Bobr se vrací Deset let novodobé existence v českých zemích VLASTIMIL KOSTKAN
Bobr evropský (Castor fiber) je největším evropským hlodavcem. Váží přibližně 25 kg. Jeho krásná černá nebo hnědá srst patří k vůbec nejhustší. Řada adaptací k životu ve vodě, kácení stromů, stavbě složitých staveb i hrabání dlouhých nor v březích jej řadí mezi zajímavá zvířata. Evoluční předchůdci bobrů v miocénu i původní bobři, kteří tu žili před příchodem člověka, osídlovali široký pás od severní hranice rozšíření lesa až po subtropy, včetně řek některých stepních oblastí. Během středověku se v Evropě i Severní Americe bobr lovil tak intenzivně, že například v Evropě zbýval na začátku tohoto století jen ostrůvkovitý areál populací ve Skandinávii, Německu, Francii a v evropské části Ruska. Na našem území vyhynuli původní, divoce žijící bobři na Labi, Moravě i přítocích Vltavy již začátkem 18. století. Přežili jen jedinci v chovu, jehož cílem byl obchod s kožešinami a žlázami, zvanými bobří stroj. Tradice tzv. bobroven byla u nás až do poloviny minulého století výsadou jihočeských bobrovníků. Ti chovali původem polské bobry až do r. 1882. Tehdy zmizel bobr z naší přírody úplně. Bobr evropský je živočich se složitým chováním a pozoruhodnými adaptacemi, které mu umožňují rychle se přizpůsobovat vnějším podmínkám. Známé bobří hráze a hrady ovšem nemusejí provázet všechny bobří kolonie. Bobři žijící v územích s vyššími jílovitými břehy a hlubokou vodou hráze nestavějí a žijí v norách. Jenom na malých mělkých tocích zvyšují hladinu vody hrázemi, aby východy z nor nebo hradů byly bezpečné. Hrady tedy stavějí jen tam, kde jsou nízké ploché břehy a vysoká hladina podzemní vody, popřípadě sypké nebo skalnaté podklady, které nejsou dost pevné pro hrabání dlouhých a složitých nor. Nezaměnitelnou stopou po bobrech je kácení a ohryzávání vzrostlých stromů. Nejčastěji kácejí kmeny o průměru do 20 cm, ale občas i nějaký přes 80 cm. Časté jsou nedokončené ohryzy, k nimž se bobři vracejí i po několika dnech. Množství pokácených dřevin je proměnlivé, v Litovelském Pomoraví se v období tvorby zimních zásob pohybuje od 0,027 m3 do 13,7 m3 na jednu kolonii. Bobři dávají přednost topolům a vrbám, ale kácejí i břízy, jasany, duby a další stromy, podle aktuální nabídky. V létě obvykle nekácejí a spokojují se s pastvou. V břehových porostech řek či jezer mění kácením druhovou skladbu. Stavbou hrází ovlivňují hydrologický režim malých povodí a hrabáním nor mění charakter břehů.
Charakteristické stopy po bobřích zubech, v tomto případě dospělce a mláděte – levobřežní rameno Moravy „Malá voda“ západně od Litovle. Snímek © Vlastimil Kostkan
Novodobá ochrana bobra evropského má kořeny v bývalém Sovětském svazu, ovšem i tam souvisela především s produkcí kožešin. Proto také byli bobři od dvacátých let vysazováni na různá místa. Postupně začali být chráněni v mnoha evropských zemích a díky tomu vznikly dnes již silné populace ve Švédsku, Polsku, Bavorsku, Rakousku aj. Bohužel s tím často souviselo mísení jednotlivých poddruhů a místy byli vysazeni i bobři kanadští (Castor canadensis). Stalo se tak především ve Finsku, kde je bobr kanadský rozšířen plošně, ale v menší míře i v Rakousku, Polsku a severní Itálii. Na území dnešní České republiky byly po dlouhé době první stopy bobra zaznamenány r. 1986 na řece Jihlavě u Pohořelic. Osamocené zvíře putovalo proti proudu a později ho přejel vlak u Dačic. Další pozorování pocházejí z r. 1988 z Dyje u Lednice. Od té doby se bobři soustavně šíří především proti proudu Moravy a jejích přítoků. Tato expanze má původ v populaci vysazené na Dunaji pod Vídní. Od r. 1993 pronikají do západních a jižních Čech bobři vysazení po r. 1966 v Bavorsku. Od r. 1995 je stálá kolonie u Rozvadova na Kateřinském potoce a r. 1997 se objevil první bobr v povodí Vltavy na Šumavě. Významný je dnes již stálý výskyt bobrů na Labi mezi Ústím nad Labem a hranicí s Německem. V posledních pěti letech se tam po Labi šíří z Německa RNDr. Vlastimil Kostkan (*1962) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na katedře ekologie téže fakulty ze zabývá zejména ekologií a ochranou živočichů. (e-mail:
[email protected]) http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, červenec 1998
403
zvířata patřící k původnímu poddruhu labského bobra (Castor fiber albicus). Jsou jediným geograficky původním poddruhem u nás. Z polského výsadku na Visle pocházejí bobři, kteří se r. 1997 objevili na Olši u Jablunkova a na Stonávce u Karviné. Do Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví bylo r. 1991 vysazeno 6 a r. 1992 14 zvířat ze severopolské oblasti Suwalki, r. 1996 tam přibyl ještě 1 dospělý pár z Litvy. Odtud pocházely i 2 páry vysazené r. 1996 na Odře v okolí Libavé. Podle toho, jak rychle vzrůstá počet zvířat v populacích vysazených v okolních zemích, lze tušit především nízkou úmrtnost, protože porodnost bobrů příliš vysoká není. Březost trvá v průměru 107 dní, mláďata se rodí v našich podmínkách v květnu až červnu
Mysl bobra
a je jich 2–5, méně často 6–7. Zůstávají v rodičovské skupině (kolonii) minimálně 2 roky, a poté ji opouštejí, aby si našli vlastního partnera. Ve třetím roce života zakládají kolonii novou. U nás se intenzivně sleduje skupina vysazená v Litovelském Pomoraví. Při posledním odhadu početnosti v zimě 1997–1998 tu bylo 50 jedinců, přičemž minimálně dvacet dalších zvířat je mimo toto území, především na jih od Olomouce (Kožušany, Kvasice, Záhlinice). O koloniích kolem Uherského Hradiště nelze s jistotou říci, zda je vytvořili bobři migrující z Litovelského Pomoraví, nebo z Dunaje. Řeka Morava je v současné době souvisle osídlena bobry od Mohelnice až k soutoku s Dunajem. Rovněž v dalších lokalitách je při zajištění účinné ochrany dobrá perspektiva šíření druhu. o
VÁCLAV CÍLEK
ESEJ
Chtěli jsme zachránit bobra, protože staví hráze a kanály stejně jako my Žádné divoké zvíře nepomohlo objevení nových světů tolik jako bobr. Severní Amerika byla do značné míry prozkoumána lidmi hledajícími zisk na evropských kožešinových trzích. Společnost Hudson’s Bay Company byla založena v roce 1699 kvůli obchodu s bobřími kožešinami a až do poloviny 19. století vytvářela jakousi ekonomickou vládu většiny Kanady, protože uzavírala obchody především s Indiány. Během vrcholu „bobří horečky“ po zavedení průmyslových ocelových pastí a před poklesem poptávky, která stlačila cenu bobřích kůží o 80 %, si lovec bobrů mohl přijít na výdělek 32krát vyšší než plat zemědělského dělníka. Nebyl tedy žádný div, že ve 20. letech minulého století bylo prozkoumáno povodí každé řeky mezi Vancouverem a Santa Fe. Ještě ve 40. letech, již po úpadku cen, bylo každoročně zabito na půl milionu bobrů. Přesto toho lovci objevili mnohem víc o geografii než o samotných bobrech. Ještě na počátku americké revoluce popsal kapitán Jonathan Carver, jak skupiny dvou až tří set bobrů propracovaně a společně konstruují své přehrady s obydlími a na placatém ocasu si vozí maltu na stavbu. Historik George Bancroft dokonce považoval bobry za nadřazené vůči Indiánům v čistotě, výrobě a architektonické dovednosti. Bobři skutečně mají vlastnosti, které je přibližují lidem. Protože jejich kožich musí být vodovzdorný, tráví dlouhé hodiny jeho čištěním. Jsou monogamní a starají se o děti až do dvou let. Vytvářejí mohutné kolonie s určitou dělbou práce a společnou ochranou před predátory. Ale ani úcta vůči bobrům neochránila tato zvířata před téměř úplným vyhubením koncem 19. století, kdy spolu lovci soutěžili o odchyt posledních žijících kusů. Naštěstí vznikla rozsáhlá ochranářská kampaň, srovnatelná například se současným hnutím za záchranu velryb. Arthur Dugmore (The Romance of the D. R. Wallace (*1945) je americký esejista a „ekologický“ spisovatel. Studoval na Wesleyan University, Columbia University a Mills College. O svém psaní říká, že „povstává z fascinace touto planetou – jejím klimatem, vodami, skalami, rostlinami a zvířaty“. Chce čtenářům ukázat, že jsme součástí biosféry, kterou nemůžeme zničit, aniž bychom nezničili sami sebe. Jeho hlavní knihy: The Dark Range: A Naturalist’s Night Notebook (1978), Idle Weeds: The Life of a Sandstone Ridge (1980), The Turqoise Dragon (1985).
404
VESMÍR 77, červenec 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Beaver, 1914) a Enos Mills (The Beaver World, 1913) publikovali první detailní studie bobřího světa. To, co přírodovědci objevili, se sice nepodobalo sci-fi latině koloniálních historek, ale svým způsobem to bylo stejně mimořádné. Bobři jsou největší hlodavci Severní Ameriky. Dorůstají délky až 1,2 m, váží i přes 100 kg. Mají hlodavčí mozek, který není příliš velký ani rýhovaný jako u člověka či kytovců. Rýhování je důležité, protože zvyšuje plochu šedé kůry mozkové, kde se odehrává (jak věříme) myšlení lidského typu. Ale přesto Dugmore a Mills sledovali bobry při činnostech, které působily velmi promyšleně. Když byly přehrady ohroženy velkou vodou, tak je bobři rychle vypustili anebo postavili zábrany zpomalující tok vody. Jindy bobři vyhrabali kanály o délce až 300 m, aby do nádrže přivedli vodu anebo dopravili potravu. Pokud bylo nutné vyhrabat kanály na klesajícím nebo stupňovitém terénu, pak bobři postavili malé přehrady, které zpomalovaly proudění. Mills citoval Alexandra Majorse, zakladatele Pony Expressu, který říkal, že bobři toho uměli víc než inženýři generála Granta obléhajícího Vicksburg. Bobři tráví léto podél břehů, ale na zimu se uchylují do příbytků postavených v hrázích. Živí se vnitřní kůrou stromů, jako jsou vrba, javor či olše. Aby kůra nezaschla či nezamrzla, schovávají si poražené stromky pod vodou. Je pravděpodobné, že se zvyk stavět hráze vyvinul právě z toho, jak pokácené dříví zahrazovalo řeku. Odtud byl již jen krátký evoluční posun k budování poměrně bezpečných úkrytů a později příbytků v hrázi. Lidi věří, že bobři stavějí hráze tak, že kácejí stromy napříč přes potok. Není to pravda. Stromky jsou orientovány po proudu dolů širším koncem. Větve v horní části stromu jsou zabořeny do dna a propleteny s vedlejšími stromy. Nevíme, jak se přehrady vyvinuly, ale nejpravděpodobnější je hypotéza o více funkčních zásobárnách potravy. Hráze jsou něco víc než obvyklá doupata zvěře. Byly pozorovány hráze postavené na suchu, kdy bobr počítal s tím, že zimní povodeň je naplní. Dugmore si všiml, že bobři stavějí kanály ještě dříve, než začnou kácet stromy. Není to tedy nějaká bezprostřední pomůcka, jak dovléci pokácený strom k přehradě, ale záměrná, plánovaná činnost. Enos Mills pozoroval bobry 27 let. Mnohokrát byl udiven – silného větru využívali bobři k tomu, aby strom padl do míst,
Nanebevstoupení Francise Cricka [...] Těžko někdo uvěří, že náhodné změny v televizním přijímači (nebo dokonce náhodné změny plánů továrny na televizní přijímače) mohou udělat z černobílé televize barevnou. Obecná zkušenost praví, že budeme-li se v čemkoli složitém šťourat, nejspíš to rozbijeme. Výtvory lidské mysli a rukou se vyznačují určitými vlastnostmi, které pramení ze samé podstaty techniky a souvisejí s omezeností našich myšlenkových pochodů. Chceme-li, aby něco fungovalo, musíme vytvářet složité systémy podle úzce vymezených pravidel. Dokážeme mluvit a uvažovat jen o velice malém počtu současně probíhajících dějů, a proto si složité soustavy rozdělujeme na části, se kterými můžeme zacházet odděleně. Také musíme mít zcela jasno v tom, jak se věci dějí v čase. Musíme dbát příčinných souvislostí, a jestliže x je příčinou y, musí y vždy následovat po x. A k tomu rádi vyjadřujeme řídící pochody hierarchickými schématy. Kdysi jsem si myslel, že tyto zásady modulárního uspořádání, přísného pořadí dějů a hierarchického
Kresba © Pavel Kantorek
vyhubení stejně jako před sto lety hrozilo bobrům. Velryby zasluhují naši pozornost. Ale stejně si myslím, že náš proměňující se zájem o různá zvířata odráží nejen skutečné zaujetí, ale také naši marnivost. Chtěli jsme zachránit bobra, protože staví hráze a kanály stejně jako my. Teď chceme zachránit kytovce, protože mají velký mozek a možná i jazyk podobně jako my. Ale je tu mnoho věcí, které si zasluhují naši pozornost a které se nám nepodobají. Tichý, osamělý způsob, jakým uvažuje bobr, může být jednou z nich. /inspirováno esejem Davida R. Wallaceho „The Mind of the Beaver“/
SYDNEY BRENNER
řízení mohou být základem struktury a funkce všech složitých soustav. Určitě to tak je u velkých softwarových souborů nebo u hodinek: v obou případech by i malá odchylka od původního plánu způsobila velkou neplechu. Dnes jsem přesvědčen, že tyto zásady sice asi platí v technice, ale příroda je jiná. Pochody v biologických systémech jsou uspořádány podstatně pružněji, živé soustavy snáze vzdorují poškození a mají více prostoru pro přizpůsobení. Evoluční paradox tedy můžeme vyřešit následovně. Budeme-li trvat na tom, že přírodní systémy jsou podobné umělým, neobejdeme se bez konstruktéra, který by přírodě udělil omezení, jež známe z techniky. A stejně jako u umělých systémů by kdosi musel zasednout k rýsovacímu prknu, kdybychom chtěli něco nového. V přírodě ale nikdo nesedí u rýsovacího prkna; to, co se nehodí, se zahodí a na uprázdněné místo přijde něco nového. Otázku bychom ve skutečnosti měli obrátit vzhůru nohama. Místo toho, abychom začali s představou http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, červenec 1998
405
ESEJ
kam potřebovali – poblíž vody nebo na okraj nádrže. To ale vůbec neznamená, že jsou všichni bobři chytří. Někteří prostě neumějí postavit pořádnou hráz, jiní pokácejí strom tak nešikovně, že padne daleko od vody nebo je zabije. Některé přehrady jsou postaveny na místě, které by zvolil velmi zkušený inženýr, ale jiné jsou umístěny chybně. Opravám a údržbě věnují bobři velkou pozornost. Bobři jsou – i na zvířata – poměrně tiší tvorové. Komunikují pomocí několika jednoduchých zvuků. Bobří kolonie nemají vůdce. Nevíme, jak učí mláďata, ale vypadá to, že mladí bobři se učí pozorováním. Otázka, zda bobři nějakým svým způsobem myslí, pronásledovala již barona Cuviera, francouzského anatoma počátku 19. století, který vychoval bobří mládě. Cuvier tvrdil, že mladý bobr uměl zcela instinktivně napodobit všechno, co umí i starý bobr. Jenže Cuvierovi bobři nestavěli hráze ani nevyhrabávali kanály dlouhé 300 m. Lidská inteligence je podmíněna kulturou. Lidské mládě vychované v izolaci (jako indické „vlčí děti“) zůstává subhumánní. Nenaučí se používat jazyk ani nástroje. Ale to neznamená, že neexistuje inteligence, která není podobná té lidské. Bobry stačí pozorovat, aby si člověk uvědomil, že jsou chytřejší než například ondatry. Umějí se přizpůsobit nečekaným podmínkám. D. R. Wallace pozoroval bobry v „měsíční krajině“ povrchového dolu v Ohiu, kde i voda tekoucí hluboce erodovanými roklemi byla žlutá od sloučenin síry. Důlní společnosti zakazují lov bobrů, protože bobří hráze snižují erozi a přispívají k ukládání kontaminovaných sedimentů. Bobři vlastně zadarmo rekultivují zničenou přírodu. David Rains Wallace, z jehož eseje The Mind of the Beaver (v knize The Untamed Garden and Other Personal Essays, 1986) jsme na závěr vybrali ty nejzávažnější myšlenky, říká: Nepředstírám, že vím, jak bobři myslí. Víme toho málo i o tom, jak naše vlastní šedá hmota vytváří přehrady a kanály. Pozornost vědců se obrátila od otázky bobří inteligence k velrybám a delfínům částečně proto, že velryby mají velké, rýhované mozky podobné těm našim, a také proto, že kytovcům hrozí
systému, jaký bychom chtěli sestrojit, a pak se neobešli bez zázraku, který udělá z ryby mloka, měli bychom se ptát, jaká struktura umožňuje přirozeným (popřípadě i umělým) systémům měnit vlastnosti přírodním výběrem. [...] Dvacet let jsem v Cambridži seděl v jedné místnosti s Francisem Crickem. Svého času se zajímal o embryologii a strávil hodně času přemýšlením o imaginálních discích u drosophily. Když jednou odhodil na stůl knihu, kterou právě četl, s podrážděným zvoláním „To tedy Bůh ví, jak tyhle imaginální disky fungují“, vyvstala okamžitě před mým vnitřním zrakem představa Francise klepajícího na nebeskou bránu. Svatý Petr ho vítá se slovy: „Ach, pan doktor Crick! Jistě jste unaven po té dlouhé cestě. Posaďte se, prosím. Mohu vám nabídnout něco k pití?“ „Ne,“ řekne Francis. „musím mluvit s šéfem. Potřebuju se ho na něco zeptat.“
ESEJ
Ze slabikáře evoluční biologie Ptá se velbloudě mámy velbloudice: „Mami, proč máme takový široký kopyta?“ – „No, to je přeci proto, že když jdeme po poušti, po písku, přes barchánky, tak aby se nám tolik nebořily nohy.“ „A proč máme takový dlouhý řasy?“ „To je zase proti větru – když začne foukat a ve vzduchu je plno písku, tak ten píseček krásně sklouzne dolů po těch našich dlouhých řasách, víš?“ „A proč máme ty hrby?“ „No protože v létě, když dlouho neprší, tak je poušť úplně suchá, ale hrby jsou naše zásobárna a tak se my velbloudi ani přes léto hladu nebo žízně nemusíme bát.“ – „Hele, mami, a nezdá se ti, že je nám to všecko tady v Tróji celkem na houby?“ Tomu se říká maladaptace. Co je to adaptace, to víme: je to dědičně dané přizpůsobení organizmu k nějakému prostředí nebo vnějšímu vlivu. A maladaptace je doslova adaptace k ničemu, ničemná a nanicdobrá, a dochází k ní, jak právě vidíme z tohohle vtipu, když se populace druhu, třebas byl perfektně adaptován na nějaké prostředí, octne v prostředí jiném, kde se všechny ty specializace stanou úplně zbytečnými, anebo se dokonce mohou stát osudnou přítěží. – Už jste si někdy všimli topící se mouchy, jak jsou jí její doposud skvěle funkční křídla najednou naobtíž? Musíme si totiž uvědomit, že organizmy jsou přizpůsobeny prostředí proto, že už se mu předtím přizpůsobily. Takže každá už vytvořená
Z PAMĚTÍ
Neveselé kapitoly o vědě a moci III. (Albertov č. 5, druhá část) Vánoční prázdniny 1945 Na začátku vánočních prázdnin se v mé laboratoři objevil asistent Pačes z Jiráskovy kliniky. Ke své habilitaci potřeboval také experimentální práci a Jirásek ho poslal k Laufbergerovi a Laufberger ke mně, abych se ho ujal. Návštěva tohoto navýsost sympatického muže, vedoucího českého urologa, přišla v tu chvíli nevhod ze dvou důvodů: Obor, jímž se zabýval, byl značně
406
VESMÍR 77, červenec 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Po chvíli se Francisovi podaří přesvědčit anděla, aby ho zavedl k Bohu. Projdou rajskou zahradou až někam dozadu, překročí železniční vlečku a nakonec dorazí k jakési barabizně se střechou z vlnitého plechu, obklopené haraburdím. A tam někde vzadu najdou stařečka v montérkách s velkým montážním klíčem v kapse. „Bože,“ řekne anděl, „to je doktor Crick; pane doktore, to je Bůh.“ „Velice rád se s vámi seznamuji,“ řekne Francis. „Musím se vás na něco zeptat. Jak fungují imaginální disky?“ „Víte,“ zní odpověď, „vzali jsme kousek tamhle toho a něco jsme k tomu přidali a... já už ani nevím. Ale můžu vám říct, že už ty mouchy takhle děláme 200 milionů let a ještě jsme neměli ani jednu reklamaci.“ Jeden italský ministr pro vědu měl tuhle historku moc rád. (Current Biology, 1997, s. 38–40, překlad F. Cvrčková, zkráceno)
JIŘÍ SÁDLO
adaptace je zároveň abaptace, tedy přizpůsobení podmínkám v minulosti. Jenže je to složitější: skutečně jsou velbloudovi v ZOO ty hrby a další bizarnosti k ničemu? Milý velbloude, pročpak si tě tu asi držíme, ne-li právě skrze ty tvé hrby? A dokonce kdyby šlo tlusté do tenkých a ZOO musela část chovanců propustit, kdo by to odskákal spíš? Velbloud, nebo jeho nešťastná sestřenice lama, která vypadá přinejlepším jako taková přerostlá koza? Tak tomu se zase říká preadaptace, tedy adaptace, která radikálně změnila funkci. Hrb a krásné oči sloužily velbloudovi jako adaptace na poušť, teď jsou stejně dobrou adaptací na popularitu a případné loudění od prostých daňových poplatníků, kteří mu na ty krásné oči letí. A konečně: Když je to všechno takhle výhodné, pročpak to tedy nemáme taky? Takový hrb mít, to by se mi zrovna dneska hodilo – je půl jedenácté a já ještě nesnídal... Inu, hrb, krásné oči a široké kopyto nemám přesně z toho důvodu, že stejně občas vítané by byly taky rohy, křídla, ploutve, tři ruce (abych mohl tleskat dvakrát rychleji), jedna ruka (abych tleskat nemusel) apod. To se v evoluční vědě nazývá princip trade-off, což po česku znamená, že jeden všecko nestihne, a platí to pro organizaci vašeho pracovního dne i pro realizovatelný počet mutací vedoucích k výhodným adaptacím. o
OTAKAR POUPA
vzdálený mým vlastním zájmům, a hlavně v návalu studentů jsme stačili sotva dát dohromady praktická cvičení, naše vlastní vědecká práce v laboratoři musela zatím počkat. Teď tu byl tedy problém, jak se podívat blíž na činnost močovodů, o kterých se toho ve fyziologii nedalo mnoho v literatuře přečíst. Zanedbávaná oblast. Nevím proč, ale vždycky jsem měl rád výzvy, jak říkával Bernard: „Neznámé dráždí zvědavost.“ Vyžádal jsem si den na rozmyšlenou. V tlustých knihách jsem se nedočetl téměř nic, a tak
tu byla holá otázka, jak objektivně sledovat činnost těchto dvou jemných trubiček spojujících pánvičku ledviny s močovým měchýřem. Především začít pozorováním. Co lze vidět pouhým okem? Pan Svoboda opatřil králíky, a když Václav Pačes přišel příští odpoledne, seděli jsme spolu nad otevřeným břichem králíka a vybaveni hodinářskými lupami jsme se pokoušeli sledovat, jak se močovody pohybují. Mnoho jsme toho neviděli až na jakousi vlnu, která jimi občas probíhala. Co se děje s náplní, vidět nebylo. Napadlo mne moč obarvit a Pačes řekl, že znají v klinice barvivo, které se vylučuje močí a barví ji na modro. Ještě týž večer přinesl ono barvivo z kliniky, a tak jsme udělali další pokus. Vstříkli jsme ho králíkovi do žíly předem, a pak jsme sledovali pohyb močovodu. Dodnes vidím, jak se pod lupou na močovodech objevovala v pravidelných intervalech krásná modrá vřeténka, půl až centimetr dlouhá, putující dosti značnou rychlostí od ledvin do měchýře. Bylo to něco docela nového. Radost, kterou jsme z toho měli, kazily dva problémy. Toto divadlo trvalo jenom krátce po otevření králičího břicha, a pak tu byla další starost, jak onu podívanou objektivně registrovat. Fotografie, i kdyby se povedla, nic víc nepoví a na film nebylo pomyšlení. A tak jsme v noci odjížděli domů s přesvědčením, že ráno bývá moudřejší večera. Druhý den jsem seděl v dosti studené laboratoři, pil zbytek včerejší kávy a, jak říká Miroslav Holub, civěl jsem. Můj nevidomý zrak se pojednou zastavil na skříni s aparáty, které tu po celou válku pro nás opatroval německý docent letecké fyziologie Schubert. Galvanometr! Registrovat elektrické potenciály z močovodu! Leč je ten přístroj v pořádku? A když ano, je dost citlivý? Moje technické nadání je tak minimální, že jsem se ke královně fyziologických věd, elektrofyziologii, přibližoval vždycky jenom po špičkách a s pasivní úctou. Teď ovšem nebylo zbytí. Především konstrukce elektrod! Kdyby v ústavu byly bývaly fungující dílny, nebyl by to problém. Leč v té době jediný, neobyčejně zručný mechanik, který byl schopen za úplatu vyrobit téměř cokoliv, se stal virulentním komunistou, vysedával na schůzích, takže dílna většinou zela prázdnotou. A tak jsem se já sám, technický idiot, pustil do výroby takzvaných štětečkových elektrod, což se mi, po mnoha hrůzných neúspěších, nakonec podařilo. A tak na stole stál galvanometr, starý kymograf na hodinový stroj pro zápis štěrbinou na fotografický papír a mnou vyrobené neumělé elektrody. Funguje to, či nikoli? Kliničtí lékaři mívají spoustu známých, a tak se záhy přihlásil mladý, bystrý, rtuťovitě pohyblivý fyzik, doktor Křížek. Přístroje sebral, odnesl, a za méně než čtyřiadvacet hodin byl zpátky. Měřicí systém fungoval dokonale a galvanometr s elektrodami byl ocejchován. Týž večer a noc jsme zapsali první elektroureterogramy. Kvůli fotografickému zápisu jsme museli pracovat jenom v noci, temná komora nebyla a zatemnění do oken jsme vyhodili v prvním nadšení z konce války. A tak zbývala poslední překážka k hladkému provozu. Močovody pracovaly pouze krátce po otevření břicha. Zkušenost na izolovaném srdci a na jiných izolovaných orgánech mi napověděla, že příčinou může být teplota, která v otevřené břišní dutině králíka rychle klesá. Obrátil jsem se na vševědoucího pana Svobodu se žádostí o vytápěný operační stolek. „Nemáme,“ řekl smutně. Ale když se dozvěděl oč běží, vyřešil to po svém. Zatopil ve velkých litinových kamnech a přikládal tam tak dlouho, až v místnosti bylo žádoucích třicet osm stupnů Celsia. Pak byl jako živý ter-
mostat, podřimoval u kamen, ale vzbudil se a přiložil vždycky včas, když teplota začala klesat. Příštích čtrnáct dnů noci probíhaly tak, že králičí močovody skvěle pracovaly, my jsme se kolem nich hrůzně potili, polonazí, jen v pláštích, a měřili, měřili a měřili. Zápisy na pruzích fotografického papíru byly všude kolem, s protokoly, které jsem pak ve dne vyhodnocoval a ukládal jako odpovědi na otázky, jež se jen hrnuly. Když si mne krátce před Štědrým dnem Laufberger zavolal a zeptal se, jak pokračuje Pačesova práce, mohl jsem mu ukázat rukopis i s grafy připravený do tisku. Přečetl si ho, dal mi několik jasných otázek a řekl, jak už měl ve zvyku, nedosti zřetelně: „Gratuluju vám!“ To byla od něho velká pocta a myslím, že mne od té doby začal brát vážně. Projevilo se to ostatně i tím, že před odjezdem domů mi jednou na chodbě, ve spěchu, jakoby mimochodem řekl: „Přes Vánoce napište laboratorní cvičení, aby tomu každý rozuměl! Já k tomu připíšu úvod a rychle to vydáme, aby se zjednodušila práce s mediky.“ Příliš šťasten jsem z toho nebyl, poněvadž jsem měl v plánu dál pracovat na učebnici endokrinologie. Nicméně Vánoce 1945 jsem proseděl za stolem a pro okolí jsem si počínal dosti nepochopitelně, neboť jsem bral do rukou neviditelné předměty a každé hnutí přesně popisoval. Když jsem to po Vánocích Laufbergrovi odevzdal, byla toho víc než stovka stran – patrně byl spokojen, neboť nic neřekl. Práce o močovodech byla pod titulem Elektroureterografie otištěna česky v Rozhledech v chirurgii, takže ji četlo nejvýš tucet Čechů. Teprve po desítce let mi Václav Pačes sdělil, že ho požádala jakási urologická komise připravující mezinárodní učebnici urologie, aby tam napsal text o funkci močovodů na základě těchto našich společných prací. Jak a kde si je našli, je mi záhadou. A nakonec. Když se komunisté ujali vlády nad Albertovem pod předsednictvím onoho ozbrojeného leč líného mechanika, byl pan Svoboda vyhozen z ústavu. Dovolil jsem se zeptat váženého funkcionáře proč, a dostal jsem odpověď, že mi do toho nic není a že ostatně Svoboda byl stejně nácek, tak co s ním. V únoru 1948, když Klement Gottwald v beranici, vypůjčené od přítele Clementise, kterého pak zakrátko dal popravit, vyhlašoval na Staroměstském náměstí vítězství dělnické třídy, byl jsem kdesi v Krkonoších, kam jsem se dal vylákat, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Když jsem se, po nezdařených pokusech pohybovat se po sněhu na lyžích, vrátil do laboratoře, nenašel jsem tam žádné převratné změny. V té době jsme pracovali na plné obrátky. Můj bezprostřední nadřízený Karásek, teď už profesor, mi před časem svěřil péči o laboratoře, když se po těžké nemoci mohl věnovat pouze přednáškám pro studenty a psaní učebnice za stolem v kanceláři. Byla za námi úporná dřina s návalem posluchačů. Dostal jsem dále po Karáskovi na starost, abych přednášel ošetřovatelkám a porodním asistentkám, pro které jsem na žádost vedení jejich školy napsal příručku Fyziologie rozmnožování. Pak to byly přednášky z fyziologie pro laboratorní asistenty, což byla zbrusu nová škola, skvěle vedená Janem Hořejším z Hynkovy kliniky. Musel jsem také dojíždět do Plzně přednášet medikům na filiálce Karlovy univerzity, kde se poděkoval šéf Fyziologického ústavu. V laboratořích v přízemí na Albertově číslo 5 pracovala část osazenstva z Remedu, který tam teď vytvořil kooperaci ve výzkumné práci s Fragnerovou továrnou v Měcholupech. Práce se přenesla na něhttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, červenec 1998
407
které ústavy Lékařské fakulty. Byla to velká pomoc univerzitě, zápasící s nedostatkem prostředků, jak to už ve svobodných zemích bývá. Velení svěřili vynikajícímu intelektu Miloše Herolda, který s neobyčejným citem a taktem byl v trvalém kontaktu s námi i s vedením univerzity. Spojení na něj obstarávala Milu Hejdová, nezapomenutelná sekretářka. K nám přišla přímo ze záchytné stanice pro vězně navracející se z koncentračních táborů, kde zahynul už v plné svobodě její bratr Vladimír Helfert. Na Albertově byla ještě dvě další taková jádra: na bakteriologii u Ivana Málka, s nímž Herold úspěšně spolupracoval na výrobě penicilinu, a na farmakologii s Helenou Raškovou, která si přinesla od Fragnerů projekty farmak. Na fyziologii jsme na základě dohody dostali jako rámcový úkol výzkum endokrinologický a dále výzkum ostatních aktivních látek tělu vlastních, které Laufberger pokřtil jako „působky“. Hlavní těžistě v oblasti klasické endokrinologie jsme viděli v hypofýze, zprvu v gonadotropní funkci, kde se brzy prosadil Vratislav Schreiber. Poznal jsem ho v Kodani na prázdninovém trimestru v roce 1946. Spolu s ním jsme se pustili do studia osy hypofýzanadledviny, čímž jsme se dostali na pole stresu. Byla to práce inspirovaná diskusemi, které jsem poslouchal před válkou na experimentální patologii německé fakulty, jakési dědictví po Maxu Reissovi. To teď živil z Kanady svými publikacemi Hans Selye, s nímž jsem záhy navázal písemný styk. Naší specialitou bylo studium metabolických antagonistů, z nichž antityroidální látka thiouracil byla tématem mé habilitační práce, a antihistaminové látky, jichž se nyní ujal mladý, nadaný Jiří Křeček. To byl směr úplně nový a záhy jsme navázali na řadu zahraničních laboratoří, které o náš výzkum projevily nevšední zájem. Objevil se i zástupce Rockefellerovy nadace, od něhož jsem získal roční stipendium. Nastoupit jsem chtěl v květnu 1949. První cesty do světa Konečně se tedy před námi otevřel svět. Návštěvy si podávaly dveře, a zvlášť vzpomínám na unitáře, kteří přijeli díky Charvátovi. Jezdili od univerzity k univerzitě s přednáškami o pokrocích v biologii a v medicíně, které jsme z protektorátního vězení nemohli sledovat. Také my jsme mohli volně cestovat, pokud to dopravní prostředky, válkou rozvrácené, dovolovaly. Rekonstruovaná farmaceutická výroba dostala tehdy název SPOFA pod vedením moudrého doktora I. Šetlíka – navazovala na zahraniční kontakty a vedení se rozhodlo investovat velké obnosy do vlastního společného výzkumu. K tomu bylo ovšem zapotřebí získat nové pracovníky a postavit pro ně novou budovu. Vedení mne tenkrát vybralo, abych navštívil Švýcarsko a získal tam informace o jejich struktuře farmaceutického výzkumu. Byla to moje první cesta za hranice po válce a spojil jsem ji s návštěvou biochemického kongresu v Basileji, kde jsem se potkal s Rudolfem Brdičkou, doktorem Weisnerem a Ing. M. Protivou. Do Curychu jsem odletěl ještě ve vojenské dakotě a po první procházce v Curychu na Bahnhofstrasse jsem byl jako ve snách. Švýcarsko fungovalo tiše a přesně jako švýcarské hodinové strojky. Obří firma CIBA v Basileji, která se spojovala s menší firmou Geigy, mi ochotně vyšla vstříc – Češi měli tehdy za hranicemi vysoký kurz – a opatřila mi veškerou dokumentaci, o kterou jsem požádal, včetně plánů jejich velké budovy, určené pro výzkum. Avšak pro mozek vyhladovělý okupačním půstem byl biochemický kon-
408
VESMÍR 77, červenec 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
gres v Basileji pravou hodovní síní. Stačí vyslovit tři jména: L. Ruzicka, V. Prelog a T. Reichstein, což byla tenkrát vedoucí jména v biochemii steroidů. A co více: přátelé Čechů a Votočkovy školy, kde se Prelog vyučil základům chemie. Ruzicka tenkrát přednášel o struktuře a syntéze látky, kterou izoloval z pižma a nazval ji cibeton. Byla to látka voňavá a výzkum dotoval voňavkářský průmysl. Ruzicka ji demonstroval zvláštním způsobem: na malém papírku byla tužkou napsaná značka „gamma“, což je jedna tisícina miligramu, a tam umístil kapičku nové látky o této váze. Rozdal takové papírky posluchačům, aby mohli okusit její vůni. Zvlášť mi v paměti utkvěla návštěva v laboratoři u Reichsteina, který mi tam ukázal malou lahvičku s bílými krystaly. Řekl, že je to kortizon, a vyložil mi, že ho syntetizoval náhodou před válkou a že biologové tenkrát prohlásili, že to není žádná zajímavá látka, neboť byli soustředěni pouze na dezoxykortikosteron z kůry nadledvin. „Američané v tom teď jedou naplno,“ řekl. Když byly později tyto bílé krystalky poctěny Nobelovou cenou, připsali Švédové Reichsteina nakonec za dva Američany. Ukázalo se, že je to suverénní lék proti řadě nemocí, zvláště proti revmatizmu. Když kongres skončil, podnikl jsem okružní cestu po fyziologických laboratořích. Abych ušetřil čas a peníze, koupil jsem si týdenní lístek na vlaky, který mne opravňoval užívat je volně, kdykoliv a jakkoliv. V noci jsem se přesunoval z místa na místo a spal jsem ve vlacích, čímž jsem ušetřil za hotel. Ve dne jsem navštěvoval jednotlivé ústavy. Všude jsem našel otevřené dveře, když jsem řekl, že přicházím z Československa. Závěr toho týdne nebyl nikterak pesimistický. Bylo jasné, že máme co dohánět, avšak na druhé straně jsem si byl vědom hladu po vědění u tehdejší nejmladší generace, která přicházela na vysoké školy. Tento maraton jsem ukončil v Curychu v Rämistrasse 69 u Walthera Rudolfa Hesse. Bylo to jako přijít domů. Vzpomínal na Františka Karáska, na jeho ženu a na Prahu. Hess se tenkrát pomocí cílených elektrod ponořil hluboko do mozku, do hypotalamu, a studoval emotivní chování a vegetativní funkce svých proslulých koček, jimž v bdělém stavu dráždil jednotlivá, předem přesně definovaná místa v těchto úsecích centrálního nervstva. Tak je mohl pozorovat a jejich chování lokalizovat v mozku. To byly převratné pokusy, za které byl později odměněn Nobelovou cenou. Jeho techniku se k němu jezdili učit z celého světa. Když mne tenkrát dovezl k dakotě na letiště, řekl mi, že je u něho každý Čech vřele vítán. Když tento špičkový výzkum psychosomatických funkcí u nás za několik let skončil na komunistický povel u slintajících psů, bylo to sice ideologicky správné, leč ve skutečnosti to byl žalář nejtemnější. Druhá cesta v památném roce 1946 mě zavedla na sever. Dánové jsou národ sice malý, ale kultura je tam dodnes to, na co je tato ostrovní zahrada hrdá ještě víc než na pivo značky Carlsberg. Tak se stalo, že Dánové ze solidarity k Československu okupovanému Němci pro nás vypsali možnost studovat na Kodaňské univerzitě, kterou si Němci netroufli zavřít. Pro prázdninový trimestr základních oborů medicíny vybrali na základě konkurzů pro anatomii Zrzavého, pro chemii Šulu a mě pro fyziologii. Otázka ovšem byla, jak se do Kodaně dopravit. Československé dráhy se tenkrát znamenitě osvědčily. Jediná možnost byla odjet nákladním vlakem přes Německo. Cesta ovšem trvala přinejmenším týden. K takovému nákladnímu vlaku připnuli jeden osobní vagon a v něm jsme se ubytovali čtyři, když se
Šula dopravil do Kodaně jakýmsi jiným způsobem. Anatom Zrzavý s balíkem knih a s demonstrátorem, který se znamenitě osvědčil, neboť tento medik si odsloužil šestileté přerušení studia jako zaměstnanec železnic, a já, čerstvě ženatý, se ženou na jakési podivuhodné svatební cestě. Proploužit se napříč Německem rok po válce v nákladním vlaku, který častěji stál než jel po trase, již si patrně cestou hledal, byl zážitek na celý život. Dnešní paleontologové razí pojem katastrof za evoluce a dokazují, že živočišné druhy byly z devadesáti procent vyhubeny v takových lokalitách zeměkoule, kam se kdysi náhodou trefil velký meteorit. U druhu Homo sapiens se do vlastní země podobně trefil fašistický diktátor, když se rozhodl ovládnout svět na tisíc let, na základě své hypotézy, která se praxí nepotvrdila. To nebylo jenom Německo na kolenou, to byla katastrofa lidského druhu. Ve sklepích rozbořených domů bydleli lidé a pro ty, na které tam nezbylo místo, postavili po dálnicích plechové střechy leteckých hangárů, v řadách, z nichž každých deset metrů trčel komínek od kamen. Tyto ubikace se táhly do dálky a připomínaly obludné stonožky. Do stojícího vlaku se dobývali pěstmi lidé putující v té spoušti odnikud nikam. Jednou se tam s karabinou v ruce probil zarostlý chlap, sedl si u dveří, a pak kdesi za jízdy vyskočil. Patrně wehrwolf, jak mi později vysvětlil doktor Fossen, kterému zastřelil takový zvlčilý válečník otce u dveří domu jako mstu za to, že se stal starostou města Cách za americké okupace. A nad tím vším kolínský chrám, otřískaný a trčící v spoušti okolo jako prst k nebi. Po takové zkušenosti sdílím s Desmondem Morrisem názor, že Homo sapiens má v dávných předcích opici i vlka, což se může projevit za vhodných podmínek kdykoliv a kdekoliv, jsouli k tomu vhodné předpoklady politického charakteru. Stalo se to dokonce i v zemi, která zplodila Goetha a Einsteina. Úsměv dánského celníka kdesi na sever od Flensburgu byl jako probuzení ze zlého snu. Pak jsme omylem oklikou přes rhus dojeli do Kodaně. Bylo nám řečeno, že nás bude na nádraží čekat student v bílé studentské čepici s černým štítkem. Stala se chyba, neboť takových tam byly při právě probíhajících oslavách konce školního roku celé desítky. Nakonec se ale objevil mně přidělený demonstrátor Vratislav Schreiber, který nám nejprve vytkl naši okliku přes rhus, a pak se nás otcovsky ujal. Ubytováni jsme byli ve vile rektora univerzity, kterou pro nás tento vlídný muž uvolnil i s vzornou hospodyní, mluvící plynně anglicky. Dánové netrpí xenofobií a jejich pohostinnost je příslovečná. Záhy potom jsem se ohlásil na československém vyslanectví u nezapomenutelného diplomata a spisovatele Zdeňka Němečka. Tam mě však už předběhla milá Ema Holečková, tehdy naše posluchačka, která navázala přátelství s Němečkovou dcerou. Kodaňská ambasáda byla skvěle vedena a bývali jsme tam vítanými hosty. Na Němečkův slogan jsem často myslel. Říkával, že bychom se měli už jednou naučit zdravit jen u jednoho praporu. Přednášky se plánovaly na dopoledne, odpoledne byla volná. Jako téma jsem zvolil fyziologii neurohumorálního transportu a jako odpolední náplň cesty za dánskou endokrinologií a prohlídky kodaňských galerií. O dánské endokrinologii jsem napsal po návratu domů do Časopisu lékařů českých. Tady k tématu vědy a moci vybírám historii dánského inzulinu. Dánové se proslavili výrobou vynikajícího inzulinu nejen z telecích, ale i z velrybích pankreatů. Výzkum
bohatě dotovala původně malá lékárna „U lva“, a později továrna Leuvens kemiske fabrik. Dánský inzulin, to byla značka kvality. K tomu pak přidali Dánové nový objev, zpomalení resorpce inzulinu přídavkem lehké bílkoviny z rybího mlíčí (protaminu) a zinku. Tento protaminzinkinzulin stačilo vstřikovat jako depot pouze jednou denně, na rozdíl od normálního inzulinu, který si pacient musel vstřikovat v několikahodinových intervalech. Ve výzkumném komplexu továrny se mě ujal pozoruhodný muž, který byl původcem těchto objevů. Byl to Hagedorn. To jméno jsem dobře znal, neboť metoda určování množství cukru v krvi, kterou se kontroluje účinnost inzulinu, nese jeho jméno spolu se jménem jeho laboranta Jensena. Kdybych měl představit portrét seveřana, byl by to patrně Hagedorn: mohutný obr s velikou těžkou bílou hlavou a s očima modrýma jako ledová kra. Jeho koníčkem bylo létání. K tomuto muži za války vtrhli Němci, kteří měli nedostatek inzulinu, a poručili mu, aby jim výrobu depotního inzulinu předal. Vypravuje se, že Hagedorn seděl právě za stolem a četl s brýlemi na nose. Když Němci vyslovili svůj požadavek, vztyčil se prý za stolem, sundal brýle z nosu a podíval se na ně svým ledovým pohledem řka: „Ut! Heraus!“ Němci vycouvali ze dveří, a tak skončilo jednání o dánském inzulinu. Zato se mu však pomstili tím, že mu zapálili jeho osobní sportovní letadlo. Tento mimořádný muž mě pozval několikrát k sobě a návštěva končila pravidelně obědem v jeho oblíbeném hostinci U zlatého kohouta. Na stole bývala lahvička s akvavitem. Vyprávěl málo o válce a mnoho o inzulinu. Pak se se mnou rozloučil a odletěl do Kanady, aby přijal Bantingovu medaili, udělovanou kanadskou vládou za význačné objevy týkající se inzulinu. V novinách jsem se později dočetl, že mu k medaili Kanaďané přibalili sportovní letadlo, na kterém se přes oceán vrátil domů do Kodaně. Myslím, že ta krátká doba mezi roky 1945 a 1948 byla nejkrásnějším obdobím mého života. Byli jsme plni sil a nadšení z nového života. Otevřely se hranice, proud informací se hrnul v obrovském návalu a my jsme byli lačni je zpracovávat, vytvářet z nich nové projekty. Posluchárny byly nabité a chuť mladších kolegů k vědecké práci byla nenasytná. Objevovaly se brilantní mozky čekající na svou příležitost, která bohužel ze strany státní i univerzitní správy byla trestuhodně skoupá pro, jak se říkalo, „nedostatek peněz“, ve skutečnosti však pro naprostý nedostatek pochopení pro vědeckou práci. To byla ovšem voda na mlýn komunistům, kteří se obratně stavěli do čela kritiků žádajících větší podporu vědám v novém Československu. Šlo o to uznat statut vědce jako profesi rovnocennou právníkovi, lékaři nebo inženýrovi. Tedy požadavek samozřejmý, nemáli být vědecká práce pouze přívěskem pedagogické dřiny na univerzitách a ostatních vysokých školách, anebo jakýmsi ozdobným štítkem na ordinacích bohatých lékařů-praktiků, v krajním případě pak jakousi činností lidí platících za výstředníky. Nežádali jsme nic víc, než aby si stát uložil povinnost podporovat vědu jako samostatnou činnost vykonávanou vědeckými profesionály. Ze zahraničí přicházela značná podpora, protože česká věda dosahovala dobré úrovně a české jméno mělo vysoký kurz díky obdivuhodným výkonům československých vojáků na spojeneckých frontách, zvláště pak letců v Anglii. Zdálo se tedy, že česká fyziologie má možnosti, dostat se spolu s ostatními vědami na mezinárodní pole jako rovnocenný partner. Bohužel se tak nestalo. /pokračování příště/ http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, červenec 1998
409
