Copyright 2009 by Mo Hayder Translation 2015 by Jiří Kobělka Cover design 2015 by DOMINO

2015

Copyright © 2009 by Mo Hayder Translation © 2015 by Jiří Kobělka Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu SKIN, vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers, Londýn 2009, přeložil Jiří Kobělka Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Hana Pušová Korektura: Kateřina Žídková Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v květnu 2015

ISBN 978-80-7498-064-0

Kapitola 1 Lidská kůže je orgán. Je to největší orgán lidského těla, který se skládá z pokožky, škáry a podkožního vaziva. Po­ kud by se odstranila a v neporušeném stavu rozprostře­ la, zaujímala by plochu necelých dvou metrů čtverečních. A díky uloženým bílkovinám a tukovým buňkám má i sluš­ nou váhu. Kůže zdravého dospělého muže váží podle jeho velikosti deset až patnáct kilogramů. Tedy tolik co velké ba­ tole. Naopak kůže ženy váží o něco méně a také má menší cel­ kovou plochu. Většinu mužů středního věku – včetně těch, kteří žijí sami v odlehlých končinách hrabství Somerset – by ani nenapadlo zabývat se otázkou, jak by asi vypadala žena bez kůže. Stejně tak by neměli důvod představovat si, jak by vypadala ženská kůže, kdyby se natáhla a připíchla k pracovní lavici. Většina mužů však není jako tento. Tento muž je úplně jiným typem člověka.

5

Kapitola 2 Hluboko v deštěm zmáčené Mendipské vrchovině leží osm zaplavených vápencových lomů. Jsou situované ve tvaru podkovy, dávno se v nich netěží a původní majitelé jim dali čísla od jedničky do osmičky. Lom číslo osm, který se nachá­ zí na jihovýchodním okraji, se téměř dotýká soustavy jesky­ ní a chodeb pronikajících hluboko do země, kterým místní lidé říkají Elfské jeskyně. Podle zdejších legend vedou z to­ hoto jeskynního systému tajné průchody do starořímských olověných dolů a elfové z jeskyní využívali za dávných dob tyto tunely jako únikové trasy. Někteří lidé dokonce tvrdí, že kvůli spoustě odstřelů provedených ve dvacátém století dnes tunely ústí přímo do zatopených lomů. Seržantka „Blecha“ Marleyová, velitelka Vodní pátrací jednotky hrabství Avon a Somerset, se krátce po čtvrté hodi­ ně jednoho jasného květnového odpoledne tiše ponořila do lomu číslo osm. Na žádné tajné vchody nemyslela. Nehledala otvory v zatopené skalní stěně. Myslela jen na ženu, která se už tři dny pohřešuje. Ta žena se jmenovala Lucy Mahone­ yová a experti na povrchu se domnívali, že její mrtvola by mohla ležet tady dole, kdesi v hlubinách tohoto rozlehlého vodního areálu, zkroucená ve vodním plevelu vyrůstajícím ze skalního podloží. 6

KŮŽE

Blecha sestoupila do deseti metrů a přejela sanicí ze stra­ ny na stranu, aby vyrovnala tlak v uších. V této hloubce měla voda přízračnou, téměř benzinově namodralou barvu – když Blecha máchla ploutvemi, rozvířila v ní nejjemnější částeč­ ky mléčně zbarveného vápencového prachu. Ideální. Obvyk­ le se potápěla ve vodách s nulovou viditelností, kde si člo­ věk připadal, že plave v mýdle, protože musel všechno dělat po hmatu – tady ovšem viděla nejméně tři metry před sebe. Vzdálila se od místa ponoru a přidržovala se stěny lomu, až se tlak na svazek kabelů vyrovnal. Viděla každý detail, kaž­ dou vodní rostlinu s listy povlávajícími v drobném víru, kaž­ dý balvan spadnuvší z lomu na dno. Viděla všechna místa, na nichž by mohlo spočívat lidské tělo. „Seržantko?“ promluvil do mikrofonu policejní konstábl Wellard, který fungoval jako její asistent na povrchu. Jeho hlas jí zněl v uchu tak zřetelně, jako by stál přímo vedle ní. „Vidíš něco?“ „Ano,“ zamumlala Blecha. „Vidím do budoucnosti.“ „Cože?“ „Vidím do budoucnosti, Wellarde. Vidím sebe, jak se za hodinu celá promrzlá vynořuju na hladinu. A vidím zklamá­ ní ve tvářích všech ostatních, když budu mít prázdné ruce.“ „Jak to?“ „Nevím. Prostě si myslím, že ona tu není. Nezapadá mi to do scénáře. Jak dlouho už se pohřešuje?“ „Dva a půl dne.“ „A co její auto? Kde parkovalo?“ „Asi kilometr odtud. Na silnici B3135.“ „Trpěla podle vyšetřovatelů depresemi?“ 7

MO HAYDER

„Když její bývalý ohlásil, že se pohřešuje, důkladně ho vy­ zpovídali. Trval na tom, že deprese neměla.“ „A nic jiného ji s tímhle lomem nespojuje? Žádný spojo­ vací článek u ní nenašli? Nikdy předtím tady nebyla?“ „Ne.“ Blecha mávala ploutvemi dál a „pupeční šňůra“ – svazek přívodních kabelů zajišťujících její dýchání a spojení s povr­ chem – se jemně odvíjel za ní. Lom číslo osm byl notoricky známým místem sebevrahů. Snad proto se specialista na po­ licejní pátrání Stuart Pearce nepřiklonil k názoru rodiny na duševní rozpoložení Lucy Mahoneyové. Snad proto zapíchl do mapy špendlík v tomto místě a pověřil jednotku pátrá­ ním v lomu. Anebo se možná chytal stébla. Blecha už měla se Stuartem Pearcem tu čest. Předpokládala, že platí druhá možnost. „Uměla plavat, Wellarde? Zapomněla jsem se zeptat.“ „Jo. Byla dobrý plavec.“ „Takže jestli to byla sebevražda, musela se něčím zatížit. Batohem nebo něčím. Což znamená, že bude blíž u okraje srázu. Tohle kyvadlové pátrání provedem do vzdálenosti de­ seti metrů. Dál už určitě nebude. A pak se přesunem na dru­ hou stranu lomu.“ „Totiž, seržantko, s tím bude problém. Jestli to chceš pro­ vést takhle, zavede tě to pod padesát metrů.“ Wellard znal schéma lomu. Také Blecha si ho na povrchu prostudovala. Když těžební společnost navrtávala horninu, aby ji mohla odstřelit, používala deset metrů dlouhé zálomo­ vé vrty. To znamenalo, že než se vypnula čerpadla a lom se nechal zaplavit, odstřeloval se po desetimetrových úsecích. 8

KŮŽE

Na jednom konci měl hloubku dvacet až třicet metrů. Na druhém konci byl hlubší – dno se svažovalo do více než pa­ desáti metrů. Pravidla Úřadu pro zdraví a bezpečnost práce přitom zněla jasně: žádný policejní potápěč nesmí sestoupit do hloubky přesahující padesát metrů. Nikdy. „Seržantko? Slyšíš mě? Na konci tohohle úseku už budeš v padesáti metrech. Možná i hlouběji.“ Blecha si odkašlala. „Snědli jste všechen banánový chle­ ba?“ „Co?“ Před odchodem do práce dnes Blecha upekla kolegům ba­ nánový chléb. Obvykle podobné věci nedělala. Šéfovala jim, ale nikdy jim nedělala kvočnu – koneckonců byla v týmu po Wellardovi druhá nejmladší. Ani se nedalo říct, že by ji pe­ čení nějak zvlášť bavilo. Přiměl ji k tomu jiný důvod: její tým měl za sebou těžké, opravdu těžké období. Jeden z členů jed­ notky právě čerpal regenerační volno a dalo se předpokládat, že po tom, co počátkem týdne zažil, se už do týmu nevrátí. A pak tu byly její návaly rozmrzelosti: žít s nimi bylo v po­ sledních dvou letech hotové utrpení. Blecha jim je musela čas od času něčím kompenzovat. „Snědli jsme ho. Ale seržantko, některé kapsy jsou přes padesát metrů hluboké. Takové akce máme přenechávat těm maniakům z technických ponorů.“ „Za koho kopeš, Wellarde? Za nás, nebo za úřad pro zdra­ ví?“ Ticho. Nebo spíš zvuk Wellardova tichého brblání. Starou pannu uměl Wellard dělat líp než kterýkoliv jiný člen týmu.. „No dobrá. Ale jestli do toho chceš jít, tak vypnu tenhle hla­ 9

MO HAYDER

sový panel. Je tě slyšet v celém lomu, a navíc tu dneska máme vyhlídkový den.“ „O co jde?“ „Přijel se sem podívat jeden vůz dopraváků. Posadili se tamhle na ty cementové duny a zřejmě si dávají kafe.“ „Předpokládám, že mezi nima není ten pitomec pátrací poradce, nebo snad jo?“ „Zatím ne.“ „No to je hezký,“ pronesla Blecha sarkasticky. „Když ně­ kdo takhle zverbuje pátrací tým, pokládá se minimálně za slušný, aby sám vytáh zadek z postele a přijel.“ Zpomalila. Vepředu jí bránila v dalším postupu natažená síť. Oddělovala úsek lomu s padesátimetrovou a větší hloub­ kou, kde už byla voda tmavší a modřejší. A taky studenější. Terén lomu byl natolik zrádný, že v něm těžební firma raději nechala natáhnout síť, aby zabránila v přístupu rekreačním potápěčům, kteří sem někdy jezdili trénovat. Blecha ucho­ pila síť, rozsvítila baterku a namířila ji na místo, kde se dno lomu prudce svažovalo. S Pearcem se možná setkala jen jednou, ale úplně jí to stačilo. Nehodlala mu dát do ruky klacek. Byla odhodlaná dokončit pátrání, i kdyby to znamenalo porušit všechna pro­ fesionální pravidla a sestoupit do hloubky přesahující pade­ sát metrů. Do betonu napravo od ní byla vyrytá slova porost­ lá řasou. Pozor: hloubka přesahující padesát metrů. V tomto lomu se provádějí namátkové kontroly potápěčských počítačů. Nepřeceňujte při ponoru své schopnosti. Ideální místo na zavěšení budíku, pomyslela si Blecha a dotkla se nápisu. Prostě si sundáš ze zápěstí potápěčský 10

KŮŽE

počítač, pověsíš ho na jeden z hřebů a cestou zpátky si ho zase vezmeš. Žádná pozdější kontrola nepřijde na to, že ses spustila do víc než padesáti metrů, a povrchová jednotka nevytváří počítačový záznam ponoru. Tenhle trik používal její táta, když ještě žil. Jako extrémní potápěč neustále po­ souval hranice; potápěl se do takové hloubky, v jaké chtěl být on. Vytáhla nůž, prořízla síť, opatrně si sundala počítač a po­ věsila ho na hřeb držící nápis. Rozsvítila baterku, vklouzla do prostoru za sítí a vydala se za kuželem světla do temnoty. Jakmile se směrová růžice kompasu pevně usadila na rysce označující severozápad, zamířila Blecha kolmo dolů. Kopírovala průběh skalního dna a udržovala od něj zhru­ ba dvoumetrový odstup. Wellard za ní odvíjel pupeční šňů­ ru. Plán lomu byl přesný – opravdu tu byla hloubka. Blecha pomalu sestupovala, nechávala se vést baterkou a v duchu počítala. Budík nechala nahoře, takže si musela čas strávený u dna i dekompresní zastávky stanovit z hlavy sama. Napravo od ní se ve tmě cosi mihlo. Zprudka k tomu ob­ rátila baterku, zastavila se a zůstala volně viset ve vodorovné poloze. V lomu číslo osm žádné ryby nežily. Byl už dlouhá léta zaplavený a těžební firma ho nikdy nenechala zarybnit. V okolí neprotékaly žádné řeky, takže tu pravděpodobně ne­ žili ani raci. A tohle mihnutí navíc stejně nemohlo od ryby pocházet. Bylo to něco většího. Srdce jí v hrudi dutě tepalo. Blecha udržovala pravidel­ ný dech – kdyby dýchala příliš zhluboka, začala by stoupat k hladině, a příliš mělké dýchání by ji připravilo o vztlak. Tady dole se nic pohybovat nemělo a vlastně ani nemohlo: 11

MO HAYDER

v lomu neexistovalo žádné proudění. Všechno tu mělo být nehybné. Blecha začala plavat k místu, kde pohyb zahlédla. „Seržantko?“ Wellard si na povrchu okamžitě všiml, že změnila směr. „Je všechno v pořádku?“ „Jo, jo. Dej mi ještě bar.“ Během jejího sestupu měl Wellard coby operátor pane­ lu za úkol zvyšovat tlak vzduchu proudícího do její pupeční šňůry. Blecha se otočila, posvítila baterkou za sebe a pokusila se zjistit, jak daleko od ní zůstala síť. Pravděpodobně už se­ stoupila do hloubky zhruba sedmačtyřiceti metrů a stále kle­ sala. Do hranice stanovené Úřadem pro zdraví a bezpečnost práce jí zbývaly jen tři metry. „Jo – zvyš mi to na šestnáct.“ „Šestnáct barů? To se dostaneš až…“ „Já vím, kam se dostanu. S tím si nemusíš lámat hlavu ty, ale já.“ Plavala dál a ruce teď měla natažené před sebe, protože si nebyla jistá, co tam je. Osmačtyřicet metrů, devětačtyřicet. Ocitla se v místě, kde zahlédla pohyb. „Seržantko? Víš, v jaké jsi hloubce?“ „Prostě mě drž,“ zašeptala. „Pořádně mě drž.“ Obrátila baterku vzhůru a zvedla hlavu. Bylo to nepří­ jemné, protože se jí chtěla nadzvednout maska. Přitiskla si ji konečky prstů k obličeji, aby jí dovnitř nenatekla voda, a zadívala se do šumivého proudu bublin, který nad ní vytvá­ řel dlouhý stříbřitý sloupec vznášející se energicky k hladině – k hladině, která teď byla tak daleko, že ji Blecha neviděla. V tom sloupci něco je. Blecha si tím byla jistá. V tančící smě­ si temnoty a vzduchu plavalo vzhůru cosi tmavého. Otřásla se po celém těle. Nejsou to něčí bosá chodidla? 12

KŮŽE

„Seržantko – to stačí. Už jsi přes padesát metrů. Slyšíš mě?“ „Hej, Wellarde,“ zašeptala Blecha a podívala se nad sebe k místu, kde se bubliny rozptylovaly a měnily se v paprsčitou světlohru. Náhle všechno vypadalo, jak má. Lom byl prázd­ ný. „Není tu ještě někdo?“ „Ještě někdo?“ „Jo,“ sykla Blecha, protože nechtěla působit ustrašeně. Doufala, že Wellard skutečně ztlumil komunikační panel. Nepřála si, aby se její hlas rozléhal přes vodní hladinu do ce­ lého lomu. „Nepotápí se tu někdo se mnou? Určitě bys ho viděl, jak leze do vody.“ Nastala chvíle ticha, chvíle váhání. A pak Wellardův lehce obezřetný hlas: „Šéfová? Víš, že už jsi hodně pod čárou, že jo? Možná je čas poslat ti tam zálohu.“ Seržant se obával narkózy neboli hloubkového opojení dusíkem. V této hloubce lze snadno podlehnout dezorien­ taci způsobené jedovatými účinky dusíku při vysokém tla­ ku – potápěč pak reaguje a přemýšlí podobně, jako by strávil celé odpoledne v hospodě. Halucinace tohoto typu přitom představují klasický projev hloubkového opojení. Blecha se znovu zadívala za bublinami. Bylo to něco tmavého, něco o velikosti vzrostlé želvy. Ale bez krunýře. Něco hladkého a neochlupeného, plného života a síly. A mělo to lidské nohy. „Nejsem v narkóze, Wellarde, přísahám. Jsem úplně v po­ řádku. Prostě mě ujisti, že se tady dole nikdo další nepotápí. Nic víc.“ „Nikdo tam není. Stačí? A už za tebou posíláme zálohu.“ „Ne.“ Svazek kabelů se kdesi zadrhl o skalní převis nebo 13

MO HAYDER

výčnělek. Blecha podrážděně zvedla ramena a mávla pravou rukou, aby kabel uvolnila. Cítila, jak se pupeční šňůra snad­ no vymaňuje ze sevření skály. Opět byla volná. „Nikoho dal­ šího tu nepotřebuju. Stejně už jsem skoro hotová.“ Wellard měl samozřejmě pravdu. Jestli je to narkóza, měla by vystoupat výš. Ona však potřebovala ještě minutku, aby se ujistila, že všechno prohlédla, a tak se znovu obrátila do svis­ lé polohy, čímž zároveň snížila tlak na masku, a namířila ba­ terku před sebe. Asi deset metrů před ní se rýsovala spodní hrana lomu, styk dna se skalní stěnou. Blecha sestoupila tak hluboko, jak to šlo, a teď už o tom nemohlo být pochyb: Lucy Mahoneyová tady není. Fajn. Měla pravdu. Teď se může s ra­ dostí vynořit a poslat Pearceovi vzkaz, že se pletl. Gumové ucpávky masky se jí pevně přitiskly na tvář. A zůstaly přisáté. Blecha si po masce začala šmátrat. Pokusila se nadech­ nout. Místo vzduchu však přišlo jen těsnější přisátí ucpávek a dobře známý tlak pod hrudní kostí. Blecha znala ten pocit z výcvikových kurzů: do plic jí neproudil žádný vzduch. Po­ hrála si s bokem masky kousek nad pravým uchem. V tom­­hle problém nebude. Z hladiny jí sem normálně posílali vzduch – nemohl jí dojít. Ale čas od času se pupeční šňůra zachytila o přepínač pozitivního a negativního tlaku na masce a přísun vzduchu se přerušil. Dalo se to snadno vyřešit. Pokud člověk zůstane klidný. A zachová si nadhled. S tlukoucím srdcem našla páčku přepínače tlaku, přecvak­ la ji směrem dolů a znovu se zkusila nadechnout. Její žebra se snažila, ale nerozšířila se. Rychle to zkusila ještě jednou. Nic. 14

KŮŽE

Páčka nahoru. Nic. „Seržantko?“ Wellardův hlas zněl zpanikařeně. „Co se stalo? Co se děje?“ Blecha však neměla v plicích vzduch, takže nemohla od­ povědět. Hlava jí třeštila, jako by jí natekla na dvojnásobnou velikost. Navíc měla pocit, že jí někdo stojí na prsou. Hlavu měla zvrácenou dozadu a ústa otevřená dokořán. Nahmata­ la blok s přepínači na boku své vesty a pokusila se přepnout zdroj vzduchu na záložní lahev. „Seržantko? Otevřel jsem všechny ventily, ale vzduch ně­ kudy uniká. Máš tlak?“ Blecha věděla, co se teď nahoře děje. Záložní potápěč si právě narychlo nasazuje vybavení, zamotává se nervózními prsty do hadiček a na všechno zapomíná. Nohy se mu třesou jako rosol. Jenže k ní stejně nedorazí včas. Nezbývají jí totiž minuty, nýbrž vteřiny. Znovu toporně zašmátrala po bloku s přepínači. Nemoh­ la ho najít. Hlava jí otékala a tuhla ještě víc. Končetiny jí ve vodě povlávaly. „Budu tě muset vytáhnout, seržantko – musím předpo­ kládat nejhorší.“ Blecha ho přestala poslouchat. Čas se zpomalil a následu­ jící události – Wellardovo zběsilé škubání za kabely ve sna­ ze ji vytáhnout – jako by se odvíjely v jiném světě, na nějaké vzdálené planetě. Věděla, že její bezvládné tělo visí ve vodě propnuté jako luk. Cítila, jak její prsty ztrácejí kontakt s ba­ terkou, ta lenivě padá dolů a přitom jí zlehka naráží do nohy. Nesnažila se ji zachytit. Asi deset metrů od ní se z přítmí zjevilo cosi, co připo­ 15

MO HAYDER

mínalo bílou medúzu. Vypadalo to jinak než předchozí ha­ lucinace; vzdouvala se a přízračně se pohupovala nahoru a dolů jako chomáč vlasů. Chvíli to vypadalo, že jen volně visí v prostoru a nechává se unášet neviditelnými proudy, jako by někam putovala – možná na dno –, ale pak se zasta­ vila a začala pozorovat Blechu. Jako by ji zajímalo, co se děje. Jako by ji upoutal Blešin zápas. Horní okraj útvaru se nadzvedl, zdánlivě se prodloužil a protáhl se do podlouhlého účesu. Blecha náhle pochopila, na co se dívá. Máma. Máma, která je už dva roky mrtvá. Dlouhé světlé vlasy, jež nosívala stažené do drdolu, se jí v přítmí zvedaly, vzdouvaly se a ovívaly jí tvář. „Prober se, Blecho. Postarej se o sebe.“ Blecha neodpověděla. Nebyla toho schopna. V reálném světě se její tělo naklonilo na bok a cukalo sebou jako ryba s prasklým plynovým měchýřem. „Postarej se o sebe.“ Máma se ve vodě otočila, zabrala drobnýma bílýma ruka­ ma a posunula tělo tak, že měla hlavu přímo u Blechy. Vlasy jí povlávaly na všechny strany a tenké bílé nohy se jí vzná­ šely za tělem jako stébla. Znovu se posunula dopředu, až se její přívětivý bledý obličej ocitl přímo u Blechy, a položila jí ruce na ramena. „Poslouchej.“ Její hlas zněl ostře. „Prober se. Hned. A postarej se o sebe.“ Zatřásla s ní, a když Blecha nereagovala, sevřela jí ruku, uchopila jí prsty a přepnula páčku na bloku s přepínači do polohy SCUBA. 16

KŮŽE

Do masky začal proudit vzduch. Plíce se okamžitě na­ plnily a hlava vystřelila dozadu. Do Blešiných očí proniklo světlo. Další nádech. Rozhodila ruce a zakašlala. Vzduch byl suchý, což ještě zhoršovalo pocit vyprahlosti v plicích. Po tře­ tím panickém nádechu ucítila, jak se jí opět roztlouklo srdce a ve spáncích jí začíná tepat krvavé kladivo. A další nádech. Naslepo začala pohybovat končetinami a postupně srovna­ la polohu. Měřicí přístroje, hadičky a víčka ventilů kolem ní poletovaly jako chapadla. Wellard ji v návalu paniky vlekl po dně. Rozvířené bahno se kolem ní vzdouvalo jako kouř. Ble­ cha dál schlíple visela v mléčné vodě a nechávala se táhnout podél stěny lomu. Mami? Kolem ní se však vířila voda, takže slyšela jen Wellardovo zběsilé ječení do komunikačního panelu: „Jsi tam, seržant­ ko? Odpověz mi, prokristapána.“ „Nic mi není.“ Zakašlala. „Můžeš se mnou přestat orat.“ Wellard náhle povolil kabel a Blecha zůstala viset v pro­ storu. Vznášela se obličejem dolů, v jedné ruce stále držela páčku záložní lahve a upřeně hleděla do místa, kde se jí zje­ vila máma. Voda však zela prázdnotou. Byla to jen další ha­ lucinace. Blecha se roztřásla. Nechybělo jí mnoho. Porušila pravi­ dla úřadu pro zdraví, podělala nouzovou proceduru a celý tým slyšel, jak upadla do narkózy. Dokonce se přitom i počů­ rala. Cítila, jak jí moč stéká po vnitřní straně obleku. Na tom však nezáleželo. Vůbec na tom nezáleželo. Byla naživu. Naživu. A hodlala už naživu zůstat.

17

Kapitola 3 Bristolská Jednotka pro vyšetřování závažných trestných činů řešila jeden z nejsledovanějších případů, s jakými se kdy setkala. Misty Kitsonová byla ještě před pár dny druhořadou celebritou, kterou národ znal jen jako manželku fotbalisty, která vyšňupala tolik kokainu, že si rozleptala nosní přepáž­ ku. Novináři se několik měsíců pídili po fotkách jejího nosu. Teď se stejně usilovně snažili zjistit, co se jí stalo v den, kdy odešla z protidrogové léčebny na druhém konci Somersetu a od té doby ji nikdo neviděl. Policie pročesala celé okolí kliniky: vnikla do každého domu, do každého lesa, do každého chléva v okruhu tří ki­ lometrů. Bylo to něco nevídaného – největší terénní pátrání, jaké kdy policie zorganizovala, a výsledek nulový. Žádné tělo. Žádná stopa. Misty Kitsonová jako by se vypařila. Veřejnost byla fascinovaná nejen touto záhadou, ale i jed­ notkou, která měla vyšetřování na starosti. Lidé si JVZT před­ stavovali jako elitní tým: jako skupinu odhodlaných zkušených mužů, kteří do případu vkládají veškerou energii. Představo­ vali si, že tito muži si na vyšetřování vyhradí veškerou mozko­ vou kapacitu, že mu zasvětí celý život, že se obětují případu. Obecně vzato měli pravdu: vyšetřovatelé vyvíjeli stoprocentní úsilí, aby Misty vypátrali. 18

KŮŽE

Všichni kromě jednoho. Jednomu vyšetřovateli dělalo značné problémy soustředit se na Misty. Jeden člen týmu zjišťoval, že bez ohledu na to, co by měl dělat, kolik času by měl snaze o nalezení Misty Kit­ sonové věnovat, se v duchu nedokáže orientovat jinam než dozadu. Zpět k jinému případu, zpět k vyšetřování, na němž pracoval o týden dříve. K vyšetřování, které teď měl uložit k ledu, aby se vrhl na něco jiného. Tím mužem byl detektiv-inspektor Jack Caffery. Inspektor Caffery byl v týmu nový, ale měl za sebou té­ měř dvacet let zkušeností, z nichž většinu získal na oddělení vražd londýnské metropolitní policie. Za celou tuto dobu mu nikdy nedělalo potíže odložit právě vyšetřovaný případ. Jenže zároveň nikdy neřešil případ, který by ho děsil. Alespoň ne tak jako Operace Norsko. O půl deváté ráno, krátce po Blešině incidentu, seděl Caf­fery ve své potemnělé kanceláři v sídle JVZT, které stálo v bristolské čtvrti Kingswood, daleko od lomu číslo osm. Měl zatažené žaluzie, zamčené dveře a díval se na DVD. Nahrávka zachycovala dva muže v neosvětlené místnosti jakéhosi opuštěného squatu. Oba muži byli běloši. Ani jedno­ mu ještě nebylo třicet. První měl na sobě koženou sadoma­ sochistickou kuklu na zip a byl do pasu nahý. Připravoval si nástroje a ukazoval je do kamery, která se soustředila na něj. Tomuto muži bylo dvacet devět let. Druhý muž byl rovněž do pasu nahý, ale ne z vlastní vůle. Byl v bezvědomí, omámený a vleže připoutaný k lavici. Nehýbal se. Tedy až do chvíle, kdy mu muž v kukle přiložil na krk pilu. V tu chvíli se začal pohy­ bovat. Silně se začal pohybovat. Bylo mu pouhých devatenáct. 19

MO HAYDER

Toto video si v řadách policie získalo nechvalnou proslu­ lost. Novináři o jeho existenci věděli a dali by všechno na světě, aby mohli aspoň kousek zhlédnout. Zachycovalo smrt a téměř kompletní uřezání hlavy Jonaha Dundase. Caffery tehdy do té místnosti dorazil pozdě – stačilo přijet o pár mi­ nut dřív a byl by Dundase zachránil. Většina policistů, kteří pracovali na Operaci Norsko, trvala na tom, aby byl vypnutý zvuk, když už se musí na tenhle záznam dívat. Ne tak Caf­ fery. Pro Cafferyho byla zvuková stopa dalším zdrojem, kde může hledat odpovědi. Nechal nahrávku běžet až k místu, kdy vpadl do místnos­ ti a muž v kukle uprchl. Pak vrátil disk na začátek k pasáži, která ho zajímala: k prvním pěti minutám, během nichž byl Dundas v místnosti sám a přikurtovaný k lavici čekal na smrt. Caffery si přitiskl sluchátka na uši a přisedl si blíž k monitoru. Název „Operace Norsko“ byl vybrán náhodně. Případ neměl s Norskem žádnou spojitost – všechny nitky ved­ ly do Afriky. Muž v kukle – říkali mu „Strejda“ – realizoval uvnitř africké komunity v Bristolu svůj zločinný plán. Díky své chamtivosti, sadismu a šťastným náhodám vydělával na prastaré pověře této komunity – které se říkalo „muti“ neboli africká černá magie –, že některé části lidského těla lze použít k léčbě různých onemocnění a duševních poruch. Za posled­ ních deset let se v celé Evropě vyskytlo pouhých osm podob­ ných případů, takže pro britskou policii to bylo neprobádané území. Nakonec se však dozvěděli, že lidská hlava nebo přes­ něji hlava mladého muže, zvlášť pokud byla zaživa oddělena od těla, může mít v některých kruzích nesmírnou hodnotu. A to byla Dundasova smůla. 20

KŮŽE

Operace Norsko skončila dřív, než pachatelé stihli hlavu prodat dál, a policie zatkla dva lidi: muže v kukle, což byl místní občan, a jednoho nezákonného afrického přistěhoval­ ce, který učil prvního pachatele africké obyčeje a pomáhal mu budovat síť odběratelů. Afričan byl momentálně ve vaz­ bě a stále se snažil přesvědčit policii, že se jmenuje Johnny Brown a vlastní britský pas. Policie ho prohledala a zjistila, že má u sebe klíčenku s tanzanskou státní vlajkou a tričko tanzanské výroby. Vyšetřovatelé z JVZT se tedy spojili s Dar es-Salaamem a momentálně probírali získané záznamy a snažili se Afričana identifikovat. „Co to má znamenat?“ zeptal se šéf JVZT, superintendent Rolf Powers, když deset minut po deváté strčil hlavu do dve­ ří. „Vy tu máte zhasnuto? Vypadá to tu jako v pokoji mého dospívajícího syna.“ Rozsvítil zářivky. „Kde jste byl? Právě jsem absolvoval celou tiskovku k případu Kitsonová bez vás.“ Caffery pozastavil přehrávání a natočil monitor čelem k superintendentovi. „Koukněte na tohle.“ Powers poslechl. Zamračil se. „To je Operace Norsko. S tou jsme přece skončili. Příslušné spisy mají být do konce měsíce na prokuratuře.“ „Sledujte tohle.“ Caffery poklepal na monitor. „Je to dů­ ležité.“ Powers zavřel dveře a vstoupil dovnitř. Byl vysoký, rozloži­ tý a dobře oblečený. Kdysi měl zřejmě sportovní postavu, ale životní styl si na něm vybral daň a jeho tělo se momentálně u krku a kolem pasu rozšiřovalo. Odložil si na stůl diplomat­ ku a přitáhl si židli před monitor. Na pozastavené nahrávce zachycující Dundase těsně před útokem byla vidět další po­ 21

MO HAYDER

stava stojící zády ke kameře těsně u mladíkovy hlavy. Skláně­ la se a jako by se na něco soustředila. Když po zatčení odvezli Dundasovu hlavu na soudní patologii a ohledali ji, zjistili, že na ní chybí chomáče vlasů. Ty byly ustřižené ve stejném mís­ tě, na které se právě zaměřovala postava na nahrávce. Powers zavrtěl hlavou. „To je ten Tanzaňan. Johnny Brown, nebo jak se doopravdy jmenuje. Ten, kterého máme pod zámkem.“ „Není to on. Vymýšlí si.“ „Jacku, ten malý sráč se už k tomu tisíckrát přiznal. Vy­ klopil to sakumprásk – ustřihl Dundasovi pár vlasů, protože z nich chtěl vyrobit nějaký náramek pro voodoo. A jestli to není on, tak kdo by to ksakru mohl být? Podpůrný tým to tam obrátil vzhůru nohama; důkladně to tam prošťárali. Ni­ kdo tam nebyl a utéct odtamtud nebylo kudy.“ Caffery upřeně hleděl na postavu na monitoru. Nikdo, kdo nahrávku viděl, nikdy nevyslovil nahlas zjevnou pravdu: že postava na záznamu nevypadá jako lidská. „Ne,“ prohlásil. „To není on. Nechal jsem ho ve vazbě změřit. Má metr šede­ sát. Je malý, ale ne až takhle. Kamera byla umístěná přesně ve výšce metr padesát a stála dva metry od stolu. Díval jsem se na plánky ohledávačky. Hlava Johnnyho Browna by saha­ la někam semhle.“ Ukázal na příslušné místo na monitoru. „Byl by víc než o hlavu vyšší. A podívejte na ta ramena. Tady je něco špatně, zoufale špatně.“ „Přestrojili ho – on sám to přiznal. Posílali ho strašit lidi, aby je přiměli kupovat ty jejich voodoo sračky. Tihle lidi mají opravdu divošské pověry – i když ode mě jste to samozřejmě nikdy neslyšel.“ 22

KŮŽE

Caffery mu adresoval kamenný pohled. „Jak můžete ně­ koho takhle přestrojit? Vždyť se na to podívejte.“ „Protetika. A práce se světlem.“ „Když jsme to tam prohledávali, žádné protézy jsme ni­ kde nenašli. A když Browna zatkli, tak u sebe žádné Dunda­ sovy vlasy neměl, že ne?“ „Prý je vyhodil. A klidně mě označte za prosťáčka, klidně řekněte, že jsem vidlák, nebo jak nás vlastně lidi z metropo­ litní nazývají, ale když se tady u nás v Balíkově někdo přizná k něčemu takovému, tak prostě pokládáme za logické a jed­ nodušší mu to věřit. Kdepak,“ dodal superintendent a jeho hlas zněl náhle pragmaticky. „Kdepak, Jacku. Tvařme se, že jsme tenhle rozhovor vůbec nevedli. Operace Norsko skon­ čila, jasné?“ Vstal a posunul diplomatku, kterou si s sebou přinesl, přes stůl ke Cafferymu. „Náčelník chce, abychom teď dělali na tomhle. Tohle je případ, kvůli kterému teď užívám betablokátory. Otevřete to.“ Caffery poslechl. Diplomatka obsahovala šest lesklých fotografií, které zachycovaly jednotlivé kusy oděvů s měřicí páskou na boku. Ženské oblečení. Šaty. Plus sandály na vy­ sokém podpatku. Fialový sametový kabát. A stříbrný mobil. „Misty Kitsonová?“ „Samozřejmě. Tohle jsou fotky s kopiemi jejího oblečení z toho dne. Nechali jsme je rozdat po celé policii. Každý člo­ věk v každé kanceláři na všech policejních odděleních bude mít do dnešního večera připíchnutou tuhle fotku nad počí­ tačem, takže i kdyby nečetli noviny a nedívali se na telku, budeme mít jistotu, že o Misty Kitsonové slyšeli.“ Powers přistoupil k mapě na zdi, zadíval se na ni a strčil si ruce do 23

MO HAYDER

kapes. „Nedokážu tomu přijít na kloub. Opravdu ne. Tříki­ lometrový okruh, nejrozsáhlejší pátrání, jaké jsem kdy u po­ licie zažil, každý čtvereční centimetr důkladně překopaný, a přitom jsme nikde vůbec nic nenašli. Ani ň, ani ťuk… Kristepane, vy mě vůbec neposloucháte. Že ne?“ Caffery seděl předkloněný a upřeně hleděl na zeď, kde vi­ sela Dundasova posmrtná fotografie – zajímalo ho, jak má oběť ustřižené vlasy. Powers sebral jeden snímek s Mistyinými šaty a význam­ ně ho přilepil přes Dundasovu fotku. „Jacku, venku jsou tři seržanti a čtyři konstáblové, kteří čekají na vaše pokyny. Oni ji najít chtějí.“ Caffery otevřel zásuvku a vytáhl z ní fotografie z jiné pitvy, která proběhla předevčírem. Včera mu přišly přes da­ tabázi Centrex Guardian a obsahovaly všechno, co potřebo­ val. Vstal a připevnil jeden snímek na fotku s oblečením Mis­ ty Kitsonové. „Ben Jakes. Dvacet let. Student Bristolské univerzity. Bojí se zkoušek, opustila ho přítelkyně, takže končí s kapesním nožem a bednou vodky WKD Red dole v Elfských jeskyních. Je tam krásně. Vidíte odtamtud světla Bristolu. Velmi oblíbe­ né místo sebevrahů.“ „A jak to s čím souvisí?“ „Jeho telefon se ztratil – a pořád se nenašel. Někdo ho oloupil. Jeho spolubydlící vypověděl, že Ben měl u sebe nejmíň dvacet liber a taky karty, které nikdo nepoužil. V ba­ tohu měl sendviče, které se taky ztratily. Jo, a navíc byl nahý.“ „Takže se na tu sebevraždu svlíkl? Co za tím bylo? Úpl­ něk?“ 24

KŮŽE

„Ne. Zloděj mu sebral i šaty. Vyšetřovatel to zpočátku kvalifikoval jako vraždu. Případ chvíli ležel ve složce ,Moc složité pro okresní policii‘, dokonce se uvažovalo, že ho do­ staneme my, jenže pak přišly výsledky z pitvy s konstatová­ ním, že šlo o sebevraždu. Podle patologa mu ty šaty někdo svlíkl víc než čtyřiadvacet hodin po smrti. A byl tu i další důkaz – deprese. Nikdo nepochyboval, že to byla sebevražda; i jeho rodiče vypověděli, že to napůl čekali. Ale chtěl bych, abyste se podíval na tohle.“ Powers si sundal brýle a zadíval se na fotografii. „Vidíte to? Jeho vlasy?“ „Jsou ustřižené.“ „Vyholené. Nepřipomíná vám to něco?“ Powers se znovu zamračil. Sundal fotku ze stěny a obrátil ji. Na rubu bylo razítko audiovizuálního oddělení v Porti­ sheadu. „Kde jste říkal, že se to stalo?“ „V lomu číslo osm. Dole u Elfských jeskyní.“ „A ty vlasy mají být důležitý faktor? Protože se Dundaso­ vi stalo to samé?“ „Provedl to stejný člověk. Stopy jsou prakticky totožné.“ „No a?“ Caffery nasadil ponurý úsměv. „Patolog se v otázce času Jakesova úmrtí vyjadřuje neurčitě – jako všichni patologo­ vé. Ale připustil, že člověk, který se tam objevil a ukradl mu šaty, to udělal nejmíň šest hodin po jeho smrti – dokazuje to Jakesova posmrtná ztuhlost. Podle spolubydlícího odešel Jakes ze svého pokoje v šest hodin ráno. Nevíme, jak se do toho lomu dostal, ale pokud se cestou nikde nezastavil, mu­ selo mu to trvat nejmíň hodinu a možná i víc. Tím se dostá­ 25

MO HAYDER

váme na sedm hodin ráno, takže náš zloděj se tam absolutně nemohl objevit dřív než v jednu odpoledne. Přičemž Brown byl toho dne ve dvě odpoledne tady.“ Caffery zapíchl prst do monitoru. „Viděl jsem toho parchanta na vlastní oči. Oprav­ du si dokážete představit, že přijel do lomu, vyholil Jakesovi kus hlavy a za hodinu už byl na opačném konci Bristolu?“ „Předpokládám, že ty časy vám patolog uvedl mezi čtyř­ ma očima. Neumím si představit, že by napsal do zprávy konkrétní čísla. Pokud jde o čas úmrtí, nikdy nedělají kate­ gorické závěry.“ „To máte pravdu. Ale já jeho svědectví nepotřebuju. Z Vo­dafonu jsem totiž vymámil Jakesovy telefonní záznamy. Vyplývá z nich, že toho dne v osm hodin večer z Jakesova mobilu někdo volal. A to už byl Brown víc než pět hodin ve vazbě.“ Powers nadzvedl žaluzii a podíval se ven. Ode dne, kdy JVZT dostala případ Kitsonová, začalo pár reportérů biva­ kovat před budovou. Superintendent se na ně chvíli upřeně díval. Pak spustil žaluzii a pro změnu se dlouze zadíval na detektiva-inspektora. „Ježíšikriste,“ řekl. „Co ode mě teda chcete?“ „Týden. Týden na tenhle případ. Dejte mi dva muže a od­ volejte mě na týden z Kitsonové. Chci vědět, jak Brown vy­ holil Benu Jakesovi vlasy, když byl v té době o třicet kilome­ trů dál. Chci vědět, k čemu chtěl ten náramek z vlasů. A…“ „A…“ „A taky chci vědět, jakou protetiku musí člověk používat, aby vypadal takhle.“

26

Kapitola 4 Z kanceláří JVZT odešel Caffery o půl jedenácté. Budovu opustil zadním vchodem, aby se vyhnul reportérům čekají­ cím na zprávy o Misty Kitsonové. Obešel ji a zamířil přímo do podzemní garáže s nízkým stropem. Byl tady chráněný, ale přesto kráčel rychle, hlavu měl sklopenou a límec vyhr­ nutý. Než nastoupil do svého auta, neoznačeného služební­ ho Fordu Mondeo, zastavil se těsně u něj, až se stehny téměř dotýkal karoserie, a chvíli se pozorně rozhlížel po garáži. Po­ třeboval se ujistit, že stíny za ostatními auty jsou přirozené a nehybné. Nakonec podřepl a podíval se pod auto. Napří­ mil se, otevřel dveře, nastoupil dovnitř a zamkl centrální za­ mykání. Těžko říct, jak se jim to podařilo nebo jaké triky k tomu použili, ale protagonisté Operace Norsko každopádně do­ kázali v lidech vyvolat dojem, že vidí věci, které si neumějí vysvětlit. Věci, které je znervózňují. Někteří dřívější svědko­ vé to ani neuměli pojmenovat – dokázali jen popsat zábles­ ky, které viděli. Prý to bylo cosi lidského, jenže to bylo příliš malé, příliš zakrslé na to, aby mohlo jít o skutečného člověka. Později se objevili svědkové, kteří už pro to měli název: jmé­ no pocházející z nejtemnějších koutů nejtemnějšího konti­ nentu. Zulský výraz, jejž Caffery nevyslovil před superin­ 27

MO HAYDER

tendentem Powersem nahlas, poněvadž samotný zvuk toho slova v něm vyvolával mrazení. Tokološe. Čtyři jednoduché slabiky, které však pro ty, kteří této po­ věře věřili, znamenaly něco silného. Znamenaly znetvoření, zborcenost. Znamenaly splynutí všech afrických pověr do je­ diné postavy: do postavy s tělem urostlého paviána a opičím obličejem. Do pomocníka šamanů, do tvora se srdcem af­ rických stepí. Sedí mezi stíny. A upřeným zrakem pozoruje okolí. Caffery odmítal označit tu stinnou postavu na videona­ hrávce za Johnnyho Browna, ale zároveň si uvědomoval, že alternativní vysvětlení hraničí s šílenstvím: tuhle hypotézu by nikdy nezformuloval do slov, ani sám pro sebe ne. Přesto se nedokázal ubránit myšlenkám na to, co se vlastně ukrývá pod oním přízračným zulským slovem Tokološe. Natáhl se dopředu, otevřel přihrádku na straně spolujezd­ ce a prohlédl si její obsah. Všichni policisté sloužící v první linii dostávali základní vybavení pro sebeobranu – rychlo­ pouta, pepřový sprej a také ASP, což byl kovový teleskopický obušek, který dokázal lámat kosti. Během zatýkání v rámci Operace Norsko začátkem tohoto týdne Caffery tímhle obuš­ kem dostal. Bolelo to jako čert, ale i tak to byla jen směšná ochrana, když ti bídáci na opačné straně zákona byli vyzbro­ jení automatickými pistolemi MAC-11 a magnumy. Obušek teď ležel v přihrádce na žlutohnědé obálce. Pod obálkou se ukrývala pistole zabalená v látce napuštěné olejem. Před pěti lety, když ještě působil v Londýně, měl Caffe­ ry kamaráda pracujícího na Operaci Trident, který mu zpro­ 28

KŮŽE

středkoval kontakt na jednoho týpka. Ten sice bydlel celý život v londýnské čtvrti Tulse Hill, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu mluvil jako rodák z jižního Los Angeles a nikdy ne­ sundával z očí sluneční brýle, takže u něj člověk nevěděl, co si vlastně myslí. A když se jednou Caffery objevil v jeho bytě, odvedl ho tenhle chlápek do kuchyně a ukázal mu dvě pistole uložené v krabici od bot pod igelitovou výstelkou odpadko­ vého koše: Glock 17 a AMT 45 Hardballer z nerezové oceli, která se tak silně leskla, až působila dojmem, že se má nosit jako šperk. Dealer nemohl uvěřit svým očím, když se Caffery okamžitě nevrhl po hardballeru, protože podle jeho osobního názoru to byla naprostá pecka, která se u něj dlouho neohře­ je – i kdyby byl totiž Caffery tak hloupý a nevybral si ji, hned příští zájemce, který mu projde dveřmi, po ní stoprocentně sáhne. Caffery se nakonec skutečně rozhodl pro tuhle mód­ ní zbraň. Ne proto, že by se mu líbila, ale proto, že glock 17 se nijak nelišil od služebních zbraní policistů, a přestože se s ním Caffery nehodlal nechat přistihnout, musel brát v úva­ hu všechny eventuality. Erární pistole by ukazovala na ne­ správné lidi. Lepší bylo nechat se chytit s klasickou pouliční zbraní, byť by to byl až trapně křiklavý šunt. Také Caffery obvykle pistoli přechovával pod sáčkem v kuchyňském odpadkovém koši, protože jestli něco na dea­ lerovi z Tulse Hill respektoval, pak to byla jeho volba skrýše. Byl by odepsaný, kdyby tenhle krám někdy použil, ale to pro něj nehrálo roli. Pistoli si pořídil jen proto, že někdy nastaly chvíle, kdy potřeboval mít pocit bezpečí, a tahle zbraň mu ho poskytovala. Stačilo vědět, že ji má. Tento týden byl jedním z takových okamžiků. 29

MO HAYDER

Zavřel přihrádku a podíval se z okna na zdi garáže. Zno­ vu zkontroloval stíny a zaměřil se především na ty, které sa­ haly do výše pasu. Neřekl totiž Powersovi všechno: nezmínil se mu, že ho neznervózňuje jenom to video. Nesvěřil se mu, že se od vyvrcholení Operace Norsko nemůže zbavit dojmu, že ho někdo sleduje. Kdyby to neznělo uhozeně, řekl by do­ konce, že ho sleduje Tokološe. Tokološe? V ulicích Bristolu? Všechno začalo v tomhle autě. Jednou pozdě v noci před více než týdnem parkoval v opuštěné boční uličce v centru Bristolu, když mu náhle někdo nebo něco skočilo na auto a bouchlo do kapoty. Zmizelo to tak rychle, že Caffery ne­ viděl, co to je, ale měl dojem, že je to něco malého; něco, co cupitá nízko u země. Tohle byl začátek. Od té doby viděl Caf­ fery tu zatracenou věc všude. Ve stínech, pod auty. Dokonce i v zrcadle, když se ráno holil. Znovu se podíval na hodinky. Bylo pět minut po půl je­ denácté. Operaci Norsko přežila jen jedna oběť. V den zatče­ ní stihl onen muž poskytnout policii zmatenou výpověď, ale momentálně ležel v nemocnici v Southmeadu a bojoval o ži­ vot. Doktoři k němu nikoho nepouštěli, a už vůbec ne policii, která by ho jen stresovala otázkami. Takže co teď, kreténe? pomyslel si Caffery. Po pár okamžicích nastartoval auto. Už věděl, kam poje­ de. Chtěl vědět, kde leželo tělo Bena Jakese tu noc, kdy mu někdo vyholil část vlasů.

30

Kapitola 5 Vodní pátrací jednotka absolvovala každý měsíc několik odvozů rozložených těl. Taková rozložená mrtvola je nebez­ pečná věc. Infekční materiál. Tekutiny, které se v ní vytvářejí po prasknutí žaludku, mohou být zdrojem řady onemocnění přenášených krví, a pokud tělo ohlodali potkani, hrozí i další rizika: přenos leptospirózy nebo její závažnější formy zvané Weilova nemoc. Jakmile se s mrtvolou pohne, vytěsní se jí z plic poslední zbytek vzduchu a při tomto „povzdechnutí“, které působí dojmem, že tělo obživlo, se mohou do okolí vy­ loučit spory tuberkulózy. Většina policejních sborů ve Velké Británii proto vyžaduje, aby se silně rozloženými mrtvolami manipulovaly týmy vycvičené na používání dýchacího pří­ stroje. Stručně řečeno potápěči. I když je tělo na souši. Členové Blešina týmu prováděli po takové manipulaci s mrtvým tělem striktně definovanou očistnou proceduru a obvykle se jim dařilo udržet prostory, v nichž jednotka síd­ lila, relativně bez zápachu. Když však Blecha dnes v deset ho­ din ráno seděla v kanceláři a vyplňovala formuláře s názvem „Hlášení o zraněních, nemocech a nebezpečných událos­ tech“, všimla si, že něco není v pořádku. Svraštila nos a zavě­ třila. Nic hezkého. Vložila formuláře do obálky, vstala, vyšla na chodbu a začenichala ještě jednou. 31

MO HAYDER

Po včerejší nehodě s „pupeční šňůrou“ ji zdravotníci pro­ hlédli, ale hospitalizovat se nenechala. Byla v pořádku. Cí­ tila se dobře a její stav byl stabilní. Aby to dokázala, lehla si na ponton a udělala dvacet kliků. Nic a nikdo ji nemohl přimět, aby odjela alespoň na dnešek do nemocnice, a na­ konec se ukázalo, že je to dobře, protože do dvou hodin měl tým další výjezd – měli vyprostit stokilové tělo šestapade­ sátiletého muže, který zemřel na toaletě v jednom paneláku v Redlandu. Seděl tam osm dní s pyžamem staženým kolem kotníků. Toalety byly ze všeho nejhorší, poněvadž v nich ne­ byl manévrovací prostor. Trvalo jim tři hodiny, než muže vy­ prostili. Po návratu na základnu dekontaminovali své proti­ chemické obleky, rozložili je na podlaze a začali je drhnout kartáči s dlouhou rukojetí. Omyli je, dezinfikovali, vyměnili v maskách pětifázové filtry a na závěr všechno postříkali an­ tibakteriálním roztokem, aby měli úplnou jistotu. Všechno provedli jaksepatří. Jenže smrad toho chlapa nezmizel. Blecha zamířila do šatny, kde se právě celý tým převlékal. Nebyla nadšená z toho, že ji včera slyšeli v narkóze. Zatím si ji kvůli tomu nikdo nedobíral, ale ona by se vůbec nedivila, kdyby to jednou přišlo. „Co to tu smrdí, chlapi?“ „Tvůj banánový chleba?“ „Vtipné. Provedli jsme dekontaminaci. Takhle by to tu smrdět nemělo.“ Wellard pokrčil rameny. Ostatní zavrtěli hlavami. „Dobrá. Tak pojďte.“ Zamávala rukama, jako by odháně­ la husy. „Všichni ještě jednou. A tentokrát použijte janitol.“ Nikdo se ani nepohnul. Všichni na ni upřeně zírali. 32

KŮŽE

„Co je?“ „My už jsme to udělali. Ještě jednou. Když jsi byla v kan­ celáři. Dekontaminovali jsme všechno dvakrát.“ „Dvakrát? Tak odkud se bere ten zatracený smrad?“ „Z tvého banánového chleba?“ Blecha zamířila do dekontaminační místnosti, kde osy­ chaly kombinézy – vypadaly strašidelně, jako by tam visela řada lidí. Přičichla k nim. Vrátila se na chodbu a zavětřila ješ­ tě jednou. Ten smrad byl nezaměnitelný. Přešla k prádelnímu koši, který použili k přepravě kontaminovaných kombinéz z místa nálezu, strčila do něj obličej a několikrát se zhlubo­ ka nadechla. Wellard se objevil vedle ní a díval se, jak Blecha hledá v koších igelitové sáčky, do nichž zabalili použité ruka­ vice a galoše. „Ty to nejsou.“ Založil si ruce na prsou. „Kontroloval jsem to. Už je odnesla uklízečka.“ Blecha se napřímila. „Vzdávám se. Tak odkud se to teda bere?“ „Nemám ponětí.“ Povzdechla si, sundala z háčku zelenou zástěru, nasadila si ji a uvázala. „A to jsem měla v plánu jít si zaběhat.“ „Po včerejšku bys nikam běžet neměla.“ „Ale já přece nikam neběžím. Řekla jsem, že jsem to měla v plánu.“ Nasadila si nitrilové rukavice a natlakovala postři­ kovač. „Jenže místo toho budu čistit tyhle kombinézy. Zno­ va. Budu za vás dělat vaši práci.“ „Ach jo. Jsi konfliktní.“ „Nejsem konfliktní, Wellarde, jenom háklivá na tyhle věci. Jsem ženská. Mám vaječníky. Pracujou ve mně hormo­ 33

MO HAYDER

ny.“ Zamířila do kumbálu a vytáhla z něj pár věcí. Tlakovou lahev. Vzduchovou hadici. „Pojď sem.“ Wellard se podíval na hadici. „Dobrý Bože, šéfová. Snad jsem toho tolik neřek.“ „Podej mi ruku.“ „Ať je to aspoň rychle.“ „Tohleto,“ vmáčkla mu hadici do dlaně, „připoj na ventil. To je ono. Hodnej. A zatímco já budu ještě jednou provádět kompletní dekontaminaci, ty projdeš budovy a očicháš od­ toky. Jestli bude některý smrdět, zaliješ ho vodou. A jestli se smrad vrátí, použiješ tohle.“ „Stlačený vzduch? Do odtoků? Seržantko, někde tady v budově máme správce. Určitě jo. A určitě je to příjemnej chlap. Vsadím se, že bude mít nějaké tyče. Ty jsou šetrnější než stlačený vzduch.“ „Wellarde?“ „Ano?“ „Nekecej a běž.“ V přehrávači vězelo cédéčko od Arctic Monkeys. Ble­ cha ho zapnula, pustila zvuk hodně nahlas a dala se do toho. Drhla a sprejovala. Vodu vylévala do odtoku. Svazek kabelů, který včera praskl, ležel ve žlutém igelitovém sáčku opřeném o vykachlíkovanou zeď a čekal, až ho odvezou do laboratoře Úřadu pro zdraví a bezpečnost práce. Šetření potrvá měsíce. V laboratoři provedou baterii testů, aby se pokusili zjistit, co bylo špatně a jak se Bleše podařilo jen tak udělat v obou ka­ belech díru. Blecha se vedle nich na chvíli zastavila. Pořád jí to vrtalo hlavou. Vždycky si myslela, že kabely jsou prakticky nezničitelné, a teď se cítila nepříjemně a hlou­ 34

KŮŽE

pě, že tuto část vybavení nepřekontrolovala. Chybělo tak málo, tak strašlivě málo. Začínala mít pocit, že se jí na paty lepí smůla. Nejenže tu byl ten včerejšek, ale taky tu bylo úte­ rý, kdy se s lidmi z JVZT účastnila toho zmrveného zatýkání, při kterém málem zahynul jeden člen týmu a nakonec zůstal tak otřesený, že musel dostat regenerační volno. A už vůbec nechtěla myslet na pondělí, kdy musela opět krýt zadek Tho­ movi. Její bratr přijel jednou v noci nečekaně k Bleše domů, zlinkovaný a s dopravákem v patách. A protože měla Blecha odjakživa pro bratra slabost, odpřisáhla tomu horlivému po­ licajtovi, že auto řídila ona, a dokonce si nechala udělat de­ chovou zkoušku. Thom se díky tomu snad posté vyhnul prů­ švihu a v Bleše tenhle incident vyvolal dvě otázky: Jestli se ten kluk někdy dokáže postavit na vlastní nohy a jak dlouho za něj bude ona vytahovat horké kaštany z ohně. Vytáhla bílé galoše, které měli členové týmu na nohou při manipulaci s těly, a začala u nich ohrnovat horní část, aby se ujistila, že do savé stélky nenatekly žádné tělesné tekutiny. Když kontrolovala poslední pár, objevil se ve dveřích Wel­ lard. Blecha si otřela čelo a rezignovaně boty položila. „Vzdávám to. Už jsem udělala všechno. Teď budu muset projít všechny vaše bágly. Zkontrolovat vaše nechutné spod­ ní prádlo. Včetně ponožek a podobně. Tak co pro mě máš, kanále?“ „Odtoky jsou čisté jako lilie. Ale teď už se s nimi stejně nemusíš trápit.“ „Jak to?“ „Telefon zvoní jako pominutý. Máš tu muziku moc na­ hlas.“ 35

MO HAYDER

„A kdo volá?“ „Tvůj kamarád Pearce, náš pátrací poradce. Máme další tělo. A další přesčas.“ „Jo?“ „Jo. Zdá se, že našli Lucy Mahoneyovou.“

36

Kapitola 6 Lom číslo osm byl opuštěný. Caffery stál vedle svého auta a hleděl na nadýchané mraky a modrou oblohu odrážející se od klidné a chladné vodní hladiny. V přední části lomu, na rovném břehu, kam ještě voda nevystoupila, ležely na boku dva staré čluny s kabinou, připoutané k sobě rezavým kotev­ ním řetězem. Na druhém konci se v nahnědlých kalužích vá­ lely opuštěné šedé kvádry nalámaného a opracovaného ka­ mene. Odvaly byly ze všech stran obrostlé komulemi. Caffery zamkl auto, zahalil se těsněji do bundy, zamířil k okraji lomu a pohlédl na vodní hladinu. Voda měla sou­ mračně modrou barvu. Skalnaté okraje se žlutily zárodeč­ nými výhonky rostlin a asi šest metrů pod nimi se ve vodě rýsovalo cosi neforemného. Možná balvan, možná zatope­ né čerpadlo, anebo prostě stěna lomu kopírující vylámanou skálu nad hladinou. Afričané věřili, že Tokološe je říční tvor. Věřili, že se zdr­ žuje v okolí břehů, staví si hnízda v rákosí a vydrží celé ho­ diny pod vodou. Ať už bristolští svědkové viděli cokoliv, jednou věcí si byli všichni jistí: že ta záhadná postava vyšla z vody. Z řeky, z lomu, nebo v jednom případě dokonce z bristolského přístavu. Přísahali, že se prostě „vynořila“, jako by byla už dlouho pod vodou, číhala na dně a rochnila se tam 37

MO HAYDER

jako krokodýl v blátě. A taky zřejmě neměla dýchací přístroj – všichni svědkové neoblomně tvrdili, že ten pekelný obličej nebyl zahalený. Jak se gangu z Operace Norsko podařilo vy­ tvořit iluzi, že někdo zůstává dlouhé minuty pod vodou? Caffery se napřímil a pohlédl přes horstvo cementových dun. Slunce se ukrylo za mrakem a chvíli se zdálo, že se nad vodou vznáší něco těžkého, jako by samotný vzduch potem­ něl. Ben Jakes spáchal sebevraždu právě na těchto svazích. V křoví stále visel kus staré policejní pásky a na zemi ležela kytice zabalená v celofánu, kterou sem přinesl někdo z Be­ nových kamarádů z univerzity. V posledních čtyřech letech si tu vzalo život dalších deset lidí. Sebevraždy takhle půso­ bí – vždy se šíří jako virus. Někdo skočí z mostu, tomu se zanedlouho začne přezdívat „most sebevrahů“ a lidi, kte­ ří o tomhle místě v životě neslyšeli, jsou najednou ochot­ ní cestovat celou noc, jen aby se z něj taky mohli vrhnout. A s tímhle lomem to bylo úplně stejné – s tím rozdílem, že tu lidi neskákali. Prostě seděli na okraji srázu s prášky nebo žiletkou v ruce a nejspíš se u toho dívali na hvězdy. Jakesův telefon se stále nenašel, ale stejný tým, který pra­ coval na případu Misty Kitsonové, analyzoval pohyb jeho signálu a zjistil, že když někdo po Jakesově smrti dvakrát vo­ lal z jeho přístroje, nacházel se někde tady. Volané číslo Jakes nikdy předtím nevytočil. Caffery na něj zkusil zavolat ze slu­ žebního telefonu a zjistil, že je odpojené. Zřejmě šlo o jedno­ rázový přístroj s předplacenou kartou a Jack si byl naprosto jistý, že ho volající dávno odhodil někam na hromadu sta­ vební suti. Zvedl klacek a začal procházet obvod lomu, přičemž bou­ 38

KŮŽE

chal klackem do okolního porostu. Když se našlo Jakesovo tělo, prohledala policie celý lom, ale Caffery chtěl mít jistotu, že mu napoprvé nic neuniklo. Například tajné skrýše nebo důkaz, že se tady v tu noc Jakesova úmrtí pohyboval někdo další a třeba ho pozoroval z křoví. Caffery znovu prohledal každý čtvereční centimetr území, rozkopával keře a travna­ tý porost, ale po hodině úsilí našel jen skútr ležící na boku v křoví. Někdo si ovšem dal záležet, aby ho ukryl – když se k němu chtěl Caffery dostat, musel se hodně přikrčit a zlomit pár větviček. Vytáhl ho na denní světlo, postavil ho a lehce s ním zatřásl. Skútr měl nálepku potvrzující zaplacení silnič­ ní daně a v nádrži šplouchal benzin. Jakes žádný skútr ne­ vlastnil, tím si byl Caffery jistý. Vytáhl z kapsy pero a odtá­ hl brzdové třmeny, aby zkontroloval brzdy. Nebyla na nich žádná rez, což znamenalo, že na skútru někdo v posledních čtyřiadvaceti hodinách jel. Caffery ho položil na zem, oprášil si ruce a chystal se zamířit zpátky k autu, jenže vtom si všiml něčeho dalšího. Zhruba tři metry napravo od něj vězelo v kořenech ko­ mule cosi modrobílého. Byla to policejní páska omotaná ko­ lem větviček. Caffery k ní přistoupil, zatáhl za ni a spatřil na zemi kus tenkého modrého plastu. Ten měřil zhruba čtvrt metru a odvíjel se z jakési cívky. Caffery ho zvedl a prohlédl si ho. Do plastu byla zhruba v osmicentimetrových interva­ lech vyražená písmena PPJ. Podvodní pátrací jednotka. Caf­ fery tenhle útvar znal a znal i jeho velitelku, seržantku Blechu Marleyovou. Při Operaci Norsko působila jako členka pod­ půrného týmu a právě ona realizovala zatčení. Hezká holka. 39

MO HAYDER

Když se však Caffery stěhoval z Londýna sem na západ An­ glie, něco si slíbil: v Londýně zanechal pár zničených životů a nehodlal nikomu kazit další. Žádnou ženu už ve svém živo­ tě nechtěl. Nebo přinejmenším ne bez zralé úvahy. Což ov­ šem neznamenalo, že by si nesměl všímat ženské krásy. Vytáhl telefon a zavolal do Kingswoodu. Ve sluchátku se mu ozval detektiv-konstábl Turnbull, jeden z mužů, které mu přidělil Powers. „Zrovna jsem se vám chystal volat,“ řekl celý dychtivý a říčný. „Mám pro vás dvě věci. První se týká toho Tanzaňana ve vazbě, který nám pořád opakuje, že se jme­ nuje Johnny Brown. Vypátrali jsme jeho pravé jméno. Cle­ ment Chipeta. Interpol mu byl na stopě v Dar es-Salaamu, ale zhruba před rokem jim zmizel z radaru. Měl tam dost vážné problémy – nejen se zákonem, ale i s gangem, pro kte­ rý pracoval.“ „Čím se ten gang zabýval?“ „Pašeráctvím. Obchodovali s věcmi používanými v tra­ diční medicíně, které většinou získávali z ohrožených druhů, ale část těchhle přípravků pocházela i od lidí. Předpokládám, že díky tomu pro něj našli ti pacholci z Operace Norsko vyu­ žití, když se tu objevil.“ „Vazební věznici už jste o tom uvědomil?“ „Samozřejmě.“ „Dobře.“ Caffery se odvrátil od lomu a strčil si prst do ucha, aby Turnbulla slyšel i přes mizerný signál. „Tak poslou­ chejte, Turnbulle, potřebuju, abyste udělal tři věci. Nejdřív mi zjistěte informace o téhle značce, ano?“ Nadiktoval mu číslo registrační značky skútru. Slyšel, jak Turnbull ťuká do kláves a zadává údaje do policejní databáze. 40

KŮŽE

„A až s tím budete hotov, běžte na internet a něco mi vy­ hledejte. Slyšel jste někdy o volném potápění?“ „O volném potápění? Sorry, šéfe, já jsem z Birminghamu. Moře, řeky, voda, to není nic pro nás. My máme rádi beton.“ „Tak až spolu domluvíme, zkuste to někde vyhledat. Chci vědět, jak dlouho dokáže člověk zadržovat dech. Jak dlouho vydrží pod vodou.“ „Volné potápění.“ Caffery téměř slyšel, jak se Turnbull mračí. Počítač pípl. „Už tu mám výsledky k té značce. Takže ten skútr byl odcizen.“ „Odcizen? Kdy?“ „Tento víkend. Před jedním domem v Bradley Stoke. Nic dalšího tu není.“ „Dobře. Dejte majitelům vědět, že jsem ho našel. A pak promluvte s někým z podpůrného oddělení. Zjistěte, co dě­ lala Podvodní pátrací jednotka nahoře v Elfských jeskyních, v lomu číslo osm.“ Ticho. „Jste tam, Turnbulle? Zavolejte někomu z podpůrného.“ „Nemusím nikomu volat, šéfe. Můžu vám říct rovnou, co tam dělali. Hledali tam pohřešovanou osobu. Ženu. Včera.“ „A našli ji?“ „V lomu ne. Ale už ji mají. Tohle je druhá věc, kvůli které jsem se vám chystal volat. Jsou teď kousek od vás. Když po­ jedete podle předpisů, jste tam za osm minut. Jinak za čtyři.“

41

Kapitola 7 Lucy Mahoneyová byla pohřešovaná tři dny. Soudě po­ dle stavu, v jakém ji našli, byla většinu této doby mrtvá. Její tělo objevili turisté v Mendipské vrchovině, na náspu opuš­ těné železniční trati Strawberry Line, která se za viktorián­ ských dob používala k dopravě jahod z polí kolem Chedda­ ru. Tamní krajina byla malebná: na lněných polích už kvetly vlčí máky a ve vzduchu se vznášel pyl. Na mrtvole však ne­ bylo hezkého nic. Vypadala jako zčernalá hromada hadrů a kůže, byla vidět už ze stometrové dálky a nad ní se vysoko ve vzduchu vznášelo mračno much. Lucy Mahoneyová ležela na zádech. Na sobě měla výraz­ ný pruhovaný svetr, sukni a kytičkové martensky, na jejichž podrážkách ulpívalo listí. Její tělo už bylo tak rozložené, že z nepřirozeně zbarveného masa trčely některé kosti. Členové týmu pod Blešiným vedením začali tělo balit a připravovat k odvozu, přičemž neustále odháněli mouchy a dávali si po­ zor, aby šetrně odlepili mrtvolu od tělesných tekutin mokva­ jících na zemi. Zabalili ji jako koberec do lněného plátna, nadzvedli ji a vložili do bílého pytle na těla – obličejem na­ horu, protože patologové nesnášejí, když jim někdo přive­ ze mrtvolu ležící na břiše. Mahoneyová byla dobře stavěná a ani v rozloženém stavu se nezvedala lehce. Členové týmu se 42

KŮŽE

v kombinézách potili; Blecha viděla, jak Wellardovi stékají po obličeji krůpěje potu. Za svou práci u policie obdržela Blecha pochvalu. Do­ konce dvě. A to jí bylo teprve devětadvacet. Děsila ji předsta­ va, že je dostala jen za to, že je ženská, a děsila ji představa, že jen kvůli tomu to dotáhla na seržantku a velitelku jednotky. A tenhle strach ji vedl k tomu, že se možná až přehnaně sna­ žila vykompenzovat handicap v podobě menší síly a men­ ší výšky. Proto si ničila tělo na šílených cvičných okruzích, proto běhala patnáct kilometrů denně a do noci zvedala čin­ ky – vysoká zátěž, nízký počet opakování. Pod vodou si byli všichni rovní. Na souši však musela makat dvakrát tvrději, aby s ostatními udržela krok. Nakonec tělo zabalili do žlutého pytle na infekční mate­ riál – měl velikost XL, poněvadž mrtvoly se někdy nafouk­ nou na dvojnásobek původní velikosti – a odnesli ho o půl kilometru dál, kde se mělo naložit do dodávky. Cestou se ně­ kolikrát zastavili, aby si odpočali a prohodili si místa. A taky si dávali pozor, jestli někde za policejní páskou neuvidí tele­ objektivy novinářů čekajících na příležitost pořídit snímek mrtvé Lucy obklopené policisty zbrocenými potem. Parkoviště, kde se mělo tělo naložit, bylo plné aut. Stála tu soukromá sanitka ze soudní patologie – vedle ní kouřili dva muži v šedých oblecích a černých kravatách – a v otevřených dveřích jiného auta seděla s kávou v ruce šéfka ohledávací­ ho týmu, žena v džínách a červeném tričku s motivem ka­ nadské vlajky. Teprve když Blecha naložila nosítka do auta, odhodila respirátor do malého odpadkového koše, postavila se vedle služebního Mercedesu Sprinter a nechala se Wellar­ 43

MO HAYDER

dem ostříkat slabým roztokem louhu, všimla si přítomnosti dalšího člověka. Stál kousek za policejní páskou a v ruce držel plechov­ ku Red Bullu. Měl středně vysokou štíhlou postavu a tma­ vé vlasy ostříhané nakrátko. Mohl být o devět nebo deset let starší než ona. Detektiv-inspektor Jack Caffery. JVZT. Když ho Blecha v úterý viděla naposledy, realizovali spolu zatčení. Toho dne mezi nimi něco proběhlo. Blecha to věděla a kladla si otázku, jestli se spolu o tom budou někdy bavit. Bedlivě ho pozorovala, jak se protahuje pod páskou a kráčí po hliníko­ vých nášlapných deskách jejím směrem. Nekulhal, přestože Blecha předpokládala, že kulhat bude. „Dobrý, Wellarde. To stačí.“ Sundala si kapuci kombiné­ zy, rozepnula zip, vytáhla ruce z rukávů tak, aby je neobrátila naruby, a vysoukala se z kombinézy. Ani si nezavazovala tka­ ničky tenisek – prostě zatlačila paty dozadu a touto nemo­ tornou chůzí vyrazila přes parkoviště. Zastavila se pár metrů od Cafferyho. „Ahoj,“ řekl jí a změřil si ji od hlavy k patě. Blecha věděla, co si teď myslí. Vlasy jako vrabčí hnízdo, nohavice přilepené na stehnech. Šedé tričko promočené potem. „Jak se vede?“ „Dobře. A vám?“ „Taky dobře. Je prima vidět vás bez obušku v ruce.“ „A je prima vidět vás vestoje. A ne na podlaze.“ „Vypadalo to hrozně, že?“ „Asi už jste zažil příjemnější chvilky. A já koneckonců taky. Zatím nevím, co mi za to napaří. Zatím mi jen chodí hromada zpráv od policejního psychologa, že mám nárok na regenerační volno. Kvůli traumatu. Ale zatím jsem si ho ne­ vybrala.“ 44

KŮŽE

„Já taky ne.“ „Chtěla jsem vám zavolat. Abych se omluvila.“ „Za co?“ „Za tohle.“ Ukázala mu na nohu. „Za váš kotník. Za to, co jsem provedla. Nechtěla jsem vám způsobit újmu.“ Caffery sklopil oči ke svým chodidlům a krátce zatřásl nohavicí. Aby mu Blecha zabránila zmasakrovat toho sráče, kterého se v rámci Operace Norsko snažili zatknout, udeřila Cafferyho do kotníku služebním kovovým obuškem. Jedině tak ho dokázala přinutit, aby se vzpamatoval. „Takže nekulháte. Myslela jsem, že asi budete kulhat.“ „Ne. Nekulhám.“ „Nikomu jsem o tom neřekla. O tom, co jste dělal.“ „To jsem pochopil. Zatím po mně žádní inspečáci ne­ jdou.“ „Ale na jednu stranu lituju, že jsem vás zastavila. Možná by se i mně docela líbilo vidět toho hajzla s rozbitou hlavou.“ „Milé.“ Blecha pokrčila rameny. „Ne, vážně.“ „Díky. Že jste nic neřekla.“ Dlouze se na ni zadíval. A pak, právě když se Blecha chystala ještě něco dodat, jí zavadil po­ hledem o prsa. Jen na zlomek vteřiny. Ale stačilo to. „Já to viděla.“ „Pardon. Nemohl jsem si pomoct.“ „Jste můj nadřízený. Takhle byste se na mě neměl dívat. Je to ponižující.“ Nastala chvíle ticha. A pak Caffery zvedl obočí. „Hm. Má to snad být předehra k vojenskému tribunálu? Za sexuální obtěžování?“ 45

MO HAYDER

Blecha potlačila úsměv. Náhle cítila lehkost a klid, jako by se právě probudila z dlouhého spánku. „Proto jste tady? Abyste mě zkusil vyprovokovat k žalobě? Takhle teď vypadá zasvěcovací rituál JVZT?“ „Zasvěcovací rituál?“ Caffery se usmál na půl úst. „Ne. Pardon.“ Ukázal na dodávku soudní patologie. Za otevřený­ mi dveřmi byla vidět světle oranžová šmouha těla Lucy Ma­ honeyové na nosítkách. „Jsem tady kvůli ní. Už jste ji ofici­ álně předali?“ „Zrovna se vyřizují papíry.“ „Nemáte náhradní respirátor?“ „Jasně. Vždycky vozím pár náhradních, aby hoši z ohle­ dávačky nezvraceli. Proč?“ „Chtěl bych se na ni podívat, než si ji vezmou patologo­ vé.“ „Myslela jsem, že si ten případ bere okres.“ „To ano. Já jako bych tu ani nebyl. Prostě jsem jen takový všetečka.“ Blecha zvedla obočí. „Hm. Jedno tělo. Žena, ale zcela ob­ lečená. Kalhotky jí zůstaly, sukni neměla vyhrnutou ani ni­ jak porušenou. Vedle ní ležela lékovka s tabletkami a vzkaz na rozloučenou. Ze sajrajtu kolem jsem dokonce vytáhla i odlamovací nůž, kterým si podřezala zápěstí. Mým naivním očím to připadá jako devětadevadesátiprocentní sebevražda. Patolog si dneska vydělá na chleba snadno, to mi věřte.“ Po­ dezíravě se na Cafferyho zadívala. „Takže co tady dělá člo­ věk ze závažných zločinů? Tohle je totálně mimo vaši působ­ nost.“ Caffery se podíval na šéfku ohledávacího týmu. Měla 46

KŮŽE

sklopenou hlavu a předstírala, že je neposlouchá. Otočil se zpátky k Bleše a ztlumil hlas. „Tak dobrá,“ zamumlal. „Mi­ nulý týden došlo jen pár kilometrů odtud k jiné sebevraždě. Mladý muž. Ben Jakes.“ „Toho jsem nedělala.“ „Ne. Možná to bude znít neomaleně, ale na vás byl ten mladík trochu moc čerstvý. Našli ho po pár hodinách.“ „Tady se sebevraždy stávají pořád.“ „Jenže tahle byla jiná. S tělem se něco stalo. Někdo s ním po smrti manipuloval.“ „Jak přesně?“ „Ustřihl Jakesovi pár vlasů. Nebo spíš vyholil. Vzadu na hlavě. A psycholog nám sdělil, že to má nějaký ritualistic­ ký podtext.“ Caffery do sebe obrátil zbytek Red Bullu, napůl zmačkal plechovku a strčil si ji do kapsy bundy. Policajtský zvyk: když se vyšetřovatel ocitne tak blízko u potenciálního místa činu, dělá podobné věci automaticky. „Přesně tenhle výraz použil: ,ritualistický‘. Nepřipomíná vám to něco?“ „Myslíte třeba Operaci Norsko?“ „Přesně tak. Pořád mi to vrtá hlavou. Vy jste si nepoložila otázku, jestli nám toho dne něco neuniklo? Když jsme vtrhli do toho squatu? Jste si jistá, že jsme pochytali všechny? Ne­ mohl nám někdo proklouznout pod rukama?“ Blecha zavrtěla hlavou. „Ne. V okně přece byla drátěná síť. Byla vyhnutá dozadu, ale ne tak, aby se štěrbinou někdo dostal ven.“ „A co dítě? Dítě tamtudy prolézt nemohlo?“ „Dítě? Co by v takovém domě hrůzy dělalo dítě?“ „Vzpomínáte si na tohle slovo?“ Caffery se ohlédl přes ra­ 47

MO HAYDER

meno, otočil se zpátky, naklonil se k Bleše a zašeptal: „Toko­ loše.“ „A-ano,“ pronesla Blecha opatrně. „Samozřejmě. A taky si vzpomínám, že se tihle tvorové přestrojují tak, aby děsili lidi k smrti. Jenže jsem si myslela, že jste ho dopadli.“ „Ne. Člověk, kterého jsme zatkli, byl moc velký. Příliš vel­ ký na to, aby to mohl být Tokološe.“ Blecha se rozesmála, ale když si zakryla oči před sluncem, aby na Cafferyho lépe viděla, zjistila, že nežertuje. Slyšela, že někteří londýnští vyšetřovatelé, kteří pracovali na jakémsi případu muti, začali mít slabost pro Afriku a že dnes nejez­ dí s rodinami na dovolenou do Margate, nýbrž do Botswany a Ghany. Kolegům prý tvrdí, že se připravují na možné bu­ doucí vyjednávání o rukojmích s bezpečnostními agentura­ mi typu Kroll, ale ve skutečnosti se do černého kontinentu zamilovali. Třeba je Caffery jako oni a začal těmhle blábolům věřit. Blecha měla sto chutí něco v tom smyslu prohodit, jen­ že mezi policisty platilo nepsané pravidlo: Nikdy nedopusť, aby před tebou nadřízený vypadal jako blbec. A tak jen při­ mhouřila oči a držela jazyk za zuby. „Chtěl jsem se vás na to zeptat,“ dodal detektiv-inspektor, „poněvadž všichni svědkové do jednoho vypověděli, že ten tvor vylezl z vody, jako by tam byl celou dobu ponořený. A já bych rád věděl, jak to podle vás udělal.“ V Bleše by se krve nedořezal. Teprve teď to pochopila. Te­ prve teď jí došlo, jak se věci mají. Kluci z týmu roznesli, že Blecha byla toho dne pod vodou v narkóze, a poslali Caffe­ ryho, aby jí to dal sežrat. Jestlipak byl v lomu číslo osm ještě někdo další? Neplavala náhodou u dna příšera z Afriky? No 48

KŮŽE

jasně. Blecha si založila ruce na prsou a odměřeně se na Caf­ feryho podívala. „Vy si zřejmě myslíte, že jsem totálně blbá.“ „Cože?“ „Zřejmě mě máte za úplného dementa. Myslíte si, že ne­ dělám nic jiného než…“ Zarazila se. Koutkem oka totiž za­ hlédla Wellarda. Pilně stříkal galoše a vůbec se na ni nedíval. Kdyby to celé byl jenom šprým, určitě by ji teď pozorně sle­ doval. S jízlivým úšklebkem. Blecha opět pohlédla na Caffe­ ryho a jeho výraz jí prozradil, že nežertuje. Nebyl to jeho styl. „Eh,“ hlesla. „Vy to fakt myslíte vážně, jo?“ „Ano.“ „Nikdo vám neřekl, že si ze mě máte vystřelit?“ „Kvůli čemu?“ „Kvůli ničemu.“ Ne. Toho dne se pohybovala v padesá­ timetrové hloubce. Bylo vyloučeno, že by tam mohl plavat někdo bez vybavení. A Wellard tvrdil, že hladina toho dne byla jako sklo. Takže to musela být halucinace. Při narkóze se to stává pořád. Člověk vidí to, co vyplivne jeho fantazie. A jestli Caffery náhle začal věřit na africké duchy, tak to s jejími vidinami nesouviselo. A s její osobou taky ne. Byl to prostě jeho problém. „Vážně nevím, jak to ten tvor udě­ lal,“ odpověděla Cafferymu na původní otázku. „Na to musí­ te přijít vy. A já zas musím předat tohle tělo patologovi a nic z něj přitom neztratit.“ Přikývl. „A myslíte, že byste mi mohla předtím věnovat ten respirátor?“ „Stejně na ní nic neuvidíte.“ „Budete tak hodná?“ Blecha pokrčila rameny, zašla k dodávce a vytáhla z ní dva 49

MO HAYDER

čisté respirátory. Společně pak zamířili k pohřebnímu vozu – měl zatmavená boční okna a na nich žlutými písmeny na­ psáno „Soukromá sanitní služba“. Blecha se natáhla dovnitř a rozepnula pytel. Vyletělo z něj pár much. Vypasených a zmámených. Mouchy nesnášela ze všeho nejvíc – hnusilo se jí, jak mají ve zvyku klást vajíčka mrtvole do úst, do očí, uší, genitálií, nosních dírek, a dokonce i do konečníku. Bzučiv­ kám zkrátka nebylo nic svaté. Ani v případě Lucy Mahoneyo­ vé neudělaly výjimku. Většinu obnaženého masa zase sežrali červi a na některých částech obličeje se prokousali až na zuby. Caffery se na ni podíval. „Není tu toho moc k vidění.“ Blešin hlas zněl pod respirá­ torem tlumeně. „Viďte?“ Detektiv ji gestem vyzval, aby pytel opět zapnula. Přešli k Mercedesu Sprinter, kde k nim nedoléhal zápach, a sundali si respirátory. „Tak co? Jaký je váš expertní názor?“ „Můj expertní názor?“ Blecha se zasmála. „Že dneska od­ poledne budete mít cestu na pitevnu.“ „Dobrá, a co váš osobní názor? Mám takový dojem, že o ně nemáte nouzi.“ „Osobní názor? Když jsme to tělo nakládali, tak jsem se na to nesoustředila, ale neřekla bych, že je na něm cokoliv neobvyklého. Rozhodně ne na hlavě. Ale abyste měl jistotu, musel byste z ní nejdřív spláchnout všechno svinstvo. My v terénu opravdu nemáme v popisu práce prohledávat jí vla­ sy, takže vám nezbývá než zamířit na pitevnu, pane Caffery.“ Sebrala mu respirátor a hodila ho do auta. „Řekla bych, že ji povezou do královské nemocnice v Bathu. Dneska má službu tamní patolog.“ 50

Kapitola 8 „Pane?“ Blecha by toho dne možná byla řekla Cafferymu ještě něco dalšího. Možná by byla něco dodala a věci by se možná vyvinuly diametrálně odlišně, kdyby je v tu chvíli nepřerušil Stuart Pearce, obtloustlý pátrací poradce, který před pár dny nařídil prohledání dna lomu. „Pane? Pane? Mohl bych na slovíčko?“ Oba se otočili a dívali se, jak Pearce kráčí přes parkovi­ ště. Usmíval se a měl vztyčený prst, jako by chtěl poukázat na něco významného. Zastavil se pár metrů od nich a ztěž­ ka oddechoval námahou. Měl měkký obličej a tlustý opálený krk. Vlasy si přehazoval přes lesklou pleš. Oslovil Cafferyho, zatímco Blecha jako by pro něj vůbec neexistovala. „Vy jste hlavní vyšetřovatel, viďte, pane?“ „Ne, ten už odjel. Na stanici ve Wellsu. Za deset minut už ho tam zastihnete.“ Caffery se začal otáčet jinam, ale Pearce se nenechal odradit. „V tom autě je Lucy Mahoneyová?“ Ukázal na dodávku soudní patologie, která právě vyjížděla z parkoviště. „Kdo to chce vědět?“ Pearce si sáhl do kapsy a vytáhl vizitku. „Dělal jsem v je­ jím případu pátracího poradce. Dneska mám volno, ale když 51

MO HAYDER

jsem se doslechl, že někoho našli, napadlo mě, že sem radši přijedu.“ To sedí, pomyslela si Blecha. Pearce byl přesně ten typ: čerstvě vycvičený policista v nové funkci, plný zápalu, tak sžíraný touhou být u všeho, že klidně přijede i ve svém vol­ nu a nejspíš za to nebude nic chtít. A to všechno jen proto, že mu chutná sláva. Byl to typ chlapa, kterému v baru jakoby náhodou vypadne z peněženky vizitka, když se tam snaží ně­ koho sbalit. Myslí si totiž, že se ženské nemůžou dočkat, až roztáhnou nohy policajtovi. „Když jste teď viděl, jak to tu vypadá, tak asi chápete, že jsem tohle místo nikdy nemohl zařadit do parametrů pátrání, viďte? S tím, co jsem měl k dispozici, bych ji nikdy nenašel – bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena.“ „Mně se neomlouvejte, kamaráde,“ odpověděl Caffery. „Já vlastně jen projíždím kolem. Tenhle případ nepatří mně, ale okrsku F. Já jsem z JVZT.“ „JVZT?“ „Závažné trestné činy.“ „Ano. Vím, co znamená JVZT.“ Pearce si otřel čelo. „Tak to určitě děláte i Kitsonovou. V tomhle případu jsem byl taky pátrací poradce, než to komise sebrala okresu a dala to vám.“ Pitomá zfetovaná celebrita, pomyslela si Blecha. Lidi jako Pearce milovali mediální humbuk, který případ Kitsono­ vá vyvolával – rádi se vyhřívali v záři policejních reflektorů. Bože, jak moc toho chlapa nesnášela. Čím víc mluvil a čím okázaleji ji ignoroval, tím silněji v ní bouchaly saze. „Slyšel jsem, že jste zachytili její mobilní signál ze základ­ ny velké buňky,“ prohlásil. „Použili jste na to ten tým pro analýzu hovoru, viďte?“ 52

KŮŽE

„Tak to jste musel poslouchat opravdu pozorně,“ pronesl Caffery. „Ten stožár byl v parametrech, které jsem stanovil, ale ne­ byla to dobrá oblast – nebyla dobře pokrytá.“ Pearce si za­ ložil ruce v bok, zaklonil hlavu a přelétl pohledem stromy. Pak přimhouřil oči a podíval se opačným směrem k obzoru. „Lepší by byla oblast podobná téhle. Kdyby byla Misty Kitso­ nová někde na železniční trati, zachytili bychom ji cobydup. Jenže ona měla vypnutý telefon, viďte?“ „Kdo ona?“ Blecha slyšela, jak se do Cafferyho hlasu vkrádá podrážděnost. „Lucy Mahoneyová. Na okrsku mi řekli, že ho měla vy­ pnutý. Jestli chcete slyšet můj názor, tak je to dost zvláštní – sebevrazi obvykle mobily používají. Někomu třeba na po­ slední chvíli volají, aby ještě slyšeli jeho hlas, nebo napíšou textovku a teprve pak se odpojí ze zásuvky. Takže vidíte, proč jsem to měl těžké, viďte? Porušila všechna pravidla.“ „Jaká pravidla?“ „Veškerá pravidla geografického profilování, všechno. Po­ dívejte se třeba, jak daleko stojí její auto – musela jít skoro ki­ lometr pěšky, aby se sem dostala. Proč nezaparkovala blíž?“ „Chtěla se projít? Byla v nějaké tísni?“ „To né. Většinou je to tak, že než sebevrah vyrazí na osud­ né místo, už ví, že to udělá. A navíc jsem mluvil s jejím bý­ valým manželem a ten mi řekl, že Mahoneyová tuhle ob­ last nezná. Nikdy tu nevenčila psa ani nic podobného. Nic ji s tímhle místem nepojilo. Většina sebevrahů se navíc najde míň než tři čtvrtě kilometru od silnice, a to ona určitě překo­ nala. A navíc většinou směřují nahoru. Někam vylezou a po­ 53

MO HAYDER

sadí se tam – na nějakém vyvýšeném místě, odkud vidí světla a budovy, aby viděli, s čím se loučí. Jenže ona ne. Z toho ná­ spu není vidět vůbec nic. Byl jsem tam. Díval jsem se.“ Blecha už toho měla dost. Vykročila dopředu, zvedla ruku a usmála se. „Ahoj,“ pronesla svým nejbodřejším hlasem. Zamávala rukou, aby se nedala přehlédnout. „Vzpomínáte si na mě? Seržantka Marleyová? Ta, co vedla většinu pátrání?“ Pearce se na ni chladně zadíval. „Ano.“ „Včera jsme se potápěli v lomu. Nějak jste si to nechal ujít.“ „Navštívil jsem jiná možná místa nálezu.“ Otočil se zpátky ke Cafferymu, ale Blecha mu nehodlala dát pokoj, dokud se k ní nepostaví čelem. „No jo. Nelamte si s tím hlavu. Stejně jsem nepředpokládala, že ji tam najdu.“ „Jistěže ne,“ utrousil Pearce tiše a nespouštěl přitom oči z Cafferyho, „protože jste vědma.“ „Prosím?“ „Věděla jste, že Mahoneyová v tom lomu nebude. Takže musíte být vědma.“ Blecha se začala smát, ale když viděla jeho výraz, nechala toho. „Co jste to řekl?“ „Kvůli tomuhle nálezu jsem sem musel přijet v den svého volna. A člověku na náladě moc nepřidá, když roní krev, pot a slzy, když vytváří profily, provádí mapování Blue 8, a někte­ ří kolegové mu pak stejně nevěří. Tohle je podruhé, co pod­ kopáváte moji autoritu.“ Blecha samozřejmě věděla, o čem pátrací poradce mluví: počátkem tohoto týdne měla s Pearcem výstup, který Wel­ lard označil za „vyčerpávající a otevřenou diskusi“ o otázce, 54

KŮŽE

zda by měli členové týmu pátrat po Misty Kitsonové v jezeře poblíž protidrogové léčebny. Blecha nevěřila, že se Kitsono­ vá v jezeře najde, a neváhala to Pearceovi sdělit. A zřejmě to neučinila tím nejvlídnějším způsobem. „Už zas Misty Kitso­ nová?“ „Prostě jste dospěla k závěru, že ta taky v jezeře nebude. Nemám pravdu? Je to trochu demotivující, když vám někdo tvrdí, že se mýlíte, ještě než vůbec s pátráním začnete.“ „Ale nakonec jsem měla pravdu, ne? Nebyla tam. Až bu­ dete dělat tuhle práci nějakou dobu, vyvine se u vás instinkt. Kitsonová v tom jezeře nikdy být nemohla. Holka jako ona by se nikdy neutopila.“ „Příště mi prozradíte výherní čísla loterie.“ „Jo, jo, jo. Vidím, že rozumně diskutovat se s vámi nedá, takže odcházím.“ Natáhla ruku, naznačila Pearceovi gestem, aby jí uhnul a nechal ji odejít, ale on se ani nepohnul a stále se jí nedíval do očí. Pokusila se ho tedy obejít druhou stra­ nou, ale on přenesl váhu svého objemného těla a opět jí za­ tarasil cestu. Přitom dál upíral pohled na Cafferyho a zlehka se usmíval. Blecha se přestala snažit a zvedla k němu hlavu. „Víte co?“ Byla úplně klidná. „Doby, kdy jsem se kvůli případům jako Kitsonová mohla přetrhnout jenom proto, že obětí byla cele­ brita, jsou dávno pryč. A víte proč?“ „Proč?“ „Protože bych se maličko bála, že na mě někdo ukáže prs­ tem a prohlásí, že lezu do zadku novinářům. A teď,“ odmlče­ la se a chvíli ztěžka oddechovala, „mi laskavě uhněte z cesty, vy napomádovaná nádhero. Nebo vás mám odstrčit?“ 55

MO HAYDER

Pearceovi se lehce rozšířily nozdry. Nastal okamžik, kdy si už Blecha skoro myslela, že pátrací poradce se teď zachová jako chlap a bude si stát za svým. Jenže Pearce k tomu neměl dost kuráže. Promnul si nos a ustoupil jí z cesty. Blecha mu adresovala krátké vítězné zavrčení, přehodila si přes rameno ručník, otočila se a odšourala se zpátky k do­ dávce. Zatracení bažanti. Tohohle sem nejspíš šoupli ze spe­ ciálky. Na tyhle typy neměla trpělivost. „Marleyová,“ zavolal za ní Caffery. Ona však jen zvedla ruku na rozloučenou a pokračovala směrem k mercedesu, kde právě členové jejího týmu nakládali poslední kusy vyba­ vení. Nasedla do svého Fordu Focus, nastartovala a vyjela na silnici. Slunce se opíralo do čelního skla a vytvářelo v prachu kaleidoskop barev. Teprve když jí parkoviště zmizelo ze zpět­ ného zrcátka, dopřála si Blecha úsměv. Uhni mi z cesty, napomádovaná nádhero. Dobrý, holka. Zesílila přehrávač a doposlechla si cédéčko Arctic Monkeys. Líbilo se jí, jak se jí Caffery díval na prsa. Jako by na sobě ani neměla tričko. Jako by dokázal vidět skrz něj a jako by její prsa byla velká a zakulacená jako předmět uctívání. Od chvíle, kdy se na ni naposledy někdo takhle dí­ val, uplynula celá věčnost. Celá věčnost. A ona by byla ráda, kdyby se to stávalo znovu. Zasmála se a stáhla okénko. Napomádovaná nádhera. Jo. Na tuhle hlášku byla pyšná. Opravdu pyšná.

56

Kapitola 9 Po návratu na základnu byli všichni rozrušení a unavení. A pořád se nemohli zbavit toho smradu. I když se několikrát osprchovali, i když opakovaně dekontaminovali kombinézy a napěchovali spodní prádlo do neprodyšných igelitových pytlů, zápach stále přetrvával. Blecha si ani nebyla jistá, jestli ho necítí z vlastního oblečení, jakmile nasedla do auta a za­ mířila domů. Když stála na semaforech a čekala na zelenou, přičichla si ke krku trička. Sklopila hlavu a očichala se celá. Bylo drsné a tísnivé představit si, že se život zdravé ženy může změnit v tohle: v zápach, jehož se jiní lidé usilovně sna­ ží zbavit. Bývaly chvíle, zejména po Blešině nástupu k jed­ notce, kdy jako by jí každá mrtvola vyrvala z těla kus čeho­ si živého. Během let se Blecha začala stavět k těmto věcem pragmatičtěji a dnes už dokázala myšlenky na Lucy Maho­ neyovou snadno vypustit z hlavy. Jela domů a za staženým okénkem rychle ubíhala krajina. Telefon vězel v držáku na palubní desce. Seznam kontaktů obsahoval i Cafferyho číslo na mobil. Mohla by mu kdykoliv zavolat. Normálně zved­ nout telefon a zavolat mu. Když dorazila k domu, kde vyrostla – stál ve vysokém kopci s výhledem na vzdálené město Bath –, přepadl ji hlad. Od snídaně uplynula spousta času. Zaparkovala tedy na štěr­ 57

MO HAYDER

kové příjezdové cestě, vystoupila z auta a automaticky přešla dozadu, aby uložila do kufru brašnu s vybavením na zítřek. Jakmile však namířila klíček do zámku, vzpomněla si, že kufr je zaseknutý. Byl takhle už čtyři dny – od oné noci, kdy Thom přijel domů s jejím vypůjčeným fordem opilý. Zámek pokaž­ dé zvláštně pípnul a zdálo se, že se odemkl, jenže kdykoliv se Blecha pokusila zvednout víko, nešlo to. Vsunula klíček do zámku a otočila jím. I tentokrát se ozvalo cvaknutí. A taky tentokrát nemohla kufr otevřít. Utrousila nadávku, položila brašnu do štěrku, dřepla si, aby měla zámek ve výšce očí, a konečně pochopila, proč kufr nejde otevřít. V čelistech vězel kus nějaké látky. Blecha za ni zatáhla v domnění, že si do zámku přivřela záhyb kombinézy, jenže látka nebyla kluzká, nýbrž měkká a hebká. Blecha se za­ klonila. Byla zmatená. Přejela prsty po látce a pokusila se roz­ pomenout, co do kufru strkala. A pak zaregistrovala něco, co jako by uvrhlo následující události do zpomaleného pohybu. Zápach. Pohlédla na zámek. Zavětřila. Když o tom teď přemýšlela, smrdělo to v autě už ráno, když jela do práce. A včera taky. Za ten puch v kancelářích možná vůbec nemohli její podří­ zení. Ti možná všechno dezinfikovali správně. Její auto však parkovalo poblíž klimatizační jednotky. Třeba se ten zápach natáhl do budovy z kufru. Před čtyřmi dny si Thom půjčil její auto, protože jel na nějakou schůzku. Sakra, sakra, sakra, pomyslela si Blecha. Thome? Té noci jsi byl strašně rozrušený. Až příliš rozrušený. Opravdu to bylo jen tím, žes měl vypito a pronásledovali tě dopraváci? 58

KŮŽE

Blecha se napřímila. Odstoupila od auta a prohlédla si za­ hradu a příjezdovou cestu. Dům po rodičích stál na odleh­ lém svahu, ale bydleli tu i sousedi, Oscarovi, kteří se často dívali z oken vysoko nad příjezdovou cestou. Dnes však v ok­ nech nikdo nebyl. Naštěstí. Blecha sklopila hlavu, přistoupila ke garážovým vratům a otevřela je. Vrátila se k autu a usedla za volant. V kabině ji opět praštil přes nos zápach. Jak si ho sakra mohla celou dobu nevšimnout? Otočila auto pod obrovskou zdí domu Oscarových a za­ couvala do garáže tak bryskně, že jí od kol létal štěrk. Do ga­ ráže se vešla tři auta, ale ani když ještě žili rodiče, nikdo v ní nikdy neparkoval. Místo toho stály podél stěn artefakty ven­ kovského rodinného života: staré sekačky na trávu, litinová vana z viktoriánské éry, rezavé zahradní nůžky, mrazicí box, složený stan a také několik starých tátových potápěčských lahví vyrovnaných do řady v jednom koutě. Ford Focus se do garáže tak akorát vešel. Stojatý vzduch se prosytil výfukový­ mi zplodinami. Blecha vypnula motor, vystoupila z auta, zabouchla ga­ rážová vrata a zajistila je vnitřními petlicemi – byly rezavé, protože je nikdo nikdy nepoužíval. Mezi hromadou nářadí u dveří se válelo i páčidlo. Blecha si ho odnesla k autu, opa­ trně ho vsunula pod zámek a zaváhala, protože část jejího já nechtěla vědět, co je uvnitř. Po chvíli se zhluboka nadechla a opřela se o rukojeť. Víko se rozletělo a uvolnilo bublinu páchnoucího vzduchu. Uvnitř ležela nafouklá mrtvola. „Sakra.“ Blecha rychle zaklapla víko a ustoupila o krok zpátky. Páčidlo s řinčením dopadlo na podlahu. „Sakra.“ Vy­ mrštila ruce do vzduchu, vytřeštila oči na kufr a začala ztěž­ ka oddechovat. Co to ten Thom sakra provedl? 59

MO HAYDER

Zaťala ruce v pěst a pak je opět uvolnila. Sebrala z podla­ hy páčidlo a s uctivým odstupem znovu otevřela kufr. Byla to žena. Ležela na boku, levou paži měla zapasova­ nou pod tělem a pravý loket položený v nepřirozeném úhlu na obličeji. Na sobě měla fialový sametový kabát a neonově zelené šaty s opaskem. Po čtyřech dnech, kdy ji vařilo a pek­ lo slunce pražící do kapoty, byly její údy nafouklé a lesklé tak, že se jí pásky stříbrných sandálů na vysokém podpat­ ku zařezaly do masa tak hluboko, až se v nich zcela ztratily. Z obličeje jí byla vidět malá část – Blecha registrovala jen oči a vyšpulené rty. Kůži měla skvrnitou jako žába. Blecha zabouchla kufr, celá roztřesená vstoupila bočními dveřmi do domu, zavřela je nohou, opřela se o zeď a sjela po ní na podlahu. Položila si ruce na kolena, zabořila do nich obličej a chvíli tupě zírala na své nohy v tmavě modrých kal­ hotách. Tohle je šílenost. Naprostá šílenost. Po chvíli vstala, začala procházet pokoje a sbírat do ná­ ručí všechny potřebné předměty: hnědý papír, pásku, obli­ čejovou masku, které její tým někdy používal při manipulaci s těly, a také modré vnitřní rukavice, které nosila při pono­ rech do znečištěné vody. Vrátila se do garáže – zápach teď byl nesnesitelný a ko­ lem kufru už kroužilo pár much –, postavila se na bednu a zalepila páskou okna tak pečlivě, že se nikdo zvenčí ne­ mohl postavit na špičky a nakouknout dovnitř. Nasadila si rukavice a obličejovou masku a vrátila se ke kufru. Zastavila se, několikrát se zhluboka nadechla, otřela si předloktím čelo znovu otevřela kufr. Tělo tam pořád leželo. No jasně. Copak by mohlo vstát 60

KŮŽE

a odejít? Blecha k němu přistoupila blíž. Přinutila se podívat. Její dech zněl uvnitř masky hlasitě. Zdálo se, že mrtvá žena je mladá – zhruba pětadvacát­ nice s pěstěnými nehty, odbarvenými vlasy a drahými zlatý­ mi kroužky v uších. Jednu ruku měla přehozenou přes ucho, jako by se snažila před něčím krýt. Cíp jejího kabátu ležel na zámku a kus látky vězel přímo v zaseknutém mechanismu. Blecha se na mrtvolu upřeně dívala a kladla si otázku, jestli je na ní něco významného. Kde už tuhle ženu viděla? Nemůže to být jedna z Thomových bývalých přítelkyň? Nadzvedla ženě loket a dávala si přitom pozor, aby jí ne­ porušila šaty. Na této straně obličeje neobjevila žádná zraně­ ní. Na vnitřní straně paže se však táhl dlouhý šrám. Blecha si přitiskla ukazováčkem masku pevněji na nos, sklonila se a zadívala se na šrám lépe. V kůži něco vězelo. Něco tmavého a tvrdého, co vypadalo jako drobné kamínky. Nebo škvára. Bleše se začala vkrádat do hlavy myšlenka. Opatrně spustila ženě ruku a přešla k přední části auta. To původně patřilo jejím rodičům, kteří dávali v životě přednost zážitkům a nablýskaná auta je vůbec nezajímala: Ford Focus byl otlučený a notně ojetý. Když teď však Blecha podřepla vedle reflektoru, byla si naprosto jistá, že když si Thom auto půjčoval, tahle promáčklina v karoserii nebyla. Pozorně si auto prohlédla. V životě už viděla spoustu bouraček. Zrovna před měsícem ji probudili ve dvě ráno s úkolem vystříhat z vraku tělo: šestatřicetiletá matka tří dětí nabodla auto na sloupek dálničního svodidla. Byla živá a ne­ zraněná, normálně konverzovala s lidmi venku, jenže zůstá­ vala uvězněná v autě jako sardinka. A když pak začal hořet 61

MO HAYDER

motor, usmažila se v kabině zaživa. Blecha byla tím, kdo na­ konec vyprostil mrtvolu bez kůže z očouzeného vraku a na­ ložil ji do pohřebního vozu. Nikdo tehdy nevyslovil nahlas, co se přímo nabízelo: totiž že tahle žena se sežehlou kůží a obnaženým svalstvem vypadá jako pomůcka pro studen­ ty anatomie. Ano, Blecha věděla dost o tom, co dokáže auto udělat s lidským tělem. A věděla leccos i o tom, co dokáže lidské tělo udělat s autem. Napřímila se, přešla na druhou stranu a zkontrolovala prahy a dveře. Nato prozkoumala přední kapotu, kola a okna, přičemž si dávala pozor, aby se ničeho nedotkla. Nakonec se postavila na špičky a okamžitě uviděla něco, po čem pátrala. Ve střeše kousek nad sedadlem řidiče se táhla promáčklina o průměru asi šedesát centimetrů. V jednom záhybu se čer­ nal malý půlměsíc zaschlé krve. Bleše se před očima vyjevil obraz, jak tělo letí do vzduchu, obrací se na pozadí měsíční­ ho světla, odráží se od střechy a dopadá na silnici, přičemž se mu pod kůži vrývají kusy asfaltu a drobné kamínky. Thom byl v tu noc opilý. Vrátila se ke kufru a strčila ruce do kapes ženiných šatů. Byly prázdné. V kapsách kabátu taky nic nezůstalo. Blešiny ruce však nahmataly něco jiného – předmět vklíněný kou­ sek pod ženinými boky. Když se ho Blecha přes rukavice do­ tkla, byl studený a jakoby rozpraskaný. Odvrátila tvář, pro­ tože kdykoliv jen trochu pohnula s tělem, pronikl jí do nosu zápach rozkladu, pak uchopila předmět palcem a ukazováč­ kem a jemně za něj zatáhla. Předmět šel kupodivu snadno vytáhnout – lehce zavadil o kabát a pak vyklouzl zpod nohou mrtvé ženy tak rychle, že Blecha musela o krok ustoupit, aby neztratila rovnováhu. 62

KŮŽE

Byla to kabelka pokrytá velkými lesklými šupinkami, kte­ ré na světle vrhaly prasátka. Její design i použité přírodní materiály Bleše prozradily, že kabelka je drahá. Otevřela ji a nakoukla dovnitř. Kabelka obsahovala především kosmetiku. Blecha opatr­ ně pokládala jednotlivé předměty na podlahu: pudr značky Benefit s obrázkem telefonující dívky z padesátých let, tuba se třpytivým tělovým gelem Hard Candy, rtěnka značky Chanel v odstínu „Boudoir“, zkrátka věci, které by si Blecha nikdy nemohla dovolit, i kdyby je chtěla. O něco hlouběji le­ žel kompaktní tampon Tampax v zeleném plastu, napůl vy­ potřebované plato s paracetamolem a pár bankovek secvak­ nutých tlustou zirkonovou sponou. Blecha všechno vyložila na podlahu a prohmatala prsty vnitřek kabelky. Na dně le­ želo v prachu ještě pár drobných a jinak nic. Žádný průkaz totožnosti. Když všechno vracela do kabelky, náhle se zarazila. Zir­ konová spona. Jedna strana byla hladká, ale na druhé straně vytvářely falešné diamanty písmeno. Blecha se na něj zadíva­ la. Bylo to M. Písmeno M. Vydechla tak hluboce, že jí v plicích nezůstal žádný vzduch. Posadila se na podlahu, zaklonila hlavu a snažila se dýchat. Už věděla, kde tenhle kabát viděla. Nepatřil žádné Thomově expřítelkyni. Viděla ho v práci. Fotografii repliky tohoto kabátu dostali dnes ráno všichni policisté – spolu se snímkem zelených šatů a mobilního telefonu rozprostřených na stole. Jedna kopie téhle fotky dokonce visela na nástěnce přímo nad jejím pracovním stolem. 63

MO HAYDER

Vrátila sponu do kabelky, vstala, kopla do dveří a vrátila se do domu. Zamířila na toaletu, dřepla si nad mísou a vy­ zvracela se. Nechala ze sebe vyjít všechno; dávila tak dlouho, až jí z úst vytékaly jen nahnědlé provazce slin. Ještě chvíli klečela nad mušlí, jednou rukou se opírala o prkýnko, dru­ hou si odhrnovala vlasy z obličeje, vyplivovala z úst hořkou chuť a nepřítomně civěla na lahev s čističem toalet, která stá­ la na podlaze za kolenem odpadu. Žaludek se jí však neobrátil ze zápachu té nebohé zo­ hyzděné lidské bytosti v kufru jejího auta. V tom to vůbec nebylo. Šlo o to písmeno na sponě. M jako Misty. Misty Kitsonová. Pohřešovaná manželka fotbalisty. Znovu si odplivla, posadila se na bobek a otřela si ústa. Thom byl ve větším průšvihu, než si vůbec dokázal předsta­ vit. A ona nevěděla, co si počít.

64

Kapitola 10 Když Caffery dorazil na soudní patologii, ostatky Lucy Mahoneyové už ležely na centrálním stole, reflektory na ně naplno svítily a obrovské ventilátory v podlaze a ve stropě s hučením nasávaly vzduch zvenčí a odvětrávaly ze sálu ne­ příjemný zápach. Na vedlejším stole leželo hnědě umazané plátno, do kterého byla Lucy během převozu zabalená. V zá­ hybech plátna se hemžili červi a lezli jeden přes druhého. Caffery si nasadil nazouváky a rukavice, vstoupil do sálu, naklonil se k hlavě mrtvoly a začal si prohlížet její zašmodr­ chané vlasy. „Vy jste detektiv-inspektor Caffery.“ Zvedl hlavu. Kousek od něj stál okresní detektiv-inspek­ tor – muž, který vypadal, jako by každé ráno trávil spoustu času před zrcadlem. Ruce měl v kapsách a byl napůl vytočený bokem, aby se nemusel dívat na tělo. Lucy sice spáchala se­ bevraždu, ale byla to žena a podle protokolu se musel každé pitvy ženského těla účastnit vyšetřovatel nejméně s hodností inspektora: cílem bylo vyloučit znásilnění nebo jiný sexuální delikt. Caffery podle detektivova výrazu poznal, že ho nut­ nost být v sále příliš netěší. „Potkali jsme se na semináři o vědeckých vyšetřovacích metodách v Tauntonu. Vzpomínáte?“ 65

MO HAYDER

Caffery se napřímil. „Jo,“ zalhal. „Rád vás zase vidím. Jak to jde?“ „Dobře.“ Detektiv zachrastil drobnými v kapsách. Stále se nedíval na tělo. „Ale co vy tady? Člověk ze závažných trest­ ných činů u sebevraždy? Měl bych snad o tom něco vědět?“ „Vůbec nic.“ „Nikdo mě nevaroval.“ „Nelamte si s tím hlavu. Zapomeňte, že jsem tu.“ „Bylo by fajn vědět to předem, o nic víc mi nejde.“ „Nazdar, hoši.“ Oba se otočili. Ve dveřích stála patoložka, nasazovala si latexové rukavice a oba si je prohlížela. Beat­ rice Foxtonová. Caffery ji znal z Londýna – oba dezertovali z metropolitní policie. Beatrice byla působivá a oslnivě krás­ ná žena před šedesátkou. Kouřila, pila, jezdila na koni a pod­ nikala trekkingové výpravy do míst, jako je Uzbekistán. Měla dokonalou kůži, oči modré jako chrpa a spoustu vlasů, které si nechávala tak, jak jí rostly z hlavy: dlouhé, šedé a vlnité. „Mám to ale štěstí. Dva chlapi.“ Nasadila si druhou la­ texovou rukavici, významně jí práskla a chlípně se usmála, jako by se chystala jednoho z nich požádat, ať se zlomí v pase. „Takže kdo je první?“ Caffery se chabě usmál. „Beatrice. Vůbec jste se nezmě­ nila.“ „Prosím vás, Jacku. Teď jste mě urazil. Ptala jsem se, kdo z vás má vyšší zařazení. Vidím tu dva detektivy. A nevím, se kterým z nich mám spolupracovat. Takže se musím zeptat.“ „S ním.“ Caffery kývl na svůj protějšek. Beatrice na něj odměřeně pohlédla a zvedla na Cafferyho obočí. Caffery věděl, co se jí teď honí hlavou: klade si otázku, 66

KŮŽE

co dělá člen JVZT u sebevraždy. Nebyla však tak hloupá, aby se na to zeptala nahlas. „Dobře, dobře. Tak pojďme na to.“ Napěchovala si dlouhé šedé vlasy pod chirurgický čepec oz­ dobený postavami ze seriálu Spongebob v kalhotách a kývla na techniky: „Můžeme?“ Dveře se zavřely a u pitevního stolu nastala tlačenice: soudní patoložka, detektiv-inspektor z okresu, fotograf, jenž stál v čele stolu a tiše rozmlouval s člověkem z ohledávačky. Dva pitevní technici zatím stáli opodál a Caffery si napravo od nich našel místo, kde se mohl opřít o další stůl a založit si ruce na prsou. Když pracoval na oddělení vražd v metro­ politní policii, absolvoval tolik pitev, že si osvojil metody, jak je bez úhony přestát. Například se naučil nemyslet na člově­ ka, jímž daná mrtvola kdysi byla: vidět v ní hromadu masa, a ne lidskou bytost. Občas mu dělaly problém pramínky vla­ sů, které v něm v určitých chvílích vyvolávaly záblesky spoje­ ní se životem a připomínaly mu, že tohle bývala živá osoba, ale většinou se mu podařilo tyto pocity potlačit. Okresní detektiv-inspektor si našel místo u umyvadel, co nejdál od pitevního stolu, a snažil se působit nenuceně. V dlani držel hrst extrasilných mentolových bonbonů, které si strkal do pusy, a vrhal na Cafferyho kradmé pohledy. Ob­ ličej se mu leskl potem. Beatrice posunula mikrofon na otočném rameně nad stůl, aby ho měla blíž u úst, a oznámila datum, čas, místo a jména přítomných osob. „Právě se dívám na ostatky ženy s předpokládaným jménem…“ Pohlédla na detektiva. „Eh, Lucy Mahoneyová.“ Detektiv odtrhl oči od mrtvo­ ly, od šatů ležících v hnědé kaluži, a přinutil se pohlédnout 67

MO HAYDER

na Beatrice. „Aspoň si to myslíme. Datum narození prvního druhý sedmdesát osm. Pohřešovala se tři dny.“ „Žádáte ode mě i potvrzení její totožnosti?“ „Její bývalý manžel identifikoval její oblečení. Ale ona…,“ detektiv ukázal na zbytek obličeje, „není ve stavu, kdy by ji mohl identifikovat přímo.“ „Máme nějaký osobní popis?“ „Exmanžel je zatím v té věci lehce labilní. Momentálně se pokoušíme spojit se styčnou asistentkou pro rodinu z doby, kdy se Mahoneyová pohřešovala, protože doufáme, že do spisu zapsala něco podrobnějšího. Na druhou stranu aspoň nemusíme čekat na její dentální záznamy od zubaře nebo ze stomatologické komory, protože její záznamy mají přímo tady v nemocnici. Přede dvěma měsíci si totiž nechala v ane­ stezii trhat zub. Věřili byste, jaké máme štěstí? Každou chvíli by měly dorazit.“ „V tom případě, pokud už u ní vymizel rigor mortis…,“ Beatrice vypnula mikrofon, zvedla Mahoneyové ruku a za­ pumpovala s ní, „což opravdu vymizel, ruka je hezky oheb­ ná…, tak úplně na závěr udělám pár rentgenů čelisti a ně­ kolik periapikálních snímků. Aspoň ušetříme toho chudáka exmanžela traumatu, když se na ni nebude muset dívat.“ Znovu zapnula mikrofon a zkontrolovala údaj na závěs­ ném displeji digitální váhy. „Subjekt váží padesát pět kilogramů včetně oblečení. Po­ chopitelně s obvyklou výhradou, že tělo je ve značném stupni rozkladu, takže by bylo bláhové brát tento údaj jako spoleh­ livý ukazatel předsmrtné váhy.“ Zvedla hlavu a podívala se na techniky. „Festere? Lurchi?“ Caffery ji sledoval a v koutku 68

KŮŽE

mu cukal úsměv. Nikdy nepotkal člověka, který by se Bea­ trice podobal. Při každé pitvě, kterou prováděla, ať to bylo kdekoliv, oslovovala své asistenty „Festere a Lurchi“ podle postav z Addamsovy rodiny. A vždycky jí to prošlo. Neuvěři­ telné. „Posuňte ji kousek výš.“ Technici posunuli tělo tak, že zbytek Lucyina krku spočí­ val na bloku číslo tři. Beatrice pomalu obcházela stůl a mlu­ vila přitom do mikrofonu.Tu a tam se sklonila a prohlédla si část těla, která upoutala její pozornost. „Zesnulá má na sobě dlouhou zelenou sukni – jde o nějaký druh sametu –, halen­ ku s květinovým vzorem, pruhovaný vlněný svetr, pruhované punčocháče a vysoké šněrovací boty, rovněž se vzorovaným potiskem. Svršky byly vyfotografovány a zdokumentovány, takže je nyní odstraním.“ Nějakou dobu trvalo, než Beatrice po kouskách odřeza­ la sukni a odpreparovala ji z míst, kde se přichlípla ke kůži, a než poté rozřezala a odstranila nasáklou halenku. Podpr­ senka byla probořená tak hluboko do masa, že ji Beatrice musela vydloubat háčkem. V místech pod oblečením vypa­ dalo Lucyino maso jinak – nebylo černé a prolezlé červy, ale tvrdé, mýdelnaté a namodralé jako kachní vejce. Odstraněné svršky si pak převzal ohledávač, který nyní kontroloval, zda je každý kus řádně uložen do sáčku a označen štítkem. V jed­ né kapse měla Lucy svazek klíčů, ale jinak nic. Žádná kabel­ ka, peníze ani líčidlo. „Kde ji našli?“ „Vedle železniční trati.“ „V městském úseku?“ „Ve venkovském.“ 69

MO HAYDER

„Tak to je docela zachovalá,“ prohodila Beatrice. „Není vůbec roztahaná do okolí. Někdy mi subjekty přijedou ve dvaceti pytlích – lišky je roznesou na všechny strany, jako by to pro ně byla hra. Vzpomínáte na tu ženu na golfovém hřišti v Beckenhamu? Jestli se nemýlím, tak jste to vyšetřo­ val vy, Jacku. Šesti mužům trvalo celý den, než ji našli celou, a stejně pár kousků chybělo. Lišky zkrátka taky musí žrát.“ Postavila se nad stůl a oslovila mrtvou ženu. „Tak jo, lásko. Teď s tebou zase trochu pohnu.“ Nadzvedla tělo v oblasti ky­ člí a nakoukla pod něj. Mezi povislými nažloutlými půlkami zadku mokvala jakási tekutina. „Je tu spousta posmrtných artefaktů.“ Caffery přistoupil o krok blíž. „Posmrtných?“ „Není to úplně patrné, ale vidíte tady tohle? Na zadní plo­ še trupu má několik oděrek.“ Beatrice ukázala prstem v ru­ kavici na příslušnou část kůže. „Tipuju to na mravence. Nebo jiný hmyz.“ Položila mrtvolu a pomalu zkontrolovala povrch stehen, břicha a paží – přejížděla prsty po kůži a v každé partii se na chvíli zastavila. Vzala mrtvolu za ruku, zvedla ji a podřepla, takže teď měla stůl v úrovni očí a mohla Lucy nakouknout do podpažní jamky. Něco tam upoutalo její pozornost. Natočila malé světlo na husím krku tak, aby svítilo přímo do dutiny. Okresní detektiv-inspektor přistoupil o krok blíž. „Co je?“ „Je tam drobná ranka. Tadyhle.“ Ukázala na příslušné místo, ale pak zavrtěla hlavou, jako by zavrhla původní myšlenku. „Chirurgický zákrok. Nijak čerstvý, snad rok nebo dva. Jako identifikační znak to není nic moc, dokonce ani jako sekundární, ale třeba se to v jejím 70

KŮŽE

osobním popisu objevilo. Aspoň se budeme mít čeho chytit, jestli ty dentální záznamy nedorazí.“ „O jaký zákrok šlo?“ „Jizva má tvar klíčové dírky – takže nejspíš o nějakou thorakální endoskopii. Ale taky to mohla být lobektomie kvůli rakovině plic a podobně. Anebo možná jen biopsie. Každopádně je to hezká jizvička. Tenhle doktor odvedl mnohem lepší práci než ten, který jí dělal kaisera.“ Napří­ mila se a přejela konečkem prstu po dolní části Lucyina bři­ cha, kde se táhla jizva po císařském řezu. „Hrozná řezničina. Tohohle porodníka zastřelit. Ale co ostatní jizvy? Ty jsou důležitější.“ Otočila Lucyinu levou ruku a prohlédla si vni­ třek paže. „Řezné rány na pravém zápěstí. Na levém zápěstí jedna rána částečně nařízla vřetenní tepnu. Druhá přeťala loketní tepnu.“ Lucyina ruka nebyla pořezaná kolmo na cévy, ale táhlo se na ní několik dlouhých podélných řezů s okraji připomí­ najícími sušené maso, pod nimiž byla vidět spletitá síť cév a nervů. Řez vedený vodorovně s cévami. Tohle už Caffery viděl: byl to nejúčinnější způsob, jak skoncovat se životem. Sklonil se, opřel se dlaněmi o kolena a znovu se zadíval mrt­ vole do vlasů. „Takže byla opravdu odhodlaná,“ poznamenala Beatrice. „Alespoň na tomhle zápěstí. Na pravé straně už tak efektivní nebyla – což se ostatně dalo čekat. Tahle druhá rána je roz­ šklebená. Přeťala volární karpální vaz a obnažila příčný kar­ pální vaz a ohýbač prstů.“ „Vedle těla se našla ampule s léky,“ poznamenal detektiv­ -inspektor. „Temazepam. A odlamovací nůž.“ 71

MO HAYDER

„Ten nůž by odpovídal. Tyhle rány musela způsobit če­ pel s rukojetí – řezy jsou vedené s takovým tlakem, že kdyby oběť použila obyčejnou žiletku, pořezala by si i prsty…“ Cafferymu chvíli trvalo, než si všiml, že patoložka pře­ stala mluvit. Zvedl hlavu a zjistil, že se na něj Beatrice sou­ středěně dívá. Zamračeně položila Lucyinu ruku, obešla stůl a postavila se tak blízko vedle Cafferyho, že s ním mohla ne­ rušeně rozmlouvat, aniž ji ostatní uslyší. „Jacku,“ zamumlala, „chovala jsem se k vám zdvořile, na nic jsem se vás nevyptávala, nedělala jsem rozruch kvůli tomu, že jste se mi tu objevil, ale jestli něco konkrétního hle­ dáte, co kdybyste mi to prostě řekl?“ Caffery letmo pohlédl na okresního detektiva, napřímil se, naklonil hlavu blíže k Beatrice a tlumeným hlasem odpo­ věděl: „Pročesejte jí vlasy, Beatrice, ano? Pročesejte a umyjte. A zkuste zjistit, jestli je má ustřižené.“ „Ustřižené? Jak ustřižené? Jako od Vidala Sassoona?“ „Ustřižené, odřezané nebo vyholené. Zajímá mě cokoliv, co vám přijde zvláštní.“ Patoložka mu adresovala dlouhý zvědavý pohled a otočila se k jednomu z asistentů. „Festere? Pročesejte jí vlasy, drahý. A umyjte jí je, buďte tak hodný.“ Technik se pustil do práce. Projel vlasy Lucy Mahoneyové hřebenem a pečlivě prozkoumal miniaturní kousky, které vy­ padly na předem rozprostřený papír. Položil papír na vozík s důkazy, uchopil malou hadici připojenou k vyšetřovacímu stolu a začal vlasy mýt. Beatrice a Caffery se sklonili nad Lucyinou hlavou. Po omytí měly vlasy nazrzle hnědou barvu a visely v dlouhých 72

KŮŽE

vlhkých kadeřích. Žádná ustřižená ani oholená místa na nich nebyla patrná. „Čekal jste něco jiného?“ zeptala se patoložka. „Díky, Beatrice.“ Caffery si svlékl rukavice a otočil se ke dveřím. „Pokusím se vám už nekomplikovat práci.“

73

Kapitola 11 Blecha měla drobnou postavu, ale své tělo rozhodně umě­ la používat. A když teď stála v maskáčových kalhotách, slu­ šivém bílém tričku a tmavých brýlích na začátku příjezdové cesty a blokovala vjezd, uvědomovala si svou sílu a věděla, že se s ní musí počítat. Sotva ji taxikář uviděl, na místě zastavil. Blecha zvedla ruku a hbitě vklouzla na zadní sedadlo. Nikdo, pomyslela si temně, teď nějakou dobu nebude smět dojet au­ tem až před můj dům. Bylo teplé odpoledne a taxikář měl zapnutou klimatizaci, ale i tak začal po pár stech metrech vraštit nos. Blecha se­ děla strnule vzadu, ruce měla založené na prsou a chodidla pevně zapřená o podlahu. Zvedla hlavu a zjistila, že se na ni taxikář dívá ve zpětném zrcátku. Znovu začenichal, podezí­ ravě přimhouřil oči a pokusil se přes zrcátko zkontrolovat její oblečení. „Jedete někam, kde je hezky?“ zeptal se vyrov­ naným hlasem. „Jedete někam, kde je hezky, když je dneska tak hezky?“ „Ne.“ Blecha stáhla okénko, aby dovnitř pustila čerstvý vzduch. „Nejedu nikam, kde je hezky. Jedu za bratrem.“ Vytáhla telefon. Už volala Thomovi šestkrát, ale on ji po­ každé nechal spadnout do hlasové schránky. Nemělo smysl zkoušet to znovu. Mohla sice zavolat tátovu nejstaršímu pří­ 74

KŮŽE

teli Kaiserovi, ale ten nikdy neměl Thoma moc v lásce. Kro­ mě toho na něj v posledních několika dnech až příliš spolé­ hala. Upustila telefon do klína a opřela se o sedadlo. Vzduch proudící do auta byl sladký, teplý a provoněný blatouchy – přinášel s sebou atmosféru anglického západu, vůni moře za Bristolem a Walesem. Tyhle cesty znala Blecha od narození. Vyrostla v této krajině s výhledem na sedmero posvátných kopců, na georgiánské domy v Bathu zasazené mezi nimi i na vzdálené panoráma Sally-in-the-Wood a údolí Avonu za ním. Vzpomněla si na Thoma a na to, jak se o něj v dětství všichni strachovali. Byl neduživý a na svůj věk příliš drob­ ný. Snadno podléhal infekcím, pozdě se naučil chodit a vždy jako by nacházel nejkratší cestu k průšvihu. Máma s tátou se museli hodně snažit, aby s ním neztratili trpělivost. A ta ně­ kdy došla i jim. Blecha si vzpomněla na den, kdy jednou přišla domů ze zahrady. Ze sluníčka do chladivého domu. Zrovna byly letní prázdniny; rodiče byli doma, ale v domě panovalo ticho, tak­ že Blecha zaváhala a pak pomalu vyšla nahoru. Nejdřív uvi­ děla mámu: seděla ve velké ložnici na okraji postele. Na sobě měla kalhotky a zelené zdravotní sandály, dívala se na sebe v zrcadle a dlouhými bílými prsty si tiskla na uši sluchátka. Z jejího držení těla, z napětí v jejích rukou i ze zvednutých chodidel vyzařovalo cosi, co Blechu přimělo příliš se k ní ne­ přibližovat. Po chvíli se Jill Marleyová ohlédla a zadívala se na dceru. V obličeji neměla žádný výraz. Takto na sebe obě hleděly skoro minutu, načež se Jill otočila zpátky k zrcadlu. Dveře do Thomova pokoje na protější straně chodby byly 75

MO HAYDER

pootevřené. Blecha k nim po špičkách docupitala a uvnitř spatřila zvláštní výjev. Táta klečel uprostřed místnosti. Thom, kterému v té době bylo asi osm, stál o krok před ním a díval se na něj. Nemluvili, ani se nehýbali, jen na sebe civěli. Táta měl ve tváři výraz, který se u něj objevoval ve chvílích, kdy byl odhodlaný něco udělat, jako by byl přesvědčený, že sa­ motná síla jeho pohledu dokáže lámat hory. Blecha si zpo­ čátku myslela, že spolu rozmlouvají. Poté však pochopila, že tady nejde o konverzaci. Páchalo se tu násilí. David Marley se nadechl, zavřel oči a vrazil synovi facku. Blecha věděla, že tenhle políček nebyl dnes odpoledne první. Poznala, že tahle scéna probíhá už dlouho: táta hledí na Tho­ ma, Thom hledí na tátu a ten každých pár vteřin zvedne ruku a udeří ho. A Blecha také pochopila, jaký je smysl téhle pra­ podivné hry. Táta se snažil vyvolat u Thoma reakci. Jenže se mu to nedařilo. Blecha mu mohla rovnou říct, že jen marní čas. Thom jen stál s pootevřenými ústy a pohledem zaměře­ ným do prostoru. Nereagoval. Nerozplakal se. Tohle byl celý on. Znervózňující, odtažitý, zádumčivý. Tak trochu mimoň. A tenhle kluk byl náhle jediným člověkem, který Bleše na světě zůstal. Po smrti obou rodičů se stal jejím jediným pojítkem s dětstvím – jediným důkazem, že se jejich dětství skutečně odehrálo. Když oba osiřeli, Thom se odmítl nastěhovat k sestře do jejich rodinného domu a dnes bydlel v řadovém domku ze třicátých let na předměstí Bristolu. Dům byl úplně stejný jako všechny ostatní v ulici: měl cihlovou fasádu a kosočtver­ cové okenní tabulky. Vypadal upraveně. Na bezvadně zame­ teném prahu stála prázdná lahev od mléka se zastrčeným 76

KŮŽE

vzkazem. Thomovi se už několik let nedařilo najít zaměstná­ ní a v poslední době vkládal přebytečnou energii do údržby svého mrňavého domku, zatímco jeho přítelkyně chodila do práce. Thom – nebohý, bezmocný Thom, tak neschopný po­ týkat se se světem. A přitom tak pitomý. „Mělas mi předem zavolat.“ Pootevřel dveře jen o pár cen­ timetrů, aby mohl strčit dovnitř obličej. „Měla ses mi ohlásit. Proč jsi to neudělala?“ „Volala jsem ti,“ zasyčela Blecha. „Ale měl jsi vypnutý tele­ fon.“ Vykročila kupředu, strčila do dveří a čekala, že jí bratr uhne. On to však neudělal. „Thome. Ty víš, proč jsem tu.“ „Byla to nehoda,“ zašeptal Thom. „Nehoda.“ „Pusť mě dál.“ „Byla to nehoda. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Prostě se vynořila z lesa. Na rychlém úseku silnice. Neměl jsem šanci reagovat.“ „Musíme si promluvit. Pusť mě dál.“ „Za chvíli se vrátí Mandy.“ Thom vytáhl z horní kapsy košile kapesník a otřel si do něj oči a ústa. „Bude chtít svůj čaj…“ Blecha znovu strčila do dveří, vmáčkla se dovnitř a prošla kolem bratra. „Mandy mě nezajímá. Musíme si promluvit. Teď hned. Pojď.“ Vstoupila do obývacího pokoje ozdobeného vázou s umě­ lými květinami a skleněnými ozdobami na malém stolku. Všechno tu bylo úhledné, oprášené a urovnané – televizní obrazovka byla naleštěná tak, že se v ní člověk viděl. Oproti domu rodičů to byl nebetyčný rozdíl. Thom jako by ani nebyl Marley. 77

MO HAYDER

Když Thom po chvíli pochopil, že Blecha neodejde, od­ šoural se za ní. „Posaď se,“ vybídla ho Blecha. Její bratr poslušně usedl na okraj křesla. „Takže co? Pů­ jdeš mě naprášit?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Protože jsem idiot. Měkkota. Příliš blbá na to, abych se na tebe vysrala, ty bezcennej debile.“ „Zasloužím si to.“ „To je fakt. Vůbec nemáš zdání, do jakého průseru ses do­ stal.“ Thom se v křesle ošil. Stále se na ni nepodíval. Měl na sobě elegantní manšestráky, kostkovanou košili a hnědý pro­ pínací svetr. Měl blonďaté vlasy, velmi bledou tvář a odstá­ vající uši, takže vypadal trochu jako praštěný vědátor. Bylo prakticky nemožné představit si, že by tento člověk mohl za­ bít ženu, byť nešťastnou náhodou, a nikomu o tom neříct; že by mohl chladnokrevně sebrat mrtvou ženu ze silnice, na­ soukat ji do kufru a odjet s ní k Bleše. „Tys ji znal?“ „Říkám ti, že se přede mnou zničehonic objevila. Nor­ málně řídím a najednou bylo po všem. Zpanikařil jsem, Ble­ cho. Prostě jsem zpanikařil.“ „Ale víš, kdo to je, že jo?“ „Koukám na zprávy. Každý den, každou vteřinu koukám na zprávy.“ „Takže víš, že ji policie nikdy nepřestane hledat. To dřív přijde soudný den.“ 78

KŮŽE

„Já vím.“ Blecha si povzdechla. „Nemůžu uvěřit, že se o těchhle vě­ cech vůbec bavím.“ „Nemám ponětí, absolutně žádné ponětí, co si teď počít.“ Blecha měla v ústech pachuť, o které byla přesvědčená, že se jí už nikdy nezbaví. Posadila se na gauč naproti křeslu, založila si ruce na prsa a sledovala bratra pevným pohledem. „Dobře. Stalo se. A jak říkám, na žádnou policii nepůjdu.“ „Ne?“ „Ne. Půjdeš tam sám.“ Thom se opřel v křesle. A zhluboka vydechl. „Poslouchej mě.“ Blecha zvedla ruku. „Připomenu ti, co se stalo, jo? Byl jsi v depresi. Od smrti mámy a táty na tom jsi dost špatně. Máme lékařské záznamy, které to dosvědčí.“ „Co jsem teď s Mandy, tak je to lepší. Zlepšuje se to.“ „Říkám, že jsi byl v depresi. A tu noc sis půjčil moje auto, protože už toho na tebe začalo být moc. Chtěl ses někam pro­ jet – prostě proto, aby sis srovnal věci v hlavě. Nebyl jsi opi­ lý, ale plakal jsi – to přiznáš. Dokonce jsi propadal hysterii. A najednou jsi na cestě do něčeho vrazil. Zpočátku sis my­ slel, že je to nějaké zvíře, ale když jsi pak o tom přemýšlel a viděl titulky, začal sis klást otázku, jestli náhodou…“ „Kristepane.“ „Thome. Je to jediná možnost. Papíry máš v pořádku, jo? Řidičák a tak.“ „Ano.“ „Moje pojistka umožňuje, aby s autem jezdil někdo jiný, a vůz byl v perfektním stavu – před měsícem jsem byla na technické. V tomhle směru máme silnou pozici. Půjdeš na 79

MO HAYDER

psychiatrické vyšetření, budeš to hrát na sníženou zodpověd­ nost, na potvrzenou lékařskou diagnózu nebo jak se tomu dneska říká, a v téhle zemi neexistuje jediný soudce, který by tě za to automaticky zabásl. To ti spíš předepíšou léčbu. Ne­ chají tě lítat v mixéru psychiatrických vyšetření, až je to na­ konec přestane bavit a někdo tě z tohohle systému vyšoupne.“ Thom zvedl tenké ruce a promasíroval si spánky. Pod kůží se mu modraly žíly. „Ze všeho nejdřív musíme vrátit tělo.“ „Proboha, prosím tě, ne. To ne.“ „Vrátíme ho na místo té bouračky a necháme ho tam pár dní ležet, aby se do něj mohla pustit zvířata. Potřebujeme ně­ které důkazy zničit a jiné vytvořit. Ty se mezitím necháš dia­ gnostikovat.“ „Diagnostikovat?“ „Musíme ti obstarat psychiatrickou diagnózu. Prozkou­ máme, jak se to dá nejlíp zaonačit. Ale nejdřív vrátíme to tělo.“ Vstala. „Hned teď. Pojedeme tvým autem. Musíš mi ukázat, kde to je.“ Thom se ani nepohnul. „Ona se musí vrátit na původní místo, Thome. Budou tam důkazy, že to opravdu byla nehoda.“ Thom zavrtěl hlavou a prohlédl si hřbety vlastních rukou, jako by mohl najít odpověď v jejich jemné kůži. Blecha si znaveně přejela prsty přes obličej. „Poslouchej mě, prosím tě. A radím ti, abys mě poslouchal opravdu dobře. Udělala bych pro tebe cokoliv, protože jsi můj mladší bratr. Ale nemůžu za tebe dělat věci, které musíš udělat sám.“ Předklonila se. „Prostě mě tam hned teď zavezeš. Slyšíš mě? Rozuměls mi?“ 80

KŮŽE

Thom neodpověděl. Na chodbě se ozvalo odemykání vstupních dveří. „Mandy,“ sykl. „Rychle.“ Blecha si povzdechla a vstala z gauče, zatímco Mandy na chodbě odkládala klíče a probírala poštu ležící na bočním stolku. Po chvíli vstoupila do obýváku, a když uviděla Blechu a její napjatý výraz, zarazila se. Mandy byla o několik let starší než Thom. Byla to menší obtloustlá žena, která nejraději nosila matné plátěné oblečení se spoustou indických šperků. Dnes měla na sobě bílé kalho­ ty a olivově zelené sako. Vlasy měla elegantně ostříhané do krátkého mikáda a nabarvené na tmavě červeno. V jedné ruce nesla napůl otevřený batoh, ze kterého vykukovaly spisy a lejs­ tra. Odložila ho na podlahu a začala si pomalu rozepínat sako, přičemž obezřetně těkala očima mezi Blechou a Thomem. „Je mi to jasný,“ řekla nakonec. „Přišla jsem nevhod.“ Nastala chvíle ticha. Thom si olízl rty. Navzdory své zdr­ ženlivosti nikdy nebyl statečný – bál se Mandy a ona to vě­ děla. Měla nad ním nadvládu, nikdy ho nespustila z očí a očekávala od něj, že bude vařit a uklízet. Spoustu peněz z dědictví utratila na podporu jedné okrajové divadelní sku­ piny z Eastonu. S Blechou si obvykle neměly mnoho co říct. „Zrovna jsem byla na odchodu, Mandy. Thome, tak zavo­ láš mi, až si to rozmyslíš?“ Bratr na ni upřeně hleděl a kůži kolem úst měl lehce pro­ modralou. „Thome?“ zeptala se Blecha významně. Konečně se vytrhl ze zasnění. „Ano,“ zamumlal překotně. „Zavolám ti. Později. Slibuju.“ 81

Kapitola 12 V čekárně před pitevnou seděl u dveří muž. Když do ní Caffery vstoupil, zvedl ruku. „Zdravím vás.“ „Dobrý večer.“ Caffery kráčel dál a vytahoval z kapsy tele­ fon. Chtěl vědět, jestli se mu neozval Powers s dalším otrav­ ným vzkazem k případu Kitsonová, ale taky chtěl zjistit, jestli mu Blecha odpověděla na předchozí telefonát. Líbilo se mu, jak se na něj dívala. Při tom pohledu jako by v něm cosi ma­ linko povolilo. Byl to příjemný pocit – čistý a uvolňující, jako když si člověk dá prvního panáka. „Promiňte. Potřebuju s vámi mluvit.“ Caffery se zastavil a otočil se. Muž stál na nohou. Byl vy­ soký, měl velké dlaně, vyleštěné boty a upravené hnědé vlasy. Až příliš hnědé. Zřejmě si pomohl trochou barvy. „Máte nějaké zprávy?“ „Zprávy?“ „O Lucy. Byl jste teď uvnitř, ne?“ „Kdo jste?“ „Colin Mahoney. Na sále leží moje manželka. Rozvedli jsme se, ale nechala si moje jméno. Říkají, že spáchala sebe­ vraždu. Je to pravda? A doktor si to myslí taky?“ „O tom si s vámi promluví vaše SAR. Myslím, že už je na cestě.“ 82

KŮŽE

„Můj kdo?“ „Vám nepřidělili SAR? Styčnou asistentku pro rodinu, na kterou jste se měl obrátit, když se Lucy začala pohřešovat?“ „Jo. Tuhle.“ Colin si otřel čelo. „Promiňte, ale v tu jsem moc důvěry neměl. Dneska mi ani nezavolala. A teď je Lucy tam uvnitř a předpokládám, že už je rozpitvaná.“ „Až sem vaše styčná asistentka dorazí, může si o tom s vámi promluvit. Já to nemám v popisu práce.“ „A kdo teda jste?“ „Detektiv-inspektor Caffery.“ Ukázal muži policejní prů­ kaz. Slova „oddělení závažných trestných činů“ však nevyřkl. „Tak jo, detektive Caffery. Povězte mi to vy. Zabila se sama?“ „Na tuhle otázku nemůžu odpovědět.“ „Ale ano, můžete.“ Caffery si povzdechl a zastrčil si průkaz zpátky do kapsy. „Tenhle případ mi nepatří, ale kdyby mi patřil, zřejmě bych vám v tuto chvíli řekl totéž, co vám poví můj kolega, až za chvíli vyjde ze sálu. A totéž, co vám poví vaše styčná asistent­ ka pro rodinu.“ „A to je co?“ „Že dokud nebudeme znát oficiální závěr soudní pitvy, nemůžeme vám s určitostí nic říct, ale že prozatím v souvis­ losti s její smrtí po nikom nepátráme.“ Mahoney se zdeptaně posadil. Opřel se lokty o kolena, svěsil hlavu a zabodl oči do koberce. „To je k nevíře. Já prostě nevěřím, že se to fakt děje.“ Caffery ho sledoval a přemýšlel, jaké to muselo být pro jeho vlastní mámu. Když mu bylo pouhých osm let, jeho starší bra­ 83

MO HAYDER

tr Ewan se ztratil z jejich rodinného domku v jižním Londý­ ně. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Stalo se to jednoho sobotního odpoledne před více než třiceti lety a londýnská metropolitní policie tehdy žádné styčné asistenty pro rodinu nepoužívala. Nebyl nikdo, kdo by mámu posadil a řekl jí: „Podívejte, jestli si o tom chcete popovídat, můžete. Tady je moje číslo – volejte mi, kdykoliv budete chtít. Nedáte si šálek čaje, paní?“ „Styčná asistentka tady bude každou chvíli.“ „Ne, pochopte, to prostě musí být omyl.“ Mahoney zvedl hlavu. Obličej měl zmrtvělý a nezdravě červený. „Jestli si to udělala sama, tak co se stalo s Benjym?“ „S Benjym?“ „Se psem. Výslovně jsem policii na Benjyho upozornil. Vlastně to byla první věc, kterou jsem jim řekl. Lucy si ho vzala s sebou. Musel s ní jet v autě, protože na zadním seda­ dle našli psí sušenky. A pak už se nevrátil.“ „Pane Mahoney, opravdu bych vám navrhl, abyste to pro­ bral se svou…“ „Podle toho jsem poznal, že je to omyl. Od začátku to byl omyl, protože kdyby si Lucy opravdu chtěla něco udělat, tak by ho přece nebrala s sebou. Zařídila by, aby se o něj někdo postaral. Takže kde teď ten pes je?“ Caffery se nad tím zamyslel. Opuštěný, ztracený pes. Tou­ lá se v lesích. Plíží se zahradami za domy. Zběsile otáčí hla­ vou sem a tam a vstřebává pohledem důkazy lidské přítom­ nosti: kůlny, benzinové i strunové sekačky na trávu, rezivějící grily, dětské houpačky. Jack si vzpomněl na všechny tvory žijící na okrajích měst a vesnic. Jenže tohle zkrátka není jeho problém. „Určitě se vrátí, pane Mahoney.“ 84

KŮŽE

„To už by se vrátil teď. Někoho by si našel. Je to chytrý čo­ klík. Chytrý a věrný.“ „Jak už jsem řekl, pane Mahoney, tenhle případ nevyšet­ řuju já. Upřímnou soustrast, chci vám vyjádřit nejupřímnější soustrast za to, co se stalo Lucy. A doufám, že se Benjy objeví živý a zdravý. Ale…“ Položil ruku Mahoneymu na rameno a chvíli jen tak stál a díval se mu do očí. U téhle práce si člo­ věk musí dávat pozor. Nemůže otevřít své srdce každému, kdo měl tu smůlu, že se ocitl na pitevním stole. Ale minutku nebo dvě by jim věnovat mohl. Připomenout si jejich život i vlastní roli při vyšetřování jeho konce. A tak Caffery setrval v této poloze ještě několik okamžiků, načež zavrtěl hlavou a otočil se. „Ale všechny tyhle věci budete muset probrat s vaší styčnou asistentkou.“ Vzdát pozůstalému špetku úcty by člověk měl. Ale pak už musí jít dál. Co nejrychleji.

85

Kapitola 13 Bylo osm hodin večer a Blecha měla v telefonu jen jeden vzkaz. Od Jacka Cafferyho. Neodpověděla na něj. Neměla chuť se vybavovat. Když jí na displeji vyběhla ikonka označu­ jící nový vzkaz, vytočila hlasovou schránku a přehrála si ho. Caffery ji prosil, jestli by se mu neozvala ohledně toho, o čem se dnes bavili. Rád by prý na toto téma navázal. Samozřejmě měl na mysli její ňadra. Na tohle by rád navázal. Blecha sedě­ la v obývacím pokoji v tátově starém křesle a vedle sebe měla hrnek čaje. Kosti ji bolely a v celém těle cítila únavu. Jak je to zvláštní, pomyslela si. Jak je zvláštní, že ještě před pár krát­ kými hodinami mohla být v úplně jiném světě. S odlišnými nadějemi. S odlišnými obavami. Thom se jí neozval. Už osmkrát se mu pokoušela volat a pokaždé narazila na zeď hlasové schránky. Mandy mívala noční směny a už před dlouhou chvílí odjela zpátky do práce – do callcentra, ve kterém dělala manažerku. Co z toho vyplý­ valo? Že se Thom pořád té záležitosti vyhýbá? S Misty Kitsonovou se rychle muselo něco udělat. Při tom­hle vedru nepotrvá dlouho a už s ní žádná manipulace nebude možná. Její tělo se rozteče. Blecha zažila případy, kdy mrtvola v horkém počasí rozbředla během dvou dnů. A čím déle budou tělesné tekutiny mokvat, tím složitější bude od­ 86

KŮŽE

stranit z Mistyina těla vlákna z čalounění kufru a položit ho někam vedle silnice. Moc času už jim nezbývalo. Blecha vyšla do patra, našla v jedné z ložnic plných ha­ rampádí prastarý stojací ventilátor a odnesla ho do garáže. Tam ho zapojila, zamkla dveře na dva západy, zajistila je ře­ tízkem a vzala si z chodby klíče a bundu. Na štěrkové příjez­ dové cestě stál mrňavý Renault Clio. Půjčila si ho, když ode­ šla od Thoma. Měl lesklou modrou barvu a voněl čistidlem na potahy a leštěnkou Turtle Wax. Byl úplně jiný než její fo­ cus. Jezdit s ním byla skoro radost. Kanceláře v Almondsbury byly ztichlé. Zápach, se kte­ rým si hráli poslední dva dny na schovávanou, byl ten tam. Jak překvapivé. Vonělo to tu jako v zubařské ordinaci. Na je­ jím stole ležel vzkaz od Wellarda, že si zaměstnanci Úřadu pro zdraví a bezpečnost odvezli svazek potápěčských kabelů a ozvou se, jakmile dokončí testy. Což znamenalo za celou věčnost. A taky to znamenalo, že už se Blechy nebudou do­ tazovat na okolnosti nehody: například v jaké hloubce byla. Kdykoliv jindy by jí to zvedlo náladu. Pracovala rychle a tiše: vytáhla ze skladu návleky na boty, rukavice a tři žluté tyvekové kombinézy. Ve skříňce s pomůc­ kami pro manipulaci s infekčním materiálem ležely popruhy z pevné síťoviny. Blecha si vzala tři a přibrala k nim dva kusy krycího igelitu a hrst stahovacích pásků. Naložila všechno do plátěného pytle na potápěčský oblek a ten odnesla do auta. Zapnula rádio na maximum a vyrazila na městský okruh, kde se zastavila v několika obchodech a nakonec i v prodejně alkoholu Threshers v Longwell Green, kde koupila několik velkých sáčků s ledem. V prodejně domácích potřeb Smile 87

MO HAYDER

v Hanhamu zase našla deset růžových a zelených výrobníků ledu, v nichž se daly vyrobit ledové kostky ve tvaru karetních barev. Blecha jich koupila všech deset. Platila v hotovosti. Thom jí pořád nebral telefon. Domů se vrátila v jedenáct hodin. Zkontrolovala štěrk, jestli v něm nejsou šlépěje – byl to její zvyk, přestože už si zvykla, že její sousedé Oscarovi se občas nenuceně prochá­ zejí po jejím pozemku, jako by jim patřil. Faktem bylo, že zahrada Marleyových kdysi opravdu přináležela k domu Oscarových. A ti se nijak netajili tím, že by ji rádi odkoupili zpátky, a získali tak přístup do údolí. Zahrada byla nesmy­ slně obrovská a zarostlá; Blecha se o tak velký pozemek ab­ solutně nestačila starat, a na dolním okraji téhle džungle se navíc nacházel další velký problém: zahradní domek, který v devatenáctém století postavil jeden mladý muž hospoda­ řící na tomto panství. Domek se dnes bortil. Statik ve žluté přilbě, který ho přijel zkontrolovat, se nechal slyšet, že tahle stavba odporuje veškerým fyzikálním zákonům a je nebez­ pečná. Prý se musí rekonstruovat, nebo nechat strhnout. Ble­ cha to však nechtěla vzdát. Tahle zahrada bývala máminou chloubou a zdrojem radosti. Nemůže se jen tak prodat, bez ohledu na to, jaké jsou s ní problémy. Žádné otisky ve štěrku nebyly. Dům byl ve stejném sta­ vu, v jakém ho Blecha opouštěla. Zaparkovala renault na pří­ jezdové cestě a zamířila do domu. Hned na chodbě ji ude­ řil do nosu zápach z garáže. Jak mohla prokristapána chodit poslední dva dny kolem focusu, ba dokonce tu zatracenou smradlavou kraksnu řídit, a přitom si toho puchu nevšim­ nout? 88

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.