Birder & birdwatcher

ornitologie

Birder & birdwatcher – ptáčkař, či ornitolog?

Tomáš Grim

Doc. RNDr. Tomáš Grim, Ph.D., (*1973) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. V čase pracovním je placen jako ornitolog, v čase volném se rekreuje jako ptáčkař. Na katedře zoologie Univerzity Palackého v Olomouci se zabývá etologií hnízdního parazitismu (http://www. zoologie.upol.cz/osoby/ grim.htm).

236

Lidé mají rádi hezké věci. Toto samozřejmé tvrzení se manifestuje v  řadě sociálních jevů, od tlačenice před Monetovými lekníny v Musée d’Orsay po otylého turistu supícího na vrchol chrámu číslo čtyři v guatemalském Tikalu.1 Avšak ne všichni krasomilci polaskají své čivy návštěvou galerie či nechávají spočinout svůj zrak na zbořeništích zaniklých civilizací. Mnozí lnou ke kochání v „galeriích“ přírodních. Zůstaneme-li u říše živočišné, není divu, že díky barevné střídmosti, mlčenlivosti a  skrytému způsobu života velké části fauny jsou odjakživa nejžádanějším objektem ke kochání ptáci – takový hrabáč zahrabaný ve své noře či blatnice lstivě splývající se svým biotopem se předmětem estetického blouznění stávají zřídka. V českých luzích a hájích bují nejen buření, ale i debaty, jak říkat podivínům, kteří tráví i  utrácejí čas pozorováním ptactva, vyvěšováním budek a nekonečnými debatami u piva, „kdo má delší“ (samozřejmě seznam pozorovaných druhů2). Nejčastěji bývají osoby

Vesmír 90, duben 2011 | http://www.vesmir.cz

vykazující výše popsané symptomy označovány jako „ornitolog“. Pokud vyjdeme z toho, že ornitologie je věda o  ptácích a  ornitolog je tím pádem vědec, je označení amatérského zájemce o  ptactvo jako ornitologa zavádějící. Ostatně aktivity amatérských „ornitologů“ se s náplní práce profesionálních ornitologů prakticky nepřekrývají. Nejen proto, že konzumace chmelového nápoje apod. bystroduchosti zrovna nepřidává,3 nemluvě o tom, že čas strávený pitím piva lze těžko investovat do vědotvorby – čas prostě není nafukovací.4 Soudný zaměstnanec advokátní kanceláře, který se po večerech kochá hvězdami, o  so1) Grim T., Koktejl 10, s. 78, 2001/5 ; Jirků M., Grim T., Živa 50, s. 238, 2002/5. 2) Viz Doležal R., Vesmír 87, s. 126, 2008/2. 3) Grim T., Oikos 117, s. 484, 2008/4. 4) Z překvapivě hysterické globální debaty o tomto celkem triviálním tvrzení plyne několik netriviálních poučení jak pro vědce, tak pro prostý lid, viz Grim T., Web Ecology 9, s. 24, 2009, a rozhovor O vědcích a pivech v časopise Živa 57, CX, 2009/6.

Vlevo nahoře: Navzdory laickým představám, přiživo­ vaným televizními dokumenty i literaturou, o pestrosti tropických ptáků je většina ptáků v tropech z kategorie UHP (univerzální hnědý pták). S tyrančíkem hvízda­ vým (Camptostoma obsoletum), zástupcem největší ptačí čeledi (tyranovití, cca 430 druhů), se běžně po­ tkáme od Kostariky po Argentinu. Reserva Ecológica de Guapiaçu, stát Rio de Janeiro, Brazílie. Vpravo nahoře: Kolibříci se vyznačují tzv. strukturál­ ním zbarvením, které není dáno pigmenty, ale lomem světla na keratinových strukturách per. Na snímku sa­ mec kolibříka fialovotemenného (Thalurania glaucopis), který je běžným druhem v jihovýchodní Brazílii a v přilehlých částech Paraguaye, Uruguaye a Argen­ tiny. Snímek z Národního parku Itatiaia, stát Rio de Janei­ ro, Brazílie. Snímek na protější straně: Typická ptáčkařská scén­ ka – stativové dalekohledy, atlasy, binokuláry, zápis­ níky a vzrušená diskuse o velikosti zobáku, relativní délce krku a dramatických rozdílech v odstínu svrch­ ních krovek křídelních. Soumračné chmury lednové­ ho podvečera na holandském ostrově Texel prozářilo zjištění, že na poli vzadu je opravdu berneška ma­ lá (Branta hutchinsii)! Tento severoamerický druh, hnízdící v arktických oblastech Kanady a Aljašky, se do Evropy zatoulává jen vzácně. Navíc byl popsán teprve v r. 2004 (původně „vedený“ jako poddruh bernešky velké, B. canadensis). Texel, jeden ze zápa­ dofríských ostrovů, je pro „birdwatchery“ poutním místem. Kromě zimujících evropských bernešek tu lze narazit i na zatoulance ze Severní Ameriky. V Anglii je zcela běžné, že na takového „špeka“ se během několi­ ka hodin až dnů přijedou podívat stovky či tisíce fana­ tických „birderů“, aby si tak prodloužili svůj bird-list (viz rámeček). Na obrázku vlevo je R. Doležal, autor přední české web-stránky pro ptáčkaře (http://www. birdwatcher.cz/). Všechny snímky na s. 236–238 © Tomáš Grim.

Trocha historie Vztah mezi profesionální ornitologií a amatérským ptáčkařením je z histo­ rického pohledu dost paradoxní. Ještě před cca stoletím platila jednoduchá rovnice: ornitologie = studium muzejních kožek + fyziologické mučení ope­ řenců v laboratoři. Terénní ornitologie, jak ji známe dnes, neexistovala. Od­ startoval ji jako „pozorování ptáků“ v přirozených podmínkách amatér Ed­ mund Selous vydáním knihy „Bird Watching“ v roce 1901. Tím celý přístup nejen založil, ale i pojmenoval. V podstatě šlo o to odložit bouchačky, který­ mi si muzejníci obstarávali studijní materiál, a nahradit je binokuláry. A ptac­ tvo nesmrtit, ale prostě na něj koukat v přirozených podmínkách a snažit se o jeho chování a dalších projevech přemýšlet. Přes značně arogantní a po­ nižující postoj tehdejších „tvrdých“ vědců (tedy ornitologů dřepících v mu­ zeích a laboratořích) se však těmto „bird-watchers“ podařilo položit základy dnešního ornitologického mainstreamu. Při zpětném pohledu se lze těžko ubránit jisté škodolibosti: pohrdaní „amatérští“ terénní ornitologové mimo jiné rozlouskli problém definice druhu (E. Mayr), na kterém muzejní skalní vědci zoufale pohořeli. Dnes už nemá původní „birdwatching“ s touž aktivitou v době jejího vzni­ ku prakticky nic společného. Sběr dat, testování hypotéz, experimenty, to vše dnes patří výlučně do náplně práce ornitologů (ty poznáme především podle toho, že v jejich adrese se nacházejí slova „university“ či „institute“). Naopak typický dnešní „birdwatcher“ se ptáky rekreačně kochá, žádné hy­ potézy netestuje a často se dokonce omezuje jen na „sběr“ nových druhů. To platí především pro specifickou třídu ptáčkařů, tzv. „twitchers“. Ti přijedou např. do České republiky a poté, co si odškrtli několik pro ně nových druhů strakapoudů a sov, na něž je jejich rodná anglická hrouda skoupá, v půlce draze zaplaceného zájezdu zmizí domů, poněvadž ostatní potenciálně pozo­ rovatelné druhy už viděli jinde (!), a tím pádem je nezajímají. Pro „twitchers“, tedy jakési „odškrtávače“ (rozuměj druhů na seznamu) nemá smysl ztrácet čas pozorováním už viděného, protože délku jejich „life-listu“* to neprodlou­ ží – pro klasické „birdwatchers“ před sto lety mentalita zcela nemyslitelná. Při mírném zjednodušení je tedy jak dnešní ornitologie, tak dnešní ptáč­ kaření pravým opakem týchž aktivit před pouhým stoletím. *) Life-list, doslova životní seznam, je přehled všech druhů zaznamenaných daným pozorovatelem. Existuje v mnoha variantách, např. seen-list (pouze vidění ptáci), heard-list (ptáci pouze slyšení, ale nevidění), glimpse-list (ptáci zahlédnutí krátce, ale ne dost na pořádnou „kochačku“) či guide-list (ptáci vidění průvodcem, ale ne daným ptáčkařem, aneb „byl jsem u toho“). K  tomu přidejte garden-list (ptáci zaznamenaní pouze na zahradě u domu), year-list (ptáci zachycení zrakem a sluchem jen v daném roce), různé lokalitní listy… Ano, je to šílené. Ale (pro někoho) zábavné.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, duben 2011

237

Vlevo nahoře: Tangary sice dosahují své největší diverzity v Andách, ale i východobrazilské Atlantské deštné lesy mají své opeřené „dé­ manty“, např. tangaru tříbarvou (Tangara seledon). Ačkoli je ve srov­ nání s nimi ochranářsky propagovaná Amazonie prakticky nedotčená, nedošlo zatím v lidskou činností extrémně narušených Atlantských lesích k vyhynutí jediného druhu ptáka (Vesmír 85, s. 140, 2006/3). Vpravo nahoře: Zástupci čeledi hokovitých (Cracidae) se díky svému chutnému masu řadí mezi silně ohrožené druhy. Jedním z mnoha vel­ mi podobných a v terénu špatně odlišitelných druhů je i guan tmavo­ nohý (Penelope obscura). Oba snímky z Národního parku Itatiaia, stát Rio de Janeiro, Brazílie.

Většinu ptačích obyvatel tropů spíše zaslechnete, než zahlédnete. Mezi nejskrývavější patří mravenčíkovec zpěvný (Chamaeza campanisona). Pro tento rod je příznačný krásně melodický zpěv, který může u některých druhů (Ch. turdina) trvat i přes 30 vteřin. Snůška mravenčíkovce, ukrytá ve stromové dutině, obsahuje pouze dvě vejce, což je pro tropické pěvce typické (Vesmír 85, 462, 2006/8). Státní park Intervales, stát São Paulo, Brazílie.

238

Vesmír 90, duben 2011 | http://www.vesmir.cz

bě jistě neprohlásí, že je astronom (prostě se jen amatérsky zajímá o astronomii), potažmo zaměstnanec, který právě dostal padáka, se nebude představovat jako parašutista. Každému je jasné, že tak náročný obor, jakým je astronomie, si žádá speciální vzdělání a práci na plný úvazek v  čase pracovním i  „volném“. Přestože pro ornitologii platí totéž, je tato v  obecném povědomí vnímána spíše jako kombinace turistiky a sčítání ptactva – tedy právě toho, co páchá (jak zde navrhuji) ptáčkař. Ptáčkař se jeví jako vhodný ekvivalent pro jinak těžko přeložitelné termíny „birdwatcher“ či „birder“. Ty bývají chybně překládány jako „ornitolog“ (řada českých „birderů“ se ovšem v běžné mluvě častuje výrazem „brdvočer“ či příbuznými, v  textu nepoužitelnými odvozeninami). Mezi oběma termíny je propastný rozdíl. Ptáčkař se o  opeřenstvo zajímá amatérsky ve volném čase – kouká se, kochá se, nikdo mu za to neplatí, ale jeho to baví. Naopak

ornitolog se o ptactvo zajímá profesně v době pracovní – na kochání nemá čas, neb jej většinou tráví civěním na těžko interpretovatelné výsledky sofistikovaných statistických analýz, občas mu to někdo zaplatí a  nakonec ho to baví už jen zřídka, jak přibývají marné hádky s redakcemi odb(p)or­ných periodik. Ptáčkař může být – z hlediska obecného blaha užitečně – zaměstnán „u pásu“, v lékárně či v  prodejně zeleniny. Ornitolog je naopak placen za práci zcela virtuální, tedy za publikování téměř nikým nečtených závěrů založených na často chybně sebraných či zpracovaných datech.5 Zatímco ornitolog může být ve volném čase i ptáčkařem, amatérský zájemce o ptactvo ornitologem z podstaty věci být nemůže. Na rozpoznání ptáčkaře od ornitologa stačí jednoduchý test: Zeptejte se dotyčného, jak vybírá kovarianční strukturu pro zobecněný lineární mixovaný model, či zda je jeho studie řádně randomizována a zda nezapomněl na procedurální kontrolu. Ö

5) Viz také skvostný esej V. Novotného, Vesmír 79, s. 284, 2000/5.

Stýkání, potýkání Světem a pronikání tří sborníků. Představuji zde tři soubory prací od dvou institucí sdružujících badatele na poli přírodních i humanitních věd. Publikace [2] je z  Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a  Akademie věd; další dvě jsou z  dílny katedry filosofie a  dějin přírodních věd, která sídlí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Tam i  tam se přes sebe melou filosofové, biologové a  historikové vědy; občas kroutí nevěřícně hlavou nad postoji těch druhých a  občas naopak navzájem rezonují, ba i  článek spolu sepíší. Instituce jsou to „nápadně podobné ptakopysku“ (abych parafrázoval Cílka [1]) a  podobně vzácné, i  když zatím ne příliš chráněné. Všechny tři publikace tak přesahují hranice úzkých disciplín a snaží se z  hlediska různých oborů přiblížit některé zajímavé momenty současného myšlení.

v uznávaných mezinárodních časopisech, nejlépe pak anglicky. Psát například do Vesmíru je činnost neproduktivní a  opovrženíhodná. Ani učebnice není výstupem výzkumu a proto ji RIV nepočítá (ledaže by se vydávala za monografii, což se ostatně zhusta děje). Lepší by bylo dát dohromady několik autorů, aby se vyjádřili k jistému problému, a vydat pak z tohoto snažení sborník. A zde začíná problém: od jisté doby se ani to nesmí. Technicky vzato je sborníkem každé číslo odborného časopisu: editor uspořádá obdržené články a  může je i  krátce v  předmluvě představit, a  to je vše – autoři příspěvků nemuseli o sobě ani vědět. Vyhlášenými sborníky, ve kterých by rád publikoval každý, jsou např. Cold Spring Harbor Symposia in Quantitative Biology nebo Plant Cell Monographs. Jiným typem sborníku je soubor prací pokrývající určité téma, třeba „Pohyb bakterií“ nebo Úvod technický „Sluneční korona“: zde editor sám pozve příČeskem obchází strašidlo zvané RIV, což je slušné odborníky, aby přispěli, a jeho úkolem zkratka pro Rejstřík informací o výsledcích; pod je ohlídat, aby se téma jednotlivými příspěvky jeho knutou se svíjíme všichni a při tom svíje- co nejvíce vyčerpalo. Důležité je i v tomto příní se ptáme: „Jak sdělit vlastní české kultuře padě to, že jednotlivé příspěvky mají své jas(a v češtině) výsledky svého bádání, psát tedy ně definované autory, a ti můžou nebo nemusí česky a srozumitelně, a necítit se přitom jako odkazovat na jiné příspěvky ve sborníku. podvodníci zbůhdarma marnící peníze práOpakem sborníku je monografie, odborná vě této kultury? Jak se chovat podle Palacké- publikace rozsahu knihy od autora jediného. ho maximy „Stýkání, potýkání a  pronikání“ Pochopitelně takové dílo editora nepotřebu(viz Hermann in [1])? Protože tak je nastaven je. Pokud má monografie víc autorů (napaduch naší doby, resp. RIV: za smysluplné vý- dá mě například Lakoff & Johnson: Metastupy se pokládají většinou jen ty, které vyšly fory, kterými žijeme), text je slitý dohromady

Anton Markoš

http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, duben 2011

239

nad knihami

[1] Purkyně J. E.: Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce / Hermann T. & Cílek V., eds.: O duši Země a romantické vědě. Academia, Praha 2010. (Jde o dvě knihy v jedné: zde se budu věnovat hlavně její druhé části.)

[2] Velický B., Trlifajová K., Kouba P. & al. [al = 12 dalších] Spor o přirozený svět. Filosofia, Praha 2010.

[3] Markoš A. (ed.): Jazyková metafora živého. Pavel Mervart, Červená Skalice 2010.

240

a  autor­ství jednotlivých kapitol a  částí není zjevné.1 To je kolektivní monografie. Vše by bylo v pořádku, nebýt nutnosti vykazování výstupů pracoviště: peníze jsou pracovišti přidělovány mj. podle jejich počtu a  kvality, a  ono „mj.“ je každým rokem důraznější. „Mj.“ ohlídá RIV – a protože je to program, tak kvalitu našich publikací nedokáže hodnotit podle jejich kvality, jen je roztřídí podle jistých kritérií a přiděluje jim body. A tu došlo k zajímavému jevu, či vlastně nešvaru (mluvím i z vlastní zkušenosti a trochu, ale jen trochu, přeháním). Badatel obdrží pozvánku z jakéhosi ústavu či instituce, aby v  příštím semestru proslovil přednášku na jejich interním semináři. Inu proč ne, náš badatel se cítí poctěn a  slíbí. Takových seminářů absolvuje každý z nás ročně několik, a protože posluchačstvo je pokaždé jiné, není důvod, proč by se měla ta vystoupení svým tématem od sebe příliš lišit – povídáte o tom, co zrovna děláte nebo jste právě završili. Přijde, odpřednáší a  na závěr mu pořadatel sdělí sladký bonus: chystáme sborníček z našich seminářů, buďte tak laskav a pošlete nám do dvou měsíců dvacet tisíc slov o tom, co jste dnes povídal – zde jsou instrukce, jak má článek vypadat. Prostě pracoviště vykáže semináře jako výstup ze svého bádání, dokonce publikovaný, a přednášející tím pádem bude moci vykazovat svou přednášku jako výstup pro RIV také. Může být ještě rád, že mu takovou možnost nabídli. I  začala výroba podobných sborníků. Badatel úpí, nemá čas, je mu hloupé odmítnout, a  tak vezme text z minulého sborníku, mírně ho upraví a šup s ním do dalšího kola. Jenže: můžete, smíte, ba je žádoucí mít 10 přednášek na totéž téma a takto moudro šířiti, ale je vrcholně neetické recyklovat velmi podobný text v 10 různých článcích – a to i v případě, že asi nikdo nedostane na stůl všech 10 sborníků a  už vůbec nikdo to vše nebude číst. (Až na RIV – ten to sice také nečte, jsa počítačem, ale zato hodnotí. V RIV se všichni sejdeme, R.I.P.) Shrňme: (1) jsou sborníky typu vědecký časopis (zejména monotematická čísla), (2) sborníky s  autorskými články na vybrané téma a  konečně (3) sborníky z  různých konferencí, seminářů a ad hoc akcí. Těch posledních je nejvíc, protože nevyžadují příliš velké úsilí. Zpět k  RIV: tam se eviduje vědecká produkce z celé země a podle kvality se jednotlivým „produktům“ přiřazují body: víc bodů znamená víc peněz pro instituci (aspoň teoreticky). Aby se utlumilo plané sborníkování typu (3), rozhodlo se, že RIV nebude přidělovat body za sborníky jakékoli – tím začne patálie, hlavně pro ty, kdo publikují česky. Co zbývá sestavovatelům sborníků typu (2)? Vymyslet jiný název, samozřejmě: „recenzovaný sborník“ není úplně ono – přejícího recenzenta si koneckonců vždy seženete (a dokonce to ani není švindl – dáte-li mu rukopis včas, pomůže často text vylepšit). Lépe vypadá název „kolektivní monografie“, i  když o  nic takového nejde – jen místo jednoho či dvou editorů se za autora knihy prohlásí všichni autoři kapitol (samotné kapitoly však

Vesmír 90, duben 2011 | http://www.vesmir.cz

jsou autorizované). Na pomyslné škále mezi časopisem a monografií mi všechny tři publikace citované na začátku spadají do jediného bodu „sborník (2)“. Přesto publikace [2] nese označení kolektivní monografie s  15 autory, publikace [1] má dva editory, ale přitom se také vydává za kolektivní monografii, no a knihu [3] jsem jakožto editor pasoval na sborník. Uvidíme, jak si s tím poradí RIV – obávám se však, že za [3] to schytám od nadřízených i od autorů. Konec technického úvodu, dále budu všechny tři publikace označovat jako „sborníky“, protože jimi jsou. Purkyně

Že J. Purkyně, největší slovanský přírodozpytec, vedle exaktních prací také filosofoval, jest známo. Víme, jak jeho vratislavské přednášky byly zpočátku studentům příliš těžké, protože prý příliš filosofické; víme, že Purkyně byl naturfilosofem rázu své doby, vitalistou a pantheistou, a že rád přemýšlel o  duchu zemním. Koho by nezaujal Rádlův úvod k  útlému spisku, který v  českém překladu vyšel v r. 1910? A  což teprve samotná Purkyňova slova o živé planetě: Tak putuje naše hvězda v hluboké, v  sebe uzavřené meditaci prostorem vesmírným zdánlivě osamocena; ale jen zdánlivě, neboť v  jejím nitru vzněcuje se nekonečně různý, čilý, duševně jasný život a duše zemní dochází v něm nejvyšších požitků svého vlastního bytí, jehož nekonečný duch a  mysl zjevují se vyššími a  vyššími organickými i psychickými výtvory životními. Ale že duch zemský se neztrácí v této osamocenosti, nýbrž je účasten vyššího života sourodých hvězd a že jest jenom členem nekonečné světové harmonie duchů, to tušiti není člověku odepřeno a popřává mu občanského práva v této vznešené obci. Učebnice se příliš o  tomto rozměru zakladatele české přírodovědy nezmiňují (tak ostatně dopadli i jiní velikáni) a už jen proto je jeho nové vydání záslužné – pootevírá špehýrku do atmosféry první poloviny 19. století s jeho symbiózou tvrdé vědy ve dne a mystiky po večerech. Nevychází však původní překlad v dnes už poněkud komicky znějící češtině: J. Loužil a T. Hermann pořídili překlad nový. T. Hermann a V. Cílek pak sestavili a k překladu připojili sborník příspěvků, které jsou také zajímavou symbiózou – dle toho, jak pevně lnou k  tématu. Vynechejme Rádlovu předmluvu z  roku 1910 a  věnujme se autorům živým. J. Loužil, J. Janko a S. Komárek nám přibližují postavu Purkyně jako romantického naturfilosofa, který šel s  „duchem doby“, a  ta dovolovala – z  našeho hlediska velmi překvapující – symbiózu přísné vědy se spekulacemi o živlech a „zeměduchu“. Janko cituje historika Korffa, který v r. 1957 píše: Tudíž živá příroda a  živý Bůh představovali jen dvě stránky téže věci: Přírodu pochopenou jako Život a Život chápaný jako cosi božského. Hmotou zkalené obrazy idejí, oduševnělá Země, stěhování duší – to všechno se vešlo do myšlenkového světa vzdělanců. Purkyně nám z  těchto analýz vychází jako osobnost vrostlá do dobového evropského kontextu, jehož ozvěny později bude sázet do poněkud

periferního prostředí českého; to se zatím až příliš obírá samo sebou. Na tyto tři studie navazují dva „paralelní životopisy“, které dobu přibližují ještě plastičtěji. T. Hermann postaví vedle sebe dva velikány českého národního života – Purkyněho a  Palackého. Oba nám zanechali fragmenty – Palacký Krásovědu jako nikdy nedokončený projekt mládí, Purkyně Útržky jako produkt vyzrálého učence. A tato okrajová podobnost je pak záminkou na plastické vykreslení obou osobností a jejich zakladatelské role v kontextu hlavně českém. Studie se důstojně řadí po bok žánru, jaký o osobnostech českých dějin („českém snu“) pěstují třeba Macura nebo Kosatík. V. Cílek pojme svou „hostinu věd a umění“ hned natřikrát a klade Purkyněho do kontextu různě orientovaných současníků. Prvním světem jsou vizionáři a  jejich představa oduševnělé přírody, Vesmíru jako bytosti. Hlavní roli v této části hraje E. A. Poe, ale zmíněni jsou také dědicové švédského vizionáře E. Svedenborga. Druhá nit – jak jinak u Cílka! – se týká krajiny, a  zde překvapivě vystupují vedle sebe B. Němcová a její črty ze Slovenska coby předchůdci Babičky a geolog a jeskyňář A. Schindl. Každý jinak vrostlý do krajiny, každý přibližující krajinu po svém, oba vyvolávající úžas, který je prvním předpokladem toho, aby se zvídavé duše začaly zajímat o věci, které stojí za to, aby při nich člověk strávil život. A poslední paralelní životopis je Darwinův, pojednán – opět jak jinak u Cílka – hlavně jako životopis geologa. Všechny ty naprosto rozdílné životy v Cílkově pojetí kupodivu rezonují s  Purkyněm. Konečně můj krátký příspěvek propojuje Útržky s  teorií Gaia současnosti. Na příkladu Lemovy Solaris se snažím ukázat, že představa kvazibytostí vyššího ranku, než je jedinec (Gaia, ale platí to např. i pro národ), je slepou uličkou na cestě k pochopení takových celků: vždy jde o „my“, nikoli o „já“. Toto téma se pak v jiných souvislostech vynořuje i ve sborníku [3]. Bůh suď, proč se editoři rozhodli do sborníku zařadit meditaci Z. Neubauera O houbách. Čtenář musí hodně přitlačit na pilu, aby odhalil jakoustakous souvislost s tématem. Pokud ji ovšem nebudeme vnímat jako přechod k druhému „tématu“ sborníku – surrealismu. Učené sborníky obvykle nejsou ozvláštněny uměleckými ilustracemi, tento je však prozářen surrealistickými kresbami Kateřiny Piňosové – a že sednou! Kdyby snad čtenáři nedocházela souvislost mezi „surrealismem“ Purkyňovým a ilustracemi Piňosové, najde ve sborníku medailon B. Solaříka, který je vyhmatává. (Je zajímavé, že jednotliví autoři – vyjma Cílka samozřejmě – netušili nic o  tom, že publikace bude mít i  tento rozměr. O  to víc žasnu, jak prostřednictvím ilustrací rezonují jisté surrealistické akordy v textech snad všech zúčastněných; o samotném Purkyňovi nemluvě.) Přirozený svět

Sborník [2] sdružil množinu badatelů sestávající zejména z  filosofů, sociologů vědy, matematiků a  matematických přírodovědců, a  to

Spor o přirozený svět Začíná to od samotného pojmu přirozený svět. Hned na začátku své kapi­ toly I. Chvatík důrazně upozorňuje, že tento termín je ve filosofii chápán vyhraněně technickým způsobem, který s laickou představou má nejspíš jen máloco společného. Těžko ovšem zabránit, aby se takového pojmu s četný­ mi „přirozenými“ konotacemi nezmocnili filosofové. Tím spíše, že mezi filo­ sofy velká jednota o tomto pojmu nepanuje… B. Velický, 285 Krize vzniká se vznikem moderní přírodovědy, jež odsouvá přirozeně proží­ vané porozumění světu jako naivitu, která je jenom zdáním, zatímco pravou skutečností je nyní vědecká rekonstrukce založená na formální matematické zákonitosti. Krizi měla vyřešit Husserlova fenomenologie jako nová, zvlášt­ ní věda, která bude objektivovat skrytou činnost naší mysli a předvede, že jak naivní, tak i vědecké porozumění je touto činností zákonitým způsobem konstituováno. Tím se měla znovu sjednat ztracená jednota. I. Chvatík, 55 [Přirozený svět se] doteď bere jako něco, od čeho se objektivizující svět vě­ dy odtrhává a vzdaluje. Odkazy k přirozenému světu se buduje kritický od­ stup od světa vědy. [Ten je] světem ne-přirozeným – odvozeným, umělým, v některých zásadních ohledech nedostatečným a omezujícím. Jenže pokud za zrodem takto založeného pojmu stály poměry na přelomu 19. a 20. sto­ letí, proč se dnes o přirozeném světě mluví – mimo zvláště zaměřené feno­ menologické debaty – už jen velmi málo? Vždyť jestliže teprve během minu­ lého století, s výrazným přispěním náruživého válčení a nakupování, se vě­ da opravdu naplno stala průmyslem, rutinně a pragmaticky provozovanou techno-vědou, která jen vzdáleně, tu a tam, připomíná někdejší intelektuální vášeň osamělých hledačů pravdy, […] mělo by to přece kritiku založenou v představě přirozeného světa jen přiživovat a povzbuzovat […] Jenže nic ta­ kového se nestalo. Z. Konopásek, 175–176 Chápu, že k tíži úvah o diferenci přirozenosti a vědotechnických modelů při­ spívá dalekosáhlá destrukce přirozenosti v naší civilizaci, přímo denaturace. […] Nepovažuji však za slušné, když to filosofové po vzoru církevních hie­ rarchů hážou na vědu. Ta je přece sama pod obrovským tlakem davové so­ ciety s kultem rychlého zisku, aby opustila své poznávací cíle a předělala se na „výzkum a vývoj“. Přitom představuje jedny z mála veřejně přístupných ostrůvků v societě, na kterých ještě zbylo něco málo z takové kultury, která se nezabývá jen sebou samou, ekonomikou a slávou, i když je k tomu samo­ zřejmě také tlačena. Z. Kratochvíl, 156

nad pojmem přirozeného světa. Přirozený svět je Patočkův překlad Husserlova pojmu Lebenswelt (někdy se překládá též jako svět života nebo žitý svět). Husserl před zhruba stoletím razil pojem krize evropských věd a mínil tím odtrženost a lhostejnost matematické, redukcionistické, mechanistické atd. přírodovědy, jež emancipována od světa lidské pospolitosti postrádá pojem význam a ani mu nerozumí. Přirozený svět byl této lhostejné vědě kladen do protikladu. Jde však o  termín velice odborný, nejde tudíž, jak by se laik mohl domnívat, o  jinou formulaci přirozenosti, fýsis. Ti však, kdo neprostudovali stovky stránek feno­ menologických spisů Husserla, Heideggera a  Patočky, mají tendenci rozumět termínům pojmenovaným běžnými slovy přirozeného jazyka po svém, a  z  toho pramení mnohé nedorozumění („Jaká krize, proč do nás rýpou, když vůbec ve vědě nepracují a ani jí nerozumějí, co nám vlastně chtějí sdělit?“). To ostatně neplatí jen pro pojem přirozený svět, ale i pro spoustu dalších vědeckých termínů jako třeba síla, světlo, teplo nebo černá díra: každý z nás nějak tuší, o co jde (a na poli odborném se pak zhusta strefuje vedle). Povšimněme si, že třeba pro umělé slovo entropie to neplatí, a tak humanitní vědci, jak podrážděně konstatoval C. P. Snow,2 vůbec netuší, co to je (obávám se, že ji nedovede definovat ani většina přírodovědců). Zato černé díry nebo problém vlna-částice, tam jsme doma…

1) Příklad takové kolektivní monografie z naší dílny je: Markoš A., Grygar F., Hajnal L., Kleisner K., Kratochvíl Z., Neubauer Z. : Life as its own designer: Darwin’s Origin and Western thought. Springer 2009. 2) Snow C. P.:) The two cultures, Cambridge University Press 1959.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 90, duben 2011

241

Probíraný sborník vede k částečné nápravě tohoto stavu: výběr nejlepších českých filosofů osvětluje pojem přirozený svět z různých úhlů tak, aby jej naservírovali pro své matematicky myslící kolegy, a ti reagují vlastními komentáři. Hať nejistou a  roztřesenou slatí nám vytyčují stati M. Ajvaze (fenomenolog), Z. Konopáska (sociolog) a B. Velického (teoretický fyzik); po ní pak kráčejí ostatní krokem různě pevným. „Krize evropských věd,“ konstatuje ­Ajvaz, spočívá v  tom, že „věda ztratila kontakt s  otázkami smyslu, vědy se jako by vymkly ze smyslu, ztratily místo v celku lidského zakoušení světa“. Věda se vymkla z  předchůdných rozvrhů možných souvislostí, uspořádaných podle hodnotových škál kultury. Aby to bylo stravitelné i pro nás nefilosofy, rozehrává hru fiktivních postav – antinaturalisty (tj. například vědce-odpůrce přirozeného světa) a filosofa-fenomenologa. Jak se ti dva staví k  řízení automobilu? Na Ajvaze navazují a z různých úhlů nasvěcují problém přirozeného světa filosofové P. Kouba, I. Chvatík, O. Švec, J. Moural, A. Matoušek a J. Frei. A jsou vstřícní vůči lidem, jako jsem já, kteří originální spisy nikdy neviděli. Po hati si vykračují až příliš sebevědomě, ale pak přichází poslední filosof Z. Kratochvíl, který způsobem sobě vlastním tuto jistotu, a  vůbec problém, jak je nastolen, poněkud zpochybňuje. Připraví tak půdu Z. Konopáskovi. Naše poznávání se podle něj ubírá konstruováním poznávacích modelů světa, „nepřirozených“ konstruktů vědeckých a  filosofických. Není náhodou i  ona představa přirozenosti „tam venku“ také jen naším konstruktem? Nebudujeme si svět my sami (to už trochu ženu vodu i  ke sborníku [3])? Jestliže ano, co vlastně je třeba vyčítat vědě? Rodíme se do světa, budujeme jej, součástí tohoto světa je i věda? Jestliže krize, pak není tento stav v našich dějinách trvalý? Nebyl snad křesťanský světonázor, určující běh žití ve středověku, rovněž konstruktem? Byl snad někdy zlatý věk, kterému jsme se kvůli vědě odcizili? To vše jsou otázky sociologa vědy; na ně navazuje spíše psychologizující J. Paleček. Matematikové a  přírodovědci postupují možná přes slať krokem zdánlivě méně jistým, avšak témata, která nastolují, nejsou méně zajímavá (i když čtenář ne vždy chápe, jak se mají k  ústřednímu tématu sborníku). Často v podtónu zní výtka: Proč nás hodnotíte z pozic počátku 20. století, vždyť věda je dnes už jinde a  jen málo se podobá mechanistické vědě, kterou měl před očima Husserl. D. Storch na příkladu rostlinné sociologie předvádí, co ještě všechno může být poctivou vědou, a přitom ten, kdo se vyzná, musí být velmi dobře zakotven v přirozeném světě. I. M. Havel na příkladu epizodických situací naznačuje, kudy možná vedou nitě propojující oba světy – „přirozený“ a „vědecký“. Konečně K. Trlifajová a P. Kůrka nás vedou do hájemství čisté matematiky; přiznám se, že jsem se poněkud ztratil. Hať končí statí B. Velického Přirozený svět a fyzika a ta nás

242

Vesmír 90, duben 2011 | http://www.vesmir.cz

vyvádí opět na pevnou půdu. Konstatuje: Věda se na jedné straně odtrhuje od své výchozí základny v přirozeném světě a vytváří zdání, kterému i sama podléhá: zdání, že ve svém konstruktu, světě vědy, postihuje svět sám. A  to, alespoň potenciálně, v  úplnosti. To je onen „přirozený“ svět fyzika. Ten, pokud si nedá pozor, se z této pozice obrací proti přirozenému světu a snaží se o jeho bagatelizaci a úplné vyloučení. K tomu využívá té skutečnosti, že ve vystižení mnoha jevů a  procesů v  přírodě i  technice dosahuje grandiózních úspěchů. Ke skutečnému světu pak věda žádný klíč ani přístup nenabízí. Pro fyziku je to pojem metafyzický, velmi užitečný, ale nikoli nezbytný. Jen předběžně říkám, že většina fyziků sdílí bez zvláštního odůvodnění „přirozenou“ víru v  existenci reálného světa. Toto (metafyzické) přesvědčení pokládám za jednu ze základních opor pro badatelskou praxi; rozhodně má však ráz čistě předvědecký a je integrální součástí světa typického fyzika. Usnadnil jsem si práci přímými citáty – stať sama je samozřejmě mnohem plnější a vrací nás na pevný břeh, ke kterému poukazoval už Kratochvíl. Skutečnému světu se přibližujeme skrze své modely – filosofické či vědecké – ale když jsme uvnitř těchto modelů, tak na něj můžeme – ba často musíme – zapomenout. Krize, nebo výhoda? To ať si každý zodpoví sám. Celý sborník je silně antropocentrický. Zkusme vzít doslova pojem Lebenswelt [Leben = život; Welt = svět] a přeložme do češtiny jako „svět živých bytostí“. Všech! S  podobnou představou jsem se pustil do sestavování třetího sborníku: Jazyková metafora živého

Jistěže nejsem až natolik ješitný, abych psal recenzi na vlastní práci – tedy jen upoutávka, a  to vysloveně na žádost redakce. Jak název napovídá, jde o  pokus vést paralelu mezi (přirozeným) jazykem/řečí a  fenoménem života – inspirací byly výpůjčky současné biologie z  oblasti jazykovědy: transkripce, translace, DNA jako jazyk apod. Na co vlastně se biologové odvolávají, používají podobné termíny „jen tak“, anebo oprávněně? Sborník přináší přístup tří autorit k  řeči: filosofa M. Heideggera, lingvisty R. Jakobsona a sémiotika J. Deelyho, a pak se pouští do analýzy některých aspektů živého, které souvisí s jeho tělesností, dějinností a neustále krouží, jako v případě předchozího sborníku, kolem pojmu význam. Konec upoutávky. Douška na závěr. Při čtení těchto tří knížek si čtenář uvědomí, jak osvobozující pro všechny autory je skutečnost, že se mohou pojednou vyjadřovat v jazyce, ve kterém jsou doma. Ano, všichni publikujeme anglicky, ale většina z nás má angličtinu naučenou, suchopárnou, s omezeným slovníkem. Ano, dokázali bychom totéž napsat i anglicky, avšak často ani není jasné, komu bychom ty spisy adresovali. Občas je dobré pečovat také o domácí kulturu, obracet se na naše studenty a  kolegy zde doma. Třeba to i  ocení, pokud ještě myslí a nejsou programem, jakým je RIV. Ö