1
Bílý motýl Patricie Pěgřimková, 14 let ZŠ Ostrava, Matiční 5 Tělíčkem se mi šířila tupá bolest, jež se na konci mých prstů měnila v impulzivní mravenčení. Kopal jsem kolem sebe v doprovodu zběsilého bubnu, který se tříštil o kapičky plodové vody a rezonoval mi v uších, abych zahnal bolest do ústraní, ale jediné, čeho se mi dostávalo, byl tlumený hlas mé řvoucí maminky. Nápor na mé malé tělíčko stále sílil a čím delší dobu jsem strávil v nevědomí, co se se mnou děje, tím jsem se stával nervóznějším. A pak se to stalo… Z hlubokého spánku mě probudil vřískající budík poskakující na podlaze pokryté linoleem, které mi do obličeje zářilo hnědou barvou. Nesnesitelný hukot jsem ukončil jediným ladným pohybem a překulením na studený bok postele. Chvíli jsem pozoroval, jak se z křišťálových rampouchů neochotně odlepují mokré sněhové vločky hrající všemi barvami, stékají po okně a tvoří si cestičky jako slzy stékající po tvářích. Právě v tuto chvíli mamka vtrhla do mého pokoje a já se leknutím praštil o roh postele. „Jsi v pořádku?“ pravila máma typicky starostlivým tónem. „Nic to není, jen budu mít na hlavě pořádnou bouli,“ řekl jsem, ale pořád jsem si mnul svůj nový úraz. „Rychle se obleč, zlatíčko, za chvíli jedeme k babičce na statek.“ Studená sprška adrenalinu mě donutila vstát z postele a navléct na sebe oblečení, které viselo za poutko na skříni. Ještě s neoblečenou nohavicí jsem se rozběhl do koupelny, kde stál táta s vytřeštěnýma očima. „Co to děláš, Milane?“ „Jedeme k babičce, ne?“ vyhrkl jsem na tátu ještě nabuzený adrenalinem. „Ano, ale až po obědě!“ řekl táta pořád s divným výrazem, který mu zůstal na tváři i po zbytek naší konverzace. Když mi došlo, že je teprve devět hodin, nabuzení bylo to tam. Zklamaně jsem sebral do ruky kartáček s pastou a pozoroval, jak se mi ústa plní třpytícími se odlesky růžovo jahodové pasty. První a také poslední bod mé hygieny byl splněn, a tak jsem se rozhodl zahrát si hokej. „Mamii!“ zařval jsem v polovině chodby s oblečenou bundou a provizorní hokejkou v ruce. „Jdu ven!“ Maminčina odpověď už ke mně nedošla přes zavřené dveře. Doufal jsem, že z toho nebudu mít průšvih. Přes jemné sněhové mrholení jsem zašel pro Pavla a Šimona, kteří bydleli hned přes ulici, a pádili jsme k rybníku Peklo. „Máte s sebou hokejky?“ otázal jsem se zvědavě, ale jak jsem předpokládal, začali trhat větévky stromů. „Ne, ale máme čepky na branky,“ prohodil Pavel, ale z polootevřených úst mu již žádná další slova nevyšla, protože v tu chvíli
2
mu Šimon strhl čepici z hlavy a utíkal vyznačit brankoviště. Pavel neotálel a z mírného šoku, který ho očividně popudil, se rychle vzpamatoval a běžel si vyrobit hokejku. „Já jdu mezitím vyzkoušet led.“ Zabručel jsem si pod nos, a jak jsem předpokládal, odpovědi se mi nedostalo. V okamžiku, kdy jsem svou vahou zatížil led, uslyšel jsem křupnutí. Trochu jsem se opřel o levou nohu, abych se ohlédl, ale mé oči postřehly pouze rozmazaný obraz. Propadl jsem se. Cítil jsem, jak se voda mění v ostré jehličky, které se mi zarývají do těla. Zavřel jsem oči a jen jsem vnímal, jak mi dopadají sněhové vločky na obličej a slepují mi řasy. Vtom mě někdo vytáhl. Ale už jsem nezjistil kdo, protože jsem se probudil až u babičky na vyhřáté posteli u kamen, na kterých se život bylinek měnil v dým a čeřil vzduch typickou vůní Vánoc. Když jsem si nazul své králičí papučky, jež se ohřívaly na teplých kamnech, zalil mě příjemně známý pocit tepla. V kuchyni jsem již zahlédl kousek babičky, která podle zástěry jistě pekla své chutí proslulé koláčky. Na nic jsem nečekal a s otevřenou náručí jsem se rozběhl za ní a vtiskl jí polibek na tvář. „Ahoj, sluníčko moje,“ řekla a její teplý dech mě pošimral na uchu. Poznal jsem, že něco není v pořádku, ale nechal jsem to plavat. Asi se jí trochu připekly koláče. „Běž se podívat k Seině, už má pořádně velké břicho,“ pravila s úsměvem už v uvolněném sevření. Z baráku jsem vylítl jako střela a hodil na sebe kabát z beraní vlny a tátovy žluté gumáky. Cestou do maštale se mi na patách vytvořily puchýře ze špatně padnoucích bot. Když jsem s hlasitým vrzáním otevřel vrata, uslyšel jsem Seinin nářek a sprintem jsem si to namířil k jejímu boxu. Ze země na mě vzhlédla Seina velkýma černýma očima a zafuněla, až se vzedmuly kusy slámy. Prohlédl jsem si ji pozorněji, ale nespatřil jsem nic jiného nž rozlitou vodu táhnoucí se od jejích stehen až za její záda. „Mámí, mámí, mámí!“ křičel jsem z plných plic, až jsem si uvědomil, že nám Seina začala rodit. Máma s tátou přiběhli celí zamazaní tmelem od zateplování stěn, a když viděli to nadělení, okamžitě běželi pro babičku. S nářkem jsem zatlačil do dveří od boxu a kopal jsem si cestu přes hromady slámy k naší novopečené mamince. Klekl jsem si k ní a pohladil jsem ji po zpoceném plecku, zvedl jsem její hlavu a položil si ji do klína. Vnímal jsem jak se jí napínají svaly na celém těle. Když už přiběhla babička, malý koníček už měl venku kousek čumáku a poté i uši s krkem. Bylo to jako pozorovat rozvíjející se růži se sluncem, které se vynoří a poté se hned zase k pohoří skloní. Po dvou hodinách už hříbě sálo mlíčko a my jsme mohli v klidu odejít domů. Celou cestu jsme šli mlčky a až teď jsem si uvědomil, že se něco děje. Když jsme dorazili domů, babička připravila na stůl sušenky a všichni s sebou hodili do pohovky. „Co se děje?“ zeptal jsem se babičky a ona se na mě podívala skleněnýma očima. S panickou hrůzou jsem vstal a chytil se za zátylek, kam mi stekla kapička potu. „Kde je děda?“ vysoukal jsem
3
ze sebe s třesoucíma se rukama. Tato tři slova byla ta nejtěžší. Po nich se babičce zlomil hlas, hlavu složila do dlaní a lokty si opřela o klín. Máma se zhroutila v náruči táty. Srdce mi bušilo jako o závod a mozek přemýšlel na plné obrátky. Když mi to vše došlo, podlomila se mi kolena a já se s brekem skácel na zem. Pokaždé, když jsem se spatřil v zrcadle, viděl jsem pohledného chlapce s šibalským úsměvem, kterému v modrých očích září štěstí. Teď jsem viděl oči vykreslené fialovými kruhy od celé noci breku. Na bledé pleti byly vidět pihy, které jinak neprostoupí přes snědou barvu mé kůže. Vše ještě potrhoval černý smoking s polobotkami a bílým motýlkem. Na příjezdové cestě už stáli dva fríští koně v zápřahu s rakví, na níž ostře kontrastovaly zlaté doplňky s černě nabarveným mahagonovým dřevem. Vše bylo zdůrazněno velkou spletitou stužkou symbolizující květinu a kolem byly také úhledně položené věnce. Koně doprovázela blízká rodina a přátelé v čele se mnou. V dusotu kopyt zanikalo moje vzlykání a funění koní tomu všemu jen přidávalo zachmuřenější ráz. Blížili jsme se k pomníku, na kterém bylo vytesáno dědovo jméno. Odvrátil jsem svou tvář a zahlédl siluety ptáků plachtících na modré klenbě nebe, na kterém se jemně vyjímaly hvězdy. Celý zbytek obřadu jsem byl jako tělo bez duše. Jen tak jsem proplouval mezi vzpomínkami a přehrával si je pořád dokola. Když jsem byl schopný aspoň sníst večeři, rozloučil jsem se s hosty a vešel jsem do svého pokoje, kde mě na přivítanou pohladil ledový vánek. Strhal jsem ze sebe šaty v hukotu deště dopadajícího na okap. Přehodil jsem přes sebe deku z ovčího rouna a díval se na mokré okno, po kterém stékaly kapky vody. Čekali s tím tak dlouho, než mi o tom řekli. Týden mě nechali v domnění, že je ještě děda s námi. A k tomu ještě dva dny příprav pohřbu. Všechny tyto myšlenky do mě narážely, a tak jsem se před nimi ukryl pod deku na postel. Rukama jsem přejížděl do měkké vlně, a vše bylo vyváženo povlečením, po kterém má chodidla s jemným třením klouzala. O 4 měsíce později Probudil jsem se s prvním kokrháním kohouta, jenž už vstával se sluncem z posledních sil, ale přes to, že je starý, hrdě vedl své slepičí hejno s malými adepty na kohoutího krále. Těžce jsem táhl své nohy za sebou, ale s odstřelovačskou přesností jsem se navlékl do županu a udělal přes něj ledabylý uzel. Položil jsem ruku na kliku a rozmýšlel jsem se, jestli ještě nemám zamhouřit oči v posteli, ale nakonec jsem kliku stáhl dolů, zavřel oči a poslepu s jemnou nervozitou došel až do kuchyně. „Ahoj, miláčku,“ přívětivý tón mě donutil otočit se a obejmout babičku za kus potěšení. „Kde je máma s tátou?“ „Odjeli za tvým
4
bratrancem.“ Zamyslel jsem se a ihned mi došlo, že jsou Velikonoce. Babička viděla mé skryté potěšení, a tak mi předala tašku s vykresleným zajíčkem na louce. S radostí jsem ji otevřel a hodil jsem dovnitř okem, abych zjistil, co se v ní ukrývá. Taška oplývala sladkostmi a sem tam se blýskl kov nějakého penízku. „Zrovna peču beránka, nechceš ho péct se mnou?“ věděla, že neodolám, protože místo mytí nádobí, mi mísy nechala vylízat. „Jasně!“ řekl jsem a oblékl si zástěru, která šla poměrně těžce nasoukat na tlustý župan. Těsto bylo už v míse nasypané a už jej zbylo jen promíchat. Hned jsem se do toho pustil a mouka s cukrem lítala všude, jen ne do mísy. Babička se tomu zasmála a přistoupila ke zdobenému stolu levandulí. „Ukaž, já ti s tím pomůžu.“ „Díky,“ pravil jsem přes moukou zalepenou pusu. Chytila mě za ruce a mnou se rozlilo příjemné teplo. Začala mi s nimi jemně pohybovat těstem a za poslední čtyři měsíce jsem se poprvé zasmál, ale nebyl to takový smích, když vám mamka něco řekne a vy se smějete jen proto, aby si myslela, že vás pobavila, tohle byl smích od srdce. A jen takový malý krůček mi chyběl k tomu, aby mé srdce místo žalu naplnilo štěstí. Další čtyři měsíce mi doslova protekly mezi prsty a já si vážil každého dne s babičkou. I přes to, že jsem musel začít chodit do školy. Každá bolest potřebuje čas, aby se úplně vyléčila, a když přes ni přelepíte jenom náplast, vaše bolest si jenom razí cestu hlouběji a každé klopýtnutí vás bolí víc. O 4 měsíce později „Pojďme už pryč, stojíme tu snad čtyři hodiny.“ „No, a kdo za to může, že se nám pokazila trouba? Musíme ji koupit,“ řekla maminka otráveně. Jistě už si také potřebovala sednout. „A jak jsem asi mohl vědět, že tam nesmím nalít vodu s jarem? A není moje chyba, že jste mi na to dali málo času, jinak bych ji nedával na tak vysokou teplotu, aby to rychleji uschlo!“ opáčil jsem podrážděně, když mou pozornost upoutal třepotající se papírek ledabyle vložený do fólie. Loudavým krokem jsem ho následoval. „Milí občané, tato vyhláška Vám bude sloužit jako výstraha za neuposlechnutí policie, či jiné osoby pověřené státem. Velice rychle se zde ujala nová kultura západu, která škodí nejen Vám, ale poškozuje čest vaší země. Pro výstrahu byly…“ Další slova zanikala ve spletené mozaice kapek, jež protekly přes špatně uzavřenou fólii. „Co to je?“ řekl jsem udiveně. Začal jsem uvažovat, čím bychom mohli poškozovat svou čest, ale pohled na platící mamku zahnal všechny myšlenky stranou. Doma už táta novou troubu zpracovával v kuchyni a já jsem své prsty propletl s uchem hrnečku a pil čaj, ve kterém se snoubila šťavnatá chuť malin s hřejivým zázvorem a vše je podtrženo osvěžujícím citrónem. V této melancholické chvilce jsem se zaposlouchal do rocknrollové
5
písničky s jemným popovým nádechem od The Beatles, kteří hýbali celým světem a jejich fanoušci si na košile, či kalhoty vyšívali brouka spouštějícího se na pavučině dolů. Já jsem si tento znak pouze šrafoval do svých sešitů a pořád vylepšoval svou techniku malby. „Běž už spát,“ pobídl mě táta, když se podíval na hodiny, které ukazovaly deset hodin večer. „Ještě si dopiju čaj a hned poletím,“ uchlácholil jsem ho na dobu neurčitou. Ani nevím, proč jsem tátovi říkal, že si dopiju čaj, který už dávno nebyl součástí tohoto hrnečku. Možná jsem tu zůstal už z nostalgie. Jako malý jsem tu sedával a na tátově klíně místo čaje popíjel meltu. Odložil jsem hrneček na okraj stolu a odešel do pokoje, kde mě přivítalo jemné pohlazení větru. Sundal jsem ze sebe oblečení a hodil ho za postel, kde jej nikdy mamka nenašla, hodil přes sebe těžkou deku a podíval se z okna. Sledoval jsem, jak se ve tmě hezky vyjímají žluté slunečnice spolu s růžemi. Přitiskl jsem čelo na okno a vnímal, jak mi klesající teplota stahuje kůži. Když jsem zavíral oči, zahlédl jsem pod rouškou tmy nějaké vozidlo. Otevřel jsem okno a vítr, který vpadl do místnosti, mi shrnul vlasy z obličeje. Uviděl jsem auto zelené barvy, ne nebylo to auto, ale bylo to něco mnohem většího. Byl to tank, ruský tank a nebyl sám. Táhly se po celé hlavní silnici. Začala okupace. A pak se to stalo… Narodil jsem se 9 let po druhé světové válce v rodině Pěgřimkových. Mé dětství bylo krásné, plné lásky, štěstí a radosti. Za svůj život jsem zažil 4 různé podoby dnešní České republiky: ČSSR, ČSFR, ČSR a ČR. Myslím, že má generace zažila nejkrásnější dětství. Dětství bez mobilu, tabletu či notebooku. Měli jsme toho méně, ale tím víc jsme si vážili vztahů. Vždyť méně je někdy více.
