Cena 2,- Kč
XII. ročník Prosinec 2006
1
Pokoj lidem dobré vůle Rok s rokem se minul a jsou tu Vánoce. Zase nastane obvyklý shon: uklízení, starost o vánoční stůl, o kapra, vybrat pěkný stromek, nakoupit dárky. Reklamy v televizi, lákavé nabídky výkladních skříní se snaží zbavit nás starostí. Už věru nemusíme stát ve frontě na pomeranče, na banány, už se nemusí kupovat pod pultem, dnes je všeho dost. I z platů a důchodů, třebas by mohly být lepší, se dá podle statistiky nakoupit třikrát víc než za socialismu. Život má svůj líc a rub. Poslání Vánoc by nemělo být proto jen ve znamení mít všeho dost, mít se dobře. Vánoce jsou svátky dobré vůle. Leckde bude u stolu prázdná židle. Někde bude na lůžku nemocný, někde mají nezaměstnaného. Doléhají starosti, běžné lidské starosti, ani vánoční čas je nezacloní. Ta rubová strana nemusí být však stranou nešťastnou, ale stranou, která nás přiměje aspoň v ten vánoční čas se zamyslit nad tím, čím a jak procházíme, nad tím, jak nejen sobě, ale i druhým můžeme pomoci nést tíhu života. Stačí k tomu někdy jen dobré povzbudivé slovo, úsměv při pozdravu. Mezi stinnými sousedskými vztahy, kterým se zvlášť v této době daří, patří závist. Není nic horšího než lidská závist, sobectví. Dnes má každý příležitost uplatnit se. Moudrá hlava, pracovité ruce podepřené o vědomosti, vzdělání s jazykovou výbavou otvírají brány do světa. Takovým lidem je třeba přát, protože i jejich přičiněním se máme my všichni lépe. Vánoce, to je i čas adventu, rorátů, koled, betlémů, jesliček, vánočních pastorel, duchovního rozjímání o narození v Betlémě. I na tuto sváteční rovinu se mnozí těší, protože je obohacuje a posiluje. Přeji Vám, vážení čtenáři , jménem vedení obce, její správy i jménem redakce, abyste prožili Vánoce v pohodě, v radosti z dobroty svého srdce, své rodiny a sousedské pospolitosti. Pokoj Vám, dobří lidé! Jan Kouřil
Válečné Vánoce Události na frontách v roce 1944 věštily, že porážka nacistů je neodvratná. Bylo jimi poznamenáno i chování Němců za frontou ve vnitrozemí. Jejich neklid a nervozitu jsme mohli pozorovat na našem okupovaném územní na každém kroku. Vyučoval jsem tehdy na obecné škole v Židenicích, když jsem jednoho dne dostal příkaz, abych se hlásil u školního inspektora, kterému mám být k ruce při vyřizování agendy. Nastoupil jsem u Městského školního výboru na dnešním Šilingrově náměstí, kde jsem dostal nové úkoly. Přišly mi vhod a byly užitečné pro mou pozdější řídicí práci na ivančickém ústavu. S touto prací byla spojena povinnost sloužit podle rozvrhu i v noci při takzvané požární pohotovosti, protože nálety amerických letadel byly na denním pořádku. Sloužili jsme v noci ve dvou. Rád jsem vyhledával jako spolusloužícího svého kolegu, učitele, s kterým jsme si krátili dlouhé noci hraním na housle. Když jsem objevil v brněnském knihkupectví soubor kartonů s obrázky Wenigových jesliček, napadlo mě, že bych si mohl do Vánoc pořídit vlastní betlém. A tak se kancelář proměnila v noci v malou dílnu. Kartony jsem nalepil na lipovou dýhu a z ní vyřezal lupenkovou pilkou postavičky, zvířátka i kulisy. Tento český betlém s Pražským hradem v pozadí vyvolával u každého, kdo jej viděl, dojetí, protože byla válka, protože všude kolem byli Němci. 2
Práce v kanceláři byla nanicovatá. Sotva jsme rozložili poránu na stůl spisy , už se ozvalo v rozhlase, který byl nepřetržitě zapnut, zlověstné pípání. To bylo znamení, že se blíží nálet. Reakce byla okamžitá: uklidit stoly, sbalit si osobní věci a sestoupit do sklepního krytu. Protože k náletům nedocházelo, stala se z toho denní všední záležitost. Za slunečného počasí jsme ani do krytu nechodili a naopak sledovali v nepředstavitelné výšce americké formace jako stříbrné ptáky nesoucí zkázu kamsi na sever. Pohoda byla jednou narušena, když nás za polední přestávky při procházce na Špilberku zastihli „kotlaři“, speciální útvary stíhaček, které nalétávaly na nádražní objekty v Heršpicích a ostřelovaly lokomotivy. Dodnes slyším svištící kulky nad hlavou. Skutečný nálet nedal na sebe dlouho čekat. Hukot bombardérů byl na doslech tak nečekaně, že se v kanceláři ani neuklidilo. Do sklepa se utíkalo za tmy, protože nešel proud. Vtom mocná detonace v naší bezprostředné blízkosti. Celé podzemí se zachvělo. Nastala panika. Vyvolaly ji mladé Němky, úřednice, které tušily neblahý konec. České osazenstvo zachovalo naopak klid, i když hrozilo nebezpečí zasypání. Čas se nesmírně vlekl, než poplachová venkovní služba oznámila, že východ z krytu je volný. Všichni si oddychli. Schody v budově byly ve všech podlažích zasypány omítkou, zdivem, střepy skla. V kanceláři spoušť. Na všem neskutečná vrstva prachu a skla z rozbitých oken. Prach pokrýval i moje pouzdro s houslemi, na které jsem v noci hrál. Stálo v koutě za stolem. S obavou jsem je nedočkavě otevřel a zaradoval se. Housle byly v pořádku. A nejen to, podržely i ladění. Bez dalšího přemýšlení jsem pouzdro zavřel, popadl je a pelášil ven. Tam byla hrůza. Uprostřed úzké Dominikánské ulice, kde jezdila tramvaj, v těsném sousedství naší budovy, zela ze země jáma jako chřtán do jícnu smrti. Protější dům, Albrechtovo pekařství, byl srovnán se zemí. V ten den jsem poznal, jak dlouhá je pěší cesta z Brna do Ivančic, nadto s houslemi pod paží. Tou cestou chodívali kdysi v opačném směru do města trhovci, aby měli na chleba. Betlém byl do Vánoc hotov. Stavěl jsem jej v divném rozpoložení, protože před Štědrým dnem přišlo německé psaní s výzvou, abych nastoupil na zákopové práce na Valašsku. Sebral jsem odvahu a nenastoupil jsem, protože těsně před Novým rokem měla sestra svatbu. Byla to veselka nanicovatá, protože nikomu nebylo za války do skoku. Po Novém roce přišlo varování k nástupu. Narukoval jsem, ale zákopy stejně nepomohly. Na jejich svízele jsem dosud nezapomněl stejně jako na poslední válečné Vánoce. Jan Kouřil
50 let Je to k nevíře, ale letos tomu bude o Vánocích už 50 let, kdy se na scéně dolnokounických ochotníků – požárníků, hasičů, odehrával příběh mladé Nitušky paní Šimberové a dvojníka Floridora –divadelníka a Celestina –varhaníka, pana Doležala. Neobyčejně zdařilé představení mělo několik repríz a líbivé melodie si prozpěvoval kdekdo. Na úspěchu měl velký podíl i orchestr, jehož muzikanty sezval z celého okolí pod svou taktovku František Psota, profesor brněnské konzervatoře, první hornista v brněnské opeře, dolnokounický rodák. Jsem rád, že jsem mezi ně patřil. Muzika toto dosud neznámé 3
společenství natolik sblížila, že se, nevím, na čí podnět, snad Psotův, domluvilo, že se budeme dále scházet a hrát sobě pro radost. Soubor hudebníků připomínal svou sestavou malý symfonický orchestr, v němž nechyběl ani fagotista. Smyčcová sekce byla obsazena početně, dechové nástroje obsadili protřelí muzikanti z místních dechovek. O notový materiál nebyla nouze. Profesor Psota měl k jeho pramenům v brněnských archivech blízko, takže mohl vybírat repertoár z několika hledisek. Musel však mít na zřeteli především naše hráčské schopnosti, jinými slovy, do jaké míry jsme byli s to part zahrát. Druhé hledisko, ne podřadné, bylo, vybrat skladby s melodiemi líbivými, známými. Vyplatí se sáhnout doma někdy až na dno zásuvky a vyjmout z ní zašlé listy a fotografie. Objevy přinášejí radost ze vzpomínek, které se při přebírání těchto relikvií vybavují. Tak jsem objevil dokumenty o činnosti tohoto našeho symfonického orchestru. Nejsou úplné, ale snad pamětníky našich koncertů potěší tak jako mě i to torzo. To bylo tak. Orchestr se scházel pilně celou zimu i zjara. Každý jeho člen doma cvičil, aby se v kolektivu nezahanbil. Výsledek se při této píli a snaze musel dostavit, takže myšlenka pochlubit se naším muzicírováním na veřejnosti byla přijata jako naprosto logické vyústění této bohulibé činnosti. V kalendáři bylo 1.června 1957, kdy jsme vystoupili v plné parádě na jevišti dnes už neexistujícího Dělnického domu, a to dvakrát: odpoledne byl pro žáky zdejší školy výchovný koncert, večer premiéra pro veřejnost. Na výchovném koncertu jsme představili žákům jednotlivé nástroje a seznámili je s připravenými skladbami: s osobností skladatele i s rozborem jeho díla s ukázkami. Večerní premiéru očekával každý z nás muzikantů na pódiu s napětím, diváci v sále s nedočkavostí, jak si ti jejich známí povedou. Dopadlo to všechno - odpoledne i večer – nadmíru dobře. Druhý den jsme hráli v Moravských Bránicích. Příští rok 1958 byl na veřejná vystoupení bohatý: 19.dubna v Moravských Bránicích, 26.dubna v Dolních Kounicích i s výchovným koncertem. Druhý den jsme byli v Trboušanech, 20.června v Moravském Krumlově. Troufli jsme si i do Ivančic, a to 14.listopadu i s výchovným koncertem. Vánoce jsme oslavili na Boží hod v Dolních Kounicích, na Štěpána v Moravských Bránicích. Nezapomenutelný byl koncert v klášteře v létě 8.srpna následujícího roku 1959. Nesmím zapomenout uvést aspoň některé skladatele, kteří byli na repertoáru. Z okruhu tak zvané vážné hudby: Smetana, Dvořák, Blodek, Kovařovic, Mozart, Beethoven, Rossini, Verdi. Z okruhu populární hudby: Strauss, Lehár, Suppé, Friml, Offenbach, Fučík. Pro pořádek musím zmínit i sólisty, kteří úspěšně spoluúčinkovali: zpěváci – Z.Nechvátalová, B.Linhartová, A.Šimberová, M.Potáčová, A.Doležel, O.Bureš; hudebníci – A.Badin, trubka a M.Cigánek, fagot. Fanouš Psota mi dal úkol, abych program uváděl. Rád jsem věnoval přípravě potřebný čas. Zejména ve výchovných koncertech mělo slovo významnou úlohu. Omlouvám se, že není přehled o činnosti orchestru úplný. Je to z prostého důvodu, protože jsem jiný zašlý listinný materiál nenašel.
4
Nezapomenutelná zůstává vzpomínka, kterou dávám k lepšímu na závěr. Jistě jsou mezi čtenáři ti, kteří se zúčastnili jako rodinní příslušníci muzikantů autobusového zájezdu do Bratislavy na pozvání tamních požárníků někde v bratislavském předměstí. Bylo vedro, z čela se lil pot i ve dvou autobusech. Nálada veselá, zpívání plné nedočkavostí, protože nikdo, ani vedoucí, nevěděli, jaké bude přijetí a jaký bude program zájezdu. Jen o tom večerním vystoupení jsme věděli. Ale zase jen rámcově. Míjíme první zástavbu slovenské metropole a z amplionů pouličního rozhlasu vyhrává dechovka pochody na plné pecky. „To snad vítají nás,“ ozvalo se vzadu z autobusu. Byla to ironie nebo je to snad doopravdy? Neviditelná ruka či hlava nás veze středem města, dále přes Dunaj do Petržalky. Lehké dřevěné chaty na břehu Dunaje. Tam budeme spát.Vybíráme si kovovou postel a případný kolektiv spoluspáčů. Mužské pokoje vpravo, ženy vlevo. Všecko v pořádku, když tu vstoupí paní Němečková, a ptá se svého muže: „Tato, kde budeš spát ty?“ „Tady“, ukazuje manžel na svoje lože. Paní Němečková se obrací na kolempostávající spolunocležníky: „Varuju vás, náš tata strašně chrápe“. Chlapy, co byli svědky této scény, to nijak neodradilo, přece se to snad jednu noc vydrží. Nevydrželo. Basista Němeček spustil v noci takový koncert, že byla jeho basa proti tomu skřivánčí písní. Zkrátka a dobře: dopadlo to tak, že my, jeho spolunocležníci, jsme vstali z lůžka jako na povel a o půlnoci jsme vynesli basistu Němečka k Dunaji. Když se ráno probudil, byl natolik dezorientován, že nevěděl, kde je. Trboušany to rozhodně nebyly, protože tam neteče Dunaj. Ale to jsem zapomněl na to hlavní, proč jsme do Bratislavy jeli: na večerní koncert. Ten se konal v hale se zasklenou střechou. Parno tam bylo k zalknutí. Hasičům nenapadlo nic lepšího, než postříkat skleněnou střechu proudem vody z hadice. Vlhko se uvnitř umocnilo do té míry, že byl večerní koncert ohrožen. Nestalo se tak. Jakmile jsme zasedli k pultům, došlo k velkému vítání, řečnění a bratrskému objímání na družbu Bratislava – Dolní Kounice. Bylo velké štěstí, že jsme měli s sebou své manželky a známé. Kdyby nebylo jich, tak jsme hráli jen pro ty kovové sloupy a zasklenou pařící se střechu. Končí vzpomínání. Oprášil jsem zasutých 50 let snad pro radost těch, kteří si je pamatují, snad pro potěšení těch, kteří jsou tu po nás. Za to všecko, jak jsem Vám vyprávěl, může dobrý člověk, Fanouš Psota, náš dirigent. Není bohužel už mezi námi. Ale vzpomínku si za tu obětavou činnost zaslouží. Jan Kouřil
Pouť do Santiaga de Compostella (3) Proč se vydáváme na pouť Než se ze mě stal poutník, mělo to svoji předlohu. A protože jeviště světa je široké a slovo pouť obsáhlé, pak to, co jsem vám v následujícím textu připravila, jsou jen korálky navlečené na nit. Pouť není přežitek středověku. Je to dnes znovu objevovaná cesta, jak se naučit dát hlubší, vědomější smysl svému myšlení a konání. Na poutě odcházeli lidé, když cítili, že jejich duch potřebuje zesílit.Vždyť jedinou činností, kterou vykonáváte, je dostat své tělo 5
denně o třicet kilometrů dál směrem k vašemu cíli. Jinak nic, nic! A neskončí to za týden, za dva, ani za tři. Úžasné! Zjišťujete, že máte čas sami na sebe. Jdete, jdete, jdete, a přitom se zastavíte. Je to takové disciplinované, ukázněné bloudění. Spousta lidí se vydává na pouť, když stojí na životním rozcestí, když zjišťuje, že postaru to nejde. Ale jak nově, to ještě neví. Sedmdesátiletý poutník Mario z Holandska , krásný bělovlasý stařešina, nám řekl, že ten, kdo putuje do Říma, se chce potkat s papežem. Ten, kdo putuje do Jeruzaléma, se chce potkat s Ježíšem. Ten, kdo putuje do Lurd, se chce potkat s Panenkou Marií, a ten, kdo putuje do Santiaga de Compostella, se chce potkat sám se sebou. Ve francouzském městečku Saint Jean Pied de Port, ležícím na Svatojakubské poutní cestě do Santiaga, se vás při vydávání průkazu poutníka ptají v dotazníku, jaký je důvod vaší pouti. Můžete vybrat: náboženský, duchovní, kulturní, sportovní. Také při samotné pouti se vás někteří poutníci ptají: „Pokolikáté už jdete?“ „Prosím?“ ptala jsem se nechápavě, a teprve později jsem porozuměla smyslu otázky: kdo jde poprvé, rozšiřuje svůj obzor, své vědomí; když jde podruhé, jde úplně v jiné úrovni. Po několikáté můžete skončit jako dobrovolník (hospitalero), který slouží bez nároků na odměnu poutníkům v ubytovnách nebo jako tzv.alberge, jako služba poutníkům novým a nasloucháte jemným úsměvem jejich příběhům. Křesťanským poutníkům do Říma se říká romeiros, a to je cesta kříže. Poutníkům do Jeruzaléma se říká palmeiros,a to je cesta zázraků. Poutníkům k hrobu apoštola Jakuba do galicijského Santiaga de Compostella se říká peregrinos,a to je cesta moci. Muslimové putují do Mekky, buddhisté a hinduisté kolem hory Kailás, osy Vesmíru, která leží na pomezí Indie, Číny a Tibetu. Jogíni a hinduisté k pramenům Gangu, putuje se k údajnému Kristovu hrobu v kašmírském Šrinagaru. Skutečná pouť, jak říkají zkušení myslitelé, měří jen třicet centimetrů, a vede Martina Kamenská z hlavy k srdci.
Obecní úřad informuje Adresa elektronické podatelny
[email protected]
Elektronická úřední deska na adrese
www.moravskebranice.cz
Kulturní akce v obci - 17.12.2006 Vánoční besídka - 13.1.2007 Sokolský ples - 26.1.2007 Myslivecký ples - 10.2.2007 Šibřinky - 17.2.2007 Ostatky - 25.2.2007 Dětské šibřinky
Poplatky za rok 2007 Poplatky za televizní kabelový rozvod, za svoz komunálního odpadu a za psa se budou na OÚ vybírat od 18.ledna do 28.února 2007. 6
Obecní knihovna Moravské Bránice, se sídlem v budově základní školy, vás zve na prohlídku svých knih. Otevřeno je každou středu od 1700 do 1900 hodin. Seznam knih půjčených do Obecní knihovny: Národy světa Miluji tě všem navzdory Pád za soumraku q Opuštěné.. a konečně Císař: Smrt králů V severní Indii Wotan: Odvážná mise Dívka na zabití Mrtví ve člunu Tyrkysové okouzlení Oči ve tmě Zákeřná vichřice Dívka se zlatýma očima Rodinná pouta Hollywoodské rozvody Nesmím tě milovat Domov pro Kathy Vášnivá vdova 300 nej… Přistěhovalci Lhář Víc něž vzpomínka Vrať mi můj sen Vražda na Velký pátek Zvěrolékař má na mále Jak daleko k Babylonu Bezstarostný spánek Ztracená nevinnost Šepot růží Lupiči a policajti Osud a vášeň Hop nebo trop Placená společnice Ostrov stálého štěstí Bojíš se tmy? Skotská nevěsta Zpěv dalekého severu Ve stínu kletby Let orla Swansonova výprava Martinka – velká kniha Annejet a kluci Spiknutí babiček Říkankový kolotoč Julie a španělský hřebec S čím Katka nepočítala Na obecním úřadě v Moravských Bránicích jsou k prodeji: dokumentární film „Moravské Bránice“ (na VHS nebo DVD-R) pohlednice Moravských Bránic plastové popelnice Kulturní informační centrum Dolní Kounice pořádá: 3.12. Mikulášská nadílka, Kulturní dům 9.12. Vánoční trhy, Masarykovo nám. 15.12. Vánoční koncert v kostele sv. Barbory Cena vodného a stočného Valná hromada Svazku vodovodů a kanalizací Ivančice ne svém zasedání dne 10.10.2006 schválila na základě návrhu Vodárenské akciové společnosti , a.a., divize Brno- venkov, cenu vodného a stočného platnou od 1.1.2007: - vodné ve výši 27,- Kč za 1.000 litrů vody - stočné ve výši 27,- Kč za 1.000 litrů odvedené odpadní vody 7
Kino Réna Ivančice – program na prosinec 2006 (začátek ve 2000 hodin) Neděle 3.12. VÁNOČNÍ STROMEČEK (v 17 hodin) Středa 6.12. GRANDHOTEL Neděle 10.12. SKRYTÁ IDENTITA Středa 13.12. HEZKÉ CHVILKY BEZ ZÁRUKY Neděle 17.12. KLIK – ŽIVOT NA DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ Středa 20.12. VĚJÍŘ LADY WINDERMEROVÉ Pátek 22.12. DĚKUJEME, ŽE KOUŘÍTE Středa 27.12. ĎÁBEL NOSÍ PRADU Pátek 29.12. TEXASKÝ MASAKR MOTOROVOU PILOU:Počátek Kulturní informační centrum Ivančice pořádá: 1. -10.12. putovní výstava dětských prací „Doma je doma aneb Kam patřím“, Památník A. Muchy, 5. – 30.12. výstava Miroslava Kosíka „Co se dá dělat doma“ - vyřezávané figurky, obrázky, rytiny,Památník A. Muchy, 8.12. „Autogramiáda Jiřího Pavlíka“ u příležitosti vydání nové knihy veršů „Prostovlasá něha“, Památník A. Muchy, 10.12. zájezd „Vánoční Praha“, program: prohlídka Lorety, procházka Prahou – Hradčany, Nerudova ulice, Karlův most, Staroměstské a Václavské náměstí s vánočními trhy, prohlídka Staroměstské radnice, 14.12. koncert country kapely „Poutníci“, 15. – 17.12. „Vánoční trhy“, Palackého náměstí , 21.12. vystoupení vojenského uměleckého souboru Ondráš „Vánoční vinšování s Ondrášem“, kino Réna, 2.1.2007 „Novoroční koncert – Musica da Kamera Brno“, kostel Nanebevzetí Panny Marie, 12.1.2007 zájezd do Mahelova divadla v Brně na komedii „Veselé paničky Windsdorské“, Investiční příspěvek na kanalizaci Usnesení č. 18-10/2006 : Zastupitelstvo obce po projednání schvaluje poskytnutí investičního příspěvku občanům ve výši 1 500,- Kč na kanalizační šachtu za podmínky předložení originálu dokladu o zakoupení předmětné kanalizační šachty a smlouvy s VAS, a.s. na odvádění odpadních vod kanalizací pro veřejnou potřebu. Platí i pro fyzické osoby podnikající v obci, které mají v obci trvalý pobyt i sídlo. Termín předložení: do 31.12. 2006 Tryskána hutního materiálu Staveco Morava – provozovna Moravské Bránice Na úřední desce obecního úřadu je zveřejněn úvodní list Oznámení záměru o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších zákonů, zahájení zjišťovacího řízení. Celý dokument je k nahlédnutí na obecním úřadě do 8.12.2006. Vydává OZ Moravské Bránice, vedoucí redaktor Jan Kouřil, ilustrace Magda Svobodová, studentka SOŠ
8
