CHEMICKÝ PRŮMYSL V ČECHÁCH A NA MORAVĚ A JEHO SPOLUPRÁCE S VYSOKÝMI ŠKOLAMI OD 19. STOLETÍ

CHEMICKÝ PRŮMYSL V ČECHÁCH A NA MORAVĚ A JEHO SPOLUPRÁCE S VYSOKÝMI ŠKOLAMI OD 19. STOLETÍ Autorský kolektiv: Vysoké učení technické v Brně Adolf Gustav Pokorný Jiří Navrátil Michal Veselý Martin Weiter

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze Vlastimil Brožek Bohuslav Dušek Jaromír Lubojacký Miroslav Novák Josef Pašek

1

Obsah 1. Chemický průmysl na Moravě

4

1.1 Období 18. a 19. století __________________________________________________ 4 1.1.1 Osmnácté století před průmyslovou výrobou____________________________ 4 1.1.2 Období devatenáctého století ________________________________________ 5 1.2 Období do 1. světové války _______________________________________________ 9 1.3 Období po 1. světové válce ______________________________________________ 10

2. Technická učiliště

11

2.1 Technické učiliště v Brně ________________________________________________ 12

3. Ustavení C. k. Vysoké školy technické v Brně

15

3.1 Česká vysoká škola technická ____________________________________________ 16 3.2 Chemický odbor _______________________________________________________ 17 3.2.1 Výstavba chemického pavilonu _____________________________________ 17 3.2.2 Organizace studia ________________________________________________ 18 3.2.3 Výzkumné ústavy ________________________________________________ 19 3.2.4 Změna názvu školy_______________________________________________ 19 3.3 Období II. světové války ________________________________________________ 19 3.4 Německá vysoká škola technická v Brně v letech 1918–1945 ___________________ 20

4. Obnova činnosti Chemické fakulty VŠT v poválečných letech

23

4.1 Zrušení Vysoké školy technické v Brně _____________________________________ 24

5. Ústavy fakulty a jejich spolupráce s chemickým průmyslem v letech 1912–1951

24

5.1 Ústav anorganické chemie _______________________________________________ 24 5.2 Ústav teoretické a fyzikální chemie ________________________________________ 25 5.3 Ústav analytické chemie_________________________________________________ 25 5.4 Ústav chemické technologie I (žárniny, kovy a slitiny) _________________________ 26 5.5 Ústav chemické technologie II (paliva a anorganické lučebniny) _________________ 26 5.6 Ústav chemické technologie III (kvasný průmysl)_____________________________ 27 5.7 Ústav chemické technologie IV (uhlohydráty, potraviny) _______________________ 28 5.8 Ústav chemické technologie V (koželužství, voda) ____________________________ 29 5.9 Ústav organické chemie a technologie VI (tuků, dehtů, barviv a plastů) ___________ 31 5.10 Chemická technologie VII _______________________________________________ 31 5.11 Ústav chemické technologie VIII __________________________________________ 31 5.12 Ústav technické mikroskopie, zbožíznalství a užité botaniky ____________________ 32

2

5.13 Mineralogie, geologie a petrografie ________________________________________ 32 5.14 Technická fotografie____________________________________________________ 32 5.15 Ústav fyziky II ________________________________________________________ 33 5.16 Ústav matematiky II ____________________________________________________ 33 5.17 Z historie ústavů fakulty _________________________________________________ 34

6. Cukrovarnický průmysl na Moravě a ve Slezsku

34

7. Vybrané kapitoly z historie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze

38

7.1 Historie Oddělení praktické fotografie VŠCHT, Praha _________________________ 38 7.2 České skandium – nadějné vyhlídky – ztracené iluze __________________________ 41 7.3 Vývoj procesu BC-MCHZ na výrobu anilinu ________________________________ 52 7.3.1 Použití anilinu __________________________________________________ 53 7.3.2 Chemie katalytické redukce nitrobenzenu na anilin _____________________ 56 7.3.3 Ekonomika výroby anilinu _________________________________________ 58 7.3.4 Vývoj procesu katalytické redukce nitrobenzenu _______________________ 59 7.3.5 Vývoj anilinového procesu BC-MCHZ Ostrava ________________________ 60 7.3.6 Lidé kolem vývoje procesu ________________________________________ 62 7.4 Strukturální změny MCHZ Ostrava ________________________________________ 62 7.4.1 Postavení MCHZ v kontextu chemického průmyslu v Československu ______ 63 7.4.2 Dopady chemické výroby na životní a pracovní prostředí _________________ 67 7.4.3 Významné strategické změny_______________________________________ 68 7.4.4 Výroba hnojiv ___________________________________________________ 71 7.4.5 Výroba formaldehydu a lepidel _____________________________________ 74 7.4.6 Výroba organických sloučenin ______________________________________ 76 7.4.7 Výroba anilinu a ostatních aminů____________________________________ 77 7.4.8 Výroba fenolických lisovacích hmot a pryskyřic ________________________ 81

8. Literatura

93

3

Prudký rozvoj průmyslové výroby od počátku 18. století si vynutil zřízení příslušných škol technického zaměření s cílem výchovy odborníků potřebných kvalifikací, odlišné zaměření výuky přírodních věd na univerzitách nemohlo tyto požadavky uspokojit.

1.

CHEMICKÝ PRŮMYSL NA MORAVĚ

1.1 Období 18. a 19. století S příchodem osvícenství v 18. století existovala na Moravě řemeslná výroba a manufakturní dílny. Vesměs průmysl drobný a po stránce technické spjatý s potřebami průmyslu tehdejší společnosti. Základny byly v moci velkostatků, které dobývaly minerálie k výrobě kamence, vitriolu i ledku a měly dřevo potřebné na popel k louhování drasla. Ve výrobě léčiv se používalo bylin. Na přelomu sedmdesátých let 18. století byl vědecký výzkum na Moravě záležitostí německých společností. V roce 1781 byla zřízena chemické laboratoř v brněnské lékárně Petkeho „Zur goldenen Krone“. V roce 1794 vznikla v Brně pod patronací hraběte Jana Křtitele Mittrovského (1736–1811) Moravsko-slezská společnost. Tato měla pro rozvoj vědy a průmyslu mimořádný význam s vypracovanou metodologií empirického a analytického zkoumání. V rámci uceleného programu vědy a techniky inicioval v roce 1799 W.H.C. André (1763–1831) jedenáctičlenný kroužek, který se především zajímal o fyziku a chemii. Tehdy teoretický rozvoj chemie získal na několik desetiletí náskok, který vyústil do větší přímé použitelnosti racionální kvantitativní chemické vědy v praxi a nástupu průmyslové chemie. 1.1.1 Osmnácté století před průmyslovou výrobou Roku 1724 se dobývala kamencové ruda na panství drnovickém. Při těžení rudy kamencové a výrobě kamence – podvojného síranu hlinitodraselného K2Al2(SO4)4, byl v Černé Hoře na Moravě vyráběn i vitriol. Hlavním spotřebitelem kamence byli jircháři. Roku 1769 v Boskovickém kraji bývala výroba kamence spojena s výrobou skalice jen v malém množství. Roku 1770 byl umožněn vzrůst výroby kamence, zejména zákazem dovozu cizího kamence. Od osmdesátých let 18. stol. jsou nové podmínky na základě zemských nebo jednoduchých továrních oprávnění. Roku 1783 přibyl nový podnik v Padochově u Oslavan. Mnohé jiné podniky neměly trvalejšího úspěchu. Padochovský podnik však byl provozovaný společně s dobýváním kamenného oslavanského uhlí. Důležitou chemikálii se stával ledek (KNO3, sanytr), z něhož byl mletím vyráběn střelný prach. Velký vojenský zájem byl příčinou a předmětem státního obchodu se sanytrem a prachem, Správcem tohoto obchodu byl jmenován roku 1743 Jan Jakub Pötzl. Sanytr mohly dobývat jen některé k tomu zvláště oprávněné velkostatky a sanytrníci. Sanytr mlely prašné mlýny náležející velkostatkům. Roku 1750 byly na Moravě takové mlýny tři na Starém Brně, dále v Blansku, v Lomnici, v Náměšti nad Oslavou a Houkovicích na panství sovineckém. Výroba potaše (K2CO3) byla jednou z mála možností jak tehdy zpeněžit neprodejné dřevo, vznikly v 17. a 18. století četné flusovny při sklárnách a též flusovny samostatné. Flusaři bývali často také nájemci vrchnostenských palíren a koželužen. Od nich potaš kupovali ostatní spotřebitelé, především mydláři a barvíři.

4

V roce 1750 bylo na Moravě celkem 42 flusoven. Z toho 14 v kraji brněnském, 8 v jihlavském, 10 ve znojemském, 6 v olomouckém, 2 v přerovském a 3 v hradišťském. Na brněnsku byly flusovny v Kuřími a Křížínkově na statku města Brna. Nájem se řídil podle množství spotřebovaného dříví nebo podle výrobní kapacity. Flusovna blanenská vypálila podle rozpočtu z roku 1736 ročně 184 centů potaše. V roce 1782 bylo na Moravě vyrobeno 9534 centů potaše. Lučavka se v roce 1764 vyráběla v malém množství pro domácí potřebu jen v Kroměříži, v Brně na Cejlu, v Trebářově na panství zabřežském. Dále se uvádí výroba v Uničově a Břevenci u Uničova. Celková moravská spotřeba byla odhadnuta v roce 1769 na 100 centů. Výroba skalice bývala spojena s výrobou kamence v malém rozsahu u Boskovic. Roku 1792 byla Šalamounovi Herzfeldovi z Brtnice povolena pro Brno výroba olejů lněného a řepkového, od té doby provozovaná venkovskými lisovnami. Roku 1824 obdržel jeho syn tovární oprávnění k rafinaci oleje řepkového, jenž měl soukenickému průmyslu nahradit z Itálie dovážený olej bavlníkový. Podnik se od roku 1847 nazýval S. L. Herzfelder a syn, udržel se až do padesátých let 19. století. Malé lisovny oleje, obyčejně spojené s mlýny, se udržovaly dál. Roku 1839 jich bylo na Moravě napočítáno 105. 1.1.2 Období devatenáctého století Nová výroba chemikálií byla určována předpoklady technickými a hospodářskými. Základem byly znalosti získané pokusy a zkušenostmi, v nové době však vědeckými poznatky, ale i výrobními a odbytovými možnostmi. Nezbytné podmínky se vyskytovaly jen zřídka a poměrně v malém rozsahu, takže průmyslová výroba chemikálii se rozvíjela velmi pomalu. Závislost na cizině v odběru barviv a růst textilního průmyslu byla vládě podnětem, aby se starala o domácí výrobu barviv. Uvažovaná továrna barviv byla většího rozsahu až v bývalém dominikánském klášteře v Boskovicích, pro kterou bylo uděleno hraběti Dietrichštejnovi roku 1804 zemské tovární oprávnění. Tato továrna však nenabyla významu. V roce 1811 se stal prvním a ve větším rozsahu a na vědeckém bádání založeným podnikem chemická továrna Hugo Salma v Blansku. Historie chemických objevů v Blansku byla spojena s určitou etapou vývoje bývalých blanenských železáren a strojíren s přidruženou chemickou výrobou. Salmové pocházeli z Lucemburska a sídlili od roku 1743 na zámku v Rájci. Období největšího rozkvětu podniku je spojeno se jmény dvou osobností: Hugo František Salm, který řídil rodové panství v letech 1811 až 1836 a Karla Reichenbacha, který byl chemikem a ředitelem v Blansku v letech 1821 až 1840. H. F. Salm byl mimořádným vzdělancem své doby. Studoval historii, filozofii, ale také hutnictví a dolování rud, přírodní vědy včetně chemie a fyziky a mluvil několika jazyky. Byl členem mnoha učených společností a při svých studijních cestách navštívil prakticky všechny vysoké školy a vědecké instituce v Evropě, které mohly poskytnout nové poznatky pro práci jeho podniku. Na zámku v Rájci měl chemickou laboratoř, kde sám experimentoval. Na stážích neváhal pracovat jako řádný dělník v provozech, jejichž zvládnutí považoval za nutné, výsledky svých prací publikoval v odborné literatuře a byl osobním přítelem mnoha předních vědců své doby. Jedním z problémů, jehož řešení hrabě Salm hledal, byla ekonomičtější výroba dřevěného uhlí pro vysoké pece v Blansku.

5

Když se u M. H. Klaprotha, prvního profesora chemie na univerzitě v Berlíně seznámil s pokusy zuhelnatěním dřeva v uzavřeném prostoru, začal sám v této oblasti bádat. Akademii v Berlíně předložil práci, ve které zdůraznil možnost využití vedlejších produktů pochodu, které se pálením dřeva v milíři ztrácejí. Po převzetí vedení Blanska začal Salm i poloprovozně experimentovat. V roce 1807 přizval do Blanska znojemského rodáka, chemika Ondřeje Winzlena, vynálezce tzv. „německé thermolampy z roku 1803“, který byl znám jako odborník na zplyňování dřeva a vynálezce přenosného přístroje na výrobu svítiplynu. V Arnoštově údolí postavili zděnou pec na suchou destilaci dřeva, vybavenou chladícím potrubím, topnými kanály a jímacím zařízením na vedlejší produkty destilace. Náplň tvořilo jehličnaté dřevo (podle Wankla asi 280 m3) a kromě uhlí získal také 200 veder kyseliny octové, 2 vedra dehtu, 370 centů výborného dřevěného uhlí a svítiplyn. Obtížné a nebezpečné pokusy byly zastaveny v březnu 1809 a po 13 letech obnoveny. V roce 1818 navštívil H. F. Salm chemické laboratoře nově otevřeného Polytechnického institutu ve Vídni a setkal se s chemikem Karlem Reichenbachem, významným přírodovědným polyhistorem, který byl znám zavedením úspěšné výroby dřevěného uhlí podle vlastní metody v železárnách v Hausachu v Bádensku. Reichenbach věděl o pokusech v Blansku a přijal proto nabídku H. P. Salma na spolupráci. V roce 1821 nastoupil v Blansku jako chemik. Zrekonstruoval a vylepšil destilační pec tak, že pracovala skutečně bez přístupu vzduchu, zavedl chlazení plynového kanálu a jímání plynných produktů destilace do vody. Plyn, který způsobil dřívější výbuchy, odvedl potrubím a zapálil. Především však změnil náplň pece, namísto jehličnatého dřeva použil bukové. Hned první pokus v březnu roku 1822 poskytl výborné uhlí a ve větším množství než z milířů a značný objem vedlejších destilačních zplodin. S pokračující výrobou uhlí vedlo k zpracování zplodin k jejich rozsáhlé chemické výrobě a Blansko produkovalo a vyváželo surovou kyselinu octovou, octany vápenatý, železnatý a olovnatý („olověný cukr“), methanol (dřevný líh) a aceton, vedle již dříve z koňské (živočišné) krve a masa vyráběných kyanidů a krevních solí. Roku 1823 dostali Salm s Reichenbachem pětileté privilegium k výrobě octanu barnatého z dřevitého octa a barytové soli a octového etheru. V roce 1821 byl Reichenbach jmenován ředitelem závodů hraběte Salma. Do laboratoří v Blansku nastoupili další chemici V. Mader a Wuschkau (Vuška z Prahy) a zřejmě došlo i na laboratorní výzkum destilačních produktů, především dehtu. Jeho destilací a dělením byla získána „lehká frakce“, použitelná k osvětlování a úspěšná jako obchodní produkt a „těžká frakce“ v níž byly dalším dělením nalezeny nové a do té doby neznámé chemické látky. Reichenbach je systematicky popisoval, studoval jejich fyzikální a chemické vlastnosti a také je pojmenoval názvy převážně z řečtiny a zní poněkud exoticky. Pozdějšími dokonalejšími metodami byly rozděleny na jednodušší sloučeniny. Ve své době byly v Blansku připravovány a zasílány jako vzorky do mnoha laboratoří. Pouze parafin (1830) a kreozot (1832) jsou známy dodnes a spojeny s Blanskem jako místem objevu a Reichenbachem jako prvním, kdo je popsal. Kreosot dosáhl rychle věhlasu jako antiseptikum v lékařství a jako konzervační prostředek masa a dřeva a stal se brzy exportním artiklem blanenské chemie. O mnoho let později se zjistilo, se kreosot není chemické individuum a že jeho součástí je

6

hlavně guajakol (o-metoxyfenol) a kresoly (o-, m-, p-methylfenoly), jsou důležitou chemickou látkou dodnes. Pomaleji se prosadil parafin jako základní surovina pro výrobu svíček a dalších produktů. V roce 1977 publikoval G. B. Kaufman z Kalifornské státní univerzity poznámku o Reichenbachově pittakalu, který považuje za první synteticky připravené a vyráběné barvivo na světě. Pittakal se v Blansku začal vyrábět jako náhrada za dovážené drahé indigo. I když Reichenbach neznal u Pittakalu přesně jeho chemickou konstituci, zůstává skutečností, že syntézou a výrobou pittakalu předešel skoro o 25 let objev W. H. Perkina, který v roce 1866 v Anglii jako první laboratorně připravil z produktu destilace kamenouhelného dehtu barvivo mauvein (anilinový purpur, Perkinova violeť), nechal si jej patentovat a založil jeho výrobu. Reichenbachovy práce z let 1830 získaly jemu a blanenské chemii věhlas v celé Evropě a když po smrti H. F. Salma (1836) odešel Reichenbach po roce 1840 z Blanska, éra chemické výroby a studie nových chemických látek v Blansku postupně zanikla. Avšak i přes poměrně krátkou dobu své prosperity zůstává blanenská chemie natrvalo zapsána v análech chemických objevů. Destilace dřeva a s ní spojená výroba byla provozována v Arnoštově údolí v budovách nazývaných octovou hutí. Vedle ní byla tzv. „modrá huť“ založená Reichenbachem a v zachovalém zbytku písemností podniku byl zachován výkaz o výrobě za rok 1839 v centech: červené soli hrubé........................................ 2343 červené soli čisté ........................................... 324 olovnatého cukru ........................................... 439 cyankali ......................................................... 157 kreosotu ........................................................... 17 konc. kyseliny octové ...................................... 13 Roku 1826 si najala šlechtična Eleonora Flicková, dcera majitele velkostatku Staré Hobzí, opuštěnou tovární budovu u Č. Rudolce a zřídila v ní výrobu měděnky, pařížské a berlínské modři, olovnatého cukru, dehtového oleje a červené hlinkové barvy k nátěru střech. Tato šlechtična si roku 1834 najala ještě zámeček mezi Bolíkovem a Cizkrajovem, kde zřídila výrobu anglické kyseliny sírové. Ve čtyřicátých letech oba podniky zanikly. Velký význam měl rozvoj cukrovarnictví v době kdy za Napoleonovy éry kontinentální systém znamenal pro Moravu a Slezsko začátek konjunktury cukrovarnického průmyslu. V roce 1829 byl zřízen cukrovar v Kostelním Vydří na Moravě. V této době zaznamenalo značný rozvoj i lihovarnictví, drožďárenství a pivovarství. Roku 1844 získal Karel Hochstetter jednoduché tovární oprávnění k chemické výrobě. Byl vyučen lékárníkem, studoval na berlínské univerzitě technologii a byl na praxi v Blansku. Finančně se opíral o svého strýce brněnského textilního továrníka Karla Offermanna, a roku 1845 vznikla firma Hochstetter a Schickart. Jejich výroba byla opřena zejména o potřebu brněnského textilního průmyslu a rychle vzrůstala. Vyráběli cyankali, červenou krevní sůl, hořkou sůl, cínovou sůl, čpavek, olej z jeleních rohů a sodu bikarbonu.

7

Na Moravě byly založeny dvě výrobny Leblankovy sody Karlem Hochstettrem a Janem Millerem, a to v Hrušově nad Odrou v roce 1851 a v Petrovicích u Karviné v roce 1852. Obě továrny vyráběly kyselinu sírovou v olověných komorách. David Schuschny ve Velkém Meziříčí měl speciální výrobu klihu. V roce 1851 vyráběl klih truhlářský, soukenický a nástrojový. Zaměstnával 25 lidí a vyráběl ročně 1500 až 1800 centů truhlářského klihu. V prvé polovině 19. stol. se rozšířila výroba olejů o tzv. oleje éterické ze semen anýzu, fenyklu a kmínu. Vyrábělo je 11 menších výroben v Ivančicích, Rousínově, Miroslavi a v několika vesnicích na znojemsku. Od roku 1852 se zabývala výrobou jiných druhů brněnská firma F. L. Bittner. Roku 1858 Abraham Zwillinger vyráběl ve svém holešovském podniku vedle spodia na 7000 centů, zvířecího uhlí, vodní sklo, čpavek a umělé guano na 5500 centů. Zaměstnával 19 dělníků. První závod na pryžové výrobky zpracováním kaučuku má dlouhou tradici od roku 1866 v Odrách ve Slezku (Optimit). Robert Florentin se věnoval řízení vlastního cukrovaru, rafinerii a lihovaru v Židlochovicích. Zde prováděl zlepšení výroby cukru řepného tak, že závody židlochovické slynuly drahná léta jako směrodatná zkušebna pro průmysl cukrovarnický a roku 1850 jako základ těžby šťávy, tzv. metoda židlochovická. Robert Julius nastoupil roku 1848 v závodě svého otce v Židlochovicích a účastnil se rozmanitých pokusů technologických i hospoddářských. Využil zákony difúze v těžení řepné stavy. Roku 1864 sestavil první baterii difusní . V kampani roku 1865–66 pracoval již novým způsobem bez závad. V roce 1867 byl způsob difuse zaveden v 27 cukrovarech a označen jménem Robertovy difuse. Současně zavedené nože tvaru hřebenovitého se jmenují nože Robertovy. Z mnoha farmaceutických přípravků a léčiv měl roku 1883 největší význam výrobce Hell (Chemosan Hellko) v Komárově u Opavy. V roce 1888 byly v Ostravě vybudovány rafinerie ropy dovážené z Haliče a Rumunska. Kolem roku 1870 vznikla koksovna Karolina. V roce 1883 byla postavena Centrální koksovna. V letech 1880–1890 byla postavena koksovna Larisch-Mönicha. V daném období byly provozovny koksu v tehdejších Vítkovických železárnách a též v několika dalších. Výroba koksu v r. 1890 činila pouze 0,587 mil. tun. Dehtárna v Zábřehu u Ostravy roku 1893 zahájila provoz na prvých dvou destilačních retortách,v roce 1894 byla v provozu další dvojice retort. Po vybudování dostatečné kapacity na základní destilaci dehtu, byly postupně stavěny ostatní výrobny. V roce 1894 to byla jednotka na krystalizační zpracování antracenových olejů, V roce 1896 pak samostatná stanice na destilaci olejů. V roce 1897 začala výstavba destilovny na zpracování surového benzenu. Na přelomu století pak byla uvedena do provozu výroba antracenu (40–50 %), kyseliny karbolové a fenolu, naftalenu a pyridinu. Po uvedeni do provozu prvých destilačních retort na dehet v roce 1893 měla tehdejší továrna celkem 13 zaměstnanců a l mistra. V roce 1895 byly schváleny stanovy továrny s názvem „První moravská rolnická továrna akciová na soustředěné hnojiva a lučebniny v Přerově“. Technologické řešení provozu navrhl prof. Julius Stoklasa. Kolaudace továrny se uskutečnila v roce 1896. Výroba najela a na jaře byly dány první výrobky na trh. V roce 1897 vstoupila továrna na dobu tří let za účelem

8

rozšíření trhu do „Sdružení továren na hnojiva“ s ročním limitem výroby 378 vagónů superfosfátu. V roce 1900 byl vybudován mechanický rozklad fosfátů v tzv. Lorenzově hrnci. Zároveň továrna získala patent firmy Lutiens na rozmělňování superfosfátu škrabacím strojem, což znamenal velký pokrok ve výrobě a přerovská továrna byla prvá, která jej použila v Rakousku-Uhersku. Z řemeslného mydlářství a svíčkařství vznikají už i továrny na mýdla a svíčky. Prvý podnik založil roku 1826 říšský Němec Jan Lennsen na výrobu olejového mýdla v Tišnově a poté ji roku 1857 převzal jeho zeť Josef Zelníček. Roku 1845 Josef Mareček si vymohl jednoduché tovární oprávnění na výrobu zboží lojového. Roku 1853 založil Karel Buček s brněnskými mydláři Ferdinandem Semmlerem, Vincentem Luňáčkem a Adolfem Schmittem továrnu na mýdla a svíčky v Brně. Z předchozího podniku vznikla firma F. Semler a H. Frenzel, po té z ní akciová společnost Brněnská stearinová svíčkárna a mydlárna v Brně Komárově. Roku 1854 jí bylo uděleno zemské tovární oprávnění a začala vyrábět mýdla z kokosového oleje. Rovněž roku 1854 bylo uděleno zemské tovární oprávnění k výrobě mýdla a svíček Mořici Druckerovi v Brně. Firma však zanikla roku 1857. 1.2 Období do 1. světové války Svůj historický vývoj začaly dehtochemické závody v roce 1G92 v Zábřehu na ostravsku. V převážně průmyslově vyspělé oblasti s produkcí koksoven souviselo s produkcí ocelí. Po vybudování dostatečné kapacity na základní destilaci byly postupně stavěny ostatní výroby. V roce 1894 to byla jednotka na krystalizační zpracování antracénových olejů, v roce 1896 samostatná stanice na destilaci olejů. V roce 1897 začala výstavba destilovny na zpracování surového benzenu. Na přelomu století pak byla uvedena do provozu výrobna antracénu (40– 50 %), fenolu, naftalenu a pyridinu. V roce 1905 byl zábřehský závod J. Rütgerse továrnou na komplexní zpracování dehtu a benzenu z koksáren ostravsko-karvínské oblasti. Dále v roce 1895 byla založena "První moravská rolnická továrna akciová na soustředěná hnojiva a lučebniny v Přerově". Technologické řešení provozů navrhl prof. Julius Stoklasa. Superfosfát se měl získávat poměrně primitivně a rozkladem v zemních jamách. Pro zvýšení kapacity výroby kyseliny sírové bylo rozhodnuto postavit druhý komorový systém. V roce 1900 byl vybudován mechanický rozklad fosfátů v tzv. Lorenzově hrnci. Zároveň továrna získala patent firmy Lutiens na rozmělňování superfosfátu škrabacím strojem. Patent znamenal velký pokrok ve výrobě a přerovská továrna byla první, která jej použila v Rakousku-Uhersku. V roce 1905 továrna dodávala kromě vlastních výrobků kyseliny sírové a nerostných a kostních superfosfátů i další hnojiva jako chilský ledek, Thomasovu strusku, síran amonný, Kainit (přírodní sůl KCl.MgSO4.3H2O), draselnou sůl a smíšená hnojiva. V roce 1908 se začal využívat fluor vznikající při rozkladu fosfátů a prodával se ve formě fluorokřemičitanu sodného. Nově také přibyl odtučněný vlněný výčes. Jednalo se o odpad z továren na vlněná sukna. Zpočátku byl kupován v extrahárně v Brně u firmy Josef Merz, ale v roce 1910 byl dohodou převeden provoz do Přerova. Extrahovalo se benzinem. Také se zpracovávaly odřezky kůže. Získané tuky se odesílaly zpět do Brna, a zbytky po extrakci se upravovaly na organické hnojivo

9

V roce 1913 výrobní kapacita patřila k největším obdobným v Rakousku-Uhersku a podle názoru některých odborníků byla i nejlépe vybavena. Až do první světové války se neustále rozvíjela. 1.3 Období po 1. světové válce V Přerově po válce továrna jako celek stagnovala. Výrobu superfosfátu se podařilo obnovit až v roce 1920. Potřeba jaderných krmiv vyvolala v roce 1921 stavbu nové bateriové extrakce olejnatých semen, kde byl získán lněný extrahovaný šrot a lněný olej. Olej byl dále zpracován na lakový olej, zhuštěný olej a fermeže nebo prodáván továrnám vyrábějící laky, barvy, tmely, linoleum, voskované plátna, továrnám na nábytek. Zbytek kapacity byl v extrahárně využit na výrobu olejů, které byly rafinovány a destilovány pro svícení nebo jako jedlé. Zpracovávala se tak řepka, slunečnice, podzemnice olejná, mák, kokos, palmojádro, pokrutiny, soja, sezam. Počátkem roku 1926 navázala výroba na extrakci olejů i novou výrobu fermeží a lakových olejů. Za druhé světové války byl vývoj podniku zastaven a celá výroba začleněna do válečného hospodářství. Teprve po druhé světové válce dochází v Evropě k zavádění chemického inženýrství v pojetí: základní pochody, jednotlivé operace, ze kterých jsou technologie složeny. Významný zvrat v rozvoji zpracování černouhelného dehtu nastal po druhé světové válce. Tehdy došlo k nárůstu produkce kamenouhelného dehtu a benzenu, když nebylo možné zajistit jejich ekonomicky a technicky správné zpracování. To vše vyžadovalo radikální řešení formou výstavby nových provozoven ve Valašském Meziříčí. V roce 1970 zavedena výroba využívající principu krystalizace – destilace umožňující dvojnásobné zvýšení výtěžnosti antracenu z oleje oproti ostravské technologii. Výroba ftalanhydridu byla ve Valašském Meziříčí zahájena v roce 1971 podle technologie fy. Lurgi, jež je vybavena koncovým spalováním exhalátů. Je to návazné zpracovaní základních dehtových výrobků. Ostravský závod byl v podstatě „surovárnou“, z dehtu a benzenu vyráběl pouze základní dehtové chemikálie, i když ve vysokém stupni čistoty. V Přerove začala v roce 1949 modernizace výroby a mechanizace dosavadních provozů. Do podniku byla převedena výroba Argolitu – umělé rohoviny v deskách o tlouštce 2 až 10 mm k výrobě knoflíků, galanterního zboží, bižuterie, nábytkového kování, kláves na klavíry a použití v elektroprůmyslu. K podniku byl přičleněn pobočný závod „Fosfa Foštorná“ v Poštorné u Břeclavi, kde se vyráběla kyselina sírová, superfosfát a fosforečné soli a také tam bylo „Výzkumné středisko odpadních hmot“. Středisko vyvinulo výrobu studeného klinu Prolep, nefenolického flotačního činidla pro doly Flotakol, mazlavé mýdla, atd. Dále následovalo převedení výroby jedlých tuků a olejů do podniku „Milo závody Olomouc“. Program oddělení byl zredukován a zaměřen na zpracování technických olejnatých surovin a ricinových bobů. Rok 1950 znamenal i zahájení výroby faktisů, které se používaly jako plastifikátory do gumárenských směsí. Vyráběly se z rostlinných olejů reakcí se sírou nebo chloridem sirným. V roce 1958 byl pod závod Přerov začleněn provoz na výrobu lité ušlechtilé fenolformaldehydové pryskyřice Juralit v Lipníku nad Bečvou, kde se vyráběl v letech 1922 až 1976.

10

Výroba pigmentů – titanové běloby a železité červeně běžela od roku 1964. Pro DSZU Valašské Meziříčí dodávala firma alkalický titanát. V letech 1985–1986 byl poloprovozně vyrobený chlorid titaničitý pro použití jako katalyzátoru při výrobě polypropylenových vysokotlakových potrubí. V letech 1985–1987 vyrobeny tzv. gama kysličníky pro podnik na výrobu magnetofonových pásků. Rovněž gumárenský průmysl rozšiřoval výrobu. Tak závod Optimit v Odrách vyráběl pryžové nitě, klínové řemeny, chirurgické zboží a později i plynové masky. Podstatným způsobem se uplatnila firma Baťa, která v souvislosti se zprůmyslněním výroby obuvi začala s vlastní výrobou pryžových součástí obuvi, pneumatik, technické pryže a hraček, Začala rozvíjet výrobu plastů, umělého hedvábí, celofánu i některých chemikálii. Začal se rozvíjet i průmysl pro výrobu fotografických materiálů. V Brně zavedla firma Neobrom výrobu fotografických papírů. V Hrušově, pobočném závodě „Spolku pro chemickou a hutní výrobu“ rozvíjela se výroba litoponu a barnatých sloučenin. Litopon je bílé barvy, složený ze směsi běloby barytové a sirníku zinečnatého, ale i křemičitanu zinečnatého. Významným dodavatelem mýdel, svíček, ale i chemických přípravků pro textilní a košařský průmysl byla továrna Standard v Brně. V Přerově podnik Maděr a syn vyráběl mýdla, svíčky a rafinoval oleje. V Brně-Modřících podnik „Biochema“ využíval objektu bývalého cukrovaru k výrobě mýdla. Brněnská mydlárna Krassl a Wittmann zavedla destilaci surového glycerinu.

2.

TECHNICKÁ UČILIŠTĚ

Rozvoj průmyslu a vědy nezbytně vyžadoval budování odborného školství a vědeckých institucí. Významnou roli hrály univerzity, které vychovávaly odborníky humanitních a přírodních věd, z nichž mnozí významně přispěli prudkému rozvoji průmyslu v 18. a 19. století. Již v roce 1717 vzniká první technické učiliště v Čechách – Stavovská inženýrská škola jako oddělení Karlovy univerzity. V Brně byl předchůdcem instituce vysokoškolského charakteru Stavovský technický ústav, vzniklý přeměnou olomoucké Stavovské akademie založené roku 1725, která měla zčásti zaměření inženýrské školy. První skutečně moderní technickou školou poskytující i odpovídající technická vzdělání byla slavná École polytechnique v Paříži, založená v roce 1794. Podle jejího vzoru se vyvíjelo v 19. století technické školství řady evropských zemí včetně rakouské monarchie. V roce 1795 byla ustanovena studijní komise pro založení pražského stavovského polytechnického institutu, který zahájil vyučovaní v roce 1806. Podle úvah jejího prvního ředitele prof. Josefa Gerstnera se technické studium soustředilo na přírodovědu, fyziku a chemii, vyšší matematiku, mechaniku, deskriptivní geometrii, stavitelství, rýsování a kreslení. V roce 1810 bylo studium prodlouženo na tři roky, ve třetím ročníku bylo vyučováno zejména stavitelství. Přednášky z chemie probíhaly ve zvláštním jednoročním, později dvouročním kurzu. Žáci této školy měli velmi různé předchozí vzdělání, důraz byl kladen na potřeby domácího průmyslu. Věda zde nebyla cílem, nýbrž prostředkem. Vídeňská polytechnická škola byla založena až devět let po pražské polytechnice v roce 1815. V tomtéž roce byl pražský polytechnický institut oddělen od Karlovy univerzity. Brzy nato byly zakládány obdobné polytechnické instituty v dalších

11

větších městech c. k. monarchie: v Terstu, Grazu, Krakově a Lvově. Morava patřila v prvé polovině 19. století mezi nejprůmyslovější země monarchie stejně jako Dolní Rakousy a Čechy, i když na Moravě žilo pouze necelých šest procent obyvatelstva. Z dominujících průmyslových odvětví byla na Moravě především výroba textilu, cukru a potravin, železa a železného zboží, začínal se silně rozvíjet strojírenský průmysl. Není proto divu, že průmyslová revoluce si vynutila i odpovídající změny ve školství, jehož rozvoj v technickém směru byl soustředěn především na Brno a na Ostravsko. 2.1 Technické učiliště v Brně Přípravy na zřízení technického učiliště v Brně započaly již v r. 1817, kdy bylo založeno Františkovo muzeum, mezi jehož zakladatele patřili hrabě H. Salm, A. Mitrovský, J. Auersperg a další moravská šlechta. Jedním z úkolů muzea bylo působení na vzdělávání i kulturu, podle návrhu z r. 1834 mělo být muzeum spojeno s technickým učilištěm. Následujících deset let bylo vyplněno jednáními mezi řadou institucí, v neposlední řadě šlo i o financování polytechniky. Její provoz přislíbili hradit moravští stavové, kteří v roce 1838 zaslali prosbu přímo císaři, kde žádají, aby zřízení techniky dostalo se nejvyššího schválení, “…poněvadž při všeobecně pokračující vzdělanosti a rozkvětu průmyslovém jiných zemí, Morava z nedostatku potřebných ústavů vzdělávacích vždy více by musila zůstávati pozadu, což není bez účinku na blahobyt její.” Program tříletého studia zahrnoval i předměty technická chemie a zbožíznalství po pěti hodinách týdně ve dvou ročnících. Nejvýznamnějším dokumentem pro zřízení polytechnického institutu bylo “Nejponíženější předložení věrně nejposlušnějšího ministra věcí duchovních a veřejného vyučování Lva hraběte z Thunu” císaři ze srpna 1847. Historickým datem byl 28. listopad 1847, kdy císař Ferdinand schválil zřízení C. k. Technického učiliště v Brně na státní útraty s příspěvkem stavů. Ještě v témž roce udělil císař baronu S. M. Rotschildovi právo založit nadaci na podporu technického učiliště. Z částky 40 000 zlatých měly být vypláceny příspěvky na vědecké experimenty, na zakoupení drobných přístrojů, na vědecké cesty profesorů a nadaných posluchačů a mělo být udržováno stipendium ve výši 210 zlatých ročně ve prospěch nemajetných studentů. Moravští a slezští stavové však tyto prostředky hrdě velkou většinou odmítli, protestujíce tak proti rozhodnutí císařskému, jímž se Rotschildovi dostalo dovolení zakoupit se na Moravě bez jejich souhlasu. Příspěvek moravských stavů činil 120 000 zlatých ročně a byl na zasedání sněmu hodnocen jako nejkrásnější odkaz stavů moravských, kterým “…sněm zemský snahy své o osvobození gruntů krásněji ukončiti a potomkům svým lépe se zavděčiti nemůže, než když technickým ústavem umy a blaho národu k novému poznání přivede”. Revoluční rok 1848 znamenal též podstatné změny školského systému monarchie, kdy byla uplatňována práva národů za rovnoprávnost jazyků. Na říšském sněmu v Kroměříži 32 moravských poslanců české i německé národnosti vyslovilo podporu usnesení, v němž se konstatuje, že “…rovné právo národnosti, tato vznešená a spravedlivá zásada, na níž se založí státní budova rakouská, nemůže dále vyloučena býti ze země Moravské.” Na základě podrobného rozboru odborného i finančního podaného ministrem Lvem hrabětem Thunem vydal císař František Josef I. dne 13. září 1849 rozhodnutí o zřízení C. k. Technického učiliště v Brně (K. k. Technische Lehranstalt) podle daných návrhů a nařídil ministru veřejného vyučování bez průtahů zavést

12

co je zapotřebí. Toto utrakvistické (dvoujazyčné) učiliště mělo již zřetelný charakter vysoké školy. Pro výuku na technickém institutu byla pronajata třípatrová budova na Trnité ulici č. 24. Na slavnostním otevření školy 14. ledna 1850 viceprezident hrabě Lažanský potvrdil v projevu proneseném z části německy a česky, že “…s uspokojením a velmi vděčnou myslí může zvláště slovanský obyvatel vlasti naší Moravy pozorovati, že vláda, zavádějíc tyto školy, bedlivě přihlížela k tomu, aby pravidlo rovnoprávnosti bylo nepochybně zachováno, i aby dala důkaz otcovské péče o věrné Slovany. Více již není třeba schopnému mladíkovi moravskému hledati kromě vlastní příležitosti k vycvičení se na věcech průmyslových. Již má tu příležitost zde…”. Zásadu rovnoprávnosti zdůraznil ve svém následujícím českém projevu i prezident zemského sněmu rytíř K. Vojkovský. Výuka na polytechnickém institutu byla rozdělena do 28 předmětů. Ve dvou byla vyučována chemie s následujícím obsahem: Povšechná lučba obsahuje objasnění, potřebnými zkouškami stvrzené, s ohledem na potřeby její při technických umělostech a řemeslích a patřícím zřetelem na lučbu analytickou (5 hod. týdně po celý rok). Zvláštní technická lučba jedná o nejdůležitějších, na lučebních zásadách spočívajících technických řemeslech, jako jsou pivovarnictví, vinopalnictví, dělání vína, octařství, jirchářství, bílení a barvířství, dělání skla, škrobu, cukru, klihu, zhotovování výrobků lučebních ve velkém atd., s obvzláštním ohledem na potřebnosti na Moravě a ve Slezsku, i na hutnictví a prubířství přiměřený ohled se vezme. Přednášeti se bude 5 hod. po celý rok. Pro lučebnické rozbírání a zkoušky zřízeny budou dvě laboratoria, kde i posluchači budou moci pracovati. Na institutu bylo vyučováno v různých kurzech i v neděli. Profesor lučby mohl na místě profesora silozpytu převzíti nedělní vyučování pro řemeslníky. Posluchači museli být 16 let staří a byli buď řádní, buď mimořádní, buď hosté. Jedním ze zásadních úkolů bylo vybrat v konkurzu členy profesorského sboru, kteří museli ovládat i český jazyk. Císařským rozhodnutím z 29. prosince 1849 bylo pro 12 stolic jmenováno prvních šest profesorů, z nichž pět bylo české národnosti: Karel Kořistka, dosud suplující učitel na hornické akademii šžávnické, profesorem praktické geometrie a polohopisného rýsování, MUDr. PhDr. Václav Hrubý profesorem pokusné a technické fyziky, suplující učitel na polytechnice pražské MUDr. Bedřich Kolenatý profesorem všeobecné přírodovědy, učitel aritmetiky na gremiální škole ve Vídni Josef Auspitz profesorem počtů kupeckých, vedení knih a slohu obchodnického, Bernhard B. Quadrát, dosud asistent chemie na univerzitě pražské, profesorem všeobecné a zvláštní lučby, Dr. Jan Helecelet, dosud profesor stavovské akademie olomoucké, profesorem polního hospodářství a vedení statků, a konečně Dr. Florian Schindler ředitelem. Prof. Bernhard Bořivoj Quadrát (1821–1895) pocházel z české pražské rodiny a studoval původně filologii na pražské univerzitě. Později přešel na chemii k profesoru Redtenbacherovi, u něhož se stal po skončení studia asistentem a tam se také habilitoval. Napsal několik učebnic chemie pro vyšší reálky a technické ústavy, česky vydal v r. 1862 učebnici “Základové chemie” a učebnice chemie barvářské a tiskařské. Když v r. 1876 zemřel prof. J. Helcelet, zůstal prof. B. Quadrát jediným Čechem v celém profesorském sboru a stal se terčem národnostního útlaku jak ze strany profesorského sboru, tak i studentů. Byl předčasně penzionován, konec života prožil v ústraní a nedostatku.

13

Obr. 1

Prof. Vojtěch Šafařík

Na ročním studijním pobytu působil na škole prof. Vojtěch Šafařík (1829–1902), který zásadním způsobem upravil české chemické názvosloví. První léta technického učiliště byla poznamenána problémy finančními, ale hlavně jazykovými, přes výslovné znění výnosu ministra vyučování i souhlas císaře. Vlivem působení germanizačního Bachova absolutismu se škola postupně poněmčovala. Propagátorem češtiny na škole byl zejména prof. Jan Helcelet, který se nezastavil ani před sporem s ředitelem a prorocky uvedl, že ”českou techniku věrně ve skutek uvésti jistě bude mnohá léta a mnohé pokusy potřebovati”. Svůj vývoj prodělávala i odborná náplň výuky, poněvadž rozvoj technických věd v polovině 19. století neodpovídal jejich zastoupení na technických učilištích monarchie. Tak např. pro stavitelské obory byl ve sboru pouze jeden profesor, totéž pro strojírenské obory. Chemickotechnologické obory přednášeli profesoři jen na okraji obecné chemie. Rovněž vybavení škol bylo chatrné, dotace nestačily ani na demonstrace při přednáškách, natož pak na vědeckovýzkumnou činnost. Asistenty měli jen profesoři chemie a geometrie. Organizační řád institutu zůstal po celých 17 let prakticky nezměněn. Učební plán pro studium stavebního a strojního oboru byl čtyřletý. Chemici studovali pouze tři roky, přičemž druhý a třetí rok věnovali výhradně studiu chemie. Ke zlepšení výuky mohlo přispět dokončení nové budovy na Eliščině třídě (dnešní Komenského nám.) v r. 1860, která je dnes sídlem lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Neúplnost technického vzdělání v monarchii byla ve srovnání se zahraničními školami obdobného zaměření však stále zřetelnější a tíživější. Podstatné reformy, navržené i pro ostatní technická učiliště monarchie zejména brněnským prof. K. Kořistkou, se prosazovaly jen velmi obtížně, hlavně pro nedostatečné státní dotace. Nový organizační statut z roku 1867 obsahoval i změnu názvu brněnské školy na C. k. Technický institut (K. k. Technisches Institut), avšak odborná úroveň již téměř úplně poněmčené školy silně poklesla. Na Technickém institutu se v té době vyučovaly jen dva obory, a to stavba strojů (5 ročníků) a technická chemie (4 ročníky), pro stavebnictví a hornicko-hutnické studium byly ustaveny pouze tříleté kurzy. Druhým hlavním bodem Kořistkovy reformy z r. 1867 byla rovnoprávnost jazyků, což byl jeden ze základních problémů právě v Brně, kde národnostní nesnášenlivost brněnských Němců podporovaná radnicí znemožnila českým profesorům jejich působení na institutu. To jen přispělo k prohloubení úpadku poněmčené školy, nejlepší profesoři a studenti odcházeli do Vídně a do Prahy.

14

3.

USTAVENÍ C. K. VYSOKÉ ŠKOLY TECHNICKÉ V BRNĚ

Organizační změny, zvl. reformy počtu oborů i délky studia, probíhaly na již zcela poněmčeném institutu i po roce 1870, kdy poslanci moravského zemského sněmu zahájili kampaň za urychlené zřízení inženýrské školy. Toto úsilí vedlo k vydání zákona říšské rady ze 4. května 1873, kterým se brněnský technický institut mění na C. k. Vysokou školu technickou (K.k. Technische Hochschule). Nová vysoká škola získala nové profesory a asistenty a zlepšilo se i její vybavení, byly vybudovány laboratoře. Nicméně zájem o studium na této škole stále klesal, též vlivem stále rostoucího nacionalismu německého vedení školy i studentů. Ve školním roce 1873/74 měla škola 180 posluchačů, v r. 1887/88 již pouhých 102, tedy téměř polovinu. Bylo zřejmé, že je neúnosné uměle udržovat vysokou školu s pouhou stovkou studentů a současně nedbat oprávněných požadavků 70 % obyvatel Moravy české národnosti po založení nové české vysoké školy na Moravě, kde tehdy působila pouze olomoucká univerzita s převážně německým vedením. Rozvoj průmyslové výroby na Moravě si vyžádal rozšíření vyučovaných oborů, takže postupně vzniklo pět nových fakult a škola měla značnou samosprávu s právem volit ze svého středu rektora na dobu jednoho roku. Vyučovacím jazykem byla němčina, české přednášky byly zcela výjimečné. Závěrečné státní zkoušky byly zavedeny od roku 1878. Na nátlak průmyslu byla na chemickém odboru zřízena nová stolice chemické technologie. Ve školním roce 1894/95 se začala přednášet chemie poživatin, bylo zřízeno oddělení barvení a tisku látek, od r. 1897 bakteriologie. V roce 1899 měla tehdy již zcela německá Vysoká škola technická pouhých 287 studentů, z toho 59 chemiků.

Obr. 2

Budova Vesny na Augustinské ulici (vlevo) a budova na Falkensteinerově ul. č. 7

15

Obr. 3

Nová technika na Veveří 95

3.1 Česká vysoká škola technická V letech 1880–1900 dochází na Moravě a ve Slezsku k zásadním změnám, země se mění na agrárně-průmyslovou oblast monarchie. Průmyslovým střediskem se vedle ostravského regionu stalo Brno, kde se rozvíjel zejména průmysl potravinářský, textilní a strojírenský. Požadované reformy odborného školství byly v Brně komplikovány přiostřováním národnostního soužití Čechů s Němci. Zatímco dříve se česká inteligence na Moravě zasazovala o utrakvizaci škol, od počátku 90. let se silně posílilo hnutí za založení druhých českých vysokých škol. Úsilí za založení české univerzity a techniky výrazně přispívala aktivita mladočechů a též podpora pražských českých akademiků. Do akcí se zapojovalo stále více moravských obcí a akademiků. Významnou roli ve vyjednávání s vídeňskou vládou sehrál zejména mladočech Dr. Josef Kaizl (1854–1901), profesor právnické fakulty pražské univerzity, který spolu s PhDr. Antonínem Rezkem (1853–1909), profesorem pražské filosofické fakulty a sekčním šéfem Ministerstva kultu a vyučování, byli jediní Češi ve vídeňské vládě. Další tlak na vládu vyvíjeli Češi zdola. Na petici podanou českými poslanci v roce 1896 na říšské radě musela vláda již závazně odpovědět. Ministerský předseda Badeni byl nucen v roce 1896 vydat v parlamentě prohlášení, že “…vláda pomýšlí na založení druhé české univerzity a také techniky na Moravě”. Zcela zřetelně šlo o otázku národně politickou. Rakouská vláda ji formulovala ne jako problém mezi vládou a Čechy, ale jako otázku dohody s Němci. K založení univerzity bylo zapotřebí schválení parlamentu, avšak ke zřízení techniky nikoliv. Proto se úsilí Čechů zaměřilo na tuto jedině schůdnou variantu, a to také proto, že v Brně již dříve utrakvistická technika existovala. Ministrem financí v nové vládě hraběte Františka Thuna byl Dr. Josef Kaizl, který již v rozpočtu na rok 1899 pamatoval slíbenou částkou 100.000 zlatých na českou techniku v Brně, která skutečně byla císařským rozhodnutím ze dne 19. září 1899 zřízena. K založení druhé české univerzity se žádná rakouská vláda neodhodlala. Počátky brněnské Vysoké školy technické byly nerozlučně spjaty s brněnskými odbornými školami a institucemi. Díky pohostinnosti ženského vzdě-

16

lávacího spolku Vesna získala nová česká technika svoji první budovu na Augustinské ulici (dnešní Jaselské). Slibný rozvoj České vysoké školy technické v Brně vedl záhy k požadavku, aby její stavební a strojní odbor (fakulta) byly doplněny odborem chemickým. Proto se již na své schůzi 8. 3. 1907 usnáší profesorský sbor, aby tento odbor (fakulta) byl neprodleně zřízen. Příslušná žádost byla sice rakouskému ministerstvu kultu a vyučování podána (24. dubna 1907), ale nový odbor povolen nebyl. Teprve o tři léta později, když se jediná česká vysoká škola na Moravě mohla přestěhovat do krásných nových budov na Veveří ulici č. 95 a dosavadní budova na Falkensteinerově ulici č. 7 (nyní Gorkého) se uprázdnila, vznikla vhodná situace pro zřízení a umístění nové fakulty chemické. Profesorský sbor neotálel a již 8. 9. 1911 byl jmenován PhMr. a PhDr. Bohumil Kužma (1873–1944) prvním řádným profesorem anorganické chemie. Ujal se organizace nové fakulty a řídil adaptační práce ve staré budově na Falkensteinerově ulici. 3.2 Chemický odbor Zřízení nové fakulty bylo potvrzeno již 8. 11. 1911, a to pro školní rok 1911/12. Přednášky na fakultě začaly teprve 23. 10. 1912, prvním děkanem byl zvolen prof. Bohumil Kužma. Koncem roku 1912 přišli z Prahy osvědčení pracovníci Dr. Ing. Jan Novák, jmenovaný mimořádným profesorem analytické chemie (22. 11. 1912) a PhMr. a PhDr. Jiří Baborovský, jmenovaný řádným profesorem chemie teoretické a fyzikální (2. 12. 1912). Koncem roku 1913 byli jmenováni další mimořádní profesoři-technologové, a to Dr. Ing. Cyril Krauz pro chemii organickou (24. 10. 1913) a Dr. Ing. Otakar Kallauner pro chemickou technologii I, která zahrnovala velkoprůmysl anorganických lučebnin a průmysl silikátů (1. 12. 1913). 3.2.1 Výstavba chemického pavilonu Prostory pro novou fakultu se brzy ukázaly jako nedostačující, a proto se již ve studijním roce 1912/1913 začalo jednat o novostavbě pro odbor chemie. Byly zakoupeny pozemky na dnešní Žižkově ulici a na jaře roku 1914 se začalo stavět. Do stavební komise byl za školu jmenován prof. Kallauner. Na základě podrobných podkladů vypracovaných prof. Kallaunerem nakreslil prof. ing. arch. K. H. Kepka (1869–1924) náčrtky konečného návrhu budovy chemickotechnologického pavilonu. Tyto náčrtky byly počátkem roku 1914 zaslány do Vídně Ministerstvu veřejných prací, které na osobní příkaz tehdejšího ministra Dr. Ing. O. Trnky zadalo stavebnímu radovi Freimuthovi úkol urychleně vypracovat zadávací a prováděcí plány. Již 9. 3. 1914 byla tato velká stavba po užší soutěži zadána firmě V. Nekvasil za částku 1 582 100 K. Vypuknutí první světové války zasáhlo citelně i výuku na školách. Finanční prostředky byly sníženy na minimum, mnozí posluchači i profesoři byli povoláni na frontu. Slibně se rozvíjející vývoj českého školství v Brně a na Moravě byl rázem utlumen. Značná část nejlepších školních místností byla nevybíravým způsobem zabrána vojskem, škola musela hledat provizorní umístění ve staré budově techniky na Falkensteinerově ul. 7 (nyní Gorkého). Výuka byla udržována jen v omezeném rozsahu. Technologické přednášky převzali kromě asistentů fakulty Dr. Ing. Josefa Hrubého, Dr. Ing. Václava Kubelky a Dr. Ing. Jaroslava Matějky také prof. Dr. J. Schneider z pražské vysoké školy technické a někteří další odborníci jako Dr. Ing. F. Ducháček, doc. Dr. Ing. R. Vondráček, Ing. F. Vávra a Ing. F. Viewegh. Válka si však vyžádala i oběti na životech jak z řad vyučujících, tak z řad studentů. 17

Opravdový vysokoškolský život se na techniku vrátil až po skončení války. Největší změnou, která se v Brně se vznikem samostatného československého státu udála, bylo převzetí správy města do českých rukou. To se mimo jiné projevilo i podporou aktivit České vysoké školy technické, na které mohli studovat i cizinci, zvláště šlo o posluchače z východních a balkánských zemí. Ministerstvo školství a národní osvěty nové Československé republiky mělo porozumění pro potřeby vysokých škol, zejména moravských, takže po skončení války, vzdor všem těžkostem, byl během krátké doby dobudován nový chemicko-technologický pavilon na Žižkově ulici. O celou výstavbu si získal mimořádné zásluhy prof. O. Kallauner.

Obr. 4

Chemický pavilon na Žižkově ulici

3.2.2 Organizace studia V roce 1920 byla provedena reforma studia. Jeho organizace zůstala po dlouhá léta taková, jak byla navržena profesory B. Kužmou a O. Kallaunerem a velmi dobře se osvědčila. V prvním a druhém ročníku studia byly přednášeny převážně teoretické discipliny (matematika a fyzika a dále chemie anorganická, organická a fyzikální, analytická chemie kvalitativní a kvantitativní), s ukončením I. státní zkouškou. Velký počet hodin byl věnován laboratořím z těchto základních předmětů. Na tyto dva ročníky navazovala část technologická, která vrcholila ve 4. ročníku specializací ve dvou chemických technologiích podle volby posluchačů. Celé studium bylo zakončeno osmidenní praktickou a ústní částí II. státní zkoušky. V době plného rozvoje fakulty ve třicátých letech se přednášely tyto chemickotechnologické discipliny: chemická technologie I (kovy, silikáty – prof. Dr. Ing. Otakar Kallauner), chemická technologie II (paliva a velkovýroba anorganických lučebnin – prof. Dr. Ing. Rudolf Vondráček), chemická technologie III (průmysl kvasný – prof. Dr. Ing. František Ducháček), chemická technologie IV (uhlohydráty a potraviny, dřevo, kaučuk – prof. Ing. Aleš Linsbauer), chemická technologie V (technologie vody, textilu, koželužství, klihu, papíru – prof. Dr. Ing. Václav Kubelka), chemická technologie VI (tuky, vosky, dehty, barviva, plastické hmoty – prof. Dr. Ing. Vítězslav Veselý). Po válce vznikla ještě chemická technologie VII za vedení prof. RNDr. Otakara Viktorina a chemická technologie VIII (Prof. Dr. Ing. Josef Matějka – cihlářství, výbušniny). Studium doplňovaly encyklopedické

18

přednášky (technická mikroskopie, základy strojů, elektrotechnika, technická elektrochemie, chemie agrikulturní, pozemní stavitelství, národní hospodářství aj.). 3.2.3 Výzkumné ústavy U některých technologických ústavů vznikaly po jejich založení samostatné výzkumné ústavy a stanice. Byly to Státní výzkumný ústav pro kvasný průmysl, založený roku 1920, Výzkumná stanice pro průmysl tukový (1920), Výzkumný ústav pro průmysl koželužský (1921), Brněnská stanice Výzkumného ústavu čs. průmyslu cukrovarnického (1922), Státní výzkumný ústav silikátový (1923). Tyto ústavy vykonaly velmi mnoho pro spojení školní výuky s průmyslovou praxí a byly jak pro školu, tak pro příslušné odvětví chemického průmyslu velmi cenným přínosem. Každoročně vydávaly hodnotné výzkumné zprávy, často vícejazyčné, a byly v živých stycích nejen s domácími, ale i zahraničními pracovišti a odborníky. Vedoucí ústavů pak měli zpravidla význačný podíl i na práci mezinárodních odborných institucí. Na některých výzkumných ústavech vycházely odborné časopisy. Nutno vyzvednout, že tematika vědeckých a výzkumných prací brněnské fakulty chemického inženýrství byla velmi rozsáhlá a osobitá a lišila se podstatně od odborné náplně pražské chemické fakulty ČVUT. Počátkem třicátých let v důsledku nastávající hospodářské krize bylo zastaveno přijímání a jmenování státních zaměstnanců, což se vztahovalo i na vysokoškolské profesory. Vážné nebezpečí pro existenci a úroveň vysokých škol znamenalo zahájení činnosti úsporné parlamentní komise v roce 1932, kdy výrazně ubylo posluchačů. O zachování celistvosti české techniky v Brně se v těchto letech nejvíce zasloužil její tehdejší rektor prof. Karel Čupr. 3.2.4 Změna názvu školy Počátkem března 1937 byl změněn název školy na Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše v Brně. Dne 16. 3. 1937 se konala slavnostní promoce prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše čestným doktorem technických věd. Vysoká úroveň odborné i pedagogické práce se projevovala též ve značném počtu vydávaných vědeckých publikací, významných monografií a obsáhlých učebnic. Do roku 1938 působila na škole úspěšně komise pro vydávání Sborníku VŠT Dr. E. Beneše v Brně, kde byly publikovány převážně práce vědeckopedagogických pracovníků školy. Četné přednášky byly ve formě skript vydávány Donátovým fondem nebo s jeho podporou. Pro povznesení vědecké úrovně chemické technologie vydávala Čs. společnost chemická za podpory Ministerstva školství a národní osvěty ediční řady “Chemická technologie” a “Chemické technické rozbory”, které redigoval prof. J. Hanuš a kam přispěla i řada profesorů VŠT v Brně. Vydáváním chemických publikací se zabývala i Jednota čs. matematiků a fyziků. 3.3 Období II. světové války Doba tzv. druhé republiky až do uzavření českých vysokých škol byla poznamenána všeobecnou nejistotou z budoucnosti. Již sám počátek školního roku 1938/39 se vyznačoval značnou nervozitou. Mnichovské události a mobilizace vytrhly desítky studentů z příprav nového školního roku a zavály je na ohrožená místa na hranice republiky. Teprve v říjnových a listopadových dnech se studenti postupně vraceli. Zápis byl zahájen 19. 10.

19

1938, začátek školního roku byl stanoven na počátek listopadu. Při zápisu se projevil obrovský zájem o studium na všech vysokých školách v ČSR. Tehdejší vláda přizpůsobovala svoji hospodářskou, kulturní a školskou politiku vzniklé situaci, což se v Brně projevilo mimo jiné urychlenou změnou názvu školy. V noci z 23. na 24. 11. 1938 byl z budovy techniky odstraněn nápis Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše a přidělen starý název Česká vysoká škola technická v Brně. Vyhlídky českých vysokých škol nebyly v tak složité politické situaci pochopitelně růžové. Počátkem roku 1939 se znovu objevily zprávy o slučování vysokých škol a restrikci učebních oborů. Nacistická okupace učinila 15. 3. konec pomyslné samostatnosti okleštěného Československa a pro českou techniku znamenala konec její, byť i okleštěné autonomie. Nikdo si nedělal iluze o budoucnosti českých vysokých škol pod dohledem “kolegů” z německé techniky a pod slídivýma očima gestapa. Události předcházející 17. listopadu 1939 v Praze probíhaly obdobně také v Brně. Ve čtyři hodiny ráno dne 17. 11. 1939 byly obsazeny všechny české vysoké školy včetně rektorátů. Školy byly uzavřeny, profesoři dáni na dočasnou dovolenou. Pouze některé z výzkumných ústavů působily dále, mohly poskytnout pracovní příležitost mnoha vědeckým pracovníkům fakult a udržovaly tak za války potřebnou kontinuitu školy. V chemickém pavilonu na Žižkově ul. pracovaly výzkumné ústavy prof. Dědka, prof. Kubelky a Ústav kvasné chemie vedený ředitelem Žilou. Tak postupoval i Výzkumný chemicko-technologický ústav firmy Baťa ve Zlíně. Laboratoře byly využívány též chemiky z Německé vysoké školy technické v Brně, kde tehdy studovali převážně ženy a menší počet cizinců, zejména Bulharů, Rumunů a Maďarů. V posledních letech války přešla do Brna řada posluchačů i učitelů z uzavřené techniky z Grazu a po otevření druhé fronty v r. 1944 i z Cách. Po uzavření českých vysokých škol zůstal v omezené míře činný pouze rektorát, a to po celou dobu okupace. Pracoval pod dohledem vládního komisaře, jenž měl na jednotlivých školách své pověřence, kteří se starali hlavně o provádění nezbytných administrativních úkonů. To umožnilo zachránit značnou část vědeckých přístrojů a cenného zařízení fakult před jejich předisponováním a případným zničením. Mnozí posluchači, učitelé a zaměstnanci školy byli odvlečeni do koncentračních táborů hned 17. 11. 1939, další byli zatčeni později a internováni na Špilberku. Počátkem roku 1940 se staly obávaným vězením Kounicovy koleje. Mnozí bojovali na domácí frontě, někteří v řadách jednotek čs. zahraničních vojsk na různých frontách druhé světové války. Oběťmi národní poroby se v letech 1939–1945 stali z řad pedagogického sboru Dr. Ing. Vladimír Němec, řádný profesor in memoriam, Ing. Adolf Zobač, doktor technických věd in memoriam, z posluchačů Augusta Feinerová a František Soukop. Z řad absolventů zahynuli Dr. Ing. Josef Hrubý, Dr. Ing. Rajmund Hrubý, Dr. Ing. Emil Mazal, Dr. Ing. František Měšťan, Dr. Ing. Felix Stern. Věznění v koncentračním táboře přežil prof. Vítězslav Veselý aprof. M. Fanderlik. Nikdy by nemělo být zapomenuto jejich hrdinství a oběti. 3.4 Německá vysoká škola technická v Brně v letech 1918–1945 Po vyhlášení samostatné Československé republiky v říjnu 1918 panovala mezi rakouskými a německými studenty a profesory nejistota, zda bude německá technika v Brně nadále existovat, uvažovalo se o přemístění pražské techniky do Ústí n. L. a o spojení brněnské

20

techniky s vídeňskou. Vláda nové republiky však nechtěla pokračovat v zdiskreditované národnostní politice rozpadlé monarchie a rozhodla se respektovat práva menšin. Německé techniky v Praze i v Brně byly proto ponechány v předválečném rozsahu. V Brně měla německá technika k disposici též budovu z roku 1910 na Joštově ulici č. 10. Ihned po válce byl o vysokoškolské studium velký zájem, počet posluchačů na obou brněnských technikách byl přibližně stejný. Počátkem třicátých let stoupal zájem zejména o studium na oboru strojním a chemickém. Chemie na německé technice byla zpočátku rozdělena na všeobecnou a analytickou chemii a na zemědělskou chemii. Později se vytvořily ústavy anorganické chemie, fyzikální a analytické chemie, další úpravou vznikly ústavy zemědělské chemie a potravinářské chemie. Od r. 1918 vedl obor technické chemie prof. Gustav Ulrich. V roce 1923 vznikl odštěpením samostatný ústav analytické chemie vedený Dr. Albínem Kurtenackerem, který se podílel na vydávání znamenitého časopisu “Fresenius Zeitschrift für analytische Chemie”, jeho nástupcem byl prof. Lang. Přednostou ústavu organické chemie byl prof. Ludwig Anschütz, který spolupracoval na vydávání časopisů Liebigs Annalen der Chemie, Berichten der Deutschen Chemischen Gesellschaft a na kompendiu Chemie der Kohlenstoffverbindungen. Rozvoj chemických výrob znamenal i změny ve výuce chemických technologií. Vedoucím ústavu chemické technologie I (výroba anorganických a organických látek) byl prof. Dr.h.c. Eduard Donath, který měl významný podíl na rozvoji rakouského chemického průmyslu a na průmyslovém využití atmosférického dusíku. Chemická technologie II (ved. prof. Gustav Ulrich) zahrnovala některé organické výroby, zvláště technologii textilní a dehtových barviv. Po prof. Donathovi převzal obor výroby anorganických látek v r. 1926 Dr. Anton Lissner. Čtvrtá oblast zahrnovala zemědělský chemický průmysl a jejím vedoucím byl do jisté doby rovněž prof. Dr.h.c. E. Donath. Jedním z významných pracovníků na škole byl prof. Dr. Ernst Galle, který se až do roku 1945 zabýval zejména pohonnými hmotami, hydrogenováním uhlí, zpracováním dehtů a minerálních olejů a využitím dalších přírodních surovin. V době předmnichovské republiky však německá technika postupně ztrácela kontakty, které měla za monarchie, na periferii vídeňských vysokých škol se zřetelně provincialisovala a její odborná úroveň klesala. Druhým, závažnějším důvodem poklesu úrovně školy byl nástup nacismu v Evropě. Německý nacionalismus se vyhrocoval, profesorský sbor byl “arizován”. Antisemitismus se projevoval výrazně i ve vztazích mezi studenty, takže mnozí museli školu opustit, stejně tak emigrovala i řada profesorů. Tím politický vývoj potlačil i to, co bylo na škole kladného a veškeré dění ovládl nacistický duch. Po vypuknutí druhé světové války byli posluchači i učitelé povoláváni do wehrmachtu, laboratoře i posluchárny zely prázdnotou, zbývaly pouze studentky a cizinci, hlavně Maďaři a Bulhaři. Ihned po zřízení protektorátu podléhala škola říšskoněmeckému vysokoškolskému řádu, liberální zásady autonomie byly zrušeny a nad rektorem a profesorským sborem vládl dosazený kurátor s vlastním správním aparátem. Vzhledem k nejasnostem o arijském původu řady učitelů se na některých katedrách přednášky dlouhou dobu vůbec nekonaly, vyřazovány byly i učebnice a knihy autorů židovského původu. Byly zavedeny trimestry a odborná úroveň studia podstatně poklesla. Některé budovy zavřených českých vysokých škol v Brně byly říšskými úřady přiděleny německé technice. Katedry anorganické a organické chemie, mineralogie, geologie a botanika se stěhovaly do budov přírodovědecké fakulty na Kotlářské

21

ulici, oddělení organického a anorganického velkoprůmyslu a biochemie do chemického pavilonu na Žižkově ulici. Část tamějších výzkumných ústavů byla v provozu, ale pod německými kurátory, např. pro cukrovarnický ústav prof. Dědka byl určen biochemik prof. Schäffner. Nutno uvést, že ve válečných letech působili na tomto ústavu m. j. pozdější profesoři František Čůta a Rudolf Kohn, který později přešel na chemickou fakultu SVŠT do Bratislavy. Někteří profesoři německé techniky byli protinacistického smyšlení, např. prof. Oswald Richter, který převzal vynikající ústav pro fyziologii rostlin PřF MU po prof. Vladimíru Úlehlovi a po celou dobu působení na tomto pracovišti dbal, aby se uchoval v takovém stavu, v jakém ho převzal. Několik významných absolventů a vědeckopedagogických pracovníků německé techniky zůstalo v poválečné republice a se zapojili do obnovy československého chemického průmyslu. Doc. Dr. Ing. H. J. Leopold (nar. 1898 v českoněmecké rodině v Nymburce) absolvoval německou techniku v r. 1925 a v roce 1926 dosáhl titulu doktora technických věd. Specializoval se na obor organické chemie a v letech 1927 až 1938 se věnoval biochemii, mykologii a kvasné chemii. V této době pracoval na této problematice během studijního pobytu v Berlíně u prof. Finka. V roce 1938 byl jmenován docentem a v této funkci pracoval až do skončení války. V letech 1940–1945 spolupracoval s německým koncernem PHRYX A. G. na problematice submersního pěstování houby Oidium lactis v odpadních louzích. Po válce přispěl k řešení obtížných problémů biochemické výroby kyseliny citronové v Kaznějově u Plzně, v r. 1964 na Slovensku a v r. 1974 v Rumunsku. Za průkopnické práce byl doc. Leopold v r. 1968 vyznamenán řádem “Za vynikající práci”. Dr. Ing. Karl Schwertassek (nar. 1903 v Žacléři, zemřel v r. 1973 v Brně) vystudoval v r. 1927 chemii na německé technice v Brně, kde v r. 1932 obhájil doktorskou práci. V roce 1935 byl jmenován ředitelem Textilního a kondičního ústavu v Liberci, kde působil až do r. 1948. Nato přešel do Brna a v r. 1955 nastoupil do Výzkumného ústavu pletařského, kde řídil fyzikálně-chemickou zkušebnu a poradenskou službu. Nalezl a objasnil základní vztahy pro stanovení stupně mercerace bavlny. U viskózových vláken využil vztahů mezi stupněm krystalizace a stupněm polymerace kontrolovaném sorpcí jodu k ovlivnění jejich vlastností zvýšením stupně krystalizace vláken. Podal důkazy o zesíťování struktury celulózy reaktivními barvivy s bifunkčními skupinami. Dr. Ing. Karl Heidler, CSc. (1905–1971) byl jedním z prvních vědeckovýzkumných pracovníků Výzkumného ústavu vlnařského v Brně. Po středoškolském studiu ve Znojmě absolvoval chemii na brněnské německé technice. Stal se významným odborníkem v oboru vlnařské chemie uznávaným i v zahraničí. Těžiště jeho prací je v oblasti praní vlny, karbonizace, získávání lanolinu, ale i v oboru čištění odpadních vod. Ing. Karel Heidler, CSc., se stal nositelem vyznamenání “Nejlepší pracovník vlnařského průmyslu”. Mezi významné absolventy brněnské německé techniky patří Dr. Ing. Fritz Stastny (nar. v r. 1908 v Brně, zemřel 1997). Po roce 1945 se soustředil na výzkum a vývoj pěnových hmot polymerací aromatických monomerů, v r. 1952 předvedl na veletrhu v Düsseldorfu patentovaný pěnový polystyren a zavedl jeho jednoduchou výrobu. V r. 1982 získal zlatou Diesslovu medaili. Po skončení války v květnu 1945 ukončila německá technika v Brně svoje působení, dvě její hlavní budovy převzala lékařská fakulta Masarykovy univerzity.

22

4.

OBNOVA ČINNOSTI CHEMICKÉ FAKULTY VŠT V POVÁLEČNÝCH LETECH

Osvobození na jaře 1945 znamenalo také novou etapu ve vývoji Chemické fakulty. Činnost školy byla obnovena ve své předválečné podobě pod názvem Vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše v Brně. V rámci obnovy jmenovalo ministerstvo školství a osvěty komisařským rektorem prof. Dr. Ing. Vítězslava Veselého, který se krátce po skončení války vrátil z koncentračního tábora v Buchenwaldu. První schůze akademického sboru školy se sešla 18. 5. 1945 v přednáškové síni budovy na Veveří 95 za předsednictví posledního předválečného rektora prof. J. Syřiště a prorektora prof. O. Kallaunera. Úřadu děkana odboru chemického inženýrství se ujal poslední předválečný děkan prof. Jaroslav Matějka. Budovy vysoké školy technické byly během války využívány k nejrůznějším účelům, od kasáren, skladišť a úřadoven až po výrobu oděvů a různou manufakturu. Do jejich restaurování pro vysokoškolskou výuku se nadšeně zapojili předváleční učitelé a zaměstnanci fakulty i dřívější a noví posluchači. Bylo nutno vyklidit trosky po bojích z posledních dnů války, zasklít okna, obstarat nejnutnější vybavení pro zahájení přednášek a laboratorních cvičení. Již v létě 1945 mohla být zahájena výuka (tzv. zkrácený semestr) pro posluchače, kteří nezakončili studia do začátku války. Na podzim období 1945/46 bylo již zahájeno řádné studium v plném rozsahu. Zapsáno bylo 669 studentů, z toho 596 mužů a 73 žen, zatímco před válkou se pohyboval počet studentů fakulty obvykle mezi 200 až 250. Posluchárny a laboratoře byly přeplněny, výuka probíhala nepřetržitě denně od 7 do 19 hodin v tzv. kurzech, které byly sestavovány podle maturitních ročníků. Na přednášky nemohli chodit všichni zapsaní posluchači z toho prostého důvodu, že se do poslucháren nevešli. Skripta ani učebnice neexistovaly, Spolek posluchačů proto vydával provizorní vlastní texty podle zápisů a poznámek z přednášek. Cvičení běžně vedli mladší asistenti, kteří měli již jisté znalosti ze studia před válkou, nicméně dík odborné erudici zkušeného profesorského sboru byla úroveň výuky velice dobrá. Téměř polovina zapsaných posluchačů v každém ročníku studium z různých důvodů nedokončilo. Zkoušení vysokých počtů posluchačů bylo pro vyučující velmi náročné, ale pracovní elán a entuziasmus byl vidět na všech stranách. První pováleční absolventi tak mohli dostat inženýrské diplomy již v roce 1946. Nutno poznamenat, že veškerou administrativu děkanátu v poválečných letech mimo voleného děkana vyřizovala spolehlivě jediná sekretářka (Karla Ondráčková). Pro posluchače, kteří začali po válce již s nezkráceným studiem, byl čtyřletý studijní program obdobný předválečnému, což bylo umožněno návratem většiny nacistickými úřady pensionovaných členů učitelského sboru do obnovovaných ústavů. Bylo nutno se vypořádat s nedostatkem zejména laboratorního zařízení, kdy přišla vhod po válce organizovaná pomoc UNRA zásilkami skla a chemikálií. V prvním ročníku (podle studijního plánu z r. 1946/1947) byla zařazena matematika, fyzika, mineralogie, anorganická a organická chemie, analytická chemie kvalitativní i kvantitativní (odměrná analýza s velkým počtem hodin laboratorních cvičení), z vedlejších předmětů ještě zbožíznalství a encyklopedie technické mechaniky. Ve druhém ročníku měla největší počet hodin analytická chemie kvantitativní, v obou semestrech byla rovněž zařazena 23

chemie teoretická a fyzikální, nauka o strojích a přístrojích chemického průmyslu i první přednášky z chemické technologie. Z doporučených předmětů byly vyučovány grafické početní metody, botanika všeobecná a systematická, atomové jádro, vybrané statě z chemie analytické a další. Ve 3. a 4. ročníku byly zařazeny technologie (silikáty, kovy, kvasný průmysl, uhlohydráty a potraviny, dřevo, kaučuk), druhou skupinu tvořily technologie paliv, výroba anorganických lučebnin, technologie vody, textilu, barvířství, koželužství, klih a papír, tuky a barviva. Nově vznikl předmět technická elektrochemie. Ve 4. ročníku si posluchači vybírali dvě ze speciálních technologií: keramiku, maltoviny, paliva a svítiva, tovární velkovýrobu lučebnin, pivovarství a lihovarství, cukrovarství a potraviny, koželužství, dehtová barviva a umělé hmoty, tuky a vosky. V pozdějších letech byl počet hodin některých cvičení zkrácen a přibyly nové předměty, jako například fyzikálně-chemické metody analytické, ve specializacích pak sklářství, organické lučebniny, cihlářství. Jako rovnocennou speciální technologii si mohli posluchači zapsat analytickou chemii a též fyzikální chemii. Počet vyučovacích hodin činil až 45 hod. týdně a předměty byly hodnoceny podle jejich rozsahu tzv. jednicemi (odpovídaly dnešním kreditům). V období mezi světovými válkami vystudovalo na odboru chemického inženýrství VŠT celkem 447 posluchačů (433 mužů a 14 žen), v letech 1945–1952 pak 788 posluchačů (709 mužů a 79 žen). Ve školním roce 1947/48 bylo na chemické fakultě VŠT zapsáno 874 studentů, z toho již 87 žen. V roce 1998/99 je na obnovené chemické fakultě VUT zapsáno celkem 555 studentů, z toho 220 žen, tedy přibližně polovina. Seznamy absolventů v jednotlivých letech jsou připojeny v závěru této publikace. 4.1 Zrušení Vysoké školy technické v Brně Výrazným zásahem do života Chemické fakulty bylo zrušení Vysoké školy technické v Brně v létě 1951 a zřízení Vojenské technické akademie. Někteří studenti pokračovali ve studiu na této vojenské škole, většina dostudovala na jiných školách či fakultách v Bratislavě, Pardubicích a v Praze. V roce 1956 byla zdredukována a v r. 1958 skončila i činnost chemické fakulty VTA a Brno muselo čekat na obnovení výuky chemických inženýrů na civilní fakultě plných 41 let.

5.

ÚSTAVY FAKULTY A JEJICH SPOLUPRÁCE S CHEMICKÝM PRŮMYSLEM V LETECH 1912–1951

5.1 Ústav anorganické chemie Nejstarší ústav fakulty vybudoval její první děkan a organizátor prof. PhDr. Bohumil Kužma v budově na Falkensteinerově ul. č. 7 již ve studijním roce 1912/13. Prof. PhMr. a PhDr. Bohumil Kužma (1873–1944) ve spolupráci s prof. Kallaunerem vytvořil účelný systém celého studia na chemické fakultě ČVŠT v Brně. Vybudováním samostatného ústavu anorganické chemie se dostalo českému profesorovi možnosti budovat pro sebe a pro své první české žáky jedno z prvních vědeckých pracovišť na fakultě. Dodnes je vděčně oceňována jeho obětavá činnost a zásluhy nejen při budování chemické fakulty, ale i při rozvoji brněnského vědeckého prostředí. Nástupcem prof. Kužmy se stal Prof. Dr. Ing. 24

Jaroslav Matějka (1888–1960). Z celé řady prací zasluhuje zvláštní zmínky důvtipná Matějkova metoda získávání čisté rtuti elektrolýzou chloristanu rtuťného, práce o perboritanech a další.

Obr. 5

Prof. PhMr. PhDr. Bohumil Kužma (vlevo), Prof. PhDr. a PhMr. Jiří Baborovský a Prof. RNDr. Otakar Viktorin (vpravo)

5.2 Ústav teoretické a fyzikální chemie Ze zakládaných ústavů fakulty byl tento ústav druhým. Po celou dobu trvání fakulty byl umístěn v přízemí a suterénu budovy na Falkensteinerově 7 (dnešní Gorkého), z níž se vystěhovaly ostatní složky školy do novostavby na Veveří ulici. Odtud se však na začátku první světové války vrátily zase zpět, když novostavba byla zabrána na válečnou nemocnici. Potřebné práce adaptační a zařizovací byly provedeny během roku 1913. V čele ústavu stál od jeho založení až do roku 1946 Prof. PhDr. a PhMr. Jiří Baborovský (1875–1946). Byl jedním z těch našich fyzikálních chemiků, jimž se dostalo mezinárodního uznání. Prof. Baborovský zůstane v dějinách vývoje chemické vědy trvale zapsán jako první průkopník a zakladatel fyzikální chemie u nás. Nástupcem prof. Baborovského se stal Prof. RNDr. Otakar Viktorin (1903–1958). 5.3 Ústav analytické chemie Tento třetí nejstarší ústav fakulty byl umístěn v soukromé budově na Augustinské ulici č. 18 (dnešní Jaselská). Stavebně byl dokončen sice již koncem roku 1914, ale odchod ředitele ústavu do válečné služby a rostoucí pracovní potíže způsobily, že byl plně vybaven až roku 1919. Vedoucím a budovatelem tohoto ústavu byl Prof. Dr. Ing. Jan Novák (1881–1929). Mnoho pozornosti věnoval tehdy začínající výrobě plastických hmot fenolformaldehydových, bylo mu uděleno i několik patentů. Měl stálý zájem o stavbu chemických přístrojů a podílel se na činnosti brněnského závodu Aparatea, který k nám zavedl na jeho popud ultracentrifugu značky Sharples. Ta svého času znamenala značný pokrok pro některá odvětví chemického průmyslu. Prof. Dr. Ing. Antonín Jílek, DrSc. (1889–1957) převzal vedení ústavu analytické chemie po smrti prof. Nováka. Během války, kdy byl penzionován, shromažďoval materiál a sepisoval obsáhlé kompendium z vážkové analýzy a elektroanalýzy (společně s J. Koťou, tři díly vyšly v letech 1946, 1951 a 1956, celkem šlo o 1650 stran postupů stanovení a dělení kationtů i aniontů). Odměrná analýza vyšla také ve třech dílech (neutralizační analýza 1950,

25

oxidimetrické metody 1951, ostatní odměrné metody 1952). Toto šestidílné kompendium je jedinečným dílem nejen v naší, ale i světové chemické literatuře.

Obr. 6

Prof. Dr. Ing. Jan Novák (vlevo), Prof. Dr. Ing. Antonín Jílek, DrSc. a Prof. Dr. Ing. Otakar Kallauner, DrSc., Dr.h.c. (vpravo)

5.4 Ústav chemické technologie I (žárniny, kovy a slitiny) Ústav vznikl jako první technologicky zaměřený již koncem roku 1913. Plně vyhovující a definitivní umístění nalezl v novostavbě technologických ústavů na Žižkově ulici. Do čela ústavu byl postaven Prof. Dr. Ing. Otakar Kallauner, DrSc., Dr.h.c. (1886–1972), absolvent pražské techniky, asistent prof. Hanuše a prof. Buriana. V Brně si získal velké zásluhy při organizaci technologických směrů fakulty a umístění technologických ústavů v novém pavilonu. Prof. Kallauner modernizoval osnovy vyučování na chemických odborech vysokých škol technologických, původně navržené profesorem B. Kužmou. V ústavu se soustředil především na chemismus, výrobu a vlastnosti portlandského cementu, ale též na výrobu ostatních maltovin. Otevřel novou éru výzkumu v oblasti chemie silikátů. Zabýval se vědeckými i praktickými problémy technologie, do které byly promítnuty nové poznatky vědy a techniky, nahradil empirii objektivními výsledky výzkumu. Při svém fakultním ústavu založil v r. 1923 Státní výzkumný ústav silikátový, který se záhy stal významným střediskem výzkumné a vědecké práce oboru, v němž se koncentrovala vědecká činnost prof. Kallaunera a jeho žáků. Ústav v této podobě zůstal až do roku 1958, kdy se stal součástí Výzkumného ústavu stavebních hmot v Brně-Komárově. 5.5 Ústav chemické technologie II (paliva a anorganické lučebniny) Tento ústav vznikl záhy po ukončení první světové války v roce 1918 a byl provizorně umístěn ve třech malých místnostech soukromého bytu na Falkensteinerově ulici č. 9. Již po roce však mohlo začít první laboratorní cvičení v novém chemickém paviloně, v němž po krátké době našel umístění celý ústav. Ředitelem ústavu se stal Prof. Dr. Ing. Rudolf Vondráček (1881–1938). Studoval na pražské technice. Přednášel o chemických pochodech na základě poznatků fyzikální chemie. Na chemické fakultě ČVŠT v Brně rozvinul prof. Vondráček velmi mnohostrannou a podnětnou činnost nejen v chemii a technologii paliv, která se tehdy těšila velké pozornosti, ale též v oboru metalurgie a v neposlední řadě i v promyšlené aplikaci fyzikální chemie při řešení problémů a výpočtů technologických. Po

26

smrti prof. R. Vondráčka (1938) převzal výuku technologie kovů prof. O. Kallauner, správcem ústavu byl prof. Josef Matějka. Prvním asistentem a dlouholetým vědeckým spolupracovníkem prof. Vondráčka byl jeho pozdější nástupce Prof. Dr. Ing. František Perna, DrSc. (1894–1977). Od r. 1924 pracoval v brněnské plynárně a elektrárně až do r. 1940, kdy byl německou správou penzionován. Při poválečné reorganizaci našeho průmyslu byl povolán na generální ředitelství Československých energetických závodů jako vedoucí plynárenského odboru. Později se prof. Perna stal členem vládního výboru pro výstavbu, vědecké rady ministerstva chemického průmyslu, předsednictva Státního výboru pro vysoké školy a jiných institucí.

Obr. 7

Prof. Dr. Ing. Rudolf Vondráček a Prof. Dr. Ing. František Perna, DrSc. (vpravo)

5.6 Ústav chemické technologie III (kvasný průmysl) Ústav byl zřízen na počátku studijního roku 1920/21 pro obor chemické technologie kvasného průmyslu zahrnující sladařství, pivovarství, lihovarství, výrobu droždí, vinařství a octářství. Dne 4. srpna 1920 byl při ústavu zřízen ministerstvem školství a národní osvěty Státní výzkumný ústav pro kvasný průmysl, a to především jako výzkumný ústav sladařský. Byl vybudován v letech 1920–22 za vydatného přispění čs. průmyslu sladařského. Jeho pokračovatelem je Výzkumný ústav pivovarský a sladařský v Brně. Oba tyto ústavy vedl od jejich založení až do své předčasné smrti Prof. Dr. Ing. František Ducháček (1875–1931). Po absolvování pražské techniky pracoval dva roky ve výzkumné stanici cukrovarnické v Praze. Pak prošel školou vynikajících zahraničních laboratoří v karlsbergském Hansenově ústavu v Kodani, v Berlíně na Vysoké škole zemědělské u vynikajícího kvasného chemika Büchnera a v letech 1909 až 1913 v Pasteurově ústavu v Paříži. Poté působil na obchodní akademii v Prostějově. V roce 1916 se habilitoval na ČVŠT v Brně jako soukromý docent a od roku 1917 vedl na technice přednášky a cvičení z technické mykologie. V roce 1920 byl jmenován mimořádným a roku 1921 řádným profesorem chemické technologie III. Ředitelem Státního výzkumného ústavu kvasného průmyslu ČVŠT v Brně byl od jeho založení L. V. Žila (1889–1953), diplomovaný sládek, po dlouhá léta asistent u prof. Jalowetze ve Vídni, který vedl Institut für Gärungsindustrie. Organizoval kurzy moravské školy sladovnické a pivovarské v Brně a udržoval mezinárodní styky pivovarnických a sladařských odborníků. Byl znám jako autor praktické příručky “Sladovnické počítání”.

27

Obr. 8

Prof. Dr. Ing. František Ducháček (vlevo) a L. V. Žila (1889–1953), diplomovaný sládek

Činnost moderně vybaveného a dobře organizovaného Státního výzkumného ústavu pro kvasný průmysl byla významná a rozsáhlá. Vydával dvojjazyčné zprávy, pořádal pravidelné odborné sjezdy, kterých se vždy zúčastňovali zahraniční pracovníci. V roce 1929 uspořádal rozsáhlou výstavu pivovarnicko-sladařskou za mezinárodní účasti, rovněž byl zapojen do mezinárodní kontroly evropských výzkumných ústavů sladařských a pivovarnických. V ústavu byla vypracována nová metoda stanovení diastatické mohutnosti sladových výtažků (Ducháček-Žila). Výzkumný ústav kvasného průmyslu byl v činnosti i během války, kdy byl na ředitelství k L. V. Žilovi dosazen německými úřady doc. Dr. Ing. J. Leopold. Významnou etapou ve vývoji ústavu bylo zřízení pokusné sladovny a pivovaru. 5.7 Ústav chemické technologie IV (uhlohydráty, potraviny) Tento ústav zahájil svoji činnost v dubnu 1922. Prvním jeho vedoucím byl Prof. Ing. Aleš Linsbauer (18911928). Záhy po jeho nastoupení byla zřízena Ústředním spolkem čs. průmyslu cukrovarnického Brněnská stanice výzkumného ústavu cukrovarnického průmyslu, která se za několik let vyvinula ve velmi významné vědeckovýzkumné pracoviště tohoto odvětví. Prof. Linsbauer vedl zkušenou rukou zařizování nového ústavu i výzkumné stanice, které tak mohly velmi brzy plnit své pedagogické i výzkumné úkoly.

Obr. 9

Prof. Ing. A. Linsbauer (vlevo) a Prof. Dr. Ing. Jaroslav Dědek

Po prof. Ing. A. Linsbauerovi vedl ústav Prof. Dr. Ing. Jaroslav Dědek (1890–1962). Pracovní tématika ústavu prof. Dědka byla velmi široká. Vedle podrobného studia nových způsobů difúze, čeření a saturace řepné šťávy byly vypracovány postupy předčeřování

28

cukrovarnických šťáv. Byla věnována pozornost problematice technologických vlastností řepy v závislosti na složení půdy, zvýšení výnosů cukrovky harmonisací a mikroanalytickým metodám stanovení malých obsahů některých složek v půdě. Rychlé praktické uplatnění našla vypracovaná nová metodika stanovení filtrační rychlosti cukrovarnických šťáv. Po skončení druhé světové války přednášeli na ústavu Prof. Dr. Ing. Josef Vašátko, DrSc. (18971976) a Prof. Dr. Ing. Dmitrij Ivančenko (19011986). 5.8 Ústav chemické technologie V (koželužství, voda) Ústav byl založen v roce 1920 a jeho vedením byl pověřen Prof. Dr. Ing. Václav Kubelka, DrSc. (18921977). Kromě svého dobře vybaveného ústavu vybudoval s vydatnou pomocí koželužského průmyslu Státní výzkumný ústav pro průmysl koželužský, jediný svého druhu v republice, který zásluhou vysoké úrovně svých výzkumných prací získal záhy vynikající pověst doma i za hranicemi. Pro tuto práci bylo významným přínosem zřízení pokusné koželužské dílny, v níž studenti získávali praktické zkušenosti přímo ve výrobním procesu.

Obr. 10 Prof. Dr. Ing. Václav Kubelka, DrSc.(vlevo), Dr. Ing. Cyril Krauz a Prof. Dr. Ing. Vítězslav Veselý (vpravo)

Našemu koželužství vychoval prof. Kubelka mnoho zdatných odborníků a vědeckých koželužských pracovníků. Ihned po skončení války zapojil se prof. Kubelka do obnovení výuky na chemické fakultě. V roce 1947/48 byl rektorem VŠT v Brně. Vybudovaný ústav pro koželužský průmysl prof. Dr. Ing. Václavem Kubelkou se stal i v poválečném údobí důležitým střediskem vědeckovýzkumné práce v čs. koželužství. Po zrušení VŠT v Brně v r. 1951 přešel prof. Kubelka do Bratislavy, kde přispěl výrazným způsobem k rozvoji výuky svého oboru i průmyslové praxe. Byl mimořádně aktivní i ve vysokém věku, stal se členem korespondentem SAV. Ze svého vědního oboru publikoval prof. Kubelka se svými spolupracovníky přes 200 prací doma i v cizině, jimiž získal jméno předního koželužského odborníka. Rozsáhlá byla též jeho činnost na fóru mezinárodním. Význačný byl jeho podíl při řešení obtížné problematiky čistoty našich vodních toků a zneškodňování stále nebezpečnějších průmyslových odpadních vod. Své rozsáhlé zkušenosti a odborné znalosti uložil v mnohasvazkovém komplexu Koželužská chemie a technologie, která nemá ve světové literatuře obdoby.

29

Z významných pracovníků ústavu je třeba uvést prof. in mem. Dr. Ing. Vladimíra Němce, spoluautora spisu „Třísliva rostlinná“ a „Analýza třísliv“, který za války zahynul v koncentračním táboře v Mauthausenu, dále pak Ing. Fr. Peroutku, zástupce vedoucího výzkumného ústavu, Ing. F. Berku a Dr. Ing. S. Žuravleva. V rámci Chemické technologie V, přednášel technologii textilu prof. Ing. Josef Souhup. Prof. Dr. Ing. Vítězslav Veselý vnímal výchovné poslání učitele tak, že se stal předním představitelem příslušníků slavné generace učitelů chemie, kteří vybudovali základy české chemie a technologie. Pracovní šíře a cenné výsledky získaly jeho ústavu záhy velmi dobré jméno doma i v zahraničí. Dlouholetým spolupracovníkem prof. Veselého byl doc. Dr. Ing. Miloslav Jakeš a soukromý vědecký pracovník Dr. Ing. Eduard Ertl. Z ostatních pracovníků ústavu se vědecky uplatnil prof. L. K. Chudožilov, Dr. Ing. I. Pastak, Dr. Ing. A. Bubeník, Dr. Ing. Jan Dvořák, Dr. Ing. K. Dvořák, Dr. Ing. Kapp, Ing. R. Rotrekl, Dr. Ing. H. Majtl, Dr. Ing. A. Medvedeva, Dr. Ing. F. Šturza. Laborantem ústavu od roku 1934 až do 1951 byl rázovitý a humorný František Ertl. V roce 1949 na doporučení prof. Veselého se Dr. Ing. Jan Dvořák zapojil při zakládání brněnské výzkumné základny plastických hmot, pozdějšího Výzkumného ústavu makromulekulární chemie, kde významně přispěl k rozvoji výzkumu i technologie výroby. V září 1948 odešel prof. V. Veselý do důchodu, technologické přednášky však vedl i nadále. Přednášky a cvičení z organické chemie převzal Prof. O. Wichterle, který aktivně spolupracoval s brněnskou chemickou fakultou již v poválečných letech. Už za války Prof. Otto Wichterle uvedl, že s brněnskou technikou trochu počítal a jeho zlínský šéf Landa mu naléhavě doporučil, aby se právě v Brně snažil o akademickou kariéru. Tehdy se ještě nepočítalo s tím, že po válce bude firma Baťa nadobro rozbita, a bylo nasnadě, že by se Wichterlova poválečná léta spolupráce s Baťou dala mnohem účinněji rozvíjet z Brna než z Prahy. Prof. Wichterle ještě před svým poválečným návratem navštívil brněnskou techniku, kde byl vřele přijat profesorem Vítězslavem Veselým a profesorem Václavem Kubelkou. Veselý měl již těsně před odchodem do důchodu a neměl nástupce. Proto dal Wichterlemu jasně najevo, že si přeje, aby organickou chemii v Brně převzal po něm, a to ještě před jeho odchodem do penze. Sám se chtěl totiž soustředit na založení stolice technologie plastických hmot, což byl jeho zamilovaný předmět, ve kterém měl tehdy oprávněnou pověst průkopníka v ČSR. Po dohodě s prof. Veselým již 10. 11. 1945 Wichterle požádal na brněnské škole o přenesení své veniae docendi pro obor organické chemie z pražské školy do Brna. V září 1948 prof. Veselý odešel do důchodu a profesorský sbor navrhl jmenování Otto Wichterleho řádným profesorem, což odmítl z časového zaneprázdnění na pražské škole. Udělal dobře, brzy nato byla brněnská chemie přeměněna na vojenskou akademii. Když Wichterle přednášel plné posluchárně na technice v Brně, těmito přednáškami si definitivně utříbil nové pojetí výuky této disciplíny, založené na soustavném výkladu chemických přeměn a jejich mechanismů místo tradičního systému sloučenin. Šlo přitom o hlubší nahlédnutí do podstaty chemických vazeb, jejich vzniku a zániku, čemuž se tehdy říkalo „elektronová teorie“. K tomuto pojetí se Wichterle snažil dopracovat už za války během svých „ilegálních“ přednášek u Bati, kde taky vydal první část svých skript.

30

Po uzavření českých vysokých škol též profesor J. Baborovský odborně působil v Baťově zlínském studijním ústavu, v tzv. černé univerzitě pod krytím Baťova učiliště ve Zlíně. I tehdy vznikaly učebnice a vzdělávací texty. 5.9 Ústav organické chemie a technologie VI (tuků, dehtů, barviv a plastů) Tento ústav vznikl již v říjnu 1913 jmenováním Dr. Ing. Cyrila Krauze (18831942) mimořádným profesorem organické chemie a chemické technologie potravin. Ústav však měl pouze dvě místnosti v malém bytě na Veveří ulici č. 56. Avšak již 1. srpna 1914 byl povolán k vojenské službě jak prof. C. Krauz, tak i jeho asistent Dr. R. Potměšil a ústav osiřel. Po válce se však prof. Krauz již do Brna nevrátil a na jeho místo byl povolán v listopadu 1919 Prof. Dr. Ing. Vítězslav Veselý (18771964). Ve svém ústavu prof. Veselý záhy zřídil Výzkumnou stanici pro průmysl tukový, jediný ústav tohoto druhu v republice a výrazně rozvinul činnost vědeckovýzkumnou a pedagogickou. V oblasti organické chemie se proslavil především studiem derivátů naftalenu, v chemii tuků se zabýval povahou nenasycených mastných kyselin. V našich vysokoškolských institucích se tehdy odvážně projevila průkopnická dvojice Votoček-Veselý a jejich na svou dobu výjimečná koncepce rozvoje vědy samé s ohledem na její společenský význam. Pracovníci stanice se zabývali studiem složení přírodních tuků a v nich obsažených vyšších mastných kyselin a hledali nové metody analýzy tuků. Výsledky výzkumných prací byly uveřejňovány v domácích i cizích odborných časopisech. Práce analytické se pak staly podkladem Čs. jednotných metod pro průmysl tukový, které prof. Veselý redigoval. Vynikající nástupce v tomto oboru měl ve svém synovi prof. Dr. Karlu Veselém, DrSc., pozdějším dlouholetém řediteli Ústavu makromolekulární chemie v Brně a profesoru PřF MU, a v prof. Ing. Otto Wichterlem, DrSc. 5.10 Chemická technologie VII Ústav fyzikální chemie zajišťoval počínaje studijním rokem 1948/49 novou technologii aplikované teoretické a fyzikální chemie týkající se zejména vztahu mezi chemickou konstitucí a vlastnostmi látek. Přednášky obsahovaly rovněž vybrané kapitoly z jaderné fyziky, předmět “Atomová fyzika” patřil ke specializacím fakulty. Ústav zajišťoval speciální cvičení v chemické technologii VII, zabývající se fyzikálně chemickými výpočty a návody pro praktická měření. Výuku zajišťoval prof. RNDr. Otakar Viktorin. 5.11 Ústav chemické technologie VIII Ústav byl zřízen v roce 1946 a zajišťoval výuku ve vybraných statích z keramiky, zejména ve specializaci cihlářství, a v nauce o surovinách a výrobních hmotách používaných v keramice. Výuka zahrnovala též chemickou technologii výbušnin se zvláštním zřetelem k průmyslovým potřebám a k trhacím pracím v lomařství. Ústav též zajišťoval cvičení z obecné anorganické technologie. Ředitelem ústavu se stal prof. Dr. Ing. Josef Matějka (18921960).

31

Obr. 11 prof. RNDr. Otakar Viktorin (vlevo), prof. Dr. Ing. Josef Matějka a Prof. RNDr. Karel Zapletal (vpravo)

5.12 Ústav technické mikroskopie, zbožíznalství a užité botaniky Po úmrtí prof. F. Ducháčka byl pověřen zajistit přednášky základních kapitol z botaniky se zvláštním zřetelem k potřebám chemiků a z technické mikroskopie Prof. PhDr. Jan Macků (18811964). Vynikal popularizátorskou činností zaměřenou mj. k obohacení vědomostí o pěstování léčivých rostlin. Uveřejnil o těchto tématech několik prací a knih vědeckých i popularizujících. 5.13 Mineralogie, geologie a petrografie Na chemickém odboru VŠT přednášel a vedl cvičení s exkurzemi v předmětech Nerostné a horninové suroviny technicky významné, Mineralogie a petrografie a Nauka o ložiskách užitečných nerostů Prof. RNDr. Karel Zapletal (19031972). Prof. RNDr. Karel Zapletal, autor souborné regionální publikace o geologii země Moravskoslezské nemohl uniknout v třicátých letech pozornosti tehdejšího hospodářského hegemona této oblasti, firmy Baťa. Po předložení publikací o geologii Moravských Karpat a jejich naftově geologických aspektech nabídlo vedení firmy v roce 1935 Karlu Zapletalovi funkci externího poradce závodu ve skupině báňské a nerostné (po válce tzv. Technologický ústav). Funkce skýtala totiž možnost ovlivňovat orientaci průzkumu i investic. Svými podněty, pracemi a myšlenkami zasáhl snad do všech směrů tehdejších geologických věd a byl průkopníkem některých disciplin u nás (geochemie, geofyzika, petroarcheologie). V jeho osobě se spojovaly přístupy všech tří předchozích pracovišť (technika, univerzita, muzeum) spolu s praktickou expertní činností a následně se prolnuly do utváření brněnské geologické školy. Svou náplní byla tato škola charakterizována intenzívním mnohostranným badatelským výzkumem s výrazným akcentem praktickým, regionálně orientovaným z větší části na Moravu a Slezsko, a stálým prvkem osvětovým. 5.14 Technická fotografie V r. 1950/1951 byla mezi předměty specializace fakulty zařazena technická fotografie, kterou přednášel známý odborník a průkopník barevné fotografie Prof. Dr. Ing. Jan Lauschmann (19011991). Od roku 1925 pracoval v závodě fotografických materiálů Neobrom v Brně a podílel se výrazně na technickém rozvoji našeho fotochemického průmyslu. V roce 1929 se

32

habilitoval na brněnské technice a zde též přednášel. Byl nejvýznamnějším představitelem české fotografické chemie a technologie.

Obr. 12 Prof. Dr. Ing. Jan Lauschmann (vlevo) a Prof. PhDr. Jan Macků

5.15 Ústav fyziky II Výuku fyziky pro odbor chemického inženýrství obstarával II. fyzikální ústav ČVŠT v Brně. Pro kabinet profesora byla původně přidělena jediná místnost v najatém bytě na Veveří č. 56. Přednášky a cvičení byly konány ve staré budově na Falkensteinerově ulici č. 7. Prvním přednášejícím fyziky na chemickém odboru byl Prof. PhDr. Bedřich Macků (18791929). Vědecká činnost prof. Dr. B. Macků byla neobyčejně bohatá a vznikla z největší části za jeho působení na brněnké české technice. Těžiště vědecké činnosti prof. Macků bylo v pracích z oboru elektromagnetických kmitavých obvodů vysokých frekvencí, buzení a šíření elektromagnetických vln. Po prof. B. Macků nastoupili Prof. PhDr. František Nachtikal (18741939) a Prof. RNDr. Josef Velíšek (18961947).

Obr. 13 Zleva: Prof. PhDr. František Nachtikal, Prof. RNDr. Josef Velíšek, prof. K. Čupr a Prof. J. Kaucký

5.16 Ústav matematiky II Od roku 1945 stáli v čele tohoto ústavu zabezpečujícího studium matematiky na odboru chemického inženýrství profesoři K. Čupr (18831956) a J. Kaucký (18951982).

33

Prof. Čupr byl vynikajícím odborníkem v oboru matematické analýzy a zejména jejího užití v technických vědách. Vedl až do roku 1951 II. ústav matematiky a za dobu svého působení na brněnské technice vychoval řadu výborných matematiků i pedagogů. 5.17 Z historie ústavů fakulty Profesoru Kallaunerovi se podařilo vytvořit čs. školu zabývající se vědeckými problémy ve spojení školní výuky s průmyslovou praxí. Jeho činnost lze nazvat zakladatelskou, uznávanou mezinárodní autoritou silikátového oboru a v bývalém Československu byl jeho hybnou silou. Třeba vyzvednout,že i přes nabídku z pražské techniky zůstal v Brně, neboť pro něj byla zde problematika vědeckých a výzkumných prací velmi rozsáhlá, osobitá a jeho oblíbené rčení logaritmus naturális při práci hodnocení. Naprosto se lišila od pracovní náplně pražské chemické fakulty. Dr. Ing. Otakar Kallauner, jun. (1913–1954) přijal v roce 1939 zaměstnání u firmy Baťa ve Zlíně, kde zorganizoval zřízení Výzkumné laboratoře staviv. Stal se vedoucím této laboratoře a působil zde až do roku 1945. Avšak již v červenci roku 1946 byl zakládajícím ředitelem nového výzkumného pracoviště Československých závodů průmyslu stavebních hmot a keramiky. Z původně malého pracoviště byl pod jeho vedením vybudován Ústav keramiky v Brně, předchůdce Výzkumného ústavu stavebních hmot. Na VUT Stavební fakultě převzal péči o výuku chemie prof. Alois Wagner. Vědeckovýzkumnou základnou silikátové chemie se stal Výzkumný ústav stavebních hmot, pokrývající prakticky všechny obory silikátového průmyslu mimo obor jemné keramiky a skla. V 50. letech začal výzkum směřovat ke komplexnímu řešení problémů technologie výroby. Koncem 50. let mohla být výzkumná činnost ústavu rozšířena o řešení technického rozvoje výrobních technologií, mechanizace a automatizace výroby stavebních hmot. Při komplexní racionalizaci ve stavebnictví byl ústav z rozhodnutí Ministerstva stavebnictví v šedesátých letech jmenován vedoucím oborovým pracovištěm vědeckotechnického rozvoje v oboru stavebních hmot. Nyní Výzkumný ústav stavebních hmot VÚSTAH a.s. v Brně Komárově je vybavený laboratořemi s moderní přístrojovou technikou. Zasloužili se o to zejména vědecké osobnosti prof. Dr. Ing. Josef Rosa, DrSc. a prof. Dr. Ing. Zdeněk Šauman, DrSc.

6.

CUKROVARNICKÝ PRŮMYSL NA MORAVĚ A VE SLEZSKU

Vznik a vývoj našeho cukrovarnického průmyslu byl podmíněn příznivými podmínkami klimatickými a půdními, přítomností a bohatstvím těžišť minerálních surovin (uhlí, vápenec), podnikavostí i prozíravostí jeho zakladatelů a pracovitostí zemědělského lidu. Snahou cukrovarníků bylo postavit výrobu cukru hned z počátku na základ vědecký. V 19. století domácí chemie pronikala na světové vědecké fórum především výsledky v kvasné a cukrovarnické chemii i chemii cukrů. Souviselo to s důležitou úlohou, které sehrály pivovarnictví, lihovarnictví a cukrovarnictví v hospodářském životě našich zemí za průmyslové revoluce a po ní.

34

Úsilí podrobit cukrovarnickou výrobu vědeckému rozboru a zavést do ní vědecké poznatky bylo odrazem toho, že cukrovarnictví předcházelo z manufakturního způsobu výroby k továrnímu. Rok 1831 se považuje za počátek budování cukrovarnického průmyslu. Od roku 1860 přestává být cukrovarnictví odvětvím zemědělským a stává se postupně velkoprůmyslem exportním, vystaveným tak ovšem bezohledné konkurenci mezinárodního kapitálu a zemím neobyčejně příznivě položených. Výraznější rozvoj cukrovarnictví je spojen s 1. polovinou 19. století, dobou Napoleonovy kontinentální blokády. Na Moravě a ve Slezsku byly vhodné podmínky geografické pro pěstování cukrové řepy, které si vyžadovalo nový způsob osevního postupu a intenzívní obhospodařování. Prvá zakladatelská vlna cukrovarů vznikla v rozmezí roků 1829–1941. To vzniklo na území Moravy a Slezska 23 cukrovarů. Z celkového počtu moravských cukrovarů bylo 15 založeno pozemkovými vrchnostmi a 8 příslušníky podnikatelů. Roku 1836 vznikl Salmovský cukrovar v Rájci nad Svitavou a cukrovar Jiřího Stockaua v Napajedlích. Poté roku 1838 vznikl "Martinický cukrovar" v Kloboukách u Brna a roku 1841 cukrovar v Sokolnicích u Brna na panství F. Ditrichštejna. Mezi významné cukrovary které vznikly v daném období, patří v roce 1839 cukrovar Čelákovice na Hané a 1837–38 cukrovar v Židlochovicích. Další významné období bylo 1850–1860. V brněnském komorním obvodě bylo roku 1851 již 15 cukrovarů a 3 ve výstavbě. Roku 1853 bylo na Moravě a ve Slezsku 17 továren na výrobu cukru a jeden živnostenský provoz. V dalším období byly pokusy o založení rolnických akciových cukrovarů: 1863 v Hulíně skončil nezdarem, ale také 1869 "prvý rolnický" v Kroměříži, další zmařené pokusy o zřízení cukrovarů byly v Olomouci, Malenovicích. Úspěšné práce byly v Holicí u Olomouce, ve Vrbátkách, v Podivíně, Litovli, Vranovicích, Slavkově u Brna a dvakrát v Moravském Krumlově (tzv. vzdorocukrovary). V roce 1864 byla zaznamenána změna ve výrobě cukru. Tento přechod byl dovršen po stránce chemicko-technologické objevy difuse a saturace. Difuse nahradila nečistou práci s lisováním řepy. Difusi zavedl roku 1864 Julius Robert v Židlochovicích. Vedle difuse významným přínosem v cukrovarnictví bylo zavedení saturace, tj. vhánění oxidu uhličitého do šťávy, vytvořeným uhličitanem vápenatým v podobě kalu, podle Huga Jelínka. Oba výrobní způsoby, Robertova difuse a Jelínkova saturace přešly do zahraniční cukrovarnické výrobní praxe. Novou technologii využívaly cukrovary: Židlochovice, na Starém Brně, v Drnovicích u Vyškova a ve Vyškově. Tehdy se počala výroba cukru z řepy zdokonalovat po stránce technické. Technologie se měnila postupně, úměrně se zvyšováním rozsahu a zpracovatelské kapacity výrobní základny. Celý provoz cukrovaru, který vrcholí v podzimních měsících v době cukrovarnické kampaně, vyžaduje obsáhlého strojního zařízení a pečlivé kontroly celého výrobního děje. Zásluhu o vybudování cukrovarnictví právě po stránce strojní mají většinou naši inženýři, kteří zdokonalili zejména kalolisy a odpařovací zařízení. Změna ve výrobě cukru znamenala požadavek kvalitní rafinády, a tím oddělení rafinerie cukru od surovární a zrušení nerentabilních malých cukrovarů.

35

V rámci vzniku cukrovarnického koncernu byla řada podniků: Hodonín I a II, Židlochovice, Bzenec, Břeclav (1923), Kelčany a Ždánice (1924), Rosice a Tovačov (1925), Hrušovany nad Jevišovkou, Modřice u Brna (1934), Sokolnice u Brna, Mor. Krumlov, Oslavany (1935), Uherský Ostroh, Uherské Hradiště i Pohořelice (před rokem. 1939), Slavkov u Brna, Zborovice, Kojetín a Šlapanice. V roce 2010 byla na Moravě výroba ve čtyřech funkčních cukrovarech; v Hrušovanech nad Jevišovkou, Litovli, Procenicích a Vrbátkách. Řepa se v cukrovarech nejprve pere a pak se nakrájí strojními řezačkami na řízky, které se dopraví do difuséru, kde se řízky vyslazují protiproudovým způsobem. Ten spočívá v tom, že čerstvá voda přichází do difuséru, který obsahuje řízky již značně vyslazené, a protéká postupně všemi difuséry tak, že se setkává s řízky stale čerstvějšími, až v posledním difuséru se cukerný roztok setkává s řízky čerstvými. První difusér se vyprázdní, naplní čerstvými řízky a zařadí se na konec difusní baterie. Tím se dosáhne dokonalejšího výtěžku a plynulého postupu vyslazovacího. Řízky se krájejí tak, aby se pokud možno málo porušily buněčné stěny. Těmito stěnami sice prolíná cukerný roztok do vody, avšak látky o vyšší molekulové hmotnosti, obsažené v buněčné šťávě, se zadrží. Něco nečistot ovšem pronikne do cukerného roztoku, avšak ty se odstraní přísadou vápenného mléka (vodného roztoku hydroxidu vápenatého) a vháněním plynného oxidu uhličitého. První úkon se nazývá čeření, druhý saturace. Výsledkem je, že se srazí jednak nečistoty, jednak uhličitan vápenatý. Sraženina se pak oddělí filtrací na tak zvaných kalolisech od cukerné šťávy. Ta obsahuje asi 12–15 % cukru a nazývá se šťáva lehká. V odparkách, vytápěných parou, se lehká šťáva za sníženého tisku zahustí tím, že se z ní část vody odpaří a získaná těžká šťáva se odvádí do vařáku, kde se zahustí do té míry, že se vyloučí rozpuštěný cukr. V cukrovarnictví se říká, že se šťáva vaří na zrno. Krystalický cukr se oddělí na mohutných odstředivkách od matečného sirupu, který se opět zahustí ke krystalizaci a oddělí od dalšího podílu vyloučeného cukru. Získá se tak z prvního a druhého dělení cukr I. výrobek a cukr II. výrobek, a jako zbytek melasa, obsahující ovšem ještě značná množství cukru, který však už nelze krystalizací oddělit. Surový krystalický cukr se čistí překrystalováním v rafineriích, melasa se spotřebuje jako krmivo, nebo se ji užije jako suroviny pro přípravu alkoholu kvašením. Řízky se spotřebují jako vydatné krmivo. V Židlochovicích se metoda difuse stala impulsem k vývoji nového způsobu extrakce cukru z řepy. Výsledky macerace při 100 °C neuspokojovaly a nezlepšily se ani při snížení teploty asi na 60°C . Šťávy byly slizké a nebylo možno je žádným tehdy užívaným způsobem čeřit a filtrovat. Daly se zpracovat pouze společně se šťávou získanou lisováním. Julius Robert, syn zakladatele židlochovického cukrovaru se věnoval studiu Schutzenbachovy a Dombasleovy macerace a příčinám neuspokojivých výsledků. Na základě teoretických studií stanovil spolu s profesorem vídeňské techniky J. Wiesnerem příznivé podmínky pro vyluhování cukru z buněk řepného pletiva. Po pokusech v kampani 1864/65, které měly příznivý výsledek, bylo v kampani 1865/66 zavedeno získávání šťávy difusí jako pravidelný pracovní postup. Brněnská strojírna Waniek vyrobila podle Robertova návrhu difusi, řezačky a nože. Tato strojírna dodala v roce 1865

36

řezačky a difusi také do Indie, kde měl tento způsob práce dobré výsledky i při zpracování třtiny. Podle původní Robertovy konstrukce modifikoval difusi v roce 1869 Schulz. Vedle jiných změn pracovního postupu zavedl důležitou úpravu: do difuséru naplněného řízky, nebyla šťáva napouštěna vrchem, ale spodem (podhánění). Tím byl vytlačen z difuséru vzduch a celý jeho obsah se dostal do styku se šťávou. Byla tak odstraněna i příčina plnění. Schulz také došel k závěru, že 16 nádob v difusní baterii je optimální počet. Nový způsob extrakce cukru z řepy Robertovou difusní baterií v úpravě Schulzově se rychle rozšířil. Výhodou nového pracovního postupu byla úspora energie a lidské práce a vysoká výtěžnost. Ve vyslazených řízcích zůstávalo jen 0,2–0,3 % cukru, zatímco při práci s lisy byl obsah cukru ve výtlačcích až 1,5 %. Vyšší čistota získané šťávy usnadňovala také pracovní postup čeření a umožňovala snížit spotřebu drahého spodia. Během doby došlo k různým konstrukčním úpravám difuséru, ohřívání šťávy injektory v přestupnících, přestupníkových kalorizátorech. Všeobecné uplatnění mechanických kontinuálních extraktorů muselo však čekat na nové životaschopné konstrukce ještě 30 let. Z odvětví, která přímo podněcovala rozvoj a modernizaci cukrovarnického průmyslu, stojí na prvním místě cukrovarnické strojírenství. Prováděna byla mechanizace a automatizace technologických postupů a zaváděn nepřetržitý postup výroby kontinuální, především modernizace difusních stanic, čeření a saturace, zejména kalolisů a odpařovacích zařízení, Velkým výrobcem byla "První brněnská strojírna", která dodávala cukrovarnické zařízení kromě tuzemska také do Ruska, Švédska, Španělska, Turecka i Irska. Zásadní linie strojního vybavení cukrovarů byla v uvedená době dokončena. Od počátku budování cukrovarnického průmyslu u nás, je věnována pozornost výzkumu a školství. Současně se vznikem výzkumného ústavu při Vysoké škole technické v Brně, byla zřízena Výzkumná stanice cukrovarnická. V době před jmenováním prof. Linsbauera suploval přednášky z cukrovarnické technologie Ing. Eduard Viewegh (1868–1938), vrchní ředitel cukrovaru v Němčicích na Hané, honorovaný docent praktického cukrovarnictví. Působil dlouhou dobu jako cukrovarnický odborník v Itálii. Jeho přičiněním a Dr. techn. J. Rozkošného, předsedy sekce Zemědělské rady, byla organizována každoročně kampaňová cvičení posluchačů v cukrovaru v Němčících, která zavedl a se zájmem sledoval. Po prof. Ing. A. Linsbauerovi vedl ústav jeho přítel a bývalý spolužák Prof. Dr. Ing. Jaroslav Dědek (1890– 1962). Ze záslužných našich cukrovarníků třeba uvést Aleše Linsbauera (1691–1928) od roku 1922 profesora na brněnské technice a autora spisu "Technologie cukru" (1924) a Jaroslava Hrudu (1891), docenta brněnské techniky a význačného cukrovarnického technologa, ale po smrti profesora A. Linsbauera převzal vedení Prof. Dr. Ing. Jaroslav Dědek (1897–1976). Byl vzorem iniciativního vědeckovýzkumného pracovníka. Jeho dílo je obsaženo ve více než 150 pracích, které publikoval především v zahraničních časopisech. Nutno uvést, že ve válečných letech vedl cukrovarnický ústav prof. Dědek. V ústavu mimo jiné působili pozdější profesoři František Čůta, Zdeněk Valtr a Rudolf Kohn, který později přešel na chemickou fakultu SVŠT do Bratislavy. V ústavu byly asistentky, pozdější inženýrky Františka Peterková, Milada Svědirohová i Theodora Müllerová. Z žáků a asistentů

37

profesora Dědka dosáhl mimořádných výsledků Prof. Dr. Ing. Emil Slavíček, DrSc. (1921– 1977). Žákem Linsbauerovým byl Josef Vašátko (1897–1970), který od roku 1923 již působil na brněnské cukrovarnické stanici spolu s prof. Dědkem od roku 1929. Ve studijním roce 1945/1946 přednášel Josef Vašátko „teoretické základy technologie cukrů a uhlohydrátů“. Po jeho odchodu do Bratislavy v roce, 1946 vedl brněnskou stanici Prof. Dr. Ing. Dimitrij Ivančenko (1901–1986), který přednášel pěstování řepy, chemii a technologii řepného cukrovarnictví a všech průmyslů pro cukrovarnictví důležitých. Záhy po změnách v zaměření brněnské techniky přesídlila stanice do Bratislavy. Část jejich pracovníků přešla do ústavu sacharidů Slovenské akademie věd, kde pracovala skupina pod vedením prof. Vašátka. Při příležitosti 75. narozenin Josefa Vašátka dne 18. ledna 1972 udělil mu president republiky za dlouholetou vysoce záslužnou činnost v oblasti věd a výzkumu cukrovarnické technologie Řád práce. Z pohledu dané problematiky historie i současnosti daného odvětví cukrovarnického je jen malou Částí bohatého chemického průmyslového dědictví Moravy a Slezska, která si vyžadují i nadále naši komplexní pozornost.

7.

VYBRANÉ KAPITOLY Z HISTORIE VYSOKÉ ŠKOLY CHEMICKOTECHNOLOGICKÉ V PRAZE

7.1 Historie Oddělení praktické fotografie VŠCHT, Praha Docent Miroslav Schätz v knize Historie výuky chemie. Osobnosti a události (Vydavatelství VŠCHT, Praha 2002) uvádí, že prvním profesorem kvasné chemie a fotografie byl v roce 1899 jmenován profesor Karel Kruis (1851–1917). Přednášky z praktické fotografie po něm v roce 1918 převzal Prof. Jaroslav Milbauer (1880–1957), který po 1. světové válce byl vedoucím Ústavu anorganické technologie a Ústavu fotografie na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství při ČVUT v Praze. Není bez zajímavosti, že Prof. Milbauer byl rektorem ČVUT v letech 1933 až 1935. Ústav fotografie v meziválečném období představoval významné vědecké pracoviště v oboru praktické i teoretické chemie a na tomto ústavu bylo v té době zaměstnáno několik desítek vědeckých pracovníků. Jiná situace nastala po 2. světové válce, kdy po odchodu Prof. Milbauera přestal Ústav fotografie existovat a byl přeměněn na Oddělení praktické fotografie, administrativně přičleněné ke Katedře fyzikální chemie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, která se v roce 1952 stala samostatnou vysokou školou. Vedoucím tohoto oddělení se stal RNDr. Jaromír Macek, bývalý asistent Prof. Milbauera. V padesátých letech minulého století bylo v Oddělení praktické fotografie zaměstnáno již asi jen pět lidí a proto po odborné stránce lze těžko srovnávat toto oddělení s předválečným Ústavem fotografie. Doktor Macek vedl Praktika fotografické chemie jako dobrovolný předmět pro studenty, kteří se amatérsky chtěli věnovat fotografii. V rámci tohoto předmětu se posluchači naučili základům praktické fotografie, od teorie fotografického procesu po vlastní snímání obrázků, získání negativů, pozitivů a jejich úprav. V tzv. zvětšovně bylo

38

posluchačům k dispozici asi 12 zvětšovacích přístrojů. Vlastní výzkum se již v tomto oddělení neprováděl, nicméně posluchači oboru fyzikální chemie mohli diplomové práce vypracovat i z oboru fotografické chemie, když experimentální část práce prováděli např. ve Výzkumném ústavu zvukové a obrazové techniky (VÚZORT, Praha) nebo v laboratořích filmového studia Barrandov. Pro tyto „specialisty“ Dr. Macek organizoval přednášky z technologie fotografických materiálů, které z Brna jezdil přednášet Prof. Jan Lauschmann, jeden z našich předních technologů fotografického průmyslu v první polovině minulého století a přednášky z teorie fotografického procesu, na kterých se podíleli pracovníci Katedry fyzikální chemie University Karlovy v Praze (Doc. RNDr. Zdeněk Staněk, RNDr. Alois Julák a RNDr. Jan Tušl). Vedle pedagogické činnosti zajišťovalo Oddělení praktické fotografie pro naši školu fotodokumentaci a kopírování článků nebo knih, získaných na základě mezinárodních výpůjček. Fotodokumentaci, fotografie přístrojů a aparatur do publikací, fotografie z promocí, případně významných návštěv školy, pořizovala samostatná odborná pracovnice, paní Beatriz Kozáková. V době nedostatku valut na nákup časopisů a knih a omezené, přísně sledované možnosti kopírování jakýchkoliv písemných materiálů, bylo získávání černobílých kopií klasickou fotografickou cestou (snímání na dokumentární fotomateriál, vyvolání, ustálení, praní a sušení negativů kinofilmů a posléze získání pozitivních fotokopií formátu A4 opět fotografickou cestou) po dlouho dobu jednou z hlavních pracovních náplní Oddělení praktické fotografie. Tuto náročnou práci, vedle paní Kozákové, vykonávala paní Jana Landová s panem Zdeňkem Davidem, později paní Helena Řeřábková s paní Janou Markovou. V roce 1978, po odchodu pana Dr. Macka do důchodu, byl Prof. Jiřím Pickem, DrSc., tehdejším vedoucím Katedry fyzikální chemie, pověřen vedením Oddělení praktické fotografie tehdejší odborný asistent této katedry Ing. Milan Šípek, CSc. Ten dostal za úkol, vedle zajištění dosavadní činnosti oddělení, zahájit v tomto oddělení také vědeckovýzkumnou činnost a pro ni také oddělení vybavit. Již delší dobu se nekonala Praktika fotografické chemie, nicméně i nadále se pro některé studenty oboru fyzikální chemie konaly přednášky Prof. Lauschmanna a pracovníků Katedry fyzikální chemie UK v Praze. Rovněž několik diplomových prací z oboru fotografické chemie bylo i nadále vypracováno ve spolupráci s mimoškolními pracovišti. Vysoká škola chemicko-technologická v Pardubicích několik let organizovala konferenci Fotografia Academica, kde vedle přednášek z praktické i teoretické fotografické chemie naši studenti soutěžili o nejlepší diplomovou práci v tomto oboru. Pro zahájení výzkumné činnosti v oboru přípravy speciálních fotografických emulzí bylo nutno oddělení vybavit termostaty, automatickými titrátory, pumpami, magnetickými míchadly, analytickými přístroji pro měřená pH a pAg, elektronovým mikroskopem a dalšími přístroji nebo laboratorním materiálem. Z hlediska vědecko-výzkumné činnosti oddělení praktické fotografie byl nejdůležitější nástup Ing. Jiřího Stávka do vědecké aspirantury v roce 1982. V rámci této vědecké aspirantury v letech 1982 až 1986 se věnoval dvouproudovému srážení halogenidů stříbra, přípravě Lippmannových emulzí s krystaly halogenidů stříbra menšími než 35 nm použitelných pro přípravu hologramů, podmínkám nukleace a růstu tabulárních krystalů

39

AgBr. Kandidátskou disertační práci na téma „Řízená krystalizace halogenidů stříbra“ Ing. Stávek obhájil v roce 1986, kdy se stal pracovníkem Ústavu anorganické chemie ČSAV v Praze, oddělení krystalizace, vedené Doc. Jaroslavem Nývltem, DrSc. I když byl pracovníkem ČSAV, nadále pracoval v Oddělení praktické fotografie. Výsledky odborné práce byly publikovány v mezinárodních časopisech, prezentovány na mezinárodních konferencí o krystalizaci. Byla navázána široká mezinárodní spolupráce a úzká spolupráce s Fotochemou, n.p.v Hradci Králové a jejím výzkumným ústavem. V rámci tehdejší vedlejší hospodářské činnosti oddělení spolupracovalo s paní RNDr. Věrou Nechybovou,CSc. na vývoji nových barevných materiálů a Ing. Josefem Valušem, CSc. na vývoji nové technologie výroby rentgenových materiálů. Jednalo se o výzkum přípravy monodisperzních suspenzí směsí halogenidů stříbra pro výrobu vícevrstvých barevných fotografických materiálů a podmínek přípravy tabulárních krystalů AgBr přídavkem vhodných omezovačů růstu, např.4-hydroxy-6-methyl-1,3,3a,7-tetraazaindenu, používaných v rentgenových filmech vzhledem k jejich vyšším kvantovým výtěžkům. Výsledkem vědecko-výzkumné práce bylo vedle řady publikací také pět patentů, které netýkaly jen nových způsobů přípravy halogenidostříbrných emulzí, ale také např. způsobu přípravy keramických materiálů řízenou dvouproudovou hydrolýzou. Ve spolupráci s doc. Nývltem absolvovala v tomto oddělení vědeckou aspiranturu také Ing. Karolina PapazovaDenčeva z Bulharska disertační prací Metastability of the system potassium chloridepotassium bromide-water a několik studentů zde realizovalo své diplomové práce. V oboru fotografické chemie nebo krystalizace byla navázána spolupráce např. s Prof. Peng Bi-Xianem z university v Pekingu, Prof. Jurijem Breslavem z University v Kemerovu (SSSR), s Prof. Johnem Mullinem z University College London a hlavně s japonskými odborníky, především s prof. Kenem Toyokurou z Waseda University v Tokiu, Prof. Tanakou z Kyoto University, Prof. Tadao Sugimotem z Tohoku University v Sendai a vedoucími výzkumnými pracovníky firmy FUJI (Dr. Tadaaki Tani) a firmy KONICA (Dr. Matsuoka). Ve spolupráci s Dr. Vladimírem Hepnerem z Vědecko-technické společnosti v Praze byla v roce 1986 pro československé fotochemické odborníky organizováno v Praze Československo-japonské symposium, kterého se kromě jmenovaných odborníků firmy Fuji a Konica zúčastnil i výkonný ředitel firmy Konica pan Dr. Yasuo Wakabayashi. Oddělení praktické fotografie i v osmdesátých letech minulého století zajišťovalo fotografický servis pro pracovníky naší školy, včetně kopírování článků a knih. Právě pro tyto služby byl zakoupen moderní zvětšovací přístroj Durst, nové vyvolávací zařízení, nová, výkonnější leštička a podobně. Převratný rok 1989, hlavně roky 1990, 1991 a 1992 přinesly velké změny i pro Oddělení praktické fotografie. Možnost pořizovat kopie pomocí xeroxů, možnost nákupu zahraniční literatury a počítačů, rozvoj internetu a digitální fotografie, to vše změnilo náplň servisních služeb tohoto oddělení. V roce 1995 bylo zakoupeno zařízení Polaroid Digital Palette CI3000, které umožňovalo zhotovení barevných diapozitivů 24×36 mm (případně barevných negativů) z předloh zhotovených grafickými programy na počítači. O tuto službu byl poměrně velký zájem v době, kdy se na konferencích k prezentacím barevné diapozitivy používaly. Rozšíření notebooků a dataprojektorů znamenalo konec i tohoto servisu.

40

Konec vědecko-výzkumné činnosti Oddělení praktické fotografie souvisel s odchodem Ing. Jiřího Stávka, CSc. z ČSAV v rámci „zeštíhlování“ této vědecké instituce, kdy odcházeli často právě mladí vědečtí pracovníci. Ing. Stávek nějakou dobu pracoval na Ústavu analytické chemie naší školy. Po odjezdu na zahraniční stáž do USA a Japonska se již na naši školu nevrátil a odešel do privátní sféry. Kolem roku 2000 Oddělení praktické fotografie naplnilo svoji „historickou úlohu“a vedení školy rozhodlo o jeho zrušení. Knihy z knihovny oddělení byly předány do ústřední knihovny VŠCHT nebo knihovny FAMU, zlikvidován byl sklad chemikálií, fotomateriálů a veškeré zařízení. Ateliér byl přestavěn na zasedací místnost FCHI, která je dnes využívána ke schůzím ústavů, přednáškám, obhajobám a jiným akcím. Temné komory byly přestavěny na laboratoře, které připadly Ústavu fyzikální chemie. Paní Beatriz Kozáková odešla do důchodu, paní Jana Marková nějakou dobu byla zaměstnána v podatelně naší školy a pak také odešla do důchodu. Doc. Ing. Milan Šípek, CSc. se vrátil k problematice membránového dělení směsí plynů a par, které se spolu se svými spolupracovníky na Ústavu fyzikální chemie věnoval i po celou dobu, kdy byl vedoucím Oddělení praktické fotografie. 7.2 České skandium – nadějné vyhlídky – ztracené iluze Položíme-li řečnickou otázku, které sloučeniny platiny jsou technicky důležité a průmyslově významné, možná vystačíme s prsty jedné ruky. Na prvním místě samozřejmě platina jako kov s unikátními a nezastupitelnými vlastnostmi téměř ve všech technických oborech, potom v libovolném pořadí důležitosti platinová čerň, cis-platina, kyselina hexachloroplatičitá a několik dalších sloučenin, majících pomocný vliv na kvalitu při získávání platiny z rud či průmyslových odpadů. Dalších několik tisíc známých sloučenin platiny má jen akademický význam. Kdybychom stejnou otázku zaměřili na skandium, jehož cena je asi o 20–30% vyšší, byla by odpověď značně rozpačitá. Ale začněme od začátku. Ze základní literatury přes Gmelin Handbook až po dnešní Wikipedii můžeme zjistit, že prvek skandium 21Sc předpověděl Mendělejev již v roce 1871 jako ekabor. Po osmi letech ho pak objevil chemik L. P. Nilson z univezity v Uppsale ve švédském nerostu gadolinitu a pojmenoval ho na počet Skandinávie skandium. Až do konce 2. světové války byl o chemii skandia nepatrný zájem, a pokud ano, bylo slovo skandium spojováno jen s významným Mendělejevovým počinem předpovědi dosud neobjevených prvků. Eka-bor zná každý student chemie. Kdyby tehdy existovala byrokracie propagující citační indexy či jiné scientometrické údaje, moc by toho o skandiu nebylo a na skandiu by se neuživila. Informační boom v jistém smyslu se týkající i skandia nastal až po válce z naprosto jiných důvodů, které se stručně pokusíme nastínit. Po válce, v souvislosti s rozvojem strojírenské výroby, bylo nutno rozšířit především výrobu obráběcích nástrojů. V naší tehdejší ČSR jsme měli – dá se říci – štěstí, že Spojené závody na výrobu karborunda a elektritu v Benátkách n/Jiz. měly nadnormativní válečné zásoby surovin – kvalitního křemenného písku a bezsirného petrolkoksu na několik let dopředu, tudíž výroba brousicích nástrojů z karbidu křemičitého stačila saturovat nejen veškerý náš strojírenský průmysl, ale i významný export. Co nám ale v oboru obráběcích

41

nástrojů chybělo, byly řezné nástroje, jako soustružnické nože, frézy, vrtací korunky a hlavice widiových vrtáků apod. Hlavní složkou těchto nástrojů, tehdy i dnes nesprávně nazývaných „tvrdokovy“ z německého Hartmetalle, byl karbid wolframu pojený kobaltem. Jejich výroba postupy práškové metalurgie, především podle německých patentů a v továrnách koncernu Krupp-Widia, byla po válce v troskách. V ČSR vedle kladenské Poldiny Huti, vyrábějící dvě řady slinutých karbidů typu G (Guss) a S (Stahl) podle patentů fy Krupp z roku 1933, živořil jen malý podnik v Přípeři u Děčína. Odborné slovo zde měli dva němečtí inženýři, Dr.Ing. C. Agte a Ing. K. Ocetek [109], kteří pro svou loajalitu k našemu státu nebyli v roce 1946 odsunuti. Většina našich budoucích odborníků v práškové metalurgii tehdy doháněla válkou přerušená vysokoškolská studia. Potřeba strojírenských obráběcích materiálů byla ale tak vysoká, že v roce 1947 byl téměř doslova na zelené louce v Šumperku postaven Závod 1. pětiletky, později přejmenovaný na PRAMET n.p. Do areálu tohoto závodu bylo převedeno zmíněné výrobní oddělení slinutých karbidů z Kladna a postupně i Výzkumný ústav práškové metalurgie z Vestce u Prahy. Hlavním výrobním programem byla výroba slinutých karbidů a nástrojů z nich. Monopolní Pramet n.p. vzkvétal a rozšiřoval výrobní program tak, že během několika let zavedl i výrobu ferritů, magnetů a v roce 1971 jako šestý stát na světě i výrobu umělých diamantů. Ale vraťme se zpět ke skandiu, k němuž u nás cesta vede přes wolfram na Cínovci. V krušnohorských wolframitech, které byly částečně zpracovávány především přímo v úpravnách na Cínovci a dále chemicky ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n/L., bylo příliš mnoho doprovodných prvků. Dodnes je v úložišti či odkališti na Cínovci tzv. produkt hornické činnosti, který obsahuje mimo jiné i 50 000 t lithia vázaného především v cinvalditu a lepidolitu (s přiměřeně nižším, ale stále významným podílem Rb a Cs), které čeká na využití při výrobě tritia, až bude ve čtyřicátých letech tohoto století vyřešena jaderná fúze v projektu ITER [110],[111]. Vytěžená hornina, především cinvaldit, byla exploatována tak dokonale, že v úložišti již nejsou žádné stopy po wolframu nebo skandiu. Z wolframitových koncentrátů, zpracovávaných v ústecké chemičce alkalickým postupem, vznikaly velmi komplikované odpady, pro které nebylo využití. Jejich analýza byla svěřena tehdy jednomu z nejuznávanějších našich mineralogů, prof. Janu Kašparovi. Prof. Kašpar, první rektor samostatné VŠCHT Praha od roku 1952 a jeho asistent Ing.V. Seidl pomocí rtg. difrakční analýzy zjistili, že ve vyžíhaných fluoridových podílech odpadu vzniká sloučenina se strukturou minerálu thortveititu (Sc,Y)2Si2O7. V té době, v letech 1952–55, se po osamostatnění VŠCHT vytvářely nové studijní programy a zaměření kateder. Jelikož již existovala katedra anorganické technologie, vedená prof. Albertem Regnerem, zaměřená především na elektrochemii a tzv. těžkou anorganickou chemii, bylo rozhodnuto, že speciální anorganické sloučeniny budou náplní práce nově vzniklé katedry anorganické chemie. Vedoucím této katedry se stal ironií osudu organický chemik Prof. František Petrů, takže anorganické práce dostali na starost Ing. Bohumil Hájek a Ing. Vladimír Procházka, který v chemické obci proslul přezdívkou Chajda. Ing. Hájek pak od prof. Kašpara dostal několik kilogramů ústeckého odpadního produktu s vysokým obsahem skandia (autoři mají k dispozici historický vzorek, jehož analýza je v příloze 2). První experimentální práce Hájka a Procházky pak směřovaly k izolaci skandia ve formě oxidu skanditého a fluoridu skanditého [112]. Ve spolupráci s Výzkumným ústavem monokrystalů v Turnově, na jehož rozvoji měl

42

podíl také prof. Kašpar a jeho spoluzaměstnanci mineralogové, zejména Ing. Čestmír Barta, jako první připravili monokrystal Sc2O3 a proměřili některé fyzikálně chemické vlastnosti této sloučeniny. Jelikož se prof. Kašpar v další době přestal skandiem zabývat, resp. zcela přenechal tuto problematiku katedře anorganické chemie, zajímal se Ing. Procházka a Ing. Hájek o osud suroviny či koncentrátu, který se nacházel ve Spolku v Ústí a o jehož izolaci se nejvíce zasloužil tamější technolog Ing. Slavík. Tento šikovný technolog neměl zrovna na růžích ustláno, říkali o něm, že měl fázové zpoždění. Pocházel totiž ze smíšeného čs.-německého manželství a jeho autoritativní otec se po dobu první republiky hlásil k němectví. Mladý Slavík tak v prostředí chemického závodu, který byl zcela v českých, dnes bychom řekli marketingových rukách, zažíval pro své německé občanství nemalou šikanu, až posléze nevydržel nátlak spolupracovníků, kteří ale jeho odborné kvality uznávali, a pár roků před Mnichovem se stal československým občanem. Netušil, že za dvě až tři léta bude situace zcela opačná a pod vlivem německých spolupracovníků a samozřejmě celé tehdejší politické situace bude šikanován tak dlouho, až opět požádá o říšské občanství, kterého se mu dostalo téměř až na sklonku války. Takže do osvobozené ČSR vstupoval jako občan, kterému hrozil poválečný odsun. Nicméně nakonec všechno dobře dopadlo. Ale vraťme se ke skandiovému koncentrátu, kterého Ing. Slavík nashromáždil asi 300 kg. V padesátých letech nastal boom chemie prvků vzácných zemin, k nimž se přidružilo i skandium a yttrium. Aby bylo jasno v názvosloví – do sedmdesátých let se říkalo: do třetí vedlejší podskupiny patří skandium, yttrium, lanthan a lanthanoidy, také byl přípustný termín Sc, Y a vzácné zeminy. Skandium a yttrium se do skupiny vzácných zemin nesmělo zahrnovat a u zkoušek z obecné a anorganické chemie se bazírovalo na slovních hříčkách, např. na tvrzení, že La není lanthanoid. Teprve od nedávné doby, kdy se v chemii začaly kategorizovat prvky na s-, p-, d- a f-prvky, je zřejmé, že odlišnost v chemických vlastnostech těchto skupin prvků byla v předstihu vystižena starším pojmenováním. S rostoucím zájmem o chemii prvků vzácných zemin, souvisejícím především s polovodičovou technikou a barevnou televizí, se svezl i zájem o skandium. S rozvojem chemických teorií, teorie chemické vazby, výzkumu elektronové struktury apod. se očekávalo, že právě skandium jako vůbec první přechodný prvek v pořadí bude mít nějaké mimořádné, ať už chemické nebo fyzikální vlastnosti. Jenže na trhu chemikálií mnoho sloučenin či skandiových komodit k dispozici nebylo, nebo byly skutečně vzácné – rozuměj drahé – takže se chemií tohoto prvku zabývalo jen velmi málo bohatších pracovišť. Opět díky scientometrii můžeme vysledovat, že mezi takováto světová pracoviště, produkující publikace s poznatky o skandiu, můžeme zařadit v USA ve státě Iowa skupinu kolem F. H. Speddinga na Ames University [113], v Moskvě skupinu akademika Spicyna a Borisenka [114] a v Kyjevě kolektiv G. V. Samsonova [115]. V Paříži, resp. v předměstí Meudon-Bellevue, to bylo pracoviště CNRS vedené prof. J. Loriersem [116] a konečně také naše VŠCHT Praha. Do této situace pak zapadají naše specifické poměry, dané m.j. měnovou reformou v roce 1953, která nejenže skoncovala s konvertibilitou naší měny, ale také vyvolala potřebu získávání deviz za každou cenu. A zde, v souvislosti s již zmíněným rozvojem obráběcích technologií ve strojírenském Československu, je nutno připomenout další rozhodnutí tehdejších kapitánů našeho průmyslu o osudu zpracování severočeských či krušnohorských

43

wolframitů. Separační proces mohl být veden buď kyselou nebo alkalickou cestou. V jednom z těchto procesů se v koncentrátu zjistil vysoký obsah Nb a Ta, jejichž karbidy, především TaC, extrémně zlepšovaly vlastnosti slinutých karbidů na bázi WC-Co. Druhý proces vedl k získání skandito-yttritého koncentrátu. Generální ředitelství KOVOHUTĚ proto rozhodlo, že ústecký skandiový koncentrát bude přes Lachemu n.p. prodán do zahraničí, konkrétně do Anglie, a zpracování domácí suroviny se zaměří na sloučeniny tantalu, o které, především pro výrobu kondenzátorů, měl zájem i elektrotechnický průmysl. Toto rozhodnutí samozřejmě pro katedru anorganické chemie nebylo příznivé, a proto se nelze divit, že v kladném smyslu všehoschopný Chajda s pomocí Ing.Slavíka „zachránil“ před nevýhodným exportem posledních asi 20 kg skandiového koncentrátu, ze kterých česká chemie skandia žila ještě téměř 30 let. Na tomto místě považujeme za vhodné učinit poznámku „pod čarou“: Ve zmíněných cca 300 kg exportovaného a 20 kg tuzemského skandiového koncentrátu se vyskytuje i thorium, jehož oddělení od skandia bylo mimořádně chemicky obtížné. Pokud se nám dostaly do rukou skandiové chemikálie, produkty známých chemických firem Koch Light nebo Johnson-Mathey, se škodolibostí jsme v nich vždy hledali a samozřejmě našli nějaké to větší ppm thoria, takže bylo jasné, z jakého stromu jablko spadlo. Že jsme tyto chemikálie mohli z domácí suroviny vyrábět a za devizy prodávat my, našim kapitánům uniklo. O tom, že pořád byl na trhu skandia nedostatek, hovoří jeden příběh z mnoha podobných. V roce 1965 navštívil katedru anorganické chemie na VŠCHT v Praze prof. H. Nowotny, fyzikální chemik z vídeňské university, který byl odborníkem na „Sondermetalle“ – zvláštní/neželezné kovy a jehož jméno je spojováno se základní učebnicí práškové metalurgie – Hartstoffe und Hartmetalle [117]. Prof. Nowotny hovořil o tom, že jej před časem navštívila slečna Helga von Welsbach, vnučka slavného Auera von Welsbach, která prý v dědečkově pozůstalosti našla lahvičku s oxidem skanditým a že by na toto téma chtěla na vídenské univerzitě udělat doktorát. Prof. Nowotny jí rád vyhověl a výsledek si můžete přečíst v Monatshefte für Chemie [118]. První návštěva prof. Nowotnyho v ČSSR se uskutečnila právě na katedře anorganické chemie (v návštěvní knize se zachoval jeho vtipný zápis) a ze společenského hlediska byla tak významná, že se jí zúčastnil i prof. František Čůta a především akademik Rudolf Brdička. V té době měl Ing. Brožek za úkol zopakovat přípravu kovového skandia v nově zkonstruované aparatuře s indukčním ohřevem, kterou za peníze, získané v souvislosti s Cenou hl. města Prahy (bude vysvětleno dále) zkonstruoval doc. Němeček z ČVUT. Výši státní dotace se nám nepodařilo zjistit, ale osobní odměna laureátům této ceny činila tehdy (v roce 1957) pro všechny dohromady 7000.- Kčs (Státní cena KG v té době představovala 50 tis. Kčs). Na zařízení vysokofrekvenčního ohřevu pak Ing. Brožek několikrát připravil kovové skandium kalciotermickou redukcí bezvodého chloridu skanditého, totéž pak zopakoval v roce 1972 v Paříži přímo u prof. Acharda, našeho skandiového konkurenta. Ale abychom nepředbíhali – v roce 1965 jsme již měli další kousek „svého“ kovového skandia a se svolením prof. Petrů či spíše na jeho pokyn jsme jej věnovali prof. Nowotnymu. Z tohoto kousku, odhadováno na 5 g, pak vznikla práce o karbidu skandia Sc15C19, publikovaná v rakouském Monatshefte [119]. Prof. Nowotny se pak Ing. Brožkovi revanšoval pozváním na krátkou stáž do Vídně.

44

Obr. 14 Zaměstnanci katedry anorganické chemie, podílející se na výzkumu sloučenin skandia (snímek z roku 1970)

Obr. 15 Prof.Nowotny, akademik Brdička a prof. Čůta jednají u prof. Petrů o skandiu

Při této příležitosti nás napadá další dnes už úsměvný příběh s přípravou skandia v areálu VŠCHT. Kolegové z ČVUT, kteří pod vedením doc. Němečka nám „bastlili“ vysokofrekvenční ohřev z různě posháněných levnějších náhradních dílů, byli ve svém oboru machři. Nepřímým toho důkazem je participace některých z nich na světoznámém projektu Tamara. Zkonstruovaná aparatura, která v místnosti zabírala plochu 4×4 m, však nebyla do roku 1966 zkolaudována a tudíž telekomunikace a jiné orgány o ní oficiálně nevěděly. Aparatura však měla takový výkon a frekvenci, že to rušilo radiopřijímače a jiné přístroje v širokém okolí. Mladší generace asi neví, že v dnešním Arcibiskupském semináři a dnešní Masarykově koleji v Thákurově ulici v Praze 6 měla sídlo STB se svými odposlechovými aparaturami, a tak jednou kolem školy objíždělo nápadně nenápadné auto s kruhovou zaměřovací anténou na střeše a druhý den jsme pak byli vyzváni, abychom legislativně uvedli vysílač do pořádku. Jelikož výkonové lampy nebylo možno přeladit na jinou frekvenci, nechali jsme problém „vyhnít“ a po krátké době musela být aparatura demontována. Funkční díly si opět odnesli kolegové z ČVUT. Jako další příběh, potvrzující jistý monopol (neřku-li mrhání) katedry anorganické chemie ve velkorysé spotřebě skandiových preparátů, můžeme dokumentovat stáží Ing. Brožka ve Francii v roce 1972. Významný francouzský chemik prof. J. Flahaut z Faculté de Pharmacie v Paříži je znám svými pracemi a knihou o chalkogenidech vzácných zemin. Do sbírky poznatků o těchto sloučeninách mu chybělo právě něco o skandiu. Při korespondenci s ním mu vedení katedry nabídlo, že na stáž si stážista přiveze kovové Sc a další výchozí látky. Prof. Flahaut pak všemi možnými intervencemi přes jejich a naše ministerstvo zařídil, že se Ing. Brožek na půlroční stáž dostal. Při první audienci u prof. Flahaut, kdy se předávaly pozdravy od šéfa katedry a jiné suvenýry z Prahy, mu předal prachovnici se 150 g oxidu skanditého. Prof. Flahaut, jakmile se vzpamatoval a nabral dech, vzal hned stážistu s sebou, aby ho představil dalším profesorům a kolegům na Faculté de Pharmacie Université René Descartes Paris V a všem ukazoval lahvičku málem jako svatou relikvii. Tolik skandia prý tam dosud nikdo neviděl. Jako poznámku pod čarou zde připojujeme, že většina i velmi významných prací, které během pobytu stážisty zaměstnanci katedry Chemie minérale udělali a publikovali, vždy vznikla jen z několikagramových preparátů. Na francouzských universitách nebyly 45

tak štědré státní dotace a všechny chemikálie a laboratorní nádobí se kupovalo jen v míře nezbytné a zaměstnanci si to potom pečlivě střežili a šetřili. V této souvislosti můžeme ještě připojit poznámku, že na katedře Chimie minérale této university pracoval v letech 1880– 1907 Henri Moissan, který zde poprvé v roce 1886 připravil elementární fluor a v roce 1906 za něj dostal Nobelovu cenu. Kromě toho napsal knihu o elektrických pecích a byl po něm pojmenován minerál moissanit. Teď nám dovolte vrátit se zpět ke kovovému skandiu. Shodou okolností se roky 1955 a 1956 vyznačovaly nevyhlášeným závodem na přípravu kovového skandia. Pytel s informacemi a zájmem o vzácné zeminy se roztrhl především s tak zvanými ženevskými protokoly z roku 1955, kdy obě tehdejší velmoci USA a SSSR odtajnily údaje o jaderných materiálech a způsobech jejich získávání především z vyhořelého jaderného paliva. Jak známo, lanthanoidů je ve vyhořelých uranových palivových článcích procentuálně nejvíce, takže do literatury a potom i na trh se dostalo m.j. i prometheum, které v přírodě pro svou radiační nestabilitu již neexistuje. Doc. Brožek s ním ale pracoval již v roce 1961 [120],[121]. Dalšího, v přírodě neexistujícího prvku, nestabilního technecia, nabízeli v roce 1978 Rusové na prodej v množství 80 tun!! Takže si výpočtem můžete zjistit, kolik uranu pro tyto účely muselo být zpracováno. Ale to odbíháme. V literárních údajích ať již z amerického či moskevského Spicynova pracoviště se dočteme, že se nikdo nesmířil s prvními údaji Fischera [122], který v roce 1937 publikoval, že elektrolýzou připravil kovové skandium, které se mu však z reakční směsi nepodařilo izolovat, takže jeho vlastnosti popsal neúplně a spíše opatrně. Ani doplňující údaje Meisela [123] o struktuře alfa a beta modifikace skandia z roku 1939 nejsou spolehlivé. Zato v roce 1956 vyšly hned tři práce, popisující přípravu kovového skandia, shodou okolností vždy kalciotermicky z fluoridu skanditého. Vedle práce Acharda, Caro a Lorierse, publikované v Comptes Rendus [116], a práce Speddinga z Ames Iowa [124] je to právě česká publikace v Chemických listech [125]. Petrů, Hájek a Procházka připravili kovové skandium redukcí ScF3 vápníkem v molybdenovém kelímku, který zahřívali v argonové atmosféře pomocí vysokofrekvenčního ohřevu v podniku TESLA Vršovice na pracovišti vedeném Dr. Schneiderem. Čistý kov izolovali vakuovou sublimací při tlaku 10–4 torr. Krátké sdělení [125] o úspěšném experimentu pak bylo publikováno v Chemických listech s datem podání 3. 7. 1956. Zde opět můžeme připomenout, že na všech pracovištích zabývajících se přípravou kovového skandia bylo shodně konstatováno, že většina používaných kelímků, které vyzkoušeli, včetně platinových nebo molybdenových, se skandiem reagovala. Později se ukázalo, dík především francouzským badatelům, že jako jediný vyhovující materiál se osvědčil tantal. Náš tantalový kelímek, který jsme si později nechali zhotovit (připomínáme, že tehdy byl tantal přísně sledovanou inventárně evidovanou položkou třeba jako platinové kelímky), měl ale větší rozměr než tehdy dosažitelné křemenné trubice ze skláren v Josefově Dole používané u vysokofrekvenčních ohřevů, takže se tam zkrátka nevešel. Proto podnikavý Chajda slíbil kus budoucího skandia svým přátelům v chemičce v Halle (bývalá NDR) a získal od nich půlmetrovou křemennou zkumavku o průměru 12 cm (máme ji dodnes v katedrálním skladu), v níž se tantalový kelímek při našich pozdějších experimentech osvědčil. V padesátých a šedesátých létech existovaly jen tři zdroje informací a databáze o chemických publikacích, a sice Chemical Abstracts, Referativnyj Žurnal a Chemische

46

Zentralblatt. Nějaký Google či jiné formy elektronického přístupu k podobným databázím ještě nebyly, stejně jako nebyl ani na světě Bill Gates. Ačkoliv mezi placenými abstraktory těchto vydavatelství byli i čeští zaměstnanci, kteří z českých časopisů vybírali to zajímavější, protože vybíraný počet informací byl limitován, zřejmě se tam zmínka z Chemických listů nedostala, protože byla vedena jako „krátné sdělení“ a čekalo se na – z dnešního úhlu pohledu – „impaktovanější informaci“ . Ta vznikla až v roce 1957 uveřejněním v časopise Collection [126], který byl vždy mezinárodně uznáván. Takže chemický svět v souvislosti se skandiem citoval spíše Acharda a kol. [116] nebo Speddinga [124] a z ruské strany Spicyna nebo Savického [127] z roku 1956, než české autory. A tím byl odstartován boj vlastenců a národních buditelů o prioritní spor. Ještě 8. listopadu 1956 odjel Ing. Procházka do Lipska na Symposium o vzácných zeminách, které pořádala Německá (NDR) chemická společnost, kde byl m.j. přítomen i prof. Loriers, a spolu si to veřejně pěkně vyříkali, neboť Achard, Caro a Loriers to publikovali až 23. 7. 1956, tedy o tři týdny později. Poněkud lépe na tom byli Spedding a kol., jejichž publikace [124] má datum 9. 7. 1956. Významnějšího ocitování našich prací jsme se dočkali až v roce 1975 v jedné z prvních samostatných monografií SCANDIUM [128]. Pro zajímavost zde přepisujeme doslovný text poznámky ze dne 19. 2. 1957 v časopisu Collection [126]: Bemerkung bei der Korrektur 19. II. 1957: Unsere Mitteilung über die Darstellung von metallischen Scandium als Regulus und über die Reinigung desselben mittels Destillation im Hochvakuum wurde am 8.11.1956 in Leipzig auf dem Symposium über seltene Elemente, das die Chemische Gesellschaft der DDR veranstaltet hatte, vorgetragen. Der Inhalt dieser Mitteilung war mit unserer vorläufigen, der Redaktion der Zeitschrift Chemické listy am 3. Juli 1956 eingegangenen Mitteilung, fast identisch. Bei der Gelegenheit des Symposiums teitle uns Herr Ing. Dr. J. Loriers mit, dass im Laboratorium der seltenen Erden im Centre National de la Recherche Scientifique in Bellevue (France) J.C. Achard, P. Caro und J. Loriers das metallische Scandium im kompakten Zustand mittels Reduktion von Scandium(III)–fluorid mit Calcium dargestellt haben. Diese Mitteilung wurde am 23. Juli 1956 in der Académie des Sciences in Paris vorgetragen. In der Einleitung dieser Arbeit beschreiben die Autoren in Kürze die Darstellung des metallischen Scandiums, die von V. K. Iya (Contribution à l´étude de la chimie du scandium, Thèse, Paris 1955), und zwar mittels Reduktion des Scandium(III)-chlorids mit Magnesium oder Zink und mittels Destillation der gewonnenen Legierung Sc-Mg, bzw. Sc-Zn im Vakuum, in demselben Laboratorium durchgeführt wurde. Diese Arbeit war uns weder bekannt, noch zugänglich. Sie wird auch nicht von F. H. Spedding, A.H. Daane und K.W. Hermann vom Institute for Atomic Research (Ames, Iowa, USA) zitiert. Diese Autoren berichten über den Kristallbau und einige Eigenschaften des Scandiums, geben jedoch keine näheren Einzelheiten über die Darstellung desselben an. Za práce spojené s úspěšnou přípravou kovového skandia se sporadickým evropským prvenstvím pak autoři F. Petrů, B. Hájek a V. Procházka získali v roce 1957 prestižní Cenu hlavního města Prahy. Kolegiální rivalita mezi zahraničními pracovišti pokračovala i později, minimálně tím, že naše české práce nebyly jimi citovány v míře, kterou by si zasloužily. Omluvou snad je jen to,

47

že většina jich vycházela česky v domácích časopisech, v zahraničí obtížně dostupných. Naší záchranou v tomto smyslu však bylo kompendium GMELINs Handbook, kde jsou všechny, i v českém jazyce psané publikace, citovány a komentovány. Opět můžeme doložit poznámkou z pobytu našeho stážisty na pařížské universitě. K experimentálním pracím u prof. Flahaut v roce 1972 si Ing. Brožek přivezl i trochu svého kovového skandia, které tam s francouzskými kolegy brzy zpracovali a spotřebovali k přípravě sulfidu skanditého [22] a tudíž byla potřeba dalšího množství. Prof. Flahaut z pařížské Faculté de Pharmacie mu zařídil, že mohl v laboratoři CNRS v Meudon-Bellevue u prof. Acharda připravit kovové skadium z chloridu skanditého, který si také přivezl s sebou z Prahy. Že patřil k juniorům týmu Petrů-Hájek-Procházka tam zatím nikdo nevěděl. Takže Prof. Achard, který se m.j. zabýval i sloučeninami 3. skupiny v nižších oxidačích stavech, jako ScO, YO, SmO aj., a znal již jeho publikaci o ScO, TiO a CrO [130], ho vřele uvítal a dal mu vše potřebné k přípravě skandia ve své laboratoři k dispozici. Po úspěšném experimentu a získání dalšího množství kovu přišla řeč na to, že my v Praze jsme byli dříve a kdesi cosi a stážista si velmi pozdě uvědomil, kam že to ve své mladické nerozvážnosti šlápl. Pracoviště prof. Acharda bylo v ústavu CNRS, který vedl již výše zmiňovaný prof. Loriers, válečný hrdina, důstojník de Gaullovy Francouzské osvobozenecké armády. V bojích s nacisty přišel o ruku a francouzská chemická veřejnost si ho neobyčejně vážila. Na tomto místě se můžeme čtenářům omluvit, že z nedostatku času jsme se dosud nezabývali historií do té míry, abychom zjistili, zda nějaký významný český chemik se přímo zúčastnil válečných bojů. Mnoho významných českých vědců se stalo obětí války, zejména za odboj či během heydrichiády, ale o přímém „válečníkovi“ ať už na západní nebo východní frontě nevíme. Prof. Loriers takový byl, a proto naznačovat o něm, že ausgerechnet skandium připravil o tři týdny později než my v Praze byla z jejich pohledu od stážisty taková netaktnost, že v následujících dnech chlad a odměřenost z jejich strany pocítil. No ale čas vše napravil, v roce 1989 byl doc. Brožek členem organizačního výboru mezinárodní konference Solid State Chemistry v Pardubicích a členem a jeho spolupracovníkem v komisi byl prof. P. Caro, druhý z trojice autorů o kovovém skandiu, a choval se k němu velmi přátelsky.

Obr. 16 Radiotelekomunikační zaměřování vysokofrekvenčního ohřevu na VŠCHT v roce 1965

Obr. 17 Prof. P. Caro (vlevo) a výbor SSC 1989

48

Vraťme se teď zase na katedru anorganické chemie po roce 1957. Výzkum se ubíral po dvou kolejích. Jedna skupina pedagogů a vědeckých pracovníků se zabývala systematickou přípravou všech možných sloučenin skandia, případně v sérii s ostatními prvky 3. skupiny, druhá skupina měla za úkol najít pro skandium a jeho sloučeniny nějaké širší, řekněme průmyslové uplatnění. V připojeném seznamu uvádíme odkazy na práce, publikované z katedry anorganické chemie, které pro přehlednost mají číslovaný přídomek: Beiträge zur Chemie der seltenen Elemente či Příspěvky k chemii vzácnějších prvků. Po úmrtí prof. Petrů v roce 1974 se toto číslo zastavilo na hodnotě 88. V přípravě některých sloučenin má katedra prvenství, citačně pojištěné např. v Gmelinovi nebo v PDF (Powder difraction files). Jedná se např. o sloučeniny ScOF, Sc2OC, Y2OC, Sc(BrO3)3 a další [131][132]. Jelikož, jak se dnes říká, o peníze jde až v první řadě, zájem o komerční využití skandia a jeho sloučenin byl celosvětový. V zásadě se ale vycházelo z toho, že skandium je obtížně dostupné a drahé, takže jeho využití musí být založeno buď na nějaké jeho unikátní vlastnosti a nebo na ovlivnění vlastností jiných látek malým, ekonomicky přijatelným množstvím skandiové příměsi. Zatím však u žádné sloučeniny skandia nebyla zjištěna anomální či unikátní využitelná vlastnost. První vlaštovkou se ukázala být zmínka Prof. Samsonova z Kyjevského Institutu matěrialovedenija, že přísada karbidu skandia zvyšuje tvrdost karbidu titanu až na hodnotu kolem 56 GPa [28], což by znamenalo, že se jedná o třetí či čtvrtou v pořadí nejtvrdší látku na světě, po diamantu a kubickém nitridu boritém, předstihující karbid boru či karbid křemíku. Samozřejmě, po této informaci se na uvedenou problematiku karbidů vrhl prof. Nowotny, dvorní dodavatel absolventů a významných inovací pro neméně významný rakouský podnik Metallwerk Plansee AG v Reutte, a pochopitelně i naše pracoviště ve spolupráci s potenciálním realizátorem Prametem Šumperk [29, 30]. Také člen-korespondent UAV prof. G.V. Samsonov v roce 1972 navštívil VŠCHT a vehementně se o práce kolem karbidu skandia zajímal. S pracemi o karbidech skandia a potažmo i karbidech prvků vzácných zemin se opět roztrhl pytel, naše pracoviště do této série nazvané Hydrolyzovatelné karbidy přispělo celkem 27 původními sděleními [136][137], ale výsledek byl překvapivě negativní. Všechny karbidy, skandiem počínaje, přes karbidy yttria, lanthanu až po lutecium jsou hydrolyzovatelné a při hydrolýze vodou se rozkládají za uvolnění vodíku a směsi uhlovodíků, methanem a acetylenem počínaje a konče až u analyticky zjištěných nasycených uhlovodíků řady C12. Naproti tomu všechny další přechodné prvky vpravo od skandia, titanem počínaje, dále V, Cr, Mn, Fe, Co, Ni, Zr, Hf, Mo, W atd. tvoří karbidy intersticiálního charakteru, chemicky velmi stálé a extrémně tvrdé. Mezi nimi je několik unikátních individualit, např. karbid hafnia HfC s absolutně nejvyšším bodem tání 3820°C, nebo karbid wolframu s nejvyšší houževnatostí, jejichž průmyslové využití nabývá stále většího významu. Naproti tomu hydrolyzovatelnost karbidu skandia všechny překvapila a způsobila, že preparáty karbidu titanu dopované karbidem skandia se časem působením vlhkosti rozpadaly. Ale z nouze ctnost – alespoň na karbidu skandia je jedna zajímavost – jeho hlavním hydrolytickým produktem je vedle vodíku allylen – propin – uhlovodík, který byl zatím zjištěn jen při hydrolýze karbidu hořčíku. Nu a hned máme další argument k několika málo příkladům tzv. diagonální podobnosti prvků v periodické soustavě. Možnost významného průmyslového využití karbidu skandia opět ztroskotala na nepochopení organizátorů našeho plánovaného

49

hospodářství. Existovaly informace, že v USA ve značném množství pro sváření a řezání místo acetylenu používají právě allylen. Předností allylenu je to, že může být bez nebezpečí komprimován do tlakových lahví, takže objemově je ho v jedné jednotce 3× víc než acetylenu, který musí být rozpuštěn v acetonu v tlakové lahvi s náplní porézní hmoty. Allylen má také vyšší výhřevnou hodnotu. Karbid skandia a po jeho rozkladu vzniklý hydroxid skanditý by mohl být jako vratná náplň neustále recyklován v jedné výrobní jednotce, ale říkejte to tenkrát někomu. Projekt marně podporoval i tehdy vlivný akademik Mostecký [138].

Obr. 18 Příloha-7: Vlevo Prof. K. Dostál z MU Brno, třetí zleva Ing. V. Procházka (Chajda) v roce 1972 při návštěvě prof. G. V. Samsonova (vpravo) na katedře anorganické chemie VŠCHT

V sedmdesátých a osmdesátých létech zájem o skandium a jeho sloučeniny velmi pronikavě klesal, měřeno počtem publikací a jejich citací. Jelikož nejsnadněji získatelnou sloučeninou byl oxid skanditý, byly hledány jeho aplikace především v oxidové keramice. Z hlediska fyzikálních vlastností je nejvíce podobný oxidu hlinitému, nicméně významný vliv na změnu či dokonce na vylepšení jakýchkoliv vlastností nebyl zjištěn. Naopak, s mírně ironickou nadsázkou byl považován za patentobilní, neškodný prvek. V řadě případů, zvláště u elektrotechnických materiálů, kdy jsme např. v elektrotechnické keramice zaostávali za světovou špičkou, a protože na systematický výzkum nebyl buď čas nebo prostředky, řešila se situace v některých oborech tak, že se převzala zahraniční technologie. Pokud bylo možné takovouto technologii získat za rozumnou cenu, nebyl problém se zakoupením licence. Nicméně vyskytly se případy, že se zahraniční výrobek zanalyzoval a jednoduše okopíroval. Ostatně dělaly a dělají to dodnes i jiné státy, které např. neuznávají nějaké mezinárodní patentové dohody apod. Patentobilní vliv skandia a jeho sloučenin spočíval v tom, že do některých materiálů se přidalo nevýznamné či bezvýznamné množství oxidu skanditého, čímž samozřejmě vznikl nový, právnicky nenapadnutelný výrobek, i když 99 % materiálu bylo vyvinuto jinde. Smutnou bilanci a jen nepatrný zájem o skandium lze vyčíst i z mezinárodních obchodních ročenek, z nichž lze odvodit, že celosvětová roční spotřeba skandia nepřesahuje 100 kg. Přibližně 20 kg Sc2O3 ročně je využíváno v USA a 80 kg v ostatním světě k výrobě výkonových výbojek a halogenových lamp. Jodid skanditý silně přispívá k emisi bílého světla s vysokým „color rendering indexem“, kterým lze nahrazovat sluneční světlo např. ve filmových atelierech. Nepatrné množství radioaktivního izotopu 46Sc je používáno v ropných rafineriích jako stopovacího agens. 50

Pokus o obrat v názoru na skandium nastal až v devadesátých létech. Po listopadové revoluci a rozpadu Sovětského svazu začalo Obchodní zastupitelství Ruské federace pořádat v Praze něco jako Dny nové techniky, kde na společných česko-ruských seminářích se odborníci vzájemně seznamovali a informovali o možnostech výroby, obchodu a částečně i výzkumu materiálů, které až doposud byly tabu především z vojensko-strategického hlediska. Již v roce 1997 bylo na jednom semináři oznámeno, že Rusko nabízí k prodeji tunová množství speciálních slitin skandia, které jim přebývají v souvislosti s omezením kosmického výzkumu. Ukázalo se, že většina konstrukcí kosmických aparatur je z lehkých slitin na bázi hliníku a hořčíku. Snížení hmotnosti či měrné hmotnosti pod 1,5 g/cm3 je dosaženo významným podílem obsahu kovového lithia, které samo o sobě má hustotu 0,5 g/cm3. Kovové lithium však výrazně snižuje antikorozní stabilitu konstrukcí, což sice ve vlastním kosmu nevadí, ale než je aparatura do kosmu vynesena, je konstrukční materiál vyráběn a skladován v pozemských podmínkách a udržení antikorozního prostředí je značně nákladné. Ukázalo se, že přídavek kovového skandia do slitin Al-Mg-Li významně zvyšuje jejich korozní odolnost. Cena těchto slitin však zpočátku nikoho nezaujala, protože všem bylo jasné, že jen a jen v souvislosti se závody v kosmu a při výrobě stíhaček MIG ani astronomické ceny materiálů nehrají roli. I na tomto místě je možné citovat záznam z populárního zdroje, jakým je Wikipedia: The addition of scandium to aluminium limits the excessive grain growth that occurs in the heat-affected zone of welded aluminium components. This has two beneficial effects: the precipitated Al3Sc forms smaller crystals than are formed in other aluminium alloys and the volume of precipitate-free zones that normally exist at the grain boundaries of age-hardening aluminium alloys is reduced. Both of these effects increase the usefulness of the alloy. However, titanium alloys, which are similar in lightness and strength, are cheaper and much more widely used. The main application of scandium by weight is in aluminium-scandium alloys for minor aerospace industry components. These alloys contain between 0.1 % and 0.5 % of Sc. They were used in the Russian military aircraft, specifically the MiG-21 and MiG-29 (see Fig.XXII). The American gunmaking company Smith &Wesson produces revolvers with frames composed of scandium alloy and cylinders of titanium. Teprve v roce 2005 se v ČR podařilo prosadit výzkumný grant s tématikou vlivu skandia na vlastnosti hliníkových slitin, který získal VUK v Panenských Břežanech. Dílčím výstupem bylo pozitivní zjištění o vlivu precipitované fáze Al3Sc na vlastnosti extrudovaných slitin [139][140]. Komerční zájem tyto nové slitiny u nás opět nevyvolaly. Posledním pokusem prosadit skandium do výrobních programů našeho strojírenského průmyslu byl vývoj vysoce efektivních povlaků obráběcích nástrojů. Již v sedmdesátých letech se celosvětově rozšířilo povlakování nástrojů především nitridem titanu TiN s typickou zlatou barvou, mající nejen dekorativní a antikorozní efekt, ale především až dvojnásobnou tvrdost oproti podkladovému materiálu. Povlaky na jeho bázi o tloušťce jen několika mikrometrů se připravovaly metodou CVD (Chemical Vapour Deposition) a dosahovalo se jimi až pětinásobného zvýšení trvanlivosti či pracovní životnosti. Ve druhém stupni pak byly připravovány povlaky z tuhých roztoků TiC a TiN, a na základě platnosti Vegardova pravidla pak byla část titanu nahrazována dalšími prvky, které jakkoliv příznivě modifikovaly vlastnosti povrchových vrstev. Jelikož metoda CVD vyžadovala vysoké teploty, nejméně

51

1100 °C, byla postupně nahrazována novějšími metodami povrchových úprav a vytváření funkčních povlaků, včetně povlaků funkčně gradovaných (FGM). Metody IP (Ion Plating) nebo MS (Magnetron Sputtering) dnes v podstatě metodu CVD vytlačily, neboť jsou schopny povlakovat i při normálních teplotách. V devadesátých létech pak byl šlágrem povlak typu TiAlN nebo TiAlCxNy [36]. Je samozřejmé, že jsme ihned ověřili systém Ti-Al-C-N s přídavkem skandia na tenkých otěruvzdorných povlacích slinutých karbidů. Bylo prokázáno, že abrazivní odolnost povlaků s obsahem 8 až 13 % Sc se zvyšuje zhruba na dvounásobek (přesněji 1,8×) hodnot velmi rozšířených povlaků TiAlN [142]. O výsledky, prezentované na světovém kongresu PM ve Stockholmu [143] byl zpočátku zájem, zvláště když u nás existoval podnik, který garantoval poloprovozní výrobu, nicméně opět, především z ekonomických důvodů a vývojem nových konkurenčních povlaků se tyto materiály ve strojírenském průmyslu ve větším měřítku neprosadily.

Obr. 19 Parts of the MiG-29 are made from Al-Sc alloy (převzato z Wikipedia)

7.3 Vývoj procesu BC-MCHZ na výrobu anilinu Anilin byl objeven v létech 1825–1840 nezávisle třemi badateli, aniž se vědělo, že se jedná o tutéž látku. Každý použil jiný název, ujal se termín anilin. Teprve kolem roku 1850 byl anilin připraven redukcí nitrobenzenu a byla tak zjištěna jeho struktura. V posledních 150 letech je možné vystopovat tři vlny zájmu o průmyslovou výrobu anilinu.  ve druhé polovině 19. stol. Byla objevena azobarviva a jejich výroba byla první motivací výroby anilinu. O něco později se připojila výroba léčiv skupiny sulfonamidů.  V souvislosti s rozvojem automobilizmu a s aplikací pryže vůbec vzrostla poptávka po anilinu pro výrobu gumárenských chemikálií, a to až o řád.  V posledních dekádách se budují velké výrobny anilinu vesměs na bázi katalytické redukce nitrobenzenu vodíkem v souvislosti s jeho aplikací pro výrobu polyuretanů. Dnešní světové výrobní kapacity anilinu odhaduji na 5 mil. tun ročně, reálná výroba anilinu je asi 4 mil. tun za rok. V České republice v závodě BC-MCHZ Ostrava se vyrábí asi 160 tis. tun anilinu za rok, tedy asi 4 % světové produkce. Závod prodal licenci a výrobní know-how japonské firmě Tosoh, kde byla v létech 2004–2007 vybudována výrobní jednotka na 300 kt anilinu za rok, ve své době největší na světě. Podíl našeho procesu na světové výrobě anilinu je kolem 10% a BC-MCHZ se tak zařadily svým procesem mezi takové firmy,

52

jako je BASF, Bayer a Du Pont. Prodej anilinového procesu firmě Tosoh byl pravděpodobně největším exportem průmyslového chemického procesu v dějinách českého chemického průmyslu. A to ještě do takové chemické velmoci, jakou je Japonsko. Kolem vývoje anilinového procesu se pohybuji již téměř 50 let a jsem považován za hlavního autora. Snad bude toto pojednání někoho zajímat. 7.3.1 Použití anilinu Se samotným anilinem jako finálním produktem se spotřebitel nesetká, anilin je typický meziprodukt. Kdysi byl anilin výhradně spojován se syntetickými barvivy a i dnes se často setkám s názorem, že z anilinu se vyrábějí hlavně syntetická barviva. Na barviva se dnes spotřebuje méně než 1% vyráběného anilinu. Základem výroby azobarviv byla diazotační reakce NH 2

N N + Cl- + 2 H 2 O

+ HNO 2 + HCl

Diazoniová sůl se snadno kopuluje s mnoha látkami na azosloučeniny, které jsou většinou barevné. SO 3Na HO N N + Cl-

HO

NaOH

+ NaCl + H 2 O

N N

+ SO 3Na

NaSO 3 SO 3 Na egacidová oranž GG

Podstatně více anilinu se spotřebuje na výrobu gumárenských chemikálií. Typickým představitelem urychlovačů vulkanizace kaučuků (vulkanizace je přeměna kaučuku na pryž zesíťováním sírou) je 2-merkaptobenzthiazol. NH 2

NH

+ CS 2 + S S

SH

+ H2S

Sám se jako urychlovač používá málo, vyrábějí se z něho urychlovače skupiny sulfenamidů.

NH SH

S NH S

SH

+

NH 2

N

+ H 2O 2

S N

+ (CH 3 )3CNH 2 + H 2O 2 S

53

H S N

H S N C(CH 3 )3

+ 2 H2O

+ 2 H 2O

I cyklohexylamin se vyrábí hydrogenací anilinu a BC-MCHZ Ostrava provozují pravděpodobně největší jednotku na výrobu tohoto aminu na světě. Vývoj procesu cyklohexylaminu byl mou habilitační prací v r. 1963. S docentem Dvořákem jsme tehdy vyvinuli kobaltový katalyzátor s podivuhodnými vlastnostmi. Ač termodynamika při hydrogenaci anilinu preferuje vznik sekundárního aminu, náš selektivní katalyzátor dává reakční směs obsahující pouze kolem 0,5% dicyklohexylaminu. Před několika měsíci byl v hydrogenačním reaktoru vyměněn katalyzátor, a to za 19 let po naplnění. Taková životnost katalyzátoru je v průmyslové chemii ojedinělá. Za zmínku stojí, že jsme (UOT VŠCHT) ve spolupráci s VUCHT Bratislava vyvinuli elegantní postup na výrobu tercbutylaminu adicí amoniaku na izobutylen za katalýzy zeolitem ZSM-5. Proces však nebyl realizovaný. Druhou skupinou gumárenských chemikálií založených na anilinu jsou antiozonanty odvozené od 4-aminodifenylaminu. Vyrábějí se sledem několika chemických reakcí. 2

NH 2

H N

=

+ NH 3

HNO 2 (N 2 O 3)

N NO MeOH + HCl H N

NO. HCl

NaOH

NO - Na+

N Pd

H2 H N

NH 2 C 4 H 9COCH 3

H2

CH 3 H N C H C4H9

H N

54

Ve spolupráci s VUCHT Bratislava jsme vyvinuli tento složitý proces, který byl realizován v roce 1985 v Duslo Šala a dodnes je chloubou slovenského chemického průmyslu. Duslo patří mezi největší výrobce antiozonantů na světě. Na procesu je pozoruhodné to, že se jedná o mnohastupňovou organickou syntézu podobnou výrobě barviv, avšak při výrobě antiozonantů jsou všechny stupně provozovány kontinuálně, a to v objemu větším, než byla kdysi celá výroba azobarviv v Československu. Jedná se vysloveně o exportní artikl. Barviva, léčiva a jiné speciální chemikálie spotřebují 2–3% vyráběného anilinu a gumárenské chemikálie asi 13%, zbytek anilinu spotřebuje výroba speciálních plastů – polyuretanů. Z anilinu se nejprve připraví diamin označovaný zkratkou MDA a z něho působením fosgenu diizokyanát označovaný MDI. 2

NH 2

+ CH 2 O

H+

H2N

H2 C

NH 2 MDA

4 HCl +

H2 C

OCN

NCO

2 COCl2

MDI

Ve skutečnosti obsahuje MDA aminy s větším počtem anilinových molekul a stejně tak diizokyanát je jakýmsi oligomerem. Polyuretany se připravují až u výrobce finálních plastových produktů reakcí diizokyanátů s polyoly OCN

H2 C

NCO

NCOO

OOCN

+

HO

OH

H2 C

NCOO

OOCN

Reakce je katalyzována terciárními aminy. Polyuretany se využívají jednak jako izolační tvrdé pěny, které jsou dnes aplikovány snad ve všech chladničkách a mrazničkách. Polyuretanová pěna má dvakrát lepší tepelně izolační vlastnosti než pěnový polystyren. Je ovšem dražší. Druhou aplikací polyuretanů jsou některé části automobilů, a tak každý automobilista ve svém autě vozí ve formě polyuretanů a gumárenských chemikálií 10–20kg anilinu. Pružná polyuretanová pěna, která se používá na polstrování se vyrábí z jiného diizokyanátu (TDI) na bázi 2,4-diaminotoluenu. Spolu s pracovníky BC-MCHZ jsme vyvinuli a zavedli do výroby přípravu dvou terciárních aminů jako katalyzátorů pro výrobu polyuretanů. První z nich N,Ndimethylcyklohexylamin je opět založen na anilinu. Na výrobu diizokyanátů je třeba fosgen, tedy chlor a při fosgenaci diaminů odpadá chlorovodík. Chlorovodík se využije při výrobě vinylchloridu. Velké výrobny anilinu se dnes

55

budují spolu s výrobnou MDI, a to vždy v závodech na polyvinylchlorid (PVC), a ty jsou vždy napojené na elektrolýzu NaCl. Vodík z elektrolýzy se spotřebuje na katalytickou redukci nitrobenzenu na anilin, chlor je třeba na syntézu fosgenu a NaOH se používá na neutralizaci hydrochloridu MDA. V takovém obřím komplexu jsme budovali výrobnu anilinu u firmy Tosoh. V závodě Tosoh jsou tři jednotky elektrolýzy NaCl a produkce PVC zde dosahuje asi 1 mil. tun ročně. Velké výrobní celky jsou ekonomičtější a také méně ovlivňují životní prostředí než několik menších výroben. Na velkých kapacitách se používají procesy šetrné k životnímu prostředí a také likvidace odpadů je dokonalejší. 7.3.2 Chemie katalytické redukce nitrobenzenu na anilin Kdysi se anilin vyráběl redukcí nitrobenzenu železem v kyselém prostředí. NO 2 + 2 Fe + H 2O

H+

NH 2

+ Fe 2 O 3

Ve skutečnosti se železo neoxidovalo až na hydrát železitý, ale spíše na hydratovaný Fe3O4. A taková výrobna produkovala na 1t anilinu několik tun vlhkých hydratovaných oxidů železa obsahujících něco anilinu, který se na skládkách odpařoval. Do roku 1975 se ve VCHZ Rybitví vyrábělo asi 4 tis. tun anilinu ročně a při závodu existovala velká skládka železitých kalů. Katalytická redukce nitrobenzenu vodíkem je jak ekonomičtější, tak ohleduplnější k životnímu prostředí, a proto velmi rychle vytlačila redukci nitrobenzenu železem. NO 2 (g) + 3 H 2 (g)

kat

NH 2 (g) + 2 H 2O (g) H 200 st. = -530 kJ/mol

Odpadající reakční voda se využije na praní surového nitrobenzenu od kyselin. Konkurenceschopný proces musí mít výtěžek na anilin kolem 99,5 %. Selektivita hydrogenace nitrobenzenu je určována hlavně typem katalyzátoru a také reakčními podmínkami. Všechny kovové katalyzátory mohou do jisté míry katalyzovat i hydrogenaci benzenového jádra anilinu a vznikající cyklohexylidenimin se mění na řadu vedlejších produktů.

56

NH 2

2 H2

NH

NH 2

H2

NH 2

O

H2 N OH

H2 - H2

COL H N FCHA

N H

H2

THKL H N

Podíl jednotlivých látek není u všech firemních procesů stejný, látky označené písemnými zkratkami (COL, FCHA, THKL) jsou zastoupené v našem surovém anilinu v celkové koncentraci kolem 0,20 %. Cyklohexanol se od anilinu separuje dost obtížně, přičemž tržní specifikace kvality anilinu připouští maximální obsah 0,01 % cyklohexanolu. Obsah této nečistoty v anilinu vyráběném BC-MCHZ je 0,003 %. Fenylcyklohexylamin a tetrahydrokarbazol zůstávají při rektifikaci anilinu v destilačním zbytku. Jestliže je katalytická redukce nitrobenzenu provozována při teplotě 250–350 °C, pak surový anilin obsahuje též 2-aminofenol. Vznik 4-aminofenolu při redukci nitrobenzenu tzv. Buchererovým přesmykem fenylhydroxylaminu je dlouho známý. NO 2

H2

NHOH

H+

HO

NH 2

Redukcí nitrobenzenu vodíkem za přítomnosti zředěné kyseliny sírové a Pd katalyzátoru se vyrábí čistý 4-aminofenol, který acetylací poskytne asi nejrozšířenější léčivo současnosti tj. paracetamol, který známe jako Paralen, Panadol, a který je také hlavní složkou léků Paralen plus, Coldrex aj. Vznik ortho-derivátu není v literatuře popsán, nicméně v destilačním zbytku je ho až 20 %. 2-Aminofenol pravděpodobně vzniká oxidací anilinu nitrobenzenem, a nikoliv přesmykem fenylhydroxylaminu. Specifikou katalytické redukce nitrobenzenu v plynné fázi je zanášení katalyzátoru vysokomolekulárními produkty. V katalytických procesech s pevným ložem katalyzátoru vydrží náplň reaktoru 2–5 let, v našem anilinovém procesu pouze 1 rok. V některých 57

procesech se úsady spalují vzduchem, např. v procesu NIOPIK Moskva se katalyzátor regeneruje vzduchem každé 4 dny. Prokázali jsme, že úsady jsou tvořeny řetězcem složeným ze vzájemně vázaných molekul anilinu, na šest atomů uhlíku připadá jeden atom dusíku. Tzv. polyanilin (speciální plast vodící elektřinu) se vyrábí oxidací anilinu. Při katalytické redukci nitrobenzenu je oxidačním činidlem nitrobenzen. Náklady na katalyzátor nejsou proto při výrobě anilinu zanedbatelné, v našem procesu je spotřeba speciálního měděného katalyzátoru kolem 0,35kg/t anilinu v hodnotě asi 7 Eur/t anilinu. Katalytická redukce nitrobenzenu může být urychlována mnoha katalyzátory a provozuje se při různých podmínkách (tabulka 1). Není mnoho procesů, ve kterých je tatáž reakce provozována za tak rozdílných podmínek. Tabulka 1 Reakční podmínky firemních procesů na výrobu anilinu

Firma

Fáze

Katalyzátor

Teplota, °C

BASF Bayer BC-MCHZ NIOPIK Sumitomo ICI ToloChimie DuPont

plynná plynná plynná plynná plynná kapalná kapalná kapalná

Cu-SiO2 Pd-Al2O3 Cu-silikát NiS-V2O5-Al2O3 Cu-Cr2O3 Ni-nosič Ni-nosič Pd + Pt – nosič

250 200–350 220–300 280–330 180–200 140 100 180

Tlak, bar 2–3 asi 5 2,5 1,5 2,0 asi 5 20 20

7.3.3 Ekonomika výroby anilinu

Konkurenceschopné procesy mají výtěžek na obě suroviny, tj. nitrobenzen a vodík, přes 99 %, a tak náklady na suroviny nejsou pro volbu procesu rozhodující. Rozdíly v ekonomice jsou dány jinými okolnostmi (dále uvedené hodnoty se vztahují na 1t anilinu).  Spotřebou páry v hodnotě -25 až 50 Eur  Spotřebou elektrické energie 5–10 Eur  Náklady odvozenými z hodnoty investice, tedy odpisy a údržba, v hodnotě 40–60 Eur  Náklady na katalyzátor 4–15 Eur Největší rozpětí v nákladech představuje evidentně spotřeba tepla (páry). Pro konkurenceschopnost procesu na výrobu anilinu je rozhodující využití velkého reakčního tepla (530 kJ/mol) na výrobu páry. Konkurenceschopné procesy vyrobí na 1 t anilinu až 2 t páry, přičemž se na rektifikaci surového anilinu spotřebuje asi 1 t páry a další 1 t páry je čistý dobropis. Stále se však vyrábí anilin procesy firem ICI (ve Velké Británii a USA) nebo Tolo Chimie (Portugalsko), které mají nízkou reakční teplotu a nemohou proto vyrábět páru na úkor reakčního tepla. V procesu ICI surový anilin navíc obsahuje 400 ppm nitrobenzenu, jehož separace od anilinu rektifikací vyžaduje velký refluxní poměr, a tedy hodně páry. I když se procesem ICI (proces nyní vlastní firma Huntsman) vyrábí asi 500 kt anilinu za rok, nové výrobny se již nebudují.

58

Procesy na výrobu anilinu názorně ukazují, jak chybný je názor mnoha lidí, často i chemiků, že chemické reakce se z energetického hlediska mají provozovat při co nejnižší teplotě. Kdybychom dokázali využít reakční teplo všech realizovaných exotermních reakcí, pak by chemický průmysl nepotřeboval žádné teplo z vnějších zdrojů. Nejekologičtější je energie ušetřená. Např. tepelný výkon získané páry na úkor reakčního tepla představuje na výrobně anilinu Tosoh až 45MW, což je výkon střední teplárny. Dosti velkou proměnnou položkou výrobních nákladů anilinu jsou investice. Struktura firemních procesů je utajovaná a k odhadu investičních nákladů nemáme dosti informací. Rozdíly však nejsou dramatické. Dnes na světovém trhu procesů na výrobu anilinu soutěží pět firem. BASF (Německo), výrobní jednotky v Belgii a Číně Bayer (Německo), jediná výrobna založená na novém procesu je v Číně Du Pont (USA), výrobní jednotky v USA, Německu a Číně BC-MCHZ (ČR), výrobní jednotky v ČR a Japonsku First Chemical (USA), dvě jednotky v USA¨ 7.3.4 Vývoj procesu katalytické redukce nitrobenzenu První katalytická redukce nitrolátek byla realizována za druhé světové války, jednak u firmy BASF (dnešní logo firmy vzniklo z původního názvu Badische Anilin und Soda Fabrik), jednak v USA. U firmy BASF to byla menší výrobna anilinu s málo aktivním měděným katalyzátorem umístěným v adiabatickém reaktoru. Byl to málo ekonomický proces a firma BASF po válce přešla na redukci nitrobenzenu s fluidní vrstvou měděného katalyzátoru. Ve fluidní vrstvě jsou instalovány trubky vyvíječe páry. V USA byla za druhé světové války katalyticky redukována směs nitroxylenů na xylidiny, které se přidávaly do leteckého benzinu na zvýšení oktanového čísla. Brzy po druhé světové válce se objevilo několik katalytických jednotek na výrobu anilinu. Byl to již zmíněný fluidní reaktor u firmy BASF. Také firma Američan Cyanamide založila svou produkci anilinu na fluidním reaktoru s měděným katalyzátorem. Tato výrobna byla uzavřena. Firma Bayer vyráběla a dodnes vyrábí anilin v menších trubkových reaktorech s katalyzátorem Pd na alumině. Reakční teplo se odvádí z trubek do proudícího organického přenašeče tepla, který pak teplo předává v generátoru páry. V posledních letech firma Bayer odzkoušela na pilotní jednotce adiabatické vedení procesu a tento postup realizovala před dvěma roky v Číně. Čínský závod zatím vyrábí polovinu z projektované kapacity 270 kt/rok. Firma First Chemical koupila kolem roku 1970 od švýcarské firmy Lonza patent na katalytickou redukci nitrobenzenu v sérii 3–4 adiabatických reaktorů s měděným katalyzátorem. Za každým reaktorem se reakční směs ochladí z 300 °C na asi 200 °C v parním kotli a do ochlazeného proudu plynů se rozstřikuje a odpařuje část kapalného nitrobenzenu. Dnes pracují takto dvě výrobny anilinu v USA. Adiabatické procesy (First Chemical nebo Bayer) vyžadují vždy molární poměr H2/NB alespoň 50, při hydrogenaci nitrobenzenu v reaktorech s odvodem tepla stačí molární poměr 10–15. Aby se snížila spotřeba kompresní práce na recyklaci velkého množství vodíku pracují adiabatické procesy pravděpodobně za tlaku kolem 5 bar. Spotřeba kompresní práce je funkcí

59

látkového množství komprimovaného plynu a kompresního poměru. A právě kompresní poměr klesá s rostoucím tlakem. Moskevský výzkumný ústav NIOPIK vyvinul a realizoval v 50. letech 20. stol. výrobnu anilinu nejprve v Bereznikách a později tři další v bývalém Sovětském svazu. Použitý katalyzátor Ni-V2O5-Al2O3 snáší nitrobenzen obsahující organicky vázanou síru. Kovový nikl se pravděpodobně v krátké době převede na sulfid niklu, který je pro hydrogenaci nitrobenzenu selektivní. V Rusku se stále vyrábí nitrobenzen z nerafinovaného koksárenského benzenu, který obsahuje thiofen a ten se nitruje spolu s benzenem na nitrothiofen. V procesu NIOPIK se katalyzátor rychle deaktivuje a musí se každé 4 dny regenerovat vzduchem. Proces je i jinak těžkopádný a není proto konkurenceschopný. Možnost zpracování nerafinovaného benzenu dnes není výhodou, protože se nikde jinde než v Rusku benzen obsahující síru nevyskytuje. Velmi efektivní proces hydrogenace nitrobenzenu v kapalné fázi vlastní americká firma Du Pont. Hydrogenace se vede se suspendovaným katalyzátorem Pd+Pt na aktivním uhlí při 180– 200 °C za tlaku 20 bar. Kapalná reakční směs cirkuluje velkou rychlostí mezi věžovým reaktorem a generátorem páry. Práškový katalyzátor se musí separovat filtrací a z větší části se vrací do reaktoru. Rozdíly v ekonomice zmíněných pěti špičkových procesů nejsou velké, a tak mohou rozhodnout místní podmínky. Např. proces Du Pont vyžaduje vodík o tlaku 20 bar a pokud se má použít vodík z elektrolýzy NaCl, který má prakticky atmosferický tlak, pak se musí na tlak 20 bar komprimovat, což spotřebuje značné množství elektrické energie. V takovém případě může být proces hydrogenace nitrobenzenu v plynné fázi za tlaku 2–3 bar ekonomičtější. 7.3.5 Vývoj anilinového procesu BC-MCHZ Ostrava Koncem 50. let minulého století vyvíjelo několik pracovníků tehdejšího závodu proces hydrogenace nitrobenzenu v trubkovém reaktoru naplněném granulovaným Raneyovým niklem. Takový katalyzátor se tehdy závodě používal pro hydrogenaci fenolu na cyklohexanol. I v případě nitrobenzenu se vznikající anilin na Raneyově niklu hydrogenoval do jádra z následným vznikem cyklohexanonu, cyklohexanolu, fenylcyklohexylaminu a dicyklohexylaminu (kap. 7.3.2). Malá výrobní jednotka projektovaná na 1000 t/rok skončila neslavně, protože produkt obsahoval jen 20 % anilinu vedle směsi zmíněných čtyř látek. Tehdy v roce 1963 se začal koksárenský benzol zbavovat síry katalytickou rafinací a navrhli jsme aplikovat selektivní měděný katalyzátor. Měď na rozdíl od niklu katalyzuje hydrogenaci benzenového kruhu jen v nepatrné míře. Pro měděný katalyzátor však existující reaktory s tlakem páry v mezitrubkovém prostoru pouze 10bar nevyhovovaly. Byla proto postavena nová pokusná jednotka, na které se trubky reaktoru chladily cirkulujícím přenašečem tepla. Kapacita pokusné jednotky byla 2 500 t/rok. Tato pilotní aparatura pracovala celkem uspokojivě a podle ní byl vyprojektován provoz na produkci 12 000 t anilinu ročně. Tehdy se v Československu spotřebovalo asi 4 000 t anilinu za rok a uvedená kapacita tedy stačila i na další rozvoj výroby gumárenských chemikálií. Tento vyprojektovaný provoz však nebyl nikdy postaven. V roce 1972 orgány tehdejší RVHP rozhodly o specializaci Československa na výrobu gumárenských chemikálií pro všechny členské země, což předpokládalo výrobu anilinu kolem 50 kt/rok. Na tak velkou

60

kapacitu mi připravovaný proces s reaktorem chlazeným přenašečem tepla připadal nevyhovující a zvolil jsem kombinaci trubkového reaktoru chlazeného vroucí vodou o tlaku 20 bar s následným adiabatickým reaktorem, ve kterém se reakčním teplem teplota zvýší až na 300 °C. Tato kombinace reaktorů spojuje výhody trubkového reaktoru, tj. přímou výrobu páry 20 bar v mezitrubkovém prostoru reaktoru a nízký molární poměr H2/NB=10 až 16 s vysokou reakční teplotou v adiabatickém reaktoru. V adiabatickém reaktoru zreaguje nitrobenzenen až na úroveň několika ppm. V Moravských chemických závodech během rekordních šesti měsíců vybudovali provoz na výrobu 8 tis. t anilinu/rok, který byl v roce 1975 uveden do chodu. Zároveň byla uzavřena výroba anilinu Bechampeovou redukcí nitrobenzenu železem ve VCHZ Rybitví, která v té době produkovala 4 400 t anilinu za rok. Ne všechno probíhalo hladce. Na provozu 8 tis. t/rok se začal katalyzátor rychle otravovat a musel se měnit i po jednom měsíci. Přitom se nitrobenzen vyráběl v tehdejších VCHZ Rybitví z rafinovaného benzenu obsahujícího jen asi 0,5 ppm síry. V použitém katalyzátoru jsme nalezli kupodivu chloridové aniony. Měděný katalyzátor je na organicky vázaný chlor stejně citlivý jako na síru. Jak by se však mohl do nitrobenzenu nebo do našeho reaktoru dostat organicky vázaný chlor? Podrobným průzkumem u dodavatele nitrobenzenu jsme zjistili, že se do nitrobenzenu občas přidávají nitrolátky odsazené v zásobníku použité nitrační kyseliny, kam přicházela i kyselina z nitrace chlorbenzenu. Byla to detektivka. Kolem roku 1980 vyprojektoval Chemoprojekt Praha nový závod na anilin tzv. Anilinový blok nedaleko MCHZ Ostrava, který zahrnoval  výrobu 100% kys. dusičné procesem Sabar  výrobu nitrobenzenu na bázi know-how japonské firmy Sumitomo.  výrobu anilinu založenou na již ověřené kombinaci trubkového adiabatického reaktoru. Zároveň byla vybudována rektifikace surového anilinu podle nové koncepce zahrnující sérii čtyř rektifikačních kolon. Nový závod měl kapacitu 65 kt anilinu za rok a zahrnoval pět hydrogenačních linek, každou s výkonem 17 000 t/rok. Tyto „staré“ hydrogenační linky pracují dodnes a mají výkon po 21 kt/rok. Anilinový blok byl uveden do provozu v roce 1985 a postupně byla výroba anilinu zvyšována až na 90 kt/rok. V roce 2003 japonská firma Tosoh ve výběrovém řízení zvolila proces BC-MCHZ pro svůj nový komplex na výrobu diizokyanátů. Připravili jsme know-how na výrobu anilinu 150 kt/rok se čtyřmi reaktory a jednou rektifikační linkou. Spolupráce s japonskými projektanty byla velmi zajímavá, stejně jako náběh nové výrobny ve městě Tokuyama. Paralelně s úspěšným uvedením jednotky do chodu firma Tosoh připravila druhou stejnou výrobnu na 150 kt/rok, a tak v roce 2007 vlastnila firma Tosoh největší výrobnu anilinu na světě. Dodnes se mezi Tosoh a BC-MCHZ udržují dobré vztahy a vyměňují se zkušenosti. Rozvoj výroby MDI u mateřské firmy BorsodChem v Maďarsku si vyžádal rozšíření výroby anilinu v BC-MCHZ. Spolu s pracovníky BC-MCHZ a Chemoprojektu Praha jsme připravili projekt linky na hydrogenaci nitrobenzenu s kapacitou 40 kt/rok. V roce 2006 byla spuštěna první taková linka, o rok později pak druhá. V roce 2008 byla ještě rozšířena kapacita rektifikace anilinu. Dnes mají BC-MCHZ kapacitu 170 kt anilinu/rok a patří tak mezi

61

10 největších výrobců anilinu. Spolu s výrobnou anilinu u firmy Tosoh se procesem BCMCHZ produkuje kolem 10 % anilinu na světě. Vývoj jakéhokoliv procesu není nikdy skončen, stále je co vylepšovat. Např. v posledních letech jsme řešili problém rozpadávání tablet měděného katalyzátoru, což zvyšovalo tlakovou ztrátu reaktoru. V tomto směru je katalytická redukce nitrobenzenu vodíkem specifikem; např. měděný katalyzátor používaný na tzv. konverzi vodního plynu běžně vydrží v reaktoru 3 roky, při redukci nitrobenzenu vodíkem se tabletky rozpadnou na prach po několika desítkách hodin. Náš speciální katalyzátor je v tomto směru relativně odolný, přesto jsme s rozpadem tablet měli potíže, které jsme v posledních letech úspěšně vyřešili. Způsob řešení patří mezi utajovaná know-how. Ani o dalších čtyřech jmenovaných špičkových procesech na výrobu anilinu nejsou podrobnosti známé a firmy svá know-how přísně utajují. Cena know-how se u chemických výrob pohybuje kolem 10 % z celkové investiční částky a tak hodnota know-how na větší výrobnu anilinu se pohybuje kolem 100 mil Kč. 7.3.6 Lidé kolem vývoje procesu Chemický výrobní proces je vždy kolektivní dílo. V našem týmu jak z ÚOT, tak z BC-MCHZ se za téměř 50 let vystřídalo mnoho tváří. Na našem ústavu se spolu se mnou točí kolem anilinu doc. Dvořák, v minulosti to byli Ing. Pexider, doc. Kondelík aj. V partnerském závodě to bylo více lidí, jmenuji jen některé inženýry jako Lubojacký, Bílek, Pavlas, Palarčík, Kožuch, Bancíř, Rozinek a Špičák. Hlavní technolog projektu Anilin z Chemoprojektu Praha Ing. Dlouhý začal pracovat na vývoji anilinového procesu na našem ÚOT VŠCHT Praha. Měl jsem to štěstí být u vývoje anilinového procesu téměř 50 let a spolupracovat s mnoha schopnými inženýry. Mezinárodní úspěch procesu je tou nejlepší odměnou. 7.4 Strukturální změny MCHZ Ostrava Moravské chemické závody (MCHZ) byly a dodnes jsou důležitým podnikem chemického průmyslu na Ostravsku. Rozhodujícím předmětem činnosti MCHZ byla výroba a prodej průmyslových organických a anorganických chemikálií, zejména anilinu, cyklohexylaminu a dalších aminů, dále močovinoformaldehydových lepidel a fenolformaldehydových hmot, průmyslových hnojiv, kyselin (dusičné, sírové, šťavelové) a jejích solí. Výrobky MCHZ byly významnými meziprodukty pro další zpracování i finálními produkty. Významné strategické změny, které se promítaly do zaměření podniku, lze rozdělit do několika etap:  výstavba nového závodu v Ostravě - Mariánských Horách  využití vodíku, CO a CO2 k výrobě organických sloučenin  výstavba "anilinového bloku" spojená s modernizací infrastruktury  privatizace  vliv globalizace a minimalizace vlivu chemických výrob na životní prostředí. Zvláště v období po roce 1985 realizoval podnik ročně více jak 30% investičních prostředků v oblasti snižování dopadů chemických výrob do životního prostředí, neboť musel stále vůči veřejnosti obhajovat, že není v průmyslové Ostravě zdrojem znečišťování životního prostředí.

62

7.4.1 Postavení MCHZ v kontextu chemického průmyslu v Československu Zakladatelem podniku, nesoucího název Moravské chemické závody, a.s., byla akciová společnost Československé továrny na dusíkaté látky v Moravské Ostravě, jak je uvedeno ve výnosu z 16. září 1927. Přípravný výbor získal již v roce 1924 licenci francouzské společnosti na výrobu čpavku dle Claudeho, včetně přípravy vodíku. K dispozici byly plány a detailní výkresy francouzských továren a výrobních zařízení. Tento výbor organizoval rovněž vytvoření akciové společnosti a financování. K založení akciové společnosti pro výrobu dusíkatých látek došlo v roce 1927. Akciový kapitál v době založení společnosti činil 40 mil. Kčs, v roce 1931 byl tento kapitál již zvýšen na 65 mil. Kčs a rozdělen na 162 000 akcií. Hlavními akcionáři byli: Báňská a hutní společnost v Praze s podílem na kapitálu akcií 31 %, Spolek pro chemickou a hutni výrobu v Praze s podílem 19 %. V tomto podílu byl zahrnut i francouzský kapitál. Dále to bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo v Moravské Ostravě s podílem 17 %, Synthesia-chemické továrny a.s. v Praze s podílem 16 %, Severní dráha Ferdinandova v Moravské Ostravě s 11 %, Larisch-Mänichovy uhelné doly a koksárny v Karviné s podílem 4 % a Ostravské kamenouhelné doly a koksárny J. Wilczka ve Slezské Ostravě s 2% podílem. Správní rada byla 12 členná, z toho 8 členů bylo české národnosti, 3 německé a 1 francouzské. První změna názvu nastala v době druhé světové války. V září 1939 uvalil moravskoostravský oberlandrát na podnik nucenou správu na základě ustanovení, obsažených v zákoně o obraně státu z roku 1936. Došlo k přejmenování podniku na Českomoravské továrny na dusíkaté látky, a.s. I přes snahy začlenit závod do některého z německých koncernů, zůstal podnik samostatný (pouze s 11 % podílem Göringova koncernu Reichswerke A. G. für Erzbergbau und Eisenhütten Hermann Göring), i když značně svázaný s říšským chemickým průmyslem. Na základě dekretu prezidenta Beneše č. 5 z 19. května 1945 "O neplatnosti některých majetkových jednání z doby nesvobody" byla k 9. červnu v podniku ustavena prozatímní národní správa. V červenci 1945 proběhlo celkové zhodnocení stavu závodu a byla vytýčena další strategie rozvoje. Vedle dokončení třetí etapy výstavby závodu a generální rekonstrukce provozů se měl podnik zaměřit na výrobu produktů, kterých byl na trhu nedostatek. V prvé řadě měla být zavedena výroba močoviny a záměr vedení podniku směřoval na prověření možnosti zavedení výroby umělých hmot a laků, případně výroby umělých kamenů. Perspektivní obor tehdy představovala také produkce rozpouštědel, o které byl v poválečné době velký zájem. K další změně došlo po utvoření národního podniku Československé chemické závody Praha, do kterého byly od 1. ledna 1946 začleněny Ostravské chemické závody, jejichž členem byly i Československé továrny na dusíkaté látky v Moravské Ostravě (původní název navrácen 20. června 1945). Členem Ostravských chemických závodů byly rovněž Moravskoostravské chemické závody, společnost s ručením omezeným (MOCH), které se v průběhu dalšího vývoje staly součástí Moravských chemických závodů. Znárodněný chemický průmysl fungoval od počátku roku 1946 pod hlavičkou národního podniku Československé chemické závody, Praha. V rámci tohoto celku fungovaly následující znárodněné podniky: Spolek pro chemickou a hutní výrobu, n. p., Praha, Synthesia, n. p., Semtín u Pardubic,

63

Ostravské chemické závody, n. p., Moravská Ostrava, Rafinerie minerálních olejů, n. p., Praha a Slovenské chemické závody, n. p., Bratislava. Na počátku roku 1950, tedy v průběhu první pětiletky, proběhly v souvislosti s reorganizací chemického průmyslu podstatné správní změny podniku. Byl zrušen národní podnik Ostravské chemické závody a jednotlivé závody vytvořily samostatné národní podniky. Zrušen byl také národní podnik Československé chemické závody, Praha, a jeho funkci převzalo nově vytvořené Ministerstvo chemického průmyslu. To se dále dělilo do hlavních správ, které řídily jednotlivé národní podniky s obdobným výrobním programem. Nově vytvořený národní podnik Dusíkárny Ostrava se skládal z mateřského závodu v Mariánských Horách, dále z Moravsko-ostravských chemických závodů v Moravské Ostravě a z odloučeného závodu ve Velké Štáhli (jen do konce roku 1950). Moravskoostravské chemické závody však fungovaly pod Dusíkárnami pouze do července 1952 a od roku 1953 vytvořily samostatný národní podnik Ostravit. Dne 1. dubna 1958 vznikl národní podnik Moravské chemické závody, Ostrava. K Dusíkárnám, n. p., Ostrava, které se staly základním závodem, patřily následující pobočné závody: Hrušovské chemické závody, n. p. Dukla Hrušov (včetně závodu Petrovice), Ostravit, n. p., Ostrava, Bohumínské chemické závody, n. p., Nový Bohumín, Přerovské chemické závody, n. p., Přerov, a Fosfa, n. p., Poštorná. Od 1. dubna 1958 byl podnik organizačně začleněn do Závodů pro chemickou výrobu v Bratislavě pod názvem Moravské chemické závody. Tento název si podnik podržel i při začlenění do koncernu Chemopetrol a později i při začlenění do trustu podniků VHJ Unichem. V roce 1959 byla podnikem převzata kotlárna v Mikulovicích od tehdejšího n. p. Papcel Litovel. V roce 1961 byl převzat strojírenský závod v Ondřejovicích od tehdejšího n. p. Ostroj Opava a kotlárna v Mikulovicích organizačně začleněna ke vzniklému strojírenskému cechu v Ondřejovicích. Ještě v polovině 70. let nastala opětná reorganizace chemického průmyslu. Tyto změny se dotkly také Moravských chemických závodů, které byly včleněny do nově vzniklého koncernového podniku Chemopetrol Praha (oficiální název Chemopetrol, koncern pro chemický průmysl a zpracování ropy). Koncernová organizace měla zabezpečit růst celkové chemické produkce v Československu především v oblasti zpracování ropy a základní chemické výroby umělých hnojiv a umělých vláken. Koncernová organizace sdružovala následující podniky: Benzina Praha, Chemické závody Československo-sovětského přátelství Záluží, Kaučuk Kralupy nad Vltavou, Kolínská rafinérie minerálních olejů Kolín, Moravské chemické závody Ostrava, Ostravská rafinérie minerálních olejů Ostrava, Pardubická rafinérie minerálních olejů Pardubice, Přerovské chemické závody Přerov, Severočeské chemické závody Lovosice, Silon Planá nad Lužnicí, Spolana, Neratovice. Na reálný vývoj v Moravských chemických závodech měla tato změna jen dočasný dopad, neboť v rámci koncernového podniku Chemopetrol fungovaly pouze tři roky. Od počátku roku 1978 došlo jejich k vyčlenění z koncernu Chemopetrol a národní podnik pak fungoval až do roku 1989 v rámci výrobní hospodářské jednotky Unichem Pardubice, která sdružovala následující subjekty: Barvy a laky, n. p., Praha, Chema, n. p., Pardubice, Chemické závody, n. p., Sokolov, CHEMING Pardubice, Moravské chemické závody, n. p., Ostrava, Sdružení pro odbyt chemických barviv Pardubice, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, n. p., Ústí nad

64

Labem, TONASO, n. p., Neštěmice, Urxovy závody, n. p., Valašské Meziříčí, VCHZ Synthesia, n. p., Pardubice, Výzkumný ústav syntetických pryskyřic a laků Pardubice. Již v roce 1988 se začalo jednat v rámci přestavby organizačních struktur o přerodu národních podniků v podniky státní. V březnu 1988 byl podán podnikovým ředitelstvím Moravských chemických závodů individuální návrh na založení samostatného státního podniku. I přes počáteční negativní stanovisko ministerstva průmyslu a přes odpor vedení Unichemu byla celá akce přehodnocena a ke dni 30. června 1989 byla dosavadní výrobní hospodářská jednotka Unichem zrušena. Moravské chemické závody se zcela osamostatnily a od počátku července 1989 fungovaly na krátkou chvíli jako státní podnik. Ihned po vzniku státního podniku odsouhlasila jeho zřízení také rada Národního výboru města Ostravy, ovšem s jasně danými podmínkami. Podnik ukončí do roku 1995 výrobu v závodu Dukla Hrušov, vybuduje vlastním nákladem síť měřících stanic a bude sledovat úroveň imisního zatížení v okolí závodu a přilehlých obytných zónách. Svůj další rozvoj měl podnik realizovat s důrazem na zlepšení kvality životního prostředí ve městě. Listopadové události roku 1989 v prostředí Moravských chemických závodů odstartovaly nejprve významné právní změny. V červnu 1990 byla na základě nového zákona o státním podniku zvolena dozorčí rada podniku. V prosinci téhož roku byla zrušena dosavadní forma státního podniku, ze kterého byla vytvořena akciová společnost Moravské chemické závody (k 31. 12. 1990). Tím se podnik vrátil k právní formě existující před znárodněním. Klíčové transformační kroky proběhly v Moravských chemických závodech poměrně rychle. Již na konci roku 1990 byl podnik přetvořen na akciovou společnost. V roce 1992 byla zahájena realizace privatizačního projektu. Privatizace byla připravována již od konce roku 1990 a v souladu s názory tehdejšího ministerstva průmyslu byla také sledována možnost vstupu zahraničního vlastníka. V rámci privatizace pak byly z podniku vyčleněny dva výrobní závody (chemický závod Dukla Hrušov delimitován k 1. 7. 1992 a strojírenský závod v Ondřejovicích k 1. 11. 1992). Akcie společnosti byly ze 43 % privatizovány ještě v roce 1992 v rámci první vlny kupónové privatizace. V rámci přípravy druhé vlny kuponové privatizace byla připravována možnost odkoupení zbylé části akcií vedením podniku včetně prodeje zaměstnaneckých akcií. Přestože projekt byl dobře připraven a o zaměstnanecké akcie byl mezi zaměstnanci velký zájem, nedoporučila jej porada ekonomických ministrů (poměrem hlasů 2:3) vládě odsouhlasit a zbylé akcie byly rozprodány v rámci druhého kola kuponové privatizace. V roce 1995 byla společnost již plně privatizovaná a neustálé zvyšování ceny akcií na burze přispělo ke změně struktury akcionářů. Velkou část akcií (88 %) již v roce 1995 vlastnily právnické osoby. Největší podíl – 47 % všech akcií – ovládal Chemapol Group, a. s. se svými dceřinými společnostmi. Pouze 12 % akcií připadalo na fyzické osoby. V roce 1996 se stal Chemapol Group, a. s. majoritním akcionářem Moravských chemických závodů a podnik byl fakticky začleněn do skupiny Chemapol Group. V červenci 1997 firmu postihly ničivé záplavy a způsobily škodu převyšující 300 milionů Kč. V některých místech závodu voda dosáhla až 4 m a pod vodou byla převážná část závodu. Vzhledem k včasnému a řízenému odstavení výrobních technologií a havarijnímu zabezpečení výroben nedošlo k žádným zraněním ani přímým haváriím výrobního zařízení či ekologickým škodám.

65

K 31. prosinci 1998 Chemapol Group jako majoritní vlastník začlenil MCHZ společně s dalšími společnostmi (Synthesia Pardubice, Fatra Napajedla, Technoplast Chropyně) do nové firmy Aliachem, a.s.. Dusíkárny se stávají odštěpným závodem Aliachemu. Chemapol však brzy začal odčerpávat z jednotlivých odštěpných závodů prakticky všechny vytvořené zdroje na splácení úvěrů z privatizace. Díky tomu nastala kritická situace v zajišťování provozního kapitálu. Za tohoto stavu v dubnu 2000 Aliachem, a.s. vložil většinu svého odštěpného závodu Moravské chemické závody, a.s. jako nepeněžitý vklad do nové společnosti BorsodChemMoravské chemické závody, Ostrava, s.r.o.. Do Moravských chemických závodů přichází silný strategický partner BorsodChem Rt. se sídlem v Kazincbarcice (Maďarsko). Firma přinesla nejen potřebný kapitál, ale také rychle provedla nezbytnou optimalizaci výroby s důrazem na výrobu kyseliny dusičné, anilinu a speciálních aminů. Výrobní komplex fenolických lisovacích hmot rezolů a také nově vybudovaná spalovna nebezpečných odpadů nebyly převedeny a zůstaly v majetku Aliachemu. Po vstupu BorsodChem Rt. do Moravských chemických závodů byla spuštěna nezbytná optimalizace výrobního programu. Základním rysem se stala redukce výroby pouze na oxid dusný, vodík a koncentrovanou kyselinu dusičnou a rozvoj výroby anilinu, cyklohexylaminu a speciálních aminů s výrazně exportním zaměřením. Éra BorsodChem MCHZ, s. r. o., byla zahájena investiční akcí „Koncentrovaná kyselina dusičná“ (2001–2002), která měla zajistit dostatek tohoto produktu pro mateřskou společnost. Kromě dodávek koncentrované kyseliny dusičné se zvyšovaly i dodávky anilinu do mateřské firmy a naopak od BorsodChem Rt. byl nakupován čpavek. V červnu roku 2001 byla uzavřením výrobny ledku amonného s vápencem definitivně ukončena tradiční výroba hnojiv. Produkce ledku amonného představovala technicky i morálně zastaralou výrobu, která již nevyhovovala zpřísňujícím se předpisům pro ochranu životního prostředí. Vedle zastavení tradiční výroby umělých hnojiv byla v roce 2002 z výroben formaldehydu a močovinoformaldehydových lepidel vytvořena samostatná výrobně-obchodní jednotka „Dukoly“ (následně přetvořena v dceřinou společnost Dukol Ostrava, s. r. o.), kterou firma v roce 2003 odprodala největšímu středoevropskému výrobci dřevotřískových desek firmě Keindl a která nadále funguje v areálu podniku. Ve druhé polovině roku 2002 byla zastavena také výroba dusitanu a dusičnanu sodného, neboť technologie neodpovídala zpřísněným ekologickým normám. Koncem roku 2007 byla zastavena také tradiční výroba kyseliny šťavelové. Naopak v souladu se strategickými záměry vlastníka ve výrobě polyurethanů se firma soustředila na další rozvoj výroby anilinu, koncentrované kyseliny dusičné a speciálních aminů. Nosným programem Moravských chemických závodů, v prostředí České republiky unikátním, byl a je komplex výroby aminů. V podniku se vyráběla řada aminů, některé ve velkém měřítku (anilin, cyklohexylamin), jiné jako speciální produkty. Prakticky všechny technologie použité v aminovém komplexu mají svůj původ ve vlastním výzkumu. Za veliký úspěch lze označit prodej licence na výrobu anilinu podle know-how Moravských chemických závodů do Japonska firmě TOSOH. První jednotka o kapacitě 150 000 tun anilinu ročně zahájila provoz v japonské Tokuyamě v roce 2005 a druhá o stejné

66

kapacitě v roce 2007. V současnosti je tedy cca 11 % světové produkce anilinu vyráběno na základě licence Moravských chemických závodů. V roce 2006 se stává majoritním vlastníkem BorsodChemu (BC) finanční skupina PERMIRA s cílem intenzifikovat výrobu polyuretanů (jak metylendifenyldiizokyanát (MDI), tak i toluendiizokyanát (TDI), včetně koncentrované kyseliny dusičné). Tyto záměry představovaly i pro BC MCHZ šanci intenzifikovat dále výrobu anilinu a modernizovat výrobu nitrobenzenu a kyseliny dusičné. V první etapě byly rozestavěny investice v Maďarsku, které byly financovány formou syndikovaného úvěru několika světových bank. Ke konci roku 2008 přichází celosvětová finanční krize, která se významně dotkla některých financujících bank. Krize rovněž způsobila razantní pokles výroby v automobilovém průmyslu, což se celosvětově odrazilo ve spotřebě polyuretanů (výroba poklesla na 60%). Východiskem z této složité finanční situace je převod akcií na strategického partnera čínskou firmu Wanhua Industrial Group Co., Ltd. Spojením firem Wanhua a BorsodChem vzniká třetí největší výrobce izokyanátů na světě. BC MCHZ se tak stává součástí tohoto uskupení a vzhledem k záměrům firmy Wanhua je reálné v budoucnu realizovat záměry rozšíření a modernizace výroby také v ostravském závodě. 7.4.2 Dopady chemické výroby na životní a pracovní prostředí Moravské chemické závody se od 90. let výrazně orientovaly na ekologické investice a snažily se vybudovat image firmy, které velmi záleží na životním prostředí. Restrukturalizaci výroby v posledním desetiletí 20. století provázel výrazný pokles vypouštěných škodlivých látek do životního prostředí. Vedle zastavování morálně i technicky zastaralých výrob se firma soustředila i na zlepšování ekologických parametrů rozvíjené výroby. K minimalizaci dopadů chemické výroby na životní a pracovní prostředí významně přispěla také výstavba zařízení k ochraně životního prostředí. Podnik modernizoval vodní hospodářství včetně budování oddělené kanalizační soustavy a rekonstruoval biologické čištění odpadních vod. Dále zavedl katalytickou redukci oxidů dusíku v koncových plynech při výrobě kyseliny dusičné i katalytické spalování odpadních plynů z výroby formaldehydu. Významnou investicí se stala výstavba spalovny průmyslových odpadů s roční kapacitou 10 000 tun. Se stavbou spalovny se začalo v roce 1998 a už následující rok byla uvedena do zkušebního provozu. V tomto období splňovala svými ekologickými parametry i nejpřísnější evropská kriteria, a to jako jediná v České republice. Významným příspěvkem k minimalizaci znečišťování životního prostředí byly také změny technologických postupů. Např. ve výrobě nitrobenzenu byla od roku 1994 zavedena recyklace kyseliny sírové, což umožnilo ukončit výrobu kyseliny sírové a tím prakticky zcela eliminovat emise oxidů síry. Moravské chemické závody jako první z velkých chemických podniků v České republice dosáhly již v roce 1995 certifikace systému řízení jakosti podle ČSN EN ISO 9002 pro velkou část výroby (anilin, cyklohexylamin, nitrobenzen, koncentrovaná kyselina dusičná a kyselina šťavelová). Na základě těchto zkušeností byly relativně rychle do systému řízení prosazeny také moderní prvky ekologického managementu a na počátku třetího tisíciletí také prvky bezpečnostního managementu. Vedle zmíněné systému jakosti je dnes podnik certifikován v oblasti EMS podle ČSN EN ISO 14001, opakovaně obdržel od Svazu chemického průmyslu

67

ČR právo používat logo „Responsible Care – odpovědné podnikání v chemii“ a v oblasti bezpečnosti je držitelem osvědčení „Bezpečný podnik“. 7.4.3

Významné strategické změny

Výstavba nového závodu v Ostravě Mariánských Horách

Historie MCHZ je spjata s historií výroby dusíkatých hnojiv v ČSR v době po první světové válce. Byly hledány a šetřeny různé technologie, hledáno vhodné umístění. Ministerskou komisí, která byla ustavena pro řešení a rozvoj výroby dusíkatých látek, bylo doporučeno a nakonec rozhodnuto, aby výroba byla realizována na domácí surovině – koksárenském plynu. Jako vhodná oblast byla navržena Ostravsko-karvinská pánev. Jako nejvhodnější ze tří šetřených alternativ umístění, a to u koksovny Ignát v Mariánských horách, u koksovny Karolina v Moravské Ostravě a u koksovny František v Ostravě-Přívoze, se ukázalo umístění koksovny Ignát v Mariánských Horách. Rozhodujícím pro umístění u koksovny Ignát byl dostatečný a blízký zdroj vody v řece Odře, blízký zdroj elektrické energie a páry ze sousední elektrárny a dobrá možnost napojení na železniční trať přes vlečku dolu a koksovny Ignát. Aby území továrny bylo chráněno před povodněmi, byl terén zvýšen o 2 metry návozem haldoviny a území též chráněno vybudováním inundační hráze. Přípravný výbor získal již v roce 1924 licenci francouzské společnosti na výrobu čpavku dle Claudeho, včetně přípravy vodíku. K dispozici byly plány a detailní výkresy francouzských továren a výrobních zařízení. Výkopové práce byly zahájeny 1. března 1927 a zahájeny rovněž práce na výrobnách vodíku, dusíku, čpavku, síranu amonného a nutných pomocných provozech, tj. rozvodny, čerpací stanice, dílny a též laboratoře. První čpavek a síran amonný byly vyrobeny 7. února 1928, tj. během necelých dvanácti měsíců. Tehdy byl v chodu jeden vodíkový aparát, jeden přístroj na výrobu dusíku a jedna skupina na výrobu čpavku. Poslední, tzv. “malá výrobní skupina“ na výrobu čpavku, byla uvedena do provozu v dubnu 1928. Výroba čpavku pracovala systémem Claude při tlaku 100 MPa až do doby rekonstrukce (včetně výroby vodíku) v letech 1949-1950 s prekatalytickým čištěním syntézního plynu (dusíku a vodíku). Vodík, vyráběný na tzv. malých vodíkových přístrojích (to pojmenování vzniklo až po rekonstrukci vodíkových aparátů), obsahoval až 0,8 % oxidu uhelnatého, katalytického jedu pro syntézu čpavku Claudeho technologií. Vodíkové přístroje byly nedokonalé, v přístrojích se hromadily nebezpečné sloučeniny jako acetylen, NO a způsobovaly časté potíže s nebezpečím výbuchů. Teprve nové vodíkové přístroje dovezené z Francie v roce 1949 zvýšily nejen kvalitu vodíku, ale i bezpečnost při provozování těchto přístrojů. Výroba vodíku dle technologie francouzské firmy L´air liquide byla v průběhu doby dále zdokonalována a výkon zvětšován. Podle této technologie bylo postaveno celkem 8 přístrojů, které byly označovány číselným údajem denní výroby čpavku v tunách z vodíku vyrobeného na daném vodíkovém přístroji. V souvislosti s výstavbou "Anilinového bloku" (A-blok) bylo zapotřebí výrobu vodíku modernizovat. Protože se však na rekonstrukci celé technologie v projektu A-bloku nedostávalo dostatek prostředků, byl postaven pouze nový vodíkový přístroj, který byl již domácí provenience (ZVÚ Hradec Králové) a byl postaven na volném prostranství. Zbylá část technologie výroby vodíku včetně komprese koksárenského plynu zůstala původní. V té době již výroba organických produktů začala být limitována dodávkami

68

koksárenského plynu, odbytem bohatého plynu a také častými poruchami plynových kompresorů, kde se projevovaly poruchy hřídelů těchto originálních strojů a tím se postupně vyčerpaly zásoby náhradních dílů. V této situaci bylo rozhodnuto postavit nový moderní plynový kompresor odpovídající kapacitně novému vodíkovému aparátu. Nový kompresor, který dodala jako unikát firma Aerzener Maschinenfabrik, byl koncipován jako třístupňový šroubový kompresor s v té době unikátní technologii regulace výkonu frekvenčním měničem obrátek motoru. V roce 1988 dodala fy Union Carbide novou technologii výroby vodíku dělením koksárenského plynu na molekulových sítech, tzv. systém PSA. K zásadnímu přelomu pak došlo zprovozněním nové výroby vodíku štěpením zemního plynu, dodaného dánskou firmou Haldor Topsoe v roce 1996. To umožnilo zastavit dosavadní zastaralou výrobu vodíku na bázi zpracování koksárenského plynu, která výrazně negativně ovlivňovala životní prostředí především v oblasti vypouštění odpadních vod. Společnost tak získala spolehlivý zdroj levného a čistého vodíku, který byl potřeba pro velkou část chemické výroby. Realizací této akce byl položen základní kámen pro další rozvoj hydrogenačních procesů včetně další intenzifikace výroby anilinu. V roce 2005 pak byla zahájena výroba na další lince parního reformingu, kterou opět dodala dánská firma Haldor Topsoe. Jedná se o technologii využívající radiálního reaktoru k efektivnějšímu využití zemního plynu. Dnes vyráběný vodík je používán pro hydrogenační procesy a též jako surovina pro výrobu technického vodíku. V roce 1935 bylo započato s plněním technického vodíku do ocelových láhví pod tlakem 15 MPa. V současné době pracuje v návaznosti na výrobnu parního reformingu II firma Linde Gas, která zde realizovala moderní plně automatizované zařízení pro plnění tankovacích vozů s kvalitou 99,999% vodíku. Výrobě technických plynů, vodíku, dusíku a kyslíku byla v podniku v minulosti věnována patřičná pozornost. V roce 1936 byla zavedena výroba dusíku a kyslíku a distribuce stlačených plynů v ocelových lahvích. Po povodni v roce 1997 již nebyly obnovovány aparáty na dělení vzduchu a od té doby vyrábí dusík pro potřeby MCHZ (inertizace, ochranná atmosféra a protipožární opatření) na plně automatizované bezobslužné on site jednotce přímo v BC MCHZ firma Linde Gas. Po pokusech v roce 1935 byly v roce 1936 zahájeny dodávky metanu pro pohon motorových vozidel. Jednalo se o využití metanové frakce, která vznikla při výrobě vodíku z koksárenského plynu. První dodávky v dubnu 1936 byly pro Vítkovické železárny. Důležitou roli sehrála tato produkce po druhé světové válce, kdy rozhodujícím způsobem ovlivnila nákladní automobilovou dopravu na Ostravsku. V roce 1937 byla zahájena výroba argonu získávaného ze vzduchu při výrobě dusíku. Technologie výroby argonu se postupně zdokonalovala a dopracovávala hlavně po roce 1949, kdy byl dodán výkonnější přístroj pro výrobu dusíku a kyslíku. Výroba navazovala též na surovinovou základnu Vítkovických železáren, odkud byl surový argon z kyslíkárny přiváděn potrubím. Bylo postaveno nové oddělení na základě vlastních podkladů. Argon byl vyráběn v 5 kvalitách a ve směsích argon 85-kyslík, argon-neon a neon-argon. Úhrnná roční výroba argonu, která v roce 1950 činila 9 000 m3, dosáhla v roce 1980 výše 440 000 m3. V roce 1994 byla výroba argonu pro nedostatek suroviny uzavřena. V roce 1939 byla rovněž zavedena výroba sektrá1ně čistého neonu z vlastní suroviny.

69

Syntéza čpavku byla z počátku provozována bez recykláže zbytkového plynu s prekatalýzou. Zbytkové plyny byly společně zpracovávány na tzv. zbytkové skupině. Po rekonstrukci výroby vodíku v r. 1949–1950 byla zrušena prekatalýza a zavedena recirkulace zbytkových plynů. Výroba čpavku byla rovněž dále rozšiřována, byly postaveny tzv. velké skupiny. První velká skupina (byly celkem 3) byla uvedena do chodu v roce 1935 s denní kapacitou 25 tun. Do provozu uvedeny hyperkompresory podstatně vyššího výkonu. Syntéza čpavku pracovala spolehlivě. Nejvyšší výroby bylo dosaženo v roce 1963, a to 51883 tun. Podstatná část zařízení syntézy a přípravy vodíku a dusíku (plynové kompresory, vzduchové kompresory, hyperkompresory na syntézní plyn) byla provozována takřka 55 let do doby zastavení výroby čpavku 19. září 1983. Výroba síranu amonného byla ve velmi krátké době po zajetí omezována, a to především pro nadprodukci a též nastalou hospodářskou krizí. Z původních 4 sytičů (základních článků výroby) pracovaly ve druhé polovině čtyřicátých let již jen dva. Nevyužité zařízení (sytiče a odstředivky) byly demontovány a po stavebních úpravách byla v těchto prostorách zahájena po válce výroba cyklohexanonu. Výroba síranu amonného v posledním období, až do ukončení provozu 30. 6. 1976, sloužila především ke zpracování zbytkového plynu z výroby močoviny. S výrobou síranu amonného byla rovněž zavedena výroba čpavkové vody. Již po dvou letech po zavedení výroby síranu amonného se ukázalo, že při krytí tuzemské spotřeby není plně využita kapacita výroby síranu a tím též čpavku. Poptávka poklesla z výroby 8 000 t dusíku v síranu amonném v roce 1930 na 2 500 t v roce 1931. Další rozvoj podniku nastal po ukončení druhé světové války až v roce 1948. Bylo to zahájení výroby rajského p1ynu (oxidu dusného) jako narkotika termickým rozkladem dusičnanu amonného vlastní výroby. První malá ověřovací jednotka byla umístěna v prostoru staré remizy, která byla později rozšířena a přenesena do areálu staré výrobny formaldehydu. V roce 1977 byla zahájena výstavba nové výrobny rajského plynu na základě vlastních poznatků a projektu. V roce 2002 byla odprodána plnírna rajského p1ynu firmě Linde Gas a v roce 2008 vlastní výrobní technologie firmě Messer. V roce 1966 byla uvedena do provozu výroba kyseliny sírové z polské síry na základě projektu vypracovaného Chemoprojektem Ústí nad Labem. Síra byla dopravována z Polska v ucelených vlakových soupravách v tekutém stavu. Projektovaná kapacita výroby byla 100 000 t za rok. Původně uvažované zdvojení výroby nebylo realizováno. Po najetí A-bloku byla většina vyráběné kyseliny sírové použita pro nitraci a o koncentraci 70 % odpadala z nitrace. Aby ji bylo možno přepravovat v železničních cisternách, byla pomocí koncentrované kyseliny její koncentrace zvýšena na 75 % a expedována do koksoven k vypírání čpavku. Protože však koksovny postupně přecházely na moderní metody vypírání čpavku, hrozilo, že pro toto odpadající kyselinu nebude dostatečný odbyt. V roce 1993 bylo proto do provozu uvedeno zařízení na recykláž odpadní kyseliny sírové ve výrobě nitrobenzenu dodané firmou Rauma Ecoplaning a ukončena výroba kyseliny sírové v MCHZ. Jednalo se o velmi významné ekologické opatření, které v Ostravské aglomeraci přispělo ke snížení exhalací z průmyslové činnosti.

70

7.4.4 Výroba hnojiv Dostatečná kapacita výroby čpavku byla předpokladem pro rozšíření sortimentu na úseku výroby hnojiv. V roce 1930 byla zavedena výroba kyseliny dusičné a v roce 1931 byla uvedena do provozu na ně navazující výroba amonnovápenatého ledku, tzv. ostravského ledku. Výroba kyseliny dusičné byla postavena dle licence italské firmy Montecatini a založena na spalování (oxidací) čpavku způsobem dle Fausera. Oxidace probíhala na platinových a platinorhodiových sítech v šesti hořácích o průměru 1 400 mm. Absorpce probíhala barbotáží (probubláváním) ve 20 ležatých válcích. Stlačování nitrozních plynů do absorpčních válců bylo prováděno dvěma turbokompresory ze švédské nerezové oceli značky VEST. Koncentrace vyráběné kyseliny byla 36 °Bé, tlak nitrózních plynů před absorpcí 101– 105 centibarů. Vyráběna byla (v ležatém kotli) pára 0,8 MPa. Při zavedení výroby ledku vápenatého byla zavedena absorpce koncových plynů z výroby kyseliny dusičně vápenným mlékem, rovněž barbotážním způsobem ve dvou stojatých válcovitých nádobách. Vzniklý roztok dusičnanu a dusitanu vápenatého byl zužitkováván od roku 1933 k výrobě ledku vápenatého. Denní výroba kyseliny dusičné byla 34 t. S rostoucí výrobou hnojiv byla výroba kyseliny dusičné rozšiřována. Byly postaveny 4 jednotky systému Bamag, pracující při tlaku odpovídajícím v podstatě odporu absorpčního zařízení. Tři jednotky měly 4 hořáky o průměru 1 400 mm a vyráběly páru o tlaku 0,8 MPa. Dvě jednotky (2. a 3. systém) měly od najetí alkalickou absorpci vápenným mlékem. Absorpce probíhala ve věžích plněných Raschigovými kroužky. Posledně postavená jednotka systému Bamag pracovala při stejném výkonu jen s 1 hořákem o průměru 3 m a vyráběla využitím reakčního tepla páru o tlaku 2,5 MPa. Další jednotka byla postavena v roce 1968 (6. systém) jako středotlaká (pracuje při tlaku cca 0,3 MPa) a vyrobená kyselina slouží k výrobě hnojiv. Tato jednotka má vlastní alkalickou absorpci. Výrobní jednotka Fauser a systémy Bamag byly postupně zastavovány též v závislosti na výrobě kyseliny šťavelově, se kterou byly technologicky svázány. Sedmá jednotka výroby kyseliny dusičné, byla postavena v rámci výstavby Anilinového bloku a slouží k výrobě nitrobenzenu. Pracuje podle technologie SABAR (Strong Acid by Azeotropic Rectification), kdy kyselina dusičná o minimální koncentraci 98 % se vyrábí azeotropickou destilací nadazeotropické kyseliny dusičné, která vzniká chemisorbcí obohaceného nitrozního plynu v azeotropické kyselině dusičné za tlaku. Tuto unikátní technologii (ve světě se provozují pouze 3 jednotky) dodala německá firma Klockner. Výrobna včetně skladovacích zásobníků z antinitu byla předána do trvalého provozu koncem roku 1986. Další intenzifikace výroby anilinu a odstavení výroby hnojiv si vynutilo postavit v roce 2003 osmou výrobnu kyseliny dusičné, kterou dodala firma Plinke. Jedná se o extraktivní azeotropickou destilaci technické kyseliny vyráběné v závodě na šestém systému pomocí dusičnanu hořečnatého jako extrakčního činidla. Kromě spotřeby pro výrobu nitrobenzenu je přebytek koncentrované kyseliny dusičné dodáván do mateřského podniku BorsodChem k nitraci toluenu při výrobě toluendiizokyanátu (TDI). Výroba ledku amonnovápenatého (též ostravského) s obsahem celkového dusíku 14 % byla zavedena na základě licence fy Imperial Chemical Industry v roce 1931. V průběhu dalších let byl proces modernizován a zavedena kontinuální neutralizace pro přípravu roztoku dusičnanu amonného dle technologie SBA (Société Belgique d´Azot). Na tomto aparátu bylo možno po úpravě rovněž zpracovávat zbytkové plyny ze syntézy močoviny. Obsah celkového

71

dusíku byl snížením obsahu vápence zvýšen v prvé polovině čtyřicátých let na 20,5 % a později až na obsah celkového dusíku 25 %. Po účinném chlazení byl vyrobený ledek plněn i do vagonů k expedici odběratelům. V roce 1932 byla uvedena do provozu výroba ledku vápenatého s obsahem celkového dusíku 14 %, z toho 1,4–1,5 % dusíku čpavkového. Toto hnojivo sloužilo především ke hnojení na list. Obsah dusíku byl v roce 1939 zvýšen na 15,5 %. Technologie výroby byla vyvinuta v podniku. V zimním období byl dle potřeby (ještě v období druhé poloviny padesátých let) vyráběn ledek vápenatý s obsahem asi 1,1–1,2 % B2O3 pro hnojení na list k zabránění srdéčkové hniloby u cukrové řepy. Výroba byla možná z technologických důvodů (potíže při granulaci) jedině při venkovních teplotách kolem – 10 °C. Tato kampaň trvala 2 až 3 týdny. Výroba ledku vápenatého byla v provozu až do 30. 6. 1980, kdy byla z důvodu havarijního stavu budovy zastavena. Ve výrobně ledku vápenatého byla koncem třicátých let zavedena výroba krystalického dusičnanu amonného s kapacitou cca 10 tun za den. Dusičnan amonný sloužil k výrobě bezpečnostních třaskavin a později jako základní surovina k výrobě oxidu dusného (rajského plynu) v podniku. S ukončením výroby ledku vápenatého v roce 2001 byla výroba krystalického dusičnanu amonného zastavena. V souvislosti s cíli dvouletého plánu bylo rozhodnuto ústřední plánovací komisí v Praze o vybudování nové velké továrny na dusíkaté látky, která by vyráběla především dusíkatá hnojiva. Již v říjnu 1946 začal být na nejvyšší úrovni projednáván návrh na výstavbu nové továrny na Ostravsku v Martinově. Původní plán byl skutečně velkorysý a počítal s výstavbou hned dvou závodů s denní kapacitou 100 t čpavku. Závod v Ostravě-Martinově se původně projektoval na výrobní kapacitu 84 000 tun kapalného čpavku ročně, tj. 268 t denně při 6 denním pracovním týdnu. První jednotka měla být uvedena do provozu v roce 1953, druhá někdy kolem roku 1957. Návrh projednávaly všechny rozhodující orgány včetně národohospodářské komise KV KSČ. V roce 1949 začaly přípravné práce, projektovala se přístupová silnice ke staveništi a železniční vlečka. Již v roce 1950 však byla výstavba martinovského závodu vedením Československých chemických závodů v Praze zastavena. Ještě v roce 1953 se na kolegiu ministra průmyslu projednávala možnost znovuzahájení výstavby závodu v Martinově. Vzhledem k tomu, že se problém ostravské chemické výroby rozšířil o otázku dalšího rozvoje Hrušovských chemických závodů a Urxových závodů, projekt martinovského závodu upadl v zapomnění. Vedle projektu martinovské dusíkárny se i později připravovaly v rámci centrálního plánu další rozsáhlé investice. Na počátku 70. let probíhala ve spolupráci s brněnským Chemoprojektem příprava projektu Rafinerie Morava. Podstata návrhu vycházela z předpokladu, že dojde k rozšíření dodávek sovětské ropy do Československa. To by vyžadovalo modernizaci stávajících a vybudování nových zpracovatelských kapacit. V českých zemích měly být vybudovány tři rafinerie, dvě v Čechách a jedna na Moravě. Jeden z návrhů na umístění Rafinerie Morava, která měla ročně zpracovat 4, 5 milionu tun ropy, předpokládal lokalizaci v oblasti severně od Dusíkáren v prostoru tzv. Oderské nivy. Druhou, v konečné fázi preferovanou variantou umístění, se stala lokalita mezi obcí Antošovice a polskou hranicí. Realizace projektu však ztroskotala na nepotvrzení dodávek ropy ze sovětské strany v předpokládané výši a na striktním požadavku slovenských zástupců dělit zpracovatelské kapacity mezi českou a slovenskou část republiky rovným dílem. V Čechách tak byly pouze rozšířeny a modernizovány kapacity v Litvínově a Kralupech nad Vltavou.

72

V roce 1933 byla na základě vlastního výzkumu v podniku zavedena výroba citrofosfátu, v podstatě středního fosforečnanu vápenatého, rozkladem fosfátu Kola-apatitu kyselinou dusičnou a srážením vzniklého roztoku vápenným mlékem z dolomitického vápna. Tato výroba měla technologickou návaznost na výrobu ledku vápenatého. Filtrační louhy po odfiltrování vysrážených fosforečnanů byly zpracovány na ledek vápenatý. Výroba měla původně charakter zkušebního zařízení a po úpravách a doplnění zařízení zůstala v trvalém provozu. Kapacita zařízení byla 3 500 t P2O5 za rok (dle platného propočtu v roce 1960). Spolu s výrobou citrofosfátu byla zavedena i výroba prvního vícesložkového hnojiva, a to smíšených hnojiv Citramfoska I a II. Citramfoska I byla vyráběna mechanickým smíšením citrofosfátu se síranem amonným a chloridem draselným. Při výrobě Citramfosky II byl používán síran draselný a toto hnojivo bylo používáno pro vegetace citlivé na chlor, např. pro hnojení tabáku. Draselné soli byly dováženy z Německa a Kola-apatit ze SSSR. Výroba tohoto prvního vícesložkového hnojiva v ČSR byla zastavena až v době zavedeni výroby NPK hnojiv v roce 1969. Kapacita této výroby byla cca 7 300 t/rok. Současně s výrobou citramfosky byla zavedena i výroba Hortusu, zahradního hnojiva v drobném baleni, prostým smíšením fosforečnanu amonného, síranu draselného a síranu amonného. V roce 1960 byla zahájena výroba kapalného hnojiva amoniakátu, které bylo získáváno při výrobě granulovaného amoniakalizovaného superfosfátu v Přerovských chemických závodech. Tato výroba byla ukončena s ukončením této výroby v Přerově. V roce 1978 byla zahájena výroba kapalného vícesložkového hnojiva DAM 390 na bázi dusičnanu amonného a močoviny. Výroba byla sezonní a v roce 1990 byla jako neefektivní zastavena. Další výroba, důležitá z hlediska výroby kaprolaktamu, ale též z hlediska životního prostředí, byla výroba dusitanu a dusičnanu sodného, která byla zahájena v roce 1952. Zpracovávány byly koncové plyny ze všech výroben kyseliny dusičné a zastaralé vápenné absorpce u systému Fauser a systému Bamag I a II byly odstaveny. Původně byl k absorpci používán roztok sody. Výroba byla intenzifikována, k absorpci se používal louh sodný. K výrobě se zpracovávaly louhy z tlakové absorpce koncových plynů středotlaké výroby kyseliny dusičné. Výroba byla odstavena pro neefektivnost v roce 2002. Po odtržení Sudet v roce 1938 byla zahájena výroba kyseliny šťavelové jako náhrada za výrobu umístěnou na tomto území. Výroba byla zavedena na základě požadavku fy Baťa ve Zlíně, zprvu na provizorním zařízení. Provozní zařízení bylo uvedeno do provozu v polovině roku 1940. Výroba spočívala v oxidaci sacharózy kyselinou dusičnou. Proces oxidace sacharózy, krystalizace kyseliny šťavelové a regenerace kyseliny dusičné probíhal šaržovitě v reakční věži. V průběhu provozu byla technologie vylepšována, měněn způsob regenerace kyseliny dusičně a zpracování oxidů dusíku z oxidace a regenerace. Byl rozšiřován počet věží. V roce 1968 a 1969 byla provedena kontinualizace celého výrobního procesu. Regenerace kyseliny dusičné se později prováděla koncentrovanými oxidy dusíku z inverze při výrobě dusitanu a dusičnanu sodného. Odplyn byl po katalytickém dočištění systémem Renox odváděn společně s koncovým plynem ze středotlaké výroby kyseliny dusičné. Kvalita produktu byla na světové úrovni a toto zboží bylo dobrým exportním artiklem. Výroba byla realizována na základě vlastního výzkumu podniku. Současně se zahájením výroby kyseliny šťavelové byly postupně zaváděny výroby soli této kyseliny, a to šťavelan amonný, šťavelan draselný a hydrogenšťavelan draselný („jetelová sůl“). Výroba šťavelanu draselného byla

73

zahájena a v roce 1948. Na základě rozhodnutí vlastníka byla výroba kyseliny šťavelové zastavena a výrobna fyzicky zlikvidována v roce 2005. 7.4.5 Výroba formaldehydu a lepidel V roce 1937 byla zahájena výroba formaldehydu, a to na bázi oxidačně-dehydrogenační technologie. Surovina pro tuto výrobu (metanol) byla vyráběna dle vlastní technologie a výroba byla zahájena současně. Surovinou pro výrobu metanolu byla frakce oxidu uhelnatého, která vznikla při přípravě vodíku z koksárenského plynu frakční kondenzací. Tato frakce obsahovala cca 28 % CO. Syntéza probíhala na “malé skupině“, která dříve sloužila k výrobě čpavku, při tlaku 60 MPa. Byl používán lisovaný katalyzátor na bázi ZnO-CrO. Katalyzátor byl vyráběn v podniku v prostorách výrobny formaldehydu. Při syntéze vznikal i butanol, který po oddělení destilací byl používán v lakařském průmyslu. Tato destilace byla umístěna rovněž ve výrobně formaldehydu. Po zajetí výroby metanolu v Chemických závodech v Záluží a vyřešení kvality a potíží s obsahem pentakarbonylu železa byla výroba metanolu v podniku zastavena. Jako katalyzátoru pro výrobu formaldehydu bylo použito stříbro na pemze o zrnění 3–4 mm; katalyzátor byl vyráběn v laboratoři výzkumu. Hořáky pro oxidaci metanolu měly průměr 40 mm, výšku 250 mm. Výroba se pohybovala na úrovni cca 2 500 t za rok (jako 100 % formaldehyd). V roce 1953 byla provedena intenzifikace (hořáky byly v průměru 100 mm, katalyzátor stříbrné síťky). Vyráběn byl jako dříve 30 % formaldehyd pro vlastní výrobu hexametylentetraminu a formaldehyd 40 % stabilizovaný metanolem, pro výrobu fenolických pryskyřic. Výroba se pohybovala od druhé poloviny šedesátých let na úrovni 11 tisíc tun vyjádřena jako 33 % produkt. Tato výroba nestačila pro rostoucí výrobu fenolických a močovinových pryskyřic. Na přelomu let 1972–1973 byla odstavena stará výrobna formaldehydu a podnik zahájil výrobu na novém zařízení s roční kapacitou 40 000 tun. Do provozu byla uvedena podstatně větší jednotka na bázi oxidační technologie s železomolybdenovým katalyzátorem a s využitím reakčního tepla. Reakce probíhá v trubkovém reaktoru kombinovaném s adiabatickým doreaktorem. Absorpce par formaldehydu probíhá v absorpční koloně s pěnovými patry opatřenými chladícími hady. Roční kapacita je 41 000 t 40 % formaldehydu. V roce 1982 byla uvedena do provozu druhá linka. Vývoj vlastní technologie výroby formaldehydu a Dukolu byl výsledkem dlouholeté spolupráce týmu výzkumu a výroby Moravských chemických závodů. V roce 2002 byla z výroben formaldehydu a Dukolů vytvořena dceřiná společnost Dukol Ostrava, s.r.o., a následně v roce 2003 odprodána firmě Kronospan. Tím došlo k integraci výrobce lepidel s výrobou dřevotřískových desek. V roce 1937 byla do provozu uvedena výrobna krystalického hexametylentetraminu, který se používa1 především k výrobě fenolických hmot novolakového typu a k výrobě novolakových tmelů. Po válce byla modernizována, avšak již v roce 1956, při zahájeni výroby v Chemku Strážském, byla výroba zastavena. V roce 1951 byla jako první v Československu zavedena výroba močoviny a thiomočoviny. Obě výroby při zahájení tvořily jeden technologický celek. Výrobna thiomočoviny byla postavena na základě výzkumných prací v podniku. Technologická vazba spočívala v tom, že při přípravě sulfidu amonného pro thiomočovinu měl být vyráběn oxid uhličitý z vypírky koksárenského plynu pro syntézu močoviny. Tento technologický uzel nebyl pro korozi

74

celého zařízení uveden do trvalého provozu. Výroba thiomočoviny byla zajišťována dovozem polysulfidu amonného z Chemických závodů v Záluží. Po zvládnutí technologie se roční výroba po roce 1958 pohybovala na úrovni 100 až 170 tun, maximální výroby dosaženo v roce 1967, a to 193 tun. Výroba byla náročná na ruční práci v obtížném pracovním prostředí. Výroba thiomočoviny byla v roce 1973 ukončena. Výroba močoviny probíhala dle technologie francouzské firmy Péchiney. Jednání byla zahájena v roce 1948. Jednotka s denním výkonem 1,5 tuny pracovala ve Francii ještě i s dávkováním vazelínového oleje do reaktoru, který byl vyložen olovem. Byla vyráběna krystalická močovina, jejíž výroba byla v době zavedení močovinoformaldehydových pryskyřic ukončena a byl vyráběn jen roztok. Při intenzifikaci výroby byly uvedeny do provozu reaktory s ochrannou vložkou z nerezové oceli tř. 17. Odpadní plyny z této syntézy, pracující bez recykláže, byly zpracovávány na síran amonný, později na dusičnan amonný anebo čpavkovou vodu. V důsledku nezajetí výroby oxidu uhličitého při výrobě thiomočoviny byla tato surovina zajišťována z cechu Ostravit dovozem v tankovacích automobilových návěsech. Na základě výsledků výzkumu podniku byla ve velmi krátké době zajištěna unikátní výroba oxidu uhličitého z vápence rozpouštěného kyselinou dusičnou při výrobě ledku vápenatého. Takto byla výroba zajišťována až do jejího ukončení. Zajíždění jednotky pro nemožnost účasti Francouzů po roce 1948 zajišťovali pracovníci podniku. Museli řešit řadu neznámých technologických problémů, jako např. vynechání dávkování vaselinového oleje do syntézního okruhu a náhradu membránových čerpadel Corblin pro tekutý čpavek. Původní jednotka o výkonu 1,5 tuny za den byla v roce 1960 upravena na provoz s jednostupňovou recykláží, který sloužil k získání podkladů pro projekci této technologie pro roční výrobu 70 000 t v Duslo Šala, uvedené do provozu v roce 1965. Výroba v podniku byla postupně zvyšována, v roce 1956 to již bylo 3032 tun, přičemž nejvyšší výroba byla v roce 1965 a to 5186 tun. Po výstavbě velkokapacitních výroben močoviny v Duslo Šala (až 1 000 tun za den) byla ostravská výroba v červnu 1972 zastavena. Důležitým obdobím v rozvoji podniku byl rovněž rok 1958, kdy byla zahájena výroba močovinoformaldehydových pryskyřic (lepidel), dodnes označovaných jako Dukol. Tyto pryskyřice jsou převážně používány k výrobě aglomerovaných velkoplošných desek, dále pro výrobu překližek a laťovek. Používaly se též pro zpevňování hornin a zemin, např. při výstavbě pražského metra. Podstata výroby spočívá v kondenzaci formaldehydu s roztokem močoviny, odpařování a v případných modifikacích. Výroba v roce 1958 byla v jediném druhu Dukol a měla kapacitu 3 700 t/rok, která byla v následujícím roce zvýšena na 9 800 t/rok. V roce 1962 to bylo již 16 200 t a od roku 1967 již 19 500 t. Od roku 1965 to byl převážně nový druh Dukol M. V roce 1969 byl do výroby zaveden Dukol K. Po úpravách zařízení v roce 1969–71 se zvýšila kapacita na 25 000 t/rok. Výroba byla vždy umístěna v budově močoviny a thiomočoviny a její další rozšíření bylo podmíněno ukončením těchto výrob. Technologický rozvoj byl zaměřen na úsek kondenzace, odpařování a modifikace s cílem zvýšit vodovzdornost lepeného spoje a snížit množství volného formaldehydu. Později byl Dukol vyráběn v 5 kvalitách. Zahušťování lepidel bylo prováděno na filmových rotačních odparkách. V devadesátých létech byly modernizovány vařáky, instalován řídící systém a také instalován systém inertizace jednotlivých aparátů a následné katalytické spalování par organických látek v odplynech. V roce 2002 bylo nahrazeno dávkování močoviny v roztoku

75

pevnou močovinou, což umožnilo zvýšit kapacitu výrobny a úplně vypustit odparky. To také přineslo významné energetické úspory. Dnes je výrobna součástí společnosti Dukol Ostrava, s.r.o. , která je integrována s výrobou dřevotřískových desek ve společnosti Kronospan. 7.4.6 Výroba organických sloučenin V roce 1948 byla zahájena ma1otonážní (poloprovozní) výroba některých organických sloučenin a tím zahájen rozvoj technologie hydrogenačních procesů. Byla to výroba tetralínu a dekalínu kontinuální hydrogenaci surového lisovaného naftalénu v kapalné fázi při tlaku 20 MPa. Hydrogenace probíhala na wolframsulfidovém katalyzátoru dodávaném z Chemických závodů v Záluží. Tetralin byl používán v plynárenství a dekalín v lakařském průmyslu. Pro neselektivnost procesu byla výroba asi po dvouletém provozu ukončena. Rovněž byla zahájena výroba metylcyklohexanolu a metylcyklohexanonu za použití Raneyova niklového katalyzátoru pro hydrogenaci a měděného katalyzátoru pro dehydrogenaci. Tyto katalyzátory byly vyráběny pracovníky výzkumných laboratoří. Tato výroba byla po základním ověření ukončena a pozornost se přenesla na zavedení výroby cyklohexanonu pro výrobu kaprolaktamu. První výzkumné práce hydrogenace fenolu byly zahájeny v roce 1935 a dehydrogenace v roce 1936. V roce 1936 byly výsledky ověřovány na modelové aparatuře. Cyklohexanon byl uvažován pro použití v lakařském průmyslu. Práce pro získání produktu daleko vyšší čistoty pro výrobu kaprolaktamu byly zahájeny v roce 1946 a již v roce 1948 bylo vyrobeno cca 140 t pro použití ve výrobě kaprolaktamu. Jeden hydrogenační reaktor, dva dehydrogenační reaktory a jedna diskontinuální destilační kolona byly umístěny v uvolněném prostoru po výrobě síranu amonného. Výroba byla rychle rozšiřována. V roce 1952 až 1954 byla postavena další dehydrogenace a destilace. V roce 1959 byla přenesena dehydrogenace do budovy generátorovny. Technologie procesu zůstávala v podstatě zachována, došlo jen k uplatnění nového dehydrogenačního katalyzátoru – pozinkovaných železných kroužků. Velká pozornost byla věnována destilacím a kvalitě základní suroviny – fenolu. S výstavbou velké výrobní jednotky bylo započato v roce 1959, takže v roce 1960 byla již roční výroba na úrovni cca 5 000 tun. S rostoucí výrobou kaprolaktamu v Povážských chemických závodech v Žilině a později i ve Spolaně Neratovice byla výroba dále rozšiřována a v roce 1968 dosáhla výše cca 12 000 t, v době ukončení výroby se pohybovala na úrovni 21 000 t. Výroba cyklohexanonu byla po dlouhou dobu (až do zavedení výroby ve Spolaně Neratovicích v druhé polovině roku 1967) monopolní výrobou v Československu a byla jednou z důležitých výrob podniku. Se zavedením výroby cyklohexanonu z benzenu na Slovensku byla výroba cyklohexanonu dne 29. 10. 1988 zastavena. V roce 1952 byla zahájena výroba pentakarbonylu železa a z něho potom v roce 1954 výroba práškového železa. Malý provozní soubor, který byl realizován na základě předaných podkladů, sestával z výroby oxidu uhelnatého, vlastní syntézy pentakarbonylu železa a z výroby práškového železa. Syntéza pentakarbonylu z oxidu uhelnatého a granulovaného železa probíhala za tlaku 20 MPa. Podle technologických podmínek bylo termickým rozkladem získáno měkké nebo tvrdé práškové železo. Tento finální produkt sloužil jako surovina pro výrobky práškové metalurgie. Byla předpokládána výstavba většího provozu, která nakonec nebyla realizována, nicméně v předstihu byla postavená budova generátorovny,

76

která pak byla využívána jako pracoviště fyzikálně chemických laboratoří. V roce 1959 zde byla postavena první jednotka dehydrogenace cyklohexanolu na zinkovém katalyzátoru. Později zde byl umístěn poloprovoz hydridu sodného. V současné době zde jsou umístěny ověřovací poloprovozy a modelová zařízení. Výroba sorbitu, která byla zahájena v posledním čtvrtletí roku 1970, spočívala v hydrogenaci roztoku glukózy při tlaku 20 MPa. Hydrogenace probíhala kontinuálně za použití suspenzního Raneyova niklového katalyzátoru. Práce, spojené se zavedením této výroby, byly zahájeny v roce 1966 a spočívaly v ověření vhodné suroviny, v ověření aplikace sorbitu v dalších odvětvích mimo použití jako základní suroviny pro výrobu vitamínu C. Na základě nabídek a posouzení referenčních jednotek bylo rozhodnuto postavit výrobnu dle maďarské technologie provozované v závodě Nitrogenmúvek v Maďarsku. Smlouva byla uzavřena s podnikem zahraničního obchodu Chemokomplex na výrobu 1 000 tun ve formě 70% roztoku a z toho možnosti výroby 500 tun v práškovité formě. Chemokomplex zajišťoval dodávky a montážní dozor technologického zařízení. V průběhu výroby byla zavedena výroba směsi sorbit-manit jako Sorbit M 10. Při garančních zkouškách byla potvrzena kapacita dle smlouvy a na straně výroby roztoku překročena na 1 300 tun za rok. Další intenzifikací výroby bylo ke konci sedmdesátých let dosaženo produkce přes 2 100 tun za rok. Intenzifikace spočívala ve zvětšení objemu hydrogenačního prostoru I. stupně sériovým zařazením dalšího reaktoru v roce 1977. K dalšímu zvětšení hydrogenačního prostoru došlo zabudováním reaktorů v roce 1984. Zvýšení výroby v roce 1977 bylo rovněž dosaženo zvýšením koncentrace glukózy v roztoku k hydrogenaci z 50 % (dle licenčních podmínek) na 65 %; tím se zvýšila kapacita o cca 20 %. Byla připravována výstavba nové velké jednotky o kapacitě 10 000 t včetně výroby glukózy z kukuřičného škrobu. Vysoké ceny cukru a glukózy ve srovnání se zahraniční konkurencí byly pak příčinou, že se nejenom upustilo od stavby, ale také se nakonec v roce 1994 výrobna uzavřela. 7.4.7 Výroba anilinu a ostatních aminů Výroba anilinu v Moravských chemických závodech byla zahájena v roce 1961 na základě vlastního laboratorního výzkumu. Počátky výzkumů výroby anilínu v Moravských chemických závodech spadají již do 50. let. Od počátku 60. let se výzkumné práce odehrávaly na poloprovozní jednotce metodou katalytické hydrogenace nitrobenzenu s roční kapacitou 1 000 tun. Bylo to v době, kdy se v podniku začala již značně rozvíjet organická výroba (kyselina šťavelová a její soli, syntéza metanolu, výroba formaldehydu, atd.). Počátky výroby anilinu nebyly jednoduché. Poloprovozní zařízení nedosahovalo ani v roce 1963 projektových parametrů, kapacita výroby byla malá, výtěžnost nízká a výroba byla proto ztrátová. Dovoz anilinu do Československa nebyl dostatečně zajištěn, tuzemská výroba nedostačovala a byl dlouhodobě pociťován nedostatek této důležité chemické látky. Dočasné řešení v prostředí Moravských chemických závodů představovalo co nejintenzivnější využívání dvou poloprovozních výrobních linek anilinu za stálého zvyšování výrobních parametrů tak, aby byla v roce 1963 dosažena minimální výroba 365 tun anilinu. Tehdy vstoupila do vývoje anilinového procesu skupina docenta Josefa Paška. Byl vybrán selektivní měděný katalyzátor francouzské firmy Usines de Melle, který se používal ve výrobě butanolu. Shodou okolností byla v roce 1963 v Urxových závodech ve Valašském 77

Meziříčí zahájena hydrogenační rafinace koksárenského benzolu a byl tedy k dispozici bezsirný nitrobenzen, který byl podmínkou pro použití měděného katalyzátoru. Nová provozní jednotka anilinu o kapacitě 2000 tun byla řešena již v roce 1964 ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou, katedrou organické chemie, přičemž jednotka byla úspěšně uvedena do chodu o čtyři roky později. Produkce anilinu na jednotce o velikosti 2 000 tun za rok dosahovala parametry, které byly v té době z hlediska kvality, ekonomiky i ekologie srovnatelné se světovou špičkou. Tento úspěch společně s rostoucím zájmem o cyklohexylamin, dicyklohexylamin a gumárenské chemikálie vedl k tomu, že se začalo uvažovat o podstatném rozšíření výroby anilinu a byl připraven projekt na výstavbu jednotky s roční kapacitou 12 000 tun včetně výroby nitrobenzenu. Vzhledem k politickým událostem roku 1968, které měly také své konkrétní hospodářské dopady, se však tento projekt nakonec nerealizoval. Začátkem 70. let se připravovala dohoda Rady vzájemné hospodářské pomoci o specializaci československého průmyslu na výrobu gumárenských chemikálií založených na anilinu. Odhadovalo se tehdy, že by potřebná roční výroba anilinu měla dosáhnout až 50 000 tun. Perspektiva mnohem větší jednotky vyžadovala přehodnocení dosavadní orientace vývoje procesu a docent Josef Pašek navrhl novou koncepci reaktorového uzlu. Díky obratnému jednání tehdejšího výrobně technického městka Ing. Jiřího Kožucha se podařilo státní plánovací orgány přesvědčit o výstavbě jednotky tohoto typu na půdě Moravských chemických závodů. Podmínka plánovacích úřadů ale zněla, že bude urychleně realizována nejprve poloprovozní jednotka, na které bude nová koncepce nejprve odzkoušena. Celá akce neměla trvat déle než dva a půl roku. Realizace projektu se podařila jenom díky tomu, že do továrny nastoupili další pracovníci, kteří byli ochotni tuto riskantní akci podniknout. Projekt nové jednotky "Anilin 8 000 tun" zpracovala projekční kancelář Vítkovických železáren a dodávky zařízení posléze realizovaly Vítkovické železárny společně s Královopolskou strojírnou. Tato výrobní jednotka byla uvedena do provozu v roce 1975 a její investiční náklady dosáhly částky pouhých 20 milionů Kčs. Provoz nové jednotky byl chápán jako prototyp pro velkokapacitní výrobu, a zároveň pokrýval aktuální spotřebu anilinu v Československu. Po spuštění nové linky byla zastavena výroba anilinu v Pardubicích a Moravské chemické závody se staly monopolním výrobcem této látky. Anilin se stal jedním z nejdůležitějších produktů podniku, čemuž odpovídalo také následné navyšování výrobních kapacit. Na dalším vývoji procesu pak intenzivně spolupracoval tým docenta Josefa Paška z katedry organické technologie Vysoké školy chemicko technologické v Praze (Ing. Bohumír Dvořák, Ing. Václav Pexidr, Ing. Petr Kondelík, Ing. Josef Koubek) s pracovníky 3. Cechu výzkumu a technického rozvoje Moravských chemických závodů (Ing. Jiří Kožuch, Ing. Otakar Bílek, Ing. Miloš Veger, Ing. Petr Kočárek, Ing. Karel Bancíř, Ing. Jaromír Lubojacký, Ing. Jaroslav Marek, Ing. Pavel Pavlas, Ing. Zdeněk Hejda, Čeněk Urbanec, Emil Klimscha a celá řada dalších dělníků a techniků). V roce 1982 řešila komplexní racionalizační brigáda během krátké odstávky výroby rekonstrukci výrobny anilinu na 10 000 tun za rok. O tři roky později, v dubnu 1985, byla ve spolupráci s Vysokou školou chemicko technologickou spuštěna výroba anilinu s kapacitou 65 000 tun (tzv. A-blok). Bylo rozhodnuto vybudovat v rámci Moravských chemických závodů také nové kapacity pro koncentrovanou kyselinu dusičnou a pro nitrobenzen. Pochopitelně si takto grandiózně

78

nastavená výstavba vyžádala realizaci obslužných provozů, jako např. vodáren, čistíren odpadních vod, energetických zařízení, železničních vleček a nových strojních dílen. V rámci přípravy stavby bylo nutno vyřešit i lokalizaci celého komplexu. Ve finále bylo rozhodnuto vystavět nový závod v blízkosti původních továrních budov v oblasti Oderské nivy. V té době nivu tvořilo bažinaté a důlními vlivy zasažené území, které bylo třeba připravit návozem důlní hlušiny. Tato navážka tvoří místy až jedenáct metrů silnou vrstvu. Po dalších jednáních bylo dosaženo rozhodujícího posouzení stavby a její realizace byla zařazena do kategorie závazný úkol státního plánu s rozpočtem pohybujícím se kolem 1,3 miliardy Kčs. Počátkem roku 1980 byla stavba A-bloku připravena a nastala hlavní fáze realizace. Navrženo bylo vybudování výrobní jednotky o kapacitě 65 000 tun anilinu ročně, zahrnující také výrobu nitrobenzenu a výrobnu 100% kyseliny dusičné. Nově budovaný blok, sestávající z více než čtyř stovek stavebních objektů, byl budován ve vzdálenosti jednoho kilometru od původního závodu a rozkládal se na ploše 55 ha. Také tato technologie výroby anilinu katalytickou hydrogenací nitrobenzenu vznikla díky spolupráci Moravských chemických závodů a Vysoké školy chemicko technologické v Praze. Byla přejata osvědčená konstrukce reaktoru z pokusné jednotky Anilin 8 000 a bylo vybudováno pět hydrogenačních linek, z toho jedna byla rezervní. Každá z linek byla projektována na roční kapacitu 17 000 tun anilinu a na konci 20. století byly provozovány na 20 000 tun. Většina zařízení byla spuštěna již v průběhu roku 1985 (první linka výroby anilinu spuštěna na konci března 1985). V roce 1999 byla dokončena intenzifikace anilinu na roční kapacitu 110 000 tun a v roce 2005 zahájena výroba na nové hydrogenační lince anilinu s dvojnásobnou kapacitou a spolu s úpravami na destilaci zvýšena celková kapacita výrobny na 150 000 tun anilinu ročně. Další identická hydrogenační linka byla doplněna v roce 2006. V současnosti je na světě provozováno přibližně devět různých velkokapacitních procesů hydrogenace nitrobenzenu lišících se katalyzátorem i typem reaktoru. Technologie v Moravských chemických závodech se však vyznačuje relativně nízkými investičními náklady a prvotřídní čistotou produktu. Anilin vyráběný v Moravských chemických závodech byl a je považován za nejkvalitnější na světovém trhu. V roce 2005 byla zahájena výroba anilinu v japonské firmě TOSOH, kam byla prodána licence na technologii výroby včetně inženýringu. Na základě dobrých zkušeností s technologií MCHZ realizovala japonská firma TOSOH druhou linku a v současné době má kapacitu 300 000 tun anilinu ročně. Snahy o zavedení výroby nitrobenzenu v Moravských chemických závodech byly od samého počátku spojeny s výrobou anilinu. Potřebný nitrobenzen byl na začátku 60. let odebírán z Východočeských chemických závodů, avšak neodpovídal svou kvalitou. Pro zahájení produkce vlastního nitrobenzenu pak hovořila nejen snaha o zavedení výroby anilinu, ale také fakt, že základní surovinu – benzen – vyráběly závody ve Valašském Meziříčí a odpadl by dovoz z Valašského Meziříčí do Semtína a zpět do Ostravy. Záměr realizovat v Ostravě výrobu nitrobenzenu, který časově spadal do konce 60. let, se však neuskutečnil. Srpnové události roku 1968 znamenaly omezení některých dosavadních hospodářských plánů a v Moravských chemických závodech to znamenalo zastavení příprav projektu „nitrobenzen“. Až do roku 1985 byl proto v Ostravě zpracováván nitrobenzen z východočeské Synthesie. Současně s výrobou anilinu byla uvedena do provozu výroba nitrobenzenu, a to dne 20. 6. 1985. Po složitém výběrovém řízení byla nakonec vybrána

79

izotermní nitrace v kaskádě cirkulačního reaktoru s vnějším odvodem tepla a patrovým reaktorem dle licence fy Sumitomo Chemical Company. Dodavatelem byla firma Kobe Steel Company. Pro praní nitrobenzenu a čištění odpadních vod použita unikátní technologie, která díky vysoké účinnosti extrakce organických látek (především však nitrofenolů) umožňuje vypustit tyto vody po neutralizaci vápnem přímo do řeky. Celé zařízení sestává z praček typu Mixer-Settler. Původní kapacita zařízení činila 100 000 tun ročně. V roce 1993 bylo do provozu uvedeno zařízení na recykláž odpadní kyseliny sírové od firmy Rauma Ecoplaning. V roce 1999 byla zvýšena kapacita nitrace instalací adiabatického nitračního uzlu dodaného firmou Plinke, což umožnilo zpracovávat v nitraci technickou kyselinu dusičnou a hlavně přináší významné energetické úspory využitím nitračního tepla pro odpaření vody z cirkulující zředěné kyseliny sírové. Na základě výzkumu, který byl v roce 1957 započat na katedře organické technologie VŠCHT Praha byla v roce 1962 zahájena výroba cvklohexy1aminu a dicyklohexylaminu, v tomto roce vyrobeno bylo 152 tun. K hydrogenaci použit reaktor, který dříve sloužil k hydrogenaci fenolu. V roce 1965 došlo ke zvýšení výroby přidáním druhého reaktoru stejného původu. Pro zvýšení výroby dicyklohexylaminu byl v roce 1971 zapojen třetí reaktor pracující s tabletovaným niklovým katalyzátorem. V roce 1973 byla vypracována studie na přestavbu jednotky anilin 2 000 tun za rok, která byla ještě v provozu, pro výrobu 2 500 tun za rok cyklohexylaminu. Rekonstrukce byla započata v září 1977 a do provozu byla nová jednotka cyklohexylaminu uvedena v srpnu 1982. Další zásadní zvýšení kapacity bylo realizováno v březnu 1988, kdy k hydrogenaci začal být využíván reaktor z výroby anilinu 10 000 t. Současně se zvýšením hydrogenační kapacity byly řešeny i otázky destilace. Kapacita výrobního zařízeni je nyní 20 000 t cyklohexylaminu. Cyklohexylamin je rovněž žádaným exportním zbožím. Další výroba, která byla vyvíjena VŠCHT Praha rovněž ve spolupráci s podnikem, je výroba izopropylaminu. Výroba spočívala na hydrogenační aminaci acetonu a byla uvedena do provozu v roce 1967. Tento produkt slouží především k výrobě speciálních herbicidů. Hydrogenační aminace probíhala na Ni/A1203 katalyzátoru za teploty 120–140°C při tlaku 0,25 MPa. K hydrogenaci po dobu provozu výroby cyklohexanonu byl používán vodík z dehydrogenace cyklohexanolu, který byl dočištěn metanizací na Ni/Al2O3 katalyzátoru. Destilace pracovala při přetlaku 0,15–0,2 MPa. První intenzifikace výroby nad 500 tun za rok proběhla v roce 1976 a spočívala v paralelním připojení druhého reaktoru (pracujícího jen pro zpracování destilačního zbytku) a zapojení adiabatického reaktoru se stejným hydrogenačním katalyzátorem pro doreagování acetonu. Další intenzifikace proběhla v roce 1984 a spočívala v zabudování většího reaktoru (zvětšeni počtu trubek). Byla rovněž provedena kontinualizace destilace a postavena druhá destilační kolona pro zpracování zbytků a reakční vody. Tím bylo dosaženo možnosti vyrábět až 2 500 tun isopropylaminu ročně. V roce 1990 ukončena výroba izopropylaminu a zavedena výroba diethyloxalátu s využitím odstaveného zařízení výrobny. Technologie je vyvinuta podnikovým výzkumem a je založena na esterifikaci kyseliny šťavelové s následným odvodněním azeotropickou destilaci s heptanem. Další rozvoj výroby dalších aminů nastal v roce 1992, kdy byla do provozu uvedena nová víceúčelová jednotka speciálních amínů I zavedením výroby prvních dvou výrobků – ethylanilinu a diethylanilinu. Technologie byla vyvinuta profesorem Paškem ve spolupráci

80

s podnikovým výzkumem stejně jako technologie výroby metylizobutylketonu, která sice byla najeta, ale pro vysoké nákupní ceny acetonu jako suroviny se ukázala jako neefektivní a byla přebudována na permetylační reakce. Základem technologie je unikátní izotermní tricle-bed reaktor, kde jsou kapalné reagenty dávkovány rovnoměrně do každé trubky trubkového reaktoru. Technologií vyvinutou v MCHZ se zde vyrábí hlavně dimetylcyklohexylamin z cyklohexylaminu a formaldehydu za přítomnosti vodíku. Další technologii na výrobu dipropylentriaminu a Diaminu C se autorovi technologie - Výzkumnému ústavu organické chemie z Pardubic nepodařilo uvést do provozu a proto jsou dnes hlavní články technologie – vysokotlaké rektory využívány k hydrogenacím v kapalné fázi. V roce 1995 byla ukončena výstavba druhé víceúčelové jednotky Speciální aminy II. a nových laboratoří podnikového výzkumu. Jednalo se další autokláv, tricle-bed reaktor a destilační linky. V následujících létech se změnila poptávka po některých původně vyvíjených výrobcích, proto se od roku 2001 hledalo jiné vytížení instalovaného zařízení. Dnes jsou v rámci spojených výroben vyráběny podle poptávky následující produkty: benzylamin, cyklopentylamin, dibenzylamin, N,N-dietylanilin, N-etylanilin, N,N-dimetylbenzylamin, N,N-dimetylisopropylamin, N-etylcyklohexylamin, N-isopropylanilin, N-metyldicyklohexylamin, pentametyldietylentriamin, N,N-dimetylcyklohexylamin. V roce1999 byla dokončena výstavba moderní spalovny průmyslových odpadů s roční kapacitou 10 000 tun. Se stavbou spalovny se začalo v roce 1998 a už následující rok byla uvedena do zkušebního provozu. V tomto období splňovala svými ekologickými parametry i nejpřísnější evropská kriteria, a to jako jediná v České republice. Technologii dodala firma Austrian Energy. Stavba byla koncipována tak, aby kromě odpadů MCHZ mohla zneškodňovat nebezpečné odpady z tzv. lagun Ostrama, které se vyznačují vysokým obsahem sloučenin síry a obsahují také PCB. Instalovaná technologie umožňuje zneškodňovat zvláště nebezpečné odpady. Při vstupu do MCHZ neprojevil BorsodChem o spalovnu zájem, zůstala v majetku Aliachemu a ten ji později prodal společnosti SITA. 7.4.8 Výroba fenolických lisovacích hmot a pryskyřic V roce 1971 byla zahájena výroba fenolických lisovacích hmot a fenolformaldehydových pryskyřic v nově vybudovaných provozovnách v základním závodě. Zajetím těchto provozoven byla ukončena činnost odloučeného cechu V Ostravit, který byl umístěn ve středu města v prostoru za hotelem Palace. Likvidací tohoto cechu byla ukončena více jak padesátiletá činnost původního podniku Moravsko-ostravské chemické závody (MOCH) v Moravské Ostravě. V roce 1965 bylo na společném zasedání městských orgánů se zástupci průmyslu rozhodnuto, aby závody, způsobující značné znečištění a umístěné ve středu města, byly postupně likvidovány. Mezi těmito závody byl též Ostravit. Původní termín ukončení výroby byl konec roku 1968. Nadřízeným orgánem Závody pro chemickou výrobu Bratislava bylo rozhodnuto, aby výroba fenoplastů byla umístěna v Chemických závodech v Novákách. V prosinci roku 1966 bylo rozhodnutí změněno a určeno, že výroba Ostravitu bude zajištěna v nové výrobně v MCHZ. Výroba, která byla zajišťována na odloučeném pracovišti v Brumovicích, zůstala zachována. Při výstavbě byla postavena samostatná varna pryskyřic a samostatná výrobna lisovacích hmot. Pro přepravu základních surovin v technologickém procesu bylo použito pneumatické 81

dopravy. Ve varně pryskyřic bylo použito kotlů až do velikosti 10 m. Bylo instalováno 6 kalandrů pracujících kontinuálně o různé velikosti až do 2×0,65 m. Pro přípravu šupinkových novolaků bylo použito chladících válců, které byly v osmdesátých letech nahrazeny chladicími pásy. Další rozvoj výroby fenoplastů byl směrován především na výrobu pryskyřic pro různá průmyslová odvětví. Jednalo se především o pryskyřice pro dřevařský průmysl (pro překližky a dřevotřísky), lepidla pro lepení dřeva za studena, pryskyřice pro slévárenství. Šupinkové novolaky byly dodávány pro keramický průmysl, bezpopelový rezol k výrobě izolačních materiálů. Byla vyráběna také lepidla na kovy. Pro rostoucí výrobu rezolů byla postavena v roce 1986 nová varna, pro expedici šupinkových novolaků byla v roce 1987 uvedena do provozu skladovací a expediční sila. Výroba lisovacích hmot pokračovala ve stejném sortimentu jako v Ostravitu. U jedné hmoty došlo k záměně asbestu za krátké skleněné vlákno. I sortiment v Brumovicích zůstal dochován až na to, že v roce 1983 byla zahájena výroba skloplastu v Ostravě a výrobna v Brumovicích pak sloužila jen k výrobě textilních hmot. V sedmdesátých létech byla zprovozněna nová linka kontinuálního novolaku (fenolické pryskyřice) na základě sovětské licence. Při prodeji podniku v roce 2000 neměl BorsodChem o komplex výroby fenoplastů zájem. Naopak Aliachem měl zájem výrobu spojit s výrobním programem Synthesie Pardubice. Nakonec výrobu v MCHZ zastavil a použitelné zařízení přemístil do Pardubic.

Obr. 20 Pohled na historickou část v roce 1928

82

Obr. 21 Akcie

Obr. 22 Pohled na parabolický sklad hnojiv a absorpci první výrobny kyseliny dusičné systém Fauser

83

Obr. 23 Kompresory pro stlačování koksárenského plynu

Obr. 24 Prací kolony pro praní surového koksárenského plynu

84

Obr. 25 Hyperkompresor pro stlačování syntézního plynu (1 000 bar)

Obr. 26 Aparát na nízkoteplotní dělení vzduchu

85

Obr. 27 Sušárna síranu amonného

Obr. 28 Reaktory na spalování čpavku - počátek 30-tých let

86

Obr. 29 Tankovací stanice na metan

Obr. 30 Výrobna kyseliny sírové

87

Obr. 31 Dehydrogeneční pece ve výrobně cyklohexanonu.

Obr. 32 Profesor Pašek s týmem spolupracovníků po náběhu výrobny Anilín 8 000

88

Obr. 33 Kalolisy ve výrobě umělého sladidla Sorbit.

Obr. 34 Výrobna technické kyseliny dusičné, 6. systém

89

Obr. 35 Parní reforming

90

Obr. 36 Anilín – v popředí nové hydrogenační linky

Obr. 37 Výrobna anilinu TOSOH

91

Obr. 38 Pohled na výrobnu nitrobenzénu a koncentrované kyseliny dusičné

92

8. [1] [2] [3] [4]

[5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12]

[13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24]

LITERATURA Baborovský, J.: Životopis prof. Dr. Bohumila Kužmy. Příroda 1923, s. 258. Bárta, R.: Prof. Dr. Ing. O. Kallauner: Čsl. keramická společnost a čsl. zkušební svaz. Chemické listy 30, 1936, s. 316–317. Bartíková - Josková O.: Sdělení (Absolventi chemického inženýrství VŠT jako učitelé na středních školách), Brno 1999. Beneš, E.: ”O smyslu a významu moderní techniky”. Přednáška při slavnostní promoci čestným doktorem technických věd na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně, 16. ledna 1937. Bieber B.: Sdělení (Státní výzkumný ústav materiálů – slévárenský výzkum), Brno 1999. Brandstillerová, M.: Sdělení (Katedra dopravních staveb). Brno 1996. Brandštetr J.: History of the Faculty of Chemistry, Technical University, Brno. Chem. Papers 50(4), 1996, s. 157–158. Brandštetr, J.: Historie vzniku Chemické fakulty Vysoké školy technické v Brně. Chemické listy 87, 1993, č. 9a, s. 210–211. Brandštetr, J.: K sedmdesátinám prof. Wagnera. Chemické listy 60, 1966, s. 1128– 1129. Brejcha, J.: 75 let strojní fakulty VUT Brno (monografie). Děkanát strojní fakulty VUT v Brně, 1974. Brzobohatý R., Musil R.: Karel Zapletal, člověk, učitel, geolog. Masarykova univerzita v Brně, 1993. Brzobohatý, R.: Brněnská geologická škola a její odraz v teorii a praxi (viz Brněnská věda a umění meziválečného období 1918–1939 v evropském kontextu). Sborník příspěvků na konferenci MU, s. 195. Brno, 1993. Cihlář, J., Lapčík, L., Matoušek, J., Šimek, Z., Veselý, K.: Renesance studia chemie na Vysokém učení technickém v Brně. Chemické listy 87, 1993, č. 9a, s. 211. Cihlář, J.: Sdělení (aktivity na katedře slévárenství FS). Brno, 1996. Čižmář, J.: Sdělení (předseda spolku posluchačů chem. fakulty VUT v Brně 1925– 1930). Brno, 1996. Doležalík, V.: Za prof. Františkem Pernou. Plyn, 57, 1977, s. 288. Dosavadní akademičtí hodnostáři. Program a seznam osob VŠT Dr. E. Beneše v Brně, 1938, s. 121. Dřímal, J., Peša, V. a kolektiv autorů: Dějiny města Brna. Část 1, Blok, Brno 1973. Dub, P.: Záběry z historie Jednoty (viz: Informace Jednoty čsl. matematiků a fyziků – Novák, Nachtikal, B. Macků). Brněnská pobočka JČSMF, 1989, s. 30–32. Dvořák J.: Sdělení (Počátky vzniku VÚMCH), Brno 1999. Dvořák, J.: 100 let od narození V. Veselého. Bulletin Čs. společnosti chemické, říjen 1977, s. 4–6. Fadrus, H., Malý, J.: Sborník vodohospodářských studií (prof. Wagner). Vodohospodářská správa Brno, 1966. Franěk, O.: Dějiny vysoké školy technické v Brně (1. díl – do roku 1945). Blok, Brno 1969. Franěk, O. a kolektiv: Dějiny Vysokého učení technického v Brně 1945–1975 (2. díl). Blok, Brno 1975. 93

[25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49]

[50] [51] [52] [53] [54] [55]

Hájek, G.: Osmdesátiny V. Veselého. Chem. průmysl 7, 1957, s. 657. Hanč, O.: 100 let Československé společnosti chemické, její dějiny a vývoj 1866– 1966. Academia, nakl. ČSAV Praha, 1966. Hladík, J.: Sdělení (z archivních materiálů Technického muzea v Brně). Brno, 1996. Horoščák, T.: Sdělení (Rehabilitace na oboru chemického inženýrství), Brno, 1996. Chamrád, V., Haas, F.: K dějinám fakulty architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně. Sborník VUT v Brně 1960, 1–2, s. 31–38. Stát. pedagog. nakl. Praha. Janák, J.: Sdělení (Ústav analytické chemie AV ČR), Brno, 1999. Josífek, V.: Almanach ke 110. výročí založení střední průmyslové školy textilní v Brně. Brno 1970. Kdo je kdo v České republice na přelomu století. Agentura Kdo je kdo, Praha 1998. Kittner, Z.: Sdělení (Výuka chemie na oboru vodního hospodářství). Brno, 1996. Kladivo, B. a další: Památník České vysoké školy technické v Brně (1924). ČVŠT v Brně, 1925. Komenda, J.: Sdělení (Přírodovědecká fakulta MU v Brně). Brno, 1996. Kosař, K.: VÚPS v Brně. Kvasný průmysl 41, 1995, č. 7, s. 204–206. Kotas, J.: Sdělení (Výzkumný ústav makromolekulární chemie v Brně). Brno, 1996. Koutný, J. a redakční rada: Pamätnica k 50. výročiu Chemickotechnologickej fakulty SVŠT Bratislava. Alfa, Bratislava 1990. Kratochvíl, M.: Sdělení (Dvě chemie v Brně). Brno, 1996. Krejčí R.: Z cyklu ”Rektoři VUT”, Prof. Dr. Ing. Rudolf Vondráček. Události na VUT v Brně, 9, č. 2, 1999, s. 22. Krejčí, M.: Sdělení (Ústav analytické chemie AV ČR). Brno, 1996. Krejčí, R.: Insignie, taláry a pamětní medaile. VUT NEWS 6, 1996, č. 3, 4, s. 9. Krejčí, R.: Nositelé čestných doktorátů naší školy. VUT NEWS 4, 1994, č. 8/9, s. 4–5. Krejčí, R.: Sdělení (z archivních materiálů VUT). Brno, 1996. Lapčík L., Matoušek J., Cihlář J.: Re-established Faculty of Chemistry, Technical University, Brno. Chem. Papers 50 (4), 1996, s. 159–161. Lapčík L.: Inaugurační proslov děkana FCH VUT. Události na VUT v Brně, 6,1996, č. 5, s. 9. Lapčík L.: Inaugurační proslovy. Události na VUT v Brně, 6, 1996, č. 9, s. 3. Lapčík, L., Matoušek, J.: Informace o studiu. VUT v Brně, Fakulta chemická, Brno, 1996. Lukeš, F.: Univerzitní profesor Antonín Vašíček–zakladatel optiky tenkých vrstev v Československu. Sborník příspěvků z konference MU. Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) v Evropském kontextu. Masarykova univerzita, 1993, s. 203–205. Malinger, M.: Sdělení (A co bylo dále za 38 let). Brno, 1996. Malinger, M.: Sdělení (Fakulta chemického inženýrství Vysoké školy technické v Brně a Vysoká škola stavitelství). Brno, 1996. Malinger, M.: Sdělení (Vznik české techniky v Brně). Brno, 1996. Malingerová, V.: Sdělení (Vysoká škola zemědělská v Brně). Brno, 1996. Matějka, Josef: Profesor Dr. Ing. Otakar Kallauner padesátníkem. Chemické listy 30, 1936, s. 313–316. Matoušek J.: Sdělení (Vojenský technický ústav ochrany v Brně). Brno, 1996.

94

[56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64]

[65] [66] [67] [68] [69]

[70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80]

Matoušek, J.: Sdělení (Chemická fakulta na Vojenské technické akademii v Brně). Brno, 1996. Medek, Z.: Sdělení (Absolventi chemického inženýrství VŠT v Brně jako učitelé na středních školách), Brno 1997. Medek, J.: Prof. Dr. Ing. Vítězslav Doležalík zemřel. Brno 1991. Meduna, V.: Předmluva. Viz Franěk, Dějiny VUT v Brně 1945–1975. Blok, Brno, 1975. Müllerová, D.: Nejstarší vysoká škola v Brně – Německá technika (text přednášky). Společnost pro dějiny věd a techniky, pobočka Brno, 1994. Několik významných výročí. VUT NEWS 4, 1994, č. 8–9, s. 1. Nováček, I.: Vznik a vývoj Výzkumného ústavu čistých chemikálií a.p. Lachema v Brně v letech 1964–1982. Dějiny věd a techniky 17, 1984, č. 3, s. 145 – 154. Novák, Z.: Sdělení (Výzkumný ústav vodohospodářský v Brně). Brno, 1996. Novotný, J.: První česká kniha o obecné teorii relativity (Nachtikal). Viz Sborník MU. Brněnská věda 1918–1939 v evropském kontextu. Masarykova univerzita 1993, s. 215–216. Okáč, F.: 1860–1970 110 let střední průmyslové školy textilní v Brně. SPŠT, Brno 1970. Pastak, I. A., Kasilov, A. A., Šapošnikov, G. V.: Sbornik obščestva ruskich chimikov Brno. Spolek ruských chemiků, Chem. technolog. ústavy ČVŠT, Brno, 1925. Perna, F.: Soupis prací R. Vondráčka a spolupracovníků. Plyn, voda a zdravotní technika, 18, 1938, s. 209–211. Petrů, F., Hájek, B.: O vývoji české chemie. Orbis, Praha 1954. Pokorný, A. G.: Profesor Otakar Kallauner a rozvoj silikátové chemie v Brně. Viz Sborník MU. Brněnská věda 1918–1939 v evropském kontextu. Masarykova univerzita 1993, s. 178–180. Pokorný, A. G.: Vývoj školství a výzkumných institucí jižní Moravy v souvislosti se silikátovým průmyslem. Loggie 1, 1991, č. 4, s. 4–6. Pokorný, A. G.: Zemřel profesor Dr. Ing. Vladimír Lach. Chemické listy 87, 1993, č. 3, s. 226–227. Pokorný, A. G., Brandštetr, J. a kol.: 85 let chemického inženýrství v Brně 1991– 1996. FCH VUT, Brno 1996. Potáček, M.: Vzpomínka k sedmdesátinám prof. Ing. Milana Kratochvíla, CSc. (Logická struktura chemie). Bulletin ČSCH, Zima 1994, s. 30. Přibyl, M.: Sdělení (Lachema a Výzkumný ústav čistých chemikálií). Brno, 1996. Ptáček, L.: Vzpomínka na profesora Píška. Slévárenství, 43, 1996, č. 2, s. 120. Redakce: Blahopřejeme (k sedmdesátinám prof. Dr. Ing. Zdeňka Šaumana, DrSc.). Silika, 5, 1995, č. 5, s. 199. Reichstädter, B.: Sdělení (Výzkumný ústav vlnařský v Brně), Brno 1999. Rous, J.: Vzpomínáme 25. výročí úmrtí Dr. Ing. Lva Petržely (1921 – 1972). Slévárenství 45, 1997, č. 2 – 3, s.105. Říha, Josef: Sdělení. (Vznik a vývoj studijního oboru technologie stavebních hmot a dílců, nyní oboru Materiálové inženýrství). Brno, 1996. Schauer, F.: Fyzika a chemie molekulárních systémů. Události na VUT v Brně, 9, 1999, č.2, s. 14 .

95

[81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96]

[97] [98] [99] [100] [101]

[102] [103] [104] [105]

Sukovitý, A.: Prof. Dr. Ing. Alois Wagner sedmdesátníkem. Vodní hospodářství, 16, 1966, č. 6, s. 255. Šauman, Z.: K šedesátinám Josefa Rosy. Stavivo 61, 1983, s. 268. Šauman, Z.: Sdělení (SVÚS a pracoviště chemické technologie I VŠT v Brně v době po II. světové válce). Brno, 1996. Šauman, Z.: Sdělení (Výzkumný ústav stavebních hmot v Brně). Brno, 1996. Šikula, L.: Sdělení (SPICH), Brno 1999. Šimáně, J.: Státní výzkumný ústav silikátový v Brně. Chemické listy 30, 1936, s. 326– 329. Šimek, Z., Veselý, M.: Informace o studiu na Fakultě chemické VUT v Brně (1998/1999). Chemická fakulta VUT v Brně, 1998. Šimek, Z., Veselý, M.: Studijní program 1998/1999, Chemická fakulta VUT v Brně, 1998. Šimek, Z., Veselý, M.: Studijní program 1999/2000, Chemická fakulta VUT v Brně, 1999. Šiške, V.: Sdělení (Vzpomínky na katedru technologie silikátů). Brno, 1996. Teplý, J.: Sdělení (Ústav jaderného výzkumu v Řeži). Brno, 1996. Traub, H.: Zřízení techniky brněnské r. 1849 a její ráz národní. Časopis moravského muzea zemského, 10, 1910, s. 25 – 49 a 190 – 217. Ústav kvasného průmyslu při České vysoké škole technické v Brně. Nákladem vlastním, Brno, 1928. Vašátko, J.: Prof. Dr. Ing. techn. Jaroslav Dědek. Listy cukrovarnické, 58, 1940, č. 41–42, s. 223–225. Vavřín, P.: Inaugurační proslov rektora VUT. Události na VUT v Brně, 6, 3 (1996). Vavřín, P.: Projev rektora VUT v Brně, předneseno dne 18. března 1999 při příležitosti zahájení Roku Vysokého učení technického v Brně. Na společném zasedání Rady města Brna, vědecké rady a akademického senátu VUT, 1999. Vermouzek, Č.: Sdělení (Vývoj chemického inženýrství na brněnské technice). Brno, 1996. Vermouzek, Č.: Významné výročí (Genmj. prof. Ing. František Perna, DrSc.). Akademické listy 5, 1994, č. 16, s. 7. Vermouzek, Č.: Významné výročí (prof. F. Perna). VUT NEWS 4, 1994, č. 5, s. 7. Veselý, M. (Ed): Sborník přednášek odborného semináře ”Pokroky v oblasti aplikované fyzikální chemie polymerů”. Fakulta chemická VUT v Brně, 1997. Veselý, M., Lapčík, L., Šimek, Z., Matoušek, J., Zmeškal, O., Drdák, M., Havlica, J.: Výroční zpráva o činnosti Chemické fakulty Vysokého učení technického v Brně za období 1993 až 1996. Fakulta chemická VUT v Brně, 1997. Veselý, Z.: Miniportréty (prof. Bernhard Bořivoj Quadrat 1821 až 1895). Bulletin Čs. společnosti chemické, září, 1974, s. 3–4. Vondráček, R.: Česká vysoká škola technická Dr. Edvarda Beneše. Technik, 6, 1937, č. 8, s. 131 – 132. Vřešťál, J.: O prof. Jílkovi. Chemické listy 51, 1957, s. 1586–87. Wagner, A.: Experimentální příspěvek školy prof. Dr. J. Baborovského k řešení otázky hydratace iontů ve světle dnešních názorů (seznam prací prof. Baborovského). Sborník VUT, 1959, č. 3–4, s. 357–361.

96

[106] Wagner, A.: Chemická fakulta České vysoké školy technické v Brně za 40 let svého trvání (1911–1951). Sborník VUT v Brně, 1960, č. 1–2, s. 39–48. [107] Wagner, A.: Životopis prof. Viktorina. Chemie, 10, 1958, s. 952–958. [108] Wichterle, O.: Vzpomínky. Nakladatelství Evropského klubu v Praze, 1992, s. 83–84. [109] Dufek V., Proc. European Conf. on Advances in Hard Materials Production, May 27– 29, 1996 Stockholm, p. 13–18, ed. EPMA, ISBN 1-899072-03-9 [110] Brožek V., Dufek V., Hrnčíř B., Němečková M., Sborník: Recyklace odpadů kovových a kovonosných, s. 41–44, ed. VŠB-TU Ostrava, ISBN 80-248-1070-0 [111] www. iter.org [112] Petrů F., Hájek B., Procházka V., Vít J., Chem. Listy 50 (1956) 1696 [113] Speding F., Daane A.H., J. Metals 6 (1954) 504 [114] Borisenko L.F., Skandij, Izd. Moskva 1961 [115] Samsonov G.V. a kol., Redkozemelnyje elementy. Izd. AN SSSR 1963 [116] Achard J.C., Caro P., Loriers J., Comptes rendus 243 (1956) 493 [117] Kieffer R., Schwarzkopf P., Nowotny H., Benesovsky F., Hartstoffe und Hartmetalle, Springer-Verlag Wien 1963 [118] Nowotny H., Auer-Welsbach H., Monatsh. Chem. 92 (1961) 789 [119] Rassaerts H., Nowotny H., Vinek E., Benesovsky F., Monatsh. Chem. 98 (1967) 460 [120] Vojtěch O., Neumann L., Brožek V., Chem. listy 56 (1962) 692. [121] Vojtěch O., Brožek V., Neumann L., Collect. Czech. Chem. Commun. 27 (1962) 2535. [122] Fischer B. et al., Z. anorg. allgem. Chem. 231 (1937) 54 [123] Meisel K., Naturwissenschaften, 27 (1939) 230 [124] Spedding F.H., Daane A.H., Hermann K.W., Acta Cryst. 9 (1956) 559 [125] Petrů F., Hájek B.,. Procházka V., Chem. Listy 50 (1956) 2025 [126] Petrů F., Procházka V., Hájek B., Collection Czech. Chem. Commun. 23 (1958) 367– 371 [127] Savickij E.M., Splavy redkozemelnych metallov, Izd. NAUKA Moskva 1962 [128] SCANDIUM, Academic Press London 1975 (ed. C.T.Horovitz) [129] Brožek V., Flahaut J., Guittard M., Julien-Pouzol M., Pardo M.P., Bull. Soc. Chim. France (1974) 1740 [130] Dufek V., Petrů F., Brožek V., Monatsh. Chem. 98 (1967) 2424. [131] Kůtek F., Zhur. Neorg. Chim. 9 (1964) 2784 [132] Kůtek F., Dušek B., J. Inorg. Nucl. Chem. 31 (1969) 1544 [133] Samsonov G.V., Makarenko G.N., Kosolapova T. J., Doklady Akad. Nauk SSSR, T 144, 5 (1962) 1062 [134] Petrů F., Dufek V., Brožek V., Chemický průmysl 16 ( 1966) 681. [135] Brožek V., Dufek V., Proc. Powder Metallurgy World Congress & Exhibition, Paris 6.–9.June 1994, Vol.I, p. 203–206 [136] Hájek B., Brožek V., Popl M., Collection Czech. Chem. Commun. 35 (1970) 1832. [137] Hájek B., Karen P., Brožek V., Rev. Inorg. Chem. 8, 1–2 (1986) 117 . [138] Hájek B., Brožek V., Popl M., Mostecký J., Collection Czech. Chem. Commun. 36 (1971) 3236 [139] Očenášek V., Smola B., Stulíková I., Pelcová J., Mater. Sci. Forum (2007), Vols. 539– 543, p. 487–492.

97

[140] Kolář M., Očenášek V., Uhlíř J., Mater. Sci. Forum (2008), Vols. 567–568, p. 357– 360. [141] Cremer R., Neuschutz D., J. Inorg. Mat., Vol 3, 8 (2001) 1181–1184 [142] Brožek V., Dufek V., Vyskočil J., Proc. European Conf. on Advances in Hard Materials Production, May 27–29, 1996 Stockholm, p. 403–406, ed. EPMA, ISBN 1899072-03-9 [143] Brožek V., Dufek V., Vyskočil J., Sborník METAL´98, Vol.1 (1998) p.105, ISBN 808612214-X [144] Chylík J.: Moravský průmysl chemický do poloviny 19. století. Časopis matice moravské 1951, 70, 178–181 [145] Jacková Z.: Architektonická a pamiatková hodnota vil továrnikov aplikovaná na sídla zakladateľov cukrovarov na Morave a v Sliezsku. VUT v Brně, edice PhD Thesis, sv 585 (2010), ISSN 1213-4198 [146] Janák J., Pokorný A. G.: Česká společnost chemická, 80 let brněnské pobočky (2009). ISSN 978-80-862358-69-2 [147] Kolektiv autorů: Cukrovar Vyškov, 100 1et 1868–1968 [148] Kolektiv autorů: Sto padesát let cukrovarnického průmyslu na území ČSSR. Středisko techn. inform. prům. VÚPP Praha 1981, s. 19 [149] Ledererová J. a kol.: 60 let Výzkumného ústavu stavebních hmot (1946–2006). ISB3N 80-239-7720-2 [150] Petr J. (Ed): Československý slovník zboží. Vyd. Ústřední svaz čsl. průmyslníků. Praha 1936 [151] Pokorný A. G.: Věda a výzkum v oblasti chemie a technologie stavebních hmot. VÚSH. Archiv města Brna, Pub. sign. H24329 (2000) [152] Štěpánek P.: Z dějin pěstování řepy na velkostatku sokolnicko-blažovském. Stoleté jubileum 1841–1941. [153] Veselý K.: Polymery. Česká společnost průmyslové chemie – pobočka UNIPLAST Brno, 1992 [154] Zapletal K.: Vytěžení nerostných surovin (XI), viz ed. J. A. Baťa „Budujeme stát“. Vyd. Tisk Zlín 1937 [155] Zeman J.: Význam cukrovarnického průmyslu pro hospodářský život našeho státu. Naklad. USČPC Praha 1926

98