Biblický pohled na fenomén vědecko-technického pokroku: Noemova archa nebo babylonská věž? Vědecko-technický pokrok neustále proměňuje podmínky lidské existence. Objevy a technologické novinky vyvolávají ve společnosti i církvi stále nové naléhavé světonázorové a etické otázky. Jak lze z hlediska křesťanského myšlení hodnotit vědecko-technický pokrok? Technika (τεχνικός z τέχνη – umění, řemeslo, dovednost) představuje obecný název pro různé nástroje, mechanismy a zařízení, jež neexistují v přírodě a jsou zhotovovány člověkem za účelem zajištění výroby a zabezpečení potřeb společnosti. Filosofové, teologové i veřejní činitelé se na prahu 21. století ohlížejí zpět a snaží se předtím, než obrátí další list dějin, porozumět tomu úseku času, jejž lidstvo prožilo. Co nám dalo 20. století? Čemu nás naučilo? Podnětů k přemýšlení není málo: dvě strašné světové války, jež stály stovky milionů životů, ekologická krize, pokusy o manipulaci lidským vědomím, redukce člověka v podstatě na detail bez duše, pouhou strukturní jednotku v celkové biomase planety na straně jedné – absolutizace výlučně materiálních, konzumních, egocentrických postojů a naprostá dominance vnějškově odlišných, ve své podstatě však totožných bohobořičských ideologií na straně druhé. Vědecko-technický pokrok proměňuje podmínky lidské existence a objevy spolu s technologickými novinkami neustále vyvolávají světonázorové a etické otázky palčivé pro společnost i církev. Jak lze z křesťanského hlediska hodnotit vědecko-technický pokrok? Abychom získali odpověď, musíme porozumět samotné podstatě procesu vědecko-technického vývoje z hlediska biblické teologie. Jak známo, samo slovo pokrok znamená „pohyb vpřed“ (lat. progressio). Pohyb předpokládá stanovení počátečního a konečného bodu, z čehož vyvstává otázka cíle a smyslu tohoto pohybu. Otázka pokroku je tedy těsně spjata s otázkou smyslu života. Než se jí budeme plně věnovat, je třeba definovat ony konečné body – alfu a omegu: kdy začal vědecko-technický pokrok a jaký je jeho cíl. Samotná tato formulace, tedy chápání historického vývoje jako lineárního, již svědčí o biblickém charakteru našeho myšlení: právě v Bibli se setkáváme s všeobjímajícím pohledem na dějiny, s perspektivou „odvíjejícího se času, plynoucího od jistého začátku ke konci a řízeného Boží vůlí.“i Počátek lidských dějin tvoří život prvních lidí v ráji. Obhospodařování ráje, poznání stvořeného světa a pojmenování živočichů představovaly zároveň splnění přikázání Božího a bohoslužbu (lat. cultus – uctívání, kult).ii Tím, že Bůh prvním lidem přikázal „obdělávat a střežit“ rajskou zahradu (Gn 2,15), byli tito lidé Bohem povolání ke spolutvorbě, ke zdokonalování a přetváření okolního světa, přičemž neustále narůstala jejich láska ke stvoření, k sobě navzájem i k Bohu (Gn 2,15; Gn 2,19–20).iii Podle patristických výkladů spočíval úkol prvních lidí v přetvoření všeho stvořeného světa k rajské dokonalosti, tj. zbožštění veškerenstva dle Božího úradku jen skrze člověka jako vládce všehomíra, nositele obrazu Božího.iv „Pro člověka ve stavu prvotní dokonalosti mohl být každý bod zemského povrchu místem blaženosti, neboť ta nezávislela na vnějších okolnostech, nýbrž na vnitřním, duchovním stavu. Zpočátku se ráj koncentroval kolem Stromu života. Pokud by se však člověk ubránil hříchu, množil by se a lidstvo se šířilo po celé zemi, pak by se skutečně pro lidi bez hříchu stala celé země tím, čím byl Eden pro první stvořený pár,“ psal prof. Ja. A. Borodskij.v Rostoucí láska předpokládá obětování. První lekcí takového obětování se stal zákaz ochutnat jablko ze Stromu poznání dobra a zla. (Gn 2,17). Tento krok k dokonalosti však lidé nedokázali učinit: upadli do hříchu a v důsledku toho ztratili prvotní stav lásky, štěstí, harmonie, ontologicky se poškodila podstata člověka i jemu podrobeného světa.
1/5
www.rodon.cz
Vzájemná spojitost mezi duchovním stavem člověka a vesmíru byla odhalena v tradici patristické teologie. Z hierarchického hlediska nejvyšší část člověka – duch – měl žít výlučně Bohem, duše duchem, fyzické tělo duší. V důsledku prvotního hříchu a nesprávného vztahu rozumu, citu a vůle u současných lidí „duch začíná parazitovat na duši a sytí se hodnotami, jež nejsou božské (...) Duše se pak stává parazitem těla a rostou v ní vášně. A konečně tělo se stává parazitem všehomíra (...) a tak se stává smrtelným.“vi Smrt, jež přichází do světa hříchem člověka, „je odkazem, jenž každému z nás dali naši předci. (...) Je možný pokrok, je logický, je oprávněný, je potřebný ve světě, v němž smrt představuje nejnevyhnutelnější nutnost? (...) Kultura nečiní z člověka vítěze nad smrtí, neboť ona sama je dílem smrtelných lidí. Na všem, co k ní patří, tkví pečeť smrtelného člověka,“ volá sv. Justin (Popovič).vii Pro pochopení stavu člověka a jeho vzájemných vztahů se světem po tragédii prvotního hříchu má zvláštní důležitost patristický výklad Gn 3,21: „Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.“ Doslovné čtení této pasáže jasně svědčí o tom, že se objevilo něco, co v přírodě nikdy neexistovalo – oděvy z kůže zvířat, zabitých, jak se domnívali někteří exegeti, při první oběti.viii Vidíme, že Hospodin projevuje péči o nahého člověka, jenž ztratil ráj a „spletl tedy fíkové listy a přepásal se jimi“ (Gn 3,7), přičemž nahota znamená s výjimkou druhé kapitoly Genesis v biblickém jazyce zpravidla vždy symbol ponížení, bezmocnosti a hanby.ix Bůh touto péčí otevírá obraz existence člověka a světa mimo ráj, jenž „je vydán marnosti“ (Ř 8,20). Aniž by popírali doslovný smysl tohoto verše, téměř všichni exegeti zároveň poukazovali na hluboce symbolický a ontologický význam této pasáže: lidé se tím, že se po přestoupení Božího příkazu odívají do koženého šatu, stávají smrtelnými a jejich tělo podléhá rozkladu. „Než první člověk upadl do hříchu, neuvědomoval si svou nahotu, neboť ta neexistovala: celý svět byl tělem pána tvorstva, a proto na světě nebylo místo, o němž by bylo možné říci: Hle nahota těla. Když však byla jednota se světem rozervána hříchem, tehdy se jen malá část skutečnosti začala více méně bez odporu podrobovat bezprostředním příkazům vůle; objevila se hranice moci vůle, nejzazší mez bezprostřední moci vůle a člověk, jenž si uvědomil svou odtrženost od svého někdejšího těla, se začal stydět nahoty. (...) Adam, první stvořený člověk, by nebyl vládcem světa, kdyby mu v podstatě svět nepatřil (...). Když se však vzdálil Pramenu života, sám sebe zabil, neboť oslabil svou životodárnou sílu a do jeho těla vstoupila neúplnost, roztříštěnost, nepřátelství. Tehdy začaly v různých stupních od jednoty celostného organismu odpadávat jeho různé orgány, jež získávaly samostatnou životní aktivitu a následně se dál a dál rozkládaly a drobily. Orgány a funkce Adamova těla začaly být oddělenými, jednostrannými, vzájemně se zotročujícími polobytostmi. Polobytostmi proto, že jsou smrtelné, a tak existují jen napůl, je jim vlastní polobytí a polonebytí. (...) I v ponížení i v rozpadu však člověk – ač je tísněn živly vlastního těla, jež se vzbouřily proti svému vládci – nadále drží v zesláblých rukou žezlo své moci a vládne sotva už udržitelnému světu. (...) Člověk asimiluje tělesnost světa jako své rozšíření a navzdory pádu, navzdory seberozložení člověka, představuje svět pokračování jeho těla nebo jeho hospodářství (...), jež však již není organismem pevně stmeleným tvůrčími silami ducha.“x Po upadnutí do hříchu měl člověk růst ve své lásce k Bohu, k sobě podobným a ke všemu stvoření již v odlišných podmínkách – v podmínkách padlého, rozkladu podléhajícího těla. Původně tedy vědecko-technický pokrok nebyl ničím jiným než pokusem o poznání Boha prostřednictvím poznání stvořeného okolního světa: „Bůh poručil Adamovi, aby přemýšlel a obracel se rozumem ke všem živlům a jejich různým vlastnostem stejně jako k vlastní podstatě a odtud měla vycházet jeho oslava Boha,“ praví Synaskarion Postní triody.xi Bezpochyby je zde řeč o poznání světa člověkem v jeho prvotním, rajském stavu citů, rozumu a srdce – toto přikázání Stvořitele je však v té či oné míře naplňováno vždy, dokonce i v padlém světě, jenž na sobě nese pečeť lidského hříchu, avšak přesto dál vydává svědectví o svém Stvořiteli. (Ž 18,2–4; Ž 103; Sap 11,21; Kaz 1,13; Ř 1,20).xii Technické prostředky, jež v podstatě představují projekci našeho intelektu a tělesných orgánů (řec. 2/5
www.rodon.cz
ὄργανον – nástroj),xiii rozšiřují vnímání přírody, rozkrývají člověku hlubiny vesmíru a podněcují k oslavě Stvořitele. Za druhé technický pokrok umožňuje uplatnit zvláštní aspekt obrazu Božího v člověku – tvůrčí potenciál (schopnost vytvořit něco kvalitativně nového), neoddělitelně spjatý s kategoriemi svobody a lásky, jež lidský rod neztratil nenávratně ani po upadnutí do hříchu. Za třetí by technický pokrok jako výsledek koordinované činnosti rozumu, duševního a fyzického úsilí mohl, nakolik to lze v podmínkách padlého světa, alespoň částečně napomáhat ulehčit břemeno utrpení, přílišné starosti o „chléb vezdejší“, získávaný v „potu tváře“ (Gn 3, 17–19), čímž by se uvolňoval čas a síly pro kontakt s Bohem a poznání Boha. Právě proto podle Pavla Florenského kultura není ničím jiným než svého druhu steskem po obcování s živým Bohem, steskem po ráji. Jakákoli kultura, jakékoli umění kteréhokoli národa (od cromagnonce přes starověké východní civilizace až po kulturu evropského středověku) byly vždy religiózní: „Většina kultur je podle své etymologie (cultura – to, co se vyvíjí z cultus) vyrůstáním zrna náboženství, hořčičným stromem, který vyrostl ze semene víry.“xiv Jakýkoli příbytek, dům nebo město se stávají umělým obrazem, rozšířením sféry tělesnosti do okolního světa, jehož země vydává jen „trní a hloží“ (Gn 3,18) a zároveň je posvátným místem zvláštní Boží přítomnosti, obrazem ztraceného ráje. Současná biblická archeologie dokládá, že nejstarší sídliště (např. neolitické Jericho) vždy vznikala nebo byla plánována kolem svatyní.xv Jak vidíme v následujících kapitolách knihy Genesis, reálie biblické historie jsou zcela odlišné. S celkovým zesvětštěním, sekularizací kultury – umění, architektury, vědy – nastává její degradace. Podle Pavla Florenského je kultura „chronickým neduhem povstání proti Bohu. (...) Místo Boha bylo obsazeno modlou, člověkem, jenž zbožštil sám sebe. Nevyhnutným následkem byl další vývoj kultury, která měla vždy ospravedlnit toto jeho prohlášení se za boha.“xvi Inspirace a motivace tvorby již nevychází od Boha, z lásky k Bohu a Jeho stvořenému světu, ale od ďábla, „vraha od počátku“ (J 8,44): „otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). Protivení se Bohu se ve „vědeckotechnické“ práci objevuje již od dob stavitelů prvních měst – Kaina a jeho nejbližších potomků. Poznání okolního světa, jež má sloužit jeho ovládnutí, a tedy i technika, se postupně stávají modlami. Pravoslavná patristická tradice vždy odlišovala relativní „znalosti“, „vnější“, „tělesnou“ moudrost (1Kor 8,1; 2Kor 1,12; Kol 2,18), diskurzivní rozum (řec. διάνοια, diаnoia) od „vědění“, „duchovního rozumu“ (νοῦς, nús). Při vytváření správné následnosti hierarchických stupňů v poznání světa skrze Boha a Boha ve světě „jsou příroda a věda vykládány podle jejich konečného předurčení a cíle“,xvii formuje se celostní, protikladů prostý vztah člověka k Bohu, k sobě samému a k okolnímu světu. Avšak tam, kde je absolutizován pouze intelekt a „technický potenciál“, člověk definitivně ztrácí celostní, adekvátní vnímání Boha a veškerého stvoření a nabývá zdání dominance nad tím vším. Tuto tezi skvěle ilustruje sv. Maxim Vyznavač v exegezi na Gn 11,7: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ Tato slova pronáší Bůh v reakci na pokus vystavět na zemi pyšnou babylónskou věž: „Bůh rozruší hanebný soulad zbloudilých lidí a nazývá přitom sebe sama množným číslem, neboť vychází z duševního rozpoložení těch, o něž pečuje a kteří jsou rozptýleni a rozdělení bezpočtem názorů. A tím zároveň ukazuje, že ač zůstává jediným, rozděluje se v nich na mnohé.“xviii Technický pokrok tedy začíná sloužit nejhrubším lidským vášním, rodí se utopie budování „ráje na zemi“, industrie „chleba a her“. V konečném výsledku vášně vedou k definitivní roztržce mezi člověkem a Bohem (pohanství jako polyteismus a bezbožnost), člověkem a světem (technogenní katastrofy), k nesouladu mezi lidmi, ke smrti nejen duchovní, ale i fyzické (válka). Všechny tyto zhoubné cesty jsou aktivně zabezpečovány vědecko-technickým pokrokem. Obraz Kaina, jenž vztáhl ozbrojenou ruku na bratra, se stává obrazem pronásledování sebe sama (Gn 4,14) – obrazem člověka kráčejícího cestou technického pokroku do nebytí. „Alchymisté se věnovali hledání elixíru života, a nakonec získali prach, jenž zkracuje a mrzačí beztak krátký život (...) Velkými, přímo olbřímými kroky kráčí lidstvo cestou pokroku. Snad už se blíží ona skvělá epocha, kdy se otevřou letecké trasy a akciové společnosti budou na mohutných 3/5
www.rodon.cz
vzducholodích přepravovat poklady a pasažéry. Bude ale díky tomu člověk šťastnější? Se vší smělostí můžeme odpovědět: nebude šťastnější. Jakmile začnou vzduchem létat vzducholodě, v čistém vzdušném živlu vypukne stejně nemilosrdná válka, jako je dnes vedena na souši a na moři. Objeví se vzdušné minonosky a křižníky. V neproniknutelné tmě bouřkových mračen i pod modrou klenbou panensky čistého nebe se rozhlehne třeskot zbraní: sténání, proklínání a hlasité vítězné výkřiky naruší posvátné ticho nadoblačných krajin a na zemi se bude z nebeských výšin lít rudá krev stále téhož trpícího a umírajícího člověka,“ prorokoval archimandrita Ilarion (Trojickij), budoucí arcibiskup a svatý mučedník,xix roku 1913. Rok nato, 3. září 1914, vystoupil před studenty se slovy: „Válka je nejlepší ukazatel vnitřní podstaty kulturního pokroku. V této vnitřní podstatě pokroku se ukazuje strašná tragédie. (...) Válka je sebeprokletím pokroku.“xx Z biblického hlediska tedy samotný kulturní a vědecko-technický pokrok bez pokroku duchovního nemá smysl, stává se „cestou nikam“. Za prvé proto, že neřeší otázku smyslu lidského života a smysl existence světa jako celku: „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. (...) Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi“ (Kaz 1,2–10). Smysl života jako cesty k uspokojení velmi rychle proměňuje lidí v ovládaná zvířata zbavená božského daru svobody (J 8,34).xxi Prostředky vědecko-technického pokroku se vytváří přízračná síť uspokojení, zábavy, možností, ale člověk, jenž přišel o navyklý blahobyt, se stává zcela zotročeným a naprosto bezmocným. Za druhé pokrok nezvětšuje jen celkové množství požitků, ale i utrpení. Pavel Florenskij (tehdy ještě student) vystoupil roku 1905 ve filosofickém kroužku Moskevské duchovní akademie s referátem, v němž uvažoval: „Jestliže se tvrdí, že pokrok dobra existuje, pak je to nepochybné a nesporné. Jenže k vítězství dobra je ještě velmi daleko, a to právě proto, že pokrok dobra má svého dvojníka – pokrok zla, růst pšenice je provázen růstem plevele (Mt 13, 24–30). S nárůstem dobra se zvyšuje nenávist vůči němu; s rozvojem a zdokonalováním nástrojů dobra se rozvíjejí a zdokonalují nástroje zla. Kultura je oním lanem, jež je možné hodit tonoucímu, a s nímž je možné uškrtit svého souseda. Rozvoj kultury stejně tak slouží dobru, jako zlu. Narůstá plachost, narůstá i krutost, narůstá altruismus, ale narůstá i egoismus. Nefunguje to tak, že by se s nárůstem dobra zmenšovalo zlo. Spíše je to jako v elektřině: kladných elektrických nábojů přibývá vždy paralelně se zápornými. Proto boj mezi dobrem a zlem neutichá, nýbrž se vyhrocuje a nemůže skončit a ani neskončí.“xxii Dějiny 20. století v mnohém potvrdily tato prorocká slova, jež zazněla ve zdech Moskevské duchovní akademie před více než sty lety. Z hlediska biblické teologie tedy lze dospět ke třem zobecněním: 1. Vědecko-technický pokrok musí sloužit přetvoření člověka a musí se rozvíjet v rámci pokroku duchovního, mravního – jinými slovy pro člověka a lidství není pokroku bez Bohočlověka Krista, jediného vítěze nad smrtí.xxiii 2. Výsledky vědecko-technického pokroku samy o sobě jsou, stejně jako rozum, neutrální, avšak duch člověka pro ně nachází dobré či zlé uplatnění. Na stránkách Bible nacházíme příklady technického myšlení, jež se neproměňuje vždy ve zlo přinášející utrpení a smrt, ale i jako obraz služby Bohu a svědectví o jeho zvláštní laskavosti k člověku: první kožený šat, Noemova archa, „zootechnické postupy“ patriarchy Jakoba (Gn 30,37–43), stan setkávání a později Chrám se vším, co ho naplňuje, včetně hudebních nástrojů a technologie psaní, svaté město – pevnost Jeruzalém. 3. Vědecko-technický pokrok může a musí sloužit poznání Boha tím, že bude odhalovat možnosti pro poznání stvořeného světa s cílem oslavy Stvořitele.
4/5
www.rodon.cz
Nejvyšší cíl a hodnotou Písma svatého představuje spása nesmrtelné duše člověka a pochopení a objektivní zhodnocení vědecko-technického pokroku a veškeré kultury jako celku jsou možné jen v případě, že na ně budeme pohlížet – slovy otce Pavla Florenského – „z transcendentních výšin“ teologie. Svatý mučedník Ilarion (Trojickij) se roku 1913 obracel na studenty Moskevské duchovní akademie se slovy: „Domnívám se, že pro uvědomělého křesťana může existovat pouze jediný pohled (...) na veškerou vědu a na všechna odvětví života a lidské činnosti: to vše má smysl jen natolik, nakolik to slouží církvi, neboť pouze v církvi je možný nový život, kvůli kterému Syn Boží přišel na hříšnou zemi a pouze v církvi je možný skutečný pokrok!“ x x i v Vědecko-technický pokrok v biblicko-křesťanském chápání má za cíl nikoli sloužit vášním padlého člověka, nýbrž – slovy sv. Ilariona – ukazovat „cesty do spravedlivé země“, tj. ke Kristu. xxv Kritérium opravdovosti služby tomuto nejdůležitějšímu cíli představují za prvé láska – „Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce“ (1 Kor 16,14) – s níž je spjatá odpovědnost za svět a za vše, co do něj přinášíme, a to i v rámci vědecko-technického pokroku; za druhé samy plody této činnosti, neboť: „A tak je poznáte po jejich ovoci“ (Мt 7,20) a podle plodů se také každému dostává, co mu náleží, za jeho činnost v době odměřeného pozemského života (Jer 17,10; 21,14; 32,19).xxvi Dnešní doba je érou bouřlivého vědecko-technického a informačního rozvoje a spolu s tím i stále se vyostřujícího protikladu dobra a zla. Poslání dnešní pravoslavné teologie velmi často spočívá právě v tom, aby nepopírala rozvoj lidského myšlení a tvorby, ale zároveň ukázala lidem, „hybatelům“ pozemského, materiálního pokroku, také nebeský ideál – Proměnění. Zdroj: bogoslov.ru Autor: Oleg Mumrikov
5/5
www.rodon.cz
