dok rEvUE 2.11
rozhovor
úvodník Když dlouholetý ředitel ČT ohlásil po volbě členů rady svůj odchod ze zdravotních důvodů, následné ohlasy zaujaly tím, jak přes televizi přehazovaly politickou a lobbistickou síť, jak moc se zajímaly o její peníze a jak málo se věnovaly hlavní otázce: Proč si tu parádu pěstujeme. Řada článků vyzněla takto: Nebylo to nejlepší, ale mohlo to být ještě horší. Přeloženo pro oblast dokumentární tvorby: Většinou to sice byla nuda, ale vysílalo se veřejnoprávně. Je zvykem ostřelovat televizi z různých stran, ale fakt je, že tu průměrnost neodčarují žádné výkřiky a ani výměna generálního pána ji nezlomí, protože chyba je hlubší a trvalejší. Málo pozornosti se věnuje dokumentům v jejím programu, kritici a novináři se dokumentem zabývají jen okrajově, na vysokých školách se ještě donedávna nevyučoval. Dokument jako královská disciplína kinematografie vyžaduje lidi nadané a vzdělané, ale v nerozvinutém prostředí se mu v klidu mohou věnovat tvůrci insitní. Nezlobme se na televizi, můžeme si za to sami. Dok.revue
Chybí mi reflexe české současnosti Rozhovor s šéfdramaturgyní ČT Janou Škopkovou Jste v České televizi šéfdramaturgyní dokumentárních filmů. Stalo se vám někdy, že nějaký námět nemohl projít, že byl zastaven? Stává se, že dostáváme na stůl i kontroverzní témata. A musím říct, že i když jsem si myslela, že neprojdou, tak prošla a točíme je. Navzdory tomu, že všichni říkali: Ježíšmarjá, no to může být průšvih. Nic se nezastavilo, ač šlo o problémové téma, politicky motivované, nebo přestože měl film točit problémový režisér. Proč třeba neexistuje analytický dokument o kauze Diag Human?
To je samozřejmě velké téma, táhne se deset let. Ale nestalo se, že by přišla třeba paní Třeštíková nebo paní Sommerová a řekla: Já si udělám sběrák o Diag Human. To je samozřejmě velmi specifické téma, které vyžaduje i specifické režiséry. To je ale problém, že se takovým tématům veřejnoprávní dokumenty nevěnují. Ale tvůrci takové náměty nenosí. Co jsem tady, tak nikdo. Popište nám tedy mechanismus, jak v České televizi probíhá výběr námětů pro dokumentární filmy. Jsem tady rok a půl, nemohu mluvit za minulost. V některých zemích to funguje tak, že televize zadá produkcím a tvůrcům náměty, u nás s nimi přicházejí sami režiséři. Jdeme cestou takzvaných autorských dokumentů. To by se však na ČT2 mělo částečně změnit. Chceme do budoucna nastínit témata, chceme jít i cestou aktivní dramaturgie. S jakými náměty tedy režiséři televizi oslovují? Jenom na velký hodinový dokument jich ročně přijde přes dvě stě. Každý námět zaregistrujeme, dostane své číslo a je
dok 1
rozhovor
Jana Škopková – Chybí mi reflexe české současnosti
přidělen příslušnému vedoucímu dramaturgovi. Pak se nad nimi pravidelně scházíme a děláme první předvýběr, první síto, na základě kritérií, která jsme si určili… Která to jsou? Společenská závažnost, atraktivita, pohled našich dramaturgů. Z padesáti jich vybereme třeba dvacet pět a ty ČT2 nabízíme do okna velkého dokumentu. Následuje diskuse s nejvyššími představiteli ČT2 a na základě tohoto druhého kola vznikne konečný seznam pro výrobu v následujícím roce. Jak často tato setkání probíhají? Autorům musíme odpovědět do dvou měsíců. Během té doby se v centru rozhodneme, zda námět pošleme dál, anebo napíšeme zdůvodnění, proč jsme jej nevybrali – třeba že jsme stejné téma zpracovali už před dvěma třemi lety. Spadají pod vás i dokumentární filmy a série, které uvádí ČT1? Třeba Vachlerův cyklus o českém filmu? Jistě. Já teď mluvila o okně velkého společenského dokumentu. Stejný mechanismus platí i pro ostatní okna. Nyní také řešíme pokračování Rozmarných let českého filmu v hlubší a analytičtější podobě pro ČT2 – ta první série byla zábavnější, protože byla určena do primetimu na ČT1. Posuzují náměty jen lidé v rámci pracovních skupin, nebo využíváte i pohledu externistů? Je to různé. Někdy oslovíme vybrané dokumentaristy, aby námět posoudili. I když vím, že nikdy nic nebude úplně spravedlivé, za sebe musím říct, že se snažím být maximálně demokratická. Proto se také scházíme v šesti lidech, všichni se k námětům vyjadřují, obodují je a řeknou – je to dobrý, nebo ne. Tím, že jsem přišla z publicistiky a nemám žádné vazby, nemám žádné kamarády, které bych chtěla prosadit, snažím se vybírat, co je zajímavé a atraktivní. Otázkou ale je, co nám tvůrci přinesou. Když jsme si udělali mapu dvaceti dvou velkých dokumentů z poslední doby, zjistili jsme, že jen šest z nich se věnuje současnosti. Také si myslím, že už máme dobře zmapovanou druhou světovou válku nebo padesátá léta, že bychom se měli více zajímat o současnost. Očekává se to od nás a je to naše odpovědnost. Za dvacet let může jít o důležité svědectví. Nedávno jsme třeba dělali dokument Češi v krizi, který sleduje, jak vnímáme současnou ekonomickou krizi. Která témata vám osobně v českém dokumentu chybějí? Reflexe naší doby. Mě třeba baví Klusákovy Nošovice nebo Nesvatbov Eriky Hníkové, protože jsou ze současnosti. Mě baví vesnice, kde se nikdo nežení, protože to je svědectví dneška. Ale myslím
dok 2
si, že by se autoři vzbouřili, kdybychom jim řekli: Natočte tohle nebo tohle. Nejde spíš o to, s tvůrci mluvit, jemně s nimi pracovat? Na setkání s tvůrci jsem říkala: Posílejte témata ze současnosti, mají velkou šanci. A ukážu vám, co mi sem chodí... Když si teď představíme, že za týden padne vláda a nějaký tvůrce za vámi přijde, že chce natočit dokument třeba o straně Věci veřejné – jak vznikla, jací lidé ji reprezentují, jak ji proměnila přítomnost ve vládě –, jak by ČT zareagovala? Kdyby se řeklo: Ano, chceme to, zdá se, že s tím budou problémy, ale to umíme, tak do toho půjdeme. Když je téma úplně aktuální, můžeme ho předat aktuální publicistice, která také dělá velké dokumenty.
Jana Škopková, od roku 2010 šéfdramaturgyně Centra publicistiky a dokumentu ČT a Centra vývoje. V letech 1994–1998 působila jako sportovní redaktorka a zástupkyně šéfredaktora TV Prima a Premiéra TV, následně pracovala v ČT jako reportérka pořadu Fakta a externí redaktorka publicistiky a dokumentu. V letech 2004–2009 patřila k hlavním reportérům pořadu Na vlastní oči.
Přesně tak. Sledovanost je sice vyšší u seriálů než u dokumentů, ale když se na ty seriály podívají lidé za dvacet let, je z nich jasná poplatnost době. Stejně staré dokumenty je však stále oslovují. To je důvod, proč by televize měla být, kvůli zachování paměti národa a reflexi současnosti. Pro každou televizi je důležité sledovat trendy, případně je určovat či spoluurčovat. Kdo má v ČT na starosti vývoj nových formátů? Kdo hledá možnosti pro prolínání dokumentů s docu-soap, kdo objevuje takové reality show, které by byly vhodné pro veřejnoprávní médium? Vývoj nových formátů řídí Andrea Majstorovičová. Pokud vzejde třeba od ČT2 požadavek, že chtějí nějakou úžasnou docu-soap nebo docu-drama, dohrávaný dokument, my jim je nabídneme z řady námětů, které máme. A na čem najdeme společně s vedením ČT2 shodu, to jde do vývoje, zaplatí se třeba první díl, udělá se pilotní verze, pak se rozhodneme. Podle čeho posuzujete výslednou podobu? Co rozhodne o úspěchu, nebo neúspěchu? Téma? Sledovanost? Jakou máte zpětnou vazbu? Hlavně se orientujeme podle toho, jestli se ty dokumenty prosadily nebo neprosadily na festivalech, kolik na ně přijde ohlasů od diváků. Ale když vidíte dobrý dokument, tak ho prostě poznáte. I proto chodíme do střižny a v diskusi s režiséry se snažíme dosáhnout toho, aby od nás vycházely co nejlepší věci. Loni jste byla na jihlavském East European Foru, kde se východoevropští producenti snaží najít financování pro své projekty. Jezdíte na taková fóra i do zahraničí? Ne, nejezdím. Není to finančně zas tak jednoduché. Ale jinak opravdu hodně spolupracujeme s nezávislými produkcemi. Nyní jsme třeba přes Hypermarket Film pánů Remundy a Klusáka vstoupili do velkého projektu Sbohem, soudruzi, což je šestidílný seriál o pádu železné opony v postkomunistických zemích. Chceme také jednat s Evropskou vysílací unií (EBU) o zapojení ČT do celoevropského projektu o dobývání vesmírného prostoru z evropské perspektivy. Máte vy sama možnost sledovat, co se děje ve světovém dokumentu, jak se proměňují televizní formáty? Můžete cestovat na festivaly? Loni jsem byla tři dny v Jihlavě, což mě velmi bavilo. V Karlových Varech z dokumentů zhlédnu téměř vše, tam chodím na tři filmy denně. Ale díky tomu, že syn studuje a je stále na internetu, mě na řadu úžasných zahraničních dokumentů často upozorní. Pak o nich i diskutujeme a někdy se dostáváme do konfliktů, protože on je mladý, a jak to bývá, i radikální. Víc už pro svůj přehled o dokumentu dělat nemůžu.
Kde všude v rámci ČT dokumenty vznikají? Napříč celou televizí. My jsme jen jedna část, další vznikají ve vzdělávacím centru, v aktuální publicistice i dramatické tvorbě. Česká televize loni investovala do dokumentů asi 180 milionů korun. Samozřejmě je nejjednodušší nakupovat dokumenty třeba od BBC, když hodinový film stojí 500 až 1000 eur, než vyrábět vlastní. Ale pokud bychom na to přistoupili, přestane se tu točit, protože pro BBC nejsme tak zajímavá země, aby o naší současnosti natočili dvacet dokumentů ročně, a zmizela by také profese dokumentaristů. Pak by televize veřejné služby ztratila smysl své existence. -pk-as-mh-
nový film
sport Česká kina nabízejí tři nové dokumentární filmy: mystifikační autoportrét street artu v Banksyho režii, snímek o tantrickém sexu Benjamina Tučka a film Tomáše Kudrny o poválečném životě nuceně nasazených za druhé světové války. Nejnižší divácké hodnocení získal na portálu CSFD snímek Tantra. „Podhodnocený dokument,“ píše ve svém komentáři na stránkách CSFD „Cimr“ a pokračuje: „Nejde o to, že jsou tam nazí lidé a osahávají se, z toho jsem vyrostl. Jde o to, že jsou tam lidé. Lidé podivní, ujetí, trapní, obnažení, tápající a bezúspěšně hledající...“ Zato „bartias“ nesouhlasí: „Tantra nepůsobí ani nechtěně komicky jako portrét českých sektářů Ježíš je normální! Ani není stejně mrazivě vygradovaná jako dokument o dětech amerických křesťanských fanatiků Jesus Camp. Tantra je prostě jenom upocená.“ Vřele přijat a nesčetněkrát komentován je americký film, nominovaný na Oscara, Banksy: Exit through the Gift Shop. „Skvělá a nesmírně přemýšlivá práce o domestikaci revolty a komercionalizaci podvratnosti. Bolestně i humorně přesná výpověď o tom, jak se i tak radikální činy jako připomenutí rukojmí z Guantánama v srdci konzumní bezstarostnosti mohou změnit ve snobské pózování, to je nekonečně zneklidňující a vybízející k zamyšlení nad úlohou umění ve veřejném prostoru. V neposlední řadě jde ale též o precizně vystavěný ,mockumentary‘, který svědčí o Banksyho filmařském talentu,“ charakterizuje filmový debut muže se skrytou tváří „Marigold“. „Konečně český dokument evropských rozměrů, a nikoli jen mluvící hlavy z domova důchodců. Inu, německá koprodukce a německé peníze,“ tak lakonicky shrnul „boblig“ Kudrnův dokument Po dlouhé noci den. Ten má sice nejméně komentářů, protože nereprezentuje kontroverzní ani současné téma, ale nejvyšší hodnocení. Za dokumenty však můžete vyrazit i na Slovensko. Do padesáti nejvytíženějších autobusů a padesáti nejfrekventovanějších tramvají bratislavské městské hromadné dopravy zabudují televize, které budou vysílat „dabované profesionální světové dokumenty“ o ochraně životního prostředí, fauně a flóře či vědě a výzkumu. „Je na každém cestujícím, zda se rozhodne sednout opodál, nebo přijme naše pozvání a udělá si svoji každodenní cestu zajímavější a ještě se i nenuceným způsobem něco nového a potřebného dozví,“ uvedla nový projekt obchodní ředitelka reklamní společnosti, která to celé financuje „díky krátkým reklamním blokům“.
„Pod sluncem tma“ Předvídatelná, ale stejně překvapivá je v Zambii černočerná tma. Věděl jsem, že přístup k elektřině tam má zhruba každý čtvrtý obyvatel, že osvětlené silnice tam asi nebudou, a přesto mě zaskočilo, když jsme za soumraku vyrazili od letiště a po chvíli nás pohltila neproniknutelná temnota. Projížděli jsme hlavním městem a v kuželech světel aut se vynořovaly obrysy desítek korzujících lidí. Ta zkušenost je intenzivní a velmi jednoduše zpřítomní životní podmínky. Důležitý je i charakter tmy. Čím blíže rovníku, tím je délka dne a noci podobnější – půl dne světlo, půl dne tma, a tak to je po celý rok. Nestmívá se postupně, ale slunce zapadne velmi rychle zhruba v šest večer a v šest ráno se zas rychle objeví. Dlouho jsem hledal název filmu. Zpočátku to byla Oprava světla, jazykové hrátky se svět(l)em mi ale připadaly prvoplánové. Světlo jako vůle a představa bylo zas moc přemoudřelé, Světlé vyhlídky zbytečně literární a ironické, Čekání na světlo suchopárné. Pak jsem si do úvodní titulkové sekvence napsal Světlonoši. Místní obyvatelé totiž Milana Smrže, odborníka na fotovoltaiku, vynálezce a chemika, a Tomáše Tožičku, rozvojového experta, který do Zambie jezdí už od roku 2004 a uskutečnil tam několik elektrifikačních projektů pomocí obnovitelných zdrojů, často označují za bytosti, které jim přinesly světlo, a jsou jim za to vděční. Světlonoš pochází z latinského Lucifer a v religionistickém významu je to postava, která nemá jednoznačnou roli – je sice zdrojem pokušení, ale záleží na každém člověku, jak s ním naloží. Tento titul byl docela přesný, ale zbytečně strhával pozornost na dvojici hrdinů, a já nechtěl stavět standardní portrét dvou rozvojových pracovníků, zkoumat jejich zázemí, motivace, názory. To vše jsem záměrně vynechal, oholil. Soustředil
jsem se jenom na situace, do nichž se dostávají během své mise. Oba dva jako zástupci evropského myšlení, zkušeností, pocitů. Stavy míjení i prolínání různých světů, různých podob světla a tmy. Proto jsem se na úplném konci dostal k názvu, který je vlastně geografickým i ekonomickým východiskem, impulsem pomoci a ještě se podobá jednomu českému přísloví. Pod sluncem tma vymyslela moje sestra, když jsem jí popisoval první dojmy z výjezdu i natočeného materiálu. Třeba i fakt, že v domech navzdory slunnému dni skoro není vidět. Z pochopitelných důvodů, aby vedro neroztavilo vnitřky domovů, jsou na oknech husté závěsy – potřebné „zatmění“ slunce. V angličtině se film jmenuje Solar Eclipse. Výsledný tvar je strukturován téměř jako hraný film a z odstupu. Od začátku to byla jasná volba. Chtěl jsem se vyhnout zbrklé analýze – během omezené doby pochopit věci, které rozhodně nejsou jenom záležitostí rozumu. Nepokoušel jsem se dělat film o Africe, cokoli vysvětlovat, soudit. Osahávat, nasávat, prožívat, ale nehodnotit a neznačkovat. Také jsem se hodlal osvěžit změnou stylu. Vyjmout se z obrazu a situací, nekomentovat. Podívat se na aktivitu někoho jiného tak, jako kdyby někdo pozoroval mě (nás) během práce třeba na projektu Auto*Mat. Ano, dokážu si představit, že z filmu může mít někdo dojem takzvané politické nekorektnosti, ale to je vždy problém interpretačního klíče, a té takzvanosti. Myslím, že při fyzické práci není čas na bezpohlavní diplomacii a povrchní humanismus. Snímek je dávkovaný postupným průběhem dní a nocí, pokračováním oprav, poznáním, přijetím, únavou. Snažili jsme se hrát fair-play. Respektovali jsme vymezené území, jak od vesničanů, tak od Milana a Tomáše. Nechci podporovat stereotypy na žádné straně výkladového spektra. Ve filmu jsou situace bez filtrů a cenzury. Tak, jak je zaznamenali lidé ze středu Evropy. Jen další verze skutečnosti. Film Martina Marečka bude ve světové premiéře uveden v rámci soutěže dokumentárních filmů na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Text vzešel z rozhovoru redakce Dok.revue s autorem.
dok 3
anketa
Český dokument, Česká televize V Dok.revue jsme se již několikrát věnovali otázce, o čem se netočí české dokumenty. V rámci průzkumu dokumentární tvorby připravované a vysílané Českou televizí jsme se zeptali i dokumentaristů, jestli nabízeli náměty, které byly odmítnuty, a čeho se týkaly. Jan Gogola Od roku 2009, kdy jsem po letech začal točit, mně ČT nepřijala sedm námětů nebo scénářů na solitéry či cykly (pět z nich podávaly týmy tvůrců). Až na dva byly dlouhodobě připravované, všechny ze současnosti a pět jich bylo na společenská témata. Jeden nyní rozpracovaný cyklus byl schválen po čtyřech letech od dodání podrobného podkladu. Převis nabídky bude vždy, ale ve vztahu ČT a autorů často schází vzájemný respekt. Erika Hníková Nebyla jsem v situaci, že by mi ČT odmítla námět, ale za poslední tři roky jsem jim předkládala pouze jeden, a to námět na dokumentární film Nesvatbov. Ten byl podpořen koprodukční smlouvou. Občas se mi ale stalo, že jsem námět, nad kterým jsem přemýšlela, do televize ani neposlala, protože ji považuji za nepříliš flexibilní a zároveň bojácnou instituci. Na schválení námětu můžete čekat třeba půl roku a vaše téma mezitím uteče. Vít Klusák Nechce se mi tu hrát roli stávkokaze, ale osobně mám s Českou televizí (přes to všechno!!) vlastně spíš dobré zkušenosti. Pochopitelně, že mě štve až komická nepružnost a rozvleklost, s jakou se sunou různá jednání: všechna ta schvalovací kolečka, v nichž autor jen stěží dokáže rozklíčovat, kdo tam má jakou zodpovědnost. Nebo se mi vybaví, jak nám u jednoho koprodukčního jednání předhodili, že si s tím svým „filmovým dokumentem“ můžeme jít do komerčních televizí, když se nám podmínky ČT nepozdávají... Ale přes to všechno si nesmírně vážím autorské svobody, ve které tam alespoň ty filmy, na nichž jsem se podílel, mohly vznikat. Nikdy nám nikdo nijak zásadně nekecal do formy nebo obsahu, a to i u ožehavých témat.
dok 4
Lucie Králová S náměty mám zkušenost celkem dobrou, většinou mě z televize sami oslovili. Přesto se náš cyklus o architektuře proSTORY schvaloval tři roky a po celou tu dobu nebylo jisté, jestli se nakonec bude točit. Člověk musí neustále improvizovat a nesmí se na nic spoléhat, což je někdy docela vyčerpávající způsob života. Nedodržují se zcela jasná pravidla, aby někdo odpovědně a realisticky řekl, zda má či nemá o váš námět zájem a proč. U koprodukcí je také velký problém se schvalováním, které se neúměrně protahuje, a režisér se do podpisu smlouvy ocitá v naprosté nejistotě, kdy zároveň hrozí, že může přijít o grant od státního fondu pro rozvoj kinematografie. ČT na to bohužel nebere ohled a s fondem tyto věci víc nekoordinuje.
„Námět, nad kterým jsem přemýšlela, jsem do televize ani neposlala, protože ji považuji za nepříliš flexibilní a zároveň bojácnou instituci.“ Erika Hníková, režisérka Filip Remunda Naše produkce Hypermarket Film podávala námět na soutěžní sérii ve slam poetry. Natočili jsme i pilotní díl během turnaje v NOD. Námět jsme podávali do redakce dokumentu a zábavy. V dokumentu nás odkázali na zábavu a redakci zábavy zas soutěž o nejlepšího slam básníka nepřišla dost zábavná. Břetislav Rychlík ČT po šesti letech přestala vysílat nejúspěšnější dokumentární formát TS Brno, který jsem vytvořil společně s manželkou Monikou – Případ pro ombudsmana. Místo něj, aniž by nám odmítnutí dalšího pokračování bylo sděleno, začala redakce zpravodajství TS Brno připravovat pořad Ochránce, který prakticky kopíruje náš původní námět, což považujeme za krádež duševního vlastnictví. Na to tvrdě upozornil společný dopis FITES a ARAS Radě ČT. Neboť na opakované dotazy pánové Mrzena a Ježek ani ředitel programu TS Brno Ziegelbauer neodpovídají (!). Půl roku připravovaný komponovaný večer k desátému výročí ustanovení Veřejného
ochránce práv byl podmíněn neúčastí Břetislava Rychlíka, takže autoři na svoji půlroční práci zcela bez náhrady rezignovali. Martin Řezníček To, co jsem opravdu chtěl v ČT prosadit, jako autor nebo producent, se mi nakonec většinou podařilo, ale často za dost neslavných podmínek. Dnes už nemám tolik vytrvalosti a trpělivosti. Mám teď podle mého názoru zajímavý „veřejnoprávní“ námět, ale zase by se schvaloval dva roky. Ale za dva roky už bude pozdě, některé věci se musejí natáčet hned. Administrativně byrokratická mašina nepochybně zatluče do země řadu originálních filmů, ale televize, již ze své podstaty, má asi být prorokyní průměrnosti, takže je vlastně vše v pořádku. Pro toto naladění jsou koneckonců příznačné volby generálního ředitele – Jiří Janeček teď sice odešel, ale jistě bude vybrán někdo podobný. Olga Sommerová V roce 2008 jsem začala natáčet zkoušky unikátní opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… o procesu s Miladou Horákovou. Nebyl čas vyjednávat s ČT, museli jsme začít, do premiéry zbývaly dva měsíce. Díky tomu, že mám kameru a štáb pracoval zadarmo, jsme film natočili. Česká televize v té době vyráběla úctyhodnou desetidílnou sérii Proces H Martina Vadase, a nechtěla vstoupit do výroby dalšího filmu na totéž téma. Mrzelo mě to, myslím si, že jedinečná příležitost vyslovit se ke zločinům komunismu prostřednictvím umělecké tvorby se hned tak neopakuje. Filmu se ujal Originální videojournal a dostali jsme podporu od fondu kinematografie. Pavel Štingl Pochopitelně, jako každý mám řadu námětů, které se do televize nedostaly, ať už z důvodů financí, nebo neprůhlednosti systému. Televizní struktura odjakživa generovala prostor pro alibismus, ve kterém se názor skrýval za výmluvu nedostatku financí, plného plánu či vysílacího schématu. Rád proto záměr nejprve proberu s někým, ke komu mám důvěru. Dnes ale bohužel nastala situace, kdy dramaturg ČT v posledním půlroce nemá příliš jasno, komu vlastně námět může dál nabízet a zda ho vůbec může přijmout. Dramaturgové nemají vůbec jasno, na co mají finance a na co pravomoci. Struktura, která na tyto otázky umí odpovědět, je složitá a nepřehledná. Helena Třeštíková V roce 1994 svolal Jiří Pittermann, šéf tehdy nově etablovaného kulturního kanálu ČT2, všechny dokumentaristy. Přednesl programové záměry ČT2 a jasně definoval okruhy témat, o která má televize zájem. Šlo o nově otevřené okno hodinových dokumentů. Po téhle schůzce se ve velmi rychlém tempu rozjela výroba, a tak vzniklo mnoho klíčových dokumentů té doby. Takovou aktivní dramaturgii a rychlost rozhodování dnes v ČT postrádám.
situační recenze
básEň Tolstoj předvídal, že filmařovou rolí bude pozorovatel, asi spoluúčastník, zachycující podstatu toho, co se kolem něj děje, který bude vybírat a uspořádávat, ale nikdy nebude mít nad událostí kontrolu. Kvůli tomu, abychom zachytili smysl toho, co se děje, by nyní bylo vhodné překročit filmařovo chápání, protože v podstatě pozorujeme opravdové tajemství – realitu. Mnoho režisérů si myslí, že jejich cílem je mít nad situací plnou kontrolu. Pak je ale pojetí toho, co se děje, limitováno filmařovou koncepcí. Nechceme na skutečnost klást toto omezení. Děj, který se odehrává, ani smysl toho dění nemají žádné limity. Filmařovou starostí je vyjádřit to. Jak zprostředkovat pocit „být u toho“. Úryvek z manifestu Za nekontrolovaný film, jehož autorem je americký dokumentarista Richard Leacock, který by se letos dožil devadesáti let. Byl jedním z průkopníků hnutí Direct Cinema a významně přispěl k rozvoji filmové technologie, pro dokumentární natáčení v terénu rozvíjel přenosnou technologii schopnou kvalitního záznamu a pořizování synchronního zvuku. Legendární filmař navštívil v roce 1999 Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava.
dok rEvUE 2.11
Redakce: Andrea Slováková, Petr Kubica, Marek Hovorka. Korektury: Daniela Iwashita. Přepisy: Hanka Procházková. Ilustrace: Michaela Kukovičová. Design: Belavenir. Font: Suitcasetype.com. Dok.revue vydává Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava ve spolupráci s týdeníkem Respekt, za podpory Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a Ministerstva kultury ČR.
dokument-festival.cz
„Závod ke dnu“ Nový film Víta Janečka o mobilitě kapitálu a soumraku lidské práce ukazuje příklady zavřených továren jako OP Prostějov anebo sirkárna Solo Sušice. Režisér rozmlouvá s jejich bývalými zaměstnanci a sleduje jejich aktuální situaci. Ve filmu dále vystupují filozof Václav Bělohradský, sociolog Jan Keller, ekonomka Ilona Švihlíková a rozvojový expert Tomáš Tožička. Petr Fischer: V naší společnosti funguje taková teze, že nezaměstnaní jsou lenoši, kteří se o sebe málo postarali. I Václav Klaus psal, že kdyby se Afričani víc učili a snažili, tak by nebyli chudí. Toto vnímání film krásně dokumentuje a vypovídá vlastně především o kontextu, v němž žijeme. Popisuje ten propletenec, který se málokdy dostane do politických debat, politici o něm nepřemýšlejí, protože ho považují za neměnný, proto spíš tematizují jednotlivé lidi, aby se prý víc snažili přizpůsobit, rekvalifikovat, prostě změnit tak, aby do toho řetězce zapadli. Petr Kubica: Nejvíc optimismu je paradoxně v těch lidech, kteří věří v práci a říkají: Kdybychom měli peníze, tak si tady tu fabriku koupíme a zkusíme to. Už tím jde film proti převažující tendenci líčit nezaměstnané jako lenochy, kteří vysávají stát. Chtějí pracovat, ale nemůžou. Andrea Slováková: Ale ty lidi ukazuje především jako oběti. Výborně pojmenovává systém, jehož jsou oběťmi, ale vlastně neuvádí žádné příklady lidí, kteří by se ke své situaci zkusili postavit nějak kreativně a o změnu se pokusili. PF: Je tam ale příklad odborářů, kteří zachránili moravskou sklárnu Květná, protože měli úctu k tradici toho místa a k tomu, že už dědeček a pradědeček tam pracovali. Tento příklad je až mýtotvorný – nenabízí alternativní cestu, ale spíš ukazuje jednu možnost, která se ad hoc může povést. PK: Film dost zevrubně popisuje stávající systém, ale vlastně zůstává na rozpacích ve formulaci alternativ. Překvapivě v něm nezazní příliš radikální názory. Ale význam toho filmu je možná taky v tom, že ukazuje hranici, za kterou už čeští intelektuálové, ani ti hodně nalevo, nejdou. Zároveň je to asi první film, který takto soustředěně nahlíží českou současnost jinak. PF: Pro mě pokládá zásadní otázku, staletí starou, tedy minimálně od Marxe, a to je spravedlnost přerozdělování. Přednáška amerického profesora Richarda Wolffa přesně ukazuje mezeru mezi platy, které už dlouho nerostou, a stoupajícími zisky, a ta je příčinou toho, že není práce.
PK: Jenže co s tím, když jsme schopni promýšlet tak akorát různě změkčené podoby neoliberalismu? Jinak se ale myslet neodvažujeme, protože zkušenost s reálným socialismem je příliš tíživá. Při sledování toho filmu mě napadlo, že socialismus je dnes prašivější slovo než komunismus. Komunismus je oblíbeným synonymem pro čiré zlo, ale slova socialismus se bojí i ti, kteří by jej jako demokratickou ideu měli v české politice prosazovat. AS: V rámci analýzy sítě příčin je důležitý i motiv lokálního ukotvení výroby. Popis destruktivních důsledků jeho narušování se opírá o spoustu faktů a důkazů, ale nikdo ani z těch intelektuálů, kromě pana Tožičky, který mluví o podpoře domácích firem, nepopíše, jak by to mělo fungovat jinak, a neopře se o fakta. PF: Trochu bezmocnosti zůstává v tom, že se ten stroj zastavit nedá, i přes důkladnou analýzu. Ta je někdy až didaktická, například vysvětlování paní ekonomky Švihlíkové je občas jako lekce z dějin ekonomických teorií. AS: Je právě výborné, že film má tyto nízkoprahové části, na nichž se vysvětlí základní proměnné. Vít Janeček je režisér-kazatel. Má vzácnou schopnost postavit film tak, že argumentativně skvěle funguje a zároveň tvoří konzistentní celek, který tu sofistikovanost až postupně nabaluje na velmi srozumitelný základ. PK: Vzhledem k tomu, že není žádná alternativa, je nakonec film v podstatě apelem na rozumnost kapitalismu. Líbí se mi, jak jsi charakterizovala režiséra jako kazatele. Připomněla se tím i nezbytnost etiky kapitalismu, ty protestantské ctnosti, kdy touha po zisku jde ruku v ruce s odříkáním. V české nenáboženské verzi to je sen o kapitalismu postaveném na sousedské laskavosti, kdy sedlák s panem továrníkem chodí do hospody na náměstíčku. Jenže kapitalismus drobné práce, na kterém stála první republika, se už nikdy nevrátí. Sedmdesát procent největších firem patří zahraničním vlastníkům. PF: V tomto jsou limity kulturní. Kapitalismus, který tady vznikl a existuje dvacet let, vyrostl z prostředí, které tato etická omezení nebralo v potaz. Práce není a mizí, jak je ve filmu řečeno, ale ona se zároveň vnitřně proměnila, což je v něm malinko pominuto. Už to není fyzické dotýkání, ale odměňuje se tvořivost, myšlenka. Práce, která se popisuje ve filmu, je ta koncová. V současné společnosti se však nejvíc odměňují tzv. symboličtí analytici, lidi, kteří pracují s kódy. Odpověď s těmi alternativami třeba přijde z jiné strany, na každý pád musí být politická. A v tomto smyslu je to politický film. Petr Fischer, filozof, pracuje jako vedoucí kulturní redakce ČT. -as-pkFilm Závod ke dnu bude v 55minutové verzi uveden v září na ČT2. Jeho celovečerní verze bude v premiéře uvedena na 15. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava v říjnu.
dok 5
