CECKOUNI
CECKOUNI ZVEDAJÍ KOTVU
Nastal okamžik, kdy jsme měli vyplout z přístavu. Nejdůležitější bylo si znovu obléknout naše stejnokroje a taky vztyčit vlajku. Bety ji nejprve rozprostřela ve svých rukách, než ji podala Markovi. Na černém podkladě se spolu s logem a názvem firmy krásně vyjímal i nápis CECKOUNI. Už během loňské plavby jsem několikrát označení „Ceckouni“ zaslechla, ale nenapadlo by mne, že další rok, se bude katamarán pyšnit i „ceckounskou“ vlajkou. Ta měla formou recese vystihovat posádku, jejíž valná většina byla po celou dobu plavby „nahoře bez“. Bylo zapotřebí dávat pozor, abychom neodřeli lodě zakotvené vedle nás. Dámy rychle smotaly lana, Marek nastartoval motory, fendry nahoru a jupí kupředu! Holky byly dost nervózní a trošku nejisté, ale nakonec svoje úkoly zvládly dobře. Bylo poznat, že na lodi byly už loni a úplně nezapomněly, co se naučily. Soňa měla mít během celé plavby na starosti kotvu a být k ruce u kormidla. Bety a Míša dostaly přidělenou jednu stranu lodě, kde se měly starat o lana a fendry. O to samé se, na druhé straně katamaránu, starala Zdenka s Mirkou. Na Markovi bylo vidět, že je upřímně rád, že už jsme z přístavu venku. Během našeho vyplouvání jsem pozorovala celý tým při spolupráci. Marka, coby kapitána jsem zažila už loni a měla jsem k němu v tomto směru důvěru. Věděla jsem, že je zodpovědný a snaží se dělat maximum, aby byla loď i posádka v pohodě. Holky byly ve dvojicích dobře sehrané a spolupracovaly mezi sebou. Bylo vidět, že se snaží nejen pro věc samu. Ani jedna neutajila, že se pokouší zavděčit především Markovi. Nikol Kariková
1
CECKOUNI
Nepřekvapovalo mě, jak horlivá byla Zdenka, o které mi to předem avizoval i Marek. Ještě před odjezdem mě informoval: „Zdena u nás dělá už hodně dlouho, ale kdyby záleželo jenom na mně, tak už bych jí dávno propustil. Soňa nad ní drží pořád ochrannou ruku a může poděkovat vlastně jí, že je u nás ještě pořád zaměstnaná. Já nemám Zdenu rád. Leze mi neustále do zadku a není upřímná.“ Zdenka byla ve firmě nejdelší dobu, a zároveň byla i nejstarší. Bylo celkem pochopitelné, že se cítí ohrožena mladší, nastupující generací, kterou představovala i Mirka. Ta byla zaměstnaná ve svých pětadvaceti letech ve stejné funkci, jako Zdenka, která se na ni vypracovala až po osmi letech od nástupu do firmy. Ucítila jsem tah motorů, vlny, na kterých jsme se začali houpat a příval stoupajícího adrenalinu v těle. Pevnina se nám začínala vzdalovat z dohledu. Holky se tak nějak nekoordinovaně pokoušely pohybovat po palubě a Marek se snažil zjistit příčinu černého dýmu, který se za námi valil, a bylo ho čím dál víc. Dým se linul od motorů. Jakmile se Marek pokusil přidat rychlost, tak na zádi nebylo skoro vidět. Bohužel se mu nepodařilo odstranit příčinu valícího se kouře, a aby toho nebylo málo, tak ještě upadla jedna, ze dvou pák, které sloužily k řízení katamaránu. To nevypadalo dobře! V ten moment jsem si vzpomněla, jak jsme loni taky řešili závadu na motoru, a to chvíli potom, co jsme vypluli z přístavu. Tehdy jsme byli ale podstatně dál od přístavu a pomoc za námi musela dorazit na motorovém člunu. Dva opraváři na místě poruchu odstranili a pak už jsme do konce plavby byli v pohodě. Viděla jsem v tom určitou symboliku a byla jsem ráda, že se něco 2
takového přihodilo radši hned na začátku, než v průběhu plavby.
Nikol Kariková
CECKOUNI
Marek zavolal do přístavu a popsal naše potíže. Vzhledem k tomu, že jsme byli od maríny kousek, dostal instrukce, abychom se vrátili zpátky k molu. Super! To Marek, ani holky nečekaly, že budou mít takhle rychle možnost si natrénovat všechny manévry, které je zapotřebí zvládnout při kotvení a vyplouvání z maríny. A to navíc, jenom s jednou pákou na řízení. Údržbáři se nám pokoušeli vysvětlit, že motory kouří, protože jsou studené. „Neni problema. Všechno ok.“ Když se snažili rozčarovaného Marka uklidnit slovy, že upadlou páku přilepí lepidlem, tak už se neudržel a začal křičet: „Chci pořádnej katamarán. Jinej. Tohleto je totální veterán!“ Pravdou je, že katamarán byl celkově v horším stavu, než jaký jsem zažila loni. I síť na přídi byla prověšená tak, že když jsem si na ní sedla, klesla jsem zhruba o třicet centimetrů níž a připadala jsem si na ní, jako „zajíček ve své jamce“. Loni se skoro nehnula, jak byla vypnutá a pevná. Byla to docela groteskní scénka, pozorovat údržbáře, jak se s nějakou lepící hmotou pokouší připevnit páku zpět na své místo. Nevěřila jsem, že by to mohlo držet, ale nakonec se jim to přece jen podařilo a my jsme mohli znovu vyplout. Marek byl dost rozladěn, ale bylo zřejmé, že jiný katamarán prostě není k dispozici a my se musíme smířit s tím, co máme. Znovu jsme vyrazili z trogirské maríny, motory přestaly kouřit a páka zatím držela. Jeli jsme zhruba hodinu, než jsme dorazili do jedné, hodně pěkné zátoky. Jen co jsme zakotvili a vypnuli motory, Marek svléknul košili a v kraťasech skočil z paluby katamaránu do moře. Byla na něm vidět radost, jako na malém dítěti. Radoval se z toho, že se konečně může s mořem přivítat osobně. Jen co Marek skočil do vody a vynořila se jeho hlava nad hladinu, ozvalo se jeho volání: „Tak co Nicolas, jdeš taky?“ Já už jsem v tu chvíli stála nachystaná na palubě a s pusou od ucha k uchu ze sebe strhávala triko, pod Nikol Kariková
3
CECKOUNI
kterým jsem měla svoje oblíbené jednodílné plavky. Souhlasně jsem přikývla a houkla na Marka: „To si piš. Už se třesu.“ Šup a už jsem byla ve vodě. Byla jsem víc než překvapená z toho, jak je voda příjemně teplá. Na to, že byl teprve konec června, naprosto úžasná. To jsem tedy nečekala. Jupí, jupí! Plavala jsem kousek od lodi a pak rovnou pod katamarán. Bylo zapotřebí se přivítat ze všech stran i s ním. Holky mě z paluby zděšeně pozorovaly a můj pobyt ve vodě komentovaly: „ To je blázen, že tam hned takhle vleze. Musí to být strašně studený.“ Bety pak ještě zoufale dodala:“Vždyť se Nikolko, hned ušpiníte od tý soli.“ Mně připadaly jejich postřehy legrační a bylo mi naprosto krásně. Začínala jsem zapomínat na všechno, co mě trápilo a začínala jsem se ještě víc těšit na další a další plavání a celou plavbu. Holky byly moc rády, že to vypadá, že jim letos na lodi nebude tak zle, jako jim bylo zpočátku loni. Celkově ovšem panovala dost napjatá atmosféra. Nejen mezi Markem a Soňou, ale především mezi oběma tábory holek a modelek. Především Zdenka nevynechala jedinou příležitost, kdy si do nich mohla rýpnout, nebo alespoň okomentovat jejich výroky. Alena, která něco hledala a konečně našla, si jen tak pro sebe prohodila: “Ježiš, já jsem blbá.“ V takových momentech reagovala Zdenka neskutečně pohotově: „Hm, ale aspoň jsi hezká.“ V tomto duchu se odvíjela víceméně veškerá konverzace ze strany holek vůči Renatě i Aleně. Nechápala jsem proč to Marek, nebo Soňa trošku neutlumí. V sobotu neměl vařit nikdo a měli jsme se všichni uspokojit ze svých zásob, které jsme si vzali s sebou. K večeru začínaly mít všechny dámy hlad. Modelky s sebou žádnou zásobu jídla neměly, a tak trpěly v tu chvíli asi nejvíc. Vzpomněla jsem si na bublaninu, kterou mi Petr zabalil na cestu, a kterou jsem
Nikol Kariková
4
CECKOUNI
vůbec nejedla. Nabídla jsem ji ostatním. Dlouho jsem nezažila takové nadšení, které Renata i Alena projevily, jen co nakrájenu bublaninu uviděly.
Soňa a já jsme se pustily do vaření ryb, mušlí a kalamárů. Vykuchat kalamáry, jsem se od Soni naučila už v Čechách, takže jsem se rovnou pustila do nich. Míše a Zdence nedělal zápach z ryb dobře a dávaly to celkem jasně najevo. „To je strašný. Takovej smrad! Mně je hrozně zle. To nevydržím.“ Renata i Alena hlásily, že ryby taky nemusí, ale hlad je donutil je alespoň ochutnat. Nakonec si pochutnávaly tak, že si nacpaly břicha k prasknutí. Než jsem stihla uklidit kuchyni po našem běsnění, tak bylo skoro všechno jídlo snězené. Kalamárů, na které jsem se nejvíc těšila, koupila Soňa hodně málo, takže vystačily sotva na to, aby uspokojily Markův apetit. Nevadí. Snad bude ještě příležitost si na nich taky pochutnat. Sedli jsme si všichni ke stolu na zádi, popíjeli víno a povídali jsme si. Byla jsem víceméně zticha a poslouchala jsem hovory ostatních. Dělala jsem si tím obrázek a taky jsem doufala, že se začne konečně něco dít v rámci plánovaného teambuildingu. Čekala jsem, že Marek navodí řeč právě na toto téma. Po chvilce klábosení jsem pochopila, že dneska už určitě nezačneme, a že holky nejspíš fakt netuší, že by se vůbec něco dít mělo. Došlo mi, že se nejspíš domnívají, že jsem na lodi jako společnost pro Soničku. Ne nějak zásadně, ale přece jen bylo trochu cítit, že si přede mnou dávají pozor na to, co říkají, nebo jak se tváří. Očividně se obávaly, že bych to pak mohla „nabonzovat“ Soně, nebo Markovi. Mirka najednou odešla, ale za chvíli se objevila u stolu v kuchyni. Ze zádi bylo přes prosklené dveře a okno vidět do podpalubní kuchyně jako na Nikol Kariková
5
CECKOUNI
dlani. Seděla jsem na lavici vedle Marka a společně jsme Mirku pozorovali. Na okamžik jsem měla pocit, jako kdybych seděla v kině. Mirka se usadila v dlouhých, na svých koncích roztřepených, šatech na sedačku v kuchyni. Nohy si hodila na druhou menší židli u stolu a vypadala v téhle póze myslím docela sexy. Očekávala bych, že si začne pilovat, nebo lakovat nehty na nohách. Ta ovšem na místo toho rozložila na stůl papírky, cigarety a trošku „materiálu“. Ne víc, než aby mohla ubalit jedno brčko. Trvalo jenom chvilinku, než znalecky smotla, a v jejích prstech s dlouhými barevnými nehty, se objevil ukázkový joint. Mrkla na mě a usmála se: „Jdem na to?“ Mirka mi někdy v průběhu odpoledne stihla říct, že s sebou „něco málo“ má. „Marek říkal, že si občas zahulíš, Niky. Je to tak? Mám s sebou trošku, tak na jednoho špeka. Dáš si večer se mnou? Myslím takovýho, jakože pohodovýho, na přivítanou. Víc toho stejně nemám.“ Moje reakce byla jasná:“No jasný, to si dám ráda. Kdybych věděla, že tady se mnou bude někdo, kdo si taky rád dá, a že s tím Marek nemá problém, tak bych vzala taky „něco málo“ z domova. Nekouřím trávu ale nikdy sama. Ani si to neumím sama ubalit a vlastně se to nechci naučit.“ Mrkla jsem na Mirku, která se tomu pobaveně zasmála, a ještě jsem dodala: „Ale Petr se mě ptal, jestli chci „svačinu“. No, to mě teď trochu mrzí, že jsem odmítla.“ „To neřeš. Dáme toho jednoho uvítacího a pohoda“, dál se usmívala Mirka. Využila jsem příležitosti a zeptala jsem se: „Já se spíš divím, že s tím Marek neměl problém. Slyšela jsem příběh, jak jsi to loni musela vyhazovat před hranicema z auta. Jak Marka napadlo se tě ze srandy zeptat, jestli si s sebou něco vezeš. A když jsi mu odpověděla, že jo, tak ho chytla panika a musela jsi to okamžitě vyhodit.“ Mirka se rozesmála na celé kolo, jak jí ta vzpomínka Nikol Kariková
6
CECKOUNI
připadala vtipná. Hlavně to, jak potom prohledávali auto před nimi, což Markovi tehdy moc vtipné nepřipadalo. Jediné brčko ve výhledu nadcházejících sedmi dní bylo zapotřebí náležitě vychutnat.
Rozhodly jsme, že si ho dáme někde na přídi, abychom s ním
„nevoněly pod nos“ ostatním nekuřákům. Ještě před tím, než jsme se stihly odebrat na příď, tak se Bety ozvala: „No paráda. Ono nestačí, že tady smrdí ty ryby, ještě k nim bude smrdět navíc tráva.“ Šly jsme s Mirkou na příď katamaránu poblíž sítě a sedly si na střechu, která ukrývala kuchyň v podpalubí. Byla jsem pořád naprosto spokojená a snažila jsem se přesvědčit nechápající mozek, aby uvěřil tomu, že jsem skutečně někde, kde se cítím naprosto skvěle. V duchu jsem jenom děkovala a děkovala, že tam fakt jsem. Vnímala jsem ve tmě moře okolo sebe, nebe poseté hvězdami a k tomu všemu úžasné teplíčko. Prostě nádherná houpající pohoda. Na chvíli mě zamrzelo, že nemůžu spát na síti, u které jsme zrovna seděly, ale rychle jsem lítost rozptýlila vděčností za to, že na palubě vůbec můžu být. Mirka zapálila jointa. Lačně jsme si obě potáhly, vychutnávaly si vůni a celkovou pohodu, kterou jsme v tu chvíli zažívaly. Mirka si vzpomněla na jeden svůj příběh, který souvisel taky s kouřením trávy. Byl z období, kdy chodila ještě na střední školu. „To jsem si tehdy vzala na výlet do Říma taky jednoho špeka. Zapálily jsme si ho s kámoškou někde venku a najednou vidím, jak se k nám blíží nějakej týpek. Nepoznaly jsme ale uniformu policajta a ten nás chytil přímo „při činu“. Skončila jsem ve vazbě a byl z toho obří průšvih.“ „No, to si umím představit, že to byl asi pěknej průser“, musela jsem se smát.
Nikol Kariková
7
CECKOUNI
Mirka pokračovala v líčení tehdejších událostí: „ Tenkrát mě neuvěřitelně podržela přímo ředitelka školy, se kterou jsme na výletě byli. Víš Niky, jsem ráda, že jsem tenkrát nenabonzovala tu svojí kámošku. Vzala jsem to celý na sebe, protože mně přišlo zbytečný, aby měla průser i ona.“ Její příběh mě pobavil a byla jsem ráda, že se Mirka na lodi vůbec vyskytuje. Zatím se jevila jako hodně upovídaná, ale zároveň víceméně pohodová. „No vidíš Miruš, a možná právě díky tomu, že jsi neneprášila tu kámošku, tak jsi z toho nakonec i ty vyvázla líp, než se to v první chvíli jevilo.“
Mirka se smála a znovu mne ujistila: „To bych nikdy neudělala, abych potopila svojí kamarádku. To fakt nikdy. Nesnáším skety.“ Na chvíli jsem se nemohla ubránit pocitu, že mi to Mirka opakuje až příliš a má potřebu se přede mnou projektovat v určité „poloze“, která by měla správně zapadat do modelu loajální zaměstnankyně Soni a Marka.
Rychle jsem se rozhodla to neřešit
a znovu jsem v duchu poděkovala za to, že na lodi vůbec je, protože zatím nejvíc odpovídala mojí krevní skupině. Nestačily jsme vykouřit ještě ani polovinu jointa, když se u nás najednou objevila i Bety se slovy: „Dáte mi taky holky?“ Chtěla jsem si do ní rýpnout a ze srandy se zeptat, jestli jí to už nesmrdí? Neřekla jsem nic, protože by to Bety zřejmě nevzala jako legraci a zbytečně bych jí naštvala. Na rozdíl od Mirky, jsem ale netušila, že s námi Bety kouří trávu prvně v životě. Mirka mi to řekla, až když jsme jointa zdolaly. To už víceméně nemusela, protože to bylo na Bety docela vidět. Smála se naprosto všemu a sotva stála na nohách.
8
Nikol Kariková
CECKOUNI
Mezitím se společnost u stolu na zádi téměř rozprchla. Holky šly do svých kajut a u stolu bylo slyšet jenom Marka se Soňou. Vedly spolu nějaký dialog a chvílemi bylo slyšet Markův rozčilený hlas. To nás trochu vytrhlo z naší momentální euforie, podívaly jsme se na sebe, ale nikterak jsme situaci nekomentovaly. Ani jedné z nás se nechtělo jít na záď a v rozhovoru Marka se Soňou vyrušit. Pokračovaly jsme tedy dál v konverzaci, ze které nás po chvíli stejně vytrhnul Marek sám. Hrabal se, i se svým arzenálem na spaní, na střechu kousek od místa, kde jsme stály.
Rychle jsme pochopily situaci, že se chystá zalehnout a svižně jsme náš tlachací kroužek rozpustily. Tak svižně, že se totálně zhulená Bety těsně před vchodem do kuchyně natáhla jak široká tak dlouhá. Uklouzla na schodu, který byl na palubě u vstupu do kuchyně. Přestože její pád nevypadal zrovna pěkně, naštěstí se jí nic nestalo. Jen co se Bety zvedla ze země, objevila se v kuchyni v krátké noční košilce, mírně ovíněná Soňa. Směrem ke mně prohodila: „Jdu na chvíli za Markem. Pak přijdu“. A zmizela. Vzápětí prošla okolo mě i Zdenka, která si neodpustila svoje ironické přání na dobrou noc: “Dobrou noc, Nikolko. Teda myslím, až připravíš Soničce postel na spaní.“ Mrkla jsem na ní jedním okem a naprosto pohodově odpověděla: „To víš, jen ať se jí dobře spí.“ Zdenka ode mne zřejmě čekala jinou reakci. Ta moje ji zřejmě zaskočila. Chytla se jednou rukou za čelo a jen ze sebe vyhrkla: “Ty jsi fakt boží. To snad není možný, že jsi pořád takhle v klidu.“ Obě jsme se tomu zasmály a rozloučily se.
9
Vlezla jsem do kajuty, kde byly na posteli na hromádce naházené deky, čistá povlečení a prostěradla. Prostěradla jsem natáhla na postele, povlíkla jsem Nikol Kariková
CECKOUNI
polštáře a deku Soně. Já jsem byla rozhodnutá spát jenom pod prostěradlem. V kajutě byl už teď takový vzduch, že jsem si neuměla představit, že bych měla být ještě přikrytá nějakou teplou dekou. Cítila jsem, že začínám být trochu naštvaná. Spaní v kajutě bylo pro mě fakt „za trest“ a k čemu to bylo zapotřebí, když jsem byla teď v kajutě stejně sama a Soňa s Markem venku na palubě. Zalezla jsem do postele a snažila jsem se vzdorovat nastupující depresi z uzavřeného prostoru. Připadala jsem si jako v hrobce. Moje otrávenost se umocňovala tím, že Soňa byla stále venku na palubě. Jak ráda bych jim přenechala kajutu, kde by měli daleko větší pohodlí.
Ležela jsem v posteli, ale spát se mi vůbec nechtělo. Honilo se mi hlavou tisíce myšlenek, které se mi nedařilo zaplašit. Myslela jsem na Petra, děti, svojí mamku a taky na Soňu s Markem. Přemýšlela jsem nad jejich aktuálními problémy a hlavně nad tím, jak se s nimi snaží vypořádat. Nerozuměla jsem tomu úplně, ale uvědomovala jsem si, že není zapotřebí, abych tomu rozuměla já. Kéž by tomu rozuměli hlavně oni sami! Tak se to ale bohužel taky nejevilo. Vnímala jsem jejich potíže, a to, jak se k nim staví, jako určité zrcadlo mých vlastních problémů a snah o jejich vyřešení. Bylo mi smutno ze Sonina počínání. Její snahy na mě působily tak uměle, křečovitě a neupřímně, že se mi z toho svíral žaludek. Bylo mi smutno z toho, co všechno jsme schopni dělat proto, abychom si toho druhého udrželi. Jakou cenu, ale pak to „udržení si ho“ má? Jakou cenu pak vlastně máme sami pro sebe? Před vnitřním zrakem mi projížděl film, ve kterém jsem vystupovala já a Petr. Uvědomovala jsem si všechny naše snahy za poslední čtyři roky, kdy jsme se pokoušeli náš vztah zachránit, slepit, nebo nějak oživit. Většina našich pokusů, ale vedla jenom k dočasnému řešení, které ve své podstatě nebylo ale Nikol Kariková
10
CECKOUNI
dlouhodobě efektivní a spíš jsme zabředávali do dalších a dalších problémů. Střídala se období klidu a euforie z toho, že se nám podařilo něco vyřešit, nebo se navzájem pochopit, ale vzápětí přišla další studená sprcha a uvědomění, že je to vlastně v čudu a jsme pořád tam, kde jsme byli i dřív. Byla jsem z toho neskutečně utahaná a potíže Soni a Marka moji vyhořelost ještě posilovaly. Cítila jsem se neskutečně prázdná. Přála jsem si být spokojená, vážit si sama sebe, vážit si Petra takového jaký je, a to bez ohledu na to, jestli spolu budeme žít v jednom příbytku, či nikoliv. Chtěla jsem, aby už hlavně skončilo naše hádání a urážení se.
Chtěla jsem další část života mít po svém boku buď partnera, který mě respektuje takovou, jaká jsem, váží si mě a komunikace mezi námi funguje tak, že není zapotřebí si vytvářet žádné domněnky. To samé jsem chtěla vložit do vztahu i já sama. Nebo jsem si dokázala naprosto v klidu představit, že budu další část života sama. Budu zaměřovat pozornost na to, co chci a nebudu muset dál mrhat svojí životní energií na to, aby mě někdo, tak jak jsem, respektoval. S Petrem jsme spolu byli v tu chvíli 25 let. Začala jsem s ním chodit, když mi bylo 14. Proč tedy dalších 25 let nestrávit úplně jinak? Měla jsem pocit, že s Petrem už to prostě nedáme, a že už vlastně ani nemá cenu se snažit. Pokoušela jsem se nevytvářet žádné závěry a nechávala jsem svoje myšlenky a pocity plynout. Přemýšlela jsem i o tom, jak jsem se mohla ocitnout na lodi ve společnosti takových typů lidí, se kterými tady jsem. Co si mám z toho odnést za zkušenost a ponaučení? V ten moment přišla do kajuty Soňa. Připadala mi opilá víc než před chvílí, ale sama jsem byla trochu „zhulená“ a hlavně v depresi, takže mi to bylo úplně jedno. Začala mě chválit za to, že jsem jí ustlala a připravila postel. To moji náladu ani trochu nezvedlo. Nikol Kariková
11
CECKOUNI
Začínala jsem mít pocit, že moje role na lodi bude skutečně spočívat v úplně něčem jiném, než mi bylo původně prezentováno. Namísto teambuildingu, budu dělat „hračku“ pro Soňu a náhradnici za „ex služebnou“ Jiřinu. Teď by se zaradovala i Zdenka, protože jsem v klidu vůbec nebyla. Myšlenky se mi zase začínaly stáčet k Petrovi a našemu vztahu, který mi v tu chvíli připadal naprosto prázdně, vyčichle a zamotaně. Ani trochu jsem neměla jasno v tom, co mám dělat dál. Chtěla jsem už rychle usnout a zaspat tyhle „debilní myšlenky“. Nechtěla jsem se Soňou hlavně o ničem mluvit, a abych to dala najevo, tak jsem jí řekla: „Dobrou noc, ať se ti něco fajn zdá.“
Nastalo ticho a já měla pocit, že se mi konečně podaří usnout, když najednou slyším Soni hlas: „Copak říká Petr na to, že jsi už podruhý s námi na lodi? To by ho mohlo inspirovat, aby se víc snažil, né?“ Touhle svojí hláškou, mě v tu chvíli naprosto rozsekala. Měla jsem pocit, jako kdyby mi bodla nůž přímo do žaludku. Měla jsem chuť jí rovnou poslat někam, ale ovládla jsem se a odpověděla jsem: „Fakt nevím, Soňo, co bys chtěla slyšet? Nechápu, proč se mě na tohle zrovna ty ptáš? Znáš přece mě i Petra, tak proč tahle otázka?“ Znala jsem Soňu už dost dlouho na to, abych věděla, že mě svými slovy bodla záměrně, protože sama nebyla v pohodě. Nevěděla jsem, co se odehrálo mezi ní a Markem na palubě, ale evidentně se vrátila sama v nedobrém rozpoložení a potřebovala si ulevit tím, že na místo svých potíží, vytáhla ty moje. Soňa během chvilky usnula jako dřevo, ale já už jsem usnout nemohla. Další dvě, nebo tři hodiny jsem brečela do polštáře a nešlo to zastavit. Nebránila jsem se tomu, ale naopak jsem se snažila všechno ze sebe vypustit. Pláč to byl očišťující, ale na Soňu a na sebe jsem byla stejně naštvaná. Říkala jsem si, proč jsem tak blbá? Mám porozumění pro ostatní, snažím se jim dělat Nikol Kariková
12
CECKOUNI
oporu a pak se sama pleskám ve svých výkalech a někteří, kterým jsem podávala pomocnou ruku, mi bodnou nůž do těla? Zamýšlela jsem se nad tím, jestli je pro mne vlastně prospěšné mít takovou kamarádku. Cítila jsem se jako debil a byla jsem sama na sebe naštvaná, že nedokážu být větší sobec a jednoduše se víc zaměřovat na sebe. Kolem třetí ráno jsem konečně usnula. Hurá.
13
Nikol Kariková
