iniciací, a hotovo.“ Zatvářila se znuděně. „Zbytečně to dramatizujete.“ „A kazíte zábavu,“ přidala se Lauren a zamíchala prstem ve vodě. „Tak ať už to máme za sebou.“ „Je to sebevražedná mise,“ nedala se Violet. „Kdyby nás chytili, mou rodinu by z klubu vyhodili a máma by umřela hanbou. Skončila by i ve čtenářském klubu a v místním dobročinném spolku. Radši by se odstěhovala, než aby přišla o všechno, co má ráda.“ Lauren předstírala, že si otírá slzu. „Navíc by nás vyhodili z oddílu,“ připomněla Izzie. „Nebudu to riskovat kvůli nějaké dětinské provokaci.“ „Nekňourejte tak,“ ušklíbla se Savannah. „Zvládly byste to levou zadní. A pak byste mohly udělat to, co tady nikdo jiný neudělal – zkusit si ten náhrdelník.“ Savannah se zatvářila toužebně, zatímco Millie byla bledá jako křída. „Jednou jsem ho měla jen na vteřinu, a připadala jsem si jako královna.“
138
139
J en C alo ni ta
Krásky
Izzie na to neskočila. „V tom případě můžeš snít o dni, kdy se ti podaří sbalit prince Henryho, aby sis ten náhrdelník mohla vzít znovu. My do toho nejdeme, Savannah.“ Hurá, pomyslela si Mira. Před Savannah by to nemohla říct, ale kdyby Izzie přistihli při krádeži Strausburgových smaragdů, její rodiče by měli pořádnou ostudu a Lucas by šel po krvi. „Jak chcete,“ odsekla Savannah už jiným tónem. „Doufám jen, že se oddíl přes tohle přenese. Všechny ostatní iniciací prošly, kromě vás čtyř.“ Savannah se ohlédla po ostatních členkách oddílu, postávajících kolem skákacího prkna. „Možná teď budou tréninky trochu nepříjemné. Oddíl je sesterský spolek a sesterstva mají své rituály.“ Lea se nechala slyšet: „Tohle je brnkačka proti tomu, co jsem měla loni udělat já. Musela jsem po fotbalovým tréninku proběhnout klučičí šatnou. Nejedla jsem kvůli tomu týden dopředu.“ „Vidíte?“ chytila se toho Savannah. „Tohle je hračka.“ Děvčata se však nenechala zlákat. Savannah se vyčítavě zahleděla na Millie. „No fajn, jak chcete. V tom případě ale zmizte. Vážně. Žádná iniciace, žádnej mejdan.“ Millie vykulila oči. „Možná jste členky klubu, ale tohle je akce jen pro zvané. Vaše jména byla právě natrvalo vyškrtnuta ze všech seznamů na oddílové mejdany.“ „My to asi přežijeme,“ prohlásila Izzie, vstala a vzala si svůj ručník. Nicole s Violet udělaly totéž. „Pojď, Millie.“ Millie však zůstala jako přilepená k bazénu, máchala nohama ve vodě a nedívala se na ně. „Možná bychom to měly udělat. Nechci celej rok zůstávat na hanbě. Rok je dlouhá doba. Navíc…“ rozhlédla se, „bych chtěla, aby mě sem zvali.“ „Prváci,“ zamumlala Violet. „Dají se tak snadno ovlivnit.“ „Já obvykle taky,“ podotkla Nicole, „ale z tohohle může vzejít jedině katastrofa.“
„Hele,“ domlouvala jim Savannah, „my samozřejmě nechceme, aby vás chytili. Tohle je jen legrace. Je skoro půl šesté. Klub kvůli party zavřel dřív. V tom baráku nikdo není. Prostě tam dojdete, vezmete náhrdelník, přinesete ho sem, cvak, cvak, odnesete ho zpátky a hotovo. Je to tenhle jedinej úkol, nic víc.“ „Stejně ne,“ odmítla Izzie a dívky se otočily k odchodu. „Já to udělám,“ ozvala se Millie. Izzie s Violet na ni zůstaly zírat. Millie vstala a založila si hubené paže na prsou. „Kde najdu ten klíč?“ Svannah se zatvářila uznale. „V hlavní hale je akvárium. Sáhni pod ně, klíč je přilepený ke dnu.“ Mira radši nechtěla zjistit, odkud to Savannah ví. „To stihneš, než se začne podávat občerstvení. Máme suši.“ „Kde že je to akvárium?“ zaváhala Millie. „Zapsali jsme se sem do klubu teprve před týdnem.“ Izzie zaúpěla. „No dobře. Nevím, jak tohle skončí, ale jdu do toho s tebou.“ Millie se zatvářila přešťastně, málem se rozplakala. „Vidím na tobě, že to dopadlo průšvihem.“ „Nedělej to,“ vyhrkla Mira. Vážně to řekla nahlas? Izzie se na ni překvapeně podívala. Mira cítila, jak jí Savannah zarývá nehty do ramene. Rychle se odvrátila k bazénu. „Do toho nemůžeš jít sama,“ namítla Violet. „Ještě jsi vevnitř v klubu nebyla.“ Nicole přikývla. „Jdeme s tebou.“ Izzie se nehádala. Dokonce se usmála. Už není sama. „Výborně, jste jedna velká rodina,“ pochvalovala si Savannah. „Tak do toho! Chci si dát fotku s náhrdelníkem jako pozadí na mobil. Pak mi všichni můžete dát adresu, abych vám poslala pozvánku na oslavu svých šestnáctých narozenin. Sice bude až za pár týdnů, ale bude stát za to.“ „Mě klidně vynechej,“ odtušila Izzie. Mira ji ještě neviděla tak smělou. „Dělám to, abych Millie zachránila krk.“ Savannah si přitiskla ruku na srdce. „Jak rozkošný. Tak se bavte.“
140
141
J en C alo ni ta
Krásky
Mira sledovala, jak dívky odcházejí, a srdce jí bušilo jako splašené. Savannah měla pravdu, klub už byl téměř opuštěný. Všechny golfové vozíky byly vrácené, večeře se podávala na venkovní terase a většina zaměstnanců odešla domů. Skutečně by se mohlo povést ukrást ten náhrdelník a vrátit ho dřív, než si někdo všimne. Ale Mira byla z nějakého důvodu nervózní a tušila proč. Savannah sledovala, jak čtveřice vchází do budovy. „Volej,“ řekla tiše. Lauren sáhla do tašky, kterou měla u bazénu, a vytáhla telefon. „Dobrý den, to je pan Matthews? Tady Lauren Salbrooková, Parkerova dcera,“ ohlásila se sladkým tónem. „Jsem teď na oslavách zkoušek do oddílů a je to takové hloupé…“ Nadšeně pohlédla na Savannah. „Ne, nic mi není, ale… slyšela jsem pár holek, jak se baví o tom, že by ukradly Strausbergovy smaragdy.“ Mira se zděšeně zadívala na Savannah, ale ta vnímala jen Laurenin výstup hodný Oscara. „Aha, vy jste ještě pořád tady, máte schůzku?“ Lauren vykulila oči. „Ano. Být vámi, šla bych hned dolů, podle mě teď budou někde v hale.“ Ukončila hovor a nadšeně vyjekla: „Volá policii.“ „Savannah.“ Mira jí trhla rukou. „Co to děláš? Jestli Izzie chytí…“ Savannah se jí vyprostila a zamířila k lehátkům s Mirou v závěsu. „Myslela jsem, že se jí chceš zbavit stejně jako já.“ „To chci,“ odtušila Mira, ačkoli si tím vůbec nebyla jistá. Nikdy nepomýšlela na to, že by chtěla Izzie vyhnat z města – jen trochu upozadit, aby ji přestala ztrapňovat. Rozhodně jí nepřála skončit ve vězení. „Ale ne takhle. Jestli to vyčmuchá tisk, tátova kampaň bude v háji.“ Rychle uvažovala. „A tím pádem se tvůj táta může rozloučit s plány na revitalizaci pobřeží.“
Savannin otec byl pověřen zásadním nízkorozpočtovým projektem revitalizace v Severní Karolíně. Mira neznala podrobnosti, ale rodiče se o tom zmínili. Podle všeho vlastnil velkou developerskou firmu a chtěl v chudých oblastech vybudovat novou zástavbu, hotely a obchody. Na první pohled to vypadalo, že se zlikvidují jen rozpadlé slumy, ve skutečnosti pan Ingram potřeboval zbourat významné městské budovy, aby mohl dílo realizovat, a některé komunity se stále vzpěčovaly. Kdyby pan Ingram nezískal podporu Miřina otce, jeho plány by pravděpodobně ztroskotaly. Savannah zbledla. „Musíš se naučit, kdy je čas otevřít pusu, Miro. Měla jsi na mě přece dohlídnout, ne?“ pošeptala jí. „Jen se koukni, cos udělala.“ „Co jsem udělala?“ Mira si prohrábla vlasy. Tohle nevypadá dobře. Obě hypnotizovaly dveře do klubu za plochou zeleného trávníku, aby se otevřely. Po zdánlivě nekonečně dlouhé době vyběhly čtyři dívky postranním vchodem a hnaly se k bazénu. Mira viděla, že Millie drží náhrdelník opatrně v rukou jako nemluvně. Vítězoslavně zářila, zato Izzie byla očividně nesvá. V tu chvíli se ozvala siréna. Mira se otočila a spatřila, jak před branou klubu zastavují tři policejní vozy. Dívky na zlomek vteřiny zaváhaly. Pak Izzie upřela oči na Savannah a vrhla se k ní. Ve stejné chvíli se na trávníku objevil pan Matthews, ředitel klubu, se dvěma policisty v závěsu. „Je to tady,“ radovala se Lea, zatímco Savannah a Mira byly bledé jako stěna. Izzie půjde ke dnu, pomyslela si Mira. A já pro ni nehnula prstem. „Tys to na nás nastražila!“ rozkřikla se Izzie, zastavila těsně před Savannah. „O čem to mluvíš?“ opáčila Savannah s klidem a přelétla pohledem policisty, kteří se blížili k bazénu.
142
143
J en C alo ni ta
Krásky
„Já žasnu, že jsem na to skočila!“ Ohlédla se na Miru. „Chtěly jste, aby nás přistihli!“ „Izzie, teď už hlavně mlč, ano?“ prosila ji Mira. „Zavolám našim. Dostanou tě z toho maléru.“ Jenže Izzie měla moc velký vztek. „Do toho maléru jste mě dostaly vy!“ „Ne, já jsem…“ Mira zaváhala, tváře jí hořely. Violet, Nicole, a Millie doběhly zadýchaně k Izzie. Millie napřáhla ruce s náhrdelníkem. „Rychle, schovejte to!“ Savannah ucouvla. „Ani náhodou, nenechám na tom svý otisky.“ Violet se tvářila, jako by ji měla každou chvíli uškrtit. „Ty jedna…“ „Tohle jsou ty dívky!“ Pan Matthews si uhladil natupírované vlasy, které mu rozcuchal vítr. „Viděl jsem je! Nechápu, kde vzaly klíč od vitríny, ale mají ten náhrdelník.“ Roztřesenou rukou ukazoval na Violet, Nicole, Millie a Izzie. Millie rychle odevzdala náhrdelník, ve tváři byla rudá jako vlčí mák. „Pane Matthewsi,“ ozvala se přesladkým hlasem Savannah. Její rodina patřila v podstatě k zakladatelům klubu, a pokud by měl ředitel někomu naslouchat, tak jí. „Tyhle tři nic neudělaly,“ řekla a ukázala na Violet, Izzie a Nicole, které na ni překvapeně zíraly. „Vyslechla jsem, jak se domlouvaly. To Millie Lennonová chtěla ukrást náhrdelník, ony se jí v tom snažily bránit.“ „To není pravda!“ vyjekla Millie a po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. „Tak moment,“ ohradila se Violet. „Nekryjte ji,“ umlčela ji Savannah. „My všechny jsme ji slyšely.“ Ohlédla se na Leu s Lauren, které rychle přikyvovaly. „Víme, jak to bylo.“ To věděla i Mira, proto byla tak rozpolcená. Na jedné straně by to mohlo dopadnout dobře – Izzie by nemusela nic
odskákat –, ale na druhé straně byla Millie teprve v prvním ročníku. Teď ji čekají čtyři roky s pověstí holky tak hloupé, že se pokusila ukrást smaragdový náhrdelník. „Pánové,“ obrátil se Matthews na policisty, „odveďte tuhle slečnu dovnitř, rád bych napsal hlášení a zavolal slečniným rodičům.“ Millie se rozplakala. Violet ji objala a ustaraně se ohlédla na Nicole a Izzie. Mira se podívala na Savannah, která na ni mrkla, jako že jsou zachráněny. Jenže Mira se zachráněná necítila, připadala si hrozně. „Moment!“ zvolala Izzie, když chtěli policisté Millie odvést. „Nechte ji, ona to neudělala.“ V Miře se všechno sevřelo. „Jestli chcete někoho zatknout, zatkněte mně,“ prohlásila Izzie a vůbec to neznělo nervózně. „Já se vloupala do klubu a já ukradla ten náhrdelník. Úplně sama.“
144
145
Krásky
„isabelle?“ Izzie zaslechla zaklepání na dveře svého pokoje. Zavřela oči, přála si rozplynout se v obláčku dýmu. „Můžeme s tebou mluvit?“ Nečekali na odpověď, vzápětí už teta, strýc a Lucas stáli ve dveřích a vůbec se netvářili vesele. Všichni byli ve večerním, protože měli ten večer jít na tichou aukci, kterou pořádala škola. Tetiny dlouhé růžové šaty se leskly, jak se nervózně pohupovala na patách. „Pokoušíme se pochopit, co se dnes stalo,“ řekla teta, přešla přes pokoj a posadila se na kraj Izziiny postele. „Víme, že jsi neukradla ten drahocenný náhrdelník sama od sebe. Jak to bylo doopravdy?“ Izzie upírala oči na přikrývku. Nemělo smysl jít s pravdou ven. Podle toho, jak se na ni díval Lucas, už znal celé hlášení o jejím prohřešku nazpaměť. K čemu by teď bylo vysvětlování? Emerald Cove jí nedá šanci ukázat, jaká je doopravdy. Proto také vzala krádež na sebe. Od Izzie to nemohlo nikoho překvapit, zato kdyby byla obviněna Millie, zničilo by to pověst celé její rodiny. Izzie neměla co ztratit. Nechápala, jak si mohla myslet, že když ji přijali do oddílu, všechno se změní. „Je tu něco, cos nám ještě neřekla?“ pobízela ji teta. „Nenastražil to na tebe někdo? Jestli víš o něčem, co by mohlo očistit tvé jméno, musíš nám to povědět.“
Izzie zavrtěla hlavou, v tetině tváři četla jasné zklamání. Toužila u sebe mít maminku, myslela na ni celý den, což nebylo nic zvláštního. Dnes by měla narozeniny. „Isabelle,“ pronesl Lucas přísně, „nemůžeš říct nic na svou obranu? Vůbec nic?“ Vypadal na pokraji zhroucení. Zamnul si čelo. „Bille, taková věc může tvou kampaň potopit dřív, než oficiálně začne.“ „Není to zas takové neštěstí, Lucasi,“ namítla teta. „Děti dělají chyby.“ „Maureen, je to nezletilé dítě z Harborside,“ odsekl Lucas. „Bydlí u vás třetí týden a ukradne šperk nebetyčné ceny! Jak to asi bude vypadat?“ Izzie polkla. Vůbec ji nenapadlo, že uškodí strýci. „Opravdu k tomu nechceš nic dodat, Isabelle?“ naléhal strýc. „Mira nám řekla, že s tebou byla další děvčata, přestože jsi vypověděla, žes to udělala sama. To je trochu zvláštní.“ Ví, že lžu, pochopila. To je od Miry vážně statečné, že zmínila Violet a Nicole, ale vynechala, že všechno nastražila její nejlepší kamarádka. Ještě se ani nestačila osprchovat, seděla tu v tílku a šortkách, pod nimiž měla mokré plavky, a celá se třásla. Možná to bylo zimou, možná osamělostí. Zvláštní, že může člověk být v místnosti plné lidí, a přece se cítí sám. Tak ráda by u sebe měla aspoň babičku. „Připadá ti to legrační, Isabelle?“ Lucas si všiml, jak se pousmála, když pomyslela na babičku, a zuřil. „Musel jsem přenášet hory, abych tuhle záležitost zametl pod koberec! Právě jsem mluvil s ředitelem klubu a přemluvil ho, aby nepodal stížnost.“ Prohrábl si vlasy. „V podstatě jsem musel souhlasit, že zafinancujeme příští večírek v klubu, abych ho umlčel. Nemůžeme si dovolit, aby něco podobného prosáklo do tisku. Měla jsi velké štěstí, Isabelle. Mohla bys aspoň ocenit, co pro tebe tahle rodina udělala.“
146
147
15
J en C alo ni ta
Krásky
„Lucasi,“ okřikl ho strýc, „to stačí. Počkejte na mě všichni dole, rád bych si s Isabelle promluvil o samotě.“ „Bille.“ Lucas zbledl, Izzie nechápala proč. Strýc ho však nenechal promluvit. „Řekl jsem, že s ní chci chvíli zůstat sám, Lucasi.“ Teta Izzie objala. „Oblékni se, moje milá.“ Pohladila ji po tváři. „Celá se třeseš.“ „Mám pocit, že ti dlužím omluvu,“ pronesl strýc, když osaměli. „Za to, co se dnes stalo, můžu já. Kdybych s tebou byl víc…“ Nedopověděl a Izzie nechápala, jak to myslí. „Určitě by sis přála mít tu Chloe. I já.“ Když vyslovil matčino jméno, sevřelo se jí hrdlo. „Možná by věděla, co říct, abys pochopila. Tohle je nový začátek. Chceme ti dát to nejlepší, co Emerald Cove nabízí, ale nemůžeme ti pomoct, když se nám odmítáš svěřit.“ Sklopil oči. „To, co se dnes stalo, už se nedá vrátit zpátky. Snad šlo jen o nedorozumění, proto jsme se dohodli nepotrestat tě.“ Isabelle nemohla věřit vlastním uším. Strýc došel ke dveřím. „Ale kdyby sis chtěla někdy promluvit, Isabelle, jsem tady.“ Poznala, že se s ní pokouší sblížit, ale neměla, co nabídnout. Dnešní den ji stál úplně všechno. „Dobře, nechám tě, aby ses mohla převléknout, než vyrazíme na tu aukci,“ vzdychl, když dál mlčela. Skutečně čekají, že se po všem, co se dnes stalo, objeví na veřejnosti? Nikdo ji nechce vidět. Jen by poškodila jméno rodiny ještě víc. „Já asi nepůjdu,“ ozvala se. „Není mi dobře.“ Ohlédla se k fialovým zavinovacím šatům, které visely na dveřích šatny. Teta jí je koupila pro dnešní příležitost. Strýc se zatvářil zklamaně a Izzie se rázem cítila ještě hůř. „Chápu. Tak si odpočiň.“ Odešel a tiše za sebou zavřel. Izzie padla na postel, byla tak unavená, že by dokázala prospat celý týden. Napadlo ji zavolat Kylie, ale rozhodla se nejprve osprchovat. Po pěti minutách pod proudem horké vody se přece jen cítila lépe. Od oběda nic nejedla. Vysušila
si vlasy a vydala se dolů do kuchyně. V domě bylo ticho. Izzie otevřela ledničku, vytáhla minerálku a vypila ji před otevřenou lednicí. Studený vzduch jí dělal dobře. „Máš žízeň, Isabelle?“ Otočila se a dvířka lednice, která ji uhodila do hlavy, nechala zaklapnout. „Lucasi.“ Zamnula si bolavé místo. „Myslela jsem, že jste všichni jeli na tu aukci.“ Něco v jeho pohledu ji znervózňovalo. Lucas přistoupil blíž. „Dnes odpoledne jsi způsobila pořádnou ostudu. Doufám, že jsi spokojená.“ „Ale ne, já…“ nadechla se. „Ne, teď budeš poslouchat,“ přerušil ji břitce. „Vedeš si tady život jako v pohádce a vůbec nevím, jestli si ho zasloužíš. Koukej začít sekat latinu!“ Izzie málem vypadla láhev z ruky. „Dřu se na téhle kampani celé měsíce a nedovolím, aby nám nějaký usmrkanec zhatil šance na vítězství,“ pronesl výhrůžně. Izzie si pomyslela, čí je to vlastně kampaň. „Odteď budeš poslouchat jako hodinky. Je ti to jasné?“ Nahnul se k ní. „Jestli ještě jednou provedeš něco jako dnes nebo na party v loděnici, kdes pokazila domluvené focení, nebude to mezi námi hezké.“ Nepříjemně se usmál. „Můžu ti ze života udělat peklo. Proč myslíš, že je tvoje babička v tak pěkném domově pro seniory? Máš dojem, že by si mohla dovolit platit tak prvotřídní zařízení?“ Izzie zbledla. „Nechci víckrát nic podobného řešit, protože jinak toho ty i ta tvoje stařenka budete litovat.“ Luces odešel z kuchyně a do Izzie se dala zimnice. Tentokrát to nemělo nic společného s lednicí. Teprve když za ním zabouchly dveře od domu, dokázala se znovu normálně nadechnout. Nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Lucas jí vyhrožuje? Vyhrožuje babičce? Dům Monroeových jí najednou připadal nesnesitelně těsný, jako by se kolem ní svíraly stěny. Byla si jistá jen jedním: musí odsud pryč. Okamžitě.
148
149
J en C alo ni ta
Krásky
Vytáhla telefon a vymačkala číslo. „Kylie?“ zajíkla se. „To jsem já… ne, nic mi není. Musím s tebou mluvit. Kde jsi? Na promenádě…? Nevím, jestli se tam dostanu.“ Ale ta myšlenka byla velmi lákavá. Izzie byla vyvržencem ve škole i v tomhle domě, nedokázala to dál snášet. Potřebovala být s lidmi, kteří jí rozumějí, a takové mohla najít jen na jediném místě. Doma. Teta a strýc by se zbláznili, kdyby odjela do Harborside bez jejich vědomí, ale bylo teprve půl osmé. Třeba to vůbec nezjistí, jestli se vrátí před koncem aukce. „Dobře, za hodinu jsem tam,“ prohlásila odhodlaně. O čtyřicet minut později už šla tak rychle, jak ji nohy nesly, na místo, které by dokázala najít i poslepu. Zahnula na promenádu blízko Fourth Street a usmála se. Byl pátek večer, což znamenalo, že tam najde všechny své známé. Kamarádi se choulili v mikinách kolem velkého táboráku. Už jen ten pohled ji uklidnil. Kylie zvedla hlavu. „Iz!“ Rozběhla se k ní a málem ji porazila. Izzie se rozesmála. Kylie jí začala osahávat obličej. „Jsi to vážně ty, nebo mám vidiny?“ „Jsem to já,“ ujistila ji a pevně ji objala. „Ani nevíš, jak ráda tě vidím. Pokoušela jsem se tě sehnat celej víkend.“ „Měla jsem v cukrárně dvojitý směny.“ Kylie se zamračila. „Duke dal výpověď a…“ „Hele, koho to sem čerti nesou.“ Objevila se u nich kamarádka Molly, sundala si šedou kapuci a odhalila růžové vlasy. Přelétla Izzie hodnotícím pohledem, což Izzie překvapilo. Myslela si, že to dělají jen holky z Emerald Cove. „Ahoj, Molly,“ pozdravila. Sice se kamarádily, ale ne zas tak moc. Stručně vysvětleno, kdyby se Izzie jednoho dne probojovala do reprezentačního olympijského týmu, byla by Molly tak desátá nebo jedenáctá v pořadí, komu by zavolala – pokud by ji to vůbec napadlo. Molly jí nikdy neodpustila, že
před několika lety vyhrála jediné volné místo v plaveckém oddílu, a podepsalo se to i na jejich kamarádství. „Pete!“ zavolala Moly na kluka ležícího na plážové osušce. „Hele, kdo tu je. Iz!“ „No páni! Ahoj, Iz.“ Pete Booker měl na předloktí nové tetování draka. Přesně proto také zůstal jen v tílku, i když bylo pouhých patnáct stupňů. Izzie už zapomněla, jak se v noci na pláži ochladí, a litovala, že si nevzala bundu. „Sázeli jsme se, jestli se tu ještě někdy objevíš,“ dodal Pete s pohledem upřeným na Molly. „Jasně že jo,“ ohradila se Izzie. Uběhly teprve tři týdny. Tři hodně dlouhé týdny. „Hrozně se mi po vás všech stýská.“ Molly kopla do písku. „Fakt? Slyšeli jsme, kde teď bydlíš. Dobře sis to zařídila. Prej dokonce chodíš do soukromý školy.“ „No jo, patří teď k vyšší třídě,“ vtipkovala Kylie. „Chodí do školy s tím pěkným surfařem.“ Šťouchla do kamarádky a Izzie zčervenala. „Znamená to, že z toho konečně něco bude?“ Izzie zavrtěla hlavou. Ráda by Kylie všechno vyprávěla, ale ne před ostatními. „Je to složitější.“ Pete strčil ruce do kapes u kalhot. „V Emerald Cove není složitý nic. Když máš prachy, jsi za vodou.“ „Nejsou to moje peníze,“ podotkla Izzie. Molly jí kupodivu vjela prsty do vlasů. „Možná ne technicky, ale pořád jsou z tebe cítit na sto honů. Stačí vidět ten tvůj sestřih.“ „Nový vlasy, líčení, lepší hadry.“ Pete ji obešel kolem dokola. „Z Popelky je princezna.“ „Haha.“ Izzie se začínala cítit nepříjemně. „Jsem to pořád já.“ „Kolik stály ty džíny, co máš na sobě, princezno?“ rýpla si Molly a štípla Izzie do stehna. „No tak, přestaňte,“ okřikla je rozčileně Kylie. „Chováte se jako pitomci.“
150
151
J en C alo ni ta
Krásky
Molly ukázala na Izziinu tašku. „A co tohle? Víš, kolik by nám za takovou tašku zaplatili?“ Stáhla ji Izzie z ramene. Ta jí tašku vytrhla. Všichni na ni zírali. Tašku jí dala teta jako dárek před prvním školním dnem. Připadalo jí trochu hloupé, že má tašku podle nejnovější módy, ale žádný dárek nedostala už celé roky. Něco to pro ni znamenalo. „Byl to dárek, nemůžu ji střelit.“ Molly obrátila oči v sloup a zapnula si vytahanou mikinu. „No jasně, princezno. Chceš ji, abys mohla dělat, že seš jako oni.“ Kylie přimhouřila oči. „Žere tě, že tobě takovej dárek nikdo nekoupí.“ Pak se na Izzie usmála. „Mně připadá hezký, že jsou na tebe hodní. Zasloužíš si to.“ „To my všichni,“ podotkla Molly. „Nemůžeš svejm novejm rodičům říct, že moje rodina zmizela, aby si mě taky vzali? Kecám. Víš přece, že si dělám srandu, ne, princezno?“ „Jasně,“ pípla Izzie tiše. Jí to legrační nepřipadalo, ale nechtěla kazit náladu. Byla ráda, že je se svými kamarády, kteří ji nesoudí. I když… Ale přece se baví s ní, ne na její účet? „Nechcete něco dělat?“ zeptala se, aby odvedla pozornost jinam. „My už něco děláme,“ pronesla Molly a rozhlédla se po tmavém prostranství pod promenádou. Izzie zahlédla líbající se dvojici na dece, pár kluků s kytarou u ohně a další, kteří si zahrabávali nohy do písku. Když se zrovna nic nekonalo v komunitním centru – a i tam bylo někdy těžké kamarády dostat –, většinou trávili čas tady. O víkendech i přes týden. Už málem zapomněla, jaký je tu klid. Žádný DJ Backslide, který by pouštěl nejnovější hity, žádná předražená latté nebo pomlouvání někoho, kdo si vzal šaty z loňské sezóny. Izzie si však náhle uvědomila, že ani tady není moc co dělat. Nechtěla každou noc do konce života vysedávat v písku,
ale nechtěla nosit každý den věci od Very Wang. Najednu jí to došlo. V Emerald Cove žije jen pár týdnů, přesto se začala měnit. Nezapadala tam, ale najednou měla pocit, že vlastně nepatří ani sem. Nepatří nikam. A to ji sklíčilo víc než co jiného. „Asi bych měla jít,“ řekla rychle. „To nemůžeš,“ zvolala Kylie, „vždyť jsi právě přišla! Ještě jsme si ani nepopovídaly!“ „Já vím, ale…“ Izzie nedopověděla. „Když jsi říkala, že se tu objevíš, všechno jsem zařídila,“ vysvětlila Kylie. Izzie se zatvářila překvapeně, když kamarádka začala z tašky vytahovat věci. V ruce držela zapalovač. „Nezapomněla jsem, co je za den, Iz.“ „Nikdo z nás,“ dodala Molly tiše. Izzie se kousla do rtu. „Vy jste si vzpomněli?“ „Jak jinak, brouku.“ Kylie vytáhla igelitový sáček s rozmačkaným dortovým košíčkem. Izzie nechtěla plakat, ale rozbředlá růžová poleva ji dostala. Klesla do písku. „Mámě by dneska bylo čtyřicet jedna,“ hlesla a zadívala se na moře při odlivu. Kylie se posadila k ní a objala ji. „Byla tak mladá,“ dodala Izzie. „Hrozně mi chybí.“ Nabrala písek do hrsti a nechala si ho protékat mezi prsty. „Tolik bych potřebovala, aby mi teď poradila, co mám dělat.“ „Už je to šest let?“ zeptala se Molly a pohladila ji po rameni. „Skoro.“ Izzie věděla, že nikdy nezapomene na ten telefonát, na hlasité houkání sanitky, na to, jak se babička zhroutila… nenáviděla vzpomínky na ten den. Její matka zemřela těsně před Izziinými desátými narozeninami. Oslavy narozenin milovala, proto Izzie slavila ty její dál, i když bez ní. Kylie zapíchla do košíčku svíčku, Pete ji zaštítil dlaněmi a Kylie zapálila knot. Molly jí košíček podala. „Něco si přej, pro svou mámu. Něco pořádnýho. Kdo nemá kuráž, nikam to nedotáhne.“
152
153
J en C alo ni ta
Krásky
Molly s nimi tenkrát chodila do bazénu. Možná se situace trochu změnila, Izzie však pochopila, že tihle kamarádi pořád stojí při ní, a to se počítá. „Letos tě nebudeme nutit zpívat,“ dodala Kylie. „Stačí, když sfoukneš svíčku.“ Izzie zavřela oči a přála si něco pro sebe i pro maminku. Přála si, aby byly obě šťastné, byť netušila, jestli je to vůbec možné. Pak plamínek sfoukla a nabrala na prst trochu polevy. „Díky.“ Všichni se na ni usmívali, včetně Molly. „Nemáš za co.“ Kylie ji znovu objala. Izzie si nebyla jistá, jak dlouho se takhle choulily. Jeden kluk hrál na kytaru smutné melodie a Izzie upírala oči do plamenů. Pak řekl Pete něco vtipného a všichni se rozesmáli. Náladu měli trochu rozpačitou, ale všichni se snažili, aby se Izzie bylo dobře, i když vypadá jinak, a ona se snažila mezi ně zapadnout, i když se cítila jinak. Molly se nakonec začala vyptávat na Emerald Cove. Kreslila přitom klackem do písku. „A jakej vlastně je, ten taťka pracháč?“ „Celkem fajn. Hodně pracuje, ale byl na mě hodnej.“ Izzie raději vynechala, co strýc dělá, aby je zbytečně neprovokovala. Kdyby Molly četla noviny, věděla by to. „Kdyby můj táta nebyl nikdy doma, byla bych jedině ráda,“ zamumlala Molly. Doma. Izzie vyskočila. „Kolik je hodin?“ Pete se zasmál. „Proč? Od dvanácti let už nám nikdo neříká, kdy se máme vrátit domů.“ Jenže mně teď jo, pomyslela si. Měla večerku v jedenáct, a ani se nedovolila, jestli smí odejít. Prosím, ať je deset. Prosím, ať je deset. Kylie přimhouřila oči na hodinky. „Nevidím na to. Je…“ Izzie nečekala, popadla tašku a vytáhla z ni iPhone. „Ježiši, ty máš teď tenhle?“ žasl Pete.
Izzie si telefon zapomněla zapnout. Jakmile to napravila, zjistila, že je za osm minut půlnoc. Než stačila udělat cokoli jiného, vyskočila jí na displeji ikona plné hlasové schránky. Čtyři nové zprávy. Nepotřebovala si je ani poslechnout, věděla, od koho jsou. Je nahraná.
154
155
Krásky
než za posledních několik týdnů. „Vůbec mě nenapadlo, že s Lucasem přihazujeme proti sobě,“ vykládal, odemkl dveře a rozsvítil. „Měli byste vidět jeho výraz, když jsem tu podepsanou basebalku Hanka Aarona nakonec vyhrál!“ Monroeovi se právě vrátili z každoroční tiché aukce pořádané gymnáziem a Mira byla ráda, že má otec dobrou náladu přes to všechno, co se ten den stalo. Vítězství mu vždycky vlilo adrenalin do žil. V aukci se dražily tři předměty související s baseballem a on vyhrál dva z nich. Třetí, podepsanou domácí metu ze Světového poháru, na němž otec hrál, si domů odnést netoužil, protože ji do aukce sám věnoval. Vydražila se za 2 450 dolarů. „Můžeš za to poděkovat mně,“ prohlásila Miřina matka, která nesla výhry. „Vyhrál jsi jedině díky tomu, že nikdo netušil, že přihazuješ pod mým rodným příjmením. Lidi se mě celou noc vyptávali, kdo je Bill Horn.“ Rodiče se rozesmáli. Mira byla ráda, že spolu zase mluví. Cestou na dražbu se v autě pohádali. Matka zuřila kvůli tomu, jak Lucas prve mluvil s Izzie, a otec se ho zastával. „Ty jí tolik dlužíš, Bille!“ rozčilovala se. „Myslíš, že to nevím?“ křičel on. Jejich hádka chvílemi vůbec nedávala smysl. Hayden s Mirou mlčky čekali, až se bouře přežene. Aspoň že s nimi nebyl
Connor – na dražbu byl ještě malý, zůstal přes noc u kamaráda. Mira musela myslet na to, že než se k nim nastěhovala Izzie, rodiče se nikdy takhle nehádali. Než dorazili do cíle, matka se naštěstí uklidnila. Maureen si dobře uvědomovala, jak nerozumné by bylo chovat se k manželovi a senátorovi na veřejnosti chladně, zvlášť po incidentu ve sportovním klubu. Mira si ale večer vůbec neužila. Bylo jí úzko a nijak to nesouviselo se šifonovými šaty, do nichž se nasoukala. Kromě obvyklého představování, kdykoli byli někde s otcem, se naštěstí s mnoha lidmi bavit nemusela. Taylor odjel na fotbalový zápas mimo město, Kellena nikde neviděla a Savannah byla tak nadšená svým prohnaným kouskem ze sportovního klubu, že to celý večer vyprávěla každému, kdo byl ochotný poslouchat. Stůl pro rodinu Millie Lennonové zůstal prázdný. Stejně jako Izziino místo. Do toho maléru jste mě dostaly vy. Tohle jí Izzie řekla a částečně měla pravdu. Mira sice nic z toho nenaplánovala, ale dovolila to. Co je horší? V minulosti se Savanniným naschválům často smála, jenže to se netýkaly nikoho z její blízkosti. Izzie teď patří do rodiny, ať se jí to líbí nebo ne. Jak mohla nechat Savannah, aby jí něco takového provedla? Proč neřekla pravdu ani policii? Proč se za Izzie nepostavila? Nebo sama za sebe? Protože to neděláš nikdy, odpověděl jí tichý hlásek v hlavě. Věčně si nechávala diktovat od druhých, co má dělat. Proč by jinak tajila před všemi kamarádkami, že chodí na hodiny výtvarné výchovy? Matka odešla nahoru, a když se vrátila, Mira ještě stála v hale a přemítala. „Volala jsem Connorovi, ještě nespí,“ usmála se. „Tomu říkám překvapení. A Isabelle u sebe v pokoji není. Asi šla dolů, možná dostala hlad.“ „Musím si jít zabalit,“ vzdychl otec. „Lucas mě vyzvedne o půl páté ráno, soukromým letadlem musíme do Maine. V osm mě čeká proslov.“
156
157
16 miřin otec se nasmál víc
J en C alo ni ta
Krásky
Hayden ho poplácal po rameni. „Odpočinek až na věčnosti, senátore.“ O dvě vteřiny později se ozval výkřik: „Je pryč!“ Matka přiběhla zpátky do haly. „Isabelle! Není tu!“ „Jak to, že není?“ zamračil se otec. „Myslel jsem, že je jí špatně.“ „Byla jsem u ní v pokoji i ve všech místnostech dole. Nikde není! Večerka byla před hodinou!“ „Nebudeme panikařit. Možná zapomněla na čas a je někde s kamarády,“ zkusil to otec. Všichni se zatvářili pochybovačně. „Má tu už nějaké kamarádky, ne?“ „Vlastně se jí zas tak dobře nedařilo, tati,“ podotkl Hayden. „Nezapomněla by na večerku,“ trvala na svém matka. „Je skoro půlnoc. Myslíš, že utekla?“ Nervózně si pohrávala s náhrdelníkem. Utekla? Mira se musela chytit věšáku. Tohle je její vina. Musí jim říct, jak to u bazénu bylo. Měli by vědět, že Izzie vzala všechno na sebe, aby kryla Millie. „Zkus jí zavolat,“ navrhl otec. Miřina matka to udělala, vzápětí však zavrtěla hlavou. „Hlasová schránka. Věděla jsem, že ji dnes nemáme nechávat samotnou.“ Hodila telefon na židli. „Po tom, co se dnes stalo a co jí řekl Lucas, si musela připadat ponížená.“ „Maureen, zas tak zlé to nebylo,“ domlouval jí manžel. „Určitě se jen šla projít. Vyrazíme ji hledat, ano? Miro, Haydene, obvolejte své kamarády, jestli ji neviděl někdo z těch, kdo nebyli na aukci. Já zavolám Lucasovi.“ Odešel do obýváku, ale Mira ho slyšela i tak. „Ahoj, to jsem já. Isabelle zmizela… Ne, nevolal jsem policii… Ano, já vím, Lucasi,“ vzdychl. Maminka byla bledá jako stěna. Podívala se na Haydena a na Miru. „Isabelle doopravdy žádné kamarády nemá, je to tak?“
„Odpoledne byla u bazénu s několika holkama z plaveckého oddílu,“ řekla Mira a doufala, že nebude muset prozradit, jak na Izzie nahlížejí její kamarádky. Maminka se zachmuřila. „Myslíš ty, se kterými se dostala do maléru? Jsou jediné, se kterými se stýkala?“ Zavrtěla hlavou. „Ten dnešní incident byl opravdu nešťastný, pořád si myslím, že nám Isabelle neřekla všechno. Aly doufala jsem, že se jí tu začíná líbit. Stavovala se za ní Barbara a říkala mi, že to vypadá, že si dobře zvykla.“ „Já vím, že se jí snažíš pomáhat, mami, ale ona tu rozhodně šťastná není,“ namítl Hyden rozčileně. „Ve škole jí nepřipravili zrovna uvítací slavobránu. Je tu skoro měsíc, a doopravdy se může bavit jen se mnou.“ Mira na sobě cítila bratrův pohled. „Zeptej se Miry, jak se k Izzie chovají její kamarádky. Tím myslím jak hnusně.“ „Miro, je to pravda?“ Maminka vypadala zdrceně. „To přece není možné. Vždyť je Monroeová! Proč by ji neměly mít rády?“ „Vyklopíš to ty, Miro, nebo to mám říct já?“ zeptal se Hayden a Miře zahořely tváře. „Vykládají o ní, že není skutečná Monroeová,“ pokračoval, když Mira nereagovala. „Že si tenhle nový život nezaslouží. Taky hodně mluví o Harborside. Ty zprávy v novinách a v televizi jí podrazily nohy, neměla šanci. Izzie se nestydí za to, odkud je, a tím ty snoby ze školy provokuje ještě víc.“ Hayden se zachmuřil. „A netvař se tak překvapeně, mami. Počítám, že to, co se dneska stalo v klubu, byl jen začátek jejich naschválů.“ „Ale já myslela, že ji Mira vzala pod křídlo. Vždyť patříš k nejoblíbenějším dívkám v ročníku, tak proč by neměly mít rády i Isabelle?“ Snad za to mohlo Haydenovo obvinění nebo výčitky, které ji stravovaly, že se Mira přestala ovládat. „Já se nenabídla, že jí budu dělat chůvu!“ Maminka zůstala zírat. „Dělala jsem, co jste po mně chtěli, zkoušela jsem jí pomáhat. Mohla jsem
158
159
J en C alo ni ta
Krásky
se přetrhnout, líčila jsem jí, jak to na škole chodí, ale ona si mě v podstatě vůbec nevšímala. A tohle dělá určitě i všem ostatním. Nijak to nesouvisí s Harborside, Haydene,“ pokračovala, přestože to byla lež. „Nikdy se nesnažila zapadnout, tak teď nezapadá. Proto se s ní nikdo nebaví.“ „Možná si tě nevšímala, protože tebe a tvý kamarádky dokáže prohlídnout. Pozná, když je někdo falešnej.“ Haydenova slova byla jako políček. „Ale proč by tobě mělo záležet na tom, jak se Izzie cítí? Ty se přece staráš jedině sama o sebe!“ Miru mučilo, jak se na ni bratr dívá. V podstatě se nikdy nehádali, a pokud ano, Miru to vždycky mrzelo. Věřila Haydenovi víc než komukoli na světě, a on si teď myslí, že je stejně zkažená jako Savannah. A není to náhodou pravda? Kousla se do rtu, až ucítila na jazyku krev. Teď už jim nemohla přiznat, jak to dnes bylo s ukradeným náhrdelníkem. Hayden by ji začal doopravdy nenávidět. Co se to s ní stalo? Přece taková nebyla vždycky, tak odkdy se všechno tak ošklivě zvrtlo? „Ona se nevrátí, že ne?“ hlesla maminka. Podívala se na svého manžela, který přišel za nimi do haly. „Proč by to dělala, jestli je jí tu tak zle, jak říkáte?“ V tu chvíli v zámku zarachotil klíč. Když je Izzie uviděla, trhla sebou tak, že se málem praštila do hlavy. Na tvářích měla červené skvrny, jako by plakala, vlasy rozcuchané. Džíny byly na kolenou špinavé od písku. Miřina maminka ji s pláčem objala, čímž šokovala jak Izzie, tak Miru. Jenže Mira cítila i něco jiného: úlevu. Izzie je v pořádku. Přinejmenším fyzicky. „Tohle už víckrát nedělej!“ vzlykala maminka. „Mysleli jsme, žes utekla.“ „Utekla?“ zopakovala Izzie překvapeně. „Nezlobte se, zapomněla jsem na čas. Jela jsem autobusem do Harborside za kamarádkami a neuvědomila jsem si, kolik je hodin.“
Rodiče si vyměnili pohled. „Tys byla v Harborside?“ zeptal se otec. „Tvrdila jsi mi, že je ti špatně, proto nejdeš na dražbu.“ Izzie mlčela. „Chápu, že s námi některé věci dělat nechceš, Isabelle, ale nemůžeš jen tak zmizet, aniž bys nám něco řekla. Zvlášť do Harborside. Co kdyby se ti tam něco stalo?“ Izzie se hořce zasmála. „Tady je to pro mě mnohem nebezpečnější.“ „Tvá teta byla strachy bez sebe,“ přešel tatínek její poznámku. „Máme za tebe zodpovědnost, což znamená, že se budeš chovat podle našich pravidel.“ „Já se o sebe dokážu postarat sama, dělám to už roky,“ opáčila Izzie příkře, ale oči se jí leskly. „Lidí v Harborside není proč se bát. Jsou hodní a slušní. Vždycky jsem se na ně mohla spolehnout. Nikdo mě tam nesoudí jako všichni tady.“ Takhle odmlouvala vůbec poprvé. Nikdo nevěděl, co říct, snad proto, že měla Izzie pravdu. „To je fakt, neměli bychom Harborside odsuzovat,“ připustil Miřin otec rychle. „Lidé zvyklí na peníze jsou někdy trochu… úzkoprsí. To dobře vím, věř mi. Ale taky vím, že by si tvá maminka přála, aby ses víc snažila.“ „Mámě by dneska bylo čtyřicet jedna,“ zašeptala Izzie téměř pro sebe. „Neměla bych sfoukávat svíčky na dortu za ni. Chci ji tady, u sebe!“ rozkřikla se na nikoho konkrétního. „Nechci žít v Emerald Cove. Chci domů!“ Vzápětí se rozplakala a Miřina maminka se ji pokusila obejmout. Mira celou tu dobu myslela na to, jak jí situace s Izzie komplikuje život. Nikdy ji nenapadlo, že Izzie taky žila jinak. Že byla něčí dcera. Mira si vůbec nedokázala představit, jak by se někdy obešla bez své mámy. „Nezlob se, Isabelle, nevěděla… nevěděli jsme, co je za den.“ Miřina maminka zoufale pohlédla na manžela. I Hayden Izzie objal, jen Mira se nedokázala pohnout, všechno se v ní svářelo.
160
161
J en C alo ni ta
„Je mi to líto,“ hlesl otec rozpačitě. „Dáme všechno do pořádku.“ Izzie si otřela oči. „To nic,“ řekla, jako by si opakovala mantru. „Někdo mi nedávno připomněl, že nevzdávám věci bez boje. Měl pravdu. Dneska jsem na to možná zapomněla, ale víckrát se to nestane. Nedovolím, aby mě tohle město zlomilo.“ „Já prostě vím, že jakmile poznají skutečnou Isabelle Scottovou, budou tě mít rádi,“ dušovala se maminka. „Jsi v plaveckém oddílu a víš, co mě napadlo? Že bys mohla vstoupit ke Společenským motýlkům!“ Izzie s Mirou si vyměnily pohled. „No, nevím, jestli by to bylo nejlepší,“ namítla Izzie. „Podle mě je to skvělý nápad.“ Maminka se povzbudivě podívala na Miru, jako by neslyšela nic z toho, co její dcera jen před chvílí řekla. „Co ty na to, Miro?“ Než mohla odpovědět, vešel dovnitř Lucas. Upřel na Izzie oči a Miře neuniklo, jak se výraz její sestřenice změnil. „Isabelle, vidím, že jsi tady. Díkybohu. Takže je všechno v pořádku? Žádné nové problémy, které by bylo třeba řešit?“ „Ne, všechno se vyřešilo,“ usmíval se Miřin otec. „Jsme hlavně rádi, že ji máme zpátky.“ Lucas z Izzie nespouštěl oči. „To já taky,“ pronesl tiše. „Rozhodně nestojíme o žádné další překvapení, že?“ Izzie mu odpověděla daleko klidněji, než ještě před chvílí působila. „Rozhodne ne, Lucasi.“ „Výborně,“ prohlásil, ale Mira z toho byla nesvá. Lucas se choval obzvlášť děsivě i na svůj snadard.
162
17 nebo automat na mražený jogurt do školní kavárny? Vedoucí Společenských motýlků, paní Fitzgeraldová, konsternovaně naslouchala vášnivé diskuzi zhruba třiceti dívek, které se sešly na první podzimní schůzce klubu. Podařilo se jim díky loňskému karnevalu zdvojnásobit finanční dar pro organizaci pomáhající dětem v těžkých životních situacích, ale pořád jim nějaké peníze zbývaly. Bylo zvykem utratit je za oslavu na konci školního roku, ale loňskou party sponzorovali Savannini rodiče (podle některých proto, aby byla Savannah v novém školním roce zvolena předsedkyní klubu), tím pádem bylo třeba vymyslet, co s nimi. V Emerald Cove peníze nikdy dlouho nezahálely. Proto se nyní musela vedoucí nechat mučit debatou jóga versus zmrzlina. Právě když byla Lea uprostřed proslovu, proč je ve škole nutné mít k dispozici dezert, ozvalo se zaklepání na dveře. „Dobrý den, je tohle schůzka Společenských motýlů?“ Mira ten hlas poznala hned. Nechtělo se jí věřit, že Izzie dala na matčinu radu a rozhodla se k Motýlkům připojit. A přece teď stála ve dveřích ve školní uniformě a s plaveckou taškou přes rameno. Zdálo se, že sama neví, jestli má jít dál, nebo utéct. „Není pozdě na to, abych se k vám přidala?“ zeptala se Izzie napjatě. hodiny hot jógy
163
J en C alo ni ta
Krásky
„Ale jistěže ne,“ zvolala vedoucí spolku. „Jmenuji se Fitzgeraldová, ale děvčata mi říkají paní Fitz. Pro členství v našem klubu existuje jediná podmínka,“ řekla vážně. „Musíme vědět, proč si myslíš, že jsi vhodná kandidátka na proměnu v motýla.“ Jediná věc, kterou Mira na tomhle spolku nesnášela, byla potřeba paní Fitz dát mu povznášející název. Neustále mluvila o proměně děvčat z larev v motýly a o tom, jak to symbolizuje dobro, které konají. Brala všechno příliš vážně. Dokonce i debata, jakou barvu by měl mít papír, na němž se budou tisknout klubové letáčky, se proměnila v důvod k rozjímání a oslavování. „Ehm, já vlastně nevím, co tím přesně myslíte.“ Izzie se uchýlila do bezpečí k Violet a Nicole, které seděly vepředu.“ „Co. Tady. Dělá.“ zasyčela Savannah a téměř přitom plivla Miře do ucha. „Nevím,“ přiznala Mira. Pokouší se Izzie navzdory všemu zapadnout? Od té doby, co mluvila tu nešťastnou noc o své matce, si Mira musela neustále představovat, jaké by asi bylo ocitnout se v Izziině kůži. Poprvé od chvíle, kdy k nim sestřenice přišla, se pokusila vžít do její situace a otevřelo jí to oči. Začínala chápat, jak musí být těžké opustit všechno, co člověk zná, a začít znovu na úplně cizím místě. Nebylo divu, že Izzie občas působila uzavřeně. O to víc si Mira vyčítala, co toho večera řekla Haydenovi a matce. „Rády bychom slyšely, proč by z tebe byl dobrý Motýlek,“ pokusila se to paní Fitzgeraldová vysvětlit a zamávla dramaticky rukama. „V naší skupině jde o metamorfózu.“ To slovo Mira nesnášela. „A chceme tu členky, které by rády krůček po krůčku přispívaly k záchraně celého světa.“ Klubové heslo. „Fungujeme už od roku devatenáct set čtyřicet čtyři, kdy začalo gymnázium přijímat do řad studentů i dívky,“ dodala
paní Fitz a klepla na znak klubu přilepený na horní desce složek, které držela v ruce. „Isabelle, udělalas už někdy něco, co by se dalo označit jako chování hodné Motýlka?“ Savannah se nahnula k Lee a Lauren. „Počítá se, že stojí na opačné straně vybírání dotací?“ ušklíbla se. „No, já jsem…“ Izzie se ohlédla na Nicole s Violet, které povzbudivě přikývly. „Učila jsem zdarma plavání v komunitním centru.“ Paní Fitz nadšeně zatleskala. „To je skvělé! Jsi rozhodně ze správného těsta.“ Savannah se nahnula k Miře. „To nedává smysl. Proč by měla Izzie chodit zrovna sem? Leda by se nám chtěla nějak pomstít za ten náhrdelník.“ „Možná se jí klub prostě líbí.“ Mira se neklidně zavrtěla. Savannah přimhouřila oči. „Tím to rozhodně nebude. Má něco za lubem a já zjistím, co to je.“ „Než jsi přišla, Isabelle, probíraly jsme, jak utratíme peníze, které nám zbyly z loňského roku,“ sdělovala paní Fitz. „Nedokážeme se rozhodnout mezi hodinami jógy a automatem na mražený jogurt.“ Zatvářila se nadějně. „Možná budeš mít rozhodující hlas.“ Lauren zasténala. „Co ta o tom ví?“ pošeptala Miře. „Pravděpodobně neměla nikdy peníze ani na jedno.“ „Nevím, jestli tu někdo vážně stojí o můj názor,“ pronesla Izzie a pootočila se k místu, kde se smála Savannah. „Jasně že stojí,“ ozvala se Violet. „V tom případě, abych byla upřímná, já bych neudělala ani jedno,“ řekla Izzie. „Jestli jsou Motýli skutečně dobročinný spolek, proč ty peníze nevěnovat na dobročinné účely? Nebo koupit automat na mražený jogurt škole, kde nemají jídelnu?“ Svannah výsměšně zatleskala. „Paní Fitz, myslím, že tu máme novou mluvčí!“ Paní Fitz však její ironie unikla, pyšně se rozzářila.
164
165
J en C alo ni ta
Krásky
„Máš pravdu, Savannah, přesně takové vedení Motýlci potřebují, dámy,“ prohlásila. „Tedy domluveno, koupíme automat jiné škole.“ Lauren zaúpěla, upnula se k hodinám jógy. Paní Fitz se podívala na Savannah s Mirou. „Přejděme k dalšímu tématu. Nové předsedkyně klubu, nechtěly byste Isabelle zasvětit do toho, co chystáme letos na podzim?“ Mira si zastrčila vlasy za ucho a sklopila oči k poznámkám v zápisníku. „Na sobotu osmnáctého října jsme zamluvily umělecký ateliér. Tím máme tři týdny náskok před party na oslavu založení sportovního klubu Emerald Cove.“ „Potřebujeme jen vymyslet super nápad na tu party, který by uchvátil celé město,“ dodala Savannah, která se o to spolu s Mirou pokoušela už několik týdnů, jenže měla hlavu plnou příprav oslavy svých šestnáctých narozenin, takže zatím nevymyslely víc než žonglování s ohněm a tetování henou. „Asi to nebude snadné,“ přikyvovala paní Fitz. „Zatím jsme tu měly samé skvělé projekty. Má někdo nějaký nápad?“ usmála se na Miru. „Potřebujeme něco, co by bylo hodno našeho uznávaného senátora. Už si udělal místo v kalendáři, aby se k nám mohl připojit, možná dokonce pronese pár slov o své chystané kandidatuře.“ Nicole zvedla bílou ruku. Byla mezi přítomnými nejvyšší, takže ji bylo vidět nejvíc. „Co udělat varieté?“ „Obávám se, že nemáme dost času dát něco takového dohromady,“ povzdechla si paní Fitz smutně. „Možná na jaře. Sama už nacvičuji rozkošnou dvacetiminutovou skladbu pro klavír.“ Vymyslet si nějakou hodně dobrou výmluvu, aby paní Fitz nehrála na klavír, zapsala si Mira do notesu. „Navíc jsme dělaly různá varietní představení minimálně šestkrát,“ dodala znuděně Savannah. „Nikdo už nechce znova poslouchat falešný písničky, Nicole. Máme s Mirou v plánu udělat první rok našeho spolupředsednictví něco famózního. Tak sem s nápady!“
„Večer společenských her?“ navrhla Lauren. „To už dělá sportovní klub,“ pronesla Savannah, jako by to bylo zřejmé. „Mohly bychom vybrat jiné hry,“ namítla Lauren, „třeba Černého Petra, kvarteto…“ „Potřebujeme nápad, který by nalákal lidi starší než pět let,“ přerušila ji Savannah. „A jakej nápad máš ty?“ zeptala se jí sladce Violet a hrála si přitom s kadeří svých hnědých vlasů. Savannah ji zpražila pohledem. „Já vymyslela čtyři poslední akce včetně jarního trhu umění a řemesel a karnevalu, kde se vybralo přes pět tisíc dolarů na znovuotevření dívčí školy v New Orleansu.“ „Nejvíc se vybralo u ‚potop mě‘,“ chlubila se Nicole. „Seděla jsem na sklápěcím sedátku nad nádrží s vodou, a když se někdo strefil do terče, sedátko mě shodilo do vody. Za celej den jsem neuschla.“ „Třeba nám něco poradí Izzie,“ provokovala Savannah. „Naše nejnovější členka sem určitě přišla plná nápadů.“ Opřela se, aby ji slyšela i zadní řada. „Jako by tahle holka mohla mít nápady, jak peníze vybrat, a ne je ukradnout.“ Izzie přimhouřila oči. Miře bylo jasné, že Savanninu poznámku slyšela. „Co třeba country bál? Ty jsou přece pro podzim typické. V tetině časopise Martha Stewartová z tohohle měsíce jeden nafotili, vypadalo to krásně.“ „Tys četla Marthu Stewartovou?“ Lea ji zpražila pohledem. Paní Fitz poskakoval drdol nadšením. „Já ten článek četla. Miluju country! Vyrostla jsem v Tennesee, tam jsme měly country bály v jednom kuse.“ Izzie se zamyslela. „Mohly bychom posypat podlahu senem, na sezení pořídit balíky sena, vyřezat dýně, požádat studenty z výtvarného ateliéru, aby namalovali obrazy na stěny. Mohly bychom sehnat kapelu, grilovat a…“
166
167
J en C alo ni ta
Krásky
„Loni sem Georgiin strýc dostal Tylera Donovana, který moderoval módní přehlídku matek a dcer. Víš snad ty o nějaké celebritě, kterou bychom mohly využít?“ otázala se Savannah. „Dobrá akce nemusí být zaštítěna leskem jedné osobnosti, Savannah,“ upozornila ji paní Fitz. „Teď jde především o to, jestli se ostatním ten nápad líbí. Zvedněte ruku.“ Rukou vylétlo vzhůru hned několik. Dívky kolem Savannah ruku zase rychle spustily, ale Mira ne. Savannah roztrpčeně sledovala zrádce. Jenže co měla Mira dělat? Izziin návrh byl dobrý, ten jejich ne (cirkus je nuda). „V tom případě je rozhodnuto,“ prohlásila paní Fitz a zapsala si do notesu country bál. „A teď musíme vymyslet, nač vybrané prostředky věnujeme. Co navrhuješ, Isabelle?“ „Isabelle?“ opakovala Savannah překvapeně. Paní Fitz se plácla do čela. „Málem bych zapomněla! S ředitelem Hellerem jsme pro letošek vymysleli báječnou změnu. Dohodli jsme se, že ten, kdo vybere téma akce, také rozhodne, kam půjdou peníze.“ Zatvářila se rozpačitě. „Už ho přestávalo bavit neustále podporovat každou organizaci v tomhle městě, když s nimi stejně spolupracuje i dobročinný spolek vašich matek. Někdy má trochu radikální postoje.“ Paní Fitz se odmlčela. „Nemáš nějakou oblíbenou dobročinnou organizaci, Isabelle?“ „Svou vlastní,“ zašeptala Savannah. „No, není to sice zrovna Zachraňte děti,“ odpověděla Izzie trochu rozrušeně, „ale komunitní centrum v Harborside, kde jsem vyrůstala, potřebuje pomoc. Mají tam skvělé kroužky, ale nikdy nejsou peníze na opravy, nové vybavení nebo navýšení aktivit.“ Izzie se zamyslela. „Celé město je na centru závislé nejen pokud jde o volný čas dětí, ale utužuje tamní komunitu. Je to jediné místo, kam může přijít úplně každý, kde je bezpečí a zábava a…“ Odmlčela se. „Každopádně vím, jak pomohlo mně. Kdybych neměla komunitní
centrum, určitě bych se během dospívání dostala do maléru. A kdyby se to místo dalo dohromady, mohlo by tam chodit ještě víc dětí. Dát peníze jim by znamenalo pomoc pro spoustu lidí.“ Mira si nemohla pomoct, Izziin proslov ji dojal. Paní Fitz očividně rovněž. „To je báječný nápad a ředitel Heller bude určitě nadšený. Jen si představte tu publicitu.“ Paní Fitz pohlédla na Savannah a Miru. „Co tomu říkáte?“ „Zní to skvěle,“ řekla kupodivu Savannah. „Izzie by nám měla pomoct i s plánováním. A myslím, že když vymyslela téma i účel akce, měla by v tomhle případě získat čestné předsednictví.“ Co to dělá? nechápala Mira. Soudě dle skeptického výrazu si Izzie očividně myslela totéž. Paní Fitz se zamračila. „No, nevím, Isabelle je tu nová. Nejsem si jistá…“ „Pověřovala by nás úkoly, získávala příspěvky. Na tom přece nic není, holky, že ne?“ Některé váhavě přikývly, Savannah upřela oči na Isabelle. „Leda by si Izzie myslela, že na to nestačí.“ „My ti pomůžeme,“ nabídly se Viloet s Nicole. „Já taky,“ vyhrkla Mira bez přemýšlení. Izzie se na ni překvapeně podívala. Paní Fitz se usmála. „Jak bych s takovou podporou mohla odmítnout?“ Po schůzce se dívky vyhrnuly ven, mířily na sportovní trénink nebo ke Corkymu. Izzie rozebírala plány s Violet a Nicole, Mira se zdržela. Trenérce pozemního hokeje se předem omluvila, že přijde na trénink o půl hodiny později. Potřebovala se všech zbavit, aby se mohla vrátit do ateliéru a dokončit zátiší s leknínem. Zítra se mělo odevzdávat. Jenže Savannah právě pořádala naléhavou konferenci s Leou a Lauren a bylo zřejmé, že neodejde, dokud neskončí.
168
169
J en C alo ni ta
Krásky
„To je k neuvěření, že Izzie kývla,“ smála se Savannah. „Udělala nám to tak snadný. Jak chce dát dohromady party? Ani když jí budou pomáhat ty její kamarádky, nesežene občerstvení ani ostatní věci. A předělávka pitomýho komunitního centra?“ Obrátila oči v sloup. „Kdo by chtěl utrácet zrovna za tohle? Musíme se postarat, aby Izzie totálně pohořela. Mezi náma, známe v tomhle městě dost lidí a dokážeme, aby jí nikdo nepomohl. To ji pořádně poníží. Nedivila bych se, kdyby pak začala chodit do jiné školy.“ Savannah strčila do Miry. „Bylo geniální, žes jí nabídla pomoc. Dokud si bude myslet, že jsi na její straně, ani ve snu ji nenapadne, že ji sabotujeme.“ Mira poklesla na duchu. Nabídla se upřímně. Částečně proto, že kdyby Izzie pomohla, snad by se jí podařilo překlenout propast, která se mezi nimi rozevírala, aby nakonec nebyla nepřeklenutelná. Jenže to by nesměla mít v zádech Savannah. „Tohle je naše první akce v úloze předsedkyň,“ připomněla. „Nechceme náhodou, aby to klaplo?“ „Klapne,“ ujistila ji Savannah. „Jakmile paní Fitz zjistí, že Izziin plán vybouchnul, nastoupíme my, všechno zachráníme a ztrojnásobíme vybranou částku, která půjde na projekt, co si to zaslouží. Ne na barák, který mají stejně strhnout.“ Mira se zatvářila nechápavě. „To komunitní centrum, co o něm Izzie pořád mele, je první na seznamu budov v Harborside, která chce otec zbourat a postavit místo nich hotely a luxusní domy. Je to součást revitalizačního plánu, stačí, když ho tvůj táta prosadí v senátu.“ „Chce strhnout Izziino komunitní centrum?“ Mira sevřela zápisník. „Bude zdrcená.“ „Jo,“ ušklíbla se Savannah zlomyslně. „Přesně tak. Když se jí nepodaří uskutečnit tuhle dobročinnou akci a svoje milovaný centrum zachránit, sesype se z toho.“ „Jsi geniální, Vanno,“ uznala Lea. „Jdu do toho.“ „Já taky,“ přidala se Lauren a spolu s Leou vyšly ven.
Mira si pohrávala se stříbrným prstýnkem na pravé ruce. Nechtěla se stát součástí dalšího spiknutí proti Izzie. „Vanno, to už je trochu moc,“ řekla v obavách. „Jedna věc je Izzie zesměšnit, ale tohle je vážně krutý. Zničilo by ji to. Podle mě už moc neschází.“ Zaváhala. „Měla to hodně těžké. Vlastně jsem si nikdy neuvědomila jak moc.“ Savannah na ni upřela oči. „Děláme to pro ni. Lidi jako ona jsou výplodem svého prostředí. Ona na naši školu a do Emerald Cove nikdy nezapadne. Až od vás odejde a vrátí se do Harborside, bude mnohem šťastnější. A my taky.“ „Jenže ona se nemá kam vrátit,“ namítla Mira tiše. Savannah semkla rty. „Podívej se, jak kvůli ní vypadáte. Snažím se tě chránit, Miro, ale lidi si povídají. Myslí, že Monroeovi chtějí zničit Emerald Cove tím, že tu někoho jako ona nechají bydlet.“ Savannah si upravila skládanou sukni a stáhla ji níž v útlém pase. „Bojí se, že sem za chvíli přitáhnou Izziini kamarádi, poroste zločinnost a všichni budeme v háji.“ Mira se zasmála. „Ale no tak, kdo by si vymyslel něco takovýho?“ Savannah nežertovala. „Izzie je zlo, to dobře víš. Vážně chceš, aby potopila kampaň tvýho táty?“ Mira se přestala smát. „Mohla by?“ Savanniny hnědé oči jako by jí vyvrtávaly díru do čela. „Můj táta říkal, že nikdo nechce přispívat penězi na kampaň někomu, s jehož neteří jsou větší problémy než v Pařbě v Jersey Shore. Jestli Izzie bude krást drahé šperky a ničit tvému otci pověst, nikdo jeho kandidaturu do amerického senátu nepodpoří. Kdo by věřil člověku, který nedokáže zvládnout ani svou vlastní rodinu?“ Savannah si přiložila prst ke rtům. „A jestli se nepletu, tvůj táta má od Developerské společnosti Ingram slíbeno víc peněz než od ostatních. Byla by škoda o ně přijít.“ Mira se otřásla. Pochopila. Její nejlepší kamarádka jí vyhrožuje.
170
171
J en C alo ni ta
Krásky
Savannah zamířila k východu. „Nezvorej to, Miro.“ Ve dveřích se ještě otočila a její výraz zjemněl. „Jsi moje nejlepší kamarádka. Snažím se ti pomoct,“ zdůraznila. „Nakonec mi poděkuješ.“ Mira se za ní dlouho dívala. Její plán by mohl fungovat, pomyslela si. Ale odpustila by si někdy, kdyby to dovolila? „Jestli se budeš pořád takhle tvářit, udělají se ti na čele vrásky,“ ozval se Kellen. Mira si vůbec nevšimla, že stojí opodál a pozoruje ji. Už byl převlečený do malířského, měl na sobě džíny postříkané snad všemi barvami. Zpražila ho pohledem. „No prosím, výraz hvězdy. Ten se ti podobá mnohem víc.“ „Nemůžeme obvyklé špičkování vynechat?“ Už se v jeho společnosti cítila natolik uvolněně, že mu dokázala všechno vracet i s úroky. „Měla jsem dost mizerný odpoledne.“ „Ale, ale, proměnili se snad Motýli zpátky v housenky?“ Mira ho praštila notesem. „Ne, ale mají nový úkol pro výtvarníky,“ oznámila a Kellen si zamnul rameno. „Máte namalovat obrazy k naší podzimní akci.“ „Myslíš máme, ne?“ opáčil Kellen. „Když teď patříš k nám, magorům z výtvarky.“ Mira šla dál a upírala oči před sebe, ale Kellen se náhle zastavil. „Tys to pořád nikomu neřekla? Ježíši, Miro. Výtvarka přece není tak blbá.“ „Nemyslím si, že je blbá. Někomu jsem to řekla, jen ne Motýlkům.“ Zahanbeně se odvrátila. Kellen zavrtěl hlavou. „A přitom si myslíš, že se mnou je to těžký.“ Znovu ho praštila. „Au!“ Oba se rozesmáli. Kellen měl pravdu, vážně se chovala hloupě. Proč se tak bojí všem přiznat, že chodí na hodiny výtvarné výchovy? Že její kamarádky nebaví malování nebo čtení o Claudu Monetovi ještě neznamená, že to nesmí bavit ji. „Tak já se tě na něco zeptám: kdybys z toho obrazu dostala jedničku, donutíš učitele, aby ho schoval a zamknul? Pro-
tože on naše věci rád vystavuje v galerii. Já měl takovou radost, když mi tam vystavil sochu cválajícího koně, že jsem donutil náš oddíl přespolního běhu, aby si udělal výlet a šel se tam podívat.“ Ve správní budově gymnázia se totiž nacházela malá galerie, kde se vystavovaly práce bývalých i současných studentů. „Aha, tím myslíš ten výlet, o kterým brácha říkal, že byl hrozně nudnej,“ dobírala si ho Mira. Kellen se ušklíbl. „Byl jsem na nudnějších. Už jsi někdy absolvovala čtyřhodinovou prohlídku guvernérova sídla se svou matkou?“ Mira se zazubila. „Tam jsem se vždycky chtěla podívat.“ „Výborně, příště s mou mámou můžeš jít ty,“ prohlásil Kellen. Vyšli z budovy a zamířili přes areál k uměleckým ateliérům. Obloha zešedla. „Vypadá to, že bude lejt.“ „Mně to nevadí,“ podotkla Mira. „Klidně bych trénink vynechala.“ V duchu horečně přemítala. Skutečně by Savannah byla schopna vydírat její rodinu? S Kellenem se scházeli téměř každé odpoledne, pracovali na svých projektech v ateliéru a ona se na to začínala těšit. Někdy jí Kellen přinesl latté nebo lízátko. Dnes neměl nic. Zrovna když by se jí hodil kousek čokolády. Savannina hrozba ji vyděsila. „Jste dneska nějak zamlklá, slečno Monroeová,“ poznamenal Kellen. V dálce zahřmělo. „Souvisí to nějak s tím, co se stalo v pátek ve sportovním klubu?“ „Ty o tom víš?“ podivila se. „Vědí o tom všichni,“ opáčil suše. „Bylo to nedorozumění,“ vysvětlovala rychle. „Izzie přijala pitomou výzvu a všechno se to zvrtlo. Dali jsme to do pořádku.“ „To je dobře.“ Kellen se pustil po schodech ke vchodu jako první. „Nerad bych si myslel, že to tvoje sestřenice udělala proto, aby sem zapadla. Víš sama, jak to tady chodí – lidi
172
173
J en C alo ni ta
Krásky
tu neskousnou nikoho, kdo není ze stejnýho sladkýho těsta jako oni.“ Podržel Miře dveře. Na nos jí dopadla první velká kapka. Sotva vešli dovnitř, pořádně se rozpršelo. „Izzie taková není. Dokáže si stát za svým,“ hájila ji Mira, jako by si to teprve teď sama uvědomila. V poslední době si s Kellenem povídali často, ale nikdy o vztazích v jejím ročníku. „Slyšel jsem, že z ní má Savannah pěkně nahnáno,“ poznamenal Kellen. „Savannah se nebojí nikoho.“ Pokrčil rameny. „Divila by ses, z koho můžou mít lidi strach.“ Vešli do ateliéru, kde už několik studentů pracovalo na svých obrazech nebo sochách. Někdo připojil iPod k reprobednám, takže měli i hudební doprovod. Mira zamířila ke své složce a vytáhla z ní poslední obraz. Zhruba za dvacet minut má být na tréninku, pokud se tedy bude konat. Venku stále lilo. Mira se posadila a natáhla si barvami potřísněnou halenu. Náhle se ozvaly hlučné hlasy. Vzhlédla a strnula. Fotbalisté, mokří jako myši, se nahrnuli do dveří ateliéru. Ryan Hodgkins nakoukl dovnitř dřív, než se mohla schovat. Byl to jeden z Taylorových spoluhráčů, nemohla ho vystát. „Kruci, co to tady je?“ vykřikoval. „Hej, Bé! Hej, Té! Tohle musíte vidět.“ Brayden vešel dovnitř a rozhlédl se. „To je výtvarnej ateliér, ty tupče. Copak to nepoznáš?“ „Ne, proč bych měl?“ Ryan vzal do ruky pravítko a zatočil jím. Mira se pokusila schovat za stojan. Co tady vůbec dělají? Neměli by běhat po areálu, aby se zahřáli před tréninkem? Zvenčí se ozvalo další hlasité zahřmění. Počasí je očividně přinutilo schovat se uvnitř. „Když už jsme tady, můžem si to tu aspoň prohlídnout,“ rozhodl Ryan. Mira strnula. Ryan se nahnul a podíval se
jedné dívce přes rameno. „To je teda dost divný. Co to má bejt? Žirafa?“ „Mrakodrap,“ opáčila dívka. „Vůbec to tak nevypadá,“ prohlásil Ryan. „Té! Pojď se mrknout na tuhle žirafu!“ „Musím na záchod,“ řekla Mira honem. Doufala, že se jí podaří dostat druhým východem ze třídy dřív, než si jí Ryan všimne. Déšť bušil do střechy, jako by do ní narážely golfové míčky. „Čau, Miro, co tady děláš?“ zvolal Ryan. Otočila se a nasadila zářivý úsměv. „Ahoj, Ryane. Zmokli jste při tréninku? Ahoj, Braydene.“ „Ahoj, Miro,“ pozdravil ji Brayden a zvědavě okukoval její stojan. „Tos dělala ty?“ „Ne,“ odmítla rychle a skočila před nedodělaný obraz leknínu. „Líbí se mi to,“ poznamenal Brayden. „Trochu to připomíná vaši zahradu.“ „Miro!“ ozval se Taylor. Mířil přímo k ní, málem přitom jinému spolužákovi porazil stojan. „Co tady děláš?“ Přišel si pro polibek a celou ji smáčel mokrou bundou. „Taky vás chytla ta bouřka?“ Zadíval se na její halenu od barev. „Co to máš na sobě?“ „Tys to ještě neřekla ani jemu?“ ozval se Kellen. „Co mi neřekla?“ Taylor se zadíval na Kellena a jeho výraz potemněl. „Kevin, co?“ „Kellen.“ „To je jedno.“ Taylor se nacpal vedle něj, jako by byl ještě na hřišti. „Můžeš mně a mý holce dopřát trochu soukromí?“ „Ne, stojíš mi v cestě,“ prohlásil kupodivu Kellen. „Doslova. Musím tohle dodělat a jít na trénink v přespolňáku.“ Taylor vytáhl z Miřiny přihrádky štětec, namočil ho do oranžové barvy a udělal Kellenovi přes obraz tenkou čáru. „A máš to hotový.“
174
175
J en C alo ni ta
„Hodně vyzrálý,“ podotkl Kellen s očima upřenýma na obraz. „Ale funguje to. Dodává to tomu obrazu hloubku, co ty na to?“ „Jak jsi to moh udělat!“ obořila se Mira na Taylora. „Ty se ho budeš zastávat? Co tady vůbec děláš, s těma magorama?“ „Hele,“ krotil ho Brayden, „uklidni se.“ „Ne. Chci vědět, co tu dělá.“ Mhouřil oči. „Ty s ním něco máš?“ „Ne. Musela… byla jsem tu něco zařídit kvůli Motýlkům,“ zalhala Mira. „Rozpršelo se, tak jsem tu zůstala a malovala.“ Znělo to neskutečně falešně. Taylorovi muselo být jasné, že si vymýšlí. Pokusila se zachytit Kellenův pohled, ale on se díval na svůj zničený obraz. „Pro dnešek už ses pobavila dost, ne?“ prohlásil Taylor. Popadl Miru za ruku. „Můžeš bouřku přečkat s náma. Jdeme.“ Ale Mira odejít nechtěla. Přála si zůstat s Kellenem. Ačkoli by to ráda řekla, nechala se odtáhnout. Uvědomovala si, že si vybrala sama. Když odcházela, Kellen se za ní díval. Měla pocit, že toho bude litovat.
176
18 v nepřátelské linii. Vypadala náležitě (školní uniforma), měla podporu (kamarádky Violet a Nicole) a připravila se (seznam potenciálních dodavatelů občerstvení na country bál). Ale jestli přežije první misi na Main Street, to byla otázka. Rychle pochopila, že na náměstí Emerald Cove to chodí jinak než v Harborside. Tady se lidé vystrojili a pak utratili devět dolarů za jednu malou zmrzlinu. Ulice byly plné chův a služek tlačících kočárky s ječícími dětmi, zatímco důstojně vyhlížející matky kráčely kus za nimi a telefonovaly. Místo filiálek oděvních řetězců tu měli butiky s prvotřídními oděvy, nikde žádné slevy, zaparkování BMW nebo range roveru stálo půl dolaru za dvacet minut. Každé město, kde měli na hlavní ulici obchod Apple, bylo bohaté a nebálo se tím pochlubit. Izzie jen doufala, že se budou obchody ochotné podělit o své zboží pro dobrou věc. Paní Fitz jí dala za úkol do příštího pátku zajistit seznam prodejců, takže nebylo času nazbyt. Country bál musí skončit úspěchem. Byla to Izziina šance dokázat, že do Emerald Cove může zapadnout. Nehodlala ji promarnit. „Tak jdeme na to,“ prohlásila. „Kde začneme?“ „Kde je Mira?“ chtěla vědět Violet a probírala se seznamem, který jim Mira připravila. „Myslela jsem, že nám nabídla pomoc.“ izzie si připadala jako špeh
177
J en C alo ni ta
Krásky
„Jo, podle mě náhodou zrovna škytla a vyznělo to jako ‚já taky‘. Mira by neriskovala, že si proti sobě poštve Savannah. Navíc jí nebylo dobře.“ Miřina nevolnost trvala poslední dva dny, kdy vůbec neopouštěla pokoj. Izzie napadlo, že se u ní zastaví, ale rozmyslela si to. Proč něco předstírat? „Prej dělá, že je nemocná, aby ji Taylor nepustil k vodě,“ podotkla Nicole a bleskovou rychlostí odeslala esemesku. „Tuhle se pohádali, stáli na dešti před ateliérem a ječeli na sebe.“ „A proč se pohádali?“ vyzvídala Violet. Nicole pokrčila rameny. „No, nikdo je pořádně neslyšel. Prostě rozhazovali rukama a bylo vidět, že na sebe křičí.“ „To bude určitě omyl,“ odmítla to Izzie. „Ten kluk by Miru nenechal. Věčně ji oblejzá a říká jí lásko. Nebo ona jemu.“ Zašklebila se. „Je to trochu nechutný.“ „Každopádně si aspoň vzpomněla a dala ti ten seznam,“ poznamenala Violet a vytáhla papír z desek. Všechny tři ho začaly studovat. „Firma Gastronomický ráj nám pomáhá vždycky. Pak můžeme zajít do Pivoňky domluvit květiny a navštívit pár cukráren. Většina z nich už s Motýlkama spolupracovala, takže by nám na to měla stačit hodina.“ „A budou nám věřit, že chystáme jménem gymnázia obrovskou party a potřebujeme k tomu věci zadarmo?“ Tuhle část rovnice Izzie pořád nechápala. V Harborside se věčně někdo pokoušel přesvědčovat druhé, aby jim něco věnovali na údajně dobročinné účely. Navíc by nikdo z nich nepodepsal smlouvu s mladou holkou. Violet se rozesmála. „No jo. Studenti gymnázia to tu dělají pořád, a když ne, platí podobné věci jejich rodiče. Zní to trochu šíleně, ale v podstatě neuplyne den, aby máma nemusela otevřít šekovou knížku. Tenhle týden zaplatila dvě stě dolarů za jeden lístek na jarní slavnostní večeři. A pak musela vypláznout pět stovek, aby do programu zařadila jméno
naší rodiny. Já vím, zní to šíleně, ale tohle je Emerald Cove. Buďto dáváš, dáváš, dáváš, nebo bereš, bereš, bereš.“ Izzie vyprskla smíchy. „To je vážně na hlavu!“ zvolala a vylekala ženu, která je právě míjela s telefonem u ucha. „Ale fajn. Tak se do toho pustíme, i když přiznávám, že jsem ještě nikdy nic podobnýho nepřipravovala. Vlastně jsem nikdy neměla ani oslavu narozenin.“ Nicole vykulila oči. „Nikdy? To je hrozný. Já ji měla do dvanácti každej rok a pokaždý jsme měli doma poníka.“ Zamračila se. „Vlastně měli tenkrát poníka na každý oslavě, na který jsem byla.“ „U nás žádní poníci,“ řekla Izzie a namotala si na prst pramen mokrých vlasů. Právě skončili trénink plaveckého oddílu. „Většinou jsme si s mámou a s babičkou daly košíček a jeden nebo dva dárky. V Harborside neměl oslavy nikdo. Savannah to musela vědět, když tuhle akci svěřila mně. Neotiskli v Gazette informaci, že nemám předpoklady pro pořádání party?“ zavtipkovala. „Ne, a i kdyby, koho zajímá, co si myslí Savannah?“ namítla Violet. „Dostala jsi to za úkol ty, protože jsi vymyslela něco neotřelýho. Za celý loňský rok jsme pořádaly jen karneval nebo formální ples.“ Stáhla si dlouhé vlasy do ohonu. „A pokud jde o charitu, nikdy jsme nevymyslely tak dobrý projekt.“ Rozhlédla se po kamarádkách. „Motýlci obvykle přispívají na projekty, které zaštiťuje George Clooney nebo hvězdy z Upířích deníků.“ Nicole smutně vzdychla. „Loni jsme málem vyhrály hostování v tom seriálu, jenže pak ty káči z Gymnázia svaté Alžběty nafotily kalendář v bikinách a zvítězily.“ Violet povytáhla obočí. „Vidíš? Motýlci tě potřebujou a tvoje babička taky.“ Položila Izzie ruce na ramena a pohlédla jí do očí, jako by se ji pokoušela hypnotizovat. „Být Motýlkem je důstojné poslání a přesně to potřebuješ, aby ti ten úchyl dal pokoj.“
178
179
J en C alo ni ta
Krásky
Izzie se někomu potřebovala svěřit, jak jí Lucas vyhrožoval, a věděla, že jedině Violet a Nicole může důvěřovat, že si nepustí pusu na špacír. Violet měla pravdu. Stát se Motýlkem – zvláště pak pověřeným organizací dobročinného country bálu – pomůže. Včera večer telefonovala s noční sestrou a ta jí řekla, že se babičce v domově daří lépe, než se dalo čekat. Nesmí ji zklamat. A s Motýlky za zády by mohla zároveň pomoct i Harborside. „Máš pravdu,“ přikývla Izzie povzbuzeně. „Jdeme na to. Rozdělíme si ten seznam podle kategorií, bude to rychlejší. Vi, ty si vezmeš občerstvení. Ty půjdeš do květinářství, Nic, a já seženu dezerty.“ Vzala si stránku s adresami čtyř cukráren. „Můžeme se tu sejít za hodinu, berete?“ „No vidíš, teď mluvíš jako pravý Motýlek!“ pochválila ji Violet. Rozdělily se každá jiným směrem. „Bude to hračka.“ Jenže nebyla. Ani trochu. „Kdybyste mi zavolala majitele, všechno bych mu vysvětlila,“ přemlouvala Izzie znuděnou dívku za pultem v Upečeno s láskou. Dohadovala se s ní už deset minut a přestávalo ji to bavit. „Jsem ze Společenských motýlků. Spolupracujeme s vaší cukrárnou při každé akci.“ Dívka umístila na pult ceduli s růžovým nápisem Za chvíli jsem zpátky! a zamračila se na ni. „Ty nejsi Motýlek, a jestli se nepletu, tak spolek dost snížil standard.“ Izzie na ni zírala s otevřenými ústy. Co měla ta poznámka znamenat? Než se však zmohla na odpověď, prodavačka se usmála na otce držícího v náručí děcko, které dychtivě ukazovalo na sušenky. „A teď mě omluv, mám tu skutečnýho zákazníka.“ Ve zmrzlinářství se jí nevedlo o nic lépe. „Nemáme zájem,“ prohlásil muž za pultem, sotva Izzie vkročila na rohožku ve tvaru zmrzlinového kornoutu.
Spustila ruku s deskami. „Vždyť jsem se vás ještě ani nezeptala.“ Chlapík měl na sobě modrou košili a vázanku se vzorkem barevných zmrzlinových kornoutů. Nepodíval se jí do očí, ale možná to bylo tím, že právě tvořil květy z kornoutového těsta na arch pečicího papíru. „Ani nemusíš. My charitu neděláme.“ „Ale to je určitě omyl, protože s naším spolkem spolupracujete v jednom kuse,“ namítla Izzie rozpačitě. Co udělala špatně? „Jsem studentka místního gymnázia a náš spolek, Společenští motýlci, většinou…“ Nenechal ji domluvit. „Nemám zájem! Je mi jedno, čí jsi neteř. Zkus to jinde.“ Dvojice, která jedla u okna zmrzlinu, překvapeně vzhlédla. Proboha, jak jsem mohla být tak hloupá, pomyslela si Izzie. Jistěže všichni vědí, co je zač. V tomhle městě zná Billa Monroea každý, a tím pádem i celý její příběh. Jenže teď nebyla chvíle na rozpaky. Přemluvím ho, umínila si. „Váš obchod milujeme! Máte tu tak báječné…“ Ještě zdejší zmrzlinu neochutnala, ale rozhodla se improvizovat. „Tak báječné příchutě, na naší party by to byl dokonalý doplněk. Kdybyste měl chvilku strpení, vysvětlila bych…“ „Nemám zájem,“ zopakoval důrazně. „Musím to říkat pořád dokola?“ Tohle je nesmysl! Izzie se vyřítila z obchodu a rázovala si to pryč. Doufala, že Violet s Nicole pochodily lépe. Pravděpodobně už objednaly všechno, zatímco ona se sotva dostala k pozdravu a už ji vysypali ze dveří. Zvedla hlavu a zjistila, že stojí před třetím obchodem ze seznamu: Jako po másle. Nasadila široký úsměv, dokonce se štípla do tváří, jak jí radila teta před školním fotografováním, aby hezky zčervenaly. Nepatrné zlepšení, pomyslela si při pohledu do skla výlohy. Tohle musíš dokázat, Izzie. Ne-
180
181
J en C alo ni ta
Krásky
dej se. Otevřela dveře tak tiše, jak dokázala, aby si jí nikdo nevšiml. V Jako po másle to vypadalo spíš jako v obchodním domě než v cukrárně. Hrála tu hudba, před elektrickým krbem zvaly k posezení měkké pohovky. Na podnosech za sklem byly umně naaranžované zákusky všech možných barev. Za pultem stála mladá žena ve žluté zástěře s vyšitým ovocným košíčkem na prsou, jinak v obchodě nikdo nebyl. „Dobrý den! Náš dobročinný školní spolek plánuje svou první letošní akci, country bál. Sháníme pro ni občerstvení.“ Protože ji prodavačka zatím nepřerušila, mluvila dál. „Peníze, které se na akci vyberou, půjdou na skvělou věc, renovaci komunitního centra.“ „Tomu říkám změna,“ přikývla žena, která dosud nevzhlédla, zdobila zákusky polevou. „My obvykle nepřispíváme, máme tu objednávky na čtyři týdny dopředu, ale zní to opravdu dobře.“ Izzie ucítila záchvěv naděje. „Je to dobré.“ Žena vzala do ruky misku s bílými krystalky a posypala jimi vrstvu polevy. Na jmenovce stálo, že se jmenuje Amy. „S kterým komunitním centrem spolupracujete?“ „No…“ Izzie si připadala hloupě. Vážně váhá, jestli má jmenovat Harborside? Nikdy se nestyděla za to, kde vyrůstala, a nebude ani teď. „Harborside. Je to město na pláži asi třicet kilometrů odsud.“ Jakmile ale vyslovila Harborside, chování ženy se změnilo. „Je mi líto,“ prohlásila. „Neměla jsem v tobě probouzet falešné naděje. Jsme zamluvení minimálně na dva měsíce dopředu. Nemůžu ti pomoct, ale díky, že sis na nás vzpomněla.“ Neee! Už byla tak blízko. Nemůže se teď vzdát – ať už Amy ví, s kým mluví, nebo ne. Musí ji přesvědčit. „Vím, že vaše cukrárna je tu teprve rok a ve stejné ulici se chystá otevřít další,“ vyhrkla a vzpomínala na své poznámky. „Spolu-
práce se spolkem jako Společenští motýlci by vám přinesla renomé.“ „Naše firma je dostatečně známá,“ opáčila žena. „Mám práci, musím dokončit objednávku pro senátorovu rodinu.“ Zarazila se a zčervenala. „Buď tak hodná a běž už. Díky.“ Izzie by se té ironii zasmála, ale jako by jí ztuhla čelist. Měla pocit, že už se přilbížila k cíli, ale jakmile pronesla Harborside, bylo po všem. Věděla, že mají obyvatelé Emerald Cove o jejím rodném městě zkreslené představy, ale je to skutečně jediný důvod, proč s ní nechtějí spolupracovat? Jestli tu jsou Společenští motýlci tak uznávaní, jak tvrdila Violet, nemělo by majitele obchodů od spolupráce odradit, že se ptá ona. Nebo ano? Zatvrdila se. „Amy, poslyšte, vím, že vaše dortíky jsou tu hit a prodávají se rychleji, než je dokážete péct, ale když si vedete tak dobře, nemůžete jich pár desítek věnovat na charitu? I kdybych se vám nezamlouvala já, ten bál bude skvělá akce s ještě lepším účelem. Nechtěla byste mi pomoct a získat tím dobrou karmu?“ Žena zakrojila do jednoho zákusku. „Nesouvisí to s Harborside, jen…“ Vzdychla a zavrtěla hlavou. „Nemůžu, rozumíš?“ řekla tiše. „Byla bych ráda, kdybys odešla, a vyřiď, prosím, ostatním Motýlkům, aby sem nechodili. Jsem už na tyhle hry moc stará.“ Izzie odešla bez jediného slova a sesula se na nejbližší lavičku. Co tím Amy myslela, že je na tyhle hry stará? A proč se chovala tak divně, jen co Izzie zmínila Harborside? Ale ať už byl důvod jakýkoli, jedno bylo jasné: Izzie selhala. Na celé čáře. Ještě jí zbývalo čtvrt hodiny, aby zaskočila do čtvrté cukrárny, ale neměla na to. Zavřela oči a přála si vymazat celé odpoledne z paměti. „Tomu říkám zajímavý místo na zdřímnutí.“ Když oči otevřela, stál před ní Brayden ve školní uniformě. Posadil se k ní. Voněl mýdlem a přílivem. „Co tady
182
183
J en C alo ni ta
Krásky
děláš a proč vypadáš, jako by ti někdo právě přejel štěně?“ zeptal se. „Nebo v tvém případě plavecké brýle?“ Usmála se. To léto jí nějaký šílený cyklista přejel oblíbené brýle, které jí upadly na zem. Byla z toho nešťastná a Brayden ji překvapil tím, že jí daroval nové. „Tohle je mnohem horší než brýle,“ povzdechla si ztrápeně. Brayden si položil ruku na opěradlo lavičky. „Nechceš se svěřit?“ Styděla se jít s pravdou ven, ale jak ho znala, stejně by nedal pokoj, dokud by všechno nevyklopila. „Udělali ze mě předsedkyni Motýlků pro první letošní akci,“ přiznala a Brayden se zatvářil překvapeně. „Já vím, já a Motýl. Divný, co? Jenže tohle mě netrápí. Mám na tu party sehnat občerstvení, které by obchody věnovaly na dobrou věc, což se očividně všem přede mnou podařilo bez mrknutí oka, jenže každý obchod, do kterého vlezu, mě odmítne hned ve dveřích.“ Odhrnula si vlasy za uši. „Je to proto, že jsem z Harborside,“ dodala. „A neříkej, že je to nesmysl, protože není. Jakmile zjistí, že jsem ta holka z novin, a vzpomenou si, kde jsem vyrostla, nechtějí se mnou nic mít. Nechce se mi věřit, jak jsou lidi v tomhle městě povrchní.“ Brayden povytáhl obočí. „Povrchní sice jsou, ale ne hloupí. Obchody si tady nenechají uniknout takovou příležitost k reklamě jen proto, že je oslovíš ty.“ „To jsem si taky myslela, ale proč teda odmítají?“ „To nevím.“ Brayden zavrtěl hlavou. „Něco mi na tom nesedí. Emerald Cove taky zrovna nemiluju, ale všichni tu nejsou zkažení, Iz. Kdybys těm lidem dala šanci, zjistila bys, že jich tu je i spousta slušných.“ Ušklíbl se. „Proč ses vůbec dala k Motýlkům?“ Napřímila se. „Co je? Podle tebe na to nemám?“ „Prostě jsem nečekal, že tě tohle bude zajímat. Dobročinnost je skvělá věc, jasně, ale Motýlci jsou, jak stojí v jejich názvu, společenský klub.“
„Tvoje holka k nim taky patří,“ namítla bez přemýšlení. Jeho úsměv pohasl. „Jak jsem říkal, v názvu je společenští. A jestli Savannah něco je, tak společenská.“ „Proč s ní vlastně jsi, Braydene?“ zeptala se tiše a zaskočila tou upřímností sebe i jeho. „Máš na mnohem lepší holku, to snad víš, ne? Savannah je tak…“ Moment! Co to dělám? „Promiň, to ode mě bylo neslušný.“ Sklopila rozpačitě oči. Brayden mlčel. „Radši půjdu. Ještě zbývá jeden obchod, kde jsem nebyla.“ Brayden vstal. „Jdu s tebou.“ Izzie chtěla protestovat. „Nedám se odradit. S tímhle ti můžu pomoct.“ „No dobře, aspoň uvidíš, jak se mnou vymetou.“ „Odkud jsi teď přišla?“ zeptal se. „Z Jako po másle?“ Izzie přikývla. „Braydene, nemá smysl…“ Pozdě. Brayden už ji táhl zpátky ke vchodu a dovnitř. Amy ho spatřila a usmála se. „Ahoj, Braydene, chutnaly mamince ty košíčky, co jsem jí připravila minulý týden na čajový dýchánek pro matky a dcery?“ Izzie se zatvářila zvědavě. Netušila, že má Brayden sestru. „Moc,“ odtušil Brayden. „Proto jsme taky tady. Jste tu nejlepší, Amy, nechce se mi věřit, že jste odmítla mou kamarádku, která vám nabízí příležitost roku. Společenští motýlci přece pořádají ty nejlepší akce v Emerald Cove.“ Amy se na Izzie nervózně ohlédla. „Je mi líto, že pro vás nemůžu nic udělat.“ Uhladila si zástěru. „Jsme zamluvení na měsíc dopředu.“ Hm… mně jste říkala na dva, pomyslela si Izzie. „Amy, vy jste přece nadčlověk!“ lichotil jí Brayden. „Objednávku pro mámu jste zvládla vmáčknout mezi ostatní jen s dvoudenním předstihem. Určitě byste dokázala s měsíčním avízem vyrobit sto košíčků.“ Amy vypadala jako v pasti. „To ano, ale…“ „Izzie je dobrá přítelkyně naší rodiny a chodí na stejné gymnázium,“ pokračoval. „A jak vysvětlila, všechny vy-
184
185
J en C alo ni ta
Krásky
brané prostředky půjdou na dobrý účel. Jak byste mohla odmítnout?“ „Zní to jako skvělá věc, ale opravdu nemám čas vzít další akci, když jich mám v kalendáři plno už teď. Je to komplikované,“ dodala neurčitě. Izzie poklesla na duchu. Ani Brayden jí nepomůže. „To je škoda. Vyřídím mámě, aby vzkázala svým známým, že toho máte moc a neberete nové objednávky.“ Brayden se ohlédl na Izzie. „Zajdeme do Mléčných lahůdek, budou nadšení, že tu party nakonec získají oni.“ Vzal ji za ruku. „Hrozně si přáli podílet se na akci Společenských Motýlků.“ „Počkejte,“ zvolala Amy. „Nechci tvou matku rozladit. Možná bych to dokázala nějak zařídit.“ Brayden stiskl Izzie dlaň. „To by bylo senzační.“ O deset minut později už se smáli venku před obchodem, Izzie držela v ruce růžovou smlouvu. Cukrárna byla oficiálně zamluvená a nabídla věnování dvou set košíčků. Brayden přiměl Amy nabídku zdvojnásobit, protože mazaně zmínil, jak bude jeho matka zklamaná, až se dozví, jak se k Izzie chovala. „Děkuju, byl jsi perfektní!“ pochvalovala si Izzie radostí bez sebe. „Rádo se stalo,“ poklonil se Brayden. Vzápětí zvážněl. „Ale je mi líto, že jsem do toho musel zasahovat, měli poslouchat tebe, Iz.“ Pokrčila rameny. „To je fakt, ale začínám si zvykat. Rozhodně kvůli tomu nehodím flintu do žita.“ „To bys taky neměla. Zasloužíš si něco lepšího.“ Zaváhal. „Pokud jde o mě a o Savannah…“ Izzie se nadechla. Skutečně o tom budou mluvit? Ráda by to slyšela, ale trochu se bála. „Od té doby, co jsem tě poznal, jsem…“ Izze tajila dech a čekala.
„Izzie! Izzie!“ Violet s Nicole se k nim přihnaly dřív, než Brayden stačil dopovědět. Izzie se pokusila zahnat zklamání. Možná na to stejně nebyla ta nejlepší chvíle. Ukázala kamarádkám pyšně smlouvu. „Dvě stě košíčků z Jako po másle. Díky Braydenovi.“ Violet se příliš nadšeně netvářila. „Tak máme aspoň košíčky. Nás s Nic odmítli ve všech obchodech na seznamu.“ „Co?“ žasla Izzie. „Jak je to možný?“ „To nevím. Jakmile jsme řekly, co jsme zač, v podstatě nás vystrkali ze dveří,“ dodala Violet zachmuřeně. Nicole se otřásla. „Připadám si jako špína.“ Možná to přece jen nesouvisí s Harborside. Ale s čím tedy? „Se všemi obchody ze seznamu už Motýlci spolupracovali. Proč nás najednou všichni odmítají?“ Violet si odfoukla. „Možná je k tomu někdo navedl.“ „Kdo dával dohromady ten seznam obchodů?“ zeptal se Brayden. Izzie se podívala na dolní konec papíru. A tam si všimla jména, které ji předtím uniklo. Vyslovily je s Violet a Nicole zároveň. „Savannah Ingramová.“ „Co?“ Brayden si prohrábl vlasy. „To by přece… víte to určitě?“ „Je tu podepsaná,“ ukázala Violet na stránku. Existovalo jen jediné možné vysvětlení, proč je všude odmítají: Stojí za tím Savannah. Izzie to pořádně rozčílilo, ale vadilo jí i něco jiného: seznam obchodů jí dala Mira. Skutečně by zašla tak daleko po všem, co se mezi nimi stalo?
186
187
Krásky
kousek od Corkyho, právě když přestalo pršet. Lilo celý den a dlážděná ulice byla samá louže. Jindy by Mira v takovém počasí nevytáhla paty, ale tentokrát potřebovala vyřídit něco, co měla udělat už dávno. Přišel čas jít za Izzie, přiznat, jak to bylo se Savannah, a omluvit se za to, že se chovala jako… no, však víte. A to nebylo všechno, měla v plánu sejít se s Taylorem a oznámit velkou novinu i jemu. Ale jedno po druhém: nejdřív musí najít Izzie. Matka říkala, že je Izzie u Corkyho, ale to se Miře moc nezdálo. Chodila tam polovina školy, právě proto by se dalo čekat, že se tomu místu bude Izzie vyhýbat. Mira a její kamarádky to tam milovaly. V restauraci byla zábava, měli tu vyhlášené česnekové hranolky a skvělou zmrzlinu, kterou roznášely servírky na kolečkových bruslích. Uvnitř bylo plno, přesto se Miře zdálo, že Izzie zahlédla. Nadechla se vůně batátových hranolků a pustila se přes lokál do rytmu Rihanniny písničky, která vyhrávala z jukeboxu. „Miro!“ ozval se náhle Savannin hlas. Mira ztuhla. Savannah seděla u stolu s Lauren a Leou a mávala na ni. Na hlavě měla kamarádka krémovou čelenku ladící s vypasovaným svetříkem s perličkami. Mira jí ho pomáhala vybrat minulý týden. „Sedni si!“ zavelela Savannah. „Co tu děláš? Proč nejsi s Taylorem?“
Mira klesla na židli vedle ní, najednou jako by vážila tisíc kilogramů. „Mám se s ním sejít až za hodinu. Vyrazila jsem dřív, chtěla jsem něco koupit.“ „Tady?“ Savannah se ohlédla na Leu. „Můžeš se jít podívat, kde jsou s těma hranolkama?“ „Právě jsme si je objednaly,“ namítla Lea a zamíchala si lžičkou vanilkovou kolu. „No a?“ obořila se na ni Savannah. „Mám hlad, Leo. Můžeš se jít poptat na ty hranolky a vzít s sebou Lauren?“ Lauren obrátila oči v sloup a společně s Leou odešla. „Díky!“ zašvitořila Savannah a otočila se ustaraně k Miře. „Poznám na tobě, když se něco děje. Co je?“ Mira se kousla do rtu. Stejně to nakonec bude muset přiznat i Savannah. „No dobře. V poslední době jsem se chovala divně, protože něco tajím.“ Savanniny hnědé oči potemněly. „Vyměnila jsem hodiny komunikace a volné hodiny za malířství a sochařství.“ A je to venku. Savannah se rozesmála. „To je tvé temné tajemství? Děláš si legraci, ne? Umělecké předměty jsou vážně trapné.“ „Nejsou,“ oponovala Mira a vzpomněla si na Kellena. Měla pocit, že se jí od onoho odpoledne v ateliéru vyhýbá. Po škole nepřišel malovat ani jednou. Už si říkala, že by zašla na trénink v přespolním běhu, ale bála se, že by s ní nemluvil. „Vždycky sis ze mě dělala legraci, že si moc všímám lemu sukně nebo kytky u vás na zahradě. Ale já to dělám, protože o všem přemýšlím jako o umění. Tak jsem si řekla, že je načase zjistit, jestli to, co vidím v duchu, dokážu taky ztvárnit.“ Usmála se. „A ukázalo se, že jo.“ Překvapilo ji, jak se jí ulevilo. Už žádné plížení, žádné obavy, co si budou její kamarádky myslet… Savannah semkla rty. „Už jsi pověděla Taylorovi, že ses dala na malování?“ „Chci mu to říct dneska.“ Mira se zatahala za visací náušnici. „Nevím, jak to vezme. Když mě tuhle nachytal s Kellenem v ateliéru, dost vyváděl.“
188
189
19 matka vysadila miru
J en C alo ni ta
Krásky
„S Kellenem Harperem?“ Savannah povytáhla obočí. „Odkud ho znáš?“ „Chodí se mnou na výtvarku. Je fajn.“ „Tak to před Taylorem radši neříkej,“ opáčila Savannah. „Vlastně bys mu o výtvarce neměla říkat vůbec.“ Vzala Miru za ruku. „Zlato, nepřipadá ti to celé jako ztráta času?“ „Ne,“ odmítla Mira a tváře jí zčervenaly. „A jestli to Taylorovi bude vadit, tak…“ „Jestli řekneš, že se s ním rozejdeš, trefí mě šlak,“ prohlásila Savannah. „Už jsem poslala organizátorce mé oslavy zasedací pořádek. Ty a Taylor sedíte vedle mě.“ Oslava byla plánovaná na sobotu. Všichni z ročníku prahli po pozvánce. Dostala ji sotva polovička. Mira sklopila oči. „Neřekla jsem, že se s ním rozejdu, ale některé věci chci změnit.“ Savannah se napila minerálky a na slámce zůstal otisk rtěnky. „Miro, chodíš s jedním z nejhezčích kluků ze školy. Proboha, vždyť je to kapitán mužstva! Věci se nemění, zato ty jo.“ Podezíravě si ji změřila. „O co doopravdy jde? Nesouvisí to nějak s Izzie, že ne? Neříkej mi, že už ji zase lituješ.“ Miře vyschlo v ústech. Rozhodla se poznámku o Izzie nekomentovat. Nemůže na Savannah vybalit všechno najednou. „Tady jde o Taylora. Vanno, není takovej, jak jsem si myslela, když jsem s ním začala chodit. Chce holku, která hezky vypadá a mává vlaječkou na každém zápasu a tréninku. Prostě trofej, kterou se může pochlubit. Ale to já nebudu a chci, aby to věděl. Už mě nebaví, jak se věčně všechno točí kolem něj.“ „Někdy máme všechny kluků plné zuby, ale oni nás taky. To přece neznamená, že se s ním rozejdeš, zkrátka máte krizi.“ Savannah se zadívala do dálky. „Kdykoli si Brayden začne stěžovat, jak se chovám, řeknu mu, že se mnou se rozejít nemůže. Naši i jeho rodiče by ho zabili.“ Brayden se
Savannah byli něco jako dohodnuté manželství, které se od nich nepochybně očekávalo. Rodiče o tom vtipkovali v jednom kuse. „Teď se trochu rozvesel a přestaň se kvůli Taylorovi stresovat,“ doporučila Savannah a zlomyslně se usmála. „S Izzie jsme ve vedení. Vyplatí se mít rodiče, co pořádají ty nejopulentnější večírky ve městě. Žádná zdejší restaurace se neodváží znepřátelit si je! Řekla jsem všem vedoucím a taky majitelům obchodů, že jestli si chtějí udržet přízeň našich, musí Isabelle Scottovou odmítnout. A zabralo to! Izzie nemá občerstvení ani kytky. V Jako po másle sice nakonec vyměkli, ale stejně nemůže mít na party jen košíčky. Dávám jí maximálně dva dny, než to vzdá.“ Mira se napila Savanniny koly. Její matka byla nadšená, že Izzie dostala celou akci na starosti, a vyprávěla o tom všem svým známým. Doufala, že je to známka toho, že si Izzie našla v Emerald Cove své místo. Kdyby Savannin plán vyšel a akci by svěřili zpátky Miře, nebyla si jistá, jak by to její rodiče přijali. „Savannah, poslouchej, musím…“ „To nejlepší jsem si nechala nakonec,“ přerušila ji kamarádka a spiklenecky se k ní nahnula. „Řeknu mámě, aby pod nějakou záminkou zamluvila pronájem ateliéru na den, kdy se má ta akce konat! Nabídne škole tolik peněz, že nebudou moct odmítnout. A navíc jsem domluvila s Wave Machine, že se Izzie ozvou a nabídnou, že jí budou dělat dýdžeje, ale týden před akcí to zruší,“ vykládala Savannah nadšeně. „No nejsem ďábelsky prohnaná?“ Miře z toho začínalo být špatně. Tohle už zašlo moc daleko. „Savannah, já… to nemůžeme. Myslím to vážně. Tohle už je moc.“ Jakmile to vyřkla nahlas, cítila se o fous silnější, zato Savannah se zatvářila, jako by se chystala dštít oheň. Lea s Lauren se vrátily ke stolu a Mira byla upřímně ráda, přestože se tvářily, jako by se právě vrátily z pohřbu. „Vanno, musíme ti něco říct.“
190
191
J en C alo ni ta
Krásky
„Nemám čas.“ Savannah si všimla, že mají prázdné ruce. „Kde máte hranolky?“ Lauren se zatahala za náhrdelník s přívěsky a nervózně se ohlédla na Leu. „Je tu Brayden.“ Savannah se rozzářila. „Vážně? Nevěděla jsem, že dneska přijde.“ Vstala a rozhlédla se. „Řekly jste mu, že jsem tady?“ Lea zavrtěla hlavou. Tvářila se úzkostně. „Nemluvily jsme s ním.“ „Proč ne?“ Savannah chtěla vykročit, ale Lauren jí zastoupila cestu. „Je tu s Izzie,“ řekla Lea rychle. „S Izzie? Tady?“ Savannah se ohromeně posadila. „Jsou sami?“ Dívky přikývly. Savannah se úzkostně rozhlédla. „Dovedete si představit, co si teď všichni myslí?“ zašeptala. „To je tak ponižující! Můj kluk je tu s ní, zatímco já sedím s kamarádkama na druhém konci restaurace.“ Zpražila Miru pohledem. „To je tvoje vina. Pokoušela ses mě zdržovat, abych je nepřistihla!“ „Vůbec jsem nevěděla, že jsou tady,“ ohradila se Mira. „Právě jsi řekla, že jsi na její straně!“ zvýšila Savannah hlas, až se všichni kolem ohlédli. Lea si odkašlala. „Tohle není poprvé, co je vidíme spolu.“ Ohlédla se na Lauren. „Nevěděly jsme, jestli ti to máme říkat, ale viděly jsme je včera na Main Street. Vzal ji do Jako po másle.“ Mira nestačila žasnout. To musel zařídit Brayden, že s Izzie nakonec v téhle cukrárně uzavřeli smlouvu. Očividně to neuniklo ani Savannah. „Tys mu pověděla o našem plánu, je to tak?“ obořila se na Miru. „Chtělas ho obrátit proti mně!“ „Savannah, uklidni se,“ varovala ji Lea. „Savannah, mluv potichu. Já nic neudělala!“ Mira se ji pokusila odvést ven, než to skončí skandálem, ale Savannah ji odstrčila a otočila se k Lee.
„Kde sedí?“ zeptala se už klidně. Lea jí ukázala ke stolu blízko jukeboxu a Savannah tam bez meškání zamířila. Málem přitom porazila servírku na kolečkových bruslích. Mira, Lea a Lauren ji následovaly. Savannah se zastavila před stolem, u něhož se Brayden a Izzie nakláněli k sobě nad smaženými bramborami. Zdálo se, že probírají něco důležitého. Izzie zavrtěla hlavou a začala se zvedat. V tu chvíli si všimla, kdo u nich stojí. „Zmiz. Hned,“ sykla Savannah výhrůžně. Izzie se kupodivu rozhlédla a bez protestů zamířila ke dveřím, což Miru překvapilo. „Savannah, co se…“ Brayden se tvářil provinile. Chtěl vstát, ale zarazila ho. „Holky, potřebujeme chvíli o samotě. Vy se postarejte o tohle,“ řekla a zabodla oči do vzdalující se Izzie. „S radostí,“ prohlásila Lauren. Mira ji chytila za ruku. „Půjdu za ní, mě poslechne.“ Vyrazila dřív, než ji mohly ostatní zastavit. Než Izzie dohonila, byla už sestřenice v půli bloku. „Izzie, počkej!“ Izzie se pomalu otočila a dala ruce v bok. Na sobě měla hnědý svetr s kapucí, hezké džíny a tenisky. Mira by si tenisky na veřejnost v životě nevzala, ale na Izzie vypadaly dobře. Byla by jí to řekla, jenže sestřenice očividně zuřila. „Co chceš?“ „Mluvit s tebou,“ přiznala Mira, ale najednou si uvědomila, že vůbec netuší, co má říct. „Co se to tam vevnitř dělo?“ Izzie se zadívala do velké louže. „Můžeš si dát pohov. Jsme s Braydenem jen kamarádi,“ vyhrkla napjatě. „A nikdy to jinak nebude.“ „Fajn,“ přikývla Mira a Izzie se zamračila. „Chci říct, že je zadanej. Kdyby si Savannah myslela, že mezi váma něco je, udělala by ti ze života peklo.“ „Copak to spolu neděláte už teď? Nejsem pitomá, vím, že jste obvolaly všechny obchody a řekly jim, že se mnou nesmějí spolupracovat. Díky, žes mi nabídla pomoc.“
192
193
J en C alo ni ta
Krásky
Mira nejistě přešlápla. „Netušila jsem, čeho všeho je Savannah schopná. Dneska jsem tě přišla varovat. Chtěla jsem ti všechno povědět,“ vysvětlovala. „Pomoct ti.“ „A proč bys měla?“ opáčila Izzie. „Vím, že mě nemáš ráda.“ Mira se odvrátila. „Mně to nevadí, ale přestaň se přetvařovat. Ty sladký úsměvy sis mohla odpustit.“ Mira přimhouřila oči. „Snažila jsem se chovat vlídně, říká se tomu dobrá hostitelka! Zato ty jsi nedala mně ani naší rodině šanci. Všichni se k tobě chovají hezky, ale ty vždycky všechno zvoráš!“ „S tvou pomocí!“ odsekla Izzie. Jejich hlasy se nesly prázdnou ulicí. Znovu se rozpršelo. Izzie si objala ramena. „Vážně si myslíš, že chci všechno pokazit schválně, Miro?“ zeptala se tiše. „Snažila jsem se, aby to nějak fungovalo, jenže ty a tvý kamarádky mi podrážíte nohy na každým kroku! I moje rodina je v sázce. Nechci, aby babičku vyhodili z toho domova. Kam by jinam šla?“ Mira nechápala, o čem Izzie mluví. Tak to s ní bylo často – jednu chvíli ji měla chuť zaškrtit, a vzápětí by ji nejradši objala. Především ale chtěla dát všechno do pořádku. „Hele, nemusíme se milovat, ale nechej mě, abych ti pomohla. S těmi obchody mě to fakt mrzí. Občerstvení zařídím, stačí říct. Ale dávej si pozor na dýdžeje.“ Izzie přimhouřila oči. „Zavolají ti Wave Machine. Savannah jim řekla, aby tě teprve týden před slavností poslali k vodě.“ „Proč bych ti měla věřit?“ „Protože ti říkám pravdu,“ naléhala Mira. „Znám Savannah a vím, jak uvažuje. Proto tě varuju s dýdžejem i s Braydenem…“ „Zapomeň na Braydena,“ zvolala Izzie. „Dělej si starosti s vlastním pokaženým vztahem!“ „Prosím?“ V Miře se znovu vzedmula zlost. „Ten váš vztah s Taylorem je hrozně sladkej, ale chybí mu opravdovost. Stejně jako tobě,“ pronesla Izzie sebejistě.
Bylo to poprvé, co jí řekla něco ošklivého, a Miře se to vůbec nelíbilo. „Jsi jako poslušnej pes, věčně se necháš komandovat Taylorem a Savannah. Nikdy se za nic nepostavíš, dokonce ani sama za sebe. Dostala jsi svět na stříbrným podnosu a nemáš páru, co s ním. Nemáš žádnou kuráž!“ „Mám kuráže spoustu,“ odsekla Mira. „Já vidím pravej opak,“ pronesla Izzie posmutněle. Nasadila si kapuci svetru a bez dalšího slova zmizela v ulici vedoucí za obchodem a nechala Miru o samotě. Náhle u chodníku zastavilo BMW Taylorovy matky a od kol odlétla sprška vody. Mira uskočila, aby neměla mokré džíny. Taylor vystoupil a zazubil se na ni. Neviděli se tři dny, od minulé hádky se Mira vymlouvala na nevolnost. „Lásko, co tady děláš bez deštníku? Budeš zase nemocná.“ Roztáhl deštník a přidržel ho nad nimi. Mira se o něj opřela. Jsi jako poslušnej pes, věčně se necháš komandovat Taylorem a Savannah. Skutečně se tak chová? Nedokázala vypudit Izziin hlas z hlavy. „Není ti nic?“ ozval se Taylor. „Právě jsem se strašně pohádala s Izzie. Přišla jsem dřív, abych se s ní mohla usmířit, ale dopadlo to přesně naopak.“ Vzdychla. „A předtím jsem se pohádala se Savannah. Myslí si, že jsem se proti ní spikla s Izzie a s Braydenem.“ „A je to pravda?“ Taylor jí zamnul ramena. Mira se odtáhla. „Ne, jak se mě na to vůbec můžeš ptát?“ Zaváhal. „Já jen… v poslední době se chováš trochu divně. Usmiřuješ se s Izzie? Proboha proč?“ „Je to moje sestřenice, Taylore,“ odpověděla Mira rozhodně. Vystoupila zpod deštníku zpátky do deště, jako by vedle něj už nedokázala vydržet ani vteřinu. „No dobře, kašli na to.“ Tayor natáhl ruku. „Nechci se hádat. Ryan nám drží místa u Corkyho. Měli bysme jít.“ Zamířili k restauraci, jako by se tím všechno vyřešilo, ale Mira
194
195
J en C alo ni ta
Krásky
byla podrážděná. Proč už ji zase komanduje? A proč ho poslouchá? „Myslela jsem, že budeme jen spolu,“ zaprotestovala. „Potřebovala jsem si s tebou promluvit v soukromí.“ Zadívala se do jeho modrých očí. V poslední době si proti sobě popudila všechny kluky, na kterých jí záleželo, včetně Haydena. Ten se na ni ještě pořád zlobil kvůli tomu, co se Izzie stalo v den zkoušek do plaveckého oddílu. Taylor kopl do blízké louže. „To myslíš vážně, Miro? Chceš zase něco rozebírat? Mluvili jsme spolu po tom, co jsem tě našel s těma magorama na výtvarce, a koukni, jak to dopadlo. Nemůžeme prostě jít za klukama z mýho týmu, jako jsme chodili dřív, a bavit se?“ Takovou odpověď slyšet nechtěla. „Jenom jsem si myslela…“ „No jo, tys myslela.“ Zavrtěl hlavou. „Podle tebe je náš vztah jen o tobě a o tvých pocitech.“ Mluvil podrážděněji, než čekala. „Jenže není. Já žiju fotbalem. Předtím ses dívala, jak hraju, bavila ses s holkama spoluhráčů, chodila jsi s naším týmem.“ Prohrábl si vlasy, které se jí dřív tak líbily. „Zato teď radši trčíš v ateliéru. Cos tam vůbec dělala? Ryanova holka říkala…“ Mira měla sto chutí pořádně ho nakopnout. „Je mi fuk, co říkala Ryanova holka!“ Přítelkyně některých hráčů byly docela fajn, ale jejich posláním bylo uctívat tým. Chodily na každý trénink, vyráběly poutače na zápasy a slavily každé vítězství u Corkyho. Copak žádná z nich nemá svůj život? Mira o tom v poslední době často přemýšlela. Vyhovovalo jí mít čas pro sebe. A jestli ji Taylor začíná dusit, možná by si měla rozmyslet, jestli s ním vůbec chce být. „Nejsem Ryanova holka,“ dodala smířlivěji. „Jsem tvoje a nevím, proč bych nemohla dělat, co mě baví. Máš pravdu, scházím se s magorama z výtvarky,“ přiznala a Taylor se za-
tvářil udiveně. „Protože na výtvarku chodím. Dokonce na dvě hodiny. Neřekla jsem ti to, protože jsem nevěděla, jak zareaguješ, ale víš ty co? Už je mi to jedno. Učitel tvrdí, že jsem dobrá, a když na sobě budu pracovat, mohla bych se jednou malováním živit.“ Podlehla nadšení. „Třeba bych mohla ilustrovat knížky pro děti!“ Jestli tohle nechtělo kuráž, tak už nevěděla co jiného. „Co blázníš?“ hlesl Taylor a spustil ruku i s deštníkem. Okamžitě jim začalo pršet do tváře. „Chodíš na výtvarku a neřeklas mi to? Co to vypovídá o našem vztahu?“ „Ty pořád mluvíš o magorech z výtvarky,“ opáčila upjatě. „Copak nechápeš, proč jsem se ti to bála říct?“ „Proboha, Miro!“ rozkřikl se Taylor. „Mám dost svejch problémů, nepotřebuju, aby mě kvůli tobě kluci ještě popichovali.“ „Nejsi jedinej, kdo má problémy,“ odsekla rozčileně. „Není to zrovna jednoduchý, když se k tobě nastěhuje cizí člověk, zvlášť když se táta chystá zahájit svou největší kampaň. Jenže o takových věcech spolu mluvit nemůžeme, protože tebe to nezajímá.“ Srdce jí bušilo, věci se jí vymykaly z rukou. Měla pocit, jako by seděla v rozjetém vlaku, který nedokáže zastavit. Zhluboka se nadechla a vydechla. Ale když se na Taylora znovu podívala, najednou jako by vůbec nevěděla, kdo to je. „Možná by bylo nejlepší dát si pauzu,“ připustila jemu i sobě. Bolelo to. „Neklape nám to.“ „Taky se mi zdá,“ řekl strnule, ačkoli se tvářil poněkud dotčeně. „Kámo! Co děláš tady venku?“ Po chodníku se k nim blížil Kyle Warnes, druhý kapitán mužstva, se svou přítelkyní Riley pod puntíkovaným deštníkem. „Ryan nám vevnitř drží místa, prej je narváno. Jdete?“ „Jo,“ přikývl Taylor, oči upřené na Miru. Nakonec jí podal svůj deštník. „Já jo, sám.“
196
197
J en C alo ni ta
Kyle s Riley si Miru tázavě prohlíželi, ale ta se mlčky dívala před sebe, dokud nezmizeli. Srdce jí bušilo a celá se třásla, ale po dlouhé době měla konečně pocit, že udělala správnou věc.
20 „iz, něco k tobě cítím,“ sdělil jí Brayden. Dvě vteřiny předtím se smáli, až jim koktejl stříkal z nosu, a najednou se Brayden smát přestal a řekl to: „Něco k tobě cítím.“ Izzie se z toho točila hlava ještě o den později. Nedokázala myslet na nic jiného. Přehrávala si v duchu celý večer stále dokola a přemítala, jestli to mohlo dopadnout jinak. Jít ke Corkymu byl Braydenův nápad. Izzie se restauraci záměrně vyhýbala, Violet jí totiž prozradila, že tam s oblibou chodí jejich spolužačky. Brayden však trval na svém, prý mají co oslavovat. Izzie právě zamluvila místo, kde by se měla slavnost odehrávat. Tedy druhé místo, jako zálohu pro případ, že by to ve školním pavilonu výtvarné výchovy z nějakého důvodu selhalo. Už si o Savannah nedělala žádné iluze a nehodlala dopustit další fiasko, proto se rozhodla sehnat záložní alternativu. Potíž byla v tom, že žádná vhodná místa ve městě neznala. Violet to odpoledne odjela na návštěvu k příbuzným do New Yorku a Nicole čekala sto padesátá oslava narozenin v rodinném kruhu (byla jedna z pěti dětí). A tak se Izzie obrátila na jediného dalšího člověka, jemuž důvěřovala. „Musím najít nějakou stodolu,“ řekla Braydenovi, když ho zastavila u šatních skříněk. Voněl kokosem, což jí současně
198
199
J en C alo ni ta
Krásky
připomnělo léto, opalovací krém a surfování. Až se jí z toho zatočila hlava. Braydenovi zacukaly koutky. „Stodolu? Tak počkej, hoď tam zpátečku. ‚Ahoj, Braydene, jak se vede?‘“ „Promiň, ale potřebuju pomoc, a to rychle.“ Odvrátila se, protože je právě míjelo několik hráčů fotbalu a všichni na ni civěli. „Mám pocit, že to s ateliéry z nějakého důvodu nevyjde, a jestli nevymyslím záložní plán, nebude kde ty košíčky z Jako po másle prodávat.“ „To by byla tragédie,“ souhlasil. Dal si do batohu učebnice dějepisu a matematiky a zvláštně se na ni zadíval. „Má to něco společného s Mirou nebo Savannah?“ „Dohodli jsme si přece pravidla, ne?“ Izzie se opřela o jeho skříňku. „Nebudeme používat to slovo na S.“ Domluvili se tak po tom, co se stalo v Jako po másle. Když Brayden zjistil, že za celou sabotáží stojí Savannah, byl z toho roztrpčený a Izzie mrzelo, že zpochybnila jeho výběr přítelkyně. Zdálo se nejjednodušší úplně se tomuto tématu vyhnout. Brayden si prohrábl vlasy a zakřenil se. „Už jsem na pravidla stačil zapomenout. Takže stodolu, jo? A co ta ve školním areálu? Naše škola má totiž svou vlastní farmu, kdybys to náhodou nevěděla.“ „Fakt?“ žasla Izzie. Škola jí připadala čím dál bizarnější. „Taky máme zeleninovou zahradu.“ Brayden jí vzal tašku s učebnicemi, hodil si ji přes rameno spolu se svou. Izzie nic nenamítala. Bylo to milé. „Školní restaurace bere z farmy mlíko, salát a tak dál. Naše škola se snaží o ekologický přístup.“ „Tak to musím vidět,“ prohlásila Izzie. Určitě ušli několik kilometrů kolem školních budov, fotbalového hřiště a sportovního komplexu a přes návrší, za nímž stála ta nejhezčí stodola, jakou kdy Izzie viděla. Směle mohla soupeřit s těmi ze stránek katalogu – nová budova s dubovou podlahou, velkými okny a s vysokým trámovým stropem, situovaná u ryb-
níka. V rohu na slámě spokojeně přežvykovaly krávy, ale jinak byla stodola vesměs prázdná, pro ostatní zvířata se našlo ustájení jinde. Izzie by zajímalo kde. „Co byste rádi?“ zeptal se jich jakýsi muž. Nevypadal jako farmář, na sobě měl učitelský stejnokroj – košili, společenské kalhoty a oxfordské polobotky. Ovšem přes oblečení měl zástěru. „Dobrý den, jmenuju se Brayden Townsend a tohle je Izzie Scottová. Chtěli jsme zjistit, jestli by bylo možné zamluvit tuhle stodolu na školní akci,“ prohlásil Brayden tak nenuceně, že mu Izzie záviděla. „Mark Baker. Mám farmu na starosti.“ Zamračil se. „Netušil jsem, že škola pořádá akce i na takových místech.“ Brayden do Izzie šťouchl, aby se vložila do věci. Bála se, aby všechno nepokazila tak jako na Main Street, přesto spustila: „Tentokrát ano,“ usmála se. „Společenští motýlci chtějí uspořádat country bál a výtěžek věnovat na rekonstrukci komunitního centra. A kam by se country bál hodil víc než do opravdové stodoly?“ „Country bály mám rád, jako kluk jsem na ně často chodil,“ usmál se Mark. „I když v tomhle městě jsem ještě žádný nezažil.“ „Tenhle bude první,“ prohlásil Brayden. „Potřebujeme prostory na sobotní večer, takže by se v pátek musely krávy někam přestěhovat, aby se to tady mohlo uklidit. V neděli bychom stodolu předali v původním stavu.“ Izzie se snažila příliš nelpět na tom, že mluví v množném čísle. Znamená to, že jí chce pomáhat? Zatím to tak vypadalo. Co by si bez něj počala? „Celá ta akce je ještě v plenkách,“ dodala, „takže jsme vás chtěli poprosit, abyste nikomu nic neříkal, dokud nevytiskneme pozvánky.“ Hodlala udržet všechno v tajnosti, aby jí Savannah nepřekazila plány.
200
201
J en C alo ni ta
Krásky
Mark se tvářil trochu skepticky. „Asi by to šlo, jestli říkáte, že je to pro dobrou věc.“ „Pro skvělou věc,“ ujistila ho. „Dobře, tedy domluveno,“ přikývl nakonec Mark, a než se Izzie nadála, podepsal oficiální smlouvu. Když o hodinu později seděli Brayden s Izzie u Corkyho, ještě pořád ohromeně studovali smlouvu. Izzie měla sto chutí štípnout se, jestli se jí to nezdá. Dokázala to zařídit sama (s Braydenovou pomocí) a nijak s tím nesouviselo, že je členkou rodiny Monroeových nebo uprchlíkem z Harborside. „Na co myslíš?“ zeptal se jí Brayden, když si objednali. „Na to, jak dostaneme lidi od školy ke stodole.“ Izzie se pokoušela moc nerozhlížet, u Corkyho se cítila nesvá. Její spolužačky se v civilním oblečení zdály ještě děsivější než ve školních uniformách. Všechny měly drahé kabelky a stejné módní džíny, jaké nosila i Mira. A všechny byly krásné. „Co myslíš, zapůjčil by nám někdo kočáry tažené koňmi? Za svezení bychom vybírali zvláštní příplatek,“ navrhla. „Kdo by nechtěl platit, mohl by se tam dostat školním hummerem, ale vsadím se, že spousta rodičů by si něco tak exkluzivního nenechala ujít.“ Brayden se rozesmál. „No prosím, už mluvíš naším jazykem! Zvláštní příplatek a exkluzivní. Na to tady každý slyší.“ Mrkl na ni. Servírka jim přinesla pečené brambory. Zalétl k nim smích od jednoho ze stolů obsazeného hráči fotbalu. „Proč jsi tak málo se svým týmem?“ zeptala se Izzie tiše. Viděla ho hrát a věděla, že mu to jde. Na tom zápase bylo snad celé město, americký fotbal tu všichni nábožně uctívali. „Jsi oblíbený, to je jasně vidět.“ Brayden pokrčil rameny. „Asi jsem nikdy neměl komplex fotbalového boha. Někteří kluci,“ řekl a podíval se na Ryana, který měl pusu nacpanou hranolky, „si myslí, že když jsou
v mužstvu, můžou se ke všem ostatním chovat povýšeně. I ke svým holkám.“ Pokrčil rameny. „Já takovej být nechci. Po gymplu pověsím přílbu na hřebík a přihlásím se na školu do Kalifornie, kde budu moct surfovat.“ Izzie na něj zahrozila vidličkou. „Dohlídnu na to. Kdyby ti začalo růst ego, dám ti pořádně za uši.“ Usmál se. „To je výhrůžka, nebo slib? Protože myslím, že od tebe bych za uši dostat nechtěl.“ „To si piš!“ Izzie se napila mléčného koktejlu. „Ve vodě i na suchu.“ Ale už jen při té představě se musela smát. I Brayden se rozesmál a z pusy mu vylétl kousek brambory. Tváře mu zčervenaly a Izzie se musela smát o to víc. Vzápětí jí z nosu vystříkly kapky koktejlu. Oba se smáli, až se za břicha popadali. Náhle však Brayden zvážněl. „Iz, něco k tobě cítím.“ Prostě to jen tak řekl. Izzie se okamžitě přestala smát. Měla pocit, že jí srdce snad vyskočí z krku. Popadla ubrousek ze stojánku a otřela si nos. „Cože?“ „Říkal jsem, že k tobě něco cítím.“ Brayden na ni upíral zelenomodré oči. „Asi už to vím nějakou dobu, bál jsem to přiznat i sám sobě. Ale teď už se tomu nebráním.“ „Braydene, to ne.“ Izzie upřela oči na nedojedenou bramboru. „Savannah…“ „Já a Savannah k sobě nepatříme,“ prohlásil. „Myslím si to od chvíle, kdy jsem tě poznal. Savannah je úplně jiná než já, zato ty jsi jako já.“ Izzie nechtěla být příčinou jejich rozchodu. Nechtěla přidat další položku na seznam důvodů, proč ji Mira nemá ráda. Ale kdyby se Brayden skutečně se Savannah rozešel… mohli by být spolu? V tu chvíli si všimla Ley a Lauren. Probodávaly je očima, pak se otočily a rázovaly pryč. Izzie si pomyslela, že si zase něco nalhává. Ve škole by se jim leda vysmívali. Savannah by začala Braydena pronásledovat stejně jako ji. Izzie se dívala do jeho hezké tváře
202
203
J en C alo ni ta
a v duchu se rozhodla. Nedovolí, aby se i z něj stal vyvrženec. To si Brayden nezaslouží. „Mám tě ráda jako kamaráda, ale nic víc,“ pronesla, ačkoli ji to ničilo. Brayden se na ni pátravě zadíval. Izzie bylo do pláče. „Kdyby to byla jiná situace, mohlo by v tom být víc?“ Zaryla nehty do stehen. „Ne. Ty a Savannah se k sobě hodíte, jste ze stejného světa. Já sem nepatřím. Nežijeme v pohádce o Popelce.“ Brayden se zatvářil zdrceně. „Jak to souvisí…“ „Patříš k ní,“ přerušila ho a zvedla se. Nedokázala se na něj podívat. Tolik to bolelo. Brayden se ji pokusil zastavit. „Iz,“ řekl a ve stejné chvíli se otočil. Izzie ztuhla. U jejich stolu stály Savannah, Mira, Lea a Lauren jako neproniknutelná zeď. Mira se úzkostně mračila a Savannah byla vzteky bez sebe. „Zmiz. Hned,“ sykla na Izzie. A ta to bez jediného ohlédnutí udělala.
204
21 „jméno?“ chtěl vědět muž u dveří do tanečního sálu. Za dvoukřídlými dveřmi duněla hlasitá hudba, Mira jeho otázku málem přeslechla. „Mirabelle Monroeová,“ odpověděla a nahlédla do jeho dlouhého seznamu. Našel její místo nahoře na druhém listu a odškrtl si je. „Doprovázena Taylorem Covingtonem?“ zeptal se a zadíval se na prázdné místo vedle ní. „Dnes večer jdu sólo,“ odpověděla pokud možno nenuceně. Muž se pousmál a pokynul někomu dalšímu, aby otevřel dveře. Svalovec s holou hrudí, turbanem na hlavě a v tureckých kalhotách Miře pokynul, aby ho následovala. „Vítejte na oslavě narozenin Savannah Ingramové, v Tisíc a jedné noci,“ pronesl hlubokým hlasem. Mira už tento hotelový společenský sál navštívila – odehrávala se zde většina přepychových svateb ve městě –, ale byl k nepoznání. Místnost připomínala obrovský orientální stan, na podlaze ležely perské koberce a zdobené polštáře, taneční prostor vyplňovalo několik břišních tanečnic. Jako kdyby to nestačilo, byli tu i polykači ohně a žongléři, tetování henou, věštkyně, na niž se stála dlouhá fronta. Mira došla k uvítacímu stolu a zadívala se na malé létací koberečky. Na každém stálo jméno jednoho z hostů. U jejího jména byl uveden stůl číslo tři, což bylo divné, pro205
J en C alo ni ta
Krásky
tože Savannah předtím říkala, že sedí spolu u stolu číslo dvě. Většina kartiček už byla rozebraná, včetně Taylorovy. Hayden pozvání odmítl a šel místo toho s Izzie do kina. Miru napadlo, jestli přijde Millie. Zaslechla, jak Izzie Haydenovi vypráví, že se Millie neodvážila ani ukázat na tréninku. Mira položila krabičku Tiffany na stůl přetékající dárkovými taškami a velkými krabicemi. Savannah vždycky říkala, že nejhezčí dárky přicházejí v malých krabičkách, právě proto jí Mira koupila stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru stříbrného lístku. Doufala, že dárkem dá všechno mezi nimi do pořádku. V pátek se Savannah ve škole neukázala, pravděpodobně byla na kosmetice, a Mira s ní od hádky nemluvila. Ten den odpoledne jí poslala fotku sebe v šatech a vzkaz, že se nemůže dočkat oslavy, ale Savannah neodpověděla. „Dámy a pánové, zaujměte svá místa, nebo přejděte ke straně,“ oznámil dýdžej, oblečený jako arabský strážce, „protože vám chceme představit vaši arabskou princeznu a oslavenkyni Savannah Ingramovou!“ Všichni začali tleskat. Dveře sálu se otevřely a čtyři pohlední arabští strážní přinesli Savannah na imitaci létajícího koberce. Savannah měla dvoudílné šaty z tylu s odhaleným pasem, vypadaly jako z Disneyho Aladina, blond vlasy jí stahovala dozadu velká, drahokamy vykládaná čelenka. Usmívala se a mávala, když ji nesli kolem. Mira se rozhodla jít za ní ke stolu. „To je určitě omyl,“ přesvědčovala sama sebe, když našla stůl číslo tři. Seděli u něj Savannini bratranci a sestřenice, všichni Connorova věku. „Mám sedět vedle Savannah,“ řekla procházejícímu číšníkovi, který znechuceně sledoval, jak děti šermují vidličkami. „Princezna je tamhle,“ oznámil. Savannah právě předali Braydenovi. Byl oblečený jako Aladin ve směšně dlouhém bílém žaketu se zlatými klopami a pytlovitých bílých kal-
hotách, na hlavě měl bílý turban s fialovým pírkem. Nevypadá, že by se zrovna bavil, pomyslela si Mira. Ale zřejmě se udobřili, protože Brayden vzápětí odvedl Savannah na taneční parket k prvnímu tanci. Mira se musela smát. Izzie by tu nevydržela, pomyslela si, když vešel arabský strážce s hadem ovinutým kolem ramen. Miru čekala oslava šestnáctin na jaře. V duchu si přísahala, že nic podobně okázalého pořádat nebude. Izzie má možná pravdu. Méně je někdy více. Písnička skončila a Mira zamířila k Savanninu stolu, aby vysvětlila nedopatření v zasedacím pořádku. Když zahlédla Leu a Lauren, zarazila se. „Co to máte na sobě?“ Savannah promyslela svou oslavu do poslední podrobnosti včetně toho, co si mají obléknout její nejlepší kamarádky. Vybrala přiléhavé fialové šaty s průhlednými rukávy, aby Mira, Lea a Lauren vypadaly jako dívky z jejího harému. Jenže kamarádky na sobě měly jiné šaty, tmavě modré a o hodně hezčí než ty, v nichž se tísnila Mira. A stejné modré šaty měla i Millie! Mira se dotkla korálky vykládané čelenky, kterou měla jako jediná. Něco nesedělo. „Nedostala jsi ode mě esemesku? Změnila jsem názor na oblečení,“ ozvala se za ní Savannah. Vzala si od procházejícího číšníka plněný vinný list a strčila ho do pusy. „Včera jsem se rozhodla, že už se mi fialová nelíbí. Je to tak trochu barva zrádců, ne?“ Mira se nezmohla na odpověď. „Vybrala jsem pro svoje nejlepší kamarádky modré,“ pokračovala Savannah. „Millie to sluší, viď?“ Millie teď patří k nejlepším kamarádkám? Jen před týdnem na ni chtěla svalit ukradení náhrdelníku. Mira nervózně přešlápla. Nikdo jí nemusel vysvětlovat, co se děje. Savannah se jí mstí za to, co se stalo u Corkyho. Jako by Mira mohla Braydena nějak ovlivnit. Přitom na něm si zlost nevylévá. „Vanno, můžu s tebou mluvit?“
206
207
J en C alo ni ta
Krásky
Savannah se omluvně usmála, dýdžej právě ohlašoval lekce břišního tance na tanečním parketu. „Bohužel je zrovna čas na tanec.“ Ohlédla se na ostatní. „Jdeme, holky! Braydene? Potřebuju dolít. Minerálku s citronem, ano, zlato?“ Brayden něco tiše utrousil, popadl Savanninu skleničku a sundal si turban. Když kolem procházela Lea, zadívala se na kartičku, kterou Mira pořád svírala v ruce. „Jak se ti sedí?“ zeptala se. „Musely jsme tě přesunout, aby se k nám vešla Millie. Je tu s Taylorem. Jí nevadí dělat mu trofej.“ Mira ztuhla. Savannah musela všem vyzvonit, co jí říkala o Taylorovi. Lea k němu kývla. „Bylo by asi dost trapný, kdybyste seděli všichni vedle sebe, ne?“ Miře se udělalo špatně. Tohle je šílené! Musí Savannah přesvědčit, že Braydena a Izzie dohromady nedala. „Ahoj, Miro,“ pozdravil ji Taylor. Na sobě měl černý oblek a úzkou červenou vázanku. Vypadal jako připravený ke špionážní misi. „Vypadáš… dobře.“ „Vypadám trapně.“ Pokrčila rameny. Nevěděla, jak se k němu chovat. Rozešli se před osmačtyřiceti hodinami a on už si našel náhradu. Po pravdě jí ale za tu dobu chyběl jen jednou, a to když si uvědomila, že bude muset dnes večer přijít bez doprovodu. „Je to práce oslavenkyně.“ Přikývl. „Totéž platí pro můj doprovod.“ Ohlédli se na parket, kde se Millie pokoušela Savannah oslnit ladnými pohyby. Zamávala Taylorovi. „Savannah si myslí, že se ke mně Millie skvěle hodí.“ Mira si uvědomila, že Taylorovi to jde nejlépe, když je obklopen lidmi. Proto se do něj také zamilovala – byl středem pozornosti na každém večírku. Chtěl dívku, která by byla hezká, povzbuzovala ho při zápasech a moc neotravovala. Chvíli jí to vyhovovalo, ale teď zatoužila po něčem víc.
Možná se k němu Millie přece jen hodí. Tak jako tak je ale Savannah neměla dávat dohromady tak brzy. „Omluvíš mě?“ řekla Taylorovi. „Potřebuju si promluvit se Savannah.“ Došla doprostřed parketu mezi dívky, které se pokoušely o břišní tanec, a postavila se přímo před Savannah. „Už odcházíš?“ ušklíbla se oslavenkyně. „Ne, musím s tebou mluvit,“ prohlásila Mira neústupně. „Můžeme si promluvit tamhle,“ řekla Savannah a odvedla Miru do kouta plného ohromných polštářů na sezení. „Právě jsme chtěli hrát tvou oblíbenou hru.“ „Savannah, potřebuju ti říct, jak to bylo.“ „Nejdřív hra.“ Savannah se posadila na polštář a natáhla si dlouhé nohy. „Můžeš začít.“ Obklopil je Savannin harém. Mira z publika nebyla nadšená. „Myslela jsem, že to probereme v soukromí.“ „Ne,“ odmítla Savannah a opřela se o polštáře. „Jestli mi chceš něco říct, můžeš to udělat přede všemi. Ale nejdřív musíš hrát. Pravda, nebo úkol?“ Mira měla sto chutí začít křičet, ale jestli chce Savanna hrát hru, budiž. „Pravda,“ rozhodla se. Savannah se zlomyslně usmála. „Dobře, takže: je pravda, žes Izzie pomáhala za mými zády?“ Mira na ni upřela oči. „Není. Vážně si myslíš, že by beze mě nezjistila, že jsme naočkovaly všechny obchody ve městě?“ „A odkud věděla o tom dýdžejovi?“ opáčila Savannah. „Řekla jsem ti o něm ve čtvrtek a on mi kupodivu včera večer volal, že ho Izzie odmítla.“ Mira zbledla. „Vybrala sis sama. Dala jsi přednost Harborside před svou nejlepší kamarádkou. Doufám, že tím kampaň tvého otce moc neutrpí.“ „Savannah, já jsem…“ Mira si nepřítomně pohrávala s prstýnkem. „Navíc jsi dala Braydena dohromady s Izzie,“ pokračovala Savannah a probodávala ji pohledem. „Vážně sis myslela, že
208
209
J en C alo ni ta
Krásky
jí dá přednost?“ Zavrtěla hlavou. „Klidně všude vykládejte, že je Monroeová, ale ta holka nikdy nebude jako my.“ Lea s Lauren se pošklebovaly, Millie se tvářila rozpačitě. „To se pleteš,“ opáčila Mira. „Proč se nezeptáš svýho kluka, proč byl s Izzie? Já s tím nemám nic společného. Kdybys mě vyslechla…“ „Vraťte se, prosím, ke stolům,“ oznámil dýdžej. „Bude se podávat první chod.“ „Nudím se,“ řekla Savannah a nechala se kamarádkami zvednout. Otočila se na Miru. „A nudíš mě ty. Co kdyby ses vrátila k dětskýmu stolu, kam patříš? Nebo víš co, co kdybys nás mezitím trochu pobavila?“ Dýdžejův hlas se ozval znovu. „Savannina kamarádka Mira Monroeová by ráda uctila oslavenkyni sólovým tancem na svou oblíbenou písničku.“ A pustil „Krásku a zvíře“ z pohádky Walta Disneyho. To ne. Mira si pomyslela, že musí okamžitě pryč, jenže přesně v tu chvíli na ni namířil reflektor. Slyšela, jak se ostatní smějí. To byla rána pod pás, i na Savannah. Miru bodalo modré světlo do očí, všichni se na ni dívali. Modré světlo ji oslnilo, takže do publika neviděla, ale odhadovala, že Taylor pravděpodobně drží Millie kolem ramen, Savannah natáčí video, aby mohla její ztrapnění zvěčnit na YouTube. Byla v pasti. Věděla, že tam nemůže zůstat stát, ale neměla ani odvahu utéct přes celý sál. „Vypadá to, že by se ti hodil taneční partner.“ „Kellene? Co tady děláš?“ Ještě ho v obleku neviděla, ale vypadal skvěle. „Cpu se sladkostma,“ opáčil. „Vypadá to, že ty se taky skvěle bavíš.“ Přimhouřil oči v modrém světle. „Ale objevil jsem se právě včas, ne?“ Napřáhl k ní ruce. „Připravená na waltz?“ „To snad ne,“ zahřměl Taylor a v mžiku byl u nich. Strčil do Kellena. „Tady nemáš co dělat.“
„To je zajímavý, v pozvánce to stálo přesně naopak,“ prohlásil Kellen. „Vážně chceš pokračovat tady přede všema?“ Taylor se rozhlédl. Písnička už byla v polovině a oni pořád stáli na místě. Dýdžej naštěstí vytušil, že se něco děje, a vyzval ostatní, aby se připojili k tanci. Taylor se nahnul k Miře. „Tak proto ses se mnou rozešla? Kvůli němu?“ zeptal se chladně. „Kvůli nuzákovi na stipendiu?“ „O čem to mluvíš?“ rozčílila se Mira a postavila se mezi ně. Taylor se ohlédl na své kamarády, pak na Kellena. „Takže jsi jí to neřek?“ „Co mi měl říct?“ chtěla vědět Mira. Kellen se tvářil napjatě. „Evidentně netušíš, že tady ten tvůj čmáral je u nás na škole díky stipendiu Ingramových?“ ušklíbl se Taylor spokojeně. Miře došla řeč. Na gymnázium chodilo jen padesát studentů, kteří pobírali stipendium, a většině z nich je poskytovala některá z bohatších rodin. V Emerald Cove v podstatě probíhala nepsaná soutěž, která rodina jich bude financovat víc. Gymnázium pak mohlo prohlašovat, že otevřelo brány i těm méně privilegovaným, a sponzorská rodina si stipendium odepsala z daní, takže na tom vydělali všichni. Mira se zadívala na Kellena. „Ale…“ „Ale co?“ opáčil. „Nevypadám na to? Tos chtěla říct?“ „Ne!“ Jenže ji to napadlo. Vždycky měla pocit, že Kellen pochází z podobné rodiny jako ona. Rozuměli si, bavily je stejné věci a Kellen toho spoustu věděl. Je skutečně tak přízemní, aby si myslela, že stipendium něco mění? Ano, ozval se v ní tenký hlásek, protože úplně stejně jsi odsuzovala Izzie. „Tomu říkám společenskej úpadek, Miro,“ poškleboval se Taylor. „Nejdřív naštveš Savannah, teď mě. Vážně sis vybrala místo svejch kamarádů skvělou společnost.“ „Kamarádů? Stačila jediná hádka se Savannah a nikdo se mnou nemluví!“
210
211
J en C alo ni ta
Krásky
„Hele, brácho, kašli na to,“ ozval se Kyle a vzal Taylora za rameno. „Savannah nechce mít krev na parketu. Řek jsi, cos potřeboval. Už na to kašli.“ „Máš pravdu.“ Taylor probodl Miru pohledem. „Tihle dva se k sobě skvěle hodí. Jdeme, Millie.“ Mira s Kellenem se na sebe dívali uprostřed parketu plného tanečníků. „Jdu pryč,“ oznámil Kellen, ale Mira ho chytila za ruku. „Počkej! Já jsem… proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se tiše. „Protože by na tom nemělo záležet,“ opáčil. Měl pravdu. Miře se rozbušilo srdce. Kellen se otočil na patě a odcházel. Savannah se smála. Mira náhle dostala vztek. Neudělá stejnou chybu podruhé. Doběhla k dýdžejovi. „Potřebovala bych druhý pokus. Pustíte mi nějakou pomalou písničku?“ Překvapeně se na ni podíval. „No jasně. Za pětačtyřicet vteřin.“ Mira přikývla a protlačila se přes zaplněný parket ke Kellenovi, který se právě loučil se Savanninými rodiči. „Počkej,“ zastavila ho. „Pořád mi dlužíš tanec.“ „Miro,“ vzdychl. „Sám ses nabídl,“ připomněla mu, „a džentlmen své slovo plní, je to tak, pane Ingrame?“ „Má pravdu, mladíku,“ pronesl pan Ingram. „Hezké dívce se tanec neodmítá.“ „A teď by Mira Monroeová ráda zatančila sólo na počest Savanniných narozenin,“ ohlásil dýdžej. Savannah se otočila a překvapeně sledovala, jak si Mira vede Kellena zpátky na parket. „Proč to děláš?“ zeptal se, když začali tančit. „Rozejdeš se s kapitánem fotbalistů, scházíš se s magorama z výtvarky, tancuješ se mnou. Budou na tebe ještě hnusnější. Nechci, abys přišla o privilegia smetánky gymplu.“
„Je mi to jedno,“ opáčila. „Jsi fajn, Kellene – lepší než všichni tady – a já chci, aby věděli, že jsme kamarádi.“ Sklopila oči. „Omlouvám se za to, jak jsem se chovala předtím.“ Pousmál se. „Překvapilo tě to. To se stává,“ řekl a zatočil ji. „Kde ses naučil takhle tancovat?“ divila se. „Učí to všechny uchazeče o stipendium, je to vstupní podmínka.“ Zelené oči mu zajiskřily. „Kecám. Máma vede taneční studio.“ „Naučila tě to dobře,“ uznala Mira, zatímco už zase pluli přes parket. „Myslíš, že až skončí tahle písnička, mohl bys se mnou odtancovat pryč? Už jsem se pobavila dost.“ „S radostí,“ usmál se. Písnička se chýlila ke konci a Kellen začal manévrovat ke dveřím ze sálu. Mira se ještě ohlédla k Savanninu stolu. Viděla, jak si je všichni natáčejí na mobil. Tyhle lidi považovala za své kamarády. Ale jací to jsou kamarádi, když ji na Savannin povel všichni zavrhnou? Kellen ji znovu zatočil a Mira na chvíli zapomněla, kde je, i jak k tomuhle tanci došlo. Poprvé jí bylo jedno, co si o ní myslí Savannah nebo kdokoli další ze školy. Než vyšli ven, ještě zapátrala na stole s dárky, dokud nezahlédla krabičku Tiffany, kterou přinesla. Napadala ji spousta lidí, kteří si takový dárek zaslouží víc než Savannah. Včetně jí.
212
213
Krásky
Motýlků a posadila se k oknu, co nejdál od všech ostatních. Izzie ta ironie neunikla. Zatímco ona sedí s novými kamarádkami, Mira, druhá nejoblíbenější dívka, je ve vyhnanství. Celá škola mluvila o tom, jak závratně Mira během víkendu klesla na společenském žebříčku. Taylor se s ní rozešel (nebo ona s ním, to se ještě přesně nevědělo), nějak zradila Savannah a ta ji ponížila na oslavě svých narozenin. Každopádně teď Mira zasmušile seděla sama u okna. „No, tomu říkám držkopád,“ utrousila Violet. „Je to tvoje sestřenice, ale stejně jsem ráda, že na ni taky došlo.“ Vypadá nervózně, pomyslela si Izzie, když si všimla, jak Mira bubnuje prsty o svůj zápisník. Téměř jako by chtěla být kdekoli jinde, přitom tenhle spolek Mira doopravdy milovala. „Mira začínala bejt stejná jako Savannah,“ přidala se Nicole. „Tak teď má, co jí patří.“ Nicole byla po neúspěšném shánění občerstvení pořádně zahořklá. Izzie to svým kamarádkám nemohla mít za zlé, zvlášť když to sama cítila podobně. Mohlo jí být jasné, že se Savannah pokusí celou akci sabotovat – a byla hloupá, že ji to hned na začátku nenapadlo –, jenže když zjistila, že v tom měla prsty i Mira, byl to poslední hřebíček do rakve jejich vztahů.
„Co řekneme paní Fitz?“ zeptala se Violet a prohlížela si své fialové nehty. „Nebude mít radost, až zjistí, že máme jen dezert a dýdžeje.“ „Aspoň je to senzační dýdžej,“ prohlásila Nicole trochu moc nahlas. Izzie si všimla, jak se na ně Mira ohlédla, a hned Nicole napomenula. „Nezapomeň, že si to chceme do poslední chvíle nechat pro sebe. Až mi bude paní Fitz vyčítat, že jsme nic jiného nezvládly.“ „Máme parádní místo,“ připomněla Nicole. „Ale to taky ještě nikdo neví,“ zašeptala Violet. „Rozhodně je mnohem lepší než celej nudnej ateliér.“ Izzie je utišila a koutkem oka pohlédla na Miru. Očividně je poslouchala. Jak by taky ne? Zatím byly ve třídě jen ony čtyři, ještě se neobjevila ani paní Fitz. V tu chvíli dovnitř vplula Savannah s Leou, Lauren a Millie a zamířily rovnou k Miře. Savannah se opřela o lavici. „Ahoj, Miro, jak ses měla o víkendu?“ Izzie si vyměnila pohled se svými kamarádkami. Netušila, co mohla Mira udělat, že si vysloužila Savannin vztek, ale asi to bylo něco vážného, když kvůli tomu upadla v nemilost. „Co kdyby ses šla bavit s někým, koho to zajímá?“ odsekla Mira a otočila se k oknu. „Takhle se mluví s nejlepší kamarádkou?“ opáčila Savannah a Mira se na ni překvapeně podívala. „Chceš být zase moje nejlepší kamarádka, ne?“ „Myslela jsem, že tou jsem teď já,“ zamumlala Lauren. Savannah zřejmě neuniklo, že je sleduje Izzie a její kamarádky. Probodla je pohledem. „Dovolíte laskavě? Tohle je soukromý rozhovor.“ „V tom případě bys ho měla vést v soukromí,“ prohlásila Violet a pohodila hnědými vlasy v imitaci Savannina obvyklého gesta.
214
215
22 mira přišla na schůzku
J en C alo ni ta
Krásky
Savannah pokynula ostatním a ty kolem lavice utvořily kroužek, aby ji a Miru skryly. Jenže slyšet je bylo pořád. „Tak co?“ otočila se Savannah zpátky na Miru. „Chceš, nebo nechceš?“ Mira se málem rozesmála. „Po tom, jak ses ke mně chovala? Sotva.“ „Promiň, ale potřebovala jsi lekci. Víš, jak mi vadí, a přesto jsi jí prozradila klíčovou informaci. Co jsem měla dělat?“ „Navíc věděla o ní a o Braydenovi,“ přisadila si Lea. Ozvalo se zadunění a Lea vyjekla. „Říkala jsem ti, abys to sem netahala. Brayden a já jsme v pohodě. S Mirou nejsme, ale můžeme být.“ Mira vzdychla. „Co chceš?“ „Chci, abys mi pomohla,“ konstatovala Savannah. „Táhni se mnou během schůzky za jeden provaz. Jestli to uděláš, všechno ti odpustím a nemusíme do toho tahat naše otce.“ Izzie, Nicole a Violet si znovu vyměnily pohled. Co to mělo znamenat? „Zvládneš to?“ zeptala se Savannah, v tu chvíli však vešla paní Fitz a za ní několik spolužaček. „Zdravím Společenské motýlky,“ zanotovala paní Fitz. Savannah a její družina se usadily blízko Miry. Paní Fitz otevřela diář a Izzie se sevřel žaludek. Celou noc nemohla spát, pokoušela se vymyslet řešení, a nakonec ji skutečně něco napadlo. Byl to trochu šílený plán. Dost možná společenská sebevražda. Ale kdyby to dokázala, mluvilo by se o slavnosti ještě hodně dlouho. Zatím se nesvěřila ani Violet a Nicole, nejprve potřebovala mít jistotu, že to půjde. Během přestávky na oběd zuřivě telefonovala a do hodiny tělocviku už měla přislíbenou spolupráci několika lidí, jenže čekala jednu zásadní odpověď. Telefon si pro jistotu nechala na klíně. „Děvčata, čas se krátí,“ prohlásila paní Fitzová. „O slavnosti se ví, dokonce už mi dva lidé přislíbili účast. O víkendu
rozešleme pozvánky a vylepíme letáčky. Teď potřebuji slyšet podrobnosti. Tak co máte?“ Savannah se slizkým úsměvem kývla k Izzie. „Izzie vám určitě všechno poví, koneckonců téhle akci předsedá ona.“ Paní Fitz se na Izzie vyčkávavě zadívala. Stejně jako všichni ostatní. Jak do toho? Má nejprve oznámit, co vymyslela, nebo začít tím, co se nepovedlo? „Pravda je taková, paní Fitz, že Izzie narazila na velké problémy,“ pokračovala Savannah dřív, než Izzie stačila promluvit. „Nevím, jak to říct, ale podařilo se jí zamluvit jedině sladké košíčky. Dýdžeje, kterého měla, o víkendu odmítla. Restaurace ve městě se na akci odmítly podílet, přitom se ten večer žádná jiná nekoná.“ Savannah se zatvářila smutně. „Nechápu, proč za vámi nepřišla dřív a neřekla vám to sama.“ Paní Fitz se znepokojeně ohlédla na Izzie. „Já tomu nerozumím, máme přece seznam obchodů a restaurací, se kterými spolupracujeme. Proč by tě měli odmítnout? Vždyť jste na to měly celý víkend. Dnes odpoledne mám panu řediteli předat zprávu. Co mu řeknu? Má přijít senátor Monroe a věnovat velkou částku! A tisk…!“ „Jen klid, paní Fitz,“ ozvala se Nicole. „Nic se neděje, místo už máme.“ „Ve skutečnosti,“ nasadila Savannah omluvný tón, „je výtvarný ateliér zamluvený hned nadvakrát. Izzie si to měla zjistit.“ Tvářila se nesmírně samolibě. „Děvčata, proč jste mi nepřišla říct dřív, že máte problémy?“ napomenula je paní Fitz. „Mrzí mě to, paní Fitz,“ řekla Savannah. „Chtěly jsme dát Izzie šanci, ale byla to velká chyba. O Emerald Cove neví vůbec nic, na rozdíl ode mě a Miry. Proto si myslíme, že by měla být předsednictví okamžitě zbavena a celé akce bychom se měly ujmout my. Miro?“ Zadívala se na bývalou kamarádku. „Chceš k tomu něco dodat?“ Mira si však jen nerozhodně pohrávala s náramkem.
216
217
J en C alo ni ta
Krásky
„Paní Fitz,“ promluvila Izzie. „Ráda bych k tomu něco řekla. Narazily jsme na problémy, ale vyřešily jsme je. Minulý týden jsem zamluvila jiné místo. Bude to ve stodole na školní farmě.“ „Ve stodole?“ Savannah se skepticky ušklíbla. „Kde by byl country bál lepší?“ nedala se Izzie. „Domluvili jsme se s učitelem, který má farmu na starosti, stodolu máme zamluvenou na celý víkend. Je dost velká, aby se dovnitř vešel taneční parket i posezení, a vypadá skvěle. Sháníme taky kočáry tažené koňmi, které by za příplatek vozily hosty od hlavní budovy ke stodole.“ „To je docela dobrý,“ zašeptal někdo. „A co občerstvení?“ namítla Savannah. „Víme s Mirou jistě, že ještě nic nemáte. Je to tak, Miro?“ Mira vypadala tak rozervaně, že jí Izzie téměř litovala. „Izzie zamluvila dýdžeje,“ oznámila spěšně Violet. „Ale, a koho?“ opáčila Savannah. Izzie vytáhla ze složek smlouvu. Vracela se jí sebedůvěra. „Dýdžeje Backslidea. O něm už jsi asi slyšela. Chtělas ho přece na oslavě svých narozenin, ne? Říkal mi, že odmítl, protože mu celé to téma připadalo ubohé.“ Savannah na chvíli ztratila řeč. „Ale… ale ty? Jak jsi ho mohla sehnat, je zamluvený na rok dopředu! Proč by zrovna tobě kývnul?“ „Tys to ještě neslyšela?“ opáčila Izzie. „Vyrůstal v Harborside. Chodili jsme do stejné školy.“ Všimla si, že se Mira pokouší nesmát. „Stejně ale nemají jídlo,“ prohlásila Lea. „Bez jídla žádná slavnost nebude, a nikdo v tomhle městě s ní nechce spolupracovat. Izzie a její kamarádky se je pokoušely přesvědčovat dost nevybíravě.“ „Ty prolhaná potvoro,“ prskla Violet. Lea zbledla. „Nikdo s náma nechce spolupracovat, protože jste jim to ty a tvoje kamarádky zakázaly!“
Paní Fitz si otřela čelo. „Já ničemu nerozumím! Jak to bylo doopravdy, děvčata? Ještě jsem vás neviděla, abyste byla tak nejednotná. Chcete mi vážně tvrdit, že prodáváme lístky na slavnost, kde nebude občerstvení?“ „Je mi líto, ale je to tak,“ přisvědčila Savannah. „Nikdy bychom neponížily jednu z nás, ale musely jsme vám s Mirou říct, jak se věci mají, i když jde o její sestřenici. Kdybyste svěřila slavnost zpátky nám, určitě bychom to ještě dokázaly zachránit.“ „Ne,“ promluvila náhle Mira. „Izzie nic nepokazila, to my. Violet má pravdu. Nepodařilo se jim sehnat občerstvení, protože majitelé podniků byli vydíráni, aby jim nevyhověli. Totéž platí o dýdžejovi.“ Mira se omluvně otočila na svou sestřenici. Ta byla Miřiným proslovem dočista ohromená. „Izzie zkrátka nemohla uspět, ale nic z toho není její vina. Jestli chcete někoho vyhodit, tak mě a Savannah.“ „Lže,“ vyjekla Savannah. „Mira se s Izzie spikla, paní Fitz…“ „Dost!“ Paní Fitz ztěžka oddechovala. „Nebudu poslouchat tyhle malicherné hádky! Co se to stalo s mými nádhernými motýlky? Tohle je katastrofa! Ten nápad se stodolou je hezký, dobré je, že máte toho dýdžeje Blackjacka…“ „Backslidea,“ ozvali se všichni sborem. „Tak Backslidea. Jenže všechno ostatní…“ Kousla se do rtu. „Nemůžeme mít slavnost bez občerstvení.“ Ozvalo se cinknutí, Izzie se podívala na telefon. Přišla jí zpráva od Antonia, majitele samoobsluhy v Harborside. Antonio byl báječný člověk a vždycky Izzie a její babičce posílal něco na přilepšenou.
218
219
ANTONIO: Cela ctvrt jde do toho! Zavolej, domluvime podrobnosti.
J en C alo ni ta
Krásky
„Ale já mám řešení,“ zvolala Izzie a nedokázala zakrýt radost. „Tak sem s ním,“ vybídla ji paní Fitz netrpělivě. „Nikdo ve městě se mnou nebude na téhle akci spolupracovat – to je fakt. A je jedno proč, prostě to tak je. Ale našla jsem jinou možnost, která by podle mě dávala mnohem větší smysl. Protože vybíráme prostředky na komunitní centrum v Harborside, zavolala jsem několika lidem z naší čtvrti, jestli by nechtěli přispět občerstvením.“ Na chvíli se odmlčela. „A všichni souhlasí! Můžu vám zaručit jižanské jídlo, po kterém se všem budou dělat boule za ušima – žebírka, grilované kuře, batátové hranolky, steaky…“ Vyjmenovala celou řadu laskomin z restaurací v Harborside. Antonio slíbil, že ze svého obchodu zajistí nápoje. Jakmile se rozneslo, nač půjdou vybrané peníze, všichni se chtěli zapojit. „To jako že by na party v Emerald Cove zajišťovaly občerstvení restaurace z Harborside?“ ušklíbla se Savannah pohrdavě. „A co je na tom?“ usadila ji Violet. „Mně se to líbí,“ prohlásila Mira směle. Několik dalších spolužaček se vyjádřilo pochvalně, začaly se bavit o tom, jak neotřelé je to pojetí. „I mně,“ prohlásila paní Fitz. Savannah vypadala, že každou chvíli omdlí. „Už mě nebavilo mít pokaždé filet mignon a pečená rajčata. Tohle je geniální, Isabelle! Tolik se mi ulevilo! Ředitel bude nadšený! Už vidím titulky v novinách: Harborside sobě s pomocí gymnázia v Emerald Cove. Prostě dokonalé!“ Po skončení schůzky se Izzie bavila se spolužačkami, které s ní dřív neztratily slovo, takže si málem nevšimla, že se Savannah a Mira hádají. Když to zaregistrovala, popošla blíž. „Co je s tebou?“ zuřila Savannah. „Nabízela jsem ti usmíření, jestli sis nevšimla.“
„Všimla,“ odtušila Mira s klidem. „Ale nestála jsem o to.“ „Víš vůbec, co děláš, Miro? Jestli se dáš na její stranu, skončily jsme,“ zasyčela Savannah. „Udělám ti…“ „Co uděláš, Savannah?“ vložila se do toho Izzie. „Máš plno řečí, zato Mira má na rozdíl od tebe kuráž.“ „Tohle nebudu poslouchat,“ zasyčela Savannah. „Evidentně jsem se v tobě pletla, Miro. Vy dvě se k sobě skvěle hodíte.“ Posbírala si věci. „Doufám, že si tvůj táta najde nový způsob financování kampaně.“ „Co tím myslela?“ zeptala se Izzie a okamžitě si vzpomněla na Lucase. „Nic, na tom nesejde.“ Mira zachmuřeně sledovala, jak se Savannah vzdaluje. „Ale díky, že ses mě zastala. Nezasloužím si to.“ „To ne, ale tys mi dneska kryla záda. To chtělo odvahu.“ „Díky.“ Mira se tvářila potěšeně. Přitiskla si zápisník na prsa. „Tak co, necháte mě, abych vám pomohla?“ Izzie si ji skepticky přeměřila. „Tentokrát doopravdy?“ „Jo. A měly byste tu nabídku vzít, protože mě potřebujete,“ dodala Mira. Izzie povytáhla obočí. „Party jsou moje specialita, máme to v krvi. Znám Emerald Cove skrz naskrz a všechno, co naplánujete, dokážu ještě vylepšit.“ Izzie měla chuť být tvrdohlavá a odmítnout, ale věděla, že jestli má se slavností uspět, Miřinu pomoc potřebuje. „Tak dobře,“ souhlasila nakonec. „Kdy začneme?“ Mira se na ni upřímně usmála, možná vůbec poprvé. „Hned.“
220
221
Krásky
byly krávy dočasně přestěhované a školní stodola proměněná v podzimní nádheru. Od stropu visely větve a papírové listy, podlahu pokrývalo seno, k sezení byly určené balíky. Všude se nacházely dýně a tykve, mnohé umělecky vyřezané. Další malé dýně, nasprejované stříbrnou lesklou barvou, zdobily třicet stolů kolem pódia, které tu bylo postaveno pro dýdžeje Backslidea. Venku čekaly čtyři kočáry tažené koňmi, cesta byla osvětlená svíčkami ve vyřezávaných dýních. V bílých stanech lidé z Harborside chystali občerstvení. Izzie stála na půdě a sledovala dění dole. Motýli prostírali stoly společně s jejími kamarády z Harborside. Dívky, které by jindy neriskovaly zlomený nehet, tlačily vozíky s nápoji společně s Kylie, Molly a Petem. Další studenti pomáhali dýdžejovi zkoušet nazvučení. Emerald Cove a Harborside pracovali bok po boku a klapalo to. Izzie nestačila žasnout. Několik Motýlků na ni zamávalo. „Izzie, vypadá to tu skvěle!“ křikla rusovlasá Piper Axonová. „Díky.“ Většina se k ní chovala přátelštěji než dřív. Třeba sem vážně zapadnu, pomyslela si. „Je to paráda, viď?“ Mira vylezla po žebříku nahoru a rozhlédla se po trámech pokrytých papírovými listy. Měla na sobě džíny a kovbojské boty v souladu se zaměřením celého večera. „Vypadá to tu úplně jinak než předevčírem.“
„Pořád ještě žasnu, že jsme to zvládly,“ vydechla Izzie. Bavit se s Mirou tak nenuceně po dvou měsících nevraživosti bylo divné i příjemné zároveň. „Má přijít skoro tři sta lidí. Čeká na ně loterie a jízdy kočárem, k tomu cena vstupenky, dovedeš si představit, kolik vybereme? Komunitní centrum bude mít tolik peněz, že nebude vědět, co s nimi.“ „K tomu ti potřebuju ještě něco říct,“ začala Mira napjatě, ale Izzie ji umlčela. „Neslyšíš křik?“ Rozhodně nestála o žádnou scénu, zvlášť když se zatím všechno vyvíjelo tak dobře. Rozhlédla se, ale nevšimla si ničeho neobvyklého. Nakonec vykoukla z okna ve štítu stodoly. U zdi stáli pod velkým dubem Brayden a Savannah. Bylo krásné odpoledne, ale toho si ti dva nevšímali. Vedli zapálenou diskuzi a Savannah plakala. „Co se děje… aha,“ žasla Mira. Izzie bylo hloupé naslouchat, ale nemohla se odtrhnout. Savannah se Braydena pokusila obejmout, on ji však jemně odstrčil. Pak mu něco říkala, přes muziku uvnitř jí nebylo rozumět. „Vypadá to, že se rozcházejí,“ poznamenala Mira. Brayden mluvil klidně, Savannah vrtěla hlavou, chvílemi křičela, chvílemi plakala. Izzie ji ještě neviděla tak vyvedenou z míry. V koutku duše cítila zadostiučinění. Rozchází se s ní Brayden proto, aby mohli být spolu? Sama mu řekla, aby se se Savannah nerozcházel. I kdyby byl volný, neznamená to, že spolu začnou chodit. Neklapalo by to, jsou každý z úplně jiného prostředí. Přesto… „Možná bych za Savannah měla někoho poslat, aby neudělala scénu,“ navrhla Mira. „Jestli je uvidí paní Fitz, dostane infarkt. Už takhle je bez sebe, že má přijít táta. Chce předat komunitnímu centru šek na tučnou částku.“
222
223
23 v sobotu o dva týdny později
J en C alo ni ta
Krásky
„Včera mi to říkal,“ vzpomněla si Izzie. Poprvé ho objala, skutečně si toho vážila. Strýc se tvářil trochu rozpačitě. „Je to bezva.“ „To je,“ přikývla Mira, ale zaváhala. „Tak fajn!“ zaječela pod nimi Savannah. „Radši půjdu,“ řekla Mira. Izzie dál přihlížela. Savannah teď Braydena málem prosila. Po tvářích se jí roztékaly šminky. Brayden se jí pokoušel domluvit, ona ho však odstrčila a chtěla odejít. V tu chvíli si všimla Izzie v okně. Izzie to trochu znervóznilo, ale brzy na to zapomněla. Vrhla se do organizace, přebírala dovezené zásoby, rozdělovala úkoly a dohlížela na poslední přípravy. Teprve v pět ji paní Fitz nesmlouvavě vystrkala ze stodoly, aby se šla domů převléknout. V tu chvíli si Izzie vzpomněla na Braydena. A jak by taky ne, když stál jen kousek od ní. „Potřebuješ svézt?“ nabídl jí laškovně a ukázal na jeden z kočárů. Ani on ještě nebyl oblečený na večer, na sobě měl potrhané tmavě modré tričko s pirátskou lebkou a džíny pocákané barvou. „Kočí si chce změřit, jak dlouho mu bude trvat cesta.“ Izzie zaváhala. Jak se má chovat v přítomnosti kluka, kterého má ráda, až to bolí? „Ráda bych, ale musím rychle domů, abych se stačila převlíknout a vrátit se sem.“ Brayden jí zastoupil cestu. „Takhle je to nejrychlejší.“ Otevřel dveře kočáru. „Nastup.“ Izzie si vlezla dovnitř, Brayden se posadil naproti ní. Kočár se rozjel a Izzie se na Braydena pokoušela nedívat. „Takže jsi to asi slyšela,“ nadhodil po několika minutách. „Se Savannah jsme se rozešli.“ Izzie na sobě nedala nic znát. „A nemrzí tě to?“ „Ne, byl jsem upřímnej. Řekl jsem jí, že už to chci udělat delší dobu a že mám rád někoho jinýho – tebe.“ Izzie
v ruce sevřela tašku. „Savannah to asi tušila, proto taky tuhle u Corkyho tak vyváděla. Chtěl jsem se s ní rozejít už tam, ale prosila mě, abych do zítřka předstíral, že jsme ještě spolu. Že nechtěla být na oslavě svých narozenin sama, to bych pochopil, ale dneska… prostě nemělo smysl hrát další divadlo. Chci být dnes večer s tebou.“ Izzie se na něj ještě nepodívala, ale cítila na sobě jeho pohled. „Iz, měl jsem ti v létě přiznat, že mám holku, ale nevěděl jsem, jak se s ní rozejít, protože se naši tak dobře znají,“ pokoušel se vysvětlit. „Nenávidím toho kluka, kterým se stávám, když jsem s ní.“ Kočár sebou náhle trhnul a Izzie se zachytila dřevěného sedátka. Brayden si přesedl vedle ní. „Vím, co chceš říct, Iz, že by nám to neklapalo. Jenže to se pleteš. Když jsem s tebou, všechno vypadá jinak.“ Cítila, jak jí buší srdce. „Chci někoho, kdo lidem pomáhá postavit se na nohy a nepodráží jim je. Někoho, kdo mě dokáže rozesmát a nebojí se rýpnout si do mě, když se chovám moc nafoukaně.“ Izzie se pousmála. „A ty jsi přesně taková. Chci být s tebou a chci, aby to všichni věděli.“ Izzie polilo horko. Brayden o ni stojí a je mu jedno, co tomu řeknou ostatní. Jenže Savannah… všechno se pořád stáčelo k ní. I když se s ní Brayden rozešel, ona je nikdy nenechá na pokoji. Udělá mu ze života peklo stejně jako jí. „Já…“ Brayden se nahnul blíž, cítila vůni jeho kolínské. Strnula. Bála se na něj podívat. „Řekni, že o tom budeš přemýšlet,“ požádal ji tiše. „Dorazili jsme k hlavní bráně,“ zavolal zvenčí kočí. „A trvalo to jen šest minut!“ Izzie otočila hlavu a chtěla zavtipkovat. V tu chvíli se to stalo. Brayden ji jemně políbil. Izzie byla tak překvapená, že
224
225
J en C alo ni ta
se najednou nemohla ani nadechnout. Najednou neslyšela nic než šumění v uších. Ruce ji začaly brnět. Chvíle, kterou si stokrát představovala, byla ve skutečnosti ještě lepší. Když ho zaslechla otevírat dveře kočáru, měla ještě stále zavřené oči. Možná bylo dobře, že odešel. Aspoň bude mít čas přemítat o polibku a o tom, jakou dá Braydenovi odpověď.
24 mira stála v zadní části stodoly
v krásných koktejlových šatech meruňkové barvy a se stříbrnou kabelkou na řetízku. Spokojeně se usmívala. Dýdžej Backslide pouštěl jeden hit za druhým, na parketu bylo plno. Přátelé jejích rodičů si pochvalovali, jak skvěle se vydařilo občerstvení i výzdoba. „Jak neotřelé,“ vyjádřil se jeden pár. „Elegantní a rafinované,“ řekl místní politik. „To muselo stát majlant!“ žasl někdo další. Mira se málem rozesmála. Tohle byla nejlevnější slavnost, jakou kdy Motýlci uspořádali, a ukázalo se, že navíc i nejúspěšnější. Na lístky se ještě pořád stála fronta, přestože bylo vyprodáno, přišli rodiče, studenti a absolventi, dokonce i starosta. Všichni si pochutnávali na grilovaných žebírkách. Zkrátka hosté byli nadšení, a to zásluhou Izzie. Mira upřímně litovala, že svou sestřenici odsuzovala, aniž ji pořádně poznala. Izzie byla slušnější než polovina lidí v Emerald Cove včetně jí samotné. Rozhodla se, že svůj život musí překopat od základů. Už s tím začala. Zadívala se na velké plátno, které pro dnešní večer namalovali společně s Kellenem. Šlo o pitoreskní venkovský výjev, uprostřed ležela dívka mezi levandulí a dívala se na oblohu. „Člověk by neřek, že tu měli dobytek, kdyby zvenčí neslyšel bučet krávy,“ ozval se za ní Kellen. Mira se usmála. „Voní to tu po jablkách a dýních.“ 226
227
J en C alo ni ta
Krásky
„Přišel jsi,“ rozzářila se Mira. „Říkalas, že to bude slavnost roku. To bych si přece nenechal ujít. Zvlášť když si můžu zadarmo prohlídnout svůj velkolepej obraz.“ „Náš velkolepý obraz,“ ohradila se. Najednou měla chuť sebrat mu ze saka smítko. Ale neudělala to, jen vdechovala jeho vůni. „Ráda vidím přátelskou tvář.“ „Těch máš v poslední době nedostatek, co?“ Kellen uhnul z cesty starostovi. „Netrap se tím, královna matka nikdy nezůstane dlouho stranou roje.“ Zamyslel se. „Nebo roj nikdy neopouští? Nejsem v biologii úplně nejlepší.“ Zasmála se. „Zaprvé jsem královna nikdy nebyla, za druhé se obávám, že už mě do roje nikdy nepozvou.“ Začala hrát tichá skladba a žárovičky nad jejich hlavami potemněly. „Nechceš si zopakovat taneční kroky?“ zeptala se nadějně. „Už dlouho jsem si nezatancovala tak dobře jako s tebou.“ Sklopil oči k podlaze. „Dneska asi vynechám, nechci, aby mi všichni ze školy záviděli, že jsem tak neuvěřitelnej tanečník. Pak by po mně chtěli, abych je učil,“ zazubil se. „Dobře,“ kývla Mira a pokoušela se nedat najevo zklamání. Na oslavě Savanniných narozenin se k ní Kellen zachoval přímo rytířsky. Myslela si, že se mu líbí. „Asi bych měl jít pozdravit Ingramovy,“ dodal. „Sejdeme se pak, jo?“ Dívala se za ním a hádala, co si o ní asi myslí. Taylor s Millie tančili uprostřed parketu s propletenýma rukama, jako by spolu byli odjakživa. Mira by k smrti ráda dělala totéž s Kellenem. Pak by jí ztráta oblíbenosti zas tak nevadila. Nemělo smysl stát a dívat se na ně. Každou chvíli dorazí rodiče. Zamířila ven ze stodoly. Izzie čekala venku. Vzala si tmavě modré šaty z několika průsvitných vrstev, vlasy měla vyčesané do drdolu. Zamnula si holé paže. Miře připadala nervózní.
„Ahoj,“ řekla a došla k ní. „Určitě máš radost, všichni mluví jen o tobě a o tom, jak se tahle slavnost vydařila.“ „Tví rodiče ještě nepřijeli,“ podotkla Izzie. „Co když se jim to nebude líbit nebo co když to strejdovi bude připadat moc obyčejné?“ Mira ji tak nervózní ještě neviděla. „Co když se to nebude líbit Lucasovi?“ Odkdy záleží na Lucasovi? Než se však Mira mohla zeptat, dorazil kočár, který přivezl její rodiče, bratry a Lucase. Connor seděl na kozlíku vedle kočího, seskočil jako první. „Tohle je bezva,“ rozplýval se. „Jeli jsme celou cestu po tmě, svítily jen dýně u cesty!“ „Já vím, taky jsme jich museli vyřezat skoro stovku,“ vzdychla Mira. „Jak je vidět, i Motýlci umějí vzít za práci,“ zakřenil se Hayden. „Musím uznat, že jestli to bude vevnitř tak dobrý jako cesta sem, poradily jste si s tím skvěle. Paráda, Izzie.“ Objal ji. „Ahoj, beruško,“ řekl otec a dal Miře pusu na tvář. Měl na sobě sportovní sako a vázanku stejně jako Hayden. Lucas přijel v tmavém obleku. Sotva pozdravil, spěchal za novináři. „Isabelle, slyšel jsem, že ses na přípravě slavnosti hodně podílela a vymyslela jsi, na co půjdou vybrané prostředky,“ řekl Miřin otec. „Paní Fitz se rozplývala, jak jsi vynalézavá. Mira má štěstí, že jsi jí s tím pomáhala.“ „Celé to řídila ona, tati,“ upřesnila Mira a pyšně se na sestřenici usmála. Ale Izzie nevnímala, sledovala jen Lucase. Proč? „Jsem na vás obě pyšný,“ prohlásil otec a stiskl Izzie ruku. „Kéž by tu byla tvoje babička, aby viděla, jak jsi mezi nás zapadla.“ „To bych taky ráda,“ vzdychla Izzie tiše. Napadlo ji nechat babičku přivézt, ale lékařka z domova pro seniory jim řekla, že by to pro ni bylo příliš vyčerpávající.
228
229
J en C alo ni ta
Krásky
„Bille, podívej se na to!“ zvolala Miřina matka, která nahlédla do stodoly. V krémových dlouhých šatech vypadala překrásně. „Na podlaze je skutečné seno a mají tu nádherně vyřezávané dýně. Děvčata, tohle se vám vážně povedlo!“ Stiskla Izzie rameno. „Jsem tak ráda, že ses přidala k Motýlkům. Jen se podívej, cos dokázala. Já to věděla.“ Izzie zčervenala, teta se usmála. „Z vás dvou bude skvělý tým.“ Izzie s Mirou si vyměnily pohled. Za poslední dva týdny jim to spolu vážně šlo. Snad to vydrží. Lucas se vrátil. „Bille, jsou tu ze zpráv, chtějí s tebou natočit rozhovor o tom šeku, který se chystáš věnovat.“ „Samozřejmě,“ přikývl Miřin otec a upravil si vázanku. Lucas se ohlédl na Miru a Izzie. Ve světle svíček v dýních vypadal zlověstně. „Nezatoulejte se nikam daleko,“ varoval je. „Chceme pořídit rodinnou fotografii, dokud vám to sluší.“ „Copak nám to nesluší pořád?“ mrkl na ně Hayden. Lucas se otočil k jejich otci. „Bille, nezapomeň, co máš v rozhovoru zdůraznit. Jsi rád, že můžeš přispět komunitě, která je v nouzi. Podtrhuje to rodinné hodnoty, ve které věříš. Jsi pyšný na svou dceru a neteř, která je z Harborside, společně připravily jedinečnou příležitost připomenout ostatním, že jejich pomoci je třeba. Každým dnem ohlásí tvou nominaci.“ Ztlumil hlas. „Hlavně se dnes nezmiňuj o tom revitalizačním plánu, ano?“ „Bille?“ Přistoupili k nim manželé Ingramovi. „Ahoj, všichni,“ zahlaholil pan Ingram a jeho žena nasadila úsměv. „Ahoj, Parkere,“ pozdravila ho Miřina matka a políbila ho na tvář. „Můžeš na slovíčko, než promluvíš s tiskem?“ požádal pan Ingram otce. „Vím, že se chystáš darovat šek, rád bych se ujistil, že to neohrozí náš další projekt.“
Miřin otec se ohlédl na Lucase. „Samozřejmě. Probereme to v soukromí. Lucasi, pověz novinářům, že přijdu za pět minut. A vy ostatní se bavte, uvidíme se uvnitř.“ „Radši bych měla zkontrolovat, jestli jde ve stanu s občerstvením všechno, jak má,“ řekla Izzie a nespouštěla přitom oči z Lucase. Mira to nechápala, Izzie se přece nikoho nebojí. „Půjdu s tebou,“ rozhodla. Obešly stodolu, odkud se linula hudba, ani ta však nepřehlušila koncert cvrčků a bučení krav, které byly na víkend přemístěny do venkovní ohrady. „Tak tady jste,“ ozvala se za nimi náhle Savannah. „Chceš se do nás navážet?“ ohlédla se Mira. „Tady přece není žádné publikum.“ Savannah na to nereagovala. „Chtěla jsem ti poblahopřát, Izzie. Jen se koukni, máš správné šaty, správně učesané vlasy, už ses naučila pravidla hry. Asi do Emerald Cove zapadneš líp, než jsem čekala.“ „Já hry nehraju, to je tvoje parketa,“ opáčila Izzie a chtěla ji obejít. „Promiň, ale musíme zkontrolovat občerstvení a vrátit se za strejdou. Chystá se věnovat spoustu peněz, chci být u toho.“ Izzie popadla Miru za ruku. „Ano, tomu tvému komunitnímu centru,“ utrousila Savannah. „Je to legrační, že se senátor Monroe chystá na pódium, aby všem vykládal, jak mu záleží na místě, kde vyrostla jeho neteř, a přitom souhlasil, že podpoří návrh mého otce na jeho zbourání.“ Mira zbledla. „Prosím?“ vyjekla Izzie. „Musím ti to opakovat?“ ušklíbla se Savannah. „Můj otec má velkou developerskou firmu a chystá se s podporou tvého strýce spustit projekt revitalizace pobřeží. Ten projekt počítá s tím, že se zchátralá místa, jako je ta tvoje promenáda a komunitní centrum, strhnou a místo nich vyrostou nové bytové domy a kanceláře. Ale veřejnost se to dozví až příští týden.
230
231
J en C alo ni ta
Krásky
Dnes chce senátor Monroe vypadat jako hrdina, který zachraňuje tvé přátele z Harborside.“ „Lžeš,“ vyjekla Izzie. „Proč by věnoval peníze, kdyby chtěl centrum zbourat?“ „Zeptej se Miry.“ Savannah se zadívala na svou bývalou kamarádku. „Ta o tom ví už jakou dobu. Copak ti ještě nic neřekla?“ Izzie se ohlédla na sestřenici, která se tvářila ztrápeně. „Je to pravda?“ „Je… nebo vlastně ne, já… můžeme ho ještě přesvědčit,“ vypravila ze sebe Mira. „Jak jsem ti mohla věřit,“ vydechla Izzie tiše. „Můžeš mi věřit.“ Mira jí chtěla stisknout ruku, ale Izzie se jí vytrhla. „Ale, ale, Miro, podívej, cos udělala! Teď jsi jí vážně ublížila,“ pošklebovala se Savannah. „Chudinka, přijde o to svoje buranské centrum.“ Izzie se do ní zavrtala pohledem. „Chceš vidět něco buranskýho?“ Výhrůžně udělala krok vpřed. Savannah začala couvat, zakopla o zahradní hadici a ztratila jednu botu. „Nesahej na mě!“ protestovala zděšeně. Izzie se nezastavila. „Chceš vidět něco buranskýho?“ opakovala. „Tak já ti to ukážu.“ A prudce do Savannah strčila. Dívka dopadla rovnou do žlabu se studenou vodou. Zaječela tak nahlas, že Miře málem popraskaly bubínky. Izzie se rozběhla pryč. Mira se ji pokusila dohonit, ale jakmile se dostaly na přelidněné prostranství před stodolou, musela zpomalit. Izzie už mířila k jejím rodičům. „Isabelle? Co se stalo?“ chtěla vědět Miřina matka, když viděla, jak se Izzie tváří. Stáli u pódia spolu s paní Fitz a ředitelem školy. Hayden, Connor a Lucas zmlkli. „Co je s Iz?“ Vedle Miry se objevil Brayden. „Právě se prohnala kolem mě a tvářila se dost divně.“
„Není Izzie nic?“ ozvaly se z druhé strany Violet a Nicole. Mira si pomyslela, že se Izzie v krátké době podařilo navázat pevná přátelství. „Je to pravda?“ uhodila Izzie na Miřina otce a nevšímala si nikoho jiného. „Chceš podpořit návrh na zbourání centra?“ „Isabelle.“ Přistoupil k ní Lucas. „Tady to probírat nebudeme.“ Izzie ho obešla a znovu se zadívala na strýce. „Je to pravda?“ „Je to složitější,“ připustil. „Co je na tom složitého?“ opáčila Izzie. „Buď to chceš udělat, nebo ne.“ Všichni se tvářili rozpačitě, ale strýcův výraz byl víc než výmluvný. „Necháme vás chvíli o samotě,“ rozhodla paní Fitz a odvedla ředitele stranou. Zato Brayden, Violet a Nicole zůstali. „Jsi lhář,“ osočila Izzie strýce. „Stejně jako Mira.“ Miře vyhrkly slzy. „Isabelle, můžu to vysvětlit,“ hájil se Miřin otec. Izzie stékaly slzy po tvářích. „Ne! Nechci to slyšet. Tolik jsem se snažila, ale nenávidím to tady! Radši půjdu někam k pěstounům, než abych zůstala v Emerald Cove! Najdu si způsob, jak babičce platit domov ze svého,“ dodala s pohledem na Lucase. „Isabelle, o čem to mluvíš?“ ozvala se chlácholivě Miřina matka. „Mrzí mě to, teto Maureen, bylas na mě moc hodná, ale já odsud musím pryč.“ „Isabelle, počkej,“ pokusil se ji zastavit Miřin otec. „Nemůžeš odejít.“ „A proč ne?“ Izzie se zastavila, čekala další velkou lež. „Bille,“ pronesl naléhavě Lucas, „tohle nedělej. Ne tady. Je tu tisk.“
232
233
J en C alo ni ta
Miřin otec byl bledý jako stěna. „Protože ke mně patříš. Nejsi má neteř, Isabelle. Jsi moje dcera.“ S Mirou se všechno zatočilo, zvuky okolního světa utichly. Dívala se do ohromené tváře své sestřenice a nepřekvapilo ji, co následovalo. Izzie se otočila a rozběhla se pryč.
25 „cos to řekl?“ Miře se najednou špatně dýchalo. Otec se tvářil utrápeně. „Beruško, já jsem…“ Lucas je oba popadl za ruce. „Tady ne.“ Vedl je ven ze stodoly. Mira byla tak vyvedená z míry, že se nezmohla na protest. Zbytek rodiny spolu s Violet, Nicole a Braydenem je následoval. Zastavili se kousek od ohrady s kravami. Mira se svezla na obrácené kolečko na seno, aniž by myslela na své šaty. Říkala si, že otci špatně rozuměla. Určitě za to mohla hlasitá hudba uvnitř. Jenže když se podívala na své rodiče, tvářili se, jako když jí ve třetí třídě oznamovali, že umřel její oblíbený křeček. „Izzie je moje sestra?“ To slovo chutnalo zvláštně. Hayden jí položil ruku na rameno. Byl stejně bledý jako ona a Mira si nebyla jistá, kdo se o koho vlastně opírá. Otec si přidřepl k nim. Vzal Miru za ruku, podíval se na Haydena a na Connora. „Ano, Isabelle je vaše sestra.“ „Měl jsi poměr?“ Mira se zajíkala slzami a pohlédla na matku, která k sobě tiskla kabelku jako o život. „Zavolám auto a odvezu nás odsud,“ oznámil Lucas rozechvěle. Sáhl do kapsy pro mobil, ale Miřina matka mu ho vytrhla. „Nemůžeme riskovat, že to někdo uslyší. Tohle kampani rozhodně neprospěje. Bille, jestli to prosákne ven…“
234
235
J en C alo ni ta
Krásky
„Jen ať to řekne, Lucasi,“ prohlásila Maureen neústupně. „Měl být upřímný hned od začátku. Nebyli bychom v téhle situaci.“ Hayden se tvářil zaskočeně. „Tys to věděla?“ „Bylo nám doporučeno, abychom vám to pověděli, až bude správná chvíle,“ odpověděla rozechvěle. „Všichni se báli, jak by se takové oznámení podepsalo na kampani vašeho otce. Jak by to zahýbalo s preferencemi? Jak by reagoval tisk?“ Šlehla pohledem po Lucasovi. „Bláhově jsme se od tebe nechali přesvědčit, abychom život dítěte odsunuli až na druhé místo!“ „Jestli si dobře vzpomínám, Maureen, sama ses trochu bála nastěhovat si do domu holku z Harborside,“ odsekl Lucas. „To stačí.“ Miřin otec si prohrábl prošedivělé vlasy. „Jestli to chcete někomu vyčítat, tak mně. Neměl jsem tajit, že je Isabelle má dcera.“ „Měl jsi poměr?“ zopakovala Mira. „Ne.“ Svěsil ramena. „Je to komplikované.“ „Tak to zjednoduš,“ vybídl ho Hayden rozčileně. „Dobře,“ souhlasil otec. „Přišel jsem jako mladý pálkař do New Yorku, hrál jsem za Mets. Ve volném čase jsem chodil do restaurace v Brooklynu, kde Chloe – Isabellina matka – dělala servírku. Strávili jsme společně léto, pak mě ale koupili Braves a čekalo mě stěhování, tak jsme se dohodli na rozchodu,“ vykládal ochraptěle. „Netušil jsem, že je Chloe těhotná.“ Mira otce ještě neviděla plakat – prý uronil skutečnou slzu, jen když se narodili ona a Connor a když Braves prohráli ve světovém poháru s Yankees. Nechtěla ho vidět plakat ani teď. Zato měla sto chutí ho praštit, aby ho to bolelo stejně jako ji. „Když jsem se vrátil do Severní Karolíny, začal jsem zase chodit s vaší maminkou.“ Usmál se na svou ženu. „Za pár týdnů jsme se zasnoubili a po dvou měsících vzali. Do roka se nám narodila Mirabelle.“ Opřel se o stěnu stodoly. „Haydenovi byly dva, když jsem se oficiálně stal jeho otcem.“
Mira znala příběh svých rodičů zpaměti. Chodili spolu na střední škole, rozešli se, když šli na vysokou a tehdy její matka poznala Haydenova otce. Když padl ve službě, čekala Haydena, proto se vrátila ke svým rodičům. Tam potkala Billa a dali se opět dohromady. „Izziina matka ti o ní nikdy neřekla?“ nechápal Hayden. Otec zavrtěl hlavou. „Dozvěděl jsem se o Isabelle teprve tuhle zimu. Její babička našla Chloeiny staré deníky a vyčetla to z nich. Uvědomovala si, že se její nemoc zhoršuje a že bude Isabelle potřebovat nový domov, proto požádala sociální pracovnici, aby mě kontaktovala.“ Upřel oči do koryta, do něhož předtím Izzie porazila Savannah. „Krátce poté, co jsem si nechal udělat test otcovství, se stav Isabelliny babičky výrazně zhoršil, úplně ztratila paměť.“ Ohlédl se na Lucase. „Dohodli jsme se, že to Isabelle povíme, až přijde správný čas.“ „Chceš říct, až bude po volbách,“ konstatovala Mira. „Pro nás všechny to byl šok,“ ozvala se jejich matka. „A je pravda, že jsem z toho měla na začátku obavy. Hloupě jsem se bála, že se to špatně podepíše na naší rodině, jenže mezitím jsem ji stačila poznat a vím, že je báječná.“ Odmlčela se. „Jak jsme to před ní mohli tajit? Tentokrát utekla nadobro. Musíme zavolat policii.“ „Maureen, nechceme se unáhlit,“ zasáhl Lucas. „Kdyby se do toho vložil tisk, kdoví, jak by všechno překroutil.“ Mluvil zděšeně, jako by stáli na prahu politického skandálu. Najednou Miře nepřipadal tak děsivý. Byl to mladý kluk něco přes dvacet, kterému situace přerostla přes hlavu. „Toho se bojíš nejvíc, Lucasi?“ žasla Maureen. „Tak to vy jste Lucas?“ ozvala se Violet. Strčila do Nicole. „To je ten úchyl, co Izzie vydíral!“ Mira s Haydenem si vyměnili užaslý pohled. „O čem to mluvíte?“ ohradil se Lucas. „Tohle je soukromá rodinná záležitost, buďte tak laskavé a běžte pryč. A nikde ani slovo o tom, co jste tu slyšeli.“
236
237
J en C alo ni ta
Krásky
Ale Violet se ho nebála. „Vyhrožoval jste jí, že necháte její babičku vyhodit z domova pro seniory!“ Miřina matka zalapala po dechu. „Cože?“ Miřin otec se pohnul rychlostí blesku. Popadl Lucase za sako. „Je to pravda?“ Lucas ho setřásl a uhladil si klopy. „Jistěže! Jsem jediný, kdo tu dokáže jasně uvažovat. Na těch jejích excesech by si tisk pořádně smlsnul. Když nedokážeš zvládnout ani vlastní rodinu, Bille, nikdo ti nebude věřit, že můžeš řídit stát. Dělal jsem to, co je nejlepší pro tvou kariéru!“ „Chci, abys odešel. Hned,“ zahřměl Miřin otec výhrůžně. „A víckrát se nevracej, protože jestli to uděláš nebo jestli někomu povíš o Isabelle dřív než já, postarám se, aby se všichni politici dozvěděli, cos provedl.“ Lucas si narovnal vázanku a beze slova zmizel za rohem. Miřina matka došla k manželovi a objala ho. „Měl jsem to udělat už dávno,“ vzdychl. „A jak to bude s Izzie?“ ozvala se neodbytně Violet. „Naskočila do kočáru dřív, než jsme ji dohonily,“ vysvětlovala Nicole. „Kdoví kde je jí konec. Mobil nebere.“ Connor pípl: „Uvidíme ještě Izzie?“ Mira usilovně přemýšlela. Izzie utrpěla životní šok. Kam v takové situaci mohla jít? „Možná jela domů,“ napadlo ji. „Myslím do Harborside.“ „Ale kam?“ vrtěl hlavou Hayden. „Přece jen to není úplně malé město.“ „Možná na promenádu?“ zkusila to Mira. „Jsou tam asi desítky obchodů a dalších míst…“ Jenže ve skutečnosti ji neznala natolik, aby dokázala odhadnout, kam Izzie šla. „Jestli je v Harborside, pak asi tam, kde bydlela,“ ozval se Brayden. „Vím, kde to je. Byl jsem tam Iz hledat, když zmizela z Harborside.“ Mira se to pokusila pochopit. „Tys Izzie znal, ještě než se sem nastěhovala?“
„Jo,“ potvrdil, ale nerozváděl to. „A vím taky, kam chodila.“ „V tom případě bys měl jet s náma,“ rozhodl Hayden a vstal. „My pojedeme taky,“ přidaly se Violet a Nicole. Mira zavrtěla hlavou. „To ne. Vím, že jste její kamarádky, ale tohle musíme udělat sami.“ Otočila se na bratra. „Nechceme ji přepadnout.“ „Pojedeme s vámi,“ prohlásil otec a vytáhl klíče od auta. „Ne,“ vzdorovala Mira. „Tati, teď jsi ten poslední, koho by chtěla vidět. Myslím, že byste se s mámou měli jet podívat do domova pro seniory, třeba šla za babičkou.“ „Dobře,“ přikývl nešťastně. „Rozdělíme se, ale jestli tam Izzie nebude a vy se do hodiny neozvete, jedeme do Harborside, je to jasné?“ Mira s Haydenem přikývli. V otcových očích se odrážel smutek. Mira si pomyslela, že má oči po něm. A stejně tak Izzie, uvědomila si najednou. „Beruško,“ řekl přiškrceně, „je mi to líto.“ „Já vím,“ odpověděla, i když se jí nechtělo. „Dovedla bych pochopit, žes to tajil před námi, ale jak jsi to mohl udělat Izzie?“ Otec se zatvářil zoufale, ale nebyl čas poslouchat další omluvy. Izzie ji potřebuje, ať už je kdekoli.
238
239
Krásky
na babiččině setmělé verandě a dívala se na pavučiny na stropě. Pořád na sobě měla modré koktejlové šaty, ale v místě, kde se zachytily o schod na verandu, zela dlouhá trhlina. Slzy nepřestávaly téct, už neměla ani sílu otírat je z tváří. Vlastně si ani nebyla jistá, jak se na Hancock Street dostala. Naskočila do kočáru a u hlavní školní brány si vzala taxi, ale cestu vůbec nevnímala. Strýcova slova se jí točila v hlavě pořád dokolečka. „Nejsi má neteř, Isabelle. Jsi moje dcera.“ Strýc Bill je její otec. Mira její sestra. Hayden je… co je tím pádem vlastně Hayden? Nevlastní bratr? Nebyla si jistá, ale nezáleželo na tom. Do Emerald Cove už se víckrát nevrátí. Přála si utéct od těch bohatých a slavných co nejdál. Proto se také vrátila do svého jediného skutečného domova: k babiččinu domu. Na trávníku stála cedule Na prodej a pod ní: V převodu na nové majitele. Dům, v němž prožila patnáct let, už jí nepatřil a z babičky zbyla jen zmatená prázdná schránka. V prvním popudu za ní chtěla vyrazit, ale návštěvní hodiny končily v šest. A i kdyby se tam ukázala, babička by jí stejně nepomohla. Během posledních dvou návštěv se celou dobu jen dívala z okna. Pohlédla na ni jedinkrát, a to ji oslovila „Chloe“.
Izzie se poprvé rozvzlykala nahlas. Ten zvuk ji překvapil. Posadila se, přitáhla k sobě kolena. Co si jen počne? V tomhle jí nepomůže ani Barbara. Jestli je Bill Monroe skutečně její otec, řeknou, že patří k němu. Kylie nejspíš ani nezjistí, že odešla. Ale ani ta by jí nepomohla. Její rodina měla doma sotva dost místa pro sebe. Pete přespával většinu nocí pod promenádou, aby nemusel domů. Co bude jíst? Kde vezme oblečení? Kam bude chodit do školy? Vrátit se do Harborside asi nebyl nejlepší nápad. Ani tady už ji nic nečeká. Zakryla si obličej rukama a plakala tak, že ani nezaslechla, jak u chodníku zabrzdilo auto. „Izzie? Izzie! Je to ona! Je tady!“ zvolala Mira. Vyskočila z vozu dřív, než Hayden vypnul motor. Zahlédla Izzie plakat na verandě a chtěla u ní být co nejdřív. Proběhla po chodníku ke schodům na verandu. Šaty se jí zatrhly o rezavý hřebík. Zastavila se před Izzie, ale ta ji vůbec nevzala na vědomí. „Izzie?“ oslovila ji znovu s rozbušeným srdcem. Izzie vzhlédla. Miře se nakrátko zdálo, že ji ráda vidí, ale vzápětí se znovu zasmušila. Když k nim přišli Hayden a Brayden, Izzie se zachvěl ret. „Co tady děláš?“ zeptala se a Mira pochopila, že to patřilo Braydenovi. „Přijel jsem pro tebe,“ odpověděl klidně, přestože si celou cestu dělal starosti. Než přijeli sem, stavovali se na promenádě a Brayden už se o Izzie opravdu bál. Přisedl si k ní. „Můžeš klidně křičet a protestovat, ale já se odsud nehnu, dokud nepůjdeš se mnou.“ Izzie mu mlčky opřela hlavu o rameno. Vypadala úplně ztraceně. Mira se posadila na zem. „Je… ti dobře?“ zeptala se, ačkoli si uvědomovala, jak je to hloupá otázka. Samozřejmě že není. Izzie zavrtěla hlavou. „A tobě?“ „Ne.“ Mira upřela oči na odřená prkna. „Nemůžu uvěřit, že můj táta je tvůj…“
240
241
26 izzie ležela na houpačce
J en C alo ni ta
Krásky
„Táta,“ dopověděla Izzie. „Jo.“ Utřela si nos hřbetem ruky, než jí Mira stačila podat kapesník. „Mrzí mě, že jsem ti neřekla o tom komunitním centru,“ vypravila ze sebe Mira rozechvěle. „Všechno s tebou vždycky pokazím, i když nechci.“ V Izzie se všechno svářelo. Měla by mít na Miru vztek, ale ve světle všeho ostatního se to zdálo nesmyslné. Jak centrum zachránit vymyslí později, i kdyby se kvůli tomu měla sama utkat se Savanninou rodinou. „Nezlobím se,“ hlesla. „Mám vztek spíš na sebe, protože jsem věřila všem těm lžím, co mi navykládal. Chtěl mě jen umlčet, abych mu nepokazila šance ve Washingtonu.“ Uvědomovala si, jak to zní zahořkle. Nedokázala ani vyslovit jeho jméno. „To, co táta udělal, je fakt hnusný,“ přitakal Hayden. „Nebráním ho, ale všechno nám pověděl a věř mi, že ví, jak to zvoral. Nechal se k tomu donutit Lucasem.“ Jen co Izzie uslyšela Lucasovo jméno, udělalo se jí špatně. „Když zjistil, že tě Lucas vydíral, okamžitě ho vyrazil,“ dodal Hayden. Dobře mu tak. „To ale nemění nic na tom, co udělal,“ namítla Izzie. „Styděl se za mě.“ Vybavila si těch pár okamžiků, kdy k němu měla blízko. Tu noc, kdy se s ní pokoušel promluvit o tom, co se stalo v klubu, vzpomněla si na kytičku, kterou jí dal před prvním večírkem, jak na ni byl pyšný, když se dostala do plaveckého oddílu. Možná mu na ní přece jen záleží, ale ne dost. Vyhrkly jí další slzy. „Nechtěl být mým tátou. Jinak by se objevil dávno předtím, než mu nic jiného nezbývalo.“ „Dozvěděl se o tobě teprve v zimě,“ řekla Mira tiše. Nechtěla se otce zastávat, snažila se Izzie pomoct, aby se s tím nějak vyrovnala. „Než na tom babička začala být zle, našla deník tvé matky a tam stálo, že je tvůj táta. Přes léto ověřovali otcovství, a jakmile měl jistotu, našel babičce místo v domově a vzal tě k nám. Chtěl, abys měla lepší život.“
Tak proto ta historka o příbuzenství nikdy neseděla, pomyslela si Izzie. Babička věděla, kdo je její otec. Věděla to a pokusila se je dát dohromady. Izzie by jí nejradši pořádně vyčinila, že jí to neřekla, ale nemělo by to smysl. Z babičky zbýval pouhý stín. „To sice leccos mění, ale stejně není v pořádku, co udělal.“ Zadívala se na okno do jídelny. Dovnitř dopadalo slabé světlo pouliční lampy, kterou konečně opravili. Prázdný dům ji naplňoval smutkem. „Vaše rodina se mě ujala, protože musela. Nestojí o mě.“ „My o tebe stojíme,“ naléhal Hayden. „Máma tě má moc ráda, Connor si myslí, že jsi to nejlepší hned po legu, a táta, no, on prostě neumí moc dávat city najevo. Je to prokletí politiků.“ „Jenže to je právě ono,“ namítla Izzie. „Neumím být politikova dcera a vymetat společenské události. Vůbec váš svět nechápu. Snažila jsem se, ale nejde mi to. Sami jste viděli, že tam nepatřím.“ „Zvládáš to líp, než si myslíš,“ opravil ji Brayden. „Jen se koukni, cos dokázala dneska večer. Bylas skvělá! Jestli na gymplu dokážu vydržet já, tak ty taky. Zvládneš to, Izzie. Musíš.“ Izzie zavrtěla hlavou. „Nemůžu se tam vrátit.“ Spolykala tolik slz, že měla v puse slanou chuť. „Myslíte si, že tady na ulici není bezpečno? V Emerald Cove je to stokrát drsnější. Vždyť je to tam jak v telenovele! Když tam zůstanu, sežerou mě zaživa.“ Přeskočil jí hlas. Mira konečně začala vnímat okolí. Izziin starý dům potřeboval generální opravu. Schody na verandu vrzaly, zábradlí bylo polámané a na plotě graffiti. Všechny okolní domy na tom byly podobně. Na rohu ulice postávali tři kluci a kouřili. Mira z nich byla nervózní. „A kam chceš jít?“ zeptala se a skrčila nohy pod sebe. „Nevím.“ Izzie zavřela oči. Po pravdě sama netušila, co dál.
242
243
J en C alo ni ta
Krásky
„U koho chceš bydlet?“ přidal se Hayden. „Nevím,“ zopakovala sklíčeně. „A co škola? Peníze?“ pokračoval Brayden. „Já nevím!“ zvolala nešťastně. Chtělo se jí spát. Možná, že až by se probudila, byla by ve své staré posteli, babička by dole v kuchyni vařila a matka by se vracela z práce domů. Jedině pak by mohlo být zase všechno v pořádku. „Víš, co si myslím?“ nadhodila Mira, ale nečekala na odpověď. „Zdá se mi, že nemáš kuráž.“ „Miro,“ varoval ji Hayden, ale ona si ho nevšímala. „Já jsem na něj taky naštvaná,“ pokračovala. „Jsi naše sestra a táta nám to zatajil.“ Sklopila oči k náramku, který jí otec daroval loni k narozeninám. „Kdyby to neudělal, možná by všechno dopadlo jinak.“ „Chceš říct, že by ses tak nepřetvařovala?“ opáčila Izzie suše. Poprvé se Miře doopravdy zadívala do tváře. Měly stejné oči, barvou i tvarem. Zkrátka oči jako jejich… otec. „Možná,“ připustila Mira, „a možná ne. Ale pokouším se změnit. Už nejsem poslušný pejsek, začala jsem dělat věci, které mě baví, a chci s tebou kamarádit. Jsme sestry.“ Izzie zavřela oči, pokoušela se na to nemyslet. „Už jsi o jednu rodinu přišla,“ dodala Mira jemně. „Nezavrhuj druhou. Já vím, že je to děsivý, pro nikoho z nás to nebude lehký, ale jsme rodina. Můžeš před Emerald Cove klidně utéct, ale nezmizí. A my na tebe pořád budeme čekat. Kdo nemá kuráž, nikam to nedotáhne.“ „Tys jí o tom vyprávěla?“ podivil se Brayden. „O čem?“ nechápala Mira. „To je jedno,“ pokrčila Izzie rameny. „Tvůj proslov nezabírá.“ „Dobře, tak to udělej pro sebe! Dokaž, že se na škole všichni pletli. Že se spletla Savannah, Lucas… Předveď celýmu světu, že dovedeš být Monroeová.“ „Jsem Scottová,“ prohlásila nesmlouvavě Izzie.
„Jsi obojí,“ připomněla jí Mira odhodlaně. „Nebo aspoň můžeš být, jestli na to máš kuráž.“ Izzie se zamračila. „Už dost řečí o kuráži. Já to chápu. Jen… prostě nevím, co mám dělat.“ „Pomůžeme ti,“ ujistil ji Hayden. „Nenecháme tě na to samotnou,“ přikývl Brayden a vzal ji kolem ramen. Jeho náruč hřála. „Jen chceme, abys to zkusila.“ Izzie přelétla pohledem ty tři, kteří trpělivě čekali, jak se rozhodne. Mají mě rádi, pomyslela si. A já mám ráda je. Rozhlédla se po holé verandě. Co může ztratit, jestli dá Emerald Cove ještě jednu šanci? „Tak dobře,“ svolila váhavě. „Zkusím to.“ Mira ji vzala za ruku. „Napiš tátovi,“ řekla Haydenovi, „že se Izzie vrátí domů.“ Izzie sklopila oči k jejich propleteným prstům. „Můžeme se předtím ještě někde zastavit?“ požádala napjatě. „Ráda bych vám ukázala Harborside. Možná mě pak líp pochopíte.“ Mira se ohlédla na Haydena. „Promenádu?“ zeptala se. Izzie přikývla. „Tak dobře,“ souhlasila Mira, ačkoli z toho byla nervózní. „Ale nemůžeme se zdržet dlouho, naši nepřestanou volat, dokud se nevrátíme.“ Cesta na promenádu jim zabrala jen pět minut. Brayden věděl přesně, kde zaparkovat. Za chvíli už je Izzie vedla k pláži. Do tváří jim foukal mírný vánek, vzduch měl slanou chuť. Mira si na ramenou přidržovala Haydenovo sportovní sako téměř jako štít a přemítala, co ji tu asi čeká. Když ale zatočili za roh a rozhlédli se po dlouhém pásu pasáží, pizzerií, obchůdků s tričky a se sladkostmi, překvapilo ji to. Bylo tu živo i krátce před jedenáctou v noci, všude plno lidí všeho věku, děti spící v kočárcích, skupinky mladých, které posedávaly v hloučcích a bavily se. Rozhodně to nevypadalo, že by se na ně měl v příští chvíli někdo vrhnout nebo jí ukrást kabelku. Žádné gangy s noži. Zkrátka jen promenáda podél pobřeží.
244
245
J en C alo ni ta
Izzie už se zase usmívala. Vedla je a zapáleně vyprávěla jako správná průvodkyně. „Komunitní centrum je tamhle,“ ukázala na starou patrovou budovu. „Dnes večer je zavřeno kvůli slavnosti v Emerald Cove, ale jinak v sobotu večer pořádají tancovačky. Tohle je pizzerie, která na dnešní slavnost poslala česnekové tyčinky. A tamhle v té pasáži jsme vždycky kupovali raky poustevníčky. Tohle je zmrzlinářství,“ ukázala na barevnou fasádu obchůdku. „Tady pracuje moje kamarádka Kylie.“ Ohlédla se na Braydena. „Já tu v podstatě bydlela.“ Hayden hvízdl. „Koukněte na to ruské kolo!“ Prohlížel si zábavní park o kus dál. „A je tam i dřevěná horská dráha!“ Šťouchl do Izzie. „Jak jsi nám to mohla tajit?“ „Už chápu, proč to tu máš tak ráda,“ poznamenala Mira a sledovala několik dětí, které se kolem prohnaly na skateboardech s cukrovou vatou v ruce. Cítila se hloupě. Kvůli tomuhle si z Izzie všichni ve škole utahují? Izzie měla pravdu. „Třeba si sem můžeme někdy zajet všichni,“ navrhla. „Connor by byl nadšený.“ „Třeba jo,“ přikývla Izzie. Určitě by malého brášku vzala na zmrzlinu. Hayden se podíval na telefon. „Naši mě bombardujou esemeskama.“ Upřel oči na Izzie. „Asi se nemůžou dočkat, až budeš zpátky.“ „Tak co, připravená?“ zeptal se Brayden a stiskl jí dlaň. Izzie z toho naskočila husí kůže. Teď ale nechtěla přemýšlet o tom, co s ní Brayden dělá. Ještě mu ani neodpověděla. Zhluboka se nadechla. „Připravená.“ Nebude to snadné, ale za poslední pokus to stojí. Rozhlédla se po pláži a vybavila si nejlepší vzpomínky. Ve většině z nich figuroval Brayden. Umínila si, že to zvládne. Dokáže patřit do obou světů. Musí. „Tak fajn,“ řekla a zadívala se do Miřiny usmívající se tváře. „Jedeme domů.“
Krásky jsou příběh o tom, co znamená být rodina, a já vážně nevím, co bych si počala bez té své. Cindy Eaganová a Kate Sullivanová jsou nejen vynikající redaktorky, ale také studnice dobrých nápadů a bez jejich skvělého vedení a rad by se mé chaotické myšlenky načmárané na papíře nikdy neproměnily v knihu. Kate teď má sice parádní novou kancelář, ale na Krásky si vždycky našla čas. Jsem jí za to nesmírně vděčná, stejně jako své báječné nové redaktorce Pam Gruberové, která vymyslela název celé této série a jména dívek. Krásky vzali pod křídlo všichni v Poppy and Little, Brown Books for Young Readers; dále jsem velmi zavázaná ohromně talentované grafičce Tracy Shawové, s níž spolupracuji už dlouho, Amesu O’Neillovi, Andrewu Smithovi, Lise Ickowiczové, Christine Ma, Jodie Loewové a mnoha dalším. Jsem dlužnicí své agentky Laury Dailové, která mi pokaždé dokáže rozmluvit nesmyslné nápady a pomoct, i Tamar Rydzinské, jež zastřešuje vše, co dělám. Christie Greffová (odrostlá družička z mé svatby) mi vysvětlila, jak to funguje v závodním plaveckém družstvu. Barbara Massinová mě poučila, jaká je úloha sociální pracovnice a jak by se v tak choulostivé situaci jako u Izzie postupovalo.
246
247
Poděkování
J en C alo ni ta
Někdy si člověk připadá osaměle, když sedí ve své kanceláři a píše, proto jsem moc ráda, že jsem se mohla podělit o své nápady (a občas i o návaly paniky) s Marou Reinsteinovou, Sarou Shepardovou, věrnou přítelkyní Elizabeth Eulbergovou, Sarah Mylnowskou, Kieranem Scottem a děvčaty z báječného knižního klubu Beach Bag včetně Larissy Simonovské, Jess Tymecké, Kelly Rechsteinerové a Pat Gleibermanové. A samozřejmě děkuji mámě a tátovi, kteří mi vždycky pomáhají, jak nejvíc mohou, když se blíží uzávěrka, a své rodině, Mikeovi, Tylerovi a Dylanovi, za to, že mi dává domov, který potřebuji, a mnohem víc.
248
