BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 26.únor 2013 O B S A H JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK

texty SEB-26:texty SEB-22.qxd 18.2.2013 18:40 Stránka 1

BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 26

.

únor 2013

OBSAH JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2013 - 3 ORGANIZACE Věra Olivová, Společnost Edvarda Beneše v roce 2012 - 4 Přednášky. Publikace. Spolupráce Výbor Společnosti EB Karel Novotný, Cena Edvarda Beneše v roce 2012 - 7 VEŘEJNÉ AKCE Shromáždění u sochy prezidenta Beneše v Praze na Loretánském náměstí 26. května 2012 u příležitosti 128. výročí jeho narození - 9 Shromáždění u sochy prezidenta Beneše v Brně INFORMACE - 10 DOKUMENTY Pomnichovské dny prezidenta Beneše - 13 Dopis Jarmily Čapkové prezidentu Benešovi 5. října 1938 Eduard Táborský, Prezidentovo vyhnanství Dopis prezidenta Beneše bratru Vojtovi 9. prosince 1938 ČLÁNKY Věra Olivová, Dějiny první republiky - 16 Katarína Zavacká, Čo pre nás znamená dr. Edvard Beneš - 25 Eva Broklová, Benešova koncepce demokratického státu - 31 Robert Kvaček, Zákulisí berlínské olympiády 1936 - 42 Pavel Carbol, Vzpomínky J. Smutného na Jana Masaryka - 46

1



.

únor 2013

RECENZE Madelaine Albrightová, Pražská zima - 49 Ulrich Grochtmann, Geschichte aus der Nähe - 51 BIBLIOGRAFIE - 54 OSOBNÍ - 55 KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE - 58

2



.

únor 2013

JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2013 středa. 6. března 2013 PhDr. Josef Zumr, CSc. Filozofický ústav Akademie věd České republiky ÚSTAV T. G. MASARYKA A EDVARD BENEŠ středa 3. dubna 2013 prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc. Filozofický ústav Akademie věd ČR ODSUN NĚMCŮ Z ČESKOSLOVENSKA PO 67 LETECH středa 24. dubna 2013 PhDr. Jiří Rajlich Vojenský historický ústav ČESKOSLOVENŠTÍ DOBROVOLNÍCI VE ŠPANĚLSKU 1936-1939 středa 15. května 2013 PhDr. Zdeňek Pousta, CSc. Archiv Univerzity Karlovy EDVARD BENEŠ – OBNOVITEL ZAKLÁDACÍ LISTINY UNIVERZITY KARLOVY * Přednášky se konají od 17.30 hod. v místnosti č. 200 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, nám. Jana Palacha 2, Praha 1

3



.

únor 2013

ORGANIZACE Věra Olivová SPOLEČNOST EDVARDA BENEŠE V ROCE 2012 PŘEDNÁŠKY prof. PhDr. Jiří Kocian, CSc. Národně socialistická strana po roce 1948 (7. března) doc. PhDr. Jaroslav Šebek, PhD., Edvard Beneš a Vatikán (28. března) doc. PhDr. František Hanzlík, PhDr., Krajané v USA a československé legie 1914-1918 (11. dubna) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., Zákulisí berlínské olympiády 1936 (25.dubna) prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc., Dějiny první republiky. (10. října, veřejná prezentace knihy) PhDr. Miroslav Šepták, Edvard Beneš a Rakousko 1918-1938) (24. října) PUBLIKACE Bulletin č. 25 (únor 2012) Věra OLIVOVÁ., Dějiny první republiky. Knižnice SEB sv. 40 Edvard BENEŠ, Funkce politických stran (vyjde počátkem roku 2013) . Finanční příspěvek na vydání této publikace obdržela SEB od Nadace Jana Klimenta. SPOLUPRÁCE SEB spolupracuje s řadou organizací a společností: Městský úřad Kožlany, městský úřad Sezimovo Ústí, Ústav českých dějin Filozofické fakulty UK, Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR,

4



.

únor 2013

Česká obec sokolská, Československá obec legionářská, Masarykův ústav AV ČR, Masarykovo demokratické hnutí, Masarykova společnost, Kruh občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Křesťanskosociální hnutí, Společnost bratří Čapků, Společnost Jana Masaryka, Matice Slezská, Společnost pro postavení sochy prezidenta Beneše v Brně. VÝROR SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE užší výbor prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. - předsedkyně doc. PhDr. Karel Novotný, DrSc. - místopředseda doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. - místopředsedkyně prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc. Ing. Bohumil Paukner PhDr. Marie Neudorflová, PhD., - jednatelka Ing. Jana Sovová - účetní PhDr. Pavel Carol Mgr. Ivana Fialová - edice Knižnice (odešla do důchodu) PhDr. Zdeněk Šamberger - zástupce SEB v historické komisi ČSBS (zemřel) širší výbor PhDr. Zora Dvořáková, CSc. - Klub Milady Horákové JUDr. Václav Lachout - Sdružení domácího odboje a partyzánů PhDr. Jiří Málek - Konfederace politických vězňů PhDr. Jan Malínský, CSc. - Masarykova demokratická akademie PhDr. Ivan Šťovíček, CSc. - Archiv Masarykova ústavu Akademie věd PhDr. Josef Tomeš - Masarykova společnost JUDr. Ogňan Tuleškov - Křesťansko-sociální hnutí S organizacemi, jejichž zástupci jsou členy našeho širšího výboru, jsme v trvalém kontaktu. Vyměňujeme si vydávané časopisy, infor-

5



.

únor 2013

mujeme se o programech schůzí a o publikacích. Křesťansko-sociální hnutí zveřejňuje pravidelně naše materiály na svých internetových stránkách (www.ceskenarodnilistycz). Svého zástupce má SEB trvale v historicko-dokumentační komisi Českého svazu bojovníků za svobodu. Po úmrtí PhDr. Zdeňka Šambergra je jím od roku 2013 místopředseda SEB doc. PhDr. Karel Novotný, DrSc.. * Informace paní účetní Ing. Jany Sovové 1) Prosím členy SEB, aby při platbě příspěvků složenkou vypsali čitelně jméno a příjmení (bez akademických titulů). Česká pošta, když píše avízo o platbě, často zkomolí jméno tak, že nejde zjistit, kdo příspěvek poslal. Musím to dohledávat podle zasílací pošty, což je zvláště v Praze velmi obtížné. 2) Příspěvky je možné platit při přednáškách za hotové. 3) Pokud máte možnost poslat příspěvky převodem nebo vkladem na náš účet, je nutné zapsat jméno a příjmení do rubriky: „údaje pro vnitřní potřebu příkazce“. Číslo účtu SEB u Komerční banky: 60135011/0100.

6



.

únor 2013

Karel Novotný CENA EDVARDA BENEŠE 2012 V sedmnáctém ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu Edvarda Beneše, jenž byl vyhlášen na rok 2012, bylo v soutěžní sekci Historie 20. století přijato třináct studentských soutěžních prací. Do této soutěžní sekce zaslali své práce účastníci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2), z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (1), z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2), z Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni (1), z Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (1), z Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci (2) a z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové (2). Mezi těmito třinácti přihlášenými studentskými soutěžními pracemi bylo devět prací diplomních a čtyři práce bakalářské. Odborná komise Společnosti Edvarda Beneše, ustavená z historiků, se seznámila se všemi předloženými soutěžními pracemi. Při jejich posuzování postupovala obdobně jako v předchozích šestnácti soutěžních ročnících, to znamená, že je hodnotila podle jejich odborného přínosu, materiálové dokumentace a metodické úrovně zpracování a přihlížela rovněž k významu zvoleného tématu pro hlubší poznání našich novodobých dějin. Rada města Sezimova Ústí na návrh odborné komise Společnosti Edvarda Beneše ocenila autory těchto čtyř studentských soutěžních prací: 1) Cena Edvarda Beneše 1. stupně byla udělena Michalu MACHÁČKOVI (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze) za práci Gustáv Husák v kauze slovenského buržoazního nacionalismu. Zdařilá soutěžní monografie s imponující materiálovou základnou v širokém výkladovém záběru podrobně osvětluje klíčovou kapitolu Husákova politického životopisu, jež zahrnuje jeho politický pád a zatčení, tajný

7



.

únor 2013

politický proces roku 1954 i jeho věznění, stejně jako jeho pozdější úpornou snahu o občanskou a politickou rehabilitaci a návrat do veřejného a politického života. Cenná a užitečná je také připojená příloha „Kdo byl kdo„, jež v podobě životopisného slovníku přináší téměř sto stručných biogramů osob, které jsou nějakým způsobem spojeny s Husákovou kauzou. 2) Cenu Edvarda Beneše 2. stupně obdržel David KOLUMBER (Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně) za práci Druhá Československá republika. Tak se totiž běžně označuje krátké, několika měsíční období postupného zániku předválečného demokratického Československa, vymezené zářijovým mnichovským diktátem z roku 1938 a německou okupací Českých zemí 15. března 1939. Autorova zasvěcená právněhistorická analýza dokládá, jak se nová politická a státoprávní situace oslabeného „česko-slovenského“ státu s utvářejícím se autoritativním režimem promítala především v právní oblasti, v nových zákonech a nařízeních. Studie tím přispěla k hlubšímu poznání této krátkodobé, programově výrazně antidemokratické etapy novodobých českých dějin. 3) Cena Edvarda Beneše 3. stupně byla přiznána Anně SÁLOVÉ (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze) za práci Obraz sudetských Němců v českém tisku v krizovém roce 1938. Bohatě dokumentovaná soutěžní práce sleduje, jak český tisk, zastoupený hlavními listy jednotlivých politických směrů (národní demokraté, národní socialisté, sociální demokraté, komunisté, agrárníci a lidovci), v období od počátku dubna do konce září 1938 pohlížel na sudetské Němce, na jejich hlavní představitele a na protistátní politické aktivity německé menšiny. Třebaže se český tisk tehdy ve svém negativním pohledu na sudetské Němce všeobecně shodoval, intenzita tohoto negativního postoje se u jednotlivých listů poněkud lišila v závislosti na jejich politické orientaci. 4) Čestným uznáním byla oceněna Veronika KOŘÍNKOVÁ (Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni) za práci Mikrohistorická

8



.

únor 2013

variabilita dějin 20. století v osudu aktéra. Pod tímto poněkud mlhavým, mnoho neříkajícím názvem se skrývá kultivovaně napsaná, po metodické stránce velmi dobře informovaná mikrohistorická sonda do životních osudů zcela zapomenutého pražského leteckého konstruktéra a výrobce leteckých přístrojů Vincence Hodka a jeho rodiny. Pro rekonstrukci tohoto rodinného příběhu autorka využila relevantní písemnosti z archivních fondů hlavních pražských archivů, a zejména pak doklady z rodinného archivu Hodkových, jenž je uložen ve státě Maine v USA. Výsledky sedmnáctého ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu Edvarda Beneše byly slavnostně vyhlášeny v pátek 19. října 2012 v Památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Každý z oceněných účastníků soutěžní sekce Historie 20. století tu při této příležitosti kromě diplomu a peněžní odměny obdržel - jak se již stalo tradicí - také malý knižní dárek od Společnosti Edvarda Beneše jako spolupořadatele soutěže a odborného garanta této soutěžní sekce - jejím nákladem znovu vydanou Benešovu mezinárodně proslulou knihu Demokracie dnes a zítra (8. české vyd. Praha 1999, Knižnice SEB, sv. 19). VEŘEJNÉ AKCE Shromáždění u sochy prezidenta Beneše v Praze 13. května 2012 k 128. výročí prezidentova narození Shromáždění se konalo za značné účasti diváků, u sochy stáli tradičně čestnou stráž členové sokolské „Věrné gardy“ v historických stejnokrojích. Přítomné pozdravila prof. Olivová. S projevy vystoupili: Ing. J. Čistecký, ředitel odboru pro střední Evropu ministerstva zahraničních věcí, doc. Eva Broklová, místopředsedkyně SEB, předsedkyně Masarykovy společnosti a PhDr. Jiří Malínský, Masarykova demokratická akademie). Historické intermezzo bylo nazváno „Pomnichovské dny prezidenta Beneše“. Herec Dalimil Klapka přednesl ukázku ze stati Eduarda Tábor9



.

únor 2013

ského „Prezidentovo vyhnanství“ a úryvek z prezidentova dopisu bratru Vojtovi z 9. prosince 1938. Do Bulletinu jsme zařadili i nově získaný dopis Jarmily Čapkové prezidentovi z 5. října 1938 (viz s. 13). Shromáždění bylo uzavřeno československou hymnou. * U sochy prezidenta Beneše před právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně se konala vzpomínková slavnost k výročí prezidentova narození v květnu 1884. K výročí vzniku republiky se vedle oficiálního shromáždění u sochy T. G. Masaryka konalo i shromáždění u sochy Edvarda Beneše, které bylo zaměřeno na česko - slovenskou spolupráci. Hlavní projev přednesla JUDr. Katarína Zavacká, CSc. na téma „Čo pre nás znamená dr. Edvard Beneš“. (Viz s. 25). Autorka patřila v 60. letech k zastáncům společného státu Čechů a Slováků, iniciovala petici „Za spoločný štát“, kterou podepsalo téměř půl milionu slovenských občanů. Součástí slavnosti bylo i zasazení čtyř stromů, které u pomníku zasadili: primátor Roman Onderka, Mgr. Libor Šťástka, JUDr. Kataría Zavacká a plk Emil Boček, nositel řádu Bílého lva. Čs. obec legionářská ocenila aktivní činnost dr. Zavacké a předala jí Pamětní tisk a medaili TGM. Jménem Společnosti Edvarda Beneše položila k soše prezidenta Beneše květiny paní Eva Langerová. Ing. Jan Kruml INFORMACE Na pozvání strany LEV 21 - národní socialisté 21. století - se předsedkyně SEB zúčastnila slavnostního shromáždění k 115. výročí vzniku národně socialistické strany, které se konalo 31. března v Obecním domě na nám. Republiky. Po hlavním referátu předsedy strany Jiřího Paroubka následovaly zprávy jednotlivých členů o činnosti strany. Poté se profesor Robert Kvaček z filozofické fakulty Univerzity Karlovy zevrubně zabýval vstupem Edvarda Beneše do národně socialistické strany v roce 1923.

10



.

únor 2013

Dne 14. dubna se v Brožíkově síni na pražské radnici na Staroměstském náměstí konalo další slavnostní zasedání k 115. výročí založení národně socialistické strany. Pořadatelem byla nově ustavená česká strana národně sociální. Projevem svého předsedy Jaroslava Rovného a projevy dalších členů výboru se přihlásila k odkazu zakladatelů strany a zdůraznila svou návaznost na jejich činnost. S historickým projevem vystoupila prof. Olivová, která se věnovala zhodnocení významu Edvarda Beneše pro politiku a program strany. Prof. Jiří Kocian (Ústav pro soudobé dějiny AV) se ve svém projevu zabýval politikou národně socialistické strany po únoru 1948. * 26. listopadu 2012 se ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR konalo slavnostní shromáždění k 80. výročí založení ÚSTAVU T. G. Masaryka. V úvodním projevu se předseda Ústavu PhDr. Josef Zumr, CSc. zabýval složitými peripetie, kterými procházel Ústav v průběhu svého vývoje. Všichni účastníci shromáždění obdrželi informativní publikaci, ve které byly tyto problémy podrobně rozvedeny. Další pracovníci Ústavu přednesli informace o činnosti jednotlivých oddělení Ústavu. Prof. Olivová pozdravila výročí vzniku Ústavu jménem Společnosti Edvarda Beneše. Uvedla, že Ústav byl založen v roce 1932 jako ideové centrum formujícího se hnutí na obranu republiky. Iniciátorem tohoto hnutí byl ministr Beneš, který varoval před blížící se evropskou politickou krizí, která by mohla vyvrcholit válečným konfliktem. Naléhal proto, aby Československo bylo politicky, ideově i vojensky připraveno. * Gabriela Havlůjová-Literová, spoluautorka publikace Lidice nezemřely (Knižnice SEB, Praha 2004, sv. 35. Spolu s V. Olivovou), se v roce 2012 vydala na studijní cestu do Latinské Ameriky, do míst, kde se v roce 1942 zvedla velká vlna solidarity s vyvražděnou a zničenou českou obcí. Vyhledala ženy pojmenované „Lidice“ a nahrála s nimi rozhovory. Uskutečnila rovněž rozhovory s československými krajany,

11



.

únor 2013

jejichž předkové odešly do Argentiny a Paraguaje většinou v době hospodářské krize 30. let a dodnes se hrdě hlásí k zemi svých předků. Jejich spolky pořádají oslavy vzniku Československa v roce 1918 a připomínají si i jiné události českých dějin. Velmi ocenili publikaci Lidice nezemřely, kterou jim autorka rozdala. Zařadili ji i do knihovny největšího krajanského spolku v Jižní Americe v Presidencii Roque Saez Pena. Pablo Černý, jehož rodina přišla do Argentiny z Velkých Bílovic, vzpomínal, jak se jeho rodiče v roce 1943 účastnili pietní vzpomínky za oběti Lidic a uvedl: „Na Lidice stále pamatujeme. Máme je ve svých srdcích.“ V témže roce vztyčili krajané v uruguajském Montevideu Lidicím pomník na „náměstíčku Lidice“.

12



.

únor 2013

DOKUMENTY Pomnichovské dny prezidenta Beneše* 1. Dopis Jarmily Čapkové prezidentu Benešovi 5. října 1938** Vážený a drahý pane prezidente, jsem zdrcena zprávou, že nás opouštíte. Jsem přesvědčena, že jste promyslel náš osud na řadu let kupředu ve všech možnostech a že byste nás pevně vším provedl, věřím pevně slovům, která jste nám řekl 21. září! Nyní se bojím. Slyšela jsem v těchto dnech říci jednoho prostého člověka, že nám chybí vůdce; byla to jedna z těch mnoha řečí, kterými lidé hledali cestu z bolesti. Ale teď v této chvíli, kdy nás opouštíte jako prezident, myslím si, že se nám můžete spíš a bez překážky stát vůdcem! Možná, že budete osobně nebo ve své další činnosti potřebovat malých nebo větších služeb od lidí přesvědčených a věrných; prosím, počítejte mne mezi ně. Jsem ochotna naučit se všemu co bude třeba, umím být mlčenlivá, spolehlivá a poslušná, chci sloužit. Jsem v tomto rozhodnutí zcela neodvislá na svém okolí, neodvislá i od Karla Čapka, s nímž se nijak neztotožňuji. V hluboké úctě k paní Haně Benešové a k Vám pane prezidente, oddaná Jarmila Čapková __________ * Historické intermezzo při shromáždění u sochy prezidenta Beneše 26. května 2012 (viz str. 9). Doplněno o nově získaný dopis J. Čapkové. **Dopis manželky Josefa Čapka. Archiv Ústavu T. G. Masaryka, fond E. Beneš. Dokument zaslal PhDr. Jan Bílek.

13



.

únor 2013

2. Eduard Táborský, Prezidentovo vyhnanství. ... Vedle práce na přednáškách pro Chicagskou univerzitu, věnoval se prezident hlavně vyřizování své bohaté korespondence. Ze dne na den a z týdne na týden rostl příliv denní pošty ze všech končin svobodného světa. Stále objemnější a objemnější svazky dopisů přinášel udýchaný pošťák pro „mistra Binse“, jak si po anglicku prezidentovo jméno upravil... Nejdražší však byly prezidentovi dopisy přicházející z vlasti. Nosily na sobě poštovní razítka z nejrůznějších míst republiky a byly psány lidmi všech společenských vrstev, od prostých posluhovaček, až po univerzitní profesory a nejvyšší státní úředníky. Psal Kamil Krofta, Přemysl Šámal, Ivan Dérer, Jaromír Nečas. Přihlásil se Karel Čapek, Emil Filla, Bedřich Karen, Václav Vydra, Jaroslav Kvapil, Jan Laichter, J. Obrovský. Hlásili se obzvláště profesoři vysokých škol, snad i vidíce nyní více profil Dr. Beneše - prezidenta, Bělohrádek, Bednář, Hromádka, Hník, Kozák, Macek, Matoušek, Peška, Žilka, abychom uvedli jen několik jmen za všechny. A dlouhá řada známých dalších i neznámých. Psaly i celé organizace. A posílaly své vřelé pozdravy. „Olga a Zdena“ a nesčetní jiní, kdo neuvedli svá plná jména. Jen ten, kdo se dovede vžít do postavení, v němž se octl prezident, když se po prudkém úderu mnichovském uchýlil do malého domečku v Putney, je s to pochopit, co vše pro něj ty dopisy z domova znamenaly. Každý ten dopis, každých těch několika řádek uznání, byly kapičkou tišivého balzámu na jeho rozdrásané nervy. Neboť mu byly jasným svědectvím toho, že se ve svém lidu nezklamal, že pohnutá slova, jež k němu pronesl v den svého odchodu z Pražského hradu, byla pochopena a že lid podle nich jedná. Bylo to svědectvím toho, že dílo zrady, jež se pokoušela na vlastním národě spáchat hrstka pokřivených oportunistů, se nedaří a nezdaří. Toho, že ohavná utrhačská kampaň, jež proti němu samému byla - a přes něho proti všem zásadám ideálu pravdy, mravnosti a lidskosti, za něž spolu s T. G. Masarykem bojovali - narazila u všech poctivých Čechů na neprostupnou hráz věrnosti. Četl z těchto dopisů to pev-

14



.

únor 2013

né přesvědčení, tu nezlomnou víru v lepší budoucnost, kterou pociťoval sám. Bylo mu to zárukou, že lid československý ve svém celku odolá všem nepěkným svodům a toto vědomí mu bylo velikou vzpruhou, velkým povzbuzením v jeho práci... I u svého psacího stolku v Putney zůstal prezident všem poctivým Čechům a Slovákům tím, čím byl, dokud řídil osudy státu ze svého sídla na Hradčanech. Velkým demokratickým vůdcem, jemuž na slovo věřili, rádcem, jež je nikdy nezklamal a u něhož vždy hledali pomoc, když ji nemohli dosíci jinde. * 3. Dopis Edvarda Beneše bratru Vojtovi 9. 12. 1938 Milý Vojto. ... Řeči po Praze a v kruzích pravých jsou ovšem divoké, pusté a sprosté, ale to byly vždycky, a tak vhodná příležitost jako nyní dosud vůbec nebyla. Tož nelze se divit. Přesto však je omyl se domnívat, že to u nás jistou míru překročí. Pokusy se děly, ale i vlivem bývalých stran, i vlivem zdravé české inteligence, a zejména silně cítěným odporem v lidu to bylo zaraženo... Moje stanovisko je vyčkat, pracovat pro stát jako celek a v každém případě aspoň ničím neublížit. Na všechny řeči doma mlčím a mlčet budu. Začnu brzo psát o celé věci paměti a napíši, jako ve svých Pamětech z války: všecko, co jsem dělal, říkal, psal, prohlašoval. A doložím to dokumenty. A budu žádat, aby totéž udělali ti druzí. A skončí to tak, jako to skončilo s pamětmi válečnými. Ukáže se ten nadlidský úkol, který jsem měl konat, sám, sám, sám. Nebylo lidí na výši - skoro nikde, nebylo stran, které by byly bývaly s to své úkoly zvládnout. A zrada třetích - v historii ojedinělá... Moje vina - jediná: zůstal jsem pevný, věrný tradicím národa, věrný danému slovu. Odmítl jsem zradit, lhát, podvádět; odmítl jsem být v ničemném a mravně zpustošeném světě ničemou...

15



.

únor 2013

ČLÁNKY prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. Dějiny první republiky* Již v prvních větách svých Pamětí charakterizoval prezident Beneš základní rys období, ve kterém první republiky existovala a uvedl: „Hned asi v letech 1921-22 začalo se v Evropě veliké vzrušující drama: boj o revizi versailleského míru. Byl to jeden z největších a nejdramatičtějších zápasů v politické historii Evropy. Skončil se novou velikou zničující tragédií - druhou světovou válkou.“ Tato charakteristika se vztahovala na Československo více než na kterýkoli jiný evropský stát. Současně však republika měla řadu pozoruhodných zvláštních rysů. Československo se již svým vznikem odlišovalo od ostatních států rodících se ve střední a východní Evropě v konečné fázi války. Jako jediné mělo politickou základnu i programovou ideu tvořícího se státu. 14. října 1918 byla v Paříži ustavena prozatímní československá vláda v čele s Masarykem jako prezidentem. Navázala diplomatické styky s dohodovými velmocemi a jmenovala své vyslance v Londýně, v Paříži, v Římě, ve Washingtonu a v Omsku. Jejím ideovým programem bylo Masarykovo „Prohlášení nezávislosti československého národa“ - tzv. Washingtonská deklarace. Nový stát měl být republikou s rozsáhlými individuálními svobodami a sociálními reformami. To znamená, že Československo mělo ještě před koncem války atributy samostatného státu. Tím se také lišilo od ostatních rodících se nových států, které se teprve postupně konstituovaly až během mírové konference. Utvořením vlády se Československo zařadilo mezi vítězné dohodové státy, účastnilo se jednání mírové konference a spolupodepsalo mírové smlouvy. Na konferenci byly stanoveny hranice nového státu a v mírových smlouvách byla zakotvena existence poválečné Evropy i Československa. __________ * Projev 10. října 2012 při prezentaci stejnojmenné publikace vydané v Knižnici SEB 2012, sv. 40

16



.

únor 2013

Tento versailleský systém, jeho udržení a obrana, se stal základem celé československé politiky. Proto se také Československo od počátku významně angažovalo v činnosti Společnosti národů, která vnesla do mezinárodních vztahů 20. století kvalitativně nový, demokratický prvek: Na místě dosavadního suverénního rozhodování velmocí získaly členské státy Společnosti národů - velké i malé - právo podílet se na společných mezinárodních jednáních a právo řešit konflikty jednáním u kulatého stolu. Po úspěšném působení na mírové konferenci se československý ministr zahraničí Beneš prosadil mezi přední politiky Společnosti národů. Stal se hlavním autorem „Protokolu o pokojném vyřizování mezinárodních sporů“, který doplňoval a precizoval programový Pakt Společnosti národů. Tento tzv. Ženevský protokol vytvářel mechanizmy k zajištění míru a vzájemné spolupráce členských států Společnosti národů a k vybudování systému všeobecné - kolektivní - bezpečnosti. Stanovil podmínky mezinárodních jednání a především podmínky pro určení útočníka. Ministr Beneš jako generální zpravodaj představil Protokol 1. října 1924 na zasedání Společnosti národů. Protokol, který podepsalo na 40 států, se však neuskutečnil. Anglie, která byla od počátku skeptická k vytváření nových států střední a východní Evropy, protokol nepodepsala. Přijala nabídku jinou. Nabídku německého kancléře Gustava Stresemanna, která se vracela k předválečné velmocenské politice a žádala samostatné politické jednání čtyř velmocí - Anglie, Německa, Francie a Itálie. Takové jednání se uskutečnilo v říjnu 1925 na konferenci v Locarnu, která obnovila velmocenský status Německa. Tzv. „Rýnským garančním paktem“ potvrdilo Německo své západní hranice, stanovené mírovou smlouvou, své nové hranice východní přešlo mlčením. Tím locarnská dohoda otvírala cestu k revizi především k německo - československých a německo - polských hranic. Současně narušovala základní demokratické principy mezinárodní politiky dané Paktem Společnosti národů. Československo rozsáhlou akcí ministra Beneše zmírnilo nepříznivý dopad jednání na republiku:

17



.

únor 2013

Zvláštními garančními smlouvami posílilo spolupráci s Polskem a s Fran-cií a tím vytvořilo jejich užší seskupení. Francie se současně zavázala poskytnout Československu v případě napadení bezodkladnou a účinnou podporu a pomoc - závazek, který se stal pro republiku tak aktuální v onom kritickém roce 1938. Československo aktivně přispělo i k tomu, že locarnská jednání byla dodatečně zapojena do sytému Společnosti národů. Pod předsednictvím ministra Beneše bylo pak Německo 16. října 1926 přijato do Společnosti národů. Tím formálně přejímalo její programové zásady i povinnosti. Locarnská konference byla předělem v evropském vývoji. Byla oslabena anglo-francouzská válečná spolupráce a přestalo platit rozdělení Evropy na vítězné a poražené státy. Německo se stalo opět významnou evropskou velmocí a pozice malých států střední a východní Evropy byly oslabeny. Německý ministr zahraničí Stresemann si o konferenci v Locarnu zaznamenal do svého deníku: „Pánové Beneš a Skrzynski museli sedět v předpokoji, dokud jsme je nevpustili dovnitř. To byla situace států, které byly dosud vyzdviženy do výše protože byly služebníky jiných, kteří je nechali padnout v tom okamžiku, kdy věřily, že se mohou dorozumět s Německem“. Ministr Beneš se po Locarnu se zvýšenou intenzitou věnoval upevnění spolupráce s dalšími středoevropskými státy. Na základě jeho návrhu byl v Ženevě 16. února 1933 podepsán tzv. Organizační pakt Malé dohody, který vytvářel z těchto států vyšší politickou jednotku. V čele stála Stálá rada, která koordinovala zahraniční politiku všech tří států. Hospodářská rada prohlubovala jejich spolupráci ekonomickou. Cílem Organizačního paktu Malé Dohody bylo vybudovat ve střední Evropě celek, který by odolal sílícímu tlaku vycházejícímu z Německa. Zásadním zlomem v evropské politice se pak stal rok 1933: Pod vedení Adolfa Hitlera odešlo Německo z odzbrojovací konference, vystoupilo ze Společnosti národů a začalo ji systematicky politicky rozkládat, jednak nabídkami dvojstranných paktů, jednak podporou, kterou poskytovalo nacistickým stranám v německých menšinách. V březnu

18



.

únor 2013

1935 ohlásilo Německo oficiálně budování své armády. Bylo připraveno k agresi. Ministr Beneš dospěl již v létě 1932 k jednoznačnému konstatování, že tato německá politika povede k nové válce. A na podzim roku 1933 v protikladu k anglické politiky appeasementu - jednoznačně oznámil československým zastupitelským úřadům, že „s tímto hitlerovským režimem není žádná dohoda možná.“ Československo proto také již v této době konalo intenzivní přípravy k obraně. Budovalo armádu, rozšiřovalo spolupráci s Malou i Balkánskou dohodou a upevňovalo vnitřní demokracii. Tento proces byl v prosinci 1935 završen volbou Edvarda Beneše prezidentem republiky. V mezinárodním měřítku pak Československo spolu s Francií usilovalo o rekonstrukci Společnosti národů, která se rozkládala jak odchodem Německa, tak i odchodem Japonska a Itálie.. Velmocí, která se v září 1934 stala - s podporou Francie a Československa - novým členem Společnosti národů, bylo sovětské Rusko. V březnu 1936 zahájilo Německo agresi obsazením Porýní, území, jehož nezávislost byla zajištěna mírovými smlouvami i smlouvou locarnskou. Spojenci Francie, Rusko a Československo, nabídli Francii vojenskou pomoc, kterou však Francie nepřijala a spokojila se s nic neřešící protestní nótou. Místo toho uzavřela dohodu s Anglií, kterou se přiblížila anglické politice appeasementu. Výsledek Porýnské krize byl pro celý další vývoj katastrofální. Byla počátkem agónie poválečné Evropy. A bylo to především Československo, proti kterému směřoval hlavní německý nápor. První vlnu útoku na republiku zahájil v říjnu 1937 Konrad Henlein na sjezdu sudetoněmecké strany v Teplicích. Požadoval změnu československé vnitřní i zahraniční politiky republiky. Ohlásil, že hodina osvobození sudetských Němců se přiblížila a že Německo zakročí na jejich obranu. V řadě německých měst došlo k protistátním demonstracím a pokusům o puč. A Henlein zaslal Hitlerovi do Berlína dopis, ve kterém psal: „V srdci netoužím po ničem tak horoucně,

19



.

únor 2013

jako po vtělení nejen sudetoněmeckých zemí, ale i celých Čech, Moravy a Slezska do německé říše.“ Československo však Henleinovu akci rychle odrazilo. Anglie a Francii se však domnívaly, že by se z tohoto konfliktu mohlo vyvinout širší ozbrojené střetnutí. Proto přijel v listopadu Chamberlainův mluvčí lord Halifax za Hitlerem k tajnému jednání do Berchtesgadenu. Na programu byla otázka střední Evropy a mírových smluv. Halifax tlumočil Hitlerovi stanovisko anglické vlády, že je nezbytná korekce versailleského systému v této oblasti, zároveň však žádal aby se změny udály „pokojnou cestou“. Tím byl Hitlerovi v podstatě otevřen prostor k útoku na střední Evropu. V březnu 1938 obsadil Hitler během několika hodin zfašizované Rakousko a zahájil přípravy k druhé vlně útoku na Československo. V dubnu vyhlásil - po poradě s Hitlerem - Henlein v Karlových Varech osmibodový seznam požadavků na československou vládu. Sudetští Němci žádali dalekosáhlou autonomii a vytvoření uzavřeného území s rozsáhlou samosprávou. Dále požadovali „odčinění bezpráví spáchaného na sudetském Němectvu od roku 1918 a náhradu škod vzniklých mu tímto bezprávím“. Posledním bodem se stal požadavek na úplnou svobodu „přiznání se k německému národu a německému světovému názoru“ - tj. k nacismu. Nedlouho poté se německá vojska začala stahovat k československým hranicím. Československo mobilizovalo. Základní linií Benešovy obranné politiky bylo znemožnit Hitlerovi zmocnit se republiky rychlým vojenským obsazením jako se to stalo s Rakouskem. Proto od počátku mezinárodně informoval o situaci republiky a učinil z obrany Československa mezinárodní problém. O pohybech německých vojsk informoval Anglii, Francii a Rusko a Německo požádal o informace o důvodech pohybu jeho vojsk. Benešův mezinárodní postup vyvolal prudkou reakci Hitlera. Se zdůrazňováním německé mírové politiky označil Československé údaje o pohybech německých vojsk za lživé a německý tisk v ostré kampani obviňoval Československo z teroristického násilí na sudetských Němcích

20



.

únor 2013

a ze snahy vyvolat válečný konflikt. Anglie a Francie s nelibostí sledovaly československou mobilizaci a žádaly její odvolání. Československo ji však odvolat omítlo. To hodnotila Anglie i Francie více než nepříznivě. Republika byla tak z obou stran vystavena kritice za svou neochotu dospět s Německem k dohodě a byla označena za původce krize. Diskreditací Československa se otevřel prostor pro třetí vlnu útoku na republiku. Od 21. května byla zahájena celá série jednání Anglie a Francie s Německem s cílem nalézt „pokojné“ východisko ze vzniklé krize. Výsledkem byl sílící tlak Anglie a Francie na Československo, aby se dohodlo s Henleinovou sudetoněmeckou stranou a přijalo její požadavky. Za dosavadní neúspěch jednání byl obviňován prezident Beneš a jeho neústupnost. A 20. června telegrafoval Jan Masaryk z Londýna: „Chamberlain dnes v kabinetě jasně obvinil prezidenta Beneše a vládu, že úmyslně zdržují vyjednávání a žádal společný nátlak na nás.“ 3. srpna přijel také do Prahy z Chamberlainova pověření lord Runciman s úkolem přimět prezidenta Beneše k přijetí Henleinových požadavků a ke změně československé vnitřní i zahraniční politiky. Pod soustředěným tlakem z několika stran, v dusné atmosféře německých vojenských příprav a v nervozitě z blížícího se sjezdu nacistické strany v Norimberku, se prezident Beneš pokusil dalekosáhlou iniciativou uvolnit kritické sevření republiky. 5. října zveřejnil svůj „čtvrtý plán“, kterým v podstatě přijal Henleinovy karlovarské požadavky. Tímto velkorysým krokem zaskočil prezident všechny své kritiky. Lord Runciman opustil Prahu a na několik dní se odmlčel i Adolf Hitler. Jeho závěrečný projev na norimberském sjezdu strany 12. září se však stal povelem k útoku. Henleinova strana se znovu pokusila o puč. Pod heslem „Domů do říše - „Heim ins Reich“ - žádala připojení německých oblastí k Německu. A u hranic se připravovala německá armáda k vpádu do republiky. Československá vláda však puč urychleně potlačila a tím ztroskotala i třetí vlna útoku na republiku.

21



.

únor 2013

Další, čtvrtá vlna však následovala bezprostředně poté. Realizovala se pod přímým Chamberlainovým vedením. 15. září došlo v Berchtesgadenu k jeho osobní schůzce s Hitlerem. Byla krátká a neúspěšná. Hitler odmítl jednat s Chamberlainem o navrhované německo-anglické dohodě, pokud nebude vyřešen „československý problém“. Zdůraznil, že je připraven ho definitivně vyřešit i vojensky. Jednání mělo pokračovat za týden v Godesbergu. V této vyhrocené situaci se Anglie a Francie rozhodly přinutit Československo k odstoupení německých území všemi prostředky. V ultimátu předloženém československé vládě žádaly vydání pohraničních území Německu. Zbývající část republiky měla být „neutralizována“, tzn. měla být zbavena všech svých mezinárodních smluvních závazků. Bylo také dohodnuto, že k prosazení těchto požadavků „bude nutno vyvinout na dr. Beneše nejsilnější nátlak“. Pokud by „dr. Beneš odpověděl záporně, pak by přijímal myšlenku války“ a byl by za ní zodpovědný. Současně bylo Československu „doporučeno,“ aby v žádném případě nemobilizovalo. 20. září československá vláda tyto ultimativní požadavky odmítla. Avšak bezprostředně poté se zdvihla proti Československu další, šestá vlna útoku. Ještě v noci z 20. na 21. září došlo k novému, neslýchanému nátlaku na prezidenta Beneše. Byl vzbuzen ve 2 hodiny v noci a anglický a francouzský vyslanec mu předali demarše svých vlád: Žádaly, aby Československo vzalo své odmítavé stanovisko zpět a nahradila ho svým souhlase. Pod tímto téměř fyzickým nátlakem prezident souhlasil. A československá vláda, zasedající od 6. hodin ráno, konstatovala, že „v tomto postavení s pocity bolesti francouzské a britské návrhy přijímá“. Přes toto stanovisko však Československo dále stupňovalo svou obranu. Vláda, podpořená řadou lidových demonstrací podala demisi. A 22. září byla ustavena nová, nepolitická vláda v čele s generálem Syrovým, vláda obrany republiky. Jejím prvním činem bylo vyhlášení mobilizace. V téže době se zvedla další, sedmá vlna útoku na republiku. 22. září se sešel Chamberlain s Hitlerem v Godesbergu. Ujistil ho, že jeho berchtesgadenské požadavky byly splněny a že Československo souhlasí

22



.

únor 2013

s odstoupením svých území. Že tedy nic nebrání mírovému uzavření sporu. Hitler však ve svém memorandu předložil další své požadavky: Žádal, aby Československo splnilo nové územní požadavky Polska a Maďarska a podstatně rozšířil územní nároky Henleinovy strany. Speciálně žádal vy-dání celého - neporušeného - československého opevňovacího systému. V průběhu jednání obdržel Hitler informaci o československé mobilizaci. Reagoval prudkým výbuchem zuřivosti a konstatoval, že ho to nutí k provedení okamžitých vojenských opatření. Jednání opět ztroskotalo. V týdnu od 23. do 28. září došlo v Evropě k přeskupování sil: Československo odmítlo Hitlerovo godesberské memorandum a ústy Jana Masaryka oznámilo, že se proti němu „postaví na svrchovaný odpor. Národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků“. Také ve Francii příp. v Anglii sílily přípravy na válku. I Rusko vyjádřilo ochotu se k nim připojit. A tak i proti páté vlně útoku se Československo ubránilo. Současně evropské demokratické síly vítaly a obdivovaly zápas Československa s nacistickým Německem. Květnová i zářijová mobilizace získávaly republice širokou podporu světové demokratické veřejnosti. Vznikaly kluby zaštítěné jménem prezidenta Beneše a vláda dostávala desítky děkovných dopisů, povzbuzujících ji k dalšímu odporu. Zvedla se však nová, šestá vlna útoku na republiku. Francie a Anglie vystupňovaly kampaň obviňující Československo z úmyslu rozpoutat svou neoblomností světovou válku. A československé odmítnutí godesberských požadavků vyvolalo zuřivou Hitlerovu reakci. Ve svém projevu ve Sportovním paláci 26. září uvedl: „Nehodlám nečinně přihlížet, jak tento šílený Beneš se domnívá, že může prostě týrat tři a půl milionu lidí. Německá trpělivost je u konce. Nyní vystupují proti sobě dva muži - tam je pan Beneš, a tu jsem já!“. Poté Hitler oznámil, že pokud Československo nepřijme jeho godesberské požadavky do 28. září do 14.00 hodin, zahájí Německo proti němu válku.

23



.

únor 2013

V této kritické situaci byl prezident Beneš vystaven mnohonásobnému útoku z celého světa. Americký prezident Roosevelt mu zaslal telegram, aby nepřerušoval jednání usilující o pokojné vyřešení sporu. Osobně se pro toto stanovisko angažovali vyslanci Spojených států v Londýně (Kennedy), v Paříži i v Berlíně. Obdobný požadavek zaslaly prezidentovi všechny sáty americké Unie, a všechny státy střední a jižní Ameriky. V Praze předal britský vyslanec prezidentu Benešovi Chamberlainův Timetable - časové upřesnění Hitlerovo godesberského memoranda na vyklizení sudetoněmeckých oblastí. Prezident Beneš však ani pod tímto děsivým tlakem neustoupil. Nepřijal ani Chamberlainův Timetable, ani Hitlerovy požadavky. Akceptoval však nový návrh prezidenta Roosevelta na svolání mezinárodní konference, na které by mohl veřejně deklarovat československá stanoviska. Avšak zvedla se nová, sedmá vlna útoku na Československo. Poté, co Hitler o jeden den odložil svůj plánovaný útok na republiku, sešla se 29. září v Mnichově konference čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie. Současně neslýchaným diplomatickým opatřením Československo nebylo pozváno a i přes svou žádost o účast bylo z jednání vyloučeno. Konference také bez dlouhého jednání přijala usnesení, aby Československo německá území urychleně vyklidilo. Podpisem závěrečného protokolu vstoupila mnichovská dohoda v platnost. Stanovisko Československa nebylo zapotřebí. Přesto ráno 30. září zástupci Anglie a Francie ultimativně žádali prezidenta, aby československá vláda dohodu do poledne téhož dne „prostě přijala“. Na dopoledním mimořádném zasedání vlády informoval prezident o kritické situaci a sdělil, že nevidí žádnou možnost mnichovskou dohodu odmítnout. „Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn“. V půl jedné pak ministr zahraničí Krofta sdělil anglickým a francouzským zástupcům: „Jménem prezidenta republiky a jménem vlády pro-

24



.

únor 2013

hlašuji, že se podřizujeme rozhodnutí, které bylo učiněno v Mnichově bez nás a proti nám“. Kromě tohoto ústního vyjádření nebyla mnichovská dohoda Československem nikdy přijata ani parlamentem, ani vládou. Platila pouze na základě podpisu čtyř velmocí. V bezvýchodné situaci Československo všestrannému nátlaku ustoupilo. Ale již za půl roku se přes něj převalila ještě poslední, osmá vlna útoku. 14. března 1939 obsadila německá vojska zbytek republiky. Tím se však vytvořila nová situace. Hitler porušil mnichovskou dohodu a tím ji znehodnotil. A prezident Beneš, který se necítil být mnichovskou dohodou nadále vázán, zahájil pod heslem „Za svobodné Československo ve svobodné Evropě!“ svůj otevřený a úspěšný boj za obnovu republiky. Závěrem bych chtěla znovu připomenout, že jsem se ve svém příspěvku soustředila především na zahraniční politiku Československa, která byla určující složkou vývoje. O vnitřní politice bych pak chtěla zdůraznit jednu základní skutečnost. Československo si po celou dobu své existence uchovalo svůj demokratický charakter. A to byl výkon nemalý. To znamená, že dějiny první republiky jsou velmi významnou a velmi pozitivní součástí naší historie. Toho bychom se měli být vědomi. JUDr. Katarína Zavacká. CSc. Čo pre nás znamená Dr. Edvard Beneš* Na rozdiel od svojich konkurentov v rakúsko-uhorskej diplomacii nepatril k tým, ktorí svoje politické a diplomatické postavenie dedili šľachtickým rodom. Napriek tomu, že v zahraničnej politike bol nováčikom a navyše veľmi mladým - na začiatku 1. svetovej vojny roku 1914 mal len 30 rokov, zohral veľmi významnú úlohu na mierovej konferencii, ktorá začala v januári 1919 vo Versailles. __________ * Projev u sochy prezidenta Beneše v Brně (viz s. 10)

25



.

únor 2013

Uznanie československej vlády dohodovými mocnosťami a diplomatické uznanie Československa ešte pred koncom vojny bolo do značnej miery práve zásluhou E. Beneša. Na rokovaní vo Versailles v novembri 1918 zastupoval Československo - štát, ktorý z hľadiska medzinárodného práva už existoval a E. Beneš mohol podpísať podmienky mieru ako zástupca víťazného štátu s porazeným štátom Rakúskom. V prípade Čiech a Moravy sa československá delegácia mohla dovolávať historického štátneho práva s odkazom na České kráľovstvo. No najvačším úspechom E. Beneša bolo spojenecké uznanie pripojenia územia Slovenska, navyše na základe prirodzených hraníc tokov riek, pretože dovtedy nikdy svoje hranice s Maďarskom vymedzené nemalo. Mierová zmluva s Maďarskom uzatvorená medzi víťaznými mocnosťami a ich spojencami a Maďarskom zo dňa 4. júna 1920, tzv. Trianon, bola v prvom rade jeho dielom. K významným zahraničnopolitickým úspechom patrili i jeho diplomatické aktivity vo veci zrušenia platnosti pragmatickej sankcie v Maďarsku v roku 1921, ktorá dovtedy zaručovala nástupnícke práva Habsburgov na rakúsky a uhorský trón (aj český), čo mu maďarské aristokratické elity nikdy nezabudli. Ďalším, komu bol E. Beneš priam osobným nepriateľom č. 1 bol Adolf Hitler, ktorý v nemeckej zahraničnej politike dlhodobo narážal na výsledky Benešovho úsilia v Malej Dohode o politiku kolektívnej bezpečnosti v Európe. Na domácej pôde práve československá menšinová politika, ktorá vychádzala menšinám v ústrety v rámci demokratického politického systému, brala z rúk zbrane revizionistom z nemeckej a maďarskej strany, ktorí na medzinárodných fórach potom ťažko mohli operovať „národnostným útlakom“. Závisť a nenávisť, s ktorými sa E. Beneš počas svojho aktívneho politického života stretal i na pode československého štátu v prostredí etnicky českej či slovenskej politickej opozície, mávali tiež pričasto koreň v odpore k demokracii. Československo vzniklo v Európe rozvrátenej vojnou. Primárnou atmosférou bol hlad a chlad, nedostatok ubytovacích možností, choroby, návrat vojakov s fyzickými zraneniami a psychickými traumami ná-

26



.

únor 2013

sledkom bojov na frontoch. Z dnešného pohľadu je až zázrak, do akej veľkej miery sa pri začleňovaní vojenských navrátilcov z rakúsko-uhorskej armády z frontov do nového československého štátu podarilo predísť nepríjemným stretom s tými, ktorí sa vracali z bojov už ako víťazní československí vojaci. Podobne významnou súčasťou demokratizačného procesu, na ktorú by sa nemalo zabúdať, bolo aktívne vytesňovanie silných protižidovských nálad, predovšetkým na Slovensku a na Podkarpatskej Rusi. To, že stabilizujúci sa štát dokázal brániť pogromom a chrániť aj tých svojich občanov, ktorí sa cítili byť uhorskými a nechceli sa zmieriť s novou situáciou, je doteraz nedocenenou skutočnosťou. Ani Maďari, ktorí na Slovensku ostali po jeho odčlenení z uhorského štátu, neboli prenasledovaní a postupne sa s novou situáciou vyrovnávali. Veď tí, ktorí odišli do Maďarska, sa až do roku 1945 nedočkali ani všeobecného volebného práva, o iných občianskych právach ani nehovoriac. 28. október sa v priebehu rokov stal pre nás symbolom, ktorého význam trvá. Vykladať ho však ako obnovu českého štátu, čo sa v českom prostredí dnes často deje, je len polopravdou, ktorá tento význam ani zďaleka nevystihuje. Práve tá druhá, opomínaná časť pravdy - odtrhnutie územia Slovenska od Uhorského kráľovstva a jeho pripojenie k historickým zemiam, bola ťažšia. Čo sa týka Slovákov, vznik československého štátu, ašpirujúceho na demokratický režim, ich vzhľadom na stav politickej kultúry v Uhorsku zastihol úplne politicky ale i občiansky nepripravených. Zrejmé to bolo aj predstaviteľom nastupujúcich slovenských elít. Benešov rovesník, absolvent brnenskej techniky ing. Štefan Janšák, ktorý sa ako tridsiatnik tiež podieľal na rokovaniach o stanovovaní definitívnej slovensko-maďarskej hranice, dlho vyčítal starým slovenským „národovcom“, ktorí mentálne uviazli v duchu uhorskej panskej politiky, že sa „nestarali o politickú výchovu ani ľudu, ani mladých adeptov politiky“. Túto výčitku vzťahoval aj na politické vedenie Slovákov v Budapešti, kde stál na čele Milan Hodža. A pokračoval: „Na celom Slovensku boli pred prvou svetovou vojnou hádam len traja-čtyria ľudia, ktorí študovali politiku a

27



.

únor 2013

štátovedu i teoreticky a vedeli vóbec, čo je politika. Ostatní zberali celkom sporadicky politické vedomosti z náhodných novinárskych článkov. Osud slovenskej politiky bol nad pomyslenie trudný. Tí traja či štyria naši politici so širším rozhľadom držali svoje vedomosti len pre seba ako nejaké výrobné tajomstvo. Komunálna, vnútorná, zahraničná a svetová politika, tieto pojmy zneli nám mladým v ušiach ako magické formulky bez toho, že by sme boli vedeli, najma z hľadiska slovenského, čo sa za nimi skrýva.“ Vina za provinčnosť však nepadala len na slovenských politikov. Uhorské zákonodarstvo totiž nedovoľovalo predovšetkým národnostným menšinám politicky pracovať medzi ľuďmi mimo predvolebného času. Preto boli pre Slovákov také doležité napríklad luhačovické stretnutia a porady, kde sa stretávali Slováci slobodne nielen s Čechmi ale i s ďalšími Slovákmi, keď že tu neboli pod policajným dozorom a nehrozilo im zatknutie zo strany uhorskej vládnej moci. Tieto stretnutia považovala uhorská vláda dokonca za také nebezpečné, že protestovala u rakúskej vlády s námietkou, že stretnutia medzi občanmi rakúskej časti monarchie a uhorskej častí porušujú medzinárodné právo. Existenciu Slovenska v spoločnom štáte s Čechmi zhodnotil Janšák nasledovne: „Význam prevratu roku 1918 sa ináč nedá pochopiť, iba ked’ jeho výsledky zobrazíme na pozadí organizácie a mechanizmu bývalého uhorského štátu. Len z porovnania pomerov, v akých žili Slováci pred rokom 1918 a do akých sa dostali po ňom, možno si utvoriť reálnu predstavu o dosahu politických slobód, ktorých sa stalo Slovensko účastné v novej republike.“ Posuňme sa však o dve dekády ďalej. Veľkú úlohu zohral Edvard Beneš v čase Mníchovskej zmluvy a následne v realízácii cieľa uznania jej neplatnosti od samého počiatku, teda aj neplatnosti Viedenskej arbitráže, ktorou Slovensko stratilo južné územia. O prvej z dohod, mníchovskej, sa viedli a vedú stále, aj medzi historikmi, spory o postoji E. Beneša k vojenskej obrane štátu. Poznajúc situáciu v medzinárodnej politike vedel, že Veľká Británia a Francúzsko nepojdu do vojny s Ne-

28



.

únor 2013

meckom za záchranu Československa. Nielen preto, že chýbala medzinárodná zmluva takéhoto charakteru, ale najma preto, že určujúce osobnosti zahraničnej politiky vtedajšej politickej reprezentácie týchto štátov, predovšetkým Veľkej Británie, boli na strane appeasementu, a teda ich ciele a úsilie smerovalo k dohode s nacistickým Nemeckom. Za pravdu mu dal vpád nemeckej armády do Poľska 1. septembra 1939, a postoj Francúzska a Veľkej Británie pri ich vstupe do vojny s Nemeckom. So skúsenosťou z prvého odboj a správne odhadol, že o ďalšom osude Československa sa znovu bude rozhodovať kombináciou diplomatickej ofenzívy u spojencov a aktívnou vojenskou účasťou čs. jednotiek v zahraničí. To všetko bolo treba „len“ uskutočniť - a Benešovi sa to opať podarilo - napriek obmedzeniam v podobe pomeru síl medzi Západom a Ruskom, osobným animozitám medzi spolupracovníkmi, často zúfalým finančným možnostiam, aj vzhľadom na postupujúci vek a zhoršujúci sa zdravotný stav. „Možno práve v tento deň a pri tejto príležitosti by malo nahlas zaznieť, že napriek dobovej propagande, ktorej ozveny dodnes počuť medzi novinármi aj politikmi, Československá myšlienka bola na Slovensku aj po marci 1939 veľmi silná. Asi niet lepšieho dokazu, než časté a stále sa sprísňujúce tresty voj nového slovenského štátu voči vlastným občanom Slovákom, za reči a činy „protištátne“, teda v prospech Československa. Už na jar 1939 stíhala polícia autorov letákov, určených vojakom a študentom, s príznačným nadpisom Sloboda! a Ľudské pijavice. Ďalší autor bol stíhaný za prepis a rozširovanie prejavu dr. E. Beneša z 30. marca 1939. Po vypuknutí vojny celé siete domácich napomáhali utečencom z Protektorátu prekračovať hranice, aby sa mohli na francúzskych zastupiteľských úradoch hlásiť do československých légií. Okrem organizovaného odporu súdne spisy svedčia i o verejných náladách jednotlivcov, ktorých stíhali za prejav politických názorov v tej najroznorodejšej forme. Napríklad: citujem, „obžalovaný si v hostinci 12. augusta 1940 rozopol kabát a ukázal na košeli vyšité srdce so zástavami vo farbách Československej republiky na oboch stranách, pričom po-

29



.

únor 2013

vedal, že on bol silný republikán, a od toho neustúpi, že pre tú košeľu bol žandármi stíhaný, že Československá republika ešte musí prísť, a že vojnu vyhrá Rusko a Amerika“. lného stíhali za to, že vyhlásil v októbri 1941 na krstinách, že „dotiaľ bolo dobre, kým Židia boli v obchode a Česi v úradoch.“ Ako hanobenie republiky boli vyhodnotené slová odsúdenej ženy zo septembra 1941 - „Počkajte, však prídu Česi, beda Vám, za Čechov ste sa aspoň chleba nažrali, ale teraz za Slovenska ani toho nemáte!“ V septembri 1943 bol rovnako za hanobenie republiky postavený pred slovenský súd roľník Pavol Bača za slová „ja mám deti a tu ma zavrú, počkajte, Vás fras všetkých ulapí, vy sa všetci poserete i s tou vašou slovenskou vládou a republikou.“ Vojnový Slovenský štát nezneužíval na postihovanie nesúhlasiacich len súdy. Už od marca 1939 si vytvoril možnosť posielať svojich odporcov rovno a bez súdu do koncentračného tábora v Ilave. Do samotiek, na nútené práce, na neobmedzený čas. A stačila na to voľa ministra vnútra. Práve takto sa tam dostali za protištátnu činnosť napríklad aj prof. katolíckeho náboženstva Dr. Ferdinand Zalešák a školský zamestnanec Habán, ktori mali byť zodpovední za to, že na gymnáziu v Zlatých Moravciach v decembri 1941 hodili do záchodovej misy bustu A. Hlinku. Začiatkom januára 1942 sa tam od nich podobnej pocty dočkala busta J. Tisa s nápisom „To je on, čo nás zapredal Nemcom.“ Bratia Svrčkovci zo Šarfie, okres Modra sa dostali do koncentráku v llave za to, že jeden z nich nahlas povedal „Nech žije Hodža, nech žije Československá republika, nech žije Beneš“ a druhý bol podľa miestneho veliteľstva Hlinkovej gardy jednoducho „politicky nespoľahlivý“ a „orientovaný ešte dodnes Hodžovsko-Benešovským demokratizmom“. Osoby stíhané za pozitívne názory alebo činy v prospech exilového Československa pochádzali z najroznejších sociálnych vrstiev aj konfesionálnych skupín. V auguste 1940 tak vylúčili siedmich septimánov z františkánskeho Rehoľného gymnázia v Malackách - ktorí odišli za hranice s cieľom vstúpiť do čs. armády. Ešte do vypuknutia slovenského národného povstania, ktorého velenie vyhlásilo oslobodené územie

30



.

únor 2013

automaticky za územie slobodného Československa, si svoj kladný vzťah k Československej republike odsedelo vo vazeniach a koncentráku niekoľko tisíc Slovákov. Nakoniec, pozitívny a trvalý vzťah Slovákov k spoločnej republike, na budovaní ktorej sa E. Beneš zásadným sposobom podieľal, sa ukázal aj v roku 1968, keď Husákovi separatistickí komunisti odmietli návrh usporiadať referendum o vytvorení federácie, vediac, že práve na Slovensku by im tento návrh neprešiel. A pre toto isté sa nemohlo na Slovensku uskutočniť referendum ani v roku 1992. Paradoxne tak dedičstvo ideálu spoločnej a demokratickej republiky výrazne ovplyvnilo aj zánik tohto štátu. Nie preto, že sme sa „vzájomne nebili“ na základe etnického kľúča - veď deliaca línia pro/a proti československá nebola etnická. Ale preto, že československí občania v roku 1992 si absolútne nedokázali predstaviť, že by v ich štáte, ktorý sa tvári ako demokratický, mohli politici rozhodovať protiústavne a ostaľ bez trestu ešte po dvadsiatich rokoch. Dnes si to už predstaviť vieme a ovocie tohto politického marazmu, kde sa občan ťažko domáha práva a neplatí úcta k ústave, žneme v oboch nástupníckych republikách. doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. Benešova koncepce demokratického státu Edvardu Benešovi je věnována pozornost badatelů, případně pouze kritiků, k jejichž výzkumné práci můžeme klást otazník, event. i několik vykřičníků, zejména o událostech, jež se nevyvíjely podle jejich představ (Mnichov, únor 1948). Připomeňme si při této příležitosti tezi Pavla Kosatíka v kapitole „Budovatel pragmatik“ mezi padesáti Českými demokraty v publikaci vydané roku 2010: „roky 1918, 1938 a 1948 ... měly úplně jinou podobu, pokud by Beneš nežil“. I proto je načase připomenout si také jeho činnost, jež byla jeho jednoznačným úspěchem. Je jí bezpochyby Benešova koncepce demokratického státu a její realizace v prvních letech republiky. 31



.

únor 2013

S přihlédnutím k práci systematika moderních demokracií Jamese Bryce patřil Edvard Beneš, podobně jako T. G. Masaryk, ke generaci demokratů, pro kterou již nebyla akutní politická demokracie jako řešení problémů svobodné vlády. Politická zřízení byla aktuální v polovině 19. století. Pro generaci demokratů druhého desetiletí 20. století se stala v souvislosti se zavedením všeobecného hlasovacího práva naléhavou reforma hospodářská a sociální jako důsledek politického zrovnoprávnění občanů a dalo se jen spekulovat, jak daleko se v tomto směru může demokracie vyvíjet. Mezi nepředvídatelné důsledky vývoje patřilo zavedení demokracie v zemích, které byly dosud součástí monarchií (nástupnické státy habsburské monarchie) nebo monarchiemi (především Itálie, Německo, Rusko), případně pokusy o zavedení lidové vlády v některých asijských zemích (Indie, Čína, Rusko, Egypt, Persie, Filipiny).1 Edvard Beneš a Tomáš G. Masaryk řešili problémy politické demokracie do té míry, že Československá republika byla někdejší součástí habsburské monarchie a že shledávali v aplikaci demokratického systému v Rakousku závažné nedostatky (zejména pokud šlo o parlamentarismus). Průřez Benešovým dílem nám sice nemůže přinést jeho zcela spolehlivou představu výstavby demokratického státu, nicméně na jeho základě si lze určitý názor vytvořit. Do konce první světové války Rozhodnutí budoucích představitelů československého zahraničního odboje vedeného za první světové války usilovat o samostatný stát, vycházelo z názoru, že omezení moci národa není v souladu s demokratickými principy. Nezávislý československý stát. Své názory na cíl odboje publikoval Beneš v La Nation Tchèque v čísle 14 z 15. listopadu 1915. Jeho součástí byl manifest komitétu české zahraniční akce, který požadoval „zřízení úplně nezávislého československého státu“, složeného z Čech, Moravy __________ 1 BRYCE, James. Moderní demokracie I, Praha 1926, s.14

32



.

únor 2013

(Slezska) a Slovenska. Následovaly další články a publikace.2 V článku Vers la Paix Future, otištěném rovněž v La Nation Tchèque, poukazuje na to, že jediným spravedlivým řešením současné krize pro Čechy i Slováky je „vrátitit českým zemím úplnou samostatnost“.3 Již tento článek uzavírá: „Delenda est Austria!,,4 Je to obdoba názvu článku Ernsta Denise v La Nation Tchèque.5 Zničení Rakouska se pak stává výzvou k mocnostem Dohody ve spisu Détruisez l’Autriche-Hongrie! z roku 1916: „Osvoboďte rakouské Slovany... Pochopte konečně svúj zájem, pochopte zájem Evropy, pochopte zájem humanity!“6 Nejen tedy národnostní konflikt, ale i zápas o právo a spravedlnost a aspekt i lidskosti. Byla to výzva vůči mocnostem, které chtěly porazit Německo, ale Rakousko chtěly zachovat. Přirozené právo. Naproti tomu starší Benešova doktorská teze na univerzitě v Dijonu, Le problème autrichien et la Question Tchèque z roku 1908, kladla důraz na všeobecné právo hlasovací jako první krok k demokratizaci, na decentralizaci jako lék proti absolutismu a centralizaci. To zahrnovalo princip federalizace. Proti historickému právu stavěl tehdy Beneš právo přirozené. Poukazoval na to, že k dobytí práva historického je třeba hmotné síly, kdežto právo přirozené je silou morální a není možno po něm věčně šlapat. Proti státní samostatnosti kladl program federalistický, podobně jako tehdy Masaryk. Národnostní boje mělo utišit všeobecné právo hlasovací a demokratizace. Bend byl tehdy členem české strany pokrokové (realistické) a celá jeho práce spočívala na základních myšlenkách realistické strany, formulovaných Masarykem. Jako druhého zdroje své první francouzské knihy se Beneš dovolává práce Jeana Bourliera Les Tchèques et la Bohême contemporaine z roku 1897. __________ 2 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. Překlad a úvod Jan RE1CHMANN. Praha 1920. 3 Tamtéž, s. 11. 4 Tamtéž, s. 12. 5 La Nation Tchèque, r. I, s. 51- 53. 6 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 12.

33



.

únor 2013

Závažné místo v ní tvoří pasáž, kde Bourlier připomíná slova ministerského předsedy Windischgraetze ze 4. února 1894, že „Vláda nezná otázky české“ a podává ústavní boje a směr české politiky... Došel k závěru, že „otázka česká jest otázkou bytí či nebytí Rakouska“.7 Beneš již tehdy promýšlel politické problémy a snažil se řešit je na vědeckém základě. Tento přístup byl pro něj příznačný. V časopisech zveřejňoval studie, přispíval do novin. Pražská doktorská disertace z roku 1908 pojednávala o „vzniku a vývoji politického individualismu v dějinách filosofie“. V roce 1912 obhájil habilitační práci Stranictví. V ní kritizuje teorie, podle nichž se tvoří strany. Ty dělí na strany autority a svobody. Krajní autoritářství mu ztělesňuje konservativismus, krajní uplatnění svobody podle něj představuje liberalismus a anarchismus. Socialismus se snaží najít jako syntézu obou směrů. Roku 1912 zformuloval v debatě o socializaci svůj názor o politické metodě. Kladl přitom důraz na empirický postup a potřebu nechat se vést krajními demokratickými ideály.8 Před válkou se strana pokroková silně sbližovala se státoprávními radikály, odkloňovala se od dosavadní politiky pozitivní a blížila se opozici. Politika vyvrcholila postavením Masaryka roku 1911 do čela nezávislých poslanců českých. 9 Válka přivedla Masaryka a Beneše k úzké spolupráci. Beneš se na počátku války vypořádal se svou politickou minulostí i teoreticky. Z té doby pochází jeho významná studie Válka a kultura, uveřejněná roku 1915 v Lumíru: „válka, násilí, revoluce je oprávněná a spravedlivá, a nejen to, naopak daleko více: je povinností každého tehdy, sáhne-li se opravdu na duševní a hmotnou kulturu jeho národa“.10 __________ 7 Tamtéž, s. 17. 8 KAPRAS, Jan. President Dr. Edvard Beneš. Řeč proslovená 28. května 1936 v Moravské Ostravě. Praha: Legie 1936. s. 5-6. 9 Tamtéž, s. 6-7. 10 Tamtéž, s. 7.

34



.

únor 2013

Německá střední Evropa. Ideu federalismu pro Rakousko nadobro zavrhl Beneš až v roce 1916. V květnu 1916 vyšel v La Nation Tchèque Benešův článek Ľ Europe Centrale Allemande et les Slaves ď AutricheHongrie. Německá střední Evropa byla Benešovi výrazem bezohledného německého imperialismu: německá státověda a německá filozofie - s představiteli Lisztem a Paulem de Lagarde - hlásající, že moc jde nad právo; to všechno směřovalo k vybudování Německa ve světovou velmoc. K tomu Německo potřebovalo i Rakousko-Uhersko. Na Naumannovu Mitteleuropu tehdy nereagoval Masaryk Novou Evropou, jak se většinou předpokládá,11 ale Beneš, a to již v roce 1916, kdy Mitteleuropa vznikla. Kongres utlačených národů. V červenci 1917 vydal Beneš italsky knihu pod názvem La Boemia contro ď Austria-Ungheria, La liberta degli Czeco-Slovacchi et l‘ ltalia. Předmluvu napsal Andrea Torre, původně profesor filozofie, později redaktor listu Corriere della Sera a člen redakce Messagera. Nejvíce se zasloužil o uskutečnění kongresu utlačených národú rakousko-uherských v Římě počátkem dubna 1918. Česko-slovenské zájmy tam zastupovali Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik a Lev Sychrava.12 Samostatný český stát. Anglická verze Bohemia´s case for independence byla anglickou kritikou přijata velmi pochvalně. Úvod napsal anglický žurnalista, redaktor deníku Times, H. Wickham Steed, který označil Beneše za vynikajícího spolupracovníka profesora Masaryka. V úvodu podpořil nutnost obnovení samostatného českého státu v zájmu spojenců, zejména Anglie.13 Moderní demokratický stát. Další Benešova publicistická práce se řadí k jeho třem hlavním publikacím. V článku z 1. prosince 1917 dokazuje nemožnost federalizace Rakouska vzhledem k tomu, že jde o stát středo__________ 11 BROKLOVÁ, Eva. Nová Evropa replikou na Mitteleuropu? Recenze. Masarykův sborník IX, 1996. Praha 1997, s. 270-273. 12 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 21-22. 13 Tamtéž, s. 22.

35



.

únor 2013

věké struktury. Pro československou zahraniční revoluci nebylo proto jiného řešení než rozbití Rakouska-Uherska, neboť národ je protidynastický a demokratický. Uskutečnění samostatnosti znamená osvobození politické a sociální. V Benešově představě „Stát československý bude vzorný moderní stát demokratický“. Bude silný duchovně i hospodářsky, vláda bude republikánská.14 Sebeurčovací právo národů. V článku věnovaném projevům Lloyda George, Woodrowa Wilsona a Stéphena I. M. Pichona dospívá Beneš k závěru, že je třeba „územní úpravy založené na sebeurčovacím právu národů„. Sílu národa podle něj vždy tvořila znalost cítění národa i jeho přátel (Jihoslovanů, Rumunů, Italů, Rusínů a Poláků). Podle Beneše: „Češi a Slováci neodzbrojí. ... Jsou jisti, že zvítězí.“15 Editor Benešovy knihy Zničte Rakousko-Uhersko! Jan Reichmann pokládá tento „neochvějný a vroucný idealism vůdců zahraniční revoluce“ za příčinu ,Jejího skvělého triumfu“.16 Československá armáda. Dvěma články v La Nation Tchèque17 Beneš glosuje zřízení samostatné československé armády ve Francii dekretem francouzské vlády ze 16. prosince 1917. Oceňuje význam vzniku armády a jejího boje po boku armád dohodových mocností18 Dekret má v Benešově hodnocení velký význam: Francie jím uznala Čechy a Slováky za národ vedoucí válku (belligerentní), tím uznala národní svrchovanost československého národa a právo na zřízení samostatného národního státu. Vždy podporovala národnostní požadavky Čechů a Slováků. Již 3. února 1916 navštívil prof. Masaryk ministerského předsedu a ministra zahraničí Aristida Brianda a byla mu slíbena nejúčinnější pomoc ve válce. __________ 14 Tamtéž, s. 24. 15 Tamtéž, s. 25. 16 Tamtéž. 17 III. r., s. 433-440, 472-478. 18 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 26.

36



.

únor 2013

Kongres potlačených národů rakousko-uherských, zmíněný shora, byl Benešovým velkým diplomatickým úspěchem. Konal se v Římě koncem dubna a počátkem května 1918. K tomu Beneš publikoval stať Vers I‘Union des Peuples Opprimés de l‘Europe Centrale v La Nation Tchèque.19 V článku rozvíjí nutnost postavit na východě Německa hráz proti německému Drang nach Osten. V dalším článku20 Beneš píše, že Rakousko národy ovládá, protože je rozděluje. Článků v revue bylo kromě menších příspěvkú a recenzí dvacet sedm. Podruhé zde také Beneš publikoval např. česky psané Provolání Sekretariátu Československé národní rady zajatcům ve Francii ze 31. března 1917. Pro informaci delegátů mírové konference tu vydal brožuru Les Tchécoslovaques. Leur Histoire et civilisation. Leur Lutte et leur Travail. Leur Role dans le Monde.21 31 stran je rozvrženo do sedmi kapitol. Autor mj. pojednává sociologické a dějinné příčiny, které dohnaly Slovany k boji proti Germánům; za základní prvek slovanské povahy pokládá opravdové cítění demokratické. Slované se mu jeví jako fanatici práva, spravedlnosti a pravdy. Úlohu československého národa ve světě spatřuje v rozšiřování velkých myšlenek humanitních, náboženských a mravních a v boji proti dědičnému nepříteli - Němcům. Z toho plyne snaha po nalezení spojenectví mezi Slovany. Dovozuje, že Češi mají na Slovensko i právo historické. Čechy nepřestaly být samostatným státem - přes nynější situaci - proto mají nárok na udržování vlastní armády. Češi a Slováci žádají nyní od Spojenců, aby uznali samostatnost Čech. Osm dní před převratem v Praze vydalo Ministerstvo zahraničních věcí v Paříži Diplomatické dokumenty o československém státu. Předmluva měla datum 20. října 1918, zařazena byla i odpověď prezidenta Wilsona Rakousku-Uhersku z 18. října 1918, zaslaná v souvis__________ 19 II I. r., s. 636-640. 20 Apres le Congres des Nations Opprimées, a Rome La Nation Tchèque, r. III, s. 727735 21 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 29.

37



.

únor 2013

losti s Prohlášením nezávislosti československého národa zatímní vládou československou. Stát nejdemokratičtější z hlediska sociálního a nejpokročilejší z hlediska politického. V předmluvě, kterou Beneš napsal ke knize francouzské publicistky Louisy Weissové, La République Tchéco-slovaque,22 se věnuje psychologii československého národa: národ je vzdělaný, dobře organizované dělnické masy jsou vzdáleny všeho maximalismu (kterým byl Benešovi sociálně-revoluční radikalismus nebo anarchistický bolševismus). Je třeba nyní zajistit zásobování, aby bylo možné s dělnictvem „pracovati pro upevnění naší organizace a ku přípravě základů státu nejdemokratičtějšího s hlediště sociálního a nejpokročilejšího s hlediště politického„. Česká buržoazie je mladá třída, méně prosycená liberálními idejemi, protože bojovala s dělníky a rolníky proti německému kapitálu. Naučila se respektovat práva ostatních tříd. „Parlamentní většina bude se opírati o spolupráci stran levice, umírněných socialistů, liberálů a venkovské buržoazie. Směrnice její politiky budou orientovány ve smyslu sociálních reforem a náboženských svobod“. Československo bude pevným státem, svorníkem nové soustavy.23 Na podporu usilování o zničení Rakouska uvádí Beneš výrok liberála Williama E. Gladstona: „nikde nikdy neudělalo Rakousko nic dobrého.“24 Určité problémy od počátku činil název nového státu a jeho obyvatel. Vyjadřoval se k tomu i překladatel Jan Reichmann.25 K textu „Stvoření samostatných Čech, nebo spíše Čech a Slovenska ...“ dal poznámku „V originálu Czecho-Slovakia, jež naše noviny nesprávně překládají Československo nebo Čechoslovensko, v kteréžto jazykově nemožné nestvůře docela nelogicky přesouvá se přízvuk na druhou část spřežky. __________ 22 Paris: Payot & Cie 1919 23 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 35-36. 24 STEED, Henry Wickham. Úvod. BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 50. 25 Tamtéž, s. 52.

38



.

únor 2013

Stejně nesprávný jest z hlediska filologického název Čechoslováci, pojem etnograficky i linguisticky nepřípustný. Jsou Češi a Slováci nebo prostě - Češi!“ Sám Benešův spis Zničte Rakousko-Uhersko je věnován výkladu smyslu českých dějin, jakási obdoba Masarykovy České otázky. Je přesvědčen o úzké souvislosti Čechů a Slováků, v jeho pojetí jde o dvě větve téhož národa. Pojednává o stycích Čech s dalšími státy v minulosti i budoucnosti a o stycích s dohodovými zeměmi, zejména s Francií, Anglií a Itálií. Dohodovým státům je adresována výzva se zdůvodněním výhodnosti rozkouskování Rakouska-Uherska a obnovením česko-slovenského státu. V závěru války se Beneš stává signatářem Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou z 18. října 1918. Představitelé československého odboje jako členové zatímní vlády se touto deklarací hlásili k ideálům moderní demokracie a k americkým principům, formulovaným prezidentem Wilsonem. V Prohlášení nezávislosti jsou uvedeny hlavní zásady ústavy budoucího státu: „Československý stát bude republikou ... Zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církve budou odloučeny od státu ... Demokracie bude spočívati na všeobecném tajném právu hlasovacím; ženy budou postaveny na roveň mužům politicky, sociálně a kulturně. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením: národní menšiny budou požívati rovných práv. Vláda bude parlamentární a bude uznávati zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí. Československý stát provede pronikavé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vykoupeny pro vnitřní kolonizace; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského ... Ve své zahraniční politice přijme československý stát svoji plnou odpovědnost za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí se zásadou, že veškeré

39



.

únor 2013

úmluvy a smlouvy mají býti uzavírány odkrytě a poctivě, bez tajné diplomacie. Naše ústava postará se o řádnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.“26 Principy obsažené v Prohlášení nezávislosti, k nimž se přihlásil v říjnu roku 1918, byly a zůstaly zásadami Benešovy zahraniční i vnitřní politiky po celý jeho život. Od obhajoby ideje demokratického státu na území českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi se státním národem československým jako zakladatelskou ideou Československé republiky nikdy neustoupil. Pouze demokratický stát mohl zajistit ochranu menšin, které tvořily významnou část obyvatelstva založeného státu. Proto Beneš volil v nótě z 20. května 1919 adresované menšinovému komitétu mírové konference za základ československé ústavy liberální principy švýcarské ústavy. Nešlo o vytvoření druhého Švýcarska, jak bývá švýcarský vzor pro Československo interpretován.27 Vzhledem k hladkému přijetí menšinových závazků Československem na mírové konferenci na rozdíl od států s menšinami, protestujících proti těmto závazkům, pokládali mírotvorci za moudřejší nespecifikovat tato opatření a ponechat plnou odpovědnost na československé vládě.28 Ustanovení československé ústavy nakonec mírovou smlouvu v pozitivním smyslu překračovala. Dodržování zodpovědného přístupu k menšinovým závazkům prokázal Edvard Beneš jako ministr zahraničí rovněž při projednávání formulací československé ústavní listiny o označení jazyka. Podstoupil v tomto ohledu při jednáních o znění československé ústavy v ústavním výboru __________ 26 Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou. Broklová, Eva (ed.) Praha: Masarykův ústav A V ČR 1998 s. 18-19. 27 BROKLOVÁ, Eva. Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci, Český časopis historický 1994,2, s. 257-266. 28 BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Broklová, Eva (ed.). Praha: Masarykův ústav 2005. Cást JI., s. 79-115.

40



.

únor 2013

konflikt s Karlem Kramářem, v němž se mu nepodařilo prosadit označení pro la langue officielle z mírové smlouvy oficiální či úřední jazyk, což odpovídalo ustanovením saintgermainské smlouvy o oficiálním jazyku v Československu. Šlo zejména o to, aby Němcům nebyla poskytnuta záminka k protestu proti ustanovením v ústavě. Kramář ale nakonec v minoritním votu pro pojmenování oficiálního jazyka z mírové smlouvy prosadil ještě označení státní. Beneš to prozíravě nepokládal za praktické a politicky výhodné. Lišil se od Kramáře i v jiných ohledech: proti nacionalistickému postoji Kramářovu („stát je náš a my ... jsme tím státním národem“) zastával Beneš v souladu se stanoviskem ústavního zpravodaje dr. Václava Boučka názor, že „náš národ může býti jen primus inter pares“ a státní národ je tvořen československými státními příslušníky.29 Veškerá činnost Benešova, zejména politická a publikační, nás nenechává na pochybách, že mezi ním a Masarykem panovala naprostá shoda v záměrech a cílech souvisejících s obnovením česko-slovenského státu a jeho udržení v rámci zakladatelských idejí. Mnohokrát to ostatně sám konstatoval a poukazoval na to. Benešova představa demokratického státu se nelišila ani od běžných koncepcí tehdejší doby. Rok 1918 by měl nejspíše jinou podobu, kdyby Beneš nežil. Už proto, že Edvard Beneš zajištěním uznání Československa ještě před 28. říjnem a mírovou konferencí vytvořil zákon kontinuity mezi ústavním řádem rakouským a československým, za což se mu platí vysoké uznání.

__________ 29 První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920. Broklová, Eva, ed. Praha: ÚSD 1992, s. 184, 80; BENEŠ, Německo a Československo, c. d., s. 186 n.

41



.

únor 2013

Robert Kvaček V zákulisí berlínské olympiády Třikrát se na berlínské letní olympiádě konané v srpnu 1936 hrála československá hymna, šestkrát byla ještě československá vlajka na stožárech pro medailisty. Jinak se Československo ve zprávách z her objevovalo jen občas a nijak výrazně. O to častěji bylo připomínáno jinde – v politickém zákulisí olympiády. Mezi jejími návštěvníky byli totiž politikové a diplomaté, pro něž se hry staly záminkou k setkáním a rozmluvám jinak ztěží uskutečnitelným. V Berlíně se dokonce objevil nejsilnější muž britské diplomacie, státní tajemník ministerstva zahraniční Robert Vansittart. Pro překvapené si našel vhodné vysvětlení: vedle kultury – sám psal básně a dramata – se vždy zajímal o sport, to bylo ostatně u britského vzdělance samozřejmé! Navíc v Berlíně působil jeho švagr, velvyslanec Eric Phipps, který ho pozval k sobě na dovolenou. Kdo by odmítl, když bylo možno zároveň uvidět olympiád? Ani nebylo zapotřebí zajišťovat si hotelové apartmá, jichž byl v Berlíně nedostatek. Phippsova rezidence byla dost prostorná, aby se tam Vansittart a jeho žena cítili pohodlně. Mohutný stadión v západní části města však „Vana“ (tak mu říkali přátelé) příliš nelákal. Byl tam jednou, dvakrát – Britům se ostatně na olympiádě nedařilo, získali jen čtyři zlaté medaile. Zato se nechal zvát do pracoven politiků a diplomatů, chodil na slavnosti a recepce. Tady všude bylo pro něho „zajímaví“ lidé. Přišel i na československou legaci, k vyslanci Vojtěchovi Mastnému. Začal hned o tématu, které mu leželo na srdci nejvíc, o vztahu mezi Německem a Československem. Byl natolik znalý situace, aby pochopil, že Německo se chce rozepnout do střední Evropy. Nemělo k tomu dojít válkou. V dlouhodobější dohodu s Německem Vansittart nevěřil, prohlédl i nacistickou frazeologii (Hitler mu ji zopakoval na antikomunistické notě), brzkému konfliktu s ním se však Británie měla vyhnout. Proto se Vansittarova diplomacie chtěla podílet i na „uklidnění“ ve Střední Evropě, které by sem sice při-

42



.

únor 2013

neslo mocenský vliv Německa, ale vzalo mu důvody a záminky k použití ozbrojené síly. Vansittart proto uvítal červencovou německo-rakouskou dohodu, ač posouvala Vídeň do vazalského postavení. Těsně před cestou do Berlína přislíbil britskou podporu vůdci Sudetoněmecké strany Konradu Henleinovci, s nímž se setkal v Londýně. Měla mít různou podobu – tiskových kampaní, vystoupení ve Společnosti národů, nátlaku na československou vládu. Právě tuto metodu použil Vansittart při berlínském jednání s Mastným. Řekl mu, že německo-československé vztahy se stále více dostávají do popředí evropské diplomacie. Zvláště to cítí tady, v Berlíně. Ani olympiáda nemůže dát zapomenout na politiku. Ostatně se bojuje ve Španělsku, kde vzplanula občanská válka, a Němci se tam zřejmě budou vměšovat. Hitler to Vansittartovi dost jasně naznačil. „Vyhovte Henleinovci. Dá se s ním mluvit a má důvody si stěžovat“, naléhal Vansittart na Mastného. Vyslanec namítal, že Henlein jinak hovoří v Londýně a jinak doma. Sudetoněmecká strana má blízko k nacismu a podle toho je zapotřebí posuzovat její požadavky. Mastný o Vansittarově intervenci okamžitě zpravil Prahu: „Pokud týká se speciálně poměru Německa k nám, pravil Vansittart, že jako dobrý náš přítel velmi nám radí, aby zlepšili poměr svůj k Němcům u nás, kteří i dle informací anglických mají některé oprávněné důvody ke steskům. Přiváděl jsem věci na správnou míru, ale Vansittart trval na svém.“ Britská legace v Praze referovala o Henleinovi příznivě. Její rada Hadow dokonce Sudetoněmeckou stranu varoval před prozrazením jejích tajných styků s nacistickými institucemi. Jeho zprávy přicházely občas také na britský zastupitelský úřad v Berlíně, kde jim sluchu nejvíce dopřával vlivný Basil Newton. Zanedlouho se stal vyslancem v Československu. V občasných rozhovorech s Mastným kritizoval Newton nejen vnitřní situaci v Československu, ale „bez obalu a nešetrně“ i československou politiku zahraniční. Stejně mluvil i s Vansittartem za jeho berlínského

43



.

únor 2013

pobytu. V Newtonovi suchém, pedantickém diplomatovi se šviháckým knírkem v dlouhé, poněkud nečitelné tváři měl československý stát téměř protivníka. Vansittarta přijali také v německém zahraničním úřadě na Wilhelmstrasse. V těch dnech tu několikrát jednal i zástupce polského ministra zahraniční Jan Szembek. „Nemáme rádi Československo“, připomněl mu ministr Konstantin Neurath. Szembek je také neměl rád. Kvůli dohadování se o politice vůči Československu přijel ostatně na olympiádu, a také chtěl německé hostitele ujistit, že právě probíhající polsko-francouzská jednání nezmění nic na přátelské politice Polska k Německu. Především v názoru na budoucnost-nebudoucnost Československa si oba státy měly rozumět. Zvlášť důležitou rozmluvu měl Vansittart s Hansem Dieckhoffem, šéfem politického oddělení zahraničního úřadu a fakticky už jeho novým státním tajemníkem. Angličana zajímalo, zda by Německo neuzavřelo s Československem dohodu o neútočení. Dieckhoff odpověděl tím, že začal klást podmínky. Pražská vláda by musela vyhovět Henleinovým požadavkům a udělat nejméně ze dvou členů jeho strany ministry. Jako státní tajemníci by se henleinovci museli dostat také do řízení ministerstva vnitra, zahraničí a školství. Samozřejmě by bylo nezbytné změnit mezinárodní orientaci Československa. Vansittart se postaral, aby se o těchto požadavcích dozvěděli v Praze. Nedoprovodil je vlastním názorem, ale samo jejich předání o něm zčásti vypovídalo. Byl nepochybně pro jednání československé vlády s Henleinem a s Německem – a pro takové, které přinese výsledek. Na čí úkor, nebylo těžké domyslet. S vůdcem Sudetoněmecké strany se Vansittart setkal dokonce i v Berlíně. Sešli se na obědě u Hitlera a našli si čas na několik slov, která nebyla jen pozdravem. Henlein byl celý rozrušený: před chvílí totiž poprvé v životě mluvil s Hitlerem. Přijel na olympijské hry jako host německé vlády. Její pozvání mu přišlo neobyčejně vhod. Chtěl v Berlíně projednat vážnou krizi ve své

44



.

únor 2013

straně, kterou vyvolali extrémní radikálové deroucí se do vedoucích míst. Měli podporu některých říšskoněmeckých institucí. Henleinova pozice zůstávala sice dosud neotřesena, ale potřebovala přece jen upevnit. Proto vůdce Sudetoněmecké strany začal už nahlas hovořit o tom, že se nacisté mohou na něho plně spolehnout. „Chci být raději nenáviděn s Německem, než mít prospěch z nenávisti k němu,“ vyznával se na červnovém sjezdu své strany v Chebu. Zanedlouho k tomu v jiném projevu tajemně dodal: „Jsou věci, o kterých nelze mluvit veřejně, jako se v zákopech nemluví o útoku dva dny před ním!“ Doufal, že tomu v Německu dobře porozumí. V olympijském Berlíně se konečně setkal s Hitlerem. Došlo sice jen ke krátkému rozhovoru – slovo měl hlavně Hitler -, ale Henlein byl u vytržení. Hitler s ním mluvil vřele a bylo nepochybné, že ho uznává za hlavu svých sudetoněmeckých stoupenců. „Je pro mě velmi cenné,“ vykládal pak Henlein ministru Neurathovi, „že budu moci doma říci, že jsem hovořil s führerem a že mi vyslovil sympatie“. U Neuratha se Henlein zdržel dlouho. Německé ministerstvo zahraničí nad ním drželo ochrannou ruku a jeho správce chtěl znát situaci ve straně a také průběh Henleinova nedávného jednání s Angličany. „Jel jsem do Londýna na přímé pozvání z Anglie“, vykládal Henlein. „U Vansittarta jsem byl přes dvě hodiny a slíbil mi, že se Británie ujme sudetoněmecké otázky“. Neurath přisvědčil, že se Vansittart skutečně vážně zajímá o tuto tématiku. Ukázaly to i jeho rozmluvy v Berlíně. Ještě během Vansittartova pobytu na olympiádě začala první sondáž o vyhlídkách na německo-československý pakt o neútočení. Došlo k ní během recepce na francouzském velvyslanectví. K vyslanci Mastnému tam přistoupil asi pětatřicetiletý Němec, který se představil jako Karl von Trauttmannsdorff. Vyslanci naznačil, že má pro něho závažné sdělení. Vznikla z něho tajná jednání mezi Berlínem a Prahou, která však nakonec skončila bez výsledku.

45



.

únor 2013

PhDr. Pavel Carbol Vzpomínky Jaromíra Smutného na Jana Masaryka V březnu roku 2013 uplyne 65 let od smrti někdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Jeho život, a především jeho tragická smrt, budí i po letech zájem veřejnosti. Proto stojí za to připomenout dosud nepublikované vzpomínky na Jana Masaryka, které napsal v roce 1959 bývalý kancléř prezidenta Beneše a zakladatel a hlavní představitel Ústavu dr. Edvarda Beneše v Londýně Jaromír Smutný. Nazval je „Poslední dny Jana Masaryka“. Rukopis vzpomínek je uložen v archivu londýnského Ústavu. Kopie je v mém osobním archivu. Mnohaletá osobní spolupráce Jaromíra Smutného s Janem Masarykem v době jeho působení jako československého vyslance v Londýně (1925 – 1938), umožnila Smutnému ocenit Masarykovo diplomatické umění i jeho osobní vlastnosti. S velkým uznáním vzpomíná Smutný na činnost Jana Masaryka v exilu. Po odchodu ze svého vyslaneckého úřadu v Londýně odešel do Ameriky, aby se zde stal hlavním pomocníkem prezidenta Beneše. Připravoval jeho přednášky na univerzitě v Chicagu a jeho rozsáhlé turné po amerických univerzitách a různých organizacích. Spolu s ním zahajoval počátky prezidentova boje za obnovení Československa. Již 15. března 1939, v den německé okupace Československa, přečetl na shromáždění českých a slovenských krajanů v Chicagu emotivní provolání prezidenta proti likvidaci zbytku republiky. 8. června se pak účastnil shromáždění československých legionářů a krajanů, na kterém prezident vyhlásil zahájení odboje a jeho program. V Londýně, kam se poté přeneslo centrum odboje a kde se také vytvořila exilová vláda se v ní stal Masaryk ministrem zahraničí. Jeho rozhlasové projevy do vlasti – „Volá Londýn“ - vnášely do okupované vlasti povzbuzení a víru ve vítězství. Po válce Masaryk výrazně působil v OSN, byl aktivním členem různých mezinárodních organizací a ve vládě působil jako ministr za-

46



.

únor 2013

hraničních věcí. Díky svému vystupování, šarmu a vtipu měl velkou popularitu jak na mezinárodním fóru, tak uvnitř republiky. Smutný ho ve svých pamětech označil za „mediální hvězdu“. Masaryk nebyl členem žádné politické strany a v turbulencích domácí poválečné politiky působil jako solitér. Demokratičtí ministři s ním před podáním své demise nekonzultovali, ministr se neúčastnil klíčového zasedání vlády 20. února, kdy podali demisi a bezprostředně poté se stal členem Gottwaldovy vlády. Smutný v tomto dějinném okamžiku nalezl, podle svého přesvědčení, klíč k pozdější Masarykově smrti. V osobní rozmluvě mu sdělil: „Věřte mi, řekl, budu nejšťastnějším mužem na světě ve chvíli, kdy budu moci rezignovat na svůj úřad a dostat profesuru v Cambridge nebo v Americe.“ Smutný z toho usuzoval: „Jak se věci vyvinuly, zůstal v nové vládě na výslovnou žádost prezidenta Beneše. Byl to poslední viditelný prostředek udržet fiktivní spojení se Západem, ale on věděl, že to nemůže fungovat.“ Masaryk si zřejmě uvědomoval do jaké situace se dostal setrváním v komunistické vládě. Smutný vylíčil oficiální program Masaryka v posledních dnech života. Poté popisuje události po Masarykově smrti. Spolu se skupinou vedenou ministrem Noskem byl mezi prvními, kteří viděli na nádvoří Černínského paláce ministrovo mrtvé tělo. Poté navštívili Masarykův byt. Smutný vyjádřil svůj podiv nad nepořádkem, především v koupelně, i své pochybnosti nad tím, že by ministr mohl skočit z nejméně přístupného místa v bytě. Smutný zpochybňuje i věrohodnost vyšetřování celé události. Mj. poukazuje na neúčast Masarykova lékaře dr. Klingera při pitvě. Domnívá se, že se konala záměrně v době jeho pobytu mimo Prahu. Závěrem dospěl k následujícímu zhodnocení události:„Způsob vyšetřování, množství neprokázaných skutečností a naproti tomu množství pochybností, které jsou s to zviklati názor o sebevraždě, vedou i mne k tomu, že se kloním k názoru, že Masarykova smrt byly spíše násilná nežli dobrovolná...V souvislosti s únorovým převratem, který stál Jana

47



.

únor 2013

Masaryka život, hledáme u něj odpověď na tři otázky: proč nepodal demisi jako dvanáct jeho demokratických kolegů ve vládě, proč zůstal zahraničním ministrem v rekonstruované Gottwaldově vládě a jak lze vysvětlit jeho neočekávanou smrt. Mým cílem bylo podat příspěvek k odpovědím na tyto otázky.“ Také v doslovu práce zapochyboval Smutný o Masarykově konci: „Rozhodl-li jsem se psát o smrti Jana Masaryka, učinil jsem to z jediného důvodu: aby byla zjištěna vina těch, kdož buď Jana Masaryka k sebevraždě dohnali, nebo ho dali zabít... z čistě psychologického hlediska, obě teorie - násilná smrt nebo sebevražda - mohou být stanoveny přibližně stejně...Teorie násilného odstranění Masaryka se zdá být mnohem pravděpodobnější.“ Tuto Smutného domněnku potvrdila i nová bádání.

48



.

únor 2013

RECENZE Madeleine Albrightová, Pražská zima. Osobní příběh o paměti, Československu a válce 1937-1948. (Spolupracoval Bill Woodward. Přeložil Tomáš Vrba. Praha Argo, 2012 (ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla), stran 439. Autorka se narodila v roce 1937 v rodině československého diplomata Josefa Körbla. Po nacistické okupaci v březnu 1939 odjela celá rodina do Anglie a otec se stal členem československé exilové vlády. Po válce se vrátili do Prahy, po únoru však 1948 emigrovali do Spojených států. Zde autorka vystudovala, v roce 1976 získala doktorát z politologie a přednášela na několika amerických univerzitách. Působila v administrativě Bílého domu, byla americkou velvyslankyní při OSN a v letech 1997-2001 ministryní zahraničí. Účastnila se začlenění Polska, Maďarska a Československa do NATO, angažovala se v jugoslávské krizi. Byla v úzkém kontaktu s československými politiky, především s prezidentem Václavem Havlem. Od roku 1998 vyšlo v republice pět jejích knih. Poslední z nich, Pražská zima, se zabývá politickým vývojem Československa od vzniku republiky až do února 1948. Ve svém výkladu se autorka opírá o studium odborné literatury, o publikace svého otce, o jeho osobní archiv a jeho vyprávění, o vlastní politické zkušenosti i o osobní vzpomínky. Pojímá svou knihu ne jako vědeckou práci, ale „jako příběh českého národa“, jako „vyprávění, ve kterém se vítězné okamžiky střídají s tragickými obdobími“. Do jejího výkladu se prolínají její osobní názory, úvahy a hodnocení,. Součástí výkladu je i tragická historie autorčiny rodiny, o které se dozvěděla až při své návštěvě Prahy po sametové revoluci. Až do té doby nevěděla totiž o svém židovském původu a při své pražské návštěvě se začala seznamovat s osudy svých příbuzných, kteří byli vězněni a zavražděni v nacistických koncentračních táborech.

49



.

únor 2013

Jednu z klíčových rovin jejího výkladu tvoří její názory na politiku a osobnost ministra zahraničí a prezidenta Edvarda Beneše. Po náčrtu jeho životopisu cituje autorka stanoviska některých jeho spolupracovníků: „Mezi kolegy diplomaty byl Masarykův chráněnec znám svou inteligencí, strategickou prozíravostí, nulovým smyslem pro humor a nadšením pro každou diskusi o kdejaké maličkosti.“ (61) Autorka oceňuje jeho založení a vedení Malé dohody, skeptická je k jeho smlouvě z Ruskem v roce 1935. Oceňuje Benešovu obranu Československa a kriticky se vyjadřuje o anglickém appeasementu. Při výkladu Mnichova je její hodnocení prezidentovy politiky zřejmě ovlivňováno stanoviskem jejího otce. Ten se domníval, že „mnichovský diktát měl být bez ohledu na důsledky odmítnut“. Zalitoval, že „v krizové chvíli mělo Československo jako prezidenta ne vůdčí osobnost, ale vyjednavače“. (106,107) Autorka knihy je ve svém stanovisku poněkud zdrženlivější. Uvádí: „Myslím, že Beneš měl mnichovský diktát odmítnout, ale zároveň jej těžko mohu odsoudit za to, že se řídil diktátem logiky svého uvažování a ne srdcem svých spoluobčanů“.(109) Po Mnichovu začal druhý prezidentův exil - ve Spojených státech a poté v Anglii. Otec autorky byl v exilu v trvalém kontaktu s prezidentem a jeho vyprávění ozřejmuje prezidentův zápas o obnovení republiky. Autorka uvádí, že prezident „věděl přesně čeho chce dosáhnout a koho musí přesvědčit... Rozhodně nebyl přirozený vůdce. Přesto však uspěl.“ (160-161) V složité situaci let 1945-1948 vedl prezident podle autorky zápas nejen o „osud Československa“, ale i „zápas o duši národa“. (342) Skončil únorovým převratem - upevněním pozic Ruska a vítězstvím komunismu. Závěrem porovnává autorka tři československé prezidenty: Masaryka, Beneše a Havla: „Beneš je postavou trvalého významu...Dokázal zázraky, když udržel exilovou vládu pohromadě a dosáhl jejích cílů“, ale „neměl intelektuální rozměr T. G. Masaryka... Nebyl ani válečný hrdina, ani rozený politický talent... Uvažoval příliš jako právník a analytik, a snažil se kontrolovat průběh událostí, chyběly mu však odvaha a osobní

50



.

únor 2013

formát, aby je utvářel“... „Masaryk byl výjimečný státník, a jak učil tak jednal...Po více než padesáti letech si právě tak počínal Václav Havel, když se jako prezident pokoušel zhojit hluboké rány, jež zůstaly mezi Čechy a Němci, a povýšil veřejnou debatu na úvahy o etice a vzájemné odpovědnosti. Celkově vzato Beneš nebyl ani tak impozantní postava jako T. G. Masaryk, ani tak přesvědčivý mravní soudce jako Václav Havel„ (394-5). Věra Olivová* __________ * Moje stanoviska viz Dějiny první republiky

Politické karikatury Josefa Čapka: Ulrich Grochtmann, Geschichte aus der Nähe (Dějiny zblízka), Hagen 2012 (s. 465) Základem práce jsou politické karikatury, které Josef Čapek uveřejňoval v letech 1933-1938 v brněnských Lidových novinách. Komentoval v nich události v Německu po nástupu Hitlera, upevňování jeho diktatury a jeho přípravy k rozbití a zničení Československa. V roce 1937 byla část těchto kreseb vydána samostatně s předmluvou Čapkova přítele, básníka Josefa Hory. V expresivní zkratce představuje cyklus krutou nadvládu diktátorských holínek, které žijí válkou a zanechávají po sobě zkázu a smrt. Cyklus je výkřikem předznamenávajícím děsivou budoucí realitu světa. Za německé okupace zaplatil Josef Čapek za své dílo životem. Již v první den války - 1. září 1939 - byl zatčen a posléze zavražděn v koncentračním táboře. Jeho bratr Karel byl tohoto osudu ušetřen. Když pro něho gestapo přišlo, byl již mrtev a to nejen v důsledku nemoci, ale i žalem nad rozbitím svobodné československé demokratické republiky. Dílo obou bratrů bylo destruováno. Po válce a po obnovení Československa byly počátkem roku 1949 Čapkovy politické karikatury vydány knižně pod názvem „Dějiny

51



.

únor 2013

zblízka“. Jednotlivé části byly nazvány: „Ve stínu fašismu“, „Modern Times“ a „Diktátorské holínky“. V téže době byla připravena k vydání i knížka „Malíř a básník. Vzpomínání na Josefa Čapka“. Ta však již nesměla vyjít. Dílo Josefa Čapka, stejně jako dílo jeho bratra Karla bylo na řadu let znova vyřazeno z české kultury. Nového vydání Čapkových politických karikatur se ujal německý historik PhDr. Ulrich Grochtmann, předseda Společnosti bratří Čapků „Čapek-Gesellschaft“ - v Hagenu. Po prvním vydání v roce 1981 vyšlo v letech 1983, 1989 druhé a třetí vydání a v roce 2012 se uskutečnilo vydání čtvrté. Původní český soubor Grochtmann značně tématicky rozšířil a doplnil o další materiály. Zařadil do něho i ukázky z Čapkových kreseb a obrazů z dramatických cyklů o zkáze Československa z let 1938 a 1939 „Touha“ a Oheň“. Dále doplnil soubor dobovými politickými karikaturami Františka Bidla, které vycházely v Rudém Právu a v pražském německém časopise „Der Simplicus“ (později „Der Simpl“). Ve značném rozsahu využil Grochtmann také textové i grafické materiály z časopisu „Sozialdemokrat“, který byl ústředním tiskovým orgánem německé sociálně demokratické strany v Československu. Další ukázky pocházejí ze širokého okruhu dobových novin a časopisů. Čapkovo celoživotní grafické dílo uzavírají kresby zoufalých postav z koncentračního tábora Buchenwald, které dramaticky předjímají autorovu vlastní smrt. Čapkovu grafiku doprovází rozsáhlý Grochtmannův text věnovaný životu Josefa Čapka a jeho malířskému a básnickému dílu. Do výkladu o vývoje republiky zařadil Grochtmann i informace a Hitlerově německé nacistické straně i o její odnoži, o Henleinově sudetoněmecké straně v Československu. Věnuje pozornost nejen jednotlivým událostem, ale především ideovému zaměření hnutí: terorismu, rasismu, mírové propagandě v jejímž stínu se realizovaly rozsáhlé válečné přípravy, a Mnichov, který byl faktickým počátkem nového světového konfliktu.

52



.

únor 2013

Grochtmannovo vydání Čapkových politických karikatur se stalo současně podkladem k jejich prezentaci v řadě veřejných výstav, které německá společnost - Čapek-Gesellschaft - připravila v Německu i v České republice. V roce 2012 se konala výstava v Hlávkově koleji v Praze od 17. do 25. listopadu jako připomínka uzavření českých vysokých škol Němci 1939. Svým projevem ji zahajoval prezident Václav Klaus. Grochtmannova kniha je cenným příspěvkem k československé i mezinárodní politice mezi dvěma světovými válkami. Zachycuje „zblízka“ nejen podobu, ale především dramatickou atmosféru oné doby. Je nutné vysoce ocenit i mimořádné autorovo úsilí realizovat svůj historický zájem a to bez oficiální podpory. Čtyři knižní vydání práce a řada názorných výstav v Německu a v Čechách je úctyhodný počin. Je to počin, který si zasluhuje obdiv a mimořádné ocenění. Je to počin, který příkře kontrastuje se skutečností, že v zemi, kde vynikající politické karikatury Josefa Čapka vznikly, zůstávají nepovšimnuty. Na tuto skutečnost upozorňuje v závěru své knihy i Ulrich Grochtmann. * Společnost Edvarda Beneše již několik let zamýšlí vydat Čapkovy politické karikatury ve své Knižnici. Pokud se jí podaří získat potřebné finanční prostředky, přikročí okamžitě k vydání. Věra Olivová

53



.

únor 2013

BIBLIOGRAFIE 2012 „Zprávy z Kruhu občanů české republiky vyhnaných v roce 1938“, (2012, 2 ) uveřejnily informace o konferenci „Odsun československých Němců“, kterou uspořádala Univerzita J. E. Purkyně v Ústí n/Labem 29. listopadu 2011. Je v nich zmíněn i referát prof. Miroslava Bednáře, který obsahuje informace o oficiálních instrukcích pro německé školy. V nich je údajně nacionalistická politika prezidenta Beneše kladena na roveň nacistické politice v Německu. Profesor Bednář uvádí: „Sociální ministerstvo německé spolkové republiky Hesensko zaslalo letos v červenci na vlastní náklady do 450 školských institucí, včetně seminářů a večerních gymnázií, brožuru nazvanou „50 tezí k vyhnání“. Tvrdí v ní, že odsun československých Němců měl charakter genocidy. Široce rozšířená představa o násilném německém tlaku na východ je neudržitelná. Spíše prý existoval „pozvolný tlak Slovanů na západ“. Československý prezident Edvard Beneš „usiloval o čistě slovanský český národní stát zcela analogicky k ideologii německého nacionálního socialismu“. Nebyla to tedy nacistická genocidní válka, nýbrž poválečný odsun Němců, jenž rozbil po staletí vyrostlé soužití Slovanů a Němců“... Českoslovenští Němci byli odsunuti z „rasistických důvodů“ a jedná se proto o „genocidu“. TISK O EB Lidové Noviny přinesly 26. a 27. května tři obsáhlé statě věnované atentátu na Heydricha: 1). Pod názvem „Beneš se k atentátu nehlásil“ uvedl Petr Zídek soubor krátkých stanovisek, v kterých se k danému tématu vyjádřili čtyři historici: Milan Hauner, Petr Koura, Jiří Rajlich a Volker Zimmermann (s. 1, 26 a 27). 2) Autorem dalšího, samostatného článku je Milan Hauner, který ho nazval „Heydrichův osud byla Lina“ (s. 25) a 3). Petr Koura se ve svém článku „Gabčík a Kubiš Superstars“ zabýval filmovým zpracováním atentátu (s. 21 a 22)

54



.

únor 2013

Lidové noviny zveřejnily 21., 22. a 23. srpna 2012 informativní zprávy o knize Madeleine Albrightová. Pražská zima. (viz recenzi s. 49). Názvy kapitol byly převzaty z textu publikace: „Beneš nebyl přirozený vůdce. Přesto uspěl.“ „O našich letcích nikdo nepochyboval“. „Že ho uznali, Beneš k nám přišel říci sám“. Právo 29. září 2012, Miroslav Šiška: „Mnichov je trauma českých dějin. Generálové žádali boj, Edvard Beneš nechtěl vést národ na jatka.“ (s. 18) Rozhlas: „Vítězství a prohry Edvarda Beneše„. Dvouhodinový pořad na Praze 6, byl znova vysílán na Vltavě ve dvou jednohodinových pořadech v září a v říjnu. Základem první hodiny pořadu byl interview s profesorkou Olivovou, která zdůraznila složitý vývoj Československa v Evropě rozrušené válkou a revolucí a vysoce ocenila mnohaletý, úporný zápas Edvarda Beneše o obranu republiky. Redakce doplnila program jednak dokumentárními úryvky autentických prezidentových projevů, jednak ukázkami pomnichovských nenávistných výpadů a skečů proti němu. V druhé hodině uvedl prof. Doležal své osobní představy o Edvardu Benešovi. Jeho negativní stanoviska byla doplněna četbou neméně negativních stanovisek Václava Černého. OSOBNÍ Nedlouho po rodinné oslavě svých stých narozenin, zemřela v Bloomingtonu v USA paní Hana Benešová (11. 5. 1912 - 9. 12. 2012). Její manžel Václav byl synovcem a za války blízkým spolupracovníkem prezidenta Beneše. Byl členem československé delegace u Spojených národů a v letech 1950-1972 profesorem politických věd na univerzitě v Bloomingtonu. Paní Hana působila jako profesorka českého jazyka a literatury. V univerzitní knihovně - Lilly library - shromáždila bohatou a cennou literaturu k československým dějinám.

55



.

únor 2013

Po svém návratu do Československa v 90. letech se paní Hana intenzívně zapojila do činnosti SEB. Účastnila se schůzí Společnosti, byla členkou výboru a aktivně se podílela na jeho práci. Byla velikým zdrojem informací o rodině prezidenta i o politických událostech, které s manželem prožili. V roce 1994 spolupracovala na vydání jedné z prvních publikací naší Společnosti - „Edvard Beneš 1884 - 1948“. K uctění památky svého manžela zřídila fond nesoucí jeho jméno a z něho přispěla na vydání publikace „Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra.“ (Knižnice SEB 1994, sv.19). Koncem 90. let se paní Hana vrátila do USA za svými dcerami a jejich rodinami. Osobně jsem byla s paní Hanou ve velmi přátelském kontaktu. Oceňuji ji nejen jako milou společnici a informovanou pamětnici, ale i jako významnou pomocnici v obtížných počátcích činnosti SEB. Věra Olivová Dne 17. října 2012 zemřel PhDr. Zdeněk Šamberger (*1923), archivář a historik, jeden ze zakládajících členů SEB, zástupce Společnosti v historicko-dokumentační komisi Českého svazu bojovníků za svobodu, autor řady odborných prací: Vystudoval historii a pomocné vědy historické na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, 1965 absolvoval mezinárodní archivní stáž v Paříži. 1945-51 pracovník Ústředního archivu ministerstva vnitra, I951-53 tajemník Státní archivní komise, 1953-67 vědecký vedoucí Archivní správy ministerstva vnitra, 1967-70 ředitel, 1970-83 archivář Státního ústředního archivu v Praze; zakladatel a 1951-70 vedoucí redaktor Sborníku archivních prací, spoluzakladatel a 1951-54 vedoucí redaktor Archivního časopisu. V 50. a 60. letech se zásadním způsobem podílel na organizaci československé archivní sítě (zasloužil se mj. o vybudování krajských, resp. státních oblastních archivů); 1970 byl pro své politické postoje v době „pražského jara“ 1968 zbaven vedoucích funkcí, nadále

56



.

únor 2013

však působil v archivní praxi i v oblasti teorie a metodologie archivnictví, k jejichž rozvoji u nás významně přispěl. Spoluautor Archivní příručky (1965), Průvodce po archivních fondech a sbírkách Státního ústředního archivu v Praze (svazek IV13, 1987-90)a řady archivních pomůcek; autor četných příspěvků k dějinám novodobého českého archivnictví (knižní soubor Vývoj československého a českého archivnictví po roce 1918, 2005). Ve své historicko-badatelské a editorské práci se zaměřil na české dějiny 19. století (monografie Emanuel Arnold, radikální demokrat z roku 1848, 1951; Politické názory J. K. Tyla, 1963 - pod pseudonymem Z. Š. Zdeněk) a na problematiku mnichovské krize 1938 a českého protinacistického odboje za druhé světové války (Mnichov v dokumentech II, 1958; Mnichov v řeči archivních dokumentů, 2000); zvláštní pozornost věnoval vztahu J. W. Goetha k českým zemím ... Od roku 1990 vyvíjí též publicistickou činnost (např. v Národním osvobození) a výrazně se angažuje ve Společnosti Edvarda Beneše a v Českém svazu bojovníků za svobodu. Josef Tomeš

57



.

únor 2013

KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE Svazek 1. Tomáš Garrigue Masaryk - Edvard Beneš OTEVØÍT RUSKO EVROPÌ Ruská otázka v roce 1922 Vìra Olivová edice a studie: Politika Èeskoslovenska v ruské krizi 1921 a 1922 (1992, 1997. Stran 71, Kè 65) Svazek 2. Vìra Olivová ZÁPAS O ÈESKOSLOVENSKO 1938 (1992, 1996. Stran 74, Kè 50) Svazek 3. Ferdinand Peroutka BYL EDVARD BENEŠ VINEN? (1993, 1996, 1999, 2002. Stran 26, Kè 30) Svazek 4. Edvard Beneš S VÌ TO VÁ VÁ LK A A N AŠ E R E VO LU C E Výbor z díla. Edice Vìra Olivová. (1994. Stran 118, Kè 50) Svazek 5. E D V A R D B E N E Š: S O U P I S P U B L I K A C Í Zpracovali: Boris Jakovenko, Alena Novotná, Karel Novotný. Pøedmluva Vìra Olivová (1994. Stran 164, Kè 100) Svazek 6. Amelie Posse-Brázdová TAJNÉ DOPISY Z PRAHY 1948 Edice a doslov Vìra Olivová, pøeklad Zlata Kufnerová. Pøedmluva Zbynìk Zeman. (1994. Stran 91, Kè 45) Svazek 7. P O C T A E D V A R D U B E N E Š O V I 1 9 9 4 Projevy prezidenta Václava Havla, premiéra Václava Klause a pøedsedy Poslanecké snìmovny Milana Uhdeho. Edice Vìra Olivová (1994. Stran 28, Kè 25).

58



.

únor 2013

Mimo øadu E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8. Životopisný medailon. Myšlenky a názory. Politická stanoviska. Nový dokument. Edice Vìra Olivová ve spolupráci s Hanou Benešovou. (1994. Stran 28, Kè 20) Svazek 8.

Edvard Beneš ODSUN NÌMCÙ Výbor z Pamìtí a projevù doplnìný Edièními pøílohami. Edice Vìra Olivová. (1995, 2001. Stran 124, Kè 100)

Svazek 9.

Jan Masaryk D E P E Š E Z L O N D Ý N A 1938 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Svìdectví Jana Masaryka (1996. Stran 120, obr. 2, Kè 70).

Svazek 10. D Í L O E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 6 Výstava v Národní knihovnì Èeské republiky zahájená premiérem Klausem. Edice Vìra Olivová. (1996. Stran 16, Kè 25) Svazek 11. Miroslav Plesinger-Božinov VZPOMÍNKY NA PRVNÍ ODBOJ Eduard Kubù edice a studie: Životní osudy odbojáøe a diplomata. (1997. Stran 84, Kè 70) Svazek 12. Edvard Beneš ŽIVÝ ODKAZ TGM Projevy 1937 - 1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová: O vztahu Edvarda Beneše k T. G. Masarykovi. (1997. Stran 94, obr. 7, Kè 80) Svazek 13. Edvard Beneš PØEDNÁŠKY NA UNIVERZITÌ KARLOVÌ 1913-1948 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Univerzitní dráha Edvarda Beneše. (1998. Stran 101, obr. 2, Kè 80)

59



.

únor 2013

Svazek 14. Bohuš Beneš AMERIKA JDE S NÁMI Reportáž z pøednáškového turné Edvarda Beneše po amerických univerzitách v roce 1939. Edice Vìra Olivová. (1998. Stran 126, obr. 5, Kè 90) Svazek 15. T R Y Z N A Z A E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 8 Edice a pøedmluvy Vìra Olivová, Alena Šubrtová. (1998, 1999. Stran 47, obr. 1, Kè 50) Svazek 16. Edvard Beneš D O P I S Y B R A T R U V O J T O V I 1 9 3 8 - 1 9 4 4. Edice a pøedmluva Vìra Olivová. (1998. Stran 73, Kè 65) Svazek 17. Karel Èapek O EDVARDU BENEŠOVI Edice (Věra Olivová ve spolupráci s Josefem Protivou) a pøedmluva: Spolupráce Karla Èapka s Edvardem Benešem. (2000. Stran 147, obr. 22, Kè 130) Svazek 18. Vìra Olivová MANIPULACE S DÌJINAMI PRVNÍ REPUBLIKY (1998, 1999, 2001. Stran 52, Kè 50) Svazek 19. Edvard Beneš DEMOKRACIE DNES A ZÍTRA Edice a epilog Vìra Olivová. (1999. Stran 333, Kè 200) Svazek 20. Edvard Beneš PRÁCE A ZÁPASY PO BOKU TGM Vzpomínky 1910-1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová. (2000. Stran 75, obr. 7, Kè 80)

60



.

únor 2013

Svazek 21. Ú S T A V E D V A R D A B E N E Š E V LONDÝNÌ 1950-1964 Pamìtní tisk k 50. výroèí založení Ústavu 7. bøezna 1950. Vìra Olivová, edice a pøedmluva: Historie londýnského Ústavu Edvarda Beneše. (2000. Stran 40, obr. 4, Kè 40) Svazek 22. Vìra Olivová VILA EDVARDA BENEŠE V SEZIMOVÌ ÚSTÍ (2000, 2001. Stran 92, obr. 9, Kè 100) Svazek 23. S P O L E È N O S T E D V A R D A B E N E Š E V PRAZE 1990-2000 Pamìtní tisk k 10. výroèí založení Spoleènosti 23. kvìtna 1990. Vìra Olivová edice (ve spolupráci s Karlem Novotným) a pøedmluva: Z historie Ústavu a Spoleènosti Edvarda Beneše. (2001. Stran 72, Kè 50) Svazek 24. Antonín Krejèí EDVARD BENEŠ A SOKOL Edice a pøedmluva Vìra Olivová. (2002. Stran 178, obr. 14, Kè 160) Svazek 25. Edvard Beneš C I R K U L Á R N Í T E L E G R A M Y 1 9 2 0 - 1 9 3 5. Edice Jindøich Dejmek. Pøedmluva Vìra Olivová (2002. Stran 274, Kè 250) Svazek 26. Edvard Beneš EVROPSKÁ KRIZE 1938 Pìt projevù. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová. (2003, 2008. Stran 42, obr. 6, Kè 50) Svazek 27. B I B L I O G R A F I E E D V A R D A B E N E Š E Zpracoval Karel Novotný. (2004. Stran 99, Kè 100)

61



.

únor 2013

Svazek 28. Vìra Olivová ZÁVÌ EDVARDA BENEŠE A OSUDY JEHO ARCHIVU (2008. Stran 150, Kè 100) Svazek 29. Jaroslav Seifert PREZIDENTU EDVARDU BENEŠOVI Ètyøi básnì. Pamìtní tisk k 120. výroèí narození Edvarda Beneše 28. kvìtna 1884. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová (2004. Stran 20, 6 kreseb Toyen, Kè 50 Svazek 30. O D K A Z E D V A R D A B E N E Š E 2 0 0 4 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Pocta Edvardu Benešovi. (2004, 2005. Stran 43, Kè 50) Svazek 31. Jaroslav Werstadt OSOBNOST EDVARDA BENEŠE Edice a pøedmluva Vìra Olivová (2006. Stran 91, Kè 100) Svazek 32. Edvard Beneš THE WAR OF 1939 Vìra Olivová Edition and Foreword: The visit of the Czechoslovak president Edvard Beneš in Scotland in November 1941 (2005. Stran 51, obr. 3, Kè 100) Svazek 33. Edvard Beneš VÁLKA ROKU 1939 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Návštìva èeskoslovenského prezidenta Edvarda Beneše ve Skotsku v listopadu 1941. (2005. Stran 51, obr. 3, Kè 70) Svazek 34. Neil Rees PREZIDENT BENEŠ V ANGLII Èeskoslovenská vláda v exilu v Londýnì a v Buckinghamském hrabství za druhé svìtové války. Pøeklad z angliètiny Lukáš Richter, redakce èeského vydání Vìra Olivová. (2006. Stran 66, obr. 122, Kè 100)

62



.

únor 2013

Mimo øadu: V Ì R A O L I V O V Á. Bibliografie. Zpracoval Igor Lisový ve spolupráci s Karolínou Linhartovou. (Praha 2006. Stran 85, obr. 55, Kè100) Mimo øadu: V Ì Ø E O L I V O V É A D H O N O R E M Sborník pøíspìvkù k novodobým èeskoslovenským dìjinám. Edice a úvod Eva Broklová a Marie L. Neudorflová. Josef Tomeš pøedmluva: Historièka v rozrušeném èase. Na okraj životního pøíbìhu, èinnosti a díla Vìry Olivové. (Praha 2006. Stran 267, obr. 20) Svazek 35. LIDICE BUDOU ŽÍT. Vìra Olivová a Gabriela Literová (Praha 2007. Stran 16, obr. 25, Kè 30) Mimo řadu: E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8 MYŠLENKY A NÁZORY Bibliofilský Pamětní tisk k 60. výročí úmrtí EB. Věra Olivová výběr textů. Kryštof Krejča dvě litografie. Tisk Martin Bouda. Vydalo nakl. Bonaventura. (Praha 2008. Nestránkováno. 100 číslovaných výtisků. Kč 900) Svazek 36. Věra Olivová 20 LET SPOLEČNOSTI EDVARDA B E N E Š E. Praha 2010 Svazek 37. Věra Olivová ČESKOSLOVENSKO A NĚMECKO 1918 - 1929 (2011. Stran 260, Kč 200) Svazek 38. Jiří BENEŠ V NĚMECKÉM ZAJETÍ Edice a předmluva Věra Olivová (2010. Stran 304, Kč 220) Svazek 39. Edvard Beneš FUNKCE POLITICKÝCH STRAN Edice a předmluva Věra Olivová (2013. Stran 184, Kč 150)

63



.

únor 2013

Svazek 40. Věra Olivová DĚJINY PRVNÍ REPUBLIKY (Praha 2012. Stran 358, Kč 250)

Publikace lze zakoupit speciálně v knihkupectví KAROLINUM, Celetná 18, Praha 1 či objednat v nakladatelství EVA - Milan Nevole K Údolí 2, 143 00 Praha 4, e-mail: [email protected]

64

BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 26.únor 2013 O B S A H JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK

Recommend Documents